Výzkum struktury nervové tkáně I.: od Marcella Malpighiho ( ) k Christianovi Berresovi ( )

PØEHLEDNÉ ÈLÁNKY

Výzkum struktury nervové tkáně I.: od Marcella Malpighiho (1628–1694) k Christianovi Berresovi (1796–1844) Revealing the structure of the nervous tissue I.: From Marcello Malpighi (1628–1694) to Christian Berres (1796–1844) Chvátal A. AV ÈR, Ústav experimentální medicíny, v.v.i., Oddìlení bunìèné neurofyziologie, Praha Univerzita Karlova v Praze, 2. lékaøská fakulta, Ústav neurovìd, Praha SOUHRN Snahy o pochopení struktury a funkce mozku a nervové tkánì byly již ve starovìku, avšak dùležitým podnìtem pro rozvoj neuroanatomie jako oboru bylo vynalezení mikroskopu poèátkem 17. století. Struèný pøehled dìjin výzkumu mikroskopické stavby nervové tkánì od Marcella Malpighiho až k Christianovi Berresovi dokumentuje, jakými malými krùèky a s jakými obtížemi postupovalo odhalování struktury nervové tkánì. Studium historických pramenù odkrývá, že i pøes neustále dokonalejší mikroskopickou techniku mnozí významní badatelé získávali nepøesné údaje a na jejich základì vyvozovali mnohdy zcela chybné závìry. Avšak i tato pozorování a jejich interpretace a v neposlední øadì i vzájemné názorové støety uèencù uvedeného období výraznì ovlivnily oblast výzkumu mikroskopických vlastností a funkce nervové tkánì pozdìjších badatelù. Klíèová slova: nervy, mozek, struktura, mikroskop, dìjiny výzkumu SUMMARY Efforts were already made in antiquity to understand the structure and function of the brain and nervous tissue, but an important impulse for the development of neuroanatomy as a field was the invention of the microscope at the beginning of the 17th century. A brief overview of the history of research of the brain and nerve structure from Marcello Malpighi to Christian Berres shows by what small steps and with what difficulties the investigation of the composition of the nervous tissue advanced. The study of historical sources reveals that despite constantly improving microscopic techniques, many prominent researchers obtained inaccurate data and, on the basis of such data, often reached erroneous conclusions. However, these observations and their interpretation and, in addition, the clashing opinions of scholars of that period greatly influenced the work of later researchers in the field of the microscopic structure and function of the nervous tissue. Key words: nerves, brain, structure, microscope, history of research

4

Československá fyziologie 63/2014 č. 1

1. ÚVOD

3. FREDERIK RUYSCH (1638–1731)

Optické vlastnosti čoček byly známé již od starověku, kdy lékaři používali ke kauterizaci (vypalování) buď koulí z krystalu (crystallina pila), nebo skleněných koulí (vitria pila) naplněných vodou (Mayall, 1886). Plinius starší se o tom zmínil doslova „Nalézám u lékařů, že, mají-li některé části těla vypálit, neznají k tomu žádného lepšího nástroje, nežli koule krystalové, na slunci pověšené“ (Smolík, 1861). Je naprosto nepochopitelné, že k žádnému známému vědeckému použití optických vlastností čoček starověkých Řeků a Římanů po dobu následující přibližně 1000 let v optice vůbec nedošlo. Teprve kolem r. 1100 sepsal arabský učenec Ibn al-Haytham (latinsky Alhazen) spis, později vydaný v Basileji r. 1572, kde uvádí, že předmět se zdá být mnohem větší, položí-li se na dno kulového úseku a hledí-li se na něj vypouklou plochou, což jednoznačně ukazuje na jednostranně vypouklou čočku (Alhazeni, 1572). Nicméně i tehdy si tohoto úkazu, který se nepochybně zdál nahodilou zvláštností, málokdo povšiml a zřejmě se nikdo jím dále nezabýval, neboť není známo, že by jej někdo prakticky použil. K sestrojení mikroskopu, který byl soustavně používán rovněž i ke studiu struktury nervové tkáně, došlo souběžně se sestrojením dalekohledu teprve začátkem 17. století. Autor složeného mikroskopu není s jistotou znám, uvádí se, že první mikroskop nezávisle na sobě sestrojili buď Francesco Fontana (1580–1656) v roce 1618, nebo Cornelis Jacobszoon Drebbel (1572–1633) v roce 1621 (Van Helden, 1977). Jisté je, že jedna z prvních písemných zmínek o „mikroskopu, který zvětší mouchu na slonu a blechu na velbloudovi“, je z roku 1626 (Scheiner, 1626) a jedny z prvních mikroskopických pozorování blechy, mravence, mouchy, pavouka, lidského vlasu, mořského písku a dalších objektů byly popsány v traktátu Francesca Fontany (Fontana, 1646).

Holandský anatom Frederik Ruysch rozvinul studium anatomie tkání metodou nástřiku cév, do které ho zasvětil Jan Swammerdam (1637–1680). Metoda spočívala v nastřikování cév teplou, postupně chladnoucí a tuhnoucí voskovitou hmotou. Ve svých pokusech, kdy vstřikoval voskovitou hmotu do arteria carotis, pozoroval, že některé části mozkové tkáně se zbarvují. Po následné maceraci oddělené obarvené tkáně ve vodě a lihu zjistil, že takto zpracovaný zbytek tkáně zbavený membrán je velice jemný, soudržný a obarvený natolik, nakolik vosk prostoupil do mozkové tkáně. Stejné pokusy prováděl na nervové tkáni korové části mozečku, prodloužené míchy a páteřní míchy. To, že se voskovitá hmota přece jen nedostala do všech částí nervové tkáně, přičítal tomu, že cévy byly velice jemné (Flemyng, 1759). Na základě svých studií se Ruysch stal zastáncem cévní struktury mozkové tkáně a odmítal teorii, podle které se mozek skládal ze žláz (Garrison, 1921; Gross, 1999). Český anatom Jiří Procháska (1749–1820) se rovněž seznámil s technikou cévních injekcí, i když ani receptura, ani technický popis injekcí nebyly vůbec zveřejňovány, a své znalosti o cévním zásobení orgánů Procháska prokázal v řadě svých prací (Chvátal, 2013).

2. MARCELLO MALPIGHI (1628–1694) Mozkovou tkáň jako jeden z prvních zkoumal pomocí mikroskopu italský lékař a přírodovědec Marcello Malpighi, který se považuje za zakladatele mikroskopické anatomie rostlin a živočichů. Jsou známy jeho nálezy v mozkové kůře globulí spojených s vývody nebo nervy, o kterých přepokládal, že to jsou malé žlázy, ale které se později ukázaly být artefaktem, neboť Malpighi zkoumal strukturu nervové tkáně nejprve uvařené a poté obarvené inkoustem (Gross, 2011). Na základě dalších výzkumů se domníval, že přinejmenším třetina krve je dopravována do mozku, kde je sérum filtrováno skrze vnější část mozku a proniká do mozkových vláken a dále do nervů. Rovněž konstatoval, že optický nerv savců (např. býk, prase atd.) se skládá ze svazku malých vláken doprovázených množstvím cév; tato vlákna se skládají ze stejné hmoty jako mozek a jsou obalené mozkovou plenou (dura mater). Největší otázkou podle Malpighiho bylo, zda je optický nerv dutý, neboť podle něj velký počet vláken zřejmě nepřiléhal těsně k sobě, a proto v nervu muselo být množství kavit, aby se mezi vlákny vytvořil nějaký prostor (Malpighi, 1666). Československá fyziologie 63/2014 č. 1

4. GOVERT BIDLOO (1649–1713) Žák Frederika Ruysche, holandský lékař a anatom Govert Bidloo vydal v r. 1708 pojednání, kde popsal svoje nálezy týkající se struktury nervové tkáně (Bidloo, 1708). Jak již upozornil Jiří Procháska, projevil se jako zapřisáhlý nepřítel přítomnosti nervové tekutiny v nervech, kterou neustále popíral (Prochaska, 1779). Nikdy nepozoroval nervy duté ani mikroskopem, ani pouhým okem, ale vždy bez dutin. Navíc Bidloo nemohl v nervech nic objevit ani máčením, ani vstřikováním; pouze pozoroval, že podvázané nervy nad ligaturou zduřují, což připisoval stlačení žil, které probíhají na povrchu nervů. Na základě svých pozorování Bidloo konstatoval, že „po přeseknutí a odříznutí nervů ani na jednom konci nejen že nevytéká žádná tekutina příslušná tomuto orgánu, ale ani se nedá vytlačit silou“, a navíc pozoroval, že nervy se skládají z velkého počtu vláken spojených buničitou tkání. 5. ANTONI PHILIPS VAN LEEUWENHOEK (1632–1723) Holandský amatérský výzkumník Antoni van Leeuwenhoek, kromě jiných objektů rovněž podrobně studoval strukturu nervové tkáně, a i přesto, že neměl univerzitní vzdělání, je považován za zakladatele vědecké mikroskopie. Je otázkou, nakolik byly výsledky pozorování Ruysche a Leeuwenhoeka, získané různými technikami, navzájem ovlivněny, přinejmenším oba působili v Holandsku přibližně ve stejné době a oba dospěli k podobným závěrům. Jak poznamenal Leeuwenhoek, mezi mozky velkých a malých zvířat není, kromě počtu struktur, žádný rozdíl a mozková hmota 5

Obr. 1.: 1A: Struktura nervové tkánì podle Antoni van Leeuwenhoeka v rùzném období jeho výzkumné práce. a – øez zrakového nervu býka (van Leeuwenhoek, 1675). A, B, C, D je obvod zrakového nervu, který nevyschl kulatì, ale ponìkud podlouhle na stranì C a D. E a všechna bíle ponechaná místa jsou dutiny ve vysušeném nervu, které Leeuwenhoek považoval za vlákna a ze kterých jsou z vìtší èásti vypuzeny mìkké kulièky. F jsou èástice nebo kulièky, které jsou v malých otvorech vláken na mnoha místech a které nebyly z vláken vypuzeny; nìkteré se nacházejí na stranì øezu bez dutin, jiné se nacházejí okolo dutin, jiné leží napøíè dutinami, jako G. Všechny tyto èástice jsou neobyèejnì transparentní. Jsou patrné prùhledné štìrbiny blízko okraje nervu. b – pøíèný øez nervem ovce. Uprostøed prùøez nervovým vláknem zaplnìným uzavøenými kanálky a obklopený tukovou a pojivovou tkání. V okolí je dalších pìt nervových vláken (G). c – struktura usušené mozkové tkánì prasete obsahující dvì cévy (van Leeuwenhoek, 1718). 1B: Kulièkovitá struktura nervové tkánì míchy podle Giovanni Maria Della Torreho (Torre, 1776). a – korová hmota mozku. b – døeòová hmota mozeèku. c – døeòová hmota míchy. 1C: Struktura nervové tkánì podle Jiøího Prochásky (Prochaska, 1779). a – segment pøíèného øezu sedacího nervu zvìtšeného 400× ukazuje na kulièkovitou strukturu tkánì. b – struktura sedacího nervu ponoøeného ve vodì a zvìtšeného 400×, se zbytkem obalù (a), ve døeni nervu jsou patrná korálkovitá vlákna z kulièek (b). c – døeòová oblast míšní tkánì ponoøené ve vodì se skládá výhradnì z navzájem spojených kulièek, které se od sebe ve vodì neoddìlují.

6


se skládá z velkého množství drobných cév (van Leeuwenhoek, 1685). V dřeňové části mozku pozoroval nepravidelné kuličky o různé velikosti srovnatelné s krvinkami, které se skládaly převážně z tenké průsvitné a olejovité hmoty. Leeuwenhoek se domníval, že tyto kuličky, jakoby protkané nitěmi na způsob sítí, představují největší část mozkové tkáně. Mezi jednotlivými oky sítí pozoroval tělesa ve tvaru velkých kuliček, zbývající dřeňová část se skládala z nekonečného množství drobných kuliček a jakési průsvitné tenké hmoty, o které se domníval, že vznikla v důsledku prasklých cév. V korových částech mozku Leeuwenhoek pozoroval velké množství tenkých rozvětvených cév a množství kuliček o velikosti jedné šestiny krvinky. Zároveň si Leeuwenhoek uvědomoval, že pokud by tyto kuličky měly procházet pozorovanými cévami, musely by se z důvodu své velikosti rozdělit na ještě menší částice (Ehrenberg, 1837). Leeuwenhoek rovněž studoval strukturu optického nervu (obr. 1A, a), kdy na řezu vysušeného optického nervu býka se pokusil nalézt nervové trubice, údajně pozorované již Galénem (van Leeuwenhoek, 1675). Mnohem později podrobně popsal strukturu příčného řezu periferního nervu (obr. 1A, b), kde ukázal svazky axonů obklopené myelinovými pochvami. Leeuwenhoek interpretoval axon, zobrazený jako štěrbina ve středu každého vlákna, jako kanál, který se vždy uzavřel po průniku řídké tekutiny reprezentující spiritus animales (van Leeuwenhoek, 1718). Ve stejné době rovněž popsal na řezech mozku prasete (obr. 1A, c) čtyřstranná až šestistranná mozková vlákna obalená velmi tenkými obaly a skládající se z mnoha těžko rozpoznatelných malých částí (van Leeuwenhoek, 1718). Na základě Leeuwenhoekových studií mozkové tkáně z různých živočichů, např. krocana, ovce, býka či vrabce, Baker konstatoval, že Leeuwenhoek pravděpodobně nervové buňky vůbec nepozoroval, tím spíše, že studovaná nervová tkáň byla nezřídka izolována z dávno usmrcených zvířat (Baker, 1948). Navíc, Leeuwenhoek často uváděl, že kuličky se skládají z jakési tenké olejovité hmoty, takže pravděpodobně pozoroval buď lipidické vrstvy z rozpadlých buněk, nebo vláken, nebo kapky myelinu. Nicméně, výsledky výzkumu Leeuwenhoeka významně ovlivnily výzkum struktury nervové tkáně v následujících desetiletích. 6. GIOVANNI MARIA DELLA TORRE (1712–1782) Mikroskopickým studiem struktury nervové tkáně se podrobně zabýval dnes již téměř zapomenutý italský filozof, matematik a optik Giovanni Maria Della Torre (1712–1782), který se pokoušel zdokonalit mikroskopickou techniku a vyvinul metodu pro výrobu tlustých čoček s krátkou vzdáleností (Barba, 1819; Torre, 1776). Torre a jeho spolupracovník Antonio Barba (1751–1827) popsali metodu stlačování různých tkání mezi dvěma sklíčky, kterou používali v průběhu mikroskopických pozorování ke studiu nervové tkáně. Torre silně zvětšujícími čočkami zkoumal mimo jiné také korovou a dřeňovou hmotu mozku, mozečku, dále prodlouženou míchu, páteřní míchu a dřeňovou hmotu ostatních nervů. Nalezl, že všechny tyto hmoty nejsou nic jiného než nahromadění nekonečného množství průhledných kuliček Československá fyziologie 63/2014 č. 1

plovoucích v průsvitné tekutině. Zjistil, že tyto kuličky jsou největší v mozku (obr. 1B, a), menší v mozečku (obr. 1B, b), ještě menší v prodloužené a páteřní míše (obr. 1B, c) a konečně nejmenší v dřeňové hmotě nervů. V mozku, mozečku a v prodloužené a páteřní míše jsou sice tyto kuličky rozmístěny neorientovaně, ale v dřeňové hmotě nervů jsou seřazeny do přímých linií a napodobují tak vlákna. Tekutina, ve které kuličky plavou, má jistou viskozitu, přičemž nejmenší je v mozku, mozečku a prodloužené míše; větší je v páteřní míše, největší v dřeňové hmotě nervů. Tyto kuličky se společně s krystalicky čistou tekutinou, ve které plují, pohybují od mozku jako svého středu do celého těla, a určité množství kuliček, které se tím průběžně ztrácí, je průběžně doplňováno z tepenné krve neustále dopravované do mozku. Prouděním kuliček z mozku do svalů vysvětloval Torre pohyby, zatímco prouděním kuliček v opačném směru od nervových konečků k mozku bylo podle něj zprostředkováno čití. Tímto způsobem Torre vysvětloval rovněž délku vjemů, sny, náměsíčnictví, paměť, hloupost, dokonce nemoci hlavy, plic, žaludku a krve. Barba později zopakoval mikroskopickou analýzu nervové tkáně a musel přiznat, že i když rovněž pozoroval nervovou tkáň složenou z kuliček, jejich rozdílná velikost v různých částech mozku, míchy a v nervech, opublikované Torrem, byla artefaktem (Barba, 1819). 7. JIŘÍ PROCHÁSKA (1749–1820) Na mikroskopická pozorování Giovanni Maria Della Torreho o několik let později navázal moravský rodák Jiří Procháska (Prochaska, 1779). Ve svém traktátu „De structura nervorum“ popsal mikroskopickou stavbu nervů, hmotu mozkové kůry a mozkové dřeně. Stavbu nervů popsal následovně: „Zaprvé tedy obal nervů uložených mimo lebeční a obratlovou dutinu je tvořen buničitou tkání, která se s buničinou svým složením zcela shoduje. Dá se totiž nadmout a navíc po vysušení vypadá jako vyrobená z bavlny. Nezřídka obsahuje i trochu tuku, který někdy prýští i z nervů, když vysychají. Na mnohých místech se v ní také dají bez jakékoli námahy objevit tepenné a žilní (snad i lymfatické) cévy, které buničitým obalem nervů často nejdříve probíhají v podélném směru, ale pak se rozdělují do mnoha větviček, jak je možno velmi často pozorovat v sedacím nervu (n. ischiadicus). Tento buničitý obal nervů je na svém počátku a u silnějších nervů silnější a objemnější a v průběhu nervů se stále ztenčuje, takže tenké výhonky a provazce nervů obklopuje pouze slabá buničina, skrz niž prosvítají obnažené nervové provazce. Na konečcích nervů se ještě více ztenčuje, až v závěru snad úplně mizí, stejně jako analogicky nebyla přítomna ani u počátků nervů.“ Pravděpodobně se jedná o jeden z prvních popisů neurilemmy, později pojmenované jako Schwannova pochva v periferních nervech (Kruta, 1956). Procháska zjistil, že mozková kůra a mozková dřeň se navzájem od sebe neliší a že obojí hmota se skládá z obrovského množství kuliček navzájem spojených zvláštním elastickým propojením, které nejsou od sebe tak vzdálené, jak bylo vidět u červených krevních kuliček plujících v průsvitném krevním séru. Dále zjistil, že ani voda a ani dlouhé máčení 7

nejsou schopny rozpustit a oslabit pouto mezi těmito kuličkami. Na rozdíl od Torreho se Procháska domníval, že kuličky se nepohybují z mozku uvnitř nervů do celého těla, ale zůstávají stále na jednom místě a dotýkají se sousedních kuliček. Při porovnání těchto dřeňových kuliček s kuličkami krve zjistil, že jejich velikost je v poměru jedna k osmi, tedy že červená krvinka je osmkrát a více větší než kulička dřeňová. Při studiu dřeňové hmoty nervů (obr. 1C, a, b) Procháska zjistil, že je složená z podobných kuliček jako hmota mozkové kůry a dřeně (obr. 1C, c), avšak kuličky nejsou náhodně rozptýlené, nýbrž více uspořádané do přímých linií připomínajících vlákna. Pokud se kuličkové struktury mozku a nervů týče, nedovedl si Procházka vysvětlit jejich funkci. Jak psal, zákony odrazu zde nemají žádné použití, neboť jednotlivé kuličky dovolují určité stlačení, takže impulz vůči první kuličce nedospěje v dostatečné síle ke kuličce poslední. Toto vysvětlení mu rovněž nedovolovalo objasnit mechanismus vědomých pohybů, protože impulz vůči jedné kuličce se nepřenáší pouze na kuličky, které leží v jedné přímce, ale také na ty, které jsou na stranách. A proto si kladl otázku, „kde se tedy v takovém množství dřeňových kuliček berou ony spolehlivé a určité cesty, které zapříčiňují pohyby pouze vybraných a určitých svalů a jimiž se do mozku přenášejí vjemy z různých částí těla?“ Z dnešního pohledu se však zdá, že na příčném řezu se dřeňová hmota nervů jeví spíše jako řez svazkem nervových vláken, který však podle Prochásky vypadal jako hmota s kuličkovitou strukturou. Jak uvedl později Ehrenberg, Procháskův pohled na strukturu nervové tkáně byl velmi příznivě hodnocen z hlediska pozdějších filozofických názorů, a sice že složité objekty se skládaly z jednotných a jednoduchých stavebních jednotek, ze kterých by se mohly skládat i složité organické látky; a právě tyto jednoduché stavební jednotky byly v souladu se starověkými atomistickými principy stavby hmoty (Ehrenberg, 1837). Je jisté, že roztoky, které Procháska používal ve svých studiích, byly hypotonické, pravděpodobně normální či destilovaná voda. Rovněž lidská tkáň, která v Procháskově době pocházela z mrtvol, nebyla nejvhodnějším materiálem ke studiu a byla již v době pokusů značně autolyzována. Nelze úplně vyloučit, že Jiří Procháska nervové buňky pozoroval, jak sám uvedl, v těle nejmenších vodních hmyzů a polypů, které mikroskopicky zkoumal ještě v průběhu svých univerzitních studií. Mikroskopická studia Prochásky a dalších badatelů ukazují na to, že u jednoduchých studenokrevních živočichů, u kterých není nutné vytvářet zvláštní podmínky pro uchování životaschopnosti tkání, bylo možné pozorovat nervové buňky dlouho před jejich objevem u savců a u člověka (Chvátal, 2013). 8. ALEXANDER MONRO (PRIMUS) (1697–1767) A ALEXANDER MONRO (SECUNDUS) (1733–1817) Alexander Monro (primus), který se stal prvním profesorem anatomie v Edinburgu, studoval nejen strukturu nervové tkáně, ale i její funkci. Svoje hypotézy na fungování nervového přenosu opublikoval v sedmé edici svého traktátu z roku 1763, ve kterém diskutoval soudobé představy 8

o nervové komunikaci (buď prostřednictvím vibrací nervových vláken, nebo pohybem tekutiny v nervech) a předložil důkazy proti oběma názorům (Monro, 1763). Jeho nedůvěra k představě tekutin procházející podél nervů jej vedla k tomu, aby provedl experiment, při kterém nerv převázal ligaturou a po kterém nepozoroval otok, jak by se dalo očekávat z cirkulující kapaliny. Strukturu nervové tkáně studoval pomocí mikroskopu i jeho syn, skotský anatom a lékař Alexandr Monro (secundus). Pomocí mikroskopu viděl v mozku v průchozím světle hadovitá, zkroucená, pevná vlákna (obr. 2A), která podle něj tvořila podstatu nejen mozkové tkáně, ale i jiných tkání (Monro, 1783). Dokonce navrhl hypotézu, podle které jsou vlákna základním stavebním prvkem všech orgánů, např. kůže, nehtů, vlasů a dokonce i rostlin, kovů, zeminy a solí. Později přiznal, že pozorované jevy byly chybné v důsledku optického klamu (Ehrenberg, 1837). 9. ABBOT FELICE GASPAR FERDINAND FONTANA (1730–1805) Ve stejné době, kdy Alexander Monro (secundus) veřejně přednášel své názory o vlákenné stavbě tkání, zveřejnil v r. 1781 výsledky svých mikroskopických pozorování nervové tkáně italský přírodovědec, fyzik a ředitel Přírodovědeckého muzea ve Florencii Felice Fontana ve svém traktátu o vlivu jedu zmije (Fontana, 1781). Vzhledem k tomu, že se Fontana chystal opublikovat svoje vlastní pozorování inspirovaná, jak sám uvádí, pracemi Jiřího Prochásky a Alexandra Monroa, požádal během svého pobytu v Anglii v r. 1779 Monroa o podrobnější vysvětlení jeho důležitého objevu o vlákenné stavbě tkání. Ale nedostal od Monroa žádnou odpověď, což urychlilo publikaci Fontanových výsledků po jeho návratu z Anglie. Ve svém traktátu Fontana podrobně popsal mikroskopickou strukturu nervů a strukturu korové a dřeňové části mozku. Pochvy nervů se podle něj skládaly z velkého množství jemných vláken (obr. 2B, a, b) a z velkých oválných kuliček. Uvnitř nervů pozoroval mnoho velmi tenkých válců (cylindres nerveux primitifs), více či méně transparentních, částečně naplněných průhlednou želatinovou tekutinou a mnoho malých kuliček nebo tělísek o různé velikosti (obr. 2B, c, d). Primitivní nervové válce byly transparentní, homogenní a ve všech částech pozorované tkáně stejné. Vzhledem k tomu, že se Fontanovi nepodařilo tyto válce jehlou rozdělit na menší součásti, domníval se, že tvoří nejjednodušší a prvotní organickou součást nervů. V dřeňové části mozku pozoroval Fontana jakousi cévnatou hmotu, zakroucenou jako střeva, obsahující velké množství kulovitých tělísek, přičemž se Fontanovi zdálo, že některé cévnaté útvary končí v kuličkách (obr. 2B, e, f). Dřeňovou hmotu Fontana charakterizoval jako hmotu organizovanou, kterou netvoří pouze cévy, kuličky a krvinky, ale skládající se rovněž z nepravidelných válců nebo průhledných kanálků, a kterou proto pojmenoval jako „střevní substance“ (substance intestinale). Korová hmota mozková se podle Fontany skládala z nepravidelných sítí, pravděpodobně pojivového původu, kromě které pozoroval rovněž malá nepravidelná průsvitná kulovitá tělíska, naplněná Československá fyziologie 63/2014 č. 1

Obr. 2.: 2A: Struktura nervové tkánì podle Alexandra Monroa (secundus) (Monro, 1783). a – struktura mozkové kùry (A) a medulla cerebri (B); termínem „medulla cerebri“ se oznaèovala bílá hmota mozková. b – èást nervového ganglia. c – zvìtšená èást nervu ploutve tresky s propojenými kulièkovitými tìlísky. 2B: Struktura nervové tkánì podle Felice Fontany (Fontana, 1781). a – primitivní nervový válec, ve kterém o-r je tlustší segment pokrytý bunièitou sítí a tvoøený velmi jemnými vlákny; segment r-s je zbaven této bunièité sítì. b – primitivní nervový válec pokrytý vnìjším pláštìm. c – nahoøe: a-a je tìlo nervu zbaveného obalù, je vidìt prùbìh primitivních nervových válcù, v oblasti r-r je prùmìr nervu, jakož i vláken, výraznì snížen. Dole: je stejný nerv, ale roztrhaný jehlou pøedevším v místì zúžení, aby se zjistila kontinuita primitivních nervových válcù; a jsou konce nervu; c, n, o je nìkolik pøetržených primitivních válcù. d – nerv pøi velmi silném zvìtšení, pokrytý bunièitou membránou; a jsou dva konce nervu, m jsou protáhlé kulièky pozorované v bunièité membránì, r jsou vlákna této membrány plující ve vodì. e – r je øez laminou v korové hmotì mozku pøi velmi silném zvìtšení; a jsou malá okrouhlá tìlíska, naplnìná rosolovitou hmotou. f – m, a jsou svinuté a støevovitì zkroucené útvary, které jsou vidìt v korové hmotì mozku, r jsou výše popsaná tìlíska.


9

jakousi želatinovou hmotou; tělíska byla nerozpustná ve vodě a menší než v dřeňové hmotě. Pozorování Fontany se však zpočátku nesetkala s kladným ohlasem. Snad jako první jeho výsledky okomentoval Jiří Procháska ve zvláštním dodatku ke svému traktátu „O funkci nervové soustavy“ již v r. 1784 (Prochaska, 1784). Uvádí doslova následující: „Potom, aby poznal, zda tato vlákna, která pozoroval, jsou plná, jak tvrdí Monro, nebo skutečně dutá, vzal autor (Fontana – A.Ch.) část nějakého nervu, kterou zbavil obalu (bezpochyby rovněž pouze vazivového) a navlhčil ji a pak velmi ostrou jehlou oddělil od sebe po délce její vlákna, prohlížel je velmi silnou čočkou a po mnoha zkouškách spatřil nakonec, že to jsou průsvitné válečky, silné 19,5 μm, obsahující průsvitnou a rosolovitou tekutinu a nazval je dokonce základní válečky nervové. Když tyto nervové válečky prohlížel čočkou zvětšující 500×, tvrdil, že na nich objevil rozvětvené pochvy, jinak však nemohl nalézt další dělitelnost oněch válečků ani pomocí jehly, ani mikroskopem. Tomuto pokusu velmi nedůvěřuji, snad nejvíce proto, že použil metody k dělení nervu ve vlákna v anatomii již dříve opuštěné, neboť bývá pro nerv zpravidla příliš násilná. Zmíněné provazce, zbaveny už vazivového obalu, mají ještě druhý, pevný a pružný, jenž svými přepážkami tak pevně souvisí s hmotou nervu, že se dá sotva oddělit, a snažíme-li se rozdělit po délce tyto provazce pomocí jehly ve vlákna, rozštěpí se onen obal v nitky, jež předtím neměl, dále jeho přepážky, vpletené do hmoty nervu a cévky, velmi četné tepny a žíly praskají, různě se odtahují a nervová hmota, umístěná mezi těmito přepážkami, se úplně rozevře a všecko se bez pořádku promísí, takže je sotva možno pod mikroskopem to vše od sebe rozeznat a náležitě pozorovat. Ostatně cévy, pronikající do dřeňové hmoty nervu a nenastříknuté, mohly, jak se domnívám, působit na autora dojmem jeho dutých válečků, obsahujících ještě z části domnělou rosolovitou hmotu. Domnívám se, že se dále mohl uplatnit tentýž dojem z nenastříknutých cévek, tepen a žil, v pokuse, který autor potom vykonal s plátkem dřeňové a také korové hmoty mozku, který zkoumal, jak praví, s velikou pozorností čočkami různé mohutnosti, navlhčeny a různě osvětleny, a nalezl, jak uvádí, že se skládá z jednoduchých trubiček rozvinutých a zkroucených s kulatými tělísky, přiléhajícími k nim, naplněných průsvitnou hmotou, nerozpustnou ve vodě“. Naopak, Ehrenberg se přibližně o čtyřicet let později domníval, že obecně vzato byla Fontanova pozorování správná, a zároveň vyslovil domněnku, že studium struktury nervové tkáně různými badateli, které vyvolalo rozdílné výsledky, rovněž vrhalo stín na použití mikroskopů při studiu stavby tkání a nepříznivě ovlivňovalo objevování ve stejné době známých skutečností (Ehrenberg, 1837). I když se Fontanovi přičítá první popis nervových vláken, je obtížné určit, zda ve své práci skutečně popsal axony obklopující myelinové pochvy a endoneurium, nebo nervová vlákna a endoneurium (Bentivoglio, 1996). Popsané jím výsledky byly získané na králičí tkáni namočené v obyčejné vodě, a to již samo o sobě mohlo ovlivnit výsledky pozorování.

10

10. BIOELEKTRICKÉ JEVY A FUNKCE NERVOVÉ TKÁNĚ Začátkem 18. století začaly souběžně s anatomickým studiem nervové tkáně vznikat první soustavné studie o vlivu elektřiny na funkci nervové soustavy a pokusy o interpretaci bioelektrických jevů z hlediska struktury nervové tkáně. Účinky elektrických výbojů mořských živočichů byly již dlouho známy starověkým Řekům, avšak použití parejnoka atlantského (Torpedo nobiliana) v elektroléčbě poprvé popsal Scribonius Largus (cca 47 n. l.), lékař období římského impéria (Piccolino, 2007). Scribonius popsal použití elektrického šoku způsobeného parejnokem pro zmírnění bolesti, zejména v léčbě dny a bolestí hlavy. Další rozkvět studií o použití elektřiny v medicíně nastal v 1. polovině 18. století. V té době již byla známa celá řada zařízení na výrobu elektřiny (Nollet, 1746), avšak teprve vynález Leydenské láhve nezávisle na sobě německým fyzikem Ewaldem Georgem von Kleistem (1700–1748) v r. 1745 a Holanďanem Pieterem van Musschenbroekem (1692–1761) v r. 1746 znamenal objev umělého kondenzátoru, který sloužil jako zásobník elektrického náboje při experimentech s elektřinou. Výzkum vlivu elektřiny na lidský organismus a její využití mezi prvními popsali francouzský fyzik a objevitel osmózy v přírodních membránách Jean-Antoine Nollet (1700–1770), francouzský profesor fyziologie a patologie Francois de Sauvages (1706–1767), švýcarský profesor experimentální fyziky Jean Jallabert (1712–1768), německý profesor medicíny Christian Gottlieb Kratzenstein (1723–1795) a český lékař a přírodovědec Jan Křtitel Boháč (1724–1768), který pod vedením svého učitele profesora Jana Josefa Antonína Scrinciho (1697–1773) opublikoval v r. 1751 dizertaci, která pojednávala mimo jiné i o přínosu elektřiny v lékařství a o jejím užití při léčbě hemiplegiků (Bohadsch, 1775; Bohadsch a Watson, 1751). Většina výzkumníků však měla k použití elektřiny v lékařství zdrženlivý postoj, neboť dosažené výsledky byly často rozporuplné (Pristley, 1775). Boháčova dizertace však dokumentuje způsob, jakým se anatomové a histologové pokusili propojit nové znalosti z oblasti bioelektřiny s dosavadními znalostmi anatomie a fyziologie. Na závěr své dizertace Boháč mimo jiné konstatoval, že nervová tekutina se může nazývat elektrickou tekutinou, že bezprostřední příčinou hemiplegie je neprůchodnost nervové tekutiny skrze nervy, že elektřina může být s výhodou použita pro léčebné účely a že ze všech onemocnění se hemiplegie zdá být oblastí pro použití elektřiny nejvhodnější. Teprve koncem 18. století práce italských učenců Luigi Galvaniho (1737–1798), Alessandro Volty (1745–1827), Giovanni Aldiniho (1762–1834) a německého přírodovědce Alexandra von Humboldta (1769–1859) přinesly nové fundamentální poznatky, které přispěly k pochopení podstaty bioelektrických jevů u živočichů a u člověka (Finger et al., 2013a; Finger et al., 2013b; Goldensohn, 1998).


11. JOSEPH WENZEL (1768–1806) A KARL WENZEL (1769–1827)

13. EVERARD HOME (1756–1832) A FRANTIŠEK BAUER (1758–1840)

Vrchol zastánců kuličkové stavby nervové tkáně byl dosažen v traktátech německých bratří Josepha a Karla Wenzelových (Wenzel a Wenzel, 1812). Jejich výzkum byl do jisté míry ovlivněn výsledky získanými Jiřím Procháskou, kterého hojně citují. Použili srovnávací metodu a popsali přítomnost téměř kulatých kuliček v mozku člověka, králíka, ovce, kachny, slepice, holuba, čečetky a kapra. Svá pozorování shrnuli v tom smyslu, že stejné malé kuličky se nacházejí v korové a dřeňové hmotě lidského mozku a mozečku, v hmotě colliculi uvnitř lidského mozku, v hmotě epifýzy, míchy a nervů, a obecně v hmotě mozku savců, ptáků a ryb. Rozměry těchto kuliček se ani neodvážili odhadnout, popsali je jako velice malé a o stejné velikosti, rovněž tak neobjevili žádnou látku, která by je spojovala navzájem. Kulovitá struktura nervové tkáně se udržela v částech mozku vystavených působením alkoholu a kyseliny solné, ba dokonce i v částech mozkově tkáně, které byly vysušeny po zatvrdnutí v alkoholu (Craigie, 1838). I když bratři Wenzelovy vyslovili hypotézu, že hmota mozku, nervů a dalších orgánů se skládá z jednotné buničité hmoty (cellulosam), a je možné, že skutečně pozorovali nervové buňky, celkově jejich výsledky, např. že jsou z kuliček složeny i nervy, pro to nesvědčí (Baker, 1948).

Na přelomu 18. a 19. století se strukturou nervové tkáně rovněž zabýval i britský lékař a člen Královské společnosti Everard Home. Svá první pozorování o struktuře nervů sdělil na přednášce ještě v 1798, kdy jeho mikroskopická studia provedená na koních a kočkách údajně prokázala, že se nervy neskládají z trubiček dopravujících tekutiny, ale z vláken zvláštního druhu, zcela odlišných od jakékoli struktury jinde v těle, se kterými byl obeznámen (Home, 1799). Podle něj byl průběh těchto vláken velmi zvláštní, zdálo se mu, že stále přecházejí z jednoho svazku do druhého tak, že všechny svazky byly vzájemně propojeny směsí vláken. Takový průběh vláken se velice odlišoval od jím pozorovaného průběhu cév, lymfatického systému, nebo svalových vláken. Pozoruhodná je rovněž práce z r. 1801, ve které popisuje svá pozorování týkající se kontrakce nervů (Home, 1801). V r. 1816 Everard Home navázal spolupráci s rodákem z Valtic na Moravě Františkem (Franzem, Francisem) Bauerem. Vzhledem k tomu, že se dnes již téměř neznámý Bauer významným způsobem zapsal do výzkumu stavby rostlinných buněk a živočišných tkání, je na místě uvést několik podrobností z jeho života. František Bauer se narodil dvornímu malíři Liechtensteinů Josefu Lukasovi Bauerovi, který měl velké nadání a rozvíjel je se svojí ženou i u svých dětí (Rakovská, 2013). Když zemřel, bylo Josefovi teprve šest let, Františkovi čtyři roky a Ferdinandovi jen dva roky. Ujal se jich Norbertus Adamus Boccius (1731–1806), který byl ředitelem medicínsko-chirurgické školy (konventu) ve Valticích při nemocnici Milosrdných bratří otevřené již v roce 1754; od r. 1791 byla dokonce jedinou školou v českých a moravských zemích, připravující studenty ke studiu medicíny na vysoké škole. Uvádí se, že Klášter milosrdných bratří byl ve své době nositelem vzdělanosti v oboru medicíny vysoce přesahujícím význam regionu. Na škole se vyučovalo anatomii, nižší chirurgii, botanice, pěstování léčivých rostlin, nauce o obvazech a ošetřování nemocných. Byly zde prováděny také anatomické pitvy. Kromě obsáhlých herbářů byly ve škole sbírky anatomických preparátů, kostry člověka, různé fyzikální a chemické přístroje, mnoho lihových, ale i sušených patologických preparátů a názorných pomůcek všeho druhu. Boccius podporoval mimořádné malířské nadání bratří Bauerů a dokonce jim svěřil malování květin klášterních herbářů, zároveň jim předal i znalosti systematické botaniky. Jejich nejrozsáhlejší ucelené čtrnáctisvazkové malířské dílo vzniklo právě ve Valticích, kde měli své umělecké kořeny a své zázemí, ze kterého vzešli. Bratři Bauerovi byli velmi houževnatí, trpěliví a pracovití. Mniši se pravděpodobně také postarali o jejich vzdělání, přičemž do školy nechodili a jejich vzdělání nebylo vedeno po všeobecné školské linii. O něco později, Franz a Ferdinand začali pracovat ve Vídni s baronem Nikolausem Josephem von Jacquinem a vlastně díky jeho synovi, Josefu Franzi von Jacquinovi, se František Bauer přestěhoval do Anglie (Meynell, 1983). V roce 1788 Josef Jacquin a František Bauer odjeli na evropské turné, které zahrnovalo i návštěvu anglického přírodovědce, botanika, prezidenta

12. GOTTFRIED REINHOLD TREVIRANUS (1776–1837) Německý lékař Gottfried Reinhold Treviranus společně se svým bratrem přírodovědcem Ludolphem Christianem Treviranem (1779–1864) vydali v r. 1816 sbírku anatomických a fyziologických esejí. V příspěvku, který se zabýval organickými elementy živočišných a lidských těl, Gottfried Treviranus uvedl, že všechny živočišné tkáně se skládají ze tří hlavních elementů, a sice z primitivních válečků, proteinových kuliček (globulí) a z beztvaré hmoty (Treviranus, 1816). Dále poznamenal, že v mozku všichni zkušení pozorovatelé pozorují kuličky (Baker, 1948). Nervy jsou podle něj trubičky naplněné viskózní hmotou, která obsahuje ještě jemnější trubičky a malé kuličky, mnohem menší než kuličky v krvi, a nepravidelnou tkáň, která se Treviranovi zdála být vyvinuta ze spojených kuliček (Schickore, 2009). Je přitom zajímavé, že mnohem později, v roce 1835, Gottfried Treviranus opublikoval výsledky svých nejnovějších pozorování, která prováděl již na tu dobu moderním achromatickým Plösslovým mikroskopem s poměrně dobrou optikou (a který ve stejné době již od r. 1832 používal rovněž i Jan Evangelista Purkyně). I přes nejmodernější vybavení na svou dobu, Treviranus opět pozoroval nervy jako řady kuliček a jako vlákna ve formě řetízků nebo korálků (Treviranus, 1835).


11

Královské společnosti a patrona anglických přírodovědců Josepha Bankse (1743–1820) v jeho domě v Londýně, kde se rovněž nacházela rozsáhlá knihovna a herbáře. Poslední den Františkova pobytu v Londýně mu Banks navrhl, aby zůstal v Anglii, a František návrh přijal. Po celý život pak pracoval v londýnské botanické zahradě v Kew a proslul především malbami květin pod mikroskopem. Světově proslulým se stal objevem jader rostlinných buněk, který jako první na světě zobrazil a popsal již v r. 1802 (Harris, 2000). Nicméně počínaje r. 1816 začal František Bauer rovněž pracovat ve zcela nové oblasti, a sice vytvářet četné kresby orgánů zvířat a lidí pro Everarda Homeho, který byl lékařem a starým přítelem Josepha Bankse (Meynell, 1983). Je pozoruhodné, že Home začal spolupracovat s Bauerem především kvůli jeho mikroskopickému, a nikoliv uměleckému, talentu. Výsledky mikroskopických pozorování nervové tkáně, provedené Františkem Bauerem a včetně Bauerových ilustrací, opublikoval Everard Home ve dvou publikacích z r. 1821 a r. 1824 (Home, 1821; Home, 1824). Bauer popsal, že zrakový nerv se skládá z více svazků extrémně jemných vláken spojených dohromady pomocí rosolovité, transparentní a viskózní hmoty, snadno rozpustné ve vodě. V řezech z různých oblastí mozkové tkáně umístěné na sklíčko a namočené ve vodě Bauer pozoroval velké množství volných kuliček, fragmentů vláken skládajících se z jednotlivých řad kuliček (obr. 3A), a svazky vláken, v některých případech velmi dlouhých. Kuličky byly podle něj dokonale kulaté a velikostí průměrně v rozmezí od 6,35 μm do 10 μm. Byly částečně transparentní, v bílé barvě, v řadách tak, že se tvořila dlouhá vlákna nebo vlákna spojená do svazků, které se držely pohromadě pomocí jakéhosi elastického průhledného bílkovinného želé. Bauer se na základě svých předchozích studií provedených na krvi a svalové tkáni pravděpodobně domníval, že tyto kuličky jsou odvozeny od krvinek.

histolog, cytolog a embryolog František Karel Studnička (1870–1955) již v r. 1932 (Studnička, 1932). Milne Edwardsova práce byla jednou z prvních obsáhlých srovnávacích studií různých živočišných tkání provedených složeným achromatickým mikroskopem z dílny britského optického inženýra George Adamse (1720–1773) a jeho syna George Adamse juniora (1750–1795). Nicméně, jak upozornil Studnička, nikdo v té době nevěděl, jak by se měly živočišné tkáně zpracovávat, na rozdíl od tkání rostlinných, ze kterých se již běžně vyráběly tkáňové řezy. Milne Edwards způsob zpracování tkání ve svých pracích nesdělil, studoval strukturu různých tkání, včetně tkáně nervové čerstvě usmrcených králíků, a sice bílou hmotu mozkovou, šedou hmotu kůry mozku, mozečku a míchy a tkáň nervů. Všude pozoroval téměř paralelní vlákna skládající se ze šňůr kuliček o stejné velikosti 3,33 μm. Navíc, obdobnou strukturu nervové tkáně pozoroval i u jiných druhů obratlovců: u vrabců, žab a kaprů. Jak podotkl Studnička, pozoroval pravděpodobně detritus z rozpadlé tkáně a kapičky myelinu. Baker navíc předpokládal, že Milne Edwards byl ve svých pozorováních ovlivněn Procháskou, Fontanou a bratry Wenzelovými a pravděpodobně pozoroval jádra, lipidické kapičky, možná dokonce i buňky, ale v tomto případě by bylo obtížné vysvětlit jejich stejný sférický tvar a neměnící se velikost (Baker, 1948). Harris se domnívá, že pokud by pozorování Milne Edwardse bylo ovlivněno optickou chybou mikroskopu, především přesvětlením preparátů, dala by se spíše očekávat variabilita pozorovaných objektů a pravděpodobně by si toho byl Milne Edwards všiml (Harris, 2000). Přesvědčení, že základní stavební jednotka živočišných tkání musí mít jednotnou velikost, zřejmě způsobilo, že Milne Edwardse pozoroval to, co pozorovat chtěl. 16. HENRI RENÉ JOACHIM DUTROCHET (1776–1847)

14. KARL ASMUND RUDOLPHI (1771–1823) Začátkem 19. století se začaly údaje o stavbě nervové tkáně uvádět i v řadě významných anatomických a fyziologických učebnic. Např. německý anatom, botanik a zoolog švédského původu (a budoucí tchán Jana Evangelisty Purkyně) Karl Asmund Rudolphi, který byl prvním profesorem anatomie na nově zřízené univerzitě v Berlíně, ve svém kompendiu „Základy fyziologie“ z r. 1821 popsal mikroskopickou strukturu nervové tkáně jako „malá nepravidelná tělíska, která se běžně nazývají jako kuličky, zatímco se zdají být značně jemná a od sebe vzdálená natolik, aby mohla tuto formu přijmout“ (Rudolphi, 1821). 15. HENRI MILNE EDWARDS (1800–1885) Strukturu nervové tkáně popsal ve své dizertaci, věnované obecné stavbě živočišných tkání a obhajované na Lékařské fakultě v Paříži, budoucí známý francouzský zoolog Henry Milne Edwards v r. 1823 (Milne Edwards, 1823). První rozsáhlou analýzu jeho studií uveřejnil český přírodovědec, 12

Francouzský lékař, botanik a fyziolog Henri Dutrochet se zabýval výzkumem rostlinné fyziologie, embryologie, histologie a srovnávací anatomie. Ve své práci z r. 1824 srovnával jednoduchým mikroskopem stavbu živočišných a rostlinných tkání. Konstatoval, že mikroskopický výzkum mnoha pozorovatelů prokázal, že všechny orgány zvířat se skládají z navzájem propojených kulovitých částic podobných těm, které pozoroval v organickém tkanivu rostlin a které ukazují na určitou analogii organické struktury rostlin a zvířat (Dutrochet, 1824). Stojí za zmínku, že stejnou myšlenku vyslovil Jiří Procháska již v r. 1784 (Chvátal, 2013; Prochaska, 1784). Nervový systém živočichů se podle Dutrocheta skládal ze shluků kulovitých částic (corpuscules globuleux agglomeres) obdobně, jak pozoroval Milne Edwards. Dutrochet dále popsal strukturu nervové tkáně žáby. V periferních nervech pozoroval kuličky, umístěné v řadách, které podle Studničky zřejmě odpovídaly myelinovým kapkám rozdrcených myelinových pochev (Studnička, 1932). Zároveň v nervech pozoroval jakési válce. Jak sám tudíž konstatoval, nervy se zdají být složeny ze dvou organických komponent, tj. průsvitných válců a kulových částic, které je Československá fyziologie 63/2014 č. 1

Obr. 3: 3A: Struktura nervové tkánì podle Everarda Homeho. a – velmi malá èást døeòové hmoty mozku øedìná vodou, jsou rovnìž zobrazeny fragmenty jednotlivých vláken z kulièek, mnoho volných kulièek a èást kapilární sítì s chlopnìmi (Home, 1821). b – malá èást lidského mozku ponoøená do destilované vody, jsou patrné nápadné kulièky (Home, 1824). 3B: Struktura nervové tkánì podle Henri Dutrocheta. a – komplexy malých ganglií, které tvoøí každou hemisféru mozku Limax rufus a Helix pomatia, se skládají z velkého množství kulovitých nebo vejcovitých tìlísek naplnìných výraznì bílou poloprùhlednou hmotou. b – vnitøní struktura mozkové tkánì žáby, která se, podobnì jako v nervech, skládá z velkého množství nahromadìných kulièek promíchaných s ojedinìle se vyskytujícími prùsvitnými vlákny (Dutrochet, 1824). c – malý fragment mozku žáby pod mikroskopem se skládá z váèkù pokrytých neprùsvitnými teèkovanými èásticemi; je rovnìž zobrazena céva s krvinkami (Dutrochet, 1837). 3C: Struktura nervové tkánì podle Françoise-Vincenta Raspaila (Raspail, 1833). a - základní strukturou nervù jsou jednotlivé protáhlé válce (b) sdružené do svazkù a obalené membránami (a). b - struktura sympatického nervu, kde jsou znázornìny nervové svazky (c) obalené do spoleèného neurilemma (d), krevní kapiláry (a), které nikdy nevstupují do nervových svazkù, a bunièitá tkáò oddìlující nervové svazky (b). Československá fyziologie 63/2014 č. 1

13

obklopují ze všech stran. Mozek žáby byl podle Dutrocheta shlukem nervových tělísek podobných těm, které pozoroval v nervech (obr. 3B, b). Navrhl, že nervová tělíska jsou „výrobci nervové energie“, zatímco nervová vlákna zabezpečují přenos „nervového pohybu“. Nicméně, ve stejné práci Dutrochet poměrně podrobně popsal struktury v mozkových gangliích měkkýšů (Helix pomatia a Arion Rufus) a zjistil, že ganglia jednoduchého mozku se skládají ze shluku kulovitých buněk, a na jejich stěnách pozoroval velké množství oddělených kulovitých nebo vejčitých částic (obr. 3B, a). Na základě soudobé morfologie nervového systému plžů popsané Schneiderem (Schneider, 1902) Studnička vyslovil domněnku, že Dutrochet s největší pravděpodobností skutečně pozoroval velké gangliové buňky obklopené gliovými buňkami, zřejmě mikrogliemi (Studnička, 1932). Jak poznamenal Harris, pokud Dutrochet skutečně pozoroval to, co znázornil na obrázku, a údajně není žádný podstatný důvod o tom pochybovat, byl pravděpodobně první, kdo zdokumentoval pozorované živočišné buňky, i když mimořádně velké (Harris, 2000). V jiných živočišných tkáních, které byly pro mikroskopická vyšetření příliš neprůhledné, přijal upravenou verzi modelu Milne Edwardse, který ho podle Harrise svedl na scestí. Mnohem později, v r. 1837 Dutrochet vydal další práci, ve které shrnul svá pozorování rostlinných a živočišných buněk (Dutrochet, 1837). Je zajímavé, že na své dřívější koncepci stavby nervové tkáně nezměnil téměř nic. I v této práci konstatoval, že mikroskopická pozorování živočišných orgánů prokazují, že se skládají z velmi malých tělísek, někdy ve shlucích, jindy spojených do rovných řad. Oproti svému dřívějšímu názoru nicméně konstatoval, že i když velikost těchto tělísek je obvykle 3,33 μm v průměru, tj. ve shodě s Milne Edwardsem, nelze toto tvrzení zobecňovat, protože pozorování ukazují, že velikost tělísek se může podstatně lišit. V uvedené práci je rovněž znázorněn fragment mozkové tkáně žáby pod mikroskopem, kde je velké množství útvarů podobných buňkám, včetně malých cév s krvinkami (obr. 3B, c). Jak se domníval Baker, jsou pravděpodobně zobrazeny nervové buňky, i když podle obrázku se to nedá tvrdit s jistotou, neboť Dutrochet nebyl odborníkem v živočišné histologii (Baker, 1948). 17. THOMAS HODGKIN (1798–1866) A JOSEPH JACKSON LISTER (1786–1869) Další zdokonalení achromatických mikroskopů a pravděpodobně i jiný přístup ke zpracování živočišných tkání pro mikroskopická studia vyústil v r. 1827 ve sdělení dvou anglických výzkumníků, a sice lékaře, význačného patologa své doby a průkopníka preventivní medicíny Thomase Hodkina a fyzika a optika Josepha Listera, kteří popsali výsledky svých mikroskopických pozorování různých lidských tkání (Hodgkin a Lister, 1827). Ke studiím použili achromatický mikroskop zdokonalený Listerem, který pro odstranění chromatické a sférické aberace navrhl použití unikátní kombinace čoček z korunového (draselnovápenatého) a křemenného skla. Autoři byli rovněž toho názoru, že Listerův mikroskop byl srovnatelný s mikroskopem, který přibližně 14

ve stejné době vynalezl italský odborník v oboru mikroskopie a astronomie, konstruktér optických přístrojů a údajně i vynálezce achromatických čoček Giovanni Battista Amici (1786–1863). Mikroskopická pozorování provedená především Hodgkinem neprokázala, na rozdíl od jeho předchůdců, v nervové tkáni přítomnost kuliček nebo korálkovitých útvarů. Nervy se skládaly z vláken, jejichž uspořádání bylo volnější než ve svalech. I když vlákna nervů netvořila tak složité pleteně jako v jiných tkáních, jejich průběh byl v každém případě přímý. V nervech neobjevili přítomnost žádných kuliček, stejně jako jakékoliv stopy dřeňové hmoty, která měla být, podle autorů poněkud bezdůvodně, obsažena v nervech. Dále autoři uvedli, že pokud existuje nějaká živočišná tkáň, která by se měla více než ostatní skládat z kuliček, je to bezpochyby mozková tkáň. Avšak jejich mikroskopická pozorování čerstvě izolované mozkové tkáně neprokázala žádnou přítomnost kuliček, ale obrovské množství velmi malých částic často nepravidelného tvaru a velikosti, o kterých se autoři domnívali, že svědčí spíše o rozpadu než o strukturálních vlastnostech pozorované tkáně. 18. FRANÇOIS-VINCENT RASPAIL (1794–1878) Přibližně ve stejné době jako Hodgkin a Lister, začal publikovat svá pozorování francouzský chemik, přírodovědec, lékař, fyziolog a politik François-Vincent Raspail. Zabýval se srovnávacími studiemi živočišných a rostlinných tkání a především vznikem a proměnami kulovitých útvarů v různých tkanivech. Jak uvádí Harris, byl pravděpodobně první, kdo používal zmrazení tkáně ke zhotovení tkáňových řezů, a byl vůbec první, kdo tak činil s cílem získat informace o chemických vlastnostech buněk (Harris, 2000). Raspail používal mikroskop vyrobený v Paříži francouzským fyzikem a optikem Louis-Josephem Deleuilem (1795–1862). Mikroskop obsahoval bikonvexní čočku umožňující dvacetinásobně zvětšení, čočka objektivu byla vybroušená z bezbarvého turmalínu, umožňovala zvětšení až 240× a díky polarizaci světla omezovala chromatickou aberaci, dvojitý objektiv byl složen ze dvou plano-konvexních čoček z modrého skla se zvětšením až 50×. Uvádí se, že na svou dobu to byl vynikající nástroj a měl poskytovat dost přesný obraz. Nicméně Raspail popisoval základní stavební prvky živočišných tkání způsobem jako Dutrochet, ale zároveň odmítal model Milne Edwardse. Například nevěřil, že kuličkovité útvary mají stejnou velikost nebo že jsou propojeny do řetězců (obr. 3C, a, b). V případě popisu periferních nervů uvedl, že každý nervový válec uvnitř obsahuje krevní, nebo spíše hyalinní buňky o různém tvaru a velikosti a tyto buňky jsou pokryty negranulárními cylindrickými stěnami. Předpokládal, že každý válec se během růstu prodlužoval spíše v jednom směru, než ve všech směrech, že válce obsahovaly tkáňové infiltráty ve formě homogenní olejovité substance bez podélných kavit a čím vzdálenost od mozkové tkáně byla větší, až k nejjemnějším rozvětvením, tím více bylo možné pozorovat, že se hmota nervového těla skládala z těsného nahromadění obrovského množství takovýchto útvarů (Raspail, 1833). Studnička navrhl, že pozorovaná Československá fyziologie 63/2014 č. 1

olejovitá hmota v periferních nervech byla myelinem obsaženým v malých buňkách-kuličkách (Studnička, 1932). Harris uvádí, že Raspail bezpochyby popsal nervové válce a dospěl k závěru, že jsou složeny z nahromaděných vláken, která vznikají protažením buněk (Harris, 2000). 19. CHRISTIAN GOTTFRIED EHRENBERG (1795–1876) Strukturu nervové tkáně studoval rovněž německý přírodovědec, zoolog, srovnávací anatom, geolog a mikrobiolog Christian Ehrenberg, který se v roce 1827 stal profesorem medicíny na Berlínské univerzitě, a uvádí se, že patřil mezi nejznámější a nejproduktivnější vědce své doby. Svá pozorování mikroskopické stavby nervové tkáně poprvé uveřejnil v r. 1833, rozšířenou verzi uveřejnil o 3 roky později a anglický překlad pojednání byl opublikován v r. 1837 (Ehrenberg, 1833; Ehrenberg, 1836; Ehrenberg, 1837). Ve své velice podrobné práci, kterou Schickore považuje za průkopnickou studii mikroskopické struktury mozkové a nervové tkáně (Schickore, 2009), Ehrenberg, kromě svých výsledků, podrobně popisuje nejen historii výzkumu nervové tkáně, ale i použité metody, zvláště způsob zpracování tkáně, a mikroskopickou techniku. Ehrenberg provedl velice rozsáhlou srovnávací studii, studoval nervovou tkáň lidskou, savců (např. pes, kůň, zajíc, králík, krtek, prase, ovce, tele, veverka), ptáků (slepice, vrána, husa, holub), obojživelníků (žába, mlok), ryb (sleď, štika, úhoř, kapr), korýšů (krab, humr), měkkýšů (hlemýžď), hmyzu (brouk nosorožec) a kroužkovců (pijavka). K mikroskopování použil poměrně dobře vybavený složený achromatický mikroskop od Charlese Chevaliera z Paříže, který vlastnil již od r. 1833. Uvedl, že zvětšení mikroskopu nebylo sice největší, ale bylo srovnatelné s mikroskopem Felice Fontany; přesto nepoužíval největšího zvětšení pro zachování dobré viditelnosti studované tkáně a musel rovněž pozorovaný obraz několikrát testovat. Pro vyhotovení tkáňových řezů používal speciálně vyrobeného ostrého nože a používal speciální techniku řezání nervové tkáně. Nervovou a mozkovou tkáň studoval okamžitě po nařezání řezů na podložním sklíčku bez vody a bez stlačování. V některých pokusech používal nervovou tkáň namočenou ve vodě a používal speciální jemné stlačovadlo (soustava dvou sklíček, která se pomocí šroubů k sobě přibližovala a stlačovala tak tkáňové řezy), které údajně na jeho návrh bylo sestrojeno již v r. 1831. Obdobné zařízení navrhl a sestrojil o několik let později i Jan Evangelista Purkyně (Purkyně, 1834). Ehrenberg byl toho názoru, že granule a kuličky, které pozoroval již Leeuwenhoek a Felice Fontana, vznikaly v důsledku nepřiměřeného stlačení a rozdrcení nervové tkáně mezi sklíčky uvedenými autory. Mozek byl podle Ehrenberga bezpochyby ústředním orgánem, avšak svou strukturou se mu jevil jako orgán periferní, který nemůže být srovnáván s jinými ústředními orgány, jako např. srdce nebo žaludek. Domníval se, že mozek je kapilárně-cévní systém srovnatelný s nervy. Mozková, popřípadě nervová tkáň se podle Ehrenberga neskládala ani z kuliček, ani z jednoduchých vláken, ale vytvářela zcela Československá fyziologie 63/2014 č. 1

jedinečnou texturu složenou z trojího druhu organické hmoty (obr. 4A, d, e). Prvním druhem byly paralelní svazky rozvětvených trubiček s pravidelnými kulovitými nebo sférickými rozšířeními podobné korálkovitým řetězcům, které se soustřeďují z vnější části mozku k mozkovým komorám, nejsou spojeny žádným zvláštním zřejmým pojivem nebo buničitou tkání a pronikají do míšní dřeně, kterou z větší části tvoří. Tyto trubičky Ehrenberg pojmenoval jako křečové, podle jejich podobnosti s žilnými varixy, případně jako kloubové, protože se vzdáleně podobaly souboru kloubů. V uvedených trubičkách nacházejících se v mozku, v míšní dřeni a v nervech končetin byla obsažena naprosto průsvitná viskózní kapalina, vždy však nezrnitá. Projevy pohybu této tekutiny Ehrenberg nepozoroval. Předpokládal, že senzorické nervy a sympatikus se skládají z členěné mozkové hmoty, obklopené trubicemi tvořícími obaly z pojivových vláken a cévních sítí, a jsou přímým pokračováním dřeňové hmoty mozku; pojmenoval je jako „Gliedernerven“ (článkovitá nervová vlákna). Druhým druhem nervové hmoty byly podle Ehrenberga rovné, jednotné a duté trubičky bez vložených kuličkovitých rozšíření, které pojmenoval jako jednoduché válcovité trubičky. Nacházely se především v nervových provazcích a byly obecně větší a tlustší než kloubovité trubičky. V některých případech pozoroval průchod kloubovitých trubiček do válcovitých, přičemž kloubovité trubičky postupně ztrácely svá korálkovitá rozšíření. Tyto trubičky se podle Ehrenberga odlišovaly od předchozího druhu hmoty rovněž tím, že obsahovaly viskózní, bílou, ale méně průhlednou dřeňovou hmotu. Pojmenoval je jako „Röhrennerven“ (trubicovitá nervová vlákna) a domníval se, že tvoří nervy zprostředkující pohyby. Třetí druh mozkové hmoty byl tvořen částečně substancí složenou z velmi drobných jemných zrn a částečně z jakési hrubší hmoty, vlastní především povrchovým vrstvám šedé hmoty mozku a mozečku. Je přitom zajímavé, že ve své práci z r. 1836 Ehrenberg vyobrazil v nervovém systému brouků a pijavek útvary, které se velice podobají obřím neuronům, dokonce obsahující buněčná jádra, avšak v samotném textu se těmito útvary podrobně nezaobíral (obr. 4A, a, b, c). Pouze v popisu k obrázkům uvedl, že „při mírném tlaku mezi sklíčky mohou být spatřeny uvnitř ganglia velké kyjovité útvary, průsvitné uprostřed, jinak zakalené, občas obsahující zrnitá tělíska; útvary byly často spatřeny i v jiných oblastech mozku, jejich vzájemný vztah pro mne zůstal nejasný“ (Ehrenberg, 1836). Jisté je, že přítomnost těchto útvarů v gangliích nižších živočichů mohla pravděpodobně podnítit podrobná mikroskopická studia nervového systému, která o několik let později prováděl J. E. Purkyně. Uvedenou skutečnost zhodnotil Purkyně ve svých pamětech následovně: „Teprv když Ehrenberg ve svém pojednání o mozku (přednášeno v akademii Berlínské již r. 1833) zvláštní tělíska v gangliích pijavky vypodobnil a je tělíska paličkovitá jmenoval, nepřiloživ jim zvláštní důležitosti, ani o jich významu něco pověděv, obrátil jsem svůj zřetel znova na tato tělíska a jmenoval jsem je, proto že v uzlích gangliových nervu sympathického hlavní látku činí, tělíska gangliová“ (Purkyně, 1858).

15

Obr. 4: 4A: Struktura nervové tkánì podle Christiana Ehrenberga (Ehrenberg, 1836). a – celkový pohled na nervové ganglion pijavky, ve kterém pøi mírném stisku ganglia mezi sklíèky lze pod mikroskopem pozorovat velké palicovité útvary. b – palicovité útvary nervového ganglia pijavky v jiném zobrazení. c – mozková hmota broukù r. Geotrupes, ve které jsou patrné velké palicovité útvary obsahující tmavé granule a svìtlý bod uprostøed. d – vnitøní struktura lidského ganglia obsahující nervová vlákna promíchaná s nìkolika zrny mozkové tkánì. e – struktura míšní tkánì ryb Cyprinus erythrophthalmus (perlín ostrobøichý). 4B: Struktura nervové tkánì podle Josepha Berrese (Berres, 1837). a – první typ kulièkovité nervové tkánì se nachází v periferních nervech a v centrální nervové soustavì. b – druhý typ nervové tkánì se nachází v periferních zakonèeních, v mozkových gangliích a v korové hmotì mozku. c – tøetí typ nervové tkánì se nachází v senzorických nervech, v bazálních gangliích a v hypofýze. d – nervová vlákna se skládají ze spojených kulièek pøipomínajících náhrdelníky s perlami. e – v korové hmotì mozku jsou vidìt zakonèení rozvìtvených nervových vláken obklopená neobvykle velkým množstvím kulièek. f – periferní zakonèení nervových vláken.

16


20. CHRISTIAN JOSEPH BERRES (1796–1844) Za jakousi pomyslnou tečku za koncem celého období kuličkovitých, korálkovitých a vlákenných představ o struktuře nervové tkáně lze považovat rozsáhlou práci vídeňského profesora anatomie Christiana Berrese „Anatomie mikroskopické struktury lidského těla“ (Berres, 1837). Berres se v r. 1839 rovněž proslavil jako průkopník mikrofotografie tkání prováděné metodou daguerrotypie. Podle jeho podrobné mikroskopické analýzy se nervová tkáň skládala buď z kuliček (váčků – Bläschen), kde rozlišoval dokonce 4 typy kuličkovité tkáně v šedé hmotě kůry a v senzorických nervech (obr. 4B, a, b, c), nebo z korálkovitých vláken (obr. 4B, d), kde rozlišoval 3 typy vláken v nervových provazcích a v páteřní míše. Ze zvláštní směsice nahromadění kuliček a vláken se podle něj skládaly zakončení nervů v mozkové tkáni (obr. 4B, e) a na periferii (obr. 4B, f). Pozoruhodný je Berresův pohled na propojení mezi jednotlivými elementy nervové tkáně a histologický předpoklad přítomnosti mezibuněčných spojení – synapsí, které byly definovány přibližně o sto let později. V mozku jako centrálním orgánu nervové soustavy bylo možné podle Berrese pozorovat nejen nervy, které přecházejí do jednotlivých nervových vláken, ale i velké množství cylindrických útvarů, které jsou na jedné straně spojeny s kuličkami nervových vláken před vstupem do bazálních ganglií, na straně druhé s kuličkami v korové hmotě nebo ve střední části bazálních ganglií (pravděpodobně nc. caudatus a thalamus – A. Ch.). Odtud pak vybíhají spojené nervové dráhy do vyšších pater mozku. Toto původní uspořádání, průběh nervových vláken a jejich začlenění v centrálním orgánu, je podle Berrese nejsilnějším potvrzením hypotézy, že tato vlákna zajišťují nepřerušenou komunikaci mezi určitým bodem v periferních částech těla a určitým bodem mozku. 21. ZÁVĚR Předchozí stručný přehled historie výzkumu mikroskopické stavby nervové tkáně dokumentuje, jakými malými krůčky, od Malpighiho až k Berresovi, postupovalo odhalování mikroskopické struktury nervové tkáně, které lze považovat za počáteční období jejího výzkumu. Z dnešního pohledu se zdá, že vědecká úroveň získaných poznatků není vysoká, nejen v důsledku nedokonalých zobrazovacích metod, ale především vzhledem k dobové úrovni zpracování nervové tkáně. V r. 1837 Ehrenberg zhodnotil uplynulé období výzkumu struktury nervové tkáně tak, že místo toho, aby se prováděl metodický výzkum založený na pevných základech organických procesů, pokračovala obhajoba dvou protichůdných názorů, přičemž oba považoval za chybné. Podle něj Barba a s ním mnoho věhlasných výzkumníků nadále obhajovali názor Torreho a Prochásky, tj. že základní stavbou nervové tkáně, včetně korové části mozku, jsou kuličky ve viskózní tekutině, zatímco na druhé straně stejně slavní a zasloužení badatelé tvrdili, že nepozorovali žádné kuličky, ale pouze vlákna. Další, podle Ehrenberga, váhali mezi těmito dvěma názory. Je tudíž zřejmé, že Československá fyziologie 63/2014 č. 1

ještě v r. 1837 nebyly názory na stavbu nervové tkáně ustálené, neboť získávané poznatky byly velmi často protichůdné a rozporuplné. V žádné publikaci, Malpighiem počínaje a Berresem konče, nebyly popsány žádné opravdové nervové buňky, s výjimkou obřích neuronů a mikroglií v gangliích plžů pozorovaných Dutrochetem a obřích nervových těl s jádrem v gangliích pijavek a brouků pozorovaných Ehrenbergem. Je nanejvýš pravděpodobné, že mikroskopická pozorování ovlivnilo spíše zpracování studované tkáně než použitá mikroskopická technika (Chvátal, 2013). Lze se domnívat, že u plžů, pijavek a brouků, kde není nutné vytvářet zvláštní podmínky pro uchování životaschopnosti tkání, bylo možné pozorovat buněčné elementy v gangliích, zatímco tkáň obratlovců, a zvláště tkáň lidská, byla ovlivněna buď autolýzou, použitím nevhodných roztoků, nebo byla rozdrcena v důsledku nevhodných manipulací. Jak upozornil Baker, v řadě publikací 18. a počátku 19. století se pro pozorované objekty běžně vyskytovaly výrazy „buňky“ nebo „buněčná tkáň“, ale zřejmě s pojetím buněk v moderním smyslu slova nemají nic společného, spíš by se mělo použít výrazu „buničitá“ tkáň (Baker, 1948). Navíc, je zcela evidentní, že to, co se nazývalo nebo i ještě dnes nazývá „kuličková“ („globulární“) teorie stavby tkání, se mnohdy považuje za předchůdkyni buněčné teorie. Avšak nelze než souhlasit s Bakerem v tom, že se jedná o nesprávnou interpretaci historických fakt. Podrobné studium původních textů naznačuje, že mnozí autoři již v začátcích mikroskopických studií živočišných tkání věděli o opravdických buňkách více, než oni sami tušili. Ve skutečnosti mnohé pozorované „kuličky“ nebo „zrníčka“ byly opravdovými buňkami a z tohoto pohledu učenci 18. a počátku 19. století byli svým způsobem na cestě pokroku. Lze proto konstatovat, že všechny uvedené studie, souběžně se zdokonalováním mikroskopických technik a technik zpracování a fixace živočišných tkání, určitým způsobem přispěly i k mikroskopickému studiu nervové a mozkové tkáně pozdějších badatelů. Získané poznatky spoluvytvářely živnou půdu pro celou řadu dalších neurohistologických objevů první poloviny 19. století, včetně nálezů Roberta Remaka, Jana Evangelisty Purkyně a jeho žáka Gabriela Gustava Valentina, jejichž významné objevy v období 1834–1837, a především objev stavby nervových vláken a nervových buněk, začaly novou kapitolu v mikroskopickém studiu struktury nervové tkáně a výraznou měrou přispěly k našim současným znalostem buněčné neuroanatomie.

doc. RNDr. Alexandr Chvátal, DrSc., MBA Oddělení buněčné neurofyziologie Ústav experimentální medicíny AVČR, v.v.i. Vídeňská 1083 142 20 Praha 4 – Krč a Ústav neurověd UK 2. LF V Úvalu 84 150 06 Praha 5 E-mail: [email protected] 17

LITERATURA

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17.

18. 19.

20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28.

29.

18

Alhazeni A. Opticae Thesaurus. Basileae: Per Episcopios 1572; 790. Baker JR. The cell-theory; a restatement, history and critique. Q J Microsc Sci, 89, 1948, s. 103-125. Barba A. Osservazioni microscopiche sul cervello e sue parti adjacenti. Napoli: Dai torchi di Saverio Giordano 1819; 71. Bentivoglio M. 1896-1996: the centennial of the axon. Brain Res Bull, 41, 1996, s. 319-325. Berres J. Anatomie der mikroskopischen gebilde des menschlichen körpers. Wien: Carl Gerold 1837; Bidloo G. Exercitationum Anatomico-Chirurgicarum. Lugdunum Batavorum: Jordanum Luchtmans 1708; 322. Bohadsch J. Dissertatio de utilitate electrisationis in arte medica seu in curandis morbis (1751). In: Klinkosch JT. Dissertationes medicae selectiones Pragenses. Pragae et Dresdae: Georgium Conradum Walther, 1775; 1-23. Bohadsch J, Watson W. An Account of Dr. Bohadsch‘s Treatise, Communicated to the Royal Society, Intituled, Dissertatio Philosophico-Medica de Utilitate Electrisationis in Curandis Morbis, Printed at Prague 1751: Extracted and Translated from the Latin by Mr. Wm. Watson, F. R. S. Phil Trans R Soc, 47, 1751, s. 345-351. Craigie D. Elements of anatomy, general, special, and comparative. Edinburgh: Adam and Charles Black 1838; 218. Dutrochet MH. Recherches anatomiques et physiologiques sur la structure intime des animaux et des végétaux, et sur leur motilité. Paris: J.B.Bailliere 1824; 250. Dutrochet MH. Mémoires pour servir a l‘historie anatomique et physiologique des végétaux et des animaux. II. Paris: J.-B. Bailliere 1837; 688. Ehrenberg CG. Nothwendigkeil einer feineren mechanischen Zerlegung des Gehirns und der Nerven vor der chemischen, dargestellt aus Beobachtungen. Annalen der Physik und Chemie, 28, 1833, s. 449-473. Ehrenberg CG. Beobachtung einer auffallenden bisher unerkannten Structur des Seelenorgans bei Menschen und Thieren. Berlin: Königlichen Akademie der Wissenschaften 1836; 87. Ehrenberg CG. Observations on the structure hitherto unknown of the Nervous System in Man and Animals. The Edinburgh Medical and Surgical Journal, 48, 1837, s. 257-305. Finger S, Piccolino M, Stahnisch FW. Alexander von Humboldt: Galvanism, animal electricity, and self-experimentation. Part 1: Formative years, naturphilosophie, and galvanism. J Hist Neurosci, 22, 2013a, s. 225-260. Finger S, Piccolino M, Stahnisch FW. Alexander von Humboldt: Galvanism, animal electricity, and self-experimentation. Part 2: The electric eel, animal electricity, and later years. J Hist Neurosci, 22, 2013b, s. 327-352. Flemyng M. An introduction to physiology: being a course of lectures upon the most important parts of the animal oeconomy: in which the nature and seat of many diseases is pointed out, and explained; their curative indications settled; and the necessary connexion between regular practice, and a knowledge of the structure and uses of the parts is evinced, and illustrated. London: J. Nourse 1759; 396. Fontana F. Novae coelestium terrestrium rerum observationes, et fortasse hactenus non uulgatae. Neapoli: Gaffarum 1646; 157. Fontana F. Traité sur le vénin de la vipere sur les poisons americains sur le laurier-cerise et sur quelques autres poisons végetaux: on y a joint des observations sur la structure primitive du corps animal : Différentes expériences sur la reproduction des nerfs et la description d‘un nouveau canal de l‘oeil. Tome II. Florence: chez Nyon l‘Ainé 1781; 371. Garrison FH. An introducrion to the history of medicine. Philadelphia, London: W.B. Saunders Company 1921; 942. Goldensohn ES. Animal electricity from Bologna to Boston. Electroencephalography and clinical neurophysiology, 106, 1998, s. 94-100. Gross CG. Brain, Vision, Memory: Tales in the History of Neuroscience. MIT Press 1999; 255. Gross CG. Malpighi‘s cortical glands. Cortex, 47, 2011, s. 903-904. Harris H. The Birth of the Cell. New Haven and London: Yale University Press 2000; 212. Hodgkin T, Lister JJ. Notice of some Miscroscopic Observations of the Blood and Animal Tissues. The Philosophical Magazine, 2, 1827, s. 130-138. Home E. The Croonian Lecture. Experiments and observations upon the Structure of Nerves. Phil Trans R Soc, 89, 1799, s. 1-12. Home E. The Croonian Lecture: On the Irritability of Nerves. Phil Trans R Soc, 91, 1801, s. 1-22. Home E. The Croonian Lecture: Microscopical Observations on the Following Subjects. On the Brain and Nerves; Showing That the Materials of Which They are Composed Exist in the Blood. On the Discovery of Valves in the Branches of the Vas Breve, Lying between the Villous and Muscular Coats of the Stomach. On the Structure of the Spleen. Phil Trans R Soc, 111, 1821, s. 25-46. Home E. The Croonian Lecture: On the Internal Structure of the Human Brain, When Examined in the Microscope, as Compared with That of Fishes, Insects and Worms. Phil Trans R Soc, 114, 1824, s. 1-10.

30. 31. 32. 33. 34. 35. 36. 37. 38. 39.

40. 41. 42.

43. 44. 45. 46. 47. 48. 49. 50. 51. 52. 53. 54.

55. 56. 57. 58. 59.

60.

Chvátal A. Jiří Procháska (1749-1820) II.: Struktura nervové tkáně. Českoslov Fyziol, 62, 2013, s. 62-76. Kruta V. Med. Dr. Jiří Procháska 1749-1820. Život - dílo - doba. Praha: ČSAV 1956; 258. Malpighi M. An account of some discoveries concerning the brain, and the tongue, made by signior Malpighi, Professor of Physick in Sicily. Phil Trans R Soc, 2, 1666, s. 491-492. Mayall J. Cantor Lectures on the Microscope. Journal of the Society of Arts, 34, 1886, s. 987-997. Meynell G. Francis Bauer, Joseph Banks, Everard Home and others. Arch Nat Hist, 11, 1983, s. 209-221. Milne Edwards H. Mémoire sur la structure élémentaire des principaux tissus organiques des animaux. Paris: 1823; 67. Monro A. The anatomy of the human bones, nerves and lacteal sac and duct. Edinburgh: G. Hamilton and J. Balfour 1763; 405. Monro A. Observations On The Structure And Functions Of The Nervous System. Illustrated With Tables. Edinburgh: William Creech and Joseph Johnson 1783; 176. Nollet M. Essaai sur l‘electricité des corps. Paris: Freres Guerin 1746; 283. Piccolino M. The taming of the electric ray: From a wonderful and dreadful „Art“ to „Animal Electricity“ and „Electric Battery“. In: Whitaker H, Smith CUM, Finger S. Brain, Mind and Medicine: Essays in Eighteen Century Neuroscience. New York: Springer Science + Business Media, 2007; 125-144. Pristley J. The history and present state of electricity, with original experiments, Vol. 1. London: C. Bathurst and T. Lowndes 1775; 569. Prochaska G. De structura nervorum. Tractatus anatomicus. Vindobonae: Rudolphum Graeffer 1779; 137. Prochaska G. De functionibus systematis nervosi. In: Adnotationum academicarum Fasciculus tertius. Praha: Wolfgang Gerle, 1784; 1-164. Petráň M, Gutmann A, Servít Z, Úvaha o funkcích nervové soustavy, Praha: ČSAV, 1954. Purkyně JE. Der microtomische Quetscher ein bei microscopishen Untersuchungen unentbehrliches Instrument. Müller‘s Archiv, 1834, s. 385-390. Purkyně JE. Podrobné zprávy o mojích starších i novějších literárních, zvláště přírodních pracích. Živa, 6, 1858, s. 36-45. Rakovská L. Město Valtice a jeho osobnosti. Valtický zpravodaj 3, 2013, s. 7-8. Raspail FV. Nouveau système de chimie organique, fondé sur des méthodes nouvelles d‘observation. Paris: J. B. Bailliere 1833; 688. Rudolphi KA. Grundriss der Physiologie. Berlin: Ferdinand Dümmler 1821; 305. Scheiner C. Rosa Ursina, sive Sol ex admirando Facularum et Macularum suarum phoenomeno varius à Christophoro Scheuner. Bracciani (Italy): Andream Phaeum Typographum Ducalem 1626; 828. Schickore J. Error as Historiographical Challenge: The Infamous Globule Hypothesis. In: Hon G, Schickore J, Steinle F. Going Amiss In Experimental Research. Springer Netherlands, 2009; 27-45. Schneider KC. Lehrbuch der vergleichenden histologie der tiere. Jena: Gustav Fischer 1902; 1015. Smolík J. Dějepis čoček a jednoduchého drobnohledu zvlášť. Živa, 9, 1861, s. 14-24. Studnička FK. Aus der Vorgeschichte der Zellenteorie. H. Milne Edwards, H. Dutrochet, F. Raspail, J. E. Purkinje. Anat Anz 73, 1932, s. 390-416. Torre GMD. Nuove Osservazioni Microscopiche. Napoli: C. R. Somasco 1776; 187. Treviranus GR. Ueber die organischen Elemente des thierischen Körpers. In: Treviranus GR, Treviranus LC. Vermischte Schriften anatomischen und physiologischen Inhalts Vol I. Göttingen: Johann Friedrich Röwer, 1816; 117-143. Treviranus GR. Beiträge zur Aufklärung der Erscheinungen und Gesetze des organishen Lebens. Bremen: Johann Georg Heyse 1835; 440. Van Helden A. The invention of the telescope. Philadelphia: American Philosophical society 1977; 67. van Leeuwenhoek A. Microscopical observations of Mr. Leewenhoeck, concerning the optic nerve, communicated to the publisher in Dutch, and by him made English. Phil Trans R Soc, 10, 1675, s. 378-380. van Leeuwenhoek A. Send-brieven, zoo aan de hoog edele Heeren van de Koninklyke Societeit te Londen. Te Delft: Adriaan Beman 1718; 490. van Leewenhoek A. An Abstract of a Letter of Mr. Anthony Leewenhoek Fellow of the R. Society; Concerning the Parts of the Brain of Several Animals; The Chalk Stones of the Gout; The Leprosy; And the Scales of Eeles. Phil Trans R Soc, 15, 1685, s. 883-895. Wenzel J, Wenzel C. De penitiori structura cerebri hominis et brutorum. Tubingae: Cottam 1812; 443.


Výzkum struktury nervové tkáně I.: od Marcella Malpighiho ( ) k Christianovi Berresovi ( )

Recommend Documents