1
Zahraniční vztahy Evropské unie Vladimír Baar Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje Ostravská univerzita Evropská unie je bezesporu světovým fenoménem co se týče integrace jako takové; její struktury, mezinárodní dohody a aktivity nemají ve světě obdoby. Po realizaci měnové unie chybí už jen krok k celkové integraci politické a vytvoření jednotného evropského bloku postupným včleněním zbývajících evropských zemí do EU. Evropská unie však není osamocenou integrací na světové politické a ekonomické scéně, a proto se musí zabývat nejen sama sebou, ale také vazbami na ostatní seskupení v rámci ekonomické, bezpečnostní, rozvojové či humanitární spolupráce. Vstupem do Evropské unie se Česká republika stala součástí vnitřně integrovaného celku, jehož ekonomická síla je zhruba srovnatelná s ekonomicky nejsilnějším státem světa – USA. Přestože každá evropská země si vytvářela po staletí vlastní vztahy s ostatními státy, integrační proces si vynutil i budování specifických vnějších vazeb celého integrovaného systému – a to nejen s jednotlivými státy, ale také s jinými integračními organizacemi. Zdá se to možná neuvěřitelné, ale EU jako celek dnes kooperuje nějakou formou nejen s každým ze stávajících 167 států, které nejsou řádnými členy EU, ale také s takřka všemi existujícími integračními seskupeními, jakož i mezinárodními rezortními organizacemi. Byly přijaty tisíce právních dokumentů, které tyto vztahy regulují, a prakticky denně přibývají další. I naše republika se stane součástí tohoto globalizovaného systému. Se vstupem do EU budeme moci využívat již uzavřených smluv, ale současně se budeme muset také podílet na závazcích, které z uvedených smluv vyplývají. Musíme si uvědomit, že většina států je ekonomicky méně vyspělá než EU a výsledkem tohoto stavu je skutečnost, že EU se mnoha smlouvami zavázala těm méně vyspělým státům pomáhat překonat jejich zaostalost – ať už nejrůznějšími finančními investicemi, půjčkami, dary nebo nemateriální pomocí ve formě vzdělávání či lékařské péče, celními výhodami nebo jiným zvýhodňováním při vzájemném obchodování. Tato skutečnost je poměrně málo známá a ani při diskusi o výhodách a nevýhodách vstupu do EU, která kulminovala před referendem, nebyla tato problematika vůbec zmiňována.
2 1. Vnější vztahy Evropské unie Pojem vnějších vztahů Evropské unie nebyl nikdy formálně definován. Přesto lze, s ohledem na zavedou praxi, vyjádřit vnější vztahy EU jako soubor vnějších činností EU v rámci její zahraniční, bezpečnostní, ekonomické a rozvojové politiky. Vnější vztahy zasahují do většiny oblastí pravomocí EU, a proto se jimi zabývají všechny hlavní orgány EU – Rada EU, Evropský parlament, ale pro výkonnou moc má největší význam Evropská komise. V Evropské komisi se vnějším vztahům věnují čtyři členové Komise a to pro vnější politické vztahy, vnější obchodní vztahy, rozšíření a pro rozvojovou spolupráci a humanitární pomoc. Jim jsou k dispozici čtyři generální ředitelství (DG – Directoriat General): -
DG I – má na starosti obchodní politiku a vztahy se Severní Amerikou, Dálným východem, Austrálií a Novým Zélandem;
-
DG Ia – je zaměřena na Evropu a nové nezávislé státy postsovětské oblasti, dále na společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a vnější mise;
-
DG Ib – se specializuje na jižní Středomoří, Blízký východ, Latinskou Ameriku, jižní a jihovýchodní Asii a globálně na tzv. severojižní spolupráci;
-
DG VIII – se zabývá rozvojovou spoluprací s ostatními státy, tj. se subsaharskou oblastí a rozvojovou Oceánií;
Kromě toho jsou Komisi k dispozici tři speciální instituce: -
SCR – Společná služba ke správě pomoci nečlenským zemím;
-
ECHO – Humanitární úřad ES;
-
TFAN – Útvar pro jednání o přistoupení. Vnější ekonomické vztahy EU se realizují na základě bilaterálních či multilaterálních
dohod; v prvním případě jde o vztah EU s jednotlivými zeměmi (ekonomikami), ve druhém s integračními bloky na podobné bázi jako Evropská unie. S ohledem na ekonomickou vyspělost EU lze její ekonomické vazby k mimoevropským integračním seskupením rozdělit do tří úrovní a to na vztahy k: •
rozvinutějším integracím, sdružujícím podobně vyspělé státy, které fungují spíše na bázi rovnocenného partnerství;
•
rozvíjejícím se integracím, sdružujícím středně vyspělé státy s předpoklady rychlejšího rozvoje v blízké budoucnosti a to také s podporou programů EU;
•
rozvojové země a jejich integrace, které nemají možnost rychlé expanze; těm EU poskytuje celou řadu výhod vstupu na svůj trh a také rozvojovou pomoc.
3
Významný vnější vliv na utváření dnešního evropského prostoru měla tzv. „Studená válka“, která byla počátkem rozvinutí bezpečnostních a obranných složek EU. Už v roce 1954 vznikla ZEU (Západoevropská unie, která sdružuje 10 zemí EU) a většina států EU je také členy Severoatlantické aliance (NATO, 1949). Po uvolnění situace v roce 1989 se EU angažuje při konfliktech především v koordinaci s USA, i když tento trend byl vážně narušen při poslední vojenské operaci „Irácká svoboda“. Vnější bezpečnostní vztahy EU dnes fungují na základě Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (CFSP), která byla založena smlouvou o Evropské unii a vstoupila v platnost v listopadu 1993 (revize na základě Amsterdamské smlouvy k roku 1999). Společná bezpečnostní a obranná politika je v plném souladu s politikou NATO. Rozvojová spolupráce Evropské unie je klíčovou pro mnoho rozvojových zemí v Africe, Asii, Latinské Americe, Oceánii, ale i v postkomunistické Evropě. Tato pomoc je poskytována samostatnými akcemi Společenství na základě rozhodnutí Rady EU a prováděna výkonným orgánem – Komisí; dále může jít o spolupráci členských zemí a Společenství v oblasti rozvojové spolupráce; nebo spolupráce Společenství, členských zemí, třetích zemí a mezinárodních organizací (např. OSN, komoditní organizace, nevládní organizace). Konkrétní rozvojovou pomoc můžeme rozdělit na: -
Všeobecný systém preferencí (GSP),
-
investiční partnery ES,
-
ochranu životního prostředí,
-
boj proti drogám,
-
boj proti HIV/AIDS,
-
potravinovou pomoc,
-
pomoc uprchlíkům,
-
humanitární pomoc
-
finanční pomoc,
-
podporu demokratizaci a lidským právům.
Z uvedeného je zřejmé, že škála činností je rozvojové spolupráce je nesmírně pestrá a nachází praktickou realizaci ve stovkách nejrůznějších programů. Geografický aspekt všech vnějších vztahů EU má tři zásadní platformy – první z nich je spolupráce na úrovni EU-stát (např. s Austrálií, Čínou, Japonskem), druhá na úrovni EUintegrační formalizované sdružení států (např. ASEAN, GCC, MERCOSUR) a třetí EU-
4 regionální neformalizované seskupení států (např. oblast Středomoří). Ani jeden z uvedených modelů nevylučuje existenci specifických vztahů mezi členským státem EU a kteroukoliv zemí světa. Domnívám se, že je na tomto místě nemožné zabývat se specifickými vazbami EU s jednotlivými státy – takové nadstandardní vztahy mají desítky států, přičemž převažují země vyspělé (členové OECD) nebo velké země rozvojové (Čína, Indie, Pákistán, Írán ad.), které sice mohou být členy nějakého integračního sdružení, ale to vykazuje jako celek malou aktivitu. Vztahy EU s blízkým zázemím Aktivity EU vůči nejbližším sousedům v Evropě a Středomoří byly vždy velmi silně ovlivněny geopolitickými poměry. Velmi široké kontakty se zeměmi Evropského sdružení volného obchodu (EFTA – European Free Trade Area) vedly ke vtažení většiny jeho členů do EU a zbývající státy jsou natolik spojeny sítí vazeb s EU, že nemá smysl je ani blíže hodnotit. Velmi dynamicky se začaly rozvíjet po pádu železné opony také vztahy se státy baltskými v rámci Rady států Baltského moře (CBSS – Council of the Baltic Sea States) a středoevropskými (CEFTA – Central European Free Trade Agreement), jejichž výsledkem je rovněž přijetí většiny členů do EU. Méně zřetelná je aktivizace vztahů s černomořskou oblastí (BSEC – Black Sea Economic Cooperation), kde se vazby EU odvíjejí spíše na bázi speciálních programů pomoci ze strany EU, podobně jako v celé středomořské oblasti. Poté, co v 90. letech došlo k uvolnění mezinárodní situace ve světě, přijala Rada EU novou středomořskou politiku k vytvoření koncepce takové spolupráce, která by byla více než tradiční
obchodní
a
technickou
pomocí.
Jejím
výsledkem
bylo vytvoření
Euro-
středomořského partnerství (EMP - Euro-Mediterranean Partnership). Strategie Euro-středomořského partnerství byla dovršením tří dekád vyplněných uzavíráním dohod o vzájemných vztazích mezi ES, resp. EU a Středomořím. Stala se trvalým rámcem partnerství a hlavním nástrojem multilaterálních vztahů na ministerských setkáních od jejího přijetí Evropskou radou v roce 1994. Základní principy Euro-středomořského partnerství byly přijaty na první konferenci, která se konala v Barceloně v listopadu v roce 1995 (odsud označení jako „Barcelonský proces“). Základními body dialogu se staly politika a bezpečnost; ekonomika a finance; sociálněkulturní oblast a lidské zdroje. Z tohoto dialogu se vyvinuly hlavní cíle: • bezpečnost a stabilita v oblasti;
5 • ekonomický rozvoj včetně finanční pomoci ze strany EU – zlepšení životních podmínek této oblasti, udržitelný rozvoj a zvýšení spolupráce s cílem vytvořit zónu volného obchodu; • podpora vzdělávání, zdravotnictví, lidských zdrojů a demografické politiky. Konference v Barceloně byla první, ale od roku 1995 se konala další setkání v rámci Euro-středomořské konference – Valletta (1997), Stuttgart (1999), Marseille (2000), Valencie (2002). Na těchto setkáních došlo ke zhodnocení výsledků cílů stanovených na předešlých konferencích. Nižším stupněm jsou ministerská odvětvová setkání s nepravidelnými schůzkami: spolupráce průmyslová – Brusel (1996), Klagenfurt (1998), Limassol (2000), Málaga (2002); environmentální – Helsinky (1997), Atény (2002); obchodní – Brusel (2001), Toledo (2002); kulturní – Bologna (1996), Rhodos (1998); energetická – Terst (1996), Brusel (1998), zdravotnická – Montpellier (1999); informační – Řím (1996) a vodohospodářská – Marseille (1996), Turín (1999). Dosud se však ani jednou nedokázali sejít ministři dopravy. Euro-středomořské partnerství směřuje k nejdůležitějšímu cíli, který byl ustanoven už na konferenci v Barceloně, a to vytvoření zóny volného obchodu do roku 2010 na základě nových
Euro-středomořských
asociačních
dohod.
Mechanismus
zahrnuje
tvorbu
konkurenčního prostředí, volný pohyb kapitálu a přímé platby. Vztahy mezi EU a Středomořím jsou formovány třemi rovinami mezinárodních vztahů: •
výsledky konference v Barceloně,
•
transatlantickým dialogem (EU a USA),
•
blízkovýchodním mírovým procesem, kde hraje EU důležitou roli ve vyjednávání mezi znesvářenými stranami v izraelsko-arabském konfliktu V Euro-středomořském partnerství má zvláštní postavení Libye, která je od roku 1999
pozorovatelem; Mauritánie (člen UAM – Unie arabského Maghribu) a představitelé některých mezinárodních organizací v oblasti (např. Liga arabských států) jsou pouze hosty na některých ministerských setkáních. Program MEDA (Mediterranean Assistence) je hlavním finančním nástrojem EU pro implementaci Euro-středomořského partnerství. Program nabízí technickou a finanční pomoc
6 podporující reformy hospodářských a sociálních struktur středozemních partnerů. Program jde za tradiční rozvojovou pomoc a je jistým způsobem srovnatelný např. s programy PHARE (pro postkomunistické evropské státy), TACIS (pro postsovětské státy a Mongolsko) a CARDS (pro západobalkánské státy). Právním základem programu MEDA je směrnice Rady EU č. 1488 z roku 1996. Směrnice byla upravena v listopadu 2000 (dnes obvykle nazývána MEDA II), která je stále odvozována od Barcelonské deklarace z roku 1995. Hlavními dokumenty MEDA jsou Národní indikativní programy (NIP) pro bilaterální spolupráci a Regionální indikativní programy (RIP) pro multilaterální spolupráci, které slouží k rozhodování o financování projektů zemí Středomoří. Středomořské státy mohou čerpat pomoc ze zdrojů MEDA po splnění určitých podmínek. Jimi jsou dosavadní úspěšné využívání pomocí programu, ekonomická liberalizace, demokratizace a dodržování lidských práv. Regionální spolupráce programu MEDA zahrnuje: decentralizované
kooperační
programy,
regionální
projekty,
specifické
projekty
(mikroprojekty, studie, schůzky na různých úrovních), přípravné projektové prostředky, regionální pomoc Evropské investiční banky. Rámcem pro vztahy EU a západobalkánských zemí se stal Stabilizační a asociační proces (SAP – Stabilization and Association Process), resp. Stabilizační a asociační smlouva (SAA – Stabilization and Association Agreeement), kterou postupně přijaly všechny státy oblasti a na jejímž základě byl spuštěn roku 2001 speciální program CARDS určený pouze pro Západní Balkán nazvaný Pomoc Společenství pro rekonstrukci, rozvoj a stabilizaci (CARDS – Community Assistance for Reconstruction, Development and Stabilization). V jeho rámci je evropská pomoc koncentrována do tří hlavních oblastí, jimiž jsou: •
podpora výstavby vládních a institucionálních zařízení, zaměřená na veřejnou administrativní reformu, posílení právního státu, stabilizaci cel a daní;
•
ekonomické ozdravení, regenerace a reforma, zaměřené na energetiku, dopravu, životní prostředí a regionální rozvoj;
•
sociální rozvoj a občanská společnost zaměřené na univerzitní vzdělávání, odborné vzdělávání, zvýšení regionální spolupráce, a speciální kurzy podporující zvýšení zaměstnanosti a posílení občanské společnosti.
Vedle zmíněných prioritních oblastí pravidla CARDS předpokládají asistenci při podpoře regionální integrace mezi balkánskými státy, tedy zlepšení vztahů a posun směrem ke
7 vzájemně výhodné spolupráci, otupení nacionalistických vášní a postupný návrat k válkou přerušeným vazbám. Za výrazný předěl ve vztazích mezi EU a západobalkánskými státy je považován společný summit v řecké Soluni (Thessaloniké) konaný 19.-21. června 2003, na němž byly vytýčeny konkrétní cesty pro budoucí připojení západobalkánských zemí. Rychlost tohoto procesu bude závislá na jednotlivých zemích a jejich schopnostech uskutečnit ekonomické reformy, přijmout demokratické standardy, zabezpečit trvalou ochranu lidských práv nebo zavést funkční právní systém. Ústředním rámcem budoucí spolupráce zůstává SAP (ten byl na jednání Evropské rady v portugalské Feiře r. 2000 označen za předstupeň pro budoucí připojení k EU), ale ten bude postupně doplňován prvky z úspěšných akcí v jiných regionech. Obsahuje např. posílení politické spolupráce, podporu exportních možností prostřednictvím konkrétních kroků a možnosti participace západobalkánských států na některých programech EU. V Soluni byla západobalkánským zemím nabídnuta nová forma partnerství a specifikace priorit pro jednotlivé země, na něž budou určeny finanční dotace. Prostřednictvím programu CARDS, ale i několika dalších, které nejsou určeny výlučně jen pro západní Balkán, poskytuje EU 7 mld. Euro, z toho 4,65 mld. půjde do r. 2006 přes CARDS. Ještě před rozpadem SSSR podepsalo komunistické impérium r. 1989 Smlouvu o spolupráci s EU a tento dokument zůstal právním základem spolupráce EU s postsovětskými státy i po rozpadu SSSR. V průběhu 90. let byla potom připravena Partnerská a kooperační smlouva (PCA – Partnership and Cooperation Agreement), kterou jako první podepsaly už roku 1994 Rusko a evropské postsovětské republiky, po nichž následovaly i zakavkazské a středoasijské státy (zatím jako poslední r. 1998 Turkmenistán, z důvodu politické nestability dosud nebyla nabídnuta k podpisu Tádžikistánu). Ratifikační proces ve většině případů trval 4-5 let, tedy vesměs v letech 1998-1999 (v případě Turkmenistánu ještě není tento proces dokončen, Bělorusko proces ratifikace po nástupu prezidenta Lukašenka zastavilo). Pro postsovětský prostor Evropské společenství již roku 1991 připravilo speciální program Technologické pomoci pro Společenství nezávislých států známý jako TACIS (Technological Assistance for Commonwealth of Independent States). Ypočátku tedy platil pro 11 států, po připojení Gruzie se automaticko vztahoval i na tuto zemi a od roku 1994 Mongolsko se k programu TACIS připojilo i Mongolsko, i když, na rozdíl od zemí SNS neopírá svoje smluvní vztahy s EU o PCA, ale jen o Obchodní a kooperační smlouvu ze 16. června 1992 (v platnost vstoupila v březnu 1993).
8 V roce 2000 byly přijaty nové zásady TACIS, které původní oblasti spolupráce zredukovaly na následující: •
institucionální, právní a administrativní reformu;
•
privátní sektor a ekonomický rozvoj;
•
pokračování společenských změn;
•
infrastrukturální sítě;
•
environmentální ochranu;
•
rurální ekonomiku;
•
nukleární bezpečnost.
Všechny oblasti spolupráce jsou poskytovány na celostátní, regionální i lokální úrovni, přičemž při regionálních programech je velká pozornost věnována přeshraničním projektům. Jako nadstandardní je možno otevřeně označit vztahy EU s Ruskem, což vyplývá z velmocenského postavení Ruska, jeho teritoriální velikosti, lidnatosti a geografické poloze pevninského mostu mezi evropským a východoasijským ekonomickým centrem. V květnu 2003 přijala Evropská komise nový Národní indikativní program (NIP) 2004-2006 pro Rusko, jehož cílem je posilování politické stability a ekonomického růstu při dodržování reformačního programu. NIP je proto odvozen od stávajícího střednědobého programu sociálního a ekonomického rozvoje Ruské federace na léta 2002-2004 a je zaměřen na tři oblasti spolupráce: 1) podporu institucionální, právní a administrativní reformy, jmenovitě na: -
administrativně-správní reformu
-
soudní reformu
-
boj proti organizovanému zločinu a terorismu
-
migrační záležitosti
-
podporu občanské společnosti
2) podporu soukromého sektoru a ekonomického rozvoje, v tom na: -
podporu integrace Ruska do mezinárodní ekonomiky
-
reformu finančního sektoru
-
podporu politického dialogu ve specifických oblastech
-
podporu plánování kvalitní infrastruktury
3) podporu zmírnění sociálních následků tranzitivních změn, hlavně na: -
reformu sociálního systému
-
reformu zdravotního systémy
9 -
reformu vzdělávání
-
municipální služby.
Zvláštní podpora je ze strany EU věnována Kaliningradské oblasti, která se po připojení Polska, Litvy, Lotyšska a Estonska stane regionem plně obklopeným územím Evropské unie. O nadstandardní vztahy s EU usiluje také Ukrajina, v níž část politiků sní o tom, že i Ukrajina ve druhé dekádě tohoto století dostane nabídku pro zahájení příprav na připojení k EU. Faktem je, že EU je největším donátorem Ukrajiny a od roku 1998 se každoročmně konají společné summity. Zatím poslední 6. summit proběhl v říjnu na Jaltě a EU zde prezentovala svoji iniciativu nazvanou „Širší Evropa – sousedství“ (Wider Europe – Neighbourhood) obsahující nové možnosti ukrajinské progresivní participace na vnitřním trhu EU i evropské společné politice a programech.. Současně však upozornila, že tato iniciativa je oddělena od možného budoucího připojení k EU podle článku 49 Smlouvy o EU. Ukrajinský prezident však při této příležitosti potvrdil, že dlouhodobým strategickým cílem jeho země připojení k EU je. Summit schválil zahájení konzultací na vytvoření Akčního plánu Širší Evropy pro Ukrajinu. Obě strany také zdůraznily, že nepřipustí vytváření nějakých nových „dělících linií“ v Evropě. Vztahy EU s postkomunistickými zeměmi jsou ovlivněny geografickou blízkostí a zejména snahou podpořit v těchto zemích demokratizační procesy a takové ekonomické reformy, které by jim umožnily přiblížit se sociální úrovni ostatní Evropy. EU je jednoznačně největším donátorem ve všech postkomunistických zemích, přičemž v programech CARDS i TACIS se pečlivě zvažují skutečné potřeby jednotlivých zemí. Se všemi západobalkánskými EU počítá jako s kandidáty na připojení, v postsovětském prostoru zatím tato aktivita nebyla prezentována, nicméně jako svůj dlouhodobý záměr připojení k EU prezentovaly Ukrajina Gruzie. Vazby EU na americký kontinent Vztah Evropské unie a zemí Severoamerické zóny volného obchodu je velmi intenzivní a rozvinutý, avšak při jeho bližším studiu možná překvapivě zjistíme, že mezi EU a NAFTA žádné formální institucionální vazby jako takové neexistují. Důvod spočívá v tom, že NAFTA je pouze zóna volného obchodu, bez celní unie v oblasti vnějšího obchodu a bez jakéhokoli nadnárodního rámce, který by uplatňování dohody o volném obchodu spravoval a řídil. V ostrém protikladu k tomuto je Evropská unie, která představuje jedinečný, smluvně založený institucionální rámec, jež definuje a řídí hospodářskou a politickou spolupráci mezi svými 15 členskými státy. Mezi EU a NAFTA tedy dosud žádné institucionální vazby nebyly
10 vytvořeny, nicméně bilaterální vztahy mezi EU a jednotlivými zeměmi NAFTA se stále zintenzivňují. Na počátku 90. let, došlo po pádu socialistického bloku k novému rozložení sil; v roce 1994 vznikla NAFTA – a stala se pozitivním impulsem pro USA pro jednání na transatlantické úrovni (v Evropě to bylo podepsání Maastrichtské smlouvy v roce 1991 a Dohody o Evropském hospodářském prostoru v roce 1992). Mezi základní body spolupráce patří: •
Transatlantické deklarace o vztazích mezi Evropským společenstvím a USA
Přijetí Transatlantické deklarace (TAD – Transatlantic Declaration) se datuje k listopadu 1990. Vychází z podpory demokracie, svobody a lidských práv, podpory míru a mezinárodní bezpečnosti při řešení konfliktů ve světě. Mimoto podporuje multilaterální systém a další liberalizaci světového obchodu s principy WTO, podporu vzdělávání, vědy, kultury; ochranu životního prostředí; boj proti mezinárodnímu terorismu, obchodu s drogami a praní špinavých peněz a šíření jaderných a biologických zbraní. •
Nový transatlantický program - Transatlantická agenda
Transatlantická agenda (TAA – Transatlantic Agenda) byla podepsána v prosinci 1995 evropským komisařem J. Santerem a F. Gonzálesem (za předsedající zemi EU) a na straně USA stál u podpisu prezident B. Clinton. Cílem bylo především přejít od dialogu konečně k určitým konkrétním akcím. S Transatlantickou agendou strany přijaly i Společný akční plán. Do schématu společného akčního plánu EU a USA patří: spojení sil k podpoře míru a stability, demokracie a rozvoje na celém světě; spojení sil k odpovědi za globální výzvy; spojení sil pro rozvoj světového obchodu a vytvoření těsnějších hospodářských vazeb; spojení sil k vytvoření mostů přes Atlantik. Poprvé byly výsledky agendy posuzovány na setkání ministrů zahraničí EU a USA ve Washingtonu v červnu 1996. V rámci Transatlantické agendy se projednávala i možnost vzniku Transatlantické zóny volného obchodu (TAFTA – Transatlantic Free Trade Area),, která má řadu příznivců, ale i odpůrců. Hlavní překážkou zavedení jsou především cla, kvóty a liberalizace některých odvětví jako např. zemědělství. Zajímavým počinem, který může přispět k rozšiřování obzorů vzájemné spolupráce je Transatlantický dialog podnikatelů (TABD – Transatlantic Business Dialogue) – pravidelné konference k liberalizaci konkrétních oblastí jako např. investice, metody prodeje a
11 marketing, elektronický obchod apod. Nicméně přes řadu úspěšných kroků se mezi USA a EU objevila i celá řada rozporů. Politický dialog mezi Evropským společenstvím a latinskoamerickými zeměmi má za sebou dvě dekády , přičemž probíhá na více úrovních: • Skupina ze San José – ministerská setkání zemí ES a Latinské Ameriky v kostarickém hlavním městě od roku 1984, ve formě každoročních setkání s cílem podporovat mírový proces a demokracii; a kromě politiky i podporování vzdělávání, technické a kulturní oblasti. • Skupina z Ria byla ustanovena v roce 1986 a jeho členy se staly všechny jihoamerické země a Mexiko. Od roku 1987 se tato ministerská setkání konala každoročně ke stanovení širokého okruhu dohod o spolupráci politické i komerční povahy. Nejnovější setkání Skupiny z Ria se odehrála v chilském Santiagu (2001), v kostarickém San José (2002) a v peruánském Cuzco (2003). • Politický dialog se vede i zvlášť s integracemi MERCOSUR a CAN, připravena jsou i jednání se SICA.. Přes všechny tyto akce nebyla Evropská komise spokojena s rozsahem vztahů s Latinskou Amerikou. Proto vydala prohlášení nazvané „EU a Latinská Amerika: současná situace a výhledy užšího partnerství 1996–2000“, kde vymezila základní charakteristiky spolupráce, jakými jsou podpora institucí a konsolidace demokratického procesu, potírání chudoby, podpora ekonomických reforem a zvýšení mezinárodní konkurenceschopnosti. V roce 1999 se konal první společný summit nejvyšších představitelů evropských, latinskoamerických a karibských států v Rio de Janeiro, který naznačil oblasti ekonomické a politické spolupráce. Evropská unie podporovala MERCOSUR už od jejího vzniku, proto již v roce 1992 podepsaly obě strany dohodu k poskytování technické a institucionální podpory struktur MERCOSUR. Nyní jsou vztahy založeny na dohodě o spolupráci, podepsané 15. 12. 1995 v Madridu, která však plně vstoupila v platnost až k 1. 7. 1999, ačkoli prozatímní účinnost se datuje k roku 1996. Tato rámcová dohoda se sestává ze tří hlavních elementů: politického dialogu, kooperace a obchodu. Před podepsáním této rámcové dohody se vedl neformální politický dialog, který byl formalizovaný a institucionalizovaný právě výše zmíněnou dohodou. Na základě této dohody se konala společná ministerská setkání v souvislosti s politickým dialogem v Lucemburku (1996), Noordwijku (1997), dále pak v městech Panamá (1998), Vilamoura (2000) a Santiago (2001), ale i na shromáždění Spojených národů, ministerských setkáních s „trojkou“ EU,
12 které se konaly od roku 1996 každé září. Od roku 1998 se politických rozhovorů účastní také Bolívie a Chile na základě vnitřního politického dialogu MERCOSUR. Kooperace a technická pomoc mezi EU a MERCOSUR již byla stanovena na základě dohod z roku 1992 a pozdějších úprav, kde hlavním cílem je posílení procesu oblastní integrace MERCOSUR. Mezi základní projekty spolupráce EU s MERCOSUR, které financuje EU ze svých zdrojů patří: •
institucionální podpora různých orgánů MERCOSUR, jimiž jsou: Administrativní sekretariát - SAM (poslední projekt zhruba 900 tis. euro), Společný parlamentní výbor CPC (917 tis. euro) a Hospodářské a sociální poradní fórum - FCES (asi 950 tis. euro);
•
celní harmonizace – první fáze byla dokončena, nyní se připravuje druhá (5 mil. euro);
•
veterinární a rostlinářské předpisy (11,2 mil. euro);
•
technické normy a standardy (3,95 mil. euro);
•
statistická koordinace (4,135 mil. euro);
•
podpora společného trhu, prostřednictvím malého a středního podnikání (4,6 mil. euro);
•
makroekonomická koordinace (2,5 mil. euro). Hlavním cílem rámcových dohod z roku 1995 byla příprava jednání o společné dohodě
mezi EU a MERCOSUR, která by měla zahrnovat liberalizaci obchodu se zbožím a službami, volný obchod, dodržování pravidel WTO a také zesílení politického dialogu mezi oběma stranami. V tříletém přípravném období došlo ke zpracování více než dvaceti obchodních studií, vedl se dalekosáhlý dialog a bylo vydáno mnoho finančních prostředků na výzkum a analýzy. V roce 1998 předložila Evropská komise návrh dohody a na základě tohoto návrhu se uskutečnilo formální jednání o budoucích asociačních dohodách v roce 1999 v Rio de Janeiru. Hlavním fórem pro jednání se stal tzv. Meziregionální jednací výbor, na který jsou vázány podvýbory, tři podskupiny pro zvláštní regionální spolupráci a tři technické skupiny jednající o obchodních záležitostech. Dialog byl zaostřen na konkrétní otázky vzájemné spolupráce jako dodržování pravidel WTO, zásahy vlády, investice, politika hospodářské soutěže, nástroje ochrany obchodu, duševní vlastnická práva, výměna informací, identifikace necelních překážek, apod. Andský region byl první oblastí v Latinské Americe, se kterým Evropská komise uzavřela dohodu o regionální spolupráci. Vztahy se zpočátku soustředily na hospodářské otázky a na rozvojovou spolupráci (1983), ale později vzali partneři v úvahu širší spektrum vztahů.
13 Současným právním základem kooperačních vztahů je druhá rámcová dohoda, kterou již podepisovaly andské země ne jako členové Andského paktu, ale pod novým jménem Andské společenství (COMAN – Comunidad Andina). Dohoda byla podepsána v roce 1993 a vstoupila v platnost v roce 1998. Zabývá se oblastí spolupráce a identifikuje doplňující mechanismy (společný výbor každé dva roky, dva společné každoroční podvýbory - první je pro obchod a průmysl a druhý pro vědu a technologie). Podle regionálního strategického dokumentu ES o Andském společenství je spolupráce založena na těchto prioritách: podpora posilování institucí, dynamiky obchodu a ekonomického rozvoje, řízení a zachování přírodních zdrojů a boj proti výrobě a obchodování s drogami. Podle nejvyšších představitelů COMAN dnes spočívají vztahy mezi Andským společenstvím a EU na čtyřech pilířích, jimiž jsou: •
politický dialog;
•
dialog zaměřený na kontrolu drog;
•
přístup na evropský trh;
•
rámec dohody o spolupráci.
Euro-andská smíšená komise, která vznikla v roce 1993 funguje jako harmonizační a koordinační orgán, který monitoruje stanovená a dohodnutá opatření a doporučuje regionální projekty. Mezi příklady rozvojové pomoci Andskému společenství patří: •
podpora andského integračního procesu – převážná část zdrojů byla přidělena na iniciativy týkající se transferu know-how a instituční podpoře různým orgánům jako např. JUNAC (nyní generální sekretariát), Soudnímu dvoru (bližší spojení Soudního dvora a národních úřadů, soustavná informační služba, rozšiřování knihovny), aj;
•
podpora některých odvětví - energetika, zemědělství, rybolov, aj;
•
podpora řízení a ochrany přírodních zdrojů – zesílení institucí až po ochranu živočichů a rostlinných biotypů;
•
podpora rozvoje infrastruktury (především dopravní, telekomunikační);
•
podpora malého a středního podnikání – pro zvýšení zaměstnanosti, ale i navazování spolupráce s evropskými protějšky;
•
podpora technologických inovací – pomocí technologických rozvojových center;
•
program předcházení důsledků přírodních katastrof – monitoring, školení, obnova (zaměřeno proti zemětřesení, El Niňo, apod.);
•
podpora zdravotnictví – zlepšení zdravotních podmínek (dohoda Hipolita Unanue);
•
podpora vzdělávání.
14 Země Andského společenství a Evropské unie podepsaly 30. 6. 1996 Společnou deklaraci v Římě, která se týká politického dialogu mezi oběma skupinami, a tím vytváří rámec pro dialog (před ním byl politický dialog pouze neformální). Setkání se mohou účastnit: předseda Andské prezidentské rady, předseda Evropské komise, ministři zahraničí i jiných resortů, apod. Politický dialog se obvykle koná na okraji jiných setkání, např. Skupiny z Ria nebo shromáždění Spojených národů. Od roku 1996 proběhlo již několik setkání, která pojednávala o politických a ekonomických situacích obou oblastí, vyhlídek pro budoucí vztahy, institucionalizaci politického dialogu a kontrole drog. Evropská unie a Andské společenství se rozhodli, že v roce 1995 zahájí speciální dialog o obchodování s drogami, skládající se z pravidelných setkání odborníků z „branže“ na vysoké úrovni. Výsledkem tohoto dialogu bylo podepsání dvou bilaterálních dohod o kontrole obchodování s chemickými látkami, které mohou být použity na výrobu drog. V únoru 1998 podepsala obě seskupení dohodu o technické pomoci kontroly drog v andské oblasti, která umožní sladění legislativy a nastartování přísnějších celních prohlídek obchodníků s chemickými látkami. Odsouhlasila také princip spoluodpovědnosti každé země. Dohody směřují hlavně ke Kolumbii, jako nechvalně proslulé země výrobců kokainu. Nejslabší vazby má EU na středoamerický region, kde proces integrace ve formě Středoamerického společného trhu (MCCA – Mercado Común Centroamericano) zbrzdilo střídání různých autokracií a špatná hospodářská situace. Kvůli vzájemným rozporům byla myšlenka středoamerické integrace odsunuta do pozadí, teprve s rozpadem bipolárního světa, s nímž došlo k demokratizaci poměrů ve středoamerických státech, byla spolupráce obnovena a uzavřena smlouva o vzniku Středoamerického integračního systému (SICA – Sistema de la Integración Centroamericana). Jejími členy se stalo nejen bývalých pět zemí MCCA, ale také Panama a Belize. Nová integrace si vytvořila tři základní orgány – Středoamerický soudní dvůr (CCJ), Středoamerický parlament (PARLACEN) a Generální sekretariát SICA (SG-SICA). Zásadní kroky byly učiněny při budování celní unie, zpočátku jen mezi Guatemalou a Salvadorem (1996), následně však přistoupily roku 2000 Honduras a Nikaragua a o dva roky později také Kostarika. V březnu 2002 prezidenti středoamerických republik přijali ambiciózní Akční plán pro středoamerickou ekonomickou integraci, který obsahuje progresivní zavádění potřebných normativních smluv, harmonizaci celních tarifů, a řadu dalších kroků směřujících k vytvoření skutečné celní unie v roce 2004.
15 EU navázala již v roce 1993 kontakty s novou integrací a obě strany přijaly kooperační smlouvu, na jejíž bázi se vzájemné vztahy rozvíjely. EU poskytovala zemím SICA od roku 1995 každoročně pomoc ve výši 145 mil. Euro, ale také další dotace na rekonstrukci středoamerických ekonomik (celkem 250 mil.), jakož i různou další finanční výpomoc, např. obětem hurikánu a podobně (celkem 203 mil. Euro). V květnu 2002 proběhl v Madridu důležitý summit mezi EU a latinskoamerickými a karibskými státy, na němž EU předložila novou smlouvu o politickém dialogu a spolupráci se všemi šesti státy SICA. Ta představuje důležité posílení vzájemných vztahů, které ve střednědobém horizontu může završit Asociační smlouva zahrnující i svobodnou ekonomickou zónu mezi oběma integracemi. V průběhu roku 2003 proběhla jednání v Panamě a Bruselu, jejichž výsledkem bylo na konci roku uzavření nové Smlouvy mezi EU a Střední Amerikou o politickém dialogu a spolupráci. Ta potvrdila již dříve odsouhlasené dotace na období let 2002-2006 ve výši 655 mil. Euro. Hlavní pilíře nové smlouvy jsou v zásadě dva: •
posílení vzájemných vztahů mezi EU a SICA prostřednictvím politického dialogu a ekonomické spolupráce;
•
vytvářením podmínek pro volný obchod mezi integracemi.
Do jaké míry se vztahy se středoamerickým regionem budou dále rozvíjet ukáže nejbližší budoucnost.
Význam euro-asijské spolupráce Asie je z hlediska budoucího vývoje pro Evropu klíčový region. Dynamicky se rozvíjející pacifický region Asie, obrovský lidský potenciál a zdroj imigrantů pro stárnoucí Evropu – to jsou dva hlavní asijské faktory, které budou ovlivňovat vývoj v Evropě. Evropská unie se proto snaží rozšířit svůj obzor a zvýšit kooperaci s Asií v řadě klíčových oblastí: a) Otázky míru a bezpečnosti EU by měly hrát aktivnější roli v regionálních fórech, k předcházení konfliktům sdílením společných zkušeností a zvětšení euro-asijského dialogu v oblasti spravedlnosti a justice. Tento bod zahrnuje také oblasti jako azyl, imigrace a obchodování se zbraněmi. b) Přehodnocení vzájemného obchodu a investic a zlepšení přístupu na trh a investiční podmínky obou oblastí, tzn. navrhovat a podporovat styky mezi soukromým sektorem (zvláště pak podpora malého a středního podnikání), hlavně v odvětví high technology, posílení dialogu na bázi ekonomické a finanční politiky a zvětšení přístupu na trh pro nejchudší rozvojové země.
16 c) Pro snížení chudoby je nutné, aby se Evropská komise soustředila na programy spolupráce v klíčových oblastech, jako vzdělávání a zdravotnictví, a studium vlivu prostředí na chudobu. d) Podpora občanské společnosti a dialogu mezi Asií a Evropou – to by mělo vést k podpoře demokracie a základních lidských práv. V oblasti lidských práv je nutné, aby např. Čína lépe kooperovala. e) Budování partnerství a aliancí na globální úrovni při reformě Společenství národů, WTO, zlepšování kvality životního prostředí nebo dalších globálních výzev jako jsou mezinárodní kriminalita, terorismus nebo šíření HIV/AIDS. f) Založení nových delegací Evropské komise je také jedním z nástrojů podpory vzájemného porozumění a pochopení mezi Evropou a Asií (nejnověji nové delegace v Malajsii, Singapuru, Kambodži, Laosu a Nepálu, a obchodní zastupitelský úřad na Tchajwanu). Mezi ostatní akce patří podpora výměny v oblasti vzdělávání, kultury a vědy. Pro usnadnění partnerských vztahů mezi evropskými a asijskými společnostmi vytváří EU v Asii síť Evropských podnikatelských informačních středisek (EBIC). Ty mají poskytovat společnostem informace o trzích, investičních a partnerských příležitostech. První z těchto středisek bylo otevřeno na Filipínách v roce 1993. Zajímavým se zdá být i systém Investičního partnerství Evropského společenství (ECIP), který pomáhá evropským společnostem a jejich protějškům nejen z Asie, ale i z Latinské Ameriky a středomořského regionu při zřizování společných podniků. Působí hlavně ve čtyřech směrech: identifikace projektů a partnerů, posuzování investiční vhodnosti, financování investičních potřeb a rozvíjení lidských zdrojů. Třetím bodem podpory vztahů je Evropská investiční banka (EIB) – instituce pro dlouhodobé financování. Ta zahájila své operace v Asii v roce 1993 a základní prioritou jsou projekty společného zájmu. Takové projekty mohou zahrnovat společné podniky, transfer vysoké technologie z Evropy, opatření ke zlepšení životního prostředí, regionální integraci a užší spojení mezi EU a Asií. Jedním z hlavních nástrojů spolupráce s asijskými státy je bezesporu Asijsko-evropský mítink (ASEM – Asia-Europe Meeting). ASEM představuje neformální proces dialogu a spolupráce, kterého se účastní patnáct členských států Evropské unie, instituce Evropské komise, Čína, Japonsko, Korejská republika a státy Sdružení národů jihovýchodní Asie – ASEAN (Indonésie, Thajsko, Filipíny, Singapur, Malajsie, Brunej, Vietnam, Myanmar, Laos a Kambodža).
17 ASEM je otevřený dialog, platí zde však také určitá pravidla. Nového člena dialogu musí odsouhlasit všichni členové. Návrh opatření je předkládán všem členům a musí být v souladu se zájmy členů. ASEM se koná jedenkrát za rok na ministerské úrovni a za koordinaci veškerých aktivit ASEM jsou odpovědní ministři zahraničí. Prvopočátky ASEM, jako konference na nejvyšší úrovni, vzešly na návrh Singapuru v roce 1994 (nebereme-li v úvahu dnes už více než 20 let starou Smlouvu o spolupráci kooperačního charakteru, která byla uzavřena v květnu 1980 mezi zeměmi ASEAN a ES). Tento návrh okamžitě získal podporu ostatních států ASEAN, které v něm spatřovaly možnost zvýraznění celé oblasti jihovýchodní Asie a její pokračující emancipaci v mezinárodních vztazích. Není bez zajímavosti, že o tuto konferenci ihned projevily zájem další státy, které se vymykaly původně zamýšlenému rámci setkání, tj. pouze za účasti představitelů jihovýchodní Asie a Evropské unie (šlo především o Japonsko, Korejskou republiku a Čínu, ale také Indii, Pákistán, Austrálii a Nový Zéland). Na první summit do Bangkoku však byli přizváni jen Japonsko, Korejská republika a Čína. První dialog ASEM se konal ve dnech 1. – 2. března 1996 v Bangkoku, kde došlo k nastavení podmínek užšího partnerství mezi Asií a Evropou a byly vytyčeny tři základní pilíře vzájemné spolupráce (politický, ekonomický a kulturní). Druhé kolo ASEM se konalo 3. – 4. dubna 1998 v Londýně, kde členské země shrnuly uplynulou dvouletou spolupráci. Významným bodem diskuse byla asijská krize, která postihla většinu zemí tohoto asijského regionu. Třetí setkání proběhlo ve dnech 20. – 21. října 2000 v Soulu, kde byl přijat rámec Asijskoevropské spolupráce 2000, který nastiňuje budoucí vyhlídky spolupráce a vymezuje klíčové priority vzájemných vztahů: •
intenzifikace politického dialogu na úrovni ministrů a vysokých státních úředníků,
•
neformální politický dialog o regionálních a mezinárodních problémech, včetně pořádání seminářů o mezinárodních vztazích, politice a ekonomice,
•
kontrola zbrojení, odzbrojování a nešíření zbraní hromadného ničení,
•
ochrana žen a dětí,
•
rozvoj lidských zdrojů, zlepšování zdravotní péče, zajištění dostatku potravin,
•
udržitelný rozvoj a podpora činnosti „Asijsko-evropského technologického centra životního prostředí“ (Asia-Europe Environmental Technology Centre),
•
problematika migrace,
18 •
boj proti zločinu, včetně praní špinavých peněz, mezinárodního terorismu a drog,
•
boj proti rasismu a xenofobii,
•
zintenzivnění dialogu ministrů „hospodářství“ a vysokých státních úředníků: v oblasti bilaterálního obchodu a investic, zdůraznění role „Asijsko-evropského obchodního fóra“, rozvoj dialogu o spolupráci v klíčových oblastech (agrotechnologie, biotechnologie, potravinářství, telekomunikace a informatika, doprava, energetika, životní prostředí). Čtvrté setkání, tzv. ASEM 4, proběhlo v září 2002 v dánské Kodani, poslední páté potom
v červenci 2003 na indonéském ostrově Bali, následující proběhne v říjnu ve vietnamské Hanoji. Na Bali byla jednání ovlivněna teroristickým útokem z předcházejícího roku, což se odrazilo v přijetí společné deklarace odmítající terorismus a požadující větší kontrolu obchodu se zbraněmi. Z ministerských setkání v rámci ASEM jsou nejdůležitější setkání ministrů financí, na jejichž programu jsou především: -
otázky technické spolupráce, výměny expertíz a monitorování trendů kvůli prevenci možných krizí;
-
makroekonomické konzultace;
-
posílení spolupráce ve finanční kontrole;
-
společný boj proti praní špinavých peněz;
-
posílení celní spolupráce;
-
rozšíření dialogu na poli vědy a technologie;
-
spolupráce v oblasti sociální, kulturní a v oblasti výchovy.
Vzájemná podpora členů ASEM se týká především kroků v reformě evropských institucí v rámci funkce EU po jejím potenciálním rozšíření v prvních deseti letech 21. století a pokroky v regionálním dialogu a spolupráci pod Regionálním fórem ASEAN-ARF. Jedním z hlavních témat diskuse je také regionální a bezpečnostní otázka. Jde především o podporu dialogu mezi KLDR a Korejskou republikou, dalšími perspektivami dialogu KLDR se zeměmi ASEAN a podpora stability a míru, popř. možnému budoucímu znovusjednocení obou zemí. Velký důraz se také klade na spolupráci v oblasti lidských zdrojů, sociální, kulturní, vzdělávání a výchovy, jakož i zdravotnictví (např. možnosti kombinace tradiční a moderní medicíny). Spolupráce ASEM mezi EU a některými asijskými zeměmi má velkou budoucnost, je právem považována za most mezi Evropou a Asií a je charakteristická svou dynamičností.
19 Nejvýznamnějšího partnera pro EU představuje bezesporu Japonsko, ale i Korejská republika, Singapur, Hongkong a Tchajwan jsou i po asijské krizi velmi významní partneři. Evropská spolupráce s asijskými zeměmi není již jediná. Díky aktivitě asijských států vzniklo Fórum Východní Asie – Latinská Amerika EALAF (East Asia-Latin America Forum), jehož předchůdcem bylo setkání nevládních zástupců v roce 1999 v Singapuru za účasti stejných asijských zemí jako v ASEM, dále se zúčastnily Austrálie a Nový Zéland a 12 latinskoamerických států (10 z Jižní Ameriky, Mexiko a Panama). Na prvním fóru v březnu 2001 v Chile byly navíc zastoupeny Salvador, Kostarika a Kuba.
1. VAZBY EU NA STÁTY ACP (africké, karibské a tichomořské státy) Anglická zkratka ACP (Africa – Caribic – Pacific), jíž se označuje specifická skupina 77 států, se stala symbolem nové éry vnějších vztahů EU k bývalým koloniím v uvedených třech regionech. Zahrnuje všechny nezávislé státy Tichomoří (včetně dvou zemí, které dobrovolně omezily svoji suverenitu smlouvou s Novým Zélandem – Cookovy ostrovy a Niue), a téměř všechny státy v Karibské oblasti (s výjimkou komunistické Kuby) a Afriky (zde zůstává mimo pět severoafrických států napojených na EU prostřednictví spolupráce s oblastí Středomoří). Ve většině případů se jedná o státy slabě vyspělé a chudé, případně velmi malé a geograficky izolované (ostrovní, souostrovní). Přesto se mnohým z nich podařilo právě díky vazbám na evropskou integraci významně zlepšit svoji ekonomickou úroveň – to platí především o některých karibských zemích. Vztahy mezi EU a státy africkými, karibskými a pacifickými se vyvinuly jako specifické a svým způsobem ojedinělé sdružení pomoci, obchodu a politické spolupráce. Tyto zvláštní vztahy sahají k dohodám z Říma z roku 1957, oficiálně však byla spolupráce započata podepsáním první dohody v kamerunském hlavním městě Yaoundé v roce 1963. Tehdy se kooperace zaměřila téměř výlučně na země se zvláštními vztahy k členským státům ES, zejména na bývalé francouzské, belgické, italské a nizozemské kolonie; zpočátku výhradně africké. V 60. letech získala nezávislost většina afrických států a tato první dohoda byla sjednaná s 18 z těchto někdejších kolonií a nazvaná Sdružení afrických států a Madagaskaru (AASM – Association of African States and Madagascar). Následovala dohoda z Yaoundé II v roce 1969, která přislíbila finanční podporu ve francouzsky mluvících zemích Afriky k výstavbě infrastruktury ihned po dekolonizaci. Smlouvy z Yaoundé jsou důležitou bází pro
20 novou generaci smluv z tožské metropole Lomé. I když právní základ pro vztahy s ACP byl v průběhu let změněn, duch a cíle tohoto svazku se podařilo udržet. Dohody z Lomé předkládají principy a cíle Evropského společenství v rámci spolupráce se zeměmi ACP. Hlavními charakteristikami jsou: princip partnerství, smluvní povaha vztahu a kombinace pomoci, obchodu a politické stránky, vše s dlouhodobým výhledem. Celkem byly podepsány, zhruba v pětiletých intervalech, čtyři Loméské dohody, přičemž poslední z nich byla ještě revidována. Každá z Loméských dohod přinesla do vzájemných vztahů něco nového a ke každé se připojovaly nové a nové státy, toužící se vymanit z obtížných ekonomických problémů. Počet států se tak z původních 21, které podepsaly dohody z Yaoundé, zvýšil po podepsání první Loméské dohody na 46, a s přijetím dalších dohod se více než ztrojnásobil – na 77. Tento nárůst se pochopitelně odrazil ve zvýšeném objemu podpory ze strany EU. První Loméská dohoda byla podepsána v roce 1975 (odpovídá 4. EDF – Evropský rozvojový fond) a měla za cíl zahrnout, po přistoupení Velké Británie ke Společenství, země britského Commonwealthu do programu spolupráce. Dohodu podepsalo 46 zemí ACP na pětileté období s podporou ve výši 3 mld. ecu. Hlavními charakteristikami byly a jsou: •
nereciproční výhody pro většinu exportu zemí ACP do EHS;
•
rovnost mezi partnery, respektování svrchovanosti, společných zájmů a vzájemné závislosti;
•
právo každého státu určit si svou vlastní politiku;
•
zabezpečení vztahů založených na úspěších systému spolupráce. Byl také představen systém STABEX – odškodnění zemí ACP při deficitu v příjmech
z exportu díky kolísání cen nebo zásob komodit. Podepsání dohody Lomé II v roce 1979 (odpovídá 5. EDF) nepředstavovalo větší změny s výjimkou systému SYSMIN, což je pomoc báňskému průmyslu zemí ACP, které na něm byly silně závislé. Dohodu podepsalo 58 zemí na pětileté období s dotací 4,542 mld. ecu. Další z dohod z Lomé byla podepsána v roce 1984 (6. EDF) rovněž na pětileté období. Posouvá hlavní pozornost z podpory průmyslového rozvoje k rozvoji odkázanému na sebe sama na základě soběstačnosti a zabezpečení potravin. Dohodu podepsalo 65 zemí a ES poskytlo 7,440 mld. ecu.
21 Dohoda Lomé IV se stala první dohodou pokrývající desetileté období a k podpisu došlo v roce 1989 (7. EDF). Dohoda byla rozdělena do dvou finančních protokolů (tyto jsou pouze pětileté). První finanční protokol poskytuje 12 mld. ecu (10,8 mld. ze sedmého EDF, zbytek z EIB – Evropská investiční banka). Druhý finanční protokol poskytuje 14,625 mld. ecu přes osmý EDF. V prvním období dohodu podepsalo 68 zemí, ve druhém už 70 zemí. V rámci Lomé IV byl kladen velký důraz na podporu lidských práv, demokracie, posilování pozice žen, ochranu životního prostředí, decentralizovanou spolupráci, diverzifikaci ekonomik ACP, podporu soukromého sektoru a růstu oblastní spolupráce. Ještě než vypršela platnost dohody Lomé IV, odehrály se ve světě výrazné politické změny, které se odrazily i v afrických zemích. Proto se v roce 1995 uskutečnilo mimořádné setkání, které se odehrálo v důsledku hospodářských a politických změn v zemích ACP, ale i změny situace v Evropě (stoupající zájem o východoevropské a středomořské partnery). Čtvrtá Loméská dohoda byla zrevidována a doplněna. Hlavní dodatky se týkají především: •
respektování lidských práv, demokratických principů a zákonných norem – to jsou základní elementy dohody. Znamená to, že každá země ACP, která nesplňuje tato kritéria, riskuje nepřidělení části fondu;
•
poprvé se nezmiňují termíny pro EDF;
•
byly uvedeny fáze programování, s cílem růstu flexibility a zlepšování plnění dohody zeměmi ACP;
•
více pozornosti je věnováno decentralizované spolupráci ve formě spojení s účastí všech aktérů. Loméská úmluva, která od roku 1975 tvoří rámec pro styky v oblasti obchodní a
rozvojové pomoci mezi EU a státy ACP, je jedním z nejvýznamnějších aspektů vnějších činností EU. Loméské dohody vypršely k 29. únoru 2000, ale jednání o nové dohodě proběhla už v září 1998. Po vstupu Velké Británie do ES v roce 1973, došlo k podepsání již zmíněné dohody Lomé I. Velká Británie dala podnět ke zvláštním obchodním výhodám pro obchod s banány a cukrem, tak aby prodloužili pod „zastřešením ES“ pomoc bývalým koloniím. Příklad Oddělené obchodní "protokoly", týkající se cukru, banánů, rumu, hovězího a telecího masa, hrály hlavní roli i v následných dohodách z Lomé. Pro banány byl zabezpečen bezcelní vstup
22 na trhy ES, což bylo záchranným lanem pro mnoho malých karibských ostrovů. Pod protokolem o cukru odsouhlasilo ES odkoupit ročně fixní kvantum cukru od producentů zemí ACP v atraktivně vysokých cenách, vyrovnaných k cenám vnitřního trhu ES. Ustanovili též každoroční kvóty pro producenty cukru a výhody, které přispěly k ekonomickému rozvoji některých států ACP: Mauricia, Fidži, Guyany a Barbadosu. Protokol o hovězím a telecím mase umožňuje vrátit až 90 % zaplacené daně za dovoz masa z několika zemí ACP, zvláště těm z jižní Afriky. Prioritou dohod z Lomé (I – III) byla též podpora infrastruktury: budování cest, mostů, nemocnic, škol a modernizace zemědělství. Podepsání Lomé IV na deset let značilo další přelom v historii dohod Lomé. Evropské společenství se pustilo do rozhovoru se Světovou bankou (WB – World Bank) a Mezinárodním měnovým fondem (IMF – International Monetary Fund), jak nejlépe podporovat strukturální regulaci jako prostředek ekonomického růstu. Pomoc se soustředila především na vzdělávací a zdravotnické programy, ale klíčovými změnami jsou: zákaz transportu toxického odpadu mezi EU a ACP a větší podpora decentralizované spolupráce a diverzifikace ekonomiky. Základním kamenem této dohody se stala podpora lidských práv a novinkou byl protokol na ochranu pralesů zemí ACP. Důležitým aspektem loméských dohod je zcela zvláštní partnerství, charakteristické jeho nerecipročními obchodními výhodami pro státy ACP, včetně neomezeného vstupu na trhy ES pro 99 % všech průmyslových i jiných výrobků, zvláště pro nejméně rozvinuté země (ze seznamu OSN). Navíc jsou „balíky“ pomoci pro každou zemi pravidelně aktualizovány. Charakteristickým rysem dohod je dialog a společné řízení programů EU a ACP. Státy ACP si mohou kdykoli podat žádost, která je pak projednána s EU. Dohoda zabezpečuje stálý dialog v rámci každoroční Rady ministrů ACP a EU, pravidelná setkání Výboru reprezentantů ACP, kteří přijímají technickou podporu ze sekretariátu ACP v Bruselu. Tzv. Národní indikativní program (NIP – National Indicative Programm) je vzájemně projednávaný Evropskou komisí a státy ACP k nastavení rozvojových cílů, jako je primární vzdělávání nebo zdravotnictví, obsahující pětileté záruky pro každou zemi, která má tyto potřeby. NIP byl financován z EDF, který tradičně poskytoval fondy pro oblastní spolupráci, humanitární a pomocné akce. Mimoto zde existoval i systém dodatečných půjček z Evropské investiční banky, převážně na infrastrukturu. Dnešní vztahy mezi EU a ACP se řídí společnou dohodou, podepsanou v beninském hlavním městě Cotonou 23. června 2000 a uzavřenou na dobu 20 let. Dohodu z Cotonou podepsalo 77 zemí ACP: 48 afrických, 15 karibských a 14 tichomořských zemí. Jižní Afrika
23 je také signatářem dohody, ale její členství ve skupině ACP je podmíněné (protokol č. 3 o připojení Jihoafrické republiky k dohodě z Cotonou). Ustanovení dohody o obchodě, rozvoji a spolupráci mezi ES, jeho členskými státy a Jihoafrickou republikou, bylo podepsáno v Pretorii 11. října 1999 a má přednost před dohodou z Cotonou. Jako v případě dohod z Lomé, zajišťuje dohoda z Cotonou hlavně ekonomickou a obchodní spolupráci. Ekonomická a obchodní spolupráce je ale v prvé řadě koncipována jako nástroj rozvojové spolupráce. V rámci dohody z Cotonou se státy ACP, za účelem zvětšit příspěvek k rozvoji, dohodly na celkové revizi předchozích obchodních vztahů. Zatímco vztahy vyplývající z dohody Lomé I jsou založeny na nerecipročních obchodních výhodách exportů ACP, dohoda z Cotonou uzavírá nová obchodní opatření kompatibilní se Světovou obchodní organizací (WTO – World Trade Oragnization) - progresivní odstranění překážek obchodu a zvýšení spolupráce ve všech oblastech souvisejících s obchodem. Pro tento účel vznikly tzv. Dohody o ekonomické spolupráci (EPA – Economic Partnerships Agreements), které budou dojednány s jednotlivými oblastmi ACP. Tyto dohody jsou určeny k upevnění integračních iniciativ ACP a mají poskytnout otevřený, transparentní a předvídatelný rámec pro volný oběh zboží a služeb s rostoucí konkurenceschopností. Politický dialog mezi EU a ACP se zaměřuje především na: •
monitorování vývoje politické situace,
•
tvorbu dohod a prohlášení na multilaterálních fórech, nasměrování k respektování lidských práv a demokratických principů,
•
poskytování finanční a technické podpory ve volbách a posílání pozorovatelů k zajištění hladkého průběhu voleb,
•
předcházení konfliktům.
Tab. č. 1: Proces přistupování afrických, karibských a tichomořských zemí k ACP Afrika Od Yaoundé I (1963): Benin, Burundi, Burkina Faso, Côte d’Ivoire, Čad, Gabon, Kamerun, D.R. Kongo, Konžská rep., Madagaskar, Mali, Mauritánie, Niger, Rwanda, Středoafrická rep., Senegal, Somálsko, Togo
Karibik
Pacifik
24 Připojení k Yaoundé II (1969): Keňa, Tanzanie, Uganda (všechny však až v roce 1972) Připojení k Lomé I (1975): Botswana, Etiopie, Gambie, Ghana, Guinea, Guinea-Bissau, Lesotho, Libérie, Malawi, Mauricius, Nigérie, Sierra Leone, Súdán, Svazijsko, Zambie Připojení k Lomé II (1980): Džibutsko, Kapverdy, Komory, Sv. Tomáš a Princův o., Seychely Připojení k Lomé III (1985): Zimbabwe Připojení k Lomé IV (1989): Angola, Rovníková Guinea
Bahamy, Barbados, Grenada, Guyana, Jamajka, Trinidad a Tobago.
Fidži, Samoa, Tonga
Dominika, Surinam, Sv. Lucie
Kiribati, Papua-Nová Guinea, Šalomounovy o., Tuvalu. Vanuatu.
Antigua a Barbuda, Belize, Dominikánská rep., Sv. Kryštof a Nevis, Sv. Vincenc a Grenadiny. Haiti
Připojení k revidované Lomé IV (1995): Eritrea, Mosambik, Namibie Dohoda z Cotonou (2000): JAR*
Cookovy o., Marshallovy o., Mikronésie, Nauru, Niue, Palau
* podmíněné členství JAR, podle dohody z Pretorie (1999) Zdroj: Solignac Lecomte, H. B. Effectiveness of Developing Country Participation in ACPEU Negotiations.
Jednání v rámci dohod o ekonomické spolupráci (EPA) byla zahájena v září 2002 a vstoupí v platnost nejpozději 1. 1. 2008. Během přípravného období (2001–2007) budou stále aplikovány nereciproční výhody dohody Lomé IV. Představitelé EU a ACP také schválili Společný akční plán, který rozvrhuje potřebné aktivity. Přípravné období bude také využito ke zvýšení jednání a posílení regionální integrace uvnitř ACP. Pro tento účel slouží „Program na podporu a přípravu dohod o ekonomické spolupráci“, k němuž EU poskytla 20 mil. euro. Souběžně bylo věnováno 10 mil. euro na „Program podpory integrace států ACP do světového obchodního systému“.
