Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta. Lena Šašinková. Občanskoprávní aspekty mezinárodních únosů dětí Diplomová práce

Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta

Lena Šašinková

Občanskoprávní aspekty mezinárodních únosů dětí Diplomová práce

Olomouc 2013

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma „Občanskoprávní aspekty mezinárodních únosů dětí“ vypracovala samostatně a citovala všechny pouţité zdroje.

V Olomouci dne 15. prosince 2013

…………………………. Lena Šašinková

2

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí mé diplomové práce JUDr. Miluši Hrnčiříková, Ph.D. za přínosné podněty a odborné rady, kterými přispěla ke zhotovení této práce. Zároveň bych ráda poděkovala své rodině a přátelům, kteří mě podporovali po celou dobu mého studia.

3

OBSAH SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ................................................................................................................ 6 ÚVOD ....................................................................................................................................................... 7 1. MEZINÁRODNÍ ÚNOSY DĚTÍ – DŮLEŽITÉ POJMY ............................................................................... 10 1.1. Mezinárodní prvek ..................................................................................................................... 10 1.2. Únos dítěte ................................................................................................................................. 10 1.2.1. Přemístění, odebrání a zadržení dítěte ............................................................................... 11 1.3. Dítě ............................................................................................................................................. 12 1.4. Místo obvyklého bydliště ........................................................................................................... 13 1.4.1. Rozsudek soudního dvora EU ve věci „A“ sp. zn. C-523/07 ................................................ 14 1.5. Právo péče o dítě, právo na styk s dítětem ................................................................................ 15 2. PRÁVNÍ ÚPRAVA ................................................................................................................................ 17 2.1. Úmluva o právech dítěte ............................................................................................................ 18 2.2. Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ............................ 19 2.3. Nařízení Brusel IIa....................................................................................................................... 21 2.3.1. Vztah Haagské úmluvy a Nařízení Brusel IIa ....................................................................... 22 2.4. OSŘ ............................................................................................................................................. 22 2.4.1. Zákon o zvláštních řízeních soudních .................................................................................. 25 3. PROCES ROZHODOVÁNÍ SOUDŮ O NAVRÁCENÍ DÍTĚTE ................................................................... 27 3.1. Řízení dle Haagské úmluvy a Nařízení Brusel IIa ........................................................................ 27 3.1.1. Průběh řízení dle Haagské úmluvy ...................................................................................... 27 3.1.2. Důvody pro nenavrácení dítěte dle Haagské úmluvy ......................................................... 28 3.1.3. Průběh řízení dle Nařízení Brusel IIa ................................................................................... 32 3.2. Řízení před českými soudy ......................................................................................................... 34 4. MEDIACE............................................................................................................................................ 38 4.1. Mediace v ČR .............................................................................................................................. 39 4.2. Definice mediace ........................................................................................................................ 40 4.2.1. Základní principy mediace ................................................................................................... 41 4.3. Rodinná mediace ........................................................................................................................ 42 4.3.1. Mediace v případech mezinárodních únosů dětí dle Haagské úmluvy ............................... 43 4.4. Průběh mediace dle zákona o mediaci....................................................................................... 44 4.4.1. Zahájení mediace ................................................................................................................ 45 4.4.2. Mediační jednání ................................................................................................................. 45 4

4.4.3. Účast dítěte na rodinné mediaci ......................................................................................... 46 4.4.4. Ukončení mediace ............................................................................................................... 47 5. ÚŘAD PRO MEZINÁRODNĚPRÁVNÍ OCHRANU DĚTÍ ......................................................................... 49 5.1. Ústřední orgány .......................................................................................................................... 49 5.2. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí ............................................................................... 50 5.2.1. Historie a vznik Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí ............................................. 50 5.2.2 Činnost Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí .......................................................... 51 5.2.3. Postavení Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí v souvislosti s problematikou mezinárodních únosů dětí ............................................................................................................. 52 5.3. Úřad styčného soudce ................................................................................................................ 53 5.4. Zprostředkovatel Evropského parlamentu ................................................................................ 55 5.4.1. Smírčí řízení ......................................................................................................................... 55 5.4.2. Případy předkládané zprostředkovateli .............................................................................. 56 ZÁVĚR .................................................................................................................................................... 58 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ............................................................................................................... 60 ABSTRAKT/ABSTRACT ............................................................................................................................ 66 KLÍČOVÁ SLOVA/KEYWORDS ................................................................................................................. 68

5

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ČR – Česká republika EP – Evropský parlament EU – Evropská unie NOZ – zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (Nový občanský zákoník) TrZ – zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ZoR – zákon č. 1963/94 Sb., o rodině Ústava ČR – zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Listina – zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod ZMPS – zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém ZSPOD– zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí

6

ÚVOD Diplomová práce se zabývá problematikou mezinárodních únosů dětí se zaměřením na vyuţití mediace jako alternativy pro řešení rodinných konfliktů. Problematika mezinárodních únosů dětí se stává stále aktuálnějším tématem. Po roce 1989, kdy došlo k otevření hranic, stále více lidí cestuje, vyuţívá moţnosti práce a studia v zahraničí. Je zakládáno větší mnoţství mezinárodních svazků, které ne vţdy vydrţí. Často je to způsobeno odlišnou kulturou, rozdílným pohledem na společný ţivot nebo výchovou dětí. Rozhodne-li se jeden rodič řešit rodinné neshody tím, ţe společně se svým dítětem odejde od druhého rodiče do jiné země bez souhlasu tohoto druhého, dopouští se mezinárodního únosu dítěte. Rodič-únosce někdy ani neví, ţe se dopustil únosu. Tímto činem je však ať uţ nevědomě, nebo cíleně porušeno právo druhého rodiče na péči o dítě. Z právního hlediska jde tedy vţdy o porušování platných právních předpisů, i kdyţ laická společnost tento stav vnímá většinou jinak a přiklání se k rodiči-únosci. Hlavním cílem předkládané diplomové práce je poskytnout ucelený obraz o problematice mezinárodních únosů dětí a poukázat na její určité problematické aspekty. Rozebrat blíţe řízení o navrácení dítěte v případech mezinárodních únosů dětí na základě jednotlivé právní úpravy. Mezinárodní únos dítěte je ve většině případů vyvrcholením tíţivé rodinné situace, jelikoţ rodič-únosce v tomto aktu vidí jediné moţné řešení. Dalším úkolem bude proto poukázat na skutečnost, ţe se dle autorčina názoru v těchto případech jedná více o problém sociální neţ-li právní a z toho bude ve své práci vycházet. Autorka práce se rovněţ zaměří na vyuţití rodinné mediace jako vhodného řešení rodinných konfliktů. Text práce je rozdělen do pěti základních kapitol. Cílem první kapitoly je podání všeobecných definic pojmů důleţitých pro porozumění toho, co se skrývá pod termínem mezinárodní únosy dětí. Kapitola rozebírá především pojmy únos, dítě a obvyklé bydliště, které jsou pro problematiku mezinárodních únosů dětí klíčové. První kapitola rovněţ vymezuje pojmy přemístění, zadrţení a odebrání dítěte. Následující kapitola poskytuje analýzu významných právních dokumentů pro oblast mezinárodních únosů dětí. Ústředním dokumentem v systému mezinárodněprávní ochrany dětí je Úmluva o právech dítěte. Druhým důleţitým dokumentem, kterému je věnována pozornost, je Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen „Haagská úmluva“ nebo „Úmluva“), jenţ je základním právním dokumentem zabývajícím se problematikou mezinárodních únosů dětí. Hlavním cílem Úmluvy je chránit dítě před škodlivými účinky jeho protiprávního přemístění nebo zadrţení a zajistit bezodkladný návrat 7

do místa jeho obvyklého bydliště. Pro ČR, jako členský stát Evropské unie, je závazné Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manţelských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „Nařízení“ nebo „Nařízení Brusel IIa“). Práce přibliţuje také vzájemný vztah Haagské úmluvy a Nařízení. V českém právním řádu je úprava řízení o navrácení dítěte obsaţena v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“ nebo „o. s. ř.“). Cílem v této části kapitoly je poukázat na komplikace, které přináší ne příliš jasná úprava a pojmy v ní obsaţené. V diplomové práci bude zohledněna i právní úprava účinná od 1. ledna 2014. V závěru kapitoly je proto věnován prostor pro seznámení se změnami v návratovém řízení upraveném v zákoně č. 112/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZZŘS“). Třetí kapitola se zaměřuje na řízení o navrácení dítěte dle mezinárodní, evropské, ale také vnitrostátní právní úpravy. Přiblíţen je průběh řízení dle Haagské úmluvy, zvláštní pozornost je věnována důvodům pro nenavrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště. Při rozhodnutí o navrácení/nenavrácení dítěte by nemělo docházet k automatickému nařízení navrácení dítěte, ale měla by být pečlivě zkoumána jeho sociální situace, jelikoţ dané rozhodnutí o osudu dítěte má být posuzováno v jeho nejlepším zájmu.

V Nařízení Brusel IIa se

návratovým řízením zabývá čl. 11. Jelikoţ má Nařízení aplikační přednost před Haagskou úmluvou v záleţitostech, které upravují oba tyto dokumenty společně, je nutné aplikovat Úmluvu v kontextu ustanovení čl. 11 Nařízení Brusel IIa. Nemalý prostor je v této kapitole věnován řízení před českými soudy. Je provedena komparace řízení de lege lata a řízení dle ZZŘS. Ve čtvrté kapitole se diplomová práce blíţe zaměřuje na pojetí rodinné mediace. V úvodu je přiblíţena mediace jako metoda alternativního řešení sporů. Důleţitým momentem pro mediaci v ČR bylo přijetí nové právní úpravy mediace v oblasti soukromoprávních vztahů. I kdyţ je pojem mediace veřejnosti většinou dobře známý, často bývá nepřesně pouţíván. Proto práce nastiňuje některé pouţívané definice mediace a její základní principy. Ústřední částí této kapitoly je seznámení s rodinnou mediací jako vhodným prostředkem pro řešení citlivých rodinných problémů. Účastníkům mediace nabízí komunikační prostor, aby svůj problém vyřešili smírně. Smírné řešení sporů je všeobecně upřednostňováno před řízením před soudními nebo správními orgány. Práce se soustředí i na průběh samotné mediace a účast dítěte na ní. Jedinečností mediace je fakt, ţe není pouze právní disciplínou, přestoţe slouţí k řešení konfliktů, které mají povětšinou právní odezvu. Stojí na hranici mezi právem a aspekty

8

psychologickými a sociologickými. Mediace můţe nabídnout řadu moţností, které jsou tradičním soudům nedostupné. Závěr práce je zaměřen na postavení Ústředních orgánů zřízených na základě Haagské úmluvy. Funkci Ústředního orgánu plní v ČR Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně (dále jen „Úřad“). Přiblíţena je jeho historie, činnost a role v případech mezinárodních únosů dětí. Právě postavení Úřadu v souvislosti s mezinárodními únosy dětí bylo dlouhou dobu kritizováno. Ve většině případů totiţ vystupoval jako zástupce rodiče ţádajícího o navrácení dítěte a role opatrovníka dítěte pro něj byla velmi problematická. Prostor je věnován i úřadu Styčného soudce a Zprostředkovatele Evropského parlamentu a jejich úlohám při mezinárodním únosu dítěte.

9

1. MEZINÁRODNÍ ÚNOSY DĚTÍ – DŮLEŽITÉ POJMY

1.1. Mezinárodní prvek K naplnění mezinárodního únosu dítěte je nutné, aby dítě bylo přemístěno přes hranice státu jeho obvyklého bydliště. Musí být přítomen mezinárodní prvek únosu. Nejjednodušší pochopení nalezneme v jednoduchém příkladu: Například přemístí-li rodič s polským občanstvím dítě z Ostravy do Prahy, nejedná se o mezinárodní únos dítěte, jelikoţ dítě nebylo přemístěno do jiného státu. Naopak kdyby tento rodič dítě přemístil z ČR do Polska, jde o mezinárodní únos dítěte v případě, ţe místo, kde by vzhledem ke všem okolnostem dítě mělo být, je v místě společné domácnosti rodičů dítěte.

1.2. Únos dítěte Mezinárodním únosem dítěte rozumíme protiprávní přemístění, zadrţení nebo odebrání dítěte a porušení péče práva o dítě.1 Uţití pojmu únos není právě nejšťastnější, protoţe můţe být zavádějící. Nejčastěji si pod tímto termínem lze představit zadrţení rukojmí s cílem získání výkupného. Úmyslem únosu dítěte v mezinárodním právu soukromém rozhodně není materiální cíl, ale spíše řešení rodinné situace, získání výlučného práva o dítě pečovat. Ve většině případů si takový zoufalý rodič-únosce není vědom, čeho se dopouští. Neuvědomuje si, ţe zasahuje do práva druhého rodiče, ale i do práva svého dítěte.2 Tento únos je nutno odlišovat od pojmu únos ve smyslu § 200 TrZ, podle kterého se únosu dítěte a osoby stiţené duševní poruchou dopustí ten, kdo dítě nebo osobu stiţenou duševní poruchou odejme z opatrování toho, kdo má podle jiného právního předpisu nebo podle úředního rozhodnutí povinnost o ně pečovat.3 Důleţitý je termín odejmout, který k naplnění skutkové podstaty vyţaduje aktivní jednání pachatele, tedy zásah, kterým bude znemoţněna další péče osobě, která má právo péče o dítě. O odnětí se nejedná v případě toho, kdo ukrývá 1

NOVOTNÁ, Věra. Jak správně aplikovat Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí? Právo a rodina. 2007, roč. 9, č. 9, s. 3. 2 Například právo být vychováváno oběma rodiči (čl. 7 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte) nebo právo dítěte nebýt svévolně přemístěno z místa obvyklého bydliště (čl. 11 Úmluvy o právech dítěte). 3 Osobou, které náleţí povinnost pečovat o dítě, je například rodič, osvojitel, osoba, které bylo dítě svěřeno do výchovy soudním rozhodnutím, nebo pracovník ústavu, ve kterém se vykonává ústavní výchova.

10

dítě, které se samo rozhodlo utéct z ústavní výchovy.4 Lze z toho tedy vyvodit, ţe pasivní jednání pachatele, tzv. uchýlení dítěte, se za trestný čin nepovaţuje na rozdíl od mezinárodního únosu dítěte, který toto pasivní jednání staví na úroveň aktivního jednání.5 Dalším důleţitým odlišujícím prvkem je fakt, ţe trestní právo nevyţaduje k naplnění skutkové podstaty mezinárodní prvek, který je však nezbytnou součástí mezinárodního únosu dítěte. Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí uţívá pojmu únos pouze ve svém názvu. Dále však hovoří o protiprávním přemístění nebo zadržení dítěte. Shodně i nařízení Brusel IIa, které slovo únos rovněţ zmiňuje jen v názvu čl. 10 „Příslušnost v případech únosu dítěte“ a dále hovoří o neoprávněném odebrání nebo zadržení dítěte.6 Stejného označení nezákonné přemístění dětí pouţívá i Úmluva o právech dítěte ve svém čl. 11.7 I kdyţ je termín únos chápán zcela negativně, lze v něm v případě mezinárodních únosů dětí spatřovat i pozitivní prvky. Například kdyţ rodič-únosce prchá s dítětem do svého domovského státu z důvodu násilí v zájmu ochrany dítěte, ale také ochrany své osoby. Příčinou únosu na druhou stranu ovšem můţe být i důvod potrestání druhého rodiče, kdy je mu záměrně bráněno ve styku s dítětem.

1.2.1. Přemístění, odebrání a zadržení dítěte Definice mezinárodního únosu dětí, které byly uvedeny výše, s sebou přinášejí další pojmy, jako je nezákonné přemístění, odebrání nebo zadržení dítěte, které je nutné si blíţe přiblíţit. Termín přemístění lze chápat jako jev, kdy je dítě přemístěno ze státu svého obvyklého bydliště do jiného státu. Protiprávnost tohoto jednání pak způsobuje přemístění, které porušuje výkon práva péče o dítě. Na rozdíl od tohoto při zadržení bylo dítě za hranice svého státu odvezeno legálně (nejčastěji například odjelo s rodičem na dovolenou), ale následně nedošlo k jeho návratu v důsledku jednání tohoto rodiče. Dítě tedy opustí místo svého

4

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 3. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 275-276. 5 O přemístění, odebrání a zadrţení dítěte bude blíţe pojednáno v podkapitole 1.2.1. 6 PTÁČEK, Lubomír. Přeshraniční únosy dětí. 2010. Dostupné z: http://www.cak.cz/assets/files/3183/P_eshrani_n___nosy_d_t_.doc%E2%80%8E 7 „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činí opatření k potírání nezákonného přemisťování dětí do zahraničí a jejich nenavracení zpět.“

11

obvyklého bydliště se souhlasem rodiče, v jehoţ péči se nachází, na určitou dohodnutou dobu. A po vypršení této doby není vráceno, a je tak porušeno právo péče o dítě.8 Podle čl. 3 Haagské úmluvy se přemístění nebo zadrţení povaţuje za protiprávní, jestliţe došlo k porušení práva péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoliv jiný orgán podle právního řádu státu, v němţ mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadrţením, a současně v době přemístění nebo zadrţení bylo toto právo skutečně vykonáváno. Obdobně Nařízení Brusel IIa ve svém čl. 2 odst. 11 říká, ţe neoprávněným odebráním nebo zadržením se rozumí odebrání nebo zadrţení dítěte, kterým je porušováno právo péče o dítě vyplývající ze soudního rozhodnutí, ze zákona nebo z právně závazné dohody podle právních předpisů členského státu, ve kterém mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před odebráním nebo zadrţením, za předpokladu, ţe v době odebrání nebo zadrţení bylo skutečně vykonáváno právo péče o dítě, ať společně, nebo samostatně, nebo by toto právo bylo vykonáváno, kdyby k odebrání nebo zadrţení nedošlo.

1.3. Dítě Úmluva o právech dítěte ve svém čl. 1 rozumí dítětem kaţdou lidskou bytost mladší 18 let, pokud podle právního řádu, jenţ se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaţeno dříve. Na rozdíl od ní se Haagská úmluva vztahuje na všechny děti, které měly své obvyklé bydliště ve smluvním státě a které nedosáhly věku 16 let. U dětí starších 16 let se v případě porušení práva péče o dítě uţ podle Haagské úmluvy nepostupuje, jelikoţ se předpokládá, ţe dítě je jiţ schopné vyjádřit své přání, se kterým z rodičů a kde chce pobývat.9 Některé státy však přistoupily k praxi, kdy v řízení pokračují i poté, co dítě dosáhlo 16 let. Opírají se o svůj právní řád, ale i nadále vyuţívají mechanismů Haagské úmluvy.10 Nařízení Brusel IIa oproti tomu neobsahuje ţádné ustanovení určující věkové omezení svého pouţití. Preambule Nařízení v bodě 17 však říká, ţe v případech neoprávněného odebrání nebo zadrţení dítěte by mělo být neprodleně zajištěno jeho navrácení. Proto by se mělo vyuţívat Haagské úmluvy ze dne 25. října 1980, doplněná ustanoveními tohoto nařízení, zejména čl. 11 […]. Z toho lze vyvodit, ţe nařízení Brusel IIa se bude rovněţ vztahovat na osoby, které nedosáhly věku 16 let. 8

BEAUMONT, Paul R.; MCELEAVY, Peter E. The Hague Convention on Internati-onal Child Abduction. Oxford: Oxford University, 1999, s. 40. 9 NOVOTNÁ: Jak správně aplikovat Úmluvu…, s. 3. 10 PROKOPOVÁ, Alena. Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Právní rádce, 1996, č. 11, s. 7.

12

1.4. Místo obvyklého bydliště Místo obvyklého bydliště je chápáno jako „stálé a obvyklé středisko ţivotních zájmů dotčené osoby, které si tato osoba zvolila se záměrem propůjčit mu trvalý charakter.“11 Právě tento ústřední pojem určuje rozhodné právo a jurisdikci, kam se má dítě navrátit. Podstatou většiny právních sporů týkajících se mezinárodních únosů dětí je právě obsah tohoto pojmu. Termínu obvyklé bydliště pouţívá jak Haagská úmluva, tak i nařízení Brusel IIa, ale ani jeden z nich však neposkytuje zákonnou definici. Přitom se nejedná o termín nový, existuje jiţ několik desetiletí jako hraniční určovatel. Pojem obvyklé bydliště zavedla Haagská konference mezinárodního práva soukromého, která jej začala pouţívat jako hraničního určovatele namísto domicilu a státní příslušnosti, a nikdy jej úmyslně nedefinovala12. Rozhodující tedy není občanství, ale místo, kde dítě pobývalo určitou dobu před přemístěním či zadrţením, a je povaţováno za místo obvyklého bydliště.13 Vhodnost uţití termínu obvyklé bydliště je odrazem flexibility a přizpůsobení se mobilitě lidí, kterou nelze očekávat u domicilu nebo státní příslušnosti, kde je přítomen úmysl osoby zdrţovat se trvale. Koncepce obvyklého bydliště totiţ vyjadřuje faktický stav mezi osobou a místem, a to skutečný stav, nikoli vztah v právním smyslu. „Pro interpretaci pojmu obvyklé bydliště je důleţitý především výklad sémantický. Právě z tohoto důvodu je velmi zavádějící překlad obvyklé bydliště, jelikoţ s bydlištěm osoby nemá tento pojem nic společného, resp. nic společného mít nemusí. Vhodnější je překlad obvyklý pobyt, který nenabádá k domněnce, ţe osoba se v daném místě zdrţuje vţdy nutně s úmyslem bydlet zde trvale, neboť rozhodující je objektivní charakter tohoto konceptu. Pobyt zde nemá zdůrazňovat pouhou fyzickou přítomnost osoby na určitém místě, jelikoţ svou roli sehrává také časové hledisko. Osoba musí na uvedeném místě pobývat delší dobu, nejen dočasně, krátkodobě či náhodně.“ 14 Podstatné je, ţe obvyklé bydliště dítěte je převáţně odvozeno od obvyklého bydliště osoby, která vykonává právo péče o dítě15. Je tedy derivativní od obvyklého bydliště jeho

11

PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 186. ZAVADILOVÁ, Marta, TUROŇOVÁ, Jana. Pravidla určování mezinárodní soudní příslušnosti dle nařízení Brusel II bis ve světle nejnovější judikatury Evropského soudního dvora. Právní rozhledy, 2010, č.7, s.247. 13 NOVOTNÁ: Jak správně aplikovat Úmluvu…, s. 3. 14 ZAVADILOVÁ, TUROŇOVÁ: Pravidla určování soudní příslušnosti…, s. 248. 15 Precedent Wait J. - Re B (minors: abduction) (No 2) [1993] 1 FLR 993 at 995 12

13

rodiče. „Jedná se o místo, kde jsou soustředěny ţivotní zájmy dané osoby“16, kde je osoba sociálně integrovaná. Lze se setkat také s výkladem, který vyzdvihuje význam sociálního prostředí dítěte, jeho vztah k určitému místu jako k „domovu“, kde má své kamarády, chodí zde do školy atd. Jde tedy o místo, ke kterému má dítě citový vztah.17

1.4.1. Rozsudek soudního dvora EU ve věci „A“ sp. zn. C-523/07 Finský nejvyšší správní soud podal ţádost o rozhodnutí ve čtyřech předběţných otázkách, z nichţ jedna se týkala výkladu pojmu, jak vyloţit termín obvyklé bydliště v rámci nařízení Brusel IIa. Otázka zněla: „Jakým způsobem je z hlediska práva Společenství nutné vykládat pojem obvyklé bydliště v čl. 8 odst. 1 ve spojení s čl. 13 odst. 1 nařízení Brusel IIa, zejména v případě, ţe se trvalé bydliště dítěte nachází v jednom členském státě, avšak dítě pobývá v jiném členském státě a bydliště často mění? “18 V prosinci 2001 se matka A, nevlastní otec F a její 3 děti C, D a E usadili ve Švédsku. Dříve byly děti D a E převzaty do péče města X ve Finsku. Toto převzetí do péče se uskutečnilo z důvodu násilí činěného jejich nevlastním otcem a později bylo pozastaveno. Původně během léta 2005 opustila tato rodina Švédsko, aby strávila prázdniny ve Finsku, kde však nakonec zůstala, bydlela v obytných domech v různých kempech, coţ způsobilo, ţe děti nechodily do školy. Matka podala ţádost o ubytování, ale později odjela s F zpátky do Švédska a děti zanechala u své sestry ve Finsku. Finský orgán sociální péče zareagoval a z důvodu, ţe děti zůstaly opuštěné, je umístil do pěstounské péče. A a F se domáhali zrušení rozhodnutí. Soud ţalobu zamítl a dodal, ţe ţivotní podmínky dotčených dětí váţně ohroţovaly jejich psychický stav, zdraví a vývoj. Převzetí těchto dětí do péče a jejich umístění do náhradní péče jim umoţnilo získání nezbytné psychiatrické péče a nabídlo jim moţnost školní docházky, jakoţ i bezpečné a stabilní prostředí. Matka následně podala proti tomuto rozhodnutí u Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud) odvolání.19 Soudní dvůr v dané věci uvedl: Čl. 8 odst. 1 určuje základní pravidlo, ţe soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání ţaloby

16

ZAVADILOVÁ, TUROŇOVÁ: Pravidla určování mezinárodní soudní příslušnosti…, s. 248. HRUBÁ, M. Mezinárodní únosy dětí. [citováno 16. 10. 2012]. Dostupný z: www.law.muni.cz/edicni/sborniky/cofola2008/files/pdf/civil/hruba_michaela.pdf 18 Rozhodnutí ESD ve věci A ze dne 2. dubna 2009, sp. zn. C-523/07 [citováno 25. 2. 2013]. Dostupné z: < http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:62007CJ0523:CS:HTML> 19 ZAVADILOVÁ, TUROŇOVÁ: Pravidla určování mezinárodní soudní příslušnosti…, s. 249. 17

14

obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. Oproti tomu čl. 13 odst. 1 má povahu subsidiární a pouţije se tehdy, pokud nelze určit obvyklé bydliště dítěte. Dává příslušnost členským soudům, kde se dítě nachází. „Pojem „obvyklé bydliště“ podle čl. 8 odst. 1 nařízení musí být vykládán v tom smyslu, ţe toto bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou integraci dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tímto účelem musí být přihlédnuto zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakoţ i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě. Vnitrostátnímu soudu přísluší určit místo obvyklého bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v kaţdém jednotlivém případě.“20 Soudní dvůr stanovil, ţe samotná fyzická přítomnost dítěte v jednom členském státě nemůţe postačovat k tomu, aby tento stát byl označen za obvyklé bydliště dítěte. Můţe se stát, ţe na konci tohoto posouzení vyjde najevo, ţe nelze určit členský stát, v němţ se nachází obvyklé bydliště dítěte. V takovémto výjimečném případě a v případě, ţe se nepouţije čl. 12 Nařízení Brusel IIa, který se týká příslušnosti vnitrostátních soudů k rozhodování ve věcech rodičovské zodpovědnosti, stanou se příslušnými k rozhodování ve věci samé podle čl. 13 odst. 1 Nařízení vnitrostátní soudy členského státu, ve kterém se dítě nachází.21 Vhodné je připomenout, ţe výklad pojmu obvyklé bydliště je moţné pouţít pouze ve vztahu k Nařízení Brusel IIa, nelze jej aplikovat automaticky i na Haagské úmluvy. V rámci Haagských úmluv se pro podporu jednotného výkladu vyuţívá například databáze INCADAT22 (databáze soudních rozhodnutí jednotlivých smluvních států).

1.5. Právo péče o dítě, právo na styk s dítětem Pojem právo péče o dítě zahrnuje práva týkající se péče o osobu dítěte, zejména právo určit místo pobytu dítěte. Je upraveno Haagskou úmluvou v čl. 5 bod a) s kombinací s čl. 3 a nařízením Brusel IIa v čl. 2 odst. 9. Podle čl. 3 Úmluvy můţe mít právo péče o dítě nejenom rodič či jiná osoba, ale i instituce nebo kterýkoliv jiný orgán, a toto právo můţe vyplývat 20

Rozhodnutí ESD ve věci A ze dne 2. dubna 2009, sp. zn. C-523/07 [citováno 25. 2. 2013]. Dostupné z: < http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:62007CJ0523:CS:HTML> 21 Tamtéţ. 22 Databáze je dostupná na www.incadat.com

15

zejména ze zákonů, ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu. V kontextu českého právního řádu lze toto právo přirovnat k rodičovské zodpovědnosti23 nebo k právu rodiče, kterému bylo dítě svěřeno do péče24, ale i právu pěstouna, poručníka a ústavního zařízení vymezených v ZoR25. 26 Právem na styk rodiče s dítětem se rozumí právo vzít dítě na omezenou dobu do jiného místa, neţ je obvyklé bydliště dítěte. Toto právo je rovněţ upraveno v Haagské úmluvě čl. 5, bodem b) a v nařízení Brusel IIa v čl. 2 odst. 10. Právní řád ČR právo na styk dítěte upravuje § 27 ZoR27.

23

§ 31 odst. 1 ZoR: (1) Rodičovská zodpovědnost je souhrn práv a povinností a) při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, b) při zastupování nezletilého dítěte, c) při správě jeho jmění. 24 §26, §50 ZoR 25 VONDRÁČKOVÁ, Pavlína., KLOUB, Jindřich. Mezinárodní únosy dětí, I. Díl. Dostupné z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=45 26 Od 1. ledna bude rodičovská odpovědnost upravena v § 865-879 NOZ. 27 § 27 ZoR: „(1) Dohoda o styku rodičů s dítětem nepotřebuje schválení soudu. (2) Soud však styk rodičů s dítětem upraví, vyţaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině. Bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je povaţováno za změnu poměrů, vyţadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí. (3) Jestliţe je to nutné v zájmu dítěte, soud styk dítěte s rodičem omezí nebo jej i zakáţe. (4) Vyţaduje-li to zájem dítěte a poměry v rodině, můţe soud upravit styk dítěte s prarodiči a sourozenci.“

16

2. PRÁVNÍ ÚPRAVA Právní úprava mezinárodních únosů dětí je velice rozsáhlá. ČR přistoupila k řadě mezinárodních úmluv týkajících se práv dětí, zákazu jejich diskriminace nebo podmínek a postupů v případě jejich navrácení do státu obvyklého bydliště. Mezi prameny na mezinárodní úrovni, kterými je ČR vázána, se řadí Úmluva o právech dítěte, jeţ je zlomovým právním dokumentem, kterým byla závazně komplexně upravena jako první dětská práva. Další mezinárodní smlouvou, ke které se ČR přihlásila, je Haagská úmluva, jako základní právní dokument zabývající se problematikou mezinárodních únosů dětí. Pro ČR, jako členský stát Evropské unie, je závazné Nařízení Brusel IIa, které je aplikováno přednostně v případech, kdy je dítě uneseno z jednoho členského státu do druhého. Významná je i Evropská úmluva o uznávání a výkonu rozhodnutí o výchově dětí a obnovení výchovy dětí, jejímiţ signatáři jsou členské státy EU, ale i státy mimo EU. Dalším dokumentem je Úmluva o pravomoci orgánů, pouţitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí. V případě, kdy dojde k situaci, ţe není aplikována ţádná z těchto mezinárodních smluv, pouţijí se smlouvy o dvoustranné právní pomoci, pokud mezi ČR a daným státem existují, nebo je nutné postupovat diplomatickou cestou na základě podmínek vzájemnosti.28 Zmíněné mezinárodní smlouvy se promítají do vnitrostátní právní úpravy ČR. Na národní úrovni jsou zákony, podle kterých se postupuje při řešení problémů mezinárodních únosů, na ústavní úrovni nepochybně Ústava ČR a Listina. Listina ve svém čl. 32 vymezuje rámec ústavní ochrany rodiny a rodičovství. Péče o dítě a jeho výchova je právem kaţdého rodiče a tato jejich práva mohou být omezena a dítě od rodičů odloučeno jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Dalším pramenem je o. s. ř., který prošel v roce 2008 novelou, kterou do něj bylo vloţeno speciální řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí, či zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, jenţ představuje komplexní úpravu regulace pro nutný zásah státu do vztahů rodiny a který ve svém § 3 zřizuje Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Mezi prameny úpravy mezinárodních únosů se řadí i ZMPS. V rámci této kapitoly se autorka blíţe zaměří na následující prameny: Úmluva o právech dítěte, Haagská úmluva, Nařízení Brusel IIa a OSŘ.

28

Právní dokumenty. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí [online]. © 2009–2013 [cit. 2013-11-05]. Dostupné z: http://www.umpod.cz/unosy-deti/pravni-dokumenty/

17

2.1. Úmluva o právech dítěte Úmluva o právech dítěte (Convention on the Rights of the Child) je klíčovým dokumentem v systému mezinárodněprávní ochrany dětí. Byla přijata Valným shromáţděním OSN dne 20. listopadu 198929. Úmluvu nepřijaly pouze 2 státy – USA (smlouvu podepsaly, ale nedošlo k jeho ratifikaci) a Somálsko (smlouvu nepodepsalo). Proto o ní lze říci, ţe se jedná o nejšíře přijatou smlouvu o lidských právech v dějinách. Zároveň je prvním právně závazným nástrojem, který uvádí v ţivot komplexní katalog práv dětí – jak občanských, politických, tak i hospodářských, sociálních a kulturních.30 „Úmluva o právech dítěte je formulována velice pečlivě, s přihlédnutím ke všem kulturním, náboţenským, etnickým, politickým, ekonomickým a dalším odlišnostem mezi jednotlivými státy, národy a národnostními skupinami. Jednotlivá práva formuluje tak, aby z nich bylo patrné, ţe jsou součástí celého komplexu práv, zajišťujících optimální rozvoj všech osobnostních předpokladů dítěte, a zároveň tak, aby se dílčí základní práva mohla stát oporou pro prostou ochranu ţivota a alespoň základní rozvoj dětí v zemích, které jsou na niţším stupni společenského vývoje.31“ Úmluva o právech dítěte předpokládá, ţe všechny státy nemají stejné zdroje (ani nemohou mít), aby začaly okamţitě dodrţovat všechna garantovaná práva, nicméně je zavazuje, aby je naplňovaly v maximální moţné míře, které jsou schopny. Úroveň uskutečnění dětských práv v praxi se však v jednotlivých zemích liší. Ve vyspělých státech je dodrţování práv dítěte značně odlišné od úrovně ve většině rozvojových zemí, kde stále nejsou dodrţována ani primární dětská práva. Miliony dětí zde například ţijí v chudobě, jsou nejrůznějšími způsoby diskriminovány, vykořisťovány a zneuţívány, umírají na nemoci, kterým lze předcházet, nebo nemají přístup ke vzdělání.32 Úmluva o právech dítěte stanovuje minimální standardy ochrany práv dětí. Z toho vyplývá, ţe pokud národní právo smluvního státu nebo mezinárodní právo

29

Účinnosti nabyla 2. září 1990. DAVID, Roman. Práva dítěte: Úmluva o právech dítěte a její charakteristika, Mezinárodní ochrana práv dítěte a některé další dokumenty, Rodina a základy rodinného práva. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1999, s. 10-12. 31 Práva dětí. UNICEF Česká republika [online]. © 2004-2013 [cit. 2013-10-30]. Dostupné z: http://www.unicef.cz/co-delame/kde-pusobime 32 Tamtéţ. 30

18

pro tento stát závazné poskytuje vyšší ochranu některým právům, pak platí tento vyšší standard. 33 Úmluva o právech dítěte je zaloţena na čtyřech hlavních principech: 1. Právo na přeţití: Garantuje právo na ţivot a uspokojení základních potřeb dítěte, zahrnující právo na přiměřenou ţivotní úroveň, bydlení, výţivu, zdravotní péči a jiné. 2. Právo na rozvoj: Umoţňuje dítěti právo na jeho harmonický rozvoj, právo na vzdělání, svobodu myšlení a náboţenství, ale například i právo na svůj volný čas. 3.

Právo na ochranu: Zaručuje ochranu dítěte před násilím, všemi druhy krutosti,

vykořisťování, zneuţívání, zanedbávání, nedobrovolným odloučením od rodiny atd. 4. Právo na účast: Dává dítěti moţnost vyjádřit se ke všem záleţitostem, které se ho týkají a ovlivňují jeho ţivot. 34 Úmluva o právech dítěte nezapomíná ani na otázku mezinárodních únosů dětí, k níţ se vyjadřuje ve svém čl. 11, který vytváří závazek smluvního státu zabránit únosu a napravit jej.35

2.2. Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí Haagská úmluva je velice významným dokumentem v úpravě problematiky mezinárodních únosů dětí. Byla přijata na Haagské konferenci mezinárodního práva soukromého dne 25. října 1980 a v platnost vstoupila dne 1. prosince 1983. Jménem České a Slovenské federativní republiky byla Úmluva podepsána v Haagu dne 28. prosince 1992. ČR je Úmluvou vázána od 1. března 1998.36 Haagská úmluva je součástí českého právního řádu a má aplikační přednost před zákony, coţ je dáno čl. 10 Ústavy ČR. Stanovuje, ţe vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichţ ratifikaci dal Parlament ČR souhlas a jimiţ je ČR vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného neţ zákon,

33

Vyplývá to z čl. 41 Úmluvy o právech dítěte. VESELÁ, Radomíra, HURBIŠ, František. Právní problematika mezinárodních únosů dětí. Kunovice: Evropský polytechnický institut, 2008. s.20. 35 Čl. 11 Úmluvy o právech dítěte: „1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činí opatření k potírání nezákonného přemisťování dětí do zahraničí a jejich navracení zpět. 2. Za tímto účelem budou státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, usilovat o uzavření dvoustranných a mnohostranných dohod a o přístup k existujícím dohodám.“ 36 Úmluva byla publikována jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb. a ČR Úmluvu ratifikovala s výhradou podle čl. 42 Úmluvy s tím, ţe ČR „nebude hradit výdaje uvedené v čl. 26 odst. 2 Úmluvy, vzniklé účastí právního zástupce nebo poradce nebo jako náklady řízení, kromě nákladů, které je moţné hradit podle její vlastní úpravy poskytování právní pomoci a poradenství“ 34

19

pouţije se mezinárodní smlouva. V současné době se k Úmluvě připojilo 90 signatářských států (stav k 21. 6. 2013).37 Stejně jako Úmluva o právech dítěte i Haagská úmluva povyšuje zájmy dětí nad jakékoliv jiné zájmy, coţ uvádí jiţ ve své Preambuli, kdy je těmto zájmům přisuzována prvořadá důleţitost. Jejím hlavním cílem a smyslem je chránit dítě před škodlivými účinky jejich protiprávního přemístění nebo zadrţení a stanovit postupy k zajištění jejich bezodkladného návratu do státu jejich obvyklého bydliště, jakoţ i zajistit ochranu práva styku s nimi.38 Haagská úmluva se vztahuje na děti mladší 16 let. Obsahuje pravidla pro navrácení dítěte, které bylo protiprávně přemístěno nebo zadrţeno v jiném smluvním státě Haagské úmluvy, neţ je smluvní stát jeho obvyklého bydliště. Národnost rodičů a dětí není relevantní pro aplikaci Úmluvy, v úvahu je bráno právě místo obvyklého bydliště dítěte před jeho přemístěním nebo zadrţením. Důleţité je upozornit, ţe Úmluva se zabývá pouze občanskoprávními aspekty mezinárodních únosů dětí a neobsahuje ţádná pravidla týkající se únosů trestněprávních nebo vydání únosců.39 Jestliţe bylo dítě protiprávně přemístěno nebo zadrţeno podle čl. 3 a v den zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem smluvního státu, v němţ dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadrţení, stanovuje Úmluva ve svém čl. 12 povinnost, aby příslušný orgán nařídil bezodkladné navrácení dítěte. K navrácení dítěte dojde rovněţ i po uplynutí období jednoho roku, neprokáţe-li se, ţe se dítě sţilo se svým novým prostředím. Současně však bez ohledu na ustanovení čl. 12 nemá soudní nebo správní orgán doţádaného státu povinnost nařídit navrácení dítěte, jestliţe dojde k naplnění podmínek v čl. 13. Haagská úmluva bojuje proti rodičovským únosům poskytováním systému spolupráce Ústředních orgánů a rychlým postupem při navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště. Úkolem států je učinit všechna potřebná opatření na svém území, aby došlo k zajištění cílů Haagské úmluvy. Zároveň má kaţdý signatářský stát určit ústřední orgán k výkonu povinností uloţených mu touto Úmluvou. Úmluva pak jiţ vzhledem k rozdílům v právních řádech jednotlivých zemí ponechává na kaţdém státu, aby si ustanovil vlastní

37

Satus table 28: Convention of 25 October 1980 on the Civil Aspects of International Child Abduction. Hague Conference on Private International Law [online]. © 1951-2013 [cit. 2013-11-04]. Dostupné z: http://www.hcch.net/index_en.php?act=conventions.status&cid=24 38 Outline Hague Convention on Child Protection: The Hague Convention of 1996 on the International Protection of Children. In: Hague Conference on Private International Law [online]. 2008 [cit. 2013-11-12]. Dostupné z: http://www.hcch.net/upload/outline34e.pdf 39 KRUGER, Thalia. International Child Abduction: The Inadequacies of Law. United Kingdom: Hart Publishing, 2011, s. 112-113.

20

ústřední orgán, určil jeho strukturu a způsobilost jednat. V ČR je ústředním orgánem Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí sídlící v Brně. 40 Nejdůleţitější je pro Haagskou úmluvu smírné vyřešení mezinárodního únosu, lépe řečeno dobrovolné navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště. Ve svém čl. 7 uvádí povinnost ústředních orgánů učinit veškerá opatření tak, aby bylo dosaţeno dobrovolného navrácení dítěte nebo smírného vyřešení věci.41

2.3. Nařízení Brusel IIa V rámci EU je podstatné Nařízení Brusel IIa, jenţ platí pro všechny členské státy EU kromě Dánska, které vyuţilo svého práva a neúčastnilo se přijímání tohoto nařízení, a proto pro něj není závazné ani pouţitelné. Nařízení nahradilo původní nařízení č.1347/2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manţelských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manţelů k dětem (dále jen „Nařízení Brusel II“). Nahradilo jej však s určitými rozšířeními a změnami. Především jde o změny, kdy se Nařízení Brusel IIa vztahuje na úpravu rodičovské zodpovědnosti i u dětí nenarozených v manţelství, oproti Nařízení Brusel II, které upravovalo rodičovskou zodpovědnost pouze pro případy související s rozvodovým řízením rodičů dětí. Dle svých přechodných ustanovení v čl. 64 bývá Nařízení Brusel IIa aplikováno na soudní řízení zahájená, na veřejné listiny přijaté nebo na dohody uzavřené mezi stranami po 1. březnu 2005. Věcná působnost Nařízení je upravena v čl. 1, kdy se toto nařízení bez ohledu na druh soudu vztahuje na občanskoprávní věci týkající se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manţelství za neplatné a přiznání, výkonu, převedení a úplného nebo částečného odnětí rodičovské zodpovědnosti.42 Nařízení je dvojitým instrumentem, reguluje jak otázky příslušnosti soudů ve vymezených věcech, tak otázky uznání a výkonu vydané v těchto věcech. Je nutné rovněţ zmínit, ţe pro oblast uznání a výkonu byla tato úprava pro účely české vnitrostátní úpravy doplněna § 68a-68c ZMPS.43

40

Řízení o navrácení dítěte a bliţšímu rozboru čl. 13 Úmluvy bude věnován prostor ve třetí kapitole, stejně jako podrobnějšímu seznámení s úlohou Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí v páté kapitole. 41 GLOGAROVÁ, Jana, NOSKOVÁ Radka. Mezinárodní únosy dětí po novele občanského soudního řádu. Právní fórum. 2009, č. 5, s. 190. 42 PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 178-181. 43 KAPITÁN, Zdeněk. Evropský justiční prostor ve věcech civilních: Příslušnost, uznání a výkon rozhodnutí ve věcech manţelských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti. Právní fórum. 2005, č. 8, s. 282.

21

2.3.1. Vztah Haagské úmluvy a Nařízení Brusel IIa Vyvstává otázka, jaký vztah je tedy mezi Haagskou úmluvou a Nařízením Brusel IIa. Odpověď poskytuje samo Nařízení ve svém čl. 60. Nařízení nesubstituuje Haagskou úmluvu, jen ji pro vztahy mezi členskými státy modifikuje a doplňuje úpravou pravidel soudní příslušnosti a zvláštními pravidly pro řízení o navrácení dítěte44. To vše plyne z Preambule Nařízení, zejména odst. 7 – „V případech neoprávněného odebrání nebo zadrţení dítěte by mělo být neprodleně zajištěno navrácení dítěte, proto by se měla nadále pouţívat Haagská úmluva ze dne 25. října 1980, doplněná ustanoveními tohoto nařízení, zejména čl. 11. […] “ – a jiţ zmíněného čl. 60, který vyjadřuje vztah Nařízení k některým mezinárodním úmluvám, mimo jiné také k Haagské úmluvě, kdy ve věcech upravených tímto nařízením má ve vztazích mezi členskými státy přednost mezi těmito úmluvami. Na vztah mezi Nařízením a Úmluvou reaguje i čl. 62, kdy tyto úmluvy zůstávají nadále účinné ve vztahu k věcem neupraveným tímto nařízením.

2.4. OSŘ Novelou účinnou od dne 1. října 2008 bylo do o. s. ř., publikovanou pod číslem 295/2008 Sb., umístěno nové specifické řízení. Jde o Řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí, které je systematicky zařazené mezi tzv. zvláštní ustanovení, do části třetí o. s. ř., hlavy páté (§ 193a-193e o. s. ř. ). Od 1. ledna 2014 bude řízení zařazeno do samostatného zákona – ZZŘS (blíţe subkapitola 2.4.1. Zákon o zvláštních řízeních soudních). Do dnešní doby nebyla tato problematika na vnitrostátní úrovni nijak upravena a ve věcech mezinárodních únosů dětí se podpůrně postupovalo dle § 176 an. o. s. ř. (ustanovení týkající se péče soudu o nezletilé). ČR byla často kritizována za průtahy v řízeních, předchozí právní úprava umoţňovala účastníkům řízení neustále jej prodluţovat, například účelovým vyuţíváním dostupných opravných prostředků, podáváním nejrůznějších návrhů či za fakt, ţe se rodič přestane dostavovat k soudu a neplní dobrovolně soudní rozhodnutí.45 Názory se různí v tom, zda řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí lze povaţovat za řízení sporné, či nesporné. Důvodová zpráva je velice stručná a uvádí, ţe: „Vzhledem ke specifické povaze řízení, kde se prolínají prvky jak sporného, tak 44 45

Srov. čl. 10 a 11 Nařízení Brusel llbis GLOGAROVÁ, NOSKOVÁ. Mezinárodní únosy dětí po novele…, s. 191.

22

i nesporného řízení, jde o řízení sporné“46, a více se k dané problematice nevyjadřuje. Zákonodárce tedy povaţuje řízení o navrácení dítěte za řízení sporné. Naopak Šínová R.47 a Křiváčková J.48 zastávají názor opačný. V následujících řádcích by autorka ráda uvedla jednotlivé aspekty, které tyto rozpory způsobují. § 193a uvádí, ţe účastníky řízení jsou „ţalobce“ (ten, jehoţ právo na péči o dítě, vykonávané podle právního řádu státu, v němţ dítě mělo svůj obvyklý pobyt bezprostředně před přemístěním nebo zadrţením, bylo porušeno), „ţalovaný“ (ten, kdo právo na péči o dítě, vykonávané podle právního řádu státu, v němţ dítě mělo svůj obvyklý pobyt bezprostředně před přemístěním nebo zadrţením, porušuje) a „dítě“. K postavení dítěte se důvodová zpráva nijak nevyjadřuje. V řízení sporném naopak jako dvě proti sobě stojící strany vystupují ţalobce a ţalovaný, nikdo další, čili ani dítě, jak je tomu u účastníků v řízení o navrácení dítěte, kde má dítě své speciální postavení. Nestojí ani na straně ţalobce, ani ţalovaného, ale celé řízení by mělo probíhat v zájmu dítěte, nikoliv v zájmu jeho rodičů. K vymezení okruhu účastníků důvodová zpráva ještě dodává, ţe se jedná o účastníky řízení ve smyslu § 94 odst. 2 OSŘ, jde tedy o navrhovatele a ty, které zákon za účastníky označuje. Nesrovnalost vyvstává rovněţ ve formulaci „ten, kdo vykonává právo na péči o dítě“, která vychází z materiálního pojetí účastenství zaloţeného na postavení účastníka v hmotněprávní sféře charakteristického pro nesporné řízení. 49 Ve prospěch řízení sporného naopak hovoří fakt, ţe řízení o navrácení dítěte lze zahájit pouze na návrh, i kdyţ § 81 odst. 1 o. s. ř. vyjmenovává řízení, která lze zahájit i bez návrhu, mezi nimi i řízení ve věcech péče o nezletilé, kam je stále řízení o navrácení dítěte zařazené.50 Další nejasností je problematika zjišťování skutečností důleţitých pro rozhodnutí. Budeme-li vycházet z faktu, ţe řízení v případech mezinárodních únosů dětí je řízením sporným, tak je nutné uplatnit zásadu projednací51. Šínová R. se naopak ve své stati přiklání k zásadě vyšetřovací a uvádí, ţe: „Má-li soud současně splnit svou povinnost, kterou mu 46

Důvodová zpráva k zákonu č. 295/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=20238 47 ŠÍNOVÁ, Renáta. Několik úvah k řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí. In: WINTEROVÁ, Alena, DVOŘÁK Jan. Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. Praha: Aspi, a.s., 2009, s. 519-528. 48 KŘIVÁČKOVÁ, Jana. Řízení o navrácení dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí jako „nový“ institut civilního procesu. In HRUŠÁKOVÁ, Milana aj. Pocta Petru Hlavsovi: sborník příspěvků z konference, uspořádané dne 13. 3. 2009 Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci u příležitosti 70. narozenin doc. JUDr. Petra Hlavsy, CSc. Olomouc: Univerzita Palackého, Právnická fakulta : Iuridicum Olomoucense, 2009. 49 ŠÍNOVÁ: Několik úvah k řízení o navrácení nezletilého dítěte…, s. 521-522. 50 KŘIVÁČKOVÁ: Řízení o navrácení dítěte…, s. 129. 51 Odpovědnost za zjištění skutkového stavu nesou účastníci řízení, oproti tomu v případě zásady vyšetřovací, typické pro řízení nesporné, nese odpovědnost za zjištění skutkového stavu soud.

23

Haagská úmluva ukládá čl. 11 a nařízení Brusel IIa v čl. 11 odst. 3, tj. jednat co nejrychleji, nemůţe být vázán pouze na návrhy účastníků, ale musí sám v řízení důleţité skutečnosti také aktivně zjišťovat“52. Stejný názor vyslovil i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 28. listopadu 2006, sp. zn. 30 Cdo 1931/2006: „Při rozhodování o navrácení dítěte do jiného smluvního státu Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí musí soudy vycházet z co nejpečlivějšího zjištěného skutkového stavu; to znamená, ţe důvody, které by mohly eliminovat návrat dítěte do místa obvyklého bydliště v jiném členském státě, musí být zjištěny a objasněny natolik dostatečně, aby hrozba váţného nebezpečí fyzické či duševní újmy dítěte, příp. nesnesitelná situace z přikázaného navrácení, tu byly s největší mírou pravděpodobnosti vyloučeny a aby co nejúplněji byly ozřejměny také všechny okolnosti, z nichţ by bylo moţno usuzovat na skutečný postoj rodiče ţijícího v zahraničí k současnému pobytu dítěte v ČR. Je třeba téţ zjistit celkové sociální poměry dítěte v místě obvyklého bydlišti, tedy zejména to, které osoby (případně instituce) a jakým způsobem zajišťují péči o dítě, jeho výchovu a výţivu, ale téţ to, jaké jsou vzájemné citové vztahy a vazby dítěte a těchto osob, případně širší rodiny.“53 Jak ale zajistit, aby rozhodnutí bylo podloţeno co nejpečlivěji zjištěným skutkovým stavem a stihnout to ve lhůtě 6 týdnů? Kdyby se doslovně aplikovala zásada vyšetřovací, mohlo by to vést ke zdlouhavému řízení, coţ je v rozporu s cílem jak Haagské úmluvy, tak Nařízení Brusel IIa. Vzniká zde tak sloţitá situace pro soudy – na jedné straně stojí poţadavek rychlosti v řízení a lhůta 6 týdnů, na druhé straně poţadavek vysokého standardu dokazování stanovený judikaturou.54 Autorka práce se osobně přiklání k názoru Janočkové M. a Sedláka P.. Jestliţe soud na základě předloţených důkazů během projednání věci nedojde k závěru, ţe k protiprávnímu přemístění nebo zadrţení vůbec nedošlo, a bude nucen ještě prokazovat i další skutečnosti důleţité pro rozhodnutí, tak: „vstupuje do řízení i aktivní role soudu v oblasti vyhledávání si důkazů, avšak obecně limitována mantinely ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. Ten umoţňuje soudu výraznou míru vlastní iniciativy při zachování projednacího principu. Autoři článku akceptují fakt, ţe není moţné udrţet přísnou aplikaci pouze zásady projednací, neboť soud má povinnost dítě vyslechnout v souladu s ustanovením č. 13 odst. 3 Haagské úmluvy. Soud taktéţ musí přihlédnout k informacím týkajících se sociálního postavení dítěte v místě obvyklého bydliště. 52

ŠÍNOVÁ: Několik úvah k řízení o navrácení nezletilého dítěte…, s. 523. Tamtéţ. 54 GLOGAROVÁ, NOSKOVÁ: Mezinárodní únosy dětí po novele…, s. 193-194. 53

24

Tento postup vyplývá jak z Úmluvy, která stanoví v čl. 13 v posledním odstavci, ţe je soud povinen zjistit si informace o sociálním postavení dítěte v zemi jeho obvyklého bydliště, tak také z nařízení Brusel IIa, které stanoví jako jeden ze základních prvků řízení slyšení dítěte.“55 Těchto problémových aspektů, jeţ způsobují nejasnost v tom, kde leţí hranice toho, zda je řízení sporné, či nikoliv, je mnohem více. Je nutné konstatovat, ţe úprava a pojmy zvolené zákonodárcem nebyly právě správně formulované a mohou způsobovat komplikace. Celou věc by jiţ na samém počátku usnadnila lépe propracovaná důvodová zpráva s více argumenty, která by všechny nejasnosti uvedla na pravou míru.

2.4.1. Zákon o zvláštních řízeních soudních V rámci rekodifikace soukromého práva bude od 1. ledna 2014 účinný ZZŘS, který upravuje všechna řízení nesporné povahy, řízení ve zvláštních případech nebo řízení, která jsou pokládána za sporná, ale pro která platí určité výjimky z pravidel soudního řízení sporného.56 Řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí (§ 475-488 ZZŘS) vychází z velké části ze stávající právní úpravy. Za důleţitý autorka pokládá fakt, ţe zákonodárce jiţ nepovaţuje řízení za sporné, nýbrţ za řízení zvláštní s převaţujícími prvky řízení nesporného. Vzhledem k nejasnostem, které byly nastíněny výše, autorce se zdá toto konstatování výstiţnější. Kromě toho dochází k vhodnějšímu označení účastníků – navrhovatel a odpůrce. Další změnou je nahrazení institutu zvláštní kvalifikované výzvy sankcí za nedostavení se k jednání ve věci samé. Zachovává se místní příslušnost soudu, moţnost rozhodnout o vhodných opatřeních, zákaz přerušení řízení, meritorní forma rozhodnutí i jeho předběţná vykonatelnost. Zůstává také nepřípustnost mimořádných opravených prostředků. Dítě bude v řízení zastoupeno opatrovníkem, kterým soud jmenuje zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí. Je stanovena obligatorní lhůta 3 dnů od podání návrhu, do které musí soud nařídit jednání. Pokud se odpůrce k nařízenému jednání bez omluvy neodstaví a nevyjádří se k návrhu ani v písemné podobě, má se za to, ţe k návrhu

55

JANOČKOVÁ, Michaela, SEDLÁK, Petr. Povaha řízení dle ustanovení § 193a a násl. o.s.ř. Právní fórum, 2009, č. 7, s. 290-291. 56 Důvodová zpráva k zákonu č. 112/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních: Sněmovní tisk 931/0, s. 112. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=931&CT1=0

25

nemá námitek. Právní úprava rovněţ reaguje na situace, kdy v průběhu jednání navrhovatel a odpůrce dospějí k dohodě, pokud jde o péči o dítě, popř. styk s dítětem. 57

57

Důvodová zpráva k ZZŘS. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=931&CT1=0

26

3. PROCES ROZHODOVÁNÍ SOUDŮ O NAVRÁCENÍ DÍTĚTE 3.1. Řízení dle Haagské úmluvy a Nařízení Brusel IIa 3.1.1. Průběh řízení dle Haagské úmluvy Haagská úmluva upravuje dva druhy řízení: 1. Řízení o navrácení dítěte (čl. 8- 20 Úmluvy) 2. Řízení o úpravě a zajištění účinného vykonání práva styku s dítětem (čl. 21 Úmluvy) Úmluva se jiţ nezabývá vznikem a existencí práva péče o dítě, tato úprava je v plném rozsahu svěřena vnitrostátnímu právnímu řádu státu, kde má dítě své obvyklé bydliště.58 Řízení zabývající se úpravou práva styku s dítětem není předmětem této diplomové práce, z toho důvodu mu nebude věnována bliţší pozornost. Haagská úmluva klade na řízení o navrácení dítěte velice přísné poţadavky. Rodič (resp. osoba, instituce nebo jiný orgán), který tvrdí, ţe jeho dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrţeno, má moţnost podle Úmluvy podat návrh na navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště na předepsaném formuláři. Návrh s ţádostí o pomoc při zajištění návratu dítěte lze podat buď ústřednímu orgánu obvyklého bydliště dítěte, nebo ústřednímu orgánu kteréhokoliv jiného smluvního státu. Podle čl. 29 Úmluvy můţe ţádat přímo i soudní nebo správní orgán. Ve svém čl. 8 Úmluva stanoví přesné náleţitosti návrhu, co musí obsahovat a jaké se poţadují doklady. Následně ústřední orgán státu, kde se dítě nachází, začne provádět opatření směřující k dobrovolnému vrácení dítěte. Státy mají především povinnost zajistit dobrovolné vrácení dítěte nebo zajistit smírné řešení a tím zabránit soudnímu řízení, které můţe skončit aţ výkonem rozhodnutí. Nejdříve písemnou cestou vyzve rodiče-únosce k návratu s dítětem do místa obvyklého bydliště dítěte. Současně oznámí soudnímu či správnímu orgánu státu, kde se dítě nachází a kde se případně koná řízení o věcnou úpravu práv k dítěti, ţe se jedná o dítě, které bylo neoprávněně přemístěno ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy.59 Jedná se o velice závaţný krok, protoţe jakmile je oznámení učiněno, nemohou tyto orgány věcně rozhodnout o právu péče o dítě, dokud nebude rozhodnuto, ţe dítě nemá být podle této úmluvy vráceno,

58

PROKOPOVÁ, Alena. Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Právní rádce, 1996, č. 11, s. 8. 59 VONDRÁČKOVÁ, KLOUB: Mezinárodní únosy dětí, I. Díl.

27

nebo nebude-li podán návrh soudu na nařízení navrácení dítěte v přiměřené lhůtě po obdrţení oznámení.60 Jestliţe smírného řešení nelze dosáhnout, řízení je zahájeno doručením návrhu o navrácení dítěte soudu. Soud v prvé řadě přezkoumává, jestli skutečně došlo k protiprávnímu přemístění či zadrţení dítěte. V této fázi leţí důkazní břemeno na navrhovateli. Při zjišťování, zda došlo k protiprávnímu přemístění nebo zadrţení podle čl. 3, mohou soudní nebo správní orgány doţadovaného státu bez dalšího přihlédnout k právu a soudním nebo správním rozhodnutím formálně uznávaným nebo neuznávaným ve státě obvyklého bydliště dítěte, aniţ by přistoupily k zvláštnímu řízení ohledně důkazů tohoto práva nebo uznání cizích rozhodnutí, jehoţ by se jinak pouţilo.61 Citovaný čl. 14 tím dává větší váhu listinným důkazům, čímţ napomáhá k urychlení návratového řízení. Haagská úmluva zakotvuje povinnost soudních nebo správních orgánů smluvních států jednat urychleně. K tomu je stanovena lhůta 6 týdnů od zahájení řízení, ve které má příslušný soudní nebo správní orgán rozhodnout.62 Rychlost řízení je zcela zásadním faktorem při návratového řízení. Je v zájmu dítěte, aby bylo co nejrychleji navráceno do místa svého bydliště, a to dříve neţ se sţije s prostředím země, kam bylo přemístěno. Nerozhodne-li příslušný orgán ve stanovené lhůtě, můţe navrhovatel nebo ústřední orgán ţádat o sdělení důvodu odkladu.63

3.1.2. Důvody pro nenavrácení dítěte dle Haagské úmluvy Čl. 12 Úmluvy stanovuje povinnost příslušného orgánu nařídit bezodkladný návrat dítěte.64 Při návratovém řízení je však nutné individuálně přihlédnout u kaţdého případu k nejlepšímu zájmu dítěte a podle toho rozhodnout. Můţe nastat i situace, kdy v nejlepším zájmu dítěte je jeho nenavrácení zpět do místa obvyklého bydliště. Úmluva tak striktně netrvá na tom, aby dítě bylo pokaţdé navráceno zpět. Pro tyto případy existují výjimky v podobě čl. 12 odst. 2, čl. 13 a čl. 20.

60

Čl. 16 Úmluvy Čl. 14 Úmluvy 62 Čl. 11 Úmluvy 63 Tamtéţ. 64 Čl. 12 Úmluvy – blíţe viz. podkapitola 2.2. Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí 61

28

Prvním důvodem pro nenavrácení dítěte, uvedeným v čl. 12 odst. 2 Úmluvy, je případ, kdy se dítě sţilo s novým prostředím65. Zmíněné ustanovení odpovídá na potřebu zmírnit následky, které vyplývají z přijetí nepruţné lhůty jednoho roku, po jejímţ uplynutí by jiţ nebylo moţné aplikovat ustanovení Úmluvy.66 Pro vymezení dalších důvodů hraje významnou roli čl. 13 Haagské úmluvy67, dle něhoţ soud nemusí nařídit navrácení dítěte, jestliţe navrhovatel ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době jeho přemístění nebo zadrţení. Dalším důvodem je fakt, ţe navrhovatel souhlasil či se později smířil s přemístěním nebo zadrţením. Pokud byl udělen souhlas s přemístěním, pak by to znamenalo, ţe nebylo porušeno právo péče o dítě. Court of Appeal (Civil Division), United Kingdom, ve svém rozhodnutí ze dne 23. černa 2009, č. [2010] 1 W.L.R.1237, vytyčil principy souhlasu s přemístěním. Jako jedny z nejdůleţitějších lze uvést následující: – Souhlas musí být jasný a jednoznačný. – Souhlas můţe být dán k budoucímu přemístění v blíţe nespecifikovaný čas nebo v souvislosti s určitou budoucí událostí. – Souhlas můţe být dán i následně kdykoliv po přemístění dítěte (tím dává rodič najevo, ţe se se vzniklou situací smířil). – Na jeho existenci či neexistenci souhlasu musí být nahlíţeno v kontextu rozpadu rodinného ţivota, nikoli z pohledu smluvního práva.68 Nejčastěji se rodič-únosce dovolává čl. 13 odst. 1 písm. b) Úmluvy a tvrdí, ţe je zde váţné nebezpečí, ţe by návrat vystavil dítě fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Některé soudy v ČR si toto ustanovení vyloţily nesprávně tak, ţe 65

Neprokáţe-li se, ţe se dítě sţilo se svým novým prostředím, soudní nebo správní orgán nařídí navrácení dítěte, i kdyţ řízení začalo po uplynutí období jednoho roku uvedeného v předchozím odstavci. 66 PÉREZ-VERA, Elisa. Explanatory Report on the 1980 Hague Child Abduction Convention. In: Hague Conference on Private International Law [online]. 1982 [cit. 2013-12-04]. S. 47. Dostupné z: http://www.hcch.net/index_en.php?act=publications.details&pid=2779 67 Bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán doţádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliţe osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáţe, ţe: a) osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadrţení nebo souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadrţením, nebo b) je váţné nebezpečí, ţe návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Soudní nebo správní orgán můţe také odmítnout nařídit návrat dítěte, zjistí-li se, ţe dítě nesouhlasí s návratem a dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němţ je vhodné přihlíţet k jeho stanoviskům. Při hodnocení okolností uvedených v tomto článku soudní a správní orgány musí přihlédnout k informacím týkajícím se sociálního postavení dítěte poskytnutým ústředním orgánem nebo jiným příslušným orgánem obvyklého bydliště dítěte. 68 HALADOVÁ, Hana. Legální důvody nenavrácení dítěte při mezinárodním únosu. Brno, 2011. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra mezinárodního a evropského práva. Vedoucí práce JUDr. Kláře Svobodové, Ph.D.

29

předpokládaná újma znamená pouze například nebezpečí válečného konfliktu v místě obvyklého bydliště dítěte nebo hrozbu, ţe dítě bude vystaveno násilí ze strany rodičeneúsnoce. Oproti tomu podle Nejvyššího soudu ČR nelze mezi situace, kdy by návrat dítěte byl v rozporu s jeho zájmy, řadit pouze extrémní případy páchání trestného činu na dítěti, ale také situace, kdy rodič ţádající navrácení dítěte není schopen zajistit jeho řádnou péči. Neméně důleţité jsou i okolnosti týkající se duševního či zdravotního stavu dítěte.69 Soud můţe rovněţ odmítnout nařízení návratu dítěte, zjistí-li se, ţe dítě nesouhlasí s návratem a ţe dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němţ je vhodné přihlíţet k jeho názorům. Úmluva nestanovuje konkrétní věk dítěte. Kritérium jeho věku a vyspělosti je nepochybně subjektivní záleţitostí a je ponecháno na úvaze soudu, v jakém případě přihlédne k přání dítěte.70 V tomto smyslu se vyjadřuje i čl. 11 odst. 2 Nařízení Brusel IIa, jenţ ukládá povinnost dítě vyslechnout, jestliţe to není nevhodné vzhledem k jeho věku a stupni vyspělosti. To ostatně ukládá i § 100 o. s. ř. Nesouhlas dítěte s návratem do místa jeho obvyklého bydliště můţe být jediným důvodem pro zamítnutí ţádosti soudem.71 Při hodnocení okolností uvedených v čl. 13 Úmluvy soudní a správní orgány musí přihlédnout k informacím týkajících se sociálního postavení dítěte poskytnutým ústředním orgánem nebo jiným příslušným orgánem obvyklého bydliště dítěte.72 Sociálním postavením dítěte je nutné rozumět celkové sociální poměry dítěte, do nichţ by se dítě navracelo. Tedy které osoby/instituce a jakým způsobem by zajišťovaly péči o dítě, jeho výchovu a výţivu, jaké jsou vzájemné vztahy a vazby těchto osob a dítěte. Za průlomový lze povaţovat nález Ústavního soudu ČR ze dne 7. 12. 2000, spis. zn. III. ÚS 440/2000, který se zabývá řádným zjištěním skutkového stavu ve věci. Ústavní soud zde zdůraznil, ţe je-li dětem obecně zaručena ochrana nejen zákonná, ale nadto také ochrana ústavní, je nutno tyto zákonné a ústavní garance při jejich aplikaci v konkrétní věci podložit co nejpečlivěji zjištěným skutkovým stavem a stejně pečlivě z něj odvozeným právním posouzením.73 Mimo důvody uvedené v čl. 12 odst. 2 a čl. 13 Úmluvy je dalším důvodem pro nenavrácení dítěte skutečnost, ţe návrat nedovolují základní zásady doţádaného státu o

69

BAKEŠ, Milan, VONDRÁČKOVÁ Pavlína. Mezinárodní únosy dětí. In: DVOŘÁK, Jan, Alena WINTEROVÁ.Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. Praha: Aspi, a.s., 2009, s. 32-33. 70 Tamtéţ, s. 32. 71 NOVOTNÁ: Jak správně aplikovat Úmluvu…, s. 7. 72 Čl. 13 odst. 3 Úmluvy 73 VONDRÁČKOVÁ, Pavlína., KLOUB, Jindřich. Mezinárodní únosy dětí, IV. Díl. Dostupné z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=128

30

ochraně lidských práv a svobod.74 Pro uţití tohoto článku je nezbytné prokázat, ţe základní zásady doţádaného státu nedovolují cíle, které Úmluva sleduje. Shrneme-li výše uvedený text, důvody pro nenavrácení dítěte jsou následující: 1. Dítě se sţilo s novým prostředím. 2. Právo péče o dítě nebylo skutečně vykonáváno. 3. Navrhovatel souhlasil či se později smířil s přemístěním nebo zadrţením dítěte. 4. Hrozící váţná újma. 5. Dítě s návratem nesouhlasí. 6. Porušení základních zásad o ochraně lidských práv a základních svobod. Při aplikaci jiţ zmíněného čl. 13 Haagské úmluvy dochází k největším výkladovým problémům. Jako příklad by autorka ještě uvedla důleţitý rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2007, spis. zn. 30 Cdo 474/2007, který se zabývá hodnocením otázek návratu rodiče-únosce do původního bydliště spolu s dítětem, sociálním postavením dítěte a posuzováním, zda je zde dána existence váţného nebezpečí újmy dle čl. 13 odst. 1 písm. b) Úmluvy. Jedná se o případ navrácení Adriana Pabla Santany do státu Kalifornie v USA. Nezletilý se v USA narodil a ţil zde do dne, kdy s ním matka bez souhlasu otce a bez příkazu soudu odjela do ČR, kde s nezletilým zůstala. Dne 17. Srpna 2005 byl k návrhu otce soudem vydán příkaz o zatimní úpravě práv k dítěti, podle kterého má být dítě bezodkladně vráceno do USA, a otci bylo přiznáno právo výlučné péče o nezletilého.75 Ačkoliv bylo znaleckým posudkem a lékařskými zprávami v řízení prokázáno, ţe je dítě nemocné (trpí dlouhodobě problémy s vyprazdňováním, a je proto nezbytné mu podávat léky a dodrţovat doporučení lékařů), zvýšeně psychicky i fyzicky závislé na matce, nerozumí anglicky a jeho potíţe jsou psychosomatického původu, soud prvního stupně dovodil, ţe matka se svým jednáním dopustila protiprávního přemístění dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy. Současně byla splněna také podmínka pro nařízení bezodkladného navrácení dítěte do obvyklého místa bydliště ve smyslu čl. 12 Úmluvy. Soud prvního stupně rovněţ došel k názoru, ţe v daném případě nepřichází v úvahu aplikace čl. 13 odst. 1 písm. b) Úmluvy, neboť návrat by dítěti způsobil váţnou újmu pouze v případě, ţe by jej matka nedoprovázela. Je tedy na ní, aby se rozhodla a jednala v zájmu dítěte. Soud vyslovil názor, ţe zájmem dítěte 74

Čl. 20 Úmluvy Nejvyšší soud České republiky: Rozhodování o navrácení dítěte do místa obvyklého bydliště podle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí a návrat rodiče do původního bydliště spolu s dítětem. Právní rozhledy. 2008, č. 1, s. 30-35. 75

31

je ve smyslu Úmluvy jeho co nejrychlejší navrácení do místa jeho obvyklého bydliště a ţe čl. 13 Úmluvy by měl být aplikován jen zcela výjimečně, například v případě, kdy se dítě stalo obětí trestného činu ze strany rodiče. Odvolací soud, k němuţ se matka odvolala, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Uvedl k tomu, ţe s ohledem na cíle a smysl Haagské úmluvy je zřejmé, ţe čl. 13 odst. 1 písm. b) je výjimečným opatřením a je nutno jej vykládat restriktivně. Dle něj by takovouto tvrzenou újmu nezletilý samotným návratem neutrpěl, ale aţ v příčinné souvislosti s rozhodnutím matky se s ním nevrátit.76 Matka proti rozhodnutí krajského soudu podala dovolání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, ţe dovolání je důvodné. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je vyvozována především ze závěru, ţe v daném případě nejsou dány důvody podle čl. 13 odst. 1 písm. b) Úmluvy. K výkladu čl. 13 Úmluvy se Nejvyšší soud vyjádřil tak, ţe okolnosti k nenavrácení dítěte jsou sice upraveny restriktivně (jak uvádí i Elisa Peréz-Vera ve své výkladové zprávě k Úmluvě77), tato restriktivní úprava důvodů pro nenavrácení dítěte však soud nijak neomezuje při posuzování toho, zda osoba, instituce nebo jiný orgán prokáţe, ţe existují důvody uvedené v čl. 13 odst. 1 písm. a) a b) Úmluvy. Je nutné zkoumat kaţdý konkrétní případ individuálně podle jeho okolností, jeţ jsou ve své podstatě jedinečné. Dovolací soud se ani neztotoţnil s názorem, ţe tvrzenou újmu by nezletilý utrpěl aţ v příčinné souvislosti, ţe by se společně s ním nevrátila jeho matka. Důvody pro rozhodnutí soudu o nenavrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště dle čl. 13 písm. b) Úmluvy lze posuzovat výhradně ve vztahu k dítěti a jeho zájmům, bez ohledu na to, zda by se do místa jeho obvyklého bydliště navracel i rodičúnosce.78

3.1.3. Průběh řízení dle Nařízení Brusel IIa Návratovým řízením se zabývá čl. 11 Bruselu IIa. Přestoţe se v českém překladu Nařízení Brusel IIa pouţívá termín neoprávněné odebrání, má stejný význam jako pojem protiprávní přemístění, uţitý v Haagské úmluvě. Jedná se pouze o rozdílný překlad do českého jazyka. Nařízení, stejně jako Haagská úmluva, stojí na principu rychlosti a stanovuje lhůtu 6 týdnů k vydání rozhodnutí. Oproti Úmluvě je však přísnější v jejím uplatňování. Ve svém čl. 11 odst. 3 uvádí, ţe soud, s výjimkou případů, kdy to neumoţňují mimořádné okolnosti, musí

76

Nejvyšší soud České republiky: Rozhodování o navrácení dítěte…, s. 30-35. Dostupná z http://www.hcch.net/index_en.php?act=publications.details&pid=2779 78 Tamtéţ. 77

32

vydat rozhodnutí v této lhůtě. Nicméně ani jeden dokument neuvádí sankce, které následují v případě, ţe soud rozhodnutí 6 denní nevydá. 79 Jak jiţ bylo zmíněno v předchozí kapitole, má Nařízení aplikační přednost před Haagskou úmluvou v záleţitostech, které společně upravují oba tyto mezinárodní dokumenty. A je tak třeba Haagskou úmluvu aplikovat v kontextu ustanovení čl. 11 Nařízení Brusel IIa. Má-li být pouţito Nařízení Brusel IIa ve spojení s Haagskou úmluvou, musí se jednat o případy, kdy oprávněná osoba ţádá navrácení dítěte podle Haagské úmluvy, přičemţ se toto dítě nachází na území členského státu EU a obvyklý pobyt dítěte bezprostředně před únosem byl v jiném členském státě EU. Čl. 10 Nařízení zajišťuje speciální příslušnost soudů v případě mezinárodních únosů dětí. V případech neoprávněného odebrání nebo zadrţení dítěte jsou k rozhodování příslušné soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadrţením. Čl. 10 tedy zaručuje příslušnost soudům v místě obvyklého bydliště dítěte i po jeho únosu. Příslušnost lze přiznat i soudům doţádaného státu, avšak pouze ve dvou případech: 1. Dítě získalo obvyklé bydliště v jiném členském státě a kaţdá osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě dá souhlas k odebrání nebo zadrţení, 2. Dítě mělo bydliště v jiném členském státě po dobu nejméně jednoho roku poté, co se osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě dozvěděly nebo se měly dozvědět místo, kde se dítě nachází, zároveň si dítě ve svém novém prostředí zvyklo a byla splněna nejméně jedna ze 4 věcných podmínek: – Do jednoho roku poté, kdy se nositel práva péče o dítě dozvěděl nebo se měl dozvědět místo pobytu dítěte, nebyla podána ţádost o navrácení dítěte u příslušných orgánů členského státu, kam bylo dítě odebráno nebo kde je zadrţováno. – Ţádost o navrácení dítěte podaná nositelem práva péče o dítě byla vzata zpět a ve stanovené lhůtě nebyla podána ţádost nová. – Věc projednávaná u soudu v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadrţením, byla uzavřena podle čl. 11 odst. 7. – Soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním nebo zadrţením, vydaly rozhodnutí o právu péče o dítě, které neobsahuje navrácení dítěte.

79

KRUGER: International Child Abduction…, s. 122-123.

33

V případě, ţe soud členského státu obdrţí ţádost o navrácení dítěte na základě Haagské úmluvy, pouţije pravidla této úmluvy doplněná čl. 11 Nařízení. Nařízení důsledněji utvrzuje zásadu, ţe soud nařídí okamţité navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště tím, ţe je omezena moţnost výjimek z této zásady. Nařízení stanoví, ţe nelze odmítnou navrácení dítěte dle čl. 13 písm. b) Úmluvy, pokud se prokáţe, ţe byla přijata konkrétní vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení. V případě, ţe soud vydá rozhodnutí o nenavrácení na základě čl. 12 Haagské úmluvy, musí ihned zaslat opis soudního rozhodnutí o nenavrácení a příslušných písemností příslušnému soudu nebo ústřednímu orgánu členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadrţením, a to v souladu s vnitrostátním právem. Soud musí obdrţet všechny uvedené písemnosti do jednoho měsíce ode dne rozhodnutí o nenavrácení. 80 Nařízení ve svém čl. 11 odst. 2 a 5 výslovně stanovuje povinnost moţnosti výslechu dítěte a povinné strany. Soud má zajistit, aby byla dítěti během řízení dána moţnost být vyslechnuto, pokud se to nejeví jako nevhodné vzhledem k jeho věku nebo stupni vyspělosti. Navíc soud nemůţe zamítnout ţádost o navrácení dítěte, jestliţe osoba, která o navrácení dítěte poţádala, nedostala příleţitost být vyslechnuta. Pro rozhodnutí o navrácení dítěte, které bylo neoprávněně odebráno nebo zadrţeno, je stanovena zvláštní zrychlená procedura jeho uznání a výkonu. Podstatou je, ţe rozhodnutí vydané v této věci na území jednoho členského státu se automaticky uznávají na území jiného členského státu bez nutnosti prohlášení vykonatelnosti a bez moţnosti námitky proti uznání rozhodnutí, pokud bylo osvědčeno v členském státě původu.81

3.2. Řízení před českými soudy O. s. ř. upravuje komplexní úpravu řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí, které je bezesporu řízením sloţitým a specifickým, jenţ má své zvláštní zásady a postupy. Z toho důvodu jiţ zmíněná novela o. s .ř. zavedla výlučnou místní příslušnost soudu (§ 88 písm. q), a to dle sídla Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Věcně příslušným pro řízení je v prvním stupni Okresní soud (Městský soud v Brně), odvolacím soudem je pak Krajský soud se sídlem tamtéţ.

80 81

Čl. 11 odst. 4 a 6 Nařízení Brusel IIa KAPITÁN: Evropský justiční prostor ve věcech civilních…, s. 289.

34

Jak jiţ bylo uvedeno v subkapitole 2.4.1. Zákon o zvláštních řízeních soudních, i po 1. lednu 2014 zůstává zachována místní příslušnost soudu dle sídla Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Nově bude tedy návratové řízení přesunuto z o. s. ř. do ZZŘS (Zvláštní ustanovení pro řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí, §475-488 ZZŘS), budou tak vedle sebe existovat dva procesní předpisy pro civilní soudní řízení. Řízení je moţné zahájit pouze na návrh ţalobce, jehoţ právo na péči o dítě bylo porušeno. Návrh musí splňovat náleţitosti ustanovení § 42 odst. 4 a 79 OSŘ, ale také čl. 8 Haagské úmluvy. Dalšími účastníky řízení vedle ţalobce jsou ţalovaný a dítě. Podle ustanovení § 35 odst. 1 písm. n) o. s. ř. můţe do zahájeného řízení vstoupit i státní zástupce. Jednou z větších změn dle ZZŘS je právě změna označení subjektů řízení na navrhovatele (ten, kdo tvrdí, ţe jeho právo na péči o dítě, vykonávané podle právního řádu státu, v němţ dítě mělo svůj obvyklý pobyt bezprostředně před přemístěním nebo zadrţením, bylo porušeno) a odpůrce (ten, o němţ navrhovatel tvrdí, ţe právo na péči o dítě, vykonávané podle právního řádu státu, v němţ dítě mělo svůj obvyklý pobyt bezprostředně před přemístěním nebo zadrţením, porušuje)82, jeţ mnohem lépe vystihuje řízení o navrácení dítěte. Dítě bude v řízení zastoupeno opatrovníkem, kterým soud jmenuje zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí. Z důvodu zamezení kolize zájmů by však opatrovníkem neměl být ten orgán sociálně-právní ochrany dětí, který podal podnět nebo návrh na zahájení řízení.83 Po zahájení řízení činí soud i bez návrhu vhodná opatření k zajištění podmínek pro navrácení dítěte (§ 74 o. s. ř.), přičemţ zejména učiní opatření k soudnímu dohledu nad pohybem dítěte na území státu, opatření k zabránění dítěti opustit území státu bez souhlasu soudu a zabránění narušení osobních vazeb mezi dítětem a ţalobcem (§ 193c odst. 1 o. s. ř.). Podá-li ţalobce návrh a osvědčí-li právo na péči o dítě, rozhodne soud formou předběţného opatření téţ o prozatímní úpravě styku ţalobce s dítětem. Ve snaze urychlit řízení není dle § 193b odst. 3 o. s. ř. moţné přerušit řízení (s výjimkou, kdy český soud přeruší řízení a poţádá Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběţné otázce) nebo prominout zmeškání lhůty. Vyloučeno je rovněţ podání mimořádných opravných prostředků. 84 K urychlení řízení slouţí také institut kvalifikované výzvy upravující § 194d OSŘ. Podstata této výzvy spočívá v tom, ţe soud vţdy ve lhůtě 3 dnů od zahájení řízení ţalovanému usnesením uloţí, aby se ve lhůtě 7 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřil a aby v případě, 82

§ 478 ZZŘS Důvodová zpráva k ZZŘS. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=931&CT1=0 84 ŠKÁROVÁ, Marta. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. vyd. Praha: Linde, 2009, s. 629631. 83

35

ţe s návrhem na navrácení dítěte nesouhlasí, vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichţ staví svoji obranu. Dále aby k vyjádření připojil listinné důkazy, jichţ se dovolává a označil důkazy k prokázání svých tvrzení, jakoţ i uvedl, zda se vzdává práva účasti na projednávání věci. Kvalifikovaná výzva se vzhledem k závaţnosti situace ţalovanému doručuje do vlastních rukou bez moţnosti náhradního doručení a nesmí být doručena dříve neţ ţaloba.85 Jestliţe se ţalovaný bez váţného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký váţný důvod mu v tom brání, má se za to, ţe se vzdává práva účasti na projednání věci a ţe proti návrhu na navrácení dítěte, který je proti němu ţalobou uplatňován, nemá námitek. O těchto negativních důsledcích musí být ţalovaný poučen. Na rozdíl však od výzvy dle § 114b o. s. ř. zákon nespojuje s nevyjádřením se ve stanovené lhůtě následek ve formě uznání nároku a s ním spojené vydání rozsudku pro uznání. Oproti úpravě o. s. ř. ZZŘS substituuje institut kvalifikované výzvy sankcí za nedostavení se k jednání ve věci samé. V § 485 ZZŘS se uvádí, ţe jestliţe se odpůrce k nařízenému jednání nedostaví bez včasné a důvodné omluvy a nevyjádří se k návrhu navrhovatele ani v písemné formě, má se za to, ţe nemá proti návrhu na navrácení dítěte námitek. O tomto následku nedostavení se musí být odpůrce poučen. Řízení o navrácení dítěte můţe probíhat s jednáním i bez jednání. Jednání není třeba nařizovat právě v případě, kdy ţalovaný nereagoval na kvalifikovanou výzvu podle § 193d OSŘ. Druhou moţností je situace, kdy lze ve věci rozhodnout jen na základě účastníky předloţených listinných důkazů a účastnící se práva na projednání vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, nebo má-li se za to, ţe se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, nebo ţe s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (§ 193e odst. 1 o. s. ř.). Čas je v rámci tohoto řízení opravdu klíčový, a proto v souladu se závazky vyplývajícími z Haagské úmluvy a Nařízení Brusel IIa vydá soud, jestliţe nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnutí ve věci samé do 6 týdnů od zahájení řízení. Nepodaří-li se vydat rozhodnutí v této lhůtě, musí soud v odůvodnění rozhodnutí uvést skutečnosti, pro které nebylo moţné lhůtu dodrţet (§ 193e odst. 2 o. s. ř.). Ustanovení § 193e odst. 3 o. s. ř.86 představuje moţnost podmínit navrácení dítěte zárukami a jinými vhodnými opatřeními. Jejich úkolem je pomoci zajistit co nejšetrnější navrácení dítěte zpět a minimalizovat negativní důsledky, jimţ je dítě při návratu vystaveno. Záruky mohou mít různou formu a je 85

KŘIVÁČKOVÁ: Řízení o navrácení dítěte…, s. 133-134. Soud můţe v rozhodnutí podmínit nebo podmíněně odloţit navrácení dítěte, a to splněním přiměřených záruk ţalobcem nebo vydáním rozhodnutí anebo učiněním jiných opatření orgány státu, do něhoţ má být dítě navráceno. 86

36

na uváţení soudu, kterých záruk na základě okolností případů vyuţije. Například se můţe jednat o záruky ze strany ţalobce. V případě, kdy je dítě při navrácení doprovázeno ţalovaným, ţe proti tomuto rodiči-únosci nebude iniciováno trestní řízení nebo ţe tomuto rodiči financuje dopravu do země obvyklého bydliště dítěte, zajistí bydlení, případně mu bude hradit náklady na ţivobytí. Záruky však mají platnost pouze ve státě, kde byly učiněny. Je nutné, aby si soud zajistil jejich vymahatelnost i na území státu, kam má být dítě navráceno. Děje se tak formu tzv. mirror orders, tzn., ţe tento cílový stát vydá stejný příkaz, jako vydal stát, kam bylo dítě uneseno.87 Rozhodnutí soudu v řízení o navrácení dítěte má v případě rozhodnutí ve věci samé formu rozsudku, v ostatních případech formu usnesení. Rozsudky k navrácení dítěte jsou dle § 162 odst. 1 písm. b) o. s. ř. předběţně vykonatelné. Ustanovení § 193e odst. 4 o. s. ř. obsahuje povinnost speciálního poučení o výkonu rozhodnutí odnětím dítěte, který bude neprodleně uskutečněn, pokud nedojde k dobrovolnému plnění rozsudku.88 Autorka práce povaţuje za nutné zdůraznit, ţe soud v rámci řízení o navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště rozhoduje výlučně o tom, zda bude dítě navráceno, či nikoli, ne jiţ o výchově a výţivě dítěte nebo styku rodičů s dítětem.89

87

GLOGAROVÁ, NOSKOVÁ. Mezinárodní únosy dětí po novele…, s. 192. ŠKÁROVÁ: Občanský soudní řád…, s. 634. 89 Blíţe čl. 16 Úmluvy: „Po obdrţení oznámení o protiprávném přemístění nebo zadrţení dítěte podle čl. 3 soudní nebo správní orgány smluvního státu, do něhoţ bylo dítě přemístěno nebo v němţ bylo zadrţeno, nemohou věcně rozhodovat o právu péče o dítě, dokud nebude rozhodnuto, ţe dítě nemá být podle úmluvy vráceno, nebo nebude-li podán návrh podle této úmluvy v přiměřené lhůtě po obdrţení oznámení“, případně čl. 19 Úmluvy: „Rozhodnutí o návratu dítěte, vydané podle této úmluvy, se nedotýká věcné úpravy práva péče o dítě“. 88

37

4. MEDIACE Mediace je jednou z metod alternativního řešení sporů.90 Název tohoto alternativního způsobu nalézání řešení je znám jiţ více neţ dva tisíce let, má v různých podobách dlouhou tradici téměř ve všech kulturách světa. Organizačně legislativní začlenění mediace a její případná právní úprava jsou výrazně ovlivněny právními systémy daných států. Jako první zapojily moderní mediaci do procesu řešení konfliktů země anglosaské právní tradice common law (USA, Austrálie, anglicky hovořící část Kanady a Velká Británie). Oproti tomu praxe a dosavadní zkušenosti evropských zemí jsou rozdílné. Například v Portugalsku, Finsku či Dánsku se mediace podstatněji nerozšířila. Naopak v Německu, Francii, Itálii nebo Belgii byly vybudovány základní legislativní a profesní struktury fungování a rozvoje mediace.91 Výhodou mediace je bezesporu její širší působnost. Mediace je schopna se lépe zabývat všemi aspekty daného konfliktu, protoţe v sobě můţe zahrnout i právně irelevantní témata, pro která není u soudního jednání prostor. Stejně tak její vyuţití jako alternativy k zdlouhavému, ekonomicky a psychicky náročnému soudnímu řízení. Další nesmírnou předností je, ţe mezi cíle mediace náleţí nejen zvládnutí svárné situace, nastolení otevřené komunikace, vytvoření a přijetí akceptovatelné dohody, ale rovněţ umoţnění stranám sporu pochopit vlastní situaci, zájmy, poskytnout jim vzor pro řešení konfliktů v budoucnu. Je pro ni charakteristické hledání společných, dlouhodobých zájmů sporných stran.92 Je důleţité si uvědomit, ţe mediace má být vnímána jako alternativa k soudnímu jednání, nikoliv jako náhrada za něj. Alternativní soudní proces zajišťuje, ţe mediace můţe být dobrovolná a naopak, pokud se stranám konfliktu nepodaří dosáhnout dohody, je soudní jednání prostředkem k vyřešení sporu. Strany sporu musí dostat potřebné informace o těchto dvou moţných procesech, aby se mohly rozhodnout o tom, jakou cestou se chtějí vydat.93 Obecně se proces mediace skládá ze dvou důleţitých kroků: prvním je individuální přijímací sezení a druhým společné sezení. Účastníci mediace většinou nejsou spolu na začátku schopni vzájemně hovořit. Jedna ze stran nemusí být schopna říci nebo váhá říci 90

Alternativní řešení sporů je mimosoudní řízení, které vedle klasického soudního řízení umoţňuje vypořádat spory stran. Řídí se odlišnými pravidly a principy neţ řízení soudní. Mezi jeho základní znaky patří hlavně dobrovolnost, je ponecháno na vůli stran, zda tento typ řešení zvolí, je rychlé a ve většině případů i méně nákladné. Mezi nejznámější a nejuţívanější metody řešení sporů lze zařadit například rozhodčí řízení (arbitráţ), vyjednávání, mediaci či znalecké posouzení nezávislým expertem. 91 HOLÁ, Lenka. Mediace v teorii a praxi. Praha: Grada Publishing, a.s., 2011, s. 162-164. ISBN 978-80-2473134-6. 92 ČUHELOVÁ, Kateřina, ŠMÍD Ondřej. Mediace v některých rodinněprávních věcech de lege ferenda. Právní fórum. 2012, č. 5, s. 177. 93 Tamtéţ, s. 25.

38

něco, co by bylo pro mediaci důleţité. Strany sporu mají moţnost nezávisle na sobě vznést otázky týkající se moţných východisek jejich situace, aniţ by druhá strana byla přítomna. Ujasnit si, zda chtějí v mediaci pokračovat. Pokud se strany i mediátor dohodnou, můţe případ postoupit ke společnému sezení. Společné sezení by mělo probíhat tzv. tváří v tvář. Někdy můţe sezení probíhat na stejném místě, ale v oddělených místnostech (tzv. kyvadlová mediace) nebo pomocí distanční komunikace (internet, telefon, videokonference). Poslední způsob bývá často vyuţíván právě při mediaci v případech mezinárodních únosů dětí. V rámci usnadnění celého procesu se předpokládá předloţení seznamu důleţitých otázek a cílů sezení. Některé státy, mezi nimi i ČR, zavedly jako podmínku zahájení mediace uzavření dohody o mediaci.94

4.1. Mediace v ČR Dne 1. září 2012 nabyl účinnosti zcela nový zákon upravující mediaci v soukromoprávních věcech – zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o mediaci“ nebo „MedZ“). Podle tohoto zákona můţe být řešen jakýkoliv spor, u kterého není vyloučeno řešení smírem nebo dohodou, s výjimkou trestní oblasti. Do této doby byla v ČR právně upravena pouze mediace v trestních věcech, jeţ je obsaţena v zákoně o Probační a mediační sluţbě.

95

Přijetím zákona o mediaci měla ČR především dostát svému závazku

implementovat do vnitrostátního právního řádu směrnici o mediaci.96 Směrnice o mediaci byla na půdě EU přijata, aby stanovila rámec pro právní úpravu ve sporech přeshraniční povahy. Ačkoliv se MedZ výslovně hlásí ve svém § 28 k zapracování směrnice o mediaci, tak z jeho koncepce vyplývá, ţe se jedná o úpravu pro řešení sporů vnitrostátní povahy. 97 Přijetí nového zákona o mediaci však nevneslo do českého právního prostřední novou metodu, české veřejnosti naprosto neznámou. Od roku 2000 je například v ČR činná Asociace mediátorů České republiky, která sdruţuje profesionální mediátory podporující myšlenku mimosoudního způsobu řešení konfliktů. 98

94

VIGERS, Sarah. Mediating International Child Abduction Cases. United Kingdom: Hart Publishing, 2011, s. 23-24. 95 Zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační sluţbě, ve znění pozdějších předpisů. 96 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES, o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech. 97 VYBÍRAL, Petr. Mezinárodní mediace z pohledu práva České republiky. Obchodní právo. 2012, č. 12, s. 438439. 98 Více na http://www.amcr.cz/.

39

Předmětem mediace ve smyslu MedZ mohou být věci občanskoprávní, rodinné, pracovní, obchodní i správní. Vzhledem k orientaci diplomové práce se blíţe zaměříme pouze na mediaci rodinnou.

4.2. Definice mediace Pojem mediace je většinou dobře známý a je povaţován za pochopitelný. Nicméně jeho rozsah je velice široký a často je termín pouţíván nepřesně. Mezinárodní dokumenty se z toho důvodu snaţí vyvarovat obecné definici. Jakýkoliv proces mediace totiţ vţdy spadá do kompetencí daného státu. Jestliţe vznikly pokusy mediaci nějakým způsobem definovat, obvykle jsou pouţívány pouze definice obecné. Tyto definice, které lze nalézt v právních textech a publikacích, se značně liší a často odráţejí určité minimální poţadavky kladené na zprostředkování procesu a osobu mediátora v příslušných zemích.99 Při absenci přesnějších legislativních definic se někteří mediátoři spojili, aby dohromady vytvořili jednotnou definici s cílem harmonizovat rodinnou mediaci na přeshraniční úrovni. Ve výsledku by měla být mediace chápána jako dobrovolný a důvěrný proces, díky němuž mohou strany dosáhnout vzájemné dohody, která není právně závazná. Mediace probíhá za asistence školeného a kvalifikovaného mediátora, který je nestranný, nezávislý a neutrální. Tato definice se snaţí popsat základní prvky procesu mediace a roli mediátora. Nesnaţí se ustanovit jednu konkrétní metodu či styl mediace, ale ponechává jí místo pro flexibilitu.100 Dle českého práva se mediací rozumí postup při řešení konfliktu za účasti jednoho nebo více zapsaných mediátorů, kteří podporují komunikaci mezi osobami na konfliktu zúčastněnými tak, aby jim pomohli dosáhnout smírného řešení jejich konfliktu uzavřením vzájemně přijatelné mediační dohody. Rodinnou mediací je pak mediace, která se zaměřuje na řešení konfliktů vyplývajících z rodinných vztahů.101

99

VIGERS: Mediating International Child Abduction Case...,s. 16. Tamtéţ, s. 18. 101 § 2 písm. a) a b) MedZ. 100

40

4.2.1. Základní principy mediace Lépe neţ jakákoliv definice vystihují dle autorky práce podstatu mediace její principy, na kterých je zaloţena. Z toho důvodu autorka práce blíţe nastí ty nejdůleţitější z nich, jimiţ jsou: 1. Dobrovolnost Princip dobrovolnosti je ve většině publikací uváděn jako základní zásada, která je mediaci vlastní a musí být zachována. Princip dobrovolnosti bývá charakterizován nejen jako právo stran dobrovolně se rozhodnout mediaci vyuţít, ale také jako právo stran kdykoliv mediaci ukončit a v zahájené mediaci dále nepokračovat. MedZ ctí tuto zásadu, neboť pro ţádnou oblast sporů nezakotvuje povinnou mediaci. Za povinnost mediace nelze označit ani § 100 odst. 3 o. s. ř., dle něhoţ můţe předseda senátu, je-li účelné a vhodné, v soudním řízení nařídit účastníkům první setkání se zapsaným mediátorem v rozsahu tří hodin a za tím účelem přerušit řízení na dobu nejdéle 3 měsíců. 102 2. Důvěrnost Důvěrnost je důleţitým faktorem, jenţ usnadňuje komunikaci klientů. Informace odkryté během mediace zůstávají důvěrné a není moţné je zveřejnit, pokud se klienti nedohodnou jinak, zveřejnit. Je silným motivačním prvkem při volbě mediace a jejího upřednostnění před soudním projednáním, jelikoţ poskytuje bezpečné prostředí pro sdělování informací a pocitů, čímţ umoţňuje řešit konflikty v citlivých oblastech, jelikoţ vylučuje veřejnost. 103 S principem důvěrnosti úzce souvisí i zásada mlčenlivosti. MedZ ji koncipoval pouze v uţším smyslu, tj. ve vztahu k mediátorovi (a dalším osobám zúčastněným na mediaci), avšak dává stranám na základě dohody moţnost rozšíření nad zákonem stanovený rámec. 3. Neformálnost a neutralita Princip nestrannosti mediátora je jedním z dalších významných principů, které jsou pro uplatňování mediace klíčové. Rozumíme jím především absenci jakékoliv vazby mediátora ke stranám konfliktu nebo k předmětu sporu. Neutralitu mediátora výstiţně charakterizuje L. Holá: 102

HORÁČEK, Tomáš. Základní principy mediace: (z právního i neprávního pohledu). Bulletin advokacie. 2013, č. 6, s. 18. 103 HOLÁ, Lenka. Mediace v teorii a praxi. Praha: Grada Publishing, a.s., 2011, s. 53-54. ISBN 978-80-2473134-6.

41

„Prvořadým úkolem mediátora bude připojení se k systému, kterým je konfliktní vztah, a současně zůstat neutrální. Je to velmi těţké. Ani dlouhodobým intenzivním výcvikem skutečné a trvalé schopnosti neutrality nelze dosáhnout. Při své práci bude mediátor zjišťovat, ţe jeho osobní sympatie, názory, hodnoty a přesvědčení se promítají do jeho vztahu ke klientům, a to i při maximální snaze o neutralitu. Být neutrální neznamená být pasivní. Neutralita mediátora znamená angaţovanost a pochopení pro kaţdého účastníka konfliktu.“104 4. Neformálnost Princip neformálnosti vychází z předpokladu, ţe mediace nemá charakter procesu. Na rozdíl od soudního řízení nejsou pro mediaci rozhodující formální procesní pravidla, jeţ by vymezovala, jak se mají strany sporu v jednotlivých fázích mediace chovat, jaká jsou jejich procesní práva a povinnosti. Z toho důvodu není ani třeba proces mediace podrobně upravovat. Tomu odpovídá i nová právní úprava MedZ, která pouze obecně formuluje, jak by měl mediátor v mediaci postupovat.105 5. Sebeurčení a převzetí zodpovědnosti Principem sebeurčení bývá vnímána schopnost účastníků vytvářet vlastní dobrovolné a informované rozhodnutí. Na tento princip bezprostředně navazuje i princip převzetí zodpovědnosti, dle kterého jsou to pouze strany konfliktu, které jsou odpovědné za výsledek mediace. Mediátor je pouze prostředníkem, nestrannou a neutrální osobou. Zákonným vyjádřením obou principů je § 3 odst. 3 MedZ, dle něhoţ jsou za obsah mediační dohody odpovědné pouze strany sporu.106

4.3. Rodinná mediace Rodinná mediace je rozdílná od jiných oblastí mediace zejména tím, ţe se při ní řeší vztahy mezi blízkými osobami. Mezi členy rodiny jsou nadmíru osobní vztahy a vzniklé konflikty jsou velmi emotivní. Právě převaha emocí zatemňuje racionální rozhodování účastníků. Cílem takové mediace je stabilizace poměrů členů rodiny, nejčastěji rodičů a dětí. Nabízí komunikační prostor pro řešení rodinných problémů. Rodinná mediace je mnohem 104

HOLÁ: Mediace v teorii a praxi…, str. 53. HORÁČEK, Tomáš. Základní principy mediace: (z právního i neprávního pohledu). Bulletin advokacie. 2013, č. 6, s. 20. 106 Tamtéţ, s. 21. 105

42

vhodnější k urovnání citlivých emocionálních problémů neţ právní mechanismy.

107

Zároveň

je důleţité, aby projev emocí neovlivnil mediaci natolik, ţe jej odkloní od samotného řešení konfliktu. Základní podstatou rodinné mediace je fakt, ţe většina rozvádějících se či rozcházejících se partnerů má ve většině případů zachovanou schopnost a vůli zůstat kompetentními rodiči. Lze tak postupně oddělit konfliktní partnerskou rovinu od roviny rodičovské. 108 V rodinných vztazích má mediátor o to těţší úkol, ţe vedle zájmů účastníků musí odhalit příčinu vzájemné zloby, aby mohl účastníkům pomoci najít oboustranně přijatelné řešení. Zášť je většinou způsobena lítostí nad odchodem jednoho z partnerů, ovlivňováním jinými osobami nebo odlišností prostředí, z něhoţ oba partneři pocházejí. Nejčastější komplikací, na kterou lze u rodinné mediace narazit, je nedostatek ochoty zúčastnit se mediace. Obvykle nastává situace, ţe jedna strana by se ráda mediace účastnila, ale druhá ji absolutně odmítá.109

4.3.1. Mediace v případech mezinárodních únosů dětí dle Haagské úmluvy Jak jiţ bylo v této práci několikrát zmíněno, Haagská úmluva všeobecně upřednostňuje smírné řešení sporů v otázce mezinárodních únosů dětí. Rodičům je tak poskytnuto relativně velké pole působnosti pro jejich volbu, jak spor řešit. Mediace v mezinárodních rodinných sporech je procesem v mnoha směrech sloţitějším. Souhra dvou různých právních systémů, různých kultur a jazyků je obtíţnější ke zprostředkování. Z toho důvodu by mediace v případech mezinárodních únosů dětí měla být prováděna pouze zkušenými rodinnými mediátory, kteří ideálně prošli zvláštní odbornou přípravou právě pro tento typ mediace. Případy mezinárodních únosů dětí jsou zároveň charakteristické vysokou úrovní napětí mezi oběma stranami. Smluvním státům Úmluvy bylo doporučeno, aby zřídily kontaktní místo pro mezinárodní rodinné mediace s cílem usnadnit potencionálním účastníkům mediace přístup k informacím o moţnosti mediační sluţby, nebo aby tento úkol svěřily svým Ústředním orgánům. Většina států pověřila právě své Ústřední orgány, jelikoţ jsou pro tuto roli ideální. Tak učinila i ČR. Nicméně existují i státy, které zvolily zřízení kontaktního místa.110

107

WESTPHÁLOVÁ, Lenka, HOLÁ Lenka. Rodinná mediace, právní a sociální aspekty jejího poskytování. Právní rozhledy. 2013, č. 18, s. 618-620. 108 HOLÁ: Mediace v teorii a praxi…, s. 180-181. 109 KOVÁŘOVÁ, Daniela. Rodinná mediace. Bulletin advokacie. 2013, č. 6, s. 39-40. 110 Guide to good practice: Mediation [online]. Holandsko: The Hague Conference on Private International Law, 2012 [cit. 2013-12-11]. Dostupné z: http://www.hcch.net/upload/wop/abduct2011pd05e.pdf

43

Mediace by měla probíhat rychle a neměla by vést ke zdrţení návratového řízení. Proto by měla být vhodnost mediace v konkrétním případě posouzena ještě před jejím zahájením. Současně musí být provedena na pozadí platného mezinárodního právního rámce. Chce-li být v souladu s Úmluvou, musí splňovat přísné časové poţadavky. Je nutné omezit rozsah mediace na nezbytná témata. Nesmí se však omezit pouze na způsoby navrácení dítěte. V rámci mediace musí být ve stejné míře prodiskutovány i moţnosti nenavrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště. Mimo jednání o podmínkách a postupech při navrácení nebo nenavrácení dítěte mohou být projednány i jiné otázky týkající se rodičovské zodpovědnosti obou stran, včetně péče o dítě nebo kontaktu s ním.111 Také mediace v případech mezinárodních únosů dětí povaţuje za důleţité účast dítěte na mediaci. Názor dítěte by měl být zváţen v souladu s jeho věkem a vyspělostí. Vyslechnutím dítěte se mediátor dozví důleţité informace o jeho pocitech a přáních, díky nimţ je moţné posoudit, zda je dané řešení situace v jeho nejlepším zájmu. Často právě přání dítěte můţe rodičům otevřít oči a pomoci jim distancovat se od svých vlastních postojů a najít přijatelné východisko. Zároveň respektuje právo dítěte být slyšeno a je mu dána příleţitost být informováno o tom, co se děje. 112 V případech, kdy dojde k dohodě rodičů, je nutné, aby byla tato dohoda schválena soudem či jiným k tomu příslušným orgánem státu. Je nutné, aby orgán, který bude tuto dohodu schvalovat, ji posoudil z pohledu nejlepšího zájmu dítěte a pouze pokud shledá soulad, ji schválil.113

4.4. Průběh mediace dle zákona o mediaci Samotný průběh mediace zákon o mediaci upravuje pouze rámcově v minimální nezbytné míře. Důvodem je zmíněný princip neformálnosti, kterému by detailnější úprava neodpovídala.

111

Guide to good practice: Mediation. Dostupné z: http://www.hcch.net/upload/wop/abduct2011pd05e.pdf Tamtéţ. 113 JANOČKOVÁ, Michaela. Postavení ústředního orgánu dle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Právní fórum. 2009, č. 8, s. 338. 112

44

4.4.1. Zahájení mediace Na začátku musí nejprve strana, která se jako první rozhodla pro řešení sporu mediací, sdělit tento záměr druhé straně. Ten jí můţe sdělit sama a společně pak vyberou mediátora. Existuje zde také varianta, ţe se iniciátor mediace obrátí přímo na vybraného mediátora (nebo poskytovatele mediační sluţby), který pak osloví druhou stranu.114 Mediace je v souladu s MedZ zahájena uzavřením písemné smlouvy o provedení mediace (dále jen „smlouva“) mezi stranami konfliktu a mediátorem/mediátory. Uzavření této dohody má za následek, ţe dochází také ke stavění běhu promlčecí doby a prekluzivní lhůty. Je-li však mediace prováděna mimo rámec MedZ, pak k zahájení není třeba písemné smlouvy, ani nedochází ke stavění běhu promlčecí doby a prekluzivní lhůty.115 Ještě před zahájením by měl mediátor strany poučit o svém postavení při mediaci, o účelu mediace, o účincích smlouvy o provedení mediace a mediační dohody nebo o moţnosti mediaci kdykoliv ukončit. Mediátor je rovněţ povinen strany konfliktu výslovně poučit o tom, ţe zahájením mediace není dotčeno jejich právo domáhat se ochrany svých práv soudní cestou. Jestliţe tedy strany pochopí smysl a účel mediace, s mediací i s odměnou mediátora souhlasí, nebyla vznesena námitka podjatosti mediátora, tak nic nebrání tomu, aby došlo k uzavření smlouvy.116 MedZ v § 4 odst. 2 stanoví minimální náleţitosti obsahu smlouvy, jimiţ jsou označení stran konfliktu, označení mediátora, vymezení konfliktu, který je předmětem mediace, výše odměny mediátora a doba, po kterou má mediace probíhat, nebo ujednání o tom, ţe mediace má probíhat po dobu neurčitou.

4.4.2. Mediační jednání V této fázi, poté co se strany shodly na obsahu smlouvy a případně si vyměnily své základní pohledy na daný spor, nastává první společné mediační jednání. Úkolem mediátora je pomoci účastníkům mediace lépe porozumět jejich konfliktu i z pozice protistrany a probrat moţnosti jeho řešení. Řídí proces vyjednávání tak, aby kaţdá ze stran měla stejnou moţnost se vyjádřit ke sporným bodům mediace, aby si vzájemně naslouchaly.117 Mediátor nerozhoduje o konkrétní podobě řešení, pouze usnadňuje a usměrňuje komunikaci mezi

114

CHOLENSKÝ: Praktický průvodce mediací…, s. 83-85. Tamtéţ, s. 85. 116 FRYŠTENSKÁ: Co přináší nový zákon o mediaci?..., s. 2. 117 CHOLENSKÝ: Praktický průvodce mediací…, s. 90. 115

45

účastníky, pomáhá jim nalézt kontroverzní body, odstranit nejasnosti či nedorozumění. Někdy je vhodnější vzhledem k citlivosti sporu jednat s kaţdým účastníkem zvlášť. 118 Způsoby hledání společného řešení jsou v jednotlivých případech různé. Účastníci mohou vzájemně navrhovat nejrůznější řešení nebo mediátor sám můţe navrhnout konkrétní smlouvu zohledňující zájmy stran. Předmět sporu lze i rozdělit do několika částí a postupná shoda v jednotlivých částech vede k dohodě o celé skutečnosti. 119

4.4.3. Účast dítěte na rodinné mediaci Zájem dítěte je jedním ze základních principů rodinné mediace. V rámci posouzení mediace jako prostředku pro řešení daného sporu je i posouzení vhodnosti účasti dítěte na mediaci. Podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte má dítě, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záleţitostech, které se jej dotýkají, a jeho názorům musí být věnována patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Za tímto účelem má být dítěti poskytnuta moţnost, aby bylo slyšeno v řízeních, která se ho dotýkají. Z tohoto článku vychází i § 867 NOZ: „Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud dítěti potřebné informace, aby

si

mohlo

vytvořit

vlastní

názor

a

tento

sdělit.

Není-li podle zjištění soudu dítě schopno informace náleţitě přijmout nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor nebo není-li schopno tento názor sdělit, soud informuje a vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, ţe se musí jednat o osobu, jejíţ zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte; o dítěti starším dvanácti let se má za to, ţe je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost.“ Počáteční opatrnost při zvaţování účasti dítěte na rodinné mediaci je v zahraničí postupně potlačována pozitivní praxí. Ze sociálně-psychologického hlediska dětem prospívá, kdyţ jsou do procesu rozhodování vhodně a ve správný čas zapojeny. Je nutné uvést děti do reality tak citlivě, jak je to jen moţné, protoţe děti jsou s rodiči a jejich obtíţnou situací spojeny sloţitými mechanismy. Výzkumy také ukazují, ţe děti jsou spolehlivými svědky událostí a 118 119

FRYŠTENSKÁ: Co přináší nový zákon o mediaci?..., s. 2. Tamtéţ.

46

jsou způsobilé vyjádřit se k rozhodnutí, které bude ovlivňovat jejich ţivot. Při rozhovoru by dítě mělo získat pocit, ţe jeho přání a názoru je věnována náleţitá pozornost a ţe bude respektováno. Pro rozhovor s dítětem často do procesu mediace vstupují odbornícikonzultanti, jelikoţ mediátor nemá potřebné kompetence k posouzení nebo jestliţe nechce vystupovat ve dvojí roli (mediátor a odborník na dětskou psychiku). Se získanými informacemi z rozhovoru s dítětem je třeba naloţit opatrně. Zjištěná přání dítěte se doporučuje rodičům nejlépe sdělit jako jeho potřeby, aby se sníţila citlivá reakce některého z rodičů. 120

4.4.4. Ukončení mediace Jak uţ bylo v této kapitole řečeno, cílem mediačního procesu je uzavření mediační dohody. Mediační dohodou se rozumí písemná dohoda stran konfliktu uzavřená v rámci mediace a upravující mezi nimi práva a povinnosti. Za obsah mediační dohody jsou odpovědné pouze strany sporu.121 V § 7 nalezneme náleţitosti, které musí tato dohoda splňovat. Písemnou dohodu uzavírají všechny strany sporu. Jejími náleţitostmi jsou vedle podpisů stran také datum jejího uzavření, doplněné mediátorem, a jeho podpis, kterým se stvrzuje, ţe mediační dohoda byla uzavřena v rámci mediace. Mediátor není stranou mediační dohody, neplynou mu z ní tudíţ ţádná práva a povinnosti. Uzavření mediační dohody je ideální stav, ne vţdy však k němu strany dospějí. Z toho důvodu existují ještě další způsoby ukončení mediace. Zákon v § 6 stanoví, ţe mediátor ukončí jiţ zahájenou mediaci, jestliţe vnikne pochybnost o jeho nepodjatosti nebo jestliţe se strany konfliktu s mediátorem nesešly podobu delší neţ jednoho roku. Můţe ji ukončit i v případě, ţe došlo k narušení důvěry mezi ním a některou ze stran. Vzhledem k dobrovolnosti mediace ji lze rovněţ ukončit z podnětu jedné ze stran/všech stran konfliktu. Dalším důvodem pro ukončení mediace je uplynutí doby, na kterou byla mediace ve smlouvě sjednána, pozastavení oprávnění k výkonu činnosti mediátora nebo vyškrtnutí mediátora ze seznamu, smrt, prohlášení za mrtvého nebo zánik jedné ze stran konfliktu, nebo smrt mediátora či jeho prohlášení za mrtvého. Mediační dohoda je dohodou soukromoprávní a strany jsou jejím obsahem vázány. Dohoda však není přímo vykonatelná. Podmínkou vykonatelnosti dohody je její schválení soudem ve formě soudního smíru. V případech nesporných řízení je to schválení dohody 120 121

WESTPHÁLOVÁ, HOLÁ. Rodinná mediace…, s. 621-623. § 2 písm. f) a § § 3 odst. 3. MedZ.

47

v rámci řízení ve věcech péče soudu o nezletilé (tzn., ţe po uzavření dohody podají účastníci návrh na zahájení soudního řízení, v jehoţ rámci dohodu soud schválí nebo ji převezme do výroku soudního smíru). Další moţností je také ásledné uzavření mediační dohody o splnění nároku vyplývajícího z mediační dohody ve formě notářského nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti. 122

122

ČUHELOVÁ, ŠMÍD: Mediace v některých rodinněprávních věcech…, s. 179.

48

5. ÚŘAD PRO MEZINÁRODNĚPRÁVNÍ OCHRANU DĚTÍ 5.1. Ústřední orgány Na základě dikce čl. 6 Haagské úmluvy byly ustanoveny ústřední orgány, jejichţ hlavní úkol vyplývá z jiţ uvedeného cíle Úmluvy, tedy na základě vzájemné spolupráce, komunikace a pomoci dalších ústředními orgány zajistit a podílet se na zajištění bezodkladného návratu protiprávně přemístěného či zadrţeného dítěte. Mají pomoci lidem, kterých se mezinárodní únos jiţ týká, ale i těm, kteří jím mohou být ohroţeni nebo se jej dopustili.123 Ústřední orgány mohou vystupovat v pozici orgánu doţadujícího (zástupce osoby, jejíţ právo péče bylo porušeno, ţádá o návrat dítěte do země obvyklého bydliště) nebo orgánu doţádaného (orgán, na jehoţ území bylo dítě protiprávně přemístěno či zde bylo zadrţeno) K tomuto účelu bylo ústředním orgánům stanoveno mnoţství konkrétních úkolů, jeţ jsou převáţně uvedeny v čl. 7 Úmluvy (výkladem je však moţné nalézt je i v jiných ustanoveních). Základním principem je úspěšná a mnohostranná spolupráce a komunikace mezi jednotlivými ústředními orgány. Uvedený čl. 7 Úmluvy výslovně stanovuje, ţe ústřední orgány budou navzájem spolupracovat a podporovat spolupráci mezi příslušnými orgány ve svých státech a učiní potřebná opatření. Pro úspěšné návratové řízení je nutné zjistit místo pobytu dítěte, které bylo protiprávně přemístěno nebo zadrţeno. Zjistí-li se, ţe se dítě nachází v jiném smluvním státě, předá ústřední orgán, který obdrţel návrh, bezodkladně veškeré podklady ústřednímu orgánu tohoto smluvního státu a informuje o tom navrhovatele a doţadující ústřední orgán.124 Vytrţení dítěte z místa, na které je zvyklé, pro něj mnohdy znamená trauma a z toho důvodu mají ústřední orgány povinnost učinit nebo zařídit, aby byla přijata taková předběţná opatření, aby uchránila dítě a poškozeného rodiče další újmy.125 Jak jiţ bylo několikrát v této práci zmíněno, zvláště ve čtvrté kapitole, zdůrazňuje Úmluva prioritu smírného řešení sporu. Ústřední orgány však nemají z Haagské úmluvy pravomoc nutit dotčené osoby, aby uzavřely dohodu. Zato však mohou poskytovat zázemí a poradenství pro vznik takové dohody, mají zároveň moţnost na tyto osoby působit jako mediátoři. Jak jiţ bylo řečeno, nemají pravomoc dohodu schvalovat. Nedojde-li k smírnému vyřešení sporu, jsou ústřední orgány povinny zahájit nebo usnadnit zahájení návratového řízení před příslušnými orgány doţádaného státu. Poskytují obecné informace o svém právním řádu 123

JANOČKOVÁ: Postavení ústředního orgánu…, s. 336. Blíţe čl. 9 Haagské úmluvy. 125 JANOČKOVÁ: Postavení ústředního orgánu…, s. 336-337. 124

49

týkající se provádění Úmluvy, zajistí nebo usnadní poskytnutí právní porady nebo pomoci. Nesmí být opomenuta ani povinnost učinit taková opatření, která jsou vhodná a nutná k zajištění bezpečného návratu dítěte do země jeho obvyklého bydliště v případě, ţe dojde k dohodě o navrácení dítěte nebo je návrat nařízen rozhodujícím orgánem doţádaného státu.126 Neméně důleţitým úkolem je preventivní činnost Ústředních orgánů. Účelem Úmluvy není pouze snaha napravit protiprávní stav, který únosem dítěte nastal, ale především snaha takovému činu zabránit. Měly by se mimo jiné zaměřovat na rozšíření povědomí o Úmluvě i mezi laickou veřejnost, zapojit se jako specializované orgány do legislativního procesu, poskytovat poradenství atd. 127

5.2. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí 5.2.1. Historie a vznik Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Historie Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí se začala poprvé psát v roce 1930, kdy byla zaloţena Společnost pro mezinárodněprávní ochranu mládeţe (dále jen „Společnost“) se sídlem v Brně. Činností Společnosti, která vznikla jako iniciativa několika významných brněnských právníků, bylo vymáhání výţivného v cizině a napomáhání návratu dětí do vlasti v období války i po jejím konci. Nicméně v době 2. světové války byla nicméně činnost Společnosti potlačena a ve své základní podobě fungovala pouze do roku 1952. V tomto roce došlo k přerušení samostatnosti Společnosti z důvodu její přeměny na mezinárodní oddělení tzv. Úřadovny ochrany mládeţe v Brně. Od roku 1956 se však opět stala samostatnou institucí spadající

do

resortu

Ministerstva

spravedlnosti

ČR

pod

názvem

Ústředí

pro

mezinárodněprávní ochranu mládeţe.128 Pro Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí byl důleţitý rok 2000, který znamenal další jeho přeměnu. Na základě ZSPOD došlo s jeho účinností k 1. Dubnu 2000 k zániku Ústředí a ke zřízení Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen „Úřad“). I kdyţ se na první pohled mohlo zdát, ţe vznikla zcela nová instituce, Úřad navázal v podstatě na činnost předešlé organizace. Zároveň je nutné zdůraznit, ţe byl vyňat z resortu Ministerstva 126

JANOČKOVÁ: Postavení ústředního orgánu…, s. 337. Tamtéţ, s. 338. 128 Tisková zpráva – ÚMPOD slaví 80 let činnosti. Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. 2010 [cit. 201111-14]. Dostupné z: . 127

50

spravedlnosti ČR a začleněn do Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. V čele Úřadu stojí ředitel, kterého jmenuje a odvolává ministr práce a sociálních věcí. ZOSPOD blíţe v § 35 vytyčuje základní rámec činnosti Úřadu, kterou blíţe specifikuje Statut Úřadu a jeho organizační řád.129

5.2.2 Činnost Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Úřad působí jako tzv. ústřední orgán podle celé řady mezinárodních smluv a podle komunitárních nařízení.130 Zajišťuje sociálněprávní ochranu dětí ve vztahu k cizině a výkon pravomoci a povinností ústředního orgánu, jehoţ zřízení předpokládá zmíněný čl. 6 Úmluvy. Jak uţ z názvu samotného Úřadu vyplývá, poskytuje ochranu nezletilým osobám (dětem), ale ve výjimečných případech i osobám zletilým, a to zejména v oblasti vymáhání výţivného, která ve většině případů probíhá dlouhá léta.131 Agendu Úřadu lze rozdělit podle předmětu činností do následujících kategorií: 1. Vymáhání výţivného s mezinárodním prvkem na základě mezinárodních smluv nebo jinak zajištěné vzájemnosti. 2. Vedení agendy a zprostředkování mezinárodních adopcí. 3. Řešení situace protiprávně přemístěných nebo zadrţených dětí a zabezpečení práva styku s dítětem. 4. Ochrana

nezletilým

osobám

(např. vystupování

úřadu

v pozici

kolizního

opatrovníka).132 Mezi jeho další činnost patří poskytovat občanům poradenskou činnost ve věcech spadajících do jeho působnosti, zprostředkovávat v rámci své působnosti styk se zahraničními orgány a spolupracovat na vytváření mezinárodních i vnitrostátních norem, které se dotýkají oblastí jeho působnosti. Úřad však není orgánem soudním, nenáleţí mu tudíţ pravomoc rozhodovat v soudních věcech.133

129

Tisková zpráva – ÚMPOD slaví 80 let činnosti. Dostupné z: . Úřad vedle funkce ústředního úřadu dle Haagské úmluvy vystupuje jako ústřední orgán například dle Evropské úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení nebo jako přijímací a odesílající orgán dle Newyorské úmluvy o vymáhání výţivného v cizině. 131 Důkazem je nejstarší spis z roku 1967, ve kterém jde o vymáhání výţivného, které bylo nejprve zahájeno pro osobu nezletilou, později však jiţ osobu zletilou. 132 Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí [online]. 2009-2011 [cit. 2011-11-14]. Dostupné z: . 133 Tamtéţ. 130

51

5.2.3. Postavení Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí v souvislosti s problematikou mezinárodních únosů dětí Jak uţ bylo zmíněno v předchozích kapitolách, Úřad byl zřízen jako Ústřední orgán, který je povinen vykonávat svou činnost ve smyslu Haagské úmluvy. Jako orgán sociálně-právní ochrany dětí zajišťuje sociálně-právní ochranu dětí ve vztahu k cizině. Tento Úřad můţe v řízení o navrácení dítěte vystupovat ve dvojí roli. Buď jako zástupce rodiče-cizince, který ţádá o navrácení dítěte, nebo jako kolizní opatrovník dítěte. V minulosti byl Úřad hojně kritizován za to, ţe ve většině případů vystupoval jako zástupce rodiče ţádajícího o navrácení dítěte a role opatrovníka dítěte pro něj byla velmi problematická. Za kaţdých okolností usiloval o navrácení dítěte, i kdyţ by mohla dítěti vzniknout návratem újma.134 V roce 2007 na sebe Úřad upozornil v souvislosti s rozsáhle medializovaným případem Sáry Barao, kdy Úřad zastupoval otce holčičky – cizince. Tento případ vyvolal vlny diskuzí ohledně postavení Úřadu v případech mezinárodních únosů dětí, zda je správné, aby vystupoval jako zástupce rodiče-cizince a tím zastupoval jeho zájmy anebo jako kolizní opatrovník dítěte, nebo by neměl zastupovat dítě vůbec a tuto úlohu by měl převzít orgán sociálně-právní ochrany dětí. Pro Úřad tato kauza v konečném výsledku znamenala personální změny, odvolání ředitele Záleského P., jenţ byl kritizován za to (nejenom v tomto případě), ţe prioritou Úřadu nebyla ochrana dítěte. Byl kritizován i ze strany neziskových organizací, ţe více neţ zájmy českých dětí hájí zájmy rodičů-cizinců. Na místo odvolaného ředitele byla zvolena ředitelka Pavlová L., jeţ představila novou koncepci Úřadu. Úřad jiţ nezastupoval v ţádném případě rodiče a nevystupoval rovněţ ani kolizní opatrovník dítěte135. Tato úloha dle Pavlové zcela přechází na orgány sociálně-právní ochrany dětí na úrovni obcí s rozšířenou působností. Důvodová zpráva k novele o. s. ř. z roku 2008136 zavedla mimo jiné změny nynější výlučnou místní příslušnost soudů dle sídla Úřadu. Z jejího textu je moţné vyloţit, ţe zákonodárce měl úmysl, aby Úřad zastával funkci kolizního opatrovníka. Také autorka práce je tohoto názoru. Především z důvodu úzké specializace případů, důrazu na rychlost a odbornost řízení je zde potřeba zastoupení dítěte někým, kdo bude jeho zájmy náleţitě hájit, a proto se Úřad dle své znalosti problematiky, školeného personálu a faktu, ţe se řízení zásadně účastní jako centrální orgán dle Haagské úmluvy, přímo nabízí. 134

VONDRÁČKOVÁ, Pavlína., KLOUB, Jindřich. Mezinárodní únosy dětí, III. Díl. Dostupné z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=127 135 Zpráva o činnosti ÚMPOD 2008. Dostupné z: http://www.umpod.cz/urad/vyrocni-zpravy-o-cinnostiuradu/ 136 Důvodová zpráva k o. s. ř. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=20238

52

V roce 2009 Pavlová odstoupila a ředitelem Úřadu se stal Z. Kapitán. Úřad nezastupuje ţadatele ani únosce, můţe jim pouze poskytnout pomoc nebo radu ohledně zahájení řízení, či jim dopomoci k dosaţení vzájemné dohody. Jako orgán sociálně-právní ochrany dětí má hájit pouze zájmy dítěte. V některých případech totiţ zájmy rodiče nemusí být totoţné se zájmy dítěte. Tím ve své podstatě respektuje závazek, jenţ převzal jako smluvní stát Úmluvy, ţe na prvním místě bude především chránit zájmy dětí. V samotném návratovém řízení má Úřad postavení opatrovníka nezletilého dítěte.

5.3. Úřad styčného soudce Jedním z největších problémů protiprávního přemístění dítěte je bezesporu neshoda mezi rodiči a jejich neschopnost daný spor řešit. Tento fakt celý proces navrácení dítěte komplikuje a protahuje. Velice účinná se v této fázi jeví role třetích, neutrálních osob, které vystupují v pozici vyjednavačů či mediátorů a snaţí se pomoci najít řešení přijatelné pro obě strany. Ministerstvo spravedlnosti ČR se snaţilo o posílení pozice těchto osob, aby bylo moţné zajistit dítěti rychlé a efektivní poskytnutí ochrany, jaké mu garantuje nespočet právních předpisů. Z těchto důvodů proto také vznikl úřad styčného soudce (Network judge) ve věcech rodinného práva, jehoţ primárním úkolem je usnadňování komunikace mezi soudy členských států Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980. V České republice byl styčným soudcem dne 8. prosince 2006 jmenován JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., soudce liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem. Návrh na zřízení mezinárodní sítě styčných soudců se objevil poprvé v roce 1998 na De Ruwenbergově semináři pro soudce zabývající se mezinárodní ochranou dětí. Bylo doporučeno, aby příslušné orgány v různých jurisdikcích určily jednoho nebo více členů justice jako „spojnici“ v komunikaci a navázání vztahů s vlastními ústředními orgány či soudci z jiných smluvních států, zpočátku alespoň v otázkách týkajících se Haagské úmluvy. Tato myšlenka byla dále podporována, počet styčných soudců se zvyšoval a v současné době tuto mezinárodní síť tvoří 80 soudců z 58 jurisdikcí137. Prostřednictvím této komunikace se mohou soudci z různých jurisdikcí informovat a učit se od sebe navzájem, zároveň celá věc napomáhá jednotnému výkladu jiných úmluv. Soudci pak mohou lépe pochopit práci svých kolegů v jiných jurisdikcích.

137

Pro zajímavost v říjnu 2006 bylo soudců pouhých 20 z 18 jurisdikcí, v roce 2009 se počet zvýšil na 39 soudců z 26 jurisdikcí. Uvedený současný počet odpovídá stavu k červenci 2013.

53

Zkušenosti ze států, kde byl institut styčného soudce zaveden, ukázaly, ţe přímá mezinárodní justiční spolupráce je velice uţitečná při řešení některých konkrétních problémů provázejících navrácení dítěte. Za účelem smírného řešení mohou soudy prostřednictvím styčného soudce odstraňovat praktické překáţky bránící navrácení dítěte, zvláště předloţit návrh na řešení sporu s cílem usnadnit proces návratu, pomoci zajistit, aby navrácení dítěte proběhlo bezpečně pro dítě a někdy i doprovázejícího rodiče, a připravit cestu pro řízení o výchově dítěte v zemi, do níţ se dítě vrací.138 Jak uţ bylo řečeno, úkolem styčného soudce je především komunikace se zahraničními soudci a zprostředkování kontaktu mezi orgány v zemích, jichţ se únos týká, ale nemá přímo řešit případy, které připadají jednotlivým soudům, má být spíše prostředníkem. Zastupuje svůj stát i jako odborník na konferencích mezinárodního rodinného práva.

139

Činnost

styčného soudce však není pozitivně definována na mezinárodní ani vnitrostátní úrovni. Zde je dána volnost kaţdé jurisdikci, jaké oprávnění a povinnosti svému styčnému soudci uloţí. Důleţitý však je fakt, ţe styčný soudce nepřebírá funkce ústředního orgánu podle čl. 7 Haagské úmluvy140, ale s ústředním orgánem spolupůsobí. Lze však uvést katalog činností, které jsou shodné pro jednotlivé jurisdikce: Styčný soudce bude nápomocen svým kolegům v aplikaci Haagské úmluvy v obecných i praktických otázkách. Bude schopen odpovědět na doţádání zahraničních soudců a ústředních orgánů týkajících se obecných otázek legislativy a kompetencí ve věcech mezinárodních únosů dětí. Bude se účastnit a zastupovat soudní moc na konferencích mezinárodního rodinného práva v co nejširší míře. V případě potřeby bude styčný soudce přijímat a postupovat příchozí mezinárodní soudní komunikaci a iniciovat či usnadňovat odchozí soudní komunikaci. Bude podporovat mezinárodní spolupráci v rodinném právu obecně.

138

LORTIE, Philippe. BACKGROUND TO THE INTERNATIONAL HAGUE NETWORK OF JUDGES. The Judges' Newsletter on International Child Protection [online]. 2009, XV [cit. 2013-10-09]. Dostupné z: http://www.hcch.net/index_en.php?act=text.display&tid=60 139 ČR má styčného soudce pro Haagskou úmluvu o únosech dětí. Epravo.cz [online]. 19.4.2007 [cit. 2013-1009]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/cr-ma-stycneho-soudce-pro-haagskou-umluvu-o-unosechdeti-47595.html?mail 140 Haagská úmluva naopak neobsahuje ţádné zvláštní ustanovení týkající se mezinárodní sítě styčných soudců.

54

Významné mohou být i jeho další funkce: Styčný soudce bude odpovědný za shromaţďování informací a nových poznatků o fungování Haagské úmluvy z roku 1980. Zajistí, ţe důleţitá rozhodnutí budou zaslána do databáze INCADAT (International Child Abduction Database). Bude přispívat do časopisu Judges´Newsletter a zároveň zajistí, ţe ostatní vnitrostátní soudci vyřizující věci podle Haagské úmluvy obdrţí kopii časopisu Judges´Newsletter a všechny další informace, které mohou přispět k rozvoji odbornosti jednotlivých soudců.141 Závěrem lze říci, ţe úloha sítě styčných soudců se neustále vyvíjí. Praxe postupně ukazuje, jakým směrem se má dále rozvíjet a jaký prostor pro činnost styčného soudce bude vymezen.

5.4. Zprostředkovatel Evropského parlamentu Důkazem důleţitosti významu smírného řešení konfliktů mezi rodiči je také fakt, ţe byl na půdě Evropského parlamentu (dále jen „EP“) v roce 1987 vytvořen nový post zprostředkovatele Evropského parlamentu142 (The European Parliament Mediator), jehoţ prvořadým úkolem je pomoci dětem, které byly uneseny jedním ze svých rodičů, tím. ţe bude usilovat o co nejefektivnější vyřešení nastalé situace v podobě dobrovolné dohody mezi rodičem-únoscem a druhým rodičem. Od roku 2009 je zprostředkovatelkou EP Italka R. Angellilli.

5.4.1. Smírčí řízení Smírčí řízení zajišťuje alternativní způsob řešení, jehoţ snahou je vyřešit konflikty pozitivně. Mělo by přimět dané strany k tomu, aby za pomoci třetí strany – zprostředkovatele – nalezly oboustranně přijatelné a uspokojivé řešení. V případech mezinárodních únosů dětí se smírčí řízení zaměřuje na vyjednání dohody, která bude výlučně v zájmu uneseného dítěte. Hlavním úkolem zprostředkovatele EP je pomáhat rodičům při hledání nejlepšího vyřešení situace ve prospěch jejich dětí. Umoţní 141

PTÁČEK, Lubomír. Styčný soudce ve věcech rodinného práva. Právo a rodina, 2008, č. 9. PTÁČEK, Lubomír. Přeshraniční únosy dětí. 2010. Dostupné z: http://www.cak.cz/assets/files/3183/P_eshrani_n___nosy_d_t_.doc 142 Dále jen „zprostředkovatel“.

55

stranám, aby se aktivně zaměřily a soustředily na vyřešení všech důleţitých otázek souvisejících s jejich rodinnou situací. Rovněţ zajistí, aby byly děti, rodiče, ale i ostatní osoby, které jsou s touto situací úzce spjaty, ušetřeny citového a psychického napětí v důsledku soudních sporů. Smírčí řízení končí úspěšně, jakmile si rodiče vše vyjasní a dojde k jejich vzájemné dohodě. Soud pak formálně schválí její podmínky soudním příkazem, jenţ bude uznaný a vymahatelný v dalších zemích.143 Velkou výhodou tohoto řízení je, ţe rodiče, kteří jsou ochotni pouţít smírčí řízení, mají tendenci přesněji a přísněji dodrţovat dohodu vzniklou na základě jejich společné vůle neţ rozhodnutí vynucené soudním orgánem.144

5.4.2. Případy předkládané zprostředkovateli Statistiky uvádějí, ţe např. mezi lety 2009 – 2011 bylo kanceláři zprostředkovatele EP předloţeno 98 případů, z toho 10 ţádostí o smírčí řízení. Smírčí řízení Itálie - Slovensko Zde by autorka práce chtěla pro větší představu uvést konkrétní příklad smírčího řízení, který byl projednáván v červnu 2010 u EP. V tomto případě šlo o případ italského otce a slovenské matky, která své dvě děti narozené v Itálii převezla na Slovensko. Matka odjela s dětmi na Slovensko, aby navštívila své rodiče, její pobyt se však protáhl a veškerý styk otce s jeho dětmi byl znemoţněn. Otec dal následně podnět k rozvodovému řízení a k trestnímu řízení proti matce pro únos dětí. Matka mezitím dala podnět k rozvodovému řízení i na Slovensku. Vznikla tak kolize soudní příslušnosti, která přiměla právního zástupce otce, aby se obrátil na zprostředkovatele s cílem dosáhnout jednáním řešení s druhým rodičem v nejlepším zájmu obou dětí. Ţádost účastníků a právní souvislosti případu byly přezkoumány, zprostředkovatel zahájil jednání mezi rodiči tak, ţe smírčí řízení u EP ve Štrasburku bylo rozčleněno do jednotlivých částí: - spojení formou konferenčního rozhovoru mezi otcem, který byl přítomen se svým právníkem ve Štrasburku, s italským velvyslanectvím na Slovensku, kde byla přítomna matka se svým právníkem a konzul; 143

EVROPSKÝ PARLAMENT. Zprostředkovatel Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí[online]. s. 18-19. [cit. 2013-10-28]. Dostupné z: http://www.europarl.europa.eu/aboutparliament/cs/000c205a13/Child-abduction-mediator.html 144 Tamtéţ.

56

– Identifikace účastníků a formální zahájení řízení. – Diskuse o náčrtu smírčí dohody vypracovaném v předcházejících měsících a jednání o některých kritických bodech smírčí dohody. – Dosaţení smírčí dohody (spojení trvalo osm hodin). – Podpis smírčí dohody, jíţ bylo řízení formálně ukončeno. Základní prvky smírčí dohody tvořily právo na svěření do péče, právo na styk s dítětem a právo na výţivné.145

145

EVROPSKÝ PARLAMENT. Zprostředkovatel Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí[online]. s. 18-19. [cit. 2013-10-28]. Dostupné z: http://www.europarl.europa.eu/aboutparliament/cs/000c205a13/Child-abduction-mediator.html

57

ZÁVĚR Základní úkolem této práce bylo přinést celkový pohled na problematiku mezinárodních únosů dětí. Přestoţe působí termín mezinárodní únos negativně, lze v něm spatřovat i pozitivní elementy. Zejména v případech, kdy tímto jednáním nechce rodič-únosce potrestat druhého rodiče, ale spatřuje v tomto činu jedinou moţnost, jak ochránit dítě, ale i sebe v obavě z domácího násilí. V případech mezinárodních únosů dětí je proto nejdůleţitější prevence. Rodič-únosce často ani neví, ţe se dopustil protiprávného činu a neví, jak jinak by měl situaci řešit. Je nutné si uvědomit, ţe mezinárodní únosy dětí jsou velmi citlivou záleţitostí. Není porušováno pouze právo styku rodiče s dítětem, ale dochází také k porušení zájmů samotného dítěte, je-li odloučeno od druhého rodiče, separováno od svého domova. Jedná se o sloţité případy, kterým na závaţnosti přidává skutečnost, ţe objektem mezinárodních únosů je dítě. Při řešení případu protiprávního přemístění či zadrţení dítěte musí být brán v první řadě ohled na jejich zájem a blaho. Rozhodnutí o navrácení by mělo být dle Haagské úmluvy (i Nařízení Brusel IIa) zásadou, naopak odmítnutí návrhu pouze výjimečným postupem, který je v obou pramenech omezen taxativně stanovenými důvody. Právě při výkladu čl. 13 Haagské úmluvy dochází k největším interpretačním problémům. Soudy nesprávně judikují, ţe mezi situace, v nichţ by návrat dítěte byl v rozporu s jeho zájmy, lze řadit pouze extrémní případy páchání trestného činu na dítěti, nebo válečný stav. Oproti jiným soudům v ČR, Nejvyšší soud ČR uvedl, ţe lze za tyto situace povaţovat i případy, kdy rodič ţádající navrácení dítěte není schopen zajistit řádně jeho péči nebo kdy dítě s návratem nesouhlasí. Okolnosti k nenavrácení dítěte jsou sice upraveny restriktivně, tato restriktivní úprava však soud nijak neomezuje při posuzování toho, zda rodič-únosce prokáţe, ţe existují důvody uvedené v čl. 13 odst. 1 písm. a) a b) Úmluvy. Přestoţe dosavadní česká právní úprava řízení o navrácení dítěte trpí určitými nedostatky, které způsobují různý výklad některých aspektů řízení, lze ji povaţovat za přínosnou. Nová právní úprava v ZZŘS dle názoru autorky tyto nedostatky odstraňuje a jednoznačně říká, ţe jiţ nadále nepovaţuje řízení o navrácení dítěte za sporné, nýbrţ za řízení zvláštní s převaţujícími prvky řízení nesporného. Rovněţ výstiţněji charakterizuje účastníky řízení. Cílem diplomové práce bylo také zaměření se na vyuţití rodinné mediace. M. Malacka velice výstiţně uvedl, ţe mediaci lze chápat jako „proces, ve kterém se zúčastnění pokoušejí mezi stranami konfliktu zejména na základě komunikace nastolit stav, který existoval před vznikem samotného konfliktu. Přitom se v ţádném případě nejedná o právní analýzu konfliktu ve smyslu nalézání jeho příčiny právní, případně nalezení jeho podstaty v rámci 58

právní úpravy. Spíše jde o analýzu konfliktu, tedy jeho příčin ještě předtím, neţ dojde k řešení konfliktu rozvinutého do podoby právního sporu.“146 Dle autorky práce je přesně toto důvod, proč je rodinná mediace nejrozšířenější z oblastí mediace. Jde právě o fakt, ţe se nejedná o právní analýzu, je zde prostor pro hledání podstaty problému, jeho osobnějšího základu. Většinu účastníků v této situaci nebudou zajímat právní normy. Mediace není svázána ţádnými procesními pravidly nebo omezena pouze na některé otázky sporu. Z toho důvodu můţe mediace nabídnout řadu moţností, které jsou tradičním soudům nedostupné. Cíle, které si autorka práce v úvodu vytyčila, tak lze povaţovat za dosaţené. K sepsání diplomové práce bylo pouţito zejména odborných článků, kniţních publikací a právních předpisů. V diplomové práci byly vyuţívány obecně teoretické metody. Především metoda analýzy, syntézy a komparace.

146

MALACKA, Michal. Mediace, kultura a právo. Právní fórum. 2012, č. 5, s. 173.

59

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ Literatura BEAUMONT, Paul R.; MCELEAVY, Peter E. The Hague Convention on Internati-onal Child Abduction. Oxford: Oxford University, 1999. 334 s. ISBN: 0-19-826064-4. DAVID, Roman. Práva dítěte: Úmluva o právech dítěte a její charakteristika, Mezinárodní ochrana práv dítěte a některé další dokumenty, Rodina a základy rodinného práva. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1999. 176 s. ISBN: 80-7182-076-8. HOLÁ, Lenka. Mediace v teorii a praxi. Praha: Grada Publishing, 2011. 270 s. ISBN 978-80247-3134-6. CHOLENSKÝ, Robert. Praktický průvodce mediací podle nové právní úpravy. Praha: Linde Praha, 2013. 304 s. ISBN 978-80-7201-901-4. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 3. vydání. Praha: Leges, 2012. 1280 s. ISBN 978-80-87576-29-8. KRUGER, Thalia. International Child Abduction: The Inadequacies of Law. United Kingdom: Hart Publishing, 2011. 250 s. ISBN 978-1-84946-156-6. KŘIVÁČKOVÁ, Jana. Řízení o navrácení dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí jako „nový“

institut

civilního

procesu.

In

HRUŠÁKOVÁ,

Milana

aj.

Pocta

Petru

Hlavsovi: sborník příspěvků z konference, uspořádané dne 13. 3. 2009 Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci u příležitosti 70. narozenin doc. JUDr. Petra Hlavsy, CSc. Olomouc: Univerzita Palackého, Právnická fakulta : Iuridicum Olomoucense, 2009. PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C. H. Beck, 2008. 441 s. ISBN 978-80-7400-034-8. ŠKÁROVÁ, Marta. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. vyd. Praha: Linde, 2009. 1263 s. 978-80-7201-769-0 VESELÁ, Radomíra, HURBIŠ, František. Právní problematika mezinárodních únosů dětí. Kunovice: Evropský polytechnický institut, 2008. 65 s. ISBN 978-80-7314-158-5.

60

VIGERS, Sarah. Mediating International Child Abduction Cases. United Kingdom: Hart Publishing, 2011. 98 s. ISBN 978-1-84946-181-8. WINTEROVÁ, Alena, ed. a DVOŘÁK, Jan, ed. Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2009. 630 s. ISBN 978-80-7357-432-1. Odborné články: ČUHELOVÁ, Kateřina, ŠMÍD Ondřej. Mediace v některých rodinněprávních věcech de lege ferenda. Právní fórum. 2012, č. 5, s. 176-186. FRYŠTENSKÁ, Marcela. Co přináší nový zákon o mediaci?. Právo a rodina. 2012, č. 9, s. 15. HORÁČEK, Tomáš. Základní principy mediace: (z právního i neprávního pohledu). Bulletin advokacie. 2013, č. 6, s. 17-21. JANOČKOVÁ, Michaela. Postavení ústředního orgánu dle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Právní fórum. 2009, č. 8, s. 335-340. JANOČKOVÁ, Michaela, SEDLÁK, Petr. Povaha řízení dle ustanovení § 193a a násl. o.s.ř. Právní fórum, 2009, č.7, s. 287-292. KAPITÁN, Zdeněk. Evropský justiční prostor ve věcech civilních: Příslušnost, uznání a výkon rozhodnutí ve věcech manţelských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti. Právní fórum. 2005, č. 8, s. 281-290. KOVÁŘOVÁ, Daniela. Rodinná mediace. Bulletin advokacie. 2013, č. 6, s. 39-41. MALACKA, Michal. Mediace, kultura a právo. Právní fórum. 2012, č. 5, s. 171-176. Nejvyšší soud České republiky: Rozhodování o navrácení dítěte do místa obvyklého bydliště podle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí a návrat rodiče do původního bydliště spolu s dítětem. Právní rozhledy. 2008, č. 1, s. 30-35. NOVOTNÁ, Věra. Jak správně aplikovat Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí? Právo a rodina, 2007, č.9, s. 1-7. PROKOPOVÁ, Alena. Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Právní rádce, 1996, č. 11, s. 7-8. 61

STEINBERGEROVÁ, Dorota a Antonín STANISLAV. Nová právní úprava mediace na území České republiky v kontextu právní úpravy mediace ve Spolkové republice Německo a Rakouské republice. Právní rozhledy. 2013, č. 6, s. 203-208. VYBÍRAL, Petr. Mezinárodní mediace z pohledu práva České republiky. Obchodní právo. 2012, č. 12, s. 438-443. WESTPHÁLOVÁ, Lenka, HOLÁ Lenka. Rodinná mediace, právní a sociální aspekty jejího poskytování. Právní rozhledy. 2013, č. 18, s. 618-626. ZAVADILOVÁ, Marta, TUROŇOVÁ, Jana. Pravidla určování mezinárodní soudní příslušnosti dle nařízení Brusel II bis ve světle nejnovější judikatury Evropského soudního dvora. Právní rozhledy, 2010, č.7, s. 247-252. Internetové zdroje ČR má styčného soudce pro Haagskou úmluvu o únosech dětí. Epravo.cz [online]. 19.4.2007 [cit. 2013-10-09]. Dostupné z:
řád,

ve

znění

pozdějších

předpisů.

Dostupné z:
M.

Mezinárodní

únosy

dětí.

[citováno

16.

10.

2012].

Dostupné

z:

<www.law.muni.cz/edicni/sborniky/cofola2008/files/pdf/civil/hruba_michaela.pdf . LORTIE, Philippe. BACKGROUND TO THE INTERNATIONAL HAGUE NETWORK OF JUDGES. The Judges' Newsletter on International Child Protection [online]. 2009, XV [cit. 2013-10-09]. Dostupné z:
62

Outline Hague Convention on Child Protection: The Hague Convention of 1996 on the International Protection of Children. In: Hague Conference on Private International Law [online].

2008

[cit.

2013-11-12].

Dostupné z: < http://www.hcch.net/upload/outline34e.pdf . PÉREZ-VERA, Elisa. Explanatory Report on the 1980 Hague Child Abduction Convention. In: Hague Conference on Private International Law [online]. 1982 [cit. 2013-12-04]. Dostupné z:
Lubomír.

Přeshraniční

únosy

dětí.

2010.

Dostupné z: . VONDRÁČKOVÁ, Pavlína., KLOUB, Jindřich. Mezinárodní únosy dětí, I. Díl. Dostupné z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=45 . VONDRÁČKOVÁ, Pavlína., KLOUB, Jindřich. Mezinárodní únosy dětí, III. Díl. Dostupné z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=127 . VONDRÁČKOVÁ, Pavlína., KLOUB, Jindřich. Mezinárodní únosy dětí, IV. Díl. Dostupné z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=128 . Zpráva o činnosti ÚMPOD 2008. Dostupné z:

http://www.umpod.cz/urad/vyrocni-zpravy-o-

cinnosti-uradu/ . Zprostředkovatel Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí jejich rodiči. Evropský

parlament [online].

[cit.

2013-10-23].

Dostupné

z

Dostupné


z:

www.umpod.cz www.unicef.cz http://www.amcr.cz/

Právní předpisy Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., o sjednání Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Nařízení č. 2201/2003/ES o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manţelských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/200 0. Judikatura Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1931/2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 474/2007 Rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 2.4.2009 ve věci A, sp. zn. C-523/07

64

Rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 2. dubna 2009, sp. zn. C-523/07 [citováno 25. 2. 2013]. Dostupné z: Precedent Wait J. - Re B (minors: abduction) (No 2) [1993] 1 FLR 993 at 995 Odborné práce HALADOVÁ, Hana. Legální důvody nenavrácení dítěte při mezinárodním únosu. Brno, 2011. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra mezinárodního a evropského práva. Vedoucí práce JUDr. Kláře Svobodové, Ph.D.

65

ABSTRAKT/ABSTRACT Název předkládané diplomové práce zní „Občanskoprávní aspekty mezinárodních únosů dětí“. Jejím cílem je poskytnout ucelený obraz o stále aktuálnější problematice mezinárodních únosů dětí a poukázat na určité problematické aspekty tohoto tématu. Dalším úkolem této práce je zaměřit se na mediaci jako na vhodný způsob řešení rodinných konfliktů. Diplomová práce je rozdělena do pěti hlavních kapitol. První kapitola přibliţuje pojmy důleţité k lepšímu pochopení termínu mezinárodní únosy dětí. Jde především o pojmy dítě, únos dítěte a obvyklé bydliště. Druhá kapitola představuje analýzu významných právních dokumentů pro oblast mezinárodních únosů dětí - Úmluvy o právech dítěte, Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí a Nařízení Brusel IIa. Závěr kapitoly je věnován Občanskému soudnímu řádu s přiblíţením nové právní úpravy účinné od 1. ledna 2014. Následující kapitola se zabývá procesem rozhodování soudů o navrácení dítěte. Ne vţdy je však navrácení dítěte v jeho nejlepším zájmu, a proto je zde věnován prostor i důvodům pro jeho nenavrácení. Ve čtvrté kapitole se autorka práce blíţe zaměřuje na pojetí rodinné mediace. Rodinné konflikty jsou zvláště emotivní záleţitostí vyţadující citlivější přístup neţ jiné spory. Tato část práce seznamuje s mediací jako jedním ze způsobů lternativního řešení sporů obecně, ale i s postavením mediace v České republice. Snaţí se vyzdvihnout přednosti uplatnění mediace při rodinných konfliktech. Závěrečná kapitola přibliţuje činnost ústředních orgánů zřízených na základě ustanovení Haagské úmluvy. V České republice plní tuto funkci Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně. Je popsán jeho vznik a jeho ne vţdy jasná úloha při řešení případů mezinárodních únosů dětí. Dále se kapitola zabývá činností styčného soudce a zprostředkovatele Evropského parlamentu.

ABSTRACT The title of this thesis is „The Civil aspects of international child abduction“. The aim of the thesis is to provide a coherent picture of international abduction of children as it is becoming up to date. It strives to highlight certain problematic aspects and concentrate on mediation as a suitable way of family conflict solution.

66

Diploma thesis is divided into five main chapters. The first one explains terms important for better understanding of international children abduction, such as child, abduction of a child, and habitual residence. The second chapter introduces an analysis of important legal documents for the area of international abduction of children - Deklaration of the Rights of the Children, Convention on the Civil Aspects of International Child Abduction and Council Regulation (EC) No 2201/2003. The end of the chapter is devoted to civic legal proceedings with reference to new legal adjustment effective JAN 1, 2014. Following chapter takes on proces of court’s ruling about child’s returns as it is not always in best interest of a child. Therefore a space is given also for reasons against child’s return. In chapter four, the thesis concentrates on concept of family mediation. Family conflicts are especially emotional matters demanding more sensitive approach than other disputes. This part of the thesis explains a position of mediation in the Czech Republic and it also describes it as a general means of alternative solution of lawsuits. It tries to highlight assets of mediation when put in practice in family conflict solving. The final chapter analyses activities of Central Authorities created on basis of Haag treaty conventions. In the Czech Republic this role is played by the Office for International Legal Protection of Children in Brno. Its not always certain role in lawsuits is described as well as its early history. The chapter further analyses a work of Liaison judge and European Parliament Mediator. .

67

KLÍČOVÁ SLOVA/KEYWORDS Mediace, obvyklé bydliště, ústřední orgán, Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, protiprávní přemístění/zadrţení KEYWORDS Mediation, habitual residence, Central Authority, Convention on the Civil Aspects of International Child Abduction, wrongful removal/retention

68