Zneužití většiny a menšiny hlasů v kapitálové společnosti

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Diplomantka: Jana Novotná

Zneužití většiny a menšiny hlasů v kapitálové společnosti Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Stanislava Černá, CSc.

Katedra: Katedra obchodního práva

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 14. listopadu 2008

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.

V Praze dne 14. listopadu 2008 ...................................

Jana Novotná

2

Poděkování Velmi ráda bych poděkovala a vyslovila uznání všem, kteří mi pomáhali při vzniku této práce. Především děkuji Prof. JUDr. Stanislavě Černé, CSc., vedoucí mé diplomové práce za odborné vedení a množství cenných připomínek.

Závěrem bych ráda vyjádřila poděkování své mamince, sestře a Ondřeji Rojčíkovi za poskytnuté zázemí a trpělivost.

3

OBSAH 1.

Úvod ................................................................................................................5

2.

Právní principy v odvětví práva obchodního..............................................7

2.1

Význam právních principů v právu obchodních společností...........................9

2.1.1

Právní principy uplatňující se při zakládání obchodních společností..............9

2.1.2

Právní principy významné pro existenci obchodní společnosti.....................11

2.2

Funkce právních principů v právu obchodních společností ..........................12

3.

Povinnost loajality v právu obchodních společností.................................13

3.1

Doktrinální souvislosti principu loajality ......................................................15

3.2

Právní základ povinnosti loajality a zákazu zneužití práv.............................16

3.2.1

Povinnost loajality společníků vůči zájmům společnosti ..............................18

3.2.2

Zákaz zneužití práv společníka vůči společnosti...........................................24

3.2.3

Zneužití oprávnění společníka vůči kapitálové společnosti se zřetelem k možnosti zneužívajícího výkonu hlasovacích práv ....................................28

3.3

Corporate Governance a princip loajality v americko-evropské koncepci....34

3.3.1

Německá koncepce ........................................................................................36

3.3.2

Francouzská koncepce ...................................................................................39

3.3.3

Anglosaská koncepce.....................................................................................40

3.3.4

Americká koncepce .......................................................................................44

4.

Zneužití výkonu hlasovacích práv v kapitálové společnosti ....................45

4.1

Třídění zájmů akcionářů, jejich střet a možná řešení ....................................46

4.2

Motivy ochrany proti zneužití hlasovacích práv v kapitálové společnosti....49

4.3

Konkretizace zneužití většiny a menšiny hlasů v kapitálové společnosti .....52

4.3.1

Zneužívající výkon hlasovacích práv na valné hromadě kapitálové společnosti .....................................................................................................54

4.4

Právní důsledky zneužívajícího výkonu hlasovacích práv v kapitálové společnosti .....................................................................................................61

5.

Závěr .............................................................................................................65

6.

Seznam použitých zkratek ..........................................................................68

7.

Seznam použité literatury ...........................................................................69

8.

Resumé..........................................................................................................73

4

1.

Úvod

Předkládaná práce pojednává o principu povinné loajality společníka obchodní společnosti velmi frekventovanému zejména v právní doktríně, podstatně méně již v judikatuře českých soudů. Toto téma je relevantní pro prakticky jakoukoli (kapitálovou) obchodní společnost. Právní úprava této zásady je obsažena zejména v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a to v rámci úpravy práva obchodních společností. Vychází však také z obecných principů zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, také ve znění pozdějších předpisů. V diplomové práci je zachycen stav právní úpravy k 1. 7. 2008, zpracované téma tedy vychází především z obchodního zákoníku ve znění novely zákona č. 130/2008 Sb. Po novelizaci obchodního zákoníku z roku 2000, která přinesla zakotvení principu povinné loajality do textu zákona, se dosud neustálil doktrinální výklad a nebylo ani dost příležitostí v judikatuře vymezit obsahovou náplň pojmu povinné loajality, a zejména jeho vztah k zákazu zneužívání většiny nebo menšiny hlasů v obchodní společnosti. Hlavním cílem této diplomové práce je přiblížit problematiku zákazu zneužívání většiny a menšiny hlasů v kapitálové společnosti s ohledem na obecnou povinnost loajality. Společník kapitálové společnosti má nejen povinnosti výslovně uložené textem obchodního zákona nebo společenskou smlouvou, ale také další (nepsané) povinnosti, které dovozujeme z povahy obchodních společností a rovněž ze zásad, na kterých stojí obchodní zákoník, resp. celé soukromé právo, zejména právo smluvní. Již zmíněnou povinnost loajality právní teorie vyjadřuje jako povinnost jednat ve vztahu ke společnosti způsobem, který bere přiměřené ohledy na zájmy společnosti, resp. ostatních společníků. Společníci se musejí chovat loajálně ke smlouvě, jež založila obchodní společnost, a usilovat o její naplnění a přitom brát ohledy na ostatní společníky. Diplomová práce zohledňuje fakt, že požadovaná míra loajality se odvozuje od intenzity smluvního vztahu mezi jednotlivými společníky, formy obchodní společnosti a současně od dalších okolností, jako je např. počet společníků, jejich vzájemné vazby atd. Kapitálové společnosti se často stávají místem střetu zájmů jednotlivých společníků a společnosti jako takové. Demokratický princip většinového rozhodování uplatňující se v kapitálové společnosti je vystaven riziku deformací,

5

které se mohou projevovat jako svévolný zneužívající výkon hlasovacích práv společníků. V úvodu práce se zaměřím na právní principy v obchodním právu a jejich význam v právní úpravě obchodních společností. Velkou pozornost věnuji soukromoprávním zásadám smluvního práva, které představují východisko pro pochopení podstaty povinnosti loajality. Práce rozvíjí zejména takové koncepty, jako je princip povinné loajality a zákaz zneužití hlasovacích práv společníků kapitálové společnosti. Naše právní úprava obchodních společností prodělala v posledních několika letech výrazné změny, i přesto však stále absentuje zakotvení institutů, které v zahraničních právních úpravách již dávno prověřil čas a zkušenosti ze soudní praxe. Z těchto důvodů se práce nezabývá pouze českou úpravou, ale rovněž podává srovnání s právními řády Spolkové republiky Německo, Francie, Velké Británie a USA, které mohou představovat vhodné zrcadlo zkušeností, jež u nás chybějí. Na příkladu vybraných států je nejlépe vidět, jak významná je úloha soudu při dotváření práva v běžném „životě“ obchodní společnosti. V samostatné kapitole této práce je pojednáno o hlavních projevech zneužití hlasovacích práv v kapitálové společnosti v domácí právní úpravě. Na toto následně navazuje pasáž o právních následcích takového protiprávního jednání. I když relevantní judikatura v této oblasti teprve vzniká, pokusím se na několika rozsudcích českých soudů demonstrovat nutnost aplikace povinnosti loajality při řešení mocenských konfliktů „zájmových“ skupin společníků soupeřích mezi sebou uvnitř kapitálové společnosti.

6

2.

Právní principy v odvětví práva obchodního

Právní věda tradičně rozděluje právní řád na odvětví. Odvětvové principy zpravidla koncentrovaně vyjadřují hlavní myšlenky odlišující své právní odvětví od ostatních právních odvětví. V obchodním právu nalezneme většinu obecných soukromoprávních principů. Obchodněprávní vztahy se vyznačují profesionalitou jejich účastníků a vyšší majetkovou hodnotou předmětů těchto vztahů. Na tomto místě je však třeba připomenout, že režim obchodního zákoníku si pro úpravu svých vztahů mohou smluvit i nepodnikatelské subjekty. V popředí úpravy zde stojí požadavek jistoty obchodních vztahů, méně intenzivně už je vnímán požadavek na jednoduchost právní úpravy. Potřeba jistoty se projevuje v principu ochrany práv třetích osob, jeho důležitou součástí je princip transparence. Pod princip transparence lze subsumovat princip firemní povinnosti a další zásady příznačné pro úpravu firemního práva. Princip povinného zápisu zákonem stanovených údajů o podnikatelích do obchodního rejstříku spolu s principy formální a materiální publicity obchodního rejstříku tvoří východiska úpravy obsažené v třetí hlavě obchodního zákoníku věnované tomuto veřejnému seznamu. Pro oblast upravující jednání podnikatelů – právnických osob je naprosto esenciální princip generálního jednatelského oprávnění statutárního orgánu. Profesionální charakter obchodníků zvyšuje význam zásady iura vigilantibus a při odpovědnosti za škodu dává úprava přednost principu objektivní odpovědnosti. V obchodním právu se široce uplatňuje princip smluvní volnosti, výrazněji je omezen pouze požadavkem ochrany hospodářské soutěže. Přísněji než v občanském zákoníku je naopak upraven vznik právnických osob (obchodních společností), které rovněž vznikají až na základě registračního principu, avšak proces vzniku je výrazně poznamenán uplatňováním zásady formálnosti, nepochybně v zájmu nejen třetích osob, ale i společníků obchodních společností samotných. Je zřejmé, že obchodní právo více než právo pracovní či rodinné respektuje základní soukromoprávní principy. Příkladem jmenujme princip ekvivalence plnění (související s principem rovnosti účastníků), princip smluvní volnosti; princip dispozitivnosti právní úpravy (jež je prolomený na několika místech obchodního zákoníku kogentními ustanoveními, která si vynucuje potřeba právní jistoty třetích osob a účastníků obchodních právních vztahů), princip bezformálnosti právních úkonů. Prof. Karel Eliáš zmiňuje obecný obchodněprávní princip profesionality

7

a poctivosti v obchodních jednáních, jemuž podřizuje zásady poctivého obchodního styku zmíněné v § 265 ObchZ, a zásadu neminem laedere.1 Zákonná úprava obchodního práva se řídí principem jednotnosti soukromého práva, jemuž svědčí subsidiární použitelnost občanského zákoníku. Další základní zásadou je zásada souladnosti s dobrými mravy. Tento princip vychází opět z občanského zákoníku, a to z § 3 odst. 1 a § 39 ObčZ. Tato ustanovení nám říkají, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných, nesmí být v rozporu s dobrými mravy a neplatný je takový právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům. Pojem "dobré mravy" je obvykle vykládán jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností. Zásada souladnosti s dobrými mravy tedy řeší taková jednání, která sice nejsou přímo v rozporu s některým zákonným ustanovením, jsou však v rozporu s obecným chápáním dobrých mravů. Tradiční zásadou soukromého práva je zásada zákazu zneužití práv, která rovněž vychází z §3 odst.1 ObčZ. Někdy bývá spojována se zásadou souladu práv s jejich společenským určením nebo se zákazem tzv. šikany, čímž se rozumí výkon práva s výlučným cílem škodit jinému. Zneužití práva se obvykle považuje za typ protiprávního chování, který formálně nepřekračuje hranice subjektivního práva. Zákaz zneužití práva je institut, který nalézá své uplatnění v procesu realizace subjektivních práv, obecně vymezené subjektivní právo nelze vykonat, nebo je jeho výkon sankcionován tehdy, jestliže v konkrétní situaci poruší kritérium zákazu zneužití. Pokud použijeme výkladové pravidlo obsažené v § 1 odst. 2 ObchZ, pak výše uvedené soukromoprávní zásady můžeme aplikovat i na vztahy obchodněprávní, na které lze vztáhnout obecné a specifické zásady. Pro úplný přehled je potřeba zmínit rovněž principy, které jsou příznačné pro některé dílčí oblasti obchodního práva. V obchodních vztazích má přední význam ochrana „zdravého“ soutěžního prostředí a zachování zákazu nekalosoutěžních praktik. Pro oblast ochrany hospodářské soutěže jsou určující princip zákazu nekalosoutěžního jednání, princip zákazu dohod narušujících soutěž a princip zákazu zneužívání dominantního postavení. Principiální charakter má i povinnost všech 1

Eliáš, K.: Kurs Obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé, C. H. Beck, Praha 2005, s. 25.

8

podnikatelů vést účetnictví. Právo cenných papírů je založeno na principu inkorporace majetkového práva do hmotného substrátu (listiny) a principu celistvosti. Pokud jde o vstup do podnikatelské sféry, vychází se z ústavního principu práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Proto také v živnostenském právu převládá princip ohlašovací nad principem koncesním. Podnikání v oblasti bankovnictví, pojišťovnictví a v oblasti kapitálového trhu ovládá princip koncesní, princip výlučnosti a princip podřízení státnímu dozoru. 2.1

Význam právních principů v právu obchodních společností

Právo obchodních společností je po novele obchodního zákoníku v roce 2000 širokou oblastí práva. Obchodní zákoník stanoví numerus clausus obchodních společností, založených na principu neomezeného ručení společníků za závazky společnosti (osobní princip), nebo na principu povinné tvorby základního kapitálu (kapitálový princip). Smluvní volnost zakladatelů tedy není absolutní, důvod omezení je v požadavku chránit věřitele, společníky i samotnou společnost, dále nesmíme zapomenout na několikrát zmíněný požadavek právní jistoty. 2.1.1 Právní principy uplatňující se při zakládání obchodních společností Každá obchodní společnost je smlouvou, proto se ve fázi zakládání obchodních společností projeví velmi silně soukromoprávní principy upravující uzavírání smluv, zejména jeden z nejvýznamnějších právních principů pacta sunt servanda. „V českém obchodním právu tradičně rozlišujícím družstva a obchodní společnosti je určující princip uzavřeného počtu společníků, tím rozumíme skutečnost, že originární nabytí účasti na společnosti s sebou nese nutnost změny společenské smlouvy a stanov. To platí nejenom ve formách, kde společníci musí být v zakladatelském dokumentu identifikováni, ale i v akciové společnosti, protože v ní musí být uvedena velikost základního kapitálu, která se nutně mění, jestliže má někdo originárně nabýt akcie. Počet společníků tak nemůže volně kolísat, aniž by to ovlivnilo společenskou smlouvu.“2 Výjimkou z principu asociačního spojení alespoň dvou osob, kterou si vynutila praxe, je existence obchodních společností, které nejsou vůbec sdruženími. Hovoříme zde o tzv. jednoosobních (jednočlenných, unipersonálních) společnostech. „Snaha přiblížit podmínky podnikání jednotlivce - fyzické osoby podmínkám podnikání ve

2

Pelikánová, I.: Černá S. A kol., Obchodní právo II, Aspi, Praha 2006, s. 64.

9

společnosti, vedla k harmonizaci práva členských států Evropské unie přijetím dvanácté směrnice Rady č. 89/667/EHS v oblasti práva společností o společnostech s ručením omezeným s jediným společníkem. Dvanáctá směrnice se vztahuje na jednočlenné společnosti s ručením omezeným, popř. na akciovou společnost a jim odpovídající právní formy. Tato směrnice ukládá, aby členské státy buď dovolily jednočlennou společnost s ručením omezeným, nebo aby upravily možnost vyčlenění majetku jednotlivce pro účely podnikání z jeho vlastní sféry. Z uvedeného vyplývá, že se tato úprava nemůže vůbec týkat osobních společností, tedy veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti a komanditní společnosti na akcie.“3 V souvislosti s úpravou jednoosobních společností je nezbytné zmínit další princip, jež se zde nepřímo projevuje. V rámci právní úpravy podnikání zahraničních osob obchodní zákoník v § 24 odst. 1 ObchZ výslovně stanoví, že zahraniční osoba se může za účelem podnikání podílet na založení české právnické osoby nebo se účastnit jako společník nebo člen v české právnické osobě již založené. Může také sama českou právnickou osobu založit nebo se stát jediným společníkem české právnické osoby, pokud to český právní řád připustí. Taková úprava vychází z principu rovnosti zahraničních a českých osob. Jejím důsledkem ovšem je, že kterákoli zahraniční osoba se může stát osobou českou, jestliže bude jediným společníkem jednočlenné obchodní společnosti.

3

Pelikánová, I.: Černá S. A kol., Obchodní právo II, Aspi, Praha 2006, s. 41.

10

2.1.2 Právní principy významné pro existenci obchodní společnosti Jak vyplývá z výše uvedeného je obchodní společnost sdružením alespoň dvou osob za určitým účelem, přičemž obchodní zákoník v kontextu účelu zde poukazuje na princip presumpce komerciality. Je tedy možno zakládat obchodní společnosti rovněž za nepodnikatelským účelem. Z mnoha dalších principů vyberme princip majoritního rozhodování spolu s principem ochrany menšinového společníka (akcionáře), zákaz nabývání vlastních podílů (akcií) a široké uplatnění principu publicity, který je protipólem principu anonymity charakteristického pro akciovou společnost, a to pouze v případě akcií na majitele. Ani zde však nelze tuto skutečnost absolutizovat. Pokud se v průběhu existence akciové společnosti soustředí veškeré akcie v rukou jediné osoby-akcionáře fyzické nebo právnické osoby, je podle § 36 písm. d) ObchZ společnost povinná zapsat do obchodního rejstříku jméno a bydliště nebo firmu a sídlo tohoto akcionáře. Úplně stejný efekt prolamující tuto anonymitu má akcie na majitele v zaknihované podobě, která má povahu zápisu zachyceného v zákonem stanovené evidenci zaknihovaných cenných papírů. Mezi klíčové zásady patří zásada rovnosti, jež je obecně vyjádřena v § 2 odst. 2 ObčZ, kde se říká, že v občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení. Zásada rovnosti je ještě výrazněji vyjádřena v úpravě akciové společnosti v ustanovení § 155 odst. 7 a § 178 odst. 13 ObchZ. V prvním případě, nestanoví-li zákon jinak, musí být s akciemi téhož druhu spojena stejná práva, akciová společnost musí zacházet se všemi akcionáři za stejných podmínek stejně a jiné druhy akcií, než které upravuje zákon, nesmějí být vydávány. Ve druhém případě zákon prohlašuje za neplatné takové smlouvy, jejichž účelem je zvýhodnění jakéhokoli akcionáře na úkor společnosti nebo jiných akcionářů. Z uvedeného vyplývá, že ne všechny principy práva obchodních společností se uplatní pro všechny typy obchodních společností. Např. princip jednotnosti obchodního podílu nenajde své uplatnění v akciové společnosti, kde je základní kapitál rozvržen na určitý počet akcií o určité jmenovité hodnotě a akcionář má tolik podílů, kolik vlastní akcií. U ostatních obchodních společností vycházíme z principu

11

přirůstání obchodního podílu, který je vyjádřen prostřednictvím § 61 ObchZ, kdy každý společník může mít pouze jeden podíl ve společnosti, ledaže jde o akciovou společnost. 2.2

Funkce právních principů v právu obchodních společností

Obchodní právo je specifické i z hlediska povahy pramenů práva. Zvyklosti, pravidla dobrých mravů a zásady tohoto právního odvětví v něm hrají mimořádně významnou úlohu. Obchodní právo reguluje vztahy vznikající a vyvíjející se živelně, musí být nástrojem, který umožňuje jejich rozvoj, aniž mu překáží.4 Ačkoliv právní principy plní řadu funkcí, obecně lze říci, že účelem nejdůležitějším je jejich role v procesu legislativním (při vytváření zákonů a jiných právních předpisů) a v procesu aplikace práva (zejména v situacích, kdy aplikační orgán dotváří tzv. mezery v zákoně či právu při řešení nejednoznačné interpretace určitého pojmu, tj. při obsahovém naplňování neurčitých právních pojmů a při dotváření práva soudy a jinými orgány). Právní principy významným způsobem přispívají k vyplňování mezer v právu, v zákoně a rovněž v úpravě obchodních společností, ale mají také velmi významnou funkci i při obsahovém vyplňování abstraktních pojmů užitých v právních předpisech, které vlastně nepředstavují nekompletnost zákona v pravém smyslu toho slova, ale zvláštní mezeru zákona, která je zákonem předvídána a kterou je možné, nebo by alespoň teoreticky mělo být možné, metodologicky vyřešit na bázi daného zákona. Protože právní principy jsou úzce spjaty s určitými pro právo významnými hodnotami, které nutně z povahy věci nejsou vždy v plném rozsahu slučitelné, uplatňuje se při jejich použití metoda vyvažování, spočívající v relativní preferenci jednoho principu před druhým pro daný případ. Řešení rozporu mezi normami spočívá v derogaci, případně ve stanovení výjimky. Jinak řečeno v použití pravidel lex posterior derogat legi priori, lex specialis derogat legi generali, případně dalších. Naproti tomu odstranění sporu principů spočívá v jejich poměřování, a to použitím principu proporcionality.

4

Pelikánová, I.: Obchodní právo I., Aspi, Praha 2004, s. 23 a násl.

12

„Při interpretaci právního předpisu je někdy soud povinen se odchýlit od textu zákona, který se na první pohled zdá jednoznačný, a na místo doslovného výkladu zvolit výklad konformní s účelem a smyslem zákona a se zřetelem na relevantní právní principy, a to například v situacích, kdy text zákona zjevně vede k absurdním a zřejmě iracionálním situacím. Pramenem obchodního práva mohou být v souladu s § 1 ObchZ rovněž zásady, na nichž spočívá obchodní zákoník. I bez výslovného ustanovení ovšem platí, že obecné právní principy jsou pro soudce závazné a při výkladu zákonného textu jich je povinen užívat.“5 Ústavní soud ČR v této souvislosti uvedl, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku nebo systematická souvislost některých z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci. Důvodem ve prospěch potřeby překonání tradiční koncepce pramenů práva v kontinentálním systému práva je zejména dynamika společenských změn, na kterou není s to reagovat legislativa ani obrovskou hypertrofií právních předpisů. V této situaci, vycházíce z principu zákazu denegatio iustitiae, nezbude než uznat za určitých omezených podmínek i možnost justice dovodit, a to zejména na základě obecných právních principů, právní řešení posuzované věci. 3.

Povinnost loajality v právu obchodních společností

Právním základem působení společníků ve společnosti je společenská smlouva, pokud se jedná o osobní společnosti, a případně zvláštní smlouva, jedná-li se o společnosti kapitálové. Vztah mezi společníkem a společností má řadu variant. Pro účely této práce použijme termín „společník“ jako nejširší a nejobecnější, který pro případ potřeby kryje jak zakladatele, tak běžné společníky, ale rovněž akcionáře i majitele zatímních listů.

5

Pelikánová, I.: Obchodní právo I, Aspi, Praha 2004, s. 25 a násl.

13

Právní postavení společníka je zajisté určováno jeho subjektivními právy a povinnostmi. Pokud budeme vycházet z principu smluvní volnosti, jejímž základem je subjektivní prvek afectio societatis – vůle sdružit se, založit společnost, přispívat k naplnění cíle společnosti. Pak z této skutečnosti vyplývá, že rozsah práv a povinností je rozdílný v závislosti na formě obchodní společnosti a také na konkrétní konstrukci té které společnosti. V obecné rovině je možné rozdělit práva a povinnosti společníků na majetková a nemajetková. Nemajetková práva a povinnosti zahrnují právo na informace, právo na podíl na řízení a jednání jménem společnosti. Obsahem majetkových práv a povinností je vkladová a ručitelská povinnost, příplatková povinnost, podíl na ztrátě společnosti, právo na podíl na zisku, vypořádací podíl a právo na podíl na likvidačním zůstatku. Obsahem společnického vztahu je tedy soubor práv a povinností, která poutají společníka jak ke společnosti, tak zároveň i k ostatním společníkům. Společník je se společností spjat užším nebo volnějším poutem v závislosti na formě společnosti a rovněž v závislosti na tom, jakým způsobem je konkrétní obchodní společnost v konkrétní společenské smlouvě koncipována. Uvnitř každé z forem společností totiž existuje určitý prostor pro autonomii vůle stran, kde mohou zakladatelé v závislosti na svých zájmech vytvořit strukturu co nejlépe zajišťující jejich uspokojení. V souvislosti s tím bude každý společník více či méně omezován ve svých aktivitách vně společnosti. Podle § 136 ObchZ se zákaz konkurence vztahuje jenom na jednatele, odstavec 3 tohoto ustanovení však počítá s možností autonomně rozšířit zákaz i na společníky. „Základním východiskem všech povinností společníka (akcionáře) je loajalita vůči společnosti. Princip loajality platí v každém soukromoprávním vztahu, tedy i v rámci obchodních společností.“6 „Naše právní úprava princip loajality výslovně neupravuje, s takovou formulací však počítá nově připravovaná kodifikace občanského práva v obecné úpravě korporací v ustanovení § 190 odst. 1.“7 Přesto je však evidentní, že existenci povinné 6 7

Černá, S.: Obchodní právo III., Aspi, Praha 2006, s. 185. „...Přijetím členství v korporaci přijímá každý přistupující člen povinnost chavat se vůči korporaci čestně a zachovávat její stanovy. Korporace ho nesmí zvýhodňovat ani, znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská práva a oprávněné zájmy...“

14

loajality bude třeba dovozovat ze zásad, na kterých stojí nejen právní úprava obchodních společností, ale smluvní právo jako takové. 3.1

Doktrinální souvislosti principu loajality

„Doktrinální základ povinné loajality v právu obchodních společností tkví v obecných principech smluvního práva. Jednou z klíčových zásad, na kterých stojí prakticky všechny obligační úpravy členských států Evropské unie, je zásada dobré víry.“8 Široce je rozpracovaná tato zásada např. v Německu. „Významné ustanovení obecné části německého BGB (Bürgerliches Gesetzbuch) zakotvuje v § 242 požadavek, aby smluvní strany plnily smlouvu tak, jak si s ohledem na dobré mravy (Verkehrssitte) žádá „dobrá víra“ (Treu und Glauben). Na tomto požadavku vybudovala německá právní doktrína a judikatura obecný princip, který hodnotí jako „nadřazený“ všem ostatním soukromoprávním principům. Podstata principu Treu und Glauben spočívá v uznání povinnosti stran počínat si při realizaci obligačního vztahu tak, aby byl naplněn účel a cíl vztahu a přitom byla šetřena práva a oprávněné zájmy druhé smluvní strany. Z takto vymezené generální klauzule vyplývá řada konkrétních povinností, nejčastěji tzv. vedlejších, ale i zákazů, resp. omezení ve výkonu práva přiznaného smlouvou. V nejobecnější rovině se uvádí, že zásada působí k naplnění účelu smlouvy, ale také k jejímu doplnění či korekci.“9 Skrze zmíněný smluvní základ každé obchodní společnosti zásada dobré víry v popsaném smyslu proniká také do práva obchodních společností. Společníci obchodní společnosti vstupují do vzájemného smluvního pouta. Smluvní základ mají rovněž konkrétní projevy zásady dobré víry v právu obchodních společností. Požadovaná míra loajality se odvozuje z intenzity smluvního vztahu mezi společníky. „Intenzita povinné loajality tak na jedné straně závisí na právní formě společnosti, na druhé straně se odvíjí od dalších okolností, jako je počet společníků, jejich vzájemné vazby, osobní pouta apod. Nejvyšší úrovně dosahuje povinná loajalita

8 9

Lando, O.: Beale H., Principles of European Contract Law, Parts I and II, Combined and revised, Kluwer Law Internationla, Hague 2000, s. 116 a násl. Čech, P.: K (nepsaným) povinnostem společníka společnosti s ručením omezeným aneb potvrzení existence povinnosti loajality společníka v českém právu, in Jurisprudence, 2006, č. 3, s. 68 a násl.

15

v osobních společnostech, zejména ve veřejné obchodní společnosti s malým počtem společníků, méně intenzivně se projevuje v kapitálových společnostech, zvláště v akciových společnostech s široce rozptýlenou akcionářskou strukturou. Společnost s ručením omezeným stojí někde mezi oběma zmíněnými póly. I tady nicméně intenzita povinnosti roste s klesajícím počtem společníků a rostoucí mírou jejich konkrétního vlivu na řízení společnosti.“10 „Princip loajality ukládá společníkovi podle názoru Prof. Stanislavy Černé usilovat o naplnění cíle, k němuž byla společnost založena, zachovávat její stanovy, respektovat její oprávněné zájmy, souhrnně vzato, chovat se vůči společnosti čestně.“11 Nemůžeme však mluvit jen o jednostranné povinnosti. V této souvislosti bychom mohli odkázat na jednu ze základních zásad soukromého práva, že nikomu nelze jen jednostranně ukládat povinnosti. Společnost jako účastnice právního vztahu je povinná zachovávat práva společníka, respektovat jeho oprávněné zájmy a neznevýhodňovat jej. Loajalita je obecným základem, na nějž lze převést v konečné instanci většinu konkrétních povinností společníka. Lze tedy shrnout, že bohaté škále společnických práv odpovídá povinnost společníka uplatňovat tato práva způsobem, který není zneužívající (§ 56a odst. 1 ObchZ), k této však přistupuje povinnost další, a to povinnost vykonávat tato práva způsobem, který bere přiměřený ohled na zájmy společnosti, resp. ostatních společníků. 3.2

Právní základ povinnosti loajality a zákazu zneužití práv

„Kdo se právním poutem spojí s jiným za účelem dosažení společného cíle, má povinnost

zachovávat,

dokud

jeho

účast

ve

společenství

trvá,

věrnost

(loajalitu) tomuto účelu. Teorie mluví v této souvislosti o zásadě loajality.“12 Společník obchodní společnosti zachovávající svou povinnost loajality, nezneužívá většinu ani menšinu hlasů ve společnosti. Pokud společník dosáhne

10

Čech, P.: K (nepsaným) povinnostem společníka společnosti s ručením omezeným aneb potvrzení existence povinnosti loajality společníka v českém právu, in Jurisprudence, 2006, č. 3, s. 68 a násl. Černá, S.: Obchodní právo III., Aspi, Praha 2006, s. 186. 12 Eliáš, K..: Širší kontext § 56a ObchZ a poznámky k němu. Vzájemné ovlivňování komunitární úpravy a českého a slovenského obchodního práva na pozadí procesu jejich reforem. In: Sborník ze setkání kateder obchodního práva právnických fakult České republiky a Slovenské republiky, Universitas Carolina Facultas Iuridica, Praha 2007, s. 104. 11

16

ve společnosti takového podílu na hlasovacích právech, který mu umožňuje ovládající postavení, nevyužívá je ke škodě společnosti (§ 66a odst. 14 ObchZ), nevyvíjí nátlak na členy statutárního orgánu, resp. představenstva, kontrolního orgánu, prokuristy nebo jiné osoby zmocněnce společnosti, aby se dopouštěli jednání ke škodě společnosti (§ 66c ObchZ), a pokud se takový společník stane stranou obchodů uzavíraných se společností, je limitován pravidly stanovenými zákonem (§ 196a ObchZ). Obecný soukromoprávní základ zákazu zneužití práva je obsažen v ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ, který stanoví, že: „Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy“. V této jediné větě jsou spojeny dvě odlišné skutkové podstaty: (a) zákaz výkonu práv tak, že chování jednajícího bez právního důvodu zasahuje do práv a oprávněných zájmů jiných, a (b) zákaz výkonu práv v rozporu s dobrými mravy. Rovněž důvodová zpráva k ustanovení § 3 obsahuje dvě konstrukce: „Myšlenku zákonného omezení jakýchkoli zásahů do práv a oprávněných zájmů jiných subjektů a rovněž (...), že výkon práv a povinností z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“13 „Právní základ povinnosti loajality lze spatřovat nejen v ustanovení § 56a ObchZ, ale vzhledem k subsidiaritě občanského zákoníku i v ustanovení občanského kodexu. Povinnost loajality společníka jakékoli obchodní společnosti vůči této společnosti, resp. vůči cílům, pro něž byla společnost založena, lze opřít byť jen o obecné ustanovení

§

830

ObčZ.“14

Řečeno

jinými

slovy,

celkový

rámec

institucionalizovanému sdružení vtiskuje jeho nejobecnější a nejjednodušší zákonná úprava tzv. societas iuris civilis (§ 829 ObčZ). Ustanovení § 830 ObčZ ukládá každému účastníkovi sdružení povinnost vyvíjet činnost k dosažení sjednaného účelu způsobem stanoveným ve smlouvě a zdržet se jakékoli činnosti, jež by mohla znemožnit nebo ztížit dosažení tohoto účelu. Zatímco se příkaz k vykonávání činnosti 13

Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník. Komntář. 10. Vydání, C. H. Beck, Praha 2006, s. 55.

17

ve prospěch účelu sdružení váže na obsah smlouvy a je tedy z povahy věci dispozitivní (ujednat lze ve smlouvě i to, že někdo vloží do sdružení jen peníze nebo jinou majetkovou hodnotu bez povinnosti k výkonu činnosti15), zákaz znemožnit či ztížit společný účel je kogentní a konkretizuje obecný princip vyjádřený v ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ. Princip loajality má značný praktický význam. Je výkladovým pravidlem, v jeho světle je tedy třeba vykládat jednotlivé dílčí povinnosti společníka, které jsou obsahem společnického vztahu. Zpravidla bude plnit i regulační funkci, bude tedy obecným regulativem chování v situacích, které dost dobře nelze detailně postihnout právní úpravou. Další z výčtu je derogační význam, neboť jsou situace, kdy existuje speciální norma regulující chování společníka, ale její aplikace by směřovala k obecně nespravedlivému rozhodnutí odporujícímu principu loajality. Potom tedy aplikace této zásady zcela deroguje aplikaci zvláštních zákonných ustanovení. Význam této zásady se v plné šíři uplatní zejména při soudcovském rozhodování. V této souvislosti nesmíme zapomínat na fakt, že tuzemská judikatura není v aplikaci této zásady tak bohatá jako judikatura soudů zahraničních. Pokud bychom měli být konkrétní a demonstrovat platnost výše zmíněných postulátů na korporativně strukturované právnické osobě obchodního práva, pak např. „smluvní základ akciové společnosti jako sdružení fyzických a právnických osob založeného za účelem, kterým je předmět činnosti, resp. předmět podnikání akciové společnosti, svědčí ve prospěch argumentu, že společný účel existující při založení akciové společnosti zavazuje akcionáře přispívat k naplnění tohoto cíle při výkonu svých akcionářských práv.“16 3.2.1 Povinnost loajality společníků vůči zájmům společnosti U vícečlenných obchodních společností se vychází z toho, že se v nich společníci sdružují za určitým účelem, a to obvykle podnikatelským (princip presumpce komerciality). Již tento fakt vytváří právní základnu pro otázky vztahující se

14 15 16

Dědič, J., Čech, P., Kříž, R., Štenglová, I.: Akciová společnost, C. H. Beck, Praha 2007, s. 366. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J.: Občanský zákoník, Komentř, C. H. Beck, Praha 2006, s. 1374 – 1376. Žitňanská, L.: Ochrana menšinových akcionárov v práve obchodných spoločností, 1. Vydání, Iura Edition, Bratislava 2000, s. 75-76.

18

k povinnostem a k odpovědnosti společníků. Především platí, že společníci jsou už ze svého členství v obchodní společnosti zavázáni nezneužívat společnická oprávnění k újmě společnosti a všech společníků, anebo k zištnému prosazování svých osobních zájmů na úkor zájmů společnosti, a tím i všech společníků. „Tuto zásadu lze spolehlivě uplatnit jako interpretační pomůcku při výkladu některých nejasných ustanovení zákona, ale i jako kriterium kvalifikace šikanózních postupů při případném zneužívání práv menšiny, oprávnění domáhat se soudního výroku o neplatnost usnesení valné hromady apod. S tím souvisí i jiný aspekt věci, totiž že vnitřní uspořádání poměrů ve společnosti musí odpovídat právem uznaným zásadám slušnosti.“17 Avšak i v případě tzv. jednoosobních společností bude společník vázán principem povinné loajality a v jeho světle pak bude posuzováno jednání takového společníka. Povinnost podřídit se společenské smlouvě a případným stanován se bude vztahovat i na tohoto společníka. Zásada loajality se týká především vztahů společníka vůči společnosti, nikoli vztahu k ostatním společníkům. Jednotliví společníci nebo jejich různě utvářené skupiny mohou sledovat svou účastí ve společnosti zájmy značně různorodé a navzájem se rozcházející. Zvláště u akciových společností vystupuje uvedené hledisko do popředí dosti výrazně. To však nemění nic na skutečnosti, že i přes tuto různorodost zájmů musí být respektován obecný účel jejich společenství, tj. existence, stabilita a rozvoj akciové společnosti jako takové. „Existenci povinné loajality společníka (v konkrétním případě společnosti s ručením omezeným) jen nepřímo potvrzuje recentní soudní judikatura.“18 Věnujme se nyní na tomto místě rozsudku Vrchního soudu, který v české právní úpravě připustil, že povinnosti společníka mohou plynout ze zásad, na kterých stojí obchodní zákoník, ba dokonce i z jiných právních skutečností. Vrchní soud v Praze v jednom ze svých rozhodnutí ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 7 Cmo 117/2004, uvedl, že: „Zvyšování zisku, snižování ztrát a možnost rozvoje podnikání je cílem nejenom společnosti, ale i jejích společníků. Společnice, místo aby 17

Eliáš, K., Dvořák, T.: Obchodní zákoník. Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1900, 5. Vydání, Linde, Praha 2006, s. 18.

19

přispívala k rozvoji společnosti nebo alespoň umožnila její činnost.....opakovaně, resp. soustavně komplikovala a později i znemožnila společnosti užívání nebytových prostor. Tím ztížila a po určitou dobu znemožnila podnikání společnosti, a tím i dosažení jejího základního cíle...“ V tomto jednání Vrchní soud spatřoval závažné porušení povinností společníka a společnici z tohoto důvodu ze společnosti vyloučil, s odkazem na ustanovení § 149 ObchZ, které umožňuje společníkům obrátit se na soud a domáhat se na něm, aby vyloučil ze společnosti společníka, který porušuje závažným způsobem své povinnosti, ačkoliv byl k jejich plnění vyzván a na možnost vyloučení byl písemně upozorněn. V tomto konkrétním případě Vrchní soud potvrdil rozhodnutí soudu nižšího stupně, který o takovém vyloučení rozhodl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno dovolání, které Nejvyšší soud zamítl. V odůvodnění uvedl, že „povinnosti společníka ve smyslu § 149 ObchZ nemusejí vyplývat ze zákona, společenské smlouvy či jiných listin. Takové povinnosti mohou vyplývat též ze zásad, na kterých je postaven obchodní zákoník, z jiných než písemných závazků převzatých společníkem vůči společnosti, popřípadě z jiných právních skutečností“.19 Přínos tohoto rozsudku je třeba spatřovat ve vyjasnění pochybností o možných zdrojích (právních základech) povinností společníka společnosti s ručením omezeným plynoucích z jeho postavení ve společností, jejichž porušení může ve smyslu § 149 ObchZ vést až k jeho vyloučení. Soudy v uvedeném případu rozhodnutí neopřely výslovně o porušení povinnosti loajality, na pozadí však tato povinnost figuruje a soudy se ji argumentačně již natolik přiblížily, že v podstatě lze hovořit o konkludentním uznání jeho existence. Nejvyšší soud a Vrchní soud v Praze tak svými judikáty položily základy pro právní konstrukci povinné loajality, jak odpovídá již dříve zmíněným doktrinálním souvislostem. Vrchní soud byl ve svých úvahách poněkud preciznější, protože výslovně formuloval povinnost společníka „přispívat k rozvoji společnosti nebo alespoň umožnit její činnost“, resp. „tomu odpovídající zákaz spočívající v komplikování, tím méně v znemožňování podnikání společnosti a tím i dosažení jejího základního cíle“. Soud v odůvodnění navíc zdůraznil „souhlas“ s výkonem podnikatelské činnosti 18

Dědič, J., Čech, P., Kříž, R., Štenglová, I.: Akciová společnost, C. H. Beck, Praha 2007, s. 366.

20

v určitém oboru, tj. vznik smluvního pouta vzhledem ke konkrétní činnosti, resp. ke konkrétnímu cíli, jehož má být skrze společnost dosahováno a jenž se společník zavazuje podporovat. Soud tak odkázal na smluvní základ povinnosti přesně tak, jak činí právní věda, dovozuje-li povinnost loajality právě z obecných zásad smluvního práva. Význam tohoto rozhodnutí nespočívá pouze v potvrzení existence principu loajality v českém právu obchodních společností. Podstatný je fakt, že soudy judikovaly, jakým konkrétním způsobem může být tato povinnost porušena. Jedním z takových případů je tedy neoprávněné znemožnění výkonu práv ze smlouvy, vystupuje-li společník jako smluvní partner společnosti a může-li takové jednání ohrozit výkon podnikatelské činnosti společnosti. Společník coby obchodní partner společnosti se ocitá v obtížnějším právním postavení než jiné smluvní strany. Jde-li o smlouvu, jejíž plnění má klíčový význam pro naplňování účelu, pro nějž společnost vznikla, může mít porušení této smlouvy pro společníka závažné důsledky rovněž v rovině práva obchodních společností, třebaže smlouva jinak nesouvisí s obvyklým postavením společníka.20 Důležitost povinnosti loajality v systému povinností společníků potvrzuje dále skutečnost, že všechny soudní instance potvrdily, že porušení povinné loajality může být sankcionováno krajním prostředkem, který ve společnosti s ručením omezeným představuje institut vyloučení společníka ze společnosti rozhodnutím soudu podle ustanovení § 149 ObchZ. Za průlomové lze rovněž označit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006. Nejvyšší soud v něm znovu a nyní již výslovně potvrdil, že společník je vůči společnosti s ručením omezeným vázán přiměřenou loajalitou. Soud doslova uvedl, že „teorie již dříve dovodila, že jednou ze zásad, kterými se řídí obchodní zákoník, je princip loajality společníka vůči společnosti, který je základním východiskem všech jeho povinností. Princip loajality je výkladovým pravidlem, v jehož rámci je třeba interpretovat jednotlivé dílčí povinnosti 19 20

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn 29 Odo 1007/2005. Čech, P.: K (nepsaným) povinnostem společníka společnosti s ručením omezeným aneb potvrzení existence povinnosti loajality společníka v českém právu, Jurisprudence, 2006, č. 3, str. 70 a násl.

21

společníka vůči společnosti”. V tomto však zásadní význam netkví, Nejvyšší soud již dříve ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1007/2005 dne 31. 1. 2006 (byť nepřímo) povinnost loajality vyslovil. Přínos rozhodnutí spočívá v tom, jakou dílčí povinnost Nejvyšší soud ČR z principu povinné loajality dovodil. Soud judikoval, že součástí povinnosti loajality je též nezbytná ohleduplnost společníka vůči zájmům společnosti při převodu obchodního podílu. „Za použití principu loajality pak lze nepochybně dovodit, že jednou z povinností společníka při převodu obchodního podílu je, aby převodem obchodního podílu neúměrně a neodůvodněně neohrozil další činnost a existenci společnosti, resp. aby právo převést obchodní podíl nezneužil k obejití povinností, jež by mu jinak plynuly z případné likvidace či prohlášení konkurzu na majetek společnosti“. Citovaným rozhodnutím neměla být zásadně omezena autonomie vůle společníka při převodu obchodního podílu, a to ani v otázce výběru kontrahenta, resp. potenciálního nabyvatele obchodního podílu ve společnosti. Mohou však nastat situace, jejichž okolnosti budou do té míry specifické, že o povinnost loajality bude nutno opřít zákaz převodu na konkrétního nabyvatele. K objasnění skutkového průběhu kauzy projednávané Nejvyšším soudem je třeba uvést následující. Jediný společník bezplatně převedl 100% obchodní podíl na nabyvatele, kterým byla právnická osoba se sídlem na Kypru, která se k obchodnímu podílu od jeho nabytí nijak nemá. Není snadné se za daných okolností ubránit podezření, že převod mohl být primárně motivován snahou „zbavit“ se obchodního podílu ve společnosti, jejíž hospodářská situace byla kritická, a obchodní podíl (ke škodě společnosti a zvláště jejích věřitelů) „uklidit“ do jurisdikce, která je pro domácí soudy poněkud „nečitelná“. Patrně i proto Nejvyšší soud zdůraznil, že převod obchodního podílu nesmí sledovat cíl obejít povinnosti, jež by společníkovi jinak plynuly z případné likvidace (např. povinnost strpět, aby soud společníka i proti jeho vůli jmenoval likvidátorem, § 71 odst. 2 obchodního zákoníku) či z prohlášení konkurzu (např. povinnost poskytovat správci podstaty součinnost atd.).

22

Na zajímavosti tomuto rozhodnutí přidává skutečnost, že závěry o povinné loajalitě společníka při převodu obchodního podílu vyslovil Nejvyšší soud v řízení, v němž se určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu domáhal věřitel společnosti, ve které se obchodní podíl převáděl. Soudy nižších stupňů zamítavé rozhodnutí založily na nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ. Nejvyšší soud se však s tímto závěrem neztotožnil. Zdůraznil a obsáhle odůvodnil, proč i věřitel společnosti může mít naléhavý právní zájem na určení, kdo je (v daném případě jediným) společníkem dlužníka. V odůvodnění pak soud uvedl: „Jediný společník společnosti s ručením omezeným, který sám vykonává působnost valné hromady, může podstatně ovlivnit (zejména právě výkonem působnosti valné hromady) kvalitu řízení společnosti (jejího obchodního vedení). Pro uspokojení pohledávky žalobkyně může být zásadně významné i to, zda jediný společník, zamýšlí-li ukončit činnost společnosti či vyžadují-li to okolnosti, včas rozhodne o případné likvidaci společnosti, jak bude likvidace probíhat, kdo bude (ať již rozhodnutím jediného společníka v působnosti valné hromady či postupem podle ustanovení § 71 odst.2 věty první a druhé ObchZ) jmenován likvidátorem a v případě prohlášení konkurzu, i zajištění potřebné součinnosti se správcem konkurzní podstaty. Pro posouzení naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení je proto podstatné, zda jsou správná její tvrzení o tom, že první žalovaný vědomě (bezplatně) převedl stoprocentní obchodní podíl ve společnosti na osobu, která nebyla schopna či ochotna se jako společník podílet na řízení společnosti, zejména na zajištění jejího kvalifikovaného obchodního vedení. Tím spíše ukáže-li se, že první žalovaný obchodní podíl za těchto okolností převáděl s cílem vyhnout se povinnostem, jež by mu plynuly z případné likvidace, resp. prohlášení konkurzu na majetek společnosti.“ Zákonodárce na povinnost loajality pamatoval ve velmi konkrétním případě přizpůsobení stanov novele ObchZ , jedná se o přechodné ustanovení bodu 20. V čl. VIII zákona č. 370/2000 Sb., které ukládalo společnostem povinnost uvést společenskou smlouvu a stanovy do souladu s ustanoveními tohoto zákona do jednoho roku od nabytí jeho účinnosti a současně stanovilo, že společník, jenž zneužije svého postavení ve společnosti nebo bude vázat přizpůsobení společenské

23

smlouvy nebo stanov na neoprávněné výhody a v důsledku toho zmaří přizpůsobení společenské smlouvy nebo stanov požadavkům tohoto zákona, odpovídá ostatním společníkům a věřitelům společnosti za škodu, jež jim v důsledku tohoto jednání vznikla. Z výše uvedeného přehledu judikatury tuzemských soudů vyplývá, že stále nemůžeme s jistotou stanovit, co je konkrétně obsahem povinnosti loajality. Můžeme se však na základě poznatků právní teorie a inspirace zahraniční úpravou alespoň pokusit o obecné vymezení obsahu principu povinné loajality: - aktivně podporovat účel společnosti; - neškodit společnosti; - odvracet škody, které společnosti hrozí; - v některých případech upřednostnit zájmy společnosti před zájmy vlastními; - participovat na nezbytných vnitřních změnách, pokud to vyžaduje naléhavě zájem společnosti a lze-li to po společníkovi spravedlivě požadovat; - nezneužívat většinové i menšinové postavení ve společnosti. Obsáhnout

všechny

způsoby,

jakými

lze

porušit

povinnost

loajality,

v kasuistickém výčtu není možné. Výčet by opomenul některé skutkové podstaty, které by do něj měly přirozeně patřit a mnohá jeho dílčí ustanovení by bylo možné obejít. Proto musí být povinnost loajality reziduálním pojmem, který může zahrnovat takové faktické situace, které nikdo nepředvídal a nekategorizoval. 3.2.2 Zákaz zneužití práv společníka vůči společnosti Obchodní zákoník výslovně formuluje zákaz zneužívání většiny i menšiny hlasů ve společnosti v ustanovení § 56a ObchZ.21 V něm je konkretizován obecný princip zakazující zneužití práva, který výslovně formuluje i občanský zákoník (§ 3 odst. 1 ObčZ). Nevztahuje se proto pouze na akcionáře či společníky společnosti s ručením omezeným, ale na společníky všech obchodních společností či družstev22 a ve své

21

Pro téma této práce má vedlejší význam poznámka, která je však velmi důležitá z hlediska obecných souvislostí. Vzhledem k soukromému právu jako celku je § 56a ObchZ speciální povahy a že nedopadá na korporace, které mají neobchodní charakter (spolky, společenství vlastníků, zájmová sdružení právnických osob apod.), na hlasování v orgánech právnických osob neupravených obchodním právem, ani na hlasování ve společenstvích, která nemají vlastnosti právnických osob (hlasování spoluvlastníků). Ovšem zneužití práv v těchto případech však nezůstává bez sankce, neboť je aplikovatelný § 3 odst. 1 ObčZ. 22 Na právní poměry družstva je § 56a aplkovatelný vzhledem k právnímu pravidlu § 260 ObchZ.

24

obecné rovině na všechny účastníky občanskoprávních vztahů.23 Praktické zkušenosti ze soudní praxe mají k ustanovení § 56a Obchz tento komentář: „Jedná se o ustanovení zcela obecné a dopadající na právní případy, které bylo dříve možné řešit pouze s použitím zásad, na kterých spočívá obchodní zákoník, s tím, že aplikaci budou vždy komplikovat problémy s dokazováním, že došlo k zneužití práva. Bude úkolem soudů jednotlivé případy zneužití práva rozpoznat a postupně je zmapovat.“24 Další zdůvodnění zařazení tohoto ustanovení nabízí Prof. Irena Pelikánová: „...ustanovení

prvního odstavce

bylo konstruováno na

základě

zkušeností

s praktickými situacemi velmi často se vyskytujícími, zatímco druhý odstavec je inspirován druhou kapitálovou směrnicí Rady č. 77/91/EHS o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy při zakládání akciových společností a při udržování a změně jejich základního kapitálu, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření, a že účel ustanovení § 56a je zejména v preventivním poskytování orientace“.25 Je třeba zdůraznit, že nejen Prof. Irena Pelikánová, ale i další autoři zdůrazňují, že význam ustanovení § 56a ObchZ nelze chápat izolovaně, ale v souvislostech plynoucích z obecných zásad právních a také z dalších ustanovení spadajících do skupiny všech zákazů zneužití práva.26 Základní význam §56a obchodního zákoníku lze spatřovat jak v ochraně společnosti samotné, tak i jednotlivých společníků, případně členů jejích orgánů. Ve vztahu ke společnosti lze říci, že toto ustanovení napomáhá k ochraně zájmů společnosti a k dosažení jejího cíle. Ve vztahu ke společníkům, případně členům orgánů společnosti, lze význam tohoto ustanovení spatřovat v ochraně minoritních práv, ale také většinových vlastníků, kterým nemá bránit ve výkonu jejich práv, ale stanovením určitých mezí bránit jejich zneužití. Ustanovení §56a bylo do obchodního zákoníku začleněno při jeho novelizaci zákonem č. 370/2000 Sb. Důvodová zpráva k tomuto zákonu je poměrně stručná a u bodu 48 říká, že ustanovení, které je součástí 23

Černá, S.: Obchodní právo III., Aspi, Praha 2006, s. 187. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M.: Obchodní zákoník. Komentář. 10. Vydání, C. H. Beck, Praha 2006, s. 176 – 177. Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku. 2. díl. § 56 – 104e. 3 vydání, Aspi, Praha 2004, s. 40 – 41. 26 Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, Polygon, Praha 2002, s. 344 – 346. 24 25

25

ochrany investorů v nejobecnější rovině, doplňuje reglementaci emisí cenných papírů a dává soudům nástroj k tomu, aby mohly posoudit, zda v konkrétních rozhodnutích orgánů společností nedochází k privilegování jiných zájmů než zájmů společnosti. Ustanovení druhého odstavce má chránit před zneužívajícími jednáními, která dosud zákon dostatečně nepředvídá. Zákaz zneužití práva představuje specifickou právní konstrukci. Výrazem zneužití práva27 označujeme jednání contra legem, tedy právní delikt (protiprávní čin), jednání zákonem zakázané a postihované. Objektivní právo představují právní normy jako pravidla chování obsažená v právních pramenech. Dává-li objektivní právo odpověď na otázku quid iuris – co jako právo v daném případě platí, zneužít jej nelze, neboť zneužité právo již není právem (změní se jeho kvalita).„Spojení termínů „zneužití“ a „objektivní právo“ zakládá tedy logický nonsens.“28 „Zneužití se spojuje se subjektivním právem, neboť se vykonává jen subjektivní právo, zatímco objektivní právo se aplikuje.“29 Subjektivní právo je teorií běžně chápáno jako možnost chovat se určitým způsobem, představuje míru, v níž má jedinec zákonnou moc prosadit svou vůli vůči jiným osobám. Při zneužití subjektivního práva jde jen o jeho zdánlivý výkon. Pokud má být zneužití práva posouzeno jako delikt, musí to zákon výslovně stanovit, neboť jinak se uplatní základní zásada ústavního pořádku, podle níž „každý může činit, co není zákonem zakázáno“ (čl. 2 odst. 3 Listiny Základních Práv a Svobod). Úsloví abusus non est usus sed corruptela dobře vystihuje podstatu výše pojednaného pojmu.30 Vzhledem k právní zásadě, že výkon práva nezakládá bezpráví se zákaz zneužití práva musí opřít o výslovné zákonné ustanovení. Toto pak působí jako lex specialis a vůči obecnému pravidlu má ve vymezeném rozsahu derogační účinky. Avšak celá situace není tak jednoduchá, jak se jeví na první pohled, je potřeba především respektovat pravidla vazeb subsidiarity a speciality. Není možno se tedy dovolávat zákazu zneužití práva tam, kde konkrétní zákonné ustanovení vychází z jiné hypotézy. 27

Abusus iuris, abuse of rights, l´abus des droits, Rechtsmissbrauch, abuso del derecho atd. Eliáš, K.: Širší kontext § 56a ObchZ a poznámky k němu. Vzájemné ovlivňování komunitární úpravy a českého a slovenského obchodního práva na pozadí procesu jejich reforem. In: Sborník ze setkání kateder obchodního práva právnických fakult České republiky a Slovenské republiky, Universitas Carolina Facultas Iuridica, Praha 2007, s. 95. 29 Holub, M.: Občanský zákoník. Komentář. 1. Svazek. § 1 – 487. 2. Vydání, Linde, Praha 2003, s. 37. 30 Zneužívání není užívání, ale zvrácenost. 28

26

Uvedené závěry lze doložit na konkrétním příkladu: bude-li akcionář žádat na zasedání valné hromady sdělení týkající se obchodního tajemství (§ 180 odst. 1 a 4 ObchZ), neodmítne mu představenstvo informaci poskytnout s tím, že akcionář zneužil své právo požadovat vysvětlení podle ustanovení § 180 odst. 1 ObchZ, ale odmítne mu ji proto, že akcionář právo na takové sdělení podle § 180 odst. 4 ObchZ nemá. Podobně, odmítne-li se akcionáři sdělení informace s odkazem na obchodní tajemství, ač se informace obchodního tajemství vůbec netýká, bude se v případném soudním řízení zkoumat otázka, zda akciová společnost porušila právní povinnost podat akcionáři vysvětlení – nikoli otázka, zda zneužila své právo chránit obchodní tajemství. „Hledisko zneužití práva stojí pro uvedené případy mimo skutkovou podstatu § 180 odst. 1 i odst. 4 ObchZ, a pro právní posouzení je tedy irelevantní.“31 Zvláštním případem zneužití práva je šikanózní jednání.32 „Jako šikana se označuje situace, kdy se určitá osoba dovolává prosazení svého práva jen nebo převážně s tím úmyslem, aby jinému způsobila škodu“,33 kdy tedy prioritním zájmem jednající osoby není uspokojit svou legitimní potřebu, ale napadnout legitimní potřebu jiného. „Pro oblast obchodně-právních vztahů platí, že podle výslovné úpravy § 265 ObchZ výkon práva, který sice neporušuje žádný zákonný zákaz, takže z toho důvodu není neplatný, ocitá se v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a z toho důvodu nepožívá právní ochranu. Proto takové právo nelze s úspěchem autoritativně vynutit před soudem. Zásady poctivého obchodního styku tak plní v obchodněprávních vztazích specifickou úlohu dobrých mravů (lze to formulovat i tak, že jde pro obchodně-právní oblast o doplněk dobrých mravů).“34 Obecně platí, že zneužívající právní úkon nebo jeho část stíhá sankce neplatnosti a je-li zároveň tímto úkonem způsobena škoda, vzniká také povinnost ji nahradit. „Lze si však také představit zneužití práva, jež není právním úkonem, ani nepůsobí škodu, ale vyvolává např. ztrpčení života jiných. Z toho důvodu teorie poukazuje 31

Eliáš, K.: Širší kontext § 56a ObchZ a poznámky k němu. Vzájemné ovlivňování komunitární úpravy a českého a slovenského obchodního práva na pozadí procesu jejich reforem. In: Sborník ze setkání kateder obchodního práva právnických fakult České republiky a Slovenské republiky, Universitas Carolina Facultas Iuridica, Praha 2007, s. 97 – 98. 32 Šikana, z francouzského chicane, což původně znamenalo malicherný spor. 33 Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník. Komntář. 10. Vydání, C. H. Beck, Praha 2006, s. 47. 34 Tamtéž, s. 62.

27

s argumentem vycházejícím z ustanovení § 265 ObchZ, že takovému zneužití nutno odepřít právní ochranu.“35 3.2.3 Zneužití oprávnění společníka vůči kapitálové společnosti se zřetelem k možnosti zneužívajícího výkonu hlasovacích práv Pokud se máme zabývat otázkou zneužití většiny či menšiny hlasů v kapitálové společnosti, pak jako klíčová ustanovení vystupují § 56a a § 265 ObchZ, subsidiárně pak § 3 odst. 1 a § 424 ObčZ („za škodu odpovídá i ten, kdo ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům“). Zákaz zneužití hlasů stanovený § 56a odst. 1 ObchZ ve skutečnosti zakazuje zneužití hlasovacího práva. Je tedy zakázán takový zneužívající výkon hlasovacího práva, který se děje k újmě oprávnění nebo oprávněných zájmů společnosti nebo jiných osob. Z pojmu „zneužití“ plyne, že nemůže jít pouze o faktický stav, ale jde o úmyslný zásah do práv a právem chráněných zájmů jiných osob výkonem hlasovacího práva. Může jít např. o prosazení jednostranně výhodné změny stanov nebo společenské smlouvy. Výkon hlasovacích práv, jež má charakter jejich zneužití, je protiprávní, a proto i rozhodnutí, které bylo přijato vahou hlasů, při nichž došlo ke zneužití hlasů, může být důvodem neplatnosti příslušného rozhodnutí, resp. k těmto hlasům by se nemělo při zjišťování výsledků hlasování přihlížet, neboť takto nemohou být hlasovací práva vykonávána. „K hlasům odevzdaným v rozporu s povinnou loajalitou by tedy nebylo nutné přihlížet při posuzování, zda usnesení valné hromady bylo řádně přijato. Pokud by tyto hlasy byly přesto zohledněny, mohlo by to založit důvod neplatnosti usnesení valné hromady.“36 Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 8 Cmo 235/2002 judikoval, že „důvodem neplatnosti usnesení valné hromady může být výkon hlasovacího práva, který odporuje byť jen dobrým mravům (§ 3 ObčZ)“. Vrchní soud uzavřel, že pokud by soud shledal výkon hlasovacího práva při přijímání

35

Eliáš, K.: Širší kontext § 56a ObchZ a poznámky k němu. Vzájemné ovlivňování komunitární úpravy a českého a slovenského obchodního práva na pozadí procesu jejich reforem. In: Sborník ze setkání kateder obchodního práva právnických fakult České republiky a Slovenské republiky, Universitas Carolina Facultas Iuridica, Praha 2007, s. 103. 36 Dědič, J., Čech, P., Kříž, R., Štenglová, I.: Akciová společnost, C. H. Beck, Praha 2007, s. 368.

28

napadeného usnesení v rozporu s dobrými mravy, nebylo by k jeho hlasování možno přihlížet a pro přijetí usnesení by nebyla dosažena potřebná většina hlasů společníků. „Prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady ale nemusí být řešením, jestliže akcionář porušil povinnost loajality tím, že hlasoval proti určitému usnesení, a k jeho hlasům se přihlédlo, tj. bylo konstatováno, že usnesení nebylo přijato. Vzniká otázka, jakým způsobem by se mohli akcionáři (či společnost) domáhat soudního přezkumu takového závěru, aby výsledkem řízení bylo uznání existence sporného usnesení s odůvodněním, že k hlasům neloajálního akcionáře nemělo být přihlédnuto, čímž se snížila většina potřebná pro prosazení daného rozhodnutí a hlasy odevzdané pro ně tudíž stačily k tomu, aby usnesení bylo přijato.“37 Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí o podaném dovolání ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1168/2005, shledal jako zásadně právně významnou otázku, zda může být konkrétní usnesení valné hromady neplatné z důvodu zneužití většiny, popř. z důvodu

jednání

společníků

zneužívajícím

způsobem

zvýhodňující

jiného

společníka, ve smyslu ustanovení § 56a odst. 1 a 2 ObchZ i tehdy, kdy zneužívající není obsah takového usnesení, ale jednání ostatních společníků ve vztahu k jinému společníkovi v průběhu jeho účasti ve společnosti s ručením omezeným. K posuzované právní otázce dovolací soud uzavřel, že „platnost usnesení valné hromady lze napadnout pro rozpor jeho obsahu se zákonem, společenskou smlouvou či stanovami, pro nezákonnost postupu při svolání valné hromady nebo při přijímání usnesení a rovněž z důvodů, že valná hromada přijala usnesení, které nepatří do její působnosti. Z toho důvodu, že se ostatní společníci chovají ke společníkovi v rozporu s ustanovením § 56a ObchZ mimo přijímání usnesení valné hromady, však toto usnesení napadat nelze. Pokud se ostatní společníci v průběhu účasti společníka ve společnosti ve vztahu k němu chovali zneužívajícím způsobem, jak společníkdovolatel tvrdí, měl možnost z toho důvodu napadat jednotlivé úkony společníků, které považoval za zneužívající.“ Jde-li tedy o posuzování platnosti usnesení valné hromady, musel by být, jak soud uvádí, zneužívající buď způsob svolání valné

37

Dědič, J., Čech, P., Kříž, R., Štenglová, I.: Akciová společnost, C. H. Beck, Praha 2007, str. 368.

29

hromady nebo hlasování na valné hromadě anebo obsah usnesení, jehož platnost se před soudem posuzuje. V nedávné době Ústavní soud svým nálezem ze dne 27. 3. 2008 zamítl návrh na zrušení ustanovení § 183i až 183n ObchZ, upravující tzv. squeeze-out. V mimořádně obsáhlém odůvodnění se vyjádřil k námitce chybějící sankce, kdy podle názoru navrhovatele (skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky) právní úprava nemotivuje hlavního akcionáře k poctivému chování, neboť za jednání v rozporu s dobrými mravy není nijak postihován. Jediným jeho rizikem je, že bude možná muset doplatit několik akcionářů, kteří mají dostatek prostředků na vedení sporu o přezkoumání protiplnění před formalisticky uvažujícími soudci. S touto námitkou se však Ústavní soud nemohl ztotožnit a uvedl, že nevidí důvod, pro který by bylo třeba stanovit další speciální prostředky odpovědnosti za porušení povinností hlavního akcionáře. Z hlediska ústavního pořádku je podstatné, že zde vůbec prostředky ochrany poskytnuty jsou. Využije-li hlavní akcionář možnosti nuceného výkupu akcií, kterou mu zákon poskytuje z výše uvedených důvodů, chová se dovoleně a svého práva nezneužívá. Pravidla zákazu zneužití postavení společníka podle § 56a ObchZ, s možností postupu podle § 131 ObchZ (neplatnost usnesení valné hromady), se pochopitelně vztahují rovněž na nucený výkup akcií. Zneužitím ovšem nemůže být sám zákonem umožněný výkup akcií při dosažení stanoveného podílu na vlastnictví účastnických cenných papírů ve společnosti. K námitce zneužití Ústavní soud dále uvádí, že v takové situaci v podstatě na pohnutkách hlavního akcionáře nesejde, protože zneužitím by muselo být již úsilí získat oněch požadovaných 90 %.38 Závěrem tohoto přehledu judikatury k problematice zákazu zneužití výkonu oprávnění společníka v kapitálové společnosti uveďme rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 1662/2005. Soud se zabýval vyslovením neplatnosti usnesení valné hromady, jímž bylo schváleno zrušení registrace kmenových akcií společnosti na majitele. V podaném dovolání navrhovatelka za otázku zásadního 38

V této souvislosti je nutno uvést, že dne 1. 4. 2008 nabyl účinnosti nový zákon č. 104/2008 Sb., o nabídkách převzetí a o změně některých dalších zákonů. Tento zákon tak s téměř dvouletým zpožděním transponuje do českého právního řádu směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/25/ES, která stanovuje požadavky na národní úpravu nabídek převzetí, včetně nabídkové povinnosti, jakož i tzv. sell-outu a squeeze-outu v akciových společnostech s kótovanými účastnickými cennými papíry. Nově je stanovena hranice pro vznik nabídkové povinnosti. Touto hranicí je získání nebo překročení 30% podílu na hlasovacích právech společnosti namísto dosavadní hranice dosažení nebo překročení ⅔ a ¾ podílu na základním kapitálu nebo hlasovacích právech cílové společnosti. Zároveň se nově zavádí tzv. „dodatečná nabídka převzetí“ v případech, kdy navrhovatel získá na základě předchozí nabídky převzetí 90% podíl na cílové společnosti.

30

právního významu označila, zda zrušení registrace akcií společnosti zhoršuje postavení malých akcionářů a přináší výhody majoritním akcionářům, která je překážkou

výkonu

jejich

hlasovacích

práv

ve

smyslu

ustanovení

§ 186 odst. 2 písm. c) ObchZ. Nejvyšší soud dal dovolatelce za pravdu v tom, že zrušením registrace akcií společnosti na veřejném trhu samo o sobě zhoršuje postavení majitelů těchto akcií. Dále uvedl, že lze souhlasit i s tím, že toto zhoršení nepostihuje všechny akcionáře stejnou měrou. S tím, že zrušení registrace akcií zhorší právní postavení jejich majitelů a že toto zhoršení se v různých skupinách akcionářů projeví rozdílně intenzivně, nicméně zákon počítá (§ 186 odst. 3 ObchZ). Nejvyšší soud uzavřel, že hlasování ve prospěch zrušení registrace by nepochybně v konkrétním případě mohlo znamenat zneužití hlasů majoritního akcionáře ve smyslu § 56a ObchZ. K tomu by však musely přistoupit další skutkové okolnosti, ze kterých by vyplynulo takové zneužití. Majoritní akcionář by musel hlasovat o zrušení registrace jen proto, aby tím na úkor minoritních akcionářů společnosti podpořil likviditu vlastního akciového titulu, který je rovněž obchodován na veřejném trhu, v očekávání, že investoři přeskupí svá akciová portfolia tak, že dosavadní akcie společnosti nahradí akciemi majoritního akcionáře, a tím dojde k výraznému růstu kurzu akcií. Tyto okolnosti však dovolatelka neprokázala, a proto samotné hlasování ve prospěch zrušení registrace nezakládá zneužití. Zneužití hlasovacího práva se může týkat i jiných vztahů než jen vztahů mezi společníkem a společností. Zneužitím hlasovacích práv tak nemusí být postižena pouze práva a oprávněné zájmy jiného společníka či společníků, ale také práva a oprávněné zájmy jiných osob ve společnosti (členů statutárního orgánu či zaměstnanců), ba i osob stojících mimo společnost (typicky jimi budou věřitelé společnosti). Ustanovení § 56a ObchZ vykazuje nemalé interpretační potíže. Zákon zde jasně hovoří o zneužití hlasů, v tom případě by tedy zneužití subjektivního práva společníka dopadalo jen na ty případy, kdy se společník dopouští zneužívajícího jednání při hlasování v orgánech společnosti. Jsou však i případy, kdy společník nezneužívá své

31

hlasy, ale své postavení společníka ve společnosti. Tyto skutečnosti je třeba mít na paměti a nesměšovat je. Stále musíme mít na mysli, že obsahem společnického vztahu jsou práva a povinnosti charakteru majetkového a nemajetkového. Existují situace, kdy dochází k uplatnění práv plynoucích nikoli z práva hlasovat či z váhy hlasů, ale z faktu, že určitá osoba je společníkem, resp. akcionářem ve společnosti. Za příklad si vezměme oprávnění účastnit se na valné hromadě osobně či v zastoupení (toto oprávnění lze subsumovat pod termín vespolné právo), oprávnění požadovat a dostat na zasedání valné hromady vysvětlení (právo na informace), právo předkládat na valné hromadě návrhy a podávat protinávrhy, právo vznášet na zasedání valné hromady námitky proti rozhodnutí, právo domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady soudem, právo požadovat kopie zápisů ze zasedání valné hromady a právo podat žalobu ut singuli, resp. actio pro socio (derivative action). Tato práva nejsou spojena s právem uplatnit ve společnosti hlasy ani s podílem na hlasovacích právech a na hlasy a hlasovací právo společníka nejsou vázána. V neposlední řadě je třeba připomenout, že výše zmíněná práva plynoucí ze společnického vztahu náleží společníkovi i za situace, kdy svá hlasovací práva nemá, ať už proto, že společník-akcionář vlastní prioritní akcie bez hlasovacího práva, nebo proto, že je hlasovacího práva zbaven ze sankčních nebo preventivních důvodů (§ 127 odst. 5 a § 186c ObchZ). Dále je namístě zmínit práva spojená s postavením kvalifikované menšiny ve společnosti podle ustanovení § 129 odst. 2, § 181 a § 182 ObchZ - právo domoci se svolání valné hromady k zasedání, právo doplnit pořad jednání o nové body, právo obracet se na dozorčí radu se závazným požadavkem ke kontrole představenstva, právo zastupovat akciovou společnost v určitých soudních řízeních atd. Ani tato práva nejsou spojena s existencí nebo počtem hlasů společníka, ale s vlastněním obchodního podílu nebo akcií, jejichž souhrnná jmenovitá hodnota přesahuje určité procento (3% nebo 5%) základního kapitálu, resp. jejichž vklady (má se na mysli společníků) dosahují alespoň 10% základního kapitálu.

32

Zneužití těchto práv je také myslitelné. „Dojde-li však k takovému zneužití, nepůjde o zneužití hlasů, takže se § 56a odst. 1 ObchZ pro tyto případy neaplikuje. Takové zneužití by tedy bylo třeba posuzovat dle ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ,“39 avšak jeho význam je pro obchodní právo především interpretační. Z výše uvedeného plyne závěr, že při postihu zneužití subjektivních práv je namístě dát v obchodním právu přednost aplikaci § 265 ObchZ. Klasickým příkladem, který je uváděn v odborné literatuře, je neopodstatněný návrh na prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady.40 Citované ustanovení obchodního zákoníku je povahy kogentní, obsahuje zákaz něco činit a jde zároveň o ustanovení výjimečného charakteru, nelze jej analogicky aplikovat na byť i do jisté míry podobné případy, které skutková podstata tohoto ustanovení nekryje. Zneužije-li společník jiné své subjektivní právo, než je právo hlasovací, s cílem znevýhodnit společnost, použije se v těchto případech tedy ustanovení § 256 ObchZ. Z formulace § 56a odst. 1 ObchZ nelze dovodit nic jiného, než že je aplikovatelný jen na případy, kdy společník (tedy i akcionář) zneužije své hlasy (hlasovací právo). „Zneužije-li společník oprávnění, které není opřeno o fakt (existenci) jeho hlasů, ani o jejich počet (váhu), nelze jeho čin uznat za zakázaný podle § 56a odst. 1 ObchZ, protože nejde o zneužití, které v tomto ustanovení není zakázáno.“41 Případy porušení povinnosti loajality se tedy mohou krýt se zneužíváním většiny či menšiny hlasů ve smyslu § 56a odst. 1 ObchZ, mohou však tento rámec také překročit. „Ten, kdo hlasů ve společnosti zneužil, odpovídá za škodu z toho vzniklou na základě § 757 ObchZ podle ustanovení 373 a násl. ObchZ.“42 Ten, kdo se bude domáhat u soudu prohlášení, že k takovému zneužívajícímu výkonu hlasovacích práv došlo, bude muset dokázat skutečnost a označit důkazy, z nichž toto porušení právní

39

Vyjít je třeba z dikce druhé věty § 1 odst. 2 ObchZ, podle níž se otázky, které nelze řešit podle ustanovení obchodního zákoníku, řeší podle předpisů práva občanského. Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, Polygon, Praha 2002, s. 346 – „zneužít lze nejen hlasy (hlasovací práva, ale i jiná práva společníka“. Eliáš, K.: Širší kontext § 56a ObchZ a poznámky k němu. Vzájemné ovlivňování komunitární úpravy a českého a slovenského obchodního práva na pozadí procesu jejich reforem. In: Sborník ze setkání kateder obchodního práva právnických fakult České republiky a Slovenské republiky, Universitas Carolina Facultas Iuridica, Praha 2007, s. 113. 42 Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, Polygon, Praha 2002, s. 344 - 346. 40 41

33

normy vyvozuje, což bude v praxi velmi problematické a přinese to s sebou nemalé komplikace. Výkon práva společníka, který se příčí povinnosti loajality, by mohl založit odpovědnost společníka k náhradě škody způsobené ostatním společníkům. 3.3

Corporate Governance a princip loajality v americko-evropské koncepci

Podle definice OECD Corporate Governance představuje systém, kterým je společnost vedena a kontrolována. Systém definuje distribuci práv a povinností mezi zainteresovanými stranami ve společnosti jako jsou akcionáři, výkonný management, statutární orgány, zaměstnanci a zákazníci, případně další zainteresované osoby. Jedná se o soubor právních a exekutivních metod a postupů, které zavazují především veřejně obchodovatelné společnosti udržovat vyvážený vztah mezi společností a těmi osobami, jež ji tvoří. Anglosaská právní oblast se v této souvislosti orientuje na nalezení nejvhodnějších nástrojů, které mají „zkrotit“ moc osoby, která řídí společnost. V Evropě se hlavní pozornost zaměřuje na dva prvky: a) chování hlavního akcionáře a b) ochranu menšinového akcionáře. Corporate governance má přivést osoby řídící společnost k tomu, aby jednaly v zájmu společnosti. Jádrem je povinnost nadřadit zájmy společnosti nad zájmy vlastní. V některých případech není pochyb, jaké zájmy to jsou, jindy se musíme ptát, zájmy kterých osob jsou zájmy společnosti. „Na tuto otázku podávají různé odpovědi dva konkurující si modely: model tvorby hodnoty zainteresované osoby (stakeholder value) dominantní v Německu a model tvorby hodnoty pro akcionáře (shareholder value) dominantní v USA, dodržovaný ovšem velmi striktně a podléhající dalšímu vývoji.“43 Shareholder value, resp. anglosaský přístup (akcionářský) považuje za zájem společnosti zájem jednotlivého akcionáře na růstu jeho akcií. Podkladem modelu tvorby hodnoty pro akcionáře je myšlenka, že akcionáři (většinou se vyznačují 43

Petrov Jan, Obecná odpovědnost členů představenstva akciových společností v česko-americko-německém srovnání, Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, Brno 2007, s. 58.

34

nedostatkem schopností a racionální motivace řídit společnost) si najali na řízení společnosti představenstvo či správní radu. „Kontrolující“, resp. většinoví akcionáři nebudou vždy chtít pouze dosáhnout maximalizace finančních výnosů svých akcií. Raději, a bude tomu tak zpravidla v Evropě, se budou snažit získat tzv. nepeněžitý výnos. Například, „kontrolující“ akcionář bude ochoten reinvestovat dosažený výnos do rozvoje společnosti. Ovšem tam, kde ve společnosti vedle sebe existují „kontrolující“ akcionář a tzv. „nekontrolující“ akcionáři, jejichž zájmem nebudou tyto nepeněžité výnosy, může dojít k tomu, že kontrolující akcionář se dopustí zneužívajícího jednání vůči nekontrolujícímu akcionáři tím, že odmítne rozdělit zisk dosažený společností a namísto toho bude reinvestovat tento zisk do projektů s nízkou návratností, které jsou především zájmem kontrolujícího akcionáře. „Anglosaský model upřednostňuje zájmy všech akcionářů, včetně akcionářské minority. Tato minorita nebo tzv. „nekontrolující“ akcionáři jsou chráněni proti zneužívajícímu výkonu práv akcionářské majority.“44 U společností s veřejně obchodovatelnými akciemi to znamená, že všem akcionářům by měl být zajištěn v podstatě stejný nárok na podíl na zisku a aktiva společnosti. „Stakeholder value, resp. evropský přístup (hodnota pro zainteresované osoby) odnímá akcionářům dominantní postavení, úkolem vedení není prosazovat jejich zájem, nýbrž vyvažovat zájmy jednotlivých skupin. Ani zde se ovšem nic nemění na skutečnosti, že člen představenstva či správní rady musí nadřadit zájem společnosti, tedy uvedených skupin nad zájem vlastní a že zájmy představenstva nebo správní rady nejsou při vyvažování zájmu relevantní.“45 Zájem společnosti je společným zájmem všech těchto osob. Rozlišení shareholder a stakeholder value se zdá mít spíše teoretický význam. Z pragmatického

hlediska

bude

v praxi

lépe

fungovat

anglosaský

model,

resp. shareholder value. V zahraničí je princip loajality a příkaz nezneužívat většinu nebo menšinu hlasů při rozhodování soudů široce aplikován a prokázané porušení těchto povinností bývá 44

45

Hansmann, Henry, Kraakman, Reiner: The End of History for Corporate Law, Harvard Law School, Discussion Paper No. 280. Dostupný z http://www.law.harvard.edu/programs/olin_center/. Petrov Jan, Obecná odpovědnost členů představenstva akciových společností v česko-americko-německém srovnání, Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, Brno 2007, str. 59.

35

obvykle sankcionováno povinností nahradit škodu, ale i prohlášením rozhodnutí valné hromady za neplatné. 3.3.1 Německá koncepce Německá právní úprava věnuje otázce povinné loajality velkou pozornost a rozpracovala tento princip a na něj navazující povinnost věrnosti (Treupflicht) i ve vztahu k obchodním společnostem. Německá doktrína vychází z toho, že akcionáři jsou zavázáni vůči společnosti i vůči ostatním akcionářům povinností vykonávat svá hlasovací práva s péčí Treupflicht, kterou lze definovat jako požadavek odpovědnosti nebo loajality. Tento požadavek se opírá o obecný princip německého smluvního práva zakotvený v § 242 BGB, podle něhož je účastník smluvního vztahu povinen při plnění svých povinností postupovat zodpovědně a poctivě s ohledem na druhou smluvní stranu a ve shodě s obchodními zvyklostmi. „Tento princip byl judikaturou německých soudů rozšířen i na některé případy, kdy absentuje znak vzájemného smluvního vztahu (německá doktrína hovoří o tzv. Sonderverbindung)“46, mezi něž patří také výkon akcionářských práv. Požadavek loajality byl vztažen především na majoritního akcionáře. Ekonomické koncentrace jsou doprovodným jevem procesu globalizace, jevem, který je spojen s řadou nových prvků ve fungování současné ekonomiky, jež se promítá také do „běžného“ života společností. Koncentrační organizační procesy a útvary jsou postiženy ustanoveními koncernového práva v rámci úpravy obchodních společností, popř. také právem kapitálového trhu. Za základ odlišných přístupů k ochraně ovládané společnosti v rámci skupiny je odpověď na otázku, do jaké míry může vůdce skupiny legitimně ovlivňovat rozhodování ovládané společnosti. Německá doktrína zvolila jako obecný právní základ ochrany ovládané společnosti ve faktickém koncernu povinnost loajality společníků vůči společnosti. Německý zákonodárce vytvořil komplex speciálních norem, jehož cílem je chránit ovládanou společnost začleněnou do seskupení.

46

Palandt, O. a kol.: Bürgerliches Gesetzbuch. C. H. Beck, München 1986, s. 214 a násl.

36

„Nicméně je třeba zdůraznit, že německá úprava má dnes jak počáteční ochranu cílové kótované společnosti i jejich akcionářů při ovládnutí či zařazení do koncernu, tak širokou plošnou následnou ochranu ovládané společnosti i jejich společníků bez ohledu na to, zda společnost je kótovaná či nikoli.“47 V Německu a jiných státech Evropy se obsah povinnosti loajality nejčastěji zobecňuje tak, že loajální společník: -

aktivně podporuje účel společnosti, pro který se s ostatními společníky smluvně spojil k vytvoření společnosti, resp., pro nějž do společnosti vstoupil;

-

neškodí společnosti, resp. odvrací škody, které společnosti hrozí;

-

v krajních případech upřednostňuje zájem společnosti před zájmem vlastním;

-

nezneužívá postavení většiny či menšiny hlasů ve společnosti a

-

participuje na nezbytných vnitřních změnách, vyžaduje-li to naléhavě zájem společnosti a lze-li to po společníkovi spravedlivě požadovat.48 V případu Linotype Spolkový soudní dvůr v Německu prohlásil za odporující

povinné loajalitě, jestliže majoritní akcionář prosadí vahou svých hlasů usnesení o zrušení akciové společnosti s likvidací v situaci, kdy je s budoucím likvidátorem domluven na tom, že v likvidaci odkoupí jinak prosperující podnik zrušené akciové společnosti a bude jej dál provozovat, ačkoliv stejný zájem o tento podnik projevil také minoritní akcionář (rozhodnutí ze dne 1. 2. 1988, sp. zn. II ZR 75/87). V případu Grimes rovněž spatřuje Spolkový soudní dvůr porušení této povinnosti v jednání minoritního akcionáře, jenž v situaci hrozící insolvence akciové společnosti svými hlasy proti usnesení o snížení a následném zvýšení základního kapitálu společnosti bezdůvodně zablokoval přijetí opatření, které mělo přispět k obnovení finanční stability této společnosti. Tím, že opatření nebylo přijato, akciová společnost skončila v úpadku (rozhodnutí ze dne 20. 3. 1995, sp. zn. II ZR 205/94). Toto rozhodnutí, byť v německé odborné literatuře kritizované, etabluje požadavek loajality jako obecný limit výkonu akcionářských práv. „V praxi německých soudů se v souvislosti s uznáním existence sporného usnesení valné hromady s odůvodněním, že k hlasům neloajálně se chovajícího 47

Pelikánová ,I.: Obchodní právo II., Aspi, Praha 2006, s. 124-125.

37

společníka nemělo být přihlédnuto, vytvořil nástroj tzv. pozitivní žaloby na určení neplatnosti usnesení valné hromady (positive Beschlussfeststellungsklage). Je jakousi převrácenou aplikací zásad, které se použijí při neplatnosti usnesení valné hromady, resp. jejich doplněním. Nejde však o určovací žalobu v pravém slova smyslu. Soud zde neurčuje, zda usnesení je či není platné. Dokud se ve věci meritorně nerozhodne, je třeba na určitý návrh nahlížet, jako by nebyl přijat, a naopak je nutno vycházet z platnosti negativního usnesení o tom, že sporný návrh nebyl přijat. Dáli však soud navrhovateli za pravdu, nejenže prohlásí neplatnost napadeného negativního usnesení valné hromady o nepřijetí určité skutečnosti, nýbrž navíc prohlásí, že usnesení o přijetí této skutečnosti je platné.“49 Pod vlivem německého práva přejalo rakouské právo v oblasti obchodních společností tento požadavek odpovědnosti nebo loajality. Z hlediska pozitivního práva je pak chápán jako jeden z aspektů požadavku poctivého obchodního styku. Rakouský vrchní soud judikoval již v roce 1988 v kauze Reich – Rohwig, že požadavek Treupflicht se vztahuje i na majoritního akcionáře kapitálových obchodních společností. „Byť je v tomto ohledu rakouská doktrína zřejmě nejednotná, podle převládajícího názoru je tuto povinnost nutné chápat jako obecný aspekt vztahu společníků kapitálových společností, resp. vzájemných povinností pečlivosti a ohleduplnosti společníků (Sorgfalts und Rücksichtnahmepflichten).“50

48 49 50

Dědič, J., Čech, P., Kříž, R., Štenglová, I.: Akciová společnost, C. H. Beck, Praha 2007, s. 366. Dědič, J., Čech, P., Kříž, R., Štenglová, I.: Akciová společnost, C. H. Beck, Praha 2007, s. 368. Torggler, U.: Treupflichten im faktischen GmbH-Konzern. Dissertation. Universität Wien, 1996, s. 114 a násl. In: Pihera, V. K obecným limitům akcionářských práv. Dostupný z http://pravniradce.ihned.cz/.

38

3.3.2 Francouzská koncepce Francouzská koncepce obchodních společností je naší právní úpravě velmi blízká. Všechny formy obchodních společností mají ve Francii postavení právnických osob. Systém úpravy je však mnohem komplikovanější, protože obecná ustanovení o společnostech jsou poměrně podrobná a jsou obsažena v Code Civil. „Podle francouzského práva obchodních společností společníci tím, že založí společnost, dávají vzniknout od nich odlišné autonomní právnické osobě. Tato společnost žije svým vlastním životem, hraje určitou ekonomickou úlohu. Sleduje svůj vlastní zájem, který je hoden ochrany v případech, kdy se dostane do střetu s osobním zájmem některého společníka. Při této instituční koncepci společnosti leží ochrana zájmu společnosti většinou na soudech, které přiznávají ochranu ohroženému nebo porušenému zájmu i bez opory v ustanovení zákona.“51 Podstatnou roli zde hraje judikatura obchodních soudů nepochybně proto, že obchodní život předpokládá rychlé a účinné intervence soudů. Pro francouzskou koncepci je příznačné, že místní soudy se i přes mlčení zákona nezdráhají rozhodovat o opatřeních, která se jim zdají odpovídající zájmům společnosti, aby tak vyřešily vnitřní konflikty uvnitř společnosti. Podle tohoto institucionálního a ne již jen smluvního přístupu ke společnosti postihují případy zneužití většiny či menšiny. Někdy s ohledem na ustanovení Code Civil, ale ještě častěji bez toho, že by se nějakého ustanovení dovolával, soudce ruší usnesení přijatá „v rozporu se zájmem společnosti a s jediným záměrem upřednostnit členy většiny na úkor členů menšiny“ (Com., 18. 4. 1961, D. 1961, 661). „Příkladem je možno uvést: převzetí dluhu jiné společnosti jen proto, aby byl chráněn její jednatel či jmenování členů správní rady proti zájmům společnosti atd. Provinivší se majoritní společníky lze odsoudit k náhradě škody způsobené minoritnímu společníkovi“.52 V řízení zahájeném na základě žaloby, kterou může podat nejen minoritní společník, ale i sama společnost prostřednictvím svého orgánu, bude soudce požadovat předložení důkazu zneužití, kterého se majoritní společníci dopustili. „Zneužití svých hlasovacích práv se mohou dopustit i společníci menšinoví, pokud za pomoci jimi držené tzv. blokační menšiny znemožní přijetí usnesení, které by bylo v souladu se zájmem společnosti, např. navýšení základního kapitálu, které by sice snížilo jejich podíl na základním kapitálu, ale které by společnost 51 52

Mestre, J.: Francouzské obchodní právo, Orac, Praha 2002, s. 76. Tamtéž, s. 79.

39

z ekonomického hlediska potřebovala. Z bohaté judikatury francouzských soudů vyplývá povinnost dostatečného předchozího informování minoritních společníků k tomu, aby jim bylo možné vytýkat zneužití minority a prokázání hlasování v rozporu se zájmem společnosti.“53 Svého času se ve Francii dokonce diskutovalo o možnosti soudu přijmout rozhodnutí, které by mělo povahu usnesení společnosti nahrazující vadné rozhodnutí valné

hromady,

při

jehož

přijetí

došlo

ke

zneužití

hlasovacích

práv

(C.A.Lyon 25. 6. 1987, Rev. trim. dr. com 1988). Nakonec se však judikatura přiklonila k názoru, že soudce nemůže nahrazovat podle zákona způsobilé orgány, které mají formulovat vůli společnosti, může však jmenovat zástupce, který bude na valné hromadě reprezentovat společníky, kteří porušili zákaz zneužití hlasů, a hlasovat jejich jménem pro rozhodnutí, která budou v souladu se zájmem společnosti, přičemž nesmí poškozovat jejich legitimní zájmy. „Stejná soudní opatření jsou možná v případě, že dojde k zneužití rovnosti hlasů, kdy se určitý společník držící 50% podíl na základním kapitálu společnosti v rozporu s prokazatelným zájmem společnosti postaví proti přijetí usnesení, které prosazuje druhý stejně silný společník. Francouzský zákonodárce však podobným situacím předešel, když zakotvil možnost přijetí některých rozhodnutí pouhou polovinou společenských podílů.“54 3.3.3 Anglosaská koncepce V roce 1862 byl Parlamentem Spojeného království Velké Británie a Severního Irska přijat tzv. Companies Act. Tímto zákonem došlo k sjednocení roztříštěné právní úpravy v oblasti obchodních společností. I přesto však Companies Act stále zůstával jen jednou z mnoha dílčích norem upravujících právo obchodních společností v Anglii, Walesu a ve Skotsku. Companies Act byl poté pravidelně revidován zhruba po dvaceti letech. V současné době platí nová úprava z roku 1985 modifikovaná významně v roce 1989. Zákonodárný vývoj je doplněn vývojem precedenčního práva. Princip speciality právní subjektivity (ultra vires) vznikl v anglickém právu touto cestou v roce 1875. Anglické právo je však ovlivněno právem Evropské unie, právě zásada ultra vires musela být opuštěna v zájmu ochrany třetích osob.

53 54

Mestre, J.: Francouzské obchodní právo, Orac, Praha 2002, s. 79. Tamtéž, s. 80.

40

„Velmi silným argument ve prospěch ochrany akcionářské minority proti zneužívání ze strany majoritního akcionáře je skutečnost, že pokud akcionáři, kteří vlastní „obyčejné“ akcie společnosti nebudou dostatečně chráněni ze strany zákona, budou se snažit ochránit svými vlastními prostředky, zejména budou připraveni koupit takové akcie pouze za tu nejnižší cenu, a tak si vlastně koupí „pojištění“ proti nepoctivému jednání akcionářské majority. Tento postup bude mít dopad na zvýšení nákladů společnosti na kapitál, což znamená, že nepoctivé jednání většiny bude v konečném důsledku přeneseno zpět na „kontrolující“ akcionáře společnosti. Tento argument je dokladem potřeby stanovit zákonné limity oportunistickému jednání majoritních akcionářů.“55 K neoprávněnému jednání vůči menšinovým společníkům dochází ve většině případů prostřednictvím hlasování většinových společníků na valné hromadě, avšak nesmíme zapomínat na výkon „vlivu“ majoritního akcionáře prostřednictvím statutárního orgánu společnosti. Z tohoto důvodu se valná hromada stává ohniskem zájmu britské zákonné úpravy, která je určena k tomu, aby zajistila ochranu minority ve společnosti. Companies Act stanoví výčet rozhodnutí, která musí akcionáři učinit prostřednictvím hlasovaní na valné hromadě společnosti. Ve většině případů je vyžadována k přijetí rozhodnutí ¾ většina hlasů akcionářů spíše než prostá většina hlasů. Je možné uzavřít, že v situaci, kdy takové rozhodnutí valné hromady je způsobilé ovlivnit práva akcionářů, uplatní se tato „supermajorita“. Již v roce 1900 odvolací soud (Court of Appeal) v případě Allen v. Gold Reefs of West Africa vyjádřil v souvislosti s hlasováním o změně stanov společnosti stanovisko, že „společníci musejí vykonávat svá práva in bona fide ve prospěch společnosti, neboť tato pravomoc prosadit změnu stanov umožňuje majoritě zavazovat minoritu “.56 Podle tohoto rozhodnutí jsou společníci podřízení stejnému principu jako členové správní rady společnosti. Bylo by však chybou myslet si, že hlasovací práva akcionářů mají fiduciární charakter (fiduciary duty).57 Ve skutečnosti je dosti nejasné, jak dalece musí majorita mít na zřeteli zájem společnosti. V případu Brown v. British Abrasive Wheel Co. soud první instance rozhodl, že „ustanovení stanov společnosti, které umožňuje většině akcionářů „vyvlastnit“ minoritu, nemůže být ve prospěch společnosti, ale spíše ku prospěchu této většiny“ (v tomto případě chtěli akcionáři společnosti, držící 98% akcií, zvýšit

55 56 57

Davies, P.: Principles of Modern Company Law, 7. Vydání, Sweet&Maxwell, London 2003, s. 481. Allen v. Gold Reefs of West Africa, 1900, 1 Ch, 671. Fiduciární povinnost – fiducient (svěřenec) je osoba, která se zavázala v předmětné činnosti jednat pro nebo v zájmu jiného za okolností, které dávají vzniknout vztahu opovědnosti a důvěry.

41

základní kapitál společnosti, ale za podmínky, že vykoupí 2% minoritu. Toto se jim nepodařilo, a tak odsouhlasili nové ustanovení stanov, které napříště mělo stanovit, že akcionáři jsou povinni na základě výzvy akcionáře držícího 90% akcií společnosti převést své akcie). Další rozhodnutí je důkazem toho, jak důležitá je úloha soudu při stanovení toho, co je a co už není v zájmu společnosti. V případu Sidebottom v. Kershaw, Leese&Co Ltd. byl minoritní akcionář společnosti zainteresován v konkurenční podnikatelské činnosti. Společnost rozhodla o přijetí zvláštního ustanovení stanov, které opravňovalo představenstvo požadovat od každého akcionáře, který by se choval konkurenčně odprodání jeho akcií společnosti za „férovou“ cenu (fair value). Toto rozhodnutí bylo shledáno v souladu se zájmy společnost. „Všechna rozhodnutí společnosti o změně stanov umožňující „vyvlastnění“ akcií společníků budou platná pouze v případě, že byla učiněna bona fide v zájmu společnosti. Jinými slovy, takové „vyvlastnění“ je možné jen pokud se tak společnost uchrání

od

značné

hrozící

újmy

(jako

ve

výše

zmíněném případě

Sidebottom v. Kershaw, Leese&Co Ltd.), na druhou stranu však nemá být prosazován jen zájem společnosti jako právní a obchodní entity nebo těch, kteří drží majoritu ve společnosti.“58 Existuje však základní povinnost akcionářů hlasovat o přijetí rozhodnutí o změně stanov bona fide ve prospěch společnosti? Na tuto otázku se pokusilo odpovědět rozhodnutí ve věci Greenhalgh v. Arderne Cinemas Ltd. Pro objasnění skutkového základu tohoto případu uveďme, že společnost Greenhalgh byla akcionářem ve společnosti Mallard, a jako taková měla předkupní právo na akcie v případě, že budou nabídnuty k prodeji třetí osobě. Společnost Mallard chtěla obejít toto přednostní právo přijetím změny speciálního rozhodnutí o změně stanov (speciál resolution59), která umožnila, že nehledě na přednostní práva, „může jakýkoli společník po schválení prostřednictvím běžného rozhodnutí (ordinary resolution) převést své akcie na jakoukoli osobu uvedenou v takovém rozhodnutí“. Následně společnost Greenhalgh podala žalobu na určení neplatnosti těchto rozhodnutí pro zneužití majority hlasů a pro porušení povinnosti jednat bona fide v zájmu společnosti jako takové. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že „nejprve je třeba mít na paměti, že jednání bona fide v zájmu společnosti jako takové je jedním pojmem“.60 58

Davies, P.: Principles of Modern Company Law, 7. Vydání, Sweet&Maxwell, London 2003, s. 488-489. V britském právu obchodních společností , je speciální rozhodnutí nebo mimořádné rozhodnutí valné hromady přijímáno vyšší většinou akcionářů než je vyžadováno k přijetí běžného rozhodnutí valné hromady. Jednotlivé způsoby přijímání rozhodnutí valnou hromadou se liší stát od státu, ale většinou je mimořádné rozhodnutí valné hromady přijímáno né měně než 75% hlasů, zatímco běžné rozhodnutí pouze prostou většinou. 60 Nejedná se tedy o dva pojmy, resp. „bona fide“ a „ zájmy společnosti jako takové“. 59

42

Jinými slovy to znamená, že akcionáři musí uskutečňovat podle jejich nejlepšího vědomí jednání, které je v zájmu společnosti jako takové. Za druhé pojmem „v zájmu společnosti jako takové“ se nemá na mysli společnost jako ekonomická entita, odlišná od společníků, ale především společníci samotní. Kdykoli budou společníci hlasovat pro přijetí rozhodnutí, musí se ptát sami sebe, zda je takový návrh prospěšný nejen pro ně samotné, ale zda by byl prospěšný i pro hypotetického společníka, který, předpokládejme, nemá žádný jiný osobní zájem. Pokud podle jejich nejlepšího vědomí by takové rozhodnutí v zájmu takového hypotetického společníka nebylo, musí hlasovat proti přijetí návrhu a naopak, a to i přesto, že by byli přesvědčeni, že takové rozhodnutí je v rozporu s jejich vlastními zájmy. S podobnou formulí, resp. s testem legálnosti jednání se setkáváme u členů správní rady společnosti. V souladu s výše uvedenou zásadou jsou členové správní rady povinni jednat v zájmu společnosti jako takové bez ohledu na to, jakou skupinou akcionářů byli zvoleni (měli by být indiferentní k zájmům skupiny, která je zvolila do jejich funkce). Anglické právo však stanoví menšinovým akcionářům při uplatňování nároků na náhradu škody (derivative action) do cesty řadu překážek. Podle kontroverzního rozhodnutí Foss v. Harbottle je k uplatnění práv na náhradu škody oprávněna prima facie společnost sama. I v případě, že jednání společnosti způsobilo škodu, je uplatňování práv na náhradu škody vyloučené, pokud je společnost následně schválí – schvaluje-li totiž většina společníků jednání člena správní rady, nemá jednání minority v zájmu společnosti své místo (majority rule principle). Derivative action tak může být úspěšná jen tehdy, podaří-li se prokázat, že: -

funkcionář společnosti porušil své povinnosti, a že toto jednání není způsobilé být následně schváleno valnou hromadou, resp. kdy majoritní akcionář či akcionáři vykonávají svá hlasovací práva způsobem, který je vůči akcionářské minoritě zneužívající (fraud on the minority), a současně;

-

vlastnické poměry ve společnosti jsou takové, že per se znemožňují uplatnění náhrady škody ze strany společnosti (wrongdoer control).

„Uplatnění derivative action přichází v úvahu až jako prostředek ultima ratio. Tyto změny započaté uvedeným rozhodnutím se promítly do reformy práva obchodních

společností

provedené

prostřednictvím

Companies

Act

2006.

Při projednávání Companies Act 2006 byly vyjadřovány velké obavy ze zneužití postavení menšiny nespokojených a aktivistických akcionářů (disgruntled or even 43

activist shareholders), a to za situace, kdy anglická právní úprava umožňuje soudu toto nebezpečí účinně regulovat.“61 „Anglická právní doktrína vytvořila určitý, ne příliš systematický soubor pravidel omezujících možnost majoritního akcionáře neomezeně disponovat se svými akcionářskými právy, mezi něž patří především obecný zákaz prosazení jakéhokoli jednání, které nespravedlivě poškozuje jiné akcionáře – unfairly prejudicial conduct. V této souvislosti je často citováno rozhodnutí Clemens v. Clemens Bros Ltd., v němž se soud zabýval obecnou povahou omezení akcionářských práv a dospěl k závěru, že by nebylo moudré snažit se definovat konkrétní obsah těchto pravidel, protože na každý z případů je nutné aplikovat jiný obsah s ohledem na různorodé konkrétní situace.“62 3.3.4 Americká koncepce V souvislosti s otázkou loajality společníka vůči zájmům společnosti je možné poukázat na americké právo obchodních společností, které se zabývalo otázkou aplikovatelnosti závěrů právní doktríny týkající se sdružení, podle nichž jsou členové sdružení povinni jednat vůči ostatním členům v souladu s požadavky fiduciární péče (fiduciary duty), na kapitálové obchodní společnosti. Podle slavného amerického soudního rozhodnutí ve věci Meinhard v. Salmon z roku 1928 jsou členové sdružení „po dobu činnosti sdružení povinni ke vzájemné vysoké loajalitě. Mnohá jednání přípustná při běžném obchodním styku jsou zakázána mezi těmi, kteří jsou vázáni fiduciárními pouty. Nejen pouhá poctivost, ale ta nejvyšší míra zodpovědnosti a cti (punctilio of an honor) je standardem vzájemného chování.“ Jen na okraj je dobré opět připomenout, že požadavek na tento stupeň péče je jak v anglickém tak v americkém právu kladen i na management společnosti. „Americká doktrína dospěla k závěru, že požadavek takové péče sice není obecně aplikovatelný na všechny akcionáře, ovšem lze jej vztáhnout na majoritního akcionáře. Zároveň však dospívá k závěru, že na rozdíl od fiduciární povinnosti managementu společnosti není obsahem fiduciární povinnosti majoritního akcionáře povinnost jednat jako strážce společnosti pověřený činit úkony vedoucí ke zhodnocení podílů všech společníků, ale pouze povinnost společnost nepoškozovat. Smyslem

61

62

Brochlesby, N.: Derivative claims under the www33.legal500.com/index.php?option=com_content&task=view&id=2806/temid=93. Mantysaari, P.: Comparative Corporate Governance. Springer, Berlin 2005, s. 229.

44

Companies

Act

2006.

Dostupný

z http://

tohoto požadavku nemá být zabránit hlavnímu akcionáři jednat ve svém vlastním zájmu, ale zajistit, aby i v takovém případě nebyly poškozený zájmy společnosti.“63 Tento závěr však nemůže být bez dalšího přejímán. Především si je rovněž nutné uvědomit, že americké právo obchodních společností tu pod jedním pojmem fiduciární povinnost rozumí dva obsahově odlišné požadavky na kvalitu jednání dotčených subjektů. Americké právo se zaměřuje na řešení praktických, na druhé straně nutně partikulárních otázek, což je spojeno s nezájmem o obecné koncepční uchopení materie. „Požadavek na fiduciární péči při výkonu akcionářských práv majoritního akcionáře ostatně americké obchodní právo vznáší pouze v několika konkrétních situacích: při obchodování mezi společností a majoritním akcionářem, v případech podobných squeeze-outu a při prodeji rozhodného podílu.“64 Americká právní doktrína tak dochází k závěru, že požadavek fiduciární péče se na majoritního akcionáře aplikovat nebude. 4.

Zneužití výkonu hlasovacích práv v kapitálové společnosti

Ke zneužití většiny či menšiny hlasů podle § 56a odst. 1 ObchZ bude v praxi docházet u kapitálových společností zásadně při hlasování na valné hromadě, popřípadě u společnosti s ručením omezeným při rozhodování společníků mimo valnou hromadu. O zneužití většiny půjde např. tehdy, jestliže ovládající osoba či osoby jednající s ní ve shodě využijí váhy svých hlasů k přijetí opatření, která je zvýhodňují na úkor ostatních akcionářů. Zneužitím menšiny hlasů pak zpravidla bude zablokování zásadních opatření směřujících ku prospěchu společnosti i všech společníků, popřípadě uložených společnosti zákonem z osobních důvodů tam, kde zákon vyžaduje pro rozhodnutí kvalifikovanou většinu, či dokonce rozhodnutí všech společníků anebo oddělené hlasování. Zákaz zneužití platí nejen pro zneužití většiny nebo menšiny hlasů, ale i pro zneužití rovnosti hlasů. Jako příklad zneužití rovnosti hlasů lze uvést kapitálovou společnost, která má pouze dva společníky a každý z nich má 50% podíl na hlasovacích právech. Jeden z těchto společníků se postaví proti rozhodnutí, které prokazatelně může společnosti přinést prospěch a které navrhuje druhý společník. I v tomto případě můžeme výše uvedené jednání posoudit jako porušení povinnosti nezneužívat hlasovací práva. Proto by se spíše než o zneužití většiny či menšiny hlasů ve společnosti mělo hovořit o zákazu zneužití hlasovacích práv. 63 64

Cox, J., Hazen, I.: Corporations. 2. Edition. Aspen Publishing, New York 2003, s. 253. Shade, J.: Business Associations in a Nutshell. 2. Edition. West, St. Paul 2005, s. 184.

45

Na tomto místě je nutno připomenout, že právo obchodních společností ukládá a vynucuje povinnost loajality, tedy povinnost upřednostnit zájem společnosti a upozadit zájem vlastní rovněž členům vedení společnosti, resp. členům představenstva, jednatelům. Tato povinnost tím, že zabraňuje vedení upřednostnit majoritního společníka, chrání do jisté míry i společníka minoritního. Tuto ochranu však značně oslabuje skutečnost, že majoritní společník může snadno dosáhnout sesazení nepohodlného člena vedení společnosti. Hlavním cílem orgánů společnosti je podporovat zájmy společnosti, tj. zvyšovat hodnotu majetku, který jim byl společníky svěřen, přičemž musí brát ohled na práva a zájmy jiných osob, které nejsou společníky, ale které jsou na činnosti společnosti nějakým způsobem zainteresovány a kterými jsou zejména věřitelé a zaměstnanci společnosti. Pravdou ovšem zůstává, že majoritní společník může čerpat požitky kontroly ne přímo, ale jen prostřednictvím osoby s bezprostředním vlivem, tedy člena vedení společnosti. 4.1

Třídění zájmů akcionářů, jejich střet a možná řešení

Akciová společnost je v naší právní úpravě jedinou čistě kapitálovou společností a zájmy jejich akcionářů jsou specifické a svou povahou se liší od zájmů společníků společnosti s ručením omezeným. Hlavní zájem akciové společnosti je podmíněn zejména její hospodářskou funkcí (ekonomický růst, rozvíjení vlastní výroby, obchod a další hospodářské aktivity, minimalizace ztrát a tendence reinvestovat dosažený risk do dalšího vlastního rozvoje, usilování o celopodnikovou stabilitu, a to i s ohledem na zaměstnance podniku, snaha o dodržení dobré pověsti v obchodních kruzích). Akciová společnost je kapitálově riskantním podnikem, proto musí být s ohledem na efektivitu společnosti respektován princip pravidla většiny kapitálu a nadřazenost většiny nad menšinou. Akcionář, který vkládá více kapitálu, také nese větší ekonomické riziko. Proto je spravedlivé, když je na jeho zájmy brán zřetel v poměru ke kapitálu, který vložil. Menšina však musí mít záruku, že jejich práva budou náležitě chráněna v rámci hranic, které určuje zákon, a v mezích obchodní poctivosti. Většinový akcionář by měl při výkonu svých práv brát ohled na zájmy menšiny. Výkon práv a důvěra v právní instituce by měly být založeny na čestných úmyslech (dobré víře) a nemohou převýšit účel a ekonomické důvody, pro které jsou tyto instituce zřízeny. Neměla by být přijata žádná opatření, která by překročením stanovených hranic znamenala porušení zákona. Menšina by měla být chráněna před

46

zneužitím vlastnických práv většinou a zájmy většiny by měly být chráněny proti zneužití práv menšinou, tudíž by měla být zajištěna nejlepší možná ochrana práv akcionářů a ostatních účastníků trhu na principu slušnosti a nepodvádění. Akciová společnost se odděluje od akcionářů jako od svých vlastníků. Nepředpokládá se, že se akcionáři budou osobně angažovat ve společnosti, připouští se tedy princip cizorodosti. Statutární orgán zde má profesionální charakter, představenstvo je vázáno zájmy společnosti a členové představenstva jsou povinni dbát těchto zájmů s péčí řádného hospodáře, rovněž členům představenstva je uloženo jednat v souladu s povinností loajality. Povinnosti členů statutárního orgánů akciové společnosti artikuluje obchodní zákoník a zároveň stanoví předpoklady pro výkon takové funkce. Zájem akcionáře, který je vlastníkem podílu v akciové společnosti se ne vždy musí krýt se zájmem samotné společnosti. Společník akciové společnosti je zpravidla investorem, který je při koupi akcie veden záměrem nabýt akcii jako investiční nástroj, nikoli zájmem spolupracovat s ostatními akcionáři. Investor předpokládá, že společnost je řízena profesionálním managementem a že jednotliví akcionáři zasahují do řízení společnosti pouze v omezeném rozsahu působnosti valné hromady. Akcionářem se investor stává zpravidla bez znalostí ostatních akcionářů nebo minimálně jejich většiny a akcionář nemůže změny v akcionářské struktuře ovlivnit. Jeho vztah ke společnosti a ostatním akcionářům je tak důsledkem nabytí vlastnického práva k cennému papíru a jako takový je tedy výrazem vlastnického práva, resp. aspektem absolutního majetkového práva každého akcionáře. Takový investor nepochybně předpokládá, že i role ostatních akcionářů je podobná, s tím, že i oni participují na společnosti pouze kapitálově a že jejich zájem je v podstatě shodný s jeho zájmem. Výkon akcionářských práv tak spíše připomíná výkon vlastnického práva každého ze společníků akciové společnosti, nikoli realizaci smluvního oprávnění. Z tohoto důvodu je vztah mezi akcionáři odlišný od vztahu mezi smluvními stranami a stanovám akciové společnosti tak nelze přiznat čistě smluvní povahu. Kapitálové obchodní společnosti vznikly za účelem koncentrace kapitálu, kdy účast v akciové společnosti představuje pro akcionáře investici ve smyslu uložení a zhodnocení jejich peněz. Zájem každého akcionáře je tedy soustředěn především na výnos této investice, přičemž všechna akcionářská práva slouží především k zajištění tohoto cíle. Z hlediska sledovaného zájmu lze rozlišit následující tři skupiny akcionářů: 47

1. Akcionáři, kteří primárně sledují stejný podnikatelský záměr jako akciová společnost, jde jim především o prosperitu a růst společnosti v určitém odvětví podnikatelské činnosti a tím i o zhodnocení svých podílů, o zhodnocení vlastního majetku. Ani zde není možné zcela vyloučit střet dílčích priorit, způsobů a metod jejich dosahování. Tito akcionáři tedy sledují svůj podnikatelský zájem. 2. Do druhé množiny můžeme zařadit akcionáře, kteří prostřednictvím akciové společnosti realizují své dlouhodobé investiční záměry, jejich cílem je především zhodnocení peněžitých či nepeněžitých prostředků vložených do společnosti a růst hodnoty těchto „vkladů“ v časovém horizontu. Cílem těchto akcionářů je, aby akciový podíl přinášel racionální výnos a mohl být případně se ziskem v budoucnu prodán. Tito akcionáři sledují především zájem finanční. 3. Do třetice půjde o akcionáře, kteří sledují zájem spekulační. Jde jím o co nejvyšší dividendu nebo krátkodobé zhodnocení akcií s cílem dosáhnout zisk ihned. Výše naznačený přehled není a nemůže být vyčerpávající. Jsou jistě i akcionáři, kteří mají a mohou mít i jiné cíle. Jde např. o případ, kdy akciový podíl získá konkurent akciové společnosti s cílem zajistit si přístup k údajům o svém soutěžiteli, popř. se konkurent takto připravuje k postupnému omezování vlivu dalších akcionářů a k ovládnutí, či dokonce převzetí společnosti. V souvislosti s pojednáním o zájmech společníků akciové společnosti lze citovat závěr, k němuž dospěl již v roce 1932 A. Knappe: „ Usnesení valné hromady se příčí dobrým mravům, když správa společnosti, anebo většina akcionářů nebo společníků bez ohledu na blaho společnosti a za vědomého poškozování zájmů menšiny, sleduje vlastní výhody.“ Lze tak rozlišit dvě roviny tohoto problému. Především je nutno za nemravné označit jakékoli jednání, které má charakter šikanózního výkonu práva, tj. úmyslného jednání, jehož jediným cílem je poškození druhé strany. Určité pochybnosti ovšem vyvstávají v případech, kdy v důsledku určitého jednání sice dojde k poškození jiných osob, nicméně účelem jednání nebylo způsobit vznik takové újmy, ale výhradně snaha dosáhnout zisku či jiné výhody pro vykonavatele práva. V takovém případě A. Knappe v souladu se starou judikaturou německých soudů požaduje, aby jednání sledovalo zájem společnosti. Tento zdánlivě elegantní požadavek však neobstojí. Naráží především na problém, co je zájmem společnosti a 48

kdo takový zájem definuje. „Zájem společnosti nemůže být chápán jako úhrn zájmů všech akcionářů. Akciová společnost je založena na tom, že akcionáři vyjadřují svoji vůli na valné hromadě formou většinového rozhodování podle velikosti svých podílů na základním kapitálu, s tím, že o řízení společnosti rozhoduje většina. Závěr, že zájmem společnosti je zájem všech akcionářů, je tedy v nesouladu s podstatou akciové společnosti.“65 „Aplikace pravidla povinnosti loajality předpokládá konflikt zájmů. Fakt rozdílných zájmů akciové společnosti a jednotlivých akcionářů nebo jejich skupin je přirozený a legitimní. Přirozený a legitimní je i střet těchto zájmů. Oboje odpovídá pravidlům, podle nichž se utváří soukromý život z vůle individua. Zájem akciové společnosti na vlastní stabilitě a rozvoji i zájem akcionáře na zhodnocení vlastního majetku jsou zájmy oprávněné a požívají právní ochrany nejen z hlediska práva hmotného (§ 3 odst.1 ObčZ), ale i práva procesního (§ 1 OSŘ).“66 Obchodní zákoník k vyvažování střetu zájmů akcionářů používá zejména následujících nástrojů: obchodního vedení, které je svěřeno výlučně do působnosti představenstva. Podle výslovné zákonné úpravy platí, že nikdo není oprávněn ukládat představenstvu

pokyny

týkající

se

obchodního

vedení

společnosti

(§ 194 odst. 4 ObchZ). V akciových společnostech, kde se uplatňuje tzv. dualistický model její organizace (§ 194 odst. 1 ObchZ), působí dozorčí rada jako kontrolní orgán, který tlumí případné střety mezi zájmy akcionářů a zájmy společnosti. Ať už bude organizace akciové společnosti uspořádána podle dualistického nebo monistického modelu, vždy bude primární roli hrát valná hromada, které je vyhrazena působnost rozhodovat zásadní otázky v „životě“ společnosti (§ 187 ObchZ). Zcela odlišně je třeba hodnotit situace, kdy akcionář vykonává svůj vliv na společnost mimo standardní struktury společnosti, především jiným způsobem než hlasováním na valné hromadě. 4.2

Motivy ochrany proti zneužití hlasovacích práv v kapitálové společnosti

Motivem ochrany v oblasti zneužití výkonu hlasovacích práv společníků kapitálových společností je snaha chránit práva a oprávněné zájmy menšiny společníků na straně jedné a zároveň zajistit funkčnost kapitálové společnosti na 65

66

Pihera, V.: K obecným limitům akcionářských práv. Dostupný z http:// www.ipravnik.cz/cz/clanky/obchodnipravo/rbsearchsource_articles/art_5006/txtexpresion_pihera/ap_2/k-obecnym-limitum-akcionarskych-prav.aspx. Eliáš, K.: Širší kontext § 56a ObchZ a poznámky k němu. Vzájemné ovlivňování komunitární úpravy a českého a slovenského obchodního práva na pozadí procesu jejich reforem. In: Sborník ze setkání kateder obchodního práva právnických fakult České republiky a Slovenské republiky, Universitas Carolina Facultas Iuridica, Praha 2007, s. 107.

49

straně druhé. Základem každé kapitálové je, jak je již vyloženo v předchozích kapitolách, stejně jako v ostatních obchodních společnostech, smlouva. „Tradicím smluvního práva by pak odpovídala zásada, že jakékoli rozhodnutí, které znamená změnu této smlouvy, musí být podmíněno souhlasem všech společníků. V případě kapitálové společnosti by to znamenalo, že každá změna stanov musí být schválena všemi společníky. To by sice odpovídalo konsensuálnímu charakteru smlouvy (stanovy lze v případě akciové společnosti považovat za zvláštní typ smlouvy plnící spolu se zakladatelskou smlouvou popř. listinou funkci společenské smlouvy), na druhé straně by to však vedlo k faktickému ochromení společnosti. Každý společník, i ten se sebenepatrnějším počtem hlasů, by totiž mohl vetovat každou změnu stanov. Dalším nesporným důsledkem by byla i ztráta zájmu kapitálově silných investorů o vstup do společnosti, v níž není respektován jejich podstatný podíl na tvorbě základního jmění. Princip většinového rozhodování a zásada hlasovací síly závislé na výši vkladu každého společníka dává odpověď na tento problém.“67 Řešení problémů silnějšího společníka však s sebou přináší ohrožení práv menšiny ve společnosti. Pokud budou rozhodnutí valné hromady přijímána většinou (ať už prostou či kvalifikovanou) přítomných hlasů, pak může majoritní společník, resp. společníci jednající ve shodě a reprezentující nezbytnou většinu hlasů, prosadit jakýkoli záměr bez ohledu na zájmy menšiny, resp. společnosti, neboť negativní hlasování menšiny se na rozhodování vlané hromady nijak neprojeví. Rozhodnutí přijaté na valné hromadě kapitálové společnosti je tak vlastně výrazem vůle silného společníka, resp. společníků a nikoli profilovaným názorem všech společníků dohromady. „U akciové společnosti, která má značně rozptýlenou akcionářskou strukturu, postačí k ovládnutí společnosti 30% hlasů a často i méně. Většinoví akcionáři tudíž za určitých podmínek získávají možnost vládnout celou kapitálovou silou, veškerým hospodářským potencionálem společnosti, ačkoli jim náleží akcie odpovídající pouze jeho části.“68 V této souvislosti je třeba opět připomenout, že sama kapitálová společnost je nositelkou specifických zájmů. Ty v praxi často nejsou identické se zájmy jejích společníků. Společnost tak může být ohrožena jak „zvenku“, tedy ze strany třetích osob, tak i „zevnitř“, zejména prosazováním pro společnost nevýhodných záměrů

67 68

Černá, S.: Ochrana menšinových akcionářů v obchodním zákoníku. In: Acta Universitatis Carolinae – Iuridica, č. 2, Karolinum 1998, s. 115. Tamtéž, s. 116.

50

většinových společníků. Ochranná opatření chránící zájmy společnosti tak budou nepřímo chránit i menšinového společníka. Budeme-li se zabývat zneužitím subjektivního práva společníka vůči kapitálové společnosti, musíme vycházet ze dvou skutečností: z právní a hospodářské podstaty kapitálové společnosti a z právního základu, z něhož jednotlivá společnická práva dovozujeme. Institucionalizací kapitálové společnosti jako právnické osoby vytváří právo subjekt, osobu ve smyslu práva. Ta má vlastní práva a povinnosti i způsobilost je nabývat, má samozřejmě i vlastní zájmy, které uplatňuje a prosazuje. Existenci zájmu lze dovodit z občanského zákoníku69 a o zájmech kapitálové společnosti na druhou stranu normuje zákoník obchodní.70 Kapitálová společnost je ovládána principem majority. Tento princip, na kterém je založena tzv. akcionářská demokracie, se projevuje rovněž v rozhodování představenstva a dozorčí rady. Na valné hromadě společnosti se uplatní majoritní rozhodování, které je odrazem rovnosti hlasů a zásady rovného zacházení s akcionáři za stejných podmínek (§ 155 odst. 7 ObchZ). „Původně rozhodovala akciová společnost podle principu jednomyslnosti a vycházelo se z předpokladu, že zákonem nelze do poměrů takové společnosti zasahovat. Uplatňovala se tzv. vested rights theory, která stála na stanovisku, že určitá práva nemůže společník bez svého souhlasu pozbýt. Ta se ukázala z hlediska hospodářských potřeb zcela neudržitelnou již od konce 19. století. Proto byla nahrazena principem většinového rozhodování.“71 Z výše uvedeného vyplývá, že majorita společníků kapitálové společnosti, která je vytvořena jako stabilní, má rozhodující vliv na obsazení funkcí v orgánech společnosti, schválení účetní závěrky, rozhodnutí o použití zisku, na obsah stanov a dalších usnesení valné hromady, která ke svému přijetí vyžadují kvalifikovanou většinu hlasů. Většinoví společníci mají silnou vazbu na obchodní vedení a správu společnosti obecně. Majorita na valné hromadě společnosti volí členy dozorčí rady a není-li v akciové společnosti zvolen dualistický model organizace, rovněž představenstvo. Pro případ, kdy k prosazení oprávněných zájmů akcionářů stojících proti většině nemusí být jako dostačující konstrukce práv přiznaných každému akcionáři jako jednotlivci, je obchodním zákoníkem vytvořena skupina zvláštních práv, tzv. práv

69

§ 20f ObčZ v platném znění: „k ochraně svých zájmů....mohou právnické osoby“. § 199 odst. 1 ObchZ v platném znění: „...jestliže to vyžadují zájmy společnosti...“, § 204 odst. 3 ObchZ v platném znění: „.....je-li to v důležitém zájmu společnosti...“ nebo § 204a odst 5: „....jen v důležitém zájmu společnosti....“. 71 Carney, W. J: Fundamental Corporate Changes, Minority Shareholders and Business Purposes. American Bar Foundation Research Journal, 1980, s. 69. 70

51

akcionářské minority. Zde se jedná o skupinu akcionářů, jejichž akcie souhrnnou jmenovitou hodnotou převyšují určité zákonem stanovené procento základního kapitálu (§ 181 odst. 1 ObchZ). Tato práva jsou konstruována především k ochraně akciové menšiny (§ 181 a § 182). Na tomto místě se můžeme zmínit o nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 720/01, který uvedl, že legitimní očekávání držitele akcií nedosahuje takové intenzity jako legitimní očekávání vlastníků jiného majetku vzhledem k tomu, že samotné vlastnictví akcií nezaručuje akcionářům neměnné postavení ani absolutní rovnost akcionářů, neboť rozsah akcionářských práv je odvozen od počtu akcií shodné nominální hodnoty a z povahy podstaty akciové společnosti vyplývá možnost „rizika“ změn postavení jejich společníků, zejména minoritních akcionářů. Jedním z hlavního cíle ochrany proti zneužívajícímu výkonu hlasovacích práv v kapitálové společnosti je vytvoření právních nástrojů, které umožní zmírnit, případně vyloučit nepříznivé důsledky střetu zájmů uvnitř společnosti, které nepříznivě dopadají zejména na zájem společnosti a zprostředkovaně i na společníky jako takové. Má se tak vytvořit protiváha svévolnému a oportunistickému prosazování vlastních zájmů společníků na úkor zájmů samotné společnosti. 4.3

Konkretizace zneužití většiny a menšiny hlasů v kapitálové společnosti

Neloajálního chování se v praxi bude se vší pravděpodobností dopouštět především většinový společník z pozice svého dominantního postavení v kapitálové společnosti. Zneužívání dominantního postavení majoritního společníka bychom mohli vyjádřit jako postavení faktické síly, kterou společník má a která mu dovoluje, aby se choval v podstatné míře nezávisle na společnosti samotné a vykonával vliv na řízení nebo provozování společnosti a jejího podniku v její neprospěch. Na druhou stranu je třeba připustit, že neloajálně se může chovat i menšinový společník, zvláště pokud má k dispozici tzv. blokační menšinu, tj. takový podíl na hlasovacích právech, který bude moci zablokovat přijetí určitých rozhodnutí klíčových pro budoucí osud společnosti (např. změny výše základního kapitálu) a ten ovšem bude mít daleko méně příležitostí. „Míra intenzity a dílčí projevy povinné společníkovy loajality budou záležet i na dalších skutečnostech, jako je akcionářská struktura té které akciové společnosti či výše podílu konkrétního společníka na základním kapitálu, resp. na hlasovacích právech. V „malé“ kapitálové společnosti o několika společnících, kteří se spojili, aby 52

prostřednictvím

společnosti

dosahovali

stanoveného

účelu,

bude

vázanost

přiměřenými ohledy k zájmům společnosti a k ostatním společníkům větší než v akciové společnosti s kótovanými akciemi a rozptýlenou akcionářskou strukturou zahrnující několik tisíc osob. Intenzita povinné loajality v konkrétní společnosti potom poroste s výší podílu daného společníka - akcionáře.“72 Je nepochybné, že při řízení společnosti mají majoritní společníci větší možnost pro prosazení svých zájmů. Tito společníci v rozhodné míře ovlivňují složení statutárního orgánů, který navrhuje program valné hromady, svolává ji, je mu svěřeno obchodní vedení společnosti atd. Statutární orgán, kterému náleží generální jednatelské oprávnění, fakticky reprezentuje zájmy silného společníka, přičemž dostatečnou zárukou jeho vazby na majoritního společníka kapitálové společnosti je hrozba

odvolání,

popřípadě

(jednatelé, resp. představenstvo)

opakované zákon

nezvolení.

nekoncipoval

jako

Statutární orgán

orgán

většinových

společníků, resp. akcionářů, ale orgán reprezentující zájmy celé společnosti jako takové. Ustanovení § 56a odst. 1 ObchZ míří na případy, kdy k zneužití většiny či menšiny hlasů dochází zejména při hlasovaní na valné hromadě společnosti, zatímco v § 56a odst. 2 ObchZ

je zakotven zákaz jakéhokoliv jednání, jehož cílem je

zneužívajícím způsobem znevýhodnit společníka. „Tento paragraf obchodního zákona rovněž vychází z myšlenky, že zájem společnosti je zájmem všech společníků a že je nutné respektovat zájmy společníků nediskriminujícím způsobem. Ze znění tohoto ustanovení však nelze dovozovat kvantitativní rovnost společníků. Ta většinou v obchodní společnosti není, protože každý společník má práva a povinnosti úměrné velikosti jeho vkladu, jeho účasti. Právě tato úměrnost však má být dosažena cestou zákazu diskriminace. Za stejných podmínek tedy žádný společník nesmí mít výhodnější postavení než jiný společník.“73 Zařazením tohoto ustanovení do obchodního zákoníku došlo k harmonizaci českého práva s druhou evropskou směrnicí o obchodních společnostech, která blíže konkretizuje zákaz diskriminace podobně jako domácí úprava akciových společností (§ 155 odst. 7, § 178 odst. 1 a § 180 odst. 2 ObchZ). Zmíněná směrnice se vztahuje pouze na akciové společnosti, zatímco úprava v § 56a dopadá na všechny formy obchodních společností a rovněž i na družstva.

72 73

Dědič, J., Čech, P., Kříž, R., Štenglová, I.: Akciová společnost, C. H. Beck, Praha 2007, s. 367. Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku. 2. díl. § 56 – 104e. 3 vydání, Aspi, Praha 2004, s. 40 – 41.

53

„O zneužívající jednání (případně o hlasovaní) ve smyslu § 56a odst. 2 ObchZ by se jednalo v případě, kdyby došlo ke změně společenské smlouvy většinovým rozhodnutím společníka (§ 79 odst. 1 a § 97 odst. 4 ObchZ) a společníci disponující dostatečnou většinou by prosadili do společenské smlouvy nové ustanovení, které by stanovilo, že obchodní podíl společníka je výrazně nižší než jeho podíl na základním kapitálu společnosti, aniž by to odůvodňovaly podstatné skutečnosti. Takovou podstatnou skutečností může být, že společník s nižším vkladem do základního kapitálu společnosti se na rozdíl od ostatních společníků i osobně podílí jako společník na podnikání společnosti, tedy je osobně činný pro společnost na základě společenské smlouvy.“74 Porušení ustanovení § 56a odst. 2 působí neplatnost právního úkonu a odpovědnost za škodu. 4.3.1 Zneužívající výkon hlasovacích práv na valné hromadě kapitálové společnosti Rozhodováním na valné hromadě realizují společníci jedno ze svých práv nemajetkové povahy – právo podílet se na řízení společnosti. U kapitálových společností představuje počet hlasů jednotlivých společníků velmi důležitý ukazatel a je rozhodující pro rozsah vlivu, který daný společník může mít na záležitosti společnosti, neboť o nejvýznamnějších otázkách činnosti a existence společnosti rozhodují společníci většinovým způsobem na valné hromadě. V případě společnosti s ručením omezeným bude docházet k zneužití většiny či menšiny i při rozhodování společníků mimo valnou hromadu, jestliže zákon výkon hlasovacích práv mimo valnou hromadu dovoluje. Výkon hlasovacích práv společníků kapitálové společnosti je vždy třeba posuzovat z hlediska principu loajality a z něj plynoucí povinnosti vykonávat tato práva způsobem, který bere přiměřený ohled na zájmy společnosti, resp. ostatních společníků. „Zneužít hlasů však mohou i členové statutárního orgánu či dozorčí rady, neboť z ustanovení § 56a odst. 1 ObchZ nelze dovodit, že se vztahuje pouze na hlasovací práva společníků.“75 V obchodních společnostech se často vyskytuje situace stabilního rozložení hlasů, kdy určitý společník či společníci jsou většinovými společníky a mohou prosadit libovolně svá rozhodnutí. Menšinoví společníci tuto možnost nemají, ale na druhou mohou vykonávat určitá zvláštní práva jim přiznaná nebo mohou určitá rozhodnutí

74 75

Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, Polygon, Praha 2002, s. 345. Tamtéž, s. 345.

54

zablokovat, např. tehdy, kdy stanovy společnosti či zákon požadují kvalifikovanou většinu pro rozhodnutí valné hromady. V rámci výkladu o problematice zneužití hlasovacích práv v kapitálové společnosti nelze přehlédnout, že postavení akcionářů nelze srovnávat s členskými právy společníků ve společnosti s ručením omezeným (pro společnost s ručením omezeným obecně platí, že je svou povahou spíše menší a s užším vztahem společníků k její činnosti). Podíl akcionáře je dán velikostí jeho investice a současně rizika, která z tohoto důvodu nese. Práva akcionářů se proto liší, stejně jako jejich povinnosti. Je-li akcionář držitelem takového počtu akcií, které mu umožňuje ovládající postavení (90% akcií, resp. 30% akcií u akcií přijatých k obchodování na regulovaném trhu), pak vliv zbylých akcionářů na chod společnosti je mizivý a možnost podílet se na zásadních rozhodnutích o směřování společnosti je iluzorní. Taková rozhodnutí mohou být rovněž napadána jako forma zneužití většiny hlasů ve společnosti v neprospěch menšiny (§ 56a ObchZ). Již samotná možnost takových sporů může ztěžovat podnikatelské záměry hlavního akcionáře. „Nelze nevidět, že zákaz zneužití postavení může objektivně omezovat hlavního akcionáře s ohledem na přítomnost zbývajících menšinových akcionářů. Zatímco v situaci např. 90% podílu na základním kapitálu se v případě hlavního akcionáře uplatňují v plné míře jak složky účasti, tak složky podnikání a kapitálu, minoritní akcionář se již podílí pouze kapitálově jako investor, zatímco složka rozhodovací je prakticky potlačena. Za určitých podmínek takový druh akcií ztrácí na své hodnotě a akcie se stávají neprodejnými, neboť o ně přestává být zájem. Proto vytvoření zákonné úpravy pro nucený výkup akcií lze za určité situace rovněž chápat jako možné zvýhodnění minoritních akcionářů z hlediska zvýšení zájmu o převzetí akciové společnosti. Potencionální zájemce má zpravidla zájem o získání společnosti jako celku, což může příznivě ovlivnit cenu akcií.“76 O zneužití hlasovacích práv v kapitálové společnosti půjde vždy, kdy se bez právního důvodu výkonem těchto práv zasahuje do práv a právem chráněných zájmů jiných. Z hlediska zájmu ohroženého zneužívajícím výkonem hlasů lze rozlišit: 1. Zásah do práv a právem chráněných zájmů společnosti: Zájem společnosti je obecným regulativem chování společníka či akcionáře při výkonu jeho hlasovacích práv na valné hromadě společnosti. Někdy nebude dost dobře možné od sebe oddělit zájem společnosti a zájem

76

Nález Ústavního soudu sp.zn. Pl ÚS 56/06 ze dne 27.3.2008.

55

jednotlivých společníků kapitálové společnosti. Jak již bylo uvedeno výše, zájem společnosti bude v některých případech působit jako ochranný plášť zájmů samotných společníků anebo akcionářů. Mezi nejčastější případy bude patřit prosazení jednostranně výhodné změny stanov nebo společenské smlouvy. Rovněž případy hlasování o schválení převodu obchodního podílu s cílem poškodit společnost a ohrozit další činnost a existenci společnosti, resp. že právo převést obchodní podíl bude zneužito k obejití povinností, jež by mu jinak plynuly z případné likvidace či insolvenčního řízení. „O zneužití většiny hlasů by však nemělo jít tam, kdy rozhodnutí je výhodné pro společnost a na jeho realizaci se může podílet každý společník, i když ve svých důsledcích může omezit postavení určitého společníka, protože nemá ekonomickou možnost se na realizaci takového rozhodnutí podílet.“77 Jde například o zvýšení základního kapitálu. K takovému kroku přistupuje společnost tehdy, kdy potřebuje dodatečné finanční prostředky nebo věcné prostředky pro rozvoj své podnikatelské činnosti a nemůže či nechce opatřit si tyto prostředky úvěrem. Tato operace je zajímavá ještě z jednoho ohledu, a sice, že se reálně zvyšují její disponibilní prostředky, aniž by zatěžovala společnost do budoucna. Rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního kapitálu by mohlo znamenat omezení pro určité společníky, kteří nemají prostředky na zvýšení vkladu nebo splacení emisního kurzu nových akcií, což v konečném důsledku povede ke snížení rozsahu jejich účasti na společnosti. K zneužití menšiny hlasů by mohlo dojít tehdy, kdy minoritní společník vahou svých hlasů zabrání přijetí rozhodnutí, které je v konkrétní situaci ekonomicky významné pro zájmy společnosti. V některých případech zákon předvídá pro rozhodnutí určitého druhu kvalifikovanou většinu či dokonce rozhodnutí všech společníků, případně oddělené hlasování. 2. Zásah do práv a právem chráněných zájmů společníků, resp. akcionářů: V prvé řadě budou nejčastěji předmětem zneužívajícího výkonu hlasovacích práv minoritní společníci kapitálové společnosti. Zájem společnosti, který musí mít společníci při svém hlasovaní na valné hromadě společnosti především na zřeteli, bude zprostředkovaně chránit i zájmy menšinových společníků. Stále nesmíme zapomínat na tu skutečnost, že velice záleží na konkrétní formě a podobě kapitálové společnosti. Pojem menšinový

77

Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, Polygon, Praha 2002, s. 345.

56

společník, resp. akcionář obchodní zákoník nepoužívá. Je to vcelku logické, neboť ačkoli jsou nástroje ochrany proti zneužití hlasovacích práv určeny kromě jiného rovněž k ochraně menšinového společníka, může je využít kdokoli, kdo se v takovém kvalifikovaném postavení nachází. Podstatné je to, že „silný“ společník se zpravidla v ohroženém postavení neocitne, protože má dostatek prostředků k prosazení svých zájmů na valné hromadě nebo jiným způsobem (např. prostřednictvím statutárního orgánu, o jehož volbu se převážně zasloužil). Se značným zjednodušením lze vymezit tyto základní možnosti zásahu do práv a právem chráněných zájmů společníků, resp. akcionářů: - omezení práva společníka účastnit se na řízení společnosti a spoluvytváření její vůle: Většinoví společníci mají při řízení společnosti větší možnosti k prosazení svých zájmů. V rozhodné míře ovlivňují složení statutárního orgánu společnosti, který navrhuje program valné hromady, svolává ji, řídí činnost společnosti. Statutární orgán de facto reprezentuje zájmy „silného“ společníka. „Jednalo by se např. o rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního kapitálu společnosti, jež může znamenat omezení pro určité společníky, kteří nemají prostředky na zvýšení vkladů nebo splacení emisního kurzu nových akcií, což povede ke snížení jejich účasti na společnosti.“78 O zneužití většiny hlasů však půjde jen tehdy, bylo-li cílem tohoto rozhodnutí jen to, aby se omezil vliv určitého společníka, a nikoliv i potřeba společnosti zvýšit základní kapitál. Na okraj připomeňme, že obchodní zákoník poskytuje v souvislosti s účastí na řízení společnosti, zejména v případě akciové společnosti, ochranu kvalifikované menšině prostřednictvím ustanovení § 129, § 181 a § 182 ObchZ. - následná změna práv spojených s akcií: V určitých případech, kdy dochází ke změnám ve společnosti, které se zároveň dotýkají i zájmů určité skupiny akcionářů, zákon posiluje jejich postavení tím, že „průchodnost“ návrhu podmiňuje nejen tím, že jej musí přijmout stanovená většina hlasů akcionářů přítomných na valné hromadě, ale i tím, že

se

vyžaduje

rovněž

souhlas

i

dotčené

skupiny

akcionářů

(tzv. Profilované hlasovaní, § 186 odst. 2 až 5 ObchZ). Obchodní zákoník

78

Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, Polygon, Praha 2002, s. 345.

57

zde chce zabránit, aby majoritní akcionář přehlasoval menšinu akcionářů, která je rozhodnutím bezprostředně dotčena. V této souvislosti se může menšinový akcionář dopustit zneužívajícího výkonu hlasovacích práv, kdy z osobních důvodů v rozporu se zájmy společnosti a ostatních akcionářů zablokuje přijetí potřebného rozhodnutí tam, kde zákon vyžaduje pro rozhodnutí oddělené hlasování. - ohrožení zájmů menšinového akcionáře při zvyšování základního kapitálu: K neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti, která schválila zvýšení základního kapitálu, tak že fakticky vyloučila minoritního akcionáře z práva na upisování akcií, se vyjádřil Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 868/2007. V tomto případě valná hromada akciové společnosti, která měla poměrně rozptýlenou akcionářskou strukturu přesahující 10.000 akcionářů, z nichž pouze 6 akcionářů bylo k rozhodnému dni vlastníky více než 209 kusů akcií a zbytek byli minoritní akcionáři, rozhodla o zvýšení základního kapitálu tak, že přednostní právo na úpis jedné nové akcie připadl na 209 kusů dosavadních akcií. Tímto rozhodnutím byli minoritní akcionáři fakticky vyloučeni z práva na úpis, bez ohledu na to, že je garantována převoditelnost přednostního práva zákonem. Při takto nastaveném poměru lze jen stěží předpokládat, že drobní akcionáři, vlastnící méně než 80 kusů akcií jsou schopni své přednostní právo vykonat (že jsou schopni nabýt přednostní práva od ostatních drobných akcionářů v takové míře, aby byli schopni upsat jednu celou akcii). - ohrožení zájmů společníků při snižování základního kapitálu: Snížení základního kapitálu je vážným zásahem do poměrů společnosti a společníků. K takovému kroku dochází výhradně z důležitých důvodů a pod podmínkou zachování postupu stanoveného zákonem. Platná právní úprava jak u akciové společnosti, tak u společnosti s ručením omezeným rozlišuje snížení základního kapitálu povinné a nepovinné. K takovým situacím, kdy bude muset společnost snížit základní kapitál, počítáme případy nabytí vlastního obchodního podílu, resp. vlastních akcií a nesplnění povinnosti zcizit je v určité lhůtě. Sankcí za takové porušení zákonného ustanovení je možnost zrušení společnosti a nařízení její likvidace. 58

Snížení z jiných důvodů můžeme označit jako nepovinné, protože k němu společnost nepřistupuje proto, že plní povinnost uloženou zákonem. Takovéto snížení však v praxi bude dobrovolným pouze zdánlivě. Kapitálovou společnost k takovému kroku nenutí zákonné ustanovení, ale často svízelná ekonomická situace společnosti. Důvodem snížení základního kapitálů bude předchozí ztrátové hospodaření společnosti. „Toto opatření má vést k celkovému ozdravení společnosti, úhrady ztráty z minulých let a obnovení výplaty podílu na zisku, resp. dividendy. Dokud totiž vlastní kapitál společnosti zjištěný z řádné nebo mimořádné účetní závěrky je nebo by v důsledku rozdělení zisku byl nižší než základní kapitál upravený o stanovené položky, společnost nesmí rozdělovat zisk ani jiné vlastní zdroje mezi akcionáře, resp. společníky.“79 Snížení základního kapitálu na nižší úroveň vyrovnává poměr mezi výše zmíněnými veličinami ve prospěch vlastního kapitálu a společnost se může vrátit k výplatě podílu na zisku, resp. dividendy. Valná hromada společnosti rozhoduje o takovém kroku alespoň ⅔ většinou všech hlasů společníků, resp. ⅔ většinou hlasů přítomných akcionářů. Pokud akciová společnost vydala různé druhy akcií, je třeba souhlasu alespoň ⅔ hlasů přítomných akcionářů majících tyto akcie. Zneužívajícím výkonem svého hlasovacího práva tak může minorita společníků, resp. akcionářů bránit přijetí určitého rozhodnutí v situaci, kdy je objektivně v zájmu nejen samotných společníků, ale především samotné společnosti. Situace se stává o to vážnější, že v některých případech zákon vyžaduje učinit takové

rozhodnutí

o

snížení

základního

kapitálu

společnosti

kvalifikovanou většinou, či dokonce souhlasem všech společníků, anebo oddělené hlasování. „Zneužití menšiny se tak dopouští ten, kdo tak činí s cílem získat pro sebe určité výhody (např. zákonem uloženou změnu stanov bude podmiňovat tím, že k určitým rozhodnutím valné hromady bude zapotřebí nad rámec zákona tolik hlasů, že bez jeho souhlasu nebude možno dané rozhodnutí přijmout).“80 I přesto, že jsou výše uvedené zásady při rozhodovaní hlasováním na valné hromadě v platné právní úpravě uvedeny výslovně, jejich další aplikaci v praxi budou často komplikovat problémy s nedostatkem důkazů o takovém zneužívajícím jednání, 79 80

Černá, S.: Obchodní právo III, Aspi, Praha 2006, s. 294. Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, Polygon, Praha 2002, s. 345.

59

resp. hlasování. V tomto ohledu je třeba vyzvednout úlohu soudů v procesu rozpoznávání jednotlivých případů zneužití většiny či menšiny hlasů a postupného zmapovaní takových zneužití práva. Ustanovení § 56a odst. 1 ObchZ je zároveň nutno vidět v souvislosti s úpravou vztahů v rámci koncernu (§ 66a, § 190a a násl. ObchZ). Podnikatelská seskupení jsou nositeli specifických zájmů, které se mohou dostat do rozporu se zájmy svých členů. Pnutí uvnitř takových podnikatelských seskupení jsou častým průvodním jevem jeho fungování, což s sebou přináší i riziko ohrožení práv společníků nebo jednotlivých článků takového seskupení. Členy seskupení jsou zpravidla kapitálové společnosti. „Podnikatelské seskupení je spojením právně samostatných členů do většího celku sledujícího vlastní podnikatelské zájmy, přičemž takto vytvořená zájmová jednotka není nadána právní subjektivitou.“81 Základní vazbou podnikatelského seskupení je ovládání. Úprava ovládání v obchodním zákoníku pojednává především o kvalitě vztahů mezi ovládající a ovládanou osobou a možnosti ovládající osoby ovlivňovat podnikatelské chování jiného samostatného subjektu. Právní základ ovládání může spočívat v majetkové účasti nebo v dohodě s ostatními společníky, která umožní těm, kteří mají menšinový hlasovací podíl, disponovat většinou hlasovacích práv. Ovládání však může být založeno také tzv. ovládací smlouvou. Rozhodující vliv na řízení nebo provozování podniku jiné osoby může mít podobu přímou či nepřímou. V souvislosti s výše podaným výkladem se na tomto místě věnujme vlivu přímému. Přímý vliv je vykonáván většinovým společníkem či společníkem, který má rozhodující podíl na hlasovacích právech, jehož dispozice hlasovacími právy není omezena stanovami ani dohodou s jiným subjektem. Ovládající osobou se především míní společník, akcionář, což ovšem neznamená, že by nikdo jiný nemohl být ovládající osobou. Vznikem koncernu je ohrožena nejen sama kapitálová společnost, ale i její společníci. Osoba ovládající sleduje zájem seskupení jako celku, který je nadřazen zájmu ostatních článků tohoto koncernu. Pro záchranu jedné dceřiné společnosti může dojít k poškozujícímu využití jiného článku koncernu. Cílem takových jednání je tedy ekonomické posílení koncernu jako celku za cenu oslabení jednotlivých jeho členů. Koncern může být na druhou stranu prostředkem pro efektivnější využívání hospodářských možností jednotlivých členů a dosahování příznivých ekonomických výsledků. České právo rozlišuje koncern faktický a smluvní. Ve faktickém koncernu může docházet k ovlivňování ovládané

81

Pelikánová ,I.: Obchodní právo II., Aspi, Praha 2006, s. 140-141.

60

osoby, v jehož důsledku může takové osobě vzniknout újma. „Naše právní úprava faktický koncern připouští za dodržení zákonem stanoveného předpokladu, že vzniklá újma bude ovládané osobě uhrazena do konce účetního období, v němž k jejímu vzniku došlo, nebo že bude alespoň uzavřena smlouva o odstranění takové újmy. Závěrem lze shrnout, že v koncernu dochází v některých případech legitimně k preferenci zájmu skupiny před zájmem společnosti, pro což výše uvedená ustanovení vytvářejí prostor. Vzhledem k ustanovení § 56a odst. 1 ObchZ se jedná o úpravu speciální.“82 4.4

Právní důsledky zneužívajícího výkonu hlasovacích práv v kapitálové společnosti

Zákon poskytuje ochranu společníkovi, který byl dotčen na svých právech a oprávněných zájmech v důsledku rozhodnutí valné hromady, které je v rozporu s právními předpisy, zakladatelskými dokumenty nebo zásadami, na kterých obchodní právo spočívá. Ochrana záleží v právu obrátit se na soud s tím, aby vyslovil neplatnost usnesení valné hromady. Nejedná se o výlučné právo společníka, resp. akcionáře, protože totéž oprávnění mají i členové statutárního orgánu kapitálové společnosti, likvidátor, insolvenční správce. Možnost nápravy je jednotně upravena v ustanovení § 131 ObchZ a pro akciovou společnost obdobně platí § 183 ObchZ. Toto právo musí být uplatněno ve lhůtě 3 měsíců ode dne konání valné hromady, která takové usnesení přijala, nebo ode dne, kdy se akcionář či společník mohl dovědět o konání valné hromady. Marným uplynutím takto stanovené lhůty právo na podání žaloby zaniká. Rozhodnutí, kterým soud prohlašuje rozhodnutí valné hromady za neplatné, je statusovým rozhodnutím, jež je závazné pro každého, včetně státního orgánu. V souladu s dnes již obecně přijímaným názorem se charakter rozporu valné hromady s právními předpisy, zakladatelskými dokumenty a zásadami, na kterých stojí obchodní právo podle ustanovení § 131 odst. 1 ObchZ, týká nejen jejího obsahu, ale rovněž i formy nebo procesních pravidel pro přijetí takového usnesení valné hromady. Právo žádat prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady je silným právem. Zákonem poskytované ochrany může využít každý společník bez ohledu na váhu svých hlasů ve společnosti. Toto opatření však může být velmi snadno zneužito, hranice mezi oprávněným a zneužívajícím výkonem práva nemusí být vždy dostatečně ostrá. Přesnější vymezení „hranic“ by měla přinést rozhodovací činnost soudů. 82

Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku. 2. díl. § 56 – 104e. 3 vydání, Aspi, Praha 2004, s. 41.

61

Ne každé porušení výše uvedených pravidel musí mít za následek neplatnost usnesení valné hromady. Můžeme uvést příkladem rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu (Vážný) pod č. 18622, kde se uvádí, že „i když bylo přiznáno některému ze společníků společnosti s ručením omezeným více hlasů, než mu příslušelo, není přece usnesení valné hromady uvedené společnosti zmatečné, nebyly-li neprávem přidělené hlasy rozhodné pro dosažení potřebné většiny.“83 V podobném duchu se nese i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. I Odon 1996 vztahující se k ustanovení § 183 ObchZ, jež se dá aplikovat rovněž na ustanovení § 131 ObchZ, že „skutečnost, že jestliže byl nezákonným postupem akciové společnosti akcionáři znemožněn výkon hlasovacích práv, avšak tato okolnost nemohla mít vliv na výsledek hlasování o napadeném rozhodnutí, není takový postup důvodem k prohlášení usnesení valné hromady za neplatné podle § 183 ObchZ.“84 Ze soudních rozhodnutí týkajících se důvodů neplatnosti valné hromady ve vztahu k výkonu hlasovacích práv můžeme uvést rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 Cmo 253/98 ze dne 9.12.1998. Důvody neplatnosti napadeného usnesení valné hromady žalobce spatřoval v tom, že toto usnesení, které má vůči němu diskriminační charakter, je s ohledem na to, že se výrazným způsobem podílel na založení, vzniku, chodu, fungování a hospodářských výsledcích společnosti, v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého jednání v obchodním styku. Na každé přehlasování minoritního společníka nelze automaticky pohlížet jako na dobrým mravům odporující. Každý případ je specifický a je třeba jej posuzovat individuálně, proto žalovaný po celé řízení zdůrazňoval, že přijaté rozhodnutí bylo reakcí na to, že žalobce se dlouhodobě a ve značném rozsahu dopouštěl úmyslné škodlivé činnosti vůči společnosti. Společnost s ručením omezeným je společnost založená na kapitálovém principu, tj. že v zásadě se práva a povinnosti společníků odvíjejí od výše majetkové účasti ve společnosti. Tím, že zákon požaduje pro přijetí rozhodnutí valné hromady většinu hlasů, a v některých případech i většinu kvalifikovanou, dává najevo, že počítá s možností, že může být menšinový společník přehlasován společníkem disponujícím většinou hlasů. Vrchní soud vyjádřil, „že usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným je protizákonné pro rozpor s dobrými mravy, jestliže většinový společník proti vůli menšinového společníka rozhodne vahou svých hlasů tak, že menšinového společníka zbaví práv, která mu byla garantována společenskou smlouvou, a naopak sám na úkor menšinového 83 84

Štenglová, I.: K judikatuře v oblasti právní úpravy prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným. In: Právní rozhledy č. 2, 1998. In: Soudní rozhledy č. 12, 1997.

62

společníka získá větší práva“. Tak tomu v uvedeném případě skutečně bylo, když v důsledku rozhodnutí většinového společníka došlo ke změně společenské smlouvy týkající se podílu společníků na zisku, a to procentuálně v neprospěch žalobce. K tomuto rozhodnutí jen připomeňme, že po účinnosti novely obchodního zákona z roku 2000 by taková změna společenské smlouvy byla neplatná pro rozpor se zákonem, resp. s ustanoveními §56a a § 141 odst. 2 ObchZ. Výkon hlasovacích práv, jenž má charakter jejich zneužití, je protiprávní. Rozhodnutí, kterého bylo dosaženo vahou hlasů, při nichž došlo ke zneužití hlasovacího práva, může být důvodem neplatnosti příslušného rozhodnutí, resp. k těmto hlasům by se při zjišťování výsledku nemělo přihlížet, neboť takto nemohou být hlasovací práva vykonávána. Výkon práva společníka, který se příčí povinnosti loajality, by mohl založit odpovědnost společníka k náhradě škody způsobené společnosti, případně ostatním společníkům. Ten, kdo hlasů ve společnosti zneužije, odpovídá za škodu z toho vzniklou na základě § 757 ObchZ podle ustanovení § 373 a násl. ObchZ. Společnost však může kromě práva na náhradu škody uplatnit i právo na přiměřené zadostiučinění za porušení společnických práv. Právo na přiměřené zadostiučinění má nahradit zejména nemajetkovou újmu, popřípadě i újmu majetkovou, lze-li jí jen těžko dosáhnout prostřednictvím náhrady škody. V případech, kdy tu je reálné nebezpečí, že se společník kapitálové společnosti dopustí zneužití výkonu hlasovacích práv, se ostatní společníci, příp. i společnost samotná, mohou domáhat, aby soud uložil provést opatření k odvrácení hrozící škody podle § 417 odst. 2 ObčZ. Takové opatření může mít jakoukoli podobu, včetně případného zákazu výkonu hlasovacích práv. Ultima ratio by měl poskytnout východisko institut vyloučení společníka pro případ, že některý ze společníků porušuje svoje povinnosti, v našem případě povinnost loajality, a společnost tak poškozuje. Aktivně legitimována k podání návrhu na vyloučení společníka je pouze společnost s ručením omezeným v souladu s ustanovením § 149 ObchZ. Společník nemůže podat návrh na vyloučení jiného společníka ani svým jménem, ani jako zákonný zástupce společnosti ze zákona podle § 131a ObchZ. V návrhu na vyloučení společníka ze společnosti s ručením omezeným je nutno označit společníka, proti němuž návrh směřuje, a důvody, z jakých se společnost vyloučení společníka dožaduje, a uvést důkazy. Důkazní břemeno o tom, že jsou splněny podmínky pro vyloučení společníka nese společnost.

63

Aby soud mohl svým rozhodnutím společníka ze společnosti vyloučit musí být prokázáno, že: a) společník porušuje závažným způsobem své povinnosti. Zda jde skutečně o závažné porušení povinností, resp. povinnosti loajality je oprávněn posoudit pouze soud s ohledem na konkrétní situaci ve společnosti s ručením omezeným. Soud nebude proto vázán ani ustanoveními společenské smlouvy, které by stanovilo jaké porušení povinností považují účastníci za závažné. Konečně musí jít o porušování povinností trvající nebo opakované, a to vzhledem k tomu, že porušování povinnosti společníkem musí pokračovat i po výzvě společnosti ke zjednání nápravy a i v době, kdy soud o vyloučení společníka rozhoduje; b) společnost vyzvala společníka, aby své povinnosti neporušoval a současně ho upozornila na možnost vyloučení ze společnosti, pokud bude i nadále po doručení výzvy své povinnosti společníka porušovat; c) společník i přes výzvu a upozornění ze strany společnosti nadále závažným způsobem porušuje povinnosti společníka; d) s podáním žaloby souhlasili společníci, jejichž vklady představují alespoň ½ základního kapitálu. Pokud soud návrhu společnosti vyhoví a společníka ze společnosti vyloučí, zaniká účast společníka ve společnosti s ručením omezeným dnem právní moci tohoto rozhodnutí.V praxi by mohlo vyloučení připadnout do úvahy v případě, kdy společník blokuje např. schválení účetní závěrky. V praxi zahraničních soudů se v souvislosti s uznáním sporného usnesení valné hromady s odůvodněním, že k hlasům neloajálně se chovajícího společníka nemělo být přihlédnuto, vytvořil institut tzv. pozitivní žaloby na určení usnesení valné hromady. Soud zde neurčuje, zda usnesení je či není platné. Dokud není ve věci meritorně rozhodnuto, je třeba na určitý návrh nahlížet, jako by nebyl přijat, a naopak je nutno presumovat platnost negativního usnesení o tom, že sporný návrh nebyl přijat. Dá-li však soud navrhovateli za pravdu, nejenže prohlásí neplatnost napadeného negativního usnesení valné hromady o nepřijetí určité skutečnosti, nýbrž navíc prohlásí, že usnesení o přijetí této skutečnosti je platné.

64

5.

Závěr

Zásada povinné loajality společníků v obchodních společnostech byla do obchodního zákoníku začleněna za účelem posílení ochrany proti zneužívajícímu výkonu hlasovacích práv. Užší vazby v osobních společnostech nedávají takový prostor jednání, jež by bylo v rozporu s touto zásadou. Naproti tomu kapitálový charakter společnosti s ručením omezeným a zejména společnosti akciové přímo svádí k jednání, jež je v rozporu s principem povinné loajality a zákazem zneužívání hlasovacích práv. Mnohdy se tedy do stavu ohrožení dostávají zájmy samotné kapitálové společnosti. Většinoví společníci často zneužívají svého dominantního postavení a společníky s menší účastí či schopností domoci se svých zákonných práv terorizují a zneužívají takového stavu. Na druhou stranu se najde i nemalá skupina společníků, kteří zneužívají menšiny hlasovacích práv a blokují produktivní činnost společnosti a její zájmy a tím ohrožují i zájmy ostatních společníků. Za vážný nedostatek současné zákonné regulace této oblasti práva obchodních společností považuji úpravu následků porušení principu povinné loajality při výkonu hlasovacích práv společníků kapitálové společnosti. Ustanovení nového občanského kodexu v § 190 odst. 1 a 2 přejímá myšlenku dosavadního § 56a ObchZ, která tam nemá místo, protože se nejedná o speciální pravidlo pro obchodní společnosti, ale o obecnou zásadu dopadající na všechny právnické osoby korporativního typu. V novém občanském zákoníku proniká zásada loajality podrobněji do úpravy jednotlivých druhů obchodních společností. Tento trend posuzuji jako pozitivní, neboť postavení společníků se odvíjí od jejich ekonomické síly, která bývá značně rozdílná a lehce zneužitelná, a právo zůstává jediným rozhodčím, který určuje pravidla hry. Důvodová zpráva uvádí, že návrh zjednodušuje normativní vyjádření pravidla povinné loajality, aniž to je na újmu obsahu, zejména však zavádí efektivní sankci za zneužití hlasů v korporaci. „Dosavadní úprava svádí k tomu, aby se jako sankce za zneužití většiny nebo menšiny hlasů uplatnilo jen právo na náhradu škody, což je korporaci nejednou málo platné. Proto se navrhuje založit pravomoc soudu k rozhodnutí, že k zneužívajícím hlasům nebude přihlédnuto. Záměrně se v tomto směru navrhuje stanovit, že se tak má stát „pro určitý případ“, neboť každou situaci

65

nutno posoudit jednotlivě, krom toho onen „určitý případ“ může ležet v minulosti i v budoucnosti.“85 V této diplomové práci jsme srovnáním s jinými právními řády poukázali na prozatím nedostačující „praktické“ chápání tohoto principu v právu obchodních společností. Judikatura k složitějším otázkám prakticky neexistuje. Přitom by rozpracování povinné loajality bezpochyby zvýšilo právní jistotu obchodních společností, jejich společníků a třetích osob. Společníci a akcionáři dnes jen stěží mohou odhadnout, co vše po nich zákon vlastně žádá, když jim ukládá povinnost nezneužívat většiny stejně jako menšiny hlasů ve společnosti. Uvedené srovnání zahraničních zkušeností je výchozím bodem pro tvrzení, že ačkoli nelze očekávat rychlé obohacení domácí judikatury, takové obohacení by bylo značně prospěšné. Každý společník kapitálové společnosti musí řešit otázku, jak má vykonávat svá hlasovací práva. Otázkou zůstává, zda lze požadovaného cíle dosáhnout prostřednictvím zákonné novelizace. Lze namítnout, že není účelné stanovit pevná pravidla pro pestrou „činnost“ společníků (kapitálových) obchodních společností nemnohými zákonnými ustanoveními. Na případnou námitku obtížnosti kvalitní úpravy a aplikace povinné loajality lze odpovědět pomocí zahraničních pramenů. České soudy by proto měly při aplikaci povinné loajality ve svých rozhodnutích prioritně řešit nikoli mocenský konflikt dvou skupin soupeřících uvnitř společnosti, ale především by měly poskytnout ochranu majetku všech společníků, kteří jsou ve svých majetkových zájmech dotčeni a ohroženi. Naznačeného cíle lze dosáhnout pouze se stálým zřetelem k zájmům společnosti jako takové. Vhodnou inspirací by se mohla

stát

rozhodovací

praxe

českých

soudů

v meziválečném

období.

Ta v nalézání správného východiska v rámci podobných konfliktů zájmů brala za rozhodující kriterium prospěch společnosti, o niž se jedná. Ustálila se proto na principech, které se dají formulovat následujícím způsobem: 1) usnesení valné hromady se příčí dobrým mravům, když představenstvo anebo většina akcionářů bez ohledu na prospěch společnosti a za vědomého poškozování zájmů menšiny sleduje vlastní výhody; 2) usnesení valné hromady se příčí dobrým mravům, když se jím za vědomého poškozování zájmů menšiny představenstvu anebo skupině akcionářů zjednává 85

Důvodová zpráva k návrhu nového občanského storage/files/Obcansky_zakonik_Duvodova_zprava.pdf.

kodexu,

§

190

66

odst.

2,

s.

68.

Dostupný

z http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-

nebo zajišťuje trvalý nebo výlučný vliv na společnost, aniž je tento postup odůvodněn věcným zájmem společnosti. Soud by tedy měl za každých okolností prověřovat, jaký je „věcný“ zájem společnosti v tom kterém konkrétním případě, protože její prospěch je konec konců v objektivním a společném zájmu všech společníků.

67

6.

Seznam použitých zkratek

BGB

Bürgerliches Gesetzbuch, německý občanský zákoník.

ObčZ

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

ObchZ

zákon č. 513/1991., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

OSŘ

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

OECD

Organisation For Economic Co-operation And Development.

68

7.

Seznam použité literatury

Knižní publikace: 1.

Cox, J., Hazen, I. Corporations. 2. Edition. Aspen Publishing, New York, 2003.

2.

Černá S. Obchodní právo III, Aspi, Praha 2006.

3.

Davies, P. Principles of Modern Company Law. 7. Edition, Sweet&Maxwell, Londýn 2003.

4.

Dědič, J., Čech, P., Kříž, R., Štenglová, I. Akciová společnost, C. H. Beck, Praha 2007.

5.

Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník, Komentář, 1. díl, Polygon, Praha 2002.

6.

Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník, Komentář, 2. díl, Polygon, Praha 2002.

7.

Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník, Komentář, 3. díl, Polygon, Praha 2002.

8.

Eliáš, K., Dvořák, T., Obchodní zákoník. Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1900. 5. vydání, Linde, Praha 2006.

9.

Eliáš, K. Kurz obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. C. H. Beck, Praha 2005.

10.

Holub, M. Občanský zákoník, Komentář. 1. Svazek. § 1 - § 487. 2. vydání, Linde, Praha 2003.

11.

Lando, O., Beale, H. Principles of European Law, Parts I and II, Combined and revised, Kluwer Law International, Hague 2000.

12.

Mantysaari, P. Comparative Corporate Governance. Springer, Berlin 2005.

13.

Mestre, J. Francouzské obchodní právo, Orac, Praha 2002.

14.

Palandt, O. a kol. Bürgerliches Gesetzbuch. C. H. Beck, München 1986.

15.

Pelikánová, I. Obchodní právo I, Aspi, Praha 2004.

16.

Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku, 2. díl. § 56 – 104e. 3. vydání, Aspi, Praha 2004.

17.

Pelikánová, I., Černá, S. a kol. Obchodní právo II, Aspi, Praha 2006.

69

18.

Petrov J., Obecná odpovědnost členů představenstva akciových společností v česko-americko-německém srovnání. Masarykova Univerzita, Mezinárodní politologický ústav, Brno 2007.

19.

Shade, J.: Business Associations in a Nutshell. 2. Edition. West, St. Paul 2005.

20.

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. Obchodní zákoník. Komentář. 10. vydání, C. H. Beck, Praha 2006.

21.

Švestka, J., Jehlička, O., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání, C. H. Beck, Praha 2006.

22.

Torggler, U. Treupflichten im faktischen GmbH-Konzern. Dissertation. Universität Wien, 1996.

23.

Žitňanská, L. Ochrana menšinových akcionárov v práve obchodných spoločností. 1. vydání, Iura Edition, Bratislava 2000.

Sborníkové publikace: 1.

Černá, S. Ochrana menšinových akcionářů v obchodním zákoníku. Acta Universitatis Carolinae, Iuridica č. 2, Karolinum 1998.

2.

Eliáš, K. Širší kontext § 56a ObchZ a poznámky k němu. Vzájemné ovlivňování komunitární úpravy a českého a slovenského obchodního práva na pozadí procesu jejich reforem. In Sborník ze setkání kateder obchodního práva právnických fakult České republiky a Slovenské republiky, Universitas Carolina Facultas Iuridica, Praha 2007.

Časopisecké články: 1.

Carney, W. J. Fundamental Corporate Changes, Minority Shareholders and Business Purposes. American Bar Foundation Research Journal. 1980.

2.

Čech, P. K (nepsaným) povinnostem společníka společnosti s ručením omezeným aneb povinnosti loajality společníka v českém právu. Jurisprudence. 2006.

3.

Eliáš, K. K uplatnění principů dobrých mravů v akciovém právu. Právní rozhledy, č. 7, C. H. Beck, Praha 1996.

70

4.

Štenglová, I. K judikatuře v oblasti právní úprava prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným. Právní rozhledy, č. 2, Praha 1998.

Internetové informační zdroje: 1.

Pihera, V. K obecným limitům akcionářských práv. Dostupný z http://pravniradce.ihned.cz/.

2.

Hansmann, Henry., Kraakman, Reiner. The End of History for Corporate Law, Harvard Law School, Discussion Paper No. 280. Dostupný z http://www.law.harvard.edu/programs/olin_center/.

3.

Brochlesby, N.: Derivative claims under the Companies Act 2006. Dostupný na http://www33.legal500.com/index.php?option=com_content&task=view&id=28 06/temid=93.

4.

Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění obchodní zákoník. K bodu 48, PSP Tisk 476/0, ASPI, evidenční číslo 14031 (LIT).

5.

Návrh nového občanského zákoníku. Dostupný z http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/Navrh_obcanskeho_zakoniku.pdf

6.

Důvodová zpráva k návrhu občanského zákona. Dostupná z http:// obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/Obcansky_zakonik_Duvodova_zprava.pdf

Seznam soudních rozhodnutí: 1.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 1007/2005.

2.

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 7 Cmo 117/2004.

3.

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 7 Cmo 253/98.

4.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006.

5.

Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 8 Cmo 235/2002.

6.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1168/2005.

71

7.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 1662/2005.

8.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 868/2007.

9.

Nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. Pl ÚS 56/05.

10.

Rozhodnutí Spolkového soudního dvora v Německu ze dne 1. 2. 1988, sp. zn. II ZR 75/87.

11.

Rozhodnutí Spolkového soudního dvora v Německu ze dne 20. 3. 1995, sp. zn. II ZR 205/94.

12.

Allen v. Gold Reefs of West Africa Limited [1900] 1 Ch.656.

13.

Brown v. British Abrasive Wheel Co. [1919] 1 Ch 290.

14.

Sidebottom v. Kershaw, Leese & Co [1920] 1 Ch 154.

15.

Greenhalgh v. Arderne Cinemas Ltd [1951] Ch 286, [1950] 2 All ER 1120.

16.

Foss v. Harbottle (1843) 2 Hare 461, 67 ER 189.

17.

Clemens v. Clemens Bros Ltd and another [1976] 2 All ER 268.

18.

Meinhard v. Salmon, 164 N.E. 545 (N.Y. 1928).

Citace zahraničních článků uvádíme v českém formátu. Citace české judikatury Nejvyššího soudu uvádíme ve formátu NS [spisová značka]; není-li uvedeno jinak, je zdrojem www.nsoud.cz (/rozhod.php). Citace německé a francouzské judikatury uvádíme v původním formátu: např. [Zkratka názvu soudu, příp. i jeho sídla] [Zkratka názvu zdroje, tj. časopisu nebo sbírky] [Rok], [První strana] (případně ještě [Citovaná strana]). Citace americké a britské judikatury uvádíme v původním formátu: např. [Žalobce] v. [Žalovaný] [Číslo svazku sbírky] [Jméno sbírky] [První strana] [(stát, příp. i soud, a rok)].

72

8.

Resumé

Název:

Zneužívání většiny a menšiny hlasů v kapitálové společnosti. Praha 2008. Diplomová práce. Karlova Univerzita v Praze. Právnická fakulta. Katedra obchodního práva. Vedoucí práce Prof. JUDr. Stanislava Černá, CSc.

Předmětem této práce je princip povinné loajality uplatňující se vůči všem společníkům obchodní společnosti. Ustanovení regulující tento princip jsou obsažena především v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů jako součást právní úpravy obchodních společností. Vychází však také z obecných principů zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tento princip je aplikovatelný na každou obchodní společnost. Ačkoli v případě osobních společností, např. veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti, není tento princip tak značně ohrožen, a to jen díky úzkému vztahu mezi společností a jejími společníky Nejzřetelněji se porušení principu loajality projevuje v kapitálové společnosti, a to zejména v akciové společnosti, neboť povaha této formy obchodní společnosti připouští existenci minoritních akcií. Pravidla obsažená v ustanovení § 56a Obchodního zákona platí pro všechny druhy obchodních společností. V souladu s touto zákonnou úpravou je zakázáno zneužít menšiny nebo většiny hlasů v obchodní společnosti. Odstavec 2 zakazuje jakékoli jednání, jehož cílem je některého ze společníků (akcionářů) zneužívajícím způsobem znevýhodnit. Ustanovení § 190 odstavec 1 a 2 nového občanského kodexu, který bude novou právní úpravou regulující soukromoprávní vztahy, obsahuje obecnou zásadu zákazu zneužití hlasovacích práv a princip loajality upravené nyní v § 56a Obchodního zákona. Toto ustanovení nového kodexu je obsaženo v obecné části zákona a je aplikovatelné na jakoukoli kapitálovou společnost a zároveň na každou právnickou osobu korporativního typu. Pokud bude nový občanský zákoník přijat, poskytne efektivní sankci za zneužití hlasovacích práv. V budoucnu bude možné podat návrh soudu, aby se k takovým hlasům nepřihlíželo. Takto poskytovaná obrana je velkým pokrokem v porovnání se současnou právní úpravou, která připouští pouze podání žaloby na náhradu škody, což se v případě obchodních společností ukazuje jako nedostačující.

73

Klíčová slova: princip povinné loajality, zájem společnosti, zneužívání většiny a menšiny hlasů.

74

Title: The Abuse of the Majority and the Minority of Voting Rights in the Corporation. Prague 2008. Diploma thesis. Charles University in Prague. Faculty of Law. Department of Commercial Law. Supervisor Prof. JUDr. Stanislava Černá, CSc.

The duty of loyalty principle applied to all members of a business company is the subject of my thesis. Legal rules regulating this principle are included especially in the Act No. 513/1991 Coll., The Commercial Code as amended as a part of laws regulating business companies. However it is also based on general principles of Act No. 40/1964 Coll., The Civil Code as amended. This principle is applicable to all business companies. However in case of personal corporations, i.e. unlimited liability companies and limited partnership companies, the principle is not violated to a significant extent thanks to close relations between the company itself and the company members. The most significant violation of this principle is apparent in corporations, especially in joint stock companies, because the nature of such companies allows existence of minor shares. The rules included in Sec. 56a of the Commercial Code apply to all companies. According to this regulation, it is forbidden to abuse majority and minority of votes in the company. Clause 2 prohibits any activities aimed to creating disadvantageous conditions for a member (shareholder). Section 190 (1) and (2) of the new Civil Code that should become a new codification basis for private law regulation includes the general rules for prohibition of misuse of voting rights and duty of loyalty principle of section 56a. It is included in general legislation applicable to any corporation and applies to all legal entities of corporate type. The new regulation, if enacted, would implement an effective sanction for misuse of votes. It would be possible to file a petition to court not to take into consideration the misused votes, which is a progress when compared with the current legislation, according to which only damages may be claimed, which was very ineffective in case of business companies.

Keywords: duty of loyalty principle, interest of the company, abuse of the majority and the minority of voting rights.

75