UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE 2. LÉKAŘSKÁ FAKULTA Klinika rehabilitace a tělovýchovného lékařství
Lucie Simonianová
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku bakalářská práce
Praha 2015
Autor práce: Lucie Simonianová Vedoucí práce: MUDr. Michal Procházka Oponent práce: MUDr. Jan Pokorný Datum obhajoby: květen 2015
Bibliografický záznam SIMONIANOVÁ, Lucie. Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku. Praha: Univerzita Karlova, 2. Lékařská fakulta, 2015. 60 s., vedoucí bakalářské práce MUDr. Michal Procházka.
Abstrakt Bakalářská práce Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku se formou rešerše zabývá vlivem aktivní hry tenisu na pohybový aparát. Vzhledem k jednostrannému zatěžování sportovce vyplývajícího ze stylu a charakteristiky tenisu se práce týká především svalových dysbalancí a deformit a jejich nejvhodnější kompenzace, která by odpovídala nárokům tohoto poměrně rozšířeného sportu.
Klíčová slova pohybový aparát, tenis, úraz, přetížení, kompenzace
Souhlasím s půjčováním práce v rámci knihovních služeb.
Bibliographic record SIMONIANOVÁ, Lucie. Impacts of tennis on the musculosceletal system and their compensation in training. Prague: Charles University, 2nd Faculty of Medicine, Department of Rehabilitation and Sports Medicine, 2015, 60 p. Supervisor MUDr. Michal Procházka.
Abstract The aim of bachelor thesis Impacts of tennis on the musculoskeletal system and their compensation in training is to summarize the consequences of tennis on the motor aparatus. The main subjects of the thesis are muscle dysbalances and deformities that are the result of asymmetrical load associated with tennis and possible compensation, which would meet the requirements of this popular sport.
Keywords motor aparatus, tennis, injury, overuse, compensation
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně pod vedením MUDr. Michala Procházky, uvedla všechny použité literární a odborné zdroje a dodržovala zásady vědecké etiky. Dále prohlašuji, že stejná práce nebyla použita pro k získání jiného nebo stejného akademického titulu.
V Praze 21.4.2015
Lucie Simonianová
Poděkování Děkuji MUDr. Michalovi Procházkovi za vedení mé bakalářské práce, cenné rady a odborný dohled. Chtěla bych také poděkovat mé rodině za podporu a klidné prostředí, díky kterým tato práce mohla vzniknout.
Seznam zkratek CP
kreatinfosfát
ATP
adenosintrifosfát
ATP1
Association of Tennis Professionals (Asociace tenisových profesionálů)
CNS
centrální nervová soustava
EMG
elektromyografie
HSS
hluboký stabilizační systém
ITF
International Tennis Federation (Mezinárodní tenisová federace)
LCA
ligamentum cruciatum anterius
MRI
magnetic resonace imaging (magnetická rezonance)
OTS
overtraining syndrome (syndrom nevysvětlitelného poklesu výkonnosti)
PNF
proprioceptivní neuromuskulární facilitace
GIRD
glenohumeral internal rotation deficit
WTA
Women's Tennis Association
VO2max
maximální spotřeba kyslíku
OBSAH
ÚVOD.......................................................................................................................................................9 1 TENIS.....................................................................................................................................................10 1.1 PŘÍNOS TENISU PRO ORGANISMUS........................................................................................................11 1.1.1 Adaptace pohybového systému na zátěž..................................................................................13 1.1.2 Výkonostní úrovně a jejich dopady na organismus..................................................................15 1.2 NEGATIVNÍ DOPADY TENISU.................................................................................................................16 1.2.1 Dělení a typy sportovních zranění............................................................................................17 1.2.2 Akutní zranění .........................................................................................................................20 1.2.3 Zranění vznikající na podkladě chronické maladaptace...........................................................22 2 KOMPENZACE A PREVENCE ZRANĚNÍ......................................................................................26 2.1 TYPY KOMPENZAČNÍCH TECHNIK.........................................................................................................26 2.1.1 Posilovací techniky...................................................................................................................27 2.1.2 Protahovací techniky................................................................................................................29 2.2 VYBRANÉ KOMPENZAČNÍ CVIKY PRO HRÁČE TENISU.............................................................................32 2.2.1 Horní končetiny........................................................................................................................32 2.2.2 Trup...........................................................................................................................................37 2.2.3 Dolní končetiny........................................................................................................................41 3 KAZUISTIKA PACIENTA...................................................................................................................43 3.1 ANAMNÉZA........................................................................................................................................43 3.2 KINEZIOLOGICKÝ ROZBOR:..................................................................................................................43 3.3 NÁVRH TERAPIE..................................................................................................................................45 4 DISKUZE...............................................................................................................................................47 ZÁVĚR...................................................................................................................................................51 REFERENČNÍ SEZNAM.....................................................................................................................52 SEZNAM OBRÁZKŮ...........................................................................................................................60
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
ÚVOD Sport sám o sobě má nepochybně pozitivní dopady na kvalitu lidského života, tenis v tomto případě není žádnou výjimkou. Právě tenis je jedním z nejoblíbenějších sportů, kterým se lidé věnují ve svém volném čase, ať už na rekreační či výkonnostní úrovni. Jednostranost tohoto sportu s sebou ale bohužel nese i množství negativních důsledků ve smyslu akutních úrazů, ale i chronických obtíží plynoucí z přetěžování určitých struktur. Co se týče kompenzace dysbalancí či prevence zranění, setkáváme se často mezi sportovci i trenéry bohužel se značně laxním přístupem. Ve snaze dosáhnout co nejlepších výsledků v co nejkratším časovém horizontu se opomíjí potřeba relaxace a kompenzace jednostranného zatěžování pohybového aparátu. Na druhé straně máme k dispozici množství metod a přístupů, které se dají využít pro zmírnění negativních dopadů tenisu na organismus sportovce, včetně studií zkoumajících jejich skutečný efekt na sportovní výkon. Pro praxi ve sportu je především důležité vybrat takové přístupy, které nejsou příliš technicky nebo časově náročné a sportovec je bude ochotný zařadit do svého tréninku. Práce si klade za cíl shrnutí poznatků o dopadu tenisu na struktury pohybového aparátu a navrhnout takové postupy, které by byly dobře zařaditelné do tréninkové jednotky a zároveň co nejvíce mírnily negativní důsledky související s pravidelným hraním tenisu.
9
Bakalářská práce
1
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
TENIS Tenis, někdy přezdívaný jako „bílý sport“, je individuální raketový sport, ve
světě velmi známý a oblíbený. Jednoho utkání se účastní dva nebo čtyři hráči, v závislosti na disciplíně. Od roku 1988 je součástí moderních letních olympijských her. Na mezinárodní úrovni se můžeme setkat s turnaji jednotlivců, ale i se soutěžemi družstev. Ačkoli se jedná o individuální a bezkontaktní sport, má i vrcholový tenis svou kolektivní složku. Tenis můžeme označit za masově rozšířený sport – jen v USA se mu věnuje minimálně na rekreační úrovni přibližně dvanáct milionů lidí. Na žebříčku WTA figuruje ve dvouhře kolem patnácti set hráček, počet hráčů na singlovém žebříčku ATP 1 je ještě vyšší, pohybuje se okolo dvou a půl tisíce hráčů. V mezinárodní tenisové asociaci (ITF) je registrovaných více než 200 národních svazů (Pluim, 2006). Navíc se jedná o jeden z nejlépe finančně podporovaných sportů ze strany sponzorů, díky čemuž přitahuje velkou pozornost veřejnosti, ale také zájem o kariéru profesionálního tenisty u dětí, dorostu a jejich rodičů. I proto se i v České republice zakládá čím dál více tenisových akademií a škol, ve kterých se soustředí talentovaní jedinci na kariéru vrcholového tenisty. Ne vždy se ale podaří udržet míru motivovanosti a tedy i velikost záteže na sportovce v takové míře, aby nedocházelo k jeho poškozování a v krajních případech i předčasnému ukončení kariéry ze zdravotních důvodů.
Vzhledem k charakteru tenisu je třeba dbát na důkladnou
kompenzaci a prevenci komplikací plynoucích z přetížení a nerovnoměrného rozložení zátěže na sportovce. Vedle kolektivních sportů, jako je fotbal či hokej, je tento individuální sport i značně mediálně sledovaný, což přitahuje pozornost velkého počtu lidí. V poslední době naši reprezentanti sklízí na mezinárodních soutěžích významné individuální i kolektivní úspěchy. I díky tomu se věnuje tenisu stále větší počet lidí, ať už na rekreační nebo vrcholové úrovni. Stejně tak se rozšiřuje i základna dětí a dorostu, které se nejznámějšímu raketovému sportu věnují. S počtem lidí věnujících se tenisu stoupá ale i počet zranění a chronických obtíží plynoucích právě z charakteru tenisu, tudíž pacientů vyžadujících fyzioterapeutickou péči.
10
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Od typu povrchu, na kterém se tenis hraje, se odvíjí charakter hry i nároky na výkon hráče. Povrch kurtu významně ovlivňuje rychlost, zároveň každý typ vyžaduje specializovaný trénink (Ferrauti et al., 2013).
1.1
Přínos tenisu pro organismus Pohyb a fyzická aktivita jsou přirozenou potřebou člověka. V průběhu
ontogenetického vývoje se významně podílí na formování tvaru a funkce těla, v dospělosti je pak nezbytný k udržení těchto struktur a zachování jejich správné funkce. Organismus se během života přizpůsobuje stimulům, které na něj působí nejrůznějšími způsoby. Zejména v dospělosti, kdy se velká část populace živí sedavým zaměstnáním, je tak pohybová aktivita nezbytná k udržení stálosti vnitřního prostředí, stimuluje činnost vnitřních orgánů a působí pozitivně na organismus jako celek (Kučera, 1997a). V dnešní době se v běžném denním režimu mění poměr dynamických aktivit, jako je lokomoce či sporty, a statické práce. Celkově by se dalo říci, že se mění životní styl směrem k sedavému způsobu života. Převažuje tak antigravitační, statická složka svalové práce nad dynamickou. Z tohoto nepoměru pak plynou nejrůznější zdravotní komplikace spojené s neschopností organismu reagovat na určitou míru zátěže, se kterou se v minulosti opakovaně nesetkal a tudíž se na ni nemohl ani adaptovat. K vyrovnání nedostatku dynamické složky proto lidé využívají právě sport jako volnočasovou aktivitu a tenis je v tomto případě velmi oblíbený. Díky možnosti regulace míry náročnosti je rozšířen napříč všemi generacemi (Máček, 2011). Díky pravidelné aktivitě, kterou hra tenisu i na rekreační úrovni je, dochází k adaptačním změnám, které snižují riziko vzniku některých onemocnění. Mezi tato patří například diabetes mellitus druhého typu či onemocnění kardiovaskulárního systému. Dochází totiž k optimalizaci lipidového profilu, redukci tělesné hmotnosti, snížení krevního tlaku, zlepšení funkce ledvin, zvyšuje se citlivost inzulinových receptorů a dalším změnám, které omezují či alespoň zpomalují rozvoj výše zmíněných chorob (Pluim et al., 2007).
11
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Tenis a sport všeobecně má navíc pozitivní vliv i na psychiku člověka. Vysoká herní motivace stimuluje k větším výkonům, které bývají často nějakým způsobem oceněny. Díky sportu tak dochází k určitému uspokojení. Tenisové utkání poskytuje sportovci vysokou míru motivace, především ve dvouhře má možnost ovlivnit výsledek vlastním úsilím, což v případě výhry hraje velkou roli v budování sebevědomí. Utkání a společenské události s tenisem a sportem spojené jsou navíc dalším místem k mezilidskému kontaktu a komunikaci, která je pro lidskou psychiku esenciální. Sport je nepochybně zdrojem vytváření a upevňování mezilidských vztahů a formuje tak určitým způsobem i psychiku a charakter člověka. Slepička (1999) řadí tenis do skupiny heuristicko-individuálních sportů, tedy disciplín, které vyžadují velké nároky na tvořivost, schopnost rychlého rozhodování, díky kterým je sportovec schopen vytvořit či zvolit vhodnou taktiku k překonání soupeře. K tomuto rozhodování dochází často pod velkým emočním tlakem, což ale nesmí nijak ovlivnit kvalitu hry. Tenis tak rozvíjí sebeovládání, odolnost vůči velkému emočnímu vypětí a schopnost tlumit afektivní reakce nejen během hry, ale i v běžném životě (Slepička, 1999). Výhodou tenisu je možnost individuálního dávkování zátěže a změny charakteru hry v závislosti na okolnostech a stavu sportovce. Tenis působí především na aerobní vytrvalost, anaerobní metabolismus, rychlost, rychlostní sílu a obratnost. Trénink bývá zaměřen právě na tyto složky, které jsou pro kvalitní hru a úspěch v tenisu nezbytné. Celkově působí tenis pozitivně na fyzickou kondici a zdatnost a proto se v některých vybraných případech dá použít i jako forma léčebné tělesné výchovy. Samozřejmě v určitých modifikacích či s omezením s ohledem na zdravotní stav pacienta a kontraindikace ke sportu (Kučera , 1997b). Nezanedbatelným přínosem tenisu, jako ostatně všech sportů, je adaptace organismu na zátěž díky dlouhodobě působícímu tréninku. Dochází k takovým změnám, aby při další zátěži došlo k co nejmenšímu vychýlení oganismu z homeostázy. Takováto adaptace je pak významná ve vyšším věku, kdy díky ní může značně vzrůst kvalita života (Máček, 2011).
12
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
1.1.1 Adaptace pohybového systému na zátěž Schopnost lidského organismu adaptovat se na dlouhodobě působící zátěž měla význam už v životě primitivního člověka, kdy jedinci, jejichž organismus byl schopen nejefektivněji reagovat na zátěž, měli nejvyšší šanci na přežití v náročných podmínkách. Jedná se o soubor změn a na sebe navazujících procesů, které se týkají drtivé většiny orgánových soustav. Adaptace na zátěž někdy bývá označována jako trénovanost či sportovní forma. Mechanismus, při kterém dojde k těmto změnám pak označujeme v praxi jako trénink nejen u sportovců, ale i u pacientů (Kučera, 2011). Při tenisu, jakožto aerobní vytrvalostní aktivitě, dochází ke změnám v metabolismu a využívání energetických zdrojů během svalové aktivity. Především v pomalých svalových vláknech se díky pravidelnému tréninku objevuje více mitochondrií, které jsou i větší oproti neadaptovanému stavu. Zvětšuje se tak potenciál využití ATP, navíc se přibližně zdvojnásobí aktivita oxidativních enzymů. Po několika týdnech až měsících pravidelného tréninku se podstatně zvýší krátkodobý energetický výdej s malým, asi 20%, nárůstem VO2max . Organismus je schopen pokrýt zvýšené energetické nároky vyšším podílem aerobního metabolismu spolu s využitím laktátových metabolitů v místě jejich vzniku. Zároveň se zvyšuje schopnost uvolnění volných mastných kyselin z tukových zásob současně s využitím nitrosvalových triacylglycerolů. Při maximální zátěži je pak adaptovaný sval schopen získávat více energie ze zásob glykogenu, oxidativní enzymy zpracovávají větší množství sacharidů a pyruvátu. Naopak při zátěži na submaximální úrovni sval tyto zásoby šetří a jako zdroj energie využívá tuky, čímž se umožní doplnění a obnova sacharidového metabolismu, který je tak k dispozici při zvyšování intenzity zátěže (Máček, 2011).
13
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Adaptace kosterní složky spočívá především ve větší míře mineralizace kostí. Tyto změny jsou výraznější, čím je jedinec mladší, k největším změnám dochází u sportovců v prepubertálním věku. Zesiluje se především kompaktní složka kostí, tedy dochází ke ztluštění endosteální vrstvy kosti. Tyto změny jsou výraznější u mužského pohlaví, u tenistek byly adaptační změny také patrné, ale ne v takové míře jako u mužů. Zvýšením kostní denzity se zesílí samotná kost, která se tak adaptuje na zátěž, které je vystavována. K adaptačním změnám dochází i lokálně, u tenistů byl zjištěn 16% rozdíl kostní denzity mezi dominantní a nedominantní horní končetinou. I na jedné jediné kosti probíhají změny v různé míře, na distálním humeru dochází k až 60% zesílení, oproti střední části pažní kosti, kde se jedná pouze o zbylých 40% nárůstu. Tyto rozdíly vyplývají z lokalizace a směru působení zátěže (Karlsson et al., 2012). Rychlostní a odporový trénink na rozdíl od aerobní zátěže způsobuje nárůst objemu filament rychlých vláken, díky čemuž se zvýší i schopnost okamžité kontrakce. Navíc se zvětšují i zásoby ATP, CP a glykogenu ve svalech, které tak jsou pak při výkonu k dispozici. Nezvyšuje se ale kapilarizace, hrozí tak určité riziko přesažení transportní kapacity, tedy stav, kdy už je taková adaptace spíš kontraproduktivní. Díky adaptaci CNS dochází k lepší a přesnější koordinaci činnosti antagonistů, čímž se stává pohyb i ekonomičtějším. Dochází ke zpřesnění pohybu, lepší schopnosti izolovaného pohybu bez zbytečných souhybů. Se zlepšením koordinace svalů souvisí i změny týkající se smyslů. Díky lepší koordinaci okohybných svalů se po dvanácti týdnech tenisového tréninku zlepšila ostrost vidění až o 30%. Konečným efektem adaptace v této oblasti je tak větší schopnost tenistů reagovat na pohyb rychle letícího předmětu a s tím spojený odhad jeho následujícího pohybu. Současně se změnami ve svalech se zvyšuje i počet satelitních buněk, které tak zvyšují kapacitu k reparačním procesům u porušené tkáně. Zesílením vaziva se stává pohyb biomechanicky efektivnější, navíc se tím i do značné míry omezuje riziko vzniku traumat (Máček, 2011).
14
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
1.1.2 Výkonostní úrovně a jejich dopady na organismus Řízená pohybová aktivita, tedy určitá forma tréninku, která je plánována pro sportovce s určitým průběhem a předem určeným cílem, se dá dělit podle požadované výkonnostní úrovně do několika kategorií. Kategorií s nejnižší zaměřeností na výkon, která se týká i tenisu, je rekreační sport. Tedy kategorie, kde je hlavním cílem vyrovnat nedostatek dynamické aktivity během dne zábavnou formou náplně volného času. Ve velkém procentu se jedná pouze o nárazovou činnost bez organizovaného a předem jakkoli plánovaného tréninku. Ten je totiž podstatnou součástí dalšího stupně, výkonnostního sportu (tenisu). Jedinci spadající do této kategorie se věnují tenisu s cílem zlepšení tělesné kondice a dosažení co nejlepších sportovních výsledků.. Jedná se ale už o kategorii, kde je někdy nutné vyrovnávat míru motivace a funkční kapacitu organismu sportovce. V případě, že motivace tuto kapacitu převyšuje, může dojít k přetížení organismu a z toho plynoucích rizik, kterým se budeme věnovat dále. V případě tenisu do této kategorie spadají hráči účastnící se krajských a okresních soutěží a turnajů, často se jedná o přípravu na vrcholový sport. Do skupiny vrcholových sportovců řadíme jedince s nejvyšší výkonností, pro které je sport a reprezentace i zdrojem ekonomických a sociálních jistot. Především v tenisu se často tito sportovci označují jako profesionálové, protože to pro ně prakticky profese je. Proti všem pozitivním efektům, které jsou s touto úrovní tenisu spojené, jako je společenská prestiž, popularita, finanční zajištění a podobně, ale stojí i zvýšená zdravotní rizika. U tenisu se jedná především o časté jednostranné přetěžování na úrovni maximální zátěže. V průběhu zápasu může dojít k zatížení i na supramaximální úrovni, z čehož plyne riziko vzniku nejrůznějších úrazů, ať už akutního či chronického rázu. Pro vrcholové tenisty je nezbytně nutná dostatečná relaxace, důkladná kompenzace a vhodně zvolené doplňkové sporty, které by tyto negativní dopady co nejefektivněji minimalizovaly (Kučera & Dylevský, 1999).
15
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
V mnoha případech se bohužel setkáváme s tím, že se tým kolem sportovce orientuje na aktuální výkon a z něho plynoucí zisky na úkor doby regenerace, která je pro trénink nutná. Během této periody dochází ve svalech k obnovení zásob kreatinfosfátu a glykogenu, odstranění metabolitů. Je nastartována proteosyntéza potřebná k reparaci narušené svalové tkáně a nárůstu svalové hmoty. Díky této anabolické adaptační fázi se tak v dalším tréninku může zlepšovat tolerance k zátěži (supercompensation). Pokud se regenerace dlouhodobě omezuje, může se to negativně projevit na výkonnosti i zdravotním stavu sportovce. V tomto okamžiku pak už sport nesplňuje svůj účel ve smyslu zlepšení kondice a zdraví, jako je tomu na nižších úrovních (Fridén et al., 2003). Na vrcholové úrovni, kdy jsou tréninkové dávky extrémní a často za hranicí tolerance zátěže sportovce, hrozí i další riziko, především ženám. Dlouhodobé působení tréninku na této úrovni může mít za následek snížení hladiny estrogenu, zátěží indukovanou amenorrheu, která je doprovázena úbytkem kostní hmoty. Tím se značně zvyšuje riziko vzniku únavové zlomeniny. Při obnovení menstruačního cyklu kostní tkáň částečně znovu narůstá, ale již ne do stejné míry jako před extrémním zatížením, které způsobilo poruchu cyklu. Obdobná reakce při dlouhodobém zatěžování na supramaximální úrovni byla vysledována i u mužů (Karlsson et al., 2012).
1.2
Negativní dopady tenisu Vzhledem k náročnosti tenisu na koordinační schopnosti a fyzickou zdatnost
jedince se zranění může projevit prakticky kdekoli na pohybovém aparátu. Nejčastěji ale dochází k akutním úrazům na dolní končetině (tato zranění tvoří až 67% úrazů spojených s tenisem), následují zranění horních končetin, která jsou častější na dominantní končetině a mají většinou chronický charakter. Co se týče trupu, zde převažuje
asymetrie
tenisu
a
jednostranné
zatěžování
sportovce
svalovými
dysbalancemi a z nich plynoucími obtížemi. Na vznik zranění má vliv množství faktorů, jako jsou věk, pohlaví, styl hry, váha rakety, technická vyspělost, typ povrchu kurtu, objem tréninku a další (Abrams et al., 2012). Během tenisu je sportovec nucen neustále měnit směr a brzdit svůj pohyb, což je na některých typech povrchu dost náročné a napomáhá to vzniku traumatu. Nejzatěžovanějšími klouby v tomto smyslu jsou hlezenní a kolenní, kde dochází k rotačnímu přetěžování vazů, šlach i úponů (Kučera, 1997b). 16
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Zvýšené nároky na kyčelní kloub při pohybu po dvorci navíc zvyšují riziko rozvoje degenerativních procesů v tomto kloubu. Stejně tak jako vyšší prevalence zranění ramenního kloubu na dominantní straně zvyšuje riziko vzniku artrózy. U tenistů byla zjištena ve 33% případů oproti kontrolní skupině, kde se objevila pouze u 11% testovaných jedinců (Abrams et al., 2012). Při nedostatku správně zvolené kompenzace dochází k rozvoji obrazu vadného držení těla a chronických obtíží. Ačkoli se jedná o bezkontaktní sport, nejsou v tenisu výjimkou ani akutní úrazy. Jejich vznik, stejně jako u chronických obtíží, je ovlivňován mnoha faktory, z nichž některé ovlivnit lze (koordinační schopnosti apod.), některé jsou dány spíše charakterem tenisu jako takového a můžeme se snažit pouze o prevenci (Kučera, 1997b). Nejčastějším zraněním a rizikovým faktorům se budeme věnovat v následujících kapitolách podrobněji.
1.2.1 Dělení a typy sportovních zranění Ačkoli cílem sportování je zlepšení celkové kondice a stavu organismu, dochází při něm i k nejrůznějším zraněním. K těm sportovním je ale třeba přistupovat specificky s ohledem na potřeby sportovce, například musíme zvažovat případné následky terapie na jeho sportovní kariéru. Od běžných traumat vzniklých např. při autonehodě se navíc sportovní úrazy většinou týkají pouze jedné anatomické struktury. I proto se vyvinul samostatný obor sportovní medicína, který se touto problematikou zabývá (Kučera & Dylevský, 1999, Kučera, 1997c). Významnou částí práce sportovního lékaře je prevence vzniku úrazu a minimalizace rizikových faktorů. Jejich rozbor a statistické zpracování úrazovosti v jednotlivých konkrétních sportech je proto důležitým výchozím bodem pro efektivní prevenci (Kučera, 2011).
17
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Během sportovního výkonu je sportovec periodicky vystavován stresovým faktorům, na něž je jeho organismus schopný se adaptovat, což je vlastně podstatou sportování. Na výkonnostní či vrcholové úrovni se ale míra stresu často dotýká a někdy i překračuje hranici tolerance, kde už adaptační mechanismy selhávají. Při náhlé nebo i pomalu nastupující intenzitě stresorů mimo mez, na kterou je schopen sportovec reagovat adaptací, dochází ke strukturálnímu poranění či narušení funkce. Většina sportovních úrazů je tak důsledkem selhání adaptačních mechanismů (Kučera, 1997c). Ze zranění, která jsou označována jako sportovní, jsou nejčastější zranění svalů. Kontuze, natažení nebo ruptura svalu tvoří až 55% evidovaných sportovních úrazů. Drtivou většinu, kolem 90%, z toho tvoří právě kontuze a natažení, ke kterým dochází nejvíce vnějším působením síly v nepředpokládaném směru, či v případě kontuze nárazem. V aplikaci na tenis se tak může jednat o kontuzi způsobenou míčkem, který hráče trefí ve velké rychlosti (Järvinen et al., 2007). Traumatologie sportu rozděluje zranění na tři kategorie: a) Úraz. „ Je definován jako zevní událost působící na organismus náhle, mající za následek poruchu zdraví (Kučera & Dylevský, 1999).“ Ve sportovní traumatologii dělíme úrazy do čtyř kategorií. Na úrazy vzniklé při rekreační pohybové aktivitě spontánního charakteru, kterou rozumíme rodinné vycházky či turistiku. Tato kategorie je zdaleka nejpočetnější, tím pádem i nejvýznamnější z ekonomického a sociálního hlediska. Druhou kategorií jsou úrazy vzniklé při organizovaných formách tělesné výchovy. Do této kategorie spadají úrazy, ke kterým došlo během školní tělesné výchovy, tréninku, při sportu na výkonnostní i vrcholové úrovni. Třetí kategorií jsou úrazy obecného charakteru, tedy úrazy, které mohou potkat člověka během jeho běžného denního života a proto se s nimi může setkat i při sportu. Nejedná se tedy o kategorii specifickou pouze pro sport. Poslední kategorií jsou úrazy typické pro jednotlivé sportovní aktivity obecného charakteru, kde se projevují poruchy základních pohybových vazeb, jako je lokomoce či skoky (Kučera, 2011).
18
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
b) Mikrotrauma. Do této skupiny zranění řadíme drobná poranění, která jsou typická velmi mírnými subjektivními příznaky a minimálním omezením funkce. Z této charakteristiky vyplývá i jejich největší rizikovost. Zůstávají často nepovšimnuta a sportovec dál pokračuje v činnosti, tudíž nastupují maladaptační mechanismy. To má za následek vznik svalových dysbalancí a chronických poškození, které se časem projeví bolestí a omezením výkonu. Největší nebezpečí představují mikrotraumata vznikající v růstovém období, kdy se projevují především na obratlových tělech, aseptickými nekrózami
typu
morbus
Osgood-Schlatter
či
zlomeninami. Všeobecně
se
s mikrotraumaty setkáváme nejvíce ve svalstvu, kde dochází k náhradě kontraktilní tkáně vazivem, které může časem kalcifikovat. Nejčastěji k nim dochází mechanismem vnitřní mikrotraumatizace tkání nebo vnějším násilím malé intenzity (Kučera, 1997c). c) Chronická poškození. Jsou do jisté míry důsledkem nedoléčení či nedostatečné terapie mikrotraumat nebo úrazu. Často se zkracuje doba potřebná pro doléčení, takže se zmnoží patologické podněty, které vyústí v lokální přetížení s mikrotraumatizací. Pro chronická poškození je charakteristický pomalý nástup obtíží, které se s pokračující zátěží zhoršují a prohlubují, jejich intenzita se střídá často ve vlnách. Kromě nedoléčených zranění či chorob patří mezi nejčastější příčiny opakovaná extrémní zátěž při sportovních výkonech, časté a opakované úrazy a mikrotraumata a opotřebení tkáně dlouhodobě působící fyziologickou zátěží (Kučera & Dylevský, 1999, Kučera, 1997c). Významným fenoménem vrcholového sportu a tenisu je tzv. overtraining syndrom (OTS). Jedná se o maladaptaci organismu dlouhodobě vystavovaného velkým tréninkovým objemům bez dostatečné doby na regeneraci. Jakýmsi předstupněm overtraining syndromu je overreaching syndrom, který se projevuje krátkodobě zvýšenou únavovostí, změnami nálad a sníženou výkonností. Jedná se ale o stav, který se po regeneraci trvající v řádech dnů až týdnů vrátí opět do normálního stavu a naopak se tím zvyšuje tolerance sportovce k další zátěži (Kreher et al., 2012). Pokud ale nedoje k této potřebné prodloužené regeneraci, rozvine se OTS. Představuje systémový zánětlivý proces, který po neurohumorální ose difuzně narušuje funkci imunitního systému a má také velký vliv na psychiku a náladu sportovce (Meeusen et al., 2006).
19
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Přibližně třetina vrcholových sportovců se během své kariéry setká s overreaching nebo overtraining syndromem. Výskyt je největší u individuálních sportů a u žen. Pravděpodobnost rozvoje těchto syndromů stoupá i s úrovní výkonnosti sportovce. V případě OTS je důležitá i spolupráce s psychologem, protože narušuje psychiku, která je právě u individuálních sportů, jako je tenis, pro výkon velmi důležitá (Matos et al., 2011).
1.2.2 Akutní zranění Jak již bylo jednou zmíněno výše, akutní zranění v tenisu se ve větší míře týkají dolních končetin. Nejčastěji dochází ke vzniku traumatu z nespecifických příčin během hry, Gaw (2014) ve své studii uvádí, že takto vznikne 37,9% úrazů. Další nejčastější příčinou je zakopnutí či pád na kurtu (23,8%). Zranění, ke kterým došlo rotačním mechanismem představují 11,7% akutních úrazů, které byly evidovány v USA mezi roky 1990 a 2011. Svou roli při vzniku zranění hraje také kontakt se sítí. Zranění vzniklá tímto způsobem se ale týkají spíše hráčů v dětském věku a představují pouze 2,5% všech zranění (Gaw et al., 2014).
Obr. 1: Procentuální zastoupení zranění v jednotlivých regionech těla (Gaw et al., 2014). 20
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Počet traumat vzniklých při hře stoupá s narůstajícím věkem hráče. Pluim (2006) ve své studi uvádí rozdíl 0,49 zranění na hráče za rok mezi věkovými skupinami tenistů mezi 6 a 12 lety a hráči nad 75 let (Pluim, 2006). Riziko vzniku úrazu na kurtu je ovlivněno mnoha faktory. Na rozdíl od dětského věku, kdy je množství zraněných chlapců podstatně vyšší než je tomu u dívek, u dospělých je rozdíl v počtu zranění mezi pohlavími nevýznamný (Abrams et al., 2012, Hjelm et al., 2010). S rostoucím počtem hodin strávených na kurtu roste logicky i riziko vzniku zranění. Zlomovou hranicí se zdá být hodnota 3 hodin týdně. Čísla se samozřejmě liší u hráčů různých výkonnostních kategorií. Technická vyspělost a zdatnost hráče jsou totiž další z faktorů ovlivňujících riziko zranění. S rostoucí zkušeností klesá riziko zranění. Hranicí je zde doba 5 let hraní tenisu na vrcholové úrovni. Stejně tak ale zároveň stoupá počet odehraných hodin. Celkově by se tedy dalo říci, že u hráčů vyšší výkonnostní kategorie je riziko zranění vyšší. Připojuje se k tomu ještě hraní zápasů na turnajích, kde je riziko podstatně vyšší než u rekreační hry či tréninku. I zde ale hraje roli zkušenost. Z těchto faktů vyplývá, že největší riziko zranění podstupují tenisté hrající na vrcholové úrovni méně než 5 let (Abrams et al., 2012, Pluim in Caine, 2010). Nejčastějším typem akutního poranění je zranění svalů nebo šlach (Sell et al., 2014). Z výsledků studie zabývající se epidemiologií zranění u indických tenistů vyplývá, že ze čtyřiceti zranění spadajících na 35 tenistů bylo 19 traumat a 21 bylo důsledkem přetížení. S tím, že 17 z těchto hráčů bylo zraněno opakovaně (Kachanathu et al., 2014). Vůbec nejčastějším akutním problémem spojeným s tenisem je distorze hlezna. Další nejčastější lokalizací traumat je zápěstí, kolenní kloub, oblast nohy a ramene. Pořadí nejčastěji postižených oblastí se drobně liší v závislosti na výkonnostní úrovni. Uvedené pořadí odpovídá profesionálním hráčům sledovaným v průběhu patnácti let (Sell et al., 2014).
21
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Ke zranění kotníku dochází především v důsledku častých změn směru pohybu do stran, kdy jsou na vazy v oblasti hlezenního kloubu kladeny velké nároky na stabilizaci. Analýza vzniku zranění hlezna prokázala, že nejčastěji dojde k poranění, pokud hráč dopadne po výskoku na nohu v inverzním postavení. Vnitřně rotační postavení hlezna při dobržďování pohybu do strany je dalším nejčastějším mechanismem poškození vazů (Fong et al., 2012). Příčinou poranění v oblasti zápěstí je nejčastěji nerovnováha mezi zatížením, kterému je během tenisu tato oblast vystavována, a trénovaností. Trénovaností je v tomto případě myšlena schopnost koordinace, rychlost reakce, síla, výdrž a flexibilita. Tento nepoměr je často příčinou maladaptací, na jejichž podkladě dojde ke vzniku traumatu. Nejčastějším typem poranění je léze m.extensor carpi ulnaris. Z padesáti případů zranění zápěstí ve studii zahrnující 320 tenistů bylo třicet případů právě léze výše zmíněného svalu. Drtivá většina případů zranění v oblasti zápěstí je řešena konzervativně, z uvedených padesáti případů byla potřeba chirurgická intervence pouze u čtyř. Průměrně jedno takové poranění vyřadí hráče ze soutěží na 69 dní (Tagliafico et al., 2009). Nejčastějším poraněním kolenního kloubu, které je spojováno s tenisem, je zranění mediálního menisku a ligamenta collaterale laterale. Tyto dvě struktury jsou u tenistů poškozeny podstatně častěji než je tomu u jiných sportovců. Poměrně frekventovaným úrazem kolenního koubu je trauma lig.cruciatum anterius, ze 300 evidovaných zranění kolene představovalo poškození LCA 11% případů (Majewski et al., 2006).
1.2.3 Zranění vznikající na podkladě chronické maladaptace Nejčastějším a nejznámějším zraněním, které je spojeno s tenisem je laterální epikondylitida humeru, známa jako tenisový loket. Během své kariéry se s tímto stavem minimálně jednou setká 50-40% tenistů (Rossi et al., 2014).
22
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Jedná se o bolestivý stav týkající se šlach extensorů zápěstí, které začínají na laterálním epikondylu humeru. Primárně se tento problém týká šlachy m. extensor carpi radialis brevis a m. extensor carpi radialis longus. Někdy bývá bolestivý i začátek m. extensor carpi ulnaris, zde je prokázána závislost na typu úchopu rakety. Bolest způsobuje omezení funkce postižené končetiny a limituje tak pacienta nejen při tenisu, ale i v jeho denním životě (Ellenbecker et al., 2013, Tagliafico et al., 2009, De Smedt et al., 2007). Hlavní příčinou vzniku epikondylitidy je nejspíše opakované rychlé protažení extenzorů proti směru jejich kontrakce. Excentrická kontrakce je pro svaly nejnáročnějším typem práce a dochází při ní k největšímu poškozování struktury svalových vláken. Nejčastěji k tomu dochází při jednoručním backhandovém úderu (Knudson, 2004). Měkké tkáně předloktí musí během každého úderu absorbovat velké vibrace, které vznikají při nárazu míčku na výplet rakety a přenášejí se tak až na začátky svalů na laterálním epikondylu, kde dochází k chronické mikrotraumatizaci, na jejímž podkladě se rozvine epikondylitida (Rossi et al., 2014). Technická vyspělost značně redukuje riziko vzniku tenisového lokte. Profesionální či vrcholoví hráči ve většině případů zasahují míček středem rakety, čímž se zmenšují vibrace přenášené na tkáně předloktí. Na EMG je navíc patrná nižší aktivita extenzorů zápěstí, takže se snižuje i zátěž, která je vyvíjena na jejich začátek na laterálním epikondylu humeru (Henning et al., 1992). Chronické obtíže se netýkají rozhodně pouze předloktí. Během tenisu je značně namáháno a přetěžováno i svalstvo v oblasti ramene. Na rozdíl od tenisového lokte zde dochází k poškození spíše u vrcholových hráčů. Bolest ramene udává až 50% tenistů ve středním věku hrajících na vysoké úrovni (Abrams et al., 2012).
23
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Při tenisu, který svou podstatou splňuje charakteristiky sportu, kde je hlavní a nejčastější pohyb horních končetin vedený přes hlavu (takzvané overhead sports) dochází k paradoxu v nárocích na měkké tkáně ramenního kloubu. Při těchto sportech jsou totiž kladeny velké nároky na uvolněný rozsah pohybu ve smyslu zevní rotace, která je při nápřahu na podání větší, než fyziologická, ale zároveň je pro správné provedení tohoto pohybu nutná dokonalá stabilizace lopatky. Málokdy se podaří splnit oba tyto nároky dokonale, tvoří se tak pouze jakýsi kompromis, na jehož základě dochází k dlouhodobé mikrotraumatizaci tkání a vzniku degenerativních změn. Na tomto podkladě se pak výrazně zvyšuje riziko vzniku akutního úrazu ramene nebo rozvoje bolestí, které pak omezují sportovce ve výkonu (Wilk et al., 2002). Na základě dlouhodobého a opakovaného zatěžování koubu velkými silami za hranicí fyziologického rozsahu často vzniká poškození labra glenoidale. Dochází tak k přetěžování anatomických struktur, které se tím stávají náchylnějšími ke zranění. Dalším faktorem, který napomáhá vzniku zranění v oblasti ramene je porucha scapulohumerálního rytmu. Lopatka hraje především při tenisovém podání zásadní roli, funguje jako stabilní opora pro hlavici humeru a jako punctum fixu pro svaly pracující během švihové fáze servisu. Pokud je narušena funkce její stabilizace, dochází ke vzniku náhradních pohybových vzorů, které postupně poškozují struktury ramenního kloubu (Van der Hoeven, 2006). Bolest v oblasti ramene je často i projevem impingement syndromu, který vzniká na podkladě porušení koordinace pohybu lopatky a humeru při úderové fázi tenisového podání, či při odhodové fázi hodu. Za ideálních podmínek by v této fázi měla jít lopatka do retrakce simultánně s osou těla humeru, díky čemuž vzniká prostor pro měkké struktury. Při poruše této koordinace dochází k hyperangulaci, tedy stavu, kdy se osa humeru dostává za rovinu těla lopatky a utlačuje tak struktury rotátorové manžety ramenního kloubu. Dlouhodobou mikrotraumatizací měkkých tkání zde vzniká zánět, který postupně může přejít v chronický a způsobovat omezení pohyblivosti a především bolest (Burkhart et al., 2003).
24
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Kromě oslabení zevních rotátorů je pro tenis charakteristická také omezená vnitřní rotace v glenohumerálním kloubu (GIRD). U většiny overhead atletů, typicky právě u tenistů, dochází k velkému excentrickému zatěžování svalů v oblasti ramene. V důsledku toho dochází jak k akutním úrazům, tak chronickým degenerativním změnám v kloubu, které mají za následek omezení jeho pohyblivosti (Sciascia et al., 2012). Dalším zraněním, které vzniká typicky na základě přetížení při tenisu, je inkompletní ruptura mediální hlavy m.gastrocnemius, v anglicky psané literatuře někdy také uváděna pod označením „tennis leg“. Představuje až 9% úrazů spojených s tenisem (Pluim in Caine, 2010). Nejčastěji se jedná o rupturu v distální části svalu u přechodu kontraktilní tkáně ve šlachu. Projevuje se akutní bolestí lýtka vázanou na aktivitu. Bolest a otok lýtka se následně ještě rozvíjejí, maxima dosahují v průběhu 24 až 48 hodin po vzniku obtíží. Mechanismem zranění bývá ve většině případů současná plantární flexe a extenze kolene, kdy dojde k natažení svalu proti jeho kontrakci (Shah et al., 2010, Kwak et al., 2005). Jedním z dalších velmi častých chronických problémů, které tenisty mohou i vyřadit na poměrně dlouhou dobu ze hry, jsou bolesti zad. Pozitivní nález na MRI má až 84,8% profesionálních hráčů. Nejvíce postiženým regionem je bederní páteř, především čtvrtý a pátý lumbální obratel. Příčinou je opakovaný pohyb během podání. Na bederní oblast působí velké zatížení vertikálně a laterolaterálně působícími silami při současné extenzi, rotaci a lateroflexi trupu. Dochází tak k přetížení oblasti a poškození posteriorních struktur bederní páteře (Campbell et al., 2013, Alyas et al., 2007). Nejčastějším nálezem bývají degenerativní změny kloubních ploch L4/L5 a L5/S1. Ze 33 testovaných tenistů mělo v tomto smyslu pozitivní MRI nález 23 jedinců. Změny postihují i meziobratlové ploténky, u 13 ze 33 sledovaných hráčů bylo objeveno vysychání ploténky nebo bulging disku. Tyto degenerativní změny představují velké riziko, především proto, že řada z nich probíhá asymptomaticky, tudíž se začnou řešit až v pokročilém stadiu, kdy již způsobují velké obtíže a není výjimkou, že jsou i důvodem k ukončení profesionální hráčské kariéry (Alyas et al., 2007).
25
Bakalářská práce
2
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
KOMPENZACE A PREVENCE ZRANĚNÍ Výši rizika vzniku sportovního zranění ovlivňuje mnoho faktorů, jak vnitřních,
tak vnějších. Některé z nich, jako je pohlaví, věk či somatotyp jedince, ovlivnit nemůžeme, tudíž ani nemá cenu se jimi v prevenci zabývat, pouze nám mohou posloužit jako ukazatel zvýšeného rizika (například u žen je vyšší riziko vzniku únavových zlomenin a osteoporózy). O to více je proto potřeba zabývat se činiteli, které alespoň do určité míry ovlivnit můžeme. Mezi ty patří technická vyspělost, dostatečná fyzická kondice a celková připravenost organismu na určitý typ zátěže či sportu (Bahr, 2005). U jednostranného sportu, jako je tenis, je potřeba kompenzace přetížených svalových skupin přímo očividná. Svalové dysbalance nacházíme nejčastěji u rekreačních hráčů, kteří mají tendenci sice tolerovat nižší zátěž, než je tomu u vrcholových hráčů, ale následky tenisu u nich mají spíše degenerativní charakter. Navíc se těmto hráčům rozhodně nedostává takové odborné péče, jako je tomu u závodních tenistů (Jayanthi et al., 2013). Pro efektivní prevenci zranění, případně kompenzaci následků sportu na pohybovém aparátu je důležité dopodrobna rozebrat příčiny, kvůli kterým dochází k nefyziologickým změnám na organismu. Teprve poté, kdy tomuto mechanismu porozumíme, můžeme přijít s určitým programem, který by měl nechtěné následky sportu minimalizovat, případně alespoň snížit riziko jejich vzniku (Bahr, 2005).
2.1
Typy kompenzačních technik Program kompenzace svalových a funkčních dysbalancí, ke kterým dochází při
pravidelném hraní tenisu, je dobré rozdělit do více fází, které na sebe navazují a postupně tak připravují organismus na další změny. Při snaze o znovuobnovení síly oslabených svalů a schopnosti koordinace jednotlivých svalových skupin či samotných svalů, je třeba postupovat pomalu a postupně, podle individuálních potřeb sportovce.
26
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Primárně můžeme rozdělit kompenzační techniky na techniky posilovací, které volíme v případě nutnosti vyrovnání sil jednotlivých svalových skupin, a techniky protahovací a relaxační, které aplikujeme na přetížené svalové skupiny s cílem znovu zvýšit rozsah pohybu v kloubech, kde došlo k jeho omezení. Oba tyto přístupy ale používáme téměř vždy současně, snažíme se o znovuobnovení rovnováhy svalové síly, koordinace, propriocepce a neuromuskulární kontroly v daném segmentu (Cools e al., 2008).
2.1.1 Posilovací techniky Posilovací techniky volíme logicky pro posílení oslabených svalových skupin. Pro iniciální fázi jsou ideální posilovací cviky v uzavřených kinematických řetězcích. V opěrné funkci končetiny je kloub zatížen vahou osového orgánu, což napomáhá kloubní aproximaci, stimulaci proprioreceptorů a zlepšuje kontrakci svalů, které daný kloub stabilizují a tím napomáhají i prevenci kloubního zranění. Při posilování vycházíme z vývojově nižších poloh, postupně přecházíme do vyšších. Pro stimulaci dynamické stabilizace můžeme využít labilní plochy (Kibler, 2000). Postupně přidáváme k posilování opěrné funkce i funkci fázickou, k tomuto můžeme využít například plyometrická cvičení. Tento typ cvičení představuje rychlé pohyby prováděné velkou silou. Dochází tak ke stimulaci schopnosti rychlé kontrakce a dekontrakce svalu. Díky tomu se více přiblížíme reálné podobě pohybu, který tenista provádí během zápasu a můžeme tak nacvičit lepší provedení daného pohybu při hře. Tato cvičení provádíme nejdříve oběma končetinami zároveň, postupně se soustředíme více na postiženou končetinu, zvyšujeme zátěž a její trvání (Cools et al., 2008). Při volbě vhodného posilovacího cviku je třeba nahlížet na pohybový systém v souvislostech, nesoustředit se pouze na jedinou oblast. Jednotlivé segmenty lidského těla se v pohybu výrazně ovlivňují v tzv. kinematických řetězcích, nelze proto jeden izolovat, musíme počítat i s vlivem ostatních částí těla. Pokud například bude špatná opěrná funkce nohy, bude omezený i rozsah pohybu v hlezenním kloubu, kvůli tomu bude velice pravděpodobně zvýšené napětí v extenzorech a abduktorech kyčelního kloubu, které tak budou omezovat volný pohyb pánve, z čehož plyne i omezení hybnosti páteře
a
samotné
lopatky,
což
bude
v ramenním kloubu (Sciascia et al., 2012).
27
mít
za
následek
vznik
bolesti
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Prostřednictvím posilování je třeba vytvořit nové, globální pohybové vzorce, které poté může sportovec využívat při výkonu. Pro tento účel jsou ideální posilovací cviky v diagonálách, pružné tahy a podobné techniky, kdy je kromě fázické funkce posilovaných svalů potřeba také dostatečně stabilizovat ostatní segmenty pomocí správně koordinované svalové aktivity v dalších oblastech (Cools et al., 2008). Posilovací cviky se snažíme volit tak, aby docházelo k zapojení svalů v průběhu celých kinematických řetězců, nesoustředíme se pouze na jednu oblast, která by tak při pozdějším výkonu byla vytržena z kontextu zbytku těla. Postupně se snažíme o znovupropojení jednotlivých prvků narušeného řetězce. Až poté, co se nám podaří v rámci terapie tyto jednotlivé prvky funkčně propojit a zajistit tak plnou a správnou funkci kinematického řetězce, můžeme přistoupit k analytickému posilování oslabených svalů v izolovaných pohybech (Sciascia et al., 2012). K posilování samozřejmě můžeme využít nejrůznějších pomůcek, zátěží, pružných tahů, nestabilních ploch či posilovacích strojů. Pro praktické využití v tréninku je ale důležité kromě zapojování celého těla v co nejkomplexnějších pohybech dbát také na to, aby cviky nebyly náročné z hlediska právě těchto pomůcek a byly tak proveditelné i na kurtu či v hale, kde probíhá běžný trénink. Nestabilní plochy využíváme především ve fázi, kdy už má sportovec daný cvik zvládnutý a potřebujeme jen zvýšit náročnost z hlediska proprioceptivní kontroly. Změnou opory o nestabilní plochu (gymball, opory o overbally, úseče a podobně) zároveň více připravujeme pohybový systém na nečekané situace, které při pohybu po dvorci mohou nastat a mohly by v případě špatné a pomalé koordinace stabilizačních svalů způsobit zranění. Proprioceptivní trénink, který podporuje neuromuskulární kontrolu nad prováděním pohybu, prokazatelně snižuje riziko vzniku zranění. Tento pozitivní efekt se týká především dolních končetin a úrazů typu distorze hlezenního kloubu či natažení, případně natržení vazů kolenního kloubu. Efekt tohoto typu tréninku je navíc ještě vyšší u sportovců s takovým zraněním v osobní anamnéze než u těch, kteří zatím takové zranění nezažili. Pro prevenci recidivy zranění dolních končetin se tak zdá metoda proprioceptivního tréninku přímo ideální (Hübscher et al., 2010).
28
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Na víceméně statickou a sportovně nespecifickou posilovací fázi by postupně měla navazovat fáze, během které připravujeme sportovce na krizové situace typické pro tenis, aby je poté při výkonu byl schopen zvládnout bez zbytečného zatěžování vlastního pohybového aparátu a zbytečného rizika vzniku zranění. Při sestavování programu pro kompenzaci oslabení vzniklých kvůli tenisu můžeme využít velké množství typů posilování. Ať už cviky v posilovně na strojích, kde je třeba dbát na správné provádění cviku a na to, abychom oslabené svaly nepřetížili přílišnou zátěží, tak i domácí posilovací cviky s vlastní vahou. Celkově se ale snažíme zvolit vždy cviky tak, aby vyhovovaly konkrétnímu sportovci a cvičební jednotky co nejméně narušovaly jeho tréninkový plán. I proto je dobré vybírat cvičení, která lze provádět pouze s minimem pomůcek ideálně přímo na kurtu či v hale. K posílení oslabených svalových skupin můžeme využít tlaková cvičení, při kterých dochází k extenzi končetin proti odporu. Ten můžeme zvolit buď statický, příkladem může být bench press, nebo pružný, dynamický, kterého dosáhneme například pomocí overballu. Opakem tlakových cvičení jsou cviky tahové, kdy dochází k flexi končetin proti odporu. Ten opět můžeme zvolit v závislosti na potřebě konkrétního sportovce dynamický, s použitím pomůcek, jako je nepříklad theraband, nebo statický. Během všech cvičení, která sportovec dělá proti odporu nebo se zátěží je velmi podstatné alespoň v počáteční fázi hlídat držení celého těla a především stabilizaci jednotlivých segmentů. V této fázi by si měl sportovec co nejvíce svou polohu procítit a nacvičit tak, aby ji byl pak později schopen sám korigovat a využít i v běžné zátěži a při výkonu na kurtu (Švejcar & Šťastný, 2013).
2.1.2 Protahovací techniky V rámci prevence zranění během sportu je považováno protažení před a po zátěži za téměř nezbytné. Paradoxně statická forma protažení může v některých případech riziko úrazu naopak zvýšit nebo ho vůbec neovlivňuje. Ke svalovým zraněním, kterým se sportovci snaží předejít právě statickým strečinkem, dochází většinou při excentrické kontrakci svalu, což je typ pohybu, který během statického protahování vůbec neovlivňujeme. Ani shrnující studie Thackera et al. (2004) nenašla žádné signifikantní účinky statického stretchingu na riziko vzniku sportovního úrazu (Thacker et al., 2004).
29
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Posturální stabilita a postura samotná bývá často ovlivněna zkrácením vybraných svalových skupin. K ovlivnění této problematiky lze využít klasický statický strečink velmi efektivně, stejně tak jako jeho dynamickou variantu či balistický strečink. Ke zvýšení rozsahu pohybu se také hojně využívá proprioceptivní neuromuskulární facilitace (PNF). Protažením zkrácených skupin dochází k uvolnění pohybů v dosud omezených rovinách a tím i změně postury. Co se týče dolních končetin, nejčastěji zkrácenými skupinami jsou hamstringy, flexory, adduktory a rotátory kyčelního kloubu a m.gastrocnemius. Na dominantní horní končetině se jedná o m.pectoralis minor, m.latissimus dorsi a svaly zadní plochy ramenního kloubu (Sciascia et al., 2012, Higgs et al., 2009). Strečink můžeme provádět jak aktivně, tedy formou cvičení, které provádí sám sportovec a je třeba pro protažení agonistů aktivovat jejich antagonisty, či pasivně – s asistencí trenéra, fyzioterapeuta. Pro autoterapii můžeme využít zaujetí určité polohy, ve které dojde k protažení segmentu působením gravitace (Slomka & Regelin, 2008). Metoda balistického strečinku spočívá v opakovaných rytmických hmitech do směru pohybu, ve kterém chceme zvýšit rozsah. Kvůli opakované mikrotraumatizaci pojivových tkání, ke které při této metodě nejspíš dochází, se ale ve sportovní praxi dnes téměř nepoužívá (Thacker et al., 2004). Statický strečink prováděný před začátkem zátěže v rámci rozcvičení (warm-up) do určité míry zvyšuje sílu, kterou je protahovaný sval poté schopen generovat, i proto je vhodné zařadit alespoň jeho krátký úsek do přípravy před tréninkem či zápasem. Doba statického protahování by ale v předzápasové přípravě neměla přesáhnout hranici 45 s, aby nedošlo k negativnímu ovlivnění rychlosti. Při protahování svalu delším než 60 s dochází k mírnému poklesu ve výkonnosti daného svalu, snižuje rychlost kontrakce i její sílu, což může jednak negativně ovlivnit podaný sportovní výkon, ale zároveň také zvýšit riziko zranění během následné zátěže (Williams et al., 2014, Kay et al., 2012).
30
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Negativní dopad statického strečinku na rychlost kontrakce a explozivní sílu protahovaných svalů podporují i další studie. Navíc Marchetti et. al. (2014) přichází ve své studii s tím, že tyto parametry nejsou ovlivněny pouze lokálně, tedy v místě protahování, ale že statický strečink má dopad i na ostatní svalové skupiny, které nejsou zrovna přímo protahovány. Dokládá to na studii, kdy při statickém protahování svalů horních končetin došlo ke snížení síly a rychlosti výskoku z měřící plošiny (Marchetti et al., 2014). Dynamický strečink je sice z hlediska zvětšování flexibility nejméně efektivní, jeho hlavní výhodou je ale aktivace daných svalových skupin, čehož můžeme využít během warm-up fáze tréninku. I proto se doporučuje navzdory všeobecně zavedeným zvyklostem mezi sportovci nahradit statický strečink na začátku tréninkové jednotky či zápasu jeho dynamickou variantou. Nedochází při něm ke zpomalení kontrakce ani narušení stability kloubů, jako je tomu u statického protahování s dlouhou výdrží. Naopak během něj dochází k facilitaci a stimulaci výbušné síly, která je důležitá pro rychlé starty při pohybu po kurtu (Perrier et al., 2011). Nevýhodou statického strečinku je již zmíněný negativní dopad na rychlost kontrakce a schopnost dynamické stabilizace kloubu, především, pokud doba protahování přesáhne 60 s. I proto je důležité volit vhodnou techniku na protažení jednotlivých svalových skupin podle typu zátěže a požadavků na výkon dané skupiny. Je to také důvod, proč Chatzopoulos (2014) ve svém článku doporučuje použití dynamického strečinku před zátěží a statického strečinku až po výkonu (Chatzopoulos et al., 2014). Během protahování svalů můžeme využít i princip reciproční inhibice, kdy dosáhneme lepší relaxace agonistů izometrickou kontrakcí antagonistů. Tento princip využíváme v konceptu PNF. Konečný efekt na rozsah pohybu je obdobný u statického strečinku i PNF, metody se ale liší v principu, kterým toho dosáhneme. Zatímco během statického strečinku dosáhneme protažení díky elasticitě nekontraktilní vazivové složky, kterou tím zvyšujeme, prostřednictvím metody PNF dosáhneme zvýšení rozsahu díky relaxaci kontraktilní složky svalu. V současné době se jako nejefektivnější pro zvětšování flexibility jeví právě metoda PNF (Ahmed et al., 2015).
31
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Stejně tak, jako má metoda PNF své skalní přívržence, má i skupinu odpůrců, kteří argumentují tím, že v důsledku zvýšení flexibility při protahování metodou PNF, kdy dochází ke zvýšené toleranci tkání na protažení bez bolesti, se zvyšuje i riziko vzniku úrazu během sportovního výkonu (Thacker et al., 2004).
2.2
Vybrané kompenzační cviky pro hráče tenisu
2.2.1 Horní končetiny Jak již bylo zmíněno výše, u tenistů všech výkonnostních úrovní je velmi častá bolestivost ramenního kloubu na dominantní straně. Pokud je příčinou impingement syndrom, který vzniká na základě funkční instability kloubu, bývá zde přítomna palpační citlivost m. infraspinatus a bolestivost na zadní ploše postiženého ramenního kloubu. Tato bolest se nejvíce
objevuje v úderové fázi tenisového podání, tedy
v maximální zevní rotaci, horizontální abdukci a flexi v ramenním kloubu (Cools et al., 2008, Walch et al., 1992). Cílem rehabilitace v případě horních končetin je dosažení plné funkce všech segmentů zavzatých do kinematického řetězce jak jednotlivě, tak jako celku. K tomu je třeba zajistit propojení všech segmentů, plný rozsah pohybu ve všech částech daného řetězce. Využíváme facilitaci volného pohybu lopatky prostřednictvím pohybu dolních končetin a trupu, korekci protrakčního držení ramenního pletence a zajištění správné opěrné funkce v uzavřených kinematických řetězcích (Sciascia et al., 2012). Co se týče rehabilitace funkční instability ramene, snažíme se zde o znovuobnovení síly a vytrvalosti oslabených svalů, stimulaci propriocepce z této oblasti a zlepšení neuromuskulární kontroly a dynamické stablizace kloubu. Velmi často jsou u overhead sportovců oslabené zevní rotátory. V iniciální fázi je proto vhodné začít posilovat tyto svaly v uzavřených kinematických řetězcích a postupně přejít na cvičení plyometrická, kdy se soustředíme především na zatížení zevních rotátorů a schopnost dynamické stabilizace ramenního kloubu (Cools et al., 2008, Ellenbecker et al., 2003).
32
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Cvičení volíme tak, abychom posilované svaly zapojovali ve funkčních pozicích a ve všech rovinách rozsahu pohybu, díky čemuž dojde k propojení celého kinematického řetězce. Teprve poté, co se nám podaří funkčně propojit celý řetězec, můžeme posilovat izolované pohyby a zapojení jednotlivých svalů. I tak se ale snažíme, aby cvik alespoň trochu odpovídal zapojení svalů v běžném pohybu, či pohybu specifickém pro tenis a vždy se snažíme využít pohybu ve všech možných rovinách (Sciascia et al., 2012). Při bolestivosti ramene začínáme stabilizací lopatky. Snažíme se o propojení funkce horních a dolních vláken m.trapezius, m.serratus anterior a mm.rhomboidei. Tyto svaly zajišťují správnou funkci scapulohumerálního rytmu a stabilitu lopatky vůči hrudníku během pohybu. Díky tomu pak může lopatka sloužit jako stabilní opora pro pohyb horní končetiny. Tuto stabilitu trénujeme v řetězci, který vychází z kyčelního kloubu nedominantní strany, pokračuje přes svaly trupu ke kontralaterálnímu ramennímu kloubu a paži. V tomto zapojení se dostává lopatka do retrakce a zevní rotace a představuje tak punctum fixum pro ideální zapojení svalů rotátorové manžety bez toho, že by docházelo k utlačování měkkých struktur v oblasti ramenního kloubu (Sciascia et al., 2012, Ludewig et al., 1996).
33
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Poté, co dosáhneme schopnosti kvalitně stabilizovat lopatku a jejího funkčního zapojení v kinematických řetězcích, můžeme přistoupit k analytičtějšímu posilování konkrétních oslabených svalů, v tomto případě zevních rotátorů ramenního kloubu. Zde můžeme využít například pružného tahu therabandu (viz obr. 2), kdy sportovec provádí zevní rotaci při současné 90° flexi v ramenním kloubu dominantní strany, přičemž si druhoustrannou končetinou fixuje loket, aby nedocházelo ke zmenšování flexe (Ellenbecker et al., 2009).
Obr. 2: Posilování zevních rotátorů ramenního kloubu s využitím protitahu therabandu (Cools et al., 2008). Kromě oslabení zevních rotátorů je pro tenis charakteristická také omezená vnitřní rotace v glenohumerálním kloubu (GIRD). U většiny overhead sportovců, typicky právě u tenistů, dochází k velkému excentrickému zatěžování svalů v oblasti ramene. V důsledku toho dochází jak k akutním úrazům, tak chronickým degenerativním změnám v kloubu, které mají za následek omezení jeho pohyblivosti (Sciascia, 2012).
34
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Zde volíme spíše protahovací techniky, tedy mobilizace a protahování, abychom tak dosáhli zvýšení rozsahu pohybu a potřebné flexibility. Pro protažení struktur na zadní straně ramenního kloubu je vhodné pasivní protažení v tzv. „sleeper's stretch“ . Sportovec leží na boku na straně dominantní končetiny, která je v 90° ventrální flexi. Trenér či fyzioterapeut pasivně stahuje lopatku dominantní strany do retrakce a zároveň provádí vnitřní rotaci v ramenním kloubu. Během tohoto protahování bychom měli dosáhnout pouze pocitu napětí, svěřenec nesmí pociťovat bolest na zadní ploše ramene. Pokud tomu tak je, můžeme upravit polohu mírným natočením trupu na záda. Tento cvik můžeme použít i pro autoterapii ve variantě, kdy si pasivní vnitřní rotaci provádí sportovec sám druhostrannou končetinou (viz obr. 3) (Cools et al., 2008).
Obr. 3: Sleeper's stretch: výchozí a konečná pozice (Quint, 2013) U jedinců s výraznou ztuhlostí měkkých tkání na zadní ploše ramenního kloubu a omezenou vnitřní rotací v glenohumerálním skloubení je účinnější než sleeper's stretch varianta cross-body stretch. Provádíme pasivně horizontální addukci v ramenním kloubu – buď s asistencí druhé osoby, kdy sportovec leží na zádech a trenér či fyzioterapeut provádí pasivní pohyb nebo si může sportovec svou dominantní končetinu do tohoto pohybu vést pasivně sám (McClure et al., 2007). Poté, co se nám podaří pomocí protahovaích a posilovacích technik správně propojit všechny funkční kinematické řetězce, je naším dalším cílem natrénování vytrvalosti a síly všech svalů zapojených v dané jednotce. Aby mohl takový řetězec fungovat správně, je třeba, aby byly všechny zahrnuté svaly na přibližně stejné úrovni, co se týče již zmíněných parametrů – tedy vytrvalosti a síly (Sciascia et al., 2012).
35
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Pro prevenci vzniku tenisového lokte, dalšího z nejčastějších problémů plynoucích z charakteru tenisu, a dalších poranění loketního kloubu je nutné se zaměřit na svaly předloktí a zápěstí. Ellenbecker et al. (2009) doporučují hlavně zlepšení svalové vytrvalosti tak síly prakticky všech svalových skupin předloktí, ale především koordinace mezi extenzory a flexory zápěstí. K tomu můžeme využít především plyometrická cvičení, která svým způsobem napodobují charakter zapojení těchto svalů ve hře. Mezi ta patří například dribling tenisovým míčkem o zem: v sedě na židli či gymballu si sportovec stabilizuje předloktí ve flexi druhou rukou a zápěstím dribluje míčkem o zem. Pro simulaci zapojení těchto svalů při podání můžeme zvolit variantu, kdy tenista dribluje malým gymballem o zeď, ke které stojí čelem. Pro tyto cviky volíme tak dlouhou jednotku, aby došlo k signifikantní únavě posilovaných svalů, na základě čehož může docházet k určité adaptaci. V případě výše uvedených cviků je vhodná doba aktivity asi 30s s přibližně stejně dlouhou pauzou. Počet opakování záleží na zdatnosti a schopnostech sportovce (Ellenbecker et al., 2009). Pro stabilizaci lokte při decelerační fázi jak podání a úderů z backhandové strany je nezbytně nutná excentrická aktivita flexorů loketního kloubu, především m.biceps brachii, který tak mírní dopady setrvačnosti rakety a paže na kloubní struktury během zmiňované došvihové fáze úderu. Tuto jeho funkci můžeme posilovat izolovaně pomocí therabandu, kdy prakticky trénujeme i jeho koncetrickou aktivaci při pohybu do flexe v loketním kloubu a následně právě žádanou excentrickou fázi, kdy aktivací bicepsu brzdíme pohyb do extenze proti tahu therabandu. V dalších stádiích se zaměřujeme i na ostatní pohyby v loketním kloubu, jako jsou pronace a supinace. Posilování můžeme postupně ztěžovat zátěží s činkami nebo jej lze provádět například v sedě na gymballu. V tomto případě je ale třeba zvláště dbát na správné držení trupu a jeho stabilizaci v průběhu celého cvičení (Wilk et al., 2012, Wilk et al., 2003).
36
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
2.2.2 Trup Nejnamáhanější oblastí trupu je u tenistů rozhodně bederní páteř. Především během podání je vystavována velkým tlakům a silám ve směru extenze, rotace a lateroflexe. Dochází zde ke vzniku značně velkých střižných sil, které mají za následek rozvoj degenerativních změn a bolestí v bederní oblasti. Hlavním problémem u tenistů je většinou nerovnováha mezi flexory a extenzory páteře, většina hráčů má také značně přetížené rotátory na straně rotace z backhandového úderu. Tyto dysbalance se týkají především rekreačních hráčů a více žen. U vrcholových tenistů bývají naopak obě strany relativně vyrovnané, u tenistek mírně dominují rotátory na backhandové straně. I přes to je ale nutné do tréninku zařadit cvičení, která facilitují rotace na obě strany (Cools et al., 2008, Ellenbecker et al., 2004). Pro rovnoměrné zapojení rotátorů páteře je vhodný takzvaný „Russian twist“, kdy sportovec leží zády na gymballu a opírá se dolními končetinami o zem (viz obr. 4). Pánev a oblast bederní páteře jsou mimo plochu míče, tenista je tak musí stabilizovat pomocí svalů. Dolní končetiny jsou v abdukci přibližně na vzdálenost šířky pánve, chodidla jsou opřena celou plochou o podložku. Horní končetiny jsou v ramenním kloubu ve flexi 90°, ostatní klouby horních končetin jsou v extenzi. Úkolem sportovce je přetáčet se na jedno a na druhé rameno bez toho, že by se změnilo držení v ramenních kloubech a postavení pánve a dolních končetin. Tento cvik můžeme ztížit tím, že tenistovi dáme do rukou míč nebo závaží. Obtížnost ale navyšujeme až po správném zvládnutí základní varianty cviku (Cools et al., 2008). Trup a hluboký stabilizační systém u tenistů posilujeme především prostřednictvím diagonál od nedominantní dolní končetiny k dominantní horní končetině. Trénujeme také stabilitu stoje na nedominantní dolní končetině a schopnost stabilizace centra těla (core) (Burkhart et al., 2003).
37
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Core, jak je v anglicky psané literatuře označován trup a svaly, které jej stabilizují, posilujeme nejčastěji v opoře o všechny čtyři končetiny s tím, že začínáme ve vývojově nižších, méně náročných pozicích a postupně zvyšujeme obtížnost například přidáním nestabilní opory pod dolní končetiny. V průběhu všech cviků je ale nutné neustále sledovat a hlídat neutrální postavení páteře. Cviky také volíme v takové kombinaci, aby došlo k zatížení páteře a jejích stabilizátorů ve všech třech rovinách (sagitální, transversální i frontální) (Cools et al., 2008).
Obr. 4: Russian twist. (A) výchozí poloha, (B) konečná poloha (Cools et al., 2008).
38
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
PaeDr. Švejcar ve své knize zdůrazňuje důležitost správného zapojení bránice a ostatních svalů trupu při dýchání. Stav, kdy dojde k funkčnímu propojení hrudníku a pánve, označuje jako fungující břišní hydrauliku. Z nácviku této funkce je dobré vycházet při tréninku core, abychom si tak zajistili vhodný základ, ze kterého můžeme poté přecházet do obtížnějších posturálních pozic. Pro základní nácvik je nejvhodnější poloha vleže na zádech s oporou pat o gymball. V této poloze hlídáme, aby nedocházelo k pohybu hrudníku kraniálním směrem během nádechu, kontrolujeme aktivaci svalstva břišní stěny (viz obr. 5). Po zvládnutí kontroly v této poloze přecházíme do tzv. sedostoje, tedy vzpřímenější pozice. Sportovec prakticky stojí, ovšem s flektovanými koleny a mírnou oporou o lehátko či vysokou židli o sedací hrboly (viz obr. 6). Postupně se pak snažíme o zapojení břišní hydrauliky i v pohybu typickém pro tenis (Švejcar & Šťastný, 2013).
Obr. 5: Základní poloha pro nácvik zapojení břišní hydrauliky (Švejcar & Šťastný, 2013).
Obr. 6: Sedostoj (Švejcar & Šťastný, 2013).
39
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Jedním z navazujících cviků, které jsou zároveň i dobře proveditelné přímo na kurtu, je přitahování dolních končetin, které jsou v opoře o gymball, k trupu (viz obr. 7). Stabilní oporu zajišťují horní končertiny, zde dohlížíme jak na správnou polohu lopatky, tak na to, aby nedocházelo k hyperextenzi v loketních kloubech. Dolní končetiny jsou opřeny celou plochou bérců o gymball, hlezenní klouby by měly být volné, ve středním postavení. Ve výchozí pozici se sportovec snaží zastabilizovat celý trup tak, aby nedocházelo k výkyvům a ztrátě rovnováhy, snaží se vyrovnat osu páteře a celého těla. Poté flektuje dolní končetiny v kyčelních i kolenních kloubech a přitahuje tak gymball směrem pod trup. Po celou dobu provádění cviku se snažíme, aby zůstalo stabilní postavení páteře a pánve, nedocházelo k anteverzi pánve či pohybu v některém segmentu páteře. Pro cílené zapojení šikmých břišních řetězců můžeme využít variantu tohoto cviku, kdy sportovec nechává jednu dolní končetinu opřenou o gymball a druhou flektuje v kolenním a kyčelním kloubu, čímž ji přitahuje směrem pod trup. Zde opět korigujeme postavení horních končetin, ale především dohlížíme na to, aby nedocházelo k rotacím pánve (Cools et al., 2008).
Obr. 7: Přitahování míče ve vzporu o horní končetiny. (A) výchozí pozice, (B) konečná pozice (Cools et al., 2008).
40
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
2.2.3 Dolní končetiny Posilování a aktivace dolních končetin se netýká pouze zlepšení výkonnosti svalů této oblasti. Správné zapojení dolních končetin v kinematických řetězcích může napomoci k lepší aktivaci a funkci svalstva i v oblasti ramene. Například větší aktivace mnohdy oslabeného m.serratus anterior můžeme docílit právě zapojením dolních končetin při provádění určitého pohybu. V tenisu se to týká především správného postavení dolních končetin při odehrávání míčku, kdy aktivací svalstva dolních končetin můžeme podpořit stabilizaci ramenního kloubu a tím tak minimalizovat dopad na tento kloub. I proto je důležité se zaměřovat i na dolní končetiny, abychom docílili dostatečné vytrvalosti a síly potřebné jednak k pohybu po dvorci ale také k této stabilizační funkci (Kaur et al., 2014). Dolní končetiny hrají velkou roli v celkové stabilizaci postury, je proto důležité zařadit do programu kompenzace i balanční trénink na proprioceptivním podkladě. Nejedná se přímo o kompenzaci určitého přetížení, ale významně tím snižujeme riziko vzniku úrazu na kloubech dolních končetin. Lepší neuromuskulární kontrola umožňuje sportovci zvládat i náročné situace, které by jinak namáhaly vazivo či přímo vyústily ve zranění. K tomuto tréninku je ideální využití balančních plošin, kdy se tenista snaží pomocí dynamické stabilizace svaly dolních končetin udržet rovnováhu v různých posturálních situacích. K výraznému efektu snížení výskytu zranění dochází až po několika (podle Emery po šesti) měsících takového tréninku. Po správném zainstruování sportovce lze takové cvičení provádět i doma, což je další pozitivum. Pro skutečně signifikantní výsledky je totiž nutné balanční trénink opakovat několikrát týdně, déle než 10 minut, což by se v rámci tréninků nemuselo povést zapracovat do programu sportovce. K tréninku neuromuskulární koordinace a kontroly dolních končetin využíváme stoje na balančních, nestabilních plochách či úsečích, které můžeme modifikovat podle individuální zdatnosti sportovce. Může se jednat o stoj na jedné končetině či přidání fázického pohybu horních končetin (například ve stoji na čočce si tenista hází tenisovým míčkem o zeď, musí tak dostatečně zpevnitt trup a dolní končetiny, aby vznikla dostatečná opora pro pohyb horních končetin) (Emery et al., 2005).
41
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
U dolních končetin je cílem co nejvíce zvýšit vytrvalost a sílu v pohybu. Zaměřujeme se především na m.gastrocnemius, hamstringy, m.quadriceps femoris a abduktory kyčelního kloubu, což jsou nejvíce namáhané svaly a svalové skupiny při pohybu po dvorci. Všechny tyto svaly je dobré posilovat v komplexním cvičení, kdy dochází k jejich zapojení v rámci jednoho kinematického řetězce. Ideálním cvikem pro tento cíl je tzv. side stepping (viz obr. 8). Výchozí poloha pro toto cvičení je v opoře o obě chodidla, která jsou od sebe vzdálena na vzdálenost přibližně odpovídající šířce pánve sportovce. Kolenní klouby jsou ve flekčním postavení asi 60°, snažíme se, aby se osa otáčení v kolenním kloubu nedostala před úroveň špiček chodidel. Sportovec se snaží držet stabilní pánev, osový orgán by měl být v protažení, v mírné flexi, horní končetiny by měly být klidné. Z této výchozí pozice pak tenista dělá kroky do stran s tím, že se snaží neustále udržet stabilní postavení pánve a trupu a pohyb tak vykonávat pouze v oblasti dolních končetin. Podle zdatnosti tenisty můžeme použít zátěže (například pružný odpor ve formě therabandu), stejně tak jako prodlužovat úseky cvičení a zkracovat pauzy mezi nimi (Sciascia et al., 2012).
Obr. 8: Side stepping: varianta s využitím pružného odporu therabandu (Egrabin, 2014). Protahováním hamstringů můžeme docílit jak zvětšení potřebného rozsahu pohybu, tak i zmírnění bolestí v oblasti bederní páteře, které jsou často pro hráče limitující. Díky statickému protažení těchto svalů, které bývají u tenistů velice částo zkrácené a v hypertonu, se zvětší rozsah pohybu jak v kyčelním kloubu, tak pohybu pánve vůči páteři. Je ale důležité zařadit toto protahování do tréninku tak, aby nemělo výše zmíněné negativní dopady na následný výkon (Ahmed et al., 2015). 42
Bakalářská práce
3
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
KAZUISTIKA PACIENTA
Proband A.S., muž r. 1989
3.1
Anamnéza
OA: s ničím se neléčí, běžné dětské nemoci prodělal, v poslední době bolestivost v oblasti apexu patelly vpravo (nikde není léčen) Úrazy: 1990 parciální ruptura m. gastrocnemius vpravo, 1995 fraktura 2.prstu na levé noze, 2002 komplikovaná fraktura 3. a 4. prstu na pravé ruce, 2010 fraktura 7.žebra vlevo Operace: 0 RA: rodiče i sourozenci zdrávi AA: 0 FA: 0 SPA: programátor, tenisu se věnuje na výkonnostní úrovni přibližně 15 let, poslední 4 roky trénuje samostatně jedenkrát týdně 1,5 hodiny, turnajů se účastní přibližně 7x ročně, 1x týdně chodí plavat, věnuje se lezení, pravák
3.2
Kineziologický rozbor:
zezadu: přetížení m.trapezius bilaterálně, elevace levé lopatky, hyperkyfóza hrudní páteře, zvýšené napětí paravertebrálních svalů bilaterálně, hyperlordóza bederní páteře, v předklonu se páteř rozvíjí rovnoměrně, Thomayerův test -20 cm, varozní postavení kolen, valgozní postavení pat, pes planus bilaterálně z boku: předsunuté držení hlavy, protrakce ramen, anteverze pánve zepředu: výraznější taile vpravo, trofika svalstva dolních končetin symetrická, zatížení na vnitřní straně chodidel
43
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Palpace: Zvýšené napětí m.trapezius oboustranně – více vpravo, hypertonus m.triceps brachii, trigger pointy v extensorech zápěstí vpravo, hypertonus a trigger pointy v paravertebrálních svalech v oblasti ThL přechodu, hypertonus m.pectoralis major, vpravo přítomny trigger pointy, přetížení a hypertonus horní porce m.rectus abdominis, zvýšené napětí flexorů kyčelního kloubu bilaterálně, palpační bolestivost lig.patelae vpravo, hypertonus m.triceps surae bilaterálně, Achillova šlacha oboustranně intaktní, nebolestivá. Funkční vyšetření: •
Vyšetření svalů rotátorové manžety ramene proti izometrickému odporu – bez úponové bolesti, celkově větší svalová síla vpravo.
•
Vyšetření fixátorů lopatek v poloze na čtyřech – celkově oslabená schopnost stabilizace lopatek, insuficience dolních fixátorů lopatek.
•
Zapojení HSS v poloze 3 měsíců na zádech – zvýšená aktivace m.rectus abdominis, mírná diastáza, schopen zapojení HSS, ve vyšších polohách již jeho aktivace vázne a je spíše nedostatečná.
•
Vyšetření joint play kolenního kloubu – bez omezení, pohyblivost patelly i ostatních kloubních struktur volná
•
Vyšetření stoje na jedné noze – stabilní
•
Odporový test na m. quadriceps femoris – bez bolesti
Zkrácené a oslabené svaly: Zkrácené m.pectoralis major oboustranně, oslabení dolních fixátorů lopatek oboustranně, oslabení mm.transversi abdominis bilaterálně, zkrácené flexory a adduktory
kyčelního
kloubu
oboustranně,
oslabení
m.iliopsoas,
zkrácení
m.gastrocnemius vpravo a m.soleus oboustranně, zkrácení hamstringů oboustranně.
44
Bakalářská práce
3.3
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Návrh terapie U tohoto probanda by terapie měla být zacílena především na insuficientní HSS,
tedy jeho posílení a schopnost aktivace v dynamice a pohybu na kurtu. Co se týče posilování a nácviku koordinace pohybů, bylo by vhodné zaměřit se na oslabené fixátory lopatek, které tak při pohybu nejsou schopny zajistit její správné postavení a tím i ideální nastavení v glenohumerálním kloubu. Kromě toho by probandovi měly být doporučeny cviky na posílení rotátorové manžety i levé končetiny, abychom docílili symetrie svalové síly těchto svalů na obou končetinách. Přítomné trigger pointy v extenzorech zápěstí pravé horní končetiny by bylo vhodné minimalizovat účelnou relaxací a protahováním těchto svalů, aby se tak zabránilo rozvoji degeneratiních změn v oblasti jejich úponu a rozvinutí laterální epikondylitidy. Pro zlepšení postavení pánve a bederní páteře by se na základě výše zmíněných poznatků dalo využít statického protahování hamstringů. Korekcí postavení v kolenním kloubu ve výpadu bychom se snažili docílit zmírnění zátěže na úpon m.quadriceps femoris. K tomu se jeví jako nejvhodnější neuromuskulární trénink – prostřednictvím zlepšení schopnosti stabilizace kolenního kloubu a jeho rovnoměrnějšího zatěžování během pohybu se zmírní jeho dopady na kloubní struktury, díky čemuž by se dala očekávat i úleva od bolesti. Stran již výše zmiňované bolesti v oblasti apexu pately vpravo by se proband měl podrobit vyšetření u ortopeda, aby se tak vyloučilo strukturální porušení kloubních struktur či lig. patellae. Plochonoží probandovi žádné akutní obtíže nepůsobí, ale může být příčinou přetížení kolenních kloubů a tím i bolesti, která jej limituje ve výkonech. Proto by tento problém neměl být v terapii opomíjen. Pro konkrétní situaci je vhodné domácí cvičení s využitím prvků z konceptu senzomotorické stimulace, konkrétně nácvik malé nohy a aktivní udržení klenby ve stoji a následně i při pohybu. Vzhledem k tomu, že proband sám od sebe chodí pravidelně plavat, s tím, že střídá styly (znak, kraul a prsa), se navíc věnuje i lezení a boulderingu, další doplňkový sport by byl již nadbytečný, tyto aktivity se zdají pro konkrétní případ jako plně dostačující.
45
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Foto 2: Stoj z boku (vlastní zdroj).
Foto 1: Stoj zezadu (vlastní zdroj).
Foto 3: Stoj zepředu (vlastní zdroj).
46
Bakalářská práce
4
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
DISKUZE Tenis ze své podstaty způsobuje jednostranné zatěžování pohybového aparátu.
Z této asymetrie plynou jak některé chronické obtíže, jako jsou například strukturální změny v oblasti bederní páteře, ale může kvůli tomu docházet i k většímu výskytu poranění vzniklých přímo na kurtu během hry. U tenistů není výjimkou ani stranová asymetrie trofiky některých svalových skupin, například se to týká svalů předloktí. Je ale otázkou, zda mají tyto asymetrie nějaký výraznější vliv na funkci organismu, či se jedná pouze o kosmetickou záležitost. Z tohoto pohledu je téma dopadu tenisu na pohybový aparát ještě poměrně málo prostudované. Asymetrie v síle jednotlivých končetin a například nedostatečná schopnost stabilizace všech bodů volnosti při pohybu zvyšují riziko vzniku poranění a proto se snažíme tyto nedostatky minimalizovat postupy, které byly již popsány výše. U probanda vyšetřovaného v rámci této práce bychom se tak snažili posílit svaly rotátorové manžety ramenního kloubu i na nedominantní straně i přes to, že tyto svaly k tenisu významně nevyužívá. Snažíme se o co největší symetrizaci, abychom tak zmenšili rozdíly mezi dominantní a nedominantní stranou. V případě vrcholových sportovců je bohužel toto občas problematické na vysvětlení, setkáváme se zde často s názorem, že je takové cvičení zbytečné, protože tyto svaly během hry nepoužívá. Kromě nesymterického výskytu oslabených nebo naopak přetížených svalů se často u tenistů setkáváme s insuficientním HSS. U probanda vyšetřeného v rámci této práce jsme se s touto problematikou také setkali. Funkční nepropojenost hrudníku, břišní stěny a pánve by v jeho případě mohla být částečně způsobena frakturou žebra, ke které došlo v roce 2010. Nález na RTG udával jednoduchou zlomeninu 7. žebra vlevo, ale mohlo dojít i k poranění měkkých tkání či naražení dalších žeber, což na RTG nemuselo být znát. I proto se mohlo na základě těchto poškození rozvinout ochranné držení, které narušilo jinak správně fungující kinematický řetězec. Z tohoto poznatku bychom pak měli vycházet při volbě terapeutických postupů, v našem konkrétním případě by bylo vhodné zaměřit pozornost i na pohyby žeber při dýchání. Taková intervence by ale již přesahovala kompenzaci v rámci tréninku a jednalo by se tedy spíše o terapii.
47
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Zařazování kompenzačních jednotek do tréninku je v současné době velmi diskutované téma. Z pohledu trenéra se jedná o značně citlivé a problematické téma, kdy je stále třeba překonávat zažité zvyklosti ukotvené ve sportovní společnosti, jako je například statické protahování pokud možno všech velkých svalových skupin před výkonem. Mnozí hráči tento postup přímo vyžadují, ačkoli může mít neblahý vliv na hru. Delší statický strečink před tréninkem či zápasem sice může splnit svůj účel ve smyslu zmírnění omezení rozsahu pohybu, zároveň má ale negativní dopad na rychlostní schopnosti, které jsou v případě tenisového zápasu či tréninku stěžejní. Je ale nutné volit techniky a styl posilování či protahování tak, aby tato naše snaha korelovala s požadavky na výkon tenisty a nenarušovala jeho tréninkový či herní plán. Volíme proto postup vždy podle individuálních potřeb tenisty s ohledem na jeho případná předchozí poranění. Jako jeden z nejdůležitějších prvků se jeví zařazení proprioceptivního či neuromuskulárního tréninku s využitím prvků z konceptu senzomotorické stimulace. Jednak jej můžeme použít jako vyšší úroveň nácviku udržování korigované postury, jednak se dá tento typ cvičení zařadit jako účinná prevence vzniku sportovních zranění. Ačkoli existuje řada studií potvrzující tyto výsledky, problém se jeví v nejednotnosti cvičení, která byla v rámci těchto studií volena. Nedá se tak tedy jednoznačně určit, zda jsou nejlepší volbou cvičení na nestabilních plochách, kdy se snaží sportovec udržet rovnováhu s minimemm titubací či zda je účinnější kombinace cvičení s omezených senzorickýcm vstupem, plyometrických cvičení, balančních cvičení, posilování a sportovně specifických cvičení (Hübscher et al., 2010). Aktuálně se z pohledu fyzioterapeuta zdá být největší problém zařazení statického strečinku do tréninku. V rozporu se studiemi, které se zabývají účinky strečinku na následný výkon, je ve sportu dlouhodobě zavedený zvyk se před výkonem co nejlépe protáhnout prostřednictvím statického protahování. V praxi tak potom můžeme často narazit na odmítavý postoj sportovce k názoru, že před výkonem je vhodnější zařadit spíše dynamický charakter strečinku v rámci warm-up fáze a statického protažení využít až po zápase či tréninku (Chatzopoulos et al., 2014, Williams et al., 2014, Kay et al., 2012, Thacker et al., 2004).
48
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
V rámci pravidelného trénování tenisu je nepochybně vhodné zařadit do přípravy i jiný sport, který sportovec nebude mít za cíl provozovat na výkonnostní úrovní, ale spíše jako doplňkový sport. Pokud tento sport bude vhodně zvolený, může do určité míry i zastoupit jednotku kompenzačních cvičení, i když ne v plné míře. Mezi tyto sporty se nejčastěji řadí plavání, které bývá jako doplňkový sport doporučováno téměř u všech disciplín. Jeho výhodou je mimo jiné i to, že je velmi účinné při zvyšování celkové kondice a výdrže. V případech, jako je proband vyšetřovaný v rámci této práce, je ideální, pokud si sportovec sám zvolí sporty, které jej baví, tím pádem je ochotný se jiim věnovat. V tomto výběru je samořejmě nutné tenistu alespoň trochu korigovat, aby si nezvolil sport, který by asymetrie způsobené tenisem spíše podporoval. Kromě plavání se jeví jako vhodné i lezení a bouldering, kterému se vyšetřovaný proband také věnuje. Při tomto sportu dochází k zapojování autochtonní muskulatury a HSS, k této aktivaci navíc dochází poměrně rovnoměrně, nepřetěžuje se jedna strana. I lezení ale má svá úskalí, jako jsou například otlačeniny prstců z lezeckých bot, odřeniny či mozoly na dlaních, které mohou komplikovat držení rakety a limitovat tak tenistu v jeho hlavním sportu. K udržování dobré fyzické kondice a vytrvalosti je výborná například cyklistika. Zde se ale setkáváme s potřebou správného nastavení všech parametrů kola,aby nedocházelo k dalšímu přetěžování pohybového aparátu, například krční páteře. Je také důležité se během cyklistiky vyvarovat terénů, kde by hrozilo zvýšené riziko pádu a zranění. Následná rekonvalescence z těchto úrazů by tenisu zbytečně vyřazovala z tréninku a turnajů. Při doporučování doplňkových sportů je tak třeba se připravit i na argumenty trenérů a sportovců, které se opírají právě o zbytečné zvyšování rizika vzniku úrazu při doplňkovém sportu.
49
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Řada sportovců s oblibou vyhledává jako doplněk k sporotvně specifickému tréninku v současné době velmi oblíbené skupinové hodiny jógy, pilates či jiných metodik. Zařazení těchto prvků je samozřejmě přínosné, ale při volbě konkrétní metody je třeba brát ohled na vlastnosti pohybového aparátu sportovce. Pro hypermobilní jednice by tak například mohla být přímo kontraproduktivní jóga či cvičení založená na principu statického strečinku s výdrží v hraničních polohách. Je zárovneň ale nezbytné, aby sportovce zvolená aktivita bavila a byl tak ochotný ji pravidelně praktikovat a zařazovat do svého programu. Potřeba doplňujícího sportu se netýká pouze závodních hráčů, ale měla by jí věnovat pozornost i široká veřejnost praktikující tenis na rekreační úrovni.
50
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
ZÁVĚR Při tenisu jsou na pohybový aparát sportovce kladeny zvýšené nároky. Ať už ve smyslu rozsahu pohybu v určitých kloubech či naopak nutnosti stabilizace více segmentů během úderu. Pokud není v možnostech sporotvce tyto nároky pokrýt v rámci vlastností a schopností jeho pohybového a řídícího systému, dochází k nefyziologickým pohybům, které mají negativní dopad na organismus. Chronické obtíže, jako je tenisový loket či bolesti v oblasti bederní páteře, vznikají často na podkladě narušené opěrné funkce a schopnosti stabilizace segmentů při úderu. Týkají se častěji horních končetin, především kloubů a periartikulárních struktur dominantní končetiny, které jsou repetetivně zatěžovány na hranici fyziologie a patologie a dochází zde tak k degenerativním změnám. Akutní zranění se naopak vyskytují u tenistů častěji na dolních končetinách. To vyplývá z charakteru pohybu po dvorci a zvýšených nároků na přesnost a rychlost koordinace při rychlých změnách směru pohybu. V rámci kompenzace se snažíme vytvořit podmínky pro co nejideálnější provádění pohybů spojených s tenisem. Posilujeme a nacvičujeme kvalitní opěrnou funkci v uzavřených kinematických řetězcích, čímž si vytváříme podmínky pro lepší provedení fázického pohybu, který se snažíme také korigovat tak, aby docházelo k co nejmenšímu poškozování pohybového aparátu. Protahováním zkrácených svalů zajišťujeme rozsah pohybu potřebný pro tenis a korigujeme tak i vzájemné postavení jednotlivých segmentů vůči sobě.
51
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
REFERENČNÍ SEZNAM ABRAMS, G. D., P. A. RENSTROM a M. R. SAFRAN. Epidemiology of musculoskeletal injury in the tennis player. British Journal of Sports Medicine. 201206-01, vol. 46, issue 7, s. 492-498. DOI: 10.1136/bjsports-2012-091164. AHMED, Hashim, Amir IQBAL, Shahnawaz ANWER a Ahmad ALGHADIR. Effect of modified
hold-relax
stretching
and
static
stretching
on
hamstring
muscle
flexibility. Journal of Physical Therapy Science [online]. 2015, vol. 27, issue 2, s. 535538 [cit. 2015-03-08]. DOI: 10.1589/jpts.27.535. ALYAS, F, M TURNER a D CONNELL. MRI findings in the lumbar spines of asymptomatic, adolescent, elite tennis players. British Journal of Sports Medicine. 2007-11-01, vol. 41, issue 11, s. 836-841. DOI: 10.1136/bjsm.2007.037747. BAHR, R. Understanding injury mechanisms: a key component of preventing injuries in sport. British Journal of Sports Medicine [online]. 2005-06-01, vol. 39, issue 6, s. 324329 [cit. 2015-03-07]. DOI: 10.1136/bjsm.2005.018341. BURKHART, Stephen S., Craig D. MORGAN, W.Ben KIBLER, S.T. DONELL a E WITVROUW. The disabled throwing shoulder: Spectrum of pathology part I. Arthroscopy: The Journal of Arthroscopic [online]. 2003, vol. 19, issue 4, s. 404-420 [cit. 2015-03-07]. DOI: 10.1053/jars.2003.50128. CAMPBELL, AMITY, PETER O’SULLIVAN, LEON STRAKER, BRUCE ELLIOTT a MACHAR REID. Back Pain in Tennis Players. Medicine. 2014, vol. 46, issue 2, s. 351-357. DOI: 10.1249/MSS.0b013e3182a45cca. COOLS, A M, G DECLERCQ, B CAGNIE, D CAMBIER a E WITVROUW. Internal impingement in the tennis player: rehabilitation guidelines. British Journal of Sports Medicine [online]. 2008-03-01, vol. 42, issue 3, s. 165-171 [cit. 2015-03-07]. DOI: 10.1136/bjsm.2007.036830. DE SMEDT, T., A. DE JONG, W. VAN LEEMPUT, D. LIEVEN a F. VAN GLABBEEK. Lateral epicondylitis in tennis: update on aetiology, biomechanics and treatment. British Journal of Sports Medicine. 2007-11-01, vol. 41, issue 11, s. 816-819. DOI: 10.1136/bjsm.2007.036723. 52
Bakalářská práce
EGRABIN.
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Hip
Rehab
Excercises
to
Prevent
a Torn ACL. Sports
Knee
Therapy [online]. 2014,[cit. 2015-04-14]. Dostupné z: http://sportskneetherapy.com/hiprehab-exercises-to-prevent-a-torn-acl/ ELLENBECKER, T a E.P. ROETERT. Age specific isokinetic glenohumeral internal and external rotation strength in elite junior tennis players. Journal of Science and Medicine in Sport [online]. 2003, vol. 6, issue 1, s. 63-70 [cit. 2015-03-07]. DOI: 10.1016/S1440-2440(03)80009-9. ELLENBECKER, TODD S. a E PAUL ROETERT. An Isokinetic Profile of Trunk Rotation Strength in Elite Tennis Players. Medicine [online]. 2004, vol. 36, issue 11, s. 1959-1963 [cit. 2015-03-15]. DOI: 10.1249/01.MSS.0000145469.08559.0E. ELLENBECKER, T. S., R. NIRSCHL a P. RENSTROM. Current Concepts in Examination and Treatment of Elbow Tendon Injury. Sports Health: A Multidisciplinary Approach. 2013-02-27, vol. 5, issue 2, s. 186-194. DOI: 10.1177/1941738112464761. FERRAUTI,
Alexander,
Jaime
FERNANDEZ-FERNANDEZ,
Gaspar
Morey
KLAPSING, Alexander ULBRICHT a David ROSENKRANZ. Diagnostic of footwork characteristics and running speed demands in tennis on different ground surfaces. SportOrthopädie - Sport-Traumatologie - Sports Orthopaedics and Traumatology. 2013, vol. 29, issue 3, s. 172-179. DOI: 10.1016/j.orthtr.2013.07.017. FONG, D. T.-P., S. C.-W. HA, K.-M. MOK, C. W.-L. CHAN a K.-M. CHAN. Kinematics Analysis of Ankle Inversion Ligamentous Sprain Injuries in Sports: Five Cases From Televised Tennis Competitions. The American Journal of Sports Medicine. 2012-10-31, vol. 40, issue 11, s. 2627-2632. DOI: 10.1177/0363546512458259. FRIDÉN, Jan, Richard L. LIEBER a Axel URHAUSEN. Recovery after Training – Inflammation, Metabolism, Tissue Repair and Overtraining. KJAER, Michael. Textbook of sports medicine: basic science and clinical aspects of sports injury and physical activity. Malden, Mass.: Blackwell Science, 2003, s. 189-200. ISBN 978-0-632-065097. GAW, Christopher E., Gary A. SMITH a Thiphalak CHOUNTHIRATH. Tennis-Related Injuries Treated in United StatesEm ergency Departments, 1990 to 2011. Clinical Journal of Sports Medicine. 2014, roč. 24, č. 3, s. 226-232. 53
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
HENNING, Ewald M., Dieter ROSENBAUM a Thomas L. MILANI. Transfer of tennis racket vibrations onto the human forearm. Medicine and Science in Sports and Excercise. 1992, roč. 24, č. 10, s. 1134-1140. HIGGS, Fiona a Samantha L WINTER. The Effect of a Four-Week Proprioceptive Neuromuscular
Facilitation
Stretching
Program
on
Isokinetic
Torque
Production. Journal of Strength and Conditioning Research [online]. 2009, vol. 23, issue 5, s. 1442-1447 [cit. 2015-03-07]. DOI: 10.1519/JSC.0b013e3181a392c4. HJELM, Nina, Suzanne WERNER a Per RENSTROM. Injury profile in junior tennis players: a prospective two year study. Knee Surgery, Sports Traumatology, Arthroscopy. 2010, vol. 18, issue 6, s. 845-850. DOI: 10.1007/s00167-010-1094-4. HÜBSCHER, MARKUS, ASTRID ZECH, KLAUS PFEIFER, FRANK HÄNSEL, LUTZ VOGT a WINFRIED BANZER. Neuromuscular Training for Sports Injury Prevention. Medicine [online]. 2010, vol. 42, issue 3, s. 413-421 [cit. 2015-03-15]. DOI: 10.1249/MSS.0b013e3181b88d37. CHATZOPOULOS, Dimitris, Christos GALAZOULAS, Dimitrios PATIKAS a Christos KOTZAMANIDIS. Acute Effects of Static and Dynamic Stretching on Balance, Agility, Reaction Time and Movement Time. Journal of sports science [online]. 2014, č. 13 [cit. 2015-03-08]. JÄRVINEN, Tero A.H., Teppo L.N. JÄRVINEN, Minna KÄÄRIÄINEN, Ville ÄÄRIMAA, Samuli VAITTINEN, Hannu KALIMO a Markku JÄRVINEN. Muscle injuries: optimising recovery. Best Practice. 2007, vol. 21, issue 2, s. 317-331. DOI: 10.1016/j.berh.2006.12.004. JAYANTHI, Neeru a Stephen ESSER. Racket Sports: a key component of preventing injuries in sport. Current Sports Medicine Reports [online]. 2013, vol. 12, issue 5, s. 329-336 [cit. 2015-03-07]. DOI: 10.1249/JSR.0b013e3182a4bad0. KACHANATHU Shaji, Parveen KUMAR a Mimansa MALHOTRA. Relevance and Incidence of Musculoskeletal Injuries in Indian Tennis Players; an Epidemiological Study. American Journal of Sports Science and Medicine. 2014-01-23, vol. 2, 5A, s. 15. DOI: 10.12691/ajssm-2-5A-1.
54
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
KARLSSON, M. K. a B. E. ROSENGREN. Training and bone - from health to injury. Scandinavian Journal of Medicine. 2012, vol. 22, issue 4, e15-e23. DOI: 10.1111/j.1600-0838.2012.01461.x. KAUR, Navpreet, Kunal BHANOT, Lori Thein BRODY, Jennifer BRIDGES, David C. BERRY a Joshua J. ODE. Effects of lower extremity and trunk muscles recruitment on serratus anterior muscle activation in healthy male adults. International Journal of Sports Physical Therapy [online]. 2014, roč. 9, č. 7, s. 924-937 [cit. 2015-03-14]. KAY, Anthony D. a Anthony J. BLAZEVICH. Effect of Acute Static Stretch on Maximal Muscle Performance. Medicine [online]. 2012, vol. 44, issue 1, s. 154-164 [cit. 2015-03-08]. DOI: 10.1249/MSS.0b013e318225cb27. KIBLER, WB. Closed kinetic chain rehabilitation for sports injuries. Physical medicine and rehabilitation clinics of North America [online]. Philadelphia: W.B. Saunders, 2000, roč. 11, č. 2, s. 369-384 [cit. 2015-03-07]. KNUDSON,
D.V.
Biomechanical
studies
on
the
mechanism
of
tennis
elbow. Engineering of Sport 5. 2004, roč. 1, č. 1, s. 135. KREHER, J. B. a J. B. SCHWARTZ. Overtraining Syndrome: A Practical Guide. Sports Health: A Multidisciplinary Approach. 2012-02-27, vol. 4, issue 2, s. 128-138. DOI: 10.1177/1941738111434406. KUČERA, Miroslav. Význam pohybu v dospělosti. DYLEVSKÝ, Ivan. Pohybový systém a zátěž. Praha: Grada, 1997a, s. 28-28. ISBN 8071692581. KUČERA, Miroslav. Působení jednotlivých sportů na organismus. DYLEVSKÝ, Ivan. Pohybový systém a zátěž. Praha: Grada, 1997b, s. 123-135. ISBN 8071692581. KUČERA, Miroslav. Systém a možnosti prevence sportovních úrazů a poškození. DYLEVSKÝ, Ivan. Pohybový systém a zátěž. Praha: Grada, 1997c, s. 155-167. ISBN 8071692581. KUCERA, Miroslav a Ivan DYLEVSKÝ. Sportovní medicína. 1. vyd. Praha: Grada Pub., 1999, 280 p. ISBN 80-716-9725-7.
55
Bakalářská práce
KUČERA,
Miroslav.
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
Sportovní
traumatologie.
MÁČEK,
Miloš
a
Jiří
RADVANSKÝ. Fyziologie a klinické aspekty pohybové aktivity. Praha: Galén, 2011, 245 s. ISBN 978-80-7262-695-3. KWAK, Hyo-Sung, Kwang-Bok LEE a Young-Min HAN. Ruptures of the medial head of the gastrocnemius (“tennis leg”). Clinical Imaging. 2006, vol. 30, issue 1, s. 48-53. DOI: 10.1016/j.clinimag.2005.07.004. LUDEWIG, Paula M., Thomas M. COOK a Deborah A. NAWOCZENSKI. ThreeDimensional Scapular Orientation and Muscle Activity at Selected Positions of Humeral Elevation: A Theoretical Framework. Journal of Orthopaedic[online]. 1996, vol. 24, issue 2, s. 57-65 [cit. 2015-03-07]. DOI: 10.2519/jospt.1996.24.2.57. MÁČEK, Miloš a Jiří RADVANSKÝ. Fyziologie a klinické aspekty pohybové aktivity. Praha: Galén, 2011, 245 s. ISBN 978-80-7262-695-3. MAJEWSKI, M., Habelt SUSANNE a Steinbrück KLAUS. Epidemiology of athletic knee injuries: A 10-year study. The Knee. 2006, vol. 13, issue 3, s. 184-188. DOI: 10.1016/j.knee.2006.01.005. MARCHETTTI, Paulo, Fernando H.D. DE OLIVEIRA SILVA, Enrico G. SOARES, Érica P. SERPA a David G. BEHM. Upper Limb Static-Stretching Protocol Decreases Maximal Concentric Jump Performance.Journal of Sports Science & Medicine [online]. 2014, roč. 13, č. 4, s. 945-950 [cit. 2015-03-14]. MATOS, NUNO F., RICHARD J. WINSLEY a CRAIG A. WILLIAMS. Prevalence of Nonfunctional Overreaching/Overtraining in Young English Athletes. Medicine. 2011, vol. 43, issue 7, s. 1287-1294. DOI: 10.1249/MSS.0b013e318207f87b. MCCLURE, Philip, Jenna BALAICUIS, David HEILAND, Mary Ellen BROERSMA, Cheryl K. THORNDIKE a April WOOD. A Randomized Controlled Comparison of Stretching
Procedures
for
Posterior
Shoulder
Tightness. Journal
of
Orthopaedic [online]. 2007, vol. 37, issue 3, s. 108-114 [cit. 2015-03-08]. DOI: 10.2519/jospt.2007.2337.
56
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
MEEUSEN Romain, Martine DUCLOS, Michael GLEESON, et al. Prevention, diagnosis and treatment of the overtraining syndrome: ECSS Position Statement Task Force.
Eur
J
Sport
Sci.
2006,
vol.
6,
issue
1,
s.
1-14.
DOI:
10.1249/MSS.0b013e318279a10a. PERRIER, Erica T, Michael J PAVOL a Mark A HOFFMAN. The Acute Effects of a Warm-Up Including Static or Dynamic Stretching on Countermovement Jump Height, Reaction Time, and Flexibility. Journal of Strength and Conditioning Research [online]. 2011,
vol.
25,
issue
7,
s.
1925-1931
[cit.
2015-03-08].
DOI:
10.1519/JSC.0b013e3181e73959. PLUIM, B M. Tennis injuries: occurrence, aetiology, and prevention. British Journal of Sports
Medicine.
2006-05-01,
vol.
40,
issue
5,
s.
415-423.
DOI:
10.1136/bjsm.2005.023184. PLUIM, B. M, J B. STAAL, B. L MARKS, S. MILLER a D. MILEY. Health benefits of tennis. British Journal of Sports Medicine [online]. 2007-11-01, vol. 41, issue 11, s. 760-768 [cit. 2015-03-15]. DOI: 10.1136/bjsm.2006.034967. PLUIM, Babette M. a J. Bart STAAL. Tennis. CAINE, Dennis John, Peter A HARMER a Melissa A SCHIFF. Epidemiology of injury in Olympic sports. Hoboken, NJ: WileyBlackwell, 2010, s. 277-293. Encyclopaedia of sports medicine, v. 16. ISBN 9781405173643. QUINT, John. Sleeper Stretch. John QuintActive Release Technique Provider & Neuromuscular
Therapist [online].
2013
[cit.
2015-04-14].
Dostupné
z: http://www.johnquint.net/styled-4/styled-138/styled-139/styled-144/index.html ROSSI, J., L. VIGOUROUX, C. BARLA a E. BERTON. Potential effects of racket grip size on lateral epicondilalgy risks. Scandinavian Journal of Medicine. 2014, vol. 24, issue 6, e462-470. DOI: 10.1111/sms.12204. SCIASCIA, Aaron a Robin CROMWELL. Kinetic Chain Rehabilitation: A Theoretical Framework. Rehabilitation Research and Practice [online]. 2012, vol. 2012, s. 1-9 [cit. 2015-03-07]. DOI: 10.1155/2012/853037.
57
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
SELL, K., B. HAINLINE, M. YORIO a M. KOVACS. Injury trend analysis from the US Open Tennis Championships between 1994 and 2009. British Journal of Sports Medicine. 2014-03-11, vol. 48, issue 7, s. 546-551. DOI: 10.1136/bjsports-2012-091175. SHAH, JeshilR, BipinR SHAH a AnkitB SHAH. Pictorial essay: Ultrasonography in ′tennis leg′. Indian Journal of Radiology and Imaging. 2010, vol. 20, issue 4, s. 269-. DOI: 10.4103/0971-3026.73542. SLEPIČKA P. Psychosociální
aspekty sportu.
KUCERA, Miroslav
a
Ivan
DYLEVSKÝ. Sportovní medicína. 1. vyd. Praha: Grada Pub., 1999, s.42-55. ISBN 80716-9725-7. SLOMKA, Gunda a Petra REGELIN. Jak se dokonale protáhnout. Praha: Grada Publishing, 2008, s. 25-31. ISBN 247-80-247-2403-4. ŠVEJCAR, Pavel a Martin ŠŤASTNÝ. Moderní fyziotrénink. Vyd. 1. Praha: Plot, 2013, 178 s. ISBN 978-80-7428-183-9. TAGLIAFICO, A. S., P. AMERI, J. MICHAUD, L. E. DERCHI, M. P. SORMANI a C. MARTINOLI. Wrist Injuries in Nonprofessional Tennis Players: Relationships With Different Grips. The American Journal of Sports Medicine. 2009-03-31, vol. 37, issue 4, s. 760-767. DOI: 10.1177/0363546508328112. THACKER, STEPHEN B., JULIE GILCHRIST, DONNA F. STROUP a C. DEXTER KIMSEY. The Impact of Stretching on Sports Injury Risk: A Systematic Review of the Literature. Medicine [online]. 2004, vol. 36, issue 3, s. 371-378 [cit. 2015-03-08]. DOI: 10.1249/01.MSS.0000117134.83018.F7. VAN DER HOEVEN, H. Shoulder injuries in tennis players * Commentary. British Journal of Sports Medicine. 2006-05-01, vol. 40, issue 5, s. 435-440. DOI: 10.1136/bjsm.2005.023218. WALCH, G., P. BOILEAU, E. NOEL, S.T. DONELL a E WITVROUW. Impingement of the deep surface of the supraspinatus tendon on the posterosuperior glenoid rim: An arthroscopic study. Journal of Shoulder and Elbow Surgery[online]. 1992, vol. 1, issue 5, s. 238-245 [cit. 2015-03-07]. DOI: 10.1016/S1058-2746(09)80065-7.
58
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
WILK, K.E., K. MEISTER a J.R. ANDREWS. Current concepts in the rehabilitation of the overhead throwing athlete. The American journal of sports medicine [online]. Thousand Oaks, Calif. [etc.]: by Sage Publications for the American Orthopaedic Society for Sports Medicine [etc.], 2002, roč. 30, č. 1, s. 136-151 [cit. 2015-03-14]. WILK, Kevin E., Michael M. REINOLD a James R. ANDREWS. Rehabilitation of the Thrower's Elbow. Techniques in Hand and Upper Extremity Surgery [online]. 2003, vol. 7, issue 4, s. 197-216 [cit. 2015-03-14]. DOI: 10.1097/00130911-200312000-00011. WILK, K. E., L. C. MACRINA, E. L. CAIN, J. R. DUGAS a J. R. ANDREWS. Rehabilitation of the Overhead Athlete's Elbow. Sports Health: A Multidisciplinary Approach [online]. 2012-08-24, vol. 4, issue 5, s. 404-414 [cit. 2015-03-14]. DOI: 10.1177/1941738112455006. WILLIAMS, N, J COBURN a GILLUM. Static stretching vs. dynamic warm-ups: a comparison of their effects on torque and electromyography output of the quadriceps and hamstring muscles. Journal of sports medicine and physical fitness [online]. Torino, Italy: Minerva Medica, 2014 [cit. 2015-03-08].
59
Bakalářská práce
Dopady tenisu na pohybový aparát a jejich kompenzace v tréninku
SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. 1: Procentuální zastoupení zranění v jednotlivých regionech těla ..........................20 Obr. 2: Posilování zevních rotátorů ramenního kloubu s využitím protitahu therabandu .........................................................................................................................................34 Obr. 3: Sleeper's stretch: výchozí a konečná pozice .......................................................35 Obr. 4: Russian twist. (A) výchozí poloha, (B) konečná poloha ....................................38 Obr. 5: Základní poloha pro nácvik zapojení břišní hydrauliky .....................................39 Obr. 6: Sedostoj ..............................................................................................................39 Obr. 7: Přitahování míče ve vzporu o horní končetiny. (A) výchozí pozice, (B) konečná pozice ..............................................................................................................................40 Obr. 8: Side stepping: varianta s využitím pružného odporu therabandu .......................42 Foto 1: Stoj zezadu .........................................................................................................46 Foto 2: Stoj z boku ..........................................................................................................46 Foto 3: Stoj zepředu ........................................................................................................46
60