UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE 2. LÉKAŘSKÁ FAKULTA Klinika rehabilitace a tělovýchovného lékařství

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

2015

Martina Nejmanová

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE 2. LÉKAŘSKÁ FAKULTA Klinika rehabilitace a tělovýchovného lékařství

SPRÁVNÉ NASTAVENÍ CYKLISTICKÉHO POSEDU A MOŽNOSTI VYUŽITÍ FYZIOTERAPIE U CYKLISTŮ Bakalářská práce

Autor práce: Martina Nejmanová Vedoucí práce: MUDr. Michal Procházka Praha 2015

Bibliografická identifikace

Jméno a příjmení autora: Martina Nejmanová Název bakalářské práce: Správné nastavení cyklistického posedu a možnosti využití fyzioterapie u cyklistů Pracoviště: Klinika rehabilitace Vedoucí diplomové práce: MUDr. Michal Procházka Rok obhajoby bakalářské práce: 2015

Anotace Bakalářská práce je zaměřena na nastavení cyklistického kola. V práci je popsána technika jízdy na cyklistickém kole a druhy šlapání, které u cyklistů během jízdy rozeznáváme. Další část bakalářské práce je věnována kompenzačním cvičením, jimiž jsou posilovací a protahovací cvičení. Tato kompenzační cvičení by měla sloužit jako prevence přetěžování hybného systému a také přispívat ke zlepšení výkonu cyklisty.

Annotation The work is focused on the right setting of the bicycle wheel. It describes the technique of riding and species of pedalling. We can distinguish these species while cyclists are riding. The next part of the work is devoted to the compensatory exercises, such as strength and stretching exercises. These compensation exercises should be used to avoid overloading of the movement system and also contribute to improve the performance of cyclists.

Klíčová slova cyklistika, nastavení kola, kompenzační cvičení, posilování, strečink

Keywords cycling, bike fit, compensation exercises, strenghthening, stretching

Souhlasím s půjčováním práce v rámci knihovních služeb.

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala a samostatně pod vedením MUDr. Michala Procházky uvedla všechny použité literární a odborné zdroje a dodržovala zásady vědecké etiky. Dále prohlašuji, že stejná práce nebyla použita pro získání jiného nebo stejného akademického titulu.

V Praze dne 23. 4. 2015 …………………………………...

Poděkování autora Ráda bych poděkovala MUDr. Michalovi Procházkovi, za vedení této bakalářské práce.

OBSAH SEZNAM ZKRATEK........................................................................................... 9 ÚVOD ................................................................................................................. 10 1

JÍZDNÍ KOLO.............................................................................................. 12 1.1

Historie jízdního kola ............................................................................ 12

1.2

Jízdní kolo dnes ..................................................................................... 13

1.3

Druhy kol .............................................................................................. 14

1.3.1 Horské kolo ..................................................................................... 14 1.3.2 Silniční kolo .................................................................................... 15 1.4 2

Stavba a výběr jízdního kola ................................................................. 16

CHARAKTERISTIKA JÍZDY NA KOLE .................................................. 18 2.1

Odporové síly při jízdě na kole ............................................................. 18

2.2

Techniky jízdy....................................................................................... 19

2.3

Otáčivý pohyb klikového mechanismu ................................................. 21

2.4

Řízení kola a poloha ruky ..................................................................... 22

2.5

Cyklistický krok .................................................................................... 24

2.6

Biomechanika šlapání ........................................................................... 30

2.7

Nastavení jízdního kola ......................................................................... 30

2.7.1 Nastavení kola pomocí metody Body Geometry Fit ....................... 32 2.7.2 Silniční specifika ............................................................................. 37 2.8

Zranění .................................................................................................. 38

2.8.1 Mikrotraumata hybného systému .................................................... 39 2.8.2 Sedací potíže v oblasti hýždí ........................................................... 40 2.8.3 Oblast páteře .................................................................................... 40 2.8.4 Oblast kolenního kloubu ................................................................. 42 2.8.5 Přetrénování..................................................................................... 43

3

KOMPENZAČNÍ A POSILOVACÍ CVIČENÍ ........................................... 45 3.1

Strečink ................................................................................................. 45

3.1.1 Statický strečink .............................................................................. 45 3.1.2 Dynamický strečink ......................................................................... 46 3.2

Postizometrická relaxace ....................................................................... 47

3.3

Zkrácené svaly ...................................................................................... 47

3.4

Strečink pro cyklisty ............................................................................. 48

3.4.1 Protahovací cvičení zaměřená na dolní polovinu těla ..................... 48 3.4.2 Protahovací cvičení zaměřená na horní polovinu těla: .................... 49 3.5

Posilování .............................................................................................. 51

3.5.1 Funkční centrace kloubů ................................................................. 51 3.5.2 Vlivy posilování na organismus ...................................................... 52 3.5.3 Komplexní cvičení na zapojení celého těla ..................................... 53 3.5.4 Posilování svalů horních končetin ................................................... 54 3.5.5 Posilování svalů v oblasti ramen a krku .......................................... 56 3.5.6 Posilování v oblasti trupu a hrudníku .............................................. 57 3.6 4

5

Metoda McKenzie ................................................................................. 57

KAZUISTIKA .............................................................................................. 59 4.1

Proband číslo 1 ...................................................................................... 59

4.2

Proband číslo 2 ...................................................................................... 63

DISKUZE ..................................................................................................... 67

ZÁVĚR ............................................................................................................... 70 REFERENČNÍ SEZNAM................................................................................... 72 SEZNAM OBRÁZKŮ SEZNAM TABULEK

SEZNAM ZKRATEK

BG

Body Geometry

DK

dolní končetina

EMG

elektromyografie

FA

farmakologická anamnéza

HK

horní končetina

IKEM

Institut klinické a experimentální medicíny

L

levá

m.

musculus

OA

osobní anamnéza

Q úhel

quadriceps angle

RA

rodinná anamnéza

SA

sociální anamnéza

SIAS

spina iliaca anterior superior

SIPSS

spina iliaca posteriori superiores

TrP

trigger point

TRX

Total-Body Resistence Exercise

ZR

zevní rotace

ÚVOD Téma mé bakalářské práce z oboru cyklistiky jsem si zvolila proto, že sama ráda aktivně sportuji a cyklistice věnuji většinu svého volného času. Ale podobně jako většina populace, která se jízdě na kole nevěnuje na profesionální úrovni, jsem si nebyla jistá výběrem jízdního kola a správným nastavením cyklistického posedu. Během jízdy na kole je důležité nejen pohodlí, ale také maximální využití energie pro efektivitu práce. Správné nastavení kola tedy umožňuje sportovci podávat co nejvyšší výkon, zdolávat větší vzdálenosti i náročnější terén a zároveň si jízdu na kole užít. Dalším z důvodů, proč mít cyklistický posed ve správném nastavení, je zamezení přetěžování pohybové soustavy, a tím slouží jako prevence vzniku zranění. V cyklistickém sportu se jedná zejména o bolesti zad, a to v oblasti bederní a krční páteře. Právě bolesti zad představují největší limitaci pro cyklisty zejména při dlouhodobém zatížení během dlouhých a náročných tréninků. Dalším z důvodů, proč se tomuto tématu věnuji, je skutečnost, že se cyklistika stala díky své dostupnosti a jednoduchosti velice oblíbeným sportem. Popularitu si cyklistika získává také tím, že u tohoto sportu není žádné věkové omezení. Například pro ty úplně nejmenší cyklisty jsou k dispozici speciálně upravená kola nazývaná odrážedla. A naopak pro starší a méně výkonné jezdce jsou vhodnou variantou stále více oblíbenější elektrokola, která, jak už sám název napovídá, mají k dispozici pohon na elektřinu. Cyklistika je součástí letních olympijských her, jezdí se světový i evropský pohár, mezinárodní mistrovství republik atd. Jedním z nejznámějších závodů v cyklistice je slavná Tour de France. Cyklistika je velmi pestrým sportem a nabízí mnoho disciplín, např. maratony, endura, cross-country, sjezdy, silniční závody atd. Jízdní kolo se dá také přizpůsobit pro handicapované sportovce, jako jsou vozíčkáři, pro které se vyrábí speciálně upravené kolo tzv. handbike nebo pro nevidomé, pro které je určené dvoukolo. Jízda na kole je jak vytrvalostním, tak i silovým sportem, proto je velmi často využívána pro řadu zimních sportů jako součást letní přípravy. Kola a rotopedy jsou využívány rovněž ve zdravotnictví. I z tohoto důvodu je znalost nastavení kola pro individuální potřeby pacientů nezbytná. Jízda na kole je nejčastěji doporučována po ortopedických operacích kyčelních a kolenních kloubů jako 10

součást rehabilitační léčby. Cyklistika je také vhodná pro osoby s nadváhou, pro které nejsou vhodné aktivity zatěžující nosné klouby, například běh. Jelikož se jedná o sport převážně aerobního charakteru, tak je doporučován v rámci prevence i terapie nejčastějšího civilizačního onemocnění, kterým je právě obezita a s ním spojená onemocnění pohybové a kardiovaskulární soustavy. Ve své bakalářské práci se nezabývám pouze výběrem a následným nastavením cyklistického kola, ale také samotnou technikou jízdy. V práci jsou vysvětleny jednotlivé fáze cyklistického kroku. Dále je v práci porovnávání jednotlivých technik jízdy na kole a je zde srovnání mezi jízdou na kole a chůzí. Poslední část bakalářské práce je zaměřena na kompenzační cvičení, jedná se zejména o strečink a posilování, která jsou vhodná zejména pro cyklistiku. Posilovací cvičení vychází ze samotné jízdy na cyklistickém kole tak, aby se cyklista mohl neustále zlepšovat – jak s ohledem na výkon tak i techniku jízdy. Cyklistika je sportem, při kterém dochází u většiny svalů ke zkracování. Což je dáno jak polohou těla cyklisty, tak zatížením určitých svalových skupin. Navíc je cyklistika převážně vytrvalostním sportem, držení těla není flexibilní a pozice hybného systému zůstává stejná i po několik hodin jízdy. Proto by měla být pozornost zaměřena i na protahovací cvičení, která by měla být zařazená do tréninkového programu každého, jak rekreačního, tak i závodního cyklisty. Ve své bakalářské práci uvádím pouze pár cviků na různé oblasti hybného systému.

11

1

JÍZDNÍ KOLO

1.1 Historie jízdního kola Jedním z možných impulzů pro vynález jízdního kola můžeme považovat motivaci člověka překonávat velké vzdálenosti za co možná nejrychlejší čas (Cibula 2004). Historie jízdního kola sahá až do starověké Číny, kde již kolem roku 2300 př. n. l. bylo vynalezeno a používáno dvojkolé vozidlo, jehož konstrukce byla vytvořena z bambusu. Tento prapředek dnešního jízdního kola byl nazýván „šťastný drak“. Podobní prapředkové jízdních kol se objevovali po celém světě, a to již v Egyptě za vlády faraónů. Archeologové nalezli uvnitř pyramid kresby lidí, kteří seděli na strojích se dvěma koly spojenými tyčí (Baroni, 2011). Avšak za vynálezce jízdního kola je považován až Karl Ludwig Christian, který sestrojil první dvojkolku – jednalo se o jednostopé vozidlo. Tento stroj, nazývaný „draisina“, byl patentován roku 1818. Sestrojen byl z rámu, na kterém jezdec seděl, a odrážel se pomocí nohou od země. Draisina byla plně ovladatelná přes přední kolo, kterým se dalo otáčet ve směru jízdy. Od dnešní techniky jízdy a podoby kola byla draisina velmi daleko. Téměř totožný princip jízdy a podobu mají dnešní dětská kola nazývaná odrážedla (Cibula, 2004). Roku 1819 se v Paříži konaly dokonce první oficiální závody drezín (Konopka, 2007).

Obrázek 1: Draisina (www.virgoletteblog.com)

Významným jménem v historii jízdního kola je také Michaux, Francouz, který roku 1861 zahájil sériovou výrobu jízdních kol. Jeho kola pod názvem velociped předvedl na trh při příležitosti světové výstavy v Paříži v roce 1867. Dalším velmi důležitým mezníkem byl roku 1880 vynález kloubového řetězu. Kliky na kole byly umístěny téměř do středu rámu a v zadním kole byl přidán ozubený pastorek, který byl poháněn řetězem od převodníku spojeného klikami. Tento typ kola byl pojmenován 12

Rover a byl vynalezen v Anglii. Jedním z posledních vylepšení jízdního kola, do podoby, ve které ho známe dnes, je vynález pneumatiky. O tento objev se roku 1888 zasloužil J. B. Dunlop, anglický zvěrolékař, který na ráfek kola navlékl pryžovou rouru naplněnou vzduchem (Cibula, 2004). Již od svého prvopočátku se jízda na kole stala velmi oblíbeným sportem. Dokonce na prvních Olympijských hrách, které se konaly roku 1897, byl součástí silniční cyklistický závod na 87 kilometrů (Konopka, 2007).

1.2 Jízdní kolo dnes „Člověk, který neumí jezdit na kole, je takovou výjimkou jako člověk, který neumí číst a psát.“ (Landa, Lišková, 2004). Cyklistika je v dnešní době jednou z nejrozšířenějších a nejoblíbenějších sportovních aktivit, a to nejen v Evropě, ale po celém světě. Díky své jednoduchosti a dostupnosti si tak tento sport získává stále více lidí (Pehle, 2008). Dá se říci, že cyklistika je celosvětovým trendem a Česká republika není výjimkou. Cyklistika se tak ukazuje jako jedna z nejlepších forem aktivního odpočinku (Soulek, Martínek, 2002). Radost a lehkost z jízdy na kole se neustále zvyšuje s příchodem nových technologií a materiálů na cyklistický trh (Champoux, Richard, Drouet, 2007). Za největší problém dnešní doby je považován nedostatek pohybu, a z toho plynoucí následná obezita. A z těchto dvou problémů vznikají další civilizační choroby. Jízdu na kole řadíme mezi sporty aerobní, ovlivňující nejenom soustavu svalovou, ale také kardiovaskulární, metabolickou a další. Proto je cyklistika doporučována jako vhodná sportovní aktivita jak pro prevenci, tak i léčbu civilizačních onemocnění (Konopka, 2007). Další výhodou tohoto sportu je fakt, že ho lze doporučit i pro jedince, kteří jsou limitováni onemocněním pohybového aparátu. Nejčastěji se u osob s nadváhou jedná o kloubní onemocnění, jako je artróza. Z tohoto hlediska je kolo ideální volbou, jelikož při jízdě na kole nejsou nosné klouby staticky zatěžovány a nedochází tak k opotřebování jejich chrupavek. Lidé si tak tímto způsobem mohou kompenzovat nedostatek přirozeného pohybu (Soulek, Martínek, 2002).

13

1.3 Druhy kol Pro orientaci a lepší přehlednost si můžeme cyklistiku rozdělit do čtyř skupin: 1) rekreační cyklistika, 2) silniční cyklistika, 3) horská cyklistika, 4) dětská cyklistika. Tato bakalářská práce je zaměřená na silniční a horskou cyklistiku, kterou dále dělíme dle výkonnosti na hobby, sportovní a výkonnostní úroveň (Soulek, Martinek, 2002). 1.3.1 Horské kolo Obrovský rozmach zaznamenalo horské kolo v 80. letech spolu s ochranou životního prostředí a potřebou zdravého způsobu života. Při touze uniknout z města a poznávat přírodu se stalo horské kolo ideálním prostředkem (Baroni, 2011). Jízdní vlastnosti horského kola jsou podmíněny jeho konstrukcí (Pehle, 2008). Horské kolo je charakteristické svou robustní stavbou rámu se slopingem. Termín sloping znamená, že rám kola se svažuje směrem k sedlu a není tedy v horizontální poloze (Landa, Lišková, 2004). Pláště na horském kole jsou široké s výrazným vzorkem. Díky své šířce mají velkou přilnavost a stabilitu v náročném terénu. Díky systému řazení, které nabízí několik možných stupňů převodů, je kolo vhodné právě do terénu s náročným stoupáním a sjezdy. Rám kola se vyrábí nejčastěji z hliníku a karbonu. Dříve se pro výrobu kol používala ocel nebo titan, nyní se tento materiál používá pouze zřídka. Konstrukce řídítek je rovná a široká. Ještě před pár lety se vyráběly brzdy čelisťové, V-brzdy, v dnešní době převládají brzdy kotoučové s hydraulickým mechanismem. Na horském kole je nezbytné odpružení, takže téměř všechna horská kola mají odpruženou přední vidlici, tzv. hardtaily, Hard Tails. Do náročnějších terénů je vhodnější kolo i se zadním odpružením nazývané fully, Full Suspension. Rozeznáváme několik typů horských kol, vhodných pro určité sporty, např. horské kolo na cross-country, horské kolo na four cross, enduro, freeride nebo kolo sjezdové. Nejčastěji používané je kolo na cross-country, které se hodí na mírně zvlněný terén, je lehké a většinou má odpruženou pouze přední vidlici (Pehle, 2008).

14

1.3.2 Silniční kolo U silničních kol je důležitá jejich váha, oproti horským kolům, kde váha nehraje až tak výraznou roli. Proto jsou kladeny vysoké nároky na jejich konstrukci, zejména tedy na jejich nízkou hmotnost. Rám se vyrábí ze slitin hliníku, ale v posledních letech je stejně jako u horských kol nahrazován lehčím karbonem. Řídítka jsou obloukovitá. Pro časovku je na řídítkách nástavec, na který může během jízdy cyklista nalehnout a snížit tak odpor vzduchu (Pehle, 2008). Podle tvaru si řídítka vysloužila i svůj název, jedná se o tzv. „berany“, na nichž jsou umístěny brzdové páčky, přehazovačky a přesmykače. Pláště jsou na rozdíl od horských kol úzké s hladkým vzorkem (Landa, Lišková, 2004). Silniční kola můžeme rozdělit na kola závodní a běžná silniční kola, která jsou určena pro kondiční a rekreační cyklistiku (Pehle, 2008). V porovnání s horskými koly je odlišný i systém řazení. U silničních kol jsou dva převodní systémy – malý a velký převodník. Osazení kola je dáno počtem zoubků na přehazovačkách a kazetě (kazeta znamená složení ozubených koleček). Jiný počet zubů je pro závodní silniční kola a kola určená spíše pro začátečníky či do terénu s náročným stoupáním (www.kolo.cz, 2013). U silniční cyklistiky se dosahuje v průměru mnohem vyšších rychlostí, tomu je přizpůsobena stavba celého kola a z toho plynoucí vynucená aerodynamická poloha cyklisty, která je umožněna správnou geometrií rámu a celkovým nastavením kola (Pehle, 2008).

Obrázek 2: Silniční kolo (Archiv autora)

15

1.4 Stavba a výběr jízdního kola Jízdní kolo se skládá z několika základních dílů, které můžeme rozdělit do sedmi skupin: 1) rám s přední vidlicí, 2) sedlo, pedály a řídítka (díly, které jsou v kontaktu s cyklistou), 3) náboje, výplet, ráfky a pneumatiky (pohyblivé díly kola), 4) pohon = středové složení, kliky, převodník, pastorek, řetěz a měnič převodů, 5) brzdy = rukojeť, lanko a čelisti, 6) osvětlení, 7) další příslušenství (blatníky, nosiče, zvonek, tachometr…), (Landa, Lišková, 2004). Ve výrobě jízdních kol je v celosvětovém žebříčku na prvním místě Čína, za ní následuje Japonsko, USA a Rusko. Česká republika je oproti těmto zemím ve výrobě pozadu. Na cyklistický trh neustále proudí nové materiály a technologie. Jak již bylo zmíněno, stále častěji se oproti ostatním materiálům upřednostňuje karbon, který vyniká svou lehkostí a dalšími vhodnými vlastnostmi. Také jsou k dispozici výhodnější technická vybavení pro lepší ovladatelnost kol (Soulek, Martínek, 2002). Jízdní vlastnosti kola se odráží v materiálu, ze kterého bylo kolo vyrobeno a také z jeho celkové konstrukce. Cyklista by si měl kolo před samotnou koupí nejdříve vyzkoušet, jelikož se každé kolo během jízdy chová odlišně. Také samozřejmě záleží na váze cyklisty, typu jeho postavy a rozložení těžiště. Každý cyklista má i odlišnou techniku jízdy, která se projeví zejména během jízdy v terénu a technicky náročných pasážích. Proto nemusí jedno kolo vyhovovat všem cyklistům stejně. Na světovém trhu i u nás v České republice je nepřeberné množství výrobců jízdních kol. Je možné nechat si kolo sestavit z několika dílů od různých výrobců a nechat si vyrobit kolo přesně na míru a dle konkrétních požadavků. Je k dispozici velká variabilita kol a jejich výběr je tedy široký (Champoux, Richard, Drouet, 2007).

16

Základem ale zůstává, pro který typ kola se cyklista rozhodne. Zdali se bude jednat o kolo silniční, horské nebo např. trekové. Při rozhodování o výběru kola by si měl sportovec položit následující tři otázky: 1) Kde a v jakém terénu budu jezdit? 2) Kolik kilometrů najezdím, tedy jak často budu jezdit a jak dlouhou dobu budu na kole? 3) Jakou částku jsem ochoten investovat? (Landa, Lišková, 2004)

17

2

CHARAKTERISTIKA JÍZDY NA KOLE Jízda na kole či na ergometru je důležitým prvkem rehabilitační pohybové

aktivity. Využívá se velmi často, a to zejména po ortopedických operačních výkonech na nosných kloubech. Dále jako součást prevence i léčby kardiovaskulárních či respiračních onemocnění, ale také při diagnostických vyšetřeních (Kračmar, Bačáková, Hojka 2010). Avšak cyklistika je na druhou stranu jedním z nejnáročnějších sportů, kde jsou kladeny velké nároky na pohybový aparát cyklisty. Může tak docházet k přetěžování hybného systému až k závažným zraněním sportovce (Leirdal, Ettema, 2011). Cyklista sedící na kole vyvíjí sílu pomocí svých dolních končetin, která se přenáší dále na kliky jízdního kola. Ty pomocí řetězu otáčejí převodník a uvádí jízdní kolo do pohybu. Jedná se tedy o generalizovanou sílu na umělém stroji. Nemusí docházet ani ke změně polohy cyklisty a kola, jako je tomu například u ergometru. Nejedná se tedy o pohyb lokomoční, ale spíše o pohyb fázický (Kračmar, Bačáková, Hojka, 2010). Cyklistický krok se nenachází ve vývojové ontogenezi člověka, jako je tomu např. u bipedální lokomoce. V porovnání s chůzí tak dochází k rozdílnému zapojování svalů během pohybu. Kolo představuje uměle vytvořenou zevní oporu, ke které se přidává odporová síla vůči vykonávanému pohybu. Na pohybový aparát cyklisty jsou kladeny vysoké nároky na udržení pozice, velmi často se sportovci na vrcholové úrovni dostávají do nefyziologického postavení páteře, kořenových kloubů i ostatních tělesných segmentů (Kračmar, 2005).

2.1 Odporové síly při jízdě na kole Pro správnou techniku je důležité pochopit princip jízdy na kole a uvědomit si, proti jakým silám na kole cyklista pracuje. U cyklistiky v podstatě rozeznáváme následující tři odporové síly: 1) síla valivého tření, 2) síla odporu vzduchu, 3) síla při stoupání.

18

V případě že jede cyklista na silničním kole po rovném asfaltovém povrchu, jeho celkový odpor závisí na odporu vzduchu a valivém tření. Při jízdě do kopce se navíc přidává síla stoupání, kterou cyklista překonává. Zjednodušeně z hlediska fyziky je jízda na kole závislá na odporu vzduchu, tření a stupni stoupání. My pomocí nastavení kola a pozice cyklisty ovlivňujeme odpor vzduchu, který působí během jízdy. Tedy platí: čím méně odporové síly, tím je šetřena energie, která tak může být efektivněji využita na pohon kola, a tím se zlepšuje výkon cyklisty. Odpor vzduchu při jízdě na kole roste s kvadrátem rychlosti. Pokud se tedy zdvojnásobí rychlost jízdy, odpor vzduchu naroste o čtyřnásobek. Rozdílné držení těla se odráží v odlišné ploše pro odpor vzduchu. Zejména u silniční cyklistiky, kde jsou rychlosti v porovnání s horským kolem vyšší, dochází k větší flexi páteře, tak aby bylo dosaženo aerodynamické pozice a lepšímu proudění vzduchu během jízdy (Konopka, 2007).

2.2 Techniky jízdy Pohyb člověka je přeměnou chemické energie na energii mechanickou, tedy pohybovou. Charakter pohybového projevu člověka je modulován energetickým systémem v důsledku funkčních změn, které se mohou adaptovat. Regulace a řízení probíhá přes nervový systém (Kolář 1988). Technika jízdy na cyklistickém kole a úspora energie jsou pro výkon v cyklistice velmi důležité a vztahují se k sobě navzájem. Proto, chceme-li si užívat plynulou jízdu nebo neustále zvyšovat a zlepšovat své výkony, musíme porozumět technikám jízdy a celkovým jízdním vlastnostem kol (Leirdal, Ettema, 2011). Ze začátku je potřeba zdůraznit, že ekonomiku šlapání nejvíce ovlivňuje poloha a práce chodidla, což je umožněno pevným spojením dolní končetiny s pedálem (Hrubíšek, 2002). V dnešní době jsou u většiny cyklistů nejčastější nášlapné pedály a k nim vhodné tretry. Klasická sportovní obuv na pedálech klouže, je měkká a tudíž nemůže být využita maximální síla z končetin na pedál. Cyklista nemůže při pohybu nahoru pedál zdvihat (Landa, Lišková, 2004). Aby byla technika šlapání správně provedena, je důležité, aby noha, která jde směrem nahoru, neležela na pedálu pouze pasivně, ale byla aktivní a táhla pedál směrem nahoru. To je možné pouze tehdy, má-li cyklista nohu pevně upevněnou k pedálu (Konopka, 2007).

19

Správná technika jízdy na cyklistickém kole se odvíjí od vhodně vybraného kola. Velikost kola s ideálně zvolenými parametry a nastaveným cyklistickým posedem jsou klíčové. Pokud velikost a nastavení kola odpovídá somatotypu a tělesným proporcím cyklisty, může být správně provedena i samotná technika šlapání. Technika jízdy však nepředstavuje pouze techniku šlapání, ale zahrnuje i techniku řazení převodů, jelikož správně zvolený převod je předpokladem pro kvalitní a pohodlnou jízdu. Dále se cyklista musí naučit správnému brzdění, jízdě v přímém směru, jízdě v zatáčkách, technice sjezdů a stoupání. Technika jízdy je odlišná od jízdy po rovném asfaltovém povrchu a jízdy v nerovném terénu, při které hraje roli umístění a práce s těžištěm, ale také zapojení horních končetin do techniky jízdy. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na techniku vedení a nošení kola, která také k cyklistice neodmyslitelně patří (Hrubíšek 2002, Arpinar-Avsar, Birlik, Sezgin, 2013). Více si rozebereme pouze samostatnou techniku šlapání na jízdním kole, která je z hlediska fyziky souhrnem tří pák. První pákou je stehno, druhá páka představuje holeň a třetí pákou je noha. Během šlapání první páka provádí flexi a extenzi v kyčelním kloubu a tím umožňuje pohyb pedálů shora dolů a ze zdola nahoru. Mezi sedlem a oblastí hýždí se nachází pevný bod, od kterého pohyb vychází. Jak již bylo řečeno, druhou páku představuje holeň a třetí páku noha, na které je síla přenášena pod kloubem palce na botu a pedál (Konopka, 2007). Dylevský dělí dolní končetinu také na tři segmenty: kořenový, střední a akrální segment. Anatomicky je rozdělení následující: pletenec a kyčel tvoří první segment, druhý segment se skládá ze stehna a bérce. Posledním je hlezenní kloub a noha (Dylevský, 2009). Rozeznáváme dvě základní techniky jízdy na kole – úzké šlapání a šlapání ze široka. U jednotlivých technik je odlišné postavení v kyčelních kloubech, což ovlivňuje kinematiku celé dolní končetiny a tím také mechanismus šlapání cyklisty (Kračmar, 2005). První technikou je úzké šlapání, které vidíme zejména u profesionálních cyklistů. Tento způsob jízdy se musí cyklista nejprve naučit a dostatečně ho trénovat, aby bylo možné techniku správně provést. Kyčelní kloub je v mírné vnitřní rotaci a pohyb probíhá v sagitální rovině, což je umožněno aktivitou adduktorů kyčelního kloubu. Druhou technikou je šlapání zeširoka, tento styl jízdy na kole používá většina cyklistů. Během šlapání je kyčelní kloub v mírné zevní rotaci. Pohyb neprobíhá 20

v ideální sagitální rovině umožňující lepší efektivitu svalové práce, jako je tomu u první techniky úzkého šlapání (Kračmar, 2005). Pokud bychom chtěli dosáhnout ideálního rozložení zátěže a tzv. funkční centrace kyčelního kloubu, museli bychom nastavit dolní končetinu do 90° flexe v kyčelním kloubu, mírné zevní rotace a abdukce. Z tohoto důvodu by měla být doporučována druhá technika jízdy, šlapání zeširoka, pro rehabilitaci degenerativních onemocnění a patologických změn kyčelního kloubu. Jelikož více odpovídá postavení při centrovaném dolní končetiny (Kračmar, 2005, Kolář 2010). Nohy by měly pracovat rovnoběžně s rovinou rámu kola, paralelně. To je umožněno správnou pozicí dolních končetin, které jsou upevněny v pedálech. Jedná se o biomechanicky nejlepší provedení pohybu končetin (Konopka, 2007).

Obrázek 3: Srovnání šlapání zeširoka a úzkého šlapání pomocí EMG obrazu na vybrané svaly DK (B. Kračmar, Vliv cyklistiky na pohybovou soustavu)

2.3 Otáčivý pohyb klikového mechanismu Pohon jízdního kola se skládá ze středového složení, klik, pedálů, převodníku, řetězu a pastorku zadního kola. U některých kol se může navíc nacházet i měnič převodu.

21

Na dolních končetinách během jízdy dochází k napínání a následnému uvolňování svalů. Tyto svalové síly působící na pedály slouží jako poháněcí mechanismus pro jízdní kolo. Tento otáčivý pohyb pedálů je uskutečňován čtyřmi základními skupinami svalů dolních končetin, zatímco další svaly pohyb stabilizují. Každý sval provádí daný pohyb v určitém směru a velikosti sil, která se mění v průběhu pohybu otáčení klik. Uvádí se optimální frekvence šlapání 100 otáček klik / minutu, z čehož vyplývá, že jedno otočení klik by mělo proběhnout za 0,6 s. Za předpokladu plynulého a koordinovaného pohybu se na dolní končetině postupně zapojí čtyři skupiny svalů. Každá skupina svalů se do práce zapojí pouze na ¼ dobu jedné otáčky, to znamená pouze na 0,15 s. Proto je při správné technice šlapání na kole důležitá svalová koordinace. Během krátké doby se musí jednotlivé svaly dolních končetin kontrahovat a relaxovat přesně v daný okamžik, aby nedocházelo k překrývání jejich činnosti nebo jejich proti působení. Celý proces je řízen centrálním nervovým systémem, který vyžaduje přesné a dokonalé řízení. Větší vychýlení výsledné síly od středu pohybu je pro cyklistu vždy ztrátové, nejdůležitější je pravidelné a dlouhé nacvičování pohybu, neboť se jedná o pohyb cyklický a neustále se opakující (Cibula, 2004).

2.4 Řízení kola a poloha ruky Jízdní kolo musí být lehce a snadno ovladatelné, což umožňuje zejména vhodný sklon osy řízení a takzvaná „stopa“, která představuje vzdálenost průsečíku osy řízení s vozovkou od bodu dotyku kola. Pro jezdce je nejméně náročné vedení kola v přímém směru (Cibula, 2004).

Poloha ruky, úchop, ovlivňuje kořenový kloub horní končetiny ve smyslu abdukce – addukce a vnitřní – zevní rotace v ramenním kloubu. Úchop je dán různými typy řídítek, které se výrazně liší u silničních a horských kol. U horských kol jsou řídítka rovná nebo mohou být doplněna nástavci, tzv. rohy, je tedy možné mít i dva odlišné typy úchopů a rozdílnou polohu ruky. Pokud je úchop prováděn na rovných řídítkách, ramenní kloub je ve vnitřní rotaci s abdukcí. Jestliže se cyklista při jízdě drží nástavců na řídítkách, ramenní kloub se dostává do zevní rotace s addukcí. Úplně jiný 22

typ řídítek a držení je u silničních kol, kde je úchop ze shora. Postavení ramenního kloubu je v zevní rotaci s addukcí (Kračmar, 2005). Celá horní končetina by měla spolu s pletencem ramenním pracovat jako jeden funkční celek. Je nutné zajistit rozsah pohybu, stabilitu polohy segmentů a správné nastavení kloubních ploch tak, aby nedocházelo k jejich přetěžování, centrované postavení nám zajišťuje hrubá motorika. Jemná motorika je zajišťována akrální funkcí ruky, tedy úchopem (Véle, 2006).

Obrázek 5: Silniční kolo (Archiv autora)

Obrázek 4: Silniční kolo (Archiv autora)

Obrázek 6: Horské kolo (Archiv autora)

Při jízdě na kole je důležitá práce horních končetin, zejména na horském kole nebo u silničních kol během spurtu, jelikož je energie předávána z řidítek na svaly horních končetin a dále na trup. Ramenní pletenec je tak neustále zatížen (Champoux, Richard, Drouet, 2007). Horská kola se vyznačují jízdou v nerovném terénu, tím dochází k nárazům a otřesům, které by měli být tlumeny prací horních končetin. Vznikají tak vibrace, které ovlivňují techniku jízdy i celý hybný systém cyklisty. 23

Otázkou zůstává, zdali vibrace ovlivňují práci svalů horních končetin, či naopak zda samotná práce horních končetin ovlivňuje vibrace na řidítkách. Vibrace z řídítek jsou dále přenášeny na celé tělo cyklisty. Touto problematikou se zabývala turecká studie z roku 2013, při které byla porovnávána silniční a horská kola a jejich rozdíly v přenosech vibrační energie na svaly horních končetin. I přesto, že studie nepřinesla konkrétní odpověď, vyplývá z ní provázanost mezi oběma parametry. Existuje tak spojení mezi prací horních končetin a vibracemi, které jsou dané terénem, konstrukcí kola a jeho odpružením (Arpinar-Avsar, Birlik, Sezgin, 2013).

2.5 Cyklistický krok Cyklistický krok není sice důsledkem vývoje člověka v rámci posturální pohybové ontogeneze, jak již bylo uvedeno, avšak ve svých alternativách vykazuje různou míru koordinačních příbuzností s krokem při bipedální lokomoci. Jedná se tedy o umělou lokomoci, která je závislá na pevné konstrukci jízdního kola (Kračmar, Bačáková, Hojka, 2010). Stejně jako se člověk učí chůzi a běhu, tak se může naučit i správné technice šlapání na kole. Z hlediska jízdy jde o schopnost přenášet sílu rovnoměrně po celou dobu otáčky kliky. Pohyb se tak po určité době učení stává koordinovaný, plynulý a uvolněný (Konopka, 2007). V kapitole Techniky jízdy bylo uvedeno rozdělení na široké a úzké šlapání. Jiné rozdělení cyklistického kroku je na krok axiální a radiální. Prvním způsobem je krok axiální, kde síla vyvíjená na pedál směřuje více do axis a osy převodníku. Tato technika šlapání má pístový charakter. Typická poloha paty je za horní úrovní úvratí pod úrovní pedálu, tzn., že pata je ve snížené pozici oproti špičce chodidla. Tento mechanismus šlapání je podobný stereotypu chůze, kdy je dokrok rovněž na patu. Axiální cyklistický krok je málo účinný, protože vektor síly směřuje hlavně do osy převodníku. Druhý mechanismus šlapání se nazývá krok radiální, kde vektor síly směřuje ideálně po tečně převodníku. Směr vektoru síly dolní končetiny je tangenciální. Radiální krok bývá viděn u profesionálních cyklistů a je opět nezbytné se tuto technik ze začátku naučit a během jízd na kole si ji postupně i osvojit (Kračmar, Bačáková, Hojka, 2010).

24

Obrázek 7: Záznam EMG obrazu během jízdy na kole – srovnání radiálního a axilárního kroku (B. Kračmar, Vliv cyklistiky na pohybovou soustavu)

Profesionální cyklisté nazývají správnou techniku jízdy kulatým šlapáním, jelikož síla působící na pedály je vyvíjená po celém obvodu pomyslné kružnice, kterou dolní končetiny během šlapání opisují. Pokud cyklista vyvíjí tlak na pedály pouze shora dolů, využívá tak pouze přibližně 90° namísto celých 360° otočení klik, během té doby může vyvíjet potřebnou sílu. Na obrázku pod textem (Obrázek 8) je znázorněn model šlapání, kde jsou vyobrazeny síly působící na pedál ve formě silových rovnoběžníků. Jde o 12 na sebe navzájem navazujících poloh, kde výsledky dvou sil znázorňují ideální směr síly dolní končetiny. Přímka A-B, která je kolmicí, dále přímka A-C představující horizontální sílu a pohyb dolní končetiny dopředu a dozadu. Poslední je přímka A-D, na které lze vidět vertikální sílu při pohybu dolů a nahoru. Tím je pohyb prováděn rovnoměrně a plynule. Silová ztráta je co nejmenší a energie je využita co nejefektivněji (Konopka, 2007).

25

Obrázek 8: Rozložení sil během otočení pedálu (Konopka, Cyklistika: rádce pro vybavení, techniku, trénink, výživu, závody, medicínu)

Dle výzkumu má silový trénink u cyklistů vliv nejen na výkonnost, ale také na techniku šlapání. Sledovaný cyklistický tým byl rozdělen na dvě skupiny. První skupina trénovala silově a druhá skupina jezdila vytrvalostní tréninky. Po 25 týdnech tréninku byla prokázána změna techniky šlapání u první skupiny cyklistů, kteří jezdili silový trénink. Změnil se točivý moment, tím docházelo k dřívějšímu zdvihu pedálu a účinnější technice cyklistického kroku (Ronestad, Hansen, Hollan 2014). Technika šlapání je ovlivněna kombinací únavy a pracovního zatížení. Tedy rozdílný cyklistický krok uvidíme u cyklisty na začátku tréninku či závodu a pak na jeho konci, kdy je cyklista vyčerpán nejen z hlediska energie, ale je i snížená koncentrace na jízdu (Binni, Diefenthaeler 2010). Dále bylo zjištěno, že kadence nemá vliv na techniku jízdy. Je pouze silně spojena s energetickým výdejem během zátěže (Leirdal, Gertjan 2011). Při analýze techniky jízdy na kole až do úplného vyčerpání cyklisty byly zjištěny největší změny z hlediska kinematiky kolenního kloubu. To může vysvětlovat i fakt, že jednou z nejčastěji lokalizovaných bolestí hybného systému u 26

cyklistů, je právě oblast kolen. Binni a Diefenthaeler uvádí že, na kolenní kloub jsou nejvíce zvýšeny nároky s nárůstem pracovní zátěže (Binni, Diefenthaeler, 2010). Vzor svalů se nemění se zvyšováním pracovní zátěže, dochází pouze k nárůstu kontrakce svalů. Ke změně pohybového vzoru svalů dochází až ve zpřímené poloze cyklisty, když opustí sedlo a stoupne si do pedálů plnou vahou (Boulder center for sports medicine, Pruitt, 2010). Značný rozdíl v aktivitě svalů tedy vidíme mezi šlapáním vsedě a šlapáním ve stoji. Jde hlavně o změnu punctum fixum, které ovlivňuje aktivitu gluteálních svalů. Pokud je punctum fixum na sedle, je omezena aktivita m. gluteus maximus. Omezení aktivity je dáno polohou sedla, flexí trupu a středem otáčení, které je před osou pánve, a tak nemůže dojít k úplné extenzi v kyčelním kloubu. Jestliže cyklista pojede ve stoje, dojde ke snížení flexe v kyčelním kloubu, punctum fixum již nebude na sedle a gluteální svaly mohou pracovat v celém svém rozsahu pohybu. Současně dojde ke snížení aktivity m. adduktor longus a roste aktivita m. gastrocnemius (Kračmar, 2005).

Obrázek 9: Záznam EMG obrazu během jízdy na kole vsedě a ve stoji (Kračmar, Vliv cyklistiky na pohybovou soustavu)

27

Rozeznáváme čtyři fáze přenosu energie ze svalů na pedály. V první fázi dochází k největší aktivitě pracujících svalů. Během druhé fáze pracují stejné skupiny svalů, ale s menší silou. Poslední dvě fáze je možné nazývat fázemi odpočinku, kdy je síla svalů působící na pedály nejmenší, ale nejde o pasivní pohyb (Boulder center for sports medicine, Pruitt, 2010). Kračmar rozdělil pohyb také do čtyř směrů, a to podle provedeného pohybu – tlak nohy dolů, posun vzad, tah vzhůru a posun vpřed. Při tlaku nohy dolů dochází k plantární flexi nohy pomocí mm. gastrocnemii a m. soleus. Zároveň pedál tlačí vpřed m. vastus medialis et lateralis a postupně se přidávají také m. gluteus maximus, medius et minimus, m. semimembranosus, m. semitendinosus a m. biceps surae. Při tomto pohybu směřuje vektor síly stále více dozadu a chodidlo je téměř ve vertikální poloze. Druhým směrem pohybu je posun vzad, jde o pohyb nohy dolů a dozadu. Aktivita je vidět především na dorzálních extenzorech nohy. Následuje tah vzhůru, tento pohyb závisí na tom, zdali je pevné spojení dolní končetiny s pedálem. Tedy jestli má cyklista nášlapné pedály nebo tzv. klipsny umožňující tento pohyb provést. Pohyb provádí m. iliopsoas, m. rectus femoris, m. semitendinosus, m. semimembranosus a m. biceps femoris. Chodidlo se dostává do horizontální polohy. Posledním směrem je posun vpřed, který zajišťují m. quadriceps femoris, m. iliopsoas a svaly nohy (Kračmar, 2005). Kolenní kloub nám fyziologicky během prováděného pohybu funguje na principu živé páky, cyklistický krok není výjimkou. Čéška je středem otáčení pohybu, v závislosti na rozsahu pohybu se mění i její postavení. Zjednodušeně řečeno - čím větší flexe v kolenním kloubu, tím narůstá i tlak na čéšku. Na druhou stranu, flexí v koleni se zvyšuje točivý moment a přenos sil je efektivnější (Boulder center for sports medicine, Pruitt, 2010). V jízdě na kole je velmi důležitá práce kotníků, která dovoluje jezdci šlapat jemně a pružně a ovlivňuje také sílu v dolním mrtvém bodě (Boulder center for sports medicine, Pruitt, 2010). Hlezenní kloub by měl být při jízdě na kole vždy uvolněný a pohyblivý, aby mohl být pohyb proveden správně (Landa, Lišková, 2004). Nejnáročnější práce pro hlezenní kloub je při jízdě do kopce nebo při těžkém převodu. Čím bude šlapání rychlejší a frekvence vyšší, tím bude kratší dobu zůstávat špička nohy nadzvednutá v blízkosti horního mrtvého bodu. Šlapání tedy bude probíhat ze špičky nohy, které je účinnější (Konopka, 2007). 28

Pokud pracují špičky, šlapání je spojeno s vyšší kadencí a změnou pozice jezdce, která je více vpředu. Při nižší frekvenci, např. při stoupání do kopce, pracují více paty a je omezena flexe v kolenních kloubech. Kadence šlapání je nižší a pozice jezdce na sedle je více vzadu (Boulder center for sports medicine, Pruitt, 2010). Avšak úhel mezi chodidlem a zemí by se neměl během jízdy příliš měnit. To zajišťuje aktivita m. triceps surae, která udržuje chodidlo ve stabilní poloze (Sovndal, 2013). Pro učení a trénink správné techniky šlapání je nejvhodnější mírné stoupání na asfaltovém povrchu s rovným terénem nebo na trenažéru bez zátěže, kde se lze zaměřit zejména na plynulost pohybu a svalovou koordinaci (Landa, Lišková, 2004). V začátcích učení je dobré pohyb provádět pouze jednou dolní končetinou. Během jízdy na kole je tak možné na druhé straně kola vyšlápnout nohu z pedálu a šlapat pouze jednou nohou. Nohy se po pár stovkách metrů vymění. Pokud už cyklista zvládá techniku šlapání jednou nohou, následuje trénování souhry obou dolních končetin. Pohyb by měl cyklista neustále vědomě kontrolovat, naučit se tak správné technice, ideálnímu směru a velikosti sil. Technická vyspělost cyklisty tedy nezáleží na jeho maximální síle, kterou tlačí pedál směrem dolů, ale ve schopnosti provádět pohyb plynule, uvolněně a co nejekonomičtěji. Tak může cyklista plně rozvíjet svou dlouhodobou vytrvalost. Nejosvědčenější metodou učení správné techniky jízdy, kterou vždy začíná i přípravné období profesionálních cyklistů, je ježdění s nízkými převody na dlouhé vzdálenosti s vysokou frekvencí šlapání (Konopka, 2007). Pokud se člověk učí nějaký konkrétní pohyb, jedná se o určitý hybný stereotyp. Hybným, nebo také dynamickým, pohybovým stereotypem rozumíme ucelený řetězec podmíněných a nepodmíněných reflexů vznikající na základě opakování daného pohybu. Při daném pohybu jde o přesnou svalovou koordinaci a timing svalů do zapojení během jednotlivých fází pohybu. Schopnost naučit se pohybu, aby byl co nejekonomičtější a nejplynulejší, je individuální a je závislá na koordinačním učení jedince. To, zda bude člověk nadaný na daný sport či nikoli, můžeme určit již kolem šestého roku. V tomto období je už zralý centrální nervový systém a u dítěte se projevují koordinační schopnosti a sportovní talent (Kolář, 1988). Ke správné technice jízdy na kole neodmyslitelně patří i vhodné řazení, které přizpůsobujeme danému terénu a sklonu trasy. Dále je důležitá frekvence, kdy rytmus šlapání by měl být stále stejný. I při stoupání měníme převody a frekvence zůstává 29

konstantní, jelikož je tento způsob pro pohybový systém nejekonomičtější (Landa, Lišková, 2004). Pokud má cyklista správně nastavený posed a naučil se i dobré technice jízdy, měl by dále zlepšovat techniku jízdy. Správné vyjíždění zatáček, jízdu do kopce a z kopce, jízdu ve skupinkách, při různém počasí a povětrnostních podmínkách (Konopka, 2007).

2.6 Biomechanika šlapání „Z hlediska kinematiky přestavuje systém pohonu jízdního kola čtyřkloubový mechanizmus. To předpokládá dokonalou tuhost všech členů mechanizmu, což v případě kloubů a kostí lidské kostry lze jen přibližně uvažovat. Je tedy možné, avšak jen pro přibližné stanovení a posouzení okamžitého pohybu jednotlivých jeho členů, použít vztahy podle zákonitostí kinematiky.“ (Cibula, 2004).

2.7 Nastavení jízdního kola Technické a biomechanické parametry kola by měly být vždy v souladu s tělem cyklisty (Švejcar, Šťastný, 2013). Harmonie mezi cyklistickým kolem a jezdcem je základem pro správný pocit z jízdy a okouzlení cyklistikou. Pokud nebude velikost a nastavení kola odpovídat somatotypu a konkrétním potřebám jezdce, nikdy si cyklista nemůže užít ten pravý pocit z jízdy (Konopka, 2007). Při výběru a následném nastavování kola musíme vždy vycházet z toho, že kolo se musí přizpůsobit plně jezdci, a ne naopak. Kolo se vždy nastavuje podle individuálních potřeb jezdce (Pruitt, 2010). Předpokladem pro správné nastavení posedu a tím pádem ideální pozice jezdce během jízdy je, aby fixní body jízdního kola – velikost a geometrie rámu, délka představce, šířka řidítek a délka klik – byly na míru vybrány dle somatotypu a tělesných proporcí cyklisty (Konopka, 2007). Správné nastavení kola se odráží od velikosti rámu. Dále je klíčová pozice cyklisty, kterou nám nejvíce ovlivňují následující parametry: výška sedla, dosah – vzdálenost mezi řídítky a zadní částí sedla. V neposlední řadě nás také zajímá pozice chodidel, které by měly být umístěny ve své nejširší části na pedálech (Moore, 2008).

30

Cyklistika je dynamickým sportem, během kterého probíhá cyklický pohyb dolních končetin. Každé šlápnutí se během jízdy mění pouze minimálně. Můžeme říci, že je téměř totožné. Průměrná frekvence šlapání je okolo devadesáti otáček za minutu, to znamená během hodinového tréninku přes pět tisíc otáček. Pokud tedy nebude pozice cyklisty na kole odpovídat fyziologickému držení, tak si může neustálými a repetitivními pohyby jezdec způsobovat mikrotraumata, která se neustále načítají a představují riziko vážnějšího poranění hybného systému. Z toho vyplývá, že nemůžeme kolo nastavovat ve statické poloze, ale musíme brát v úvahu pozici jezdce během jízdy na kole, tzn., že nastavování kola probíhá v dynamice (Pruitt, 2010). Základní rozměrové údaje, které nás pro nastavení posedu zajímají, jsou: 1) vzdálenost středu řidítek od špičky sedla, 2) vzdálenost pedálu v dolní poloze od sedla, 3) délka představce, 4) výška představce od hlavové trubky rámu, 5) vzdálenost středu šlapání od špice sedla, které je měřeno v kolmém směru (Hrubíšek 2002). Například v knize Moderní fyziotrénink je obecné doporučení pro správné nastavení posedu, které bylo vytvořeno na základě použití dvou kamer z bočního a předního pohledu. Pro horské MTB kolo je z bočního pohledu doporučován sklon trupu 40-55°, úhel v kolenním kloubu při extenzi 30-35° a střed kolenního kloubu by měl být nad osou pedálu při vodorovné poloze klik. Jiné nastavení je u silničního kola, kde sklon trupu je 30-50°, úhel kolene v extenzi 30-35° a střed kolene by měl být nad osou pedálu při vodorovné poloze klik. Z předního pohledu je nastavení stejné jak u horského, tak silničního kola. Zde je důležité, aby linie dolní končetiny, tzn. střed kyčelního, kolenního a hlezenního kloubu, respektoval přirozenou linii. Ramena jsou v centrovaném postavení, lokty v mírné semiflexi a ruce jsou v prodloužení paží (Švejcar, Šťastný, 2013). Většina cyklistické populace si však vystačí s mnohem jednodušší metodou. Cyklista si nazuje boty, ve kterých na kole jezdí. Zaujme výchozí pozici vsedě na kole, kliky jsou rovnoběžně se sedlovou trubkou. Chodidlo cyklista položí na pedál, dolní končetina by měla být mírně pokrčená. Při pohybu dozadu se dolní končetina lehce prohne. Při nastavování pozice chodidla na pedálu vycházíme z obecného pravidla, že 31

nejširší část chodidla by měla být nad osou pedálu a noha rovnoběžně s klikou. Nastavení v předozadní rovině se provádí s využitím olovnice spuštěné z čéšky a měla by procházet osou pedálu. Šířku řidítek vybíráme při nákupu kola a měla by odpovídat přibližně šířce ramen (Landa, Lišková, 2004). Nastavení cyklistického posedu může být i podle úhlu, který svírá trup a rovina. Toto nastavení je rozděleno do tří kategorií a je pouze orientační. Pokud je úhel 30° jedná se o sportovní nastavení posedu, kde je nejvýhodnější aerodynamická poloha cyklisty a tento úhel je typický pro silniční kola. Úhel 40° můžeme nazvat neutrální pozicí, který je vhodný pro horská MTB kola, a je-li požadovaný úhel 50°, je kolo nastaveno pro rekreační využití (iVelo, 2012).

Obrázek 10: Úhlové nastavení kola (www.cyklo-sport.cz)

2.7.1 Nastavení kola pomocí metody Body Geometry Fit Tato metoda je jednou z nejvyužívanějších a nejrozšířenějších pro nastavování kol jak u profesionálních cyklistů, tak mezi začátečníky. Koncept se skládá z rozhovoru s jezdcem, kde nás zajímá především cyklistická historie a prodělaná zranění. Následuje samotné fyzické vyšetření a na základě kineziologického rozboru se postupuje v nastavení kola, které podle metody Body Geometry Fit probíhá v patnácti krocích. Nastavování kola probíhá za pomocí dvou kamer snímajících cyklistu zepředu a z bočního pohledu. Body Geometry Fit metoda zahrnuje do svého konceptu nastavení kola jak ve statických pozicích, tak i během dynamiky jízdy.

32

Začíná se výběrem sedla. Rozdílná je konstrukce dámských a pánských sedel. Je nutné si uvědomit, že jezdec bude v sedle trávit i několik hodin denně, pokud se jedná o profesionálního cyklistu, proto je výběr sedla velice důležitým krokem. Pokud je vybráno nevhodné sedlo, dochází k bolestivým otlakům, odřeninám a může docházet až k poruchám nervově-cévního zásobení v oblasti malé pánve. Při výběru sedla nás zajímá šíře sedacích hrbolů, jelikož na nich by měla být nesena váha cyklisty. Pro určení šíře sedacích hrbolů se využívá speciálně vyrobená deska s měkkou podložkou, na kterou si cyklista na chvilku sedne, a podle otlaku se následně určuje a vybírá typ sedla (Pruitt, 2010). Sklon sedla se u většiny horských kol nastavuje do horizontální polohy. Na rozdíl od silničních kol, je možné sklon sedla horského kola měnit dle náročnosti terénu nebo si může sám cyklista sklon sedla přizpůsobit. Pokud sedlo nakloníme směrem dolů, zmírníme přenos otřesů z rámu na jezdce. A naopak směrem nahoru odlehčíme práci pažím (Hrubíšek, 2002). Dalším krokem je správná pozice zámků, kde se nastavuje osa pedálu a rotace zámku. Osa pedálu, která by měla ležet mezi prvním a pátým metatarzálním kloubem dolní končetiny, nám udává předozadní nastavení zámků. Avšak u většiny jezdců se volí linie mírně posunutá dozadu, pro lepší rozložení síly a mírnější tlak na Achillovu šlachu. Pozice zámků ovlivňuje i šířku, přesněji řečeno, rovinu šlapání. Zde je velký rozdíl mezi valgózním a varózním postavením dolních končetin, při nastavování tedy vycházíme z kineziologického rozboru cyklisty. Nastavení zámků slouží pro kompenzaci a ideální symetrii nastavení na kole. Můžeme využít i dalších pomůcek např. vložky a podložky do bot na podporu nožní klenby (Pruitt, 2010).

33

Obrázek 11: Úplně vlevo je správné nastavení nohy – rovnoběžně s osou kola, obrázek uprostřed je špatná pozice nohy a na obrázku zcela vpravo je pozice pedálu (www. czechmankidsteam.tode.cz)

Jedním z nejčastějších úrazů v cyklistice je poranění kolene, a proto by měl být nastaven ideální úhel v kolenním kloubu kolem 30°. Tento úhel se mění v závislosti na otáčkách za minutu a dle zatížení (Pruitt, 2010). Nastavení úhlu v koleni vychází i z biomechanického předpokladu, že mírně pokrčená dolní končetina odvede mnohem více práce než natažená (Hrubíšek, 2002). Pro nastavení předozadní pozice sedla se využívá olovnice, která je spuštěna od přední části čéšky, kde se nachází střed otáčení pohybu v koleni. Olovnice by měla procházet středem otáčení pedálů (Pruitt 2010). Posunutí sedla vzad nebo vpřed ale nemá veliký vliv na tlak, který je na kolenní kloub vyvíjen. Nedochází tak k zvyšování rizika poranění kolenního kloubu, jako jsou např. patelofemorální syndrom a tibiofemorální syndrom (Bini, Hume, Lanferdini, 2013). Tento parametr však má vliv na techniku šlapání. Pokud je předozadní pozice posunuta spíše dozadu, šlapání se stává více frekvenční, snadnější, ale má menší silový účinek. Naopak přední pozice sedla je pro cyklistu namáhavější, ale je účinnější pro silové strmé stoupání (Hrubíšek, 2002). Spousta profesionálních cyklistů si kolo, respektive polohu sedla, upravuje a přizpůsobuje dle charakteru terénu, ve kterém pojede. To je zároveň i velký rozdíl mezi horským a silničním kolem. Na rozdíl od horských kol, kde je více prostoru pro změny, individuální natavení, přizpůsobení konkrétním nárokům a terénu, ve kterém se jezdec pohybuje. U silničních kol se dosahuje vysokých rychlostí, a proto je naprosto nezbytná aerodynamická pozice sportovce (Hrubíšek, 2002). Další kroky při nastavování metodou Body Geometry Fit se týkají pozice řídítek, u kterých můžeme nastavovat šířku, dosah a drop, rotaci řídítek a pozici pák (Pruitt, 2010). Během jízdy na kole je páteř neustále ve flekčním postavení a tvoří tak 34

nefyziologické zakřivení páteře (Kračmar, 2005). Aby nedocházelo k přetěžování, zejména v oblasti krční a bederní páteře, je důležitá vzdálenost mezi zadní částí sedla a řídítky (Moore, 2008). Důležitý je také samostatný úchop řidítek, protože akrální část ovlivňuje kořenovou oblast horních končetin. To znamená, že poloha humeru ve smyslu abdukce–addukce a zevní–vnitřní rotace závisí na úchopu, který je odlišný u horských a silničních kol. U horských kol to může být úchop buď za nástavce, nebo za brzdové páčky. Spíš bychom se měli řídit takovým nastavením, které bude respektovat fyziologické parametry. Ideální by bylo nastavení, při kterém by byl ramenní pletenec ve funkčním centrovaném postavení, to znamená, že ramena by měla být v zevní rotaci, paže mírně v addukci, loket v semiflexi, dorsální flexe a radiální dukce zápěstí a prsty volně flektovány (Kračmar, 2005). Jezdec by měl být schopen během jízdy bez problému úchop měnit dle své potřeby (Pruitt, 2010). Výšku a předozadní pozici upravujeme výškou a délkou představce. Vzdálenost řidítek od sedla ovlivňuje sklon trupu a pokrčení horních končetin. Výšku představce je možné nastavit či měnit. Vyložení představce, konkrétně jeho délka, je neměnná. Na to musí cyklista myslet už při výběru kola. Širší řídítka jsou pro cyklistu pohodlnější a při nižších rychlostech jsou lepší v udržení směru. Řídítka, která jsou užší, lépe reagují na změny směru a automaticky jezdce nastavují do aerodynamičtější polohy. Pozor musíme dávat na to, aby řídítka nebyla příliš úzká a nesvírala hrudník (Hrubíšek, 2002). Dalším velmi důležitým parametrem je úhel v kyčelním kloubu. Limitující pro nás může být tzv. anatomická bariéra, kterou však nelze ovlivnit a musí být plně respektována. Znovu tedy vycházím z podrobného kineziologického vyšetření. Omezení rozsahu pohybu může plynout ze zkrácených svalů, v tomto případě by měla být sportovci doporučena protahovací cvičení a po určitém čase by mělo dojít k úpravě nastavení kola. Je ale nutné neustále respektovat současný rozsah v kloubech. Úhel flexe kyčelního kloubu nás zajímá z hlediska šetření energie, jelikož se při jízdě na kole, v případě, že dochází k velké flexi v kyčelním kloubu, zvyšuje i horní mrtvý bod. Může tak docházet ke kompenzačním pohybům, jako jsou např. výkyvy kolenního kloubu laterálně a odlehčování pánve ze sedla (Pruitt, 2010). Kyčelní, kolenní a hlezenní klouby by měly být v jedné rovnoběžné linii a váha cyklisty na sedle rovnoměrně rozložena Osové postavení celé dolní končetiny ovlivňuje biomechniku jízdy, kde rozeznáváme dvě techniky šlapání (šlapání ze široka a úzké šlapání) – ty jsou podrobněji popsány v kapitole Techniky jízdy (Kračmar, 2005). 35

Po určitém čase a počtu najetých kilometrů je potřeba druhá návštěva u specialisty, který nastavení kola provedl. Je to z důvodu kontroly a případného upravení cyklistického posedu (Pruitt , 2010). Stále však není známá ideální pozice sedla pro jízdu. Nastavení výšky sedla však přispívá k lepší mechanické práci kloubů dolních končetin, a tím mění i účinnost šlapání. Je možné nastavovat výšku sedla i pomocí takzvaného vnitřního švu dolní končetiny, ale ten nám nezaručuje optimální úhel kolene, který by měl být mezi 30-40° (Ferrer-Roca, Roig, Galilea, 2012). Nastavení kola je velmi individuální, mělo by být přesně na míru cyklisty. To je důležité z důvodů prevence úrazů, komfortu cyklisty během jízdy, a tím pádem i zvýšení výkonu (Moore, 2008).

Obrázek 12: Nastavení cyklistického posedu – měření úhlů (Archiv autora)

Obrázek 13: Nastavení cyklistického posedu – měření úhlů (Archiv autora)

36

2.7.2 Silniční specifika Rozdíl mezi silničním a horským kolem je v rozdílné stavbě. Jedním z nejvýraznějších rozdílů je odlišná konstrukce řídítek – cyklista má během jízdy jiný druh úchopu. Odlišné jsou i konstrukce a umístění brdových páček a také jsou rozdíly v systému řazení převodů. Univerzální sklon silničních řidítek je při nastaveném úhlu 45° mezi hlavovou trubkou a prodlouženou spodní hranou řídítek. Výška brzdových pák se dá jednoduše nastavit, prodloužíme-li spodní hranu řídítek až po konec páky. Podle toho se dále nastavuje výška brzdových pák, avšak opět se jedná pouze o obecné doporučení pro rekreační jezdce (iVelo, 2O12). U silničních kol jsou tři polohy držení řídítek. Rekreační úchop nadhmatem za rovnou část řídítek, zátěžové držení nadhmatem z boční části, kdy jsou ruce přiložené na brzdových pákách, a poslední je držení pro spurty, kdy jsou drženy spodní části řídítek (Švejcar, Šťastný 2013). Na začátku práce bylo uvedené rozdělení cyklistiky na hobby, sportovní a výkonnostní úroveň – tedy dle výkonnosti cyklisty. Z toho vyplývá i rozdělení pozice těla cyklisty na aerodynamickou a narovnanou. Je známo, že změna polohy těla nám ovlivňuje neuromuskulární kontrolu nad svalovým aparátem. U cyklistiky jde o zapojení svalů na dolních končetinách. Neuromuskulární kontrola zahrnuje schopnost centrálního nervového systému vykonávat techniku šlapání nejzkušenějším způsobem, která je nepříznivě ovlivněna během narovnané pozice cyklisty. Méně modulace práce, lepší koaktivace svalů a výrazné změny svalového náboru motorických jednotek jsou viděny u cyklistů při aerodynamické poloze. Z toho vyplývá, že aerodynamická poloha je výhodnější nejen z hlediska menšího odporu vzduchu, ale také pro efektivitu ve smyslu lepší svalové koaktivace (Chapman, Vincenzino, Blanch, 2008).

37

Obrázek 14: Parametry pro nastavení jízdního kola – výška sedla, poloha středu kola, vzdálenost sedlo – řídítka, výška řídítek, výška rámu a délky klik (www.cozabikes.cz)

2.8 Zranění Úrazy v cyklistice mohou být způsobeny například kontaktem mezi jezdci navzájem, což je velmi časté zejména u silničních cyklistů. Jelikož silniční cyklisté jezdí převážně ve skupinkách, v tzv. silničních pelotonech, dostávají se do tělesných kontaktů mezi sebou navzájem, a dochází tak k nepříjemným hromadným pádům ve velmi vysokých rychlostech. Nebo jde o pády, které nejsou zaviněny druhou osobou, ale chybou samotného jezdce. Tato zranění jsou naopak typická pro horskou cyklistiku, kdy je vysoké riziko pádu v technicky náročných terénech, zejména během sjezdů. Odlišným typem zranění jsou traumata hybného systému z přetížení (Silberman, 2013). Sportovní odvětví sebou obecně přináší zvýšené riziko vzniku zranění a cyklistika není výjimkou. Ať už se jedná pouze o rekreační sportování nebo o sport na vrcholové úrovni, jsou důležitá zvýšená preventivní opatření, aby riziko vzniku úrazů bylo co možná nejmenší (Moster, Mosterová, 2007). U vrcholových sportovců je nutné pamatovat na dostatek odpočinku a vliv regenerace na organismus, jelikož únava a nedostatek odpočinku během sportovní zátěže představuje zvýšené riziko vzniku úrazů. Odpočinek by tak měl být adekvátní výkonu a náročnosti tréninkového programu (Tlapák, 2014).

38

Tato bakalářská práce je zaměřená na přetěžování a úrazy hybného systému z důvodů pozice cyklisty. U rekreačních cyklistů je chybné nastavení posedu spíše z důvodu neznalosti. Naopak u vrcholových sportovců je vidět extrémní vynucené pozice z důvodu menšího odporu vzduchu a zvýšení efektivity práce. Jak již bylo zmíněno, jedním z důvodů optimální pozice cyklisty je prevence přetěžování pohybového systému, a tím tak předcházet možnému vzniku zranění. U vrcholových cyklistů mluvíme spíše o snaze eliminovat negativní dopady tohoto sportu na pohybový aparát. V cyklistickém sportu patří přetěžování páteře, zejména v krční a bederní oblasti, mezi nejčastější zdravotní problémy hybného systému. Další je oblast kolenního kloubu – např. femoropatelární syndrom nebo záněty šlach musculus quadriceps femoris (Moore, 2008). Problematice zranění profesionálních cyklistů se zabývala norská studie (Sports trauma research centre, department of sports medicine, norwegian school of sports sciences, Oslo, 2010), která sledovala přes 100 cyklistů sedmi cyklistických týmu během přípravy na sezonu 2009. Studie zahrnovala rozhovor se sportovci, kde byly sbírány údaje o předchozích zraněních, bolestech kolen, zad a problémy s oběhovým systémem dolních končetin během posledních dvanácti měsíců. Bolest v oblasti beder potvrdilo 58% cyklistů z toho 41% muselo vyhledat lékařskou pomoc a 6% dokonce vynechalo závod. Problém s kolenem mělo 36% dotázaných a v 19% se jednalo o vážné zranění, 27% cyklistů muselo kvůli akutní bolesti vynechat trénink a 9% závod. Poslední, na co se studie zaměřila, bylo cévní zásobení dolní končetiny (a. iliaca) – 5,5% závodníků muselo navštívit specialistu a 1,8% bylo diagnostikováno vaskulární onemocnění (Clarsen, Krosshaug, Bahr, 2010). 2.8.1 Mikrotraumata hybného systému Vlivem neustálého zátěžového držení těla, které je nefyziologické, dochází k mikrotraumatizaci pohybové systému sportovce. Mechanismus vzniku mikrotraumat muskuloskeletálního systému může být i odlišným způsobem, často to bývají opakované úrazy drobného charakteru na buněčné úrovni svalu, které jsou velmi často asymptomatické nebo bez výraznějších klinických projevů. Tyto drobné defekty se následně hojí jizvou, dochází tak k nahrazování svalových vláken méněcenným vazivem. V těchto místech může nastat kalcifikace až osifikace, namísto původní svalové hmoty. Tyto místa jsou tedy vlivem přestavby oslabená a i při fyziologickém 39

pohybu může díky ztrátě celistvosti tkáně dojít k poškození. Nejčastěji se jedná o poranění měkkých tkání např. ruptuře svalu či šlachy. Mikrotrauma není ve vlastním slova smyslu definováno jako úraz, ale neměla by se vzhledem k možným rizikům opomíjet jejich léčba, a tím i další prevence onemocnění pohybové soustavy (Moster, Mosterová, 2007). 2.8.2 Sedací potíže v oblasti hýždí Další problematickou a choulostivou partií, která je typická pro cyklistický sport, je oblast hýždí. Tato partie představuje jednu z kontaktních a klíčových ploch mezi cyklistou a kolem. Každý cyklista, který s cyklistikou teprve začíná, nebo i sportovec na začátku sezóny, mívá tzv. sedací potíže. Obvykle se jedná pouze o otoky měkkých tkání v oblasti hýždí, které nevyžadují zvýšenou pozornost a vlivem adaptace sami odezní. V druhém případě můžou být otlaky a bolesti v této oblasti způsobeny špatně zvoleným sedlem. Cyklista tak nesedí většinou své váhy na sedacích kostech pánevního pletence, jak by tomu mělo ideálně být. Problémy mohou být způsobeny i špatně zvoleným oblečením, sportovec by měl nosit cyklistické kalhoty s kvalitní vložkou. Bez těchto pomůcek může docházet k nepříjemným odřeninám, které se hojí velmi dlouho a jsou bolestivé (Konopka, 2007). Mnohem závažnější je neuropatie, která je zapříčiněná špatným výběrem nebo nastavením sedla, dochází k útlaku n. pudendus, a tím k poruchám nervově-cévního zásobení do oblasti malé pánve. Projevy jsou v urogenitálním systému a také dochází k poruchám citlivosti a motoriky svalů v oblasti hráze, u mužů dochází k poruchám inervace penisu a varlat (Martinez, 2014). 2.8.3 Oblast páteře Výkonnostní cyklisté jsou kvůli výhodnější aerodynamice, a tím menšímu odporu vzduchu, během jízdy ve snížené pozici. Jejich páteř je neustále v zátěžovém flekčním držení. Navíc kvůli optické kontrole nad jízdou dochází k záklonu krční páteře. Nepřirozená poloha hlavy a celé krční páteře je navíc umocněna zátěží v podobě cyklistické helmy. To představuje velké riziko vzniku svalových dysbalancí a přetěžování v oblasti krční páteře, jelikož jsou svaly v této oblasti v neustálé kontrakci (Kračmar, 2005). Véle nazývá místo kraniocervikální oblasti locus minoris resistentiae, což znamená místo snížené odolnosti proti přetížení (Véle, 2006). Z vývojově kineziologického hlediska je záklon hlavy v protikladu extenze osového orgánu, a proto 40

dochází k přetěžování, které mohou vést ke strukturálním změnám (Kračmar, 2005). Na oblast krční páteře jsou během jízdy na cyklistickém kole vyvíjeny abnormální vnitřní síly, jelikož jsou svaly v oblasti ramenních pletenců v neustálém napětí, tak aby stabilizovaly posturu a umožňovaly efektivní přenos síly, které dolní končetiny na pedály vyvíjejí. Svalová kontrakce v oblasti krční páteře a ramenních pletenců mnohonásobně narůstá během strmého stoupání, kdy se cyklista zvedá ze sedla a stoupání jede ve stoji. V tu chvíli dochází k jiné projekci těžiště. Navíc zabírají mnohem více svaly v oblasti ramenních pletenců a celé horní končetiny vyvíjí větší nápor na řídítka, čímž se tlak na krční páteř násobí (Sovndal, 2013). Proto se při nastavování cyklistického posedu zaměřujeme nejen na dolní končetiny, stejně tak nás zajímá oblast krční páteře a pozice ramenních pletenců (Pruitt, 2010). V dnešní době jsou bolesti zad jednou z nejčastější a nejrozšířenější problematikou ve zdravotnictví, zejména v rehabilitaci. Uvádí se, že až 80% populace trápí bolestí zad (Kolář 2012). Sportovci nejsou žádnou výjimkou, právě naopak kvůli zvýšeným nárokům na pohybový aparát. Navíc cyklisté tráví většinu času v jedné pozici,

která

je

nevhodná

zejména

pro

páteř.

Hypertrofie

a

přetěžování

paravertebrálních svalů je u profesionálních cyklistů takřka nevyhnutelnou součástí, je to určitá daň za vrcholový sport. Mnoho z nich však nevěnuje pozornost posilování břišních svalů, které tvoří jádro síly, stability a výkonu. Neboť pokud není zpevněný střed těla, nemohou správně fungovat ostatní části hybného systému, jako jsou dolní a horní končetiny. Dochází také k narušení rovnováhy páteře, může dojít až k výhřezu meziobratlové

ploténky.

Proto

by

měl

každý

cyklista

věnovat

pozornost

kompenzačnímu cvičení zaměřenému na posilování středu těla – hlubokých stabilizačních svalů (Sovndal, 2013). 2.8.3.1 Bolestivé syndromy v oblasti páteře V oblasti přechodu krční a hrudní páteře se nachází mnoho ascendentních a descendentních drah, které mají velké množství spojek. Proto je velmi obtížné klinickým vyšetřením určit přesné místo postižení, jelikož iritace může být i do vzdálenějších oblastí. Při patologických změnách v oblasti páteře dochází k velmi často k reflexnímu stažení trapézových svalů a paravertebrálního svalstva. A to z důvodu omezení pohyblivosti v místech křečí, kde vznikají bolestivé uzlíky, takzvané myogelózy (Dungl a kol., 2014). Reflexní stažení určitých vláken svalu se jinak nazývá trigger point, neboli spouštový bod (TrP). Jde o neuromuskulární problematiku, při 41

které ochází k neustálému uvolňování acetylcholinu na nervosvalové ploténce. Tím jsou vlákna svalu v neustálém napětí a dochází k poruše zásobení a dodávce potřebných živin. Trigger pointy mají také reflexní charakter a výrazně negativně ovlivňují i vzdálené oblasti hybného systému. Jen zřídka kdy se vyskytují samostatně, často se navzájem ovlivňují a je možné je nacházet buď v kontralaterálním nebo také ipsilaterálním vzoru. Ukazuje se, že páteř má velmi výrazné kompenzační schopnosti a autoreparační mechanismy, které můžeme terapeuticky prostřednictvím funkčních reakcí ovlivnit (Kolář 2010). Low back pain, známé jako bolest v kříži, postihuje celosvětově kolem 30% populace. Jedná se o komplexní stav, to znamená, že postižené mohou být kosti, intervertebrální disky, klouby, chrupavky, vazy, svaly i vnitřní orgány. Svalstvo páteře můžeme rozdělit dle funkce do dvou částí. Jedná se o svalstvo posturální a fyzické. Mezi svalstvo posturální řadíme m. multipidus a část hluboké skupiny, které je ovládáno převážně mozečkem a gama-systémem nervových vláken. To znamená, že je mimo volní aktivitu a při přetížení nejsme schopni tyto svaly vyřadit z funkce. Pokud tedy dochází k přetěžování, například při sportu, v našem případě při jízdě na kole, dochází v těchto svalech ke křeči a následné ischemii. Jedná se o bludný kruh (myofascial cycle), který vede ke vzniku chronických obtíží. V oblastech největšího zatížení může dojít až k iritaci zadního kořene a vzniká tak pseudoradikulární symptomatologie (Dungl a kol., 2014). Obecně etiologie a patogeneze vertebrogenních obtíží je těžké určit a pohled na tuto problematiku se neustále vyvíjí. Nejdůležitější pro diagnostiku a následnou terapii vertebrogenních obtíží je provázanost mezi subjektivními obtížemi pacientů, objektivním nálezem a výsledky zobrazovacích metod. Ne vždy musí tyto tři složky společně korespondovat, například může být pacient, z našeho pohledu se bude jednat o cyklistu, který bude mít subjektivně velké bolesti, ale z výsledků zobrazovacích metod nebude patrný žádný klinický nález. A také naopak, může se jednat o určitou část populace, i mezi sportovci, kteří by měli patrný velký nález v oblasti páteře, aniž by vykazovali subjektivní obtíže. Tudíž morfologický nález bývá v mnoha případech relevantním (Kolář, 2010). 2.8.4 Oblast kolenního kloubu Bolesti či úrazy kolenního kloubu řadíme mezi nejčastější zdravotní problémy u vrcholových cyklistů. Z hlediska nastavení kola má největší vliv na kolenní kloub výška, sklon a předozadní pozice sedla. Mezi dvě nejvíce se vyskytující diagnózy patří 42

femoropatelární syndrom kolenního kloubu a tendinitidy musculus quadriceps femoris (Moore, 2008). 2.8.4.1

Femoropatelární syndrom Patelofemorální kloub je velmi zatíženým kloubem a jeho stabilita je dána

anatomickou stavbou patelly a femorálního žlábku, retinakulem a svaly v oblasti kolenního kloubu, které fungují jako dynamické stabilizátory kolene, a při flexi či extenzi v kloubu je důležitá jejich vzájemná kontrakční synchronizace. Tvar femoropatelárního žlábku (facies patellaris femoris) slouží k vedení a stabilizaci pately a má specifický vztah k určitému stupni flexe či extenze. Poruchy patelofemorálního skloubení jsou vidět při zvýšené anteverzi kolene, kdy může docházet až k subluxaci pately laterálně. Dále při valgozitě kolenního kloubu a vnitřní rotaci femuru. Při těchto odchylkách dochází k medializaci žlábku a lateralizaci patelly. Jedním ze znaků patologického stavu, kdy patela migruje laterálně, je zvýšení Q úhlu nad 20°. Q úhel = quadriceps angle, je úhel mezi osou tahu musculus quadriceps femoris a podélnou osou ligamentum patellae. Osa tahu přibližně odpovídá linii spojující SIAS se středem patelly a osa ligamentum patellae a střed patelly s tuberositas tibie (Dungl a kol., 2014). Klinicky je možné patelofemorální kloub vyšetřit jednoduchými testy, kde se vyšetřuje jak stabilita pately ve femoropatelárním žlábku, tak i kvalita chrupavek na patele a femuru. Jedná se o anxiosity test, Zohlenův příznak, příznak hoblíku a Fairbankův test (Kolář, 2012). 2.8.4.2 Tendinitida m. quadriceps femoris Etiologie a charakter vzniku obtíží je multifaktoriální. Na vzniku obtíží se podílejí jak endogenní, tak exogenní vlivy. U cyklistů to bývá z důvodů přetížení a neustálé repetitivní zátěže, která je na měkké tkáně vyvíjena. Zátěž způsobuje otok měkkých tkání a následnou ischemii v dané oblasti. Dalším vnějším faktorem je chlad, úraz nebo opakovaná mikrotraumata v oblasti kolenního kloubu (Kolář 2010). Na chronické poškození šlach a úponů může organismus následně reagovat komplexní zánětlivou odpovědí (Moster, Mosterová, 2007). 2.8.5 Přetrénování Přetrénování označuje stav snížení výkonu během tréninkového procesu a je způsobeno celkovým zatížením sportovce. Ať už se jedná o rozsah tréninku, to znamená, jaké tratě a kolik kilometrů cyklista najezdí, nebo intenzitou jeho tréninků 43

(Konopka, 2007). Sportovní zátěž způsobuje deficit energetických i stavebních látek, které by se měly během regenerace nejen postupně doplnit, ale dochází i k jejich tzv. superkompenzaci. Pozátěžová superkompenzace znamená, že dochází k nárůstu hladiny látek, které byly během sportovní aktivity vyčerpány nad jejich původní úroveň. U vytrvalostního sportu, jakým je i cyklistika, se jedná především o superkompenzaci glykogenu, enzymů a imunitních látek. Pokud jedinec se sportem teprve začíná, je důležité vedení tréninkového plánu. Doporučuje se začínat po malých tréninkových dávkách, aby nedocházelo k přetěžování organismu a pohybový systém měl dostatek času na doplnění energetických zásob. Ihned po zátěži by měl sportovec především doplnit dostatečné množství tekutin, sacharidů a další náročnější činnost by měla správně proběhnout minimálně až za hodinu či dvě po výkonu. Mezitím by měl sportovec odpočívat na teplém a tichém místě, kde bude mít možnost dostatečné regenerace (Tlapák, 2014). Vždy by se měl najít kompromis mezi pohodlím a výkonem, v tomto případě jde o aerodynamickou polohu těla cyklisty. Neboť již samostatná jezdecká pozice bude vždy nefyziologická a pro pohybový aparát bude představovat zátěžové držení (Sovndal 2013). Funkční poruchy hybného systému způsobovány např. zátěžovým držením mají reflexní charakter. To znamená, že tyto poruchy přesně odrážejí příčinu problému, vyvolávají útlum a následné zkracování svalů. Negativně tak ovlivňují motorické učení a provádění dané pohybové aktivity. Navíc mohou způsobovat až mikrotraumatizaci pohybového systému (Kolář, 1988)

44

3

KOMPENZAČNÍ A POSILOVACÍ CVIČENÍ

3.1 Strečink Strečink je nepostradatelnou součástí tréninkového programu. Termínem strečink označujeme cvičení, která mají za cíl prodlužování svalové a vazivové tkáně. Benefity, které strečink přináší, jsou: relaxace sportovce, zlepšení pohybového vnímání a optimalizace procesu učení pohybu. Dále strečink pozitivně ovlivňuje svalové napětí, a tím může snižovat bolestivost svalů. Pravidelným a správně provedeným strečinkem pozorujeme změny nejen ve svalech, ale také v samotném centrálním nervovém systému (Alter, 2013). Vlivem protahovacích cvičení dochází k proudění více aferentních informací do centrálního nervového systému, tyto informace ze svalů jsou zpracovávány zejména v retikulární formaci, a tím nám ovlivňují bdělost mozkové kůry. Navíc dochází i k ovlivnění descendentních drah, tím se zlepšuje modulace pro lepší dráždivost protahovaných svalů (Kolář, 1988). Vlivem protahovacích cvičení také dochází k postupnému posunutí prahu pro spuštění napínacího reflexu, který se dostává na vyšší úroveň. Tato změněná reflexní aktivita vede k funkčním změnám nervových okruhů míchy. Další změny jsou strukturální a netýkají se pouze samotných svalů, ale také vazivové tkáně a fascií (Alter, 2013). Např. na vnitrosvalové úrovni dochází k většímu bazálnímu svalovému napětí potřebného pro pohyb a také k lepšímu prokrvení, což je způsobeno tlakovými změnami uvnitř svalů, které jsou způsobeny a ovlivněny protažením (Kolář, 1988). Rozeznává se pět základních druhů strečinku: pasivní, aktivní, statický, dynamický a proprioceptivní (Alter, 2013). 3.1.1 Statický strečink Je nejčastěji provozovaným druhem strečinku, který je mezi sportovci využíván především na rozvoj flexibility a zvýšení rozsahů pohybů. Postup protažení je v dané poloze, ve které je cítit mírný tah ve svalu. Následuje výdrž přibližně na 15 – 45 sekund s prohloubeným dýcháním. Postupně by mělo dojít k uvolnění svalu, a tím k umožnění většího rozsahu pro následné protažení, které se opakuje. Během protahování by nemělo dojít k extrémnímu a rychlému protažení svalu, tak aby nedošlo k jeho poškození – např. natržení (Cacek, Michálek, 2011). Statický strečink ovlivňuje svalovou i vazivovou komponentu svalu (Tlapák, 2014).

45

3.1.2 Dynamický strečink Dynamický strečink se využívá během rozcvičky nebo u sportů s cílem zvýšení sportovního výkonu (Tlapák, 2014). Během dynamického strečinku se provádí specifické rychlé pohyby bez statické výdrže, které by měli vyvolat protažení. Tyto pohybové cykly se opakují 8 – 10x a poté se přechází na jiné svaly či svalové skupiny. Tímto typem strečinku rozvíjíme dynamickou flexibilitu, ale dynamický strečink nemá moc velký vliv na celkové zvyšování rozsahu pohybu. Proto se doporučuje zejména před silovými a rychlostními sporty (Cacek, Michálek, 2011). Vždy dbáme na správné technické provedení, důležitá je pravidelnost, zařazení do každého tréninku, a pozvolné provádění cviků, zejména kvůli možným zraněním. Navíc sval svými zpětnovazebnými mechanismy reaguje na rychlé protažení, které tak způsobí reflexní stažení svalu. Druh protahování a volbu konkrétní polohy, ve které bude sval protahován, volíme individuálně. Dále strečink přizpůsobujeme schopnostem sportovce a momentálního stavu pohybového aparátu (Alter, 2013). Do strečinkových cvičení by se měly vždy zařadit všechny hlavní svalové skupiny. Před zátěží je strečink vhodný jako součást zahřátí hybného systému a po zátěži na zklidnění organismu. Ihned po zátěži je vhodný dynamický strečink střední intenzity A po delším odpočinku využíváme spíše strečink statický, který by se měl provádět v klidném a tichém prostředí. Každé protažení se provádí pomalu a plynule, aby cviky nevyvolávaly nepříjemný pocit ve svalech či dokonce bolest. Ideálně by měl sportovec cítit ve svalech napětí a mírný tah. Svalová soustava pracuje jako jeden funkční celek, na to je potřeba myslet i během strečinku. I když je protahovací cvik zaměřen na jeden konkrétní sval, vždy ovlivňuje celou svalovou skupinu a okolní struktury hybného systému (Tlapák, 2014, Nelson, Kokkonen, 2007). Ve svalu se rozeznává kontraktilní a fasciální část. V posledních letech se ukazuje, že vazivové části svalu, např. fascie, jsou aktivními strukturami a výrazně ovlivňují funkci a strukturu svalu, a tím i jeho kontrakční schopnost. Kontrakční schopnost fascií umožňují buňky nazývané myofibroblasty, které nejsou řízeny skrze nervy, jako je tomu u svalu, ale přes autonomní nervový systém a biochemické substance. Samotné fascie svalů mají tedy stažitelné kontraktilní schopnosti, proto by neměl v tréninkovém programu chybět statický strečink (Earls, Myers, 2010).

46

Jednotlivé druhy strečinku a polohy, ve kterých je sval protahován, by se měly po určité době obměňovat. Tak aby byla využita maximální efektivnost protahování (Tlapák, 2014).

3.2 Postizometrická relaxace Tato metoda je zaměřená hlavně na svalové spazmy. Jedná se o spoušťové body – tzv. trigger pointy, jejich přítomnost si ověříme během palpačního vyšetření, kdy vyvoláme lokální i přenesenou bolest, a dále jejich přebrnknutím vyvoláme svalový záškub. TrP koresponduje se změnami příslušné kloubně–svalové jednotky. Lokálně je možné najít změny histologické i biochemické. Jde o neuromuskulární dysfunkci na nervosvalové ploténce extrafuzálního svalového vlákna. Terapie postizometrické relaxace začíná zaujmutím výchozí polohy, ve které je sval ve své maximální délce. Je důležité, aby bylo dosáženo tzv. fyziologické bariéry – jde o první odpor měkkých tkání. V této fázi ještě nedochází k samotnému protažení svalu, ve svalu je vyvoláno pouze předpětí. Pohyb probíhá plynule a je velmi pomalý. V okamžiku dosažení bariéry následuje izometrická aktivace svalu. Odpor a aktivace svalu je pouze malá, tak aby se aktivovala ta vlákna svalu, která jsou ve zvýšeném napětí, jelikož v těchto vláknech svalů je zvýšená dráždivost. Izometrická aktivace svalu by měla trvat přibližně 30 sekund, poté následuje fáze relaxace. V této fázi můžeme využít inhhibičních mechanismů, např. dechové synkinézy – výdechu, nebo použitím odporu ve směru relaxace na útlum antagonistických svalů. Nejedná se o pasivní protažení svalu, ale o spontánní dekontrakci, která je řízena vědomě a opět probíhá velmi pomalu. Fáze relaxace by měla trvat déle než předešlá aktivace svalu. Po protažení dosahujeme opět předpětí z pozice, která byla dosažena. Protažení svalu opakujeme přibližně 3-5x (Lewit, 2003, Kolář, 2010).

3.3 Zkrácené svaly Svaly s tendencí k hyperaktivitě a zkracování bývají převážně posturální svaly. Svalové zkrácení je stav, kdy dochází ke klidovému zkrácení svalu bez aktivní kontrakce (Janda, 2012). Sval, který je zkrácen, zmenšuje fyziologický rozsah pohybu v kloubu. Tím může kloub mechanicky poškodit až deformovat. Navíc zkrácený sval 47

reflexně ovlivňuje práci antagonisty a ostatních svalů, které se na pohybu v daném segmentu podílí. Důvodem zkracování svalu je v cyklistickém sportu vynucená pozice sportovce. Dalším z důvodu, který přispívá ke zkracování, je špatná funkce stabilizačních svalů, kdy svaly, které by měly segmenty stabilizovat, aby bylo možné pohyb provést, vypadnou ze své funkce, a musí tak být nahrazeny jinými svaly, které nejsou na tuto práci primárně určeny (Tlapák, 2014).

3.4 Strečink pro cyklisty 3.4.1 Protahovací cvičení zaměřená na dolní polovinu těla Cvik na protahování dolních končetin se provádí vsedě, kdy se cyklista opírá jednou nohou přes pokrčené koleno druhé dolní končetiny. Rukou chytne prsty a druhou rukou fixuje bérec. Následně přitahuje přední část chodidla k trupu (viz Obrázek 15). Další cvik zaměřený na lýtka je v pozici ve stoje, kdy jsou obě ruce opřeny o zeď. Páteř je napřímena v rovině, chodidla jsou po celou dobu na zemi a špičky směřují dopředu. Ruce se postupně krčí v loktech a přenášením váhy vpřed se dostává cyklista až do opory na předloktí (viz Obrázek 16). Protahování svalů zadní strany stehen probíhá vleže na zádech. Jednu nataženou nohu opřít o zeď a postupně se dostávat tělem co nejblíže ke stěně. Pánev a bedra položené na podložce. Adduktory kyčelního kloubu se protahují v sedu s co nejvíce roznoženými dolními končetinami. Následným pomalým předklonem trupu se snaží sportovec uchopit chodidlo, kolena jsou neustále propnutá. Nohy se během protahování postupně vystřídají. Další variantou protahování dolních končetin je vleže na zádech, nejlépe na okraji stolu, dolní končetina je pokrčená v koleni. Ruka fixuje patu a přitahuje ji k hýždím. Druhá dolní končetina je pro lepší stabilizaci trupu a pánve pokrčená a opřená o chodidlo. Tímto cvikem protahujeme přední stranu stehem a také m. ilipsoas, který je významně ovlivňován držením těla v cyklistice (viz Obrázek 17).

48

Vsedě na zemi je jedna dolní končetina pokrčená s nártem opřeným o zem, noha je při cvičení stále celou plochou na zemi. Druhá dolní končetina je zanožená, s výdechem klesá pánev směrem k zemi. 3.4.2 Protahovací cvičení zaměřená na horní polovinu těla: První cvik – výchozí poloha je ve stoje s využitím rámu otevřených dveří. Ruce jsou vzpažené a s opřenými dlaněmi. Pomocí nákroku a dle stupně vzpažení se protahují různá vlákna prsních svalů. U dalšího protahování je možná varianta v sedu i ve stoje. Ruce jsou pokrčené za zády. Jedna ruka fixuje druhou za loket a přitahuje ji směrem ke středu trupu, nebo pokud je to možné až přes střední čáru trupu (viz Obrázek 18). Protahování svalů předloktí je vkleče s dlaněmi opřenými o podložku, prsty směřují ke kolenům. Zápěstí se protahují přenesením váhy až na kolena. Páteř musí být držena neustále v napřímení (viz Obrázek 19).

Obrázek 15: Protahování DK vsedě (Archiv autora)

49

Obrázek 16: Protahování lýtek (Archiv autora)

Obrázek 17: Protahování přední strany stehen vleže na zádech (Archiv autora)

50

Obrázek 18: Protahování HK – varianta ve stoji (Archiv autora)

Obrázek 19: Protahování předloktí (Archiv autora)

3.5 Posilování 3.5.1 Funkční centrace kloubů Než se začne se samotnými posilovacími cviky, je nezbytné vysvětlení pojmu funkční centrace kloubů. Jedná se o nastavení kloubů, kdy jsou kloubní plochy hlavice a jamky v maximálním kontaktu. Kloubní pouzdro je v minimálním napětí a kloubní vazy 51

jsou uvolněné (Kolář, 2010). Pokud je svalová skupina posilována a v daném segmentu není kloub v centrovaném postavení, dochází k neadekvátním střižným silám uvnitř kloubu, a tím k posupnému poškozování kloubních struktur (Tlapák, 2014). Každý člověk má jiné anatomické parametry, proto je nutné vycházet z kineziologického vyšetření, přistupovat ke každé osobě individuálně a respektovat jeho bariéry (Kolář, 2010). Nejvýhodněji se ukazuje tento postup: Manuální nastavení centrovaného postavení kloubu druhou osobou, kdy je důležité, aby si sportovec sám prožil, procítil a uvědomil, kdy je kloub správně umístěn. Poté se snaží on sám o centrované postavení, druhá osoba pouze kontroluje, a pokud je potřeba navádí sportovce. Až pak může sportovec centrované postavení v kloubu převádět do určité činnosti. Následně se přidává adekvátní odpor proti pohybu – posilování. Bylo zjištěno, že posilování při centrovaném postavení pozitivně ovlivňuje budování kompaktní svalové hmoty, vaziva, a tím pádem má vliv i na kloubní chrupavku a kost (Tlapák 2014). Ale adekvátní odpor je možné do cvičení zařadit až tehdy, je-li dosaženo potřebné stabilizační funkce (Kolář, 2012). Jednotlivý výběr cviků, jejich pořadí, počet sérií, velikost odporu či tíha závaží a délka přestávek mezi jednotlivými cviky a sériemi musí být voleno a přizpůsobeno, aby odpovídalo sportovní zdatnosti. Nastavení tréninkového plánu musí odpovídat požadavku, co má být posilováno. (Stoppani, 2008). Dalším důležitým termínem je centrace opory. Opěrná místa hybného systému tvoří tzv. punctum fixum, ze kterých vychází vzpřímení těla. Pokud je kvalitní opora a stabilní postura, je umožněno provést cílený pohyb. Ideální opora přináší důležitou aferentaci do centrálního nervového systému, ten tvoří základ fyziologického stabilizačního

vzoru.

Je-li

narušena

posturálně-stabilizační

funkce

(souhra

antagonisticko-agonistické spolupráce) není možné zajistit vzpřímení páteře, a tím stabilitu pohybového systému (Kolář, 2012). 3.5.2 Vlivy posilování na organismus Posilování ovlivňuje nejenom svaly, vazy, kosti a ostatní tkáně organismu, ale má vliv i na všechny systémy organismu. Sportovní zátěž vyvolává např. změny imunity a neurohumorální změny, kdy při dlouhodobé adaptaci na zátěž nejprve jsou vidět určité rozdíly v oblasti řízení pohybu. Jedná se o koordinační změny vnitrosvalové i mezisvalové. Poté dochází k enzymatickým změnám aktivity svalu. Jako poslední 52

dochází ke strukturální přestavbě svalu, kdy se mění jeho průřez (Tlapák, 2014). Silový tréninkový program by měl trvat od několika týdnů po několik měsíců, poté je potřeba program obměnit. Jelikož dochází k adaptaci organismu, mění se tím účinnost jednotlivých cviků. Také dochází k automatizaci prováděného pohybu, sportovec cvik provádí bez vědomé kontroly a může si následně vytvořit špatný pohybový stereotyp a způsobovat si zranění pohybové aparátu (Stoppani, 2008). 3.5.3 Komplexní cvičení na zapojení celého těla Aby byl možný plynulý pohyb, je potřeba mít pevný a stabilní základ – střed těla. Během jízdy na kole pracují obě poloviny těla současně. Jedna strana na pedál tlačí a druhá strana pedál zdvihá. I když se síla vyvíjená na pedály neustále mění pozicí klik během otáčení, je zapotřebí, aby byl pohyb neustále plynulý, koordinovaný a změny v jízdě co nejmenší. Síla by měla být rovnoměrně rozložená v celém rozsahu pohybu otočení klikou. Cyklista by měl mít na paměti, zda výsledky veškerého posilování vyžije během jízdy na kole (Sovndal 2013). Doporučené cvičení pro cyklisty je zaměřené především na podporu optimálního nastavení těla, tento druh cvičení se nazývá core trénink (Švejcar, Šťastný, 2013). Pro dýchání a prevenci přetížení bederní oblasti páteře je důležitá funkce bránice a koaktivace břišních a zádových svalů. Proto by každý cyklista měl umět pracovat s nitrobřišním tlakem. Tento druh cvičení začíná nejprve vleže na zádech, kde se vychází z vývojové kineziologie – 3měsíční pozice. A dále se postupuje do posturálně náročnějších pozic jako je sed, stoj, zapojení do běžných denních aktivit a v neposlední řadě také během jízdy na cyklistickém kole. Tento mechanismus je znám pod pojmem břišní hydraulika nebo hluboký stabilizační systém páteře (Švejcar, Šťastný 2014, Kolář 2012). Pokud je narušena souhra svalů hlubokého stabilizačního systému, následně dojde ke svalové dysbalanci pohybového sytému a je zvýšené riziko např. vertebrogenních obtíží. Jestliže dojde k tomu, že hlouběji uložené svaly, svaly hlubokého stabilizačního systému, se stanou dysfunkčními, jejich aktivitu převezmou povrchově uložené svaly. Tyto svaly nejsou primárně určeny pro tuto funkci a dochází tak k jejich přetěžování, osový orgán není ideálně nastaven a klouby nejsou v centrovaném postavení. Následkem toho dochází k bolestem pohybového aparátu, ke vzniku blokád a možných poranění měkkých tkání potažmo kloubních i kostních struktur (Bílková, 2014). Cvičení by mělo začínat ovlivněním trupové stabilizace, tedy

53

aktivací hlubokého stabilizačního systému páteře, která nám umožňuje držení správné postury a je i předpokladem pro cílenou funkci končetin (Kolář, 2012). Výpony s medicinbalem jsou výborným cvičením pro komplexní zapojení trupových svalů i svalů horních a dolních končetin. Výchozí poloha je s medicinbalem drženým horními končetinami u hrudníku a stoje před stupínkem. Pohyb probíhá výstupem na stupínek, koleno nezatížené nohy provede nákrok do trojflexe a stojná noha se vytáhne na špičku. Zároveň obě horní končetiny zvednou medicinbal nad hlavu. Následuje návrat do původní polohy a několikrát se pohyb opakuje, dle výkonnosti. Nohy se během cvičení střídají. Rotační stahování a vytahování kladky jsou doporučovanými cvičeními na posílení břišních svalů. Cyklisté mají neustále flekční držení osového orgánu během jízdy, tím dochází k nerovnováze mezi ventrální a dorzální muskulaturou. Zádové svaly jsou přetíženy, naopak prsní svalstvo se vlivem pozice a postavení ramenním pletenců zkracuje. Tímto druhem cvičení je možné dosáhnout optimální funkce břišních i zádových svalů, jejich vzájemné koaktivaci. Při cvičení využíváme vysoké kladky, kterou chytne cyklista oběma rukama, paže jsou natažené ve výchozí pozici nad hlavou. Ruce jsou umístěny na stejné straně jako kladka. Pohyb probíhá směrem kaudálním. Když se dostanou paže do úrovně ramen, začíná rotace páteře a pohyb končí v mírném podřepu sportovce. Páteř je stále napřímená a ruce jsou natažené. Naopak rotační vytahování kladky je trénink zaměřený spíše na zádové svalstvo. Výchozí poloha je opět s nataženýma rukama, cyklista stojí bokem ke spodní kladce a táhne paže směrem vzhůru, pohyb končí s nataženými koleny a napřímeným trupem. Kladkový systém využívá pouze minimální stabilitu během posilování, to znamená, že se při cvičení zapojí mnohem více svalů, které kromě vykonávaných pohybů musí zajistit ještě stabilitu stoje (Sovndal, 2013). 3.5.4 Posilování svalů horních končetin Akra horních končetin tvoří dva z pěti styčných bodů s jízdním kolem. Cyklista pomocí horních končetin kolo ovládá a slouží mu také k jeho stabilizaci. Umožňují optimální souhru mezi kolem a jezdcem. Paže se v technice jízdy uplatňují zejména během sprintu, stoupání do kopce či jízdě ze sedla (Sovndal, 2013). Důležitým hlediskem a cílem je zajištění kvalitní opory a puncta fixa na řidítkách cyklisty (Kračmar, 2005). Pokud stoupá cyklista ze sedla a zabírá ve stoji do pedálů, buď při 54

spurtu či při náročném stoupání do kopce. Nároky na oblast horních končetin a především oblast ramenních pletenců a krční páteře se navyšují, a proto je důležité zapojovat do posilování i horní polovinu těla (Sovndal, 2013). Ruka se při posilovacích cvičeních používá buď v opoře jako převodní mechanismus mezi trupem a zátěží (kladka, činka…) nebo při cvičení ve visu, kdy horní končetina funguje jako aktivní závěs. To je nutné rozlišit, jelikož jsou svaly horní končetiny zapojeny do pohybu jinak. Jiná kineziologie ruky znamená jinou stabilizaci celého těla. Například pracuje-li se s rukou v opoře, jde do této oblasti stimul v podobě tlakového zatížení. Tento stimul reflexně ovlivňuje celou posturu. Dále je možné volit, půjde-li se cestou od centra k periferii, či naopak z periferie směrem do centra, vždy by však měla být dodržena zásada centrovaného postavení v kloubech (Tlapák 2014). Pro lepší názornost pomůže dělení na cvičení v uzavřeném a otevřeném kinematickém řetězci. Pokud člověk cvičí v uzavřeném kinematickém řetězci, ve kterém by se mělo začínat, ovlivňuje tím posturální funkci svalu pro opěrnou funkci. Jestliže pracuje v otevřeném kinematickém řetězci, zaměřuje se tak na nákročnou funkci končetiny (Kolář, 2012). Musculus biceps brachii – při jízdě na kole tento sval zajišťuje stabilizaci řídítek. Zejména během sprintování je nutno na řídítka vyvinout protisílu pro dosažení maximálního výkonu a také kontroly jízdy. Pro posilování těchto svalů je možné využít buď velkou činku, jednoruční činky nebo kladku. Při provádění bicepsových zdvihů s velkou činkou by měly být ruce umístěny na šířku řidítek. Úchop by měl být vždy podhmatem a důležité je i sevření, které nám zajistí aktivitu flexorů pro zlepšení síly úchopu řídítek. Musculus triceps brachii – tento sval je neustále zatěžován vahou těla při držení za svrchní části řídítek. U tohoto svalu můžeme opět využít činek či kladky, která se stahuje směrem dolů. Úchop je shora a ruce by měly být na šířku ramen. Začátek pohybu je u hrudníku, lokty u těla a plynulým pohybem se kladka stahuje až do propnutých loktů. Další možností je zapažování v předklonu s jednoruční činkou (Sovndal, 2013). Svaly předloktí – zajišťují pevný úchop a spolu s ostatními svaly horní končetiny stabilizaci a ovládání kola. Svaly předloktí se nejlépe posilují pomocí velké činky, kterou cyklista drží nadhmatem či podhmatem. Ruce by měly být opět na šířku řidítek, předloktí opřená o stehna a pohyb probíhá v zápěstí. Další variantou je 55

namotávání závaží pomocí krátké kulaté tyče s pevným lanem umístěným uprostřed, na kterém je závaží umístěno. Důležitá je pozice ramen a loktů. Ramenní pletence by měly být drženy kaudálním směrem, loketní klouby v mírné flexi a v neustálém kontaktu s trupem. Každý člověk má určité slabé místo na svém těle, u většiny lidi to bývá oblast lopatek. Je tedy možné vycházet z toho, že zaměří-li se trénink na stabilizaci lopatky, zvýší se šance na stabilizaci a lepší funkci svalů v oblasti ruky a předloktí (Tlapák, 2014). 3.5.5 Posilování svalů v oblasti ramen a krku Ramenní pletenec neustále vyvažuje tíhu trupu při náklonu nad řidítka, oblast krční páteře a ramenních pletenců je tedy neustále pod určitou zátěží. Nejvíce jsou zatěžovány m. deltoideus, m. trapezius, m. splenius capitis a svaly rotátorové manžety. Při posilování svalů zejména v těchto oblastech je žádoucí, aby byla páteř napřímená a ramenní pletence v centrovaném postavení. Nejčastější chybou při cvičení bývá protrakce a elevace ramen. Jedním z možných posilovacích cvičení je tah v sedu s jednoručními činkami, při kterém cyklista sedí na velkém míči, tím je ztížena pozice kvůli stabilizaci trupu. Výchozí pozice je s dlaněmi směřovanými dopředu, loketní klouby ve flexi, činky držené na úrovni ramenních pletenců. Zdvih je ve vertikálním směru do propnutých rukou a návrat zpět do původní pozice (Sovndal, 2013). Ale jelikož je cyklista během jízdy na kole ve flekční pozici je dobré provádět cvičení vzhledem ke kompenzaci držení těla také ve stoji (Tlapák, 2014). Další variantou posilování je přitahování velké činky ve stoje, úchop je nadhmatem. Cyklista provádí pohyb z výchozí pozice s extendovanými loketními klouby směrem vertikálně k hrudníku. Loketní klouby musí být stále drženy v úrovni aker. K přítahům může cyklista využít i kladku s rovnou tyčí upevněnou nízko nad podložkou, držení je opět nadhmatem a zdvih kladky je směrem k hrudníku. Loketní klouby směřují stále kraniálně a od trupu. Dalším cvikem je tzv. A-frame, jde o posilování s jednoručními činkami ve stoje. Palce směřují kraniálně a předloktí ventrálně. Loketní klouby jsou drženy v základní pozici u trupu. Pohyb začíná laterálním směrem a předloktí zůstává rovnoběžně s podložkou, stále je dodržován pravý úhel v loketních kloubech. Zdvih činek je až nad hlavu. Variace na tento cvik jsou vnější a vnitřní rotace vleže na zádech s jednoruční činkou (Sovndal, 2013). 56

3.5.6 Posilování v oblasti trupu a hrudníku Střed těla a svaly hrudníku zajišťují stabilitu a se zvyšující zátěží přispívají k efektivnějšímu výkonu, zejména při stoupání nebo sprintech. Aby byla maximálně efektivně využita energie k pohonu kola, je zapotřebí kvalitní opora o řídítka. Ta je dosažena pouze v momentě, kdy je stabilizován a centrován ramenní pletenec spolu se svalstvem trupu. Posilování zaměřené na ramenní kloub nám zajistí větší oporu a výdrž během jízdy (Sovndal, 2013). Mezi svaly oblasti hrudníku řadíme: m. pectoralis major et minor, m. serratus anterior, m. subclavius a vlastní svaly hrudníku – mm. intercostales interni, externi et intimi (Naňka, Elišková, 2009). Klik na bradlech je cvičení, zaměřené zejména na dolní vlákna velkého prsního svalu a na sval tricepsový, při provádění cviku je důležité ohlídat pozici ramenního pletence, který by měl být v centrovaném postavení. Dalším posilovacím cvičení je bench press, pro tento cvik existuje více variant. Například bench press s jednoručními činkami na šikmé lavici hlavou dolů, bench press s velkou činkou na vodorovné lavici nebo varianta bench pressu s jednoručními činkami na balančním míči (Sovndal, 2013). Obecně u posilovacích cviků platí vyváženost a koaktivace svalů. Během jízdy na kole je pohybový systém téměř ve stejné pozici, proto by cvičení mělo být ve větším rozsahu pohybu, než je tomu při šlapání. Posilování středu těla je nezbytnou součástí tréninku, pokud nebudou břišní a zádové svaly v rovnováze, nemůže cyklista využít maximální sílu dolních končetin a přenést většinu své energie do pohybu pedálů. S každým otočením klik má kolo tendenci k pohybu ze strany na stranu. Aby se tomuto pohybu zabránilo, musí být celý trup zpevněn (Sovndal 2013). Posturální síla, tzn. svaly zajišťující stabilizaci, musí vždy odpovídat síle fázické. Pokud bude síla svalů, které pohyb provádějí větší, než je síla stabilizační, centrální nervový systém zvolí náhradní program a do pohybu se zapojí svaly silnější, vývojově starší. Tím dochází k jejich přetěžování a následné svalové dysbalanci a poruchám hybných stereotypů. Možné kompenzační cvičení, které eliminuje jednostrannou cyklistickou zátěž, je metoda McKenzie (Švejcar, Šťastný, 2013).

3.6 Metoda McKenzie Metoda Robina McKenzieho je koncept zahrnující mechanickou diagnostiku, vyšetření i terapii. Jedná se o komprehensivní systém konzervativní léčby, která se 57

nejčastěji využívá při vertebrogenních onemocněních. Principem terapie je posturální korekce, která využívá pohybů páteře, buď do flexe či extenze. Pohyb volíme dle objektivního nálezu, neurologického nálezu a subjektivního pocitu pacienta (Kolář, 2010). Jelikož je páteř neustále ve flekčním postavení je nutná kompenzace do extenze, ale nesmí se zapomenout na rotace, které lze vidět u cyklistů velmi často omezené. Navíc je možné využívat i relaxační techniky, kam se řadí masáže a meditační techniky, kde opět důležitou roli hraje práce s dechem (Švejcar, Šťastný, 2013).

58

4 4.1

KAZUISTIKA Proband číslo 1 Anamnéza: Vrcholový sportovec na horském kole, ročník 1984

RA:

v rodině žádné vážné nemoci

OA:

prodělané běžné dětské nemoci, jinak vážněji nestonal

SA:

profesionální cyklista

Abusus: neguje FA:

neguje

Sportovní anamnéza:  S cyklistikou začal v 8 letech, na závodní úrovni se cyklistice věnuje od 16 let.  ujeté km za sezónu: cca 20 000 km (70% na horském kole, 30% na silničním kole)  sportovní úrazy: 2011 natržené svaly v lýtku, 2013 naražená žebra, pohmožděniny z pádů  doplňkové sporty: tenis, squash  kompenzační cvičení: protahovací cviky (pouze občas), stabilizační cviky doma na velkém míči, nikam nedochází a s fyzioterapeutem necvičí  bolesti a problémy hybného sytému: neguje Kineziologický rozbor: Výška:

185cm

Váha:

60kg

59

Vyšetření stoje: Zepředu: asymetrie výšky ramen – L výše, symetrie hrudníku a břišní stěny, SIAS P strany výše, konfigurace HKK v normě, nerovnováha svalů mezi DKK a zbytkem těla, osa DKK v ZR Zboku:

hlava v předsunutí, protrakce ramen, mírná anteverze pánve, lehce zvýšená hrudní kyfóza a bederní lordóza

Zezadu: asymetrická výška ramen, výraznější kontura pravé lopatky, hypetrofie paravertebrálních svalů, symetrie SIPSS, konfigurace gluteálních rýh v symetrii, mírná pravostranná hrudní skolióza Palpační vyšetření:  hypertonie

a

TrPs

m.

trapezius,

m.

sternocleidomastoideus

a

m. supraclavicularis, bez blokád žeber, brániční test pozitivní, svaly břišní stěny v normotonii, TrPs v zevních rotátorech kyčelního kloubu – m. piriformis, zvýšené napětí svalů DKK Dynamické vyšetření:  Thomayerova zkouška +2cm  Trendelenburg: negativní  test předbíhání zadních horních spin: pozitivní na levé straně  kloubní rozsahy HKK v normě, na DKK menší rozsahy pohybů vlivem zvýšeného napětí a zkrácení svalů

60

Obrázek 20: Proband č. 1 - pohled zepředu

Obrázek 21: Proband č. 1 - pohled zboku

61

Obrázek 22: Proband č. 1 - pohled zezadu

Obrázek 23: Proband č. 1 - cyklistický posed

62

Nastavení cyklistického posedu bylo provedeno v roce 2008 pomocí metody Body Geometry Fit na horském i silničním kole. Na každou sezónu dostává kolo nové, které si nyní již nastavuje sám dle potřeb a zkušeností.

4.2 Proband číslo 2 Anamnéza: Vrcholový sportovec na silničním kole, ročník 1986

prarodiče brzy zemřeli na onemocnění srdce, rodiče oba infarkt

RA:

myokardu, otec bypass sledován v IKEM kvůli možnému dědičnému onemocnění srdce,

OA:

prodělal běžné dětské nemoci, jinak vážněji nestonal SA:

profesionální cyklista

Abusus:

příležitostně alkohol

FA:

neguje

Sportovní anamnéza:  cyklistice se věnuje od 10 let, na závodní úrovni od 18 let  ujeté km za sezónu: cca 25 000 km (90% silniční kolo, 10% horské kolo)  sportovní úrazy: 2010 fraktura stehenní kosti na PDK, 2011 fraktura dvou žeber, 2014 poranění rotátorové manžety pravého ramenního kloubu a pohmožděniny z pádů  doplňkové sporty: fotbal, volejbal  kompenzační cvičení: soukromé rehabilitace s fyzioterapeutkou, TRX, protahovací cvičení  bolesti a problémy hybného systému: občas během sezóny bolest krční páteře a pozátěžová bolest ramene – velmi zřídka

63

Kineziologický rozbor: Výška:

180 cm

Váha:

65 kg

Vyšetření stoje: Zepředu: symetrická výše ramen, konfigurace HKK v normě, symetrická oblast hrudníku a trupu, symetrické postavení pánve, osa DKK v mírné ZR, propadlá klenba nožní, hypetrofie svalů v oblasti DKK Zboku: držení hlavy v předsunu se záklonem v horní krční páteři, zvýšená hrudní kyfóza Zezadu: výrazně viditelné obrysy margo medialis scapulae obou lopatek, hypertonie paravertebrálních svalů, asymetrická výše SIPSS, mírná valgozita DKK Palpační vyšetření:  hypertonie a TrPS v m. trapezius, hypotonie a insuficience dolních fixátorů lopatek, zkrácené prsní svaly bez blokád žeber, brániční test pozitivní, břišní stěny volně prohmatatelná bez zvýšeného napětí svalů, více přetížené svalstvo na levé straně těla, hypertonie a omezená posunlivost tkání na DKK Dynamická vyšetření:  Thomayerova zkouška: 0 cm  Trendelenburg: negativní  test předbíhání zadních spin: negativní  kloubní rozsahy na HKK v normě, na DKK lehce omezeny vlivem zkrácených svalů

64

Obrázek 24: Proband č. 2 - pohled zepředu

Obrázek 25: Proband č. 2 - pohled zboku

65

Obrázek 26: Proband č. 2 - pohled zezadu

Obrázek 27: Proband č. 2 - cyklistický posed

Cyklistický posed si proband nastavil sám, dle vlastních zkušeností. Podle zátěžových vyšetření zabírá během jízdy více LDK o 3%.

66

5

DISKUZE Během psaní bakalářské práce a sbírání informací o výběru a nastavení kola

jsem došla k závěru, že pro rekreační využití a ježdění jsou plně dostačující základní znalosti o stavbě a parametrech jízdního kola. Tvrzení, že kolo se musí plně přizpůsobit jezdci, je značně omezené. Platí to zejména pro výběr typu a velikosti kola a následné další nastavení vybraného kola má své určité limity, které nemůžeme žádným speciálním konceptem pro nastavení kola ovlivnit (Pruitt, 2010). Nejjednodušší pravidlo, kterým se cyklista může při nastavování kola řídit, je následující: Cyklista usedne na kolo, nohy položené na pedálech a kliky nastavené do rovnoběžné pozice se sedlovou trubkou. Spodní, tedy více natažená noha, nesmí být v této poloze v kolenním kloubu úplně propnutá, ale vždy musí být lehce pokrčená. Nejčastěji se autoři shodují na úhlu kolem 30° v kolenním kloubu (Ferrer-Roca, Roig, Galilea, 2012, Švejcar, Šťastný, 2013, Landa, Lišková, 2004). Pro předozadní nastavení se využívá olovnice, která se spouští od čéšky kolenního kloubu a měla by procházet osou pedálu. V neposlední řadě se nesmí zapomenout na umístění chodidla na pedálu, které by mělo být na své nejširší části (Landa, Lišková, 2004). Takové nastavení cyklistického posedu bych dle mého názoru dále doplnila o úhel mezi trupem a rovinou (viz Tabulka 1). Tento postup nastavení cyklistického posedu by měl postačit většině cyklistické populace, která se jízdě na kole nevěnuje na závodní úrovni nebo nemá žádné problémy hybného systému. Silniční kolo

Horské kolo

Rekreační cyklistika

30°

40°

50°

Tabulka 1: Typy kol dle úhlu, který svírá trup a rovina (www.iVelo.cz)

Doporučení pro individuální a profesionální nastavení posedu je pro cyklisty, kteří mají buď výraznější asymetrii hybného systému, nebo jsou po vážném zranění či operaci, která pro ně představují určitou limitaci – omezení rozsahu pohybu, bolest atd. Profesionál by měl sportovci poradit s výběrem kola, zhodnotit možnosti a limity pohybového systému a nastavit parametry jízdního kola přesně dle individuálních potřeb klienta. Další skupinou jsou profesionální cyklisté, kteří se věnují cyklistice na závodní úrovni. V tomto případě by mělo být kolo nastaveno odborníkem tak, aby ergonomie 67

sedu maximálně efektivně využila přenos sil a aerodynamiku posedu (Pruitt, 2010, Moore, 2008). Toto nastavení posedu však sebou nese riziko přetěžování hybného systému, vznik svalových dysbalancí a zranění. I když např. metoda Body Geometry Fit, která je u profesionálních cyklistů využívána nejčastěji, se snaží respektovat hybný systém a vycházet z co možná nejbližší fyziologické postury. A tím působí preventivně proti vzniku možných zranění. Na druhé straně však vychází z biomechaniky a využívání maximální efektivity práce (Pruitt, 2010). Já sama jsem si metodu Body Geometry Fit vyzkoušela, jak sama na sobě, tak jsem měla také možnost vyzkoušet pomocí této metody nastavit kolo pro jiného cyklistu. Jednou z největších nevýhod tohoto konceptu je fakt, že ho neprovádí zkušený fyzioterapeut, ale prodejce jízdních kol. Rozhovor probíhá formou dotazníku, následuje kineziologický rozbor. Instrukce a přesný popis rozhovoru i vyšetření jsou uvedeny v manuálu a člověk, který posed nastavuje, se drží daného pořadí a instrukcí. Výsledky poté zaznamená do počítače, který je zhodnotí a doporučí výsledné nastavení kola. Dle mého názoru by byla vhodnější varianta, kdyby odebrání anamnézy a klinické vyšetření provedl zkušený odborník, jako je fyzioterapeut. Zhodnotil tak hybný systém cyklisty a mohl mu rovnou doporučit kompenzační cvičení a tréninkový plán, který by odpovídal jeho zdravotnímu stavu a možnostem hybného systému. Také by měla být cyklistovi během nastavování posedu vysvětlena správná technika jízdy, to všechno především z důvodu prevence možného vzniku zranění. V práci jsou dále popsány rozdíly mezi horskou a silniční cyklistikou. Dle poznatků z práce plyne, že větší požadavky jsou kladeny na silniční cyklisty a náročnější je nastavení posedu u silničních kol. Důvodem je fakt, že silniční cyklisté jezdí větší vzdálenosti a na kole tráví více času. U silniční cyklistiky tak existuje rozdělení na statický a dynamický komfort. Statický je dán parametry kola – velikostí a nastavením posedu. Dynamický se mění průběžně během jízdy, záleží na terénu a práci cyklisty během jízdy (Champoux, Richard, Drouet, 2007). U silničních kol je důležitá aerodynamika posedu, tak aby byl odpor vzduchu co nejmenší. Z těchto informací je zřejmé, že se až na určité výjimky posed nemění a během celé sezóny tak zůstává nastavení stejné. Na rozdíl od horských kol, kde si cyklista posed může poupravit dle očekávaného terénu. Nejčastěji si cyklisté mění výšku a naklonění sedla. Profesionální cyklisté si posed nastavují i úplně sami dle svých zkušeností a citu pro jízdu. Jak tomu bylo i v případě mých dvou probandů. První z nich si posed na 68

horském i silničním kole nechal nastavit před sedmi lety a nyní si již kolo upravuje dle sebe. Druhý proband nikdy profesionální nastavení svého kola neabsolvoval. Zajímavé bylo také zjištění, že ačkoli jsou oba profesionálními cyklisty již několik let a na kole tráví každý denně několik hodin, tak ani jeden nemá dlouhodobé problémy hybného systému. Během odebírání anamnézy uvedli pouze zranění způsobená pády, jednalo se převážně o pohmožděniny nebo zlomeniny. Navíc ani jeden z uvedených probandů nemají ani svého týmového fyzioterapeuta či maséra. Kompenzační cvičení probíhá u obou z cyklistů nejčastěji formou protahování nebo občasné návštěvy kurzu TRX či posilovny. Jako důvod uvádějí nedostatek volného času, neboť převážnou část dne tráví na kole.

69

ZÁVĚR Bakalářská práce se zabývala problematikou nastavení cyklistického posedu, technik jízdy na kole a v poslední části kompenzačním cvičením určeným pro cyklisty. Cílem bylo vysvětlit, jakým způsobem by se mělo vybírat ideální kolo pro individuální potřeby. Dále měla práce informovat o tom, jak správně nastavit cyklistický posed a celkové parametry jízdního kola tak, aby nastavení respektovalo pohybový aparát cyklisty a umožňovalo plnohodnotný výkon a kvalitní prožitek z jízdy. V práci jsem čerpala nejen z vlastní zkušenosti, jelikož se sama aktivně věnuji jízdě na kole, ale také ze zkušeností jak rekreačních, tak i závodních cyklistů ze svého okolí. Během výběru jízdního kola je vhodné se řídit radami, které jsou popsány v úvodu práce. Stěžejní je uvědomit si, v jakém terénu a kde bude člověk na kole převážně jezdit, a podle toho si vybrat typ kola. Zda budu jezdit v technicky náročném terénu, jako jsou např. lesní a polní stezky. Dále jestli se bude jednat o kopcovitý nebo naopak rovinatý terén. Dalším důležitým parametrem je cena, kterou je ochoten sportovec do kola investovat, aby se mu jeho investice vyplatila a kolo dostatečně využíval. Po výběru kola by mělo následovat nastavení cyklistického posedu. Stále je nutné myslet na fakt, že kolo je vyrobeno z pevné konstrukce a dají se tak měnit pouze jeho určité parametry. Kolo by se sice mělo přizpůsobit jezdci, což je ale možné pouze do určité míry. To znamená, že pokud není vybrána správná velikost rámu kola, nikdy nelze nastavit ani ideální posed, který bude jezdci vyhovovat. Pro nastavení cyklistického posedu existuje celá řada metod a postupů, podle kterých si může cyklista kolo nastavit sám. Řada výrobců a prodejců kol vytvořila své koncepty pro nastavování cyklistického posedu, např. Body Geometry Fit od firmy Specialized, který již byl v práci zmiňován několikrát a jehož postup během nastavování je v práci také popsán. Jízda na kole je na jedné straně využívána jako součást rehabilitační léčby a na straně druhé se jedná o extrémně náročný sport, při kterém naopak dochází k poškozování hybného systému sportovce. To znamená určitou variabilitu během nastavení posedu. Jestliže budeme kolo nastavovat pro pacienty za účelem rehabilitace, nebo doporučovat jízdu na kole jako vhodnou pohybovou aktivitu, budeme se během 70

nastavování posedu snažit co nejvíce přiblížit fyziologickému držení a centraci kloubů, aby nedocházelo k poškozování hybného systému a zátěžovému držení. Toto nastavení budeme volit i za cenu menší efektivity práce, jelikož u pacientů nehraje významnou roli. Oproti druhé skupině sportovců, jimiž jsou výkonnostní a profesionální cyklisté, kde je naopak zaměřena pozornost na zvýšení efektivity práce a maximálního využití přenosu sil. A to i přes možné riziko vzniku svalových dysbalancí a přetěžování pohybového systému. Pro většinu cyklistické populace, která jezdí na kole pouze na rekreační úrovni, by se měl najít kompromis mezi oběma nastaveními. Aby jízda na kole byla pohodlná, nepředstavovala riziko přetěžování a zranění hybného systému, ale zároveň aby byla také efektivní z hlediska šetření energie. V druhé polovině práce jsou uvedeny a popsány kompenzační cviky pro cyklisty, mezi které patří strečink, postizometrická relaxace a posilování. Obecně by kompenzační cvičení mělo být zařazováno do tréninkového plánu všech sportů. Zejména těch, které jsou asymetrické, kde je tělo sportovce v dlouhodobé statické pozici nebo kde může vlivem zátěže docházet k různým svalovým dysbalancím. Z práce by mělo vyplývat, že vždy během cvičení dbáme na to, aby se upřednostňovala kvalita pohybu před její kvantitou.

71

REFERENČNÍ SEZNAM

ALTER M. J.: Strečink: 311 protahovacích cviků pro 41 sportů. 1. vyd. Praha: Grada, 2013. 232 s. ISBN: 978–7169–763–3 ARPINAR – AVSAR P., BIRLIK G., SEZGIN O. C.: The effects of surface – induced loads on forearm muscle aktivity during steering a bicycle. Journal of sports science and medicine

12, 512 – 520. [Online] 2013. [Citace: 10. dubna 2015.]

Dostupné z: http//www.jssm.org BARONI F.: Bicycle. Bicykl: historie, mýty, posedlost. Praha, Čestlice: Rebo, 2011. 304 s. ISBN: 978–80–255–0459–8 BINNI R. R., DIEFENTHAELER F.: Kinetics and kinematics analysis of incremental cycling to exhaustion. [Online] 2010. [Citace: 12. dubna 2015.] Sports Biomech. Dostupné z: http//www.ncbi.nclm.nih.gov/pubmed/21309297 BINNI R. R., HUME P. A., LANFERDINI F. J.: Effects of moving forvard or backward on the sedlle on knee joint forces. Physical therapy in sport, 14, 23 – 27. [Online] [Citace: 12. dubna 2015.] Dostupné z: http//www.elsevier.com/ptsp BÍLKOVÁ I.: Hluboký stabilizační systém. FYZIO Klinika, fyzioterapie s. r. o., [Online] 2014. [Citace: 11. dubna 2015.]

Dostupné z: http//www.fyzioklinika.cz/

clanky-o-zdravi/hluboky-stabilizacni-systém CACEK J., MICHÁLEK J.: Aplikace dynamického a statického strečinku. Fakulta

sportovních

studií

Masarykovy

univerzity.

Dostupné

z:

http//www.fsps.muni.cz/strecink CIBULA K.: Mechanika jízdního kola. Praha: Vydavatelství ČVUT, 1996. 90 s. ISBN: 80–01–01537–8 CLARSEN B., KROSSHAUG T., BAHR R.: Overuse injuries in Professional road cyclists. Sports trauma research centre, department of sposrts medicine, norwegian school of sports science, Oslo, Norway. PreView, The Americal Journal of Sport Medicine, vol. XX, no. X.

ČIHÁK R. Prof., MUDr, DrSc.: Anatomie 1. 3. vyd. Praha: Grada, 2011. 552 s. ISBN: 978–80–247–3817–8 DYLEVSKÝ I.: Speciální kineziologie. 1. vyd. Praha: Grada, 2009. 180 s. ISBN: 978–80–7262–657–1 DUNGL P. a kolektiv: Ortopedie. 2. vyd. Praha: Grada, 2014. 1192 s. ISBN: 978– 80–247–4357–8 EARLS J., MYERS T.: Fascial release for structural. 1. Vyd., Lotus Publishing, 2010. 288 s. ISBN: 978–56439377 FERRER – ROCA V., ROIG A., GALILEA P.: Influence of saddle heigh on lower limb kinematics in well - trained cycists: static vs. dynamic evaluation in bike fitting. Journal of Strength and Conditioning research, [Online] 2008. [Citace: 11. dubna 2015.] volume26, number 11. Dostupné z: http//www.nsca.com HRUBÍŠEK I.: Horské kolo od A do Z. 5.vyd. Praha: Sobotáles. 2002. 320 s. ISBN: 80–85920–86–7 CHAPMAN A. R., VINCENZINO B., BLANCH P.: The influence of body possition on leg kinematics and muscle recruitmant during cycling. Journal of Science and Medicine in sport, [Online] 2008. [Citace: 10. dubna 2015.] Dostupné z: http://www.jsams.org/article/S1440-2440(07)00144-2/fulltext CHAMPOUX Y., RICHARD S., DROUET J. M.: Bicycle structural dynamics. Sound and vibration. Vélus. 2007. Université de Sherbrooke, Québec, Canada. 41, no7, July2007 JANDA V. a kolektiv: Svalové funkční testy. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2012. 328 s. ISBN: 978-80-247-0722-8 KOLÁŘ P.: Fyziologie hybnosti, relaxace a kompenzační cvičení ve sportovní gymnastice. 1. vyd. Praha: Sportpropag, Metodické dopisy. 1988. 120 s. Ústřední výbor Česko Slovenského svazu Tělesné výchovy, Vědeckometodické oddělení, vytiskl Metasport Ostrava KOLÁŘ P. et al: Rehabilitace v klinické praxi. 1. vyd. Praha: Galén, 2010. 714 s. ISBN: 978–80–262–657–1

KONOPKA P.: Radsport. Cyklistika: rádce pro vybavení, techniku, trénink, výživu, závody, medicínu. Liberec: ReproArt, nakladatelství jh, 2007. 198 s. ISBN: 978–80–254–0258–0 KRAČMAR B.: Vliv cyklistiky na pohybovou soustavu. Univerzita Karlova v Praze, Klinika komplexní rehabilitace MONADA Praha, Fakulta tělesné výchovy a sportu 2005. KRAČMAR B., BAČÁKOVÁ R., HOJKA V.: Vliv cyklistického kroku na pohybový systém. Rehabilitace a fyzikální lékařství, 2010. vol17, no. 3, p 107 – 112 KROCOVÁ I.: Silniční kola hlásí návrat. Jak vybrat to pravé? Vybíráme kolo. [Online] 2013. [Citace: 11. dubna 2015.]

Dostupné z: http//www.kolo.cz/clanek-

silnicni-kolo-hlasi-navrat-jak-vybrat-to-prave/kategorie/rady-vybirame-kolo LANDA P., LIŠKOVÁ J.: Rekreační cyklistika. Praha: Grada Publishing a. s., 2004. 108 s. ISBN: 80–247–0726-8 LEIRDAL S., ETTEMA G.: Pedalling technigue and energy cost in cycling. Medical Science Sports exercising, [Online] 2011. [Citace: 12. dubna 2015.] Dostupné z: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/20798659 LEIRDAL S., ETTEMA G.: The relationship between cadence, peeling technice and gross efficiency in cycling. European Journal of Applied Physiology, [Online] 2011.

Mar.

25

[Citace:

12.

dubna

2015.]

Dostupné

z:

http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3218268/ LEWIT K.: Manipulační léčba. 5. yyd. Sdělovací technika, spol. s. r. o. 2003. 411 s. ISBN: 80–86645–04–5 MARTÍNEK K., SOULEK I.: Cyklistika. Praha: Grada, 2000. 116 s. ISBN: 80– 716–9951–9 MARTINEZ J. M.: Bicycle seat Neuropathy. [Online] 2014, Jun27. [Citace: 15. dubna 2015.]

Dostupné z: http/emedicine.medscape.com/article/91896-overwiew

MOORE F.: Correct bicycle set-up to minimise the risk of Indry. SportEX Medicine, 37Jul, 6 – 9, Injury preventation cycling. [Online] 2008. [Citace: 11. dubna 2015.] Dostupné z: http//www.sportEX.net

MOSTER R., MOSTEROVÁ Z.: Sportovní traumatologie. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, fakulta sportovních studií, tisk Tribun EU, 2007. 106 s. ISBN: 978–80–210–4312–1 NAŇKA O., ELIŠKOVÁ M.: Přehled anatomie. 2. vyd. Praha: Galén, Karolinum, 2009. 416 s. ISBN: 978–80–246–1717-6 NELSON A. G., KOKKONEN J.: Stretching anatomy. 2. vyd. Paperback, 2009. 144 s. ISBN: 978–80–247–2784–4 PEHLE T.: Cyklistika. Praha: Lexikon, 2008. 295 s. ISBN: 978-80-7234-858-í PRUITT A. L., and Boulder Centre for Sports Medicine. BG Fit. Specialized Components, INC, 2010 RONESTAD B. R., HANSEN J., HOLLAN I.: Strenght training improves performance and pedalling characteristics in elite cyclists. Scandinavian Journal of Medicine and Science in sport, vol25, 89 – 98. [Online] 2014. [Citace: 10. dubna 2015.] Dostupné z: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/24862305 SILBERMAN M. R.: Bicycling injuries. Curr Sports Med Rep. Sep-Oct, 12(5): 337-45.

[Online]

[Citace:

15.

dubna

2015.]

Dostupné

z:

http//www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/24030309 SOVNDAL S.: Cyklistika – anatomie: Váš ilustrovaný průvodce pro sílu, rychlost a vytrvalost. 1. vyd. Brno: CPress, Albatros Media a. s., 2013. ISBN: 978–80–2640– 141–4 S TOPANNI J.: Velká kniha posilování. Praha: Grada, 2008. 440 s. ISBN: 978– 80–247- 2204-7 ŠVEJCAR P., ŠŤASTNÝ M.: Moderní fyziotrénink. 1. vyd. Praha: nakladatelství PLOT, 2013. 178 s. ISBN: 978–80–7428–183–9 TLAPÁK P.: Posilování – Kloubní kondice: Centračně stabilizační cvičení. 1. yyd. Praha: ARSCI, 2014. 356 s. ISBN: 978–80–7420–037–3

VÉLE F: Kineziologie: Přehled klinické kineziologie a patokineziologie pro diagnostiku a terapii poruch pohybové soustavy. 2. vyd. Prah: TRITON, 2006. 376 s. ISBN: 978–80–7254 837–8 IVELO: Nastavení posedu na kole. [Online] 2012. [Citace: 10. dubna 2015.] Dostupné z: http//www.ivelo.cz/katalog/2012/nastaveni-posedu-na-kole/

SEZNAM OBRÁZKŮ

Obrázek 1: Draisina (Zdroj: http://virgoletteblog.com/2014/04/05/accadde-oggi815/) Obrázek 2: Silniční kolo (Archiv autora) Obrázek 3: Srovnání šlapání zeširoka a úzkého šlapání pomocí EMG obrazu na vybrané svaly DK (Zdroj: Kračmar B., Vliv cyklistiky na pohybovou soustavu) Obrázek 4: Úchop řídítek – Silniční kolo (Zdroj: Archiv autora) Obrázek 5: Úchop řídítek – Silniční kolo (Zdroj: Archiv autora) Obrázek 6: Úchop řídítek – Horské kolo (Zdroj: Archiv autora) Obrázek 7: Záznam EMG obrazu během jízdy na kole – srovnání radiálního a axiálního kroku (Zdroj: Kračmar B., Vliv cyklistiky na pohybovou soustavu) Obrázek 8: Rozložení sil během otočení pedálu (Zdroj: Konopka P., Cyklistika) Obrázek 9: Záznam EMG obrazu během jízdy na kole vsedě a ve stoji (Zdroj: Kračmar B., Vliv cyklistiky na pohybovou soustavu) Obrázek 10: Úhlové nastavení kola (Zdroj: http://www.cyklo-sport.cz/cyklosport/index.php?s=clanky&clanek=24&m=14&jmeno=Popis%20kola) Obrázek 11: Pozice nohy na pedálu (Zdroj:http://www.nakladatelstvijh.cz/ukazkaknihy-cyklistika.html) Obrázek 12: Nastavení cyklistického posedu – měření úhlů (Zdroj: Archiv autora) Obrázek 13: Nastavení cyklistického posedu – měření úhlů (Zdroj: Archiv autora) Obrázek

14:

Parametry

pro

nastavení

jízdního

http://www.cozabikes.cz/body-scanning) Obrázek 15: Protahování DK vsedě (Zdroj: Archiv autora) Obrázek 16: Protahování lýtek (Zdroj: Archiv autora)

kolo

(Zdroj:

Obrázek 17: Protahování přední strany stehen vleže na zádech (Zdroj: Archiv autora) Obrázek 18: Protahování HK – varianta ve stoji (Zdroj: Archiv autora) Obrázek 19: Protahování předloktí (Zdroj: Archiv autora) Obrázek 20: Proband č. 1 – pohled zepředu (Zdroj: Archiv autora) Obrázek 21: Proband č. 1 – pohled z boku (Zdroj: Archiv autora) Obrázek 22: Proband č. 1 – pohled zezadu (Zdroj: Archiv autora) Obrázek 23: Proband č. 1 – cyklistický posed (Zdroj: Archiv autora) Obrázek 24: Proband č. 2 – pohled zepředu (Zdroj: Archiv autora) Obrázek 25: Proband č. 2 – pohled z boku (Zdroj: Archiv autora) Obrázek 26: Proband č. 2 – pohled zezadu (Zdroj: Archiv autora) Obrázek 27: Proband č. 2 – nastavení posedu (Zdroj: Archiv autora)

SEZNAM TABULEK

Tabulka 1: Typy kol dle úhlu mezi trupem a rovinou (Zdroj: iVelo)