MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy
Vliv národní identity Slovinska na formování zahraničně-politického postoje k EU a státům západního Balkánu Bakalářská práce
Nikola Klementová
Vedoucí práce: PhDr. Michal Kořan, Ph.D. UČO:
219770
Obor:
MVZ-SOC
Imatrikulační ročník: 2006 Brno, 2010
Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a zdrojů.
V Brně, 3. května 2010 Nikola Klementová
2
Děkuji PhDr. Michalovi Kořanovi, Ph.D. za vedení mé práce a za odborné připomínky a rady, které mi poskytl. Zároveň bych chtěla poděkovat své rodině za podporu při psaní práce a dosavadním studiu.
3
Obsah:
1. Úvod.......................................................................................................................... 5 2. Teoretický rámec..................................................................................................... 7 2.1 Národní identita v mezinárodních vztazích....................................................7 2.2 Konceptualizace a operacionalizace pojmů.....................................................9 3. Vývoj národní identity a slovinské státnosti ....................................................... 13 4. První období 1991-1999 ........................................................................................ 15 4.1 Návrat do Evropy ........................................................................................... 16 4.2 Slovinsko jako součást střední Evropy ......................................................... 19 4.3 Únik z Balkánu................................................................................................ 20 5. Druhé období 1999-2008 ....................................................................................... 23 5.1 Cesta k Evropské unii......................................................................................24 5.2 Slovinsko mezi západním Balkánem a EU ................................................... 27 5.3 Předsednictví EU ............................................................................................ 29 5. Závěr....................................................................................................................... 31 6. Seznam zkratek .................................................................................................... 34 7. Použité zdroje ........................................................................................................ 35
4
1. Úvod Tato práce se bude zabývat postojem Slovinska k Evropské Unii a státům Západního Balkánu. Jako determinant tohoto postoje však nebudou posuzovány mocenské a materiální zájmy politických aktérů, ale národní identita. Práce vychází z konstruktivistického hlediska, které celkově klade větší důraz na roli idejí, které ve společnosti převládají, určují její normy a politickou praxi a jsou základním stavebním materiálem identity společnosti. Výzkumnou otázkou práce je: Měla vliv národní identita Slovinska na formování zahraničně-politického postoje ke státům západního Balkánu a k Evropské unii? Dále nás bude zajímat jak se tento postoj měnil, zda se vůbec měnil, od vzniku státu v rámci postupné integrace do evropských struktur. Práce je rozdělena do několika kapitol a podkapitol. První oddíl bude věnován teoretickému rámci práce, ve kterém bude nastíněn koncept národní identity v mezinárodních vztazích a úskalí jeho zkoumání, dále zde dojde k operacionalizaci a konceptualizaci pojmů důležitých pro účel této práce. Teoretický rámec pak bude aplikován na národní identitu a zahraniční politiku republiky Slovinsko. Práce je zaměřena zejména na specifickou, hraniční pozici Slovinska mezi balkánské země a země Evropské unie. Bude proto blíže analyzován vztah Slovinska k oběma regionům. Při zkoumání vlivu národní identity se nejprve zaměříme na její utváření v nově vznikajícím slovinském státu, což bude důležité pro zbytek analýzy. Stručně bude shrnut proces a důvody slovinského oddělení od federace. Samotná analýza bude provedena v časovém rozpětí od roku 1991 do 2008, přičemž toto období bude rozděleno zhruba na dvě desetiletí v rámci fungování státu. V závěru budou obě tyto období porovnána v závislosti na zkoumaném tématu. Každé období
bude nejprve stručně popsáno z hlediska zahraničně
politické koncepce, zvlášť pak bude rozebrán postoj Slovinska k Balkánu a Evropské Unii. V rámci prvního období bude ještě vymezena podkapitola zaměřující se na region střední Evropy, za jehož součást se Slovinsko považuje. V druhém období pak bude věnována zvláštní pozornost slovinskému předsednictví. První období od roku 1991 po rok 1999 je charakteristické zejména budováním národní identity Slovinska jako suverénního státu, postupným upevňováním pozice státu na mezinárodní scéně a formulováním hlavních státních priorit. V tomto období eskaluje krize na Balkáně a současně se zintensivňují integrační jednání v rámci Evropy s novými státy. V druhém období od roku 1999 po rok 2008 nastává určitá bilance a zhodnocení dosavadní zahraniční politiky země a formuje se nová strategie dalšího směřování státu. Za pomoci mezinárodního společenství probíhá proces stabilizace
5
situace na Balkáně, jehož je Slovinsko součástí. Toto období je také charakteristické plněním evropských kritérií (což započalo již v období předchozím) a dokončením integračního procesu, kdy se Slovinsko v roce 2004 stává plnoprávným členem Evropské Unie. Slovinsko upevňuje svou pozici na mezinárodním poli a snaží se hrát aktivní roli v rámci evropských struktur i vůči regionu západního Balkánu. V roce 2008 Slovinsko předsedá EU a určuje priority svého předsednictví.
6
2. Teoretický rámec
2.1 Národní identita v mezinárodních vztazích
Národní identita je jednou z kolektivních sociálních identit. Samotný koncept národní identity je velice roztříštěný. Vzhledem k upřednostněné dimenzi národní identity se mohou lišit jednotlivé definice autorů zabývajících se touto tématikou (Anderson, Erikson, Gellner, Giddens, Haller a další). Pro účely mé bakalářské práce bude důležitá zejména politicko-systémová dimenze národní identity. V této rovině je občanská společnost chápána jako národ, který je soustředěn ve státě. V současném světě převládají národní státy, tedy suverénní geopolitické entity, na jejichž území je dominantní většinou jeden národ. Moderní, národní stát je souborem institucí umožňujících vládnutí na určitém ohraničeném území. Národní identita je síla, která udržuje soudržnost národního státu jako celku. Pro svou stabilitu stát potřebuje, aby politická komunita, která v něm existuje, sdílela určité společné hodnoty, byla kulturně homogenní a v jejím rámci probíhala komunikace, což zajišťuje právě národní identita. Národní identita je tedy nutná k dosahování politických cílů. (Vlachová, Řeháková 2004) Dle Ernesta Gellnera národní identita spolu s ekonomickým ziskem v moderních společnostech představuje hlavní princip politické legitimity. (Gellner 2003: 41) Tématikou univerzálnosti národní identity se zabývá i Anthony D. Smith: Pokud je některý fenomén čistě globální je jím právě národ a národní identita. Dle Smitha je ze všech kolektivních identit, které lidé dnes sdílí, pravděpodobně nejvíce inklusivní právě společná národní identita. (Smith 1991: 143) Jakákoliv kolektivní identita je obecně souhrnem kulturních proměnných, přičemž každému členu dané společnosti je zakódována příslušnost k určité etnické skupině, která se v průběhu dlouhého (a často velmi komplikovaného) procesu národních států mění v národní identitu.1 (Fiala 2007: 207) Vliv národní identity je silný především díky své všudypřítomnosti. I přes svou všudypřítomnost a globálnost však stále panuje nejednotnost v definici národní identity, co přesně národní identita je a co obsahuje. Dle Guibernaua se národní identita sama o sobě skládá z pěti dimenzí- psychologické, kulturní, historické, teritoriální a politické. (Guibernau 2007: 9-32) Dle Anthonyho Smitha je národní typ identity většinou kombinován s ostatními typy identit jako jsou náboženská identita, etnická příslušnost, třída či ideologický typ identity. Bezesporu je tedy národní identita multidimenzionální koncept, což
1
Zpravidla čím byla cesta k polické nezávislosti komplikovanější, tím více občané lpí na své národní identitě
7
dále znesnadňuje jeho uchopitelnost. Velice zeširoka lze národní identitu definovat jako pozitivní vztah jedince k jeho vlastnímu národu (Vlachová, Řeháková 2004) Za národ zde budeme považovat určité pojmenované společenství lidí sdílející historické území, společné mýty a historickou paměť, společnou veřejnou kulturu, hospodářství a ekonomiku a společná práva i povinnosti pro všechny členy daného společenství. (Smith 1991: 14). Národní identita je pak vědomí určité spřízněnosti s ostatními členy národa skrz stejné vzpomínky a ideje, které nás na druhou stranu odlišují od členů jiných národů. Studium vlivů kulturních rozdílů a národních identit ovlivňující chování aktérů bylo a stále je převážně doménou sociálních studií, na pole mezinárodních vztahů bylo přeneseno poměrně nedávno. Ve své práci se zaměřím na národní identitu
z pohledu sociálního
2
konstruktivismu v mezinárodních vztazích. Právě sociální konstruktivismus zkoumá normy, vzorce chování a sdílené ideje, které utvářejí a proměňují identitu aktérů mezinárodních vztahů a vzájemné interakce těchto aktérů. (Kratochvíl 2008: 177 ) Chování aktérů (zde států) je nutné zkoumat v určitém sociálním kontextu a nikoliv izolovaně, aktéry nelze analyzovat, aniž bychom prozkoumali prostředí, které je utváří. Klíčovým zkoumaným vztahem je pak aktér-struktura. Tento vztah je vzájemně konsistentní, kdy aktéři jsou touto strukturou utvářeni, ale současně ji zpětně přetvářejí. Valerie Hudson podotýká, že během Studené války byl vliv národní identity a kultury na zahraniční politické rozhodování přehlížen a většina analýz se věnovala bipolárnímu rozložení vlivu ve světě společně s koncepcí rovnováhy moci. V multipolárního systému není možné nadále tento vliv přehlížet (Hudson 2007: 103) Subjektivní a intersubjektivní přesvědčení aktérů-států (včetně jejich národních zájmů, identit a specifických kultur), existující normy a vliv (mezinárodních a vnitrostátních) struktur je v dnešní době důležitou příčinou v procesu utváření a příjímání politických rozhodnutí, které se děje v určitém prostředí, proto má mnohdy národní identita nezanedbatelný vliv na domácí motivace a imperativy daného státu. (Fiala 2007: 178) Jednoduše nemůžeme ignorovat politické zázemí politických vůdců získané v průběhu socializace v daném kulturním prostředí. Tato kulturní socializace ovlivněná národní historií (legendy a mýty, národními hrdinové, historické křivdy a pradávní nepřátelé...) jistým způsobem formují vidění světa a systém politických názorů a přesvědčení. Dle slov Valerie Hudson vidíme, věříme a doufáme v to, co nám náš horizont (naše kulturní prostředí) v daném momentě dovoluje vidět, věřit a v co doufat. (Hudson 2007:
2
Základní tezí sociálního konstruktivismu je, že sociální realita je intersubjektivně konstruována, tzn. je vytvářena ve vzájemných sociálních interakcích, vše je poté nahlíženo z tohoto diskurzu
8
111) Naše kulturní prostředí, a celkově i národní identita, není ovšem pevně dané, nejde o permanentní úhel pohledu a v průběhu dějin se proměňují (většinou se jedná o produkt určité dějinné etapy)3 Zvláštní pozornost zde tedy bude věnována konexi národní identity se zahraničně politickým jednáním, i když vzhledem ke své neuchopitelnosti je obtížně vliv národní identity v zahraniční politice zachytit a analyzovat.4 Navíc v konečném důsledku v politických rozhodnutí je sloučeno více faktorů. Bohužel zkoumání národní identity a jejího vlivu na mezinárodním poli pak obvykle, vzhledem k výše zmíněným obtížím, trpí teoretickými i metodologickými
nedostatky a bývá proto často kritizováno. Vertzberger vše shrnuje
následovně: je extrémně obtížné pozitivně dokázat příčinné souvislosti, ať už
přímé či
nepřímé, mezi sociálně-kulturním proměnnými a mezinárodně politickém jednáním. Obtíže při přímém pozorování sociálně kulturních efektů, ovšem nedokazují opak,a to že sociálně kulturní vlivy neexistující či jsou minoritní. Věřím, že tyto vlivy jsou důležité i přesto, že nejsou vždy přímo pozorovatelné (Vertzberger 1990: 261 in Hudson 2007: 112.) Nicméně výzkumníci v oblasti mezinárodních vztahů ve stále větší míře přijímají dvě zásady konstruktivismu: 1) že struktury lidského společenství jsou určovány sdílenými idejemi a nikoliv jen materiálními silami a 2) že identity a zájmy internacionálních aktérů jsou utvářeny těmito sdílenými idejemi, a nikoli dány přirozeností (Senft 1999: 1 in Kratochvíl 2008:180) Nelze samozřejmě považovat národní identitu za jediný či hlavní determinant zahraniční politiky, většinou totiž koexistuje s ostatními faktory, ale musíme mít na paměti, že ne vždy se aktéři rozhodují nezaujatě a čistě racionálně jak předpokládá realismus.
1.2 Konceptualizace a operacionalizace pojmů
Národní identita je úzce spjata s konceptem suverenity a státnosti. Stát je suverénní pokud dokáže zastávat národní zájmy země. Dle Alexandra Wendta je obsah i význam moci a zájmů „vytvářen myšlenkami a kulturou.“ Národní zájem je pak v tomto pojetí produktem sdílených idejí, národní identity a sociálních interakcí, jež probíhají v určitém kulturním a politickém kontextu. Nejedná se o statickou kategorii, nýbrž o flexibilní koncepci, která 3
na druhou stranu je národní identita poměrně stabilní, rezistentní k náhlým změnám, proto určitá proměna v chápaní národní identity je většinou pozvolná, v dlouhodobějším časovém horizontu a jen skrz výrazné dějinné události 4 Častým zvykem je , jak tvrdí Lucian Pye, že se kultura stala většinou posledním možným vysvětlením, vše co nemůže být vysvětleno skrz jiné existující teorie v mezinárodních vztazích bývá připisováno „kulturním odlišnostem“
9
reaguje na měnící se sociální podmínky a posuny v charakteru a významu národní identity (Kratochvíl 2008: 226)
Zde je nutné si uvědomit, že národní identita je sociálním
konstruktem a je do jisté míry vždy fiktivní. Z tohoto důvodu identita může být (a je) politicky formována. Každá politika se tudíž snaží identitu, jež má pro ni konstitutivní význam zne/užívat a příležitostně vznášet vůči voličům požadavek identity. (Müller 2008: 107) Pro účely našeho výzkumu budou úvahy o národní identitě operacionalizovány jako sociální interakce mezi vlastním národem a „těmi ostatními“ („self“ x
„other“).
Předpokládáme rozlišení úrovně podobnosti či stejnosti se členy skupiny v kontrastu k cizosti a rozdílnosti vůči všem „ostatním.“ Jinak řečeno, zaměříme se na proces vytváření pocitu odlišnosti a výjimečnosti vůči druhým, kdy stejným způsobem je na určité úrovni vytvářen také pocit rovnosti členů komunity, který je zásadní pro fungování solidarity. Pro narýsování a ustavení hranic mezi in-group („my“) a out-group („oni“) jsou potřebné jisté symbolické kódy, které vůbec umožní jakoukoliv interpretaci světa. Můžeme také odkazovat na tuto logiku z dialektiky inkluze (zařazení) vs. exkluze (vyloučení). Soudržnost vnitřní skupiny je zachována skrz politickou projekci všech negativních faktorů na „ostatní“, kolektivní identita totiž inklinuje být "agresivnější ven a represivní směrem dovnitř." (Šabič 2002: 71) Navíc definování tzv. „ostatních“ je ontologicky i epistemologicky nutné k uvědomění si sebe samých, což platí i pro logiku národní identity. Existuje několik úrovní vztahu k „ostatním“, a to jak proces vymezení se vůči ostatním, tak proces asimilace či integrace. V našem případě budeme sledovat proces vymezení se vůči Balkánu a naopak snahy integrace k Evropě skrz zahraniční politiku. V analýze se budou prolínat dva procesy. První proces se nazývá „in-out proces“ a jedná se o samotný proces budování národní identity na území státu (sdílené normy a hodnoty) v rámci domácího kontextu. Druhým procesem je „outside- in“ proces, kdy vztah mezi státem a mezinárodní organizací (v tomto případě EU) ovlivňuje budování národní identity uvnitř státu. Evropská integrace má silný transformační vliv na systém evropských států a jejich konstituční jednotky, a proto lze předpokládat , že v průběhu tohoto procesu dochází ke změnám identity států a jejich zájmů, což však nutně nemusí znamenat jen potlačení národní identity. (Kratochvíl 2008: 199) Nás budou v post-komunistickém Slovinsku zajímat oba tyto procesy. Proces budování národní identity spolu se vznikem státu nemůžeme prakticky od procesu evropské integrace oddělit, jelikož tyto procesy probíhaly současně. Budeme vycházet z teze tzv. „vícevrstvých identit“ (nested identity) od T. Risse, kdy aktéři většinou nemají jen jednu identitu, a to ani v politické oblasti, což by znamenalo, 10
že občané se mohou cítit členem jak určitého města, regionu, státu tak i celé EU. (Fiala 2007: 208) Proces integrace do Evropské Unie pak nemusí nutně znamenat pokles loajality občanů ke svému státu. Důležité je však pozorovat, jak se k sobě jednotlivé identity mají, zda mezi nimi existuje hierarchie, a kdy se vzájemně potlačují, či naopak umocňují,a jak ovlivňují vymezování se vůči „ostatním“. Dle některých teorií právě vysoká úroveň interakce mezi státy může podporovat růst pocitu sounáležitosti se skupinou a o to silnější snahu odlišit se od „zbytku.“ Jelikož vytváření abstraktní konstrukce „Evropy“ otevírá i prostor pro paralelní definování těch „druhých“, proti kterým je separátní evropská identita konstruována, budeme pozorovat, zda se v průběhu evropské integrace a poté následného členství v EU změnil i postoj Slovinska k Balkánu. Prostřednictvím zahraničí politiky se společnost (stát) sama vymezuje vůči okolnímu světu, proto ji můžeme vnímat také jako jeden z prvků národní identity. Zahraniční politika je hraniční kategorií, která se pohybuje na pomezí vnitřních (domácích) a vnějších (zahraničních vlivů): domácí vlivy určují kontext a pozadí rozhodovacích procesů v zahraniční politice státu, vnější (zahraniční) faktory vytváří prostředí, ve kterém je zahraniční politika státu realizována, a ve kterém se odehrávají reakce ostatních aktérů mezinárodních vztahů. Vnější záležitosti velmi často závisejí na geopolitických podmínkách a mohou mít regionální charakter, což obsahuje otázku vztahů se sousedními státy a definice svého postavení v regionu. (Drulák 2007: 9) Právě postavení Slovinska v regionálním kontextu mezi zeměmi západního Balkánu a zeměmi Evropské Unie v době integrace a pozdější europeizace bude předmětem bližšího zkoumání práce. Mezinárodní prostředí zde nebude bráno z globálního hlediska , ale bude redukováno regionálně. Analýza vlivu sociálně-kulturních faktorů na zahraniční politiku bude diskutována v procesu europeizace zahraniční politiky ze sociálně konstruktivistické perspektivy, která zdůrazňuje jak procesy interakce a socializace mohou mít vliv na vnímání identity v zahraniční politice státu. Analýzu povedeme na systémové úrovni, kdy budeme sledovat, jak se Slovinsko snaží plně začlenit mezi státy EU a na druhou stranu se vyčlenit z regionu nestabilního Balkánu. Analýza bude provedena v časovém rozpětí od roku 1991 do 2008, přičemž toto období bude rozděleno na dvě desetiletí v rámci fungování státu. Tyto období budou následně porovnána. Studie bude provedena na základě analýzy aktérů a institucí, které mají relativně významný podíl na ovlivňování vývoje a vnímání národní identity. Národní identita zde bude representována shora,
tedy politickými představiteli státu.
Politická elita země pak
reprezentuje národní identitu ve vztahu k zahraničí a na základě identity definuje národně 11
bezpečnostní zájmy a cíle země. Použitou metodou bude analýza primárních a sekundárních zdrojů a jejich interpretace. V rámci primárních zdrojů se zaměřím na prohlášení vysokých státníků země (prezident, předseda vlády, ministr zahraničních věcí), na jejich projevy při významných událostech a vládní deklarace o směřování zahraniční politiky na počátku obou období.
Hlavní výzkumnou otázkou je: Měla vliv národní identita Slovinska na formování zahraničněpolitického postoje ke státům západního Balkánu a k Evropské unii? Dílčí výzkumné otázky •
Jakým způsobem probíhal proces osamostatňování Slovinska a budování národní identity?
•
Mělo Slovinsko snahu jako nově vzniklý stát vymezovat se vůči svým sousedům?
•
Byla evropská unie vnímána jako ohrožení suverenity a národní identity mladého slovinského státu?
•
Jaké byly hlavní cíle slovinské zahraniční politiky po získání nezávislosti? Změnily se tyto cíle ve druhém období?
•
Jaký byl postoj Slovinska k zemím západního Balkánu po získání nezávislosti?
•
Jak ovlivnil proces integrace do EU a pozdější europeizace národní identitu Slovinska? Měl tento proces vliv na postoj Slovinska k Balkánskému regionu?
•
Změnil se zahraničně-politický postoj Slovinska vůči Balkánu mezi námi vymezenými dvěmi obdobími, tedy mezi lety 1991-1999 a 1999- 2008?
12
2. Vývoj národní identity a slovinské státnosti Slovinsko, úředním názvem Republika Slovenija, leží na pomezí čtyř velkých geografických oblastí a to alpské, oblasti střední Evropy, Balkánu a Středomoří. Vliv všech těchto oblastí se více či méně odráží i v národní identitě tohoto malého státu zaklíněného na etnografické křižovatce. Politická kultura slovinské politiky byla poznamenána historickou zkušeností z koexistence s ostatními národy v multietnických a multikulturních uskupeních, jakým byla habsburská monarchie, poté společné Království Slovinců, Chorvatů a Srbů, a nejnověji pak Jugoslávské federace. Kvůli hraniční pozici mezi Evropou a Balkánem a specifikům národní kultury nebylo plně přijato ani do jedné skupiny. V rámci Evropy bylo Slovinsko charakterizováno jako na balkánský stát a naopak v rámci jugoslávské federace bylo na Slovinsko nahlíženo jako pozůstatek Rakousko-Uherské říše. (Gow 2000: 2) Samo Slovinsko v moderních dějinách vždy spíše tíhlo k regionu střední či západní Evropy.5 Na konci 20. století pak byla ve Slovinsku patrná jasně proevropská koncepce, která se stala i jedním z důvodů pro osamostatnění státu. V jugoslávské federace měla samotná slovinská diplomacie jen minimální vliv na celkovou jugoslávskou politiku, což bylo ve výrazném nepoměru vůči slovinským požadavkům vyplývajícím z výjimečného hospodářského a intelektuálního prostředí slovinské části. To se také stalo významným zdrojem procesu slovinské tranzice, kdy se Slovinsko začalo v důsledku postupné
demokratizace od jugoslávské federace postupně odvracet.
Slovinci začali mít pocit, že jejich národní zájmy jsou ve federaci ohroženy jak celkově slabou jugoslávskou ekonomikou, tak eskalující politickou a etnickou krizí. Vytvoření užších ryze slovinských kontaktů se zahraničím je datováno již do sedmdesátých let, a to spolupráce s přilehlými regiony v podobě utvoření Alpsko- Jadranského společenství založeného 1978.6 (Lasák 2005: 15) V osmdesátých letech se Slovinsko zasazovalo o to, aby se Jugoslávie přiklonila k rozvoji ekonomických a tržních vztahů s Evropským společenstvím. Ke konci 80. let se navíc Jugoslávii naskytla možnost připojit se k několika evropským společenstvím (Rada Evropy, EFTA), ale nacionalisticky silný srbský režim toto odmítl. Slovinsko se rozhodlo opustit oblast tehdejší Jugoslávie s vidinou stát se samostatně členem Evropského 5
Výjimkou bylo když na sklonku monarchie byl mezi slovinskými politiky živý koncept „jihoslovanství“, který nakonec v tomto období v politické praxi převážil 6 Jednalo se o kulturní a ekonomickou spolupráci regionů Maďarska, Itálie, Německa, Rakouska, Slovinska a Chorvatska. Účelem Alspko- Jadranského společenství bylo zejména prohloubení spolupráce smluvních stran, které měly v důsledku směřovat k intenzifikaci vztahů mezi zeměmi západní Evropy a Balkánského poloostrova
13
společenství. (Plavšak 2001: 82) Celá osmdesátá léta jsou pak pro slovinskou zahraniční politiku
příznačná
zahájením
procesu
navazování
diplomatických
vztahů
se
západoevropskými státy a kontaktů s mezinárodními organizacemi. Dnešní Slovinsko vzniklo roku 1991 po vyhlášení nezávislosti. Na rozdíl od jiných států bývalé Jugoslávie proběhlo toto odtržení bez větších konfliktů, především díky etnické, náboženské a kulturní jednotě.7 (Druláková 2000:77-78).
Absence válečného konfliktu8,
relativně bezproblémový průběh demokratizačního procesu, ekonomická prosperita a celkově teritoriální blízkostí západních demokratických států pak Slovinsku umožnila velmi rychlý mezinárodněpolitický i hospodářský rozvoj. Poměrně rychle se Slovinsko po vytvoření samostatného státu přiklonilo k západu a vstoupilo do západních struktur. Slovinský politolog Niko Toš shrnuje výhody Slovinska, kterých bylo využito v procesu osamostatňování následovně: Slovinsko bylo vždy v civilizační, kulturní, náboženské i hospodářské sféře západní Evropy a tuto vazbu nedokázal definitivně přerušit ani totalitní režim, nehledě na to, že jugoslávský model socialismu nebyl extrémně totalitárním modelem. Souhrn těchto okolností umožnil, aby Slovinsko docházelo ke změnám plynuleji, měkčeji a se zřetelným směřováním k politickému režimu parlamentní demokracie, tržnímu hospodářství a rozvoji občanské společnosti. (Toš 1993: 63-64 in Hloušek 1998: 131-132). Niko Toš zde vymezuje Slovinsko jako evropskou zemi a zdůrazňuje nezpřetrhané vazby na Evropu, které Slovinsku umožňují hladší přechod k demokratickému státu. V průběhu devadesátých let následovala ekonomická a politická transformace a snahy slovinské zahraniční politiky a navazování diplomatických vztahů v rámci samostatného státu. (Lasák 2005: 16) Z hlediska politické praxe i národní identity je nutné mít na paměti, že Republika Slovinsko svojí rozlohou území, velikostí populace představuje malý evropský stát.9 Svým geografickým zasazením, historickou tradicí a současnými mezinárodněpolitickými výzvami představuje zároveň typický malý stát s jeho všeobecnými charakteristickými dilematy řešení otázek zajištění bezpečnosti, regionální spolupráce, hledání spojenců v jeho geopolitickém prostoru či snahou o integraci do existujících zastřešujících západních struktur a současně snahou o uchování národní identity a státní suverenity. (Lukáč 2001) Proto by se dalo očekávat, že Slovinsko jako malý stát, který nedávno získal plnou nezávislost, budující
7
Populace je homogenní, nevyskytují se zde téměř žádné etnické problémy a spory. Žije zde asi 83% Slovinců, zbytek tvoří zejména migranti z republik bývalé Jugoslávie a příslušníci dvou etnických menšin – italské a maďarské. Obě tyto menšiny jsou uznány za národní minority a Ústava jim garantuje zvláštní práva. 8 Válka ve Slovinsku trvala jen 10 dní, odtud její název „Desetidenní válka“ 9 Slovinsko má přibližně 2 mil. obyvatel a s rozlohou 20 273 km2
14
demokratické instituce, který má pouze omezené možnosti ochrany nově nabité státní suverenity a specifické národní identity, bude k otázkám vnějších vlivů velice citlivý. Slovinsko hned na počátku svého vzniku muselo zvolit určitou strategii k evropským, mezinárodním a globálním požadavkům na otevřenost a integraci (Gow 2000: 9) Zahraniční politika Slovinsko chce v rovnovážné míře zajistit obě tyto roviny: Zahraniční politika státu musí být schopná zajistit dvě základní hodnoty: bezpečnost státu a blaho jeho občanů. Slovinská zahraniční politika je založena na zachování slovinské národní identity, a zároveň na otevřenosti vůči světu. Úspěšná zahraniční politika musí být také účinným nástrojem k rozvoji slovinského hospodářství a kladné propagaci Slovinska ve světě.10 (ministerstvo zahraničních věcí RS)
3. První období: 1991- 1999
Po vzniku Slovinského státu bylo Slovinsko v podstatě národ bez určité podoby a známé identity. Specifické pro počátek tohoto období je právě probíhající proces budování národní identity na pozadí anti-jugoslávského cítění a proevropské orientace. S poukazem na katolickou tradici, odlišnost v jazyce i písmu, politicko-sociální genezi a nakonec i specifickou národní identitu dávali političtí představitelé najevo, že země má kulturně blíž k Rakousku či Itálii než ke zbytku SFRJ. Proces budování národní identity je ve Slovinsku specifický právě proto, že tento stát leží na pomezí Balkánského regionu a nově se integrující Evropy, přičemž se Slovinsko v této době snažilo z jednoho regionu vyčlenit a naopak začlenit do druhého. Zakotvení Slovinska do mezinárodního společenství jako evropský stát se promítlo i do formulace základních principů a požadavků zahraničního programu nezávislého Slovinska z devadesátých let, které lze shrnout do několika bodů: 11 •
orientace na západní Evropu a intenzifikace snah a o integraci do evropských a euroatlantických politických, bezpečnostních a hospodářských struktur (EU, NATO);
•
začlenění do aktivit politických a hospodářských multilaterálních organizací (OSN, OBSE, CEFTA atd.);
• 10 11
prohloubení bilaterálních koordinačních a kooperačních vztahů se sousedními státy;
Více viz Ministerstvo zahraničních věcí Republiky Slovinsko (http://www.mzz.gov.si/en/foreign_policy/) viz Vláda republiky Slovinsko (www.sigov.si)
15
•
„útěk“ z destabilizovaného Balkánu a adaptace na nové politické role a z toho vyplývající nové úkoly a výzvy, především v rámci jiho- a středoevropských integračních struktur;
•
dosažení
politického,
ekonomického
a
kulturního
uznání
mezinárodním
společenstvím; •
péče o příslušníky slovinské národnosti v zahraničí.
Po dosažení politického, ekonomického a kulturního uznání mezinárodním společenstvím se naplno rozběhlo úsilí slovinské diplomacie k úplnému začlenění do evropských
a euroatlantických politických, bezpečnostních
a hospodářských struktur.
V následujících kapitolách se zaměříme zejména na proces začleňování Slovinska mezi státy Evropy, kdy se Slovinsko snažilo poukázat na své přirozené spojení s Evropou skrz zvýraznění tradičních vazeb, intenzivní ekonomické spolupráce a společného kulturního dědictví.12
3.1 Návrat do Evropy
Samo Slovinsko se považovalo vždy za součást střední či rovnou západní Evropy, avšak zvnějšku na ně jako na evropský stát nahlíženo nebylo, o to úzkostlivěji Slovinci cítili nutnost zdůraznit své evropské kořeny a naopak vymezit se proti neklidnému balkánskému regionu. Pro Slovinsko se stalo výzvou stát se součástí tzv. „Nové Evropy.“ Konstrukce Evropy jako místa „návratu“ hrála ústřední roli v hnutích za nezávislost ve střední i východní Evropě na počátku 90 let, tedy po pádu východního bloku. Takzvaný „návrat do Evropy“ („Return to Europe“) se stal vedoucím heslem ve státech usilujících o integraci do EU. Tento rétorický slogan, naznačuje, že jde o návrat státu na určité místo, kam ovšem momentálně nepatří. Ve Slovinsku bylo toho hnutí charakterizované sloganem v kampani opoziční stran: „Evropa teď“ („Evropa zdaj“). Svým charakterem se jednalo o nadstranický, národní program. Lidé sdružující se kolem této iniciativy volali po symbolickém návratu země do její oprávněné kulturní sféry, stejně jako po vstupu do evropských ekonomických a politických 12
Pro tuto práci ani tak není podstatné, do které části Evropy Slovinsko skutečně geograficky patří, ale to kam se samotné Slovinsko přiřazovalo, co bylo součástí jejich národního cítění tedy národní identity, kam chtělo být zařazováno ostatními a metody jakými se o to snažilo.
16
institucí. (Lindstorm 2003: 313) Volání po připojení do Evropy bylo o to důležitější ve státu jakým bylo Slovinsko, které poprvé ve své národní historii získalo čerstvě nezávislost a teprve hledalo své místo ve světě jako suverénní stát. Po deklaraci nezávislosti v červnu 1991 se tak snaha o rekonstrukci národní identity s evropskými kulturními a historickými kořeny stala o to silnější. V této době se ve Slovinsku objevuje několik teorií, skrz které se slovinští představitelé státu
snažili etablovat do Evropy. Nejdále do historie jde koncepce, která
odkazuje ke středověkému vévodství Karatánské (Carantania), které zahrnovalo dnešní Rakousko, Maďarsko a Slovinsko. Na tomto území existovaly nezávislé entity do poloviny 8. století, které se pak staly součástí franské říše. Dle slovinských národních mýtů bylo vévodství Karantánské místem zrození slovinského národa a zároveň kolébkou demokracie. Jinými slovy se Slovinsko snažilo poukázat na to, že není pouze pasivním příjemcem demokratických tradic Evropy, ale naopak Evropa zdědila své demokratické tradice od slovinského Karantánského království.13 (Lindstrom 2003: 318) Další koncepcí skrz kterou Slovinci odkazovali na své evropské kulturní kořeny, bylo spojení s regionem Mitteleuropa a napojení na středozemní oblasti. Slovinci také navazují na soužití s ostatními národy v rámci Rakouska-Uherska, kdy habsburská minulost má být dalším z důkazů slovinského „Evropanství.“14 (Plavšak 2000: 82) Ještě před svým vznikem Slovinsko navazuje vztahy se zeměmi tohoto regionu a přidává se do místních regionálních středomořských a alpských organizací jakou je Středoevropská iniciativa či Alpsko-jadranská skupina. Slovinská identifikace se zeměmi těchto regionů měla řadu taktických výhod. Jednou z nich je výše kulturního kapitálu a prestiž regionu. Středomoří i alpská oblast vyvolávají daleko více pozitivních kulturních obrazů než Balkán. Spolučleny v těchto uskupeních byly navíc členské státy EU, které se mohli stát důležitými spojenci ve snaze Slovinců připojit se k této evropské instituci. Asi nejvýrazněji se však Slovinsko identifikoval se zeměmi z nově definovaného regionu střední Evropy, se kterým byly v této době propojeny společensky i ekonomicky a částečně vycházeli ze stejného kulturního dědictví. (viz níže) Prostřednictvím zařazení Slovinska do evropského kontextu se vlastně slovinská politická elita snažila splnit dva vzájemně propojené zahraničně-politické cíle země a to jak zintenzivnění svých snah o integraci do evropských struktur tak i tzv. „útěk“ 13
Dokonce byla rozvinuta neslavná teze,že i Thomas Jefferson se při tvorbě ústavy inspiroval predemokratických ceremoniálů karantánských vévodů. 14 I když z tohoto období pochází také určitá citlivost Slovinska vůči Rakousku, kdy se později objevuje ve Slovinsku obava, aby se Rakousko nestalo určitým “regionálním hegemonem”.
17
z destabilizovaného Balkánu a adaptaci na novou roli v evropských integračních strukturách. V prohlášeních nově zvoleného prezidenta Milana Kučana při příležitosti vyhlášení deklarace nezávislosti je patrný jasně proevropský apel: „Přejeme-li si být evropskou zemí, a to ne jen umístěním na mapě, musíme přijít k Evropě evropskou cestou. Tato cesta předpokládá demokratický respekt k právům a zájmu ostatních, bezpečnost a celkový mír“ (Kučan 1991a) V jiném projevu o pět let později zdůrazňuje nutnost navrácení Slovinska zpět do Evropy, kdy Evropa je důležitá pro Slovinsko, ale zároveň i Slovinsko je její nepostradatelnou součástí: Potřebujeme Evropu, jejíž jsme součástí, věřím, že bez nás by Evropa byla chudší, chyběla by jí malá, ale důležitá duchovní, kulturní a ekonomická složka. (Kučan 1996) Slovinsko tak spojuje svou minulost i budoucnost s evropským prostorem Slovinsko vidí svou budoucnost jako plnoprávného člena
EU. Pro tento postoj existují pádné důvody, založené na
historických vazbách s ekonomickým a kulturním prostorem unie. (Kučan 1995a) Vzhledem k ekonomickým a politickým výhodám se integrace do Evropské Unie zdála být přirozenou volbou pro Slovinsko. Politické elity země na členství v EU nahlíželi převážně v počátku tohoto období jako na a priori správnou věc. Evropská identita v tomto období byla vnímána jako abstraktní idea zajišťující lepší budoucnost pro celé Slovinsko vedoucí k standardům evropské civilizace, které je Slovinsko nedílnou součástí (Plavšak 2001: 81). Jako tvůrci evropské tradice po tisíce let, jsme připraveni přijmout vše pozitivní, co tato tradice obnáší. Předem nabízíme náš morální podpis pod všechny úmluvy, které zajišťují lidskou svobodu, sociální spravedlnost a důstojný život, kulturní pokrok, ochranu životního prostředí, každý druh otevřenosti pro
pluralitu myšlení. Vše, na čem stojí to
nejlepší v naší civilizaci. (Kučan 1991b) Slovinsko po svém osamostatnění se snažilo stát se co nejrychleji členem západních mezinárodních organizací. Slovinsko nevyhlásilo nezávislost, proto aby se stalo osamělým ostrovem uprostřed stále více propojeného světa, ale proto aby si zajistilo adekvátní pozici v probíhajících integračních procesem, do kterých se již zapojilo. V dnešní době tento proces probíhá současně se vznikem nových národních států. (Kučan 1992) Touha po nezbytném začlenění do mezinárodních struktur částečně legitimizovala požadavek slovinské autonomie. Proto i na členství v Evropském společenství tedy nebylo nahlíženo z pozice ohrožení státní suverenity, ale paradoxně se stalo pilířem nově vzniklého státu, díky němuž bylo možné nabídnout občanům větší míru bezpečí a prosperity v obraně
18
proti nařčení ze separatismu či isolacionalismu.15 Evropská identita se stala jakousi oporou identity národní a naopak. V roce 1995 mluví bývalý slovinský prezident Milan Kučan jako o vztahu obou identit jako vzájemně se doplňujících: Musíme se připravit na zapojení do procesu evropské integrace. Musíme živit náš evropský charakter a současně uplatnit naši specifickou národní identitu. Potřebujeme si uvědomit skutečnost, že dobrými Slovinci budeme jen tehdy, budeme-li dobří slovinští Evropané a současně dobrými Evropany budeme, budeme-li správnými evropskými Slovinci (Kučan 1995b)
3.2 Slovinsko jako součást Střední Evropy
Speciální pozornost Slovinska v rámci Evropy směřovala k nově se etablujícího mocenského uspořádání střední Evropy, s kterým Slovinsko sdílelo společné politické, kulturní a ekonomické kořeny a navíc bylo spojeno společnou situací státu procházejícího obdobnou tranzicí k demokratickému zřízení. Slovinská vládnoucí garnitura měla tedy primární zájem o navázání přátelských vztahů a užších kontaktů se státy tohoto regionu. Samo Slovinsko se ve většině vládních dokumentů presentuje jako středoevropský stát, kdy opět zdůrazňuje historické vazby na region: Slovinsko je malá země ve střední Evropě, slovinský národ zde žije více po než tisíce let. Slovinský jazyk a bohatá kultura dala Slovinsku charakteristiky současného vyspělého státu. (Kučan 1992) Dle tehdejšího ministra zahraničí Dimitrije Rupela je Slovinsko svázáno se Střední Evropou primárně skrz komplex společných intelektuálních, uměleckých, politických a sociálních příbuzných vaze, navázaných už v období habsburské říše a je přesvědčen, že slovinská přirozená spojitost leží zde a nikoliv v domnělém nepřátelském a despotickém Balkánu (Rupel 1996 in Patterson 115 – 116) Slovinská představa nové evropské architektury po pádu Sovětského režimu tak vycházela z koncepce existence tří bloků a to Západní Evropy, Střední Evropy16charakterizovanou tzv. Pentagonálou17 a států jihovýchodní Evropy, do níž patřil zbytek jugoslávské federace. (Janko 2006: 14) Nový koncept Střední Evropy, vytvořený po pádu Východního bloku, měl v zásadě usnadnit daným státům integraci do západoevropských 15
Odtud pramenily částečné obavy Slovinců, které působily proti snahám o osamostanění, že jako malý národ nebude Slovinsko schopno obstát a uchovat si svou identitu v mezinárodním prostředí navíc si Slovinci nebyli jisti připraveností ostatních států uznat samostatné Slovinsko jako suverénní stát. 16 Střední Evropa vlastně neměla jasně vymezené hranice a dle různých perspektiv se do ní zařazují také rozdílné státy. 17 V té době Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko a Chorvatsko
19
struktur. Vůbec první iniciativou pouze nově se transformujících zemí střední Evropy byla Višegrádská skupina. Slovinsko několikrát projevilo zájem podílet se na tomto uskupení, avšak nikdy se členem skupiny nestalo. I přesto mezi zeměmi existovala velmi úzká spolupráce v rámci V4+1. V roce 1996 se Slovinsko stalo členem CEFTA, na což bylo nahlíženo slovinskou vládou jako na určitou „ zkušební místnost“ pro evropskou integraci (Plavšak 2001: 85) Slovinsko bylo také přizváno na mnohá expertní střetnutí a schůze představitelů státu. Při jednom ze společných setkání prezidentů ve slovinském městě Piran Milan Kučan řekl: Střední Evropa je naší společnou kolébku. Všichni jsme vyrostli v tomto regionu, poslouchali stejnou hudbu od stejných skladatelů, četli knihy stejných spisovatelů.... Naše země a národy jsou spojeny společnou historií, tradicí a vírou ve společnou lepší budoucnost. (Kučan 1997)
3.3 Únik z Balkánu
Balkánský poloostrov odjakživa představuje místo střetů nejrůznějších velmocí, států a etnických menšin, které často ústily v nestabilitu a v konflikty různé intenzity. Etnická roztříštěnost a národnostní pluralita zapříčinila, že se na region Balkánského poloostrova již dlouho pohlíží jako na krajně nestabilní prostředí, které si vysloužilo od zbytku Evropy přízvisko pomyslného „sudu střelného prachu.“ Pro tuto oblast tak představuje nedaleké Slovinsko území relativního klidu, na čemž se také Slovinsko snažilo vyprofilovat svou mezinárodní image. Už v rámci Jugoslávie Slovinci vždy tíhli k Evropě. Pro Slovinsko bylo téměř urážlivé, pokud je někdo zařadil na Balkán, vždy se chápali jako součást Evropy. Slovinci jsou s ostatními zeměmi bývalé Jugoslávie částečně jazykově spřízněni, avšak kulturně vždy inklinovali spíše k sousedním státům střední a západní Evropy.18 Tato slovinská exkluzivita v rámci federace na druhou stranu pohoršovala ostatní balkánské národy, které odmítali jistý druh slovinské nadřazenosti, což vedlo k celkové „ neoblíbenosti“ Slovinců a k jisté kulturní sebeizolaci v bývalé Jugoslávii. (Lukáč 2001) Od osmdesátých let byla u Slovinska markantní snaha vymanit se co nejrychleji z kolabující jugoslávské federace, vzhledem k růstu srbského nacionalistického centralismu
18
Slavný je výrok slovinského spisovatele Ivana Cankare o soužití Slovinců s ostatními národy z počátku dvacátého století: „Pokrevně jsem bratři, jazykově jsme nejmíň bratranci, ale kulturně, což je příčina rozdílného vývoje po mnoho století, jsme k sobě navzájem cizinci. (Cankar 1913 in Patterson )
20
převládal ve Slovinsku pocit nerovnosti a bezmoci ve federaci. Slovinsko, které chtělo jít cestou demokratizace a ekonomických reforem, což v rámci Jugoslávie nebylo možné, tak celkově setrvání ve federaci považuje za brzdu svého rozvoje. Svou úlohu navíc sehrály určité historické averze, které byly v případě Slovinska stylizovány do distance vůči jeho „balkánskému“ okolí. Když pak na Balkáně vypukl etnický konflikt, celkem pochopitelně se slovinskou zahraničně-politickou strategií stal únik z Balkánu. Celková slovinská neochota být členem Balkánu v očích mezinárodního společenství, také poukazuje na to, jak byla idea balkanismu zakořeněna mezi evropskými státy. Balkanismus reprezentuje Balkán jako místo násilí. V rámci Evropy se na koncept Balkánu nahlíží dle logiky binárních opozic civilizovaný-barbarský, vyspělý-zaostalý, kultivovanýhrubý, klidný-zběsilý, racionální- iracionální apod. Tyto charakteristiky tvoří opozice párové právě proto, že Balkán je invencí Západu, který sebe identifikoval s těmi pozitivními členy párů. Postupně tak „ Balkán ve veřejném diskurzu [...] absorboval všechnu negativní energii“ (Bjelic 2005:182) Dle Marie Todorové však Evropa Balkán nutně potřebuje, aby se vůči němu mohla vymezit a potvrdila si svoji kladně definovanou identitu.19 Balkán se tak stal metodou kontrastního sebezkrášlování civilizovaného a demokratického Západu.20 (Todorova 1997: 139) Skrz stejný diskurz jako zbytek západní Evropy nahlíželo na Balkán také Slovinsko. Sami Slovinci se považovali vždy za více progresivní, prosperující, tolerantnější a celkově demokratičtější než zbytek bývalých jugoslávských republik. (Lindstorm 317) Dle tehdejšího ministra zahraničí Dimitrije Rupela porozumění politickému a sociálnímu pořádku sahá jen k hranicím střední Evropy, tedy Slovinska, a částečně možná Chorvatska a Bosny a Hercegoviny (Rupel 1991 in Patterson 116) Jinými slovy se vždy považovali za více „evropský“ národ a na ostatní jugoslávské národy se dívali s určitým despektem. Samo Slovinsko se také presentovalo jako obránce demokratických hodnot a určitý val proti zaostalém a chaosem zmítanému Balkánu. 21
19
Mnoho odborníků ukazuje na to, že evropská identita byla vždy historicky vystavěna právě v opozici oproti ostatním „ne- evropanům“ ať jimi dále byly Rusové, Turci či Muslimové. 20 Postupně je patrné jak se státy z tohoto regionu snaží zbavit stigmatu Balkánu, kdy paradoxně mezi samotnými balkánskými státy nyní panuje určitá vzájemná soutěživost v dohánění „Evropy“ a téměř každý se snaží stigmatu „Balkán“ zbavit a to tak, že označení „Balkán“ přesune na jiného (zvl. východního) souseda. (Žižek) 21 Vše glosuje slovinský postmoderní filosof Slavoj Žižek „Na Balkán je nahlíženo jako na místo násilí, zmítajících se etnických vášní, kde se idea multi-kulturalismu obrátila v noční můru. Standardní rekce Slovinců pak je říci: ‘ano, Balkán je přesně takový, ale Slovinsko není součástí Balkánu, my jsme součást střední Evropy, Balkán začíná v Chorvatsku nebo Bosně, my Slovinci jsme poslední val evropské civilizace proti balkánskému šílenství.“
21
Koncept odtržení od Jugoslávie, nejen prakticky ale nutně i symbolicky, poskytl v podstatě Slovinsku dva účely. Politické elity tak mohly
zarámovat
svůj požadavek
nezávislosti a nutnost emancipace svého národa z regionu, ke kterému bylo Slovinsko uměle připoutáno. A zároveň posloužilo jako další prostředek směřující k cílu zasazení slovinské národní identity do evropského kontextu. (Lindstorm 2003: 315) Často se v této souvislosti objevuje termín „cizí těleso,“ který charakterizuje postavení Slovinska v Jugoslávii. Tento termín se nachází i prohlášení ministerstva zahraničních zhodnocující úspěchy slovinské diplomacie při příležitosti desetiletého výročí Slovinského státu: Jedním z obzvlášť důležitých úspěchů slovinské zahraniční politiky po získání nezávislosti je oddělení Slovinska od oblasti, do které patřilo od první světové války, od oblasti kterou chorvatský spisovatel Krleža výstižně nazývá "Balkan pot-house,"22 ve kterém bylo Slovinsko jakýmsi cizím tělesem, i navzdory své přizpůsobivosti v průběhu let.“ 23 (ministerstvo zahraničních věcí RS) Jedním z nejvíce aktivních politiků upozorňující na nutnost odtržení od Balkánu byl tehdejší ministr zahraničních věcí Dimitrij Rupel. Ve své knize z roku 1996 píše: Slovinsko se musí zachránit z potápějící se lodi
premoderního a preidustrálního Balkánu...a plně se
etablovat mezi civilizované národy. První kroky slovinské nezávislosti pak popisuje jako nutný „odvrat od Balkánu směrem k (střední) Evropě“ (Rupel 176 1996 in Patterson 2003: 116) Dle Rupela není Balkán jen geografickým konceptem , ale jde také o označení zkorumpované a primitivní společnosti. Díky získané nezávislosti Slovinska a jeho integraci do západoevropských struktur, by se Slovinsko mělo zbavit konotace Balkánu také v tomto smyslu. (Rupel 1996: 177 in Patterson 2003: 116) Dmitrij Rupel pak měl vzhledem ke svému postavení značný vliv na směřování zahraniční politiky Slovinska a plně zde prosazoval svou vizi. Vztahy s balkánskými zeměmi dále byly zatíženy také spory o jugoslávské dědictví a samozřejmě probíhajícím válečným konfliktem. Vzhledem k těmto náladám v zahraniční politice se Slovinsko odmítalo stát členem jakýchkoliv regionálních uskupení, která by je spojovala s touto oblastní. Zpočátku Odmítlo také členství v Iniciativě pro spolupráci v jihovýchodní Evropě (SECI), která byla zahájena 1996. Vláda se obávala, že připojením Slovinska k SECI, by mohlo být vyloženo jako obnovení uskupení bývalé Jugoslávie a na Slovinsko by bylo opět nahlíženo jako na balkánský stát. Slovinsko se také nejdříve nechtělo účastnit Paktu stability pro jihovýchodní Evropu (SP SEE), který byl zaměřen na posílení
22
Zde se vžilo označí pro Balkán jako“sud střelného prachu“ text je psaný čtyřmi slovinskými politiky: Dimitrij Rupel, Borut Trekman, Milan Jazbec and Ignac Golob. Více na (http://www.mzz.gov.si/en/) 23
22
míru, demokracie, lidských práv a hospodářství v zemích jihovýchodní Evropy, po eskalaci války v Kosovu. V rámci určení dalšího směřování zahraniční politiky Slovinska, proběhlo v tomto kontextu několik debat, jak by se mělo Slovinsko k SP SEE postavit. Slovinsko rozhodně odmítlo pozici příjemce pomoci, později však souhlasilo s pozicí donora státu střední Evropy a aktivně se zapojilo do řešení situace. (Bojinovic 2005: 21)
4. Druhé období: 1999-2008
Slovinsko má za sebou téměř desetiletou existenci nezávislého demokratického státu. Národní identita Slovinska je plně emancipovaná, již není vystavěna jen v závislosti na té evropské. Slovinsko také začíná být citlivější na otázky ohrožujíc suverenitu státu či národní zájmy. Postupně republika Slovinsko upevňuje své postavení mezi státy a stává se cenným partnerem ostatních zemí, a to zejména v řešení situace na Balkáně za účasti mezinárodních organizací. V rámci Evropské Unie dochází k pátému rozšíření a začlenění 10-ti nových států mezi nimiž je i Slovinsko. Republika Slovinsko se tak v tomto období stává plnoprávným členem unie. Pro charakteristiku zahraniční politiky Slovinska nadcházejících let jsou důležité především dva dokumenty. K příchodu nového milénia ministerstvo zahraničních věcí vydává dokument nazvaný Deset let slovinské zahraniční politiky, v němž zhodnocuje dosavadní úspěchy a nastavuje obecnou linii dalšího směřování, ta je pak podrobněji rozebrána v Deklaraci o zahraniční politice Republiky Slovinsko, kterou parlament schválit v prosinci roku 1999 a která představovala první koherentní platformu tohoto druhu. Na jejím základě byla zahraničně-politická agenda rozdělena podle geografického a věcného klíče. Hlavní prioritou stále zůstává integrace do struktur Evropské unie a Severoatlantické Aliance: Prioritou slovinské zahraniční politiky je plné členství Slovinské republiky v Evropské unii. Orientace na začlenění Slovinska do Evropské unie vyplývá z tradic slovinské kultury a civilizace, která pochází z evropské oblasti působnosti EU, a s kterým má Republika Slovinsko úzké politické, ekonomické a kulturní vazby
24
V rámci členství Slovinska v NATO je
v Deklaraci zmíněna situace na Balkáně: Pro vybudování našeho partnerství s NATO je důležité zejména aktivní účasti Slovinské republiky při NATO v jeho úsilí o řešení krize na Balkáně. (Deklarace o zahraniční politice RS)
24
Deklaracija o zunanji politiki Republike Slovenije. Více na(www.mzz.gov.si/index.php?id=51)
23
Dále se v deklaraci opět apeluje na udržování dobrých vztahů se sousedními státy a posílení regionálních iniciativ. Slovinsko opět zdůrazňuje svou středoevropskou identitu: Slovinsko je s touto částí Evropy spojeno podstatnou částí své historie a v návaznosti na svou středoevropskou identitu se pak zviditelňuje a otevírá Evropě jako celku...se středoevropskými státy nás také spojuje příprava na plnoprávné členství v EU. (tamtéž) V sektorové divizi se nyní nově objevil, spolu se sousedními zeměmi, region jihovýchodní Evropy. Slovinsko transformovalo jeden ze stavebních kamenů své identity a to vymezování se vůči destabilizovanému balkánskému regionu. Nově se presentovalo jako „prostředník“ („vmesna cona“) či „most“ mezi Západem a Východem, jehož strategickým prostorem expertízy je jihovýchodní Evropa. (Janko 2006: 37) Částečně tak však učinilo vzhledem k ořekáváním, kdy Slovinsko zmiňuje i v této deklaraci, že díky svému úspěšnému vývoji a zahraniční politice se od něj očekává aktivní role při řešení krize v jihovýchodní Evropě. (Deklarace o zahraniční politice RS) Balkánská identita, od které se tak vehementně snažilo Slovinsko na počátku devadesátých let odpoutat, se najednou stala cenným souborem znalostí a zkušeností , které se daly využít ve vztahu k mezinárodním organizacím zainteresovaných v probíhajícím konfliktu. Vstupem do EU Slovinsko upevnilo své postavení na mezinárodní scéně, díky čemuž vzrost také pocit národního sebevědomí. Celkově se pak Slovinsko snažilo zaujmout aktivní postoj jak ve strukturách EU tak vůči prostoru nestabilního Balkánu
4.1 Cesta k Evropské unii
Zahraniční politika již od poloviny devadesátých let je charakteristická plněním evropských požadavků, které se samozřejmě neobešly bez problémů, což mělo za následek uvědomění si i možných nevýhod členství a období původní euforie střídá částečná kritika evropských institucí. Nikdy však tato kritika neohrozila ideu samotného členství. V průběhu devadesátých let postupně uzavírala Evropská unie a její členské státy tzv. asociační smlouvy o přidružení– Eurodohody.25 Slovinsko podepsalo Eurodohodu v roce 1996 v platnost však vstoupila až na začátku roku 1999. (Svrčovská 2004: 72) Již od začátku přístupových vyjednávání Slovinsko v rozsáhlé míře splňovalo politická kritéria, avšak i ono muselo postupně překonat problémy při plnění ekonomických kritérií a aplikaci acquis 25
Jejich smyslem bylo vytvořit právní základ dvoustranných vztahů mezi kandidátskými zeměmi a EU a utvářet rámec pro postupnou integraci do Společenství a závazek efektivního vytvoření a výkonu asociačních institucí. Pokrývaly oblast hospodářské spolupráce, obchodní otázky, politický dialog, aproximaci práva, průmysl, životní prostředí, dopravu, cla apod.
24
communautaire. Pokud jde o přijímání závazků členství v EU, vázlo především vypracování prvního Národního programu pro přijetí acquis. Mimo jiné zde existovala řada diskriminačních opatření vůči cizincům, která měla být odstraněna. Přidružení Slovinska dlouho vázlo zejména na problému možnosti pro cizince vlastnit ve Slovinsku nemovitosti, což tehdy slovinská Ústava zakazovala. Hlavně Itálie trvala na důsledné liberalizaci a několikrát slovinské snahy o navázání bližších vztahů s EU vetovala. To rozpoutalo ve Slovinsku vlnu vášnivých debat na toto téma. Tento ústupek Italům byl považován za ohrožení státní suverenity a vyvolalo vlnu kritiky. Získat potřebnou většinu pro změnu Ústavy, která by umožnila liberalizaci legislativy o nemovitostech a tím tak otevřela cestu k přidružení a přihlášce Slovinska do EU, tak nebylo jednoduché, proto Slovinsko nakonec podepsalo přístupové dohody jako poslední z kandidátských zemí. (Svrčková 2004: 71) Dále bylo třeba vyřešit také problémy se sousedními zeměmi komplikující přístupová jednání.26 Vzhledem ke všem těmto problémům Slovinsko přestalo na EU i na své západní spojence pohlížet jen pozitivně. Kristina Plavšak označuje již období od roku 1995 jako období “střízlivění,“ a období konce 90.let let jako období “zdravé kritiky,“ kdy se začaly postupně v debatách objevovat určité pochybnosti a kritika Evropské ideje doplněná pocitem, že Evropa v některých ohledech napadá kořeny slovinské národní identity a suverenity. Slovinci se začali dívat na koncepci společné Evropy realističtějším způsobem, a to jako na prostředek pro dosažení určitého bohatství a zajištění bezpečnosti, spíše než jako na hodnotu samu o sobě. (Plavšak 2001: 87) Vztah k EU byl založen na reálnějších očekáváních než během prvního období. Slovinci si najednou uvědomují, že bude nutné pro svůj cíl také něco obětovat, avšak začínají si hlídat, aby daň za vstup nebyla příliš velká. V roce 2000 Slovinsko znepokojil návrh tehdejšího německého ministra zahraničních věcí Fischera o vizi Evropské unie jako evropské federace, což Slovinci zásadně odmítají. Fischerova vize o typu struktury evropské federace připomíná (alespoň nám Slovincům) vzor bývalé jugoslávské federace...Budou tedy Slovinci, kteří se úspěšně vyhnuli nejhorší kapitole krvavého jugoslávského rozdělení, opravdu připravení naskočit do nového federálního dobrodružství- i když tentokrát evropského? (Drnovšek 2000 in Plavšak 2001: 92) Jednalo se však pouze o osobní vizi Joschky Fischera, která se na půdě Evropské Unie obecně nesetkala s výraznými pozitivními ohlasy.
26
S Rakouskem byly problémem Avnojské dekrety a spor o jadernou elekrárnu Krško, s Itálií se řešily majetková práva optantů, s Chorvatskem bylo nutné vyřešit teritoriální spory, které se však táhnou až do dneška. (více viz Cabada)
25
I přes částečnou kritiku nikdy nebyla ohrožena idea samotného členství v unii. Janez Drnovšek, v této době premiér státu, k tomu dodává „ je nutné si uvědomit, že EU není ideálním společenstvím a jsou zde občas patrné pozůstatky minulých konfliktů a zájmů (Drnovšek 2000 in Plavšak 91) . Členství v Evropské Unii tak bylo stále jednou z hlavních priorit slovinské zahraniční politiky. V deklaraci z roku 1999 se píše: Předvstupní jednání se staly nedílnou a neoddělitelnou součástí procesu integrace EU. Přístupového partnerství a Národní program přijetí acquis představují nový prvek ve vztahu mezi Slovinskem a EU, které je základem pro dlouhodobý rozvoj Slovinské republiky a spolupráce s EU a jejími členskými státy. (Deklarace o zahraniční politice SR) V roce 2003 Slovinsko podepisuje smlouvy o přistoupení k Evropské Unii a při této příležitosti Janez Drnovšek, v této době již prezident RS, zmiňuje vztah mezi evropskou a národní identitou: Evropa se může stát modelem konstruktivní a pevné spolupráce mezi národy. Kromě míru jsou známkou evropské struktury také vyrovnané hospodářství, sociální spravedlnost, právní sytém a dodržování lidských práv... Tyto cíle a hodnoty se stávají základem společné evropské identity. Ta nikdy nepřekoná národní identity, ale bude z nich vycházet: různé jazyky a kultury budou její nedílnými stavebními kameny. (Drnovšek 2003) Dochází tedy k určité emancipaci slovinské národní identity od té evropské. Ochranu národních hodnot Drnovšek dává do kontrastu s bývalou Jugoslávií. Slovinsko je hrdé na to, že se může připojit k takovému projektu. Není to tak dávno, co jsme zažili hrozný kolaps mnohonárodnostního státu s různými náboženstvími a tradicemi, ve kterém se nepodařilo nalézt rovnováhu a společnou existenci v demokracii a rovnosti.(tamtéž) Svého vytouženého cíle Slovinsko dosáhlo v roce 2004, kdy se Republika Slovinsko stává členskou zemí Evropské unie.27 Ve většině slovinských medií se píše o „Návratu domů“ v návaznosti na koncepci „Návrat do Evropy.“ Při projevu v předvečer přijetí do EU Drnovšek mluví o splnění snu a dodává Opustili jsme federaci jelikož jsme si uvědomili, že v této federaci bychom nebyli schopni splnit naše očekávání svobody, demokracie a dodržování lidských práv a lidské důstojnosti. Náš pohled byl upřen k Evropě...Život se tam zdál lepší a volnější... A my cítili, že to je to místo, kam patříme: geograficky, kulturně i historicky. (Drnovšek 2004) Dále pak už střízlivější tónem dodává Ačkoli sen o budoucnosti Evropy je úžasný, musíme pamatovat na současnou realitu. Evropská unie nevyřeší všechny naše problémy přes noc...Leží před námi ještě hodně tvrdé práce.(Drnovšek 2004)
27
Pro vstup do EU se v referendu vyslovilo téměř 90% občanů. (euroskop 2008)
26
Slovinsko zůstalo k EU i po vstupu velice loajální a poměrně rychle, jako první z nově přijatých zemí střední Evropy, přijímá evropskou měnu euro a nahrazuje jím svou národní měnu tolar. Na začátku roku 2008 podepisuje bez větších debat Lisabonskou smlouvu. V roce 2008 také přebírá předsednictví Evropské unie. Na stránkách ministerstva zahraničí je členství v EU zhodnoceno následovně: Slovinsko je členem Evropské unie od 1. května 2004. Když se ohlédneme zpět na toto období můžeme být hrdí a spokojení. Slovinsko prokázalo, že se stává dynamickým a úspěšným členským státem. Se svými poznatky a zkušenostmi, již významně přispělo k posílení Evropské unie a jejímu postavení v mezinárodní aréně. Slovinsko jako první mezi novými členskými státy převezme předsednictví Rady Evropské unie v první polovině roku 2008, díky čemuž se ocitne v čele Unie –což je pro nás zodpovědnost zároveň.
velká čest a
28
4.2 Slovinsko mezi západním Balkánem29 a Evropskou Unií V tomto období se Slovinsko z pozice distance od regionu jihovýchodní Evropy začíná posouvat k aktivní roli a profiluje se do pozice „mediátora“ v řešení situace na Balkáně. Slovinsko v této době zintensivnilo účast v mezinárodních mírových a humanitárních misích a usiluje o rozvíjení vztahů s jihovýchodní Evropou a posílení své strategické pozice v regionu. Vztahy s Balkánem se tedy postupně kvalitativně zlepšily i když stále bylo třeba vyřešit některé přetrvávající sporů.30 (Svrčovská 2000: 92) Ve vládním prohlášení pro rok 2000 zhodnocující desetileté výročí Slovinské zahraniční politiky Slovinsko definuje svou roli jako tlumočníka situace na Balkáně a doplňuje Musíme mít na paměti, že v určité době - doufejme, že brzy - Balkán bude součástí Evropské unie... Naše činnost v této oblasti je tak nejen nutná, ale i prospěšná31 (Deset let slovinské zahraniční politiky) V tomto zhodnocení jsou ještě patrné obě roviny postoje k Balkánu, kdy se na jednu stranu snaží zapojit do snah o stabilizaci regionu a být tak důležitým a spolehlivým partnerem mezinárodního společenství. Stále si však dává pozor, aby nebylo zařazeno do škatulky balkánský stát. Slovinsko se tedy staví do pozice určitého 28
Více na http://www.mzz.gov.si/en/foreign_policy/slovenia_and_the_european_union/ V roce 1998 začíná Evropská Unie v dokumentech používat termín Západní Balkán obsahující země bývalé Jugoslávie doplněné o Albánii a s výjimkou Slovinska. Později se tento termín začíná užívat v politickém smyslu pro země, kterým byla přislíbena perspektiva přistoupení k EU. Někteří však namítají, že by bylo vhodnější užívat citově nezabarvený termín jihovýchodní Evropa, který zdůrazňuje, že jde o součást Evropy a naopak neobsahuje negativní konotace se slovem Balkán (viz výše) 30 Komplikované vztahy má Slovinsko zejména se sousedním Chorvatskem I přes značné úsilí vlády upevnit slovinsko-chorvatské vztahy, nebylo nalezeno žádné konkrétní řešení týkající se především problematiky přístupu Slovinska do mezinárodních vod, vlastnictví nemovitostí a managementu jaderné elektrárny Krško. 31 Více na http://www.mzz.gov.si/en/zakonodaja_in_dokumenti/documents/ten_years_of_slovenias_foreign_policy 29
27
„mediátora“ či „mostu“ mezi Evropou a Balkánem, na základě znalosti obou regionů, ačkoliv i v tomto prohlášení zdůrazňuje, že k tomuto mohlo dojít až po osamostatnění Slovinska: Teprve po tomto radikálním řezu [oddělení od Jugoslávie], který byl proveden, naše skutečná pozice může být přezkoumána a pak může být úloha, kterou by mohlo Slovinsko v otázce stabilizace oblasti konfliktu sehrát a kterou od něj mezinárodní společenství očekává. (Deset let slovinské zahraniční politiky). Slovinsko začíná v druhém období pociťovat určitou zodpovědnost k tomuto region a snaží se, aby se západní Balkán vydal stejnou cestou vývoje jako ono před deseti lety. V tomto kontextu se objevuje metafora, která představovala Balkán jako nedospělé dítě, o které je třeba se postarat, což je jednou z povinností Slovinska. Podobně bývalý ministr zahraničí Dimitrij Rupel mluví o Kosovu a zodpovědnosti Slovinska a EU k nejmladšímu Balkánskému státu: Uznali jsme Kosovo a nyní k němu máme určité povinnosti. Jakmile jsme poslali dítě do školy, musíme mu kupovat školní potřeby ( Rupel 2008 in Petrovic 2009: 41) Slovinsko se nakonec připojilo jak k SP SEE, tak v roce 2000 se také stalo členem SECI. Po postupné stabilizaci situace na Balkáně se vztahy mezi Slovinskem a zeměmi jihovýchodní Evropy stále zlepšují.32 Se změnou této zahraničně-politické strategie Slovinsko připouští, že i jeho identita byla utvářena i soužitím s ostatními národy ve federaci Nicméně, Slovinsko je nejen stát střední Evropy, jeho identita je ale také
postavena na tradici
Středomoří s návazností na jihovýchodní Evropu, a proto by to mohlo být mostem mezi různými evropskými regiony. Takto ho také vidí ostatní země, proto musí těžit z této pozice a v rámci střední Evropy ( i jako budoucí člen EU) převzít roli znalce a poradce pro politické, ekonomické a jiné otázky regionu JV Evropy (The Appropriate Foreign Policy 2002 in Bojinovic 2005: 22) Prohloubení vzájemných vztahů posledních několika let lze také demonstrovat na slovinské podpoře států Západního Balkánu v otázce jejich začleňování do euroatlantických struktur a zároveň nabídce slovinské diplomacie poskytnout vlastní zkušenosti z integračního procesu.33 Dimitrij Rupel během své návštěvy Srbska v roce 2003 mimo jiné poznamenal: Slovinsko je ochotno pomoci Srbsku i Černá Hoře užitím svých konexí, zkušeností a možností, tak aby celý region byl co nejdříve přiblížen k procesu euro-atlantické integrace.( Rupel 2003 in Petrovic 2009: 60). O tři roky později, u příležitosti otevření slovinského velvyslanectví v 32
Po nástupu prozápadně orientovaného Mila Djukanoviće do funkce prezidenta Černé Hory obnovilo Slovinsko diplomatické styky s touto republikou. Zásadní změna bilaterálních vztahů se Srbskem logicky nastala po svržení Slobodana Miloševiće v říjnu roku 2000. 33 Projevilo se to zejména při procesu přijímání do Rady Evropy, během kterého se Srbsku a Černé Hoře dostávalo ze strany slovinských představitelů trvalých projevů diplomatické podpory
28
Černé Hoře, řekl: Slovinsko je ochotno podělit se o své zkušenosti při cestě ke vstupu do EU s Černou Horou (tamtéž) Slovinsko mělo zájem o stabilizaci situace na Balkáně, nejen díky vazbám které je s regionem poutali, ať už chtěli či nikoliv, ale k aktivní participaci v tomto regionu je vedlo i několik pragmatických důvodů zahrnující hospodářské34, politické, a bezpečnostní zájmy. Z hlediska zahraniční politiky to Slovinsku umožnilo vyprofilovat se na určitém tématu, což je pro malý stát zapojený do mezinárodního prostředí velice důležité. Nutno dodat, že se v této době změnila vůči Balkánu strategii také EU, a skrz přislíbení členství se snaží zlepšit celkovou situaci. Po vstupu RS do EU, se pak role Slovinska jako prostředníka mezi Balkánem a EU ještě zintensivnila. Slovinští politici několikrát zopakovali, že zemím západního Balkánu by měla být nabídnuta evropská perspektiva budoucího vývoje. Přistoupení do EU, je zde prezentováno jako jediná možnost pro tyto země, aby se zbavili zátěže minulosti a destruktivního nacionalismu. (Petrovič 2009: 50) V roce 2004 v předvečer vstupu do EU Drnovšek apeluje na to, aby Evropa zůstala otevřená i ostatním státům: Jsme si dobře vědomi toho, že orgány Unie musí neustále pracovat na dalším rozšiřování tak, aby další členové mohli být přijati do klubu. Je správné, si dnes připomenout národy, se kterými jsme kdysi sdíleli společný stát. Přeji jim hodně úspěchů v jejich rozvoji. Doufáme, že se k nám připojí ještě jednou, tentokrát na evropské cestě. (Drnovšek 2004) EU-27 WATCH z roku 2008 slovinský přístup k západnímu Balkánu shrnuje: Slovinský přístup k integraci zemí do EU je zcela pozitivní. Ve své roční deklaraci z roku 2007 slovinský parlament deklaroval, že Slovinsko bude usilovat o rozšíření EU o Balkánské státy, což bude také prosazovat v agendě EU. Dle Slovinska je evropská perspektiva rozšíření nejdůležitějším politickým nástrojem pro dosažení stabilizace zemí v tomto regionu a jejich strukturálních, ekonomických a politických reforem. (EU WATCH 2008: 101) Agendu Západního Balkánu pak Slovinsko zařadilo i jako jednu z priorit svého předsednictví na začátku roku 2008.
34
Stabilizací regionu se mohl znovu otevřít významný vývozní trh pro slovinské produkty
29
4.3 Předsednictví
Brožura na oficiálních webových stránkách slovinského Předsednictví EU obsahuje následující prohlášení: První předsednictví nového členského státu potvrzuje historickou legitimitu sjednoceného evropského kontinentu a překonává tak jeho nepřirozené rozdělení v historii. To je ve skutečnosti zásluhou odvahy jak západních demokratických národů tak i národů nedávno osvobozených od totalitních režimů ze střední a východní Evropy, nepromarnit historickou příležitost k ukončení studené války.
35
(Předsednictví RS)
To
dokazuje, jak je pro Slovince důležitá myšlenka sjednocené Evropy. Rádi by pak rozšířily tuto řadu sjednocených států o státy balkánské, což se stalo jednou z priorit předsednictví. Slovinské předsednictví oficiálně začalo 1. ledna 2008. Priority představil vyslanec Slovinska při EU Igor Sencar již na konci roku 2007. Vybrané předsednické priority reflektovali tehdejší problémy EU, 36 slovinským specifikem pak byl důraz na stabilizaci zemí západního Balkánu. Velvyslanec Sencar zdůraznil, že stabilita na západním Balkánu má „obrovský význam“ a upozornil na konkrétní výzvy, na něž se EU musí zaměřit, má-li být tento „nedokončený příběh“ uzavřen. Velkou prioritou slovinského předsednictví bude poskytnout regionu evropskou perspektivu. Slovinsko by rádo dosáhlo uzavření Stabilizačních a asociačních dohod se všemi zeměmi na západním Balkáně. Tyto dohody představují důležitý krok k členství v EU. Hlavní výzvou pak pro celou Unii je dosáhnout shody a vyřešit konečný status Kosova. (Euroactive) Současný slovinský prezident Danilo Türk k tomuto tématu dodává: Evropská unie nemůže akceptovat "černou díra" v zemích západního Balkánu. Evropská perspektiva pro západní Balkán potřebuje být konkrétnější prostřednictvím jednání o přistoupení. To však bude vyžadovat další práci s jednotlivými zeměmi, které potřebují posílit schopnost plnit kritéria členství a s regionem jako celkem, jež poslouží jako rámec pro řešení společných problémů. (Türk 2008) I poslední priorita předsednictví se částečně opět týkala otázek západního Balkánu. Jednalo se o podporu Propagace dialogu mezi kulturami, náboženstvími a tradicemi v rámci Evropského roku mezikulturního dialogu.
Slovinské předsednictví považuje za důležité
vyzdvihnout význam mezikulturního dialogu, samo se hodlá zaměřit na dialog se západním Balkánem. (euroskop)
35
Více na http://www.eu2008.si/includes/Downloads/misc/program/Programme_en.pdf Priority slovinské předsednictví- ratifikace Lisabonské smlouvy, zahájení druhé fáze lisabonské strategie, přijetí souboru předpisů týkajících se klimatu a energetiky, stabilita na západním Balkáně, podpora mezikulturního dialogu
36
30
5. Závěr Výzkumná otázka pro tuto práci zněla, zda měla vliv národní identita na formování zahraničně-politického postoje Slovinska ke státům západního Balkánu a k Evropské unii. Dále nás zajímalo jak se tento postoj měnil, zda se vůbec měnil, od vzniku státu a v průběhu postupné integrace do evropských struktur. Analýza byla provedena v časovém rozpětí od roku 1991 do 2008, přičemž toto období bylo rozděleno na dvě desetiletí v rámci fungování státu. První zkoumané období od roku 1991 po rok 1999 je charakteristické budováním slovinské národní identity a formulováním nové koncepce zahraniční politiky. Slovinsko už v rámci federace bylo kulturně blíž evropskému regionu, kam se chtělo po osamostatnění plně integrovat. Součástí nové národní identity tak byla identita evropská, na což se snažili političtí představitelé neustále upozorňovat. Slovinsko zdůrazňuje své přirozené spojení s Evropou skrz zvýraznění tradičních vazeb, intenzivní ekonomické spolupráce a společného kulturního dědictví, na druhou stranu tak dává najevo, že jeho existence v rámci jugoslávské federace byla pouze určitou anomálií v evropském vývoji. V tomto období procesu utváření národní identity je nejvíce patrná koncepce exkluze a inkluze skrz dualismus „my“ versus „oni“ Evropská identita byla žádoucí, kladný rozvojový model, na druhé straně Jugoslávie representovala kontra-identitu přispívající k jasnému vymezení a k posílení uvědomění si nové slovinské identity. Navíc tak Slovinsko navázalo na diskurz negativního nahlížení na Balkán ve státech západní Evropy. V návaznosti na tvoření národní identity nového a zároveň malého státu je zajímavé, že evropská identita nebyla ve Slovinsku v tomto období vnímána jako ohrožující koncept a byla naopak zcela žádoucí. Toto celkové pojetí identity se projevuje i v zahraniční koncepci státu z roku 1992, kdy mezi hlavními prioritami země se objevuje orientace na západní Evropu a intenzifikace snah a o integraci do evropských a euroatlantických politických, bezpečnostních a hospodářských struktur (EU, NATO); tak zároveň i „útěk“ z destabilizovaného Balkánu a adaptace na nové politické role, z toho vyplývající nové úkoly a výzvy, především v rámci jiho- a středoevropských integračních struktur. Slovinsko se také snaží etablovat do nově vznikajících struktur střední Evropy, jejíž součástí se cítí být a naopak se vyhýbat všem organizacím, které by jej mohly spojovat s regionem západního Balkánu a opět zařadit mezi balkánské státy. V tomto období je tedy jasně patrný vliv národní identity na formulaci zahraničně politického postoje jak ke státům západního Balkánu tak k Evropské Unii.
31
V druhém období se Slovinsko přestává bezprostředně vymezovat proti balkánské identitě a postupně se vyrovnávat s pozůstatkem jugoslávského dědictví v rámci země. Naopak začíná reálněji pohlížet na koncept Evropy, který už není spojen jen s pozitivními konotacemi. Dochází k emancipaci národní identity. Dle Slovinska by Evropská unie měla zajišťovat ochranu jednotlivých národních identit a nikoliv je vměšovat do jedné. Evropská identita by pak měla být heterogenní směsí jednotlivých národních identit. Proto bylo také Slovinsko znepokojeno návrhem německého ministra zahraničí o evropské federaci, a jasně tuto koncepci odmítá, vzhledem k negativní zkušenosti v rámci federace. Slovinsko se stává obecně citlivější k otázkám ohrožující národní suverenitu státu. Částečný euroskeptismus objevující se již na konci prvního období, však nikdy nenarušil celkové směřování země a prioritou Slovinska zůstává integrace. I po vstupu do EU Slovinsko zůstává jednou z nejvíc proevropsky laděných zemí. Slovinsko v tomto období přeformulovává svou zahraničně politickou strategii vůči jihovýchodní Evropě a využívá své geografické polohy a historické zkušenosti k zaujetí aktivní pozice v rámci snah o stabilizaci tohoto regionu. Slovinsko v tomto období částečně přehodnocuje svou exkluzivní povahu národní identity vůči Balkánu a začíná pociťovat určitou zodpovědnost vůči regionu a výrazně podporuje tyto státy ve snahách o jejich začlenění do evropských struktur, což se také později stalo jednou z priorit slovinského předsednictví. V tomto období je tedy opět patrný vliv národní identity na zahraniční politiku státu, i když nyní v jiných konotacích. V druhém období již není tak patrná dialektika inkluze a exkluze v rámci Balkánu a Evropské unie, Slovinsko vstřebává obě polohy a stává se mostem mezi odlišnými regiony. Pokud zhodnotíme obě pozice z hlediska námi operacionalizované dialektiky tak v prvním období se zdá, že čím víc byla národní identita inkluzivní směrem k Evropě, tím víc se snažila vymezit vůči Balkánu. V druhém období přestává být tak vyhraněná a přijímá obě pozice, i když stále více tíhne k Evropě, vůči Balkánu se objevuje pocit sounáležitosti a snaha „postarat“ se o zaostalejšího souseda. V analýze jsou patrné i oba procesy týkající se budování národní identity: „in- out“ proces zaměřující se na samotné budování národní identity na území státu, kdy Slovinsko zdůrazňuje specifické rysy národní identity jakým je kultura a jazyk a usiluje o jejich ochranu. V rámci „outside- in“ procesu je tato identita ovlivněna zvenku mezinárodním prostředím a to především evropskými hodnotami, ty však samotnou národní identitu v rámci Slovinska výrazněji nenarušují a nejsou vnímány jako ohrožení existence státu, naopak je jsou národní identitou absorbovány a stávají se její složkou 32
V rámci celé analýzy je však nutné si uvědomit, že národní identita je sociálním konstruktem, vždy je částečně fiktivní a je proto snadno manipulovatelná a
ohebná.
V identitě Slovinska se propojují vlivy obou regionů jak balkánského tak evropského, jen je politická garnitura dle potřeby zvýrazňovala či naopak zamlčovala. Pro Slovinsko bylo totiž i z pragmatického hlediska daleko výhodnější, aby bylo mezinárodním společenstvím nahlíženo jako evropský stát a zbavilo se stigmatu negativně zabarveného balkánského regionu. Stejně tak pro něj bylo jak politicky tak ekonomicky výhodné ke konci devadesátých let přeformulovat svou zahraničně politickou strategii vůči Balkánu a pasovat se do role mediátora mezi regiony, navíc bylo do této polohy zpočátku tlačeno mezinárodním společenstvím. Vzhledem k omezenosti analýzy pouze na presentaci národní identity politickými elitami, která již není rozebrána z diskurzu veřejného mínění či pozice médií, nelze zodpovědět otázku na kolik byla národní identita zneužívána elitami pro prosazení svých cílů a jak velkou roli ve skutečnosti na zahraniční politiku měla. Analýza je také pojata pouze regionálně a již nerozlišuje v rozdílech přístupů Slovinska k jednotlivým státům, kdy výrazněji odlišná je zde pozice Chorvatska, s kterým na počátku Slovinsko koordinovalo své snahy o nezávislost, ale postupně se vztahy kvůli teritoriálním sporům zhoršily.
33
SEZNAM ZKRATEK: CEFTA
Cenral European Free Trade Association (Středoevropská zóna volného obchodu)
EFTA
European Free Trade Association (Evropská zóna volného obchodu)
EU
Evropská unie
NATO
North Atlantic Treaty Organization (Organizace Severoatlantické smlouvy)
OBSE
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě
OSN
Organizace spojených národů
RS
Republika Slovenija (Republika Slovinsko)
SECI
Southeast European Cooperative Initiative (Iniciativa spolupráce JV Evropy)
SFRJ
Socialistická federativní republika Jugoslávie
SP SEE
Stability Pact for South Eastern Europe (Pakt Stability pro JV Evropu)
34
5. Seznam literatury
Primární zdroje:
1. Drnovšek, J. (2003): Speech at the Ceremony of the Signature of the Treaty of Accession to the European Union, 16.4, Ljubljana, on-line verze http://www2.gov.si/up-rs/2002-2007/jdang.nsf/dokumentiweb/A534AB05D478F999C1256F940035C853?OpenDocument 2. Drnovšek, J. (2004): Speech at the celebration honouring the membership of Slovenia to European Union, 30.4, Ljubljana, on-line verze http://www2.gov.si/up-rs/2002-2007/jdang.nsf/dokumentiweb/5986143F1446B39CC1256F9400465251?OpenDocument 3. EU Watch 2008, no 6, Western Balkan ENlargement- Slovenia, s101-103, on-line verze www.eu-consent.net/library/eu25watch/EU-27_Watch_No6.pdf 4. Government of the Republic of Slovenia: Ministry of Foreign Affairs, http://www.mzz.gov.si/en/foreign_policy/ •
Deklaracija o zunanji politiki Republike Slovenije, www.mzz.gov.si/index.php?id=51
•
Slovinsko a EU http://www.mzz.gov.si/en/foreign_policy/slovenia_and_the_european_union/
•
Ten years of Slovenian foreign policy http://www.mzz.gov.si/en/zakonodaja_in_dokumenti/documents/ten_years_of_ slovenias_foreign_policy
5. Kučan M.(1991a): The Greatest Risk Would Lie in Forced Preservation OfYugoslavia Speech at the Assembly of the Republic of Slovenia on Declaration of independence, 25.6, Ljubljana, on-line verze (http://www2.gov.si/up-rs/1992-2002/mk ang.nsf/4f0e6b3d16bb4c8dc125678c003a80ab/5fa56f49016dab02c125679000419f63? OpenDocument) 6. Kučan, M. (1991b): This Evening dreams are allowe. Tomorrow is a new day Speech at Declaration of Independence Celebration, 26.6, Ljubljana, on-line verze (http://www2.gov.si/up-rs/1992-2002/mk ang.nsf/4f0e6b3d16bb4c8dc125678c003a80ab/b423eb5960971ca3c125678c003a4c46 ?OpenDocument) 35
7. Kučan, M. (1992): Slovenia recognises the same rights alsi to others nations, Speech at General Assembly of the UN: Acceptance of New Members, 22.5, New York, on(line verze (http://www2.gov.si/up-rs/1992-2002/mkang.nsf/4f0e6b3d16bb4c8dc125678c003a80ab/44535ee182dd9763c125678c00383a90 ?OpenDocument) 8. Kučan, M. (1995): Slovenia and European Union, Committee for Foreign Policy, Security and Defence of the European Parliament, 29.11,Brusel, on-line verze (http://www2.gov.si/up-rs/1992-2002/mkang.nsf/4f0e6b3d16bb4c8dc125678c003a80ab/14c02a621220a9c9c1256790004364ef ?OpenDocument) 9. Kučan, M. (1995b): The Question of Vision is a Question of Spirit, The Day of Statehood, 25.6, Ljubljana, on-line verze (http://www2.gov.si/up-rs/1992-2002/mk ang.nsf/4f0e6b3d16bb4c8dc125678c003a80ab/14c02a621220a9c9c1256790004364ef ?OpenDocument) 10. Kučan, M. (1996): Without Slovenia, Europe would be pourer visit of Holiness Pope John Paul II, 19.5, Maribor, on-line verze http://www2.gov.si/up-rs/1992-2002/mkang.nsf/4f0e6b3d16bb4c8dc125678c003a80ab/687c526c929f77bac1256790005a3a09 ?OpenDocument 11. Kučan, M. ( 1997): Central Europe our common: Fourth meeting of Presidents of Central European Countires, 6.6, Piran,on-line verze http://www2.gov.si/up-rs/1992-2002/mkang.nsf/4f0e6b3d16bb4c8dc125678c003a80ab/915ef88675cbc260c1256bc9003831b1 ?OpenDocument 12. Slovenia Presidency, on-line verze: www.eu2008.si/en/ •
Slovenia Presidency Programme http://www.eu2008.si/includes/Downloads/misc/program/Programme_en.pdf
13. Türk, D. (2008): Speech to the European Parliament, 24.3, Brusel, on-line verze http://www.eu2008.si/en/News_and_Documents/Speeches_Interviews/April/0423EP_ Tuerk.html
36
Sekundární literatura
14. Bjelič, D- Savič O. et kol: Sloboda M: Balkan as Metaphor: Between Globalization and Fragmentation, Cambridge, Massachusetts, London, The MIT Press, 2005, In: Sociologický časopis, roč 42,No 2, 2006, Vol. 42, s. 457-451 15. Bojinovič, A. (2005): A New I-role for Small(er) States? Geographical proximity and historical context as a basis of active foreign policy of small European states – the case of Austria and Slovenia regarding The Western Balkane, Politics in central Europe, Vol 1, No 1, s. 8-29 16. Druláková, R (2000):Slovinská cesta do Evropy. Mezinárodní vztahy, Ústav mezinárodních vztahů, Praha, roč. 35, č. 4, s. 77-93. 17. Druláková R.- Drulák P. (2007). Tvorba a analýza zahraniční politiky, Praha, Oeconomica 18. Euroskop: Priority slovinského předsednictví, on-line verze http://www.euroskop.cz/817/sekce/slovinsko-1-1---30-6-2008/ 19. Euroactive: Slovinsko zveřejnilo priority svého předsednictví, on-line verze (http://www.euractiv.cz/budoucnost-eu/clanek/slovinsko-zverejnilo-priority-svehopredsednictvi) 20. Fiala, V. a kol (2007): Teoretické a metodologické problémy evropské integrace, Olomouc, Periplum 21. Guibernau B.- Monseratt M. (2007) : The idenity of nations, Cambridge, Polity 22. Gellner, E (2003): Nacionalismus, Brno, CDK 23. Gow J.- Carmichael C. (2000) Slovenia and the Slovenes, London: C. Hurts and Co. Publishers 24. Hloušek, V. (1998): Republika Slovinsko. In Dančák, B. (ed.). Integrační pokusy ve středoevropském prostoru I. Brno: Mezinárodní politologický ústav, s. 124-144. 25. Hudson, V. (2007): Foreign Policy Analysis: Classic and Contemporary Theory, Rowman and Littlefield Publisher, Maryland 26. Janko, M. : Možnosti a limity zahraniční politiky malého státu: Příklad Republiky Slovinsko, bakalářská práce, Brno, FSS 2006 27. Kratochvíl,P. (2008): Teorie evropské integrace, Praha, Portál 28. Lasák, J. (2005): Zahraniční a bezpečnostní politika republiky Slovinsko. In: Stýskalíková, V., Smekal, H. (eds.): Zahraniční a bezpečnostní politika Slovinska,
37
Chorvatska a Rumunska a vývoj bezpečnostní situace v Bosně a Hercegovině. Mezinárodní politologický ústav Brno 29. Lindstromn, N. (2003): Between Europe and the Balkans: Mapping Slovenia and Croatia’s “Return to Europe” in the 1990s, Dialectical Antropology, Vol 27, No 3-4, s 313-329 30. Lukáč, P. (2001): Má Slovinsko rozšíriť rady Visegrádu, on-line text (http://euroasia.euweb.cz/4-2001_ba_lukac.htm) 31. Müller, K (2008): Evropa a občanská společnost, Sociologické nakladatelství Slon, Praha 32. Patterson, P. H. (2003): On the Edge of Reason: The Boundaries of Balkanism in Slovenian, Australian, and Italian Discourse, Slavic Revue, Vol. 62, No. 1, s. 110-14, dostupné z http://www.jstor.org/stable/3090469 33. Petrovič, T. (2009): A long Way Home: Representations of the Western Balkans in Political and Media Discourses, Ljubljana, Peace Instutite, dostupné z http://mediawatch.mirovni-institut.si/eng/a_long_way_home.pdf 34. Plavšak, K. (2001): Coming Home to Europe: The Reconstruction of Slovene National Identity in Relation to Europe. In Drlák, P., National and European Identities in EU Enlargement, Praha, Instutitute of International Relations, s 79-95 35. Smith, A. D. 1991. National Identity. London: Penguine Books 36. Svrčková, L: Slovinsko: hospodářský vývoj v 90. letech 20. století, bakalářská práce, Praha, Fakulta sociálních studií UK 2004, čerpáno z on-line verze (http://ies.fsv.cuni.cz/work/index/show/id/417/lang/cs) 37. Šabič, Z., Brglez, M. ( 2002): The national identity of post-communist small states in the process of accession to the European Union: the case of Slovenia, Communist and Post-Communist Studies, Vol 35, s. 67–84 38. Todorova, M. (1997) Imaginig of Balkans- Marie Todorova, Oxford university press
38
_
39
