vydává
Uvodní slovo Vážené čtenářky, vážení čtenáři, na úvod letních prázdnin – a francouzského předsednictví – Vám přinášíme druhé číslo dvouměsíčníku GaRP. Velmi děkujeme za všechny vesměs kladné reakce na první vydání. V tomto i dalších číslech se budeme snažit nastavenou laťku udržet! Leitmotivem „dvojky“ je krize zdrojů: rozdílné či spíš až překvapivě podobné rysy vysokých cen ropy a základních potravin. Jen považme bezpečnost – tu běžnou, energetickou i potravinovou! Násilné protesty proti drahým zdrojům se přenášejí z megapolí Jihu i na evropské dálnice a benzinky. Finanční analytici – nikoliv zcela nezištně – varují, že vkládat naděje do brzkého poklesu cen je čekáním na Godota. Ropa může přechodně zlevnit, ale dlouhodobě už asi zdražovat nikdy nepřestane. Ledaže bychom ji přestali tolik potřebovat. A proč by se neměl chovat jinak i ekologický zemní plyn?
že většinu kukuřice, rýže a pšenice neprodukují vyznavači radikálního islámu či V. Putina (ehm, D. Medvěděva), není závislost na potravinových dovozech – a víra v jejich láci díky globálnímu trhu - o moc bezpečnější. Na světě 70 % všech chudých obyvatel jsou farmáři. Korelace nikoliv náhodná. Zvláště pro ně mohou klimatické změny a globální trhy bez rozumného dohledu, agroenergetika a finanční spekulace chystat horší překvapení než špatné úrody. Komentář hovoří o tom, že levné dovozy nic neřeší, dokud nefunguje domácí ekonomika. Mostem, který spojuje obě krize, jsou biopaliva. Ve skutečnosti nejsou moc „bio“, ale o to víc jsou perspektivním průmyslem. Sekce zaostřeno odhaluje zákulisí brazilské agroenergetické horečky. Na závěr pak zpráva z ghanské Akry o tom, jak o pluralitu politických přístupů k těmto „horkým bramborám“ globalizace bojoval na konferenci OSN její vzývaný i zatracovaný UNCTAD. A konečně poslední společný rys velké komoditní krize: neudržitelná
foto Marek Vaculík
Jak potvrdil poslední summit EU, spoléhat se na další dovozy černějších či zelenějších paliv se ukazuje jako „bezpečnostní riziko“. Kulantně řečeno. Ale jenom proto,
spotřeba jídla a ropy na Severu, tak nakažlivá i pro Jih. Kolikrát jsme o ní slyšeli z úst akademiků, aktivistů, filozofů a dalších heretiků? Konečně se zřetelně projevuje v našich peněžen-
Obsah Úvodní slovo.........................1 „Potravinová a energetická suverenita“
(Moreno, Camila, Mittal, Anuradha)
evropské politiky
Nakonec................................8 Jak se vyrábí zdravá ekonomika? UNCTAD XII
kách. Volá po větší dávce lokálních trhů i globální spolupráce, po zvýšení místní produkce zdrojů. A po různých alternativách. Ale není především velkou výzvou k revizi naší konzumní kultury? Nebude nakonec méně volantu a méně masa to nejméně bolestné řešení, kterým zároveň nejvíce pomůžeme nejchudší miliardě? Tyto prázdniny bude v klidu sedět na francouzské Riviéře, pochutnávat si na místním víně a domácích hlemýždích méně Francouzů než jiné roky. I za to může klimatická změna a zemědělská politika. Ne tak proto, že by se ve Středomoří vedra už nedala vydržet, či proto, že by Evropská komise chystala směrnici na ochranu notorických loudů. Klimaticko-energetický balíček a reforma společné zemědělské politiky totiž jsouou mezi prioritami Francie v nadcházejícím půlroce u evropského kormidla, jak rozvádí článek v sekci předsednictví. Těžko soudit, jak k alternativám konzumu mohou přispět známí labužníci ze země galského kohouta. Pro účinnější boj Evropanů s chudobou ale dovolená doma se sofistikovaným jídelníčkem z místních luk není špatný začátek. autor
Petr Lebeda
www.glopolis.org
(1)
„Potravinová a energetická suverenita“ (Moreno, Camila, Mittal, Anuradha)
Food and Energy Sovereignty Now: Brazilian Grasroots Position on Agroenergy. (The Oakland Institute, 2008)
Oakland Institute, americký nevládní think-tank zabývající se zemědělskou problematikou v rozvojových zemích, vydal případovou studii, která poukazuje na negativní dopady produkce biopaliv na drobné zemědělce v Brazílii. Studie nahlíží na téma biopaliv ze tří úrovní. V první řadě jde o úroveň regionální, kdy se zaměřuje na implikace vzniku tzv. „etanolové“ aliance mezi Brazílií a USA. Druhá část se týká globální perspektivy. Jde o kritickou analýzu strategií nadnárodních korporací, které se snaží určovat hlavní, oficiální diskurz týkající se biopaliv a řešení souvisejících s klimatickými změnami. Třetí úhel pohledu je lokální a popisuje snahu místních organizací malých farmářů změnit většinový náhled na téma energetické bezpečnosti a prezentovat vlastní program založený na potravinové a energetické suverenitě.
Brazílie:nový hráč na poli energetiky
Brazílie se v současné době stala největším světovým exportérem etanolu vyráběného z cukrové třtiny. V roce 2006 poskytovala plných 70 % světové nabídky této suroviny. Z celkového množství 17,8 miliardy litrů šlo na export 3,4 miliardy litrů (z toho 56,2 % do USA). Státní ropná společnost Petrobras navíc oznámila objevení nového naleziště ropy a plynu (pole Tupi). Pokud se potvrdí první předpoklady, bude Brazílie mezi státy s největšími rezervami ropy a plynu na světě na osmém místě. V kontextu zvyšující se mezinárodní poptávky po energetických surovinách, která není dostatečně pokryta, stává se nyní z Brazílie v celosvětovém měřítku stále důležitější hráč v oblasti energetiky. Znamená to nové rozvržení geopolitického prostředí v celém americkém regionu. Spojené státy se nyní snaží posílit
politické i obchodní vztahy s Brazílií, která je mnohem blíže jejich politice než jiné, na suroviny bohaté jihoamerické státy.
Krátce
Jednání v Bonnu výsledek nepřinesla
„Etanolová aliance“ USA – Brazílie?
V USA existuje tzv. US Energy Policy Act z roku 2005, který nařizuje, aby se každý rok přimíchávalo určité množství obnovitelných paliv do benzinu. Pro rok 2007 to je 17,8 mld. litrů, v roce 2012 to má být plných 28,7 mld. litrů. Většina pochází z etanolu
V pátek 13.6. skončila v Bonnu dvoutýdenní konference o klimatických změnách, jíž se zúčastnilo na 2000 expertů a delegátů ze 170 zemí. Delegáti se však neshodli na konkrétních cílech. A nepodařilo se dospět k žádnému hmatatelnému sblížení stanovisek k dohodě, která má nahradit Kjótský protokol. A hraje klíčovou roli při vytváření mezinárodního obchodu s biopalivy.
foto Jan Žaloudek
vyráběného z kukuřice pěstované na půdě USA. Ovšem již nyní je jisté, že cíle se nepodaří naplnit se současnými technologiemi a s domácími surovinami. Proto se stále více hovoří o zrušení dovozní daně na etanol z Brazílie (dnes 0,14 dolaru za litr). Připravují se nové bilaterální dohody o podpoře biopaliv, z nichž se má stát komodita pro světový trh. Na jednacím stole se objevuje tzv. „etanolová aliance“ mezi USA a Brazílií, což se projevilo především 9. října 2007, kdy Kongres USA přijal usnesení o diverzifikaci svých energetických zdrojů skrze etanol z cukrové třtiny. Právě toto rozhodnutí je čteno jako přímá pobídka pro energetickou spolupráci mezi oběma zeměmi. Politické partnerství a spolupráce mezi USA a Brazílií je ukázkou, že „agroenergie“ jako součást strategie energetické bezpečnosti mění globální geopolitický řád na Jihu. Brazílie se snaží vytěžit ze své produkce biopaliv politické výhody a zvýšit svůj vliv na mezinárodní úrovni. Snaží se např. získat stálé místo v Radě bezpečnosti.
žádný
Biopaliva trojským koněm volného obchodu?
Biopaliva jsou součástí širší koncepce energetické politiky EU, kde figurují jako jeden ze stavebních kamenů energetické bezpečnosti. Jedním z nástrojů je zvyšování podílu biopaliv na spotřebě pohonných hmot v silniční dopravě (5,75% podíl v roce 2010 a 10% v roce 2020). Mnoho zemí podle toho mění svou legislativu, aby byla v souladu s „globální“ energetickou politikou. Proto přijímají závazné cíle pro přimíchávání biopaliv do pohonných hmot – pod záštitou „energetické bezpečnosti“, diverzifikace zdrojů a vhodného energetického mixu. Ale ani USA, EU ani Japonsko nemají vlastní kapacity tyto cíle splnit. Protože jednoduše nemají dostatek volné zemědělské půdy nebo by produkci potravin musely zcela nahradit produkcí biopaliv. Jinými slovy to znamená, že závazné cíle využívání biopaliv v rozvinutých zemích Severu budou záviset na produkci v tropických zemědělských oblastech Jihu. Proto je výroba etanolu v Brazílii (ale i v jiných zemích) státem podporovaná a řízená. V zemi existuje strategické partnerství mezi průmyslem a veřejnou správou, zaměřené na rozvoj biopaliv. Státy financují výzkumy a snaží se připravit vhodné podmínky pro agroprůmysl. Také regionální rozvojové banky masivně podporují projekty na výrobu biopaliv – hlavně ve střední Americe. Státy ze střední Ameriky mají totiž přístup na trh USA bez cel a tarifů díky dohodě o volném obchodu.
www.glopolis.org(2) (2) www.glopolis.org
Z toho důvodu brazilský agrokoncern Dedini, jež produkuje 80 % brazilského (30 % celosvětového) etanolu, expanduje do této oblasti, aby měl přístup na trh USA bez cel. I další agropodniky s podílem zahraničního kapitálu zde investují, pronajímají pole, budují infrastrukturu (sila, si lnice, přístavy atd.) pod hlavičkou programů „rurálního rozvoje“. Skrze programy rozvojových bank (zejména Inter-American Development Bank) mohou brazilské zemědělské konglomeráty exportovat etanol a prodávat technologie do jiných států (např. do subsaharské Afriky). Biopaliva se proto stávají trojským koněm volného obchodu. Ve světě existuje stále větší tlak na ustavení mezinárodního obchodu s biopalivy, který by vedl ke zrušení cel a tarifů, a to vše pod hlavičkou „rozvojové“ politiky. Vznik mezinárodního obchodu s agroenergetickými komoditami, jako je např. etanol, a tlak na zajištění dodávek poskytují živnou půdu pro nové korporátní hráče, kteří mohutně investují do produkce biomasy na energii. Navzdory důsledkům národních politik týkajících se biopaliv pro zemědělskou půdu, vodní systémy, biodiverzitu aj. je tato agenda tlačena vpřed bez veřejné debaty a participace.
Kdo profituje z globální změny klimatu?
Studie je silně kritická vůči strategiím na řešení klimatických změn, které předkládají velké nadnárodní společnosti. Jejich „zelenání“ nebo proklamované cíle, např. „dekarbonizovaná“ ekonomika, se snaží podporovat volný trh pod pláštíkem závazku řešit klimatické změny a posílit energetickou bezpečnost. K tomu úspěšně využívají terminologii používanou politickou reprezentací národních států a pojmy jako „bezpečný energetický mix“ kolují veřejným prostorem jako zaklínadlo, proti kterému nelze nic namítnout. Vzniká tak nový globální průmysl, který neřeší jádro problému, protože nevybočuje z kolejí rozvoje, náročného na přírodní zdroje a energii. Jde o pouhé zachování statu quo, čili udržení masové produkce a celosvětové cirkulace komodit, které zachovává současné vzorce světové spotřeby. Biopaliva ustavují nový řetězec komodit agrobyznysu, který spojuje do-
hromady nejsilnější korporace ze zemědělského a energetického sektoru, ovládající drtivou většinu trhu. Vyplývá to ze špatně nastavené energeticko-klimatické politiky, která se primárně netýká environmentálních problémů. Vynechává nutné strukturální změny v průmyslové ekonomice a spíše se snaží garantovat energetickou bezpečnost, chápanou v redukovaném smyslu jako zabezpečení dodávek, a rovnováhu geopolitických sil. Podle autorů studie tak současné vlády místo přijetí politiky, která se zabývá klimatickými změnami a řeší přímo jejich příčiny, podporují biopaliva, jež udržují politické uspořádání zacílené na maximalizaci korporátních zisků a udržování nerovností mezi státy Severu a Jihu. Stanovené cíle týkající se biopaliv nepovzbuzují ke snižování spotřebních vzorců a k vyšší míře efektivity, ale prodlužují neudržitelnou míru spotřeby.
Negativní dopady produkce biopaliv
Biopaliva se ovšem stále více dostávají pod palbu kritiky a jsou označována za lék horší než je nemoc. Je tomu tak proto, že jejich výrobní cyklus s sebou přináší velké množství negativních dopadů. Kvůli zvyšujícímu se tlaku na zemědělskou půdu dochází k plošnému odlesňování, k účinnému růstu rostlin jsou nutná hnojiva, rostliny je třeba nějak sklidit, přetransformovat na biopaliva a přemístit do nádrží automobilů. To vše s sebou nese vysokou spotřebu energií, většinou fosilních. Ve finále produkce některých biopaliv vede k uvolnění většího množství skleníkových plynů do ovzduší než při používání běžných fosilních paliv. Produkce biopaliv se navíc stává konkurentem zemědělské výroby potravin, protože obě odvětví spolu soupeří o stejné vstupy – půdu a vodu. Nebezpečí je spojeno právě s tím, že produkci potravin bude konkurovat produkce biopaliv, což se velmi negativně projevuje na zvyšování ceny potravin a jejich nedostatku zejména na Jihu. Jako ilustrativní příklad provázanosti cen potravin s výrobou biopaliv uvádí studie situaci z USA. V roce 2007 zde začal platit cíl snížit spotřebu nafty o 20 % do deseti let, což znamená nutnost prudkého nárůstu spotřeby etanolu a bio-
nafty. To nastartovalo spirálu zvyšování cen kukuřice (z níž se v USA vyrábí etanol) a také sóji, protože ta je náhražkou kukuřice při výrobě krmiv pro zvířata. Vytváří se tak dominový efekt, kdy se zvyšují ceny masa, mléka a dalších potravin. Tím samozřejmě nejvíce trpí chudé obyvatelstvo globálního Jihu. Různé sítě rolníků, sociálních hnutí a NGO’s z Jihu proto spíše navrhují mluvit o průmyslové produkci monokulturních „biopaliv“ jako o „agropalivech“, protože „bio“ znamená život a „agro“ má spojení s agrobyznysem.
Alternativní koncept „energetické suverenity“
Studie přináší doporučení založená na požadavcích hnutí malých zemědělců Via Campesina. Jejich základem je koncept energetické suverenity, který se staví do opozice vůči vládou protežovanému konceptu energetické bezpečnosti. Dnešní podpora konceptu „energetické bezpečnosti“ je podtržena geopolitikou etanolu a celosvětovou agroenergetickou strategií řízenou nadnárodními společnostmi. Nemění se tak současný status quo. Možnost a kapacita smíchávat biopaliva a naftu či benzin odkládá nutné strukturální změny v životním stylu a vzorcích spotřeby, navíc předchází zastavení na ropě založené infrastruktury a ekonomiky. Agroenergetická strategie jako „energetická bezpečnost“ opomíjí současnou závislost výroby potravin na industrializovaném systému zcela závislém na vstupech náročných na ropu (hnojiva, agrochemikálie, mechanizace celého výrobního řetězce – celosvětová doprava, zpracování, skladování a distribuce). Zvyšující se ceny ropy mají navíc negativní do pady na výrobu potravin. Naopak koncept energetické suverenity zdůrazňuje, že výroba a spotřeba energie by měly být neoddělitelné od práv lidí na jejich vlastní zemědělskou politiku nasytit v prvé řadě sami sebe. Dále jde o rozšíření práva na sebeurčení, které pramení z práva na demokratický přístup a efektivní kontrolu způsobu využití společného přírodního bohatství, což zaručuje místním společenstvím a národům možnost svobodně si určit směr ekonomického, sociálního a kulturního vývoje. autor
Marek Vaculík
www.glopolis.org
(3)
Levné dovozy potravin krizi nevyřeší Na světě žije 862 milionů lidí, kteří musejí každý den bojovat o své základní právo – právo na jídlo. Jde o obrovský problém, ale nikoliv neřešitelný. Východisko ale nespočívá v dalším nuceném otevírání postižených zemí globálnímu zemědělskému obchodu. To může být řešení vhodné pro ty státy, které jsou na razantní konkurenci připraveny, například pro Evropskou unii či USA, nebo přechodně pro ty, které dnes nemají alternativu k nepříliš bezpečné závislosti na dovozech. Mezinárodní směna totiž může skutečně pomoci až po vyřešení hlavních problémů doma. Účinnějším lékem na potravinovou krizi většiny rozvojových zemí je masivnější podpora jak vlastní produkce a příjmů chudých zemědělců, tak místních a regionálních trhů. Minulý týden v Římě skončila konference Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO). Poukázala především na nedostatek vládních i soukromých investic do zemědělství v rozvojových zemích v uplynulých třiceti letech. K tomu postupně klesal podíl rozvojové pomoci do zemědělství ze 17 % v roce 1980 na 3 % v roce 2006. Vrcholní političtí představitelé se proto shodli na tom, že hlavní prioritou musí být pomoc drobným zemědělcům v rozvojových zemích, zvláště v Africe. Nedosáhli však konsenzu v otázce, jakou roli by v tomto procesu měla sehrát liberalizace zemědělského trhu. Vezměme konkrétní příklad: na Senegal dopadly vysoké ceny základních potravin velmi tvrdě. Přestože se jedná o jednu z politicky nejstabilnějších zemí Afriky, více než polovina lidí zde žije pod hranicí chudoby. Už
před prudkým zvýšením cen každá druhá domácnost vydávala za jídlo polovinu svého příjmu. Základní potravinou v Senegalu je především rýže, jejíž cena se od počátku roku zvýšila o 50 %. Země dováží tři čtvrtiny své spotřeby této potraviny a na růst světové ceny citelně doplácí. Výsledkem jsou menší porce a ještě méně pravidelná jídla pro značnou část obyvatel. Poté, co v Dakaru došlo v důsledku vysokých cen k nepokojům, vláda ve snaze uklidnit situaci vydala na nákup rýže 7 % státního rozpočtu. K hněvu měli Senegalci nejeden důvod. Místní farmáři totiž rýži sami pěstují, dříve ji pěstovali v daleko vyšším množství než dnes – a mohli by znovu. Senegal se nemusel dostat do závislosti na jejím dovozu, která se ukazuje jako obzvláště nevýhodná v době, kdy se vyvážející státy rozhodnou omezit export základních potravin.
Krátce
EU dá do roku 2010 na rozvojovou spolupráci o 75 miliard eur méně, než slíbila Na konci května zveřejnil Concord (konfederace reprezentující 1600 evropských nevládních organizací) v rámci své iniciativy „AidWatch“ zprávu hodnotící objem a kvalitu rozvojové pomoci členských států EU. Podle odhadů autorů dají členské státy v průběhu let 2005 – 2010 o 75 miliard eur (1,88 bilionu Kč) méně, než původně slíbily. Statistické údaje zveřejněné OECD za rok 2007 ukazují, že podíl rozvojové pomoci na HND se v EU za poslední rok snížil o 5,8%.
Situace Senegalu v tomto směru není rozhodně ojedinělá a dramatické cenové výkyvy nelze vyloučit ani do budoucna. Mnohé rozvojové země dnes bez dovozu nedokážou pokrýt poptávku svých obyvatel po základních potravi-
foto Jan Žaloudek
www.glopolis.org
(4)
nách, jako je rýže, pšenice či kukuřice. Přitom by mohly zintenzivnit vlastní produkci těchto komodit nebo alespoň vytvořit společný trh se sousedními zeměmi. Fungující zemědělství v chudých zemích přitom nejen nasytí hladové, ale hlavně posouvá kupředu celou ekonomiku. Může obstarat obživu a zvýšit kupní sílu milionů lidí. Většina Senegalců, kteří trpí nedostatkem potravin, jsou totiž zemědělci. V celosvětovém měřítku se nejedná rozhodně o výjimku: 70 % všech chudých lidí žije ve venkovských oblastech a většina z nich jsou drobní zemědělci, kteří často nedokážou uživit sami sebe a svoji rodinu. Aby se to mohlo změnit, je třeba jim zajistit lepší přístup k půdě, ke kvalitnímu osivu a hnojivům, zlepšit systémy zavlažování a skladování. Zásadní jsou také spolehlivé cesty a silnice, bez nichž není možné dopravit zboží ani na místní trh. Nicméně dosažení vyšších příjmů pro zemědělce v chudých zemích se vedle vyšší produktivity, kvalitnější infrastruktury a dobré zemědělské politiky neobejde také bez odpovídajících cen. Ačkoliv nízké ceny dovážených potravin představují výhodu pro chudé obyvatele měst, v obecném měřítku se už tak blahodárně neprojevují. V rozvojových zemích totiž často dochází ke stlačování cen domácích výrobků levnými dovozy potravin. V Senegalu v minulosti zaplavila trh levná asijská rýže nebo dotované sušené mléko z Evropy. Tato konkurence, umožněná dotacemi a postupným snižováním dovozních bariér, vede k vytěsňování domácích producentů z trhu. Zlepšení situace chudých zemědělců je přitom cestou k vytvoření pracovních míst také ve zpracovatelském průmyslu, službách a jiných sektorech.
foto Jan Žaloudek
V dlouhodobém výhledu umožňuje diverzifikaci, vyšší přidanou hodnotu a růst ekonomiky. Pokud podpoříme a zvýhodníme lokální a regionální zemědělské výrobky před dováženými, mnohé rozvojové země mohou začít efektivněji budovat základ vlastní ekonomiky, předcházet potravinovým krizím a vystavět si silnější trhy, které přispějí k jejich dalšímu hospodářskému rozvoji. Nevypadal právě takhle recept, který si evropské státy předepsaly na potravinovou krizi před více než šedesáti lety?
Krátce
V Etiopii prudce narůstá počet hladovějících dětí
Šesti milionům etiopských dětí hrozí vážná podvýživa, 60 000 z nich nepřežije bez okamžité pomoci. Podle OSN je současný alarmující stav výsledkem více faktorů, zejména současných vysokých cen potravin a nízké úrody v důsledku sucha. Světový potravinový program OSN v souvislosti s etiopskou krizí žádá státy o 147 milionů dolarů. Po katastrofách v Barmě a Číně jsou však možnosti donorů přetížené a uvolnění potřebných prostředků nejisté.
autorka
Aurèle Destrée
Tento článek vyšel v HOSPODÁŘSKÝCH NOVINÁCH 12. června 2008
www.glopolis.org
(5)
S ČÍM SE FRANCOUZI VRACEJÍ DO EVROPSKÉ POLITIKY Spolu s příchodem letních prázdnin začalo také francouzské předsednictví. Pro Francii je to již po dvanácté, kdy se postaví do čela Evropské unie. O nějakém rutinním předsednictví však nemůže být řeč. Nicolas Sarkozy nikterak neskrývá své ambice učinit z Francie hlavního (spolu)tvůrce evropské budoucnosti. Francouzi zároveň zahajují úřadování francouzsko-českošvédské „trojky“. První červencový den je tak významný i pro Českou republiku. Francouzi své plány zdaleka neomezují jen na vymezených šest měsíců. Jak se Sarkozy před časem vyjádřil, předsednictví má uspíšit návrat Francie do Evropy před důležitými změnami, které Unii v příštím roce čekají. Od ledna možná začne platit Lisabonská smlouva, v červnu proběhnou volby do Evropského parlamentu a na podzim bude jmenována nová Evropská komise. Rádi by proto nastavili pro Francii příznivý kurz důležitých unijních politik (např. o společné zemědělské politice či migrační politice), o nichž budou nově zvolení či jmenovaní představitelé evropských institucí rozhodovat. O tom, že to se svým „návratem“ myslí vážně, svědčí i zvýšený počet studií na téma evropské budoucnosti v globalizovaném světě, kterými nyní povzbuzují evropskou debatu.
Významné události
Mezinárodní letní škola rozvojových alternativ – Maďarsko
VE FRANCOUZSKÉM STÍNU?
Politická váha Francie, ambiciózní prezident i skutečnost, že Francouzi osmnáctiměsíční program trojky zahajují, mohou vzbuzovat dojem, že francouzské předsednictví vymezí hřiště, na kterém dvě zbývající země budou jen dohrávat podle předem stanovených pravidel. Bu-
foto Jan Žaloudek
dolaďovat zděděnou agendu, nebo mají šanci prosadit vlastní priority? Velké státy jako Francie mají samozřejmě v evropské politice větší váhu než státy střední a malé. Na druhé straně předsednické priority si každá členská země určuje sama. Právě skončená vyjednávání ukázala, že Švédové ani Češi Francii příliš neustupovali. Ba naopak. Rozhovory ukázaly poměrně velký počet rozdílných názorů. Není třeba zacházet do velkých detailů, stačí porovnat předsednická „motta“. Francouzi zvolili „l´Europe protection“ (ochranářská Evropa), zatímco Češi „Evropa bez bariér“ (Švédové svůj evropský slogan zatím nepředstavili).
PŘEDVÍDATELNÉ KOMPLIKACE
Úspěch každého předsednictví se odvíjí od schopnosti „dotahovat“ evropskou agendu a „otevírat“ nová témata. První ze schopností musí předsednický stát prokázat především při zvládání tzv. „zděděné agendy“, tedy témat a úkolů, které s sebou přináší evropská politika a jimiž se předsed-
16. – 20. července 2008, Lesní škola Horányi, ostrov Szentendrei (na Dunaji, blízko Budapešti), Maďarsko Do jaké míry má občanská společnost ovlivňovat rozhodovací procesy? Jak řešit potravinovou krizi či zmírňovat dopady klimatických změn? Jak vést veřejnou kampaň a jak komunikovat s politiky? Na tyto a podobné další otázky bude v rámci workshopů a seminářů hledat odpovědi Letní škola rozvojových alternativ, která se uskuteční 16.–20. července v Maďarsku na ostrově Szentendrei u Budapešti. Na organizaci letní školy se podílí maďarská nevládní organizace Védegylet ve spolupráci s Pražským institutem pro globální politiku – Glopolis. Více informací naleznete na www.ceedev.org nebo www.glopolis.org.
nický stát musí bezpodmínečně zabývat. Mezi ostře sledované úkoly, které Francie zdědí, bude bezpochyby patřit schvalování „klimaticko-energetického balíčku“, který obsahuje závazky Unie na snížení emisí CO2, jež přijala Evropská rada na jaře 2007. Nyní je třeba, aby své „ano“ řekli i odpovědní ministři členských států a Evropský parlament. Schvalování může být problematické vzhledem k obavám ze snížení konkurenceschopnosti evropských podniků kvůli přísnému režimu CO2. Francouzi v této souvislosti hodlají otevřít diskusi o „uhlíkových clech“, která by se vztahovala na zboží dovážené ze zemí, které nerespektují dohody o snižování emisí skleníkových plynů. Jakákoliv regulace průmyslu v souvislosti se snižováním emisí bude narážet na odpor evropské
www.glopolis.org
(6)
průmyslové lobby a těch členských států, v nichž hraje průmysl důležitou roli. Mezi ně patří i Česká republika. Na Francouze čeká ještě jedno složité vyjednávání. Jde o reformu společné zemědělské politiky (SZP). Na podzim budou projednávány výsledky „zdravotní prohlídky“ současné SZP, které nedávno zveřejnila Evropská komise. Zde bude Francie patrně čelit tvrdé opozici přímo ze strany svých předsednických kolegů. Švédsko patří do skupiny zemí, které si od reformy SZP slibují příležitost, jak změnit evropskou zemědělskou politiku tak, aby byly sníženy společné výdaje Unie na zemědělství nebo alespoň změněn způsob jejich čerpání. Švédové se netají tím, že v příštím rozpočtu, o němž v době svého předsednictví zahájí vyjednávání, chtějí výdaje na zemědělskou politiku stlačit na 40 %. S tímto přístupem souhlasí i Česká republika.
PRIORITY? ZEPTEJTE SE SARKYHO Zatímco v případě „zděděné agendy“ je diskuse poměrně předvídatelná, o tématech, která chce Francie během svého předsednictví „otevřít“, se můžeme zatím spíše dohadovat. Francouzští politici obecně rádi mluví. Témat, kterými chtějí Francouzi Evropu potěšit, je proto celý balík. Odborníci na evropskou politiku již celé měsíce analyzují projevy francouzských představitelů a snaží se z jejich výrazu a gest vyčíst aktuální preference pro určité téma. Podle dostupných informací je velmi pravděpodobné, že bude otevřena otázka společné migrační politiky EU a rovněž kapitola společné evropské obrany
(toto téma si prý oblíbil především prezident Sarkozy). Menší šanci na úspěch má debata o evropském zdravotním pojištění, za černého koně evropští odborníci považují téma Středomořské unie, Francouzi si stoprocentně nenechají ujít vyjednávání o obsazení nových postů zřizovaných Lisabonskou smlouvou (záleží jen na tom, kolik křiku okolo toho budou dělat) a je možné, že ze skříně nakonec vypadne i kostlivec o členství Turecka. Jedinou jistotou
vala snaha o institucionální reformu Evropské unie. Vzájemná spolupráce přinesla schválený návrh Lisabonské smlouvy, která v současné době prochází ratifikačním procesem. Nadcházející trojici zemí společné téma, za něž by byla ochotna bojovat, chybí. Naopak ji doprovází dost otazníků ať už v otázce klimatickoenergetického balíčku, budoucnosti evropského zemědělství či rozdílných pohledů na politiku sousedství. Pro fungování Evropské unie to není zásadní komplikace. V nejhorším se může stát, že ohlášený francouzský návrat do evropské politiky zůstane tak trochu „viset“ ve vzduchu.
foto free media
v otázce „nových“ témat je, že tím, kdo provede konečný výběr, bude francouzský prezident.
PONĚKUD NERVÓZNÍ OČEKÁVÁNÍ
„Naše spolupráce probíhá velmi dobře a nese společné ovoce“, prohlásil místopředseda vlády na nedávné tiskové konferenci při příležitosti ukončení příprav osmnáctiměsíčního programu. Jistě není třeba pochybovat o korektním a slušném vyjednávání předsednického tria. Ale ovoce, které přinese, může být trochu kyselé a nedozrálé. Předcházející tři předsednické země – Německo, Portugalsko a Slovinsko – propojo
Významné události
Konference – „Who will feed the World ?“ Towards various agriculture and sustainable development engines 3. července 2008, Evropský parlament (Brusel)
Rostoucí ceny zemědělských produktů vyostřují problémy spojené s otázkou potravinové bezpečnosti: Jak zdvojnásobit do roku 2050 zemědělskou produkci pro stále rostoucí počet obyvatel planety a zároveň uchránit životní prostředí? Cílem konference bude představit současné problémy spojené s nedostatečnou produkcí potravin a poskytnout možná řešení této situace. Více informací najdete: http://www.parlonsagriculture.com/content/page.view/-/code/feedtheworld
www.glopolis.org
(7)
Jak se vyrábí ekonomika? UNCTAD XII
komunitám, které je produkují, neslibují o nic světlejší vyhlídky na udržitelný ekonomický rozvoj než export kávy či mědi: mizivý podíl na zisku a minimální přidaná hodnota pro lokální ekonomický, sociální či technologický rozvoj, úbytek půdy, vody a vyšší ceny řady potravin, dlouhodobě nízké, klesající a zejména silně vrtkavé ceny.
zdravá
UNCTAD v současnosti neprožívá svá nejlepší léta. Bohaté země se snaží o útlejší a integrovanější systém OSN a tato agentura, která vždy byla zásadním fórem více či méně kultivované kritiky Jihu proti Severu, je tak logickým terčem snah o úspory. Navíc žije ve stínu Světové obchodní organizace (WTO), která je dominantním tvůrcem pravidel mezinárodního obchodu. Ovlivňuje tedy i rostoucí objem obchodu, který se úzce dotýká rozvojových zemí a rozvojových cílů. Právě specifické potřeby chudých zemí a mezinárodní akce na jejich podporu vedly k uspořádání první konference UNCTAD v roce 1964.
Závislost na komoditách
Současný UNCTAD má mandát provádět výzkum a analýzu, hledat konsenzus a nabízet technickou pomoc ve prospěch rozvojových zemí primárně na poli obchodu a rozvoje, ale také v souvisejících oblastech financí, investic, technologií a udržitelného rozvoje. I UNCTAD oslabený proti svému výsluní v 60. a 70. letech 20. století byl až doposud cenným oficiálním prostorem pro myšlení nezávislé na převažujících ekonomických přístupech, zkrátka prostorem pro pestrou diskusi o nepříjemných aspektech globalizace. Kromě testování toho, kde se nachází mezinárodní diskuse o jednotlivých žhavých tématech ekonomické globalizace, se v Akře hrálo především o to, zda a jaký mandát si UNCTAD udrží v období do další konference v roce 2012. Nakonec UNCTAD bude mít možnost pracovat na všech důležitých fenoménech současné globalizace, byť konkrétní mandáty i zdroje byly místy omezeny. Oficiálním tématem dvanácté konference bylo „Zaměření na příležitosti a výzvy globalizace pro rozvoj“. Ach, globalizace – jaké téma tam vlastně nepatří!?! Je trochu troufalé vybírat z pěti dnů paralelních diskusí a 38 stran závěrečné Dohody z Akry, o debatách o občanské společnosti nemluvě, několik ústředních témat či myšlenek.
Nejviditelnějším tématem v Akře byla v důsledku mediálního zájmu o potravinovou a ropnou krizi problematika komodit. Přesněji: nedostatek primárních zdrojů v bohatých zemích a problémy, které jejich vývoz způsobuje rozvojovým zemím. Tento zastřešující pohled na „krizi zdrojů“ nabízí řadu zajímavých pohledů. Kupříkladu zatímco Sever se obává o svou energetickou bezpečnost (a klestí si nové cesty ke zdrojům Jihu), země Jihu (a občanská společnost) stále častěji skloňují bezpečnost potravinovou (které díky vysokým globálním cenám začínají rozumět i obyvatelé Severu). Důslednější myslitelé pak ovšem mluví spíše o potravinové (a nově i energetické) suverenitě, tedy nejen o potřebě zajistit dostatek základních zdrojů pro obyvatelstvo, ale také o právu rozhodovat o jejich skladbě či zamezit jejich nevýhodnému vývozu. Do této debaty v Africe jednoznačně spadají i biopaliva. Občanská společnost v rozvojových zemích vnímá agropaliva či energetické plodiny, jak je přesnější je nazývat, především coby novou komoditu dále prohlubující jejich závislost. Masivní produkce a vývoz soji, palmového oleje (biodiesel) či cukrové třtiny (bioetanol) z rozvojových zemí jsou velmi podporovány např. EU kvůli dosažení cílů v boji proti změnám klimatu. Navzdory současnému vzestupu cen ale chudým
Nepříjemné debaty o globalizaci
foto Petr Lebeda
I proto, že hodnota UNCTAD spočívá také v jeho snaze o vyvážený, systémový pohled. Další řádky jsou proto jen letmým pohledem na nejžhavější diskuse mezi zástupci vlád a globální občanské společnosti. Tato a další témata se pokusíme čtenářům GaRPu více přiblížit i v dalších číslech.
Regionální integrace vs. regionalismus
Regionální spolupráce, zejména na ose Jih-Jih, se poslední dobou často skloňuje jako alternativa i doplněk globalizace. Z té zatím těží jen výrazná menšina zemí a obyvatel Jihu. Zejména pro malé, nepříliš diverzifikované a chudší ekonomiky nabízí šanci na překonání jejich závislostí: nové obchodní příležitosti, potřebné ekonomické výnosy z rozsahu, diverzifikaci a vyšší přidanou hodnotu produkce, posílení mezinárodního vlivu a podporu pro národní rozvojové strategie či sociální reformy. Může být jakýmsi předstupněm, tréninkem plnějšího zapojení do globální ekonomiky. Ale rozvojové organizace upozorňují: zásadně záleží na tom, s kým a jaké dohody regionální integraci zaštiťují! Úskalí představují nejen potenciální negativní dopady partikulárních dohod na mezinárodní pravidla. Např. USA či EU se opakovaně snaží vkládat do regionálních dohod s rozvojovými zeměmi klauzule, které jdou za rámec dohod ve WTO (zejména v oblasti liberalizace investic, kapitálových toků, vládních zakázek a naopak zpřísnění ochrany práv duševního vlastnictví). Chtějí svým firmám zajistit lepší ochranu a přístup na řadu nových trhů a prosadit vlastní zájmy, kterým jinak rozvojové země společně na půdě WTO odolávají. Bilaterální či regionální dohody primárně o volném obchodu a mezi nerovnými partnery (tzv. regionalismus), zvláště na ose Sever-Jih – ale také mezi velkými a malými rozvojovými zeměmi – jako např. Dohody o hospodářském partnerství (EPAs) se zeměmi Afriky, Karibiku a Tichomoří naopak hrozí regionální integraci výrazně podkopat, prohloubit komoditní závislost a (permanentně!) odebrat právě těmto z nejchudších zemí důležité politické nástroje rozvoje. www.glopolis.org
(8)
Investice pro chudé komunity? Klíčovým politickým uměním každé země historicky bylo a je mobilizovat dostatek správných zdrojů (a politických nástrojů) pro svůj rozvoj. I díky rozsáhlým studiím UNCTAD mezinárodní ekonomické společenství, zdá se, (velmi, velmi!) pomalu přestává přeceňovat význam zahraničních investic v nastartování rozvoje. Rozvojové NGOs již delší dobu zdůrazňují, že zdravý udržitelný rozvoj nelze nastartovat zvenku! Že zahraniční investice v chudých zemích mohou být účinným, ale pouze doplňkovým zdrojem rozvoje až poté, co je splněna řada podmínek. Politici a ekonomové by se proto opět měli více soustředit na způsoby, jakými mobilizovat domácí (či regionální) zdroje pro ekonomický růst, a na cesty, jakými vytvořit prostředí, v němž nadnárodní firmy (a jejich zahraniční investice) chudým komunitám pomáhají, nikoliv škodí. Nejméně rozvinuté země (LDCs) přitahují pouze 0,7 % globálních investic, tedy zlomek i jen z té neustále klesající části, která končí produkcí realných hodnot, nikoliv spekulací. V Africe i jinde se zahraniční přímé investice (FDI) koncentrují především v těžebním průmyslu. Místo toho, aby přinášely dodatečné zdroje pro místní rozvoj, nová pracovní místa, technologie a znalosti, přístup na trhy a zvýšenou konkurenceschopnost (jako např. ČR přináší investice VW do Škody), až příliš často vytlačují místní investice, vytvářejí monopoly, způsobují čistý únik kapitálu a nemalé sociální a ekologické škody. Proto se také při současném nekritickém a silnými zájmy podmíněném pohledu na investice většina chudých zemí a občanské společnosti brání globální investiční dohodě; např. Brazílie ukončila i všechny své bilaterální investiční dohody. Špatné a zneužívané rámcové investiční dohody velmi ztěžují zásadní roli státu: vyjednání vyvážených dohod s konkrétními investory a schopnost hájit zájmy svých obyvatel, podporu malých a středních firem i průmyslovou politiku, pojišťování podnikání a ochranu volné soutěže, budování dopravní, komunikační a znalostní infrastruktury, spravedlivý a funkční právní systém či poskytování základních veřejných služeb na ochranu sociálních a ekologických cílů.
Dobrý stát
Role státu je proto ústředním bodem diskusí UNCTAD o všech uvedených tématech i politické odpovědi na globalizaci obecně. Právě kvalita (nikoliv nutně kvantita) státu z velké části předurčuje míru, v jaké budou daná země a různé skupiny obyvatelstva schopny těžit ze světové ekonomiky. Ekonomická konkurence se v 80. letech 20 století možná ukázala jako účinný nástroj rozložení totalitních států socialistického tábora. Následná vlna samotné globální liberalizace však ve většině případů selhala jako motor tvorby moderních kapitalitalistických demokracií.Mezinárodní obchod, nadnárodní integrace ani příliv peněz v podobě rozvojové pomoci či zahraničních investic samy nevybudují žádné zemi pestrou a vitální národní ekonomiku, kvalitní
foto Petr Lebeda
pravidla a podpůrné instituce. Jak dokazuje nedávná zkušenost velkých i malých asijských tygrů, ostatně i transformujících se postsovětských ekonomik, najít správné nástroje rozvoje velmi odlišných společností (a těžit z globalizace) může jen účinná a společná správa věcí veřejných – dobré vládnutí (good governance, chceteli), které je bez dobrého státu nemyslitelné. Avšak to je jen jedna strana mince. Tou druhou je mezinárodní prostředí (global governance, chceteli), které takové zodpovědné státy (UNCTAD razí termín „developmental state“) podporuje a nechává jim svobodu (suverenitu) vybrat ten správný mix politik (zdrojů) pro rozvoj vlastní země. Preference jedné či druhé strany značně rozdělovala vlády Severu (důraz na good governance) a Jihu (důraz na global governance) i v Akře. Existují tu dvě zásadní výzvy – míra a kvalita globální regulace. V řadě sektorů klíčových pro zvládání globalizace mul tilaterální pravidla takřka zcela chybějí
záměrně (globální finance) díky odporu těch, co tahají za slabší konec provazu (investice, státní bankrot), a v jiných nejsou dobrá (např. Dohoda WTO o ochraně práv duševního vlastnictví – TRIPS).
Prostor pro správnou politiku – učení se z chyb Dokud taková účelovost mezinárodního práva vyhovuje řadě bohatých zemí, nelze se divit krizi multilaterální spolupráce, odkazům na mocenskou nerovnováhu a důrazu poškozených zemí na právo a potřebu prostoru pro suverénní, odlišné politiky. Ten je jádrem konceptu „policy space“, který se objevil poprvé v oficiálních závěrech UNCTAD XI v Sao Paulu. Odpor bohatých zemí vůči němu plyne ze strachu, že bude účelově a jednostranně interpretován jako právo nerespektovat globální dohody. Ano, to se v zemích jako Venezuela skutečně děje. Bohužel ani UNCTAD XII příliš neposunul rozřešení zásadní otázky: co s ratifikovanými mezinárodními dohodami, které neúměrně – a často jednostranně a účelově – omezují národní suverenitu chudých zemí vybrat si vlastní cesty rozvoje? Diskuse s kolegy z organizací občanské společnosti z rozvojových zemí v Akře tak lze částečně shrnout i do otázky: můžeme se divit obdivu pro Cháveze, Castra, Mugabeho a další autoritářské vůdce s antiimperiální a antiglobalistickou rétorikou, dokud nenajdeme (tak jako v našich národních demokraciích) odvahu posílit mezinárodní spolupráci připuštěním toho, že některé její výstupy žádají nápravu? autor
Petr Lebeda
Vytvoření Newsletteru bylo podpořeno z prostředků státního rozpočtu poskytnutých z kapitoly Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.
Kontakt: Glopolis, o. p. s., Na Zájezdu 4 Praha 10, tel.: 272 661 132, mail:
[email protected]
www.glopolis.org
(9)
