Volejbalové vzpomínky Jaroslava Kozlíka

Volejbalové vzpomínky Jaroslava Kozlíka U příležitosti 105. narozenin na svůj mimořádně dlouhý a mimořádně plodný život vzpomínal

Doc. PaedDr. Jaroslav Kozlík, CSc. (22. 5. 1907 - 21. 10. 2012)

a jeho vzpomínky pod názvem „Ze života a pro život“ pečlivě zaznamenal JUDr. Petr Zemánek. Jejich vydání se jubilant bohužel nedožil. Zemřel 21. října 2012 ve věku 105 let a 5 měsíců jako nejstarší občan Prahy. Vzpomínky uvedl slovy: „Budu vyprávět tak, jak si na prožitá léta vzpomínám s odstupem mnoha desetiletí. Na to, jak jsem žil, co prožil, jak na různé podněty reagoval, jakých výsledků dosahoval. Za ta léta jsem dospěl k poznání, že bez idejí, bez práce a bez lásky není život životem. Ideje nám ukazují směr a cestu, práce nás živí a láskou žijeme. Láskou rozumím lásku k sobě, druhým lidem, k přírodě a k plodům lidské práce. Touha žít a pracovat s druhými vychází z citu, z momentálního prožívání, které je motorem myšlení, rozhodování a konání. Za rozhodující faktory tělesného a duchovního rozvíjení člověka považuji kvalitu životního prostředí a jejích osobnostních tvůrců. Za tvořivou osobnost považuji člověka sociálního cítění, tvořivého myšlení a produktivní práce. Tedy člověka, který dokáže žít v dostatku i nedostatku nejen pro sebe, ale hlavně pro druhé. Tak jsem se snažil žít jako sportovec, učitel a školský reformátor. V duchu tohoto poslání jsem intuitivně žil, pracoval a ze života se těšil, posilován vírou v sebe, ve své vědomí a svědomí. Zjistil jsem, že užitečným není jen ten, kdo mnoho ví a umí, ale ten, který dokáže nejlépe vystihnout, co je v dané chvíli třeba a dokáže to vykonat. O to jsem se vždy snažil a snažím dále…“ Vzpomínky Jaroslava Kozlíka jsou v kronice rozděleny do osmi kapitol, ze kterých jsem se svolením ještě kompletní autorské dvojice převzal z druhé kapitoly „Sportování“ část, nazvanou „Odbíjená“. A to v její obsáhlejší verzi, kterou vzpomínající jubilant vyhodnotil jako zbytečně „upovídanou“ a nechal zkrátit. V plném rozsahu ji nabízím zájemcům o historii našeho volejbalu, resp. jeho začátků v letech 19231941. Tento náš kdysi „národní sport“ je ve vzpomínkách nazýván odbíjenou, jak jej po česku zásadně nazývali Sokolové a jak byl oficiálně nazýván až do 70. let socialistické éry Československé republiky. Zdeněk Vrbenský Praha, prosinec 2012 Na snímku kapitán a první smečař odbíjenkářů Sokola Kroměříž Jaroslav Kozlík ve společnosti vedoucího dorostenců Sokola Zlín br. Leopolda Šlosárka při Přeborech ČOS ve Zlíně roku 1936.

1

Odbíjená Na Učitelském ústavu v Kroměříži jsem se seznámil s novým sportem, který propagoval pan profesor Ladislav Roušar. Byla jím odbíjená neboli volejbal. Zasvěcoval nás do něj s takovým zápalem, že jsme si nový sport nejen osvojili, ale začali se mu věnovat závodně. Měli jsme tu výhodu, že na dvoře ústavu byly dva vzorně upravené dvorce. Takže my, přespolňáci, jsme si zapinkali ještě před odjezdem vlaku z Kroměříže. Volejbalu jsem se věnoval skoro každý den a brzo jsem postoupil tak daleko, že jsem ve svém rodišti v Bystřici pod Hostýnem založil v roce 1923 v Sokole volejbalový oddíl a na veřejném sokolském cvičišti v parku Na Zahájené uspořádal propagační utkání. Abych pozvedl úroveň místních začátečníků, zval jsem k nám do Bystřice své spolužáky volejbalisty z Kroměříže. Vytvořili jsme jedno družstvo a v září 1924 uspořádali v Bystřici propagační turnaj. Byli jsme natolik odvážní, že jsme se jako Sokol Bystřice p. H. přihlásili na první volejbalové mistrovství republiky, které Čs. volleyballový a basketballový svaz (ČVBS) uspořádal na podzim roku 1924 v Olomouci. Naše konečné umístění si nepamatuji, ale nepatřili jsme k nejhorším. Trénovali jsme tak usilovně, že jsme se stále zlepšovali a v roce 1925 dosáhli s družstvem Učitelského ústavu Kroměříž dvou výrazných úspěchů. V květnu jsme se stali vítězi propagačního turnaje v Kroměříži, když jsme na hřišti u sokolovny porazili jak vysokoškoláky z University Brno, tak pořádající Sokol Kroměříž, který v tomto roce získal poprvé svazový titul mistra země Moravskoslezské. A pod názvem Pedagogium Kroměříž jsme startovali na 2. Středoškolských hrách v Praze. Tam jsem závodil ve dvou disciplínách, a to v nářaďové gymnastice a ve volejbalu. V obou družstvech jsem byl kapitánem a obě skončila v celorepublikovém rozsahu na 2. místě. Na základě těchto nepřehlédnutelných úspěchu angažoval Sokol Kroměříž všechny tři smečaře UÚK - tedy mne, Josefa Braitenbachera a Josefa Zapletala. Takto posílený kolektiv obhájil v roce 1925 titul Mistra Moravy a na svazovém Mistrovství ČSR, hraném v Praze na kurtech Strakovy akademie (v místech, kde dnes sídlí vláda ČR), skončil na 5. místě. Pamatuji, že pro déšť se finálová utkání o 1. až 4. místo dohrávala na „Strakovce“ o týden později, my jsme po dohodě s pořadateli sehráli zápas o 5. místo v Kroměříži a získali jej vítězstvím nad dalším kroměřížským týmem SK Haná. Do vrcholové odbíjené jsme se Sokolem Kroměříž vstoupili v roce 1925 a udrželi se v ní následujících dvanáct let. Základy našich pozdějších úspěchů položil náš první vedoucí František Koza, neúnavný propagátor volejbalu, zakladatel a budovatel odbíjené v kroměřížském Sokole. Snažil se o to, abychom se co nejvíce utkávali s tehdy nejlepšími družstvy vysokoškoláků z Brna a Prahy. O Velikonocích 1926 jsme v Kroměříži hostili odbíjenkáře pražského Vysokoškolského všesportovního klubu (VVK Praha), mistry republiky 1925 a 1926. V sobotu jsme prohráli 1:4 na sety, v odvetě po nadšeném výkonu zvítězili 4:3. V květnu jsme startovali na turnaji Strakovy akademie v Praze, kde jsme skončili třetí za pořádající „Strakovkou“ a našimi hostiteli z VVK. Na tento zájezd mám úsměvnou vzpomínku. Po turnaji nás hráči VVK pozvali na pivo, kterému jsme nikdy předtím ani potom neholdovali a upíjeli pouze ze zdvořilosti. Doslova nás proto šokovala exhibice jejich smečaře Vaška Macháčka, který si poručil naráz dva půllitry a jeden po druhém vypil na „ex“ tak, že sklenici uchopil do zubů, v zubech zvedl ze stolu a zvrácením hlavy si pivo doslova vylil do krku! Zkušenosti z utkání s nejlepšími družstvy vysokoškoláků přinesly ovoce v podobě našeho vítězství na prvním Přeboru ČOS v odbíjené, který se uskutečnil v rámci VIII. Všesokolského sletu v Praze roku 1926. Na sletových závodech současně s námi zvítězily i naše ženy a dorostenky. Kroměříž se rázem stala volejbalovým centrem Moravy a myslím, že je namístě vrátit se ke kořenům tehdejšího specifika „Moravských Athén“. První instruktáž ve volejbalu uskutečnil v Kroměříži ředitel pražské YMCA a první náčelník ČVBS František M. Marek pravděpodobně v roce 2

Obr. 1. Na snímku z roku 1920 v horní řadě volejbalisté YMCA Kroměříž, pod nimi družstvo kroměřížských Skautů a mezi nimi uprostřed (pod vojákem v uniformě a nad spoluhráčem s míčem) 14tiletý Ferda Třasoň, jeden z prvních spoluhráčů Jaroslava Kozlíka v Sokole Kroměříž.

Obr. 2. Snímek z propagačního utkání ve volejbalu, které v roce 1923 uspořádal v rodné Bystřici p. Hostýnem 16tiletý Jaroslav Kozlík. Jak je na snímku zřejmé, nový sport přilákal úctyhodný počet diváků.

Obr. 3. Pamětní stužka, kterou obdrželi na památku účastníci prvního turnaje ve volejbalu, uspořádaného v Bystřici p. H. Jaroslavem Kozlíkem o rok později.

Obr. 4. Volejbalový tým studentů Učitelského ústavu Kroměříž, který v roce 1925 startoval pod názvem Pedagogium Kroměříž na 2. Středoškolských hrách v Praze a skončil na 2. místě. Po tomto úspěchu byla nejlepší trojice hráčů UÚK, tj. sedící (zleva) Josef Zapletal a Jaroslav Kozlík a nad nimi stojící Josef Breitenbacher angažováni do družstva Sokola Kroměříž – mistra Moravy 1924.

Obr. 5. V roce 1925 obhájili volejbalisté Sokola Kroměříž titul mistra Moravy z předchozího roku a na svazovém Mistrovství republiky, hraném v Praze na kurtech Strakovy akademie, obsadili 5. místo. Zleva Alois Vaněk, Miloš Pechtor, Josef Breitenbacher, Ferdinand Třasoň, Josef Zapletal a Jaroslav Kozlík. Obr. 6: V letech 1925-1929 byl nahrávačem Jaroslava Kozlíka v Sokole Kroměříž Miloš Pechtor (na snímku z roku 1926 vlevo). V té době se hrál volejbal systémem tří dvojic „nahrávač – smečař“ a obvykle s jednou dvojicí náhradníků. 3

1919, protože již z roku 1920 se dochovala fotografie z utkání místních družstev YMCA a Skautů. Za skauty tehdy hrál Ferda Třasoň, později jeden z mých prvních spoluhráčů v Sokole Kroměříž. Nová hra se v Kroměříži rychle rozšířila a soutěží v odbíjené mužů se účastnilo 8-10 místních družstev. Co pamatuji, pravidelně to byla YMCA, Skauti, Sokol Kroměříž, SK Kroměříž, SK Haná, Orel Kroměříž, Čs. církev husitská a Učitelský ústav, nepravidelně Gymnázium a vojáci místní posádky. Z čilého soupeření těchto družstev vyrostlo záhy několik kvalitních týmů, odbíjenou žila celá Kroměříž a především kroměřížská sokolovna. Volejbalová míčová technika byla dokonce zařazována do normálních cvičebních hodin členstva a dorostu. V oddíle odbíjené bývalo až devět závodních družstev: po dvou družstvech mužů, žen, dorostenců, dorostenek a jedno družstvo „starších pánů“. V době našeho nástupu došlo ve volejbalu ke změně techniky smečování. Nezávisle na sobě jsme se já a smečař VVK Praha Vondrovič, zvaný „Čína“, jako první odklonili v roce 1925 od „tahání“ a začali do míčů tlouci, tedy smečovat. Tuto techniku od nás převzali naši spoluhráči a postupně další družstva. Hrál se systém dvojic, družstvo tvořily tři dvojice „smečař-nahrávač“, resp. první, druhý a třetí smečař se svým nahrávačem a obvykle jedna dvojice náhradníků. Zajímavé bylo dělení hráčů podle způsobu jejich odrazu do výskoku. Většina hráčů se po rozběhu odrážela z obou nohou, což bylo výhodnější při blokování. Já jsem patřil k menšině, k tzv. „jednonožkám“, a do výskoku se odrážel z jedné nohy. Výhodou byl, díky větší dynamice pohybu, vyšší výskok a větší rasance úderu. Prudké smeče vyvolaly obranu blokem a zpočátku blokoval útok soupeře pouze jeden hráč. Po startu estonského družstva Kalev Tallinn v Praze v roce 1932 se začaly stavět od nich odkoukané účinnější dvojbloky a trojbloky. Také k nám dovezli vrchní podání přes hlavu (tzv. „estonské“), které pak s úspěchem používal i náš Standa Ševčík. Stále ještě však převládalo spodní podání s různou prudkostí úderu, různou rotací a výškou dráhy letu. Při slunečném počasí se s úspěchem používal vysoký taktický servis zvaný „svíčka“, který se díky oslnění anebo při větru těžko zpracovával. Vybavuje se mně vzpomínka na Josefa Bureše ze Sokola Záhlenice (později hrál za SK Baťa Zlín), který možná jako prvý u nás začal praktikovat tzv. „rychlíky“. Byl nevysoké postavy, s jednou nohou kratší a tak přemýšlel, jak se nejlépe vyhnout bloku. Se svým nahrávačem Řehákem nacvičili a ve hře s úspěchem používali rychlé nahrávky, smečované těsně nad sítí, tedy „rychlíky“. Běžně se ve hře začaly používat až mnohem později. Pamatuji, že i my jsme se snažili objevovat a nacvičit nové prvky a variace ve hře, kterými bychom soupeře překvapili. Říkali jsme jim „cunty“ a patřila mezi ně např. nahrávka přes hlavu na nevlastního smečaře nebo překvapující „ulívka“ nahrávače druhým odbitím těsně za síť na stranu nepřipraveného soupeře. Naše příprava se skládala ze tří složek: ze systematického tréninku, z utkání a ze spontánní hry na různých úrovních po celý rok. Měli jsme tu výhodu, že u sokolské tělocvičny v Kroměříži byla velká taneční veranda, sice otevřená, ale zastřešená. Tam jsme se věnovali volejbalu každou zimu, ráno i večer, za mrazu jsme hrávali v rukavičkách a beranicích. Tak jsme si udržovali kondici i v době, kdy měla ostatní družstva nucenou pauzu. Nezaháleli jsme ani v době školních prázdnin, objížděli turnaje a hráli přátelská utkání na Moravě, ve Východních a Středních Čechách. Nejvřeleji nás vítali v Nymburce, vždy s kyticí růží. Stalo se tradicí, že po turnaji naši hostitelé uspořádali slavnostní večer, při kterém mne jako kapitána vyzvala nejkrásnější sestra místního Sokola k sólovému tanci v kruhu spoluhráčů. Přiznávám, že jsem se na tyto chvíle již dopředu těšil. Při tréninku vycházel náš druhý vedoucí Leopold Opravil z analýzy předchozích utkání, při kterých si podrobně zaznamenával nejen vývoj hry, ale i produktivitu každého z nás, tj. jeho zdařilé a nezdařilé zákroky. V příhodnou dobu s námi tyto záznamy rozebral a trénink zaměřil na odstraňování nedostatků. Později začal stejným způsobem zaznamenávat hru našich největších soupeřů a ze záznamů vyvodil taktické záměry pro další utkání. Touto progresivní metodou jsme

4

Obr. 7. Záběr z přátelského utkání s pražským Vysokoškolským všesportovním klubem (mistry republiky 1925 a 1926), které si Sokol Kroměříž pozval na Velikonoce 1926. Jaroslav Kozlík první zprava v bílém triku a s čepicí, jejíž štítek měl chránit hráče před oslněním.

Obr. 8. Společný snímek obou družstev, hráči VVK Praha v černém oblečení, Kroměříž v bílých sokolských tílkách. Jaroslav Kozlík druhý zprava, první zleva populární smečař soupeřů Vondrovič zvaný „Čína“.

Obr. 9. V květnu 1926 startoval Sokol Kroměříž na turnaji pražské Strakovy akademie (mistrů ČSR 1924) v Praze na Klárově, s kurty na zahradě současného sídla vlády ČR. Sokolové z Kroměříže skončili na 3. místě za pořádající „Strakovkou“ a VVK. Na snímku smečuje Jaroslav Kozlík proti jednobloku SA.

Obr. 10. V roce 1926 získal Sokol Kroměříž v rámci VIII. Všesokolského sletu v Praze první titul Přeborníka ČOS. Na snímku mistrovská šestka Kroměříže, zleva Miloš Pechtor, Vladimír Čermák, Jaroslav Kozlík, Josef Zapletal, Josef Breitenbacher a Alois Vaněk.

Obr. 11. Společně s družstvem mužů získali v roce 1926 titul Přeborníka ČOS také ženy a dorostenci Sokola Kroměříž. Družstvo dorostenců zvítězilo v sestavě (zleva) Jaroslav Černý, Otto Hoffmann, Otakar Ševčík, Václav Hradec, Karel Opravil a Václav Kutlach. S výjimkou Kutlacha se všichni další hráči uplatnili v krátké době v družstvu mužů.

Obr. 12. Po Františku Kozovi převzal volejbalisty Sokola Kroměříž br. Leopold Opravil (na snímku), významný funkcionář sokolské Župy Hanácké, předseda komise rozhodčích ČOS a oficiální rozhodčí svazových soutěží ČVBS. Byl pravděpodobně prvním trenérem u nás, který si vedl při utkáních pečlivé záznamy o výkonech hráčů (nejprve jen svého týmu, později i týmů soupeře) a vycházel z nich při následném tréninku a přípravě na další utkání. 5

předběhli tehdejší praxi, získávali objektivní podklady pro racionální přípravu jednotlivců, celého družstva a k volbě taktiky s „přečteným soupeřem“. V prvním období naší volejbalové éry byly našimi nejvážnějšími soupeři pražské vysokoškolské týmy - VVK, Strakova akademie, Marathon, a každé z těchto družstev mělo své výrazné osobnosti. Ve VVK to byl již zmíněný „Čína“ Vondrovič, dále kapitán Běhal, Macháček, ve Strakovce „Táta“ Firbas, Mirek a Ota Hackelovi, Karásek, v Marathonu Češpiva, Pácalt, Picek. Ze všech těchto hráčů se mně nejvíce líbil František Pácalt, vynikající skokan a technický hráč, po válce slavný hokejový obránce, mistr světa z Prahy 1947. Ve druhé polovině 30. let dosahovala vrcholové úrovně převážně sokolská družstva, takže Přebory ČOS měly vyšší a vyrovnanější úroveň než svazová Mistrovství ČSR. Našimi největšími soupeři se stala družstva Sokola Brno I (s „Buchňou“, neboli dr. Buchníčkem), Sokola Plzeň V (s „Mydlinou“ Bočanem), Sokola Vysočany (kam z Marathonu přešli Češpiva s Pácaltem) a Sokola Pardubice I s „Otylou“ Koutským, po válce významným funkcionářem našeho svazu a místopředsedou FIVB. V roce 1935 s námi absolvoval jedno prázdninové turné po východních a středních Čechách. S ing. Mirkem Hackelem a dr. Otou Koutským jsme se po mém přestěhování do Prahy několikrát sešli. Mirek byl v té době ředitelem Podolské vodárny, pár kroků od našeho domu, a Ota bydlel v nedalekých Modřanech. Při jedné z našich schůzek jsme se domluvili, že každý z nás sepíše historii svého klubu. Já jsem tento slib splnil „Kronikou vrcholové odbíjené Sokola Kroměříž“ a jak jsem teprve nedávno zjistil, Ota své volejbalové vzpomínky vložil do dvoudílného životopisu s názvem „Bylo-nebylo, jako v pohádce“, který mi zapůjčil jeden z jeho synů. Zdá se, že jediný Mirek svůj slib nesplnil a je to velká škoda - v celém meziválečném období patřila „Strakovka“ k největším favoritům Mistrovství ČSR a získala také nejvíce (celkem pět) mistrovských titulů. Podle mých záznamů jsme s ní sehráli celkem 10 zápasů s nerozhodnou bilancí 5 výher a 5 porážek. Od roku 1925 do roku 1936 jsme se zúčastnili jedenácti sokolských Přeborů země Moravskoslezské a na všech jsme byli první. O titul Přeborníka ČOS jsme bojovali desetkrát a devětkrát jej získali. Jako reprezentanti ČOS jsme se zúčastnili tří Přeborů Svazu slovanského sokolstva v odbíjené, při kterých jsme hráli „se lvíčkem na prsou“ a reprezentovali ČSR. Bylo to v roce 1931 v Mariboru, 1934 v Osijeku a 1936 v Bělehradu. Na všech jsme zvítězili, v Mariboru s námi byly a přebor vyhrály naše ženy, v Osijeku a Bělehradu to byly volejbalistky Sokola Plzeň I. Startovali jsme na sedmi svazových mistrovstvích republiky a získali tři tituly Mistra ČSR (v roce 1929 v Praze, 1932 v Přerově a 1936 v Bratislavě), dvakrát jsme byli druzí a dvakrát třetí. Vzpomínám na zisk našeho prvního titulu Mistra ČSR v roce 1929. V tomto roce se konal v Praze v rozmezí jednoho týdne jak Přebor ČOS (v neděli 22. září na kurtech Sokola Dejvice), tak Mistrovství ČSR (v sobotu 28. září na Strakově akademii). Zařídili jsme si volno v zaměstnání a v Praze zajistili ubytování na celý týden. Přebor ČOS jsme počtvrté vyhráli a na večer měli zakoupené vstupenky do Osvobozeného divadla. Finálové boje ČOS se ale tak protáhly, že na důkladnou očistu těla již nezbyl čas. V pondělí ráno jsem se probudil a zjistil, že mám zanícenou kůži takřka po celém těle. Náčelnictvo ČOS mi zajistilo vyšetření u jednoho profesora-specialisty, který mi nařídil celotýdenní klid na ubikaci, periodické mazání sírovou mastí a sprchování každé tři hodiny. Nezbývalo, než tento režim úzkostlivě dodržovat v naději, že se do soboty uzdravím a budu moci na „Strakovce“ nastoupit. Podařilo se, ale pro mne s mnoha dramatickými důsledky. V prvním sobotním zápasu proti SK Haná jsem nehrál a nastoupil až ve druhém utkání proti silnému TK Star z Prahy. Hráli jsme výborně, dařilo se mně smečovat neobyčejně důrazně a soupeřovy smečaře jsme důkladně přikryli. Večer jsme již domlouvali taktiku pro finálové utkání proti Strakově akademii, posílené znamenitým smečařem Karáskem. V neděli ráno jsem s hrůzou zjistil, že se mně hnisavý zánět kůže obnovil. Byl to šok, na který reagovalo družstvo přáním, abych do finále nastoupil i v tomto oslabeném stavu. Nastoupil jsem s horečkou do mimořádně dramatického 6

Obr. 13. Starší dorostenci Sokola Kroměříž získali v roce 1929 v Šumperku titul sokolských Přeborníků země Moravskoslezské a na Přeboru ČOS v Praze skončili na 2. místě. Zleva Jiří Šamánek, František Kotek, Václav Hradec, jejich vedoucí a trenér Jaroslav Kozlík, Miroslav Černý, Vladimír Skácel a Česlav Gattermayer. S výjimkou F. Kotka a M. Černého se všichni uplatnili v družstvu mužů.

Obr. 14. První titul svazového Mistra ČSR získali volejbalisté Sokola Kroměříž v roce 1929 v Praze na kurtech Sokola Dejvice. Zleva Miloš Pechtor, Otto Hoffmann, Jaroslav Kozlík, Jaroslav Černý, Otakar Ševčík a Václav Hradec.

Obr. 15. Jaroslav Kozlík ve fázi odrazu na smeč „z jedné nohy“ při jednom z přátelských utkání v roce 1930 se Strakovou akademií v Praze.

Obr. 16. V přípravě na svazové Mistrovství ČSR 1930 v Tatranské Lomnici sehrál Sokol Kroměříž přátelské utkání s vysokoškoláky z AZS Varšava (považovanými za nejlepší polský tým) a po boji zvítězil 2:1. Jaroslav Kozlík byl v té době na vojně a na společném snímku s polskou výpravou má na sobě uniformu podporučíka čs. armády. Tuto hodnost získal po absolvování „kadetky“ v Košicích, odkud byl na základě intervencí ČOS převelen do Kroměříže a mohl po zbytek prezenční služby dál pokračovat v závodní činnosti.

Obr. 17. Na mistrovství ČSR 1930 v Tatranské Lomnici podlehl Sokol Kroměříž v rozhodujícím utkání 1:3 Strakově akademii a mistrovský titul z roku 1929 neobhájil. Na snímku z finálového utkání smečuje Otto Hoffmann proti dvojbloku „Strakovky“, Jaroslav Kozlík sleduje akci v pravé zadní části hřiště a zakrývá spodní část smečujícího spoluhráče. 7

utkání, během kterého došlo pod tlakem fanatického publika i k neoprávněné výměně rozhodčího po našem vítězství v prvním setu. Já jsem tehdy družstvu moc nepomohl, ale zbývající pětice podala vynikající mistrovský výkon a splnila svůj slib, že bude bojovat i za mne. „Strakovka“ odešla poražena 3:1 na sety, my se stali poprvé mistry ČSR a získali putovní pohár předsedy ČVBS prof. Smotlachy. Pocity hrdosti a radost nad získaným titulem pokazilo neradostné loučení s družstvem, když jsem rovnou z Prahy odjížděl zvláštním vlakem s dalšími branci do Ipeľských Šahů na jihu Slovenska k nástupu prezenční vojenské služby. Vojna přerušila mé volejbalové aktivity naštěstí jen na 8 měsíců a vzpomínky na ni jsou uloženy v jedné z dalších kapitol. Po absolvování kadetky v Košicích jsem byl 1. 6. 1930 převelen do Kroměříže k 3. pěšímu pluku, jeho technické rotě a spojovací četě. Již 9. 6. jsem s naším družstvem sehrál přátelské utkání v Praze na Strakově akademii a v srpnu nechyběl na Mistrovství ČSR v Tatranské Lomnici. Tomu předcházelo Mistrovství Vysokých Tater za účasti 16 družstev z Čech, Slovenska a polského AZS Varšava. Ve finále jsme podlehli „Strakovce“ 1:3 a po prohlídce Tatranské Kotliny v přátelském utkání porazili 2:1 vysokoškoláky z Varšavy, se kterými jsme se v rámci turnaje nepotkali. Na následujícím Mistrovství ČSR jsme si finále se Strakovou akademií zopakovali, bohužel se stejným výsledkem. Stínem utkání se stala delegace finálového rozhodčího, kterým byl jmenován člen Strakovy akademie. Toho jsme pro nedůvěru odmítli a po tahanicích se dohodli na neutrálním sudí z Olomouce. Předchozí psychické vypětí nás natolik poznamenalo, že jsme bez obvyklého soustředění a důrazu podali podprůměrný výkon a zaslouženě prohráli. Titul Mistra ČSR jsme tedy neohájili a putovní pohár po roční přestávce získala zpět Strakova akademie. Satisfakce se nám dostalo od polských reprezentantů, kteří nám po celou dobu turnaje fandili a po skončení předali klubovou vlajku s věnováním „Nejsympatičtějšímu týmu a pravým volejbalovým mistrům“ s pozváním do Varšavy. Vyvrcholením sezony 1930 byl Přebor ČOS ve dnech 4. -5. 10. v Brně, na který se opět váže jedna vzpomínka. V té době jsem byl jako četař aspirant na dvouměsíčním spojařském kurzu v Turnově. Když jsem žádal velitele kurzu o uvolnění na dovolenku, prohlásil, že mne pouští pouze s podmínkou, že zvítězíme. Do Brna jsem měl vlakem dorazit až ráno před turnajem. Abych svůj příjezd do Brna urychlil, přesedl jsem v Pardubicích na rychlík bez doplatkové jízdenky. Když přišel průvodčí, vše jsem mu popravdě vylíčil. Vyzval mne, abych šel s ním a zavedl mne do prázdného kupé 1. třídy. Mohl jsem se tak vyspat a průvodčí mne nakonec přišel před Brnem vzbudit. Když jsem mu chtěl za jeho ochotu zaplatit, odmítl a ještě mne vyvedl ven z nádraží přes kanceláře, neboť se tehdy na nádražích při východu kontrolovaly jízdenky. A tak se mé otevřené jednání i tentokrát setkalo s pochopením druhé strany. Po návratu do Turnova jsem se hlásil k raportu u velitele, pogratuloval mi k vítězství (přebornický titul jsme v Brně ohájili) a „za odměnu“ oznámil, že spojovací škola pořádá pro město u příležitosti oslav vzniku republiky slavnostní akademii a pověřil mne její přípravou a realizací. Nezbylo mi, než požádat své přátele v Kroměříži o zaslání podkladů k tvorbě vystoupení a velitele o uvolnění z denního programu a výcviku. 28. října 1930 jsme pak předvedli slavnostní program, střídající sborový zpěv a literární četbu s tělocvičným vystoupením. A hned následovala další „odměna“. Náš rotmistr byl odvelen a velitel mne v době své nepřítomnosti pověřil převzetím rotmistrovy funkce. Tyto skutečnosti připomínám pouze pro uvědomění, že každá nová povinnost a starostlivost rozvíjí sebevědomí, osobnost a osobitost člověka. Další výjimečnou událostí, která mi utkvěla v paměti, byl náš první volejbalový zájezd do Jugoslávie na Přebor Svazu slovanského sokolstva v roce 1931. V té době nebyly zahraniční styky ve sportu tak obvyklé a časté, jako dnes. Ačkoliv jsme svého soupeře ze Sokola Matica Maribor porazili hladce 5:0, zjistili jsme, že Jugoslávci jsou nadšenými a učenlivými žáky. Po oficiálním

8

Obr. 18. V roce 1931 vyhráli volejbalisté a volejbalistky Sokola Kroměříž kvalifikační turnaj a poprvé jeli reprezentovat ČOS a čs. volejbal na Přebor Svazu slovanského sokolstva (SSS), který hostil jugoslávský Maribor. Obě kroměřížská družstva získala titul Přeborníka SSS vítězstvím nad svými soupeři ze Sokola Matica Maribor - přeborníky Spojeného království Jugoslávie. Na snímku vítězná šestka volejbalistů Kroměříže (zleva: Gattermayer, Holec, O. Ševčík, Hoffmann, Coufalík a Kozlík) s funkcionáři a soupeři.

Obr. 19. Při zpáteční cestě z Mariboru se volejbalisté Sokola Kroměříž zastavili ve Vídni, kde sehráli dvě přátelská utkání s výběrem Sokola Vídeň, při kterých soupeři neuhráli více jak 5 míčů v setu. Na snímku při prohlídce Vídně Jaroslav Kozlík druhý zprava, po jeho pravici náčelník vídeňského Sokola br. Belihar a vedle něj vedoucí a trenér družstva Kroměříže br. Opravil.

Obr. 20. V rámci 2. ročníku Tyršových her v Praze na Strahově v roce 1934 se Sokol Kroměříž (bílá tílka) utkal s vysokoškoláky z Marathonu Praha (černá tílka), toho roku mistry ČSR. Tyto hry měly demonstrovat rozvíjející se spolupráci mezi ČOS a jednotlivými sportovními svazy ČSR. V utkání volejbalistů podlehli po boji 1:2 reprezentanti ČOS reprezentantům ČVBS. Na smeči Jan Coufalík (Kroměříž), na bloku Josef Češpiva (Marathon).

Obr. 21. Na Přeboru ČOS 1934 v Plzni získal Sokol Kroměříž již posedmé titul nejlepšího sokolského celku ČSR. Vyfotografovat se nechali se svým prvním vedoucím a trenérem br. Františkem Kozou - průkopníkem kroměřížského volejbalu, zakládajícím členem a prvním z hráčů Sokola Kroměříž. Na vrcholu „pyramidy“ stojí Jaroslav Kozlík, pod ním zleva Otakar Ševčík, František Koza a Otto Hoffmann, dole zleva Stanislav Ševčík, Václav Hradec a Jan Coufalík.

Obr. 22. V roce 1934 startoval Sokola Kroměříž podruhé na Přeboru SSS, v jugoslávském Osijeku porazil své soupeře ze Sokola Lublaň a získal podruhé mezinárodní přebornický titul. Na snímku společně s družstvem Sokola Plzeň I, které zvítězilo v kategorii žen. Jaroslav Kozlík první zprava, po jeho pravici nejlepší plzeňská hráčka Marie Faustusová. 9

utkání jsme se v instruktážním zápase s mariborskými vzájemně promíchali a s obdivem sledovali jejich očividný pokrok ve hře. Příští den nás pozvali ke slavnostně vyzdobené tabuli do vinohradu. Nechali jsme se zlákat vábnými pochoutkami a vůněmi ke slavnostním přípitkům. Ty následovaly v překotném tempu a jejich následky se na nás, abstinentech, začaly brzo projevovat. V rozjařené náladě jsme se ještě nechali vyfotografovat na prosluněném návrší vinohradu a to byl konec! Rozjaření se změnilo ve skleslost, se kterou jsme se protloukali spletí révy a svorně naříkali na šalebnou sílu vinného moku. Na tuto chvíli naši hostitelé čekali a vyzvali nás k volejbalové odvetě, jeden kurt měli přímo ve vinohradu. Ani jsme si nevšimli, že domácí hráči se při přípitcích šetřili, pozvání jsme sebevědomě přijali a byli lehce poraženi. Zábava pokračovala až do večera ve vinném sklepě, ale to jsme se již vínu vyhýbali. Milé pohostinství završil večírek v Národním domě, kde jsme již střízliví při tanci neúnavně roztáčeli krásné místní Leánky a Sánky až do půlnočního rozloučení. Byl to náš první a poslední poklesek v životosprávě s cenným ponaučením. S úspěšnou kariérou jsme se rozloučili v roce 1936 ziskem všeho, čeho šlo v této době dosáhnout - titulu Mistra ČR, Přeborníka ČOS a Přeborníka Svazu slovanského sokolstva. Z roku 1937 si pamatuji především naši účast na Štítu Českomoravské vysočiny, který 15. srpna uspořádali na svém stadionu odbíjenkáři Sokola Jihlava. Turnaj jsme vyhráli a s námi ženy Sokola Brno II, za které hostovala známá sokolská přebornice v lehkoatletickém pětiboji Anka Chalupová z Husovic. Urostlá, opálená dívka, která se mně svým zjevem a nenápadným vystupováním okamžitě zalíbila. A to natolik, že jsme se již 27. října 1937 vzali, jak popsáno v jedné z dalších kapitol. Na začátku této sezony jsme již začali uvažovat o rozpuštění našeho družstva. Přiměla nás k tomu skutečnost, že řada z nás z profesních důvodů opustila Kroměříž, trénovali jsme prakticky jen o prázdninách a v soutěžním období se sjížděli pouze k utkáním. Stále jsme patřili k nejlepším, ale naše hra se stala již pouhou rutinní záležitostí bez další perspektivy. Přestože tyto úvahy byly racionální, loučili jsme se nakonec s hořkostí a pocitem křivdy. Začátkem prázdnin 1937 přivezl Venda Hradec z Prahy (kde studoval medicínu) zprávu „z doslechu“, že pro účast na Přeboru Svazu slovanského sokolstva v Sofii vypsalo náčelnictvo ČOS kvalifikační turnaj, ale nás o tom nikdo neinformoval. Zprávu přivezl v pátek, já jsem nelenil a ještě ten den večer sedl na vlak, odjel do Prahy, přespal v hotelu a v sobotu ráno vyrazil do Tyršova domu na sekretariát ČOS s cílem zjistit od náčelníka ČOS dr. Miroslava Klingra, jak to s těmi rozřazovacími závody je a pokud byly vypsány, proč jsme na ně nebyli pozváni? Tam jsem zastihl pouze tajemníka br. Lásku, který mně oznámil, že bratr náčelník je na chatě a že se vrátí až v neděli večer. Celou neděli jsem bloumal po Praze a k večeru vyhlížel br. Klingra před jeho bytem na Vinohradech. Když jsem se konečně dočkal, bylo vidět, že jej moje návštěva zaskočila. Vendovu informaci váhavě potvrdil, a že jsme nebyli na kvalifikaci pozváni, zdůvodnil referencí náčelníka Sokolské župy Hanácké br. Hynka Klinkovského ze Zlína. Ten prý uvedl, že nikdo z nás již v Kroměříži nepůsobí, že se špatně scházíme a nejsme schopni ČOS důstojně reprezentovat. Když jsem mu tuto zkreslenou informaci vyvrátil, ujistil mně, že náčelnictvo ČOS na svém úterním zasedání své rozhodnutí přezkoumá a to na základě doručení našeho odvolání, podepsaného funkcionáři Sokola Kroměříž a Hanácké župy. Pozdě v noci jsem se vrátil domů, ještě ve vlaku odvolání zkoncipoval, doma na stroji přepsal a v pondělí ráno jsme s Otíkem Hoffmannem objížděli na motorce naše i župní funkcionáře a sbírali podpisy. Na poště jsme měli zjištěno, že odvolání musíme odeslat do 13 hodin, což se nám podařilo. Odpověď nikdy nepřišla a dodatečně jsme se dozvěděli, že kvalifikační závod se uskutečnil v Praze právě tu neděli, kdy jsem tam čekal na návrat br. Klingra z víkendu. Musel tuto skutečnost znát a záměrně mně „vodil za nos“. Kvalifikaci vyhrál a v Sofii ČOS reprezentoval Sokol Vysočany. Po tomto přinejmenším nedůstojném jednání nejvyšších představitelů ČOS a Hanácké župy jsme jednomyslně rozhodli naši závodní činnost v Sokole Kroměříž ukončit. S odstupem času

10

Obr. 23. V roce 1936 získali volejbalisté Sokola Kroměříž všechny nejcennější trofeje: v Bělehradě potřetí titul Přeborníka SSS, v Bratislavě třetí titul mistra ČSR a ve Zlíně devátý titul Přeborníka ČOS. Na snímku ze svazového mistrovství v Bratislavě Sokol Kroměříž spolu s hráči YMCA Bratislava v dolní řadě (4. místo). Zleva stojí Otakar Ševčík, Otto Hoffmann, Jaroslav Kozlík, Mojmír Valenta, Jan Coufalík a Stanislav Ševčík.

Obr. 24. Z tohoto šampionátu je i záběr utkání Sokola Kroměříž s Y MCA Bratislava, na kterém Jaroslav Kozlík, překonává smečí dvojblok soupeře. Akci sleduje vlevo nahrávač Ota Ševčík, v poli Mirek Valenta.

Obr. 25. Přebory ČOS se konaly ve Zlíně, při společném fotografování týmů obsadili hráči Sokola Kroměříž první dvě řady, Jaroslav Kozlík sedí druhý zprava s M. Valentou po levici a O. Ševčíkem po pravici. Nad nimi sokolská družstva z Brna, Košic, Pardubic, Plzně a Prahy-Vysočan. Nad všemi soupeři zvítězil Sokol Kroměříž nejtěsnějším poměrem setů 2:1.

Obr. 26. Rok 1937 byl posledním rokem existence slavného týmu volejbalistů Sokola Kroměříž. Jeho hráči se již plně věnovali svým profesím, většina z nich působila mimo Kroměříž a bez přípravy se sjížděli pouze k soutěžním utkáním. Jednou z posledních akcí byla účast a vítězství na turnaji o Štít Českomoravské vysočiny na stadionu Sokola Jihlava, kde se Jaroslav Kozlík seznámil se svou manželkou Annou Chalupovou ze Sokola BrnoHusovice. Na dolním snímku uprostřed, odděleni neznámým funkcionářem, stojí s vítěznými trofejemi budoucí manželé Kozlíkovi.

Obr. 27. Po rozpuštění družstva Sokola Kroměříž našla řada hráčů angažmá v jiných klubech a to obvykle v místě svého nového zaměstnání. U Otakara Ševčíka to byly Pardubice (kde začal učit), u Mojmíra Valenty Brno (kde zahájil svou lékařskou praxi). Jaroslav Kozlík s Ottou Hoffmannem se stali oporami Sokola Zlín díky jejich kantorskému zaměstnání v Masarykově pokusné škole měšťanské. Po zákazu Sokola a rozpuštění sokolských jednot v dubnu 1941 přešlo družstvo do SK Baťa Zlín, zleva Roubíček, Hoffmann, Mayer, Šrank, Walter, Kozlík, Ponec a Grossmann.

11

pokládám toto rozhodnutí za správné. Někteří z nás již hráli víceméně ze setrvačnosti, z lásky a pevného pouta k našemu družstvu a jeho tradici. Naše zájmy se s narůstajícím věkem stále výrazněji odkláněly od volejbalu k osobnímu životu, k budování profesní kariéry, vtíraly se myšlenky na rodinu. Takže nekorektní zásah z vnějšku přišel vlastně v optimální čas. Bolel však dlouho. Někteří ze spoluhráčů přešli do jiných oddílů, já s Otou Hoffmannem do Sokola Zlín, Ota Ševčík se přestěhoval a učil v Pardubicích, kde se stal oporou tamního Sokola. Lékař Mirek Valenta posílil SK Židenice Brno, se kterým získal v roce 1947 další mistrovský titul a v letech 1946-1948 reprezentoval ČSR. V roce 1940 jsem přišel s nápadem pořádat každým rokem ve Zlíně „Turnaj moravských měst“ v odbíjené mužů a získal podporu J. A. Bati, který nechal pro vítěze vyrobit krásný křišťálový putovní pohár s vyrytými znaky Sokola, země Moravskoslezské a města Zlína. První ročník se uskutečnil 24. srpna 1941 na hřišti Masarykovy pokusné školy měšťanské ve Zlíně za účasti šesti družstev mužů z Brna, Kroměříže, Olomouce, Ostravy, Přerova a Zlína, který se stal vítězem. První ročník turnaje byl bohužel i ročníkem posledním. Po zákazu Sokola nacisty v dubnu 1941 byl znak Sokola na poháru provokativní a nebezpečný, což jsme si uvědomili až dodatečně. Ten pohár pak zůstal u mne a teprve nedávno jsem jej věnoval Národnímu muzeu ČR do sbírek Oddělení dějin tělesné výchovy a sportu. Se závodním volejbalem jsem se rozloučil v roce 1941 na Mistrovství Protektorátu Čech a Moravy v Pardubicích. To jsem již nehrál za Sokol Zlín, ale za SK Baťa Zlín, kam jsme s Otou Hoffmannem přešli po rozpuštění sokolských jednot. Na konci turnaje jsem byl vyvolán na tribunu a vyznamenán za své dlouholeté působení ve volejbalu a to jako hráč, trenér, rozhodčí (můj průkaz svazového rozhodčího má pořadové číslo 14 a je podepsán předsedou ČVBS. prof. F. Smotlachou a náčelníkem F. M. Markem) a jako popularizátor tohoto krásného sportu doma i v zahraničí. V 50. letech, po přestěhování do Prahy, jsem ještě organizoval rekreační odbíjenou na svém pracovišti ve Výzkumném ústavu pedagogickém (VÚP). Hrávali jsme přátelská utkání s družstvem Státního pedagogického nakladatelství v Praze, s družebním VÚP v Bratislavě a občas mě pozvali, abych si zahrál za družstvo Ministerstva školství. Ve svých šedesáti letech jsem ještě hrával při pobytu na chatě v osadě „Drábovka“ u Poříčí n. Sázavou, ale necítil jsem se na hřišti dobře – vůbec jsem neovládal „bagr“. Dál jsem ale chodil jako divák na ligová utkání pražských družstev a vzpomínám na jeden náhodně vyslechnutý rozhovor dvou pamětníků někdejší odbíjené. Bylo to na Smetance, na hřišti Potrubí a dva moji sousedé, kteří sledovali probíhající utkání zároveň se mnou, začali porovnávat hru. Jeden z nich povídá druhému: „Pamatuješ na ty petardy Karáska ze „Strakovky“ nebo Kozlíka z Kroměříže“? Podíval jsem se na ně pozorněji, ale nikoho z nich nepoznával. Začala se vtírat myšlenka: mám se prozradit, nebo ne? Zůstal jsem nepoznaný s hřejivým pocitem uspokojení. Ještě bych měl poznamenat, že jsem prožil dobu, kdy byla vedena diskuze o tom, zda je volejbal pouze sportem rekreačním, nebo zda snese srovnání s ostatními závodními sporty. Když se v roce 1943 konalo Mistrovství Protektorátu ve Zlíně, přijal jsem pověření ČVBS zorganizovat lékařský průzkum tělesné zátěže účastníku turnaje. V té době jsem již měl velmi blízké vztahy s Baťovou nemocnicí a podařilo se mi sestavit skupinu lékařů, která pod vedením MUDr. Karla Šabata připravila metodiku měření a v průběhu mistrovství prováděla zátěžové testy organizmu účastníků turnaje. Teprve v roce 1947, když jsem již žil v Praze, jsem byl pozván Purkyňovou společnosti lékařů a vyslechl výsledky výzkumu z roku 1943. Podle jeho závěrů byl v době měření vrcholový volejbal pro lidský organizmus stejně náročný, jako uznávané olympijské sporty.

12

Obr. 28. V srpnu 1941 uspořádal Jaroslav Kozlík ve Zlíně „Turnaj moravských měst“ a na snímku vpravo v roli ředitele turnaje vítá jeho účastníky na kurtech školního areálu Masarykovy pokusné školy měšťanské ve Zlíně, kde v té době působil jako tělocvikář. Obr. 29. Na snímku dole účastníci „Turnaje moravských měst“ ve Zlíně roku 1941 - zleva Brno, Kroměříž, Olomouc, Ostrava, Přerov a Zlín.

Obr. 30. S vrcholovým volejbalem se Jaroslav Kozlík rozloučil v dresu SK Baťa Zlín na mistrovství Protektorátu Čechy-Morava v Pardubicích roku 1941. Družstvo Zlína skončilo na 5. místě, na snímku zdolává Jaroslav Kozlík trojblok jednoho ze soupeřů.

Obr. 31. Po skončení turnaje byl Jaroslav Kozlík vyvolán na tribunu, kde převzal z rukou pořadatelů mistrovství a zástupce ČVBS ocenění a upomínkový dar za svou dlouholetou činnost hráčskou, trenérskou, soudcovskou a za propagaci volejbalu u nás i v zahraničí.

Obr. 32. Na snímku průkaz svazového rozhodčího Jaroslava Kozlíka, který získal po absolvování kurzu a „úředním složení zkoušek“ v roce 1930, jak uvedeno na legitimaci s pořadovým číslem 14. Průkaz je podepsán svazovým náčelníkem Františkem M. Markem a předsedou ČVBS prof. Františkem Smotlachou.

Obr. 33: Své volejbalové aktivity ukončil Jaroslav Kozlík na sportovišti Masarykovy pokusné školy měšťanské ve Zlíně, kde od 1. září 1933 působil jako kantor, a které pomáhal v roli poradce projektovat a budovat. Za venkovním víceúčelovým hřištěm (na snímku momentálně s volejbalovými kurty) oddělená řadou stromů stojí rovněž víceúčelová tělocvična.

13

Když se těmito vzpomínkami vracím do období svých volejbalových aktivit, k období, které řadím mezi nejhezčí a nejbohatší v mém dlouhém životě, přemítám, proč a co nás k našim úspěchům dovedlo. Náš zájem o volejbal vycházel z přirozené vývojové potřeby pohybu, potřeby družit se, kamarádit a uplatnit se v kolektivu. Působili jsme na sebe zcela spontánně a vychovávali se v prostředí, které jsme si sami vytvářeli. Neměli jsme problémy se životosprávou a naše oslavy vítězství se odehrávaly na kroměřížském náměstí v cukrárně „U Lacinů“. Nikdo z nás nepil, nekouřil, neměl vážnou známost a až na jednu výjimku nebyl ženatý. Takto pojatý sport nám nic neodříkal, nebyl řeholí, nýbrž podmanivou a plodnou složkou naší všestranné a harmonické výchovy a probíhal vždy v souladu s povinnostmi k rodině, k povolání, ke společnosti. Tato příznivá atmosféra vyplývala z morálního stavu tehdejší společnosti a z osobností, které se o nás staraly a vedly k lidskosti. Kupředu nás poháněly dvě ideje, idea dosáhnout nejvyšších sportovních met a idea vzájemné úcty. Ta platila nejen mezi jednotlivými družstvy našeho oddílu, ale též ve vztahu k soupeřům, rozhodčím, divákům. Vycházeli jsme z postulátu, že prostředky a způsoby vedoucí ke sportovnímu cíli musí být stejně čestné a humánní, jako cíl sám. Žili a sportovali jsme v mimořádně skromných podmínkách a přeci plně a bohatě. Všechno jsme si připravovali sami a proto nás skromnost a šetrnost provázela na každém kroku. Jednota nám poskytovala pouze míče a sítě, a pokud šlo o další, hradila nám jízdné, ale to pouze v případě účasti na jednotlivých kolech Přeboru ČOS. Ostatní jsme si hradili ze vstupného na naše akce a z vlastní kapsy. V našem družstvu jsme byli dva z chudších poměrů, a tak za nás další dva spoluhráči, kteří na tom byli finančně lépe, často a rádi náš podíl uhradili. Vzpomínám, že ve dvou případech, kdy naše družstvo nemělo prostředky k účasti na svazovém Mistrovství ČSR, vyhledal jsem dva starší sokolské bratry a vyprosil na nich zaplacení cestovného a ubytování. Těmi našimi mecenáši tenkrát byli velkostatkář JUDr. Emil Kozánek a ing. Gustav Lorenc, ředitel kroměřížského cukrovaru. Dorostence jsme vychovávali sami a v prostředí, které jsme sami spontánně vytvářeli a do něhož mladí přirozeně vrůstali. Přijímali naše zásady, naši hru, žili s námi a podle nás. Nebylo generačních problémů, nejlepší z dorostu byli průběžně zařazováni do družstev mužů a žen. Výchova našich dorostenců, které jsem také trénoval, byla tak kvalitní, že v jednom případě „žáci překonali své učitele“. Stalo se v roce 1927 na Mistrovství Moravy v Kroměříži, kde nás naši dorostenci (posíleni Josefem Zapletalem) porazili a stali se Mistry Moravy. Nejlepší z nich (Jaroslav Černý, Ota Hoffmann a Ota Ševčík) pak posílili náš tým a patřili k jeho dlouhodobým oporám. Určující vliv na formování a upevňování kolektivního ducha v každém z nás měla práce v oddílu. Ona to byla, která vytvářela předpoklady pro sportovní činnost a kolektivní život. Vzpomínám, jak jsme odvodňovali dvorce, štěrkovali jejich podklad, obnovovali povrch. Sami jsme vykonávali práce administrativní, propagační, pořadatelské, zpravodajské, hospodářské, kulturní a cvičitelské. Ukázalo se, jak významnou úlohu sehrával společenský život všech našich družstev mužů, žen i dorostu. Čím kolektivněji jsme žili i vně odbíjenkářských aktivit, tím výraznějších sportovních výsledků jsme dosahovali. Jakmile nám vnější okolnosti bránily společně žít a pracovat (vojenská služba, zaměstnání s bydlištěm mimo Kroměříž), nastaly problémy. Ty jsme řešili hned v počátcích, vždy v klidu, racionálně, v zájmu celku, ale vždy s respektem k osobnosti a potřebám jednotlivce. V naší základní sestavě se za dvanáct let působení ve vrcholovém volejbalu vystřídalo celkem sedmnáct hráčů. Až na jednoho jsme byli všichni odchovanci našeho oddílu, fyzicky zdatní,

14

všestranně pohybově vyspělí. Od žákovského věku jsme závodili v gymnastice, lehké atletice, v plavání a v některé z dalších sportovních her (kopané, stolním tenisu). Já jsem jako kapitán a první smečař družstva odehrál všech dvanáct sezon, deset sezon po mém boku startovali Otto Hoffmann a Otakar Ševčík, sedm sezon Jan Coufalík, pět sezon Miloš Pechtor, Václav Hradec a Miroslav Ševčík, tři sezony Alois Vaněk, Josef Breitenbacher, Josef Zapletal, Jaroslav Černý, Otakar Holec, Česlav Gatermayer a Mojmír Valenta, dvě sezony Ferdinand Třasoň, jednu sezonu Karel Opravil a Vladimír Skácel. Vždy, když na své spoluhráče pomyslím, moje vzpomínky s dojetím skončí u dvou z nich - Jarka Černého a Vendu Hradce, kteří za své sokolství zaplatili daň nejvyšší. Za 2. světové války byli umučeni v koncentračním táboře. Odbíjená dominovala v mém sportovním životě. Byla vstupní branou do společenského života, byla mou radostí a druhou školou, která spoluutvářela můj vztah k sobě, přátelům, rodině a ke společnosti. Jaroslava Kozlík, 2012

Curriculum vitae Jaroslava Kozlíka Narozen 22. května 1907 na severní Moravě v Bystřici pod Hostýnem v rodině obchodníka se smíšeným zbožím jako druhorozený mezi sedmi sourozenci. Strádání za první světové války a péče o šest mladších sourozenců (otec na frontě, matka místo něj vedla obchod) jej od útlého věku vedly k samostatnosti a odpovědnosti. V rodišti absolvoval základní a měšťanskou školu, pak Státní učitelský ústav v Kroměříži, kde získal i své první učitelské angažmá na jedné z obecných škol. Další působení na Dívčí měšťanské škole Karoliny Světlé v Kroměříži (1927-1933) bylo přerušeno prezenční vojenskou službou v letech 1929-1931. Na jaře 1933 zvítězil v konkurzu a 1. září nastoupil jako kantor-tělocvikář do Masarykovy pokusné školy měšťanské (PMŠ) ve Zlíně, finančně podporované továrníkem Janem Antonínem Baťou. Zde působil dalších 12 let nejen jako tělocvikář, ale i jako osobní cvičitel J. A. Bati. Jako odborný poradce se podílel na výstavbě víceúčelového a na svou dobu mimořádně moderního sportovního areálu PMŠ. V roce 1937 se oženil s Annou Chalupovou (známou brněnskou atletkou, přebornicí ČOS v hodu oštěpem a v pětiboji), která se mu stala celoživotní oporou, umožnila mu věnovat se profesi a převzala starost o rodinu a výchovu tří dcer, narozených v rozmezí let 1939, 1941 a 1944. Koncem druhé světové války byl členem ilegální skupiny pedagogů z Čech a Moravy, připravující perspektivní školský program pro poválečné Československo. V roce 1945 byl povolán do Prahy, aby pomohl tento program realizovat. Stal se jedním z prvních pracovníků nově zřízeného Výzkumného ústavu pedagogického (VÚP), ve kterém působil 27 let jako vedoucí oddělení a později jako vedoucí výzkumné skupiny, zabývající se teorií a praxí školní tělesné výchovy. Jeho zásluhou byl do školské praxe zaveden v celostátním rozsahu institut školního lékaře (zdravotní karty, pravidelné lékařské prohlídky žáků), zvláštní tělesná výchova pro žáky handicapované, bezpečnostní a branná výchova, školy v přírodě, výcvikové lyžařské kurzy a kurzy plavání. Jako metodik-školitel a jako dlouholetý šéfredaktor časopisu „Tělesná výchova mládeže“ se intenzivně stýkal s učitelstvem, mezi kterým získal vysokou vážnost. Aktivním členstvím ve vědecké radě ČSTV a v redakční radě časopisu „Teorie a praxe tělesné výchovy“ přispěl k položení základů moderní tělesné výchovy v poválečné ČSR. V našich i zahraničních odborných časopisech uveřejnil přes 300 statí a článků a ve sbornících přes 20 obsáhlejších zpráv z výzkumu. Podílel se na tvorbě školních instruktážních filmů a nástěnných obrazů, vypracoval desítky odborných posudků na různé projekty, publikace a kandidátské práce. Dokumenty o jeho díle jsou uloženy v oddělení Dějin českého školství Muzea Jana Amose Komenského v Přerově pod č. 1951/96. Vědom si náročnosti a odpovědnosti svého povolání průběžně doplňoval své vzdělání: v roce 1955 získal titul doktora pedagogiky, v roce 1961 hodnost kandidáta věd, v roce 1963 se habilitoval na docenta teorie a metodiky tělesné výchovy a v roce 1968 byl Československou akademií věd jmenován samostatným

15

vědeckým pracovníkem. Při vstupu do VÚP v roce 1945 byl donucen k politické profilaci, s ohledem na své celoživotní sociální cítění zvolil sociální demokraty a netušil, že při slučování stran po únoru 1948 se stane automaticky a proti své vůli členem KSČ. V době nástupu politické normalizace po roce 1968 byl jediným pracovníkem ústavu, který v kádrovém dotazníku uvedl a podepsal svůj nesouhlas s příchodem vojsk Varšavské smlouvy a požádal o zrušení členství v KSČ. Na svých názorech a rozhodnutí trval před prověrkovou komisí a byl za to perzekuován. Po vyloučení z KSČ následovalo zproštění funkce vedoucího výzkumné skupiny, krátce nato i funkce vedoucího oddělení a byla mu zakázána publikační činnost. Pod tímto psychickým nátlakem podal v roce 1972 žádost o propuštění z VÚP a v 65 letech odešel do důchodu ještě plný energie a s pocitem nedokončené práce. Deprese ze ztráty práce se zbavil svépomocnou výstavbou rekreační chaty u Poříčí n. Sázavou a posléze organizováním obecně prospěšných prací (elektrifikace chat, rekonstrukce příjezdové cesty aj.) v rekreační osadě „Drábovka“ jako předseda osadního výboru. Současně se dál věnoval svému největšímu celoživotnímu koníčku, kterým byla publikační činnost. Sepsal „do šuplíku“ několik vzpomínkových knih včetně kroniky „O vrcholové odbíjené Sokola Kroměříž třicátých let 20. století“ nebo autobiografie „Poznáním k sebepoznání“. Školská reforma 90. let zaujala doc. Jaroslava Kozlíka natolik, že se po dvaceti letech odmlčení vrátil do pedagogického světa. Počinem se stal sborník „Aktuální historie“ (1996, Komenského muzeum v Přerově), ve kterém shrnul své zkušenosti a poznatky z PMŠ ve Zlíně. Vzpomínky na toto období jej inspirovaly ke vstupu do hnutí alternativních škol, do promýšlení koncepce modelu základní školy 21. století, založené na přechodu od autokratického k demokratickému způsobu práce učitele, od výuky pasivní k výuce aktivní. Završením těchto snah se stala publikace „Jak navyknout žáky základních škol myslet, komunikovat a učit se“ (2003, Universita Palackého, Pardubice). U příležitosti 100. narozenin Jaroslava Kozlíka v roce 2007 vydala pardubická UP jeho další publikaci s názvem „K vývoji tělesné výchovy v Československu v letech 1933-1972“. V roce 2008 sepsal a předal ČOS své „Představy o poslání Sokola v současnosti“ jako podklad k diskuzi o renesanci a reformě sokolského hnutí. Po roce 2008 se mu začal rapidně zhoršovat zrak (nevratné degenerativní změny sítnice) a v roce 2011 byl donucen psaní definitivně zanechat. Své životní zkušenosti předával dál prostřednictvím rozhovorů s redaktory různých periodik, přilákaných jeho věkem a toužících znát jeho recept na dlouhověkost. Byl jednoduchý a praxí ověřený: žít skromně, denně po ránu min. půl hodiny cvičit (namáhat tělo a udržovat fyzickou kondici) a min. čtyři hodiny tvořivě pracovat, v jeho případě psát (namáhat si mozek a udržovat kondici psychickou). Zemřel 21. října 2012 v průběhu odpoledního spánku ve věku 105 let a 5 měsíců.

Obr. 34. V roce 2006, kdy bylo Jaroslavu Kozlíkovi „pouhých“ 99 let, přijal pozvání ČVS a zúčastnil se oslav 85 let existence našeho volejbalu. Na snímku zdraví v zaplněné pražské O2 Aréně (po svém představení rozhlasem) účastníky oslav, se kterými po oficiální části akce shlédl mezistátní utkání mužů ČR-Rusko.

16