UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta humanitních studií
SMRT A POHŘBÍVÁNÍ NA SOUČASNÉM TŘINECKU
Bakalářská práce
Vypracovala: Eva Kotasová
Vedoucí práce: Mgr. Hedvika Novotná
Praha 2011
Prohlášení Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně. Všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze dne 30.8.2011
....................................... Eva Kotasová
2
Poděkování Chtěla bych tímto poděkovat zejména vedoucí mé bakalářské práce Mgr. Hedvice Novotné, za její vstřícnost, cenné rady, čas a trpělivost, které mi věnovala. Dále bych ráda poděkovala paní Martě Kotasové a Jindřichu Kotasovi, za jejich neocenitelnou pomoc při práci v terénu. A moje obrovské díky patří mému manželovi Dušanovi a mé rodině. Bez jejich pomoci by následující práce nevznikla.
3
OBSAH Úvod 1) Tabuizace smrti……………………………………………………………………………...7 2) Náboženství - konkrétně křesťanství a jeho vliv na vnímání smrti……………………........8 I. Téma smrti a pohřbívání v odborné literatuře………………………………………….10 1.1. Ochočená smrt………………………………………………………………………..…10 1.1.1. Obřady na rozloučenou…………………………………………………………....…...11 1.1.2. Představy o posmrtném životě…………………………………………………………11 1.1.3. Postoj k zesnulým……………………………………………………………………...11 1.1.4. Poslední soud…………………………………………………………………………..12 1.2. Smrt neohlašující se…………………………………………………………………….13 1.2.1. Obřady na rozloučenou…………….………………...………………………………...13 1.2.2. Lpění na životě…………………………………………………………………………14 1.3. Převrácená smrt………………………………………………………...………………14 1.3.1. Obřady na rozloučenou………………………………………………………...………15 1.3.2. Hroby………………………………………………………………………...………...16 1.3.3. Vývoj hřbitovů………………………………………………………………...……….17 II. Sociálně-psychologické hledisko 2.1. Smrt jako sociální fakt…………………………………………………….……...……...18 2.2 Pohřeb jako sociální jev - změny v pohřební praxi……………………………..………...20 III. Pohřebnická praxe v současnosti…………………………………………………...….21 IV. Metodologický přístup 4.1. Metodologický přístup……………………………………………………..…….………23 4
4.2. Schéma rozhovoru - výzkumné otázky pro polostrukturovaný rozhovor………….…….24 4.3. Výběr vzorku……………………………………………………………………………..25 4.4. Etické hledisko a reflexe výzkumu……………………………………………....……....26 4.5. Analýza dat…………………………………………………………………...……….... 29 V. Empirická část 5.1. Výběr místa výzkumu.………………………………………………………………...…30 5.2. Obvyklý pohřeb v kostele….…………………………………………………………….32 5.3 Víra a její vliv na pohřební obřad 5.3.1. Úvod……………………………………………………………………………………36 5.3.2. Náboženská víra………………………………………………………………………..36 5.3.3. Obvyklý pohřební obřad na Třinecku………………………………………………….38 5.4. Významné atributy pohřebního obřadu 5.4.1. Úvod…………………………………………………………………………………....40 5.4.2. Rakev………………………………………………………………………………..…40 5.4.3. Oblečení do rakve……………………………………………………………………...42 5.4.4. Květinová výzdoba…………………………………………………………………….43 5.4.5. Hudba…………………………………………………………………………………..44 5.4.6. Smuteční hostina……………………………...………………………………………..45 5.5. Truchlení a projevy smutku 5.5.1. Úvod………………………………………………………………………………..…..47 5.5.2. Truchlení.………………………………………………………….…………..……….47 5.5.3. Délka smutku…………………………………………………………………………..49 5.5.4. Oblečení v době smutku……………………………………………………..…………50 5.5.5. Tabu v období smutku……………………………………………………….…………51 5.6. Návštěvy hřbitovů, hroby a péče o ně 5.6.1. Úvod...…………………………..……………………………………………………...53 5.6.2. Vlastnictví hrobu a jeho význam…….…………………………...……………………54 5.6.3. Intenzita návštěv hřbitova……………………………………………………………...55 5.6.4. Výzdoba hrobu a jeho údržba………………………………………………………….57 5.7. Dobrá smrt a představa posmrtného života 5.7.1. Dobrá smrt……………………………………………………………………………...59 5.7.2. Posmrtný život…………………………………………………………………………62 5
5.8. Finanční hledisko……………………………………………………………………….64 5.9. Shrnutí………………………………………………………………………………...…67 VI. Závěr……………………………………………………………………………………..68 VII. Literatura a ostatní prameny 7.1. Literatura………………………………………………………………………..........….71 7.2. Ostatní prameny………………………………………………………………………….72 VIII. Přílohy 8.1. Příloha číslo 1 – fotografická dokumentace.……………………………………..………73 8.2. Příloha číslo 2 – ukázky vzpomínání z regionálního týdeníku Hutník…………………..82
6
Úvod 1) Tabuizace smrti Většina textů, týkajících se smrti a umírání, začíná často prohlášením, že smrt je v současné době tabuizovaná. V minulosti byla pojímána jako přirozená součást života, kterou ale přesto jedinec zakoušel jako mezní situaci, která narušovala sociální řád.1 K jeho obnově pak sloužila řada rituálů a norem, které stabilizovaly situaci. Smrt jako sociálně – kulturní jev nezůstávala po staletí stejná, ale měnila se. Každá společnost přistupuje k problematice smrti a pohřbívání jinak. V rámci dané kultury se vytváří jakési typy převažujícího způsobu umírání a zároveň jakéhosi panujícího ideálu a obranných mechanismů, které navádějí, jak ke smrti přistupovat.2 Vedle toho je potřeba stále vnímat skutečnost, že každý jedinec umírá svou smrtí a tento prožitek je nepřenositelný. 3 V dnešní moderní společnosti, která má k dispozici vyvinutou síť lékařské péče, vědeckou podporu pro výrobu stále nových léků na nemoci, které byly do nedávna neléčitelné, se stále zvyšuje kvalita života i jeho délka. Kojenecká a dětská úmrtnost, která byla v tradiční společnosti nejvyšší, je v dnešní společnosti ojedinělá. Zvyšuje se i produktivní věk a smrt se přesouvá do stále vyššího věku. Za dobrou smrt je považována smrt bezbolestná, rychlá a pokud možno nevědomá. Pro moderního člověka je samozřejmé žít dlouho, úspěšně a šťastně. 4 Smrt se jaksi nehodí do světa plného techniky, konzumu, do světa posedlého kultem mládí a neustálým spěchem za něčím. Jenomže každého, kdo se narodí, čeká jednou smrt. Život člověka je již od narození podmíněn smrtí a smrt je podmínkou života.
5
Každý člověk je podřízen biologickým
zákonitostem, které nemůže popřít ani nad nimi zvítězit. Čas každého živého tvora je smrtí limitovaný. Smrt je individuální zánik organismu, tedy také člověka. 6 Bolest ze ztráty je pro pozůstalé vždy akutní, může být ale zmírněna vírou, že zesnulý odešel, aby vedl lepší život někde jinde. Víra může udělat mnoho pro dodání odvahy umírajícímu i pro ty, kteří truchlí po jeho odchodu. 7 1
Lenka Beranová, Cesta k neomodernímu typu smrti, Historická sociologie 1/2009, str. 82 ibid, str. 87 3 Helena Haškovcová, Thanatologie , str. 64 4 ibid, str. 21 5 ibid, str. 23 6 ibid, str. 74 7 Michael Kerrigan, Historie smrti, str. 18 2
7
Pro zmírnění bolesti je důležité i rozloučení se zesnulým. Dříve byl pohřeb událostí, které se účastnila celá vesnice, a měl svá jasná pravidla.8 Dnes není výjimkou, že pokud zemře soused ve vesnici, další soused o tom neví, normální jsou pohřby bez obřadu, mnoho hrobů na hřbitovech je neudržovaných, lidé po smrti svých blízkých nosí stále častěji svůj běžný oděv a smutek se snaží spíše skrývat jako něco, co je nepatřičné. Pozůstalý je v jakési karanténě, a pokud projeví své pocity žalu je považován často za slabocha, kterému je potřeba se vyhnout. Pozůstalý tak bojuje nejen s vlastní bolestí, ale ještě se společenskými tabu. Vzhledem k tomu, že tématu smrti, paliativní péči, hospicům atd. se věnuje mnoho bakalářských prací, zaměřila jsem se ve svém výzkumu hlavně na téma pohřbu, pohřebnické praxe. Mým cílem bylo zjistit, jaký způsob pohřbu volí na Třinecku určitá homogenní skupina obyvatel. Konkrétně jsem si jako místo pro svůj výzkum vybrala katolickou farnost u kostela sv. Alberta v Třinci. Na tuto oblast jsem se zaměřila, protože jsem předpokládala, že římsko-katolická orientace informátorů a volba pohřbu jako takového, bude mít svá specifika. Zjišťovala jsem, zda výběr pohřbu ovlivňuje víra informátorů, jestli se opravdu konají spíše pohřby bez obřadu a bez smuteční hostiny, zda vlastní lidé hroby, jak často chodí lidé na hroby svým blízkým a jak o ně pečují. Mnoho času jsem strávila na dvou třineckých hřbitovech, kde jsem vedla neformální rozhovory s lidmi, pečujícími o hroby svých blízkých, zúčastnila jsem se pohřbu v kostele sv. Alberta, zúčastnila jsem se v tomto kostele mnoha kázání a provedla deset polostrukturovaných rozhovorů.
2) Náboženství - konkrétně křesťanství a jeho vliv na vnímání smrti Definovat náboženství jako pojem je podle autorů, zabývajících se tímto tématem velmi problematické. Na každé náboženství je třeba nahlížet různými úhly pohledu. Měly by zahrnovat nejen věrouku, ale i praktiky, kterými ovlivňují jedince a společnost. Dle M. Langleyové charakterizuje náboženství minimálně šest rozměrů: 9 1) Doktrína – systém věrouky, který podává vyčerpávající výklad reality 2) Mýtus – příběhy o bohu a božstvech, stvoření a spáse a událostech historického významu (mýtus neznamená výmysl) 3) Etika – zásady a zákony mravnosti 8 9
Alexandra Navrátilová, Narození a smrt v české lidové kultuře , str. 225-235 Myrtle Langleyová, Víry a vyznání, str. 12
8
4) Obřady, rituály – bohoslužby, svátky, rituály uvítání a rozloučení, pravidla stravování a oblékání 5) Zkušenost – náboženská zkušenost vyvolává u člověka bázeň a uvědomování si nadpřirozenosti nebo pocit spolupatřičnosti a oddanosti tomu, co je větší než on sám 6) Společenský rozměr - institucionální organizace lidí, kteří praktikují své náboženství Křesťané nejčastěji uctívají Boha společně. Setkávají se v kostelích při mši, což je obřad, při němž věřící pociťují boží přítomnost a je jim zprostředkovávána boží pomoc a útěcha. Pohřeb v kostele by měl proto pozůstalým přinést útěchu a pomoci jim vyrovnat se se ztrátou. Pro křesťany je nemyslitelné dobrovolně se vzdát světa. Spásy mohou dosáhnout pouze tím, že Bůh svět vykoupí. Sama Bible hovoří o posmrtném životě ve Starém i Novém zákoně. Starý zákon popisuje smrt jako tmu, ticho, odpočinek a ztrátu mysli a paměti. Nikdo nevstane z hrobu, ale smrt není konec existence a je v boží moci, aby mrtvé vyvedla z hrobu. Nový zákon tento obraz dokresluje. Mrtví sice spí, je ale rozdíl mezi těmi, co zemřeli jako věřící v Ježíše a mezi těmi, co zemřeli jako nevěřící. Věřící jsou po smrti s Ježíšem, ostatní jsou uvězněné duše.
10
V den posledního soudu bude Bůh soudit mrtvé podle toho, jak žili a zda
věřili v Ježíše Krista. Věřícím budou odpuštěny hříchy a nevěřící budou navěky potrestáni. Ti, co věří v Ježíše, jsou tedy osvobozeni od svých hříchů a zároveň je čeká zmrtvýchvstání. Samotný pohřeb byl pro křesťany velmi důležitý. Poloha těla při pohřbu a jeho celistvost měly vliv na to, aby duše byla v klidu a dostala se k Bohu. Křesťané přisoudili ochranou moc poloze vleže. Věřili, že takto uložené tělo nebožtíka je chráněno před ďáblovými útoky. Nejpodstatnějším rysem této polohy je zkřížení rukou – nejsou-li ruce spojeny, ochranná moc nefunguje. 11 Až do 12. století je zesnulý chápán jako nerozdělitelný celek těla a duše. Od 12. století se setkáváme s novým pojetím – duše opouštějící tělo. Tomu byla vyhrazena nicota a duši čekal další posmrtný život – odvislý od pozemských skutků zesnulého. Víra ve zmrtvýchvstání těla proto až donedávna znamenala, že kremace byla pro křesťany nepřijatelná. Až během dvacátého století se postoj církve změnil – katolická církev, která byla dlouho proti této praxi, od ní upustila v roce 1963 (v době II. Vatikánského koncilu).
10 11
Myrtle Langleyová, Víry a vyznání, str. 176 Phillippe Ariés, Dějiny smrti I., str. 301
9
I. Téma smrti a pohřbívání v odborné literatuře Otázkou smrti, to jak je chápaná, zda se jí lidé bojí, co považují za smrt dobrou a co za smrt špatnou se zabývalo mnoho antropologů12 i sociologů.13 Otázkou pohřbívání, hrobů a hřbitovů se mnoho autorů nezabývalo. Já ve své práci vycházím z díla Philippa Ariése, který ve svém díle „Dějiny smrti“ mapuje, na základě analýzy dobových materiálů, studia hřbitovů, studia výzdoby hrobů atd., změny v přístupu ke smrti a pohřbívání v severozápadní Evropě v době cca od pátého do dvacátého století. 1.1. Ochočená smrt Postoj ke smrti a pohřbívání se v průběhu staletí vyvíjel a měnil. V raném středověku tzn. cca od 500 n. l. do 1050 n. l. hovoří Ariés o smrti termínem „ochočená“14. Jde o smrt blízkou a důvěrně známou, provázející člověka od jeho narození. Jejím podstatným znakem je, že poskytuje dostatek času na přípravu ke smrti samotné – ohlašuje se předem. Před jejím samotným příchodem je umírající varován a ví, kolik času mu ještě zbývá. Umírajícímu se může ve snu zjevit duch zemřelého příbuzného, který ho na ni upozorní nebo se mohou dokonce mrtví zjevit mezi živými, ale jejich přítomnost postřehne pouze ten, kdo má zemřít. Zjevení doprovází často nějaké znamení, které podtrhne důležitost okamžiku. Smrt se tedy vždy ohlašovala, každý poznal, že zemře a toto zjištění pak přecházelo z generace na generaci. Nemělo smysl se výstraze smrti jakkoliv vyhýbat, pokud by to někdo udělal, vystavil by se nepochopení i výsměchu. Umírající lidé naslouchali znamením, ohlašujícím příchod smrti, a pokud pocítili, že se blíží jejich čas, nesnažili se to změnit. Nejhorší možný způsob jak opustit svět živých bylo náhlé úmrtí. Náhlá smrt byla považována za hanebnou a potupnou 15, naháněla lidem panickou hrůzu a byla považována za prokletí.
12
Např. B. Malinowski, podle kterého je strach ze smrti zakládající prvkem náboženství i kultury. Dále Arnold van Gennep, který ve svém díle „Přechodové rituály „ popisuje tři stupně rituálů, které provází každý mezní okamžik života člověka, mezi které smrt samozřejmě patří. Mezi současné práce zabývající se smrtí patří práce Olgy Nešporové, zabývající se současnou náboženskou reflexí smrti v českém prostředí. 13 Např. David Sudnow, který sledoval v šedesátých letech minulého století dvě americké nemocnice a kterého cituje ve své práci Olga Nešporová. Ve stejné době jako Sudnow vydala svou práci americká lékařka E.K. Rossová. Z její práce čerpám informace v kapitole „Sociálně psychologické hledisko“. 14 Phillippe Ariés, Dějiny smrti I., str. 23 15 ibid, str. 23
10
1.1.1. Obřady na rozloučenou S vědomím blížící se smrti umírající vykonávali přípravná opatření. Umírající zaujal polohu na zádech, s rukama zkříženýma na prsou, hlava byla obrácena k nebesům. Poté začal umírající rekapitulovat svůj život, vzpomínal na věci a osoby, které mu byly v životě blízké. To vše velmi klidně, zdrženlivě a smířlivě. Loučil se světem, prosil o odpuštění hříchů a zanechával Bohu své blízké. Pak přicházela na řadu modlitba tzv. poručení duše (udržela se až do 18. století) 16. Po této modlitbě přichází smrt, která již nemá důvod čekat. Můžeme si všimnout, že chybí jakákoliv zmínka o posledním pomazání nebo modlitbách k Panně Marii. Umírající není v okamžiku smrti nikdy sám. Smrt má veřejnou povahu, u lůžka umírajícího se vždy nachází veliké množství lidí. Po smrti je tělo zemřelého zahaleno do drahých látek, vystaveno a následně uloženo do země. Důležitou součástí truchlení byly projevy smutku pozůstalých. Tyto projevy byly divoké, pozůstalí propadali projevům zoufalství, které doprovázela rituální gesta – lomení rukama, mdloby. Toto truchlení probíhalo po dobu bdění u lůžka mrtvého, někdy v průběhu pohřbu a výjimečně měsíc 17. Další fází truchlení byla chvála činů zesnulého a jeho osoby. Pohřeb byl v raném středověku světského charakteru, role církve spočívala v udělování před – nebo posmrtného rozhřešení 1.1.2. Představy o posmrtném životě Lidé v raném středověku si posmrtný život nepředstavovali ani jako záporné místo, propast zapomnění, ani jako pokračování jejich pozemského života. Představovali si ho spíše jako spánek, nejraději v kvetoucí zahradě. Tento klidný odpočinek ale nemusel být předem zaručen, proto se v modlitbách za zemřelé často opakují prosby za klid jejich duše. Představa klidu a odpočinku byla tedy nejžádoucnější představou posmrtného světa. 1.1.3. Postoj k zesnulým I když byla smrt v tomto období důvěrně známá, lidé se přesto zemřelých báli a jejich blízkosti se snažili vyhýbat. Drželi se stranou a snažili se mrtvé v hrobech udržet spokojené,
16 17
Phillippe Ariés, Dějiny smrti I., str. 31 ibid, str. 184
11
aby nemohli jakkoliv škodit. Tento počáteční strach odezněl s narůstající silou křesťanství a mrtví přestali být pro živé hrozbou. Lidé však stále věřili, že zesnulý musí být pochován v zachovalém stavu do posvěceného hrobu, jinak nedojde spasení. Další snahou bylo zajistit zemřelému ochranu v případě posledního soudu. Tato snaha byla důvodem pohřbívání zemřelých v co nejužším sousedství světců nebo mučedníků – tzv. pohřbívání ad sanctos 18 . Tito svatí nejen že poskytují mrtvému ochranu, ale ještě na něj přenášejí něco ze svých ctností a i posmrtně vykupují jeho hříchy. Pohřbívalo se na hřbitovech v těsném sousedství kostelů. Snahy o pohřby v kostelech byly církví potlačovány, neboť církev si pohřby v kostelech vyhrazovala pro své kněží, biskupy nebo jinak privilegované osoby. Nicméně i přes různé zákazy se pohřby v kostelech uskutečňovaly i pro laiky až do 18. století. Hřbitov jako místo odpočinku byl volen až poté, co byl kostel naprosto nedostupný. Postupem času lidé stále více vyjadřovali přání spočinout vedle svých blízkých. Pohřbívání po boku blízkých vytlačilo postupně pohřbívání ad sanctos. Nejhorším trestem bylo vyřazení zemřelého ze společnosti jiných zesnulých. Osamělý hrob vzbuzoval hrůzu. Takto se pohřbívali pouze ti, na které byla uvalena klatba, zločinci nebo sebevrahové. 1.1.4. Poslední soud V raném středověku bylo zobrazení posledního soudu na náhrobcích spíše vzácné. Lidé ho nevnímali jako něco negativního, z čeho by měli mít strach, ale spíše jako pozitivní záležitost spojenou s Kristovým návratem a vzkříšením spravedlivých 19. Strach z posledního soudu přicházel velmi pozvolna a v kultuře můžeme sledovat jeho vyobrazování jako hrůzu budící záležitost ve vrcholném středověku. Umělci věnovali největší pozornost tzv. vážení duší. Váha jejich hříchů je bedlivě sledována zástupci nebe a pekla. Později byly náměty posledního soudu nahrazovány náměty samotného vzkříšení a oba procesy se od sebe začaly vzdalovat, až došlo k jejich úplnému oddělení. Do popředí se začala také dostávat otázka posmrtného práchnivění a jiných biologických procesů. Např. různé odpudivé průvodní jevy provázející nemoci a posléze umírání. Lidé se začali odklánět od představy ohlášené a důvěrně známé smrti a začali dávat přednost smrti náhlé, neohlášené, které se předtím tolik obávali.
18 19
Phillippe Ariés, Dějiny smrti I., str. 51 ibid, str. 129
12
1.2. Smrt neohlašující se Člověk vrcholného a pozdního středověku se smrti nebál ani více ani méně než v minulém období, ale došlo k podstatné změně. Smrt na sebe již neupozorňovala, lidé už nedostávali výstražná znamení o jejím blížícím se příchodu. I když byl člověk smrtelně nemocný a ležel na lůžku, nedělo se nic mimořádného. Změnilo se i duchovní vnímání smrti. Myšlenka na smrt ovlivňovala celý předchozí život jedince. Neboť v okamžiku smrti bylo o osudu jeho duše rozhodnuto. Zasvětil-li někdo život zlu, nic ho již před zatracením neuchránilo. Smrt tedy ztratila svou čarodějnou a primitivní divokostí nabitou moc.
20
Objevuje se model tzv.
šťastné smrti 21. Jde o smrt spravedlivého člověka, který na ni pamatoval celý život, a proto se odehrává v klidu, není dramatická a postrádá hloubku i rozervanost. 1.2.1. Obřady na rozloučenou Obřady spojené s úmrtím byly čím dál více ovlivněny rituály, které byly prováděny duchovenstvem v klášterech. Např. omývání nebožtíkova těla, vylévaní veškeré vody v domě, vystavování nebožtíka na popelu či slámě 22. Divoké truchlení, které doprovázelo ochočenou, ohlášenou smrt již není obvyklé. Projevy zoufalství jsou tlumenější a oplakávání zesnulých probíhá bez ztráty sebeovládání. Svůj žal vyjadřují truchlící nyní spíše symbolikou – např. černou barvou oblečení. Pohled na nebožtíka se stává nesnesitelným, zakrývá se mu proto tvář a na svou poslední cestu je uložen do rakve. Důvodem nebylo zavržení tělesné schránky zemřelého, ale odmítání biologické smrti těla, představa rozkladu a práchnivění. Poté, co umírající vydechne naposledy, přestává patřit svým příbuzným a péči o něj přebírá církev. Zejména žebraví mniši a kněží. Bdění u zesnulého se stává církevním obřadem a z domu se vydává zesnulý na svou poslední cestu. Kněží mají monopol na nesení těla zemřelého, za což dostávají zaplaceno. Pohřebního průvodu se účastní chudí z farnosti a osiřelé nebo opuštěné děti, kteří dostávají almužnu. V této době se také stalo zvykem pravidelné sloužení mší za zemřelého, a to po několik týdnů i měsíců. Tělo zemřelého jako součást mše nebylo nutné. Teprve až v 17. století se rozšiřuje zvyk sloužit jedinou mši za účasti těla zemřelého.
20
Phillippe Ariés, Dějiny smrti II. , str. 24 ibid, str. 27 22 Phillippe Ariés, Dějiny smrti I., str. 204 21
13
1.2.2. Lpění na životě Člověk vrcholného středověku lpěl na životě silou, kterou by jeho předchůdce nechápal. Lpěl na svých blízkých, na svém majetku, na věcech přinášejících mu potěšení. Lpěl na nich s vášnivostí, které současník nerozumí. Pro něj jsou dnes věci většinou pouhým konzumem, spotřebním zbožím, ne pokladem, který je mu nade vše. Smrt pro tehdejšího středověkého člověka nebyla jen biologickou zkázou, koncem jeho bytí, ale odtrhávala ho od materiálních potěšení. Tyto obtíže mu měla pomoci překonat závěť. V této době se sepisování závětí velmi rozšířilo. Církev dokonce posléze udělala ze závěti povinnou záležitost. Pokud někdo závěť nesepsal, nesměl být pohřben ani v kostele, ani na hřbitově. Závěť tedy byla prostředkem toho, jak dosáhnout věčné spásy, neboť kdo se nedokázal zříci věcí nebo lidí, byl zatracen 23. Část jmění dostávali zákonní dědici a zbytek připadl církvi a na dobročinné účely. Závěť sepisovali lidé majetní i nemajetní – nic nebylo považováno za natolik nicotné, aby nemohlo být znovu použito. 1.3. Převrácená smrt Až do počátku 20. století smrt zasahovala hluboko do života společenské skupiny, někdy ovlivnila i celé společenství - např. vesnici. V ložnici umírajícího se sešla rodina, příbuzní, přátelé, každý věděl, jak vypadá umírání a smrt zblízka. Lidé uměli předpovídat jednotlivé fáze umírání – běžné byly výrazy „špičatí“ nebo „má záclonky v očích“.24 Poté, co umírající zemřel, mu zpravidla nejstarší syn zatlačil oči, byla mu podvázána brada a zúčastnění se v klidu pomodlili. Nakonec bylo zařízeno, aby zvonil umíráček. K hrobu ho vyprovázelo opět celé společenství. Následovalo období smutku, které provázely návštěvy. Rodina navštěvovala hrob, přátelé a příbuzní naopak navštěvovali rodinu. Smrt, která zasáhla do běžného života, způsobila rány, které potřebovaly svůj čas k zahojení. Postupně se život vracel do starých kolejí, rodina se se ztrátou postupně vyrovnala a zůstaly stále vzácnější návštěvy hřbitova. 25 Stále více průmyslová a urbanizovanější společnost však objevila nový způsob umírání. Ve městě již nebylo poznat, že někdo zemřel. Pohřební vůz se ve městě mezi ostatními ztratil. Pohřeb již nenarušoval běh společenství, tempo městského života ubíhá stále stejně. Změnil se i přístup k umírajícím. I když všichni věděli, že jejich blízký umírá, nikdo mu tuto pravdu 23
Phillippe Ariés, Dějiny smrti I., str. 237 Helena Haškovcová, Thanatologie, str. 28 25 Phillippe Ariés, Dějiny smrti II., str. 318 24
14
nechtěl sdělit. Za touto nechutí varovat nemocného, že jeho konec se blíží, stojí obava o něj, strach, že propadne zoufalství, tedy láska k tomuto blízkému. A tak umírajícího drží jeho okolí v iluzi, že je vše v pořádku a nic se neděje. Lidé podlehli pokrytectví a smrt se odsouvala do „ilegality“.
26
Umírání se z veřejného aktu stalo utajenou záležitostí,
k umírajícímu se již nevolal kněz, udělující mu poslední pomazání, neboť z toho by umírající pochopil, že jeho konec je nevyhnutelný, a to nebylo přípustné. Dalším novým jevem, kromě zatajování smrti, je její vnímání jako něco špinavého a neslušného. Stává se něčím, co vyvolává v lidech stud, stejně jako biologické potřeby nebo tělesné vyměšování. Pokoj, ve kterém je umírající, často čpí různými pachy a jeho blízcí k němu proto nechtějí nikoho pustit. Smrt vyvolává pocity ošklivosti. Toto soužití s umírajícím začíná jeho blízkému okolí stále více vadit a nastává další posun v přístupu ke smrti. Zvyšují se požadavky na osobní pohodlí, na hygienu, zvyšuje se citlivost jedinců k nepříliš pěkné podívané, kterou s sebou smrt často přináší. Ve městech pak hraje roli i to, že na péči o nemocného zůstává rodina sama, její členové musí chodit do práce a péče o něj se stává nesnesitelným břemenem. Umírající se tak přesouvají do nemocnic. Ty nabízely rodinám útočiště, přebíraly odpovědnost za jeho ošetřování, operovaly technickými vymoženostmi a odborností. Rodině odpadá starost o prádlo, obstarávání léků, pobyt u lůžka a může s čistým svědomím pokračovat ve svém normálním životě. A tak se postupně nepatřičnost smrti proměnila v ostych před smrtí. Bojíme se zastavení životních pochodů a biologické nepřetržitosti. Pro lékaře, kteří proti ní bojují, se stala symbolem neúspěchu. Postupná ztráta víry, způsobená vědeckými objevy a byrokratizací společnosti, to vše způsobilo, že je smrt zahalená mlčením. Převrátila se z očekávané a samozřejmé události v něco, co je děsivé - zdivočela. 27 1.3.1. Obřady na rozloučenou Smrt vyhnaná ze společnosti, ztratila povahu veřejné slavnosti a stala se ryze soukromou záležitostí. U lože umírajícího rodina často není, pokoj v nemocnici, který je většinou místem posledního vydechnutí, je pod dozorem odborného personálu, který konstatuje smrt a pak tuto skutečnost teprve sdělí rodině. Smrt přestává být důvěrně známou podívanou. Děti jsou od smrti úplně separovány, nikdo jim nic neřekne nebo smrt zdůvodní jako dlouhou cestu, případně, že je nemocný již v nebi.
28
Pak už se nic více nerozebírá. Téměř na celém Západě
26
Phillippe Ariés, Dějiny smrti II., str. 319 ibid, str. 382 28 ibid, str. 335 27
15
je dnes pravidlem, že pozůstalí by neměli projevovat svou bolest na veřejnosti.
29
Společnost
se nechce zabývat pocity truchlících, a tak odmítá smrt jako takovou. Truchlící je v jakési karanténě, a pokud projeví své pocity žalu je považován často za slabocha, kterému je potřeba se vyhnout. Truchlící tak bojuje nejen s vlastní bolestí, ale ještě se společenskými tabu. Vyrovnat se se smutkem, tak musí každý člověk sám, ztratil podporu společenství. Pohřeb se často organizuje pouze za účasti nejbližší rodiny, někdy se koná pohřeb bez obřadu. Rituály, předcházející pohřbu samotnému vymizely, rodina nechá nejčastěji vytisknout parte, které rozešle nejbližším přátelům a příbuzným. Vše se děje většinou ve spěchu, bez útěchy a pomoci širšího společenství. 1.3.2. Hroby Původní hrob starověkého křesťana přesně vymezoval místo, kde spočívá nebožtík. Hrobem byla buď kamenná, mramorová nebo terakotová schránka, v níž bylo uloženo tělo, nebo popel, anebo hrobka v podobě chrámu, kam se ukládala těla nebo urny s popelem.30 Hrob byl opatřen nápisem se stručnými informacemi o nebožtíkovi. Obsahoval údaje o společenském postavení, povolání, věku a datu úmrtí. Sloužil jako památník, jehož prostřednictvím se předávaly vzpomínky na zesnulého. Přibližně od pátého století se tato zvyklost vytrácí a hroby se stávají až na výjimky (např. hroby světců) bezejmennými. S tímto jevem souvisí i proměna schránky, ve které je tělo umístěno. Namísto kamenných rakví se začaly používat rakve dřevěné, případně pokud šlo o zvlášť významnou osobu rakve olověné. Bezejmenná rakev se stala náhražkou hrobu, navíc pod zemí velmi rychle hnila, což bylo považováno za velmi žádoucí. Chudina byla pohřbívána pouze v pytlích, ve společných jamách. Návrat nápisů na hroby lze pozorovat cca od dvanáctého století. Nejdříve ve formě jména, po té se začalo dopisovat i datum smrti. Věk zesnulého se na epitafech zatím neobjevoval. Ve čtrnáctém století oslovuje prostřednictvím epitafu mrtvý živé (nejen své blízké, ale všechny, kteří kolem hrobu projdou), aby mu věnovali modlitbu a tím ho přiblížili ke spáse. V šestnáctém století se na epitafech začala objevovat rodinná příslušnost zemřelého a začal se objevovat i jeho věk.
31
Epitaf se ze stručné zprávy o zemřelém vyvinul v příběh o životě
zesnulého. Hroby jsou kromě epitafů zdobeny sochami – nejprve ležícími a poté klečícími a modlícími se. Dále se na nich objevují podobizny zesnulých – ty najdeme nejdříve na hrobech 29
Phillippe Ariés, Dějiny smrti II., str. 338 Phillippe Ariés, Dějiny smrti I., str. 253 31 ibid, str. 274 30
16
církevních hodnostářů a po té se tento zvyk rozšiřuje i mezi laiky. Mezi sedmnáctým a osmnáctým stoletím se stává hlavním prvkem výzdoby hrobu kříž. V dalších dvou stoletích se kříž stal symbolem smrti – i ateistické společnosti jím zdobí hroby svých blízkých a křížek u jména znamená, že dotyčný zemřel. Stal se atributem ochrany. 1.3.3. Vývoj hřbitovů Středověký hřbitov byl atriem a carnariem (krytý ochoz) současně32 . Atrium lze charakterizovat jako menší čtvercový nebo obdélníkový dvůr, do kterého se mrtví pohřbívali na sebe, po zetlení těl se vyndaly kosti, které se posléze přesouvaly do carnarií (ossurarií) - ta sloužila jako jakási umělecká výstaviště kostí. Ti, co neměli na poplatky nebo je nechtěli zaplatit, byli pohřbíváni ve společných jamách. Tam byli pohřbíváni i oběti četných morových středověkých epidemií – z hygienických důvodů. Hroby se označovaly nápisy jen zřídka – časté vykopávání těl a přemisťovaní kostí do carnarií to ani neumožňovalo. Hřbitov sloužil i jako místo společenského dění. Řešily se tam duchovní i světské záležitosti, fungoval jako promenáda, jako místo procházek i milostných schůzek. Nikomu nevadil pohled na jámy a kosti ani zápach. Lidé to brali jako naprostou samozřejmost patřící k životu. Tento jev vymizel až s byrokratizací života a s oslabením celkového vnímání obecní sounáležitosti. S rozvojem měst začalo docházet k zřizování městských hřbitovů. Tzn. oddělení kostela a hřbitovního prostoru.
Tlak vyvíjely často samy správy záduší, důvodem byly jednak
demografické důvody a jednak boj katolické církve s církvemi reformačními. Katoličtí duchovní potřebovali pro svou činnost více prostoru, který získávali právě z prostor hřbitovů patřících ke kostelům. Dalším důvodem byl strach z epidemií a rozmach hygieny. Ta se stala nejen věcí morálky, ale i estetickou normou. Veřejné mínění nejvíce ovlivňovali lékaři, díky své bohaté publikační činnosti. A jejich názory, že rozklad těl je spjat s epidemiemi a tím, čemu dnes říkáme infekční onemocnění, veřejnost rychle přijala za své. 33 Hřbitovy se začaly umísťovat za města, největší prostor byl vyhrazen společným jámám pro chudé. Následovala prostranství pro hroby bez náhrobků a další pro výstavné hrobky. Koncem osmnáctého století vznikl v Paříži dnes známý hřbitov Pére-Lachaise. Jednalo se o rozlehlé prostranství, osázené topoly, cypřiši a vždy zelenými stromy různých druhů. Byly na něj přemístěny hroby Moliéra, Abélarda a dalších proslulých umělců a slavných.
34
Pomníky
32
Phillippe Ariés, Dějiny smrti I., str. 76 ibid, str. 227 34 ibid, str. 249 33
17
již neslouží pouze k potěše jednotlivců, ale získaly společenskou roli. Z jejich výtvarného umění se mají těšit všichni. Ani společnost, ani umění však nesmí být odděleny od přírody a její krásy. Proto je hřbitov osázen stromy a má se podobat zahradě či parku. Počátkem devatenáctého století byl v Londýně otevřen hřbitov Kensal Green, jehož provoz byl čistě obchodní záležitostí a jeho zákazníci si byli ochotni připlatit něco nadprůměrného. 35 Velkolepé památníky, zametené cesty a aleje stromů. Hřbitov se proměnil ve vzpomínkové a pietní místo, kde lze rozjímat. 36 II. Sociálně - psychologické hledisko 2.1. Smrt jako sociální fakt Umírání a smrt jsou v současnosti stále ještě vnímány spíše po fyzické stránce. V nemocnicích se umírajícímu věnuje personál hlavně v oblasti medikační a obstarává hlavně jeho fyzické potřeby. Psychické stránce člověka se věnuje málo pozornosti. Lékař v jeho přítomnosti často hovoří, jako kdyby nebyl přítomen, při vysvětlování pacientova stavu často používá odborné výrazy, kterým pacient nerozumí a ten se často cítí naprosto osamělý a má strach. Psychickou stránkou umírání se začala zabývat v šedesátých letech dvacátého století americká lékařka Elisabeth Kubler-Rossová, která své poznatky publikovala v knize „O životě po smrti“. Při svých rozhovorech s umírajícími lidmi zjistila, že umírající procházejí podobnými stadii a radí, jak by se měl chovat zdravotnický personál – viz. tabulka:
Fáze
Projevy nemocného
Zdravotnický personál
1. Negace, šok,
„Ne, já ne, pro mne to neplatí. To
popírání 2.
není možné.“ „Proč zrovna já, čí je to vina?“ Zlost Dovolit odreagování,
Agrese, hněv,
na zdravotníky, na zdravé lidi, vyčítá nepohoršovat se.
vzpoura 3.
nespravedlnost apod. Hledání „zázračných“ léků, léčitelů a Maximální trpělivost, ale pozor
Smlouvání,
diet, pověr. Ochoten zaplatit cokoliv. na podvodníky („zázrační léčitelé“).
vyjednávání
Činí velké sliby.
35 36
Navázat kontakt, získat důvěru.
Michael Kerrigan, Historie smrti, str. 148 Phillippe Ariés, Dějiny smrti I., str. 240
18
4.
Smutek z utrpěné (hrozící) ztráty.
Deprese, smutek Strach z účtování. Strach o zajištění rodiny.
Trpělivě naslouchat, pomoci urovnat vztahy, hledat řešení (např. zajištění rodiny).
5. Smíření, souhlas Vyrovnání, pokora, skončil boj, je čas loučení. „Dokonáno jest.“
Mlčenlivá lidská přítomnost, držet za ruku. Rodina někdy potřebuje pomoci více, než sám pacient.
37
Smrt člověka vždy naruší běh života jeho okolí. To se musí s tímto narušením smířit, vyrovnat a následně se naučit žít v nové situaci. Arnold van Gennep hovoří o rituálech, které člověka touto mezní situací dokážou provést. Rituály mají mnoho funkcí. „Dokážou zprostředkovat a vyjádřit city, řídit a prosazovat způsoby chování, podporovat nebo naopak narušovat status quo, vyvolávat změny nebo obnovovat soulad a rovnováhu.“38 Mají také důležitou léčivou úlohu. Arnold van Gennep označoval termínem přechodové rituály situaci, kdy dochází ke změně postavení jedince, skupin nebo období. Rozděluje přechodové rituály na tři fáze. První fáze představuje oddělení od předchozího stavu, místa, času nebo statusu. Střední fáze představuje jakýsi mezistupeň před závěrečnou fází opětného zapojení v již změněném stavu. 39 Smrt jedince tak patří k první fázi, kdy dochází k nevratné změně v životě pozůstalých. Druhá fáze je většinou obdobím přípravy pohřbu a potom pohřbu samotného. V této době se pozůstalým toleruje odlišné chování, okolí očekává větší emocionální výkyvy. V katolické tradici patří k rituálům mše za mrtvé, obecně známá pod názvem Rekviem, na základě latinské modlitby Requiem aeternam dona eis domine, et lux perpetuam lucean eis… - Odpočinutí věčné dejž jim Pane, věčné světlo ať jim svítí…40 Poslední fáze je obdobím po pohřbu, kdy se pozůstalí vrací zpět do života, změněného úmrtím blízkého člověka. Nastává různě dlouhé období truchlení a není jen výrazem hlubokého smutku, ale součástí pocty, kterou mrtvému vzdáváme. Podle Platóna bylo pro starověké Řeky vzrůstající uspokojení z dlouhého a počestného života výsledkem toho, že když krásně pohřbí své rodiče, znamená to, že budou krásně pohřbeni svými dětmi. Očekávalo se, že pozornost živých vůči mrtvým potrvá dlouhý čas po pohřbu. 41
37
Jana Maléřová, Srovnání úrovně znalostí zdravotních sester z vybraných pracovišť FN Brno o paliativní péči, Bakalářská práce, str. 27 38 Fiona Bowie, Antropologie náboženství, str. 147 39 ibid, str. 148 40 Michael Kerrigan, Historie smrti, str. 173 41 ibid, str. 123
19
Lidé si dnes často přejí, aby jejich místo posledního odpočinku evokovalo specifika jejich života, výhledy, které milovali, rodinnou dovolenou, výlety atd.
42
To vše je důležité, říká o
nich, kým v životě byli a je pro ně důležité, aby i po jejich smrti byly tyto aspekty připomenuty. Dějiny smrti a rituály samotné nemohou nabídnout pozůstalým žádnou radu ani útěchu, která by zmírnila samotnou událost. 43 Mohou ale nabídnout útěchu v tom, že ukážou vývoj smrti se všemi jejími atributy napříč staletími. Smrt dala našemu životu hranice. 2.2. Pohřeb jako sociální jev - změny v pohřebnické praxi Ve dvacátém století došlo v pohřebnické praxi k podstatným změnám, z nichž nejzásadnější je způsob nakládání s tělem zemřelého. Ještě na počátku dvacátého století se nejvíce pohřbívalo do země – do kopaného hrobu či hrobky. V druhé polovině dvacátého století již převažuje v pohřebnické praxi kremace. Na tuto převratnou změnu měla obrovský vliv římsko-katolická církev, která v roce 1963 ( v době II. Vatikánského koncilu) přijala kremaci jako jeden z možných způsobů nakládání se zemřelým. Dříve tuto praxi naprosto odmítala, jediný možný způsob pohřbu bylo uložení těla do země.
44
Dnes církev zdůrazňuje formu
křesťanského pohřbu, kde je důležitá modlitba nebo mše svatá za zemřelé, ale nevyslovuje se závazně k rozmanitým formám pohřebních a rozlučkových obřadů se zesnulými. 45 Důležitá je pro církev úcta k tělu mrtvých, důstojné rozloučení a modlitba za mrtvé. 46 Změnil se i průběh samotného pohřebního obřadu. Smuteční oděv je nošený zřídka, ubývá počet obřadů, při kterých je možno vidět tělo zesnulého, účast na pohřbech je stále více omezována na nejužší okruh rodiny a přátele. Již nezahrnuje širší společenství.
47
Dříve byl
pohřeb záležitostí nejen rodiny a příbuzných, ale celého společenství. Pohřeb byl velkou společenskou událostí, kvůli které se načas zastavil život např. celé vesnice. Bylo důležité, aby byl důstojný, a aby odrážel společenské postavení zesnulého. Dnes je stále rozšířenější pohřeb bez obřadu. Důvodem jsou kromě důvodů časových, kdy si dnes lidé stěžují na hektickou dobu a neustálý nedostatek času celkem pro cokoliv, i důvody ekonomické. Příbuzní volí tento druh pohřbu bez ohledu na přání zemřelého a někdy i sami staří lidé vyjadřují svá přání pro pohřeb bez obřadu, aby příliš finančně nezatížili své blízké. 48 Finanční 42
ibid, str. 180 ibid, str. 187 44 Více o tom, proč tomu tak bylo, je vysvětleno v této práci v Úvodu v kapitole 2. Náboženství 45 Olga Nešporová, Současná náboženská reflexe smrti, diplomová práce str. 121, Originál: „Ptáte se? Odpovídáme? „ KT XI č. 5, str. 3 46 ibid, str. 3 47 Olga Nešporová, Současná náboženská reflexe smrti, diplomová práce str. 113 48 Helena Haškovcová, Thanatologie, str. 94 43
20
hledisko je znát i při volbě důležitých atributů pohřbu. Běžné jsou papírové rakve, které se ale mohou používat pouze při kremacích nebo zapůjčená květinová výzdoba od pohřební služby.49 Pokud je pohřeb poslední toho dne, výzdoba podle toho také tak vypadá. Dalším důvodem je i anonymní společenské uspořádání společnosti, život ve městech i na vesnicích vede k rozvolnění příbuzenských vazeb.
50
V neposlední řadě je jedním z důležitých faktorů i
absence náboženské víry. Většinová česká společnost je tzv. bez vyznání. Podle posledních průzkumů ČSÚ z roku 2001 je bez vyznání 59 % obyvatel ČR.
51
V roce 1991 to bylo ještě
39,9 %. Jde tedy o nárůst cca 20% za deset let. To vše má vliv na výběr pohřebního obřadu i na chování lidí v období smutku. III. Pohřebnická praxe v současnosti Pohřebnictví upravuje v ČR zákon č. 251/2001. Tento zákon stanoví podmínky pro zacházení s lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky, práva a povinnosti související s provozováním pohřební služby, prováděním balzamací a konzervací lidských pozůstatků a s provozováním krematorií a pohřebišť. 52 Běžně se u nás provádějí tři následující formy pohřbu: 1) Zpopelnění bez obřadu 2) Zpopelnění s obřadem - rozloučení probíhá předtím v obřadní síni nebo v kostele 3) Pohřeb s uložením do země
Ad 1) Zpopelnění bez obřadu V současné společnosti je nejčastějším způsobem pohřbu kremace, neboli zpopelnění. Spalování se děje žhavým vzduchem. Kremace zahrnuje zpopelnění těla při teplotě 760c až 1150c Celsia, aby se měkké tkáně vypařily a kosti změnily v prach, se stala moderním čistým a pohodlným řešením. 53 49
G. Maiello, Současné pohřební rituály v českých zemích na příkladu krematorií v Praze-Strašnicích, Zlíně a Plzni, Český lid 1/2005, str. 47 50 Olga Nešporová, Současná náboženská reflexe smrti, diplomová práce str. 114 51 Dostupné na: http://www.czso.cz/csu/tz.nsf/i/nabozenske_vyznani_obyvatelstva_ceske_republiky_23_12_04 52 Dostupné na: http://www.pohrebnictvi.cz/zákon-256-2001-sb.,36.html 53 Michael Kerrigan, Historie smrti, str. 165
21
V tomto případě se jedná se pouze o zpopelnění bez provedení smutečního obřadu v obřadní síni. Na přání pozůstalého je možné zajistit přítomnost u kremace nebo provedení zpopelnění v přesně stanovenou hodinu. Ad 2) Zpopelnění s obřadem - rozloučení probíhá předtím v obřadní síni nebo v kostele Viz. ad1, ale popel se poté předává ve speciální schránce - urně - příbuzným. Urnu je možné uložit v kolumbáriích, urnových sklípcích nebo hrobech. Urnu s ostatky blízkého zemřelého je možné uložit i jinde, třeba doma, na zahradě atd. Popel zesnulého je možné také rozprášit. Obřad v krematoriu se zpravidla skládá z následujících fází (některé lze vynechat): •
oznámení pohřbu prostřednictvím parte
•
rozloučení s mrtvým u rakve v předsálí obřadní síně
•
slavnostní rozloučení v obřadní síni nad rakví (2-3 hudební skladby, hudba živá nebo reprodukovaná, případně proslovy obřadníka (profesionální řečník krematoria), kněze či příbuzných). Obřad je ukončen zpravidla pádem opony.
•
Po obřadu někdy navazuje pohřební hostina, nebo alespoň malé pohoštění smutečních hostů.
Obřad rozloučení před kremací nemusí proběhnout v obřadní síni krematoria, i když je to nejběžnější. Může se konat například v kostele. Pohřební služba zajistí, aby byl zesnulý vystaven v rakvi v kostele v určenou hodinu. Po církevních obřadech zajistí převoz rakve do krematoria. Ad 3) Pohřeb s uložením do země (církevní i necírkevní forma) Současná církevní forma pohřbu se většinou skládá z následujících fází: •
oznámení úmrtí zvonem
•
oznámení pohřbu prostřednictvím parte
•
rozloučení s mrtvým u rakve v kostele
•
smuteční průvod na hřbitov
22
•
rozloučení nad hrobem s proslovy
•
pohřební hostina
Pokud je hřbitov jinde než kostel, ve kterém se rozloučení koná, pohřební služba zajistí cestu rakve pohřebním vozem s květinami na hřbitov, kde následuje pohřeb do země. Necírkevní forma vynechává některé fáze a většinou se skládá pouze z fází následujících: •
oznámení pohřbu prostřednictvím parte
•
rozloučení nad hrobem s proslovy
•
pohřební hostina 54
IV. Metodologický přístup 4.1. Metodologický přístup Při zjišťování cíle výzkumu jsem se rozhodla pro kvalitativní výzkum, a to pomocí metody zúčastněného pozorování a polostrukturovaných rozhovorů. Zúčastněné pozorování popisuje co se děje, kdo nebo co se účastní dění, kdy a kde se věci dějí.
55
"Je to metoda, v níž se
pozorovatel za účasti denních aktivit, rituálů, interakcí a událostí (v životě) lidí, které studuje, jako jeden ze způsobů studia explicitních (vyslovených) i tacitních (nevyslovených) aspektů jejich kultury."
56
Zúčastněné pozorování systematicky popisuje jednání lidí v jejich
přirozeném prostředí a umožňuje výzkumníkovi ověřit si pravdivost výpovědí informátorů. Pomáhá nalézt i nová data, která mohou zlepšit porozumění zkoumanému tématu. Při svých pozorováních jsem vystupovala v roli jak úplného účastníka, tak úplného pozorovatele.
57
Rozhovor je způsob získávání ústních odpovědí na ústně položené otázky v kontaktu tváří v tvář. Tento způsob dotazování jsem shledala jako nejpříhodnější, protože umožňuje přímé reagování
na
výpověď
respondenta.58
U
zvoleného
způsobu
dotazování
formou
polostrukturovaných rozhovorů jsem se přidržovala osnovy (schématu rozhovoru) a současně jsem mohla využít velkou pružnost celého procesu při získávání informací59.Výhodou byla 54
Formy a popisy pohřbu dostupné na: http://www.pohreb.cz/obradni-sin.php Jan Hendl, Kvalitativní výzkum, str. 193 56 Citováno z: Martin Heřmanský, Pozorování při zkoumání sociálního prostředí, Úvod do společenských metod, 2009, e-learningový kurz metodologie FHS UK, dostupné na: http://moodle.fhs.cuni.cz/course/view.php?id=614 57 ibid 58 Kamila Staňková, Supervize v sociální práci Bakalářská práce, str. 46 59 Jan Hendl, Kvalitativní výzkum, str. 164 55
23
možnost otázku přeformulovat v průběhu rozhovoru nebo požádat o další vysvětlení. V rozhovoru jsem užívala otevřené otázky (nenabízejí žádné alternativy, dávají možnost respondentům odpovědět podle své vůle).
60
Pořadí otázek jsem nepovažovala za striktně
dané, preferovala jsem samostatné vyprávění respondentů a podle vývoje rozhovoru jsem pokládala další otázky. Původně jsem chtěla rozhovory nahrávat na audio zařízení (diktafon), ale setkala jsem se s odporem zúčastněných zkoumaných osob. Zvolila jsem proto metodu CAPI – osobní počítačové dotazovaní.
61
Záznamy rozhovorů jsem pořizovala vždy na místě do přenosného
zařízení – notebooku do programu Microsoft Office Word 2007. Výzkum jsem pojala jako jednorázový, krátkodobý. Byl prováděn v období listopad 2010 – září 2011. 4.2. Schéma rozhovoru - výzkumné otázky pro polostrukturovaný rozhovor: 1) Setkal/a jste se již Vy osobně se smrtí – příbuzného, přítele? Pokud ano, můžete prosím popsat Vaše pocity v delším časovém úseku? (po smrti, v období smutku atd.) 2) Co pro Vás osobně znamená, když se řekne „dobrá smrt“? 3) Jaký druh pohřbu jste volili nebo byste zvolili? (do země, kremaci) a) a to pro vaše blízké b) pro sebe 4) Jaké druhy obřadu byste v souvislosti s pohřbem zvolili (mše, farář u hrobu, pouze rodina, proslov cizího řečníka, proslov někoho z rodiny, pohřeb bez obřadu atd.) 5) Jak dlouhé by mělo být podle Vás období smutku? Mělo by být vyjádřeno i vnějšími znaky (oblečení) nebo být pouze niternou záležitostí? 6) Jsou nějaká tabu, která se musí v období smutku dodržovat? A pokud ano, jak dlouho? 7) Kdo všechno má držet podle Vás smutek a liší se to podle vztahu k zemřelému?
60 61
Kamila Staňková, Supervize v sociální práci Bakalářská práce, str. 46 Hynek Jeřábek, Úvod do sociologického výzkumu, str. 89
24
8) Vlastníte hrob? Jaký – hrobku, kopaný, urnu atd. 9) Jak by měl podle vás hrob vypadat? Co by neměl postrádat, jaká by měla být výzdoba atd. 10) Jak často navštěvujete hrob/y svých blízkých? Proč takto, máte nějaké konkrétní důvody? Např. na dušičky, velikonoce, vánoce. Nebo existuje jiná pravidelnost, případně žádná – navštěvujete ho podle nálady, jak Vás napadne atd. Podotázka – navštěvujete ve stejných intervalech hrob/y svých nejbližších a ostatních blízkých nebo jsou v tom rozdíly. 11) Jak vnímáte posmrtný život – jak si ho představujete? 12) Sociodemografické údaje 4.3. Výběr vzorku Výběr vzorku pro vedení rozhovorů byl účelový. Zaměřila jsem se na členy třinecké farnosti kostela sv. Alberta, římsko-katolického vyznání, ve věkové kategorii 55 let až 75 let. Tuto věkovou kategorii jsem určila v souvislosti se zkoumaným tématem. V této věkové kategorii je vysoká pravděpodobnost toho, že se informátor již setkal se smrtí a zúčastnil se pohřbu, pohřeb sám organizoval nebo se na jeho organizaci alespoň podílel a je také pravděpodobné, že již sám někdy pomyslel na svou smrtelnost a bude schopen mi odpovědět na otázky týkající se jeho představ o tom, jak si představuje svůj pohřeb. O účast na rozhovorech jsem požádala deset informátorů. Z toho pět mužů a pět žen aby byla zachována genderová vyváženost. První 3 informátoři mi byli doporučeni „gate keeperem“
62
a další jsem získávala
technikou sněhové koule. 6 informátorů bylo ženatých, nebo pokud šlo o informátorku vdaná, 2 byli ve vdovském stavu a jedna informátorka byla rozvedená. Kromě dvou informátorek měli všichni ostatní děti. Vzdělání zahrnovalo všechny stupně – od základního po vysokoškolské. Pro lepší přehled přikládám tabulku s údaji o informátorech.
62
Gatekeeper - antropologický pojem, označující osobu, která výzkumíkovi zprostředkuje vstup do zkoumaného prostředí
25
Respondent číslo 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.
Rodinný Jméno Pohlaví Věk Edeltraude žena 75 Vladislav muž 58 Kazimír muž 56 Jitka žena 62 Marie žena 57 Michal muž 69 Zdena žena 73 Božena žena 73 Ladislav muž 58 Tomáš muž 71
Vzdělání základní střední odborné učiliště středoškolské vysokoškolské střední odborné učiliště středoškolské středoškolské střední odborné učiliště vysokoškolské střední odborné učiliště
stav vdova ženatý ženatý vdaná rozvedená ženatý vdaná vdova ženatý vdovec
Datum Děti ano ano ano ano ne ano ne ano ano ano
rozhovoru 30. 3. 2011 2. 4. 2011 24. 4. 2011 4. 5. 2011 13. 6. 2011 20. 6. 2011 5. 7. 2011 10. 7. 2011 5. 8. 2011 7. 8. 2011
4.4. Etické hledisko a reflexe výzkumu Vzhledem k tématu své práce, kdy jsem s informátory hovořila o smrti jejich nejbližších i o jejich vlastní smrti, jsem věnovala etické otázce a citlivému přístupu opravdu velkou pozornost. Během výzkumu jsem se snažila respektovat všechny potřebné etické principy. Všichni informátoři se stali součástí výzkumu na základě dobrovolného souhlasu. Dohodli jsme se na souhlasu ústním, písemný souhlas informátoři považovali za zbytečný. Všichni informátoři byli předem pravdivě zpraveni o smyslu a záměru mé práce.
Informátoři
souhlasili s uvedením svých skutečných křestních jmen a základních dat o jejich stavu, vzdělání a rodině. Informátory jsem upozornila na skutečnost, že mohou kdykoliv rozhovor přerušit nebo odmítnout další účast. Všichni byli ubezpečeni, že všechna ostatní soukromá data budou přísně anonymní a že žádné informace, které mi budou poskytnuty, nepoužiji proti nim. Pro mě osobně byl tento výzkum výzkumem prvním, byla jsem tedy v pozici úplné začátečnice. Samozřejmostí bylo studium odborné literatury, zabývající se tématem různých druhů výzkumů, ale praxe samotná je vždy vkročením na neznámou půdu – nejen v této oblasti, ale v životě vůbec. Teoretická připravenost hodně pomůže, ale není samospasitelná. Do terénu jsem proto vstupovala s respektem. K informátorům samotným, k jejich času a jejich životům. Samotné téma výzkumu předznamenávalo, že výzkum bude chvílemi určitě velmi emotivní. Vyrovnat se se ztrátou někoho blízkého, přemýšlet o vlastní smrti a hovořit o tom s někým „cizím“ vyžadovalo odvahu informátorů. Jako hlavní úkol jsem si na počátku výzkumu dala navázat s informátorem pokud možno korektní vztah. Tento vztah se odvíjel od začátku od toho, že byl časově omezen. Začínal a končil rozhovorem. Proto jsem se snažila stanovit si hranice výzkumného rozhovoru. K tomu patřilo hlavně pozorné naslouchání, 26
pokud možno nepřerušování informátora když hovořil a poskytnutí opory v místech bolestí naplněného vyprávění.
63
Důležitý byl i moment zakončení rozhovoru. Nenechat člověka
utápět se v bolestivých vzpomínkách, ale snažit se setkání emočně uzavřít např. odbočením od tématu výzkumu. Tyto hranice se mi myslím podařilo dodržovat. S informátory jsem navázala hezký, pracovní vztah. Záměrně nehovořím o vztahu přátelském, neboť to by bylo neadekvátní, ale určitě mohu říci, že většina rozhovorů probíhala v „přátelském duchu“. Velmi důležité bylo také informátorům na konci rozhovorů poděkovat. Za jejich čas, informace, které poskytli, za celkové sdílení jedné oblasti jejich života. Vzhledem k povaze tohoto výzkumu je nutno konstatovat, že byl zaměřen na specifickou výzkumnou oblast a je tedy přenositelný pouze v rámci této oblasti. Jiné závažné nebo politické problémy s sebou provedení tohoto výzkumu nenese. O tom, že bych se potřebovala zúčastnit osobně pohřbu, jsem své informátorce řekla v červenci roku 2010. Podmínkou bylo, aby se jednalo o pohřeb farníka kostela sv. Alberta v Třinci. V listopadu 2010 mi informátorka zavolala, že zemřel jeden z dlouholetých farníků a udala přesné datum konání pohřbu. Vzhledem k dopolední hodině konání a k době trvání cesty z Prahy, kde bydlím, do Třince, kde se pohřeb konal, jsem se rozhodla jet do Třince již den předem. Na pohřeb jsem se dostavila v doprovodu své informátorky asi půl hodiny před samotným začátkem pohřbu, ale v kostele jsem si sedla jinam než informátorka, do zadní řady kostela tak, abych byla v lavici sama a mohla si dělat terénní poznámky. Na pohřeb jsem si oblékla černé kalhoty a černý kabát i boty. Toto oblečení jsem zvolila po zkušenostech z několika pohřbů v Praze. Ukázalo se, že většina žen (možná všechny), přítomných v kostele, měly sukni a ne kalhoty. To samozřejmě vzbuzovalo vůči mně tázavé pohledy a já jsem měla strach, že si nebudu moci dělat v klidu poznámky. Nakonec mi pomohl můj fyziologický stav – byla jsem v té době ve vysokém stupni těhotenství a v hloučku žen jsem utrousila poznámku, jak je těžké v dnešní době sehnat na sebe něco, co nekončí nad těhotenským břichem. Byla jsem dokonce několikrát politována a po krátké době si mě již nikdo nevšímal. Nicméně byla chyba, že jsem se na obvyklé oblečení nezeptala své informátorky předem. Poté, co se všichni usadili, jsem si vše zaznamenávala pomocí jottingu.
64
Dělala jsem si
poznámky o počtu lidí, oblečení, o barvě rakve o výzdobě jako takové. Nakreslila jsem si i 63
Lucie Chvistková, Výzkumný vztah jako sdílení zkušeností s druhými lidmi. Biograf (35): 28 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=3510 64 Jotting – forma heslovitých poznámek psaných do malého zápisníčku přímo během zúčastněného pozorování (pokud je to možné vzhledem k okolnostem za jakých pozorování probíhá)
27
osoby sedící v předních lavicích a pak jsem s pomocí informátorky nebo z rozhovorů okolo mě identifikovala přítomné. Sledovala jsem chování lidí při obřadu, zapisovala si v poznámkách, co dělá farář, jak vypadá, co říká. Mezitím jsem musela dávat pozor, abych se chovala jako ostatní – tzn., vstávala, kdy se má vstát, klekla si a modlila se ve stejnou dobu jako ostatní. Myslela jsem i na to, že bych obřad zdokumentovala fotograficky – neměla jsem sice fotoaparát, ale fotky bych udělala na mobilní telefon. Bohužel to absolutně nepřipadalo v úvahu. Rodina neměla ani svého fotografa a jít se zeptat, zda si mohu vyfotit rakev a výzdobu mi připadalo velmi nevhodné. Po skončení pohřbu jsem zjistila, že je na pohřební hostinu pozvaný i jeden můj známý a požádala jsem ho, zda bych mu nemohla druhý den zavolat, co se na hostině alespoň v krátkosti dělo, že bych to potřebovala pro práci do školy. Byl velmi ochotný a tak jsem získala i nějaké informace z hostiny. Týden po pohřbu mi volala informátorka, že vdova nechala ještě sloužit v kostele zádušní mši. Tím jsem své pozorování zakončila. Rozhovory jsem si s informátory domlouvala většinou v kostele sv. Alberta v Třinci. První tři informátory mi doporučil gatekeeper a další jsem získávala technikou sněhové koule. Pro místa konání rozhovorů jsme vždy po dohodě s informátory vybrali buď zařízení restauračního typu, nějaké venkovní prostranství typu „zahrada“ nebo byt informátorů. Všem informátorům jsem před začátkem rozhovoru řekla, pro jaké účely bude rozhovor veden a jak bych si představovala, aby rozhovor probíhal. Informátory jsem prosila o dostatek času, neboť jsem v té době měla úplně malé miminko, které jsem musela často krmit. Nicméně to, že mám malé miminko, mi na druhou stranu pomohlo při domlouvání rozhovorů – lidé byli určitě vstřícnější a nijak mě neodmítali. Miminko mi v průběhu rozhovorů vozili na krmení, takže jsme museli rozhovor přerušit a bylo pak někdy obtížnější navázat na plynulost vyprávění. Ale spíše opravdu klady převažovaly nad zápory. Původně jsem chtěla rozhovory nahrávat na diktafon, ale setkala jsem se ihned zpočátku s totálním odporem informátorů. Odmítali na diktafon mluvit, i když jsme je ujistila, že budou rozhovory v této formě k dispozici pouze mně. Nakonec jsme se dohodli, že budu rozhovory zapisovat přímo do počítače. I to se později ukázalo jako přínos. Informátoři byli určitě uvolněnější, měla jsem pocit, že tím, že píšu do počítače, nemají pocit, že je pořád sleduji a více se otevřeli. Měla jsem stále po ruce schéma rozhovoru s otázkami, které jsem dle potřeby pokládala. Pořadí otázek nebylo striktně dané, vycházela jsem vždy z konkrétní situace a
28
otázky jsem dávala podle vývoje rozhovoru. Spíše jsem se ale snažila, aby informátoři hovořili samostatně a nechávala jsem je hovořit co nejvíce plynule, bez přerušení. Všech deset rozhovorů jsem provedla osobně, všichni informátoři souhlasili s uvedením svého pravého křestního jména a základních údajů o své osobě. 4.5. Analýza dat Analýza dat probíhala během celého výzkumného procesu, a to prostřednictvím segmentace a kódování. Vzhledem k velkému množství informací, bylo zapotřebí rozlišit ty informace, které byly pro zodpovězení výzkumných otázek důležité. Rozdělila jsem jednotlivá data dle kódů na části – tzv. tematické kategorie. V tomto případě se jednalo o tematické jednotky – části textu, které reflektují jedno téma, a to bez ohledu na jejich délku. Pro kódování textů pro tematické jednotky jsem zvolila metodu otevřeného, induktivního kódování. Průběžně jsem si vytvářela seznam kódů a k nim jsem posléze přiřazovala tematické jednotky, ke kterým se kódy vztahovaly. Při kódování jsem používala metodu popisnou, která popisuje, o čem hovoří daná tematická jednotka a metodu interpretativní, která vysvětluje, jak chápu, co konkrétní tematická jednotka říká. V průběhu analýzy jsem si vytvořila kódovací knihu, kterou jsem průběžně doplňovala.
Kódy 1. Víra
Popisy kódů Jaký vliv má na informátory jejich víra při výběru obřadu
2. Posmrtný život – představa Jak si představují informátoři místo, kam přijde člověk po smrti 3. Dobrá smrt Co považují informátoři za "dobrou" smrt 4. Pohřební obřad 5. Rakev
Volba typu obřadu - do země, žárový, s farářem, bez faráře Preferenční barva rakve
6. Smuteční květinová výzdoba
Jaký typ květin volili informátoři pro smuteční výzdobu. Jaké mají přání ohledně květin na svůj pohřeb.
7. Období smutku – délka
Jak dlouho by měl člověk dodržovat období smutku
7.1. Období smutku – oblečení
Měli by se pozůstalí v období smutku oblékat jinak než normálně?
7.2. Tabu v období smutku Měli by se pozůstalí nějak omezovat ve svém životě v období smutku?
29
8. Hostina po smutečním obřadu Konala se, a pokud ano jaká byla?
9. Finanční otázka
Měli, dnes již zemřelí, odložené peníze na pohřeb? Jak přistupují k finanční otázce, týkající se vlastního pohřbu informátoři?
10. Hroby a návštěvy hřbitovů
Typy hrobů, vlastnictví hrobů, důvody pro návštěvu hřbitova
11. Výzdoba hrobu Co je na hrobech umístěno stabilně, mění se výzdoba v průběhu roku, a starost o něj čistí se hroby pravidelně
V. Empirická část 5.1. Výběr místa výzkumu Oblast Třinecka jsem si vybrala pro svůj výzkum kvůli jeho poloze a historii a také kvůli osobní zkušenosti s touto oblastí, která je pro mě, jako rodilého Pražana, naprosto odlišná od mé každodennosti. Třinecko je součástí Těšínska, které je protkáno nejrůznějšími druhy hranic – ať jde o hranice regionální, jazykové nebo hranice mentalit, vzorců jednání a očekávání.
65
Např. velmi specifické je třinecké nářečí zvané „po našemu“. Třinecko má jako
součást Moravsko – Slezského kraje také jeden z nejvyšších podílů osob, které mají nějaké náboženské vyznání. Geografický prostor může být uchopen pouze symbolicky, tzn. jako prostor zatížený významy, které mu byly v průběhu minulosti přisouzeny, zde žijícími generacemi.
66
Obyvatelé Těšínska, se cca od poloviny 19. století do roku 1918 vymezovali národnostně odlišně – na Poláky, Čechy, Němce, Šlonzáky a Židy. Fungovaly různé spolky, které se orientovaly na identifikaci svých členů s určitým typem jednání. Po roce 1921 se setkáváme s otázkami k přihlášení se k mateřské řeči a národní příslušnosti, která pak mohla být po roce 1950 volena libovolně.
67
Od padesátých let pak do oblasti přicházeli za prací noví obyvatelé
ze všech koutů Československa. Všechny tyto skupiny se vzájemně ovlivňovaly, předávaly si své kulturní a sociální zvyklosti, přebíraly hodnoty a názory. Třinecko je specifické i v oblasti zaměstnanosti – cca 5000, z jeho celkem 40 tisíc obyvatel, je zaměstnáno v Třineckých železárnách. Město Třinec leží v nejvýchodnější části České republiky, v blízkosti polských a slovenských hranic. Je obklopeno půvabnými vrchy Javorového, Ostrého a Čantoryje. Součástí města jsou 65
Jakub Grygar, Těšínská vánočka. Splétání sociálních a regionálních identifikací, str. 1 ibid, str. 2 67 ibid, str. 15 66
30
dnes i katastry bývalých podhorských vesnic: Tyry, Karpentné, Oldřichovice a Nebory. Pod město spadají na západní straně části Kanada a Podlesí. Podél železnice se nachází další městská část Konská. Původní vesnice zanikla a na jejím území jsou dnes právě železárny.68 Toto vše utváří jedinečnou atmosféru této oblasti a chování lidí v ní. Farní kostel sv. Alberta v Třinci se nachází na pahorku nad městem v nadmořské výšce 305 m. (viz. příloha číslo 1, obrázky číslo 1 – 4.) Již z dálky je stavba dobře viditelná. V okolí je kostel dominantou, od hlavního vchodu se naskýtá výhled skrz stromovou alej dolů na průmyslovou část města, tzn. na Třinecké železárny.
Kostel je koncipován v cihelné
novogotice, nejlépe korespondující s architekturou průmyslového Třince, která zároveň kostel zapojuje do širších nadregionálních souvislostí je možno zmínit cihlové kostely v Bohumíně, Ostravě-Hrušově a Vítkovicích, a naopak zpětně působí inspirativně ve svém okolí. Dokládá to podoba evangelického kostela ve Frýdku, která je zřejmou, přibližně o desetiletí mladší variací třineckého kostela. Kostel má tvar kříže. Základní prostorovou jednotkou je čtverec. Uplatňuje se zde tedy vázaný systém raněgotických francouzských katedrál nebo románských a raně gotických kostelů v Německu, jejichž půdorys je utvořen tak, že na délku jednoho čtverce hlavní lodi připadá dvojnásobek čtverců lodi boční. Kostel na délku měří 49,5 m, na šířku 32,5 m, vysoký je 14 m a může pojmout až 2000 osob. Mezi presbytářem a jižním ramenem kříže je sakristie a mezi jeho severním ramenem oratorium pro šlechtu. Vnitřní zařízení kostela je přísně uzpůsobeno tvaru celku. Při výzdobě kostela byl kladen důraz na strohost. Možno říci, že všude panuje soulad mezi materiálem a tvarem. Na vitráži v presbytáři je vyobrazen sv. Albert, který předává řeholi karmelitanského řádu sv. Brokardovi. Další dvě znázorňují vzkříšení a křest. Kazatelna je provedena z godulského pískovce a opatřena zvukovým zesilovačem vyřezaným ze dřeva ve tvaru koruny. Originálně se vyjímá křtitelnice z mramoru s vyobrazením sv. Jana Křtitele. V pravé části příční lodi je zazděna mramorová deska s nápisem v němčině, v překladu: „Tato stavba budiž místem povznesení ducha k Bohu, – místem potěchy a posilnění zarmoucených, – místem radostného poděkování – místem umravnění a zdokonalení všech! Změny v interiéru presbytáře kostela byly inspirovány směrnicemi II. Vatikánského koncilu, aby liturgie a bohoslužebné úkony při ní byly tváří k lidu. Na kostel navazuje přímo nový hřbitov, který je umístěn z boční strany kostela a mírně se svažuje z kopce dolů. Hřbitov stojí na místě původní louky. Byl vybudován před cca 18 lety. Okolí hřbitova kolem kostela lemují vzrostlé stromy, na hřbitově jsou sporadicky, spíše zde 68
Dostupné na: http://itrinec.cz/trinec-menu/novinky-trinec/126-tinec-msto-hutnik.html
31
nalezneme keře a malé travnaté plochy (viz. příloha číslo 1, obrázky číslo 5 – 9). Na novém hřbitově je 733 hrobů a 351 urnových míst. Jeho celková rozloha je 7 082 m 2. Cca 800 m od kostela s novým hřbitovem se nachází mírně do kopce hřbitov starý. Je zajímavé, že oba hřbitovy nejsou spolu nijak propojeny. Každý má svůj vlastní vchod. Starý hřbitov leží na mírném svahu, je obklopen stromy, tújemi a dalšími druhy brabantů. I uvnitř hřbitova je mnoho vzrostlých stromů - hlavně akátů. Stromy jsou převážně listnaté, což někdy podle místních informátorů způsobuje problémy na podzim, kdy se někdy nemohou dostat skrz listí ke hrobům. Na starém hřbitově je 5 495 hrobů, 107 hrobek a 661 urnových míst. Celková rozloha starého hřbitova je 8 910 m2. Hřbitovní správu na obou hřbitovech zajišťuje firma Nehlsen Třinec s.r.o. Trávu seká třikrát do roka, běžný odpad odváží jednou týdně a velký generální úklid se provádí pouze po velkých svátcích (velikonocích, dušičkách a vánocích) a také na podzim, kdy provádí sběr listí. Při mém výzkumu byly oba hřbitovy vždy pečlivě uklizeny. Kromě veřejného prostranství byla na obou hřbitovech vidět pravidelná péče pozůstalých o hroby. Hroby byly čisté, s čerstvými květinami – jak řezanými, tak v květináčích. Na mnoho hrobech hořely dlouhohořící svíčky, a to nejen v neděli, ale i ve všední dny. Celkově působily oba hřbitovy velmi harmonickým a úpraveným dojmem. 5.2. Obvyklý pohřeb v kostele Svůj výzkum uvedu popisem toho, jak vypadá standardní pohřeb v kostele sv. Alberta v Třinci, se mší svatou a následným uložením zesnulého do hrobu. Tento výzkum jsem prováděla metodou zúčastněného pozorování a cituji ze svých terénních poznámek. V průběhu mých pobytů v Třinci se konalo v kostele sv. Alberta několik pohřbů. Lze podle zjištěných informací konstatovat, že pohřeb, kterého jsem se zúčastnila, je typickým příkladem pohřbu, konajícím se v tomto kostele a mohu usuzovat, že i další pohřby by probíhaly podobným způsobem. Pohřeb – zúčastněné pozorování Třinec listopad 2010 Základní údaje: Zemřelý: František Bouzek, 69 let, důchodce, ženatý, 2 děti, katolík, člen místního farního společenství, zemřel po dlouhé a těžké nemoci.
32
Pohřeb se konal v listopadu, v katolickém farním kostele sv. Alberta v Třinci, součástí obřadu byla mše, celebrovaná knězem tamní farnosti. Obřad i se mší trval 1 h. 10 min. Po obřadu následoval odvoz ke hrobu. Pozorovatelka se účastnila obřadu po celou dobu jeho trvání. Průběh pohřbu: Zemřelý zesnul v nemocnici následkem dlouhé nemoci, kdy zpočátku byl léčen ambulantně, později byl trvale hospitalizován. Byl vzorným farníkem, spolu s manželkou pravidelně každou neděli a také o všech církevních svátcích navštěvoval zdejší kostel sv. Alberta. V duchu křesťanských zásad vychovávali své dvě dcery a později i vnoučata. Příbuzní oznámili úmrtí vyvěšením parte v místě bydliště. Počátek pohřebního obřadu byl stanoven na 11 hodinu. Pozorovatelka se na místo dostavila v 10:30 h. V tuto dobu již byla v kostele vystavena rakev se zemřelým, rakev byla uzavřená. Barva rakve byla světle hnědá, na okraji víka byla zdobená ornamenty (po obou stranách). Bezprostřední výzdoba sestávala ze smuteční kytice na víku rakve z červených a bílých květin (od manželky), v nichž převládaly růže a ze tří věnců s tmavými stuhami se zlatými nápisy, umístěných vepředu před katafalkem s rakví (dva od dcer a jeden od manželky). Opět převládaly barvy květin červená a bílá – převážně růže, gerbery a karafiáty. Dle nápisů pozorovatelka zjistila, že věnce obstarali manželka a dvě dcery zemřelého. Text nápisů byl jednoduchý – od dcer byl nápis „nikdy nezapomeneme a jména dcer “ a od manželky „s láskou a jméno manželky“. Jiná květinová výzdoba u rakve nebyla. Postupně na místo přicházeli příbuzní, přátelé a známí zemřelého. Manželka a dcery zemřelého s manželi a dětmi, bratr zemřelého, další příbuzní, sousedé, bývalí spolupracovníci, známí. Vždy šli nejdříve k rakvi, tam se poklonili, položili květiny a šli si sednout. Nejbližší rodinní příslušníci zabrali místa v prvních lavicích pravé části kostela. Ostatní po posledním rozloučení a položení květin u rakve zemřelého postupně obsadili místa v dalších kostelních lavicích. Nejvíce pokládali příchozí k rakvi 3 bílé gerbery anebo jednu růži – nejčastěji červené barvy. V první řadě na pravé části kostela tedy seděla manželka zemřelého, její dvě dcery s manželi a 3 děti - 2 chlapci a jedno děvče. Věk chlapců byl mezi 6 – 10 lety a děvčeti bylo 12 let (o věku děvčete se bavily sousedky pozorovatelky v kostele před obřadem). Za nimi seděl bratr zemřelého a jeho dva bratranci. Za nimi pak seděli další vzdálenější příbuzní a známí z vesnice. Všichni muži z příbuzenstva měli tmavý oblek, bílou košili a tmavou kravatu a černé šněrovací boty. Manželka měla černý kostým – sukni, halenku a sako, černé punčochy, černé boty a černý kabát měla položený na klíně. Dcery měly obě černý kostým, černé boty a 33
jedna měla černý klobouk. Všechny měly malé černé kabelky. Chlapci měli černé kalhoty a jeden měl tmavomodrou bundu a jeden šedou bundu – nebylo vidět, co mají pod ní. Na nohou měli tenisky - jeden hnědé a jeden šedivé. Děvče mělo černé úpletové šaty s dlouhým rukávem a hnědé kozačky a hnědou bundu mělo položené na kolenou. V první řadě na levé části kostela seděli nejbližší kolegové zemřelého – 4 muži a jedna žena. Dva muži a žena již byli v důchodovém věku, 2 muži byli ve věku cca 50 let. Za nimi seděli další bývalí spolupracovníci a opět známí z vesnice. Muži, kteří nepatřili k příbuzným, měli tmavé obleky (tmavošedé, modré a černé) a bílé nebo světlé košile, kravaty byly různých barev. Ženy oblékly většinou sukňové kostýmy tmavších barev (šedá, modrá, černá) a v nich měly světlé halenky. Muži přes obleky většinou nic neměli, ženy měly kabáty. Kabáty již byly různých barev – nejvíce béžové, hnědé, černé minimálně. Před obřadem se mezi sebou lidé tlumeně bavili. Rozhovory mužů v okolí pozorovatelky se týkaly práce na zahradě, cen automobilů a cen benzínu a ženy hovořily o tom, jak vypadá manželka zemřelého, jak vyrostla vnučka a kde bude hostina po obřadě. Manželka a dcery plakaly, před obřadem potichu a při obřadu bylo slyšet častěji hlasité vzlykání. Před obřadem ani po něm mezi sebou nemluvily, maximálně krátce odpovídaly na projevy soustrasti od příchozích. Manželé dcer zemřelého se mezi sebou nebavili, seděli tiše a občas něco vysvětlovali dětem. Děti se pouze občas na něco zeptaly, jinak seděly po celou dobu tiše v lavici a rozhlížely se kolem sebe. Pozorovatelka zaznamenala celkem asi 70 přítomných. Výzdoba interiéru kostela pro smuteční obřad byla přiměřeně strohá, převážně z řezaných květin bílé barvy. Žen byla méně než polovina. Ve stanovenou dobu zahájil obřad místní farář, doprovázený dvěma mladými ministranty ve věku asi 11 až 12 let. Samotný farář je polské národnosti, ve farnosti působí od července roku 2010. Oděn byl v bílý šat, dlouhý ke kotníkům, přes který měl bílý kněžský ornát s černým a zlatým zdobením. Celebrující kněz předstoupil před obětní stůl s bílým ubrusem, úklonou pozdravil oltář a na úvod pronesl několik slov o tom, že lidská osoba smrtí svůj život úplně nekončí, že se pouze připravila na další věčný posmrtný život a že i tělu zemřelého přísluší jistá úcta, prokázaná hlavně modlitbou. Přivítal pozůstalé a poté čtením Božího slova a křesťanským zamyšlením nad smyslem lidského života zdůraznil pomíjivost pozemského bytí. Svým kázáním nikoho nekáral, naopak povzbuzoval pozůstalé příbuzné k dalšímu aktivnímu životu dle křesťanských zásad. V úvodu mše všichni povstali a dále se řídili pravidly bohoslužby. Ti, kteří tato
34
pravidla (kdy povstat, pokleknout či posadit se) neznali, se povětšinou orientovali podle ostatních. To se týkalo také odpovídání na slova či zpěv kněze. Kněz připomenul život zemřelého tak, jak mu to předtím připravili jeho příbuzní. Vzpomněl jeho dětství, manželství, výchovu dětí, pracovní i osobní úspěchy, záliby, starost o vnoučata, jeho schopnost a ochotu nezištně pomáhat druhým. Vyjádřil naději, že vzpomínky na zemřelého nadlouho utkví v myslích těch, kdo ho znali. Při těchto slovech se zúčastnění nezdrželi pláče. Ve své další části probíhal obřad jako pokračování mše spojené se čtením z Písma svatého, doplňovaným zpěvem dvou členek místního sboru za doprovodu varhan. Ke zpěvu žalmů se připojila větší část přítomných. Součástí mše byla i několikerá modlitba za přijetí duše zemřelého Bohem na věčnost a za odpuštění hříchů, kterých se zemřelý za doby pozemského života případně dopustil. Mši zakončil kněz prosbami na vykoupení a spasení Kristovým tělem a krví a krátkým svatým přijímáním. K přijímání se dostavilo jen málo ze zúčastněných. Poté všichni i s knězem setrvali ve chvíli ticha a ten se po krátké motlitbě ještě jednou se zemřelým i ostatními rozloučil. Přítomní nejbližším příbuzným vyjádřili zpravidla stiskem ruky a několika vřelými slovy projevy upřímné soustrasti a za zvuku smuteční písně pak muži z okruhu nejbližších příbuzných (oba zeťové zemřelého, bratr a jeden bratranec) s pracovníky pohřební služby vynesli rakev se zemřelým z kostela do připraveného vozidla, které mělo rakev s tělem odvézt na hřbitov. Při průchodu mužů s rakví na ramenou uličkou mezi kostelními lavicemi vytvořili pohřební hosté oboustranný špalír a naposledy se tak rozloučili se zemřelým. Pak se také přidali k průvodu za rakví a příbuznými a doprovodili zemřelého na jeho poslední cestě. Před kostelem účastníci pohřbu vyčkali odjezdu vozidla s rakví a rozloučili se. Část hostů z řad sousedů, spolupracovníků a přátel zemřelého jeho pozůstalí příbuzní pozvali ke smuteční hostině do blízké restaurace. Z vyjádření známého pozorovatelky, který byl na hostině přítomen, byl zúčastněným podán oběd (hovězí polévka a smažená kuřecí rolka, plněná šunkou a sýrem s bramborem) s nápoji a další pohoštění (cukroví, koláče). Přitom se na zemřelého v dobrém vzpomínalo a znovu hovořilo o mnohém z jeho života. Smuteční hostina trvala necelé dvě hodiny. V kostele sv. Alberta, který zemřelý nejčastěji navštěvoval, nechala vdova týden po pohřbu ještě sloužit zádušní mši za zemřelého. Zároveň dala oznámení o úmrtí do regionálního týdeníku Hutník.
35
Poznámka: Jméno zemřelého, jeho věk a datum pohřbu pozorovatelka záměrně změnila, ostatní uvedené údaje jsou autentické. 5.3 Víra a její vliv na pohřební obřad 5.3.1. Úvod Lokalita, kterou jsem se zabývala, je tradičně římskokatolická. Náboženství se zde i v současné době intenzivně praktikuje, a to i přes to, že v České společnosti je většina osob bez vyznání. Podle posledních průzkumů ČSÚ z roku 2001 je bez vyznání celkem 59 % obyvatel ČR. 69 Cílem rozhovorů nebylo zjišťovat různé podoby víry, ale její vliv na rozhodování, jaký druh pohřbu informátor volí. Chci v tomto kontextu odpovědět následující otázky: Jsou moji informátoři praktikující katolíci, kteří pravidelně chodí do kostela nebo jsou spíše pasivními věřícími, kteří chodí do kostela sporadicky? Jaký vliv má víra mých informátorů na výběr pohřebního obřadu? Jaký pohřební obřad je na Třineckou „obvyklý“? Končí pohřbem „veřejná podoba“ rozloučení nebo ještě nějak pokračuje? 5.3.2. Náboženská víra V Třinci reprezentuje římsko-katolickou víru kostel sv. Alberta a 2 faráři, působící v tomto kostele. Moji informátoři patří k farníkům tohoto kostela a jsou praktikujícími věřícími. Víra je pro ně součást jejich každodennosti. Chodí do kostela opravdu pravidelně, důležitými dny pro návštěvu kostela jsou neděle a svátky – např. vánoce, velikonoce, letnice a dušičky. Všechny tyto výše uvedené dny, jsou pro návštěvu kostela důležité, protože jsou církevními svátky. Jak se vidí informátoři v kontextu víry, vidíme na příkladu paní Edeltraude: „Jsem zbožná žena, již od mládí pravidelně každou neděli chodím do kostela a docházím tam i o všech církevních svátcích“(Edeltraude). Informátoři navštěvují kostel minimálně jednou týdně, i když se necítí zdravotně nejlépe nebo jsou unavení. „…v neděli jsme chodili do kostela. Nevynechali jsme nikdy, i když byl manžel hodně unavený. Víra pro nás oba byla posilující a měli jsme vždy pocit takové vnitřní čistoty. Pan farář je moc šikovný, jeho kázání vždy nesou nějakou myšlenku a tak máte o čem přemýšlet v týdnu i vy.“(Božena) V kostele čerpají informátoři útěchu, posilu v těžkých chvílích, ke kterým úmrtí blízkého patří a odnášejí si sebou náměty k přemýšlení, které vyplývají z jednotlivých kázání. „Chodím 69
Dostupné na: http://www.czso.cz/csu/tz.nsf/i/nabozenske_vyznani_obyvatelstva_ceske_republiky_23_12_04
36
každou neděli, za každého počasí, i když mi není zrovna dvakrát. Čerpám tam útěchu a klid, teď po manželčině smrti obzvlášť. Když je mi smutno pomodlím se i doma, ale v kostele je to něco jiného. Tam člověk opravdu cítí boží přítomnost. Chodím samozřejmě i o všech svátcích, nejraději mám velikonoce, to se vše probouzí k životu, jako Kristus. Dušičky a vánoce mi připadají takové víc smutné, ale pan farář mívá většinou nádherné kázání, to byste si neměla nechat ujít, když tu budete. Manželka chodívala někdy i v týdnu, ale to já nechodím.“ (Tomáš). Informátoři hovořili i o tom, proč je důležité mít víru, v něco věřit. Víra jim dává možnost dívat se na věci jinak, učí je naslouchat druhým a nebrat vše v životě jako samozřejmost. Hezky o tom, co pro něj znamená víra, hovoří pan Ladislav: „V tu chvíli si potvrdíte, že je velmi důležité mít něco, v co člověk věří, pro co žije a s čím se vyrovnává celý život. Ten příklad, který kněz použil – a já si ho dodneška přesně pamatuji – způsobil, že se dnes na řadu věcí dívám jinak. Ne, nestal se ze mne člověk absolutně bez chyb, pouze oddaný víře. Ale více si všímám toho, co říkají druzí, více jim naslouchám. A dokážu ještě lépe pochopit, co kdo svojí řečí myslí, dokážu také lépe oddělit podstatné od planých řečí. Už jsem na tom světě zažil řadu událostí a okamžiků, příjemných i smutných. Ale tehdy, po slovech toho kněze, jistě moudrého a vzdělaného člověka, jsem přišel na to, že i málo slovy se dá prozradit mnoho věcí.“ (Ladislav) Zároveň se jako katolíci považují za pokračovatele tisíciletých tradic, což místní farář při různých příležitostech zdůrazňuje. A k těmto tradicím patří i pohřbívání, modlitby za mrtvé i péče o hroby. Součástí víry informátorů je nejen jejich veřejná účast na víře, ale i její domácí podoba. Informátoři se doma při vzpomínce na své zesnulé doma modlí, mají vystavenou jejich fotku, aby byli zemřelí stále s nimi. Ukázku jak takový „oltářík“ vypadá, mi s laskavým svolením poskytla paní Božena - viz. příloha číslo 1, obrázek číslo 16, str. 81. Z reflexe rozhovorů je patrné, že náboženská víra je pro informátory zásadní součástí života. Považují se za zbožné, do kostela chodí pravidelně, i když se necítí fyzicky nejlépe nebo je špatné počasí. Nacházejí tam útěchu, posilu a odnášejí si z kázání náměty k přemýšlení. V souvislosti se smrtí je podle nich důležité žít podle křesťanských zásad, aby se duše dostala do nebe. (Podle římsko-katolické víry se v okamžiku smrti odděluje duše od těla a směřuje k poslednímu soudu, odkud putuje do nebe nebo pokud je zatížena hříchy skončí v očistci, kde musí hříchy smýt. K tomu jí mohou pomoci živí věřící svými modlitbami. Pokud by hříchy nebyly odčiněny, mohla by duše skončit ve věčném zatracení70). Nikdo z mých informátorů neprojevoval strach, že by mohla jejich duše po smrti skončit jinde než v nebi. Byli přesvědčeni, že jako dobří věřící, žijící podle křesťanských zásad nemusí mít strach. 70
Phillippe Ariés, Dějiny smrti I., str. 51
37
(Tomuto tématu je ještě věnována samostatná kapitola 5.7 „Dobrá smrt a představa posmrtného života“). 5.3.3. Obvyklý pohřební obřad na Třinecku V České republice, v lokalitách se silným katolicismem, byl ještě donedávna tradičním pohřbem křesťanský pohřeb do země, v souladu s tím, jak mapuje dějiny smrti Ariés. Významným mezníkem v historii pohřbívání bylo stanovisko katolické církve, která jiný druh pohřbu odmítala. To se změnilo až v 60. letech minulého století, kdy katolická církev povolila kremaci.
71
V současné době jsou v České republice nejčastější tři druhy pohřebního obřadu.
Zpopelnění bez obřadu, zpopelnění s obřadem a pohřeb do země.72 Podle oficiálních údajů Sdružení pohřebnictví v ČR, je 80% zesnulých v ČR spáleno v některém z 27 krematorií nacházejících se ve větších městech73. Tato statistika Sdružení pohřebnictví ČR se na Třinecku nepotvrdila. Informátoři na Třinecku dávali jednoznačně přednost klasickému křesťanskému pohřbu do země za účasti faráře, a to i přesto, že katolická církev kremaci toleruje. Nejvíce se na Třinecku opakují dva typy křesťanských pohřebních obřadů. Buď je pohřeb vypravený z kostela, jak popisuje pan Ladislav a paní Božena: „Pohřeb mu maminka nechala vypravit z kostela…. Církevní obřad byl moc hezký, důstojný, tichý takový jako byl táta sám. Po obřadu jsme doprovodili rakev ještě sem na hřbitov, pan farář se nad ní naposledy pomodlil a táta šel ke svým rodičům. (Ladislav)…. „Pohřeb se konal v kostele tady v Třinci, vedl ho mladý pan farář a moc hezky. Rakev byla vystavená a manžel byl v okýnku jak malovaný. Vypadal, jako když spí“. (Božena)….. nebo se koná přímo u hrobu za účasti faráře, jak popisuje paní Jitka a Zdena: „Pohřeb se konal u rodinného hrobu, u kterého se sešli příbuzní a známí. Maminka objednala pana faráře, který měl asi 20 minutovou řeč.“ (Jitka)……. „S panem farářem jsem se dohodla, že se pomodlíme u hrobu nad rakví, že on poté hrob vykropí a pohřebáci maminku uloží do hrobu. Takže žádný velký obřad jsme nedělali.“ (Zdena). Podobný obřad, jako měli jejich blízcí, plánují informátoři i pro sebe, jak je patrné ze slov pana Michala a paní Jitky: „Chtěl bych pohřeb v kostele s vystavenou otevřenou rakví. Chtěl bych, aby pan farář sloužil mši….. Po mši a odjezdu rakve na hřbitov, bych si přál ještě krátké rozloučení u hrobky, chtěl bych, aby ji pan farář vykropil a pronesl ještě krátkou řeč.“ (Michal)…. „Pohřeb chci mít v kostele, se mší svatou, s varhanami a 71
Myrtle Langleyová, Víry a vyznání, str. 176 Dostupné na: http://www.pohreb.cz/obradni-sin.php 73 G. Maiello, Současné pohřební rituály v českých zemích na příkladu krematorií v Praze-Strašnicích, Zlíně a Plzni, Český lid 1/2005, str. 35-48 72
38
malým zpívajícím sborem. …. Pak průvod na nedaleký hřbitov a uložení s rakví do země.“ (Jitka). Dá se tedy říci, že informátoři pokračují v dlouhotrvající křesťanské tradici pohřbívání. Pohřeb do země je na Třinecku považován za obvyklý. Důležité je samozřejmě i přání zesnulého a skutečnost, zda informátor nebo jeho rodina vlastní hrobové nebo urnové místo, ale křesťanská tradice je pro výběr obřadu stěžejní. Informátory v podstatě ani nenapadlo, že by měli něco dělat jinak. I když z výzkumu vyplynula jednoznačná preference pohřbu do země, potvrdilo se i to, že katolíci kremaci neodmítají. Například pan Kazimír si kremaci přeje a své přání sdělil i rodině:„Moji nejbližší ví (manželka a dva synové), že až jednou umřu, nechci mít pomník ani hrob, který by museli chodit udržovat. Přál bych si, aby můj popel rozsypali na nějakém pěkném místě, zde v kraji, kam by občas zašli nejen proto, že tam někde je můj popel, ale protože se jim tam líbí a je jim tam dobře. Konkrétní místo nechám na nich. Já nechci pomník, ale chci, abych měl pohřeb.“ (Kazimír). Mohu říci, že je tento postoj pana Kazimíra v celém vzorku ojedinělý. Nehovořím teď o kremaci, ale o dalším způsobu naložení s popelem. Na Třinecku je totiž velmi důležité vlastnictví hrobu a starost o něj. Důležité je nejen hrob vlastnit, ale vůbec celkově to, jak samotný hrob vypadá, jak působí na kolemjdoucí. Pozůstalí na Třinecku totiž soutěží o to, kdo má hezčí hrob, nákladnější úpravu atd. Více se o tomto fenoménu rozepisuji v kapitole 5.6.2. „Vlastnictví hrobu a jeho význam pro informátory“. V kontextu s touto kapitolou je postoj pana Kazimíra k uložení jeho ostatků opravdu unikátní. On sám si to neuvědomoval, ale mě v kontextu analýzy výzkumu napadlo, zda na to nemají vliv kázaní místního faráře, který farníky zrazuje od budování monstrózních pomníků, jak je opět více rozepsáno v kapitole 5.6.2. Protože jinak pan Kazimír koresponduje většinou názorů se zbytkem mého vzorku. Ničím jiným nevybočuje. Reflexe rozhovorů ukázala 2 obvyklé typy obřadu na Třinecku. Obřad v kostele se mší svatou a obřad s farářem u hrobu. Pro informátory je důležité, aby pohřeb vedl pan farář, aby o zemřelém řekl něco hezkého, aby se za něj pomodlil a utěšil pozůstalé. Informátoři chtějí, aby byl kostel vyzdobený květinami, vedl ho spíše mladý pan farář (neboť kázání staršího faráře jsou podle nich staromódní, ten mladý se často zabývá i aktuálními tématy a ještě vede mladé farníky ke sborovému zpěvu a hudbě), ministranti, zpěváci. Pan farář by měl něco hezkého povědět, pak přečíst kousek Písma svatého, za zesnulého nebo zesnulou i za všechny ostatní se u Pánaboha pěkně přimluvit, po svatém přijímání se ještě jednou se zesnulým nebo zesnulou rozloučit. Dále doprovodit rakev na hřbitov (ten je v Třinci nedaleko kostela) a nad
39
hrobem ještě krátce naposledy pohovořit. Účast faráře je pro informátory velmi důležitá. Je církevní autoritou, je pro ně „přítel“, který jim pomáhá vyrovnat se s obtížnou životní situací. Běžné je sloužit nějakou dobu po pohřbu (nejčastěji týden) zádušní mši za zemřelého a také dávat vzpomínku do místního týdeníku Hutník, která informuje, že dotyčný tehdy a tehdy zemřel. (Více o těchto vzpomínkách budu hovořit ještě v kapitole 5.5. „Truchlení a projevy smutku“). 5.4. Významné atributy pohřebního obřadu 5.4.1. Úvod Pohřební obřad, kterého jsem se zúčastnila v době svého výzkumu na Třinecku, byl velmi ceremonielní. Kostel byl vyzdoben tak, aby výzdoba odpovídala smuteční atmosféře, hořelo mnoho svící, ve vzduchu bylo cítit kadidlo. Vystavená rakev byla ozdobena květinami, vedle rakve stál stůl, k dispozici faráři, který byl rovněž ozdoben zdobeným bílý ubrusem se svícnem a květinami. Zajímalo mě proto, jaký důraz kladou informátoři na klasické pohřební atributy. Řeší informátoři jakou rakev na pohřeb zvolit? Vybírají informátoři oblečení do rakve? Jaké oblečení se do rakve standardně dává? Jaká je běžná smuteční květinová výzdoba? Je hudba důležitou součástí obřadu? Koná se pohřební hostina? Kdo se jí účastní? 5.4.2. Rakev V raném středověku byla původně schránka, kam se ukládalo tělo, kamenná, mramorová nebo terakotová, anebo se tělo ukládalo do hrobky v podobě chrámu. Postupem času se namísto těchto kamenných „rakví“ začaly používat rakve dřevěné, případně pokud šlo o zvlášť významnou osobu rakve olověné. Bezejmenná rakev se stala náhražkou hrobu, navíc pod zemí velmi rychle hnila, což bylo považováno za velmi žádoucí. Chudina byla pohřbívána pouze v pytlích, ve společných jamách. 74 V Čechách byly nejrozšířenější rakve dřevěné, které se dělaly nebožtíkům většinou na míru. 75 Zhotovovali je truhláři a do poloviny devatenáctého století měly rakve tvar čtyřbokého a později šestibokého hranolu. Barvu měla rakev nejčastěji
74 75
Phillippe Ariés, Dějiny smrti I., str. 253 Alexandra Navrátilová, Narození a smrt v české lidové kultuře, str. 222
40
červenohnědou, v osmnáctém století převažovaly rakve malované květy a od konce devatenáctého století převažovaly rakve černé. 76 V současné době české továrny na rakve zvyšují každoročně výrobu rakví z tvrdého papíru, které jsou nejlevnější variantou v nabídce rakví.77 Tyto rakve se používají hlavně při pohřbech bez obřadu nebo při kremacích. Vzhledem k tomu, že tento typ obřadu moji informátoři nevolí (viz. kapitola 5.3. Víra a její vliv na pohřební obřad), jsem tento fenomén na Třinecku nezaznamenala. Rakev, která je vystavována, jak v kostele, tak u hrobu bývá podle informace od faráře spíše uzavřená, někdy pozůstalí volí rakev s okénkem u hlavy zemřelého, tak jak popisuje paní Božena: „…..Rakev byla vystavená a manžel byl v okýnku jak malovaný“. (Božena). Informátoři v rozhovorech nehovořili o kvalitě rakve nebo o její výzdobě. Když jsem se na kvalitu rakve přímo zeptala, nechápali, o čem mluvím. Kvalita je přece „samozřejmost“.
Narazila jsem ale na jinou zajímavou skutečnost, a sice že je pro
informátory i dnes velmi důležitá barva rakve. Vzhledem k tomu, že k pohřbu na Třinecku patří černá barva, i k tomu, že od konce devatenáctého století byla černá rakev obvyklá, jsem očekávala, že budou informátoři volit černou barvu rakve. Nicméně se ukázalo, že černá barva rakve vzbuzuje odpor a informátoři volí pro pohřební obřad hlavně barvu hnědou a spíše světlejší, a to jak pro již proběhlé pohřby, tak pro svůj budoucí pohřeb. „Rakev hlavně ne černou, prostě se mi tahle barva na rakvi nelíbí. Líbí se mi teď takové ty světlejší rakve – takový ten zlatý dub je moc hezký.“ (Zdena o svém pohřbu)… „Rakev bych chtěla hnědou, ne černou. Moje maminka stejně tak.“ (Jitka)…. „Rakev jsem objednal krásnou – takovou lesklou jako zlatou a uvnitř s polstrováním, zasloužila si to.“ (Tomáš). Pan Michal hovořil o tom, že mu černá rakev připadá depresivní a děsivá, že i když jde o pohřeb, nemusí za každou cenu působit právě takto. Jde vyloženě o pocitovou záležitost, nepodloženou tradicí ani osobou zemřelého. Černá barva rakve prostě evokuje v pozůstalých nepříjemné pocity. Nechtějí mít milovanou osobu spojenou s něčím, co je podle jejich názoru esteticky nevyhovující. Chtějí ji mít pohřbenou v souladu s estetickými normami, které jsou důležité pro ně samotné. Toto negativní vnímání černé barvy rakve může být způsobeno i „reklamou“ pohřebních firem. V jejich katalozích, které jsem měla možnost vidět, patří jednoduchá černá rakev k levnější variantě. Pro pohřební firmy je samozřejmě ekonomicky výhodnější prodat dražší variantu rakve. Nicméně pozůstalí hovoří pouze o negativních pocitech, které v nich černá barva rakve vzbuzuje. 76
Alexandra Navrátilová, Narození a smrt v české lidové kultuře, str. 223 G. Maiello, Současné pohřební rituály v českých zemích na příkladu krematorií v Praze-Strašnicích, Zlíně a Plzni, Český lid 1/2005, str. 35-48 77
41
5.4.3. Oblečení do rakve Tělo zemřelého se v raném středověku nejdříve halilo do drahých látek, balzamovalo se vonnými bylinami a vystavovalo se na slámě či popelu. Postupem času se do drahého oděvu oblékali pouze majetní zemřelí a ostatní zemřelí se oblékali do rubáše78. Tak se ukládali do rakve nebo byli v rubáši hozeni do společných pohřebních jam. Balzamace se jako obvyklá údržba těla vytratila a částečně se vrátila až v sedmnáctém století pro bohaté nebožtíky.
79
V České republice se zemřelí v lidových vrstvách oblékali do rubáše ještě na počátku dvacátého století. Potom se zemřelým začalo dávat do rakve slavnostní oblečení – nejčastěji svatební nebo to, co se nosilo do kostela.80 Na Třinecku vybírá oblečení pro zemřelého většinou partner nebo partnerka zemřelého a nese ho osobně na pohřební službu, která pohřeb pořádá. Pokud partner již nežije, oblečení do rakve zajistí děti. Někdy si již oblečení do rakve připraví budoucí zemřelý před smrtí sám. „Manželka byla moc pečlivá, měla vybranou fotku na parte, vybrané šaty, boty, všechno.“ (Tomáš.) Oblečení pro muže se skládá většinou z tmavého obleku košile a bot, oblečení pro ženu z šatů a bot. Vždy jde o oblečení slavnostnějšího rázu. Nikdo, až na paní Edeltraude, se nezmínil o tom, že by oblečení před samotným pohřbem kontroloval. „Do rakve jsme manželovi oblékli černý oblek, bílou košili, tmavošedou kravatu, černé ponožky a černé boty. Manžela jsem před obřadem v rakvi zkontrolovala. Nechala jsem mu i snubní prsten, tak aby se nic neztratilo.“ (Edeltraude) Lze tedy shrnout, že oblečení do rakve je slavnostního rázu, zdůrazňuje důležitost okamžiku. Pro muže to znamená společenský oblek tmavé barvy, pro ženu šaty nebo blůzu a sukni. V obou případech se dávají nebožtíkům do rakve i boty. 81 Někdy nechává zemřelému manželovi nebo manželce druhý partner snubní prstýnek.
78
Rubáš byl ručně tkaný oděv, košilovitého střihu, většinou lněný Phillippe Ariés, Dějiny smrti II., 84-87 80 Alexandra Navrátilová, Narození a smrt v české lidové kultuře, str. 212 81 M. Kerrigan se zmiňuje o tom, že boty se dávali do rakve na severu ČR v 19. století proto, že zemřelý měl před sebou dlouhou cestu, tak aby ho nebolely nohy a naopak A. Navrátilová se zmiňuje o opaku, že se boty nemají do rakve dávat, neboť Kristus chodil bosý a i v ráji se chodí „bosky“ 79
42
5.4.4. Květinová výzdoba V některých lokalitách České republiky, se ještě počátkem dvacátého století dávaly nebožtíkovi do otevřené rakve, svaté obrázky, růžence, modlitební knížky a květiny. 82 Květiny se poté dávaly i na čerstvě zasypaný hrob. Tam šlo většinou o sezónní květiny, podle toho kdy dotyčný zemřel. Obvyklými pohřebními květinami byly kaly a růže.
83
Růže svými
ostny (stejně jako červená barva) symbolizují lásku a bolest, v křesťanském významu utrpení. Kromě druhu květin byly důležité i barvy. Křesťanský symbol bílé je chápán jako symbol zmrtvýchvstání, čistoty a nevinnosti. Červená barva vyjadřuje lásku k zemřelému, ale také symbolizuje bolest nad jeho ztrátou. 84 V dnešní době květinová výzdoba zmírňuje tíživost okamžiku, jde o poslední vyjádření lásky a úcty zemřelému, než se definitivně jeho tělo pohřbí do země nebo se spálí. Z rozhovorů vyplynulo, že pokud projevili zemřelí před svou smrtí přání ohledně květin, informátoři se tímto přáním řídili: „Na přání maminky jsem objednala dva věnce. Jeden z červených a bílých karafiátů a jeden z červených růží – ty maminka milovala.“ (Marie)…. „Maminka si přála mít květinou výzdobu z bílých kal a lilií.“ (Michal). Pokud tomu tak nebylo, volili informátoři takové květiny, které měli zemřelí rádi za živa. „Táta měl moc rád růže, sám si je i pěstoval, proto jsme objednali květinové věnec z červených růží, dva ve tvaru srdce a pak klasický věnec nahoru na rakev, ten byl z bílých růží.“ (Ladislav)….. „Manželka milovala růže, tak jsem objednal věnce i kytice z růží – z červených a bílých.“ (Tomáš). Pan Tomáš dal manželce ještě symbolicky bílé kaly – stejnou kytici, jako od něj dostala na svatbu: „A ode mě dostala kaly – bílé stejné jako na svatbu.“ (Tomáš). Bílé kaly, považují i ostatní informátoři spolu s červenými růžemi a karafiáty za smuteční květiny. Jednou se objevily i lilie, opět jako přání zemřelé: …. „Maminka si přála mít květinou výzdobu z bílých kal a lilií.“ (Michal) Sami informátoři, při popisu své představy pohřbu, nechávají volbu květinové výzdoby na svých nejbližších. Přání ohledně květin na svém pohřbu vyjádřila pouze paní Zdena. „Mám moc ráda chryzantémy v jakékoliv barvě a ty bych si přála mít na rakvi. Ale nejraději asi vínové a bílé.“ (Zdena). Nikdo z informátorů si na obřad květinovou výzdobu nevypůjčil, což je podle Sdružení pohřebnictví v ČR stále rozšířenější praxe, aby pozůstalí ušetřili. 85 Z rozhovorů vyplývá, že výběr květin pro pohřební obřad se na Třinecku řídí přáním zesnulého nebo se pozůstalí řídí tím, co měli zemřelí rádi za živa. Jak můžeme vidět, 82
Alexandra Navrátilová, Narození a smrt v české lidové kultuře, str. 213 - 217 Miroslava Jandovská, Upravujeme hroby, str. 9 84 Magazín Funeral Quartal 1/2011, str. 37 85 G. Maiello, Současné pohřební rituály v českých zemích na příkladu krematorií v Praze-Strašnicích, Zlíně a Plzni, Český lid 1/2005, str. 35 - 48 83
43
korespondují často tato přání s křesťanskými zvyklostmi. Kaly a růže jsou na Třinecku nejčastějšími pohřebními květinami a červená a bílá barva květin je při výběru smuteční výzdoby nejrozšířenější. Opět je to v souladu s křesťanskými zvyklostmi. Tyto zvyklosti zřejmě reflektují i pohřební firmy, neboť v jejich nabídce se velmi často objevují vazby z červených a bílých růží. 5.4.5. Hudba Od počátků lidské kultury se lze setkávat se zpracováním motivů a skladeb, spojených s posledními chvílemi člověka, se smrtí a umíráním. Mohutný rozmach obřadní hudby nastal v raném středověku. Jednalo se o křesťanskou zpěvnou hudbu, kterou kolem roku 600 n.l. reformoval papež Řehoř Veliký. Po něm se tento zpěv nazývá gregoriánský chorál. 86 V Čechách se výběr smuteční hudby pro obřad řídil lokálními normami. Někde hrál při křesťanském pohřbu v kostele varhaník na varhany obřadní hudbu, někde rakev doprovázeli k hrobu vesničtí místní hudebníci nebo objednaná kapela. Často se hráli české lidové smuteční písně. Repertoár smutečních lidových písní se opět lišil regionálně. 87 I v dnešní době je pro informátory hudba důležitou součástí pohřbu. Pokud je to jenom trochu možné, hraje na pohřbu na Třinecku hudba živá. Většinou jde o několik hudebníků (klarinet, trubka, housle a zpěv) nebo o zpěváka a někoho, kdo má elektronický hudební nástroj s možností mixáže. Hudbu pro smuteční obřad vybírají pozůstalí na Třinecku v souladu s tím, co měli zemřelí rádi za života, jak ukazují slova pana Tomáše: „Hráli jí na poslední cestu naše oblíbené „Černé oči jděte spát“, „Horo, horo vysoká, jsi“ a „Spadl lístek z Javora“. Ty jsme si vždycky nechávali zahrát, když jsme chodívali na tanečky. Teď už je budou hrát mně na ten poslední tanec.“ (Tomáš). Mohou to být jak české lidové písničky, tak country nebo vážná hudba jak vidíme ze slov pana Kazimíra: „Na mém pohřbu by se také hodně zpívalo. Jen tak při kytaře. A vybral bych písně, které jsem rád zpíval - jakékoliv od Michala Tučného. A pak písně o naději, o tom, že jednou budeme žít v Božím království, kde už nebudou slzy loučení a bolest…“(Kazimír) I sami informátoři si tedy přejí pro svůj budoucí pohřeb zahrání svých oblíbených písní, ať reprodukovaně či živě, jak by se líbilo paní Edeltraude: „A smutečnímu průvodu na cestu na hřbitov by měla pár smutečních pochodů zahrát opravdová živá dechová hudba“ (Edeltraude). I pro sebe tedy vybírají hlavně takovou hudbu, jakou měli rádi za života: „Chtěla bych, aby mi zahráli moje oblíbené písničky – „Morava. Morava“ a 86 87
Magazín Funeral Quartal, 1/2010 str. 37 Magazín Funeral Quartal, 1/2010 str. 31
44
„Ach synku synku“. (Zdena). Klasické pohřební kostelní chorálové skladby nezmiňoval nikdo z informátorů. Z kontextu výběru hudby vyplývá, že hudba se nevztahuje k nějakým místním obvyklým zvyklostem, ale k osobě zemřelého. Bez ohledu na to, že v kostele je možnost výběru klasické varhaní hudby, volili informátoři takovou hudbu, která se vztahovala k nim, pokud hovořili o svém pohřbu nebo která se vztahovala k osobě zemřelého. Buď proto, že ji mají rádi, něco pro ně znamená nebo znamenala, nebo proto že vyjadřuje nebo vyjadřovala osobnost zemřelého. Na Třinecku dávají zemřelému zahrát to, co měl rád, bez ohledu na to, o jaký druh hudby se jedná. 5.4.6 Smuteční hostina Až do přelomu devatenáctého a dvacátého století se na mnoha místech v České republice udrželo přesvědčení, že nevystrojení hostiny vede k soustavnému zneklidňování a strašení pozůstalých.
88
Tato pověra sice zanikla, ale ještě v polovině minulého století byla smuteční
hostina v podstatě povinnou záležitostí. Její neuspořádání by znamenalo pro rodinu pozůstalých ostudu. Po pohřebním obřadu se sešla rodina, známí a většina vesnice právě na hostině. Rodina musela zajistit občerstvení, alkohol, v některých regionech bylo normální pozvat i místní muzikanty, kteří hráli k tanci. Bylo v podstatě nepředstavitelné, že by po pohřbu hostina nebyla. 89 To, že se po skončení pohřebního obřadu scházejí pozůstalí na smuteční hostině, není na Třinecku již pravidlem. Z mnou vybraného vzorku hostinu pořádali pouze čtyři informátoři. Hostina by měla podle nich být pietním aktem, jehož hlavním účelem je vzpomínka na zesnulého nebo zesnulou (může být i veselá) a sdílení smutku se všemi blízkými a přáteli. Pocit, že by měli jako pozůstalí ostudu, že hostinu neuspořádali, neměl nikdo z respondentů. Měli pocit, že je to pouze jejich privátní věc, zda se rozhodnou či nerozhodnou pro uspořádání. Roli, proč nebyly hostiny uspořádány, nehrálo ani tak finanční hledisko, ale spíše nechuť se jít po pohřbu někam „bavit“, jak o tom hovoří například pan Ladislav: „Víte, mně to přijde fakt divné. Odejde vám jeden z nejbližších lidí a vy máte po tom, co je hrob ještě nezakrytý, jít juchat na hostinu. Takže žádná hostina nebyla.“ (Ladislav) Informátoři, kteří hostinu pořádali, ji pojali velmi rozdílně. Od velké zábavy, s jídlem, pitím a hudbou, až po skromné občerstvení doma nebo v restauraci. Velkou hostinu uspořádala rodina 88 89
Alexandra Navrátilová, Narození a smrt v české lidové kultuře , str. 240 Alexandra Navrátilová, Narození a smrt v české lidové kultuře , str. 240 - 241
45
pana Kazimíra, po smrti jeho babičky. Finančně se na ní podílely všechny děti nebožky. Konala se v babiččině baráčku a mohl přijít, kdo chtěl. Podávaly se koláče, škvarkové pagáče, upečené maso s chlebem a guláš. Z alkoholu se pila slivovice a voda ze studny. Na dvorku hrála místní kapela a hodně lidí tančilo. Babičku měli všichni rádi a vzdávali ji hold tzv. se „častovali“ – tzn., že jí připíjeli na zdraví. Večer některé účastníky pohřbu odváželi na trakaři. Všichni byli spokojeni a říkali, jak by se to babičce líbilo. Takováto hostina je tedy příkladem vzpomínání ve veselém „duchu“ a za účasti širšího společenství, nejen rodiny. Naopak jako skromnější slavnost, pořádanou v domácím prostředí, ji pojala rodina pana Michala. Hostiny se účastnilo 15 nejbližších příbuzných a přátel. Manželka pana Michala udělala kuřecí řízky, k tomu chléb a napekla tvarohové a makové koláče. Pan Michal konstatoval, že to bylo levnějším, ale hlavně pohodlnější. Na hostině vzpomínali na maminku nad fotografiemi, pan Michal měl něco natočeno i na kameru „8 mm“. (videozáznam beze zvuku) a tyto krátké záznamy si promítali. Zároveň pan Michal hovořil o tom, jaké pocity na hostině měl: „Bylo to pro mě hodně bolestivé, moc jsem toho v životě nenaplakal, ale tehdy jsem plakal opravdu hodně. Víte, říká se, že na pohřební hostině by mělo být veselo a vzpomínat na zemřelého s radostí, ale to jsem nedokázal. Cítil jsem jen hluboký žal nad ztrátou maminky a také na mě určitě dolehla v tu chvíli moje smrtelnost. Říkáte si tak a teď jsem na řadě já…“ (Michal). Skromněji pojal hostinu i pan Tomáš, nepořádal ji ale doma, nýbrž v restauraci. Považoval to za slušnost vůči těm, kdo měli rádi jeho manželku: „Takové spíš malé pohoštění to bylo. Ale považoval jsem to za slušné a taky z úcty k manželce, aby na ní všichni, co jí měli rádi, mohli zavzpomínat nejen nad rakví. Objednal jsem v restauraci takové ty obložené mísy, koláčky a k pití pivo a víno. Pěkně jsme si poplakali a zavzpomínali, bylo nás asi 50 a po dvou hodinách jsme šli domů. Myslím, si že tolik času to zase nebylo. Ale to víte, vy dnešní mladí – na nic nemáte čas ani na smrt “ (Tomáš) Z výzkumu vyplynulo, že smuteční hostina již není na Třinecku samozřejmostí, tak jako tomu bylo ještě v minulém století. To, zda se hostina pořádá, rozhoduje rodina spíše na základě momentálního rozpoložení. Pro uspořádání hostiny hovoří snaha o vyjádření úcty k zemřelému a snaha rozloučit se s ním a zavzpomínat na něj ještě jednou v jiném prostředí než v kostele či u hrobu. Hostina může být pojata jako klidný a vzpomínkový pietní akt i jako veselice s hudbou a tancem. Hostina je pořádána jak v domácím prostředí, tak v zařízeních restauračního typu. Kde bude hostina pořádána, rozhoduje počet osob, kteří se hostiny mají zúčastnit a v menší míře i finanční hledisko. Pokud pořádají informátoři smuteční hostinu, snaží se, aby byla hezkou vzpomínkou na zesnulého. Hostiny se účastní rodina zesnulého, nejbližší příbuzní a přátelé. Výjimečně se jí účastní i širší společenství, např. sousedé 46
z vesnice. Hostina se může lišit ve svém pojetí, může být honosná i skromná, ale vždy je na ní nabízeno občerstvení. 5.5. Truchlení a projevy smutku 5.5.1. Úvod Smrt blízkého je vždy spojená s velkým citovým vypětím a pozůstalí potřebují čas na to, aby se vyrovnali se ztrátou svých blízkých. Období smutku bylo z historického hlediska obdobím, kdy se společnost chovala k pozůstalým osobám jinak, než je obvyklé a sami pozůstalí se řídili jinými pravidly, než v běžném každodenním životě. V Čechách bylo ještě do poloviny dvacátého století obvyklé nosit v období smutku černý oděv, vyvarovat se zábavy a být všeobecně odloučen z veřejného dění.90 Jak tedy probíhá na Třinecku truchlení? Jaké pocity mají pozůstalí? Dodržují pozůstalí nějaké období smutku, a pokud ano, jak dlouhé? Pokud ne, proč ne? Vyjadřují pozůstalí smutek i nějakými vnějšími znaky? Dodržují pozůstalí nějaká tabu? 5.5.2. Truchlení V raném středověku byly projevy žalu divoké, pozůstalí propadali projevům zoufalství, které doprovázela rituální gesta – lomení rukama, mdloby. Toto truchlení probíhalo po dobu bdění u lůžka mrtvého, někdy v průběhu pohřbu a výjimečně měsíc 91. Postupem času jsou projevy zoufalství stále tlumenější a oplakávání zesnulých probíhá bez ztráty sebeovládání. Svůj žal vyjadřují truchlící spíše symbolikou (např. černou barvou oblečení – více na toto téma v kapitole 5.5.4. Oblečení v době smutku). Divoké a hlasité projevy bolesti nejsou na Třinecku běžné, pozůstalí projevují bolest spíše umírněně nebo se jí snaží potlačovat, v souladu s tím co říká Ariés. Zmiňuji se o tom proto, že je na Třinecku velmi silná polská komunita, pro kterou jsou hlasitější a emotivnější projevy smutku normální. Pokud projeví pozůstalí na Třinecku bolest na veřejnosti, tak většinou na hřbitově, který považují za místo, kde se s takovými projevy počítá: „Hrozně se mi stýskalo, chodila jsem si tam (na hřbitov) poplakat. Ta bolest byla veliká. Ale pak jsem si hned říkala, že maminka je na lepším místě, v klidu a míru.“ (Marie) V soukromí doma ale plakali 90 91
Olga Nešporová, Současná náboženská reflexe smrti, str. 133 Phillippe Ariés, Dějiny smrti I., str. 184
47
pozůstalí často nebo byli „bez nálady“ a apatičtí k tomu co se děje kolem. Citové vypětí spojené s úmrtím si vybavovala většina informátorů. Popisovali, že prožívali bolest, měli pocity nespravedlnosti a někteří museli užívat i léky na uklidnění nebo vyhledat lékařskou pomoc, jak popisuje paní Božena: „….a následně jsem se nervově zhroutila a skončila v nemocnici, kde mi dávali uklidňující injekce a kapačky.“ (Božena) Smutek po smrti někoho z blízkých prožívají informátoři velmi intenzivně. Popisují pocity jako šok, bolest, ale i údiv a nevěřícnost, a to zvláště pokud jde o náhlou smrt. Ale i když je smrt očekávaná, tzn. jejich blízký je dlouhodobě nemocný a ví se, že zemře a blízcí mají pocit, že jsou na tento okamžik vlastně připraveni, tak když tento okamžik nastane, pocity jsou totožné, jako když se jedná o smrt náhlou, a to včetně šoku, jak popisuje např. paní Zdena: „Člověk si říká, že je připravený, ale když ten okamžik přijde, bolest je to veliká. Sedíte, držíte telefon a říkáte si, to není možné, máma tady už není.“(Zdena) Za nejtěžší v tomto období považují informátoři zařizování pohřbu, jak popisuje pan Michal: „Nejhorší na tom je, že jste úplně na dně a musíte se vzchopit a jít vybírat rakev, smuteční výzdobu, obřad všichni Vás zastavují a říkají, jakou krásnou smrt měla, že se netrápila. A Vy si myslíte jaká krásná smrt, kdyby zavolala sanitku hned, mohla tu ještě být, vždyť byla jinak úplně zdravá. Měl jsem pocit, že je to absolutní nespravedlnost.“ (Michal). Většina informátorů ocenila v tomto případě jakoukoliv pomoc a podporu. V období bezprostředně po úmrtí blízkého dávají pozůstalí vzpomínku do týdeníku Hutník, o němž již padla zmínka v kapitole 5.3.3. „Obvyklý pohřební obřad na Třinecku“. Tuto vzpomínku pak pozůstalí v Hutníku opakují pravidelně, například ve výročí úmrtí, jak říká paní Božena: „A také na výročí úmrtí manžela dám vzpomínku do Hutníku.“(Božena). Do Hutníku se dávají i vzpomínky na dny nedožitých narozenin (nemusí být kulatiny). Dávat tyto vzpomínky do Hutníku, je na Třinecku normou (jen pro upřesnění samozřejmě jde o placenou inzerci). Bylo by divné, kdyby se vzpomínka v Hutníku pravidelně neobjevovala. Když vzpomínka vyjde, diskutují pak známí pozůstalých mezi sebou i s nimi, o tom, že to není možné, že už uplynula taková doba od smrti, nebo že by zesnulému bylo teď tolik a tolik. Tyto rozhovory jsem několikrát vyslechla při svých pozorováních na hřbitovech i v kostele. Vzpomínka v Hutníku je tedy určitý druh demonstrace toho, že pozůstalí na své zemřelé stále myslí a modlí se za ně a zároveň slouží jako téma hovorů. Ukázky těchto vzpomínek jsou v příloze č. 2 této práce. Mohu říci, že období těsně po smrti zesnulého je na Třinecku spojeno s intenzivními prožitky truchlení. Pozůstalí zažívají nejen pocity ztráty a bolesti, ale i pocity nespravedlnosti a nevěřícnosti. Mohou mít i zdravotní potíže a někdy jsou nuceni vyhledat odbornou lékařskou 48
pomoc. Na veřejnosti se snaží smutek neprojevovat, snaží se truchlit spíše doma, v soukromí. Jediným veřejným místem, které je podle nich vhodné k projevům smutku, je hřbitov. Jako problematickou v tomto období označují pozůstalí povinnost zařizovat pohřeb, právě kvůli svému duševnímu rozpoložení a vítají jakoukoliv pomoc svého okolí. Po uskutečnění pohřebního obřadu dávají pozůstalí vzpomínku na zemřelého do regionálního týdeníku Hutník a v těchto vzpomínkách pak pokračují ve dny výročí smrti zemřelého a ve dny jeho narozenin. 5.5.3. Délka smutku V České společnosti byla ještě v polovině dvacátého století obvyklá délka smutku půl roku pro vdovy, vdovce a pozůstalé v přímé linii.92 Šest týdnů pak trvala přísná odloučenost od společnosti. 93 Ještě v polovině minulého století bylo tedy dodržování této doby běžné. Nejvíce mých informátorů „drželo“ smutek za blízkou osobu půl roku, což je v souladu s tímto pravidlem, jak uvádí i pan Michal: „Podle mého pro nejbližší rodinu, jako jsou děti nebo manželka, alespoň půl roku.“ (Michal). Nejdelší dodržované období smutku byl jeden rok. Zajímavý byl i názor paní Zdeny. Ta se starala o těžce nemocnou maminku a měla pocit, že smutek držela spíše před smrtí maminky. „Já měla pocit, že nežiji minimálně poslední dva roky maminčiny nemoci. To jsem znala jen návštěvy nemocnice, nákupy a domácnost. To bylo mé období smutku. Chvíle klidu jsem zažívala jen v kostele.“ (Zdena). Jediný, kdo smutek nedržel vůbec, byl pan Vladislav. Jako důvod uvedl, že život jde prostě dál a víc toto téma nechtěl rozebírat. Pokud se informátoři zmiňovali o osobách, které by měly smutek dodržovat, zmiňovali nejbližší rodinu – partnery, děti, rodiče, což je opět v souladu s tradicí. Proč je důležité držet smutek, hezky popsal pan Tomáš: „A přitom je to potřeba nechat čas zahojit rány. Já jsem držel smutek za manželku půl roku, nikam jsem nechodil, prohlížel jsem si doma fotky a vzpomínal na všechno to hezké, co jsme prožili. Poplakal jsem si, ale šlo to ven. Ta bolest musí jít ven. Když jste s někým skoro 50 let, je to jako když vám uříznou kus z vás samotného. Zas taková doba to není. Co mají říkat ty na jihu, ty to nosí zbytek života, když někdo umře.“ (Tomáš) Držet smutek za blízkou osobu považovali informátoři za projev úcty zemřelému, ale i za dobu, kterou potřebují proto, aby se zahojily „rány“ způsobené smrtí. Hovořili i o tom, že mají v tomto období čas vyrovnat se se ztrátou, vzpomínat na to hezké, co s blízkým prožili a 92 93
Olga Nešporová, Současná náboženská reflexe smrti, str. 133 ibid, str. 134-135
49
naučit se znovu žít bez něj. Je podle nich těžké, když s někým sdílíte větší část svého života, najít nový „životní stereotyp“. Např. pravidelné nákupy, pravidelné návštěvy kostela, ale i společenský život. Najednou není s kým si zajít na koncert nebo do „cukrárničky", jak říká pan Tomáš: „A pak v neděli, když jsme chodívali spolu, jsme po mši chodili tady do jedné malé cukrárničky. Byl to takový náš rituál, dali jsme si dobrou kávu a dortíček. Teď mám nový rituál, hned po mši chodím manželce na hrob.“(Tomáš). Měla jsem pocit, že právě tato náhlá osamělost je největším problémem, se kterým se pozůstalí potýkají i po té, co uplyne doba smutku. Nejhorší je pocit této osamělosti pro pozůstalého partnera. Děti už mají vlastní život a i přes to, že ho často navštěvují, nežijí s ním doma. Tam je většinu času sám. Stejně osaměle se samozřejmě cítí i děti po smrti rodičů, pokud oni sami partnera nemají. Lze shrnout, že na Třinecku je obvyklé držet smutek půl roku. Můžeme se setkat ale i s tím, že někteří informátoři nevědí, jak dlouho se má vlastně smutek za zemřelého držet, což ukázal případ ročního držení smutku. Smutek drží vždy nejbližší rodina, tzn. příbuzní v přímé linii. V době smutku se pozůstalí vyrovnávají se ztrátou blízkého, vzpomínají na něj, popláčí si. Také se snaží najít nový životní stereotyp, neboť ztrátou blízkého se naruší jejich každodennost. Potýkají se s náhlou osamělostí, která často přetrvává i po té, co období smutku uplyne. 5.5.4. Oblečení v době smutku Stejně, jako bylo v ČR v polovině dvacátého století běžné půlroční období smutku, jak uvádím v kapitole 5.5.3. „Délka smutku“, bylo zde v tomto období běžné chodit i ve smutečním, černém oblečení.94 Toto pravidlo platilo zejména pro ženy, ale dodržovali ho i muži.
95
V dnešní době se zde toto pravidlo již téměř nedodržuje. Smuteční oděv pozůstalí
nenosí, ani si nedávají černou pásku přes běžný oděv.96 Při mém výzkumu se ukázalo, že mnou dotazovaní informátoři po pohřbu, v době smutku, v černém či tmavém oblečení chodili. Považují to opět za projev úcty k zemřelému a jakousi základní slušnost: „Patří to k projevení úcty k nejbližšímu, který umřel.“ (Edeltraude), která ještě dodala, že chodit v černém celý zbytek života, jak to dělají vdovy třeba na Balkáně, není zapotřebí. Oblečení ve smutečním chodili partneři zesnulých, někdy jejich děti, výjimka byl manžel paní Zdeny, který nosil smutek za její maminku. Smutek také nosí spíše starší a 94
ibid, str. 133 - 134 ibid 96 ibid 95
50
střední generace, mladší generace sice ještě smutek oblékne, ale nedrží ho již třeba celého půl roku: „Když už jsem musel ven, na nákup nebo do kostela, vždycky jsem měl tmavý oblek. Moji synové také chodili ve tmavém, ale na tak dlouho.“ Nevíte jak dlouho, ptala jsem se? „Přesně nevím, opravdu, ale půl roku to nebylo zcela jistě…... Ale oblékat se do smutečního je vyjádření úcty k tomu, co zemřel. Moc lidí už to asi nedodržuje, ale podle mě je to základní slušnost. Zas taková doba to není. Co mají říkat ty na jihu, ty to nosí zbytek života, když někdo umře.“ (Tomáš)…. Černou barvu preferují jednoznačně ženy: „…chodila jsem půl roku celá v černém…“.(Marie). Muži preferují tmavé barvy, nemusí být přímo barva černá: „Nemusím zrovna chodit celý v černém, ale určitě v tmavších barvách ano“ (Michal)….. Důvod, proč nechodí muži v černé, ale spíše v tmavé může být například práce, jak uvádí pan Ladislav: „No v černém chodila moje máma, taky půl roku, já jsem měl ty obleky hodně tmavé. To víte, jednám hodně s lidmi a není vždy úplně optimální být jako funebrák. Ale že bych smutek nenosil vůbec to ne, to neuznávám. Ale myslím, že jakákoliv tmavá barva je dostačující.“ (Ladislav). Z kontextů rozhovorů vyplývá, že na Třinecku je v době smutku nošení smutečního oblečení stále běžné. Černou barvu oděvu preferují ženy, muži preferují tmavší barvu oděvu. Pozůstalí považují nošení smutku za projevení úcty k zemřelému, za slušnost. Délka nošení smutku koresponduje s celkovým obdobím smutku. Je tedy nejčastěji také půlroční. I zde se již ale objevuje náznak, že mladší generace zřejmě nebude tradici dodržovat, tak jak je starší a střední generace zvyklá. 5.5.5. Tabu v období smutku Jak zmiňuji v kapitole 5.5.3. „Délka smutku“, bylo v ČR běžné, že šest týdnů po smrti trvala pro nejbližší pozůstalé přísná odloučenost od společnosti.
97
Já jsem se rozhodla, že budu pro
tuto společenskou odloučenost používat termín „tabu“. Když jsme se s informátory dostali k tomuto tématu, musela jsem nejdříve vymezit, co si pod pojmem tabu vlastně konkrétně představuji. Jako tabu jsme stanovili návštěvy zařízení restauračního typu, kina, divadla, koncertů, ale i návštěv přátel atd. - nějaká omezení, která pozůstalí dobrovolně po smrti svých blízkých dodržují. Informátory lze v tomto případě rozdělit do dvou kategorií. Do první kategorie patří ti, kteří považují dodržování nějakých tabu za zbytečné. Důvodem může být i to, že ani před smrtí nikam moc nechodili, tak jak o tom hovoří paní Edeltraude: „Žádný 97
Olga Nešporová, Současná náboženská reflexe smrti, str. 133 - 134
51
zvláštní jiný režim jsem nedodržovala, protože i před tím jsem byla stále doma a nikam nikdy moc nechodila.“ (Edeltraude). Dalším důvodem může být dlouhá nemoc, která předcházela úmrtí a pokud se pozůstalý intenzivně o nemocného nebo nemocnou staral, v této době nikam nechodil a nic nestíhal, po smrti se spíše snažil začít žít „normální život“ jak uvádí paní Zdena: „Já měla pocit, že nežiji minimálně poslední dva roky maminčiny nemoci. To jsem znala jen návštěvy nemocnice, nákupy a domácnost. …………… Po maminčině smrti jsem najednou zase měla více času a ani jsem nebyla tak unavená. Tak si od té doby zase zajdeme s manželem na dobrou dechovku, do divadla a byli jsme i v Praze na muzikálu. Moc času už mi tady nezbývá a tak se ho snažím hezky užít.“ (Zdena). A konečně důvodem nedodržování tabu byl pocit, že je to zbytečné, že život jde prostě dál, tak jak uvádí pan Vladislav: „…..nevím, proč by se mělo dodržovat nějaké tabu nebo si něco odpírat. S matkou se kvůli tomu hádám. Smrt je podle mě součástí života a ten jde dál.“ (Vladislav) Do druhé kategorie patří informátoři, pro které je dodržování určitých tabu po smrti blízkých samozřejmostí. Období, po které tabu dodržují, trvá půl roku, tzn. stejnou dobu, jako drží smutek. O šestitýdenním období nehovořil nikdo z informátorů. Zřejmě se zde spojila doba nošení smutečního oděvu s dodržováním společenské odloučenosti. Co se týká osob, které tabu dodržují, jde opět o nejbližší příbuzné v přímé linii – děti po smrti rodičů, manžel či manželka po smrti druhého. Nechodit do společnosti a vzpomínat doma na zesnulého uvádějí například paní Jitka a pan Tomáš: „….nechodily jsme ani do divadla nebo na koncerty. Stáhly jsme se ze společenského života. Citově jsme se s jeho smrtí vyrovnávaly ale daleko déle – řekla bych, že ještě minimálně další rok.“ (Jitka). „....nikam jsem nechodil, prohlížel jsem si doma fotky a vzpomínal na všechno to hezké, co jsme prožili. Poplakal jsem si, ale šlo to ven. Ta bolest musí jít ven. Když jste s někým skoro 50 let, je to jako když vám uříznou kus z vás samotného.“ (Tomáš). Kromě vyhýbání se společenskému životu je podle informátorů důležité v této době i více chodit do kostela a tam se modlit za duši zemřelého a rozjímat: „...mělo by se vyhýbat společenskému životu a spíše více chodit do kostela, modlit se za duši zemřelého, rozjímat. Mě dnes připadá, že lidé sotva pohřbí někoho blízkého, už už honem pospíchají odjet na dovolenou nebo lítají po obchodech, jako kdyby se nic nestalo. Hlavně rychle zapomenout. Nechápu to a není to nic pro mě.“ (Michal). Pan Ladislav zmiňuje i variantu, že po smrti blízkého už se zpět do života třeba ani vrátit tomu druhému nechce, tak, jak je to u jeho maminky: „Když jsme drželi za tátu smutek, nikam jsme nechodili, myslím, že se to nesluší, ale máma nechodí nikam v podstatě pořád. To také není úplně zdravé. Máme tady dobrý klub důchodců a určitě by jí to prospělo.“ (Ladislav) 52
Na Třinecku se dnes tedy tabu v době smutku stejnou měrou jak dodržují, tak nedodržují. Pozůstalí buď dodržují tradici, která se ale liší, co se týče délky společenské odloučenosti, neboť dříve byla šestitýdenní a dnes informátoři dodržují půlroční období, kdy se společensky omezují, což koresponduje s celkovou dobou smutku. Snaží se v tomto období vzpomínat na své zesnulé, chodit do kostela, modlit se za jejich duše. Nebo tabu vůbec nedodržují, a to z různých důvodů. Buď ani před smrtí blízkého vlastně nikam nechodili a nic se pro ně nezměnilo, nebo se cítí vyčerpaní po dlouhodobé péči o nemocného či nemocnou a snaží se co nejrychleji vrátit po jeho či její smrti do života, nebo považují dodržování nějakého tabu za zbytečné, protože život jde dál. 5.6. Návštěvy hřbitovů, hroby a péče o ně 5.6.1 Úvod Hřbitov bývá kronikou místa, výpovědí o zemřelých i žijících. Úprava hrobů je věcí tradice a úzce souvisí s náboženskými a filosofickými názory. Základním prvkem na hrobě je kříž. Je to nejdůležitější křesťanský symbol smutku, smrti a spasení. Smrt Krista je nadějí na vzkříšení a zmrtvýchvstání. Rovněž naznačuje naději na odpuštění hříchů a viny. Je symbolem překonání smrti.98 U nás jsou stále základem křesťanské hřbitovy, pro které je typická péče o zesnulé.
99
Hrob
jako takový dnes musí splňovat také přesné zákonné parametry. Základní hloubka hrobu je 1,5 m, dno hrobu musí být alespoň 0,5 m nad hladinou podzemní vody a boční vzdálenost mezi jednotlivými hroby musí být nejméně 0,3 m. Rakev musí být po uložení zasypána zeminou ve výši minimálně 1,2 m.
100
Nejčastější typy hrobů u nás jsou jednotlivý hrob,
dvojhrob, rodinný hrob, hrobka, urnový hrob, kolumbárium a rozptylová loučka. Jednotlivý hrob se odvíjí od rozměrů rakve (šířka 80 cm, délka 205, výška 65 cm), jeho tvar je kónický nebo obdélníkový.
101
Povrch může být celozeminový nebo může být pokryt
kamennou deskou. Často se nechávají jen kamenné obrubníky a střed hrobu je zemina. Dvojhrob má dvojnásobnou šířku jako jednotlivý hrob. Rodinný hrob má rozměry dvojhrobu, ale bývá okázaleji upravený. Je přechodem mezi běžným hrobem a hrobkou.
102
Hrobka je
nákladná hrobová úprava, sloužící k pohřbívání více členů rodiny. Kromě náhrobku je na 98
Magazín Funeral Quartal 1/2011, str. 36 Miroslava Jandovská, Upravujeme hroby, str. 3 100 ibid 101 ibid 102 ibid 99
53
hrobce i kamenná deska, která se v případě potřeby odsune, aby mohla být do hrobky uložena další rakev. 103 Urnový hrob má rozměry 1 x 1 m nebo 0,6 x 1 m. Urna může být uložena do země nebo může zůstat jako součást povrchové úpravy hrobu. Kolumbárium tvoří stěna s výklenky (schránkami), jejichž přední část je prosklená. V každé schránce je umístěna urna a většinou nic jiného. Rozptylová loučka představuje travnatou plochu určenou k poslednímu uložení popela. Popel je rozptýlen po ploše nebo se vsypává do předem připravených kameninových nádob. 104 Chci odpovědět na následující otázky: Vlastní informátoři hrobové místo? Co pro ně hrob znamená? Jak reflektují péči o hrob a jeho navštěvování? Jak tato péče probíhá? Jak často hroby navštěvují? Jaké hroby informátoři navštěvují? Jaká je běžná výzdoba hrobu? Jaké květiny se dávají nejčastěji na hrob? 5.6.2. Vlastnictví hrobu a jeho význam pro informátory Pro informátory je hrob hlavně místem vzpomínky na jejich blízké. Je také jejich jistotou, že až jednou zemřou, budou je mít jejich pozůstalí kam pochovat. Tato představa je svým způsobem uklidňuje. To, jak je hrob pro informátory důležitý, jsem pochopila i z několika kázání místního faráře. Při těchto kázáních, v nichž se místní farář dotýkal posledních chvil člověka na zemi, hovořil i o pohřbech a apeloval na farníky, aby se nenechávali strhávat tím, co si soused udělal se svým hrobem. Například když dal soused místo žuly mramor nebo nechal přidělat novou výzdobu hrobu, aby se ho za každou cenu nesnažili předhonit tím, že dají ještě větší a monumentálnější náhrobek, ale aby se místo toho modlili za jeho duši. Vzhledem k tomu, že se toto téma v kázáních opakovalo, je patrné, jak důležité je místo posledního odpočinku pro tamní farníky, jaký význam pro ně hrob má, když doporučení faráře nereflektují. I já osobně jsem tuto soutěživost ve stylu „kdo má lepší hrob“ zažila, a to nakonec dokonce v blízkém příbuzenstvu. Určitý vliv na to má polská komunita, která si buduje opravdu velkolepé hrobky nebo nechává dělat pompézní mramorové náhrobky. Tato soutěživost o co nejlepší a nejhonosnější hrob je v podstatě manifestací sociálního statusu. Neboť jsme se v rozhovorech dotkli i jiných témat než těch souvisejících s pohřbem a nikdo z informátorů nezmínil, že je pro něj důležité vlastnictví ještě nějaké další konkrétní věci. Např. pole, domácích užitkových zvířat, automobilu, značkového oblečení atd. I když si to
103 104
ibid ibid
54
informátoři sami nepřiznávají, je pro ně velký a krásný hrob potvrzením jejich statusu v tamní společnosti. Ze samotného výzkumu vyplynulo, že mezi informátory je zastoupeno vlastnictví téměř všech typů obvyklých hrobů, tak, jak jsou jmenovány výše. Nejvíce vlastní informátoři rodinné hrobky a rodinné hroby. Jediné co není zastoupeno, je kolumbárium. Většina informátorů si přeje být uložena do rodinného hrobu, kde již odpočívají jejich blízcí, což se stalo normou již ve středověku, tak jak popisuje Ariés. Zde uvádím několik příkladů, týkajících se právě přání informátorů: „Pohřeb chci mít stejný jako manžel, chci být vedle něho a u rodičů. Budeme tam všichni pěkně spolu.“ (Božena)…. „Máme rodinnou hrobku, koupili ji ještě manželčiny rodiče….. jsou tam pochovaní manželčiny rodiče, i její sestra s manželem. Teď manželka a jednou tam přijdu i já.“ (Tomáš). …„Máme v Třinci rodinný hrob, kam chtěla být maminka pohřbená, takže jsem nemusela řešit, kam jí pochovám. Tam si přeji být pohřbená i já.“ (Zdena) „….. svým synům jsem dávno řekla, že si přeji být pohřbena v hrobu vedle svého manžela, v hrobu, který jsme ještě dávno před jeho smrtí zakoupili.“ (Edeltraude) Je vidět, že význam hrobu pro informátory na Třinecku je obrovský. Všichni jsou majiteli nějakého typu hrobového místa a převládá typ nejnákladnější – rodinná hrobka. Jsou ochotni investovat nemalé částky proto, aby hrob působil monumentálně a byl lepší než ten sousedův. Jsou ochotni v tomto případě nedat ani na slova faráře, který apeluje ve svých kázáních na to, aby se právě toto nedělo. Sami si přejí být pohřbeni v blízkosti svých blízkých, tak jak je to běžné již od středověku. 5.6.3. Intenzita návštěv hřbitova Dříve se na hřbitovech hroby označovaly nápisy jen zřídka – časté vykopávání těl a přemisťovaní kostí do carnarií to ani neumožňovalo. Návštěvy blízkých na hřbitovech tedy nebyly běžné. Hřbitov nesloužil jen k pohřbívání, ale i jako místo společenského dění. Řešily se tam duchovní i světské záležitosti, fungoval jako promenáda, jako místo procházek i milostných schůzek.105 Tento jev vymizel až s byrokratizací života a s oslabením celkového vnímání obecní sounáležitosti. Postupem času se ze hřbitova stalo pietní místo, místo vzpomínek. Tuto funkci plní hřbitovy i v současnosti. Z většiny rozhovorů vyplynulo, že intenzita návštěv hrobů se odvíjí od doby, která uplynula od samotného pohřbu. Zpočátku jsou návštěvy hrobu častější, jak je vidět z rozhovoru s paní Marií: „Asi 3 měsíce po maminčině smrti jsem tam chodila ale denně. Hrozně se mi stýskalo, 105
Phillippe Ariés, Dějiny smrti I., str. 86
55
chodila jsem si tam poplakat. (Marie), později volí informátoři určitou pravidelnost v návštěvnosti. Nejčastěji navštěvují informátoři hroby vždy, když jdou z kostela, tzn. pravidelně každý týden, jak uvádí pan Tomáš: „Jo každou neděli po mši jdu za ní, popovídat si o tom, co se stalo nového. Po tom, co umřela, jsem chodíval denně, neměl jsem doma stání. Trochu jsem jí vyčítal, co mi to udělala, umřít si a mě tu nechat. Teď už chodím jednou týdně, a o svátcích častěji. To je mi hodně smutno.“ (Tomáš) Všichni informátoři také navštěvují hroby o svátcích – o vánocích, velikonocích a na dušičky. „Samozřejmě chodím na hřbitov na velké svátky, vánoce, velikonoce a dušičky. Asi 3 měsíce po maminčině smrti jsem tam chodila ale denně.“ (Marie). Někteří informátoři navštěvují hrob i na výročí úmrtí někoho z blízkých nebo na jejich narozeniny. „Na hrob chodím pravidelně jednou týdně, zapálím svíčku a pomodlím se…… Na hrob chodím dále na výročí úmrtí maminky, když má narozeniny, na dušičky, velikonoce a vánoce…...“ (Zdena). Kromě návštěv hrobu v tyto dny dávají i vzpomínku do týdeníku Hutník. „Na výročí manželčiny smrti a také v den jejích narozenin dávám vzpomínku do Hutníku.“ (Tomáš). Tato pravidelná návštěvnost se týká pouze hrobů, které jsou v blízkosti bydliště. Jedná se vždy o hroby nejbližší rodiny. Hroby ostatních příbuzných, které jsou dále, ale stále ještě nějak dostupné časově a dopravně,106 ale informátoři alespoň udržují v čistotě a navštěvují je hlavně na dušičky. Jak taková návštěva jednou za čas probíhá, popisuje paní Edeltraude: „… Tam vždycky zapálím svíčku, dám výzdobu a trochu hroby nahrubo očistím hadrem, který si nechávám hned za hrobem. Abych je udržovala tak, jako ten, kde leží zesnulý manžel, na to už mi síly nestačí. Někdy zavolám vnučce, a pokud ta má čas, zastaví se tam a trochu mi pomůže.“ (Edeltraude). Pokud jsou hroby ve velké vzdálenosti a informátor z nějakých důvodů již péči nezvládá, např. kvůli nemoci nebo protože nemá auto a nemůže jet vlakem s prostředky na mytí hrobu a výzdobou, musí převzít péči o ně jiný příbuzný: „Jednou do roka jsme ještě jezdívali na hrob mých prarodičů, ale o ten se teď stará příbuzný, přímo z Jemnice, kde prarodiče žili.“ (Michal) Vždy je potřeba najít nějaké řešení, aby se o rodinné hroby někdo staral. Nechat hrob jen tak napospas na Třinecku nepřipadá v úvahu. Důvodem návštěvy hrobu je hlavně vzpomenutí na mrtvého a modlitba za něj - tak, jako u paní Boženy: „….pomodlím se, ale už myslím hlavně na to hezké, co jsme zažili.“ (Božena). Pozůstalí si chodí se zemřelými i popovídat: „Jo každou neděli po mši jdu za ní, popovídat si o tom, co se stalo nového.“ (Tomáš). Dalšími důvody jsou kontrola hrobu, zda někdo něco neukradl nebo neponičil, jeho očištění, výměna květin na hrobě a zapálení nové svíčky. „Od 106
Z rozhovorů vyplynulo, že jde o hroby v okruhu cca 30 km, dostupné tak do hodiny času autobusem nebo autem
56
jara do podzimu nosím čerstvé květiny a vždy zapálím svíčku. Když je potřeba, pořádně to tam umyji. Musím to tam pořád kontrolovat, jestli nějaký vandal nebo nenechavec náhodou nezničil nebo neodcizil kovovou vázičku a lucerničku vedle náhrobku. Hrozně se tam krade (na hřbitově), jedna známá mi říkala, že jim dokonce ukradli z vázy u hrobu čerstvé květiny a oni je pak další den našli na jiném hrobě.“ (Edeltraude) „...... zapálím svíčku, pomodlím se, ale už myslím hlavně na to hezké, co jsme zažili. Jednou týdně vyměním květinky, omyji hrob a je mi dobře. I v zimě chodím, ale to mám výzdobu ze suchých květinek, takže s sebou nemusím nic tahat a hrob pouze ometám od sněhu. Ale v zimě to na mě víc padá, Dušičky a vánoce jsou pro mě velmi těžké období. To se zdržím u hrobu i hodinu a popláču si. Dřív jsem chodila na hrob jednou za měsíc a byla dost práce ho dát do pořádku, teď, jak chodím často, nedá údržba tolik práce.“ (Božena) Z rozhovorů vyplývá, že intenzita návštěv hrobů mých informátorů se odvíjí od doby, která uplynula od smrti jejich blízkých. Z počátku jsou návštěvy hrobu intenzivní, mohou být i každodenní, později si najdou pozůstalí určitý druh pravidelnosti. Nejvíce chodí na hroby většinou ihned potom, co jdou z kostela, tzn. jednu týdně. Dalšími důležitými dny pro návštěvu hrobů jsou dušičky, vánoce, velikonoce a dny, kdy jsou výročí úmrtí zemřelých nebo den, kdy by měli narozeniny. 5.6.4. Výzdoba hrobu a jeho údržba Co se týká výzdoby hrobu, je jeho nejvýraznější částí čelní náhrobek. Dnes se podle informátorů nejčastěji používá přírodní nebo umělý obdélníkový nebo čtvercový náhrobní kámen. Součástí čelního náhrobku bývá kříž (důležitost kříže a jeho symbolika je popsána v úvodu této kapitoly - kapitola 5.6.1.). Buď je kříž součást monolitu, nebo je do náhrobku vytesaný nebo zlatě či stříbrně na náhrobek namalovaný. Velmi důležité jsou také nápisy. Opět jsou buď tesané, nebo malované. Kromě jména rodiny nebo jmen zemřelých je nejčastějším nápisem „Odpočívej v pokoji“. Často jsou u jména nebožtíka údaje o datu narození a datu úmrtí, jak uvádí paní Božena: „Na hrobce máme přímo do mramoru vytesaná jména s daty narození a úmrtí, takže jsme objednali dotesání manželových údajů. Vše ve zlatě, ozdobným písmem.“ (Božena). Informátoři také někdy nechají na náhrobek vytesat nebo vymalovat své jméno, datum narození a pomlčku. Po jejich smrti je pak doplněno datum úmrtí. Dále jsou hroby nejčastěji ozdobeny lucernou na svíčku a vázou na květiny. „Na hrobě je po levé straně kovová lucernička na svíčku a po pravé straně kovová vázička na květiny.
57
Deska s nápisem je černá lesklá, písmo zlaté. Na desce je nyní jméno manžela, datum jeho narození a datum úmrtí.“(Edeltraude) Pro informátory je kromě výzdoby prioritou čistota hrobů. Pravidelně hroby čistí a vyměňují zvadlé květiny za nové. Zde uvádím několik příkladů z popisu výzdoby a z péče o hroby: „Máme rodinnou hrobku, koupili ji ještě manželčiny rodiče. My jsme ji s manželkou nechali asi před pěti lety zrenovovat. Dali jsme novou desku a vyměnili jsme i čelní desku se jmény. Původně byla jména jen vytesaná, ale manželka je chtěla dát do zlata. Tak to máme krásné. Koupili jsme i nové lucerny a vázu jsme nechali připevnit na pevno, aby jí nikdo nemohl ukrást……Taky poctivě uklízím a drhnu špínu. Říkám si, to bys mi dala, kdyby tady bylo nějaké smetí. Musí to tu být, jako z cukru viď Mám za hrobkou pořád hadr a kartáč. Čistota je nejlepší vizitka. Když není kytka a je uklizeno, vždycky je vidět, že se někdo stará. (Tomáš) ……… „Hrobka je žulová, její čelní část zdobí lesklá černá tabulka, na které jsou stříbrným písmem napsána 2 příjmení (prarodičů a rodičů manželky). Hrobka má 2 lucerny na svíčky a vázu na řezané květiny. …. Vždy hroby očistíme od listí a jiného smetí, omyjí se desky s nápisy, vyhodí staré květiny a svíčky. Vždy přineseme podle ročního období čerstvé květiny nebo chvojí a zapálíme novou svíčku. Hrobku, kde jsou pohřbeni manželčiny rodiče, necháváme také jednou za pět let odborně vyčistit specializovanou firmou, neboť na žule prorůstá zelený mech. Čistění stojí 15.000,- Kč, ale stojí to za to, jelikož je žula potom téměř bílá.“ (Michal). Květinová výzdoba hrobu se odvíjí od ročního období. V období, kdy rostou květiny venku, volí informátoři čerstvé řezané květiny nebo sázejí květiny do květináčů. V zimním období zdobí informátoři hroby umělými květinami, sušenými květinami nebo chvojím. „Květiny obměňuji dle potřeby – jak vadnou. Kupuji je od známé, co má zahradu. Na zimu dávám květiny umělé. Ty kupuji v Polsku v Polském Těšíně na trhu.“ (Vladislav)…… Jednou týdně vyměním květinky, omyji hrob a je mi dobře. I v zimě chodím, ale to mám výzdobu ze suchých květinek, takže s sebou nemusím nic tahat a hrob pouze ometám od sněhu. (Božena). Na důležité svátky jako jsou dušičky, velikonoce nebo vánoce volí informátoři někdy tematickou výzdobu – týká se hlavně dušiček s typickými věnečky s nápisem „vzpomínáme“. Maminka pana Ladislava dává kromě běžné výzdoby, na vánoce na hrob stromeček s ozdobami: „Máme tam dvě lucerny na každé straně jednu a uprostřed je takový soklík, tam je připevněná velká váza na čerstvé květiny. Nápisy o zemřelých máme zlatým písmem a zlatě udělaný křížek. Jinak nic. Nemáme rádi cirkus. Květiny se dávají každý týden čerstvé, většinou ze zahrádky. Máme tam i velký květináč, kde od jara do podzimu také něco kvete. Teď třeba barvínek. Vždy když jdeme z kostela, se tam s mámou stavíme pomodlit. No a 58
jednou za čas se hrob pořádně umyje. No a klasicky výzdoba na dušičky a vánoce. Chvojí, věnečky, někdy také umělé květiny z Polska. Znáte to, jak to tady chodí. Já to moc nemusím, ale hlavně, že se to líbí mámě Dává na vánoce tátovi i malý stromeček s baňkami.“ 107
(Ladislav)
Hrob je na Třinecku pietním místem, kam si pozůstalí chodí zavzpomínat na zemřelé, chodí si s nimi popovídat, pomodlit se za ně a zapálit svíčku.108 Do hrobu jsou ochotni investovat vysoké finanční částky, v rámci soutěživosti „o nejhezčí hrob v okolí“, což se někdy nelíbí místnímu faráři, který je nabádá při kázáních k modlitbám za zemřelé a ne k obrovským investicím, jak jsem již uvedla výše. Tradiční výzdobou hrobu je kříž, nápisy, buď tesané, nebo malované, lucerna na svíčky a váza. K sezónní výzdobě hrobu patří květiny, které jsou od jara do podzimu nejčastěji řezané, mohou být kupované i ze zahrádek, dále květiny v květináčích nebo přímo zasázené na hrobě, pokud je celozeminový nebo květiny suché či umělé pro výzdobu v zimě. Umělé květiny nakupují pozůstalí v Polsku, neboť jejich ceny jsou tam o poznání nižší než u nás. Výzdoba hrobu může být i tematická – např. na velikonoce pomlázka či narcisky nebo na vánoce stromeček. Prioritou je na Třinecku čistota hrobu. Pozůstalí hroby čistí sami i pomocí specializovaných firem. 5.7. Dobrá smrt a představa posmrtného života 5.7.1. Dobrá smrt Reflexe dobré smrti odpovídá dějinnému vývoji, který popisuje Ariés. Za dobrou smrt je v současnosti považována smrt pokud možno rychlá a bezbolestná. Pro křesťany bylo ale vždy důležité před smrtí uspořádat poslední věci na světě a na smrt se připravit (hlavně svátostí smíření a svátostí nemocných). S informátory jsem proto hovořila o tom, zda mají strach z náhlé smrti a jaká smrt naplňuje jejich představu dobré smrti. Výzkum ukázal, že se informátoři nebojí zemřít náhle, jsou přesvědčeni, že jako dobří katolíci mohou umřít bez obav kdykoliv, tak jak o tom hovoří paní Edeltraude: „Víte, když žijete podle božích přikázání, chodíte pravidelně do kostela, ke zpovědi, nemusíte se bát umřít kdykoliv. Nezanecháte tady žádné resty. A pokud ano pak ty nepodstatné.“ (Edeltraude). Ideální smrtí by bylo podle informátorů jít si večer lehnout a už nevstat. Jedním dechem ihned dodávají, že by nechtěli umírat v nemocnici, jak je zřejmé z rozhovoru s paní Jitkou a panem Kazimírem: 107 108
Baňky = vánoční ozdoby Svíčka má chránit zemřelého před nečistými silami a je symbolem světla Kristova
59
„To je jednoduché, jít si večer lehnout a ráno už nevstat. Představa, že musím ležet měsíce v nemocnici a připadat si tam jako kus hadru mě docela děsí. A když je člověk těžce nemocný, těžko může zůstat doma. Jednak je to obrovská zátěž pro rodinu a jednak doma nemá člověk potřebné vybavení. A být jako balvan na krku svým bližním, to je asi noční můra pro každého.“(Jitka) „…..Jakoukoliv rychlou a pokud možno bezbolestnou. Jak se neuctivě říká škrtnout, prdnout a konec. Nejhorší je někde pomalu umírat v nemocnici a dívat se na kyselé obličeje sester a doktorů. Ti už ví, že jste odepsaný a tak si s vámi moc práce nedají. A odnáší to rodina, která ví, že když vás neobstará ona, tak personál nemocnice určitě ne. Chybí tu stále lidský přístup nemocničního personálu a ještě dlouho chybět bude. Na to by se měla milá vláda zaměřit. Stárneme všichni a péče o nevyléčitelně nemocné je téměř nulová. Ale to jsem se zase rozohnil co… Tak abych se vrátil k otázce, já se modlí, ať umřu pokud možno doma a třeba na infarkt – prostě hlavně rychle a bez trápení.“ (Kazimír) Informátoři vyjadřovali strach z dlouhodobých nemocí – např. rakoviny. Dále měli strach ze své možné bezmocnosti a báli se závislosti na druhých, jak popisuje paní Edeltraude: „Hrozně se bojím toho, abych nebyla bezmocná a odkázaná na druhé. Nejlepší by bylo, kdyby člověk usnul a už se neprobudil. Jenže takovou smrt mívají jen vyvolení. Většina se trápí nějakou hroznou nemocí a stává se troskou člověka, kterým byl člověk dřív. Já jen doufám, že nebudu umírat dlouho, třeba roky na rakovinu, to bych nechtěla. Ale jak říkám ideální je usnout doma v posteli a už se nevzbudit.“ (Edeltraude). Z rozhovorů je patrné, že pobyt v nemocnici vnímají informátoři jako problematický. Mají strach z necitlivého přístupu lékařů a sester. Zároveň ale nevyjadřují nadšení ani z hospicové péče, která by měla zajistit důstojné umírání. Jedním z důvodů je i cena pobytu v takovémto zařízení, ale spíš je to otázka principu jak je vidět z rozhovoru s paní Jitkou: „A jak dnes propagují ty hospice nebo jak se to říká, to je sice pěkná věc, tady kousek v Ropici je jeden, ale měsíční pobyt tam přijde na 18.000,-, kdo na to prosím Vás má. Prý důstojné umírání. Člověku se chce brečet, když si uvědomí, že důstojné umírání by měl mít zajištěno i v nemocnici. A doktoři stávkují o větší peníze, to je normální šlendrián. No nic, to bychom tu mohly být spolu do večera (Jitka). Zároveň by nikdo nechtěl být na obtíž svým blízkým: „Povím vám, jak bych jednou chtěl umřít. „Jestli to na mne má přijít, tak ať je to rychle a ať o tom raději nevím – nerad bych se trápil a byl potom ještě na obtíž druhým, starý a nemohoucí. Možná toho budu litovat, ale když už to tak má být, tak ať to mám rychle za sebou.“ (Vladislav). Z rozhovorů jasně vyplývá, že informátoři nechtějí umírat v nemocnici, nechtějí být na obtíž svým blízkým a nechtějí ani hospicovou péči. Uvědomují si, že si vlastně protiřečí, ale zdůvodňují to tím, že právě proto chtějí rychlou smrt. 60
Velmi emotivní bylo, když mi informátoři popisovali, jak zemřeli jejich blízcí. Oba níže uvedení informátoři mi řekli, že i přes počáteční šok, který měli, by si nějakou takovou smrt představovali i pro sebe. V obou případech jde o smrt náhlou, bez toho, že by zemřelí měli před smrtí nějaké problémy. Jde o paní Marii a pana Tomáše: Večer jsem si šla dříve lehnout, byla jsem unavená z práce a maminka mi ještě říkala, že se těší na fotbal, že se bude dívat. Ráno, když jsem vstávala, mi bylo trochu divné, že je v pokoji u maminky úplné ticho. Ještě jsem si s úsměvem říkala, že jí ten fotbal nějak zmohl. Když jsem se umyla a oblékla, nedalo mi to a šla jsem se na ní podívat. Když jsem otevřela dveře první, co mě šokovalo, byl strašný smrad. Vůbec mi ale nedošlo, že by mohla být maminka mrtvá. Šla jsem automaticky otevřít okno a pak k mamince. Ležela přikrytá a měla úplně nepřirozenou barvu. Odkryla jsem jí a uviděla jsem výkaly na matraci. Ale ještě pořád mi to nedošlo. Začala jsem s maminkou třást, a když nereagovala, začalo mi docházet, že je mrtvá. Přikryla jsem jí zpátky dekou, aby nenastydla < to jsou myšlenkové pochody co > a šla jsem zavolat záchranku. Operátorce jsem řekla, že jsem našla maminku v posteli a že je asi mrtvá, co mám dělat. Paní operátorka mě uklidňovala, vzala si adresu a řekla, ať jsem klidná, že posílá vůz. Já jsem po tom telefonátu nebyla schopná nic, ani zavolat do práce, takže ještě než přijela záchranka, přijel můj šéf, protože jsem se nedostavila. Prý mi volali, ale já si to vůbec neuvědomuji. Když jsem mu řekla, co se stalo, počkal se mnou na příjezd lékaře. Přijela paní doktorka asi tak v mém věku a ještě jeden lékař nebo saniťák, to nevím. Šli oba do pokoje, kde byla maminka, byli tam asi 10 minut a pak mi paní doktorka přišla říct, že konstatovala smrt a že zavolá pohřební službu. Pak mi paní Marie vyprávěla, jak si šla k mamince sednout a modlila se, jak jí hladila po hlavě a po ruce a vyprávěla jí (co, to už si nevzpomíná). Když si pro maminku přijeli, byla překvapená, protože jí zabalili do velkého černého igelitového pytle a připevnili na nosítka a tak jí odnesli z bytu. Paní Marie pak šla do pokoje, dala do pytle peřiny a vzala matraci a obojí šla vyhodit ven do kontejneru. Pak chodila venku bezcílně sem a tam a říkala si, co bude muset všechno zařídit. „… Ale teď jí vlastně skoro závidím. Modlím se, abych to měla stejné.“ (Marie) „Víte, bylo to hrozné. Koukali jsme spolu večer na zprávy, manželka se zvedla, že má žízeň a jak vstala, tak najednou padla jak podťatá a přímo na mě. Ležel jsem pod ní a slyšel jsem, jak chroptí, ale nemohl jsem se ani hnout – víte, ona byla o hodně silnější než já, a jak byla bezvládná, tak to nešlo. Dostala mrtvici, byla mrtvá za chvíli – tak to říkal doktor. Já jsem jí nakonec ze sebe dostal, ale trvalo to a měl jsem šok. Moc si toho nepamatuju. Volal jsem synovi, ten přijel a odvezl mě do nemocnice, zůstal jsem tam přes noc. Takováhle smrt je, ale asi nejlepší, když nad tím přemýšlím. Bylo jí dobře, nic jí nebolelo a měla to rychle za sebou. 61
Já se bojím, abych neskončil někde v nemocnici, kde nemá nikdo čas a připomínají vám tam spíš psy než doktory, víc štěkají, než mluví. Ležel jsem tam nedávno kvůli problémům s tlakem a stačilo mi to. Umírat bych tam dlouho nechtěl. Modlím se, abych to měl stejně rychlé jako manželka. To bych si moc přál. A že už těch přání moc nemám.“ (Tomáš) Opačné přání, tzn. nezemřít smrtí, jako někdo z blízkých vyjádřila paní Zdena. Opět zde zazníval strach z nemohoucnosti, z toho, že člověk neví, co dělá a z dlouhého pobytu v nemocnici. Mamince paní Zdeny bylo 92 let. Posledních deset let trpěla maminka paní Zdeny stařeckou demencí a dožila v LDN v Ostravě. „Ne že by mě nepoznávala, ale nevěděla, jestli jedla, nevěděla, že se jí chce na záchod, byla schopná sundat si plenu a její obsah rozmazat po sobě, posteli, po zemi. Bylo to psychicky velmi vyčerpávající. Říkala jsem si, že smrt by pro ni byla vysvobozením.“ (Zdena) Smrt blízkého někdy přiměje jeho blízké více se starat o své zdraví, jak vyplývá z rozhovoru s panem Ladislavem: „Přiznám se, že se od tátovy smrti více starám o své zdraví. Chodím na preventivní kontroly a snažím se nic nezanedbat. Protože když se na to přijde včas, jsou velké šance, že nebudete tak strašně trpět, jako trpěl třeba on. Ale radši pryč od takových myšlenek.“ (Ladislav) Je vidět, že vývoj vnímání dobré smrti i na katolickém Třinecku směřuje k tomu, že je za takovou smrt považována smrt rychlá. Může to být i smrt náhlá, jak bylo vidět z rozhovorů. Informátoři věří tomu, že pokud žijí v souladu s křesťanskými zásadami, nemusí se bát umřít kdykoliv. Nemají pocit, že by měli něco před smrtí uspořádávat. Nejvíc se bojí umírání v nemocnici, nemohoucnosti a toho být odkázaní na druhé. Smrt blízkého může znamenat i to, že se pozůstalí začnou více zajímat o své zdraví, aby jednou nemuseli zbytečně trpět. 5.7.2. Posmrtný život Bible hovoří o posmrtném životě ve Starém i Novém zákoně. Starý zákon popisuje smrt jako tmu, ticho, odpočinek a ztrátu mysli a paměti. Nikdo nevstane z hrobu, ale smrt není konec existence a je v boží moci, aby mrtvé vyvedla z hrobu. Nový zákon tento obraz dokresluje. Mrtví sice spí, je ale rozdíl mezi těmi, co zemřeli jako věřící v Ježíše, a mezi těmi, co zemřeli jako nevěřící. Věřící jsou po smrti s Ježíšem, ostatní jsou uvězněné duše. 109 Mým cílem bylo odpovědět na otázky: Ovlivňuje Váš současný život, život posmrtný? Jak si představujete místo, kam přijdete po smrti?
109
Myrtle Langleyová, Víry a vyznání, str. 176
62
Když jsem položila tyto otázky, byla většina informátorů velmi překvapená a zaskočená. Přiznali se mi, že nad tím v podstatě moc nepřemýšlí. Vzhledem k tomu, že se cítí být dobrými křesťany a žijí v souladu se zásadami víry, myslí si, že přijdou do nebe, tak jako paní Edeltraude: „Jsem přesvědčená o tom, že jsem žila spořádaně a myslím si, že to Pánbůh vidí, a že po smrti přijdu do nebe.“(Edeltraude). Zajímavé je, že se nikdo nezmínil o peklu nebo očistci. Toto stanovisko mi potvrdil i místní farář, který podle svých slov takto vede i kázání. Pokud je člověk za života „dobrým člověkem“, žije v souladu s vírou, podle Božích přikázání 110
, nemusí mít ze smrti strach. „Nechci, aby měli lidé strach, Bůh je nekonečná láska, plná
odpuštění. Není potřeba děsit.“ (farář). On sám dává například poslední pomazání111 již jen sporadicky a podle jeho slov spíše lidem, jejichž víra byla „slabší“ a v okamžiku smrti dostanou strach, z toho, co bude, co je čeká. Nemocní se dle jeho slov po přijetí posledního pomazání uklidní, mají pocit, že je Bůh přijme a lépe se jim umírá. Když jsme se dostali k tématu představy o místě, které následuje po pozemském životě, zjistila jsem, že informátoři museli opravdu přemýšlet o tom, zda si toto místo někdy představovali. Nakonec mi byli alespoň někteří schopni své představy docela hezky zformulovat. Konkrétní představu měla paní Marie, která si ho představuje jako zahradu: „Já si ho představuji jako zahradu, která je pořád v květu, plnou smíchu a radosti. A někdy, když to mě padá se tam i těším.“(Marie) a paní Božena, která si ho představuje jako nebe: „No jako v nebi, smála se paní B. Prostě všude modro, slunce, láska a smích. Tak to vidím já. Ale už je mi zase dobře na světě, tak bych byla ráda, kdyby to ještě chvilku počkalo. Chci vidět vnoučky vyrůstat, chci tu být ještě s nimi.“ (Božena). Důležité jsou emoce spojené s tímto místem. Toto místo je spojené s představou smíchu, z dalších emocí je pak uváděna radost a láska. Další informátoři mají toto místo spojené s osobou (dá-li se to takto říci) Pána Boha: „Já jsem si vždycky říkala, když někdo zemřel, už je mu dobře, nic ho nebolí a je u Pána Boha. Ale že bych si představovala, jak to místo vypadá konkrétně to ne. A ani teď když o tom přemýšlím, mě nic nenapadá. Spíš mám posmrtný život spojený s Pánem Bohem a ne s konkrétním místem. A neptejte se mě, jak vypadá Pán Bůh, o to jsem taky nepřemýšlela.“ (Zdena)….. „Tak to jste mě zaskočila, já jsem nad tím moc nepřemýšlel. Pro mě je tak nějak samozřejmé, že až umřu, dostanu se jednoduše k Pánu Bohu a ke všem, co jsem měl rád. Jak 110
Destatero je v Bibli ve druhé knize Mojžíšové (Exodus), 20 kapitole, 1-17 verš. – zde shrnutí: 1. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. 2. Nevezmeš jména Božího nadarmo. 3. Pomni, abys den sváteční světil. 4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. 5. Nezabiješ. 6. Nesesmilníš. 7. Nepokradeš. 8. Nepromluvíš křivého svědectví. 9. Nepožádáš manželky bližního svého. 10. Nepožádáš statku bližního svého. 111 Termín „poslední pomazání“ jsem v hovoru použila já, pan farář pak používal při rozhovoru tento termín, zřejmě právě kvůli mé interpretaci. Správně se ale tato svátost jmenuje „svátost nemocných“.
63
to tam vypadá, no jak, musí to tam být krásné. Všechno, co je v okolí Boha, je krásné. To je daná věc. Nad tím asi člověk nemusí moc přemýšlet.“(Tomáš). Naopak žádnou představu nemá pan Ladislav: „Mnohokrát jsem přemýšlel, jak to místo tam nahoře vypadá. Ale k ničemu jsem se nikdy nedobral. Možná je to tam tak krásné, že kdybychom to věděli, už by se nám nechtělo být tady, na tom našem světě. Všechno má svůj čas. Taky se tam podíváme
“ (Ladislav). Pan Michal sice nemá žádnou představu, ale hovořil o tom, že by bylo dobré, kdyby mu to, jak to tam vypadá, řekla maminka: „Přemýšlel jsem i o tom, že maminka už ví, jak to vypadá v nebi a že by mi mohla dát vědět. Ale pak jsem se bavil u zpovědi s panem farářem a takhle to opravdu nefunguje.“ (Michal). Výjimkou byl mezi informátory pan Vladislav. Ten i přes to, že je praktikující katolík říká, že v posmrtný život věří i nevěří. Tuší, že po smrti ještě existuje něco dalšího, nějaký život jinde a za jiných okolností. Jenže si to vůbec neumí představit a tak o tom zároveň trochu pochybuje. Respektuje způsob, jakým o posmrtném životě učí, a jak ho vysvětluje katolická církev, přesto se k jeho existenci vyjadřuje rezervovaně. „Možná je, možná není, je těžké rozhodnout o něčem, co nelze snadno nahmatat nebo zahlédnout. Je pravdou, že snad pár lidí, kteří už byli v kómatu nebo ve stavu klinické smrti, údajně něco jako jiný svět a život zahlédlo. A dokázali to i popsat a vylíčit, jenže můžeme tomu věřit? Nejsou to pouze jejich představy? Skutečné pravdy se nedopátráme, nezbývá nám, než věřit, že tomu tak opravdu je.“ (Vladislav) Z kontextu rozhovorů jsem pochopila, že jsou informátoři přesvědčeni o tom, že žijí v souladu s křesťanskými zásadami, a to jim zaručuje po smrti život po boku Boha, život věčný. Pokud jde o představu místa, kam přijde duše po smrti, vyjadřovali se informátoři nejdříve zaskočeně a přiznávali se, že o tom vlastně moc nepřemýšleli. Představa místa kam přijdou po smrti je podle nich spojená hlavně s kladnými emocemi (smích, štěstí, radost) a pak s osobou Boha. Mezi informátory byl výjimkou pan Vladislav, který nemá v otázce posmrtného života jasno. Jak říká, „je těžké rozhodnout o něčem, co nelze snadno nahmatat nebo zahlédnout.“ 5.8. Finanční hledisko Finanční hledisko jsem záměrně nechala nakonec. Peníze na pohřeb jsou totiž pro informátory podstatné, ale ne z důvodů šetření na pohřebním obřadu. Ten musí být důstojný. Důležité je mít na něj našetřeno. V kraji, kde probíhal výzkum je vyšší nezaměstnanost než v rámci ČR, a to 10,92% (průměr v ČR 7,3%; informace ČSÚ).112 Cena pohřbu se v průměru pohybuje mezi 112
Dostupné na: http://www.ostrava.czso.cz/ a na http://www.czso.cz/csu/2010edicniplan.nsf/p/1409-10
64
15.000 - 20.000 Kč. Jde ale v podstatě o úplně jednoduchý obřad, téměř bez výzdoby. Pokud chtějí pozůstalí hezkou květinovou výzdobu a lepší rakev, cena se šplhá k 30.000 Kč za pohřeb. Ceny jsem zjišťovala u tří zprostředkovatelů pohřebních služeb, vybraných v tomto kraji namátkou. Průměrná měsíční mzda je momentálně v tomto kraji 21 515,- Kč (informace ČSÚ).113 Tento průměr ale zvyšují pracovníci zaměstnaní v dolech. Skutečné mzdy jsou nižší (plat pekaře je např. cca 13.000,- Kč hrubého). Průměrný důchod žen je 8 798 Kč a mužů 10 407 Kč (informace ČSÚ).114 Vzhledem k tomu, že z výzkumu vyplynulo, jak důležitý je pohřeb pro mé informátory, nekladla jsem přímo otázku, jestli vůbec z finančních důvodů chtějí pohřeb pořádat. Chtěla jsem odpovědět na otázku, zda je běžné šetřit si na pohřeb peníze. Šetříte nebo šetřili vaši blízcí peníze na pohřeb? Byli byste ochotní se něčeho vzdát proto, abyste měli na pohřeb? Šetřit si na pohřeb je na Třinecku normální, samozřejmé. Podle informátorů prostě pohřeb něco stojí, a pokud ho chci mít, musím mít peníze. Velmi hezky to zhodnotil pan Kazimír „Odejít ze života bez pohřbu je jako odejít z návštěvy bez rozloučení. A bez peněz to nejde.“ Nejpůsobivější byl asi případ paní Marie, která na světě zůstala sama a založila si kvůli důstojnému pohřbu a následným poplatkům stavební spoření: „Já si šetřím stejně jako maminka na pohřeb. Už jsem se dohodla s panem farářem, že nechám u notáře závěť, kde budou instrukce ohledně mého pohřbu. Místo na hřbitově zaplatí notář po mé smrti na 30 let dopředu – na 10 let to stojí cca 750,- Kč.115 U notáře pak složím peníze i na pohřeb samotný. …… U notáře budou složeny také peníze na to, aby někdo z farnosti na vánoce, velikonoce a dušičky umyl desku a dal tam věneček nebo umělé květiny. To je teď můj cíl – založila jsem si kvůli tomu stavební spoření na 6 let. Počítali jsme výdaje s panem farářem a mělo by to na těch 30 let stačit. Pokud zemřu dřív, pan notář to zařídí podle našetřené částky.“ (Marie) I z ostatních odpovědí mých informátorů vyplývá, že mít peníze na pohřeb je prostě nutnost. Chtějí mít jistotu, že jim jejich pozůstalí vypraví důstojný pohřeb a nechtějí je finančně zatěžovat, tak jak píše Haškovcová.
116
Manželé většinou šetří na pohřeb společně: „Už jsme
s manželem odložili i peníze, aby s tím pak ten druhý nebo právě syn neměl starosti.“(Zdena) ……. „Našetřeno na pohřeb mám, dávali jsme na to s manželkou peníze léta stranou a ještě, že tak. Teď už bych ze svého důchodu těžko něco šetřil.“ (Tomáš) „….máme s manželkou 113
Dostupné na: http://www.ostrava.czso.cz/ Dostupné na:http://www2.czso.cz/xp/redakce.nsf/i/analyza:_zeny_a_muzi_v_krajich_cr_prumerny_duchod 115 Tato částka platila v roce 2006, kdy paní Marie platila hrobové místo. Proto je částka přibližná, paní Marie si myslí, že se určitě mírně zdražilo. 116 Helena Haškovcová, Thanatologie, str. 94 114
65
odloženou částku jak na pohřeb, tak na následnou hostinu. Bohužel finance jsou dnes skoro nejdůležitější.“ (Michal) Informátoři si uvědomují, že se dnes stále častěji pozůstalí pohřbu vyhýbají a tvrdí, že je to na přání zesnulého. Je jim jasné, že je to spíš proto, aby pozůstalí ušetřili a že se někdy stane, že jdou i proti přání zesnulého. To je na Třinecku naprosto nepochopitelné, jak můžeme vidět z rozhovoru s panem Kazimírem. Podle něj je vždy nějaká možnost, jak vyřešit situaci tak, aby pohřeb mohl být: „Víte, na smutečních oznámeních se stále častěji objevuje: …. Bude pohřben bez smutečního obřadu…… Pozůstalí ještě připojí, že se tak děje ….na přání zesnulého….. To se mi vůbec nezamlouvá. Podobnou argumentaci jsem slyšel už mnohokrát. Hlavní motivací takového jednání asi bývá snaha ušetřit. Říkají: …..Proč dávat peníze za pohřeb? Mrtvý o tom stejně neví. Znám případ, kdy si umírající pohřeb přál a měl na něj i našetřeno. Jenže pozůstalí se rozhodli úspory využít efektivněji a na parte se pak objevilo ono sdělení, že ….na přání zesnulého…výmluvy na to, že pohřby jsou dnes strašně drahé a pohřební ústavy zlodějské, jsou trapné. V minulosti byli lidé mnohem chudší, ale vždy dokázali uspořádat alespoň skromný pohřeb. Řeknu vám, že smrt může být nečekaná a ne vždy na ni budou pozůstalí finančně připraveni. Pokud se dostanou do hmotné nouze, není hanbou požádat o pomoc příbuzné, přátele, obec nebo církev. Navíc období intenzivního zármutku a truchlení po smrti blízkého člověka je náročné. Smrtí náš vztah k zemřelému nekončí. Já bych radil pozůstalým zachovat, pokud možno, normální režim, zapojit se do přípravy pohřbu, dovolit druhým, aby jim pomáhali, nebát se požádat o pomoc, udělat si čas na truchlení ale nebýt při tom všem sám. Odejít ze života bez pohřbu je jako odejít z návštěvy bez rozloučení. Během smutečního obřadu máme prostor k tomu, abychom se ve svém nitru rozloučili s člověkem, kterého už nebudeme potkávat. Bude nám chybět jeho smích, mrknutí okem, pěkné slovo. Už nikdy nás nepohladí… Při pohřbu můžeme do jeho rakve nebo urny uložit všechno zlé, co nás společně potkalo. Abychom pak, až do své vlastní smrti, mohli vzpomínat už jen na to dobré. A možná nás pak překvapí, jak moc toho dobrého bylo. Proto, až umřu, chci mít pohřeb. Ať to stojí, co to stojí!“ (Kazimír) Když jsme hovořili o mzdách a důchodech, tak moji informátoři patřili k těm, kteří na průměrnou mzdu ani důchod nedosáhnou. Jejich mzda i důchod patřili k těm nižším v ČR. Informátoři si běžně musí během svého života něco odříkat. Nejčastěji šetří na jídle,jako paní Zdena: „No já sleduji pořád letáky. Dá se ušetřit opravdu hodně. Nejlepší je Lidl a Tesco. Ale když je akce třeba na kávu, musíte tam být už hned ráno po otevření
117
. Později už nic
neseženete. Stejné je to i s máslem a moukou. A teď, jak se v létě zavařuje, smíte koupit v 117
Tesco otevírá v 6.00, Lidl v 7.00
66
Lidlu třeba jen osm kilo cukru když je na akci. Víc vám neprodají. Je to někdy těžké… A maso každý den taky jíst nemůžeme.“ (Zdena). Někdy pokud mají zahrádku, pěstují si sami to, co se dá uskladnit, zavařují a nakládají ovoce i zeleninu, jak říká pan Michal: „Já vůbec nemusím kupovat česnek, cibuli a brambory. To si vypěstuji sám. Chodím na houby, ty nakládám a stejně tak okurky. Ty jezdím v sezoně nakupovat do Polska, jsou tam za pár korun. A taky si nakládám zelí. Na podzim když je dost jablek, tak část uskladním a manželka ze zbytku udělá pyré. Taky zavařujeme třešně a meruňky. To víte, pak je každá koruna dobrá, co nemusíte dát.“ (Michal). Z kontextu rozhovorů je zřejmé, že mít peníze na pohřeb je pro informátory velmi důležité. I přes špatnou sociální situaci jsou ochotni šetřit, aby mohli následně investovat do důstojného pohřbu. Informátoři šetří hlavně na jídle. Sledují také letáky ze supermarketů, kde jsou slevové akce a často jezdí do obchodu přes celý Třinec. Pokud mají možnost, pěstují si na svých zahradách další potraviny, které pak uskladňují nebo zavařují či nakládají. Znamená to samozřejmě i to, že musí této činnosti věnovat úsilí a čas. Ale pokud se jich zeptáte, zda jim to za ten krásný pohřeb stojí, odpověď je jednoznačně kladná. 5.9. Shrnutí Již při neformálních rozhovorech na hřbitovech a s panem farářem jsem byla přesvědčena, že otázce posledního rozloučení budou moji informátoři věnovat značné úsilí a pozornost. Při procházkách po hřbitovech na mě působily upravené a ozdobené hroby, často s velmi nákladnými čelními i hrobovými deskami. Můj výzkum tuto skutečnost potvrdil. Informátoři se již během svého života připravují na to, že jednou zemřou a chtějí, aby poslední rozloučení proběhlo podle jejich představ. Moji informátoři jsou praktikující katolíci, chodící pravidelně do kostela a i v běžném životě žijící v souladu s vírou. I přesto, když přišla otázka na představu dobré smrti, pro většinu z nich je takovou smrtí smrt rychlá, bez dlouhého trápení v nemocnici. Nemají pocit, že by se měli na smrt nějak připravovat, že potřebují mít čas na to „dobře umřít“. Je to v souladu s tím, jak popisuje vývoj smrti P. Ariés. Nikdo z informátorů nevyjádřil strach zemřít bez posledního pomazání. Pan farář mi při rozhovorech potvrdil, že poslední pomazání dává již jen sporadicky, spíše ho vyžadují ti umírající, kteří se od víry během života odklonili a mají strach ze smrti. Poskytuje jim tím duchovní útěchu. Ti, co pravidelně chodí do kostela a ke zpovědi, nemají strach zemřít nečekaně. Informátoři sice většinou nemají konkrétní představu o místě, kam přijdou po smrti, ale pokud taková představa je, je spojena s Bohem, láskou a pocity štěstí. 67
Víra informátorů se promítá i do volby samotného pohřebního obřadu. Pohřby organizované informátory byly církevní, buď přímo v kostele, nebo u hrobu, za účasti faráře. Zároveň ale informátoři neodmítají ani kremaci, kterou římsko-katolická církev povolila až v šedesátých letech minulého století. Druh pohřbu ovlivňuje i vlastnictví hrobu a finanční hledisko. Mít našetřeno na pohřeb bylo pro informátory v podstatě samozřejmostí. Velmi působivý byl případ paní Marie, která zůstala úplně sama a založila si kvůli svému pohřbu a následné péči o hrobové místo stavební spoření. Samotnému obřadu, výzdobě a volbě rakve věnovali informátoři velkou pozornost. Rakev volili spíše ve světlejší barvě, černá u většiny z nich vzbuzovala odpor. Květinovou výzdobu volili buď podle přání zesnulých, nebo podle toho, jaké květiny měli zesnulí rádi za života. Smuteční hostina nebyla v mém vybraném vzorku samozřejmostí. Byla pořádána spíše podle momentálního rozpoložení pozůstalých. Po pohřbu dodržovala většina informátorů období smutku v délce půl roku. V tuto dobu se snažili informátoři oblékat do tmavších barev oděvů a neúčastnit se zábavy – např. návštěva divadel, koncertů nebo restauračních zřízení. Období smutku za zemřelého dodržovala vždy nejbližší rodina – partneři, děti. Péče o hrob a návštěvy hrobů jsou u všech informátorů pravidelnou záležitostí. Hroby chodí čistit, měnit květiny a zapalovat svíčky, a to vše v pravidelných intervalech. Čistota a upravenost hrobu je pro informátory velmi důležitá. Kromě těchto pravidelných intervalů navštěvují hroby také o svátcích – na dušičky, o vánocích a na velikonoce. Většina informátorů takto pečuje pouze o hroby nejbližší rodiny. Pokud nemohou z různých důvodů informátoři pečovat o hroby vzdálenější, je nutno zajistit, aby i tyto hroby byly v pořádku. Většinou dostane tuto péči na starost někdo z příbuzenstva. VI. Závěr Cílem mé bakalářské práce bylo zjistit, jaký způsob pohřbu volí v současné době na Třinecku určitá homogenní skupina obyvatel. Konkrétně šlo o vzorek osob s římsko-katolickým vyznáním, ve věku 55 až 75 let. Předpokládala jsem, že díky tomuto zaměření bude mít pohřební praxe v této skupině obyvatel svá specifika, což se při samotném výzkumu potvrdilo. Na počátku mé práce jsem se snažila zmapovat pomocí díla P. Ariése dějiny smrti, pohřebních rituálů a vývoj hřbitovů i samotných hrobů. Přístup ke smrti se během staletí vyvíjel. Zpočátku byla za dobrou smrt považována smrt očekávaná, taková, na kterou se mohl člověk připravit, až po současnost, kdy se za dobrou smrt považuje smrt pokud možno rychlá 68
a bez dlouhého trápení v nemoci a bolestech. Většina informátorů projevila přání zemřít právě takovouto rychlou smrtí. Dříve lidé umírali v rodinném kruhu, s nástupem moderní doby se nemocní přesouvají do nemocnic. Obavu z toho, že skončí v nemocnici, odkázáni na pomoc druhých a nebudou se moci bránit často necitlivému přístupu nemocničního personálu, vyjádřilo mnoho z mých informátorů. I z toho důvodu je pokud se to tak dá vůbec říci, lákavá rychlá smrt. Stejně tak jako se vyvíjel přístup ke smrti, vyvíjely se i pohřební rituály. V minulosti bylo největším přáním budoucích nebožtíků, aby byli pohřbeni ad sanctos, tzn. v co největší blízkosti světců nebo mučedníků. Důvodem byla ochrana těchto světců a také přenos jejich ctností na nebožtíka. Postupem času si přáli být umírající pohřbeni v blízkosti svých blízkých zemřelých – v blízkosti své rodiny. Takovéto přání projevovali i moji informátoři. Chtějí být pohřebeni u svých rodičů nebo již zemřelých partnerů nebo alespoň v jejich blízkosti. Nejčastěji voleným typem obřadu na Třinecku je tradiční církevní obřad s uložením rakve do země. Informátoři ale kremaci neodmítají, což odpovídá stanovisku katolické církve. Období po pohřbu je obdobím truchlení, vyrovnáváním se se ztrátou blízké osoby. V minulosti byly projevy smutku divoké, pozůstalí propadali projevům zoufalství, která doprovázela divoká gesta nebo mdloby. Od středověku byly pak projevy zoufalství tlumenější a oplakávání zesnulých probíhalo bez ztráty sebeovládání. Svůj žal vyjadřovali truchlící symbolikou – např. černou barvou oblečení. Truchlící měli vždy podporu v nejbližším společenství. V moderní společnosti jsou pak projevy truchlení považovány téměř za projev slabosti. Jsou považovány za něco nevhodného, co patří maximálně do soukromí. Tato praxe se na Třinecku nepotvrdila. Průchod bolesti se snaží sice informátoři nedávat najevo na veřejnosti, truchlí hlavně v soukromí doma, ale dodržují období smutku. Nejčastěji dodržují půlroční období smutku, v tomto období chodí v černém nebo tmavém oblečení a dodržují určitá společenská tabu. V tomto období nechávají také sloužit zádušní mše za zemřelé a dávají i oznámení do regionálního týdeníku Hutník (viz. příloha číslo 2). Vývojem prošly v průběhu historie i hroby. Po mnoho staletí byly hroby bezejmenné, až od 12. století se na hrobech objevuje jméno zemřelého a později i datum úmrtí, případně další informace o nebožtíkovi. Tato praxe přetrvává i v současnosti. Na hrobech jsou uvedena jména zemřelých a datum jejich narození a skonu. Informátoři vyzdvihovali důležitost těchto nápisů tím, že jsou vyvedeny ve zlatém nebo stříbrném písmu, které dávají v případě opotřebovanosti obnovovat. Informátoři navštěvují hroby svých blízkých pravidelně, chodí si s nimi popovídat, pomodlit se za ně a zapálit svíčku. Péče o hroby je pro informátory důležitá, věnují jí hodně svého času, snaží se, aby byly hroby jejich blízkých hezké, ozdobené 69
květinami a především čisté. Z výzkumu vyplynul jeden velmi zajímavý, myslím si, že nový, fenomén, a to soutěživost o co možná nejhezčí, nejhonosnější hrob v okolí. Na tuto problematiku naráží i místní farář ve svých kázáních, kde doslova nabádá farníky, aby místo obrovských investic do výzdoby hrobů, věnovali svoji pozornost raději rozjímání a modlení se za duše zemřelých. I přes tuto snahu se však tato soutěživost nevytrácí. Dá se říci, že tato soutěživost o co nejlepší a nejhonosnější hrob je v podstatě manifestací sociálního statusu místních obyvatel. Stránka, která se v průběhu staletí moc nemění a i v dnešní době je jednou ze stěžejních, je otázka finanční. Kdo měl v minulosti peníze, mohl si dovolit vystrojit nákladný pohřeb a uložení svých ostatků na čestné místo. Chudáci končili často ve společných jamách, nebo v hrobech, kde byl již někdo pohřben a jehož kosti byly vykopány a umístěny do carnaria. Moji informátoři si na pohřeb odkládají peníze, považují za samozřejmost se za života připravit na to, že jednou zemřou a někdo jim bude muset vypravit pohřeb. Není jim lhostejné, jak budou pohřbeni, chtějí důstojné rozloučení s výzdobou, což se bez finančních prostředků neobejde. Důležitý je pro ně i pocit, že se po jejich smrti bude o hrob někdo dále starat. Jsou pro to ochotni šetřit na sobě i v průběhu života. Nejčastěji šetří na jídle. Výzkum, který jsem provedla, ukázal, že smrt a pohřební rituály neztratily na Třinecku na významu ani v 21. století, které je považováno za hektické, plné nových technologií, sociálních sítí a především nedostatku času na rodinu a přátele, natož na zemřelé. Je příjemné vědět, že pro mnoho lidí jsou jejich zemřelí a péče o jejich hroby součástí jejich každodennosti, protože ti kdo vzpomínají, nezapomínají.
70
VII. Literatura a ostatní prameny 7.1. Literatura • Ariés, Phillippe. 2000. Dějiny smrti I. Praha: Argo • Ariés, Phillippe. 2000. Dějiny smrti II. Praha: Argo • Beranová, Lenka. 2009. Cesta k neomodernímu typu smrti. Historická sociologie. Kolín: Nezávislé centrum pro studium politiky, o.s. •
Bowie, Fiona. 2008. Antropologie náboženství. Praha: Portál
• Disman, Miroslav. 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum • Gennep, Van Arnold. 1996. Přechodové rituály. Praha: Lidové Noviny •
Grygar, Jakub. 2005. Těšínská vánočka: splétání lokálních a sociálních identifikací. Slezský sborník. roč. 26, č. 1
• Haškovcová, Helena. 2000. Thanatologie. Praha: Galén •
Hendl, Jan. 2005. Kvalitativní výzkum, základní metody a aplikace. Praha: Portál
• Jandovská, Miroslava. 2002. Upravujeme hroby. Praha: Brázda •
Jeřábek, Hynek. 1993. Úvod do sociologického výzkumu. Praha: Karolinum
•
Kerrigan, Michael. 2008. Historie smrti. Praha: Deus
• Kübler-Rossová, Elisabeth. 1997. O smrti a životě po ní. Praha: Aquamarin. • Langleyová, Myrtle. 2000. Víry a vyznání. Praha: Fortuna Print • Lindbloom, Jana. 2004. Preklopenie asymetrie po získání údajov: Pomáhá informovaný súhlas alebo škodí? Biograf č. 35 • Maiello, Giuseppe. 2005. Současné pohřební rituály v českých zemích na příkladu krematorií v Praze-Strašnicích, Zlíně a Plzni. Český lid 1/2005 • Maléřová, Jana. 2006. Srovnání úrovně znalostí zdravotních sester z vybraných pracovišť FN Brno o paliativní péči. Bakalářská práce • Navrátilová, Alexandra. 2004. Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad • Nešporová, Olga. 2008. Současná náboženská reflexe smrti. Diplomová práce • Nosková, Jana. 2004. Tazatel, dotazovaný – dočasní „přátelé“? Biograf č. 35 • Petrusek, Miloslav a kol. 1996. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum. •
Staňková, Kamila. 2004. Supervize v sociální práci. Bakalářská práce
• Thompson, B., John. 2004. Média a modernita. Praha: Karolinum
71
7.2. Ostatní prameny •
Heřmanský, Martin. 2009. Pozorování při zkoumání sociálního prostředí. Úvod do společenských metod. e-learningový kurz metodologie FHS UK. Dostupný na: http:// moodle.fhs.cuni.cz/course/view.php?id=614
•
Chvistková, Lucie. Výzkumný vztah jako sdílení zkušeností s druhými lidmi. Biograf (35): 28 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanky/clanek.php? clanek=3510
•
http://www.czso.cz/csu/tz.nsf/i/nabozenske_vyznani_obyvatelstva_ceske_republiky_2 3_12_04
•
http://itrinec.cz/trinec-menu/novinky-trinec/126-tinec-msto-hutnik.html
•
http://www.pohrebnictvi.cz/zákon-256-2001-sb.,36.html
• http://www.pohreb.cz/obradni-sin.php • http://www2.czso.cz/xp/redakce.nsf/i/analyza:_zeny_a_muzi_v_krajich_cr_prumerny_ duchod • Magazín Funeral Quartal 0/2010 – 1/2011
72
VIII. Přílohy
8.1. Příloha číslo 1 – fotografická dokumentace
Obrázek č. 1 – celkový pohled na kostel sv. Alberta
73
Obrázek č. 2 – kostel vstup
Obrázek č. 3 – boční pohled
74
Obrázek č. 4 – fara
Obrázek č. 5 – pohled z nového hřbitova na kostel
75
Obrázek číslo 6 – nový hřbitov u kostela sv. Alberta
Obrázek číslo 7 – nový hřbitov u kostela sv. Alberta
76
Obrázek číslo 8 – nový hřbitov u kostela sv. Alberta
Obrázek číslo 9 – nový hřbitov u kostela sv. Alberta
77
Obrázek číslo 10 – nový hřbitov u kostela sv. Alberta
Obrázek číslo 11 - starý hřbitov
78
Obrázek číslo 12 - starý hřbitov
Obrázek číslo 13 - starý hřbitov
79
Obrázek číslo 14 - starý hřbitov
Obrázek číslo 15 - starý hřbitov
80
Obrázek číslo 16 – oltářík v bytě paní Boženy
81
8.2. Příloha číslo 2 – ukázky vzpomínání z časopisu Hutník
82
83
84
85
86
87