Vliv palestinsko-izraelského konfliktu na cestovní ruch Izraele

Vliv palestinsko-izraelského konfliktu na cestovní ruch Izraele

ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE

Autor práce: Studijní program: Obor: Název práce: Cíl práce:

Petr Koníř Ekonomika a management Cestovní ruch Vliv palestinsko-izraelského konfliktu na cestovní ruch Analýza vybraných událostí, které jsou výsledkem nepříznivých palestinsko-izraelských vztahů a zhodnocení jejich vlivu na příjezdový cestovní ruch Izraele.

RNDr. PaedDr. Jaromír Rux, CSc.

RNDr. Eva Janoušková, Ph.D.

vedoucí bakalářské práce

vedoucí katedry Katedra cestovního ruchu

Prohlášení Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ . Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne ...................................................... Podpis

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval panu RNDr. PaedDr. Jaromíru Ruxovi, CSc. za cenné rady a připomínky při zpracování této bakalářské práce.

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra cestovního ruchu

Vliv palestinsko-izraelského konfliktu na cestovní ruch Izraele Bakalářská práce

Autor: Petr Koníř Vedoucí práce: RNDr. PaedDr. Jaromír Rux, CSc. Jihlava 2014

Copyright © 2014 Petr Koníř

Abstract KONÍŘ, Petr: Vliv palestinsko-izraelského konfliktu na cestovní ruch Izraele. Bakalářská práce. Vysoká škola polytechnická Jihlava. Katedra cestovního ruchu. Vedoucí práce: RNDr. PaedDr. Jaromír Rux, CSc. Stupeň odborné kvalifikace: bakalář. Jihlava 2014. Cílem bakalářské práce je analýza vybraných událostí, které jsou výsledkem nepříznivých palestinsko-izraelských vztahů a zhodnocení jejich vlivu na příjezdový cestovní ruch Izraele.

Klíčová slova Bezpečnost. Cestovní ruch. Izrael. Krizové řízení. Terorismus. Turistické příjezdy. Válka.

Abstract KONÍŘ, Petr: Impact of the Palestinian-Israeli conflict on Israel Tourism. Bachelor thesis. College of Polytechnics Jihlava. Department of Tourism. Supervisior: RNDr. PaedDr. Jaromír Rux, CSc. Degree of qualification: bachelor. Jihlava 2014. The aim of this bachelor thesis is the analysis of selected events, which are the result of adverse Palestinian-Israeli relations and the evaluation of their impact on inbound tourism to Israel.

Key words Security. Tourism. Israel. Crisis management. Terrorism. Tourist arrivals. War.

7

Předmluva Stát Izrael, který je z pohledu politického vývoje jedním z největších fenoménů moderní historie, se potýká více jak šest desetiletí s turbulentním prostředím v důsledku konfrontace s obyvateli bývalé Palestiny, kde národní vztahy přerostly mnohokrát do totální války. Naneštěstí je historie Izraele protkána téměř nepřetržitou přítomností válek a násilí, že brání přirozenému růstu v odvětví cestovního ruchu, navzdory bohaté minulosti a svého postavení jakožto centra tří celosvětově rozšířených náboženství v kombinaci s řadou turistických atrakcí, které z něj činí ideální místo pro dovolenou každého cestovatele. Hlavním záměrem této práce je analyzovat jednak palestinsko-izraelské konflikt pro porozumění spojitostem mezi jednotlivými incidenty, a jednak ostatní působící faktory v důsledku konfliktu na vývoj příchozích turistů do Izraele. Mezi něž se řadí opatření veřejného a soukromého sektoru, medializace událostí a dlouhodobé politické cíle vlády. Na základě výzkumu dat budou zhodnoceny účinky působících faktorů a jejich dopad na příjezdový cestovní ruch Izraele.

8

Obsah Seznam grafů .................................................................................................................. 11 Seznam tabulek ............................................................................................................... 11 Seznam zkratek ............................................................................................................... 12 Úvod................................................................................................................................ 13 I.

TEORETICKO-METODOLOGICKÁ ČÁST ........................................................ 15

1

Cíl práce .................................................................................................................. 15

2

Použité metody ....................................................................................................... 16

3

Diskuze literatury .................................................................................................... 17

4

Teoretický rámec .................................................................................................... 19 4.1 Bezpečnostní hrozby v důsledku konfliktů, které působí na cestovní ruch ........ 19 4.2 Vztah mezi incidenty a cestovním ruchem ......................................................... 20 4.3 Média jako faktor, který zintenzivňuje účinek incidentů ................................... 22 4.4 Význam krizového řízení v odvětví cestovního ruchu ....................................... 22

II.

VÝZKUMNÁ ČÁST .............................................................................................. 25

5

Izrael, Palestina a arabsko-izraelský konflikt ......................................................... 25 5.1 Vývoj do roku 1967 ............................................................................................ 25 5.2 Vývoj období 1967–1990 ................................................................................... 31 5.3 Vývoj období 1990–2012 ................................................................................... 34

6

Cestovní ruch Izraele .............................................................................................. 39 6.1 Postavení v mezinárodním měřítku .................................................................... 39 6.2 Postavení v národním hospodářství země ........................................................... 42 6.3 Politická a bezpečnostní situace ......................................................................... 43

9

7

Faktory ovlivňující příjezdový cestovní ruch Izraele v důsledku konfliktu ........... 44 7.1 Vliv incidentů ..................................................................................................... 44 7.2 Média a jejich účinek na příjezdový cestovní ruch ............................................. 46 7.3 Vliv plánování, řízení a marketingové činnosti správních orgánů ..................... 49 7.4 Vliv dlouhodobých politických cílů ................................................................... 50

III. APLIKAČNÍ ČÁST ................................................................................................ 52 8

Dopad konfliktu na vývoj příjezdového cestovního ruchu Izraele ......................... 52 8.1 Období 1967–1990 ............................................................................................. 52 8.2 Období 1990–2012 ............................................................................................. 58 8.3 Porovnání se sousedními státy Izraele ................................................................ 66 8.4 Shrnutí ................................................................................................................. 68

Závěr ............................................................................................................................... 70 Seznam použité literatury ............................................................................................... 72 Seznam příloh ................................................................................................................. 77 Přílohy............................................................................................................................. 78

10

Seznam grafů Graf 1: Počet příchozích turistů do Izraele podle země původu, 2012 ........................... 40 Graf 2: Příjezdy turistů do Izraele podle účelu návštěvy, 2012 ..................................... 41 Graf 3: Výdaje turistů v Izraeli podle vybraných zemí, 2012 ........................................ 41 Graf 4: Příjezdy turistů do Izraele podle účelu návštěvy, 1995–2011 ............................ 48 Graf 5: Počet příchozích zahraničních turistů do Izraele, 1966–2012 ............................ 52 Graf 6: Počet příchozích zahraničních turistů do Izraele, 1966–1972 ............................ 53 Graf 7: Počet příchozích zahraničních turistů do Izraele, 1972–1978 ............................ 54 Graf 8: Počet příchozích zahraničních turistů do Izraele, 1990–2001 ............................ 55 Graf 9: Počet příchozích zahraničních turistů do Izraele, 1985–1990 ............................ 57 Graf 10: Počet příchozích zahraničních turistů do Izraele, 1990–1995 .......................... 58 Graf 11: Počet příchozích zahraničních turistů do Izraele, 2000–2012 .......................... 60 Graf 12: Počet příchozích zahraničních turistů do Izraele, 2000–2005 .......................... 61 Graf 13: Počet příchozích zahraničních turistů do Izraele, 2005–2008 .......................... 63 Graf 14: Počet příchozích zahraničních turistů do Izraele, 2008–2012 .......................... 64 Graf 15: Porovnání příchozích turistů se sousedními státy Izraele, 1995–2011 ............ 67

Seznam tabulek Tabulka 1: Bezpečnostní události v důsledku konfliktu v Izraeli, 1967–2012 ............... 46 Tabulka 2: Počet turistů, kteří se usadili v Izraeli v období 1950–2011 ........................ 51

11

Seznam zkratek CBS

Israel Central Bureau of Statistics

CR

Cestovní ruch

HDP

Hrubý domácí produkt

MZV ČR

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky

OOP

Organizace pro osvobození Palestiny

OSN

Organizace spojených národů

UNSCOP

Zvláštní výbor Spojených národů pro Palestinu

UNWTO

World Tourism Organization

USA

Spojené státy americké

USD

Americký dolar

WTTC

World Travel & Tourism Council

12

Úvod Blízký východ

je

jednou

z nejsledovanějších

oblastí

světa

z aspektu

mnohaletého politického vývoje v mezinárodním měřítku. Přičemž nejvýraznějším úkazem v současných dějinách Blízkého východu je stát Izrael, poznamenán vyostřenou atmosférou dlouhodobého palestinsko-izraelského konfliktu. Jelikož dvě různá etnika si nárokují výsadní právo obývat toto unikátní území. Na jedné straně stojí Židé, jimž byla podle posvátných knih přislíbena tato půda, která se úzce váže se vznikem jejich národních zvyků, tradic a hebrejského jazyka. Pouto, jež přetrvalo celá staletí, kdy židovský národ neměl žádnou vlast, vládu, oficiální představitele nebo důstojné centrum. Rozprchnuti ve všech koutech světa, nesoucí označení sociálního parazita v zemích jiných národů. Na druhé straně stojí Palestinci, jimž byla Svatá země domovem již přes třináct století. Můžeme tedy argumentovat, že Židé mají právo na vlastní stát. S tímto názorem souhlasí i někteří zástupci arabských zemí, ale otázkou je kde? Je prožitek vlastního bezpráví dostatečným ospravedlněním pro vytlačování a okupování jiného národa (Čejka, 2005)? Pokud byli utlačováni Židé v Evropě. Jaký podíl na tom nese palestinský lid? Je přednější území nebo mír (Čejka, 2005)? Tyto a mnoho dalších otázek jsou v posledních šesti desetiletích předmětem mnoha diskuzí, publikací či diplomatických jednání. Odpovědi a názory jednotlivých zástupců stran se však diametrálně liší. Doba trvání konfliktu naznačuje, že myšlenky obou stran se rozcházejí v základních principech a kompromis přispěl pouze k dočasným zklidněním situace v průběhu vývoje. Během posledních desetiletí vyšlo v českém prostředí mnoho odborných publikací zabývajících se problematikou historického vývoje na území dnešního Izraele. Avšak velice omezené množství z dosavadních odborných publikací se zaobírá podrobně vlivem konfliktu na cestovní ruch, tudíž jsem se rozhodl věnovat detailněji pozornost tomuto tématu v mé práci. V mnoha zemích je cestovní ruch důležitou součástí ekonomiky a průmyslu, zatímco v Izraeli se stále rozvíjí a nedosáhl své kapacity počtu návštěvníků, jelikož nehrál vždy hlavní roli v ekonomických příjmech, až v průběhu času se stal výrazným zdrojem příjmů [19]. Navzdory své velikosti má Izrael jedinečný potenciál pro významné postavení v mezinárodním cestovním ruchu. Hýří nesmírným množstvím náboženských, přírodních a historických atraktivit soustředěných na malém prostoru, s rozsáhlou infrastrukturou cestovního ruchu a polohou v mírném klimatu [1]. Jehož

13

bohatá minulost je úzce provázána se vznikem tří celosvětově rozšířených náboženství, jimiž jsou jejich stoupenci (židé, křesťane a muslimové) přitahováni. Naneštěstí, je historie Izraele protkána množstvím válek, násilí a bezpečnostní nestability, že brání konstantnímu růstu v odvětví cestovního ruchu, kvůli obavám z nejistoty, které byly vytvořeny a umocněny záplavou mediálních obrazů. Nicméně v posledních letech pomáhá integrovaný přístup izraelské vlády a soukromého sektoru ke zvýšení zahraničních příjezdů. Účinná spolupráce se podílí na zvýšení marketingového úsilí, vývoji krizového řízení a vzdělávacích programů, což tvoří prostředí pro zvyšování úrovně cestovního ruchu [19]. Práce se dělí na část teoreticko-metodologickou, výzkumnou a aplikační. Vzhledem k rozsahu, bude usilováno o co největší efektivitu ve smyslu, poměr obsažených dat vůči komplexnosti dané problematiky, která může být v pokračujícím výzkumu rozšířena. Úvodní kapitoly slouží jako teoreticko-metodologická báze, která zahrnuje jednak cíl práce, pracovní hypotézy, použité metody a diskuzi literatury. A jednak nezbytný teoretický rámec, neboť je nutné definovat základní pojmy. Výzkumná část zaujímá podstatný obsah celku a zahrnuje několik kapitol. První z nich resp. pátá pojímá analýzu konfliktu, který měl významný vliv na vývoj příjezdového cestovního ruchu, slouží pro usnadnění porozumět vzájemným vztahům a spojitostem jednotlivých událostí. Šestá kapitola se snaží charakterizovat izraelský cestovní ruch, vymezit postavení cestovního ruchu v mezinárodním měřítku a v národním hospodářství země, a přiblížit současnou politickou a bezpečnostní situaci. Sedmá kapitola shrnuje faktory ovlivňující příjezdový cestovní ruch Izraele v důsledku palestinsko-izraelského konfliktu. Mezi něž se řadí vliv incidentů, média a jejich účinek na příjezdový cestovní ruch nebo vliv imigrační politiky. V neposlední řadě, osmá kapitola slučuje všechny poznatky z předchozích částí práce, v níž je vyhodnocen dopad konfliktu i ostatních působících faktorů na vývoj příchozích turistů do Izraele.

14

I.

TEORETICKO-METODOLOGICKÁ ČÁST

1 Cíl práce Cílem bakalářské práce je:  Analýza vybraných událostí, které jsou výsledkem nepříznivých palestinskoizraelských vztahů a zhodnocení jejich vlivu na příjezdový cestovní ruch Izraele.

Analýza dopadu palestinsko-izraelského střetu zájmů na příjezdový cestovní ruch bude vycházet z pracovních hypotéz:  H0: V období 1967–2012 je trend vývoje příchozích turistů kolísavý, navzdory unikátního potenciálu Izraele.  H1: Výskyt incidentů výrazně snižuje zájem turistů navštívit Izrael, dochází k poklesu tempa růstu příjezdů.  H2: Odezva a efektivita opatření vlády a soukromého sektoru ovlivňuje účinek incidentů.

15

2 Použité metody Ke zpracování bakalářské práce byly použity metody:  Studium odborné literatury  Studium cizojazyčných publikací  Výzkum statistických údajů a analýz mezinárodních, ústředních a soukromých institucí  Grafické znázornění dat Střet zájmů byl zkoumán v časovém rozsahu od začátku 50. let až po současnost. Nejednalo se o osobní či náhodný výběr časového rozmezí, ale mezník vzniku a existence státu Izrael, který vyvolal nezvratnou reakci arabských národů a jejich mírně řečeno nepřátelský postoj, vůči všem stranám podporující budování státu židovského národa na území bývalé Palestiny. Výzkum jednotlivých událostí konfliktu a ostatních působících faktorů byl důležitou částí práce, bez které nelze komplexně a objektivně determinovat dopady konfliktu na příjezdový cestovní ruch daného regionu. Následnou syntézou analyzovaných dat zásadních incidentů a ostatních působících faktorů na cestovní ruch byly výsledky aplikovány v poslední kapitole. Přičemž celé období bylo rozděleno do časových úseků: 1967–90 a 1990–2012. V průběhu vývoje jednotlivých událostí byl na základě statistických údajů zobrazen trend příchozích turistů pomocí spojnicového grafu, který sloužil jednak k potvrzení či vyvrácení hypotéz (H0, H1 a H3). A současně přitom k porovnání turistických příjezdů se sousedními státy, které se přímo či nepřímo účastnily konfliktu. Z důvodu jasného a zřetelného porozumění vzájemnému vztahu, již výše zmíněných stran, bylo zvoleno rozsáhlejší období, neboť kratší časový úsek by mohl být zpochybněn. Právě díky argumentu provázanosti této problematiky, která sahá hluboce do historie.

16

3 Diskuze literatury Práce hojně čerpala z množství odborných publikací v tištěné i elektronické podobě. Za hlavní kritérium během vyhledávání zdrojů byl kladen důraz na reference autorů nebo organizací v daném oboru. Vzhledem k tomu, že v českém prostředí se nevyskytuje mnoho odborných publikací na toto téma, proto bylo třeba vynaložit nemalé úsilí na získání kvalitních zahraničních zdrojů přes různé databáze obsahující odborné a vědecké práce z celého světa, jimiž jsou například Science Direct, Sage Journals nebo ProQuest. Celá práce byla postavena především na publikacích Yoela Mansfelda, který se zaměřuje na vztah cestovního ruchu a bezpečnostních situací. První z nich je studie The Middle East Conflict and Tourism to Israel, kde analyzuje konflikt na Blízkém východě a jejich dopad na cestovní ruch Izraele. Ve studii jménem Cycles of War, Terror, and Peace se zabývá zhodnocením spolupráce soukromého a veřejného sektoru v odvětví cestovního ruchu. Přesněji jejich plánováním, řízením a propagací destinace během krizí. A v neposlední řadě v publikaci Tourism, security and Safety: from theory to practice se společně s Abrahamem Pizamem snaží charakterizovat vztah cestovního ruchu a bezpečnosti, kde se svá tvrzení snaží prokázat na ukázkových případech z různých turistických destinací. Účinek médií na vnímání destinace návštěvníkem v důsledku konfliktu čerpala práce od Davida Beirmana ve studii Marketing of tourism destinations during a prolonged crises: Israel and the Middle East. Studie je zaměřena na období během druhé intifády. Otázkou médií se zabývá i Michael Hall v publikaci Tourism issues, agenda setting and the media. Popřípadě Eli Avraham ve studii Crisis Communication, Image Restoration, and Battling Stereotypes of Terror and Wars: Media Strategies for Attracting Tourism to Middle Eastern Countries. Dalším z autorů je Robert Stock a jeho studie Political and social contributions of international tourism to the development of Israel, kde zkoumá politické a sociální aspekty působící na cestovní ruch Izraele. V práci byla využita zejména jeho analýza imigrace jako hlavní cíl rozvoje cestovního ruchu a stimulace židovské populace v Izraeli.

17

Publikace World travel and tourism review: Trends and Forecasts, která vznikla při součinnosti více autorů, popřípadě Sevil F. Sönmez a jeho studie Tourism in Crisis: Managing the Effects of Terrorism, přispěly k porovnání teoretických poznatků ve vztahu bezpečnosti a cestovního ruchu. Pro výběr odborné literatury ve sféře cestovního ruchu sloužila knihovna VŠPJ, odkud byly použity publikace Mariana Gúčika a Jarmily Indrové. Obsáhlou a důležitou částí práce je analýza palestinsko-izraelského konfliktu, jímž se zabývají knihy Izrael a Palestina od Marka Čajky, Dějiny státu Izrael od Howarda M. Sachara, Izrael od Martina Gilberta nebo Dějiny státu Izrael od Michaela Kruppa. Nejpropracovanější z výše uvedených je publikace od Howarda M. Sachara, v níž se podrobně zaobírá vývojem historie státu Izrael, což se odráží v rozsahu. Avšak byly brány v potaz všechny zmíněné publikace zaměřené na vývoj státu Izrael ve snaze porovnávat jednotlivé události. Nicméně díky orientaci především na palestinskoizraelský konflikt byla velice užitečná publikace od společnosti MERIP (Middle East Research and Information Project), jejímž předmětem působnosti je dění na Blízkém východě. Proto při analýze střetu zájmů uvedených stran byla zohledněna cizojazyčná studie Primer on Palestine, Israel and the Arab-Israeli Conflict. V neposlední řadě velkým přínosem pro práci byly statistické údaje a analýzy mezinárodních a národních organizací. Mezi něž se řadí UNWTO (World Tourism Organization), CBS (Israel Central Bureau of Statistics), Israel Security Agency, Ruppin Academic Center, Berman Jewish DataBank a WTTC (World Travel & Tourism Council).

18

4 Teoretický rámec 4.1

Bezpečnostní hrozby v důsledku konfliktů, které působí na cestovní ruch

Pizam a Mansfeld (2006, s. 3) uvádějí, že existují obecně čtyři generátory vzhledem k incidentům, které by mohly škodlivě zasahovat do systému cestovního ruchu. Jedná se o bezpečnostní situace související s trestnou činností, terorismem, válkami a občanskými nepokoji. Nahromaděné důkazy prokazují, že bouřlivé bezpečnostní prostředí v důsledku incidentů negativně ovlivňuje cestovní ruch – destinaci, místní komunity a turisty.

4.1.1 Typy incidentů Pizam a Mansfeld (2006, s. 3–4) rozdělili bezpečnostní hrozby podle již zmíněných čtyř generátorů. První z nich jsou incidenty související s trestnou činností a mohou být ve formě krádeže, znásilnění, vraždy či únosu. Tyto trestné činy se uskutečňují v následujících interakcích. Páchané místními obyvateli proti turistům, turisty proti místním obyvatelům, turisty proti jiným turistům a rovněž organizovaný zločin páchaný proti podnikům cestovního ruchu. Druhým generátorem je terorismus, který se může vyskytovat ve třech podobách: domácí, mezinárodní nebo přeshraniční terorismus. Vztah mezi cestovním ruchem a terorismem se nejčastěji projevuje se zaměřením na civilní cíle, ekonomické cíle související s cestovním ruchem nebo přímo na cestovní ruch prostřednictvím turistů, kteří jsou považováni za snadné cíle s poměrně vysokým dopadem mediálního pokrytí. Třetí z generátorů jsou války, jež se objevují v plném rozsahu nebo s omezením na určitý region. Obě varianty mají drtivé dopady na poptávku turistů, avšak vypuknutí války mívá na rozdíl od teroristických aktivit negativní účinky na větších plochách a po delší časová období. Dle historických poznatků lze války, jež ovlivňují cestovní ruch, rozdělit podle typu na přeshraniční, opotřebovací a občanské. Posledním generátorem jsou občanské nepokoje, které mohou nabývat podoby násilných demonstrací, výtržností, povstání nebo převratu. Uvedené události způsobují rovněž významné poklesy v poptávce po cestovním ruchu v důsledku zrušení a přesunu rezervace do bezpečnějších alternativních destinací.

19

4.1.2 Motivy, frekvence a umístění incidentů Podle Pizam a Mansfeld (2006, s. 5–6) je důležité předvídat účinky incidentů, které působí na cestovní ruch. Vzhledem k tomu, že větší porozumění příčině události může vést k efektivním plánům pro zmírnění účinku na krizí postižená místa, tudíž je nutné pochopit motivy incidentů. Nejčastější motivy jsou politické, náboženské, sociální, ekonomické nebo za účelem zvýšení publicity. Přičemž empirické důkazy zatím prokázaly, že čím je větší frekvence těchto incidentů a mediálního pokrytí, tím více se projevuje negativní dopad na turistické poptávce. Neméně důležité je pochopení geografického rozměru bezpečnostních incidentů, aby byly dopady omezeny na místa, kde skutečně došlo k událostem a zabránilo se k přelití účinku do přilehlých oblastí.

4.2

Vztah mezi incidenty a cestovním ruchem

Lea (1988) ve svém díle zmiňuje, že od poloviny roku 1970 se mnohé rozvojové země zavázaly zlepšit infrastruktury cestovního ruchu, ve snaze přilákat masivní tok příchozích zahraničních turistů. Cestovní ruch je v mnoha z těchto zemí vnímán jako vhodný způsob, jak zvýšit úroveň ekonomiky tím, že nabízí možnost vytvořit větší počet pracovních míst, úspěšně realizovat plány regionálního rozvoje a v neposlední řadě nabízí příležitost potenciálního řešení, jak snížit zahraniční dluh. Nicméně toto odvětví není jen hlavní generátor příjmů v cizí měně, jelikož je náročné na pracovní sílu, tudíž poskytuje tisíce pracovních míst, z nichž některá jsou v periferních a méně rozvinutých regionech. Mansfeld (1994) tvrdí, že právě tyto dva faktory jsou nejdůležitější přínosy rozvoje cestovního ruchu zejména v rozvojových zemích, ačkoli má jeho multifunkční povaha evidentní ekonomický přínos, ale na druhé straně jeho citlivý charakter vyžaduje plány pro nakládání s různými potenciálně negativními dopady, které mohou v průběhu vývojového procesu vznikat. Mezi něž se podle Pizama a Mansfelda (2006, s. 6–9) řadí účinek incidentů na destinaci, chování turistů, podniky cestovního ruchu, chování médií a na hostitelské vlády. Však jedním z nejvíce destruktivních dopadů je účinek incidentů na ochotu potenciálního turisty navštívit danou destinaci, který již prokázal svůj negativní dopad na vývoj cestovního ruchu v mnoha zemích po celém světě.

20

Podle Ritchieho (1991) je rovněž nejproblematičtějším účinkem právě pokles příchozích zahraničních turistů do dané postižené země a jeho následky. Ochota k návštěvě turistického cíle se samozřejmě snižuje, jakmile si turisté uvědomí, že jejich dovolená v horším případě životy mohou být v ohrožení. Povaha incidentů, jejich trvání, umístění, úroveň závažnosti, úroveň četnosti a způsob jakým jsou vnímány turisty, stanovují úroveň negativního dopadu na odvětví cestovního ruchu. Mansfeld (1994) dodává, že změna v politické a bezpečnostní stabilitě cílové země může paralyzovat cestovní ruch na základě ekonomické činnosti minimálně do doby nepokoje. Ačkoli může vážný důsledek vyplývat z aktuální politické nebo bezpečnostní nestability, nicméně v mnoha případech jde o vytvořený obraz události, který odrazuje turisty od cestování do nestabilní destinace. Přičemž je obraz tvořen vzájemným působením hodnot, postojů a porozuměním jednotlivce skutečně tvarovaným signálům předávaných z turistického prostředí. Avšak pokud jsou tyto signály směrovány prostřednictvím různých filtrů, jako jsou média, tak může docházet k nesrovnalosti mezi skutečnou a vnímanou bezpečnostní situací v destinaci. Mansfeld (1994) ve své studii poznamenává, že úspěšný rozvoj cestovního ruchu jako hlavní ekonomická základna, vyžaduje pečlivé plánování procesu, který má být implementován jak do veřejného, tak soukromého sektoru. To vyžaduje pochopení vztahů mezi politickou nestabilitou a turistickými příjezdy. První otázkou je citlivost trhu na neklidné situace. Trendy naznačují, že různé trhy mohou reagovat různě na dané bezpečnostní situace, a že každý z těchto trhů se může chovat odlišně, pokud postižená oblast zahrnuje více než jednu zemi. Druhou otázkou je vztah mezi závažností bezpečnostních situací a tokem příchozích turistů do krizí postižené země. Tvrzení, že v každém případě má terorismus zásadní vliv na objem přílivu turistů, je přičítáno právě roli médií, protože kryjí tyto události. Místo aby se snažily analyzovat a porovnat účinek terorismu, a jeho vliv na válku nebo pokračující nepokoje. Přičemž různé druhy bezpečnostních situací mají odlišné účinky na odvětví cestovního ruchu, zejména co se týče jeho přitažlivosti a potenciálu. Například drobné bezpečnostní události mají za následek pokles turistických příjezdů, které jsou omezeny pouze na určité cílové země. Větší krize mohou způsobit přelití účinku na přiléhající země, které jsou rovněž ovlivněny ztrátou potenciálu příjezdů. V některých případech může dopad bezpečnostní nestability v regionu vyvolat dalekosáhlé, dokonce produkovat celosvětové ekonomické problémy. 21

4.3

Média jako faktor, který zintenzivňuje účinek incidentů

Nedávné mezinárodní události ukázaly vnímání dopadu bezpečnostní krize a nestability v oblasti cestovního ruchu. Již dlouhou dobu uznávaný faktor, který ovlivňuje rozhodování turistů. Pizam a Mansfeld (2006, s. 9) upozorňují na roli médií při ovlivňování veřejného mínění a vnímání událostí, protože v posledním desetiletí zaznamenaly desítky případových studií, že zprávy v mezinárodních médiích v důsledku na teroristické útoky, války a politickou nestabilitu vedly k zesílení a prodloužení krize v oblasti cestovního ruchu. Média hrají hlavní roli v informování spotřebitelů o destinaci, druhu dopravy a jejich relativní bezpečnosti. Hall (2003) ve své studii poznamenává, že je důležité pochopit vztah mezi jednáním médií s potenciální bezpečnostní situací působící na odvětví cestovního ruchu v dlouhodobém horizontu a vnímáním turistů. Vzhledem k tomu, že veřejné vnímání relativně významného problému do značné míry udávají právě média, tak množství produkovaných zpráv nemusí odrážet skutečný význam v reálných hodnotách. Jelikož se média raději soustředí na konstrukci zpráv k vyvolání v lidech nějaké senzace, než je uklidnit. To úměrně souvisí se zobrazením zveličených a přehnaných informací, než okolnosti opravdu vykazují. Navíc globálně ovlivňující události mohou být přehrávány živě na televizní obrazovce, tyto záběry mají potenciál pro intenzivnější dopad na diváka. Přesto se nacházejí v postavení, v němž slouží jako filtr aktuálních událostí a rozhodují, které události budou zobrazeny, a které ne. Pokud jde o novinové články týkající se cestovního ruchu na mezinárodní nebo národní úrovni, tak mají obecně tendenci být záporné, ačkoli místní hlášení obsahuje často více pozitivní zprávy. Jednou ze sporných otázek je koncept, když média vystaví veřejnost nesčetnému množství problémů cyklickým způsobem. Krátkou dobu zůstanou v popředí, přestože jsou do značné míry stále nevyřešeny, tak postupně mizí z centra pozornosti diváka. Z výše zmíněných důvodů by měla být zvýšena mediální pozornost důkladné analýze a účinnosti problémů na pokračující důsledky, zejména těch, které se týkají dramatických událostí nebo konfliktů.

4.4

Význam krizového řízení v odvětví cestovního ruchu

I když se jednotlivé incidenty nikdy nevyznačují stejnými charakteristickými rysy, a neexistují souhrnné principy a operativní pokyny o tom, jak se vyrovnat s cykly násilí 22

působící na cestovní ruch. Přesto Mansfeld (1999) a Sönmez (1999) došli ve svých výzkumech k závěru, že existují určité zásady, jimiž je možno stimulovat negativní dopady na cestovní ruch. Důležitou podmínkou je plánování krizového řízení, neboť proces zásahů by měl zahrnovat přijatá opatření po celou dobu krizového cyklu, pokud jde o načasování. Dalším předpokladem pro úspěšné budoucí opatření je sledování minulých a současných trendů. Proto jsou zapotřebí aktualizované údaje o turistických příjezdech do krizí postižené destinace. Lze podle nich zhodnotit obdobné krizové scénáře z minulosti a formulovat možná řešení k preventivním opatřením. Tyto údaje mohou být rozděleny podle segmentu trhu pro přesnější rozhodování. Třeba je zdůraznit, že účinná kontrola trendu cestovního ruchu a chování turistů může pomoci určit objem každé krize, v důsledku toho lze efektivněji využít určený rozpočet pro krizové situace. Plánování krizového řízení by mělo být založeno na dobře koordinované spolupráci soukromého a veřejného sektoru. Spolupráce zajištuje úspory z rozsahu a větší efektivitu. Zejména po ukončení bezpečnostní situace je důležité spolupracovat při obnově poškozené image destinace, jelikož při nedodržení kooperace může být potenciální turista dezinformován při vnímání protichůdných informací o současné bezpečnosti v místě určení. To bude mít za následek zvýšení nejistoty turistů. Integrovaný přístup krizového řízení přiláká také více zahraničních investorů. Chce-li země zajistit účinnou koordinaci a integraci během postupů pro řešení krizí, měla by během doby obnovy a míru připravit pohotovostní plány pro příští potenciální krizi a v dobách nepokojů koordinovat mezi všemi zúčastněnými stranami k zajištění minimálního poškození v co nejkratším časovém úseku. Je-li domácí trh schopen generovat dostatečnou poptávku po cestovním ruchu, tak musí být využit k vyrovnávacímu

mechanismu

v krátkodobých,

střednědobých

i dlouhodobých

poklesech poptávky zahraničních turistů. V případě marketingové aktivity je důležité vyvíjet dynamická a inovativní řešení. Ačkoli je marketing citlivých míst v oblasti bezpečnosti jedním z nejnáročnějších úkolů z pohledu dlouhodobého provozu. K dosažení úspěchu by měly být v takové situaci segmenty trhu velmi pečlivě a vícerozměrně analyzovány. Zprávy týkající se bezpečnosti musí být podávány realisticky. V průběhu závažné bezpečnostní situace musí být všechny marketingové kampaně zaměřené na zahraniční turisty zastaveny, protože je to plýtvání zdroji a důvěryhodností, jelikož v každé zemi média dokola přehrávají živé obrazy války, nepřátelství a devastace. Dlouhodobé plánování a investice na národní, regionální a místní úrovni musí být citlivě aplikovány v případě potencionálních destinací 23

s četnějším výskytem bezpečnostních situací. Vláda by měla poskytnout investorům finanční balíčky, které jsou založeny na pochopení, že vysoká pravděpodobnost bezpečnostních cyklů zvyšuje pravděpodobnost finančních ztrát. Proces plánování musí být postupný a dynamický, nikdy však založen na nedosažitelných dlouhodobých cílech. Postihnutá země by měla zachovat průtok komplexních informací ohledně úrovně bezpečnosti formou neustálé komunikace prostřednictvím novin, televize a internetu. Aktuální informace zajistí spolehlivost destinace a dají příležitost potencionálním turistům vyhnout se problémovým oblastem v zemi, ale nikoliv zemi jako celku. Pro získávání nových znalostí a poznatků o účinnosti opatření pro řízení krizí je důležitá vzájemná spolupráce mezi zeměmi zasaženými incidenty. To zahrnuje výměnu znalostí a poznatků v oblasti monitorování krizových situací, plánování a rozvoj turistických zařízení v citlivých destinacích na výskyt incidentů, přípravu pohotovostních plánů na obnovení pozitivního podnikatelského prostředí, a dočasné zachování zastaralé infrastruktury a lidské pracovní síly během krize. Pokud budou výše uvedené poznatky realizovány jako prevence proti bezpečnostním krizím, tak je vysoká šance, že se podstatně sníží ekonomické a sociální škody postihnuté země.

24

II.

VÝZKUMNÁ ČÁST

5 Izrael, Palestina a arabsko-izraelský konflikt Beinin a Hajjar (2014) ve své publikaci uvádějí, že konflikt mezi Palestinci a Židy je moderní fenomén, který začal na přelomu 20. století. I když tyto dvě skupiny mají odlišné náboženství (Palestinci jsou muslimy, křesťany a drúzové), náboženské rozdíly nejsou hlavní příčinou konfliktu. V podstatě je to boj o zem. Až do roku 1948 bylo území, o které usilovaly obě etnické skupiny mezinárodně známo pod názvem Palestina. Ale po 2. světové válce roku 1948–1949 byla tato země rozdělena na tři části: stát Izrael, Západní pobřeží (podél řeky Jordán) a pásmo Gazy. Konkurenční tvrzení jsou neslučitelná, pokud si jedna skupina nárokuje výlučnou politickou kontrolu nad celkovým územím. Přičemž židovské nároky na toto území jsou založeny na biblickém zaslíbení Abrahama a jeho potomků. Na skutečnosti, že to bylo historické místo židovského království Izraele, který byl zničen římským impériem a na potřebě Židů mít vlastní útočiště před evropským antisemitismem. Nároky Palestinců jsou na základě nepřetržitého pobytu v zemi celá staletí a skutečnost, že oni reprezentovali demografickou většinu. Odmítají představu, že biblická éra království představuje základ pro platné moderní nároky.

Biblický argument zdůvodňují tvrzením, že

Abrahamův syn Izmaele je praotec Arabů, tudíž Boží slib země zaslíbené pro Abrahama zahrnuje i Araby. Navíc nesouhlasí s tvrzením, že by se měli vzdát své půdy jen proto, že Židé byli obětí evropských zločinů během světové války.

5.1

Vývoj do roku 1967

5.1.1 Země a vývoj obyvatelstva V 19. století, kdy započal po celém světě trend k identifikaci národů a požadavků národního práva. Především právo na samosprávu státu, jejich vlastní sebeurčení a suverenitu. Rovněž Židé i Palestinci začali podle Sachara (1999, s. 27–42) budovat národní vědomí a mobilizovat k dosažení národních cílů. Jelikož Židé byli rozprášeni po celém světě, v diaspoře. Tak jejich národní hnutí (sionismus) pro ně znamenalo identifikaci místa, kde by se Židé mohli usadit v rámci imigrace. Palestina se proto

25

zdála jako logické a optimální místo, odkud pochází jejich židovský původ. Sionistické hnutí začalo v roce 1882 s první přistěhovaleckou vlnou Židů z Evropy do Palestiny. Beinin a Hajjar (2014) zmiňují, že v té době byla země Palestiny součástí Osmanské říše. Nicméně v této oblasti netvořili jedinou politickou jednotku. Severní oblasti Acre a Náblus byly součástí provincie Bejrútu. Oblast Jeruzaléma byla pod přímým dohledem Osmanské říše, protože měla mezinárodní význam jako náboženské centrum pro muslimy, křesťany a židy. Podle osmanských záznamů v roce 1878 podléhalo 463 tisíc obyvatel Jeruzalému, Náblusu a Acre. Z toho bylo 404 tisíc muslimů, 44 tisíc křesťanů a 15 tisíc Židů. Okolo 10 tisíc Židů bylo s cizím státním občanstvím. Až do počátku 20. století většina Židů žijících v Palestině byla soustředěna ve čtyřech městech s náboženským významem: Jeruzalém, Hebron, Safed a Tiberias. Jejich upevnění do země bylo spíše náboženské než národní, tudíž nebyli zapojeni do sionistického hnutí, které začalo v Evropě a bylo přeneseno přistěhovalci do Palestiny. Přistěhovalci z Evropy žijí více odhodlaný způsob života, budují moderní nezávislý židovský stát. Do vypuknutí I. světové války (1914) se populace Židů v Palestině zvýšila o 33 tisíc přistěhovalců, na zhruba 60 tisíc obyvatel. Arabská populace dosahovala 683 tisíc obyvatel.

5.1.2 Sionismus Sachar (1999, s. 17–79) uvádí, že Sionismus resp. židovský nacionalismus, je moderní politické hnutí. Jehož základní myšlenka spočívá v přesvědčení, že všichni Židé tvoří jeden národ, nejen náboženské nebo etnické komunity. Za předpokladu, že jediným řešením antisemitismu je koncentrace co nejvíce Židů, jak jen to je možné, v Palestině (Izraeli) a zřídit zde židovský stát. Světová sionistická organizace zřízená Theodorem Herzlem v roce 1897 prohlásila, že cílem sionismu bylo vytvořit národní domov židovského lidu chráněných veřejným právem. Beinin a Hajjar (2014) tvrdí, že se sionismus prezentoval jako stoupenec židovského náboženství, když zdůrazňoval jeho vztah k Jeruzalému a zemi Izrael. Nicméně politika sionismu byla ovlivněna nacionalistickou ideologií, přesto získal mnoho přívrženců mezi Židy a podporu Západu v důsledku vražedné anti-židovské vzpoury. Známé jako pogromy v Ruské říši na konci 19. a počátku 20. století. Nebo nacistická genocida (masová vražda) evropských Židů během druhé světové války, kdy počet mrtvých židů 26

dosáhl hranice šesti milionů. Tato katastrofa rozšířila mezinárodní podporu pro vytvoření židovského státu. I když mnoho Židů se stalo zastánci sionismu od počátku 20. století až do druhé světové války, tak většina ortodoxních Židů byli anti-sionisté. Oni věřili, že Bůh by měl sjednotit Židy v zemi zaslíbené, tudíž považují sionismus jako porušení Boží vůle. Ovšem židovský odpor vůči sionismu byl zlomen po druhé světové válce, kdy většina Židů na celém světě se připojila k podpoře sionistického hnutí, jelikož požadovali vytvoření nezávislého židovského státu.

5.1.3 Plán OSN na rozdělení Palestiny aneb vznik státu Izrael Sachar (1999, s. 240–251) popisuje průběh období po druhé světové válce, kdy se stupňovalo nepřátelství mezi Araby a Židy, právě kvůli osudu Palestiny, která byla během světových válek pod mandátem Velké Británie. Organizace spojených národů, založena v důsledku světových válek, byla nucena tuto vyhrocenou situaci řešit. OSN jmenovala vyšetřovací orgán UNSCOP1, výbor zástupců z různých zemí, aby navštívili Palestinu a prošetřili odehrávající se situaci. Přestože se členové výboru neshodli na formuláři určující politická řešení, existovala však obecná shoda. Pokud mají být uspokojeny potřeby a požadavky obou stran, musí být země rozdělena. Podle Beinin a Hajjar (2014) činil na konci roku 1946 poměr obyvatel 1, 269 milionů Palestinců a 608 tisíc Židů. Dále se Sachar (1999, s 240–251) zmiňuje o události v roce 1947, přesněji 25. listopadu, když hlasovalo shromáždění OSN pro rozdělení Palestiny na dva státy, židovský a palestinský. Plán OSN rozdělil zemi podle většiny daného obyvatelstva vyskytujícího se v dané lokalitě, přesto by některé židovské osady spadaly do navrhovaného území státu Palestina a mnoho Palestinců by se stalo součástí navrhovaného území státu Izrael, který měl být o něco větší. Podle Beinin a Hajjar (2014) v poměru 56 % a 43 % za předpokladu, že se nadále bude zvyšovat počet imigrujících Židů z Evropy. Z oblasti Jeruzaléma a Betléma se měla stát mezinárodní zóna. Sionistické vedení při veřejném prohlášení přijalo plán OSN, i když doufalo, že přidělená hranice židovskému státu bude ještě rozšířena. Palestinci a okolní arabské státy odmítly plán OSN, jelikož považovali hlasování za mezinárodní zradu. Někteří

„UNSCOP ─ zvláštní výbor Spojených národů pro Palestinu, skládal se ze zástupců Austrálie, Kanady, Československa, Guatemaly, Indie, Íránu, Nizozemí, Peru, Švédska, Uruguaye a Jugoslávie‘‘ (Sachar, 1999, s. 241) 1

27

argumentovali, že OSN přidělila příliš velké území Židům. Většina Arabů považovala navrhnutý židovský stát za kolonii a argumentovala tím, že Velká Británie během jejich vlivu umožnila v rozsáhlém počtu kolonizovat Židům palestinské území, a že celá otázka židovské státnosti byla postavena na mezinárodní agendě. Boj mezi Palestinci a židovskými obyvateli začal podle Sachara (1999, s 272–298) ihned po přijetí plánu OSN. Jelikož arabské vojenské síly byly sice početnější, ale mnohem hůře organizované, školené a ozbrojené. Proto se povedlo sionistickým silám zabezpečit kontrolu nad většinou přiděleného území podle plánu OSN. Dne 15. května 1948 evakuovali Britové Palestinu a sionističtí vůdci prohlásili území za stát Izrael. Sousední arabské státy na tuto zprávu reagovaly útokem. Tvrdily, že se snažily zachránit Palestinu ze spárů sionistů. Beinin a Hajjar (2014) zmiňují, že během června 1948 byly boje nejintenzivnější a výsledek první palestinsko-izraelské války byl na pochybách. Avšak po dodávce zbraní z Československa dosáhl stát Izrael převahy a jeho ozbrojené síly mu zaručily vítězství. V roce 1949 skončila válka podepsáním dohod o příměří. Země kdysi známá jako Palestina byla nyní rozdělena do 3 částí, z nichž každá měla vlastní politickou kontrolu. Stát Izrael zabral více než 77 % území. Jordánsko obsadilo Západní pobřeží Jordánu včetně východního Jeruzaléma. Egypt převzal kontrolu nad pobřežní plání kolem města Gazy. Plán OSN nebyl nikdy aplikován.

5.1.4 Palestinci Beinin a Hajjar (2014) popisují, jak v důsledku bojů v Palestině resp. Izraeli mezi roky 1947 a 1949 bylo nuceno přes 700 tisíc Palestinců uprchnout. Přesný počet uprchlíků a otázky odpovědnosti za jejich exodus jsou velice sporné. Mnoho Palestinců tvrdí, že nejvíce jich bylo vyhnáno v době v souladu se sionistickým plánem zbavit zemi nežidovské komunity obyvatel. Naopak židovský postoj zastává názor, že Palestinci utekli na příkaz arabských vůdců politické a vojenské moci. Nicméně jedna z izraelských armádních zpráv odhaluje, že nejméně 75 % uprchlíků opustilo zemi na základě vojenských akcí Izraele, popřípadě psychologické kampaně zaměřené na přímé vyhoštění a vyděšení Palestinců za účelem k jejich odchodu. Pouze 5 % Palestinců je uváděno, že opustilo zemi v důsledku příkazů arabských orgánů. Existuje několik dobře zdokumentovaných případů hromadného vyhoštění a masakrů v průběhu vojenské 28

operace 1948–1949, které vedly k rozsáhlému uprchnutí Palestinců. Jako vzorový příklad se uvádí hromadné vyhoštění 50 tisíc Arabů z měst Lydda a Ramle, případně masakr vesnice Deir Yasin nedaleko Jeruzaléma, kde odhady odkrývají 125 až 250 obyvatel Palestiny chladnokrevně zabitých izraelskou armádou. V roce 1948 získalo izraelské občanství a právo volit pouze 150 tisíc Palestinců, avšak v mnoha ohledech zůstali občanem druhého řádu, protože Izrael je definována jako židovský stát. Až do roku 1966 byli podrobeni vojenské vládě, která jim omezila pohyb, právo na sdružení a proslovy. Zhruba 40 % z jejich země bylo zabaveno státem a používáno pro rozvojové projekty, z kterých těžili primárně nebo výhradně Židé. Byli také diskriminováni v přidělování mnohem méně prostředků na školství, zdravotnictví, samosprávu a hospodářský rozvoj.

5.1.5 Šestidenní válka Beinin a Hajjar (2014) uvádějí, že po roce 1949 nastalo příměří mezi Izraelem a arabskými státy, nicméně region zůstal ohrožen vyhlídkou na další války. To podněcovalo závody ve zbrojení, skladování skrytých vojenských zásob a přípravu vojenských sil pro budoucí zúčtování. V roce 1956 se Izrael spojil s Británií a Francií, kdy společnými silami napadli Egypt, pod zdánlivou záminkou zvrátit znárodnění Suezského průplavu egyptskou vládou (v té době pod francouzskou a britskou kontrolou). Izraelská armáda se zmocnila Gazy a Sinajského poloostrova, ale byla nucena se evakuovat a stáhnout svá vojska v důsledku tlaku OSN. V čele s USA a Sovětským svazem v netypické spolupráci odvrátit další konflikt na Blízkém východě. Krupp (2013, s. 56–65) uvádí, že od počátku roku 1960 se region stával neklidnou oblastí v důsledku tehdejšího soupeření USA a Sovětského svazu, kdy se utkaly spolu o globální moc a vliv. V roce 1967 Sovětský svaz dezinformoval syrskou vládu, že izraelské vojenské síly shromažďují v severním Izraeli jednotky k útoku na Sýrii. Ale žádná taková izraelská mobilizace se neuskutečnila. Přesto se střety mezi Izraelem a Sýrií stupňovaly. Podle Beinin a Hajjar (2014) měli izraelští vůdci údajně veřejně prohlásit, že je nutné svrhnout syrský režim, pokud se nepodaří ukončit palestinské útoky proti Izraeli z území Sýrie. V květnu 1967 na žádost Sýrie o pomoc reagovali egyptští vojáci vtrhnutím na část Sinajského poloostrova hraničícího s Izraelem. O několik dní později 29

egyptský prezident Gamal Abdel Nasser požádal OSN o rozmístění pozorovacích sil mezi Izraelem a Egyptem, aby mohl evakuovat své obsazené pozice. Egypťané pak obsadili i jižní cíp Sinajského poloostrova a vyhlásili blokádu izraelského přístavu Eilat v zálivu Aqaba. Své jednání zdůvodnili na základě argumentu, že přístup k Eilat byl přes egyptské teritoriální vody. Tato opatření šokovala a vyděsila izraelskou veřejnost, tudíž vojenská a diplomatická krize pokračuje. Izrael preventivně napadl Egypt a Sýrii s cílem zničit vzdušné síly na zemi během několika hodin. Krupp (2013, s. 56–65) zmiňuje, že Jordánsko se zapojilo do bojů opožděně, a proto bylo také Izraelem napadeno. Egyptské, Syrské a Jordánské armády byly poraženy. Izrael se zmocnil Západního břehu Jordánu, pásma Gazy, Sinajského poloostrovu a rovněž Golanské výšiny (do té doby patřící Sýrii). Válka, která trvala pouhých šest dnů, ustanovila stát Izrael jako dominantní armádní sílu v regionu. Rychlost a důkladnost izraelského vítězství diskreditovala arabské režimy.

5.1.6 Okupovaná území Beinin a Hajjar (2014) uvádějí, že Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy se staly odlišnými geografickými jednotkami jako výsledek příměří v roce 1949, které rozdělovaly nový židovský stát Izrael. Od roku 1948–67 vládlo Jordánsko na Západním břehu Jordánu včetně východního Jeruzaléma. Připojené území v roce 1950 umožnilo rozšířit občanství Palestincům, kteří zde žijí. Pásmo Gazy spadalo pod egyptskou vojenskou správu. V roce 1967 během Šestidenní války obsadil Izrael tato území společně se Sinajským poloostrovem a Golanskou výšinou. Izrael založil vojenskou správu řídící palestinské obyvatele, což vedlo k popírání mnoha základních politických práv a občanských svobod, včetně svobody projevu, tisku a politického sdružení. Palestinský nacionalismus byl trestným činem a hrozbou izraelské bezpečnosti. Dokonce zobrazení palestinské národní barvy znamenalo postižitelný čin. Všechny aspekty palestinského života byly upraveny a často přísně omezeny správou izraelské armády. Izraelská politika a její aplikování zahrnovala rozsáhlé použití kolektivních trestů, jako jsou zákazy vycházení, demolice domů, uzavření silnic, škol, veškerých komunitních institucí a zabavení tisíce akrů palestinské půdy. Stovky palestinských politicky směřujících aktivistů bylo deportováno do Jordánska a Libanonu. Více než 300 tisíc Palestinců uvěznili bez jakéhokoliv soudního procesu a více než půl milionu bylo souzeno izraelským vojenským soudem. Mučení palestinských vězňů bylo 30

minimálně od roku 1971 běžnou praxí, protože desítky lidí zemřelo ve vazbě z důvodu týrání nebo zanedbání. Izrael také postavil stovky osad na územích Západního břehu Jordánu a pásma Gazy, přestože to představuje porušení mezinárodního práva. Izraelští úředníci tvrdí, že tvrdá opatření a vysoká míra trestů odnětí svobody jsou potřebná pro vymýcení terorismu.

5.1.7 Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Beinin a Hajjar (2014) zmiňují, že Liga arabských států založila OOP v roce 1964 jako snahu kontrolovat palestinský nacionalismus, avšak porážka Arabů umožnila Palestincům převzít OOP v roce 1967 po Šestidenní válce a získat určitou nezávislost na arabských režimech. Vůdce OOP, Jásir Arafat adresuje myšlenky především na palestinské děti, které obsahují různé politické ideologické orientace. Čejka (2005, s. 102–109) ve své knize uvádí i další významné skupiny, mezi něž se řadí Lidová Fronta pro Osvobození Palestiny (LFOP), Demokratická Fronta pro Osvobození Palestiny (DFOP). Nicméně většina Palestinců považuje OOP jako jejich zástupce.

5.2

Vývoj období 1967–1990

5.2.1 Rezoluce 242 Beinin a Hajjar (2014) popisují, jak po válce v roce 1967 přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci 242, která stanovuje podmínky míru na Blízkém východě a vyzývá stažení izraelských vojsk z okupovaných území. Uznává právo všech států v této oblasti s klidnou existencí v rámci bezpečných a uznávaných hranic. Avšak gramatická stavba francouzského a anglického znění rezoluce 242 lze interpretovat rozdílně (angličtina i francouzština jsou oficiální jazyky OSN). Izrael i USA používají anglickou verzi a argumentují, že slovo „území“ znamená opustit některá z nich, nikoliv všechna. Po mnoho let Palestinci odmítali rezoluci 242, protože neuznávají právo Židů na národní sebeurčení a jejich návrat do své vlasti. Požadují pouze spravedlivé vypořádání problému s uprchlíky. Uznání každého státu v oblasti, dle rezoluce 242, neznamenalo nic jiného než jednostranné palestinské uznání Izraele, bez uznání palestinských národních práv.

31

5.2.2 Jomkipurová válka Gilbert (2002, s. 419–452) ve své knize zmiňuje, že koncem roku 1970 po příchodu egyptského prezidenta Anwara Sadata k moci, který naznačil OSN, že velvyslanec Gunnar Jarring je ochotný podepsat mírovou dohodu s Izraelem výměnou za vrácení egyptského území. Když byl tento počáteční návrh ignorován Izraelem a USA, tak se Egypt a Sýrie rozhodli jednat k prolomení politického mrtvého bodu. Napadli společně izraelské síly na Sinajském poloostrově a na Golanských výšinách, v den židovského svátku Jom Kipur, v říjnu 1973. Překvapivý útok zachytil izraelská vojska nepřipravená, Arabové dosáhli předčasného vítězství. Nicméně to přimělo USA k politické intervenci společně s ostře zvýšenou vojenskou pomocí Izraeli. Beinin a Hajjar (2014) uvádějí, že po válce se věnuje americký ministr zahraničí Henry Kissinger diplomatické strategii dvoustranné dohody o zajištění částečného stažení Izraele ze Sinajského poloostrova a Golanské výšiny, aniž by se dotkl jednání o obtížných otázkách, včetně osudu Západního břehu Jordánu a pásma Gazy. Do konce roku 1975 vyčerpaly všechny snahy svůj potenciál, nebyla nalezena žádná pozitivní vyhlídka k dosažení komplexního arabsko-izraelského mírového urovnání.

5.2.3 Dohoda z Camp Davidu I Beinin a Hajjar (2014) popisují září roku 1978, kdy pozval prezident Jimmy Carter egyptského prezidenta Sadata a izraelského premiéra Manachema do města Camp David, kde spolupracovali na dvou dohodách. První zahrnovala rámec pro mír mezi Egyptem a Izraelem, která byla navržena i podepsána v roce 1979. Druhá zahrnovala rámec pro řešení krize na Blízkém východě, zejména palestinskou otázku. Dohoda navrhovala poskytnout autonomii pro Palestince na Západním břehu a v pásmu Gazy. Palestinci i další zástupci arabských států odmítli koncept autonomie, protože nezaručoval vytvoření nezávislého palestinského státu, ani plnou izraelskou evakuaci z oblastí, kterých se izraelská armáda zmocnila během Šestidenní války. Avšak Izrael sabotoval jednání tím, že pokračoval v zabavení palestinských území a budování nových osad v rozporu se závazky dohody z Camp Davidu.

32

5.2.4 Válka s Libanonem Podle Sachara (1999, s. 670–694) byl Libanon nejslabším ze sousedů Izraele, přesto během 70. let se zde nakupilo přes 300 tisíc uprchlíků z Palestiny. Běželi přímo do náručí OOP, která byla nucena v průběhu let přemístit svojí základnu z Jordánska do Libanonu, kde dosáhla samosprávné autonomie, odkud plánovala operace proti Izraeli. Kvůli nárůstu přeshraničních palestinských útoků, zareagoval Izrael bombardováním libanonských center. V momentě, když se Palestinci v březnu 1978 zmocnili meziměstského autobusu v Tel Avivu, kdy musela zakročit izraelská armáda, naneštěstí zemřeli při přestřelce včetně únosců i civilní pasažéři. Na tuto událost reagoval Izrael odvetnou akcí v podobě obsazení jižního Libanonu, přestože operace nedosáhla příliš velkého úspěchu, pouze zlomek záškodníků bylo chyceno, tak se povedlo vyhnat OOP více do vnitrozemí, ale bylo zabito velké množství libanonských civilistů v přilehlých vesnicích. Čejka (2005, s. 156–160) uvádí, že po zásahu jednotek OSN se izraelské jednotky evakuovaly na své pozice. Relativní klid vydržel až do roku 1982, kdy Izrael jako zástěrku pro útok využil spáchaný atentát na izraelského velvyslance v Londýně. Následná invaze způsobila rozhořčení nejen části izraelské veřejností, ale i ve světě. Zejména díky usmrcení velkého počtu civilistů, což vyvolávalo kontroverze a angažovalo mezinárodní společenství v mírových dohodách, které vedly k částečnému stažení izraelských vojsk blíže ke svým hranicím. Na druhou stranu OOP byla přemístěna do Tunisu, i když se nadále nepovedlo zabránit její pokračující teroristické činnosti.

5.2.5 Intifáda Krupp (2013, s. 129–132) ve své knize poznamenává, že v prosinci 1987 započala palestinská populace masové povstání v důsledku neustálého rozšiřování židovských osad, a izraelské okupace Západního břehu a pásma Gazy. Tato vzpoura resp. intifáda, nebyla spuštěna ani řízena vedením OOP. Spíše to byla populární mobilizace, která čerpala z organizací a institucí vznikajících během okupace. Zapojeno bylo tisíce lidí, mnozí s žádnými předchozími zkušenostmi odporu včetně dětí, dospívajících a žen. Prvních několik let se formy občanské neposlušnosti vyznačovaly masivními demonstracemi, stávkami, odmítnutím placení daní, bojkotem izraelských produktů, 33

politickými nápisy a budováním neoficiálních škol, které se snažila izraelská armáda uzavírat. Intifáda zahrnovala také stavění barikád, házení kamenů a zápalných lahví, aby Palestinci zabránili pohybu izraelských vojenských sil.

5.3

Vývoj období 1990–2012

5.3.1 Hnutí islámského odporu (Hamás) Čejka (2005, s. 173) se zmiňuje o radikální islamistické organizaci jako o uskupení, jehož cílem je vytvořit islámský stát na území bývalé Palestiny, neboť neuznává existenci současného státu Izrael. Přestože je Hamás znám zejména pro jeho teroristické akce proti Izraeli, tak druhým posláním organizace jsou charitativní akce na pomoc Palestincům formou sociální pomoci. Avšak díky aktivitám a výrokům, že nerozlišuje izraelské bezpečnostní složky a civilisty, protože podle jeho názorů prakticky všichni Izraelci slouží v okupační armádě. To přimělo různé země světa, včetně USA a Evropské unie, zařadit Hámás na seznam teroristických organizací.

5.3.2 Mírová jednání Beinin a Hajjar (2014) uvádějí, že během války v Perském zálivu při útoku Spojených států amerických na Irák v roce 1991, se OOP zdržela postoje opoziční strany USA, když nepodpořila iráckou anexi Kuvajtu. Ale orientovala se na problém Saddáma Husajna, USA a ostatních zemí v Perském zálivu exportující ropu jako na způsob, jak změnit regionální status quo a zaměřit pozornost na Palestinu. Avšak po válce byla OOP izolována, jelikož Kuvajt a Saudská Arábie odřízly jejich finanční podporu, čímž se dostala OOP na pokraj krize. Po válce v Perském zálivu se USA snažily stabilizovat svou pozici na Blízkém východě propagací rezoluce o arabsko-izraelském konfliktu. Navzdory postoje OOP, Kuvajtu a Saudské Arábie horlivě usilovaly vyřešit a odstranit vytvořený potenciál regionální nestability. Administrativa prezidenta George Bushe se cítila povinna jednat se spojenci ze Saudské Arábie a zdráhajícím se izraelským ministrem Yitzhakem Shamirem. Záměrem USA bylo otevření mírových jednání s Palestinci a ostatními arabskými státy, které se uskutečnily v roce 1991 na konferenci v Madridu. Avšak Shamir vyžadoval podmínky, které USA akceptovaly, že OOP musí být vyloučena z jednání, a že palestinské touhy o samostatnosti a státnosti nelze přímo řešit. 34

Sachar (1999, s. 735–742) zmiňuje, že na dalších schůzkách konaných ve Washingtonu byli Palestinci zastoupeni delegací. Účastníci této delegace byli předmětem izraelského schválení, přičemž obyvatelé východního Jeruzaléma byli vyloučeni, jelikož je součástí Izraele. Ačkoli byla OOP oficiálně vyloučena z těchto rozhovorů, jeho představitelé pravidelně konzultovali o doporučeních s palestinskou delegací. Přestože se setkali mnohokrát, tak dosáhli pouze minimálního pokroku. V červnu 1992 se vlády chopila izraelská dělnická strana vedená Yitzhakem Rabinem, který slíbil rychlé uzavření palestinsko-izraelské dohody. Avšak místo toho se od prosince 1992 zastavila jednání ve Washingtonu na mrtvém bodě, neboť Izrael vyhnal přes 400 palestinských obyvatel na okupovaných územích, kteří byli obviněni (nikoliv odsouzeni) z radikálně islamistického aktivismu. Podmínky v oblasti lidských práv se na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy dramaticky zhoršily poté, co se Yitzhak Rabin ujal úřadu. Podle Beinin a Hajjar (2014) to podkopalo legitimitu palestinské delegace na jednání ve Washingtonu a přimělo k rezignaci několik delegátů, což vyústilo ke zpochybnění OOP a zrychlilo růst radikálně islamistického hnutí. Následovaly násilné útoky Hamásu proti izraelským cílům. Ironií je, že před intifádou umožnily izraelské úřady rozvoj islámských hnutí jako způsob, jak rozdělit Palestince na okupovaných územích. Ale čím více jejich popularita rostla a napadala zdrženlivost OOP, tím více začal Izrael litovat politiku podpory islámu jako alternativu k OOP. Nakonec si Yitzhak Rabin uvědomil, že Hamás a podobné hnutí představují mnohem větší hrozbu pro Izrael než OOP.

5.3.3 Mírová dohoda z Osla Beinin a Hajjar (2014) zmiňují, že ze strachu z radikálního islamistického hnutí, slabosti OOP a neúspěšných jednání z Washingtonu zvážil Yitzhak Rabin dlouhotrvající odmítání jednat s OOP. V důsledku toho zahájil Izrael tajná setkání se zástupci OOP, která vycházela z prohlášení o zásadách podepsaných ve Washingtonu v září 1993. Podmínky dohody zahrnovaly zejména odstoupení Izraele z okupovaných území do pěti let (Pásmo Gazy a Západní břeh), budoucnost izraelských osad, práva na vodní zdroje a stanovení řešení problému s uprchlíky. OOP přijala dohodu s Izraelem, protože měla v té době malou podporu v arabském světě, třebaže dohoda neobsahovala předem specifikované výsledky dohody. Předpokládalo se, že budou dokončeny v květnu 1999, jenže nastalo zpoždění ze strany Izraele, díky zdráhání naplnit podmínky dohody a vzdát se kontroly na okupovaných územích. Do té doby však rozšiřoval Izrael své osady 35

v okupovaných územích, které byly ohraničeny bez průchodu do palestinských obydlených oblastí, což bylo chápáno jako vytyčené území, které si hodlal Izrael přidat ke konečnému vypořádání. To vyvolalo řadu útoků ze strany odpůrců mírové dohody z Osla, především to podnítilo Hamás k sebevražedným bombovým akcím. Mezitím se k moci dostává premiér Ehud Barak, který se soustředil na dosažení mírové dohody se Sýrií ohledně Golanských výšin. Ve chvíli, kdy jednání dospělo do bodu mrazu, ani jedna ze stran nepřistoupila na kompromis, proto Barak obrátil pozornost na palestinskou otázku. V polovině roku 2000 opustil Izrael palestinskou samosprávu s přímou nebo částečnou kontrolou Západního břehu Jordánu (40 %) a pásma Gazy (65 %). Palestinské území bylo obklopeno neprůchodným ohraničením s možností vstupu a výstupu řízeného Izraelem.

5.3.4 Camp David II Krupp (2013, s. 161) ve své knize uvádí, že v červenci 2000 pozval prezident Clinton prezidenta palestinské samosprávy Jásira Arafata a izraelského premiéra Baraka do Camp Davidu, uzavřít dohody o rozdělení území. Barak prohlásil, že není ochotný se stáhnout z okupovaného území na okraje jako před Šestidenní válkou. Podle Beinin a Hajjar (2014) izraelský premiér trval na tom, aby zůstal východní Jeruzalém zahrnující přibližně 175 tisíc židovských osadníků a část Západního břehu obsahující zhruba 180 tisíc židovských osadníků pod izraelskou suverenitou. Avšak Palestinci požadovali v souladu s rezolucí č. 242 přijatou Radou bezpečnosti OSN a jejich porozumění prohlášení o zásadách z Osla, aby se Izrael stáhl převážně z většiny území na Západním břehu Jordánu a pásma Gazy, včetně východního Jeruzaléma a uznání samostatného státu na těchto územích. Vzdálenost požadavků zejména ohledně východního Jeruzaléma znemožnila dosáhnout dohody na summitu v Camp Davidu.

5.3.5 Druhá intifáda Krupp (1999, s. 163) popisuje, jak vyústily problémy s mírovým procesem v kombinaci s frustrací Palestinců v okupovaných územích a korupcí v palestinské samosprávě v druhou intifádu. Když 28. září 2000 navštívil Ariel Šaron, doprovázen přibližně tisícem vojáků, Chrámovou horu s výzvou k naplnění izraelské anexe východního Jeruzaléma. Tento provokativní krok rozpoutal palestinské protesty v Jeruzalémě, které se vyznačovaly zejména házením kamenů na modlící se Židy u Západní zdi. Beinin a 36

Hajjar (2014) zmiňují, že izraelská policie odpověděla velice razantní silou, která způsobila nejméně 200 zraněných a minimálně 7 smrtelně zraněných demonstrantů. Tyto oběti zahájily demonstrace napříč Západním břehem Jordánu a pásmem Gazy. Druhá intifáda byla mnohem krvelačnější, během prvních 3 týdnů od povstání vystřílely izraelské síly více jak milion ostrých projektilů na neozbrojené palestinské demonstranty. Tato vědomá eskalace síly byla navržena tak, aby se Izrael vyhnul vleklému občanskému povstání jako u první intifády. Brzy se izraelské síly rozšířily o tanky, bojové vrtulníky a dokonce i bojová letadla. Hamás a ostatní extremistické hnutí odpovídala na situaci zvýšením počtu sebevražedných útoků proti izraelským cílům. Krupp (2013, s. 169) ve svém díle poznamenává, že cyklus cíleného zabíjení ozbrojených Palestinců a teroristické útoky uvnitř Izraele vyvrcholily v březnu 2002 při sebevražedném bombovém útoku, který usmrtil 30 Izraelců. Jako odvetu zahájil Izrael akci „Ochranná zeď“, resp. invazi na Západním břehu Jordánu. Beinin a Hajjar (2014) uvádějí, že Izrael odůvodnil tento protiútok jako pronásledování potencionálních teroristů, přičemž dostal plnou podporou od administrativy George W. Bushe. Spojené státy americké tak potlačily trend mezinárodního mínění, které obecně vykazovalo kritický obraz z pohledu Izraele. Mimo to premiér Šaron povolil z bezpečnostních důvodů výstavbu bariéry oddělující Izrael a Západní břeh, která však zasahovala na palestinské území. V důsledku izolace a konfiskace zemědělské půdy se stala bariéra předmětem vyšetřování před Mezinárodním soudním dvorem, který rozhodl, že zeď je nepřiměřená, a proto představuje porušení mezinárodního práva. Krupp (1999, s. 171) přibližuje událost z června 2002, kdy přednesl prezident George W. Bush projev, v němž požadoval vypracování nezávislého palestinského státu existujícího v míru, bok po boku s Izraelem. Bushova administrativa navrhla tzv. „Cestovní plán“, který obsahoval kroky k ukončení násilí, politickou reformu palestinské

samosprávy, ustoupení z palestinských měst a zastavení výstavby izraelských osad. Na implementaci Cestovní mapy dohlíželo uskupení složené ze Spojených států amerických, Evropské unie, Ruska a OSN. Vzhledem k vypuknutí války v Iráku v březnu 2003 a eskalaci násilí byla jednání brzy zastavena. Přesto na začátku roku 2004 oznámil izraelský premiér Šaron svůj úmysl odstoupit z pásma Gazy, rovněž byly všechny židovské osady v Gaze evakuovány do roku 2005. V tom samém roce zemřel prezident palestinské autonomie Jásir Arafat, kterého nahradil Mahmoud Abbás. Od 37

převratu v roce 2007 ovládá území na Západním břehu organizace Fatah a v pásmu Gazy hnutí Hamás.

5.3.6 Současná situace Beinin a Hajjar (2014) zmiňují, že v lednu 2006 se stal Ehud Olmert novým předsedou izraelské vlády. Od prosince 2006 do září 2008 se scházeli Abbás s Olmertem na tajných jednáních, která byla velice blízko dohodě. V lednu 2011 unikl obsah tajných jednání, který oba veřejně potvrdili.

Dohoda zahrnovala demilitarizaci Palestiny,

rozmístění mezinárodních bezpečnostních sil na hranice mezi Palestinou a Izraelem, sdílení Jeruzaléma a mezinárodní dohled nad návratem deseti tisíc palestinských uprchlíků do Izraele. Klíčovou nezodpovězenou otázkou však zůstal rozsah izraelské anexe Západního břehu Jordánu. V prosinci 2008 během izraelské invaze do Gazy, obvinění Olmerta z korupce a vítězství Benjamina Netanjuhua v izraelských volbách v únoru 2009, došlo k přerušení jednání. Navíc Netanjahu odmítl po zvolení dále spolupracovat na rozjednaných dohodách. Nicméně Mahmud Abbás požádal ve funkci předsedy organizace pro osvobození Palestiny dvakrát OSN k přijetí Palestiny jako nečlenský pozorovatelský stát. V listopadu 2012 byl tento požadavek v naprosté většině schválen na shromáždění OSN. V poměru 138 pro, 9 proti a 41 členů se zdrželo hlasování. Přesto úspěšné hlasování nemá žádný vliv na zemi. Izrael nadále pokračuje v okupaci Západního břehu a pásma Gazy. Třebaže to dalo příležitost Palestině přiblížit tuto situaci před Mezinárodním soudem, aby prokázala trestné činy spáchané v průběhu okupace. V tomto případě je mezinárodní názor jednotný. Rozdělení na dva státy, včetně suverénního palestinského státu, je nejlepším řešením k pokroku. Přesto neexistuje žádný viditelný pohyb směrem k dosažení tohoto výsledku. Jedním z důvodů je nesoulad mezi organizací Hamás a prezidentem Abbásem. Zejména v politických preferencích a odlišné strategie při jednání ve sporu s Izraelem. Druhým důvodem je nedostatek politické vůle ve Washingtonu. Obamova administrativa zachovává alespoň jednání „mírového procesu“, když na jaře roku 2013 začal John Kerry často cestovat na Blízký východ, ve snaze obnovit palestinsko-izraelské jednání k vytvoření dvou států. Přesto neexistuje žádný náznak, že by byla mírová dohoda na obzoru. V lednu 2014 prezident Obama prohlásil, že odhaduje šance na úspěch méně než 50 na 50.

38

6 Cestovní ruch Izraele Stejně jako ve zbytku světa došlo i v Izraeli k rostoucímu trendu v oblasti cestovního ruchu, avšak některá období byla doprovázena pomalejším růstem v určitých fázích vývoje. V důsledku přítomnosti negativních vlivů jako jsou válečné konflikty, teroristické útoky, ekonomické krize, epidemie nebo jiné příčiny. Z počátku 50. let 20. století se pohyboval průměrný roční počet příchozích turistů v řádech tisíců, začátkem 21. století se vyšplhal dokonce přes dva miliony turistů. Takovýto vzestup byl zapříčiněn zejména zvýšením životní úrovně, množstvím volného času a postupným snížením nákladů na cestování. Největší zlom nastal začátkem 70. let 20. století, jelikož prudký rozvoj letecké dopravy způsobil boom ve světovém turismu, což dokazuje skutečnost, že přibližně 85 % všech turistů navštěvujících Izrael, od jeho vzniku, přijelo právě v průběhu posledních třech desetiletí. Přesto růst cestovního ruchu nedosahuje postavení, jaké nabízí potenciál této jedinečné krajiny, která oplývá velkým počtem náboženských, přírodních a kulturních památek soustředěných na malém prostoru, a jakožto centra tří celosvětově rozšířených náboženství [1].

6.1

Postavení v mezinárodním měřítku

Dle UNWTO, v roce 2012, vycestovalo do Izraele přes 2,8 milionů turistů, což je o pouhých 2,3 % více než předcházející rok, umístil se tak kolem 38. pozice v porovnání všech zemí světa [5]. Můžeme hodnotit toto umístění jako úspěšné? Odráží se v těchto číslech skutečný potenciál a výhody, které nabízí a umožnuje toto neobyčejné území? Když se zaměříme na příjezdový cestovní ruch, tak jednou z výhod je segment dosahující přes 13 milionů Židů. Pozornost je však třeba věnovat pouze části žijící v diaspoře, což je 57,1 %. Přičemž 42,2 %, tedy 5,425 milionů žije v USA [9]. Z toho vyplývá, že pravděpodobně budou převládat turisté pocházející z USA (viz graf č. 1). Avšak zvážíme-li relativní podíl Židů na příjezdech turistů z níže uvedených zemí. Zjistíme, že nejvíce jich přicestovalo z Francie (57 %), USA (43 %), Velké Británie (38 %), Ukrajiny (24 %), Ruska (17 %), Německa (8 %) a Itálie (5 %) [2]. V roce 2012, tvoří Židé čtvrtinu všech příchozích turistů do Izraele [4].

39

Graf 1: Počet příchozích turistů do Izraele podle země původu, 2012 800

Počet turistů (tisíc)

700 600

584

500 380

400

267

300

165

200

159

126

109

Itálie

Ukraina

100 0 USA

Rusko

Francie

Velká Německo Británie Stát

Zdroj: Israel Central Bureau of Statistics: Tourism 2012; vlastní graf

Ačkoli v roce 2012 přicestovalo nejvíce turistů z USA, tak podle kontinentů činí největší podíl turisté pocházející z Evropy (59 %), Ameriky (27 %), Asie (9 %) a Afriky (3 %) [4]. Ovšem nesmíme opomenout, že neodmyslitelný význam pro cestovní ruch mají též návštěvníci zastávající víru v křesťanství, islám a již zmíněný judaismus. Tři světová náboženství, jejichž historie je úzce propojena s uzemím dnešního Izraele, přičemž se zde jejich dědictví stále vyskytuje v podobě historických památek. Zahrnuje posvátná poutní místa spojená se vzpomínky na život Ježíše Krista (Betlém, Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě), která přitahují obzvlášť křesťany. Zastánci islámu považují za značně důležité místo jejich víry mešitu Al-Aksá v Jeruzalémě, kde podle legend Mohammed vstoupil do nebes. V neposlední řadě Zeď nářků, pozůstatek chrámu krále Davida, který má podstatný význam pro zastánce judaismu [21]. V roce 2012 převládali z pohledu náboženství křesťané (57 %), židé (24 %) a ostatní (19 %) [2]. Velký počet náboženských, přírodních a kulturních památek soustředěných na malém prostoru se projevuje v převažujícím podílu návštěvníků cestujících primárně za účelem turistiky a putování (viz graf č. 2). Znatelný podíl nese i segment návštěvující příbuzné. Přesto se počet turistů, co vycestovali do země poprvé, zvýšil od roku 2009 do 2012 o 12 % [4].

40

Graf 2: Příjezdy turistů do Izraele podle účelu návštěvy, 2012

8% 10%

Turistika

33%

Pouť Návštěva příbuzných

20%

Obchod Ostatní

29%

Zdroj: Israel Central Bureau of Statistics: Tourism in Israel 2000–2012; vlastní graf

Specifickou charakteristikou pro příjezdový cestovní ruch Izraele je závislost na letecké dopravě, poněvadž z počtu 2,886 milionů turistů zvolilo 2,482 milionů tento druh dopravy, tedy 86 % všech turistů. Pouhých 404 tisíc turistů zvolilo silniční dopravu [2]. V roce 2012 dosáhly příjmy z příchozích turistů přes 4,4 mld. USD, zvýšené o 3 % v porovnání s předcházejícím rokem [5]. Výdaje byly vynaloženy na ubytování (45 %), dopravu (16 %), nákupy (14 %), jídlo a nápoje (11 %) a ostatní výdaje (13 %) [4]. Graf 3: Výdaje turistů v Izraeli podle vybraných zemí, 2012 2,4

Výdaje (mld. $)

2

1,788

1,6

1,396

1,346

1,326

1,303

Rusko

Itálie

Francie

1,285

1,216

1,2 0,8 0,4 0 USA

Velká Británie

Ukrajina Německo

Stát

Zdroj: Israel Central Bureau of Statistics: Tourism 2012; vlastní graf

Turisté z USA mají největší výdaje, zatímco výdaje zbylých uvedených zemí jsou si velice podobné. Ačkoli, pokud vezmeme v úvahu počet příjezdů podle země původu (viz graf č. 1), dospějeme k výsledku, že turisté z USA pravděpodobně strávili v 41

průměru nejkratší dobu v Izraeli, kdežto například turisté z Itálie či Velká Británie zde zůstali v průměru delší dobu. V roce 2012 zůstalo v zemi 92 % všech turistů méně než měsíc, největší podíl turistů (40 %) zůstal 5–9 dní [4].

6.2

Postavení v národním hospodářství země

Vliv a postavení cestovního ruchu v národním hospodářství, lze spatřovat zejména: „Ve spotřebě obyvatelstva, ve vztahu cestovního ruchu k odvětvové struktuře národního hospodářství, ve vytváření podnikatelských příležitostí a zaměstnanosti, ve významném působení na rozvoj územních celků, v globálních dopadech na národní hospodářství, v multiplikovaných účincích cestovního ruchu na národní ekonomiku.“ (Indrová, 2007, s. 101) Podrobnou analýzou ekonomických účinků cestovního ruchu na jednotlivé regiony se zabývá mezinárodní organizace WTTC. Klíčovými ukazateli pro porovnání úrovně cestovního ruchu v národním hospodářství slouží podíl cestovního ruchu na tvorbu domácího produktu, úroveň zaměstnanosti, exportu a investic [6]. Podle Gúčika (2010) se ekonomický růst projevuje v nárůstu hrubého domácího produktu, který je ovlivňován objemem plynoucích investic, přičemž pozitivní vliv těchto faktorů je za předpokladu, že investice rostou rychleji než hrubý domácí produkt a vytváří tak prostředí pro zvyšování úrovně zaměstnanosti. V roce 2012 hodnotí WTTC přímý podíl cestovního ruchu k hrubému domácímu produktu Izraele na 2,3 %. V tomto čísle se odráží ekonomické aktivity vyprodukované hotely, cestovními kancelářemi, leteckými a jinými společnostmi. Nesmíme také zapomenout na restaurace a ostatní přímé volnočasové služby nabízené turistům. Ovšem pokud zahrneme i nepřímý přínos cestovního ruchu, tzv. multiplikační efekt, dosáhne celkový podíl cestovního ruchu na 7,8 % k HDP, řadí se tak na 111. pozici v porovnání všech zemí světa. Na trhu práce bylo cestovním ruchem vytvořeno 81 500 pracovních míst, tedy 2,7 % z celkové zaměstnanosti v roce 2012. To zahrnuje vytvořená pracovní místa hotely, cestovními kancelářemi, leteckými a ostatními přepravními společnostmi, včetně služeb v restauracích, služby volnočasového průmyslu přímo podporované turisty. Celkové investice do cestovního ruchu dosáhly 2,2 mld. USD, podílu 4,8 % všech investic v zemi. To zahrnuje finanční prostředky např. na činnost soukromého sektoru cestovního ruchu nebo rozvoj infrastruktury [6]. 42

6.3

Politická a bezpečnostní situace

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky uvádí: „Izrael je parlamentní demokracie se silnými pravomocemi předsedy vlády. Všem občanům umožňuje v poměrech Blízkého východu nebývalou míru osobní svobody a prosperity, jedná se o jedinou demokracii západního střihu v blízkovýchodním prostředí. Vzhledem k trvajícímu konfliktu s arabskými sousedy s výjimkou Egypta a Jordánska, s nimiž uzavřel Izrael mírové smlouvy, však v zemi od jejího vzniku trvá výjimečný stav umožňující z bezpečnostních důvodů věznění bez soudu, cenzuru tisku a konfiskaci majetku bez náhrady.“ [14] Dále se MZV ČR zmiňuje, že ačkoli se zdá být současná situace relativně přijatelná, tak zůstává dlouhodobě ovlivněna jednak palestinsko-izraelským konfliktem, a jednak aktuálním vývojem v regionu na Blízkém východě, který ovlivňuje nepřetržitě bezpečnostní situaci v Izraeli. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky doporučuje dbát opatrnosti zejména při cestách do příhraničních oblastí se Sýrií a Libanonem, jelikož dochází k růstu napětí, vzhledem k probíhajícímu konfliktu v Sýrii a nepokojům v Libanonu. Zároveň nedoporučuje navštěvovat pásmo Gazy, stejně tak přilehlé oblasti, kde je bezpečnostní situace vysoce riziková, jelikož je pod kontrolou hnutí Hamás. Organizace, kterou Evropská unie zařadila na seznam teroristických organizací. V případě návštěvy Západního břehu lze při dodržení bezpečnostních zásad hodnotit za bezproblémová místa pouze Jericho, Betlém a oblasti Mrtvého moře. Vzhledem k tomu, že se nedá bezpečnostní situace na palestinských autonomních územích dopředu spolehlivě předpovídat, proto se mohou demonstrace a násilné incidenty neočekávaně vyskytnout kdekoliv, především v zónách poblíž uprchlických táborů nebo židovských osad [13].

43

7 Faktory ovlivňující příjezdový cestovní ruch Izraele v důsledku konfliktu Přestože se zohledňují výhradně ekonomické aspekty rozvoje mezinárodního cestovního ruchu, tak si je veřejný i soukromý sektor vědom kulturních, politických, sociálních a administrativních aspektů jako nezbytné faktory pro úspěšný rozvoj a marketing produktů cestovního ruchu. Jelikož, jak uvádí Stock (1977), že produkt se nevyznačuje vlastnostmi běžné spotřeby konzumentů, ale zahrnuje prvky národní kultury a společnosti. Moře, písek a slunce existují v mnoha destinacích, ale co je odlišné u každého národa, je jeho historie, kultura, instituce a postoje. Ovšem od doby, kdy jsou produkty prodávány jako balíčky služeb na mezinárodním trhu, tak postrádají zvážení vstupů a výstupů v této oblasti. Vzhledem ke vzniku nezávislého státu Izrael v roce 1948, žije ve stavu obležení, kdy prakticky neexistuje žádné politické, ekonomické ani kulturní pouto se sousedními státy. Oblast, kde národní vztahy přerostly mnohokrát do totální války, zvláště v případě Šestidenní a Jomkipurové války. Stock (1977) upozorňuje, že v takovém bouřlivém prostředí hraje velkou roli národní morálka, neboli schopnost národa efektivně jednat s jeho problémy, ať už jde o ekonomické, politické či sociální faktory. Poněvadž v podmínkách relativní izolace výrazně pomáhá roční výskyt několik set tisíc zahraničních návštěvníků. I když tok cestovního ruchu mezi dvěma národy může být použit k zesílení míry zájmu, porozumění a ochoty ke spolupráci. Tak v případě Izraele, jeho sousedů a zbytku arabských zemí byla vytvořena blokáda k zamezení toku návštěvníků z jednoho národa do druhého. Avšak postupem času se uskutečnilo přijetí mírových dohod s Jordánskem a Egyptem, kdy jedním z příznaků relativní normalizace byl právě pohyb návštěvníků mezi oběma stranami.

7.1

Vliv incidentů

Blízký východ má za sebou dlouhou historii intenzivního terorismu, válek a politické nestability. Většina bezpečnostních situací, které měly vliv na příchozí toky zahraničního cestovního ruchu, vedly arabsko-izraelský resp. palestinsko-izraelský spor a v důsledku těchto událostí byly ovlivněny i přilehlé země poklesem počtu turistů navštěvujících tyto regiony. Mezi faktory, které utvářely nedávné trendy zahraničních příjezdů a skutečný nedávný růst poptávky po cestování do nestabilních rozvojových 44

zemí se odráží také od doby trvání bezpečnostních událostí. Ve studii analyzující vliv bezpečnostních situací na příjezdy turistů do Izraele zjistil Mansfeld (1994), že v některých případech dlouhodobé bezpečnostní události způsobily delší období zotavení, jak se stalo při Jomkipurové válce. Na druhou stranu v případě první intifády byl proces zotavení poměrně rychlý. Od roku 1967, po šestidenní válce, nastal rostoucí trend počtu zahraničních turistů navštěvujících Izrael. Tento relativně dlouhý trend byl přerušen čas od času v důsledku různých druhů incidentů. Tyto konflikty lze podle Mansfelda (1994) rozdělit do dvou hlavních typů, válek a teroristických útoků. Pokud jde o dobu, tak se Izrael musel vypořádat s krátkodobými válkami zahrnující plnou armádu (Šestidenní válka) i dlouhodobými válkami (Jomkipurová válka). V období 1967 až 2012 došlo v Izraeli i na teroristickou válku, kdy tato aktivita byla často definována jako ideologický terorismus. Teroristé, kteří hledají národní cíle. Mnoho přímých teroristických útoků zasáhlo Izrael, zejména v průběhu devadesátých let, protože sílil stupňující se odpor Hamásu. Předpokládá se, že závažnost těchto útoků z hlediska jejich účinku v odvětví cestovního ruchu země se odráží od lokalizace a frekvence teroristických útoků v hlavních turistických regionech Izraele, a vytvořeného obrazu mezinárodních médií v důsledku těchto útoků. Nicméně teroristické aktivity byly zaměřeny také nepřímo na Izrael, přičemž motivace útoků byla zřetelně v souvislosti s arabsko-izraelským konfliktem a izraelský cestovní ruch byl přímo ovlivněn. Například útok na výletní loď Achille Lauro, únos letadla společnosti TWA v roce 1985. To je část uvedených teroristických situací zaměřených nepřímo na turisty, které přinesly stejně jako přímé útoky významné snížení příchozích turistů nejen do Izraele, ale i do jiných zemí Středomoří. V (tabulka č. 1) je uveden přehled zásadních bezpečnostních událostí v důsledku konfliktu v Izraeli.

45

Tabulka 1: Bezpečnostní události v důsledku konfliktu v Izraeli, 1967–2012 Rok 1967 1970 1972 1973 1975 1978 1982 1985 1986 1987 1988 1990 1991 1995 1996 1997 1998 2000 2001 2002 2006 2008 2009

Počet turistů (tisíc) 269 419 680 603 559 959 899 1 436 1 102 1 379 1 170 1 132 951 2 216 2 101 2 010 1 942 2 417 1 196 862 1 825 2 569 2 321

Roční změna (%) -7 9 10 -11 -2 7 -13 15 -13 25 -16 -10 -16 21 -5 -4 -3 5 -49 -28 -4 25 -10

Název události Šestidenní válka Opotřebovací válka s Egyptem Smrtelně zranění turisté Jomkipurová válka Teroristické útoky Invaze do Libanonu Válka s Libanonem Mezinárodní terorismus Mezinárodní terorismus První intifáda První intifáda První intifáda Válka v Perském zálivu Atentát na izraelského premiéra Domácí terorismus Domácí terorismus Domácí terorismus Druhá intifáda Druhá intifáda Druhá intifáda Invaze do Libanonu Invaze do pásma Gazy Invaze do pásma Gazy

Doba trvání (měsíc) 1 11 1 2 3 1 3 1 5 3 12 12 2 1 12 12 12 4 12 12 1 1 1

Zdroj: CBS; zpracováno dle: The middle east conflict and tourism to Israel 1967–90

7.2

Média a jejich účinek na příjezdový cestovní ruch

Krize, ať už krátkodobé konflikty, teroristické útoky nebo války, které přitahují mediální pozornost, nejsou ničím novým pro Izrael. Avraham (2013) tvrdí, že na základě mnoha případových studií byl zjištěn negativní účinek médií, poněvadž mají znatelný vliv na veřejné mínění, vnímání událostí a rozhodování turistů. Jelikož zprávy v důsledku bezpečnostních situací vedly k zesílení a prodloužení krize v dané destinaci. Mnozí zprostředkovatelé v odvětví cestovního ruchu stojí bezmocně a frustrovaný svým vědomím, že negativní image a pověst jejich země není ve většině případů položena na základě reálných jevů. Přičemž největším fenoménem posledních desetiletí je terorismus, neboť teroristé využívají hromadných sdělovacích prostředků k dosažení

46

svých zájmů, jelikož díky rozsáhlé a dramatické medializaci si zajistí okamžitou pozornost veřejnosti. Sönmez (1999) ve své studii uvádí, že kupodivu i přes různé motivy se média a teroristé sbíhají k pomoci navzájem ve snaze komunikovat s divákem. Média dosáhnou vyšší sledovanosti a teroristé dosáhnou svého cíle publicity. V případě Izraele lze tento fenomén sledovat zejména od začátku devadesátých let. Liebes a Kampf (2007) tvrdí, že kolísalo mediální pokrytí mezi zpravodajstvím o mírovém procesu a občasných teroristických útocích. To způsobilo matoucí účinky na vnímání reality potencionálními turisty. Televizní přenosy zobrazovaly divákům na jednu stranu snahy o mírové dohody. Na druhou stranu hrůzy mrtvých a zraněných obětí, výpovědi šokovaných svědků a zlomená srdce příbuzných. Zprávy doplňovaly i výpovědi policie, izraelských obranných sil a emociální obrazy z nemocnice. Nicméně teroristické útoky na začátku 90. let byly poměrně vzácná událost, avšak postupem času se začaly stupňovat a od roku 2000 se několikanásobně zvýšila jejich četnost. Vzorovým příkladem ovlivnění příchozích turistů do Izraele byla situace při začátku druhé intifády v roce 2000. Beirman (2002) tvrdí, že palestinsko-izraelský střet zájmů je líčen jako válečná zóna. Média přehrávala neustálé záběry násilí, zahraniční vlády byly doslova nuceny doporučit či zabránit cestovat svým občanům do Izraele. Prohlášení vedla k náhlým rušením rezervací a dokonce některé cestovní kanceláře pozastavily zájezdy do Izraele. To způsobilo enormní pokles příjezdů v letech 2001–2003. Média mají obrovskou schopnost zesílit naléhavost a závažnost stupně násilí při informování o konfliktech, když ukazují sestřihané momenty vytržené z kontextu, bez širšího pojetí a bez zobrazení vývoje konfliktu den po dni. Vytváří zveličený pocit nejistoty v potencionálních návštěvnících a škodlivě ovlivňují celý cestovní ruch Izraele. Tento extrémní případ poklesu příchozích turistů v rámci státu Izrael byl prokazatelně prohlouben a zároveň prodloužen v důsledku vysoké frekvence medializace. Přestože se druhá intifáda vyznačovala větším stupněm násilí než první, nelze přehlédnout, že pokud by situace byla natolik nebezpečná a neúnosná na celém území Izraele, jak se nám média snažila vykreslit. Proč tedy zaznamenal enormní propad pouze segment turistů cestující za účelem turistiky, rekreace a putování? Jehož ztráta se pohybovala v následujícím roce přibližně kolem 70 %, zatímco segment navštěvující příbuzné zaznamenal pouze 10 % ztrátu (viz graf č. 4). 47

Graf 4: Příjezdy turistů do Izraele podle účelu návštěvy, 1995–2011 2 500

Počet turistů (tisíc)

2 000

1 500

1 000

500

19951996 1997199819992000 20012002 20032004 20052006 2007200820092010 2011 Rok Turistika, rekreace a pouť

Návštěva příbuzných

Zdroj: CBS: Tourism 2012; vlastní graf

Událost prokázala, že ačkoli teroristické útoky byly směřovány především na izraelské obyvatelstvo, což by mělo paradoxně odradit spíše druhý ze zmíněných segmentů, přičemž vláda se snažila situaci monitorovat a předávat aktuální informace o nebezpečných zónách. Avšak konstrukce zpráv prostřednictvím médií se záměrem vyvolat v lidech senzaci k dosažení větší sledovanosti, současně přitom využívání této medializace ze strany teroristických organizací jako příležitost, jak zviditelnit problematiku v okupovaných územích, přinesla ohromný pokles v příjezdech turistů za účelem rekreace a putování až do roku 2004. Zatímco segment turistů za účelem návštěvy příbuzných se již od roku 2002 začal zotavovat, navíc dosáhl zvýšení podílu v celkových příjezdech ze 17 %, před zahájením druhé intifády, na 43 % v roce 2006. Od následujícího roku se postupně začaly příjezdy turistů za účelem rekreace a turistiky opět zvedat, jelikož se podařilo izraelské vládě situaci stabilizovat. Vysvětlením může být, že první z uvedených segmentů cestující za účelem turistiky, rekreace a putování je silně závislý na vytvořených obrazech událostí prostřednictvím médií. Zatímco segment navštěvující příbuzné má možnost zhodnotit riziko na základě porovnání informaci i ze strany místních obyvatel, kteří jsou součástí regionu i vědomí jeho politické situace.

48

7.3

Vliv plánování, řízení a marketingové činnosti správních orgánů

Ačkoli plánování a přijetí strategií krizového řízení výrazně snižují dopady krize a jejich trvání. Mansfeld (1999) zjistil, že veřejný i soukromý sektor v odvětví cestovního ruchu a jejich naivní přístup, od období Šestidenní války až po období první intifády, byl doprovázen nedostatečnou analýzou trendu a chování zahraničních turistů v domnění, že návštěva přátel a příbuzných zaručí trvale rostoucí poptávku. Vláda se zdráhala

přidělit

odpovídající

rozpočty

v odvětví

cestovního

ruchu.

Nebyla

zaznamenána ani žádná spolupráce mezi soukromým a veřejným sektorem k potlačení dopadu krizí. V případě zásahů lze shrnout, že vždy vykazovaly neefektivní charakter. Ať už se jednalo o analýzu trhu, množství přiděleného rozpočtu či spolupráci obou sektorů ke koordinaci z předcházejících událostí.

krizového řízení na základě zkušeností vyvozených Cestovní ruch byl vnímán a využíván spíše pro jeho

potenciál stimulovat židovskou imigraci než pro jeho ekonomický prospěch. V průběhu devadesátých let tzv. mírového procesu byl cestovní ruch po událostech na Blízkém východě zachráněn (válka v Perském zálivu). Ovšem nikoliv v důsledku integrované politiky krizového řízení, ale iniciativou USA stabilizovat region Blízkého východu formou mírových jednání. Ačkoli se atmosféra v celém regionu dramaticky změnila a obnova cestovního ruchu v Izraeli zaznamenala jeho transformaci do hlavního exportního sektoru, neboť vláda i soukromé společnosti investovaly do rozšíření infrastruktury a aktualizace produktu. Nicméně vláda, ani soukromý sektor se neponaučily z minulých zkušeností. Nadále opomíjely plánováním a přípravou na budoucí krize, jež se samozřejmě projevilo na neefektivních opatřeních, což vedlo k relativně velkým sumám finančních prostředků do marketingových kampaní založených na chybných předpokladech. A dlouhodobé regionální a národní strategie se v důsledku nerealistických prognóz staly zastaralé. Nakonec se soukromý sektor rozhodl jednat k integraci všech poskytovatelů služeb v cestovním ruchu, jehož cílem bylo přesvědčit vládu, aby přidělila větší rozpočet na marketingové kampaně. Nakonec se ministerstvo cestovního ruchu rozhodlo spojit své síly se soukromým sektorem a přidělit 28 milionů USD na marketingovou kampaň ke stimulaci zahraničních turistů do Izraele. Zdálo se, že vláda poprvé rozumí vztahu mezi cestovním ruchem a incidenty. Avšak během vypuknutí druhé intifády zaznamenal Izrael kritický okamžik v příjezdech turistů. 49

Beirman (2002) uvádí, že ministerstvo relativně rychle reagovalo a snažilo se o udržení image normality, proto poskytovalo aktuální informace o bezpečnosti. Třebaže s výjimkou specifických oblastí byla země otevřena a přístupná turistům, tak opět zvítězil vytvořený obraz v médiích, který pohřbil celý cestovní ruch po dobu 3 let. Tento doposud největší propad zahraničních příjezdů se zdá upozornil na slabé stránky správních orgánů cestovního ruchu. Snaha o zotavení byla obrovská, vláda investovala nemalé úsilí a investic do odvětví cestovního ruchu. Ačkoli až v červenci 2007 udělala vláda obrovský krok kupředu, když schválila rozvoj krizového řízení sloužící jako pomoc při řízení bezpečnostní, ekonomické, diplomatické či sociální krize [19].

7.4

Vliv dlouhodobých politických cílů

Stock (1977) uvádí, že podpora imigrace byla často uváděným politickým cílem rozvoje cestovního ruchu v Izraeli. Jelikož stejně jako USA, je Izrael národem přistěhovalců. Jenom v období od založení státu do roku 1970 přišel téměř jeden a půl milionu přistěhovalců ze všech zemí světa. Začátkem šedesátých let činil počet turistů, kteří se usadili průměrně 5 % ze všech přistěhovalců, kdežto od poloviny šedesátých let se podíl pohyboval nad 10 %. Do začátku devadesátých let se počet přistěhovalců navýšil pouze o půl milionu, z toho průměrně téměř 20 % tvořili turisté. Však během devadesátých let se mnohonásobně zvýšil počet přistěhovalců, jelikož imigroval necelý milion díky pádu Sovětského svazu, zřejmě proto se snížil podíl turistů na 8 %. Lze k tomu také přičíst mnohem větší pozornost vlády k transformaci cestovního ruchu jako hlavní exportní odvětví, než bylo zvykem. Během začátku dvacátého století prozatím imigrovalo něco přes 300 tisíc přistěhovalců. Podíl turistů, kteří se usadili, opět stoupá [8]. V období 1948–2012 se navýšil celkový počet obyvatel v Izraeli z 872 tisíc na přibližně 8 milionů a tvoří ho Židé (75 %), Arabové (20 %) a ostatní (5 %) [16].

50

Tabulka 2: Počet turistů, kteří se usadili v Izraeli v období 1950–2011 Rok 1950–59 1960–69 1970–79 1980–89 1990–99 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011

I. Turisté, kteří se usadili 10 953 22 932 40 180 28 893 78 375 4 449 3 898 2 951 2 332 2 531 2 200 2 427 2 474 1 917 2 473 2 955 2 560

II. Celkový počet přistěhovalců 615 322 371 697 346 260 153 833 956 319 60 201 43 473 33 570 23 273 20 899 21 183 19 269 18 131 13 701 14 574 16 633 16 892

I. / II. * (%) 1,8 6,2 11,6 18,8 8,2 7,4 9,0 8,8 10,0 12,1 10,4 12,6 13,6 14,0 17,0 17,8 15,2

* Procentuální podíl turistů z celkového počtu přistěhovalců, kteří se usadili v Izraeli.

Zdroj: Ruppin Academic Center; zpracováno dle: Political and social contribution of international tourism to the development of Israel

Tyto údaje naznačují, že strategie o podpoře přistěhovalectví prostřednictvím cestovního ruchu byly do značné míry úspěšné. Stock (1977) zmiňuje ve své studii, že úsilí imigrace bylo zaměřeno především na podporu Židů z bohatých a rozvinutých zemí. Ministerstvo cestovního ruchu spolupracovalo s Židovskou agenturou i Světovou sionistickou organizací na speciálních programech a zájezdech pro potencionální imigranty, které probíhaly za přítomnosti objasnění imigračních zákonů a práv, možnosti práce, ubytování i vzdělání. Ačkoli podpora imigrace jako hlavní cíl rozvoje cestovního ruchu umožnila stimulovat židovskou populaci ve státu Izrael. Nicméně Mansfeld (1999) tvrdí, že zaměření veškeré pozornosti na segment židů a spoléhání pouze na příjezdy ve formě návštěv příbuzných či přátel, bez přítomnosti marketingových kampaní a plánování krizového řízení v případě výkyvů příchozích turistů, zapříčinilo zdlouhavé cykly poklesu a obnovy, které v podstatě zabránily výraznějšímu zvyšování počtu zahraničních turistů za účelem turistiky a rekreace.

51

APLIKAČNÍ ČÁST

III.

8 Dopad konfliktu na vývoj příjezdového cestovního ruchu Izraele Graf 5: Počet příchozích zahraničních turistů do Izraele, 1966–2012 3000

Počet turistů (tisíc)

2500 2000 1500 1000 500

2012

2010

2008

2006

2004

2002

2000

1998

1996

1994

1992

1990

1988

1986

1984

1982

1980

1978

1976

1974

1972

1970

1968

1966

0

Rok Zdroj: Israel Central Bureau of Statistics: Tourism 2012; vlastní graf

Spojnicový graf vykreslil vývoj příjezdového cestovního ruchu v Izraeli jako kolísavý, jehož projevem jsou nepravidelné cykly poklesu a následného zotavení. Toto tvrzení prokazuje i relativní průměrná odchylka, která činí 0,46332 čili 46,322 %, což je velmi vysoká hodnota. Předpokládané budoucí hodnoty mohou být výrazně rozdílné od skutečnosti.

8.1

Období 1967–1990

8.1.1 Šestidenní válka Šestidenní válka způsobila velice krátký cyklus s nízkým poklesem o 7 % příjezdů a s vysokým tempem přírůstku 50 % již v následujícím roce. Od roku 1969, během války s Egyptem, mírně zpomalilo tempo růstu na dvě po sobě jdoucí období. Po odeznění krize navázal trend příjezdů na vysoké tempo přírůstku o 47 % jako v roce 1968 (viz graf č. 6). 52

Graf 6: Počet příchozích zahraničních turistů do Izraele, 1966–1972 800 680

Počet turistů (tisíc)

700

618

600 500

404

385

1968

1969

419

400 290

269

1966

1967

300 200 100 0

1970

1971

1972

Rok Zdroj: Israel Central Bureau of Statistics: Tourism 2012; vlastní graf

Tento rostoucí trend příchozích turistů byl ovlivněn řadou činitelů. Jedním z nejzásadnějších bylo vítězství v Šestidenní válce, kdy egyptské, syrské a jordánské armády byly poraženy. Izrael se zmocnil Západního břehu Jordánu, pásma Gazy, Sinajského poloostrova a Golanské výšiny, tím rozšířil svá území, která oplývají řadou kulturně-historických a přírodních atraktivit. Válka ustanovila stát Izrael jako dominantní armádní sílu v regionu. Rychlost a důkladnost izraelského vítězství diskreditovala arabské režimy, což vedlo k vytvoření obrazu větší bezpečnosti pro potenciální turisty. V neposlední řadě začátkem 70. let 20. století nastal prudký rozvoj letecké dopravy a způsobil boom ve světovém turismu, což prokazuje skutečnost, že přibližně 85 % všech turistů navštěvujících Izrael, od jeho vzniku, přijelo právě v průběhu posledních třech desetiletí [1]. Rozšíření izraelského turistického prostoru, pokles cestovních nákladů, pozitivní vnímání Izraele jako relativně bezpečná destinace a nedostatek konkurence v regionu na Blízkém východě přispělo k rostoucí poptávce, proto byla v Izraeli rozšířena infrastruktura a kapacita ubytovacích zařízení. Dle Mansfelda (1999) v domnění soukromého i veřejného sektoru, že poptávka na základě židovského segmentu trhu v podobě návštěvy příbuzných a přátel zaručí ustavičný rostoucí trend, aniž by byl tento

53

naivní přístup doprovázen dostatečnou analýzou trhu a tokem investic do marketingových kampaní.

8.1.2 Jomkipurová válka Trend příjezdů v tomto období odkrývá, že šlo o dlouhotrvající klesající cyklus s nejnižším bodem tohoto cyklu v roce 1975, který se vyznačoval mírným poklesem tempa přírůstku s celkovou ztrátou 18 % příjezdů od počátku cyklu. Začátkem roku 1976 nastává zotavení s vysokým tempem přírůstku o 53 % příjezdů. Graf 7: Počet příchozích zahraničních turistů do Izraele, 1972–1978 1200

Počet turistů (tisíc)

1000 800

894

959

733

680 603

570

559

1973

1974

1975

600 400 200 0 1972

1976

1977

1978

Rok Zdroj: Israel Central Bureau of Statistics: Tourism 2012; vlastní graf

Pokles trendu zapříčinila jednak teroristická aktivita v roce 1972, při které byli usmrceni i turisté, a jednak nedořešené záležitosti s Egyptem a Sýrií. Když byl jejich návrh na podepsání mírové dohody směnou za navrácení ztracených území během Šestidenní války ignorován, tak se Egypt a Sýrie rozhodli jednat k prolomení mrtvého bodu (Beinin a Hajjar, 2014). Toto jednání vyústilo v roce 1973 v Jomkipurovou válku, jejíž hlavní následek byl růst cen ropy a zpomalení ekonomické aktivity i v mnoha zahraničních turistických destinacích. Intenzivní bezpečnostní a ekonomická krize trvala v Izraeli po dobu 3 let. Sled těchto událostí dal zemi nálepku rizikové oblasti, navíc růst cen ropy se projevil na zvýšení cen letecké dopravy, na které je země díky své geografické pozici poměrně závislá. Sečteno a podtrženo, Izrael se potýkal se svojí první výraznou krizí. 54

Podle Mansfelda (1999) trvání krize prodloužila nečinnost a nízká priorita vlády i soukromého sektoru přijmout opatření k nápravě odvětví cestovního ruchu, jelikož urgentní pozornost byla třeba věnovat obnovení hroutícímu se hospodářství země a reorganizaci obraných sil. Výsledkem bylo uzavírání hotelů, propouštění nadbytečných zaměstnanců v oblasti cestovního ruchu a ovlivnění zájmu nadnárodních společností investovat v Izraeli. Po odeznění bezpečnostních událostí dochází v roce 1976 k zotavení trendu, avšak nikoliv v důsledku zásahu vlády nebo soukromého sektoru, ale politické intervence USA a jejich snahy o mírová jednání na Blízkém východě. Přestože nebyla nalezena žádná vyhlídka k dosažení komplexního arabsko-izraelského mírového urovnání, tak jednání přispěla k obnovení prosperity a určitému zlepšení bezpečnostní situace v regionu. V září 1978 zpečetilo pozitivně se vyvíjející tempo růstu podepsání mírových smluv s Egyptem.

8.1.3 Libanonská válka Navzdory pozitivní nálady trhu po usmíření s Egyptem se trend projevoval dlouhodobým zpomalením tempa růstu v důsledku incidentu s Libanonem. Nejnižším bodem tohoto cyklu je rok 1982, kdy se trend propadl o 15 % turistických příjezdů. Trend znovu stabilizovala až intervence mezinárodního společenství, trh reagoval v příštím roce nárůstem o 16 %. Graf 8: Počet příchozích zahraničních turistů do Izraele, 1990–2001 1600

Počet turistů (tisíc)

1264 1200 959

1009

1066

1043

1040

1095

899

800

400

0 1978

1979

1980

1981

1982

1983

1984

1985

Rok Zdroj: Israel Central Bureau of Statistics: Tourism 2012; vlastní graf

55

Zpomalení tempa růstu stimulovala OOP tou dobou sídlící v Libanonu, když začala odtud plánovat operace proti Izraeli. Přičemž se jednalo spíše o pohraniční válku, avšak v momentě, kdy se Palestinci při jedné z akcí zmocnili, v březnu 1978, meziměstského autobusu a během zásahu izraelské armády zemřeli včetně únosců i civilisté, odhodlal se Izrael k odvetnému protiútoku, když obsadil jižní Libanon a do operace musela zasáhnout vojska OSN (Sachar, 1999). To samozřejmě nevrhalo zrovna pozitivní obraz na bezpečnost turistů. Čím více se konflikt prodlužoval, tím více zpomaloval růst příjezdů. Největší pokles byl zaznamenán v roce 1982, neboť Izrael použil jako záminku pro invazi do Libanonu atentát spáchaný na izraelského velvyslance v Londýně. Během operace bylo usmrceno obrovské množství civilistů, což vyvolalo rozhořčení nejen ve světě, ale i u části izraelské veřejnosti (Čejka, 2005). Podle Mansfelda (1999) reagovala vláda vynaložením finančních prostředků na marketing cestovního ruchu, kvůli tlaku ze strany soukromého sektoru, ale výsledek byl opět neefektivní, díky omezenému rozpočtu a nedostatečné analýze chování jednotlivých segmentů trhu. Rovněž bylo nutné podstatně snížit náklady na cestu do Izraele. Zatímco jednotlivé hotely spolupracovaly, tak národní letecká společnost naprosto zamítla veškeré úsilí ministerstva cestovního ruchu na deregulaci izraelských leteckých služeb. Avšak kontroverzní vývoj války donutil angažovat mezinárodní společenství na mírových dohodách, které vedly k postupnému stažení Izraele z Libanonu a přesunutí OOP do Tunisu. Trh reagoval od následujícího roku obnovením růstového trendu.

8.1.4 Mezinárodní terorismus a první intifáda Období během výskytu mezinárodního terorismu a první intifády se vyznačuje tzv. dvojitým cyklem. První z nich byl způsoben v důsledku teroristických útoků spáchaných nepřímo na zájmy Izraele, který se vyznačoval poklesem o 13 % příjezdů a následným zvýšením tempa přírůstku o 25 % již v příštím roce. Druhý zapříčinily započaté nepokoje v okupovaných územích Západního břehu a pásma Gazy, podepsaly se na klesajícím trendu o 15 % s mírným zotavením v dalším roce o 7 % a poté navazujícím poklesem o 10 % příjezdů (viz graf č. 9).

56

Graf 9: Počet příchozích zahraničních turistů do Izraele, 1985–1990 1600

1379

Počet turistů (tisíc)

1264

1170

1102

1200

1257 1132

800

400

0 1985

1986

1987

1988

1989

1990

Rok Zdroj: Israel Central Bureau of Statistics: Tourism 2012; vlastní graf

Začátek druhé poloviny 80. let byl ve znamení terorismu, který nepostihoval výsadně jen Blízký východ. Mansfeld (1999) uvádí, že se terorismus výrazně podepsal na příchozích turistech pocházejících z USA, když varovala média americké občany před cestováním na Blízky východ, v reakci na spáchané teroristické útoky v Evropě vůči zájmům USA. Zatímco po uklidnění situace zažily příjezdy obnovení trendu, avšak mezitím se na Západním břehu a v pásmu Gazy formovalo povstání vůči dlouhodobé izraelské okupaci a tvrdé politice. Povstání, které nese označení intifáda, vypuklo v prosinci 1987, zahrnovalo tisíce lidí včetně žen a dětí (Beinin a Hajjar, 2014). Masivní nepokoje byly pod mediálním drobnohledem. Promítání živých vysílání násilných činů pronikala do povědomí veřejnosti, což odradilo velké množství turistů navštívit tento region a podepsalo se na klesajícím trendu. Podle Mansfelda (1999) tyto okolnosti donutily učinit důležitý krok vlády a soukromého sektoru, zlepšit společnými silami nastávající situaci. Trh reagoval mírným růstem, přesto následující rok začal opět klesat, ale nikoliv příčinou probíhající intifády, spíše započatou válkou v Perském zálivu.

57

8.2 Období 1990–2012 8.2.1 Mírový proces Počátek 90. let je charakterizován jako cyklus se značným poklesem příjezdů o 16 % a následným trendem obnovy již v příštím roce s vysokým tempem přírůstku téměř o 60 %, přičemž nadále stoupal až k hladině 2,2 milionů turistů v roce 1995, ačkoli od roku 1993 mírně zpomalilo tempo růstu v důsledku teroristických útoků. Graf 10: Počet příchozích zahraničních turistů do Izraele, 1990–1995 2500

2216 1839

Počet turistů (tisíc)

2000

1656

1510 1500 1132 951 1000 500 0 1990

1991

1992

1993

1994

1995

Rok

Zdroj: Israel Central Bureau of Statistics: Tourism 2012; vlastní graf

Podle Beinin a Hajjar (2014) učinila válka v Perském zálivu z Blízkého východu velice nestabilní region, způsobila podstatný propad zahraničních příjezdů do Izraele, ačkoli zaujal naprosto pasivní postoj. Zejména při útoku USA na Irák v roce 1991, kdy byl Izrael bombardován iráckými raketami. Avšak USA se snažily stabilizovat svou pozici na Blízkém východě. Ještě v roce 1991 se uskutečnila mírová jednání v Madridu. Trh cestovního ruchu reagoval velice pozitivně. Nicméně podepsání mírových dohod bylo ještě v nedohlednu, jelikož OOP byla vyloučena z jednání s odůvodněním, že palestinské touhy o samostatnosti nelze přímo řešit.

58

Sachar (1999) uvádí, že na mírové dohody v Madridu navázaly schůzky ve Washingtonu, kde tentokrát byli Palestinci zastoupeni delegací, ovšem schválenou Izraelem. V červnu 1992 se vlády chopila strana vedená Yitzhakem Rabinem, který slíbil rychlé uzavření palestinsko-izraelské dohody. Však nástupem do úřadu Rabina, se dramaticky zhoršily podmínky v oblasti práv na Západním břehu a v pásmu Gazy. Což podkopalo legitimitu delegace na jednání a zpochybnění OOP, tím se zrychlil růst radikálně islamistického hnutí, jež se vyznačovalo především praktikováním násilných útoků proti izraelským cílům, které zpomalily tempo růstu zahraničních příjezdů. Navzdory občasným teroristickým útokům navodila mírová jednání atmosféru nové éry izraelského cestovního ruchu. Mansfeld (1999) zmiňuje, že vláda investovala společně s místními a zahraničními společnostmi do budování a rozvoje cestovního ruchu, byl aktualizován a diverzifikován produkt s novou infrastrukturou. V průběhu devadesátých let zvýšila kapacita ubytovacích zařízení o 53 % v důsledku výstavby hotelů a byla poprvé překonána hranice dvou milionů turistických příjezdů, odvětví cestovního ruchu se stalo silným a významným přispěvatelem do národní ekonomiky [3]. Mansfeld (1999) dále uvádí, že ačkoli vláda i soukromý sektor investovaly množství financí do budování cestovního ruchu, tak opět zcela opomíjely plánováním nebo přípravou k zamezení budoucích krizí.

8.2.2 Domácí terorismus Cyklus zvýšené četnosti domácího terorismu se od roku 1995 vyznačoval dlouhodobým poklesem, tempo přírůstku klesalo každým rokem přibližně o 5 % po dobu 3 let, kdy nejnižším bodem tohoto cyklu byl rok 1998. Poté se v dalším roce trend odrazil od dna a stoupal rychlým tempem růstu 119 %, avšak s mírným zpomalením tempa přírůstku o 5 % příjezdů v roce 2000, přesto trend dosáhl nového maxima příjezdů dosahujícího 2,4 milionů turistů (viz graf č. 11).

59

Graf 11: Počet příchozích zahraničních turistů do Izraele, 2000–2012 3000

Počet turistů (tisíc)

2500

2216

2312 2101

2010

1942

1997

1998

2417

2000 1500 1000 500 0 1995

1996

1999

2000

Rok Zdroj: Israel Central Bureau of Statistics: Tourism 2012; vlastní graf

Beinin a Hajjar, (2014) zmiňují, že v důsledku strachu z radikálního islamistického hnutí, slabosti OOP a neúspěšných jednání z Washingtonu zvážil Yitzhak Rabin dlouhotrvající odmítání jednat s OOP. Na tajných schůzkách se obě strany dohodly na odstoupení Izraele z okupovaných území do pěti let. Předpokládalo se, že dohody budou naplněny do května 1999, jenže během pětiletého období Izrael rozšiřoval osady v okupovaných územích, proto odpůrci projevovali nesouhlas mnoha sebevražednými atentáty v centrech Izraele, které gradovaly v roce 1995 spácháním atentátu na izraelského premiéra Rabina. Důsledkem této situace se křivka odklonila do mírně klesajícího trendu s nejnižším bodem tohoto cyklu v roce 1998. Mansfeld (1999) tvrdí, že vládní a soukromý sektor reagoval se zpožděnou reakcí při řešení této situace. Nakonec však soukromý sektor zorganizoval všechny poskytovatele služeb v cestovním ruchu, aby vytvořili nátlak na vládu s cílem uvolnit větší rozpočet na marketingové kampaně. Ministerstvo cestovního ruchu se rozhodlo spojit síly se soukromým sektorem a přidělilo 28 milionů USD na marketingovou kampaň, která měla pozitivní dopad na silně rostoucí tempo růstu, když v roce 2000 zaznamenal Izrael rekordních 2,4 milionů příchozích turistů. Avšak velkou roli hrály probíhající oslavy 2000 let od narození Ježíše Krista, jelikož v březnu 2000 putoval papež Jan Pavel II. po územích Svaté země, následovalo ho více než šedesát tisíc katolíků z celého světa [19]. 60

8.2.3 Druhá intifáda Druhá intifáda způsobila dlouhodobý klesající cyklus s historicky nejhlubším propadem o 51 % příjezdů, s navazujícím poklesem i příští rok o dalších 28 %. Nejnižší bod cyklu dosahoval hladiny příjezdů jako na přelomu 70. – 80. let. Ačkoli se od roku 2003 začal trh zotavovat. Navzdory relativně vysokého tempa růstu se trend nedokázal navrátit do původní hladiny ani v roce 2005. Graf 12: Počet příchozích zahraničních turistů do Izraele, 2000–2005 3000

Počet turistů (tisíc)

2500

2417 1903

2000 1506 1500

1196

1063 862

1000 500 0 2000

2001

2002

Rok

2003

2004

2005

Zdroj: Israel Central Bureau of Statistics: Tourism 2012; vlastní graf

Přes slibně se vyvíjející průběh zahraničních příjezdů se trend dramaticky propadl v důsledku druhé intifády v září 2000, která propukla v reakci frustrovaných Palestinců na neustálou okupaci izraelskými vojsky, obvinění premiéra Olmerta z korupce a na neúspěšné mírové jednání na summitu v Camp Davidu. Cyklus intenzivních demonstrací a razantních odpovědí izraelské policie směřoval k vědomé eskalaci síly navržené tak, aby se Izrael vyhnul vleklému občanskému povstání jako u první intifády (Beinin a Hajjar, 2014). Beirman (2002) ve své studii došel k závěru, že ministerstvo cestovního ruchu rychle reagovalo, když informovalo průběžně ministerstva v každé zemi, poskytovalo denní aktualizace bezpečnostní situace. Byla rozeslána zpráva, že většina země je otevřena s výjimkou specifických oblastí nebo míst. Však mezi hlavní bariéry proti pokusům o udržení image normality byla skutečnost, že palestinsko-izraelský spor plodil mnoho násilných ohnisek. Násilí bylo intenzivně hlášeno v mezinárodních médiích, díky 61

relativně rozsáhlé mediální přítomnosti či atraktivitě událostí v Izraeli, proto byly přehrávány živé záběry v televizním vysílání a demonstrace líčeny jako válečná zóna. Vlády byly doslova nuceny doporučit občanům necestovat do Izraele. Prohlášení vedla k náhlým rušením rezervací a dokonce některé cestovní kanceláře pozastavily zájezdy do Izraele. Přičemž situaci zrovna nepomohly teroristické útoky v září 2001, spáchané vůči zájmům USA, které naléhaly, aby se jejich občané vyhnuli cestování na Blízky východ. Výsledkem cyklu nepokojů, cíleného zabíjení ozbrojených Palestinců a teroristických útoků uvnitř Izraele bylo vyvrcholení v březnu 2002, kdy v důsledku sebevražedného bombového útoku, který usmrtil 30 Izraelců, se propadly příjezdy na 861 tisíc zahraničních turistů, tedy pokles přibližně o 65 % od počátku druhé intifády. Vzhledem k tomu, že bezpečnostní obavy nebyly na ústupu ani v roce 2002, tak zapříčinily obrovskou ránu pro odvětví cestovního ruchu. Byly uzavřeny desítky obchodů, restaurací, včetně hotelů. Téměř jedna třetina všech zaměstnanců v cestovním ruchu přišla o práci. Většina turistů, kteří i nadále navštěvovali Izrael, byli přátelé nebo příbuzní. Vláda apelovala na křesťanské sionisty a evangelisty, aby v důsledku svého náboženského přesvědčení podpořili Izrael. V roce 2002 zahájilo ministerstvo cestovního ruchu rozsáhlou marketingovou kampaň zaměřenou na křesťanské skupiny v naději, že tato propagace zvýší příjezdy turistů. Mezitím administrativa prezidenta George W. Bushe navrhla tzv. Cestovní mapu, jež obsahovala kroky k ukončení násilí, ustoupení z palestinských měst, reformu palestinské samosprávy a zastavení výstavby osad Izraelem (Beinin a Hajjar, 2014). Ačkoli byla jednání brzy zastavena, tak na začátku 2004 izraelský premiér Šaron oznámil svůj úmysl odstoupit z pásma Gazy a evakuovat židovské osady v Gaze. Navíc se podle Beirmana (2002) povedlo jednak ministerstvu cestovního ruchu ve spolupráci s izraelskou leteckou společností prosadit na trh zlevněné zájezdy, a jednak rozšířit cestovní pojištění pro zahraniční turisty Izraele v případě smrti, zranění nebo škodám na majetku, vyplývajících z politického násilí nebo občanských nepokojů. Nepřetržité úsilí oživit trh cestovního ruchu stimulovalo zahraniční turisty a zaručilo od roku 2003 nepřetržitý růst až do roku 2005, kdy příjezdy vzrostly k hranici dvou milionů turistů.

62

8.2.4 Druhá Libanonská válka Cyklus během druhé Libanonské války se projevil krátkodobým zpomalením tempa růstu na 96 % v roce 2006, a vysokým tempem obnovení o 38 % příjezdů během následujících dvou let v důsledku strategických opatření vlády na potlačení bezpečnostní krize. Graf 13: Počet příchozích zahraničních turistů do Izraele, 2005–2008 3000 2569

Počet příjezdů (tisíc)

2500 2000

2063

1903

1825

2005

2006

1500 1000 500 0 2007

2008

Rok Zdroj: Israel Central Bureau of Statistics: Tourism 2012; vlastní graf

Pokles příchozích turistů byl zapříčiněn z důvodu raketových útoků na Izrael a únosu dvou izraelských vojáků v roce 2006. V reakci na to uskutečnil Izrael vojenské tažení do Libanonu a části severního Izraele, které trvalo měsíc (Beinin a Hajjar, 2014). Situaci zřejmě uklidnily schůzky na tajných jednáních, od prosince 2006 do září 2008, kdy se scházeli izraelský premiér a prezident palestinské autonomie. Avšak klíčovou nezodpovězenou otázkou zůstal rozsah izraelské anexe Západního břehu Jordánu. Nicméně v červenci 2007 udělali ministři izraelské vlády krok kupředu, když schválili rozvoj krizového řízení sloužící jako pomoc při řízení bezpečnostní, ekonomické, diplomatické či sociální krize. Navíc ministerstvo cestovního ruchu přijalo, od srpna 2007, řadu opatření na rozvoj cestovního ruchu. Především se ministerstvo spojilo s Vatikánem pro zvýšení počtu poutníků katolického vyznání, rozvíjelo nejen zájezdy za účelem návštěvy posvátných míst, ale také zájezdy určené k poznání zajímavostí z moderního Izraele. Byla zahájena netradičně rozsáhlá reklamní kampaň v Severní Americe s rozpočtem 11 milionů USD. Vynaložené prostředky směřují na pokrytí 63

nákladů za reklamy v televizi, časopisech, novinách a billboardech. V roce 2008 rozšířilo ministerstvo marketingovou kampaň do dalších zemí s největším potenciálem turistů, tedy Francie, Ruska, Anglie a Německa. Kromě toho ministerstvo naléhalo na vládu, aby zvýšila investice do budování hotelů, k rozšíření množství pokojů, za účelem uspokojit poptávku turistů. V dubnu 2008 oznámila vláda, že podnikne kroky ke zlepšení image země formou propagačních videí na YouTube, která budou vykreslovat Izrael v pozitivním světle a jako bezpečnou destinaci, aby podnikla opatření v boji proti násilným obrazům přehrávaných v médiích, které vytvářejí strach a poškozují odvětví cestovního ruchu v Izraeli. V roce 2008 se podepsaly použité strategie na zvýšení tempa přírůstku o 25 %, proto lze snahy ministerstva cestovního ruchu hodnotit jako vysoce efektivní [19].

8.2.5 Akce „Lité olovo“ v pásmu Gazy Poslední cyklus poklesu a následného zotavení se odehrál během izraelské invaze do pásma Gazy, vyznačoval se krátkodobým zpomalením tempa přírůstku o 10 % a vysokým tempem obnovení trendu o 21 % turistických příjezdů. Graf 14: Počet příchozích zahraničních turistů do Izraele, 2008–2012 3500

Počet turistů (tisíc)

3000

2803

2820

2886

2010

2011

2012

2569 2321

2500 2000 1500 1000 500 0 2008

2009

Rok Zdroj: Israel Central Bureau of Statistics: Tourism 2012; vlastní graf

Během izraelské invaze do Gazy na konci roku 2008, obvinění izraelského premiéra Olmerta z korupce a vítězství Benjamina Netanjuhua v izraelských volbách v únoru 2009, došlo k přerušení tajných jednání (Beinin a Hajjar, 2014). Navíc nový premiér 64

Netanjuhu odmítl dále spolupracovat na rozjednaných dohodách. Neschopnost zástupců palestinské a izraelské strany konfliktu se dohodnout na mírových podmínkách, zapříčinila poslední cyklus poklesu a obnovy v období 2008–2009. Jelikož po sérii cílených raketových útoků uskutečnila izraelská armáda invazi do pásma Gazy, jež se odrazila na poklesu turistických příjezdů v roce 2009. Nicméně se ukázalo, jak blahodárné účinky májí vládní zásahy na podporu cestovního ruchu. Projevily se na trvání krátkodobého cyklu poklesu s následným vysokým tempem růstu během zotavení v roce 2010, tempo přírůstku se zvýšilo o 21 % a příjezdy se vyšplhaly na rekordních 2,8 milionů zahraničních turistů. Izraelský premiér Natanjahu a ministr cestovního ruchu Misezhnikov odhalili některé

ambiciózní strategie, že hodlají v budoucích letech usilovat o navýšení počtu turistů minimálně k poměru počtu obyvatel Izraele, tedy k hranici 7 milionů. Proto oznámili úsilí zdvojnásobit výstavbu hotelů a zvýšit dotace podnikatelům, kteří pomohou vybudovat nové turistické atrakce, jen v roce 2010 schválilo ministerstvo cestovního ruchu dotaci 248 milionů USD na výstavbu hotelů. Mezi seznam prioritních oblastí pro výstavbu jsou určena místa spojená se zvláštním křesťanským významem [15]. Ministerstvo cestovního ruchu stanovilo jako prvním z kontrolních bodů na cestě k dosažení vytyčeného cíle rok 2015, který má ukázat, zda jsou aplikované strategie k naplnění výroků z roku 2010 dostatečně efektivní. Plány naznačují, že počet příchozích turistů by se měl pohybovat kolem hranice pěti milionů, avšak pro takové množství návštěvníků je třeba rozšířit dosavadní kapacitu o dalších 19 tisíc pokojů, aby dosáhla celkového počtu 65 tisíc pokojů. Plánované výstavby hotelů budou umístěny v okolí Jeruzaléma, Galilejského jezera, Tel Avivu, Eilatu a Mrtvého moře. Ovšem pouze výstavba není jediným předpokladem k dosažení takového navýšení turistů. Ministerstvo cestovního ruchu bude nadále usilovat o potlačení nálepky rizikové země z pohledu bezpečnosti, tudíž investuje úsilí a finanční prostředky také do marketingových

kampaní,

liberalizace

dopravní

politiky,

uskutečnění

dohod

s velkoobchodníky i leteckými společnostmi a odstranění administrativních překážek, aby upevnilo obraz Izraele jako turistické destinace. Pro angažování i soukromého sektoru garantuje vláda dotace na výstavbu hotelových projektů ve výši 20 % až 28 % dle lokalizace stavby a grant ve výši 10 % na podporu turistických atrakcí [7]. Pozitivní nálada trhu vydržela až do roku 2012, dokonce byl v listopadu schválen v naprosté většině požadavek pro přijetí Palestiny jako nečlenský pozorovatelský stát 65

OSN (Beinin a Hajjar, 2014). Ačkoli tento výsledek znamenal nepřímé uznání Palestinského státu, tak Izrael svůj postoj nezměnil, naopak nadále pokračuje v okupaci Západního břehu a pásma Gazy. Navzdory nevyřešeného konfliktu s téměř mizivými nadějemi k uzavření komplexní mírové dohody v rámci palestinsko-izraelského střetu zájmů a pravděpodobné eskalace násilí v průběhu budoucích let se teroristická aktivita v regionu minimalizovala.

8.3 Porovnání se sousedními státy Izraele Když porovnáme vývoj příchozích turistů do Izraele ve srovnání s odpovídajícími čísly z přilehlých arabských zemí zapojených přímo či nepřímo do konfliktu. Tak podle Mansfelda (1994) se rok po šestidenní válce navrátili příjezdy turistů do Izraele do původního stavu, zatímco okolní arabské země čelily pokračujícímu poklesu turistických příjezdů po další tři roky. Na druhou stranu Jomkipurová válka v roce 1973 přinesla růst cen ropy a následné zpomalení ekonomické aktivity v mnoha hlavních turistických zemích, zároveň způsobila pokles příchozích turistů do Izraele po dobu tří let, ačkoli neměla vliv na arabské země jako celek. Naopak arabské země si užívaly trvalý zájem jako turistické destinace, navzdory ropné krize, která způsobila zpomalení v mezinárodních turistických příjezdech po celém světě. Ke stejné situaci došlo během konfliktu Libanonu s Izraelem v roce 1982, zatímco došlo k poklesu příjezdů do Izraele, sousední arabské státy zaznamenaly trend obnovy. Pokud je Izrael porovnán s celkovým objemem příchozích turistů do zemí, které se účastní konfliktu, lze dojít k závěru, že ne každé snížení přílivu turistů v Izraeli se týká i okolních arabských států. Mansfeld (1994) zjistil, že během Jomkipurové války země zapojené do konfliktu (Egypt, Izrael a Sýrie) utrpěly relativní pokles v příjezdech turistů, zatímco Jordánsko, které se neúčastnilo této války, získalo o 5,3 % více turistů než předchozí rok. Toto zjištění napovídá, že země neaktivně účastnící se konfliktu, není považována turisty za potenciální hrozbu. Navíc mezi zeměmi, které se účastnily konfliktu, nastaly rozdíly v úrovni reakce příchozích turistů. Na jedné straně Egypt nebyl poškozen nějak výrazně, pouze o 1,1 %. Na druhé straně Izrael a Sýrie ztratili značné množství potenciálních turistů. Ztráta Izraele byla mírnější, kdežto rozložena do období 3 let, zatímco Sýrii se podařilo zotavit z větší ztráty do jednoho roku. Skutečnost, že pouze Izraeli trvalo tři roky se zotavit z účinků války, by měla být považována za velký problém vztahující se ke špatné pověsti země. Stejně tak válka mezi Izraelem a 66

Libanonem v roce 1982, kdy opět utrpěl největší ztráty v poklesu příchozích turistů Izrael. Žádný dopad na cestovní ruch sousedních arabských zemí nebyl nalezen ani v případě intifády, když povstali Palestinci na okupovaném Západním břehu a v pásmu Gazy. Zatímco vzestupný trend turistických příjezdů do Egypta, Jordánska a Sýrie zůstal nezměněn, v Izraeli vedla tato událost k poklesu příchozích turistů. Graf 15: Porovnání příchozích turistů se sousedními státy Izraele, 1995–2011 16000

Počet turistů (tisíc)

14000 12000 10000

Izrael

8000

Jordánsko

6000

Libanon Egypt

4000

Sýrie 2000 2011

2010

2009

2008

2007

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

0

Rok Zdroj: Index Mundi: International tourism; vlastní graf

V průběhu devadesátých let, po ukončení války v Perském zálivu a snahy USA stabilizovat situaci na Blízkém východě formou mírových jednání, nastal růst příjezdů cestovního ruchu v celém regionu. Zatímco v Izraeli se v listopadu 1995 odklonila křivka klesajícím směrem, s nejnižší bodem tohoto cyklu v roce 1998, v důsledku zesílení intenzity teroristických útoků v zemi a atentánu na izraelského premiéra Yitzhaka Rabina. V Jordánsku, Sýrii a Libanonu vydržel rostoucí trend až do konce devadesátých let, avšak podobné potíže zasáhly i Egypt v listopadu 1997, neboť cílený teroristický útok proti turistům zasáhl chrám Hotšepsut v Luxoru, který způsobil v zemi chaos a zavinil snížení příjezdů po dobu dvou let. Při vypuknutí druhé intifády v září 2000 se výrazně propadly příjezdy do Izraele, současně tak i do Jordánska a Egypta. Ačkoli v Jordánsku zpomalilo tempo přírůstku o 12 %, následující rok zaznamenalo růst 6 %. Stejně tak v Egyptě pokleslo tempo přírůstku o 15 %, se zotavením 13 % již v příštím roce. Zatímco Izrael poznamenala zdrcující ztráta 50 % zahraničních příjezdů s navazujícím poklesem 28 % i v dalším roce. Na příjezdy v Libanonu a Sýrii neměla 67

intifáda téměř žádný vliv, naopak si užívaly rostoucí trend. V červenci 2006, během invaze Izraele do Libanonu, reagovaly propadem výhradně trhy účastněných stran incidentu. Zatímco Izrael zaznamenal mírnější pokles příchozích turistů a zotavení již v příštím roce, tak Libanon utrpěl větší ztrátu dva po sobě jdoucí roky. V roce 2009, při invazi Izraele do okupovaných území Palestiny, zareagoval kromě Izraele i Egypt poklesem zahraničních turistů. Ačkoli obě země zaznamenaly už v následujícím roce proces zotavení, tak v případě Izraele byl propad mnohem výraznější než v případě Egypta. Porovnání počtu zahraničních turistů se sousedními státy prokázalo, že nedocházelo k přelití účinku na přilehlé země neúčastnící se konfliktu. Dokonce i v případě přímé účasti na konfliktu se přilehlé státy většinou dokázaly výrazně lépe vyrovnat s vypuknutými krizemi. Vysvětlením může být velký podíl turistů pocházejících z arabských zemí, kteří navštěvují přilehlé státy, jelikož jsou součástí regionu a dokáží posoudit riziko na základě reálných zkušeností. Naneštěstí z důvodu špatné dostupnosti dat nemohla býti tato analýza podrobněji zkoumána.

8.4 Shrnutí Cykly válek, terorismu a míru učinily izraelský cestovní ruch velice křehký, kdy během historického vývoje procházel množstvím cyklů poklesu a zotavení. Přičemž rozsah negativních účinků na odvětví cestovního ruchu stimulovala role médií a aplikované strategie vlády. Do značné míry se na vlivu podílel jedinečný potenciál země, který očividně napomáhal relativně rychlému tempu zotavení v reakci na předcházející krize. Především v prvních třech desetiletích od vzniku státu Izrael, jelikož se musel vypořádat s krátkodobými i dlouhodobými válkami. V tomto období je nezbytné zdůraznit konflikt nazvaný Jomkipurová válka, který lze považovat za nejkritičtější okamžik, jelikož způsobil bolestivou krizi po dobu tří let, která destabilizovala místní ekonomiku včetně odvětví cestovního ruchu a přidělila zemi nálepku vysoce rizikové destinace. Přestože v posledních třech desetiletích izraelský cestovní ruch vzkvétal, tak válečné konflikty nahradila kromě mírového procesu také četná teroristická aktivita a občanské nepokoje (první a druhá intifáda). Ačkoli se zdálo, že má vláda situaci pod kontrolou, jenže teroristická aktivita způsobila poměrně významné poklesy příchozích turistů. Vzhledem k tomu, že turisté nebyli hlavním cílem teroristických útoků, zřejmě zabránilo hlubokým propadům. Nicméně jejich četnost, zejména od poloviny devadesátých let, se 68

odrazila v trvání klesajícího trendu, kdy trh stagnoval po dobu tří let. Co se týče občanských nepokojů, jejich dopad na zemi je velice specifický. Jelikož snahou povstalců je upozornit na podmínky v okupovaných územích prostřednictvím médií. Přičemž média za účelem větší sledovanosti často zveličují odehrávající se demonstrace, a dochází tak k nesrovnalosti mezi skutečnou a vnímanou situací v destinaci. Avšak na rozdíl od první intifády, ta druhá se vyznačovala vyšší úrovní násilí, když se vláda neostýchala použít na potlačení nepokojů nejmodernější bojové technologie. Sečteno a podtrženo, Izrael se potýkal s historicky nejhlubším poklesem turistických příjezdů. Soukromý a veřejný sektor je v neustálém boji k potlačování škodlivých účinků konfliktu a k podpoře růstu. Během většiny z předchozích poklesů reagovaly oba sektory vytvořením marketingových kampaní zaměřených na různé segmenty trhu nebo poskytnutím slevy potencionálním turistům. Avšak po mnoho let vláda investovala velice omezené a neodpovídající finanční prostředky na podporu rozvoje cestovního ruchu, protože se spoléhala na segment židovské populace, a také díky náchylnosti k časté přítomnosti konfliktů, při jejichž vypuknutí reagovala s prodlením, neefektivně nebo vůbec. Specifickým znakem vlády bylo podcenění učinit opatření k prevenci budoucí krize, přestože plánování a přijetí strategie krizového řízení mohou výrazně zmírnit dopady krize a zrychlit čas zotavení. Odvětví cestovního ruchu by mělo lépe koordinovat své úsilí o vytvoření plánů pro bezprostřední reakci na krize, stejně jako přípravu dlouhodobého marketingu, rozvoje a investic. Situaci zhoršovala rovněž mizivá iniciativa v boji proti negativnímu vnímání země, kde zvítězil obraz vytvořený v médiích. Izrael je vnímán jako nebezpečná destinace, tudíž přitahuje omezené množství turistů, bez ohledu na to, zda nabízí jedinečné historické, přírodní a náboženské atraktivity pro turisty. Proto Izrael zatím nedosáhl úrovně příchozích zahraničních turistů, jež umožnuje jeho unikátní potenciál. Což potvrzují i výroky, z mezinárodní konference cestovního ruchu konané v roce 2011, premiéra Natanjuhua: „Izrael by měl mít více turistů než obyvatel. Místo toho, aby byl poměr dva ku jedné,

hodláme přilákat dostatečné množství turistů, aby poměr činil jedna ku jedné.“ [15]. Ačkoli se očekává růst příchozích turistů v příštím desetiletí, neexistuje téměř žádná záruka, že tyto předpoklady budou splněny, jelikož nelze odhadnout možný výskyt a intenzitu bezpečnostní krize.

69

Závěr Cílem práce bylo zhodnotit vliv palestinsko-izraelského konfliktu na příjezdový cestovní ruch, zároveň přitom byly stanoveny i tři hypotézy. Hlavní hypotéza H0 předpokládala, že v období 1967–2012 je trend vývoje příchozích turistů kolísavý, navzdory unikátního potenciálu Izraele. Přičemž byla testována na základě statistických údajů o příjezdech turistů zobrazených pomocí spojnicového grafu, který opravdu vykreslil trend příchozích turistů jako kolísavý, jehož projevem jsou nepravidelné cykly poklesu a následného zotavení. Na základě tohoto ověření byla hypotéza H0 potvrzena. Navazující hypotéza H1 předpokládala, že výskyt incidentů výrazně snižuje zájem turistů navštívit Izrael, a dochází tak k poklesu tempa růstu příjezdů. Tato hypotéza byla testována při analýze průběhu trendu příchozích turistů v reakci na vývoj palestinskoizraelského konfliktu. Analýza bezvýhradně odhalila, že byl každý projev klesajícího trendu zapříčiněn v důsledku přítomnosti incidentů. Ať už se jednalo o válečné konflikty, terorismus nebo občanské nepokoje. Pokaždé incidenty způsobily znatelný pokles tempa růstu, tudíž byla hypotéza H1 taktéž potvrzena. Poslední z vytyčených hypotéz H2 očekávala, že odezva a efektivita opatření vlády a soukromého sektoru ovlivňuje účinek incidentů. Tato hypotéza byla ověřována obdobně jako H1, na základě průběhu trendu příchozích turistů v reakci na vývoj konfliktu, avšak nyní posudek zahrnoval i účinek opatření vlády a soukromého sektoru. Analýza odhalila kolísavý trend příjezdů, jehož projevem jsou nepravidelné cykly poklesu a následného zotavení v důsledku politické a bezpečnostní nestability, v mnoha případech umocňovány vytvořeným obrazem prostřednictvím médií. Přičemž trvání období poklesu se odvíjelo od intenzity bezpečnostní situace a účinnosti zásahu formou aplikovaných opatření při souhře soukromého s veřejným sektorem, kdy efektivita intervence byla závislá na kvalitě provedené analýzy trhu a stupni odezvy uplatněných řešení. Doba zotavení podléhala výskytu a frekvenci bezpečnostních situací, účinnosti užitých strategií při integrovaném přístupu vlády a soukromého sektoru, množství vynaložených investic do rozvoje cestovního ruchu a marketingových kampaní, proto byla na základě těchto zjištění potvrzena i poslední hypotéza H2. Práce byla vypracována s úmyslem přiblížit problematiku palestinsko-izraelského střetu zájmů ve vztahu k cestovnímu ruchu, poněvadž se v posledních desetiletích hojně setkáváme s moderní formou terorismu a řadou občanských nepokojů, které mají 70

značně negativní účinky na vnímání turistů při výběru destinace, proto trpí poškozená destinace hlubokým poklesem příjezdů a z toho vyplývajících ekonomických důsledků pro celý region. Avšak tento extrémní případ v podání Izraele ukázal, že i přes neustálé hrozby potenciálních incidentů, lze dosáhnout rozvoje cestovního ruchu, pokud destinace nabízí jedinečnou nabídku na trhu a aplikuje zmíněné strategie k potlačení negativní image destinace. Vytvořené při nepřímé souhře zájmů jednak činitelů bezpečnostní krize (teroristické organizace, frustrovaní obyvatelé), a jednak formou hromadných sdělovacích prostředků. Přičemž se práce nesnaží nalézt řešení, ale výhradně analyzovat danou destinaci a zhodnotit působící faktory, což může být aplikováno v dalších podrobnějších výzkumech této problematiky, a vést k vytvoření efektivnějších zásad a operativních pokynů, které mohou výrazně zmírnit cykly poklesu a zotavení, popřípadě zvýšit tempo růstu po odeznění účinku bezpečnostní krize.

71

Seznam použité literatury Monografie ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Brno: Centrum strategických studií, 2005, 305 s. ISBN 80-903-33397. GILBERT, Martin. Izrael: dějiny. 1. vyd. Praha: BB art, 2002, 668 s. ISBN 80-7257740-9. GÚČIK, Marian. Cestovný ruch: úvod do štúdia. 1. vyd. Banská Bystrica: Dali-BB, 2010, 307 s. Knižnica cestovného ruchu, 15. ISBN 978-808-9090-808. INDROVÁ, Jarmila. Cestovní ruch: (základy). vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2007, 119 s. ISBN 978-80-245-1252-5. KRUPP, Michael. Dějiny státu Izrael: od založení do dneška, 1948–2013. vyd. 1. Překlad Ruth J Weiniger. Praha: Vyšehrad, 2013, 207 s. Moderní dějiny (Vyšehrad). ISBN 978-807-4292-958. LEA, John P.: Tourism and development in the Third World. New York: Routledge, 1988, 88 p. ISBN 04-150-0671-6. MANSFELD, Yoel, PIZAM, Abraham. Tourism, security and safety: from theory to practice. 1st ed. Burlington, Mass: Elsevier Butterworth-Heinemann, 2006. ISBN 978075-0678-988. RITCHIE, Brent, et al. World travel and tourism review. Wallingford, UK: CAB International, 1991. ISBN 978-085-1987-118. SACHAR, Howard Morley. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Překlad Ervín Hrych, Helena Hrychová. Praha: Regia, 1999, 767 s. ISBN 80-902-4844-6. Odborné články AVRAHAM, E. Crisis Communication, Image Restoration, and Battling Stereotypes of Terror and Wars: Media Strategies for Attracting Tourism to Middle Eastern Countries. American Behavioral Scientist [online]. 2013-08-13, vol. 57, issue 9, s. 1350-1367 [cit. 72

DOI:

2014-04-17].

10.1177/0002764213487733.

Dostupné

z:

. BEININ, Joel a Lisa HAJJAR. Primer on Palestine, Israel and the Arab-Israeli Conflict. In: Middle East Research and Information Project [online]. 2014 [cit. 2014-04-03]. Dostupné

z:


Israel%28MERIP_February2014%29final.pdf>. BEIRMAN, D. Marketing of tourism destinations during a prolonged crisis: Israel and the Middle East. Journal Of Vacation Marketing [online]. 2002-04-01, vol. 8, issue 2, s. 167-176 [cit. 2014-04-17]. DOI: 10.1177/135676670200800206. Dostupné z: . HALL, Michael: Tourism issues, agenda setting and the media. Review of Tourism Research [online]. 2003, vol. 1, issue. 3, s. 42–45 [cit. 2014-04-17]. Dostupné z: . LIEBES, T. a Z. KAMPF. Routinizing Terror: Media Coverage and Public Practices in Israel, 2000-2005. The Harvard International Journal of Press/Politics [online]. 200701-01,

vol.

12,

issue

10.1177/1081180X06297120.

1,

s.

108-116

[cit.

2014-04-17].

Dostupné

DOI: z:

. MANSFELD, Yoel. The middle east conflict and tourism to Israel, 1967–90. Middle Eastern Studies [online]. 1994, vol. 30, issue 3, s. 646-667 [cit. 2014-04-17]. DOI: 10.1080/00263209408701016.

Dostupné

z:

. MANSFELD, Y. Cycles of War, Terror, and Peace: Determinants and Management of Crisis and Recovery of the Israeli Tourism Industry. Journal of Travel Research [online]. 1999-08-01, vol. 38, issue 1, s. 30-36 [cit. 2014-04-17]. DOI: 10.1177/004728759903800107.

Dostupné

z:

. SONMEZ, S. F., Y. APOSTOLOPOULOS a P. TARLOW. Tourism in Crisis: Managing the Effects of Terrorism. Journal of Travel Research [online]. 1999-08-01, vol. 38, issue 1, s. 13-18 [cit. 2014-04-17]. DOI: 10.1177/004728759903800104. Dostupné z: . 73

STOCK, Robert: Political and social contributions of international tourism to the development of Israel. Annals of Tourism Research [online]. 1977, vol. 5, issue. 1, s. 30–42

[cit.

2014-04-17].

Dostupné

z:

. Dokumenty [1] Tourism 2011. In: The Central Bureau of Statistics, Israel [online]. 2012 [cit. 2014Dostupné

03-06].

z:

. [2] Tourism 2012. In: The Central Bureau of Statistics, Israel [online]. 2013 [cit. 2014Dostupné

03-06].

z:

. [3] Tourism in Israel 1990–2011. In: The Central Bureau of Statistics, Israel [online]. 2012

[cit.

2014-03-06].

Dostupné

z:

. [4] Tourism in Israel 2000–2012. In: The Central Bureau of Statistics, Israel [online]. 2013

[cit.

2014-03-06].

Dostupné

z:

. [5] Tourism Highlights 2013. In: World Tourism Organization [online]. 2013 [cit. 2014Dostupné

03-06].

z:

. [6] Travel & Tourism Economic Impact 2013. In: World Travel & Tourism Council [online].

2013

[cit.

2014-03-06].

Dostupné

z:

. [7] Tourism investment in Israel. In: Israel Ministry of Tourism [online]. 2012 [cit. 2014-03-25]. Dostupné z: .

74

[8] Ruppin yearbook on immigration, 2012. In: Ruppin Academic Center [online]. 2012 [cit.

Dostupné

2014-03-21].

z:

. [9] World Jewish Population, 2012. In: Berman Jewish DataBank [online]. 2012 [cit. Dostupné

2014-03-06].

z:

. Internetové zdroje [10] Annual Summary 2013. In: Israel Security Agency [online]. 2013 [cit. 2014-03-20]. Dostupné

z:

. [11] Egypt – International tourism: International tourism, number of arrivals. In: Index mundi

[online].

2011

[cit.

2014-03-09].

Dostupné

z:

. [12] Israel – International tourism: International tourism, number of arrivals. In: Index mundi

[online].

2011

[cit.

2014-03-09].

Dostupné

z:

. [13] Izrael: Specifika, bezpečnostní situace, doporučení turistům. Ministerstvo zahraničí věcí

ČR

[online].

2013

[cit.

2014-03-04].

Dostupné

z:

. [14] Izrael: Vnitropolitická charakteristika. Ministerstvo zahraničí věcí ČR [online]. 2013

[cit.

2014-03–04].

Dostupné

z:

. [15] Israel pours money into hotel industry as tourism climbs. In: ISRAEL21c [online]. 2011 [cit. 2014-03-19]. Dostupné z: .

75

[16] Population, by population group. Statistical Abstract of Israel 2013 [online]. 2013 [cit.

Dostupné

2014-03-04].

z:

. [17] Jordan – International tourism: International tourism, number of arrivals. In: Index mundi

[online].

2011

[cit.

2014-03-09].

Dostupné

z:

. [18] Lebanon – International tourism: International tourism, number of arrivals. In: Index

mundi

[online].

2011

[cit.

2014-03-09].

Dostupné

z:

. [19] LEVIT, Stefanie. Honors College Theses. Israel's Tourism Industry: Recovering from Crises and Generating Growth [online]. New York, 2008 [cit. 2014-03-30]. Dostupné z: . [20] Syrian Arab Republic – International tourism: International tourism, number of arrivals.

In:

Index

mundi

[online].

2011

[cit.

2014-03-09].

Dostupné

z:

. [21] Sumarizující fakta ke každému náboženství. In: Metodický portál RVP [online]. 2008

[cit.

2014-03-10].

Dostupné

z:


content/upload/prilohy/2193/strukturovane_vyukove_texty_sumarizujici_fakta_ke_kazd emu_nabozenstvi_judaismus_krestanstvi_islam_hinduismus_buddhismus_a_prirodni_n abozenstvi.pdf>. [22] Izrael. In: Židovský tiskový a informační servis [online]. 2011 [cit. 2014-04-16]. Dostupné

z:


prechodny-plan-palest>.

76

Seznam příloh Příloha 1: Tabulka počtu příchozích turistů do Izraele, 1965-2012 ............................... 78 Příloha 2: Tabulka podílu CR na ekonomických ukazatelích v Izraeli, 1995–2012 ...... 79 Příloha 3: Graf příjmů z turistů v Izraeli, 1995–2012..................................................... 80 Příloha 4: Graf počtu usmrcených osob v důsledku terorismu v Izraeli, 2000–2013 ..... 80 Příloha 5: Mapa Izraele a okupovaných území, 2012 ..................................................... 81 Příloha 6: Mapa izraelských osad na Západním břehu Jordánu, 1995–2011 ................. 82

77

Přílohy Příloha 1: Tabulka počtu příchozích turistů do Izraele, 1965-2012 Rok 1965 1966 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988

Počet turistů (tisíc) 260 290 269 404 385 419 618 680 603 570 559 733 894 959 1 009 1 066 1 040 899 1 043 1 095 1 264 1 102 1 379 1 170

Tempo přírůstku (%) 13 12 -7 50 -5 9 47 10 -11 -5 -2 31 22 7 5 6 -2 -14 16 5 15 -13 25 -15

Rok 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012

Počet turistů (tisíc) 1 257 1 132 951 1 510 1 656 1 839 2 216 2 101 2 010 1 942 2 312 2 417 1 196 862 1 063 1 506 1 903 1 825 2 063 2 569 2 321 2 803 2 820 2 886

Tempo přírůstku (%) 7 -10 -16 59 10 11 21 -5 -4 -3 19 5 -51 -28 23 42 26 -4 13 25 -10 21 1 2

Zdroj: Israel Central Bureau of Statistics: Tourism 2012; vlastní tabulka

78

Příloha 2: Tabulka podílu CR na ekonomických ukazatelích v Izraeli, 1995–2012

Rok

Podíl k HDP (%) Přímý

1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012

Celkový

2,8 2,9 2,6 2,3 2,5 2,6 2,6 2,6 2,5 2,6 2,6 3,1 2,8 2,2 2,2 2,2 2,2 2,4 2,4 2,3 2,3 2,2 2,3 2,2 2,2

8,4 8,6 8,4 7,5 7,7 8,2 8,1 8,7 8,6 9,0 8,3 9,3 9,8 7,6 7,4 7,5 7,5 7,8 8,0 7,7 7,9 7,5 7,5 7,4 7,5

Podíl na zaměstnanosti (%) Přímý Celkový 2,9 3,0 2,7 2,4 2,7 2,8 2,8 2,8 2,7 2,8 2,8 3,3 3,1 2,4 2,4 2,3 2,4 2,6 2,6 2,6 2,6 2,5 2,6 2,5 2,5

8,4 8,6 8,3 7,5 7,7 8,2 8,1 8,8 8,7 9,1 8,4 9,4 9,9 7,6 7,4 7,5 7,6 8,0 8,2 7,9 8,2 7,7 7,9 7,8 7,9

Podíl na investicích (%) 1,7 3,5 4,5 3,4 3,2 3,3 4,0 4,3 5,0 5,2 5,8 7,1 7,1 6,9 5,4 4,8 4,2 4,1 4,8 5,6 5,0 4,6 4,1 4,2 4,2

Podíl na exportu (%) 10,6 10,8 9,5 9,4 11,3 12,0 11,6 12,6 11,7 11,7 10,8 12,6 9,8 7,0 6,1 5,6 5,5 5,9 6,0 6,1 6,6 7,3 7,1 6,5 6,6

Zdroj: WTTC, vlastní tabulka

79

Příloha 3: Graf příjmů z turistů v Izraeli, 1995–2012 5

4,4

4,5

Příjmy (mld. $)

4 3,5 3

3,7 3,8

3,5

3,3

3,1 2,7 2,6 2,7

2,5

2,7 2,4 2,0 1,9

2

1,5

1,4

1,5

0,9

1

2,2

1,1

0,5 2012

2011

2010

2009

2008

2007

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

0

Rok Zdroj: CBS; zpracováno podle Tourism in Israel 1990–2011

Příloha 4: Graf počtu usmrcených osob v důsledku terorismu v Izraeli, 2000–2013 500

452

450 400 Počet úmrtí

350 300 250

207

208

200 150 100 50

117 44

56

30

13

36

15

11

22

10

6

0 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 Rok Zdroj: Israel Security Agency: Annual summary 2013; vlastní graf

80

Příloha 5: Mapa Izraele a okupovaných území, 2012

Zdroj: Židovský tiskový a informační servis

81

Příloha 6: Mapa izraelských osad na Západním břehu Jordánu, 1995–2011

Zdroj: MERIP: Primer on Palestine, Israel and the Arab-Israeli Conflict

82