MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta
Úvod do sociální psychologie
Jana Dundelová
Brno 2015
© 2015 Masarykova univerzita
ISBN 978-80-210-7932-8
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 5 1.
Postavení sociální psychologie v systému věd ................................................................... 6
2.
Stručná historie psychologie a sociální psychologie ........................................................ 14
3.
Komunikace ..................................................................................................................... 26
4.
Skupiny............................................................................................................................. 39
5.
Postoje .............................................................................................................................. 50
6.
Osobnost v sociálním kontextu ........................................................................................ 63
7.
Interpersonální chování .................................................................................................... 76
8.
Stres a jeho zvládání ......................................................................................................... 91
9.
Interkulturní psychologie ............................................................................................... 105
Použitá literatura a internetové zdroje .................................................................................... 131
3
Úvod
Sociální psychologie se řadí mezi základní obory psychologie a je platformou pro její rozsáhlou aplikaci v nejrůznějších oborech lidské činnosti. Porozumět sobě i druhým lidem, předvídat jejich reakce a jednání je uvědomovaným či podvědomým přáním každého člověka, protože toto porozumění dodává pocit jistoty, ale i smysluplnosti, celistvosti lidského života. Sociální dovednosti mají široké možnosti uplatnění v praxi – ať se již jedná o mezilidskou komunikaci v osobním nebo v pracovním kontextu (jednání s nadřízenými, podřízenými, se spolupracovníky, kolegy, klienty, pacienty nebo zákazníky či obchodními partnery). V současné době je knižní trh zasycen různými příručkami, které se snaží nabízet líbivé, jednoduché a všeobecně použitelné návody, které by nás dovedly k úspěchu, bohatství či štěstí, a právě absolventi psychologie by měli být schopni odlišovat kvalitní metody sociální psychologie od komerčních metod, které mnohdy upevňují či prohlubují problém klienta. „Úvod do sociální psychologie“ přináší vybrané kapitoly ze sociální psychologie, které umožní čtenářům základní orientaci v sociální psychologii, a doufám, že bude mít i motivační charakter pro další studium tohoto oboru psychologie.
PhDr. Jana Dundelová, Ph.D.
5
1. Postavení sociální psychologie v systému věd Psychologie (z řeckého psýché = duše a logos = věda, čili „věda o duši“) se zabývá prožíváním, chování a jednáním lidí, snaží se těmto jevům porozumět a předvídat je, příp. na ně cíleně působit. Je to věda na pomezí věd přírodních, společenských a filozofie. Avšak dlouhou dobu se vedly spory o tom, zda psychologie patří k přírodním nebo ke společenským vědám. Jedni se snažili rozvíjet psychologii převážně ve spolupráci s přírodními vědami, s uplatněním jejich zásad, metod a poznatků, druzí ji naopak zpracovávali po způsobu společenských věd. Obě hlediska vedla k jednostrannostem. V současné době se většinou uznává, že psychologie má specifické postavení v systému věd, že má některé znaky věd přírodních a některé znaky věd společenských. Zároveň z toho vyplývá složitost a obtížnost psychologického výzkumu i studia psychologických věd. Je to dáno zvláštností předmětu psychologie; zatímco předměty ostatních věd, mohou být poznávány jen subjektem (člověkem), v psychologii subjekt může také zkoumat a poznávat sám sebe (tak je tomu např. u sebepojetí, sebehodnocení, sebereflexi, kdy je člověk současně subjektem i objektem poznání).
Sociální psychologie se vyvíjela jako součást psychologického myšlení od starověku, resp. od počátků lidstva, ale jako samostatná disciplína se vyčlenila v 90. letech minulého století, kdy byly formulovány základní zákony a principy lidského sociálního chování.
Sociální psychologie má 3 základní kořeny: 1. Etnopsychologie (psychologie národů): V Německu kolem roku 1860 založila skupina antropologů časopis věnovaný folklóru, obyčejům a jazyku primitivních národů. Z těchto podnětů začal W. Wundt studovat primitivní jazyky, o nichž byl přesvědčen, že vystihují nejlépe duši sociálních skupin. V roce 1900 vydal pětisvazkové dílo nazvané „Psychologie národů“, které způsobilo, že jazyk a jeho projevy se stal předmětem zájmu kulturní antropologie i sociální psychologie. Etnopsychologie dokazuje kulturní podmíněnost lidské psychiky. 2. Psychologie davu: Autorem tohoto známého díla je Gustave le Bon (1841–1931); chování davu vysvětluje na základě sugestibility. Svou koncepci vypracoval v souvislosti s chováním davu během francouzské revoluce. Dav je podle něho soubor 6
individuí, jež jsou sjednocena iracionální připraveností k činnosti, která vyplývá z faktu rozplynutí individua v mase a jeho rezignace na sebekontrolu. Jedinci v davu nabývají tzv. kolektivní duši. Tato duše davu způsobuje, že cítí, myslí a jednají naprosto odlišně než by každý z nich cítil, jednal a myslel, kdyby byl sám. V davu mizí intelektuální schopnosti, a také jejich individualita. Anonymita davu zvyšuje pocit nepřekonatelné moci, který vzniká z pudů a neuvědomovaných instinktů všech jedinců. Lidé takto ztrácejí pocit zodpovědnosti a společně dělají činy, jež by mimo dav sami nikdy neudělali. V davu je každý čin i cit nakažlivý, dav podléhá vzájemné sugesci, snaží se vsugerované myšlenky ihned uskutečnit. Dav aktivuje spící či utlumené instinkty. 3. Psychologizující sociologie: Je spojena s Gabrielem Tardem (1843–1904), který ve své knize „Zákony nápodoby“ vysvětlil společenské jevy jako vzájemné napodobování. Mechanismus nápodoby probíhá podle Tarda následovně: inovativní prvky, které se v individuálním jednání čas od času objeví, se někdy ujmou a jsou napodobovány druhými; tato nápodoba se pak šíří z centra inovace v soustředných kruzích; tyto kruhy z různých center se vzájemně protínají a vzniká mezi nimi opozice; výsledkem jejich soupeření je vždy určitá forma vzájemného přizpůsobení, čímž vzniká odlišná kvalita a tak další inovace, jež se opět začíná šířit. (Značná část toho, co Tarde nazýval nápodobou, je dnes zahrnována do pojmu sugesce).
V roce 1908 byly vydány dvě knihy s názvem „Sociální psychologie“. Jednu z nich napsal E. A. Ross, vyjasnil v ní pojemy „sugesce a nápodoba“ a snažil se jimi vysvětlit sociální, politické a ekonomické události; autorem druhé knihy téhož názvu je W. McDougall, který se snažil vysvětlit sociální chování na základě instinktů. Kromě výše uvedeného přispělo k rozvoji sociální psychologie mnoho dalších autorů se svými díly a experimenty; některé z nich jsou zmíněny v následujících kapitolách.
7
Systém psychologických věd Poznatky z psychologie se za posledních sto let rozrostly natolik, že hovoříme o psychologických vědách. Systém psychologických věd se dělí do tří skupin: 1. Základní psychologické vědy (teoretické) 2. Speciální psychologické vědy (zaměřují se na konkrétní obory lidské činnosti) 3. Užité (aplikované) psychologické vědy Základní psychologické disciplíny studují psychologické jevy z nejzákladnějších hledisek:
Obecná psychologie se zabývá obecně platnými psychickými jevy. Předmětem obecné psychologie jsou především otázky vnímání, pamatování, učení a myšlení.
Sociální psychologie studuje utváření a projevy psychických jevů v sociální interakci. Zkoumá dyadické vztahy i interakce více osob (např. vliv jednotlivce na skupinu i vliv skupiny na jednotlivce) a zabývá se změnami, které se při těchto vztazích projeví v prožívání, v osobnosti a v chování zúčastněných osob. Na rozdíl od sociologie v centru zájmu sociální psychologie je jedinec a jeho změny v psychice, které způsobily sociálními faktory.
Vývojová (ontogenetická) psychologie studuje psychické zákonitosti sociální podmíněnosti (determinace) psychiky. Zkoumá formující vliv společenských činitelů na utváření psychiky. Zabývá se změnami v psychice člověk v průběhu jeho vývoje od početí (aplikovaný obor prenatální psychologie zkoumá období před narozením) do smrti (psychologií stáří se zabývá gerontopsychologie).
Psychologie osobnosti zkoumá strukturu, dynamiku a vývoj osobnosti. Syntetizuje získané psychologické poznatky o člověku jako celku. Popisuje podobnost a odlišnost mezi lidmi.
Psychologická metodologie řeší problémy, které úzce souvisejí s pochopením metodologických přístupů nebo výzkumných projektů, teorií apod.
Psychopatologie se zabývá se otázkami normality a abnormality lidské psychiky. Oblast zájmu této disciplíny je vymezení různých pojetí normy, vysvětlování příčin vzniku příznaků duševních chorob a jejich shlukování do typických syndromů, klasifikace symptomů i syndromů. 8
Patopsychologie je psychologie nemocných, zabývá se duševním životem tělesně nemocného člověka a psychologickými činiteli, kteří ovlivňují průběh a léčbu choroby.
Dějiny psychologie zkoumají vývoj psychologického myšlení od nejstarších dob.
Speciální psychologické disciplíny
Biopsychologie shromažďuje poznatky o biologicko-fyziologické determinaci psychiky.
Psycholingvistika je psychologií řeči, studuje vzájemné vztahy mezi myšlením a řečí; je to vědní obor, který se zabývá schopnostmi a předpoklady člověka mluvit z psychologického a neurobiologického hlediska.
Psychofyzika zkoumá vztahy mezi fyzikálními vlastnostmi podnětů a jejich počitkovými a vjemovými kvalitami. Je to snaha vystihnout fyzikálními zákony psychické procesy.
Psychofyziologie je interdisciplinární obor zkoumající vztahy mezi psychickými a fyziologickými (příp. neurofyziologickými, biochemickými) procesy na různých úrovních chování živého organismu. Psychofyziologie zdůrazňuje kombinované používání biologických, fyziologických, psychologických a jiných metod jako předpoklad k vytváření komplexní teorie determinace a vývoje lidské psychiky, jejích dílčích složek a projevů i dynamické struktury chování vyšších živočichů.
Farmakopsychologie sleduje účinky chemických látek, léků, drog atd. na psychiku.
Diferenciální psychologie studuje především rozložení a rozdíly mezi měřitelnými psychologickými jevy (schopnostmi, vlastnostmi), dále interindividuální rozdíly (např. mezi pohlavími, různými společenskými skupinami apod.).
Psychometrie či psychometrika se orientuje na konstrukci testů; zabývá se měřením psychických jevů, např. mentální výkonnosti, frustrační tolerance, normality, trváním těchto jevů a jejich dalšími vlastnostmi a vzájemnými vztahy.
Zoopsychologie (psychologie zvířat) zkoumá psychiku zvířat na různých stupních vývoje (od nejnižších stupňů vývoje až po lidoopy). Na zvířatech kromě toho studuje i takové problémy, jaké u lidí nelze studovat z humánních důvodů. Poskytuje materiál pro srovnávací (komparativní) psychologii, která se zabývá srovnáváním psychiky lidí a zvířat. 9
Aplikované psychologické disciplíny
Pedagogická psychologie sleduje člověka v podmínkách výchovy, zkoumá psychologické základy, činitele, zákonitosti výchovy, vyučování a vzdělávání. Zaměřuje se i na osobnost a činnost učitele a na psychologickou analýzu výchovně vzdělávacích cílů a prostředků.
Psychologie práce (průmyslová psychologie) studuje psychologické aspekty (např. vliv pracovního prostředí na pracovní výkon, vnitropodnikové posuzování a rozmisťování pracovníků, problémy racionalizace, otázky bezpečnosti práce, mezilidské vztahy na pracovišti apod.).
Inženýrská psychologie se zabývá konstrukcí strojů a strojních zařízení ve vztahu k psychickému založení člověka, který má stroj obsluhovat.
Psychologie dopravy se zabývá psychikou řidičů (zejména profesionálních) a prožíváním situací vznikajících při řízení.
Poradenská psychologie má pomáhat jedinci efektivněji se orientovat ve stále složitějším životě, vycházet z lepšího poznání sebe sama a tak optimalizovat rozvoj lidské osobnosti. Zabývá se školním, výchovným, manželským a profesním poradenství.
Kognitivní psychologie zkoumá způsob vnímání a zpracování informací dodaných smyslovými orgány.
Klinická psychologie se zaměřuje na poznávání a diagnostiku psychických poruch a defektů z poruch. Kliničtí psychologové spolupracují s lékaři při určování předcházení a léčení psychických chorob a poruch. Sledují postoje pacientů k chorobám, vztahy mezi pacienty a lékaři, jevy nedokonalého přizpůsobení se jedince prostředí apod.
Lékařská psychologie je oborem zabývajícím se především psychickými aspekty interakce lékaře a pacienta, ale i vztahy k významným lidem z pacientova sociálního prostředí. Jejím úkolem je působit proti dehumanizaci medicíny a chránit tím nejen nemocného, ale ve svém důsledku i lékaře. Snaží se péči o nemocného navrátit lidskou dimenzi.
Psychologie zdraví aplikuje psychologii na oblast osvěty zdraví a zdravého životního stylu a prevencí, pomáhá trpícím a nevyléčitelně nemocným a snaží se o podporu kvalitního a zdravého života od narození po smrt.
10
Forenzní (soudní) psychologie se používá v soudní praxi při zjišťování psychologických zvláštností delikventa, při vyšetřování a posuzování výpovědi svědků apod.
Manažerská psychologie se zaměřuje na osobnost manažera a jeho dovednosti (umění vedení kolektivu atd.).
Psychologie trhu zkoumá trh, rozhodování spotřebitelů a úzce souvisí s psychologií reklamy.
Psychologie reklamy se zabývá efektivitou jednotlivých druhů reklamy, užití barev, log a značek a jejich působení na koncového uživatele
Psychologie umění zkoumá vlivy umění na psychiku člověka, jeho prožívání a „čtení“ uměleckých děl.
Vojenská psychologie se zabývá podmínkami výcviku vojáků, interpersonálními vztahy v armádě, zkoumá odolnost vůči zátěži v podmínkách válečných konfliktů, potažmo chování celých vojsk (armád) na bitevním poli a jejich psychologické dopady na civilní obyvatelstvo.
Politická psychologie se zabývá osobností politika, volebním chováním, a také uměním vyjednávat, přesvědčovat a řešit konflikty.
Kosmická psychologie zkoumá psychiku kosmonautů, zabývá se psychologickou podporou při dlouhodobých vesmírných projektech, dlouhým odloučením člověka od ostatních lidí, problémy samoty, vypořádáním se s nebezpečím.
Metody sociální psychologie Metody sociální psychologie mají blízko k metodám sociologie i psychologie. Patří mezi ně: pozorování, experiment, rozhovor, dotazník, analýza produktů činnosti.
Pozorování je plánovité pozorné vnímání určitého objektu, provázené snahou získat o něm co nejpřesnější a nejrozsáhlejší poznání; je to sledování vzniku a průběhu změn psychické činnosti a chování v souvislosti s některými vnějšími podmínkami. Pokud je zaměřeno na sebe sama, pak hovoříme o sebepozorování (introspekce). Pozorování musí být soustavné, plánovité a účelné. Poznatky získané pozorováním je vhodné ověřovat jinými metodami. Rozvoj technických prostředků, především videotechniky, nám v této technice přinesl řadu výhod, ale i určité zápory (etický problém při skrytém nahrávání, zveřejnění nahrávek bez souhlasu nahraného apod.). 11
Experiment je vědecká metoda, kdy zkoumáme psychické jevy v určitých, uměle vytvořených podmínkách. Psychologický experiment dělíme na experiment přirozený a experiment laboratorní. Přirozený experiment je přechodem mezi pozorováním a experimentem. Laboratorní experiment probíhá v uměle vytvořeném prostředí obtížným problémem tohoto experimentu je určení a definování proměnných, které v experimentu mohou působit a ovlivnit výsledky zjištění. Proměnnými rozumíme určité činitele, které se v průběhu experimentu mohou uplatnit a ovlivnit chování respondentů. Důležitou otázkou při plánování experimentu je počet a výběr pokusných osob.
Rozhovor je základní metodou psychologie. Vyžaduje trénink, zkušenost tazatele, dodržování pravidel procesu rozhovoru i etických pravidel. Zpravidla se rozlišuje rozhovor: o strukturovaný (striktně se drží předem připravených otázek), o částečně strukturovaný (pohybuje se v rámci předem připravených témat, částečná možnost improvizace), o volný (sleduje předem připravený cíl bez připravených otázek, je nejvíce náročný na zkušenost tazatele).
Dotazník je určen především k hromadnému zkoumání a získávání dat pro statistické zpracování. Dotazníky se vyplňují buď s udáním respondentova jména, nebo anonymně.
Psychologické testy představují celý soubor metod zjišťujících úroveň jednotlivých schopností a jejich vzájemný poměr u zkoumané osoby, rysy osobnosti, vztahy v rodinách, poruchy osobnosti, poruchy učení, testy a metody zachycující problémy skrývané nebo i skryté v nevědomí. Známé jsou testy měřící obecnou inteligenci, paměť, pozornost, strukturu osobnosti; soubor několika testů se nazývá testová baterie. Některé testy odhalující strukturu osobnosti a nevědomé motivy jsou založeny na tzv. psychické projekci. Pojem projekce vyjadřuje psychický proces, v němž člověk vědomě či nevědomě promítá navenek v různých druzích činnosti něco ze svého vnitřního založení, např. své představy, přání, způsoby vnímání aj. (na tomto principu je založen např. populární Rorschachův test). Psychologické testy může předkládat a vyhodnocovat pouze psycholog. 12
Analýza produktů činnosti se zaměřuje na studium toho, co člověk vytvořil svou činností nebo, kde zanechal stopy. Patří sem jak studium dokumentů (např. statistiky, daňová přiznání, osobní deníky, třídní knihy, literární díla, telefonní účty, plakáty a letáky, novinové články, soukromá korespondence, soudní spisy, statistické ročenky), tak analýza obsahu odpadkových košů, obsahu kabelek, stupeň opotřebení jednotlivých osobních předmětů, prošlapaných versus zarůstajících cest.
13
2. Stručná historie psychologie a sociální psychologie Antická psychologie V nejširším souvislostech můžeme říct, že psychologie a sociální psychologie provází lidstvo již od jeho počátků. Antická řecká filozofie je pokládána za základ naší současné západní kultury. Díla antických filozofů bývají citována jako počátky většiny současných vědních oborů nejen filozofie, ale i matematiky, fyziky, medicíny či psychologie. Platón (427–347 př.n.l.) ve svém spise „Republika“ navrhuje ideální stát, v němž každý najde svoje místo podle svých schopností a vloh; v němž rozumová sociální organizace ochrání jednotlivce před agresivitou druhých. Platonův žák a učitel Alexandra Velikého (Makedonského) ARISTOTELES (384–322 př.n.l.) ve svém spise „Peri psyches“ (latinsky De Anima, česky O duši) podal první ucelené psychologické pojednání. Všechno živé se vyznačuje tím, že má duši (psýché, anima). Duše může být podle Aristotela trojího druhu:
vegetativní u rostlin, které vznikají, rostou a hynou;
vnímavá u živočichů, kteří se navíc pohybují a vnímají;
rozum u člověka (v člověku jsou ale přítomny i dvě předchozí části duše).
Aristoteles člověka chápe jako jednotu přírodního těla a duše. Největší místo v Aristotelově psychologii zabírá analýza smyslového vnímání, představových obrazů a myšlení. Za sídlo duše považoval srdce; mozek považoval za žlázu ochlazující „vnitřní teplo“ člověka. Lidská duše je podle Aristotela částečně neoddělitelná od těla, zatímco pro Platóna je duše uzavřena v těle jako ve vězení. Aristoteles rozlišuje duši o sobě (rozum neboli nús) od stavů společných duši a tělu. Rozum (nús) pokračuje po smrti, ale je neosobní a je jeden pro celý lidský druh. Podle Platona mají filozofové povinnost trávit čas politickým životem; podle Aristotela by se měli filozofové omezit na výuku politiků, bez jakéhokoli politického závazku k vedení ostatních. Aristoteles bývá označován za předchůdce vědecké psychologie, která se začala rozvíjet o více než dva tisíce let později.
Spisy nejproslulejšího řeckého lékaře, který je někdy pokládán za zakladatele lékařské školy, Hippokrata (460–370 př.n.l.) obsahují kromě jiného i první ucelenou teorii čtyř tempera14
mentových typů člověka (viz kapitola 2. Osobnost v sociálním kontextu). Tuto teorii rozpracoval později Galenos (130–201 n.l.). Také v jiných oblastech světa existovaly rozvinuté starověké kultury, v jejichž vědění můžeme nacházet počátky psychologie (např. v Mezopotámii, Indii, Číně).
Středověká psychologie a renesance V období středověku a renesance zůstávají úvahy o duši člověka součástí náboženských a filozofických spisů. V křesťanství se setkáváme s interakcí člověk–ďábel (resp. dobro versus zlo) a s fenoménem posedlosti, který má zřejmě své historické kořeny ve starověké démologii. Z pohledu křesťanství bylo tělo vnímáno jako zdroj hanebných vášní, v čemž vidíme pokračování dualismu tělo versus duše. Významným představitelem tohoto je sv. Augustin (354–430), podle něho je v člověku obsažen celý svět, a proto v sobě může najít i Boha (křesťanský introspekcionalismus). Vrchol křesťanské psychologie, či spíše metapsychologie představuje sv. Tomáš Akvinský (1225–1275), podle kterého člověk byl stvořen Bohem a zaujímá místo mezi přírodou a duchovním světem, má nehmotnou a nesmrtelnou duši. Tělo podle něho není vězením duše (jak soudil Platón), ale je nástrojem duše, což je určeno Bohem. Tomáš Akvinský je známý především pro formulaci pěti důkazů existence Boha, přičemž se inspiroval Aristotelovou metodikou, a také učením Augustinovým:
z pohybu (změny) lze usuzovat, že musí existovat prvotní impuls,
vše má svou příčinu, musí však existovat prvotní příčina,
věci existují nebo neexistují; to, že existují, způsobuje nějaká nutnost,
skutečnost je rozdělena dle stupňů dokonalosti, musí však existovat nejvyšší stupeň dokonalosti,
v uspořádání věcí je smysl, stejně jako ve směřování věcí, musí však existovat něco, co dané věci řídí.
Přestože učení Tomáše Akvinského bylo zprvu římskokatolickou církví i pařížskou univerzitou odmítáno, tomistická filozofická škola, kterou založil, se stala půlstoletí po jeho smrti na dlouhou dobu hlavním směrem křesťanské filozofie.
15
Psychologie jako samostatná věda Počátky psychologie jako samostatné vědy bývají spojovány až s rozvojem přírodních a společenských věd na přelomu 18.–19. století na straně jedné a technického rozvoje na straně druhé. Psychologie se postupně transformovala z tzv. racionální psychologie (spekulace s pojmem duše) v psychologii empirickou (sbírání poznatků o duševním životě člověka). (Nakonečný, 1995)
Psychologie bez duše Neurofyziologické objevy 19. století, které potvrdily závislost duševního dění na činnosti mozku, vedly k postupného opouštění pojmu duše. Za vědecký byl pokládán materialistický přístup. Ústřední myšlenkou je, že kognitivní procesy mohou být předmětem vědeckých experimentů, tak jako fyzikální a chemické jevy či anatomie lidských orgánů. Je to přístup blízký lékařskému pojetí, jehož kořeny lze spatřovat již v Hippokratově díle. Za počátek vědecké psychologie je považováno založení prvního Psychologického institutu roku 1879 Lipsku. Lékař a fyziolog W. Wundt (1832–1920), který ho založil, se věnoval především poznávání základních prvků duševního dění, počitků, emocí, pocitů, vnímání, představování si dřívějších vjemů a řeči, které se podle něj spojují do vyšších celků na základě asociací. Se zkoumáním jednotlivých prvků souviselo i odhalování zákonitostí, jak se tyto prvky spojují do složitějších psychických činností. Na základě experimentů byly formulovány asociační zákony jako obecné principy psychické činnosti. (To co jsme dříve vnímali si spojujeme - probíhá asociace, s něčím současně vnímaným podle nějaké povrchní podoby, zákon podobnosti, nebo protikladu zákon kontrastu. Jindy si vybavíme např. představy věcí, událostí, osob, které jsme současně vnímali - zákon dotyku v prostoru a čase, i když jinak spolu nesouvisí.) Z asocianismu vycházel německý psycholog Hermann Ebbinghau (1850–1909), který zkoumal učení a paměť pro slovní látku, kolika opakování je třeba k osvojení textu, kterému rozumíme a kolik k osvojení nesmyslného textu, jak rychle se zapomíná atd. I když tyto výzkumy zjednodušovaly lidské učení na mechanický proces, přesto mají dodnes svůj význam. Později byly zkoumány i funkce jednotlivých oblastí mozku včetně rozdílných funkcí hemisfér.
16
Kromě mnoha přínosných poznatků se v tomto období setkáváme také s extrémními myšlenkami, mezi něž patří tzv. vulgárně materialistické pojetí psychiky, reprezentované především německými lékaři. Příkladem je výrok zoologa K. Vogta (1847 in Nakonečný, 1995:67): „Každý přírodovědec, jestliže logicky myslí, musí dospět k předsvědčení, že všechny činnosti nazývané psychickými jsou prostě jen funkcemi mozkové substance … že myšlenky jsou v témže vztahu k mozku jako žluč k játrům nebo moč k ledvinám.“
Tvarová psychologie (Gestaltismus) Gestaltismus (gestaltpsychologie) vznikl v Německu koncem 19. století; německý výraz Gestalt je do češtiny překládán jako podoba, tvar, celek, struktura, útvar. Tento směr vznikl jako reakce na elementarismus: kladl důraz na odlišnost kvality celku jako pouhého sumáře jednotlivých kvalit, které obsahuje; tj. celek je víc než suma částí a celky nelze vždy vykládat z částí. Mezi hlavní přestavitele patřili (M. Wertheimer, K. Koffka, W. Kohler), kteří svoje hypotézy dokazovali množstvím experimentů. Známé jsou jejich experimenty s vnímáním figur na pozadí, nedokončených figur atd. Zjistili, že člověk tíhne k doplňování struktur a figur, které jsou rozpojené, má tendenci spojovat jednotlivé body a dávat jim význam (viz obrázek níže: Pokuste se v tomto velice málo strukturovaném obrázku nalézt dalmatina. Je tam nakreslený skutečně nebo jsme si ho pouze domysleli?) .
Zdroj: http://resources.yesican-science.ca/lpdd/g09/activities_gr9/tricky_images.html
Köhler prováděl ve 20. letech minulého století pokusy se šimpanzi v uzavřené místnosti, kde byl také umístěn banán jako pozitivní odměna. Banán byl však položen dostatečně vysoko, tak aby na něj nedosáhli jednoduchým způsobem. Uchopení banánu vysvětloval vhledem (Einsicht), tj. náhlým pochopením vztahových souvislostí. 17
Behaviorální psychologie Behaviorismus (behaviour, ang. chování) je přístup v psychologii založený na tvrzení, že vědecké poznání je pouze zkoumání chování, nikoliv vnitřních duševních stavů. V roce 1912 vyslovil tuto myšlenku americký psycholog John B. Watson; soudil, že ve všech ostatních přírodních vědách je možno pozorování opakovat a tudíž pokud chce být psychologie považována za vědu, musí být základním prvkem zkoumání v psychologii pozorovatelné a měřitelné chování. Tento požadavek dřívější hlavní metoda psychologie – introspekce – nesplňovala, naopak pracovala s pojmy, jako vědomí, nevědomí, pud či myšlenka, které nebyly pozorovatelné. Behaviorismus byl polemickou reakcí na subjektivismus introspekce, který v té době v psychologii převládal. Behavioristé odmítali vůbec uvažovat o duševních procesech jednotlivce, za skutečně vědecké považovali jen zkoumání typu S–R (stimulus neboli podnět–reakce), tedy zkoumání podnětů v okolí a následných reakcí jedince. Osobnost jedince se z tohoto schématu zcela ztrácela, behavioristy nezajímaly vrozené dispozice jedince, ale pouze naučené formy chování1. Později připouštěli existenci osobnosti jedince (O), ale i nadále ji považovali za nepoznatelnou „černou skříňku” („black box“), základní schéma pozměnili na S–O–R. Přínos jejich teorií spočívá ve zdůrazňování vnějších vlivů, zvláště sociálních při utváření osobnosti jedince a propracování zákonitostí procesů učení. Prokázání různých forem nežádoucího naučeného chování (naučený strach, naučené přejídání jen v přítomnosti určitých podnětů) jsou využívána k léčbě („odnaučení“) takových nežádoucích forem chování. Pokud se na nějaký podnět naučíme reagovat nevhodně přehnaným strachem spojeným například s přejídáním, můžeme se naučit na tentýž podnět reagovat lépe. V současnosti se jen málo psychologů považuje za přísné behavioristy, ale mnoho vývojových směrů v psychologii vzniklo z jejich práce.
1
Watson dokonce říkal, že pokud bude mít k dispozici tucet zdravých dětí, vychová z každého z nich takového
specialistu, jakého si náhodně zvolí – lékaře, právníka, umělce, obchodníka, ale i žebráka a zloděje, bez ohledu na jeho talent, sklony, i bez ohledu na vlastnosti jeho předků (Hartl, 2000).
18
Hlubinná psychologie Hlubinná psychologie je soubor psychologických směrů, které však mají jedno společné: snaží se za projevy našeho prožívání, usilování a jednání najít hlubší vrstvu skrytě působících činitelů (např. zážitky, které jsme si nechtěli připustit a potlačili je do nevědomí), které ovlivňují naše vnější projevy. Zejména v dětství může být potlačování takových citů a pohnutek časté (např. strachu dítěte, že ztratí lásku rodičů a bude jimi odmítnuto). Potlačování projevů citů či pohnutek si na nás mohou vynucovat také v dospělosti společenské zvyklosti nebo politické poměry. Mezi nejvýznamnější představitele hlubinné psychologie patří Sigmund Freud, Carl Gustav Jung a Alfred Adler:
Sigmund Freud (1856–1939) Narodil se v Příboře na Moravě v početné židovské rodině, kde vládl přísný, poměrně starší otec. Freudova matka byla mnohem mladší než otec a na rozdíl od něj byla láskyplná; v důsledku této rozporuplné kombinace malý citlivý chlapec pociťoval v rodině ohrožení. Rodina se přestěhovala do Vídně, Freud se stal úspěšným lékařem, psychoanalytikem s rozsáhlou klientelou, ale nikdy se nepřizpůsobil mentalitě Vídeňanů, a ti ho nikdy zcela nepřijali mezi sebe. Nebyl schopen ani udržovat dlouhodobější přátelství, rozešel se i s lidmi, kteří ho obdivovali jako svého učitele a duchovního vůdce. Téměř celou dospělost trpěl rakovinou čelisti, prodělal několik operací, měl nemocné srdce. Klidný a oddaný vztah však prožil ke své manželce, se kterou měl šest dětí. Nelze nevidět analogie těchto dospělých vztahů se vztahy, které měl ke svým rodičům a které zakotvil do svých teorií (Drapela, 1997). Po okupaci Rakouska nacistickými vojsky v roce 1938 odešel z Vídňě do Londýna, kde o rok později zemřel.
Freud vnímal osobnost jako uzavřený systém, v jehož rámci se uplatňuje psychická energie. Za zdroj této energie považoval dva základní pudy – sexuální pud (eros), směřující k sebezáchově i k záchově druhu a proti němu směřující síly destruktivní, pud smrti (thanatos). Vyvažování těchto sil, přeměny energií pudů uvnitř osobnosti a jejich využití, je tak zdrojem všeho chování. Vyvažování sil probíhá uvnitř osobnosti mezi jejími třemi subsystémy s vzájemně rozpornými principy a cíli:
19
Id (ono): Nepřístupná část naší osobnosti, umístěná v nevědomí, schránka a zdroj pudů, iracionální část, vedena principem slasti, usilující o uspokojení, podobně jako malý kojenec.
Ego (já): Střední vědomá rovina, řídící se principem reality, rozumu, zvažuje činy a jejich následky, vybírá a ukládá do předvědomí osobní zážitky, dobře rozvinuté ego je známkou zdravé dospělé osobnosti.
Superego (nadjá): Obsahuje pravidla chování, zákazy a příkazy ukládané v dětství, které jsme přijali za své. Obsahuje i pochvaly za úspěchy a dobré chování. Některé si uvědomujeme (nelži, mluv slušně, pomáhej druhým) a přijímáme je vědomě. Velká část známek nesouhlasu či souhlasu proběhla v tak časném dětství, např. při nácviku udržování čistoty, že byla prožívána málo uvědoměle a tvoří nevědomou část superega. Jako celek lze se superego řídí principem dokonalosti, zajišťuje osobní morálku jednotlivce. (Máte-li někdy „špatné svědomí”, se kterým v duchu smlouváte, když neuděláte, co jste měli nebo naopak uděláte, co jste neměli, smlouváte se svým superegem).
Freud se proslavil především metodou zvanou psychoanalýza, jejímž cílem bylo odkrýt motivy naše nevědomí, které je plné myšlenek, strachů, tužeb, vrozených pudových impulsů, přání, zvláště sexuálních (což bylo pro puritánskou dobu, ve které Freud žil opravdu pobuřující téma a možná právě proto se psychoanalýza stala v té době tak populární, úspěšnou a žádanou metodou, pozn. autorky). I když o obsahu nevědomí nevíme, nemáme nad ním vědomou kontrolu, ovlivňuje naše chování, proniká z temných hlubin osobnosti formou snů, přeřeknutí, překvapivých kolísání nálad, duševních poruch nebo se přijatelněji projeví, sublimuje v tvořivé umělecké podobě. Tvořivost má ve Freudově pojetí význam pro ochranu duševního zdraví.
20
Pro názornost bývá osobnost ve Freudově pojetí přirovnávána k ledovci:
Zdroj: http://www.jung.sneznik.cz/freud.htm
Nevědomí si můžeme představit jako rozsáhlou spodní vrstvu osobnosti, zcela neviditelnou; vědomí, jako tu část osobnosti, kterou si plně uvědomujeme a která tvoří malou část vyčnívající nad hladinu. Oblast mezi těmito vrstvami se nazývá předvědomí, obsahuje myšlenky, zážitky i city, které si člověk uvědomoval, ale už je zapomněl, v běžném životě na ně nemyslí, ale může si na ně vzpomenout, bez větších potíží. Všechny tyto tři složky se podílejí na veškerém jednání i prožívání člověka.
Podle Freuda všechny naše činy mají svoji příčinu, ale často pramenící spíše z nevědomých motivů, které ohrožovaly naše ego, vyvolávaly úzkost, a proto jsme je už dříve sami před sebou ukryli do nevědomí. Hledáme pak pro své činy vědomé, rozumné důvody a vlastně sami sebe obelháváme, Aby se naše Ego, chránilo před přáními, které vyvolávají úzkost, používá obranné mechanismy, které působí na nevědomé úrovni. Nejčastější ego-obranné mechanismy jsou:
Vytěsnění: Je to útěk od nepřijatelných myšlenek a přání, ve Freudově teorii většinou sexuálních obsahů, vysvětluje je např. na složité dynamice Oidipova komplexu, kdy malý chlapec vytěsní erotické city k matce, protože má nejasnou úzkost z otcova trestu, zakouší strach, které se zbaví identifikací ztotožněním s otcem.
21
Sublimace: Je velmi účinný proces, kdy je energie uvolněná sexuálním přáním převedená do jiné, často tvořivé, umělecké činnosti, které si společnost cení. Z nenaplněné lásky vzniklo mnoho básní, písní či obrazů.
Racionalizace: Některé naše činy mají příčiny ukryty v nevědomí, ale sami pro sebe si je vysvětlujeme společensky přijatelnými a vhodnými motivy.
Regrese a fixace: Když ohrožení na určitém vývojovém stadiu příliš zesílí, má ego tendenci regredovat - vrátit se, k nižšímu stadiu, které bylo méně stresové. Známé je, že se někteří lidé uklidňují nadměrným jídlem (též viz výše), když se dostanou do silného tlaku, přejídání se jim pomáhá zbavit se úzkosti. Regrese je dočasná, ale každý jedinec má svoje typické způsoby uklidňování, ke kterým se vrací. Vrací se aspoň v chování do věku, kdy se cítil nejbezpečněji, do věku na který je fixován.
Přes řadu sporných momentů, zvláště přeceňování sexuálního pudu, přinesla psychoanalýza nový pohled na osobnost jako na dynamický, v průběhu života se vyvíjející celek se složkou nevědomou, unikající kontrole jedince a přesto se podílející na chování a prožívání.
Humanistická psychologie Filozofický základ tohoto psychologického směru tvoří existenciální filozofie, která vznikla v 19. století, ale uznávanou se v Evropě stala až po první světové válce a v Americe až po druhé světové válce. Jejím zakladatelem byl dánský filozof S. Kierkegaard (1813–1855), který ale svým přesvědčením, že každý jedinec má právo svobodně si volit svou pravdu, na základě své subjektivní víry, předběhl svojí dobu, a proto se setkával s výsměchem a nepochopením. Mezi současné existencionalisty patří ateisté i věřící, ti ale vnímají víru jako osobní volbu, nikoliv jako dogma. Současná psychoterapeutická škola logoterapie – V. E. Frankla je založená na pomoci lidem uplatnit svou vůli ke smyslu, najít proč žít, jaký je smysl života.
22
Carl R. Rogers (1902–1987) Hlásil se k filozofii existencionalismu a k fenomenologii2; v americkém prostředí prostoupeném psychoanalýzou a behaviorismem, zdůrazňoval jednotu a jedinečnost každého člověka, jeho novému přístupu se říká nedirektivní nebo „na člověka zaměřená terapie”. Shrnuje tři nejdůležitější podmínky, které platí v jakémkoliv vztahu, kde jde o rozvíjení osobnosti, např. ve vztahu psychoterapeuta a klienta: 1. kongruence, shoda mezi tím co prožívá terapeut a tím jak tyto prožitky umí sdělit klientovi, jde o to umět být sám sebou, neskrývat se za profesionální masku a otevřeně přistupovat i ke klientovi; 2. bezpodmínečné přijímání jedince takového jaký je, i s jeho aktuálními pocity, rozpaky, odporem, strachem, zlostí nebo láskou a odvahou; 3. empatické porozumění, což znamená, že si terapeut uvědomuje pocity a osobní významy, které klient prožívá a toto své pochopení mu sděluje.
Jako hlavní metodu své práce Rogers používal citlivé naslouchání, rozhovory s klienty, v popsané atmosféře důvěry. Je-li někomu empaticky nasloucháno, začne i on sám naslouchat vlastním vnitřním prožitkům, začne si vážit sám sebe a rozumět si, jakmile si sám sebe váží, dovede i otevřeněji přijímat a projevovat své pocity negativní (strach, sklíčenost), ale i kladné (něžnost, úctu, lásku, odvahu), stává se víc sám sebou. Rozvíjí se, prožívá vnitřní svobodu, usiluje o sebeaktualizaci, o dobrý život.
Abraham Maslow (1908–1970) Abraham Maslow se narodil v Brooklynu v rodině židovských přistěhovalců. Jeho dětství bylo plné napětí, mezi věřící matkou a činorodým otcem, který měl slabost pro ženy a whisky a své chování příliš nekontroloval. Po studiích zůstal Maslow působit na univerzitě. V době druhé světové války začal zkoumat lidskou motivaci, vztah jedinců k nižším a vyšším potřebám, životy sebeaktualizujících se jedinců a zaujaly ho mystické „vrcholné” zážitky (peak experiences).
2
Fenomenologie je filosofický směr, založený Edmundem Husserlem; zabývá se zkušeností, tím, jak se věci „samy“ člověku ukazují.
23
Maslow pokládá jedince za integrovaný celek, se specifickými lidskými potřebami, které chápe jako kontinuum, sahající od nižších potřeb, které zajišťují fyziologické přežití až po naplnění vlastní existence, vlastního bytí v nejhlubším slova smyslu, po sebeaktualizaci – tendenci být tím, kým může být. K nejvýznamnějším příspěvkům Abrahama Maslowa v psychologii patří hierarchie lidských potřeb, kterou obvykle zobrazoval jako pyramidu, takže od nejvyššího stupně je pořadí následující: 1. potřeba seberealizace (naplnit své možnosti růstu a rozvoje); 2. potřeba uznání, úcty (být vážený, mít úspěch v očích jiných lidí a na tomto základě být sám sebou kladně hodnocen); 3. potřeba lásky, sounáležitosti (vedou k touze někam a k někomu patřit, být přijímán a milován); 4. potřeba bezpečí, jistoty (projevuje se především vyhýbáním se všemu neznámému, neobvyklému či hrozivému); 5. fyziologické potřeby (potřeba potravy, tepla, vyměšování).
Nejzákladnější potřeby (fyziologická, bezpečí, sounáležitost a úcta) Maslow označuje jako potřeby nedostatkové (potřeby deficience), pátou kategorii (seberealizace) pak jako potřeby růstové. Obecně platí, že níže položené potřeby jsou významnější a jejich alespoň částečné uspokojení je podmínkou pro vznik méně naléhavých a vývojově vyšších potřeb. Toto však nelze říci zcela bezvýhradně a je doloženo, že uspokojování vyšších potřeb (estetických, duchovních) může napomoci v mezních situacích lidského života, ve kterých je možnost uspokojování nižších potřeb omezena (např. v prostředí koncentračních táborů, o čemž referovali mj. Viktor Frankl nebo Konrád Lorenz). Na nejvyšší stupeň staví Maslow potřebu seberealizace, jíž označuje lidskou snahu naplnit své schopnosti a záměry. (Později Maslow rozšířil nejvyšší patro své pyramidy na potřeby kognitivní, estetické, potřeby sebeaktualizace a transcedence, viz obr.):
24
Zdroj: http://www.filozofie-uspechu.cz/maslowova-pyramida-lidskych-potreb/
Pro svoji relativní přehlednost ve srovnání s jinými teoriemi motivace bývá Maslowova pyramida lidských potřeb používána jako teoretický základ mnoha prakticky zaměřených výcvikových kursů zaměřených na motivaci, ale i mezilidské vztahy a komunikaci.
25
3. Komunikace Stručná historie komunikace Komunikace patří mezi základní lidské potřeby. Její bezchybné zvládnutí má pozitivní vliv na úspěšnost každého profesionála, jehož práce je spojena s jednáním s lidmi. A naopak chyby v komunikaci vedou ke ztrátě klientů i k poškození vlastního dobrého jména. Pojem „komunikace“ (z lat. Communicare – sdílet, radit se, communis – společný) nemá v literatuře jednotnou definici. Většina z nich se však shoduje v tom, že komunikace je přenos informací od určitého jedince nebo skupiny k jiným a že komunikace je nezbytným základem všech sociálních interakcí. Komunikace se postupně měnila s vývojem lidstva. Z historického hlediska můžeme rozlišovat tyto epochy komunikace (srov. DeFleur, 1996; Kunczik, 1995; McQuail, 2002): 1. signály a znamení: Lze je sledovat již u primátů a také u předchůdců člověka; se zdokonalováním signálů a znamení získávali předchůdci člověka výhodu oproti rivalům v možnosti synchronizace činnosti, např. lovu, i když nebyli ještě fyzicky schopni mluvit. Nejstarší předchůdci člověka spolu pravděpodobně komunikovali jako dnešní vyšší živočišné druhy, tj. zvuky a pohyby těla, jež měly povahu vzájemně srozumitelných znamení a signálů. Rozhodující roli v této komunikaci sehrávaly vrozené nebo instinktivní reakce. Komunikační chování bylo omezené na minimum. Jak se v průběhu milionů let schopnost učení postupně zvětšovala, systém komunikace založený na znacích a signálech se zdokonaloval. Přesto měla tato schopnost při vynalézání a rozvoji kultury taková omezení, že můžeme téměř s jistotou předpokládat, že naši dávní předkové neměli schopnost mluvit – nebyla jim fyzicky dána (postavení hrtanu a hlasového ústrojí vůbec nedovolovalo produkovat tak neuvěřitelně bohatou škálu zvuků, jaká je nutná, aby bylo možné vytvořit lidskou řeč). 2. mluvení a jazyk: Objevuje se u člověka cromagnonského, přibližně před 40–35 tis. lety. Člověk cromagnonský měl stavbu lebky, jazyk a hlasové ústrojí v podstatě stejné jako máme my dnes, takže můžeme předpokládat, že dokázal mluvit. Zdá se, že tento náš bezprostřední předchůdce začal mluvit někdy před 90–40 tisíci let. A někdy před 35 tisíci let už jazyk běžně používal.
26
Tito jedinci měli dostatečnou mozkovou kapacitu, která zrychlila komunikaci a synchronizaci, umožnila provádět v mysli logické operace (abstrakci, analýzu, syntézu), protože už byli schopni přemýšlet v symbolech. Na této myšlence je založena také jedna z teorií, proč zmizel homo sapiens neanderthalensis – jednoduše byl méně „vychytralý“ a méně zákeřný než homo sapiens sapiens. Z tohoto období se zachovaly nástěnné malby v jeskyních např. ve Francii a ve Španělsku, což je nejenom první dochované umění, ale současně první uložení informací, což můžeme považovat za předstupeň písma. Kulturní vývoj postupoval zrychlujícím tempem: lidé se naučili nejen obdělávat půdu, chovat zvířata a uctívat bohy, ale i užívat kovy, tkát; učinili zásadní objevy jako kolo, kladku a keramiku. Přechod k řečové a jazykové komunikaci dovolil přechod od loveckého a sběračského způsobu života k rozvoji velkých, klasických civilizací. 3. písmo: Písmo umožnilo lidem zaznamenat vědomosti; člověk nemusel nosit v hlavě celou kulturu, aby ji mohl předat další generaci. Jde o uchování (konzervování) symbolů. Písmo se objevovalo nezávisle na mnoha místech na Zemi (např. Číňané nebo Mayové vyvinuli specifické písmo zcela odlišné od písma jiných kultur). Základem písma je ustálení významu obrázků (symbolů). První písmo vzniklo asi 4 až 5 tis. let před Kristem v Egyptě a Mezopotámii. Nejdřív lidé používali tzv. piktogramy (symboly pro celá slova), Sumerové zaznamenávali symboly pro zvuky – slabiky (fonetický záznam). Řekové vymysleli abecedu – záznam jednotlivých hlásek. 4. tisk: Tisk je první médium, o jehož vzniku máme přesnější informace. První tisk byl vynalezen v Číně 800 let po Kristu (Diamantová Sútra – je považována za nejstarší dochovanou ručně tištěnou knihu). Zatímco primitivní pokusy o tištění lze sledovat daleko do minulosti, masový tisk nebyl možný, dokud Johann Gutenberg v 15. stoletní nevynalezl technologii mechanického knihtisku, při kterém se sestavují slova z písmenek. Jeho nejznámějším tištěným dílem je tzv. Gutenbergova bible. Tisk umožnil dostupnost informací v knihách, podnítil rozvoj gramotnosti, růst „intelektuální úrovně“; dostupnost knih způsobila oslabení pozice církve, která měla do té doby monopol na vzdělání. (Postupně s rozvojem tisku mohl mít každý Bibli i další knihy doma). Tisk přinesl obrovskou změnu v samotné organizaci společnosti a dal základ vzniku masových médií – novinám. 5. masová komunikace: S objevením a přijetím masové komunikace se tempo komunikačních aktivit člověka začalo nápadně zrychlovat. Masová komunikace začala počátkem 19. století s rozšířením novin. v polovině 19. století (1835) byl vynalezen a začal se používat 27
telegraf. I když sám o sobě není masovým komunikačním médiem, představoval tento vynález důležitý prvek v řadě zařízení, jež nakonec vedla ke vzniku elektronických masových médií. Od vynalezení fotografie v roce 1839 začali lidé přemýšlet nad tím, jak uvést obrázky do pohybu. Byl tak vynalezen stroboskop, později praxinoskop, ale až práce Muybridgeho, Mareyeho a Le Prince položila základ pro další vývoj filmové kamery, projektoru a transparentního celuloidového filmu - tedy rozvoji kinematografie. Na vývoji filmu se podílel také Thomas Alva Edison (účast na vývoji filmových kamer a projektorů) a především William Dickson, který v listopadu 1890 vymyslel motorem poháněnou kameru, která mohla filmovat obraz - tzv. kinetograph, což byl jeden z hlavních mezníků pro vznik filmu v roce 1890. Francouzi bratři Lumiérové se inspirovali prací Edisona a Dicksona a vytvořili vlastní společnou filmovou kameru a projektor, snadněji ručně přenosné a lehké zařízení, které mohlo promítat film více než jednomu diváku. Stroj byl pojmenován kinematograf a byl patentován v únoru 1895. Až do 30. let 20. století byl film němý, protože se stále nedařila synchronizace obrazu a zvuku. Filmem „Jazz Winter“ (1927), vyrobeným firmou Warner Bros., byla fakticky zahájena éra zvukového filmu. V následujících letech se od základu změnila veškerá technika, přístrojové vybavení i tvář filmu, který se postupně stal novou formou rodinné zábavy. Tentýž osud potkal ve 20. letech rozhlas a ve 40. letech pak televizi. Pravý počátek masové komunikace je spojen rozhlasem a televizí, která také velmi ovlivnila životní styl (podobně jako rozvoj počítačů a vůbec všech elektronických přenosů dat). Později se přidala nová média – kabelový přenos, videomagnetofony a následoval vývoj internetové sítě až do dnešní podoby. Všechny nové objevy masové komunikace (telegraf, film, rozhlas, TV, internet) přicházely v průběhu pouhých několika generací a staly se jednou z příčin zrychleného života společnosti.
28
Verbální a neverbální komunikace a metakomunikace V komunikaci obvykle rozlišujeme verbální a neverbální složku; často se také hovoří o metakomunikaci, která může zásadním způsobem modifikovat sdělovanou informaci. Komunikace mezi komunikujícími partnery probíhá přes komunikační kanály. Kunczik (1995) jich rozděluje šest:
auditivní neboli vokální kanál (mluvená řeč, tj. verbální a paralingvální komunikace);
vizuální kanál (výraz tváře, výměna pohledů, gesta a pohyby těla, celkový vzhled, interpersonální distance a/nebo využívání prostoru pro komunikování odstupu či blízkosti);
hmatový neboli taktilní kanál (například dotýkání se, strkání);
čichový neboli olefaktorní kanál (vnímání vůně těla);
teplotní neboli termální kanál (pociťující tělesné teplo jiné osoby);
chuťový neboli gustatorní kanál (vnímání chuti).
Neverbální komunikace Neverbální komunikace (řeč těla, nonverbální komunikace) je souhrn mimoslovních sdělení, která jsou vědomě nebo nevědomě předávána člověkem k jiné osobě nebo lidem. Z výzkumů vyplývá, že neverbální komunikace je při komunikaci často mnohem důležitější než verbální komunikace.3 V neverbální komunikaci se rozlišují následující oblasti:
Kinezika – se zabývá pohyby celého těla, mnohé pohyby jsou neuvědomované a individuálně specifické.
Gestika – je v podstatě podkategorie kineziky a zahrnuje pohyby a postavení prstů, paží, nohou a hlavy, které jsou v tomto případě mnohdy kulturně podmíněné.
Mimika – je vědomé vyjadřování emocí, postojů apod. výrazem tváře, způsobené stahy obličejových svalů, pohyby obličejových svalů.
3
V této souvislosti je často zmiňován výzkum amerického emeritní profesora psychologie Alberta Mehrabiana (nar. 1939), ve kterém dospěl k velmi rozšířenému, ale diskutabilnímu a spornému pravidlu 7 %-38 %-55 %, podle něhož komunikující člověk upoutává především řečí svého těla, neverbální komunikací, pohyby, gesty (55 %), poté melodičností, modulací, tónem svého hlasu (38 %) a nejméně upoutává tím, co říká (7 %).
29
Vizika – studuje pohyby očí, víček, obočí, oční kontakt.
Haptika – je způsob sdělení, které se tlumočí bezprostředním tělesným kontaktem s druhým člověkem (např. podání ruky, poplácání po ramenou či zádech či nabídnutí rámě). Také haptický kontakt bývá ovlivněn kulturou, ze které dané osoby pochází. Každý člověk má také svou vlastní hranici, jaké druhy doteku pro něj jsou v té které situaci přijatelné.
Proxemika – spočívá ve vyjádření vztahu mezi lidmi prostřednictvím vzdálenosti, kterou k sobě komunikující subjekty zaujímají. Většinou se mluví především o vzdálenosti horizontální, ale také vertikální vzdálenost subjektů je předmětem zkoumání proxemiky. Na horizontální úrovní se zpravidla rozlišují tyto zóny. o intimní zóna – vzdálenost komunikujících je do 60 cm; o osobní zóna – vzdálenost komunikujících je od 60 cm do 1,2 m; o společenská zóna – vzdálenost komunikujících je od 1,2 m do 2 m; o veřejná zóna – vzdálenost komunikujících je od 2 m dále. Uvedené vzdálenosti jsou pouze orientační. Jsou totiž dány celou řadou faktorů - záleží na temperamentu, národnosti apod. Proxemický tanec je neustálé oddalování se a přibližování se v případě, že spolu komunikují dvě osoby s různou velikostí intimní zóny. Příkladem aplikace vertikální proxemické vzdálenosti za účelem vytvoření statutu nadřazenosti je ředitelské křeslo vyšší než křesla ostatní a také katedra vyučujícího, stupínek a podium.
Posturologie (posturika) – je disciplína zabývající se postoji a uspořádáním těla v prostoru, tj. vzájemnými polohovými konfiguracemi našich končetin a držením těla.
Chronemika je úsek neverbální komunikace, zabývající se zacházením člověka s časem, např. jak s časem hospodaří, jak je dochvilný, kolik věnuje času jednotlivým osobám a problémům.
Paralingvistika (či parajazyk) zkoumá zvukovou stránku verbální komunikace, která je používána k pozměnění jejího sdělení či k vyjádření emoce. Parajazyk může být vyjádřen vědomě i nevědomě. Zahrnuje použitý tón, hlasitost, intonaci řeči, pomlky apod.
Dále můžeme do neverbální komunikace zahrnout sdělování fyzickými a jinými aspekty vlastního zjevu, komunikaci prostřednictvím našich činů.
30
Verbální komunikace Verbální komunikací se rozumí vyjadřování pomocí slov prostřednictvím příslušného jazyka. V širším pojetí se do verbální komunikace zařazuje komunikace ústní i písemná, přímá nebo zprostředkovaná či živá nebo reprodukovaná. V současné době je na světě pět až šest tisíc jazyků a stále ubývají. Více než polovina lidí na Zemi hovoří 10 nejrozšířenějšími jazyky (Vybíral, 2009): 1. Čínština 962 – miliónů (jazyk mandarin – 885 mil., jazyk wu – 77 mil.) 2. Angličtina – mateřský jazyk pro 322 mil. 3. Španělština – 266 mil. 4. Bengálština – 189 mil. 5. Hindština – 182 mil. 6. Portugalština – 170 mil. 7. Ruština – 170 mil. 8. Japonština – 125 mil. 9. Němčina – 98 mil. Komunikační roviny verbální komunikace:
Racionální komunikace – využívá výlučně rozumovou racionální část komunikace, z celého průběhu komunikace se důsledně oddělují jakékoliv emoce. Je základem komentování.
Emocionální komunikace – zabývá se formou sdělení, způsobem jeho podání, individuálním názorem na sdělení, pocitem z partnera, emočními extrémy (pláč, hysterie) atp.
Druhy verbální komunikace:
Formální komunikace – je obvykle plánována, má stanoveny specifické cíle a bývá realizována jako neveřejná záležitost. Příkladem může být například přijímací nebo hodnotící pohovor.
Neformální komunikace – vyskytuje se mnohem častěji než formální komunikace, je nenáročná na přípravu. Příkladem může být nezávazné povídání.
31
Pro pochopení procesu komunikace byla vypracována řada modelů. Mezi nejznámější z nich patří Shannon-Weawerův model a Lassewellovo komunikační schéma:
Zdroj: http://www.socialpsychology.org Harold Dwidth Lasswell (1902–1978) byl americký politolog a teoretik komunikace. Zajímal se o praxi, techniku a účinky propagandy. Vyšel z poznatků, které získal studiem vojenské propagandy USA v I. světové válce. Tyto poznatky shrnul Lasswell do věty: „V masové komunikaci je podstatné, kdo hovoří… co říká… komu to říká… jakým zprostředkováním… a s jakým účinkem.“ Na základě tohoto rozdělení prvků komunikačního procesu vznikla později typologie mediálních výzkumů:
Kontrolní výzkum – analyzuje kulturní, sociální, psychologické, ekonomické a politické parametry a vazby na úrovni komunikátora.
Obsahový výzkum – váže se na výzkum obsahu poselství.
Výzkum média – analyzují se technologické, psychologické a sociologické parametry a především možný technologický vývoj samotného média.
Výzkum publika – pomocí anket a dotazníků se zjišťuje zpětná vazba, efekt a vliv médií na publikum.
Výzkum působnosti – zde se využívá poznatků z výzkumů publika a těchto základech se médii snaží o zdokonalování mediálních efektů.
Empatie a naslouchání Empatie a naslouchání jsou nezbytnou složkou komunikace a úspěšní komunikátoři věnují pozornost nácviku těchto dovedností.
32
Empatie neboli schopnost vcítit se, je schopnost a ochota porozumět druhým lidem, pochopit jejich jednání, chování, záměry, potřeby, pocity a myšlenky a vztahy mezi nimi. Empatie tvoří základ komunikačního chování. Bez této schopnosti se špatně získává důvěra druhých lidí, bez které se jen stěží navazuje spolupráce. Empatie tedy znamená vžití se do druhých, vcítění se do toho, co druzí chtějí, vysvětlení si, proč druzí reagují tak a ne jinak, registrování přání, potřeby a pocity jiných lidí a brát je vážně (Peters-Kühlinger, 2007). Při komunikaci není důležité jen mluvení a řeč těla, ale velkou roli hraje naslouchání. Uvádí se, že poslouchání se na procesu komunikace podílí ze 45 až 53 %. Pro úspěšnou komunikaci je nutné zvládnout dobře poslouchání, aktivní naslouchání a kladení otázek. Přestože je schopnost poslouchat považována za běžnou věc, kterou každý umí, odhaduje se, že až 80% lidí naslouchat neumí (Vymětal, 2008). Naslouchání lze dělit na:
Empatické naslouchání – tj. takové naslouchání, kdy nasloucháme především pocitům odesílatele sdělení, snažíme se do nich vcítit a pochopit, proč je komunikováno sdělení právě tak, jak je odesíláno.
Aktivní naslouchání znamená, že posluchač je vnímavý a pozorný k mluvícímu a vlastní myšlenky a interpretace prezentuje teprve tehdy, až hovořící zcela dokončí to, co chce říci. Cílem takového naslouchání je získat maximum informací, pochopit sdělované a dát odpovídající zpětnou vazbu.
Metakomunikace Metakomunikaci můžeme chápat jako „komunikace o komunikaci“, tj. přemýšlení o vlastní komunikaci a její studování, analyzování. Častěji je metakomunikace chápána jeden z projevů neverbální komunikace. Metakomunikace je v tomto případě název pro různé dimenze, kterými lze obohatit řeč. (Je všeobecně známé, že tón hlasu může zcela změnit význam sdělení. Např. věta: „Miluji tě“ znamená něco úplně jiného, pokud užijeme např. sarkastický tón.) Jak vidíme význam sdělení se nemusí vždy krýt s obsahem, někdy vyplývá z kontextu situace nebo z intonace. Metakomunikace používá prostředky, které upřesňují nebo mění následující nebo současně probíhající komunikační činnost. Metakomunikace tak může měnit
33
význam celého sdělení, záleží na smyslu a pochopení tohoto sdělení nejen v komunikační, ale i v metakomunikační rovině. Aspektem metakomunikace je také řečový registr. Existuje mnoho stylů použití jazyka. Některé jsou pro určitě situace vhodnější než jiné. Jiný styl použití jazyka zvolíme pro rozhovor s přáteli a jiný pro formální projev. Každému z nich odpovídá jiný gramatika a jiný slovník. Pět běžných řečových registrů (Hayes, 2007):
Deklamační: Používá se při formálních projevech, také pro některé druhy věcných písemných sdělení.
Formální: Vyžaduje pečlivé použití gramatiky a slovní zásoby. Často se užívá, když je projev adresován autoritám.
Informativní: Obvykle se používá při rozhovoru s cizími lidmi, který má však neformální charakter, např. při dotazu na odjezd dalšího vlaku.
Familiární: Často se užívá v konverzaci mezi přáteli nebo lidmi, kteří se dost dobře znají. Může obsahovat slangové výrazy a často používá gramatické formy, které by v psaném projevu působily nedokončeně a odporovaly by pravidlům.
Intimní: Určený pro intimní přátele a pro blízkou rodinu. Často vede k používání zkratkové řeči a zvláštních odkazů. Počítá s velkým množstvím společných zážitků zúčastněných osob.
Komunikace – další pojmy4 Analýza diskursu Podle Austina (1962) by jazyková komunikace měla být analyzována nejen z hlediska výběru slov nebo větné stavby, ale také z hlediska toho, jak je jazyk svázán s činností. Austin se totiž domnívá, že když něco říkáme, provádíme řečový akt, který má i společenskou dimenzi. Analýza diskursu zkoumá řečové projevy v reálném světě, tj. nevytržené z kontextu situace, ve které se komunikace uskutečnila. T. A. Van Dijk (1987) zkoumal předávání silných předsudků diskursem. Provedl několik rozhovorů s bílými holandskými rasisty a ukázal, že jejich řečové projevy vyjadřují negativní
4
Podle Hayes (2007), upraveno a doplněno.
34
postoje a zároveň mají předejít možnosti obvinění z rasismu. To vyžaduje několik druhů strategií, mezi které patří: 1. Kroky určené ke zvyšování důvěryhodnosti: Osoba pronáší něco, co má ukázat, že ,,ví“, o čem mluví. 2. Pozitivní sebeprezentace: Popírání vlastního rasismu a současné uvádění ,,dobrých“ důvodů pro svou nechuť k minoritám, jako je například nespravedlivá konkurence. 3. Negativní prezentace druhých: Tvrzení, že odmítané skupiny se chovají škodlivě nebo ilegálně. Tyto postupy podle T. A. Van Dijka umožňují sdělení rasistických postojů mluvčího, ale zároveň ztěžují jeho nařčení z rasismu, neboť definují kontext sociální interakce tak, že jeho postoje se jeví jako sociálně přijatelné. V jiné studii Gilbert a Mulkay (1984) hovořili s 34 vědci a porovnávali, co říkali ve formálních publikách a co v rozhovoru. Výrazný rozdíl se týkal jejich volby výrazů. Vědci se totiž v písemných sděleních vyjadřovali mnohem neurčitěji než při konverzaci tváří v tvář. V rozhovoru hovořili o důsledcích určitých výsledků velmi jasně, ale ve formálním psaném projevu užívali výrazy jako ,,výsledky nám naznačují, že…“. Předpoklady mluvčího o tom, kolik toho posluchač ví, ovlivňují způsob a podrobnost jeho vysvětlování. Vysvětlíme-li své odmítnutí pozvání, které jsme dostali od přátel, slovy: ,,Zítra odjíždím na dovolenou“, předpokládáme, že chápou, že si musíme připravit a sbalit věci nebo jít brzo spát. Způsob vysvětlení také závisí na společenské funkci sdělení. Scott a Lyman (1968) rozlišují mezi ,,ospravedlňováním“ (justifications) a ,,vymlouváním“ (excuses). Ospravedlnění je druh vysvětlení, které připouští, že určitá osoba nese zodpovědnost, ale udává důvod, který vysvětluje, proč její chování bylo vlastně v pořádku. Například: ,,Vylezl jsem na plot, protože jsem chtěl sundat kočku ze stromu.“ Výmluvy jsou naopak taková vysvětlení, která popírají skutečnou zodpovědnost (,,Ten plot byl tak shnilý, že by stejně spadl sám“). Je zajímavé zkusit někdy takto rozdělit různé důvody a výmluvy, které slyšíte kolem sebe.
35
Atribuční teorie Atribuční teorie zkoumá, jak lidé vysvětlují vlastní jednání a jednání druhých. F. Heider (1958) zastává názor, že lidé se chovají jako ,,naivní vědci“. Shromažďují informace a na jejich základě formulují teorie o jejich možných příčinách. Atribuční chyby Základní atribuční chyba je tendence zanedbávat situační informace na úkor přecenění faktorů dispozičních (vlastností, chování a povahy jedince). Toto pravidlo ale neplatí absolutně - záleží, jestli posuzujeme sebe či ostatní lidí, a také zda jde úspěch čin neúspěch. Například: Posuzujeme-li neúspěch nebo negativní chování jiných jedinců, máme tendenci přeceňovat roli dispozičních činitelů. Naopak vlastní selhání přisuzujeme situačním faktorům a naopak vlastní úspěch připisujeme interním činitelům (výjimečnost, dokonalost), kdežto na úspěchu jiných mají podle nás větší podíl i vnější podmínky.
Kovariace H. H. Kelley (1973) se domnívá, že při posuzování příčin událostí posuzujeme kovariaci – to znamená, sledujeme, kdy a jak často dochází k podobným událostem. Kovariace má tři dimenze: konzistentnost, konsenzus a charakterističnost. Konzistentnost se týká stálosti jednání určité osoby, kterou vyvodíme na základě znalosti jejího jednání při předchozích příležitostech. Jako u posledního příkladu: přicházíte-li na schůzky vždy pozdě, jde o vysoce konzistentní chování, ale když obvykle chodíte včas, vaše zpoždění bude málo konzistentní. Konsenzus se týká toho, jestli se druzí chovají podobně. Budu-li mít zkušenost, že všichni, kteří mě jdou navštívit, vždy dorazí se zpožděním (vysoký konsenzus), asi nebudu vaše chování přisuzovat vaší povaze. Namísto toho budu hledat nějakou situační příčinu. Možná je obtížné najít náš dům, nebo k nám nejde dost často autobus. Charakterističnost se týká toho, na koho je jednání zaměřeno. Je rozdíl v tom, chodíte-li pozdě vždy jen ke mně nebo i k jiným lidem. Způsoby uspořádání kovariace podle Kelleyho určují to, jaký úsudek si utváříme. Tabulka ukazuje tři hlavní způsoby uspořádání kovariace a atribuce, ke kterým vedou. Teorie kovariace byla ostře kritizována především ze dvou důvodů. Prvním je, že předpokládá, že lidé pouze analyzují informace o jednotlivých situacích. Narazíte na určitý jev 36
a prostě zpracujete informace o charakterističnosti, konsenzu a konzistentnosti, abyste došli k jeho vysvětlení. Ale lidé nejsou tak naivní. Všichni máme s různými sociálními situacemi velké množství zkušeností a používáme je k tomu, abychom vysvětlili, co se děje. Tři hlavní způsoby uspořádání kovariace: Událost: ,,Jana se směje komikovi.“
Konzistentnost
Charakterističnost
Konsenzus
Atribuce
Vysoká
Nízká
Nízký
Osobnost
Jana se tomuto ko-
Jana se směje většině
Jiným lidem se tento
Příčinou je Janin
mikovi vždycky smě- komiků.
komik nezdá směšný. smysl pro humor.
je. Vysoká
Vysoká
Vysoký
Jev sám
Jana se tomuto ko-
Jana se komikům
Jiní lidé se tomuto
Příčinou je to, že ten
komikovi také smějí.
komik je směšný.
mikovi vždycky smě- obvykle nesměje. je. Nízká
Vysoká
Nízký
Okolnosti
Jana se tomuto ko-
Jana se komikům
Jiným lidem se tento
Na této situaci je
mikovi ještě nikdy
obvykle nesměje.
komik nezdá směšný. něco zvláštního.
nesmála. Kdybychom ke každé situaci přistupovali naivně, jako bychom o ní nevěděli nic jiného než to, co vyplývá z ní samé, jak lze usoudit z Kelleyho teorie, byli bychom zcela zahlceni informacemi. Pokud je nějaký čin společensky neobvyklý, nebo dokonce představuje deviaci, nepoužijeme mechanicky princip kovariace. Ten může použít u nějakého obvyklejšího jevu. Konsenzuální vysvětlení ,,dělají to všichni“ přijmeme například tehdy, když nás zajímá módní oblékání, ale už ne tehdy, hledáme-li důvod, proč někdo ukradl auto. Ani excentrické chování nebudeme vysvětlovat konzistentností. Věta ,,vždy se takhle obléká“ nevysvětluje dostatečně, proč má někdo na sobě staromódní frak a cylindr. Samotná kovariace tedy neposkytuje úplné vysvětlení našich atribucí. Musíme brát v úvahu i jiné formy společenského vědění.
37
Atribuční styl Je konsistentní tendence docházet k určitému druhu kauzálních závěrů v různých situacích. Lidé, kteří přičítají úspěch stálým příčinám (podobné věci mi jdou), si více věří, že uspějí i v budoucnosti (mají také vysokou úroveň self-efficacy a hardiness), a naopak lidé, kteří usuzují na nestabilní příčiny (podařilo se mi to, protože jsem se hodně snažil), mají menší šanci na zopakování svého úspěchu. Při několika po sobě následujících neúspěších se pak může vyvinout stav, kterému se říká „naučená bezmocnost“, která má blízko k depresi (součástí léčby by pak měla být také změna „depresivního“ atribučního stylu). Sociální reprezentace Mentální reprezentace je obraz okolního světa, který si vytváříme v hlavě. Jsou v něm zahrnuty naše poznatky i představy, např. o následcích našich činů. To vše dohromady spoluurčuje naše chování. Sociální reprezentace jsou sdílená přesvědčení či předpoklady, které přejímáme od ostatních a upravujeme si je tak, aby nebyly v rozporu s našimi osobními přesvědčeními a názory. Jsou to teorie o tom, jaký svět je a jak funguje. Některé sociální reprezentace sdílejí velké skupiny, jiné jsou společné pro menší skupiny. Manažeři často urovnávají spory mezi různými odděleními, která nejsou schopná mezi sebou komunikovat vlivem příliš silných bariér, které je dělí na „oni a my“. Někdy však mohou být sociální identifikace pozitivní, mohou pomáhat lidem jasně pochopit, co dělají a jak to mají dělat. Součástí sociálních reprezentací je také tzv. laická epistemologie; tento model ukazuje, jak funguje tzv. „zdravý rozum“. Kruglanski (1980) se na tomto modelu snažil vysvětlit fakt, že některá přesvědčení jsou tak „zakonzervována“, že lidé je nedokáží změnit, ani když se setkají s informacemi, které je vyvracejí. (Např. obava ze společenského kontaktu s člověkem, který je HIV pozitivní.)
38
4. Skupiny Skupina a skupinové procesy Skupina je pojem společný pro sociologii i psychologii. V této kapitole se budeme zabývat skupinami z psychologického hlediska. V psychologii je skupina definována jako seskupení dvou a více lidí, které má následující charakteristiky (Nakonečný, 2009; Aronson, 2004):
vzájemná interakce členů skupiny,
existence společných cílů a ideologie,
systém rolí a norem (a také sankcí a odměn),
vědomí soudržnosti a vzájemné závislosti,
organizovanost,
společné hodnoty,
skupinová disciplína,
vědomí svého členství – diferenciace my (skupina) a oni (svět vně skupiny),
identifikace členů se vztažnou osobou.
Každá skupina prochází vývojovými stadii; mezi nejznámější modely vývoje skupiny patří:
Tuckmanův model,
Cogův žebřík,
Wheelenův model.
Např. podle Bruce Tuckmana musí projít každá skupina (pracovní tým, kolektiv) několika stadii, během nichž se vyvíjí a bez tohoto vývoje není možné pracovat efektivně. Nehledě na délku trvání, která bývá různá, je podle Tuckmana je pořadí jednotlivých fází neměnné. Nutnou podmínkou pro postup do vyššího stadia je absolvování stadia předchozího. Výjimečně může vývoj sklouznout zpět, avšak opět výhradně v uvedeném pořadí. Fáze skupiny dle Tuckmana jsou následující: 1. Formování (forming) – vznik skupiny; charakteristická je určitá nejistota, slušnost a silné zaměření na cíle.
39
2. Krize (storming) – charakterizované silným vnitroskupinovým konfliktem a silnými emocionálními reakcemi jako odpověď na požadavky pro dosažení cílů. 3. Normování (norming) – vyvíjí se skupinová koheze (soudružnost), otevírá se optimální výměna relevantních informací a fungování vztahů, formují se skupinové normy. V češtině občas jako stabilizace. 4. Optimální výkon (performing) – funkční role jsou ustanoveny a vynořuje se schopnost řešit problémy. 5. Ukončení činnosti (adjourning/closing) – pomalý rozklad a rozvolnění vztahů v souvislosti se ztrátou významu skupiny. Variantou je oživení (refreshing), které je často spojeno s novým projektem, s posílením skupinové koheze v důsledku objevení nových cílů a problémů, které skupina může řešit. Kromě vývoje skupiny se ve skupině projevují další procesy, které mohou mít jak pozitivní, tak negativní důsledky. Nejznámější z nich je tzv. skupinové myšlení (Aronson, 2004, Hayes, 2007, Hewstone, Stroebe, 2006, Nakonečný, 2009). Skupinové myšlení (angl. groupthink) je způsob myšlení jednotlivců, úmyslně odpovídající zachování shody ve skupině. Skupinové myšlení v zájmu shody skupiny potlačuje nezávislost rozhodování jedince a jeho samostatnost; soudržnost a solidarita ve skupině se stává důležitějším než reálné zvažování faktů. Skupinové myšlení může způsobit, že skupina učiní špatná nebo nerozumná rozhodnutí, o kterých by každý člen mohl individuálně usoudit a zvážit, že nejsou moudrá. Klasickým příkladem z mezinárodní politiky je invaze do Zátoky sviní v roce 1961. Příčiny skupinového myšlení:
autoritativní vůdce,
přesvědčivá síla vůdce skupiny,
vysoká skupinová soudržnost,
izolace skupiny od informací zvnějšku,
vysoký stres, vnější hrozby, nedostatek času.
40
Symptomy skupinového myšlení:
iluze nezranitelnosti,
víra v morálku skupiny,
racionalizace, kolektivní odůvodnění rozhodnutí skupiny,
sdílené stereotypy (vnímání případného oponenta jako slabého, neschopného),
tlak na oponenty,
iluze jednomyslnosti (falešná shoda - nikdo neodporuje rozhodnutí skupiny)
ochrana skupiny před negativními informacemi.
Charakteristiky rozhodnutí ovlivněného skupinovým myšlením:
neúplný přehled alternativ,
neúplný přehled cílů,
opomenutí prozkoumat rizika přednostního výběru,
opomenutí přehodnocení zpočátku zamítnuté alternativy,
slabé vyhledávání informací,
výběrová zaujatost ve zpracování dostupných informací,
opomenutí náhradních plánů.
Prevence skupinového myšlení:
nestranný vůdce,
občasná nepřítomnost vůdce při rozhodování,
přítomnost pozorovatelů,
přítomnost externích expertů,
zvažování informací zvnějšku,
zvažování všech alternativ,
přítomnost kritika ve skupině,
řešení problému v podskupinách,
heterogenní složení skupiny,
nedělat unáhlená rozhodnutí.
Se skupinovým myšlením souvisí pojem skupinová polarizace, v jejímž důsledku jsou skupinová rozhodnutí daleko riskantnější než rozhodnutí jednotlivců. Také rozhodnutí jednot41
livců, která udělali po diskusi ve skupině, bývají riskantnější. Tento jev je znám jako fenomén posunu k riskantnosti (risky-shift phenomenon). V důsledku skupinové polarizace však skupinová rozhodnutí mohou být někdy méně riskantní, než by byla rozhodnutí jednotlivců. Tento je však zřejmě méně častý.
Typy skupin Skupiny můžeme dělit podle různých hledisek:
Podle velikosti (malá, velká skupina): o Malá skupina o
2–10, 15 lidí, příp. i více, pokud jsou splněny následující znaky.
o Komunikace tváří v tvář. o Členové se navzájem znají. o Struktura vzájemně závislých pozic a rolí. o Velká skupina o Nemusejí se znát všichni členové. o Komunikace tváří v tvář i zprostředkovaná. o Větší hierarchie. o Čím větší skupina, tím menší soudržnost.
Podle míry intimity (primární, sekundární): o Primární skupina o Intimní charakter. o Vztahy jsou důvěrné, přímé, soudržnost je dána emočními fixacemi. o Výrazně formuje osobnost (rodina). o Sekundární skupina o Společný zájem nebo úkol je důležitější než sympatie. o Mezilidské vztahy nejsou trvalejší. o Sportovní skupiny, parta, pracovní skupina.
Podle míry formálnosti (neformální, formální): o Neformální skupina o Vzniká spontánně na základě sympatií, společných zájmů. o Parta, kamarádi pravidelně hrající volejbal. o Formální skupina
42
o Neosobní charakter, neosobní pravidla o volbě vůdce, hierarchii, sankcích, stanovování cílů. o Vznikají zásahem zvenčí (pracovní skupina). o I ve formálních skupinách se vytvářejí neformální vztahy.
Podle skutečného členství nebo míry identifikace s jejím životem (členská, referenční): o Členská skupina o Je ta skupina, jíž jsem jejím členem; o Referenční skupina o Nejsem členem této skupiny, ale mám vztah, postoj k této skupině;
Pozitivní referenční skupina
Chovám se, jako by již členem byl (referenční skupiny mohou být i imaginární, neskutečné, vysněné).
Negativní referenční skupina
Nechci být členem této skupiny, mám k ní odpor.
Referenční skupiny s ohledem na referenční vliv mají dvě funkce, a to normativní a komparativní. Normativní funkce je dána tím, že jedinec přebírá normy chování, snaží se být konformní. Komparativní funkce spočívá ve srovnávání svého vlastního chování s chováním jiných členů skupiny. Na základě takových kritérií formuje jedinec své vlastní úsudky, své vlastní postoje a hodnocení jak se sama, tak i jiných lidí. S přihlédnutím k míře identifikace je možno rozlišit šest základních typů skupinového členství (Mikuláštík, 2007):
Psychologické členství – jde o silnou vzájemnou pozitivní závislost a přitažlivost pro skupinu i pro jedince.
Psychologické nečlenství, kdy závislost i přitažlivost je malá pro jedince i pro skupinu.
Preferenční skupinový vztah – pro jedince je silně přitažlivá skupina, ale skupina jedince neuznává, je pro ni nezajímavý.
Marginální skupinový vztah – skupina jedince uznává, je pro ni žádoucí, respektuje ho, ale skupina je nepřitažlivá pro tohoto jedince.
Skupina vlastní je ta, do níž patřím, a je akcentována vědomím my.
Skupina cizí, to jsou ti druzí a je akcentována vědomím oni.
43
Pracovní skupina Pracovní skupina je specifickým případem malé sekundární a formální skupiny. Formální a sekundární proto, že je sestavena institucionální cestou a určena k plnění záměrů a cílů firmy. Ale i v takové skupině se mohou vytvářet citové vazby mezi členy, vztahy závislosti a koheze. Skupiny obvykle nejsou úplně homogenní. Její členové obvykle mají odlišný věk i pohlaví, odlišná místa bydliště, odlišnou náplň činnosti, odlišnou délku praxe (celkovou nebo na současném pracovišti), odlišné vzdělání. To vše působí na to, jak se rozvíjejí vztahy, v jaké míře převažují vztahy formální nad neformálními anebo neformální nad formálními. Neformální vztahy obvykle překrývají strukturu vztahů formálních. Někdy ale mohou nastat problémy, když neformální vztahy přerostou do takové míry, že osobní zájmy a zábava začnou převažovat nad pracovní aktivitou. Znaky účinné a tvořivé pracovní skupiny (Mikuláštík, 2007):
Skupina i jednotlivci si jsou vědomi svých cílů.
Skupinová atmosféra je neformální, uvolněná a vstřícná. Hodně se diskutuje. Každý může svobodně vyjádřit své nápady a dojmy.
Členové skupiny jsou ochotni si navzájem naslouchat, vyslechnout nápady, i když mají extrémní povahu, nikdo se nebojí vstoupit.
Členové skupiny jsou ochotni vyslechnout i nesouhlas, nejde o pozice ve skupině, jde o vyřešení problému. Kritika je asertivní, neútočná, nikdo se kritiky nebojí.
Rozhodnutí se dosahují cestou souhlasu. Formálně se hlasuje jen výjimečně. Jednoduchá většina není uznávána jako dostatečný argument pro rozhodnutí.
Když se členové dohodnou na nějakém řešení, rozdělují se úkoly, nebo spíše se úkoly rozebírají.
Vůdcovství je služba, ne prestiž. Vůdce nevládne, ani se mu členové skupiny nepodřizují, aniž by přemýšleli nad rozhodnutími. Vůdcovství se střídá, není to boj o moc, ale jde o plnění úkolů.
Přizpůsobování sociálnímu vlivu je ovlivněno třemi základními faktory (efekt žárovky):
sílou,
počtem,
blízkostí sociálních stimulů.
Síla znamená míru přitažlivosti a žádoucnosti, vliv referenční skupiny. 44
Počet, množství lidí, kteří na jedince působí.
Blízkost znamená, že mnohem více individuum ovlivňují sociální stimuly, když jsou v přímém kontaktu, než když se jedná o velký distanc (Hayes, 2007).
I když skupinové rozhodování je vždy konsenzuální, přece je se ve skupinách projevuje faktor, který se označuje jako skupinová polarizace (Hayes, 2007). To je fenomén, který díky anonymizování odpovědnosti vede k extrémnějším a riskantnějším rozhodnutím, než jaká by dělal kterýkoliv člen skupiny jako jednotlivec, viz výše.
Pozice ve skupině a skupinové role Ve skupinách nezujímají všichni členové stejné místo. Pozice ve skupině bývá určována dvěma základními faktory - mírou oblíbenosti a mírou osobní moci. Míra oblíbenosti se dá vyjádřit několika základními pozicemi ve skupině (Mikuláštík, 2007):
Populární osoba, která je pro většinu členů skupina přitažlivá (tuto osobu preferuje cca 90 % členů skupiny),
Oblíbená osoba je přitažlivá pro mnohé členy (tuto osobu preferuje cca 65 %),
Akceptovaná osoba je preferována je částí skupiny (tuto osobu preferuje cca 40 %),
Trpěná osoba je uznávána jen velmi malým podílem členů skupiny (tuto osobu preferuje cca 10 %),
Mimo stojící osoba není uznávána ve skupině nikým.
Uplatňovaná míra moci se dá vyjádřit v následujících kategoriích5:
Vůdce jako dominující osoba, prosazující své já,6
Pomocník jako osoba aktivně podporující vůdce,
Souputník jako člen skupiny, který se příliš nezviditelňuje, pasivně se veze,
Odborník, expert je člen, který má vyhrazené teritorium z hlediska své specializace,
Moralista, který hlídá dodržování norem,
Opozičník nepodporuje vůdce, ale naopak se snaží jeho pozici nějak ohrozit, určitou podobnou kategorií je provokatér a také kverulant, tito však neusilují o podkopávání pozice vůdce,
5 6
Známou typologii týmových rolí vytvořil Belbin, viz www.belbin.com. Vůdce může být formální a neformální, což může být v reálné situaci zdrojem mnoha konfliktů, pozn. autorky.
45
Periferní role jako je černá ovce, outsider, drahoušek, šašek, bavič, ,,umírněné děcko“, monopolista, hvězda.
V pojmu role je zahrnuta účast a funkce jedince v sociální interakci. S pojmem role souvisí ještě další pojmy: společenská pozice, společenský statut, společenské normy. Společenský status vyjadřuje formální či neformální pozici a funkci ve skupině nebo i v širším společenském prostředí (věk, pohlaví, postavení v organizaci, pozice v rodině). Status bývá obvykle spojován s určitými symboly, které mají povahu vnějšího viditelného znaku (samostatná kancelář, právo mít vlastní klíč od WC, bílý plášť, určitý druh auta, sekretářka,…). Symboly některých statusů jsou jednoznačně formalizovány (uniforma a distinkce). Subjektivní pojetí role7 nemusí být vždy ve shodě se skutečným očekáváním, proto, zvláště v počátcích profesionální dráhy (např. jako dealer, manažer nebo mluvčí firmy, …), může jedinec pociťovat nejistotu v profesionální roli, což může být poznat na nervozitě, nebo na určitém přehánění, nadsazování, což působí dost strnule. Součástí rolí bývají i snahy modifikovat své chování tak, aby člověk působil co nejlépe, přesvědčivě. Proto se snaží své chování a celkový dojem určitým způsobem stylizovat. K tomu patří i přiměřené oblékání, účes, make-up. Ale přesto způsob, jak prezentujeme svou určitou společenskou roli, je vždy poznamenán našim původním osobnostním temperamentem i charakterem, přičemž některé osobnostní rysy si může skupinový tlak určitým způsobem posilovat a jiné zase potlačovat. Existují čtyři typy konfliktů rolí:
Konflikt jedince v rámci jedné role v důsledku nátlaku v podobě protikladných požadavků (programátor od nadřízeného dostane pokyn, aby vytvořil urychleně a v předtermínu nový program, ale vzápětí je mu vyčteno, že udělal v programu nějaké chyby).
Konflikt mez odlišnými požadavky ze dvou stran (zákazník od programátora požaduje v nejkratší možné době program, bez ohledu na přesčasy a cenu, nadřízený nehodlá překročit určité limity platu a přesčasů).
Konflikt mezi rolemi (pracující matka je nucena dělat přesčasy a má nemocné dítě),
7
Důsledky subjektivního pojetí role dokládá také v psychologii jeden z nejznámějších a nejkontroverznějších experimentů. tzv. stanfordský vězeňský experiment. Tento experiment byl řízen a proveden roku 1971 americkým psychologem Philipem Zimbardem. Spočíval v uzavření určitého počtu dobrovolníků do uměle vytvořeného vězení v rolích věznů a dozorců a sledování jejich chování. Experiment byl plánován na 14 dní, ale musel být předčasně ukončen již po šesti dnech kvůli neočekávané krutosti „dozorců“ a špatnému psychickému stavu některých účastníků experimentu v roli vězňů.
46
Konflikt nositele role (povinnosti jsou v rozporu s normálními hodnotami – zaměstnanec je požádán, aby zkreslil data ve zprávě, kterou připravuje pro kontrolní orgán). Pokud očekávání, která se vztahují k roli, jsou odpovídající, ale jejich plnění vyžaduje
nadměrné úsilí, jedná se o přetížení z role, které je typické pro vrcholové manažery. Řešením pak je (nejlépe ve spolupráci s odborníkem – psychologem) přehodnocení priorit v komparaci s plněním ostatních subjektivně důležitých rolí.
Styly vedení Většina skupin potřebuje kvůli koordinaci vůdce. Otázce vedení skupin byla věnována velká výzkumná pozornost. Na počátku 20. století se převažoval názor, že vůdcovství je rysem osobnosti, který je kombinací několika charakteristických vlastností osobnosti, jako například iniciativa, extravertnost, nadšení, sebedůvěra, přívětivost, aktivita, vytrvalost, organizační schopnost. Vůdcovství je člověku vrozené a uplatňuje se v nejrůznějších situacích. Ve čtyřicátých letech 20. století začíná být na vůdcovství nahlíženo také z jiného úhlu pohledu, který je vyjádřen v tzv. situační teorii, která vůdcovství posuzuje z hlediska situace, v níž vůdce působil. Různé situace vyžadují od vůdce různé vlastnosti, což znamená, že vůdce s určitým typem rysů může být velmi úspěšný v jedné situaci, ale naprosto selhat v jiné. Výzkum v oblasti psychologie práce, který zkoumá právě tyto rozměry vůdcovství, odhalil několik různých situačních faktorů, které by se mohly podílet na tom, zda bude vůdce úspěšný či nikoli. K těmto faktorům patří druh práce, vývoj v podniku, lidské zdroje, povaha vztahů mezi vůdcem a vedenými osobami. Dalším důležitým faktorem úspěšného vůdcovství je to, jak pracovníci vnímají své nadřízené. Jejich představa určuje povahu jejich interakce s vůdcem, jejich ochotu ke spolupráci, pracovní nasazení, pracovní spokojenost apod. Kromě toho mohou být podřízení ovlivněni i vlastním vnímáním celkové situace ve firmě situace a také tím, jak interpretují motivaci vůdce (např. při udílení pochval nebo naopak při tzv. nepopulárních opatřeních). A v neposlední řadě je důležité, jak vůdce vnímá svou roli ale i role ostatních. Klasické teorie vedení uvádějí tři hlavní styly: 1. Autoritativní styl – moc i rozhodování jsou soustředěny v rukou vedoucího. Ten také přiděluje přesně definované úkoly. Komunikace je pouze jednosměrná – shora dolů. Výhodou je dosahování pravidelného a relativně vysokého výkonu. Nevýhodou 47
je potlačení jakékoliv individuální iniciativy a motivace. Tento styl je maximálně efektivní v krizových situacích, zcela neefektivní pak v situacích předpokládajících kreativitu a samostatnost členů. 2. Demokratický styl – vedoucí deleguje značnou část své autority, ponechává si však svou odpovědnost v konečných rozhodnutích. Práce je přidělována na základě participativního rozhodování skupiny. Komunikace je dvousměrná. Výhodou je osobní zaujetí pracovníků, kteří se zúčastňují na rozhodování. Naproti tomu nevýhodou je poměrně vysoká časová náročnost při rozhodování, která vychází z metody hledání řešení, konzultací a podobně. Právě proto je tento styl prakticky nepoužitelný v krizových situacích. 3. Laissez-faire (liberální styl, volný průběh) – vedoucí ponechává řízení práce plně na svých podřízených. Skupina si sama řeší rozdělení a postup práce. Komunikace je převážně horizontální. Výhodou je, že si pracovníci mohou dělat věci podle svého, aniž by jim do toho vedoucí zasahoval. Nevýhodou však může být tápání ve chvílích, kdy je třeba udělat rozhodnutí. Tento styl nachází uplatnění u vysoce specializovaných pracovních skupin, kde práce sama o sobě je pro pracovníky motivací. Snaha nalézt a definovat jeden nejefektivnější styl řízení vedla zpočátku k názoru, že nejefektivnější je styl demokratický. Na tento styl byl zaměřen i výcvik manažerských dovedností. Teprve později se ukázalo, že je to mylné, ale že každý z uvedených stylů má své výhody a své nevýhody. V různých situacích, profesích, firmách, obdobích mohou být úspěšné různé styly, záleží na kvalitním posouzení situace a vhodné aplikaci zvoleného stylu. Dále lze dělit vedoucí pracovníky na: 1. Extravertní vedoucí – mají rádi pestrost a „akce“, mají tendenci být pohotovější, vyhýbají se komplikovaným postupům, jsou často netrpěliví. 2. Introvertní vedoucí – preferují klid k vlastnímu soustředění, pozorně se věnují podrobnostem, přemýšlí před vlastním jednáním. Mezi klasické rozlišení patří také diferenciace vedoucích pracovníků dle zaměření: 1. Orientace na lidi – vedoucí projevuje zájem o vytvoření koherentní pracovní skupiny a stará se především o to, zda jsou podřízení spokojeni s prací. Nadřízený projevuje velký zájem o pohodu svých podřízených.
48
2. Orientace na úkol – nadřízený věnuje pečlivou pozornost práci podřízených, vysvětluje pracovní postupy a zajímá se o pracovní výkon. Vedoucí projevuje hlavní zájem o vykonání úkolu. Kromě charakteristik uvedených na začátku této kapitoly bývá v odborné literatuře zmiňováno těchto pět charakteristik úspěšného vůdce: 1. Skupina ho musí vnímat jako svou součást. 2. Vlastnosti, postoje a názory vůdce vyhovují skupině. 3. Vůdce musí být modelem pro členy. 4. Musí být vnímán, jako někdo, kdo pomáhá dosáhnout cíle. 5. Musí skupinu co nejlépe reprezentovat navenek. A na druhé straně mezi charakteristiky neúspěšného vůdce patří:
Slabé komunikační i celkově sociální dovednosti.
Neobjektivní posuzování a hodnocení práce.
Nesprávné vydávání příkazů.
Nejednotný přístup k zaměstnancům (obliba jedněch a zaujatost vůči druhým podřízeným).
Nespravedlivá rozhodnutí.
Lhaní, nedodržení slova.
Hostilní chování vůči podřízeným.
Podlézaní a nadbíhání vyšším nadřízeným.
Nedostatečné organizační schopnosti.
49
5. Postoje Koncept postojů Postoje jsou důležitou složkou komunikace. Lidé se milují a nenávidí, hádají se a mnohdy se snaží jeden druhého přesvědčit. V osobním životě i v médiích, v reklamách se setkáváme se snahou ovlivnit, změnit naše postoje a v konečném důsledku naše chování. Mnoho autorů se pokoušelo postoje definovat. Již v roce 1935 uvedl Allport (in Nakonečný, 2009:131), že „postoj je mentální a nervový stav pohotovosti, organizovaný zkušeností, vyvíjející direktivní a dynamický vliv na odpovědi individua vůči všem objektům a situacím, s nimiž je v relaci“. Fishbein a Ajzen (1975 in Hayes, 2007:95) postoje definovali jako ,,naučené predispozice k celkově příznivé nebo nepříznivé reakci na daný objekt, osobu či událost“. Tato definice zdůrazňuje tři rysy postojů: za prvé, že jsou naučené, za druhé, že jsou konzistentní, a za třetí, že se týkají příznivých nebo nepříznivých reakcí. Další definice zdůrazňuje také jednání a aktivitu a podle ní jsou postoje stabilní systémy pozitivního nebo negativního hodnocení, emočních pocitů a technik jednání týkajících se sociálních cílů (Krech, Crutchfield a Ballacheye 1968 in Nakonečný 2009). Sofistikovanou definici uvádí Eagly a Chaiken (1998 in Hewstone, Stroebe, 2006:283), podle níž „postoj je psychická tendence vyjádřena hodnocením určité entity s určitou mírou souhlasu či nesouhlasu“. Z uvedených definic vyplývá, že postoj je připravenost k činu (v činu se také projevuje a je pozorovatelný i pro okolí) a je spojen s určitým problémem nebo volbou. Prostřednictvím postojů reagujeme na předměty, osoby, situace a na sebe sama. Postoje jsou součástí osobnosti, souvisí s naším myšlením i s emocemi. Postoje jsou hodnotící, indikují pocity ve vztahu k určité záležitosti. Postoje většinou vycházejí z hodnotové soustavy člověka. Hlavní funkce postojů je připravenost k jednání (nemusíme vždy znovu promýšlet, jak se zachováme, ale jednáme podle našeho pozitivní nebo negativního postoje k podobným situacím nebo objektům). Hlavní důvod, proč jsou postoje intenzivně zkoumány je ten, že podle nich můžeme ve velké části případů předvídat lidské chování. V jednom slavném výzkumu dokázal LaPiere (1934 in Hayes, 2007), že postoje, které vyjadřujeme verbálně, se mohou značně lišit od postojů, o nichž svědčí naše chování. LaPiere a jeho dva čínští přátelé cestovali napříč Amerikou, spali v hotelech a jedli v restauracích. Více než 90 % podniků je bez váhání obsloužilo, a to i přesto, že v tehdejší americké společnosti byly velmi běžné rasové předsudky proti Číňanům. Když však po šesti měsících LaPiere 50
znovu kontaktoval tytéž hotely a restaurace a ptal se majitelů, zda by obsloužili čínské hosty, téměř všichni odpověděli, že by to neudělali. Zdá se tedy, že postoje, které lidé vyjadřují, nemusejí vždy výt přesným indikátorem jejich budoucího chování. Ajzen však (1988 in Hayes, 2007) tvrdí, že takový závěr je nesprávný. Ajzen navíc upozornil na to, že, zkoumáme-li souvislosti mezi postoji a chováním, můžeme se setkat s konfliktem mezi dvěma protikladnými postoji. Takže například hoteliérův rasismus může být v rozporu s jeho přesvědčením, že předpokladem prosperity podniku je, aby zákazník byl vždy obsloužen. Ajzen považuje mnoho výzkumů konzistentnosti postojů za naivní, neboť neberou ohled na sociální tlaky a na další vlivy. Postoje se většinou popisují pomocí tří dimenzí, z nichž každá přispívá k celku:
Kognitivní (poznávací) dimenze je tvořena tím, co o daném předmětu postoje víme, našimi názory a myšlenkami. Jedná se o určitý systém vědomostí a znalostí, ve kterém jsou propojeny informace o předmětu i asociace s ním spojené. Naše informace nemusí být pravdivé, my jsme však o jejich správnosti přesvědčeni. V tomto případě se projevuje tzv. subjektivní logika, což znamená, že objektivní logická pravidla nemusí v našem přesvědčení o správnosti poznatků o předmětu platit.
Afektivní (emotivní) dimenze týká se toho, co osoba cítí k předmětu postoje, čili emocí či emocionálních reakcí; působí jako dimenze hodnotící. Tímto je dán i rozdíl mezi postoji a názory, neboť zvláštností postojů je právě fakt, že obsahují i hodnocení předmětu. Předmět postoje můžeme vnímat jako pozitivní či negativní – jedná se o směr postoje. Rozlišujeme také intenzitu emocí spjatých s hodnocením předmětu v rozpětí od slabé po velmi silnou. Afektivní složka je iracionální a ovlivňuje interpretaci i složení informací uspořádaných v kognitivní dimenzi.
Konativní neboli behaviorální dimenze se týká se sklonů k chování či jednání ve vztahu k předmětu postoje. Prostřednictvím této složky se postoje projevují navenek. Člověk má tendenci jednat v souladu se svým postojem, který určují všechny tři dimenze. Zároveň se však v praxi ukazuje, že zde působí i situační vlivy, které mohou bránit projevení postoje.
Důležitým znakem postojů je jejich konzistence, tj. soudržnost a vzájemné vztahy jednotlivých složek. Čím větší je vnitřní soulad mezi kognitivní a afektivní složkou postoje, tím je postoj stabilnější a odolnější proti vnějším vlivům. Chování je nejméně stabilní složkou. 51
Vzájemnou harmonii mezi jednotlivými postoji vyjadřuje konsonance. Další vlastností postojů je jejich intenzita a také vytrvalost v čase a odolnost proti vnějším vlivům. V literatuře se uvádí, že postoje jsou naučené. Podle této teorie získáváme postoje v průběhu běžného sociálního života: částečně z rodiny, kde vyrůstáme, a částečně od lidí, s nimiž se stýkáme. Někteří badatelé, zastávají názor, že postoje jsou z velké části vrozené (např. člověk z vrozeným živým temperamentem bude mít kladný postoj k dynamické hudbě, úzkostlivý člověk bude mít negativní postoje k adrenalinovým sportům.) Funkce postojů:
Hodnocení objektů: například k objektu, který nám v minulosti uškodil, si vyvineme negativní postoj, což znamená, že se mu v budoucnosti vyhneme.
Sociální přizpůsobení: vyjádření názorů má samozřejmě řadu sociálních funkcí, k nimž patří například posilování sociálních vztahů a zvyšování skupinové soudržnosti.
Externalizace: je spojování nevědomých motivů či vnitřních stavů s něčím, co právě probíhá v bezprostředním okolí. Toto spojení, které je často zcela nevědomé, ústí ve vytvoření postoje k danému vnějšímu objektu. Tak vyjadřujeme některé vnitřní stavy či konflikty.
Zvláštní kategorii postojů tvoří předsudky a stereotypy. Stereotypy jsou představy obecně přijímané celou skupinou či společností, které se vztahují k sociální, kulturní či etnické skupině a jejím příslušníkům. Stereotypy jsou tvořeny souborem určitých charakteristik, o kterých se předpokládá, že vystihují danou skupinu lidí. Jednotlivým členům určité skupiny jsou pak připisovány tyto charakteristické vlastnosti a tudíž jejich chování je interpretováno na základě existujících stereotypů, nikoliv dle reálných projevů. Stereotypy na rozdíl od předsudků mohou být negativní ale i pozitivní. (např. „Francouzi jsou velmi elegantní“, „Italové jsou muzikální“, „lidé s brýlemi jsou inteligentní“). Autostereotypy se vztahují k naší vlastní skupině; heterostereotypy naopak k s jiným (k cizím) skupinám. Autostereotypy jsou většinou pozitivnější než heterostereotypy, neboť se zde projevuje tendence hodnotit vlastní skupinu (příp. kulturu, společnost) příznivěji než cizí. Předsudek neuvědomělý negativní postoj vůči určitým osobám, lidským skupinám, rasám, kulturním a společenským institucím apod. Někdy je předsudek definován jako negativní 52
stereotyp. Předsudek obsahuje záporné hodnocení nebo odsouzení a je projevem negativního vztahu; předsudek není založen na racionálním uvažování ani na zkušenosti.
Kognitivní konsonance a kognitivní disonance Heider přišel v roce 1944 s názorem, že lidé se snaží dosáhnout kognitivní konsonance (rovnováhy či souladu) a usilují o to, aby jejich postoje byly v souladu. Nesoulad neboli disonance mezi postoji vede ke stavu kognitivní nerovnováhy, která vždy představuje pro člověka, který ji prožívá, stresor. Proto se snažíme jednat tak, abychom redukovali tenzi, kterou nesoulad vyvolává, ať už pomocí změny situace, nebo pomocí změny jejího chápání. Na Heiderovu práci navázal v roce 1957 Leon Festinger s pojmem kognitivní disonance, kterou pojímá jako důležitý zdroj změny postojů. Kognitivní disonance se objeví tehdy, když zjistíme, že si naše postoje nebo přesvědčení odporují (příp. naše jsou rozporu s naším chováním), tj. jsou v konfliktu. Důsledkem je tenze, kterou můžeme redukovat buď změnou jednoho z postojů (resp. změnou našeho chování, v němž se náš postoj projevuje, což je psychicky nejnáročnější proces), nebo přidáním dalšího „poznatku“, který nám umožní interpretovat situaci jiným způsobem (důsledkem pak může být zkreslení informace, viz níže). Festinger tvrdí, kognitivní disonance je hlavním faktorem změny postojů. Lidé, kteří už mají na nějakou otázku vyhraněný názor, jsou však často rezistentní k informacím, které odporují jejich přesvědčení, a mají tendenci se jim bránit. Někdy jednoduše takovou informaci ignorují a někdy ji překroutí tak, aby byla slučitelná s jejich přesvědčením. Zkreslení informace může mít různé formy (Hayes, 2007):
Diskreditace zdroje informace.
Nová analýza informace, která ukáže, že z ní vyplývají odlišné závěry.
Účelový výběr částí informace, které člověk vezme na vědomí nebo si je zapamatuje.
Proces vyrovnávající kognitivní disonanci se snaží zachovat určitou kontinuitu chápání sebe sama, protože se naše jednání odvíjí od pevných základů. Pokud jsou tyto základy zpochybněny, je zpochybněna celá naše celistvost, což vyvolává obrovské napětí. Právě toto napětí vede k úpravě kognitivních struktur, nebo popření vnějších informací. Teorie kognitivní disonance také vysvětluje dlouhotrvající záhadu z korejské války (1950–1953), proč se Číňanům tak snadno dařilo získávat americké válečné zajatce pro komunismus. Přiměli je k tomu metodou brainwashingu, během kterého vězňům opakovaně 53
nabídli malou odměnu, např. hrst rýže nebo lepší pokrývku za napsání protiamerického článku. Většina vojáku, kteří byli vystavováni těmto situacím, se stali vyznavači komunismu a jejich prokomunistické přesvědčení přetrvávalo i po návratu domů (srov. Taylorová, 2006, Slaterová, 2008). Čím je odměna ubožejší za to, že se chováme proti svému přesvědčení, tím pravděpodobněji své přesvědčení změníme. (Ke stejným výsledkům dospěl ve svých experimentech také Festinger). Subjektivně prožívaná kognitivní disonance může také vést k eskalaci násilí vůči obětem (např. násilí vojáků vůči civilnímu obyvatelstvu během války). Jelikož je lidskou přirozeností víra ve vlastní dobrý charakter8, výsledkem je, že po spáchání činu, který je v rozporu s naší představou o dobrých mravech či dobru obecně, odsoudíme naše oběti (tj. oni si to vlastně zasloužili), čímž se snažíme disonanci redukovat; důsledkem tohoto procesu může být i naše pokračování v amorálních činech (srov. Aronson, 2004). V pracovním prostředí si v podobné situaci můžeme představit bojovníka proti korupci, který v nouzi sáhne po nabízeném úplatku. Jeho jednání se dostává do konfliktu s vnitřním postojem a vzniká velmi nepříjemný pocit. Úlevu v této situaci může přinést racionalizace, přehodnocení situace, tj.: „Bere přeci každý“.
Změna postoje Změna postoje souvisí teorií kognitivní disonance. K tomu, abychom změnili postoj, se nás obvykle někdo snaží přesvědčit - tzn. poskytuje nám informace, které mají k této změně dopomoci. Toto přesvědčování může být explicitní9 nebo implicitní10 (tento druhý způsob je využíván hlavně v reklamě - je všude kolem nás, takže si ani neuvědomujeme, že jsme neustále k něčemu přesvědčováni). V roce 1980 přišel Ajzen a Fishbein s tzv. teorií odůvodněného jednání (reasoned action), podle které se většinou se chováme předvídatelně a rozumně, bereme v úvahu dostupné informace a jsme si vědomi důsledků svého jednání. Fishbein (1977 in Hayes, 2007) tvrdí, že důvodem, proč varování vlády USA o škodlivosti kouření nemají příliš vysokou účinnost, je to, že neovlivňují názory kuřáků na osobní úrovni. Fishbein rozlišuje ve vztahu ke kouření tři názorové úrovně: 8
Podle Aronsona (2004) je být čestný a upřímný součástí vnímání sama sebe (tzv. Self-konceptu). Explicitní, tj. zjevný na první pohled, výslovný. 10 Implicitní (z lat. implicitus, nerozvinutý) označuje něco, co se samozřejmě předpokládá, ale výslovně neuvádí, nevyjadřuje, nerozvádí. Implicitní informace je taková, která není řečena přímo, ale kterou lze z řečeného (příp. psaného) odvodit. 9
54
Uvědomění – lidé si uvědomují, že podle lékařských autorit je kouření škodlivé.
Akceptace – lidé věří, že kouření je obecně škodlivé.
Personalizovaná akceptace – lidé věří, že kouření je nebezpečné jim osobně. Fishbein tvrdí, že kampaně proti kouření zatím nikdy nebyly dostatečně účinné,
protože lidé nedosáhli ani druhého stupně akceptace, a kouření tedy nepokládají za škodlivé pro ně osobně. Změna postojů závisí na:
Zdroji informace: Pro rozhodnutí změnit postoj je důležitá kredibilita zdroje - tzn. jak je osoba (nebo časopis, kniha…), která informace poskytuje, důvěryhodná11. Faktorem, který souvisí s důvěryhodností, je odbornost člověka, který poskytuje informaci. Odborníka si povšimneme spíše než ostatních lidí, a to i tehdy, nevíme-li nic o jeho skutečných znalostech v daném oboru. Další důležitá proměnná týkající se zdroje, kterou badatelé zjistili, je atraktivita mluvčího. Obecně se spíše necháme přesvědčit, pokud sdělení pochází od mluvčího, který je pro nás atraktivní. Na tomto principu je založena většina reklam. Ale s reklamou se většinou setkáváme nedobrovolně. Zimbardo v roce 1960 zjistil, že pokud nasloucháme dobrovolně, může být zdroj, který nepovažujme za atraktivní, někdy efektivnější než zdroj atraktivní. Je to možné vysvětlit tak, že dobrovolný poslech někoho, kdo nám není sympatický, způsobuje kognitivní disonanci, takže máme tendenci sami sebe přesvědčit, že sdělení bylo natolik hodnotné, že stálo za vyslechnutí (Aronson, 2004, Hayes, 2007).
Obsahu sdělení: To, jaké informace budeme někomu sdělovat, záleží hlavně na tom, komu jsou určeny. Je možné si vybrat ze dvou cest: z centrální a periferní. Centrální cesta zpracovává fakta - je tedy náročnější, protože přesvědčovaný člověk si dané informace a argumenty musí promyslet, ovšem pokud už postoj změní, tato změna je dlouhodobá. Naopak periferní cesta jde přes emoce - je tedy mnohem jednodušší, lidé takto informace zpracovávají častěji, ale pokud svůj postoj změní, obvykle je tato změna pouze krátkodobého charakteru.
Způsobu podání informací: Zde záleží na složitosti informace - pokud je jednoduchá, k jejímu pochopení postačí audio nebo video, ale pokud je složitější, nejlepší je
11
Důvěryhodnost zdroje informace ovlivňuje změnu postoje jen tak dlouho, dokud si ji pamatujeme. Jakmile je však zdroj zapomenut, může mít informace pocházející z málo důvěryhodného zdroje stejný účinek – taková informace má tzv. časovaný efekt, spáčský efekt (sleeper effect).
55
psaná forma, protože člověk má možnost se k nejasným částem vrátit a znovu se nad nimi zamyslet.
Na příjemci informace: Je velice důležité znát ty, k nimž se má dané sdělení dostat na publiku závisí, jakým způsobem jim budeme informace sdělovat: lidé s vyšší inteligencí budou k přesvědčení vyžadovat fakta a ideálně oboustrannou argumentaci (tzn. uvést argumenty pro i proti) - půjdou tedy centrální cestou, naopak lidé s nižší inteligencí se spíše nechají přesvědčit něčím, co bude útočit na jejich emoce. To, zda sdělení publikum vůbec zaznamená a bude ho sledovat, potom závisí na tom, jak moc se ho dané téma týká (Petty a Cacioppo, 1979 in Aronson, 2004).
Změnit postoj znamená změnit naše chování a je to i naopak, jestliže se naše chování změní, změní se i naše postoje12. Změnu postoje usnadňuje splnění alespoň jedné z následujících podmínek: 1. Změna probíhá pozvolna, případně se týká periferního, nikoliv centrálního postoje. 2. Osoba právě neprožívá žádné výrazně rušivé vnitřní úzkosti. V současném světě se na každém kroku setkáváme s tím, že se nás někdo snaží přesvědčit, abychom nějakým způsobem pozměnili své chování; někdy, abychom si koupili nějaký výrobek nebo abychom přijali za své jisté politické názory či myšlenky. Znalost mechanismů přesvědčování a změn postojů by nám měla napomoci k tomu, abychom nepodlehli tomuto tlaku a na druhé straně bychom tyto znalosti ve své profesi (ale i v osobním životě) nikdy neměli zneužívat.
Měření postojů Likertova škála Likertova škála, vytvořena v roce 1932, je jednou z nejpoužívanějších a nejspolehlivějších technik měření postojů v dotaznících. Postup, který R. Likert vytvořil pro získávání výroků
12
Sourodé změny (kongruentní) se týkají zesilování pozitivního nebo negativního postoje (tj. jsou to změny v jednom směru). Nesourodé změny (inkongruentní) označují změnu směru postoje (z pozitivního do negativního, příp. naopak).
56
a pro dosažení vyrovnanosti škály, zahrnuje několik stadií, jejichž účelem je zajistit, aby skála opravdu zahrnovala celé rozpětí možných názorů a myšlenek. Protože Likertova skála zjišťuje nejen obsah postoje, ale i jeho přibližnou sílu, stala se z ní velmi užitečná pomůcka pro výzkum postojů. Likertova škála umožňuje zjistit nejen obsah postoje, ale i jeho přibližnou sílu. Měření postojů dle Likerta se skládá z výroků, u kterých je pětibodová škála sahající od ,,zcela souhlasím“ přes ,,nevím“, což je střední bod škály, až po ,,zcela nesouhlasím“ na opačném konci (viz následující obrázek). Vyjádři svou míru souhlasu s výroky týkajících se bydliště. Naprosto souhlasím
Spíše souhlasím
Nevím
Spíše nesouhlasím
Naprosto nesouhlasím
a) Lidé z města se nestarají o životní prostředí b) Lidé z vesnice vstávají brzy ráno
1
2
3
4
5
1
2
3
4
5
c) Lidé na vesnicích jsou přátelští d) Lidé z města nemají vztah ke zvířatům e) Lidé z města jsou lhostejní ke svému okolí f) Lidé z města zbytečně utrácejí a plýtvají g) Lidé z vesnice nedbají o svůj vzhled h) Lidé na vesnicích jsou zdravější
1
2
3
4
5
1
2
3
4
5
1
2
3
4
5
1
2
3
4
5
1
2
3
4
5
1
2
3
4
5
Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fc/Likertova_skala.JPG
Pokud se v rámci našeho rozhodneme nedat respondentovi odpovědět, neutrálně, tj. nevím, použijme škálu o lichém počtu bodů, např. o čtyřech bodech (viz následující obrázek).
57
Zdroj.: http://www.southalabama.edu/coe/bset/johnson/lectures/lec6.htm
Likertova škála odhaluje pouze jednu dimenzi respondentovy reakce na postoj: zda s ním souhlasí nebo nesouhlasí. Jemné rozdíly, které daný postoj obsahuje, nám může ukázat sémantický diferenciál (viz níže).
58
Sémantický diferenciál Zatímco Likertova škála zjišťuje jen jeden rozměr postoje (souhlas versus nesouhlas), sémantický diferenciál umožňuje zjistit jemné rozdíly, nuance, které v postoji můžeme nalézt. Sémantický diferenciál je technika, kterou v roce 1957 vytvořili Osgood, Suci a Tannenbaum. Tato technika je spojena s konotací, což je na rozdíl od základního pojmového významu (denotace) druhotná, asociativní, individuálně specifická významová složka nějakého výrazu. Sémantický diferenciál pro zjišťování reakcí respondenta na cílové slovo používá několik různých dimenzí. Škály jsou zpravidla sedmibodové. Konce sedmibodové škály představují bipolární pojmy hodnotící dimenze, jako např. hodný – zlý, ošklivý – hezký, pečlivý – nepořádný apod. Každé postojové slovo se hodnotí pomocí těchto dimenzí, které odhalují asociace a konotace, které konkrétní cílové slovo vyvolává u respondenta.
Zdroj: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2003/03_02/moulisov.html
59
Sémantický diferenciál má široké využití v marketingu, např. pokud chceme zjistit, jak zákazníci vnímají náš výrobek, při tvorbě i hodnocení reklamy.
Sociometrie Sociometrie je jednou z nejznámějších metod analýzy sociální sítě. Jejím autorem je Jacob Levy Moreno, který ji vyvinul v roce 1934 původně pro potřeby skupinové psychoterapie. Sociogram má největší význam pro zjišťování vzájemné percepce členů ,,přirozené“ skupiny, ale lze ji použít i u skupin, jejichž členové pracují na společném díle. Každý člen skupiny má za úkol vybrat ze členů skupiny toho, kterého by označil jako svého přítele, jako vůdce a jako preferovaného partnera, který mapuje přátelské skupiny. V průběhu sociometrického měření odpovídají všichni členové zkoumané skupiny na otázky typu:
S kým ve skupině máte pozitivní vztah?
S kým ve skupině máte negativní vztah?
Kdo má ve skupině autoritu?
S kým jste často v kontaktu?
Komu se vyhýbáte? apod.
Účelem této metody je zmapovat všechny vzájemné vztahy a rozdělit je na pozitivní a negativní volby (resp. na vztahy kladného, nulového a negativního směru). Grafickým výstupem sociometrie je sociogram. Jedinci jsou v sociogramu znázorněni kolečky s písmeny, která označují jejich totožnost. Volby lidí jsou znázorněny šipkami mezi kroužky. Každá šipka vychází z kroužku člověka, který volbu provedl, a končí u člověka, kterého zvolil. Výsledný diagram ukazuje, kteří členové skupiny jsou oblíbení nebo přirození vůdci a kteří jsou sociálně izolovaní nebo neoblíbení. V pracovním prostředí se sociometrie používá pro posouzení klimatu ve skupině (organizaci, útvaru, týmu apod.).
60
Zdroj: http://www.cmu.edu/joss/content/articles/volume1/Freeman.html
Zdroj: http://www.marshal.co.uk/telematics/articles/ws2co_op/results.htm 61
Bogardova škála sociální vzdálenosti Škálu vytvořil ji v roce 1925 Bogardus. Tato škála měří rasismus a jiné etnické předsudky; skládá se z výroků, které mají ukázat, jakou sociální vzdálenost respondent pociťuje mezi sebou a jinými skupinami (viz http://www.socialdistancesurvey.com/). Odpovědi ukazují, jak blízký kontakt a jaký vztah se členy těchto skupin by respondent toleroval či akceptoval. Respondent dostane seznam sociálních skupin a u každé musí označit několik výroků. Například:
Souhlasil bych s tím, aby člen této skupiny uzavřel sňatek s mým blízkým příbuzným.
Souhlasil bych s tím, aby se člen této skupiny stal mým spoluobčanem.
Člena této skupiny bych z naší země vyhostil.
Souhlasil bych s tím, aby se člen této skupiny stal mým sousedem v ulici.
Výsledky škály se používají k identifikaci různých předsudků. Bogardova škála však byla kritizována pro svoji jednoduchost (např. jinak se utvářejí postoje k blízkým přátelům a jinak k povrchním známostem, v této souvislosti např. k náhodným návštěvníkům naší země). Lze také předpokládat, že s postupnou globalizací se tolerance k lidské jinakosti zvyšuje a je pravděpodobné, že lidé se zdráhají vyjádřit explicitně negativní postoje k jiným etnikům více než tomu v době vytvoření této škály. Analýza rozhovoru Mnoho badatelů používá k analýze rozhovorů přepisy nebo magnetofonové nahrávky, na jejichž základě identifikují klíčová slovní spojení nebo výroky, které ukazují hlavní postoje. U rozhovorů, ale i u psané výpovědi však musíme počítat mnohdy s vědomou neochotou respondentů podělit se o své postoje (zvláště o ty, které považují za sociálně méně přijatelné či nepřijatelné) a také nevědomými mechanismy, např. rozporem mezi verbálně vyjádřeným postojem a skutečným chováním, viz pokus LaPiera z roku 1934. Také analýza diskursu většinou již implicitně zahrnuje rozpoznání postojů. Analýza diskursu totiž identifikuje hlavní témata, metafory nebo modely užívané v konverzaci. Analýza rozhovoru i diskurzu je kvalitativní metoda a je velmi náročná na interpretaci.
62
6. Osobnost v sociálním kontextu Struktura a vývoj osobnosti Osobnost je individuální spojení biologických, psychologických a sociálních aspektů každého jedince. Na jejím utváření se podílí mezilidské vztahy, prostředím a společnost. Osobnost se vždy projevuje jako celek. Osobnost je soustavou vlastností, charakterizujících celistvou individualitu konkrétního člověka, zaměřeného na realizaci životních cílů a rozvinutí svých potencialit. Osobnost je tvořena psychickými vlastnostmi a rysy osobnosti, které determinují lidské reakce. Psychické vlastnosti osobnosti jsou relativně trvalé vlastnosti osobnosti, kterými se vyznačuje, ovlivňují prožívání a myšlení, na jejich základě můžeme předpovídat, jak se člověk zachová či jak bude jednat. Rysy osobnosti jsou psychické vlastnosti člověka, projevují se chováním a jednáním, jsou příznačné pro určitého jedince těmito vlastnostmi se odlišuje od ostatních. Ve struktuře osobnosti můžeme rozlišovat:
psychické vlastnosti (dispozice) osobnosti - temperament, schopnosti, charakter, motivy a postoje, volní vlastnosti; o psychické procesy osobnosti; o poznávací (kognitivní) procesy – vnímání, představa, fantazie, myšlení, řeč; o procesy paměti (paměť - zapamatování, uchování, vybavení; učení);
motivační procesy (citové a volní);
psychické stavy osobnosti – stavy pozornosti, citové stavy.13
13
V současné době je při snahách psychologů popsat osobnost člověka velice populární nástroj tzv. Big Five, který byl vytvořen na základě faktorové analýzy mnoha výzkumů a sledování, jejichž výsledkem je stanovení pěti základních charakteristik, jimiž lze popsat každého člověka. „Velkou pětku“ tvoří tyto faktory (McCrae a Costa, 1985, 1987, 1997): extraverze (zjišťuje kvalitu a kvantitu mezilidských interakcí, úroveň aktivace); přívětivost (zjišťuje kvalitu mezilidské orientace od soucítění po nepřátelství); svědomitost (zjišťuje individuální úroveň při organizaci, motivaci a vytrvalosti chování zaměřeného na cíl); emocionální stabilita (zjišťuje míru přizpůsobení); intelekt, kultura, otevřenost ke zkušenosti (zjišťuje aktivní vyhledávání nových zážitků, toleranci k neznámému).
63
Podle Sigmunda Freuda se osobnost se skládá ze tří částí, které nazval superego, ego a id (viz kapitola 1). Ve vývoji osobnosti pak vycházel ze své teorie, která je založena na způsobu dosahování slasti (neboli na něčem, co Freud pojmenoval libido); rozlišoval následující stadia vývoje osobnosti:
Orální stadium: Slasti dosahuje dítě pomocí úst (sání mateřského mléka). Toto stadium končí při normálním vývoji růstem zubů (bolest dásní).
Anální stadium: Uspokojením je úleva při vyměšování, které dítě může provádět, kdy chce. Končí ve chvíli, kdy se dítě začne ovládat.
Falické stadium: Děti ve věku 4–5 let začínají zkoumat své pohlavní orgány. V tomto stadiu se také podvědomě fixují na rodiče opačného pohlaví a rodiče stejného pohlaví berou jako „rivala“ (Oidipův komplex, Elektřin komplex).
Stadium latence: Je vlastně mezistadium v období 6–11 let, typická je zdánlivá amnéza sexuálních pudů.
Genitální stadium: Ve věku 12 let a výše, kdy je člověk schopen pohlavního styku. (To samozřejmě neznamená, že by v tomto věku bylo vhodné se sexem začínat).
Podle dalšího významného psychologa Erika H. Eriksona (1902–1982) je vývoj osobnosti vázán na biologické, společenské, kulturní a historické faktory ovlivňující vývoj dítěte. Na každém stupni vývoje se musí jedinec vyřešit základní psychologický rozpor, vývojový konflikt. Fáze vývoje osobnosti dle Eriksona jsou následující:
1. rok života: DŮVĚRA / NEDŮVĚRA vůči okolnímu světu;
2. a 3. rok života: AUTONOMIE / POCIT STUDU z vlastních schopností, sebedůvěra;
4. a 5. rok života: INICIATIVA / POCIT VINY podle reakce rodičů na aktivitu dítěte;
6. až 11. rok života: PŘIČINLIVOST / INFERIORITA při poznávání světa;
12. až 18. rok života: NALEZENÍ IDENTITY / DIFÚZNOST ROLÍ při zařazování se do společnosti, převzetí role svého pohlaví atd.;
mladší věk dospělosti: INTIMITA / IZOLACE ve smyslu pro navazování užších osobních vztahů, rozšiřování „já" na „my";
střední věk dospělosti: PLODNOST / SEBEABSORBOVÁNÍ, tzn. produktivita vs. stagnace, sociální zralost vs. chudost soc. vztahů;
stáří: INTEGRITA / POCHYBOVÁNÍ, míra spokojenosti se sebou samým, se svým životem. 64
Vývoj osobnosti je spjat se socializací14. Socializace (z lat. socialis = společný) je pojem, který označuje proces, během kterého se jedinec začleňuje do společnosti. Probíhá-li socializace úspěšně, individuum má v sobě zakotveny sociální normy, hodnoty, vystupování, ale také sociální role svého společenského a kulturního okolí. Během socializace dochází k proměnám, jimiž se jedinec postupně vzdaluje od výchozího stavu novorozeněte a stává se z něho člověk jako kulturní bytost schopná fungovat ve složitém systému lidské společnosti. Socializace nebývá nikdy ukončena. Jedná se totiž o vývoj lidské osobnosti, k níž na jednu stranu patří osobní individualita, která jedince odlišuje od okolí, ale také i sociální charakter, který mezi sebou mají všichni členové jedné společnosti či společenství (hodnoty, normy, sociální role apod.). Socializace se rozlišuje na primární, sekundární a terciární.
Primární socializace probíhá v rodině a končí s uzavřenou individualizací jednotlivce. Normy, které se během této socializace vstřebají, platí jako stabilní, ale mohou se během života ještě změnit. Primární socializace trvá do třetího roku života.
Sekundární socializace připravuje individuum na jeho roli ve společnosti a realizuje se zejména v rodině, ve škole a v kontaktu s vrstevníky. Probíhá zhruba od třetího roku života.
Terciární socializace se uskutečňuje v dospělosti a označuje přejímání, které individuum neustále uskutečňuje v interakci se svým sociálním okolím.
14
V literatuře jsou často zmiňovány jako příklady nezbytnosti lidské společnosti pro zdravý vývoj člověka, tj. pro adekvátní socializaci, příběhy tzv. „vlčích dětí“, z nichž zřejmě nejznámější jsou Amala a Kamala, což byly dvě malé dívky žijící s vlky, objevené roku 1920 v Indii. Jejich přesný věk je neznámý, ale Kamale bylo v době objevení sedm nebo osm let, zatímco Amala byla ještě malé dítě okolo jednoho a půl roku staré. Dívky našel misionář, který pracoval v místním sirotčinci. Přijal je do svého sirotčince, aby o ně mohl pečovat. Amala, mladší dívka, zemřela už po roce, ale Kamala žila do roku 1929 kdy zemřela na tyfus. Misionář později uveřejnil svůj deník, kde podrobně popisoval své zážitky s nimi. Kamala i Amala projevovaly vlčí chování. Obě měly mozoly na dlaních a kolenou z toho jak chodily po všech čtyřech. Dívky ožívaly hlavně v noci, neměly rády slunce a velmi dobře viděly ve tmě. Také měly pronikavý čich a sluch. Měly rády syrové maso a jedly z misky na zemi stejně jako psi. Navíc dívky projevovaly hypersenzitivu k dotekům a nesnášely mít na sobě oblečení, ale nebyly citlivé na chladno a horko. Projevovaly jen málo lidských emocí jakéhokoliv druhu – kromě strachu. V sirotčinci se snažili zařadit dívky do lidské společnosti. Kamala, starší dívka, se nakonec naučila čistotnosti a zvykla si na společnost ostatních lidí. Nakonec byla schopna chodit i vzpřímeně, ale nikdy ne dokonale (často se vrátila na všechny čtyři, když potřebovala jít někam rychle). Když byly nalezeny, Kamala a Amala neznaly lidskou řeč. Obě dívky vydávaly vysoké naříkavé zvuky ne nepodobné vlčímu vytí. Zatímco Amala před svou časnou smrtí začala projevovat známky pokroku v lidské řeči jako normální batole, Kamalin pokrok byl mnohem pomalejší.
65
Proces socializace probíhá na základě mnoha sociálních fenoménů, z nichž nejdůležitější jsou sociální posilování, imitace a identifikace:
Sociální posilování (také podmiňování, operantní učení) je jednou z jednodušších forem sociálního učení, kdy určité chování či jednání je posíleno (odměněno) podnětem sociální povahy, což jsou různé podoby sociální akceptace. Projev akceptace má posilující účinek, protože uspokojuje sociální potřebu člověka být přijímán a akceptován. Tedy určité chování (spontánní i iniciované zvenku) se opakuje a tím upevňuje, pokud je sociálně oceněno.
Nápodobou (imitací) je míněno chování, které jedinec přebírá, protože je odměněn jeho model, vzor. Přejímáno je takové chování jiného člověka, jímž přejímající dosahuje podobných nebo shodných cílů a uspokojení potřeb, jako má „přejímaný“ (napodobovaný). Například pokud osoba zjistí, že agresivní chování (agrese) u jiného vede ke chtěným výsledkům, tak bude agresivitu také používat, aby docílila svých přání a výsledků. Nápodoba nemusí být vždy vědomá, ale často probíhá neuvědomovaně, nebo ne zcela uvědomovaně, protože výběr obstarávají procesy mimo aktuální vědomí. Experimenty Alberta Bandury a E. A. Rosse z roku 1963 ukázaly, že děti častěji napodobují model, který v určité situaci vykazuje větší moc. Výzkum probíhal s panenkou „Bobo“. Zjištěním bylo, že děti byly agresivní na panenku, pokud viděly dospělého člověka, který panenku bil.
Identifikace má mnohé společné rysy s nápodobou. Opět jde o situaci, kdy jedinec přejímá chování druhého člověka. Jiný je však motiv. Při identifikaci se vybírá objekt (vzor) nápodoby, přejímán je celek, oproti učení nápodobou, kdy je přejímáno pouze určité chování. Identifikace znamená ztotožnění a přejímání chování je způsobeno citovým vztahem nebo obdivem k určité autoritě, kterou jedinec napodobuje, protože by chtěl být jako ona. Identifikace je běžná v období dětství, kdy dítě chce „být jako on“ a identifikuje se s rodičem, ke kterému má citovou vazbu. Identifikace s modelem je častá také v období puberty, kdy to nejsou rodiče, ale jiné idealizované osoby. Je možná též negativní identifikace, tj. snaha nebýt jako on/ona.
66
Samostatnou kapitolu ve vývoji osobnosti je studium morálního vývoje, které je spojeno s prací Jeana Piageta a Lawrence Kohlberga, který jeho myšlenky rozšířil. Jean Piaget rozlišoval stadium heteronomní a autonomní morálky: 1. Stadium heteronomní morálky
při normálním vývoji se projevuje do 10 let věku dítěte (někteří jedinci se však do dalšího stadia nikdy nedospějí);
období morálního realismu – pravidla a zákony děti chápou jako neměnné, je třeba je striktně dodržovat;
imanentní spravedlnost – po prohřešku následuje automaticky trest;
příkazy a pravidla pocházejí od dospělých a jsou vnímána jako správná, protože plynou od autorit;
jakékoli jednání, které není v souladu s pravidly, je špatné;
nejsou připouštěny žádné „polehčující okolnosti“, které by umožňovaly modifikaci pravidla;
kognitivní egocentrismus - dítě zaměňuje externí za interní a naopak. Kognitivně nemá schopnost rozeznávat fakta od snů. Akceptuje vše, co slyší nebo vidí nekriticky, bez odlišení reálného od fantastického. Nedokáže rozlišovat mezi minulostí a současností;
egocentrické dítě nalézá svoji identitu v podřízení se pravidlům dospělých;
pravidla nejsou ještě internalizována, zvnitřněna; ještě se nestala vnitřními regulátory chování, dítě nepřemýšlí o smyslu a podstatě pravidel, pouze na ně reaguje.
2. Stadium autonomní morálky
při zdravém morálním vývoji se objevuje od 11 let;
posun od egocentrismu k altruismu;
děti přemýšlí o morálce a utvářejí vlastní souboru pravidel (internalizace), ve kterém jsou ale zdůrazněny prosociální aspekty;
ne všichni jedinci morálně dospějí do tohoto stadia.
Na Piageta navázal americký psycholog Lawrence Kohlberg (1927–1987), který rozpracoval vývoj morálního vývoje do tří úrovní, přičemž v každé úrovni ještě rozlišil dvě stadia:
67
I. úroveň: předkonvenční morálka Tato úroveň je spojena s egoismem a je typická pro malé děti, v dospělosti pak pro nepříliš inteligentní delikventy. Kulturní pravidla jsou přebírána a interpretována podle dualismu dobře/špatně a správně/špatně, přičemž toto hodnocení je spojeno s následky vlastního jednání – hlavním cílem je získat odměnu a vyhnout se trestu, a to bez ohledu na pocity a potřeby ostatních lidí. Vývojová stadia pro tuto úroveň jsou: 1. orientace na trest a poslušnost (příkaz poslouchám proto, abych se vyhnul trestu); 2. orientace na odměnu, instrumentálně relativistická orientace, bazální smysl pro fair play (přizpůsobuji se, abych získal odměnu; jednám tak, aby se mi vrátilo, co jsem poskytl). II. úroveň: konvenční morálka Na této úrovni člověk zvažuje své činy podle reálného či představovaného očekávání své rodiny, skupiny nebo národa. Toto zaměření neznamená pouze konformitu, nýbrž též loayalitu vůči sociálnímu řádu a očekávání jednotlivých osob; ospravedlňuje stávající řád, aktivně ho obhajuje a identifikuje se s osobami nebo skupinami, které ho reprezentují. V této fázi se rozlišují: 3. orientace na to být hodným dítětem (přizpůsobuje se, aby se vyhnulo nesouhlasu ze strany rodiny); 4. orientace na autoritu, na právo a řád (dodržuje zákony a sociální pravidla, aby se vyhnulo odsouzení ze strany autorit a vzniku vlastních pocitů viny, že „nedělá svoji povinnost”). III. úroveň: post konvenční morálka Vyznačuje se internalizovanou, autonomní, prosociální morálkou; zřetelným úsilím definovat morální hodnoty a principy, které jsou nezávislé na autoritě i na skupině. Tj. člověk o morálce přemýšlí a je schopen oponovat názorům svých blízkým i oficiálním zákonům, pokud je považuje za amorální. Na této úrovni vyčlenil Kohlberg opět dva stupně: 5. orientace na společenskou smlouvu; etická a sociálně smluvní orientace (jedná podle principů obecně uznávaných jako podstatných z hlediska lidskosti; tyto principy podporuje proto, aby si mohl vážit sám sebe). 6. orientace na univerzální etické principy (člověk jedná podle vysoce morálních etických principů - spravedlnosti, důstojnosti a rovnosti; tyto principy podporuje, aby 68
zabránil odsouzení sebe sama). Tento stupeň je značně podobný pátému stupni, ale odůvodnění pro prosociální chování jsou zde sofistikovanější. Ne všichni lidé dosáhnou nejvyšší úrovně, někteří zůstanou celý život např. na prvním stadiu první úrovně. Teorie morálního vývoje bývá často zmiňována také v souvislosti s business etikou, s manažerskou etikou apod.
Temperament Temperament určuje dynamiku celého prožívání a chování osobnosti; je to souhrn charakteristických nebo vrozených rysů osobnosti, které se trvale projevují způsobem reagování, jednání a prožívání. Temperament je spjat se vzrušivostí – tj. mírou odpovědi určitého člověka na různé podněty - a zahrnuje i tendenci měnit nálady. Temperament je jedním z nejvýznamnějších komponentů osobnosti, proto se jím budeme zabývat podrobněji. S teorií temperamentu se můžeme setkat již ve starověkém Řecku. Hippokrates (asi 460– 370 př. n. l.) byl lékař starověkého Řecka pokládaný za otce medicíny; vycházel z představy o čtyřech tělesných šťávách, podle kterých rozdělil temperament na čtyři typy, které byly rozvíjeny pozdějšími badateli (v antice především Galénem a ve 20. stol. např. Eysenckem15):
sangvinik (krev) – vyznačuje se především přiměřenou reaktivitou; na slabé podněty reaguje slabě, na silné silně; dominuje u něho reakce typu „slaměný oheň“ tj. rychlé doznívání zážitku a rychlé změny zaměření; je přizpůsobivý, emočně vyrovnaný, ale poněkud nestálý a lehkovážný, vesele laděný, optimistický, jeho prožitky jsou spíše mělké a stejně tak i jeho city - emočně stabilní extrovert;
flegmatik (sliz; hlen) – je emočně vyrovnaný, navenek se jeví jako lhostejný, vzrušují ho jen velmi silné podněty, vykazuje stálost a vcelku spokojenost, klid až a chladnokrevnost či apatii; hlubší vztahy má jen k vybraným osobám; je spíše pasivní a bez velkých životních ambicí a požadavků, nemá rád změny a pohybově je spíše nenáročný - emočně stabilní introvert;
melancholik (černá žluč) – vyznačuje se hlubokými prožitky, které jsou často spojeny s uměleckým talentem; spíše smutným laděním, pesimismem a strachem z budoucnosti; život je pro něj často obtížný, usiluje o klid a nesnáší vypjaté situace, vzruchy,
15
Hans Jürgen Eysenck (1916–1997) nevysvětloval rozdílnost temperamentů tělesnými šťávami, ale kombinací nervové stability/lability a extroverze/introverze.
69
hlučnost, jeho city jsou trvalé, ale jejich intenzita se neprojevuje navenek, žije spíše vnitřně; obtížně navazuje kontakty, vztahy, které naváže, jsou trvalé a hluboké emočně labilní introvert;
cholerik (žluč) – je silně vzrušivý, má sklon k výbuchům hněvu a k agresi, těžko se ovládá a reaguje často impulzivně, nerozvážně, má sklon „prorážet hlavou zeď“, je netrpělivý, panovačný, vyžaduje často od jiných ústupky, je egocentrický, soužití s ním je obtížné; emočně je labilní, city jsou u něho vyvolány snadno, navenek reaguje rychle, silně, často bez zábran, často dokáže strhnout a motivovat ostatní - emočně labilní extrovert.
Pro uvedené typy temperamentu, stejně jako pro další typologie platí, že „čisté“ typy se vyskytují zřídka, většinou jsme kombinací několika typů a jeden typ v nás pouze převažuje, přičemž v různých situacích se můžeme projevovat i charakteristikami dalších temperamentových typů (tj. melancholik může být nadmíru veselý, či sangvinik může upadat do deprese). Na Hippokratovu konstituční typologii navázal také německý psychiatr Ernst Kretschmer (1888–1964), který podle určitých rysů těla vypracoval typologii osobností a nemocí, které tyto osobnosti ohrožují:
pyknik (cyklothym) o stavba těla: menší zakulacená postava, slabé svalstvo, kulatá hlava, vyklenuté břicho; o psychické vlastnosti: střídá nálady, otevřený, společenský, realistický; o dispozice k těmto zdravotním problémům: maniodepresivní psychóza (střídání nálad bez vnější příčiny - nálady jsou nepřiměřeně dlouhé a nedají se ovlivnit vůlí);
astenik (leptosom) – schizothymní typ o stavba těla: vysoký, štíhlý, úzká ramena, slabé svalstvo, ostrý profil; o psychické vlastnosti: uzavřený, jednostranně zaměřený, idealista, málo přizpůsobivý ke změnám; o dispozice k těmto zdravotním problémům: schizofrenie (bludné představy, halucinace, rozpad osobnosti);
70
atletik (ixothym) – viskózní typ o stavba těla: silně vyvinutá kostra, výrazné svalstvo, široký hrudník, menší lebka s protáhlým obličejem; o psychické vlastnosti: klidný, přizpůsobivý, těžkopádný; o podle Kretschmera není průkazný sklon k některým z duševních onemocnění.
Tato typologie byla později zpochybněna, přesto patří stále k jedněm z nejznámějších. Jeden z nejvýznamnějších psychologů 20. století Carl Gustav Jung (1875–1961) položil základy dělení temperamentu v závislosti na přístupu k okolnímu světu a rozlišil tak introverta a extroverta:
introvert je člověk žijící především svým vnitřním životem, avšak velmi vnímavý ke svému okolí, přemýšlivý, empatický pozorovatel, rozvážný ve svém jednání a opatrný ve svých citech; má sklony k mlčenlivosti v případě neexistence relevantního tématu, dává přednost nepřímé komunikaci (e-maily, dopisy, SMS) před hovorem face to face. Ve společnosti preferuje menší skupinky (méně než 5–10 osob) introvertních lidí. V případě nutnosti je po určitou dobu schopen se chovat extrovertně. Vyšší stupeň introverze často pozitivně koreluje s vyšším intelektem.
extrovert je naopak člověk žijící navenek – povrchní a spontánní, snadno komunikuje a dokáže zahajovat a udržovat i hovor „o ničem“, jedná rozhodně a rychle až zbrkle, po citové stránce je velmi otevřený, ale jeho city jsou často taktéž povrchní a je méně vnímavý ke svému okolí. Ke spokojenosti potřebuje být v „centru dění“, nejlépe i on sám je centrem pozornosti, proto se rád objevuje na akcích s větším množstvím lidí.
V pracovním prostředí se setkáme s problematikou struktury osobnosti především v souvislosti s testy osobnosti při výběrových řízeních, assessment centrech, development centrech, tj. v situacích, kdy chceme zjistit vhodnost uchazečů pro dané pracovní pozice, nebo kdy chceme diagnostikovat osobnosti stávajících zaměstnanců s cílem jejich dalšího rozvoje. S psychologickými nástroji může nakládat jen psycholog, a důležité je mít na paměti také ochranu osobních dat.
71
Sebepojetí Sebepojetí je charakteristické tou skutečností, že člověk je současně objektem i subjektem vlastního poznávání a hodnocení (Macek, 1991). Termínem „jáství“ je označována schopnost osobnosti prožívat sama sebe zevnitř. V psychologických teoriích osobnosti existuje mnoho pojetí jáství, které mají rozdílnou terminologii i metodologická východiska. V anglické odborné literatuře se pro vyjádření „já“ používá více výrazů. „I“ odpovídá většinou „ego“ nebo „já jako subjekt“, „me“ je pojímáno jako „Self“, „já jako objekt“. „Self-concept“ bývá překládán jako sebepojetí. „Self-image“ je představou, obrazem sebe, jehož základem je kognitivní struktura s řadou formálních parametrů (složitost, konzistence, celistvost, stabilita aj.). „Self-esteem“ vypovídá o úctě k sobě a vyjadřuje subjektivní hodnoty sebe sama. Jeho kvalita se pohybuje na polaritě dobrý – špatný. Sebepojejí je část vědomí a s vědomím souvisejí otázky týkající se toho, co je základním elementem vědomí. Strukturalisté kladou důraz na prvotní elementy vědomí, funkcionalisté na akty vědomí, gestaltisté na celostní struktury vědomí, analytičtí psychologové na nevědomé síly vědomí a behavioristé vědomí ignorují. V současné době je sebepojetí (self-concept) nejčastěji používaný pojem především v kognitivní a sociální psychologii k označení sebereflexe. Sebepojetí je chápáno jako kognitivní obsah a často i struktura vědomé sebereflexe. Ne vždy byl ale tento pojem takto vymezován, zvláště v dřívějších pojetích byl používán se širším významem a často zahrnoval celou jáskou zkušenost. Na počátku psychologické analýzy „Já“ stojí William James (1890), který rozlišoval v „Já“ dvě stránky, které existují vždy současně (Self = Me + I):
„I“ – „self as knower (subjekt): Já je v tomto případě chápáno jako vnímající, hodnotící, rozhodující a činící; představuje čistou zkušenost.
„Me“ – „self as known“ (objekt): Já je obrazem sebe vnímaného, hodnoceného, chráněného a zdokonalovaného, představuje obsah této zkušenosti.
W. James (1890) dále rozlišil následující elementy v obraze vlastního já:
Já materiální, tj. fyzické, obraz vlastního vzezření.
72
Já sociální, tj. obraz, který si člověk vytváří o své společenské pozici, o své sociální hodnotě.
Já duchovní, tj. obraz, který si člověk vytváří o svých duševních vlastnostech.
Z těchto komponent se podle Jamese vytváří citový život člověka, jeho pocity vůči sobě samému a jeho jednání zaměřené na seberealizaci, sebezáchovu a seberozvoj. Vliv okolí na vytváření představy o sobě zdůraznil systematicky jako první ve své koncepci „Já“ Ch. H. Cooley (1902), podle něhož je představa „Já“ tvořena:
z představy o tom, jak se jeví druhým lidem;
z představy hodnocení této představy druhým člověkem;
ze specifického pocitu „Já“ ve smyslu hrdosti nebo ponížení, který byl později označen jako sebeúcta.
Cooley zavedl také pojem „other self“, tj. „jak si myslíme, že nás vidí jiní“, a termín „zrcadlové já“, které vzniká v interakci mezi individuem a různými skupinami, v nichž člověku vztahy „face to face“ poskytují zpětnou vazbu pro hodnocení vlastní osoby. „Zrcadlové já“ mají podle Cooleyho zvýrazněné především osobnosti heteronomního typu, tzn. jsou závislí na hodnocení okolí, oblibě, sympatiích, obdivu atd. (radarové já). Lidé autonomního typu více věří svým kvalitám než hodnocení ostatních (kompasové já). „Radarové já“ je nezbytné při vývoji, zatímco „kompasové já“ představuje člověka, který je přesvědčen o vlastních kvalitách a je relativně nezávislý na situaci a sugesci prostředí. (Což může mít pozitivní i negativní důsledky v závislosti na kvalitě a společenské akceptovatelnosti hodnot, které si člověk zvnitřnil.) Vývoj sebepojetí je obsažen také ve Freudově pojmu self, který zahrnuje ego, id a superego. Na rozdíl od většiny autorů Freud vycházel ve své koncepci psychoanalýzy z patologie. Jeho pokračovatelé – Adler, Horneyová, Fromm, Sullivan – se zabývali již přímo sebepojetím a sebehodnocením. Např. H. S. Sullivan pojímá „self procesy“ více sociopsychologicky, zdůrazňuje význam zkušenosti a učení pro tvorbu self. Z hlediska výkonu je sebepojetí nahlíženo v „Heiderově teorii balance“ (Heider, 1958), která připisuje osobnosti tendenci ke konzistenci vlastností, postojů a jednání. Pokud je v sebepojetí zahrnuto hodnocení sebe sama jako nekompetentního pro určitou činnost, člověk 73
má tendenci podávat snížený výkon. V případě negativně zkresleného sebepojetí může být insuficientní výkon důsledkem tohoto zkreslení a následného očekávání vlastního horšího výkonu, a ne důsledkem objektivně snížených předpokladů. Časoprostorová charakteristika sebepojetí je explicitně vyjádřena v konceptu Rosenberga (1975, 1985), který v sebepojetí jako vnitřním světě osobnosti rozlišuje:
přítomné Já – jakým se jedinec vidí v daném momentě;
dynamické Já – jakým se jedinec chce stát;
ideální Já – jakým má jedinec být, když vychází z morálních norem a vzorů, které si osvojil;
budoucí Já – typ osobnosti, kterým se, jak se jedinci zdá, může stát;
idealizované Já – jakým je příjemné vidět sebe samého, tento obraz může obsahovat prvky přítomného, ideálního i budoucího Já;
množství „představovaných Já“ – obrazy a masky, které jedinec ukazuje navenek, aby za nimi skryl nějaké negativní nebo patologické črty či nedostatky svého „reálného Já“.
Všechny tyto obrazy charakterizují vnitřní svět jedince a jsou spojené s jeho životní zkušeností a s reálným vzájemným působením s jinými lidmi. Termín sebepojetí je spojen s příbuznými pojmy, jako např. sebeúcta, sebedůvěra (odrážejí chápání vlastní úspěšnosti jedince a jeho vztah k budoucnosti), aspirační úroveň (náročnost cílů, které si člověk klade), identita, sebehodnocení (self-evaluation, self-esteem). Sebepojetí (ale i sebepoznání a sebehodnocení) má složku kognitivní a emoční, strukturální a dynamickou (mění se vlivem zkušenosti, poznání, ale i vývojových změn); má rovněž složku behaviorální, konativní, která v sobě zahrnuje chování člověka k sobě samému i chování projevované navenek. Lidé se liší v míře sebemonitorování, tj. ve schopnosti přizpůsobovat své chování požadavkům situace. Ve výzkumech se prokázalo nižší sebehodnocení u dívek než u chlapců, další výzkumy opakovaně prokázaly, že extraverti mají vyšší sebehodnocení než introverti a stabilní osoby mají vyšší sebehodnocení než neurotici (Blatný, Osecká, 1997, 1998; Blatný, 2001). Sebepojetí ale není neměnné; utváří a mění se kontinuálně v průběhu celého života člověka. Na tomto procesu se podílejí jednak vnější činitele, jednak sebepojetí může být měněno aktivně v procesu vědomého self-managementu.
74
V současné době je problematika sebepojetí a sebehodnocení zkoumána především v kontextu se sociálními změnami souvisejícími s převratem v roce 1989, se sociálněpatologickými jevy, s interkulturními rozdíly a s globalizací.
75
7. Interpersonální chování Interpersonální chování (interakce mezi jedinci, mezi jedinci a skupinami či mezi skupinami) vychází ze sociální determinace člověka, je motivováno sociálně psychologickými, ekonomickými či ekologickými faktory a souvisí s neustálým vývojem, např. s vytvářením a změnou postojů, názorů a hodnot (dynamika interpersonálních vztahů). Každý jednotlivec je disponován určitým typem interpersonálního chování, který je podmíněn osobnostní strukturou jedince a který jedinec používá v rámci interpersonálních vztahů s větší či menší mírou úspěšnosti z hlediska svých interpersonálních cílů. V této kapitole se zaměříme na nejčastější psychologické jevy, které souvisí s mezilidskou interakcí.
Interpersonální ovlivňování Sociální facilitace Pojem sociální facilitace (sociální usnadnění) zavedl Norman Triplett. V roce 1898 provedl první výzkumy sociálního vlivu. Experimentem s dětmi, které namotávaly vlasec na udice, prokázal, že jsou-li nějakému výkonu přítomni i jiní lidé, je tento výkon zvýšen. Toto pravidlo ale neplatí pro všechny situace - Robert B. Zajonc v roce 1980 upřesnil, že zvýšená úroveň aktivace (způsobená přítomností druhých lidí) má pozitivní vliv u dobře zvládnutých úkolů, avšak působí kontraproduktivně při úkolech obtížných a ne zcela dobře zvládnutých. Efekt sociální facilitace závisí na třech faktorech:
na vztahu účinkujícího a přihlížejících (pokud jsou mezi nimi lidé nějak významní, např. experti),
na počtu přihlížejících,
na blízkosti či častosti kontaktů s přihlížejícími,
na individuálním či skupinovém výkonu (pokud jsem součástí skupiny, vadí mi méně, že jsem pozorován).
Sociální lenivost Sociální lenivost (sociální zahálení) nastává, je-li do činnosti zapojeno více lidí, a když jedinec ví, že nebude hodnocen za vlastní individuální výkon, ale že bude hodnocena celá skupina dohromady. V tomto případě jednotlivec vynakládá menší úsilí, než když je sám. Svůj výkon 76
tedy snižuje. Čím více lidí pracuje na společném úkolu, tím méně aktivity každý vynakládá (což je více zřetelné při změnách počtu osob v malých skupinách). Cílem manažera by mělo být předcházet sociálnímu zahálení, na což může využít známé psychologické pravidlo, že sociální zahálení mizí, pokud lidé vědí, že je jejich individuální výkon je možno identifikovat a měřit nezávisle na výkonech ostatních členů skupiny. V praxi jako prevenci sociální lenivosti můžeme aplikovat:
jednoznačné rozdělení úkolů,
monitorování individuálních příspěvků,
omezení práce ve skupinách (pokud to není opravdu nutné),
motivaci: o obsah úlohy je člověkem považován za důležitý, o pracovník je ztotožněn se svou pracovní rolí a se svým úkolem, o práce je hodnocena individuálně (tj. dobrý výkon jedince i ve slabé skupině/týmu by měl být oceněn, i když skupina/tým si celkově nevedl příliš úspěšně).
Konformita Psychologické výzkumy dokládají, že lidé se raději přizpůsobí většině, než by se jí postavili, a to i tehdy, nemá-li většina pravdu. Jednu z prvních studií konformity provedl v roce 1935 M. Sherif. Ukázal, jak lidé ve dvojznačné situaci přejímají úsudky druhých. Použil autokinetický efekt, což je vjemová iluze, při které se zdá, že stabilní světelný bod v temnotě se pohybuje. Při společném testování se však odpovědi účastníků experimentu navzájem přiblížily a vytvořila se „skupinová norma“. Účastníci studie se touto skupinovou normou řídili dokonce i tehdy, když se znovu ocitli o samotě. Podobně Asch ve své původní studii v roce 1951 také zjistil, že přítomnost jediné osoby, která navrhuje špatné řešení, může ovlivnit odpovědi ostatních účastníků. V tomto experimentu, kdy probandi měli určit správnou délku úsečky dle předlohy, odpovědělo správně pouze 24% z nich, ačkoliv správná varianta byla na první pohled zřejmá. K sociální konformitě mohou přispívat tyto procesy (Kolman1953 in Hayes, 2009):
Vyhovění (compliance) - jdeme s davem, ale neměníme své vlastní názory.
Internalizace - souhlasíme s tím, že názor většiny je správnější.
77
Identifikace - změníme své názory či stanoviska, abychom se podobali nějaké jiné osobě, kterou respektujeme či obdivujeme.
Další pokusy ukázaly, že samotná znalost procesu konformity a výsledků předešlých známých experimentů vede k redukci konformního chování. Poslušnost Poslušnost vůči autoritě je sociálně psychologický pojem související se sociálním vlivem. Poslušnost v lidském chování vyjadřuje stav podřízení se, tj. vykonávání rozkazů, které by člověk o své vůli (tj. bez tlaku autority) pravděpodobně dobrovolně nikdy nerealizoval. Na rozdíl od ostatních typů interpersonálního ovlivňování je vyvolaný tlak explicitní, tj. autorita přímo nařizuje jedinci, aby se choval způsobem, který by spontánně nepreferoval. Současně autorita prování neustálou kontrolu provedení rozkazu. Pojem poslušnost vůči autoritě se liší od pojmů vyhovění a konformita. Vyhovění a konformita souvisí s implicitním ovlivňováním chování, kdy se zdroje nesnaží přímo ovládat nebo trestat odpor. V průběhu 60. a 70. let 20. století proběhlo několik experimentů zkoumajících sociální vliv autority. Výsledky překvapily nejen širokou a odbornou veřejnost, ale také samotné výzkumníky. Zřejmě nejznámější v této oblasti je experiment, které realizoval psycholog Stanley Milgram v roce 1963 na Univerzitě v Yale a který měl ukázat, jak daleko jsou lidé schopni zajít ve své poslušnosti k autoritě. Milgram se tak pokusil přispět k vysvětlení psychologických příčin holokaustu. Tento pokus se považuje za klíčový k vysvětlení mechanizmů poslušnosti k autoritě. Výsledky tohoto experimentu byly značně šokující. Experiment proběhl v několika variacích, které umožnili odkrýt některé situační determinanty poslušnosti. Testovaným bylo řečeno, že budou zastávat roli „učitele“ v experimentu týkajícím se učení. Druhá postava „žáka“ měla za úkol se naučit odpovědi na určité otázky, z jejichž znalosti byla následně přezkušována. „Učitel“ měl za úkol kontrolovat správnost odpovědí. V případě chybných odpovědí byl „učitel“ instruován trestat „žáka“ elektrickými šoky. Důležitou roli hrála postava autority – vědce, který zadával instrukce, dohlížel na jejich plnění a povzbuzoval účastníka pokusu, aby pokračoval (rozsazení osob během experimentu 78
viz obr.). Všichni účastníci pokusu pokračovali až do 300 V a 63 % z nich došlo až ke konci stupnice, a to přesto, že se zdráhali a vyjadřovali obavy, že by žák mohl trpět či dokonce zemřít.
Zdroj: http://www.kgv.edu.hk/rs/Year%209/HTML/The%20Milgram%20Experiment.htm
Hlavním poznatkem získaným z tohoto experimentu bylo poznání, že za určitých podmínek jsou psychicky zcela normální jedinci pod nátlakem autority ochotní aplikovat smrtící tresty na osoby, které se ničím neprovinily. Milgram vysvětloval výsledky experimentu dvěma stavy (mody) vědomí: 1. autonomní stav – lidé se chovají podle vlastního svědomí, hodnot, ideálů; 2. zástupný stav – když si lidé myslí, že jednají jako zástupci někoho jiného a jejich vlastní kvality jsou potlačeny. V důsledku tohoto posunu se změní jejich vlastní jednání – lidé přestanou cítit odpovědnost za své činy. Milgram byl za svůj experiment kritizován z především z etických důvodů: Účastníci výzkumu v roli učitelů byli reflektováni se svou vlastní krutostí, což pro ně byl jistě značný šok. Další kritika směřovala k Milgramově teorii dvou modů vědomí, protože pokud bychom uznali, že takto zákonitě funguje lidská psychika, byly by netrestné veškeré zločiny vykonané na pokyn autority (např. válečné zločiny). Experiment byl později opakován v několika variacích i v jiných zemích, výzkumníci dosáhli obdobných výsledků – asi dvě třetiny účastníků pokusu pokračovaly až do konce. Lidé nesmyslné příkazy autority však neuposlechnou pokaždé, proto se Milgram zabýval také procesem, který je spojen a neuposlechnutím. Ti, kteří neuposlechli, cítili narůstající tenzi, když se chystali neuposlechnout, která však ihned po neuposlechnutí vymizela. Milgram toto 79
zjištění vysvětlil přechodem za zástupného stavu vědomí zpět do autonomního stavu (tj. rozhodli se jednat v souladu se svým svědomím navzdory potížím, které je zřejmě čekají). Difúze odpovědnosti Difúze odpovědnosti neboli rozptýlení odpovědnosti (podobně pluralita odpovědnosti) patří do oblasti prosociálního chování a stojí v pozadí jevu, který je pojmenován jako efekt přihlížejícího (bystander effect). Rozptýlení odpovědnosti způsobuje, že čím více lidí je svědky situace, kdy někdo potřebuje pomoc, tím menší je pravděpodobnost, že kdokoliv z nich zasáhne. Při difúzi odpovědnosti se ani jediná osoba necítí zodpovědná za vyřešení krizové situace. Jelikož jsou kolem i další lidé, předpokládáme, že někdo jiný pomůže nebo už pomohl. Necítíme se dále zodpovědní za svoje jednání (či nejednání). Když jsme sami, víme, že nikdo jiný oběti pomoci nemůže, a proto je pro nás mnohem obtížnější najít výmluvu či zbavit se zodpovědnosti za pomoc druhému. K nejznámějším příkladům citovaným v literatuře, který ilustruje difúzi odpovědnosti patří případ z New Yorku, kde se dívka jménem Kitty Genovese vracela kolem třetí hodiny ráno k sobě domů, když byla napadena mužem s nožem. Její křik probudil sousedy a vystrašil útočníka tak, že se dal na útěk. Poté co však útočník viděl, že se Kitty nikdo nevydal na pomoc, se vrátil a přes její křik ji brutálně zavraždil. Mezi prvním útokem a poslední smrtící ránou nožem uběhlo více než půl hodiny během, které se Kitty bránila a volala o pomoc. Přesto nikdo z 38 osob, které útok sledovali ze svého okna nepřišel Kitty na pomoc ani nezavolal policii. Svědkové, kteří poté vypovídali na policii shodně uváděli, že se domnívali, že pomoc již zcela jistě zavolal někdo jiný (Aronson, 2004). Z jevu nazývaného difúze odpovědnosti vyplývá dvojí ponaučení: 1. Jak se chovat v roli oběti: Musíte napomoci přihlížejícím určit vaši situaci jako krizovou, jako situaci vyžadující jejich zásah. Nevolejte a nekřičte jenom: „Pomoc!“ Svou situaci popište, abyste přihlížejícím pomohli ujasnit si, o co běží. Křičte například: „Zavolejte policii! Jsem napaden!“ A především učiňte někoho zodpovědným. Ukažte na konkrétního člověka prstem a řekněte: „Vy, zavolejte policii!“ 2. Jak se chovat v roli přihlížejícího: Nedívejte se kolem a nezjišťujte, co dělají ostatní jednejte! Nedopusťte, aby se vám přítomnost tolika lidí proměnila v důvod chápat situaci jako nevyžadující váš zásah. Pomozte. Nejhorší, čeho se můžete dopustit, je 80
trápit se rozpaky z toho, že něco uděláte špatně. Možná něco pokazíte, možná se ztrapníte, ale vaše pasivita určitě nikomu nepomůže. Jestliže budete jednat správně, možná zachráníte život.
Konflikt a agrese Konflikt je neoddělitelnou součásti našeho života. Setkáváme se s ním např. v televizi, která nás informuje o různých mezinárodních konfliktech, politických sporech nebo sousedských sporech. Konflikty také vznikají mezi spolužáky, spolupracovníky, přáteli, příbuznými, partnery atd. Konflikt (z lat. confligó, conflictum) můžeme definovat jako střet dvou nebo několika neslučitelných stanovisek či nesmiřitelných stran, které se nechtějí nebo nemohou dohodnout. Je to střetnutí dvou nebo vícerých, do určité míry se vylučujících nebo protichůdných snah, sil, potřeb, zájmů, citů, hodnot nebo tendencí.střetnutí dvou protichůdných sil, snah a tendencí. Konflikty můžeme dělit na:
intrapersonální (vnitřní konflikt jednoho člověka),
interpersonální (mezi dvěma lidmi),
skupinový (jedince a skupiny v rámci této jednotky),
meziskupinový.
Nezvládnutý konflikt může vyústit k agresi. Agresivita (z latinského agresion - výpad, útok) označuje jednání směřující k poškození či zničení objektu agrese. Má charakter násilného destruktivního chování a uvnitř negativní emoční prožitek – nenávist, hněv, strach. Agresivní chování spolu se sexuálním chováním – jsou formy lidského chování, které mají nejblíže ke zvířecímu chování. Agresivní chování bývá provázeno drážděním určitých mozkových struktur a míra naší agresivity je do určité míry biologicky podmíněna – naším temperamentem, dispozicemi, ale i dalšími faktory. Agresivita se může navenek projevit:
nesocializovanou formou – napadání, ničení;
socializovanou formou – ve sportu, sportovec má být „zdravě“ agresivní.
81
Konfliktní situace však (naštěstí) většinou není spojena s agresí a nemusí být vnímána negativně. Konflikt může být i velmi nesmírně užitečný. Pomáhá obracet pozornost k našim vztahům, a tím nás nutí myslet na naše bližní, brát v úvahu podněty z našeho sociálního prostředí, mění vztahy a posouvá nás dál. Vede nás k tvořivosti, k umění nacházet co nejlepší řešení. Podporuje a rozvíjí naše adaptační schopnosti.
Řešení konfliktů Pokud nelze konflikt odstranit, je třeba jej řešit. Je pravda, že se někdy problém vyřeší sám od sebe, během času. Na toto řešení se však nemůžeme spoléhat. Pokud budeme navíc vystupovat jako pasivní účastníci, může se vyřešit k našemu neprospěchu. Pokud se rozhodneme řešit konflikt aktivně, jednáním, získáme tu výhodu, že výsledek bereme do vlastních rukou. Řešení konfliktu v sobě obecně zahrnuje:
Přípravu (zmapování naší i soupeřovy pozice, promyšlení hlavní strategie a podpůrných taktických postupů včetně alternativ).
Uvedení stanovisek (při uvádění stanovisek je třeba si vyjasnit, co si která strana o věci myslí).
Rekapitulaci stanovisek (během rekapitulace stanovisek musíme vycházet ze skutečnosti, že konflikt bývá často důsledkem špatné komunikace. Měli bychom ji tedy používat bez záměrného „mlžení„ a uplatňovat i dovednosti naslouchat. V této fázi také sdělujeme druhé straně náš názor na její postoj a naopak. Měli bychom se vyvarovat neadekvátních emocí).
Nalezení společné řeči (tato fáze začíná uznáním konfliktu jako problému obou stran a shodou na tom, co je společný základ).
Dohodnutí řešení (představuje možnost, na které se shodly obě strany. Je pro ně také závazné a je vhodné stanovit časový plán pro sledování nápravných kroků).
82
Druhy řešení konfliktů:
Spontánní řešení
Záměrné řešení o Řešení účastníky konfliktu o Řešení další osobou
Spontánní řešení Jsou to techniky nebo obranné mechanismy, pomocí kterých se člověk sám vyrovnává se zátěží. Mohou to být např.:
agrese, únik;
egocentrismus;
rezignace, negativismus, popření, potlačení aj.
Všechny tyto uvedené techniky lze nalézt v běžných projevech lidí. Tyto reakce se často vzájemně kombinují a doplňují. Záměrné řešení konfliktů Znamená, že buď účastníci sami, nebo další nezúčastněné osoby převezmou iniciativu k ukončení a zvládnutí konfliktní situace. Řešení účastníky konfliktu Bez účasti třetí strany. Cílem je snížit napětí, odstranit averzi a změnit soupeřivý postup na obou stranách. Řešení konfliktu jeho účastníky má řadu zvláštností: Partneři v konfliktu jsou nuceni opustit roli účastníků konfliktu a hrát roli řešitelů. To není vůbec snadné. Musí překonat svou podrážděnost, podezíravost a začít racionálně a rozvážně řešit situaci. Řešení konfliktu samotnými účastníky často selhává. Nevědí, jak svůj problém řešit nebo vědí jak, ale vzájemné toho nejsou schopní, jelikož jsou stále příliš zainteresováni na dané sporu a nedokáží (často ani nechtějí) na spor pohlížet objektivně a s „chladnou hlavou“. Vždyť kdyby byli schopni společně řešit konflikt, pravděpodobně by mezi nimi ani žádný závažný konflikt ani nevznikl. Řešení konfliktu další osobou Některé konflikty lidé jen těžko zvládnou sami, a tak se obracejí o pomoc ke třetí straně. A tím jí vlastně dávají jistou míru práva rozhodovat o svých záležitostech. Od třetích osob se očekává podpora, nezaujaté posouzení a konečné rozhodnutí. 83
Oficiálně přizvanou stranou může být mediátor, soud nebo atribut. Mediátor Jde o přítomnost třetí osobu v řešení konfliktu. Jde o tzv. smírčího, který zprostředkovává komunikaci mezi účastníky konfliktu. Jeho úkolem je dohoda řešení a napravení vzájemných vztahů.
Soud Jde o řešení především situací, kdy je porušováno právo. Poslání soudu není uspokojení přání a potřeba zúčastněních stan, ani jejich smíření. Rozhoduje pouze o právu sporných stran a vysloví konečný verdikt. Různé výzkumy ukázaly, že se soudním rozhodnutím je spokojeno pouze kolem 40% klientů. Arbitráž Také známé pod pojmem „rozhodčí řízení“. U arbitráže pověřují strany konfliktu vyřešením svého případu společně zvolenou třetí nezávislou osobu, která nemusí mít právnické vzdělání. Arbitr vyslechne každou ze stran, zváží přednesené argumenty a požadavky a učiní rozhodnutí. To je pak pro klienty právně závazné.
Altruismus Altruismus neboli prosociální chování se vyznačuje skutky a činy, vykonanými ve prospěch druhého bez očekávání odměny (materiální či finanční) nebo sociálního souhlasu. (Slaměník, Výrost, 2008). Protikladem altruismu je egoismus. Na důvody, proč pomáháme, má největší vliv výchova a sociokulturní prostředí. Mezi ty nejčastější patří sociální výměna, sociální normy a empatie. Teorie sociální výměny vychází z předpokládaného zisku na základě vynaloženého úsilí. Nejčastějším ziskem je sebeuspokojení, které doprovází dobrý pocit z vykonaného skutku (třeba z poskytnuté pomoci). Čím vyšší je riziko nebo námaha spojená s tímto skutkem, tím vyšší je také míra uspokojení. Člověk s hluboce zvnitřněnou sociální normou, která je součástí jeho motivační struktury, pociťuje uspokojení tehdy, když se chová v souladu s ní. Pokud se chová v rozporu s ní, 84
prožívá negativní emoce. Poměrně velká část lidí si ale osvojuje pouze vědomí toho, „co se má“ a „co se nemá“, a bez jakéhosi „sociálního dohledu“ by pravděpodobně od jejího dodržování v některých případech klidně upustila. Jednou z takto zvnitřněných norem může být reciprocita. Její podstatou je přesvědčení, že bychom měli pomáhat těm, kteří pomohli nám, oplácet dobro dobrem. Jinak by tomu mělo být u sociální odpovědnosti, pokud máme internalizovánu tuto morální hodnotu, pak bychom měli pomáhat bez ohledu na opětování pomoci. Dalšími prvky ovlivňujícími ochotu pomáhat jsou osobnostní faktory, především pak vlastnosti osobnosti a emocionální stavy. Pokud jsme sami šťastní a spokojení býváme daleko ochotnější pomáhat druhým a činit je také šťastné. Někdy ovšem také pomáháme i z pocitu viny, abychom ji tak odčinili. Ochotu pomáhat projevují častěji lidé s rozvinutou empatií (tj. schopností vcítit se do druhého člověka, vidět svět jeho očima, vžít se do jeho situace). Výsledkem empatie je soucit s postiženým člověkem - osoba prožívající empatii může lépe pochopit druhého (neboť u ní dochází k navozování velmi podobných emocionálních a fyziologických stavů) než osoba neempatická. Podle některých autorů zde vlastně nejde o čistý altruismus, neboť když prožíváme empatii, trpíme s druhou osobou. Tím, že jí pomůžeme, zmírníme vlastně svoji trýzeň (srov. Aronson, 2004, Hewstone, Stroebe, 2006, Slaměník, Výrost, 2008).16 Připravována pomoc nemusí být vždy realizována, protože do procesu vstupují další faktory: Nejprve zvažujeme, zda je vůbec pomoc potřebná a možná. Často také řešíme také otázku nákladů a přínosů spojených s prosociálním chováním. I když se rozhodneme k realizaci naší pomoci, mohou se vyskytnout okolnosti, které naši aktivitu sníží nebo dokonce ukončí. (Jdeme například pomoci fyzicky napadenému a útočník na nás vytasí nůž). Naši ochotu projevit se prosociálně může snížit například efekt přihlížejících (viz výše). Ten vzniká tehdy, když neštěstí přihlíží velké množství lidí. Odpovědnost k zásahu se zde přesouvá z jednoho na druhého, očekává se, že „někdo něco udělá“ (třeba zavolá sanitku). Většinou ale poměrně dlouho nikdo neudělá nic, a tak se zbytečně ztrácí drahocenný čas.
16
Dilema mezi altruismem a egoismem řeší také evoluční biologie (např. Richard Dawkins), která pokládá starost o přežití a vlastní reprodukci, jejímž nositelem je sobecký gen, za jediný motor evoluce. Geny, které v této soutěži prohrály, postupně vymizely, neboť jejich nosiči vyhynuli. Existující altruistické chování lze vysvětlit buďto tím, že je altruistické jen zdánlivě, anebo příbuzností jedinců, kteří tak podporují reprodukci společných genů.
85
Mnoho výzkumů ukázalo, že lidé ve skupině jakoby očekávali, až někdo udělá první krok, hlavně aby to nemuseli být oni. Skupina vzájemně neznámých lidí projevy prosociálního chování spíše tlumí (viz. efekt přihlížejících). Pokud se ale lidé ve skupině znají, jejich ochota pomáhat se zvyšuje. Svoji roli tu zřejmě hraje i obava odezvy druhých (nebýt nepomluven). Rozhodování, zda pomoci, může také znesnadnit nejednoznačnost situace. Při našem rozhodování, zda pomůžeme, hraje velikou roli to, komu máme pomáhat. Pokud postižený je člověk, který si za nesnáz může sám svojí vlastní vinou, naše ochota se rapidně snižuje. Posuzujeme tedy příčinu nesnází. Tendence chovat se prosociálně se zvyšuje tam, kde nám na člověku záleží, máme ho rádi, vážíme si ho, vytvořili jsme si k němu závazek. Naopak se snižuje, pokud nám dotyčný nějak ublížil nebo uškodil. Důležitý je také vliv pohlaví. Ženy častěji pomáhají v situacích, kde je třeba trpělivosti (starým lidem, dětem apod.), muži pak tam, kde je zapotřebí fyzické síly.
Vnímání druhých lidí a mezilidské vztahy Pro člověka je důležité rozumět jiným lidem a předvídat jejich chování. Poznávání druhých (sociální percepce) je proces, v němž poznávající subjekt usuzuje z vnějších projevů druhého na jeho vnitřní psychické charakteristiky, aby mohl lépe reagovat ve vzájemném vztahu. Zahrnuje naše sociální vnímání, ale i hodnocení toho, co pozorujeme. Sociální vnímání nám na jedné straně usnadňuje orientaci mezi lidmi, ale zadruhé straně je také spojeno s řadou chyb a omylů. V souvislosti se sociálním vnímáním jsou v literatuře zmiňovány následující teorie a pojmy (Hayes, 2007):
Implicitní teorie osobnosti: Asch v roce 1946, ukázal, že při utváření prvního dojmu si často domýšlíme spoustu věcí, pro něž nemáme důkazy. Implicitní teorie osobnosti předpovídá, že ten, kdo má určitý povahový rys, má také několik dalších, které jsou s ním „logicky“ spojeny.
Osobní konstrukty: Kelly v roce 1955 přišel s myšlenkou, že teorie, které lidé o tom, jací jsou ostatní – mají podobu bipolálrních konstruktů; na tomto základě zmíněný autor vytvořil tzv. techniku repertoárové mřížky, která slouží pro zjišťování osobnostních konstruktů, které jednotlivec používá. 86
Efekty primarity: První informace, kterou dostaneme o druhém člověku, může do značné míry určovat, jaký dojem si o něm utvoříme, prvního dojmu se těžce zbavujeme, zvláště negativního; s efektem primarity je spojen také tzv. haló efekt.
Stereotypizace: Klasifikace lidí podle předem daných kritérií, často pouze povrchních charakteristik.
Sebepercepce: Tvoří důležitou součást sebepojetí, znalosti o sobě získáváme pozorováním vlastního chování a vlastních reakcí na různé věci.
Zapamatování druhých lidí: Fiske a Cox v roce 1979 zjistili, že vzpomínky na druhé lidi se objevují v tomto pořadí: 1.
fyzický vzhled,
2.
popis chování,
3.
osobnost, charakterové vlastnosti.
Potřeba afiliace se projevuje jako tendence být s někým, být spolu. Může se pohybovat mezi dvěma póly – družností a intimitou (přátelstvím a láskou). Pro člověka je interakce s druhými lidmi důležitá hned z několika důvodů (Výrost, Slaměník, 2008): 1.
Vztahem k druhému člověku si můžeme ověřit, co je správné, vhodné nebo žádoucí v mezilidském chování.
2.
Přítomnost blízké osoby zvyšuje pocity štěstí a naopak poskytuje úlevu a útěchu v zármutku.
3.
Kontakt s další osobou poskytuje podněty pro srovnávání (úspěšnosti, výkonnosti, způsobů prožívání), osvojování si nových poznatků a zpětnou vazbu pro prvky vlastního chování.
4.
V interakci se očekává za úspěšně vynaložené úsilí odměna v podobě ocenění, které zvyšuje sebehodnocení.
5.
Spolupráce s jinými a podílení se na společném výkonu přináší uspokojení.
6.
U blízkých a důvěrných vztahů vyvolává příjemné pocity vzájemná důvěra a společná znalost informací, které nejsou přístupné jiným lidem. Důležité je i sdílení podobných názorů a postojů a možnost hovořit o nich.
7.
Blízké mezilidské vztahy nám dávají pocit bezpečí a možnost obrátit se s problémy na ty, kteří o nás mají starost a jsou ochotni pomoci.
87
Je prokázáno, že ve společnosti lidí se silně redukuje úzkost. Obzvlášť tehdy, je-li možný fyzický kontakt. V situaci nejistoty dávají lidé před osamoceností přednost přítomnosti jiných lidí, dokonce i úplně cizích. Samota a osamění I přes velmi silnou touhu po navazování a udržování vztahů s jinými lidmi člověk občas volí samotu. Potřebuje přemýšlet, bilancovat, vyrovnávat se s událostmi. To pozitivně přispívá k jeho psychické vyrovnanosti. Vedle samoty ale člověk také prožívá stav osamění, který jej od této vyrovnanosti může naopak vzdalovat. Do stavu sociální izolace se můžeme dostat změnou bydliště, odchodem na kolej apod., kdy opouštíme známé prostředí rodiny a přátel a ocitáme se v novém sociálním prostředí, kde si teprve musíme vybudovat nové kontakty. Poněkud jiná je emocionální izolace, kdy je člověk sice obklopen mnoha známými, postrádá však důvěrný vztah k jinému člověku, který by mu přinášel emocionální uspokojení. Atraktivitou (resp. interpersonální přitažlivosti) se zabývalo také mnoho autorů a zde jsou výsledky některých zjištění (Hayes, 2007):
Walter v roce 1966 navrhl hypotézu rovnocenných párů, která je založena na myšlence homogamie – přitahují nás lidé, kteří jsou přibližně stejně atraktivní jako my. Podobně častěji nás přitahují lidé, o kterých si myslíme, že se nám podobají.
V roce 1958 vyslovil Winch hypotézu komplementárních potřeb, podle které osobní nedostatky napravujeme výběrem partnera, který je v těchto oblastech silný.
Newcomb v roce 1961 zkoumal vývoj vztahů přátelství mezi studenty, kteří spolu žili na koleji, a dospěl k závěru, že přátelství vzniká na bázi blízkosti – míváme rádi lidi, s nimiž jsme v častém kontaktu (hypotéza kontaktu a blízkosti).
Vzájemná náklonnost – máme rádi lidi, kteří mají rádi nás a ještě o trochu více ty jejichž, náklonnost jsem si museli získat (tj. zpočátku nám nebyli plně nakloněni).
Vnímaná omylnost – máme rádi, když se lidé chovají lidsky a občas udělají nějakou chybu, než když se jim vše daří a neuvidíme u nich jediný náznak slabosti.
Neverbální indikátory přitažlivosti – důležitý je výraz tváře, ale měli bychom sledovat i další projevy neverbální komunikace: o Oční kontakt (pokud je nám osoba sympatická rozšíří se naše zornice – dilatace zornic). 88
o Držení těla (posturální echo se projeví, pokud hovoříme s někým, kdo nás zaujal, pak nevědomky zaujímáme stejnou polohou jako on). o Osobní prostor (sympatickým lidem umožníme vstup do tzv. intimní zóny). Robertem J. Sternberg vypracoval v roce 1986 (in Slaměník, Výrost, 2008) trojúhelníkovou teorii lásky (případně triangulární teorie lásky, originálně anglicky Triangular theory of love). Tato teorie se zakládá se na třech hlavních dimenzích:
intimita – ve smyslu pocitu blízkosti a důvěrnosti mezi dvěma lidmi,
vášeň – váže se k vysoké psychické motivaci, je to hluboce prožívaná touha,
oddanost – jako těsné spojení, závislost mezi dvěma lidmi. Každá z těchto dimenzí se určitým způsobem vyvíjí v čase. Intimita se vyvíjí především
na začátku vztahu dvou lidí a poté mírně klesá nebo stagnuje. Vášeň je obvykle nejsilnější v počátcích vztahu a později se umírňuje. Proměnlivý vývoj má oddanost, která se mění např. v závislosti na společných životních zážitcích s tím, jak se vyvíjí pocit závazku mezi dvěma lidmi. Sternberg dále rozlišil 8 druhů lásky, které vychází z výše uvedených třech dimenzí: 1.
vztah bez lásky (nonlove, nepřítomen žádný základní rozměr),
2.
mít rád (liking, přítomna intimita),
3.
bláznivá láska (infatuated love, přítomna vášeň),
4.
prázdná láska (empty love, přítomna oddanost),
5.
romantická láska (romantic love, přítomna intimita a vášeň),
6.
přátelská láska (companionate love, přítomna intimita a oddanost),
7.
pošetilá (osudová) láska (fatuous love, přítomna vášeň a oddanost),
8.
úplná láska (consumate love, přítomny všechny tři rozměry).
Podle Thibauta a Kelleyho, kteří vycházeli ze svého modelu teorie sociální směny, procházejí dlouhodobé vztahy, k nimž počítají jak přátelství, tak lásku, čtyřmi stadii (in Hayes, 2007):
1.
Vybíraní – zjišťujeme odměny a cenu spojenou se vztahy k různým lidem, a to tak, že pozorujeme druhé, případně sami experimentujeme s různými vztahy.
89
2.
Vyjednávání – na počátku vztahu experimentujeme s poskytováním a přijímáním různých typů odměn (toto stadium zahrnuje faktory interpersonální atraktivity).
3.
Zavázání se – začínáme se více zajímat o vztah samotný.
4.
Institucionalizace – „zvykneme si“ na vztah a stanovíme si normy a vzájemná očekávání.
Má-li vztah nějakou dobu přežít je kladen důraz na férovost a na rovnováhu, kterou si vztah musí vytvořit (teorie rovnosti). Pokud se rovnováha naruší a její obnovení není možné, dochází k rozpadu vztahu. S. W. Duck (1988 in Hayes, 2007) uvádí model průběhu dezintegrace blízkého vztahu:
Intrapsychická fáze – jeden z partnerů začne pociťovat silnou nespokojenost ve vztahu.
Dyadická fáze – partner, který chce ze vztahu odejít, informuje druhého o svém úmyslu nebo se mu vyhýbá, je chladný.
Sociální fáze – společenské důsledky změny, oznámení rozchodu přátelům.
Fáze úpravy hrobu – partneři se snaží překonat rozchod.
90
8. Stres a jeho zvládání Vymezení pojmu stres Stres (angl. stress = napětí, namáhání, tlak) je nejčastěji definován jako funkční stav živého organismu, kdy je tento organismus vystaven mimořádným podmínkám (stresorům), a jeho následné obranné reakce mají za cíl zachovat homeostázu a zabránit poškození nebo smrti organismu. V odborné literatuře však můžeme najít celu řadu pokusů vymezujících pojem stres, např.:
„Stres je soubor reakcí organismu na vnitřní nebo vnější změny, narušující normální chod funkcí organismu, nebo dokonce ohrožující jeho existenci“ (Schreiber in Gregor, 1988).
„Stres je individuální odpověď na nadměrně zatěžující fyzické, emoční nebo intelektuální požadavky. Tělo je vybaveno k řešení krátkých zátěžových epizod, ale hladina stresu nad obvyklou normu může být pro duševní zdraví značně škodlivá“ (Renaudová, 1993:12).
Stres je označován jako stav zátěže v zátěžové situaci a také jako stav organismu jedince, který se v dané situaci ocitá a reaguje na ni adaptačními mechanismy. Stres je vyvolán stresory, které mohou být fyzikální nebo psychické (emocionální) a dle intenzity se dělí na makrostresory a mikrostresory (Kohoutek, Štěpaník, 2000).
„Stres je reakce organismu na stresový podnět neboli stresor. Ve většině odborných publikací se používá slovo „stres“ ve smyslu „stresová reakce“, tedy ve smyslu odpovědi organismu na podnět“ (Gregor, 1988:13).
Hans Selye (1907–1982), lékař rakousko-uherského původu působící většinu života v Montrealu, je považován za otce uceleného konceptu teorie stresu (in Křivohlavý, 1994), definoval stres jako výsledek interakce (vzájemné činnosti) mezi určitou silou působící na člověka a schopností organismu odolat tomuto tlaku.
91
Velikost stresu je ovlivněna dvěma veličinami – zátěží a odolností. V matematickém vyjádření se stres rovná podílu zátěže, která na člověka působí, a odolnosti, coby schopnosti člověka čelit této zátěži. Čím větší zátěž, tím větší stres, a čím větší odolnost, tím menší stres. Zátěž lze definovat jako souhrn stresových faktorů, jimiž rozumí např. nejisté finanční podmínky, nedostatek času, tlak okolí. Tyto stresové faktory (stresory) tak tvoří zátěž a teprve působením zátěže na lidský organismus je vyvoláván stres (Plamínek, 2004). Křivohlavý (2001) hovoří o stresorech jako o negativních životních faktorech a o salutorech jako o pozitivních životních faktorech. Stresory jsou nepříznivé vlivy (tlaky), které stres způsobují. Salutory jsou faktory, které nás v těžké situaci posilují a dávají sílu se situací a stresem bojovat, např. smysluplnost vykonávané činnosti, přesvědčení o tom, o co se snažíme apod. Dále jsou zde tzv. posily, což jsou situace, které nás posilní a postaví na nohy, např. dobré zprávy nebo návštěva blízkého člověka. Mezi časté stresory v životě člověka patří (Wilkinson, 2001):
Fyzikální faktory: prudké světlo, nadměrný hluk, nízká nebo vysoká teplota, atp.
Události: narození dítěte, smrt, únos, znásilnění, válka, setkání, sňatek, rozvod, stěhování, chronické onemocnění, ztráta zaměstnání, ztráta životní role, aj.
Zodpovědnost: nezaplacené účty, nedostatek peněz, aj.
Práce nebo škola: zkoušky, dopravní špička, termíny úkolů, aj.
Frustrace, nesplněná očekávání.
Osobní vztahy: konflikt, nevěra, zklamání, týrání.
Životní styl: nezdravé složení stravy, kouření, nadměrné pití alkoholu, nedostatek spánku, atd.
Stres má dvě základní složky:
Stresové faktory (činitele), tedy momentální okolnosti, jež způsobují stres.
Reakci na stres, tedy ,,odpověď“ člověka na stresové faktory.
V reakci na stres nacházíme individuální rozdíly. Pro někoho může být zkouška, dopravní zácpa nebo neshoda s přítelem či členem rodiny vyčerpávajícím zážitkem, který velice negativně působí na jeho nervový systém, příp. celkový zdravotní stav, zatímco jiného člověka
92
tytéž situace téměř nevyvedou z klidu. Proto bychom se při zvládání náročných situací neměli srovnávat s druhými lidmi, ale měli bychom zvážit svoje vlastní schopnosti.
Obecný adaptační syndrom Již zmíněný autor Hans Selye je také autorem tzv. obecného adaptačního syndromu (v angličtině general adaptation syndrom), na kterém názorně popsal průběh stresové reakce, viz obr.
Zdroj: http://resoluteperformance.com/articles/recognizing-overtraining-syndrome/ Fáze obecného adaptačního syndromu (dle Melgosa, 1999, upraveno a doplněno): 1. Varovná fáze (alarm response) Tuto fázi tvoří jasné varování, že je přítomen stresový faktor. Nejdříve se objeví tělesné reakce, které jsou pro člověka nejen varováním, ale také výzvou k obezřetnosti. Pokud si člověk uvědomuje možnost vzniku stresové situace (např. nadměrné pracovní vytížení nebo nesnáze při zvládání složitého úkolu), má ještě možnost problém posoudit a dojít případně k určitému řešení. V takovém případě se důsledky stresu nikdy neprojeví. Pokud ovšem stresová situace začíná mít ,,navrch“ a člověk zjistí, že nemá už dostatek síly, dostaví se pocity skutečného stresu. Takovou situaci můžeme nazvat varovnou fází. Varovná fáze může být vyvolána:
jednotlivými podněty, to znamená, že je přítomen vždy jen jeden zdroj stresu, nebo
celou skupinou podnětů; v tomto případě jde o řadu okolností, které ve svém souhrnu vyvolají stres. 93
Například podnikatel může prožívat stres v důsledku ztráty nejlepšího zaměstnance. Varování se začne ozývat, když zjistí, jak se hromadí práce a přitom se mu stále nedaří chybějícího pracovníka nahradit. Pokud pak na tohoto podnikatele doléhají ještě problémy ekonomické (úroková sazba, inflace, snížení prodeje, zvyšující se počet nezaplacených faktur, problémy s neplatiči), příčina stresu se násobí. 2. Fáze odolávání (stage of resistance) Překročí-li stres počáteční varovnou fázi, dostává se jedinec do fáze odolávání. Např. výše zmíněný podnikatel se snaží zvládnout nahromaděnou práci sám, ale den má pouze 24 hodin a také jeho schopnosti jsou omezené. Ve fázi odolávání člověk zvyšuje svoji výkonnost (zapojí všechny rezervy), a pokud tato fáze není včas přerušena odpočinkem nebo pokud stresová situace nepomine, dostaví se frustrující pocity, kdy postižený začíná zjišťovat, že ztrácí příliš mnoho energie a že se snižuje jeho produktivita. Potřebuje udělat něco pro svou záchranu, neví však, co by to mělo být. Vstoupil totiž právě do bludného kruhu, kdy ví, že svou práci chce dokončit, ale že, vzato realisticky, je to nemožné. Navíc, čím větší má obavy z neúspěchu, tím je jeho úspěch méně pravděpodobný. 3. Fáze vyčerpání (stage of exhaution) Poslední fází stresu je fáze vyčerpání. Projevuje se únavou, stravy úzkosti a depresemi. Tyto tři příznaky se mohou objevit buď postupně, jeden po druhém, nebo současně.
Únava, o které zde hovoříme, nemá nic společného s tím druhem únavy, kterou po celodenní práci pocítí člověk fyzicky pracující. V případě našeho vystresovaného podnikatele nelze tento typ únavy odstranit dobrým spánkem v noci; většinou ji totiž provází nervozita, podrážděnost, napětí a také zlost.
Stresovaný jedinec začíná pociťovat úzkost. A nejde pouze o případy, kdy se setkává se stresovým faktorem, ale i v situacích, které by za normálních okolností žádnou úzkost nevyvolaly.
Hovoříme-li v této souvislosti o depresi, pak máme na mysli především ztrátu motivace, jež je nezbytná pro to, aby člověk mohl prožívat radost z vykonané práce. Postižený trpí nespavostí, obírá se pesimistickými myšlenkami a jeho negativní pocity se více prohlubují.
Jakmile „náš“ podnikatel dosáhne této fáze stresu, je to pro něj po stránce tělesné i duševní velice bolestné a vyčerpávající. Pracuje mnoho hodiny, ale s malými výsledky. Doma pak nemůže spát a ještě dlouho do noci se převaluje na posteli. Probouzí se brzy ráno a záhy mu před očima vyvstanou všechny ty hory práce, které na něj čekají v kanceláři. Situaci nezlepší 94
ani víkendy, protože není schopen oprostit se od myšlenek na pracovní problémy. Je zřejmé, že v pondělí ráno se vrací do práce unavený a s nepatrnou zásobou potřebné energie. Únik z této fáze stresu vyžaduje velké úsilí. Většinou je potřebná pomoc z vnějšku – od rodiny, lékaře, psychiatra nebo psychologa. Nadměrný stres je příčinou mnoha psychosomatických nemocí (infarkt myokardu, astma, diabetes mellitus atd.)
Symptomy způsobené nadměrným stresem Křivohlavý (1994) rozděluje příznaky stresu na fyziologické, emocionální a behaviorální: A. Fyziologické příznaky stresu: 1. Bušení srdce (palpitace) – vnímání zrychlené, nepravidelné a silnější činnosti srdce. 2. Bolest a sevření za hrudní kostí. 3. Nechutenství a plynatost v břišní (abdominální) oblasti. 4. Křečovité, svírající bolesti v dolní části břicha a průjem. 5. Časté nucení k močení. 6. Sexuální impotence a nedostatek sexuální touhy. 7. Změny v menstruačním cyklu. 8. Bodavé, řezavé a palčivé pocity v rukou a nohou. 9. Svalové napětí v krční oblasti a v dolní části páteře, často spojené s bolestmi v těchto částech těla. 10. Úporné bolesti hlavy – často začínající v krční oblasti a rozšiřující se vpřed směrem od temene hlavy k čelu. 11. Migréna – záchvatová bolest jedné poloviny hlavy. 12. Exantém – vyrážka v obličeji. 13. Nepříjemné pocity v krku. 14. Dvojité vidění a obtížné soustředění pohledu očí na jeden bod. B. Emocionální – citové příznaky stresu: 1. Prudké a výrazně rychlé změny nálady (od radosti k smutku a naopak). 2. Nadměrné trápení se s věcmi, které zdaleka nejsou tak důležité. 3. Neschopnost projevit emocionální náklonnosti, sympatizování s druhými lidmi. 4. Nadměrné starosti o vlastní zdravotní stav a fyzický vzhled. 5. Nadměrné snění a stažení se ze sociálního styku, omezení kontaktu s druhými lidmi. 6. Nadměrné pocity únavy a obtíže při soustředění pozornosti. 95
7. Zvýšená podrážděnost, popudlivost (iritabilita) a úzkostnost (anxiozita). C. Behaviorální příznaky stresu – chování a jednání lidí ve stresu: 1. Nerozhodnost a do značné míry i nerozumné nářky. 2. Zvýšená absence, nemocnost, pomalé uzdravování po nemoci, nehodách a úrazech. 3. Sklon ke zvýšené osobní nehodovosti a nepozornému řízení auta. 4. Zhoršená kvalita práce, snaha vyhnout se úkolům, výmluvy, vyhýbání se odpovědnosti i častější podvádění. 5. Zvýšené množství vykouřených cigaret za den. 6. Zvýšená konzumace alkoholických nápojů. 7. Větší závislost na drogách, zvýšené množství tablet na uklidnění a léků na spaní. 8. Ztráta chuti k jídlu nebo naopak přejídání. 9. Změněný denní životní rytmus – problémy s usínáním, dlouhé noční bdění a pak pozdní vstávání s pocitem velké únavy. 10. Snížené množství vykonané práce a zvýšená nekvalitnost práce. Melgosa (1999) uvádí ve své knize následující symptomy způsobené nadměrným stresem:
Koncentrace a pozornost: obtížná koncentrace na práci. Častá ztráta pozornosti.
Paměť: zhoršení krátkodobé i dlouhodobé paměti.
Rychlost reakcí: problémy, které vyžadují okamžitou a spontánní reakci jsou řešeny náhodným a nepředvídatelným způsobem.
Chyby: jakýkoli problém, který vyžaduje logické uvažování, je řešen s vyšším výskytem chyb, než je obvyklé.
Analýza současných a budoucích situací: Postupně ubývá schopnost správně analyzovat a hodnosti určitou, právě vzniklou situaci, případně ji promítnout do budoucnosti.
Logika a organizace myšlenkových pochodů: myšlení nesouvislé a neuspořádané, chybí logické vzorce.
Nervozita: potíže s duševním i tělesným odpočinkem.
Hypochondrie: očekávání nových nemocí a strach z nich.
Charakteristické rysy osobnosti: projevy netrpělivosti, netolerance, autoritářství a nedostatek ohledu na druhé.
Morálka: význam etických a morálních zásad ustupuje do pozadí, ztrácí se schopnost sebeovládání. 96
Deprese a skleslost: stále častěji se objevují pocity skleslosti a celkové rozmrzelosti nad životem.
Sebehodnocení: ztráta vědomí hodnoty, komplexy méněcennosti.
Řeč: neschopnost uspokojivě oslovit skupinu lidí. V řeči zadrhává, koktá. Není schopen souvislého mluvního projevu.
Zájmy: nedostatek nadšení pro dříve oblíbené aktivity, jako jsou koníčky nebo oblíbená zábava.
Absence: častá absence v práci nebo ve škole.
Povzbuzující prostředky: zvýšená konzumace alkoholu, tabáku, kávy nebo drog.
Energie: hladina energie se den ode dne mění a vykazuje snižující tendenci.
Spánek: mění se spánkové zvyklosti. Všeobecně narůstá nespavost až na úroveň neschopnosti spát.
Vztahy: sklon k podezírání, k obviňování druhých; zodpovědnost za chyby přičítá ostatním.
Změny v chování: objevují se ,,tiky“ a neobvyklé reakce, které normálně nejsou součástí osobnosti postiženého.
Sebevražda: stále častěji se objevují myšlenky na sebevraždu nebo dokonce pokusy o sebevraždu.
Typy stresu Stres nemusí nutně působit na člověka škodlivě. Určitá míra napětí posiluje v člověku výkonnost převážně v situacích, kdy mu hrozí nebezpečí. Stres vyvolávající pozitivní napětí se odráží v radosti či lidské touze poznávat a objevovat. Rozlišují se tak podle účinku dva typy stresu – eustres a distres (Plamínek, 2004). Distres zahrnuje situace subjektivně prožívaného ohrožení daného jedince s jeho průvodními, často výrazně negativními emocionálními příznaky. Distres se vyskytuje v takových situacích, kdy jsou považovány naše síly a možnosti za nedostatečné, jedinec není schopen vypořádat se s tím, co ho ohrožuje, a emocionálně se necítí dobře. Eustres je možné zakusit při zvládnutí určité situace, přinášející nám radost, avšak vyžadující jistou dávku námahy. „Příkladem může být rozechvění při očekávání kladně emocionálně zabarvené události (například příjezd milované osoby),“ uvádí Křivohlavý (1994:12). 97
Kromě rozlišení na základě kladných emocí (eustres) a záporných emocích (distres), je významnou okolností i míra svobody volby, vážící se ke stresové situaci. Pojem stres je tak často ztotožňován s pojmem distres, který vyvolávají negativně laděné prožitky s nízkou nebo nulovou svobodou volby okolností stresové situace.17 Pojem eustres se naopak váže k emočně pozitivním reakcím na nečekané pozitivní stresory, navozující stavy příjemného překvapení či radostného očekávání, spojované s vyšší svobodou volby. Takové situace mohou být také značně náročné, avšak díky pozitivnímu ladění souvisejících prožitků lépe zvládnutelné a obvykle nevyvolávají tak destrukční účinek na adaptační mechanismy svou intenzitou a délkou působení. Podle toho, zda se stres vztahuje k malé či velké intenzitě stresové reakce, můžeme ho rozdělit na hyperstres – stres překračující hranice adaptability, schopnosti vyrovnat se se stresem, a dále na hypostres – stres nedosahující obvyklou hranici stresu, jako například negativní vlivy monotónnosti, senzorické deprivace, frustrace. Mezi další následující typy stresu patří (podle Matoušek, 2005):
Akutní stres je vyvolaný náhlou událostí, která trvá jen krátkou dobu, mnohdy jen okamžik. Nejčastěji k němu dochází při situacích, které se dotýkají ohrožení života. Může se jednat o těžké pracovní úrazy, autohavárii apod. Projevuje se většinou jak narušením psychiky, tak některých tělesných funkcí v závislosti na charakteru události a typu osobnosti. Může se jednat o zmatené jednání, ztrátu paměti, strnulost vedoucí až ke vzniku šoku, který je provázen sníženým přísunem kyslíku do mozku, poruchami krevního oběhu a srdeční činnosti až po ztrátu vědomí.
Chronický (dlouhodobý) stres vzniká působení jednoho nebo více stresorů, jejichž intenzita může v delším čase kolísat, případně se vyskytovat v nepravidelných intervalech. Příkladem vlivů vyvolávajících chronický stres můžou být špatné mezilidské vztahy na
pracovišti
(častá
nedorozumění,
konflikty a
naschvály),
práce
v neuspokojivých pracovních podmínkách (prašnost, teplotní extrémy, hluk, nedostatečné osvětlení), špatná organizace a režim práce (časový tlak, noční směny). Intenzita těchto vlivů je většinou mírnějšího rázu a obvykle kolísá v průběhu delší doby. Nejčastějšími příznaky chronického stresu jsou pocity úzkosti, podrážděnost, nepřiměřené reakce na běžné situace, napětí, únava, vyčerpanost. Z běžných tělesných těžkostí 17
Nesmíme zapomínat, že i eustres se často může změnit v distres (např. když někdo přecení své síly a sám se dobrovolně vystaví situaci, která se později ukáže být nad jeho síly (např. seskok padákem, horský výstup), pozn. autorky.
98
se můžou vyskytovat bolesti hlavy, svalové napětí, bušení srdce, závratě nebo poruchy spánku. Tento stres často negativně ovlivňuje pracovní výkon, kde dochází k snížení kvality práce, kolísajícím výkonům, častým pocitům únavy, zvýšení pracovních úrazů apod.
Posttraumatický stres je označován také jako posttraumatická porucha anebo stres následný. Jedná se o zpožděnou reakci na stresovou situaci většinou trvající jen krátkou dobu avšak velmi intenzivně, často katastrofického rázu se závažnými důsledky. Vyskytuje se v souvislosti s přírodními katastrofami, v pracovním životě jde převážně o průmyslové havárie (požár, exploze, únik jedovatých látek do ovzduší apod.), při kterých jsou ohroženy životy většího počtu zaměstnanců, ale i zdraví osob mimo místo bezprostředního vzniku události. Posttraumatický stres se může objevit i v souvislosti se závažným pracovním úrazem, nemocí z povolání nebo při velké dopravní nehodě. Stres bývá doprovázen depresemi, pocity úzkosti, psychickým napětím s kolísavou intenzitou a v nepravidelných časových intervalech. Mohou se vyskytnout pocity bezvýchodnosti, marnosti, obavy z budoucnosti, ztráta sebedůvěry.
Anticipační stres na rozdíl od předchozích typů stresu vzniká v souvislosti se situací, která má teprve nastat. Jedná se tedy o určité představy, tušení, předvídání událostí zvláště se zřetelem na možné důsledky jako jsou ztráta sebedůvěry, autority a role. V pracovním prostředí často nastává při nástupu do nového zaměstnání nebo při ověřování pracovní způsobilosti. Stres se vyznačuje nejprve mírným emočním napětím, které se postupně zvětšuje, a může dojít těsně před očekávanou událostí až k pocitu nejistoty, úzkosti či narušení stereotypu chování. Příznaky však většinou rychle odezní a situace bývá zvládnuta.
Zvládání stresu V literatuře se uvádí řada způsobů, jak se vyrovnat se stresovou situací. V této kapitole je uveden přehled často zmiňovaných technik a návodů na zvládání stresu; nutno ovšem připomenout, že každý si musí najít – buď sám, nebo lépe ve spolupráci s odborníkem – antistresové techniky, které jsou pro něho nejvhodnější. Přehled metod a technik na zvládání stresu (srov. Bedrnová, 1996; Křivohlavý, 1994, 2001; Matoušek, 2005; Praško, 2003): 99
1. Protistresové dýchání18 Stres člověka nepříznivě ovlivňuje často natolik, že doslova zapomíná dýchat. Dechová cvičení jsou zřejmě nejčastěji používanou protistresovou technikou. Jejich předností je, že je lze provádět prakticky kdekoliv a že dýchání jako jedna z nejdůležitějších životních funkcí účinně ovlivňuje další vegetativní pochody i psychiku. Proto se doporučuje naučit se v situaci stresu zaměřit svou pozornost na vlastní dech, pomalu se nadechnout a co nejhlouběji a volně vydechnout. Tento cyklus je třeba několikrát zopakovat. Regulace dechu patří k vůbec nejvhodnějším relaxačním protistresovým prostředkům.
2. Relaxace Stres bývá provázen zvýšením napětí svalstva celého těla. Vhodnou relaxací svalů se sníží stresový svalový tonus a ovlivní se tím blahodárně i psychika. Relaxace vyvolává a reguluje celkové zklidnění, zpomaluje látkovou přeměnu, uklidňuje tep i dech, zklidňuje mozkovou aktivitu. Celkově tedy odbourává stres a jeho negativní psychosomatické účinky. Mezi nejznámější relaxační metody patří Schultzův autogenní trénink a Jacobsonova progresivní relaxace. 3. Koncentrační cvičení Podstata této techniky spočívá v převedení pozornosti k sice jednoduché, ale zato zcela racionální činnosti, v níž nemají místo emoce. Můžeme použít např. techniku počítání nebo cvičení koncentrace na „kredenc“ (Bedrnová, 1996): „Kredenc“ v této formě protistresové první pomoci vlastně symbolizuje jakýkoli emočně neutrální, člověku zcela lhostejný předmět. Efekt koncentrace je pak podmíněn tím, že člověk není obvykle schopen mít v centru pozornosti najednou dvě či více skutečností, ale pouze jedinou. Zaměří-li se pozornost na jakýkoli emočně indiferentní předmět a odpoutá se tak zcela přirozeně, volně a nenásilně od stresoru, sníží se tím i psychické napětí.
18
Ke zvládání tělesných příznaků stresu slouží hlavně tři přístupy: kontrolované klidné dýchání, relaxace a tělesné cvičení. Pomocí klidného dýchání lze rychle zmírnit silné tělesné příznaky úzkosti (bušení srdce, závratě, lapání po dechu) a zkrotit i panický záchvat. Relaxace pomáhá odstranit celkové tělesné napětí (sevření žaludku, bolesti ve svalech, bolesti hlavy). Pravidelné tělesné cvičení je ideální k předcházení tělesným příznakům úzkosti. Zlepšuje i schopnost odolávat psychickým příznakům úzkosti a brání rozvoji depresivních nálad (Praško, 2003).
100
4. Odejít a zůstat chvíli sám Nejčastější příčinou našeho stresu bývají druzí lidé. Ať už formou či obsahem svého chování nebo jednání či svými názory, postoji, představami. Stane-li se stresorem druhý člověk nebo jeho chování, bývá vhodné, pokud je to ze společenského hlediska jen trochu možné, odejít z místnosti někam, kde můžeme být sami. 5. Změna činnosti Vlastní efekt této techniky spočívá ve dvou skutečnostech. Jednou z nich je nenásilné, přirozené odvedení pozornosti od zdroje aktuální zátěže na novou činnost. Nejlepší je v takovém případě začít něco dělat, něco, co je spojeno s fyzickým pohybem a co není zcela zautomatizováno. Druhou významnou skutečností je již samotný pohyb, tělesná aktivita.
6. Poslech hudby Dnes existuje hudba přímo označovaná jako relaxační, komponovaná již předem se záměrem zklidňujícího působení na naši psychiku. Zaposlouchání se do hudby, která se člověku líbí a je mu příjemná, přináší kromě zklidnění i příjemné osvěžení. V situaci stresu (pokud to jde) je vhodné odpoutat se od všeho a soustředit se pouze na poslech relaxační hudby. Dostaví se stav relaxace spojený s příjemným kulturním prožitkem. Tato metoda se musí volit velice citlivě, protože nevhodná aplikace této metody může mít nulový nebo negativní efekt.
7. Rozhovor s někým třetím Výraz „s někým třetím“ znamená v tomto kontextu rozhovor s osobou, která s vaším stresem nemá nic společného, a to ani jako jeho původce či spouštěč, ani jako jeho účastník nebo svědek. Je třeba pečlivě zvážit výběr osoby pro rozhovor a také neuvádět bez rozmyslu s „chladnou hlavou“ třeba dobře míněné rady této osoby v praxi. Cílem rozhovoru by mělo být odreagování a získání nadhledu nad tíživou situací.
101
8. Tělesné cvičení Příkladem vhodných antistresových tělesných cvičení je běh, plavání, jízda na kole, jogging a další sporty. Tělesné cvičení ve stresové situaci působí blahodárně hned několika způsoby. Může být prostředníkem k odvedení pozornosti od zátěžového podnětu. Protože jde o fyzickou aktivitu, vede také k odbourávání nežádoucích látek z organismu nahromaděných vlivem stresu. Zvýšený příjem kyslíku příznivě ovlivňuje fyziologické procesy v organismu, včetně spalování tuků; kromě toho podporuje tvorbu endorfinů, hormonů, které mají euforizační efekt a navíc člověku může způsobovat radost i samo o sobě. Člověk si také uvědomí, že dělá něco pozitivního pro své tělo.
9. Meditace Meditace je metodou spočívající v rozjímání a intenzivním pohroužení do vlastního nitra. Podmínkou je odpoutání se od okolí a maximální soustředění. Nevhodné použití této metody může problém prohloubit.
10. Imaginace Imaginace je záměrné představování si tzv. uklidňujících scenérií nebo vzpomínání na úspěšné zvládnutí problému, eventuálně představování úspěšně zvládnuté očekávané obávané situace (např. zkoušky, veřejného vystoupení). 11. Četba Čtení i poslech četby je vysoce individuální protistresová technika Často je pro lidi obtížné soustředit se na text v situace stresu. 12. Poskytování sociální opory Udělat někomu radost, dobrý skutek nebo říct vlídné slovo vytváří pozitivní emoce, které se vrací k jejich původci; a také poskytování sociální opory přivádí stresovou situací postiženého člověka k lidem a vytrhuje ho z případné izolace. Jak již bylo řečeno uvedené metody a techniky nejsou stejně vhodné pro každého jedince a nejsou také obecně využitelné, tj. musíme vždy zvážit konkrétní situaci. S nácvikem protistresové pomoci je však vhodné začít dříve než v situaci akutní zátěže. Ve chvílích stresu pak
102
můžeme snadno sáhnout do vlastních zásob konkrétních prostředků a vybrat ten z nich, který je v dané situaci nejvhodnější a který nám také osobně nejlépe vyhovuje. Armstrong (1995) v aplikaci na pracovní prostředí uvádí několik příkladů, jak stresu předejít a zabránit jeho vzniku: 1. Budovat prospěšné a příjemné vztahy vzájemné podpory se svým vedoucím, kolegy i podřízenými. 2. Žádat svého vedoucího o vyjasnění veškerých pochybností o své roli v podniku. 3. Vzniknou-li nějaké problémy s kolegy, potom je neskrývat, ale veřejně je upřímnýma přátelským způsobem prodiskutovat. 4. Vyjasnit si své cíle a nechat si je odsouhlasit od svého vedoucího. 5. Nebrat si práci navíc a neslibovat nic, co by později dělalo velké potíže dodržet. Vytvořit si a dodržovat určitý systém priorit. Pokud je daný úkol mimo naše schopnosti, nabídnout pomoc při hledání někoho, kdo má odpovídající zkušenosti a znalosti. 6. Ohodnotit své vlastní silné i slabé stránky. Jestliže naše problémy pramení z nějaké identifikovatelné slabé stránky, něco s tím udělat nebo vyhledat pomoc. 7. Stanovit si cíl své kariéry, který je realistický a odpovídá našemu sebehodnocení. Ověřit si, jaké kvalifikace a schopnosti vyžaduje námi vybrané místo. Při jejich splnění se snažit energicky prosadit své ambice. Při nesplnění požadovaných vlastností uvažovat, zda se dají získat či nikoliv. Pokud ano, pustit se do toho. Jestliže ne, myslet na alternativní cíl a na kariéru přiměřenou našim schopnostem. 8. Při dohánění závazných termínů nebo pracování na příliš mnoha věcech najednou si naplánovat priority a přizpůsobit se času, který je k dispozici, a delegovat co nejvíce práce na druhé. 9. Pokud se čelí krizi, dát si na čas a rozmyslet si, jak se s ní vypořádat. Nepouštět se bezhlavě všemi směry. 10. Jestliže se čelí mimořádnému tlaku, povolit si několik minut času na uvolnění a odpočinek. 11. Plánovat si pracovní den. Vždy si ponechat nějaký čas na úplné soukromí a uvolnění od pracovní zátěže. 12. Pokusit se zajistit zastávání funkce odpovídající talentu a vlastnostem. 13. Realisticky posuzovat schopnosti dané věci dělat a dosáhnout jich.
103
14. Dělat vše pro to, aby se dosáhla přijatelná rovnováha mezi sebou samým, svou prací a rodinou. 15. Pěstovat vztahy, které pomohou vyrovnat se s pracovní zátěží a umožní odstranit z ní vzniklý stres.
104
9. Interkulturní psychologie Základní pojmy interkulturní komunikace Lidé cestovali a osídlovali nová území (mírovou či válečnou cestou) a mísili se s původním obyvatelstvem od pradávna. V současné době však dochází k urychlení tohoto procesu a bez ohledu na to, zda je to dobře či nikoliv, musíme se vyrovnat s faktem, že jsme součástí globální společnosti, a naším úkolem je naučit se co nejlépe se vyrovnat s touto skutečností a naučit se komunikovat s lidmi z různých kultur. Mezilidská komunikace bývá mnohdy obtížná, i když probíhá mezi lidmi stejné kultury, protože ji ovlivňuje velké množství faktorů. V situaci, kdy se jedná o komunikaci lidí z odlišných kulturních prostředí (odlišných ať již etnicky, nábožensky, sociálně nebo jinak), mohou nastat potíže na téměř všech úrovních komunikace, tj. při:
hodnocení komunikační situace a její vhodnosti,
při odhadování motivace mluvčího či posluchače,
při definici obsahu pojmu,
při interpretaci pojmu,
může docházet k domnělému či opravdovému střetu hodnot, stereotypů, komunikačního stylu apod.,
dochází i ke špatnému odhadu záměru mluvčího, interpretace jeho sdělení apod.
Několik názorných příkladů možných nedorozumění (podle http://www.czechkid.cz/si1320.html):
Když uvidí křížek Číňan, vybaví se mu okamžitě v hlavě číslovka deset, protože se tak v čínském písmu píše, křesťan si spíše vybaví náboženský symbol, příp. matematický operátor plus nebo červený kříž. (Červený kříž v některých arabských zemích není označován křížem ale půlměsícem.)
Hákový kříž, symbol fašismu, byl původně symbolem Slunce, v buddhistických kulturách symbolem Slunce a štěstí, tam se nazývá svastika.
105
Když se chceme přeptat na to, jak se druhý má, zeptáme se: Jak se ti daří? Ptáme se na jeho úspěchy… Někde se ale doslova přeloženo zeptají: Jsi zdravý? Ptají se na jeho zdravotní stav. Přitom obě dvě věty používáme při vyjádření zájmu o stav toho druhého při vzájemném setkání. Tak se mohou lišit symboly i jejich významy mezi jednotlivými kulturami. (Zmíněné otázky jsou často vnímány pouze jako pozdrav a jiná než pozitivní odpověď není očekávána, viz níže.)
Kromě neporozumění na všech běžných komunikačních úrovních vykazuje oblast interkulturní komunikace ještě určitá specifika, která jsou kulturně podmíněná. Zásadním způsobem se mohou odlišovat hodnoty, které jsou přisuzovány různým jevům. Každá kultura si jinak vysvětluje vztah k autoritám (jinak tedy posuzuje i výroky vůči nim apod.), jinak vnímá vztah mezi jedincem a společností (jedinec má v každé společnosti jiný význam a roli), jinak se chápe role mužská a ženská (jiný význam je přikládán pojmům „muž“ a „žena“), jinak se zachází s pojmy „konflikt“ atd. (Hofstede, 1991). V různých kulturách se liší i pojetí pravdy, sexu, manželství, cti a poctivosti, lidských práv, integrace apod. Pro interkulturní komunikaci je velmi důležitá tzv. míra explicitnosti. V některých kulturách je zvykem vyjadřovat se velmi konkrétně; např. na otázku „jak se ti/vám daří“ lze odpovědět podle skutečnosti („špatně, protože mě bolí hlava a ukradli mi peněženku“). V jiných kulturách je tato otázka vnímána pouze jako pozdrav (např. Velká Británie, USA) a jakékoliv stěžování si a naříkání není přípustné. Pokud je kulturním zvykem používat více obrazný jazyk, naznačování, pak mluvčí automaticky předpokládá, že si posluchač velkou část obsahů sám domyslí. Připadá mu nevhodné popisovat vše do detailu a pojmenovávat. Také v oblasti konfliktů je míra explicitnosti velmi důležitá. V některých kulturách je zvykem o konfliktu veřejně mluvit a konflikt (třeba i ve skupině nebo v týmu) pojmenovávat. Např.: „Pane kolego, co se vašeho eseje týče, domnívám se, že jste se dopustil základního metodologického omylu a je tedy v našem fakultním časopise nepublikovatelný.“ Příslušník jiné kultury ve stejné situaci řekne: „Ten esej se mi moc líbí, nechtěl byste se ještě podívat na tu metodickou část? Připadá mi, že kdyby se trochu rozvedla, byl by celý text o mnoho průraznější.“ Ať již jsou tyto rozdíly v komunikaci příslušníků různých kultur domnělé či skutečné, jádrem problému či jeho záminkou, dochází kvůli nim v nejrůznějších situacích k trapným okamžikům, ale také k válečným sporům, směšným, ale také nebezpečným situacím. Podniky USA například dlouhou dobu nemohly proniknout na trh ve Vietnamu, a to mimo jiné kvůli
106
komunikačním odlišnostem. Efektivní komunikace mezi příslušníky kultur, kteří komunikují jiným systémem symbolů (jazykem apod.), není možná bez předchozího vzájemného poznání. Pokud mluvíme o komunikačních problémech, nelze se nezmínit o pojmech „denotace“ a „konotace“ (podle Vybírala, 2005, upraveno):
Denotace je automatické chápání základních významů slov, symbolů, znaků, a to tak, jak je vnímá většina lidí dané společnosti. Bez sociální dohody na denotacích by nebylo možné se domluvit. Denotace bývají považovány někdy za „objektivní“; přesněji řečeno jsou používáním a souhlasným sdílením valorizovány (získávají v jazyce platnost, takový význam platí). Příkladem denotování slova pes je všeobecná charakteristika: je to čtyřnohý savec, který štěká. Denotování některých slov se však postupem času nebo i změnou režimu může změnit. Např.: Aurora dnes u televizních diváků mladé generace vyvolá spíše představu ženského jména, nikoliv název křižníku, který vystřelil na úvod revoluce v Rusku v roce 1917. Akronym SNB v horských lyžařských střediscích znamená snowboard, a nikoliv „sbor národní bezpečnosti“, jak to vnímá starší generace.
Konotace. Každé sdělení je dotvářeno a doprovázeno v mysli produktora i příjemce řadou konotací. Konotace jsou na rozdíl od denotací velmi subjektivní. Slova nám mohou „konotovat“ řadu subjektivních připomenutí, souvislostí, které ostatní nevnímají (např. pes – je kamarád, přítel nebo může zranit, strach). Řeč psychiatrického pacienta žijícího ve svém bludném světě je zcela konotativní, dominuje v ní vztah k vnitřnímu světu a téměř nemá vztah k vnějšímu světu. Nemusíme se však zabývat přímo světem a řečí duševně nemocných, stačí se podívat na potíže, které se objevují při překladu. Představte si situaci, že stojíte uprostřed dvou mluvčích z různých kultur. Mezi Španělem a Čechem. Čech řekne: To je pro mě španělská vesnice. Co by udělal doslovný překladatel? Pokud by vše přesně přeložil, Španěl by se pravděpodobně zeptal: „O které naší vesnici hovoříte? Mám venkov velmi rád.“ Proto se mnoho výrazů, ustálených spojení a vět či dokonce básní spíše převádí. V našem případě byste tedy převedl Španělovi větu asi takto: „V tomto tématu se vůbec nevyznám.“ Španěl by vám sice porozuměl, ale zase by přišel o jednu velmi důležitou informaci, že když něčemu nerozumíte, říkáte tomu španělská vesnice, nerozumíte tedy Španělům… Proto je třeba k takovému převodu doplnit často i tzv. překladatelskou poznámku, která neochudí čtenáře/posluchače nejen o správný význam věty, ale také o způsob 107
myšlení mluvčího z jiné kultury. Překlad často musí být doplněn interkulturním vysvětlením. Takovéto komentáře jsou nezbytné i pro interkulturní vyjednávání, při kterém má prostředník za úkol zejména vysvětlovat reálné důvody a významy sdělení příslušníků různých kultur tak, aby zprostředkoval přesné a věrné informace, aby komunikace byla efektivní. (www.czechkid.cz/si1320.html) O analýzu národních kultur se pokusilo několik autorů; nejznámější jsou práce Geerta Hofstedeho a Fonse Trompenaarse. Hofstede (2006) ve svém výzkumu u 116 000 zaměstnanců v dceřiných společnostech IBM v 50 zemích světa dospěl k pěti dimenzím, podle nichž lze charakterizovat chování v různých kulturách: 1. Mocenský odstup (power distance) – velká vzdálenost moci vyjadřuje velkou vzdálenost mezi nadřízeným a podřízeným, kde nadřízený je vnímán jako jedinec existenciálně odlišný od podřízeného. Malá vzdálenost moci vyjadřuje malou vzdálenost mezi nadřízeným a podřízeným a nerovnost ve společnosti je brána jen jako nerovnost rolí. 2. Vyhýbání se nejistotě (uncertainty avoidance) – vyjadřuje stupeň tolerance neznámého, tj. schopnost členů dané společnosti tolerovat nepředvídatelné situace a budoucnost. Malá tolerance neznámého se mj. projevuje zvýšeným stupněm stresu a úzkosti ve společnosti a zvýšenou potřebou pravidel, příp. potřebou autoritativního vůdce, což redukuje anxiozitu obyvatel (Německo). Ve společnostech, kde je schopnost tolerovat neznámé velká, se projevuje tendence řešit situace podle aktuálního stavu věci, a nikoliv podle předem předepsaných pravidel (latinskoamerické země). 3. Individualismus versus kolektivismus (individualism-collectivism) – vymezuje jedince ve vztahu k jeho skupině. Pro individualistické kultury je typické, že se jednotlivci vnímají jako samostatné entity do velké míry nezávislé na ostatních členech své skupiny. Individualismus výrazně koreluje s egoismem; primárním zájmem člena je preferování své osoby a svých nejbližších. Sebeprosazování jednotlivců je společností respektováno a často má přednost před zájmem skupiny (Velká Británie, USA, Německo). V kolektivistické kultuře se jednotlivci vnímají jako součást své skupiny a zájem skupiny převládá nad zájmem jednotlivců (východoasijské země, Afrika, částečně Španělsko, Francie). 108
4. Maskulinita versus feminita (masculinity-feminity) – vychází z toho, jak striktně je ve společnosti rozdělena role mužů a žen. Průbojnost, asertivita, agrese, orientace na úspěch, výkon a peníze jsou charakteristické pro maskulinní společnosti (USA, Německo); a naopak skromnost, kulturnost, péče o rodinu, péče o jiné lidi, výchova, citovost je spojována s femininní společností (skandinávské země). 5. Dlouhodobá vs. krátkodobá orientace (long-term orientation versus short-term orientation) zachycuje schopnost a ochotu plánovat vzdálenou budoucnost, ale také ctít tradice, sociální povinnosti. Dlouhodobá orientace je typická pro Čínu a další asijské země; pro západní Evropu a USA je charakteristická krátkodobá orientace. Další nizozemský autor Fons Trompenaars ve své teorii odlišuje hodnoty, způsob uvažování a chování příslušníků jednotlivých národních kultur a postupně dospěl k sedmi dimenzím:
universalismus vs. partikularismus,
neutrální vs. emocionální dimenze,
specifická vs. difuzní dimenze,
úspěch vs. přisuzování,
následný vs. souběžný vztah k času,
individualismus vs. kolektivismus,
interní vs. externí kontrola.
Některé z těchto dimenzí jsou velmi blízké dimenzím Geerta Hofstedeho, jiné vyjadřují podrobnější členění kulturních rozdílů. Dimenze mají obdobný, bipolární charakter. Trompenaars rovněž uskutečnil původní dotazníkový průzkum u 15 000 řídících a administrativních pracovníků ve 28 zemích světa, aby podchytil rozdíly v sedmi jím stanovených kulturních dimenzích v jednotlivých zemích. Později prostřednictvím internetu provedl výzkum dokonce u 60 000 řídících pracovníků z oblasti průmyslu, služeb, státní správy, školství atd., a to v 60 zemích světa (viz www.7d-culture.com).
109
Kultura a kulturní šok Pojem kultura zahrnuje obecně uznávané hodnoty, zvyky, obyčeje a morálku, které jsou vyjádřeny v různých symbolech a šablonách předávaných z generace na generaci, jež umožňují formy dorozumívání, chápání a také rozvíjení vědění. Hofstede (2006) definuje kulturu jako naprogramované kolektivní myšlení. Svou vlastní kulturu si většinou uvědomujeme až v situacích, kdy se dostaneme do kontaktu s lidmi z jiné kultury, kteří dělají mnohé věci odlišně, jiným způsobem. (Např. pokud lidé pocházejí z kultury, kde psi jsou považováni za věrné přátele lidí a za jejich mazlíčky, mohou být šokováni, když se dostanou do kulturního prostředí, v němž jsou psi chováni pro maso jako vepři nebo kuřata.) Kultura je produktem člověka a můžeme ji vnímat jako protiklad přírody nebo jako produkt přírody. Kulturu tvoří (podle Mikuláštíka, 2003, upraveno):
historie,
náboženství,
geografie,
výchova a vzdělání,
rodina,
politika a role státu,
společenská hierarchie a společenská mobilita,
uzavřenost, respektive otevřenost vůči vlivům jiných kultur.
Historie Charakteristickou ukázkou historického aspektu může být to, jak se vyvinula situace v Austrálii. V 18. století Britové vyváželi do Austrálie trestance. Tito trestanci si s sebou přiváželi nedostatek respektu k autoritám. Tato diskrepance vedla k tomu, že se rozvinula mnohem větší míra tolerantnosti, což vedlo k demokratizaci v myšlení a rozhodování. Kombinace nízké míry respektu a víra v rovnoprávnost vedly postupně k demokratickému systému, který je svým způsobem výjimečně tolerantní. 110
Náboženství Hodnoty a víra jsou ovlivňovány náboženstvím. Náboženství existuje již od počátku historie ve všech lidských společenstvích, má odlišná božstva i kodexy, ale vždy hrálo a stále hraje významnou úlohu v celé řadě oblastí, v morálce, ve vnímání skutečnosti, v sociálních vztazích, v umění, ve filozofii. Náboženství může hrát významnou roli i při rozhodování o tom, jaké jídlo se může jíst a kdy se může jíst, ve které dny se může pracovat a ve které dny se pracovat nemůže (muslimové nejedí vepřové maso, židé nejedí vepřové maso a nejedí vnitřnosti, hindové nejedí hovězí maso, židé nepracují, když je šábes, v mnoha muslimských zemích je pátek dnem modliteb a úředně volným dnem). Hodnoty a víra, často i neúmyslné, ovlivňují naše reakce na jednotlivé lidi a situace. V mnoha zemích si cení čestnosti, v mnoha zemích je vysoko ceněna spravedlnost a pravdomluvnost. V Evropě a v Americe se preferuje individualismus, na rozdíl od Dálného východu a od Afriky, kde je prioritní skupina nebo společenství a individuální sebeprosazování je považováno za projev nemorálnosti nebo nevyzrálosti. Geografie Lidská kultura je jistě ovlivněna geografickými a klimatickými podmínkami země. To má vliv na kulturu národa na dlouhou dobu, zejména tomu tak bylo ve starších vývojových obdobích. Kruté podnebí a nehostinné podmínky ovlivňují způsob života i hodnotový systém lidí, kteří musí o svou existenci bojovat. Lze s vysokou pravděpodobností říci, že takové podmínky vedou ke zvýšené míře agresivity, k vyšší míře sebeprosazování. Historie nám může nabídnout celou řadu příkladů, kdy takové podmínky vedly k agresivnímu chování (výboje Vikingů). V USA, kde existuje mnoho subkultur a každá z nich má své jedinečné znaky, se promítá vliv geografie v tom, že tyto znaky každá národnostní komunita přiváží s sebou do Států, kdežto např. v Japonsku je národní kultura homogenní. Výchova a vzdělaní Vzdělání, především formalizované, hraje významnou roli při formování kultury a civilizační úrovně každé kultury. Vyšší úroveň vzdělání statisticky vykazuje vyšší míru demokracie, snadněji odbourává stereotypy a předsudky. Rodina Rodina je základním prvkem společnosti a její kultury. Z generace na generaci se předávají zkušenosti, normy, hodnotové systémy a způsoby chování. Rodina je kolébkou kultury, protože vytváří systém hodnot, postojů a způsobů chování, jež se stávají vzorem chování pro
111
potomky. Tyto vzory se přejímají na úrovni vědomé i nevědomé. Nevědomě přejímáme celou řadu projevů chování, které jsou nám třeba i nepříjemné, ale nemůžeme se jim ubránit. Britské děti jsou vedeny k tomu, aby byly samostatné, aby měly již od nejútlejšího dětství své soukromé teritorium, aby si udržovaly určitý citový odstup. V Íránu rodiče děti učí, aby nebyly obráceny zády k dospělým, v Indii jsou děti vedeny k tomu, aby bez váhání respektovaly přání svého otce. Politika a role státu Politický systém společnosti kulturu tvoří a ovlivňuje a zároveň je kulturou ovlivňován a těží z ní; vojenské režimy, které vznikly násilím, nemohou přetrvat, ale politické systémy, jež dovedou využívat náboženské a kulturní tradice, mohou být vnímány obyvateli jako organické a přirozené, stačí, když respektují jen některé aspekty kulturních tradic národa nebo regionu; demokratické politické systémy mají mnohem větší naději na přežití a budoucnost, protože jsou otevřenými systémy a respektují právo na racionální myšlení, respektují nárok na individualismus a svobodu projevu. Významnou roli v politice hraje pozice státu. V totalitních režimech dochází často k tomu, že stát má centrální pozici, a to proto, že klíčové pozice státu jsou v rukou politické strany, jež vládne neomezenou mocí a chce mít vše pod kontrolou. Změní-li se politický systém, změní se i celá řada principů a vztahů ve společnosti, včetně pozice žen. Například v Kazašské republice, kde ženy ani za dob Sovětského svazu nebyly zdaleka emancipovány, jsou na tom hůře než za socialismu. Mnohem více se v této zemi klade důraz na staré tradice, které byly potlačeny komunistickým režimem. Vychází se z tradic kočovného národa, zdůrazňován je seniorismus, ale i další rudimentární prvky, které nejsou krokem ke zrovnoprávňování a k racionálnímu pohledu na společnost, ale spíše krokem do minulosti. Společenská hierarchie a společenská mobilita Národy mají různá kritéria pro dělení své společnosti do různých vrstev. Průmyslové společnosti se dělí do různých tříd. Méně rozvinuté společnosti se mohou dělit na kasty, na panovníky a vazaly. V některých zemích jsou velmi ostré hranice mezi jednotlivými skupinami, v jiných jsou téměř neznatelné. V Japonsku je možné poznat, že neexistuje horizontální stratifikace, ale spíše vertikální členění, takže Japonec není členem konkrétní profesní skupiny, ale je členem konkrétní firmy. Uzavřenost, respektive otevřenost vůči vlivům jiných kultur Uzavřenost vůči vlivům jiných kultur je často projevem malichernosti a obavy „mocipánů“ z ohrožení pozic. Charakteristické je to pro totalitní a vojenské režimy. Tím je znemožněna 112
nejen difuze kultur, ale i pronikání myšlenek, idejí know-how a lidí, kteří jsou zprostředkovateli transferu. Kulturní šok Člověk, který se na delší dobu ocitne v kontaktu s jiným kulturním prostředím, než na jaké je zvyklý, se dostává do obtížné situace. Prochází jednotlivými fázemi kulturního šoku, resp. kulturní adaptace. Prožívá stesk po domově, pocit vyčlenění ze společnosti, osamění; je frustrován odlišnou mentalitou, zvyky, komunikační bariérou, nepochopením lidí kolem sebe, rozdílným žebříčkem hodnot. V literatuře se můžeme setkat s několika modely kulturního šoku, které se zásadně neliší od níže uvedeného modelu. Většinou se zdůrazňuje jen kulturní šok, i když ten je pouze jednou (a to tou nejbolestivější) fází kulturní adaptace. Fáze kulturní adaptace (kulturního šoku): 1. Nadšení před odjezdem: Těšíme se, idealizujeme si zemi, do které se chystáme. Nepřipouštíme si žádné velké komplikace. Jsme ovlivněni představou pohody, příp. dobrodružství. 2. „Líbánky“: Tato fáze nastává krátce po příjezdu. Vše je nové, nezvyklé, lákavé. Vstřebáváme povrchní znaky kultury a v podstatě s ní moc nekomunikujeme. Jsme vnějším pozorovatelem. Jsme vším okouzleni, díváme se, fotografujeme, prožíváme pocit dobrodružství, jsme přece na výpravě. Vše je úžasné, jak by mělo být na líbánkách, jenže ty, jak víme, netrvají dlouho… Přichází další fáze. 3. Skutečný kulturní šok: Začínáme trochu více komunikovat a uvědomovat si realitu. Nastupuje vystřízlivění, frustrace z neporozumění, nedokážeme předvídat, začínáme kritizovat a odsuzovat – protože vše je děláno jinak, než to známe. Komunikace v cizím jazyce se nám zdá namáhavá a obtížná. Máme pocit, že zvyky a kultura v naší zemi jsou lepší než v cizině. Symptomy kulturního šoku:
smutek, pocity osamění a deprese,
starosti o zdraví,
nejrůznější fyzické i psychické problémy,
hostilita, 113
nevysvětlitelné bolesti a alergie,
poruchy příjmu potravy,
nespavost nebo naopak přílišná spavost,
odchylky od běžných reakcí na situace – pocity bezmoci, snadné vyvedení z míry,
rychlé a razantní změny nálad,
negativní myšlenky,
snížená motivace,
neschopnost řešit jednoduché problémy,
užívání drog, přílišné užívání léků,
pocity nedostatečnosti a nejistoty,
stesk po domově. Pokud uvedené symptomy přežijeme (pravděpodobně budeme prožívat jen některé z nich), dostaneme se za odměnu do další fáze, která je již příznivější.
4. Obrat: Už jsme si užili dost jednoho extrému (nadšení), prošli druhým extrémem (frustrace) a přežili jsme (ve smyslu „neodletěli domů“). Z povrchu věci se dostáváme hlouběji a začínáme chápat. Směřujeme ke středu mezi oba extrémy. S pochopením přicházejí první úspěchy a najednou začínáme chápat principy, na kterých funguje cizí kultura. Na komunikačních problémech a kulturních rozdílech začínáme nacházet i humorné stránky a humor nám pomáhá zvládat obtížné situace (toho jsme v předchozí fázi nebyli schopni). Necítíme se již tak ztraceni a se svým novým životem jsme spokojenější. V tomto období si také stanovujeme nové cíle a máme znovu pocit, že naše cesta měla a má smysl. 5. Přizpůsobení: V této fázi jsme znovu našli svou rovnováhu. Jsme schopni vnímat pozitivní aspekty jak své vlastní kultury, tak života v zahraničí. Cítíme se ukotveni a jsme spokojeni se svou volbou strávit nějaký čas v cizí zemi. Prostředí pro nás už není nepřátelské, ale jen „jiné“ a pro nás již vcelku srozumitelné. Nalézáme věci, které jsme třeba vůbec neznali, ukazují se nám pohledy na věci, které nás nikdy nenapadly. Zjišťujeme, že stejné věci je možné dělat více způsoby, a třeba i lépe, než známe z domova. Usazujeme se, už víme, co si můžete dovolit a začínáme se zde cítit doma. Návrat. Po všem, co jsme zažili, se vracíme domů. Myslíme, že už jsme vše zvládli, ale doma nás čeká překvapení. Může se stát, že, ač jsme se vrátili do známého prostředí, nejsme v něm schopni normálně fungovat. Buď nám to problémy nepůsobí, nebo trvají několik dní, může to však být i po celý zbytek života. Záleží na síle prožitku v druhé kultuře. 114
Šok z návratu (reverzní šok) Šok z návratu může nastat, když se vrátíme domů a cítíme se podobně, jako v případě kulturního šoku (také fáze u obou šoků jsou podobné). Ač jsme se vrátili do známého prostředí, nejsme v něm schopni normálně fungovat. Pobyt v zahraničí nás změnil a máme pocit, že naši blízcí nám nerozumějí, postrádáme to, čemu jsme se několik měsíců nebo let přizpůsobovali, postrádáme své nové přátele. Tento problém nemusíme pociťovat, může trvat několik dní, ale i celý zbytek života. Záleží na osobnosti a na síle prožitku v druhé kultuře. Většinou se ale opět své domovské kultuře přizpůsobíme obohaceni o novou zkušenost (viz obr.).
Zdroj: http://www.settlinng.jigsy.com/culture
Metody zmírnění kulturního šoku:
Nebojte se kontaktu s domorodci. Můžete hodiny teoretizovat o tom, jaká reakce nastane na určitou skutečnost, můžete je zkusit zanalyzovat, shrnout do tabulek a spočítat pravděpodobnosti, ale tím stejně nezjistíte, jaké pocity ve vás vyvolá. Musíte je okusit na vlastní kůži.
115
Přijměte, že jste (alespoň zpočátku) v neobvyklé situaci, a proto i vaše pocity mohou být (a pravděpodobně budou) neobvyklé.
Udržujte kontakt s přáteli doma. Alespoň občas potřebujete známé záchytné body, které vám jsou oporou a základnou. Dnes, v době e-mailů a mobilů, již vzdálenost není překážkou komunikace.
Najděte si v hostitelské kultuře někoho, kdo porozumí pocitům cizince, někoho, kdo vám odpoví na vaše otázky. Vše má nějaký smysl, jen vy jej zatím neznáte. Můžete být frustrovaní z pouhého nepochopení.
Naučte se co nejvíce z místního jazyka. Snaha přiblížit se místním je vždy ceněná a otvírá jejich srdce.
Účastněte se nejrůznějších aktivit – najděte si nové přátele (nejlépe z místní kultury).
Pokud vám to čas a peníze umožňují, věnujte se svým koníčkům (alespoň v omezené míře), příp. si najděte nové hobby.
Mějte stále na paměti smysl, účel cesty svého pobytu v zahraničí; nezapomeňte na všechny pozitivní okolnosti pobytu v cizí zemi.
Najděte si svá oblíbená místa, kde se budete cítit spokojeni (např. příjemnou kavárnu, sportovní klub, knihovnu, nákupní centrum, park, pláž).
Pravidelně cvičte – cvičení pomáhá od pocitů osamělosti a stresu.
Můžete také zkusit relaxační techniky; nejlepší je, pokud již alespoň jednu techniku máte nacvičenou z domova.
Udržujte kontakt s rodinou a přáteli, ale nezahrnujte je svými problémy.
Neidealizujte si svůj domov a svou rodnou zemi; nebojte se postrádat to, co jste nechali doma.
Stanovujte si jednoduché, každodenní cíle, a to nejlépe písemně.
Smiřte se s faktem, že se vám v zahraničí nemůže líbit všechno – všechna místa mají kladné a záporné stránky.
Snažte se soustředit na kladné stránky věci.
Vyhledejte pomoc – svěřte se někomu s tím, co vás trápí. Neuzavírejte se do sebe, nestraňte se lidí.
Pamatujte, že kulturní šok je přirozený proces, který zažívá naprostá většina lidí v podobné situaci.
Buďte trpěliví – překonání kulturního šoku, tj. než se přizpůsobíte nové zemi a novému způsobu života, může nějakou dobu trvat. 116
Interkulturní kompetence a multikulturní management Interkulturní kompetence je bezpochyby jedna z důležitých stránek sociální kompetence mezinárodních manažerů, personalistů či obchodníků, kteří se ve své práci setkávají či přímo spolupracují se zaměstnanci z jiných kultur. Představuje schopnost vstupovat do interkulturních či přímo multikulturních sociálních situací, schopnost pochopit je ve všech existujících kulturních dimenzích, schopnost přiměřeně je zvládat a v jejich kontextu úspěšně řešit věcné úkoly. K tomu je však potřeba přistupovat poměrně systematicky a cílevědomě. Jde o interkulturní učení, které může spontánně vycházet z vlastní iniciativy jedince, jeho schopnosti se dobře orientovat v jakýchkoliv sociálních situacích a schopnosti zobecnit konkrétní kulturní odlišnosti, poznané a prožité při setkáních s cizinci. Může však mít i podobu interkulturního tréninku zaměřeného na hlubší a systematičtější poznání a pochopení kulturních dimenzí a standardů jednotlivých kultur, které nejsou jen turistickou atraktivitou, nýbrž se projevují v konkrétních manažerských situacích (Nový, 2004). V každém případě jde však nejen o schopnost poznat a pochopit cizí kulturu, ale i o schopnost integrovat ji do vlastního rámce současně s vlastní kulturní reflexí. Pokud jde o toto interkulturní učení, jeho jednotlivé fáze plně korespondují s rozvojem sociální kompetence manažera v obecné rovině (Nový, 2004): 1. poznání a pochopení cizí kultury v jejím fyzickém a systémovém rozměru; 2. poznání a pochopení jejích kulturních dimenzí a standardů (sociálních hodnot, norem a vzorců jednání); 3. zvládnutí existence dvou či více kulturních vlivů v jedné (vlastní) osobě a ve vazbě na reprezentanta druhé/ostatních kultur; 4. zobecnění a vytvoření účinného repertoáru taktik a strategií pro poznání, pochopení a komunikaci s dalšími cizími kulturami. Ne každý bude pracovat v cizině či v mezinárodní společnosti, ale velká část pracujících se během své kariéry setká s pracovní zahraniční cestou. Před touto cestou, před vlastním jednáním, je nutné zjistit ty nejdůležitější informace o cizí kultuře, a to v následujících oblastech (podle Mikuláštíka, 2010): 1. Jak se chovají muži k ženám a jak se chovají ženy k mužům. S mnoha těmito pravidly nemusíme souhlasit, ale měli bychom je respektovat (například zástupce jedné německé firmy jel navazovat obchodní vztahy do Íránu; setkal se s majitelem velkého podniku, který jej pozval domů na večeři; německý zástupce chtěl udělat radost manželce 117
íránského podnikatele a rozhodl se přinést jí velkou kytici a drahý parfém; to mělo za následek nepodepsání kontraktu, protože Íránec se cítil dotčen tím, že německý zástupce se dvořil jeho ženě; vhodnější by byla bonboniéra pro děti i ženu.). Dbát na to, jak se chovat při pozvání do rodiny. 2. Jak se v určité kultuře dává najevo respekt. Je nutné znát, jaký význam hraje pomlka, jakým způsobem a kdy klást přímé otázky a kdy nepřímé. Jak je to se zasedacím pořádkem při jednání a při hostině. Zda se specifické kategorii lidí dostává projevu respektu za každých okolností, anebo je to závislé na přítomnosti jiných lidí. 3. Jak je to s neverbální komunikací a s paralingvistickými projevy hlasu, s očními kontakty (v USA a v západní Evropě se lidé dívají do očí a je to chápáno jako projev upřímnosti a otevřenosti, v Japonsku se podřízený dívá nadřízenému o něco níže, asi tak na krk, a je přitom v mírném předklonu; kdyby se díval do očí, mohlo by to být považováno za nerespektování svého nadřízeného), jak se používají gesta, vyjadřují komplimenty, jak se provádí pozvání, pozdrav, představování, omluva, rozloučení, jak se argumentuje, jak a zda je vůbec vhodné vnášet humor. 4. Jaká tabu platí v dané kultuře. 5. Jak je vnímán čas a prostor, proxemika. V každé zemi je to odlišné. 6. Jak se vyjadřuje obchodní dohoda – zda ústní domluvou, podepsáním dokumentů, potřesením rukou. Jak se v dané kultuře vyjadřuje nesouhlas nebo odmítnutí. 7. Jak bychom měli znát jazyk, který se příliš ve světě neužívá. Která slova bychom se měli naučit, abychom prokázali zájem o jejich kulturu. Zda mít vlastního tlumočníka, nebo tlumočníka hostitelské země. Zda mluvit přímo či nepřímo (například požádat v Japonsku, aby zavřeli okno, může být považováno za neslušnost, vhodnější je říci: „To je dnes ale zima.“ – Japonec z kontextu pochopí, že má zavřít okno.) – tento rozdíl vyjadřuje také koncept nízkokontextové a vysokokontextové kultury podle Halla. 8. Jak se obléknout na obchodní jednání, na společenskou akci. 9. Kterým aspektům náboženství a politiky je třeba rozumět, abychom se nedostali do nepříjemností. Co je pro našeho partnera důležité – racionalita, emocionalita, důvěra, ritualizace jednání, vzájemná znalost obou partnerů. Multikulturní personální management Multikulturní personální management je bezpochyby jedním z klíčových momentů celkového fungování firmy v mezinárodním prostředí. Kultura národa se výrazným způsobem promítá 118
do práce s lidskými zdroji. Můžeme si to doložit na několika následujících oblastech, jak je uvádí Hofstede ve své práci (Hofstede, 1985 in Mikuláštík, 2010).
Motivace •
V dimenzi vyvarování se nejistot (úspěch je ve Spojených státech považován za jeden z nejdůležitějších motivů, ale cena za úspěch je riziko, které Američan nebo Angličan podstupuje, což není typické ani možné v Německu nebo v Japonsku; v těchto zemích se vyžaduje větší míra jistoty).
•
V dimenzi individualismu (ve většině západoevropských zemí jde o naplňování osobních potřeb jedince, o sebeúctu a seberealizaci; v zemích, kde je preferována skupina před jedincem, může odměna pro jedince znamenat zahanbení a může jej demotivovat).
•
V dimenzi maskulinity (potřeba předvádět se a být sebevědomý, agresivní a soutěživý je v některých zemích běžným chováním; v USA se považuje za motivující kvalita pracovního života jako příležitost pro uplatnění a sebeprosazení, v jiných ne, například ve Skandinávii jsou pro motivaci důležitější dobré mezilidské vztahy).
Hodnocení pracovníků •
V Evropě a ve Spojených státech je hodnocení zaměstnanců považováno za důležitý moment v motivačním ovlivňování, protože zaměstnanec dostává zpětnou vazbu o výkonu i o tom, že jeho práce je nepřetržitě sledována a vyhodnocována; tento přístup se však nepoužívá v zemích Dálného východu, neboť odpovědnost za jedince přebírá skupina a mocenská distance není ani tak veliká, aby veškerá odpovědnost spočívala na vedení, ani tak malá, že by názor podřízeného byl pouze jedním z mnoha. V četných nadnárodních společnostech si vedení uvědomuje, že hodnocení pracovníků nefunguje spolehlivě ve všech zemích a že srovnávání hodnocení pracovníků z různých zemí není spolehlivé a může katastroficky působit na motivaci.
119
Kariérový růst •
V USA a v Anglii lidé často mění pracovní místa, ale nemění své povolání. V Japonsku zaměstnanci mění své povolání nebo profesi často, ale nemění zaměstnavatele, zůstávají u jednoho zaměstnavatele po celý život. Arabové věří v Boha a jeho vůli, černí Afričané upřednostňují svou početnou rodinu před svými vlastními ambicemi, soutěživost a osobní ambice považují za méně důležité. To se samozřejmě projevuje v úsilí, zaměřenosti i v motivaci. Podobně je tomu i se ženami v kariérovém růstu a v profesní seberealizaci. V Evropě a ve Spojených státech si mnoho žen zvyšuje kvalifikaci, záleží jim na profesionální kariéře. V jiných zemích, na Dálném východě, v Tichomoří, se to vůbec neočekává a ženy to berou jako samozřejmost. Ale i v Evropě je míra prosazování žen v různých profesích odlišná v každé jednotlivé zemi.
Odměňování pracovníků •
Ve Spojených státech, ve Velké Británii a v dalších rozvinutých zemích západní Evropy se očekává určitá nezávislost zaměstnanců na organizaci, co hraje roli, je to, zda se jedná o inženýra, manažera nebo sekretářku – tato zásada ale umožňuje pracovníkovi, aby si podle svých možností a schopností vydělal více nebo méně peněz. V USA se prosazuje, že plat musí souviset s výkonem a přínosem pracovníka pro firmu. To je pojetí, které nemůže dost dobře obstát ve společnostech s převažujícím kolektivním vědomím, jako je Japonsko, kde je hlavním kritériem délka zaměstnání ve firmě (i když úspěšnější zaměstnanci mohou mít růst platu rychlejší). Často se ale stává, že mladší nadřízený má menší plat než jeho starší podřízený. Platové porovnávání se provádí v rámci podniku se spoluzaměstnanci, nikoliv s normami jiných firem.
Rozvoj vedoucích pracovníků •
Kulturní pojetí pozice zaměstnance, případně manažera, jeho kariéry, hodnocení a odměňování ovlivňuje jejich rozvoj, působí zde i prostředí, vzdělávací systém, který člověka ovlivňuje od dětství až do dospělosti; principy „ukaž, co dokážeš“, „dělej, co umíš“ jsou přijatelné v USA, ale nejsou přijatelné v Indonésii nebo v Barmě.
Zaměstnanecké vztahy •
Jsou rovněž ovlivňovány kulturou země. Každý zaměstnanec je individuum a zároveň člen skupiny, v níž má určitou pozici, informace a schopnosti, které 120
uplatňuje odlišným způsobem podle toho, v jaké kultuře žije. V některých zemích se zaměstnanci podílejí na tvorbě principu, norem firmy, kde mohou prosadit své rovnoprávné postavení. V jiných zemích principy a normy mohou vycházet z rozhodnutí individualit vrcholového managementu a řadoví pracovníci to nemohou žádným způsobem ovlivnit. Pravomoc, ale i odpovědnost, které se vztahují na všechny oblasti života podřízených, jsou v jeho rukou. Konkrétní podoba multikulturního personálního managementu závisí na celkové podnikatelské strategii firmy a z ní programově se odvíjející podnikové kultury. Ta může mít podobu (Nový, 2004): 1. kulturní dominance, 2. plurality kultur, 3. synergie. 1. kulturní dominance Základní strategií a rozhodujícím cílem je vytvoření jediné silné podnikové kultury v rámci všech organizačních částí (divize, dceřiné společnosti) příslušné firmy. Někdy bývá tato varianta označována jako globální podniková kultura s hlavním důrazem na prosazení univerzálně platných cílů, hodnot, sociálních norem a vzorců jednání. Dceřiné společnosti jsou pak chápány jako nedílné součásti jednotné podnikové kultury vzniklé v podmínkách mateřské firmy, resp. podnikové centrály, a v rozhodující míře odpovídající národní kultuře místa jejího sídla. Vnitřní i vnější komunikace je tak poplatná kulturním standardům této jedné národní kultury. Klíčovým aspektem tvorby globální podnikové kultury je především ovládnutí a zvládnutí celého systému personálního řízení. Právě personální management umožní postupně vyrovnat vnitřní kulturní diference a garantovat vybudování centrálním představám odpovídající podnikové kultury. Proto je ze strategických důvodů žádoucí, aby v personálním řízení dominovala centrála firmy. 2. pluralita kultur Zcela opačný přístup k utváření kultury mezinárodní firmy představuje polycentrická podniková kultura mající charakter kulturního kompromisu. Jeho podstatou je programové vytvoření dostatečného prostoru pro individuálně odlišný přístup k tvorbě podnikové kultury každé z divizí či dceřiných společností, avšak s požadavkem společného minima, které zaručí dobře fungující komunikaci. 121
Vlastní podniková kultura každé z divizí tak může vždy vycházet z kulturních specifik domácího prostředí a jen v omezené míře je povinna se plně řídit univerzálními přístupy, komunikačními pravidly a metodami. Míra povinného respektování centrální moci může být velmi různá, ale musí vždy být garantovány společné informační a komunikační stránky společného procesu řízení. Přes zřejmou atraktivitu má tato varianta poměrně značná úskalí a rizika. Patří mezi ně potenciálně silné odstředivé tendence, snaha neustále zdůrazňovat a posilovat specifika místního prostředí často i na úkor realizace jednotné podnikové strategie. Z toho důvodu jsou organizována mnohá integrační opatření, jako jsou např. systematická rotace spolupracovníků, mezinárodní týmy k řešení specifických problémů apod. Na rozdíl od předchozí je v této variantě podnikové kultury personální řízení plně v rukou domácí pobočky firmy. Současně je však zcela pochopitelná častá snaha centrály vytvářet alespoň metodické zázemí v zájmu respektování kritérií, jež garantují relativní stabilitu a vyváženost celého podnikového systému. 3. synergický model Podniková kultura tohoto typu (někdy nazývaného geocentrickým nebo konkrétně evropským) představuje využití mnoha specifických rysů jednotlivých národních kultur v zájmu jediné silné společné podnikové kultury. Ta pak představuje integrovanou jednotnou kulturu, která není výsledkem kulturní dominance, ale účelného a efektivního propojení všech regionálních částí mezinárodní firmy. Tento přístup je považován za řešení budoucnosti. Důvodem je nejen přímá souvislost s nepřehlédnutelným procesem globalizace ekonomických procesů, ale i mnoha moderními trendy v oblasti organizace a řízení. Podniky tohoto typu jsou zpravidla více horizontálně než vertikálně organizované a rozhodovací pravomoci jsou ve značné míře delegovány do jednotlivých regionů. Centrála pak zpravidla plní jen funkci prosazování globálních podnikatelských a zejména ekonomických záměrů a převládá v ní koordinační funkce. Synergický model podnikové kultury vede navíc k vysoké identifikaci pracovníků s podnikem jako celkem, posiluje vědomí samostatnosti a spoluodpovědnosti pracovníků v jakémkoliv místě jejich působení. Přirozeným důsledkem je přes rozdílnost národních kultur silná vnitřní integrita firmy. Utváření tohoto typu podnikové kultury je bezesporu mimořádně náročný a dlouhodobý proces. V podstatě lze hovořit o dvou vzájemně velmi odlišných fázích. První fáze představuje období vzájemné koexistence mnoha národních kultur doprovázené programovou tolerancí mnoha velmi odlišných až protikladných přístupů k řešení a dosahování společných podniko122
vých cílů. Výsledkem je tolerance značné vnitřní kulturní diferenciace. Druhá fáze je obdobím nejen vzájemné tolerance, ale především vzájemného vnitřního pochopení. Z něho pak pramení onen očekávaný synergický efekt, který vzniká z uvědomění si možnosti společného využití jednotlivých kulturních rozdílů ve prospěch celé firmy.
Kulturní specifika vybraných zemí Před soukromou i služební cestou je žádoucí seznámit se s charakteristickými formami chování a zvyky, které můžeme očekávat v zemi, kam směřujeme. Musíme mít stále na paměti, že získané informace mohou mít blízko ke stereotypům a mnohdy i předsudkům, že naše reálná zkušenost se může odchylovat od informací získaných z literatury, z „druhé ruky“; přesto je lépe, když odjíždíme do cizí země vybaveni těmito informacemi, než když se spoléháme pouze na vlastní pozorovací schopnosti a intuici. V této kapitole jsou uvedeny odlišné formy chování ve vybraných zemích s akcentem na pracovní a obchodní jednání (Mikuláštík, 2010; Zamykalová, 2003):
Velká Británie – Pro Brity je typická menší emotivnost; respekt k lidem, kteří mají moc; menší poslušnost mladších vůči starším; menší míra závislosti na jiných lidech a pacifismu; menší míra agresivity; odolnost vůči korupci; zvládání neznámých a nových situací; Britové jsou rezervovanější, dovedou se lépe ovládat, spíše individualisté, jsou ochotnější brát v úvahu názory jiných lidí, jsou snaživí, méně přátelští, konzervativnější. V obchodním vyjednávání jsou racionálně založení, tolerantní, spolehliví, rozhodní, méně adaptabilní, rigidní. Pětiminutové zpoždění je tolerováno, ale ne při významnějších formálních setkáních.
Německo – Obyvatele německých zemí charakterizuje rezervovanost, formálnost, opatrnost, nedůvěra, puntičkářství, soutěživost a ambicióznost, těžko se vyrovnávají s neúspěchem. Soukromý život a pracovní činnost je zřetelně oddělena. Sako se ve společnosti nesvléká a má být zapnuto. Každý se chová tak, jak se to od něj vyžaduje. Titulování se používá, chybně použitý titul se považuje za faux pas. V obchodním jednání očekávají Němci záruky, často si prověřují celou řadu faktorů o obchodních partnerech. Vztahy mezi nadřízenými a podřízenými jsou výrazně formální. Nadřízení
123
jsou přísní při posuzování prohřešků podřízených. Nemají rádi v práci improvizování, dbají na přesné postupy a důslednou přípravu, která je zárukou spolehlivosti.
Rakousko – Ve srovnání s Němci jsou Rakušané veselejší, rádi vychutnávají radosti a požitky života (např. jídlo a pití), mají rádi humor i jemnou ironii, také mají větší sympatie pro cizince. Rakušané jsou zdatní obchodní partneři; na jednání bývají dobře připraveni (včetně písemných podkladů), dovedou být pragmatičtí a přizpůsobiví. Jsou ale i rezervovaní a potrpí si na formality. Jednání obvykle začíná společenskou konverzací, osobní vztahy však spíše následují až po obchodních vazbách. Rakouská „rozšafnost“ nesmí být považována za měkkost a ochotu odpouštět nedostatky. Slíbené slovo platí a smluvní morálka je zpravidla vysoká, totéž se očekává od druhé strany. Při pozvání do rodiny (což není časté) se hostitelce nosí květiny (v lichém počtu), bonboniéra nebo malý dárek; důležité je ocenit jídla, hlavně moučník. Vhodná konverzační témata jsou hudba, umění, sport.
Itálie – Italové jsou spontánní a neformální, veselí, rádi vtipkují, potrpí si na důstojnost, mimo pracovní dobu se moc často nestýkají, oddělují jednoznačně práci od rodiny, alkohol pijí jedině při jídle, opilost se považuje za společenský přestupek. Lpí na zdvořilostních postupech, je běžné podávat si s každým ruku, lpí na oslovování tituly, mnohdy i takovými, které nejsou na místě, ale nepamatují si snadno jména. Nemají rádi hulvátství a aroganci. Jsou při komunikování afektovanější, emocionálnější, s výraznou gestikulací, mají tendenci udržovat bližší vzdálenost. Jsou loajální k firmě. Nedoporučuje se jako dárek dávat kytici chryzantém, které se používají na pohřbech. Ani růže, které mají nádech romantického vyznání.
Francie – Francouzi jsou zdvořilí, přizpůsobiví, otevření, individualisté. Těžko snášejí komolení svého jazyka. Mají rádi dobrý a inteligentní humor, ironizování a satiru, nemají rádi vtipy, jak je to zvykem v Čechách. Oblékání závisí na okolnostech a na postavení ve firmě. Při setkávání a loučení si podávají ruce. V obchodním jednání je příprava středně dlouhá, zástupce ne vždy využívá všechny pravomoci, které má k dispozici, při jednání lze poznat, že převládá trpělivost, jednání má charakter hry s nenulovým koncem. Styl řízení je spíše autokratický. Nepěstují se přátelské styky mezi nadřízenými a podřízenými. Spolupracovníci na stejné úrovni se oslovují křestními jmény, ale často se stává, že na formální půdě před svědky se oslovují příjmením. Dochvilnost je vyžadována s tolerancí patnácti minut.
124
Skandinávské země – seveřané jsou rezervovaní, málomluvní, udržují komunikační distanci, korektnost, věcnost, nemají rádi dohadování. V obchodním vyjednávání preferují korektnost, slušnost, napsané smlouvy. Lpějí na přesném časovém dodržování domluveného setkání.
Rusko – Rusové jsou naoko více neformální, emočně spontánnější, ale byrokraticky lpějí na formálních postupech a na doslovném dodržování smlouvy, dovedou být chladní, jsou trpěliví, mají vysokou míru sebevědomí, konflikty jim nevadí, neradi ustupují. Při obchodním vyjednávání postupují v duchu pravidel s nulovým součtem, vyjednávají ve skupině, hrají o čas, schovávají se za omezené pravomoci, neradi ustupují, tvrdohlavě prosazují své.
Španělsko a Jižní Amerika – temperamentní projevy v chování, vysoká míra trpělivosti, pohostinnost i před formálními pohovory, obyvatelé těchto oblastí dávají přednost delší době na seznamování, čas nehraje velkou roli, není na ně vždy spolehnutí. Je tolerováno časové zpoždění až dvacet minut. Než se začne jednat o obchodních záležitostech, mohou uplynout dvě i tři hodiny v neformálním rozhovoru, který nemá nic společného s obchodem.
Spojené státy americké – Američané se vyznačují vysokou mírou individualismu a sebevědomí, jsou netrpěliví, konfliktů se nebojí, prosazují své postoje důrazně, jsou rychlí v rozhodování. V obchodním jednání zastupují často firmu jako jediní a s vysokou pravomocí, nedělají dlouhé přípravy, jdou přímo k věci, snaží se diskusi neprotahovat, dovedou jednat se zástupci různých kultur, jdou do detailů, mají tendenci smlouvy vypracovat podrobně v každé oblasti; právníci hrají důležitou roli. Je běžné komunikovat a dojednávat obchod telefonicky. Pětiminutové zpoždění je tolerováno, ale ne při významnějších formálních setkáních.
Japonsko – Japonci jsou zdvořilí, formální, ale při společenské události, kde je zřejmé, že nejde o formální akci, jsou veselí a zábavní, někdy reagují nevyzpytatelně, vystupují diplomaticky, mnoho věcí neříkají přímo, nemají rádi konflikty, jsou pro spolupráci, převládající orientace je skupinová, ne individualistická, jsou trpěliví. V obchodním jednání pracují v týmu, verbální projev je monotónní, mluví spíše méně, pečlivě se připravují, mají tendenci jednat zdlouhavě, bez právníků, smlouva mívá charakter obecné orientace s možností ji měnit, nekladou velký důraz na písemnou formu, většinou projednávají celý komplex otázek. Telefonické vyjednávání obchodu je u nich nepřípustné. Jsou dochvilní, velmi pracovití. V Japonsku nedáváme příliš 125
drahé dárky, rozhodně ne cennější, než jaké jsme obdrželi od Japonců, protože bychom je uvedli do trapných rozpaků.
Arabské země – Arabové jsou bigotní, mnohomluvní („květnatá řeč“), podezíraví, afektovaní, velmi gestikulují, udržují větší fyzický kontakt, než je běžné v Evropě, jejich proxemika je podle norem Středoevropanů na úrovni intimity. Charakteristický je pro ně fatalismus, pasivita, pomalejší pracovní tempo, důraz na mezilidské vztahy v komunitě, často používají eufemismy (nemocný může být popisován jako unavený, špinavé bydlení může být popisováno jako levnější bydlení), alibismus. Při rozhovoru je vhodné se zeptat na zdraví všech sourozenců a jiných příbuzných, je vhodné pochválit kuchyni, oblečení, sport, koně, chválit pokud možno vše, co pochválit lze, ale nelichotit manželce Araba. Je vhodné se vyhnout rozhovoru o politice Středního východu, o mezinárodní politice zabývající se obchodem s naftou, nemluvit o Izraeli, o islámském náboženství, o nemocích, o smrti nebo neštěstí. Nedoporučuje se nic balit do arabských novin, mohl by tam být obrázek státníka navštívené země anebo jména Alláha a to by bylo společensky nepřijatelné. V obchodním jednání je charakteristické dohadování a smlouvání, které je očekáváno i od partnera (pokud partner na takovou komunikaci nepřistoupí, Arab jím pohrdá). Je tolerováno časové zpoždění patnáct minut.
Indie – Indové jsou spíše pasivnější, fatalisté, emotivní, obávají se lidí s vysokým mocenským postavením, jsou výrazně poslušní vůči starším, jsou přístupní uplácení, jsou submisivní, skromní, méně rezervovaní, více se ovládají. Vyznačují se přátelskostí a kolektivismem, preferují lidi z komunity, uznávají kasty, jsou orientovaní na rod, nejsou ochotni přijímat odpovědnost, hůře zvládají neznámé nejasné a nové situace, nemají rádi změny, dodržují zákony, jsou snaživí, méně důvěryhodní, nejsou ochotni měnit svůj názor při konfrontaci, mají pomalejší pracovní tempo.
Globalizace – výhody a nevýhody nejen z hlediska interkulturní psychologie Globalizace je abstraktní fenomén zahrnující různé změny společnosti, které vedly k větší propojenosti politických, sociokulturních, psychosociálních a ekonomických událostí a jevů na globální úrovni. Globalizaci lze chápat, jako nerovný proces, v jehož důsledku se některé 126
části světa relativně přibližují, zatímco jiné relativně oddalují, to vše bez ohledu na geografickou vzdálenost. Tyto nové vzdálenosti jsou určeny rychlostí přenosu informací a jsou přímým důsledkem úrovně zapojení míst do systému globální ekonomiky. Kvůli těmto rozdílům mohou mít podobné procesy v různých částech světa velmi rozdílné důsledky (typickým příkladem je např. zavádění volného trhu). Podle OECD (Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj) je globalizace procesem zvyšujícím závislost trhů a národních ekonomik, vyvolaným vysokou dynamikou obchodu se zbožím, kapitálem, službami, transferem technologií a know-how. Globalizace je nezvratný proces, který prostupuje všechny sféry života naší společnosti. Vývoj technologií vytvořil novou komerční realitu – vznik globálních trhů. Ve světě dnes existuje asi 40 tisíc nadnárodních společností. Světu začínají dominovat standardizované produkty a značky, např. Coca-Cola, Pepsi-Cola, McDonald, Kentucky Fried Chicken, Dunkin Donuts,
Shell,
Avis,
Holiday
Inn,
Hilton
a
další
z
nejrůznějších
odvětví.
Nadnárodní firmy vytlačují nejen malé a střední podniky, ale i klasické typy mezinárodních firem, jejichž snahou je respektovat lokální zvláštnosti a preference (Lesáková, 2001, in Jakubíková, 2006). Proces globalizace s sebou přináší různé problémy. Jedním z nich je například přílišná odlišnost některých kultur, jež vede k nestabilitě v některých zemích. Typickým příkladem mohou být země v západní Evropě, kde dochází občas k nepokojům mezi většinou a přistěhovalci. Tento problém ale může mít i opačný charakter, příkladem mohou být arabské země, kam proniká západní globalizovaná kultura a mění tak konzervativní islámskou společnost. Přestože velká část obyvatel těchto zemí s procesem nesouhlasí, přirozený vývoj nelze zastavit. Podobně můžeme předpokládat, že migrace lidí z odlišných kultur do západní společnosti bude mít na její vývoj značný vliv. Odpůrci globalizace také upozorňují na to, že sociální rozdíly se prohlubují a že chudobě ve třetím světě musí vyspělé země bránit aktivní podporou místního drobného podnikání a zmenšením ekologických dopadů vlastního rozvinutého průmyslu. Podle Kapuscinského 2001 (in Jakubíková 2006) globalizace neprobíhá v jedné, ale spíše ve dvou až ve třech rovinách:
127
1. Globalizace oficiální – volný pohyb kapitálu, volný přístup k trhům, komunikace, nadnárodní korporace, masová kultura, masová produkce, masová spotřeba. 2. Globalizace negativní, rozkladná, ale silná, těžce kontrolovatelná – globalizace podsvětí, mafie, drog, masového obchodu se zbraněmi, se ženami, praní špinavých peněz, daňových úniků a finančních podvodů. Avšak i tato rovina globalizace využívá svobodu a moderní prostředky komunikace. 3. Globalizace zahrnující nevládní organizace, hnutí, sekty – lidé hledají nové zdroje uspokojení potřeb, které jim již neposkytne stát, národ, církev. Dochází k oslabení státu a rozvoji různých typů nestátních a nevládních forem. Hodnotu získává „společenství“. Tato společenství není možné kontrolovat. Pokud mluvíme o globalizaci, nelze opomenout další jev, a to tzv. amerikanizaci. Amerikanizace je termín popisující ovlivňování okolního světa určitými částmi kultury Spojených států amerických a jím zapříčiněný posun tohoto světa směrem k jejich hodnotovým a kulturním hlediskům. Lze ji označit za součást globalizace. Jako celá globalizace je i amerikanizace vnímána velmi rozporuplně. Reakcí na amerikanizaci je antiamerikanismus, což je forma ostrého nesouhlasu až nenávisti vůči kultuře nebo politice (zejména zahraniční) Spojených států amerických. Antiamerikanismus se objevil již krátce po vzniku USA, a to v Evropě. Významnější roli získal až po 2. světové válce a hlavně během Studené války, kdy ho podporovaly téměř všechny evropské země spolu se SSSR. Po pádu Sovětského svazu se USA staly jedinou supervelmocí, což vlně antiamerikanismu dodalo opět na síle; mnoha lidem se nelíbí, že Spojené státy hrají ve světě rozhodující úlohu; silně kritické pozice vůči různým aspektům americké politiky byly již dlouhou dobu rozšířené v liberálních kruzích (typickým příkladem zde může být vietnamská válka). Globalizace má své pozitivní a negativní stránky (Jakubíková, 2006):
Pozitivní stránky globalizace: o
redukování nákladů – produkce a další činnosti mezi více zeměmi, výhoda nízkých nákladů, vyšší kupní síla, snížení nákladů na logistiku,
o
uspokojení preferencí zákazníků – rozsahem služeb, schopnost uspokojit potřeby kdekoliv ve světě,
o
zvyšování kvality produktů a programů – standardizace, 128
o
konkurenceschopnost,
o
globalizace vede k urychlení vývoje, zejména vývoje technologií,
o
kompatibilita výrobních zařízení,
o
globalizace není záležitostí pouze nadnárodních korporací, ale do procesu, globalizace jsou vtahovány další subjekty.
Negativní stránky globalizace: o
Globalizace není spojena se žádnou stupnicí hodnot, žádným řádem, uznávanou autoritou, celosvětovou mocí. Nadnárodní společnosti nemají nikoho, kdo by byl schopen korigovat jejich chování. Pokud jsou v jedné zemi přijata přísná zákonná opatření na ochranu domácího trhu či životního prostředí, přesunou společnosti své podniky a provozy tam, kde přísná pravidla neplatí.
o
Spekulativní investice realizované s vidinou rychlého zbohatnutí vyvolávají velká rizika, jejichž dopady pak mohou být tvrdé pro celé země a regiony.
o
Proces globalizace v politické rovině vede spíše k autoritativnímu než k demokratickému řízení.
o
Globalizace s sebou přináší i nebezpečí ztráty politické kontroly nad hospodářstvím země, regionu.
o
Přílišná centralizace, která brání místní motivaci a je v rozporu s morálkou, vede ke snížení efektivity v jednotlivých zemích.
o
Standardizace produktu může vyústit v to, že produkt neuspokojí žádného zákazníka.
o
Uniformní marketing může redukovat adaptaci na místní zákaznické chování.
o
Vysoké náklady na management: koordinace, shromažďování informací, kvalitní zaměstnanci.
o
Vztah nadnárodních společností k racionalizaci výroby má za důsledek stlačování mezd, růst nezaměstnanosti a snižování daňových výnosů, čímž dochází k rozvrácení celé konstrukce sociálního státu (snižování výdajů na sociální zabezpečení, na záchrannou sociální síť a na další sociální výdaje), stagnaci, případně pokles nižších a středních příjmů na jedné straně a prudký růst vysokých příjmů na straně druhé.
129
o
Globalizace s sebou nese vysoké pracovní nasazení, které vede ke vzniku stresu, ale také paradoxně ke zkracování volného času, jež má dopady na strukturu poptávky v oblasti cestovního ruchu.
o
Globalizace znamená také degeneraci národních kultur, splývání zemí, zhoršování životního prostředí.
o
Globalizace přináší prospěch jedné části lidstva, zatímco jeho druhá část žije v absolutní bídě.
o
Protiváhou globalizace je vznik regionalizace (seskupování státních celků), ale také vznik agresivního regionalismu provázeného náboženským fundamentalismem.
o
Globalizace zvyšuje riziko podnikatelských a dalších aktivit.
„Pro mnoho Evropanů je globalizace důvodem ke znepokojení,“ řekl v roce 2008 Vladimír Špidla, komisař EU pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti. „Mají obavy o svá pracovní místa a důchody. Ale silný sociální model a úspěch v rámci světového hospodářství se navzájem nevylučují – naopak spolu musí souviset. Provedeme-li nezbytné přípravy, investice a přizpůsobíme-li se, povede globalizace k situaci, z níž vytěží všichni a kde nebude poražených.“19 Zda máme či nemáme být globalizací znepokojeni, však ukáže budoucnost… /Pozn. autorky./
19
http://ec.europa.eu/ceskarepublika/press/press_releases/0808563_cs.htm
130
Použitá literatura a internetové zdroje Literatura ARMSTRONG, M. Jak být ještě lepším manažerem. Praha: Victoria Publishing, 1995. 312 s. ISBN 80-85865-66-1. ARONSON, E. Social Psychology. New Jersey: Prentice Hall, 2004. 677 s. ISBN 0-13121787-9. ATKINSON, R. L., ATKINSON, R. C. a kol. Psychologie. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 863 s. ISBN 80-85605-35-X. BEDRNOVÁ, E. Duševní hygiena a sebeřízení. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1996. 190 s. ISBN 80-7079-019-9. BLATNÝ,
M.
Osobnostní
determinanty
sebehodnocení
a
životní
spokojenosti:
mezipohlavní rozdíly. Československá psychologie, XLV, 2001, 5 s. 385–392. BLATNÝ, M., OSECKÁ, L. Struktura globálního vztahu k sobě: analýza Rosenbergovy škály sebehodnocení – replikace. Československá psychologie, XLI, 6, 1997, s. 481–485. BLATNÝ,
M.,
OSECKÁ,
L.
Zdroje
sebehodnocení
a
struktury
významu
já.
Československá psychologie, XLI, 1997, 4, 1997, s. 314–322. BLATNÝ, M., OSECKÁ, L., HRDLIČKA, M. Zdroje sebehodnocení u temperamentových typů. Československá psychologie, XLII, 4, 1998, s. 297–305. COMBY, B. Stres pod kontrolou. Ivana Paukertová. 1. vyd. Praha: X-Egem, Nova, 1997. 215 s. ISBN 80-7199-024-8. COOLEY, H Human Nature and the Social Orders. New York, 1902. DE FLEUR L.M., BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ S., J. Teorie masové komunikace. Karolinum, Praha 1996, ISBN 8071840998 DRAPELA, V. J. Přehled teorií osobnosti. 2. vyd. Praha: Portál, 1998. 175 s. ISBN 807178-251-3. FERJENČÍK, J. Úvod do metodologie psychologického výzkumu : jak zkoumat lidskou duši. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 256 s. ISBN 80-7178-367-6. GREGOR, O. Zdravě žít, to je kumšt. 1. vyd. Praha: Olympia 1988. 155 s. HARTL, P., HARTLOVÁ, CÍSAŘOVÁ, H.: Psychologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 774 s. ISBN 80-7178-303-X. HARTL, P. Stručný psychologický slovník. Praha: Portál. 2004, 312 s. ISBN 80-7178-803-1. 131
HAYESOVÁ, N. Základy sociální psychologie. 3. vyd. Praha: Portál, 2007. 166 s. ISBN 807178-763-9. HEIDER, F. The psychology of interpersonal relations. New York, 1958, ISBN 9780700602322. HEWSTONE, M., STROEBE, W. Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. 769 s. ISBN 80-7367-092-5. HOGG, M. A., VAUGHAN, G. M. Social psychology. 5. vyd. Harlow [u.a.]: Pearson/Prentice Hall, 2008. ISBN 978-0-13-206931-1. KOHOUTEK, R., ŠTĚPANÍK, J. Psychologie práce a řízení. Brno: Cerm, 2000. 223 s. ISBN 80-2141-552-5. HOFSTEDE, G., HOFSTEDE G., J.: Kultury a organizace. Software lidské mysli, nakladatelství LINDE, 2006, ISBN 80-86131-70-X. KŘIVOHLAVÝ, J. 1994. Jak zvládat stres. Praha: Grada. 190 s. ISBN 80-7169-121-6. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Praha: Portál, 2001. 279 s. ISBN 80-7178-551-2. KUNCZIK, M. Základy masové komunikace. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1995. 307 s. ISBN 80-7184-134-X. HRDÝ, L., SOUKUP, V., VODÁKOVÁ, A.: Sociální a kulturní antropologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1994. ISBN 80-901424-1-9. KAPUSCINSKI, R.: Co se stalo, není správně čteno. HN 2. 11. 2001, příloha Víkend, s. 4– 10. KOCOURKOVÁ, J.: Jiný kraj, jiný mrav. Jak se chovat v cizině. Praha: Olympia. 2003, ISBN 80-7033-774-5. LAWLESS, R.: Co je to kultura. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-7198-106-0. LEHMANNOVÁ, Z.: Odkaz Evropy globalizaci. In: Acta oeconomica pragensia. Praha, 2000, roč. 7, č. 4, s. 177. ISSN 1312-4256. LESÁKOVÁ, D.: Vplyv globalizácie na tvorbu marketíngových stratégií. In: Marketing a komunikace 2/2001, s. 6–8. LOEWENSTEIN, B. W. My a ti druzí : Dějiny, psychologie a antropologie. 1. vyd. Praha: Doplněk, 1997. 354 s. ISBN 80-85765-64-0. MACEK, P. Příspěvek ke konceptualizaci obsahu sebepojetí. Sborník prací FF brněnské univerzity, I 25, 1991. MATOUŠEK, O. Bezpečný podnik: Pracovní stres a zdraví. Praha: Výzkumný ústav bezpečnosti práce, 2005. 20 s. ISBN 8090360416. 132
MCQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace. 2. vyd. Praha: Portál, 2002. 447 s. ISBN 80-7178-714-0. MELGOSA, Julián. Zvládni svůj stres – kniha o duševním zdraví. 1. vyd. Praha: AdventOrion 1999. 190 s. ISBN 80-7172-240-5. MEZŘICKÝ, V. ed.: Globalizace. Praha: Portál, 2003, ISBN 80-7178-748-5. MIČIENKA, M., RABIŇÁKOVÁ, D. Konflikt, koření života: průvodce řešením konfliktů pro učitele a studenty středních škol 2. rev. vyd. Praha: Partners Czech, 2004. 175 s. ISBN 80-239-3339-6. MIKULÁŠTÍK, M. Manažerská psychologie. 2. vyd. Praha: Grada, 2007. 380 s. Manažer. ISBN 978-80-247-1349-6. MYERS, D. G. Social Psychology. 4. vyd. New York: McGraw-Hill, Inc., 1993. 20 s. ISBN 0-07-044292-4. NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie. 2. vyd. Praha: Academia, 2009. 498 s. ISBN 97880-200-1679-9. NAKONEČNÝ, M. Úvod do psychologie. 1. vyd. Praha: Academia, 2005. 507 s. ISBN 80200-0993-0. MIKULÁŠTÍK, M.: Komunikační dovednosti v praxi. 2. vyd. Praha: Grada, 2010. 325 s. ISBN 978-80-247-2339-6. MURPHY, R. F.: Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. ISBN 80-86429-25-3. NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. 2. vyd. Praha: Akademie věd ČR, 1997. 437 s. ISBN 80-85255-74-X. NAKONEČNÝ, M. Motivace lidského chování. 1. vyd. Praha: Academia, 1997. 270 s. ISBN 80-200-0592-7. NAKONEČNÝ, M. Průvodce dějinami psychologie. 1. vyd. Praha: SPN, 1995. 174 s. ISBN 80-85937-23-9. NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. 2. vyd. Praha: Academia, 2009. 620 s. ISBN 97880-200-1680-5. NAKONEČNÝ, M.: Sociální psychologie. Praha: Academia, 2009. 498 s. ISBN 978-80200-1679-9. NOVÝ, I.: Interkulturální management. Praha: Grada Publishing, 1996. ISBN 80-7469-2603.
133
PETERS-KÜHLINGER, Gabriele. JOHN, Friedel. Komunikační a jiné „měkké" dovednosti: využijte svůj potenciál, rozviňte své soft skills a staňte se úspěšnějšími. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 105 s. ISBN 978-80-247-2145-3. PLAMÍNEK, J. Sebeřízení. Praha: Grada. 182 s., 2004, ISBN 80-247-0671-7. PRAŠKO, J. Jak se zbavit napětí, stresu a úzkosti. Praha: Grada Publishing. 204 s., 2003 ISBN 80-247-0185-5. RABIŇÁKOVÁ, D., MIČIENKA, M.: Konflikt, koření života. Průvodce řešením konfliktů pro učitele a studenty středních škol. Praha: Partners Czech. 2004, ISBN 802-393-3396. RENAUDOVÁ, Jacqueline. Co je stres a jak se mu vyhnout. Oldřich Kalfiřt. 1. vyd. Praha: Vydavatelství a nakladatelství Práce, 1993. 144 s. ISBN 80-208-0297-5. ROSENBERG, F., SIMMONS, R. Sex diferences in the self-concept in adolescence. Sex roles, 1, 1975, 147–159. ROSENBERG, M. Self-concept and Psychological Well-Being in Adolescence. In: Leahy R. L. (Ed.): The Development of the Self. Academic Press, New York, 1985, 205–246. RYMEŠOVÁ, P., CHAMOUTOVÁ, K. Průvodce psychologií osobnosti a sociální psychologií pro distanční studium. Česká zemědělská univerzita v Praze, 2001. ŘEZÁČ, J. Sociální psychologie. Brno: Paido, 1998. 268 s. ISBN 80-85931-48-6. SLAMĚNÍK, I., VÝROST, J. Sociální psychologie. 2. vyd. Praha: Grada, 2008. 404 s. ISBN 978-80-247-1428-8. SLATEROVÁ, L. Pandořina skřínka. Praha: Dokořán, Argo, 2008. 303 s. ISBN 978-807363-090-4. SOUKUP, V.: Dějiny sociální a kulturní antropologie. Praha: UK, 1996. ISBN 80-7184158-7. TAYLOR, Kathleen E. Brainwashing: manipulace s myšlením. Translated by Kateřina Bodnárová. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 423 s. ISBN 80-7106-7733. VANDER ZANDEN, J. W. Social Psychology. 4. vyd. New York: McGraw-Hill, 1987. ISBN 0-07-553945-4. VEBER, J. a kol.: Management – Základy, prosperita, globalizace. Management Press, Praha 2000 ISBN 80-7261-029-5. VYBÍRAL, Z. Psychologie komunikace. 2. vyd. Praha: Portál, 2009. 319 s. ISBN 978-807367-387-1.
134
VYMĚTAL, Jan. Průvodce úspěšnou komunikací: efektivní komunikace v praxi. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. 322 s. ISBN 978-80-247-2614-4. WILKINSON, Greg. Stres: Informace a rady lékaře. Praha: Grada Publishing, 2001. 96 s. ISBN 80-247-0092-1. ZAMYKALOVÁ, M.: Mezinárodní obchodní jednání. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2003. 171 s. ISBN 80-86419-28-2.
Internetové zdroje: Culture [cit. 2014-12-08]. Dostupné z: http://www.settlinng.jigsy.com/culture Nový, I.: Interkulturní kompetence manažerů, personalistů a jejich rozvoj. 2004. [cit. 201502-02]. Dostupné z http://www.hrportal.cz/interkulturni-kompetence-manazeru-personalistua-jejich-rozvoj-cid111828/ Interkulturní
komunikace
[cit.
2014-14-06].
Dostupné
z:
http://www.czechkid.cz/si1320.html Trompenaars Hampden-Turner: Culture for Consulting [cit. 2014-10-06]. Dostupné z: Evropská unie v České republice [cit. 2015-05-04]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/press/press_releases/0808563_cs.htm Jakubíková, D: Globalizace a cestovní ruch, 2006 [cit. 2014-06-09]. Dostupné z: http://www.cestovni-ruch.cz/skolstvi/globalizace.php
135
ÚVOD DO SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE PhDr. Jana Dundelová, Ph.D. Vydala Masarykova univerzita, Brno 2015 1. vydání Vytisklo ASTRON studio CZ, a. s., Veselská 699, 199 00 Praha ISBN 978-80-210-7932-8
