UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Katedra finančního práva a finanční vědy

VLIV OBCÍ NA VÝŠI SVÝCH DAŇOVÝCH PŘÍJMŮ Diplomová práce

Autor práce: Martin Králík Vedoucí práce: Doc. JUDr. Hana Marková, CSc. Praha, 26. 6. 2012

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.

Práce nebyla využita k získání jiného nebo

stejného titulu. V Praze dne 26. června 2012

…………………... Martin Králík

2

Poděkování Velice rád bych poděkoval vedoucí své diplomové práce Doc. JUDr. Haně Markové, CSc., především za vstřícnost, ochotu a cenné rady. Velké poděkování patří také mé mamince za to, že mě podporovala po celou dobu studia, a v neposlední řadě děkuji též slečně Andree Štefáčkové za to, že mi byla vždy velkou oporou.

3

OBSAH SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK .......................................................................... 6 ÚVOD ............................................................................................................... 7 1. VEŘEJNÁ SPRÁVA .......................................................................................... 9 1.1 Státní správa a veřejná samospráva ............................................................ 9 1.2 Právní vymezení územní samosprávy .......................................................... 9 1.3 Obce a jejich normotvorba .........................................................................11 2. OBECNÍ ROZPOČET ...................................................................................... 13 2.1 Příjmy obecního rozpočtu ...........................................................................13 2.2 Rozpočtová skladba ....................................................................................14 2.3 Daňové příjmy obcí .....................................................................................15 2.3.1 Vymezení jednotlivých daňových příjmů obcí ....................................16 2.3.1.1 Daně - sdílené, svěřené a místní ...............................................16 2.3.1.2 Správní poplatky .......................................................................19 2.3.1.3 Ekologické poplatky ..................................................................20 2.3.1.4 Ostatní daňové příjmy ..............................................................21 3. MÍSTNÍ POPLATKY ....................................................................................... 23 3.1 Ukládání místních poplatků ........................................................................23 3.2 Podrobnosti vybírání místních poplatků ....................................................25 3.2.1 Sazba poplatku ....................................................................................25 3.2.2 Vznik a zánik poplatkové povinnosti ...................................................27 3.2.3 Lhůty pro plnění ohlašovací povinnosti ..............................................27 3.2.4 Splatnost .............................................................................................28 3.2.5 Úlevy a osvobození od poplatků .........................................................32 3.3 Jednotlivé místní poplatky ............................................................................35 3.3.1 Poplatek ze psů ...................................................................................35 3.3.2 Poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt ........................................38 3.3.3 Poplatek za užívání veřejného prostranství ........................................39 3.3.4 Poplatek ze vstupného ........................................................................42

4

3.3.5 Poplatek z ubytovací kapacity .............................................................42 3.3.6 Místní poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst ...............................................................43 3.3.7 Poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů ....................44 3.3.7.1 Jiné platby za komunální odpad ...............................................47 3.3.8 Poplatek za zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na stavbu vodovodu nebo kanalizace .................................50 4. DAŇ Z NEMOVITOSTÍ ................................................................................... 54 4.1 Právní úprava daně z nemovitostí ..............................................................54 4.1.1 Daň z pozemků ....................................................................................55 4.1.2 Daň ze staveb ......................................................................................56 4.2 Daňová pravomoc obcí u daně z nemovitostí ............................................57 4.2.1 Osvobození nemovitostí dotčených živelní pohromou ......................57 4.2.2 Osvobození některých zemědělských pozemků .................................58 4.2.3 Místní koeficient .................................................................................59 4.2.4 Polohová renta ....................................................................................61 4.2.5 Obecní koeficient (koeficient 1,5) .......................................................62 5. VLIV OBCÍ NA VÝŠI SVÝCH DAŇOVÝCH PŘÍJMŮ VE SLOVENSKÉ REPUBLICE ... 64 ZÁVĚR ............................................................................................................. 73 POUŽITÉ ZDROJE ............................................................................................. 76 ABSTRAKT ....................................................................................................... 85 SUMMARY ...................................................................................................... 86

5

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK:  ZOb (Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů.)  ZHMP (Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů.)  ZoMP (Zákon ČNR č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.)  ZoDN (Zákon ČNR č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů.)  DŘ (Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.)  OZ (Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.)  ZoOM (Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.)  ZOdp (Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.)  SOzr (Zákon SNR č. 369/1990 Zb., o obecnom zriadení, ve nění pozdějších předpisů.)  ZMDMP (Zákon č. 582/2004 Z. z., o miestnych daniach a miestnom poplatku za komunálne odpady a drobné stavebné odpady, ve znění pozdějších předpisů.)

 NSS (Nejvyšší správní soud České republiky)  ÚS (Ústavní soud České republiky)

6

ÚVOD Místní

samospráva

je

důležitým

a

nezbytným

prvkem

moderního

demokratického právního státu. Obce nejsou pouhou administrativní jednotkou státu ale také základními územně samosprávnými celky. Již v prozatímním obecním zřízení z roku 1849 bylo uvedeno, že základem svobodného státu je svobodná obec. Avšak k tomu, aby obce mohly reálně vykonávat své právo na samosprávu a samospráva nebyla jen prázdným a čistě formálním pojmem bez obsahu, je jistě třeba dostatečné materiální zabezpečení ke krytí výdajů, které samosprávné obce mají. Je nezbytné, aby obce měly vlastní majetek, možnost sestavovat vlastní rozpočet a mohly podle něj hospodařit. Stejně tak musí mít zajištěny dostatečné zdroje pro své rozpočty, neboť výdaje se nutně odvíjejí právě od nich. Rozhodně by ale neměly být v tomto ohledu odkázány na systém dotací nebo příspěvků na plnění vlastních úkolů, neboli na to, co se jim stát rozhodne pro ten který rok přispět. Stát, který opravdu respektuje právo obcí na samosprávu, by měl nastavit takovou legislativu, aby obcím zajistil příjmy z takových zdrojů, které nejsou nahodilé, které jsou pravidelné, jejichž výše je předvídatelná, ale také ty, které mohou samy spravovat, rozhodovat o nich, o jejich zavedení, zrušení, o jejich výši apod., a to vše s ohledem na místní poměry a potřeby, neboť to je právě obec, která nejlépe zná lokální situaci, potřeby své i svých občanů a je tak nejkompetentnější o takových záležitostech rozhodovat. K tomu musí být obce vybaveny příslušnými pravomocemi. Cílem této diplomové práce je právě popsat a analyzovat to, jaké má obec jakožto normotvůrce možnosti ovlivnit výši svých daňových příjmů. V úvodní části práce bude nejprve velmi stručně charakterizován fenomén samosprávy. Pokud se má tato práce zabývat tím, co může samosprávný celek sám vrchnostensky ovlivnit, bez přímého nařizování ze strany státu, je samospráva nezbytným teoretickým východiskem. Dále bude v nezbytném rozsahu charakterizován obecní rozpočet, především příjmy obce a z nich pak ty daňové. Účelem této části textu je hlavně vymezit předmět předkládané práce.

7

Stěžejní část této práce se zabývá místními poplatky, tedy těmi příjmy daňového charakteru, na něž mají obce v České republice největší vliv. Pokud se text práce dotýká též problematiky výkonu správy místních poplatků, kde obec velký vliv nemá (ale existují výjimky), činí tak v omezené míře a proto, aby se vypořádala s oněmi výjimkami a z důvodu výkladu souvislostí. Kromě místních poplatků mají obce pravomoc též v oblasti poplatku za komunální odpad a daně z nemovitostí, jež budou rozebrány posléze. Na konec bude zařazena kapitola pojednávající o vlivu obcí na své daňové příjmy ve Slovenské republice, tedy ve státě, jehož právní úprava vychází ze společných kořenů, ale která se již od té české poměrně značně odlišuje. V práci byly použity především vědecké metody deskripce, analýzy a komparace. Případné návrhy de lege ferenda autora práce nejsou předmětem samostatných podkapitol, ale jsou z důvodu lepší návaznosti textu včleněny přímo do podkapitol pojednávajících o stavu de lege lata.

8

1. VEŘEJNÁ SPRÁVA 1.1 Státní správa a veřejná samospráva V moderním demokratickém právním státě je běžné, že stát není výhradním nositelem veřejné správy, nýbrž její část a s ní i část své veřejné moci svěřuje jiným (od státu odlišným) veřejnoprávním korporacím. Rozsah svěřené správy spočívá především v těch záležitostech, které se těchto subjektů (a jejich členů) bezprostředně dotýkají a jejichž význam tyto subjekty nepřesahuje, a proto je vhodné, aby tyto záležitosti „samy spravovaly“. Tak se veřejná správa dělí na státní správu a veřejnou samosprávu. Veřejná samospráva je tedy na státní správě nezávislá a státní správě nepodřízená. Samospráva se dělí na zájmovou (ta nebude předmětem dalšího výkladu) a územní, kterou v České republice představují obce, které jsou základními územně samosprávnými celky a kraje, které jsou vyššími územně samosprávnými celky.1

1.2 Právní vymezení územní samosprávy Územní samospráva je zakotvena v České republice na ústavní úrovni. Je to významný prvek našeho právního řádu, o čemž svědčí i fakt, že o územní samospráva je zmiňována již v preambuli Listiny základních práv a svobod, která připomíná kromě jiného též „samosprávné tradice našich národů“. Stejně tak na důležitost územní samosprávy ukazuje též její zakotvení v samotné hlavě první Ústavy ČR nazvané Základní ustanovení, konkrétně pak v článku 8, který stanoví: „Zaručuje se samospráva územních samosprávných celků.“ Pojem „zaručuje se“ lze, zejména v kontextu celé hlavy první Ústavy, vykládat jako princip výstavby státu, kterým je stát, a právní stát zejména, vázán a musí ho respektovat ve své další, především zákonodárné činnosti. Pojem „zaručuje se“ je zároveň právem územně samosprávných celků očekávat od státu, že obsah samosprávy bude naplněn v prováděcím zákonodárství a že v celé své činnosti (zákonodárné, výkonné, soudní i 1 Srov. čl. 99 Ústavy ČR

9

kontrolní) bude stát tento princip respektovat.2 Územní samosprávě je dále věnována celá hlava sedmá Ústavy ČR. Podle Čl. 100 odst. 1 Úst jsou územně samosprávné celky územními společenstvími občanů, které mají právo na samosprávu. Zároveň jsou podle čl. 101 odst. 3 Úst veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Územní samosprávné celky jsou tedy vymezeny svým územím, občany, právem na samosprávu a ekonomickou samostatností. Jak upozorňuje Pavlíček3, ta není ústavně zcela garantována z toho důvodu, že zdroj příjmů jako předpoklad ekonomické nezávislosti není stanoven přímo ústavním zákonem. Ekonomickou autonomii obcí upravuje také článek 9 Evropské charty místní samosprávy. Tato mezinárodní úmluva byla přijata na půdě Rady Evropy v roce 1985. Jménem České republiky byla přijata v roce 1998 a pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 1. září 1999. Její text byl publikován sdělením ministra zahraničních věcí vyhlášeném pod č. 181/1999 Sb. Charta garantuje místním společenstvím přiměřené vlastní finanční zdroje, se kterými mohou volně nakládat (odst. 1) a které jsou úměrné odpovědnosti, kterou musejí vykonávat (odst. 2). Část takových zdrojů by měla pocházet z místních daní a poplatků, jejichž sazbu mohou územní společenství samy stanovit (odst. 3). Zdroje financování obcí by měly být různorodé a měly pružně reagovat na vývoj nákladů, které místní společenství v souvislosti s plněním svých úkolů mají (odst. 4). Podle odst. 5 by měla být zavedena taková opatření, jež mají korigovat důsledky nerovného rozdělování potenciálních finančních zdrojů a finančního zatížení, které je třeba z nich hradit. Taková opatření nesmějí omezovat volné uvážení, které místní společenství mohou v rámci své vlastní odpovědnosti uplatňovat. Odstavec 6 říká, že s místními společenstvími se vhodným způsobem konzultuje, jak se jim přerozdělované zdroje mají přidělovat. Podle odst. 7 by měly být preferovány dotace neúčelové před účelovými a konečně odstavec 8 poskytuje místním společenstvím právo přístupu na národní kapitálový trh za účelem získávání úvěru na kapitálové investice. 2 Pavlíček, V., Hřebejk, J. Ústava a ústavní řád české republiky. Komentář. 1. díl: Ústavní systém. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Praha : Linde, 1998, s. 71-72. 3 Pavlíček, V. a kol. Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 2. díl: práva a svobody. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Praha : Linde, 1999, s. 130.

10

Je třeba též dodat, že Česká republika při ratifikaci uplatnila výhradu vůči ustanovením odstavců 3, 5 a 6 článku 9.

1.3 Obce a jejich normotvorba České obecní zřízení je tradičně založeno na tzv. smíšeném modelu veřejné správy, kde obce vystupují ve dvojí roli. Zaprvé jako samosprávné korporace, odlišné od státu a státu, resp. státním orgánům nepodřízené, kdy je obec, resp. její záležitosti místního charakteru, samostatně, bez ingerencí státní správy, spravována obecním zastupitelstvem, které má k tomu mandát daný přímo občany obce ve volbách. Zadruhé pak jako subjekty, jejichž orgány mají postavení správního úřadu, jež vykonávají určitou část státní správy, jejíž výkon na ně byl státem přenesen (dekoncentrovaná státní správa), kdy je obec správním obvodem. Takto rozlišujeme výkon samostatné a přenesené působnosti. Právní předpisy stanoví, které záležitosti se vykonávají v rámci jaké působnosti.

Projevem práva na samosprávu v oblasti normotvorby je vydávání obecně závazných vyhlášek. Tuto pravomoc svěřuje zastupitelstvu obce již čl. 104 odst. 3 Ústavy, který stanoví, že „zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky“. Tuto pravomoc nemá žádný jiný orgán obce, což vyplývá z ust. § 84 odst. 2 písm. h) ZOb a v případě hlavního města Prahy z ust. § 59 odst. 2 písm. f) ZHMP, dle kterých vydávání obecně závazných vyhlášek obce je zastupitelstvu obce (resp. hlavního města Prahy) vyhrazeno. Při jejich vydávání se řídí zákonem, v jiných záležitostech vykonávaných v rámci samostatné působnosti se obec řídí též jinými právními předpisy vydanými na základě zákona.4 V rámci přenesené působnosti může obec vydávat nařízení obce. To může být vydáno jen na základě zákonného zmocnění, secundum et intra legem. Vydávání nařízení svěřuje zákon radě obce § 102 odst. 2 písm d) ZOb, resp. § 44 odst. 2

4 Srov. § 35 odst. 3 ZOb.

11

ZHMP. Pokud není rada obce volena, vydává nařízení obce zastupitelstvo obce. 5 Při vydávání nařízení se příslušný orgán obce řídí zákony a jinými právními předpisy, v ostatních záležitostech v rámci přenesené působnosti též interními předpisy vlády nebo ústředních správních úřadů.6

Pokud je předmětem zkoumání, jaké mají obce legislativní možnosti ovlivnit výši svých daňových příjmů, je třeba předně zdůraznit, že obce nemohou ukládat osobám libovolné daně nebo poplatky. Tato zásadní skutečnost výslovně vyplývá z ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod7, podle nějž lze daně a poplatky ukládat pouze na základě zákona. To znamená, že orgány územní samosprávy mohou ukládat daně a poplatky pouze na základě zmocnění, které musí být stanoveno předpisem s právní silou alespoň zákona. Kromě toho, že orgány územní samosprávy daně či poplatky samy zavádějí, bývá běžné, že stanovují daňové povinnosti v návaznosti na daně zavedené celostátním zákonem, nebo je nějakým způsobem na svém území ovlivňují. Také v tomto případě je musí z důvodu oné výhrady zákona příslušný daňový zákon k tomu zmocnit.

5 Srov. § 102 odst. 4 ZOb. 6 Srov. § 61 odst. 2 ZOb. 7 Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku české republiky, ve znění pozdějších předpisů.

12

2. OBECNÍ ROZPOČET Rozpočet obce je finančním plánem, jímž se řídí financování činnosti obce. Jeho tvorbu, postavení, obsah a funkce upravuje zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů8. Stejně jako každý jiný rozpočet v sobě zahrnuje též příjmy a výdaje.

2.1 Příjmy obecního rozpočtu Struktura příjmů obecních rozpočtů je různorodá. Teoreticky je lze dělit podle různých hledisek: Z hlediska časového rozeznáváme příjmy běžné, které se každoročně opakují, a tudíž kryjí každoroční (běžné) výdaje, a příjmy kapitálové, které se zpravidla každoročně neopakují, jsou jednorázového charakteru a obce je využívají především k financování dlouhodobých investic nebo třeba ke krytí deficitu svého rozpočtu. Běžné příjmy lze dělit podle charakteru na příjmy daňové, tj. povinné platby stanovené daňovými zákony, které naplňují definici daně (podrobněji viz dále), a příjmy nedaňové, kam patří všechny ostatní příjmy (které mohou i nemusejí být stanovené právními předpisy), např. příjmy z pronájmu majetku obce, příjmy z podnikání, pokuty za přestupky apod. Podle návratnosti můžeme příjmy členit na návratné, jejichž hodnotu obec musí po určité době vrátit subjektu, od nějž prostředky získala (např. bankovní úvěr nebo finanční výpomoci z rozpočtové soustavy), a nenávratné, které se z logiky věci nevracejí. Daňové příjmy jsou vždy nenávratné (viz definice daně), nedaňové příjmy mohou být návratné i nenávratné. Podle § 7 zákona č. 250/2000 Sb. tvoří příjmy rozpočtu obce zejména:  příjmy z vlastního majetku a majetkových práv,  příjmy z výsledků vlastní činnosti, 8 Zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.

13

 příjmy z hospodářské činnosti právnických osob, zřízených nebo založených obcí,  příjmy z vlastní správní činnosti včetně příjmů z výkonů státní správy, k nimž je obec pověřena podle zvláštních zákonů, zejména ze správních poplatků z této činnosti, příjmy z vybraných pokut a odvodů uložených v pravomoci obce,  příjmy z místních poplatků podle zvláštního zákona,  výnosy daní nebo podíly na nich podle zvláštního zákona,  dotace ze státního rozpočtu a ze státních fondů,  dotace z rozpočtu kraje,  prostředky získané správní činností ostatních orgánů státní správy, např. z jimi ukládaných pokut a jiných peněžních odvodů a sankcí, jestliže jsou podle zvláštních zákonů příjmem obce,  přijaté peněžité dary a příspěvky,  jiné příjmy, které podle zvláštních zákonů patří do příjmů obce. Mezi příjmy obce patří také prostředky poskytnuté prostřednictvím Národního fondu, půjčka, úvěr, příjem z prodeje komunálních dluhopisů, návratná finanční výpomoc ze státního rozpočtu, rozpočtu kraje či rozpočtu jiné obce.

2.2 Rozpočtová skladba Příjmy a výdaje obcí se jednotně a závazně třídí podle klasifikace, jež se označuje jako tzv. rozpočtová skladba nebo též právě rozpočtová klasifikace. Rozpočtová skladba je stanovena vyhláškou Ministerstva financí č. 323/2002 Sb., o rozpočtové skladbě, ve znění pozdějších předpisů. Ta obsahuje třídění z různých hledisek. Asi nejdůležitějším tříděním je tzv. druhové třídění. Podle této klasifikace se finanční operace třídí na příjmy, výdaje a financování.

14

Příjmy se pak dělí do tříd na příjmy daňové, nedaňové, kapitálové a přijaté dotace.

2.3 Daňové příjmy obcí S ohledem na předmět této práce je třeba vymezit daňové příjmy. Předně je třeba definovat daň. Uveďme proto alespoň následující dvojí vymezení daně: Dle Bakeše9 jsou daně z právního hlediska platební povinností, kterou stát stanoví zákonem k získání příjmů pro úhradu celospolečenských potřeb, tj. pro veřejný rozpočet, aniž přitom poskytuje zdaňovaným subjektům ekvivalentní protiplnění. Peková10 uvádí, že daň je povinná, nenávratná, zpravidla pravidelně se opakující se platba do veřejného rozpočtu bez nároku na ekvivalentní a přímé plnění z veřejného rozpočtu. Lze se shodnout na tom, že je to platba nedobrovolná a neekvivalentní. Stát neposkytuje daňovým poplatníkům žádné konkrétní protiplnění za to, že zaplatí daň. Toto je důležitý aspekt daně, který ji odlišuje od jiných veřejnoprávních plateb, a sice poplatků, pro které je typické protiplnění ze strany státu nebo jiné veřejnoprávní korporace (princip ekvivalence). Poplatník prostřednictvím poplatku hradí část nákladů spojených s činností příslušných orgánů či platí za jemu poskytnuté oprávnění apod. Daňový řád nicméně zavádí pro daně i poplatky (a jiné platby) ne příliš vhodnou společnou legislativní zkratku „daň“. Tudíž i rozpočtová skladba řadí mezi daňové příjmy platby, které v teoretické rovině naplňují spíš definici poplatku. S ohledem na tuto skutečnost, pokud se na následujících řádcích hovoří o daňových příjmech, je tak činěno na základě těchto právních předpisů a jsou tedy pod „daňové příjmy“ zahrnuty nejen daně v užším slova smyslu. Daňové příjmy jsou objemově nejvýznamnější skupinou příjmů obcí. Tvoří 9 Bakeš, M., Karfíková, M., Kotáb, P., Marková, H. a kol. Finanční právo. 5. upravené vydání. Praha : C.H.Beck, 2009, s. 154. 10 Peková, J. Veřejné finance, úvod do problematiky. 3., přepracované vydání. Praha : ASPI, a.s., 2005, s. 275.

15

přibližně polovinu příjmu obcí, jak můžeme vidět v následující tabulce. Tabulka 1: Celkové a daňové příjmy obcí Zdaňovací období

2008

2009

2010

2011

Celkové příjmy obcí (mld. Kč)

272,9

264,9

288,1

274,1

Daňové příjmy obcí (mld. Kč)

154,4

136,6

142,9

141,9

Podíl daňových příjmů na celkových příjmech obce (%)

56,6

51,6

49,6

51,8

Zdroj: Státní závěrečné účty za léta 2008-2011

2.3.1 Vymezení jednotlivých daňových příjmů obcí 2.3.1.1 Daně - sdílené, svěřené a místní V rámci daní stricto sensu, které plynou do rozpočtu obcí, můžeme rozlišit daně sdílené, svěřené nebo místní. Za sdílené daně se považují ty daně, jejichž výnos se dělí mezi více veřejných rozpočtů. V České republice v roce 2012 participují obce na výnosu daně z přidané hodnoty, daně z příjmů fyzických osob a daně z příjmů právnických osob. Konkrétně zákon stanoví obcím následující příjmy ze sdílených daní:11 

podíl na 19,93 % z celostátního hrubého výnosu12 daně z přidané hodnoty,



podíl na 21,4 % z celostátního hrubého výnosu daně (záloh na daň) z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, odváděné zaměstnavatelem jako plátcem daně podle zákona o daních z příjmů,

11 Srov. § 4 odst. 1 zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), ve znění pozdějších předpisů. 12 Celostátní hrubý výnos zahrnuje peněžní prostředky vybrané v průběhu rozpočtového roku správcem daně, snížené o vrácené prostředky; do celostátního hrubého výnosu daně se nezahrnují částky vybrané na pokutách a částky použité na úhradu nákladů daňového řízení.

16



podíl na 21,4 % z celostátního hrubého výnosu daně (záloh na daň) z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby, s výjimkou výnosů podle předchozího bodu,



podíl na 21,4 % z 60 % z celostátního hrubého výnosu daně (záloh na daň) z příjmů fyzických osob sníženého o výnosy uvedené v předchozích dvou bodech,



podíl na 21,4 % z celostátního hrubého výnosu daně z příjmů právnických osob, s výjimkou výnosů, kdy je poplatníkem příslušná obec či kraj,



30 % z výnosu záloh na daň z příjmů fyzických osob, které mají na území obce bydliště13 ke dni jejich splatnosti, a výnosu daně (vyrovnání a dodatečně přiznaná nebo dodatečně vyměřená daň) z příjmů fyzických osob, které měly na území obce bydliště k poslednímu dni zdaňovacího období, k němuž se daňová povinnost vztahuje, s výjimkou daně vybírané srážkou podle zvláštní sazby a s výjimkou daně (záloh na daň) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků srážených a odváděných plátcem daně,



podíl na 1,5 % z celostátního hrubého výnosu daně (záloh na daň) z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, odváděné zaměstnavatelem jako plátcem daně z příjmů, s výjimkou daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby.

Poslední dva body jsou konstruovány tak, aby motivovaly obce k vytváření podmínek pro podnikání a růst zaměstnanosti. Také tímto způsobem mohou nepřímo ovlivnit výši svých daňových příjmů. Jednotlivé obce se na uvedené procentní části celostátního hrubého výnosu sdílených daní podílejí procentem stanoveným vyhláškou Ministerstva financí vydanou v dohodě s Českým statistickým úřadem a Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním, vždy s účinností od 1. září běžného roku. Podíly se stanoví v závislosti na rozloze katastrálních území obce a počtu obyvatel.

Jako svěřené daně lze označit daně stanovené státem, jejichž výnos ale plyne do

13 Bydlištěm se v tomto případě rozumí místo trvalého pobytu fyzické osoby.

17

rozpočtu obce, na jejímž území byl vybrán. Podle zákona je obec příjemcem celého výnosu: 

daně z nemovitostí; příjemcem je ta obec, na jejímž území se nemovitost nachází,



daně z příjmů právnických osob v případech, kdy poplatníkem je příslušná obec, s výjimkou daně vybírané srážkou podle zvláštní sazby.

Výši výnosu daně z nemovitostí může obec nepřímo ovlivnit tak, že bude vytvářet takové podmínky, které podnítí růst počtu nemovitostí v dané obci. Mnohem účinnějším způsobem jak výši příjmů z této daně ovlivnit je využití daňové pravomoci, kterou obcím svěřuje zákon o dani z nemovitostí (viz kapitola 4.2).

Charakterizovat „místní daň“ není jednoduché. Různí autoři uvádějí různá kritéria pro určení, zda lze označit daň jako „místní“. Je zřejmě nerozporné, že výnos takové daně musí náležet obci. To však nemůže stačit. To by pak každá svěřená daň byla zároveň místní. Dalším podstatným hlediskem je, že obec musí mít na místní daň určitý vliv. Přikláním se k názoru Markové14, která uvádí, že obec by měla určovat alespoň výši daňové sazby. To ostatně vyplývá i z článku 9 odstavce 3 Evropské charty místní samosprávy, kterí uvádí: „Alespoň část finančních zdrojů místních společenství pochází z místních daní a poplatků, jejichž sazbu mohou místní společenství v mezích zákona stanovit.“ V České republice splňují kritéria místní daně do jisté míry již výše zmíněná daň z nemovitostí a částečně místní poplatky. V odborné literatuře se uvádí, že mají daňový charakter. Jen na okraj poznamenávám, že to jsou podle mého názoru zjednodušená tvrzení. Minimálně některé místní poplatky jsou opravdu spíše poplatky než daněmi (poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst, poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů a poplatek za zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na stavbu vodovodu nebo kanalizace). Každopádně jde o platby, které patří na základě výše zmíněné 14 Marková, H. Vlastní nebo sdílené daně obcím? In: Kandalec, P., Kyncl, L., Radvan, M., Sehnálek, D., Svobodová, K., Šrámková, D., Valdhans, J., Žatecká, E. (ed.). Days of public law : sborník příspěvků z mezinárodní konference (CD-ROM). Brno : Masarykova univerzita, 2007.

18

legislativní zkratky a rozpočtové skladby do kategorie „daňové příjmy“ a zároveň má v této oblasti obec největší vliv. Obec rozhoduje o samotném zavedení toho kterého poplatku a určuje i další náležitosti. O poplatcích blíže pojednává celá kapitola třetí.

Aby měl čtenář představu, jak velké množství příjmů v absolutních číslech plyne obcím z těchto daní, resp. poplatků, je přiložena následující tabulka.

Tabulka 2: Výše příjmů obcí z daní a místních poplatků (v mld. Kč) Zdaňovací období

2008

2009

2010

2011

Daň z nemovitosti

5,1

6,3

8,7

8,6

Daň z příjmů fyzických osob

36,7

31

32,7

31,8

Daň z příjmů právnických osob

44,5

32,7

32,3

30,8

Daň z přidané hodnoty

54,8

54,2

57,6

58,8

Místní poplatky (včetně poplatků za odpad)

6,6

6,6

6,5

6,3

Zdroj: Státní závěrečné účty za léta 2008-2011

2.3.1.2 Správní poplatky Další poplatky, které plynou do rozpočtu obcí, jsou správní poplatky. Tyto poplatky upravuje zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Správní poplatky obce vybírají za vykonané správní úkony, které zajišťují v rámci přenesené působnosti. Příjmy obce z těchto poplatků se odvíjejí od počtu podaných podání. Příslušný orgán obce může na základě ust. § 8 odst. 5 zákona určitý poplatek zvýšit nebo snížit, případně upustit od jeho vybrání, pokud je takové zmocnění v sazebníku poplatků u konkrétního poplatku stanoveno. Vliv takové pravomoci na příjmy obcí je zcela marginální.

19

Tabulka 3: Příjmy obcí ze správních poplatků (v mld. Kč) Zdaňovací období

2008

2009

2010

2011

Správní poplatky

3,8

2,8

2,5

2,5

Zdroj: Státní závěrečné účty za léta 2008-2011

2.3.1.3 Ekologické poplatky Další z poplatkových příjmů obce, které lze podřadit pod legislativní zkratku „daň“ jsou příjmy, které lze označit jako ekologické poplatky. Jde o ekonomické nástroje ochrany životního prostředí, které platí fyzické a právnické osoby za jeho znečišťování. Mnohé z nich, nebo jejich část plynou do rozpočtů obcí. Typické pro ně je také to, že jejich použití je často účelově vázáno. Tyto poplatky jsou uvedeny především v zákonech upravující jednotlivé složky životního prostředí. Obec na příjmy z těchto poplatků vliv nemá. Následují příklady takových příjmů:  poplatek za ukládání odpadu na skládky podle zákona č. 185/2001 Sb.15, který se skládá se ze dvou složek - základní složky za uložení běžného odpadu a rizikové složky za uložení nebezpečného odpadu: základní složka je příjmem obce, na jejímž katastrálním území skládka leží,  odvody za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu podle zákona č. 334/1992 Sb.16: 10 % odvodu náleží obci, v jejímž obvodu se odnímaná půda nachází, přičemž může být použit jen na zlepšení životního prostředí v obci a pro ochranu a obnovu přírody a krajiny,  poplatek za odnětí pozemků plnění funkcí lesa podle zákona č. 289/1995 Sb.17: 40% poplatku náleží obci, v jejímž katastrálním území došlo k odnětí, přičemž může být použit jen pro zachování funkcí lesa či zlepšení životního prostředí v obci, 15 Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 16 Zákon ČNR č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. 17 Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů.

20

 poplatek za povolené vypouštění odpadních vod do vod podzemních podle zákona č. 254/2001 Sb.18: poplatek je příjmem obce, na jejímž katastrálním území dochází k vypouštění,  poplatek

za

znečišťování

ovzduší

placený

provozovatelem

malého

stacionárního zdroje podle zákona č. 86/2002 Sb.19: poplatek je příjmem obce a musí být použit k ochraně životního prostředí (na základě nového zákona o ochraně ovzduší20 je s účinností od 1. 1. 2013 právní úprava rozpočtového určení poplatků za znečišťování ovzduší změněna a jejich výnos již nebude nadále připadat obcím),  úhrada za dobývací prostor podle zákona č. 44/1988 Sb.21: úhrada náleží obci, na jejímž území se dobývací prostor nachází,  úhrada z vydobytých nerostů podle zákona č. 44/1988 Sb.: 75% výnosu úhrady připadá obci, na jejímž území se nachází dobývací prostor.

Tabulka 4: Příjmy obcí z ekologických poplatků (v mld. Kč) Zdaňovací období

2008

2009

2010

2011

Ekologické poplatky (kromě poplatků za odpad)

2

2

2

2,5

Zdroj: Státní závěrečné účty za léta 2008-2011

2.3.1.4 Ostatní daňové příjmy Z ostatních daňových příjmů obcí zde zmiňme 30% podíl na odvodech z loterií a jiných podobných her a 80% podíl na části odvodu z loterií a jiných podobných her

18 Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů. 19 Zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ve znění pozdějších předpisů. 20

Zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. 21 Zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů.

21

ve výši dílčího odvodu z výherních hracích přístrojů a jiných technických zařízení.22 Takto nastavené výnosy pocházející z hazardu jsou v účinnosti od 1. 1. 2012, a proto nejsou k dispozici údaje z minulých let. Ministerstvo financí odhaduje výnos z těchto odvodů za rok 2012 na 5,9 miliardy Kč.23 Výši takových výnosů můžou obce nepřímo ovlivnit regulací hazardu na svém území.

22 Srov. § 41i odst. 1 a 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů. 23 Zdroj: vlastní výpočet na základě údajů Komentáře k odhadu příjmů obcí v roce 2012 z titulu novely zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném od 1.1.2012, dostupný na http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/loterie_statistika_67416.html.

22

3. Místní poplatky 3.1 Ukládání místních poplatků Jak už bylo uvedeno, orgány územní samosprávy mohou ukládat daně a poplatky pouze na základě zmocnění, které musí být stanoveno předpisem s právní silou alespoň zákona. Oním zákonným základem v případě místních poplatků je zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně ust. § 1 ZoMP, který vyjmenovává místní poplatky, které je obec oprávněna vybírat, spolu s ust. § 14 odst. 2 ZoMP, který stanoví mimo jiné, že tak obec činí obecně závaznou vyhláškou. Ust. § 14 odst. 1 ZoMP pak ještě výslovně uvádí, že stanovení místních poplatků patří do samostatné působnosti obcí (viz kap. 1.3). Ze všech výše uvedených skutečností tedy vyplývá, že jedině zastupitelstvo obce je oprávněno rozhodnout o zavedení či nezavedení některého z místních poplatků. Obce mohou zavést jen takové místní poplatky, které vyjmenovává ust. § 1 ZoMP. Jiný postup obce by byl protiústavní vzhledem k již zmíněné výhradě zákona (čl. 11 odst. 5 LZPS).24 V současné době jsou to tyto místní poplatky:  poplatek ze psů,  poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt,  poplatek za užívání veřejného prostranství,  poplatek ze vstupného,  poplatek z ubytovací kapacity,  poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst,  poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů,  poplatek za zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na stavbu vodovodu nebo kanalizace.

24 Blíže k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 39/93, Pl. ÚS 28/94 Pl. ÚS 27/94.

23

Obce mohou za splnění zákonných předpokladů zavést také „poplatek za komunální odpad“, který se svým charakterem podobá místním poplatkům. Bude o něm pojednáno v kapitole 3.3.7.1.

V obecně závazné vyhlášce obec dále dle ust. § 14 odst. 2 ZoMP upraví podrobnosti jejich vybírání, zejména stanoví konkrétní sazbu poplatku, vznik a zánik poplatkové povinnosti, lhůty pro plnění ohlašovací povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků. U poplatku za užívání veřejného prostranství určí místa, která v obci podléhají poplatku za užívání veřejného prostranství. Tyto náležitosti poplatkových vztahů jsou rozebrány posléze. Materie obsažená v zákoně o místních poplatcích je zpracována v natolik komplexní a kogentní úpravě, že v otázkách spadajících pod režim citovaného zákona není obec oprávněna postupovat jinak než zákonem výslovně stanoveným postupem. Takto jednoznačně vymezený rámec právní úpravy neumožňuje obcím při zavádění místních poplatků vytvářet další pravidla či ukládat jiné povinnosti jdoucí mimo hranice právní úpravy, resp. zákonného zmocnění ve smyslu § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích. Taktéž pozměňování pravidel zakotvených v zákoně o místních poplatcích ze strany obce není přípustné, neboť zákonná úprava má přednost před obecně závaznou vyhláškou; přijme-li zákonodárce pro danou oblast určitá pravidla, subjekt územní samosprávy nemůže tato duplicitně či v rozporu se zákony normovat.25 Na proces správy poplatku se použije ZoMP a subsidiárně daňový řád26, neboť podle ust. § 4 DŘ se tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení použijí, neupravuje-li jiný zákon správu daní jinak, přičemž daní se pro účely daňového řádu rozumí mimo jiné i peněžité plnění, které zákon označuje jako poplatek (§ 2 odst. 3 DŘ).

25 Nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 20/06 26

Zákon č. 280/2009 Sb, daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.

24

3.2 Podrobnosti vybírání místních poplatků 3.2.1 Sazba poplatku Sazba poplatku je měřítko, pomocí něhož se z poplatkového základu stanoví poplatek. V případě místních poplatků de lege lata jsou sazby stanovovány pevnou částkou, s výjimkou místního poplatku ze vstupného, u nějž se uplatňuje sazba poměrná v podobě určitého procenta z úhrnné částky vybraného vstupného. Při stanovení sazby poplatku se obec může pohybovat pouze v rozmezí daném ZoMP. Zákon u žádného z místních poplatků nestanoví dolní hranici sazby. Vzhledem k tomu, že obec není povinna žádný z poplatků zavést, případně z něj může stanovit úlevy, bylo by nelogické, pokud poplatek zavede, ji nutit k určité minimální výši. Výjimkou v tomto ohledu byl dnes již zrušený místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj27, u kterého zákon stanovil sazbu na tři měsíce od 1000 Kč do 5000 Kč. Tato skutečnost byla také v odborné literatuře kritizována.28 Horní hranice sazby je u většiny místních poplatků stanovena absolutně – pevnou částkou, jen u místního poplatku za zhodnocení stavebního pozemku je horní hranice relativní a je rovna rozdílu ceny stavebního pozemku bez možnosti připojení na obcí vybudovanou stavbu vodovodu nebo kanalizace a ceny stavebního pozemku s touto možností. V rámci zákonného rozpětí pak obec může v zásadě stanovit sazby diferencované pro různé skupiny subjektů poplatku, podle různého poplatkového základu (tj. objektu, z něhož se poplatek vyměřuje), podle časového hlediska (např. ročního období) apod., případně tato kritéria vhodně kombinovat. Vždy však musí mít na paměti, aby si nepočínala diskriminačně v rozporu s ústavním principem rovnosti. Stanovení odlišných sazeb by mělo být přiměřené a rozumně zdůvodnitelné.

27 Místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj byl zrušen zákonem č. 458/2011 Sb. ke dni 1.1.2012. 28 Např. Koudelka, Z. Právní předpisy samosprávy. 2. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2008, s. 244.

25

U některých poplatků může zastupitelstvo obce v obecně závazné vyhlášce stanovit poplatek paušální částkou, tj. pevnou částkou bez ohledu na skutečný poplatkový základ. Smyslem paušálu je zjednodušení poplatkových vztahů. U poplatku za lázeňský a rekreační pobyt, za užívání veřejného prostranství a z ubytovací kapacity zákon stanoví přípustnou délku paušálního období. U poplatku ze vstupného a za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst ZoMP neurčuje délku paušálního období a její určení je na rozhodnutí obce. V případě poplatku ze vstupného se nabízí i paušál na jednorázovou akci bez ohledu na počet účastníků akce. Myslím si, že by obce neměly stanovit poplatek pouze paušální částkou, aniž by přitom nestanovily i „nepaušální“ denní sazbu. Snadno by totiž mohlo docházet k absurdním situacím, například pokud by bylo užíváno veřejné prostranství po dobu jednoho dne a přitom obec by stanovila pouze roční paušál. Obecní zastupitelstvo by v obecně závazné vyhlášce mělo jasně stanovit, v jakých případech se v poplatkovém řízení uplatní paušální částka a kdy ne. Jasná je situace u poplatků ze vstupného, za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a z ubytovací kapacity, kde může obec dle ustanovení ZoMP uplatnit paušál pouze „po dohodě s poplatníkem“. Z logiky věci také vyplývá, že u těchto poplatků musí být jak paušální, tak i nepaušální částka stanovena zcela nepochybně, neboť kdyby k dohodě nedošlo (a zároveň by nebyla stanovena i nepaušální sazba), nebylo by možno poplatek vybrat. V minulosti vznikly také spory o výklad spojení „po dohodě s poplatníkem“, především tedy o to, co má být obsahem takovéto dohody.29 Dohoda mezi obcí (obecním úřadem) a poplatníkem se týká toho, zdali bude poplatník platit poplatek ve formě paušálu. Obecní úřad jako správce poplatku naopak rozhodně nemůže s poplatníkem „dohadovat“ výši paušální částky. Tu musí určit zastupitelstvo obce v obecně závazné vyhlášce. (Pro úplnost dodávám, že nikoliv vůči konkrétnímu subjektu, nýbrž obecně určenému druhu osob.) Tento výklad je i v souladu se smyslem paušálu, kterým má právě poplatkový vztah zjednodušit. Kdyby se správce poplatku dohadoval s každým poplatníkem o výši poplatku ad hoc, bylo by 29 Viz např. Pl. ÚS 24/06.

26

poplatkové řízení nejen komplikovanější, ale zároveň velmi absurdní při představě, že se na výši takových veřejnoprávních plateb jako jsou daně nebo poplatky jejich poplatníci a správci musejí vzájemně shodnout. Co se týče toho, v jaké výši by měl být stanoven, jsem toho názoru, že by (obzvlášť v těch případech, kdy obec může paušál uplatnit bez dohody s poplatníkem) neměla jeho výše zásadně překračovat částku, která by vznikla součtem jednotlivých denních sazeb. Jednalo by se podle mne o obcházení zákonných ustanovení o maximálních možných sazbách.

3.2.2 Vznik a zánik poplatkové povinnosti Vznik a zánik poplatkové povinnosti je vázán na určitou právní skutečnost, kterou má podle aktuálního znění zákona stanovit obecně závazná vyhláška obce. Obec však v tomto případě nemá příliš možností na výběr, jelikož ZoMP sám vymezuje právní skutečnosti, s nimiž poplatkovou povinnost spojuje, přičemž obecně závazná vyhláška nemůže být se zákonnou úpravou v rozporu.

3.2.3 Lhůty pro plnění ohlašovací povinnosti Obsah ohlašovací povinnosti je nově (od 1. 1. 2011) stanoven přímo ZoMP, konkrétně v § 14a. Obec by měla upravit lhůty pro plnění této povinnosti. Koho se však tato povinnost týká? Je třeba odlišit osoby od poplatku osvobozené, které ač platit nemusí, ohlašovací povinnosti podléhat mohou, protože jsou stále poplatníky, jen nemusejí poplatek platit, od osob, které poplatku vůbec nepodléhají, jež by v zásadě ohlašovací povinnost mít neměly (blíže viz kap. 3.2.5). Ostatně i § 14a ZoMP je uveden slovy: „V ohlášení poplatník nebo plátce uvede“. Jinými slovy ohlašovací povinnost a lhůty k jejímu splnění by se teoreticky měly vztahovat pouze na osoby poplatníků nebo plátců. Nemusí to tak v praxi ale v každém případě platit. Podle Ústavního soudu by interpretace v tomto duchu byla příliš striktní. Ve sporu, kdy obec požadovala splnění ohlašovací povinnosti od všech držitelů psů, bez ohledu na to, zda byli poplatníky, mimo jiné uvádí: „Ústavně konformní interpretace daného ustanovení 27

(jedná se o ust. § 14 odst. 2 – pozn. aut.) musí zohlednit účel předmětného ustanovení, kterým je řádná a efektivní správa tohoto místního poplatku, která může být dosažena právě stanovením napadené ‚generální‘ ohlašovací povinnosti stran skutečností, jejichž vyhodnocením orgány obce teprve dospějí k závěru, zda poplatková povinnost na straně poplatníka vznikla či zanikla.“30 Ohlašovací povinnost k poplatkové povinnosti se tedy podle názoru Ústavního soudu může vázat už jen na samotný fakt držby psa. Nelze však tvrdit, že obce mohou určovat podmínky a lhůty ohlašovací povinnosti, jak se jim zlíbí. Ústavní soud spornou ohlašovací povinnost připustil „při vědomí, že to pro tyto osoby představuje jen minimální břemeno“. Ve stejném nálezu se Ústavní soud vyjadřuje ještě k oprávnění obcí vázat zánik poplatkové povinnosti na ohlašovací povinnost. Tato úprava by byla podle mě z hlediska administrativní náročnosti vhodná, ale bohužel nemá oporu v zákoně. Ze ZoMP vyplývá, jaká právní skutečnost způsobí zánik poplatkové povinnosti (např. ukončení držení psa, nebo ukončení pobytu apod.). Jestliže by obecně závazná vyhláška obce vázala zánik poplatkové povinnosti až na okamžik ohlášení takové skutečnosti, došlo by ke zpoplatnění období, kdy již právní důvod k placení poplatku neexistoval, ale poplatník tuto skutečnost zatím nestačil ohlásit, což by šlo již nad rámec ZoMP a v rozporu s ust. § 11 odst. 5 LZPS tak rozšiřovalo poplatkovou povinnost. K vynucení plnění ohlašovací povinnosti dle § 14a zákona o místních poplatcích lze využít pořádkovou pokutu podle § 247 odst. 2 daňového řádu.

3.2.4 Splatnost Splatností poplatku označujeme dobu, do které je nutno splnit poplatkovou povinnost. Splatnost místního poplatku může být v obecně závazné vyhlášce stanovena buď k určitému dni, určitou lhůtou, přičemž místní poplatek může být splatný jak jednorázově, tak i ve splátkách.31 Ode dne splatnosti se odvíjí 3letá

30 Pl. ÚS 30/06 31 Kadečka, S. Zákon o místních poplatcích a předpisy související. Komentář. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 127.

28

prekluzivní lhůta pro vyměření poplatku v poplatkovém řízení.32

V případě, že poplatník nezaplatí, resp. plátce neodvede, místní poplatek ve lhůtě (a výši) stanovené v obecně závazné vyhlášce, vyměří obecní úřad poplatek rozhodnutím, které může mít formu platebního výměru anebo (v případě poplatníků) též hromadného předpisného seznamu. Druhá zmíněná forma rozhodnutí je pro obce vhodná především v případech existence většího množství poplatníků, kteří poplatek neuhradili. Obec tak může vydat rozhodnutí účinné vůči všem najednou a nemusí takové rozhodnutí doručovat každému poplatníku zvlášť. Hlavními výhodami pro obce jsou tak nižší administrativní náročnost a především úspora prostředků za doručování písemností. V případě, že obecní úřad stanoví daňovým subjektům daň hromadným předpisným seznamem, zpřístupní hromadný předpisný seznam k nahlédnutí po dobu nejméně 30 dnů. Označení daně, jakož i místo a dobu, kdy lze do hromadného předpisného seznamu nahlédnout, zveřejní obecní úřad veřejnou vyhláškou, kterou vyvěsí po dobu nejméně 30 dnů. Za den doručení hromadného předpisného seznamu se pak považuje třicátý den po jeho zpřístupnění. Zvýšení místního poplatku podle § 11 odst. 3 ZoMP se doporučuje vyměřit tím samým platebním výměrem, kterým se vyměřuje nezaplacený místní poplatek nebo poplatek do správné výše. Důvodem daného doporučení je skutečnost, že vyměření místního poplatku platebním výměrem, včetně jeho navýšení vyloučí případnou námitku o překážce věci již jednou rozhodnuté.33 Obecní úřad je oprávněn podle ust. § 11 odst. 3 ZoMP včas nezaplacené nebo neodvedené poplatky nebo část těchto poplatků zvýšit až na trojnásobek. Rozhodnutí o výši sankce je diskreční pravomocí obecního úřadu. Obecní úřad nemá povinnost tuto sankci uplatnit. Obecně závazná vyhláška obce však může tuto diskreční pravomoc obecního úřadu zúžit tak, že stanoví vlastní horní hranice sankce, případně dokonce určí

32 Srov. § 148 DŘ 33 Metodické doporučení pro krajské úřady a Magistrát hlavního města Prahy k vyměřování místních poplatků a aplikaci vybraných ustanovení daňového řádu a vzory platebních výměrů.

29

přesnou výši sankce.

Ústavní soud totiž ve svém nálezu34 judikoval: „Pokud

samospráva hodnoty navýšení stanoví, musí z toho správce poplatku vycházet a jeho diskreční pravomoc je v daném směru omezena. (…) Ustanovení § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích vypočítává příklady ‚podrobností‘ vybírání poplatků, které obec ve vyhlášce upraví. Byť stanovení hodnoty navýšení poplatku zde výslovně uvedeno není, představit si to jistě lze, neboť výčet je jednak demonstrativní a jednak kvantifikace navýšení poplatku do příkladného výčtu svou povahou zapadá. Ústavní soud nevidí důvod, aby obec, pokud může stanovit např. splatnost, úlevy či dokonce osvobození od poplatku, nemohla stanovit hodnoty jeho sankčního navýšení. Jde o úkon, který se stanovením vlastní sazby poplatku souvisí a svým způsobem na něj navazuje. Jinými slovy, Ústavní soud se přiklonil k interpretaci, podle níž kvantifikace sankčního navýšení patří mezi ‚podrobnosti vybírání poplatku‘, které má § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích na mysli.“ S rozhodnutím Ústavního soudu se nemohu ztotožnit. Sankční zvýšení místního poplatku podle ust. § 11 odst. 3 ZoMP, je vyměřováno v rámci řízení o poplatcích, které vykonává obecní úřad v rámci přenesené působnosti. Obecně závazná vyhláška vydaná v samostatné působnosti nemůže podle mého názoru korigovat správní uvážení v rámci řízení, které je prováděno v přenesené působnosti. To je oblast, ve které obec nemůže svévolně normovat obecně závaznou vyhláškou. Ústavní soud zde přesto připouští ingerenci samosprávy do výkonu státní správy. Navíc obecně závazná vyhláška nemůže být v rozporu se zákonnou úpravou. Zákon má vyšší právní sílu než obecně závazná vyhláška obce. Tedy pokud by obecní vyhláška obsahovala např. ustanovení včas nezaplacené nebo neodvedené poplatky nebo část těchto poplatků může obecní úřad zvýšit až na dvojnásobek, musí být toto ustanovení nutně v rozporu se zákonem, který stanoví jinou hranici. Ustanovení § 11 odst. 3 totiž nelze podle mne chápat jako jakési zmocnění obce stanovit si vlastní výši sankce v rámci zákonného rozpětí omezeného horní hranicí. Pokud by pak vyhláška stanovila například sankci ve výši 1,01násobku poplatku, mohlo by být právo správce poplatku de facto zcela negováno. V neposlední řadě lze argumentovat též systematickým zařazením tohoto 34 Pl. ÚS 9/10.

30

ustanovení v rámci § 11, kde jsou upraveny pravomoci obecního úřadu. Pokud by zákonodárce měl opravdu v úmyslu, aby obecní zastupitelstvo stanovilo obecnímu úřadu rámec uvážení při stanovení sankce, bylo by to zmíněno spíše ve výčtu § 14 odst. 2. Na tomto příkladu se ukázkově odráží nelogičnost toho, že výkon správy poplatků nebyl svěřen do samostatné působnosti obce. Myslím, že vhodným, a podle mého názoru věcně správným, řešením by bylo přesunutí výkonu správy místních poplatků do samostatné působnosti obcí. Kromě zvýšení poplatků nemůže obec stanovit a obecní úřad pak uplatňovat jiné sankce za nedodržení doby splatnosti. Penále, úroky a pokuty upravené daňovým řádem se podle ust. § 11 odst. 4 ZoMP neuplatňují.35

Obecní úřad jakožto správce poplatku může zohlednit např. tíživou sociální situaci poplatníka a na jeho žádost nebo i z moci úřední povolit posečkání úhrady poplatku na základě § 156 DŘ, pokud je splněn některý ze zákonných důvodů. Ze stejných důvodů může povolit i rozložení úhrady poplatku na splátky, i v případě, že obecně závazná vyhláška stanoví jednorázovou splatnost. Zde je třeba zdůraznit, že na rozdíl od situace, kdy úhradu rozloženou na splátky předpokládá vyhláška, neexistuje na kladné rozhodnutí právní nárok. Obecní úřad jako správce poplatku nemůže svévolně rozhodnout o placení poplatků ve formě záloh. Daňový řád upravuje zálohy ve svém ust. § 174. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je sice daňový subjekt povinen platit zálohy na daň ve výši a lhůtách stanovených mimo jiné rozhodnutím správce daně, avšak toto ustanovení je podle mého názoru konkretizací odst. 1, podle nějž povinnost platit daň prostřednictvím záloh stanoví zákon. Ten pak může lhůty a výši sám stanovit, anebo ponechá na rozhodnutí správce daně. Jinými slovy, správce daně nemůže rozhodnout o placení poplatku formou záloh libovolně, ale jen tehdy pokud mu to hmotněprávní daňový zákon umožňuje. ZoMP tak nečiní.

35 § 11 odst. 4 ZoMP.

31

3.2.5 Úlevy a osvobození od poplatků Pojem osvobození od poplatku vyjadřuje skutečnost, že subjekt poplatku je vyňat z povinnosti místní poplatek platit. Přímo ze zákona je od poplatku (ze psů) osvobozen „držitel psa, kterým je osoba nevidomá, bezmocná a osoba s těžkým zdravotním postižením, která je držitelem průkazu ZTP/P podle zvláštního právního předpisu, osoba provádějící výcvik psů určených k doprovodu těchto osob, osoba provozující útulek zřízený obcí pro ztracené nebo opuštěné psy nebo osoba, které stanoví povinnost držení a používání psa zvláštní právní předpis.“36 Jako úlevu od poplatku označujeme snížení poplatkové povinnosti. Ex lege je stanovena úleva taktéž v případě poplatku ze psů, pokud je držitelem psa poživatel invalidního, starobního, vdovského nebo vdoveckého důchodu, který je jeho jediným zdrojem příjmů, anebo poživatel sirotčího důchodu.37 Obecně závazná vyhláška obce může stanovit osvobození od poplatků (i jiných, nejen od poplatku ze psů) pro různé kategorie osob nebo v závislosti na poplatkovém základu. Není vyloučeno osvobození stanovené např. jen po určitou část roku nebo část obce či na určitou dobu. Stejně jako v případě stanovení různých sazeb, i tady musí být obec obezřetná, neboť takové osvobození nemůže být diskriminační. Při posuzování této skutečnosti je třeba zkoumat smysl a účel daného osvobození.38 Totéž platí o poskytnutí úlevy. Pokud osvobození nebo úlevy obecně závazná vyhláška stanoví, má na ně poplatník právní nárok.

I když je určitý subjekt vyňat z povinnosti poplatek platit, neznamená to ipso facto, že je vyňat i z jiných povinností souvisejících s příslušným poplatkem, např. ohlašovací povinnosti. I z tohoto praktického hlediska je třeba osvobození od místního poplatku odlišovat od situace, kdy subjekt nebo objekt místnímu poplatku (a tudíž ani souvisejícím povinnostem stanovených subjektům) vůbec nepodléhá. [Ústavní soud však připustil v určitých případech i možnost podrobit oznamovací 36 § 2 odst. 2 ZoMP. 37 § 2 odst. 3 ZoMP. 38 Srov. Pl. ÚS 16/02.

32

povinnosti osoby poplatku nepodléhající (viz výše)].

ZoMP stanoví, že poplatku za lázeňský nebo rekreační pobyt nepodléhají osoby nevidomé, bezmocné a osoby s těžkým zdravotním postižením, které jsou držiteli průkazu ZTP/P podle zvláštního právního předpisu a jejich průvodci, stejně jako osoby mladší 18 let a starší 70 let nebo osoby, na které náležejí přídavky na děti (výchovné) anebo vojáci v základní službě a osoby, které vykonávají civilní službu, poplatku za užívání veřejného prostranství osoby zdravotně postižené, pokud jde o vyhrazení trvalého parkovacího míst a poplatku z ubytovací kapacity nepodléhá ubytovací kapacita v zařízeních sloužících pro přechodné ubytování studentů a žáků, ve zdravotnických nebo lázeňských zařízeních, pokud nejsou užívána jako hotelová zařízení, a v zařízeních sloužících sociálním a charitativním účelům.39 ZoMP ještě ve třech ustanoveních40 používá formulace „poplatek (se) neplatí“. V těchto případech se podle mého názoru jedná fakticky o osvobození od poplatku. Obec nemůže konat v rozporu se zákonem a podrobovat poplatku osoby od poplatku osvobozené nebo poplatku nepodléhající.

Osvobození, popř. úlevy od poplatku někdy bývají nesprávně zaměňovány s prominutím poplatku. Ačkoliv bylo právo obcí prominout poplatek k 1. 1. 2011 zrušeno, považuji za vhodné tento institut zde zmínit, právě z důvodu odlišení od institutů osvobození a úlevy. Osvobození od poplatku či úlevy obec stanoví obecně závaznou vyhláškou jakožto normativním právním aktem a priori vůči obecně vymezenému okruhu osob. Naproti tomu prominutí poplatku bylo individuálním právním aktem. Pravomoc obecního úřadu zcela nebo částečně prominout místní poplatek nebo jeho příslušenství na žádost poplatníka z důvodu odstranění tvrdosti byla zrušena zákonem č. 281/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím

39

Srov. § 3 odst. 2, § 4 odst. 3 a § 7 odst. 2 ZoMP. 40 Poplatek se neplatí z akcí, jejichž výtěžek je určen na charitativní a veřejně prospěšné účely v případě poplatku za užívání veřejného prostranství a poplatku ze vstupného, poplatek za vjezd motorovým vozidlem do vybraných částí míst a měst určité kategorie osob (viz § 10 odst. 1 ZoMP).

33

daňového řádu. Důvodová zpráva k tomuto bodu uvádí: „Navrhuje se ustanovení zrušit pro nadbytečnost; ustanovení § 11 odst. 3 dává obecnímu úřadu dostatečný prostor správního uvážení při eventuálním zvýšení poplatku, a není tudíž důvod k následnému promíjení poplatku nebo jeho příslušenství a otevření prostoru pro možné korupční jednání.“41 Předkladatel argumentuje tím, že není třeba poplatek posléze promíjet, protože obecní úřad jej nemusí ani navyšovat. Podle mého názoru předkladatel tohoto návrhu nerozlišuje v tomto případě mezi poplatkem a jeho příslušenstvím42. Institut prominutí poplatku totiž nesloužil jen k prominutí příslušenství poplatku, nýbrž i samotného „základního“ poplatku. Obec tak nyní nemá možnost prominout nebo alespoň snížit poplatek ve výjimečných případech, kdy by se povinnost poplatek zaplatit jevila vzhledem k okolnostem jako velice tvrdá a citelným způsobem zasahující poplatníka. De lege ferenda se proto domnívám, že tato pravomoc by měla být obci vrácena. Kdo tuto pravomoc naopak má, je, podle mého názoru, ministr financí. Ministr financí může na základě § 260 DŘ z moci úřední, pokud jde o daně, které spravují jím řízené správní orgány, zcela nebo částečně prominout daň nebo příslušenství daně. Mezi správní orgány patří též orgány územní samosprávy (v tomto případě obecní úřady). Nezbytnou otázkou tedy je, zda jsou obecní úřady ve věci správy místního poplatku podřízeny ministrovi financí. Odpověď najdeme, podle mého názoru v ustanovení § 92 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, který stanoví, že „při výkonu přenesené působnosti jsou orgány územní samosprávy podřízeny příslušnému ministerstvu“. Subordinační vztah naznačuje i ust. § 61 odst. 2 ZOb, podle něhož se obce při výkonu přenesené působnosti řídí v jiných případech než vydávání nařízení též interními předpisy ústředních správních úřadů (tedy i ministerstev). Ve věci daní a poplatků je příslušným ministerstvem podle tzv. kompetenčního zákona43 ministerstvo financí. Pokud tedy přijmeme tento názor, znamená to, že obec o prominutí místního poplatku rozhodovat nemůže, kdežto ministr financí ano, což nepovažuji za úplně koncepční. 41 Důvodová zpráva k zákonu č. 281/2009 Sb., sněmovní tisk 686/0, dostupné z http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=686&CT1=0. 42 Poplatek obecním úřadem zvýšený z důvodu nezaplacení nebo neodvedení poplatku je příslušenstvím poplatku. 43

Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiný ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

34

Zohlednit tíživou situaci dlužníka může obec prostřednictvím povolení posečkání úhrady daně (viz kap 3.2.4).

3.3 Jednotlivé místní poplatky 3.3.1 Poplatek ze psů Poplatníkem poplatku ze psů je fyzická osoba, která má trvalý pobyt, resp. právnická osoba, která má sídlo, na území české republiky, jež je držitelem44 psa staršího 3 měsíců. Podle ust. § 129 odst. 1 OZ je za držitele třeba považovat toho, kdo s věcí (psem) nakládá jako s vlastní. Slovy občanskoprávní teorie musí být splněny dva znaky: corpus possessionis (faktické ovládání věci) a animus possidendi (vůle držitele ovládat věc jako by mu patřila).45 Z důvodu absence druhé zmíněné složky nemohou obce vybírat poplatek od osob, které se například o psa přechodně starají, ani od soukromých osob, jež provozují útulek pro ztracené nebo opuštěné psy,46 jak se o to pokusil například Úřad městské části Brno – Královo Pole.47 Osoby provozující útulek zřízený obcí pak expressis verbis osvobozuje ust. § 2 odst. 2 ZoMP. K pojmu držitele je vhodné ještě zmínit, že obce s ohledem na zákonnou definici nemohou samy v obecně závazné vyhlášce definovat držitele odlišně, například jako „uživatele bytu“.48 Poplatek ze psů platí držitel obci příslušné podle místa trvalého pobytu nebo sídla.49 Tato úprava se nejeví jako zcela spravedlivá, pokud uvážíme, že pes může být chován v úplně jiné obci, než které odpovídá trvalý pobyt fyzické osoby nebo sídlo právnické osoby (např. bezpečnostní agentura má sídlo v obci A, která je příjemcem poplatku, kdežto pes se fakticky vyskytuje v obci B, která slovy rozhodnutí NSS „nese důsledky spojené s chovem psa“). Jinými slovy, i kdyby 44 Držitelem, nikoliv však detentorem, neboť v takovém případě by byla povinna platit poplatek například osoba, která psa dočasně opatruje nebo venčí, přičemž nemá vůli ovládat psa jako věc vlastní (chybí ji animus posidendi). 45 Podrobněji např Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha : ASPI, a.s., 2005, s. 339. 46 Tyto osoby nejsou držiteli, nýbrž detentory. 47 Blíže viz rozsudek NSS ze dne 23.1.2008, č.j. 2 Afs 107/2007-168, www.nssoud.cz. 48 Viz Pl. ÚS 20/06. 49 § 2 odst. 4 ZoMP.

35

obci B bylo známo, že se pes vyskytuje celoročně na jejím území, poplatek za něj vyměřit nesmí. Řešením, které se nabízí, by bylo stanovit místní příslušnost k vyměření poplatku podle faktického místa chovu psa (anebo v případě fyzických osob raději komplexně změnit pojetí trvalého pobytu jakožto evidenčního údaje směrem k trvalému pobytu jakožto místu faktického pobytu, vzhledem k tomu, kolik právních norem je s institutem trvalého pobytu provázáno). Na druhou stranu pokud by kritériem místní příslušnosti k zaplacení poplatku bylo faktické místo chovu psa, tak vzhledem k obtížné zjistitelnosti tohoto faktu, by zřejmě docházelo k tomu, že osoby by měly tendenci hlásit své psy v obcích s nižší sazbou poplatku. Obec je oprávněna stanovit poplatek v maximální výši 1500 Kč za jeden kalendářní rok a jednoho psa (pokud je držitelem psa poživatel invalidního, starobního, vdovského nebo vdoveckého důchodu, který je jeho jediným zdrojem příjmů50, anebo poživatel sirotčího důchodu je maximální sazba 200 Kč). U druhého a každého dalšího psa může obec horní hranici sazby zvýšit až o 50 %. 51 Toto ustanovení není v odborné literatuře komentováno jednotně. Neexistuje shoda na tom, jakou sazbu má zákonodárce na mysli, zdali zákonnou maximální sazbu ve výši 1500 Kč (resp. 300 Kč)52, anebo konkrétní sazbu stanovenou v obecně závazné vyhlášce obce53. Já osobně se přikláním k prvně zmíněnému výkladu. Svůj názor opírám o ust. § 14 odst. 2 ZoMP, podle nějž obec stanoví „konkrétní sazbu poplatku“ a tedy nikoliv jakési rozpětí, které je vymezeno dolní a horní hranicí sazby. Z tohoto důvodu se domnívám, že pokud zákon hovoří o zvyšování horní hranice sazby, může tím mít na mysli jedině právě zákonnou maximální sazbu a nikoliv „konkrétní“ sazbu stanovenou v obecně závazné vyhlášce obce, protože ta žádnou horní hranici nemá. Položil jsem si též otázku, zdali takovýto závěr není třeba jako zcela absurdní odmítnout (argumentum reductione ad absurdum), jestliže např.

50

Z této zákonné formulace není zcela jasné, zda se snížená sazba týká též osob, které pobírají souběžně více druhů takových důchodů. Bylo by vhodnější použít třeba formulaci: „pokud nepobírá i jiné příjmy“. 51 § 2 odst. 3, věta třetí ZoMP, věta druhá. 52 Např. Kadečka, S. Zákon o místních poplatcích a předpisy související. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 34. 53 Např. Pelc, V. Místní poplatky. Oprávnění obcí, povinnosti podnikatelů, živnostníků a občanů. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, s. 31.

36

Kristýna Millerová54 kritizuje takové pojetí, když uvádí: „a v absurditě přímo kraluje vyhláška statutárního města Teplice č. 2/2009 o místních poplatcích, která uvádí dokonce více než šestinásobnou sazbu, když za prvního psa držitel zaplatí 200 Kč a za druhého a každého dalšího již 1300 Kč“ a klade si otázku: „Vždyť o kolik větší jsou náklady obcí za druhého a dalšího psa, aby jim zákonodárce chtěl dát možnost k takovýmto rozdílům v sazbách?“ K tomuto bych rád poznamenal, že na další psy téhož držitele nemá obec o nic větší náklady než na prvního psa, ale přesto zákonodárce umožnil zvýšení horní hranice sazby až o polovinu. Stejně tak by obec neměla vyšší náklady ani tehdy, pokud by platil názor, že zákonodárce měl na mysli konkrétní sazbu obce z obecně závazné vyhlášky. Zvýšená sazba má podle mě především regulační účel. Rozdíl mezi „základní“ a „zvýšenou“ sazbou tak není podle mého názoru relevantní a nečiní tak výše zmíněný závěr absurdním. Na závěr bych jen poznamenal, že zcela jinou otázkou pak je, zda takové oprávnění dané obcím je v souladu s teoretickým vymezením poplatku. Jak bylo zmíněno, obec může nad rámec zákona (viz kap. 3.2.5) osvobodit další skupiny poplatníků. Nabízí se například osvobození držitelů záchranářských psů, psů využívaných pro práci městské policie nebo psů sloužících k provádění canisterapie.

Účelem poplatku ze psů je především zajištění rozpočtových příjmů. Ty by však měly podle vyjádření NSS, s ohledem na definici poplatku (viz kap. 2.3) „snižovat či dokonce v některých případech vyrovnávat negativní důsledky, spojené s chovem psů“55, tj. sloužit k úhradě nákladů spojených se zajišťováním čistoty veřejných prostranství. Prostřednictvím tohoto poplatku obec též reguluje počet psů v obci, případně v jejich jednotlivých částech. Domnívám se, že obce by měly využít svých možností a ve svých vyhláškách předcházet jisté nespravedlnosti mezi poplatníky, kterou tento poplatek může zakládat. Podle mého názoru totiž není správné, aby platil poplatek ve stejné výši například držitel, jehož pes znečišťuje historické centrum obce, a držitel, který má psa na zahradě u rodinného domu. Proč by měl platit poplatek držitel, jehož pes vůbec veřejné prostranství neznečišťuje, jestliže má být poplatek určen právě na 54 Millerová, K. Poplatek ze psů a obecně závazné vyhlášky obcí. Deník veřejné správy, 2/2010. 55 Rozsudek NSS ze dne 23.1.2008, č.j. 2 Afs 107/2007-168, www.nssoud.cz

37

výdaje s tímto spojené? Myslím si, že je správná praxe těch obcí, které stanovují nižší poplatky třeba v okrajových částech svých území, kde se vyskytují rodinné domy, oproti vyšším poplatkům v centru obce. Podobným způsobem se však nelze dobrat řešení v případě dvou držitelů z jedné ulice, z nichž jeden po svém psovi uklízí a druhý ne. Proč by ten prvně jmenovaný měl platit poplatek, který je odůvodňován úklidem veřejného prostranství? Řešením tohoto spíše teoreticko-právního „problému“ by mohla být transformace poplatku na místní daň, u níž se beze sporu uplatňuje princip neekvivalence.

3.3.2 Poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt Účelem poplatku za lázeňský nebo rekreační pobyt je posílit příjmy obce a vyrovnat jí tak zvýšené výdaje, které má právě v souvislosti s turistickým či lázeňským ruchem. Poplatníky tohoto poplatku jsou fyzické osoby, které přechodně a za úplatu pobývají v lázeňských místech a v místech soustředěného turistického ruchu za účelem léčení nebo rekreace, pokud tyto osoby neprokáží jiný důvod svého pobytu.56 Není rozhodné, kdo a v jaké podobě úplatu ubytovateli poskytuje. Obec tedy může vybírat poplatek i od osob, kterým je lázeňský pobyt plně hrazen z prostředků veřejného zdravotního pojištění. NSS k tomuto uvádí57: „Není totiž důvodu takové osoby z hlediska významu uvedeného poplatku v soustavě místních poplatků žádným způsobem upřednostňovat. I tito lázeňští hosté zatěžují ve stejné míře veřejné vybavení obce a spotřebovávají primárně turistům určené veřejné statky a služby.“ V tomtéž rozhodnutí NSS ještě upřesňuje, že osoby pobývající v takové obci v nemocnici poplatek neplatí, neboť v tomto případě se nejedná o lázeňský ani rekreační pobyt. Sám ZoMP v § 3 odst. 2 stanoví okruh osob, které poplatku ex lege nepodléhají. Na rozdíl od „lázeňského místa58“ český právní řád nedefinuje pojem „místo soustředěného turistického ruchu“. To může vést ke sporům, zda takový poplatek byl 56 § 3 odst.1 ZoMP. 57 Rozsudek NSS ze dne 25.11.2009, č.j. 2 Afs 51/2009-85, www.nssoud.cz. 58 Lázeňské místo definuje zákon č.164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

38

obcí uložen oprávněně, neboli zda „nelázeňská“ obec, která takový poplatek uložila, je opravdu místem soustředěného turistického ruchu. Rozhodnutí o zavedení poplatku záleží jen na obci. V této souvislosti se domnívám, že by bylo vhodné tento poplatek přetransformovat do podoby daně z (jakéhokoliv) ubytování, popř. tento poplatek, s ohledem na existenci (podle mého názoru fakticky shodného) místního poplatku z ubytovací kapacity, zrušit. Obec je oprávněna stanovit poplatek do výše 15 Kč na osobu za každý i započatý den pobytu s výjimkou dne příchodu (nikoliv však odchodu). Obec může stanovit poplatek týdenní, měsíční nebo roční paušální částkou.59 Odpovědnost za uhrazení poplatku obci má ubytovatel. Proto v případě neodvedení poplatku vyměří obecní úřad poplatek platebním výměrem k přímé úhradě jemu a nikoliv ubytovanému. V případě tohoto poplatku se obci nabízí možnost stanovit poplatek různě třeba podle ročního období, podle druhu pobytu nebo i v tomto případě může stanovit různou sazbu pro různé části obce.

3.3.3 Poplatek za užívání veřejného prostranství Veřejné prostranství je legálně definováno v ust. § 34 zákona o obcích jako „všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru“. Obec musí v obecně závazné vyhlášce určit konkrétní místa (v souladu s touto definicí), která podléhají poplatku. V souladu s poznatky správní vědy lze rozlišit obecné a zvláštní užívání veřejného prostranství. K obecnému užívání je přímo ze zákona oprávněn každý, kdo splňuje hmotněprávní podmínky, pak oprávnění ke zvláštnímu užívání vzniká pro určitého uživatele na základě správního aktu vydaného příslušným správním úřadem.60 Jeho obsah může být různý, ale místnímu poplatku podléhají jen ty formy zvláštní užívání, které ZoMP taxativně stanoví. Obec tak může zpoplatnit provádění 59 §3 odst. 5 ZoMP. 60 Podrobněji viz Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7.vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 325-338.

39

výkopových prací, umístění dočasných staveb a zařízení sloužících pro poskytování prodeje a služeb, pro umístění stavebních nebo reklamních zařízení, zařízení cirkusů, lunaparků a jiných obdobných atrakcí, umístění skládek, vyhrazení trvalého parkovacího místa (ne však pro osoby zdravotně postižené)61 a užívání veřejného prostranství pro kulturní, sportovní a reklamní akce nebo potřeby tvorby filmových a televizních děl. Obec nemůže požadovat poplatek z akcí pořádaných na veřejném prostranství, jejichž výtěžek je určen na charitativní a veřejně prospěšné účely.

V případě poplatku ze vstupného (viz dále) ZoMP výslovně stanoví, že pro vyjmutí z poplatkové povinnosti je nutné, aby byl na takové účely určen celý výtěžek. V tomto případě tomu tak není. V této souvislosti jsem se tudíž zamyslel nad otázkou, zdali obce mohou (a měly by) vybírat poplatek z akcí, ze kterých je na charitativní či veřejně prospěšné účely určena jen část výtěžku. Na jednu stranu uvažme kupříkladu situaci, kdy pro takové účely určeno třeba 10 % výtěžku. Je správný závěr, že pořadatel by v tomto případě poplatku neměl podléhat? Podle mého názoru není, protože takto by každý, kdo by věnoval nepatrnou symbolickou částku na tyto účely, mohl zcela vyhnout poplatkové povinnosti. Takový postup by byl podle mne praeter legem. Na druhou stranu uvažme situaci, kdy by na charitativní či veřejně prospěšné účely připadla téměř celá část výtěžku a pořadatel si ponechal jen nepatrnou část. Je správné s ohledem na duch zákona takovou akci zpoplatnit? Rovněž se domnívám, že nikoliv. De lege ferenda bych nejen z důvodu posílení právní jistoty obou zúčastněných stran (obce i pořadatele) navrhoval upravit příslušné ustanovení zákona takto: „Z akcí pořádaných na veřejném prostranství, jejichž výtěžek nebo jeho část je určen na charitativní a veřejně prospěšné účely, se poplatek krátí v poměrné výši dle toho, jak velká část výtěžku je takto určena.“

Je třeba odlišit soukromoprávní a veřejnoprávní rovinu užívání veřejného prostranství.62 Pokud vlastník pozemku, který je veřejným prostranstvím, jej přenechá jinému k užívání (typicky na základě nájemní smlouvy), má právo na soukromoprávní úplatu (nájemné). Takováto platba však nenahrazuje povinnost platit 61 § 4 odst. 3 ZoMP. 62 Rozsudek NSS ze dne 29.4.2010, č.j. 7 Afs 37/2010-101, www.nssoud.cz.

40

místní poplatek za užívání veřejného prostranství.63 Toto platí i v případě, kdy vlastníkem je obec. I obec, ačkoliv je příjemcem místního poplatku, je oprávněna, jako každý jiný vlastník, vybírat soukromoprávní úplatu. (Pokud by toto oprávnění neměla, jednalo by se o porušení zásady rovnosti vlastnického práva.) Koudelka64 uvádí, že „většinou se to však dosud neděje a obce se spokojují s místním poplatkem.“ Avšak pokud určitá osoba je vlastníkem pozemku, jehož zvláštní užívání je zpoplatněno, neměla by taková osoba v zásadě být poplatníkem tohoto poplatku, neboť by jednalo o zpoplatnění výkonu vlastnického práva veřejnou mocí.65

Obec může stanovit sazbu poplatku v maximální výši 10 Kč za každý i započatý čtvereční metr a každý i započatý den. Za užívání veřejného prostranství k umístění prodejních nebo reklamních zařízení, lunaparků a jiných atrakcí může obec zvýšit sazbu až na její desetinásobek.66 Jestliže v odborné literatuře nepanuje shoda ohledně výkladu ustanovení o možnosti zvýšení sazby u poplatku za další psy (viz kap. 3.3.1), pak je podle mého názoru toto ustanovení obdobně nejasné. Avšak v tomto případě se domnívám, že se zvýšení odvíjí od sazby stanovené obecně závaznou vyhláškou. K tomuto přesvědčení mě vede fakt, že v tomto případě zvolil zákonodárce odlišnou formulaci „může obec zvýšit sazbu“ oproti „může obec zvýšit horní hranici sazby“ u poplatku ze psů. Pokud by měl zákonodárce na mysli v obou případech stejnou sazbu (ať už konkrétní nebo maximální možnou), neformuloval by oprávnění obce odlišně. Obec může stanovit poplatek týdenní, měsíční nebo roční paušální částkou.

63 Blíže viz Rozsudek NSS ze dne 16.7.2009 č.j. 9 Afs 86/2008 - 89 (publikovaný pod č.1934/2009 Sb.), www.nssoud.cz. 64 Koudelka, Z. Právní předpisy samosprávy. 2. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2008, s. 241. 65 Viz Pl.ÚS 21/02. 66 § 4 odst. 4, věta druhá ZoMP

41

3.3.4 Poplatek ze vstupného Tento poplatek se vybírá ze vstupného na (jednorázové)67 kulturní, sportovní, prodejní nebo reklamní akce, sníženého o daň z přidané hodnoty, je-li v ceně vstupného obsažena. ZoMP definuje vstupné jako peněžitou částku, kterou účastník akce zaplatí za to, že se jí může zúčastnit. Brání se tak dřívějšímu obcházení zákona spočívajícího v tom, že po účastnících sice nebyla požadována platba formálně nazývána jako „vstupné“, ale vstup byl podmíněn např. zaplacením „místenky“. Sazbu poplatku může obec určit až do výše 20 % z úhrnné částky vybraného vstupného. Obec může diferencovat sazby typicky podle druhu pořádané akce nebo některé z nich z platební povinnosti vyjmout a tímto způsobem také regulovat tyto akce na svém území. Poplatek se ex lege neplatí z akcí, jejichž (zde již zcela jednoznačně) celý výtěžek je určen na charitativní a veřejně prospěšné účely. I v tomto případě se de lege ferenda domnívám, že toto vyjmutí by mělo být poměrné. Poplatníkem je pořadatel akce. Obec může poplatek stanovit po dohodě s poplatníkem paušální částkou.68

3.3.5 Poplatek z ubytovací kapacity Místní poplatek z ubytovací kapacity je tradiční formou zajišťování příjmů obcí, která vyrovnává důsledky toho, že v obci celoročně nebo sezónně pobývá větší počet osob, které místních podmínek využívají a čerpají z veřejných služeb zajišťovaných obcí, avšak obec nezískává tomu odpovídající příjem do svého rozpočtu z podílu na výnosu některých daní, který je obci přiznáván a přidělován podle počtu obyvatel hlášených k trvalému pobytu.69 Poplatek se platí za ubytování poskytnuté v zařízeních určených k přechodnému ubytování za úplatu. Ze zákona poplatku nepodléhá mimo jiné i ubytovací kapacita v zařízeních sloužících pro přechodné ubytování studentů a žáků. 67 Srov. Pl. ÚS 20/93. 68 K obsahu oné dohody viz kap. 3.2.1. 69 Pelc, V. Místní poplatky. Oprávnění obcí. Povinnosti podnikatelů, živnostníků a občanů. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2011, s. 80.

42

Právě toto vynětí vyvolává nejasnosti. Nabízí se například otázka, zdali může obec podrobit poplatku ubytování, které poskytuje např. vysokoškolská kolej někomu jinému než studentům. Myslím si, že toto nebylo smyslem daného ustanovení a takové ubytování by z povinnosti být vyňato nemělo, ale podle mne na základě znění zákona nelze takový závěr spolehlivě učinit. Domnívám se, že by bylo žádoucí, doplnit tuto část slovy „pokud je ubytování poskytnuto za tímto účelem“. Obec je oprávněna stanovit sazbu poplatku až do výše 6 Kč za každé využité70 lůžko a den. Obec může po dohodě s poplatníkem, kterým je osoba, jež ubytování poskytla, stanovit poplatek roční paušální částkou. Paušální částku stanoví obec za jedno lůžko, nikoliv za celou kapacitu ubytovacího zařízení.

3.3.6 Místní poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst Místní poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst71 platí fyzické a právnické osoby za to, že jim bylo vydáno povolení k vjezdu do těchto „vybraných míst“72, kam je jinak vjezd zakázán dopravní značkou. Taková vybraná místa musí obec vymezit v obecně závazné vyhlášce. Nesmí si však při stanovení takových míst počínat svévolně, za „vybrané místo“ nelze označit jakoukoliv část území obce. Podle názoru Ústavního soudu73 je totiž takovým místem třeba rozumět „ucelenější, zpravidla osídlenou lokalitu, kterou s vnějším světem (okolím) komunikace jako dopravní cesta spojuje“. Své stanovisko k pojmu „vybrané místo“ vyjádřil takto též veřejný ochránce práv74: „Legitimitu zavedení místního poplatku je tedy nutno poměřovat zejména 70 Od 1.7.1994 se platí za lůžko, které je opravdu využité. Z tohoto pohledu mi připadá název poplatku „Poplatek z ubytovací kapacity“ jako zavádějící a nepřesný. 71 Myslím, že by z terminologického hlediska bylo vhodné nahradit slovo „měst“ slovem „obcí“, protože tak může vzniknout mylný dojem, že takový poplatek nemohou zavést malé obce, které nejsou městy, neboť podle ust. § 3 odst. 1 zákona o obcích je podmínkou pro to, aby obec byla městem, alespoň 3000 obyvatel a stanovení tohoto předsedou Poslanecké sněmovny. 72 Zákon o místních poplatcích zavádí pro vybraná místa a části měst legislativní zkratku „vybraná místa“. 73 Pl. ÚS 23/2000. 74 Převzato z: Zápis ze semináře Místní poplatky a daňový řád pořádaného odborem dozoru a kontroly veřejné správy Ministerstva vnitra ve spolupráci s Ministerstvem financí dne 24. března 2011.

43

povahou vybraného místa a důvody omezení provozu motorových vozidel v něm. ‚Vhodným‛ vybraným místem ochránce rozumí lokalitu, v níž je zapotřebí razantně omezit pohyb motorových vozidel za účelem zajištění ochrany této lokality, jíž nelze dosáhnout vhodnějšími nástroji. Zpoplatněná zóna by měla mít nejen jednoznačné územní vymezení, ale uvnitř jejích hranic by se měl především nacházet obsah (historicky, lázeňsky či obdobně cenný), který zpoplatnění vjezdu do ní rozumně a s dostatečnou naléhavostí ospravedlňuje.“ S touto argumentací se ztotožnil i Ústavní soud v jednom ze svých nejnovějších nálezů75, když připomenul právě smysl zavedení tohoto poplatku, kterým je „umožnění regulace provozu motorových vozidel v historicky cenných či jinak památkově nebo urbanisticky významných částech“.

Tento poplatek slouží obci především ke zvýšení rozpočtových příjmů. Sazba poplatku, kterou může obec zavést, činí maximálně 20 Kč za jedno vozidlo a den povolení. Obec může po dohodě s poplatníkem stanovit poplatek také paušální částkou.

3.3.7 Poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů Tento místní poplatek slouží obcím k získání prostředků na financování provozu systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálního odpadu (dále jen „odpadový systém“). Aby mohla obec poplatek vybírat, je nutné odpadový systém na základě § 17 odst. 2 zákona č.185/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (zákon o odpadech) stanovit obecně závaznou vyhláškou. Komunální odpad je odpad (tj. movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit) vznikající na území obce při činnosti fyzických osob. Fyzické osoby oprávněné k podnikání a právnické osoby mohou využít 75 Pl. ÚS 12/11.

44

odpadového systému zavedeného obcí pro nakládání s komunálním odpadem na základě písemné smlouvy, která musí obsahovat výši úhrady. Poplatek platí (podle aktuálně účinného znění) fyzické osoby, které mají v obci trvalý pobyt, a fyzické osoby, která mají ve vlastnictví stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu žádná fyzická osoba. Obě skupiny platí bez ohledu na to, zda odpadový systém skutečně využívají. Zákon ani nerozlišuje poplatníky podle věku, poplatek platí i nemluvňata. Stejně tak jsou poplatníky třeba děti umístěné v dětských domovech. Je to právě na zvážení obcí, jestli určité kategorie poplatníků od poplatkové povinnosti osvobodí nebo alespoň poskytnou úlevu. V zásadě by ale neměla poskytovat osvobození na základě trvalého bydliště poplatníka, pokud by nebylo možné takovou úpravu ospravedlnit věcnými důvody, neboť by tak neodůvodněně narušoval zákonem vytvořený systém, který se snaží podle slov Ústavního soudu spravedlivě rozdělit náklady na provoz odpadového systému mezi zmíněné skupiny poplatníků.76 Podle mého názoru lze na základě stejné argumentace totéž konstatovat i o případném osvobození druhé skupiny poplatníků. Za domácnost může poplatek odvádět společný zástupce, za rodinný nebo bytový dům vlastník nebo správce. Tyto osoby však nemají zákonné postavení plátců. Jestli budou poplatek odvádět, záleží jen na dohodě s poplatníky. Obec nemůže vyhláškou stanovit například povinnou platbu prostřednictvím těchto osob za účelem snížení administrativy související s výkonem správy poplatku. Sazba poplatku je tvořena dvěma částmi. Výše první části poplatku záleží stejně jako u výše zmíněných poplatků zcela na rozhodnutí zastupitelstva obce a může činit maximálně 250 Kč za osobu a kalendářní rok. Druhou část poplatku stanoví obec na základě skutečných nákladů obce předchozího roku na sběr a svoz (pouze) netříděného komunálního odpadu. I tato část poplatku je však podle aktuálně účinné právní úpravy zastropována zákonným maximem ve výši 250 Kč. V případě, že obec zavede i tuto část poplatku, je povinna provést rozúčtování těchto nákladů v přepočtu na osobu v obecně závazné vyhlášce. 76 Pl.ÚS 16/02.

45

Dne 30. května 2012 vyšel ve Sbírce zákonů zákon č. 174/2012 Sb., který s účinností od 1. července 2012 novelizuje ZoMP. Novela se dotýká převážně tohoto poplatku. Změny se projeví ve zdaňovacím období roku 2013. Novela rozšiřuje okruh poplatníků. Podle nového znění zákona platí též fyzická osoba, které byl povolen trvalý pobyt nebo přechodný pobyt na dobu delší než 90 dnů, osoba, která podle zákona upravujícího pobyt cizinců na území České republiky pobývá na území České republiky přechodně po dobu delší 3 měsíců či osoba, které byla udělena mezinárodní nebo dočasná ochrana cizinců, a též fyzická osoba, která má ve vlastnictví též byt nebo rodinný dům určený k individuální rekreaci, ve kterých není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba. Další významnou změnou je zvýšení horní hranice druhé části poplatku na 750 Kč. (První část poplatku zůstává nezměněna.) Tento návrh byl odůvodněn požadavky obcí na zvýšení, protože maximální možná částka již není adekvátní a obce stále více doplácejí na provoz systému. Zároveň má působit motivačně směrem k třídění odpadu.

Na druhou stranu však existují i obce, které poplatek za provoz systému nemají. Příkladem může být obec Nová paka, kde byl poplatek k 1. 1. 2008 zrušen. Trvání tohoto stavu však radnice podmínila tím, že se bude meziročně navyšovat objem tříděného odpadu. Město tak nejen podporuje ekologicky žádoucí chování svých obyvatel, ale zároveň snižuje právě výdaje na provoz systému, protože stát vytříděný odpad zpětně dotuje.77 Samotný fakt, jakým způsobem je legislativně výše poplatku nastavena, podle mne žádnou motivací není. Aby mohl být systém skutečně ekonomicky motivační, museli by občané vědět o tom, že třídění odpadu může výši poplatku snížit. Podle mého odhadu o tom většina lidí nemá ani ponětí.78 Zatímco obce, které poplatek vybírají, sotva informují občany, v systému Nové Paky je to conditio sine qua non. Další rozdíl je pak v tom, že i když určitá domácnost svůj odpad třídí, stejně v tomto 77 Podrobnosti viz Ryšavý, I. V Nové pace se neplatí za odpad. Radnice svého kroku nelituje. Časopis Moderní obec, 6/2011. 78 Tento názor se zakládá na anketě provedené autorem, kdy bylo 20 náhodně vybraných osob dotázáno, zdali vědí, od čeho se odvíjí výše poplatku. Správně neodpověděl nikdo. Autor si uvědomuje, že se v žádném případě nejedná o reprezentativní vzorek populace, nicméně toto zjištění může na závěr o neznalosti ukazovat.

46

systému doplácí na domácnosti, které odpad netřídí, protože právě kvůli nim se výše poplatku pro (třídící) domácnosti nemá šanci příliš změnit, jelikož uspořená částka se rozpočítá na všechny občany stejným dílem. To může být po roce třídění naopak docela demotivující. Systém Nové Paky je podle mne motivující mnohem více, neboť toho, že poplatek byl zcela zrušen, si lidé spíše všimnou a zároveň si spíš uvědomí, že nad nimi visí dosti citelná hrozba, která se už pohybuje v řádu stokorun, v případě, že třídit nebudou. Podle mého názoru takto nastavený systém by v konečném důsledku spíše mohl přimět větší počet lidí k třídění. Zároveň si však uvědomuji, že jde o poměrně zjednodušený pohled. Na skutečnost má vliv mnoho jiných faktorů a takový systém by jistě nefungoval v každé obci. Osobně se domnívám, že je vhodný spíš pro menší obce.

Na závěr bych rád upozornil, že výše zmíněná novela přináší ještě jednu novinku, která, byť obecná, napravuje nedostatek, který se projevoval především právě u tohoto poplatku, a sice úpravu platební povinnosti nezletilých osob. Stávalo se, že rodiče neplatili poplatek za své dítě, kterému tak vznikaly dluhy vůči obci se všemi možnými z toho vyplývajícími důsledky. Nově bude stanoveno, že za zaplacení poplatku odpovídají nezletilý poplatník a jeho zákonný zástupce společně a nerozdílně a v případě nezaplacení poplatku vyměří obecní úřad poplatek jednomu z nich.

3.3.7.1 Jiné platby za komunální odpad Vedle místního poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálního odpadu (dále jen „místní poplatek“) má obec i další možnosti, jakým způsobem si může zajišťovat potřebné příjmy k financování nákladů v souvislosti s komunálním odpadem.

Poplatek za komunální odpad První možností obce je stanovit poplatek za komunální odpad podle § 17a ZOdp.

47

Ten se stanoví obecně závaznou vyhláškou. Poplatníkem tohoto poplatku je každá fyzická osoba, při jejíž činnosti vzniká komunální odpad. (Kterým okamžikem vzniká komunální odpad je předmětem sporů – viz dále.) Plátcem poplatku je vlastník nemovitosti, kde vzniká komunální odpad. Jde-li o budovu, ve které vzniklo společenství vlastníků jednotek, je plátcem toto společenství. Plátce poplatek rozúčtuje na jednotlivé poplatníky. Maximální výše poplatku se stanoví podle předpokládaných oprávněných nákladů obce vyplývajících z režimu nakládání s komunálním odpadem rozvržených na jednotlivé poplatníky podle počtu a objemu nádob určených k odkládání odpadů připadajících na jednotlivé nemovitosti nebo podle počtu uživatelů bytů a s ohledem na úroveň třídění tohoto odpadu. Obecně závazná vyhláška by měla stanovit dvojí splatnost. Jednak dokdy jsou poplatníci povinni odvést poplatek plátci, jednak termín pro odvedení vybraného poplatku plátcem obci. Zároveň ZOdp nepředpokládá možnost stanovit osvobození nebo úlev nebo prominutí.

Zásadním rozdílem oproti místnímu poplatku je, že tento způsob (i když ne zcela přesně) zohledňuje, zda příslušná osoba komunální odpad vůbec produkuje a kolik ho produkuje, kdežto v obci se zavedeným místním poplatkem se platí zkrátka za provoz systému v obci, a to jen na základě trvalého bydliště nebo vlastnictví určitého typu nemovitosti. Jde o dvousečnou zbraň. Obec tak sice může vybírat místní poplatek i od osob, které odpadový systém vůbec nevyužívají, ale na druhou stranu se zase může připravit o značné částky, pokud se na jejím území vyskytuje přechodně větší množství osob (např. za účelem práce nebo studia). Dalším rozdílem je to, že poplatek za komunální odpad má potenciál více reflektovat skutečné náklady obce, neboť horní hranice není omezena pevnou částkou. Mezi další výhodu a zároveň podle mě i nevýhodu patří administrativa spojená s poplatkem za komunální odpad. Na jedné straně je administrativa menší, jelikož zahrnuje méně plátců, na straně druhé je obtížnější zjišťování potenciálních plátců. V neposlední řadě se ukazuje, že zavedením poplatku podle § 17a zákona o odpadech se zvýší počet černých skládek. Naopak, je-li zaveden místní poplatek, tak tam, kde

48

byli občané zvyklí odpad třídit, třídí dál.79 Myslím, že nelze jednoznačně a paušálně určit, který z poplatků je vhodnější. Jistě bude vždy záležet na konkrétních podmínkách v jednotlivých obcích. V případě velkých měst se osobně spíše kloním k poplatku za komunální odpad.

Jak už bylo naznačeno, nepanuje shoda na tom, kterým okamžikem vzniká komunální odpad, což má praktický dopad na to, zda obce mohou vybírat poplatek za komunální odpad i od osob, které odvážejí odpad např. z rekreační chaty do místa svého trvalého bydliště. Jsou i tyto osoby poplatníky v obci, kde vlastní chatu? Ministerstvo životního prostředí zastává názor, podle kterého komunální odpad vznikne až okamžikem jeho odložení. Současně má za to, že fyzická osoba může odpad z rekreační nemovitosti odvážet do místa svého trvalého pobytu – v takovém případě není poplatníkem poplatku dle § 17a zákona o odpadech. Veřejný ochránce práv naopak zastává názor, že vznik komunálního odpadu nelze ztotožňovat až s okamžikem zbavování se ho. Odpadem je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit. Ochránce proto tvrdí, že je povinností fyzických osob zapojit se do systému obce, na jejímž území odpad takto vznikne, nepovažuje proto za možné odvážet odpad do místa trvalého pobytu a s poukazem na to se bránit povinnosti úhrady poplatku podle § 17a zákona o odpadech obci v místě skutečného vzniku odpadu.80 Ačkoliv se ztotožňuji s názorem Ochránce, v jakém okamžiku komunální odpad vzniká, nelze podle mého názoru z definice odpadu vyvodit povinnost zbavit se odpadu v obci vzniku a nemožnost odvést jej do místa trvalého bydliště. A proto by obec podle mého názoru neměla od osoby, která skutečně veškerý odpad odveze a systému se de facto neúčastní, poplatek vybírat.

Rozhodnutí, který poplatek obec na svém území zavede, je v kompetenci zastupitelstva obce, ale platí, že obec nemůže na svém území zavést oba poplatky zároveň.

79 Dubanská, V. Poplatek za komunální odpad dle zákona o odpadech. In: Odborná pracovní konference : místní poplatky v praxi obcí a měst. Brno: 2009, s.52. 80 Tamtéž, str.64.

49

Vybírání úhrady na základě smlouvy Dalším způsobem platby za komunální odpad, který může obec využít, je uzavření smlouvy s jednotlivými fyzickými osobami podle ust. § 17 odst. 5 ZOdp. Smlouva musí být uzavřena písemně a její obligatorní náležitostí je výše úhrady. Zásadním rozdílem oproti oběma výše zmíněným poplatkům je, že spolukontrahenta nelze samozřejmě k podpisu smlouvy nijak nutit, kdežto poplatek je veřejnoprávní platbou, kterou obec ukládá jednostranně svým rozhodnutím. Administrativní náročnost je jistě vysoká. Kromě toho, v případě případného sporu nebo vymáhání platby se obec musí obrátit na civilní soud. Podle mého názoru jsou nevýhody tohoto způsobu obrovské. Také v tomto případě ZOdp stanoví, že vybírá-li obec tuto úhradu, nemůže stanovit poplatek za komunální odpad podle § 17a ani místní poplatek. Kladu si otázku, jakým způsobem pak hradí náklady na odpad ty osoby, které smlouvu odmítly uzavřít. Lze konstatovat, že i tyto osoby povinny odkládat komunální odpad na místech k tomu určených (srov. § 17 odst. 4 ZOdp) a využívají tak systém vlastně zadarmo. Naprosto se v tomto ohledu ztotožňuji s názorem Kadečky81, který uvádí: „Poplatky nemohou být stanoveny toliko těm osobám, které uzavřely předmětnou smlouvu s obcí – jeden z těchto poplatků jistě může být obcí zaveden obecně závaznou vyhláškou pro ty osoby, které smlouvu s obcí neuzavřou (k uzavření smlouvy … totiž nelze nikoho nutit, lze tedy očekávat, že nikdy neuzavřou takovou smlouvu s obcí všichni poplatníci, a proto se ve vztahu k nim obec nevyhne stanovení jednoho z dvou možných typů poplatků).“

3.3.8 Poplatek za zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na stavbu vodovodu nebo kanalizace Poplatníkem tohoto poplatku je vlastník stavebního pozemku82 zhodnoceného možností připojení na obcí vybudovanou stavbu vodovodu nebo kanalizace po nabytí účinnosti zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, tj. od 1. 1. 2002. 81 Kadečka, S. Zákon o místních poplatcích a předpisy související. Komentář. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 91-92. 82 Co se týče vymezení stavebního pozemku, ZoMP odkazuje na § 9 zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů.

50

(Zda takového připojení vlastník využije, není rozhodné.) Nelze tak zpoplatnit například rekonstrukci starého vodovodu. Účelem tohoto poplatku je získání části nákladů, které obci vzniknou v souvislosti s investicemi na vybudování infrastruktury konkrétně na vybudování vodovodu a kanalizace v obci.83 Tento poplatek byl do zákona vložen s myšlenkou, že pokud obec na své náklady navýšila hodnotu pozemku, je správné, aby jeho majitel nesl alespoň část nákladů. Je třeba zdůraznit, že poplatek může obec zavést zvlášť za kanalizaci a zvlášť za vodovod. Co se týče objektu poplatku, osobně vidím rezervu v tom, že místnímu poplatku nepodléhá též napojení na jiné inženýrské sítě, např. plynovod. Výše poplatku se odvíjí od rozlohy takového pozemku, neboť obec je povinna (pokud poplatek zavede) stanovit sazbu poplatku v podobě částky za čtvereční metr. Je však limitována zákonným omezením, když sazba poplatku nesmí přesáhnout rozdíl ceny stavebního pozemku bez možnosti připojení na obcí vybudovanou stavbu vodovodu nebo kanalizace a ceny stavebního pozemku s touto možností, tedy zhodnoceného pozemku. Je tak nutné zjistit ceny pozemku bez možnosti připojení a ceny po tom, co byly pozemky zhodnoceny možností připojení. Rozhodující je porovnání cen stavebního pozemku v kalendářním roce, ve kterém nabyl právní moci kolaudační souhlas pro stavbu vodovodu nebo kanalizace. Cenu stavebního pozemku lze zjistit dvěma způsoby – z tzv. cenové mapy, pokud ji obec vydala a pokud je v ní příslušný pozemek uveden (oceněn), anebo postupem podle vyhlášky Ministerstva financí č. 3/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů84 (dále jen „oceňovací vyhláška).

Cenová mapa stavebních pozemků je grafické znázornění stavebních pozemků na území obce nebo její části v měřítku 1:5000, popřípadě v měřítku podrobnějším s vyznačenými cenami.85 Obec může vydat cenovou mapu obecně závaznou vyhláškou na základě ust. § 33 odst. 2 ZoOM. Institut cenové mapy však obce příliš nevyužívají. V České republice v současnosti platí cenové mapy stavebních pozemků 83 Stanovisko odboru dozoru a kontroly veřejné správy Ministerstva vnitra č. 6/2010. 84 Vyhláška Ministerstva financí č. 3/2008 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 85 § 10 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů.

51

v pouhých 15 obcích.86 Podkladem pro stanovení cen v cenové mapě jsou skutečně sjednané ceny v kupních smlouvách. Obec může v obecně závazné vyhlášce stanovit informační povinnost prodávajícího vůči obci. Pokud tedy po zhodnocení dojde k prodeji pozemku, zjistí se rozdíl podle ceny uvedené v kupní smlouvě. Nejsou-li sjednané ceny stavebních pozemků k dispozici, zjistí se ceny na základě porovnání se sjednanými cenami obdobných pozemků v dané obci nebo v jiných srovnatelných obcích spadajících do stejné skupiny podle počtu obyvatel. Při porovnání se vychází ze shodného účelu užití, z obdobné polohy v obci a ze shodné stavební vybavenosti pozemku.

V případě, že obec cenovou mapu nevydala nebo cena některého pozemku v cenové mapě chybí, oceňují se pozemky podle oceňovací vyhlášky násobkem výměry pozemku a ceny za čtvereční metr. Východiskem je ust. § 28 oceňovací vyhlášky, podle nějž se určuje základní cena pozemku za čtvereční metr. Tato základní cena je dále modifikována přirážkami a srážkami podle přílohy č. 21 vyhlášky a koeficienty podle příloh č. 38 a 39. Tímto způsobem se oceňuje pozemek bez možnosti připojení a s touto možností, přičemž v tomto případě je rozdíl v ceně pozemku bez možnosti připojení a s touto možností je dán výši srážky podle přílohy č.21, položky číslo 2.2 a 2.3.

Obec může stanovit rozdílné sazby poplatku pro soubory pozemků, které mají stejný nebo obdobný kvalitativní charakter. Sazba může být stanovena také diferencovaně pro každý pozemek samostatně, to však pouze za podmínky, že pro takové stanovení sazby by svědčila výlučnost ocenění pozemku v porovnání s oceněním pozemků ostatních. Pro pozemky stejně oceněné však musí být stanovena sazba vždy jednotná (stejná).87 Pro obec je výhodné diferencovat sazbu poplatku podle druhu pozemku. Pokud by obec stanovila jednotnou sazbu pro všechny pozemky, pak by bylo nutné vzhledem zákonné horní hranici sazby stanovit sazbu

86 Stav k 31.3.2012. Zdroj: Cenový věstník č. 5/2012, dostupný např. na http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Cenovy-vestnik_2012-5.pdf. 87 Stanovisko odboru dozoru a kontroly veřejné správy Ministerstva vnitra č. 6/2010.

52

poplatku podle pozemku s nejnižším oceněním. Jelikož se cena pozemku odvozuje též od zástavby (resp. možnosti zástavby), je toto vhodným a nejčastěji doporučovaným kritériem, podle nějž lze sazbu diferencovat.

53

4. DAŇ Z NEMOVITOSTÍ 4.1 Právní úprava daně z nemovitostí Obecně se dá říci, že v téměř každé evropské zemi mohou obce jakožto jednotky územní samosprávy určitým způsobem zasahovat do konstrukce daně z nemovitostí. V některých zemích mohou obce vymezit nemovitosti od placení daní osvobozené. Nejčastějším způsobem regulace daně z nemovitostí obcemi jsou však různé varianty dispozice se sazbami.88 Stát obvykle stanoví horní limit sazby a může stanovit i dolní hranici sazby. Smyslem horního limitu je zabránit takové úrovni zdanění, kterou lze považovat za nepřiměřenou. Účelem spodní hranice je udržet určitou minimální úroveň zdanění a snížit tak objem dotací plynoucích od státu.89 V České republice, ačkoliv celý výnos daně z nemovitostí je příjmem obecního rozpočtu, obce nerozhodují o zavedení (zrušení) této daně na svém území, ani nejsou jejími správci (nýbrž finanční úřady). Avšak zákon o dani z nemovitostí umožňuje obcím přece jen ovlivňovat výši svých příjmů pocházejících i z výnosu této daně. Jak ale upozorňuje např. Radvan90, někteří představitelé územních samospráv nemají ani představu o tom, že mohou prostřednictvím zdanění nemovitostí získat nad rámec zákonných ustanovení další prostředky pro osobní pokladnu. Avšak dříve než přistoupím k charakteristice konkrétních možností obcí ovlivnit výši příjmů z daně z nemovitostí v České republice, je nezbytné nejdříve na následujících stránkách ve vší stručnosti charakterizovat aktuální právní úpravu této daně. Daň z nemovitostí je předmětem úpravy zákona ČNR č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Daň z nemovitostí je tvořena dvěma relativně samostatnými daněmi, a sice daní z pozemků a daní ze staveb.

88 Radvan, M. a kol. Finanční právo a finanční správa. Berní právo. 1. vydání. Brno: 2008, s. 286 a 288. 89 Almy, R. A Survey of Property Tax Systems in Europe. Ljubljana: Ministry of Finance, 2001. 90 Radvan, M. Zákon o dani z nemovitostí a předpisy související. Komentář. 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, str. IX.

54

4.1.1 Daň z pozemků Předmětem daně z pozemků jsou obecně pozemky na území České republiky vedené v katastru nemovitostí.91 Konkrétně dani z pozemků podléhají orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, trvalé travní porosty, lesní pozemky, na nichž se nacházejí hospodářské lesy92, rybníky sloužící k intenzivnímu a průmyslovému chovu ryb (tzv. intenzifikační rybníky), zastavěné plochy a nádvoří, stavební pozemky93 a některé ostatní pozemky. Předmětem daně z pozemku pak nejsou pozemky určené pro obranu státu a především pak pozemky zastavěné stavbami, které podléhají dani ze staveb v rozsahu půdorysu těchto staveb (neboť by se jednalo o dvojí zdanění téže části zemského povrchu). Vyjmutí se ale vztahuje i na pozemky zastavěné stavbami uvedenými v ust. § 7 odst. 2 ZoDN, které dani ze staveb nepodléhají. Poplatníkem této daně je v zásadě vlastník, držitel popřípadě uživatel pozemku. Zákon pak osvobozuje od daní z nemovitosti poměrně široké spektrum pozemků. Obce mohou osvobodit od daně nemovitosti dotčené živelní pohromou a některé druhy zemědělských pozemků (viz dále). Základ daně se stanoví v závislosti na typu pozemku. Základem daně tak může být cena pozemku stanovena právním předpisem (z níž se daň vypočítá poměrnou sazbou) nebo výměra pozemku (zde je sazba pevná). Sazba daně u stavebních pozemků se dále násobí koeficientem v závislosti podle obce, na jejímž území se pozemek nachází. Tento koeficient může být příslušnou obcí modifikován (viz dále).

91 § 2 odst. 1 ZoDN. 92 Kromě lesů hospodářských rozlišuje lesní zákon ještě lesy ochranné a lesy zvláštního určení. 93 Stavebními pozemky se pro účely daně z nemovitostí rozumí nezastavěné pozemky určené k zastavění stavbou, která byla ohlášena nebo na kterou bylo vydáno stavební povolení nebo bude prováděna na základě certifikátu autorizovaného inspektora (viz § 143 an. stavebního zákona) anebo na základě veřejnoprávní smlouvy, a která se po dokončení stane předmětem daně ze staveb.

55

4.1.2 Daň ze staveb Předmětem daně ze staveb jsou:  stavby, pro které byl vydán kolaudační souhlas, nebo stavby užívané před vydáním kolaudačního souhlasu,  stavby způsobilé k užívání na základě oznámení stavebnímu úřadu nebo stavby podléhající oznámení stavebnímu úřadu a užívané,  stavby, pro které bylo vydáno kolaudační rozhodnutí podle stavebního zákona účinného do 31. 12. 2006 nebo takovému kolaudačnímu rozhodnutí podléhající a užívané,  stavby, které kolaudačnímu rozhodnutí podléhaly podle stavebního zákona účinného do 31. 12. 2006, ale dokončené v době, kdy se nevyžadovalo (např. chaty dokončené do roku 1957). S ohledem na název daně podléhají zdanění jen stavby nemovité, tedy stavby spojené se zemí pevným základem, jak vyplývá z definice nemovitosti v ust. § 119 odst. 2 OZ. Dani z nemovitostí dále podléhají též byty a nebytové prostory, včetně podílu na společných částech stavby, které jsou evidovány v katastru nemovitostí (dále „byty a samostatné nebytové prostory“). Předmětem daně ze staveb nejsou stavby, v nichž jsou byty nebo samostatné nebytové prostory (protože by se zdaňovala jak stavba, tak byty či nebytové prostory v ní, čímž by docházelo ke dvojímu zdanění téhož majetku), mnohé veřejně prospěšné stavby a stavby zpevněných ploch pozemků.

Poplatníkem daně ze staveb je zpravidla vlastník stavby, bytu či nebytového prostoru. Ve stanovených případech je poplatníkem jiná osoba (např. nájemce nebo správce). ZoDN osvobozuje od daně stejně jako v případě pozemků široké spektrum staveb. Základ daně ze staveb je specifický. Je jím výměra půdorysu nadzemní části stavby, v případě bytů a nebytových prostor výměra podlahové plochy vynásobená koeficientem 1,20. Sazba daně je pevná a liší se podle typu předmětu zdanění.

56

Tyto „základní“ sazby se dále zvyšují v závislosti na počtu nadzemních podlaží stavby, koeficientu přiřazenému obci, v níž se příslušná stavba nachází (ten může být navíc obcí změněn – viz dále) a též pokud je určitý druh stavby umístěn v národním parku či v zóně I. chráněné krajinné oblasti. Kromě toho může obec zavést ještě další, tzv. obecní koeficient, který též sazbu násobí (viz dále). Výsledná daň se ještě zvyšuje u nebytového prostoru sloužícího v obytném domě k podnikatelské činnosti s výjimkou zemědělské prvovýroby nebo případů, kdy jsou pro tento nebytový prostor důvody pro osvobození od této daně.

4.2 Daňová pravomoc obcí u daně z nemovitostí 4.2.1 Osvobození nemovitostí dotčených živelní pohromou Obec je oprávněna osvobodit od daně z nemovitostí, a to zcela nebo částečně (procentuálně), nemovitosti na svém území, které byly dotčeny živelní pohromou. Toto oprávnění obcím plyne z § 17a ZoDN. Tuto možnost přinesla obcím novela ZoDN provedená zákonem č. 576/2002 Sb. Šlo o reakci na ničivé záplavy, které zasáhly území České republiky na přelomu tisíciletí. Osvobození obec stanoví obecně závaznou vyhláškou, ve které stanoví především území, na kterém se osvobození uplatní, výši osvobození a dobu osvobození. Tato kritéria lze kombinovat. Obec může například osvobodit dotčené nemovitosti v rámci jedné ulice zcela, kdežto v jiné ulici částečně nebo po jinou dobu. Ta může být maximálně 5 let a může působit i zpětně, za již uplynulé zdaňovací období. To znamená, že poplatník, který hodlá využít možnosti osvobození zpětně, ale zpravidla i v rámci aktuálního zdaňovacího období (protože daňové přiznání k dani z nemovitostí se podává do 31. ledna), musí podat dodatečné daňové přiznání. To je třeba podat dle § 141 DŘ do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém zjistil, že byla vydána vyhláška stanovící osvobození. Podle ZoDN musí být taková obecně závazná vyhláška vydána tak, aby nabyla účinnosti nejpozději do 31. března roku následujícího po zdaňovacím období, v němž k živelní pohromě došlo.

57

Jelikož správu daně z nemovitosti nevykonávají obce, ale finanční úřady, stanoví ZoDN povinnost obce zaslat obecně závaznou vyhlášku v jednom vyhotovení příslušnému finančnímu úřadu do pěti kalendářních dnů od nabytí její účinnosti. I kdyby se obec rozhodla, že svou pravomoc neuplatní, třeba z důvodu, že si nemůže dovolit postrádat finanční prostředky potřebné na obnovu obecní infrastruktury, může ji podle mého názoru udělat tak říkajíc čáru přes rozpočet ministr financí. To dovozuji z § 260 DŘ, podle kterého může ministr financí z moci úřední, zcela nebo částečně prominout daň nebo příslušenství daně, které spravují jím řízené správní orgány (kterými finanční úřady nepochybně jsou) mimo jiné při mimořádných, zejména živelních událostech, a to všem daňovým subjektům, jichž se důvod prominutí týká.

4.2.2 Osvobození některých zemědělských pozemků Na základě ust. § 4 odst. 1 písm. v) může obec obecně závaznou vyhláškou osvobodit od daně z pozemků pozemky orné půdy, chmelnic, vinic, ovocných sadů a trvalých travních porostů. Tuto možnost přinesla obcím novela ZoDN, která byla provedena zákonem č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. Poprvé mohly obce toto oprávnění využít ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2009. Toto osvobození se nevztahuje na pozemky v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše obce, jestliže tak obec stanoví obecně závaznou vyhláškou, ve které současně vymezí tyto pozemky jejich parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží. Soudím, že takovéto zemědělské pozemky se budou spíše vyskytovat na území menších vesnic. Takové obce si jistě nemohou dovolit přicházet o značnou část svých daňových příjmů. Jako zastánce širokých možností obcí ovlivňovat daňové prvky daní, jejichž výnos plyne do obecních rozpočtů, oceňuji každou takovou pravomoc obcí, nicméně myslím, že konkrétně tato možnost poskytnout osvobození v praxi široké využití nenalezne. Příslušná obecně závazná vyhláška musí nabýt platnosti nejpozději do 1. října zdaňovacího období, které předchází zdaňovacímu období, ve kterém hodlá obec

58

osvobození uplatnit, a účinnosti nejpozději do 1. ledna zdaňovacího období, ve kterém hodlá obec osvobození uplatnit. Má-li vyhláška zpětnou účinnost, je neplatná. Také v tomto případě platí, že obec je povinna zaslat příslušnou vyhlášku finančnímu úřadu do pěti kalendářních dní od nabytí její platnosti. Totéž lze mutatis mutandis konstatovat v případě stanovení všech typů koeficientů (viz dále).

4.2.3 Místní koeficient Stanovení místního koeficientu je zřejmě nejvíce účinným způsobem, jak může obec zvýšit své příjmy z daně z nemovitostí. Tuto možnost přinesla obcím novela ZoDN, která byla provedena zákonem č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. Poprvé mohly obce toto oprávnění využít ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2009. Místním koeficientem se vynásobí daňová povinnost každého poplatníka za jednotlivé druhy pozemků, staveb, samostatných nebytových prostorů a za byty, popřípadě jejich souhrny, s výjimkou pozemků orné půdy, chmelnic, vinic, zahrad, ovocných sadů a trvalých travních porostů (tyto zemědělské pozemky byly dodatečně vyňaty z vlivu místního koeficientu zákonem č. 1/2009 Sb.). Místní koeficient může obec stanovit obecně závaznou vyhláškou, přičemž může zvolit hodnotu koeficientu 2, 3, 4, nebo 5. Jenom díky tomuto koeficientu tak může daň z nemovitostí pro poplatníka oproti předcházejícímu zdaňovacímu období vzrůst až pětinásobně! Podle údajů ke dni 1. 1. 2012 využilo z celkového počtu 6251 obcí v České republice94 možnosti uplatnit místní koeficient pouhých 419 obcí (tj. 6,7% obcí), přičemž 356 z nich využilo nejnižší možnou hodnotu, tedy 2. Nejvyšší koeficient 5 zavedlo v České republice 18 obcí.95 Místní koeficienty nejsou tedy příliš oblíbeným instrumentem. Jde totiž o velmi nepopulární krok, který znamená pro představitele obcí značné politické riziko. V některých obcích ale může mít zavedení místního koeficientu velmi významný vliv na příjmovou stránku obecního rozpočtu, a proto obce místní koeficient přesto 94 http://www.mvcr.cz/soubor/pocet-obcane-leden12-xls.aspx. 95 http://cds.mfcr.cz/cps/rde/xchg/cds/xsl/dane_poplatky_14835.html?year=0%C2%93).

59

zavádějí. Na základě seznamu obcí, které koeficient zavedly,96 lze totiž usoudit, že často uplatňují vysoký koeficient (4 nebo 5) ty obce, na jejichž území se nacházejí takové pozemky či stavby, jejichž vlastníky jsou velké společnosti a ze kterých pochází vysoký výnos daně z nemovitostí (např. Temelín, Dukovany, Lipno nad Vltavou, Stonava). Stejně si často počínají obce, kde se nacházejí sportovní areály (Bílá, Staré Hamry, Boží Dar). Vyšší „základní“ daň vynásobená koeficientem přináší v absolutních číslech vyšší „vynásobenou“ daň. „Běžným“ poplatníkům takové obce často poskytují kompenzace např. v podobě poskytování služeb. Některé obce si počínají poměrně kontroverzně. „Některé obce, které zvýšily daňové zatížení, občanům jako kompenzaci, kromě jiných výhod, vracejí část daně. Toto ‚vrácení‘ nazvaly např. příspěvek na bydlení, příspěvek za řádné udržování nemovitosti apod.“97

Tabulka 5: Počty obcí, které zavedly místní koeficient v letech 2009-2012 Koeficient / rok

2009

2010

2011

2012

2

313

250

258

356

3

58

21

24

41

4

6

1

1

4

5

12

11

11

18

Celkem

389

283

294

419

Zdroj: Česká daňová zpráva

Podle mého názoru jsou možné hodnoty místního koeficientu příliš odstupňovány. Kupříkladu obec, která by ráda místní koeficient uplatnila, ale již dvojnásobné zvýšení daně by bylo „politicky neprůchozí“ zbytečně přichází o prostředky, které by byla získala, kdyby mohla zvolit místní koeficient třeba 1,3. Myslím, že kdyby obce měly možnost stanovit místní koeficient v rámci určitého 96 Zdroj: http://cds.mfcr.cz/cps/rde/xchg/cds/xsl/dane_poplatky_14835.html?year=0%C2%93 97 Vozková, L. Daňová pravomoc obcí v ČR u daně z nemovitostí. Diplomová práce. České Budějovice : Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2011.

60

intervalu s povinným stanovením např. na jedno desetinné místo, nepřineslo by to oproti současnému stavu žádné negativum, naopak by obce měly širší možnosti a mohly by tak lépe reagovat na aktuální potřeby s přihlédnutím k zájmům svých občanů.

4.2.4 Polohová renta Polohová renta je koeficient, kterým se násobí základní sazba daně v případě stavebních pozemků, obytných domů, staveb tvořících příslušenství k obytným domům, bytů a samostatných nebytových prostorů nesloužících k podnikání ani užívaných jako garáže. Liší se především v závislosti na počtu obyvatel dané obce (podle údajů z posledního sčítání lidu). Příslušné hodnoty jsou stanoveny v ust. § 11 odst. 3 písm a) ZoDN. Obec však může obecně závaznou vyhláškou koeficient, který je pro ni zákonem stanoven, zvýšit o jednu kategorii nebo snížit o jednu až tři kategorie; Praha může svůj koeficient zvednout na hodnotu 5,0 (přehledněji viz tabulka). Stupeň korekce může být stanoven rozlišně pro různé části obce. Tabulka 6: Možné hodnoty polohové renty Obec / hodnota koeficientu

Snížená obcí

Určená zákonem

Zvýšená obcí

do 1000 obyvatel

—

—

—

1

1,4

1001 - 6000 obyvatel

—

—

1

1,4

1,6

6001 - 10 000 obyvatel

—

1

1,4

1,6

2

10 001 - 25 000 obyvatel

1

1,4

1,6

2

2,5

25 001 - 50 000 obyvatel

1,4

1,6

2

2,5

3,5

nad 50 000 obyvatel, statutární města, Františkovy Lázně, Luhačovice, Mariánské Lázně, Poděbrady

1,6

2

2,5

3,5

4,5

2

2,5

3,5

4,5

5

Praha

Zdroj: Zákon o dani z nemovitosti

61

Z tabulky je patrné, že obce do 1000 obyvatel nemají možnost koeficient snížit. Jestliže zákon stanoví hodnotu, na kterou může zvýšit svůj koeficient Praha, jistě by mohl (a měl) stanovit pro nejmenší obce též hodnotu, na kterou by mohly tento koeficient snížit (tak jako podle dřívější právní úpravy). Důvodem pro snížení polohové renty může být např. zhoršené životní prostředí nebo umístění staveb v centru obce. Naopak zvýšení koeficientu se nabízí především tehdy, pokud se stavba, byt či nebytový prostor nacházejí v atraktivní části obce (v centru, v klidné a zelené lokalitě apod.). Vhodným stanovením polohové renty mohou obce prosazovat i svou politiku bydlení, případně též regulovat počet obyvatel v obci.98 (Polohová renta tak vlastně může částečně suplovat absenci systému stanovení základu daně ad valorem.) Z dostupných údajů lze vyčíst, že ani úpravu polohové renty většina obcí nevyužívá, a pokud ano, tak ve většině případů směrem dolů.

4.2.5 Obecní koeficient (koeficient 1,5) Pravomoc obce stanovit obecní koeficient je založena ust. § § 11 odst. 3, písm. b) ZoDN. Tato možnost byla do ZoDN včleněna zákonem č. 315/1993 Sb. Obecní koeficientem se násobí základní sazba daně. Obec jej může uplatnit na některé stavby, na které nelze použít koeficient polohové renty, tj. stavby pro individuální rekreaci a pro rodinné domy využívané pro individuální rekreaci, pro stavby, které plní doplňkovou funkci ke stavbám pro individuální rekreaci a k rodinným domům využívaným pro individuální rekreaci, pro garáže, pro stavby užívané pro podnikatelskou činnost a pro samostatné nebytové prostory užívané jako garáže nebo pro podnikatelskou činnost. Hodnota koeficientu je dána zákonem ve výši 1,5 a je stejná pro celé území obce. Obec rozhoduje jen o tom, zda jej stanoví, či nikoliv, a ve vztahu k jakým objektům (v případě staveb a samostatných nebytových prostor užívaných pro podnikatelskou činnost může obec použít jako rozlišovací kritérium druh podnikatelské činnosti - srov. § 11 odst. 1, písm. d)). 98 Radvan, M. Zákon o dani z nemovitostí a předpisy související. Komentář. 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, s. 160.

62

Ke dni 1. 1. 2012 byl obecní koeficient zaveden alespoň na jeden druh staveb na území 1448 obcí (tj. 23,2% obcí). Jedná se o obcemi nejčastěji využívaný koeficient. Co se týče druhu staveb, nejčastěji je obce uplatňují na stavby pro individuální rekreaci, rodinné domy sloužící individuální rekreaci a na stavby tvořící příslušenství k těmto stavbám. V roce 2012 to bylo 1330 obcí (tj. 91,9 % obcí, které zavedly obecní koeficient). I tento poznatek podle mého názoru naznačuje, že nejčastějším důvodem, proč se obce k zavádění koeficientů staví rezervovaně, je obava z reakce občanů - voličů. V případě staveb pro individuální rekreaci bude pravidlem, že poplatník zpravidla nebude občanem příslušné obce (neboli ve volbách do obecního zastupitelstva volí v jiné obci), a proto se obce spíše nezdráhají tento koeficient zavést.

63

5. VLIV OBCÍ NA VÝŠI SVÝCH DAŇOVÝCH PŘÍJMŮ VE SLOVENSKÉ REPUBLICE V této kapitole se zaměřím na popis a analýzu právní úpravy daňových příjmů obcí, na jejichž výši mají obce vliv, ve Slovenské republice a srovnání tohoto stavu s Českou republikou. Pro formu bude zmíněno, jaká slovenská sdílená daň plyne do rozpočtu obcí, ačkoliv její výši mohou obce sotva ovlivnit.99 Pozornost bude zaměřena tedy především na místní daně.

Situaci ve Slovenské republice lze rozdělit na období před provedením reformy financování samosprávy a po ní. Ta byla provedena v roce 2004. Nová pravidla se vztahovala již k zdaňovacímu období roku 2005. Obcím přinesla posílení jejich finanční autonomie.

Zásadní změny z pohledu předmětu této práce lze shrnout do dvou bodů:  zajištění stabilních a předvídatelných příjmů prostřednictvím podílu na výnosu daně z příjmů  transformace místních poplatků na místní daně, mezi něž se řadí též daň z nemovitostí

Příjmy slovenských územních samosprávných celků pocházející z výnosu celostátních daní byly před rokem 2005 určovány každoročně zákonem o státním rozpočtu. Dnes se slovenské obce podílejí na výnosu jediné celostátní daně, a sice daně z příjmů fyzické osoby, na základě zákona o rozpočtovom určení výnosu dane z príjmov územnej samospráve100, který zajištuje obcím 70,3 % z celoročního výnosu této daně. Podíly jednotlivých obcí pak stanoví nařízením vláda SR. Rozhodujícími kritérii jsou počty obyvatel, jejich věk, počty žáků nebo nadmořská výška obce. Tyto faktory mohou obce ovlivnit jen stěží nebo vůbec, a proto se s ohledem na omezený 99

Pro úplnost dodejme, že slovenská rozpočtová klasifikace řadí mezi daňové příjmy také úhradu za dobývací prostor, jež plyne do rozpočtu obcí, ale ani zde žádný vliv obcí není. 100 Zákon č. 564/2004 Z. z. o rozpočtovom určení výnosu dane z príjmov územnej samospráve a o zmene a doplnení niektorých zákonov, ve znění pozdějších předpisů.

64

rozsah této práce omezím jen na konstatování, že slovenský systém odráží více relevantních aspektů než český, a proto se může zdát minimálně spravedlivějším v tom smyslu, že odráží více relevantních faktorů.

Místní daně předvídala již od svého vzniku Ústava SR, která ve svém čl. 59 dělila daně a poplatky na státní a místní. Zákon o obecním zřízení umožňoval zastupitelstvu obce místní daně zavádět a rušit, určovat jejich náležitosti a spravovat je. Tímto zákonem bylo také stanoveno, že místní daně jsou vlastními příjmy obce. (Mezi příjmy obce byly výnosy z místních daní zařazeny také novelou zákona č. 303/1995 Z. z., o rozpočtových pravidlách, v roce 2001.) Avšak z důvodu absence příslušné právní úpravy nebylo možné zavedení místních daní v praxi realizovat. Neexistoval žádný zákon o místních daních, respektive žádný slovenský zákon neurčoval, které daně jsou „místní“. Fakticky se statutu místní daně nejvíc blížila daň z nemovitosti, protože její správu vykonávaly obce, měly poměrně širokou daňovou pravomoc co se týče této daně (viz dále) a bývaly příjemci výnosu této daně (přitom však to, kdo je příjemcem výnosu této daně, určoval do roku 2003 vždy pro příslušný rok zákon o štátnom rozpočte a teprve s účinností od 1. 1. 2004 zákon o dani z nemovitostí výslovně stanovil, že výnos této daně je příjmem rozpočtu správce daně, tj. příslušné obce), ale legislativně ani daň z nemovitosti nebyla místní daní, neboť zákon o rozpočtových pravidlách rozlišoval výnos daně z nemovitosti a výnos místních daní. Kromě toho daň z nemovitostí byla upravena zákonem o dani z nemovitostí, který rozhodně neumožňoval obci tuto daň zavádět či rušit. Oprávnění obce v oblasti dani z nemovitosti před reformou spočívaly v možnosti:  stanovit sazbu daně v rámci zákonem stanoveného maxima v případě určitých typů pozemku  snížit nebo zvýšit základní sazbu daně v případě určitých typů pozemků, staveb nebo bytů  snížit zákonnou polohovou rentu v případě staveb, bytů a určitých typů pozemků  poskytnout daňovou úlevu na určité typy pozemků, staveb nebo bytů  prodloužit lhůty pro stanovení daně v odůvodněných případech 65

Úpravu místních poplatků na území Slovenské republiky stanovil zákon č. 544/1990 Zb. o miestnych poplatkoch, ve znění pozdějších předpisů. Lze konstatovat, že tato právní úprava byla velmi podobná jako v ČR. Obec mohla na svém území na základě svého rozhodnutí zavést místní poplatky, které zákon předvídal, určit jejich náležitosti (v zásadě tytéž jako v ČR)101, byla správcem (na rozdíl od ČR v rámci samostatné působnosti - srov. § 4 odst. 3 písm.c) SOZr) i příjemcem výnosu poplatku. Stejně jako v České republice se soustava místních poplatků v průběhu let 19912004 měnila. K 31. 12. 2004 byly slovenské obce oprávněny podle ust. § 1 odst. 1 vybírat tyto místní poplatky: 

poplatek za užívání veřejného prostranství,



poplatek za užívání bytu nebo části bytu na jiné účely než bydlení,



poplatek za ubytovací kapacitu,



poplatek za pobyt,



poplatek za psa,



poplatek za vjezd motorovým vozidlem do historických částí měst,



poplatek za zábavné hrací přístroje,



poplatek za prodejní automaty,



poplatek za jaderné zařízení

Kromě těchto poplatků mohly ještě v roce 2004 na základě stejného zákona vybírat poplatek ze vstupného a z reklamy. Od roku 2002 pak povinně vybíraly poplatek za komunální odpady a drobné stavební odpady, které vznikly na území obce.

Místní daně byly zavedeny zákonem č. 582/2004 Z. z. o miestnych daniach a miestnom poplatku za komunálne odpady a drobné stavebné odpady. Tyto daně jsou fakultativní. Je pouze na rozhodnutí obce, které na svém území zavede. Podle ZMDMP může obec uložit:

101 Především sadbu poplatků, podmínky, při splnění kterých se můžou poplatky vybírat paušální sumou a sumu paušálního poplatku, vznik a zánik platební povinnosti a ohlašovací povinnost o vzniku a zániku poplatkové povinnosti, splatnost, způsob, formu a místo pro zaplacení poplatku.

66



daň z nemovitosti,



daň za psa



daň za užívání veřejného prostranství



daň za ubytování



daň za prodejní automaty



daň za nevýherní hrací přístroje



daň za vjezd a setrvání motorového vozidla v historické části města



daň za jaderné zařízení

Za účelem lepšího srovnání bude výklad týkající se daně z nemovitostí zařazen zvlášť. Bezprostředně následující text se věnuje ostatním místním daním (a poplatku).

Odhlédneme-li od přesného vymezení jednotlivých prvků u každé daně zvlášť, lze učinit obecný závěr, že zákon v zásadě stanoví, co je předmětem daně, osobu poplatníka, základ daně či okamžik vzniku a zániku daňové povinnosti. Obec na základě zákonného zmocnění určuje vždy sazbu daně, případné osvobození od daně nebo daňové úlevy, náležitosti oznamovací povinnosti a různé další podrobnosti u různých daní. Obce vždy vykonávají správu jimi uložených místních daní. Zvláštní je, že u některých daní stanoví způsob vybírání daně (včetně stanovení daně nebo splatnosti) zákon. Podstatným aspektem, kterým se dnešní úprava odlišuje od té předchozí (a de facto i od aktuální české úpravy místních poplatků) je to, že maximální výše sazby není zákonem omezena. To je na jednu stranu významný prvek posílení ekonomické autonomie slovenských obcí, na druhou stranu si myslím, že obce by přece jen měly mít nastaven určitý limit, nad který jít nelze, aby nedocházelo k daňovým „excesům“. Tuto obavu podpírá slovenská praxe. Slezáková102 uvádí, že výška sazeb místních daní je v obrovské většině samospráv na hranici únosnosti obyvatel. Není bez zajímavosti, že v tomto ohledu je výjimkou daň za jaderné zařízení, u níž je maximální sazba stanovena. 102 Sedláková, S. Trendy v získavaní príjmov do rozpočtov obcí na Slovensku. Dostupný na: http://ekonomikavs.fvs.upjs.sk/pdf/Sedlakova.pdf.

67

Povinně obce vybírají místní poplatek za komunální odpady a drobné stavební odpady. Zákon určuje minimální a maximální sazbu poplatku. S ohledem na to, že obce musejí poplatek obligatorně zavést, je stanovení minimální sazby logickým krokem. Maximální sazba je stanovena pevnou částkou na množství odpadu, pokud je v obci zaveden systém množstevního sběru103, nebo na osobu a den, pokud tento systém v obci zaveden není. Zároveň je také stanoveno, že nesmí být vyšší než součet nákladů obce na zabezpečení činností nakládání s odpady. Pokud obec zabezpečuje zhodnocování odpadů, musí se náklady obce snížit o příjmy plynoucí obci ze zhodnocování odpadu.

Jen na okraj dodávám, že ve Slovenské republice mohou i vyšší územní samosprávné celky, samosprávné kraje, zavést „svou“ místní daň - daň z motorových vozidel. V České republice samosprávné kraje takovou daňovou pravomoc nemají.

Česká úprava místních poplatků a slovenská úprava místních daní je velmi podobná. Zásadní rozdíl, jak už bylo naznačeno, spatřuji pouze v pravomoci obcí v oblasti sazeb. Z výše naznačených důvodů nesdílím názor, že bychom si ze slovenské úpravy měli vzít vzor a nestanovit obcím nejvyšší možný limit sazeb. Na druhou stranu příjmy z místních poplatků v České republice jsou relativně malé, protože maximální sazby jsou u většiny poplatků poměrně nízké. Českým obcím se tak některé poplatky ani nevyplatí vybírat, a pokud ano, mají zavedeny sazby na hranici zákonného maxima. Vzhledem k tomu, že hodnota nejvyšších možných sazeb není pravidelně novelizována (některé zůstávají v podstatě nezměněny prakticky od počátku 90. let), reálný výnos poplatků postupně klesá. Jak je vidět v následujícím grafu, podíl výnosu z místních poplatků na celkových příjmech obce je v České republice zhruba poloviční. Pro zvýšení ekonomické autonomie obcí by bylo vhodné sazby navýšit na rozumnou a zároveň únosnou úroveň.

103 Systém sběru odpadů, kdy poplatník platí poplatek podle množství odpadu vyprodukovaného za daný čas.

68

Graf 1: Podíl místních poplatků a místních daní (bez daně z nemovitosti) na celkových příjmech obcí

5,0% 4,5% 4,0%

4,4% 4,3%

4,0%

3,5% 3,0%

Česká republika

2,5% 2,0%

2,4%

2,5%

Slovenská republika 2,3%

1,5% 1,0% 0,5% 0,0% 2008

2009

2010

Zdroj: Státní závěrečné účty ČR a SR

Daň z nemovitostí ve Slovenské republice je v současné době (od 1. 1. 2005) upravena taktéž ZMDMP. Zákon ji prohlašuje za místní daň. Skládá se z daně z pozemků, daně ze staveb a daně z bytů a nebytových prostorů v bytovém domě. Základ daně z pozemků je stanovován na základě hodnoty pozemku, přičemž hodnota pozemku za metr čtvereční je stanovena zákonem v závislosti na druhu pozemku a obci, kde se pozemek nachází. Obce jsou však zmocněny k tomu, aby v některých případech stanovily obecně závaznou vyhláškou cenu jinou. Sazba daně je poměrná. Obec je oprávněna sazbu zvýšit i snížit v závislosti na druhu pozemku i území. Nejvyšší sazba daně může dosahovat maximálně pětinásobku nejnižší sazby daně (v případě pozemků spojených funkčně s jaderným zařízením stonásobku). Základem daně ze staveb je rozloha pozemku. Sazba daně je poměrná. Obce mohou tuto sazbu snížit nebo zvýšit nebo určit různé sazby daně pro jednotlivé druhy staveb. Nejvyšší sazba daně může být maximálně ve výši čtyřicetinásobku nejnižší sazby daně. Obec je oprávněna též určit příplatek za více podlaží stavby.

69

V případě daně z bytů platí totéž co u daně ze staveb. Obec může nebytové prostory zdaňovat různě podle lokality a účelu využití nebytového prostoru. Nejvyšší sazba daně z nebytových prostorů může být maximálně desetkrát vyšší než nejnižší sazba této daně. Obec je oprávněna podle své úvahy stanovit snížení daně nebo úplné osvobození v případě těch pozemků, staveb nebo bytů, u nichž to ZMDMP umožňuje.

Možnosti slovenských obcí jsou v případě daně z nemovitostí mnohem širší než možnosti obcí českých. Pokud pomineme už jen tu skutečnost, že zavedení či zrušení daně záleží jen na rozhodnutí obce, považuji za nejvýznamnější rozdíl mezi právní úpravou obou států opět poměrně širokou kompetenci slovenských obcí při stanovování sazeb. Tou hlavní výhodou je podle mého názoru možnost diferencovat výši sazby podle typu nemovitostí, jejich využití či podle umístění v rámci obce. Hlavní praktický rozdíl oproti České republice je v tom, že pokud chtějí obce zvýšit svůj příjem prostřednictvím daně z nemovitostí, nemusejí tak činit na úkor všech poplatníků. Pokud si česká obec chce výrazně zvýšit svůj příjem z této daně, je nejsnadnějším způsobem zavedení místního koeficientu, který však dopadá až na některé druhy zemědělských pozemků na všechny nemovitosti na území obce. To je jistě jeden z určujících faktorů, proč jej obce nevyužívají. Modifikovat polohovou rentu sice lze různou měrou podle částí obce, ale v jejich rámci se také dotýká jen určitých druhů nemovitostí (a v rámci tohoto souboru musí být bez rozdílu). Oproti místnímu koeficientu zase neumožňuje takový vliv na výši sazby. U omezeného souboru staveb může česká obec zavést obecní koeficient, ten ale zase platí povinně pro celé území obce a zvyšuje základní sazbu 1,5krát oproti možnému slovenskému pěti-, deseti-, čtyřiceti- a ve výjimečných případech stonásobnému zvýšení. Slovenské obce mohou sazby nejen zvýšit ale také snížit. (Nejméně lidnaté české obce tuto možnost vůbec nemají.) V kombinaci s možností diferencovat zdanění podle různých kritérií a širokou škálou možných sazeb to považuji za výraznou „zbraň“ slovenských obcí. Ty tak mohou sníženou sazbu zavést v těch případech, kde to uznají za vhodné, ale zároveň jim dostatečně široké rozpětí ponechává možnost více zdanit nemovitosti ostatní. Domnívám se, že se tento široký

70

„manévrovací prostor“ zřejmě podílí na tom, že výnosy daně z nemovitostí tvoří významnější podíl na celkových příjmech slovenských obcí, jak lze vidět na následujícím grafu.

Graf 2: Podíl daně z nemovitostí na celkových příjmech obcí

8,0% 7,0% 6,0%

6,7% 6,6%

6,6%

5,0% Česká republika

4,0%

Slovenská republika

3,0% 3,0% 2,0% 1,0%

2,4% 1,9%

0,0% 2008

2009

2010

Zdroj: Státní závěrečné účty ČR a SR

71

Na závěr kapitoly ještě pro ilustraci uveďme konkrétní hodnoty výše naznačených příjmů.

Tabulka 7: Příjmy obcí ve Slovenské republice (v mld. €) Zdaňovací období

2008

2009

2010

Celkové příjmy

3,61

3,76

4,02

Daňové příjmy104

1,69

1,62

1,42

Daň z nemovitosti

0,24

0,25

0,27

Místní daně a poplatek za komunální odpad a drobný stavební odpad

0,16

0,16

0,16

Daň z příjmů fyzické osoby

1,29

1,21

1,00

Zdroj: Státní závěrečné účty za léta 2008 - 2010, Ministerstvo financí Slovenské republiky Pokud sečteme výnosy z těch plateb, na které obce mají vliv, zjistíme při přepočtení na jednu měnu, že v absolutních číslech jsou příjmy českých obcí pouze asi 1,5krát vyšší, přičemž počet českých obcí je oproti slovenským více než dvojnásobný. Průměrná slovenská obec tak má statisticky z plateb, které sama ovlivňuje, vyšší výnos. I to naznačuje, že celkově vliv slovenských obcí na výši svých daňových příjmů je větší.

104

Na rozdíl od ČR nezahrnují poplatky.

72

ZÁVĚR Cílem této práce bylo popsat a analyzovat to, jaké má obec jakožto normotvůrce možnosti ovlivnit výši svých daňových příjmů. V České republice mají obce daňovou pravomoc v oblasti místních poplatků a daně z nemovitostí. Obce jsou oprávněny zavést na základě vlastního uvážení kterýkoliv ze zákonem předvídaných místních poplatků. Mohou určovat mnohé náležitosti jako třeba sazbu, splatnost nebo sankční navýšení pro případ nezaplacení poplatku, mohou poskytovat úlevy či osvobození apod. O většině místních poplatků lze tvrdit, že jsou de facto místními daněmi. U daně z nemovitostí spočívá daňová pravomoc v omezené možnosti osvobození některých pozemků a především pak ve stanovení nejrůznějších koeficientů, které modifikují základní sazbu daně nebo výši daně.

Samospráva obcí byla v České republice obnovena již před více než dvaceti lety, ale právní úprava místních poplatků a daně z nemovitostí není zcela uzavřenou a vyřešenou záležitostí. Právě naopak. Je tomu právě pár dní (19.6.2012), co Vláda České republiky schválila návrh novely zákona o místních poplatcích z dílny Ministerstva financí. Tato novela opravuje některé nejasné formulace zákona, ze kterých mohou pramenit výkladové a aplikační problémy. Mnohé z nich byly v této práci rozebrány. Přináší řešení problémů spojených s aplikační praxí. Odstraňuje také ze zákona obsolentní ustanovení (základní vojenská služba, výchovné, aj.). To vše přinese větší legislativní úroveň zákona. V neposlední řadě zvyšuje také sazby u některých poplatků. I to jistě představitelé obcí přivítají s nadšením, vždyť některé už tak nízké sazby (minimálně z pohledu obcí) zůstávají nominálně stejné několik let. Českým obcím se některé poplatky ani nevyplatí vybírat, protože jejich případný výnos by byl nižší než administrativa s tím spojená. Některé, z mého pohledu nevhodné, aspekty právní úpravy zůstávají. V souladu s právní teorií by bylo vhodné mnohé místní poplatky přetransformovat na místní daně. Obce totiž poplatníkům zpravidla neposkytují žádné protiplnění v souvislosti s

73

platbou poplatku, což je právě znak, který odlišuje daň od poplatku. Stejně tak by bylo vhodné podle mého názoru zrušit dvojici poplatků za lázeňský nebo rekreační pobyt a poplatek z ubytovací kapacity a nahradit je daní z ubytování. Tyto poplatky totiž sice ne de iure ale de facto zdaňují totéž. Výkon správy místních poplatků je záležitostí přenesené působnosti. Proč poplatky, které ukládá obec v samostatné působnosti, a jsou příjmem obecního rozpočtu, spravuje obecní úřad v rámci přenesené působnosti, neboli proč v této oblasti obec vykonává státní správu, na kterou má nota bene stát přispívat?

Co se týče vlivu obcí na výnos daně z nemovitostí prostřednictvím stanovení různých koeficientů, spatřuji nedostatek právní úpravy právě v samotném systému koeficientů.

Tento, podle mého názoru poměrně složitý a nepřehledný soubor

různých koeficientů, kdy každý z nich každý se může uplatnit na jiný druh nemovitostí, některý na celé území obce a jiný zase umožňuje rozlišovat části obce, činí ve své kombinaci z placení daně z nemovitostí pro poplatníka (a troufám si tvrdit, že i pro představitele některých obcí při úvahách o uplatnění daňové pravomoci „svých“ obcí) značně komplikovanou a nepřehlednou záležitost. Kromě toho takto nastavený systém dost dobře neumožňuje podstatně diferencovat zdanění různých druhů nemovitostí v různých místech obce. Myslím si, že by bylo lepší umožnit obcím stanovit sazbu v rámci určitého rozmezí, která by se podle rozhodnutí obce mohla lišit pro každý druh nemovitosti či území. Umožnilo by to obcím zvýšit zdanění některých nemovitostí a přitom zachovat nižší úroveň zdanění jiných nemovitostí. Plošnému zvyšování totiž brání politický aspekt věci.

Výnosy místních poplatků a daně z nemovitostí dohromady představují asi 15 % příjmů českých obecních rozpočtů. Pro zvýšení ekonomické autonomie obcí by bylo vhodné v případě místních poplatků navýšit maximální sazby na rozumnou a zároveň únosnou úroveň. V případě daně z nemovitostí by bylo vhodné vzít si příklad ze Slovenské republiky, a jak už bylo uvedeno, umožnit obcím i u této daně stanovit sazby. Ovšem zde bych rád znovu zopakoval tu myšlenku, že se osobně nekloním k tomu, co je podle mého

74

názoru největším rozdílem české a slovenské právní úpravy, a sice zrušit zákonnou horní hranici sazby z důvodu obavy, že některé obce by mohly nastavit neúnosnou míru zdanění a také z toho důvodu, že by mohly vznikat příliš velké rozdíly mezi jednotlivými municipalitami.

Myslím si, že co se týče vlivu obcí na výši svých daňových příjmů, je to téma stále otevřené a důležité, neboť stále platí myšlenka Ivany Pařízkové o tom, že pokud obce nebudou mít možnost ovlivňovat výši svých daňových příjmů, bude to hrozbou pro jejich samosprávné působení.

75

POUŽITÉ ZDROJE: Knižní zdroje Babčák, V.: Daňové právo. 1. vydanie. Košice : Univerzita Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach, 2005, 402 s. ISBN 80-7097-577-6. Bakeš, M., Karfíková, M., Kotáb, P., Marková, H. a kol. Finanční právo. 5. upravené vydání. Praha : C.H.Beck, 2009, 576 s. ISBN 978-80-7400-801-6. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7.vydání. Praha : C.H.Beck, 2009, 875 s. ISBN 978-80-7400-049-2. Kadečka, S. Právo obcí a krajů v České republice. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, 425 s. ISBN 80-7179-794-4. Kadečka, S. Zákon o místních poplatcích a předpisy související. Komentář. 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 2005, 427 s. ISBN 80-7179-918-1. Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha : ASPI, a.s., 2005, 524 s. ISBN 80-7357127-7. Koudelka, Z. Právní předpisy samosprávy. 2. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2008, 346 s. ISBN 978-80-7201-690-7. Marková, H. Finanční hospodaření územních samosprávných celků. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2008, 152 s. ISBN 978-80-8714608-8. Mrkývka, P. a kol.: Finanční právo a finanční správa 2. díl. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2004, 381 s. ISBN 80-210-3579-X. Pařízková, I. Finance územní samosprávy. 1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2008, 239 s. ISBN 978-80-210-4511-8. Pavlíček, V., Hřebejk, J. Ústava a ústavní řád české republiky. Komentář. 1. díl: Ústavní systém. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Praha : Linde, 1998, 772 s. ISBN 80-7201-110-3.

76

Pavlíček, V. a kol. Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 2. díl: práva a svobody. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Praha : Linde, 1999, 975 s. ISBN 80-7201-170-7. Peková, J., Pilný, J., Jetmar, M. Veřejná správa a finance veřejného sektoru. 2., přepracované vydání. Praha : ASPI, a.s., 2005, 556 s. ISBN 80-7357-052-1. Peková, J. Veřejné finance, úvod do problematiky. 3., přepracované vydání. Praha : ASPI, a.s., 2005, 528 s. ISBN 80-7357-049-1. Pelc, V. Místní poplatky. Oprávnění obcí. Povinnosti podnikatelů, živnostníků a občanů. 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 2011, 216 s. ISBN 978-80-7400-150-5. Provazníková, R. Financování měst, obcí a regionů, teorie a praxe. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : GRADA Publishing, a.s., 2009, 304 s. ISBN 978-80247-2789-9. Radvan, M. a kol. Finanční právo a finanční správa – Berní právo. 1. vydání. Brno : Masarykova univerzita : Doplněk, 2008, 512 s. ISBN 978-80-210-4732-7. Radvan, M. Místní daně jako prvek ekonomické autonomie obcí. In: Kadečka, S., Havlan, P., Valachová, K. (eds.). Právní regulace místní (a regionální) samosprávy: sborník z 4. letní mezinárodní konference/worshopu, Kroměříž, Právnická fakulta Masarykovy univerzity a Veřejný ochránce práv, 19.-20. června 2008. 1. vydání. Brno : Masarykova universita, 2008, s. 503-510. ISBN 978-80210-4784-6. Radvan, M. Zákon o dani z nemovitostí a předpisy související. Komentář. 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, 358 s. ISBN 80-7179-478-3.

Ostatní zdroje Almy, R. A Survey of Property Tax Systems in Europe. Ljubljana : Ministry of Finance, 2001. [online]. 2001 [cit. 2012-06-16]. Dostupný z WWW: .

77

Babčák, V. Miestne dane a miestne poplatky - stav a perspektiva. In: Financování územní samosprávy ve sjednocující se Evropě : Sborník 1. Mezinárodního právnického symposia Brno 12. 9. 2003 (CD-ROM). Brno : Masarykova univerzita v Brně, 2005. ISBN 80-210-3677-X. Cenový

věstník

č.

5/2012.

[online]

.

[cit.

2012-05-26].

Dostupný

z

WWW: . Česká národní rada. Důvodová zpráva k návrhu zákona České národní rady o místních poplatcích. Dostupné v systému ASPI. Doporučení pro obce a města. Obecní daně (místní poplatky, daň z nemovitostí, poplatek za komunální odpad). [online]. 2010 [cit. 2012-05-29]. Dostupný z WWW: . Dubanská, V. Poplatek za komunální odpad dle zákona o odpadech. In: Odborná pracovní konference. Místní poplatky v praxi obcí a měst. Brno, 2009. Dostupný z WWW: K třídění odpadu má více motivovat úprava poplatku za jeho odvoz. Moderní obec, 2011, roč. 17, č. 6, s. 15. ISSN 1211-0507. Marková, H. Finanční zdroje místních společenství a Evropská charta místní samosprávy v podmínkách ČR. In: Financování územní samosprávy ve sjednocující se Evropě : Sborník 1. Mezinárodního právnického symposia Brno 12. 9. 2003 (CD-ROM). Brno : Masarykova univerzita v Brně, 2005. ISBN 80210-3677-X. Marková, H. Vlastní nebo sdílené daně obcím? In: Kandalec, P., Kyncl, L., Radvan, M., Sehnálek, D., Svobodová, K., Šrámková, D., Valdhans, J., Žatecká, E. (ed.). Days of public law : sborník příspěvků z mezinárodní konference (CD-ROM). Brno : Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4430-2.

78

Millerová, K. Poplatek ze psů a obecně závazné vyhlášky obcí. Deník veřejné správy [online].

2/2010

[cit.

2012-05-19].

Dostupný

z

WWW:

. Ministerstvo financí. Metodické doporučení pro krajské úřady a Magistrát hlavního města Prahy k vyměřování místních poplatků a aplikaci vybraných ustanovení daňového řádu a vzory platebních výměrů. In: zprávy Ministerstva financí České republiky pro finanční orgány obcí a krajů. [online]. [cit. 2012-06-08]. Dostupné z WWW: . Netolický, M. Slovenský model rozpočtového určení daní - vzor nebo inspirace. Deník veřejné správy [online]. 5/2007 [cit. 2012-06-10]. Dostupný z WWW: . Odhad příjmů obcí v roce 2012 z titulu novely zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném od 1. 1. 2012 [online]. [cit. 2012-0615]. Dostupný z WWW: . Radvan, M. Možnosti obcí ovlivnit daň z nemovitostí. In Europeanization of the national law, the Lisbon Treaty and some other legal issues. Cofola 2008. [online]. Vyd. 1. Brno : Tribun EU, 2008. ISBN 978-80-210-4629-0, s. 521-526. 2008, Brno.

[cit.

Dostupný

2012-06-12].

z

WWW:

. Ryšavý, I. V Nové pace se neplatí za odpad. Radnice svého kroku nelituje. Moderní obec, 2011, roč. 17, č. 6, s. 24-25. ISSN 1211-0507. Sedláková, S. Trendy v získavaní príjmov do rozpočtov obcí na Slovensku. [online]. [cit.

2012-06-10].

Dostupný

z

WWW:

. Sedmihradská, L. Fiskální pravomoci obcí a koeficienty daně z nemovitostí. Deník veřejné správy [online]. 2/2010 [cit. 2012-06-05]. Dostupný z WWW: .

79

Sedmihradská, L. Třetí rok uplatňování místního koeficientu u daně z nemovitostí. Deník veřejné správy [online]. 1/2011 [cit. 2012-06-05]. Dostupný z WWW: . Smiková, M., Sedmihradská, L. Daň z nemovitostí na Slovensku. Deník veřejné správy

[online].

3/2011

[cit.

2012-06-10].

Dostupný

z

WWW:

. Stanovení sazby místního poplatku za zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na stavbu vodovodu nebo kanalizace. Stanovisko odboru dozoru a kontroly veřejné správy Ministerstva vnitra č. 6/2010. [online].[cit. 2012-06-04]. Dostupný

z

WWW:

<

http://www.mvcr.cz/clanek/stanoviska-odk-

865241.aspx?q=Y2hudW09NA%3D%3D>. Státní závěrečné účty ČR za léta 2008-2011. Dostupné z WWW: Státní závěrečné účty SR [online]. [cit. 2012-06-23]. Dostupný z WWW: . Toth, P. Financování obcí na Slovensku a porovnání s Českou republikou. Deník veřejné správy [online]. 1/2006 [cit. 2012-06-10]. Dostupný z WWW: . Váňa, L. Právní aspekty příjmové stránky rozpočtu obcí : Daňové příjmy obcí ve vybraných zemích EU - srovnání se současným vývojem v ČR. Disertační práce. Praha, Univerzita Karlova v Praze, 2008. Vláda ČR. Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 281/2009 Sb. Parlament ČR. Sněmovní

tisk

686/0.

[online].

[cit.

2012-05-26].

.

80

Dostupný

z

Vláda ČR. Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. [online]. [cit. 2012-0526].

Dostupné

z WWW:

. Vozková, L. Daňová pravomoc obcí v ČR u daně z nemovitostí. Diplomová práce. České Budějovice : Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2011. Zápis ze semináře Místní poplatky a daňový řád pořádaného odborem dozoru a kontroly veřejné správy Ministerstva vnitra ve spolupráci s Ministerstvem financí dne 24. března 2011. [online]. 2011 [cit. 2012-05-19]. Dostupný z WWW: <www.mvcr.cz/odk2/soubor/zapis-ze-seminare-mp-dr-pdf.aspx>.

Legislativa: Česká republika Ústavní zákon ČNR č. 1/1993, Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993, o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku české republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 81

Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosu některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon ČNR č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon ČNR č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Zákon ČNR č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů. Zákon ČNR č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění tehdejších předpisů.

82

Zákon ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška Ministerstva financí č. 3/2008 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (oceňovací vyhláška), ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška Ministerstva financí č. 323/2002 Sb., o rozpočtové skladbě, ve znění pozdějších předpisů. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 181/1999 Sb., o přijetí Evropské charty místní samosprávy, ve znění pozdějších předpisů.

Slovenská republika Ústavný zákon č. 460/1992 Zb., Ústava Slovenskej republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 564/2004 Z. z., o rozpočtovom určení výnosu dane z prijmov územnej samospráve a o zmene a doplnení niektorych zákonov, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 582/2004 Z. z., o miestnych daniach a miestnom poplatku za komunálne odpady a drobné stavebné odpady, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 583/2004 Z. z., o rozpočtových pravidlách územnej samosprávy, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 223/2001 Z. z., o odpadoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 303/1995 Z. z., o rozpočtových pravidlách, ve znění pozdějších předpisů. Zákon SNR č. 317/1992 Zb., o dani z nehnuteľností, ve znění pozdějších předpisů. Zákon SNR č. 369/1990 Zb., o obecnom zriadení, ve nění pozdějších předpisů. Zákon SNR č. 544/1990 Zb., o miestych poplatkoch, ve znění pozdějších předpisů.

83

Opatrenie Ministerstva financií Slovenskej republiky z 8. decembra 2004 č. MF/010175/2004-42, ktorým sa ustanovuje druhová klasifikácia, organizačná klasifikácia a ekonomická klasifikácia rozpočtovej klasifikácie, ve znění pozdějších předpisů.

Judikatura Nález ÚS ze dne 24.4.2012, sp.zn. Pl. ÚS 12/11. Nález ÚS ze dne 29.6.2010, sp.zn. Pl. ÚS 9/10 (publikovaný pod č. 250/2010 Sb.). Nález ÚS ze dne 22.5.2007, sp.zn. Pl. ÚS 30/06 (publikovaný pod č. 190/2007 Sb.). Nález ÚS ze dne 20.3.2007, sp.zn. Pl. ÚS 20/06 (publikovaný pod č. 164/2007 Sb.). Nález ÚS ze dne 10.10.2006, sp.zn. Pl. ÚS 24/06 (publikovaný pod č. 519/2006 Sb.). Nález ÚS ze dne 22.3.2005, sp.zn. Pl. ÚS 21/02 (publikovaný pod č. 211/2005 Sb.). Nález ÚS ze dne 10.12.2002, sp.zn. Pl. ÚS 16/02 (publikovaný pod č. 556/2002 Sb.). Nález ÚS ze dne 11.7.2001, sp.zn. Pl. ÚS 23/2000 (publikovaný pod č. 269/2001 Sb.). Nález ÚS ze dne 24.1.1995, sp.zn. Pl. ÚS 27/94 (publikovaný pod č. 18/1995 Sb.). Nález ÚS ze dne 17.1.1995, sp.zn. Pl. ÚS 28/94 (publikovaný pod č. 9/1995 Sb.). Nález ÚS ze dne 14.6.1994, sp.zn. Pl. ÚS 20/93 (publikovaný pod č. 141/1994 Sb.). Nález ÚS ze dne 26.4.1994, sp.zn. Pl. ÚS 39/93 (publikovaný pod č. 120/1994 Sb.).

Rozsudek NSS ze dne 29.4.2010, č.j. 7 Afs 37/2010-101. Rozsudek NSS ze dne 25.11.2009, č.j. 2 Afs 51/2009-85. Rozsudek NSS ze dne 16.7.2009, č.j. 9 Afs 86/2008-89 (publikovaný pod č. 1934/2009 Sb.). Rozsudek NSS ze dne 23.1.2008, č.j. 2 Afs 107/2007-168.

84

ABSTRAKT Cílem diplomové práce je popsat a analyzovat, jaké mají obce, jakožto územní samosprávné celky, které mohou tvořit právo, (přímé) možnosti ovlivnit výši svých rozpočtových příjmů daňového charakteru. Diplomová práce teoreticky vychází z vymezení samosprávy a obecního rozpočtu se zaměřením na rozpočtové příjmy, především ty daňové podle členění rozpočtové skladby. Hlavní část práce se pak zaměří na ty příjmy daňového charakteru, které plynou do rozpočtu obcí, o nichž může obec do jisté míry sama rozhodovat. Obsahuje dvě kapitoly. První z nich se tak zabývá místními poplatky, tedy veřejnoprávními platbami, jejichž výnos plyne do rozpočtů obcí a na který mají obce největší vliv. Rozhodují totiž o jejich zavedení, zrušení, sazbě apod. V další kapitole bude podrobněji rozebrána pravomoc obcí v oblasti daně z nemovitostí, to znamená možnosti daňového osvobození nemovitostí dotčených živelní pohromou a některých zemědělských pozemků a stanovení či modifikace různých koeficientů – místního, obecního a polohové renty. Na závěr je pak zařazena kapitola pojednávající o daňové pravomoci slovenských obcí a srovnání s českou úpravou.

Klíčová slova Obecní rozpočet, místní poplatky, místní daně, daň z nemovitostí, polohová renta, obecní koeficient, místní koeficient.

85

THE INFLUENCE OF MUNICIPALITIES ON OWN TAX REVENUE Summary The purpose of the thesis is to describe and analyse capability of municipalities as subjects creating law to influence own tax revenue. The theoretical foundation of the thesis is definition of self-government and municipal budget aiming at revenue, especially tax revenue in accordance with the budgetary categorization. The main part of the thesis focuses on the municipal budget revenue, which can be influenced by municipaities. It contains two chapters. The first one of them is so concerned with local charges as the payments which the municipalities have the greatest influence on. They decree their introduction or repeal, rate etc. The next chapter of the thesis analyses the authority of municipalities regarding the real estate tax, that is possibility of exemption of real estate touched by natural disaster and exemption of some agricultural lands and set or modification of various coefficients – the local coefficient, the municipal coefficient and location rent. The following part reports on tax authority of slovak municipalities compared with czech ones.

Keywords Municipal budget, local charges, local taxes, real estate tax, location rent, municipal coefficient, local coefficient.

86