Vysoká škola polytechnická Jihlava. Bakalářská práce

Vysoká škola polytechnická Jihlava

Bakalářská práce

Alena Jandová JIHLAVA 2009

Vysoká škola polytechnická Jihlava obor finance a řízení

Grafologie v praxi

Vedoucí BP: PhDr. Eva Půlkrábková Vypracovala: Alena Jandová Jihlava, 2009

Prohlášení Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci s názvem “Grafologie v praxi“ zpracovala zcela samostatně a použila jsem jen uvedených pramenů a literatury a pod vedením svého vedoucího bakalářské práce.

Alena Jandová Č. Armády 930 517 21 Týniště nad Orlicí

.

Poděkování Chtěla bych poděkovat vedoucí práce PhDr. Evě Půlkrábkové, s jejíž pomocí jsem mohla dovést práci s názvem „ Grafologie v praxi“ do takovéto podoby, v jaké jí vidíte dnes. Stejně tak bych chtěla své poděkování věnovat paní grafoložce magistře Leitnarové za náměty, cenné rady a množství poskytnutých informací.

Osnova 1. Úvod 2. Teoretická část. 2.1 Osobnost z psychologického hlediska, vymezení pojmu osobnost 2.2 Struktura osobnosti 2.3 Psychické vlastnosti osobnosti 2.4 Rysy osobnosti 2.5 Funkční složky osobnosti 2.6 Psychologické typy osobnosti 2.7 Techniky posuzování osobnosti 2.8 Řeč těla v oblasti nonverbální komunikace 2.9 Metody posuzování osobnosti 2.10 Testové metody 2.11 Chyby v posuzování druhých 2.12 Celkový způsob vystupování 2.13 Písemný a grafický projev 2.14 Příklady některých projektivních testů 2.15 Grafologie 3. Grafologie v praxi 3.1 Grafologie a personalistika 3.2 Pravidla použití grafologie při výběru zaměstnanců 3.3 Výběr vhodného grafologa 3.4 Příklad pro výběr uchazečky na místo asistentky 4. Závěr

Anotace Bakalářská práce na téma „Grafologie v praxi“ se zabývá procesem výběru zaměstnanců s použitím grafologických rozborů písma uchazečů o zaměstnání. Práce je rozdělena do dvou částí: teoretické a využití grafologie v praxi. Teoretická

část,

je

zaměřena

na

psychologii

a

vystupování

osobnosti

z psychologického hlediska. V první kapitole jsem vymezila pojem osobnost. V druhé části jsem popsala její strukturu. Další kapitoly popisují její psychologické vlastnosti, rysy, funkční složky, psychologické typy, techniky při jejím posuzování. V osmé kapitole jsem popsala řeč těla v oblasti nonverbální komunikace a její typy komunikace. Následující kapitola obsahuje metody posuzování osobnosti. Dále jsem se zaměřila na konkrétní testové metody, jejich reliabilitu a validitu. V jedenácté kapitole jsem upozornila na chyby, kterých se při posuzování lidí dopuštíme. V dvanácté kapitole jsem se zaměřila na celkový způsob vystupování osobnosti a uvedla konkrétní příklady.Následující kapitoly už se týkají písemného projevu, kde jsou popsány příklady některých projektových testů. Praktická část poukazuje na využití metody grafologie v personální práci. Tato část obsahuje pravidla použití grafologie při výběru zaměstnanců, výběr vhodného grafologa. V poslední kapitole jsem použila zkušenosti grafologů, které si firmy objednávají pro výběr nových zaměstnanců.

Annotation The dissertatin on the topic „Grafologie v praxi“ is dealing with case of selection employees using handwriting analyses writing of aspirants. Work is splitted into two parts: teoretical and practical. Teoretical part is directing on psychology and style of personality from psychological aspekt. I delimitated in the first chapter the conception personality. In the second part I described the structure of personality. Another chaps describing the psychological characteristics, the lines, the functional components, the psychological types, the techniques in critize. In the eighth chapter I described language of body in the place nonverbal communication and her types communication. The next chapter contain methods

of critize personality. Farther I targeted on concrete test methods, their reliability and validity. In the eleventh chapter I advised on mistakes which we commit at critize of the people. In the twelfth chap I located on general technique behaviour of personality and I introduced the concrete examples. Following chapters are refering already written display where are described examples some project tests. Practical part adverted to improvement of method graphology in personál work. This part includes the rules of using graphology at the choice of employees, the choice of suitable graphologist. In the last chap I used the experience of graphologists who the firms order for selection a new employees.

Obsah Úvod........................................................................................................................................... 9 1. Osobnost z psychologického hlediska............................................................................... 10 1.1. Vymezení pojmu osobnost ............................................................................................ 10 1.2 Struktura osobnosti......................................................................................................... 11 1.3 Psychické vlastnosti osobnosti ....................................................................................... 12 1.4 Rysy osobnosti ............................................................................................................... 13 1.5 Funkční složky osobnosti ............................................................................................... 16 1.6 Psychologické typy osobnosti ........................................................................................ 24 1.7 Techniky posuzování osobnosti ..................................................................................... 29 1.8 Řeč těla v oblasti nonverbální komunikace.................................................................... 31 1.9 Metody posuzování osobnosti........................................................................................ 37 1.10 Testové metody ............................................................................................................ 39 1.11 Chyby v posuzování druhých....................................................................................... 44 1. 12 Celkový způsob vystupování ...................................................................................... 47 1. 13 Písemný a grafický projev........................................................................................... 54 1.14 Příklady některých projektivních testů......................................................................... 55 1. 15 Grafologie.................................................................................................................... 60 2. Grafologie v praxi............................................................................................................... 62 2.1 Grafologie a personalistika............................................................................................. 64 2. 2. Pravidla použití grafologie při výběru zaměstnanců.................................................... 66 2.3 Výběr vhodného grafologa............................................................................................. 68 2.4 Příklad pro výběr uchazečky na místo asistentky .......................................................... 69 Závěr........................................................................................................................................ 73 Seznam použitých pramenů a literatury.............................................................................. 75 Seznam příloh ......................................................................................................................... 76

Úvod Bakalářsko práci na téma „Grafologie v praxi“ jsem se rozhodla psát na základě mého zájmu o tuto metodu. Tato metoda mě zaujala již před třemi roky, kdy jsem psala svou diplomovou práci na Vyšší odborné škole Jihlava, kde jsem se touto metodou zabývala zcela z jiného pohledu. Sama jsem si v této diplomové práci podle shrnutých všech znaků důležitých pro písemný rozbor, zkusila vyhodnotit ručně psaný životopis a porovnat ho s vyhodnocením osobnostního dotazníku u téže osoby, a přesvědčila jsem se o velmi úspěšném využití této metody. Psychologický profil, který byl těmito dvěmi metodami získán, nevykazoval zjevné diskrepance. Nyní jsem se ve své bakalářské práci zaměřila na její využití v praxi, zda je již této metody

v personalistice více využíváno a jak často se s touto metodou můžeme u

přijímacího řízení setkat. Při personálním výběru pracovníků musí personální oddělení posuzovat nejen odborné, ale i osobnostní charakteristiky uchazeče, jeho potencionál a flexibilitu. Procedury a metody výběru zaměstnanců musí být předem stanoveny. Pro objektivní posouzení uchazečů je třeba použít kombinaci několika metod. Do výběrového procesu je v dnešní době častěji zařazován i grafologický rozbor písma ve spolupráci s ostatními metodami. Cílem této práce je posouzení validity metody grafologie při výběru zaměstnanců.

1. Osobnost z psychologického hlediska 1.1. Vymezení pojmu osobnost Osobnost je sjednocený celek psychického a organického, získaného a vrozeného, který je pro dané jednotlivce typický, projevuje se v jeho jednání a chování. Hlavním ukazatelem je vlastní „já“, které se projevuje v sebeuvědomování proti neuvědomování si vlastního chování a prožívání, ale i v jejich ovládání a usměrňování. Funguje zde tzv. seberegulující systém, který znamená,že vyspělá osobnost dokáže volit mezi hodnotami a také se jimi řídí. Další část osobnosti je psychofyzická. Přes psychiku způsobují psychosomatické choroby problémy s fyzičkou i obráceně. Tělesná konstituce je vnější vzhled, tvář, různé úpravy zevnějšku, oblečení, řeč těla, mimika tváře, a ostatní psychické stavy a vlastnosti. Je to vlastně projev celého organismu. Velkou roli zde také hraje slučování vrozeného a získaného v jeden celek. Vrozené je původní a zděděné, jsou to nepodmíněné reflexy, pudy, instinkty, některé základní city. Získané je rozvinuté a osvojené během vývoje. Geneticky podmíněné je dále rozvíjející se, např. hudební sluch. Osvojené není geneticky podmíněné. Objevují se různé definice psychologie osobnosti a pojmu, vyjadřující hlavní rozdíly v přístupu k osobnosti jako tématu psychologie a vyplývající z odlišného pojetí psychologie jako vědy, tj. její metodologie a jejího předmětu. Například podle G. Murphyho jsou 3 možná pojetí osobnosti. První pojetí je to,že osobnost je rozlišitelný jedinec v termínech kvantitativních a kvalitativních odlišností, v nichž se tedy liší od ostatních jedinců. Druhé pojetí osobnosti je strukturovaný celek, který je definovatelný v termínech jeho vlastních odlišitelných strukturních základů. Třetí pojetí osobnosti je strukturované podle organismu a prostředí, jehož každé pojetí je v dynamickém pojetí každým dalším pojetím. Psychologie osobnosti je pak určována tím, jak má být osobnost pojata a jak má být studována.

1.2 Struktura osobnosti Struktura osobnosti je celek, který je složený z určitých složek. Každá ta složka má svou specifickou funkci. Struktura osobnosti sjednocuje složku psychickou, sociální a biologickou. V psychologii ten to pojem vyjadřuje vnitřní uspořádání osobnosti, tzn. skladbu jejích dispozic, prvků, které jsou chápany jako elementy funkcí různých kategorií, např. motivace, výkonu, schopností, postojů, temperamentu). E. Roth ukazuje na to,že v psychologii je používán pojem struktury osobnosti ve více různých významech, a sám pak vymezuje strukturu jako výstavbu osobnosti, která je vytvářená různými obecnými základními znaky. Pak zde existují různé modely struktury osobnosti, např. faktorově analytický, který chápe osobnost jako navzájem nezávislých nebo systém vzájemně propojených faktorů (jednání, postoje). Dalším modelem je psychoanalytický, který chápe osobnost jako systém tří psychických aparátů odlišných funkcí, které zastupují morálka, pudy a osobní zkušenosti s realitou. Prvky struktury osobnosti – dispozice různých druhů, které představují psychické vlastnosti osobnosti a různě se třídí podle svých funkcí ( temperament, schopnosti, atd). Mohou se sdružovat v určité typy osobnosti Výkonové vlastnosti osobnosti, určují, jak může být osobnost úspěšná při výkonu určité činnosti, patří sem např. schopnosti, vědomosti, vlohy, návyky a dovednosti. a) Schopnosti – psychické vlastnosti, které dávají člověku možnost naučit se a vykonávat různé činnosti. Úzce s nimi souvisejí dovednosti a vědomosti. b) Vlohy – jsou to vrozené předpoklady, které jsou důležité pro utváření schopnost. Souhrn vloh nazýváme nadání. V případě, že je vyšší nadání nazývá se talentem, když je mimořádně rozvinutý talent pak je nazýván genialitou. c) Indispozice – je dlouhodobá (hudební,sportovní …), je to podrobnější vytyčení jednotlivostí. Psychická struktura osobnosti je tedy tvořena vlastnostmi a rysy osobnosti.

1.3 Psychické vlastnosti osobnosti

Jsou relativně trvalé vlastnosti, které ovlivňují prožívání a myšlení, na jejichž základě můžeme předpovídat, jak bude člověk jednat a jak se zachová. Psychologie nezkoumá jen určité psychické procesy a jejich typická spojení, která se dají pozorovat při složité činnosti člověka, ale i psychické vlastnosti, které lidskou osobnost charakterizují, jsou to např. zájmy, sklony, temperament, charakter a schopnosti). Nedají se najít dva lidé, kteří by měli stejné psychologické vlastnosti. Každý člověk se liší mnoha zvláštnostmi od ostatních. Ty to zvláštnosti tvoří souhrn jeho individuality. Psychické vlastnosti nejsou člověku dány, ale vypracovávají a utvářejí se během života. Člověk nemá zcela neměnné vlastnosti. Dokud lidská osobnost žije, tak se stále vyvíjí a tedy se také mění. Žádná psychická vlastnost není vrozena. Na svět se nerodíme již s hotovými schopnostmi a rysy charakteru.Vrozeny mohou být pouze některé fysiologické a anatomické vlastnosti organismu, také některé vlastnosti smyslových orgánů, či nervové soustavy. Anatomicko-fysiologické vlastnosti, které jsou vrozené,nazýváme vlohami. Všeobecné vlastnosti v určitém stupni existují u každého jedince, a pokud se nacházejí ve středních hodnotách, jejich projevy závisí více na situaci než když existují v hodnotách krajních. Jako například, když má člověk sklon ke vzteku, prchlivost se může projevit v mnoha různých situací, zatímco klidný člověk ve většině dráždivých situací zachovává klid. Ve vztahu obecných a specifických vlastností se projevuje rozdíl reálných a logických vztahů. Např. sklon k podvádění v logickém smyslu má různé specifické sklony, a je jasné, že nemůže jít o obecnou vlastnost, protože zde vstupují do hry velmi odlišné motivy, podvodník je většinou specialista. Další případem může být odvážnost, pohotovost podstupovat riziko. V jistém smyslu, je ale známo, že souvisí se silou motivu výkonu, tzn. lidé, kteří mají silnou potřebu úspěchu riskují neradi. Může zde být však i rozdíl v tom, pro koho je jedinec ochoten riskovat. Rozlišení obecných a společných vlastností, znamená to, že každá vlastnost je individualizovaná, ale může současně také vytvářet typ, např. typ agresivního intrikána.

1.4 Rysy osobnosti Rysy osobnosti jsou psychické vlastnosti člověka, které se projevují jednáním a chováním, Jsou příznačné pro určitého jedince, odlišují se těmito vlastnostmi od ostatních. Některé rysy jsou ovlivněny výchovou a sociálním okolím, jiné jsou více determinovány vrozenými předpoklady. Rozlišují se dvě základní skupiny rysů osobnosti – temperamentové a charakterové. Při třídění rysů lze vycházet z různých hledisek, např. S.L. Rubinštejn vychází ze 3 otázek, kterými definuje kategorii psychických vlastností osobnosti. První otázka se týká zaměřenosti, potřeb, zájmů, postojů, atd…O co člověk usiluje, co chce. Druhá se týká schopností, čeho je člověk schopen ve smyslu výkonnostním. A na konec třetí otázka je zaměřena na charakter. Jaké postoje a tendence zůstaly v něm jako základní zvláštnosti jeho osobnosti. G.P. Guilford mluví o obecných aspektech osobnosti. Dospívá k identifikaci následujících modalit, které zahrnují fyzickou dimenzi osobnosti. 1. dimenze je fyziologie, 2. schopnosti, 3. morfologie, 4. potřeby, 5. zájmy, 6. postoje a 7. temperament. Naproti tomu H. Remplein rozlišuje následující individuální zvláštnosti osobnosti. První zvláštností je vitalita, kterou tvoří vzrušivost a především popudy. Další zvláštností je temperament, je formální prožívání hybností a pohybů. Třetí je charakter, zvláštnost která se týká snah a chtění. Další je nadání, týkající se paměti, fantazie a myšlení. Nejednodušší třídění je omezeno na kategorie schopností, temperamentu a volních vlastností. K. Balcar mluví o obsahovém rozboru osobnosti a dospívá k pojmům temperament, poznání a motivace. Je důležité tedy říci, že uvedené třídy rysů vyjadřují vzájemně propojené složky, které vyjadřují různé aspekty obsahového rozboru osobnosti.

Charakter Je souhrn psychických vlastností, které umožňují řízení a kontrolu chování či jednání člověka podle morálních a společenských požadavků. Na rozdíl od temperamentu jsou tyto vlastnosti získané, utváří se tedy převážně působením výchovy.Charakter v yjadřuje vztah člověka k sobě samému, k druhým lidem, k práci, k prostředí. Například ve vztahu k práci rozhodují tyto vlastnosti, spolehlivost, odpovědnost, píle, snaživost, aktivita. Podstata charakteru je různými psychology vysvětlováno různě. H. J. Eysenck chápe podstatu charakteru ve vůli, ve tlumení pudových impulzů z hlediska osobní morálky nebo z hlediska principu reality. Charakter je zde vyznačován jako systém zábran projevit

pudová hnutí. Vůle souvisí s prosazováním životních cílů, které se týkají dominance určitých hodnot a jsou pokládány za nejvíce žádoucí (láska k jiné osobě, blahobyt, zdraví….). H. Remplein ho vymezuje jako relativní konstantu osobního chtění a cítění hodnot. Ph. Lersch vymezuje charakter jako souhrn duševních vlastností. Podle A. Žehlena je charakter chápán jako systém naučených způsobů chování a zvyků. Nejpřesnější vyjádření ale podává Allport, který říká, že v charakteru je obsažená celá osobnost. To znamená, že jsou v něm obsaženy všechny dílčí složky či systémy, jako jsou postoje, motivy, temperament, schopnosti, motivy, inteligence. R. Stagner chápe charakter především tak,že vypovídá o chování individua, do jaké míry je přizpůsobený k místním zvyklostem a mravům. Když se jedinec chová podle těchto standard, můžeme o něm říci, že má dobrý charakter. To znamená tedy, že je charakter chápán jako chování které je v souladu s očekáváním, které na jedince klade společnost. Používá se i tzv. pevný charakter, který se projevuje u člověka, co si jde vytrvale za svým cílem, překonává obtíže a prosazuje své záměry, člověk který ovládá své impulzy, než aby je uvolnil k nezodpovědnému bezohlednému jednání. Pokud se tedy člověk chová opačně, že tu bylo řečeno, je považován za bezcharakterního. Individuální rozdíly můžeme objevit už u novorozenců, které se zvětšují s vlivem zkušeností a věkem. Formulují ho tedy individuální zkušenosti, to je dokázáno souvislostmi mezi určitými zkušenostmi a určitými rysy charakteru. Existují různé charakterové systémy, které jsou vytvořené německými psychologycharakterology,

orientované

na

vnitřní

duševní

život

člověka.

Za

jeden

z nepropracovanějších je považována charakterologie od Klagesova. Klages se zabýval i grafologií a vytvořil pojetí psychologického výkladu rukopisu. Podle něho byl charakter chápán jako individuální já. V charakteru zdůvodňuje funkci chtění a citů. Francouzský charakterolog R. Le Senne se pokusil vytvořit následující typy charakteru: •

Sentimentální typ, který se vyznačuje špatnou adaptabilitou, silnou emotivitou, útěky do ústraní, je často skleslý, lpí na minulosti, tedy na vzpomínkách.

•

Nervózní typ se vyznačuje rychlím střídáním citů, nemá stálé city, je impulzivní, rád hledá senzace, je náladový, nepraktický, velmi těžko chápe druhé.

•

Cholerický typ je výbušný, těžko se ovládá, je eroticky založený, smyslný, rád je populární, má rád tedy společnost, může být morálně či myšlenkově povrchní.

•

Vášnivý typ se vyznačuje energií, je ovládaný vášní, většinou bývá tvrdý a bezohledný.

•

Apatický typ je stereotypní, většinou sklesle naladěný, těžko se prosazuje, je konzervativní.

•

Flegmatický typ se vyznačuje malou emotivností, lpí na minulosti, často pochybuje, je chladný, ale vcelku aktivní.

•

Amorfní typ je vitální, má slabé city a pomalé reakce, je egoisticky založený.

1.5 Funkční složky osobnosti Emocionalita Je zvláštním charakteristickým znakem temperamentu, jejíž zkladní znakem jsou emoce. Emocionalita je chápána jako citlivost vůči situacím, které nějakým způsobem vzbuzují emoce. K. Pawlik zdůrazňuje emoce jako rozhodující složku lidské psychiky. Se sílou a kontrolou reakcí emocionality souvisí primární faktory emocionality, kterými jsou: osvobození se od deprese, emocionální stabilita, osvobození od objektivita a nervozity. Jako primární faktor je i brána emocionální integrace(síla ega), která silně nasycuje tyto rysy osobnost: vyrovnaný, klidný, málo kolísavé nálady, uvolněný, trpělivý, zřídka nervózní, ve svých citech není tak lehce zranitelný. Dalším faktorem je nedůvěra, ta souvisí s následujícími rysy: nedostatek pohotovosti pro pomoc ostatním, málo tolerance vůči ostatním, žárlivost, hledání chyb na druhých, zlomyslnost. Bázlivost, je dalším z faktorů, ta souvisí se sníženou sebedůvěrou a s pocitem viny, projevuje se jako deprimovanost, úzkost, bojácnost, pochybení o svých schopnostech při zvládnutí obtížných situací. Dále je to napětí (nervozita), projevující se zvýšeným emočním napětím osobnosti a prudkými změnami nálad. Tato osobnost je lehce zmatená, snadno se poleká nebo rozptýlí, trpí často neodůvodněnými starostmi, také si stěžuje na nespavost.Toto je hlavní indikátor neuróz. Pátým primárním faktorem je sebekontrola(sebeovládání), projevující se těmito vlastnostmi osobnosti: zkouší známé problémy řešit novým způsobem, drží sliby, více spoléhá na zajištění než na své štěstí, je energický. Může získat i sekundární faktory emocionality, které jsou na sobě nezávislé. Týká se tzv. neurocinismu, souvisejícím s menší flexibilitou myšlení a vnímání, nedostatečnou koncentrací a redukovanou odolností vůči tělesnému psychickému stresu. Emocionální labilita může být získána jako důsledek dlouhodobého vystavování stresovým vlivům. Když je emocionalita trvalejší vlastnost osobnosti, určuje především dynamiku prožívání emocí, tzn. hloubku prožívání, citlivost, přiměřenost emočních reakcí dané situaci. Dále určuje i sklon k jedné ze tří prvotních emocí: strachu, radosti a hněvu. Kdo má sklon ke strachu, pořád si nachází důvod, aby se něčeho bál, všude vidí těžkosti a nebezpečí. Naopak pak ten který má sklon k radosti, rychle zapomíná na nesnáze a je neustále v radostné náladě. Ten kdo má skon ke hněvu, toho i ty nejmenší překážky rozlobí a nesnáze ho činí až předrážděným. Emoce vlastně rozhodují o tom, co se člověk naučí, určují volbu jeho cílů a prostředků, rozum tedy často vystupuje ve službách emocí. Jsou

surovinou, z níž zkušenosti formují tvar osobnosti. Temperament se vývojem přetváří v emocionalitu(systém emoční výbavy osobnosti), která je rozhodujícím činitelem v chování osobnosti.

Inteligence Mentální výkony člověka i chování zvířat v určitých problémových situacích, kdy je za potřebí dosáhnout nějakého cíle určitými prostředky, které mají být stanoveny a mají něco společného, je to obecná schopnost chovat se adaptivně a účelně. Tuto schopnost nazval již v minulém století inteligencí filozof a sociolog H. Spencer a na začátku našeho století začala být systematicky zkoumána a měřena. Jako obecnou schopnost psychického přizpůsobení se člověka novým životním podmínkám a úkolům, ji chápal W. Stern. Existují různé definice inteligence. První pojetí vychází z inteligence jako obecné schopnosti adaptace, které existující vedle specifických schopností. Druhé pojetí udává, že inteligence je komplex dá se říci, nezávislých faktorů adaptace nebo mentálního výkonu. Byla učiněna již celá řada pokusů, které měli definovat pojem inteligence, však každý z těch to pokusů je určitým způsobem sporný. Proto v určitém smyslu stále platí, že inteligence je měřitelná kapacita, uplatňovaná v testech inteligence. V praxi se ujalo pojetí inteligence, v podání tvůrce známých testů D. Wechsler, který říká, že inteligence je globální nebo úhrnná schopnost jedince účelně jednat, vypořádat se účinně s okolím a rozumně myslet. Toto pojetí zpřesňují znaky inteligentního chování, stanovené H. J. Eysenckem. První podání mluví o dobré orientaci a dobrém myšlení, to znamená, že jedinec je soudný, má přesné vyjadřování a je pohotový. Druhé pojetí vymezuje dobrou paměť a ostré vnímání, tj. přesné a pohotové vybavení si informace z paměti. Třetím pojetím je koncentrované zaměření na určitý objekt činnosti s rychlím, pružným a správným myšlením. Inteligence je tu chápána jako schopnost jak se jedinec vyrovná s životními problémy a úkoly. V oblasti inteligence se dále uvažuje i se vztahem dědičnosti a prostředím, ale opět bez problému nelze určit váhu obou faktorů. Obecně se říká, že jak přibývá věk tak vliv dědičnosti ubývá, tzn. že se stále více uplatňuje zkušenost, která je formovaná prostředím. Faktor dědičnosti je některými psychology přeceňován. Např. podle C. Burta má dědičnost asi 80% vlivu a 20% vlivu připadá na prostředí. Rozhodující vliv dědičnosti prokazují křížové experimenty se zvířaty, např. s pokusnými krysami, tyto výsledky však nelze aplikovat na člověka. Experimenty se dělají s chytrými a hloupými samičkami a samečky. Chytré samičky se pak spárují s chytrými samci a jejich potomstvo je dále testováno, třídí

se na chytré a hloupé, proces se dále opakuje . V poslední kole a to sedmém jsou potomci chytrých párů všichni chytří a hloupých párů hloupí. U člověka se výzkum soustředí dvojím přístupem, zjišťují se korelace mezi inteligencí rodičů, dětí a na výzkum jednovaječných dvojčat, které však žijí v úplně odlišném prostředí. Mezi jednovaječnými dvojčaty je korelace inteligence o něco vyšší než 0,90, když však žijí v odlišném prostředí, klesá na 0,75, u dvojvaječných dvojčat a sourozenců, kteří žijí v jiném prostředí je korelace ještě nižší a to 0,40, jinak se normálně pohybuje kolem 0,54 až 0, 62. R.Meili tedy z tohoto výsledku usuzuje, že lze polovinu až ze dvou třetin připsat vlivu prostředí. Od začátku minulého století se v psychologii používají k měření inteligence „testy inteligence“. Základem pro toto testování jsou standardizované podněty, jsou to úkoly, které vyžadují výkonové a verbální reakce činnostního druhu. Vlastně jde o mentální výkony, které jsou hodnoceny podle přísných kritérií skórem, to je podkladem pro výpočet inteligenční úrovně. Inteligence je vyjadřována „inteligenčním kvocientem“(IQ), vyjadřuje poměr chronologického a mentálního věku. Skutečnou úroveň dosaženého mentálního vývoje vyjadřuje mentální věk. Chronologický věk je skutečný kalendářní věk jedince. Když se zjistí hodnota tak ta se pak dále pro odstranění zlomku násobí stem. Mentální věk IQ =

* 100 Chronologický věk

Průměrné IQ se pohybuje kolem sta a ukazuje na to, že mentální věk odpovídá chronologickému věku. Hodnota IQ se může s věkem měnit, není tedy stejná, změna může být nejvýše o + 8 stupňů IQ. Osoby, které mají IQ nižším než 70 se označují za slabomyslné, jsou to debilové (slabomyslní), imbecilové(středně slabomyslní) a dále pak idioti(těžce slabomyslní). Debilové se ještě v určité míře nechají vzdělávat a jsou vychovatelní, imbecilové jsou již v omezené míře vychovatelní a idioti se vychovat nedají, u těch to lidí se nedají naučit ani jednoduché hygienické návyky. Dále zde existuje i tzv. sociální inteligence , ta se od obecné inteligence liší. Je to schopnost moudrého jednání v lidských vztazích. Když je jedinec vysoce obecně inteligentní tak to neznamená, že bude i vysoce sociálně inteligentní. Především jako klíčový problém impersonálních vztahů, byl dále rozvíjen koncept sociální inteligence. Stejný význam

má i sociální obratnost, sociálně obratný člověk dokáže navazovat

kontakty, přesvědčovat, měnit emocionální stavy a někdy i osobnost druhých, vést rozhovory.

Mnozí dnes rozlišují 3 typy inteligence. První je teoretická, ta operuje se symboly, druhou je praktická, ta už provádí operace s objekty, a poslední je sociální, zde se projevuje schopnost ovládat druhé.

Vůle Vývoj chování vrcholí v jednání. Je to regulace chování nebo činnosti která se vyznačuje vědomou volbou cíle a zvolení prostředků k jeho dosažení. Označuje se i jako záměrné chování. K. Balcar rozlišuje tři úrovně řízení činnosti. První úroveň je vrozená, to jsou instinkty, vrozené reflexy). Další úroveň je osvojená, ta je získaná učením, různé druhy návyků, zvyky které jsou vytvořeny učením. Třetí úroveň je volní, ta je záměrně vytvořená, tedy úmyslná činnost. Z toho vyplývá, že každé volní chování je cílevědomá činnost. Strukturu vůle reprezentuje úmysl, záměr dosáhnout určitého cíle daným způsobem, a to vyjadřuje právě cílevědomé jednání. Napětí, které může být spojené s určitou situací je prožíváno jako snaha, ale ta nemusí být zaměřena určitě to znamená jako touha nebo může být vedena vědomím cíle, což znamená chtěním, může být dále vyjádřená i slovy jako přání. Ve chtění se vyskytuje i náznak ega, „já chci“, aktivně se ve vůli uplatňuje já. Jedinec je aktivně jednající bytost, která usiluje o dosažení určitého cíle. Vůle jako faktor je jako volní kontrola chování, související s těmito rysy osobnosti: pocit tlaku, spolehlivost, vytrvalost, přesnost, odpovědnost a svědomitost. Ty to rysy tvoří syndrom, který má společný faktor vůli. Z běžného pozorování lze říci, že člověk občas bojuje s určitými tendencemi a odolává určitým vnějším tlakům. Vůle se dále také projevuje jako aktivní kladení cílů a požadavků na sebe sama pro dosažení určitého cíle. V psychologii, ale i ve filozofii byla pokládána otázka, dosud však není zodpovězená, jestli je vůle samostatným duševním činitelem nebo jestli je nejsilnějším prosazujícím motivem, který je spojený s určitým plánem chování. Různé volní vlastnosti charakterizují jednání jedince, jsou to např. ráznost, vytrvalost, zásadovost, spolehlivost, smysl pro odpovědnost, rozvážnost, svědomitost, sebeovládání, ale i jejich opak. Volný akt je jednotný, však u různých jedinců udává různé vlastnosti, vyjadřující formální stránku jednání a je těžké je někdy oddělovat od znaků temperamentu. Až ve spojení s motivy a postoji dostávají psychologický význam. Síla vůle je spíše psychické úsilí, které je vynaložené na potlačení určité tendence, to může souviset jen s výrazovými pohyby, ale i se zvyšováním svalového napětí. To je

například člověk, který vynakládá veliké úsilí, jen aby se ovládal, zatíná při tom pěsti a projevuje se na něm mimický výraz v obličeji. To však není spojeno s pohyby, ty se přikládají především překonávání vnějších fyzických překážek. Funkcí vůle je vývojově nejvyšší kontrola chování, tzn. kontrola, která funguje v rovině nevědomé seberealizace nebo vědomého sebeaktualizování. V chování jedince se můžou uplatňovat i vlivy nevědomí. Problém svobodné vůle je spojován s jednáním člověka, to je vlastně otázka nutného či svobodného jednání, svobodné či nutné volby, rozhodování a jednání pod vnějšími tlaky.

Postoje Postoje představují zvláštní prvky ve struktuře osobnosti, ale co pojem vyjadřuje, je podle psychologů různé. Většinou jsou chápány jako formy motivů, ale to je však zavádějící. Hodnocení je důležitým hlediskem vztahu člověka ke světu, je doplňujícím se výsledkem poznávání a cítění. Je vyjadřováno slovy, ale může mít i povahu neverbalizovaného vztahu. Vyjadřuje subjektivní prožívání významu objektů jako jsou věci, osoby, jevů, idejí, jejich dílčích vlastností a vztahů, které mezi nimi probíhají. To, co má pro subjekt osobní význam, je jemu hodnotou. Význam může být pozitivní a negativní nebo větší či menší. Čím je hodnota subjektu větší, tím je určitý objekt atraktivnější (sexuální objekt, jídlo). Existují zde různé kategorie hodnot v kladném slova smyslu. Jednou z kategorií jsou například kulturní hodnoty, což jsou zážitky, zábava, práce. Pak jsou tu biologické hodnoty, sem patří život, zdraví, požitek, pohodlí. Další kategorií jsou duchovní hodnoty, které zahrnují poznání, , politické, náboženské a jiné ideje, morálku. Dále sem také patří sociální hodnoty, které se vyznačují manželstvím, přátelstvím, láskou. Za hodnotu se tedy považuje to, co jedinec považuje pro něho za dobré. Pojem postoje může být určen jako hodnotící vztah, je to vlastně postoj k něčemu, jeho předmětem může být cokoli, vyjadřuje hodnocení objektu subjektem, jehož nejkrajnější póly tvoří naprosto negativní a naprosto pozitivní vztah, tzn. že jedinec naprosto souhlasí nebo naprosto nesouhlasí s nějakým výrokem, buď je pro něho výrok přitažlivý nebo naprosto odpudivý. Jen malá část lidí zaujímá extrémní postoje. Podle hlediska subjektivní významnosti se určují centrální a okrajové postoje. Centrální se týkají významných objektů, jak jsou například rodiče, daňová politika státu, zaměstnání. Okrajové jsou ty, které bývají méně významné, například je to vedoucí místního školského úřadu. Stejný objekt však může být u různých osob předmětem různých

postojů, tzn. že určitý politik je hodnocen jednou osobou příznivě a druhá ho zavrhuje, třetí osobě může být úplně lhostejný. Psychologicky důležitým pojetím je funkce postojů. Interaktivní funkci mají centrální postoje, které utvrzují jedince ve vztazích, jsou pro něho z psychologického hlediska významné, pomáhají redukovat úzkost z ohrožení existence. Postoje mohou přispívat k sebevyjádření, upevňují sebevědomí, mohou překonávat i úzkost a nejistotu. Ty postoje, které mají osobní význam, jsou odolné vůči změnám. Mezi základní vlastnosti postojů patří: •

komplexnost, tento postoj má emotivní a snahové komponenty,

•

konzistence, komponenty se vyznačují menší či větší soudržností, většinou se vzájemně podporují, negativní smýšlení o někom může být současně spojeno s určitou mírou uznání či obdivu k určité osobě,

•

konsonance trsu postojů, tzn. že postoje vytvářejí určité kategorie nebo tedy trsy, které se mohou vyznačovat souzněním postojů, jsou to např. postoje vůči náboženství nebo vládě, když má někdo pozitivní postoj vůči náboženství, neznamená, že musí mít pozitivní postoj k církvím,

•

schopnost odolávat změně, centrální a extrémní postoje jsou nejodolnější při působení vlivů na jejich změnu,

•

intenzita postoje, každý určitý postoj je chápán jako určitá pozice v určitém nepřetržitém trvání od extrémně kladného přes neutrální až k extrémně zápornému hodnocení, například extrémní postoje při verbálním vyjádření znamenají „rozhodně ano“, „ naprosto souhlasím“. Na základě, co bylo nyní o postojích řečeno je nutno uvést to, že zde existují rozdíly.

Rozdíl mezi postoji a motivy je takový, že postoje se projevují v obsahu a motivy aktivizují chování. Například křik dítěte spustí motiv mateřské péče o dítě, ale jak se matka bude k dítěti chovat, závisí na jejím postoji k němu. Rozdíl mezi postojem a chováním nemusí vždy vyjadřovat skutečný postoj jedince. Postoj je označován za pohotovost k reakci, nikoli však za její jednoznačnou determinaci. Vlastní systém postojů má každý jedinec, ty jsou určitým způsobem uspořádány existují mezi nimi určité vazby. Vztahy mezi postoji bývají spíše logické než psychologické, skupina postojů může vytvářet pevně propojené seskupení, jehož uspořádání vyplývá ze zkušeností, které jsou zobecněné nebo je jeho uspořádání převzato od určité autority. Malý počet postojů může být i izolován. Osobní ideologii vytváří

zobecněný systém, to je vlastně subjektivní hodnocení a pojetí světa, života a jeho různých aspektů. Jen málo kdy vykazuje jedinec vysoký stupeň jednoty postojů, že bychom mohli říci, že má jen jedinou ideologii. Bývají do určité míry oddělitelné ideologie náboženské, politické, umělecké a vědecké. Předsudky jsou zvláštním druhem postojů, obvykle bývají převzaté. Jejich předmětem mohou být např. etnické menšiny, ale i politické a náboženské témata, sociální problémy. Předsudky, které souvisí s rasismem mohou být příčinou komplexu méněcennosti. Psychologie sociální chápe postoje jako produkty učení, tzn., že zdrojem jejich utváření jsou zkušenosti samotného jedince i předsudků, které jsou převzaté. Týká se to například nedůvěry, která je spojená s přesvědčením, že lidé určitého typu jsou falešní, toto tvrzení vychází z osobních zkušeností. Jindy se můžou uplatňovat jak převzaté poznatky, tak i osobní zkušenosti, např. postoje k vedení domácnosti nebo výchově dětí. Problém hodnot v psychologii vystupuje v případě, že chápeme postoje jako hodnotící vztahy. Hodnotné je vlastně to co je pro jedince dobré, co mu přináší uspokojení, z čeho se může těšit. Dále zde existuje i vztah hodnot a norem, normy jsou proskripce konkrétních hodnot jako obecně závazných povinností, které vykazují určité dobro. Všichni se s nimi však neztotožňují, nebo ne v plné míře. Jediným zdrojem hodnot však normy nejsou, například za dobro je považováno přátelství, ale to není obecně závazné. Hodnoty se i různě třídí na materiální hodnoty, což je jídlo, majetek, bydlení, zdraví, dále se třídí na sociální hodnoty, které zahrnují lásku, spolupráci, přátelství, další hodnota je duchovní, ty jsou intelektuální jako je pravda nebo jsou morální jako např. dobro, můžou být i estetické jako je krása. Toto třídění není, ale úplně přesné.

Role Pojem osoby byl nahrazen pojmem role, vyjadřující to, co se od člověka očekává v daných situacích, s ohledem na pohlaví, věk, sociální status i konkrétní společenskou funkcí, to je např. lékař, hostitel, učitel. Existují role, se kterými se člověk méně či více ztotožňuje, a také role, které odmítá a když v nich musí vystupovat, cítí se jako by byl nucen. Jedinci neradi přijímají role, při kterých by se měli cítit ponižováni, využíváni nebo omezováni. Například homosexuální žena nemůže přijmout normální roli manželky. Dále zde samozřejmě existují role, do nichž jedinec postupně vrůstá a jsou chápány jako přirozené povinnosti. To je např. v roli matky, otce.

Míra ztotožnění se jedince s rolí je rozhodující a to hlavně tím, jak je jeho vystupování v dané roli odměněno. Je u odlišných osob různá. Z mnoha rolí se stávají zdroje nových situací, např. manžel, začínající podnikatel, otec. Existují i případy, kde je role brána jako zátěž a v tomto smyslu je spojována s nošením masky. S rolí ve společenském postavení jedince je spojeno očekávání sociálního okolí, jaké bude jeho chování s určitým statusem v určité situaci, tzn. že nadřízený očekává chování mladšího muže jako podřízeného úředníka, který vstupuje do jeho kanceláře. Role vždy vyjadřuje individuální pojetí toho, co se v určité situaci sluší učinit a jak se má v této určité situaci jedinec chovat. To znamená, že se něco jiného očekává od dítěte než od dospělého. Z různých takových to situací vzniká konflikt rolí, kdy jedinec klade odpor k určitým rolím. To je například v situaci kdy se muž stal nechtěně otcem nebo problém homosexuála, který se oženil, aby skryl své sklony. Jedinec sám považuje určité role za méně a jiné za více důležité, ale to může mít jen dočasný charakter. Svou identitu jedinec získává v komunikaci s druhými lidmi a v rolích, do kterých vstupuje, svou identitu si do jisté míry uchová nebo jí ztrácí. Ztráta identity znamená, ztrátu možnosti být sám sebou, to může být způsobeno různými vnějšími tlaky, za kterými stojí ohrožující sankce.

1.6 Psychologické typy osobnosti Řada lidí, kteří vytvářejí v rámci určité svéráznosti skupinu, je označována jako typ. Když se řekne typický, znamená to rázovitý, svérázný, ale ne však jedinečný. Typ vyjadřuje sdílenou charakteristiku, která je stejná pro celou skupinu lidí, je stejná u lidí, kteří mají něco výrazně společného, ale v řadě dalších znaků se liší (inteligence). Člověka vyznačuje hlavně jeho individualita, tzn. jedinečnost, osobitost a to ne jen psychická ale také fyzická, která s přibývajícím věkem narůstá. Zároveň se u mnoha lidí projevuje jednota individuality a typu, tzn. že jsou sice jedinečný, ale mají s určitými lidmi i něco společného, co je charakterizuje jako určitou skupinu. Pokusy o konstrukci typu se objevovaly i v oblasti různých věd, umění a literatury, tzv. typologie, například jsou to typy kultury učitele, básníka, řídícího pracovníka. Psychologické pojetí typu vychází z toho, že psychické vlastnosti utvářejí syndromy, které mohou být typické pro určitý počet lidí. H.J. Eysenck říká, že pojmy vlastnost a typ jsou významově téměř totožné, můžeme si to ukázat na určitém člověku, který má vlastnost družnosti nebo o něm můžeme říci, že je to družný člověk, znamená to v podstatě totéž. Eysenckovi způsoby třídění vlastností, označujeme jako kategoriální a dimenzionální. Dimenzionální vychází ze statistických hledisek a z předpokladu kontinua hodnot. Kategoriální třídění je určitým zjednodušením a mezi oběma póly kontinua přechodné vlastnosti vylučuje jako nevýrazné. Eysenk ztotožňuje pojem faktoru osobnosti s pojem typu, podle něho nejde jen o pouhé zobecnění vlastností které tvoří syndrom, ale jde o identifikace faktoru, který stojí za touto kategorií vlastností.

Silnější čáry spojují rysy které vytváří kategorie. Koeficient korelace mezi danými rysy vyjadřují čísla.

Typologická

charakteristika

postihuje

něco

podstatného,

výrazného,

ale

charakteristiku osobnosti nevyčerpává, příslušníci stejného typu se od sebe mohou v celé řadě dalších hledisek odlišovat. První psychologické typologie, vznikaly již ve starověku. Za nejstarší systém typologie je pokládáno astrologické třídění, kde se třídí lidé podle data jejich narození do dvanácti znamení zvířetníku, což je asi z období 3000 let př. n.

Jako první sestavil

Pythagoras v 6. stol. př. n. l. fyziognomické typy lidí. V minulém století byly oblíben konstituční typologie, které vycházeli ze spojení psychických vlastností s typem stavby těla. V psychologii se používá pojem ideálního typu, který vyjadřuje skutečnost, že typologií jsou ideální případy, podle Allporta se k nim nedospívá exaktním výzkumem určitých lidí, jsou racionálně odvozovány, ne však empiricky. Jen někteří lidé se v určitém stupni těmto ideálním typů přibližují. Důležité je odlišení typů psychických procesů a typů osobnosti. Typy psychických procesů vyjadřují typy aktuálních procesů, v druhém případě jsou vyjádřeny typy dispozic. Nejznámější a nejpopulárnější typologie byly vytvořeny v první polovině minulého století jako typy vlastností osobnosti.

Typologie extroverze a introverze Autorem pozoruhodné typologie, která přinesla do psychologie důležité pojmy extroverze a introverze, byl významný švýcarský psychiatr C.G. Jung, který se zabýval srovnáváním studií dosavadních typologií, na základě svých klinických zkušeností sestavil vlastní typologii. Jung rozděluje čtyři psychické funkce, které jsou nezávislé na obsahu, jsou to racionální myšlení a cítění, iracionální čití a intuici. Intuice a čití pracují s dojmy, ale bez hodnocení. Intuice je vlastně vnitřní vnímání. Myšlení spojené s čitím vede ke zkušenosti a když je spojené s intuicí tak vede ke spekulaci. Myšlení je hodnocení, které se uskutečňuje prostřednictvím poznatků, rozeznává správné a nesprávné. Cítění je hodnocení, které se provádí prostřednictvím emocí, zde se rozlišuje buď příjemné nebo nepříjemné. Myšlení a cítění jsou označovány Jungem jako racionální funkce, protože informují o faktech a hodnotách, když cítění je často pokládáno za protiklad racionálního. Rozlišení těchto funkcí je nutné, protože určují různé varianty pro oba základní typy, a to introverzi a extroverzi. Podle Junga, když pozorujeme lidi, můžeme zjistit, že někteří jsou koncentrováni na sebe a jiní zase na své okolí. Tak vznikají dva základní životní vztahy,

které vytváří celkový stav a zabarvují zážitky a jednání. Projevuje se v nich životní energie, která je zaměřena bud dovnitř nebo navenek. Pak lze podle tohoto zaměření třídit lidé na introverty a extraverty. Extravert, je zaměřen navenek, na objekty, na realitu, je otevřený, společensky založený, přístupný, cítí, myslí a jedná ve vztahu k objektu, je prakticky založený, závislý na mínění ostatních. Introvert, je zaměřen na sebe sama, žije tedy více vnitřně, je soustředěn na svůj vnitřní svět, má bohatou představivost a fantazii, vnější svět ho spíše obtěžuje, má tedy negativní vztah k objektu, je nepřístupný, uzavřený, zdrženlivý, spíše pasivní, nedůvěřivý, nespolečenský, v jednání je váhavý, má mnoho zábran. Oba tyto typy mají varianty, ty jsou dány dominancí jedné z uvedených funkcí v introvertním a extravertním založení: •

extravertně citový typ, ten je závislí na společenských pravidlech a přebírá hotová schémata hodnocení,

•

extravertně myšlenkový typ, pro něho je typické, že se opírá o zkušenost, má především užitkový vztah ke skutečnosti,

•

extravertně čivý typ, to je krajní realista, který považuje za skutečnost, pouze to co vidí a to co říká věda,

•

extravertně intuitivní typ, je to plánovač realizací svých citů,

•

introvertně myšlenkový typ, je to intelektuál, kterému jsou myšlenky a ideje více než fakta,

•

introvertně citový typ, jeho doménou jsou knihy, subjektivní pocity a představy jsou mu více než objektivní skutečnost,

•

introvertně čivý typ, to je člověk, který se vyznačuje vcítěním se do druhých,

•

introvert intuitivní typ, je snílek a mystik. U introverze a extraverze vyjadřuje jejich charakteristika zaměření vědomí, což je

kompenzováno zaměřením nevědomí, které je vědomému zaměření komplementární, často vykazuje destruktivní tendence, je to vlastně nevědomá negace vědomého vztahu k sobě samému a ke světu. Nevědomá extroverze, je kompenzace potlačení subjektivity, která se vytváří silně egocentrickou tendencí, jež jde až k infantilnímu egoismu. Nevědomá introverze, nevědomě zesiluje vliv objektů, zde vystupují fantazie o vládě a moci a s tím spojená úzkost z podlehnutí cizím vlivům, subjekt může být nevědomě přitahován určitým typem lidí a upadat do závislosti na nich.

Konstituční typologie Tímto termínem se rozumí v úzkém slova smyslu utváření těla člověka a jeho funkční tělesné znaky. Tato typologie vychází ze souvislosti mezi znaky utváření těla osobnosti a psychickými vlastnostmi. Představitel této typologie, která sklidila veliký ohlas v Evropě byl německý psychiatr E. Kretschmer. Pozorování souvislostí určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, bylo východiskem této typologie. Kretschmer poukazoval na to, že osoby se schizofrenním onemocněním mají většinou astenickou stavbu těla, naopak osoby, které onemocněli cklofrenií mají převážně pyknickou stavbu těla. U Kretschmera jde v podstatě o psychofycké typy, další varianty reprezentují typy pohlaví, rasy a stáří. Je nutno charakterizovat také typy stavby těla. Kretschmer rozlišuje následující tři stavby těla. První typ je astenický, který se vyznačuje protaženým vzrůstem, má úzké boky a ramena, dlouhé dolní a horní končetiny, celková struktura těla působí hubeným dojmem, vytáhlostí a slabostí. Druhý typ je pyknický, ten se vyznačuje sklonem ke tloušťce, má krátký a masivní krk, široký měkký obličej, zdůrazněné břišní proporce, horní a dolní končetiny má krátké, typického vzezření dosahuje mezi 30 a 40 rokem věku, kdy se začíná jevit jako obtloustlý. Posledním typem je atletik, který je

charakteristický širokými

rameny, nápadné jsou většinou štíhlé nohy, ženy mohou proti mužům mít více podkožního tuku a vykazovat v tělesné stavbě a obličeji znaky mužatek. Rozdíly mezi těmito typy jsou i v utváření obličeje a lebky, astenik má malý obličej a vejčitou lebku, pyknik má obličej i lebku kulatou, atletik má kostnatý obličej i lebku.(viz. příloha č. 1) Typologie W. H. Sheldona W. H. Shledán vyšel rovněž z předpokládané vzájemné závislosti tělesných a psychických vlastností, ale oproti E. Kretschmerovi postupoval více statisticky. Když jsou vlastně jeho navržené typy stavby těla v podstatě identické s typy Krestchmera, dospěl k nim jinou cestou. Sheldon vycházel především z fotografování těl zepředu, ze stran a ze zadu. Dospěl k těmto typům stavby těla: •

endomorfní typ, kdy je tělo utvářeno vnitřně, obsahuje tuk

•

mezomorfní typ, tělo je utvářeno vnějšně, obsahuje svaly

•

ektomorfní typ, křehce utvářené tělo, kde se projevují nervy

Jde o tři složky, tuk, svalstvo a nervová soustava, typ je vždy dán převahou jednou ze složek. Své výzkumy založil na fotografiích 4000 posluchačů Harwardovy univerzity a nalezl uvedené charakteristické znaky. Příslušné psych. typy pak nalezl pomocí údajů z dotazníků.

1.7 Techniky posuzování osobnosti Poznávání osobnosti je dvojího druhu. Za prvé je to podle hlediska poznávání ve smyslu obecně psychologické metodologie sbírání fakt, sloužících k dosažení obecně platných poznatků o struktuře, utváření osobnosti a dynamice. Druhé hledisko se dělí podle identifikace psychologickýc zvláštností individuální osobnosti ve smyslu individuální psychodiagnostiky. Psychodiagnostické metody mohou sloužit k získávání obecně platných poznatků. Tyto metody se používají v klinické psychologii k vyšetřování psychických zvláštností jedinců. Jde o poznávání individuální osobnosti. Základní metodou sběru dat je pozorování, ať už je to pozorování sebe sama, nebo pozorování druhých lidí, nebo pozorování přímé či nepřímé. Přímé je například pozorování dětské hry, nepřímé zase třeba pozorování školních sešitů, nebo záznamů pozorování, které provádí například vychovatelé v dětských domovech atd. Zvláštním druhem pozorování je Experiment, to je pozorování, které je založené na kontrole a manipulaci podmínek průběhu pozorovaného jevu. Je vědečtější metodou, protože je založena na sledování vztahů mezi dvěma proměnnými ději a jejich průběh je možno kontrolovat měřením. To je na příklad u dětí, kdy je možno sledovat vztah mezi slíbeným množstvím odměny (bonbónů) a rychlostí a správností plnění nějakého úkolu.V psychologii se široce uplatňuje výzkum korelací, které mohou být dále zpracovávány např. faktorovou analýzou, která se používá pro zjištění třeba inteligence. Diskutovanou metodou doposud zůstává sebepozorování. To je zaměřeno na prožívání, tedy na pozorování vlastního a vnitřního duševního života člověka. Dříve bylo sebepozorování prohlašováno za nevědecké, bylo mu vytýkáno, že nelze pozorovat průběh svých vlastních zážitků, tedy nelze být pozorovatelem sebe sama, protože to znamená rozdělení pozorovatele a pozorovaného. Však poznatky získané sebepozorováním mohou obohacovat, a to především zpřesňovat výsledky experimentů. Sebepozorování často vyžaduje oblíbená metoda interviewu.

Rozlišují se především následující druhy metod •

Deskriptivní výzkumné metody – podávají přesný popis, sledovaného psychického jevu, jsou zpracovány obvykle ve formě statistického popisu. Popis je buď podle předem daných pozorovacích kategorií nebo volný a zaměřený na konkrétní téma, je to např. diskuze v pracovní skupině.

•

Korelační výzkumné metody – jejich cílem je zjištění míry spoluvýskytu, relace mezi dvěma nebo více charakteristikami nebo událostmi. Čím vyšší je korelace mezi dvěma jevy, tím lze spolehlivěji usuzovat při objevení jednoho z nich také na vystoupení druhého jevu. Míra korelace se vyjadřuje koeficientem korelace, který má hodnotu od + 1,00 do – 1,00. V prvním případě mluvíme o pozitivní a v druhém případě o negativní korelaci.

•

Experimentální výzkumné metody – jejich realizace je často založena na zjednodušení problematiky, aby byly splněny přísné podmínky provádění experimentu, tzn. měřitelnost všech proměnných a zároveň i jejich kontrolovatelnost.

Metoda pozorování používá různé výzkumné techniky. Jsou jimi pozorování skryté nebo otevřené, které je zpřesňováno užitím například fotografie, magnetofonu, nebo filmu. Další technikou je sebepozorování, které může badatel provádět sám na sobě, nebo je může zadat vybraným osobám. Dále je to studium dokumentů, to jsou např. deníky dospívajících

či

dětské

kresby. Dotazování,

které je

prováděné

pomocí

dotazníkových archů, které obsahují položené otázky, vyžadující volnou odpověď nebo uzavřenou odpověď z určité nabídky možných odpovědí. Využívanou technikou je i měření postojů, jejichž základem jsou písemně dané otázky, vyžadující volbu odpovědi podle dané škály, které jsou prezentované slovy nebo čísly, jsou to případové studie, studiem jeho dokumentů dělaný výzkum jednotlivého typického případu. Technika musí být přiměřená, volba techniky je určována povahou zkoumaného objektu a cílem výzkumu. Základem poznávání osobnosti je psychodiagnostická databáze, ta obsahuje různé kategorie dat, ze kterých se zpracovává výsledný psychodiagnostický obraz daného jedince, a měl by mít následující strukturu: •

biografická data – to jsou psychologicky významná životní data, související s jeho nejbližším sociálním prostředím a s osobní historií jedince,

•

etiologická data – zahrnují údaje a rozbor jejich souvislostí umožňující vysvětlení případu jedince, např. manželského konfliktu,

•

osobní data – ty jsou získávány všemi prostředky, a to testy, pozorováním, diagnostickým interviewem, ke zjištění údajů o rysech osobnosti jedince, údaje o jeho motivech, intelektových výkonech a dalších údajů o jeho osobnosti, které jsou podstatné pro posouzení případu,

•

závěry a navržená opatření – další nutná vyšetření,

1.8 Řeč těla v oblasti nonverbální komunikace Řeč těla je úžasná věc,díky které můžeme poznat člověka v jakém je rozpoložení nebo co se mu honí hlavou a to podle toho jak člověk stojí, jak gestikuluje, jak se pohybuje, ale i podle toho jak dýchá. Když se člověk naučí řeči těla, dokáže z ní vyčíst náladu a může se svému partnerovi se kterým konverzuje hravě přizpůsobit, např. změnit téma nebo včas ukončit rozhovor. Pak se tento člověk stává ve společnosti oblíbenějším. Komunikace je tedy hlavně o tom pochopit rozpoložení v jakém se druhý nachází a přizpůsobit se mu. To jaké je držení našeho těla, postavení nohou a rukou, oči a mimika obličeje odráží v každé situaci naše pocity, které v tu chvíli zrovna prožíváme. Když se smějeme, jsme veselí, očí září radostí. Pokud nás někdo nebo něco zaujme, hlavu nakloníme lehce na stranu. Jakmile vidíme někoho sympatického, nebo něco zajímavého, zorničky se mírně rozšíří. Pokud jsme nervózní a potřebujeme se zklidnit, velmi často si spojíme ruce před sebou, nebo za zády, abychom přidržením získali oporu. Je obrovská spousta těchto možností. Všechny signály dokážeme podvědomě přečíst a následně se podle nich ve svém životě rozhodujeme, i když si to nemusíme ani uvědomovat. Tato schopnost je lidem dána už od narození, vlastně, v dětském věku kdy ještě neumíme mluvit, se musíme spoléhat jen na komunikaci řečí těla. Logicky postupem času tato dovednost řeči těla slábne, protože se už soustředíme spíše na verbální komunikaci. Díky této schopnosti můžeme běžně přenášet na ostatní své vlastní pocity. Když máme dobrou náladu a jsme veselí, dokážeme lehce rozveselit i ostatní. Platí to však i naopak, když jsme deprimovaní a smutní, můžeme svojí ponurou náladou nakazit druhé. Určitě jsme se všichni už někdy setkali s falešným úsměvem, který vzniká, když se nějaká osoba snaží maskovat svoje neupřímné pocity, a předstírá radost, že nás vidí. Nepříjemný pocit z člověka tak to chovajícího, je dán nesouladem jeho vnitřních pocitů a jeho řečí těla (nahranou mimikou). Obličej je v rozporu s řečí těla. Nepříjemný pocit můžeme mít i z lidí, které např. maskují svou trému, nebo snaží být v pohodě více, než doopravdy jsou. Nonverbální komunikace dnes patří mezi nejdiskutovanější téma psychologie a byla o ní již tedy napsána řada vynikajících publikací, které jsou zaměřeny na poznatky z praktického života. Učení se správné nonverbální komunikaci lze přirovnat k učení cizího jazyka. Problém vzniká se jejich správným použitím, protože když použijeme nesprávné gesto nebo postoj, může to vyvolat následek s více škodami. Verbální komunikace je učena od dětství, je to samozřejmost, však proti nonverbální komunikaci dokáže vystihnout

požadovaný problém přesněji a zajišťuje tak vyšší stupeň komunikace. Nonverbální komunikace umožňuje sece jen výměnu informací na určité výši, ale dokáže také pojmout pocity, stavy a emoce způsobem, který je tak přesný, že by tak ani u verbální nemohl být možný. Často lidé zvýrazňují jeden typ komunikace a dostávají se druhým do rozporu. Pozorovatelé, jako jsou například řadoví zaměstnanci nebo vysocí vedoucí důležitých organizací dokáží, právě této disharmonie užít ve svůj vlastní prospěch. Nonverbální komunikace je aktivní i tehdy, kdy se domníváme, že nic neříkáme. Svým postojem, způsobem jak sedíme nebo jen svým oblečením toho říkáme opravdu mnoho. Význam této komunikace se odráží v psychologických i v medicínských výzkumech. Jejich výsledky ukazují, že 80 % informací získáváme zrakem, 10 % procent sluchem a zbytek je udáván ostatními smysly. Například při obchodním jednání mohou být informace přijaté zrakem mnohem významnější a je-li nesoulad mezi oběma hl. způsoby přijímání informací, tak pak může snadno dojít k opaku požadovaného efektu. Někdo může například říkat: „ Souhlasím s Vámi“, ale jeho gesta jsou opačná, tak že pak není složité dojít k úplně jinému závěru. Jak lze klamat ve verbální komunikaci, je možné klamat i nonverbální, ale slovně se dokáže lhát daleko lépe než vizuálně, protože to je celkově náročnější a mnohem složitější. Sdělování informací je předáváno pomocí složité směsi vzezření, držení těla, gestikulace, vystupování, mimických výrazů a pohledů. Důležité je si uvědomit, že poměrně velká část informací, které se předávají, působí pod hranicí vědomí, ovlivňují nálady, postoje, motivaci a očekávání. Disharmonie mezi verbální a neverbální složkou způsobuje veliké nepříjemnosti. I dobrý řečník, který má vynikající náplň svého proslovu nemusí zaujmout dav, protože jeho slovní projev není shodný s neslovním projevem. Špatná řeč těla je však ve společnosti zcela běžný jev, jen málo kdo své pohyby dokáže koordinovat s tím, co se snaží ostatním sdělit. Jen během malé chvilky každý z nás vyšle velké množství mimoverbálních informací a jen malý zlomek z nich je zachycen a interpretován. Nejvíce informací pochází z obličeje a to z jeho centrálního trojúhelníkové části, která je vymezená očima, nosem i ústy.

Nonverbální komunikaci rozdělujeme do čtyř skupin Symboly Signály, užívající se v rámci konkrétní významové oblasti, lze je snadno vyjádřit verbální cestou, znalost symbolů určité kultury nebo etnika usnadňují jedinci socializaci do skupiny, nebo se mohou díky nim vyhnout neúmyslným signálům i odhalit lež.

Ilustrátory Ty jsou spojeny s řečí a mohou být využívány při zdůrazňování frází nebo slov, udávání rytmu mluveného slova a tempa událostí, naznačení vztahů. Záleží na konkrétním kulturním prostředí. Regulátory Signály, které se týkají změn, hrají důležitou roli v začátku a ukončení komunikace. Jeden z nejpoužívanějších regulátorů je podání ruky, to nám sděluje sílu a postavení jedince. Vyskytují se během vzájemné verbální komunikace, kdy nastává spousta chvil pro jeho užití, např. když chce mluvící předat slovo, nebo jeho posluchači chtějí tento vzájemný vztah přerušit. Adaptéry Gesta, pohyby a ostatní činnosti, které se používají k řízení našich reakcí a ke zvládnutí našich pocitů. Často se adaptéry projevují ve stresových situacích. Když člověk cítí nejistotu, charakteristickým gestem je často úprava vlasů. Nejen gesta a mimika o nás mnohé prozradí, významné je také správné držení těla při sezení, při chůzi. V případě shrbení se může jednat o mnoho významů, záleží na okolnostech. Při mírném předklonu se může jednat o přitažlivost a souhlas, ale i o signál podřízenosti. Pokud se někdo snaží zabrat co nejvíce prostoru může to pramenit z pocitu vlastní důležitosti, čím více prostoru zabere, tím více dává najevo své postavení. Hlavními nonverbálními signály jsou: úsměv, kontakt očí a pozdvižení obočí. Základním prvkem při navazování komunikace je kontakt očí, na jeho délce závisí význam sdělení. Když je kontakt delší může signalizovat nepřátelské úmysly, pokud je zrakový kontakt rychle přerušen znamená to podřízenost. Není důležitá jen délka, ale záleží také na způsobu jeho přerušení a na směru odvrácení pohledu. Pohled mužů a žen trvá rozdílně dlouho. Při počáteční fázi navázání komunikace se velice často objevuje pozdvižené obočí, když spolu však navazují komunikaci sobě neznámí lidé, tak se ho neužívá. Když tento signál není opětován signalizuje nepřátelský postoj. Úsměvem dáváme najevo nejen pocit dobré nálady, ale zároveň jím sdělujeme veliké množství informací. Můžeme rozlišit úsměv prostý (přátelství, ale i mírnou odměřenost), horní (kdy jsou vidět horní zuby,se používá při obchodních jednáních, projev přetvářky, a neserióznosti) a široký (nejvyšší možné potěšení, štěstí, radost) v různých intenzitách. Komunikační vzdálenost je dalším z nonverbálních sdělení, vyjadřuje souhlas, náklonnost a pocit uvolnění. Můžeme je rozdělit na zóny intimní (nejvíce informací získáváno jinak než zrakem, protože při blízké

vzdálenosti jsou předměty našeho pozorování rozostřené), další zóny jsou osobní, společenské a veřejné. Každou zónu můžeme ještě rozdělit na užší a širší. Pokud někdo překročí hranici, kterou považujeme při jednání s ním za adekvátní, projeví se to v našem ústupu, abych zase při komunikaci zaujali vyhovující vzdálenost. Vzdálenost je ovlivněna kontinentem, státem, hustotou osídlení (lidé z venkova preferují větší vzdálenost, než lidé z města). Důležitou roli při setkání hraje i úhel, který s druhou osobou svíráme. V odpovídajícím úhlu se muži a ženy liší. Ženy preferují čelní postavení a muži spíše božní pozici, pokud by před mužem stál jiný muž čelem, chápe to jako ohrožení. Při navazování komunikace jsou nezřídka navazovány fyzické kontakty. Silným prostředkem je podání ruky, kdy se nejedná jen o sílu stisku, teplotu nebo jiné atributy ruky, ale zároveň o způsob jakým je podávána a jestli je podání doprovázeno druhou rukou. Podřízený stisk se pozná dlaní vzhůru, dominantní je naopak, a gesto dokresluje síla stisku. Když se přidá druhá ruka ke stisku, pak záleží na výšce, ve které ruku chytne, blíže je k partnerovu ramenu, signalizuje větší náklonnost. Do projevů nonverbální komunikace můžeme také začlenit styl a velikost písma. Zde se nejedná o obsahovou nýbrž grafickou stránku. Z písma dokáže zkušený grafolog usoudit mnohé z charakteru osobnosti. Lidé, kteří jsou schopní zachytit většinu těchto signálů a zároveň je umí dobře interpretovat mají všechny předpoklady, aby se stali významnými ve svém životě. Pro zkoumání našich projevů existují díky moderní technice spousty možností, ale i přes to je mnoho signálů přehlédnutelných, protože nejsme zvyklí jim věnovat pozornost.

Typy nonverbální komunikace Mimika ( z řeckého slova mimeomai, které znamená představovat, napodobovat) Je důležitou složkou nonverbální komunikace, projevující se vědomím vyjadřovacím výrazem tváře, který je způsoben stahy obličejových svalů. Svaly v našem obličeji umožňují vyjádřit okolo tisíce výrazů, tvář je tedy velme důležitým sdělovacím prostředkem. K nejvýraznějším neverbálním mimickým projevům patří smích a pláč, jsou příznakem emocionality, mají komunikační a symbolický charakter. Jednoznačné prostředky, jimiž rychle vyjadřujeme hodnocení a soudy jsou oči, ústa, ale i svraštěné čelo, přimhouřené oko, ohnutý ret nebo nos. Mimické výrazy slouží k dorozumívání i tam, kde si lidé jazykově nerozumí, protože nejsou závislé na kultuře a jazyku.

Proxemika je sdělování přiblížením nebo naopak oddálením od partnera, se kterým komunikujeme. Sympatická vzdálenost je taková vzdálenost, kterou oba partneři považují za příjemnou. Ale tato vzdálenost bývá individuální, protože například extroverti mají tendenci se více přibližovat k druhým a introverti zase naopak. Muži zase obecně zaujímají bližší vzdálenost a to překvapivě k mužům i ženám. Při prvním jednání s cizím člověkem udržujeme větší vzdálenost, než při druhém setkání. Jiná vzdálenost je se stejnou osobou na rušné ulici, v intimní situaci nebo na obchodním jednání. Například je aplikace vertikální proxematické vzdálenosti vytvořená za účelem statutu, při nadřazenosti je ředitelské křeslo vyšší než jsou ostatní. Z její teorie vyplívají 4 základní zóny: •

intimní zóna, komunikující jsou ve vzdálenosti do 60 cm;

•

osobní zóna, komunikující jsou ve vzdálenosti od 60 cm do 1,2 m;

•

společná zóna, komunikující jsou vzdáleni od 1,2 m do 2m;

•

veřejná zóna, komunikující jsou vzdáleni od 2 m dále. Haptika je bezprostřední dotek a kontakt, například podání ruky, poplácání po

ramenou, pohlazení nebo dotek, ze kterého lze usoudit nějaký vztah k nám od osoby, která se nás dotýká. I tento kontakt bývá ovlivněn tím ze které kultury osoby pochází. Každý člověk má svou hranici, podle toho jaký dotek je pro něho v určité situaci je přijatelný. Posturologie je vysílání signálů držením těla, poloha hlavy, končetin, záklony, předklony. Je to tedy řeč našich fyzických postojů. Je určováno i kulturní konvencí pro určité situace, například při státní hymně se stojí v pozoru. Člověk zaujímá jinou polohu když je sám a jinou když je ve společnosti více lidí. Například posed dospívající dívky, který je uvolněný když je v místnosti sama, tedy má ohnutá záda, kolena od sebe, k sobě stažená ramena, vpadlý hrudník a když je ve společnosti a dívá se na ní mladík, má rovná záda, kolena u sebe, vypjatý hrudník a ramena. Vzájemná poloha dvou lidí při rozhovoru naznačuje, jak moc jde hovořícímu o to, o čem hovoří, a jak je pro něho důležité aby naslouchajícího přesvědčil a získal ho pro svůj názor. To samé pak naopak říká poloha naslouchajícího, jak moc ho zajímá to co hovořící říká, jestli má stejný názor nebo ne. Odlišnou vzájemnou polohu zaujímají znepřátelení sokové a jinou zase přátelé. Kineze je pohybová kultura pohybů a jejich koordinací. Tato oblast se tedy zabývá pohyby těla. Zahrnuje všechny druhy pohybů. Pokud jde o pohyby jen určitých částí těla tak se setkáváme s označením Chironomie nebo chirologie, která tvoří část kineziky a zahrnuje pohyby rukou. Tvoří jí řeč neslyšících.

Gesta jsou důležitým doplňkem verbální komunikace a zpravidla umocňují komunikaci verbální. Většina gest se týká záležitostí rukou. Pohled očí - přesnost jeho přesnost nebo roztěkanost, dále nám také napoví mnohé o pocitech komunikujícího jeho rozšíření nebo zúžení zornic.

1.9 Metody posuzování osobnosti Existují dvě metody, které jsou protikladné. První metoda se nazývá introspektivní popis, který usiluje o deskripci individuálních niterních procesů a zážitků, zabývá se náladami, halucinacemi a sny, toto jsou oblasti, které nezajímají behavioristickou psychologii. Další metodou je behavioristické pozorování, které se snaží jednoduše popisovat znaky skupinového nebo individuálního chování.

Experiment Metody

experimentálního

zkoumání

se

vyznačují

skutečností,

v nichž

se

experimentátor při nejpřesnějších podmínkách, které si sám vytvoří, registruje kvalitativním nebo kvantitativním způsobem, určité reakce, zážitky nebo projevy, způsoby chování, aby jimi potvrdil určitou hypotézu o tom jak zážitek závisí na podmínkách. Hlavními znaky experimentu jsou: •

teoretická přípravná koncepční fáze

•

variace osob, podmínek a situací

•

kontrola rušivých vlivů

•

sociální vztah mezi pokusnou osobou a experimentátorem

Teoretická přípravná koncepční fáze Proces, který se má zkoumat je v modelu podmínek ohraničen a izolován od svých vztahů k jiným složkám. Výpovědi, které jsou teoretické musí být převedeny na výpovědi o pozorovaných faktech. Je nutné sestavení plánu pokusu, udělá se konstrukce pokusné situace, zvolí se nástroje a naplánuje se vyhodnocení Variace podmínek, osob a situací Zde experimentátor obměňuje možnou příčinu, aby zjistil, zda proměnná na ní závislá vykazuje systematickou změnu. Závislou proměnnou je aspekt chování, ten může být měřen a pozorován. Kontrola rušivých vlivů Chování vždy závisí na různých podmínkách.V různých časových obdobích může být reakce pokusné osoby rozdílná. Například rušení během experimentu hlukem, může negativně ovlivnit chování. U variant různých reakcí rozlišujeme pravou variantu, která se týká změny, co lze vyvodit z manipulování, z nezávislé proměnné. A dále rozlišujeme chybnou variantu, která vznikne z náhodné systematické chyby. Dochází k ní nějakou

náhodou, například najednou začne bolest zubů při experimentu. Náhodné chyby jsou tedy nepředvídatelné a mohou experiment v různých směrech změnit. Chyby které jsou systematické ty ovlivňují reakce jen jedním směrem a je tedy možné je předvídat. Systematické i náhodné chyby musí být omezovány různými kontrolami. Kontrola výběru Skupina pokusných osob, například několika žáků, musí být složena tak, aby reprezentovala větší skupinu, v tom to případě byla reprezentativní pro všechny žáky, pro které mají být výsledky,které dosáhnou charakteristické. Pokud mají být výsledky platné, nesmí být skupina vybírána jen z určité vrstvy obyvatelstva nebo určitého pohlaví. Mnoho experimentů ukázalo, že chování pokusných osob se změní, když se změní nezávislá proměnná. Když se u skupiny nezávislá proměnná nezmění, to je tzv. kontrolní skupina, chování by mělo zůstat stejné. Proto je důležité dbát na to, aby mezi kontrolní skupinou a pokusnými skupinami neexistoval rozdíl v chování, které je zkoumáno. Sestavování pokusných osob probíhá náhodně. Např. pro experiment se ze 100 osob vylosuje 30 osob. Pokusný materiál, průběh a pokusná skupina musí vykazovat charakter náhodnosti. Statistická kontrola Pomocí statistických metod může být výsledek, po skončení experimentu přezkoušen. Když se vyskytnou nekontrolovatelné proměnné, které ovlivňují zkoumané proměnné experimentem, může být jejich vliv oddělen od vlivu nezávislých proměnných.

1.10 Testové metody Mnoho společností se do vysoké míry spoléhá na objektivní hodnocení individuálních rozdílů, hlavně v oblasti kognitivních a intelektových schopností. Testy zaměřené na schopnosti bývají součástí přijímacího řízení řady vysokých škol, při výběru nových zaměstnanců do nejrůznějších oblastí. Většině z nás jsou známé i testy zjišťující zájmy, postoje a rysy osobnosti. Potencionální zaměstnavatel se při výběru zaměstnanců zajímá o kandidátovi komunikační dovednosti, o jeho řídící schopnosti, o schopnost snášet stres atd. Testy a další metody hodnocení mají důležitou vědeckou i praktickou roli, je tedy důležité, aby přesně měřily to, co měřit mají. Každý test a každá metoda musí být reliabilní(tzn. spolehlivý, vychází ze stability výsledků v čase, tj. opakování testu přinese stejné výsledky a dostatečné korelace výsledků daného testu s výsledky jiných testů, které mají stejné zaměření) a validní (tzn. test je validní pokud zjišťuje to, co zjišťovat má a to v požadované míře) a zároveň i standardizované (tzn. přizpůsobené určité kategorii populace, např. testy pro dospělé, pro děti). Podmínky pro testování by měli být tedy pro každého jedince shodné, např. instrukce k vyplnění testu musí být naprosto shodné pro všechny. Reliabilita Když je test nebo metoda hodnocení reliabilní, poskytuje nám výsledky konzistentní a opakovatelné. Pokud jsou výsledky testu při vyhodnocení několika psychologů rozdílné, pak je test nereliabilní. Reliabilita se většinou hodnotí na základně korelace zjištěných dat dvou soborů. Jeden test může být zadán např. dvakrát stejné skupině lidí při dvou úplně odlišných příležitostech. Když je test reliabilní skóry, které jsou získané na základě prvního zadávání by měly vysoce korelovat se skóry z druhého zadávání. Při skutečně vysoké korelaci se uvádí, že test je stabilní v čase, má test-retestovou reliabilitu. V praxi se samozřejmě nezadávají shodné testy téže osobě dvakrát, to není žádoucí. Někdy je třeba použít ekvivalentní formu shodného testu. Potom, aby bylo zajištěno, že ekvivalentní formy jednoho testu budou poskytovat shodné skóry, tak obě formy testu jsou zadány stejné populaci a pak je počítána korelace. Například ve Spojených státech mohou studenti, kteří jsou v posledním ročníku na střední škole, a chtějí jít na vysokou školu, absolvovat více než jedenkrát Test školních schopností (SAT). Některé otázky tohoto testu jsou statisticky vyhodnocovány, aby bylo možno je využít v budoucích ekvivalentních formách testu. Vnitřní konzistence je dalším běžným měřítkem reliability, je to stupeň v jakém

různé položky nebo otázky měří shodnou věc. Stupeň se zjišťuje korelováním skórů jednotlivých položek s celkovým skórem. Když se stane, že nějaká položka nekoreluje s celkovým skórem, není považována za reliabilní, nepřispívá k tomu, co test měří. Většina testů je vyhodnocována objektivními metodami, velmi často pomocí počítače. Sociální chování a intelektový výkon je někdy nutné hodnotit subjektivně. Takovým známým příkladem je esej, tedy písemná práce na zadané téma. V tomto případě se k zjišťování reability provádí korelace hodnocení nezávislými posuzovateli. Když je vysoká korelace mezi hodnocením nezávislých pozorovatelů, hovoříme o shodě pozorovatelů. U dobře zkonstruovaných a objektivně vyhodnocovaných testů by měl b ýt koeficient reliability 0,90 nebo více. U subjektivních hodnoceních a osobnostních testů stačí pro výzkumné účely koeficient 0,70. Pokud by se stalo, že je korelace hodnocení dvou pozorovatelů pouze 0,50, výzkumník se může obrátit ještě na třetího pozorovatele a tím dojde ke zvýšení shody pozorovatelů na 0,75. Když by spolupracovali 4 pak by se zvýšila až na 0,80. Validita Validita testu, znamená že test měří to, co měřit má. Tedy vysoká reliabilita nám nezaručuje validitu testu.Může být posuzována korelováním skóru testu s nějakým vnějším kritériem. Korelace se pak nazývá koeficient validity. Název tohoto druhu validity je kriteriální validita. Speciálním druhem validity je konstruktová validita, která se vztahuje především na výzkum osobnosti. Test by pak mohl být například administrován vyšším manažerům a sledovalo by se, jestli koreluje s výši jejich platu. Hlavním problémem je to, že neexistuje žádné kritérium, co by výzkumník byl ochoten přijmout jako jedinou správnou volbu. Žádné měřítko „pravdy“, na jehož základě by byla provedena validizace, neexistuje. V případě kdy by test nekoreloval s výší příjmů manažerů, jen těžko by zavrhl výzkumník test jako nevalidní. Svou teorii využívá výzkumník jak ke konstrukci testu, tak i k formulaci předpovědí, které jsou učiněné na základě teorie. Studie, které následně pracují s vytvořeným testem pak předpovědi ověřují. Na základě různých výsledků se dospívá ke způsobům, jakými je nutno teorii a test modifikovat. McClelland navrhl teorii výkonové motivace, která měla zjišťovat vysoce úspěšné a ctižádostivé jedince v různé oblasti lidské činnosti. Pro hodnocení výkonové motivace, byl navržen test, kterým se ověřovaly předpovědi plynoucí z teorie. Výsledky několika studií ukázaly, že se předpoklady potvrdily u mužů, kteří se zabývali podnikatelskou činností, ale u žen a jedinců, kteří se zabývají jinou činností, např. vědeckému výzkumu, však nikoliv.

Teorie tedy musela být modifikována a to v tom smyslu, že se vztahuje primárně na podnikatelské aktivity. Test se modifikoval i tak, aby byl validní i pro ženy. M. Svoboda podal následující třídění testů osobnosti: Projektivní metody – jsou to verbální test (např. testy nedokončených vět), grafické (kresba stromu) a manipulační (metody volby, test výběru oblíbených a neoblíbených barev). Jsou zvláštní skupinou, z nichž jen některé jsou konstruovány tak, aby umožnily spolehlivé měření výsledků. Umožňují promítání intrapsychických obsahů, jako nevědomých potřeb, prožívaných postojů a tlaků. Ale i rysů charakteru, pomocí víceznačných podnětů, např. nedokončených vět, které mají být dokončeny, nebo fotografií scén. Projekce může být vyprovokována i zadáním určitých úkolů, jako např. zadáním kresby na určené nebo libovolné téma, výzvou k vytvoření obrázku z několika daných grafických prvků a dalšími podněty. Objektivní testy osobnosti – ty zachycují kvantifikovatelné vzorce chování., které jsou konstruovány např. tak, že osoba která je vyšetřována nemá možnost záměrně zkreslit vyšetřování, např. ve smyslu zlepšování výsledků nebo sociální desiderability, což znamená chovat se tak, jak to pokládá ze společenského hlediska za vhodné, nebo se stavět v lepším světle. Ty to testy jsou například Porteusovy labyrinty, kde vlastně testovaný člověk kreslí tužkou cestu v předtištěném labyrintu. Tyto testy zjišťují nejen přesnost a rychlost motorické reakce, ale impulzivitu, postup nebo způsob řešení

a další rysy

osobnosti. Můžeme sem zařadit i testy aspirační úrovně, kde si hází šipkami na terč testovaná osoba zjišťuje výsledky tohoto výkonu, umožňují sledovat změny aspirací v závislosti na dosaženém výkonu a další. Dotazníky – jsou nejrůznějšího druhu, dotazovaný odpovídá na „ano“, „ne“, nebo „nevím“, také „souhlasím“ nebo „nesouhlasím“. Značně odlišnou metodu použili autoři Minnesotského multifázového osobnostního inventáře (MMPI). Dotazník se skládá přibližně z 550 výroků týkajících se postojů, emočních reakcí, duševních a tělesných symptomů a minulých zkušeností. MMPI byl prvním zásadním osobnostním dotazníkem, který obsahoval valorizační škály, tzn. škály, které mají za úkol určit, zda jedinec odpověděl na otázky upřímně a pečlivě. Nevýhodou toho to dotazníku je, že nám chybí teoretické objasnění vztahu mezi odpověďmi v testu a osobnostními vlastnostmi, které zjišťují. Osobnostními dotazníky je jedincům administrována řada otázek ohledně toho, jak v určitých situacích reagují. Otázky a odpovědi, jsou udávány v takové formě, aby je bylo

možno snadno zpracovat. Pokouší se i o popis osobnosti v co nejširším kontextu, sem patří především Eysenckův osobnostní dotazník určený k měření introverze-extraverze (EOD), Learyho dotazník interpersonální diagnózy, Cattellův šestnáctifaktorový dotazník, který měří váhu šestnácti primárních faktorů osobnosti, a další. Posuzovací

stupnice

–

mají

některé

vlastnosti

psychometrických

metod,

posuzovanému se prezentují různé druhy posuzovacích škál, ve kterých numericky hodnotí, nebo z nabízených výrobků či jiným způsobem posuzuje sebe sama, nebo jiné osoby. Zvláštním případem je Osgoodův sémantický diferenciál, kde se hodnota volí na sedmistupňové škále u vybraných dvoupólových vlastností, např. pesimistický – optimistický. Komplexní sebeposuzovací stupnicí je Zawadzkého mapa osobnosti, která prezentuje sto jedenáct posuzovacích stupnic, které se týkají temperamentů, citů, postojů k sobě a životu, charakteru, vůle a dalších charakteristik jedince. Testy inteligence – první testy vytvořené francouzským psychologem Alfredem Binetem na konci 19. století, se nejvíce blížily současným inteligenčním testům. Domníval se, že by měla být inteligence měřena pomocí úkolů, které vyžadují především schopnosti uvažovat a řešit problémy než percepčněmotorické dovednosti (percepce-vjem, vnímání). Binet vymyslel škálu testovýc položek, které měly stoupající obtížnost, měřili ty změny inteligence, které se obvykle spojují s přibývajícím věkem dětí. Čím vyššího stupně na škále dosáhlo dítě správným vyřešením položek, tím vyšší byl jeho mentální věk. Lewis Terman ze Stanfordovy univerzity přizpůsobil tyto testové položky k použí u amerických školáků. Test vyhodnotil u několika tisíců dětí a sestavil vývojové normy. Když je tento test velmi starý (1916), patří dosud mezi jeden z nejčastěji používaných psychologických testů. Binetův koncept mentálního věku Terman ponechal. Podle věkové úrovně byla každá testová položka přiřazena k určité skupině, a na této úrovni jí vyřešila převážná většina dětí. Mentální věk lze získat sečtením položek vyřešených na každé věkové úrovni. Terman také převzal výhodný index inteligence, který navrhl německý psycholog William Stern. Tento index je nazýván inteligenční kvocient (IQ), který inteligenci vyjadřuje jako poměr mentálního věku a chronologického věku: Mentální věk IQ =

* 100 Chronologický věk

Nejnovější revize Stanford-Benetovy inteligenční škála používá místo skórů IQ standardní věkové skóry. Ty ukazují procento pokusných osob ze standardizační skupiny, která spadá buď výš nebo níž vzhledem k danému skóru. K testům se používají tabulky,

podle nichž se převádí hrubý skór testu na standardní skór, který je přizpůsoben tak, aby se průměr u každého věku rovnal 100. Jsou psychologové, kteří považují inteligenci za obecnou schopnost usuzovat a chápat, a to se projevuje různými způsoby. Byl to i Binetův předpoklad, jeho test obsahoval sice mnoho odlišných druhů položek, ale všiml si, že chytré děti dosahují ve všech druzích položek vyšší skóry než děti hloupé. Domníval se tedy, že rozdílné úkoly testují základní klíčovou schopnost. Dále pak byli také psychologové, kteří zpochybnili předpoklad, že by vůbec existovala obecná inteligence. K přesnějšímu získání informací o druzích schopností determinující výkon v inteligenčních testech, je využívána metoda faktorové analýzy. Je to statistická metoda, která zkoumá vzájemné korelace mezi testy a seskupováním testů s nejvyššími korelacemi, redukuje je na menší počet nezávislých dimenzí, a to faktorů. Dva testy, které spolu vysoce korelují, měří pravděpodobně tutéž vlastnost. Tvůrce této faktorové analýzy Charles Spearman předpokládal, že každý z jedinců má různě veliký obecný inteligenční faktor. Na velikosti toho to faktoru závisí to, zda osobu označíme za obecně chytrou, nebo obecně hloupou. Dále existují i opačné faktory, tzv. speciální faktory, které jsou specifické pro jednotlivé schopnosti či testy. Dalším badatel, Louis Thurstone, se domníval, že se inteligence skládá za řady primárních schopností. Nesouhlasil s důrazem, který kladl na obecnou inteligenci Spearman. Po dlouhé řadě administrovaných testů, faktorové analýze výsledků, regestech a čištění dat identifikoval sedm faktorů, podle kterých založil Test primárních duševních schopností. Revidované verze testu jsou neustále široce používané.

1.11 Chyby v posuzování druhých I. Rozhovor – zjišťovací metoda, předpokládá navázat vztah důvěry, vést účinně rozhovor se považuje za umění. Je součástí komunikace, která vyžaduje k profesionálnímu zvládnutí dovednosti nácviku. Naslouchání, akceptace, empatie apod… Chyby rozhovoru – autoritativnost, nepřirozenost, netrpělivost, nejasnost kladených otázek, navádění směrem k očekávaným odpovědím. II. Pozorování – vůbec nejstarší metoda zkoumání člověka, liší se od prostého vnímání záměrností a cílevědomostí. Chyby pozorování - neschopnost postřehnout podstatné znaky jevu, povrchnost, předčasné vyvození závěrů, které nevyplývá z jevu samotného, nýbrž z přesvědčení pozorovatele. Dalšími chybami jsou neúplné pozorování, jednostrannost, změnu na chování vyvolává nápadné zaměření na daný jev, podcenění registrace údajů a spoléhání se na paměť. Chyby v posuzování Haló efekt – celkově je člověk posuzován podle jedné vlastnosti, znaku, často na základě prvního dojmu. Denně každý z nás potkává nové lidi a neustále se dopouští chyb při jejich hodnocení. První dojem o člověku se utváří během prvních 30 sekund až čtyř minut setkání a ovlivňuje na dlouhou dobu. Zakládá se na stereotypech, pocitech a úsudcích, které jsou bez racionálního základu. Nejvíce se podílí na vyvolání určitého dojmu vzhled a hlas, v mnohem menší míře je zastoupen obsah sdělení. Psychologický slovník definuje halo-efekt jako globální chybu v posuzování lidí, tzn. že jednotlivý rys se vztáhne na celkový dojem posuzovaného. Např. pomalou mluví a z toho důvodu si může už někdo vyvodit, že má obecně pomalé pracovní tempo, důvodem však může být jen únava, nebo bolest v krku apod. Aby se halo-efekt minimalizoval, je hodnoceného lepší vidět vícekrát a ve více situacích. Pomůže i další postřeh hodnotitele, protože více očí více vidí. Autoprojekce – je promítání sám sebe do druhých. Své vlastní chyby objevujeme jako chyby těch druhých. Ovlivnění citovým vztahem k vnímané osobě či věci - jde vlastně o případ halóefektu, který je vytvořený zásluhou pozorovatele než objektivními okolnostmi. Kladné vlastnosti přiřazujeme člověku, kterého máme rádi, když je ani mít nemusí. Ale u člověka, kterého rádi nemáme je tomu přesně naopak. I dojem podobnosti ovlivňuje náš úsudek oněm. K lidem, kteří se nám nějak podobají máme sklon být vlídnější, nebo třeba jsou nám blízcí už jen proto, že pocházejí ze stejného kraje, či mají stejné problémy apod.

Efekt přání – tzn. že si přejme aby dotyčný byl podle našich představ a potom ho tak vidíme. Souvislost vnímání s vlastní hierarchií hodnot – někdo hodnotí především to jak člověk vypadá, tedy z estetického hlediska, jiný zase jeho praktickou použitelnost, co od něho může získat, dále pak jiný jeho inteligenci, co se od něho může dozvědět, další jeho úroveň charakteru, jaké je duševní obohacení v jeho přítomnosti. Deformace vnímání na základě životních zkušeností v minulosti – to může být v případě, kdy se určitý člověk podobá někomu, s nímž jsme v minulosti měli dobré nebo špatné zkušenosti, pravděpodobně najdeme vlastnosti,které na něm hledáme. Může nás ovlivnit i to, co jsme už o člověku slyšeli, když víme,že není moc přátelský, vidíme jeho projevy taky jako ne příliš přátelské. Vlastní uvědomělá zkušenost a její neoprávněná generalizace vlivem citového zklamání – když máme špatné zkušenosti s člověkem, který má na sobě tři nezávislé vlastnosti a,b,c, hledáme je pak na jiném člověku, když jsme na něm objevili a,b, hledáme automaticky c, když tato vlastnost objektivně neexistuje. Neoprávněné úsudky – jsou to tzv. lidové moudrosti, macecha je zlá, pěkná-hloupá, dlouhé vlasy-krátký rozum, dlouzí lidé – pomalí lidé Profesionální deformace – lékař vnímá hlavně zdravotní stav člověka, zubař vnímá stav jeho zubů, herec mimiku a hlas. Důležitým aspektem vnímání osob je teorie prototypu,což je něco jako předběžná kategorie, přiřazování k těmto prototypům se nejčastěji opírá o vnímání obličejů. Z prototypů se mohou vytvářet stereotypy, tzv. ustálené obrazy určitých sociálních kategorií. Vnímání jedinců je utvářeno obecnými formou kategorie prototypických zástupců a podobností jedince k ní. Platí to převážně pro předsudky, které znamenají iracionální pojetí něčeho, co je přebíráno od druhých lidí. Například u dospělé populace je rozšířen negativní prototyp „cikána“, který je vůči tomuto etniku spojený s předsudky, uplatňující se u mnoha lidí v interakci s jedinci, kteří k etniku přísluší, ve skutečnosti, však negativnímu předsudku o cikánech nemusí odpovídat. Stereotyp není tedy produktem vlastních zkušeností, ale je produktem příslušnosti k určité skupině, a je jako takový tedy přebírán už hotový. Stereotypy jsou pak pro vnímání osob převzatá schémata, znamenající jakýsi percepční filtr, kterým protékají reálné vlastnosti osob zařazených do určitého stereotypu bez povšimnutí. V sebepoznávání se uplatňují tendence nepřipouštět si obecně záporné vlastnosti či charakteristiky, např. u zloděje. Osoby ve zvýšené míře přenášejí negativní rysy své

osobnosti do osobnosti druhých lidí. Podobné překážky se týkají i vlastních úmyslů, když jsou v rozporu s pozitivním sebepojetím a subjekt je zastírá sám sobě. Nelze tedy proto vždy říci, že sebe samé známe lépe, než nás znají ostatní. Idiosynkrazie – zn. jedinečnost, odlišující prvek projevu nebo chování, je to odpor, který je nepřekonatelný vůči někomu nebo něčemu, dále znamená i přecitlivělost. Např. při výslechu tak může jít o zevnějšek, chování, typická gesta či tón hlasu vyslýchaného. Tím je vyslýchající většinou podrážděný a neschopný se soustředit na vlastní výslech, a vede to k dalším chybám. Protipřenos – jedná se o situace, kdy bez vědomého záměru pronikají do profesionálního vztahu terapeuta a pacienta prvky privátního vztahu. Bývá důsledkem nevyřešených emocionálních problémů na straně terapeuta. Např. vyslýchající je vyprovokován osobností vyslýchaného a nevědomě začíná řešit i svůj vlastní problém. Ovlivnění našeho chování

našimi minulými vztahy vůči klientovi. Klient někoho

připomíná a reakce na něho jsou tedy skreslené. Protipřenos je častým a podceňovaným jevem, se kterým musí profesionál počítat a pracovat s ním. Kognitivní referenční rámec - je zajímavým případem chyb např. při výslechu, který souvisí s určitou zkostnatělostí vyslýchajícího. Zkušenost není vždy nejlepším rádcem. Každý člověk má sklon k fixaci určitých kognitivních schémat. Když se opakovaně a nepříjemně střetneme s jedinci stejného typu, začneme se jim podvědomě vyhýbat.

1. 12 Celkový způsob vystupování Temperamentové charakteristiky Je souhrn psychických vlastností, které se projevují ve způsobu reagování v určitém prožívání a chování člověka. Temperament je vrozeným základem, není možná jeho úplná změna, ale je možné pozměňovat jeho projevy. Podle starořeckého lékaře Hippokrata jsou 4 typy temperamentu. Základ tvoří 4 tělní tekutiny, tam kde převládá se pozná do jaké skupiny člověk patří. 1. Flegmatik – flegma, znamená sliz, hlen. Člověk je vyrovnaný, nesnadno se silně citově vzruší, někdy je až lhostejný, většinou citově vyvážený, spolehlivý, pečlivý, rozvážný, klidný, odpovědný, umí se ovládat. 2. Cholerik – chole, znamená žluč. Takový to člověk je výbušný, snadno se silně citově vzruší, ale tyto reakce nemají dlouhé trvání, je energetický, citový, aktivní, impulsivní. 3. Sangvinik – sangvis, znamená krev. Tento člověk je veselý, citové vzrušení je prchavé a povrchní, které nemají dlouhé následky, je optimistický, společenský, hovorný, nenucený, nepřipouští si žádné problémy, je beztarostný. 4. Melancholik – malanchole, znamená černá žluč. Tyto osobnosti bývají smutné, mají hluboké emoce, jsou silné, citlivé, tiché, nejsou moc společenské, jsou nenápadné. Typické pohybové vzorce dokáže snímat lépe než videokamera, rukopis který obsahuje řadu informací, je velmi citlivým záznamem. Z písma lze určit rychlost, sílu, směrové tendence, nebo proměnlivost našich pohybů. Písmo je proto vhodné pro odhad charakteristik, které souvisí s naší psychomotorickou reaktivitou, což jsou například temperamentové charakteristiky. Můžeme jím různě stylizovat, obohacovat, nebo zjednodušovat, lze posuzovat především tím, že se některé části textu lépe ovlivňují vůlí než jiné části. Můžeme z něho vidět, jak je pisatel zvyklý členit text jak je originální, pečlivý při vytváření forem, jak se snaží, nebo nesnaží být čitelný. Písmo také zachycuje proud našich myšlenek. K dobré analýze rukopisu patří textový rozbor. Percepční standardy, reprezentují nejprvotnější sytém informací o světě, poznávání smyslových vlastností objektů a jejich časoprostorových vztahů. Utvářejí se tedy abstrakce a zobecňování ve vnímání, které se vztahují k tomu, co je v proměnlivém světě vjemů stálé

a praktické zacházení s objekty. Vytvářejí se proto vedle nich motorické standardy, které jsou jako vzorce instrumentálních, účelných pohybů, které umožňují zacházení s objekty. Výraz obličeje patří k nejzřetelnějším vnímaným komunikačním signálům právě v naší kultuře, kde je všeobecným pravidlem vizuální kontakt s partnerem. Gestikulace v souhře s mimikou je důležitým klíčem k odhalení pocitů partnera a nevyslovených myšlenek při rozhovoru. Opor nelibosti a opovržení ukazují zkřížené paže na hrudi, hlava je pozvednuta tak, aby na nás zákazník shlížel shora dolů. Neznamená to, ale že založené ruce na prsou znamenají vždy bariéru (viz. obrázek 34). 1. Když drží partner dlaněmi předloktí druhé paže, dává tím najevo ostražitost. 2. Při položení dlaně na nadloktí druhé paže, dává najevo opovržení. 3. Skryje-li si obě ruce mezi předloktí a hrudní koš, dává najevo lhostejnost. 4. Pokud položí ruce na lokty druhé paže, jde o uvolnění. 5. Když skryje jednu ruku, vyjadřuje nejistotu a pochyby. 6. Svíraní oběma rukama pevně nadloktí druhé paže, vyjadřuje zdrženlivost, nelibost a strach.

Jan L.Wage, Řeč těla jako účinný nástroj rodeje

V poloze pistolníka (obr. 38), kdy klient namíří na vás oba ukazováky, začíná být agresivní. Měli bychom být připraveni na agresivní, kousavou poznámku.

Pokud zákazník těká pohledem po stropě (obr 39), ztratil s vámi zcela kontakt. Vyjadřuje pochyby a nejistotu. Pokud pohlíží ke dveřím, pak je zcela jasné, že myslí na to kdy už bude pryč.

Jan L.Wage, Řeč těla jako účinný nástroj rodeje

Když zákazník složí obě ruce dlaněmi k sobě, přidrží si je před ústy a opře se lokty o psací stůl (obr.41), zaznamenáváme soustředěnou pozornost. Debata v něm vyvolala různé otázky a postřehy, které ale nevyslovuje na hlas. Drží se zpátky, v úmyslu nechat nejprve domluvit svého partnera. Když dotyčný zavírá oči a mne si prsty kořen nosu, říká svým gestem: „ Tak dost! Nejprve bych si to rád v klidu promyslel.“

Jan L.Wage, Řeč těla jako účinný nástroj rodeje

Pokud má osoba ruce složené v týle a sedí pohodlně opřena na židli a vzhlíží ke stropu, znamená to, že s námi ztratila jakýkoli kontakt, je myšlenkami úplně někde jinde.(obr 46)

Jan L.Wage, Řeč těla jako účinný nástroj rodeje

Pokud dotyčného ukazovák směřuje k uchu (obr. 50), zaujatě a pozorně nás poslouchá. Je

přitom však důležité, aby se nám díval do očí. Když odvrátí pohled,

poslouchá sice pozorně, ale nesouhlasí s tím co říkáme. Přejíždí-li si pomalu po horním rtu (obr.51) a pokukuje-li po nás po očku, zjevně se chystá k lstivému protiúderu, nebo záludné otázce.

Jan L.Wage, Řeč těla jako účinný nástroj rodeje

Více signálů nám vysílá stojící zákazník, protože má větší volnost pohybu. Pokud dotyčný mluví například před skupinou lidí a jeho paže visí uvolněně podél těla (obr.84), dává tím najevo maximální klid a umožňuje posluchačům, zcela se soustředit na jeho výklad a hlas. Běžným postojem je například fíkový list(obr. 85), tím nám dotyčný ukazuje potřebu sebeobrany. Závora (obr. 86) je postoj, který nám nemusí ukazovat bezpodmínečně na zabarikádování, ale když zkříží paže na prsou, většinou následuje ztráta kontaktu. Například vědomě zdůrazňuje, že stojí mimo debatní kroužek.

Jan L.Wage, Řeč těla jako účinný nástroj rodeje

Pokud zaujme postoj, kdy má obě ruce založeny za zády, nohy lehce rozkročené a hlavu zvednutou tak, že shlíží na účastníky svrchu, používá postoj který se nazývá opora (obr.87). Tím to postojem se připravuje o veškeré sympatie uchazečů. Jedním z častých postojů je kapesní masturbace (obr.88), tento pobuřující výraz je používán záměrně, svědčí o velmi malé úctě vůči účastníkům debaty a vypadá velmi lhostejně a neohrabaně, někdy i ustrašeně. Pokud však dotyčný ponechá jednu ruku v kapse a do druhé si vezme např. kuličkové pero (obr.89), značně se jeho chování změní. Pracovní ruka odvádí pozornost přítomných od jednoroční kapesní masturbace.

Jan L.Wage, Řeč těla jako účinný nástroj rodeje

Pokud má jednu ruku v bok a druhá ruka je v pohybu (obr. 90), posiluje si dotyčný přirozenou autoritu. V případě, že je jedna ruka zastrčena do saka, z níž kouká jen palec (obr.91), zdůrazňuje tak svou nadřazenost. Pokud si založí obě ruce v bok (obr.96), znamená to snahu zaimponovat.

Jan L.Wage, Řeč těla jako účinný nástroj rodeje

Při sezení se může naskytnout těchto několik ukázkových signálů. Pokud má osoba založené ruce v klíně, kolena u sebe, nohy zkřížené (obr. 100), rozhodně nepatří k aktivním účastníkům debaty. Vycepovaná, pozorně poslouchá a pravděpodobně si také vše co se po ní požaduje zapamatuje. Když jí však položíme přímou otázku, může změnit držení těla a tím vznikne křečovitá póza. Oběma rukama se drží pevně židle a odvrací hlavu stranou, jednou nohou se opírá o lýtko druhé (obr.101). Pak je lepší, nechat tuto osobu nepokoji. Pokud sedí se jednou nohou přehozenou přes druhou na židli(obr.102), cítí se příjemně, ukazuje tedy na otevřenou pózu.

Jan L.Wage, Řeč těla jako účinný nástroj rodeje

Pokud jde o neformální diskuzi kdy si mohou účastníci dovolit sedět na židli jako koni (obr. 103), ukazuje to na uvolněnou účast na diskusi, opěradlo zároveň skýtá žádoucí ochranu a bezpečí. Na obrázku 104 je označena žena za koketu, nebo za tu která se snaží zalíbit za každou cenu. Pokud sedí osoba na židli bokem a dívá se pryč od mluvčího (obr. 105), pak mu dává najevo absolutní nezájem o diskusi.

Jan L.Wage, Řeč těla jako účinný nástroj rodeje

Svírá-li účastník křečovitě ruce, kolena má těsně u sebe a ramena svěšená (obr.106), značí to o jeho plachosti. Pokud přitom ještě sedí na předním okraji židle, ukazuje tím, že se bojí. Pokud kolena a nohy drží mírně od sebe, ruce má obrácené dlaněmi vzhůru (obr.107), svědčí to o jeho uvolnění a otevřenosti. Pokud spustí účastník závoru, nemusí

být jen pažemi, ale lze i jednou nohou, to znamená, že jí přehodí přes druhou (obr. 108), vybuduje tím barikádu a mlčky se izoluje. Jsou-li nohy široce rozevřené, obě paže připraveny k výpadu, hlava překloněna (obr.109), je to jasný signál otevřené opozice. Účastník je sice ochoten diskutovat, ale jen málo věří tomu, co se mu partner snaží namluvit.

Jan L.Wage, Řeč těla jako účinný nástroj rodeje

1. 13 Písemný a grafický projev K nejpůvodnějším a nejstarším projevům psychických stavů člověka bezesporu patří kresba. Odhaluje část vědomých i nevědomých rysů osobnosti. Psychologická diagnostika využívá tématických kresebných technik, kdy má klient nakreslit na dané téma např. lidskou postavu nebo stroj či zvíře. Dále využívá technik doplňování začatých kreseb, volného kreslení, nebo malby pomocí prstů či jen takového čmárání, které je spontánní. Projektivní techniky techniky jsou začínají být více používané v oblasti profesní, kde jsou velice populární, rozbory písma a kreseb, jako je test ruky, stromu, domu, Lucherův barvový test. Dokáží říci hodně o osobnosti člověka, který je testován, ale vzhledem ke složitému a hodně individuálnímu posuzování jsou spíše metodou doplňkovou. Když se rozhlédneme po grafickém projevu u lidí v našem okolí, zjišťujeme,že každý píše jinak. Rukopis je neopakovatelný a zcela jedinečný, jako je to podobně například u otisků prstů. Na sobě můžeme i pociťovat, že se náš rukopis víceméně mění vlivem naší nálady, fyzického a duševního stavu. Grafické metody nám tedy dokazují, že se naše osobnostní založení i náš přítomný duševní stav odráží v našem tělesném projevu. Čím máme výraznější duševní hnutí, tím máme výraznější projev. Když držíme v ruce tužku a zanecháváme na papíře písmovou stopu, která má určitý tlak, šířku, rychlost, charakter čáry a atd., jedná se o tělesný projev našeho duševního hnutí. Projev probíhá tedy ve veliké míře nevědomě, automatiky, dlouhodobě naučeným a zafixovaným způsobem. Má důležitou výpovědní hodnotu v tom že nevědomě, naučeně můžeme předstírat, samozřejmě jen v určitých mezích, jakékoli chování. To znamená například to , že se můžeme cítit smutní, ale zároveň se můžeme na lidi usmívat. Na druhou stranu právě náš nevědomý projev těžko ovlivníme. Když mi si ho neuvědomujeme, ten kdo nás dobře pozoruje,ano. Při psaní se soustředíme na obsah, myšlenku, kterou chceme sdělit, ale způsob našeho psaného projevu probíhá automaticky. Grafolog pak analyzuje naší písmovou stopu, kterou jsme na papíře zanechali. Všechny výše uvedené techniky je nutno kombinovat s ostatními psychodiagnostickými metodami a patří do rukou odborníků, hlavně psychologů, kteří umí s výsledky pracovat, zároveň jasně a srozumitelně interpretovat.

1.14 Příklady některých projektivních testů Kresba postavy Tato metoda patří k nejpoužívanějším tematickým vyšetřovacím kresebným postupům. V pojetí Goodenoughové je kresba lidské postavy v prvé řadě ukazatelem úrovně inteligence dítěte, vychází tedy z předpokladu, že se vnímání lidské postavy a její kresebné ztvárnění vyvíjí v závislosti na duševním a tělesném vývoji dítěte. Machoverová chápe kresbu jako projektivní osobnostní test, který uveřejnila jako Draw a Person Test (DAP). Zkoumaná osoba má za úkol nakreslit úplnou postavu muže a ženy. Tyto kresby se vyhodnocují podle různých interpretačních systémů, existuje mnoho variant tohoto testu. Další test který H.J Baltrusch pojmenoval Figure Drawing Test, informuje o obrazu osobnosti, o jejích neurotických konfliktech a tělesném schematu vyšetřované osoby. Kresba postavy poskytuje ve svém provedení, držení těla, oděvu a jiných charakteristikách základní klíč k poznání struktury osobnosti, poskytuje informace o schopnosti adaptace a její dynamické interakci. Ukázalo se, že úloha nakreslit mužskou a ženskou postavu, ukazuje značnou neměnnost. Různé prvky kresby zůstávají vždy identické a jsou nezávislé na malířské zručnosti. Test je použitelný od 5 let výše a může být několikrát předložen té samé osobě.

Kresba domu Kreslení domů by mělo být považováno za autoportrét, ale někdy může představovat vlastní zázemí z minulosti, nebo zázemí po kterém osoba touží, nebo to může být také kombinace obojího. Všeobecný klinický dojem z domu může v podstatě představovat sebechápání. Tyto kresby mohou tedy představovat sama sebe v běžných situacích. Domy, které jsou kreslené normálními lidmi obsahují většinou tyto Beckovy detaily: nejméně jedny dveře, za předpokladu, ž je nakreslena alespoň jedna strana domu, jedno okno, jedna střecha, když se nejedná o kresbu tropického obydlí také komín. Pokud některý z těchto detailů chybí na kresbách od osob starších 6ti let často to znamená incipientní (počínající, začínající) intelekt, deterioraci (postupné poškození a narušení osobnosti, zejména její sebekontroly a sebekričnosti a morálních a estetických vlastností ) nebo značí emociální poruchu. Kresba domu s mraky značí obecnou úzkost. Kresba základní linkou značí pocity nebezpečí, ohrožení.

Hand test Test ruky, používá do jisté míry strukturované podněty zobrazených rukou, avšak v relativně neurčitých a nejednoznačných polohách, se lehce administruje, skóruje a interpretuje. Test obsahuje 9 černobílých obrázků, které majících různé polohy a jsou postupně předkládány osobám. Ruka jako nástroj komunikace a navazování vztahů promítá patologické jevy, odkrývá vzorce motoriky a chování. Provane odpovídá, v jaké situaci se asi ruka nachází , a co asi říká. Nepředstavuje ohrožující situaci, jako např. výkonový test s časovým limitem, je krátký a srozumitelný, přitom průměrná doba trvání testu je asi deset minut. Je sestavený jako pomocná klinická technika, kterou je možno lehce doplnit jiné testy do vhodné diagnostické baterie. Jako u

jiných projektivních metodách byly vyvinuty standardní

postupy skórovaní a interpretace, zručný diagnostik má v souladu se svými klinickými zkušenostmi a znalostmi subjektu určitou volnost při vytváření vlastních hypotéz na základě kvalitativních, neskórovatelných aspektů odpovědí. Test ruky dokázal přesvědčivě odlišit mezi známými klinickými skupinami, přitom rozdíly byly statisticky signifikované. Data v původním manuálu se zakládají na 1000 protokolech více vzorků klinických skupin a zdravých osob různého věku. Všeobecně je potvrzeno, čím patologičtější jsou odpovědi, tím méně je třeba spoléhat se na další data z hodnocení subjektu jinými metodami a tím vyšší je pravděpodobnost správné diagnózy.

Baum test (test kresby stromu) Vypracoval ho K. Koch, který vyšel z předpokladu, že nakreslený ovocný strom může vypovídat o emocionální zralosti dětí i dospělých a o poruchách sociální a emocionální oblasti. Osoba, která je vyšetřovaná má nakreslit na papír formátu A4 nejehličnatý strom, kresba trvá obvykle 5-10 minut. Vyhodnocení kresby se dělá podle 59 znaků, všímá si kořenů, kmene, koruny, listů. Tento test lze být podáván od 6 let buď individuálně nebo skupinově. Pozornost je při hodnocení věnována hlavně tomu jak je strom umístěný na ploše a jakou má velikost, dále se také věnuje detailům kresby. Portugalec R. Corboz je autorem u nás neznámého testu, jehož obsahem je kresba tří stromů. Autor vycházel z pozorování dětí prvních tříd, které měly nakreslit k svátku matek nějaké stromy. Většina dětí nakreslila tři stromy a k velkému překvapení je uvedla sama do vztahu k otci a matce. V tom Corboz začal pozorovat, že v kresbě lze rozpoznat citové

vztahy mezi jednotlivými členy rodiny navzájem a vztahy k jiným lidem. V instrukcích tohoto testu je, aby nakreslili nějaké tři stromy, které by si měl proband představit jako rodinu. Po nakreslení stromů jsou účastníci dotazováni, koho z rodiny jaký strom připomíná. Zkoumané osoby to pak mají napsat pod jednotlivé stromy. (viz. příloha č.2)

Luscherův barvový test Autorem tohoto testu je Prof. Dr. Max Luscher, je administrován individuálně. Testový komplet tvoří testový sešit s předlohami, příručka a záznamové listy, které potom slouží k vyhodnocení. Materiál je obsažen v 9 tabulkách l Luscherovými barvami, jejich odstíny a tvary. Test je založen na těchto předpokladech, hypotézách a poznatcích: •

zdrojem informací osobnosti člověka může být, preference barvy, odstínu a tvaru barvy,

•

barva má na konkrétním člověku objektivní a nezávislý význam,

•

v preferenci konkrétní barvy jejího odstínu a v preferenci tvaru, a to jak na úrovni psychologické, tak na úrovni fyziologické, se odráží jejich subjektivní význam pro člověka a jeho stav organismu,

•

na základě apriorně stanovených kritérií lze k určité barvě přiřadit určitý tvar,

•

pokud jsou v rozporu preference barvy při jednom výběru a odmítnutí tvaru, který je podle

pravidel

k barvě

přiřazen

při

druhém

výběru,

je

to

indikátorem

intrapsychického konfliktu. Nejdříve při svých experimentech vybíral dr. Max Luscher takové barvy, které u pozorovatele vyvolávaly nejvyšší možný stupeň vzrušení, a také na opak ty co nejvíce vyvolávají uklidnění. Pak také barvu, která reprezentuje nejvyšší míru napětí a oproti ní barvu, která působí nejvíce uvolněně.

Testová barva

číslo

fyziologicky

prožívání

smysl

červená

3

stimulace

vzrušení

aktivita

modrá

1

uklidnění

klid

spokojenost

zelená

2

kontrakce

napětí

pevnost

žlutá

4

dilatace

uvolnění

změna

Nikdo nemůže znát důvod, proč má nějakou barvu rád více než jinou. Výběr barvy padne nevědomě. O tom, co děláme rádi nebo neradi, o svých sklonech, zálibách neuvažujeme vědomě. Vznikají spontánně a vyplývají z našeho duševního stavu. Každá vnímaná barva, způsobuje určitý smyslový počitek. Každý vnímá určitou barvu přesně s takovým smyslovým počitkem jako každý jiný člověk. Barvy mají proto svůj platný, objektivní význam. Pro kompenzačně zvýrazněný výběr latí v testu osmi barev následující kritéria. Pokud se objeví jedna z těchto tří barev na prvních dvou místech : barva šedá (0), hnědá (6) nebo černá (7), pak tato volba odráží aktuální konflikt. Jestliže se toto vyskytne, je třeba brát barvu na posledním místě jako zvýrazněně odmítnutou. Kompenzačně odmítnutá barva je v případě, že na jednom ze dvou posledních míst stojí některá z těchto čtyř barev: modrá (1), zelená (2), červená (3) nebo žlutá (4). Na dvou posledních místech barvy zastupují aktuální konflikt. Pokud se vyskytne toto, hodnotí se barva,která je na prvním městě jako kompenzačně zvýrazněná.

Čtyři příběhy Mnohdy přináší až překvapivě přesné informace o interpersonální komunikaci, které by bylo možno stěží získat psychometriky.

Skládá se ze 4 obrázků, které naznačují

neurčitě nastíněné sociální situace. Klient má za úkol vytvořit ke každé kresbě krátkou povídku. Pokud by s tím měl klient potíže, jsou mu k dispozici doplňující otázky. Podmínkou úspěšnosti této projektivní techniky je vytvoření hravé, volné imaginativní atmosféry. Je určena pro dospívající a dospělé. Př. Na následujících obrázcích jsou znázorněny děje, jakým dojmem na vás scénka působí. Pokuste se k nim vymyslet krátkou povídku, cokoli vás napadne. Řekněte co tam může odehrávat. a) Koho mohou znázorněné osoby, představovat? Kdo to může být? b) Co říkají? Na co myslí? Co dělají? c) Jaké mají mezi sebou vztahy? Rozumějí , nebo nerozumějí si? d) Co se stalo předtím a co se stane pak? Jak myslíte, že scénka skončí?

Psychodiagnostické sešity 1/2002

1. 15 Grafologie grafein = řecky psát logosos = věda, nauka Grafologie je věda, která se snaží odhalit podle charakteristických rysů individuálního rukopisu, psychické vlastnosti pisatele. Je to zdroj velmi cenných informací v kombinaci s ostatními psychodiagnostickými metodami pro komplexní rozbor osobnosti. V současné době představuje grafologie skvělou diagnostickou metodu, poskytující hluboký náhled do osobnosti pisatele. Poskytuje širokou a komplexní charakteristiku osobnosti. Populární poučka zní, jak člověk píše, tak kráčí životem. Vychází se zde z představy, že čistý list papíru pro pisatele představuje ve zmenšené podobě celý svět, do kterého při psaní promítá svou psychiku, tento způsob tedy vypovídá mnoho o tom, jak s tímto prostorem pisatel zachází. Když se učíme psát, řídíme se specifickým stylem, který grafologové označují jako školský styl. Tak jak se vyvíjíme, začínáme se od školského typu odchylovat v různé míře a rozvíjíme svůj unikátní styl. To, do jakého rozsahu dojde k odchylkám, se bere měřítko pisatelovi individuality, originality, inteligence, vyzrálosti, etických norem a životního stylu. Tyto aspekty osobnosti prozradí pečlivé studium hlavních rysů rukopisu – velikost, rychlost, sklon, rozvržení, tlak pera, široký nebo úzký tvar, způsoby propojení, atd. Rozbor vypovídá o vnitřním potencionálu a způsobu, jak s ním pisatel zachází. Podává informace o dynamice projevu a míře výkonnosti. Dále vypovídá o emocionální labilitě či stabilitě, v rámci tohoto posouzení si grafolog všímá dalších kvalit emocionality, např. míru citové sebekontroly, citové ovlivnitelnosti a zranitelnosti. Rozbor hodnotí i velikost, stálost a přiměřenost představy o sobě samém. Informuje zejména o sebepřeceňováním, ale i sebepodceňování. Dále rozborem posuzujeme poměr aktivní a pasivní vůle a také míru jejich vyjádření. Sleduje také schopnost, udržovat a ovlivňovat sociální vztahy. Hodnocena je schopnost empatie či popřípadě výskyt znaků zvýšené agresivity. Informuje o kvalitách racionality, jeho průběh kombinační schopnosti, pružnost myšlení, jehož posouzení je dáno do souvislosti s celkovou flexibilitou osobnosti. Odhaluje také organizační schopnosti, schopnost rozhodovat se a potřebnou míru aktivní a pasivní vůle. Hlavními řídícími vlastnostmi jsou dominantnost, extroverze a inteligence, doplněné ovšem o volní vlastnosti, flexibilitu jednání a myšlení, psychickou odolnost, celkovou zralost osobnosti a morální vyspělost.

Psychologové jsou školeni k tomu, aby své soudy o efektivitě metod výběru zaměstnanců opírali o důkazy. To obvykle znamená důkazy, které jsou ve formě publikovaných opakovatelných studií provedených za specifických podmínek se zjištěnou kontrolou intervenujících vlivů. Z tohoto hlediska nejsou důkazy o efektivnosti analýzy rukopisu příliš četné. Jsou informace, které grafolog nemůže získat z pohledu na vzorek rukopisu, to je např. pisatelův věk, protože jeho skutečný věk se může často lišit o jeho duševního věku. Vliv zkušeností a na charakter a vývoj k vyzrálosti nám ukáží vzorky písma z různých životních období. Obtížné je ze vzorku určit pohlaví, neboť každý z nás má v sobě jak mužské, tak ženské prvky. Je tedy důležité se na věk a pohlaví informovat hned od začátku, protože mají prokazatelně vliv na rozbor charakteru. Z rukopisu není dále patrná skutečnost, zda byl napsán levou nebo pravou rukou. V základní charakteristice písma totiž způsobuje jen nepatrný rozdíl, jakou rukou je psáno. Levák si přizpůsobuje papír tak, aby psal se sklonem doprava. Ti kteří přišli například o jednu nebo obě ruce a museli se naučit psát druhou rukou nebo nohama, mají písmo, které připomíná jejich původní rukopis, pokud se jejich osobnost pod vlivem toho zážitku nezměnila.

2. Grafologie v praxi Psychologové jsou školení k tomu, aby své soudy o efektivitě metod výběru zaměstnanců

opírali

o

důkazy.

Důkazy

zde

znamenají

formu

publikovaných

opakovatelných studií provedených za specifických podmínek se zajištěnou kontrolou intervenujících vlivů. Z tohoto hlediska nejsou důkazy o efektivnosti analýzy rukopisu příliš čitelné. Publikace Britské psychologické společnosti Psychological Testing : A Guide uvádí typické pořadí validity pro různé potupy užívané v personálním rozhodování. Tento seznam zahrnuje položky počínající simulací práce s vysokou validitou a končící grafologií/astrologií s nulovou validitou. Validita je také definována jako míra toho, jak test měří to, co měřit má, tedy rozsah v němž je možno vyvozovat z testových skórů přiměřené závěry. Robertson a Smith zdůrazňují, že výzkum desetiletí, který se týká metod výběru, nám poskytl soubor dat, která mohou být v případě některých predikátorů použita tak, aby poskytla jasné kvantifikovatelné odhady koeficientů validity. Nejlepší koeficienty validity jsou získány pomocí testů pracovní činnosti a struktury schopností. Z dalších predikátorů jsou nejlepší hodnocení kolegou, assesmnet centra, biografické, údaje a obecná inteligence. Reference interview, osobnostní diagnostika a dotazníky zájmů poskytují velmi nízké avšak pozitivní koeficienty validity. Grafologii využívá odhadu k výběru svých zaměstnanců až 80 % evropských společností. Tato metoda nám přináší informace navíc, ale zase je nesmíme přeceňovat. Opírat výběr zaměstnance o jeho rukopis je nedostačující, protože neumožňuje pokrýt celou řadu pro výběr důležitých proměnných. Písmo je v hodné pro odhad charakteristik, které souvisejí s naší psychomotorickou reaktivitou, to jsou například temperamentové charakteristiky. Sledujeme jak je pisatel zvyklý členit text, jak je originální jak je pečlivý při vytváření formě, jak se snaží či nesnaží být čitelný. Pokud jde o zkoumání této metody, je prokázána věrohodnost v knize Graphologische Diagnostik, kde jsou uvedeny i výsledky psychologa Veselka. Psycholog zkoumal vztahy mezi pečlivostí rukopisu, pohlavím, obecnou inteligencí a motorickou zručností. Dále nás o věrohodnosti může přesvědčit i kniha Grafologie – systém a technické termíny, ve které jsou obsaženy podnětné úvahy o zkoumání metody a její spolehlivosti. Z písma se dá poznat i nemoc. Rukopis je souhru motorických, emociálních a intelektuálních funkcí. Proto i nepatrné změny písma mohou být příznakem začínajících chorobných změn. Například u Alkoholismu změny nastávají od 1,8 – 1,9 o/°° v krvi,

rukopis je neuspořádaný, jsou v něm pravopisné chyby, vynechání písmen, roztažení písmen, poruchy v rytmu. Rozlišují se tyto grafologické znaky písma: •

velikost písma,

•

šířka a těsnost,

•

vázání,

•

tlak,

•

tah,

•

těstovitost a ostrost,

•

pravoběžnost a levoběžnost,

•

sklon písma,

•

psací rychlost,

•

stupeň spojitosti,

•

délkové rozdíly,

•

horní a dolní délky,

•

vedení řádku,

•

plnost a hubenost,

•

obohacení – zjednodušení,

•

písmové okraje,

•

podpis,

•

adresa,

•

písmový obraz,

2.1 Grafologie a personalistika Tato věda se v personalistice využívá už řadu let, však názory na její uplatnění jsou různé. Někteří odborníci na personalistiku ji nepovažují za vědu, a tedy pokládají její využití za nezodpovědné, jiní jí využívají pro personální práci jako cenného nástroje. Společenská poptávka nám ukazuje spíše na praktické využívání této metody,protože převyšuje nabídku po těchto odbornících, kteří se grafologií zabývají. Grafologii není zatím věnována větší pozornost. Je to způsobeno vysokou časovou a finanční náročností posudku při výběrovém řízení. Nicméně grafologie dotvoří komplexnější obraz o osobnosti uchazeče. Výběr zaměstnanců má těchto pět základních fází (obecně platné schéma) 1) předběžný výběr – hodnocení písemných materiálů 2) úvodní pohovor 3) přijímací řízení – přezkoumání odborných a osobnostních předpokladů uchazečů 4) vyjasnění nesrovnalostí 5) rozhodnutí V jaké části schématu se přizve grafolog není jednoznačné, nejvíce je limitována podmínka praktické realizace. Potom, co si personalista, nebo ředitel udělají první názor na uchazeče je možno si nechat vypracovat grafologický rozbor, pokud však bude zajištěn písemný materiál. Grafolog se v písmu okamžitě orientuje, je schopný okamžitě udělat celkové třídění (například 30 rukopisů). Na první pohled umí roztřídit rukopisy do tří kategorií, v první jsou např. rukopisy nevyhovující, v další vyhovující a v poslední jsou sporné rukopisy. Sporné jsou takové, které jsou podrobeny dalšímu zkoumání, zda kladné vlastnosti osobnosti převyšují negativní a jsou tedy zajímavé natolik, že stojí za to, aby byl rukopis, dále zkoumán. V praxi není výjimkou, to když uchazeč zná postupy výběrového řízení, může se opatřit výsledky některých testů, které se často používají a tím se tedy na výběrové řízení dobře připraví. Proto hraje grafologický rozbor důležitou roli, i kdyby měnil jednotlivé znaky rukopisu, ostatní znaky stejně prozradí skutečné vlastnosti, protože by z praktického hlediska nemohl změnit více než dva.

Při efektivitě spolupráce personalisty s grafologem je vhodné dodržet těchto několik hlavních zásad: •

Pokud se firma rozhodne využít služeb grafologa, měl by si personalista při prvním setkání ověřit jeho kvalifikaci. To může být například tak, že ho může požádat o rozbor rukopisu člověka, kterého dobře zná. Grafolog by měl hned na místě říci osobní rysy pisatele. Další zásadou je základní právní znalost o ochraně osobnosti klienta. Grafolog sám upozorní personalistu na právní zásady spojené s rozborem rukopisu.

•

Pro provedení grafologického rozboru musí být k dispozici vhodný ručně psaný materiál, který by měl být nejlépe na nelinkovaném papíru formátu A4. Konkrétní požadavky, stanový grafolog ve spolupráci s personalistou.

•

Pro rozbor je také důležité znát o pisateli alespoň, pohlaví, věk, místo narození, školní vzdělání, ale i okolnosti, které by mohly při psaní omezovat.

•

Výsledky rozboru nelze efektivně využít bez závěrečného rozhovoru grafologa a personalisty, můžou se při něm objasnit další otázky, které se týkají silných a slabých stránek uchazeče.

2. 2. Pravidla použití grafologie při výběru zaměstnanců Využití grafologie má svůj stanovený postup, který by měl být dodržen. Shrneme je do několika základních hledisek: •

Musí být dodržena právní stránka použití grafologie při výběru zaměstnanců.

•

Uvedou se požadavky zaměstnavatele na pozici, na kterou se výběr provádí.

•

Následuje vlastní grafologický rozbor.

•

A nakonec samozřejmě závěr.

Právní stránka Grafologie podléhá daným právním předpisům. Občanským zákoníkem je řešena ochrana osobnosti, tedy ochrana písemného projevu. Zaměstnavatel porušuje právo, pokud neseznámí předem uchazeče s tím, že jeho písemný projev bude podroben grafologickému rozboru. Zaměstnavatel musí mít tedy k rozboru souhlas od uchazeče. Uvedení požadavků Osobnostní požadavky na pozici, na kterou se provádí výběrové řízní,musí být jednoznačně stanovené a je třeba předložit je grafologovi. Zváží se jaká bude náplň práce a to, co se od uchazeče očekává. Vlastní grafologický rozbor Grafolog musí znát o uchazeči, co nejvíce informací. Musí mít vhodný rukopis. Mezi grafologem a firmou by měla být vyřešena právně-obchodní stránka. Grafolog si musí ověřit, zda má společnost souhlas od uchazeče k rozboru. Grafolog se musí řídit pravidly Obchodního zákoníku. Závěr Grafolog zpracuje rozbor písma. Jeho obsah závisí na zadání, můžeme ho, ale shrnout do těchto bodů: •

Údaje o osobnosti, která posudek zpracovala.

•

Osobní údaje o klientovi, dále jeho specifická omezení a ostatní údaje, které se k rukopisu vztahují.

•

Údaje, které se týkají písemného materiálu. Kolik a jakých písemností bylo poskytnuto,v jaké jsou kvalitě, zda jsou to originály, nebo kopie, jaký druh psací potřeby a papíru bylo použito.

•

Obsahuje otázky, které jsou kladené společností. Jsou zde uvedeny vlastnosti, které by měl uchazeč pro určitou pozici mít.

•

Vlastní grafologický rozbor, který většinou obsahuje dvě části, v první je obsažen rozbor hlavních psychologických rysů, jako je temperament, vitalita, nadání, volní a morální vlastnosti, apod., druhá část obsahuje shrnutí první části a podle zjištěných osobnostních rysů uchazeče obsahuje grafologem popsané specifické modelové situace a pravděpodobné chování klienta-uchazeče v nich.

•

Není podmínkou uvádět metody zkoumání, přesto u některých posudků je vhodné je uvést.

•

Dále obsahuje závěr, kde měly být zodpovězeny otázky, zda uchazeč vyhovuje jednotlivým vlastnostem, které jsou stanovené společností. Obsahuje shrnutí a celkový závěr grafologa, zda doporučuje, nebo nedoporučuje uchazeče na danou pozici. Posudek je závislý na vhodném písemném materiálu. Závěr by měl být zcela jednoznačný.

•

Obsahuje vysvětlivky, protože společnost, není pravděpodobně psychologicky vzdělán. Grafolog většinou používá v posudku odborné či cizí výrazy, proto je vhodné přiložit vysvětlivky, aby vlastně člověk, který je vzdělaný v jiné oblasti, byl schopen posudku dobře rozumět. Grafologie by měla být prováděna s psychologickým výzkumem, aby byla metoda co nejvíce přesná. Spojení mezi grafologem a psychologem dokáže velmi dobře doplnit nejasnosti osobnostních faktorů klienta. Shoda dobrého psychologa a grafologa by měla být cca na 95%. Pokud tomu tak není, je to známka toho, že některá z poskytnutých služeb není zcela kvalitní.

2.3 Výběr vhodného grafologa Jak poznáme dobrého grafologa? Měl být vzdělaný i v dalších oborech, protože bez důležitého oboru jako je psychologie, nelze grafologie provozovat. Jeho znalosti nemusejí jít až do detailů, ale musí znát základy, aby byl schopen psychologického popisu. Dalším oborem, který s jeho činností souvisí je právo. Musí znát základní aspekty ochrany osobnosti, ochrany osobních dat. Jako fyzická nebo právnická osoba se musí orientovat v základních typech smluv, smluvních vztazích. Měl by vědět z právního hlediska, jaká je jeho oblast působnosti, pokud by se například pustil do písmoznaleckých posudků, které náleží do jiné kategorie, může se vystavit trestnímu stíhání. Jeho vzdělání by mělo obsahovat i znalost historie vývoje písma. Protože se může setkat i například s písmem cizinců, které se učili psát podle školní předlohy, která je úplně jiná než česká, nebo s písmem které je desítky či stovek let staré. Musí zvládat český jazyk, gramatiku a slohovou stránku. Aby se v posudcích neobjevovali gramatické chyby a věty, které postrádají smysl. Jelikož lze na písmo nahlížet jako na geometrickou křivku, která je vytvořená v čase a za určitých podmínek, nemělo by dobrým grafologům, tedy chybět i základní vzdělání v oblasti fyziky a geometrie. Je za potřebí třeba stanovit tlakové poruchy v rukopise, a pak to bývá většinou problém. Také by měl mít základní znalosti v biologii, která souvisí se vznikem psacího pohybu. Dobrý grafolog ví, jak a proč psací pohyb vzniká, které svaly se psaní účastní, jakou to má vazbu na držení psací potřeby a konečně na kvalitu vzniklého rukopisu. Grafolog by bezpodmínečně měl umět práci s počítačem za použití grafických programů, souvisí s tím i skenování znaků do PC. Dobrých grafologů je však nedostatek. Jak je tomu i u jiných oborů ti špatní poškozují grafologii a kazí jméno těm, kteří se dokáží ve svém oboru dobře orientovat. Pro základní rozpoznání dobrého grafologa by měly být platné výše popsané znalosti a požadavky.

2.4 Příklad pro výběr uchazečky na místo asistentky (na základě grafologického posudku) Zakázka:

Posouzení osobnostních pracovních a sociálně-komunikačních vlastností 3 uchazeček dle zadaných požadavků.

Posudek určen:

Pro zadavatele – dvojici nadřízených v soukromé firmě, nikoli pro uchazečky

Vypracovala: Datum:

Požadavky zadavatelů na osobnost asistentky v jejich firmě: 1) „Pravá ruka“ obou nadřízených, přičemž významně častěji bude v kontaktu se zadavatelkou. Tj. vstřícnost, velmi dobrá ochota ke spolupráci, rel. samostatnost v rámci zadané či opakovaně vykonávané práci; dobrá emoční a sociální inteligence – vcítivost, loajalita, sebeovládání, flexibilita v osobním kontaktu s oběma nadřízenými. 2) Schopnost práce na PC – především zadávání dat, příprava podkladů, následná práce s daty, apod. – tj. schopnost soustředění, trpělivost, vytrvalost, smysl pro řád a systém, pozornost k detailu, logicko-deduktivní a kombinační schopnosti. Není požadována výraznější kreativita, ctižádostivost ani prosazování vlastních nápadů, postupů. 3) Sociálně-komunikační dovednosti, které bude využívat při jednání s dodavateli, úředníky – tj. schopnost jasně formulovat požadavky; přiměřená míra autonomie (s možností využít role – jednat z pozice či jménem firmy, kterou zastupuje). Má působit přiměřeně sebejistě (tuto podmínku by nesplňovala osobnost příliš uzavřená, labilní, výrazně submisivní apod., avšak ani výrazně sebejistá, u níž hrozí nebezpečí snížené loajality k firmě, dále osobnost s výraznými osobními ambicemi, sklonem k dominanci, konfliktnosti, apod.) 4) Dalšími požadovanými vlastnostmi jsou: pohotové jednání – tj. sociální obratnost a přiměřená slovní zásoba v ústní komunikaci při současné soustředěnosti na problém a zachování stabilního postoje v jednání; dále smysl pro přehlednou formu a přiměřená komunikační zdatnost v písemném kontaktu; smysl pro řád a systém, schopnost přehledně členit text při přípravě podkladů, apod.

5) Temperamentové založení uchazečky: spíše aktivita + sebeovládání (na překážku by byla např. vysoká dynamičnost osobnosti, výrazná emocionalita, což by působilo v atmosféře firmy rušivě); dále vítáno optimistické naladění, extrovertní orientace, přiměřené reakce na jednání druhých lidí apod. – odpovídá typu sangvinika. 6) Schopnost „vytvářet dobrou pohodu“ ve firmě – podpořit, rozveselit, uvolnit napětí, apod.

Hodnocení osobností jednotlivých uchazeček: Č. 1: Osobnost aktivní, citlivější, napjatější; má silnější potřebu sebeovládání, což se jí vzhledem k vyšší citlivosti a lehké labilitě ne úplně daří; může působit upjatěji – málo spontánně, méně pružně a méně přirozeně. V dlouhodobém emočním naladění je určitá nejistota, tíseň, lehká disharmonie, kterou může osobnost navenek maskovat zmíněnou silnější seberegulací v projevech chování. Nevýhodou v komunikaci

by mohla být zvýšená citlivost, vydražditelnost,

zesílené sebeobranné tendence včetně tendence uzavírat se, odmítat komunikovat při konfliktních situacích. Je méně flexibilní, méně pohotová v sociálním kontaktu. Naopak je bystrá, pohotová, důkladná v práci, její rozumové schopnosti jsou dostačující k výkonu požadované pozice (i pravděpodobně vyšší); je rel. dobře soustředěná, vytrvalá, citlivá k detailu, její myšlení nepostrádá logiku, smysl pro systém ani kombinační dovednosti; je schopna jasně formulovat požadavky, ale v jednání s lidmi může zaujímat spíše submisivní postoje, vzhledem k lehké labilitě (snížené vnitřní sebejistotě) se může nechat snadněji ovlivnit osobou více sebejistou, dominantní či arogantní. Je vhodným typem pro samostatnou i kreativní práci, potřebuje k ní však klidné prostředí k soustředění. Je obratná především v písemné komunikaci, má dobré formulační schopnosti. Ad „pohoda“ - je vcítivá, dovede lidi pochopit, ale nikoli příliš podpořit, uklidnit či rozveselit. Nálady a emoce druhých se spíše snadno přenesou na ni, s čímž se obtížněji vyrovnává – chybí jí dostatečná dávka pružnosti, stability, přirozené vstřícnosti i schopnosti nechat emoce rychle odeznít (proto stálé vnitřní napětí).

Č. 2: Osobnost velmi aktivní, dynamická, energická; má rel. i dobrou schopnost sebeovládání, která je však lehce narušena napětím a

nedočkavostí. Na okolí působí

výrazně, sebejistě, čímž může odvádět pozornost od urč. svých problémů s klidným, rozmyšleným, systematickým vystupováním a jednáním. Nechybí jí zájem o věc ani vstřícnost, je komunikativní, otevřená; jedná živě, spontánně, rel. přirozeně – úskalím může být někdy zbrklost. V sociálním kontaktu je komunikativní, flexibilní; lépe se bude cítit při ústní (telefonické či osobní) komunikaci, kde může vhodně působit svým živým, bezprostředním a energickým vystupováním ve prospěch firmy.

V kontaktu s lidmi působí

stabilně,

obratně, umí si stát za svým. Určité problémy by jí mohla činit písemná (složitější) korespondence – při vyjadřování myšlenek se raději drží formálních obratů, sama je možná formulačně méně zdatná. Vzhledem k flexibilitě je schopna se učit postupům, dovednostem, které vyžaduje pracovní pozice – práce s daty, programem na PC apod. Má přiměřené schopnosti logickodeduktivní; má smysl pro formální úpravu, přehlednost psaného textu. Její pozornost k detailu je rel. dobrá (s urč. omezeními); schopnost trpělivé a soustředěné práce asi střední, vzhledem k živé, dynamické povaze. Naopak její sociální dovednosti odpovídají požadovaným – je komunikativní (i lehce manipulativní, což může být i plus v jednání s úřady, s dodavateli), dovede rozveselit, přivést na jiné myšlenky, podpořit. Problémovým rysem by mohla být vyšší míra autonomie uchazečky – tj. jednání dle vlastního názoru, neústupnost, event. i konfliktnost (zde velmi záleží na míře tolerance zaměstnavatelů k těmto vlastnostem). Č. 3: Osobnost působní klidně, stabilně, vyrovnaně i rel. uvolněně. Její vystupování je otevřené, jasné, věcné; může být však poměrně stručné. Ad „pravá ruka“ – uchazečka je vstřícná, ochotná ke spolupráci; pracuje systematicky, má ráda přehled a řád ve věcech; její tempo je střední (nikoli příliš dynamické), zato stabilní, vyrovnané. V požadované pracovní náplni (zadávání dat a práce s nimi) je pečlivá, přesná, má smysl pro detail; schopná najít logické souvislosti, kombinovat a porovnávat údaje. Její

výhodou je schopnost nadhledu a odstupu od řešeného problému, vnitřní stabilita a rozmysl před započetím úkolu (dovede si určit priority a práci naplánovat). Ad sociálně-komunikační dovednosti: vystupuje klidně, formuluje jasně, stručně, věcně. Je rel. samostatná – tj. nepřevažuje u ní sklon k submisivitě ani dominanci. Na okolí může příjemně působit jemným, klidným vystupováním. Na druhou stranu – nedokáže se projevovat příliš tvrdě, nekompromisně či manipulativně ve vyhrocených situacích, kdy by měla vyvinout tlak na druhou osobu za účelem dosažení něčeho ve svůj prospěch, či prospěch firmy. Zachová si však svůj stabilní postoj, nenechá se snadno znejistit, zmanipulovat; svůj postoj a názor umí jasně dát najevo. Vzhledem k vstřícnosti má blíže ke kompromisnímu řešení sporů; nikoli konfliktnosti. Nechybí jí vcítivost, flexibilita; dovede se soustředit i v rušnějším prostředí; při práci zachovává přesnost, vyrovnané (střední) pracovní tempo, práci průběžně kontroluje a udržuje o ní přehled; je rel. aktivní i vytrvalá. Ad „pohoda“ – svou přítomností dovede zklidnit druhé osoby, umí vyslechnout, vytvořit milou, akceptující atmosféru spíše než rozveselit nebo zaktivizovat. Event. negativními emocemi okolí se nenechá rozhodit, nepřenášejí se na ni nijak významně.

Závěr Cílem mé bakalářské práce bylo ukázat použití jedné z metod psychodiagnostiky v personalistice. Paní magistra Leitnarová mi přiblížila svou grafologickou práci pro výběr pracovníků, podle svých zkušeností s dobrými podnikateli, kteří občas, spíše nahodile, potřebují určitého pracovníka “zvenčí“. Podnikatelé si spíše hledají lidi na doporučení někoho známého z oboru nebo z okolí, protože chtějí mít relativní jistotu a nemají většinou příliš finančních prostředků na celou tuto akci např. na personální firmu, tak jako to mohou dělat velké společnosti. Poskytla mi k nahlédnutí do problematiky jeden takový případ, samozřejmě na anonymní společnost, protože je vázána tajemstvím. Poskytla mi zadaní požadavků firmy, rukopisy bez os. údajů a posudky k nim včetně doporučení. Myslím, že nespornou výhodou, je to, že se rukopis nedá natrénovat či nešvindlovat. Pisatel se po pár řádcích prozradí a začne psát svým přirozeným písmem. Kdyby psal vytrvale nepřirozeně, je to už příznak nepřirozenosti, masky, může to však signalizovat i sklony k podvodnému jednání nebo lhaní. Tato analýza rukopisu udává komplexní obraz osobnosti. Nejen jednotlivé oblasti struktury osobnosti (introvert-extrovert, styl myšlení, emocionální stabilitu, způsob komunikace s okolím a sociabilitu obecně, přizpůsobivost a schopnost učení, pracovní návyky, celková zralost osobnosti, hodnoty a vzory…), ale také to, jak se tyto oblasti vzájemně ovlivňují a jak to výsledně vypadá v rozhodování a jednání dotyčného. Myslím, že se v analýze můžeme více zaměřit na oblast, která je z hlediska pracovní pozice podstatná. Jsou to především komunikace, samostatnost, schopnost improvizace a riskování. Posudek se nechá vypracovat podle potřeb zadavatele a je také vhodném s ním spolupracovat, aby grafologovi předložil co nejkonkrétnější požadavky. Podle mého názoru se grafologie výborně hodí pro výběrová řízení. Hlavně proto, že může poměrně rychle a jednoduše vyřadit nevhodné uchazeče. Pokud hledáme například spolehlivou a samostatnou osobu, stanovíme několik kontraproduktivních znaků rukopisu (např. znaky nezralosti, lability a nesamostatnosti) a pisatele s těmito znaky ani nemusíme pouštět do dalšího kola. Uchazeč je prověřen skrz naskrz, protože v konkursních řízeních se dá grafologie vhodně kombinovat a doplňovat s psychologickými testy a dalšími metodami. Opírání se totiž jen o rukopis je podle mého názoru nedostačující. Pokud je grafologie použita ve spolupráci s ostatními metodami, plní nezastupitelnou funkci a přináší cenné výsledky.

Musím však,ale říci, že podle mých zjištěných informací, mají personální agentury v ČR o spolupráci s grafology vesměs mizivý zájem. Pramení to vše z obecné skepse, kterou chová většina psychologů či personalistů k tomuto poněkud konkurenčnímu oboru. Za totality byla grafologie raději zakázána, je pravda, že mohla být nebezpečná, tak že její praxe u nás byla na několik desetiletí prakticky přerušena. Další vlna nedůvěry v grafologii nastala paradoxně v 90 letech jako reakce na to, že se objevilo příliš mnoho grafologů, a to snadno a rychle. Tedy, bohužel, velmi často diletantů, kteří mnoho nepochopili a obor poškodili ještě dříve, než se stihl po době socialismu rehabilitovat. Měla jsem tedy veliký problém nalézt personální agenturu, která s grafolog spolupracuje. Využívá se raději finančně i časově náročné Assessment centre (AC), třebaže by se srovnatelných výsledků dalo dosáhnout i jinak, což znamená, šetrněji k uchazečům, levněji a rychleji. Většina grafologů, které jsem oslovila, dělalo pár takových analýz, ovšem byly to jednorázové zakázky většinou pro soukromé podnikatele.

Seznam použitých pramenů a literatury Hargreaves G. – Wilson P., Grafologický slovník, Brno: SCHNEIDER, 1991, ISBN 0-7206-0631-4

Jeřábek, Jan: Grafologie, 5 rozšíření vydání Praha: ARGO, 2003, ISBN 80-203—524-X

Armstrong, Michal: Řízení lidských zdrojů, Praha: GRADA PUBLISHING, 2002 ISBN 80-247-0469-2

Nakonečný,Milan: Sociální psychologie organizace, GRADA PUBLISHING , 2004 ISBN 80-247-0586-9

Nakonečný, Milan: Psychologie osobnosti, ACADEMIA, 2002 ISBN 80-200-0525-0

Nakonečný, Milan: Úvod do psychologie, ACADEMIA, 2002 ISBN 80-200-0993-0

Wage, John L.: Řeč těla jako účinný nástroj prodeje, Praha, 3. vydání, 1999 ISBN 80-85943-92-1

Psychodiagnostické sešity 1/2002

www.portal.cz/psycho, Psychologie dnes 10/2005

http://ografologii.blogspot.com/2007/11/mbti-typologie.html

Seznam příloh Příloha č. 1 – Konstituční typologie Příloha č. 2 – Baum test

Příloha č. 1

Nakonečný, Milan: Psychologie osobnosti

Příloha č. 2

Psychodiagnostické sešity 1/2002