VOJTÍŠEK, Z., Encyklopedie náboženských směrů a hnutí v České republice. Náboženství, církve, sekty, duchovní společenství, Portál, Praha 2004. ISBN 80-7178-798-1.
3. TRADICE ZÁPADNÍHO ESOTERISMU Rozvinutá a stará náboženství často neobsahují jen zjevná, veřejně přístupná učení, ale i tajné nauky, předávané mimo oficiální náboženské struktury a určené pouze omezenému počtu zasvěcených. Tato vnitřní (řecky „ésotéros“), neveřejná učení poskytují možnost stálé inovace, jsou proměnlivá a jejich prvky jsou kombinovatelné, takže v rámci esoterní tradice jednoho náboženství vzniká velké množství proudů a skupin, zpravidla nevelkých, ovšem schopných života i obnovy v různém časovém i místním prostředí. Tato pružnost se projevuje i ve styku esoterních tradic různých náboženství; přejímání podnětů z jiných náboženství je navíc usnadněno pro esoterismus typickou touhou proniknout za všechna zjevná náboženství ke skrytému duchovnímu prazákladu, společnému všem lidem všech náboženství a všech dob. Určující myšlenkou esoterismu je totiž přesvědčení, že pod vnějším obalem různých náboženství pro prosté lidi je tajné „skutečné“ či „pravé“ jádro, které může být poznáno jen těmi, kdo o to velmi stojí a komu je takové poznání dopřáno. Toto poznání ale není pouze intelektuální, nýbrž se jedná spíše o náboženské zření, vhled do podstaty života a kosmu. O esoterních tradicích judaismu (o kabale), islámu (o súfismu), hinduismu (o tantře) a buddhismu (o tantře a jí ovlivněné vadžrajáně) se zmiňujeme v kapitolách věnovaných těmto náboženstvím. Na tomto místě se zaměříme na esoterní tradici, která se rozvinula na Západě a která bývá označována jako západní esoterismus, případně podle její teoretického či badatelského jádra jako hermetismus.
3.1 Vývoj západní esoterní tradice Kořeny západní esoterní tradice spočívají v helénismu, epoše rozšíření řecké kultury ve Středomoří a na Předním Východě, k němuž došlo následkem vojenských úspěchů Alexandra Velikého ve druhé polovině 4. století před Kr. „Globalizace“ v tomto a následujících staletích znamenala nejen expanzi řeckého umění, filosofie a jazyka, ale i rozšíření místních náboženských tradic do společného prostoru. Tak došlo téměř k nahrazení starých olympských bohů populárními orientálními božstvy, k postupu starých a vzniku nových mysterijních kultů a k dalším případům setkávání různých náboženských tradic v míře, která nebyla dříve možná. Přirozeným důsledkem dotyku mnoha různých náboženství byla vzájemná výměna jejich stavebních kamenů a snaha dospět k harmonii mezi nimi a snad i k určité náboženské jednotě. Tento trend pokračoval i v Římské říši až do doby, kdy se výlučné křesťanství stalo ve 4. století po Kr. státním náboženstvím. Ostatní náboženství, či spíše jejich prvky, které přispěly do pluralistického prostředí Římské říše, se postupně ocitaly stále více na okraji proudu společenského života a přetrvaly jen jako neoficiální, stínová, esoterní tradice. Hlavním prvkem této starověké esoterní tradice je dědictví gnóze, náboženského systému, který čerpal z předkřesťanských náboženství, ale plně se rozvinul až v zápase s raným křesťanstvím a ve vzájemném ovlivňování s ním. Za gnostika se považoval ten, kdo v sobě nalezl jiskru poznání o svém božském původu. Pozemský život pak věnoval rozvíjení tohoto poznání, které zároveň poskytovalo sílu k osvobozování z pout hmoty a k cestě k obnovení jednoty s božstvím. Spasitelem byla pro gnostika bytost, která přinesla lidem poznání o jejich božském původu. Mnoho gnostických škol považovalo za tohoto spasitele Ježíše Nazaretského, který byl zvěstován jako spasitel též církevními křesťany. Ne všichni gnostikové tak byli od církve odděleni. V každém případě se ale považovali za vědoucí, zasvěcenou elitu, obdařenou poznáním, které není dostupné všem.
Myšlenky gnóze nepřetrvaly jen v západním esoterismu, ale přispěly i k vytvoření kdysi mocného náboženství manicheismu, založeného ve 3. st. po Kr. MÁNÍM (216-276). Toto náboženství existovalo téměř tisíciletí a podnítilo vznik gnostických sekt paulikánů (od 7. století v Malé Asii, Sýrii a Arménii) a bogomilů (od 10. století na Balkáně). Na ty navázali ve 12. století náboženské skupiny, nazývané v Itálii a Německu kataři a ve Francii albigenští. Gnostické nauky dodnes zachovala skupina mandejců, která se patrně již v prvním století našeho letopočtu přesunula z Palestiny na území dnešního Íráku a která v této lokalitě působí dosud. Předpokládá se také, že gnostickou naukou mohli být ovlivněni i první muslimští ší´ité – nasvědčují tomu některé prvky učení ší´itské sekty drúzů, žijících na pomezí dnešní Sýrie, Libanonu a Izraele. Druhým, gnózi blízkým kořenem západního esoterismu, se stal novoplatonismus. Tento náboženský systém rozvinul učení řeckého filosofa PLATÓNA (427?-347) o světě idejí. Podle těchto idejí je utvořen materiální svět. Na špici hierarchie idejí stojí podle Platóna idea Dobra (Pravdy) a Krásy. Novoplatonikové, z nichž byl nejvýznamnější postavou PLÓTÍNOS (205270), na vrchol hierarchie idejí postavili Jedno, Mysl, z níž pochází světová duše, z ní pak individuální duše a ještě níže materiální světy. Podobně jako gnostikové, i novoplatonici usilovali o vzestup individuální duše a sjednocení s Jedním. Novoplatonismus ovlivnil některé církevní otce, renesanční filosofy a v novověku romantiky i německé idealistické filosofy. Třetím kořenem západního esoterismu jsou věštebné techniky, především astrologie (3.3). Za nejrozvinutější se již ve starověku považoval babylónský astrologický systém, rozšířený postupně po celém antickém světě a zpopularizovaný též velkým antickým astronomem a matematikem CLAUDIEM PTOLEMAIEM (asi 85 - asi 165). Jeho astrologická příručka Tetrabiblos se dočkala obnovení mimořádné popularity ještě v renesanci. Podstatou astrologie je předpoklad, že život jednotlivého člověka i všechno pozemské dění zrcadlí pohyby nebeských těles tak, jak je to vyjádřeno v principu „jak nahoře, tak dole“.
Tři jmenované kořeny přinesly plody v dílech, připisovaných Hermovi Trismegistovi, bezpochyby fiktivní postavě, která ovšem byla v esoterních kruzích po staletí považována za skutečnou. Touto postavou měl být kněz egyptského boha moudrosti, písma a věštby Thovta, řecky zvaného Hermes. K božskému jménu Hermes se v antice často připojovalo přízvisko Trismegistos (trojnásobně největší), neboť tento bůh byl považován za vládce nad třemi hlavními tajnými naukami: astrologií, alchymií a magií. Knězi tohoto Herma Trismegista bylo připsáno autorství souborných děl Corpus Hermeticum a Asclepius ze druhého či třetího století po Kristu, do nichž podle legendy právě on shrnul všechny podstatné vědomosti antického světa. Ty se předávaly v tzv. hermetickém řetězci pouze od učitele k žákovi. Hermovi Trismegistovi se připisuje i autorství Smaragdové desky, krátkého záznamu, v němž esoterická tradice vidí vstupní bránu do tajných nauk. Spisy označené jménem Herma Trismegista tak završují první, starověké období západního esoterismu. Tvoří jádro později mohutně rozvinuté esoterické tradice, které je v dalších staletích obvykle označováno jako hermetismus (3.4). Středověká křesťanská církev odsuzovala hermetické spisy, ale řada jejích kněží se současně věnovala naukám, které k dalšímu vývoji esoterní tradice přispívaly. To se týká především alchymie (3.5), která byla považována za královnu vědění, neboť pro své hlavní úkoly přeměnu méně ceněných materiálů v drahé kovy - využívala všechny dostupné poznatky. Alchymistické úsilí o vytvoření zlata bylo často chápáno jako vnější výraz duchovního úsilí o proměnu člověka a jeho sjednocení s božstvím. Jak prozrazuje arabský člen „al“ v první části slova, starověké alchymické znalosti byly křesťanskému středověku zprostředkovány hlavně muslimskými vědci. Za největšího z nich bývá považován DŽÁBIR IBN HAJJÁN AL-TÚSÍ (asi 729 – asi 815), známý v Evropě jako GEBER. Vedle alchymie je třeba jmenovat další oblast tajných nauk, v níž byl Hermes Trismegistos považován za mocného – magii. Jako magii obvykle označujeme takové jednání, jímž se člověk pokouší ovládnout síly, o nichž věří, že určují běh života a že jsou nadpřirozené.
Magie předpokládá, že tyto síly mohou být ovládnuty činností, která napodobuje jejich účinek (např. poškozováním obrazu má být poškozen člověk, jehož obraz zpodobňuje) nebo která působí na jeden z kdysi spojených předmětů (např. působením na odstřižené vlasy má být ovlivněn člověk, jemuž kdysi patřily). Magický význam ovšem bývá přikládán nejen činům, ale i slovům. Mluvíme pak o kletbách, zaříkávání apod. Bádání, které se pokouší objevit skryté zákonitosti a zkoumat je teoreticky a experimentálně, zde označujeme jako hermetismus (3.4). Magie je bezpochyby jeho hlavní součástí a astrologie a alchymie jeho nejbližšími aplikovanými disciplínami. Naproti tomu pokusy o praktické uplatnění magických předpokladů nazýváme čarodějnictvím či lidovou magií (3.6). Do křesťanského středověku přešla hlavní část magického vědění z antického světa. Lidová magie byla obohacena o přetrvávající kultické projevy náboženství, která byla křesťanstvím mocensky potlačena jako pohanská. Tyto projevy nebyly vyhlazeny docela, nýbrž jen vytěsněny, takže se mohly stát součástí esoterické tradice. Křesťanství na základě starozákonních příkazů vždy proti čarování vystupovalo, někdy i represí, jež dosáhla vrcholu v čarodějnických procesech od poloviny 16. do počátku 18. století. Nikoliv jen tajnými magickými praktikami, ale vysloveným nepřátelstvím vůči dominantnímu křesťanství se projevoval satanismus (3.7). Jeho základem je uctívání satana, podle židovské a křesťanské tradice odpůrce a protivníka člověka i Boha. Počátky satanismu nelze vysledovat jednak pro nedostatek dochovaných stop, ale hlavně proto, že jakýkoli magický nebo čarodějný úkon, který křesťanství odsuzovalo, mohl být považován za satanistický, a přechod k vyslovenému satanismu je tedy těžko popsatelný. Každopádně ale satanistický protest proti křesťanství dosáhl vrcholu na přelomu 17. a 18. století. S postupující sekularizací křesťanské společnosti se pozdější a také současný satanismus obrací protestem stále více proti společnosti jako takové, byť svůj protest dosud vyjadřuje převážně za pomoci křesťanských symbolů.
Na pomezí věštění a čarování se nachází dotazování, tedy hledání odpovědí pomocí komunikace s tajemnými silami, popř. s osobami z duchovního světa (3.8). Až do starověku snad dosahuje proutkařství, které jako komunikačního média používá proutku (virgule) a které se tradičně zaměřovalo především na zjišťování vhodných míst pro hloubení studní. V současné době se ovšem prastaré proutkaření do značné míry kryje se zjišťováním tzv. geopatogenních zón (3.3). Jiným nástrojem komunikace je tzv. siderické kyvadélko, jehož pohyby mají přenášet kód odpovědí skrytých sil. Až na samý počátek existence lidstva sahá dotazování zemřelých, které v západním světě dosáhlo velkého oživení pod názvem spiritismus ve druhé polovině 19. století a které jako channeling přešlo i do 3. tisíciletí křesťanského letopočtu. Předkřesťanská náboženství, zvláště náboženství Slovanů, znalo desítky božských bytostí nižšího řádu – duchů a démonů. Jim byla přisuzována vláda nad elementy (země, voda, vzduch, oheň – a tedy např. obři, víly, meluzíny, ohniví muži apod.), nad vegetací (polní skřítci), časem (polednice), osudem (sudičky) či místy (domácí skřítkové) apod. Esoterická tradice (alespoň ve své části) tyto tradice převzala a hovoří dodnes o elementálech, vílách, trpaslících, gnómech, elfech atd. Z větších esoterických hnutí s těmito postavami počítá např. anthroposofie nebo hnutí Grálu. Inspirací pro nevelkou část esoterní tradice se staly rytířské řády, zakládané na počátku 12. století s úmyslem poskytnout zdravotní péči a posléze i vojenskou ochranu poutníkům do „svaté země“ středověkých křesťanů, tedy do Palestiny. Se změněným posláním ve smyslu charitativní a sociální práce se dodnes zachovaly řády maltézských rytířů (johanitů) a německých rytířů (1.3.1.1). Vojenský řád templářů (Milites Templi) byl roku 1312 násilně zrušen. Okolnosti zrušení, při němž byli rytíři pronásledováni jak světskými, tak církevními úřady vyvolávají v esoterních kruzích domněnku, že jej vedli zasvěcenci a že tento řád skrytě a tajemně stále pracuje. V různých dobách a na různých místech se proto objevují skupiny, které se k odkazu templářského řádu hlásí a cítí se být jeho tajnými příslušníky (3.9).
Nejpozději ve dvanáctém století byla západní esoterní tradice obohacena o kabalu, nauku o skrytých významech židovské Bible, především její ústřední části – Tóry. Podobně jako novoplatonici i kabalisté učí o stvoření materiálního světa emanací z původní Jednoty, v kabale zvané Ejn-Sof (Nekonečný). A podobně jako gnostikové i kabalisté považují poznání (v jejich případě poznání o pravém, skrytém významu Tóry) za spasitelnou sílu, která člověka vysvobodí k jednotě s božstvím, v tomto případě s božským Ejn-Sof. Středověk byl také obdobím, v němž dosáhly velké obliby křesťanské legendy. Mezi nimi vyniká především Artušovský okruh legend, dodnes inspirující umělecká díla a využívaný též pro svou bohatou symboliku i v esoterní tradici. Artuš, snad panovník začátku 6. století, je i v pozdějších dílech symbolem síly (jako vítěz nad Anglosaskými dobyvateli) a spravedlivé vlády (jako ten, kdo dbal na rovnost mezi svými vazaly, legendárními dvanácti rytíři, a vyjádřil ji kulatým zasedacím stolem). Postava jednoho z Artušových rytířů, Parsivala (Parsifala), je spojena s legendou o svatém grálu. Tak je nazývána nádoba, do níž měl Josef z Arimatie, postava známá z novozákonních evangelií, zachytit krev při Ježíšově ukřižování. Grál, Ježíšova krev i kopí, jímž setník Longin podle pověsti probodl Ježíšův bok, se staly předměty, jejichž symbolika oslovuje nejen středověké básníky a novověké, především romantické umělce (např. Richarda Wagnera), ale i esoterické myslitele od 12. století dodnes (3.10). Renesance, která na sklonku středověku znamenala kulturní oživení s důrazem na vzdělání a na vše, co se týká člověka a jeho možností, přenesla esoterní nauky z periferie společenského zájmu přímo do jeho centra. Přispělo k tomu bezpochyby objevení řeckého rukopisu spisu Corpus Hermeticum a jeho překlad, který přímo v kolébce renesance, ve Florencii, pořídil roku 1463 MARSILIO FICINO (1433-1499). Esoterismus a bádání v tajných spisech se stalo vášní vzdělanců a alchymisté, astrologové a mágové se ocitli v postavení hrdinů renesanční epochy. Podněty alchymie, kabaly i starověkých náboženství, jimiž do západní esoterické
tradice přispěl středověk, se v renesanci nepociťovaly jako protikladné ke křesťanství, a byly tedy na počátku novověku rychle rozvíjeny. Na počátku novověké etapy rozvoje esoterické tradice stojí dva muži, jejichž vliv přesáhl několik staletí. Prvním je slavný německý renesanční mág HEINRICH CORNELIUS (1486-1535), který proslul pod jménem AGRIPPA VON NETTESHEIM (Agrippa z Nettesheimu). Jeho rozsáhlá kniha „De occulta philosophia“ (O skryté filosofii, 1510) se stala jednou z nejznámějších knih o magii a je dodnes čtena a citována. Také díky ní se rozšířil pojem „okultismus“ (z latinského „occultus“ ve významu „skrytý“). Pojmu okultismus ale schází přesné vymezení. Shoda mezi všemi uživateli je pouze v tom, že jeho náplní je cosi skrytého (latinsky „occultus“). Někdy se toto skryté vztahuje na celou esoterní tradici a její pohled na svět (tedy okultismus jako skrytá, tajná filosofie), někdy pouze na teoretické bádání v této tradici (okultismus jako skrytá věda nebo věda o skrytých silách), které je zde nazýváno hermetismus (3.4), jindy naopak pouze na praktickou aplikaci tohoto bádání (okultismus jako skrytá, tajná činnost), která je zde pojednána v kapitolách o čarodějnictví (3.6) a satanismu (3.7). Ještě jinou možností je vztáhnout tento pojem na skryté, doposud neprozkoumané lidské schopnosti, které jsou zkoumány v oboru, zvaném od poloviny 20. století parapsychologie (3.17). - Takto roztříštěnému pojmu „okultismus“ se v této práci vyhýbáme a pokoušíme se ho nahradit pojmy alespoň poněkud přesnějšími. Druhým jménem, které se vedle Agrippy pojí s rozvojem novověkého západního esoterismu, je THEOPHRASTUS BOMBASTUS VON HOHENHEIM (z Hohenheimu, 1493-1541). Tento švýcarský lékař, filosof, alchymista a astrolog, zvaný PARACELSUS, se věnoval především přírodní léčbě. Byl přesvědčen, že v léčivech přírodního původu je obsažena živá síla a že člověk je v podstatě mikrokosmem, analogickým k vesmíru jako makrokosmu. Z těchto předpokladů se v následujících staletích rozvinula homeopatie a další způsoby esoterického léčitelství (3.11).
V prvních staletích novověku byla esoterická tradice také obohacena o myšlenku laických bratrstev a řádů, působících ve prospěch lidstva. Humanistický důraz na možnosti člověka a optimismus ohledně jeho schopnosti racionálně uspořádat společnost dal těmto bratrstvům poslání povznášet lidstvo především prostřednictvím vzdělání a lidumilné činnosti. Myšlenkovým základem tohoto poslání byla pansofie – pokus o harmonii mezi esoterickými naukami a rozvíjející se vědou. Dnešní rosikruciáni (různá společenství a bratrstva růže a kříže) mají kořeny již v 17. století. V 18. století však byli rosikruciáni poněkud zastíněni rychle se rozvíjejícími bratrstvy svobodných zednářů. Oba tyto směry – rosikruciánství i svobodné zednářství – spojují filantropické ideje (3.12). Od 18. století můžeme mluvit o svébytné tradici západní esoterické mystiky (3.13). Ta navazuje na křesťanskou mystiku. Křesťanští mystikové vždy vyjadřovali své zážitky jazykem, který nebyl bez výhrad přijatelný všemi křesťany. Ovšem až následovníci protestanta EMANUELA SWEDENBORGA (1688-1772) vytvořili nová společenství, oddělená od doposud působících církví. Signalizovali tak postupný odklon významné větve západních mystiků od křesťanství k esoterické tradici. Od 19. století byl tento odklon tím výraznější, čím více byl západní svět obohacován jinými náboženskými tradicemi, především těmi, v nichž má mystika ústřední místo (hinduismem a buddhismem). V prostředí soupeřících náboženských systémů se právě mystika zdá být vhodným nástrojem k překonání jejich vnějších rozdílů a k dosažení náboženské jednoty. Jinak bylo ovšem 18. století spíše dobou stagnace západního esoterismu. Z esoterických směrů se dařilo hlavně svobodnému zednářství. Jiní esoterikové se v očích rychle se rozvíjejícího osvícenství do značné míry stali kuriózními postavami, jejichž tajemné znalosti a schopnosti nebyly brány zcela vážně. V přibližně stejné době, kdy vycházelo osmadvacet svazků slavné Diderotovy Francouzské encyklopedie (1751-1765) dospíval dobrodruh GIUSEPPE BALSAMO (1743-1795), který si pod jménem hrabě ALEXANDER CAGLIOSTRO
budoval pověst alchymisty, mága a zázračného léčitele. Ve druhé polovině 18. století si dobyl slávu znalce esoterních věd jiný podvodník, který vystupoval jako hrabě SAINT-GERMAIN (+ 1784). Jako údajný alchymista měl objevit prostředek, jak zastavit stáří, a dobu rok svého narození proto utajil. Podařilo se zůstat tajemnou postavou až dodnes a v theosofických společnostech je pokládán za nesmrtelného, nanebevzatého člena velkého bílého bratrstva (3.14). Romantismus konce 18. a začátku 19. století přinesl západnímu esoterismu důležitý impuls díky svému zájmu o předkřesťanská náboženství a o národní tradice. V rámci esoterismu tak vznikl proud, označovaný jako novopohanství (3.15). První řád keltských druidů a bardů byl sice v Anglii založen již počátkem 18. století, ale teprve básník WILLIAM BLAKE (1757-1827) prodchnul hnutí novodobých Keltů silným romantickým pojetím. Po celé 19. století vzrůstal zájem o germánské náboženství a podílel se na vzrůstu německého nacionalismu. Mezi světovými se akademické antropologii podařilo podnítit zájem o pohanská náboženství, jehož výsledkem bylo založení slavné novopohanské organizace Wicca (3.15.4). Jinak nepříliš plodné 18. století přece jen dalo západnímu esoterismu významnou postavu, jejíž vliv se později projevil v několika esoterických oborech, a dokonce i ve vědě. Touto postavou byl FRANZ ANTON MESMER (1734-1815). Jeho činnost, celkově shrnutá pod pojmem „mesmerismus“, silně ovlivnila esoterické léčitelství (3.11) i obor, později zvaný parapsychologie (3.17). Mesmer se stal i předchůdcem bádání o hypnóze a hypnoterapie. Jeho pojem „živočišný magnetismus“ připravil cestu i novodobému obrození spiritismu (3.8). Je možné ho ovšem možné také považovat za předchůdce dnes široce rozvětveného hnutí Nového myšlení (3.16), které výrazně poznamenalo duchovní atmosféru druhé poloviny 19. století a jež zůstalo silné dodnes. I ve srovnání s významem vzniku hnutí Nového myšlení, významem obrody spiritismu i obrození vyšší magie (hermetismu) a jejích spolků je nejdůležitějším jevem mimocírkevního
duchovního života západní společnosti 19. století rozšíření obzoru o náboženství Východu. Etapa postupného nahmatávání kontur východního duchovního dědictví vyvrcholila na Světovém náboženském kongresu v Chicagu roku 1893, který široce otevřel dveře Západu pro východní spiritualitu. V proudu západního esoterismu dalo toto postupné objevování východu spolu s podněty módního spiritismu a s idejemi hermetických řádů vznik významné tradice, na jejímž počátku stojí Theosofická společnost (3.14). Byla založena roku 1875 a s pomocí nesčetných odštěpených a navazujících organizací dosud silně ovlivňuje západní způsob náboženského života. Na konci 19. století se také objevují počátky oboru, jež se někdy označoval jako okultismus (v jednom z významů tohoto slova), metapsychologie a později parapsychologie, příp. psychotronika. Rozmach vědy a důvěryhodnost jejích metod přiměl esoterické zájemce o jevy, jakými je přenos myšlenek nebo jasnovidnost, ke snaze popsat je vědeckým jazykem. V esoterické tradici byli zájemci o tyto jevy vždy zastoupeni, ale Mesmerova hypotéza živočišného magnetismu, novodobý spiritismus a Nové myšlení jejich počet výrazně zvýšil. Ve 20. století se tak mohl ustavit populární obor na pomezí esoterismu a vědy – parapsychologie (3.17). Ačkoliv první dvě třetiny 20. století rozhodně nebyly z hlediska esoterismu nijak úpadkovou dobou, přece jen to však bylo období, v němž dominovala věda a její pohled na svět. Esoterikové využili popularity a důvěryhodnosti vědy k tomu, aby některé své starší koncepty přeložili do jejího jazyka a aby s pomocí některých vědeckých pojmů (např. energie, vibrace, frekvence apod.) vytvořili novou mytologii. V určitém smyslu je vrcholem této mytologie koncept mimozemšťanů v roli nadlidských bytostí, na jehož rozvoji se – paradoxně - podílely největší vědecké úspěchy. Rozmach zájmu o neidentifikované létající objekty (UFO) byl totiž patrně způsoben hlavně tajnými zbraněmi studené války. Od 50. let 20. století tento zájem trvá a zdá se, že vzrůstá i náboženská podoba tohoto zájmu (3.18).
Po epochálním vědeckém úspěchu v roce 1969, kdy člověk stanul na Měsíci, je zřejmé, že věda postupně ztrácí ve vědomí západní společnosti své postavení. Její úspěchy pokračují podobně epochálně, ale v poslední třetině 20. století můžeme sledovat postupný nárůst významu jiných než vědeckých pohledů na svět. V oblasti náboženství můžeme rozlišit tři vzájemně související jevy: za prvé vzrůst popularity tradičních západních náboženství (judaismu a křesťanství) v jejich netradičních formách (v malých společenstvích, v charitativních aktivitách apod.), za druhé vzrůst popularity pro Západ netradičních náboženství (především buddhismu a hinduismu) a konečně za třetí vzrůst popularity aplikací esoterického náboženství (nejviditelněji snad v oblasti věštění a léčitelství). Tato proměna západní společnosti v poslední třetině 20. století směrem k většímu zájmu o náboženství a jeho praktické aplikace se někdy považuje za důsledek působení hnutí Nového věku (New Age). Hnutí, které by se tak samo nazývalo, ovšem neexistuje. Pod tento pojem se navíc řadí různé skutečnosti, takže se stává velmi těžko uchopitelným. Buď jsou jako Nový věk chápány všechny tři jevy, uvedené v předchozím odstavci, nebo jen druhé dva, anebo – jako v této práci – pouze poslední z nich. V kapitole o hnutí Nového věku (3.19) budeme tedy hovořit o obrození esoterických tradic na konci 20. století. Došlo k němu především na základě naléhavého očekávání planetární změny a příchodu rajského období pro lidstvo. Devatenácti tématům, která jsme naznačili během tohoto stručného přehledu vývoje západního esoterismu, se budeme nyní věnovat podrobněji v jednotlivých kapitolách. Tato témata totiž zakládají vlastní tradice jako vzájemně se proplétající, ale i v některých případech i velmi vzdálené a či jen volně se dotýkající větve na košatém stromě, označovaném jako západní esoterismus.
Diskuse
Během celého svého vývoje se nositelé západní esoterické tradice ocitali ve větším či menším napětí s ostatními příslušníky společnosti. V jistých fázích byly příčinou těchto napětí esoterické nauky, ale daleko spíše většinové společnosti vadilo utajení, výlučnost a elitářství esoterických skupin. Tajné poznání zasvěceného člověka samozřejmě odtahuje od okolní společnosti a vede ho k pocitu vyvolenosti, nadřazenosti a dějinného poslání. V esoterické skupině se zároveň buduje velmi silný pocit sounáležitosti, který ji činí odolnou a uzavřenou. Esoterismus proto vždy podněcoval v některých vrstvách většinové společnosti teorie spiknutí, teorie skrytých souvislostí, tajných mocenských center atd. Nejvíce se tyto teorie patrně dotkly svobodného zednářství. Současná západní společnost je natolik různorodá, že ji charakteristické rysy esoterických společenství popuzují jen velmi málo. O to větší důraz klade na otázky svobody jednotlivců, a u některých esoterických skupin proto poukazuje na diskutabilní praxi postupného zasvěcování. Ta bývá často manipulativní v tom smyslu, že nedovoluje adeptovi na počátku seznámit se s důsledky jeho svobodného rozhodnutí, přičemž později zasvěcencova rozhodnutí nemohou být považována již za plně svobodná. Uzavřenost a tajemnost totiž zpravidla zasvěceným nedovolují reflexi jejich chování, kterou by jim mohli poskytnout lidé, stojící mimo esoterickou skupinu.
