ÚVOD DO STARÉHO ZÁKONA

ÚVOD DO STARÉHO ZÁKONA A) VŠEOBECNÝ ÚVOD DO STARÉHO ZÁKONA 1 BIBLE 1.1 Pojem „Bible“ (řecky: bibli,on [biblion] podle přístavu Byblos, překladiště egyptského papyru) původně znamená „list“, později „kniha“; nakonec se „bible“ stává označením pro „Knihu knih“. Bible, nazývaná také Písmem svatým, není jednou knihou, ale sbírkou mnoha jednotlivých spisů. • 46 knih Starého zákona nebo Staré smlouvy • 27 knih Nového zákona nebo Nové smlouvy. 1.2 Význam Božího slova • • • • • • • •

Jeroným († 419-420): „Ten, kdo nezná Písmo, nezná Krista.“ Augustin († 430): „V modlitbě promlouváme s Bohem, ale v Písmu se Bůh obrací k nám.“ Řehoř Veliký († 604): „V Božím slově poznáváme Boží srdce“ Jednou se na něj (Ježíše) lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo… (Lk 5,1) „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší slovo Boží a podle toho jednají“ (Lk 8,21) „Blaze těm, kteří slyší slovo Boží a zachovávají je“ (Lk 11,28). Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Žid 4,12) Hospodinovo slovo zůstává na věky (1 Petr 1,25)

Nutnost soustavně se seznamovat s Písmem je dána jeho stěžejní důležitostí pro duchovní život, pro kázání a pro teologii. 1.3 Tanach: Písmo svaté židů •

• •

•

•

Tanach je akronym, kterým se v židovství označují posvátné spisy. Tento akronym užívá počátečních písmen názvů jednotlivých sbírek těchto spisů (Tanach bývá někdy označován také jako mikra, tj. „čtení“): Tóra „Zákon“ (Gn; Ex; Lv; Nm; Dt) Nebiim „Proroci“ o Jozue, Soudců, 1-2 Samuel, 1-2 Královská (Rozdělení na „dřívější proroky“ [Joz - 2 Král] a „pozdější proroky“ [Iz –Mal] je doloženo od 8. stol. po Kr.) o Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel (tři velcí proroci; analogie: tři praotcové Izraele: Abrahám, Izák, Jakub) o Ozeáš, Joel, Ámos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Habakuk, Sofoniáš, Ageus, Zachariáš, Malachiáš (dvanáct „malých proroků“; analogie: dvanáct Jakubových synů) Ketubím „Spisy“ o Žalmy, Job, Přísloví (V seznamu kánonu babylonského talmudu se nachází kniha Rút na prvním místě před Žalmy. Kniha Rút totiž přináší genealogii básníka Davida, skladatele Žalmů.) o Rút, Píseň písní, Kazatel, Pláč, Ester (Těchto pět knih je označováno od 6. stol. po Kr. jako „sváteční svitky“ [heb. megillót]; Rút = slavnost týdnů, letnice; Pís = pesach, velikonoce; Kaz = slavnost stánků, Pláč = smuteční slavnost na paměť zboření chrámu; Ester = svátky purim) o Daniel, Ezdráš, Nehemiáš, 1-2 Kronik Podle dnešního počítání obsahuje Tanach 39 knih. Josephus Flavius jich počítal 22 a 4 Ezdráš uvádí jejich počet 24. Počet 24 je dosažen tím způsobem, že knihy 1/2 Sam, 1/2 Král, Ezd/Neh, dvanáct „malých“ proroků jsou počítány za jednu knihu. Redukce čísla na 22 je

1

dosažena tím, že Sd a Rt, a stejně tak i Jer a Pláč jsou spojeny dohromady. Tyto počty zdůrazňují ideu úplné dokonalosti: číslo 22 vyjadřuje počet písmen hebrejské abecedy, 24 je násobek 12 měsíců, respektive 12 kmenů Izraele.

1.4 Struktura Bible křesťanů Zatímco Písmo svaté židů (Tanach) se dělí na tři části (Zákon, Proroci, Spisy), křesťanský Starý zákon (První smlouva) se rozděluje na čtyři části (Pentateuch, historické knihy, naučné knihy, prorocké knihy). Tato úprava struktury má své teologické opodstatnění. Nový zákon se totiž člení též na čtyři části a se Starým zákonem vytváří paralelní strukturu: I. II. III. IV.

základ minulost přítomnost budoucnost

Tóra – Pentateuch historické knihy naučné knihy prorocké knihy

evangelia Skutky apoštolů listy apoštolů Zjevení Janovo

Pět knih Mojžíšových – Pentateuch – Tóra (Gn – Dt) vypráví o původním zjevení Boha Izraeli na Sinaji, které má dvě ohniska: „přikázání milovat Boha“ (Dt 6,5) a „přikázání blíženecké lásky“ (Lv 19,18). Tyto dvě přikázání uchovávají svou platnost a důležitost i v evangelní zvěsti (srov. Mk 12,28-34). Skutečnost, že Desatero (srov. Ex 20; Dt 5), jako ohlášení Božího práva a lidského práva, bylo dáno na sinajské poušti před vstupem Izraele do Zaslíbené země, vykládá sama židovská tradice tak, že toto Desatero není dáno pouze pro Izrael, nýbrž, že je životním zákonem pro všechny národy (srov. Mekilta). K životu podle Tóry dané na Sinaji chtějí dovést navazující části SZ. V evangelní zvěsti (Mt – Jan) ohlašované Ježíšem Kristem dochází Boží vůle zjevená ve Starém zákoně svého cíle a naplnění. Historické knihy SZ (Joz – 2 Mak) ukazují na příkladu Izraele, jak to vypadá se společenstvím, které se snaží žít podle Zákona, jenž byl dán na Sinaji. Novozákonní historická kniha Skutků apoštolů pak vypovídá o životě prvotní církve, o těch, kteří s vírou přijali evangelní poselství a snaží se je uskutečňovat ve svém životě. Naučné knihy SZ (Job – Sir) jsou pozváním k hledání pravé, životodárné a spásonosné moudrosti s postojem modlitby v meditaci Božího zákona – Tóry. Novozákonní listy (Řím – Jud) nejen předkládají teologické úvahy poselství o Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání, ale též vybízí ke křesťanství, které se uskutečňuje činem. Prorocké knihy (Iz – Mal) předkládají vizi o dokonání světa a dějin, když budou národy putovat k Siónu, aby se tam učily Hospodinův zákon pokoje (Iz 2,1-5 je kanonickým programovým textem na začátku IV. části). Zjevení Janovo, které je jedinou novozákonní prorockou knihou, pomocí množství obrazů vyjadřuje základní myšlenku, že Bůh je Pánem dějin. 1.5 Úvod do Písma svatého - vědecký obor Úvod do Písma svatého – teologická disciplina, která systematicky využívá všech poznatků (historických, literárně kritických, aj.), které souvisejí s poznáním, výkladem a využitím Písma svatého: • Všeobecný úvod do Písma svatého pojednává o obecných otázkách týkajících se Písma svatého jako celku (inspirace, kánon, vznik a dějiny textu, pravidla správného výkladu). o Vš. úvod do SZ - pojednává o otázkách týkajících se SZ jako celku. o Vš. úvod do NZ - pojednává o otázkách týkajících se NZ jako celku. • Zvláštní úvod – zabývá se problematikou jednotlivých knih (autor, adresáti, doba a místo napsání, příčina a účel, charakteristika, použité prameny, celistvost). Pomocné vědy: historie, archeologie, religionistika, zeměpis, filologie, hermeneutika...

2

2 INSPIRACE PÍSMA SVATÉHO Jedinečný ráz Písma vyplývá z jeho nadpřirozeného původu, obsahu a zaměření. S pevným přesvědčením církev vyznává, že Bible je Božím slovem. Dogmatická konstituce II. vatikánského koncilu Dei verbum stručně a jasně uvádí: „Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého“ (DV 9). Slovo „inspirace“ se odvolává na terminologii „Božího Ducha“, privilegovaného titulu, který SZ používá k označení moci Boží v činnosti, aby tak zdůraznil tvůrčí sílu, tajemnost a neustálou novost Božího působení. Boží Duch je „duch Boží, který se vznášel nad vodami“ (Gn 1,2) při stvoření světa; který ponoukal Samsona, aby osvobodil svůj lid (Sd 13,25); který zadul ze čtyř větrů, aby ožily suché kosti (Ez 37,9); který zmírňoval úzkost Eliáše (1 Král 19,12); který se žene jako prudký vítr a má podobu ohnivých jazyků (Sk 2,2-3); v němž voláme: Abba, Otče (Řím 8,15; Gal 4,6); který uděluje duchovní dary a různé služby v církvi (1 Kor 12,4-11). Takto si musíme představit Ducha: mocného a svobodného, aktivního, který působí v nejrůznějších podobách, který je přítomný, a přitom neviditelný. V této souvislosti si musíme též představit inspiraci posvátných knih. 2.1 Boží Duch ve zjevení skrze události a slova Působení Ducha Božího má především účel uschopňovat k jednání a mluvení některé osoby v Božím jménu. Toto je možné objevit v Bibli vyjádřené nejrůznějšími obrazy: Duch Boží působí skrze inspirovanou osobu, „je nad ní“, „spočívá na ní“, „sestupuje na ni“, „zahaluje ji“. Tyto všechny výrazy připravují technický termín „inspirace“. Ve Starém zákoně Duch Boží dává úkol Mojžíšovi a starším z lidu, úkol „nést břímě lidu“ (Nm 11,17-25); přebývá v Jozuovi, který obsazuje zaslíbenou zemi (Nm 27,18); vyzbrojuje Gedeona (Sd 6,34); zmocňuje se Saula (1 Sam 10,6) a v něm působí (1 Sam 11,6) a při jeho nevěrnosti od něho odstoupil (1 Sam 16,14) a sestoupil na Davida při příležitosti jeho pomazání Samuelem (1 Sam 16,13). Zde je možné mluvit o jakési inspiraci „pastorální“, která řídí „pastýře“ vyvoleného lidu a skrze ně celou historii, ve které se připravuje mesiášská spása. Ale Duch Boží nejen uschopňuje k jednání, ale též k mluvení. Proroci jsou těmito posly, kteří předávají Slovo Boží vyvolenému lidu. Duch Hospodinův se snáší na Ezechiela (Ez 11,5); vkládá slova do úst Izaiášovi a jeho potomstvu (Iz 59,21) a naplňuje mocí, právem a bohatýrskou silou Micheáše (Mi 3,8). Ozeáš je „muž Ducha“ (Oz 9,7). Prorocký úřad je dílem Ducha (Neh 9,30; Zach 7,12). Skrze tyto Boží vyvolené si připravuje mesiánský čas, v kterém Duch bude vylit na všechny (Jl 3,2-3), který apoštol Petr vidí naplněn v den Letnic (Sk 2,16-18). Tento dar Ducha, který doprovází a vysvětluje onen dar konání, je možné chápat jako další aspekt inspirace, který je možný nazvat ústní - orální, který provází a doplňuje inspiraci pastorální. Obojí aspekt inspirace, tj. „pastorální“ i „prorocký“, nachází svoje naplnění ve zjevení Ježíše Krista. Ježíš přikazuje svým učedníkům, aby nepsali knihy, ale aby kázali evangelium a aby zakládali církevní obce. A je to tentýž Duch, který řídí tyto nové pastýře a proroky, kteří jsou apoštoly. Duch řídí misionářskou činnost Filipa (Sk 8,2939), Petra (Sk 10,19), Pavla (Sk 13,2-4) a „ustanovuje strážce, aby byli pastýři Boží církve“ (Sk 20,28). Jak je vidět ze SZ i NZ, biblické zjevení má v sobě vtisknutou šablonu působení Ducha - užívá „inspirace“, která ještě není inspirací tzv. biblickou, ale která ji ohlašuje a připravuje. Pouze prostřednictvím této „inspirace“ se biblická historie stává „historií spásy“. Bible se tak stává privilegovaným místem uchovávání a předávání Zjevení! 2.2 Písmo svaté je Bohem inspirované Úzké spojení mezi Božím Duchem a psaným Božím slovem se již objevuje ve SZ. Podle Iz 34,16 v „knize Hospodinově“ – čili v zapsaných prorockých slovech – působí ústa Boží a Duch Boží. V kající modlitbě izraelského lidu je kniha Zákona Hospodina (Neh 9,3) připisována Božímu Duchu (Neh 9,20). Stejné najdeme v Neh 9,30: „Skrze své proroky jsi

3

jim dával výstrahu svým duchem, ale neposlouchali.“ NZ dědí od SZ pouto mezi psaným Slovem Božím a Božím Duchem a výslovně je aplikuje na knihy SZ. Ve Skutcích apoštolů se mluví: „je nezbytné, aby se naplnilo slovo Písma, kde Duch Svatý již ústy Davidovými mluvil“ (Sk 1,16; srovnej s Sk 4,25). Sám Ježíš cituje jeden žalm a uvádí jej formulací: „Sám David řekl v Duchu Svatém“ (Mk 12,36; Mt 22,43). V NZ máme ještě dvě místa, ve kterých se výslovně mluví o působení Ducha svatého v psaném Slově: „Buďte si však především vědomi toho, že žádné proroctví v Písmu není ponecháno soukromému výkladu. Neboť proroctví nebylo nikdy proneseno z lidské vůle, nýbrž Duchem svatým vedeni (řecky: feromenoi; lat. inspirati) mluvili lidé (poslaní) od Boha.“ (2 Petr 1,21). „Od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti ke spasení vírou v Krista Ježíše. Všechno Písmo (je) vdechnuto Bohem (řecky: theopneustos) a hodí se k poučování, usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.“ (2 Tim 3,15-17).

Řecké slovo theopneustos (qeo,pneustoj) je hapax legomenon (tj. objevuje se jen jednou) v celé Bibli; jeho význam nejlépe vystihuje překlad „Bohem inspirovaný“ (RSV: inspired by God; TOB: inspirée de Dieu; CEI: inspirata da Dio; DEÜ: von Gott eingegebene). O které „všechno Písmo“ se jedná? Text 2 Tim 3,16 se jasně přímo vyjadřuje o SZ, který Timotej poznal od své matky (2 Tim 5,15), která byla židovka (Sk 16,1). Nepřímo je možné pod tímto termínem chápat každou knihu, která je označována jako „Písmo“. Je jisté, že v období, kdy byl napsán 2 Petr (konec prvního století nebo počátek druhého století), existovala úplná (nebo téměř úplná) sbírka Pavlových listů. Autor 2 Petr staví na stejnou úroveň Pavlovy listy jako „ostatní Písmo“: „Shovívavost našeho Pána považujte za svou spásu! Tak vám to psal i náš milovaný bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána, a mluví o tom ve všech svých listech. Jsou v nich ovšem místa, kterým není snadno porozumět, a lidé nevědomí a neutvrzení (ve víře) je překrucují, jako i ostatní Písmo ke své vlastní zkáze“ (2 Petr 3,15-16)

NZ se vyslovuje formálně o Boží inspiraci Písma svatého, tj. o božském původu nejen pouze obsahu knih Bible, Božího zjevení, ale též privilegovaném nástroji, který ji uchovává a předává. Sám Bůh je přítomen při zrodu posvátných knih. Jeho Duch v nich působí. 2.3 Církev a inspirace Bible Jak církev vysvětlovala tajemství Písma svatého během své historie; jak chápala Boží inspiraci; na tyto otázky se nyní pokusíme dát odpověď. 2.3.1 Helénismus, židovství a autoři Nového zákona Řekové viděli v to, pneu/ma (to pneuma) sílu božského vánku, který se zmocňoval kněze (kněžky), a uváděl ho do stavu raptus estatico, čímž byl tento divotvůrce ve stavu vytržení a byl tak schopen provolávat ve jménu bohů božské výroky (např. výroky v Delfách). Toto však nemá nic společného s Boží inspirací theopneustos v NZ. Podobné pojetí inspirace jako u Řeků je možné objevit též u židů. Filón Alexandrijský, když uvádí známou legendu o vzniku LXX, vyjadřuje se o překladatelích: „…prorokovali, jakoby uchvácení (Bohem), … všichni stejnými slovy a stejnými větami, jakoby každý z nich byl pod diktátem neviditelného inspirátora“ (De vita Mosis II, 37). Josephus Flavius se zmiňuje o inspiraci proroků: „…proroci se z božské inspirace dozvěděli o událostech pradávných a vzdálených a jasně popsali, co se událo za jejich doby“ (Contra Apionem I, 37). Existují tedy v židovské teologii dva modely inspirace. První model chápe inspiraci jako „událost nadpřirozeného zjevení, která proměňuje biblické autory v nástroje Božího diktátu“ prostřednictvím „Božího Ducha, který se jich zmocní a eliminuje jejich rozum a učiní je schopné komunikovat božské zjevení“. Druhý model chápe inspiraci jako „proces vyvolení a autorizování člověka být svědkem sepsání Božího zjevení“. O prvním modelu inspirace není zmínky jak ve SZ, tak v NZ; tato extatická teorie se objevuje až v pobiblickém období. Druhý model je možný nalézt v Bibli, avšak není možné i zde oddělovat působení Ducha od lidské historie biblických svědků a jejich svobodné a vědomé literární aktivity. Ze SZ můžeme vzít přiklad proroků,

4

kteří nejsou jediní inspirovaní, ale u kterých je zjevné s větší silou a jasností působení Ducha. Analyzováním literárního díla a osobitého stylu „klasického Izaiáše, romantického Jeremiáše a barokního Ezechiela“, nemůžeme vyvodit, že prorok píše pod diktátem, nebo že opakuje nazpaměť nebo doslovně poselství, které přijal prostřednictvím zjevení. Boží a lidské je stále přítomné: Boží pozvedá lidské, nepotlačuje. Povolání pozvedá osobnost proroka, neničí ji; polarizuje její literární citlivost (viz Jer 20,7-9). V NZ apoštolé přijímají jako proroci poslání hlásat Boží Slovo, které se zcela zjevilo v osobě Ježíše Krista: v jeho bytí, konání a mluvení. Hlásání apoštolů se uskutečňuje prostřednictvím „vzpomínání“, „chápání“ a „svědčením“ - tj. prostřednictvím lidských schopností. Duch Ježíše Krista, který byl jím samým přislíben apoštolům (Jan 14,25-26; 15,26-27; 16,13-14), má právě tento úkol: uschopnit je si „vzpomenout“, „chápat“, „svědčit“, tj. „oživit do hloubky paměť a rozum“. 2.3.2 Období církevních otců Církevní otcové dosvědčují svou víru v božský původ Bible, poněvadž je „Bohem inspirovaná“. Origenes dosvědčuje: „Posvátné knihy jsou napsány pod vlivem inspirace Ducha svatého, z vůle Otce, skrze Ježíše Krista.“ Ambrož dodává: „Celé Písmo je nazýváno theopneustos, protože Bůh inspiruje to, co vyslovil Duch.“ Církevní otcové se ve svých spisech také snaží vysvětlit vztah mezi Slovem Božím a lidským slovem v Bibli, vztah mezi Bohem, který inspiruje, a lidským pisatelem, který je pod vlivem Ducha svatého. Církevní otcové prohloubili nauku NZ v několika klíčových pojmech: • • • •

Bůh autor - proti dualistickým herezím, které stavěly proti sobě SZ a NZ se zdůrazňuje jednota obou; člověk jako nástroj - proti montanistickému pojetí inspirace jako extáze (úplné popření vědomé lidské činnosti) se zdůrazňuje uvědomělý charakter nástroje (Jeroným); Boží blahosklonnost - pojem rozvinutý zvláště Janem Zlatoústým znamená připodobnění se Božího slova lidem co do způsobu jejich řeči; Boží dopis - Augustinův výraz vyzvedající osobní komunikaci Boha s lidmi.

2.3.3 Středověk a Tomáš Akvinský Do konce 12. století pojetí inspirace se drží učení církevních otců. Pouze se vznikem scholastiky je znovu vztah mezi působením Boha a přičiněním pisatele Písma svatého podroben kritické analýze. Scholastika přebírá obraz „nástroje“, který přepracovávají podle aristotelovského systému a užívají pojmy jako: příčina působící, základní a nástrojová. Pro Tomáše je základním autorem Písma svatého Duch svatý (causa principalis /hlavní příčina/ – Bůh), zatímco člověk je jeho nástrojovou příčinou (causa instrumentalis). Nástroj koná dvojí činnost: vlastní i tu, která přísluší hlavní příčině (např. pohyb pera). Specifický přínos Tomáše pro biblickou inspiraci je v jeho pojetí „proroctví“: Prorocké charisma zahrnuje dva aspekty: „acceptio sive repraesentatio rerum“, tj. souhrn materiálu, který vytvoří proroctví, a „iudicium de acceptis“, tj. konečný úsudek ohledně obsahu proroctví. Když Duch svatý působí v obou aspektech, pak se jedná o proroctví v pravém slova smyslu. 2.3.4 Florentský a Tridentský koncil Florentský koncil (4. února 1442) neopakuje pouze tradiční formulaci, že Bůh je „autorem SZ a NZ“, ale zavádí poprvé do dokumentů Magisteria kategorii „inspirace“, která je důvodem a základním božským charakterem Písma svatého: „…(církev) vyznává jednoho a téhož Boha jako autora Starého a Nového zákona…, neboť svatí jak jednoho tak druhého zákona mluvili z vnuknutí téhož svatého Ducha (eodem Spiritu Sancto inspirante)“ (EB 47).

Tridentský koncil (8. dubna 1546) znovu potvrdil ve stejné linii jako Florentský koncil skutečnost biblické inspirace; avšak proti tezi: „Sola Scriptura“ reformátorů, se koncil snažil definovat působení Ducha svatého mimo Písmo svaté na „nezapsané tradice o Ježíši Kristu a o apoštolech“, na které použil formulaci „dictare“, která nemá zde význam „doslovného diktátu“, ale je chápáno jako synonymum slovesa „inspirovat“. (viz EB 57). Termín „dictare“,

5

který Tridentský koncil použil pouze pro ústní podání, byl převzat a použit pro Písmo svaté encyklikou Providentissimus Deus (Lev XIII.; EB 89 a 124) stejně též encyklikou Spiritus Paraclitus (Benedikta XV.; EB 448). Poněvadž přece jen může vést takováto formulace k dvojsmyslnosti, nebyla už znovu použita I. a II. vatikánským koncilem a neobjevuje se též v encyklice Divino Afflante Spiritu (Pius XII.). 2.3.5 Od Tridentského koncilu do I. vatikánského koncilu Po Tridentském koncilu se objevili teologové, kteří znovu začali projednávat otázku přirozenosti biblické inspirace, jejichž reflexe přijala dva různé směry. První směr mluví o verbální (slovní) inspiraci; jejím nejvýznačnějším představitelem byl dominikán Domenico Banes († 1604), který tvrdil: „Duch svatý nejen inspiroval obsah Písma, ale i diktoval a napovídal (vnukal) jednotlivá slova.“ Banes tak chtěl zdůraznit božský původ Písma, ale svým výrokem popřel skutečnou lidskou aktivitu svatopisce. Tím pak se stalo obtížné mimo jiné vysvětlit rozdílnost jazyka, mentality, které existují mezi svatopisci v Bibli. Druhý směr je možné nazvat reálnou (skutečnou) inspirací, která je limitovaná na obsah Písma a tedy ne na doslovné vyjádření; je reprezentovaná jesuitou L. Lessio († 1623). Stejným směrem pokračoval J. Jahn († 1816), který ztotožnil inspiraci s bezchybností posvátných knih; benediktin D. B. Haneberg († 1886) se domníval, že jako jedna z možných inspirací, vedle inspirace „předcházející“, existuje inspirace „následující“, tj. následující schválení knihy církví jako knihy posvátné. 24. dubna 1870 byla promulgována I. vatikánským koncilem dogmatická konstituce Dei Filius. Ve druhé kapitole této konstituce, která je věnována „zjevení“, se prohlašuje ohledně Písma svatého: „Církev je však považuje za svaté nikoli proti, že by byly vytvořeny pouhou lidskou dovedností a potom její (tj. církve) autoritou schváleny, ani ne proto, že obsahují zjevení bez chyb, nýbrž proto, že (byly) sepsány z vnuknutí Ducha svatého a mají Boha za autora a jako takové byly církvi předány“ (EB 77).

I. vatikánský koncil především ve svém prohlášení odmítá dvě teorie o inspiraci, předložené od J. Jahna a od D. B. Haneberga a znovu potvrzuje Božský původ Písma ve své inspiraci. 2.3.6 Od I. vatikánského do II. vatikánského koncilu Encyklika Lva XIII. Providentissimus Deus z roku 1893, jejímž vlastním tématem byla neomylnost Písma (která byla v období rozvíjejících se společenských a přírodních věd ostře napadána), je prvním dokumentem Magisteria, který se pokouší opsat přirozenost inspirace pomocí psychologické analýzy svatopisce z hlediska tří dimenzí: intelektuální, volní a činné: „… (Bůh svatopisce) svou nadpřirozenou silou tak podnítil a pohnul ke psaní a tak jim při psaní pomáhal, aby všechno to a pouze to, co on sám přikázal, správně v mysli pochopili, věrně chtěli sepsat a přiměřeně to vyjádřili s neomylnou pravdou; vždyť jinak by nebyl on sám autorem celého Písma svatého“ (EB 125).

Encyklika Spiritus Paraclitus Benedikta XV. (EB 448), vydaná v roce 1920 ke příležitosti 1500 let úmrtí Jeronýma, popisuje přirozenost z psychologického hlediska svatopisce ve stejné linii jako Providentissimus Deus. Konečně encyklika Divino Afflante Spiritu Pia XII. (EB 556) z roku 1943 užívá terminologie: „svatopisec - nástroj“ a zdůrazňuje, že osobní vlastnosti pisatele nejsou eliminovány ani zmenšeny působením Ducha svatého. Dogmatická konstituce II. vat. koncilu Dei Verbum z roku 1965 přebírá terminologii nástrojovosti a ji aplikuje na svatopisce - „On působil v nich a skrze ně“ - avšak nenazývá je „nástroje“, ale „pravými autory“. Zde je použit text Divino Afflante Spiritu: „Bůh si vybral lidi a použil jich s jejich schopnostmi a silami“: „Svatá matka církev totiž považuje podle apoštolské víry všechny knihy jak Starého, tak Nového zákona se všemi jejich částmi za posvátné a kanonické, protože jejich původcem je Bůh, neboť byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého (srov. Jan 20,31; 2 Tim 3,16; 2 Petr 1,19-21; 3,15-16), a jako takové byly církvi předány. K sepsání posvátných knih si však Bůh vybral lidi a použil jich s jejich schopnostmi a silami, působil v nich a skrze ně, aby jako praví autoři zapsali všechno to a pouze to, co on chtěl.“ (DV 11)

6

3 KÁNON POSVÁTNÝCH KNIH 3.1 Základní pojmy • Slovo kánon (řecky: kanón [kanw,n]) má základní význam měřítko, norma, pravidlo. • Svědectví NZ: Apoštol Pavel používá tento termín, když mluví o bezvýznamnosti obřezání ke spasení: „Nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření. A všem, kdo se budou řídit tímto pravidlem (řecky: kanón), Izraeli Božímu, pokoj a slitování.“ (Gal 6,15-16). • V prvních třech stoletích slovem kánon bylo označováno „nádherné a vznešené pravidlo tradice“ (Klement Římský, 1 Kor 7,2), podle kterého má žít každý křesťan. Podle Eusebia Klement Alexandrijský napsal dílo s titulem „Církevní kánon“, v kterém zahrnul pod tímto termínem (kánon) jak křestní vyznání víry považované za „pravidlo pravdy“, tak také církevní nauku. • Od 4. století získává slovo kánon další význam a to normativní seznam inspirovaných knih. Laodicejský koncil ve Frýgii (kolem roku 360) stanovil ve svém kánoně 59: „Při církevním shromáždění se nesmí používat vlastní žalmy nebo nekanonické knihy, ale pouze knihy kanonické Starého a Nového zákona“ (EB 11). • Po Tridentském koncilu Sixtus ze Sieny (†1569) zavedl do katolické církve terminologii protokanonické a deuterokanonické knihy, aby tak rozlišil knihy, které byly přijaty do kánonu reformátorů od ostatních knih Bible. Proto- a deuterokanonické knihy - termíny vyjadřující pouze dobu, kdy byly knihy definitivně zařazeny do kánonu, nikoli stupně jejich kanonicity. Protestanté se přidržují židovského kánonu a označují deuterokanonické knihy SZ jako apokryfy. • Apokryfní knihy - (z řec. „skrytý“) mají příbuzné rysy s knihami kanonickými, ale do kánonu nebyly pojaty (v protestantské terminologii se tak označují naše knihy deuterokanonické, tj. Bar, Tob, Jdt, Sir, Mdr, 1 a 2 Mak, deuterokan. části Est a Dan). • Agrafa - výroky, které část tradice připisuje Ježíši Kristu, ale nejsou neuvedené v kanonických evangeliích (viz např. Sk 20,35; JUSTIN, Dial. 47). 3.2 Historie kánonu Starého zákona Kánon SZ převzala církev od Krista a apoštolů, kteří se zřejmě drželi židovské tradice vyvstává však otázka rozdílu mezi židovským a katolickým kánonem. 3.2.1 Kánon Starého zákona v prostředí židovském Kánon SZ se utvářel postupně a zřejmě dost složitě. Je možné předpokládat, že sbírka Zákona, tj. pěti Mojžíšových knih, se stala normativní již záhy po exilu (srov. Ezd 7,14.25; Neh 8.10). Přesné ukončení formování sbírky Proroků sice nelze stanovit, nicméně se můžeme domnívat, že to nebylo později než ve 3. stol. př. Kr. Sirachovec, jenž vytvořil své dílo na začátku 2. stol. před Kr. jmenuje ve své chvále slavných předků (Sir 44-50) postupně významné postavy minulosti v pořadí, které odpovídá velice dobře sbírce Proroků. Z tohoto důvodu se tedy usuzuje, že její konečné uspořádání už znal. Nejproblematičtější skupinou vzhledem ke kánonu je sbírka Spisů. První náznak trojího dělení židovského Písma snad uvádí řecký úvod k Sirachovcovi: „Můj děd Ješua se horlivě oddal četbě, Zákona, Proroků a ostatních knih otců a získal si jejich značnou znalost“ (LXX Sir 1,7-10). Rozsah této třetí skupiny spisů však ještě v době Sirachovcově nebyl stanoven. Ostatně i nejmladší kniha Spisů, Daniel, vzniká až kolem poloviny 2. stol. př. Kr. Zdá se, že ještě v době vzniku křesťanství nebyl závazně stanoven rozsah židovského kánonu, i když nechyběly snahy o jeho vymezení. Na začátku křesťanské éry asi existovaly dvě sbírky: palestinská (hebr. kánon užšího rozsahu - Tóra, Proroci a Spisy) a alexandrijská (řecký překlad - LXX - s deuterokanonickými knihami a několika dalšími, které později nebyly zahrnuty ani do křesťanského kánonu, např. 3. knihou Ezdrášovou, 3. a 4. Makabejskou, Žaltářem 7

Šalomounovým), ovšem hranice mezi nimi nebyla nijak ostrá. Rovněž v Palestině byly deuterokanonické knihy ctěny a uznávány za posvátné. Na území Palestiny – v Kumránu a na Masadě – byly nalezeny zlomky deuterokanonických knih (Sir a Tob). Po r. 70 (zničení chrámu) se dominující farizejská strana (s centrem v Jabne – neboli Jamnia, leží západně od Jeruzaléma, blízko pobřeží Středozemního moře) přiklání k hebrejskému kánonu. Jako odůvodnění lze uvést: starobylý ráz knih (doba sepsání do Ezdráše), jazyk a místo vzniku (hebrejština, Palestina), duch blízký farizejské náboženské praxi. Kromě toho sehrála svou roli též polemika s křesťanstvím a s židovskými sektami. Církevní otcové z konce 2. stol. a ze začátku 3. stol po Kr. svědčí o tom, že v jejich době již existoval ujasněný židovský kánon. První židovský podrobný výčet knih Proroků a Spisů uvádí Babylónský Talmud (jehož tradice sahá až do 2. stol. po Kr.) v traktátu Bava Batra 14b. 3.2.2 Starozákonní kánon v rané církvi Biblí mladé církve se stala LXX. Řečtina byla blízká helénským žido- i pohanokřesťanům, navíc tento překlad do jisté míry usnadňoval návaznost NZ, tedy kánon obsahující i knihy, které židé nepřijali. Na základě novozákonních citací a narážek však nelze přesně zjistit, které z knih byly opravdu uznávány za posvátné. Zdaleka ne všechny starozákonní knihy jsou v Novém zákoně citovány (např. chybí narážky na Ezd, Neh, Est, Kaz aj.). Časté odvolání se na Zákon (či Mojžíše) a Proroky svědčí o tom, že knihy těchto dvou skupin byly považovány za Písmo. Dále Nový zákon přiznává bez váhání statut Božího slova Žalmům (srov. Mt 4,6; 22,43-45; Sk 1,16; Řím 4,6; Žid 4,9 atd.). Přímé citace z deuterokanonických knih v Novém zákoně nejsou, ale některé texty mohou naznačovat jejich znalost (srov. Řím 1,19-21 a Mdr 13,1-5; Žid 11,34-35 a 2 Mak 7,20-41; Jak 1,19 a Sir 5,11; Mt 6,19 a Sir 29,10-13). Novozákonní kniha Jud 1,14-15 prozrazuje znalost tradic z apokryfní knihy Henoch (srov. Hen 1,9). Některé prvokřesťanské spisy ze 2.-3. stol. citují deuterokanonické knihy. Spis Didaché cituje Sir a Mdr. Klement Římský v 1 Kor cituje Jdt, Mdr, Sir, i dodatky k Dan a Est. Ve 2. a 3. stol. kontakty s židovským prostředím, hlavně na Východě, vyvolaly u části církevních otců příklon k užšímu kánonu (Atanáš, Cyril Jeruzalémský, Jeroným); část zůstává věrná kánonu širšímu (Jan Zlatoústý, Augustin). 3.2.3 Rozhodnutí církve ohledně biblického kánonu Nejprve plenární africké synody (393 Hippo, 397 a 419 Kartágo) se vyslovují pro širší kánon, následně i papež Inocenc I. v roce 405. Žádné z těchto prohlášení však ještě nebylo považováno za definitivní. Pro tentýž seznam se vyslovil pak Florentský koncil v roce 1442. Proti protestantům stanovil Tridentský koncil 1546 definitivně rozsah kánonu závazný pro katolíky (s úplným výčtem knih), stvrzuje jejich stejnou autoritu a uvádí dvě kritéria - užívání v liturgii a přítomnost knih ve Vulgátě. I. i II. vatikánský koncil přejímají definici kánonu – dogmatická konstituce Dei Verbum navíc podtrhuje úlohu posvátného podání a iniciuje studium vnitřní artikulace kánonu (vztah SZ a NZ apod.). 3.2.4 Biblický kánon v některých křesťanských vyznáních Kánon v protestantské teologii: Nejednota v této otázce pramení z rezignace protestantů na princip tradice a magistéria; kritéria kanonicity jsou různá - vnitřní svědectví Ducha sv., spásné účinky posvátných knih (Kalvín), obsah a forma vzhledem k principu „sola fides“ (Luther) - převládá jednoznačně subjektivní hledisko. Kánon ve východních církvích: Některé mají starozákonní kánon bez deuterokanonických knih (řecká a ruská), jiné k úplnému kánonu připojují některé apokryfy (koptská, etiopská, arménská); kánon syrské církve se shoduje s katolickým. 3.2.5 Starozákonní apokryfy Jako apokryfy bývají označovány staré židovské a křesťanské spisy z biblického nebo alespoň údajně biblického období, které se zabývají podobnými tématy a motivy jako biblické 8

knihy a předstírají autoritu Božího zjevení. Protestantská a katolická terminologie se ovšem liší. U protestantů výraz apokryfy označuje deuterokanonické knihy, zatímco apokryfní knihy v katolickém slova smyslu jsou nazývány pseudoepigrafy. Řecký termín apokryfos znamená „skrytý, tajný“. Spis 4. kniha Ezdrášova z konce 1. stol. po Kr. zmiňuje knihy, které údajně měly být uchovány v tajnosti a neměly být veřejně čteny, neboť byly určeny jen pro skupinu moudrých (srov. 4 Ezd 14,44nn). Časem se tento výraz stal hanlivým, protože se používal k označení děl heretiků.

Starozákonní apokryfy vznikaly v intertestamentárním období (2. stol. př. Kr. – 2. stol. po Kr.) a sledovaly dva hlavní cíle: povzbudit k naději (apokalyptické spisy podnícené pronásledováním) a upevnit tradice náboženského života mezi židy (důvodem byl namnoze neblahý vliv helénismu). Starozákonní apokryfy možno rozdělit na dějepisné (Kniha Jubileí, 3. kniha Ezdrášova, 3. Makabejská, Aristeův list), naučné (4. kniha Makabejská, Modlitba Manaseho, Žalmy Šalamounovy, Závěti dvanácti patriarchů) a prorocké/apokalyptické (Kniha Henochova, Knihy Sibyliny, Nanebevzetí Mojžíšovo, 4. Ezdrášova). • •

•

List Aristeův – spis asi ze 2. století př. Kr., obsahuje legendu o vzniku Septuaginty. Henoch – spis asi z 1. stol. př. Kr. Tajemná zmínka o Henochovi v Gn 5,24 dala vzniknout různým legendám. Podle některých tradic byl tento spravedlivý, „sedmý po Adamovi“, vzat do nebe (srov. Sir 44,16; 49,14). Zachovalo se více verzí knihy Henoch, nejznámější je tzn. Etiopský Henoch. Kniha obsahuje různá vidění, v nichž je Henochovi odhalováno tajemství dějin. Zároveň tento vyvolený putuje nebeskými sférami a poznává jejich tajemství. Kniha Jubileí – popisuje dějiny od stvoření do vyjití z Egypta, rozděluje přitom historii světa do „jubileí“, tj. 49 období po 49 letech (o „jubileu“ nebo „milostivém roce“, viz Lv 25,8). Jedná se o převyprávění a rozšířenou interpretaci biblických příběhů z Geneze a ze začátku Exodu.

Znalost obsahu apokryfních knih není nikterak potřebná pro život víry. Studium této literatury může být přesto užitečné, neboť napomáhá lépe pochopit myšlení doby a duchovní ovzduší, ve kterém vznikal Nový zákon. Tradice zaznamenané v apokryfních knihách tvořily nedílnou součást kulturního bohatství vyvoleného národa a jako takové ovlivnili do určité míry i představy novozákonních autorů.

4 HISTORIE TEXTU STARÉHO ZÁKONA 4.1 Starozákonní jazyky, písmo a psací materiál 4.1.1 Starozákonní jazyky Hebrejština – semitský jazyk severozápadní skupiny; jejímu vzniku předcházelo několik vývojových forem, které lze souhrnně označit jako kananejština (2. pol 3. tis. př. Kr.), ugaritština (1. pol. 2. tis. př. Kr.), jazyk dopisů z El-Amarna (14. stol. př. Kr.). Mezi semitské jazyky patří např. akkadština (literární jazyk staré Babylónie a Asýrie; v ní se nám dochovaly známe spisy jako Chammurapiho zákoník, epos o Gilgamešovi, epos Atrachasis, epos Enuma eliš atd.), syrština, aramejština, féničtina, ugritština, arabština, etiopské jazyky (např. amharština) atd.

Lze hovořit o třech hlavních vývojových stadiích biblické hebrejštiny - 1) cca 1200-1000 př. Kr. - nejstarší starozákonní texty (např. Debořina píseň); 2) cca 1000-586 př. Kr. – „zlatý věk“ hebrejštiny (např. nejstarší části Iz); 3) 586-2. stol. př. Kr. - pozdní fáze (vlivy aramejské a řecké). Aramejština – semitský jazyk příbuzný hebrejštině; počátky snad v části amorejské migrace kolem r. 2000 př. Kr. V 1. pol. 1. tis. př. Kr. se stává aramejština úřední řečí celého Předního Východu - po babylónském zajetí začne jako hovorový jazyk pomalu vytlačovat hebrejštinu (ta se posléze stane jen řečí liturgickou a jazykem vzdělanců). Převážná většina SZ v originále napsána hebrejsky; aramejsky pouze malá část (Gn 31,47: dvě slova; Jer 10,11: jedna věta; Ezd 4,8-6,18; 7,12-27; Dan 2,4-7,28). Hlavní charakteristické rysy starověkých semitských jazyků: 1) základní význam slova je dán kořenem (skupinou 3 souhlásek, z níž se odvozují všechny gramatické tvary); 2) skloňování je nahrazeno předložkami nebo speciálními vazbami; 3) přivlastňování se vyjadřuje příponami. 4) sloveso označuje v prvé řadě nikoli čas, nýbrž vid (dokonavost a 9

nedokonavost); 5) větná skladba je jednoduchá (bez složitých souvětí); 6) slovník není příliš bohatý kvantitativně, ale kvalitativně (široké významové spektrum). Písmo, které hebrejština používala, bylo souhláskové, samohlásky se původně nezapisovaly. Hebrejská abeceda obsahuje 22 znaků. V dochovaných rukopisech Písma svatého je použito tzv. „kvadrátové“ písmo, ale před exilem se užívaly i jiné, starší typy. Biblická řečtina je odlišná od řečtiny řeckých klasiků. Jedná se o pozdní řečtinu, která od doby Alexandra Velikého, tj. od poloviny 4. stol. před Kr., se stala mluveným a psaným jazykem nejen v celém východním Středomoří, ale i v západní části římské říše (Sicílie; Řím; Lyon). Tento jazyk, který byl používán až do konce 6. stol. po Kr., je označován jako koiné dialektos (h` koinh. dia,lektoj), tj. všeobecný, obecný jazyk. Vzhledem ke klasické řečtině, především pokud se týká syntaxe, koiné má tendenci zjednodušovat jazyk: užívá spíše vět hlavních než vedlejších. Dává přednost kratším větám. Biblická řečtina není pouze jednoduchou koiné, avšak je koiné ovlivněnou semitskými jazyky. 4.1.2 Psací materiál První svědectví užívání písma pochází od Sumerů z města Warkah, které se nacházelo jižně od Babylónu. Sumerové jsou tak pokládáni za vynálezce písma (kolem roku 3500 před Kr.). Psali na hliněné tabulky a užívali klínové písmo. Písmo se vyrývalo do měkkých hliněných tabulek pomocí dřívka nebo úlomku železa, které se nechávaly sušit na slunci a pak se vypalovaly jako cihly. Hliněné tabulky tak měly téměř neomezenou trvanlivost. Tyto tabulky popsané klínopisem byly nalezeny při archeologických vykopávkách: Ninive, Mari, Chatuša, Ugarit a Ebla. Podobným materiálem byla ostraka (střepy, užívané ke stručným záznamům). Zvyk vyrývat (vytesávat) písmo do velkých kamenů (ve formě obelisků nebo desek) byl pro Egypťany a pro všechny obyvatele Blízkého východu (též i pro židy) používán pro důležité krátké dokumenty: např. smlouvy, zákony (Ex 31,18; 34,1; Joz 8,32). Egypťané používali na psaní papyrus (asi od roku 3000 př. Kr.). Rákos papyru (Cyperus papyrus), který roste hojně na břehu Nilu, se řezal na proužky, které se pokládaly na sebe do kříže a pod tlakem se spojovaly dohromady. Tak se získávaly listy papyru, na které se psalo inkoustem (vyrobeným ze sazí) pomocí pisátka ze třtiny. Jednotlivé listy mohly být lepeny nebo sešívány dohromady a dosahovaly tak délky i několika metrů. Na konce byla připevňována dřívka, aby tento dlouhý pruh papyru mohl být srolován. Vznikl tak svitek papyru (délka: 6-10 m; šířka asi 22-27 cm). Zpravidla se psalo na vnitřní stranu svitků, na které měly proužky papyru horizontální směr. Papyrus se dostal do Palestiny z Egypta prostřednictvím pobřežních měst Fénicie, která s Egyptem obchodovala. Stal se běžným materiálem ke psaní v Izraeli (např. Jer 43,2.4.6). Teprve později židé poznali od Peršanů nový trvanlivější a dražší materiál ke psaní - kůži zvířat. Příprava kůže ze skopců, ovcí, telat a koz ke psaní byla zdokonalena ve městě Pergamon kolem roku 100 př. Kr. Z názvu tohoto města bylo odvozeno jméno pro tento materiál ke psaní: pergamen (srov. 2 Tim 4,13). Protože byl pergamen značně drahý, začalo se využívat nepotřebných pergamenových rukopisů tím způsobem, že se z nich napsaný text odstranil nožem nebo houbou a pergamen se znovu popsal. Takové rukopisy se nazývají palimpsesty (řec. palin „znovu“ + pséstos odvozeno od psaó „škrábu“), lat. codices rescripti. Vyškrábaný text je možné přečíst pomocí ultrafialových paprsků, při nichž pergamen fluoreskuje a písmo zůstává temné. Pergamen i papyrus se nejdříve natáčely na hůlku, čímž vznikaly svitky (u papyrových dosahovala délka až 10 m), popsané zpravidla jen na vnitřní straně. Od 1. pol. 2. stol. po Kr. se objevuje kodex - papyrové či pergamenové listy úsporně popsané v několika sloupcích po obou stranách a na hraně spojené, takže několik dvojlistů vytvořilo sešit a několik sešitů knihu.

10

4.2 Dějiny hebrejského textu SZ a příslušné rukopisy Jelikož nemáme autografy (prvopisy) žádného biblického textu, jsme odkázáni pouze na opisy, které obsahují velké množství variant. Ty se však v naprosté většině případů týkají jen gramatické a stylistické formy – biblickým textům chybí sice integrita kritická, ale nikoli dogmatická, tzn. že nauka v nich obsažená se uchovala neporušená. V dějinách hebr. textu SZ lze rozlišit 3 období: od prvopočátku do 1. stol. po Kr.; od 2. do 5. stol. po Kr.; od 6. do 10. stol. po Kr. 4.2.1 První období Existuje mnoho rukopisů s relativně velkou variabilitou textu, který je psán pouze v souhláskách. Zdá se však, že krystalizují 3 hlavní typy textů: premasoretský, Samaritánský Pentateuch a text, který zřejmě sloužil jako předloha pro LXX. Doklady všech těchto typů byly nalezeny v jeskyních blízko Kumránu při severozápadním okraji Mrtvého moře. Až do r. 1947 byl nejstarším fragmentárním biblickým rukopisem papyrus Nash, nalezený v Egyptě (úryvky z Dt: 2. stol. př. Kr.); po náhodném objevu r. 1947 začíná průzkum 11 kumránských jeskyní, který vynesl na světlo množství rukopisů (asi z 1/4 biblických), datovaných mezi 3. stol. př. Kr. a 1. stol. po Kr. Rukopisy zřejmě ukryli do jeskyní členové komunity esénů sídlící v Kumránu a zlikvidované Římany v r. 68 po Kr. Mezi nalezenými biblickými rukopisy jsou zlomky všech protokanonických knih kromě Est a z deuterokanonických Tob a Sir. Nejznámějším kumránským rukopisem je zachovalý svitek Iz. Kromě Kumránu stojí za zmínku rukopisy nalezené ve Wádí Muraba’at při Mrtvém moři – útočišti vzbouřenců za Bar Kochbova povstání v letech 132-135 po Kr. (např. svitek 12 malých proroků) a rukopisy z Masady, bývalé pevnosti Heroda Velikého na vrcholu izolovaného skalního útesu na východním okraji judské pouště nedaleko Mrtvého moře, kde se až do r. 73 po Kr. bránila skupina odbojných židů proti Římanům (např. hebr. svitek Sir). Zmíněné nálezy mají pro poznání dějin hebrejského textu SZ nesmírný význam nejen tím, že nás výrazně přibližují době, kdy tyto dějiny začínají, ale především jako doklad faktu, že text, který dnes máme v rukou je autentický, tj. dochoval se nám od nejstarších dob bez podstatných změn. 4.2.2 Druhé období Od 2. do 5. stol. po Kr. se prací zákoníků – sóferím (v době izraelských králů sofer označoval člověka vysokého politického úřadu, v židovství nabývá významu „učitele zákona“; Josephus Flavius používá toto slovo již s významem „pisatel“) ustaluje jednotná podoba souhláskového textu. Tito židovští učenci shromažďovali dochované biblické rukopisy, prováděli systematickou selekci rukopisů určitého (premasoretského) typu, psali vlastní konsonantní text, počítali slova a verše biblického textu a tak bděli nad autentičností textu v rukopisech. Biblický text rovněž opatřovali vysvětlivkami nejasných míst. Začali tedy provádět jeho kritickou recenzi. Dotyčná selekce ovšem způsobila, že rukopisy z tohoto období prakticky chybí. 4.2.3 Třetí období Masoreté („tradenti“; jméno pochází pravděpodobně od slova masora = tradice) byli vědci, kteří prováděli dva typy práce na textu: text opatřovali vokalizací a připojovali poznámky k jednotlivým slovům nebo větám. Celek těchto poznámek - „masora“ se nachází na okrajích rukopisů nebo v seznamech na konci biblického textu. Masoreté často pocházeli ze stejné rodiny, pracovali ve velkých střediscích židovství: Babylónu a Palestině. Nejproslulejšími rodinami se staly Ben Naftali a Ben Asher. Rukopisy rodiny Ben Asher jsou pokládány za nejvěrnější texty biblické tradice. Velké rukopisy (ve formě kodexu, ne svitku) z této doby obsahují text rodiny Ben Asher. Pět nebo šest generací této rodiny se věnovalo masoretské práci v Tiberijadě od druhé poloviny 8. století do poloviny 10. století:

11

Codex Cairensis (C) byl pravděpodobně napsán Mosche ben Asherem, otcem Aarona ben Ashera, v roce 895 po Kr. Obsahuje pouze knihy proroků. Codex z Aleppa (A) původně obsahoval celý Starý zákon, nám se však dochoval až se začátkem v Dt 28,17; pak v textu chybí ještě některé části. Od mnohých biblistů je pokládán za nejvěrnější rukopis školy Ben Ashera. Tento rukopis je použit k vydání textu „The Hebrew University Bible“ (doposud byl publikován text Iz 1-44). Codex Leningradensis (L) je nejstarším rukopisem celé hebrejské Bible. Pochází z roku 1008 po Kr. a byl napsán Aaronem ben Asherem. Tento kodex byl použit pro text Kittlovy „Biblia Hebraica“ (3. vydání) a pro text „Biblia Hebraica Stuttgartensia“ (1967-1977). Systém vokalizace, který se nachází v těchto rukopisech je tiberijadský. Avšak existovaly ještě další systémy před-tiberijadské, které zanikly pod vlivem popularity tiberijadského systému. Na konci minulého století byly nalezeny rukopisy s těmito systémy vokalizace v „Geníze“ v Káhiře. Tyto rukopisy pochází z 6. až 9. století. 4.3. Starověké překlady SZ a nejvýznamnější rukopisy 4.3.1 Překlady řecké Nejstarším řeckým překladem je LXX (Septuaginta). Vznikla v Alexandrii pro účely řecky mluvící židovské diaspory ve 3.-1. stol. př. Kr. Podle legendární zprávy apokryfního Aristeova listu bylo vybráno 72 odborníků, aby přeložili Tóru pro krále Ptolemaia II Filadelfského (285-246 př. Kr.). Zatímco se však zdá, že spíše se jedná o překlad, který vytvořili židé pro ty, kteří z nich žili v diaspoře v Egyptě a neznali už hebrejsky. Nejlépe je přeložen Pentateuch a dějepisné knihy. LXX znamená i kulturní a teologickou transpozici SZ (např. překlad hebr. JHVH řec. Kyrios, vysvětlující glosy, vyhýbání se antropomorfismům). LXX se stala v 1. stol. po Kr. pro svou jazykovou blízkost Biblí rané církve. Kromě zlomků z Kumránu (dokazujících užívání LXX i v Palestině) a egyptských papyrů Chester Beatty (ze 2.-4. stol. po Kr., v Dublinu) patří k nejdůležitějším rukopisům majuskulní kodexy obsahující rovněž NZ – Vatikánský (B, ze 4. stol. po Kr.; Vatikánská knihovna), Sinajský (S, ze 4. stol., objevený K. von Tischendorfem 1844 a 1859 v klášteře sv. Kateřiny na Sinaji; Britské muzeum v Londýně), Alexandrijský (A, z 5. stol.; Britské muzeum v Londýně), Efrémův (C, z 5. stol., ve 12. stol. přepsán traktáty Efréma; Národní knihovna v Paříži). Jako reakce na přijetí LXX křesťany vznikají ve 2. stol. po Kr. v židovském prostředí další překlady – Aquilův (až otrocky doslovný), Theodotionův (volnější, bližší LXX), Symmachův (spojuje Aquilovu věrnost hebr. textu s jazykovou ušlechtilostí Theodotiona). V křesťanském prostředí vznikají recenze LXX (potřeba recenze je dána množením chyb v opisech). Origenes ve 3. stol. vytváří pro polemiku se židy Hexaplu, kde v 6 paralelních sloupcích porovnává hebrejský text, týž přepsaný řeckými písmeny, Aquilu, Symmacha, LXX, Theodotiona. Origenova recenze byla používána v Palestině. Ze 3. stol. rovněž pochází Hesychiova recenze, která byla rozšířená v Alexandrii a Egyptě, a Lukianova recenze, která byla používaná na území od Konstantinopole až k Antiochii. 4.3.2 Aramejské targumy a Samaritánský Pentateuch Aramejské targumy jsou volné překlady (někdy spíše parafráze) hebrejského textu do aramejštiny, které vznikly pro potřeby aramejsky mluvících židů v Palestině (počínaje poexilní dobou). Zpočátku byly tradované ústně v synagogách, později (cca od 1. stol. po Kr.) dostávají písemnou formu. Nejvýznamnější je Onkelův targum k Pentateuchu (z 1. či 2. stol. po Kr., pís. podoba z. 5. stol.) a targum Jonathana ben Uzziela k Prorokům (písemná podoba asi ze 6. stol.). Hebrejský Pentateuch v osobité samaritánské verzi byl koncem 1. stol. př. Kr. přeložen do samaritánského dialektu, blízkého aramejštině. Při porovnání Samaritánského Pentateuchu s MT nalezneme kolem 6 tisíc variant, z nich se asi 1600 shoduje s LXX. Jedná se především

12

o ortografické varianty nebo morfologické změny. Existují však též varianty, které ukazují teologické zájmy samaritánů (např. v Ex 20,17 a Dt 5,21 nalezneme dlouhou vsuvku od Dt 11,29). Výstavba oltáře na hoře Gerizím se stává součástí Dekalogu. Rukopisy Samaritáského Pentateuchu pochází ze středověku. 4.3.3 Latinské překlady Pro latinsky mluvící křesťany v severní Africe a na Apeninském poloostrově byla ve 2.-3. stol. po Kr. přeložena celá Bible ze LXX do latiny. Existovaly zřejmě 2 verze starolatinského překladu (Vetus Latina) – africká a evropská. Dochovaly se však jen ve zlomcích a v citátech církevních otců. Kritické vydání připravují v současnosti benediktini z Beuronu. Revizí značně rozrůzněných latinských překladů pověřil koncem 4. stol. papež Damasus svého sekretáře Jeronýma (347-420), který po Damasově smrti pokračuje v práci v Betlémě. Provedl revizi starolatinského překladu na základě několika řeckých kodexů, následně přešel k revizi překladu Žalmů. Při této revizi Písma přihlížel Jeroným nejen k existujícím latinským textům, ale i k řeckým rukopisům. Z hebrejštiny přeložil všechny protokanonické knihy. Z deuterokanonických knih se věnoval pouze Tob a Jud, které přeložil z aramejštiny. Ostatní deuterokanonické knihy (1-2 Mak, Bar, Sir, Mdr) byly později do Vulgáty převzaty z Vetus latina. Z jazykového hlediska se Jeroným ve svém překladu přizpůsobuje zčásti lidovému rázu starolatinského překladu, ale jeho latina je plynulá a elegantní, jednoduché hebrejské věty vyjadřuje souvětími, stejné výrazy synonymy, nejkvalitněji jsou přeloženy dějepisné knihy. NZ převzat velmi brzy, SZ se však prosazoval dosti těžko, 200 let se zároveň používala Vetus Latina. Začátkem 7. stol. preferuje Jeronýmův překlad v Římě Řehoř Veliký; od té doby se stává obecně rozšířeným a užívaným překladem – Vulgáta. Tridentský koncil rozhoduje r. 1546 o vydání opravené Vulgáty – dochází k tomu však až za Sixta V. r. 1590 (Vulgata Sixtina) resp. definitivně za Klementa VIII. 1592 (Vulgata Sixto-Clementina). Tridentský koncil zároveň r. 1546 prohlašuje Vulgátu za překlad z juridického hlediska autentický, tj. spolehlivý co do víry a mravů a jako takový vhodný k veřejnému užívání (v rámci latinských překladů, vzhledem k latině jakožto oficiálnímu jazyku církve). Papež Pavel VI. Po 2. vatikánském koncilu vytvořil komisi pro revizi Vulgáty podle textů Písma v originálních jazycích. Na základě práce této komise vzniklo dílo nazývané Neovulgáta (r. 1979), které získalo statut oficiálního latinského textu Písma v katolické církvi. 4.3.4 Překlady syrské a koptské V Sýrii (území na sever a severovýchod od Palestiny, kam se křesťanství rozšířilo už v apoštol. době) byly ve 2. stol. po Kr. přeloženy posvátné knihy do místního jazyka – syrského dialektu aramejštiny. Překlad byl pořízen z originálu a brzy byl všeobecně užíván – odtud jeho jméno: Pešitta, tj. „obecná“ (syrská Vulgáta). Nejstarší kodex Pešitty je ze 6. stol., uložen v Londýně. Ve 3. stol. v Egyptě (tehdejší kolébce mnišství, sv. Antonín [† asi 356]) začínají vznikat překlady Písma sv. do koptštiny (kpt. gyptios < řec. aigyptios), která je dědičkou staré egyptštiny. Překlady byly pořizovány ze LXX, a to v několika dialektech podle příslušných oblastí: dva hlavní jsou bohairický (Dolní Egypt) a sahidický (Horní Egypt). 4.3.5 Překlady staroslověnské a české Nepatří mezi starověké – pro své poměrně pozdní datum vzniku nemají pro textovou kritiku tak velký význam, ale jsou důležité pro brzké rozšíření Bible ve slovanské oblasti. Cyril a Metoděj přinášejí na Moravu překlad evangelií v lidové slovanské řeči a na Moravě překládají (převážně z řečtiny) žaltář a knihy čtené při liturgii. Metoděj na sklonku života údajně přeložil celé Písmo sv. (kromě 1 a 2 Mak); Ze staroslověnského překladu dochována evangelia v hlaholských kodexech z 11. stol.

13

Formace češtiny jako samostatného jazyka si vyžádala brzy též český překlad. Ve 12. stol zřejmě už existoval překlad evangelií, žaltáře a dalších bohoslužebných textů; ve 14. stol. shromažďuje dotud pořízené překlady první kompletní český biblický rukopis: Bible Leskovecko-Drážďanská (shořela r. 1914 v Lovani). Zač. 15. stol. vznikají další rukopisy: Bible Litoměřicko-Třeboňská, Hlaholská a Olomoucká. Po vynálezu knihtisku vychází velmi brzy NZ, žaltář a r. 1488 kompletní Bible Pražská (spolu s Kutnohorskou z r. 1489 jediná slovanská biblická inkunábule, tj. prvotisk). Mezníkem v českých překladech je Kralická Šestidílka – dílo Jednoty bratrské z let 1579-1594; jde o překlad z originálních jazyků po stránce jazykové dosti kvalitní. V 17. a 18. stol. vzniká v katolickém prostředí Bible Svatováclavská – překlad 3 jezuitů z Vulgáty, literárně souměřitelný s Biblí Kralickou. Ve 20. stol vzniká několik katolických překladů: Hejčlův, Hegerův, Bognerův (kompletní jen knihy rozjímavé a prorocké). Významným plodem ekumenické spolupráce je Český ekumenický překlad celé Bible z r. 1979.

5 DĚJINY IZRAELE 5.1 Země úrodného půlměsíce Staroorientální civilizace se soustřeďují na území, které kvůli dostatku srážek, příp. vodě z protékajících řek umožňuje zemědělství. Jde o území tvaru půlměsíce, které sahá od Egypta po Mezopotámii. Kanaán leží uprostřed mezi těmito dvěma starověkými velmocemi, tzn. v oblasti neustálého střetu jejich zájmů. 5.1.1 Egypt Egypt představuje poměrně úzké (5-25 km) a dlouhé (cca 1200 km) pásmo kolem Nilu, který přináší každoročně na podzim úrodné náplavy; toto pásmo je z obou stran obklopeno pouští, pouze na jihu hraničil Egypt s dalším obydleným územím. Kolem r. 3000 spojil král Menes Dolní a Horní Egypt v jednu říši. Dějiny starověkého Egypta se obvykle periodizují takto: Tinitská říše (1.-2. dynastie): 2955-2635; Stará říše (3.-6. dynastie): 2635-2155; 1. mezidobí (7.-10. dynastie): 2155-1991; Střední říše (11.-12. dynastie): 1991-1785; 2. mezidobí (13.-17. dynastie): 1785-1542; Nová říše (18.-20. dynastie): 1542-1080. Období Staré říše je proslulé výstavbou velkých pyramid. Ve 2. mezidobí se vlády v Egyptě zmocnili semitští Hyksové – situace, která mohla být příznivá pro příchod předků Izraele. Amenofis IV. ve 14. stol. provádí náboženskou reformu (výlučný kult boha Atona) – z té doby pochází archív nalezený v El Amarně. Ve 13. stol. vyniká dlouhá vláda Ramsese II. bojujícího s Chetity – snad doba, kdy Izraelité vycházejí z Egypta; z období vlády Ramsesova nástupce Merenptaha (kolem r. 1220) pochází obelisk s první zmínkou o Izraeli. 5.1.2 Mezopotámie, Malá Asie a Sýrie Mezopotámie (řec. Mesopotamiá, pův. význam slova je „země mezi řekami“; Arabové tuto oblast nazývali Džezíra) označuje celou rovinu, kterou protéká Eufrat a Tigris. Obě řeky jsou splavné jen v posledním úseku a poblíž moře se spojují (ve starověku se možná vlévaly do moře samostatně). Vzhledem k malému množství srážek se vláha od nejstarších dob získávala zavodňovacími kanály. První známou (nesemitskou) civilizací na jihu Mezopotámie byli Sumerové (již před r. 3000) – vynálezci klínového písma, žijící v městských státech pod vládou knížat a se silným vlivem kněžské vrstvy Kolem r. 2350 byli podrobeni semitskými Akkady (král Sargon), ale ti podlehli asi po 200 letech vpádu barbarských Gutejců. Zmatku využili Sumerové a na 100 let obnovili svou vládu – doba sumerské renesance. Počátkem 2. tisíciletí zaplavují Mezopotámii Amorité, kteří budují vlastní říši s hl. městem Babylónem. Nejvýznamnějším panovníkem je Chamurapi (konec 18. a začátek 17. stol.) –

14

známý svým zákoníkem a ovládající také město Mari na stř. Eufratu (s významným archívem). Starobabylónskou říši vyvrátili kolem r. 1530 Chetité – národ obývající Malou Asii a mocensky kulminující ve 14. a 13. stol. (nejvýznamnějším panovníkem byl Šupiluliumaš) – při své expanzi do Sýrie narazili na Egypt a jejich bitva s Ramsesem II. skončila mírovou dohodou. Chetité žili roztroušeni také v okolních zemích – v Gn 23 čteme o jejich přítomnosti v Kanaánu a později ve 2 Sam se vyskytují v Davidově vojsku. V Mezopotámii se po období vlády barbarských Kassitů dostává kolem r. 1300 k moci Asýrie, která si podrobuje Babylón – ten zůstává kulturním a náboženským centrem. Největšího rozkvětu dosahuje asyrská říše koncem 8. století a dále pak v 7. stol. (Tiglatpilesar III., Sancherib, Ašurbanipal), kdy ovládne Sýrii, Palestinu a pronikne až do Egypta. Koncem 7. stol. však získal Babylón ve spojení s Médy převahu nad Asýrií (r. 612 padlo Ninive; r. 606 zničen a asyrská říše) a na více než půl století znovu ovládl Mezopotámii i oblast Sýrie a Palestiny (Nabuchodonosor). Médové získali Malou Asii (kromě Lydie), ale brzy byli přemoženi Peršany (Kyros), kteří si postupně podmanili menší okolní říše, až nakonec r. 539 snadno dobyli oslabený Babylón. Oblast mezi Egyptem a Mezopotámií, na severovýchod od Kanaánu, označovaná později jako Sýrie, se vzhledem ke své malé úrodnosti nestala nikdy centrem velké říše. Skládala se z více malých městských států, mezi nimiž vynikl v 8. stol. Damašek, ale prakticky stále byla pod vlivem okolních velmocí. 5.1.3 Kanaán a) Geografie Kanaán (někdy též Kenaan, Kanán apod.) – jméno nejistého původu (svažující se země, nebo země purpuru?), které označovalo oblast ohraničenou na západě Středozemním mořem, na východě Jordánem, na jihu negebskou pouští, na severu masivem Hermonu (předizraelský Kanaán zahrnoval i fénickou pobřežní oblast). První výskyt tohoto slova pochází z města Elby z konce 3. tisíciletí př. Kr. v akkadské formě kinahhu. V 5. stol. se (u Hérodota) vyskytuje poprvé jméno Palestina – země Filišťanů (Palestina: rozloha asi 30 tisíc km2 – tj. přibližně rozloha Moravy). Ve Starém zákoně se termín Kanaán používá jednak neutrálně jako označení zaslíbené země, která byla dána Bohem izraelskému národu, jednak negativně jako území obývaná okolními, pohanskými a Izraeli nepřátelskými národy. Reliéf krajiny je značně členitý – pobřežní rovina pozvolna přechází ve střední horské pásmo (hora Tábor: 588 m n. m.; Jeruzalém: 760 m n. m.; Betlém: 777 m n. m.; Hebron: 927 m n. m.), táhnoucí se od severu k jihu a na východě prudce spadající do údolí Jordánu, který protéká Genezaretským jezerem a ústí do Mrtvého moře. Nejúrodnější je Jezreelská rovina, která se nachází mezi galilejskou vrchovinou a Samařskem. S členitostí terénu souvisí též rozdíly v množství srážek – vláha přichází od moře, nejvíce prší na západní straně hor, které srážky zadrží, takže oblast kolem Mrtvého moře je velmi suchá, zajordánská vrchovina má opět dostatek vláhy. Podnebí na většině území je subtropické se 2 ročními obdobími – suchým a horkým létem a deštivou zimou (dešťové srážky v Jeruzalémě 509 mm za rok; spadnou ale během dvou měsíců; pro srovnání: např. Praha má 491 mm srážek za rok). Kromě dešťové vody, která se odedávna zachycovala v cisternách, dávala malé množství vláhy v létě rosa. Jordán má malý spád a tvoří četné meandry, Genezaretské jezero (v obvodu měří asi 53 km; je dlouhé 21 km, široké 13 m a dosahuje hloubky až 43 m; nachází se 209 m pod hladinou moře) je bohaté na ryby a dnes bohatě využívané pro zavlažování, Mrtvé moře (nejhlubší proláklina na zemském povrchu: 408 m pod hladinou moře) má vysoký obsah soli a postupně vysychá; teploty v létě i v zimě jsou nejvyšší v judské poušti, léto je snesitelné v Jeruzalémě, méně při pobřeží, kde je velká vlhkost, zima v Jeruzalémě bývá sychravá a

15

nevlídná. Klimatickými podmínkami se řídí zemědělství – v pobřežní rovině a při Jordánu se dnes pěstuje tropické ovoce, v Jezreelské rovině obilí a bavlna, na kamenitých horských svazích a v judské poušti je rozšířen chov ovcí a koz. b) Politická a náboženská situace před příchodem Izraele Podle Gn 10,6 je Kenaan, praotec Kananejců, jeden ze synů Chámových – snad poukaz na egyptskou nadvládu; Gn 10,15 uvádí Kenaanovy syny, z nichž 5 je později jmenováno mezi obyvateli Palestiny, ostatní obývají fénické pobřeží a oblast Sýrie. Chámovi synové podle Gen 10,6: Kúš (tradiční identifikace s Etiopií), Misrajim (takto označován v hebrejštině Egypt), Put (tradiční identifikace s Libyí) a Kenaan.

O jazyku Kananejců svědčí jednak písemnosti nalezené v Ugaritu, jednak glosy v akkadských dopisech z El Amarny – šlo o jazyk semitský, jehož pozdější vývojovou fází byla hebrejština. Kanaánem procházely stezky obchodní (fénické přístavy umožňovaly mořeplavbu, pozemní cesty spojovaly Mezopotámii, Malou Asii a Egypt) a často i válečné. Ve 2. tisíciletí byl Kanaán ovládán Egyptem – jeho území bylo rozděleno do mnoha městských států, které se mezi sebou spojovaly a válčily, čas od času některé z nich získalo nad druhými převahu. O náboženství Kananejců se dozvídáme zvláště ze SZ, z hmotných archeologických nálezů v Palestině a z písemných nálezů v Ugaritu. Nejvyšším bohem, stvořitelem, byl El, který však předal vládu Baalovi, mladému, mocnému knížeti, bohu plodnosti, vláhy a bouře; manželkou Elovou byla Ašera, manželkou Baalovou Aštarta (Anat) – i tato ženská božstva byla spojována s plodností. Velký význam měly v kananejském náboženství mýty spjaté s vegetačním cyklem (zejména každoroční sestup Baala, zabitého Motem [„Smrt“ – vládl v podsvětí], do říše mrtvých, odkud byl vždy znovu Aštartou vyveden); kult se prováděl na výšinách pod posvátnými stromy a spočíval v přinášení obětí, jistou roli v něm hrála také sakrální prostituce, která měla napodobivou magií zajistit plodnost.

5.2 Stručný přehled hlavních období izraelských dějin 5.2.1 Období patriarchů Patriarchové jsou předkové Izraele – Abrahám, Izák, Jakub a jeho 12 synů, od nichž odvozovalo svůj původ 12 izraelských kmenů (je třeba vzít v úvahu velmi těsné pouto, které vázalo potomky s jejich předky). I když se hovoří o praotcích jako o jednotlivcích, myslí se tím často celý početný klan. Příběhy o praotcích se odehrávají mimo tehdejší velké dějinné události mezinárodního významu, takže chybí jakýkoli opěrný bod pro jejich dataci. Přesto v nich nacházíme řadu zvyklostí, které vykazují podobnost s životními podmínkami zemí předního orientu v 1. pol. 2. tisíciletí př. Kr. (neplodná manželka dá svému muži otrokyni, aby s ní zplodil syna, který je legitimním synem manželky – ustanovení známé z Chamurapiho zákoníku atd.). Abrahámovo stěhování mohlo být součástí přílivu Amorejců nebo pozdějších Aramejců (viz Dt 26,5) kolem pol. 2. tisíciletí. Praotcové patřili zřejmě k polokočovníkům, kteří chovali ovce a kozy a pobývali na rozhraní mezi pouští a trvale osídleným územím, přičemž udržovali styky s usedlým obyvatelstvem. Abrahám je svým původem spjat spíše s Haranem než s Chaldejským Urem (pouze Gn 11,28). K jeho příchodu do Kanaánu se váže významný náboženský obrat od polyteistické idolatrie k monoteismu – Abrahámova odpověď víry na Boží povolání. 5.2.2 Exodus a Sinaj Příchod Izraelitů do Egypta mohl souviset s invazí Hyksů nebo s pozdějšími pohyby tzv. Habiru (známých z dopisů v El Amarně) – zřejmě nízké sociální vrstvy spjaté etnickým svazkem. Novela o Josefovi (Gn 37-50) neumožňuje tuto událost datovat, Ex 1 však předpokládá delší časový úsek, během nějž se Jakubův rodový klan rozrostl v početný národ.

16

Centrální osobou exodu je Mojžíš (jméno pravděpodobně egyptské). Lze ho považovat za historickou postavu. Byl původem Izraelita, ale s egyptským vzděláním a vazbou na Midjanity. Byl vůdce, osvoboditel a zákonodárce, stojící u duchovních kořenů svého národa. Biblická zpráva o exodu není neutrálním faktografickým záznamem, nýbrž vyrostla ze 3 hlavních zdrojů: 1) z vyznání víry Izraele (které se týkalo spásných Božích zásahů v minulosti); 2) ústně tradovaných vyprávění o jednotlivých epizodách a 3) každoroční liturgické oslavy, kdy se dávná událost ve zdramatizované podobě znovu prožívala jako přítomná. S naprostou jistotou nelze lokalizovat ani biblickou horu Sinaj (Horeb) – itinerář exodu je spíše duchovního rázu, ale stará křesťanská tradice ji ztotožňuje s Džebel Musa; událost, vztahující se k Sinaji má stěžejní význam pro celé dějiny Izraele – jde o vyhlášení Zákona, které je součástí smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem (forma této smlouvy se podobá smlouvám staroorientálních vládců s jejich vazaly: plnění příkazů bylo důsledkem dobrodiní, které panovník svému vazalovi prokázal). 5.2.3 Obsazení Kanaánu a doba soudců Proces obsazení Kanaánu, zachycený v Joz, je viděn z teologické perspektivy jako jednorázové vítězné válečné tažení, jímž se Izrael kompletně zmocňuje země, kterou mu Hospodin dává do vlastnictví (dobytí Jericha, Aje a 2 strategicky důležité bitvy, které znamenají ovládnutí severu a jihu). Zmínky o neobsazených územích v Sd 1 však naznačují, že zřejmě šlo o postupné obsazování, kterého se asi neúčastnily stejnou měrou všechny kmeny (Joz věnuje největší pozornost kmenům středopalestinským, kdežto jižní kmeny mohly proniknout do Kanaánu z jihu a severní kmeny snad obsadily území zprvu bez bojů). Z archeologických nálezů zjišťujeme, že nejdříve bylo obsazeno méně přístupné horské pásmo a odtamtud byly podnikány útoky proti opevněným městům v rovině; obsazování ovšem nebylo jen akcí vojenskou, nýbrž dálo se zčásti také pokojnou infiltrací prostřednictvím sňatků, smluv apod. V době soudců (zhruba 1200-1050, tj. konec doby bronzové a začátek doby železné) ještě neexistovala politická jednota Izraele – jednotlivé kmeny nebo skupiny kmenů byly spojeny poutem náboženským (kolem několika svatyní, z nichž hlavní byla ta, ve které se uchovávala archa) a odporem proti vnějšímu tlaku (jak ze strany Kananejců, tak i ze strany okolních národů – Filišťanů, Midjanitů, Amonitů atd.). Soudci byli Bohem povolaní vůdci, kteří izraelské kmeny vysvobozovali z cizí poroby – období jejich působení se asi vzájemně překrývala a jejich počet 12 symbolicky odpovídá počtu kmenů. 5.2.4 Počátky izraelské monarchie Konflikt s Filišťany, který vyvrcholil kolem r. 1050 bitvou u Afeku (viz 1 Sam 4), ukázal potřebu politického stmelení dosud akefálního svazku izraelských kmenů – žádost o ustanovení krále se inspiruje obdobnou institucí okolních národů; dvojí verze 1 Sam zrcadlí 2 různá prostředí a 2 různé doby – promonarchická spíše Judu a počáteční období, antimonarchická spíše sever a dobu pozdější. Saul byl více vojevůdcem odrážejícím tlak nepřátel nežli skutečným králem – jeho sídlo Gibea bylo jen malou pevností; po jeho smrti v bitvě s Filišťany v pohoří Gilboe (přes formální volbu jeho syna Išbaala) přešla moc de facto do rukou vojevůdce Abnera; jižní kmeny si však zvolily Davida, který byl nakonec přijat i severem a stanul v čele celého národa. Davidovi se podařilo několika vítěznými válečnými taženími zajistit relativní mír, přičemž si podrobil některá okolní království, a volbou Jeruzaléma (neutrálního území), kde se usídlil a kam přenesl archu úmluvy, vytvořil politický i náboženský střed národní jednoty, k níž přispěl mj. také svým respektováním kmenové struktury.

17

Ze sporů o nástupnictví po Davidovi vyšel vítězně jeho syn Šalomoun, proslulý svou moudrostí (alespoň část přísloví pochází z prostředí jeho dvora) a bohatstvím, které získal svou mimořádnou schopností hospodářského organizátora (svými sňatky a obchodem výrazně rozvinul také mezinárodní styky). V Jeruzalémě postavil velkolepý chrám, avšak ke konci života sám podlehl pohanským vlivům svých žen. Velké daňové zatížení a pompézní styl Šalomounovy vlády vyvolaly značnou nevoli severních kmenů vedoucí k odtržení. 5.2.5 Rozdělené království až do pádu Samaří Arogance Šalomounova syna Roboama byla r. 932 podnětem k vytvoření severního, izraelského království v čele s králem Jeroboamem. Důsledky rozpadu se projevily jak v oblasti politicko-hospodářské (ztráta kontroly nad okolními národy) tak i náboženské (vzdorosvatyně v Danu a v Betelu). Obě království se vyvíjela rozdílně – v izraelském se vystřídala řada dynastií (zakladateli 2 nejvýznamnějších byli Omri, který vybudoval hl. město Samaří, a Jehu, který provedl radikální náboženskou očistu), kdežto v judském se udržela dynastie davidovská (vztahy se severním sousedem byly střídavě přátelské i nepřátelské). Nábožensky se izraelské království dostalo pod silný vliv baalismu za Achaba, který se oženil s fénickou princeznou Jezabel (tento vliv se přenesl pak i do Judska působením královny Atalji). Reakcí byla horlivá aktivita proroků usilujících o obnovení čistého monoteismu (Eliáš a Elizeus). Po hospodářském rozkvětu, ale též sociální nerovnosti za Jeroboama II. (pol. 8. stol.), ostře kritizované proroky Amosem a Ozeášem, přichází úpadek za posledních rychle se střídajících králů. Asyrský král Tiglatpilesar III. zahájil r. 740 intenzivní expanzi na západ, ovládl Sýrii a jeho nástupci Salmanasar V. a Sargon II. pak oblehli a r. 722 dobyli Samaří – důvodem nebyl jen tento vnější útok, ale také značná vnitřní nestabilita. Izraelské obyvatelstvo bylo deportováno do Asýrie a na jeho místo přišli cizinci – etnické i náboženské smíšení dalo základ samaritánské populaci. 5.2.6 Judské království až do pádu Jeruzaléma Také judští králové musí čelit asyrskému tlaku – Achaz se r. 732, vzdor Izaiášovu povzbuzování, raději podrobuje Tiglatpilesarovi III. (včetně náboženských důsledků), aby odvrátil hrozbu protiasyrské koalice izraelského Pekacha a damašského Rezina. Asyrský panovník Sancherib, který za vlády Ezechiášovy r. 701 oblehne Jeruzalém, odchází s nepořízenou. Po dlouhém období synkretismu (za proasyrských králů Manasse a Amona) uskutečňuje r. 622 Joziáš důslednou náboženskou reformu, inspirovanou Deuteronomiem – jejími 3 hlavními principy jsou: čistý monoteismus (návrat k němu umožnilo oslabení asyrské moci), centralizace kultu (likvidace místních svatyň a výlučnost jeruzalémského chrámu), zvnitřnění náboženství (proroky zdůrazňovaný obrat od formalismu k opravdovosti projevované skutky). Joziáš se neprozíravě postaví do cesty faraónu Nechovi, táhnoucímu na pomoc Asýrii, a r. 609 hyne v bitvě u Megidda. Necho sesadí jeho syna a nástupce Joachaze, místo něj dosadí Joachazova bratra Eljakima (Jojakima). Ten se zprvu podrobí babylónskému Nabuchodonosorovi (který mezitím zlomil moc Egypta), ale brzy se mu vzepře – jeho syn Jojakin je za to odveden r. 597 při první deportaci do Babylóna. Poslední judský (Nabuchodonosorem jmenovaný) král Matanjáš (Sidkijáš) přes varování Jeremiášovo marně hledá proti Babylónu pomoc v Egyptě a podněcován svými rádci připravuje vzpouru. Nabuchodonosor zareaguje obležením Jeruzaléma, který je nakonec r. 586 dobyt, chrám zbořen a další část obyvatelstva spolu s králem odvedena do zajetí (na pustošení judského území se zřejmě podílejí svým vpádem i Edomité).

18

5.2.7 Babylónské zajetí a návrat Těžko lze určit počet deportovaných (údaje ve 2 Král a v Jer nejsou dostatečně jasné), ale v každém případě to byla elita národa. V zemi zůstala poměrně početná chudina a snad i malá část šlechty. Správcem byl ustanoven Godoliáš – brzy byl však zavražděn spiklenci, kteří pak uprchli do Egypta a odvlekli s sebou proroka Jeremiáše. Život ve zpustošeném Judsku byl velmi tvrdý, ale snad v určité formě pokračoval i kult na troskách chrámu. Vyhnanci v Babylóně museli zřejmě robotovat na veřejných pracích, ale bydleli společně, ve svých obcích měli samosprávu a mohli se řídit vlastními zákony. Někteří z nich dosáhli časem lepšího postavení a zbohatli, takže se později do vlasti nevrátili. Babylónské zajetí bylo po náboženské stránce těžkou ranou, protože chyběl chrám (zároveň s tím doléhalo pokušení připojit se k babylónskému kultu), ale místo toho se zdůrazňuje význam modlitby a znalosti Zákona – vznikají synagogy, ve kterých působí učitelé Zákona; v posílení náboženské identity hraje důležitou roli zachovávání sabatu a obřízka: tím jsou dány základy judaismu. V exilu jsou činní i proroci Ezechiel a Deuteroizaiáš. Perský král Kýros r. 539 dobývá Babylón (poslední babylónský král Nabonid pobýval v Arábii a vládu ponechal svému synu Belsazarovi) a následujícího roku dovoluje svým ediktem židům návrat, vrací jim uloupené chrámové nádoby a přispívá na obnovu chrámu – jde o projev prozíravé perské politiky, vyznačující se velkou tolerancí k podrobeným národům. Jen část židů se vrací, a to v několika skupinách (jednu z nich vede Zorobábel, Peršany asi pověřený správou jeruzalémské obce). 5.2.8 Poexilní období Po počátečním nadšení navrátilců se dostavuje zklamání – chybí prostředky k obnově Jeruzaléma a pracím brání provinční vláda v Samaří. Kromě toho existuje napětí mezi navrátilci a těmi, kdo se mezitím usadili na jejich majetku. Za perského krále Dareba I., na naléhání proroků Agea a Zachariáše, je konečně r. 515 znovu vystavěn chrám. Z 5.-3. stol. nemáme o židech prakticky žádné mimobiblické zprávy. Davidovo království nebylo obnoveno, ale perská tolerance umožnila vznik četných diaspor, zejména v Malé Asii a v Egyptě. O obnovu jeruzalémské obce se v 5. stol. rozhodující měrou zasloužil Nehemiáš (Artaxerxův číšník, který je pověřen rekonstrukcí městských hradeb a získává pro Judsko nezávislost na Samaří) a jeho současník Ezdráš (kněz, který prosazuje náboženskou obnovu v duchu Zákona – důsledkem je čistota víry, ale také značný národní izolacionismus). Po pádu Peršanů a brzké smrti dobyvatele Alexandra Velikého († 323) přechází Palestina za bojů mezi diadochy r. 301 nejprve do rukou egyptských Ptolemaiovců a potom r. 198 (vítězstvím Antiocha III. nad Ptolemaiem V. u Paneasu) do rukou syrských Seleukovců. Rozšíření řecké kultury po celém Orientu (helénismus) znamená nejen převzetí jazyka, ale také přizpůsobení se náboženskému synkretismu a pohanským zvyklostem. Za vlády Antiocha IV. Epifana (175-164) dochází k násilné helenizaci (spolu s profanací chrámu [vydrancování jeruzalémského chrámu; na oltáři pro zápalné oběti byla vztyčena Diova socha] i zákaz žít podle vlastních tradic), kterou se vyostřuje též vnitřní spor mezi židy věrnými Zákonu a těmi, kteří helénskému vlivu bez zábran podlehli. Do čela vzpoury podnícené Matatiášem z Modinu se r. 167 staví jeho syn Juda Makabejský. V roce 164 byla Diova socha odstraněna z chrámu, který byl pak znovu posvěcen (tuto událost navždy připomíná židovský svátek Chanukkah). Zde je však nutno dodat, že Seleukovci však v každém případě nebyli schopni věnovat plnou pozornost k potlačení vzpoury v Judsku kvůli tlaku Říma na západě a hrozbě Peršanů na východě a tak v roce 142 poskytli svobodu Izraeli: „bylo sňato pohanské jho z Izraele“ (1 Mak 13,41). Tím začalo téměř jedno století židovské národní nezávislosti – dynastie Hasmoneovců – do příchodu Římanů v roce 63 př. Kr. (hlavními prameny k historii makabejské vzpoury jsou 1 a 2 Mak).

19

B) ZVLÁŠTNÍ ÚVOD DO STARÉHO ZÁKONA 1 PENTATEUCH 1.1 Název Pentateuch - řecké označení ze LXX znamená pět pouzder, sg. charakterizuje pět knih jako jednu, vyjadřuje spíše vnější vzhled. Tóra (v různých variantách) - hebrejský název, který znamená zákon, nauka, směrnice, tedy vyjadřuje spíše obsah (v řečtině: nomos). Názvy jednotlivých knih - v hebrejštině podle počátečních slov, v řečtině resp. latině podle obsahu. 1.2 Teologie a struktura 1.2.1 Pentateuch jako Mojžíšova biografie Pentateuch může být především chápán jako Mojžíšova biografie. Mojžíš je od Ex do Dt hlavním aktérem celého děje (Ex 2 narození; Dt 34 smrt). Dt 34,10-12 je dokonce jeho epitaf. Gn je pak v širším slova smyslu dějinami jeho předků (srov. Ex 6,14-25). Z tohoto pohledu je možné Pentateuch též nazvat jako „Tóra Mojžíšova“. 1.2.2 Pentateuch – cesta Izraele do zaslíbené země Z pohledu roviny vyprávění je možné Pentateuch číst jako napínavou cestu Izraele do zaslíbené země, která začíná povoláním Abraháma z národů světa a končí „otevřeným koncem“ na hranici zaslíbené země - avšak s příkazem obsadit tuto zemi. Tuto cestu plnou utrpení a konfliktů vypravuje Pentateuch jako dramatickou biografii Izraele: Genesis

Exodus

Leviticus

Numeri

Deuteronomium

stvoření světa a zaslíbení země

z Egypta pouští k Sinaji

NA SINAJI

ze Sinaje pouští do Moabu (na hranice zaslíbené země

pokyny k životu v zaslíbené zemi

Izrael na cestě

„Zaslíbená země“ tvoří tematickou svorku, kterou jsou spojeni oba dva protagonisté této cesty Abrahám a Mojžíš: Gn 12,1.7

Dt 34,1.4

„Hospodin řekl Abramovi: Odejdi ze své země... do „Mojžíš vystoupil na horu Nebó... a Hospodin mu země, kterou ti ukážu... Hospodin se ukázal Abramovi a ukázal celou zemi... Hospodin mu pak řekl: Toto je řekl: země, o které jsem přísahal Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi: Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Dám ji tvému potomstvu. Dal jsem ti ji spatřit na vlastní oči.“

Zaslíbení země jako přísaha praotcům je dokonce jediným tématem, které se jako červená niť táhne všemi pěti knihami Gn – Dt (Gn 12,7; 13,15.17; 15,7.18; 17,8; 24,7; 28,4.13; v35,12; 48,4; 50,24; Ex 13,5.11; 32,13; 33,1; Lv 18,3; 19,23; 20,24; 23,10, 25,2.38; Nm 11,12; 14,16.23; 32,11; Dt 1,8.35; 6,10.18.23; 7,13; 8,1; 10,11; 11,9.21; 19,8; 26,3.15; 28,11; 30,20; 31,7.20n; 34,4). A naopak v knihách Joz – 2 Král se neobjevuje žádný výslovný zpětný odkaz na vyprávěné přísahou přislíbené darování země. Tato skutečnost potvrzuje tvrzení o Pentateuchu jako o kompozičně samostatném celku. 1.2.3 Pentateuch – Leviticus: teologický střed Pět knih Pentateuchu jsou chiasticky sestaveny kolem knihy Leviticus jako jejich teologického středu. Genesis a Deuteronomium vytváří vnější rám:

20

Genesis

Deuteronomium

Stvoření světa a zaslíbení země Příkaz k jití do země

Pokyny pro život v zaslíbené zemi Příkaz k jití do země

Závěrečné kapitoly 49-50: Jakubovo požehnání dvanácti synům Jakubova smrt a jeho pohřeb

Závěrečné kapitoly 33-34 Mojžíšovo požehnání dvanácti kmenům Mojžíšova smrt a jeho pohřeb

Exodus a Numeri tvoří vnitřní rám. Obsahují totiž velké množství stejných událostí, které tvoří paralely. Události se odehrávají v blízkosti Sinaje (volání po chlebě a vodě jsou „legitimní“ před Sinají, po Sinaji však toto volání vede ke hříchu): Exodus

Numeri

Egypt - poušť - Sinaj

Sinaj - poušť – Moab

12 16 17 18 32

Pesach manna + křepelky voda ze skály ustanovení úřadu uctívání model („Baal“) Hrozby z vnějšku: zevnitř: Egypťané „reptání“ Amalečané uctívání model

9,1-14 11 20 11 25

Pesach manna + křepelky voda ze skály ustanovení úřadu uctívání model („Baal“) Hrozby zevnitř: z vnějšku: „reptání“ Moabité uctívání model Midiánci

šest zpráv o putování

šest zpráv o putování

(„vydali se z... a utábořili se v...“) 12,37; 13,20; 14,1n; 15,22; 16,1; 17,1

(„vydali se z... a utábořili se v...“) 10,12; 20,1; 20,22; 21,10-11; 22,1; 25,1

V centru celé kompozice Pentateuchu vypráví a odůvodňuje kniha Leviticus ustanovení Izraele za svatý lid, v jehož středu chce být přítomen a působit Hospodin. Koncentrické napojení Lv je zdůrazněno korespondujícími texty Ex 25-40 a Nm 1-10, které tvoří rámec Lv. Na rozdíl od knihy Leviticus, která předkládá trvale platný životní a domácí řád svatého Boha pro jeho svatý lid, nabízí Ex 25-40 a Nm 1-10 instrukce vztažené na situaci, které jsou zaměřeny na jednorázovou realizaci: v Ex 25-40 jde o „stavební“ instituce a v Nm 1-10 jde o „organizační“ instituce, které jsou předpoklady pro život Izraele jako svatého lidu. Ex 25-40 „stavební“ předpoklady

Leviticus řád svatého Boha pro jeho svatý lid

Nm 1-10 „organizační“ předpoklady

1.2.4 Pentateuch jako „zakládací listina Izraele“ Tóra - Pentateuch jako „zakládací listina Izraele“. Pentateuch vypráví dějiny původu Izraele a zachycuje tak formativní a normativní základ existence Izraele: vyvolení Izraele z milosti jedním a jediným Bohem, příslib země, osvobození z egyptského otroctví a dar kultického a etického řádu pro život. Pentateuch vypráví dramatickou cestu, na které Izrael dospěl k bodu, na kterém může začít život v zaslíbené zemi a kdy pro tento život obdržel směrnice. V tomto okamžiku je toto vyprávění o cestě Izraele významně přerušeno. 1.2.5 Pentateuch jako dějiny a zákon Velké množství literárních forem, které se nachází v Pentateuchu, je možné redukovat na základní dvě: výpravné/narativní a přikazující/regulativní/apelativní texty. Převažující množství právních, kultických a eticko-regulativních textů se nachází z části v podobě strukturovaných právních částí (Ex 21-23: tzv. Kniha smlouvy; Lv 17-26: tzv. Zákon svatosti; Dt 5-28: „druhý zákon“) spojených přímo nebo nepřímo se Sinajem jako místem Božího

21

zjevení a ustanovení Izraele za Boží lid. Další regulativní texty jsou vetkány do vyprávění o cestě Izraele z Egypta pouští k Sinaji (Ex 12-18) a o cestě Izraele ze Sinaje pouští k moabské zemi (Nm 10-36). Už krátký pohled na knihu Numeri ukazuje, jak jsou legislativní (L) a narativní (N) texty navzájem propleteny: 1,1-10,10 (L); 10,11-14,45 (N); 15 (L); 16-17 (N); 18-19 (L); 20-25 (N); 26,1-27,11 (L); 27,12-23 (N); 28-30 (L); 31,1-33,49 (N); 33,50-36,13 (L). Pokud by člověk počítal, kolik má Pentateuch kapitol s „dějinnou“ tématikou na jedné straně a s „zákonodárnou“ na straně druhé, tak by došel k přibližnému poměru 50:50.

Již tato drobná pozorování zdůrazňují skutečnost, že Pentateuch má dialektickou strukturu skládající se z dějin a zákona. „Zákon“ vyrůstá z „dějin“ a zároveň chce chránit a nechat otevřenou dynamiku „dějin“. Zákony nalézají svůj význam v dějinách. Jen ten, kdo nezapomíná na východ z Egypta, ví, že zákon znamená svobodu a jako takový si zaslouží, aby se jím člověk řídil. Poslušnost žádaná od Izraele vůči zákonu není zdůvodněním, nýbrž osvědčením jeho existence jako Božího lidu a odpovědí na lásku, kterou jej Bůh jako první miloval. Tato poslušnost nepůsobí spásu, nýbrž nutí Boha k tomu, aby vysvobodil Izrael ve svém milosrdenství. Toto napětí mezi dějinami a zákonem, které se zakládá na smířlivém milosrdenství Hospodina, vystihuje makrostruktura Pentateuchu - Tóry: Genesis dějiny (jako zaslíbení) Gn 1-9 základ: stvoření

Exodus dějiny (soud – záchrana)

Leviticus Zákon (SINAJ) Lv 16n střed: smíření

Numeri dějiny (soud – záchrana)

Deuteronomium zákon (jako zaslíbení) Dt 30-33 výhled: smrt - život

1.3 Literární formace 1.3.1 Nesouvislosti v textu Na skutečnosti, že Pentateuch nepochází od jednoho autora, že nevznikl v jediném procesu formulování a že se nemůže jednat o jediné dílo důsledně vytvořené od začátku do konce, se jednomyslně shoduje kritické bádání, které především pracuje metodou literární kritiky. Ta prověřuje literární jednotnost a koherenci textu. Zjišťuje napětí, popř. protiklady, opakování, zdvojení, syntaktické zlomy a konkurující si představy, vysvětluje je rozličným původem příslušných částí textů. • přerušená nit vyprávění (např. Gn 4,25b x Gn 5,1; Ex 18,5 x 19,2b; Ex 19,25 x 20,1) • opakování a zdvojení (např. Gn 1,1-2,4a x 2,4b-25; Gn 6,5-8,22; Gn 12,10-20 x 20,118; Gn 16,4-16 x 21,9-21; Ex 20,2-17 x Dt 5,6-21) • změny stylu - kromě Dt (kazatelská rozvláčnost, ale i naléhavost) trojí styl: barvitý, vroucí s antropomorfizující tendencí a psychologickou kresbou (např. Gn 2,4b-3,24), střízlivější, eticky i teologicky vytříbenější (např. Gn 22,1-14), suchý, poměrně stereotypní, ale teologicky přesný (např. Gn 1,1-2,4a) • rozdíly ve výrazivu (např. variabilita vlastních jmen - osob i míst, zvláště nápadná ve jménech, kterými je nazýván Bůh: Jahve, Elohim, případně jejich kombinace) To vše hovoří pro názor, že Pentateuch je dílem více autorů, kteří žili v různých dobách a pracovali s různými zřeteli. 1.3.2 Tři základní modely hypotéz vzniku Otázka formace Pentateuchu se ve starověku nekladla - za autora celého díla považován Mojžíš, ke zpochybnění dochází až v 17. stol. (B. Spinoza, R. Simon) a osvícenství se pak problémem zabývá systematicky. Vznikají tři základní hypotézy: a) Hypotéza základního spisu (hypotéza doplňků; model aktualizovaného zápisu) Základem je jeden obsáhlý spis, dále rozšiřovaný jinými dochovanými texty či aktualizujícími glosami.

22

Hypotéza základního spisu stvoření

Mojžíšova smrt

stvoření

Mojžíšova smrt Pentateuch

b) Hypotéza pramenů (hypotéza původních dokumentů; model vrstev) Několik obsáhlých pramenů, vzniklých v různých dobách, na různých místech, s různými vyjadřovacími prostředky i záměry, bylo několika redakcemi spojeno ve výsledný celek. Hypotéza pramenů pramen 1

r e d a k c e

pramen 2 pramen 3 pramen 4

stvoření

Mojžíšova smrt Pentateuch

c) Hypotéza narativních cyklů (hypotéza fragmentů; model bloků) Samostatné narativní bloky soustředěné kolem dílčích témat se rozrůstaly a byly pak sloučeny v jeden souvislý celek.

Hypotéza narativních celků Stvoření

Abrahám

Jakub

Exodus

Sinaj

poušť

východně od Jordánu

r e d a k c e stvoření

Mojžíšova smrt Pentateuch

23

1.3.3 Stručné dějiny bádání o formaci Pentateuchu V pol. 18. stol. J. Astruc zjišťuje v Gn dva hlavní prameny; do konce 18. stol. identifikovány v Pentateuchu celkem čtyři. Začátkem 19. stol. W. M. L. de Wette stanoví opěrný bod pro dataci pramenů - centralizace kultu, zřejmá z Dt 12, souvisí s 2 Král 22, tj. s r. 622. Koncem 19. stol. J. Wellhausen dopracovává teorii pramenů - určuje jejich chronologii a upřesňuje dobu vzniku: J (9. stol.), E (8. stol.), D (7. stol.), P (6. stol.). Přes nesporný přínos má Wellhausenova teorie dvojí nedostatek - z pochopitelných důvodů nemohla brát v potaz výsledky archeologických výzkumů, byla postavena na mylných filozofických předpokladech (Hegelova představa přirozené náboženské evoluce). Začátkem 20. stol. H. Gunkel (Formgeschichte) upozorňuje na význam předliterárního stadia ústní tradice, kdy se předávaly různé, víceméně pevné formy, vyrůstající z různých životních situací (Sitz im Leben) a svérázně teologicky orientované. Kolem r. 1930 G. von Rad považuje za historicky mezní bod a zároveň jednotící princip pro jahvistické uspořádání dílčích tradic tzv. krédo Izraele: Dt 26,5-9. M. Noth (představitel Traditionsgeschichte) určuje pět hlavních proudů tradic, postupně doplňovaných a propojených v jeden celek; domnívá se, že Dt bylo připojeno ke čtyřem knihám až dodatečně - původně tvořilo součást deuteronomistického dějepisného díla. Dnešní stav bádání - značně diferencovaný - výrazné místo v něm zaujímají synchronní exegetické postupy (Childs). Reakce církevního magistéria - zpočátku jednoznačně negativní (dekrety Papežské biblické komise z r. 1906 hájí výlučné Mojžíšovo autorství); později otevřenější postoj (Divino afflante Spiritu z r. 1943 doporučuje studium literárních druhů, dopis PBK kard. Suhardovi z r. 1948 uznává existenci pramenů v Pentateuchu, růst mojžíšské legislativy). 1.3.4 Tradice Pentateuchu Tři stadia - historická zkušenost, ústní tradice, literární tvorba - chronologicky na sebe navazují, ale probíhají i paralelně. Základní dějinná zkušenost - exodus - tradovaná při bohoslužbě, je postupně rozvíjena a obohacována o příběhy, které vyjití z Egypta předcházely a které po něm následovaly. Vyprávění o praotcích - původně rodové ságy, zaměřující se na existenční otázky polonomádů, se slučují se ságami vzniklými kolem kultovních míst; při přechodu na usedlý způsob života se postavy patriarchů proměňují v prototypy izraelských kmenů. Tradice o Sinaji - prožitek smlouvy s Hospodinem se připomíná liturgickým slavením a je propojován s právními tradicemi - apodiktickými (původně lidová moudrost) i kasuistickými (rozsuzování sporných případů u městských bran). Absorpcí a transformací mýtických prvků do monoteistické perspektivy se utváří vlastní teologický obraz počátků světa a lidstva, zachycený později v tzv. biblických pradějinách. Jednotlivé cykly tradic se vzájemnou komunikací příslušných skupin tradentů slévají ve společné dědictví, z něhož čerpají spisovatelé a redaktoři. a) Jahvistická tradice Vznikla patrně na Šalomounově dvoře (950 př. Kr.). a je nesena dvojí tendencí: náboženskou (oslava Hospodina jako zachránce národa) a politickou (zdůraznění významu Davidovy dynastie). Tato tradice obsahuje historii, která v Genezi sahá od stvoření světa až ke smrti Jákoba, která však bohužel není souvislá. Chybí v ní totiž celá genealogie Jafeta, smrt Abraháma, Sáry a Izáka. Jákobova smrt je pouze naznačena a vyprávění jeho pohřbu je neúplné. Izrael je oddělen od svého kontextu. Tato tradice má následující charakteristiky: 1. Bůh je označen jako Jahve (odtud pochází jméno celé tradice). 2. Ve způsobu představování tohoto Boha používá mnoho antropomorfismů: Jahve vysazuje zahradu, modeluje člověka z prachu země, prochází se po zahradě atd. Její teologie je tak velice konkrétní, a právě proto zůstává hluboce originální a vyrovnaná. 3. Má zalíbení vyprávět počátky a vynálezy oblečení, kultu jména Jahve a vysvětluje etiologii událostí a zvyků a lidovou etymologii jmen: Eva, Kain, Noe, Peleg, Izmael, Izák, Jakuba a

24

4.

5.

6. 7.

8. 9.

Judy. Popisuje původ potomků Cháma, Šéma, Lota, Nahora, Ketura a Izáka. A konečně popisuje onomastický původ míst: např. města Enoch, Babel, Beršeba. Proti hříchu a lidské zlobě staví často dobrotu a příslib; proti Adamově hříchu stojí mesiánské símě, proti Kainově zlobě stojí Ábelova dobrota; proti zkaženosti lidstva a potopě je postavena Noemova spravedlnost; proti Chámovu pohrdání stojí úcta Jafeta a Šéma; proti pomatení Bábele je vylíčena spravedlnost semitů; proti Lotově egoismu je postavena Abramova štědrost, atd. Ale i přes vyslovený realismus je jahvistická tradice plná optimismu. Staví proti sobě vyvolený národ a ostatní národy, které však eliminuje, neboť nemají žádné poslání v plánu spásy. A tak mezitím co se zastavuje u osoby Izáka, vylučuje Izmaele, zatímco zdůrazňuje přímluvnou modlitbu Abrama, líčí zkázu Sodomy; kmeny Izáka a Rebeky staví do protikladu vůči kmenům Moabitů a Nachora; Jákobovy kmeny proti Ezauovi. A tak je jahvistická tradice silně nacionalistická. Třebaže nepolemizuje, nejvíce ze všech oblastí a svatyní dává přednost Judsku. Upřednostňuje svatyně v Hebronu (Abram), Beršebě (Izák) a Betelu (Jákob). Jahvistická tradice je silně spojená s různými rodinnými tradicemi a z tohoto důvodu má zalíbení líčit svatby, činy patriarchů a kultovní praxi ve svatyních. Ráda vidí původ všeho v prastaré době: přinášení oběti má původ v Kainovi a Ábelovi; rozlišení zvířat na čisté a nečisté má svůj původ u Noema; posvátné stromy, oltáře a svatyně mají svoje počátky u patriarchů. Jahvistická tradice má zalíbení v mesiánských proroctvích, požehnáních a zlořečeních. Tato tradice je houževnatým zastáncem ideálu pouště. Celý život Abraháma, Izáka a Jákoba je ve znamení věrného setrvávání ideálu „být poutníky“. Ale i přes toto obdivování pasteveckého a nomádského života, jahvistická tradice nezrcadlí primitivní a nevzdělanou mentalitu. Vzniká v prostředí klasických děl Babylónie a Egypta. Zná symboly ráje: stromu života, hadu, cherubínů; mudroslovné disputace mezi pastýřem a zemědělcem; historii potopy; obry; stavbu Ziqquratu atd. Má konkrétní živý styl, který je často jasně poetický. Někteří biblisté se snaží oddělit z J tradice nejstarší tradice z jižní části Judska a ze Zajordání, které nazývají N (nomádské), edomské a kenitské tradice. Mají laický charakter. Do této tradice se zařazuje cyklus textů o Sodomě (Gn 18-19), Jákobův zápas s Bohem (Gn 32) a historie Tamary (Gn 38).

b) Elohistická tradice Písemně zachycena asi ve 2. pol. 9. nebo 1. pol. 8. stol. v severním království; vychází z působení proroků, v jejich duchu tvrdě kritizuje odpadlictví severních králů a důrazně vyzývá lid ke konverzi; Elohista vyzvedá dar potomstva a země daný Izraeli, s nímž ostře kontrastuje izraelská modloslužba. Základní charakteristiky této tradice jsou tyto: 1. Používá označení Boha Elohim, což je epiteton, kterým označují semité božstvo všeobecně. 2. Obvykle mluví o Bohu filosofickým a abstraktním způsobem a označuje ho především jako Prozřetelnost. 3. Nezná prehistorii. Před Abrahámem byla pouze idolatrie. Stejně tak jako J, tak také E má zalíbení vysvětlovat etymologii jmen osob a míst. 4. Ráda dělá reflexe činností a událostí: Abrahámova víra je odměněna; Izák je synem příslibu; Abrahám překonává pokušení poslušností. Z tohoto důvodu vytváří teologii historie. 5. Vyvolený národ je podle této tradice tím, který se svazuje s Bohem prostřednictvím smlouvy: abramité, izraelité na Sinaji. 6. Tento pramen dává přednost líčení historie Izraele se severními kmeny. Rád popisuje svatyni v Betelu. Pokud Abrahám pobýval na jihu země, musel tak z důvodu smlouvy uzavřené s Abimelekem, který byl králem v Geraru (Gn 21,22-23). 7. Pokud jde o kult, u něj staví do popředí důležitost morálnosti. Ta vyvěrá ze závazků smlouvy: obě dvě smluvní strany jsou ve svědomí povinné respektovat podmínky. Člověk se tak nemůže vymlouvat na nevědomost, za předpokladu že Bůh jasně manifestoval, čeho se člověk má varovat. Kromě toho má člověk povinnost se oduševňovat, aby se nevzdálil od Boha, který se nemůže zhmotnit v soše a ani se nemůže zjevit lidským očím. Takže, aby neopovrhoval se smyslovým kultem, obává se silně možných úchylek. Stavbu svatyní kananejského typu, tzv. vyvýšeniny, avšak připisuje patriarchům. 8. Zdůrazňuje, že Bůh slíbil Abrahámovi bohaté potomstvo a že tento slib obnovil Jákobovi, že se stane velkým národem.

25

9. Také tento pramen obdivuje ideál pouště. 10. Ve stylu je méně dynamická, silná a dramatická než jahvistická tradice. Je jednodušší,

plynulejší a mnohem více moralizující. Často používá archaický jazyk.

c) Kněžská tradice Kněžská tradice je dílem kněžských kruhů v době exilu a po návratu byla doplněna. Má zalíbení v genealogiích a rituálních předpisech, dějiny národa přehodnocuje vzhledem k nové situaci a zároveň připravuje koncepci hierokratické společnosti po exilu. Ve dvou liniích - kosmické a historické rozvíjí témata růstu, požehnání a konkrétního znamení smlouvy. 1. V období před Mojžíšem používá pro označení Boha jméno Elohim a teprve potom jméno Jahve. V období patriarchů však existují i jiná jména k označení Boha jako např. Šaddai, které je často spojeno s Elohim. 2. V teodicei je velice transcendentální; nikdy Bohu nepřisuzuje lidské a pozemské vlastnosti. Jedná se tedy o tradici výjimečně filosofickou, která nestrpí antropomorfismy. Tento směr byl velice rozvinut v po-exilním židovství. 3. Ignoruje zcela původy lidských vynálezů a nevysvětluje význam jmen osob, kromě nějaké výjimky. Tak jako babylonské dokumenty, tak také P schematizuje prehistorii do genealogií „před“ a „po“ potopou. 4. Podle této tradice hřích roste postupem času: znamení této skutečnosti je snižování věku lidí, který z maxima kolem 900 let se snížil pod 100 let. 5. Kritérium vyvolení „vyvoleného národa“ (am segulah) je dáno smlouvami. Počínaje universální smlouvou s Noemem (z pohledu diaspory po-exilního období?) přes smlouvu s domem Abrahámovým /tato se již omezuje na určitou rodinu a určitou zemi a není již symbolizována přírodním znamením - jako ta noemovská - duhou, ale osobním znamením obřízkou/ k třetí smlouvě na Sinaji, která není smlouvou národa, ale spíše Árónova kněžství a kultu a tak se vlastně týká kmene Leviho. Máme zde tedy tendenci zúžit nauku o vyvolení: od celého světa přes Abraháma a jeho rodinu k Árónovu kněžství. 6. Tato tradice neupřednostňuje ani sever a ani jih země, ale orientuje se na chrám v Jeruzalémě, kde je „společenství“ (edah), které má za zákon sinajský kodex, organizované s veleknězem, s kněžími (snad také s levity) a se syny Izraele, kteří jsou všichni spravedliví z 12 kmenů, jež se utvořili během zkoušky v exilu. 7. Všichni tito zdědili vše to, co bylo dobré již od pradávna: čistotu krve (rasu), tradice a autentické kněžství. Nabývá tedy převahy sklon k administrativismu vyjádřenému rasovým puritánstvím a ritualismem. Je přeceněna obřízka, znak příslušnosti k synům Abrahámovým; jsou zavržena smíšená manželství, a proto Rebeka posílá Jakuba, aby se oženil s ženami vlastní rasy. Zároveň je odsouzeno jednání Diny. Za účelem prokázání rasové čistoty se vytváří nekonečné seznamy genealogií. Stejně tak je i fanatizován kult. Slavení soboty se odvozuje od stvořitelského díla Božího; otázka jídel čistých a nečistých je v platnosti od stvoření světa a do doby Noeho. Ignorují se „vyvýšeniny“ patriarchů: pouze jednou je zmíněna svatyně v Betelu a u svatyně v Mamre se zapomněla dokonce i přesná poloha, kde se původně nacházela. Patriarchové neobětují žádnou oběť, protože pouze generace Mojžíše je legitimní. V dalších knihách Pentateuchu se však se zalíbením popisují mojžíšovské rity: pesach (Ex 12), obětní a očišťovací řády (Lv 1-17), vyvyšují se Árónovi kněží (Ex 16; Num 15-17), levité (Nm 1-10) a popisují se s radostí posvátné nádoby a místa: oltář, svatyně, svíce, kněžská roucha atd. Již v knize Geneze se skrupulózně pozoruje chronologie a kalendář. Často je možné si všimnout u vyjádření roků, měsíců a dní podobnosti s texty asyrsko-babylonskými. U patriarchů je vždy vyjádřen jejich věk, velice často jsou však takovéto chronologie v rozporu s údaji jiných pramenů: potopa v J je mnohem kratší; když vstupuje Sara do země Kanaán má 65 let podle P, avšak pro J (Gn 12,10-20) a pro E (Gn 20) je mladou svůdnou ženou. 8. Stejně tak jako dvě tradice J a E, tak také kněžská tradice mluví o zaslíbeních Božích učiněných patriarchům, které se týkají daru země Kanaán (Gn 17,8; 28,4) a množství potomstva. 9. Ideál pouště je absorbován ideálem duchovního úřadu: společenství lidu (kahal) je již na poušti liturgickým společenstvím (edah), které se řídí Zákonem svatosti (Lv 17,26), čistoty (Lv 11-15) a obětí (Lv 1-7). Svatost je tak spojena s obětní mocí chrámu.

26

10. Pokud se jedná o styl, tato tradice je velmi syntetická: může se zdát být spíše skicou historie,

než vyprávěním. Je však velmi systematická a bohatá na reflexe. Samozřejmě, že je monotónní kvůli opakujícím se formulacím. Často používá vlastní jazykové prostředky.

d) Deuteronomistická tradice Tato tradice je proniknuta zcela vlastním duchem. Jedná se o sérii proslovů vedoucího kmene a zakladatele náboženství, který připomíná svým poddaným a stoupencům zalíbení národního Boha, navzdory neustálých dezercí a nevděků. Mluvčí jasně tvrdí, že jediná a pravá špatnost je idolatrie, která probouzí žárlivost Boha a uráží jej. Největším dobrem je však věrnost smlouvě, prameni veškerého zdaru a úspěchu. Styl tohoto díla se shoduje s touto tématikou. Jedná se o oraci, a tak se odlišuje od ostatních knih Pentateuchu. Mezi charakteristiky deuteronomistické tradice je možné jmenovat tyto: 1. Tato tradice především formuluje přesným a definitivním způsobem etický monoteizmus a Boží transcedenci. Zároveň však má skutečnou hrůzu z infiltrace idolatrie, a proto je neúprosná k případům apostaze ať už individuální či kolektivní a je nemilosrdná k palestinské populaci, kterou pokládá za nebezpečí vedoucí k zvrácenému jednání (Dt 13; 17,2-5; 20,16-18). 2. Má starosti o centralizaci kultu, a proto bojuje proti všem místním svatyním, také proti těm, které byly posvěceny přítomností patriarchů. 3. Snaží se stimulovat lid, aby byl věrný smlouvě, která má být obnovována každých sedm let (Dt 31,10-13). 4. Nevzbuzuje bázeň z Boha, ale lásku bez hranic a vděčnost za všechna přijatá dobra, zvláště za vyvolení. K ostatním vzbuzuje všeobecné lidství: k slabým, k pokorným, k cizincům, k otrokům a dokonce vůči zvířatům a rostlinám (Dt 6,4-9; 22,6n; 20,19). 5. Pokračuje ve vyjmenovávání přehledu divů Božích během období pobytu Izraele na poušti a v líčení Božích zaslíbení lidu, který si sám Bůh vyvolil. 6. Pokračuje též ve výčtu nevděčností Izraele. 7. Literární druh je přiměřený těmto různým záměrům díla a tak vytváří antologii literárních druhů: modlitebně-povzbuzující, historicko-legislativní, poetický. 8. Tato tradice obsahuje tři proslovy (řeči): první by pronesen v stepní pustině (Dt 1,1-4,43: ); druhý byl vysloven v údolí naproti Bét-peóru (Dt 4,44-26,19); třetí byl pronesen na neznámém místě (29-30). 9. D tradice obsahuje kodexy: Dekalog, zahrnutý v parenetickém vyprávění (Dt 5,6-21); „Deuteronomistický kodex“, který tvoří hlavní část celé knihy a který se skládá z 37 článků, některé jsou seřazeny podle určitého pořádku, jiné jsou zařazeny do textu pouze nahodile (Dt 12,1-26,15); „Dvanáct prokletí“ (27,15-26), která jsou redakcí zařazeny do literárního druhu „požehnání a prokletí“, jež tvoří obvyklý závěr smluvního jednání (Dt 28). 10. Historická vyprávění mají různou formu buď historicko-legislativní a nebo historickoparenetickou. Popisují cestu od Chorebu až po obsazení Zajordání; vyprávění o Jozuově misi; o Mojžíšově smrti, o okolnostech Mojžíšova kantika a o požehnání izraelským kmenům. 11. Tyto charakteristiky se nachází především v knize Deuteronomiu, avšak poukazují na pravou „deuteronomistickou školu“, která byla drahá mnoha prorokům.

1.3.5 Chronologie tradic Vědecké zdůvodnění teorie pramenů Pentateuchu s jejich datováním je spjato se jménem Julia Wellhausena, který své závěry publikoval v roce 1876 ve dvou dílech „Die Composition des Hexateuchs“ a „Prologomena zur Geschichte Israels“. Tento klasický Wellhausenův model sice byl podroben v tomto století mnohým pokusům o revizi, avšak stále zůstává klasickým modelem výkladu vzniku Pentateuchu. J

jahvista

E

elohista

D

(pra-) deuteronomium

P

kněžský spis

kolem roku 950 před Kr. (období Šalamouna, před rozdělením království roku 926 př. Kr. kolem roku 800 před Kr. (před vznikem písemných proroctví, zvláště Ozeáše) kolem 7. století př. Kr. (počátky Joziášovy reformy roku 622 před Kr.; později obšírná zvětšení) kolem roku 550 př. Kr. (období exilu; doplnění v po-exilní době)

27

Dvě alternativy „Wellhausenova modelu“ předkládá bonnský biblista W. H. Schmidt ve svém úvodu do Starého zákona:

1. ALTERNATIVA

2. ALTERNATIVA

J

J

kolem 950 v jižním král.

kolem 950 v jižním král.

E

E

kolem 800 v sev. král.

kolem 800 v sev. král.

JE

JE

po 722 v jižním král.

Dtn

po 722 v jižním král.

Dtn

kolem 622 v jižním král.

kolem 622 v jižním král.

JED po 586

P

P

kolem 550 v Babylónu

kolem 550 v Babylónu

JEP kolem 500 v Jeruzalémě

JEDP kolem 400 v Jeruzalémě

JEDP kolem 400 v Jeruzalémě

1.4 Historické pozadí Pentateuchu 1.4.1 Vyprávění o praotcích Není v přesném slova smyslu ověřitelné mimobiblickými prameny - jde spíše o aktualizující interpretaci dějin, ovšem s věrohodným dějinným pozadím, které odpovídá migracím Amorejců resp. Aramejců (1.-2. pol. 2. tis. př. Kr.). Ze sociálního hlediska jde o polokočovníky komunikující s usedlým obyvatelstvem a žijící v patriarchálně strukturovaných klanech. Bůh praotců je na rozdíl od božstev kananejských svatyň spjatý s osobou dotyčného patriarchy důvěrným vztahem a konkrétními přísliby do budoucna kontaktem s Kananejci však dochází k propojení s lokálním kultem. Novela o Josefovi přesněji rovněž nedatovatelná, tvoří most mezi praotci a exodem. 1.4.2 Exodus a putování pouští Odchod Hebrejů do Egypta mohl mít různé důvody a mohl se odehrát v několika vlnách (v souvislosti s invazí Hyksů v 18. stol. resp. v době, kdy se hovoří o Habiru, tj. ve 14. stol.). Podobně i exodus: kolem r. 1550 „exodus vyhnanců“ - při vyhnání Hyksů z Egypta postupují snad zárodky jižních kmenů po Via maris; kolem r. 1250 „exodus utečenců“ - mojžíšská skupina středopalestinských kmenů směřuje do Kanánu přes Sinaj a Zajordání. Prožitek této skupiny má zcela zásadní význam pro všechny, kdo se k ní v Kanaánu připojí a na sjednocujícím principu korporativní solidarity resp. generalizace vytvoří izraelský národ - Jahvem vysvobozený z egyptského otroctví. Putování pouští, které lze těžko geograficky lokalizovat, dostává pro budoucí Izrael podobu symbolu - představuje cennou zkušenost těch, kdo jsou odkázáni výhradně na Boha.

28

1.5 • • • • • • • • • •

Teologické poselství Pentateuchu Svět, který Bůh stvořil, je dobrý. Bůh požehnal lidskému životu. lidstvo je náchylné ke hříchu. Bůh vysvobozuje z každého zla. Bůh plní své sliby. Smlouva je poutem mezi Bohem a Izraelem. Zákon je výrazem svazku Izraele s Bohem. Podstatou kultu je chvála a díkuvzdání. Náboženský život je životem ve společenství. Bůh řídí celé dějiny.

1.6 Genesis 1.6.1 Titul a význam knihy Hebrejský název Berešît, tj. „Na počátku“, i řecký titul Genesis, tj. „Zrod“, poukazují na prvopočátky světa, lidstva a Izraele, kterých se kniha týká. Originalita spočívá mj. v rozlišení díla stvoření od Stvořitele, v identifikaci svobodné vůle člověka jako místa původu zla, v rozpoznání aktivní spásné Boží přítomnosti v dějinách. Genesis ukazuje kořeny, z nichž vyrůstá víra židů, křesťanů i muslimů. 1.6.2 Narativní obsah Kniha Genesis není náhodnou sbírkou barvitě vylíčených příběhů (mýtů), ale jedná se o vědomě plánované vyprávění, ve kterém jsou dvě velké části Gn 1,1-11,26 a 11,27-50,26 postaveny vedle sebe do záměrného paralelismu. Gn 1,1-11,26 popisuje původ lidstva a ukazuje, jak Bůh stvořil svět, společenství lidí, mužů a žen, se záměrem, aby upřímným jednáním naplňovali Boží plán spásy: „ploďte a množte se a naplňte zemi a podmaňte si ji“ (Gn 1,28). Paralelně a zároveň kontrastně k této historii lidstva - národů popisuje Gn 11,27 50,26 původ Izraele. Ukazuje, jak Bůh stvořil Izrael a jak postupně naplňoval v potomstvech plán s lidstvem. Tuto druhou část Geneze tvoří základní tři cykly: (A) Abrahám a Sára; (B) Jakub a jeho synové a (C) Josef a jeho bratři. A tak dostáváme základní členění Geneze: I. cyklus pranárodů (1,1-11,26) II. historie praotců Izraele (11,27-50,26) (A) cyklus Abraháma a Sáry (11,27-25,18) (B) cyklus Jákoba a jeho synů (25,19-36,43) (C) cyklus Josefa a jeho bratří (37,1-50,26) Tyto historie byly upravovány po mnoho generací v procesu, který je téměř nemožné popsat - snad jen pomocí všeobecné terminologie. Jahvistická a elohistická tradice jsou s největší pravděpodobností redukcí původních ústních vyprávění do psané prozaické formy. Zdá se, že konečný redaktor uspořádal materiál do větších celků pomocí formulace eléh tôledôt „toto je rodopis...“. Tato formulace se objevuje pětkrát v první části Geneze, která pojednává o původu světa (2,4; 5,1; 6,9; 10,1; 11,10) a pětkrát v druhé části Geneze, která popisuje počátky Izraele (11,27; 25,12; 25,19; 36,1; 37,2). Těchto 10 tôledôt vytváří úzký antitetický paralelismus. Pět z nich pojednávají o negativních událostech synů Adamových a pět popisují pozitivní události „synů Izraele“: tôledôt nebe a země (2,4a) tôledôt Adama (5,1) tôledôt Noeho (6,9) tôledôt synů Noeho (10,1) tôledôt Šémův (11,10)

tôledôt Teracha (11,27) tôledôt Izmaele (25,12) tôledôt Izáka (25,19) tôledôt Ezaua tj. Edoma (36,1) tôledôt Jakubův /Jákobův/ (37,2)

29

Rodopisu - tôledôt nebe a země, ve kterém se mluví o ráji v Edenu, o Adamově vyvolení a o jeho neposlušnosti Božímu zákonu zneužitím moci a života, odpovídají tôledôt Teracha, ve kterých se pojednává o Kanaánu, který je podobný „Hospodinovu ráji“, o vyvolení Abrama a o jeho poslušnosti, která si zasluhuje Boží zaslíbení moci a plodnosti. Tôledôt Adama, které vypráví o genealogii 10 patriarchů z období před potopou, odpovídají tôledôt Izmalele, které popisují genealogii 12 patriarchů Izmaele. Tôledôt Noeho, který byl spravedlivý a který uchoval kontinuitu lidského života přes období potopy, odpovídají tôledôt Izáka, který je vyvoleným mužem, z jehož rodiny pochází budoucí otec vyvoleného národa, kterému dává své požehnání. Tôledôt synů Noema popisují genealogie tří synů patriarchy a tak jsou postaveny tôledôt vůči Ezaua, které přináší tři genealogie jejich potomků. A konečně tôledôt požehnaného Šéma odpovídají tôledôt Jákoba, který je nejlepším jeho potomkem. 1.6.3 Prameny a redakční teologický záměr Genesis představuje kompozici J,E a P - v biblických pradějinách J a P, v příbězích patriarchů J a E (výjimečně P). Chronologickými údaji a rodokmeny vtiskla kněžská tradice knize vlastní osobitou koncepci. Kněžský redaktor spojuje univerzální dějiny s dějinami Abrahámova rodu (obojí po pěti rodokmenech) - obojí chápe jako dvě dějství jednoho dramatu. Eliminační metodou soustřeďuje pozornost na zužující se linii Bohem vyvolených (Adam-Sét-Noe-Sém-AbrahámIzák-Jákob), kdežto ostatní ponechává stranou (Kain, Chám, Jafet, Izmael, Ezau). Zdůrazňuje uskutečnění stvořitelského Božího záměru - lidstvo naplní zemi a podmaní si ji. V požehnání, které provází vyvolený zbytek, se zároveň prosazuje záměr spasitelný - jeho konkretizaci představuje země, kde patriarchové získávají alespoň místo svého spočinutí. 1.6.4 Vliv knihy Genesis V patristické době se vyzvedá předobrazný charakter osob a událostí vzhledem k NZ (Adam - Kristus; Noemova archa - církev); dnešní křesťanství hledá v textech Gn odpovědi na palčivé otázky týkající se kořenů zla i podněty k odvaze víry, jejímž vzorem zůstává Abrahám. 1.7 Exodus 1.7.1 Centrální postavení a význam Exodu • V historickém rámci Pentateuchu - události, které jsou obsahem Ex, tvoří dějovou osu celého Pentateuchu, na niž se napojují děje předchozí i následující. • V teologickém rámci SZ - jde o počáteční a ustavující moment Izraele jako svobodného lidu smlouvy, základ víry v Boha jako osvoboditele a smluvního partnera, prototyp spásy i důvěrného vztahu mezi Bohem a lidmi. 1.7.2 Titul a narativní obsah Hebrejský titul Šemôt, „Jména“ (podle Ex 1,1), řecký Exodos, „Vyjití“ (podle hlavní události, o níž kniha vypráví). Návaznost na závěr Gn, ale s odstupem 400-500 let - Hebreové už tvoří početný lid, politická situace v Egyptě je pro ně nepříznivá; dva hlavní dějové póly východ z Egypta a smlouva na Sinaji, mezičlánek tvoří putování pouští I. Vysvobození z Egypta (1,1-15,21) II. Cesta pouští (15,22-18,27) III. Smlouva na Sinaji (19-40) 1.7.3 Prameny a redakční rámec Exodu Ex představuje kompozici textového materiálu J, E a P. Výsledný rámec vtiskla knize redakční práce kněžských kruhů v exilní a poexilní době - můžeme v něm rozeznat dvojí linii:

30

•

genealogickou - hned v Ex 1 se poukazuje na rozmnožení Izraelitů v Egyptě; z Jákobova rodu (70 osob) se stává početný národ a v něm se vyzvedá (Ex 6) zejména kmen Levi - snaha zdůraznit kontinuitu Áronových potomků v čelných reprezentantech kněžských rodin vykonávajících službu v chrámě. • teologickou - formule, jíž Bůh zjevuje Mojžíšovi své vlastní jméno: „Já jsem Jahve“ (Ex 6,2-8), navazuje na Boží přízeň vůči praotcům a zároveň předznamenává postupné zjevování Boží slávy na Izraeli (jako vysvobozeném) a Egyptu (jako poraženém). Hospodinova sláva má zazářit na osudu vyvoleného národa (povzbuzení pro zajatce v Babylóně) - i reptání Izraelitů na poušti je pro Hospodina příležitostí, aby zjevil svou slávu konkrétní pomocí (Ex 16,7.11). S touto slávou (samotnou Hospodinovou přítomností) nelze ztotožňovat oblak, který je pouze jejím projevem. Oblak přesunující se s hory Sinaj nad stan setkávání (Ex 40,34) naznačuje Boží přebývání uprostřed putujícího Izraele - na rozdíl od starších tradic zde kněžská redakce zdůraznila směr od Hospodina k Izraeli. 1.7.4 Vliv knihy Exodus • V životě Izraele - prožitek exodu a sinajské smlouvy je zkušeností, k níž se Izrael v pozdějších dějinách stále vrací (srov. spojování Hospodinova jména s tímto zásahem jako pevným atributem, různé obrazy, jimiž proroci vyjadřují toto jedinečné období izraelských dějin, živá připomínka liturgickým slavením paschy a svátků stánků). • V životě církve - nová smlouva představuje naplnění předobrazů z Ex (Mojžíš resp. velikonoční beránek = Kristus, přechod Rákosovým mořem = křest resp. konečné vítězství, mana = eucharistie resp. nebeská hostina; pascha = přechod k novému životu). • V dnešním křesťanství - významnou roli hrají zvláště motivy osvobození (z jakéhokoli útlaku), putování s výhledem na cíl (ve smyslu historickém i eschatologickém), Hospodinovy slávy (Duch Páně přítomný v srdcích věřících). 1.8 Leviticus 1.8.1 Titul a obsah Hebrejský název Wayyiqra, “A zavolal”, představuje první slovo knihy, řecký název Leuitikon vyjadřuje obsahové zaměření na činnost kněží z kmene Levi. Strukturální rozčlenění: I. Předpisy o obětech (kap. 1-7); II. Kněžské řády (kap. 8-10) III. Předpisy o čistém a nečistém (kap. 11-16) IV. Kodex svatosti (kap. 17-26) V. Dodatek - směrnice pro sliby a dary (kap. 27) 1.8.2 Pramen a datace Veškerý materiál shromážděný v Lv pochází z P - soustřeďuje se převážně na obětníky a oběti, v návaznosti na Ex 25-31; 35-40 (kultovní prostor) a s pokračováním v Nm 1-10 (kultovní společenství). Projevuje se zde snaha poexilního kněžstva spojit kult druhého chrámu s kultem mojžíšské doby čili zaštítit ho autoritou slavné počáteční epochy izraelského zákonodárství. Kultovní předpisy Lv představují většinou relativně pozdní stadium a jako takové předpokládají dosti dlouhý vývoj, třebaže některé z nich mohou svými počátky sahat do doby mnohem starší. 1.8.3 Literární druh a originalita knihy Leviticus Zákonodárství obsažené v Lv má místy etický charakter (např. kap. 19-20), ale vcelku převažuje charakter liturgický - syntéza kultovních tradic z minulosti Izraele, včetně různých převzatých prvků, ovšem proniknutá duchem zcela autentické víry v Hospodina.

31

Odhlédneme-li od reálného nebezpečí formalismu (srov. ostrou kritiku proroků), je tento biblický zákoník nesporně prodchnut ryzím a hlubokým smyslem pro svatost, tzn. z negativního hlediska eliminaci hříchu (opaku svatosti) a z pozitivního maximální připodobnění se Bohu, který je Svatý. K tomuto ideálu má směřovat celý život Izraelity od těch nejpřirozenějších fyzických úkonů až po slavení liturgie, od každodenních vztahů k bližnímu až po důležité rozhodování o osudech celého společenství. 1.8.4 Vliv knihy Leviticus Ve SZ lze najít ohlasy v 1 a 2 Kron, Žalmech a 1 a 2 Mak. V judaismu těží z Lv mišna, kdežto v rané církvi dochází spíše k odklonu od předpisů spjatých s židovstvem, příp. k jejich symbolické interpretaci (patristická literatura). O křesťanské liturgii se v poslední době znovu začíná uvažovat (co do struktury) v návaznosti na liturgii židovskou, jejíž teologický obsah transformovala - eucharistie představuje naplnění všech duchovních aspektů starozákonních obětí. 1.9 Numeri 1.9.1 Titul a obsah Hebr. název Bemidbar, „Na poušti“, pochází od 4. slova 1. verše a vystihuje prostředí do něhož je zasazen děj; LXX nazývá knihu podle sčítání lidu (kap. 1-4; 26) a podle uváděného počtu obětí (kap. 7; 15; 28-29) Arithmoi, „Počty“ (obdobně Vg). Materiál velmi různorodého rázu lze z narativního pohledu rozdělit na tři části: I. Příprava vojenského tábora na válečné tažení (1,1-10,10) II. Pochod pouští od Sinaje do Kadeše, včetně zkoušek víry Izraele i útoků proti Mojžíšově autoritě (10,11-20,13) III. Pochod Zajordánskem ke břehu Jordánu, poslední směrnice a opatření před vstupem do Kanánu (20,14-36,13) 1.9.2 Perspektiva a teologický rámec Narativní látka Nm (prameny J a E) navazuje dějově na události Ex, legislativní látka (pramen P) navazuje na předpisy Ex a na celý Lv a vzhledem k doplňujícímu charakteru zákonů (např. o sabatu, očišťování apod.) je vhodně situována do přechodné etapy SinajKadeš. Z teologického hlediska zde Izrael představuje ideální komunitu stmelenou pevnými nábožensko-sociálními strukturami, spjatou poutem příbuzenství, ale zejména ochotou žít podle Hospodinových příkazů; jako takový je Izrael připraven na vítězné tažení do země, kterou mu Hospodin chce dát (viz např. předpisy o dělení kořisti v kap. 31). Na této cestě se musí vypořádat jak s nepřátelstvím (často rafinovaným) okolních národů (Edomité, Moabité, Amorejci apod.) tak i s obtížemi, které přináší nehostinná poušť (hlad a žízeň) a které vedou k pokušení vrátit se zpět (viz vzpouru Kórachovců). Vliv poexilního kněžstva na výslednou redakci Nm je patrný z perspektivy, která zdůrazňuje teokratické aspekty - Boží zásahy do života komunity, která je provázena stálou Boží přítomností, hierarchické uspořádání, v němž politická moc má být podřízena kněžské. Hospodinova absolutní věrnost vyžaduje odpovídající věrnost lidu - příležitostné narušování této věrnosti Hospodin spravedlivě trestá, ale dovede také milosrdně odpouštět. Mojžíš jako prostředník mezi Bohem a lidem (vykreslený rozdílně v JE a P) má své lidské slabosti, ale je nesporně člověkem Bohu zcela oddaným a zároveň naléhavě se přimlouvajícím za lid.

32

1.9.3 Vliv knihy Numeri Ohlasy Nm nacházíme v historických reminiscencích žalmů (např. Žl 106) a v pozdních sapienciálních knihách - Sir (kap. 45-46) a Mdr (kap. 18). NZ obsahuje některé narážky na události nebo výpovědi z Nm jako na předobrazy (Jan 3,14) nebo proroctví (2 Petr 2,15n) či zdůrazňuje jejich parenetický charakter (Jud 11) - nejčastěji poukazuje na Nm Žid. Prvotní izraelská komunita vylíčená v Nm se dnes opět těší zájmu exegetů i pastoralistů, kteří si všímají jejích aspektů sociálních i náboženských. 1.10 Deuteronomium 1.10.1 Význam knihy • V původní souvislosti - tvořilo-li Dt původně prolog dtr historie, představuje vynikající pokus o rekapitulaci izraelských dějin ve světle Božího prozřetelnostního vedení a zároveň normu, podle níž se hodnotí historie budoucí. Situace, v níž se zde Izrael nachází, je situací velice slibnou, plnou naděje, ale skrývá v sobě i neblahou možnost zmaření těchto nadějí, ztroskotání - vše záleží na volbě a rozhodnutí Izraele. • V aktuální souvislosti - jde o teologickou syntézu podanou rétorickým stylem, ovšem syntézu, která nejen shrnuje předchozí tradice, ale také je doplňuje a přehodnocuje zákony Dt se jeví jako jistá alternativa k zákonům P (sr. např. zdůvodnění příkazu sobotního klidu v Ex 20,11 a Dt 5,15). Důležitou okolností, která určuje tón Dt, je blízkost Mojžíšovy smrti - hlavní aktér izraelského vysvobození, postava dominující základům právní i náboženské existence národa, se s tímto národem loučí slovy vroucími i kategorickými zároveň. 1.10.2 Označení Hebrejský název je převzat z počátečních slov Elle haddevarîm, „Toto jsou slova“; řecký výraz Deuteronomion, „Druhý zákon“, vychází z mylného překladu slov mišne hattôra hazzôt (Dt 17,18) v LXX (místo správného: „kopie tohoto zákona“); přesto má v sobě řecký titul kus pravdy, protože v Dt nejde o pouhé opakování zákona prvního, nýbrž o zákon svébytné povahy. 1.10.3 Obsah Nadpisy člení Deuteronomium do čtyř částí: • „slova“ (1,1), • „zákon“ (4,44), • „slova smlouvy“ (28,69), • „požehnání“ (33,1). 1-4 5-28

29-32 33

ohlédnutí za putováním od Chorebu k Bet-Peoru (1,6-3,29); napomenutí vzhledem k možnostem a nebezpečím v zaslíbené zemi (4,1-40) historické odůvodnění darování Zákona na Chorebu a napomenutí prvního přikázání ohledně úcty výlučně k Hospodinu (5-11) jednotlivé zákony, zvl. o centralizaci kultu, o rozdělení pravomocí ve státě a o sociální utopii (12-26,16) protokol uzavření smlouvy (26,17-19) úkoly pro dobu po překročení Jordánu (27) požehnání a kletba (28) poznámky k uzavření smlouvy (29-30) a ustanovení Jozua (31) Mojžíšova píseň (32) Mojžíšovo požehnání

33

„Zákon“ má strukturu kodifikace zákonů ve starověkém Orientu: Kodex Chammurapiho (1792-1750) Prolog zákony epilog (s požehnáním a kletbou)

„Zákon“ v Deuteronomiu 5-11 „prolog“ 12-26 zákony 28 epilog

„Zákon“ má podobu smlouvy, Základní schéma odpovídá chetitským vazalským smlouvám: chetitské vazalské smlouvy (1500-1200) 1. Preambule 2. historický prolog 3. zásadní prohlášení 4. jednotlivá ustanovení 5. seznam božských svědků smlouvy 6. požehnání a kletba

jádro Deuteronomia 5-11

historický prolog a zásadní prohlášení 12-26 jednotlivá ustanovení 28

požehnání a kletba

1.10.4 Vliv Deuteronomia na ostatní knihy Písma Dt vykazuje příbuznost s Jer (zde jistě sehrál roli Jeremiášův podíl na Joziášově reformě) u obou se klade důraz na Boží lásku a niternou, osobní zbožnost; exilní doplňky Dt jsou blízké Deuteroizaiášovi, zejména v perspektivě osvobození a cesty pouští k zaslíbené zemi. Ve srovnání s Kodexem smlouvy (Ex 21-23) se Deuteronomický kodex jeví jako humánnější - předpokládá vyspělejší společnost, vyznačuje se zralejším sociálním cítěním (viz předpisy týkající se manželství), zákon pro něj není pouhým imperativem, nýbrž projevem Boží lásky, která člověka motivuje. Podstatný vliv mělo Dt na Deuteronomistickou historii (Joz, Sd, 1-2 Sam, 1-2 Král), hlavně na její hodnocení dějin z hlediska věrnosti smlouvě; důraz na přikázání lásky se objevuje v novozákonních odkazech na Dt (srov. Mk 12,29n a par).

2 DEUTERONOMISTICKÉ DĚJINY Joz, Sd, 1 a 2 Sam, 1 a 2 Král v hebrejském kánonu – přední proroci, jelikož prorok je v židovské tradici ten, kdo mluví a jedná ve jménu Božím a s jeho mocí (Jozue, Samuel, stejně jako Eliáš či Elizeus). V alexandrijském kánonu se tyto knihy řadí mezi dějepisné – líčí události, které tvoří součást dějin mezi obsazením Kanaánu Izraelem a pádem Jeruzaléma. Jedná se o původně velmi různorodý textový materiál, zčásti ústně tradovaný, zčásti už zaznamenaný. Byl redakčně zpracován (zřejmě ve 2 fázích – předexilní a exilní) deuteronomistickou školou, která dala celému dílu podstatně jednotnou teologickou koncepci – odtud název Deuteronomistické dějepisné dílo. Hlavní teologickou tezí je závislost blaha resp. neštěstí Izraele na jeho věrnosti resp. nevěrnosti vůči sinajské smlouvě – z politického hlediska však bylo asi těžko možné zcela se vyhnout kompromisům. Aktuální poselství díla: • nutnost citlivě vnímat znamení doby, • velký význam lidské odpovědnosti, • neschopnost člověka vykoupit se sám vlastní silou.

34

2.1 Kniha Jozue 2.1.1 Titul, členění a obsah Název podle protagonisty, Efraimity Jozua, Mojžíšova nástupce, který vedl Izraele při dobývání zaslíbené země – událost, o níž kniha vypráví; Jozue sám je podle rabínské tradice také autorem. 1. část dobytí země

2. část rozdělení země

1,1-12,24 vůdčí slova a motivy: „dát zemi“ (1,2.6.11.15; 2,9.14.24.; 9,24) až dodnes“ (4,9; 5,9; 6,25; 7,26; 8,28.29; 9,27; 10,27)

13,1-22,34 vůdčí slova a motivy: „rozdělit zemi“ (13,7; 18,10; 19,51) „dědictví“ (13,6.7.14.23.28.33; 14,2.9.13.14; 15,20; 16,8.9 aj.)

3. část řeči na rozloučenou a Jozuova smrt 23,1-24,33 vůdčí slova a motivy: „sloužit jiným bohům“ (23,7.16; 24,2.14.15.16.20) „sloužit Hospodinu“ (24,14.15.18.19.21)

1. část text 1,1-18

2,1-11,23

12,1-24

strukturální znaky řeči Hospodinova (1,2-9) Jozuova (1,11-15) odpověď správců lidu (1,16-18) vyprávění vůdčí slova: „přejít“ (29krát) „vybít“ (26krát)

výčty

obsah úkol obsadit zemi rozkaz překročit Jordán zvědové v Jerichu (2,1-24); překročení Jordánu (3,1-5,1); obřízka a pesach (5,2-12); dobytí Jericha (6,1-27); boj o Aj (7,1-8,29); lest Gibeoňanů (9,127); válka s Kananejci (10,1-43); vítězství na severu (11,1-23) výčet dobytých území (12,1-8) a výčet poražených králů (12,9-24)

2. část text 13,1-19,51

strukturální znaky Hospodinova řeč (13,1-7) výčty (13,8-19,51) vůdčí slova: „země“ (13,3.4.10.11.23.26.27; 15,1.4.11.12.21.47; 15,2.3.8.10; 17,8.10; 18,5.19; 19,12.22.46) „dědičný podíl“ )14,2; 15,1; 16,1; 17,1; 18,11; 19,1.1017.24.32.40.51; 21,4.5.6.8.10.20.40)

20,1-9

Hospodinova řeč (20,1-6) výčet (20,7-9) výčet (21,1-42) souhrn (21,43-45) Jozuova řeč (22,1-9) vyprávění (22,10-34) vůdčí motiv: „vzbouřit se proti Hospodinu“ (22,16.18.19.22.29)

21,1-45 22,1-34

obsah úkol přidělit zemi losem (13,1-7) odkaz na úspěšné přidělení země na východ od Jordánu dvěma a půl kmene (13,8-33) souhrnný „výhled“ (14,1-5) zvláštní ustanovení pro Kaleba (14,615) přidělení země na západ od Jordánu Judovi (15,1-63), Josefovi (16,1-17,18) a ostatním sedmi kmenům (18,1-19,51) ustanovení o azylových městech volba 6 azylových měst seznam levitských měst pokoj od nepřátel; splnění zaslíbení spor o oltář v zemi na východ od Jordánu (22,9-34) propuštění kmenů sídlících na východ od Jordánu (22,1-6.7-8)

35

3. část text 23,1-16

24,1-24

24,25-28 24,29-33

strukturální znaky Jozuova řeč vůdčí slovo: „národy“ (23,3.4.7.9.12.13) Jozuova a Hospodinova řeč vůdčí slovo: „sloužit Hospodinu“ (24,14.15.18.19.21) 24,16-24: dialog mezi Jozuem a lidem vyprávění vyprávění

obsah varování před národy, které zůstaly v zemi, a před jejich bohy dějiny spásy výzva sloužit Hospodinu připravenost lidu

sepsání Zákona a práva pohřeb Jozua, Josefa a Eleazara

2.1.2 Vznik, literární a teologická charakteristika Hypotézy o pokračování pramenů Pentateuchu v Joz (Hexateuch) jsou velmi nepravděpodobné. Nejstarší jádro – tradice o dobývání Kanánu – se nachází v kap. 2-9 (původně předávány ústně v prostředí kmene Benjamín a koncentrovány kolem svatyně v Gilgalu). Zhruba ze stejné doby pocházejí tradice jižních kmenů (kap. 10) a severních kmenů (kap. 11). O něco pozdější (ale rovněž předdavidovský) je soupis území jednotlivých kmenů v kap. 13-19. Uspořádání těchto tradic (včetně citátů z některých písemných pramenů, např. Knihy Přímého – srov. Joz 10,13) a připojení ostatních kapitol (zejména kap. 24 o obnově smlouvy v Sichemu) je zřejmě dílem deuteronomistické redakce. Obsazení Kanaánu je v knize líčeno jako jednotné válečné tažení všech kmenů, kterým je dobyto celé území. Dějinný proces, který nebyl zdaleka tak jednoduchý (nešlo výlučně o vojenskou akci, nýbrž zčásti o pokojnou infiltraci; zprvu se obsazovalo méně přístupné horské pásmo, pak se teprve dobývala města v nížině; Izrael neobsadil celé území, část zůstala v rukou Kananejců - viz Joz 12,14; Sd 1,17) je zde výrazně schématizován a teologizován (jde o Hospodinovy boje – Hospodin stojí při Izraeli a bojuje za něj). 2.2 Kniha Soudců 2.2.1 Titul členění a obsah Název opět dán podle protagonistů. Funkce soudců existovala i v Tyru a v Kartágu, v Izraeli šlo o Bohem vyvolené a jeho Duchem vyzbrojené lidi, poslané vysvobodit izraelské kmeny z cizí nadvlády (zprvu nazýváni spíše zachránci). Tak znovu nastolili Boží právo izraelskou nevěrností pošlapané a svou autoritu si udrželi i v době míru. Kniha mluví o 12 soudcích podle počtu izraelských kmenů: 6 velkých (někdy poměrně rozsáhlé vyprávění) a 6 malých (někdy známe pouze jméno) – možná však, že šlo o 2 různé typy soudců (velcí spíše jako charismatičtí osvoboditelé, malí spíše institucionálního typu). Autorem této starozákonní knihy je podle rabínské tradice prorok Samuel. 1. část úvod (1,1-2,10) rámec: Jozuova smrt (1,1 a 2,6-10) vůdčí motivy/slova: „nebyli s to podrobit si“ (1,19.21.27-33) „Kenaanci sídlili“ (1,29.30.32.33)

2. část velcí a malí soudci (2,11-16,31) rámec: Hospodin povolával soudce (2,16); Samson soudil Izraele (16,31) vůdčí motivy/slova: „dopouštěli se toho, co je zlé v Hospodinových očích“ (2,11; 3,7.12; 4,1; 6,1; 10,6) „Hospodin vzplanul hněvem“ (2,14.20; 3,8; 10,7)

3. část doba bez krále (17,1-21,25) rámec: „neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné“ (17,6 a 21,25) vůdčí motivy/slova: „chrabří bojovníci“ (18,2; 20,44.46; 21,10) „shromáždění“ (20,2; 21,5.8.16)

36

1. část text 1,1-36

strukturální znaky vyprávění a seznam nedobytých měst

2,1-5 2,6-10

vystoupení Hospodinova posla zpráva o Jozuově smrti

obsah Dobytí území Judova, Simeonova a Josefových kmenů; zmínka o nedobytých územích obžaloba a zvěst poslední Jozuova léta; jeho smrt a pohřeb

2. část text 2,11-3,6

strukturální znaky souhrnný přehled 2,11-19 charakteristika doby soudců 2,20-3,6 zvěst o nebezpečích

3,7-9,57

vyprávění 5,1-31 píseň 9,7-15 bajka

10,1-12,15

vyprávění 10,1-5 seznam 10,6-12,7 Jiftáchova záchranná akce 12,8-15 seznam

13-16

Vyprávění

obsah odpadnutí, hněv, záchrana a nové odpadnutí Izrael bude prověřován zbylými národy záchranné akce Otníelovy (3,7-11), Ehúdovy (3,12-30), Šamgarovy (3,31), Debořiny a Barakovy (4,1-24; 5,1-31); povolání Gedeona, boj proti Midjanitům a odmítnutí královské důstojnosti (6,1-8,35); Abimelechova krvavá cesta k moci a jeho smrt (9,157) Jiftách a malí soudci: Tola z Izachara a Jaír z Gileadu Jiftáchův boj proti Amonitům Ibsan z Betléma, Elon ze Zabulóna, Abdon z Pireatonu zvěst o Samsonově narození, Samsonova svatba, zničení úrody, zmařené zatčení v Lechí a Gaze, Samson a Delila, Samsonova smrt

3. část text 17,1-18,31

19,1-21,25

strukturální znaky vyprávění rámec: „neměli krále“ (17,6; 18,1) vyprávění rámec: „neměli krále“ (19,1- 21,25)

obsah zhotovení modly a ustanovení kněze vyslání zvědů; uloupení modly a kněze; dobytí Lájoše násilí v Gibeji (19,1-30) boj kmenů proti Benjaminovcům (20,148) uchvácení žen v Jabeši a Šilu

2.2.2 Vznik, literární a teologická charakteristika Nejdříve se ústně tradovala vyprávění o hrdinských činech jednotlivých soudců v prostředí jejich kmenů; pak se tyto tradice sloučily dohromady, takže reprezentovaly všech 12 izraelských kmenů (snad za Ezechiáše); konečně v exilu se historie soudců zasazuje do chronologického a teologického schématu a chápe se jako pevná instituce – z té doby pochází syntéza v kap. 2. Deuteronomistický redaktor vidí dějiny ve stereotypním čtyřfázovém cyklu – modlářská nevěrnost Izraele, Boží trest v podobě nepřátelského útoku, úpěnlivá prosba k Bohu, povolání soudce-osvoboditele. Historie soudců má být názornou ilustrací deuteronomistické teze -

37

neštěstí, která stíhají Izraele, jsou přímým důsledkem jeho odpadu od Hospodina, ale opětovná vítězství nad nepřáteli zároveň dokazují Hospodinovu neustávající péči o svůj lid. 2.3 Knihy Samuelovy 2.3.1 Titul, členění a obsah Podle židovské tradice je autorem Samuel; v hebrejském kánonu šlo původně o 1 knihu, která byla kvůli rozsahu v LXX rozdělena do 2 a označena jako 1. a 2. kniha Království (podobně ve Vg 1. a 2. kniha Králů) – takže LXX a Vg mají celkem 4 knihy Královské; obojí označení má své důvody – protagonistou 1 Sam je Samuel, ale zároveň v obou knihách už vystupují první králové Saul a David. Rámec 1-2 Sam tvoří Annin chvalozpěv (1 Sam 2,1-10) a Davidův žalm (2 Sam 22,1-51 // Žl 18). Knihy Samuelovy líčí dějinný průběh od narození posledního soudce, Samuela, který zavádí království v Izraeli, přes prvního krále Saula – až do jeho smrti – a vládu Davida – až krátce před jeho smrt. Knihy Samuelovy se dělí do čtyř částí: 1) vyprávění o Samuelovi a Saulovi (1 Sam 1-15); 2) příběh Davidova vzestupu (1 Sam 16 – 2 Sam 5); 3) události o nástupnictví na trůnu (2 Sam 6-20; 1 Král 1-2); 4) různé dodatky (2 Sam 21-24). 1. část Samuel a Saul 1 Sam 1-15 Rámec: narození Samuela (1 Sam 1) Samuel truchlí nad Saulem (1 Sam 15,35) vůdčí motivy/slova: „vyvolit“ (10,24) „zavrhnout“ (15,23.26)

2. část Davidův vzestup 1 Sam 16-2 Sam 5 rámec: „Jak dlouho ještě budeš nad Saulem truchlit?“ (1 Sam 16,1) David králem celého Izraele (2 Sam 5) vůdčí motivy/slova: „pomazat“ (1 Sam 16,13; 2 Sam 2,4; 5,3)

3. část nástupnictví na trůnu 2 Sam 6-20 (1 Král 1-2) Rámec: „Upevním jeho království“ (2 Sam 7,12; srov. 1 Král 2,46)

4. část rekové a smíření 2 Sam 21-24 rámec: „byl hlad po tři roky“ (21,1) „pohroma byla odvrácena“ (24,25)

vůdčí motivy/slova: „dům“ = „dynastie“ (6,21; 7,11.16.18-29; 12,.10.11; 1 Král 2,33)

vůdčí motivy/slova: „dosáhnout smíření“ (21,3) „aby byla pohroma odvrácena“ (24,21)

1. část text 1 Sam 1,1-3,21

1 Sam 4,1-7,1

1 Sam 7,2-8,22 1 Sam 9,1-11,15

1 Sam 12,1-25 1 Sam 13,1-15,35

strukturální znaky vyprávění s pojmy z oblasti kultu (1,1-3,21) děkovná píseň (2,1-11) vyprávění vůdčí slovo: schrána (4,4-6.11.131719.21n; 5,1-4.7n.10n.; 6,13,8.10n.13.15.18.21; 7,1) vyprávění kontrast: soudce – král vyprávění vůdčí slovo: „kníže“, „král“ řeč vyprávění

obsah Samuelovo dětství; zaslíbení a narození; Annin chvalozpěv; vzdělání ve svatyni v Šilo ztráta schrány smlouvy; zármutek v Eliho domě; neštěstí v Dagonově chrámu a u Filišťanů navrácení schrány Samuelovo vítězství nad Filišťany požadavek lidu mít krále hledání oslic a první pomazání; určení losem v Mispě; osvobození Jabeše a pomazání v Gilgalu Samuelův odchod první zavržení v Gilgalu; Jonatánův útok; Jonatanovy a Saulovy úspěchy; druhé zavržení po vítězství nad Amalečany

38

2. část Text 1 Sam 16,1-18,5

strukturální znaky vyprávění

1 Sam 18,6-23,28

vyprávění slovní pole: „vyhledat“ a „pronásledovat“

1 Sam 24,1-26,25

vyprávění vůdčí slovo: pomazaný vyprávění

1 Sam 27,1-31,13

2 Sam 1,1-5,16

vyprávění nářek nad mrtvým (1,17-27)

obsah Davidova cesta na Saulův dvůr; pomazání, muzikoterapie; vítězství nad Goliášem pronásledování Davida; sňatek s Mikal; Jonatanovo zprostředkování, Davidův útěk, rozloučení s Jonatanem, masakr v Nobu 1. ušetření Saula; David a Abigail; 2. ušetření Davidův útěk k Filišťanům; Saulovo Dotazování ženy v Endoru; propuštění Davida a jeho tažení proti Amalečenům; Saulova smrt Davidův nářek nad mrtvým Saulem; pomazání za krále nad Judou; boje mezi Izraelem a Judou; zabití Abnera a Išbaala; pomazání Davida krále nad Izraelem

3. část text 2 Sam 5,17-8,18

2 Sam 9,1-10,19

strukturální znaky vyprávění proroctví (7,4-16) modlitba (7,18-29) seznam (8,16-18) vyprávění

2 Sam 11,1-12,31

vyprávění s podobenstvím a odsouzením

2 Sam 13,1-14,33

vyprávění podobenství (14,1-12) vyprávění

2 Sam 15,1-19,44

2 Sam 20,1-26

vyprávění seznam (20,23-26)

obsah vítězství nad Filišťany; přenesení schrány; Nátanova zaslíbení; Davidova modlitba; vítězství nad Filišťany péče o Jonatanova syna; obrana proti Amonitům a Aramejcům cizoložství s Batšebou a zabití Uriáše; Nátanovo vystoupení a smrt dítěte; vítězství nad Amonity znásilnění Támary; Abšalomova pomsta a návrat povstání a Davidův útěk; Abšalomova porada; Abšalomův boj a smrt; zármutek a návrat Šebovo povstání; zabití Amasiáše; Joabovo vítězství; seznam úředníků

4. část text A B C C´ B´ A´

2 Sam 21,1-14 2 Sam 21,15-22 2 Sam 22,1-51 2 Sam 23,1-7 2 Sam 23,8-39 2 S 24,1-25

strukturální prvky vyprávění výčet žalm žalm výčet vyprávění

obsah vydání Saulovců; péče Risky Davidovi rekové Davidův žalm (= Žl 18) Davidova poslední slova Davidovi rekové sčítání lidu, mor a stavba oltáře

2.3.2 Vznik, literární a teologická charakteristika Deuteronomisté zachovali převzaté tradice bez větších úprav a doplňků – ústní i písemné prameny jsou ovšem dosti rozdílné; liší se mezi sebou např. 2 verze vzniku království – promonarchická (1 Sam 9), zřejmě starší, a antimonarchická (1 Sam 8), mladší; dvojí 39

vyprávění o příchodu Davida na Saulův dvůr – jako hudebníka (1 Sam 16) a jako hrdiny (1 Sam 17). Kromě dvou menších celků – vyprávění o proroku Samuelovi (1 Sam 1-3) a o osudech archy úmluvy (1 Sam 4-6) vynikají 2 velké narativní bloky – historie Davidova nástupu na trůn (1 Sam 16-2 Sam 5) a historie následníků Davidova trůnu (2 Sam 9-1 Král 2): po literární stránce znamenitá ukázka izraelské historiografie, sepsaná zřejmě očitým svědkem (nevyhýbá se kritice Davida a jeho rodiny). Se vznikem monarchie sice padá původní teokratický ideál, ale zároveň král nemá být konkurentem Hospodina jako jediného Vládce, nýbrž viditelným znamením Hospodinovy vlády; Saulův pád je sice potvrzením negativního postoje k monarchii (kopírující okolní národy), ale David představuje i přes své chyby prototyp mesiánského krále-pastýře podle Hospodinova srdce. 2.4 Knihy Královské 2.4.1 Členění a obsah Jak dává najevo závěrečná masora po 2 Král 25,30, představují Knihy Královské vlastně jen jednu knihu. Rozdělení na dvě knihy s césurou po 1 Král 22,54 není z hlediska sledu vyprávění opodstatněné, protože tím příběh o izraelském králi Achazjášovi je rozdělen na dvě části 1 Král 22,5254 a 2 Král 1,1-18. Poprvé se toto rozdělení objevuje v LXX, kde bylo motivováno rozsahem knihy. Toto rozdělení pak bylo převzato do Vg a pak teprve v 15.-16. stol. do vydání bible v hebrejštině. Knihy královské začínají popisem posledních dní Davida (1 Král 1) a přestavují obraz uspořádání království po Šalomounově smrti, tj. rozděleného království Izraele a Judy až do jeho pádu (pád Samařska: 2 Král 17; pád Judy: 2 Král 25). Knihy Královské končí poznámkou o omilostnění Jojachina v exilu (2 Král 25,27-30). Knihy Královské lze rozdělit do třech hlavních částí: 1) království Šalomounovo (1 Král 1-11); dějiny rozděleného království (1 Král 12 – 2 Král 17); 3) dějiny judských králů (2 Král 18-25). 1. část příběhy Šalomounovy (1 Král 1,1-11,43) rámec: „Král David zestárl“ (1 Kr 1,1) „Šalomoun ulehl ke svým otcům“ (1 Král 11,43) vůdčí slova/motivy: království (1 Král 2,46;11,11) moudrost (1 Král 2,6; 5,10; 7,14; 10,6.23.41) bohatství (1 Král 3,11.13; 10,23)

2. část dějiny Izraele a Judy (1 Král 12,1-2 Král 17,41) rámec: Rechabeam se má stát králem nad Izraelem (1 Král 12,1) Izrael odveden do vyhnanství (2 Král 17,23) vůdčí slova/motivy: „Jarobeamův hřích“ (1 Král 13,34; 14,16; 16,31 aj.) kult na posvátných návrších (1 Král 12,31; 14,23; 2 Král 12,4; 14,4)

3. část dějiny Judy (2 Král 18,1-25,30) rámec: Chizkijáš judským králem (2 Král 18,1) milost Jojachinovi (2 Král 25,30) vůdčí slova/motivy: „žádný jemu podobný“ (18,5; 22,25) „jak jeho otcové“ (23,32.37; srov. 24,19)

1. část text 1,1-2,46

strukturální znaky vyprávění o nástupci na trůně Davidova závěť (2,2-9)

3,1-5,14

prosba o moudrost (3,2-15) seznamy 4,1-6.7-19) zpráva o stavbě (6,1-7,51) promluva (8,14-21) žehnací modlitba (8,22-53) požehnání (8,54-61)

5,15-9,9

obsah spor o Davidova nástupce; označení a pomazání Šalomouna; Davidova smrt; potrestání protivníků: smrt Adoniáše a Joaba, vyhnanství Ebjatara moudrá Šalomounova vláda; dar vnímavého srdce; Šalomounův rozsudek; správa stavba chrámu; smlouva s Chiramem; stavba chrámu a paláce; vybavení chrámu; přenesení schrány; promluva; žehnací modlitba; požehnání; závěr; zaslíbení v souvislosti s chrámem

40

9,10-10,29

11,1-43

poznámky (9,10-28) vyprávění (10,1-13) poznámky (10,14-29) rozsudek (11,1-13) vyprávění (11,14-40) závěr (11,41-43)

stavby a otrocká práce návštěva královny ze Sáby Šalomounovo bohatství Šalomounova modloslužba Šalomounovi protivníci: Hadad, Resin a Jarobeam

2. část text 1 Král 12,1-16,34

strukturální znaky královské letopisy

1 Král 17-2 Král 1 2 Král 2,1-8,29 2 Král 9,1-17,41

vyprávění o prorocích vyprávění o prorocích královské letopisy

obsah odmítnutí Rechabeama v Šekemu; dějiny Judy a Izraele Eliáš, Mikajáš a další proroci Elíša (Elizeus) dějiny judské a izraelské říše do zániku Izraele

3. část text 2 Král 18,1-20,21

strukturální znaky královské letopisy (18,1-8) modlitba (19,1-7.14-19) zaslíbení (19,20-34) odsouzení (20,12-19)

2 Král 21,1-18.26-29 2 Král 22,1-23,30

královské letopisy královské letopisy zpráva o reformě (22,3-23,27)

2 Král 23,31-25,30

královské letopisy výčet kořisti a zajatců (25,13-21)

obsah Chizkijášova vláda; konec Samaří; Asyřané před Jeruzalémem; dvě Chizkijášovy modlitby a Izaiášovy odpovědi; záchrana města; uzdravení Chizkijáše; Izaiášovo ohlášení trestu Menaše a Amon Jošijášova vláda; nalezení Knihy zákona; reforma kultu v Jeruzalémě; odstranění oltáře v Betelu; pesach v Jeruzalémě;Jošijášova smrt u Megida vláda Joachaze, Jojakima a Jojachina; první vydání města; vláda Sidkijášova; dobytí Jeruzaléma; zavraždění místodržitele; omilostnění Jojachina

2.4.2 Vznik, literární a teologická charakteristika Původní materiál je velmi různorodý – mezi prameny pocházejícími z královského dvora se přímo uvádí Historie Šalomounova, Kniha letopisů králů izraelských a Kniha letopisů králů judských; samostatné prameny předpokládá eliášovský cyklus (jednotný narativní celek teologicky propracovaný) a elizeovský cyklus (řada volně spojených epizod ve formě lidových legend); popis stavby chrámu (1 Král 6-7) vznikl asi v kněžském prostředí. Autor resp. redaktor, pocházející patrně z kněžských kruhů (podle židovské tradice prorok Jeremiáš), pomíjí téměř úplně politickou a hospodářskou stránku vlády králů a soustřeďuje se skoro výlučně na stránku náboženskou – jeruzalémský chrám, jeho vybavení a kult, deuteronomická reforma a její úsilí o čistý monoteismus Zprávy o jednotlivých králích se drží jednotného schématu – synchronizace s druhým královstvím, králův věk na začátku vlády, délka jeho vlády, jméno jeho matky, náboženské zhodnocení jeho vlády (příp. další podrobnosti), odkaz na prameny, zmínka o smrti, pohřbu a jméno nástupce. Izraelští králové jsou všichni odsouzeni, protože pokračují v hříchu Jarobeam (Achab navíc otevírá zemi pohanským vlivům), z judských králů jsou někteří odsouzeni, někteří hodnoceni kladně, ale s výhradou (neodstranili posvátné výšiny), pouze 2 se dostává bezvýhradné pochvaly – Chizkijášovi (Ezechiášovi) a Jošijášovi (Joziášovi). Jošijášovým oceněním se pravděpodobně uzavírala 1. redakce z doby jeho vlády, 2. redakce v babylónském zajetí připojuje negativní přehodnocení judského království (dané trpkou zkušeností jeho pádu), ale nakonec přece jen svítí paprsek naděje (Jojachinovo omilostnění ve 2 Král 25,27-30).

41

3 CHRONISTICKÉ DÍLO Nový velkolepý pokus o teologické zpracování celých dějin spásy – nenavazuje pouze na deuteronomisty, nýbrž začíná znovu od Adama jako Pentateuch; jde o jednotné dílo zahrnující 1 a 2 Kron, Ezd a Neh, přičemž začátek Ezd navazuje časově na konec 2 Kron (rovněž obsahově Ezd a Neh představují obnovu toho, co ve 2 Kron bylo ztraceno); v hebrejském kánonu jsou tyto knihy řazeny mezi Spisy (1 a 2 Kron následují až po Ezd a Neh), v LXX a ve Vg mezi knihy dějepisné. Autor resp. autoři jsou neznámí, označují se jako chronisté, vznik díla je třeba klást (mj. kvůli četným aramaismům) na konec perského nebo na začátek helénského období (mezi r. 350 a 250 př. Kr.) – přesnější datace není možná vzhledem k chybějícím informacím o židovské komunitě té doby a vzhledem k nejistotě, zda některé texty jsou původní či přídavky (např. 1 Kron 24) 3.1 Knihy Kronik 3.1.1 Titul, členění a obsah Hebrejský název dibré hajjámím „Slova resp. Události dní“ charakterizuje toto dílo jako líčení dějin. Od doby Lutera obvyklé označení „Knihy Kronik“ má původ u Jeronýma, který hebrejský nadpis přepsal „chronikon totius divinae historie“ (nejde však o dílo ve smyslu moderní historiografie!). Jiné chápání signalizuje označení knihy v LXX: paraleipomena, tj. věci, které byly opomenuty (v předchozích knihách). Tento zdánlivý charakter dodatku zásadním způsobem přispěl k malému cenění této knihy. Rozdělení knihy na dvě knihy má původ v LXX a druhotně se dostalo rovněž do hebrejských vydání.

Vyprávěný čas v 1-2 Kron se rozprostírá „od začátku k (novému) začátku“, tj. od počátku dějin lidstva až do umožnění poexilního nového začátku skrze Kýrův edikt. Struktura se orientuje na sled judských králů od Davida až do babylonského exilu a sleduje tím hlavní předlohu v 1-2 Sam a 1-2 Král. Tyto „dějiny králů“ předchází delší úryvek, který bývá často označován jako „genealogische Vorhalle (genealogická předsíň)“. Tato „předsíň“ zahrnuje rozpětí od začátku lidských dějin („Adam“ 1 Kron 1,1) až do božského vyvolení Davida (1 Kron 10,14), uvnitř kterého je popsán Izrael z hlediska genealogie, geografie (srov. údaje o osídlených území) a dějin (srov. roztroušené stručné historické poznámky). Velikost „Izraele“ je zdůrazněna v úvodu a závěru následujících dějin (1 Kron 11,1: „Celý Izrael se shromáždil…“; 2 Kron 36,23: „Kdokoli z vás, ze všeho jeho lidu“). „Předsíň“ tvořená rodokmeny 1 Kron 1-10 1,1-2-2 2,3-9,1

9,2-34 9,35-10,14

od Adama ke 12 synům Izraele/Jákoba Izrael jako národ z 12 kmenů 2,3-4,23 Juda David (srov. 10,14) 5,27-6,66 Levi kněží, levité 8,1-40 Benjamin Saul (par 9,35-40) (srov. 7,6-12) (9,1a závěrečná poznámka) („dřívější“) obyvatelé Jeruzaléma před vyhnanstvím Saulova rodina (srov. 8,29-40) a konec jeho dynastie

Od 1 Kron 11 následují až do konce v 2 Kron 36 jednotlivé dějiny králů, které jsou v narativním stylu navzájem odděleny příslušnými závěrečnými stručnými zprávami, avšak rovněž spojeny odkazy na nastoupení vlády následovníka. 1 Kron 11-29 2 Kron 1-9 2 Kron 10-14 2 Kron 13 2 Kron 14-16 2 Kron 17-20 2 Kron 21

David Šalomoun Rechabeam (rozdělení říše) Abijáš Asa Jošafat Joram

42

2 Kron 22,1-9 2 Kron 22,10-23,21 2 Kron 24 2 Kron 25 2 Kron 26 2 Kron 27 2 Kron 28 2 Kron 29-32 2 Kron 33,1-20 2 Kron 33,21-25 2 Kron 34-35 2 Kron 36,1-21 2 Kron 36,22n

Achazjáš Atalja Joaš Amasjáš Uzijáš Jotam Achaz Chizkijáš Menaše Amon Jošijáš poslední judští králové (Joachaz, Jojakim, Jojachin, Sidkijáš) a konec státu

Kýrův edikt (nový začátek)

3.1.2 Vznik, literární a teologická charakteristika Chronista použil pramenů ústních (zřejmě genealogie tradované v jednotlivých rodech) i písemných (genealogie převzaté asi z Gn a Ex; příběhy Samuela, vidoucího, příběhy proroka Nátana a příběhy Gáda – srov. 1 Kron 29,29; Kniha králů izraelských a judských – srov. 2 Kron 27,7; výklad Knihy králů – srov. 2 Kron 24,27); tyto prameny však zpracoval svým osobitým způsobem – morální a teologickou aktualizací dějin na způsob midraše. Rozsáhlé počáteční genealogie mají poukazem na vynikající předky podepřít autoritu všech složek židovské obce té doby; u Davida i Šalomouna se zájem soustřeďuje především na chrám a kult (u obou jsou zdůrazněny jen kladné stránky, o jejich chybách se autor nezmiňuje); izraelských králů si 2 Kron nevšímá vůbec a judských opět hlavně se zřetelem na náboženské reformní snahy (Jošafat, Chizkijáš a Jošijáš). S historickými fakty tedy zachází chronista podle vlastního záměru (selektivně, ne vždy v chronologickém sledu, se zřetelnou idealizací a subjektivními dodatky) a ani co do literárních kvalit se jeho dílo nevyrovná deuteronomistickému. Přesto jde o významný náboženský apel na tehdejší židovskou komunitu, vyzvedající na vzorových postavách minulosti (zejména Davidovi a Šalomounovi) požadavek úcty prokazované Bohu v chrámě a zaměřující pozornost k budoucímu mesiánskému králi, na jehož příchod je třeba se připravit obrácením 3.2 Ezdráš a Nehemiáš 3.2.1 Titul Ezd/Neh tvoří souvislou knihu; oddělení Neh se objevuje poprvé v řeckém podání (Origenes); podnět k tomu dal nadpis Neh 1,1 „příběhy Nehemjáše, syna Chakaljášova“. V hebrejské bibli patří Ezd a Neh ke „Spisům“ a nachází se zpravidla před 1-2 Kron, nikdy se neobjevují po 1-2 Kron. Označení a počet knih přisuzovaných Ezdrášovi se v hebrejské bibli a ve starých překladech liší: hebrejská bible Septuaginta Vulgáta moderní vydání Ezdráš* Ezdráš b** I Ezrae Ezdráš Nehemjáš* Ezdráš g** II Ezrae Nehemjáš Ezdráš a III Ezrae*** 3 Ezdráš*** IV Ezrae*** 4 Ezdráš*** * původně jedna kniha: Ezdráš ** původně jedna kniha: Ezdráš b *** není v českých překladech; 3 Ezdráš=2 Pa 35 - Ezd 10; Neh 7,72-8,13a + „spor tří pážat“ 3,1-5,6; 4 Ezdráš = apokalypsa

3.2.2 Členění a obsah A Ezd 1,1-6,22 1,1-2,70 1,1-11 2,1-70

výstavba chrámu navzdory obtížím Návrat Kýrův edikt a navrácení nádob do chrámu seznam navrátilců

43

3,1-6,22 3,1-4,22 5,1-6,22 B Ezd 7,1-10,44 7,1-8,36 7,1-28 8,1-36 9,1-10,44 9,1-5 10,1-44 A´ Neh 1,1-7,4 1,1-2,11 2,12-7,4 2,12-4,17 5,1-19 6,1-7,4 B´ Neh 7,5-10,40 7,5-72a 7,72b-10,40 7,72b-9,37 10,1-40 A´´ 11,1-12,47 11,1-36 12,1-47 12,1-26 12,37-42 12,44-47 B´´ 13,1-13,31 13,1-3 13,4-29 13,4-14 13,15-22 13,23-29 13,30n

stavba chrámu začátek stavby a obtíže překonání obtíží a posvěcení chrámu závazek dodržovat Zákon (smlouvu) Ezdrášovo poslání Ezdrášova cesta z Babylóna do Jeruzaléma Ezdrášův doprovod zrušení smíšených manželství problematika smíšených manželství shromáždění/uzavření smlouvy/provedení stavba hradeb navzdory obtížím Nehemjášovo poslání stavba hradeb začátek stavby sociální napětí pokračování stavby závazek dodržování Zákona (smlouvy) dokumentace: první navrátilci (= Ezd 2) obnova smlouvy shromáždění/předčítání Zákona/kající bohoslužba dokumentace smlouvy ukončení reorganizace osídlení města a provincie bohoslužebný personál a jeho zajištění bohoslužebný personál v době Zorobábela a Nehemjáše posvěcení hradeb zajištění bohoslužebního personálu prosazení smlouvy zásadní vyloučení neizraelců jednotlivá opatření k dodržování povinností očista kultu od cizineckých vlivů zachovávání sabatu skrze uzavření města zrušení smíšených manželství shrnutí

3.2.3 Vznik, literární a teologická charakteristika Autor cituje některé právní a administrativní dokumenty své doby (v Ezd 4) a také seznamy navrátilců, kněží a levitů (Ezd 2; Neh 7; 11; 12) – jeho dílo je cenným (byť fragmentárním) zdrojem informací o židovské poexilní komunitě, o níž jinak nemáme žádné zprávy. Začátek Ezd hovoří o návratu z exilu a rekonstrukci chrámu r. 515. Působení Ezdrášovo a Nehemiášovo však spadá až do 2. pol. 5. stol. (o předešlých více než 50 letech se nedozvídáme nic). Datace i pořadí činnosti obou mužů je však nejistá, vzhledem k vládě 3 králů jménem Artaxerxes (je možné, že Nehemiáš přišel do Jeruzaléma ve 20. roce Artaxerxa I. a Ezdráš v 7. roce Artaxerxa II.); zatímco Nehemiáš se zaměřuje spíše na posílení v sociální a politické sféře (obnova hradeb, dosažení nezávislosti na Samaří, vrácení zabaveného majetku uvnitř obce), Ezdráš se stará spíše o duchovní obnovu podle Zákona, který se stal konstitucí židovské obce (snad šlo v té době o Kněžský spis, nikoli o celý Pentateuch); oba vystupují nekompromisně proti smíšeným manželstvím s cizinkami, ohrožujícím čistotu víry. Ezd a Neh vykreslují podobně jako 1 a 2 Kron ideální obec - model Božího lidu, který se ve svém každodenním životě, ve vztahu k Bohu i k bližním, důsledně řídí Božím zákonem, chválí Boha za jeho spásné zásahy v dějinách, kajícně uznává své viny a prosí o jejich odpuštění (srov. vroucí modlitbu v Neh 9).

44

4 DIDAKTICKO-PARENETICKÉ PŘÍBĚHY 4.1 Rút 4.1.1 Titul a místo v kánonu Kniha je pojmenována podle hlavní postavy (Rút = přítelkyně, blízká). V hebrejské bibli je zařazena mezi Ketúbím, jako druhý ze svitků (Megillót). Její četba o letnicích souvisí s dějem situovaným do doby žní a má zřejmý sociální podtext: výzva k následování Boazovy štědrosti vůči chudým. Vzhledem k pozdější spojitosti letnic s darem Zákona na Sinaji ukazuje Rút, že i cizinci (reprezentovaní zde Moábkou) mají na Zákoně podíl. LXX a Vg kladou Rút mezi dějepisné knihy za Sd, jelikož děj se odehrává za doby soudců (srov. Rt 1,1: „Za dnů, kdy soudili soudcové“). Talmud má za to, že autorem této knihy je Samuel. 4.1.2 Obsah Kniha Rút je pokládána za mistrovské dílo hebrejského vypravěčského umění. Jedná se o ženskou knihu SZ. Na rozdíl od dalších dvou rovněž podle ženy pojmenovaných biblických knih Ester a Judit je výslovným tématem knihy Rút sociální skutečnost žen v patriarchální společnosti. Kniha začíná „typickou“ situací pro paměť dějin Izraele. Jako Abrahám a Sára (srov. Gn 12,10-20) a jako celé příbuzenstvo Jakubovo (srov. Gn 46-47) opouští v situaci hladu a bídy jedna rodina svůj domov v Betlémě, aby přežila v cizím Moábsku. Tato cizina se však ukazuje jako místo smrti. Nejprve umírá Elimelech, pak umírají též oba dva synové Machlón a Kiljón, jenž se po smrti otce oženili s Moábkami, které se jmenovaly Orpa a Rút. Kniha Rút nyní vypráví, jak vdova Noemi, která zůstala sama, opět dochází k životu v blahobytu, totiž skrze návrat do Betléma (do země zaslíbení) a zejména skrze moábskou snachu Rút. Ta s ní putuje do Betléma (kap. 1), sbírá tam během sklizně ječmene klasy na Boazově poli s ohledem na právo chudých (kap. 2), ulehá po sklizni v noci ozdobená jako nevěsta na humně (mlatě) k Boazovi a prosí o sňatek (kap. 3). Boaz se zachová jako zastánce: získá pole, které by Noemi ztratila, a zároveň se ožení s Rút - jejich syn je Obed, Davidův děd (kap. 4). Dva předpisy Zákona zde hrají důležitou roli: 1) instituce zastánce (go’el), který měl chránit zájmy členů vlastní rodiny, pokud se někdo z nich ocitl v tísni (srov. Lv 25); 2) levirátní zákon (levir „švagr“) - byl aplikací předchozího a zavazoval svobodného muže oženit se s vdovou po zemřelém bezdětném bratrovi (příp. dalším příbuzném), prvorozený syn náležel zemřelému (srov. Dt 25). Boaz tohoto práva využije místo jiného příbuzného, který odmítne. 4.1.3 Struktura a formace kap. 1 (a) návrat Noemi do Betléma 1-5 úvod (děj)

kap. 2 (b) Rút na Boazových polích 1-2 úvod (rozhovor)

kap. 3 (b’) Rút na Boazově humně/mlatě 1-5 úvod (rozhovor)

kap. 4 (a’) Noemin „zastánce“ v Betlémě 1-2 úvod (děj)

6-19a Rútino rozhodnutí pro Noemi (tři rozhovory na cestě do Betléma)

3-18 setkání Rút s Boazem na poli (Rút se klaní Boazovi)

6-15 setkání Boaze s Rút na humně/mlatě (Rút si lehá k Boazovi)

3-12 rozhodnutí Boaze pro Noemi a Rút (tři rozhovory v bráně Betléma)

19-22 vysvětlující rozhovor Noemi - Rút

16-18 vysvětlující rozhovor Noemi – Rút

19b-22 příchod do Betléma (Noemi a ženy)

13-17 narození v Betlémě (Noemi a ženy) 18-22 Davidův rodokmen

45

Kniha se vyznačuje symetricko-chiastickým uspořádáním. Kap. 2 a 3 jsou paralelně sestaveny. Začínají a končí rozhovorem mezi Noemi a Rút. Uprostřed se pokaždé nachází setkání mezi Rút a Boazem. Pokaždé z tohoto setkání Rút přináší Noemi jako dar Boazův „chléb“. Paralelnost kap. 1 a 4 se ukazuje nejnápadněji v závěrečné scéně, v obou případech ženy z Betléma poskytují výklad dění. Středem příběhu je setkání Rút s Boazem (2. a 3. dějství) - hlad a bezdětnost Noemi (1. dějství) se tak odstraní narozením syna, živitele rodiny (4. dějství). Kniha, která je mistrovským vypravěčským dílem, má chiastickou strukturu (a b b’a’): Čtyři úryvky vykazují prostřednictvím charakteristických sloves svůj vlastní profil (kap. 1: „vrátit se“; kap. 2: „sbírat klasy/sklízet“; kap. 3: „lehnout si/ležet“; kap. 4: „vykoupit“). všechny kapitoly spojují dohromady vůdčí motivy: chléb/dítě, dobrota/láska, život/smrt. Prostorově se v příběhu zračí postupné přibližování se k Betlému (= dům chleba čili života), časově dochází k postupnému zkracování, ale nakonec k otevření do vzdálené budoucnosti; svůj význam mají i symbolická (mluvící) jména - Elimelech (= můj Bůh je králem), Noemi (= moje půvabná) resp. Mara (= trpká), Boaz (= síla je v něm), Obed (= služebník). Příběh má zřejmě historické jádro - hovoří pro to fakt, že Moábka byla hebrejskou tradicí akceptována jako součást Davidovy genealogie; Rút se objevuje i v tradici křesťanské - Mt ji uvádí v rodokmenu Ježíše Krista (1,5). Vznik knihy nelze přesně datovat. Vyprávěný příběh je pravděpodobně velice starý, ale konečná redakce spadá nejspíše do poexilní doby (vzorový příklad plnění předpisů Zákona, arameismy, zařazení knihy mezi Ketúbím). Universalismus by ukazoval na 5. stol. - protiklad Nehemiášova nesmiřitelného postoje ke smíšeným manželstvím (srov. Ezd 10; Neh 10). 4.1.4 Teologické poselství Začlenění Rút mezi předky Davidovy svědčí o univerzalitě Boha Izraele, nabízejícího spásu lidem všech národů, a zároveň anticipuje univerzalitu spásy, která se dovršila v Kristu; Rút je též příběhem výchovným, protože ve všech protagonistech vyzvedá vzory rodinného života. Aktualita knihy spočívá ve třech aspektech - jde o příběh žen (významná role žen v dějinách spásy), příběh cizinců (příslušnice nepřátelského národa předznamenává mesiánskou dobu!), příběh naděje (nesobecké jednání odmění Bůh požehnáním, které zásadně mění lidskou nouzi). 4.2 Tobiáš 4.2.1 Titul a obsah Deuterokanonická kniha se v LXX nazývá Tobit (jméno otce), zatímco ve Vulgátě má označení Tobijáš (jméno syna) – „Liber Tobiae“. Tato kniha vypráví příběh o osudech zbožného Tobita, který byl se svou rodinou po pádu severního království (722 př. Kr.) deportován do Ninive. Zde prožívá těžkosti za vlády krále Sancheriba (704-681 př. Kr.), který dává jeho zajaté soukmenovce popravovat, kdykoli se mu zlíbí. Zbožný Tobit pochovává jejich nepohřbená těla na svůj náklad s nasazením vlastního života. Lpí na dodržování předpisů Zákona, i když o všechno přijde a oslepne. V médských Ekbatanech je mezitím těžce zkoušena Sára, dcera Raguelova, jejíchž 7 mužů zabil vždy o svatební noci démon Asmodeus. Modlitba Tobita i Sáry je vyslyšena a Bůh posílá anděla Rafaela („Raffa-el“ – znamená v hebrejštině „Bůh se stará“ nebo „Bůh uzdravuje“), aby (v lidské podobě) provázel mladého Tobiáše na cestě do Rag, kde má vyzvednout peníze uložené tam kdysi jeho otcem u příbuzného Gabaela. Tobiáš se v Ekbatanech ožení se Sárou (která je zbavena své kletby) a po návratu domů vrátí svému otci zrak podle Rafaelova návodu. Když se pak spolu s otcem chce Rafaelovi odměnit, dozví se, kdo Rafael doopravdy je. Tobit vzdává Bohu díky a předpovídá zánik Jeruzaléma v r. 587 př. Kr. i jeho pozdější obnovu. Kniha končí zprávou o smrti rodičů Tobiáše i Sáry a zmínkou o zničení Ninive.

46

4.2.2 Strukturální uspořádání 1,1-2 1,3-3,17 4,1-14,1 14,1b-15

titul knihy: expozice: hlavní část: epilog:

kniha příběhů Tobita z kmene Neftaliho v asyrském exilu tíživá situace Tobita a Sáry, jejich modlitby a Boží plán spásy Tobijášova cesta za doprovodu Azarjáše (Hospodin pomáhá) naplnění života Tobita, Chany a Tobiáše

Kap. 1-3 (expozice) nás seznamují s jednotlivými postavami, zachycují neradostné postavení těch, kdo byli odvlečeni (Tobit v Ninive; Sára v Ekbatanech) a jejich úpěnlivou modlitbu plnou důvěry v Toho, který může spasit (Modlitby jsou snad nejkrásnější a nejprocítěnější částí této knihy: 3,2-6.11-15). Kap. 4-13 (hlavní část) jsou líčením zásahu Boha, který vstupuje po svém do každodenních lidských situací, nenápadně, ale účinně. Kap. 14 (epilog), obsahuje poslední rady Tobita synu Tobiášovi. členění expozice podle hlavních postav A. 1,3-3,6 zpráva o Tobitovi, sám se představuje (formulace v 1. osobě j. č.) a jeho modlitba B. 3,7-15 zpráva o Sáře v Ekbatanech; její situace a modlitba C. 3,16-17 vyslyšení modliteb obou postav; vyslání Rafaela (Bůh uzdravuje) koncentrická struktura hlavní části Tobitův záměr vyslat Tobijáše a jeho nauka o životě/závěť A. 4,1-21 4,1-2 Tobitova vzpomínka na peníze, uložené u Gebaela v Ragách/Medie 4,3-19 Tobitova závěť synovi: nauka o životě 3d-4 vůči rodičům; 5-6a * vůči Hospodinu: nečinit „nepravost“, ale „spravedlnost“: 6b-16 milosrdenství/almužny/láska k bližnímu jako uskutečňování „spravedlnosti“: 6b-11.1213.14a-c.d.15a.b.16 17-18 další napomenutí (solidarita s pozůstalými; přijmout dobrou radu, která přichází koneckonců od Hospodina) 19 * vůči Hospodinu: chválit Pána v každé době! 4,20-21 odkaz na peníze, uložené u Gebaela; závěrečné povzbuzení hledání průvodce, dohody a odchod B. 5,1-6,1 5,1-3 dialogy: Tobijáš – Tobit 5,4-8 Tobijáš - Rafael (nepoznán) 5,9-17 Tobit - Tobijáš - Azarjáš 5,18-6,1 matka (Chana) – Tobit cesta z Ninive do Ekbatan C. 6,2-7,9a 6,2-9 noc u Tigridu, boj s rybou a výtěžek z ní 6,10-18 rozhovor o brzkém setkání se Sárou (blízko Ekbatan) 7,1-9a přijetí a pozdrav Raguela, Edny a Sáry svatba v Ekbatanech D. 7,9b-10,13 7, 9b-17 žádost o sňatek, vyjednávání o něm, uzavření manželství, svatební smlouva, pokračování uvítání svatební hostinou, příprava pokojíku 8, 1-9a svatební noc 9b-18 úžas a chvála Boha za jeho milosrdenství 19-21 začátek čtrnáctidenní svatební slavnosti 9, 1-6 Rafael vyzvedá se služebníky peníze v Ragách u Gebaela; ten přijímá pozvání na svatební slavnost do Ekbatan 10, 1-7k starost čekajících Tobita a Chany v Ninive 7l-13 rozloučení Tobijáše a Sáry s rodiči v Ekbatanech zpáteční cesta z Ekbatan do Ninive C´. 11,1-19 1-15 setkání Tobijáše s rodiči, uzdravení Tobitovy slepoty a jeho modlitba chval 16-19 přijetí snachy Sáry Tobitem, společná radost všech Židů v Ninive nabídka odměny průvodci a jeho představení B´. 12,1-22 1-5 ocenění mnoha průvodcových zásluh a výkonů 6-22 Rafael se představuje. Poučení. Zmizení. Tobitův chvalozpěv 1-6h.(6i-7.8)10.11-12.13-14.15-18 A´. 13,1-14,1a Epilog: naplnění života Tobita, Chany a Tobiáše 14,1b-15 1b-2 souhrnný přehled až po závěr Tobitova života 3-11 poslední Tobitova slova synu Tobijášovi (a jeho rodině). Tobitova smrt a pohřeb. 12-15 další Tobijášův život až do jeho smrti

47

4.2.3 Vznik, literární a teologická charakteristika Kniha sepsaná původně hebrejsky nebo aramejsky (zlomky v obou semitských jazycích byly nalezeny v Kumránu) se kompletně zachovala pouze v řečtině, a to ve 2 hlavních verzích – delší a zřejmě i starší (doložené v Sinajském kodexu), odpovídající jak Vetus Latina, tak i semitským zlomkům, a kratší, vzniklé asi o něco později, doložené např. kodex Vatikánský (B) a Alexandrijský (A). Jeroným knihu přeložil podle odlišné aramejské verze. Kniha, která je dílem anonymního autora, vznikla nejspíše v helénistické době, někdy kolem r. 200 př. Kr. Podle lehkosti, s níž tento text zachází s historickými a geografickými údaji, je patrné, že se nejedná o příběh z historie, nýbrž jde spíše o „narativní teologii“, tj. příběh, který v sobě ukrývá poselství víry. Např. město Ragy mělo ležet v horách a Ekbatany v nížině ve vzdálenosti dvou dnů chůze (srov. Tob 5,6). Ve skutečnosti se Ekbatany nalézaly ve výšce asi 2000 m, a tedy podstatně výše než Ragy, a byly od nich vzdáleny asi 300 km (Ekbatany jsou dnešní Ramadan blízko Teheránu [Írán]). Hlavní témata, která tento poučný a povzbudivý příběh rozvíjí, jsou: harmonický rodinný život, vysoká hodnota manželského svazku, příklad poctivosti a věrnosti Bohu i ve velkých obtížích, účinná síla modlitby a Boží pomoc prostřednictvím andělů v konkrétní lidské nouzi. 4.3 Judit 4.3.1 Úvod Semitský originál knihy Judit (napsána patrně hebrejsky nebo aramejsky) se nedochoval. Text této knihy máme k dispozici ve dvou základních vzájemně odlišných formách: 1) znění v řečtině, z kterého pak vychází další staré překlady (verze Vetus Latina, syrský, etiopský, koptský, arménský překlad), 2) znění Vulgáty, se kterým se vesměs shodují středověké hebrejské rukopisy. Dochované řecké rukopisy představují přitom několik textových typů. Jeronýmův překlad (z aramejského rukopisu; r. 398), tj. latinský překlad Vulgáta, se značně liší od řecké verze (není jen o pětinu kratší, jak řecké znění, nýbrž obsahuje rovněž dodatky: shoduje se pouze z poloviny s řeckým textem). Znění v Českém ekumenickém překladu Bible vychází z řeckého znění zachyceného v hlavních rukopisech 4. a 5. stol. po Kr. Kniha Judit patří mezi deuterokanonické knihy, ačkoli stará židovská tradice ji měla ve velké úctě. 4.3.2 Obsah Kniha vypráví o králi Nabuchodonosorovi, jehož vojevůdce Holofernes se chystá napadnout židy. Přitáhne do Judska, oblehne Betulii (= panna), jež mu brání v postupu na Jeruzalém, a přeruší zásobování města vodou. Krásná a ctnostná vdova Judit (= Židovka) se rozhodne, že město s pomocí Boží zachrání. Se svou služebnou se vydá do asyrského tábora, kde podá zprávu o zoufalé situaci lidu v obležené Betulii. Vůdce vojska Holofernes je krásou Judity tak zmámen, že se rozhodne na její počest uspořádat hostinu. Při ní se opije. Když hosté odejdou a Judit zůstane s Holofernem sama, usekne mu jeho vlastní zbraní hlavu. Dá ji do koše, který nese služebná, obě nepozorovaně opustí asyrský tábor a vrátí se do Betulie. Nepřítel otřesený zprávou o smrti Holofernově se dá na bezhlavý útěk pronásledován Izraelci. Betulie je zachráněna, zbožná Judit tu žije dál počestným životem ve velké vážnosti a dožívá se vysokého věku. 4.3.3 Strukturální uspořádání I. II. III.

kap. 1-3 kap. 4-7 kap. 8-16

Nabuchodonosorova moc a jeho nárok moc jako Boží projev: kdo je Bůh, Nabuchodonosor nebo PÁN? jedině PÁN je Bůh: zamezuje válkám, zachraňuje Izraele prostřednictvím bohabojné ženy

48

první část knihy I. kap. 1-3 1,1-16

2,1-13

2,14-3,10

Nabuchodonosorova moc Nabuchodonosorovo vítězství nad Medií; odmítnutí spojenectví na západě 1-6 Nabuchodonosor začíná válku proti Arfaxadovi na východě 7-12 odmítnutí Nabuchodonosora národy na západě (9 střed: Jeruzalém) 13-16 Nabuchodonosor poráží Arfaxada Nabuchodonosorův plán odvety proti všem, kdo ho neuznávají 1-3 Nabuchodonosorův plán v královské radě 4-13 Nabuchodonosorův rozkaz vrchnímu veliteli Holofernovi svolání Holofernova vojska, vyzbrojení a tažení do Judska 14-20 Holofernes svolává a vyzbrojuje své vojsko 21-28 tažení Holofernova vojska; účinky 1-3 národy na pobřeží se podrobují 6-8 cíl Holofernova ničivého tažení: jedině Nabuchodonosor je bůh! 9-10 příchod na judské pohoří a vybudování tábora

druhá část knihy II. kap. 4-7 4,1-15

5,1-24

6,1-21

7,1-32

moc jako Boží projev: kdo je Bůh, Nabuchodonosor nebo PÁN? strach, obranná opatření a volání Izraelitů o pomoc 1-5 reakce na zaslechnuté: strach, zakládání pevností 6-8 písemná výzva velekněze Jojakima k uzavření cest 9-15 volání o pomoc k Bohu a pokání celého Izraele (13a volání vyslyšeno PÁNEM) Achiorova řeč a reakce vojska na ni 1-4 Holofernův hněv nad chováním Izraelitů 3-4 Holofernův dotaz Kananejcům ohledně Izraele 5-21 odpověď v podobě řeči vůdce Amonitů Achiora 22-24 reptání a odmlouvání vojáků a důstojníků odmítnutí Achiorova doporučení; jeho vydání Izraelitům 1-9 Holofernova odmítavá řeč 10-13 vydání Achiora Izraelitům 14-21 Achior u Izraelitů: jeho zpráva, modlitby lidu obléhání Betulie; rostoucí nouze a zoufalství ve městě 1-3 tažení Holofernova vojska a utáboření před Betulií 4-5 zděšení Izraelitů, bdělost 6-7 obležení 8-16 řeč kananejského velitele a jeho rada: zmocnit se pramene vody! 17-18 úplné obležení Betulie 19 volání Izraelitů o pomoc k PÁNU, jejich Bohu 20-32 34denní obléhání a rostoucí nouze ve městě 24-28 nářek na starší 30-32 Uzijášovo pětidenní ultimatum Bohu

třetí část knihy III. kap. 8-16 8-9

10,1-13,10

jedině PÁN je Bůh: zamezuje válkám zachraňuje Izraele prostřednictvím bohabojné ženy uvedení Judity: osobnost, život, bohabojnost 8,1-8 Judit, dcera Merariho, vdova po Menašem 8,9-36 Juditin spor s chováním obyvatel Betulie 9-11a Judit „uslyšela“ a zve starší 11b-27 Juditina řeč starším města 28-31 Uzijášova odpověď Juditě 32-34 Juditina řeč 35-36 odpověď Uzijáše a vůdců; konec scény 9,1-14 Juditina velká modlitba Judit a Holofernes 10,1-5 Judit se krášlí, připravuje 10,6-10 Juditino působení na starší; požehnání, nařízení 10,11-23 cesta do Holofernova stanu 11,1-4 Holofernova řeč Juditě 11,5-19 Juditina řeč Holofernovi

49

13,11-16,25

11,20-23 účinek Juditiny řeči na služebníky a Holoferna 12,1-9 Juditin život podle Tóry v asyrském táboře 12,10-12 Holofernova hostina a úkol svést pro Bagoase 12,13-20 Judit se nechá přivést Bagoasem na Holofernovu hostinu 13,1-10 Judit v Holofernově stanu; návrat účinky Božího projevu moci skrze Judit 13,11-14,10 přijetí Judity a reakce na její čin v Betulii 13,11-13 příchod do Betulie 13,14-16 Judit vyzývá ke chvále Boha, ukazuje Holofernovu hlavu 13,17 reakce lidu a chvalozpěv 13,18-20 chvála Judity a Boha Uzijášem; „amen“ ze strany lidu 14,1-5 Juditiny pokyny o dalším postupu 14,6-10 Achior identifikuje Holoferna, chválí Juditu, stává se proselytou 14,11-15,3a u Asyřanů: objevení sťatého, chaos a útěk 15,3b-14 vítězné a kořistnické tažení Izraelitů; oslava Judity; děkovné procesí 15,3b-7 pronásledování a plenění 15,8-10 velekněz a starší Izraele přicházejí, aby viděli, co způsobil PÁN 11-14 lid bere kořist, uctívá Juditu; děkovné procesí do Jeruzaléma 16 1-17 vyznavačský a oslavný zpěv Judity a všeho lidu (1-5 Judit; 6-10 lid; 11-12 Judit; 13-17 Judit) 18-20 slavnost v jeruzalémském chrámě 21-25 „klid“ za dalšího Juditina života i potom

4.3.4 Literární a teologická charakteristika, doba vzniku Kniha vykazuje řadu nesrovnalostí: 1) Nabuchodonosor je uváděn jako asyrský král Ninive, ačkoli byl Babylóňan a jeho otec Nabopolasar zničil asyrské hlavní město mnohem dříve. 2) Symbolická je zcela jasně i datace do doby asyrského dobývání, v knize se střetávají perská jména (Holofernes, Bagoas, satrapové) a řecké zvyky (věnce, tance a bubínky v Jud 3,7-8; tance s olivovými ratolestmi v Jud 15,13). 3) Obsahuje události, zeměpisné údaje a postavy, jinak neznámé (Nabuchodonosorův boj s Arfaxadem, Betulie, velekněz Jojakim). Město Betulie, které stojí ve středu celého příběhu, není více než symbol pro označení důležitého horského severního průsmyky, jenž otvírá cestu do Judska (a tedy do Samaří).

Z toho vyplývá, že jejím smyslem není podat historicky přesnou zprávu, nýbrž formou midraše (osobitě zpracovaného ohlasu skutečné události) poučit a povzbudit. Pravý boj se odehrává mezi Bohem a vším, co se staví proti jeho plánu, mezi pravým Bohem a modlami (Judit a Holofernes resp. Betulie a Ninive). Na rozdíl od jiných knih zde Bůh nezasahuje zázračně, zvláštními znameními a divy, ale vítězí prostřednictvím odvahy a důvěry jedné ženy, která uskutečňuje svůj lidský plán, naprosto „žensky“: sama svede nepřátelského vojevůdce a pak ho v noci opilého zabije. Díky ní je zachráněno nejen obležené město, bašta židovského odporu, ale celý národ. Boží moc zachraňuje slabé, přičemž používá pokorných a nepatrných nástrojů, aby zahanbila ty, kdo se spoléhají na svou sílu (viz kontrast bezbranné ženy a ozbrojeného vojevůdce) - povzbuzení k neochvějné důvěře v Hospodina je jádrem knihy (srov. Jud 9,11). Zároveň zde nelze přeslechnout univerzalistický tón kontrastující s příliš úzkoprsým nacionalismem (Betulie je situována do Samařska, Amonita si uvědomuje Boží ochranu jasněji než sami zoufalí obyvatelé Betulie). Kniha Judit vykazuje rovněž charakteristické rysy apokalyptické literatury helénistické doby. Vznik lze proto klást do času makabejského povstání, kolem r. 160 (patrný odraz nejednoty mezi židy a nutnosti pokračovat v odporu proti helénistickému tlaku).

50

4.4 Ester 4.4.1 Text, jeho vznik a obsah V hebrejské bibli je kniha Ester zařazena jako poslední megillót, pátý z pěti „svátečních svitků“, které byly čteny při židovských slavnostech. Kniha snad sahá svými počátky do doby perské, kdy se odehrává její děj, ale konečná podoba včetně dodatků je zřejmě mladšího data (3.-2. stol.). Událost, o níž vypráví, se stala základem jarního židovského svátku Purim, ve 2 Mak 15,36 zmiňovaného jako „den Mordokajův“ – o tomto svátku byla také kniha předčítána. Jde o jedinou protokanonickou knihu SZ, jejíž zlomky nebyly nalezeny v Kumránu. Svátek Purim „Losy“ (z akkadského púru: doslovný význam ve smyslu „kostky“ či „hazardní hra“) je nejveselejší židovský svátek připomínající vysvobození perských židů z intrik zlého Hamana, který chtěl (podle židovské tradice r. 355 př. Kr.) vyhubit. Název svátku připomíná Hamanovo metání losů, kterými chtěl určit nejvhodnější den pro svůj zamýšlený plán. Zvykem během svátku Purim je veřejně předčítat Knihu Ester, vzájemně se obdarovávat dárky (např. jídlem, pitím), darování potřebným (srov. Est 9,22), slavnostní jídlo a pití, nošení masek a kostýmů.

Kniha pojmenovaná podle hlavní hrdinky Ester se dochovala ve 2 verzích – kratší hebrejské a delší řecké, rozšířené o vysvětlující deuterokanonické dodatky (Mordokajův sen a jeho výklad, 2 výnosy krále Artaxerxa, Mordokajova modlitba), které LXX vřazuje na různá místa v textu, kdežto Vg je vcelku připojuje na konec knihy (kap. 10-16). Když perský král Ahašveroš zapudí svou hrdou manželku Vašti, stane se královnou krásná židovská dívka Ester, která svým vlivem na krále odvrátí záhubu, jež v té době hrozí všem Židům v perském zajetí. Zloba královského úředníka Hamana se obrátí proti němu samému – je popraven a den plánované záhuby Židů se mění v den jejich triumfu. Mordokaj, který vychoval osiřelou Ester a který ve své bohabojnosti odmítl prokázat Hamanovi božskou poctu (čímž podnítil jeho nenávist), nastupuje nakonec na Hamanovo místo.

4.4.2 Strukturální uspořádání 1,1a-r 1,1-2,23 1,1-9 1,10-22 2,1-18 2,19-22 2,23

Mordokajův sen uvedení na scénu světových dějin začátek knihy a celková expozice (rovnováha) Vašti zbavena trůnu (porušení rovnováhy) Esteřin vzestup prověrka Esteřiny loajality zdánlivé odstranění porušení rovnováhy

3,1-7,10 1. hlavní část záhuba nepřítele Židů Haman a záchrana Mordokaje 3,1-11 investitura Hamana 3,12-14 dekret (pogrom na Židy) 3,13a-g Hamanův výnos 3,15a rychlí poslové 3,15b Haman a král 3,15c reakce v Súsách 4,1-3 reakce v provinciích 4,4-17 rozhovor mezi Ester a Mordokajem 5,1-14 hostina u Ester a Hamanův triumf 4,17a-i Mordokajova modlitba 4,17k-z Esteřina modlitba 5,1a-f.2ab Esteřina audience u krále 6,1-13 povýšení Mordokaje 6,14 - 7,10 hostina u Ester a Hamanův konec

8,1-9,19 2. hlavní část záhuba židovských nepřátel a záchrana všech Židů 8,1-8 investitura Ester a Mordokaje 8,9-13 dekret (obrana Židů proti pogromu) 8,12a-x Esteřin a Mordokajův výnos 8,14 rychlí poslové 8,15a Mordokaj a král 8,15b reakce v Súsách 8,16-17 reakce v provinciích

9,1-15 konec židovských nepřátel 9,16-19 hostina Židů

51

9,20-10,3 9,20-28 9,29-32 10,1-3

závěr: výsledek Mordokajův dopis o purim Esteřin dopis o purim obnova rovnováhy

10,3a-k

význam Mordokajova snu

10,31

souhrnný závěr

4.4.3 Poselství Stejně jako knihy Tobiáš a Judit nelze ani Ester považovat za přesnou reprodukci historické události (byť určitý historický základ mohla mít) – údaje příliš neodpovídají historickým poznatkům o perské době (např. souhlas k bezdůvodnému vyhlazení celého národa odporuje tolerantní politice perských králů). Zřejmým záměrem autora je opět povzbudit těžce zkoušenou židovskou komunitu – zdramatizovaný konflikt Hamana a Mordokajova je obrazem střetu 2 nepřátelských stran, z něhož prozřetelnostním Božím řízením vychází vítězně strana Boží. Ačkoli se v hebrejské verzi ani jednou nevyskytuje Boží jméno (snad aby se v bujném veselí svátku Purim nevyslovilo neuctivě), celý děj o Bohu jako Zachránci jasně vypovídá. Nástrojem této záchrany je opět slabá, ale zbožná žena, která mění rozhodnutí mocného krále. Přestože ve středu pozornosti se nachází postava Ester, skutečným protagonistou, i když jedná za kulisami, je Bůh. Pouze od něj přichází záchrana, pouze on může proměnit srdce lidí, změnit vůli mocných tohoto světa, osobně zasáhnout, protože „člověk vrhá kostky, ale každé rozhodnutí je od Hospodina“ (srov. Př 16,33). Esteřina a (Mordokajova) modlitba a půst, to jsou nejkrásnější stránky knihy, klíč k ní (tyto stránky jsou součástí „řeckých“ přídavků k hebrejské verzi knihy; snahou těchto přídavků bylo zřejmě dodat knize na zbožnosti a univerzalizmu).

5 KNIHY MAKABEJSKÉ 2 deuterokanonické knihy vyprávějící o boji Židů proti seleukovským vládcům za náboženskou a politickou svobodu; název pochází od příjmení (makkabi = kladivo) daného hlavnímu hrdinovi Judovi. V první knize Makabejské hlavní důraz spočívá na věrnosti Hospodinově smlouvě a na bezpodmínečné poslušnosti Zákona, a to i za cenu života. Druhá kniha Makabejská pak obrací pozornost především na chrám – ne však jako stavbu, nýbrž jako znamení a záruku Boží náklonnosti a věrnosti vůči svému lidu.

5.1 První kniha Makabejská Vyprávění zahrnuje dobu 40 let – od počátku vlády Antiocha Epifana r. 175 až do smrti Šimonovy r. 134 př. Kr. Originál byl hebrejský, dochoval se však jen řecký překlad; autorem je pravděpodobně palestinský Žid a knihu napsal kolem r. 100 př. Kr. Líčí sice detailně válečné události a politické intriky, ale hlavním záměrem je podat dějiny z náboženské perspektivy – jako zásadní svár mezi pohanským vlivem a mravy otců; s obdivem vyzvedá hrdinství těch, kdo bojovali pro Zákon a chrám a vydobyli tak národu svobodu. 1-2

3-16

předehra 1 vznik krize, z níž budou Židé vysvobozeni 2 Matatiášův aktivní vzdor a jeho úkol synům (v podobě závěti) pokračovat v jeho díle dějiny první generace Hasmonejců 3,1-9,22 Juda osvobozuje chrám, odráží útoky proti Židům, uzavírá smlouvu o přátelství s Římany a padne v boji 9,23-16,24 úspěchy Jonatana a zvláště Šimona 9,23-12,52 Jonatan odráží další útoky a dbá na vztahy s Římem a Spartou; proměnlivé vztahy k mocipánům v Antiochii

52

12,53-16,24

1,1-10 1,11-64

2-14 2

3-14 3,10-9,22

9,23-14,3

Šimon osvobozuje Jeruzalém z ohrožení Akrou a národ zpod jha Seleukovců. Upevňuje vztahy s Římem a Spartou. Doba míru a blahobytu. Navzdory útokům zvenčí i zevnitř přechází dědictví první generace nezpochybněno na Šimonova syna Jana Hyrkána.

Struktura základního vyprávění prolog: od Alexandra Velikého k Antiochovi IV. Epifanovi úvod: původ neštěstí 11-15 odpadnutí Židů 16-64 pustošení jako důsledek odpadnutí hlavní část: obnova náboženské a politické svobody Matatiášovo horlení 1-14 představení kněze Matatiáše a jeho rodiny (7-13 Matatiášův nářek) 15-41 správné a nesprávné chování v době pronásledování odražení pustošení následováním Matatiášovy horlivosti 3,1-9 rámec: oslavná báseň o Judovi osvobozenecký boj dosahuje prvního cíle za Judova vedení 3-6 konflikty za vlády Antiocha IV. a V. 3,10-4,61 dosažení prvního cíle: očištění chrámu a obnovení bohoslužby podle Zákona 5,1-68 osvobození Židů v pohraničních oblastech a jejich připojení k zemi a Jeruzalému 6,1-17 bídný konec plenitele chrámů Antiocha IV. 6,18-63 ponoukán odpadlými Židy táhne Antioch V. proti Judovi, avšak bez úspěchu 7-9 konflikty za vlády Demetria I. 7,1-4 Demetrios se staví proti Lysiasovi a Antiochovi V. 7,5-25 první tažení Alkimovo a Bakchidovy násilnosti 7,26-50 druhé válečné tažení, porážka Nikanora 9,1-21 začátek třetího válečného tažení, Judova smrt 9,22 závěrečná poznámka k této části knihy osvobozování pokračuje a končí pod vedením Jonatana a především Šimona 9,23-73 pokračování konfliktů za Demetria I. 10,1-11,37 Alexandr Balas se stává králem, po něm přebírá vládu Demetrios II.; Jonatanův vzestup 11,38-14,3 Demetrios II. se stává Jonatanovým protivníkem. Tryfon a Antioch VI. se stávají panovníky v Antiochii, Jonatan jejich vazalem. Tryfon zavraždí Jonatana. Šimon dokončí osvobození jako jeho nástupce. 14,4-15 rámec: oslavná báseň o Šimonovi

5.2 Druhá kniha Makabejská 2 Mak není pokračováním 1 Mak, nýbrž jde s ní zčásti souběžně – začíná před nástupem Antiocha Epifana a končí před smrtí Judy Makabejského (zahrnuje období asi 15 let – v 1 Mak 1-7); styl knihy je odlišný, vyznačuje se kazatelskou rétorikou typickou pro helénistickou literaturu; kniha byla napsána původně řecky a autor ji vydává za stručné shrnutí pětisvazkového díla Jásona z Kyrény; její vznik lze datovat nejspíše do 1. pol. 1. stol. př. Kr. Záměr je zjevně estetický (autor chce zaujmout) a pedagogický (jeho snahou je vychovávat); píše pro Židy z alexandrijské diaspory, aby v nich probudil pocit solidarity s bratry v Jeruzalémě; leží mu na srdci především osud chrámu – centrum náboženského života podle Zákona a současně předmět nenávisti pohanů (viz oba dopisy na začátku a závěr obou 53

hlavních částí). Náboženský zájem odsouvá do pozadí zájem striktně historický – kniha vyzvedá hrdinský příklad mučedníků pro věrnost Zákonu (Eleazar a 7 bratří); kanonicita 2 Mak je ospravedlněna věroučně významnými (a ve SZ ojedinělými) výpověďmi o vzkříšení mrtvých, odplatě po smrti a modlitbě za zemřelé (srov. 2 Mak 7,9.11.14.23.29.36; 12,43-45). dva dopisy na začátku Druhé knihy Makabejské Dva dopisy o „slavnosti stánků v měsíci kislevu“ (1,1-2,18): 1,1-10a dopis Židů z Jeruzaléma a Judska židovským bratřím a sestrám v Egyptě 1 úvod 2-5.6 požehnání, slíbení přímluvy 7-9 hlavní část dopisu 7-8 odkaz na dopis z r. 169 seleukovské éry (=143 př. Kr.) 9 výzva ke slavení „slavnosti stánků v měsíci kislevu“ 10a datum: rok 188 seleukovské éry (=124 př. Kr.) 1,10b-2,18 dopis obyvatel Jeruzaléma, Judska, starších a Judy Aristobulovi, učiteli krále Ptolemaia (=VI. Philometor: 181-145 př. Kr.) z roku 164 př. Kr. 1,10b-d úvod (adresáti, odesílatel, pozdrav) 1,11-17 konec bezbožného Antiocha (IV. Epifana) 1,18-2,15 důkaz kontinuity očišťovaného chrámu s chrámem Šalomounovým 2,16-18 výzva egyptským Židům jako příslušníkům zachráněného Božího lidu, aby slavili dny očištění chrámu, „slavnost stánků a ohně v měsíci kislevu“ členění zkrácených verzí ve Druhé knize Makabejské 2,19-32 úvod autora kratší verze I. dosvědčení svatosti chrámu proti Heliodorovi (3) 3,40 závěrečná poznámka k vyprávění o Heliodorovi II. znesvěcení chrámu a jeho opětné posvěcení (4-10,9) 4,1-7,42 rozšíření a nadvláda nezákonnosti; pronásledování a mučednictví za Antiocha IV. 7,42 závěrečná poznámka k tomuto úseku 8,1-10,9 Judovo vítězství nad Nikanorem, smrt Antiocha IV., očištění a slavnost opětného posvěcení chrámu 10,8 rozhodnutí o zavedení svátku opětného posvěcení (chanuky) pro všechny Židy (každý rok 25. kislevu po 8 dní) 10,9 závěrečná poznámka k této části knihy III. obrana chrámu (10,10-15,36) 10,10-13,26 odražení různých útoků a projevů nepřátelství 13,26b závěrečná poznámka k tomuto úseku 14,1-15,36 Alkimovy machinace, Nikanor se odcizuje Judovi a ohrožuje chrám; definitivní porážka Nikanora a jeho smrt 15,36 rozhodnutí o zavedení Nikanorova dne (každý rok 13. adaru, den přede dnem Mordokajovým (= svátek purim) 15,37-39 závěrečná poznámka k této části knihy; epilog autora kratší verze

54