UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Přírodovědecká fakulta Katedra geografie
Pavlína PEJLOVÁ
PROBLEMATIKA DODRŽOVÁNÍ LIDSKÝCH PRÁV A JEJÍ DŮSLEDKY PRO ROZVOJ NA PŘÍKLADU KUBY
Bakalářská práce
Vedoucí práce: RNDr. Miloš Fňukal, Ph.D.
Olomouc 2006
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a veškeré použité prameny jsem uvedla v seznamu literatury. Zlín, 3. května 2006
……………………………………… podpis
Chtěla bych tímto poděkovat především vedoucímu své bakalářské práce RNDr. Miloši Fňukalovi, Ph.D. za vstřícný přístup, cenné rady a připomínky, které mi pomohly při vypracování této bakalářské práce.
Vysoká škola: Univerzita Palackého
Fakulta: Přírodovědecká
Katedra: Geografie
Školní rok: 2004/05
ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE pro
Pavlínu PEJLOVOU obor Mezinárodní rozvojová studia Název tématu:
Problematika dodržování lidských práv a její důsledky pro rozvoj na příkladu Kuby Zásady pro vypracování:
Cílem bakalářské práce je nastínění problematiky dodržování lidských práv na území Kuby v období Castrovy vlády, zmapování postojů mezinárodního společenství k této otázce a komplexní zhodnocení vlivu zjevného porušování všeobecně uznávaných mezinárodních standardů v oblasti kolektivních i individuálních lidských práv na mezinárodní postavení Kuby s důrazem na problematiku rozvoje. Základní struktura práce: 1. 2. 3. 4.
Úvod Cíl práce Metody zpracování Pojem lidská práva (teoretická východiska, historický vývoj pojmu, současné standardy) 5. Dodržování lidských práv na Kubě 6. Postoj mezinárodního společenství k porušování lidských práv na Kubě 7. Důsledky porušování lidských práv na rozvoj Kuby (embarga, negativní postoje donátorů, kritika ze strany NGO a její vlivy na rozhodování o poskytování rozvojové pomoci apod.) 8. Diskuse a závěr 9. Resumé (v angličtině) 10. Seznam literatury 11. Případné přílohy Bakalářská práce bude zpracována v těchto kontrolovaných etapách: konkretizace osnovy (září 2005), rešerše dostupné literatury, sestavení bibliografie k tématu (listopad 2005), zpracování 4.-5. kapitoly (únor 2006), zpracování 6.-7.
kapitoly (květen 2006), formulace závěrů, dokončení a odevzdání práce (červen 2006), tvorba grafických příloh (průběžně). Rozsah grafických prací: v rozsahu úměrnému zadání Rozsah průvodní zprávy: do 50 stran textu (vč. příloh) + BP v elektronické podobě Seznam odborné literatury: 1. teoretické práce a metodologie, např.: Amnesty International: Výroční zpráva za rok ... / Amnesty International Česká republika Praha : Amnesty International ČR, [2003]Flegl, Vladimír: Ústavní a mezinárodní ochrana lidských práv / uspořádal, úvodem a poznámkami opatřil Vladimír Flegl Praha : C.H. Beck, 1997 Flegl, Vladimír: Významné mezinárodní dokumenty k ochraně lidských práv / uspořádal Vladimír Flegl Praha : C.H. Beck, 1998 Implementace lidských práv a mezinárodní kontrolní mechanismy = Implementation of Human Rights and International Control Mechnism / Pavel Šturma (ed.) Praha : Vodnář, 1999 Komárková, Božena: Původ a význam lidských práv Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1990 Všeobecná deklarace lidských práv a související dokumenty Ostrava : Aries, [1993]
2. problematika lidských práv na Kubě, např.: Amnesty International: Amnesty International Report. 2005 London : Amnesty International Publications, 2005 Chalupa, Petr: Minulost a přítomnost Ekvádoru a Kuby / Petr Chalupa Brno : CERM, 2002 Chvála, Břetislav: Pravda o Kubě Praha : Jaroslav Weber, [1994] Letters to Cuba : an antology of selected contributions presented at the Summit of the International Committee for Democracy in Cuba (Prague, September 17-19, 2004) / Edited by Matěj Černý, Roisin Joyce and Freddy Valverde Prague : People in Need, 2005 Nálevka, Vladimír: Fidel Castro : podzim diktátora Praha : Epocha, 1997 Quirk, Robert E.: Fidel Castro : o jeho cestě k moci, jeho režimu a jeho spojencích a protivnících / Robert E. Quirk Ostrava : Oldag, 1999 White, Tom: Akce Kuba Jindřichův Hradec : Stefanos, 1997
3. knižní publikace zaměřené na dějiny Kuby (zejména Opatrný, Josef: Kuba / Josef Opatrný Praha : Libri, 2002 vč. obsáhlé bibliografie 4. dostupné časopisy (Mezinárodní politika, Noviny AI, ročenky HRW) a zdroje na internetu (zejména NGO zaměřující se na problematiku lidských práv, např. AI, Freedom House, Člověk v tísni, Human Rights Watch).
Vedoucí bakalářské práce: RNDr. Miloš Fňukal, Ph.D. Datum zadání bakalářské práce: červen 2005 Termín odevzdání bakalářské práce: červen 2006
vedoucí katedry
vedoucí bakalářské práce
Obsah: 1. Úvod …………………………….……….…………………………….………….……. 8 2. Cíle práce ………………….….………….……………………………………….…… 9 3. Metody zpracování ……….…….….………….….…………………………….……. 10 4. Pojem lidská práva …………….…………………….………………………………. 11 4. 1. Původ lidských práv a definice pojmu ……….….……….….…….…………… 11 4. 2. Historický vývoj pojmu lidská práva ………………….……….…….………… 11 4. 3. Kategorie lidských práv ……………….………………….…….……………… 12 4. 4. Mezinárodní dohody a současné standardy ……..….…...….….….…..….….…. 13 5. Dodržování lidských práv na Kubě ………………….….…….……………………. 16 5. 1. Právo na život …………………………………………………..……………… 17 5. 2. Právo účastnit se vlády své země ……………………………………………… 18 5. 3. Právo na svobodu přesvědčení a projevu ……………...………………………. 22 5. 4. Právo volně se pohybovat uvnitř určitého státu a právo opustit kteroukoli zemi 24 5. 5. Právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství …………………...………. 26 5. 6. Právo vlastnit majetek ………………………………………………….……… 27 5. 7. Právo na práci, uspokojivé pracovní podmínky a ochranu zájmů zaměstnanců . 27 5. 8. Právo na stejnou ochranu proti diskriminaci ……………….………….………. 29 5. 9. Stanovisko Kuby ke kritice porušování lidských práv ………………………… 30 6. Postoj mezinárodního společenství k porušování lidských práv na Kubě ….….… 32 6. 1. Postoj Organizace spojených národů ……………….……….………….……… 32 6. 2. Postoj Evropské unie ……………………….………….…….…………………. 33 6. 3. Postoj Organizace amerických států ……………………………………………. 35 6. 4. Postoj Spojených států amerických ……………………….……………….…… 36 6. 5. Postoj České republiky …………………………………………….…………… 37 6. 6. Postoj ostatních států mezinárodního společenství ……………….….………… 39 7. Důsledky porušování lidských práv pro rozvoj Kuby ……….……….…………… 44 7. 1. Hospodářská blokáda Kuby ……………………….….….….…….…………… 44 7. 2. Vliv embarga na hospodářství Kuby ……………………….…….….………… 47 7. 2. 1. Období od roku 1959 do roku 1970 …………………….……………… 47 7. 2. 2. Období od roku 1971 do roku 1984 ……………….……..………….…. 49 7. 2. 3. Období od roku 1985 do současnosti ………….………….…………… 50 7. 3. Vliv postoje Evropské unie na porušování lidských práv…….……..…….……. 51 7. 4. Shrnutí ………………………………………………………………………….. 52 8. Závěr ………………………………………………….…………….………………… 53
9. Resumé ……………………………….…………………………….………………… 54 10. Seznam použitých zdrojů ……………………………….………….………………. 55 Přílohy
8
1. Úvod V poslední době stále častěji slyšíme o porušování lidských práv. Mezinárodní společenství se více než před půl stoletím podpisem Všeobecné deklarace lidských práv zavázalo dodržovat základní lidská práva, přesto v současném světě existují státy, které tento závazek nerespektují a omezují základní práva a svobody svých občanů. Ve velké většině případů je skutečnost, že jsou v určitém státě porušována lidská práva, zřejmá (např. Severní Korea), málokdy jsou však reakce tak rozporuplné jako v případě Kubánské republiky. Kuba, Fidel Castro nebo Che Guevara jsou stále pro mnoho lidí symbolem revoluce, něčeho hrdinského a opravdového. Proto se stále můžeme setkat s příznivci Fidela Castra a jeho režimu. Na druhou stranu o nic méně nejsou slyšet hlasy těch, kteří kubánský režim odsuzují. Odpůrce nejčastěji najdeme v řadách emigrantů z Kuby. Tento rozpor, a také neschopnost států mezinárodního společenství ukončit porušování lidských práv, mě zaujal a rozhodla jsem se zabývat se tím, do jaké míry jsou na Kubě porušována lidská práva, jak tato skutečnost ovlivňuje postoj jednotlivých států ke Kubě a jaký to má dopad na život kubánských občanů.
9
2. Cíle práce Cílem bakalářské práce je v souladu se zadáním nastínění problematiky dodržování lidských práv na území Kuby v období Castrovy vlády, zmapování postojů mezinárodního společenství k této otázce a pokus o zhodnocení vlivu zjevného porušování všeobecně uznávaných mezinárodních standardů v oblasti kolektivních i individuálních lidských práv na mezinárodní postavení Kuby s důrazem na problematiku rozvoje. Cílům práce bude odpovídat její vnitřní struktura, která bude kopírovat jednotlivé dílčí aspekty problematiky: ▪
teoretická východiska, historický vývoj pojmu lidská práva, současné standardy,
▪
současný stav dodržování lidských práv na Kubě,
▪
postoj mezinárodního společenství k porušování lidských práv na Kubě (s důrazem na ty členy mezinárodního společenství, kteří byli nebo jsou pro Kubu ekonomicky klíčoví),
▪
důsledky porušování lidských práv na rozvoj Kuby (embarga, negativní postoje donátorů, neformální sympatie třetího světa apod.).
10
3. Metody zpracování Při zpracování bakalářské práce jsem využila sběr a analýzu dat, které jsem dále zpracovávala. Informace jsem získávala z literatury i z internetových zdrojů, které se daným tématem zabývaly. V případě kapitoly, která pojednává o lidských právech obecně, se mi zdrojem staly knihy, které se zabývají výukou lidských práv, nebo literatura, která pojednává o současném pojetí lidských práv a jeho uplatňování například v rámci Evropské unie. Významným zdrojem informací se mi stal také internet, konkrétně servery nevládních organizací, jako například Amnesty International a informace v nich obsažené, které se zaměřovaly na lidská práva obecně nebo na výuku o lidských právech na základních a středních školách. Při zpracování další kapitoly o porušování lidských práv na Kubě jsem čerpala především z internetu. Zdrojem se mi staly opět servery organizací zabývající se porušováním lidských práv, jako například Amnesty International, Freedom House nebo Human Rights Watch, ale také stránky kubánské vlády a kubánského ministerstva zahraničí. Cenným zdrojem informací se mi stala kniha Roberta Quirka Fidel Castro, ve které se podrobně zabývá životopisem tohoto státníka a také historií Kubánské republiky. Další kapitola pojednávala o postoji mezinárodního společenství ke Kubě. Informace pro tuto kapitolu jsem našla na stránkách Ministerstva zahraničí České republiky nebo Ministerstva zahraničí Spojených států amerických a samozřejmě na serverech Organizace amerických států a Organizace spojených národů. Při zpracování této kapitoly jsem použila také metodu kartografickou, kdy jsem metodou kartogramu zakreslovala do mapy informace o hlasování jednotlivých států při schvalování rezolucí ve Valném shromáždění OSN a v Komisi OSN pro lidská práva. K tomu mi posloužil program ArcGIS 9 ArcMap, produkt firmy ESRI. Informace obsažené v poslední kapitole, která posuzuje důsledky porušování lidských práv, jsem získala z internetových serverů, které se zabývají blokádou, ze studií a literatury zabývající se kubánským hospodářstvím a statistické údaje např. z internetových stránek United Nations Development Program.
11
4. Pojem lidská práva 4. 1. Původ lidských práv a definice pojmu Idejemi lidských práv se zabývali už starověcí myslitelé. O tom svědčí například Platónova Politeia nebo Augustinův spis Civitas Dei. Dalším významným obdobím při formulování konceptu lidských práv byl středověk, kdy se lidé poprvé snažili vyjádřit svá práva a můžeme setkat také s různými podobami obrany lidských práv – nejčastěji v konfliktu s mocí, např. v podobě boje proti feudální pánům, za náboženskou svobodu atd. Základní předlohu pro stanovení lidských práv můžeme najít také ve většině světových náboženství. Můžeme se setkat s různými definicemi lidských práv. Nejlépe podle mne vystihuje podstatu lidských práv Šilhánová1, která definuje lidská práva jako „eticko-právní principy, které si lidé postupně utvářeli, uvědomovali a formovali na cestě za humánní a demokratickou společností“. Ostatní autoři se zaměřují spíše na popis charakteristiky lidských práv. Například Hřebejk a Gerloch2 v Právnickém slovníku vymezují lidská práva jako „práva, jež má člověk ze samé podstaty toho, že je lidskou bytostí, a která jsou nezbytná proto, aby člověk jako lidská bytost mohl v dané společnosti důstojně žít“. Podobný náhled na lidská práva má i Madar3, který lidská práva popisuje jako „základní, přirozená práva člověka jako lidské bytosti. Jejich vymezení zároveň znamená postavení člověka v organizované společnosti“.
4. 2. Historický vývoj pojmu lidská práva Označení „lidská práva“ doznalo v průběhu dějin mnoho změn. První listiny formulující základní lidská práva tohoto pojmu neužívaly. Setkáváme se spíše s termíny jako práva člověka nebo přirozená práva. Nejstarší listina zabývající se lidskými právy vznikla v Anglii roku 1215 – Magna Charta Libertatum neboli Velká listina práv a svobod.
Vydal ji anglický král Jan
Bezzemek a zaručovala základní práva všech svobodných občanů jako například dědické právo, osvobození od vysokých daní a také rovnost před zákonem. Další deklarace pocházejí ze 17. století. Mezníkem na cestě k uznání lidských práv byl zákon Habeas Corpus Act vydaný v Anglii v roce 1679, který měl za úkol chránit svobodu občanů před soudem. Na něj navazovalo Prohlášení práv, které vydal Vilém Oranžský v roce 1689. 1
Šilhánová, 1999, str. 16 Hřebejk, Gerloch in Hendrych a kol., 2001, str. 1098 3 Madar, 1995, str. 441 2
12 Poté následovala Deklarace práv člověka a občana přijatá 26. srpna 1789 v Paříži Národním shromážděním jako jeden ze základních požadavků francouzské revoluce. V sedmnácti článcích formuluje „přirozená, nezadatelná a posvátná práva člověka“.4 Jednotlivé články stanovují zásady liberálního státu a lidská a politická práva. Prohlašuje například, že „svoboda spočívá v možnosti činit vše, co neškodí druhému“.5 Stala se také součástí francouzské Ústavy. Posledním z významných dokumentů byla americká Listina práv schválená v roce 1791. V novodobé historii je důležité zmínit konvence, které přijala Společnost národů na počátku 20. století. Jsou to úmluvy týkající se ochrany vojáků a válečných zajatců nebo například Úmluva proti otroctví schválená v roce 1926.6 Zlomem v oblasti formulování lidských práv byla Všeobecná deklarace lidských práv7 Organizace spojených národů roku 1948, kde se poprvé použilo termínu „lidská práva“ ve významu, v jakém se chápou doposud. Podle historického vývoje zaměření ochrany lidských práv se rozlišují 4 generace: I.
generace – práva směřující k ochraně lidského života a důstojnosti
II. generace – politická práva a svobody III. generace – hospodářská, sociální a kulturní práva IV. generace – práva nově se utvářející, jejichž povaha je smíšená8
4. 3. Kategorie lidských práv Články obsažené ve Všeobecné deklaraci lidských práv můžeme podle zaměření rozdělit do několika kategorií: 1. článek 3–21: občanská a politická práva – např. právo na život, svobodu, bezpečnost; právo na svobodu pohybu, myšlení, projevu a náboženství; právo na shromažďování; právo nebýt mučen a podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu atd. 2. článek 22–27: hospodářská, sociální a kulturní práva – např. právo na práci, sociální zabezpečení, vzdělání atd. 3. článek 28–30: tyto články potvrzují, že každý člověk má právo na to, aby všechna stanovená práva a svobody byly uplatněny a jejich omezení je umožněno pouze v případě respektování práv druhých. 9 4
Wintr, 2002 Tamtéž. 6 Tomeš – Koldinská, 2003 7 viz Příloha č. 1 8 Šišková, 2003, str. 19 5
13 4. 4. Mezinárodní dohody a současné standardy Základ současných standardů lidských práv položila po 2. světové válce Všeobecná deklarace lidských práv. Na přípravě této deklarace se podílela osmičlenná Komise pro lidská práva, zřízená Hospodářskou a sociální radou OSN, v čele s Eleonor Rooseveltovou. Deklarace byla přijata 10. prosince 1948 většinou členských států Organizace spojených národů. Z členských států se hlasování zdrželo pouze 8 států: Jižní Afrika, Saúdská Arábie, Sovětský svaz a jeho satelity. Deklarace je rozdělena do 30 článků a obsahuje seznam práv každého člověka bez ohledu na jeho rasu, pohlaví, jazyk, náboženství nebo politické smýšlení. Prohlašuje, že: „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“10 Platnost této deklarace znovu potvrdila světová konference o lidských právech, která se konala v roce 1993 a které se zúčastnilo 171 států. Sama deklarace ale není závazným dokumentem. Na Všeobecnou deklaraci lidských práv navazují dva mezinárodní, již právně závazné dokumenty. V roce 1966 byl přijat Valným shromážděním OSN Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tyto pakty posunují význam Všeobecné deklarace. Stanovují zachovávání lidských práv a ustavují orgány, které jsou pověřeny dohledem nad dodržováním lidských práv. Oba pakty a Všeobecná deklarace lidských práv jsou souhrnně nazývány Mezinárodní listinou práv.11 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech vstoupil v platnost v roce 1976 a pojednává např. o svobodě pohybu, myšlení, vyznání, projevu a shromažďování, rovnosti před zákonem, právu na spravedlivý soud atd. Zakazuje mučení, kruté a ponižující zacházení, svévolné zatčení nebo svévolné zbavování života. Součástí toho paktu jsou dva protokoly: První opční protokol (1966) se týká práv jednotlivce a Druhý opční protokol (1989) usiluje o zrušení trestu smrti. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ustavil také Výbor pro lidská práva, který má 18 členů a jehož úkolem je posuzovat zprávy předkládané smluvními státy a rozhodovat o opatřeních, která budou vést k dodržování ustanovení uvedených v paktu. Kromě výše uvedených úmluv vzniklo v rámci Organizace spojených národů mnoho dalších, tematicky zaměřených, dohod. Jsou to například: Mezinárodní úmluva o prevenci a trestání zločinu genocidy (1948), Úmluva o postavení uprchlíků (1951), 9
Informační centrum OSN v Praze. Lidská práva, 2005, http://www.osn.cz/lidska-prava Informační centrum OSN v Praze. Všeobecná deklarace lidských práv, 2005, http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/vseobecna-deklarace-lidskych-prav.doc 11 Šturma, 2003 10
14 Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (1966), Úmluva o zákazu mučení a jiného nelidského a ponižujícího zacházení a trestů (1984) nebo Mezinárodní úmluva o ochraně práv všech migrujících dělníků a jejich rodinných příslušníků (1990). Hlavním orgánem Organizace spojených národů na podporu lidských práv je Komise pro lidská práva. Byla zřízena Ekonomickou a sociální radou v roce 1946. V Komisi má zastoupení 53 států, jejichž delegáti jsou voleni na tříleté období a schází se každý rok na dobu šesti týdnů v Ženevě. Úkolem Komise pro lidská práva je vytvářet mezinárodní normy na dodržování lidských práv, posuzovat problémy ochrany lidských práv a monitorovat dodržování lidských práv po celém světě. K této Komisi byla roku 1947 zřízena Subkomise pro podporu a ochranu lidských práv. Subkomise je tvořena 26 odborníky na lidská práva, kteří nejsou odpovědni svým vládám a rozhodují se podle svého svědomí. Úlohou Subkomise pro podporu a ochranu lidských práv je předkládat doporučení Komisi a zabývat se formulováním právních norem. K Subkomisi jsou připojeny tři hlavní pracovní skupiny: Pracovní skupina pro původní obyvatelstvo, Pracovní skupina pro novodobé formy otroctví a Pracovní skupina pro otázky menšin. V březnu 2006 byla Valným shromážděním OSN ustanovena Rada OSN pro lidská práva, která nahradí Komisi pro lidská práva. Rada bude mít 47 členů a jejich první setkání se uskuteční v červnu 2006.12 Hlavním představitelem Spojených národů ve věci lidských práv je Vysoký komisař pro lidská práva. Tato funkce byla ustanovena Valným shromážděním v roce 1993. Komisař je jmenován na 4 roky a náplní jeho práce je reagovat na vážná porušení lidských práv, podporovat mezinárodní spolupráci v oblasti lidských práv a koordinovat aktivity na podporu lidských práv v rámci Spojených národů. K výkonu těchto úkolů mu slouží Úřad vysokého komisaře pro lidská práva. Ten přijímá stížnosti skupin i jednotlivců na porušování lidských práv a předává je jednotlivým orgánům OSN. Úřad vysokého komisaře je rozdělen do tří poboček: Pobočka pro výzkum a právo na rozvoj, Pobočka pro poskytování služeb a Pobočka pro činnost a programy. Zvláštní systém ochrany lidských práv můžeme najít také v rámci Evropské unie. Evropská unie se opírá o dva dokumenty: Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (1950), která se zaměřuje výlučně na občanská a politická práva, a Evropskou sociální chartu (1961), jež se zabývá ochranou sociálních a ekonomických práv. Kontrolní mechanismus úmluvy se nazývá „Štrasburský systém ochrany lidských práv“. Výkonným orgánem je Evropský soud pro lidská práva. Stížnost je možné podat pouze 12
United Nations Human Rights Council, 2006, http://www.ohchr.org/english/bodies/hrcouncil/
15 proti státu, který je členem Rady Evropy a ratifikoval Úmluvu a pokud bylo využito všech vnitrostátních prostředků k vyřešení kauzy. O případu rozhoduje výbor, který je tvořen třemi soudci. Na vykonání rozhodnutí dohlíží Výbor ministrů. V roce 2000 byla v Nice vyhlášena společným prohlášením Evropského parlamentu, Evropské Rady a Komise Charta základních práv Evropské unie, která stanovuje práva jednotlivců a zahrnuje lidská práva vyjádřená ve všech národních i mezinárodních dokumentech států Evropské unie.13 Existují rovněž regionální dokumenty, které se zabývají lidskými právy. Pro americký kontinent je to Charta Organizace amerických států, která byla přijata 30. dubna 1949 v Bogotě. Na tuto chartu navazuje Americká úmluva o lidských právech podepsaná 22. listopadu 1969 v San José. Tato úmluva byla doplněna dvěma dodatkovými protokoly: Protokolem o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1988 a Protokolem o zrušení trestu smrti z roku 1990. Na dodržování lidských práv na americkém kontinentě dohlíží Meziamerická komise pro lidská práva a Soud pro lidská práva. Pro Afriku je to Africká charta práv člověka a národů, která byla schválena 28. června 1981 v Nairobi na konferenci Organizace africké jednoty. Tyto regionální listiny lidských práv se liší různým pojetím lidských práv. V americké úmluvě se píše, že „základní práva člověka nejsou odvozena z jeho příslušnosti k danému státu, nýbrž jsou založena na rysech lidské osobnosti“.14 Naopak Africká charta práv člověka a národů vyzdvihuje národ a dodržování práv národa a práva jedince nejsou až tak důležitá. V rámci arabských států byla nejprve Radou Ligy arabských států roku 1968 vytvořena Stálá regionální arabská komise pro lidská práva. Všeobecná islámská deklarace lidských práv byla schválena až 19. září 1981 v Paříži díky iniciativě Islámské rady pro Evropu. Lidská práva jsou podle této deklarace založena na božské vůli – Bůh je tvůrcem zákona. Základem Všeobecné islámské deklarace lidských práv je tzv. šaría – islámské právo. Podle tohoto práva jsou například lidé rozlišováni podle náboženského vyznání a muslim musí zůstat věrný islámu za předpokladu, že k němu přistoupil ve vší svobodě.15 Na úrovni asijských států nebyl zformulován žádný dokument týkající se lidských práv.
13
Bílek, 2002 Sudre, 1997, str. 87 15 Bílek, 2002 14
16
5. Dodržování lidských práv na Kubě Roku 1948 podepsala Kuba Všeobecnou deklaraci lidských práv. Navzdory tomuto faktu nejsou na Kubě, podle naprosté většiny autorů, respektována lidská práva a organizacím, které se zabývají lidskými právy, není dovolen vstup na ostrov. Například Amnesty International bylo umožněno pozorování naposledy v roce 1988.1 Organizace Freedom House, která monitoruje dodržování lidských práv, přiděluje každoročně zemím indexy v rozmezí od 1 do 7, přičemž 1 – největší míra dodržování lidských práv, 7 – nejmenší míra dodržování lidských práv. Kuba je v této klasifikaci permanentně označována jako nesvobodný stát a indexy charakterizující dodržování politických práv a občanských svobod nejčastěji nabývají hodnot 6 a 7. Tyto hodnoty jsou typické pro státy, jejichž míra svobody je velmi malá, spíše žádná. Dochází k porušování svobody projevu, shromažďování a pohybu a k pronásledování odpůrců režimu.2 Tab. 1: Index porušování lidských práv na Kubě podle organizace Freedom House v letech 1972–2005 rok
index PP
index OS
status státu
rok
index PP
index OS
status státu
1972–73
7
7
nesvobodný
1988–89
7
6
nesvobodný
1973–74
7
7
nesvobodný
1989–90
7
7
nesvobodný
1974–75
7
7
nesvobodný
1990–91
7
7
nesvobodný
1975–76
7
7
nesvobodný
1991–92
7
7
nesvobodný
1976–77
7
6
nesvobodný
1992–93
7
7
nesvobodný
1977–78
7
6
nesvobodný
1993–94
7
7
nesvobodný
1978–79
6
6
nesvobodný
1994–95
7
7
nesvobodný
1979–80
6
6
nesvobodný
1995–96
7
7
nesvobodný
1980–81
6
6
nesvobodný
1997–98
7
7
nesvobodný
1981–82
6
6
nesvobodný
1998–99
7
7
nesvobodný
1982–83
6
6
nesvobodný
1999–2000
7
7
nesvobodný
1983–84
6
6
nesvobodný
2000–01
7
7
nesvobodný
1984–85
6
6
nesvobodný
2001–02
7
7
nesvobodný
1985–86
6
6
nesvobodný
2002–03
7
7
nesvobodný
1986–87
6
6
nesvobodný
2003–04
7
7
nesvobodný
1987–88
6
6
nesvobodný
2004–05
7
7
nesvobodný
Vysvětlivky: index PP – index politických práv index OS – index občanských svobod
Zdroj:3 Porušování lidských práv je spojeno s vládou Fidela Castra, který je u moci od roku 1959, kdy na Kubě proběhla revoluce. Po revoluci vycházela organizace Kubánské republiky z ústavy vydané v roce 1940. Ke změně došlo 24. února 1976, kdy byla kubánská ústava přizpůsobena socialistickému směřování státu. Tato ústava byla novelizována v roce 1992 a k posledním změnám došlo v roce 20024. Ústava formálně 1
Amnesty International. Cuba 2004, http://web.amnesty.org/web/web.nsf/print/4FB666342D0A2F2980256FE200499B7E 2 Freedom House. Methodology, 2005, http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=35&year=2005 3 Freedom House. Freedom in the World Country Ratings 1972–73 to 2001–2002, 2002 http://polisci.la.psu.edu/faculty/Casper/FHratings.pdf 4 viz Příloha č. 2
17 zaručuje respektování lidských práv, nařízení porušující lidská práva jsou však obsažena přímo v konkrétních zákonech a ustanoveních. K nejvýraznějšímu porušování lidských práv na Kubě došlo brzy po revoluci. V průběhu 60. let byly vydány základní zákony a nařízení, které lidská práva omezovaly. Tento stav zůstal víceméně nezměněn až do poloviny 70. let. V roce 1976 byla schválena nová ústava, z níž vycházela nová právní úprava, jež se ale od té staré příliš nelišila. Až na konci 70. let došlo k mírnému uvolnění poměrů. Dochází ke zlepšení vztahů se Spojenými státy. Byla zahájena jednání o propuštění politických vězňů a v listopadu roku 1978 Fidel Castro oznámil, že propustí 3 000 vězňů a povolení opustit zemi dostane 1700 Kubánců s dvojím občanstvím, jejich rodinní příslušníci a dalších 600 osob, které spáchaly méně závažné trestné činy. Také Kubáncům žijícím v zahraničí, i těm, kteří odešli nelegálně, bylo od ledna 1979 dovoleno navštívit Kubu.5 Další represe spojené s tvrdým postupem proti odpůrcům režimu přišly 90. letech a trvají prakticky dodnes.
5. 1. Právo na život Ústava z roku 1940 neumožňovala vykonání trestu smrti. Trest smrti byl obnoven 13. ledna 1959. Byl používán proti těm, kdo spáchali politicky motivovaný trestný čin, tj. týkal se těch, kdo spolupracovali s bývalým prezidentem Fulgenciem Batistou. Soudy s těmito lidmi, které prováděly tzv. revoluční tribunály, byly nespravedlivé a probíhaly bez přístupu svědků, kteří by svědčili ve prospěch obžalovaných. Revoluční soudy byly zastaveny až na nátlak světové veřejnosti. 30. ledna 1959 byl rozšířen počet trestných činů, za které bylo možno odsoudit pachatele k trestu smrti. Jednalo se například o trestný čin vraždy, špionáže, velezrady nebo únosu. Roku 1961 byla schválena vyhláška číslo 988, která postihovala kontrarevoluční činnost a povolovala vykonání trestu smrti do 48 hodin i bez soudu. V ústavě z roku 1976 není přímá zmínka o trestu smrti, ale zákon z roku 1979 umožňuje odsoudit k trestu smrti za trestný čin proti míru, za sabotáž, terorismus nebo pokus o převrat.6 Dnes popisuje trestní zákoník 19 článků, za které může být uložen trest smrti. Patnáct z nich jsou politicky motivované trestné činy. Trest smrti byl naposledy použit
5
Quirk, 1999 Inter-American Comission on Human Rights. The Situation of Human Rights in Cuba – Seventh Report, 1983, http://www.cidh.oas.org/countryrep/Cuba83eng/TOC.htm 6
18 v dubnu 2003 proti třem kubánským občanům, kteří unesli loď a pokoušeli se s ní přeplavit na Floridu.7
5. 2. Právo účastnit se vlády své země V prvním článku ústavy Kubánské republiky se uvádí: „Kuba je nezávislý a suverénní socialistický stát pracujících, který je tvořen všemi a pro dobro všech jako jednotná demokratická republika, zajišťující výkon práva a politické svobody, sociální rovnost, individuální a kolektivní blahobyt a lidskou solidaritu.“8 Realita je ovšem trochu jiná. 2. ledna roku 1959 se vlády, po úspěšné revoluci a odstoupení prezidenta Rubéna Fulgencia Batisty y Zaldívara, ujal Fidel Alejandro Castro Ruz. Prezidentem se stal Manuel Urrutia Lleó a premiérem José Miró Cardona. Fidel Castro se stal premiérem 16. 2. 1959. Manuel Urrutia rezignoval 17. července roku 1959 a 18. července 1959 se prezidentem stal Osvaldo Dorticós Torrado, premiérem opět Fidel Castro. Nejvyšším představitelem státu, tj. prezidentem Státní rady, je od 3. prosince roku 1976. První volby do Národního shromáždění lidové moci (La Asamblea Nacional del Poder Popular) se konaly poprvé až v červenci roku 1976. Do té doby vládní struktury svoji moc odvozovaly od „vůle lidu“, kterou občané Kubánské republiky projevovali na statisícových shromážděních – tzv. přímá demokracie.9 Vedoucí úlohu Komunistické strany Kuby (Partido Communista Cubano) potvrzuje pátý článek kubánské ústavy. Jejím nejvyšším představitelem je Fidel Castro jako generální tajemník, který je jmenován Ústředním výborem této strany. Je jedinou povolenou politickou stranou a kontroluje všechny složky společnosti – ekonomiku, výchovu a vzdělání, náboženství, zaměstnanost, kulturu atd. Každý obyvatel Kuby musí být členem některé z následujících organizací:
Výbor na obranu revoluce (Comités de Defensa de la Revolución) – má pobočky ve všech obcích na ostrově, které se zaměřují na sledování občanů
Svaz komunistické mládeže (Union de Juventudes Communistas) – součást každé vzdělávací instituce, koordinuje politické aktivity na školách
Svaz kubánských dělníků (Central de Trabajadores Cubanos) – oficiální odbory, přítomné v každém podniku, brání vzniku nezávislých odborů
7
Amnesty International. Report 2004, http://web.amnesty.org/report2004/cub-summary-eng Asamblea Nacional del Poder Popular. Constitution of the Republic of Cuba, 2002, http://www.parlamentocubano.cu/espanol/const.ingles 9 Quirk, 1999 8
19
Federace kubánských žen (Federación de Mujeres Cubanas) – podporuje vládu
Brigáda rychlé protiakce (Brigada de Respuesta Rápida) – polovojenská organizace sloužící k potlačování demonstrací a politických odpůrců Pokud někdo odmítne být členem některé z těchto organizací, může mít problémy
při podávání žádosti na vysokou školu nebo při získávání zaměstnání.10 Jediným voleným orgánem na celostátní úrovni je Národní shromáždění lidové moci. Volba poslanců probíhá pod kontrolou komunistické strany a volební kampaň je zakázána. Národní shromáždění se schází pouze dvakrát za rok a od doby svého vzniku nevytvořilo z vlastní iniciativy jediný zákon. Jeho úkolem je schvalovat zákony připravené komunistickou stranou.11 Politika vlády se řídí tímto Castrovým citátem: „Každá kritika je opozicí a každá opozice je kontrarevolucí.“12 V důsledcích to znamená, že každý, kdo projevuje odpor proti vládě, je pronásledován. Nejsou známy přesné počty politických vězňů, protože oponenti režimu jsou většinou odsouzeni za jinou trestnou činnost, která je ale použita jen jako záminka. Organizace Human Rights Watch odhadovala, že v roce 2005 bylo na Kubě 306 politických vězňů.13 Dr. Armando Lago z Asociace pro studia kubánské ekonomiky ve své práci Lidské náklady sociální revoluce odhaduje tyto počty postižených osob od začátku revoluce: 15 000–18 0000 popravených kontrarevolucionářů; 1000 poprav bez soudu; 250 zmizelých osob; 500 osob, které zemřely ve vězení díky nedostatku zdravotní péče a 500 osob, které byly zavražděny strážci ve vězení.14 Opozici proti režimu tvořili do poloviny 70. let většinou jednotlivci. První nenásilné opoziční uskupení vzniklo v Havaně v roce 1976. Byl to Kubánský výbor pro lidská práva (Comité Cubano Pro Derechos Humanos). Jeho členové šířili články Všeobecné deklarace lidských práv, za což byli pronásledováni a souzeni jako za šíření nepřátelské propagandy. Další opoziční organizace, Kubánská komise pro lidská práva a národní smíření (Comisión Cubana de Derechos Humanos y Reconciliación Nacional), vznikla až v roce 1987 a jejím zakladatelem je Elizardo Sánchez.
10
Net for Cuba International. Brief Situation of Human Rights, 2005, http://www.netforcuba.org/HumanRights-EN/HumanRights/Main.htm 11 Tamtéž. 12 Quirk, 1999, str. 898 13 Human Rights Watch. Overview of Human Rights Watch Developments, 2005, http://hrw.org/english/docs/2006/01/18/cuba12207.htm 14 Wikipedia The Free Encyclopedia. Human Rights in Cuba, 2005, http://en.wikipedia.org/wiki/Human_rights_in_Cuba [cit.2006-02-07]
20 Dnes na Kubě existuje velké množství opozičních skupin. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky odhaduje, že na Kubě působí více než 250 opozičních organizací, které lze rozdělit do šesti názorových proudů: 1. křesťansko-demokratický proud – zastoupený Křesťanským hnutím osvobození 2. konzervativní proud – je reprezentován Kubánským výborem pro lidská práva, Stranou za lidská práva na Kubě a Demokratickou stranou solidarity 3. liberální proud – tento proud zastupuje sdružení advokátů Agramontistický proud a Kubánský občanský proud 4. sociálně-demokratický proud – představiteli tohoto proudu jsou například Kubánská komise pro lidská práva a národní smíření a Kubánská sociálně demokratická strana 5. odborové svazy – do této skupiny patří několik desítek nezávislých odborových organizací 6. nezávislá profesní sdružení – například Kubánský institut nezávislých ekonomů15 Opozice se začala spojovat až v polovině 90. let, kdy v roce 1995 vznikla Kubánská rada (Concilio Cubano), která sdružovala 140 opozičních skupin. Další iniciativou, která sjednotila disidentská uskupení, bylo v roce 1999 hnutí Všichni jednotní (Todos Unidos). V roce 2002 podpořila tato skupina Projekt Varela Křesťanského hnutí osvobození, jehož prezidentem je Oswaldo Payá Sardiñas. Projekt Varela požaduje vypsání referenda o změně nedemokratických zákonů a propuštění politických vězňů. Petice byla v květnu roku 2002 předložena Národnímu shromáždění lidové moci, které na to reagovalo schválením zákona o neodvolatelnosti socialistického charakteru státního zřízení. 18. března 2003 bylo zatčeno 75 disidentů a odsouzeno k trestu odnětí svobody na 6–27 let, 43 z nich se snažilo sbírat podpisy pro Projekt Varela. Petici už podepsalo více než 25 000 osob. V průběhu roku 2004 a na začátku roku 2005 bylo 19 těchto „vězňů svědomí“ propuštěno ze zdravotních důvodů.16 Další represe proti disidentům přišly v červenci roku 2005. Při pokojné demonstraci za propuštění politických vězňů bylo zadrženo 26 představitelů opozičních skupin.17 Opozice proti kubánskému režimu se nachází především ve Spojených státech. Jednou z nejstarších organizací je Alpha 66. Byla založena po neúspěšném vylodění v Zátoce sviní a zaměřuje se na teroristické útoky a atentáty proti kubánským činitelům. Další teroristická organizace, Omega 7, vznikla v roce 1974. Největší kubánská exilová 15
Matocha, 2001 Amnesty International. Report 2004, http://web.amnesty.org/report2004/cub-summary-eng 17 Human Rights Watch. Overview of Human Rights Watch Developments, 2005, http://hrw.org/english/docs/2006/01/18/cuba12207.htm 16
21 organizace, Kubánsko-americká národní nadace (Cuban-American National Foundation), byla založena v roce 1981 a jejím cílem je nastolit na Kubě vládu z vedení kubánské emigrace. Jinou významnou kubánskou exilovou organizací jsou Bratři pro záchranu (Hermanos al Rescate). Tato organizace vznikla v roce 1991 a jejím cílem je pomáhat kubánským uprchlíkům.18 Terčem kritiky mezinárodních organizací se v posledních letech stává jednak věznění odpůrců režimu, ale také vězeňský systém a podmínky ve věznicích. V době nástupu režimu Fidela Castra bylo na Kubě 11 věznic. Dnes existuje na Kubě 264 věznic, v nichž je umístěno cca 280 000 vězňů. Životní podmínky vězňů jsou špatné. Stává se, že lidé jsou drženi ve vězení po neurčitou dobu bez řádného soudu. Vězni, zvláště političtí, jsou vystaveni nelidskému zacházení. Jsou biti, nemají dostatek potravin a není jim poskytnuta základní zdravotní péče. Bez ošetření se zhoršuje jejich zdravotní stav a často trpí žaludečními vředy, dýchacími problémy, bolestmi na hrudi, úzkostmi a depresemi. „Vězni svědomí“ jsou umísťováni na samotky, do malých cel (velikost cca 2x1 m) bez světla, postele nebo toalety. Vězni jsou také úplně izolováni od vnějšího světa – mají zakázány vycházky, posílání i přijímání dopisů, nemají přístup k novinám nebo rádiu.19 Obr. 1
Zdroj:20 Disidenti jsou nejčastěji souzeni podle těchto článků trestního zákoníku21: články 72–90: definují trestný čin „ohrožování“22 týkají se těch, kteří mají potenciál páchat trestné činy, jsou to například lidé, jejichž příbuzní se angažují proti režimu, mohou být odsouzeni na více než 4 roky.
18
Malířová, 2005, http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=053&clanek=030512 International Society for Human Rights. Human Rights in Cuba. Annual Report 2003, http://www.ishr.org/activities/countries/cuba/hrcuba2003.htm 20 The Real Cuba. Castro´s Gulag, 2005, http://www.therealcuba.com/Page7.htm, vlastní zpracování 21 viz Příloha č. 3 22 v originále „estado peligroso“, Government and Politics of Cuba. Código Penal, 2002, http://www.cubapolidata.com/gpc/gpc_codigo_penal_de_cuba.html 19
22 článek 103: definuje trestný čin „nepřátelské propagandy“ – každý, kdo slovně nebo psanou formou napadá mezinárodní solidaritu nebo socialistické státy může být odsouzen k trestu odnětí svobody na 1–8 let. článek
115:
definuje
trestný
čin
„šíření
nepravdivých
informací
proti
mezinárodnímu míru“ – týká se těch, kdo narušují mezinárodní mír nebo prestiž Kubánské republiky – mohou být uvězněni na 1–4 roky. článek 143: definuje trestný čin „odporu“ – vztahuje se na ty, kdo projeví odpor proti výkonu státních orgánů, za tento trestný čin mohou být pokutováni nebo odsouzeni na 1 rok do vězení. článek 144: definuje trestný čin „urážky“ – pokud někdo uráží, pomlouvá nebo slovně napadá státní úředníky nebo hlavu státu, může být odsouzen k trestu odnětí svobody až na 3 roky. články 208 a 209: definují trestný čin „nezákonného sdružování“ – každý, kdo je členem jakékoli neregistrované organizace, může být uvězněn na 1–3 měsíce. Pokud je vedoucím této organizace, může být pokutován nebo jít do vězení až na 1 rok.23
5. 3. Právo na svobodu přesvědčení a projevu K omezení svobody projevu došlo už na počátku vlády Fidela Castra, i navzdory proklamované svobodě slova, a to konkrétně v roce 1960, kdy byl donucen ukončit svoji činnost opoziční deník Diario de la Marina, který kritizoval příklon vlády ke komunismu. Podobný osud potkal deník Prensa Libre. Jeho redakci i tiskárnu obsadil nově vzniklý, vládou kontrolovaný deník Revolución. V roce 1965 nahradila Revolución i komunistický deník Hoy provládní Granma, kterou vydává Komunistická strana Kuby a která vychází dodnes. Byla zrušena i další periodika jako například El Crisol, Excelsior, El Mundo nebo El País.24 V podobné situaci se ocitla i ostatní média. Televizní stanici CMQ převzalo Ministerstvo práce a vznikla Nezávislá fronta svobodného vysílání (Frente Independiente de Emisoras Libres).25 Na Kubě je možné zachytit vysílání rádia a televize Martí, které je vysíláno ze Spojených států amerických. V současné době na Kubě neexistuje svoboda projevu. Kritika chyb vlády, tj. kritika korupce a zneužívání moci, je trestná. Všechny sdělovací prostředky jsou 23
Payne, 1997, http://www.worldpolicy.org/globalrights/carib/1997-cuba.html Quirk, 1999 25 Inter-American Comission on Human Rights. The Situation of Human Rights in Cuba – Seventh Report, 1983, http://www.cidh.oas.org/countryrep/Cuba83eng/TOC.htm 24
23 pod kontrolou vlády. Informace jsou publikovány jen tehdy, pokud se shodují s oficiální politikou vlády nebo pokud jsou zaměřeny proti nepříteli – většinou demokratickým státům. Zakázány jsou rovněž knihy napsané Kubánci v zahraničí nebo publikace, které kritizují kubánskou vládu.
Na Kubě je mnoho nezávislých žurnalistů, kteří pracují
pro zahraniční média, ale jejich práce je komplikovaná, protože jsou neustále sledováni a zastrašováni. Omezený je i přístup k internetu. Některé internetové stránky, především opozice z Miami, nelze na počítačích otevřít. V roce 2004 vstoupil v platnost zákon, který umožňuje přístup na internet pouze vybraným firmám. Také provozovatelům knihoven hrozí vězení, jestliže půjčují knihy, které jsou zakázané jako například Farma zvířat George Orwela nebo knihy Milana Kundery. Zákony, které zakazují svobodu projevu, se týkají urážek prezidenta, nepřátelské propagandy nebo šíření falešných informací. Ustanovení, o které se opírají perzekuce novinářů, jsou: článek 91 trestního zákoníku26 a zákon č. 8827. Článek 91 je zaměřen proti těm, kdo v zájmu jiného státu ohrožují nezávislost a teritoriální integritu státu a stanoví trest smrti nebo odnětí svobody až na 20 let. Zákon č. 88 – Zákon na ochranu národní nezávislosti a hospodářství Kuby (De la protección de la independencia nacional) byl schválen v únoru roku 1999. Ukládá přísné tresty odnětí svobody až na 20 let, umožňuje konfiskaci osobního majetku nebo uložení pokuty do výše 100 000 peso (průměrný měsíční plat na Kubě je 200 peso). Je rozdělen do 12 článků, ve kterých jsou definovány okolnosti, za kterých dochází k trestnému činu, například pokud někdo shromažďuje a šíří materiály ze Spojených států amerických nebo spolupracuje se zahraničními médii. Na základě těchto nařízení bylo 18. března 2003 zatčeno a uvězněno 29 nezávislých novinářů. Policie a Státní bezpečnostní služba zabavila jejich knihy, poznámky, počítače a diktafony. Byli odsouzeni za podvratnou činnost, nepřátelskou propagandu a kontrarevoluční činnost až na 27 let. Do této kategorie porušování lidských práv mohou být zařazeny i Výbory na obranu revoluce, které vznikly v roce 1960 a jejichž úkolem je sledovat život každého občana.
26 27
viz Příloha č. 3 viz Příloha č. 4
24 5. 4. Právo volně se pohybovat uvnitř určitého státu a právo opustit kteroukoli zemi Lidé, kteří po roce 1959 nesouhlasili s novým režimem nebo byli nějakým způsobem ohrožováni, začali odcházet do zahraničí. Týkalo se to především stoupencům prezidenta Batisty nebo amerických vlastníků pozemků. V prvních letech po revoluci byla k opuštění země potřeba jen letenka, povolení k vycestování od kubánské vlády a americké vízum. Odhaduje se, že v letech 1961 a 1962 opustilo Kubu cca 150 000 jejích občanů. Po tzv. kubánské raketové krizi byly zastaveny lety mezi Kubou a USA a Kubánci tak mohli opouštět ostrov pouze po moři.28 V průběhu své vlády Fidel Castro několikrát dovolil lidem opustit zemi bez jakýchkoli omezení. Bylo to například v roce 1965 přesněji 28. září, kdy prohlásil, že účast na revoluci je dobrovolná a Kubánci žijící na Floridě si mohli přijet pro své příbuzné do přístavu Marioca. Lidé mohli opustit zemi až po té, co odevzdali všechny cennosti a šperky a zanechali na Kubě prakticky celý svůj majetek. Omezení přišlo 10. října, kdy Castro zakázal odejít z Kuby mladým mužům ve věku od 15 do 26 let, aby se nemohli stát členy potencionální americké armády, která jednoho dne zaútočí na Kubu. Toto nařízení bylo odvoláno 28. října 1965. Od té doby se Kubánci mohli dostat ze země buď nelegálně po moři, nebo prostřednictvím leteckého mostu, který existoval mezi Havanou a Floridou až do srpna 1971. Těchto „letů svobody“ využilo více 250 000 Kubánců. V roce 1966 schválila vláda Spojených států tzv. Cuban Adjustment Act, který umožňoval všem Kubáncům získat trvalý pobyt v USA (i těm, kteří spáchali trestný čin). Emigrace pokračovala po moři nejčastěji na primitivních vorech (podle nich se kubánským uprchlíkům říká balseros = voraři) a lidé, kteří chtěli opustit zemi, se uchylovali také na různá velvyslanectví v Havaně. Velvyslanectví byla samozřejmě „chráněna“ před různými „živly“, a proto se cílem emigrantů stávalo nejčastěji peruánské a venezuelské velvyslanectví, která byla umístěna na hlavní třídě a jejichž brána se dala prorazit autobusy nebo nákladními auty. Krize vyvrcholila na konci roku 1979 a 4. dubna 1980 zrušil Fidel Castro hlídky okolo peruánského velvyslanectví. O azyl na tomto velvyslanectví požádalo více než 10 000 lidí. Třetina z nich byla dopravena na Floridu a ostatní do kostarického San José. Nakonec Castro opět oznámil emigrantům v Miami, že si mohou připlout pro svoje příbuzné do přístavu Mariel a mezi 14. dubnem a 31. říjnem 1980 Kubu opustilo více než 100 000 obyvatel, mezi nimiž byli i lidé odsouzení za kriminální delikty (cca 25 000), které Castro nechal propustit z vězení.29
28 29
Gott, 2005 Quirk, 1999
25 Další uprchlická vlna přišla v letech 1993 a 1994, protože po rozpadu Sovětského svazu v roce 1990 byly přerušeny dodávky s pomocí a katastrofálně se zhoršily životní podmínky na ostrově. V červenci roku 1994 Castro opět dočasně umožnil Kubáncům opustit ostrov. Z tohoto období je nejsmutnější případ, který se stal 13. července v roce 1994 na lodi jménem 13. březen, kterou zastavila kubánská hlídka a posádku i 72 pasažérů ohrožovala vodním proudem z hasičské stříkačky. Utopilo se nejméně 37 lidí, z toho bylo 10 dětí.30 Spojené státy a Kuba se 1. září 1994 na tajné schůzce dohodli, že USA poskytnou jen 20 000 víz ročně pro kubánské občany. Odejít z Kuby je dovoleno pouze těm, kdo mají patřičná povolení. Pro cestování do zahraničí je nutné mít tzv. Cestovní povolení do zahraničí (Permiso de Viaje al Exterior), kterému se také říká „bílá karta“. K tomuto povolení je potřeba mít pozvání ze zahraničí (Carta de invitación) a cestovní pas. Povolení může být zamítnuto na základě referencí, které mají k dispozici Výbory na obranu revoluce, například pokud žadatel nemá čistý trestní rejstřík nebo některý z jeho rodinných příslušníků spolupracuje s disidenty. Toto povolení stojí 500 USD. Navíc lidem, kteří chtějí opustit Kubu natrvalo, stát zabaví veškerý osobní majetek (peníze na bankovním účtu, dům a jeho zařízení atd.). Občané Kuby, jejichž manžel nebo manželka pochází z jiného státu, potřebují k opuštění země speciální povolení pro pobyt v zahraničí (Permiso de Residencia en el Exterior).31 Další možností, jak opustit zemi, je vyhrát americké vízum v loterii, kterou pořádá Zájmová sekce Spojených států – obdoba velvyslanectví.32 V současné době je „nelegální opuštění státu“ regulováno trestním zákoníkem, a to konkrétně články 216 a 21733. V nich je řečeno, že každému, kdo se pokusí opustit zemi, může být uložena pokuta nebo může dostat trest odnětí svobody až na 3 roky. Tomu, kdo při útěku použije násilí, hrozí trest až 8 let vězení. Pokud při útěku unese dopravní prostředek (loď nebo letadlo), je trestný čin posuzován jako pirátství (podle článku 117) a za něj může být uložen trest smrti. V roce 1995 byla uzavřena imigrační dohoda mezi Spojenými státy a Kubou. Kubánská vláda slíbila, že nebude stíhat uprchlíky, kteří budou vráceni americkými úřady na ostrov. Týká se to těch osob, které uprchly z Kuby nelegálně a kteří nemohou prokázat, že jim hrozí uvěznění. Kubánská vláda ale tuto dohodu
30
Human Rights Watch. Overview of Human Rights Watch Developments, 1994, http://www.hrw.org/reports/1995/WR95/AMERICAS-04.htm#P221_83053 31 Sitio del Ministerio de Relaciones Exteriores de Cuba. Servicios Consulares, 2005, http://www.cubaminrex.cu/Consulares/inicio_consulares.asp 32 United States Interest Section. Havana, 2006, http://havana.usinterestsection.gov/ 33 viz Příloha č. 3
26 nerespektuje a články 216 a 217 jsou stále používány proti lidem, kteří se pokusili opustit Kubu bez povolení.34 Také jestliže chce někdo cestovat, je často donucen opustit zemi bez svých příbuzných. Jeho rodina je tu držena jako rukojmí, aby se zamezilo případné emigraci nebo aby v zahraničí svým chováním nemohl režim nějakým způsobem poškodit. Omezení se stále týkají mladých lidí mezi 16 a 27 lety, sportovců, vědců a osob ve vysokých státních funkcích. Omezena je také svoboda pohybu uvnitř státu podle vyhlášky číslo 217, která neumožňuje obyvatelům venkova se stěhovat do hlavního města. Například díky této vyhlášce opustilo Havanu v roce 1998 více než 27 000 jejích obyvatel. Policie neustále kontroluje obyvatele Havany a jejich občanské průkazy. Každý, kdo bydlí v Havaně ilegálně, dostane pokutu 300 peso a je poslán domů. Občané Kuby také nemohou prodávat své domy, je povolena pouze jejich výměna.
5. 5. Právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství Po revoluci v roce 1959 byla Kuba prohlášena za ateistický stát. Majetek církví byl znárodněn a církevní školy byly zavřeny. Zakázáno bylo také vyučování náboženství na státních školách a náboženská procesí. Velká část kněží ze zahraniční odešla nebo byla vypovězena ze země – odhaduje se, že asi 8 % z nich za kontrarevoluční činnost. Před rokem 1959 bylo na Kubě cca 700 kněží, v roce 1988 už jich bylo méně než 225. Církvím bylo zakázáno využívat k bohoslužbám média a věřící se nemohli stát členy komunistické strany, což mělo za následek další diskriminaci například při hledání zaměstnání.35 Nejtvrdší represe proti křesťanským organizacím zasáhly Gedeony, Svědky Jehovovy a Církev adventistů sedmého dne. Tyto církve mají svůj původ ve Spojených státech, a proto byli věřící označováni za kontrarevolucionáře, pronásledováni a církve samotné byly v roce 1963 zakázány. Svědci Jehovovi byli pronásledováni také proto, že odmítali nastoupit základní vojenskou službu a neuznávali státní symboly (hymnu, vlajku). Ti, kdo odmítli nastoupit základní vojenskou službu, byli posláni do pracovních táborů (Unidades Militares para Ayuda a la Producción, UMAP), které byly v roce 1968, díky kritice veřejnosti, zrušeny. Členové Církve adventistů sedmého dne měli problémy také
34 35
Payne, 1997, http://www.worldpolicy.org/globalrights/carib/1997-cuba.html Tamtéž.
27 proto, že odmítali pracovat a posílat své děti do školy v sobotu. Ostatním církvím byla zakázána misie nebo sloužení mší ve věznicích. Od roku 1969 byla kvůli sklizni cukrové třtiny zrušena oslava Vánoc. Situace se o něco zlepšila až v 90. letech. Na 4. sjezdu Komunistické strany Kuby v roce 1991 byl statut státu změněn z ateistického na sekulární a věřící se od té doby mohli stát členy komunistické strany. V roce 1998 navštívil Kubánskou republiku papež Jan Pavel II., což také přispělo ke zmírnění pronásledování církví a bylo povoleno opět slavit Vánoční svátky.
5. 6. Právo vlastnit majetek V letech 1959 proběhla první pozemková reforma, která převedla většinu soukromých pozemků do vlastnictví státu – majitelé si mohli ponechat 402 ha. V polovině roku 1960 byl znárodněn majetek americkým vlastníkům, například firmám Texaco nebo Esso, protože nechtěly zpracovávat ropu dováženou ze Sovětského svazu. V říjnu roku 1960 zabavila kubánská vláda všechny banky, průmyslové podniky a dopravní společnosti bez ohledu na to, zda patřili kubánským nebo americkým majitelům. V roce 1963 proběhla druhá pozemková reforma, při níž byly znárodněny všechny zemědělské usedlosti, které měly větší rozlohu než 67 ha. Další konfiskace majetku přišla v březnu 1967, kdy Castro nechal zabavit majetek drobným podnikatelům. Byly zabrány bary, obchůdky s potravinami, autodílny nebo obchody samostatných řemeslníků.36 V ústavě z roku 1976 bylo povoleno vlastnictví malých farem, jejich činnost je ale omezena. Farmáři například nemohli mezi lety 1968 a 1980 na trhu prodat přebytek ze své úrody nebo svoje pozemky prodat bez souhlasu státu. V současné době je soukromé vlastnictví zakázáno.37
5. 7. Právo na práci, uspokojivé pracovní podmínky a ochranu zájmů zaměstnanců Od kubánské revoluce byla různým způsobem poškozována práva zaměstnanců. Od roku 1961 bylo možné propustit zaměstnance, pokud se jakýmkoli způsobem podílel na kontrarevoluční činnosti. V roce 1971 byl schválen tzv. protipovalečský zákon, který nařizoval, že pracovat musejí všichni (pokud nestudují) – ženy od 17 do 53 let a muži od 17 do 60 let. Pokud někdo tento zákon porušil, byl potrestán důtkou nebo internován 36
Gott, 2005 MZV ČR. Kubánská média, 2005, http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?id=24331&ido=13426&idj=1&amb=1
37
28 v nápravném zařízení na 6 až 24 měsíců. Od roku 1962 byla také používána neplacená dobrovolná práce, která nahrazovala nedostatek pracovní síly při sklizni cukrové třtiny. Tato povinnost byla roku 1976 zakotvena v ústavě. V roce 1966 vznikly státní odbory, které byly řízeny komunistickou stranou. V roce 1985 byl vydán zákoník práce, který neumožňuje vznik nezávislých odborů. Na Kubě dnes působí legálně pouze jedna odborová organizace – Svaz kubánských dělníků (Central de Trabajadores Cubanos), která je kontrolována vládou. Existují zde také nezávislé odborové
organizace
jako
například
Národní
nezávislá
konfederace
dělníků
(Confederación Obrera Nacional Independiente de Cuba), Jednotná rada kubánských pracujících (Consejo Unitario de Trabajadores Cubanos) nebo Demokratická konfederace zaměstnanců (Confederación de Trabajadores Democráticos de Cuba). Každý, kdo se stane členem nezávislých odborů, musí počítat s perzekucí nebo se ztrátou pracovního místa. Kanceláře nezávislých odborových organizací jsou odposlouchávány a jejich zařízení konfiskováno. Pronásledování členů nezávislých odborových organizací se často stává terčem kritiky Mezinárodní organizace práce. Neexistuje zde žádná legislativa, která by zajišťovala právo stávkovat nebo prosazovat svoje požadavky pomocí nenásilných pochodů a demonstrací. Podle vlády není potřeba stávkovat, protože zaměstnanci mohou svoje požadavky sdělit státní odborové organizaci, která je pak předá na určená místa. Ztráta práce nebo diskriminace v zaměstnání jsou také často způsobem, jak potrestat nepohodlné osoby. 38 V 70. a 80. letech docházelo k využívání kubánských občanů jako levné pracovní síly. Například mezi lety 1978 a 1989 bylo do východoevropských zemí posláno cca 80 000 mladých Kubánců a Kubánek. Jejich životní podmínky byly velmi špatné. Museli pracovat za malý plat a část z něho odvádět kubánské vládě.39 I v současné době vysílá kubánská vláda zaměstnance, kteří jsou loajální k vládě, do zahraničí, kde pracují jako nájemní dělníci. Výše platu těchto zaměstnanců je sjednávána mezi vládou a danou společností a zaměstnanec ji nemůže ovlivnit. Mzda je v amerických dolarech vyplácena kubánské vládě, která zaměstnanci vyplatí stejnou hodnotu, ale v kubánských peso. Výsledkem je zabavení cca 95 % výdělku. Zaměstnanci těchto společností nemohou vytvářet žádná uskupení a jejich prostřednictvím formulovat
38
International Confederation of Free Union. Cuba: Annual Survey of Violations of Trade Union Rights, 2004, http://www.icftu.org/displaydocument.asp?Index=991222216&Language=EN 39 Polanský, 2000, http://www.reflex.cz/Clanek2513.html
29 svoje požadavky. Odhaduje se, že za těchto podmínek pracuje v zahraničí asi 20 000 Kubánců.40 Zvláštní případ zneužívání pracovníků představují lékaři. Ti jsou nuceni dva roky po ukončení studia poskytovat svoje služby bezplatně, aby tak splatili výdaje vložené do jejich vzdělání. Lékaři také k opuštění Kuby potřebují speciální povolení podle předpisů kubánského ministerstva zdravotnictví a musí pracovat 3 až 5 let v určené oblasti na ostrově než jim je dovoleno odejít z Kuby. Od roku 1963 jsou pronajímáni i jiným státům. Nejdřív pomáhali při ošetřování zraněných vojáků, ale později se z jejich „půjčování“ stal výnosný obchod. Odhaduje se, že asi 5 % kubánských lékařů pracuje v zahraničí. Je to tzv. lékařská diplomacie. Lékaři jsou posíláni do zemí jako např. Venezuela (lékaři za ropu), Zimbabwe, Jihoafrická republika, Namibie atd. Tento obchod vynáší Kubánské republice více než 750 milionů USD za rok.41
5. 8. Právo na stejnou ochranu proti diskriminaci Na Kubě docházelo zejména k porušování práv homosexuálů, které začalo již v polovině 60. let. Ve jménu socialistické morálky byla homosexualita označena jako nelegální a trestána až 4 lety odnětí svobody. Fidel Castro například řekl, že „deviant“ nemůže být skutečným revolucionářem.42 Homosexuálové byli během nočních přepadů pochytáni a bez soudu posláni do pracovních táborů (UMAP) na „převychování“. Podmínky v táborech byly velmi kruté. Vězni museli pomáhat při sklizni cukrové třtiny a často byli biti nebo znásilňováni. Někteří byli zavražděni nebo spáchali sebevraždu. Na Národním kongresu o výchově a kultuře, který se konal v roce 1971, bylo rozhodnuto, že homosexualita je patologická a antisociální a homosexuálové proto nemohou učit ve školách, hrát v divadle nebo působit v médiích. Mohli proto vykonávat jen podřadná zaměstnání jako například zametání silnic a kopání hrobů. Částečné uvolnění přišlo až v polovině 70. let na naléhání zahraničních organizací. Další represe přišly na začátku 90. let, kdy se zvýšila informovanost o AIDS, a na nařízení oficiálních míst byli homosexuálové zavřeni do speciálních sanatorií. Ale protože toto opatření bylo příliš drahé, kubánská politika proti homosexuálům se zmírnila. Až v roce 1992 prezident Fidel Castro prohlásil, že homosexualita je „přirozená lidská
40
Net for Cuba International. Brief Situation of Human Rights, 2005, http://www.netforcuba.org/HumanRights-EN/HumanRights/Main.htm 41 Cantón, 2000, http://www.haciendapub.com/article47.html 42 Quirk, 1999, str. 576
30 tendence, která musí být respektována“.43 Nikdy se ale za svá předchozí prohlášení a perzekuci homosexuálů neomluvil. Postavení homosexuálů se ovšem příliš nezlepšilo. V roce 1994 vznikla Kubánská asociace gayů a lesbiček (Asociación Cubana de Gays y Lesbianas), která musela být v roce 1997 rozpuštěna, a její členové byli uvězněni. Také v trestním zákoníku v článku 30344 je uveden trestný čin „obtěžování projevy homosexuality“45, který je trestán odnětím svobody na 3 měsíce nebo pokutou. Další diskriminace se týká rozdílů v přístupu ke Kubáncům a turistům. Kubánci například nemají přístup do různých zařízení určených pro turisty – internetových kaváren, hotelů, nemocnic, speciálních obchodů pro turisty atd.
5. 9. Stanovisko Kuby ke kritice porušování lidských práv Představitelé kubánské vlády se nejčastěji vyjadřují k porušování lidských práv v Komisi OSN pro lidská práva, nebo pokud komentují schvalování rezoluce o nutnosti ukončit embargo uvaleného USA na Kubu ve Valném shromáždění OSN. V obou případech popírají porušování lidských práv. Například v březnu 2001 pronesl kubánský ministr zahraničí Felipe Pérez Roque projev na zasedání Komise OSN pro lidská práva, kde řekl, že na Kubě „neexistuje porušování lidských práv“.46 Lidská práva je, podle kubánské vlády, nutné chápat v širším kontextu. Podle Castra: „nezahrnují lidská práva pouze svobodu projevu, ale také základní otázky, jako např. právo na chléb, právo na práci, právo na zdraví, bydlení a vzdělání“.47 Často je kritizován politický systém na Kubě a svoboda slova. Kubánská vláda namítá, že občané mají možnost účastnit se vlády své země. Jedna strana, podle jejich názoru, občany sjednocuje a chrání před rozdělením. Kuba také, podle argumentů kubánské strany, nikoho netrestá za kritické názory. Například procesy se 75 disidenty, které proběhly v dubnu roku 2003, byly v souladu s právem. Každý z obžalovaných si mohl zvolit obhájce a měl právo se odvolat. Kuba přiznává používání trestu smrti v závažných případech. Kritiku ostatních států bere jako zásah do své suverenity a práva
43
Tatchell, 2002, http://www.galha.org/glh/213/cuba.html viz Příloha č. 3 45 v originále „importune a otro con requerimientos homosexuales“ Government and Politics of Cuba. Código Penal, 2002, http://www.cubapolidata.com/gpc/gpc_codigo_penal_de_cuba.html 46 Projev ministra zahraničních věcí Kubánské republiky Felipe Péreze Roqueho na 57. zasedání Komise Spojených národů pro lidská práva, 2001, http://www.mujweb.cz/www/cubanet/ 47 Nálevka, 1997, str. 63 44
31 kubánského lidu na sebeurčení. Protože respektuje systémy ostatních států, žádá totéž od ostatních. Kubánští představitelé také často ve svých projevech kritizují Komisi pro lidská práva a státy předkládající rezoluce. Zpochybňují legitimitu a důvěryhodnost Komise. Argumentují dvojím měřítkem států, které předkládají rezoluci o porušování lidských práv na Kubě a politickými manipulacemi. Státy, které rezoluci předkládají, samy porušují lidská práva, ale dovolují si kritizovat ostatní. Pro předkládání rezoluce, podle nich, není důvod, protože od revoluce na Kubě nikdy neexistoval případ mimosoudní popravy, mučení nebo týrání vězňů. Vyjadřují se také k hospodářské blokádě Spojených států, kterou Kubánci berou jako agresi. Podle teorie kubánské vlády je rezoluce předkládána jen díky nevraživosti Spojených států, které nejsou schopny unést, že se nedokázaly zmocnit Kuby. Blokáda je také označována za genocidu kubánského lidu. Spojené státy, podle kubánských představitelů, mimo jiné podporují teroristické organizace, které se snaží svrhnout kubánskou vládu a rozvrátit vnitřní pořádek země. Podporují totiž média, která brání politiku Spojených států. Sdělovací prostředky jsou, podle kubánské vlády, majetkem lidu a slouží jeho zájmům. Naopak, Kuba se, podle oficiálních údajů, sama zasazuje o dodržování lidských práv. Bere ale ohled na různorodost národů, náboženství a kultur. Odmítá následovat příkladu vyspělých zemí, které kontrolují a soudí všechno, co se děje v rozvojových zemích, ale samy základní lidská práva porušují. Zdůrazňuje také potřebu mezinárodní spolupráce, bez níž se ochrana lidských práv neobejde.48 Podle Fidela Castra „nikdo nemůže zpochybnit, že Kuba je dnes nejvíce nezávislým, nejspravedlivějším a nejsolidárnějším státem planety. A také zdaleka nejdemokratičtějším“.49
48
Sitio del Ministerio de Relaciones Exteriores de Cuba. Cuba and Human Rights, 2005, http://www.cubaminrex.cu/English/Focus_On/HHRR_Cuba%20and%20Human%20Rights.htm 49 Projev Fidela Castra u příležitosti Mezinárodního dne práce, 2001, http://www.mujweb.cz/www/cubanet/
32
6. Postoj mezinárodního společenství k porušování lidských práv na Kubě K porušování lidských práv docházelo už od počátku vlády Fidela Castra. Protože to bylo v období studené války, mezinárodní společenství se zajímalo, na kterou stranu se Fidel Castro přikloní. Když znárodnil majetek amerických občanů a Spojené státy zavedly na Kubu hospodářské embargo, byl další vývoj zřejmý. Největším spojencem Kuby se postupem času stal Sovětský svaz a od této spolupráce se odvíjely i vztahy mezinárodního společenství ke Kubě. V praxi to znamenalo, že spojenci Západu ve většině případů kritizovali kubánský režim i porušování lidských práv, naopak státy, které patřily k východnímu bloku navázaly těsné vztahy s Kubou a kubánský režim podporovaly. Pozornost mezinárodního společenství se na Kubu nejvíce soustředí od začátku 90. let. Pád železné opony a přechod států východního bloku k demokracii naznačoval, že by se podobným způsobem mohla vyvíjet i situace na „ostrově svobody“. Fidel Castro ale dal najevo, že žádné změny nechystá. Očekávání se tedy nenaplnila, ale na druhou stranu se znásobil počet států, které začaly kubánský režim kritizovat. Středem zájmu celého světa se Kuba stala až na jaře roku 2003, kdy bylo zadrženo, obviněno a odsouzeno k vysokým trestům odnětí svobody 75 odpůrců režimu a nezávislých novinářů. Tento čin vzbudil nesouhlas a protesty mezinárodního společenství a kubánské disidenty začalo podporovat množství organizací z celého světa.
6. 1. Postoj Organizace spojených národů Otázka porušování lidských práv na Kubě se na půdě Organizace spojených národů začala systematicky projednávat až na začátku 90. let. V roce 1992 podaly Spojené státy Komisi OSN pro lidská práva návrh rezoluce o porušování lidských práv na Kubě. Rezoluce byla schválena. USA podávaly rezoluci i v následujících letech a pokaždé byla Komisí přijata s jedinou výjimkou v roce 1998, kdy většina států zastoupených v Komisi OSN pro lidská práva hlasovala proti rezoluci. Spojené státy potom iniciativu předaly České republice, která částečně pozměněnou rezoluci úspěšně předkládala v letech 1999 až 20011. Rezoluce v dalších letech o stavu lidských práv na Kubě předkládaly Komisi pro lidská práva latinskoamerické státy – Uruguay, Kostarika, Nikaragua a Peru. Všechny rezoluce byly většinou hlasů schváleny2 (viz obr. 5).
1 2
viz Příloha č. 5 Pštross, 2004, http://www.iir.cz/upload/MP/MPArchive/MP062004.pdf
33 V dubnu 2003 byl Výborem OSN pro lidská práva odsouzen zásah proti disidentům a na jaře roku 2005 schválila Komise OSN pro lidská práva návrh Spojených států rozšířit vyšetřování údajného porušování lidských práv na Kubě. Ministr zahraničí Kuby Felipe Pérez Roque tuto rezoluci odmítl jako nezákonnou a potvrdil, že na ostrov opět nepustí zástupkyni OSN, francouzskou soudkyni Christine Chanetovou, která na vstup do země čeká už 2 roky.3 Otázkou porušování lidských práv na Kubě se zabývalo také Valné shromáždění OSN, konkrétně v letech 1992 až 1997. Rezoluce byla schválena v roce 1992 a 1993, ale v dalších letech se většina států zdržela hlasování (viz obr. 2 a obr. 3). Roku 1991 předložila Kuba poprvé Valnému shromáždění OSN návrh rezoluce o potřebě zrušit hospodářské embargo Spojených států, které Spojené státy uvrhly na Kubu v roce 1962, ale díky tlaku USA bylo projednávání této rezoluce odloženo. Od roku 1992 Valné shromáždění hlasuje každý rok o tomto návrhu (viz graf 1). Rezoluce byla poprvé schválena většinou hlasů v roce 1993 a od té doby počet států, které nesouhlasí s embargem, neustále roste. Například v roce 2005 hlasovaly proti této rezoluci jen Spojené státy americké, Izrael, Marshallovy ostrovy a Palau. Graf 1: Hlasování Valného shromáždění OSN v letech 1992–2005 o potřebě zrušit americké embargo proti Kubě
1992
1993
1994
1995
pro
1996
1997
proti
1998
1999
2000
zdrželi se hlasování
2001
2002
2003
2004
2005
nehlasovali
Zdroj: 4 6. 2. Postoj Evropské unie Evropská unie je největší obchodní partner Kuby. Obchod se zeměmi EU přestavuje cca 65 % vývozu Kuby a 80 % dovozu. Od roku 1993 poskytla EU Kubě cca 145 mil. eur, z toho 90 mil. humanitární pomoci, která byla ukončena a v roce 2000 3
BBC Czech.com, 2005, http://www.bbc.co.uk/czech/worldnews/story/2005/04/050415_cuba_eu_un_0600.shtml 4 United Nations Bibliographic Information System, 2006, http://unbisnet.un.org
34 nahrazena rozvojovou pomocí na podporu hospodářských reforem (cca 15–20 mil eury ročně).5 Společné stanovisko ke Kubě bylo Radou ministrů přijato v prosinci roku 19966 a je
průběžně
pozměňováno.
Cílem
Evropské
unie
je
podporovat
přechod
k demokratickému zřízení státu, dodržování lidských práv a zlepšení životních podmínek Kubánců. K utužení vztahů mezi EU a Kubou došlo v roce 2001, kdy se jejich představitelé setkali na vysoké úrovni. V prosinci roku 2002 naopak Rada EU prohlásila, že i přes některá zlepšení v oblasti lidských práva nedošlo k výraznému pokroku, který by umožnil provádění politických reforem. EU podporuje také projekt Varela a v roce 2003 vyzvala Kubu k ratifikaci Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.7 Vztahy mezi Evropskou unií a Kubou se vyostřily na jaře roku 2003. Na Kubě bylo zatčeno 75 disidentů a mezi EU a Kubou začala tzv. koktejlová válka. Evropská unie vyjádřila „hluboké znepokojení“ nad odsouzením nezávislých novinářů a členů opozice. 10. dubna 2003 vydal Evropský parlament rezoluci, v níž požadoval okamžité osvobození zadržených disidentů. Členské státy unie se dohodly na společném postupu – od června 2003 omezily kontakty s kubánskými představiteli a začaly zvát na oficiální akce svých velvyslanectví v Havaně také zástupce kubánské opozice. Jako reakci na toto rozhodnutí přerušila kubánská vláda veškeré styky s ambasádami zemí Evropské unie.8 V červnu 2004 rozhodli ministři zahraničí EU, že se v sankcích bude pokračovat. K přehodnocení postoje ke Kubě došlo až na sklonku roku 2004 a v lednu 2005 byly dočasně odvolány sankce z roku 2003 (Španělsko, Maďarsko a Belgie přestaly zvát kubánské disidenty na své recepce již koncem roku 2004). Proti tomuto rozhodnutí se postavilo Nizozemsko, Polsko, Slovensko a Česká republika. Ministru zahraničí České republiky Cyrilu Svobodovi se podařilo prosadit, že EU svoje rozhodnutí po půl roce překontroluje. Bylo také rozhodnuto, že každý zástupce, který na Kubu pojede, musí při jednání nejdříve nastolit otázku lidských práv. V současné době platí tedy nepsaná dohoda, že každý si zve na své akce, koho chce. V červnu 2005 bylo na jednání ministrů zahraničí rozhodnuto, že sankce zůstávají pozastavené, i když na Kubě nedošlo k žádným změnám.
5
Tabery, 2003, http://www.respekt.cz/clanek_detail_tema.php?sel_id=550&rocnik=2003&cislo=17 viz Příloha č. 6 7 Tabery, 2003, http://www.respekt.cz/clanek_detail_tema.php?sel_id=550&rocnik=2003&cislo=17 8 Tamtéž. 6
35 V listopadu 2005 oznámil kubánský ministr zahraničí Felipe Pérez Roque, že jeho země obnoví diplomatické styky s Francií, Německem, Velkou Británií, Itálií, Rakouskem, Portugalskem, Švédskem a Řeckem.
6. 3. Postoj Organizace amerických států Poprvé byla otázka Kuby na setkání Organizace amerických států (OAS) projednávána v srpnu 1960 v San José, kdy Ministerstvo zahraničí USA předneslo stížnost na kubánskou vládu a upozornilo na to, že jsou na Kubě potlačována základní lidská práva a že kubánská vláda udržuje vztahy se Sovětským svazem a Čínou. Prezident Spojených států Dwight Eisenhower zdůraznil, že USA budou muset tvrdě postupovat proti každé latinskoamerické zemi, která by podporovala komunismus. Zároveň Spojené státy nabídly zemím Latinské Ameriky hospodářskou pomoc ve výši 600 mil. USD. Nakonec byla schválena tzv. Deklarace meziamerické solidarity, která odsuzovala vměšování všech „mimokontinentálních mocností“ do záležitostí Latinské Ameriky. Kuba prohlásila, že bude ignorovat jakékoli rozhodnutí OAS a jako protiváhu k tzv. Deklaraci ze San José schválila tzv. Havanskou deklaraci.9 Další konference, na které se projednávaly záležitosti Kubánské republiky, se konala v Punta de Este v lednu roku 1962. USA tam opět obvinily Kubu z podpory komunismu a požadovaly vyloučení Kuby z Organizace amerických států. Tento návrh byl přijat v poměru 14:1. Proti byla Kuba a hlasování se zdržela Argentina, Brazílie, Chile, Mexiko, Ekvádor a Bolívie. Castro na výsledek hlasování reagoval prohlášením tzv. Druhé havanské deklarace, v níž vyzýval všechny latinskoamerické dělníky, aby povstali proti svým utlačovatelům.10 Schválení sankcí na půdě OAS přišlo o dva roky později. 26. července 1964 byla schválena rezoluce o ukončení námořního obchodu s Kubou (o leteckém spojení nebylo nic řečeno), kterou iniciovala především venezuelská vláda. Ta obvinila Kubánce, že do Venezuely pašují zbraně. Proti bylo jen Mexiko, Bolívie, Chile a Uruguay, které také jako jediné neodvolaly své velvyslance z Havany. V roce 1967 se sešli ministři zahraničí Organizace amerických států a opět obvinili Kubu z „vyvážení revoluce“ a schválili rezoluci, kterou vybízeli africké a asijské země k přerušení vztahů s Kubou. Při hlasování se zdrželo pouze Mexiko.11
9
Quirk, 1999 Tamtéž. 11 Tamtéž. 10
36 Ke zmírnění napětí mezi americkými státy a Kubou došlo v polovině 70. let. Diplomatické styky s Kubou obnovily některé státy OAS, jako například Guyana, Panama, Honduras, Kolumbie, Venezuela nebo Ekvádor. 29. července 1975 většina účastníků konference OAS hlasovala pro ukončení sankcí proti Kubě s výjimkou Paraguaye, Chile a Uruguaye.12 V 90. letech se kubánská vláda snažila začlenit mezi státy Latinské Ameriky a stala se členem Asociace karibských států (ACS) a Latinskoamerického integračního seskupení (LAIA) a získala statut pozorovatele v Karibském společenství (CARICOM). Usilovala také o členství ve skupině ACP, ale nakonec od svého požadavku ustoupila. V současné době se postoj států Latinské Ameriky ke Kubě a k porušování lidských práv značně liší. Meziamerická komise pro lidská práva OAS vydává každoročně zprávu o stavu lidských práv na americkém kontinentě a odsuzuje i porušování lidských práv na Kubě. Ale některé latinskoamerické státy jako například Venezuela vedená prezidentem Hugo Chávezem otevřeně podporuje kubánský režim a Fidela Castra. S kubánskou vládou sympatizuje také nově zvolený prezident Bolívie Evo Morales a také vlády Argentiny a Brazílie.
6. 4. Postoj Spojených států amerických Vztahy mezi Kubou a Spojenými státy americkými byly vždy komplikované. Díky podpoře Spojených států se v roce 1898 Španělsko vzdalo svých nároků na Kubu a v letech 1898 až 1902 byla Kuba pod správou Spojených států. V roce 1902 získala Kuba nezávislost a v témže roce si USA na Kubě vynutily doplnění ústavy tzv. Plattovým dodatkem, kterým získaly možnost zasahovat do záležitostí Kuby. Ten platil až do roku 1934. V 50. letech podporovaly Spojené státy režim prezidenta Fulgencia Batisty. Po revoluci v roce 1959 byl postoj Spojených států ke Kubě nerozhodný. V roce 1961 ale Castro vyhlásil socialistické směřování revoluce a také navázání přátelství se Sovětským svazem znamenalo, že USA přerušily jakékoli vztahy s Kubou, což mělo za následek zrušení velvyslanectví v obou zemích. V dubnu roku 1961 provedli kubánští emigranti pod dohledem USA útok na Kubu, tzv. vylodění v Zátoce sviní a ke zlepšení vztahů obou zemí nepřispěla ani tzv. karibská krize v říjnu roku 1962. Další vývoj vztahů mezi oběma zeměmi byl závislý na postojích amerických prezidentů ke Kubě, k Fidelu Castrovi a jeho režimu. Spojené státy se cítily ohroženy kubánským komunismem a snažily se o úplnou izolaci země např. uvalení 12
Quirk, 1999
37 embarga na jakýkoli obchod s Kubou na začátku roku 1962 nebo vyloučením Kuby z Organizace amerických států v lednu 1962. K dočasnému zlepšení vztahů došlo až na konci 70. let. Na začátku 90. let se vztahy opět zhoršily. Očekávalo se, že Kuba, podobně jako státy východní Evropy, přistoupí k demokracii, ale to se nestalo a Spojené státy, zvláště na popud kubánských emigrantů na Floridě a v New Jersey, pokračovaly v uplatňování hospodářské blokády. V roce 1992 byl schválen tzv. Torricelliho zákon, který zakazoval mimo jiné přístup do amerických přístavů po 180 dní lodím, které navštívily Kubu. Další sankce namířené proti Kubě přišly v roce 1996. Prezident Bill Clinton podepsal tzv. Helms-Burtonův zákon13, kterým Spojené státy omezovaly možnost zahraničních investic na Kubě. Oba zákony byly předloženy díky aktivitě Kubánsko-americké národní nadace. V roce 2002 zařadil prezident George Bush Kubu na seznam států, které podporují terorismus a v říjnu roku 2003 vznikla Komise pro pomoc svobodné Kubě (Commision for Assistance to a Free Cuba), kterou vede Colin Powel. Jejím cílem je ukončit mírovou cestou diktaturu na Kubě, vytvořit demokratické instituce a podporovat lidská práva, modernizovat základní infrastrukturu a zajistit základní životní potřeby občanům Kuby. Od roku 1992 předkládá delegace Spojených států amerických rezoluci o porušování lidských práv na Kubě Komisi OSN pro lidská práva. V letech 1992 až 1997 byla schválena, neprošla až v roce 1998. Od roku 1999 se předkládání rezoluce ujaly další státy.
6. 5. Postoj České republiky Mezi Českou republikou a Kubou existovaly v průběhu studené války velmi silné vazby a mezi oběma státy bylo uzavřeno množství dohod o vzájemné hospodářské spolupráci. I po roce 1989 se Kubánci orientovali na Českou republiku. Sametová revoluce a přechod k demokracii byl pro ně jakýmsi „vzorem“ a inspirací. Česká republika se začala samostatně angažovat proti porušování lidských práv na Kubě na poli zahraniční politiky až na konci 90. let 20. století. Na začátku roku 1999 byla schválena Koncepce české zahraniční politiky vlády ČR a její součástí byla i politika v oblasti lidských práv. Ta byla rozpracována do Koncepce zahraniční politiky v oblasti
13
viz Příloha č. 7
38 lidských práv na období 2000–2002. Česká republika se v ní rozhodla podporovat všechny kroky vedoucí k respektování lidských práv.14 V roce 1999 také převzala iniciativu od americké delegace v předkládání rezolucí Komisi OSN pro lidská práva. V dubnu roku 1999 na 55. zasedání předložila ČR rezoluci o porušování lidských práv na Kubě. Spolupředkladatelem se stalo Polsko. Rezoluce požadovala mimo jiné vyslání zvláštního pozorovatele na Kubu a 23. dubna 1999 byla schválena, 21 států bylo pro rezoluci, 20 proti a 12 se zdrželo hlasování. Rezoluci o porušování lidských práv na Kubě předkládala ČR v i v roce 2000 a 2001.15 V roce 2001 na 57. zasedání Komise OSN pro lidská práva předložila Česká republika dvě rezoluce: Situace lidských práv na Kubě a Lidská práva a tematické procedury. Rezoluce o porušování lidských práv na Kubě byla přijata, 22 států hlasovalo pro rezoluci, 20 států proti a 10 se zdrželo hlasování (viz obr. 4).16 Na jaře v roce 2003 vydal Senát ČR usnesení, ve kterém odsoudil zatýkání oponentů kubánského režimu a vyzval kubánskou vládu k okamžitému propuštění vězňů. Ministerstvo zahraničních věcí ČR předalo nótu vedoucímu kubánské diplomatické mise v Praze, ve které vyzvalo Kubu k respektování mezinárodních závazků a pravidel při ochraně lidských práv. Jako reakce na zákrok proti disidentům byl v Praze na podzim roku 2003 založen Mezinárodní výbor na podporu demokracie na Kubě (International Committee for Democracy in Cuba). Jeho členy jsou významné osobnosti světové politiky jako například Václav Havel, Madeleine Albrightová, José Mariá Aznar nebo Adam Michnik. Jeho cílem je mimo jiné podpora kubánské opozice, vytvoření mezinárodní sítě poslanců na podporu demokratických aktivit na Kubě nebo zvyšování povědomí obyvatel evropských států o situaci na Kubě.17 V současné době podpora lidských práv ve světě spadá do kompetencí Ministerstva zahraničních věcí ČR, konkrétně pod Odbor transformační spolupráce. Prioritou zahraniční politiky ČR je v souladu s dřívější politikou podpora kroků směřujících k demokratizaci Kuby a zajištění politických svobod a lidských práv. Každoročně jsou schvalovány projekty na podporu lidských práv a pro rok 2006 byl například schválen projekt společnosti Člověk v tísni – Podpora demokratické opozice na Kubě.
14
MZV ČR. Koncepce české zahraniční politiky v oblasti lidských práv na období let 2000–2002, 2002, http://www.mzv.cz/servis/soubor.asp?id=5348 15 Pštross, 2004, http://www.iir.cz/upload/MP/MPArchive/MP052004.pdf 16 Stálá mise ČR při Evropské úřadovně OSN v Ženevě. Lidská práva, 2005, http://www.mzv.cz/wwwo/default.asp?ParentIDO=636&ido=642&amb=115&idj=1 17 Člověk v tísni. Mezinárodní výbor pro demokracii na Kubě, 2006, http://www.clovekvtisni.cz/humanitarnipomoc/kuba/vybor.php
39 Vzájemné vztahy mezi oběma státy se opět vyostřily na dubnu 2006, kdy Kuba neprodloužila vízum Stanislavu Kázeckému, 1. tajemníkovi českého velvyslanectví v Havaně, protože podle oficiální zprávy „neustále porušoval nařízení Vídeňské konvence, nechoval se jako diplomat, setrvale uskutečňoval výzvědnou práci, podvratné úkoly a pracoval ve skutečnosti nikoliv pro českou vládu, nýbrž pro vládu USA“.18 Česká republika vzala tento zásah jako akt vyhoštění a na oplátku neprodloužila vízum kubánskému diplomatovi pracujícímu na kubánské ambasádě v Praze. ČR se zároveň chystá předložit na zasedání Evropské unie v červnu 2006 nová opatření namířená proti Kubě.
6. 6. Postoj ostatních států mezinárodního společenství Z ostatních států mezinárodního společenství má kladný vztah ke Kubě především Čína, která má v současné době s Kubou velmi dobré obchodní vztahy. Čínský model socialismu byl Kubě také po revoluci bližší než sovětský. Ale Kuba se nakonec rozhodla napodobit Sovětský svaz a navázala s ním úzké obchodní i politické vztahy. Ostatní státy Asie se k situaci na Kubě staví spíše vlažně. Kuba má ale sympatie například Severní Koreje, Malajsie, Vietnamu nebo Sýrie. Kladně se ke kubánskému režimu staví také většina afrických států. Je to zapříčiněno tím, že kubánská vláda vojensky podporovala probíhající revoluce v 60. až 80. letech například v Angole, Kongu nebo Etiopii.19 Africkým států také v hojné míře poskytovala rozvojovou pomoc např. ve formě pracovníků – učitelů nebo lékařů.
18 19
Holecová, 2006, http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=127373&tro803_0_1 Gott, 2005
Obr. 2 Hlasování Valného shromáždění OSN v roce 1992 o porušování lidských práv na Kubě
státy, které hlasovaly PRO
státy, které hlasovaly PROTI
státy, které se zdržely hlasování
státy, které nehlasovaly
nejsou údaje
0
1 000 2 000
4 000
6 000
8 000 Kilometers
Zdroj: 20 20
United Nations Bibliographic Information System, 1992, http://unbisnet.un.org:8080/ipac20/ipac.jsp?session=1142GN127330F.868&profile=voting&uri=full=3100023~!481313~!21&ri=3&aspect=power&menu=search&source=~!hori zon#focus, vlastní zpracování
Obr. 3 Hlasování Valného shromáždění OSN v roce 1997 o porušování lidských práv na Kubě
_ státy, které hlasovaly PRO státy, které hlasovaly PROTI státy, které se zdržely hlasování státy, které nehlasovaly nejsou údaje
0
1 000 2 000
4 000
6 000
8 000 Kilometers
Zdroj: 21 21
United Nations Bibliographic Information System, 1997, http://unbisnet.un.org:8080/ipac20/ipac.jsp?session=1142GN127330F.868&profile=voting&uri=full=3100023~!483400~!9&ri=1&aspect=power&menu=search&source=~!horiz on#focus, vlastní zpracování
Obr. 4 Hlasování Komise OSN pro lidská práva v roce 2001 o porušování lidských práv na Kubě
státy, které hlasovaly PRO státy, které hlasovaly PROTI státy, které se zdržely hlasování státy, které nehlasovaly státy, které nebyly členy Komise
0
1 000 2 000
4 000
6 000
8 000 Kilometers
Zdroj: 22 22
U.S. Department of State. Country Reports on Human Rights Practices, 2001, http://www.state.gov/g/drl/rls/hrrpt/2001/app/8418.htm, vlastní zpracování
Obr. 5 Hlasování Komise OSN pro lidská práva v roce 2005 o porušování lidských práv na Kubě
státy, které hlasovaly PRO státy, které hlasovaly PROTI státy, které se zdržely hlasování státy, které nebyly členy Komise
0
1 000 2 000
4 000
6 000
8 000 Kilometers
Zdroj:23 23
United Nations. Press Release, 2005, http://www.unhchr.ch/huricane/huricane.nsf/0/01C0DBBA49D9D58BC1256FE4002A7D0C?opendocument, vlastní zpracování
44
7. Důsledky porušování lidských práv pro rozvoj Kuby Na Kubě jsou podle všeho porušována lidská práva. Tato skutečnost bezpochyby ovlivňuje kubánskou společnost v mnoha směrech a má důsledky na rozvoj a směřování celého státu. Rozvoj se, podle indického ekonoma Amartya Sena, dá definovat jako „proces rozšiřování možností lidí, jak žít svůj život. Tyto možnosti mohou být neomezené a měnit se v čase, na všech úrovních rozvoje je ale zásadní: možnost žít dlouhý a zdravý život, možnost získávat vědění a možnost přístupu ke zdrojům nutným pro zajištění důstojného života“.1 Pokud se ztotožníme s touto definicí, musíme konstatovat, že občané Kubánské republiky tuto možnost nemají. Porušování lidských práv může život lidí ovlivnit v mnoha směrech. Primárním dopadem je jistě to, že lidé nemají potenciál rozšířit své možnosti, jak žít svůj život. Jsou omezováni státním aparátem – nemají přístup k informacím, jsou neustále sledováni Výbory na obranu revoluce, pokud nejsou loajální k vládě, mohou být uvězněni, diskriminováni v zaměstnání nebo při přijímání na vysokou školu, omezena je také možnost pohybu atd. Další možný důsledek na život občanů není tak přímý. Porušování lidských práv v daném státě může vzbudit reakci mezinárodního společenství, které má možnost různým způsobem reagovat, a tak působit na život občanů nepřímo. V případě Kuby byla situace na ostrově ovlivňována mezinárodním společenstvím již od začátku vlády Fidela Castra. Revoluce proběhla v době studené války. Zpočátku nebylo směřování státu zřejmé, ale v roce 1961 prohlásil Fidel Castro revoluci za socialistickou a Kuba se tak zařadila ke státům východního bloku. Od tohoto faktu se potom odvíjel postoj ostatních států ke Kubě, který se projevoval konkrétní pomocí režimu nebo naopak kritikou porušování lidských práv a podporou opatření směřujících ke svrhnutí vlády Fidela Castra, což mělo a dosud má důsledky pro život kubánských občanů. Jako zásadní se v případě Kuby ukázala politika vlády Spojených států, tedy různá hospodářská omezení, které Spojené státy na Kubu uvalily i v důsledku porušování lidských práv.
7. 1. Hospodářská blokáda Kuby Prvním krokem americké vlády, jehož účelem bylo zlepšení situace na ostrově a ukončení režimu Fidela Castra, bylo schválení několika opatření v březnu roku 1959. Bylo 1
Stojanov, 2005
45 to snížení kubánské kvóty na vývoz cukru o 700 000 tun, snížení dodávek ropy a pokračování zbrojního embarga z roku 1958. V říjnu roku 1960 přišlo další opatření – Spojené státy zakázaly jakýkoli export na Kubu s výjimkou nedotovaných potravin, léků a lékařského zařízení. V lednu roku 1961 přerušily USA a Kuba diplomatické styky a v březnu téhož roku zrušil prezident John F. Kennedy kvótu na dovoz kubánského cukru. V dubnu 1961 proběhla neúspěšná invaze kubánských exulantů v Zátoce sviní. Zásadní zlom nastal 3. února 1962, kdy bylo na základě prezidentského výnosu č. 3447 uvaleno úplné embargo na obchod s Kubou. V březnu nařídilo americké ministerstvo financí zákaz dovozu jakýchkoli výrobků z Kuby na americké území. Konečně v květnu bylo embargo završeno zákazem vyvážet na Kubu jakékoli léky nebo potraviny.2 V březnu roku 1963 zakázal Kennedy americkým občanům cestovat na Kubu. Dočasné zmírnění embarga přišlo až na konci 70. let. Prezident Jimmy Carter v roce 1979 dovolil americkým občanům cestovat na Kubu a Kubánci žijící v Americe mohli navštívit své rodiny nebo jim posílat peníze.3 Politika embarga byla opět zostřena na začátku 80. let, kdy se prezidentem USA stal Ronald Reagan. V roce 1982 obnovil zákaz cestování na Kubu a zakázal americkým občanům utrácet peníze na Kubě a v roce 1985 schválil nařízení, které znemožňovalo cestovat do Spojených států představitelům kubánské vlády. V roce 1989 bylo přijato nové nařízení, které dovolovalo americkým občanům utratit na Kubě maximálně 100 USD za den. V říjnu 1990 odhlasoval americký kongres dodatek (Mack Amendment), který zakazoval veškerý obchod s Kubou americkým společnostem, které měly svoje pobočky mimo území Spojených států a navrhl sankce nebo přerušení pomoci těm zemím, které budou kupovat cukr nebo jiné zboží z Kuby.4 K utužení embarga došlo v roce 1992, kdy byl schválen tzv. Kubánský demokratický zákon (Cuban Democracy Act), který navrhl Robert Torricelli z New Jersey (Torricelliho zákon) a který zakazuje jakýkoli námořní obchod s Kubou. Loď, která by na Kubu dopravovala zboží nebo využila kubánského přístavu, má zakázaný vstup do amerických přístavů po 180 dní. Cílem tohoto zákona bylo ještě více poškodit kubánský obchod. K dalšímu rozšíření tohoto zákona došlo v roce 1996, kdy prezident Bill Clinton podepsal tzv. Akt kubánské svobody a demokratické solidarity (Cuban Liberty and Democratic Solidarity Act), který navrhli kongresmani Jesse Helms a Dan Burton (HelmsBurtonův zákon) a který umožňuje postihovat zahraniční firmy obchodující s Kubou. Část 2
Hernandez-Quesada, 2004, http://www.kscmbrno.cz/doc/blokada.pdf Sierra, 2005 4 Tamtéž. 3
46 z něho se týká i amerického majetku na Kubě – občanům Spojených států povoluje vymáhat odškodnění od společností, které užívaly majetek zabavený americkým občanům na Kubě. Tento úsek však byl v platnosti pouze půl roku. Zákon se dotýká také vnucení demokracie Kubě a je průběžně doplňován dalšími nařízeními.5 Helms-Burtonův zákon odsoudila jako porušení mezinárodního práva nejen Evropská unie a Kanada, ale také například Mexiko a Argentina. Ke zmírnění embarga došlo v roce 1998, kdy bylo schváleno nařízení, které umožňovalo Kubáncům poslat svým příbuzným 1 200 USD za rok. Bylo také zavedeno přímé poštovní spojení a umožněny dodávky potravin a surovin soukromým zemědělcům nebo soukromým restauracím. 26. února 2004 podepsal prezident George Bush výnos č. 7757, který neumožňuje vyplout z amerických přístavů lodím, které chtějí odjet na Kubu. Člověk, který se tohoto trestného činu dopustí, může být uvězněn až na 5 let. Podle oficiální zprávy kubánské vlády, předložené generálnímu tajemníkovi Valného shromáždění OSN v roce 2003, blokáda „poškodila a nadále vážně poškozuje materiální, psychický a duchovní blahobyt kubánského lidu a klade závažné překážky jeho ekonomickému, kulturnímu a sociálnímu rozvoji.“ Podle této zprávy působí blokáda újmu například v těchto odvětvích hospodářství: ve zdravotnictví (nedostatek léků a zdravotnických zařízení), školství (nedostatek učebních materiálů), kultuře (např. zákaz komerčního vystupování kubánských souborů v USA), zahraničním obchodě nebo turismu.6 V důsledku blokády není Kubě umožněno realizovat jakýkoli obchod s podniky amerických vlastníků, nemá možnost získat úvěry např. u Světové banky, američtí občané nemohou ze Spojených států cestovat na Kubu (pod hrozbou trestu odnětí svobody až 10 let nebo pokutou 1 mil. USD pro sdružení a 250 000 USD pro jednotlivce), Kuba k dopravě svého zboží do Spojených států nemůže používat vlastní flotilu nebo provádět své finanční transakce v dolarech atd. Vyčíslení ztrát v důsledku blokády do roku 2003:
5 6
▪
nerealizované příjmy z exportu zboží a služeb: 36, 225 mld. USD
▪
ztráty v důsledku geografického přeorientování obchodu: 18, 049 mld. USD
▪
ztráty v oblasti výroby a služeb: 2, 847 mld. USD
▪
technologická blokáda: 8, 265 mld. USD
▪
ztráty v oblasti služeb pro obyvatelstvo: 1, 546 mld. USD
▪
měnové a finanční ztráty: 8, 348 mld. USD
Gott, 2005 Castrův projev dne 13. 11. 2003, http://www.blisty.cz/art/15666.html
47 ▪
podněcování k emigraci a únik talentů: 4, 042 mld. USD
▪
celkové škody způsobené americkou blokádou: 79, 325 mld. USD7 Od roku 1993 hlasují státy ve Valném shromáždění OSN proti embargu Spojených
států. Odsuzují dopad, který má embargo na hospodářství Kuby a na sociální a kulturní podmínky na ostrově. Embargo také neplní cíl, kvůli kterému bylo zavedeno. Místo toho, aby se situace na ostrově zlepšovala, byl uvolňován restriktivní režim a nebyla porušována lidská práva, používá kubánská vláda embargo jako záminku k tomu, aby režim zpřísnila a v zájmu národní bezpečnosti přijala další opatření, která vedou k lepší kontrole nad obyvatelstvem a porušují lidská práva. Důkazem tohoto jednání může být i reakce kubánské vlády na Helms-Burtonův zákon. V prosinci 1996 schválilo Národní shromáždění zákon č. 80 o znovupotvrzení kubánské důstojnosti a svrchovanosti (Ley de Reafirmación de la Dignidad y Soberanía Cubana)8, který prohlásil Helms-Burtonův zákon za nelegální a prohlásil za trestné mimo jiné poskytování jakýchkoli informací americkému občanovi, který by mohl využít informaci pro použití Helms-Burtonova zákona.9 Embargo slouží také jako omluva pro kubánské představitele, kteří tímto omezením zdůvodňují špatný stav hospodářství.
7. 2. Vliv embarga na hospodářství Kuby V 50. letech bylo kubánské hospodářství zaměřeno na zemědělskou výrobu. K pěstování plodin bylo obděláváno pouze 26 % využitelné plochy. Půdu vlastnili z větší části velkostatkáři, z nichž ¼ tvořili Američané. Drobní rolníci si od nich půdu pouze pronajímali. Průmyslová výroba byla zaměřená na zpracování cukru, těžbu barevných kovů a výrobu elektrické energie. Kuba vyvážela nerostné suroviny, tabák a především cukr – cca 5 mil. tun za rok převážně do Spojených států. 7. 2. 1. Období od roku 1959 do roku 1970 Po revoluci přišly zásadní změny, které určily směřování hospodářství. Prvním krokem byla pozemková reforma. V roce 1959 byly vyvlastněny pozemky velkostatkářů (mimo jiné i amerických vlastníků) a půda rozdělena mezi drobné rolníky, zestátněny byly i další sektory hospodářství, např. školství, zdravotnictví, soukromé podniky atd. Státní vlastnictví se tak stalo základním prvkem hospodářství. 7
Hernandez-Quesada, 2004, http://www.kscmbrno.cz/doc/blokada.pdf - upraveno podle Pazdera, 2005, http://www.ksm.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=307&Itemid=89 8 viz Příloha č. 8 9 Amnesty International. Cuba "Essential measures"?, 2003, http://web.amnesty.org/library/Index/ENGAMR250172003
48 Jedna z událostí, která určila další změny ve vývoji kubánského hospodářství, bylo snížení americké kvóty na dovoz kubánského cukru a samozřejmě také postupující hospodářská blokáda Kuby. K opatřením, která měla Kubu izolovat, přistoupila i Organizace amerických států. Hospodářské krizi, která by nutně nastala, zabránil Sovětský svaz, který se zavázal k nákupu kubánského cukru a v roce 1960 poskytl Kubě půjčku ve výši 100 mil. USD.10 Přesto byl v roce 1962, díky nedostatku zboží, zaveden přídělový systém, který s různými obměnami přetrvává dodnes. V roce 1963 proběhla druhá část pozemkové reformy, při níž byla znárodněna majitelům půda o rozloze větší než 67 ha. Na jaře 1963 navštívil Fidel Castro Sovětský svaz a díky této návštěvě Kuba posílila svoji orientaci na SSSR (viz graf 2) a také na popud Sovětského svazu pokračovala se zaměřením na zemědělskou výrobu, konkrétně na pěstování cukrové třtiny, která se stala hlavním zdrojem příjmů státu. Další dohody o spolupráci, koupi cukru a jeho cenách byly uzavřeny při Castrově návštěvě v Moskvě v roce 1964. Graf 2: Podíl dovozu vybraných obchodních partnerů Kuby v letech 1958–1963 100% 90% 80%
os tatní
70%
Lat. A merika
60%
záp. E vropa a Kanada
50%
Č ína
40%
SSSR
30%
U SA
20% 10% 0% 1958
1959
1960
1961
1962
1963
Zdroj:11
V průběhu 60. let se zintenzivňovala zemědělská výroba, vzrostl počet ploch s pěstováním cukrové třtiny. Proběhla také modernizace tohoto sektoru hospodářství – při pěstování zemědělských plodin se začaly používat nové postupy a modernější technologie. Hlavním důvodem, který určoval zaměření na toto odvětví, byl závazek Kuby, a to vyprodukovat v roce 1970 10 mil. tun cukru. Stav kubánského hospodářství se ale příliš nezlepšil. V důsledku americké blokády a nepovedených ekonomických reforem se na konci 60. let kubánské hospodářství potýkalo s vážnými problémy a Kuba musela požádat Sovětský svaz o zvýšení pomoci.
10
Nálevka, 1997 Coulter, 2003, http://www.weltpolitik.net/Regionen/Nord%20und%20Lateinamerika/Kuba/Grundlagen/Cuban%20Economic%20Development.html
11
49 Nebyl také splněn závazek na vyprodukování 10 mil. tun cukru.12 Celkový nedostatek základních životních potřeb a špatná hospodářská situace se projevila například i v nárůstu dětské úmrtnosti (viz graf 3). Jeden kubánský ekonom zjistil, že množství jídla, které Kubáncům na konci 60. let zajišťoval přídělový systém, bylo menší než množství jídla, které dostávali otroci v době španělské nadvlády.13 Graf 3: Dětská úmrtnost na Kubě (na 1000 živě narozených) v letech 1960–2004 50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0 1960
1965
1970
1975
1980
1985
1990
1995
2000
Zdroj: 14
7. 2. 2. Období od roku 1971 do roku 1984 V roce 1972 navštívil Fidel Castro Moskvu a podepsal se Sovětským svazem dohody, které Kubě zajistily další půjčky, výměnu zboží mezi oběma zeměmi a odbytiště pro kubánský cukr a nikl. Byla podepsána také patnáctiletá dohoda o hospodářské spolupráci. Kuba se v červenci 1972 stala členským státem Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) a postupně došlo k vzájemné provázanosti hospodářství těchto států. Státy RVHP se také staly hlavními odběrateli kubánských produktů a přijímaly studenty a pracovníky z Kuby. Graf 4: Produkce cukru na Kubě v letech 1961–1998 9 8 7 6
mil. tun
5 4 3 2 1 0 1961
1965
1969
1973
1977
1981
1985
1989
1993
1997
Zdroj: 15 12
Nálevka, 1997 Quirk, 1999 14 Osa, 2005, http://www.cadenagramonte.cubaweb.cu/salud/030105.asp 13
50 Kubánská vláda začala podle sovětského vzoru s plánováním dalšího vývoje a v roce 1973 byl přijat první tříletý plán rozvoje státního hospodářství a od roku 1975 se na I. sjezdu Komunistické strany Kuby dojednalo plánování na pětiletá období, jejichž hlavním cílem byla industrializace hospodářství. Rozvíjel se také průmysl. Nejdůležitější byl lehký průmysl, zvláště potravinářský zahrnující cukrovarnictví nebo zpracování tabáku. V roce 1979 tvořila produkce cukru na Kubě 9,4 % z celkové světové produkce. Přestože bylo zemědělství zaměřeno na pěstování cukrové třtiny, musely se některé základní potraviny dovážet, např. rýže, obilí nebo maso. 7. 2. 3. Období od roku 1985 do současnosti Již od poloviny 80. let bylo zřejmé, že podpora Sovětského svazu nepotrvá dlouho. Jako reakci na ochlazování vzájemných vztahů předložil Fidel Castro Národnímu shromáždění v roce 1986 nový ekonomický program, který se vzdaloval od sovětského vzoru. V dubnu 1989 navštívil Kubu Michail Gorbačov a ujistil kubánské představitele o trvajícím přátelství a hospodářské pomoci, ale faktická pomoc byla rychle omezena. Protože kubánské hospodářství bylo z velké části závislé na Sovětském svazu a státech RVHP, po ukončení studené války a rozpadu východního bloku se situace prudce zhoršila ve všech sektorech ekonomiky a kubánské hospodářství prošlo hlubokou krizí. Dovoz ze SSSR se snížil o 75 % a hrubý domácí produkt klesl o 40 %.16 Omezeny byly hlavně dodávky ropy, které z 13 mil. tun v roce 1989 klesly na 5,3 mil. tun v roce 1993.17 V důsledku toho muselo být uzavřeno mnoho továren, byla omezena doprava a využívání strojů. Klesla také cena cukru. V roce 1990 prodávala Kuba cukr za 602 USD za tunu a v roce 1992 jen za 200 USD za tunu. Tuto část svých dějin nazývají Kubánci tzv. zvláštní období v době míru (período especial en tiempo de paz). Až v této době se plně projevily důsledky americké blokády. Podle výroční zprávy Organizace pro výživu a zemědělství z roku 2002 stoupl počet podvyživených z 5 % v letech 1990–1992 na 17 % v letech 1997–1999.18 Prudce se snížila také kvalita života obyvatel (viz graf 5).
15
Kost, 1998 Nálevka, 1997 17 Gott, 2005 18 Amnesty International. Cuba"Essential measures"?, 2003, http://web.amnesty.org/library/Index/ENGAMR250172003 16
51 Graf 5: Index lidského rozvoje Kuby 1990–2003 0,9 0,85 0,8 0,75 0,7 0,65 0,6 1990
1993
1995
1997
1999
2001
2003
Zdroj: 19 Aby se tato tíživá situace zlepšila, byla kubánská vláda nucena přijmout opatření, která by vedla ke zmenšení následků hospodářské krize. Opatření se ale netýkala zlepšení stavu porušování lidských práv, což by zajistilo ukončení hospodářské blokády. Změny zahrnovaly pouze ekonomické reformy. V roce 1992 schválilo Národní shromáždění změnu ústavy, která umožnila zahraničním společnostem získat podíl v kubánských podnicích. Situace se stále zhoršovala a v roce 1993 byl hrubý domácí produkt o 35 % nižší než v roce 1989. V červenci 1993 přijala vláda další opatření, která měla stimulovat rozvoj hospodářství. Vytvořila například podmínky pro drobné podnikatele a více než 40 % orné půdy převedla do správy nových družstev, tzv. Základních jednotek družstevní produkce (Unidades Básicas de Producción Cooperativa). Vláda zrušila také tresty pro ty, kdo vlastnili dolary a lidé jimi mohli začít platit, aniž by museli dokazovat jejich původ. V roce 1994 se zastavil hospodářský propad a kubánské hospodářství zaznamenávalo růst. Protože americké embargo je zaměřeno na výrobky a produkty dovážené z Kuby, orientuje se kubánské hospodářství především na podporu turismu.
7. 3. Vliv postoje Evropské unie na porušování lidských práv Evropská unie zaujala ke Kubě společný postoj v roce 1996. Státy EU se zavázaly podporovat přechod Kuby k pluralitní demokracii a upozorňovat na porušování lidských práv. EU těchto změn ale nechce dosáhnout násilnými prostředky a nátlakovými opatřeními, které by znamenaly zhoršení stavu kubánského hospodářství. Vyslovila také přání stát se partnerem Kuby při postupném otevírání kubánského hospodářství.20 19
United Nations Development Program. Human Development Reports 1990–2006, http://hdr.undp.org/reports/ 20 Quinn, 1996, http://europa.eu.int/eurlex/lex/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31996E0697:CS:HTML
52 Evropská unie se tímto stanoviskem vymezila proti postoji Spojených států vůči Kubě a prostředkům, kterými chtějí dosáhnout zlepšení situace na ostrově. I když Evropská unie svůj postoj postupně přehodnocovala a po incidentu v březnu 2003 omezila styky s představiteli kubánské vlády, je zřejmé, že tento postoj Kubu nijak nepoškozuje. EU také sankce proti Kubě brzy pozastavila a doposud je neobnovila. Kubánskou vládu tedy nenutí nic k tomu, aby situaci změnila, a na Kubě tak nejsou patrny žádné známky zlepšení situace. Na druhou stranu Evropská unie podporuje disidenty a jedná s nimi jako s kubánskými představiteli, což bezpochyby přispívá k podpoře občanské společnosti a povědomí o demokracii na ostrově a významně napomáhá opozici a jejím snahám o zlepšení situace.
7. 4. Shrnutí Výrazný vliv na rozvoj kubánské společnosti a život obyvatel Kuby stále mají především Spojené státy americké. Důsledky americké blokády ale není možné komplexně vyhodnotit, protože státy mezinárodního společenství nezaujímají ke Kubě a k porušování lidských práv jednotný postoj. Jsou mezi nimi státy, které sice kritizují represivní režim, podporují disidenty, ale mají s Kubou dobré obchodní vztahy (např. státy Evropské unie). Další skupinou, která má s Kubou dobré obchodní vztahy je např. Čína nebo SSSR. Tyto státy se k porušování lidských práv vůbec nevyjadřují. Úspěšné odolávání blokádě a opozice proti Spojeným státům si naopak získává sympatie také těch států světa, které se cítí být využívány politikou americké vlády. Kuba se také pasuje do role vůdce a mluvčího států třetího světa. Díky tomuto postoji a pomoci, kterou poskytuje rozvojovým zemím, si získává přízeň mnoha států mezinárodního společenství. Tato nejednotnost názorů mezinárodního společenství na porušování lidských práv na Kubě znesnadňuje vyhodnocení důsledků porušování lidských práv na Kubě pro rozvoj společnosti a z velké části také znemožňuje ukončení režimu Fidela Castra.
53
8. Závěr Ve své bakalářské práci jsem se snažila zpracovat problematiku porušování lidských práv na Kubě v období vlády Fidela Castra, postoj mezinárodního společenství k této problematice a také jsem zde popsala možné důsledky toho jevu, tedy porušování lidských práv, na rozvoj státu. Mohu jen konstatovat, že i když Kuba v roce 1948 podepsala Všeobecnou deklaraci lidských práv a formálně tak podpořila ideu dodržování lidských práv, lidská práva byla a jsou porušována během celého období vlády Fidela Castra. Omezena je svoboda projevu, shromažďování, svědomí, náboženství, pohybu atd. K dočasnému uvolnění poměrů došlo pouze na konci 70. let. Porušování lidských práv nutí mezinárodní společenství zaujmout ke Kubě určitý postoj. Ten je dán jednak samotným faktem, že na Kubě jsou porušována lidská práva, ale také historickými vztahy těchto států ke Kubě. Největší vliv na situaci na ostrově mají Spojené státy americké. Životní podmínky na ostrově a celkové směřování státu ovlivňuje od roku 1962 až dodnes embargo na dovoz zboží z Kuby, zákaz obchodování s Kubou a další omezení, jejichž účelem je svrhnutí režimu Fidela Castra. K opatřením, která mají ukončit režim Fidela Castra, přistoupila také Organizace amerických států a Evropská unie. Ale žádná z opatření, která přijaly tyto organizace, svůj cíl nesplnila. Porušování lidských práv ovlivňuje celou kubánskou společnost. Lidé nemají šanci realizovat své možnosti a jejich život je ovlivňován především hospodářským embargem Spojených států. Embargo nejen ztěžuje život lidí na ostrově, ale můžeme jej vidět také jako jeden z důvodů, proč se Kuba obrátila k Sovětskému svazu. Hospodářská omezení uvalená na Kubu Spojenými státy komplikovala život Kubáncům od svého počátku, nejvíce se ale projevil dopad tohoto omezení až na začátku 90. let, kdy Kuba přišla o podporu Sovětského svazu. Katastrofálně se zhoršily životní podmínky na ostrově, avšak ani tento tíživý stav nepřinutil kubánskou vládu k tomu, aby režim zmírnila. Na Kubě stále vládne Fidel Castro a nadále omezuje základní lidská práva a svobody obyvatel Kuby. Otázkou zůstává, jak tuto situaci řešit. Ekonomická opatření se neukázala jako účinná a ani jakýkoli zásah zvenčí podle mne není dobrým řešením. Nejlepší cesta je podle mého názoru ta, kterou zvolila Evropská unie – tedy podpora opozice a pozvolný přechod k demokracii.
54
9. Resumé Bakalářská práce se zabývá problematikou porušování lidských práv na Kubě a jejími důsledky pro rozvoj Kuby. V průběhu vlády Fidela Castra jsou soustavně porušována základní lidská práva a svobody. Nejčastěji dochází k porušování svobody projevu, svědomí, náboženství, je omezena také svoboda pohybu atd. Situaci na Kubě nejvíce ovlivňují Spojené státy americké, které se snaží o odstranění režimu Fidela Castra a od roku 1962 omezují Kubu hospodářským embargem. K sankcím přistoupila také Organizace amerických států a v poslední době i Evropská unie. Protože se Kuba stala spojencem Sovětského svazu a příjemcem jeho pomoci, důsledky blokády se projevily v plném rozsahu až na začátku 90. let, kdy se katastrofálně zhoršily životní podmínky na ostrově. Kubánská vláda sice přistoupila k určitým reformám hospodářství, ale lidská práva jsou na Kubě porušována i nadále. Klíčová slova: Kuba, lidská práva, Fidel Castro, hospodářská blokáda
My B.A. Diploma Thesis deals with the topic of human rights violation in Cuba and their effects on Cuba’s development. Since the beginning of Fidel Castro’s dictatorship the basic human rights and liberties have constantly been violated. The most common violations are the violation of the freedom of speech, conscience, religion, movement etc. The country with the most influential position over the situation in Cuba is the United States of America which has been trying to overthrow Castro’s regime by laying economic embargo on Cuba since 1962. Recently, the economic sanctions have been joined by the Organization of American States and the European Union. As Cuba had been an ally of the Soviet Union and received its support, the full-scale effects of the embargo did not show until the early 1990s, when the living conditions in Cuba worsened catastrophically. Although Cuban government proceeded to some economic reforms, the human rights are still being violated. Key words: Cuba, human rights, Fidel Castro, economy embargo
55
10. Seznam použitých zdrojů Použitá literatura: BÍLEK, P. – CHRŽOVÁ, J. – ONDRÁČKOVÁ, J. – ZOUBEK, J. Výchova a vzdělávání v oblasti lidských práv (referenční příručka pro pedagogy středních a vyšších škol). 1.vyd. Praha: Český helsinský výbor, 2002. 158 s. ISBN 80-86436-10-1. GOTT, Richard. Kuba Nové dějiny. 1. vyd. Praha: BB/art, 2005. 460 s. ISBN 80–7341678–6 HENDRYCH, Dušan. Právnický slovník. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2001. 1189 s. ISBN 80-7179-360-4 JÍLEK, Dalibor – CHUTNÁ, Monika. Vybrané prameny k ochraně lidských práv. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1992. 256 s. ISBN 80-210-0506-8 KOMÁRKOVÁ, Božena. Původ a význam lidských práv. 1. vyd. Praha: SPN, 1990. 234 s. ISBN 80-04-25384-9 MADAR, Zdeněk. Slovník českého práva A – O. 1.vyd. Praha: Linde, 1995. 716 s. ISBN 80-85647-62-1 MATOCHA, Pavel. Castrovi vězni. 1. vyd. Brno: Jota, 2001. 208 s. ISBN 80–7217-075–9 NÁLEVKA, Vladimír. Fidel Castro Podzim diktátora. 1. vyd. Praha: Epocha, 1997. 87 s. ISBN 80-902129-3-X PICK, Otto – HANDL, Vladimír a kol. Zahraniční politika České republiky 1993–2004. Úspěchy, problémy a perspektivy. 1. vyd. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2004. 268 s. ISBN 80-86506-39-8 QUIRK, Robert, E. Fidel Castro. 1. vyd. Ostrava: Oldag, 1999. 909 s. ISBN 80-85954-605 RIVERO, Raúl. Důkazy spojení. 1. vyd. Praha: Fra, 2004. 170 s. ISBN 80-86603-23-7 STOJANOV, Robert. Rozvoj. In Globální problémy a rozvojová spolupráce. Praha: Člověk v tísni, společnost při ČT, o. p. s. 2005. 260 s. ISBN 80-86961-00-1 SUDRE, Frédéric. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. 1.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 364 s. ISBN 80-210-1485-7 ŠILHANOVÁ, Libuše. Besedy o lidských právech se žáky 8. a 9. roč. základních škol a se studenty středních škol a učilišť. 1. vyd. Praha: Český helsinský výbor, 1999. 72 s. ISBN 80-902393-7-4 ŠIŠKOVÁ, Naděžda. Dimenze ochrany lidských práv EU. 1.vyd. Praha: ASPI Publishing, s.r.o., 2003. 226 s. ISBN 80-86395-52-9
56 ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv. 2. doplněné vyd. Praha: C.H. Beck, 2003. 150 s. ISBN 80-7179-398-1 TOMEŠ, Igor – KOLDINSKÁ, Kristina. Sociální právo Evropské unie. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2003. 267 s. ISBN 80-7179-831-2 WHITE, Tom. Akce Kuba. 1.vyd. Jindřichův Hradec: Stefanos, 1997. 206 s.
Použité elektronické zdroje: Amnesty International. Průvodce po stopách lidských práv [online]. c2003, poslední revize 11. 1. 2005 [cit.2005-10-06] Dostupné z: Amnesty International. První kroky – metodická příručka pro výchovu k lidským právům [online]. c2005 [cit.2005-10-06]. Dostupné z: Amnesty International. Report 2004 [online]. c2003 [cit.2006-02-23]. Dostupné z: Asamblea Nacional del Poder Popular República de Cuba [online]. c2003 [cit.2006-0114]. Dostupné z: Asamblea Nacional del Poder Popular República de Cuba. Constitution of the Republic of Cuba [online]. c2002 [cit.2006-01-23]. Dostupné z: Asamblea Nacional del Poder Popular República de Cuba. Ley de Reafirmación de la Dignidad y la Soberanía Cubanas [online]. c1996 [cit.2006-04-21]. Dostupné z: BBC Czech.com [online] c2005 [cit.2006-02-22]. Dostupné z: BÍLEK, Pavel – DUFKOVÁ, Ivana – ZLÁMAL, Jiří. Lidská práva a systém OSN na jejich ochranu. [online]. Work book for practice orienting teaching. Praha, 2000. [cit.2005-1006]. Dostupné z: BusinessInfo.cz. Obchodní a ekonomická spolupráce s ČR. [online]. c2006, poslední revize 2.112005 [cit.2006-02-22]. Dostupné z:
57 CANTÓN, Enrique – BEATO-NÚÑEZ, Virgulko – CÁRDENAS, Gladys – CARRO, José. Castro's "Doctor Diplomacy" [online]. c2000 [cit.2006-01-18]. Dostupné z: CASTRO-RUZ, Fidel. Důsledky půlstoletí americké blokády Kuby [online]. c2003 [cit.2006-02-14]. Dostupné z: CASTRO-RUZ, Fidel. Projev u příležitosti Mezinárodního dne práce [online]. c2001[cit.2006-02-14]. Dostupné z: Comittee to Protect Journalist. Crackdown on the Independent Press of Cuba [online]. c2005, poslední revize 10. 2. 2006 [cit.2006-01-07]. Dostupné z: Constitución Política de la República de Cuba [online]. c2002 [cit.2006-01-07]. Dostupné z: COULTER, Alice. Cuban Economic Development. Weltpolitik.net [online]. c1998 [cit.2006-03-15]. c1998, Dostupné z: Cuba verdad. Human Rights in Cuba [online]. c2005, poslední revize 8. 2. 2006 [cit.200601-24]. Dostupné z: Člověk v tísni. Mezinárodní výbor pro demokracii na Kubě [online] c2006 [cit.2006-0310]. Dostupné z: DÁVILA-LAGES, Carlos. Vystoupení místopředsedy na 55. zasedání Komise OSN pro lidská práva [online]. c1999 [cit.2006-02-14]. Dostupné z: Different Life. Lidská práva [online]. c2000 [cit.2005-10-08]. Dostupné z: Econnect zpravodajství [online]. c2004 [cit.2006-01-23]. Dostupné z: Embassy of Cuba in The Syrian Arab Republic. Official Statement Helms-Burton 1996 [online]. c2002 [cit.2006-04-07]. Dostupné z: Freedom House. Freedom in the World Country Ratings 1972–73 to 2001–2002 [online]. c2002 [cit.2006-02-07]. Dostupné z: Freedom House. Methodology [online]. [cit.2006-02-07]. Dostupné z:
58 Government and Politics of Cuba. Código Penal [online]. c2006 [cit.2006-02-17]. Dostupné z: HERNANDEZ-QUESADA, Aymee. Blokádě ne! [online]. c2004 [cit.2006-02-27]. Dostupné z: HOLECOVÁ, Simona. Český diplomat pomáhal kubánské opozici. Aktuálně.cz [online]. c2006 [cit.2006-04-16]. Dostupné z: Human Rights Watch. Human Rights Overview Developments. Cuba [online]. c2006 [cit.2006-01-14]. Dostupné z: Infoservis.net společnosti Člověk v tísni [online]. c2005 [cit.2006-01-15]. Dostupné z: Informační centrum OSN v Praze. Lidská práva [online]. c2005 [cit.2005-10-18]. Dostupné z: Informační centrum OSN v Praze. Všeobecná deklarace lidských práv [online]. c2005 [cit.2005-10-18]. Dostupné z: Inter-American Comission on Human Rights. Situation of Human Rights in Cuba – Seventh Report [online]. c1983 [cit.2006-02-21]. Dostupné z: International Society for Human Rights. Human Rights in Cuba. Annual Report 2003 [online]. c2003 [cit.2006-01-23]. Dostupné z: International Committee for Democracy in Cuba [online]. c2005 [cit.2006-02-21]. Dostupné z: KOST, William. Cuba´s Agriculture: Collapse and Economic Reform [online]. c1998 [cit.2006-03-15]. Dostupné z: MALÍŘOVÁ, Eva. Kubánský disent tváře skutečné i domnělé. Listy [online]. 2005, č. 3 [cit.2006-04-04]. Dostupné z: MZV ČR. Koncepce české zahraniční politiky v oblasti lidských práv na období let 2000– 2002 [online]. 2002 [cit.2006-02-27]. Dostupné z: MZV ČR. Koncepce zahraniční spolupráce. [online]. c2006 [cit.2006-03-05]. Dostupné z:
59 MZV ČR. Kubánská média [online]. c2005 [cit.2006-03-07]. Dostupné z: MZV ČR. Priority zahraniční politiky ČR na rok 2004 [online]. c2004 [cit.2006-03-07]. Dostupné z: MZV ČR. Výsledky výběrového dotačního řízení na podporu projektů transformační spolupráce nestátních neziskových organizací a dalších oprávněných subjektů v roce 2006 [online]. c2003 [cit.2006-02-22]. Dostupné z: Net for Cuba International. Brief Situation of Human Rights [online]. c2002, poslední revize 1. 2. 2006 [cit.2006-02-03]. Dostupné z: Office of the United Nations High Commissioner for Human Rights. Situation of HR in Cuba [online]. c2006 [cit.2006-02-11]. Dostupné z: OPPENHEIMER, Andres. Cuba: back to darkness [online]. c1999, poslední revize 18. 3. 1999 [cit.2006-01-07]. Dostupné z: OSA, José, A. Mortalidad infantil en Cuba. Radio Cadena Agramonte [online]. c2005 [cit.2006-03-15]. Dostupné z: Parlamento Cubano. Ley 88 [online]. c2003 [cit.2006-02-05]. Dostupné z: Parlament České republiky. Zpráva o činnosti Senátu v roce 2003 [online]. c2003 [cit.2006-03-05]. Dostupné z: POLANSKÝ, Karel. Otroci na smlouvu. Reflex [online]. 2000, roč. 29 [cit.2006-02-14]. Dostupné z: PAYNE, Douglas. Cuba: Systematic Repression of Dissent [online]. c1997 [cit.2006-0124]. Dostupné z: PAZDERA, David. Vzácná návštěva [online]. c2005 [cit.2006-04-29]. Dostupné z: PŠTROSS, Tomáš. Iniciativy české zahraniční politiky ke stavu lidských práv na Kubě (I.). Mezinárodní politika [online]. 2004, roč. 28, č. 5 [cit.2006-03-11]. Dostupné z:
60 PŠTROSS, Tomáš. Iniciativy české zahraniční politiky ke stavu lidských práv na Kubě (II.). Mezinárodní politika [online]. 2004, roč. 28, č. 6 [cit.2006-03-11]. Dostupné z: QUINN, R. Společný postoj ke Kubě [online]. c1996 [cit.2006-03-17]. Dostupné z: ROQUE-PÉREZ, Felipe. Projev na 57. zasedání Komise Spojených národů pro lidská práva [online]. c2001 [cit.2006-02-14]. Dostupné z: ROQUE-PÉREZ, Felipe. Projev na k vysokým představitelům 61. zasedání Komise pro lidská práva [online]. c2005 [cit.2006-02-14]. Dostupné z: Rule of Law and Cuba. U.S. State Department Report on Human Rights Practices [online]. c2004 [cit.2006-01-18]. Dostupné z: SIERRA, J., A. Economic Embargo Timeline. History of Cuba [online]. c2005, poslední revize 26. 4. 2006 [cit.2006-03-07]. Dostupné z: TATCHELL, Peter. Gay Rights and Wrongs in Cuba [online]. c2002, poslední revize 31. 8. 2003 [cit.2006-01-23]. Dostupné z: The Real Cuba. Castro´s Gulag [online]. c2000, poslední revize 10. 5. 2005 [cit.2006-0123]. Dostupné z: Sitio del Ministerio de Relaciones Exteriores de Cuba. Servicio consulares [online]. c2002, poslední revize 30. 1. 2006 [cit.2006-01-07]. Dostupné z: Sitio del Ministerio de Relaciones Exteriores de Cuba. Cuba and Human Rights [online]. c2006, poslední revize 9. 3. 2006 [cit.2006-02-19]. Dostupné z: Stálá mise ČR při Evropské úřadovně OSN v Ženevě. Lidská práva [online]. c2005 [cit.2006-02-25]. Dostupné z: ŠILHÁNOVÁ, L. O lidských právech pro učitele [online]. c2002-2005 [cit.2005-10-06]. Dostupné z:
61 ŠTEFEK, Zdeněk. Ekonomika Kuby ve 20. století. Informace o Kubě. [online]. c2004 [cit.2006-02-14]. Dostupné z: ŠTEFEK, Zdeněk. Informace o Kubě. [online]. c2004 [cit.2006-02-14]. Dostupné z: TABERY, Erik. Hanba Fidelovi. Česko protestuje proti zločinům kubánského diktátora. Respekt 17/03[online]. c2006 [cit.2006-02-13]. Dostupné z: United Nations Bibliographic Information System [online]. c2006 [cit.2006-03-05]. Dostupné z: United Nations High Commissioner fo Human Rights. Situation of Human Rights in Cuba [online]. c2001 [cit.2006-02-25]. Dostupné z: United Nations Development Program. Human Development Report 1990 – 2006 [online]. c2004 [cit.2006-02-25]. Dostupné z: United Nations Human Rights Council [online]. c2006 [cit.2006-04-29]. Dostupné z: U.S. department of State. Appendix G: 57th Session of the U.N. Human Rights Commission Voting Table [online]. c2003 [cit.2006-03-07]. Dostupné z: U.S. department of State. Commission for Assistance to a Free Cuba [online]. c2006 [cit.2006-02-27]. Dostupné z: United States Interests Section. Havana [online]. c2002 [cit.2006-01-05]. Dostupné z: VÁŠKA, Jan. „Koktejlová válka“: EU a Kuba uzavírají příměří. Integrace [online]. 2005, poslední revize 26.1. 2006 [cit.2006-02-27]. Dostupné z: Velvyslanectví ČR v Havaně. Zákon č. 80/1996 Zákon o potvrzení kubánské svrchovanosti a suverenity [online]. c2005 [cit.2006-04-07]. Dostupné z: Wikipedia The Free Encyclopedia. Human Rights in Cuba [online]. c2005 [cit.2006-0207]. Dostupné z:
62 WINTR, Jan. Charakteristické principy práva a právních odvětví [online]. c2002. Rigorózní práce z oboru teorie práva, 2002 [cit.2005-10-18]. Dostupné z: ZOUBEK, Vladimír. „Střet civilizací“: univerzálnost či globalizace lidských práv [online]. c2001. Policejní akademie České republiky. [cit.2005-10-18]. Dostupné z:
Použité CD: ArcGIS 9. ArcMap, c1999-2004, GIS by ESRI
PŘÍLOHY
Seznam příloh na CD: Příloha č. 1: Všeobecná deklarace lidských práv Příloha č. 2: Kubánská ústava, 2002 Příloha č. 3: Vybrané části trestního zákoníku Příloha č. 4: Zákon č. 88 Příloha č. 5: Rezoluce Komise OSN o porušování lidských práv na Kubě, 2001 Příloha č. 6: Společný postoj Evropské unie ke Kubě, 1996 Příloha č. 7: Helms-Burtonův zákon Příloha č. 8: Zákon č. 80
