i
Informační středisko města Veselí nad Lužnicí nám. T.G. Masaryka 25 391 81 Veselí nad Lužnicí tel.: 381 582 322 e-mail:
[email protected] www.veseli.cz
NÁSTIN HISTORIE MĚST
VESELÍ A MEZIMOSTÍ OD POČÁTKŮ PO JEJICH SLOUČENÍ Zpracováno dle Fr. Saláka
zvou zájemce o historii města na pravidelné schůzky každé první úterý v měsíci od 18 hodin v klubovně v I. patře kulturního domu
Václav Jelínek, předseda sdružení tel. 381 582 904, 607 190 714 Marie Lacinová, kronikářka města tel. 381 583 240
F.B. Wernwr, r. 1752
Vydalo IS Města Veselí nad Lužnicí, 2003. Sazba a tisk JAVA Třeboň. Náklad 2000 ks.
I. Vznik Veselí
III. Tvrz, jméno a původ Veselí
O skutečném vzniku osady nazývané Veselí nevíme takřka nic. Při kopání základů jednoho z domů ve městě v roce 1922 se sice podařilo objevit popelnici z mladší doby bronzové, ale jiné nálezy nebo další důkazy nemáme. Abychom si přibližnou podobu tehdejšího osidlování byli schopni představit, je nutno si uvědomit povahu kraje, do kterého je Veselí nad Lužnicí s okolními blatskými vesnicemi položeno. Město leží na 14°42“ východní délky a 49°11“ severní šířky v rozsáhlé třeboňské pánvi, jež se táhne z Vitorazska přes Třeboň až k Soběslavi. Půdní složení pánve je povětšinou z hrubého a drobného pískovce, který se střídá s jílem. Řeka Lužnice, která tvoří osu této planiny, nedostává vlivem minimálního rozdílu nadmořských výšek potřebný spád a stávala se v minulosti, ještě před vybudováním sítě rybníků a jezů, příčinou mnoha povodní. Tato fakta dávají tušit, že celý kraj byl v pradávných dobách pokryt z valné části bažinami a četnými jezery, jež naprosto znemožňovaly jakýkoliv pokus o osídlení. Bylo tedy třeba zem zpevnit a zúrodnit. To všechno jen s pomocí jednoduchých nástrojů a přímo kyklopské práce. Dnes si umíme jen stěží představit tento gigantický zápas předků, který trval po staletí až do našich dnů. Lví podíl na tomto zápase náleží i oněm geniálním vodním stavitelům, kteří důmyslným zakládáním rybníků prováděli po staletí účelnou melioraci a tím nekonečné komplexy bažin proměnili v úrodná pole a luka. Zlatá stoka, budovaná na přelomu 15. a 16. století Josefem Štěpánkem Netolickým, a Nová řeka, jejíž stavbu řídil rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan (1535-1634), patří dodnes k dílům největším.
Při soutoku Lužnice, Nežárky a Bechyňského potoka, na místě zvaném „Na Talíři“, stála nepochybně tvrz. Bylo tak využito výhodné strategické polohy, která umožňovala obranu celých blat před útoky z Rakous. Nemáme doklady o tom, kým a kdy byla tvrz založena, ale pravděpodobně tak učinili Vítkovci. Ve 12. století měli v držení vitorazské panství. V „Týnských memorabiliích“ je sice uveden mýtus o založení tří tvrzí na českém jihu: Týna, Veselí a Bechyně kněžnou Libuší. Ale tento mýtus, stejně jako existence kněžny Libuše, je nepravděpodobný.
II. Osídlení kraje
IV. Královské město Veselí a jeho další majitelé
Ze slovanských kmenů obsadily Veselsko, jako téměř celé jižní Čechy, Doudlebové. O tomto staroslovanském kmeni, který se patrně později rozštěpil, víme jen velice málo. Doudlebové k nám přicházeli přibližně v letech 400 - 500 našeho letopočtu. V 9. a 10. století n. l. byla jejich přítomnost zaznamenána také ve východní Evropě na Bugu a v západním Maďarsku. Tento kmen se lišil od vedlejšího středočeského bohatším krojem (šupiny jako symbol peněz = příjmy z rybníkářství, úrodná pšeničná půda) a význačným doudlebským nářečím, které však už vymizelo. Veselí se tedy stává střediskem blatského kraje přibližně ve stejnou dobu. Blatský kraj do sebe započítává tyto obce: Sviny, Borkovice, Mažice, Zálší, Klečaty, Komárov, Horusice, Bošilec, Vlkov, Zlukov, Drahov, Val, Hamr, Řípec, Žíšov, Dráchov a Mezimostí. Další strategický význam Veselska zdůrazňuje jeho poloha mezi Netolicemi na západě, Bechyní a Chýnovem (tehdy Chejnovem) na severu a zemskou bránou k hradu Vitorazi na jihu.
Roku 1302 se mění majitel osady. Stává se jím sám král český Václav II. Nemáme sice doklady, jak se tato změna udála, ale můžeme si domyslet, že Vítkovci se stali nebezpečnými protivníky královské moci a změna majitele některých vítkovských držav byla krokem k jejich oslabení.
Roku 1388 drží Veselí Jindřich z Rožmberka. V roce 1390 je město opět zastaveno králem Václavem IV. Vilémovi z Landštejna „s tvrzí a vším příslušenstvím k věrným rukám Jindřicha z Dubé a Jindřicha z Rožmberka“.
1
2
Počátkem 15. století n. l. je tvrz opuštěna a už nikdy se nepřipomíná. Dnes památku na tvrz uchovává pahorek, na němž stála, a hluboký příkop. Místa, ležící na západ od tvrze, na nichž pravděpodobně stávaly stráže, se dodnes nazývají „Na Strážkách“. V blízkosti tvrze pravděpodobně vznikla osada Veselí. Jméno Veselí už samo poukazuje na svůj původ. Rožmberský archivář Václav Březan v 16. století vypravuje, jak bylo ve Veselí při veselicích a kratochvílích pořádaných Rožmberky a ostatní šlechtou veselo. Vůbec první písemná dochovaná zmínka o Veselí pochází z roku 1259, kdy Vok z Rožmberka, jehož rodu tenkrát tvrz a osada náležely, odděluje od zboží veselského ves Ponědraž a daruje ji klášteru Vyšebrodskému. V roce 1262, kdy Vok z Rožmberka umírá, daruje Veselí své manželce Hedvice. Jako důvod uvádí tuto větu „ ...kdyby nechtěla se syny svými žíti a sama se chlebiti...“. Můžeme tedy z toho usuzovat, že Veselí tehdy bylo ekonomicky velice soběstačnou obcí.
Hlavním mezníkem ve vývoji Veselí se stalo jeho povýšení na komorní město císařem Karlem IV. roku 1362. Městu je dán do znaku stříbrný nekorunovaný český lev v červeném štítě. Po té drží město král Václav IV. Ten zastavil roku 1378 město, tvrz, jedno popluží, clo, popravu, lesy a ves Oslov (jejíž pozemky byly zatopeny Horusickým rybníkem roku 1511) Ježkovi staršímu z Mezimostí za 900 kop grošů pod podmínkou, aby „lidi mimo jejich platy neobtěžoval“.
Roku 1491, tedy s přestávkami přibližně po 200 letech, se město Veselí znovu oficiálně dostává do dědičného držení pánů z Rožmberka. Tak činí král Vladislav dne 2. března 1491 v Košicích.
V. Husitské války V husitských dobách se staly jižní Čechy místem krvavých bitev mezi husity a Rožmberky. Poboření nedaleké Soběslavi a obléhání Třeboně v roce 1425 ukazuje na to, že Veselí mohlo mít podobný osud. Podrobné zprávy sice nemáme, ale tehdy nehrazené město a jeho obyvatelé, převážně víry podobojí, nemohlo klást průchodu husitských vojsk žádný odpor. Jestli město odolalo husitským vojskům, pak se neubránilo Adamitům, kteří sídlili v blízkých valovských lesích na obou březích Nežárky, přepadávali a olupovali okolní vsi a městečka. Jedné noci roku 1425 bylo Veselí vypáleno a 16 mužů zabito. Utrpení obyvatel města ale nebylo zdaleka u konce. Po bitvě u Lipan 31. května 1434 se rozpoutaly další boje, a to mezi Tábority a Oldřichem z Rožmberka, jejich zavilým nepřítelem. Boje si vyžádaly obrovské škody na obou stranách. Veselí a okolní obce se staly dějištěm bitev, loupeží, vražd a vypalování. 17. září 1452 se Táborité vzdali Jiřímu z Poděbrad. Po Oldřichu z Rožmberka se ujal vlády jeho syn Jan. Roku 1467 plenila vojska Zdenka Konopišťského, ale také Hradečtí, panství Jana z Rožmberka a zvláště v okolí Veselí bylo pácháno mnoho škod. 23. 6. 1468 bylo po Rožmberky prohrané bitvě u blízkého Dráchova Veselí vypleněno a vypáleno. Jan z Rožmberka umírá v roce 1472. Kvůli opakujícím se pleněním a loupežím doléhají na obyvatelstvo různé nemoci a hlad.
jeho smrti v roce 1526 jsou vedeny spory o dědictví. Vládne Jan (do r. 1532), Jošt (do r. 1539) a Petr Kulhavý (do r. 1545). Vilém z Rožmberka (1535-1592) potvrdil městu výsady, stanovil cechy a založil veselský pivovar. Zasloužil se tak o nebývalý rozkvět města a řemesel. Do Veselí jsou zváni páni z celých Čech, aby se zde věnovali lovu (tenkrát ještě ve veselských lesích žili medvědi a vlci), hře v kostky, kohoutím zápasům, hostinám a jiným radovánkám. Roku 1592 převzal Veselí poslední z Rožmberků Petr Vok. V roce 1608 ležela část rakouského vojska arciknížete Matyáše ve Veselí. Petr Vok, za jehož vlády město dál vzkvétalo, zemřel 6. listopadu 1611 bez potomků. Jeho pohřbu 30. 1. 1612 se zúčastnily také školní děti z Veselí. Tak skončila dlouhá vláda Rožmberků ve Veselí.
VII. Veselí za vlády Švamberků, české povstání
Roku 1493 předal Vok z Rožmberka vládu Petrovi. Nastává mohutný rozmach stavby rybníků. Veselí se zotavuje z téměř půlstoletí husitských válek. V roce 1523 se ujímá vlády Jindřich z Rožmberka. Když se žení s krásnou Magdalenou ze Šternberka, přispívají veselští svatebním darem: půldrellinkem vína a jedním volem. Po
Po smrti Petra Voka se ujali Rožmberských statků Švamberkové. Jan Jiří ze Švamberka uvrhl na město z vojenských důvodů mnohem větší daně, proto se městu moc nedařilo a jeho občané chudli. Ale roku 1613 obohatil tento pán město o 145 jiter v místech zvaných „Klobasné, Za Oborou a Vrbné“ za 185 kop a 40 grošů míšenských. Cechy se začínají zmítat v náboženských sporech. Roku 1616 se ujímá vlády Petr ze Švamberka, vážený činitel vlády direktorů za Českého povstání. Strategické polohy města, jakožto česko-rakouské brány, bylo využito k přesunům vojsk obou znepřátelených stran. 20. června 1618 se kolem Třeboně, Veselí a Soběslavi rozložila vojska hraběte Jindřicha Matiáše Thurna. Do 24. června bylo ve Veselí ubytováno v 73 domech 202 vojáků. Obec stál tento pobyt 34 kop a 6 grošů. Thurnovi jezdci nadělali mnoho škod i v sousedních obcích. Stačili si nakrást přibližně 40 pytlů ovsa, devět býků, okovaný vůz a 66 kačen. Tento výčet měl být jen zlomkem běd, které Veselsko v příštích 30 letech čekají. 7. listopadu pobyl ve městě Buquoyův sbor při ústupu před stavovským vojskem. Neustálé přesuny vojsk, plenění a drancování způsobovalo v kraji zhoubné nemoce, které ještě zveličovaly bídu obyvatel. 29. června 1619 bylo Supralibros Jana Jiřího ze Švamberka Veselí vypleněno a rozbořeno císařskou Buquoyovou armádou. Ta pak ještě řádila na nedalekých blatech. Stav poddaných byl velice bědný a dá se říci na vyhubení. Statky byly pleněny a páleny. Kraj se vylidňoval. Lid utíká do lesů a bažin, ale ani tam si není před zdivočelým vojskem jist. V třeboňském archivu se docho-
3
4
VI. Veselí nad Lužnicí za vlády Rožmberků
val tento text, který nám dává žalostné svědectví o tehdejších ponurých časech: „Koho císařští dostali, ať mladý neb starý, životem nevyvázl. Uši kleštěmi trhali, hlavy provazy zatahovali a s ženským pohlavím ukrutně nakládali. Kostely loupili, oltáře sekali, zvony kradli a všechnu loupež posílali do Budějovic. Místy mrtvoly z hrobů vykopávali a oloupené po hlavě do země zase strkali. Šel-li kdo po vypálených vesnicích, zřídka potkal živého.
Jelikož jen málo ze zbylých poddaných se chtělo usadit na spáleništích a ve vypálených domech, povolávali se lidé z Bavor, Švábska a Kladska, ale bez úspěchu. V roce 1638 bylo třeboňské panství zastaveno polskému králi Vladislavu IV. za 500 000 zlatých. Roku 1640 je vráceno arcivévodovi Leopoldu Vilémovi. Ten spravoval toto panství až do roku 1660.
Velkých škod se bohužel dopouštěla i podvyživená, nemocemi nakažená česká armáda. Vojsko nedostávalo žold, takže se vzmáhala neposlušnost. 8. srpna 1619 bylo české ležení přeloženo z Veselí do Plané a dále do Miličína.
IX. Švarcenberkové
Samotná rekatolizace byla prováděna bez problémů, protože zubožený a válečnými útrapami vyhladovělý lid ani nemohl klást překážek. Ten, kdo nevyznával katolickou víru, musel město opustit. Tak byl roku 1629 pardonován bývalý veselský primátor Martin Lomnický ze Šebínů, který se aktivně zúčastnil českého povstání.
2. 4. 1660 je celé třeboňské panství, tedy i Veselí, darováno Janu Adolfu Švarcenberkovi. Rod Švarcenberků byl posledním šlechtickým rodem, který Veselí vlastnil. Omezení moci Švancenberků se Veselí dočkalo až v roce 1918, kdy získalo plnou samostatnost. Velkou událostí pro Veselí byla návštěva císaře Karla IV. na veselské faře. Zdržel se zde při své cestě do Budějovic 21. srpna 1732 mezi 10 až 17 hodinou. Válka o rakouské dědictví v letech 1740-1748 se nevyhnula ani Veselí. Vojáci brali obyvatelům potraviny, krmení pro dobytek. Ve Valu tak řádili Lichtenštejnští dragouni, v Hamru Lumírského kyrysníci, v Řípci dělostřelectvo a ve Veselí a v Mezimostí husaři. Roku 1764 zažilo Veselí velký požár. Vyhořela radnice, drahocenný městský archiv, pivovar a čtyři velké domy. Z roku 1825 pochází tato vzpomínka na průjezd císaře Františka I., kterou zaznamenal ve své pamětní knize učitel Josef Haše: „V roce 1825 jel skrze Veselí císař František I., a poněvadž jiné cesty do Mezimostí nebylo, než úzká ulička a most u kanálu této uličky scházel, museli mezimostští měšťané kočár, v němž císař seděl, přes vodu, právě toho času velkou, po obou stranách držeti, aby se kočár nepřevrhl, a od toho času na daný rozkaz počala se teprve řádná silnice skrze Mezimostí a Veselí okolo kostela veselského k Budějovicům stavěti“. Roku 1848 se ve Veselí ubytovali vojáci se zajatými Sardiny. Město jim darovalo čtyři sudy piva. V roce Štvaní jelena 1852 byly do města dosazeny státní úřady. V červnu 1866 zastihl město další velký požár. Požár se přes louky, ploty a stromy dostal i do Mezimostí, kde stačil strávit ještě 35 domů. Roku 1877 navštívil kraj korunní princ Rudolf, když s knížetem Švarcenberkem a hrabětem Paarem pořádali honbu u Borkovic.
5
6
Od 27. září do 2. října 1619 ležela ve Veselí armáda Hohenloha a Linharta z Felsu. V lednu 1620 vyzývá generál Don Baltazar de Maradas otevřeným listem od císaře Ferdinanda Veselí, aby se vzdalo a podrobilo císaři. 9. ledna se Veselí tázalo Soběslavi, jak se má v této situaci zachovat. Ale vzhledem k tomu, že město nebylo hražené a navíc bylo zničené nájezdy vojsk, poddalo se do rukou císaře. 24. 9. 1620 umírá Petr ze Švamberka. Vdova Anna Maxmiliána, rozená z Opperštofu, opouští Prahu s Bedřichem Falckým. Porážkou českých stavů na Bílé Hoře 8. 11. 1620 končí České povstání. Třeboňské panství postoupil roku1625 císař Ferdinand II. arciknížeti Ferdinandovi. Roku 1628 dostává Veselí císařskou milost a je mu odpuštěna rebelie za Českého povstání. Opět se tedy zavádí trhy a povoluje vařit pivo. Vláda Švamberků nepřinesla Veselí bohužel nic dobrého.
VIII. Rekatolizace Po skončení bojů třicetileté války nebylo snad žádné panství tak zničené jako panství třeboňské. Živnosti, obchody, jakož i celé město Veselí, byly zpustošeny. Ve Veselí byla taková bída a hlad, že lidé umírali na ulicích, zvláště v časech, kdy vojáci pobývali ve městě delší dobu. Veselský kraj byl zpustošený, vypálený a liduprázdný. Není divu, že zoufalí poddaní zběhávali ze svých statků. Zběhlíci byli pak chytáni a násilím vraceni zpět. Zvláště Slavata, který spravoval panství v letech 1623-1625, pořádal na zběhlé poddané hony jako na zvěř. Ve Veselí zůstalo z 97 usedlých jen 53, ve vedlejším Mezimostí z 38 jen 16. Okolní vesnice, např. Sedlíkovice, Pelejice, Bošilec, Horusice, Ponědraž a Bukovsko, zůstaly pusté, bez obyvatel.
X. Duchovní a školní správa Veselský kostel se poprvé připomíná v roce 1261, kdy Vok z Rožmberka daruje patronátní právo Vyšebrodskému klášteru a zajišťuje faráři Čeňkovi držení fary až do smrti. Fara byla střediskem duchovní správy také pro většinu okolních obcí. V roce 1902 je fara povýšena na děkanství. Předpokládá se, že město mělo školu už v roce 1362. Potvrzuje to nejen konstatování v I. dílu Dějiny města Tábora, že „město mělo školy“, ale i zmínka v Archivu Pražského hradu z roku 1407 „o chudých školácích žebrajících před kostelem ve Veselí“. Vyučováno bylo původně ve zvláštní školní budově naproti kostelu v čísle čtyři. Po prodání této budovy se vyučovalo v různých soukromých prostorách. Roku 1881 byla na ve-
Roku 1889 zemská školní rada povolila zřízení dětské opatrovny z Nadace Karolíny Kasparidesové. Tato opatrovna se později stala mateřskou školkou. V roce 1928 pro zvýšení odbornosti zemědělské mládeže byla založena Lidová škola hospodářská. Zrušena byla v roce 1944. Josef Kuchválek, varhaník zdejšího kostela, založil soukromou hudební školu ve svém domě v Mezimostí. Tato škola zde působila až do roku 1954. Po tomto roce se postupně stává detašovanou třídou a posléze pobočkou hudební školy v Soběslavi. V roce 1972 je přemístěna do č. p. 22 na náměstí Míru (nyní náměstí T. G. Masaryka). Jsou zde zřízeny dva obory - hudební a výtvarný. Roku 1974 se mění na Lidovou školu umění a roku 1991 na Základní uměleckou školu. V roce 1978 byla ve Veselí zřízena Zvláštní škola a to v budově základní školy, následně byla přestěhována do bývalé opatrovny na náměstí Míru (nyní náměstí T. G. Masaryka). V současnosti sídlí tato škola na sídlišti U zastávky. Roku 1993 byla otevřena Střední odborná škola pro ochranu a tvorbu životního prostředí a krátce zde působila i soukromá Střední škola provozu hotelů a služeb.
XI. Kulturní vývoj města
Začátkem roku 1886 byla otevřena Průmyslová škola pokračovací pro učně různých činností a řemesel, která je později přejmenována na Živnostenskou školu pokračovací. Její činnost byla ukončena až v roce 1947.
První počátky kulturního vývoje veselského obyvatelstva můžeme vsunout do dob nejstarších. Již povýšení Veselí na komorní město v roce 1362 muselo totiž předpokládat ve městě lid uvědomělý a vzdělaný. O kulturní rozvoj se starali také Rožmberkové, zvláště Vilém a Petr. Ti věnovali velkou péči vzdělání lidu. Slibný kulturní vývoj zničila třicetiletá válka. Touto válkou bylo obyvatelstvo hospodářsky, mravně a kulturně úplně zničeno. V pozdějších dobách už nebylo učitelů ani úředníků, kteří by znali českou řeč a vedli tak lid k národnímu uvědomění. Germanizace za vlády Marie Terezie a Josefa II. tento rozvrat národního sebevědomí ještě uspíšila. Roku 1682 bylo ale nařízeno vrchností, aby byl přijat školní učitel a děti se posílaly do školy jak v zimě, tak v létě. Toto rozhodnutí výrazně zlepšilo vzdělávací poměry. Roku 1712 nalézáme dokonce na seznamu veselských chlapců několik studentů. Roku 1811 se narodil ve Veselí spisovatel a národní buditel Václav Filípek. Zemřel v roce 1863 a je pochován na Vyšehradě. V nedalekém Zlukově se narodil v roce 1847 český herec Vojta Slukov (vlastním jménem Jakub Vojta), oblíbený člen Národního divadla v Praze, ředitel divadla Uranie a zakladatel Ústřední jednoty českého herectva. Zemřel 17. března 1903. Muzeum zřízené v renesanční budově bývalého primátora Martina Lomnického ze Šebína je otevřeno od roku 1950 (tzv. Weisův dům). V roce 1980 je uveden do provozu nový kulturní dům. Do té doby byla kulturním stánkem města Stará radnice.
7
8
Škola ve Veselí
selském náměstí vystavěna nová školní budova, která byla v roce 1977 rozšířena o nový komplex moderně vybavených budov se školní jídelnou. Roku 1907 je založena škola v sousedním Mezimostí. Obě tyto školy byly zpočátku pouze šestitřídní a postupně se rozšiřovaly.
XII. Mezimostí Poprvé je osada Mezimostí připomínána ve 14. století v souvislosti s veselskou tvrzí. První a původní držitelé Mezimostí se nazývali páni z Mezimostí. Jejich členové se nazývali Jeníci a nosili ve štítě chrta. Roku 1360 se připomíná Jeník starší a Jeník mladší. Roku 1369 se stal majitelem Mezimostí Oldřich z Rožmberka, koncem téhož století nabývá Mezimostí Vilém z Landštejna. Počátkem 15. století se Mezimostí stává majetkem pánů z Rožmberka. V roce 1494 povyšuje Petr z Rožmberka Mezimostí na městečko se všemi právy svobodných měst. Roku 1725 prodává obec svůj dvůr baronu Václavu Malovcovi z Malovců. Ten jej prodal roku 1734 Josefu Františku Ragersdorfovi z Ragensdorfu. Od něj dvůr putoval k Josefu Antonínu Gerardu Řečickému ze Sudoměřic. V roce 1769 se dvůr nalézal ve vlastnictví Tomáše Dobeše z Dolhova, který jej prodal zpět měšťanstvu. Měšťanstvo si mezi sebe rozdělilo nabyté pozemky. Mezimostí sdílelo v průběhu let podobné osudy jako Veselí, ale vzhledem k nepříznivější poloze zažilo více povodňových katastrof, které přinášely obyvatelům veliké škody a bídu. Bída byla i taková, že na osetí polí nebylo osivo, daně vrchnosti v té době pro chudobu platit nemohli, jak o tom svědčí zpráva soběslavského hejtmana Jana Lukavského z Truženic vladaři Vokovi z Rožmberka roku 1491. V erbu nosilo městečko rožmberskou růži ve stříbrném štítě.
Obyvatelé Mezimostí se živili hlavně zemědělstvím a využívali tak úrodnou půdu okolo řeky Nežárky. Řemesel bylo v Mezimostí velice málo. Ve 14. století se do Veselí z Mezimostí údajně přestěhovalo několik německých rodin. Na počátku 15. století žilo v Mezimostí kolem 250 obyvatel, ve Veselí asi o stovku víc. Zemského strategického významu dosáhlo Mezimostí až v 19. století, kdy se stalo jednou z nejvýznamnějších železničních stanic v zemi. V roce 1869 se začala stavět dráha Františka Josefa z Vídně do Prahy, dokončena byla v roce 1870. Roku 1872 se staví její křídlo z Prahy do Českých Budějovic vedoucí i přes Mezimostí. Roku 1874 je toto křídlo uvedeno do provozu. Když se roku 1887 stavěla dráha i do Jindřichova Hradce a Jihlavy, stává se z Mezimostí důležitý železniční uzel. Město začíná vzkvétat a směřuje k velkému rozvoji. Na počátku 20. století je už větší a početnější než Veselí. 13. listopadu 1908 povyšuje císař František Josef I. městečko Mezimostí na město. Mezimostí se plně vyrovnává historicky staršímu Veselí. Nejstarší dochovanou stavbou v Mezimostí je kaple svatého Floriana pocházející z roku 1715. Všechny ostatní významné budovy jsou stavěny až na přelomu 19. a 20. století v souvislosti s rozmachem města. Nejvýznamnější je novoklasicistní škola postavená roku 1907, dále nádražní budovy z let 1869 a 1887 a prvorepublikové pozdně kubistické domy číslo 310, 311 a 312.
XIII. Mezimostská tvrz a dvůr Podobně jako ve Veselí, stávala také v Mezimostí kdysi tvrz. Od veselské byla vzdálena jen několik desítek metrů, neboť stála také při soutoku Lužnice a Nežárky. Patřil k ní hospodářský dvůr. Nežárka se dříve vinula poněkud jinak než dnes a tvořila v Mezimostí síť ramen. Již zavezené východní rameno, tekoucí v místech dnešní čerpací stanice, bylo v 70. letech našeho století zasypáno a splynulo s terénem, podobně jako koryto protínající ostrov mezi oběma současnými říčními toky.
XIV. Spojení měst V minulosti se často jednalo o sloučení Veselí a Mezimostí. Sloučení by prospělo oběma městům, protože tvořila už dávno jeden územní celek, který rozděloval pouze most přes řeku Nežárku. Cizinec, neznalý místních poměrů, musel nabývat dojmu, že projíždí jedním městem. Obě města byla hospodářsky i kulturně navzájem spjata. Prozíraví občané, někteří státní zaměstnanci, učitelé i další občané doporučovali obecním zastupitelům spojení obou měst v jedno, což by neslo mnohé výhody. Otázka sloučení se často vyskytovala na programu jednání obecních zastupitelstev a obecních rad. V cestě ke sloučení nestály jen majetkoprávní poměry, ale hlavně tvrdé hlavy místních patriotů. „Větší Mezimostí nebude přece ustupovat menšímu, i když historicky staršímu Veselí“. Někteří mezimostští 9
10
občané projevovali odpor proti všemu, co přicházelo z Veselí, a naopak. Nesnášenlivost mezi „košťálníky“ (přezdívka veselských odvozená od tradičního pěstování zelí) a „chramošťáky“ (mezimostští) zůstávala dlouho živá a projevovala se ještě mnoho let po pozdějším sloučení těchto rivalů. 7. června 1935 zamítlo obecní zastupitelstvo v Mezimostí sloučení s Veselím jednou provždy. Neústupné hlavy prosadily svou a korunu místnímu patriotismu nasadily v roce 1936, kdy byl název Mezimostí doplněn na Mezimostí nad Nežárkou. Nyní mělo Mezimostí krom větší rozlohy i delší název než Veselí. V době německé fašistické okupace se otázkou sloučení Veselí a Mezimostí začaly zabývat tehdejší protektorátní úřady. Správní komise v Mezimostí, která fungovala od roku 1939 jako náhrada místo rozpuštěného obecního zastupitelstva, byla 8. prosince 1941 seznámena s tím, že když k sloučení měst nemůže dojít dobrovolně, bude provedeno úředním nařízením. Proti verdiktu říšské moci se již nikdo neodvážil odporovat, to bylo příliš nebezpečné. Když byl veselský starosta Jan Trnka vzat do vazby, uvedl rada politické správy JUDr. Kliment 21. dubna 1942 v úřad administrativního komisaře města Františka Pejčocha, mimochodem bývalého kapitána generálního štábu československé armády. 29. prosince 1942 je zrušena správní komise v Mezimostí, která úřadovala od roku 1939. Čeho nemohlo být docíleno dobrovolně, bylo uskutečněno mocí úřední, bohužel však protektorátní vlády. Komisař František Pejčoch oznámil občanstvu vyhlášku ze dne 31. 12. 1942, že sídlem
správy bude radnice v Mezimostí. Po úpravě místností tam byly přestěhovány kanceláře z Veselí. V mezimostské radnici sídlila správa města, později Městský národní výbor, až do roku 1991. Ministr vnitra ustanovil výnosem ze dne 31. 12. 1942 pro obec vzniklou sloučením obcí Veselí nad Lužnicí a Mezimostí nad Nežárkou jednotný německý název „Frohenbrück“ a český úřední název Veselí nad Lužnicí. Dnem 1. ledna 1943 je tu konečně jedno město. Správu nového celku vykonával vládní komisař František Pejčoch. 7. února 1943 se ve veselské sokolovně konala slavnost na počest tohoto aktu. 1. března 1943 začala pošta ve Veselí nad Lužnicí razítkovat listovní zásilky označením „Frohenbrück I - Veselí nad Lužnicí I“. V mezimostské poště „Frohenbrück II - Veselí nad Lužnicí II“. Po osvobození města Veselí nad Lužnicí Rudou armádou v roce 1945 uspořádali nespokojení a „ukřivdění“ občané Mezimostí podpisovou akci pro opětovné rozpojení měst, ale neuspěli. Ministr vnitra československé vlády nařídil rozhodnutím ze dne 23. 2. 1946 podle dekretu prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1945, aby obce Veselí nad Lužnicí a Mezimostí nad Nežárkou ve správním okrese třeboňském, jež zanikly v době nesvobody, byly podle citovaného dekretu obnoveny v jednu politickou obec a byly společně spravovány jako celek Místním národním výborem ve Veselí nad Lužnicí. Pozdější léta prokázala, že sloučení obou měst bylo prospěšné, i když starší generace se těžko zbavovala místního patriotismu. Veselí nad Lužnicí bylo odedávna nejen hospodářským, ale i kulturním střediskem celého okolí, k němuž náleží rázovitý kraj Veselských blat. Název „blatská metropole“ tedy městu právem náleží.
Veselí nad Lužnicí po roce 1943
Veselí nad Lužnicí
Dřívější podoba náměstí T.G. Masaryka ve Veselí nad Lužnicí 11
Veselí nad Lužnicí - Mezimostí 12
Použitá literatura: 1) Augustin Sedláček: Hrady a zámky 2) Václav Březan: Život Viléma z Rožmberka Život Petra Voka z Rožmberka 3) Dr. Josef Pospíšil: Třeboň za povstání českého 4) Josef Herout: Staletí kolem nás 5) PhDr. František Šmahel CSc. a kolektiv: Dějiny Tábora 1. díl, 1. svazek 6) Antonín Götz a kolektiv: Atlas ČSSR 7) Bohumil Kvasil a kolektiv: Malá československá encyklopedie 8) František Kuna, Ing. František Jinda: Dějiny nejstarších domů ve Veselí a Mezimostí 9) Archivní materiály MěU ve Veselí nad Lužnicí - odboru výstavby a životního prostředí, organizačního a matriky 10) Farní kniha děkanství ve Veselí nad Lužnicí 11) Zprávy a údaje Okresní statistické správy v Táboře 12) František Salák - rukopisné poznámky 13) Ing. Josef Augustin - ČR v symbolech, znacích a erbech
