Z pohádky do pohádky, Lovci perel 17 Srdečně zveme na další setkávání s pohádkou - 27. 1 a 24. 2. 2017 a zahájení dalšího ročníku celoroční čtenářské hry Lovci perel. Motto: Dejte dítěti pohádky a bude mít zdravou duši POKUD SE VÁM, MILÍ ČTENÁŘI, BUDE CHTÍT ČÍST NÁSLEDUJÍCÍ TROCHU DELŠÍ TEXT, NAJDETE V NĚM ODPVOĚDI, PROČ KNIHOVNA PŘIPRAVUJE VŽDY POSLEDNÍ PÁTEK V MĚSÍCI ČTENÍ A HRANÍ SI S POHÁDKAMI SRDEČNĚ ZVEME!
1
Potřebují děti pohádky? Nevyšly už tyhle dávné příběhy z módy? Hodí se mezi všechny ty elektronické hračky a obrazovková média, s nimiž současné děti tráví tolik času? Nestačí, když sem tam nějaký pohádkový motiv pronikne do dětských seriálů? A kromě toho, některé pohádkové příběhy jdou přece vysloveně proti proudu a neladí se současnými módními teoriemi žití jako je např. feminismus či rovné příležitosti… Krátce: Nepletou pohádky dětem zbytečně hlavu? Samozřejmě, že výše napsané skrývá notnou dávku ironie a absurdity. Tradiční lidové ani ty vydařené "umělé" pohádky s časem ze své potřebnosti a aktuálnosti pro dětskou duši vůbec nic neztratily. Děti pohádky milují - včera, dnes, stejně jako zítra. Uspokojují si jejich prostřednictvím svou tuhu po magickém 2
světě, a zároveň získávají informace o tom reálném. Minimálně do sedmého roku věku nemají problém s personifikací zvířat, květin či předmětů. Ve světě fantazie se cítí doma. Dávají prostor snům a představivosti. Díky pohádkám blíže poznávají své okolí i sebe samé. Co je na pohádkách tak cenné? Především zprostředkovávají přirozené setkání se základní skutečností, že ve světě jsou neustále pospolu dobré a zlé síly, láska a nenávist, pravda a lež. Jejich souboj nikdy nekončí a pocity, které z tohoto faktu člověk má, zůstávají živé: Dnes, stejně jako před sto lety, je třeba zvládnout např. sourozeneckou řevnivost (Popelka), ale lze se také opřít o sourozenecké spojenectví (Perníková chaloupka). Je nutné být obezřetný, protože za chyby se platí (Červená Karkulka, Budulínek), ale když už je člověk v bryndě, stojí za to překonat pohodlnost či strach a vyjít vlastnímu štěstí vstříc (Hloupý Honza, Rybářova žena). A co se týká zmíněného problému s rovnými příležitostmi, pohádky zdaleka nejsou tak nemoderní, jak by se mohlo zdát - najdeme v nich nápadně mnoho ženských postav, které zcela strhly děj na sebe (Sedmero krkavců, Malá mořská víla). Pohádky zrcadlí, co se odehrává v každém dětském nitru Svět není zrovna harmonické místo. Ani pohádky nevyprávějí o ráji na zemi. Děje se v nich vše, co život přináší: Lidé tu chudnou, stonají, umírají. Také žárlí, kradou a jinak selhávají. Ale také si pomáhají a milují se, třeba až na smrt. Dítě visí vypravěči na rtech a přímo cítí, jak je ten příběh opravdový. Pohádky poskytují útěchu. Copak i samo dítě neprožívá občas nespravedlnost života? Necítí se odstrčené, opuštěné, nepochopené, nešikovné a hloupé…? A copak ho i přesto všechno doma nakonec nemají bezmezně rádi? (O třech přadlenách) Pohádky povzbuzují k odvaze Struktura pohádkových příběhů se často opakuje. Hlavní hrdina putuje životem, ocitá se v bezvýchodných situacích, musí bojovat se zlem, ale nakonec zvítězí dobro. Buď je tomu tak proto, že hrdina aktivoval své vlastní síly, a nebo mu někdo přispěchal na pomoc (Sněhurka, Brémští muzikanti, O třech prasátkách, Zlatý kolovrat,). I když pohádky někdy působí děsivě, nakonec jsou obvykle optimistické a mají jasné poselství, odpovídající třeba i lidových příslovím: Práce přináší koláče. Kdo vytrvá, dosáhne cíle. Pohádky udržují hodnoty Hrdinové a hrdinky pohádkových příběhů zdaleka nejsou jen odvážní, mají i další ctnosti: jsou věrní, pilní, pokorní, trpěliví, skromní, upřímní… Děti se nenásilně dovídají o potřebnosti těchto hodnot a získávají ukotvení i orientaci pro život ve světě, který zdaleka hodnotově vyvážený není. Morální poselství pohádek bývá ale nakonec vždy jednoznačné. Věci jsou dobré a zlé, černé a bílé. To velmi svědčí dětskému vývoji, který zatím nezná relativismus a nevyzná se v přetvářce. Pohádky učí vnímat symboly V osudech pohádkových hrdinů jsou už malí čtenáři v symbolické podobě konfrontováni s typickými obtížemi i nebezpečími, kterým je každý z nás někdy v životě vystaven. V obrazech a metaforách obyčejných nebo fantazijních životních zkušeností svých postav vyjadřují pohádky naši obecnou touhu po smysluplném, ale i nevšedním, životě. Proto také většina pohádek po všech zápletkách a zádrhelech končí svatbou a úslovím, že on a ona spolu spokojeně žili až do nejdelší smrti… Pohádky dovolují poznat a přiznat pocity 3
Zároveň dítě díky pohádkám odvrácenou tvář života přece jen poznává: hrabivost, závist, žárlivost, pohrdání… Ale opět hned zasvitne světlo v tunelu: obětavost, soucit, moudrost, loajalita… Ať už jde o princeznu nebo o chudého sirotka, o čarodějnici nebo o macechu, pohádky dětem dovolují mít intenzivní pocity a prožívat je, a co víc - vše lze vztahovat i na svůj vlastní život. Vždyť i ta milovaná vlastní maminka není pořád jen milá. Někdy se taky zlobí a zakazuje, popř. k sobě dítě nezdravě poutá. Negativní pocity dítě zpracovává právě i díky zkušenosti z pohádek. Možná svou maminku chvíli vidí jako macechu nebo čarodějnici, ale to zase přejde. Je důležité, že může všechny své pocity, starosti a přání přijmout a dle potřeby s nimi zacházet. Nezůstává uzavřeno v bezvýchodné situaci, může se nadechnout a rozšířit svůj životní prostor. Může bez obav vyzkoušet různá (i ta méně šťastná) řešení. Ve hře a fantazii si vyzkouší i roli "zlého" a bude vnímat stinné stránky v pohádkové realitě. Zkušenost, že zlo nepřichází jen zvenku, ale že ho poznávám také v sobě a že se s ním zacházet, je předpokladem vytváření svědomí i převzetí zodpovědnosti za vlastní konání. Nejsou pohádky příliš kruté? Hlavy padají k zemi, šavle se blyští, krev teče proudem. Řeže se nožka, aby se vešla do střevíčku. Vypichují se oči. Nalévá jed do poháru. Kdyby měly být klasické pohádky věrně zfilmovány, zřejmě by musely být mládeži zakázány. V čtené podobě však zůstávají přístupné i malým čtenářům, a pro děti je důležité, že se pasáže o zlu nevynechají. Jen tak může vyniknout dobro. Přesto se stává, že pohádky v dětech vyvolají pocity úzkosti. Odborníci přesto rodiče ujišťují, že to nemá nic do činění s příběhem samotným, nýbrž se "skrytým" tématem, který se za příběhem skrývá. Nejde o to, že čarodějnice shoří v peci, nýbrž o to, jakou samostatnost musí Jeníček a Mařenka v sobě nalézt, aby z málem bezvýchodné situace vyvázli. Čímž přicházíme k vysvětlení, proč je tak nesmírně důležité, aby zvláště malé děti četly pohádky se svými rodiči či prarodiči, zkrátka s někým, u koho se cítí být v bezpečí, a kromě toho mají i možnost okamžitě vyjádřit své dojmy a pocity. Vybízejme děti, ať se s námi o obojí dělí: "Cosi o tom myslíš? Co bys býval/a ty dělal/a, kdyby ses do takové situace dostal/a?" A pokud se stane, že dítě nevítaná postava z pohádky navštíví třeba ve snu, opět s ním vše probereme a žádnou jeho otázku nenecháme nepovšimnutou. Pohádky tak posílí základní důvěru dítěte v okolní svět i v jeho vlastní zdroje. Jakou pohádku v kterém věku? S vypravováním pohádek našim dětem můžeme začít brzy. Třeba už v prenatálním období. Samo dítě ale o pohádky obvykle začne jevit zájem až někdy mezi třetí a čtvrtým rokem věku. Je důležité, aby prvními pohádkáři jeho života byly důvěrné a blízké osoby, s nimiž se dítě cítí dobře a v bezpečí. Začínáme pohádkami s prostým dějovým schématem a s nemnoha hlavními postavami (např. Hrnečku vař, O neposlušných kůzlátkách). Delší a složitější pohádky (O chytré horákyni, Princ Bajaja…) jsou vhodné až s počátkem školního věku. A ty umělecké (H.Ch. Andersen, Pohádky tisíce a jedné noci …) ještě o něco později. Nebojme se nabízet ani experimentovat. Obklopme dítě i knížkami s pohádkami a dopřejme mu, ať si vybírá dle chuti. A ať už mu vypravujme, nebo si ve starším věku čte samostatně, pořád platí, že dokud sedí nad pohádkou, máme ho "v dobrých rukou". Pohádky pramení z dávného kolektivního vědomí lidstva a děti tyto příběhy potřebují, aby se cítily být součástí dobrého světa. Aby se mohly dobře vyvíjet. A aby se učily odpouštět i milovat. V pohádkách se žádná slabost ani zloba nezastírá, a odměnou za práci na sobě na konci bývá uznání, úcta a láska. Neexistuje pohádka, v níž by člověk došel štěstí ze svého sobectví nebo zrady. Pohádky mistrně a nejrozmanitějšími způsoby připomínají základní životní moudrost: My lidé jsme na sebe vzájemně odkázáni, a nakonec nás z každé situace může zachránit jenom láska. Ta kterou dostáváme, i ta kterou sami umíme dát. Zejména v té druhé spočívá nekonečný zdroj životní radosti.
4
Použité a doporučené zdroje: Jakob Streit:Včelka Sluněnka aneb Proč děti potřebují pohádky, nakl. Fabula 2003 Marie-Louise von Franz: Psychologický výklad pohádek, nakl. Portál 1998 Bruno Bettelheim: Za tajemstvím pohádek, nakl. Lidové noviny 1995 www.pohadky.org Vyšlo v časopise Rodiče 12/2009. Inspirováno německou verzí článku.
5
