Ústecké kalendárium – červen 2010
2. června 1945 zemřel v Hořicích v Podkrkonoší zástupce okresního velitele hasičstva, člen protifašistického odboje Josef KUBOVÝ. Narodil se 16. března 1897 v obci Březenice, která se nachází u obce Hemže. Obecnou a měšťanskou školu navštěvoval v Chocni. Po skončení povinné školní docházky jej rodiče dali do učení k panu Kelnerovi, ševci v Ústí nad Orlicí. Po vyučení u něho pracoval jako obuvnický dělník. První světovou válku prožil u rakousko-uherského letectva v řadách pozemního personálu. Po návratu se sice vrátil zpět ke svému řemeslu, ale finanční důvody, které nastaly po jeho sňatku s Alžbětou Rybkovou, jej donutily změnit profesi. Nastoupil místo továrního zřízence v Sobotkově textilní továrně v Kerharticích, kde pracoval až do svého zatčení. V roce 1926 „propadl kouzlu hasičské uniformy“ a zařadil se mezi ústecké dobrovolné hasiče. V průběhu druhé světové války se zapojil do řad ilegálních hasičských odbojářů, působil jako spojka mezi Ústím nad Orlicí a Litomyšlí. 15. prosince 1944 byl gestapem zatčen a vězněn v Pardubicích. Následně pak v Terezíně, kde se v Malé pevnosti dočkal osvobození. Dne 8. května 1945, hned po příjezdu Rudé armády, využil možnosti a odjel s hořickými hasiči, kteří zde byli také vězněni, hasičským autem do Hořic. Těžké onemocnění mu však bohužel zabránilo pokračovat v cestě domů do Ústí nad Orlicí. Musel být hospitalizován v hořické nemocnici. Tam podlehl skvrnitému tyfu, kterým se nakazil právě v Terezíně. Josef Kubový je pochován na ústeckém hřbitově. Jeho památce je věnovaná pamětní deska, která je od 3. srpna 1947 umístěna na budově ústecké požární zbrojnice. Presidentem republiky byl Josefu Kubovému udělen 17. listopadu 1945 udělen Československý válečný kříž 1939 „In memoriam“. Foto in. Havel, Josef.Oběti předcházejí vítězství. Ústí nad Orlicí, Oftis 2005. s. 235
22. června 1900 se v Hlinsku v Čechách narodil malíř, grafik a pedagog Václav SKÁLA. V letech 1915 - 1924 studoval u prof. Hofbauera a Kysely na umělecko-průmyslové škole v Praze. V roce 1932 nastoupil jako učitel kreslení na Střední průmyslovou školu textilní v Ústí nad Orlicí. Tam vyučoval až do roku 1950. Následně pracoval jako návrhář a propagační pracovník v podniku Perla v Ústí nad Orlicí. Maloval podobizny, figurální a dekorativní obrazy a krajiny. V grafice užíval především dřevorytů a linorytů. Motivy čerpal nejenom z rodného Hlinska, ale i z Ústí nad Orlicí. Řada jeho obrazů pochází také z jeho studijní cesty na Slovensko. Václav Skála se aktivně zapojil do činnosti odboru Klubu českých turistů v Ústí nad Orlicí. Na propagaci klubu i města Ústí nad Orlicí přispíval především svým výtvarným uměním. Např. jeho perokresba Janderovy chaty na Andrlově chlumu po přístavbě tvořila od roku 1942 součást záhlaví časopisu "Z Ústí n. Orlicí a z hor Orlických ", perokresba Janderovy chaty byla vydána KČT jako dopisnice atd. Václav Skála zemřel 22. června 1976 v Čerčanech. Foto in. Danihelovský, E. V.: Ústí nad Orlicí staví svojí chatu. Ústí nad Orlicí, Klub českých turistů 1946. s. X.
23. června 1915 zemřel v Ústí nad Orlicí učitel a první "dějepisec" města Ústí nad Orlicí Emanuel Karel ZEINER. Narodil se 8. prosince 1851 v Litomyšli v domě čp. 398, což byl hostinec "V ráji" na Horním litomyšlském předměstí. V roce 1860 odešel s rodiči do Řepník, kde byl jeho nevlastní bratr Gustav farářem. Zde navštěvoval obecnou školu. V letech 1864 - 1871 studoval Gymnázium v Litomyšli. Mezi jeho učitele patřili např. manžel spisovatelky Terezy Novákové, profesor Josef Novák, prof. Durdík, prof. August Sedláček aj. Neutěšitelné rodinné finanční poměry, kdy zůstal po smrti otce sám s matkou, byly nejhlavnějším důvodem toho, že vstoupil po maturitě do Hradeckého kněžského semináře. Po prvním roce studií, kdy o prázdninách poznal mladičkou dívku, zjistil, že kněžský stav pro něho nebude to nejlepší, seminář opustil a nastoupil dráhu učitele. Prvním místem byla Budislav u Proseče, následovala Zhoř u České Třebové a nakonec Ústí nad Orlicí. Po složení zkoušky způsobilosti
pro školy měšťanské z oboru gramatického a historického v roce 1874 byl jmenován učitelem na nově zřízené chlapecké měšťanské škole v Ústí nad Orlicí. Ústí se mu stalo novým trvalým domovem. V roce 1875 se oženil s Marií Vondrovou, dcerou po letohradském překupníku s obilím a moukou Antonínu Vondrovi. Po smrti její matky, kdy Marie zdědila poměrně slušný majetek, si manželé Zeinerovi zakoupili dům v Hylvátské ulici (dnešní ul. T. G. Masaryka) č.p. 112. Když přišel do Ústí nad Orlicí, vládly zde ještě "starosvětské" poměry a mladý učitel se musel sám domáhat význačnějšího postavení a vlivu ve veřejném životě. E. K. Zeiner se svojí cílevědomou prací postupně stal členem obecního i okresního zastupitelstva a pracoval téměř ve všech místních spolcích. Kupředu se dostával i jako historik, a to nejen jako historik místní, nýbrž ve šlépějích svého staršího kolegy, kosteleckého rodáka Františka Jana Zoubka i jako komeniolog a dokonce i jako srovnávací jazykozpytec v onomastice a etymologii. V roce 1893, kdy se v Praze chystala národopisná výstava, byl ustanoven okresním důvěrníkem a podával rozsáhlé zprávy - zvláště pro jazykový odbor. Bylo mu svěřeno vyznačení českoněmecké jazykové hranice na Ústecku a Lanškrounsku. Sbíral také i zvláštnosti lidové mluvy. Po otevření Národního divadla v Praze (na jehož stavbu přispělo město Ústí částkou 1 500 zl.) byl E. K. Zeiner jmenován jednatelem komitétu na zajištění zvláštního divadelního vlaku do Prahy. Vlak byl skutečně v roce 1884 vypraven a ústecká veřejnost viděla představení "Sen noci Svatojánské" a "Aidu" se slavnou zpěvačkou Turolou. Po celé vlasti propagoval pověst města Ústí nad Orlicí jako krásného a příjemného letoviska a sám letním hostům obstarával byty (v roce 1883 např. české slavné tragédce O. Sklenářové-Malé). Rád také dělal průvodce návštěvníkům města, zvláště pak studentům a školním výpravám. Krátce po příchodu do Ústí nad Orlicí zpracoval a v roce 1880 vlastním nákladem vydal u Karla Rathouského v Rychnově nad Kněžnou knihu "Města Ústí nad Orlicí dějepisné památky", kterou věnoval "Slovutné obci města Ústí nad Orlicí ". Toto dílo se stalo vzácnou prvotinou veškerého dějepisectví vůbec. Ve formě dějepisu zůstalo také dodnes jedinými dějinami, které Ústí nad Orlicí má. E. K. Zeiner rozdělil dějiny na dvě části: 1. část místopisnou a 2. část dějepisnou. V místopisu najdeme např. starodávné obyčeje, pověsti, ale i nejvíce ceněnou "mluvničku" odchylek od jazyka spisovného, která je specialitou právě této knihy. Jistě by ho potěšilo, že i po sto třiceti letech je jeho dílo základním pramenem pro řadu historiků, badatelů i studentů. Svojí všestrannou činností se Emanuel Karel Zeiner zapsal natrvalo do historie našeho města. K uctění jeho památky byla jeho jménem pojmenována jedna z ústeckých ulic. Emanuel Karel Zeiner je pochován na místním hřbitově. Foto in: Z Ústí n. Orlicí a z hor Orlických. zvl. č. 1943
27. června 1955 zemřel na Mírově farář římskokatolické církve, politický vězeň, ústecký rodák Josef JAKUBEC. Josef se narodil 8. února 1899 v Ústí nad Orlicí. Po maturitě na církevním gymnáziu vstoupil do biskupského semináře v Hradci Králové, kde byl 29. června 1924 vysvěcen na kněze. Poté vystřídal řadu kněžských působišť: Libštát, Městec Králové, Třebechovice, Vysoký Újezd, Červený Kostelec a Nové Hrady. Koncem třicátých let zakotvil v Žamberku.
Stal se děkanem, biskupským notářem a biskupským vikářem. Na jaře roku 1949 byl zatčen a vazebně vězněn v Hradci Králové a bez soudního rozsudku protiprávně zařazen do TNP (Tábora nucených prací) v Pardubicích, odkud byl 5. prosince 1949 propuštěn. V noci z 12. na 13. prosince téhož roku byl znovu zatčen. V Hradci Králové byl šest měsíců ve vyšetřování a čtyři měsíce v soudní vazba. Byl obviněn jako aktivní lidovec z kontaktů s protistátní organizací (jednalo se o jeho finanční pomoc rodinám emigrantů a perzekvovaných osob) a z rozšiřování protistátních tiskovin (oficiální pastýřské listy biskupů, protestní dopis arcibiskupa Berana dr. Čepičkovi a Plojharovi o proticírkevní politice státu). Josef Jakubec byl nakonec Státním soudem v Prazem dne 25. října 1950 uznán podle §1 odst. 1 písm. c), odst. 2 a §5 odst. 1 zák. č. 231/1948 Sb. vinným z velezrady a vyzvědačství a odsouzen na 20 let odnětí svobody, peněžitému trestu 20 000,- Kčs, konfiskaci celého jmění a ztrátě čestných práv občanských. Nejprve byl převezen na Bory, později eskortován na Mírov. Zde se u něho projevilo vážné onemocnění plic. Ve zprávě vězeňského lékaře z května 1955 byl jeho stav označen jako beznadějný. Očekávanou délku života odhadl na 1-2 měsíce a žádal naléhavé propuštění. Ani toto doporučení vězeňského lékaře, ani opakovaná žádost jeho samotného i jeho sestry nepřiměla krajského prokurátora k povolení přerušení trestu či propuštění. Josef Jakubec zemřel na Mírově 27. června 1955 a byl přes svou žádost o pochování v rodném městě pohřben na vězeňském hřbitově. Josef Jakubec byl rehabilitován Krajským soudem v Hradci Králové 16. srpna 1990. Foto in: Dušek, Radim – Macková, Marie: Osudy politických vězňů 1948 – 1989. Ústí nad Orlicí, Státní oblastní archív 1996, s. 268.
30. června 2000 zemřel ústecký výtvarník, malíř a betlemář Zdeněk BROŽEK. Zdeněk Brožek se narodil 2. srpna 1919 v Ústí nad Orlicí. Po absolvování Tkalcovské školy byl krátkou dobu na stáži v ateliéru prof. Antonína Kybala. Poté jako návrhář působil v řadě textilních atelierů různých firem. Nejdéle v Textilní tvorbě Praha, kde byl deset let vedoucím pobočného ateliéru v Letovicích. Svou tvorbu v této době věnoval návrhům látek, kravat, šátků apod. Následujících dvacet let, do roku 1979, pracoval v propagačním oddělení Kovostavu (později Elitexu) v Ústí nad Orlicí. Zdeněk Brožek převážnou část své tvorby věnoval grafice, linorytům a kresbě tuší. Náměty nacházel ve svém rodném městě a v podhůří Orlických hor. Jeho nezaměnitelný grafický rukopis je vidět i na jeho tvorbě betlémů. Jeho metoda sgrafit našla výrazného uplatnění v souboru jedenácti zastavení obnovené Křížové cesty na Andrlův Chlum. Tuto práci věnoval v roce 1994 městu Ústí nad Orlicí. Jeho výtvarné dílo zobrazující nejrůznější místa našeho města zdobí např. i obálky Ústeckého kulturního zpravodaje v letech 1966 – 1968 a 1971 – 1973.
Na vernisáži výstavy jeho celoživotního díla, která se konala v Ústí nad Orlicí v roce 1999, hovořil jeho dlouholetý přítel Karel Štancl cit.: ...„Je to už dávno, ale mně to osvětluje jeden ze základních rysů osobnosti Zdeňka Brožka, jímž byla celoživotní láska k výtvarnému kumštu. Byla opravdová a trvalá a nechyběla v ní ani pokora a úcta, ani potěšení z vlastního tvůrčího projevu, z ovládnutí materiálu a techniky. Myslím, že Zdeněk v tom nikdy nehledal cestu ke slávě. Nesrovnávalo by se to s jeho neobyčejnou skromností a pracovitostí, kterou se vyznačovalo každé jeho dílo. Byl vlastně po celý život takovým dělníkem kumštu v tom nejlepším smyslu slova. Pokud se pamatuji, výtvarná elita poválečné doby ho nikdy do svých řad plně nepřijala. Vždycky se prostě nějak nehodil. Byl totiž vždycky svůj a vyjadřoval to slovy: ‚ Neumím to jako oni, ani nemohu jako oni, ani nechci.‘ Jeho umění umělecké zkratky je svérázné a nezaměnitelné, je založeno na tvarovém i světelném kontrastu, na výrazové úspornosti, které podněcují fantazii diváka, aniž se při tom ztrácí sdělnost, pevné zakotvení v realitě místa a doby a ve funkčnosti.“ Zdeněk Brožek je pochován na ústeckém hřbitově. Foto in: Orlické noviny. 16. prosince 2000.
Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea
