Vliv devoluce na stranický systém Velké Británie - případová studie Skotska, Walesu a Severního Irska

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Evropská studia

Vliv devoluce na stranický systém Velké Británie případová studie Skotska, Walesu a Severního Irska diplomová práce

Bc. Jiří Hrubý

Vedoucí práce: doc. PhDr. Vít Hloušek, Ph. D. UČO: 219418 Obor: Evropská studia Imatrikulační ročník 2010 Brno, 2012

2

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Vliv devoluce na stranický systém Velké Británie – případová studie Skotska, Walesu a Severního Irska“ vypracoval samostatně pod vedením doc. PhDr. Víta Hlouška, PhD., a v seznamu literatury uvedl všechny použité literární a internetové zdroje.

V Brně dne 6. 5.2012

____________________ Bc. Jiří Hrubý

3

Poděkování Rád bych zde poděkoval vedoucímu této práce, doc. PhDr. Vítu Hlouškovi, Ph.D. za jeho vstřícnost, časovou flexibilitu v konzultacích, trpělivost a velmi cenné rady a připomínky, které mi během psaní bakalářské práce poskytl.

4

Obsah PROHLÁŠENÍ ............................................................................................................................................. 3 PODĚKOVÁNÍ ............................................................................................................................................ 4 1. ÚVOD A CÍLE VÝZKUMU .................................................................................................................... 8 2. METODOLOGIE ................................................................................................................................. 10 3. DEVOLUCE VE VELKÉ BRITÁNII .................................................................................................. 12 3.1 Devoluce v Severním Irsku .............................................................................................................................. 12 3.2 Devoluce ve Skotsku ....................................................................................................................................... 17 3.3 Devoluce ve Walesu ........................................................................................................................................ 22 3.4 Zhodnocení a komparace devolučního vývoje ve Velké Británii ...................................................................... 26

4. BRITSKÝ STRANICKÝ SYSTÉM ..................................................................................................... 28 4.1 Relevantní strany britského stranického systému ........................................................................................... 28 4.1.1 Labour Party ................................................................................................................................................. 28 4.1.2 Konzervativní strana (Conservative Party) ..................................................................................................... 33 4.1.3 Liberálně demokratická strana (Liberal Democrats) ....................................................................................... 39 4.2 Analýza výsledků britských voleb .................................................................................................................... 42 4.2.1 Volební systém ............................................................................................................................................. 42 4.2.2 Volební výsledky ........................................................................................................................................... 45 4.3 Dílčí závěr ........................................................................................................................................................ 46

5. SKOTSKO............................................................................................................................................. 49 5

5.1 Relevantní strany skotského stranického systému .......................................................................................... 49 5.1.1 Skotská národní strana (Scottish National Party)............................................................................................ 49 5.1.2 Skotská Labour Party (Scottish Labour Party) ................................................................................................. 52 5.1.3 Skotská liberálně demokratická strana (Scottish Liberal Democrats) .............................................................. 55 5.1.4 Skotská konzervativní a unionistická strana (Scottish Conservative and Unionist Party) .................................. 57 5.2 Analýza výsledků voleb do Skotského parlamentu .......................................................................................... 59 5.2.1 Skotský volební systém ................................................................................................................................. 59 5.2.2 Volební výsledky 1999 - 2011 ........................................................................................................................ 60 5.3 Dílčí závěr ........................................................................................................................................................ 62

6. WALES .................................................................................................................................................. 64 6.1 Relevantní strany velšského stranického systému........................................................................................... 64 6.1.1 Velšská Labour Party (Welsh Labour Party) .................................................................................................... 64 6.1.2 Plaid Cymru................................................................................................................................................... 66 6.1.3 Velšští liberální demokraté (Welsh Liberal Democrats) .................................................................................. 68 6.1.4 Velšská konzervativní a unionistická strana (Welsh Conservative and Unionist Party)..................................... 70 6.2 Analýza výsledků voleb do Velšského národního shromáždění ....................................................................... 71 6.2.1 Velšský volební systém .................................................................................................................................. 71 6.2.2 Volební výsledky 1999 - 2011 ........................................................................................................................ 72 6.3 Dílčí závěr ........................................................................................................................................................ 73

7. SEVERNÍ IRSKO ................................................................................................................................. 75 7.1 Relevantní strany severoirského stranického systému .................................................................................... 75 7.1.1 Ulsterská unionistická strana (Ulster Unionist Party) ...................................................................................... 75

6

7.1.2 Demokratická unionistická strana (Democratic Unionist Party) ...................................................................... 77 7.1.3 Sinn Féin ....................................................................................................................................................... 79 7.1.4 Sociálně demokratická strana práce (Social Democratic and Labour Party) .................................................... 80 7.1.5 Strana spojenectví (Alliance Party of Northern Ireland).................................................................................. 82 7.2 Analýza výsledků voleb do Severoirského shromáždění .................................................................................. 84 7.2.1 Volební systém Severního Irska ..................................................................................................................... 84 7.2.2 Volební výsledky 1998 - 2011 ........................................................................................................................ 85 7.3 Dílčí závěr ........................................................................................................................................................ 86

8. ZÁVĚR .................................................................................................................................................. 88 9. PRAMENY A LITERATURA............................................................................................................. 90 9.1 Prameny .......................................................................................................................................................... 90 9.2 Sekundární zdroje ........................................................................................................................................... 95 9.3 Internetové portály ......................................................................................................................................... 99

10. PŘÍLOHY .........................................................................................................................................100 Příloha č. 1 .......................................................................................................................................................... 100 Výsledky průzkumu veřejného mínění ve Skotsku v květnu 2011 ....................................................................... 100

7

1. Úvod a cíle výzkumu Spojené království Velké Británie a Severního Irska1 tvoří celkem čtyři země – Anglie, Skotsko, Wales a Severní Irsko. S výjimkou Anglie všechny tyto oblasti procházejí svébytným vývojem v rámci devolučního procesu. Devoluce není zcela novým fenoménem v britské politice – objevuje se již dříve, nicméně až v 70. letech minulého století získala na větším významu, i když žádné zásadní změny toto období nepřineslo. Teprve až s příchodem labouristické vlády Tonyho Blaira v 90. letech došlo k výrazné akceleraci tohoto procesu a vytvoření nových podmínek pro jednotlivé regiony. S tím však narostly pochybnosti o vnímání Velké Británie jako unitárního státu. Důležitým aspektem, který se v souvislosti s devolucí objevuje, je otázka, zda tento vývoj povede k nezávislosti těchto oblastí na Velké Británii, nebo jde jen o proces vedoucí k posílení jejich kompetencí a tím k zajištění lepší aplikace jednotlivých opatření týkajících se každodenního života jejich občanů. Současně se tento proces stává inspirací či vzorem pro další decentralizační tendence, ať už v rámci národních či multikulturních států. V posledních letech má téma devoluce stabilní zastoupení v britské politice. Vzhledem k odlišným historickým zkušenostem a tradičním rozdílům mezi britskými regiony se tento fenomén v rámci jednotlivých regionů projevoval odlišně, což se odrazilo i na současné asymetrické podobě devoluce. Nejdůležitějšími aktéry mající vliv na tento proces jsou samozřejmě občané Velké Británie, nicméně faktický vliv prostřednictvím jejich hlasů mají politické strany. Devoluce poskytla silný signál pro etablování nových regionálních stranických systémů v rámci Velké Británie a samozřejmě se stala jedním z nejvýznamnějších témat ve stranické politice daných regionů. Předmětem diplomové práce je zkoumání vlivu devoluce na stranický systém Velké Británie, a to v případových studiích Skotska, Walesu a Severního Irska. Hlavním výzkumným cílem je analýza vlivu procesu devoluce na regionální stranické systémy zmiňovaných zemí. Za tímto účelem se autor v rámci empiricko-analytického paradigmatu zaměří na analýzu regionálních stranických systémů a britského stranického systému před i během devoluce tak, aby došlo k zajištění komparace politického vývoje. Zkoumány budou trendy nejen na regionální, ale i na celostátní úrovni. V závěru využitím případových studií dojde k identifikaci 1

Dále v textu bude pro jednodušší práci s textem používáno pro termín Spojené království Velké Británie a Severního Irska pojmu Velká Británie.

8

efektů devoluce na stranické systémy a současný politický vývoj. Hlavní hypotézou, s níž autor pracuje, je přesvědčení, že s postupným vývojem devoluce dochází v rámci stranických systémů k regionalizaci témat a nárůstu významu regionálních stran. Vedlejším výzkumným záměrem bude zkoumání výskytu obdobných trendů v souvislosti s průběhem devoluce a rozvojem stranických systémů ve zkoumaných zemích. Ačkoliv se práce zaměřuje na stranickou analýzu, úvodní část se bude věnovat především dosavadnímu historickému vývoji devoluce a určení současné podoby a specifik autonomních oblastí. Odůvodněním je nesporná role institucionálního nastavení a historický kontext při utváření současných pozic relevantních politických stran. Úvodní kapitola se proto zaměří zejména na hlavní milníky v politickém vývoji případových zemí, roli relevantních politických stran, aktérů a ostatních zájmových sdružení a jejich motivací v procesu devoluce. Dále v jejím rámci budou zkoumána specifika autonomních oblastí, rozsah přenesených pravomocí a v neposlední řadě současný vývoj. Vzhledem k odlišným historickým specifikům bude na každou oblast nahlíženo odděleně, čímž bude zajištěna kontinuita sledování hlavních kritérií historického vývoje. Tato fakta poslouží jako informační a historický vhled pro další zkoumání stranických systémů jednotlivých regionů i britského stranického systému jako celku. Následující kapitoly se zaměří na analýzu stranických systémů a zkoumání definovaných hypotéz. Prvním zkoumaným stranických systémem bude ten britský, protože hraje v britské politice zásadní roli a ačkoliv zbývající regionální stranické systémy získávají čím dál více autonomní postavení, zůstávají britské strany nejsilnějšími politickými aktéry ve Velké Británii. Díky tomu ve velké míře ovlivňují další vývoj devolučního procesu, přičemž mají i nepřímý dopad na stranické systémy Skotska, Walesu a Severního Irska. Analýza britských stranických aktérů tak musí předcházet dalšímu zkoumání, jelikož jejich vliv na ostatní regionální strany není zanedbatelný. Další kapitoly se budou postupně věnovat analýze stranických systémů Skotska, Walesu a Severního Irska. Důraz bude mj. kladen i na regionální specifika daných stranických systémů a případně budou reflektována i další příbuzná témata v tamějších politikách.

9

2. Metodologie Úvodní kapitola výzkumu nazvaná Devoluce ve Velké Británii se bude prostřednictvím historického exkurzu zaměřovat na výše zmiňovaná kritéria, a to zejména na základě historických společenských a politických událostí, které měly na vývoj devolučního procesu zásadní vliv. Pro zkoumání platnosti hypotéz budou v rámci práce prováděny kvalitativní a v případě britského systému i kvantitativní analýzy volebních programů relevantních politických stran ve vymezeném časovém období. Pro identifikaci relevantních stran lze použít pravidla Giovanni Sartoriho, která jsou unikátní v tom, že odstraňují otázku volebních zisků a soutěže. Sartori tak nepracuje se všemi stranami, které jsou ve stranickém systému skutečně přítomny, ale pouze se stranami, které mají v daném systému určitou sílu či potenciál. Základem prvního pravidla je koaliční potenciál, tedy schopnost strany vytvořit vládnoucí koalici, konkrétně tedy: „Malou stranu lze odečíst jako irelevantní, pokud zůstává během určité doby nadbytečná, tedy pokud není potřebná ani užitečná pro možnou koaliční většinu. Malou stranu je třeba naopak počítat, a to bez ohledu na její velikost, pokud se nachází v postavení, kdy je schopna po nějakou dobu a v nějakém časovém úseku určovat alespoň jednu z možných vládních většin.“2 Druhé pravidlo se zakládá na tzv. vyděračském potenciálu, tedy že strana díky svému vysokému zastoupení ovlivňuje stranickou soutěž: „Strana získává oprávnění být stranou relevantní, kdykoliv její existence nebo objevení se ovlivní taktiku stranické soutěže, a obzvlášť tehdy, když změní směr soutěže na vládu orientovaných stran z dostředivého na odstředivý, ať už směrem doleva, doprava, nebo oběma směry.“3. Prostřednictvím těchto pravidel dojde k identifikaci relevantních politických stran a další výzkum se zaměří primárně na takto vymezené strany. Základním nástrojem pro charakteristiky politických stran a jejich vztahu k devoluci a s ní spojeným záležitostem bude obsahová analýza programových dokumentů. Konkrétně se bude jednat o volební programy stran předkládané veřejnosti v letech 1992 – 2010 při příležitosti voleb do Dolní sněmovny v případě Velké Británie. V případě Skotska, Walesu a Severního Irska budou analyzovány dokumenty předkládané při volbách do příslušných parlamentů či shromáždění v letech 1998 – 2011. Toto období je úmyslně změněno v porovnání s britským systémem, a to z důvodu zásadního přelomu ve vývoji devoluce v r. 2

Sartori, G.: Strany a stranické systémy: schéma pro analýzu, str. 127.

3

Tamtéž, str. 128.

10

1997, kdy byly tyto instituce vytvořeny. Vzhledem k tradičně silnému významu těchto dokumentů na britské politické scéně je lze považovat za dostatečně reprezentativní pro vyjádření oficiálního stanoviska strany a tedy vhodné i pro retrospektivní výzkum proměn postoje k vybrané problematice. Kromě kvalitativní analýzy se dalším zdrojem dat stane analýza kvantitativní. Ta bude probíhat na základě kvantitativního měření prostoru, který je daným tématům ve volebních programech věnován. Konkrétně se bude jednat o počet slov v sekcích věnovaných devoluci a s ní spojeným záležitostem. Vzhledem k rozdílným rozsahům jednotlivých volebních programů, bude vypočítáno poměrné zastoupení těchto textů vůči celku poníženému o úvodní slovo, obsah/rejstřík, a závěrečné slovo, protože tyto části nemají téměř žádný význam pro výzkum a zpravidla se jedná o pouhé rekapitulace textu programu. Ačkoliv není možné normativně stanovit pozitivní či negativní postoj dle výskytu těchto témat, rozsah věnovaný dané problematice poukazuje přinejmenším na význam dané problematiky pro stranu. Kvantitativní analýza bude prováděna pouze v případě britského stranického systému. Stane se tak z důvodu, že většina volebních programů skotských, velšských i severoirských stran je v oblastech domácí politiky do velké míry provázána s tématem devoluce takovým způsobem, že nelze jednoznačně na základě kvantitativní analýzy zajistit dostatečně vypovídající výsledky. Současně budou zkoumány nejdůležitější znaky organizačních struktur stran. Ty byly v reakci na probíhající devoluci nuceny více či méně reflektovat institucionální změny a díky tomu i vyhodnocovat vlastní postoj nejen k devoluci jako takové, ale i případným stranickým odnožím v regionálních oblastech usilujících o zastoupení v nově vytvořených institucích. Další podkapitoly v rámci případových studií se budou věnovat volebnímu systému a výsledkům příslušných voleb. Jako nejvhodnější metoda pro zkoumání voleb se jeví samotné výsledky voleb do daných legislativních orgánů. Pozornost bude věnována nejen celkovým výsledkům na státní úrovni, ale rovněž jejich geografickému a mandátnímu rozložení. Vzhledem k povaze volebních systémů bude využito výsledků v podobě získaných mandátů, nikoliv procentuálních vyjádření podílů hlasů, protože až teprve počet mandátů strany určuje její význam a pozici v dané instituci.

11

3. Devoluce ve Velké Británii Pojem devoluce získává na významu až v 20. století, a to zejména v souvislosti s nárůstem požadavků jednotlivých států Velké Británie, vyjma Anglie, na vytvoření vlastních pravomocných institucí a následné přenesení kompetencí. Devoluce může být odlišována od federalismu, který kompetence rozděluje, přičemž devoluce je deleguje. Toto ale může být rozlišení spíše formy než obsahu4. Ian Budge devoluci definuje jako delegaci moci státu na jednotky v rámci jeho území. Odlišuje od federálního nastavení ve dvou směrech: stát může (alespoň v konstituční teorii) vzít svou moc zpět kdykoli chce a pravomoci delegované různým jednotkám se mohou poměrně výrazně lišit.5 Důležitým specifikem však je, že termín devoluce se zrodil právě ve Velké Británii a nemá v britské politické diskuzi tak negativní konotace jako ostatní označení.6 Ačkoliv se Velká Británie navenek prezentuje jako unitární stát s historickou tradicí, tyto tradice se v rámci jednotlivých regionů odlišují a stávají se tak do značné míry i příčinou devolučních procesů. Jejich odlišnost se odráží i na obsahu a formě devolučního procesu, což má za následek asymetričnost daného vývoje. Vzhledem k tomu jsou následující podkapitoly rozděleny dle vývoje v jednotlivých oblastech.

3.1 Devoluce v Severním Irsku Severní Irsko vzniká jako oddělená politická jednotka až v r. 1922. Do té doby bylo jeho území součástí Irska, které se stalo ze všech zemí až jako poslední součástí Velké Británie, a to na základě smlouvy (Act of Union) z r. 1800, kdy došlo k formálnímu spojení obou království. Tento zákon zachovával rovnoprávnost obou království a irské obyvatelstvo mělo zastupovat 32 zástupců v Sněmovně lordů (House of Lords) a 100 poslanců v Dolní sněmovně (House of Commons). Díky třem zákonům o reformách v letech 1832, 1867 a 1884 ale došlo k poklesu poměrné síly zastoupení irského obyvatelstva, jelikož nově přerozdělená křesla připadla převážně anglickým volebním obvodům.7 V průběhu 19. století ale rostl tlak na vyřešení tzv. irské otázky, tedy na vytvoření irské samosprávy. Mezi hlavní aktivistické 4

Dunleavy, P.: Developments in british politics, str. 225.

5

Budge, I.: The new british politics, str. 247.

6

Hloušek, V. – Kopeček, L. – Šedo, J.: Politické systémy, str. 230.

7

Davies, N.: Ostrovy: dějiny, str. 553.

12

skupiny patřilo Mladé Irsko, Irské republikánské bratrstvo (IRB či feniáni) a od r. 1880 Pozemková liga bojující o zpětné získání zabavené irské půdy. Po zamítnutí Gladstoneova návrhu zákona o samosprávě v r. 1885 a 1893, navrhujícího pro Irsko vnitřní autonomii a obnovení parlamentu v Dublinu8, došlo k odložení řešení irské otázky až do počátku 20. století. Dalším hlavním tématem tehdejší politiky se staly stupňující se problémy s nábožensky rozdělenou společností (protestanti a katolíci). Sjednocení s Irským královstvím bylo prosazeno se slibem katolické emancipace, k níž došlo až po vytvoření nátlakových masových shromáždění Danielem O‘ Connellem a jeho Katolickým sdružením. Zákon o zrovnoprávnění katolíků z r. 1829 jim poskytl možnost zastávat všechny státní úřady s výjimkou místokrále, kancléře, regenta a krále. Následující obrovský příliv irských přistěhovalců do nových průmyslových měst Anglie a Skotska vytvořil v dělnické třídě silnou katolickou složku. Následně došlo v r. 1871 na popud Gladstoneovy liberální vlády ke zřízení irské církve odloučené od státu, nicméně napětí ve společnosti roste i díky vzestupnému vlivu irského nacionalismu9. Roku 1893 založili Douglas Hyde a Eoin Mac Neill hnutí Gaelská liga, jehož primárním cílem bylo zachovat irský jazyk. Postupně se z ní stala masová nátlaková organizace o velmi široké základně a navodila v Irsku příznivou atmosféru pro rozvoj nového nacionalismu. Její vliv se projevil i ve vzniku politického uskupení Sinn Féin, založeného r. 1905 Arthurem Griffithem. Ten zastával názor, že zákon o unii z r. 1800 byl protiprávním aktem a že všichni irští poslanci, kteří od té doby zasedali ve Westminsteru, by měli z parlamentu vystoupit a spolu s dalšími volenými reprezentanty založit doma v Irsku Radu tří set, která by převzala vládu nad zemí a prosazovala politickou a ekonomickou soběstačnost země.10 Obě hnutí, Sinn Féin i IRB, měla separatistické tendence, nicméně se rozcházela v preferovaných nástrojích dosažení jejich cílů. Zatímco Sinn Féin prosazovalo strategii pasivního odporu, IRB chtělo irskou republiku získat ozbrojenými silami. Proti proautonomním hnutím se stavěli unionisté v čele s Edwardem Carsonem, aktivně podporovaní konzervativní stranou. Vypuknutí války v r. 1914 ale otázku autonomie odložilo.

8

Davies, N.: Ostrovy: dějiny, str. 553-554.

9

Tamtéž, str. 546-547.

10

Moody, T. W. – Martin, F. X.: Dějiny Irska, str. 229.

13

S koncem války se IRB rozhodlo iniciovat povstání, a tím využít situace pro získání samostatnosti. Výsledkem bylo tzv. Velikonoční povstání v r. 1916, po němž došlo k zatčení stovek rebelů a pozdějšímu popravení vůdců povstání. To znamenalo nárůst vlny protestů, a tedy i podpory Sinn Féin, která v následujících volbách v r. 1918 získala většinu a ustavila Dáil Éireann (Irský sněm). Dále se zavázala k vytvoření Irské republiky a její poslanci odmítli zaujmout svá místa ve Westminsteru.11 Následující britsko-irská válka v letech 1919 – 1921 byla odstartována vyhlášením samostatné Irské republiky v čele s Éamonem de Valerou. Boje probíhaly mezi operačními jednotkami Irských dobrovolníků, vyznávajících spíše partyzánské metody, a „černohnědými“ (Black-and-tans) paravojenskými jednotkami. Příměří z července r. 1921 bylo následujícího roku podpořeno podpisem oboustranně kompromisní anglo-irské smlouvy. Šest ulsterských hrabství zůstalo součástí Spojeného království jako samosprávná provincie Severní Irsko a zbývajících 26 hrabství vytvořilo Irský svobodný stát; tyto oblasti byly rozděleny na základě náboženských většin, kde v severní části Irska okolo Ulsteru měli protestanti většinu. Severní Irsko tak získává vlastní parlament a vládu ve Stormontu nedaleko Belfastu. Rozdělení na základě politicko-náboženských kritérií ale mělo za následek pokračující rozdělení společnosti, které přetrvává dodnes. Politické postoje se převážně řídily náboženskou příslušností: zatímco protestanti podporují unionistické tendence, tedy zachování pozice Severního Irska v rámci Velké Británie, katolíci usilují o sjednocení celého ostrova a nezávislost na Velké Británii. Většinová převaha protestantů se do 60. let neměnila, což znamenalo jejich dominanci v politice, tedy paralýze systému vládnutí a fungující opozice. Katolické obyvatelstvo se stávalo ve společnosti čím dál častěji obětí diskriminace, což vyústilo v r. 1967 v založení Severoirského sdružení za občanská práva. Toto nenásilné hnutí protestovalo proti diskriminaci a sektářství, nicméně vyvolalo násilné reakce protestantů ústící v ozbrojené útoky na katolické oblasti v Belfastu a Londonderry v r. 1969.12 V té době také vzniká katolický politický subjekt, Sociálnědemokratická strana práce (Social Democratic and Labour Party) s cílem dosáhnout prostřednictvím obecného konsenzu sjednocení Irska. Střety v Severním Irsku zejména díky útokům Irské republikánské armády přetrvávaly, a tak se britská vláda v březnu 1972 rozhodla vládu Severního Irska odvolat a rozpustit parlament

11

Moody, T. W. – Martin, F. X.: Dějiny Irska, str. 237-238.

12

Budge, I.: The new british politics, str. 237.

14

a zavést v Ulsteru přímou správu pod vedením státního sekretáře pro Severní Irsko.13 V následujících letech docházelo i nadále k bombovým útokům ze strany Irské republikánské armády (IRA) a ozbrojeným střetnutím s ulsterskými bojovými složkami. Stejně tak nedošlo k nalezení shody mezi SDLP a unionisty ohledně vytvoření společné vlády. Důležitým milníkem se stala anglo-irská dohoda z r. 1985, která zaručila, že k jakékoli změně ve statutu Severního Irska může dojít jenom se souhlasem většiny jeho obyvatelstva.14 Tato dohoda měla uklidnit obě znesvářené strany, ale situace se příliš nezlepšila. Unionisté s dohodou nesouhlasili, protože ji vnímali jako krok směrem k sjednocenému Irsku. Nacionalisté měli být uklidněni faktem, že se jim dostává stejného legitimního postavení jako unionistům, nicméně vzhledem k jejich menšinové pozici se unionistům vyrovnat nemohli. Mírové rozhovory čtyř severoirských politických stran (Ulsterská unionistická strana, Sociálnědemokratická strana práce, Demokratická unionistická strana a Strana spojenectví) v letech 1992 – 1993 skončily neúspěchem a opětovně poukázaly na zásadní názorové rozdíly mezi stranami. Výrazný průlom nepřinesla ani Společná deklarace britského ministerského předsedy Johna Majora a hlavního představitele Irské republiky Alberta Reynoldse, uvádějící, že britská vláda nemá žádný strategický či ekonomický zájem na Severním Irsku a že uznává demokratické právo lidu Irska na sebeurčení při souhlasu většiny obyvatel

Severního

Irska.15

Pokračovala

tak

preference

symetrického

přístupu

k unionistickým a nacionalistickým stranám. Za pomocí americké administrativy se podařilo vyjednat v r. 1994 příměří s IRA a dalšími polovojenskými organizacemi, díky čemuž mohla začít jednání se Sinn Féin. V r. 1996 ale IRA ukončila příměří a následovaly další atentáty. Důležitým momentem se stalo vítězství Labour Party v čele s Tony Blairem v britských volbách roku 1997. Blair neměl žádnou podporu unionistů a jeho strana podporovala devoluční proces. Výsledkem jeho jednání s irskou stranou se stala tzv. Velkopáteční dohoda z 10. dubna 1998. Ta stanovila, že Severní Irsko zůstává oddělenou politickou entitou a zároveň součástí Velké Británie, bude mít autonomní parlament a vládu (veškeré akce ale musí být přijaty zástupci obou komunit) a že irská vláda bude mít právo být konzultována ve všech opatřeních Velké Británie v oblasti.

13

Moody, T. W. – Martin, F. X.: Dějiny Irska, str. 265-266.

14

Tamtéž, str. 280.

15

Tamtéž, str. 282-285.

15

Spolupráce Velké Británie a Irska byla institucionalizována prostřednictvím Severo-jižní rady a Britsko-irské rady16. Britsko-irská rada se skládá ze zástupců Velké Británie a Irska, ale také dalších orgánů Skotska, Walesu a případných dalších. Hlavní funkcí je konzultativní činnost a prostor pro bilaterální a multilaterální spolupráci. Primárním motivem pro vytvoření tohoto tělesa bylo ujištění unionistů o setrvání Severního Irska ve Velké Británii, nicméně důsledky jeho vzniku mohou mít odstředivou tendenci prostřednictvím uvolnění vazeb Skotska a Walesu na Westminster.17 Nově ustanovené Severoirské shromáždění se skládá ze 108 členů volených proporčním systémem jednoho přenosného hlasu. Inovace dohody spočívá v jejím zahrnutí širokého spektra témat a politických sil. Zároveň ale zachovává problematické rozdělení politické scény tím, že se poslanci musí zařadit do jedné z kategorií (unionisté, nacionalisté a ostatní).18 Přesto byla podpořena legitimita dohody potvrzeními v referendech v Severním Irsku (71% pro) a v Irské republice (94% pro)19. Vzhledem k tomu, že násilné akce ze strany IRA neustávaly, unionisté se rozhodli neúčastnit se jednání ve shromáždění se Sinn Féin, dokud nedojde k příměří. Přestože vznikla v prosinci 1999 vláda, došlo v únoru 2000 k pozastavení činnosti shromáždění právě kvůli nedodržení dohod o odzbrojení. Devoluce byla opět pozastavena v r. 2002 a až do roku 2006 fungovala přímá vláda státního sekretáře z Westminsteru. Nové kolo rozhovorů mezi britskou a irskou vládou vyústilo v zákon o Severním Irsku (neboli St. Andrewská dohoda), který mj. obnovil politické instituce, připojil dodatky k zákonu z r. 1998 a stanovil časový plán pro další volby do Severoirského shromáždění20. Po volbách v r. 2007 vytvořily čtyři hlavní severoirské strany vládu ve složení: 4 poslanci Demokratické unionistické strany (DUP), tři poslanci Sinn Féin, 2 poslanci Ulsterské unionistické strany a 1 poslanec Sociálně demokratické strany práce. I přesto se nová vláda nevyhnula pětiměsíční odmlce v druhé polovině roku 2008 vynucené spory ohledně politických otázek mezi DUP a Sinn Féin. Severní Irsko disponuje kompetencemi k vytváření primární legislativy v oblastech jako je zemědělství, životní prostředí, finance, zdravotnictví, sociální věci apod. Westminster si 16

Více viz Good Friday Agreement.

17

Bogdanor, V.: The British-Irish Council and Devolution, str. 289-298.

18

Dunleavy, P.: Developments in british politics, str. 182-188.

19

Moody, T. W. – Martin, F. X.: Dějiny Irska, str. 438.

20

Více viz St. Andrews Agreeement.

16

přitom zachovává pravomoci v ústavních a bezpečnostních záležitostech. Zároveň existuje možnost přenosu dalších oblastí, ale pouze v případě nalezení konsenzu ve shromáždění, což je hlavním problémem dalšího vývoje devoluce.21 Přesto došlo v r. 2010 k transferu odpovědnosti na Severní Irsko v otázkách výkonu policejní a soudní moci.

3.2 Devoluce ve Skotsku Anglické království a Skotské království existovala jako dva nezávislé a oddělené státní útvary až do r. 1707, kdy se spojila do nového celku nazvaného Velká Británie. Tzv. zákon o sjednocení (Act of Union) si vyžádal potvrzení z obou parlamentů, přičemž na skotské straně se stal nepřekvapivě zdrojem mnoha rozporů a nevole. Přesto skotský parlament zákon přijal a toho roku se sešel naposledy. Jan Frank shrnuje obsah zákona následovně: „Smlouva pro obě království stanovila jeden parlament, jednoho krále, jednu vlajku, jednu měnu, jediný daňový a obchodní systém. Skotsko si ponechalo svůj právní řád a nezávislou presbyteriánskou církev. V britském parlamentu zasedlo 45 skotských poslanců a 16 lordů.“22 I přesto, že se jednalo o nepopulární krok, přinesl Skotsku ve srovnání s ostatními částmi Británie poměrně autonomní výsady a nesporná ekonomická pozitiva. Důležité je též poznamenat, že navzdory několika spíše doznívajícím konfliktům a odmítavým reakcím přinesla unie Skotsku i značné bezpečnostní zajištění. V průběhu 18. a 19 století nedocházelo k výraznějším projevům směřujícím k větší samosprávě Skotska, a to zejména díky úspěšné industrializaci a posílení ekonomiky. V r. 1885 byl obnoven úřad Státního sekretáře pro Skotsko a o rok později po irském vzoru Skotské sdružení pro autonomii (Scottish Home Rule Association). Tyto události neodrážely vzestup separatistických nálad, ale spíše snahu o zefektivnění řešení skotských záležitostí. Státní sekretář, jmenovaný ministerským předsedou, se zodpovídal westminsterskému parlamentu a na rozdíl od severoirského a velšského tradičně reprezentoval skotské volební obvody v Dolní sněmovně. Přesto se jeho politické postoje lišily od britských a rozšíření pravomocí se vzhledem k velmi omezenému rozpočtu nedalo očekávat. Díky transferu všech poskytnutých financí určených pro tuto pozici na lokální úroveň tak mohl sekretář alespoň

21

Budge, I.: The new british politics, str. 241.

22

Frank, J.: Skotsko, str. 96.

17

určovat priority alokace těchto peněz.23 Na počátku 20. století se motivace získat autonomii ocitla stranou a vystřídal ji růst vlastenectví v první světové válce. Ani po ní ale nemohli Skotové uvažovat o větší samostatnosti, zejména z důvodu negativních hospodářských dopadů poválečného vývoje, které si vynutily značné finanční subvence z Anglie. Pokračující ekonomické problémy lehce podpořily vznik Národní strany Skotska v r. 1928, která v následujících volbách požadovala autonomii. Po volebním neúspěchu se zbavila radikálnějších členů a v r. 1934 se spojila s pravicovou Skotskou stranou a vznikla Skotská národní strana (Scottish National Party, SNP). SNP prosazovala autonomii, ale nedokázala předložit důvěryhodné řešení aktuálních problémů, a tak zůstala na okraji zájmu. Na konci 30. let se projevila dobrá práce s veřejností, když došlo k prezentaci přestěhování Skotského úřadu do Edinburghu s tím, že o skotských záležitostech budou už rozhodovat Skotové ve Skotsku. V praxi se žádná změna nekonala, úřad byl nadále řízen z Westminsteru.24 SNP se v r. 1942 rozštěpila ohledně názoru na vhodnost skotské účasti ve válce. Její zastánci v čele nadstranické sdružení umírněných skotských nacionalistů, po válce pořádali několik velkých sjezdů a v r. 1949 jejich petici nazvanou Národní konvent a požadující skotský parlament podepsaly přibližně dva miliony lidí. Žádná politická strana ale nereagovala, a volební výsledky SNP byly mizivé. Volby v r. 1951 ve Skotsku vyhráli konzervativci a u moci se ve Velké Británii udrželi dalších 13 let.25 Skotská odlišnost a její síla se projevila i v pozici médií. V r. 1952 vznikla skotská BBC a tři roky později komerční stanice Scottish Television. Co se týče novin, Glasgow i Edinburgh disponují vlastními kvalitními novinami (Herald a Scotsman), které obsahují jak lokální, tak národní a mezinárodní zprávy; stejně tak existují i noviny pro širší vrstvy společnosti. Média tak do určité míry přispívaly alternativními pohledy a staly se nedílnou součástí regionálního podvědomí náležitosti ke Skotsku.26 Zejména vlastní náhled na události ve Westminsteru a přisuzování určité důležitosti různým záležitostem více a více rozšiřoval pocity skotské výjimečnosti či odlišnosti, a tedy i možné snahy o větší autonomii. Slábnutí skotského hospodářství v 50. a 60. letech s sebou přinášelo opětovný vzestup 23

Dunleavy, P.: Developments in british politics, str. 164-166

24

Wormaldová, J.: Dějiny Skotska, str. 203-204.

25

Frank, J.: Skotsko, str. 110-111.

26

Dunleavy, P.: Developments in british politics, str. 256-257.

18

nacionalismu, jehož prvním výraznějším projevem byl zisk labouristického křesla v r. 1967 kandidátem SNP. Ačkoliv odlivy a přílivy nacionalistických hlasů v letech 1967 – 1974 ukazují, že šlo spíše o protestní hlasy vůči vládě v Londýně než o podporu požadavku nezávislosti27, SNP od té doby zaujímala pravidelně místa ve Westminsteru a dostávala se do většího povědomí. Mishler dokonce hovoří o vytvoření nové dělící linie v tradičním politickém třídním dělení, a to na nacionalisty a unionisty.28 Reakcí vlády se stalo vytvoření Královské ústavní komise, jejímž úkolem se obecněji stalo prozkoumání funkcí centrální legislativy a vlády ve vztahu se zeměmi a regiony Velké Británie, a zda jsou žádoucí změny v ústavních a hospodářských vztazích. Závěrečná zpráva této komise předložená lordem Kilbrandonem prezentovala množství různých devolučních scénářů. Reakce byly smíšené: Liberálové ji uvítali, ale byli zklamáni tím, že nezahrnula federalismus, skotští nacionalisté nešetřili kritikou kvůli zamítnutí oddělení a vláda se zdráhala zaujmout stanovisko.29 Nacionalismus značné posílil i s objevením nalezišť ropy v Severním moři a jejich potenciálním spásným efektem pro skotskou ekonomiku. Volební zisk 30 % hlasů SNP ve volbách v r. 1974 působil jako účinný způsob, jak donutit novou labouristickou vládu zabývat se blíže skotskými problémy a otázku devoluce začadit mezi hlavní politické záležitosti. Po obtížných vnitrostranických rozporech se labouristická vláda rozhodla zastavit nárůst skotských nacionalistických tendencí ústupkem v podobě jisté formy národního uznání a omezené samosprávy. Britský parlament si k dohodě vyžádal navíc potvrzení zákona skotským referendem s uplatněním Cunninghamova dodatku, tedy podmínky podpory 40% všech voličů pro vstup zákona v platnost. Tento dodatek se nakonec stal referendu konajícímu se r. 1979 osudným, protože ačkoliv příznivci devoluce těsným rozdílem převážili nad odpůrci, jejich množství z celkového počtu oprávněných voličů bylo pouze třetinové.30 Příčin neúspěchu referenda bylo hned několik: skotská veřejnost unavená úsilím o samostatnost, nejednotnost SNP a labouristů (plus odmítavý postoj konzervativců) a obavy z ekonomické nestability.31 V r. 1979 nastupuje do čela britského kabinetu Margaret Thatcherová. Z jejího pohledu 27

Wormaldová, J.: Dějiny Skotska, str. 209.

28

Mishler, W.: Scotching Nationalism In the British parliament: Crosscuting Cleavages Among MPs, str. 6.

29

Leicester, G.: Scotland’s Parliament: Fundamentals for a New Scotland Act, str. 25-26.

30

Wormaldová, J.: Dějiny Skotska, str. 210.

31

Rivera, L.: Scottish Devolution: A Historical and Political Analysis, str. 2-3.

19

nebylo Skotsko dosti důležitým regionem, protože získávala značnou podporu v Anglii. Dále také nedávala ve své politické agendě žádný prostor pro uznání skotské odlišnosti, za což si vysloužila odpor většiny Skotů. Thatcherová navíc dokonala bolestivou a nepopulární transformaci skotské ekonomiky. I přes změnu ministerského předsedy v r. 1990 zůstal v konzervativní straně k otázce devoluce odmítavý postoj.32 Graham Walker označuje dlouhé období konzervativních vlád v letech 1979 – 1997 v souvislosti se skotskou devolucí za pozoruhodné v tom smyslu, že došlo opětovnému vnímání těchto trendů jako formy protestu proti vládě a nedostatečnému ocenění skotské odlišnosti.33 Zatímco výrazně klesala podpora konzervativců, labouristé toho využili a hráli tzv. skotskou kartu a podporovali devoluci.

Společně se Skotskými liberálními demokraty

(Scottish Liberal Democrats, SLD) a SNP vytvořili v r. 1988 nadstranickou Skotskou konstituční radu (Scottish Constitutional Convention, SCC), která se stala zastřešující institucí občanského fóra spojující církve, místní správu atd. Jejich společným cílem se stalo dosažení konsenzu ohledně schématu pro vytvoření shromáždění nebo parlamentu pro Skotsko, mobilizovat skotské mínění a uplatnit právo skotského lidu na zajištění implementace tohoto schématu. Organizaci se podařilo až konce její existence (r. 1995) prezentovat množství detailních návrhů devolučního vývoje, nicméně dle Lynche se jí nedařilo získat více podpory veřejnosti, protože nedokázala najít odpověď na některé podstatné otázky skotské devoluce.34 V r. 1994 nastupuje do čela Labour Party Tony Blair a zahajuje její zásadní modernizaci, aniž by odstoupil od podpory devoluce. Po výrazném vítězství v britských volbách v r. 1997 představila labouristická vláda detailní plán pro skotskou devoluci, tzv. bílou knihu Skotského parlamentu (White paper of Scotland’s Parliament). V září 1997 následovalo referendum sestávající se ze dvou otázek: zda si lidé přejí vytvoření Skotského parlamentu a zda má disponovat právem stanovit výši daní. Pro první otázku odpovědělo kladně 74,3% a pro druhou 63,5% voličů. Celková účast přitom dosáhla 60,4%.35 Budoucí Skotský parlament tak získal poměrně značnou podporu a legitimitu fungování. Na základě referenda došlo k vytvoření Zákona o Skotsku (Scotland Act 1998). Ten 32

Dunleavy, P.: Developments in british politics, str. 170-171.

33

Walker, G.: Scotland, Northern Ireland and Devolution: Past and Present, str. 247.

34

Lynch, P: The Scottish Constitutional Convention 1992-5, str. 12-16.

35

Scottish Parliament History http://www.scottish.parliament.uk/help/17029.aspx.

20

zakládá parlament o 129 členech, z nichž 73 je voleno v jednotlivých volebních obvodech systémem prvního v cíli (First Past the Post) a zbývajících 56 volí Skotové poměrným systémem, kdy je zvoleno v každém regionu sedm dodatečných kandidátů ze stranických kandidátek.36 Tento systém tak zaručoval mnohem více proporční zastoupení v parlamentu než by bylo získáno použitím pouze systému prvního v cíli, nejčastěji využívaného ve Velké Británii. Podle Zákona o Skotsku smí Skotský parlament vytvářet primární a sekundární legislativu v oblastech, které nejsou vyhrazeny pro Westminster, jako je např. ústava, obrana a národní bezpečnost, rozpočtové, hospodářské a měnové pravomoci, zahraniční politika, energetika apod. Na druhou stranu získává odpovědnost v oblastech zdravotnictví, školství, sociální péče, turistiky, práva, zemědělství, životního prostředí atd. Jedenáctičlenná vláda volená parlamentem pracuje na přípravě zákonů společně se systémem parlamentních výborů.37 První volby konané v květnu 1999 vyhráli skotští labouristé (Scottish Labour Party, SLP) se ziskem 56 mandátů, dále získala SNP 35 mandátů, konzervativci (Scottish Conservative and Unionist Party, SCUP) 18 a SLD 17 křesel. Do parlamentu se dostali také po jednom zástupci dalších tří stran.38 Labouristé a liberálové tak vytvořili společnou vládní koalici a díky neschopnosti SNP využít rostoucí podpory veřejnosti pro rozšíření pravomocí parlamentu tato koalice pokračuje ve vládě i po volbách v r. 2003. Vláda se odlišila od britských labouristů zrušením školného na univerzitách a zavedením bezplatné péče pro starší. Výsledek voleb v r. 2007 znamenal pro SNP v čele s Alexem Salmondem historické vítězství, když získali 47 křesel, SLP 46, SCUP 17 a SLD 16 křesel. Vzhledem k velké nepravděpodobnosti koaliční vlády nacionalistů a labouristů se jako jediné řešení jevila menšinová vláda nebo dohoda minimálně tří stran. Hlavním tématem povolebních vyjednávání se stala otázka nezávislosti Skotska. SNP se staví jasně pro, nicméně všechny ostatní strany se odmítají připojit do vlády s takovýmto cílem.

Alex Salmond vytvořil

menšinovou vládu, jejíž snahu o získání nezávislosti minimalizují zbývající parlamentní

36

Leeke, M. – Gay, O. – Sear, Ch.: Introduction to devolution in the UK – Commons Library Research Paper, str. 18.

37

Tamtéž, str. 20-22.

38

Parties and Elections in Europe.

21

strany.39 Toho roku Skotský parlament společně s britskou vládou ustavil Komisi pro skotskou devoluci, výsledkem jejíž práce se stala tzv. Calmanova zpráva z r. 2009. Ta překvapila mnohé politické pozorovatele podporou další devoluce v podobě rozšíření odpovědností a finančních kompetencí pro Holyrood40. Po vytvoření britské vlády v r. 2010 tak konzervativci čelili otázce implementace této zprávy a současně také vyřešení otázky Barnettovy formule41 a tzv. westlothianské otázky42. Ve volbách v r. 2011 potvrdila SNP vedoucí postavení ziskem 69 mandátů, labouristé získali 37, konzervativci 15 a liberální demokraté 5 křesel.43 Skotská národní strana tak dosahuje absolutní většiny v parlamentu. Alex Salmond ihned poté formuloval požadavky na větší ekonomické pravomoce pro Skotský parlament a oznámil úmysl uspořádat do pěti let referendum o skotské nezávislosti. V současnosti již probíhá vládní kampaň Your Scotland, Your

Referendum44

informující

o

veškerých

náležitostech

procesu

vedoucímu

k samostatnosti prostřednictvím referenda plánovaného na podzim 2014.

3.3 Devoluce ve Walesu Velšské knížectví se stalo součástí Anglického království již v letech 1536 a 1543. Samostatná panství byla přeměněna v hrabství, došlo k zavedení anglického práva včetně hrabské správy a hrabství nebo statutární města do té doby vysílala 24 zástupců od parlamentu ve Westminsteru. Postupně tak docházelo k nahrazování velšských zásad anglickými pravidly45. Wales je od té doby považován za nedělitelnou součást Anglie, veškeré anglické právo a podobné záležitosti se uplatňují i na velšskou oblast. Díky brzkému připojení Walesu dochází k jeho lepšímu splynutí s Anglií, což mělo za následek poměrně nevýrazné

39

Larkin, P.: The politics of coalition in Scotland, str. 73-76.

40

Walker, G.: Scotland, Northern Ireland and Devolution: Past and Present, str. 249-250.

41

Na jejím základě dochází k rozdělení financí na veřejné výdaje ve Velké Británii, přičemž dochází ke značnému zvýhodnění Skotska.

42

Tzv. West Lothian Question se objevuje v britské politice již od r. 1979 a souvisí s faktem, že skotští poslanci by neměli mít možnost rozhodovat o anglických záležitostech, když angličtí poslanci nemají možnost volit o těch skotských.

43

Parties and Elections in Europe.

44

Více viz http://www.scotreferendum.com

45

Morgan, K. O.: Dějiny Británie, str. 231.

22

nacionalistické tendence až do počátku 20. století. Za určitou výjimku tohoto vývoje lze považovat snahu velšských obyvatel zachovat vlastní jazyk a kulturu. V průběhu 19. století se objevily větší náznaky velšské odlišnosti v oblasti náboženství. Nonkonformisté využívali Velšanů jako prostředníky a prosazovali se do obcí a měst. Současně požadovali odloučení od anglikánské církve a odstranění jejich speciálních výhod, obzvláště v oblasti vzdělávání ve Walesu. Tato otázka byla vyřešena až v r. 1920, kdy k požadované odluce konečně došlo.46 Velšské národní obrození vyvolávalo tlak na pozemkovou reformu, nový vzdělávací systém vedoucí k vytvoření okresních škol v r. 1889 a vznik University of Wales v r. 1893. The Welsh Sunday Closing Act z r. 1881 se stal prvním zákonem s platností pouze pro Wales a s odlišnými principy od těch anglických. Avšak tyto události neznamenaly větší pokrok v devoluci. Jediným výraznějším devolučním hnutím byl Cymru Fydd (Young Wales) a jeho kampaň v letech 1894-96, nicméně se jednalo spíše o osobní ambice Lloyda George než skutečný požadavek samostatnosti Walesu.47 Po nezdaru Cymru Fydd myšlenka samosprávy pro Wales neumřela a v r. 1925 vznikla spojením nacionalistických hnutí Strana Walesu (Plaid Cymru, PC). Cílem strany se od r. 1930 stalo zajištění statutu dominia pro Wales. Původní idea bojkotovat Westminster byla opuštěna a od té doby strana nominovala kandidáty pro parlamentní volby prosazující zachování velšské kultury a samosprávu Walesu. PC se později vyvinula jako středolevá formace z původního kulturního hnutí usilujícího o záchranu velštiny. Ke svým programovým cílům později přidala decentralizaci a důraz na environmentální hodnoty.48 Po zvolení Gwynfora Evanse do čela strany v r. 1945 ale došlo k příklonu k pragmatismu. Strana se profilovala jako strana stoupenců autonomní velšské vlády s orientací na kulturní a jazykové, ale i sociální problémy obyvatel. O důležité roli jazykové otázky svědčí i vytvoření Velšské jazykové společnosti v r. 1962, která působila jako čistě velšská nátlaková skupina a byla zakotvena výlučně ve velšském jazykovém prostředí. Vliv jazykových aktivistů byl značný, a tak byl v r. 1967 schválen první velšský jazykový zákon stanovující, že každý právní dokument vydaný ve velštině má stejnou hodnotu a postavení,

46

Budge, I.: The new british politics, str. 264-265.

47

Morgan, K. O.: Divided We Stand, str. 25.

48

Chytilek, R.: Spojené království Velké Británie a Severního Irska, str. 68.

23

jako kdyby byl vydán v angličtině. Přesto se Plaid Cymru musela přiklonit v r. 1969 k myšlence bilingvismu, aby mohla oslovit i voliče v oblastech, kde byla velština na ústupu. Plaid Cymru se díky svému upravenému politickému programu, ve kterém se profilovala jako silně levicová strana, stala silnou konkurencí v regionu tradičně silné labouristické strany.49 Ve Walesu probíhalo stejně jako ve Skotsku v r. 1979 referendum o vzniku regionální velšské sněmovny, nicméně i zde bylo neúspěšné, a to ještě větším poměrem (4:1 v neprospěch vzniku sněmovny). Labouristé nebyli schopni připravit odpovídající kampaň, dokonce docházelo i k situacím, kdy část jejich hlavních představitelů veřejně vystupovala proti devoluci.50 Po neúspěchu opatření v r. 1979 se zdálo, že nacionalismus je na ústupu, ale politické a kulturní konflikty nezmizely. Obrana velšského jazyka přitahovala mnoho vášnivých vlastenců, kteří dokonce vyhrožovali hladovkou. Místní žháři také často podpalovali venkovské domy Angličanů, avšak Wales zůstal poměrně pokojnou společností nerozpolcenou nacionalistickými rozpory.51 Osmnáct let konzervativní vlády výrazně ovlivnilo postoj Walesu k devoluci. Velšané nikdy výrazně nepreferovali konzervativce, jejich hlasy získávali přednostně liberálové a labouristé. Pocit anglické dominance byl díky množství státních sekretářů (první Státní sekretář pro Wales vznikl v r. 1964) výrazný. Současně procházel Wales podstatnou transformací průmyslu z uhelného a ocelářského na lehčí průmysl s vysokým poměrem zahraničních investic. Také ale probíhalo odebírání důležitých funkcí z roviny lokálních administrativ a jejich přesun na tzv. quangos52. Obsazení těchto těles ale není určováno volbami, nýbrž jmenováním Státním sekretářem. Velšský jazykový zákon z r. 1993 tak alespoň trochu zmírnil napětí ve společnosti. V 90. letech se projevil i vliv Evropy: v r. 1994 dochází k reorganizaci velšských místních vlád v jednu úroveň 22 jednotných orgánů.53 Stejně jako v případě Skotska, Tony Blair po nástupu do funkce předložil k referendu Zákon o vládě ve Walesu (The Government of Wales Act, 1998) ustavující Národní 49

Říchová, B.: Devoluce ve Walesu: redefinice velšské politické scény po roce 1999, str. 22-23.

50

Tamtéž str. 24.

51

Morgan, K. O.: Dějiny Británie, str. 507.

52

Quango je zkratka pro kvaziautonomní nevládní organizace (quasi-autonomous non-governmental organisation), na které vláda přenesla část pravomocí.

53

Hazell, R.: An Assembly for Wales, str. 6 a 17.

24

shromáždění jakožto legislativní orgán. Zákon ale omezil pravomoci shromáždění pouze na vytváření sekundární legislativy v oblastech stanovených britským parlamentem. Tyto kompetence se velmi podobaly těm, které zastával dosavadní Státní sekretář pro Wales. Mezi hlavní oblasti pokrývané shromážděním patřilo životní prostředí, zdravotnictví a sociální péče, kultura a sport apod.54 První volby do Velšského národního shromáždění proběhly v květnu 1999. Šedesát mandátů bylo rozděleno na 40 mandátů volených v jednotlivých obvodech systémem prvního v cíli a 20 mandátů volených regionálně proporčním systémem. Nejvyšší počet křesel získali labouristé, Plaid Cymru se umístila na druhém místě a dále získali mandáty i konzervativci a liberální demokraté. Devítičlennou koaliční vládu pak vytvořili labouristé s liberálními demokraty. I přes menší politickou krizi velšských labouristů způsobenou odklonem od hlavní politické linie britské Labour Party dokázali v následujících volbách posílit, získat 30 mandátů a sestavit jednobarevnou vládu.55 Národní shromáždění si ale velmi rychle uvědomilo, že rámec primární legislativy, ve kterém má fungovat, nedovoluje zavádění inovací uspokojujících potřeby Walesu. Proto v r. 2002 vznikl koncept Vlády velšského shromáždění, tedy odlišení mezi vládou a shromážděním. Tato změna byla zahrnuta do druhého Zákona o vládě ve Walesu v r. 2006 s účinností po volbách v následujícím roce. Zákon také zavedl mechanismus příkazů legislativních pravomocí, umožňující tvorbu primární legislativy po souhlasu britského parlamentu. Sir Jon Shortridge, stálý tajemník ve Walesu v letech 1999 – 2008, tento zákon popisuje jako inovativní, směřující k plnému přenesení pravomocí pro Wales obdobně jako ve Skotsku.56 Volby v r. 2007 potvrdily postupný ústup popularity labouristů ve Walesu. Volby vytvořily unikátní situaci spočívající v následných koaličních rozhovorech mezi čtyřmi hlavními stranami, jejichž výsledkem se stala koalice labouristů a Plaid Cymru. PC se tak poprvé dostala do vládních pozic a dle některých názorů potvrdila strukturální změnu velšské politiky a ukázala na možný budoucí vývoj v britské politice.57 54

Budge, I.: The new british politics, str. 269.

55

Leeke, M. – Gay, O. – Sear, Ch.: Introduction to devolution in the UK – Commons Library Research Paper, str. 22-23.

56

Shortridge, J.: New development: The evolution of Welsh devolution, str. 88–90.

57

McAllister, L. - Cole, M.: Pioneering or Rearranging the Deckchairs? The 2007 National Assembly for Wales

25

Ještě před dalšími volbami do Národního shromáždění se konalo v březnu 2011 Walesu úspěšné referendum (přes 63% pro při 36% účasti) rozšiřující zákonodárné pravomoci shromáždění ve všech záležitostech ve vymezených 20 oblastech. V květnu toho roku následovaly volby do Národního shromáždění a možná změna rovnováhy politických sil se nekonala, jelikož labouristé získávají třicet křesel, konzervativci čtrnáct, PC jedenáct a liberální demokraté pět.

3.4 Zhodnocení a komparace devolučního vývoje ve Velké Británii Jak vyplývá z předchozích podkapitol, o devoluci nelze v žádném z případů hovořit jako o události, ale jako o procesu. Rozhodně se tento proces nedá nazývat jednotným, protože, jak se ukázalo, ve všech zkoumaných případech docházelo k velmi odlišným událostem a motivům, které tento proces aktivovaly či tlumily. Dále také nedošlo k ukončení tohoto procesu. Spíše naopak, s nástupem regionálních nacionalistických stran do vlád v r. 2007 ve Skotsku a Walesu se projevuje tlak na získávání dalších a dalších pravomocí od britského parlamentu. Přesto zůstává role Westminsteru ve Velké Británií klíčová a britský parlament má možnost přenesené kompetence vzít zpět na svoji úroveň, tak jako se tomu stalo v r. 1972 v Severním Irsku. Takovýto krok je ale v současné době velmi nepravděpodobný, jelikož by jistě vyvolal vlnu nevole ve všech třech případech. A co více, instituce ve Skotsku a Walesu disponují díky vyžádanému referendu při jejich vzniku vyšší mírou legitimity. Westminster tak díky devoluci ztratil část svých pravomocí, čímž se z něj stal spíše jen supervizor v otázkách týkajících se Severního Irska, Skotska a Walesu. V jednotlivých oblastech docházelo k devoluci za různých podmínek a z různých motivů, ale i přesto měly na sebe vliv navzájem. Vývoj v Severním Irsku do jisté míry inspiroval nacionalistické hnutí ve Skotsku, jehož úspěchy a zisky zase motivovaly k devolučním změnám i Wales. V Severním Irsku se hlavním politickým tématem stala otázka náboženského vyznání, která byla doplněna o problematiku sjednocení irského ostrova. Naproti tomu ve Skotsku nacionalistické hnutí čerpalo zejména z přesvědčení veřejnosti, že by se skotské politické záležitosti měly řešit ve Skotsku a tím efektivněji odrážet požadavky společnosti. Skotové využívali a využívají vlastního výsadního postavení v devolučním procesu (např. zachování skotského práva) a vyhýbají se použití násilí, které bylo v případě Election and Results, str. 543–545.

26

Severního Irska běžnou součástí politického boje. Ve Walesu se původní snahy o záchranu velšského jazyka a kultury postupně dostaly i na politickou scénu a toto úsilí ve výsledné podobě vedlo až k vytvoření samosprávné instituce. Politické strany a hnutí se staly hlavními aktéry při prosazování devoluce. Z pohledu britských stran se nejvíce o devoluci zasazovala labouristická strana. Ta tuto myšlenku podporovala mezi obyvatelstvem Velké Británie a i díky tomu si získávala přední místa v místních volbách v devolučních zemích. Naproti tomu konzervativní vlády se k devoluci stavěly spíše negativně a usilovaly alespoň o udržení tehdejšího rozdělení sil. To společně s občasnými hospodářskými problémy nahrávalo regionálním stranám, které profitovaly z růstu nacionalismu a odlišností národních identit a kultur. Zpravidla došlo ke vzniku jedné strany reprezentující regionální zájmy a tato strana se v politickém prostředí střetávala s odnožemi celobritských stran. V otázce kompetencí jednotlivých samosprávných institucí se nejvíce projevuje asymetričnost decentralizace a odráží tím uvedený politický vývoj. Momentálně nejdále v transferu kompetencí z Westminsteru pokročil Skotský parlament a Severoirské shromáždění. Zde se nejednalo v porovnání s Walesem pouze o symbolickou terminologii. Oba orgány disponují právem iniciovat primární i sekundární legislativu, Skotsko dokonce může v omezené míře měnit daňovou zátěž obyvatel a v současné době se připravuje na referendum o samostatnosti. Wales ve srovnání se Severním Irskem a Skotskem nemá takové množství kompetencí – primární legislativu může iniciovat pouze skrze složitý mechanismus obsahující nutný souhlas britského parlamentu, nicméně i zde dochází k postupnému vývoji směrem k rozsáhlejším kompetencím. V otázce devoluce stále zůstává mnoho budoucích alternativ či možností řešení některých otázek, jako např. symetrický federalismus, hlasování pouze Angličanů v otázkách týkajících se Anglie, eliminace skotských a severoirských poslanců v britském parlamentu, nezávislost Skotska či Wales atp. Neméně zajímavým řešením by byla důkladnější reforma vzájemných vztahů tak, aby došlo k nastolení obdobných podmínek ve všech oblastech Velké Británie. Nepopiratelně tak zůstane devoluce i nadále jedním z nejdůležitějších témat v politickém vývoji Velké Británie.

27

4. Britský stranický systém Stranický systém Velké Británie je jednou z nejdůležitějších součástí politického systému a výrazným způsobem ovlivňuje působení Velké Británie jak navenek, tak i dovnitř směrem ke Skotsku, Walesu a Severnímu Irsku. Britské politické strany v rámci jejich působení rozhodují o zásadních záležitostech politického dění ve Velké Británii. V procesu devoluce jsou právě britské strany posledním rozhodujícím elementem určující její další vývoj. Prostřednictvím výše uvedených pravidel dochází v období let 1992 – 2010 k identifikaci celkem tří relevantních stran. Labour Party a Konzervativní strana patří mezi relevantní strany díky zásadnímu vlivu na stranickou soutěž, Liberálně demokratická strana zejména na konci období disponuje nevyvratitelným koaličním potenciálem. Kvalitativní i kvantitativní analýza programových dokumentů se zaměří na dokumenty stran předkládané veřejnosti v letech 1992 – 2010 při příležitosti voleb do Dolní sněmovny.

4.1 Relevantní strany britského stranického systému 4.1.1 Labour Party Historické kořeny vzniku Labour Party spočívají v období konce 19. století. V té době došlo k rozšiřování volebního práva i do nižších tříd britské společnosti, což mělo za důsledek vytváření různých hnutí a organizací. Jejich spojením v r. 1900 vznikl Výbor pro labouristickou reprezentaci, v r. 1906 přejmenovaný na dnešní Labour Party. Ta se hlásí k levicové orientaci a mezi její voliče patří zejména dělnické a nižší sociální vrstvy. K podpoře devoluce se labouristé hlasitěji přihlásili až v 70. letech minulého století. V r. 1974 se labouristé po pádu vlastní menšinové vlády před volbami ještě téhož roku prezentovali jako podporovatelé devoluce a narychlo vydali návrh na devoluci ve Skotsku a Walesu. Nejednalo se však o reakci na skotské a velšské nacionalistické požadavky, ale spíše o odpověď na riziko ztráty volební dominance v daných regionech. Náhlá podpora devoluce ale nezískala širokou podporu uvnitř strany, když skotští a velšští labourističtí poslanci vyžadovali přednostně referendum a spouštěli kampaně odmítající devoluci. Ve straně tak

28

vznikla opozice obávající se o parlamentní suverenitu.58 To se do velké míry projevilo nejen do výsledků referend, ale i do výsledků britských voleb v r. 1979, kdy získali na dlouho dobu převahu konzervativci. V r. 1983 byl do čela strany zvolen mladý Neil Kinnock, který si uvědomoval nutnost změny. Započal tak hlubokou reformu labouristické strany spočívající v reorganizaci strany směrem k centralizaci a zvýšení efektivity rozhodování, uvolnění vazeb na odbory a zejména přehodnocení postojů k množství politických témat, zejména ekonomickým. I přes volební neúspěchy tento trend pokračoval a byl završen zvolením Tonyho Blaira předsedou strany v r. 1994. Ten dosavadní proces spojil v přerod strany v „New Labour“ a s konceptem tzv. třetí cesty. Tony Blair představil nové vnímání vztahu státu a ekonomiky, čímž se distancoval od dosavadní preference keynesiánství a materiální rovnosti prostřednictvím strukturálních zásahů.59 Ačkoliv se nepatrná zmínka o vytvoření Skotského parlamentu objevila již ve volebním programu strany k volbám v r. 1992, výraznější pozornosti se devoluci dostalo až v r. 1997. Ve svém volebním programu „new Labour because Britain deserves better“ se jedním z hlavních slibů stal přenos moci na Skotsko a Wales. Labouristé zde uznali odlišnost národních identit a předpokládali, že díky přeneseným pravomocem dojde k posílení unie a odstranění separatistických hrozeb. Požadovali pro Skotsko vytvoření parlamentu s legislativními a omezenými finančními kompetencemi, zatímco odpovědnost Westminsteru za britskou politiku zůstane nezměněna. Pro Wales chtěli vytvoření shromáždění se sekundárními legislativními pravomocemi. Oba návrhy však vyžadovaly potvrzení v referendech, aby došlo k posílení legitimity a urychlení přijetí návrhů. Současně v manifestu zmiňovali i větší volnost pro místní samosprávy a nabídku pro regiony získat vlastní přímo volené regionální vlády za předpokladu potvrzení v referendu.60 Labouristé se tak poměrně významně vymezili vůči konzervativcům v otázce devoluce a deklarovali jí jasnou podporu. Jak již bylo nastíněno v úvodní kapitole, Labour Party v tomto roce vyhrála volby a pracovala na naplnění volebních slibů, když proběhla referenda a v r. 1999 vznikly

58

Hopkin, J.: PARTY MATTERS Devolution and Party Politics in Britain and Spain, str. 183-184.

59

Buckler, S. – Dolowitz, D. P.: Ideology, party identity and renewal, str. 17.

60

New Labour: Because Britain deserves better, nestr.

29

požadované instituce. Stejně tak došlo k podpisu tzv. Velkopáteční dohody v Belfastu a vytvoření Severoirského shromáždění. Co se týče změn v organizační struktuře strany, Labour Party ještě v r. 1997 představila reformu vnitrostranické struktury pojmenovanou Partnership in Power. Dosavadní autonomní pozice Národního výkonného výboru ve vytváření politik se stala do jisté míry omezena nově vytvořeným Národním politickým fórem, kde jsou zastoupeni i členové volení regionálními stranami. Přesto jejich vliv je velmi omezený a Národní výkonný výbor, postrádající zastoupení regionů, dominuje celkovému směrování strany a vytváření politických rozhodnutí. Stejně tak stranická konference, jakožto zdroj politické autority ve straně, zůstává dodnes národním tělesem bez reflexe nového vývoje v oblasti devoluce.61 I přes evidentní snahu labouristické strany vystupovat jednotně v celé Velké Británii se přesto objevily menší konflikty mezi regionální labouristickou stranou a britskými labouristy. Jedním z nich bylo jmenování Aluna Michaela na pozici velšského státního sekretáře. Ačkoliv velšští labouristé disponovali vlastním kandidátem, Michael měl podporu Tonyho Blaira a byl na danou pozici dosazen. Zde se projevil převládající dominantní vliv centra Labour Party, Michael v dané pozici dlouho nevydržel – v r. 2000 rezignoval před hlasováním o důvěře a byl nahrazen kandidátem velšských labouristů. I přes tyto spory ale nedošlo v Labour Party k zásadnímu rozkolu, spíše se jednalo o součást vnitrostranického dění. K tomuto stavu přispěla i pozice Labour Party jako vládnoucí strany ve Westminsteru a koaliční strany v Edinburghu a Cardiffu. Britská Labour Party ponechává svým regionálním odnožím také poměrně volné pole působení v rámci regionálních institucí a regionálních politik. To se odvíjí od již uvedeného rozsahu přenesených pravomocí na Skotský parlament a Velšské shromáždění. Díky tomu dochází k vytváření politik odlišných od britských, např. v oblasti zdravotnictví a školství. Poměrně liberální přístup centra strany ale nepřináší výraznější ideologický odklon skotských a velšských labouristů, což do značné míry tento přístup nadále podporuje. Pro volby v r. 2001 si labouristická strana připravila celkem tři volební programy – britský, skotský a velšský. Labouristé tím sice reflektovali vznik nových orgánů a potenciální poptávku po postojích k regionálním záležitostem, nicméně lze zde vypozorovat tendenci centra korigovat směřování regionálních labouristů. Nedostatečný důraz na rozlišení 61

Hopkin, J.: PARTY MATTERS Devolution and Party Politics in Britain and Spain, str. 186-188.

30

kompetencí jednotlivých orgánů a tím i obsah volebních programů působil na voliče zmatečně a rozhodně nepřispěl k jasné identifikaci rolí nových institucí.

Regionální

manifesty pro britské volby se tak cíleně zaměřovaly na skotské a velšské voliče, aby nedocházelo k ochabnutí zájmu o Westminster ve prospěch skotské a velšské politiky. To se vzhledem k volební účasti zcela nezdařilo (viz níže v podkapitole věnující se volebním výsledkům). Volební program z r. 2001, pojmenovaný Ambitions for Britain, resp. Ambitions for Scotland a Ambitions for Wales, podporoval další proces devoluce s tím, že Velkou Británii posiluje.62 V průběhu druhého volebního období Tonyho Blaira se jeho vláda zaměřila zejména na zahraniční politiku a v domácí politice řešila hlavně otázku parlamentní reformy, zdravotnictví a veřejných služeb. V r. 2003 se konaly volby ve Skotsku i Walesu. Ve Skotsku získala nejvíce hlasů Skotská Labour Party a společně s druhou SNP vytvořila koaliční vládu. Ve Walesu získali labouristé přesně polovinu mandátů a díky obsazení předsedajícího kandidátem z Plaid Cymru získali potřebnou většinu pro samostatné vládnutí. Ke konci druhého volebního období došlo k aktivizaci velšských požadavků na posílení pravomocí Velšského shromáždění, a tak vytvořená tzv. Richardova komise prezentovala závěrečnou zprávu a následně byla publikována bílá kniha Better Governance for Wales. Ve svém volebním programu z r. 2005 se labouristé zavázali k další decentralizaci moci, konkrétně k posílení legislativních pravomocí a reformě struktury a volebního systému Velšského shromáždění. Dále také podporovali další přenesení pravomocí na regionální orgány v oblastech bydlení, plánování, dopravy apod. Co se týče Severního Irska, podmiňovali úsilí o znovuobnovení funkcí klíčových institucí ukončením násilí ze strany IRA.63 Labouristé vyhráli volby v r. 2005, i když počet jejich mandátů se výrazně snížil. V r. 2006 byl přijat druhý Zákon o vládě ve Walesu, nicméně jeho vznik v sobě ukrývá znaky tehdejší situace. Návrh Richardovy komise se stal předmětem debat pouze ve vládnoucí Labour Party, která kvůli tomu svolala speciální konferenci v r. 2004. Závěry této konference se staly podkladem pro bílou knihu a finální podobu později přijatého zákona.64 Nadále tak platí dominantní role britských labouristů, kteří dokázali změnit vůli velšských labouristů, 62

Ambitions for Britain, str. 4.

63

Britain forward, not back, str. 108-110.

64

Trench, A.: Old Wine in New Bottles? Relations between London and Cardiff after the Government of Wales Act 2006, str. 8-11.

31

prezentovanou závěry Richardovy komise, v prosazení vlastní podoby návrhu. V průběhu třetího volebního období přišli labouristé o svého vůdce – Tony Blair v r. 2007 přenechal svou pozici Gordonu Brownovi. Toho roku prohráli skotští labouristé volby do Skotského parlamentu, kde později sestavili menšinovou vládu skotští nacionalisté. Stejně tak ve volbách do Velšského shromáždění zaznamenali ztrátu velšští labouristé, kteří poté vytvořili vládu s Plaid Cymru. Gordon Brown tak čelil nástupu nacionalistických stran do vlád a musí reagovat na devoluční požadavky. Pokračoval v rétorice podporující devoluci, ale odmítající separaci (Skotska): „Devoluce není a nikdy nesmí být přechodným bodem k separaci, ale přiměřené vyvažování pravomocí a odpovědností – aby lépe sloužila lidem ve Skotsku a zajistila své postavení v silnějším, prosperujícím a spravedlivějším Spojeném království“.65 Evidentní snaha udržet požadavky zejména Skotska v rámci pouhé devoluce se ale nesetkala s velkým účinkem a skotští nacionalisté pokračovali v diskuzích ohledně skotské samostatnosti. Gordon Brown proto inicioval i vznik Společného výboru ministrů sestávajícího z hlavních představitelů státních administrativ a ministrů vlády.66 Ve volebním programu pro volby 2010 labouristé nadále představovali devoluci jako úspěšný proces a slibují implementaci doporučení tzv. Calmanovy komise67, tedy včetně dalších daňových pravomocí pro Skotský parlament. Ohledně Walesu se labouristé zavázali pokračovat ve spolupráci na referendu o rozšíření pravomocí na rozhodování o velšských záležitostech ve Walesu, tedy o primární legislativě. V Severním Irsku hodlali labouristé pokračovat v investicích do institucí a doufali v úspěšnou spolupráci unionistů a republikánů.68 Jen velmi těžko lze v programu naleznout specifičtější informace či ideje o dalším konkrétním pokračování či nepokračování devoluce. Krátce po porážce v květnových volbách a vytvoření koaliční vlády konzervativců a liberálních demokratů Gordon Brown podal demisi a na jeho místo se po těsných vnitrostranických volbách dostal Ed Miliband. Ten se stejně jako jeho předchůdce staví kriticky vůči samostatnosti Skotska a preferuje jeho setrvání v unii. 65

Brown, G: A decade on, we can make devolution even better, nestr.

66

The Constitution Unit – Monitor 40, str. 4.

67

Ta měla za úkol zhodnotit vývoj devoluce ve Skotsku a navrhnout další možnosti směrování devoluce, více viz Commission on Scottish Devolution: Serving Scotland Better: Scotland and the United Kingdom in zhe 21st Century (závěrečná zpráva Calmanovy komise).

68

A future fair for all, str. 9:5-9:6.

32

Při provedení kvantitativní analýzy volebních programů z let 1992 – 2010 lze identifikovat jeden hlavní trend, a to klesající zastoupení tématu devoluce. Počáteční nárůst,

způsobený zejména nástupem Tonyho Blaira do čela strany a výrazné zintenzivnění debat o devoluci se projevilo ve volebním programu pro rok 1997. Po zvolení do vládních pozic labouristé do značné míry realizovali volební program v otázce devoluce, a tak dochází v dalších letech k utlumení tohoto tématu ve volebních programech. Další příčinou poklesu zastoupení tohoto tématu bylo samotné vytvoření těchto institucí a organizace jejich vlastních voleb. Labouristé se tak snažili reflektovat institucionální vývoj a ve všech následujících volbách prezentují separátní volební programy určené pro Skotsko a Wales. Ačkoliv tyto programy byly ideově nepříliš odlišné, přece jen se otázka devoluce více rozebírala právě v těchto programech, zatímco v britských verzích docházelo spíše k obecnějším proklamacím.

4.1.2 Konzervativní strana (Conservative Party) Britská Konzervativní strana vznikla v r. 1834, přičemž již v té době ideově navázala na toryovskou tradici, resp. stranu toryů. Oficiální název z r. 1912 zní Konzervativní a unionistická strana, nicméně velmi často je používána jeho kratší verze. Britští konzervativci jsou v délce vládnutí v 20. století nejúspěšnější britskou politickou stranou, protože od r. 1900 do r. 1997 byli kromě 29 let vždy ve vládě. Konzervativci se hlásí spíše k pravicové politice s důrazem na minimální roli státu v ekonomických otázkách a tradici; mezi její voliče patří zejména střední a vyšší vrstvy společnosti. Sílící význam nacionalistického hnutí ve Skotsku v 60. letech 20. století zapůsobil na tehdejšího lídra konzervativců Edwarda Heathe a ten na konferenci v Perthu v r. 1968 33

deklaroval podporu devoluci. O dva roky později byly návrhy na vytvoření Skotského shromáždění zařazeny do volebního programu 1970. Heathova administrativa se poté stala terčem kritiky ze strany skotských konzervativců a další kroky směrem k cílům slíbeným v Perthu zůstaly nedokonány.69 Konzervativci neměli tak širokou podporu ve Skotsku a Walesu, jako měli labouristé, mj. i prostřednictvím lokálních labouristických stran. Přesto se po reformách v r. 1965 a 1977 stala Skotská unionistická strana součástí britských konzervativců pod názvem Skotská konzervativní a unionistická strana a zařadila se tak po bok velšských konzervativců. Margaret Thatcherová se ale po nástupu do čela strany nesnažila o vytváření odlišných politik ve Skotsku a Walesu, což vedlo ke krystalizaci dalších potenciálních rozdílů mezi tradicí skotského konzervatismu odmítajícího centralizaci a konzervativci z jihovýchodní Anglie, kteří podporovali její státní reformy. 70 Thatcherová v projevu před volbami v r. 1979 prohlásila, že ani skotské regiony nemají na tak velkém ústavním zásahu zájem a že se jedná pouze o snahu labouristů se udržet v poslaneckých křeslech.71 Její politika kladla důraz zejména na řešení ekonomických záležitostí, nicméně v otázce devoluce prosazovala suverenitu westminsterského parlamentu a unionistický přístup k otázce devoluce.72 Jedním z důvodů odchodu Thatcherové z čela konzervativců se stala její rostoucí nepopularita ať už mezi veřejností, tak i ve straně. Důležitým faktorem se též stala problematika zavedení tzv. „obecní daně“, která byla zavedena ve Skotsku o rok dříve než v Anglii a Walesu a setkala se s velmi negativní odezvou. Po rezignaci blízkých spolupracovníků se při vnitrostranických volbách rozhodla nepokračovat a jejím nástupcem se stal John Major. Konzervativní strana pod jeho vedením pokračovala ve spíše skeptickém postoji vůči devoluci. Devoluční návrhy pro přenos pravomocí na Skotsko a Wales by podle nich měly za následek oslabení unie a izolaci. Stejně tak by mohlo dojít ke ztrátě právoplatného zastoupení Skotska a Walesu ve Westminsteru. Dále také zdůraznili finanční nákladnost případného vytvoření regionálních zastoupení, nehledě na to, že v Anglii po takovémto kroku nebyla poptávka. Konzervativci dále podporovali setrvání Severního Irska jako součásti 69

Seawright, D.: The Conservative party’s Devolution Dilemma, str. 44.

70

Hopkin, J. – Bradbury, J.: British Statewide Parties and Multilevel Politics, str 138.

71

Projev Margaret Thatcherové na Konferenci místních samospráv Konzervativní strany v r. 1979.

72

Více o politice One Nation Margaret Thatcherové viz Evans, S.: The Not So Odd Couple: Margaret Thatcher and One Nation Conservatism.

34

Spojeného království, včetně poskytnutí nezbytných prostředků k zajištění bezpečnosti.73 Konzervativci tak příliš nereagovali na skotské veřejné mínění a vysloužili si ještě díky doznívání působení Margaret Thatcherové pozici strany nepřátelské vůči Skotsku, zejména v ekonomických otázkách. Majorovo vítězství ve volbách v r. 1992 bylo překvapující, protože jen málokdo očekával, že by se konzervativcům podařilo získat v pořadí čtvrté volební období ve svůj prospěch. Major se zaměřil ve vládě na řešení různých záležitostí, mezi něž patřilo i Severní Irsko. Jak uváděl ve volebním programu, snažil se o zastavení vojenských střetů, ačkoliv riskoval spoluprací s irskou vládou ztrátu podpory unionistů. Tento krok se mu vydařil a měl za následek pozdější deklarace a příměří, což později vedlo k tzv. Velkopáteční dohodě.74 Před dalšími celobritskými volbami konzervativci opět vydali separátní volební programy určené Skotsku a Walesu, ty se nicméně obsahově příliš nelišily od hlavního, britského volebního programu. V něm poukazovali na mj. dosažené cíle, jako např. že se velšští poslanci smí ministrů dotazovat v rodném jazyku apod. Dále opakovali možné negativní následky případného vytvoření regionálních shromáždění v podobě vytvoření rivality mezi shromážděními a Westministerem, vznik konfliktů a ohrožení stability ústavního pořádku unie. Téměř opačný postoj prezentovali vůči situaci v Severním Irsku, kde chtěli ukončit přímou vládu a dojít k dohodě mezi demokratickými severoirskými strany ohledně místní samosprávy.75 Po volbách v r. 1997 ztratila Konzervativní strana většinu mandátů a po dlouhém období vlády se uchýlila do opozice. Ve volbách nezískali žádný mandát za Skotsko ani Wales a byli jedinou stranou stavějící se proti devoluci. To znamenalo vcelku zásadní problém při adaptaci na nové institucionální prostředí, tedy nalezení způsobu zapojení se do fungování institucí, proti jejichž vzniku se vymezovali negativně. I přes kampaň proti referendům o devoluci totiž nedokázali jejich vznik odvrátit. Skotští konzervativci se v r. 1998 rozhodli výrazněji odlišit od britských, a to tak, že se ustanovili jakožto samostatná strana, nicméně s konzervativní identitou a vazbou na britské konzervativce. Tento nový typ vztahu jim

73

The Best Future for Britain, nestr.

74

Bogdanor, V. – Lord Butler: Leadership and Change: Prime Ministers in the Post-War World – John Major, nestr.

75

You can only be sure with the Conservatives, nestr.

35

umožnil určovat vlastní kandidátku a lídra pro Skotský parlament.76 To už stál v čele strany William Hague, který nahradil Johna Majora po prohraných volbách. V přípravě na volby v r. 2001 musel reagovat na již fungující regionální parlamenty, což se projevilo v příslibu, že se konzervativci zasadí o úspěch devoluce. Ačkoliv odmítli vytvoření některých regionálních agentur, podporovali přesun pravomocí ne na regionální, ale až na lokální úroveň. Dalším zdůrazňovaným tématem v unijní politice se stala westlothianská otázka, kterou považovali za nutnou vyřešit tak, aby byla nastolena rovnováha.77 Ačkoliv konzervativci deklarovali úspěch devoluce za jeden z vlastních cílů, nejednalo se o tak zásadní politický obrat. Do určité míry museli reflektovat politický vývoj a v zájmu zachování či získání volební podpory alespoň částečně tento vývoj podpořit, resp. se nestavět absolutně negativně vůči krokům vlády, která byla zvolena tak silným zastoupením. Ponechali si vlastní skeptický postoj vůči devoluci a poukazovali spíše na její problematické aspekty, konkrétně westlothianskou otázku, a snažili se upřít pozornost na ještě nižší úroveň vládnutí. Po volebním nezdaru se stal lídrem strany Ian Duncan Smith, který se snažil o sjednocení strany a odstranění antiskotského a antivelšského vnímání strany. Proto mnohem častěji jednal s lídry skotských a velšských konzervativců a ponechával jim mnohem větší prostor pro realizaci vlastních politik. 78 Přesto se mu nepodařilo odstranit vnitřní rozpory ve straně a na základě vyslovení nedůvěry ve straně opustil předsednickou pozici. Nahradil ho Michael Howard a vedl Konzervativní stranu až do dalších parlamentních voleb. Přesto se pozice strany vůči devoluci příliš nezměnila: unijní uspořádání bylo stále chápáno jako výhodné pro všechny regiony, považovali za důležité vyřešit hlasování o anglických otázkách bez hlasů ostatních regionů a i nadále podporovali severoirské uspořádání na základě tzv. Velkopáteční dohody. Nejednoznačnost se projevila i v otázce Walesu, kde sice plánovali spolupráci se shromážděním, nicméně podporují konání referenda o jeho zachování či zrušení.79 Strana tak pokračovala se svou politikou „English votes on English laws“, odmítanou labouristy z obavy vytvoření dvou úrovní poslaneckých mandátů. Strana se snažila pragmaticky využít vlastní volební neúspěchy ve Skotsku, Walesu a Severním Irsku ve 76

Hopkin, J. – Bradbury, J.: British Statewide Parties and Multilevel Politics, str. 142.

77

Time for Common Sense, nestr.

78

Hopkin, J. – Bradbury, J.: British Statewide Parties and Multilevel Politics, str 146.

79

Are you thinking what we’re thinking? str. 21-22.

36

svůj prospěch, protože díky vyloučení poslanců z těchto oblastí by získala ve Westminsteru většinu alespoň pro hlasování o anglických otázkách. Po další volební porážce opět odstoupil ze své funkce předseda strany a nahradil jej David Cameron. Nový lídr se zpočátku zaměřil na změnu prezentace strany navenek (vzniklo i nové stranické logo) a sjednocení strany. Dosáhl tak lepšího finančního zajištění strany a její centralizace. Díky těmto faktorům jeho popularita značně rostla až do voleb v r. 2010, kde předložil další volební program. I přes změnu vedení strany se její unijní politika příliš nezměnila. Ačkoliv se strana otevřeně prezentovala jako unionistická strana, zároveň deklarovala podporu devoluci v tom smyslu, že slíbila zapracovat na vyvážení sil a pravomocí mezi regionálními shromážděními a Westminsterem. Její názor se nezměnil ani v otázce dalších kompetencí pro Wales, kde se rozhodla nebránit velšskému lidu rozhodnout o této otázce v referendu. Zároveň podporovala změny navržené Calmanovou komisí, tedy mj. více odpovědnosti v daňové politice pro Skotský parlament apod. Opětovně strana ve svém programu zmínila i labouristy neřešenou westlothianskou otázku a přislíbila její řešení, a to tak, že legislativa určená pouze pro Anglii (či Anglii a Wales), nemůže být schválena bez podpory poslanců za tyto volební oblasti.80 Konzervativní politika zůstala konzistentní: vyrovnali se s vytvořením nových institucí, ale trvali na revizi ústavního pořádku v unii, aby nedocházelo k nerovnoměrné dělbě moci, která je vzhledem k devolučnímu vývoji v jednotlivých regionech již v těchto institucích zakořeněna. Přestože konzervativci ve volbách v r. 2010 získali největší počet křesel, nestačilo to na vytvoření stabilní vládní většiny, a tak po vyjednávání s Liberálními demokraty vytvořili koaliční vládu právě s nimi. Koaliční vláda poté prezentovala dohodu včetně seznamu návrhů pro ústavní a politické reformy v dokumentu The Coalition: our programme for government. Zde se koalice mj. zavázala k vytvoření speciální komise pro řešení westlothianské otázky a další komise pro Velšské národní shromáždění a změnu volebního systému a volebních obvodů. Zajímavé je, že o dalších záležitostech týkající se devoluce se dokument příliš nezmiňoval. Tomu se věnovala pouze předposlední strana, kde kromě důrazu na program snižování deficitu vláda prezentovala podporu devoluci moci k Severnímu Irsku, Skotsku a Walesu a dále uznala, že jejich vlády rozhodují o příslušných záležitostech v rámci přenesených pravomocí. Závěr byl ukončen větou: „Tento dokument proto stanovuje sdílené 80

Invitation to join the government of Britain, str. 83-84.

37

priority koaliční vlády“.81 Vláda tak pravděpodobně ponechává otázku dalšího devolučního vývoje stranou a soustředí se na ostatní politiky, které ale jsou s devolucí úzce provázány (např. zdravotnictví a vysoké školství). Snaha konzervativců udržet unii pohromadě nadále přetrvává a projevila se i např. tím, že David Cameron nabídl Skotům přesunutí více kompetencí z Westminsteru do Holyroodu výměnou za to, že budou v referendu o nezávislosti hlasovat proti. Zároveň ale také nastolil otázku měnové politiky případného samostatného Skotska a upozornil na to, že by anglická národní banka v budoucnosti činila další kroky bez ohledu na stav skotské ekonomiky.82 Na druhou stranu by osamostatnění Skotska znamenalo pro Konzervativní stranu vzhledem k tradiční voličské základně poměrný zisk v porovnání s Labour Party, která má tradičně silnější zastoupení ve Skotsku. Kvantitativní analýza volebních programů v letech 1992 – 2010 poukázala na několik zajímavých aspektů. Prvním je převládající tematika řešení otázky Severního Irska, což se projevilo na výrazně větším prostoru ve volebním programu v r. 1992 oproti zbývajícím rokům. Po tomto roce se Konzervativní strana o devoluci již příliš nezmiňovala, s výjimkou r. 2005. Toho roku se Konzervativní strana pokusila zvrátit negativní vnímání strany britskou společností a začala se mnohem více vyjadřovat o různých záležitostech týkající se devoluce, např. o westlothianské otázce. Současně také přinesla samostatný volební program pro Skotsko a Wales. Volební program k následujícím volbám ale již přinesl obvyklé zastoupení tohoto tématu typické pro Konzervativní stranu a tehdejší politický vývoj.

81

The Coalition: our programme for government, str. 27 a 35.

82

Jowit, J.: National: Scotland: Cameron offers Scots more powers – if they vote no to independence: It’s not the end of the road for devolution, says PM: Voters will not trust vague pledges, Salmond argues, str. 14

38

4.1.3 Liberálně demokratická strana (Liberal Democrats) Střed politického spektra na britské scéně tradičně zaujímají liberálové. Ti vycházeli z tradice whigů, stavějících se proti absolutistické monarchii a podporujících volný obchod. Přesto se od r. 1922 stala Liberální strana v pořadí až třetí a s výjimkou krátkého období v r. 1974 se nedostala do vlády. Současná strana vznikla v r. 1988 spojením Liberální strany a Sociálně demokratické strany, která se v r. 1983 odtrhla od Labour Party. Šlo o spojení vyplývající z předchozí několikaleté spolupráce v rámci uskupení nazvaného Aliance. Nově vzniklá strana přijala federální strukturu s jistou mírou autonomie pro vlastní politické odnože v Anglii, Skotsku a Walesu. Většina získaných hlasů pro liberální demokraty ale zpravidla vyvěrala z protestního postoje vůči labouristům a konzervativcům.83 Liberální demokraté se tak většinu 20. století pohybovali na okraji politické popularity, jelikož nedokázali nalézt výrazné politické téma, které by bylo odlišné od pozic dvou silnějších stran a které by jim zajistilo dostatečnou volební podporu pro to, aby dokázali nějakým způsobem ovlivnit vládní rozhodnutí. Neméně důležitým faktorem přispívající k jejich marginalizaci je samozřejmě i volební systém prvního v cíli, který vytváří a konzervuje dvoustranický formát soutěže.84 Dalším neméně podstatným faktorem se jeví slabší finanční zajištění strany (ve srovnání s Labour Party a Konzervativní stranou), což má za důsledek i hůře koncentrovanou volební podporu. Liberální demokraté začali svá první křesla ve Westminsteru po sloučení získávat i díky vlastní stranické organizaci. Její forma byla federální, strany ve Skotsku a Walesu disponovaly vlastními úřady, konferencemi, procedurami, politikami a volbou lídrů. Ačkoliv až do r. 2010 nedošlo k závažnějšímu prověření těchto struktur zvýšenými požadavky, jaké jsou na vládní stranu kladeny, díky decentralizované struktuře se straně dařilo postupně získávat mandáty zejména ve Skotsku a Walesu. Strana podporovala přijetí federální ústavy i pro Velkou Británii.85 Paddy Ashdown, lídr zvolený do čela strany v r. 1988, se na začátku 90. let rozhodl stranu posunout v politickém spektru směrem doleva z důvodu případné lepší spolupráce s labouristy než s konzervativci. Problémem této strategie se ale stalo, že tato změna se

83

Rovná, L. A.: Kdo vládne Británii? str. 173-174.

84

Více k vlivu volebního systému na stranický systém v další podkapitole.

85

Hopkin, J. – Bradbury, J.: British Statewide Parties and Multilevel Politics, str. 138.

39

nepříliš shodovala s volebním profilem strany. Ashdown počítal s tím, že labouristům se ve volbách v r. 1992 nepodaří získat dostatečnou většinu na samostatné vládnutí.86 Vůči otázce devoluce se liberální demokraté stavěli velmi pozitivně. V r. 1992 ve volebním programu požadovali vytvoření volených parlamentů ve Skotsku a Wales, okamžitou decentralizaci moci směrem k anglickým regionům a místním vládám, vytvoření rámce pro regionální vládu v Anglii apod.87 Celkově se prezentovali jako velmi naklonění jakékoliv formě devoluce, zejména z důvodu jejího efektu decentralizace moci ve prospěch regionálních či místních institucí. Tento postoj se nezměnil ani před volbami v r. 1997, kde se prezentovali se stejnými požadavky/přísliby, navíc se věnovali i otázce Severního Irska, když přoslíbili, že by zde vytvořili severoirskou vládu volenou proporčním systémem (ten by zavedli ve všech volbách) a reformovali a posílili místní vlády v provincii88. Minimálně v devoluční tematice se podařilo Ashdownovi opravdu posunout stranu blíže k labouristům a otevřít možnosti pro případnou spolupráci. Nicméně labouristé získali ve volbách v r. 1997 výraznou většinu hlasů a nemuseli o koaliční vládě ani uvažovat, což opět potlačilo šance liberálních demokratů na podíl na vládě. Nastartovaný proces devoluce a zvolený volební systém přinesl množství příležitostí pro liberální demokraty. Proporční systém jednoho přenosného hlasu znamenal pro stranu spravedlivější rozdělení volebních hlasů, tedy zisk více mandátů, než jak tomu je ve volbách do Westminsteru, kde je strana na druhém místě ponechána bez jakékoliv odměny. Dalším faktorem se stala stranická struktura, která díky svému uspořádání mohla mnohem lépe reagovat na měnící se politické prostředí než ostatní strany. V otázce stranické soutěže se vzhledem k situaci a náladě ve společnosti ve Skotsku a Walesu dalo očekávat, že voliči budou preferovat prodevolučně naladěné strany, což pro liberální demokraty znamenalo společně s již zmíněným proporčním systémem opravdu velkou šanci na podíl ve vládě v nových institucích. Zajímavým úkazem ve stranické organizaci se stala situace v r. 2000, kdy s velšskými liberálními demokraty začal vyjednávat nový lídr labouristů Rhodri Morgan o koaliční vládě. Lídr britských liberálních demokratů, Charles Kennedy, potvrdil, že se velšská strana musí 86

Bogdanor, V.: Historical Perspectives on the Liberal Democrats: The Liberal Democrat Dilemma in Historical Perspective, str. 19.

87

Changing Britain for good, nestr.

88

Make the Difference, nestr.

40

rozhodnout sama. Ta takto neučinila a rozhodla se záležitost konzultovat se svými skotskými kolegy, čímž vytvořila dosud nevídanou spolupráci mezi různými územními jednotkami strany. To dokazuje, že v rámci této strany není natolik důležitý vztah centrum-periferie, dokonce se více rozvíjí nová úroveň spolupráce.89 Liberální demokraté i po vytvoření nových regionálních institucí a přenosu části kompetencí pokračovali v podpoře dalšího pokroku směrem k odstranění centralizovaného státního modelu. Požadovali přenechání více pravomocí Skotsku, Walesu i Severnímu Irsku, uzákonění referend o volených regionálních shromážděních v Anglii, také snížení počtu poslanců ve Westminsteru ve prospěch nově vzniklých parlamentů a změnu britského volebního systému.90 Lze tak identifikovat evidentní snahu liberálních demokratů postoupit dále v procesu devoluce, zejména pro Skotsko, Wales a Severní Irsko, což bylo podpořeno i jejich relativním úspěchem v prvních volbách do Skotského parlamentu a Velšského shromáždění, kde se později stali koaličními partnery. Následující volby v r. 2005 nepřinesly zásadní zvrat v programatice strany. Liberální demokraté nadále chtěli posílit kompetence Severoirského shromáždění a Velšského národního shromáždění, nicméně již nedokázali konkretizovat kompetence, které by měl získat Skotský parlament, tudíž se v jeho případě odkázali na konzultaci o rozšíření jeho role. V souvislosti s devolucí se mnohem více zaměřili na redukci Westminsteru, a to zejména jeho kompetencí, počtu ministerstev, souvisejících orgánů apod.91 Zároveň ale volební program nepřinesl žádné novější myšlenky, resp. dlouhodobější výhled na proces devoluce a konkrétnější kroky, např. v otázce dalšího směřování Skotska. I přesto dokázala strana získat ve volbách více křesel než v předchozích. Ve volebním programu se liberální demokraté nebáli použít dokonce výrazu „federální Británie“. Svůj postoj formulovali do čtyř bodů: implementace doporučení Calmanovy komise (nové kompetence a odpovědnost pro Skotský parlament), primární legislativní pravomoc pro Velšské národní shromáždění, nahrazení Barnettovy formule novým mechanismem a vytvoření psané ústavy zajišťující status Anglie v rámci federální Británie.92 Nick Clegg a jeho strana tak přinesli kompletnější vizi vývoje devoluce, než tomu bylo 89

Hopkin, J. – Bradbury, J.: British Statewide Parties and Multilevel Politics, str. 148.

90

Freedom, Justice, Honesty, nestr.

91

The Real Alternative, str. 18.

92

Change that Works for You, str. 92.

41

v předchozím volebním programu a doplnili ji i o nové prvky. Barnettova formule, resp. její reforma nebyla nikdy v hlavním zájmu ostatních stran, nicméně se dlouhodobě zasloužila o spory na britské politické scéně. Jak je zmíněno výše, Liberálně demokratická strana po těchto volbách vytvořila koalici s Konzervativní stranou a i přes poměrně nevýhodné výchozí postavení v koalici z pohledu poměru získaných křesel dokázali do společného programového prohlášení zakomponovat vyjádření s poměrně pozitivním postojem k devoluci. Kvantitativní analýza volebních výsledků Liberální strany odráží obdobné tendence jako u předchozích dvou stran. Obdobně i u Liberálně demokratické strany dochází postupně k poklesu zastoupení tématu devoluce ve volebních programech. Strana od r. 2001 prezentuje samostatné volební programy pro region Skotska a Walesu, čímž reflektovala vznik nových institucí, ve kterých dosahuje o poznání lepších výsledků než na britské úrovni.

Jakožto strana prodevolučně zaměřená sice přetrvává ve svých postojích podporující další přenášení kompetencí směrem k regionálním parlamentům a shromážděním, nicméně tato témata jsou nicméně postupně marginalizována ostatními důležitými tématy domácí politiky, jako je zdravotnictví, školství, hospodářství apod.

4.2 Analýza výsledků britských voleb 4.2.1 Volební systém Velká Británie disponuje dvoukomorovým parlamentem skládajícím se z Dolní sněmovny (House of Commons) a Sněmovny Lordů (House of Lords). Volby se konají pouze do dolní komory, jelikož členové horní sněmovny jsou do svých funkcí jmenováni královnou nebo stávajícími členy, přičemž část křesel je vyhrazena pro arcibiskupy a biskupy 42

anglikánské církve. V současné době má tato sněmovna 830 členů a jejich počet není ustálený. Dolní sněmovna je složena z celkem 650 přímo volených členů na období pěti let. V současnosti je území velké Británie rozděleno na celkem 650 jednomandátových obvodů, přičemž Anglii připadá 533 obvodů/mandátů, Skotsku 59 (od voleb v r. 2005, do té doby 72), Walesu 40 a Severnímu Irsku 18. V každém jednomandátovém volebním obvodu je volen jeden poslanec relativně většinovým systémem (také nazývaný first past the post – tedy „prvního v cíli“), kdy vítěz prvního a jediného kola hlasování získává mandát bez ohledu na většinu, které dosáhl. Analýzy působení takto zvoleného volebního systému prokazují některé efekty na stranický systém. Hlavní tendencí je produkce většinových vlád, kdy vítěz obvykle získává nadpoloviční většinu mandátů. Dále způsobuje podreprezentaci menších, resp. třetí strany, jelikož tato zpravidla nedokáže zajistit potřebnou regionální koncentraci pro zisk dostatečného počtu mandátů. Systém tak podporuje zejména souborné, teritoriálně i funkcionálně co nejvíce rozprostřené strany, tedy strany co nejvíce schopné překonávat nejrůznější regionální bariéry.93 Jak ukazují volební výsledky z posledních let, z takového volebního nastavení profitují zejména Labour Party a Konzervativní strana, zatímco Liberálně demokratická strana spíše ztrácí jí udělené hlasy ve prospěch předchozích dvou stran. V květnu r. 2011 se ve Velké Británii konalo referendum týkající se reformy volebního systému. Občanům Spojeného království byla nabídnuta možnost nahradit systém prvního v cíli systémem alternativního hlasování.94 Tento návrh na zvýšení proporcionality volebních výsledků neprošel, odmítlo jej 67,90 % voličů. Při pohledu na regionální výsledky referend lze vypozorovat podporu novému systému v oblastech, kde je již alespoň částečně zaveden proporční systém při volbách do regionálních institucí, tedy v Severním Irsku, Skotsku a Walesu. A to i přesto, že se alternativní hlasování řadí mezi většinové volební systémy. Tato podpora je pravděpodobně způsobena vlastním mechanismem sčítání hlasů, který zaručuje, že vítěz získal minimálně 50% hlasů, což při současném volebním systému není zaručeno a velmi často se tak i nestane.

93

Chytilek, R. et. al.: Volební systémy, str. 113-118.

94

Ten funguje tak, že voliči řadí kandidáty od nejvíce preferovaného k nejméně preferovanému, postupně se vyškrtávají kandidáti s nejmenším počtem prvních preferencí a jejich hlasy se přenášejí kandidátům, kteří zůstali ve hře, dokud zisk některého z kandidátů nepřekročí 50 %.

43

Obrázek č. 1: Výsledky referenda o změně volebního systému

Zdroj: The Electoral Commission, http://www.electoralcommission.org.uk/elections/results/referendums/uk Další změna představená koaliční vládou po volbách v r. 2010 byla přijata bez referenda a byl jím zákon stanovující pevné funkční období Parlamentu (Fixed-term Parliaments Act 2011). Zákon stanovuje den konání voleb na první květnový čtvrtek r. 2015 a poté vždy každých pět let poté. Také stanovuje datum dalších voleb do Skotského parlamentu a Velšského národního shromáždění na 5. květen 2016, čímž prodlužuje jejich vládnoucí období na pět let. Nemenší změnou je také snížení počtu volebních obvodů, a tedy křesel na 600 do října r. 2013.95 Toto snížení počtu poslanců by se mělo dotknout všech částí Velké Británie, a to tak, že by Anglie měla 502 obvodů, Skotsko 52, Wales 30 a Severní Irsko 16.

95

Gay, O.:Fixed Term Parliaments Act 2011, str. 3-5.

44

4.2.2 Volební výsledky Následující tabulka přináší počet získaných mandátů při britských volbách do Dolní sněmovny v letech 1992 až 2010. Z volebních výsledků tří relevantních stran lze díky předcházející analýze vysledovat několik tendencí.

První z nich se týká zisku mandátů v Severním Irsku. Relevantním britským politickým stranám se ve zkoumaném období nepodařilo získat ani jeden mandát v této oblasti. Tento jev lze vysvětlit tím, že severoirské politické prostředí a veřejné mínění je natolik specifické a regionálně zaměřené, že britská politika je pro Severní Irsko nejen ideově, ale i prakticky příliš vzdálená. Funguje zde již delší dobu vlastní severoirský stranický systém, jehož hlavní štěpnou linii na rozdíl od britského není socioekonomická linie, ale náboženství. Výsledkem je výrazná tendence v takovýchto volbách podporovat regionální politické strany, i když jejich zastoupení vzhledem k celkovému přidělenému počtu mandátů ve Westminsteru nemá takřka žádný praktický vliv na britskou politiku. Na druhou stranu se v daném období britské strany příliš nezajímají o oblast Severního Irska, s výjimkou řešení záležitostí spojených s mírovým procesem a snahou o ukončení násilných konfliktů. Severnímu Irsku tak není ve volebních programech věnován takový prostor jako Skotsku a Walesu, pro které některé strany vypracovávaly i samostatné volební programy, byť ne zcela odlišné od těch 45

britských. Velmi často se také strany rozhodly ani nesoutěžit o dané mandáty a nenominovaly vlastní kandidáty pro tuto oblast. Dalším patrným jevem je zachování tradičních oblastí podpory politických stran. I přes probíhající devoluci a akceleraci devolučních témat v druhé polovině devadesátých let minulého století nemají tyto záležitosti výrazný vliv na regionální podporu relevantních britských stran. Labour Party si tradičně zachovala přízeň většiny obyvatel Skotska a Walesu, zatímco Konzervativní strana zůstala nadále vnímána jako nepříliš vstřícná vůči těmto regionům a její hlavní voličská základna spočívá v Anglii. Většina změn v počtech mandátů v daných oblastech se tak děla na základě britského politického prostředí a veřejného mínění, nikoliv pouze díky výraznější podpoře devoluce ze strany Labour Party do nástupu Tonyho Blaira v r. 1994. Při pohledu na volební výsledky je též evidentní nárůst podpory Liberálně demokratické strany. Té se postupně daří lépe a lépe vzdorovat efektům volebního systému prvního v cíli a získává více a více mandátů. Přesto nedokáže tyto účinky systému překonat, i když získala ve volbách v r. 2010 výrazný počet hlasů. Ilustrovat to lze na komparaci s volebním výsledkem Labour Party: LP získala celkem 29 % hlasů a 258 mandátů, zatímco liberální demokraté získali 23 % hlasů a pouhých 57 mandátů.96 Z tohoto pohledu se jeví velmi pochopitelné, že se liberální demokraté ve vládní koalici výrazně zasadili o vyhlášení referenda o změně volebního systému, který by jim mohl v příštích volbách výrazně pomoci, resp. méně ublížit při přepočtu hlasů na mandáty.

4.3 Dílčí závěr Vzhledem k výsledkům provedených analýz nelze konstatovat, že by se téma devoluce stalo primárním politickým tématem zkoumaného období. Toto téma nevytváří hlavní štěpnou linii stranického systému a patří spíše mezi vícero témat, o kterém strany diskutují, vyjadřují své názory, ale zároveň se na jeho základě vůči sobě vymezují. Z výše uvedeného jasně vyplývá ideologický nesoulad dvou nejsilnějších stran v této otázce. Labouristé se profilují jako tradičně naklonění možnostem přenosu kompetencí z celonárodní na regionální úroveň, což bylo evidentní zejména po nástupu energického Tonyho Blaira do čela strany. V tu dobu se stalo dané téma velmi diskutovaným a labouristé si dokázali zajistit potřebnou 96

BBC Election 2010, http://news.bbc.co.uk/nol/shared/election2010/results/default.stm.

46

podporu veřejnosti k realizaci těchto kroků. Vytvořením regionálních parlamentů a shromáždění jejich úsilí neskončilo a i nadále podporovali další transfer pravomocí na regionální tělesa. Naproti tomu Konzervativní strana se již od počátku stavěla vůči devolučnímu procesu negativně z důvodu obavy o nárůst separatistických tendencí jednotlivých regionů a usilovala o zachování politické homogenity ve Velké Británii. Vzhledem k tomu, že v letech 1997 – 2010 působila jako opoziční strana, nemohla zásadním způsobem zasáhnout do realizace vládních kroků labouristické strany. Strana se musela přizpůsobit politickému vývoji, o čemž svědčí pozdější přiznání o pozitivních důsledcích devoluce. Konzervativci zaměřili svoji pozornost v devoluční tematice na řešení dílčích otázek a problematických záležitostí tento proces doprovázející, jako je např. westlothianská otázka či otázka financování regionů. Liberální demokraté, ač bez počátečního výraznějšího zastoupení v Dolní sněmovně se snažili nalézt vlastní prostor v ideologickém prostředí téměř zaplněném dvěma hlavními stranami. Vlastní výrazně prodevolučně zaměřenou politikou a zejména posílením vnímání strany jako protestní vůči zavedeným stranám se podařilo straně postupně získat více mandátů, což vyústilo v potřebu Konzervativců je přijmout do koaliční vlády, aby si zajistili potřebnou většinu v Dolní sněmovně. Komparace výsledků kvantitativní analýzy poukazuje na několik zajímavých úkazů. Předně je třeba přiznat, že téma devoluce se vyskytovalo v jednom z přibližně šesti hlavních volebních témat, a to velmi často pouze jako dílčí část tématu věnujícího se změnám v politickém systému a řízení demokracie ve Velké Británii. Konzervativní strana, ačkoliv se stavěla negativně vůči devoluci, věnovala tématu ve volebních programech více prostoru, než zbývající dvě relevantní strany. To lze vysvětlit právě negativním postojem, který společně s opozičním postavením strany vedl k nutnosti vyjádřit nesouhlasné stanovisko ve volebním programu a podpořit jej alternativními návrhy na řešení důsledků devoluce. U všech třech stran je ale patrný pokles významu devoluce po volbách v r. 1997. Do r. 2001 vznikly nové regionální instituce, které do určité míry uspokojily prodevolučně naladěné obyvatelstvo, a tak nebylo potřeba v dalších volbách se tímto tématem více zabývat. Už totiž nebylo otázkou, jestli devoluci realizovat nebo ne, ale do jaké míry a v jakém rozsahu požadované kompetence přenést, o čemž strany neměly přesnou představu. Roli také hrál samotný vznik institucí v tom smyslu, že se devoluční tematika přenesla do nově vytvářených stranických systémů jednotlivých regionů. To se v programatice britských stran projevilo i 47

tím, že většina z nich od té doby prezentovala při celonárodních volbách programová prohlášení i pro tyto jednotlivé regiony. Otázkou zůstává, do jaké míry se jedná o reflexi odlišných postojů veřejností v Anglii, Skotsku, Walesu a Severním Irsku, nebo spíše o doplňkové volební kampaně pro regionální odnože stran a jejich politickou soutěž ve volbách do regionálních parlamentů a shromáždění. Další kapitoly se budou proto věnovat jednotlivým regionálním stranickým systémům, přičemž bude důležité sledovat, do jaké míry byl a je jejich vývoj provázaný s britským stranickým systémem a jaké vzájemné dopady na sebe měly výsledky regionálních a britských voleb.

48

5. Skotsko Další kapitola se zaměří konkrétně na případ skotského regionálního stranického systému. Jeho historie je poměrně krátká, jednokomorový Skotský parlament vznikl na základě Zákona o Skotsku z r. 1998, přičemž první volby pro obsazení celkem 129 křesel v parlamentu se konaly v roce 1999. Skotský parlament v současnosti disponuje množstvím přenesených kompetencí a vzhledem k současnému vývoji na politické scéně nelze očekávat konzervaci aktuálního stavu, nýbrž další devoluční vývoj. Na základě výše uvedených kritérií G. Sartoriho lze identifikovat za relevantní strany skotského stranického systému v období let 1999 až 2011 celkem čtyři strany.97 Jedná se o Skotskou národní stranu, Skotskou Labour Party, Skotskou konzervativní a unionistickou stranu a Skotskou liberálně demokratickou stranu. Skotské národní cítění bylo ve Velké Británii tradičně nejvýraznější, zpravidla se vázalo na hospodářskou situaci, kdy ze strany Skotů převládal pocit nedostatečné pozornosti Westminsteru Skotsku a přesvědčení, že samostatná vláda Skotska by fungovala lépe.

5.1 Relevantní strany skotského stranického systému 5.1.1 Skotská národní strana (Scottish National Party) Skotská národní strana vznikla v r. 1934 sloučením nacionalistické, levicově-centristické Národní strany Skotska a umírněněji nacionalistické, pravicově-centristické Skotské strany. Její postavení bylo až do 60. let marginální bez výraznějšího vlivu na skotskou či britskou politiku. Rostoucí popularita strany byla způsobena rostoucím nacionalistickým cítěním ve Skotsku a později také objevením rozsáhlých ložisek ropy v Severním moři. To vyústilo v největší volební úspěch strany, kdy ve dvojích volbách v r. 1974 získala nejdříve 7 a později 11 mandátů. SNP vždy podporovala jakékoliv kroky směrem ke Skotské nezávislosti a v r. 1979 se před referendem zasloužila o velkou kampaň podporující vytvoření skotského parlamentního shromáždění. Neúspěch v referendu měl za následek pokles podpory strany a

97

Na základě výsledků voleb z r. 2003 by zde mohly být zahrnuty i Skotská strana zelených (7 mandátů) a Skotská socialistická strana (6 mandátů), protože z hlediska získaných křesel mohly disponovat alespoň minimálním koaličním potenciálem. Nicméně v celém sledovaném období se k obdobnému výsledku strany nepřiblížily, jelikož v ostatních volbách získaly maximálně 2 křesla, a tak nemohou být z celkového pohledu považovány za relevantní strany.

49

její vnitrostranické štěpení a vytváření frakcí.98 V průběhu osmdesátých a na počátku devadesátých let minulého století se straně nepodařilo získat výraznější voličskou podporu, aby získala alespoň tolik křesel, jako v r. 1974. Přesto jejím hlavním politickým cílem zůstalo prosazení skotské autonomie, takže se pro ni devoluční vývoj na konci 90. let stal vítaným krokem a zároveň příležitostí k získání většího vlivu na skotskou politiku v rámci nově vytvořeného Skotského parlamentu. SNP ve svém programovém dokumentu pro první volby do Skotského parlamentu v roce 1999 nastolila jako jednu z priorit konání referenda o skotské samostatnosti během prvních čtyř let vlády. Nový parlament chápala jako důležitý krok směrem k rozhodování o vlastních záležitostech ve Skotsku a jako důležitou část v procesu osamostatňování. Volební program se věnoval mnoha tématům z domácí politiky, přičemž na závěr každého z témat je zdůrazněn pozitivní dopad případné samostatnosti Skotska.99 Strana volby nevyhrála, nicméně získala 35 křesel a stala se po labouristech druhou nejúspěšnější skotskou stranou. Labouristé se přiklonili k vytvoření koaliční vlády s liberálními demokraty, a tak se stala SNP opoziční stranou. Pro další volby strana neustoupila ze svých postojů a nadále požadovala pro Skotsko nezávislost a poukazovala na omezení, která jí přinášelo tehdejší rozdělení kompetencí mezi Westminster a Holyrood. Základní premisa, spočívající ve snaze o získání nezávislosti, tak opětovně protkávala veškerá politická témata, dokonce se na jejím základě strana rozhodla přislíbit vyjednání lepších podmínek v rámci Evropské unie či přijetí Eura.100 Hlavním cílem strany i nadále zůstalo přesvědčit veřejnost o nutnosti a prospěšnosti získání skotské nezávislosti. Strana sice zůstala po volbách v počtu mandátů druhou nejsilnější stranou, nicméně nedokázala obhájit stejný počet křesel jako v předchozích volbách a zůstala opoziční stranou. Do čela strany se v r. 2004 opět dostal Alex Salmond a využil nepopularity účasti skotských vojáků ve vojenských operacích ve válce v Iráku k oslabení labouristů i ve Skotsku. Ve volebním programu z r. 2007 se SNP nadále důrazně stavěla ve prospěch odloučení Skotska od Velké Británie. SNP se mj. zavázala připravit materiál rozvíjející koncept skotské nezávislosti jako součást příprav pro nabídnutí příležitosti k rozhodnutí v referendu

98

Strmiska, M.: Regionální strany a stranické systémy, str. 138 – 141.

99

Scotland’s Party Manifesto for the Scotland’s Parliament 1999 Elections, str. 1-37.

100

The Complete Case for a Better Scotland, str. 2-29.

50

s pravděpodobným konáním v r. 2010.101 Nezávislost jako zásadní podmínku pro další vývoj ve Skotsku podtrhl i fakt, že strana v programu prezentovala množství slibovaných politických kroků a rozhodnutí jako následujících po získání samostatnosti Skotska. Volby toho roku se staly pro stranu historickým milníkem, jelikož získala nejvíce mandátů (celkem 47, tedy o jeden více než labouristé) a mohla sestavit vládu. Žádná z ostatních parlamentních stran nechtěla vstoupit do vlády s SNP, ale zároveň nebyly tyto strany připraveny konat společně tak, aby menšinovou vládu přehlasovaly. Ačkoliv strana vytvořila samostatnou vládu, bez většiny v parlamentu se nemohla odhodlat k uskutečnění všech svých plánů a slibů. Změnila tak pouze některé spíše marginální záležitosti, jako např. oficiální název skotské vlády, odstranila všechny královské erby na budovách a dopisech a nahradila je skotským znakem.102 Otázku samostatnosti Skotska strana poté rozvedla ve vládním dokumentu Choosing Scotland’s Future: A National Conversation: Independence and responsibility in the modern world. Navrhla zde tři alternativy: zachování tehdejšího stavu Skotského parlamentu v rámci Velké Británie, rozšíření kompetencí a samostatnost. Publikace se tím zaměřila na oblasti týkající se kompetencí Skotského parlamentu, rozšíření skotské devoluce, samostatnosti Skotska, měnící se ústavy na britských ostrovech a příslušné legislativy a referend.103 Strana prezentovala dokument jako první krok k zahájení širší diskuze s veřejností, nicméně jeho záměrem bylo přesvědčit více občanů o pozitivních dopadech případné samostatnosti a nedostatečnosti řešení v podobě přenosu dalších kompetencí pro parlament. Přesto tyto kroky vedly k posunutí debaty a vytvoření Komise pro skotskou devoluci, jejímž závěrem se stala již dříve zmíněná tzv. Calmanova zpráva. Ačkoliv tato zpráva zcela nenaplňovala cíle SNP, stala se důležitým dokumentem pro další vývoj. Zatímco se strana zaměřila na rozvíření diskuze o samostatnosti Skotska, nedokázala dostát svému slibu a vyhlásit referendum. Tomu měl předcházet zákon o referendu, nicméně ani ten nebyl parlamentu předložen, resp. byl publikován pouze jako konzultativní dokument. Takové řešení zajistilo, že téma nebylo upozaděno a ponecháno k diskuzi i v průběhu britských voleb v r. 2010 a udrželo určitou míru zapojení obyvatelstva. Zároveň 101

SNP It’s time, Manifesto 2007, str. 8 a 15.

102

Larkin, P.: The Politics of coalition in Scotland, str. 73-77.

103

Více viz Choosing Scotland’s Future: A National Conversation: Independence and responsibility in the modern world.

51

ponechává i nadále prostor pro pozdější přijetí příslušného zákona, přičemž tento odklad strana ponechala až do dalších voleb, aby získala potřebnou podporu pro přijetí zákona.104 Volební program pro volby v r. 2011 se opět zaměřil na zisk nezávislosti a tento požadavek strana zakomponovala do všech témat v rámci programu. SNP obhajuje samostatnost jako nutnou podmínku pro další úspěšný rozvoj Skotska, lepší naplňování přání svých občanů, silnější postavení vůči zbytku Velké Británie apod.105 I přes existenci proporčního volebního systému, který nepodporuje nadreprezentaci vítězné strany tolik jako většinový systém, se SNP podařilo ve volbách získat nadpoloviční většinu hlasů a vytvořit samostatnou většinovou vládu. Okamžitě poté se začalo diskutovat o možnostech a způsobech, jakými bude stranického cíle dosaženo. V současnosti je zřejmý pouze záměr strany uspořádat zmiňované referendum v roce 2014.

5.1.2 Skotská Labour Party (Scottish Labour Party) První Skotská Labour Party byla založena r. 1888 Keirem Hardiem, který se poté zasloužil o vznik Nezávislé Labour party, předchůdkyně současné britské Labour Party, se kterou se Skotská Labour Party v r. 1909 spojila a dala tak vzniknout celobritské politické straně. Skotští labouristé se tak většinu 20. století realizovali pouze v rámci celostátní strany, přičemž se zaměřovali na skotskou politiku. Její pozice se zlepšila s nástupem Labour Party do vlády a s nárůstem popularity SNP. V 70. letech představila labouristická vláda zákon o devoluci, nicméně klauzule stanovující minimální podporu veřejnosti v referendu nebyla v r. 1979 naplněna a téma devoluce zůstalo díky konzervativním vládám na čas odloženo. Skotská Labour Party vznikla oficiálně podruhé v r. 1994, kdy se přejmenovala ze Skotské rady Labour Party. Ačkoliv se může strana prezentovat jako samostatný subjekt, nedošlo k žádnému výraznějšímu přenosu autonomie či sdílení moci z Londýna do Skotska.106 Před počátkem devoluce tak o straně platilo, že se jedná pouze o regionální odnož britské Labour Party, která má prostřednictvím centrálního vedení plně pod kontrolou vnitropolitické dění, tedy výběr kandidátů, financování, strategii předvolebních kampaní apod.

104

Harvey, M.: Changing the Constitution: How Nationalist Parties in Regional Government are bringing Change to the UK Constitution, str. 8-9.

105

Více viz Scottish National Party Manifesto 2011.

106

Hassan, G.: The battle for Britain has begun, str. 79.

52

Do voleb do Skotského parlamentu tak skotští labouristé přicházeli jako hlavní levicová strana v Británii od 20. let 20. století a dominantní strana ve Skotsku. Nutno dodat, že tato pozice byla výrazně podporována většinovým systémem voleb do Westminsteru. Přesto se v době prvních voleb těšili labouristé velké podpoře britské i skotské veřejnosti.107 Ve svém volebním programu z r. 1999 se labouristé jednoznačně zavázali k zachování Skotska jako součásti Velké Británie. Zároveň poukázali na splnění slibu, a to že dojde k přenesení rozhodování do Skotska prostřednictvím Skotského parlamentu, který bude pracovat v „partnerství“ s Westminsterem. Labouristé v programu také uvedli, že Skotsko a osud zbytku Británie jsou propletené.108 Mimo to spustili i velmi agresivní a bojovnou antinacionalistickou kampaň, která veřejnost překvapila a šokovala. Strana se sice do prvních voleb do Skotského parlamentu prezentovala jako podporující devoluci ve Skotsku, nicméně její volební program a doprovodná kampaň poukázaly na to, že považovala vytvoření Skotského parlamentu za konec devoluce a neuvažovala o dalším přenosu kompetencí. Dokonce se prezentovala spíše jako unionistická strana, jelikož se zásadně postavila vůči nacionalistickým požadavkům a ve volebním programu se postavila za setrvání Skotska ve Velké Británii. Strana ve volbách získala nejvíce mandátů (celkem 56) a později vytvořila koaliční vládu se čtvrtými liberálními demokraty. Koaliční vláda ještě téhož roku publikovala dohodu nazvanou Partnership for Scotland, ve které deklarovala cíle koaliční vlády pro následující čtyři roky. I přesto, že labouristé získali více mandátů, liberální demokraté byli v koaliční vládě mnohem úspěšnější v prosazování vlastních cílů ať už do tohoto programového dokumentu, tak do prováděné politiky. To bylo způsobeno jak efektivností liberálních demokratů při vyjednávání, tak nedostatkem iniciativ ze strany skotských labouristů.109 Pro volby v r. 2003 se labouristické postoje vůči devoluci nezměnily: ve volebním programu hrají hlavní roli domácí témata110. Strana se snažila tematicky zaútočit na jejího hlavního rivala na skotské politické scéně, SNP, prostřednictvím odmítání nezávislosti Skotska z důvodu možných negativních ekonomických dopadů na samotné Skotsko. Volební 107

Larkin, P.: The Politics of coalition in Scotland, str. 65.

108

BBC News: Scottish Labour, nestr.

109

Roddin, E.: Has the Labour Party ort he Liberal Democrats Proved More Successful in the Partnership for Scotland Coalition 1999-2003 An initial assessment, str. 46-47.

110

BBC News: Labour manifesto at-a-glance, nestr.

53

letáky se zaměřily mj. i na případný růst daní a snížení výdajů na veřejné služby v případě rozpadu Velké Británie.111 Labouristé ve volbách ztratili 6 mandátů, ale i tak zůstali nejsilnější stranou a opět vytváří koaliční vládu s liberálními demokraty. Stejně jako v předchozím období, i tentokrát koalice vytvořila společný programový dokument nazvaný A Partnership for a Better Scotland: Partnership Agreement. Ani v této dohodě ale nefigurovala žádná společná vize nebo návrh na pokračování procesu devoluce či jakákoliv zmínka týkající se možného přenosu kompetencí či dokonce samostatnosti.112 Napětí v koalici ale s postupem času rostlo, což se projevilo zejména po britských volbách v r. 2005, kde Liberální demokraté získali několik labouristických mandátů. Během řady dodatečných voleb pro uvolněná křesla ve Westminsteru a Holyroodu došlo k několika nepřátelským projevům mezi koaličními partnery a jejich vztah dále ochaboval.113 Konflikty mezi labouristy a liberálními demokraty do značné míry oslabovaly jejich voličskou podporu a nahrávaly spíše Skotské nacionální straně. Navíc snížily pravděpodobnost pokračování případné povolební koalice. Ve volebním programu v r. 2007 labouristé opětovně vystoupili proti rozpadu Velké Británie a podpořili spíše využití flexibility Zákona o Skotsku.114 Strana nadále pokračovala ve spíše neutrálním až opozičním postoji vůči možnostem dalšího pokračování procesu devoluce. Při porovnání s hlavním konkurentem, SNP, labouristé mohli svým postojem, že nechtějí rozšířit parlamentní kompetence, vyvolat ve veřejnosti dojem, že nestojí o posílení Skotska jako celku. Vítězem voleb se stala SNP a díky ztrátě čtyř mandátů nedosáhli labouristé společně s liberálními demokraty ani na potřebnou většinu pro vytvoření stabilní koaliční vlády, což vyústilo v menšinovou vládu Skotské nacionální strany. Po prvním volebním období stráveném v opozici se pozice labouristů obměnily, což se odrazilo v předvolebním programu pro volební rok 2011. Zde Labour Party požadovala posílení Skotského parlamentu prostřednictví přenesení více odpovědnosti v rozpočtové oblasti, zejména ve výdajových prioritách, kapitálových půjčkách a daňových kompetencích. Stejně tak usilovala o transfer odpovědnosti za stanovení rychlostních limitů a maximální

111

Více viz ASPECT, sekce Scottish Labour Party National election literature.

112

A Partnership for a Better Scotland: Partnership Agreement.

113

Larkin, P.: The Politics of coalition in Scotland, str. 72.

114

Building Scotland, str. 97.

54

povolené hladiny alkoholu v krvi při řízení.115 Z tohoto programového dokumentu lze identifikovat lehký posun strany směrem k podpoře devoluce, nicméně stanovené požadavky nejsou zcela zásadního charakteru. Za tímto posunem stojí určitě situace ve světové ekonomice, ale také rostoucí popularita skotských nacionalistů a jejich požadavků. Strana se snaží alespoň minimálně přizpůsobit postojům veřejnosti. I přesto se ale labouristům nepodařilo zastavit pokles popularity a získali opět méně mandátů než v předchozích volbách.

5.1.3 Skotská liberálně demokratická strana (Scottish Liberal Democrats) Skotská liberálně demokratická strana je společně s velšskými kolegy součástí federace britské Liberálně demokratické strany a navazuje tak na dlouhou tradici Liberální strany. Do prvních voleb do Skotského parlamentu zaujímala pozici minoritní strany bez větších úspěchů získat podporu voličů jakožto alternativa vůči konzervativcům a labouristům, což se potvrdilo i po volbách v r. 1997. Svou pozornost věnovali mj. i otázce ústavní reformy Velké Británie a byli nakloněni projektu devoluce. Tato podpora ale nebyla v rámci strany jednotná, přičemž strana usilovala o propojení otázky skotské samosprávy s federalizací Velké Británie a zavedením proporčního volebního systému. Zároveň však odmítala vyostřování debaty o devoluci jako rozhodnutí o nezávislosti, nebo zachování statutu quo a upřednostňovala model samospráva nebo nezávislost. Strana se též účastnila na práci Skotské konstituční rady zmiňované již dříve.116 Vznik Skotského parlamentu pro liberální demokraty představoval obdobnou šanci jako pro skotské nacionalisty, tedy možnost získat odpovídající zastoupení v legislativním tělese díky smíšenému volebnímu systému. Jim Wallace, lídr strany od r. 1992, přivedl stranu do voleb v roce 1999 s volebním programem nazvaným Raising the standard. Zde strana prezentovala představu federálního uspořádání Velké Británie, kde je moc vykonávána na nejnižší možné efektivní úrovni. Dále navrhovali v rámci partnerství s britskou vládou získat další pravomoci v oblasti vysílání, monopolní komise atd. Zdůraznili však, že v rámci prvního funkčního období nebudou tlačit na větší změny v rozsahu kompetencí parlamentu. Také přiznali ne zcela spravedlivé rozdělování financí dle Barnettovy formule a přislíbili aktivní přístup pro vyjednání nové 115

The Scottish Labour Party Manifesto 2011: Fighting for what really matters, str. 17.

116

Strmiska, M.: Regionální strany a stranické systémy, str. 138-139.

55

dlouhodobě fungující dohody, která by zajistila realistické a transparentní rozdělení zdrojů dle potřeb jednotlivých oblastí.117 Liberální demokraté se stavěli pro další získávání pravomocí pro Skotský parlament, nicméně tyto požadavky nebyly nikterak radikální. Obdobně se strana nezmiňovala o případné samostatnosti; z volebního programu vyplývá, že se chtěla zaměřit na zaběhnutí nových procedur a fungování celého parlamentu. Strana ve volbách získala 17 mandátů a vzhledem k rozložení všech mandátů vytvořila koalici s labouristy. S těmi vytvořila společný program vládnutí, který mnohem více reflektoval jejich požadavky, ačkoliv byla v počtu mandátů v koalici v menšině. Pro další volby v r. 2003 připravili volební program nazvaný Make the Difference. V něm opět představili cíl v podobě federálního uspořádání Velké Británie, kde by Skotský parlament měl společně s Velšským národním shromážděním a dalšími institucemi garantováno ústavní postavení. Dále navrhli vytvoření druhé ústavní rady v r. 2009, která by zhodnotila fungování parlamentu a navrhla další zlepšení v oblasti pravomocí a metod práce.118 Celkově se pozice liberálních demokratů vůči devoluci během prvního funkčního období nezměnila a představili velmi podobný program jako před čtyřmi lety. Liberálním demokratům se ale podařilo během první společné vlády s labouristy zabránit jejich splynutí a identifikaci s labouristy, což se odrazilo na volebním výsledku, jelikož získali stejný počet mandátů, zatímco labouristé si pohoršili. Přesto opět s labouristy vytvořili koalici a stejně jako v předchozím případě se jim podařilo do společného programového prohlášení vměstnat více vlastních priorit, ačkoliv žádná z nich se netýkala devoluce (viz výše). Dalším volebním programem strany pod novým vedením Nicola Stephena (od r. 2005) strana blíže popsala vlastní vizi dalšího devolučního procesu. Nadále preferovala rozšíření pravomocí pro Skotsko před separatismem a samostatností, usilovala o vytvoření ústavní rady, která by měla zhodnotit dosavadní fungování parlamentu a navrhnou revizi kompetencí. Dále v programu vyjmenovává jednotlivé oblasti z domácí politiky, které by měly být Skotsku svěřeny, přičemž by pro tento proces měl být vytvořen i zvláštní společný výbor skotského a britského parlamentu. Liberální demokraté usilovali o vytvoření systému fiskálního federalismu, který by výrazně rozšířil daňové pravomoci Skotského parlamentu.119

117

Raising the standard, nestr.

118

Make the Difference (Scottish Liberal Democrats Manifesto 2003), nestr.

119

We think Scotland has a bright future, str. 86.

56

Z programu je patrný posun Liberálních demokratů směrem k podpoře další devoluce prostřednictvím přenosu další moci na Skotský parlament, ale zároveň bez jakýchkoli náznaků na osamostatnění Skotska. Strana do určité míry reaguje na rostoucí podporu devoluce ve veřejném mínění, které se odráží mj. i poklesem volebních preferencí labouristů a naopak nárůstem u nacionalistů. Ti díky volebnímu výsledku z r. 2007, kdy získali nejvíce mandátů, vytvářejí menšinovou vládu a liberální demokraté odcházejí po dvou funkčních obdobích do opozice. Do zatím posledních skotských parlamentních voleb v r. 2011 strana přinesla program, který se již nezabývá devolucí, ale spíše dopady hospodářské recese a navrhovanými řešeními. Jedinou zmínkou tak zůstalo připomenutí závazku k podpoře federalismu napříč Velkou Británií, a to v souvislosti s návrhy na rozšíření pravomocí pro místní samosprávy.120 Strana se zaměřila na krátkodobější politické cíle, což znamenalo vyloučení tématu devoluce z jejich politické debaty. To, že strana nepřinesla vizi dalšího vývoje Skotska v této oblasti, přispělo k radikálnímu poklesu podpory veřejnosti a strana ve volbách získala pouhých 5 mandátů.

5.1.4 Skotská konzervativní a unionistická strana (Scottish Conservative and Unionist Party) Skotská unionistická strana změnila v r. 1965 svůj název a zároveň se stala organizačně součástí britských konzervativců. Nicméně pravděpodobně i v tomto je zakořeněn negativní postoj Skotů vůči britským Konzervativcům, který byl podporován i skotskými médii v 70. letech. Vnímání konzervativců ve Skotsku nezlepšila ani vláda Margaret Thatcherové a Johna Majora, jelikož byli mezi skotskou veřejností postupem času více a více nepopulární.121 Skotští konzervativci se během druhé poloviny 20. století stavěli vůči devoluci negativně, což se potvrdilo mj. i velmi negativní reakcí na Heathovu deklaraci z Perthu (viz výše), kampaní proti referendu v r. 1979, upozaděním devoluční politiky na britské úrovni v letech konzervativní vlády atd. Skotští konzervativci se pokusili v r. 1997 o odstranění negativního image ustavením sebe samotných jako ústavně samostatné strany, ale s konzervativní

120

Solutions for Scotland, str. 76.

121

Seawright, D.: The Scottish Conservative and Unionist Party:‘the lesser spotted Tory’? str. 4- 7.

57

identitou a pouze přidružením k britské straně.122 Ačkoliv protestovali proti vytvoření Skotského parlamentu, připravili pro volby v r. 1999 konzervativci vlastní kandidátku a volební program nazvaný Scotland First. V něm se zavázali podpořit plnohodnotné fungování parlamentu, ba dokonce rozšířit devoluci a decentralizaci ve Skotsku, nicméně to vše v rámci Velké Británie.123 Strana tak v programu nabídla i vcelku prodevoluční ideje, nicméně konkrétní opatření k jejich naplnění zde chyběla. Jakkoliv se konzervativci prezentovali vůči devoluci, v povolebním vyjednávání jim získaných 18 křesel nepomohlo, jelikož byli vnímání jako nejvíce unionistická strana oponující devoluci.124 Před dalšími volbami v r. 2003 se konzervativci zaměřili na kritiku vládnoucí koalice, zejména na výdajové položky pro činnost parlamentu. Proto navrhli snížení počtu vládních ministrů a výborů, ale také počtu poslanců v parlamentu (ze 129 na 108). Zmínili také možnost spolupráce mezi skotskými a britskými poslanci, kteří byli zvoleni za stejný volební obvod, přičemž tato spolupráce by měla posilovat unijní vazby. Strana navrhla bližší spolupráci nejen mezi poslanci, ale i mezi jejich institucemi, a to prostřednictvím společného ministerského výboru a zachováním pozice státního sekretáře pro Skotsko.125 Hlavní heslem nebylo silnější Skotsko jako v případě ostatních stran, ale silnější Spojené království, což poukazuje na prounijní směřování strany. Za povšimnutí stojí zmínka o spolupráci poslanců ze stejného obvodu, která nepřímo odráží hlavní řešené téma na úrovni britských konzervativců, tedy tzv. westlothianskou otázku. Strana nedokázala využít nepopularity vládní koalice a pouze obhájila stejný počet mandátů, přičemž ztráty hlavních konkurentů se rozdělily mezi menší strany. Volební program strany z roku 2007 nepřinesl žádnou zásadní změnu v postojích konzervativců. Opět požadovali snížení počtu skotských poslanců na 108 o obecné zeštíhlení politické administrativy a nákladů na jejich činnost. Konzervativci požadovali rozvinutí debaty týkající se kompetencí parlamentu, přičemž jejich prioritou bylo zajištění co nejlepšího využití tehdejších kompetencí. Do případné debaty chtěli zapojit širší vrstvy společnosti, ale také politické strany z britské úrovně vládnutí.126 Strana se snažila přibrzdit případné 122

Hopkin, J. – Bradbury, J.: British Statewide Parties and Multilevel Politics, str. 142.

123

Scotland First, str. 3-4.

124

Larkin, P.: The politics of coalition in Scotland, str. 67-68.

125

Time to do something about it, str. 4-5.

126

Scottish Conservative Manifesto 2007, str. 16-17.

58

tendence směřující k přesunu dalších pravomocí a zároveň zachovat alespoň minimální provázání skotské stranické politiky s britskou politickou scénou. Konzervativci získali celkem 17 křesel a vzhledem k volebním výsledkům ostatních stran se ani nemohla díky vlastním postojům pokusit o vytvoření jakékoliv koalice. Ve svém volebním programu pro r. 2011 se strana rozhodla nezabývat tématem devoluce či samostatnosti a zaměřila se výhradně na další oblasti domácí politiky. Kupodivu zde neuvedla ani jakoukoliv zmínku týkající se sjednocené či silnější Velké Británie.127Ačkoliv se britským konzervativcům podařilo vyhrát britské volby v r. 2010, neodrazilo se to na volebním zisku skotských konzervativců, kteří získali 15 mandátů a zůstali v opozici.

5.2 Analýza výsledků voleb do Skotského parlamentu 5.2.1 Skotský volební systém Jak již bylo několikrát zmíněno, Skotsko disponuje vlastním jednokomorovým parlamentem nazývaným Skotský parlament. V současné době se skládá parlament ze 129 poslanců volených na čtyři roky, z nichž 73 je voleno v jednotlivých volebních obvodech systémem prvního v cíli a zbývajících 56 je voleno v 8 regionech (po 7 poslancích) poměrným systémem ze stranických kandidátek. Tento systém je znám jako tzv. Additional member system, tedy systém dodatečných členů. V praxi funguje tak, že volič disponuje celkem dvěma hlasy. Prvním hlasuje pro kandidáta ve vlastním volebním obvodě a druhým pro regionální stranickou kandidátku. Stranické kandidátní listiny jsou vázané a závazné, takže v případě nemožnosti poslance vykonávat svoji funkci jej nahradí další v pořadí. Po skončení voleb jsou nejdříve sečteny hlasy z jednotlivých obvodů v rámci regionů. Tento součet je poté vydělen počtem křesel, která strana získala ve volebních obvodech, a je přičteno číslo jedna. Tím se získá tzv. regionální volební číslo a strana s nejvyšším volebním číslem získává jeden dodatečný mandát. Dělitel pro příslušnou stranu je poté navýšen o jedna, jelikož strana získala další mandát, a znovu jsou vypočítána regionální volební čísla pro jednotlivé strany a přidělen další dodatečný mandát. Tento proces se opakuje až do vyčerpání všech 7 dodatečných křesel v daném regionu.128

127

Více viz Common Sense for Scotland.

128

The Scottish Parliament – Scottish Parliament Electoral System, str. 2-4.

59

Díky kombinaci většinového a poměrného systému by nemělo docházet k vytváření jednobarevných vlád, ale spíše ke koaličnímu vládnutí, což se ve sledovaném období potvrdilo s jednou výjimkou. Tou jsou prozatím poslední parlamentní volby, ve kterých se SNP podařilo i přes tento korekční volební systém získat většinu mandátů a umožnilo jim sestavit vládní kabinet bez nutné podpory zbývajících stran. Přesto lze tento vliv volebního systému považovat za zásadní prvek ovlivňující celkovou podobu skotského stranického systému. Dále by mělo být tímto systémem zajištěno, že ty strany, které jsou sice úspěšné ve volebních obvodech, ale nezískají obvodní mandát, by jej měly získat právě prostřednictvím regionálního dodatečného mandátu. Takto dochází ke zvýšení reprezentativnosti volebního výsledku ve srovnání s celkovým počtem získaných hlasů, čehož by v případě použití pouze většinového systému nemuselo být dosaženo (dle zkušeností z britského volebního systému, viz výše).

5.2.2 Volební výsledky 1999 - 2011 Ačkoliv Skotský parlament nemá za sebou nikterak dlouhou historii, zkoumané období let 1999 až 2011 nabízí dostatečnou perspektivu pro hodnocení a nalezení některých trendů. Prvním z nich je role mandátu. Pokud je budeme hodnotit z hlediska kvantity, získávají převahu obvodní mandáty, jelikož jich je o 23 více než těch regionálních. V důsledku to znamená, že pokud strany chtějí získat většinové množství mandátů, musí vhodně a koncepčně koncentrovat úsilí o zisk hlasů do více obvodů a pokud možno i v rámci více regionů. Na druhou stranu regionální mandáty odráží spíše širší a plošnější podporu strany v regionu, takže nemusí strana natolik usilovat o jednotlivá vítězství v obvodech, pokud si je jistá svou volební podporou napříč obvody, jelikož získá ty proporčně volené.

60

Jak vyplývá z tabulky č. 5, je téměř nemožné získat zároveň většinu obvodních mandátů a většinu regionálních mandátů. Pro takovýto volební úspěch by strana musela mít opravdu

dominantní postavení napříč politickým spektrem. I přesto se k tomuto v poslední době přibližuje Skotská národní strana. Rozhodujícím faktorem zůstává získaný počet obvodních mandátů. Zpravidla se totiž strana, která získala nejvíce obvodních mandátů, stala celkovým vítězem voleb, a to i přes korekční mechanismus poměrného systému. Tedy s výjimkou roku 2007, kdy výsledek mezi první a druhou stranou byl velmi těsný. Lze to ilustrovat na příkladu skotských konzervativců. Ti se netěšili žádné výraznější podpoře ve Skotsku ať už z pohledu britského stranického systému, tak i skotského, což se odrazilo na počtu získaných obvodních mandátů, který byl dokonce v r. 1999 nulový. Přesto strana dokázala získávat ve zkoumaném období okolo 18 mandátů, a to většinou mandátů regionálních. Vysvětlení může spočívat v tom, že konzervativci zůstávají do značné míry tzv. „druhou volbou“ řady voličů, kteří při odevzdání regionálního hlasu chtějí podpořit druhou ideologicky nejbližší stranu. Dalším zajímavým prvkem je vliv stranických postojů ohledně devolučního tématu na jejich volební výsledky, který se projevil v průběhu zkoumaného období. Jistý zlom ve volební podpoře relevantních stran nastal po dvou koaličních vládách labouristů a liberálních demokratů. Obě strany zaznamenaly ve volbách v r. 2007 citelné ztráty v počtech obvodních mandátů, které na jejich úkor získala Skotská národní strana a rázem se z ní stala nejsilnější skotská strana. Získala totiž nejen nejvyšší počet regionálních mandátů, ale značně posílila i 61

v počtu důležitějších obvodních mandátů, což poukazuje na lepší koncentraci podpory strany. Volební rok 2011 později dokonává obrat ve volebním chování a labouristé se dostávají na pozici strany, která sice má nadále poměrně širokou podporu, nicméně není první volbou pro většinu obyvatel Skotska. Tento obrat byl způsoben mj. neřešením devoluční otázky, resp. neustálým odkládáním jejího řešení a utlumování debaty na toto téma. Skotská veřejnost byla nakloněna dalšímu transferu kompetencí pro Skotský parlament, nicméně jedinou politickou stranou, která o to výrazněji usilovala, byli právě skotští nacionalisté (i když ti chtěli pokračovat mnohem dále směrem k samostatnosti Skotska). Pokud bychom vzali výsledek voleb z r. 2011, mohlo by se zdát, že skotská veřejnost je většinově nakloněna skotské samostatnosti. Nicméně dle průzkumu veřejného mínění z května 2011129 podporovalo skotskou nezávislost pouhých 29 % obyvatel. Při pohledu na rozdělení dle preferovaných politických stran se potvrzuje, že nezávislost chtějí pouze voliči SNP (52 % pro skotskou nezávislost), zatímco voliči zbývajících stran jsou poměrně přesvědčivě proti.

5.3 Dílčí závěr Při hodnocení stranického systému Skotska, resp. vlivu devoluce na něj, se ukazuje velmi specifické postavení Skotské národní strana. Na rozdíl od zbývajících stran, které lze zařadit do kategorie regionálních stran, jež představují produkt regionalizace a osamostatnění jednotlivé regionální pobočky anebo frakce celonárodní strany (při zachování existence příslušné mateřské celonárodní strany, se v jejím případě jedná o regionální stranu, jež vznikla a vyvíjela se jakožto „čistá“, autentická autonomistická strana, vzešlá z konfliktu centrum versus periferie.130 Uvedená kategorizace do velké míry určuje i vztah relevantních politických stran k otázce devoluce. Zatímco ostatní strany se staví k tématu spíše zdrženlivě bez zásadnějšího významu pro jejich politické cíle, SNP vnímá skotskou samostatnost jako nezbytný cíl jejího politického působení a zároveň jako výchozí pozici pro další změny ve Skotsku. Dělení na základě otázky samostatnosti v podstatě kopíruje pravolevé dělení skotského politického spektra. Výrazně levicová SNP podporuje devoluci pouze jako krok k plné 129

Viz Příloha č. 1.

130

Strmiska, M.: Regionální strany, stranické systémy a teritoriálně-politický pluralismus, str. 10.

62

samostatnosti, labouristé a liberální demokraté vnímají devoluci jako prostředek k udržení současného stavu unie s tlumivými účinky vůči hrozbě plné samostatnosti. Konzervativci se staví proti devoluci a vidí ji jako posilování byrokracie a oslabování unie. Pozice Skotské konzervativní a unionistické strany ve stranickém systému Skotska je poměrně zajímavá. Strana ve zkoumaném období působila téměř antisystémově. Její negativní postavení vůči samotné institucionální existenci Skotského parlamentu způsobovalo zejména na počátku její nevyužitelnost při sestavování koaličních vlád. Postupně se strana na daném politickém poli etablovala a dokázala již od prvních voleb získávat nezanedbatelné množství hlasů. Strana si zachovala poměrně stabilní voličskou přízeň, která vychází z té části skotské společnosti, která mj. není nakloněna devoluci či jakékoliv formě samostatnosti. Zbývající část voličů se nachází v táborech podporující samostatnost nebo devoluci, přičemž zde dochází k neustálému přesunu sil. Právě o tyto voliče ve zkoumaném období bojovali labouristé, nacionalisté a liberální demokraté. Význam devoluce ve stranickém systému po počátečních rozpacích z fungování Skotského parlamentu postupně nabývá na důležitosti a může se v budoucnu stát důležitou štěpící linií. Volební výsledky z posledních let potvrzují domněnku, že ačkoliv skotská veřejnost nepodporuje skotskou nezávislost, stojí o získání dalších pravomocí a odpovědnosti pro Skotský parlament, což žádná ze stran kromě SNP dlouhodobě nepreferuje.

63

6. Wales Další kapitola se bude věnovat případu Walesu, konkrétně jeho stranického systému. Jednokomorové Velšské národní shromáždění vzniklo stejně jako Skotský parlament na základě příslušného zákona v r. 1998 a první volby pro jeho obsazení se konaly o rok později. Na základě výše uvedených kritérií G. Sartoriho lze identifikovat za relevantní strany velšského stranického systému v období let 1999 až 2011 celkem čtyři strany. Jedná se o Velšskou Labour Party, Plaid Cymru, Velšské liberální demokraty a Velšskou konzervativní a unionistickou stranu. Pozice Walesu ve Velké Británii je ve srovnání se Skotskem zcela odlišná. Už jen fakt, že velšská oblast byla do Velké Británie zahrnuta dříve než Skotsko, má za následek mnohem větší splynutí obyvatelstva s britskou identitou. Roli zde také hrála geografická pozice, kdy Wales se nachází v oblasti velmi blízko Londýna, a tak se průběhu dějin nemohlo stát, že by byl tento prostor jakýmkoliv způsobem opomíjen. Hlavní tendence v prosazování národního cítění se tak odvíjely od snahy zachránit svébytnou velšskou kulturu a velšský jazyk.

6.1 Relevantní strany velšského stranického systému 6.1.1 Velšská Labour Party (Welsh Labour Party) Velšská Labour Party se ve vztahu k „mateřské“ britské Labour Party v mnohém podobá skotským labouristům. Velšští labouristé se v personálních otázkách, finančních zdrojích, strategických kampaních a dalších záležitostech musí spoléhat na britské vedení. Přesto formulace politických cílů, kterých je možné dosáhnout prostřednictvím přenesených pravomocí Velšského národního shromáždění, je ponechána velšským kolegům. První rozpory s britskou centrálou se objevily již na počátku devadesátých let minulého století. Nový lídr Tony Blair vyžadoval uspořádání referenda před legislativním ustanovením nových institucí a volební systém dodatečných členů (Additional Member Systém). Na druhou stranu se velšští labouristé stavěli proti tomuto volebnímu systému a stejně tak proti referendu, protože devoluci podporovali mnohem více. Napětí ve straně bylo evidentní, nicméně britské vedení si zachovalo silnou pozici v rozhodování a velšské elity nechtěly případným projevem

64

nejednoty ztratit své voliče.131 Tradiční labouristická podpora se projevovala i ve Walesu, ačkoliv zde docházelo k názorovým rozporům s centrálním vedením. V prvním volebním programu před volbami do Velšského národního shromáždění labouristé samozřejmě vítají vytvoření takovéto instituce a připisují si nemalé zásluhy. Nezmiňují však již vizi dalšího vývoje Walesu, pouze zdůrazňují nutnost spolupráce s labouristickou vládou ve Westminsteru a zakotvení základních principů fungování shromáždění.132 Labouristé získali ve volbách celkem 28 mandátů a staly se co do počtu nejsilnější politickou stranou Walesu, nicméně nezískali potřebnou většinu pro samostatné vládnutí. Přesto se pokusili o vytvoření menšinové vlády, která ale nevydržela příliš dlouho a společně s diskutovanou výměnou lídra strany (viz výše) se rozhodli v r. 2000 pro vládnoucí koalici s liberálními demokraty. Mezi hlavní podmínky spoluvládnutí stran patřilo vytvoření komise o velšských otázkách, později známé jako Richardova komise. Již v prvním volebním období se vláda začala odlišovat od westminsterských rozhodnutí, a to např. v otázkách osobní péče pro starší, studentských grantů apod. Pro další volební klání strana připravila program nazvaný Working together for Wales. V něm se již v úvodu vymezila vůči nacionalistům, kteří se podle ní až příliš zaměřují na ústavní otázky a izolaci Walesu, což považují za nevhodné. Zároveň připomněli vytvoření tzv. Richardovy komise v r. 2002133, jejímž úkolem bylo detailně zhodnotit fungování a kompetence shromáždění.134 Strana se sice vyjádřila k otázce další devoluce, nicméně nepředložila vlastní návrh, ale čekala až na závěry expertní komise se zastoupením všech stran. Zisk 30 křesel ale straně umožnil vznik většinové vlády, nicméně takový stav trval pouze do r. 2005, kdy se jeden z labouristických členů shromáždění rozhodl kandidovat za jako nezávislý do britských voleb.135 Do konce volebního období se strana opět dohodla na koalici s liberálními demokraty. V r. 2006 byl přijat druhý Zákon o vládě ve Walesu, nicméně jak již bylo zmíněno výše, do jednání o jeho podobě nebyly zapojeny ostatní velšské strany. Diskuze o zákonu tak probíhaly výhradně na poli politických fór v rámci Labour Party. Volební program z r. 2007 nepřinesl takřka žádnou informaci o devoluci. Strana se 131

Hopkin, J. – Bradbury, J.: British Statewide Politics, str. 137-138.

132

Working hard for Wales, nestr.

133

Více viz http://www.richardcommission.gov.uk/index.htm

134

Working together for Wales, str. 1 a 21.

135

Více viz Defection wipes out Labour’s Welsh assembly majority.

65

pouze zavázala k plnému využití nově přenesených pravomocí od dalšího volebního období, což deklarovala i v rámci jednotlivých oblastí, resp. poukázala na nové možnosti vlády v těchto oblastech.136 Labouristé ve volbách ztratili čtyři křesla, takže se museli pokusit o vytvoření koalice. Povolební vyjednávání ale selhala a došlo k vytvoření menšinové vlády. Ta se po měsíci po vyjednáváních s Plaid Cymru rozrostla i o tuto stranu a vláda získala pohodlnou většinu ve Shromáždění. Společná dohoda stran, nazvaná One Wales. V té se vládní strany mj. shodly na pokračování do další fáze navrhované druhým Zákonem o vládě ve Walesu, tedy o uspořádání referenda o získání kompletních legislativních kompetencí. Obě strany se zavázaly přispět k pozitivnímu výsledku referenda. Dále se strany dohodly na vytvoření nezávislé komise, která by měla zhodnotit financování, a to včetně Barnettovy formule a daňových kompetencí.137 Do vládních pozic se poprvé v historii Velšského národního shromáždění dostala Plaid Cymru, což se výrazně projevilo na vládní agendě v oblasti devoluce. Ještě před dalšími volbami do Národního shromáždění se koná v březnu 2011 Walesu úspěšné referendum rozšiřující zákonodárné pravomoci shromáždění. Ve volebním programu z r. 2011 se labouristé k možnostem dalšího přenosu kompetencí nevyjádřili, což lze interpretovat jako uspokojení s čerstvě získanými pravomocemi pro shromáždění a snahu o jejich využití a přizpůsobení se novým možnostem v rámci jednotlivých politik. Volební zisk 30 křesel se stal pro stranu úspěchem a ta se rozhodla vytvořit samostatnou menšinovou vládu.

6.1.2 Plaid Cymru Plaid Cymru čili Strana Walesu byla založena v r. 1925 malou skupinou velšských nacionalistů, nicméně politického významu nabyla až v šedesátých a sedmdesátých letech. V době parlamentní nestability se voličská základna rozšířila a stejně tak i vliv strany. Neúspěch referenda v r. 1979 měl negativní vliv i na stranu, která od té doby nezískala ve tWestminsteru významnější počet křesel. Plaid Cymru se projevovala jako etnickopopulistická strana, v níž hrají kulturně-politická témata mnohem důležitější roli než sociálně-ekonomické cíle. Zejména jazyková otázka umožňovala PC profilovat se jako keltská strana a usilovat spíše o autonomii než samostatnost. Entuziasmus a odkaz na velšskou 136

Building a Better Wales, nestr.

137

One Wales, str. 6.

66

identitu jsou považovány za základ i motor vývoje strany v celé její historii.138 Těsné vítezství v referendu o vytvoření velšské samosprávy v r. 1997 znamenalo pro PC úspěch. První stranický program pro volby do Velšského národního shromáždění přinesl podporu jeho vytvoření a vnímání jako důležitého kroku v procesu národního rozvoje a růstu sebevědomí. Dále požadoval zlepšení finanční alokace pro Wales, kterou považoval za neadekvátní tehdejším potřebám. Strana se v programu zavázala, že bude usilovat o získání dalších kompetencí pro shromáždění k zajištění hospodářského a společenského rozvoje národa.139 Z programu vyplývá jasná preference dalšího pokračování devoluce a posilování velšské samosprávy. Strana Walesu získala druhý nejvyšší počet křesel, nicméně vzhledem k spíše negativním vzájemným vztahů s labouristy vytvořila opozici. V následujícím volebním programu strana označila pravomoci shromáždění za vážně nedostačující a kritizovala nejednoznačnost prvního Zákona o Walesu z r. 1998, který podle ní vytvořil stálou nejistotu v tom, zda může shromáždění v jednotlivých politikách konat či ne. Cílem strany se stalo zajištění co největší možné moci na úrovni Walesu a zajištění adekvátních finančních zdrojů. Chtěla tak učinit co nejrychlejším vytvořením parlamentu s veškerými legislativními kompetencemi v již přenesených oblastech, získáním dalších kompetencí (včetně daňové politiky a pravomoci přijímat úvěry). Dále předpokládali vytvoření Národního konventu, který by měl revidovat vztahy s Westminsterem a vytvořil návrh zákona pro změnu shromáždění v legislativní parlament do r. 2007.140 Strana Walesu prezentovala poměrně ambiciózní program, který odrážel velmi pozitivní vztah k devoluci. Některé pasáže dokonce již počítaly s kompetencemi v primární legislativě, což jen dokladuje přesvědčení strany o získání více mandátů. To se ale nepotvrdilo, strana dokonce ztratila 5 mandátů a zůstala nadále v opozici. Plaid Cymru ve volebním programu z r. 2007 učinila slib, že se zasadí o vyhlášení referenda o větších kompetencích pro Velšské národní shromáždění. Díky neshodám labouristů s liberálními demokraty došlo k nevídané události, a to vytvoření koaliční vlády labouristů a nacionalistů. Výsledkem koaliční dohody se stal i programový dokument One Wales, který v oblasti devoluce obsahoval požadavky Strany Walesu, což byly její hlavní

138

Strmiska, M.: Regionální strany a stranické systémy, str. 147-150.

139

The Manifesto of Plaid Cymru 1999, nestr.

140

Plaid Cymru Manifesto 2003, str. 7-9 a 46-48.

67

podmínky další spolupráce.141 Plaid Cymru díky koaliční vládě svého cíle dosáhla v březnu 2011, kdy se referendum konalo. Požadavky na další posilování pozice Walesu v rámci Velké Británie se objevily i ve volebním programu v r. 2011. Strana požadovala spravedlivější dělení zdrojů v rámci Unie a větší flexibilitu a kontrolu v oblasti ekonomiky, ale i dopravy, energetiky atd. Opětovně definují i cíl v podobě uznání Walesu jako plnohodnotného člena Evropské Unie.142 Strana neustále usiluje o získávání dalších a dalších kompetencí pro Wales, ale zároveň nepožaduje její samostatnost či odtržení od Velké Británie. Opětovný pokles volební podpory (zisk 11 křesel) ve straně vyvolává pochyby a v současnosti uvažuje o změně názvu na Velšskou národní stranu.143

6.1.3 Velšští liberální demokraté (Welsh Liberal Democrats) Velšští liberální demokraté jsou stejně jako jejich kolegové, Skotští liberální demokraté a Angličtí liberální demokraté, součástí širší federální platformy Liberálních demokratů. To v důsledku znamená, že strana se vyvíjela odlišně od svých kolegů a disponovala značnou mírou autonomie ve vytváření vlastních politik, organizační struktury a výběru volebních kandidátů. Strana se ale musí vyrovnat i s některými omezeními, jako je např. závislost ve financování existence strany na federální straně. Strana v průběhu 20. století nezískala žádný větší počet mandátů ve Westminsteru a hrála spíše marginální roli. V 90. letech navíc přicházeli o hlasy ve prospěch Plaid Cymru.144 Vytvoření nové velšské instituce volené poměrným volebním systém bylo stranou vnímáno jako šance se politicky mnohem více prosadit. V jejich prvním volebním programu pro volby do národního shromáždění se strana zaměřila kromě témat domácí politiky také na procedurální aspekty a nastavení fungování instituce. V tématu devoluce pouze přiznala pochopení, že devoluce posílí Wales v jednotné

141

Harvey, M.: Changing the Constitution: How Nationalist Parties in Regional Government are bringing Change to the UK Constitution, str. 2-8.

142

Ambition is Critical, str. 3-5 a 14-19.

143

Více viz BBC News: Plaid Cymru review suggests English name change to Welsh National Party.

144

Deacon, R.: The Welsh Liberal Democrats: From Government to Opposition and Then Back Again? str. 156158.

68

Velké Británii a decentralizované Evropě.145 Zde zaujali v podstatě pozitivní postoj vůči devoluci, nicméně důležitý je také aspekt devoluce v rámci Velké Británie. Volební zisk pouhých šesti křesel byl pro stranu velkým zklamáním, protože předpokládala, že je obětí většinového volebního systému a díky němu se jí nepodařilo získat větší počet mandátů. To se však s poměrným volebním systémem nepotvrdilo. Útěchou straně byl pozdější podíl na koaliční vládě s labouristy, kde si i vzhledem k asymetričnosti síly dokázala prosadit poměrně hodně vlastních cílů. V dalším volebním programu strana do jisté míry navázala na speciální volební program britských labouristů určených pro Wales a podporovala zisk dalších rozhodovacích pravomocí, včetně oblasti daňové politiky. Usilovala o rovnocenné postavení a kompetence jako měl Skotský parlament. Strana doufala, že možnost přijímání primární legislativy přispěje k posílení unie, ačkoliv bylo známo, že to bude směřovat k asymetricky federalizovanému státu.146 Opětovný zisk šesti mandátů stranu odsoudil k čekání na rozhodnutí labouristů, kteří je v průběhu období byli nuceni přizvat do koalice, jelikož ztratili potřebnou většinu. Pro volební období 2007 až 2011 strana přislíbila co největší využití nových pravomocí shromáždění. Dále požadovali zisk dalších odpovědností tak, aby byl vytvořen plnohodnotný parlament srovnatelný se skotským. V souvislosti s jeho případným vznikem ale požadují změnu volebního systému na systém jednoho přenosného hlasu. Také chtěli revidovat Barnettovu formuli a získat možnost půjčovat si finanční prostředky na specifické potřeby.147 Ve volební programatice nedošlo k otázce devoluce k zásadnější změně a ani počet získaných mandátů se nezměnil. Tentokrát ale strana zůstala v opozici, protože se labouristé rozhodli pro vládnutí společně s PC. V prozatím posledním volebním programu hned v úvodu liberální demokraté zdůraznili nutnost započetí nové éry devoluce, nicméně další konkrétní kroky směrem k posílení pozice národního shromáždění spočívají pouze ve zlepšení vlastního podílu na legislativním procesu. Na druhou stranu strana slíbila prozkoumat, jestli by další transfer kompetencí a odpovědnosti, zejména v oblasti policie a soudnictví, Walesu prospěl.148 Strana ve volbách 145

Guarantee Delivery, nestr.

146

Schrijver, F.: Regionalism After Regionalisation: Spain, France and the United Kingdom, str. 339-340.

147

A Fair, Green Future, str. 57.

148

Wales Can do Better, str. 3 a 54-56.

69

ztratila jedno křeslo a v současnosti čeká v opozici na případné oslabení labouristické těsné většiny a opětovné přizvání do vlády.

6.1.4 Velšská konzervativní a unionistická strana (Welsh Conservative and Unionist Party) Velšské konzervativní a unionistická strana jakožto regionální odnož britských konzervativců se od britské strany nelišila. V období před devolucí byli konzervativci vnímání jako anglická strana, stran reprezentující anglicky mluvící oblasti (oproti velšsky mluvícím). Díky tomu a faktu, že se v období konzervativních vlád stavěli zásadně proti devoluci, si strana vysloužila anti-velšské označení. Strana se stavěla proti vytvoření velšského shromáždění jakožto hrozbě vůči stabilitě a bezpečnosti Velké Británie, což by mohlo v důsledku znamenat rozpad unie.149 Před prvními volbami v r. 1999 strana musela připravit program pro volby do instituce, proti jejímuž vytvoření se vymezovala zásadně negativně. Již v úvodu programu strana zdůraznila britskou identitu a důležitou pozici Walesu v rámci Velké Británie. Odmítli jakýkoliv další přenos kompetencí, což označili za neústavní a také vyžadující další referendum.150 Strana neupustila od negativního postoje vůči devoluci, což se ukázalo právě na odmítnutí dalších kompetencí. Zajímavým bodem se staly poměrně časté odkazy na společnou britskou identitu, jejíž proklamace by pravděpodobně měla zabránit decentralizačním tendencím v unii. Přes tyto postoje strana získala větší počet mandátů než liberální demokraté a stala se třetí nejsilnější stranou. V následujícím volebním programu se strana zavázala rozvíjet vztahy mezi národním shromážděním a Westminsterem tak, aby zůstala zachována pozice britského parlamentu jakožto jediného zdroje primární legislativy pro Wales, což znamená nepřenášení dalších kompetencí. V tomto se strana odkazuje i na tzv. Richardovu komisi, o jejíž závěrečné zprávě se rozhodla debatovat ve shromáždění.151 Konzervativci se prostřednictvím programového prohlášení opětovně vymezili proti jakémukoliv dalšímu posilování shromáždění a tedy i devolučnímu procesu. Ve volbách získali o dvě křesla více než v předchozích a dosáhli téměř 149

Schrijver, F.: Regionalism After Regionalisation: Spain, France and the United Kingdom, str. 335-336.

150

Fair Play For All, nestr.

151

Welsh Conservative Party Manifesto 2003, str. 74 - 80

70

stejného zastoupení jako PC. Rok 2007 znamená další volební program. Tentokrát zde konzervativci otevřeně přiznali, že devoluce Velkou Británii neoslabila a přislíbili vytvoření fóra mezi jednotlivými národy a Westminsterem za účelem výměny zkušeností a idejí mezi vládami z různých částí Británie.152 Takovéto přiznání znamená zlom v postojích konzervativců, kteří již nebojují s vytvořením decentralizované instituce a smířili se s její existencí a fungováním. Přesto požadovali další nerozšiřování její role v unii, a ačkoliv usilovali o začlenění dalších devolučních prvků, jejich význam byl opravdu marginální (např. velšský symbol na poznávacích značkách aut). Postupný nárůst počtu křesel pokračoval i tentokrát, když si strana polepšila o další mandát, ale i tentokrát zůstává až třetí stranou ve Walesu. V posledním volebním programu konzervativci opět kladli důraz na posilování partnerství mezi Walesem, Anglií, Skotskem, Severním Irskem a Spojeným královstvím. Deklarovali přesvědčení, že devoluce učinila Wales politickým národem, který je ale kompletně kompatibilní se silnou unií, která je základem Spojeného království. Dále také podporovali další spolupráci v rámci sítě britských ministrů tak, aby docházelo ke správnému posouzení dopadů britské legislativy na jednotlivé země.153 Po smíření s devolučním vývojem se konzervativci více zaměřili na vztahy s Westminsterem a dalšími parlamentními orgány právě proto, aby došlo k utužení těchto vazeb, díky nimž má Westminster i nadále poměrně důležitou roli ve Walesu a dalších státech. Strana sice ve volbách získala historicky nejvyšší počet mandátů, ale ani tentokrát se vzhledem k volebnímu úspěchu labouristů nemohla ani pokusit o sestavení vlády.

6.2 Analýza výsledků voleb do Velšského národního shromáždění 6.2.1 Velšský volební systém Velšské národní shromáždění se skládá z 60 poslanců volených na čtyři roky. Volební systém je obdobný jako ve Skotsku, tedy systém dodatečných členů. Dvě třetiny z nich jsou voleny ve volebních obvodech systémem prvního v cíli a zbývajících 20 je voleno v 5 regionech (po 4 mandátech) poměrným systémem ze stranických kandidátek. Vysvětlení

152

Vote Welsh Conservative for a change, str. 35

153

A New Voice for Wales, str. 30.

71

postupu přepočtu hlasů na mandáty bylo uvedeno již výše, stejně jako efekty daného volebního systému na formát a typ stranické soutěže. V porovnání se Skotskem zde existuje sice méně obvodních mandátů, což by mělo mít za následek větší proporcionalitu volebních výsledků. Avšak vzhledem k nízkému celkovému počtu křesel lze jen těžko tento rozdíl interpretovat jako zaznamenatelný.

6.2.2 Volební výsledky 1999 - 2011 Již při prvním pohledu na tabulku volebních výsledků ve zkoumaném období let 1999 až 2011 je jasné první zjištění. Tím je dominance labouristů ve velšském stranickém systému. Oblast Walesu byla tradičně centrem podpory pro Labour Party, což potvrzují i volební výsledky z britských voleb za posledních 20 let (viz výše). Ačkoliv v poslední době podpora

labouristů ve Walesu v britských volbách klesala, nezanechalo to žádný efekt na volební podpoře ve volbách do národního shromáždění. Labouristé po celou dobu existence této instituce získávali s přehledem nejvyšší počet obvodních mandátů, což s sebou automaticky přinášelo velmi nízký počet mandátů regionálních. Přesto strana disponovala tak koncentrovanou podporou, že se po celou dobu pohybovala počtem mandátů na hraně poloviny všech křesel. Díky tomu se nejednou rozhodla vytvořit menšinovou vládu, případně se rozhodla vytvořit s nějakou další stranou vytvořit vládní koalici. Labour Party vždy 72

v podstatě určovala složení vlády, protože nezáleželo na výběru koaliční strany. Ať už vybrala jakoukoliv stranu, součet jejich mandátů vždy činil většinu ve shromáždění. V otázce vazby volebních výsledků velšských a britských voleb lze identifikovat pouze souvislost v tom smyslu, že drtivou většinu hlasů a tedy i poslaneckých křesel získávaly frakce celonárodních stran. To se projevilo tím, že i když se konzervativci stavěli velmi negativně proti vzniku shromáždění, hned při prvních volbách získali poměrně vysoký počet křesel. Voliči pravděpodobně vybírali mezi dvěma hlavními stranami z britské úrovně a ti více nacionálně smýšlející volili Plaid Cymru. Takzvanou obětí tohoto stylu myšlení se stali liberální demokraté, kteří doufali ve vytvoření odlišného stranického systému od toho britského, nicméně se tak nestalo a zůstala jim role protestní strany vůči labouristům a konzervativcům154. Přesto velšská stranická soutěž dle výsledků vůbec nereflektuje vývoj volebních preferencí na britské úrovni. V podstatě zde nedochází k výraznějšímu přelévání hlasů a tím i počtů křesel mezi stranami, což může být i lehce ovlivněno nižším počtem mandátů. Zajímavostí je jistě i role a volební zisky konzervativců. Již v prvních volbách získali solidní počet mandátů a v průběhu dalších voleb dokázali postupně zvyšovat volební zisky. Ačkoliv jejich zastoupení ve shromáždění narůstalo, nebyli vnímáni ve sledovaném období jako koaliční partneři. To je opět dáno dominancí labouristů, kteří jsou jejich hlavním protipólem na britské politické scéně. Jejich postupné posilování může být v souvislosti s devoluční tématikou chápáno jako odraz slabšího velšského nacionálního cítění při volbách. Konzervativci společně s Plaid Cymru získávali většinu svých mandátů z regionálních hlasů. Podpora těchto stran nebyla natolik koncentrovaná, aby dokázala překonat silné postavení labouristů, a tak jedinou šancí na zisk křesel se pro ně staly hlasy pro stranickou regionální kandidátku.

6.3 Dílčí závěr Ačkoliv se ve Walesu typově nachází velmi podobné strany jako ve Skotsku, nejdená se o podobné stranické systémy. Opět zde existují převážně frakce celonárodních stran a vedle nich figuruje jedna strana čistě regionální autentická strana vycházející ze sporu centrum versus periferie. Pozice Plaid Cymru ale ve srovnání s SNP ale není natolik silná. Navíc strana 154

Nicméně se jim i přes pozici nejslabší velšské strany podařilo participovat dvakrát na koaličních vládách.

73

nemá tak radikální cíle, jakými by mohla být samostatnost Walesu, ale usiluje pouze o maximalizaci devoluce v rámci Velké Británie. Veřejné mínění v tomto ohledu přece jen nebylo natolik radikalizováno jako v případě Skotska. Jednalo se zde zejména o záchranu velšského jazyka, o což usiloval již kabinet Margaret Thatcherové a po vytvoření národního shromáždění všechny relevantní strany ve svých volebních programech. Právě díky tomu se zde natolik nerozvinula štěpící linie devoluce a nedá se příliš předpokládat, že by se zde ještě někdy výrazněji projevila. Zajímavou roli ve sledovaném období sehrál druhý Zákon o vládě ve Walesu z r. 2006 a referendum v r. 2011. Devoluční vývoj byl ve Walesu od r. 2006 určován převážně právě tímto zákonem, který stanovil několik fází dalšího procesu směřujícího k plnohodnotným kompetencím shromáždění k přijímání primární legislativy. Na politických stranách pak již zůstávalo pouze jejich načasování a rozhodnutí o pokročení do další fáze. Strany byly v případě posledních dvou voleb vždy postaveny před nové funkční období s nově nabytými kompetencemi. To zapříčinilo možná lehké zkreslení volebních programů v tom směru, že všechny strany svorně slibovaly co největší možné využití nových pravomocí a příliš se nezaměřovaly na další možný vývoj, ale spíše na ustálení nového prostředí, ve kterém měly poté pracovat. Díky tomu se může zdát, že velšské strany jsou dosavadním vývojem uspokojeny a v nejbližší době nebudou žádat další ústavní změny ani kompetence a odpovědnosti. To však ukážou ale až další léta a volby, protože teď je ještě příliš brzy po referendu na to, aby toto tvrzení získalo delší než aktuální platnost. V otázce vazby volebních výsledků velšských a britských voleb lze identifikovat pouze souvislost v tom smyslu, že drtivou většinu hlasů a tedy i poslaneckých křesel získávaly regionální strany, které představují frakce celonárodních stran. Volební výsledky ve Walesu nebyly ovlivněny ať už celonárodními tendencemi ve voličské podpoře, tak ani výsledkem těch samých voleb v regionu Walesu. To vypovídá o možném oddělení politických arén a tedy i rozdělení politických témat mezi Westminster a Senedd.

74

7. Severní Irsko Stranický systém Severního Irska je v porovnání se Skotskem a Walesem mnohem starší a díky tomu prošel rozmanitějším historickým vývojem. Samostatná severoirská vláda pracovala ve Stormontu již od 20. let minulého století, ale díky násilnostem a dalším politickým okolnostem naznačeným v úvodní kapitole byla britská vláda nucena tuto vládu rozpustit a Stormont na několik desetiletí uzavřít. Strany, které vstupovaly do obnovené stranické soutěže v 90. letech již disponovaly zkušenostmi z poslaneckých lavic a vládních pozic. Nadále v této zemi však zůstává dominantní náboženská štěpící linie, která zanechala důležité dopady na podobě Zákona o Severním Irsku z r. 1998. V jeho rámci došlo k zakotvení důležité podmínky v podobě nutnosti zastoupení dvou nejsilnějších politických stran ve vládě, přičemž by mělo dojít k zapojení stran jak z tábora protestantů, tak i z tábora katolíků. Zákon v sobě obsahoval i dělení poslanců dle těchto politických táborů. Tato ustanovení se podepsala i na samotných politických stranách. Dle Sartoriho kritérií lze identifikovat celkem pět relevantních severoirských politických stran v novodobé historii fungování Severoirského shromáždění. Jedná se o Ulsterskou unionistickou stranu, Demokratickou unionistickou stranu, Sinn Féin, Sociálně demokratickou stranu práce a Stranu spojenectví.

7.1 Relevantní strany severoirského stranického systému 7.1.1 Ulsterská unionistická strana (Ulster Unionist Party) Strana UUP vznikla v r. 1905 a již od počátku usilovala o zachování unie s Velkou Británií a obhajovala severoirské institucionální uspořádání. Její mírně pravicové zaměření zdůraznila i vazba na britské konzervativce. Až do 60. let 20. století představovala hegemonní unionistickou stranickou formaci, nicméně poté se vlivem různých štěpení oddělovaly různé politické frakce, např. Strana spojenectví a Demokratická unionistická strana. Společně s posledně jmenovanou stranou jsou hlavními představiteli unionistických stran v Severním Irsku.155 Do prvních voleb do nově vytvořeného Severoirského národního shromáždění si strana připravila volební program nazvaný Together Within the Union. Hned v úvodní části strana deklarovala hlavní cíl strany zachovat unii mezi Severním Irskem a Velkou Británií. Stavěla se 155

Strmiska, M.: Regionální strany a stranické systémy, str. 119-122.

75

velmi pozitivně k vytvoření shromáždění a očekávala postupné odstranění dle jejich slov nelegálního územního nároku Irska na severoirskou oblast.156 Strana ve volbách získala nejvyšší počet hlasů, celkem 28 mandátů, a tím získala premiérské křeslo. Vzhledem k požadavku strany nevládnout společně s další stranou, která je napojena na teroristické organizace, rozhodla se strana několikrát opustit vládu (konkrétně v období února až května 2000, 11. srpna 2001 a 22. září 2001). Definitivní opuštění vlády nastalo 15. října roku 2001 a trvalo až do voleb v r. 2007. To však nezabránilo volbám v r. 2003 a přípravě dalšího programu. V něm kromě opětovaného požadavku na odzbrojení republikánských sil strana požadovala přenesení dalších kompetencí v policejní a justiční oblasti, ale pouze za předpokladu, že v Severním Irsku již bude ustálen mír a demokracie.157 Nové volby ale nepřinesly žádnou změnu v politické krizi. Tu řeší až zákon o Severním Irsku z r. 2006, který byl výsledkem dohody irské a britské vlády a jednání všech relevantních severoirských stran. Dohoda umožnila obnovení fungování Severoirského shromáždění po následujících volbách v r. 2007. V programu pro tyto volby ulsterští unionisté sami sebe prezentovali jako stranu věnující se podpoře a posilování Unie. Dále zde podporovali devoluci a její dopady v podobě zajištění pozice Severního Irska ve Spojeném království. Chtěli také vytvořit partnerství mezi decentralizovanými administrativami v Belfastu, Cardiffu a Edinburghu, stejně jako obhajovali královskou komisi pro posílení unie a vznik partnerství mezi Westminsterem a těmito orgány.158 Straně se ale nepodařil zastavit pokles volebních preferencí a získala pouze 18 křesel, tedy polovinu volebního zisku DUP. V prozatím posledním volebním programu se strana k devoluci takřka nevyjadřovala a zaměřila se na jednotlivé oblasti domácí politiky. I přesto lze z programu identifikovat přesvědčení o pozitivním efektu devoluce a vůli zůstat v rámci Spojeného království.159 Ulsterští unionisté opět nedokázali zvrátit růst obliby DUP a získali o 2 mandáty méně, přičemž o právě o dva mandáty získala DUP více.

156

Together Within the Union, nestr.

157

Ulster Unionists Manifesto 2003, str. 3.

158

For All of Us, str. 5 a 32-33.

159

It’s time to make Stormont work – for you, nestr.

76

7.1.2 Demokratická unionistická strana (Democratic Unionist Party) Demokratická unionistická strana vznikla v r. 1971 odštěpením od UUP pod vedením reverenda Iana Paisleyho. Strana byla částečně propojena s paramilitárními formacemi a jinými nátlakovými organizacemi, což jí umožnilo získávat významnou pozici v severoirské politice, zejména v její mimoparlamentní části160. DUP se prezentovala jako mnohem radikálnější unionistická formace než UUP. Projevilo se to při mírových jednáních v 90. letech, kdy strana od rozhovorů odstoupila v r. 1997 poté, co k nim byla přizvána Sinn Féin. Výsledek těchto jednání, tzv. Velkopáteční dohodu strana důrazně odmítla a stejně tak odmítla jakýmkoliv způsobem spolupracovat s nacionalisty. Vcelku krátký volební program z r. 1998 (pouze 8 stran) obsahoval množství obav z dalšího vývoje, např. z podílu Sinn Féin na vládě, z celoirských orgánů s výkonnými pravomocemi a z eroze britské suverenity. Také odmítli rozpad britské suverenity možným zrušením zákona o Irsku. Požadovali návrat demokratické a odpovědné vlády bez dominance násilnických

politických

teroristů.161

Strana

potvrdila

nesmiřitelný

postoj

vůči

nacionalistickým formacím a odmítla s nimi vládnout. To se potvrdilo i po vytvoření vlády, kde získali dvě ministerská křesla, nicméně se odmítli podílet na zasedání kabinetu. DUP použila vlastní strategii opozice vůči Velkopáteční dohodě, a to právě prostřednictvím odmítání účasti na vládních setkáních se Sinn Féin. Ačkoliv byli kritizováni i zevnitř vlastní strany, taktika se jim vyplatila a v dalších letech se jim podařilo získávat větší podporu nespokojených unionistů.162 Do odložených voleb v r. 2003 strana vstupovala s požadavkem na zrušení Velkopáteční dohody a vyjednání nové dohody. Tehdejší stav vnímali jako vedoucí k sjednocenému Irsku a dohodu vnímali jako velký ústupek nacionalistům ohrožující unionistické pozice a celkově oslabující unii. Hodně prostoru strana věnovala negativnímu vymezení vůči Sinn Féin, ale také vůči UUP, která podle nich zradila voliče a unionistické cíle. Ohledně rozsahu přenesených kompetencí se stran vyjádřila spíše negativně, policejní a justiční záležitosti by dle ní měly zůstat odpovědností Westminsteru. Pokud by byly vytvořeny příslušné odpovědné instituce, strana byla ochotná o další devoluci uvažovat. V té době ale požadovali

160

Strmiska, M.: Regionální strany a stranické systémy, str. 121-122.

161

Your Best Guarantee for the Future of Northern Ireland, str. 2-3 a 8.

162

Patterson, H.: Unionism after Good Friday and St Andrews, str. 248-249.

77

zeštíhlení byrokracie, tedy méně ministerstev i méně poslanců.163 DUP přikládala devoluční tématice společně s vymezením vůči Sinn Féin vysokou důležitost, tato dvě témata zabrala v programu více než polovinu jeho obsahu. To se straně vyplatilo a získala více mandátů než UUP. Strana profitovala zejména z nespokojenosti protestantské veřejnosti s Velkopáteční dohodou a získala mandát i ve volebních obvodech, kde do té doby dominovaly menší strany. 164DUP měla zasednout ve vládě se SF, nicméně negativní postoje přetrvávaly až do konference v St. Andrews, pro jejíž závěry se podařilo získat souhlas DUP i SF, a tak došlo k obnovení činnosti Severoirského shromáždění od dalších voleb. V nich strana nepovažuje novou dohodu jako konec devoluce, ale pouze jako mezistupeň k posílení pozice Severního Irska v rámci Velké Británie. Zdůraznila také vlastní přínos k nové dohodě a změny, které pro Severní Irsko přinesla (např. nutnost ministrů získat pro všechna rozhodnutí souhlas vlády – což znamená faktické veto strany). V dlouhodobější vizi unionisté požadovali změnu sestavování vlády z mandatorní koalice na dobrovolnou koalici. Za tímto účelem chtěli vytvořit komisi, který by takovou možnost společně s dalšími změnami prověřila.165 Vzhledem k rostoucí popularitě strany byl požadavek na dobrovolnou koalici pochopitelný – společně s ulsterskými unionisty by pohodlně získala vládní většinu, nicméně obě dohody z posledních let se právě snažily zabránit opakování situace z předchozích let. Strana ve volbách opět zvítězila a díky zárukám ze St. Andrewské dohody mohla vytvořit vládu se Sinn Féin. Přesto zde vznikly mnohé rozpory, např. okolo přenosu kompetencí v oblasti policie a justice, kdy Sinn Féin se rozhodla další postup bojkotovat. K přesunu přesto došlo v dubnu 2010. Do voleb v r. 2011 vstupovala strana s plánem na zmenšení vlády, snížení počtu poslanců na 80, zavedení dobrovolné koalice, váženého hlasování ve Stormontu. Také požadovali revizi St. Andrewské dohody v tom směru, že by bylo odstraněno jakékoliv dělení dle komunit.166 DUP si byla velmi dobře vědoma politické síly, a proto usiluje o zrušení dělení stran na unionisty a nacionalisty (resp. na protestanty a katolíky). Takto zakotvené dělení totiž neumožňuje straně vybírat si koaliční partnery a tedy vládnout bez Sinn Féin, ačkoliv unionistické strany dlouhodoběji získávaly většinu mandátů 163

Fair Deal Manifesto 2003, str 1-19.

164

Hazleton, W. A.: Suspended Vote: The 2003 Northern Ireland Assembly Election, str. 231-232.

165

Getting it Right, str. 1-29

166

Moving Forward, str. 6-7 a 22-25.

78

ve Stormontu. Výsledky voleb opět přinesly pro DUP další zisk, ale na úkor UUP, nikoli Sinn Féin či SDLP. Vzhledem k nastavení systému strana opět vytvořila širokou koalici s dalšími stranami (konkrétně se SF, APNI, UUP a SDLP).

7.1.3 Sinn Féin Historie strany sahá až do r. 1905, kdy vznikla jako politické hnutí spojené s Irskou republikánskou armádou. Dnešní strana ale vychází z rozdělení strany v r. 1970, kdy se SF i IRA rozdělily na oficiální a prozatímní frakce. Hlavním důvodem rozkolu ve straně byla politika abstencionismu, kterou dále praktikovala oficiální SF (později se přejmenovala na Worker’s Party), zatímco prozatímní SF se angažovala v politických institucích a sázela na radikální, ostře protibritský nacionalismus.167 V současnosti je Sinn Féin legální registrovanou stranou, která působí i v irském stranickém systému. Volební program z r. 1998 přinesl náhled Sinn Féin na tehdejší dohodu jako na přechodný proces směřující k irské jednotě a nezávislosti. Usilovali o spojení 26 irských a 6 severoirských oblastí v jednu republiku. Apelovali na nacionalistickou jednotu ve volbách, aby byla maximalizována jejich síla ve shromáždění.168 Strana jasně deklarovala, že Velkopáteční dohoda nebyla finálním stavem, ale že se pouze jednalo o uznání práva severoirského lidu rozhodovat o politických otázkách. Navíc strana zdůrazňovala, že bude veškerými prostředky usilovat o sjednocení Irska se Severním Irskem. Mezi katolickými stranami zůstala druhá za SDLP, když získala 18 křesel. Pro další volby strana ve svém volebním programu vymezila i části věnované celoirskému vývoji, tedy vývoji předpokládajícímu sjednocení irského ostrova. Konkrétně se jednalo např. o plánovanou kampaň podporující sjednocení, možnost hlasovat v prezidentských volbách pro severoirské občany a rozšíření oblastí spolupráce v rámci Severo-jižní rady. Zároveň požadovali také přenos dalších pravomocí na shromáždění.169 SF jasné pokračovala v nacionalistické politice a sjednocení vnímala jako jedinou možnou cestu dalšího politického vývoje. Paralýza shromáždění se nepodepsala na volební podpoře SF, spíše naopak, protože v r. 2003 získala ve volbách 24 mandátů. 167

Strmiska, M.: Regionální strany a stranické systémy, str. 127-128.

168

For Real Change – Building a New Ireland, str. 1-2.

169

Agenda For Government, str. 12 a 17-22.

79

Politická krize pokračovala, nicméně jak již bylo zmíněno, došlo k podpisu dohody v St. Andrews, a tak se další volby konaly s nadějí na znovunastartování fungování Severoirského shromáždění. SF se ve volebním programu prezentovala jako hlavní vyjednávač mírového procesu směřujícího k irské jednotě. Mezi hlavní cíle patřila celoirská spolupráce a její rozšiřování, irské sjednocení a maximalizovat celoirské integrované plánování a koordinaci v politice.170 Pokračující irské nacionalistické postoje straně získaly opět více mandátů, a to konkrétně 28, čímž se stala po DUP druhou nejsilnější severoirskou politickou stranou. Ještě před volbami v r. 2011 se podařilo Sinn Féin získat ve volbách do dolní sněmovny Irského parlamentu získat 14 z celkových 166 mandátů, což byl nejlepší volební výsledek strany v novodobé historii. Ve volebním programu pro volby do Severoirského shromáždění SF opět vystupovala jako irská nacionalistická strana požadující jednotu Irska. Oproti požadavkům z předchozích volebních programů požadovala navíc i vytvoření celoirské ústavy prostřednictvím celoirského ústavního fóra a referendum o irské jednotě.171 Sinn Féin vůbec nepolevila ze své nacionalistické politiky a naopak stanovila další požadavky jasně směřující ke sjednocenému Irsku, které je bráno jako nejdůležitější cíl strany.

7.1.4 Sociálně demokratická strana práce (Social Democratic and Labour Party) SDLP, založená v r. 1970, spojovala umírněné nacionalisty z dřívějších nacionalistických a dělnických stran, přičemž se profilovala i jako levicově-centristická strana zdůrazňující téma občanských práv. V 70. a 80. letech byla hlavním konkurentem strany Sinn Féin, a to zejména v radikálně nacionalisticky orientovaných sektorech severoirské společnosti.172 Mírový proces v 90. let přispěl straně ke zhodnocení vlastní pozice v katolické komunitě a možnost využití postavení centristické demokratické strany. V programovém dokumentu pro volby v roce 1998 strana podpořila vznik Velkopáteční dohody a zdůraznila roli Severo-jižní rady a jejích implementačních orgánů, které měly zajistit maximální harmonizaci sociálních a hospodářských opatření napříč Irskem (tedy i

170

Delivering for Ireland’s Future, str. 7 a 18-19.

171

Leadership Across Ireland, str. 8

172

Strmiska, M.: Regionální strany a stranické systémy, str. 126-127.

80

Severním Irskem).173 Sociální demokraté se k otázce sjednocení Irska nestavěli natolik radikálně jako Sinn Féin, nicméně tuto variantu vývoje v oblasti ať už přímo či nepřímo podporovali. Chtěli tak učinit zejména prostřednictvím zmiňované Severo-jižní rady a jejích orgánů. Strana díky poměrně mírnému nacionalistickému programu a nesvázanosti s paramilitárními vojenskými organizacemi získala ve volbách vyšší počet křesel než Sinn Féin, a to 24. V dalších volbách strana neustoupila se svých nacionalistických pozic a nadále podporovala sjednocení Irska. Nicméně vedle toho se prohlašovala za hlavního architekta velkopáteční dohody a požadovala její kompletní naplnění bez jakýchkoli změn či dalšího vyjednávání o změnách. Zároveň chtěli zabránit vytvoření kompetence premiéra odmítnout nominace do severo-jižní rady. Jejich cílem bylo uspořádání referenda o sjednocení Irska během dalšího funkčního období společně s přesvědčením unionistů o ochraně a rovnosti práv.174 Z volebního programu jasně vyplývala snaha strany dostát plnění Velkopáteční dohody tak, aby byla zajištěna rovnost všech občanů Severního Irska a funkčnost shromáždění. Takovýto výchozí stav byl dle strany potřebný pro přesvědčení unionistů o pozitivním dopadu sjednocení Irska. Strana si totiž velmi dobře uvědomovala, že bez souhlasu protestantů se jí nepodaří dosáhnout v případném referendu většiny hlasů pro sjednocení. Volební výsledek znamenal pro SDLP ztrátu 6 křesel ve prospěch SF, která se tím stala dominantní nacionalistickou stranou. Program z volebního roku 2007 opět nastoluje téma referenda. Strana se zavázala, že pokud budou obnovené instituce fungovat stabilně, bude chtít referendum o sjednocení Irska. Strana se znovu zaměřila na nutnost přesvědčit unionisty o výhodách jednotného Irska, ve kterém jim bude zajištěna ochrana daná novou dohodou ze St. Andrews. Přesto se strana nadále hlásila k Velkopáteční dohodě a jejím opatřením a usilovala o její obnovení. Také se negativně vymezila vůči snahám o vytváření dobrovolných koalic a podpořila dosavadní model sdílení moci.175 SDLP se postavila za Velkopáteční dohodu, nicméně ani zakotvení nové dohody ji nezbránilo v úsilí směřujícím k referendu. Ne zcela vstřícný postoj k nové dohodě přispěl k dalšímu poklesu volebních preferencí strany, která získala pouze 16

173

Now, Say Yes To A Future Together, nestr.

174

Reshaping Government, Rebuilding Public Services, str. 3-5.

175

let’s deliver real progress, str. 3-11.

81

mandátů. Prozatím poslední stranický program pro volby do Severoirského shromáždění navrhoval iniciaci debaty ohledně reformy vládnutí ve smyslu redukce počtu ministerstev a redistribuce jejich funkcí, dále snížení počtu poslanců na 96 pro další volby a možné další snížení tohoto počtu, a podporu tehdejšího způsobu rozdělení ministerských křesel. Program opět přinesl návrh referenda a v případě jeho úspěchu začlenění shromáždění jako regionálního parlamentu sjednoceného Irska a zachování vlády. Zajímavostí je i prezentace postoje vůči referendu o změně hlasování ve volbách do Westminsteru, kde se strana jednoznačně stavěla pro podporu systému alternativního hlasování176. Ani poslední volební program nedokázal zastavit pokles podpory strany, když strana získala ve volbách o 2 mandáty méně než v předchozím funkčním období, opět ve prospěch radikálnější Sinn Féin.

7.1.5 Strana spojenectví (Alliance Party of Northern Ireland) Strana spojenectví byla založena obdobně jako některé ostatní severoirské strany v 70, letech, konkrétně v r. 1970. Již od počátku odmítala jakékoliv dělení severoirského obyvatelstva a snažila se vytvořit most mezi unionisty a nacionalisty. V severoirském stranickém systému v problematice sdílení moci politickou reprezentací obou komunit a vnitřního uspořádání britského Ulsteru zaujímala centristickou pozici. I přes pokrok v mírových jednáních a postupné normalizace situace v Severním Irsku zůstávala strana v pořadí pátou stranou uzavírající seznam hlavních severoirských politických formací.177 APNI představovala alternativu vůči nacionalistickým a unionistickým stranám, přičemž se snažila využít hlasů nespokojených voličů těchto stran. Volební program z r. 1998 poukazoval na jedinečnost strany v jejím postoji vůči rozdělené společnosti. APNI se snažila vystupovat jako liberální strana usilující o odstranění sektářských politik ze Severního Irska. Za tím účelem chtěl vytvořit i speciální ministerstvo, které by podporovalo pluralitní étos Doufala také, že se stane díky své pozici centrem budoucí severoirské politiky.178 Strana spojenectví doufala, že mírový proces a vytvoření nových institucí povede k uklidnění severoirské společnosti, která by v zájmu snížení napětí 176

Uniting People – Building Prosperity, str. 47-51.

177

Strmiska, M.: Regionální strany a stranické systémy, str. 130-131.

178

It’s Time For Tomorrow…Together, nestr.

82

měla volit právě tuto stranu. Přinejhorším měla strana hrát roli silného vyjednavače mezi dvěma tábory a zajistit stabilitu ve vládě. Veřejnost ale pro stranu příliš pochopení neměla a ta získala ve volbách pouhých 6 mandátů, díky čemuž se ani nedostala do vlády. V dalším volebním programu již strana poukázala na některé nedostatky Velkopáteční dohody, mezi něž patří zakotvení sektářského dělení společnosti či nemožnost přizpůsobit se demografickému vývoji. Proto chtěla odstranit tehdejší systém nominace ministrů a nahradit jej jiným, odstranit komunitní jmenování a nahradit je váženým hlasováním či zavést dobrovolné vládní koalice schválené váženou většinou hlasů, která by měla zajistit podporu napříč komunitami. V otázce devoluce strana požadovala přenos dalších kompetencí v oblasti daňové politiky a dokončení transferu odpovědnosti v policejní a justiční oblasti.179 Z programu je patrný odklon od jednoznačné podpory Velkopáteční dohody, nicméně strana odmítala jakákoli nová vyjednávání. Tendence zachovat status quo se projevila právě ve vůli změnit pouze některé aspekty dohody. Strana ve volbách získala stejný počet mandátů jako v předchozích a opět se nedostala do vládních pozic. Další volební program nesoucí v názvu pojem alternativa pokračoval ve stejných volebních požadavcích jako předchozí, tj. vznik vlády na základě vyjednávání a schválení váženou většinou, získání kompetencí v daňové politice apod. Inovace spočívala v kritice nové dohody, která dle strany přinesla pouze krátkodobé změny vedoucí k opětovnému nastartování devoluce, ale nezaměřila se na dlouhodobější problémy. Proto měla strana v plánu reformovat dohodu v duchu změn nastíněných výše. Nad rámec těchto plánů strana usilovala o snížení počtu poslanců ve shromáždění a rozšíření oblastí spolupráce Irska a Severního Irska.180 Ani tentokrát se straně nepodařilo prolomit dělení severoirské scény na dva soupeřící bloky a získala 7 mandátů. Poměrně obsáhlý volební program (celkem 152 stran) pro volby v r. 2011 požadoval volbu premiéra váženou většinou ve shromáždění, stejně tak i schválení vlády. Strana též požadovala změnu systému rozdělení ministerských křesel na systém jednoho přenosného hlasu (Single Transferable Vote).181 V ostatních aspektech zůstala strana konzistentní a zopakovala požadavky z předchozího volebního programu, pouze se zaměřila na jejich

179

Alliance Works, str. 1-7.

180

Alliance Works: The Alternative – An Agenda for a United Community, str. 1-9.

181

Alliance Leading Change, str. 135-139.

83

detailní popis. Změna na systém jednoho přenosného hlasu by měla zajistit straně lepší zastoupení, protože není natolik proporční, jako použití D’Hondtovy metody. Po posledních volbách strana nadále zůstává pátou v pořadí, tentokrát s osmi křesly ve shromáždění, ale s historicky prvním zastoupením ve vládnoucí koalici.

7.2 Analýza výsledků voleb do Severoirského shromáždění 7.2.1 Volební systém Severního Irska Volby do Severoirského shromáždění probíhají za normálních podmínek každé čtyři roky. Shromáždění se skládá z celkem 108 poslanců, kteří jsou voleni po šesti v každém z osmnácti volebních obvodů. Volební systém využívá variantu systému jednoho přenosného hlasu, který v praxi znamená, že volič disponuje šesti preferenčními hlasy, které uděluje jednotlivým kandidátům navrženým politickými stranami na stranickou kandidátní listinu. Tento systém se řadí mezi proporční volební systémy. Zároveň zajišťuje jistou personalizaci volby, protože volič neuděluje svůj hlas politické straně, ale vybírá na hlasovací listině přímo jednotlivé kandidáty. Nemůže se tedy stát, že by volič hlasoval pro kandidáta, kterého nepreferuje jako je to například u poměrných listinných systémů. Možností udělit až šest preferenčních hlasů se dále zaručuje, že hlas voliče může být využit i pokud nedošlo ke zvolení kandidáta, kterému byla udělena první preference. Nastavení parametrů tohoto volebního systému také napomáhá regionalizaci volební soutěže, přičemž je snazší získat mandát i pro menší strany a nezávislé kandidáty, kteří disponují dostatečnou podporou v daném obvodu.182 Zajímavým faktorem v severoirském stranickém systému je ale způsob sestavení vlády. Po volbách má právo vybrat premiéra vítězná politická strana, místopředsedu vlády navrhuje strana s druhým největším zastoupením ve Shromáždění. Společně pak žádají shromáždění o důvěru, přičemž důvěru jim musí vyslovit většina členů shromáždění i většina členů z každé z komunit. Obsazení zbývajících ministerských pozic podléhá zastoupení politických stran ve shromáždění. Použitím D’Hondtova dělitele jsou tyto pozice rozděleny mezi politické strany proporčně dle míry jejich zastoupení. Dvě nejsilnější politické strany nemají možnost se těchto pozic vzdát ve prospěch jiných stran a musí se podílet na vládě. Tímto dochází 182

Chytilek, R.: Volební systémy, str. 227.

84

k ustavení vynuceného konsociačního modelu vládnutí, nicméně jak se ukázalo ve zkoumaném období, přináší tento model mnohé spory a paralýzy fungování severoirské vlády.

7.2.2 Volební výsledky 1998 - 2011 Volební výsledky voleb do Severoirského shromáždění jasně poukazují na přetrvávající silný význam náboženské konfliktní linie ve stranickém systému. Většina politických stran se profiluje buďto jako unionistická neboli protestantská, anebo jako strana republikánská neboli katolická. Mezi unionistické strany patří Demokratická unionistická strana a Ulsterská unionistická strana, zatímco mezi nacionalisty patří Sinn Féin a Sociálně demokratická strana práce. Stranou, která se mezi tyto tábory žádným způsobem neřadí a naopak se prezentuje jako jejich alternativa, je Strana spojenectví.

Z volebních výsledků je patrná loajalita voličů k jejich názorovému táboru. V podstatě jedinými změnami ve sledovaném období jsou změny volebních preferencí v rámci dvou politických bloků protestantů a katolíků. Po volbách v r. 2003 se unionistům podařilo přebrat křesla od posledních zbývajících marginálních stran, a tím získat ještě větší převahu v počtu mandátů. Mandáty se díky tomu přesouvají pouze navzájem mezi DUP a UUP a mezi SF a SDLP. Zisk jedné ze dvou stran v rámci jedné komunity totiž automaticky znamenal obdobnou ztrátu druhé strany. Na takové proměny má vliv zejména vývoj postojů veřejnosti, která se postupem času radikalizovala, takže získávaly více mandátů radikálnější strany v rámci jednotlivých bloků. Zároveň se ukazuje opravdu velmi marginální role Strany 85

spojenectví, prezentující se jako most mezi těmito bloky. Vzhledem ke zmiňované podpoře radikálnějších politických stran a pokračujícímu rozdělení společnosti nelze očekávat růst významu této strany ani v budoucnosti. Pokud by za současné situace a rozložení politických sil došlo k reformě systému vytváření vládních koalic a obsazování vládních pozic, získali by unionisté dohromady polovinu všech mandátů, což by stěží stačilo na vznik stabilní vlády. V tomto ohledu je ale velmi pravděpodobná spolupráce se Stranou spojenectví, která by rázem získala na zásadním významu a mohla by výrazným způsobem promlouvat do vládních politik. Strana spojenectví totiž podporuje zachování současného stavu a pozice Severního Irska, tedy začlenění do unie s Velkou Británií, což je ideologicky nejblíže právě unionistům. Zaznamenáníhodné také je, že na vývoj preferencí severoirských voličů nemají vliv volební výsledky na britské úrovni. Stejně tak zde nemají téměř žádný vliv britské politické strany, resp. jejich regionální odnože. Ani jedna z nich totiž nedokázala ve zkoumaném období získat byť jediný mandát v Severoirském shromáždění. Naopak, severoirské strany v každých volbách do Westminsteru získaly všechny mandáty alokované pro severoirské obvody.

7.3 Dílčí závěr V Severním

Irsku

existuje

velmi

specifický

stranický

systém,

poznamenaný

komplikovaným historickým vývojem popsaným v kapitole věnující se devoluci v Severním Irsku. Samotná devoluce je vnímána dvěma politicko-náboženskými tábory odlišně. Katolíci ji berou pouze jako nezbytný mezistupeň politického vývoje směřující k začlenění Severního Irska do Irské republiky, protestanti jako způsob navázání silnějších vazeb s Velkou Británií a posílení unie. Devoluce jako taková nehraje v severoirském stranickém systému významnější roli, přesto je jedním z témat, ve kterém se strany úplně neshodují: souhlasí s devolucí, ale z odlišných důvodů a s odlišnými záměry dalšími vývoje. Hlavní štěpnou linií přetrvává náboženství, a s ním související vidina budoucího postavení Severního Irska Na severoirský stranický systém nemá vliv vývoj ve stranickém systému Velké Británie; žádná z regionálních odnoží britských stran zde nepůsobí jako relevantní politický aktér. Naopak, severoirské strany ve volbách do Westminsteru hrají dominantní roli a získávají všechny severoirské mandáty. Za dané situace nelze předpokládat, že by se tato situace 86

měla zásadním způsobem změnit. Obdobně nelze předpokládat zásadní proměny v severoirském stranickém systému, ačkoliv vzhledem k rostoucí radikalizaci společnosti se mohou objevit významnější spory mezi relevantními stranami, k čemuž přispívá mj. i současné nastavení fungování a sestavování vládní koalice. Analýza volebních programů v rámci zkoumání postojů relevantních stran je v tomto případě komplikována tím, že volby v letech 1998 a 2007 probíhaly po dojednání politicky významných dohod, které znamenaly důležitý předěl v rámci institucionálního nastavení země. To mělo za následek, že strany se ve svých volebních programech zaměřovaly zpravidla na zavedení změn a ukotvení nových procedur a kompetencí vyplývajících z nových dohod. Postoje vůči devoluci se projevovaly zejména ve volebních letech 2003 a 2011, ačkoliv hlavní názorové tendence zůstaly nezměněny v rámci celého zkoumaného období.

87

8. Závěr Tato práce se zaměřila na výzkum vlivu procesu devoluce na stranický systém Velké Británie. Hlavním úkolem práce bylo zkoumat dopady tohoto procesu jak na britský, tak i na skotský, velšský a severoirský systém a zjistit, zda došlo ve zkoumaném období k regionalizaci témat a nárůstu významu regionálních stran. Vedlejším výzkumným záměrem se stalo zkoumání výskytu obdobných trendů v souvislosti s průběhem devoluce a rozvojem stranických systémů ve zkoumaných zemích. Tyto hypotézy byly zkoumány v rámci jednotlivých stranických systémů Velké Británie. Výzkum těchto hypotéz probíhal na základě kvalitativních analýz volebních programů relevantních politických stran zmiňovaných stranických systémů. V případě britského stranického systému byla z důvodu objasněné nadřazenosti britského politického systému kvalitativní analýza doplněna o kvantitativní analýzu stejných dokumentů. Ve všech případech se analýzy zaměřovaly na význam a roli otázky devoluce ve stranických systémech. Na základě vypracovaných analýz lze konstatovat zjištění, že v rámci stranických systémů Velké Británie došlo ve zkoumaném období s postupným vývojem devoluce k regionalizaci témat. Tato tendence je patrná zejména v britském stranickém systému, kde relevantní britské strany postupem času více přihlížely k požadavkům a zájmům jednotlivých celků Velké Británie. Konaly tak prostřednictvím speciálních volebních programů určených pro jednotlivé oblasti, v nichž blíže specifikovaly vlastní politické postoje vůči příslušné oblasti. Dále také prostřednictvím vlastních regionálních odnoží, které působily v rámci skotských a velšských stranických systémů a již od vzniku nových legislativních těles zde působily jako relevantní aktéři. Výjimkou tohoto tvrzení je případ Severního Irska, pro nějž strany nevytvářely zvláštní programová prohlášení, ani se zde nepodařilo získat podporu pro vlastní stranické pobočky. Stalo se to z důvodu velmi specifického vývoje devoluce v Severním Irsku, který je naznačen v příslušné kapitole. V případě zkoumání růstu významu regionálních stran byla hypotéza potvrzena pouze v případě Skotska, kde Skotská národní strana v průběhu zkoumaného období a společně s pokračujícím procesem devoluce získávala větší volební podporu. V podstatě ve všech funkčních obdobích vlády Skotského parlamentu tato strana výrazně ovlivňovala politické dění a v případě posledních dvou funkčních období takto činila z pozice vládní strany. Obdobně na tom byla velšská Plaid Cymru, nicméně vzhledem k její mnohem méně radikální 88

pozici oproti SNP došlo k začlenění jejích unikátních požadavků ostatními politickými stranami. Severoirský stranický systém již na počátku zkoumaného období sestával z výlučně regionálních stran, jejichž význam zůstal v průběhu daného období nezměněn. Obdobně byl britský stranický systém formován zejména celonárodními stranami, a ačkoliv regionální strany získávaly několik mandátů ve volbách, jejich význam zůstával marginální. V rámci vypracovávání práce došlo k některým dalším zjištěním. Prvním z nich je výrazná podobnost stranických systému Skotska a Walesu. V obou případech se mezi relevantní strany řadí regionální odnože britských stran (konkrétně Labour Party, Konzervativní strany a Liberálně demokratické strany). Stejná zůstává i preference těchto stran, kdy se labouristé řadí mezi voličsky úspěšnější, zatímco konzervativci obtížně hledají volební podporu. Tyto strany se sice snažily o odlišení se od britských kolegů, nicméně základní hodnoty a postoje vůči devoluci zůstávaly velmi podobné. Vedle nich vždy působila ještě jedna čistě regionální strana vzešlá z konfliktu centra versus periferie. V charakteristice těchto regionálních stran se ale případy již liší. Odlišnost Skotské národní strany a Plaid Cymru vyplývá z historických zkušeností daného území, a tím i z historie průběhu devoluce v daných oblastech v průběhu dvacátého století. Případ Severního Irska zůstává pro komparaci stranických systémů stranou. Odlišný historický vývoj měl za následek vytvoření náboženské konfliktní linie ve stranickém systému, a tím tedy i jeho odlišení od ostatních systémů. K tomu přispívá i použití jiného volebního systému a preference konsociačního modelu vládnutí. Poměrně autonomní stranický systém způsobuje, že na něj nemá devoluce zásadnější vliv. Navíc je tématika devoluce severoirskými stranami chápána jiným způsobem než ve zbývajících případech. Tento výzkum se zaměřil na analýzu regionálních stranických systémů Velké Británie. Vzhledem ke stále probíhajícímu procesu devoluce nelze brát závěry této práce za konečné, ale spíše jako základní a nezbytná východiska pro další a podrobnější výzkum těchto stranických systémů. Díky současné politické situaci a rozvíjející se debatě o vytvoření nové ústavy ve Velké Británii se dá očekávat ve střednědobém horizontu významný předěl ve fungování britského politického systému. Výzkum v této oblasti má tedy zajisté dále co nabídnout.

89

9. Prameny a literatura183

9.1 Prameny •

A Fair, Green Future (online verze http://www.politicsresources.net/area/uk/ass07/man/wales/LibdemFairGreenFuture.pdf).

•

A future fair for all (online verze http://news.bbc.co.uk/2/shared/bsp/hi/pdfs/12_04_10_labour_manifesto.pdf).

•

A New Voice for Wales (online verze http://www.welshconservatives.com/sites/www.welshconservatives.com/files/w elsh_conservative_manifesto_0.pdf).

•

A Partnership for a Better Scotland: Partnership Agreement (online verze http://www.scotland.gov.uk/Resource/Doc/47095/0025772.pdf).

•

Agenda for Government (online verze http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/sf/sf03man.pdf).

•

Alliance Leading Change (online verze http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/apni/apni_2011-05-05_nia_man.pdf).

•

Alliance Works (online verze http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/apni/apni03man.pdf).

•

Alliance Works: The Alternative – An Agenda for a United Community (online verze http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/apni/apni270207man.pdf).

•

Ambition is Critical (online verze http://www.english.plaidcymru.org/uploads/Manifesto_2011/Main_maniffesto_ English_SP.pdf).

•

Ambitions for Britain (online verze http://www.pixunlimited.co.uk/pdf/news/election/labourmanifesto1.pdf).

•

Are you thinking what we’re thinking? (online verze http://www.conservativemanifesto.com/2001/2001-conservativemanifesto.shtml).

183

Všechny internetové odkazy jsou ověřeny k datu 24. 4. 2012.

90

•

Britain forward, not back (online verze http://image.guardian.co.uk/sysfiles/Politics/documents/2005/04/13/labourmanifesto.pdf).

•

Brown, G.: A decade on, we can make devolution even better. Daily Record 1. 6. 2009. (online verze http://www.dailyrecord.co.uk/news/editorschoice/2009/07/01/gordon-brown-a-decade-on-we-can-make-devolution-evenbetter-86908-21485791).

•

Building a Better Wales (online verze http://welshlabour.files.wordpress.com/2007/04/english-complete-low-res.pdf).

•

Building Scotland (online verze http://www.politicsresources.net/area/uk/ass07/man/scot/Labour_Manifesto_Fi nal.pdf).

•

Commission on Scottish Devolution: Serving Scotland Better: Scotland and the United Kingdom in the 21st Century. 2009. (online verze http://www.commissiononscottishdevolution.org.uk/uploads/2009-06-12-csdfinal-report-2009fbookmarked.pdf).

•

Common Sense for Scotland (online verze http://www.scottishconservatives.com/downloads/scottish-conservativemanifesto-2011.pdf).

•

Delivering for Ireland’s Future (online verze http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/sf/sf280207man.pdf).

•

Fair Deal Manifesto 2003 (online verze http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/dup/dup03man.pdf).

•

Fair Play For All (online verze http://www.politicsresources.net/area/uk/ass/cons/wcon99.htm).

•

For All of Us (online verze http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/uup/uup160207man.pdf).

•

For Real Change – Building a New Ireland (online verze http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/sf/sf98.pdf).

•

Freedom, Justice, Honesty (online verze http://www.libdemmanifesto.com/2001/2001-liberal-manifesto.shtml).

•

Getting it Right (online verze 91

http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/dup/dup210207man.pdf). •

Good Friday Agreement (online verze http://www.dfa.ie/uploads/documents/Anglo-Irish/agreement.pdf).

•

Government of Wales Act 1998 (online verze http://www.legislation.gov.uk/ukpga/1998/38/pdfs/ukpga_19980038_en.pdf).

•

Government of Wales Act 2006 (online verze http://www.legislation.gov.uk/ukpga/2006/32/pdfs/ukpga_20060032_en.pdf).

•

Guarantee Delivery (online verze http://www.politicsresources.net/area/uk/ass/libdem/wmanif.htm).

•

Change that Works for You (online verze http://network.libdems.org.uk/manifesto2010/libdem_manifesto_2010.pdf).

•

Changing Britain for good (online verze http://www.libdemmanifesto.com/1992/1992-liberal-manifesto.shtml).

•

Choosing Scotland’s Future: A National Conversation: Independence and responsibility in the modern world (online verze http://www.scotland.gov.uk/Resource/Doc/194791/0052321.pdf).

•

Invitation to join the government of Britain (online verze http://www.conservativemanifesto.com/2001/2001-conservativemanifesto.shtml).

•

It’s Time For Tomorrow…Together (online verze http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/apni/apni98.htm).

•

It’s time to make Stormont work – for you (online verze http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/uup/uup_2011-05-05_man.pdf).

•

Leadership Across Ireland (online verze http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/sf/sf_2011-05-05_man.pdf).

•

let’s deliver real progress (online verze http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/sdlp/sdlp260207man.pdf).

•

Make the Difference (online verze http://www.libdemmanifesto.com/1997/1997liberal-manifesto.shtml).

•

Make the Difference (Scottish Liberal Democrats Manifesto 2003)(online verze http://www.scottishcorpus.ac.uk/corpus/search/document.php?documentid=14 92

18). •

Moving Forward (online verze http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/dup/dup_2011-05-05_man.pdf).

•

New Labour: Because Britain deserves better (online verze http://www.labourparty.org.uk/manifestos/1997/1997-labour-manifesto.shtml).

•

Northern Ireland Act 1998 (online verze http://www.legislation.gov.uk/ukpga/1998/47/contents/enacted).

•

Now, Say Yes To A Future Together (online verze http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/sdlp/sdlp98.htm).

•

One Wales (online verze http://news.bbc.co.uk/2/shared/bsp/hi/pdfs/27_06_07_onewales.pdf).

•

Plaid Cymru Manifesto 2003 (online verze http://www.politicsresources.net/area/uk/ass03/man/plaid/PlaidCymruManifest o2003.pdf).

•

Raising the standard (online verze http://news.bbc.co.uk/hi/english/static/events/scotland_99/manifestos/libdems/ index.htm).

•

Reshaping Government, Rebuilding Public Services (online verze http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/sdlp/sdlp03man.pdf).

•

Scotland Act 1998 (online verze http://www.legislation.gov.uk/ukpga/1998/46/contents/enacted).

•

Scotland First (online verze http://www.politicsresources.net/area/uk/ass/cons/scon99.pdf).

•

Scotland’s Party Manifesto for the Scotland’s Parliament 1999 Elections (online verze http://www.politicsresources.net/area/uk/ass/snp/man99.pdf).

•

Scottish Conservative Manifesto 2007 (online verze http://www.politicsresources.net/area/uk/ass07/man/scot/cons_07_manifesto.p df).

•

Scottish National Party Manifesto 2011 (online verze http://votesnp.com/campaigns/SNP_Manifesto_2011_lowRes.pdf).

•

SNP It’s time, Manifesto 2007 (online verze 93

http://www.politicsresources.net/area/uk/ass07/man/scot/snp.pdf). •

Solutions for Scotland (online verze http://www.scotlibdems.org.uk/files/SLD2011manifesto.pdf).

•

St. Andrews Agreement (online verze http://www.dfa.ie/uploads/documents/st_andrews_agreement.pdf).

•

Leadership nad Change: Prime Ministers in the Post-War World – John Major. Přednáška Vernona Bogdanora a Lorda Butlera na Gresham College 21. června 2007 (online verze http://www.gresham.ac.uk/print/2125).

•

Projev Margaret Thatcherové na Konferenci místních samospráv Konzervativní strany, Caxton Hall, Londýn, 3. března 1979 (video na http://www.youtube.com/watch?v=b_3ayU9A9Xo).

•

The Best Future for Britain (online verze http://www.conservativemanifesto.com/1992/1992-conservativemanifesto.shtml).

•

The Coalition: our programme for government (online verze http://www.direct.gov.uk/prod_consum_dg/groups/dg_digitalassets/@dg/@en/ documents/digitalasset/dg_187876.pdf).

•

The Complete Case for a Better Scotland (online verze http://www.politicsresources.net/area/uk/ass03/man/snp/pdfs/snp_english.pdf) .

•

The Manifesto of Plaid Cymru 1999 (online verze http://www.politicsresources.net/area/uk/ass/plaid/plaid99.htm).

•

The Real Alternative (online verze http://news.bbc.co.uk/2/shared/bsp/hi/pdfs/LD_uk_manifesto.pdf).

•

The Scottish Labour Party Manifesto 2011: Fighting for what really matters (online verze http://www.scottishlabour.org.uk/uploads/84613091-e7ae-5ce47dff-39f1789cf681.pdf).

•

Time for Common Sense (online verze http://www.conservativemanifesto.com/2001/2001-conservativemanifesto.shtml).

•

Time to do something about it (online verze http://image.guardian.co.uk/sys94

files/Politics/documents/2003/04/08/scottish_conservatives_manifesto.pdf). •

Together Within the Union (online verze http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/uup/uup98.htm).

•

Ulster Unionists Manifesto 2003 (online verze http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/uup/uup03man.pdf).

•

Uniting People – Building Prosperity (online verze http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/sdlp/sdlp_2011-05-05_man.pdf).

•

Vote Welsh Conservative for a change (online verze http://www.welshconservatives.com/sites/www.welshconservatives.com/files/w elsh_conservatives_-_assembly_election_manifesto_2007_english.pdf).

•

Wales Can do Better (online verze http://welshlibdems.org.uk/en/document/wales-can-do-better-manifesto2011.pdf).

•

We think Scotland has a bright future (online verze http://www.scotlibdems.org.uk/files/Full%20Manifesto.pdf).

•

Welsh Conservative Party Manifesto 2003 (online verze http://www.politicsresources.net/area/uk/ass03/man/con/wmanifesto_english.p df).

•

Working hard for Wales (online verze http://www.politicsresources.net/area/uk/ass/lab/wlab99.htm).

•

Working together for Wales (online verze http://www.politicsresources.net/area/uk/ass03/man/lab/WorkingTogetherFor Wales.pdf).

•

You can only be sure with the Conservatives (online verze http://www.conservativemanifesto.com/1997/1997-conservativemanifesto.shtml).

•

Your Best Guarantee for the Future of Northern Ireland (online verze http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/dup/dup250698.pdf).

9.2 Sekundární zdroje •

BBC News: Labour manifesto at-a-glance. 7 April 2003 (online na 95

http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/scotland/2925229.stm). •

BBC News: Plaid Cymru review suggests English name change to Welsh National Party. 17 January 2012 (online na http://www.bbc.co.uk/news/uk-wales-politics16584007).

•

BBC News: Scottish Labour, 27 April 1999 (online na http://news.bbc.co.uk/2/hi/events/scotland_99/parties_and_issues/313520.stm)

•

Bogdanor, V.: Historical Perspectives on the Liberal Democrats: The Liberal Democrat Dilemma in Historical Perspective. The Political Quarterly, Vol. 78, No. 1, 2007, pp. 11-20.

•

Bogdanor, V.: The British-Irish Council and Devolution. Government and Opposition, Vol. 34, Issue 3, 1999, pp. 287-298.

•

Boothroyd, D.: Politico’s Guide to The History of British Political Parties. London, Politico’s Publishing, 2001.

•

Buckler, S. – Dolowitz, D. P.: Ideology, party identity and renewal. Journal of Political Ideologies, Vol. 4, Issue 1, 2009, pp. 11-30.

•

Budge, I.: The new british politics. 3. ed., London, Pearson, 2004.

•

Davies, N.: Ostrovy: dějiny. Praha, BB art, 2003.

•

Deacon, R.: The Welsh Liberal Democrats: From Government to Opposition and Then Back Again? The Political Quarterly, Vol. 78, No.1, 2007, pp. 156-164.

•

Dunleavy, P.: Developments in british politics 7. Basingstoke, Palgrave, 2003.

•

Evans, S.: The Not So Odd Couple: Margaret Thatcher and One Nation Conservatism. Contemporary British History, Vol. 23, No. 1, 2009, pp. 101-121.

•

Frank, J.: Skotsko. Praha, Libri 2007.

•

Gay, O.: Fixed Term Parliaments Act 2011. House of Commons Library, Parliament and Constitution Centre, 2001.

•

Harvey, M.: Changing the Constitution: How Nationalist Parties in Regional Government are bringing Change to the UK Constitution. Federal Governance, Vol. 8, No. 1, 2011, pp. 2-16.

•

Hassan, G.: The battle for Britain has begun. New Statesman, 16 January 2012, pp. 20-23.

•

Hazell, R.: An Assembly of Wales. The Constitution Unit, 1996. (online verze 96

http://www.ucl.ac.uk/spp/publications/unit-publications/4.pdf). •

Hazleton, W. A.: Suspended Vote: The 2003 Northern Ireland Assembly Election. The Political Quarterly, Vol. 75, Issue 3, 2004, pp. 226-237.

•

Hloušek, V. – Kopeček, L. – Šedo, J.: Politické systémy. Brno, Barrister & Principal, 2011.

•

Hopkin, J.: PARTY MATTERS Devolution and Party Politics in Britain and Spain. Party Politics, Vol. 15, No. 2, 2009, pp. 179-198.

•

Hopkin, J. – Bradbury, J.: British Statewide Parties and Multilevels Politics. The Journal of Federalism, Publius, Vol. 36, No. 1, 2006, pp. 135-152.

•

Chytilek, R.: Spojené království Velké Británie a Severního Irska, in: Strmiska, M. – Hloušek, V. – Kopeček, L. – Chytilek, R.: Politické strany moderní Evropy. Praha, Portál, 2005 str. 57-74.

•

Chytilek, R. (et al.): Volební systémy. 4.vyd., v Portálu 1.vyd., Praha, Portál, 2009.

•

Leicester, G.: Scotland’s Parliament: Fundamentals for a New Scotland Act. The Constitution Unit, 1996. (online verze http://www.ucl.ac.uk/spp/publications/unit-publications/3.pdf).

•

Jowit, J.: National: Scotland: Cameron offers Scots more powers – if they vote no to independence: It’s not the end of the road for devolution, says PM: Voters will not trust vague pledges, Salmond argues. The Guardian, London, 17. 2. 2012, p. 14.

•

Larkin, P.: The politics of coalition in Scotland. Political Science, Vol. 63, No. 1, 2011, pp. 61-78.

•

Leeke, M. – Gay, O. – Sear, Ch.: Introduction to devolution in the UK – Commons Library Research Paper. House of Commons Library, 2003. (online verze http://www.parliament.uk/briefing-papers/RP03-84.pdf).

•

Lynch, P.: The Scottish Constitutional Convention 1992-5. Scottish Affairs, No. 15, 1996, pp. 1-16.

•

McAllister, L. - Cole, M.: Pioneering or Rearranging the Deckchairs? The 2007 National Assembly for Wales Election and Results. The Political Quarterly, Vol. 78, No. 4, 2007, str. 536–546.

•

Mishler, W.: Scotching Nationalism In the British Parliament: Crosscuting 97

Cleavages Among MPs. Legislative Studies Quarterly, Vol. 8, No. 1, 1983, pp. 5-28. •

Moody, T. W. – Martin, F. X.: Dějiny Irska. 2. vyd., Praha, Lidové noviny, 2003.

•

Morgan, K. O.: Dějiny Británie. 2. vyd., Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2008.

•

Morgan, K. O.: Divided We Stand. History Today, Vol. 49, Issue 5, 1999, pp. 24-26.

•

Patterson, H.: Unionism after Good Friday and St Andrews. The Political Quarterly, Vol. 83, No. 2, 2012, pp. 247-255.

•

Rivera, L.: Scottish Devolution: A Historical and Political Analysis. 1998. (online verze http://www.loyno.edu/~history/journal/19989/documents/ScottishDevolution_AHistoricalandPoliticalAnalysis.pdf).

•

Roddin, E.: Has the Labour Party ort he Liberal Democrats Proved More Successful in the Partnership for Scotland Coalition 1999-2003? An initial Assessment. Scottish Affairs, No. 48, 2004, pp. 24-49.

•

Rovná, L. A.: Kdo vládne Británii? Praha, Sociologické nakladatelství, 2004.

•

Říchová, B.: Devoluce ve Walesu: redefinice velšské politické scény po roce 1999. Mezinárodní politika, roč. 30, č. 6, 2006, str. 22–25.

•

Sartori, G.: Strany a stranické systémy: schéma pro analýzu. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005.

•

The Scottish Parliament: Scottish Parliament Electoral Systém. Parliamentray Bussiness: Current Series, Edinburgh, 8 June 2011 (online verze http://www.scottish.parliament.uk/SPICeResources/Research%20briefings%20an d%20fact%20sheets/Scottish_Parliament_Electoral_System.pdf).

•

Seawright, D.: The Conservative Party’s Devolution Dilemma. Textes et Contextes, Centre de Recherche Interlangues, No. 1, 2008, pp. 41-49.

•

Seawright, D.: The Scottish Conservative and Unionist Party:‘the lesser spotted Tory’? POLIS Working Paper, No. 13, February 2004, pp. 1-22.

•

Shortridge, J.: New development: The evolution of Welsh devolution. Public Money & Management, Vol. 30, Issue 2, 2010, pp. 87-90.

•

Schrijver, F.: Regionalism After Regionalisation: Spain, France and the United Kingdom. Amsterdam, Amsterdam University Press, 2006 (online na http://books.google.cz/books?vid=ISBN9789056294281&redir_esc=y).

•

Strmiska, M.: Regionální strany a stranické systémy. Brno, Centrum pro studium 98

demokracie a kultury, 1998. •

Strmiska, M.: Regionální strany, stranické systémy a teritoriálně-politický pluralismus. Brno, AP, 2005.

•

The Constitution Unit: Monitor 40. 2008. (online verze http://www.ucl.ac.uk/constitution-unit/publications/tabs/monitornewsletter/monitor-40).

•

The Guardian: Defection wipes out Labour’s Welsh assembly majority. 4 April 2005 (online na http://www.guardian.co.uk/politics/2005/apr/04/wales.devolution).

•

Trench, A.: Old Wine in New Bottles? Relations between London and Cardiff after the Governement of Wales Act 2006. The Constitution Unit, 2007. (online verze http://www.ucl.ac.uk/spp/publications/unit-publications/138.pdf).

•

Walker, G.: Scotland, Northern Ireland and Devolution: Past and Present. Contemporary British History, Vol. 24, No. 2, 2010, pp. 235-256.

•

Wormaldová, J.: Dějiny Skotska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007.

9.3 Internetové portály •

ASPECT: Access to Scottish Parliamentary Election Candidate Materials: http://gdl.cdlr.strath.ac.uk/aspect

•

BBC Election 2010: http://news.bbc.co.uk/nol/shared/election2010/results/default.stm

•

Internetové stránky Skotského parlamentu: http://www.scottish.parliament.uk

•

Parties and Elections in Europe: http://www.parties-and-elections.eu

•

The Electoral Comission: http://www.electoralcommission.org.uk

•

The Richard Commission: http://www.richardcommission.gov.uk/index.htm

•

Your Scotland, Your Referendum: http://www.scotreferendum.com

•

Political Science Resources: http://www.politicsresources.net

99

10. Přílohy Příloha č. 1 Výsledky průzkumu veřejného mínění ve Skotsku v květnu 2011184

184

Zdroj: YouGov, http://cdn.yougov.com/today_uk_import/yg-archives-pol-sun-scotindp-scotlanmd120511.pdf

100