UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut politologických studií
Jakub Kajtman
Volby do Poslanecké sněmovny 1998 – Návrat české levice k moci Bakalářská práce
Praha 2010
Autor práce:
Jakub Kajtman
Vedoucí práce:
PhDr. Petr Just, Ph.D.
Oponent práce: Datum obhajoby:
Hodnocení:
1
Prohlášení 1. Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a pouţil jen uvedené prameny a literaturu 2. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna veřejnosti pro účely výzkumu a studia. 3. Potvrzuji, ţe všechny zdroje uvedené v seznamu poţité literatury jsou v práci citovány.
V Praze 10. května 2010
Jakub Kajtman
2
Bibliografický záznam Kajtman, Jakub. 2010. Volby do Poslanecké sněmovny 1998 – návrat české levice k moci. Praha. Univerzita Karlova v Praze. Fakulta sociálních věd. Institut politologických studií. 73 str. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Petr Just, PhD.
Anotace Tato studie popisuje vývoj České strany sociálně demokratické vzhledem k volbám 1998. Po vymezení metodologie je stručně nastíněn vývoj této strany od 19. století aţ do roku 1993. Poté se práce uţ zaměřuje na volební výsledky ČSSD a na působení Miloše Zemana v roli předsedy strany. Práce se soustřeďuje na vývoj ČSSD v samostatné České republice. Důraz pak klade na volby 1996, kdy sociální demokracie poprvé v polistopadové historii České republiky získává v Poslanecké sněmovně vysoký počet křesel. V několika odstavcích je charakterizována i volební kampaň, která byla poprvé výrazně konfrontační a částečně sváděla k bipartijnímu nazírání na český stranický systém. Poté je uţ podrobněji analyzováno období pravicové menšinové vlády a důvody k předčasným volbám v roce 1998. Ty poprvé v historii České republiky vyhrála ČSSD a díky tomuto vítězství se tak opět vrátila česká levice po devíti letech k moci. Studie si ale klade otázku, jestli se dá opravdu mluvit o návratu, protoţe sociální demokracie nebyla pokračovatelkou totalitní komunistické strany a navíc její vláda silně závisela na dobré vůli poslanců konkurenční ODS. Práce pak vrcholí podpisem tzv. Opoziční smlouvy mezi představiteli obou hlavních stran (ODS a ČSSD) a v samotném závěru se pak snaţí reflektovat s odstupem několika let právě dopad tohoto velmi významného kroku na celý český politický systém.
Annotation This study describes the development of the Czech Social Democratic Party with focus on the election in 1998. After defining the methodology there is briefly outlined the development of this party from 19th century until 1993. After this short description, the work focuses on the election results of Social Democrats and on the effect of Milos Zeman being in the role of the party chairman. The work focuses on the development of the CSSD in the independent Czech Republic. Afterwards, the emphasis is put on the election 1996 when the Social Democrats for the first time in the post-revolution history obtained a large
3
number of seats in the Czech Chamber of Deputies. In several paragraphs there is also a characteristic of the election campaign, which was first significant confrontation of the two main Czech political forces and it partly seduced to bipartical view on the Czech party system. Then it is examined in details the right-wing minority government and the reasons for early elections in 1998. Those for the first time in history of the Czech Republic were important because of the victory of the CSSD and for the return of the Czech left after nine years in power. But the study raises the question whether we can really talk of a return, because social democrats weren´t the successors of the totalitarian Communist Party and also the new formed government relied heavily on the goodwill of its biggest rival - ODS. The work culminates in the signing of the so-called „Opposition pact“ between leaders of both major parties (ODS and CSSD) and in the very end, it tries to reflect (with the course of several years) this important step and its impact on the entire Czech political system.
Klíčová slova Česká strana sociálně demokratická, Volby 1996, Volby 1998, Opoziční smlouva, Miloš Zeman
Key words Czech social democrat party, Elections 1996, Elections 1998, Opposition pact, Milos Zeman
4
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval PhDr. Petru Justovi, Ph.D. za ochotné vedení této bakalářské práce a za konzultace a doporučení, která mi v průběhu celého studia poskytoval.
5
Obsah 1. Úvod................................................................................................................ 8 1. 1. Metodologické vymezení ............................................................................................. 9 1. 2. Případová studie ......................................................................................................... 10
2. Vznik a vývoj ČSSD do roku 1992 ............................................................ 13 2. 1. Vývoj po roce 1989 .................................................................................................... 15
3. Nové české politické prostředí ................................................................... 18 4. ČSSD nabírá nový směr ............................................................................. 22 4. 1. Hradecký sjezd ........................................................................................................... 23 4. 2. Nový lídr .................................................................................................................... 24 4. 3. První rozpačité kroky ................................................................................................. 25
5. První pokus levice o návrat k moci ........................................................... 27 5. 1. Bohumínský sjezd 1995 ............................................................................................. 27 5. 2. Předvolební kampaň .................................................................................................. 28 5. 3. Stručná charakteristika volebního systému ................................................................ 30 5. 4. Výsledky voleb 1996 ................................................................................................. 31 5. 5. Povolební pozice ČSSD ............................................................................................. 34
6. Cesta k prvnímu vítězství ........................................................................... 36 6. 1.
Kritika vlády .............................................................................................................. 36
6. 2. Reakce na Sarajevský atentát ..................................................................................... 37 6. 3. Příprava voleb ............................................................................................................ 38 6. 4. Výsledky voleb 1998 ................................................................................................. 39
7. Uchopení moci ............................................................................................. 42 7. 1. Povolební vyjednávání ............................................................................................... 42 7. 2.
Podpis opoziční smlouvy ........................................................................................... 44
7. 3. Opoziční smlouva ...................................................................................................... 45 7. 4. Reakce ostatních ........................................................................................................ 47
6
8. Závěr ............................................................................................................ 50 9. Summary ...................................................................................................... 53 10. Zkratky ........................................................................................................ 55 11. Seznam zdrojů ............................................................................................. 56 12. Seznam příloh .............................................................................................. 60 13. Přílohy .......................................................................................................... 61
7
1.
Úvod Volby v roce 1998 se nesmazatelně zapsaly do dějin českého politického systému.
Je samozřejmě pravdou, ţe do historie se zapisují všechny volby, ale konkrétně ty v roce 1998 byly opravdu výjimečné. Jednalo se o první předčasné a zároveň v celkovém pohledu teprve o druhé volby v samostatné České republice. Ekonomická situace se moţná nevyvíjela tak, jak si většina národa představovala a blíţila se tak první reálná alternace. Ta měla být o to zajímavější, ţe doposud vládnoucí pravicovou ODS měla poprvé od pádu komunismu vystřídat levicová, nebo chceme-li středo-levá vláda pod taktovkou ČSSD. Po devíti letech se tak měla levice dostat opět k moci. Tato práce popisuje postupné narůstání vlivu České strany sociálně demokratické v domácím politickém systému. Na samotném začátku je nutné vymezit metodologický přístup, podle kterého se bude tato studie řídit. Pak uţ ale přichází na řadu krátký popis historie ČSSD aţ do roku 1993. Ten byl jak pro Českou republiku, tak pro sociální demokracii zlomový. Stát získal v tomto roce samostatnost a strana dosadila jen pár dní potom do svého čela lídra, který se měl v následujících letech utkat o vládní křesla a o pozici premiéra země. Tento krok byl pro ČSSD tak významný, ţe se mu i tato studie podrobně v páté kapitole věnuje. Následuje příprava voleb 1996, vykreslení situace a hlavně překvapivé výsledky, které sociální demokraty posunuly do pozice druhé největší politické síly v zemi. Šestá kapitola tak představuje zmíněný vzestup ČSSD a její následnou pozici v Poslanecké sněmovně. Uţ na podzim 1996 ale začíná hektická doba, která částečně vrcholí rozkolem na pravé straně politického spektra a z větší části pak předčasnými volbami v roce 1998. Následující vývoj je pak pro tuto práci klíčový, protoţe v závěru sledovaného období podepisují české politické špičky Opoziční smlouvu, která pak ovlivnila českou politiku na několik let dopředu. Proto podpis tohoto dokumentu představuje i vyvrcholení této práce. Toto téma jsem si vybral, protoţe zatím neexistuje v odborné literatuře podobné pojetí vzestupu ČSSD na straně jedné a podpisu Opoziční smlouvy na straně druhé. Zdroje, ze kterých jsem čerpal, byly hlavně přehledové studie o českém stranickém systému a pak několik publikací, zabývajících se vývojem ČSSD. Ale právě toto téma ještě není v českém politologickém prostředí do hloubky pokryto a proto by i tato práce měla ukázat moţný směr, kterým by se měli další výzkumníci ubírat. Základní myšlenka je postavena na třech základních pilířích, které tento přístup formují.
8
Prvním z nich je nástup Miloše Zemana do čela ČSSD a faktické post-komunistické dovršení obnovení této tradiční levicové strany. Druhým bodem jsou volby v roce 1996, ve kterých se sociální demokracii podařilo v Poslanecké sněmovně poprvé získat výraznou část mandátů. Třetím pilířem je pak podpis Opoziční smlouvy se vším, co k tomuto kroku vedlo. Na těchto třech bodech se zakládá zkoumání vývoje České strany sociálně demokratické v 90. letech 20. století a právě publikace, která by podobným způsobem vzestup této strany monitorovala, na trhu chybí. Proto je ambicí této studie ukázat na moţnosti výzkumu a na důleţité události, které by v rozsáhlejší publikaci neměly chybět. Samozřejmě, ţe se můţeme ještě na předmět výzkumu podívat z druhé strany a definovat úkol této studie jako stručné seznámení se s vývojem ČSSD po roce 1989. Nechybí zde základní události, personální změny a ani zařazení do kontextu českého politického systému. Pokud se tady na práci podíváme z tohoto druhého úhlu pohledu, je tato studie vhodná pro studenty, kteří si chtějí doplnit znalost o českém politickém systému, nebo pro veřejnost, která hledá sjednocená a jednoduše získatelná data o vývoji sociální demokracie. Publikací na toto téma uţ naštěstí několik existuje, a proto se staly zdrojem některých dat i pro studii, kterou právě drţíte v rukou. Jak uţ bylo ale zmíněno, jednotná odborná literatura pro definovaný postup zatím neexistuje, a proto si přeji, aby se za několik let na pultech a v knihovnách objevila a doufám, ţe i tato studie bude mít na této události alespoň drobný podíl.
1. 1. Metodologické vymezení Jiţ z charakteru zkoumaného předmětu (nebo chceme-li procesu) jasně vyplynulo, ţe se nebude jednat o ţádné sbírání velkého mnoţství kvantifikovaných údajů a číselných řad. Samozřejmě by existovala moţnost zaměřit se primárně jen na volby v letech 1996 a 1998 a poměřit z pohledu ČSSD jejich výsledky, ale tím bychom sklouzli spíše k regresní a korelační analýze a zřejmě bychom se nedopracovali hlubších souvislostí, které těmto volbám předcházely, nebo které je naopak následovaly. Z daného popisu tedy vyplývá, ţe uţ v tomto raném stádiu výzkumu je nutné opustit cestu kvantitativních metod, které právě převáţně pracují s časovými řadami a dalšími čísly a pomocí jejich analýz se dedukcí dostávají k formulacím obecných teorií. Náš přístup ke zvolenému případu bude dosti odlišný. Zaměříme se totiţ na metody kvalitativní, které obecně podrobněji zkoumají jednotlivé případy a snaţí se je popsat ze specifického úhlu pohledu. Kvalitativní
9
metodologie se navíc dělí na přístupy vysvětlující a interpretativní [Drulák, 2008 str. 14]. Druhý jmenovaný přístup se kromě podrobného popisu daného tématu snaţí i o jeho analýzu a o pouţití výsledků k vytvoření všeobecně platné teorie. Naopak vysvětlující přístup spočívá v odhalení kauzálních souvislostí ve studované realitě [Drulák, 2008 str. 16] a snaţí se nalézt posloupnost v příčinách a důsledcích, které předmět výzkumu, nebo případ přirozeně doprovázejí a utvářejí. Kvůli povaze zkoumaného období tedy opustíme interpretativní tendence a přistoupíme raději k vysvětlujícímu přístupu. Konkrétně budeme postupovat podle metodologie Případové studie.
1. 2. Případová studie Tato volba se úzce pojí s charakterem procesu, který budeme na následujících řádcích zkoumat. Jde jednoduše o to, ţe jen těţko bychom hledali například další podobné případy, se kterými by se dal vzestup české sociální demokracie v 90. letech 20. století srovnat. Český politický systém je totiţ poznamenán pádem komunistického reţimu v roce 1989, a pokud bychom tedy chtěli porovnávat vývoj ČSSD s jinými levicovými stranami, museli bychom vybrat systém, který by byl s tím českým alespoň z části srovnatelný. Je určitě moţné oponovat, ţe minimálně polský, nebo maďarský případ by mohly být tomu českému velmi podobné. Jenţe přechod od komunismu k demokracii se v obou těchto zemích podstatně lišil. Proto uţ i samotný vývoj stranického systému byl odlišný. Polsko přešlo k demokracii prakticky bez boje a díky svým „kulatým stolům“ dokázalo krajně levicové síly přeorientovat do demokratičtější podoby. Maďarsko naopak směřovalo uţ od voleb v roce 1990 k pravidelné alternaci vládních koalic, coţ se o českém vývoji zdaleka nedá říct. A právě tento aspekt je pro počátky samostatného českého stranického systému nadmíru důleţitý. Za tu dobu, co v Maďarsku do roku 2002 docházelo ke střídání vlád pravice – levice [Cabada, 2008 str. 82], se totiţ v České republice vládní alternace projevila snad jen jednou a to ještě zcela ne v takové podobě, která by se dala nazvat čistou1. Navíc český systém a zejména česká levice je v 90. letech charakteristický přítomností nereformované komunistické strany, která se s moţná aţ překvapivě silnou podporou stabilně drţela ve všech zastupitelských sborech. Po volbách 1990 byla dokonce druhým nejsilnějším subjektem vznikajícího stranického systému České republiky [Pšeja, 2005 str. 100]. V okolních státech bylo naopak zvykem, ţe se bývalé komunistické strany přeměnily na sociálně demokratická uskupení. Tato transformace ale v českém prostředí 1
Poukazuji zejména na vývoj po volbách v roce 1998, kdy by se na situaci dalo pohlíţet jako na nedokonalou, nebo chceme-li nečistou alternaci. Důvody tohoto tvrzení objasní právě tato práce.
10
také neexistovala a to stavělo obě hlavní levicové strany (KSČM a ČSSD) do úplně jiného světla neţ v okolních zemích. Navíc Česká republika se jako jedna z mála musela v tomto období vyrovnat s rozdělením státu. Tyto podmínky tak propůjčují zvolenému tématu určitou zajímavost a jedinečnost, ale také ve stejnou chvíli nemoţnost bliţšího porovnání, protoţe prakticky neexistuje případ, se kterým by byla komparace moţná. Z tohoto důvodu vykrystalizovala jako nejvhodnější Jednopřípadová studie. Zvolený postup si ale vyţaduje ještě další specifikaci. Je totiţ nutné určit, jestli se bude jednat o jedinečnou nebo instrumentální jednopřípadovou studii2. Moţná by se dalo říct, ţe instrumentální přístup má vyšší cíle. Vţdy, kdyţ se výzkum dotýká teorie, nebo dokonce formuluje díky svým závěrům nějaký generalizovaný výstup, setkává se s vřelejším přijetím vědecké i laické veřejnosti. Nicméně opět je v našem případě důleţité uvědomit si, čím vlastně bude zkoumaný proces vzestupu ČSSD zakončen3? Tím totiţ popíšeme podpis Opoziční smlouvy neboli Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice. Bylo by zajisté přínosné vyvodit v takovém závěru nějakou generalizující teorii, nicméně proces, který k podpisu vedl, byl tak unikátní a pestrý, ţe by daná teorie mohla platit právě jen pro tento jediný případ. Proto také upustíme od těchto nerealistických představ a zavrhneme tak tím i instrumentální přístup. Po tomto drobném exkurzu je tedy jasné, ţe budeme ke zkoumané látce přistupovat pomocí jedinečné jednopřípadové studie. Není tomu ale snad proto, ţe by na nás tento jediný moţný postup zbyl. Je důleţité si uvědomit, jak moc vlastně vývoj ČSSD v 90. letech právě do této kategorie zapadá. Sociální demokracie je v roce 1993 stabilizovanou4 a zároveň nejstarší stranou působící v českém politickém systému. V jejím čele stojí charismatický lídr, který chce podle něj českou, většinově levicovou společnost5, dostat 2
V této studii se nebudeme pouštět do podrobných rozborů jednotlivých metodologických přístupů. Postačí nám vyzdvihnutí klíčových charakteristik a hlavně jasné určení metodologie, kterou na tomto místě pouţijeme. Komplexní popis všech přístupů kvalitativní metodologie poskytuje publikace [Drulák, 2008]. 3
Moţná se v tuto chvíli příliš nesluší prozrazovat závěr celé práce, nicméně stejně se k tomuto dilematu ještě několikrát dostaneme a nemá tedy význam nic zakrývat. 4
Sociální demokracie byla samozřejmě obnovena uţ v roce 1989. Nicméně rozpory a štěpení, které uvnitř strany probíhaly, jí nadále velmi razantně formovaly. O nejasném směřování pak odpovídaly i volební výsledky ze začátku 90. let, které v dnešním srovnání působí tristně. V tento okamţik je tedy slovo „obnovená“ myšleno nejen jako revitalizovaná, ale také alespoň částečně vyprofilovaná a hlavně jasně směrující a částečně i etablovaná. 5
Podrobné vysvětlení podává Miloš Zeman v několika svých publikacích. Nejzajímavější pohled na českou společnost je pak k nalezení v [Zeman, 2006].
11
z revolučního pravicového opojení zpátky do středo-levých kolejí, kam podle něj patří. Navíc vývoj ukazuje uţ v roce 1996 jisté signály oslabující se pravice. Pozdější skandál uvnitř největšího konkurenta sociálních demokratů tak jen v situaci nahrává tomu, aby ČSSD v roce 1998 vyhrála volby. Nicméně zákulisní jednání nikam nevedou a tak je ustanovena menšinová vláda s tichou podporou pravice. Nikdo nemůţe pochybovat o unikátnosti a jedinečnosti takových podmínek. Navíc na následujících stránkách ještě podrobněji prozkoumáme další proměnné, které vývoj určovaly, a které do něj výrazně, nebo jen z části promluvily. V závěru tedy nebudeme vyvozovat ţádné obecné teorie, ale spíš se pokusíme odpovědět na základní otázku celého případu: „Bylo vítězství ČSSD ve volbách v roce 1998 a její následné převzetí moci přirozeným vývojem, nebo za tím stály právě specifické a zejména náhodné vlivy a podmínky, které stranu do takové pozice nepředvídatelně nasměrovaly?“ Budiţ toto hlavní výzkumná otázka celé práce a nechť nám uţ nic nebrání v cestě k nalezení dostačující odpovědi.
12
2.
Vznik a vývoj ČSSD do roku 1992 Pro zkoumání vývoje jakékoli strany je nutné se alespoň v minimálním ohledu
dotknout její historie a počátků. Obzvláště, kdyţ jsme uţ zmínili, ţe sociální demokracie je vlastně nejstarší stranou českého politického systému. Proto se v této kapitole podíváme na její vývoj do roku 1993. Bude to ale exkurz jen povrchní a jeho úkolem bude jakési uvedení do problematiky, která začíná na úsvitu 90. let 20. století. Dělnická hnutí se začala rodit po celé Evropě koncem 19. století. Důvodem bylo rychlé tempo industrializace, které s sebou do politické hry přinášelo samozřejmě nové sociální skupiny dělníků a pracujících, kteří začínali rychle poţadovat nějaký institucionalizovaný způsob artikulace svých zájmů. Navíc se v 19. století rapidně rozšiřovalo volební právo zejména na nízko příjmové skupiny obyvatelstva a v dosavadním systému chyběla strana, která by tyto voliče reprezentovala a zastupovala. Tento trend byl patrný ve většině evropských států a nejinak tomu bylo i v Českých zemích. Podmínky pro vznik strany, nebo alespoň hnutí ale nebyly jednoduché a navíc se projevila i politická nezkušenost jednotlivých aktérů. Proto třeba v Praze vzniklo v letech 1868-1870 více neţ dvacet podprůměrných spolků odborového charakteru [Kořalka, 2005 str. 213]. Je ale jasné, ţe kvůli tehdejšímu státnímu zřízení se výraznější část státní politiky odehrávala ve Vídni. Proto i oficiálně první sociálně demokratická strana s působností i na našem území vnikla právě tam. Společnost ale nebyla v tu dobu jednotná. Vţdyť Češi ještě pořád zmiňovali jejich nedůstojné postavení v rámci Rakousko-Uherského mocnářství. Není tedy divu, ţe se národnostní, kulturní, ale i jazykový rozkol dostal i do nového dělnického celo-rakouského hnutí. Proto se uţ v roce 1878 sešli v hostinství U Kaštanu6 odboroví předáci a zaloţili zde 7. dubna Socialistickou českoslovanskou stranu v Rakousku [Kořalka, 2005 str. 215]. Strana začala okamţitě nabírat členy hlavně z řad dělnictva a sociálně niţších vrstev, nicméně fungovala na hraně říšského zákona. Objevovaly se tedy otázky jednak formálního ukotvení strany a také začaly do jisté míry prosakovat na povrch vnitřní stranické spory mezi radikály a umírněnými. Strana se ale aţ do 1. světové války s takovými problémy vypořádávala a navíc od roku 1887 aţ do ustanovení První republiky
6
Ta se nachází v dnešní praţské část Břevnov. Koncem 19. století to ale bylo jen předměstí české metropole.
13
uţ pouţívala název Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická [Kořalka, 2005 str. 215]. Po válečném konfliktu a spolu s ustanovením nového státu, se pak sociální demokracie nadobro odpoutala od rakouského stranického systému a navíc i změna jedné hlásky ve svém názvu7 jí rázem dopomohla mezi stranickou elitu První republiky. Uţ ve válečných letech se ale sociální demokrati zmítali v hádkách a roztrţkách. Panovaly zde totiţ hned dva zásadní spory. Za prvé to byla, jako v celé české společnosti otázka o tom, zdali mají České země existovat i nadále pod rakouskými křídly, nebo jestli se má stát konečně osamostatnit. Druhé sociálnědemokratické dilema se pak vedlo o moţném přenesení bolševické revoluce do Československa, potaţmo do střední Evropy. Toto štěpení se nakonec ukázalo jako více zásadní a kvůli němu se pak strana v roce 1921 dokonce rozdělila na 2 subjekty – nejprve to byla tradiční sociální demokracie, hlásící se ke Druhé socialistické internacionále. V čele této strany zůstal Vlastimil Tusar. Naopak druhé křídlo se přihlásilo k 21 podmínkám sovětské Kominterny a zaloţilo tak Komunistickou stranu Československa. Tento krok se pak za několik let stal pro sociální demokracii osudným8. Mezi lety 1918 a 1938 měla strana své zástupce ve většině vlád a i proto hrála v meziválečném Československu důleţitou roli. Ve Druhé republice a za války pak výrazně omezila své působení, ale uţ v roce 1945 figurovala mezi subjekty, kterým bylo povoleno obnovení stranické a politické činnosti. Nicméně po třech letech byla kvůli politickému vývoji československá sociální demokracie donucena začlenit se do struktur KSČ. Na dlouhých 42 let se tak strana dostala do dusivého objetí9 své mladší dcery. Po tomto aktu ale sociální demokracie zcela nezanikla. V nemalé míře totiţ působili někteří její představitelé v exilu. Zejména Londýn se pak stal městem, ve kterém se usídlil její Ústřední výkonný výbor. V době Praţského jara v roce 1968 pak podporovala exilová strana snahy o obnovení sociálnědemokratické strany v Československu [Trapl, 2005 str. 1340]. To se jí ale nepodařilo a tak její představitelé nadále komentovali dění v rodné vlasti a snaţili se pomáhat exulantům a na dálku podporovali i neúspěšnou demokratizaci 7
Strana uţ nepoţívala v názvu slovo Českoslovanská, které symbolizovalo Slovanství v rámci Rakouské monarchie. Od roku 1918 se totiţ stali sociální demokraté Československou sociálně demokratickou stranou dělnickou. 8
Na mysli zde samozřejmě máme opětovné spojení KSČ a ČSSDSD po komunistickém převratu v únoru 1948. 9
Náraţím zde na knihu se stejným názvem, která se právě vztahu ČSSDSD a KSČ věnuje. Viz [Fajmon, a další, 2008].
14
Československa. V listopadu 1989 podporovali exiloví představitelé demokratické síly a Občanské fórum. Okamţitě byl ale také na druhé straně ustanoven přípravný výbor obnovy sociální demokracie [Česká strana sociálně demokratická, 2009]. Dalo se tedy čekat, ţe i po druhém intermezzu10 se sociální demokracie do československého stranického systému opět vrátí.
2. 1. Vývoj po roce 1989 Obnovení České strany sociálně demokratické neprobíhalo těsně po revolučním roce 1989 nijak jednoduše. Do hry totiţ vstoupilo několik názorových proudů, které chtěly stranu nasměrovat pomocí různých prostředků k různým cílům. Významnou roli zde hrál pokus o obnovu strany v roce 1968, k čemuţ ovšem z důvodů srpnové okupace Československa nedošlo [Kopeček, a další, 2005 str. 1463]. Druhým aspektem vývoje po roce 1989 byla určitá rivalita mezi exilovým křídlem a sociálně demokratickým proudem, který se formoval uţ v rámci totalitního reţimu. V roce 1990, kdy proběhl obnovovací sjezd Československé sociální demokracie, tak sice byl do čela strany zvolen Jiří Horák, ale rozruch ve straně neustal. Neúspěšný kandidát Rudolf Battěk pak zaloţil v rámci Občanského fóra sociálně demokratickou platformu a díky tomuto kroku se v roce 1990 dostal i do parlamentu. Naopak spory uvnitř sociální demokracie vyústily v opačný volební výsledek. Strana v prvních demokratických volbách kandidovala v rámci koalice s názvem Sociální demokracie [Kopeček, a další, 2005 str. 1464] a získala v rámci České národní rady11 jen něco málo přes 4 % hlasů12 [Český statistický úřad, 1990]. Výsledek tak jasně svědčil o tom, ţe česká společnost se chtěla odpoutat od komunistického systému a dala i jasně najevo své odmítání jakékoli levicové demokratické koncepce13 [Pšeja, 2005 str. 43]. Kuriózní je ale na celé historii právě případ Rudolfa Battěka. Ten se sice nedostal do čela sociální demokracie, ale i tak by se dal povaţovat za vítěze nastalé situace, protoţe díky
10
První nucené přerušení existence strany proběhlo za uţ zmíněné 2 světové války.
11
V tomto období budeme analyzovat výsledky voleb pouze v rámci České národní rady, která se po rozpadu Československa plynule přeměnila na Poslaneckou sněmovnu České republiky. 12
Strana tak nedosáhla ani 5 %, nutných pro vstup do zastupitelského orgánu. Mnozí straníci vnímali tento fakt velmi nelibě a začali ţádat jasnější směřování ČSSD. 13
Na druhou stranu je nutné upozornit na více neţ 13-ti procentní volební zisk Komunistické strany. Pro následující roky bude tento a další volební zisky KSČM do velké míry ovlivňovat dění na české politické scéně.
15
své strategii nakonec zasedl v České národní radě a působil tam jako jeden z mála představitelů české demokratické levice. Předseda Horák si byl dobře vědom poměrů uvnitř strany, ale vsadil na riskantní postup a proto začal hlavně v reakci na volby 1990 nabírat do strany bývalé komunisty zejména ze sdruţení Obroda. Sociální demokracie se integrací členů tohoto hnutí snaţila sjednotit14 menší levicové subjekty [Bureš, 2008 str. 45]. Na druhou stranu si tímto krokem předseda Horák zpřetrhal vazby na exilovou sociální demokracii, která se tak začala více orientovat na Battěkovu skupinu v rámci OF. Horákova strategie mu ale přinesla ovoce, protoţe byl na ostravském sjezdu v dubnu 1991 potvrzen ve funkci předsedy [Mitrofanov, 1998 str. 14] a mohl tak začít uţ v relativním klidu pracovat na profilaci strany pro volby 1992. Strana měla v jednom ohledu určitou výhodu v tom, ţe jí nezatěţovaly starosti kolem konsolidace nového československého systému. Politická hnutí, která byla zastoupena v zákonodárných orgánech, totiţ musela řešit i zdánlivé marginality15. Navíc společnost v této době vkládala velké naděje do Občanského fóra, které tak bylo pod enormním vnitřním i vnějším tlakem, kvůli kterému se nakonec rozpadlo. Z této krátké analýzy tedy můţeme usoudit, ţe sociální demokracie měla díky potvrzenému předsedovy a díky relativně nízkému společenskému zájmu hodně prostoru na svou konsolidaci a přípravu kandidátek do voleb 1992. Navíc po rozpadu OF se k sociální demokracii přidalo ještě několik levicově smýšlejících politiků16, kteřípak svým krokem chtěli vyjádřit nesouhlas se vznikem ODS. A právě tato pravicová strana, vedená charismatickým Václavem Klausem v roce 1992 opanovala prakticky celý český17 stranický systém. ČSSD se sice také konečně dostala do České národní rady, ale zisk 16 mandátů z dvou-set členného sboru bylo pro většinu straníků zklamáním. Prohra byla umocněná ještě tím, ţe před volbami sliboval předseda Horák zisky nad hranicí 10 % [Kopeček, a další, 2005 str. 1469]. Sociální 14
Podobné tendence přinese do vedení ČSSD i Miloš Zeman. Stejně jako v roce 1990 budou ale tyto pokusy spíše neúspěšné. 15
Jedná se třeba o pomlčkovou válku, nebo i o běţnou agendu parlamentu, která mohla špičky politických stran a zejména společenských hnutí zatěţovat. 16
Miloš Zeman, Zdeněk Jičínský nebo Valter Komárek. Poprvé zde vidíme Zemana, jako promlouvající osobu do dění v ČSSD. 17
V té době samozřejmě ještě Československo existovalo, nicméně pojem Česká republika (nebo chceme-li český) je pro tuto chvíli uţ vhodný, jelikoţ prakticky okamţitě po volbách uţ ODS zahájila diskuzi o rozdělení státu. Proto pod pojmem Česká republika (český) v tuto chvíli uţ míníme území, které po roce 1993 náleţelo pod tento stát.
16
demokracii k tomu mělo dovést otevření se směrem ke středu a hlavně k reformovaným komunistům18. Voliči se ale nepřiklonili k sociální demokracii ani z jedné strany. Směrem ke středu totiţ podobné procento hlasů jako ČSSD dostaly ještě uskupení jako KDU-ČSL, nebo ODA. Nalevo pak konkurenční výhodu dokázala vyuţít Koalice Levý blok, která získala více neţ 14 % hlasů [Český statistický úřad, 1992]. Horákova vize, ţe se ČSSD stane v novém státě pro voliče nejzajímavější levicovou stranou, se tak rozplynuly. Stejně tak se i jeho pozice v čele ČSSD začala neodvratně hroutit. Nastala tedy vhodná chvíle pro to, najít člověka – politika, který by nastolil pro sociální demokracii jasnější směřování a hlavně by jí vrátil do významnějších pater české politiky. Taková osobnost do té doby na celém levém spektru politického systému chyběla. Strana, která by takového člověka představila, by navíc mohla rázem vyhlásit boj hegemonní ODS. Lídr podobného typu se uţ ale v této době mezi členy ČSSD skrýval.
18
Navíc i v KSČM existovaly proudy, které podporovaly bliţší spolupráci se středo-levými stranami.
17
Nové české politické prostředí
3.
Ještě předtím, neţ se tato osobnost české veřejnosti představila, se ale rozpadlo Československo. Událost samozřejmě promluvila i do stranického systému teď uţ samostatné České republiky. Pro pochopení vývoje ČSSD právě v tomto prostředí je tedy nutné základní aspekty nového uspořádání popsat. Budeme se věnovat zejména stranám, které od roku 1992, resp. 1993, působily v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. V oblasti našeho zájmu budou hlavně uskupení a strany, které v době etablování samostatného státu promluvily významnějším způsobem do dění v ČSSD a do její pozice na české politické mapě. Stranický systém nového státu se musel primárně vypořádat právě s novým právním rámcem, který vznikl 1. ledna 1993. Některé strany19 totiţ hlasitě protestovaly proti rozdělení Československa a tak se musely s touto novou skutečností občas i těţce vyrovnávat. Systém byl navíc ovlivněn absencí druhé komory Parlamentu. Senát totiţ byl zahrnut do ústavy z roku 199220, ale první senátoři v něm zasedli aţ v roce 199621. Nicméně i tak je moţné v politickém prostředí vysledovat dominantní a naopak upadající proudy. Vývoj české společnosti je v této době těsně provázán s rozpadem Občanského fóra [Fiala, a další, 2005 str. 1365]. Občany totiţ nadobro opustil revoluční vývoj a společnost se začala přirozeně stratifikovat. Hegemonní postavení náleţelo jednoznačně pravicové ODS. Strana, která v koalici s KDS vyhrála s přehledem volby v roce 199222, se tak mohla v čele s Václavem Klausem nerušeně pustit do liberalizační ekonomické transformace, kterou tehdejší premiér prosazoval. Sekundovali jí k tomu její středo-pravicoví koaliční partneři ODA a KDU-ČSL23. Zejména druhá jmenovaná zaţívala v této době posun k politickému středu24, kdy se vůči ODS a ODA vymezila koncepcí tzv. sociálně trţního 19
Mezi nimi i ČSSD. Mezi největší kritiky rozdělení federace patřil Miloš Zeman.
20
Ústava byla sice přijata uţ v roce 1992, ale v platnost vstoupila aţ 1. ledna 1993.
21
S trochou nadsázky by se tedy dalo hovořit o určité ústavní krizi, protoţe všechny procesy musely po dobu zmíněných 3 let Horní komoru vynechat. 22
Tato pravicová koalice získala za 29,73 % hlasů 76 mandátů ve dvou-set členné sněmovně [Český statistický úřad, 1992]. 23
Teoreticky je moţné zařadit i KDS do vládní koalice. Strana ale prakticky od voleb 1992 inklinovala stále více k ODS. Navíc v roce 1995 se KDS do občanských demokratů i oficiálně začlenila. Proto bude vhodnější jí povaţovat v tomto období uţ prakticky za součást tehdy nejsilnější české pravicové strany. 24
Tuto tendenci zajisté způsobily i klesající volební preference KDU-ČSL, které se nakonec před volbami 1996 stabilizovaly kolem 8% [Cabada, a další, 2005].
18
hospodářství [Cabada, a další, 2005 str. 125]. Na pravé straně politického spektra pak byla také díky populistickým schopnostem svého vedení často slyšet extrémistická SPR-RSČ25. V rámci politického středu působily malé strany, které měly kaţdá okolo 15 poslaneckých mandátů. Nejprve to byla Liberálně sociální unie (LSU), která se ale kvůli vnitřním problémům postupně tříštila. Stejný osud pak potkal i moravistickou HSD-SMS. Poslanecké kluby obou stran se ještě v závěru funkčního období Poslanecké sněmovny pokusily o určitou kolektivní obnovu, ale česká společnost takové tendence uţ v roce 1996 nechtěla přijmout. Nejzajímavější je samozřejmě pro vývoj sociální demokracie situace na levé straně politického spektra. Obecně se po Sametové revoluci tento názorový proud potýkal s velkými problémy. Zejména v prvních svobodných volbách byla celá levice výhradně spojována s předchozím reţimem26. Po volbách 1992 ale ve sněmovně zasedlo kromě tehdy ještě nevýrazné sociální demokracie daleko významnější uskupení. Jednalo se o koalici Levý blok, která v sobě zahrnovala i nereformovanou KSČM27 a několik dalších levicově smýšlejících politiků pod hlavičkou Demokratické levice (DL). Toto krajně levicové uskupení se ale zároveň stalo druhým nejsilnějším politickým subjektem v ČR [Cabada, a další, 2005 str. 128]. Vyprofilování se vůči této koalici28 a také vůči vládnoucí ODS se pak pro sociální demokracii stalo mezi lety 1992 a 1996 hlavním cílem a úkolem29. Kdyby ho ČSSD nedokázala splnit, tak by se zřejmě nikdy na politické mapě České republiky neprosadila. V tomto období tak existovala ve stranickém systému značná polarizace. Na levé i pravé části spektra se totiţ nacházely extrémní strany, přičemţ dokonce jedna z nich představovala i významnou sílu v rámci zastupitelského sboru. Takový systém navíc prakticky znemoţňoval politickou alternaci [Lebeda, a další, 2004 str. 256]. Pokud by totiţ povinnost vládnout přešla z pravicové ODS na druhé nejsilnější uskupení v zemi – Levý 25
Ta samozřejmě mezi vládní strany nepatřila. Často je strana vedená Miroslavem Sládkem stavěna na pravici do stejné pozice, jako KSČM na levici. Nicméně republikáni si nedokázali udrţet stabilní podporu a v roce 1998 nadobro opustili Poslaneckou sněmovnu. Takový osud na krajně levicovou KSČM nečekal. 26
Z toho také moţná pramenily hubené výsledky sociální demokracie. Nicméně volby 1990 byly právě určitým manifestem české společnosti, která měla komunistickou diktaturu jednohlasně odsoudit. Jak výsledky voleb, tak i následující vývoj ale ukazují na to, ţe toto stanovisko nebylo na sto procent dodrţeno. 27
Strana samozřejmě zasedala i v ČNR z roku 1990, ale v tu dobu se situace kvůli společensky naprosto převládajícímu Občanskému hnutí, značně od voleb 1992 lišila. 28
V tuto chvíli to znamená zejména vztah vůči KSČM.
29
Jasné vyprofilování nabralo směr aţ po sjezdu v Hradci Králové v roce 1993. Této události se tato práce věnuje o několik řádků později.
19
blok, mohla by se dostavit i situace opětovného uchopení moci totalitní stranou a celý demokratizační proces by se podle všech znaků okamţitě zastavil. Pro Českou republiku byl po volbách 1992 typický i vyšší počet menších stran, které se nacházely napříč politickou mapou. Mezi tyto strany patřila v této době i sociální demokracie30. Menší uskupení ale ve většině případů nebyla stabilní a buď se integrovala do větších celků, nebo se postupem času nadobro rozpadala. Znatelný byl tedy postupný trend sniţování počtu relevantních stran v systému. Dalším aspektem byla celkem monolitická vládní koalice, která pod taktovkou nejsilnější strany, důsledně vykonávala mezi lety 1992 a 1996 pravicovou a trţní politiku. Podle Sartoriho bychom tak mohly klasifikovat český politický systém po roce 1992 jako polarizovaný pluralismus31 [Sartori, 2005 str. 132]. V zastupitelském orgánu (ČNR) zasedalo 8 subjektů, z toho dva (SPR-RSČ, KSČM) byly jednoznačně antisystémové a dá se říct, ţe i extrémistické. Přitom krajně socialistický pól představoval Levý blok, následovala umírněnější ČSSD, několik malých stran, u pravého středu vedla politickou scénu ODS, a na extrémní pravici se pak orientovali republikáni. Navíc se stále více začínalo projevovat štěpení na socio-ekonomické ose, coţ vedlo i k částečné bipolární dominanci občanských a sociálních demokratů při volbách 1996. Zaměstnanci a sociálně slabší vrstvy si totiţ konečně začali nacházet své přirozené demokratické politické reprezentanty v podobě ČSSD. K těm se navíc připojili středoví voliči, kteří po několika letech Klausovy vlády hledali vhodnou demokratickou alternativu. V řadách sociální demokracie se navíc objevil uţ zmiňovaný lídr, který se jako první veřejně postavil proti Václavu Klausovi a i proti celé ODS. Moţná i tato personifikace politické soutěţe pak přinesla v roce 1996 tak vypjatý boj o premiérské křeslo mezi dvěma nejvýraznějšími politiky české polistopadové historie. Pokud bychom tedy měly stranickou situaci v roce 1993 shrnout, zajisté by jí charakterizovala značná fragmentace spektra, která se ale postupem let sniţovala. Dále by to byla polarizace, kdy zejména levý pól nacházel zpočátku období velkou podporu v české společnosti. A třetí aspekt bychom moli nazvat konsolidace systému, kdy po roce 1993 začala i na levou část osy nastupovat sociální demokracie, která během několika měsíců 30
Její výhodou ale byl často kladený důraz na historii a tradici. Ostatní uskupení se buď zformovaly po rozpadu OF, nebo u nich stále doznívalo krátkodobé opojení revoluční dobou. 31
Polarizace stranického systému a celé společnosti se začala umírňovat aţ kolem roku 1997. To se projevilo i na výsledku voleb v roce 1998, kdy uţ ve sněmovně zasedala pouze jedna anti-systémová strana – KSČM. Navíc se sníţil počet stran, takţe se polarita opravdu sníţila.
20
vystřídala extrémisty na pozici druhé nejsilnější strany v ČR. Tudíţ se systém ustálil na 2 odlišných, dominantních, demokratických proudech, několika středových „jazýčcích na vahách“32 a dvou extrémních pólech, které (v jednom případě rychleji a ve druhém naopak nikdy ne absolutně) ztrácely na svém významu. Vraťme se ale nyní zpátky do února roku 1993. Federace se před několika měsíci rozpadla a Československá sociální demokracie se chystá učinit jeden z nejzásadnějších kroků ve svých dějinách.
32
V průběhu celé práce se budeme setkávat s tím, jak významnou roli hrála rozhodnutí stran jako KDU-ČSL, nebo US v otázkách podpory jednotlivých vlád.
21
4.
ČSSD nabírá nový směr Jak jsme jiţ zmínili, strana se v době rozpadu federace nenacházela v plné síle. Uţ
samo rozdělení státu pozici sociální demokracie oslabilo, protoţe většina členstva se klonila k udrţení alespoň určité formy konfederace. Ve vnitrostranické diskuzi přitom neustále rezonovalo jako hlavní téma směřování sociální demokracie. Má se přiklonit ke středu a být víc neţ konstruktivní opozicí?33 Nebo je naopak nutnost vyprofilovat se na levici, ubrat hlasy do té doby dominantní KSČM a tvrdě vystupovat proti Klausově vládě?34 Navíc volby v roce 1992 také nepřinesly uspokojivé výsledky a předseda Horák měl tak pádné důvody obávat se o své vedoucí křeslo. Nízká podpora voličů byla částečně také důsledkem politiky tzv. konstruktivní opozice [Bureš, 2008 str. 46]. Pod Horákovým vedením totiţ ČSSD prakticky upustila od kritiky vlády a spíše se snaţila najít společné programové body, které by mohla s pravicovým kabinetem prosadit. Vše pak bylo umocněno nástupem ambiciózního člověka, který měl se sociální demokracií velké plány a tvrdě si za nimi šel. Jmenoval se Miloš Zeman a v této době byl uţ předsedou městské organizace ČSSD v Praze. Veškeré dění se tak upíralo k hradeckému sjezdu, který měl situaci vyřešit, a ze kterého měl vzejít nový předseda35, který by jasně vedl stranu po další 2 roky, důstojně by zvládl komunální volby v roce 1994, navýšil by preference a hlavně by pak stranu připravil na parlamentní klání v roce 1996, ve kterém by porazil mnohými tak nenáviděného Václava Klause. Ještě před začátkem sjezdu se ale zformovala platforma, která si říkala Rakovnický proud. Přidali se k němu například Jiří Paroubek nebo Josef Ţanda a cílem celého hnutí bylo posunout ČSSD více ke středu a zároveň odmítnout přijímání bývalých komunistů do strany. Vůči vládě pak chtěli zastávat politiku tzv. konstruktivní opozice, čímţ fakticky drţeli postoje předsedy Horáka [Pšeja, 2005 str. 96]. Na Hradeckém sjezdu se pak tento proud rozhodoval mezi podporou Jiřího Paroubka, nebo Pavla Nováka36. Hlavně se ale Rakovničtí vymezovali proti Miloši Zemanovi, který naopak prosazoval právě posun
33
Tímto termínem je myšlena částečná spolupráce na vládou předkládaných návrzích, které by zapadaly do názorového proudu blízkého ČSSD. 34
Čas ukázal, ţe ČSSD nabral druhý směr a v jistých ohledech se to dá dokonce ohodnotit jako správný krok.
35
Dosavadní předseda Jiří Horák se kvůli kritice jeho vedení strany zdrţel kandidatury.
36
Nováka podporoval i odstupující předseda Horák.
22
strany doleva a tvrdou kritiku vládní politiky. Navíc se ani nebránil vstupu reformovaných komunistů do ČSSD. Někde na pomezí těchto dvou směrů existovala ještě skupina nerozhodnutých, nebo centristických sociálních demokratů, které podporovalo i vedení bývalé exilové ČSSD [Pšeja, 2005 str. 96]. Překvapivě se na sjezdu projevil ještě jeden proud, který měl nakonec na výsledku hlasování významný podíl. Byli to Mladí sociální demokraté, vedeni Stanislavem Grossem. Nikdo by tak ještě koncem roku 1992 netipoval, ţe zrovna tato skupina mladých politiků rozehraje takovou partii, ze které mládeţnická organizace tak hodně vytěţí.
4. 1. Hradecký sjezd Sjezd se konal 26. února v kulturním domě v Hradci Králové. Očekávalo se, ţe vedení strany přijme jasné rozhodnutí o jejím dalším směřován. Na programu byla nejprve změna jména strany37, kterou delegáti vzhledem k okolnostem přirozeně schválili. Poté ale přišla na řadu uţ volba nového předsedy. Přihlásili se celkem čtyři kandidáti38, z nichţ největšími favority byli Miloš Zeman jako reprezentant proudu radikálního a Pavel Novák jako zástupce centristů39 [Pšeja, 2005 str. 97]. Atmosféra tak byla napjatá a všichni si uvědomovali důleţitost konečného rozhodnutí. Jak uţ bylo zmíněno o několik řádků výše, tou rozhodující silou nakonec nebyli jen nerozhodnutí delegáti, ale zejména Mladí sociální demokraté, kteří měli v 90. letech obecně na činnost strany značný vliv [Kopeček, a další, 2005 str. 1467]. Na sjezdu je totiţ také zastupovalo několik vyslanců s volebním právem. Ještě několik dní před volbou se ale Mladí nechali slyšet, ţe podpoří centristického Pavla Nováka40. To se také v prvním kole stalo. Pak ale z jedné z kluboven uniklo, ţe Mladí sociální demokraté změnili původní rozhodnutí a ve druhém kole uţ nepodpoří Nováka, ale Zemana [Mitrofanov, 1998 str. 72]. Za několik málo minut proběhlo druhé kolo volby a
37
ČSSD se přejmenovala na Českou stranu sociálně demokratickou. Zkratka tedy zůstala stejná, ale název uţ v sobě nezahrnoval slovo Československá. 38
Petr Miller, Pavel Novák, Jiří Paroubek a Miloš Zeman.
39
Oba kandidáti také postoupili do druhého kola volby.
40
Čerpáme hlavně z prohlášení představitelů jednotlivých proudů. Volba totiţ byla tajná. Nicméně kuloárové informace byly aţ překvapivě spolehlivé, takţ se třeba ještě před oficiálním vyhlášením výsledků vědělo, kdo vlastně vyhrál.
23
bylo jasné, ţe tento obrat Grossových spolupracovníků prakticky předurčil vítěze. Tím se tedy stal Miloš Zeman, kdyţ získal 217 hlasů ze 407 přítomných delegátů41. Vítěz okamţitě nabídl křeslo místopředsedy poraţenému kandidátovi Novákovi, který po nočním rozmýšlení nakonec funkci přijal. Delegáti navíc do předsednictva zvolili více tváří42, které sympatizovaly s umírněným centristickým směřováním. Delegáti se tak snaţili omezit dominantní roli nového předsedy. Zeman byl ale tak silnou osobností, ţe se nenechal novým sloţením vedení strany ovládat a tak se mu podařilo prosadit takovou politiku, která plně odpovídala jeho razantnímu politickému stylu [Kopeček, a další, 2005 str. 1467].
4. 2. Nový lídr Kdo ale vlastně byl ten nový předseda české sociální demokracie? Zeman do politiky promlouval uţ za doby komunistické diktatury a v 60. letech se dokonce pokusil o vstup do KSČ. Větší politickou aktivitu začal ale projevovat aţ ke konci totalitního reţimu, kdy se dokonce nebál veřejně vystoupit s jeho kritikou ve sdělovacích prostředcích [Mitrofanov, 1998 str. 31]. Předcházela ho navíc pověst svérázného prognostika, který nešetří „lidovými“ výrazy a tvrdou kritikou na své odpůrce. Jeho styl i politické směřování v sobě ale nesly jasné znaky pragmatismu. Na začátku 90. let se po svém angaţmá u OF snaţil prosadit u Liberálně sociální unie. Kdyţ se ale mezi novými spolustraníky nedočkal prakticky ţádné výraznější odezvy, zamířil do sociální demokracie [Mitrofanov, 1998 str. 32]. Díky své radikální rétorice se kolem něj během několika měsíců začala utvářet skupina spolupracovníků, kteří mu umoţnili postup ve stranické hierarchii. Po celou dobu svého účinkování v ČSSD byl ale především sólo hráčem [Kárník, a další, 2005 str. 105]. Snaţil se opravdu vyuţít kaţdé příleţitosti pro postup, a proto se také přes post předsedy praţské sociální demokracie nakonec po několika měsících dostal aţ do absolutního čela této strany. Uţ v tuto dobu se navíc Zemanova kariéra začala propojovat s Miloslavem Šloufem, se kterým předseda později vytvořil nerozlučnou dvojici. Zemanovy názory se ještě před volbou dostávaly velmi často do kolize s dosluhujícím předsedou Horákem. V otázce přijímání bývalých, nebo reformovaných 41
Grossovi se pak Zeman za jeho postup několikrát odvděčil. Tehdejší předseda Mladých sociálních demokratů se tak v roce 2000 dostal pod Zemanovým vedením aţ na post ministra vnitra. 42
Petra Buzková, Jaromír Kuča, Pavel Novák, Petr Morávek. Jediným „Zemanovcem“ v předsednictvu byl Václav Grulich.
24
komunistů do ČSSD byl Zeman aţ překvapivě benevolentní. Chápal totiţ, ţe jen touto cestou bude strana schopná oslovit větší část levicového voličstva. Jako druhý bod své strategie si pak vytyčil permanentní kritiku Klausovy vlády, kterou často parafrázoval větou: „Půjdeme vládě po krku!“ [Mitrofanov, 1998 str. 72]. I v této souvislosti se takové postoje setkaly v rámci ČSSD s různými reakcemi, ale jak uţ bylo zmíněno výše, Zeman dokázal opačné názory minimalizovat a díky tomu tak mohl začít v únoru 1993 úřadovat v předsednické roli.
4. 3. První rozpačité kroky Volba Zemana předsedou ČSSD byla signálem členstva strany, ţe si přejí konečně vybřednout z 6ti-procentních volebních výsledků a dostat se nejlépe na vládní posty. Zemanova cesta ale nezačala nijak oslnivě. Úspěchy se sice dostavily na vnitrostranické úrovni43, ale mimo své struktury ČSSD pořád nepůsobila jako levicový kandidát na uchopení moci. Nejen, ţe preference se zastavily u 10 procentní hranice, ale ani vlastní fungování strany nejevilo navenek příliš úspěchů. Zeman například sliboval, ţe poslanecký klub ČSSD zavalí sněmovnu svými návrhy zákonů [Mitrofanov, 1998 str. 76]. Tento příslib ale předseda do velké míry nenaplnil44. Moţným pozitivem by se dalo nazvat absolutní odmítání spolupráce45 s KSČM46. Nicméně další Zemanovy plány na mezistranickou spolupráci nepřenesly ČSSD prakticky ţádná pozitiva. Jednalo se totiţ o návrh na zaloţení Realistického bloku, který měl sdruţit všechny parlamentní opoziční demokratické strany47 ke společnému postupu proti pravicové vládě. Dokonce se mluvilo o vytvoření určitého stínového kabinetu. Nicméně projekt byl po několika měsících kvůli neshodám mezi jednotlivými subjekty smeten ze stolu. Zeman se ale myšlenky jednotné opoziční spolupráce úplně 43
Zemanovi se podařilo usmířit se s Rakovnickou výzvou, nebo dokázal přitáhnout několik nových straníků. Jako úspěch lze také povaţovat ukončení sporů s exilovou ČSSD a začlenění této skupiny do stranické struktury. 44
Zdánlivý neúspěch tohoto slibu by se dal moţná přisoudit nízkému počtu sociálně-demokratických poslanců ve sněmovně. Z dvou-set členného sboru jich totiţ v lavicích zasedalo jen 16 [Český statistický úřad, 1992]. 45
Tyto tendence pak vyvrcholily v roce 1995 tzv. „Bohumínským usnesením“. Viz níţe.
46
Strana totiţ na svém 2. sjezdu v roce 1992 vytvořila tzv. „Kladenský program“, který o rok později v Prostějově potvrdila a odmítla tak moţnou cestu reformace a odklonění se od extrémní levicové rétoriky. V daném dokumentu se totiţ hlásí ke komunistickým ideálům a k navázání na teoretický přístup Marxe a Engelse [Fiala, a další, 2005]. 47
Spolek zaloţila ČSSD, KSU a LSU. Zeman chtěl přidruţit ještě další malé strany, ale tyto výhledy rychle opustil.
25
nevzdal. Začal tak prosazovat jakousi vedoucí roli v tomto úkolu právě pro vlastní sociální demokracii. Do strany se tak začali postupně dostávat společensky aktivní osobnosti, které měly ČSSD zajistit zvýšení zájmu voličů. Taktika postupně přinášela ovoce hlavně ve znamení zvyšujících se preferencí. Ty se v polovině roku 1995 dostaly aţ k úrovni 20 % [Kopeček, a další, 2005 str. 1471]. Nicméně realita překvapivě zvýšené oblibě sociální demokracie nenahrávala. V roce 1994 se totiţ konaly komunální volby a strana v nich výrazně propadla. Přitom do nich ČSSD vstupovala s ambicemi porazit svého levicového konkurenta – KSČM. Proto působil zisk mírně převyšující 8 % hlasů [Kopeček, a další, 2005 str. 1471] na straníky spíše jako studená sprcha, neţ jako očekávaný volební úspěch48. Nástup Miloše Zemana do čela ČSSD vyznívá tak kvůli zmíněným argumentům rozporuplně. Je pravdou, ţe uklidnění a stabilizaci členské základny sociální demokracie nutně potřebovala. Tento úkol se Zemanovi beze sporu povedl. Ráznými a z dnešního pohledu i správnými by se daly povaţovat i kroky vůči KSČM, kdy nový předseda důrazně odmítl jakoukoli spolupráci. Nicméně neúspěch Realistického bloku a jen pomalý růst preferencí přinášely s sebou stále více kritiků Zemanova předsednictví. Na druhou stranu je nutné uznat, ţe na sjezdech se tyto názory sice objevovaly, ale při hlasováních udrţel Zeman vţdy kritiky na uzdě a pro kaţdý svůj krok mu delegáti dodávali silný mandát. Jeden velký úspěch se ale novému předsedovi nedá odepřít. První měsíce českého politického systému patřily jednoznačně Václavu Klausovi, jako hlavnímu představiteli pravicové vládní koalice. Opoziční strany se v té době snaţily najít osobnost, která by mohla tehdejšímu premiérovi čelit. Nakonec se tak právě Miloš Zeman stal tím pomyslným lídrem opozice a ztělesnil tak většinu kritiky vládnutí v České republice. Tuto pozici si sice vydobyl někdy aţ přehnanými komentáři k fungování vlády, ale nakonec pro něj tento způsob představoval cestu, jakým dosáhnout úspěchu. A samozřejmě, ţe na růstu veřejného povědomí o svém lídrovi těţila i sociální demokracie. Před volbami 1996 se tak velká část populace nerozhodovala, jestli zvolí levici či pravici. Ta hlavní otázka byla, jestli občané půjdou s Klausem nebo se Zemanem? 48
Je nutné ovšem uvést na pravou míru, ţe komunální volby se nedají moc srovnávat s celostátními preferencemi, nebo dokonce s výsledky voleb do parlamentu. Na lokální úrovni se totiţ řeší úplně odlišná témata a i styl politiky je jiný. Navíc sociální demokracie měla handicap, protoţe představovala stranu, která byla z větší části budována shora. Ve vedení jednoduše působily stranické elity, které se po revoluci daly dohromady, ale síť místních organizací nebyla příliš rozvětvená a strukturalizovaná. Také členstvo se pohybovalo počátkem 90. let jen těsně nad deseti tisíci. KSČM byla pro porovnání v roce 1994 dvacetkrát větší. Viz Tabulka 2 v [Kopeček, a další, 2007]. Z těchto důvodů je třeba brát výsledek komunálních voleb 1994 s určitou rezervou.
26
5.
První pokus levice o návrat k moci Volby v roce 1996 tak přinášely první oficiální střet mezi moderní49 levicí a
pravicovou vládní koalicí. V tu dobu se začínala čím dál tím více objevovat kritika ekonomické transformace, kterou prosazoval Václav Klaus a na druhé straně uţ také ve společnosti neznamenal pojem levice, nebo sociální tématika skoro hanlivé slovo50. Sociální demokracie tak mohla zúročit 3 roky tvrdých kritik činnosti vlády a dostala zde po svém obnovení první šanci hlasitěji promluvit do českého politického dění. Neţ se ale zaměříme na vlastní výsledky voleb, podívejme se na to, co jim z pohledu České strany sociálně demokratické předcházelo.
5. 1. Bohumínský sjezd 1995 Pro ČSSD bylo nejprve stěţejní zhodnotit působení Miloše Zemana ve funkci předsedy strany a také se rozhodnout, jakou strategii pro volby v roce 1996 pouţije. Vyřešit tyto dva úkoly měl sjezd v severomoravském Bohumíně. Ten se nakonec do historie ale zapsal úplně jiným výsledkem. Cestu ke sjezdu lemovalo několik prohlášení o tom, kdo a do kterých funkcí se chystá kandidovat. Samozřejmostí byla Zemanova kandidatura na post předsedy strany. Dokonce se ukázalo, ţe vnitrostranická opozice51 na sjezdu ţádného protikandidáta nepředstaví, takţe předseda zůstal ve své roli osamocen. Pozitivní výhled mu přinesly i výsledky volebních preferencí, které právě v únoru 1995 podle agentury STEM poprvé překročily magickou hranici 20 % [Lebeda, a další, 2004 str. 275]. Spíše neţ zvolit tak bylo pro delegáty úkolem Miloše Zemana v roli předsedy potvrdit a hlavně nasměrovat stranu do voleb, které se měly konat o rok později. Oba dva úkoly delegáti splnili. Důleţitějším se nakonec ukázal ten druhý. Při programové části sjezdu totiţ delegáti přijali rezoluci, která vyloučila spolupráci s extrémistickými politickými stranami52 [Kopeček, a
49
Jako moderní levici budeme povaţovat ČSSD. V některých post-totalitních zemích střední a východní Evropy se do této role stavěly reformované komunistické strany. V České republice měla ale úlohu tohoto typu hrát tradiční (a nejstarší česká) strana - ČSSD. 50
Takový význam měly oba výrazy minimálně ve volbách 1990 a do jisté míry i ve volbách 1992.
51
Uţ v roce 1993 totiţ Jiří Paroubek a Přemysl Janýr zaloţili Společnost Willyho Brandta a Bruna Kreiského, která měla v ČSSD aspirovat na oficiální protizemanovskou opozici [Mitrofanov, 1998]. 52
Konkrétně tak ČSSD odmítla spolupráci s KSČM, SPR-RSČ, Moravskou národní stranou a s dalšími spíše nevýznamnými extrémistickými subjekty. Rezoluci se okamţitě začalo říkat Bohumínské usnesení a od té doby platí za jeden z nejdůleţitějších dokumentů novodobé stranické historie. Nový význam pak získalo
27
další, 2005 str. 1471]. V této souvislosti není zcela jasné, jestli vedení chápalo toto prohlášení, jako vyloučení jakékoli spolupráce, nebo pouze odmítnutí vládní kooperace na celostátní úrovni. Existují komentáře, které se kloní k prvnímu výkladu – viz [Just, 2008]. Nicméně sociálně demokratičtí politici začali zejména po krajských volbách v roce 2008 tuto globální interpretaci zpochybňovat a její účinnost vztahovali pouze na celostátní vládní úroveň. V kaţdém případě ale získal Miloš Zeman slibný mandát pro volby 1996. Navíc díky usnesení mohl nadále lákat do ČSSD bývalé komunisty. Pouze otevřenou spolupráci s touto stále ještě nejsilnější levicovou parlamentní stranou si sociální demokrati striktně zakázali53. Jak uţ bylo zmíněno výše, Miloš Zeman předsednickou volbu suverénně vyhrál, kdyţ se pro něj vyslovilo skoro 90 % delegátů. Zajímavější ale byla volba místopředsedů. Celkem totiţ kandidovalo 11 ambiciózních politiků. Nakonec byl prvním místopředsedou zvolen tehdy M. Zemanovi oddaný Karel Machovec [Kopeček, a další, 2005 str. 1472] a do širšího předsednictva se pak dostali Václav Grulich, Petra Buzková, nebo Květoslava Kořínková. Strana tak jasně potvrdila své předchozí směřování a nic jí tak nemělo bránit v cestě k volebnímu úspěchu, o kterém ještě v té době i většina členstva pochybovala.
5. 2. Předvolební kampaň Předvolební kampaň České strany sociálně demokratické se nesla v novém a v České republice dosud nevídaném duchu. Miloš Zeman totiţ vsadil na kontaktní styl propagace a spolu se svými poradci, Miroslavem Šloufem a Janem Kavanem, dokázali české voliče oslovit jak svým tvrdým a osobitým způsobem vyjadřování se k aktuální socio-ekonomické situaci, tak třeba i autobusem54 „Zemák“. Ten sice nebyl originálním nápadem českých sociálních demokratů55, ale díky mediálnímu zájmu, který toto vozidlo vzbudilo, se rázem stalo jasným motivem a symbolem celé kampaně. Moţná tak i díky tomu, ţe Zeman se svým týmem objel stovky českých obcí, se nadále preference ČSSD usnesení v prvních letech 21. století, kdy se kvůli rozloţení sil v poslanecké sněmovně několikrát jako moţné řešení patové situace ukazovala spolupráce ČSSD a KSČM. 53
Nepsaný zákaz pro spolupráci s KSČM platil uţ od sjezdu v roce 1993. V Bohumíně se tak předchozí usnesení potvrdilo, institucionalizovalo a rozšířilo na všechny české extrémistické strany. 54
Zeman se na tento úspěšný tah pokusil navázat i v kampani k volbám v roce 2010. Sice pod hlavičkou jiné strany, ale s podobným autobusem se také snaţil objíţdět i menší obce a prodávat tam svůj program. 55
Jiţ několik let předtím pouţil autobus pro svou volební kampaň například Bill Clinton, nebo v roce 1995 polský kandidát na prezidenta - Alexander Kwasniewski.
28
zvedaly. Ukázalo se totiţ, ţe právě kontaktní vedení kampaně bylo pro voliče mnohem přitaţlivější neţ televizní spoty a billboardy [Bureš, 2008 str. 49]. Podle výzkumů pak byla ČSSD mezi občany vnímána jako strana, která se bude nejlépe starat o sociální jistoty a také strana, která bude nejvíce dbát na dodrţování lidských práv [Brokl, 1996 str. 399]. Konkrétní volební program schválila sociální demokracie na začátku roku 1996 a pojmenovala ho „Lidskost proti sobectví“[Česká strana sociálně demokratická, 1996]. Název tak vyplývá z tehdejší situace na politické scéně, kdy negativní sobectví měly reprezentovat vládní strany v čele s ODS. Naopak lidskost měla právě značit apel na slušné občany56 a na základní lidské hodnoty57. Nejvíce se samozřejmě Zeman naváţel do výsledků probíhající kuponové privatizace, která byla podle něj hlavní příčinou vypuknutí ekonomické krize na počátku roku 1997 [Zeman, 2006 str. 34], a kterou povaţoval ve svých komentářích za největší „podvod století“ [Bureš, 2008 str. 46]. Je jasné, ţe některé voličské skupiny tak mohly tuto rétoriku ocenit, a přiklonit se právě k volbě sociální demokracie. Počet takových lidí navíc v průběhu měsíců narůstal. Povolební statistiky pak zpětně dokonce ukázaly, ţe se sociální demokracii podařilo získat nejvíce hlasů nerozhodnutých voličů [Factum, 1997 str. 127]. Program ČSSD byl koncipován přesně pro voliče, kteří se primárně zajímají o sociální témata, solidaritu a práci. Strana také komunikovala převáţně domácí témata. Například v zahraniční politice se ČSSD zmohla prakticky jen na podporu zapojení České republiky do Evropské unie a NATO58 [Česká strana sociálně demokratická, 1996 stránky 15-16]. Překvapivě jen krátká část byla také věnována zdravotní, nebo bytové politice, které by také měly spadat do základních pilířů programu levicových stran. Kdyţ porovnáme sociálně demokratický program s nabídkou konkurenční ODS [Občanská demokratická strana, 1996], tak kromě rozdílů v přístupu k jednotlivým tématům vidíme u vládní strany přece jen lepší strukturovanost a zaměření se nejen na ekonomickou a sociální stránku, ale právě i na zmíněnou zahraničně politickou problematiku. Program ODS je ale také více neţ dvakrát delší. Volební kampaň byla samozřejmě cílená hlavně proti vládní koalici a konkrétně proti Václavu Klausovi a i rétorika sociálně demokratických kandidátů tomuto záměru odpovídala Voliči tak mohli slyšet věty o „spálené zemi“, nebo o tom, jak tehdejší premiér 56
Kteří většinou neprávem (podle ČSSD) odnášeli následky pravicové ekonomické transformace.
57
Tento apel měla přirozeně nejlépe reprezentovat ČSSD.
58
Pro potvrzení vstupu do Severoatlantické aliance poţadovala sociální demokracie referendum.
29
nedokáţe řešit sociální problémy. Jak uţ bylo také několikrát zmíněno, česká společnost se začala v době před volbami 1996 dělit podle tradiční socio-ekonomické linie. Sníţil se59 tak význam štěpení, které záviselo na vztahu ke komunistické minulosti. Existuje spousta názorů na vývoj preferencí a také na konečné volební výsledky, kterým se budeme věnovat o několik řádek níţe. Je totiţ otázkou, jestli ten nárůst obliby ČSSD pramenil pouze z umu a šikovnosti Miloše Zemana, nebo jestli za tím stály i jiné faktory. Společnost totiţ byla uţ Václavem Klausem a jeho politikou otrávena60 a proto hledala alternativu. Za zmínku tedy například stojí úvaha, jestli se na scéně mohl objevit kromě Zemana ještě někdo další, kdo by ty nespokojené a nerozhodnuté voliče dokázal podobným způsobem jako předseda ČSSD nadchnout pro svou věc. Třeba i za pouţití odlišné ideologie?
5. 3. Stručná charakteristika volebního systému61 Ještě před vlastní analýzou volebních výsledků bychom měli krátce popsat vlastní systém, podle kterého se poslanci ve druhé polovině 90. let volili. Určitě se vyplatí připomenout, ţe volby v roce 1996 byly vlastně první parlamentní volby v dějinách samostatné České republiky. Proto neexistovaly ţádné zkušenosti o tom, do jakého světla se nakonec volební systém vyjeví62. Nicméně zkušený čtenář mohl i z předchozího výkladu dedukovat alespoň základní prvky českého volebního systému. Do Dolní komory Parlamentu České republiky se volí proporčním systémem, který tak umoţňuje reprezentaci zájmů více názorových skupin a proudů. Sněmovna má přesně 200 členů a proporcionalitu způsobují hlavně metoda přerozdělování mandátů a velikost volebních obvodů [Kubát, 1998 str. 232]. Pro přepočet hlasů na mandáty se pouţívala Hagenbach-Bischoffova metoda, která na rozdíl od dnešního (červen 2010) systému
59
A dalo by se moţná mluvit i o úplném vymizení této štěpící linie.
60
Vládní koalici ani nepřispěly rozpory, které vedly i k utajenému setkání dvou lídrů menších vládních stran se šéfem ČSSD. 61
Na následujících řádcích bude moţná několikrát pouţit přítomný čas, nicméně je nutné mít neustále na paměti, ţe se zabýváme volebním systémem roků 1996 a 1998. Pozdější parlamentní volby se totiţ v systému a konkrétně ve způsobu přepočtu hlasů lišily. 62
Samozřejmě, ţe odborníci mohli propočítávat volební výsledky z předchozích let a zasazovat je do aktualizovaných formulí. A také volební modely, vycházející z těchto propočtů měly za úkol volební systém co nejhlouběji prozkoumat a zanalyzovat. Nicméně fakt je ten, ţe volby v roce 1996 měli kromě zformování nové vládní elity také prozkoušet připravenost volebního systému. A vývoj nakonec ukázal, ţe politici a odborníci našly nějaké nedostatky, které si na začátku 20. století vyţádaly změnu. Více na stránkách 231-249 v [Lebeda, a další, 2004].
30
vyţaduje dvě skrutinia. Důleţitá je také volební klauzule, která je určena na 5 % a to konkrétně v roce 1996 a pak i 1998 vyřadilo některé strany z účasti ve sněmovně. Pro oba volební roky pak byla Česká republika rozdělená do sedmi volebních krajů a Hlavního města Prahy. Rozdělení bylo dáno starým územně správním členěním [Lebeda, a další, 2004 str. 232]. Voliči pak měli jeden hlas, který dali celé kandidátní listině. Díky tzv. preferenčnímu hlasování pak mohli vybrat 4 kandidáty, které upřednostňují, a které by rádi dostali na přední místa kandidátky. Zejména pro volby v roce 1996 hrál systém nepředstavitelnou úlohu. Jak si o několik odstavců níţe ukáţeme, vládnoucí strany dostaly dohromady dokonce víc hlasů neţ v roce 1992 a přesto nedokázali utvořit ani minimální většinovou koalici
63
. Právě i
výsledky České strany sociálně demokratické a konkrétně její povolební pozice v poslanecké sněmovně byly do jisté míry způsobeny i volebním systémem. Díky němu byla totiţ silně nadreprezentována. Dokonce víc neţ vítězná ODS. Navíc obě menší do té doby vládní strany byly naopak znatelně podrepreznotvány a to z velké části vedlo k jejich překvapivě nízkým ziskům mandátů a potaţmo i k nastalé povolební situaci.
5. 4. Výsledky voleb 1996 Volby v roce 1996 měly ukázat, jak obyvatelstvo reaguje na nový politický systém. Na jednu stranu bylo uţ sice skoro šest let po revoluci, ale z druhého úhlu pohledu se vlastně aţ do roku 1993 systém teprve utvářel a i po tomto datu procházela Česká republika velmi turbulentním vývojem. Strany se spojovaly a rozcházely, hospodářství do sebe nárazovým způsobem začlenilo trţní prvky a občané se tak učili ţít v mladé demokracii. První volby nového státu tak měly ukázat, jestli vláda postupovala správnými kroky a jestli občané své zástupce v nastoleném ekonomickém, společenském, nebo i demokratizačním procesu podporují. Jak uţ jsme několikrát viděli, sociální demokracie šla do tohoto klání poprvé pod vedením charismatického Miloše Zemana. Ten měl tak na přímý souboj vyzvat do té doby dominujícího politika - Václava Klause. Oba dokonce kandidovali ve stejném obvodu64.
63
Vysvětlení je patrné z Tabulky č. 4 na stránce 234 v [Kubát, 1998].
64
Jednalo se o Severomoravský volební obvod a Miloš Zeman v něm dokázal pravicového politika na hlavu porazit. Sociální demokracie totiţ v tomto obvodu získala o více neţ 75 tisíc hlasů víc neţ ODS. A konkrétně Zeman se mohl těšit 67 tisícům preferenčních hlasů. Oproti tomu Klaus jich dostal jen něco přes 54 tisíc. Pro detailnější rozpis výsledků viz [Český statistický úřad, 1996].
31
Komentáře o úspěšnosti obou lídrů a jejich stran se ale liší. ODS totiţ celkově volby vyhrála, ale zisk ČSSD překvapil odbornou, ale i laickou veřejnost. Sociální demokracie totiţ do voleb šla s 16 mandáty z předchozího období. Najednou si ale připsala zisk převyšující 26 procent, coţ představovalo 61 mandátů 65 ve dvou-set členné sněmovně. I díky volebnímu systému, jak jsme zmínili před chvílí, tak za vítěznými občanskými demokraty zaostávala ČSSD o pouhá 3 procenta. To činilo jen 7 mandátů. Při pohledu na výsledky je navíc vidět dominantní postavení obou teď uţ hlavních politických stran66. Komunisti získali stabilní podporu, naopak čísla menších pravicových stran velkou část veřejnosti překvapila. Zisk republikánu pak byl v souladu s očekáváním. Nicméně v tuto chvíli představovala česká politická scéna téměř bipolární systém, ve kterém hrály hlavní roli dvě síly, které tak měly nakročeno k moţným budoucím alternacím [Novák, 2003 str. 46] Toto tvrzení se pak následujících letech ještě trochu prohloubilo, nicméně se nakonec směřování k čistému bipartismu nenaplnilo. V českém systému se totiţ i v následujících letech drţely strany, které i díky poměrnému volebnímu systému, bránily koncentraci moci do rukou jedné z dvou hlavních stran. ČSSD pak zaznamenala v roce 1996 ještě jedno důleţité vítězství. Mezi nejstálejší voliče sociální demokracie se totiţ v těchto volbách počítali hlavně rolníci a nezaměstnaní [Factum, 1997 str. 132]. Tedy skupina lidí, na které se právě tato strana nejvíce zaměřila. Značí to tak dobrou a úspěšnou strategii v oslovení svého elektorátu. Otázkou ale je, jestli za překvapivým volebním ziskem ČSSD stál opravdu obrat více občanů k levici, nebo jestli dokázala sociální demokracie jen přetáhnout protestní hlasy, které primárně kritizovaly vládní politiku67. Podle některých komentářů se totiţ zdá68, ţe ČSSD, vedle toho, ţe byla skutečně formující se levicí, byla i „sběrným táborem“ nespokojených [Sociologický časopis - redakce, 1996 str. 478]. Navíc například v porovnání s rokem 1992 musíme vyzdvihnout důleţitý rozdíl mezi pravicí a levicí. První jmenovaný proud byl totiţ do velké míry ustálený a konzistentní. Naproti tomu levice a levý střed byly v roce 1992 roztříštěné do několika menších subjektů. Aţ v období 1995 1998 se levice částečně konsolidovala a nabídla tak voličům mnohem méně moţností neţ 65
Pro lepší pochopení jsou v přílohách konkrétní čísla shrnuta. Viz Graf č. 1 a č. 2 a Tabulka č. 1.
66
V tuto chvíli se totiţ vedle ODS postavila i ČSSD. Z marginálního postavení tak sociální demokracie vystřelila nahoru a zajisté si tak zaslouţí pojmenování „hlavní strana“. 67
Následující řádky se zakládají na diskuzi, kterou spolu vedli někteří sociologové 12. září 1996, a kterou zaznamenala redakce Sociologického časopisu v [Sociologický časopis - redakce, 1996]. 68
Ve výše zmíněném článku zastává tento názor například Petr Matějů.
32
začátkem 90. let69. Tudíţ se daly čekat i lepší výsledky levicových stran, protoţe se mohla podpora lépe koncentrovat pouze do omezeného počtu subjektů. Otázkou tedy je, do jaké míry se tedy sociální demokracii podařilo pouze vykrystalizovat [Sociologický časopis redakce, 1996 str. 482] a koncentrovat hlasy z celého středo-levého prostoru, který ještě několik let předtím okupovalo větší mnoţství stran? Posledním rozdílem oproti volbám 1992 pak bylo hlavní téma kampaně, nebo chceme- li jakási forma štěpení. Volby a kampaň se totiţ přenesla od politiky symbolů k politice zájmů [Sociologický časopis redakce, 1996 str. 477]. Jednoduše řečeno, pro volby v roce 1992 byly stěţejní symboly – to jaký vztah jednotlivý kandidáti zaujali k minulosti70. Naopak zájmy v roce 1996 uţ měly za úkol primárně vyhlíţet do budoucnosti71. Důleţité pro volby v roce 1996 je také sníţení počtu parlamentních stran. Projevil se tak psychologický efekt 5 % volební klauzule [Šanc, 2006 str. 631]. Voliči si totiţ uţ zvykli na to, ţe strany, které nedosáhnou zmíněné hranice, neovlivní další 4 roky dění v Poslanecké sněmovně. Tudíţ propadlo jen nízké procento hlasů a naopak se zvýšila poměrnost v parlamentu – procenta parlamentních křesel se méně lišila od procent získaných hlasů neţ při předchozích volbách v roce 1996 [Novák, 1996 str. 411]. Na druhou stranu by bylo v tomto případě moţné přirozeně očekávat jednodušší sestavení vládní koalice. Při menším počtu stran totiţ je totiţ nutné vyjednávat jen s omezeným počtem subjektů a je moţné najít jednodušší řešení. Tato zdánlivá výhoda se ale kvůli rozloţení sil v Poslanecké sněmovně nakonec otočila v určitou slabinu. První parlamentní volby v historii České republiky tak byly jasně zlomové. Po nich fungovaly72 v poslanecké sněmovně uţ do jisté míry konsolidované strany, které měly začít vytvářet demokratickou politiku. Vlastní výsledek voleb ale nasměroval vývoj na úplně jinou kolej.
69
Tato poznámky by se měla vnímat spíše jako pozitivum. Jednoduše se hlasy pro levici uţ tolik netříštily a koncentrovaly se prakticky ke dvěma hlavním levicovým stranám – ČSSD a KSČM. 70
Minulost je zde chápána jako symbolická – například co, které strany říkaly na komunismus, jak se tvářily na vztah k Německu, jestli chtěly prosazovat navrácení znárodněného majetku, atd. 71
Byly to poţadavky na vládu, aby se uţ neohlíţela, ale raději dělala všechno proto, aby se její voliči měli za pár let lépe. 72
Výjimkou byla anti-systémová opozice. Do roku 1998 na pravé straně SPR-RSČ a vlevo pak i po roce 1998 KSČM.
33
5. 5. Povolební pozice ČSSD Jak uţ bylo řečeno, volební výsledky ČSSD byly asi největším překvapením jara 1996. Minimálně tedy několik hodin po zveřejnění závěrečných čísel. Paralelně s překvapujícím výsledkem sociální demokracie se totiţ ještě objevily otázky nad ustanovením nové většinové vlády. A počty to váţně nebyly lehké. Voliči totiţ také rozhodli, ţe do té doby vládnoucí pravicová koalice uţ nezíská většinu křesel. Václav Klaus byl samozřejmě z takového vývoje nemile překvapen a celá ODS stála před těţkým rozhodnutím o dalším směřování. Naopak sociální demokracie se v tuto chvíli poprvé přiblíţila moţnosti uchopit moc do svých rukou. Této příleţitosti ale zatím nevyuţila. I kdyţ se Zeman snaţil otočit situaci ke svému prospěchu, nakonec se smířil s křeslem předsedy Poslanecké sněmovny a odsouhlasil tak odlišný postup. Sociální demokracie nemohla v tuto chvíli ztratit. Zeman totiţ tušil, ţe pro ODS bude vládnutí v menšině73 nadmíru sloţité, a ţe jemu to tak můţe jen prospět. K tomu mohla ČSSD díky svému působení v roli konstruktivní opozice ovlivňovat výslednou politiku vlády bez přímé zodpovědnosti [Šanc, 2006 str. 634] za konečný výsledek. Navíc i podle Zemanových slov nemohla ČSSD vládu nepodpořit. Pokud by totiţ její poslanci hlasovali proti vyslovení důvěry, jedinou realizovatelnou alternativou74 by pak byla koalice ČSSD komunistů a republikánů [Mitrofanov, 1998 str. 175]. To ale na Bohumínském sjezdu v roce 1995 sociální demokraté uţ předem odmítli a nadřadili tak toto usnesení nad podporu pravicového kabinetu. Na druhou stranu bylo jasné, ţe se Klaus bez levicových poslanců neobejde a proto mohla ČSSD na takovém kroku získat na sněmovním významu. Zeman pak dokázal zvolený postup vykomunikovat i směrem k voličům, takţe nakonec vyházela sociální demokracie z povolební situace jako vítěz. Koalice pravicových stran tak nakonec vytvořila menšinovou vládu, která ale nebyla vnitřně soudrţná [Řeháková, 1999 str. 311]. A rozpory mezi jednotlivými partnery na sebe nedaly dlouho čekat. Spolu s úspěchem sociální demokracie ve volbách se ale začala média zajímat i o její další politiky. Díky vedení poslaneckého klubu se tak na stránkách novin začal objevovat Stanislav Gross, místopředsedkyně sněmovny Petra Buzková, nebo tehdejší 73
Prezident Havel nakonec pověřil jednáním o vládě předsedu vítězné strany – Václava Klause. Jednání ale byla kvůli rozloţení sil ve sněmovně velmi sloţitá. Nakonec se občanští demokraté dohodli s KDU-ČSL a ODA na projektu menšinové vlády, která nakonec získala na konci července 1996 důvěru. K tomu jí pomohli zejména poslanci ČSSD, kteří po předcházejícím zákulisním vyjednávání opustili sněmovnu a umoţnili tak vyjádření důvěry Klausově vládě. 74
Samozřejmě kromě velké koalice, o které se ale v té době v ţádném případě neuvaţovalo.
34
poslanec a budoucí premiér Vladimír Špidla. Navíc se blíţily první senátní volby a bylo tak pro sociální demokracii nutné vyuţít přízně voličů pro další solidní výsledek. Posun se ale nedostavil a sociální demokracie získala „jen“ 25 senátorských křesel a zaostala o 7 mandátů za vítěznou ODS. Je ovšem otázkou, jestli to byl trest od levicových voličů za to, ţe Miloš Zeman umoţnil pokračování středo-pravé vlády, nebo jestli šlo spíše o volební inţenýrství, kdy jednoduše zahrál svou roli většinový volební systém. V této době se ale také do řad sociální demokracie vměstnaly mírné rozpory. Utvořilo se zde totiţ několik křídel, která kritizovala směřování strany pod vedením Miloše Zemana. Nejprve se nejednota projevila při hlasování o rozpočtu na rok 1997, kdy čtyři poslanci75 hlasovali pro zákon, zatímco vedení strany prosazovalo přesně opačný postoj [Kopeček, a další, 2005 str. 1472]. Navíc další názorové proudy naznačovaly určitá pnutí uvnitř sociální demokracie. Zeman proto musel zasáhnout a tvrdou rukou rebely uklidnit. Mandát k takovému postupu mu pak dal sjezd v roce 1997, na kterém předseda obhájil se 71 % své křeslo. Pokus pravicového proudu o ohroţení Zemanovy pozice se tak nezdařil [Kopeček, a další, 2005 str. 1473]. Staro-nový předseda tak mohl začít připravovat76 strategii pro kritiku vlády a pro vyvolání předčasných voleb, o které uţ i několik měsíců před sjezdem usiloval. Překvapivě mu v tomto úkolu pomohla i vládní ODS.
75
K. Machovec, J. Wagner, T. Teplík a M. Kuneš
76
Díky vyřazení 2 poslanců z poslaneckého klubu ČSSD se také vláda přestala opírat o podporu sociální demokracie, ale její ţivot právě visel na těchto dvou přeběhlících. Pro Zemana byla tato skutečnost jasnou výhodou, protoţe se mohl ještě dravěji pustit do kritiky Klausova kabinetu.
35
6.
Cesta k prvnímu vítězství I přes trochu horší výsledky podzimních senátních voleb se sociální demokracie
nadále snaţila upoutat pozornost a hlavně zájem voličů. Zeman tušil moţnost poprvé usednout do premiérského křesla a tak nešetřil kritikou vlády a hlasitě upozorňoval na nutnost předčasných parlamentních voleb. Nicméně v průběhu let 1996 a 1997 zasáhly sociální demokracii problémy. Nejednalo se o ţádné neřešitelné potíţe, ale kdyby jich pravice v té době vyuţila, mohla rostoucí hvězdu ČSSD přece jen trochu zpomalit. V zásadě uţ jsme zmínili hlasování několika sociálně demokratických poslanců pro rozpočet na rok 1997. Zeman na tuto událost reagoval okamţitě a nechal oba iniciátory77 takového postupu – Wagnera a Teplíka - vyloučit z ČSSD [Mitrofanov, 1998 str. 188]. Postup Miloše Zemana se ale dal očekávat. Jak jsme se jiţ několikrát mohli přesvědčit, předseda sociální demokracie byl typem politika, který by pro svůj vlastní postup udělal cokoli. Kdyţ mu tedy například Wagner a Teplík překáţeli v tomto cíli, neváhal se jich Zeman okamţitě zbavit. Na veřejnost se pak ještě v roce 1996 dostala zpráva o tzv. „Kufříkové aféře“78, která měla zakrýt aféru „Bamberskou“, která by mohla ČSSD v očích voličů poškodit. Nicméně řešení těchto moţná někdy mediálně podpořených kauz se protáhlo na několik let, tudíţ návrat české levice k moci nakonec příliš neovlivnily. Navíc Zeman dokázal díky svým reakcím a komentářům vţdy přitáhnout pozornost k tomu, co zrovna potřeboval a i díky tomu se mu podařilo z těchto afér celkem vybruslit. Byla to totiţ jeho velmi účinná zbraň, která se projevovala skoro neustále, a kterou častokrát vyuţil i při kritice pravicové vlády.
6. 1. Kritika vlády ČSSD si uţ od prvních dnů druhé Klausovy vlády uvědomovala své zásadní postavení v nové Poslanecké sněmovně. Zpočátku by totiţ koaliční menšinová vláda nebyla schopná existence bez podpory sociální demokracie. Vládní strany dokonce s ČSSD konzultovaly podobu vládního prohlášení [Šanc, 2006 str. 635], coţ je v podobných parlamentních demokraciích minimálně velmi nezvyklé. Pozici sociální demokracie
77
Díky jejich hlasům pak mohla Klausova vláda setrvat ještě několik měsíců u moci.
78
Uţ na konci roku 1996 vystoupil Zeman s tvrzením, ţe má důkazy o tom, ţe se Jan Ruml (tehdejší ministr vnitra) chystá zavést policejní stát[Tabery, 2008]. Argumentace a vývoj aféry však nasvědčovaly tomu, ţe byla někým vykonstruovaná a ţe Miloš Zeman v tomto případě „přestřelil“. Více na stránkách 28 – 30 v [Tabery, 2008].
36
oslabilo aţ koncem roku vyloučení dvou poslanců ze svého klubu. Tím tak částečně přestala být vláda závislá na Zemanově straně a na necelý rok tak nastala alespoň mírně stabilnější situace. I kdyţ v rámci koalice docházelo často k velkému pnutí, kterého sociální demokracie samozřejmě vyuţívala79. Úkolem opozice je totiţ kontrolovat vládu a případně poukazovat na nedostatky při jejím úřadování. Po vývoji v roce 1996 se ale ta původní definice opozice přeměnila ve tvrdou, anti-liberální a zejména proti - Klausovskou kritiku. Takový styl se pojil i s tím, ţe se lídrem opozice stal poprvé Miloš Zeman. Například jeho projev v poslanecké sněmovně v prvním čtení projednávání návrhu státního rozpočtu na rok 199880 se tvrdými výrazy na účet Klausovy vlády jen hemţí81.
6. 2. Reakce na Sarajevský atentát Jak uţ je výše zmíněno, Miloš Zeman se po celou dobu svého zasedání v opozici snaţil kritizovat vládu a jeho nejlepším moţným řešením bylo vyvolat předčasné volby. Ve svém postupu ani netušil, ţe v tomto směru nakonec nebude tím hlavním hybatelem. Na podzim 1997 se totiţ z čista jasna rozhořela kauza ohledně financování největší vládní strany – ODS. Koncem listopadu se tak začali bouřit i koaliční strany a předseda lidovců, Josef Lux, dokonce navrhl, aby vláda podala demisi [Šanc, 2006 str. 636]. Situace se dále vyhrocovala a po několika hodinách bylo jasné, ţe ODS vnitřní a vnější tlak uţ nemůţe vydrţet. Po tvrdých a kritických slovech vlastních členů - Jana Rumla a Ivana Pilipa - a po vyzvání k odstoupení Václava Klause se tak za několik týdnů od občanských demokratů odtrhla platforma asi 25 poslanců [Pšeja, 2005 str. 77], která si začala říkat Unie Svobody82. Proces konsolidace stranického systému tak byl narušen v průběhu roku 1997 nejen řadou hospodářských a politických otřesů ale i rozštěpením ODS [Vodička, a další, 2007 str. 212]. Klaus se dostal do nezáviděníhodné pozice, protoţe ztratil jak kontrolu nad 79
Postupně se řešily otázky financování menších vládních stran a také vztahy mezi premiérem Klausem a předsedy jeho partnerů – KUD-ČSL a ODA. 80
To bylo samozřejmě uţ na samotném konci existence Klausovy vlády, ale i tak se z jeho projevu a následné diskuze vypozorovat jak asi situace mezi vládou a opozicí vypadala. 81
Stenozáznam projevu je k nalezení na http://www.psp.cz/eknih/1996ps/stenprot/015schuz/s015045.htm#r7 (Navštíveno 2. Května 2010). Zeman projev přednesl 21. Října 2007 a reakce Václava Klause byla samozřejmě také vzrušená a hlavně oponující sociálně demokratické rétorice. 82
Celé aféře se přezdívá Sarajevský atentát, protoţe Václav Klaus – předseda ODS a premiér – totiţ v tu dobu přebýval právě v Sarajevu. Název pak samozřejmě připodobňuje atentát z roku 1914 a zavraţdění dědice trůnu rakouské monarchie – Františka Ferdinanda d´Este - v dnešním hlavním městě Bosny a Hercegoviny. Historická událost spustila 1. Světovou válku, dění na konci roku 1997 nakonec poloţilo českou vládu.
37
stranou, tak i nad vládou. 30. listopadu tak byl jako premiér nucen podat demisi a prakticky v ten samý den zahájily strany diskuzi o moţných mimořádných volbách v červnu 1998. Zeman se samozřejmě nemohl takové události neúčastnit. Vţdyť po podobné příleţitosti volal uţ od volebního úspěchu sociální demokracie v roce 1996. Navíc se na jeho kritickou stranu částečně postavila KDU-ČSL, která uţ měsíce před pádem vlády měla s premiérem a prakticky s celou ODS velmi problémový a vyhrocený vztah. Zeman tak začal okamţitě po vystoupení členů ODS s kritikou jejího předsedy, hledat cestu, jak dohodnout předčasné volby. Mezi tím Václav Klaus na mimořádném sjezdu ODS překvapivě obhájil předsednické křeslo a uţ 17.12 deklarovaly obě strany vůli řešit situaci právě předčasnými83 volbami [Fiala, a další, 2003 str. 31]. Bylo tedy nutné jen najít někoho, kdo zemi do rozhodujícího klání dovede. Prezident Havel nakonec svěřil tuto roli guvernérovi ČNB – Josefu Tošovskému. S vědomím krátkodobého a dočasného řešení tak v celkem jasné shodě parlament uţ začátkem ledna nové vládě vyjádřil důvěru a všichni se začali připravovat na červnové volby.
6. 3. Příprava voleb ČSSD zvolila osvědčenou taktiku. Do autobusu „Zemák“ nastoupil opět předseda strany84 a vydal se několikatýdenní objíţdění měst a obcí, kde se snaţil kontaktní kampaní přesvědčit voliče, aby právě sociální demokracii dali svůj hlas. Obecně se dá říct, ţe sociální demokracie většinou do voleb vloţí spoustu jakési osobní energie85. Navíc od konce roku 1997 stavěly všechny výzkumy volebních preferencí na první místo právě ČSSD [Lebeda, a další, 2004 str. 329]. Zeman se tak zaměřil hlavně na utvrzení voličů a pak hlavně na jejich odpor k pravicovým vládám. ČSSD tak začala slibovat především realizaci akce „čisté ruce“ [Bureš, 2008 str. 52], díky které chtěla pročistit českou politiku od korupce a od finančních skandálů. Tradičně se sociální demokraté otáčeli hlavně na niţší a maximálně střední vrstvy. Výhodou pro stranu bylo, ţe se nijak nepodílela na nově vzniklé úřednické vládě Josefa Tošovského, která měla zemi k předčasným volbám dovést. 83
Jednalo se o první a prozatím (květen 2010) jediné předčasné parlamentní volby v českém politickém systému. 84
Hned za ním samozřejmě i šéf kampaně Šlouf.
85
Srovnatelné nasazení například předváděla ČSSD při volebních kampaních pod vedením Jiřího Paroubka (od roku 2005). Strana sice uţ nevyuţívala volebního autobusu, ale zato objíţděli její představitelé stejně jako Zeman, spoustu měst, aby své voliče navštívili přímo u nich doma. Takový styl kampaně si totiţ přímo vyţaduje elektorát České strany sociálně demokratické. Voliči této strany jsou totiţ známí svou nestálostí a také nejistou volební účastí. Proto je nutné na ně z pohledu politického marketingu právě takto cílit a konkrétně oslovovat.
38
V takovém případě tak nebyl Zeman svázaný ţádným vládním prohlášením a mohl se plně soustředit na kampaň. Otázkou snad jen zůstávalo, jak předčasné volby z právního hlediska zajistit. Toto dilema bylo jedním z mála vzácných bodů, na kterém se obě největší strany dokázaly shodnout. ČSSD si dokonce předem podmínila podporu úřednické vládě právě včasným vypsáním voleb. Hlavní aktéři ale hledali způsob, jakým by se tento netradiční krok nedostal do kolize s Ústavou České republiky. V Poslanecké sněmovně se tak hledala podpora pro co nejrychlejší postup k předčasným volbám86. Nakonec prosadila ČSSD spolu s ODS ústavní zákon o zkrácení mandátu sněmovny87 [Lebeda, a další, 2004 str. 329]. I kdyţ se obě hlavní strany navzájem kritizovaly, tak dokázaly v tuto chvíli táhnout za jeden provaz. Moţná to byl jen první testovací pokus strategie, která se za několik měsíců měla stát přirozenou realitou.
6. 4. Výsledky voleb 1998 Volby v roce 1998 přinesly do českého politického systému několik zásadních změn. Samozřejmě tou nejdůleţitější a nejvýznamnější byl návrat levice k moci. Respektive prozatím ještě říkejme volební vítězství levice88. ČSSD dokonce zaznamenala historicky nejlepší volební výsledek v celé její historii (nejenom po roce 1989) [Kopeček, a další, 2005 str. 1474]. Obecně ale výsledky voleb 1998 přinesly ve srovnání s rokem 1996 posun doleva [Řeháková, 1999 str. 322]. Miloš Zeman se tak po pěti letech ve funkci předsedy strany konečně dočkal kýţeného úspěchu. Jak s ním ale naloţil a co po volbách následovalo, zanalyzujeme v předposlední kapitole této studie. Je ale nutné si uvědomit ještě další novinky, které první české předčasné volby přinesly89. Za prvé se počet parlamentních stran o jednu sníţil. Stranická fluktuace byla ale ještě větší. Celkem se totiţ do Poslanecké sněmovny nedostaly ODA a SPR-RSČ. Naopak nově vzniklá Unie Svobody zaujala sice nejniţší počet poslaneckých křesel, ale jak za chvíli uvidíme, její rozhodování bylo nakonec pro řešení povolební situace klíčové. Na 86
Musíme zmínit, ţe ODS byla v této době mezi veřejností přijímaná velmi negativně. Její preference spadly hluboko pod 15 %. I přesto se Klaus snaţil o co nejrychlejší předčasné volby. Jak za chvíli uvidíme, taktika se mu vyplatila. 87
Konkrétně se jedná o zákon č. 69/1998 Sb.
88
Návrat levice k moci nebyl totiţ v souvislosti s rozloţením sil v nové sněmovně zcela samozřejmou věcí. Vyjednávání a dohady o nové vládě byly po volbách 1998 snad nejhektičtější v dosavadním vývoji České republiky. Blíţe se budeme tomuto tématu věnovat na následujících stránkách. 89
Pro dokreslení analýzy slouţí Tabulky č. 1 a 2 a Grafy č. 1-4 v příloze. Data jsou vybrána z [Český statistický úřad, 1998].
39
druhou stranu je také nutné zmínit, ţe podíl propadnutých hlasů90 byl velice nízký a dosáhl pouze 11,32 % [Řeháková, 1999 str. 329]. To značí slušnou voličskou znalost volebního systému a také sklony k bipolarizaci a hlavně k bipartismu, které dosáhly právě v předčasných volbách svého vrcholu. Na tom se podílela, jak uţ jsme zmínili, i předvolební kampaň, která před voliče postavila jen prakticky dvě moţnosti – Klaus nebo Zeman. Tuto úvahu potvrzuje i fakt, ţe třetí strana v pořadí – KSČM – získala jen něco málo přes 11 % hlasů, tedy asi třetinu celkového výsledku ČSSD. Samotné výsledky druhé strany v pořadí – ODS – ale měly také charakter relativního úspěchu. Strana se totiţ po skandálu v listopadu 1997 překvapivě rychle zotavila [Vodička, a další, 2007 str. 213] a získala „jen“ o necelých pět procent méně neţ vítězná sociální demokracie. Za tímto úspěchem stála hlavně Klausova kampaň, ve které občanští demokraté varovali obyvatele před návratem levice k moci. Objevovala se tak hesla jako „S Klausem nebo doleva“ a obecně se ODS snaţila určitým způsobem mobilizovat svůj původní a dá se říct, ţe i celý pravicový elektorát. V tomto světle byl pak její postup po volbách 1998 pro mnohé příznivce nemilým překvapením. Neúspěch republikánu byl pak třetím významným efektem těchto voleb. Aţ do roku 1998 se totiţ musely všechny parlamentní strany potýkat s výraznou bipolární antisystémovou opozicí. Na levé straně to byla KSČM a vpravo pak právě Sládkovi republikáni. Ve volbách 1998 získala ale tato strana méně neţ pět procent a proto neobsadila v parlamentu ţádné křeslo91. V této souvislosti tak anti-systémové křídlo ve sněmovně výrazně oslabilo ze 40 na 24 mandátů. Stále ale způsobovala sněmovní přítomnost KSČM značné problémy s formováním vládních koalic. Navíc byla přítomností komunistické strany do značné míry postiţená právě ČSSD. Musela se po celou dobu svého působení vypořádávat s opozicí jak napravo, tak i nalevo od své pozice. Prakticky okamţitě se o tom přesvědčily všechny ostatní demokratické strany. Rozloţení sil, které voliči v červnu 1998 určili, bylo ale z čistě technického pohledu velmi zajímavé. Nabízela se tu totiţ jednoduchá moţnost středopravé koalice ODS. KDUČSL a US, která by se mohla spoléhat na 102 poslaneckých hlasů. Se 113 poslanci by pak mohla počítat středolevá koalice, kde by dominantní roli hrála místo občanských demokratů ČSSD. Další moţné varianty krátce po volbách nikoho nenapadaly. V tuto
90
Tedy hlasů, které volily strany, které se nakonec nedostaly do sněmovny.
91
Výsledky voleb 1998 a rozdělení mandátů je k nahlédnutí v Příloze na Grafech č. 3 a č. 4 a také v Tabulce č. 2.
40
chvíli se ale česká společnost stala svědkem zatahování osobních preferencí a vztahů do politických rozhodnutí. Moţná by se dalo i říct, ţe právě osobní averze a postoje byly prvním krokem a důvodem, který vyústil v podpisu Opoziční smlouvy.
41
7.
Uchopení moci Česká strana sociálně demokratická sice vyhrála volby a dosáhla historicky
největšího zisku hlasů. Nicméně, i kdyţ se všichni vyjednavači snaţili o co moţná nejefektivnější řešení, musel se nakonec Miloš Zeman obrátit s ţádostí o pomoc na svého největšího rivala. Tato kapitola by měla shrnout vyjednávání o nové vládě po volbách 1998 a hlavně završit celou studii podpisem Opoziční smlouvy, která vstoupila do českých politických dějin a stala se jejich moţná nejdůleţitějším a v médiích nejčastěji zmiňovaným dokumentem.
7. 1. Povolební vyjednávání Jak uţ bylo zmíněno na předchozích řádcích, situace se v nové Poslanecké sněmovně jevila celkem řešitelně a pokud by si někdo odmyslel osobnosti politiků, tak i čísla dávala slušnou šanci na vznik většinové vládní koalice, kterou by nejpravděpodobněji tvořily 3 strany. Otázkou by jen bylo, jestli se toto uskupení ukotví na levé, nebo pravé straně spektra. Voliči tak paradoxně ukázali, ţe chtějí, aby se po několika hektických letech konečně kormidla ujala vláda, která odčiní ekonomickou krizi92 roku 1997 a znovu nastartuje Českou republiku k silnému ekonomickému růstu. Nicméně uţ při prvních povolebních jednáních se optimismus právem vytratil. Jako vítěz voleb dostal Miloš Zeman od prezidenta Václava Havla právo zahájit vyjednávání o vládě. Přirozeně tak začal kalkulovat s verzí středolevé koalice s KDU-ČSL a US93. Dokonce by oba koaliční partneři ČSSD získali dohromady polovinu křesel ve vládě, post premiéra, ministra financí a zahraničí [Tabery, 2008 str. 34].Jenţe v tuto chvíli se poprvé a bohuţel ne naposled projevily antipatie některých členů 94 Unie svobody k Miloši Zemanovi. Tomu se tak nepodařilo spolu s lidovci za velkorysých nabídek Unii svobody k podpoře vlády přesvědčit [Kopeček, a další, 2005 str. 1474] a tak tato nová strana prozatím z povolebního jednání vypadla. Projekt tohoto typu by se navíc musel potýkat s ideologickými problémy, protoţe by levicová ČSSD musela spolupracovat 92
V roce 1997 například klesl český HDP o 0,8 %. V následujícím roce to byl dokonce pokles o 1 %. V porovnání s rokem 1995, kdy HDP rostl o necelých 6 %, byla opravdu krize let 1997 a 1998 rázným zpomalením vývoje. V roce 1996 také začaly české vlády hospodařit s deficitním rozpočtem, jehoţ se uţ nikdy (do roku 2010) nezbavily. Zdroj dat Český statistický úřad a Ministerstvo financí ČR. 93
Unie svobody se Zemanovi sice příliš nezamlouvala, protoţe ještě před několika měsíci činnost jejích členů v rámci ODS kritizoval, ale povolební matematika mu v tomto směru nedávala příliš jiných moţností. 94
Za tímto proudem stál zejména bývalý člen ODS – Jan Ruml.
42
s pravicovou US95, coţ by samozřejmě pro obě strany znamenalo spoustu kompromisů, které si v tuto chvíli nemohlo ani jedno uskupení vzhledem ke svým voličům dovolit. Kdyţ to Zemanovi nevyšlo s Unií svobody, pokusil se ještě o mírně bizardní řešení. Navrhl totiţ lidovcům společnou menšinovou vládu. Z výsledků voleb a z rozdělení mandátů96 totiţ uţ příliš dalších moţností nepramenilo. Nesmíme samozřejmě zapomenout na Bohumínské usnesení, které zakazovalo sociální demokracii otevřenou spolupráci s KSČM. Lidovci byli dokonce původně ke spolupráci s ČSSD nakloněni. Vedení strany totiţ nemělo sebemenší chuť pokračovat dál s Václavem Klausem a navíc posun strany z pravé části spektra do levého středu samozřejmě spolupráci s ČSSD umoţňoval. Nicméně kvůli nejasnému názoru na tento postup uvnitř KDU-ČSL se nakonec i tato moţnost vlády nekonala. Pozdější vývoj pak ukázal, ţe lidovci poprvé97 ve své polistopadové existenci zůstali mimo vládu a stali se stranou opoziční [Pšeja, 2005 str. 119]. Nebudeme ale ještě předbíhat. V povolebním rozloţení sil se totiţ skrývala ještě jedna zajímavá alternativa. Z čistě technického hlediska bylo totiţ moţné utvořit vládu a zároveň z ní vyloučit vítěze voleb. Matematika totiţ fungovala jasně. Minimální vítězná koalice totiţ v sobě nezahrnovala sociální demokracii, ale středo-pravicové strany. Konkrétně totiţ mohlo získat 102 poslaneckých hlasů uskupení ODS, KDU-ČSL a US. Proč se ale Václavu Klausovi tento projekt nevydařil? Odpověď by mohla znít: „Protoţe nechtěl!“ Obě menší strany totiţ ještě v přecházejících měsících občanské demokraty velkým dílem poškodily. Nejprve to byla Unie svobody, která se na přelomu let 1997 a 1998 od ODS odštěpila. Občanští demokraté tak vnímali její členy jako zrádce. KDU-ČSL se pak obrátila ve stejné době proti vládě a proti samotnému Václavu Klausovi, který si v ODS pořád udrţoval pozici určitého duchovního otce98. Klaus tak nabídl menším subjektům velmi kruté podmínky [Tabery, 2008 str. 36], které samozřejmě Lux ani Ruml nechtěli přijmout. Situace se tak začala vyostřovat. Všichni se snad shodli jen na vynechání komunistické strany z povolebních jednání. Navíc z ostatních řešení uţ ta nejvíce 95
Překvapivě se ale k této variantě nakonec obrátil Vladimír Špidla a jeho nástupci při sestavování vlád mezi lety 2002 a 2006. Je ale pravdou, ţe ideologické a personální pozice jednotlivých aktérů tohoto vyjednávání se dosti změnily a proto bylo jednodušší takovou koalici sestavit. Navíc výsledky voleb v roce 2002 nedaly stranám příliš na výběr. 96
Viz Tabulka č. 2
97
A prozatím (do roku 2010) také naposled.
98
O tom svědčí i uţ dříve zmíněná poznámka o tom, ţe Klaus dokázal i přes finanční skandály obhájit koncem roku 2008 křeslo předsedy strany.
43
pravděpodobná vypadla. Proto bylo uţ v tuto chvíli jasné, ţe bez domluvy dvou vítězných stran se v České republice vládnout nebude.
7. 2. Podpis opoziční smlouvy I kdyţ to není moţná z volebních výsledků úplně zřejmé, nabízely se politikům rovnou dvě varianty dalšího postupu. Ta méně pravděpodobná by mohla navázat na koalice z 30. let 20. století. V té době se totiţ v československém parlamentu šířil německý element99 a bylo nutné proti těmto tendencím demokraticky bojovat. Proto se domluvili představitelé všech relevantních českých stran a utvořili takzvanou „Širokou koalici“ [Balík, 2007 str. 59]. Podobný koncept byl ve hře i v roce 1998. Sice se nejednalo o příliš realizovatelnou cestu, přesto se ale několikrát objevila myšlenka o moţné koalici ČSSD, ODS, KDU-ČSL a US. Ze hry by se tak dostala jediná anti-systémová strana tehdejšího uspořádání – KSČM. Nicméně uţ kvůli všem důvodům, které byly na těchto stránkách vyjmenovány, skončil i tento projekt moţná ještě dříve, neţ vlastně začal. Navíc je asi velkou iluzí domnívat se, ţe by toto heterogenní uskupení mohlo efektivně vládnout 100. Proto museli politici i tuto kapitolu uzavřít a tak zbývaly reálně uţ jen dvě moţnosti následného postupu. Většinová vláda ve velké koalici ODS a ČSSD, nebo menšinový kabinet sociálních demokratů s nejistou podporou ostatních stran. Zvítězila druhá varianta a navíc se při její realizaci prokázala velikost dvou hlavních politických hvězd prvního desetiletí stranického systému České republiky. Řešení patové situace se totiţ na svět dostalo uţ překvapivě brzo. Miloš Zeman a Václav Klaus se také několikrát sešli a po vyjádřeních malých stran (a zejména pak Unie svobody), ţe nesouhlasí s ţádnou z navrhovaných variant, začali lídři ODS a ČSSD jednat. 3. července oznámili oba představitelé vůli k vypracování dohody o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice [Fiala, a další, 2003 str. 35]. Prohlášení to bylo sice dosti obecné, nicméně bylo moţné tušit, ţe se na dalším vývoji ostatní parlamentní strany podílet nebudou. Domněnka byla správná a uţ 9. července byla v Poslanecké sněmovně
99
V roce 1935 dokonce SDP (Sudeto-německá strana práce) volby s 15 % hlasů vyhrála.
100
Moţná nejpříznivější podmínky pro takový postup nastaly hned v prvních případně ve druhých parlamentních volbách ve federálním Československu let 1990 a 1992. Cílem by samozřejmě bylo zbavit se komunistické strany, ale i tak je otázkou, jestli by se tento úkol „Široké koalice“ dal realizovat.
44
podepsána Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice101, která se okamţitě začala nazývat Opoziční smlouva.
7. 3. Opoziční smlouva Jednalo se o dokument, který prakticky odejmul všem ostatním stranám politický vliv. Podpis sice neznamenal vznik klasické vládní koalice. Prakticky to ale do vod české politiky přineslo nový prvek. Primárně bylo moţné pověřit na základě této smlouvy Miloše Zemana sestavením vlády, která nakonec 19. srpna 1998 získala důvěru [Fiala, a další, 2003 str. 36]. Občanští demokraté to umoţnili tím, ţe ještě před začátkem hlasování opustili sál Poslanecké sněmovny. Důsledky této smlouvy ale byly dalekosáhlejší. Za to, ţe ODS umoţnila sociální demokracii zasednout do vládních lavic, si vymohla důleţité ústavní funkce v čele s předsedou Poslanecké sněmovny a předsedou Senátu [Tabery, 2008 str. 37]. Navíc se ODS otevřely dveře do různých kontrolních komisí a jiných státních útvarů. Výrazným bodem smlouvy byl pak článek VI., ve kterém se obě strany zavázaly, ţe ani jedna z nich nevyvolá v průběhu daného volebního období hlasování o nedůvěře vládě [Občanská demokratická strana, Česká strana sociálně demokratická, 1998 str. 2]. To ve skutečnosti znamenalo, ţe vláda ČSSD bude bez sebemenších obtíţí zaručeně celé čtyři roky vládnout. Opozice se tak vzdala své nejmocnější zbraně102 [Tabery, 2008 str. 37]. I, kdyby ostatní parlamentní strany Zemanovu vládu kritizovaly a snaţily se jí odvolat, nikdy by neuspěly, protoţe by nikdy nemohly získat potřebnou většinu. Byl to jakýsi monopol moci ČSSD za tiché podpory ODS, která samozřejmě také nezůstala zkrátka. Občanští demokraté hráli v roce 1998 vůbec zajímavou roli. Uţ jsme zmínili jejich enormní a nečekaný volební úspěch. Pak ale přišla právě Opoziční smlouva, která jako by všechny předvolební sliby rušila. Samozřejmě, ţe se dalo argumentovat tím, ţe jiná varianta bez účasti KSČM nebyla moţná. Miroslav Macek dokonce prohlásil, ţe „ODS
101
Přesné znění smlouvy je moţné najít v [Občanská demokratická strana, Česká strana sociálně demokratická, 1998] a také v [Tabery, 2008]. 102
Za ideálních podmínek by totiţ měla mít vláda vţdy na mysli moţnost opozice rozpoutat hlasování o nedůvěře. Je to jeden z kontrolních mechanismů systému, aby se úřadující skupina poslanců nesnaţila upoutat neomezenou moc do svých rukou.
45
doufá, ţe se ČSSD u vlády „historicky znemoţní.“ [Tabery, 2008 str. 37]. Je ale jisté, ţe právě postup občanských demokratů mohl v jejich voličích vyvolat rozporuplné pocity103. Navíc se v roce 2000 doplnila Opoziční smlouva o tzv. Toleranční patent, kterým se upravovaly čtyři základní témata dalšího fungování menšinové vlády ČSSD. Podle některých komentářů uţ byl tento dodatek opravdovou koaliční smlouvou [Lebeda, a další, 2004 str. 332] mezi ODS a ČSSD. Navíc představitelé obou stran čekali, ţe bude Opoziční smlouva platit i po volbách 2002 bez ohledu na jejich výsledek104. Smlouva totiţ nebyla nijak časově omezená a byla napsaná tak, aby se dala aplikovat na jakékoli čtyřleté volební období. Co ale bylo cílem přijetí Opoziční smlouvy? Samozřejmě Miloš Zeman tímto krokem legitimizoval svou roli vítěze voleb a získal tak důvěru k nepřerušenému vládnutí na další čtyři roky. Představitelé Občanské demokratické strany mohli za slíbenou podporu sociální demokracie usednout do několika jiţ zmíněných křesel, která hrají v českém systému důleţitou roli. Ale dalo by se také říct, ţe za podpisem smlouvy stály i snahy o změnu české politické mapy. Obě strany totiţ měly dohromady105 137 poslanců – to o 17 převyšuje ústavní většinu. ODS a ČSSD se tak dostaly do pozice, kdy mohly měnit ústavu. Je jasné, ţe názorově byly oba subjekty od sebe výrazně vzdálené, proto se z praktického úhlu pohledu nedalo čekat, ţe by například prosazovaly na zákonodárné úrovni jednotnou ideologii, nebo nějaká extrémní pravidla. Na druhou stranu mohly ale i obě hlavní politické strany mezi sebou najít témata, na kterých by se i shodli. Pokud by se jim například povedlo upravit volební zákon a posílit v něm většinový efekt, mohlo toto řešení zcela vymazat malé politické strany z českého systému. Právě toto byl také jeden z bodů uţ zmíněného Tolerančního patentu106, který obě strany dopodepsaly v roce 2000. V normální koalici s dominantní stranou by se takový zákon zřejmě asi nedal prosadit, ale v tuto chvíli to byl zájem obou velkých stran a jediné co jim 103
Je otázkou, jestli i kvůli tomu ODS nedokázala vyhrát následující parlamentní volby v roce 2002. Na obhajobu občanských demokratů je nutné přiznat, ţe jasně vyhráli krajské volby v roce 2000, takţe zřejmě vliv Opoziční smlouvy na volby 2002 byl spíše marginální. 104
Aţ Vladimír Špidla tento koncept jasně odmítl a proto se český politický systém vrátil ke klasické stranické soutěţi a ke klasické koaliční vládě. 105
Je otázkou, jestli můţeme v tomto případě takto sčítat jednotlivé poslance. Na začátku kapitoly uţ jsme zmínili, ţe se podle většiny názorů alespoň v prvních letech fungování, nejednalo o velkou koalici, ale pouze jen o smlouvu, která upravovala mezistranickou komunikaci. Nicméně v tuto chvíli se mohlo jednoduše stát, ţe by obě hlavní strany hlasovaly pro zákon, který by nebyl ani ideologicky rozporuplný, ale spíše by se ukotvoval na štěpení malé strany versus velké strany. 106
Další čtyři body se týkaly státního rozpočtu, přípravy vstupu České republiky do Evropské unie a dvě kapitoly pak upravovali formální existenci spolupráce a komunikace mezi ODS a ČSSD.
46
v takovém postupu bránilo, byl ústavní soud. Navíc tato otázka znamenala i důleţitou dělící linii uvnitř sociální demokracie [Kopeček, a další, 2005 str. 1474], protoţe ne všichni členové s takovým postupem souhlasili. Není naším cílem podrobně analyzovat hypotetické i reálné dopady Opoziční smlouvy na český politický systém. Podpis tohoto dokumentu je spíše jakýmsi vyvrcholením několikaletého pokoušení se o návrat levice k moci a tudíţ i vyvrcholením této studie. Nicméně ještě před celkovým shrnutím bychom se měli podívat na to, jak na podpis Opoziční smlouvy reagovali další čeští političtí aktéři.
7. 4. Reakce ostatních Opoziční smlouva byla dokumentem, se kterým se při vyostřené předvolební kampani prakticky nepočítalo. Proto byla tato smlouva zásadním překvapením pro českou politickou sféru. Zejména ostatní parlamentní strany107 se ocitli v dosti zvláštní pozici. Měly totiţ formovat jakousi opozici vůči vládnímu bloku s tím, ţe prakticky neměly moţnost dění do větší míry ovlivnit. Jak uţ bylo řečeno na předchozích řádcích, ČSSD a ODS zavedly takové podmínky, ţe vliv jakékoli roztříštěné opozice na dění ve státě byl do velké míry minimalizován. Důleţitou vlastností opozice po roce 1998 byla totiţ právě její roztříštěnost. Bylo zde totiţ zastoupeno hned několik nesourodých proudů, coţ samozřejmě postavení opozice ještě více oslabovalo. Nejprve zasedala v Poslanecké sněmovně Unie svobody, která nechtěla nic mít ani s ODS, ani s ČSSD a uţ vůbec ne s KSČM. Jejím jediným moţným partnerem tak byli lidovci. Ti byli naopak otevření spolupráci s jakoukoli ne-komunistickou stranou, nicméně po podpisu Opoziční smlouvy byly jejich hlasy trochu zbytečné. Proto, i kdyţ tato strana měla moţná největší koaliční potenciál, ze všech sněmovních uskupení, počet jejích mandátů jí neopravňoval k tomu podílet se nějakým způsobem na rozhodovacích procesech. Kvůli této situaci se pak malé demokratické strany pokusily o jednotný postup. V reakci na podpis opoziční smlouvy pak před senátními volbami v roce 1998 zformovaly Čtyřkoalici108. Ta zaznamenala ve zmíněných volbách nevídaný úspěch [Fiala, a další, 2005 str. 1373], kdyţ získala 14 z 27 moţných mandátů.
107
Znamená to KSČM, KDU-ČSL a US
108
Čtyřkoalice se skládala z KDU-ČSL, US, DEU a ODA. Tento projekt byl velmi úspěšný a podařilos e mu ohrozit zdánlivě nedotknutelné pozice dvou hlavních stran českého politického systému. Kvůli údajnému nečistému financování se ale na sklonku let 2001 a 2002 Čtyřkoalice rozpadla a nedotáhla tak svou misi do úspěšného konce – do silného postavení v Poslanecké sněmovně po volbách 2002.
47
Například ODS, která skončila druhá v pořadí, pak získala mandátů jen 8 a ČSSD pouze 3109. Voliči tak dali jasně najevo, ţe s Opoziční smlouvou nesouhlasí, a moţná ţe jim také vadí odsouvání menších středových stran na jakousi druhou kolej. Teď ale ještě zpátky do povolebního vyjednávání na jaře 1998. Posledním opozičním uskupením byla KSČM, která se výrazně od předchozích dvou stran lišila a dala by se povaţovat moţná za dalšího vítěze Opoziční smlouvy. Do vládních pozic se poprvé od roku 1989 totiţ dostala levice a i přesto, ţe si ČSSD zakázala na několika sjezdech otevřenou spolupráci s KSČM, bylo jasné, ţe oba levicové programy se budou v nějakých oblastech protínat, a ţe komunisté budou mít v tomto případě nesrovnatelně větší moţnosti na prosazení svého programu. Navíc sám předseda KSČM pronesl, ţe stranu konečně „čeká cesta z izolace.“ [Tabery, 2008 str. 39]. A částečně měl pravdu. Miloš Zeman opravdu několikrát i s komunistickou stranou jednal a oproti předchozím obdobím se tomuto anti-systémovému uskupení dostalo výraznější pozornosti. Vyjednávání o sestavení kabinetu po volbách 1998 bylo také velkou prohrou pro prezidenta Václava Havla [Tabery, 2008 str. 38]. Ten totiţ podporoval variantu středo-levé koalice ČSSD US a KDU-ČSL. Také do tohoto modelu vloţil hodně energie a snaţil se všechny předsedy těchto stran přesvědčit právě k tomuto řešení. Nicméně kvůli neoblomnosti některých unionistů se mu to nakonec nepovedlo a model, který byl po všech jednáních přijat, se Havlovi nezdál jako šťastný. Prezident dokonce prohlásil, ţe opoziční smlouva je spiknutí, které narušilo politický pluralismus země [Hejdová, 2007]. Je velmi sloţité přiřadit opoziční smlouvu k nějakému obecně uznávanému modelu vládnutí. Problematická je totiţ hlavně pozice ODS. Ta totiţ nebyla vládní stranou, ale z druhého úhlu pohledu se prakticky vzdala hlavních pák na kontrolu vlády, takţe jí nemůţeme ani zařadit do kategorie opozice. V porovnání s menšími parlamentními stranami se totiţ občanští demokraté díky podpisu smlouvy dostali na úplně jinou úroveň. Otázkou také je, kdo vzešel z podpisu opoziční smlouvy jako vítěz? Nejprve by se mohlo zdát, ţe se vítězem v české společnosti staly částečně menší strany. V projektu Čtyřkoalice totiţ získaly slušné výsledky jak v senátních volbách na podzim roku 1998, tak v krajských volbách v roce 2000. Na druhou stranu se tento projekt nakonec těsně před parlamentními volbami 2002 zastavil a tak se nedá úplně objektivně
109
Samozřejmě se nejednalo o volby v celé České republice, ale jen v její třetině, ale i tak byl ten signál od voličů celkem výrazný.
48
říct, jestli by bez zmíněných finančních skandálů nakonec Čtyřkoalice mohla v roce 2002 na politické scéně výrazně zapůsobit. Okamţitým vítězem Opoziční smlouvy byla beze sporu ČSSD. Ta se jako první levicová strana dostala po roce 1989 k moci a kdyţ ţivot její vlády závisel na toleranci ODS, tak to byl zajisté pro stranu historický moment. Navíc Miloš Zeman dokázal vyjednat pro sociální demokracii takové povolební podmínky, ţe se po další čtyři roky nemusel obávat nějakých problémů s prosazováním zákonů, nebo dokonce s hlasováním o důvěru či nedůvěru vládě. Je otázkou jak by se dala ve světle Opoziční smlouvy hodnotit ODS. Jak uţ jsme zmínili, strana se na začátku roku 1998 dostala na samotné historické dno svých preferencí. Dokonce představitelé ODS mluvili o tom, ţe jejich cílem bude udrţet se ve sněmovně. Díky volební kampani se ale občanští demokraté dokázali vrátit do hry. Nicméně právě podpis smlouvy s ČSSD by se mohl zdát jako špatný signál pro voliče. Na druhou stranu, výraznou roli sehrál Václav Klaus, který dokázal i tak negativní téma správně vykomunikovat směrem ke svým příznivcům. ODS dokázala vyhrát krajské volby v roce 2000 a i přes relativní neúspěch ve sněmovních volbách 2002 se dokázala v systému udrţet a bojovat o nejvyšší pozice.
49
8.
Závěr Vraťme se v samotném závěru ještě k výzkumné otázce této studie a podívejme se,
jestli bylo opravdu vítězství ČSSD ve volbách v roce 1998 a její následné převzetí moci přirozeným vývojem, nebo jestli za tím stály specifické a zejména náhodné vlivy a podmínky, které stranu do takové pozice nepředvídatelně nasměrovaly? Je jasné, ţe vytvoření Opoziční smlouvy poznamenalo zásadním způsobem orientaci stranického soupeření v letech 1998 – 2002 [Fiala, a další, 2003 str. 36]. Navíc i následující roky se nesly ve stínu této události. Mohli jsme ale podpis podobného dokumentu váţně čekat? Ve většině demokratických zemí se pravidelně střídají vlády. Ve velkém počtu případů se pak jedná přímo alternaci – tedy, ţe pravicová vláda střídá levicovou a naopak. Z tohoto pohledu musíme tedy konstatovat, ţe k podobné výměně muselo dojít i v české politice. Nicméně celá 90. léta jsou ve společnosti typická pro svůj komunistický revizionismus a tak i taková banální věc, jakou je alternace, se mohla jevit sloţitě. Zvláště pak, měla-li se moci chopit opět po několika letech v českém prostředí levice. Nicméně ten nástup sociální demokracie nebyl zase tak náhodný. Primárně je nutné vzít v potaz tu roztříštěnost, kterou česká levice okolo let 1992 a 1993 pociťovala. Oproti anti-komunistickým a spíše pravicovým hnutím působila zpočátku ČSSD opravdu jako nicotná a nedůleţitá strana. Na druhém konci politického spektra se pak Václav Klaus mohl těšit z prakticky neomezené vlády, protoţe opozice byla silně roztříštěná a nikdo nebyl schopný zvedat hlasitěji námitky proti tehdejšímu vývoji. Pravice se po rozpadu Občanského fóra rychle stabilizovala a hlavně našla člověka, který zájmy podobně smýšlejících lidí úspěšně zastupoval. Dalo by se říct, ţe pro levicové strany to byla nepříjemná doba, ale právě sociální demokracie dokázala těchto slabin vyuţít – to jí velmi posílilo. Stěţejním rozhodnutím byla pro celý vývoj volba Miloše Zemana předsedou strany. V roce 1993 nešlo ani tak o to, ţe se konkrétně Miloš Zeman stal předsedou ČSSD. Důleţitější, a pro pravici moţná méně výhodnější, bylo to, ţe se objevil politik, který je ochotný a schopný (úspěšně) čelit Václavu Klausovi. Hlavní zprávou sociální demokracie tak byl v roce 1993 nový lídr celé demokratické opozice, který zastupoval velkou část nespokojeného obyvatelstva. Samozřejmě si Zeman musel nejprve srovnat svou vlastní stranu, ale uţ od následujících měsíců bylo vidět, ţe právě tento krok byl pro sociální demokracii ten správný, a ţe povede k volebnímu úspěchu. V této souvislosti tak zůstává
50
jen otázka, co by se stalo, kdyby s nějakým podobně charismatickým lídrem přišla jiná strana? Přeţila by takovou dobu i sociální demokracie? A slavila by naopak sociální demokracie později takový úspěch, kdyby jako svého předsedu zvolila méně výrazného politika? Nemůţeme zde rozpoutávat hypotetické teorie, ale nástup Miloše Zemana se můţe povaţovat za zlomový bod ve vývoji českého stranického systému. Kdyţ se ale posuneme uţ před rok 1996, tak je vidět Zemanův jasný tah na bránu. Z pohledu politického marketingu působí autobus „Zemák“ velmi kladně a Zeman, uţ obklopen svým týmem, míří k prvnímu úspěchu. Zisk jednoho milionů a šesti set tisíc hlasů [Český statistický úřad, 1996] sice neznamenal vítězství, ale sociální demokracii vytáhla tato čísla mezi opravdovou českou politickou elitu. Zeman tak uţ v roce 1996 například silným hlasem promlouval do ustanovení nové vlády. I kdyţ se ve straně v průběhu let objevovaly drobné problémy, předseda dokázal celé těleso udrţet pohromadě a díky silné kritice mezi lety 1996 a 1997 začal tlačit vládu k odstoupení. Ani nevěděl, ţe mu bude stačit chvíli vydrţet. ODS se totiţ v říjnu sloţila sama a od té doby uţ ČSSD jen nabírala preference. Vítězství ve volbách 1998 bylo tak pro celou stranu a hlavně pro Miloše Zemana odměnou za pět let tvrdé práce. Za tu dobu se z rozhádaného a nejednotného uskupení stala konsolidovaná a stabilní politická strana. Volební triumf měl ale hořkou příchuť. Zeman si kvůli svému postupu v politice nadělal několik nepřátel, kteří byli okamţitě po volbách odhodláni nezasednout ve středo-levé vládě. Následný sled událostí a vyjednávání dospěl do slepé uličky. V tuto chvíli se ukázala velikost, nebo moţná můţeme říct i politická schopnost, dvou lídrů hlavních stran. Zeman a Klaus totiţ nechtěli dopustit volební pat a i přes velkou míru nevraţivosti mezi sebou podepsali v létě 1998 nejzásadnější a nejklíčovější listinu samostatného českého politického systému – Opoziční smlouvu. Ta nejen, ţe odebrala na čtyři roky vliv v Poslanecké sněmovně menším stranám, ale hlavně se stala precedentem, který se od roku 1998 při kaţdém politickém vyjednávání výstraţně zmiňuje. Smlouva pomohla k návratu české levice do vládních křesel, ale byl to skutečně plnohodnotný návrat, kdyţ podporu strana našla u svého největšího oponenta – ODS? Otázkou pořád zůstává, jestli byl takový vývoj přirozený, nebo jestli se jedná o celosvětovou výjimku a raritu? Druhou moţnost můţeme asi okamţitě vyloučit, protoţe
51
tzv. velké koalice110 vznikají v Německu, v Rakousku, nebo i v dalších státech. Nicméně je nutné uvědomit si statut zmiňované české spolupráce. ODS totiţ s ČSSD nevytvořila koalici. Jednalo se pouze o politickou podporu, která ale nebyla zadarmo a ODS kvůli ní určitě neztrácela. Z tohoto pohledu se tedy dá říct, ţe se podobná věc příliš očekávat nedala, protoţe není v demokratických zemích obvyklá. Navíc předvolební kampaň a vlastně celý vývoj českého stranického systému nikdy takovou moţnost řešení povolební situace nepřipouštěli. Nicméně, celá tato studie by měla poukázat i nato, ţe ČSSD musela pro volební vítězství v roce 1998 učinit některé kroky, bez nichţ by zřejmě v popisovaných volbách takových výsledků nedosáhla, tudíţ by ani neměla od voličů mandát podílet se na vládnutí. Fakta hovoří ale pořád jasně. Nikdy před ani po roce 1998 se zatím k podobnému krajnímu řešení nesáhlo. Český politický systém není ani na takové smlouvy stavěný111. Tento pakt ale pomohl jedné věci. Česká levice se poprvé po pádu komunistického reţimu dostala k moci. Není úkolem této práce hodnotit její vládnutí, ale je jasné, ţe po roce 1998 uţ musel kaţdý s největší levicovou stranou počítat. Jak uţ bylo zmíněno výše, alternace je v demokratických systémech přirozená. Proto, i kdyţ moţná nesouhlasíme se způsobem, jakým ta první česká alternace proběhla, můţeme být rádi, ţe se jí český politický systém dočkal. Byl to totiţ jeden z mnoha kroků na cestě ke kvalitní a vyspělé demokracii, kterou se má Česká republika jednou v budoucnu stát.
110
Koalice dvou hlavních politických stran, které většinou prosazují odlišné hodnoty.
111
Bylo totiţ moţné vidět okamţitou reakci menších stran v podobě sdruţení se do Čtyřkoalice. Kdyby se tak nestalo, tak by váţně hrozilo ovládnutí systému pouze dvěma hlavními stranami a potlačení menšinových proudů. K takovému kroku měla například slouţit i novela volebního zákona, kterou ODS a ČSSD připravovali, ale kvůli nálezu ústavního soudu neprosadili.
52
9.
Summary The elections in 1998 were a milestone for the whole Czech Republic. For the first
time in the independent state history, we saw the alternation and for the first time the Left came to power. The main left wing party – CSSD – was led by Milos Zeman, who started out as chairman of the party in 1993. That year the Social Democrats passed one of the most important days in their history. The congressmen elected someone who could realistically face the biggest rivals - ODS. Milos Zeman became few months after his election the main leader of the democratic opposition. Thanks to the relentless criticism and also to the contact campaign for the elections campaign Social Democrats celebrated in 1996 a major success. However the new number of seats wasn´t sufficient for the participation in the government. But the access became real after just few months. It was exactly during the election in 1998. Social democrat won for the first time in their history and reached the majority in the Chamber of Deputies. However, it is questionable, whether we can actually talk about a real power grab? After all, the newly formed government led by CSSD was, like none other in history, crucially dependent on the civic democrats. Both parties signed in the summer of 1998 The Opposition agreement. This agreement has become perhaps the most important instrument of the independent Czech political history. Every time after when parties were negotiating possible solutions of elections this pact was always mentioned. It is also necessary to think about whether the move was predictable, or whether it was a coincidence. The result of the examination is being built somewhere between the two possible explanations. On the one hand, the familiar concept of a big government coalition is already known from other states (Germany, Austria), on the other hand, there was no coalition in that specific Czech case. It´s because the right-wing party wasn´t directly involved in the government. However, for the support of Milos Zeman, the prime minister gave to ODS decent benefits. This is why the opposition agreement suffered and still suffers a wave of criticism. However, this pact has helped at least one thing. Czech first left after-the-fall ofcommunism came into power. It is not the task of this work to evaluate its governance, but it is clear that until 1998 any other left-wing party hadn´t had such a powerful representation. As mentioned above, the alternation in democratic systems is natural and normal. Therefore, even though we may disagree with how the first Czech alternation took
53
place. Nevertheless we can be glad that it finally reached the Czech political system. It was one of the many steps towards a quality and mature democracy, which the Czech Republic has to become once.
54
10. Zkratky ČNB – Česká národní banka ČSSDSD – Československá sociálnědemokratická strana dělnická ČSSD – Do roku 1992 Československá sociální demokracie ČSSD – Od roku 1993 Česká strana sociálně demokratická DEU – Demokratická unie HSD-SMS – Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko KDS – Křesťanskodemokratická strana KDU-ČSL – Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová KSČ – Komunistická strana Československa KSČM – Komunistická strana Čech a Moravy KSU – Křesťanskosociální unie ODA – Občanská demokratická aliance OF – Občanské fórum SPR-RSČ – Sdruţení pro republiku – Republikánská strana Československa US – Unie svobody
55
11. Seznam zdrojů Balík, Stanislav. 2007. Politický systém českých zemí 1848–1989. Brno : Mezinárodní politologiský ústav MU, 2007. ISBN 978-80-210-4250-6. Brokl, Lubomír. 1996. Parlamentní volby 1996. Sociologický časopis. 1996, Sv. Vol. 32, No. 4. Bureš, Jan. 2008. Příklad úspěšně obnovené strany: Vývoj české sociální demokracie po roce 1989. Politologická revue. 2008, Sv. Vol. XIV, No. 2. Cabada, Ladislav a kol. 2008. Nové demokracie střední a východní Evropy. Praha : Nakladatelství Oekonomica, 2008. ISBN 978-80-245-1388-1. Cabada, Ladislav a Šanc, David. 2005. Český stranický systém ve 20. století. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. ISBN 80-86898-50-4. Česká strana sociálně demokratická. 2009. Historie ČSSD. Česká strana sociálně demokratická. [Online] 2009. [Citace: 11. Duben 2010.] http://www.cssd.cz/nasestrana/historie-cssd/. —. 1996. Lidskost proti sobectví - volební program. Programová konference 1996 : Česká strana sociálně demokratická, 1996. Český statistický úřad. 1992. Celkové výsledky hlasování, Volby do České národní rady konané ve dnech 5. - 6.6.1992. Volby.cz. [Online] 1992. [Citace: 18. Duben 2010.] http://www.volby.cz/pls/cnr1992/u4. —. 1990. Celkové výsledky hlasování, Volby do České národní rady konané ve dnech 8. 9.6.1990. Volby.cz. [Online] 1990. [Citace: 18. Duben 2010.] http://www.volby.cz/pls/cnr1990/u4. —. 1996. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Volby.cz. [Online] Český statistický úřad, 1996. [Citace: 27. Duben 2010.] http://volby.cz/pls/ps1996/u0. —. 1998. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Volby.cz. [Online] 1998. [Citace: 2010. Květen 1.] http://www.volby.cz/pls/ps1998/u4. Drulák, Petr a kol. 2008. Jak Zkoumat politiku. Praha : Portál, 2008. ISBN 978-80-7367385-7.
56
Factum. 1997. Volební rok 1996. Praha : Factum, 1997. Fajmon, Hynek, Stanislav, Balík a Kateřina, Hloušková. 2008. Dusivé objetí. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2008. ISBN 978-80-7325-158-1. Fiala, Petr a Herbut, Ryszard a kol. 2003. Středoevropské systémy politických stran. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 2003. ISBN 80-210-3091-7. Fiala, Petr a Strmiska, Maxmilián. 2005. Systém politických stran v letech 1989-2004. [autor knihy] Jiří Malíř a Pavel Marek. Politické strany : vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004. 2. díl, Období 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. Fiala, Petr, Mareš, Miroslav a Pavel, Pšeja. 2005. Komunisté a jejich strany. [autor knihy] Jiří Malíř a Pavel Marek. Politické strany : vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004. 2. díl, Období 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. Hejdová, Irena. 2007. Jak Zeman s Klausem vládli a nenechali se rušit. Aktuálně.cz. [Online] 21. Listopad 2007. [Citace: 3. Květen 2010.] http://aktualne.centrum.cz/kultura/televize/clanek.phtml?id=514557. Just, Petr. 2008. Co ve skutečnosti říká tzv. bohumínské usnesení? Parlament, vláda, samospráva. 2008, No. 11. Kárník, Zdeněk, Kyloušek, Jakub a Franklová, Zoja. 2005. Bludné cesty sociální demokracie. Praha : Prostor, 2005. ISBN 80-7260-136-9. Kopeček, Lubomír a Pavel, Pšeja. 2005. Česká strana sociálně demokratická. [autor knihy] Jiří Malíř a Pavel Marek. Politické strany : vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004. 2. díl, Období 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. Kopeček, Lubomír a Pšeja, Pavel. 2007. ČSSD a KSČM: na cestě ke spojenectví? Nástin souvztaţností vývoje a vzájemných vlivů. Politologická revue. 2007, Sv. Vol XIII, no. 2. Kořalka, Jiří. 2005. Českoslovanská sociálně demorkatická strana dělnická. [autor knihy] Jiří Malíř a Pavel Marek. Politické strany : vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004. Díl 1, Období 1861-1938. Brno : Doplněk, 2005. Kubát, Michal. 1998. Volby, fragmentace a polarizace stranického systému a politická nestabilita v České republice. Politologicý časopis. 1998, No. 3.
57
Lebeda, Tomáš, Novák, Miroslav a kol. 2004. Volební a stranické systémy - ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda u Pelhřimova : Aleš Čeněk, 2004. ISBN: 80-8647388-0. Mitrofanov, Alexandr. 1998. Za fasádou Lidového domu. Aurora : Praha, 1998. ISBN 8085974-41-X. Novák, Miroslav. 2003. The Czech Party System. [autor knihy] Zdenka Mansfeldová. Czech republic: The First Elections in the New Republic, 1992-1996. Berlin : Edition sigma, 2003. —. 1996. Volby do Poslanecké sněmovny, vládní nestabilita a perspektivy demokracie v ČR. Sociologický časopis. 1996, Sv. Vol. 32, No. 4. Občanská demokratická strana. 1996. Svoboda a Prosperita - Volební program ODS. místo neznámé : Občanská demokratická strana, 1996. Občanská demokratická strana, Česká strana sociálně demokratická. 1998. Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice. [Online] 1998. [Citace: 8. Květen 2010.] http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehledvlad-cr/1993-2007-cr/milos-zeman/Opozicni-smlouva.pdf. Pšeja, Pavel. 2005. Stranický systém České republiky. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. ISBN 80-7325-069-1. Řeháková, Blanka. 1999. Předčasné volby 1998: Volební chování různých skupin voličů. Sociologický časopis. 1999, Sv. Vol. 35, No. 3. Sartori, Giovanni. 2005. Strany a stranické systémy. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. ISBN 80-7325-062-4. Sociologický časopis - redakce. 1996. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR 1996 z pohledu sociologie. Sociologický časopis. 1996, Sv. Vol. XXXII, No. 4. Šanc, David. 2006. Menšinový koaliční kabinet V. Klause 1996-1998: vznik, charakteristika, příčiny pádu. [autor knihy] Jan Němec a Markéta Šůstková. III. Kongres českých politologů. Praha, Olomouc : Česká společnost pro politické vědy, 2006. Tabery, Erik. 2008. Vládneme, nerušit! Praha : Respekt Publishing, 2008. ISBN 978-80903766-3-2.
58
Trapl, Miloš. 2005. Politické strany v exilu. [autor knihy] Jiří Malíř a Pavel Marek. Politické strany : vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 18612004. 2. díl, Období 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. Vodička, Karel a Cabada, Ladislav. 2007. Politický systém České republiky. Praha : Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-337-6. Zeman, Miloš. 2006. Vzestup a pád české sociální demokracie. Praha : Nakladatelství Andrej Šťastný, 2006. ISBN 80-86739-22-8.
59
12. Seznam příloh 1. Tabulka č. 1: Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR 1996 2. Tabulka č. 2: Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR 1998 3. Graf č. 1: Grafické vyjádření procentuálních zisků jednotlivých stran při volbách 1996 4. Graf č. 2: Zisky poslaneckých mandátů jednotlivých stran po volbách 1996 5. Graf č. 3: Grafické vyjádření procentuálních zisků jednotlivých stran při volbách 1998 6. Graf č. 4: Zisky poslaneckých mandátů jednotlivých stran po volbách 1996
60
13. Přílohy 1. Tabulka č. 1 Volby 1996 Výsledky Mandáty % Mandáty abs. ODS 29,62% 34,00% 68 ČSSD 26,44% 30,50% 61 KSČM 10,33% 11,00% 22 KDU-ČSL 8,08% 9,00% 18 SPR-RSČ 8,01% 9,00% 18 ODA 6,36% 6,50% 13
Zdroj: Český statistický úřad
2. Tabulka č. 2 Volby 1998 Výsledky Mandáty % Mandáty abs. ČSSD 32,31% 37,00% 74 ODS 27,74% 31,50% 63 KSČM 11,03% 12,00% 24 KDU-ČSL 9,00% 10,00% 20 US 8,60% 9,50% 19
Zdroj: Český statistický úřad
61
4. Graf č. 1
Volby 1996 - výsledky ODS
30,00%
ČSSD
25,00%
KSČM
20,00%
KDU-ČSL SPR-RSČ
15,00%
ODA 10,00% 5,00% 0,00%
Zdroj: Český statistický úřad
5. Graf č. 2
Volby 1996 - mandáty ODS
18
18
ČSSD
13
KSČM
22
KDU-ČSL SPR-RSČ ODA
68 61
Zdroj: Český statistický úřad
62
6. Graf č. 3
Volby 1998 - výsledky ČSSD
35,00%
ODS
30,00%
KSČM 25,00%
KDU-ČSL 20,00%
US
15,00% 10,00%
5,00% 0,00%
ČSSD
ODS
KSČM
KDU-ČSL
US
Zdroj: Český statistický úřad
7. Graf č. 4
Volby 1998 - mandáty ČSSD
20
19
ODS
24
KSČM KDU-ČSL US
74 63
Zdroj: Český statistický úřad
63
UNIVERZITA KARLOVA FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD INSTITUT POLITOLOGICKÝCH STUDIÍ
PROJEKT BAKALÁŘSKÉ PRÁCE
Téma: Volby do Poslanecké sněmovny 1998 – Návrat české levice k moci
Autor:
Jakub Kajtman
Obor a ročník:
Politologie a Mezinárodní vztahy, 2. Ročník
Akademický rok:
2008/2009
Navrhovaný konzultant:
PhDr. Petr Just
Datum odevzdání:
Květen 2009
Souhlasím s vedením bakalářské práce: ________________________________
Cíl práce Tato práce by se měla zejména věnovat výsledku voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v roce 1998. Poprvé od pádu komunistického reţimu se totiţ při těchto volbách otevřel prostor pro návrat české levice do vládních postů. Jednalo se zejména o úspěch ČSSD, jako hlavní levicově orientované politické síly v České republice. Nebyla to tedy levice komunistická, avšak i tak se tyto volby staly důleţitým mezníkem českého politického systému. Navíc okolnosti, které k tomuto vítězství vedly, a které jsou s ním dodnes spojovány, jsou tak zásadní a specifické, ţe je nutné ponořit se do problematiky a analyzovat celý tento zlom s jistým časovým odstupem. Rád bych se pokusil odpovědět na otázku, jakým způsobem dosáhla Česká strana sociálně demokratická volebního vítězství v roce 1998? Jak probíhal vývoj této strany od mizivých preferencí aţ na výsluní české politiky? A kdo a za jakých podmínek se zaslouţil a umoţnil, ať jiţ přímo, nebo nepřímo, levicovou vládu skoro 9 let po pádu komunismu? Pro zasazení události do kontextu politického vývoje by tedy bylo příhodné začít skoro od počátků vývoje České strany sociálně demokratické. Nejprve tedy bude čtenář ve stručnosti seznámen se vznikem a vývojem ČSSD aţ do roku 1993. Tento rok by se dal zajisté povaţovat jako zlomové datum nejen pro Sociální demokracii, ale i jako determinant pozdějšího vývoje českého politického systému. Na stranickém sjezdu v Hradci Králové byl totiţ jako nový předseda staronové strany zvolen Miloš Zeman. Ten se stal jakýmsi symbolem české opozice devadesátých let, a proto bude i tato studie zkoumat jeho taktiku a činnost ve vedení strany aţ do úspěšného roku 1998. Stěţejní část práce by se však měla zaměřit na vlastní cestu ČSSD k vládnutí. Tudíţ hlavní zkoumané období začíná překvapivým výsledkem voleb v roce 1996, kdy se sociální demokracie umístila na druhém místě, a končit bude podpisem Opoziční smlouvy, jako dokumentu, který umoţnil poprvé od Sametové revoluce vládu levicové strany. Mezi těmito daty se odehrála velká spousta událostí, se kterými byli často pojeni dva hlavní aktéři: Miloš Zeman (předseda ČSSD) a Václav Klaus (předseda ODS). Proto se bude i část výzkumu zabývat touto dvojicí a jejím působením v české politice. Zajímavé bude zajisté zkoumat celé společenské dění za doby Klausovy menšinové vlády a také její pád, který otevřel cestu k předčasným volbám a tedy i ke změně politické orientace ve vládnoucí elitě. Studie by se také měla dotknout předvolební strategie ČSSD, která byla zajisté nejpropracovanější a nejspecifičtější ze všech strategií českých politických stran oné doby.
Konkrétně bych rád prozkoumal roli autobusu „Zemák“ v kampani a jeho vliv na české voliče. Tato studie má nabídnout čtenáři pohled na český politický systém devadesátých let ze sociálně demokratické perspektivy. Nebude se tedy jednat o pouhý popis a analýzu volebních výsledků z roku 1998, ale zajisté stojí za prozkoumání i příčiny, které k vítězství levice vedly, a které svými kořeny sahají aţ do počátků samostatné České republiky.
Struktura Jak jiţ bylo výše zmíněno, má práce se v úvodu stručně dotkne vývoje předchůdkyň dnešní ČSSD aţ do roku 1993. Tento rok bude jakýmsi reálným počátečním bodem mého výzkumu. Nejdříve se tedy zaměřím na vítězství Miloše Zemana v boji o předsednické křeslo Sociální demokracie a na vývoj celé strany v počátcích jeho vedení. Ve třetí kapitole bych rád odbočil od hlavního směru výzkumu a konkrétněji se dotkl předvolebních kampaní sociálních demokratů, které hrály v obou následujících volebních kláních veledůleţitou roli. Zejména bych rád vyzdvihl specifika těchto marketingových strategií a jejich odlišnosti od jiných přístupů ostatních politických stran. V následujícím oddíle se zaměřím jiţ na konkrétní události, které nastartovaly sociálně demokratickou cestu k vítězství v roce 1998. Nejprve bych rád zanalyzoval výsledky voleb z roku 1996 a nastalou politickou situaci. Poté se jiţ zaměřím na fungování ČSSD, jako opoziční strany a neopomenu ani její neustále tvrdé vymezování vůči „vládnoucí menšině“. Ve druhé polovině této kapitoly by poté měl být ilustrován pád Klausovy vlády, popsána následná situace a ustanovení předčasných voleb. Pátá kapitola bude zahrnovat zejména vítězný zisk 74 poslaneckých mandátů pro ČSSD a bezprostřední situaci po volbách. Rád bych se zaměřil na politická vyjednávání o moţných scénářích vývoje a na závěr bude následovat podrobnější analýza Opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD, která reálně uvedla českou levici zpět k moci. V závěru bych rád představil hlavní soudobé reakce na způsob uchopení moci sociálními demokraty a díky jistému časovému odstupu i reflexe na politický vývoj od roku 1996 zakončený právě podpisem pravo-levé Opoziční smlouvy.
Metodologie Primárně se bude jednat o případovou studii, zaměřenou na vývoj ČSSD mezi lety 1993 a 1998, která vyvrcholí volbami a rozporuplným podpisem Opoziční smlouvy s nepřátelskou ODS. Hlavními zdroji dat a informací by měly být pro zejména volební výsledky a odborná literatura popisující vývoj stranického systému České republiky. Existují také publikace a odborné studie týkající se přímo vývoje sociální demokracie jak v obecné rovině, tak i v rámci českého politického prostředí. Určitě bude také dobré pokusit se proniknout do materiálů a dokumentů samotné České strany sociálně demokratické a pokusit se je nezaujatě analyzovat. V neposlední řadě bych také rád vzal v potaz soudobé novinové články a komentáře a také populárně naučnou literaturu. Tyto neodborné zdroje by měly slouţit zejména pro reflexi levicového vítězství a také jako názory širší veřejnosti na tuto událost.
Předběžná osnova 1. Vznik a vývoj Československé sociální demokracie do roku 1993 2. Nabírání nového kurzu a. Průběh Královehradeckého sjezdu ČSSD b. Miloš Zeman předsedou c. Struktura a hierarchie ČSSD
3. Politický marketing a předvolební kampaně a. Význam marketingu pro politickou soutěţ b. Kampaň 1996 i. Volební program ii. Autobus „Zemák“
4. Volby 1996: ČSSD tvoří hlavní opozici a. Analýza výsledků voleb b. Povolební jednání c. Prostředky, praktiky a postupy opozičního fungování d. Pád vlády a příprava na vítězné taţení
5. Volby 1998: Poprvé u moci a. Analýza výsledků voleb a moţné scénáře b. Srovnání pozic 2 vítězných stran c. Podpis Opoziční smlouvy
6. Reflexe vzestupu Sociální demokracie a. Vliv roku 1998 na dnešní stav Jedná se pouze o předběţnou osnovu. Je moţné, ţe v průběhu výzkumu zjistím, ţe je nutné některé části hlouběji rozvinout a jiné naopak vynechat. Proto je tato struktura jen jakousi kostrou připravované práce, ve které můţe dojít k menším kosmetickým úpravám.
Předběžný seznam literatury Neperiodická literatura BALÍK, Stanislav. Politický systém českých zemí 1848–1989. 2. vyd. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2007. 180 s. ISBN 978-80-210-4250-6. BALÍK, Stanislav. Občanská demokratická strana a česká politika. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. 327 s. ISBN 80-7325-079-9. BELDA, Josef. Dějinná cesta české sociální demokracie 1878-1989 . Praha: Fénix, 1996. 54 s. ISBN 80-85245-02-7. CABADA, Ladislav, ŠANC, David. Český stranický systém ve 20. století. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2005. 223 s. ISBN 80-86898-50-4. GIDDENS, Anthony. Třetí cesta. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2001. 150 s. ISBN 80-2040906-8. HRUBÝ, Karel. Léta mimo domov : Historie československé sociální demokracie v exilu v letech 1948 - 1989. [s.l.] : Grégr Eduard Dr. a syn, 1996. 238 s. ISBN 80-902023-4-9. KÁRNÍK, Zdeněk, FRANKLOVÁ, Zoja, KYLOUŠEK, Jakub. Bludné cesty sociální demokracie: studie, rozhovory, názory. Praha: Prostor, 2005. 228 s. ISBN 80-7260-136-9. KLÍMA, Michal. Volby a politické strany v moderních demokraciích. 1. vyd. Praha: Radix, spol. s.r.o., 1998. 276 s. ISBN 80-86031-13-6. LUŢA, Radomír. Československá sociální demokracie: kapitoly z let exilu 1948-1989. Praha: Československé dokumentační středisko, 2001. 359 s. ISBN 80-7239-096-1. MALÍŘ, Jiří, MAREK, Pavel. Politické strany - Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu v letech 1861-2004 : 2. díl 1938-2004. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2005. 2 sv. (999, 826 s.). ISBN 80-7239-179-8.
MATĚJŮ, Petr, VLACHOVÁ, Klára. Nerovnost, spravedlnost, politika: Česká republika 1991 - 1998. 1. vyd. Praha: Sociologicé nakladatelství, 2000. 402 s. Studie; sv. 21. ISBN 80-85850-82-6. MITROFANOV, Alexandr. Za fasádou lidového domu: česká sociální demokracie 198998 : lidé události. Praha: Aurora, 1998. 211 s. ISBN 80-85974-41-X. PŠEJA, Pavel. Stranický systém České republiky: politické strany a jejich vývoj 19891998. Brno: Cnetrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 203 s. ISBN 80-7325-0691. TABERY, Erik. Vládneme, nerušit: opoziční smlouva a její dědictví. 2. vyd. Praha: Respekt Publishing, 2008. 304 s. ISBN 978-80-903766-3-2. VODIČKA, Karel, CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky: historie a současnost. 2. autoriz. vyd. Praha: Portál, 2007. 374 s. ISBN 978-80-7367-337. ZEMAN, Miloš. Vzestup a pád české sociální demokracie. Praha: Šťastný, 2006. 279 s. ISBN 80-86739-22-8.
Periodická literatura KOUDELKA, Zdeněk. Opoziční smlouva – nový prvek politického systému. Politologický časopis. 1998, 4, s. 462-467. KOPEČEK, Lubomír. Česká strana sociálně demokratická – jak se dostat k moci?. Politologický časopis. 2003, 1, s. 101-112. KOPEČEK, Lubomír, PŠEJA, Pavel. ČSSD a KSČM: na cestě ke spojenectví? : Nástin souvztaţností vývoje a vzájemných vlivů. Politologická revue. 2007, 2, s. 35-59. KUBÁT, Michal. Volby, fragmentace a polarizace stranického systému a politická nestabilita v České republice. Plitologický časopis. 1998, č. 3. STRMISKA, Maxmilián. Maxmilián Strmiska: Some Remarks. Středoevropské politické studie. 2000, roč. 2, č. 2, s. 1-7. Dostupný z WWW:
.
Ostatní zdroje Politologický časopis 1999/2 Sociální doktrína České strany sociálně demokratické. 1. vyd. Praha: Česká strana sociálně demokratická, 1998 Sofres-Factum. Volební rok 1998 : sekundární analýza volebních výzkumů. Praha: SofresFactum, 1999 Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 19. 20.6.1998
[online].
[1998]
.
[cit.
2009-05-17].
Dostupný
z
WWW: