UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta

JIŘÍ JAREŠ

Zákonné zastoupení podnikatele v obchodních vztazích Statutory representation of an entrepreneur in business transactions

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

Doc. JUDr. Stanislav Plíva, CSc.

Katedra obchodního práva Datum vypracování práce: 19.3.2012

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracoval samostatně, všechny použité prameny a literaturu jsem řádně ocitoval a práci jsem nevyužil k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze 23. 3. 2012, Jiří Jareš

Poděkování Děkuji panu doc. JUDr. Stanislavu Plívovi, CSc., vedoucímu mé diplomové práce, za cenné připomínky a účinnou pomoc při zpracování.

OBSAH 1.

Úvod.......................................................................................................................... 3

2.

Podnikatel ................................................................................................................. 5 2.1.

Vymezení pojmu podnikatel .............................................................................. 5

2.1.1.

Osoby zapsané v obchodním rejstříku ........................................................ 5

2.1.2.

Osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění .......................... 6

2.1.3. Osoby podnikající na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů ................................................................................................... 8 2.1.4. Osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštních předpisů.......................................................................................... 8 2.1.5. 2.2. 3.

Neoprávněné podnikání ................................................................................... 10

Jednání .................................................................................................................... 10 3.1.

Způsoby jednání podnikatele ........................................................................... 11

3.1.1.

Jednání přímé a nepřímé ........................................................................... 11

3.1.2.

Jednání přímé ............................................................................................ 11

3.1.3.

Jednání nepřímé ........................................................................................ 14

3.2.

Jednání ve zvláštních případech ....................................................................... 16

3.2.1.

Jednání před vznikem společnosti ............................................................ 16

3.2.2.

Likvidátor.................................................................................................. 17

3.2.3.

Insolvenční správce................................................................................... 18

3.2.4.

Jednání ve smyslu procesněprávním ......................................................... 18

3.3. 4.

Zahraniční osoby jako podnikatelé ............................................................. 9

Obchodní vedení, rozhodování a řízení ........................................................... 19

Zákonné zastoupení podnikatele ............................................................................. 21 4.1.

Jednání vedoucího organizační složky ............................................................. 22

4.2.

Zákonné zastoupení podnikatele podle § 15 obchodního zákoníku................. 29

4.2.1.

Kogentnost či dispozitivnost zákonného zastoupení ................................ 30

4.2.2.

Subjekty zákonného zastoupení ................................................................ 34

4.2.3.

Okruh právních vztahů, na které lze aplikovat zákonné zastoupení ......... 37

4.2.4.

Pověření určitou činností — jeho vznik a forma ...................................... 39

4.2.5.

Zánik pověření .......................................................................................... 41

4.2.6.

Pověření určitou činností — obsah ........................................................... 42

4.2.7.

Rozsah jednatelského zmocnění ............................................................... 43

4.2.8.

Zákonné zastoupení a statutární orgán do novely 351/2011 Sb. .............. 47

4.2.9.

Dopad novely zákonem č. 351/2011 Sb. na zákonné zastoupení ............. 59

4.2.10.

Jednání komanditisty............................................................................. 63 1

5.

Nezmocněné jednatelství podle § 16 obchodního zákoníku ................................... 64

6.

Zákonné zastoupení v novém občanském zákoníku .............................................. 67

7.

Závěr ....................................................................................................................... 70

8.

Abstrakt ................................................................................................................... 72

9.

Summary ................................................................................................................. 74

10.

Seznam použité literatury: ................................................................................... 75

2

1. Úvod Vstupování do právních vztahů s jinými subjekty je pro každého podnikatele alfou a omegou jeho podnikatelské činnosti, těžko si lze představit podnikatele, který by vůbec nekomunikoval s okolním světem, nenakupoval materiál, neprodával svoje zboží ani služby. Pojem podnikatel zahrnuje velice rozmanitou množinu subjektů, počínaje pouličním prodavačem párků v rohlíku a konče giganty o několika desítkách tisíc zaměstnanců, jako jsou například České dráhy. Je zřejmé, že čím větší podnikatelský subjekt je, čím složitější je jeho vnitřní organizační struktura, tím méně je představitelné a praktické, aby veškeré právní úkony činily pouze osoby, které jsou tzv. přímými jednateli, tedy u fyzických osob podnikatelé sami, u právnických osob statutární orgány. Proto vznikl institut zastoupení, který umožňuje přenést toto oprávnění i na jiné osoby a tím jednak rozmnožit počet osob, které mohou současně na různých místech právní úkony činit, a také zároveň pověřit takovým jednáním osoby, které pro to mají nezbytné odborné a morální předpoklady. Moje práce se bude zabývat zákonným zastoupením podnikatele, což je zastoupení, jak název napovídá, vznikající při splnění zákonem stanovených podmínek. Právní úprava zákonného zastoupení podnikatele je na první pohled velice stručná, v podstatě se jedná o dva paragrafy obchodního zákoníku. Povědomost o této právní úpravě je nízká, a to se netýká jen laické veřejnosti, často ani podnikatelé nevědí, že je může zavazovat i jednání jiných osob, než statutárních orgánů. Zatímco každý podnikatel asi ví, že společnost s ručením omezeným má jednatele, o zákonném zastoupení například svými zaměstnanci nemá tušení. Žije tak v přesvědčení, že co on osobně nepodepsal, to neplatí. Přitom v praxi není možné, aby veškerá právní jednání vedl statutární orgán, či aby ke každému konkrétnímu jednání uděloval plnou moc.

3

Právě jako reflexe tohoto faktického stavu, kdy jménem podnikatele jednají i další osoby, leckdy bez nějakého formálního zmocnění, institut zákonného zastoupení vznikl. Svoji práci jsem rozdělil do několika kapitol. V první se obecně zabývám definicí pojmu podnikatel a podnikání, neoprávněného podnikání, základní právní formy podnikatelů — právnických osob a jejich statutární orgány. Druhá kapitola popisuje způsoby jednání. Dále se již věnuji zákonnému zastoupení, nejprve vedoucím organizační složky, poté zákonnému zastoupení podle § 15 obchodního zákoníku. Ohniskem celé práce je téma velice diskutované, a to připuštění či vyloučení možnosti souběhu funkce člena statutárního orgánu a zákonného zastoupení pohledem judikatury. Na toto téma již byla popsána hromada papíru a opravdu je těžké přijít s něčím novým, objevným, přelomovým. Nechtěl jsem, aby byla moje práce kompilátem odborných článků, které napsali jiní, zaměřil jsem se proto spíše na judikaturu k danému tématu. Ačkoliv judikatura není z formálního hlediska pramenem práva, fakticky je její vliv na rozhodovací praxi soudů nepopiratelný. Krátce se rovněž zmiňuji o nezmocněném jednatelství tak, jak je definováno v § 16 obchodního zákoníku. Závěrem se stručně věnuji i budoucí právní úpravě, neboť již byl schválen nový občanský zákoník, který bude účinný od roku 2014 a který nahradí podstatné části stávajícího obchodního zákoníku.

4

2. Podnikatel

2.1.

Vymezení pojmu podnikatel

Úvodem bych rád vymezil, co se rozumí pod pojmem podnikatel. Podnikatelem jsou subjekty uvedené v § 2, odst. 2 obchodního zákoníku. Podle tohoto ustanovení je podnikatelem: a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku b) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění c) osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů d) osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštních předpisů

2.1.1. Osoby zapsané v obchodním rejstříku Pod písmeno a) tedy spadají všechny právní subjekty, které se zapisují do obchodního rejstříku. Kromě čtveřice obchodních společností upravených obchodním zákoníkem, tedy akciové společnosti, společnosti s ručením omezeným, veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti, obchodních společností upravených právem Evropské unie, kterými jsou evropská společnost a evropské hospodářské zájmové sdružení, je to i družstvo. Kromě toho sem nepochybně patří další subjekty zapisované do obchodního rejstříku, zejména státní podniky, státní organizace. Určitou raritou je Budějovický Budvar, který má právní formu národního podniku. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na zahraniční osoby podnikající na území České republiky

5

(mající zde podnik nebo organizační složku), které se rovněž do obchodního rejstříku zapisují. Specifickým znakem subjektů uvedených pod tímto písmenem je, že jsou za podnikatele považovány pro svoji formu, nikoliv proto, že skutečně vyvíjejí podnikatelskou činnost. Společnost s ručením omezeným a akciová společnost mohou být založeny i k jiným účelům, než je podnikání, také družstvo nemusí nutně vyvíjet podnikatelskou činnost. Fyzická osoba, která je podnikatelem, se zapisuje do obchodního rejstříku povinně v případě, že výše jejích výnosů nebo příjmů ponížených o daň z přidané hodnoty dosáhne za dvě po sobě jdoucí účetní období v průměru sto dvacet milionů Kč. Ostatní fyzické osoby, které jsou podnikateli, mohou být zapsány do obchodního rejstříku na základě vlastní žádosti. 2.1.2. Osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění Písmenem b) jsou vymezeny subjekty podnikající na základě živnostenského oprávnění vydaného podle zákona 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání. Tento zákon definuje živnost jako soustavnou činnost provozovanou samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem. Pod toto písmeno je možné zařadit většinu subjektů, které již splňují podmínky uvedené pod písmenem a), tedy obchodní společnosti, s výjimkou výše uvedených společností založených za jiným účelem než podnikání. Dále sem spadají fyzické osoby podnikající na základě ohlášení živnosti nebo udělené koncese, ale také právnické osoby založené za jiným účelem než k podnikání, pokud podnikají, například církve, občanská sdružení, nadace atd.

6

Není jednotný názor na to, zda samotné získání oprávnění podnikat na základě živnostenského zákona postačuje k tomu, aby byla taková osoba považována za podnikatele, nebo zda je nutné, aby taková osoba začala tuto činnost skutečně vykonávat. Pokud vyložíme jazykovým výkladem formulaci „podniká na základě živnostenského oprávnění“ ve spojení s definicí podnikání, kterým se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku1, dojdeme k závěru, že musí být splněna i podmínka skutečného výkonu podnikatelské činnosti2. Pokud ale dojdeme k tomuto závěru, musíme si zodpovědět otázku, jakého charakteru by byly právní úkony učiněné takovým „nepodnikajícím“ podnikatelem. O neoprávněné podnikání by se v tomto případě nejednalo, neboť zde se nejedná o činnost bez příslušného povolení. Jestliže jsou za právní úkony obchodněprávní povahy považovány i úkony subjektu, který oprávnění k podnikání vůbec nemá nebo má, ale jeho rozsah překračuje, potom by logicky měly mít alespoň stejnou povahu i úkony učiněné osobou, která oprávnění má, ale činnost nevyvíjí. To, že někdo oprávnění k podnikání vůbec nemá, případně jej nemá v požadovaném rozsahu, lze zjistit z veřejné evidence, například živnostenského rejstříku. Ale to, že takový držitel oprávnění činnost ve skutečnosti nevyvíjí, třetí osoba žádným způsobem spolehlivě zjistit nemůže a nelze to po ní ani spravedlivě vyžadovat. Dalším argumentem proti tomuto názoru je, že pokud by se takový podnikatel nevykonávající podnikatelskou činnost nechal na žádost zapsat do obchodního rejstříku, okamžikem zápisu by se z něj podnikatel nepochybně stal, ačkoliv fakticky by se nic nezměnilo. Jaký by tedy mělo smysl jednou jej za podnikatele považovat a podruhé ne? 1

§ 2 zákona 513/1991, obchodní zákoník Viz také Eliáš Karel, Bejček Josef, Hajn Petr, Ježek Jiří a kolektiv, Kurs obchodního práva, Obecná část, Soutěžní právo, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 83-84 2

7

A nakonec, pokud by takový podnikatel učinil právní úkon, který by byl charakteru obchodněprávního, nezačal by tím vlastně vykonávat činnost a tím se podnikatelem podle této definice stal? Uzavřel bych tedy s tím, že pro účely zákonného zastoupení je tato otázka irelevantní, neboť osoba, která sice má podnikatelské oprávnění, ale nepodniká, nebude vstupovat do obchodněprávních vztahů ani mít zástupce, kteří by za ní v těchto vztazích jednali.

2.1.3. Osoby podnikající na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů Živnostenský zákon obsahuje negativní vymezení, co není živností. Většina takto negativně vymezených subjektů je ale podnikatelem, a to podle písmena c) a d) výše citovaného § 2 odstavce 2 obchodního zákoníku. Jedná se například o lékaře, advokáty, znalce, auditory, ale i banky, pojišťovny, obchodníky s cennými papíry, provozovatele televizního a rozhlasového vysílání atd. Naopak podnikatelem není stát ani jeho orgány. Podnikatelem také nejsou fyzické osoby, jejichž výdělečná činnost není upravena v živnostenském zákoně, ale ani v žádném zvláštním předpisu. Jedná se například o výtvarníky nebo spisovatele.

2.1.4. Osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštních předpisů Podnikateli jsou také osoby, které provozují zemědělskou výrobu, a to za podmínky, že jsou zapsáni do evidence podle zvláštních předpisů. Tím předpisem je zákon č. 252/1997 Sb. Příslušným obecním úřadem obce s rozšířenou působností k zaevidování žadatele o zemědělské podnikání je obecní úřad obce s rozšířenou

8

působností, v jehož územní působnosti se nachází místo trvalého pobytu zemědělského podnikatele, jde-li o fyzickou osobu, nebo sídlo zemědělského podnikatele, jde-li o právnickou osobu; nelze-li územní působnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností určit těmito způsoby, je místně příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností podle místa podnikání na území České republiky.3 Fyzická osoba provozující drobné pěstitelské a chovatelské činnosti, anebo prodávající nezpracované rostlinné a živočišné výrobky, nepodléhá evidenci zemědělského podnikatele podle tohoto zákona.4 2.1.5. Zahraniční osoby jako podnikatelé Zahraniční osoby, pokud ze zákona nevyplývá něco jiného, mohou na území České republiky podnikat za stejných podmínek jako české osoby5. Zahraniční osobou může být jak osoba fyzická, tak právnická. Oprávnění podnikat na území České republiky vzniká zahraniční osobě dnem zápisu této osoby, popřípadě organizační složky jejího podniku, v rozsahu předmětu podnikání zapsaném do obchodního rejstříku. Povinnost zápisu se nevztahuje na příslušníky členských států Evropské unie, jiného státu Evropského hospodářského prostoru a Švýcarské konfederace, dále na jejich rodinné příslušníky s právem pobytu na území České republiky, příslušníky třetích států se statutem dlouhodobě pobývajícího rezidenta v některém členském státě Evropské unie a jejich rodinné příslušníky s povolením dlouhodobého pobytu na území České republiky. Zahraniční osoby, které mají právo podnikat v zahraničí, se pokládají za podnikatele podle tohoto zákona.6

3

Viz § 2f zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství Viz § 2e zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství 5 Viz § 21 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník 6 Viz § 23 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník 4

9

Neoprávněné podnikání

2.2.

V poslední části se krátce zmíním o neoprávněném podnikání, Jedná se o případy, kdy fyzická nebo právnická osoba provozuje činnost mající znaky podnikání bez příslušného povolení, případně sice oprávnění k podnikání má, ale svojí činností rozsah oprávnění překračuje. Na jednání této osoby se pohlíží jako na platné jednání podnikatele se všemi důsledky. Neplatnosti takového právního úkonu se nemůže dovolávat ani osoba neoprávněně podnikající, ani osoba, vůči níž byl úkon učiněn. Pokud by však byl tímto jednáním někdo uveden v omyl, může se dovolávat neplatnosti tohoto úkonu dle § 49a občanského zákoníku.

3. Jednání Právním jednáním se rozumí projev vůle ve vnějším světě, tedy vůči jiným subjektům, se kterým zákon spojuje vznik, změnu, nebo zánik právního vztahu7. Jednání musí splňovat náležitosti právního úkonu, tedy zejména musí být učiněno srozumitelně, určitě, případně v předepsané formě, a musí být učiněno na základě svobodné, skutečné, vážné a omylů prosté vůle. Předmět právního úkonu musí být možný a dovolený. Naproti tomu protiprávní jednání jsou jednání, která znamenají porušení práva. Každé

protiprávní

jednání

zakládá,

ruší

nebo

mění

subjektivní

práva

a povinnosti8. Hovoříme zde o deliktech, a to buď veřejnoprávních, jako jsou trestné činy, přestupky nebo jiné správní delikty, nebo soukromoprávních, například způsobení škody.

7 8

Viz § 34 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Boguszak Jiří, Čapek Jiří, Gerloch Aleš, Teorie práva, Praha, ASPI Publishing s.r.o., 2004, str. 133

10

Způsobilost k právním úkonům, tedy způsobilost nabývat práva a brát na sebe povinnosti, mají jak fyzické, tak právnické osoby. Obecnou úpravu způsobilosti k právním úkonům nalezneme v občanském zákoníku.9 Tato způsobilost je základním předpokladem toho, že tyto osoby mohou vstupovat do právních vztahů.

3.1.

Způsoby jednání podnikatele

3.1.1. Jednání přímé a nepřímé Podnikatel jako fyzická osoba může jednat osobně, nebo za ni může jednat zástupce. Právnická osoba jedná svým statutárním orgánem, nebo za ni jedná zástupce10. Osobní jednání v případě fyzické osoby a jednání statutárním orgánem v případně právnické osoby nazýváme jednáním přímým, jednání prostřednictvím zástupce jednáním nepřímým. 3.1.2. Jednání přímé Přímé jednání fyzické osoby je její osobní jednání, při kterém sama projevuje svoji vůli. Právnické osoby v případně přímého jednání projevují svoji vůli statutárním orgánem. Kdo je statutárním orgánem právnické osoby stanoví zákon, v případě obchodních společností obchodní zákoník, konkrétně v případně veřejné obchodní společnosti jsou to všichni společníci (§ 85 odst. 1 obchodního zákoníku), v případě společnosti s ručením omezeným jednatel nebo více jednatelů (§ 133 obchodního zákoníku), v případě komanditní společnosti jsou to všichni komplementáři (§ 101 obchodního zákoníku), u akciové společnosti a družstva je to představenstvo (§ 191 a § 243 obchodního zákoníku). Tento výčet není vyčerpávající a je možné, aby společenská smlouva nebo stanovy v některých případech upravily způsob jednání odlišně. 9

§ 8 pro fyzické osoby a § 19a pro právnické osoby Viz § 13 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb, obchodní zákoník

10

11

Například u veřejné obchodní společnosti lze omezit jednatelské oprávnění pouze na některé společníky, v případě společnosti s ručením omezeným lze stanovit, že musí jednat dva nebo více jednatelů společně, pro účely této práce je však tento výčet dostačující a v podrobnostech odkazuji na příslušná ustanovení obchodního zákoníku, případně dalších zákonů. Do obchodního rejstříku se dle § 35 odst. 1 písm. f) obchodního zákoníku zapisuje jméno a bydliště nebo firma a sídlo osoby, která je statutárním orgánem právnické osoby nebo jeho členem, s uvedením způsobu, jak jménem právnické osoby jedná, a den vzniku a zániku její funkce; je-li statutárním orgánem nebo jeho členem právnická osoba, též jméno a bydliště osob, které jsou jejím statutárním orgánem nebo jeho členem. Vztah mezi společností a statutárním orgánem je přiměřeně upraven podle ustanovení o mandátní smlouvě. Výkon funkce je osobní povahy, smlouva o výkonu funkce má obligatorně písemnou formu. Statutárním orgánem, členem statutárního nebo jiného orgánu právnické osoby, která je podnikatelem, nemůže být ten, kdo vykonával kteroukoli ze srovnatelných funkcí v právnické osobě, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs. Totéž platí, byl-li insolvenční návrh podaný proti takové právnické osobě zamítnut pro nedostatek majetku.11 Tato překážka je časově omezená a může být také překonána zvolením takové osoby kvalifikovanou většinou, podmínkou však je, že orgánu, který takovou osobu zvolil, byla existence této překážky známa. Rozsah oprávnění statutárního orgánu jednat jménem právnické osoby je neomezený (ve všech věcech). Tento znak patří k pojmovým znakům statutárního

11

§ 38l zákona 513/1991 Sb., obchodní zákoník

12

orgánu. Oprávnění jednat ve všech věcech je zároveň neomezitelné.12 Neomezitelností se rozumí neomezitelnost navenek, tedy vůči třetím osobám, vnitřně může být statutární orgán omezen ve svém jednatelském oprávnění stanovami, společenskou smlouvou, rozhodnutím valné hromady nebo dozorčí rady. Překročení tohoto vnitřního omezení tedy nemá za následek neplatnost právního úkonu, ale vznik odpovědnostního vztahu vůči právnické osobě. Právnická osoba se nemůže tohoto omezení jednatelského oprávnění dovolávat, i když bylo zveřejněno (§ 13 odst. 5 obchodního zákoníku). Jednatelské oprávnění statutárního orgánu vzniká dnem, kdy byl statutární orgán či jeho člen do funkce ustaven stanoveným způsobem. Zápis do obchodního rejstříku je pouze deklaratorní. Oprávnění jednat zaniká ke dni, kdy zanikne funkce statutárního orgánu. Ani v tomto případě tedy není zánik funkce vázán na zápis do obchodního rejstříku, ale dle §29 odst. 1 obchodního zákoníku proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se takový zápis týká, namítat, že tento zápis neodpovídá skutečnosti. Toto neplatí pouze v případě, že by se prokázalo, že třetí osoba věděla, že jednající osoba není oprávněna jako statutární orgán jednat. Jednání takové osoby proto podnikatele zavazuje, je tedy v jeho zájmu, aby co nejdříve uvedl stav zapsaný v obchodním rejstříku do souladu se stavem skutečným. V praxi může nastat případ, kdy je určitá osoba statutárním orgánem zvolena, ale obchodní rejstřík zamítne návrh na zápis takové osoby, například z důvodu její nezpůsobilosti být statutárním orgánem nebo jeho členem anebo neplatnosti její volby. V tomto případě se volba takové osoby považuje od počátku za neplatnou, obchodní rejstřík tuto skutečnost po nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí zveřejní 13. Do doby zveřejnění nemůže právnická osoba neplatnost volby nebo jmenování takové 12

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13., Praha, C. H. Beck, 2010, str. 34 13 Viz §30 odst. 2 zákona 513/1991, obchodní zákoník

13

osoby namítat vůči třetím osobám, ledaže se prokáže, že třetí osoba o této neplatnosti věděla.

3.1.3. Jednání nepřímé Nepřímé jednání je jednání zástupce podnikatele, ať už se jedná o osobu fyzickou nebo právnickou. Zástupcem je osoba odlišná od podnikatele, při kterém tento zástupce projevuje svoji vůli, ale s důsledky pro podnikatele. Rozlišujeme zastoupení přímé a nepřímé. V případě přímého zastoupení projevuje zástupce svoji vůli, ale jménem podnikatele a na jeho účet. U nepřímého zastoupení zástupce jedná svým jménem, ale s důsledky pro podnikatele. Zástupcem může být jak fyzická, tak právnická osoba, v případě, že je zástupcem právnická osoba, jedná svým statutárním orgánem. U přímého zastoupení oprávnění jednat jako zástupce podnikatele vzniká buď ze zákona, případně z rozhodnutí vydaného orgánem veřejné moci, v tom případě hovoříme o zastoupení zákonném, nebo na základě smlouvy, potom hovoříme o zastoupení smluvním. U nepřímého zastoupení je titulem vždy smlouva. Typickým příkladem přímého zastoupení na základě smlouvy je mandátní smlouva (§ 566 a násl. obchodního zákoníku), příkladem nepřímého zastoupení je smlouva komisionářská (§ 577 a násl. obchodního zákoníku). Jelikož zákonnému zastoupení se budu věnovat podrobněji v další části práce, zaměřím se nyní na zastoupení smluvní. Zmíním zde pouze případ zákonného zastoupení, kdy fyzická osoba, která je podnikatelem, není způsobilá k právním úkonům. Vzhledem k tomu, že živnostenský zákon i další právní předpisy upravující podnikání stanovují jako jednu z podmínek zahájení podnikatelské činnosti způsobilost k právním úkonům, bude v případě podnikatelů tento způsob zastoupení poměrně

14

vzácný. Uplatní se zejména v případě, kdy v průběhu podnikání fyzické osoby dojde ke ztrátě způsobilosti k právním úkonům rozhodnutím soudu, nebo v případě, že podnik nabude v rámci dědictví nezletilá osoba. V takovém případě je však možné pokračovat v podnikání pouze se souhlasem soudu na návrh zákonného zástupce. Soud také může ustanovit zvláštního zástupce v případě, kdy jsou zájmy zákonného zástupce v rozporu se zájmy zastoupeného. Další možností, kdy jménem podnikatele jedná osoba ustanovená soudem, je opatrovník dle § 29 občanského zákoníku. Tento opatrovník je soudem ustanoven v případě, kdy je fyzická osoba neznámého pobytu. Zastoupení je v obecné rovině upraveno občanským zákoníkem, podle § 23 občanského zákoníku smluvní zastoupení vzniká na základě dohody o plné moci. Podrobně je zastoupení upraveno v § 31 a násl. občanského zákoníku. Tato právní úprava je aplikovatelná i na obchodněprávní vztahy. Plnou moc je oprávněna udělit fyzická osoba, v případě právnické osoby nepochybně její statutární orgán, dále prokurista, a to za předpokladu, že se jedná o úkon, k němuž dochází při provozu podniku, a také zákonný zástupce, pokud je pověřen činností, při které obvykle dochází k udělování plné moci. Zástupce musí jednat v souladu s § 24 občanského zákoníku osobně, pokud není mezi účastníky dohodnuto, že si může za sebe ustanovit dalšího zástupce. Zvláštním druhem plné moci upravené pouze obchodním zákoníkem je prokura. Je upravena v § 14 obchodního zákoníku. Jedná se o plnou moc ke všem právním úkonům, ke kterým dochází při provozu podniku, a to i tehdy, pokud je k nim jinak vyžadována plná moc. Prokuristou může být pouze fyzická osoba, prokuru může udělit fyzická i právnická osoba. Vzhledem k tomu, že udělení prokury je účinné ode dne jejího zápisu do obchodního rejstříku, může jí udělit jen ten, kdo je zapsán v obchodním

15

rejstříku. Pokud by udělila prokuru fyzická osoba, která v obchodním rejstříku zapsaná není, nastala by účinnost prokury teprve v okamžiku, kdy by došlo k zápisu jak této osoby, tak udělení prokury, do obchodního rejstříku. Prokurista není oprávněn zcizovat ani zatěžovat nemovitosti, pokud není toto oprávnění v prokuře výslovně uvedeno. Omezení prokury vnitřními předpisy a pokyny nemá účinnost vůči třetím osobám. Prokura může být udělena i více osobám, v tom případě je třeba v návrhu na zápis prokury určit, zda bude každý prokurista oprávněn jednat samostatně, nebo pouze všichni společně, případně alespoň dva společně. Prokurista podepisuje tím způsobem, že k firmě podnikatele, za kterého jedná, připojí dodatek označující prokuru a svůj podpis. Prokura nezaniká smrtí podnikatele, který prokuru udělil, ledaže by to bylo podnikatelem stanoveno. Po smrti podnikatele však může prokurista činit pouze úkony v rámci obvyklého hospodaření. Je také povinen dát neprodleně soudu návrh na zápis tohoto omezení prokury do obchodního rejstříku. Úkony přesahující rámec obvyklého hospodaření může prokurista činit jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu. Naopak zástupcem podnikatele není odpovědný zástupce ustanovený dle § 11 a násl. živnostenského zákona, neboť není oprávněn činit jménem podnikatele právní úkony, tento odpovědný zástupce pouze odpovídá za řádné provozování živnosti a dodržování podmínek provozování živnosti podle živnostenského zákona.

3.2.

Jednání ve zvláštních případech

3.2.1. Jednání před vznikem společnosti Jednání před vznikem společnosti je upraveno v § 64 obchodního zákoníku. Pokud někdo jedná jménem společnosti před jejím zápisem do obchodního rejstříku, je 16

z takového jednání vázán sám, není rozhodující, zda se jedná o zakladatele společnosti nebo o jiné osoby. V případě jednání více osob jsou vázaní všichni společně a nerozdílně. Společnost, případně společníci však mohou takové jednání do 3 měsíců od vzniku společnosti schválit, potom platí, že společnost je z těchto úkonů zavázána od počátku. Lhůta 3 měsíců je nepřekročitelná, po uplynutí této lhůty však může společnost převzít závazky v souladu s § 531 občanského zákoníku, případně k nim přistoupit dle § 533 občanského zákoníku. V případě převzetí je třeba souhlasu věřitele.

3.2.2. Likvidátor Likvidátor jedná jménem právnické osoby od okamžiku, kdy společnost vstoupí do likvidace, v rozsahu uvedeném v § 72 obchodního zákoníku na něj přechází působnost statutárního orgánu. Likvidátorem může být jmenována fyzická i právnická osoba (likvidace bank). U určitých podnikatelů, jako jsou banky, pojišťovny, investiční společnosti, investiční fondy, může být likvidátor jmenován pouze z okruhu osob zapsaných ve zvláštní evidenci. Likvidátorem může být jmenován společník, statutární orgán nebo člen statutárního orgánu společnosti i jakákoliv třetí osoba. Společník, statutární orgán nebo člen statutárního orgánu však může být soudem jmenován i proti své vůli a nemůže se této funkce vzdát. Může však soud požádat o zproštění funkce, pokud po něm nelze spravedlivě požadovat, aby tuto funkci vykonával. Likvidátor jedná ve všech věcech směřujících k likvidaci společnosti, jako je plnění závazků, uplatňování pohledávek a přijímání plnění na tyto pohledávky, zastupování společnosti před soudy a jinými orgány, uzavírání smírů, vykonávání práv společnosti. Likvidátor, na rozdíl od insolvenčního správce, může poskytovat na úhradu

17

závazků i nepeněžitá plnění a provádět vzájemné zápočty pohledávek a závazků. Likvidátor též jedná jménem společnosti ve věcech zápisu do obchodního rejstříku. Z výše uvedeného výčtu je patrné, že statutární orgán ztrácí většinu pravomocí. Nadále je oprávněn jednat ve věcech, které nejsou uvedeny v § 72 obchodního zákoníku, jenž obsahuje taxativní výčet pravomocí přecházejících na likvidátora. Statutární orgán je tak například i nadále kompetentní k svolání valné hromady. V případě, že likvidátor není po vstupu do likvidace jmenován, plní povinnosti likvidátora stávající statutární orgán. I toto jednání by mělo směřovat výhradně k ukončení činnosti společnosti.

3.2.3. Insolvenční správce Posledním představitelem, kterého bych rád zmínil v souvislosti s osobami oprávněnými jednat za podnikatele (za fyzickou i právnickou osobu), je insolvenční správce. Na insolvenčního správce přechází právo jednat jménem společnosti dnem, kdy byl úpadek usnesením soudu zjištěn a správce byl jmenován. Soud může jmenovat i zástupce insolvenčního správce, zvláštního insolvenčního správce a odděleného insolvenčního správce. Stejně jako u likvidátora by úkony insolvenčního správce měly směrovat především k likvidaci aktiv a uspokojení závazků za věřiteli úpadce.

3.2.4.

Jednání ve smyslu procesněprávním

Je třeba odlišit jednání v hmotněprávním slova smyslu, tj. způsobilost nabývat práva a zavazovat se, od procesní způsobilosti. Procesní způsobilostí se rozumí způsobilost vykonávat samostatně procesní úkony, neboli způsobilost před soudem

18

(nebo jiným orgánem) samostatně jednat14. Procesní způsobilost je odvozena od způsobilosti hmotněprávní, přiznává se každému v tom rozsahu, v jakém má způsobilost k právním úkonům. U fyzické osoby vzniká plná způsobilost nabytím zletilosti, nezletilí mají způsobilost jen v rozsahu, který odpovídá jejich rozumové a volní vyspělosti. Ponechává se na rozhodnutí soudu, zda taková osoba nemá být právně zastoupena. Způsobilost trvá zásadně až do smrti, může však být v průběhu života soudem omezena nebo jí může být fyzická osoba zbavena. U právnických osob se nerozlišuje právní subjektivita a způsobilost k právním úkonům. Je však třeba řešit otázku, kdo jménem právnické osoby jedná, neboť právnická osoba jakožto normativní konstrukt, který existuje jenom proto, že tomu tak chce (předvídá to) právní řád15, může navenek svou vůli projevovat pouze prostřednictvím fyzických osob. Jedná se především o statutární orgány, pověřené zaměstnance nebo členy, vedoucího odštěpného závodu nebo jiné organizační složky a prokuristu. Za právnickou osobu nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby. Každý, kdo za právnickou osobu jedná, musí své oprávnění prokázat. V téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jedna osoba.

3.3.

Obchodní vedení, rozhodování a řízení Obchodní vedení, rozhodování a řízení jsou pojmy, které souvisejí s vnitřním

chodem podnikatelského subjektu. Je třeba je odlišit od jednání, které je projevem vytvořené vůle vůči třetím osobám. Rozhodování je proces vytváření vůle uvnitř podnikatelského subjektu, která následně může, ale nemusí být projevena navenek. 14

WINTEROVÁ, A a kol, Civilní právo procesní, 5. aktualizované vydání, Praha, Linde 2008, str. 145 HAVEL, B. Quo vadis obchodní vedení, Obchodněprávní revue, č. 3/2010, str. 70

15

19

Z uvedeného tedy vyplývá, že tyto dvě fáze, tedy rozhodování a jednání, na sebe zpravidla navazují, ale nemusí tomu být tak vždy. Například pokud se v rámci procesu rozhodování vytvoří vůle neučinit nějaký právní úkon, k právnímu jednání nedojde. B. Havel uvádí, že obchodním vedením může být i pouhé faktické jednání. V rámci toho je také možné, aby se některé jednání projevilo jako právní úkon – tedy, že projevená vůle nabude takové kvality, že bude mít efekt vůči třetím osobám a bude vyvolávat právem předvídatelné nebo neaprobované účinky16. Obchodní vedení jako pojem není obchodním zákoníkem definován, zákon pouze stanoví u jednotlivých právních forem společností, kdo je oprávněn k obchodnímu vedení (§ 81 pro veřejnou obchodní společnost, § 97 pro komanditní společnost, § 134 pro společnost s ručením omezeným a § 192 pro akciovou společnost). Význam pojmu obchodní vedení tedy dovodíme prostřednictvím judikatury, například rozsudek 5 Tdo 94/2006, z něhož cituji „Podle § 134 obch. zák. náleží jednateli obchodní vedení společnosti. Obchodní vedení společnosti je třeba odlišovat od jednání jménem společnosti. Pojem obchodního vedení není v obchodním zákoníku definován, přestože ho zákon běžně používá. Pod pojem obchodního vedení se zpravidla zahrnuje organizace a řízení podniku, který náleží společnosti, řízení zaměstnanců, rozhodování o provozních záležitostech, tj. např. zásobování, odbyt, reklama, vedení účetnictví (srov. § 135 odst. 1 obch. zák.) apod., jakož i rozhodování o podnikatelských záměrech. Pod pojem obchodního vedení pak nelze zahrnout právní úkony uzavírané společností s třetími osobami (viz citovaný § 133 obch. zák.). V některých případech však na rozhodnutí učiněné v rámci obchodního vedení společnosti navazuje jednání jménem

16

HAVEL, B. Quo vadis obchodní vedení, Obchodněprávní revue, č. 3/2010, str. 73

20

společnosti, a to tam, kde k realizaci takového rozhodnutí je nutné právní jednání ve vztahu k třetím osobám.“ Jak však uvádí B. Havel, v některých případech je velice tenká hranice mezi jednáním dovnitř a navenek. Například pokud uzavírá finanční ředitel a člen představenstva pracovní smlouvu s budoucím zaměstnancem, je otázkou, zda jedná jen uvnitř, nebo i navenek17. Zákonem č. 351/2011 Sb. byl do obchodního zákoníku s účinností od 1.1.2012 vložen nový § 66d, který umožňuje statutárnímu orgánu pověřit obchodním vedením jiného. Toto pověření nezahrnuje účast na zasedání statutárního orgánu, rozhodování o pověření obchodním vedením, rozhodování o základním zaměření obchodního vedení společnosti ani jiné činnosti v rámci obchodního vedení společnosti, které tento zákon nebo jiný právní předpis svěřuje do výlučné působnosti statutárního orgánu.

4. Zákonné zastoupení podnikatele Zákonné zastoupení vzniká na základě právní skutečnosti, se kterou zákon vznik takového zastoupení spojuje nebo na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci. Na rozdíl od smluvního zastoupení není pro jeho vznik požadováno uzavření smlouvy nebo udělení plné moci. Obecně je zákonné zastoupení upraveno v § 15 obchodního zákoníku, zvláštní forma zákonného zastoupení je zastoupení vedoucím organizační složky zapsané v obchodním rejstříku, tedy odštěpného závodu, podle § 13 odst. 3 obchodního zákoníku.

17

HAVEL, B. Quo vadis obchodní vedení, Obchodněprávní revue, č. 3/2010, str. 72

21

4.1.

Jednání vedoucího organizační složky Odštěpným závodem je taková organizační složka podniku, která je jako odštěpný

závod zapsána do obchodního rejstříku. Zásadně záleží na podnikateli, zda se rozhodne dát určitou organizační složku zapsat do obchodního rejstříku jako odštěpný závod, či nikoliv. Přitom tak může učinit nejen právnická, ale i fyzická osoba.18 Náležitostí odštěpného závodu je sídlo, označení, předmět činnosti a vedoucí. Odštěpný závod se nestává samostatnou právnickou osobou, nemá samostatnou procesní způsobilost. Ze znění § 38f odst. 2 vyplývá, že do obchodního rejstříku lze zapsat odštěpný závod podnikatele pouze tehdy, pokud je sám podnikatel v obchodním rejstříku zapsán. Pokud je odštěpný závod umístěn v obvodu jiného rejstříkového soudu, než má podnikatel sídlo, zapíše se také do obchodního rejstříku u tohoto soudu19. Zákonné zmocnění dle § 13 odst. 3 obchodního zákoníku se vztahuje jen na vedoucího organizační složky, která je zapsána v obchodním rejstříku. Na jednání vedoucích jiných organizačních složek podniku, které v obchodním rejstříku zapsány nejsou, by se pak aplikovalo ustanovení o zákonném zmocnění podle § 15 obchodního zákoníku. Zápis vedoucího organizační složky do obchodního rejstříku je tedy konstitutivní povahy, naopak výmaz je povahy deklaratorní a i zde se zcela uplatní ochrana dobré víry třetích osob v zápisy v obchodním rejstříku podle § 29 odst. 1 obchodního zákoníku. Zákon výslovně nestanoví, kdo jmenuje a odvolává vedoucího organizační složky, potažmo kdo rozhoduje o tom, zda bude odštěpný závod do obchodního rejstříku

18 19

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13., Praha, C. H. Beck, 2010 Viz § 38f odst. 3 zákona 513/1991 Sb., obchodní zákoník

22

zapsán. V případě podnikatele – fyzické osoby to bude tato fyzická osoba, v případě právnické osoby je třeba odpověď hledat v ustanoveních upravující jednotlivé typy obchodních společností, obecně lze říci, že se jedná o statutární orgány. Valná hromada u kapitálových společností (s výhradou, že u akciové společnosti toto oprávnění musí vyplývat ze stanov) a společníci u osobních společností však mohou tuto pravomoc převzít na sebe. Jednání vedoucího organizační složky podniku je zvláštní formou zákonného zastoupení. Vedoucí organizační složky podniku, který je zapsán do obchodního rejstříku, je zmocněn činit za podnikatele veškeré právní úkony týkající se této složky. Do obchodního zákoníku může být zapsán pouze jeden vedoucí organizační složky podniku20. Naopak zákonodárce neřeší, zda může být jedna osoba vedoucím více organizačních složek téhož podnikatele - proto mám za to, že to možné je. Co se týká rozsahu oprávnění vedoucího organizační složky zavazovat právnickou osobu, není omezen pouze na úkony, které souvisí s předmětem činnosti zapsaným v obchodním rejstříku, ale jak je uvedeno výše, jedná se o všechny právní úkony týkající se takové složky. Co je, a co není právním úkonem týkající se složky, závisí na tom, jakým způsobem je taková složka v rámci podniku vymezena. Do obchodního rejstříku se zapisuje předmět činnosti takové složky, složka však může být vymezena i místně, u téhož podnikatele může existovat více organizačních složek s totožným předmětem činnosti (například síť restaurací, autoservisů). Otázka překročení rozsahu oprávnění vedoucího organizační složky jednat za podnikatele není výslovně řešena. Nabízí se několik řešení. Za prvé, bylo by možné posuzovat ustanovení § 13 odst. 3 obchodního zákoníku jako speciální ustanovení

20

Kobliha Ivan a kolektiv, Obchodní zákoník — Komentář, Praha, Linde Praha, a.s., 2006, str. 34

23

k obecné úpravě zákonného zastoupení v obchodněprávních vztazích upraveném v § 15 obchodního zákoníku. Za druhé, mohlo by se k subsidiárnímu použití úpravy překročení rozsahu zákonného zástupce podle § 15 dojít za pomocí analogie legis. A třetí řešení nabízí ustanovení § 1 odst. 2, které stanoví, že nelze-li některé otázky řešit podle ustanovení obchodního zákoníku, použije se předpisů práva občanského, tedy v tomto konkrétním případě by přicházela v úvahu aplikace ustanovení § 20 odst. 2 občanského zákoníku. Toto ustanovení je však přímo aplikovatelné pouze na právnické osoby, u fyzických osob bychom opět museli použít analogii. Pokud by se jednalo o právní vztahy před novelou zákonem 370/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001, přicházela by v úvahu pouze aplikace § 20 odst. 2 občanského zákoníku, neboť obchodní zákoník tuto otázku neřešil. V případě překročení zákonného zmocnění podle § 15 obchodního zákoníku Nejvyšší soud v Brně ve svém rozhodnutí 29 Odo 914/2004 dovodil, že „Vzhledem k nedostatku výslovné úpravy překročení rozsahu zákonného zastoupení v § 15 obch. zák., je třeba aplikovat podle § 1 odst. 2 obch. zák. právní úpravu důsledků překročení zákonného zmocnění v občanském zákoníku.“. Obdobně také v rozsudku 32 Odo 766/2003 uvádí, že „Jelikož obchodním zákoníkem není upraven důsledek toho, že pověřená osoba překročí rozsah svého zákonem vymezeného oprávnění a učiní jménem podnikatele jiné než obvyklé úkony, je třeba tuto otázku řešit - v souladu s ustanovením § 1 odst. 2 obchodního zákoníku podle ustanovení § 20 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku. Podnikatele tak bude zavazovat právní úkon pověřené osoby pouze tehdy, týká-li se předmětu činnosti podnikatele a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.“. Obdobně by tedy pravděpodobně postupoval i při posuzování překročení rozsahu zmocnění vedoucím organizační složky podle § 13 odst. 3 obchodního zákoníku.

24

Občanský zákoník podmiňuje vázanost podnikatele jednáním takové osoby, jak je uvedeno i v naposledy citovaném rozsudku, tím, že se úkon musí týkat předmětu činnosti podnikatele a že jde o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět. V témže rozsudku pak vyslovuje názor, že „úsudek, zda se ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2 občanského zákoníku právní úkon právnické osoby týká, je třeba založit na konkrétních zjištěních o jejím předmětu činnosti, včetně toho, jaký je vztah mezi tímto předmětem a právním úkonem, jímž právnická osoba nakládá se svým majetkem.“ Důsledkem překročení zmocnění podle §20 odst. 2 občanského zákoníku není neplatnost právního úkonu, ale při splnění podmínek tam uvedených, a pokud to namítne, není podnikatel těmito úkony vázán, vázán je tedy sám zmocněnec. Lze k tomu dojít aplikací § 33 odstavce 2 občanského zákoníku, neboť formulace „nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci“ se podle mého názoru dá vztáhnout i na nedostatek zákonného zmocnění. Ustanovení § 20 odst. 2 občanského zákoníku je určeno na ochranu jednak právnické osoby před excesem jejího zmocněnce, na druhou stranu chrání i druhou smluvní stranu, která jednala v dobré víře v to, že osoba, která za právnickou osobu jednala, k tomu byla oprávněna. Překročení rozsahu zmocnění se může dovolávat jen ten, k jehož ochraně je možnost zprostit se povinností vyplývajících ze smlouvy stanovena, tedy právnická osoba, za kterou zmocněnec jednal. Pro právní vztahy posuzované podle právní úpravy po 1.1.2001 přichází kromě výše uvedené aplikace občanskoprávní úpravy v úvahu i použití úpravy v § 15 odst. 2. Nejprve se pokusím dovodit aplikaci této úpravy na základě subsidiarity, tedy zjistit, zda ustanovení § 13 odst. 3 obchodního zákoníku je speciální vůči ustanovení § 15 obchodního zákoníku. O vztah speciality a subsidiarity jde v případě, kdy jedna právní

25

norma (speciální) upravuje něco, co je obecněji upraveno v normě jiné (která se použije subsidiárně). § 15 obchodního zákoníku upravuje zákonné zastoupení v obecné rovině, zástupcem může být kdokoliv, kdo byl pověřen nějakou činností. Naproti tomu, ustanovení § 13 odst. 3 obchodního zákoníku lze aplikovat pouze za podmínky, že vedoucí organizační složky byl zapsán v obchodním rejstříku. Na osoby v obdobném postavení, tedy vedoucí pracovníky určitých organizačních útvarů, ale v obchodním rejstříku nezapsané, se aplikuje § 15 obchodního zákoníku. Lze tvrdit, že pokud by obchodní zákoník neobsahoval ustanovení § 13 odst.3, aplikoval by se i na vedoucí organizační složky zapsané v obchodním rejstříku § 15, a to včetně odstavce 2. Argumentem proti názoru, že se jedná o vztah speciality a subsidiarity, může být to, že rozsah zmocnění podle § 13 odst. 3 je širší než podle § 15. Zákonný zástupce podle § 15 může činit pouze úkony, ke kterým obvykle dochází v souvislosti s činností, kterou byl pověřen, vedoucí organizační složky zapsaný v obchodním rejstříku je oprávněn činit veškeré úkony, které se týkají této složky. Chybí zde tedy požadavek obvyklosti. Přesto se domnívám, že princip u obou typů zákonného zastoupení zůstává stejný, tedy že určitá osoba je něčím pověřena (v případě § 15 činností, v případě § 13 odst. 3 výkonem funkce vedoucího organizační složky) a z tohoto titulu je oprávněna činit úkony související s touto činností, respektive organizační složkou, jejíž je vedoucí. Proto je ustanovení § 13 odst. 3 možno považovat za speciální formu zákonného zastoupení ve vztahu k obecnému zákonnému zastoupení v § 15 obchodního zákoníku a překročení rozsahu zmocnění bude posuzováno podle odstavce druhého tohoto ustanovení. A nyní se pokusím dojít k aplikaci § 15 odst. 2 za pomocí analogie. Analogie je podle právní teorie myšlenkový proces, který umožňuje vyplnit mezery v právu. Rozeznáváme analogii legis (analogii zákona), kdy na skutkovou podstatu, která

26

zákonem řešena není, aplikujeme skutkovou podstatu obdobnou a skutkové podstatě nejpodobnější, analogií juris (analogií práva) rozumíme postup, kdy nelze aplikovat analogii legis a při kterém jsou aplikovány obecné právní principy, které jsou v určitém právním systému vyjádřeny, či na kterých tento systém spočívá. V tomto případě, obsahově nejbližší právní normou je právě § 15 obchodního zákoníku a proto analogií legis dojdeme ke stejnému řešení, jako v případě aplikace speciality a subsidiarity. Pro právní vztahy posuzované podle právní úpravy účinné po 1.1.2001 bych se tedy přikláněl k aplikaci § 15 odst. 2 obchodního zákoníku i na případy překročení rozsahu zmocnění vedoucího odštěpného závodu, podnikatel tedy bude jednáním vázán, pokud třetí osoba nevěděla a ani s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla, že vedoucí své jednatelské oprávnění překročil. Překročení rozsahu zmocnění tedy nemá za následek neplatnost úkonu, ale to, že z takového úkonu je vázán sám zmocněnec21. V každém případě by však, pokud dojdeme k závěru, že vedoucí organizační složky překročil jednatelské oprávnění podle § 13 odst. 3 obchodního zákoníku, mělo být zkoumáno, zda jeho jednání není možné posuzovat podle § 15, neboť není vyloučeno, aby vedoucí odštěpného závodu byl zároveň při provozu podniku pověřen určitou činností (která se netýká této organizační složky), případně i § 16 obchodního zákoníku (za podmínky, že by se jednalo o jednání v provozovně podnikatele). Posuzování otázky, zda se jedná či nejedná o úkon, který se týká organizační složky zapsané v obchodním rejstříku, bude v některých případech velice obtížné. Pomocným vodítkem může být zapsaný předmět činnosti složky, nicméně, jak jsem již výše uvedl, jeden podnikatel může mít i více zapsaných odštěpných závodů s totožným

21

Kobliha Ivan a kolektiv, Obchodní zákoník — Komentář, Praha, Linde Praha, a.s., 2006, str. 39

27

předmětem činnosti, takže nelze s jistotou tvrdit, že se úkon týká právě této složky. Vzhledem k tomu, že důkazní břemeno nese právě podnikatel, nebude zřejmě takových případů, kdy by se zbavil vázanosti takovým jednáním, mnoho. Zákonné zmocnění vedoucího organizační složky je nepřenosné, pokud je takový vedoucí oprávněn zmocnit dalšího zástupce, jedná se buď o zmocnění smluvní, nebo o zákonné zastoupení na základě pověření určitou činností při provozování podniku, jak dovodil i Nejvyšší soud v Brně ve svém rozsudku 32 Odo 1428/2006: „Zmocnění vedoucího organizační složky podniku upravené v § 13 odst. 3 obch. zák. je zákonným zmocněním, které je nepřenosné, neboť se vztahuje výlučně k osobě vedoucího organizační složky. Z tohoto ustanovení je oprávněn jen vedoucí organizační složky podniku osobně, který vzhledem k ustanovení § 24 obč. zák. (podle jehož první věty zástupce musí jednat osobně a dalšího zástupce si může ustanovit, jen jestliže je to právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto) není oprávněn zmocnit dalšího zástupce. I kdyby však k této situaci došlo, další zástupce by oprávnění v rozsahu uvedeném v § 13 odst. 3 obch. zák. nenabyl.“ V souvislosti s osobou vedoucího organizační složky se však nabízí zajímavá otázka, zda může být vedoucím odštěpného závodu ten, kdo je členem statutárního orgánu podnikatele, a to zejména v souvislosti s judikovanou nemožností souběhu zákonného zastoupení s výkonem funkce statutárního orgánu. Tato judikatura se však vztahuje výhradně k zákonnému zastoupení podle § 15 obchodního zákoníku, což je sice institut zákonnému zastoupení vedoucím organizační složky podle § 13 odst. 3 obchodního zákoníku obdobný, ale podle mého názoru na tento případ nedopadá. Hlavní odlišnost spatřuji v tom, že vedoucí organizační složky, na rozdíl od zákonného zástupce podle § 15, je zapsán do obchodního rejstříku, pokud by platilo, že vedoucí

28

organizační složky nemůže být zákonným zástupcem v případě, kdy je tato osoba současně statutárním orgánem podnikatele, musela by existovat překážka, pro kterou by rejstříkový soud takovou osobu jako vedoucího organizační složky zapsat nemohl. Tato neslučitelnost však nevyplývá ani z ustanovení § 13 odst. 3 obchodního zákoníku, které zákonné zastoupení vedoucím organizační složky upravuje, ani z ustanovení o statutárních orgánech jednotlivých typů obchodních společností a družstva. Nevidím tedy žádný důvod, pro který by měl obchodní rejstřík odmítnout takovou osobu do obchodního rejstříku zapsat. Také zde není relevantní argument Nejvyššího soudu v Brně vznesený v rozsudku 31 Odo 11/2006 (který bude podrobně rozebrán v další části práce věnované zákonnému zastoupení podle § 15 obchodního zákoníku), že samostatné jednání člena statutárního orgánu jako zákonného zmocněnce v případě, kdy stanovy nebo společenská smlouva určují způsob jednání více členů statutárního orgánu současně, je obcházení vůle společníků. Pokud by totiž společníci chtěli statutárnímu orgánu znemožnit zřídit organizační složku nebo jmenovat jako jejího vedoucího osobu podle svého uvážení, mají možnost (jak již bylo uvedeno dříve) buď přímo, nebo prostřednictvím stanov, tuto pravomoc přenést na sebe a rozhodnout sami. Pokud tak neučiní, nechávají toto rozhodnutí na statutárním orgánu a pokud tento řádně rozhodne, nelze proti tomu podle mého názoru nic namítat.

4.2.

Zákonné zastoupení podnikatele podle § 15 obchodního zákoníku Zákonné zastoupení podnikatele upravuje obchodní zákoník v § 15 ve

3 odstavcích. Ačkoliv se právní úprava zdá být velice stručná, přináší mnoho aplikačních problémů, o čemž svědčí i rozsáhlá judikatura věnovaná tomuto tématu.

29

Klíčovým je odstavec 1., který zní „Kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.“ V další části se tedy budu věnovat tomu, kdo mohou být subjekty zákonného zastoupení — především zmocněncem — na jaký okruh právních vztahů zákonné zastoupení dopadá a jakým způsobem vzniká a zaniká. Budu se také zabývat důsledky překročení rozsahu zmocnění zmocněncem.

4.2.1. Kogentnost či dispozitivnost zákonného zastoupení Nejprve je ale třeba vyřešit zásadní otázku, zda je § 15 obchodního zákoníku kogentní nebo dispozitivní. Tedy zda lze aplikaci zákonného zastoupení upravit dohodou stran odchylně a případně aplikaci § 15 obchodního zákoníku zcela vyloučit. Kogentní jsou taková ustanovení, jejichž použití na právní poměry, které upravují, nemůže být vyloučeno ani omezeno projevem vůle subjektu právního vztahu, ani jiných subjektů (nebo státních orgánů). Kogentními normami bývají upravovány právní vztahy, jež mají z hlediska zájmů společnosti zvláště důležitý význam. Kogentní povaha právní normy bývá často patrna již z jejího znění, např. prohlašuje-li ujednání odchylného obsahu za neplatné. Někdy je však třeba dospět složitou úvahou k závěru, jde-li o kogentní normu či nikoliv.22 Dispozitivní normy umožňují účastníkům právních vztahů, aby projevem souhlasné vůle určili obsah vzájemných oprávnění a povinností. Pro případ, že tak neučiní, upravuje oprávnění a povinnosti norma. Z povahy dispozitivních norem tedy vyplývá, že účastníci právního vztahu zásadně mají na vůli, jak upraví svá oprávnění a povinnosti, jsou při tom ovšem vázáni rámcem souvisejících norem kogentních.

22

Boguszak Jiří, Čapek Jiří, Gerloch Aleš, Teorie práva, Praha, ASPI Publishing s.r.o., 2004, str. 88

30

Neupraví-li subjekty obsah právního vztahu sami svými právními úkony, upravuje se podle výslovných ustanovení dispozitivní normy.23 Ze samotného ustanovení § 15 obchodního zákoníku jeho kogentnost nevyplývá. Toto ustanovení je zařazeno do první části obchodního zákoníku. Daná část neobsahuje obdobné ustanovení, jakým je ve třetí části obchodního zákoníku § 263, obsahující výčet ustanovení v této části, od kterých se smluvně odchýlit nelze. Zákon tedy možnost smluvního vyloučení aplikace § 15 obchodního zákoníku přímo nevylučuje. Obchodní zákoník je kodexem obchodního práva, obchodní právo je zařazeno do práva soukromého, které je postaveno na zásadě „co není zakázáno, je dovoleno“. Kogentnost tohoto ustanovení však judikoval Nejvyšší soud v Brně ve svém rozsudku 32 Cdo 1161/2008. V tomto případě soud posuzoval situaci, kdy si strany smluvně ujednaly, že dílo, které bylo předmětem smlouvy, převezme za objednatele určitá osoba, ale ve skutečnosti bylo převzato jinými pracovníky objednatele. Dovolatelka namítala, že tito pracovníci překročili svá oprávnění, neboť smluvní ujednání má přednost před aplikací zákonného zastoupení podle § 15 obchodního zákoníku. Soud shledal, že tito pracovníci měli vzhledem ke svému pracovnímu zařazení u dovolatelky všechny předpoklady pro odborné posouzení připravenosti předmětu díla a dovolání zamítl. Ve svém rozhodnutí uvádí: „Výše uvedené ustanovení je kogentní a jeho aplikaci nelze, ať již smluvně (jak se nesprávně domnívá dovolatelka) nebo jednostranným právním úkonem, vyloučit ani omezit. To znamená, že smlouvou založené konkrétní zmocnění osob oprávněných jednat za podnikatele v určitých smluvních vztazích nevylučuje možnost zastoupení podnikatele jinými osobami, a to ani

23

Boguszak Jiří, Čapek Jiří, Gerloch Aleš, Teorie práva, Praha, ASPI Publishing s.r.o., 2004, str. 89

31

v případě, jde-li o zastoupení na základě zákona, včetně jednání podnikatele podle § 15 obch. zák.“. S tímto závěrem se zcela neztotožňuje J. Šihlán. Podle něj je třeba rozlišovat prvotní úkony jednání podnikatele, při kterých jsou závazkové vztahy zakládány, zde jde o jednání vůči třetím osobám a v plné výši se tak aplikují zákonná pravidla přímého a nepřímého jednání podnikatele, a jednání navazující v rámci již takto založených závazkových vztahů. V tomto druhém případě se již jedná o vztahy ryze inter partes a není důvod, aby nebyla dána možnost smluvním stranám vymezit si okruh osob, které budou v rámci tohoto vztahu jednat. Doslova uvádí: „Z ekonomického pohledu podnikové reality je zřejmé, že pro různé již konkretizované realizující se transakce je mnohdy vzhledem k potřebě specializace a rozdělení úkolů vhodné (resp. nutné) určit konkrétní osoby, které budou mít danou oblast ve své gesci a budou oprávněné (a odpovědné) k provádění veškerých s tím souvisejících úkonů. A to pouze mezi danými smluvními partnery (ne tedy ve vztahu k nezúčastněným třetím osobám). Pro obě strany transakce tím je zpravidla zabezpečena požadovaná komunikační jistota a maximalizován prvek odbornosti a srozuměnosti s reáliemi daného vztahu. Jde tedy o řešení oboustranně výhodné … Strany jednak maximalizují efektivitu řízení realizace transakce pomocí specializace, jednak omezují riziko nevhodného postupu, kterého by se mohla dopustit osoba, která sice je v rámci podnikové struktury v pozici, která by ji k určitému jednání opravňovala, nicméně dle vůle stran jí daná věc v rámci konkrétního vztahu nepřísluší“24. Tato argumentace se mi zdá logická, není žádný důvod pro to, aby si strany nemohly upravit písemně okruh osob, které jejich jménem budou v dané věci

24

ŠILHAN, J. Úprava jednání podnikatele inter partes – proti gustu Nejvyššího soudu?, Právní rozhledy

15/2011, str. 549

32

jednat a zároveň se písemně zavázat, že nebudou bez písemného oznámení druhé straně tento okruh osob rozšiřovat. Jaký by byl důvod pro to, aby bylo takové ustanovení považováno za neplatné pro rozpor s kogentní normou? Jak uvádí J. Šilhan, „daným ujednáním nejsou dotčena práva žádných dalších osob, nejedná se v žádném smyslu o jednání v rozporu s veřejným pořádkem ani dobrými mravy, ani se nesleduje ochrana slabší strany, příp. spotřebitele25“ Pokud by přesto jménem jedné ze stran jednala osoba, která by sice obsahem svého pověření obecně splňovala podmínky jednat v dané věci jako zákonný zástupce, ale nebyla uvedena mezi osobami k tomuto jednání smluvně ujednanými, nemohla by se druhá strana dovolávat toho, že nevěděla o překročení jednatelského oprávnění této osoby, neboť je sama smluvní stranou dohody, která okruh oprávněných osob vymezuje. Ovšem argumentace J. Šilhána má jeden nedostatek, existuje totiž osoba, na jejíž ochranu je toto ustanovení také určeno, a to osoba zákonného zmocněnce. Takový zmocněnec může jménem jedné či druhé strany v dobré víře jednat, aniž by věděl o existenci smluvního ujednání o vymezeném okruhu osob, které jsou v dané věci k jednání oprávněné. Například osoba, která je u jednoho podnikatele pověřena činností opraváře zařízení, reaguje na telefonický požadavek jednoho ze zákazníků a provede opravu jeho zařízení. Netuší však, že se jedná o zákazníka kategorie VIP, kde je smluvně ujednána konkrétní osoba, která bude tento servis zajišťovat. Pokud připustíme možnost smluvního vyloučení aplikace § 15 obchodního zákoníku, byl by v tomto případě, pokud by došlo například k reklamaci nekvalitně provedené práce, odpovědný přímo tento opravář, neboť by jednal bez zmocnění. Ovšem ve skutečnosti chybu udělala osoba, která jej k určité činnosti zmocnila, neboť měla pověření formulovat tak, 25

ŠILHAN, J. Úprava jednání podnikatele inter partes – proti gustu Nejvyššího soudu?, Právní rozhledy 15/2011, str. 550

33

aby z něj nepochybně vyplývalo, že sice obecně je určitou činností pověřen, ale taxativně vyjmenovaných případů se to netýká. Domnívám se tedy, že smluvně lze okruh osob, které budou mezi smluvními stranami pověřeny určitou činností, omezit, ovšem pouze za předpokladu, že tyto strany zároveň uvedou pověření pro ostatní osoby do souladu s tímto smluvním ujednáním, tj. že pověření k určité (druhově vymezené) činnosti bude současně jednoznačně obsahovat „nepověření“ v určitých, konkrétně uvedených případech. Pokud chtějí smluvní strany ještě více zajistit, aby jiné osoby než smluvně stanovené v dané věci nejednaly, nic jim podle mého názoru nebrání v tom, aby porušení této dohody a pověření jakékoliv další osoby sankcionovaly smluvní pokutou. Přikláním se tedy k názoru, že § 15 obchodního zákoníku je kogentní.

4.2.2. Subjekty zákonného zastoupení Dále je nutné vymezit okruh osob, které mohou být zmocněncem a zmocnitelem. U osob zmocnitele snad nepanují žádné spory, může jím být jakýkoliv podnikatel, a to fyzická, i právnická osoba. Podle mého názoru jím může být i neoprávněný podnikatel, neboť ustanovení o neoprávněném podnikání je určeno na ochranu třetích osob. Jestliže se tedy na jednání osoby, která bez příslušného povolení provozuje činnost mající znaky podnikání, pohlíží jako na platné jednání podnikatele, vztahuje se toto ustanovení i na jednání osob, které taková neoprávněně podnikající osoba pověřila určitou činností. Předpokladem je, že takto pověřená osoba musí být v dobré víře, že je činností pověřil oprávněný podnikatel. Daleko více problémů a nejasností vzniká kolem osoby zmocněnce. Asi nejčastějším případem jednání, které lze pod § 15 podřadit, je jednání zaměstnanců

34

podnikatele. Zaměstnanci vykonávají pro zaměstnavatele práci v závislé činnosti, jsou tedy vázáni jeho pokyny. Pověření vyplývá buď z pracovní smlouvy, nebo z konkrétního úkolu. Bylo by ale chybou okruh osob jednajících jako zákonní zástupci podnikatele omezovat pouze na zaměstnance. Zvláště v době, kdy je běžné, že část činnosti podnikatele, kterou dříve vykonával prostřednictvím svých zaměstnanců, je převáděna na externí subjekty, tzv. „outsourcing“, (typicky doprava, skladování, vedení účetnictví), nebo častý a velice oblíbený „švarcsystém“, tedy faktické vykonávání činnosti podobné závislé činnosti pro jiného podnikatele na základě živnostenského oprávnění. Často jsou tyto činnosti nadále vykonávány v prostorách podnikatele, takže pro třetí osoby je obtížné rozeznat zaměstnance podnikatele od zaměstnanců jiných subjektů, které vykonávají činnost pro podnikatele. Přesto s ohledem na dobu vzniku této právní normy a také na obdobné ustanovení § 20 odst. 2 občanského zákoníku, které obecně upravuje zákonné zastoupení právnických osob zaměstnanci, je zřejmé, že především na ně zákonodárce myslel. Zajímavou otázkou je, zda se pověření dle § 15 vztahuje pouze na fyzické osoby, nebo zda se může jednat i o osoby právnické. Zákon tuto otázku neřeší. Kobliha

26

ve

svém komentáři uvádí, že pověřeným jedincem může být pouze osoba fyzická, aniž by dále uvedl, z jakého důvodu tak usuzuje. Domnívám se, že není důvod, aby okruh osob způsobilých být zmocněncem byl omezen pouze na fyzické osoby. Naopak, velice často dochází k tomu, že podnikatel pověřuje jiné právnické osoby, aby vykonávaly činnosti související s provozem podniku. Jako příklad uvedu skladování, kdy určitá právnická osoba provozuje na základě smlouvy sklad podnikatele. Provozování skladu je nepochybně činností při provozu podniku. Při této činnosti dochází obvykle k příjmu

26

Kobliha Ivan a kolektiv, Obchodní zákoník — Komentář, Praha, Linde Praha, a.s., 2006, str. 39

35

a výdeji zboží, provozovatel skladu je tedy k těmto činnostem zmocněn podle § 15, ačkoliv to ve smlouvě o provozování skladu není výslovně uvedeno. Samozřejmě, jednotlivé úkony provádějí fyzické osoby, které jsou ve skladu zaměstnány, „konečným“ zmocněncem tedy skutečně mohou být pouze fyzické osoby. Nicméně, v tomto případě podnikatel zmocňuje právnickou osobu a neví, které konkrétní fyzické osoby budou činnost vykonávat (neboť skladníci se střídají, zastupují atd.). V judikatuře jsem odpověď na tuto otázku nenalezl, jisté náznaky možnosti zmocnění právnické osoby podle § 15 obchodního zákoníku jsem získal v rozsudku Nejvyššího soudu v Brně 23 Cdo 3552/2009. V daném případě se jednalo o to, že společnost Agropol, a.s., uzavřela s žalobcem kupní smlouvu, plněním práv a povinností z této smlouvy však pověřila svoji dceřinou společnost Agropol Trading, s.r.o.. Z rozsudku dovolacího soudu cituji: „Z dodatků č. 1 kupních smluv podle názoru odvolacího soudu nepochybně vyplývá, že Agropol Trading měl na základě jednostranného rozhodnutí Agropolu, který jej měl podle svých tvrzení jako dceřinou společnost ovládat, plnit v průběhu obchodního vztahu funkci pouze „prodloužené ruky“ kupujícího Agropolu. Odvolací soud usoudil, že k provádění jednotlivých právních úkonů Agropolu při nákupu obilí prostřednictvím společnosti Agropol Trading tak po uzavření dodatků č. 1 ke kupním smlouvám nebylo zapotřebí žádných dalších smluv, a to ani ve vztahu ovládané dceřiné společnosti Agropol Trading a její ovládající společnosti Agropol. Navíc, aby nebylo pochyb o tom, že Agropol Trading nevstupuje do smluvního vztahu s žalobcem namísto Agropolu, účastníci kupních smluv v dodatcích č. 1 sjednali, že tyto dodatky nevylučují odpovědnost kupujícího Agropolu za splnění veškerých povinností z kupních smluv. Práva a povinnosti z kupních smluv tak podle závěrů odvolacího soudu byly ku

36

prospěchu, případně tížily pouze prodávajícího žalobce a kupujícího Agropol a nikoli třetí osobu. Pokud žalobce za této situace převedl na základě kupních smluv pšenici na kupujícího Agropol, když organizačně technické otázky (převzetí zboží, jeho vývoz, úhradu kupní ceny Agropolem), zajišťovala za Agropol jím označená dceřiná společnost Agropol Trading, pak nelze v tomto postupu spatřovat rozpor se zákonem, případně se smluvním ujednáním.“ Nejvyšší soud v Brně uvedeným rozhodnutím rozsudek odvolacího soudu zrušil, neboť právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, je neúplné a tudíž již z tohoto důvodu nesprávné. Samotnou otázku, jaký byl vztah mezi Argropol, a.s. a Agropol Trading, s.r.o. a zda se mohlo jednat o zákonné zastoupení podle § 15 obchodního zákoníku, neřešil.

4.2.3. Okruh právních vztahů, na které lze aplikovat zákonné zastoupení Je nepochybné, že zákonné zastoupení lze aplikovat na jednání mezi podnikateli při výkonu podnikatelské činnosti, toto vyplývá již ze samotného zařazení institutu zákonného zastoupení do obchodního zákoníku. Zbývá tedy posoudit, zda je podnikatel vázán jednáním osob pověřených určitou činností i v jiných právních vztazích, které spadají do oblasti práva občanského, pracovního nebo do oblasti veřejného práva. Obchodní zákoník obecně upravuje jednání podnikatele. Tato úprava je aplikovatelná i na jednání v jiných než obchodněprávních vztazích, pokud tyto nejsou upraveny speciálně. Nejvyšší soud v Brně se k aplikaci zákonného zastoupení podle § 15 na občanskoprávní vztahy vyjádřil takto: „Ustanovení § 15 obch. zák., ve znění ke dni uzavření posuzované smlouvy, zakotvuje zákonné zastoupení podnikatele tak, že ‚Kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.‘ Toto ustanovení se vztahuje i na

37

jednání podnikatele v občanskoprávních vztazích. Speciální právní úprava jednání podnikatele obsažená v obchodním zákoníku platí nejen v obchodněprávních vztazích, ale i v případě, že je podnikatel subjektem občanskoprávních vztahů.“ Naopak, na pracovněprávní vztahy se úprava zákonného zastoupení podnikatele nevztahuje. Zákoník práce27 totiž obsahuje vlastní úpravu v § 11, kdy se v případě zaměstnavatelů — právnických osob aplikuje § 20 občanského zákoníku a v případě zaměstnavatelů — fyzických osob jedná tato osoba, případně osoby jí pověřené. Nejvyšší soud v Brně k tomu ve svém rozsudku 21 Cdo 594/2000 uvedl, že „s názorem dovolatelky (a také odvolacího soudu), že pro vymezení oprávnění statutárních orgánů zaměstnavatelů a dalších osob jednat jménem zaměstnavatele, jsou významná také ustanovení § 20 obč. zák. nebo § 15 obch. zák., nelze souhlasit. Uvedená ustanovení se totiž na oblast pracovněprávních vztahů, vznikajících zásadně mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, nevztahují; mohou být užita ve vztazích občanskoprávních nebo obchodních a v pracovněprávních vztazích z nich nelze dovozovat pro účastníky těchto vztahů žádná práva nebo povinnosti.“ Tento rozsudek sice zohledňuje předchozí právní úpravu pracovněprávních vztahů28, ale na samotném faktu, že způsob jednání v pracovněprávních vztazích je upraven speciálně v zákoníku práce, se však nezměnilo nic. V oblasti veřejného práva většinou jednotlivé předpisy stanoví, kdo je oprávněn činit úkony jménem podnikatele (např. zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád v § 24). Také úkony v oblasti občanského práva procesního se řídí samostatnou právní úpravou, konkrétně § 21 občanského soudního řádu29. To vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu v Brně čj. 32 Odo 195/2005, ze kterého cituji „hmotněprávní úpravu jednání jménem (v 27

Zákon č. 262/2006 Sb, zákoník práce Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce účinný do 31. 12. 2006 29 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád 28

38

zastoupení) právnické osoby proto při zkoumání procesněprávního oprávnění jednat za právnickou osobu před soudem nelze použít, ledaže by její aplikace přímo vyplývala ze znění § 21, popřípadě zvláštních právních předpisů (srov. Bureš J., Drápal L., Krčmář Z., Mazanec M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl, 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, strana 74)“

4.2.4. Pověření určitou činností — jeho vznik a forma V další části se budu zabývat otázkou formy a způsoby, jakým pověření vzniká. Zákon pro vznik pověření nevyžaduje nějakou zvláštní formu. Rozhodující je faktický stav, nikoliv forma pověření ani vztah mezi podnikatelem a pověřenou osobou. Může se tedy jednat o pověření vyplývající z písemně uzavřené smlouvy, může ale jít i o jednostranný pokyn a jeho konkludentní přijetí (kývnutím hlavy, provedením). K tomu Nejvyšší soud v Brně ve svém rozsudku 23 Cdo 635/2008 uvedl: „Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích vyjádřil zásadu, že je bez právního významu, v rámci jakého právního vztahu k pověření dochází. V praxi se taková pověření realizují ve vztazích pracovněprávních, ale i ve vztazích podřízených režimu obchodního či občanského práva. Pověření dokonce může být jen faktické. V rozhodnutí ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002, Nejvyšší soud dovodil, že zákon neobsahuje žádné omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli a neurčuje ani obsah a formu pověření. Zákonné zastoupení podnikatele podle § 15 obch. zák. je nutno odlišovat od zastoupení smluvního, založeného například smlouvou mandátní či smlouvou o obchodním zastoupení, u kterých oprávnění mandatáře či obchodního zástupce vzniká na základě plné moci, nikoli v důsledku pověření určitou činností. … Zákonné zmocnění na základě § 15 obch. zák. je založeno na tom, že nevyžaduje existenci žádného specifického

39

smluvního vztahu mezi podnikatelem a pověřenou osobou. Proto i kdyby smlouva o pracovní činnosti nebyla mezi žalovanou a Ing. T. uzavřena platně ve smyslu zákoníku práce, zavazovalo by jednání Ing. T. žalovanou, jelikož vykonával činnost při provozu podniku, kterou byl jednatelem žalované ústně pověřen, jak bylo v řízení prokázáno.“ Neformálnost pověření však může v praxi přinést problém s jeho prokazováním. Je tedy otázkou, jakým způsobem prokázat, že osoba, se kterou třetí osoba jedná jako se zákonným zástupcem podnikatele, jím skutečně je. Nejčastěji asi dochází v praxi k situaci, že se taková osoba zúčastní nějakého jednání společně s podnikatelem, případně její jméno sdělí podnikatel třetí osobě dopisem, telefonicky nebo e-mailem. Je však v zájmu třetí osoby, aby se, například zpětným dotazem na podnikatele, přesvědčila o tom, zda je osoba, se kterou jedná, činností skutečně pověřena. K tomu uvedl Nejvyšší soud v Brně ve svém rozsudku 23 Cdo 28/2008, kde posuzoval jednání spočívající v objednání dodávky roštu na stavbu určitou osobou vystupující jako zástupce podnikatele. V tomto případě rozhodnutí zrušil, „neboť posouzení věci je neúplné a tedy nesprávné a v rozporu s hmotným právem. Zejména bylo neúplně posouzeno, zda osoba, která za žalovaného převzala předmětné zboží, jednala jako zástupce žalovaného. Odkaz na ust. § 15 odst. 1 a 2, popř. § 16 obchod. zák. není správný, neboť je třeba postavit najisto, zda osoba přebírající zboží byla žalovaným pověřena určitou činností, popř. jednala v jeho provozovně a nikoli toto oprávnění vyvozovat alternativně. Z toho pak vyplývá, že právní posouzení vzniku práva na zaplacení předmětné faktury je nesprávné (neúplné), neboť nebylo prokázáno, že dodaných 80 ks roštů převzal žalovaný (jeho pracovník či jiná zmocněná osoba), tedy že žalovanému bylo splněno a že bylo plněno na předmětnou kupní smlouvu, resp. že

40

kupujícímu ve smyslu ust. § 450 odst. 1 obchod. zák. vznikla povinnost zaplatit kupní cenu.“ Klíčové je také to, aby byla konkrétní fyzická osoba, která úkon v rámci zákonného zmocnění provedla, identifikovatelná. Pokud tomu tak není, není možné hovořit o zákonném zmocnění. Například Nejvyšší soud v Brně řešil v případu 23 Cdo 4085/2008 otázku převzetí dodávky zboží, kdy dodací list byl sice podepsán, ale nepodařilo se zjistit, komu podpis náleží. Ve svém rozhodnutí doslova uvádí, že „nelzeli zjistit, která osoba předmětný dodací list podepsala, není možné uzavřít, že to byla osoba žalovaným pověřená ve smyslu ust. § 15 obch. zák. k této činnosti“. Podobně se soud vyjádřil i v rozsudku 32 Odo 981/2006, kde došel k závěru, že „zástupcem podnikatele nemůže být kdokoli, nýbrž jen ta osoba, která splňuje shora uvedené náležitosti zastoupení na základě zákona či dohody o plné moci. Zda-li jsou splněny zákonné či smluvní předpoklady zastoupení, však nelze posoudit bez identifikace osoby zástupce“. 4.2.5. Zánik pověření Jelikož nejsou kladeny žádné formální předpoklady pro vznik pověření, platí to stejné i pro jeho zánik. Pověření samozřejmě zaniká v případě, kdy zanikne jeden ze subjektů, tedy zejména zákonný zástupce. Kdo neexistuje, nemůže být pověřen nějakou činností. V případě, že zanikne podnikatel, je třeba rozlišit, zda se jedná o fyzickou nebo právnickou osobou. U právnické osoby zaniká pověření nejpozději spolu s jejím zánikem. U fyzické osoby — podnikatele je trvání zákonného zastoupení v případě jeho smrti upraveno v § 15 odst. 3 obchodního zákoníku. Ten stanoví, že zmocněnec může po jeho smrti činit jen úkony v rámci obvyklého hospodaření. K jiným úkonům, které

41

rámec obvyklého hospodaření přesahují, je třeba souhlasu dědiců a soudu. Podnikatel také může stanovit, že pověření má trvat pouze za jeho života. Jaký má tedy smrt podnikatele vliv na rozsah zákonného zastoupení? Podle mého názoru v podstatě žádný. Před jeho smrtí byl zákonný zástupce zmocněn ke všem úkonům, ke kterým při provozu podniku obvykle dochází, po jeho smrti jen k úkonům, které jsou v rámci obvyklého hospodaření. Jaký je vztah mezi těmito dvěma pojmy, není jasné. Ustanovení by mělo smysl, pokud by „obvyklé hospodaření“ bylo podmnožinou úkonů, k nimž při provozování podniku obvykle dochází. Marně však hledám příklady obvyklých úkonů, které by souvisely s činností při provozování podniku, ale zároveň překračovaly rámec obvyklého hospodaření. Z toho lze dovodit závěr, že je toto ustanovení nadbytečné. Pověření dále nepochybně zaniká jeho odvoláním, u jednorázových pověření vykonáním jeho obsahu. U pověření na dobu určitou pak uplynutím času, objektivní nemožností výkonu činnosti, prohlášením konkurzu na podnikatele, u právnických osob jejich vstupem do likvidace.

4.2.6. Pověření určitou činností — obsah Obsahem pověření je určitá činnost. Činnost, jak uvádí Diderot, je soustava a sled úkonů, operací a kroků směřujících k dosažení vytyčeného cíle stanovenými metodami30. Z hlediska zákonného zastoupení podnikatele není stanoveno, že by se muselo jednat o činnost dlouhodobou a opakovanou. Není vyloučeno, aby se jednalo o jeden jediný úkon, jak dovodil Nejvyšší soud v Brně například v rozhodnutí 23 Cdo 41/2011: „Skutečnost, že svědek J. K. nepodepisoval žádnou jinou leasingovou smlouvu,

30

Velký slovník naučný, Praha, DIDEROT, 1999, s. 285

42

nemůže sama o sobě vést k závěru, že uvedený svědek nebyl pověřen právě v tomto konkrétním případě k uzavření oné jediné předmětné leasingové smlouvy.“. Tato činnost

však, a to je velice důležité, musí být činností při provozování podniku. Zákonné zastoupení se tedy nevztahuje na činnosti, které s provozováním podniku nesouvisí. Co je a co není činností při provozování podniku, záleží vždy v konkrétním případě na povaze podniku. Zákon definuje podnik jako soubor věcí sloužících k podnikání, které jsou ve vlastnictví podnikatele. Lze tedy obecně říci, že provozováním podniku je používání tohoto souboru věcí k jejich obvyklému účelu tak, aby byl dosažen účel podnikání, tedy zisk. Z toho vyplývá, že zákonné zastoupení nelze aplikovat na činnosti, které nesouvisí s provozem podniku, například na činnosti při založení nebo naopak likvidaci podnikatele. Nejedná se pouze o likvidaci ve smyslu právním, ale i faktickou, tedy například prodej podstatné části majetku nezbytného k provozu podniku.

4.2.7. Rozsah jednatelského zmocnění Jestliže tedy máme splněny obě podmínky, za kterých je možné považovat jednání určité osoby za zákonné zastoupení podnikatele, zbývá ještě dořešit otázku, ke kterým úkonům je taková osoba zmocněna. Formulace zákona, že je zmocněna ke všem úkonům, ke kterým při této činnosti obvykle dochází, je velice široká. Jinak tomu ani být nemůže, neboť s každou činností je spjatý jiný okruh úkonů a i stejná činnost vykonávaná dvěma různými podnikateli se co do úkonů s tím spojených může lišit. Je zde tudíž velice široký prostor pro výklad zákona soudy. Záleží vždy na konkrétním případu, zda soud dojde k závěru, že konkrétní úkon spadá do rozsahu zákonného zmocnění, nebo zda se již jedná o exces a podnikatel tímto úkonem v rámci zákonného zmocnění vázán není. Nejvyšší soud v Brně vykládá ve své judikatuře toto pověření

43

spíše extenzivně s ohledem na dobrou víru třetích osob. Jako příklad, který je dle mého názoru již na samé hranici, ne-li za ní, je rozsudek 32 Odo 1352/2005, ve kterém Nejvyšší soud v Brně dovodil, že „má-li být totiž faktura splatná ihned v hotovosti a je-li povinnému doručena osobně, pak je obvyklé, že k jejímu zaplacení dochází oproti jejímu předání. Proto je-li někdo věřitelem pověřen, aby předal dlužníku fakturu splatnou ihned v hotovosti, je tím i ve smyslu § 15 odst. 1 obch. zák. zmocněn k tomu, aby od dlužníka převzal fakturovanou částku.“ V tomto konkrétním případě vzal jistě soud do úvahy i skutečnost, že osoba, která byla předáním faktury pověřena, byla osoba blízká, v tomto konkrétním případě syn. Je totiž třeba vzít v úvahu i to, jak se rozsah pověření jeví tomu, vůči komu zákonný zástupce jedná. A ačkoliv příbuzenský vztah nemá v obecné rovině ve vztahu k zákonnému zastoupení žádný význam, může se z pohledu třetí osoby takové pověření jevit jako širší než u jiných osob. Osoba, vůči níž je jednáno, zkrátka snáze uvěří, že syn je oprávněn převzít fakturovanou částku oproti předání faktury, než kdyby tak učinil někdo, koho nezná, nebo kdo by byl obecně známý svojí vášní pro hrací automaty, oddával se nadměrné konzumaci alkoholických nápojů či dokonce byl v minulosti soudně trestán za majetkovou trestnou činnost. Osobně bych k tomu ještě podotkl, že podle mého názoru je inkaso dlužné částky úkon, který klade na osobu zákonného zástupce podstatně větší nároky z hlediska spolehlivosti a důvěryhodnosti, než pouhé předání dokumentu. Proto si myslím, že v obecné rovině neplatí „kdo doručí, inkasuje“. Druhým případem, kdy Nejvyšší soud v Brně rozhodl obdobně, je již dříve uvedený rozsudek 28 Cdo 2550/2008, doslova cituji „K rozsahu zmocnění podle § 15 odst. 1 obch. zák. pak dovolací soud rovněž konstantně rozhoduje tak, že jednatelské oprávnění vyplývající z ustanovení § 15 obch. zák. není založeno na určení příslušných úkonů ve vnitřních organizačních předpisech,

44

nýbrž na pověření určitou činností při provozu podniku a na obvyklosti právních úkonů, k nimž při této činnosti dochází, přičemž jejich obvyklost je třeba posuzovat objektivně, nezávisle na jejich případném vymezení ve vnitropodnikových normách (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2074/2000). Také k rozsahu zmocnění stavbyvedoucího se Nejvyšší soud již několikrát vyjadřoval. V usnesení ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 274/2004, dospěl k závěru, že při činnosti stavbyvedoucího obvykle dochází k uzavření smluv potřebných k realizaci díla, tj. že stavbyvedoucí bude např. jménem zhotovitele stavby nakupovat materiál. V rozsudku ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1409/2005, uzavřel, že z funkce stavbyvedoucího může vyplývat i oprávnění uzavírat smluvní dodatky, v nichž by byly řešeny technické otázky. Jestliže rozsah zmocnění stavbyvedoucího zahrnuje oprávnění uzavírat smlouvy o nákupu materiálu, zahrnuje podle názoru dovolacího soudu rovněž oprávnění přijímat od objednatele zálohy k nákupu materiálu určené, neboť stavbyvedoucí je obvykle osobou, s níž se objednatel při kontrolách postupu stavby stýká jako se zástupcem zhotovitele, přičemž není rozhodné, zda uvedené platby přijímá v hotovosti či jiným způsobem.“ Někdy je ale opravdu velice těžké posoudit rozsah zákonného zmocnění osoby, se kterou třetí strana jedná, neboť zejména u zaměstnanců jsou pracovní pozice označovány často nesrozumitelně. Například v cizím jazyce, takže pokud se někdo představí jako „key account manager“, „office manager“ nebo „supply chain manager“, těžko je možné po třetí osobě spravedlivě požadovat, aby z toho jednoznačně dovodila rozsah jejího zákonného zmocnění. Zde je tudíž extenzivní výklad soudu na místě, neboť neurčitý pojem musí být vykládán k tíži osoby, která jej použila poprvé.

45

Případný exces z rozsahu pověření je třeba řešit v souladu s ustanovením § 15. odst. 2 obchodního zákoníku. Tento odstavec byl do obchodního zákoníku zařazen až novelou zákonem 370/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001. Do té doby se na překročení rozsahu jednatelského oprávnění z titulu zákonného zmocnění aplikovalo ustanovení práva občanského v souladu s § 1 odst. 2 obchodního zákoníku, který stanoví, že nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. V tomto konkrétním případě se jednalo o ustanovení § 20 odst. 2 občanského zákoníku, který se však vztahuje pouze na právnické osoby a jejich pracovníky nebo členy. U ostatních osob se důsledky překročení dovozovaly analogicky. Důkazní břemeno, zda došlo k překročení jednatelského oprávnění zákonného zástupce, je na podnikateli, který takovou osobu určitou činností pověřil, ačkoliv formulace § 15 odst. 2 obchodního zákoníku by mohla na první pohled vést k opačnému výkladu. Jak uvádí Plíva31, znamenalo by to prokazovat neexistenci určité skutečnosti, což není obvykle možné. Ačkoliv obchodní zákoník na rozdíl od dříve aplikované úpravy § 20 odst. 2 občanského zákoníku nepožaduje, aby se pověření vztahovalo k předmětu podnikání, je zřejmé, že při posuzování dobré víry třetích osob to určitě význam má. Stejně jako skutečnost, zda je třetí osoba v postavení podnikatele nebo se jedná například o spotřebitele. Na osobu podnikatele jsou kladeny vyšší nároky z hlediska profesionálního přístupu, jeho dobrá víra tedy bude posuzována přísněji než u spotřebitele.

31 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13., Praha, C. H. Beck, 2010

46

4.2.8. Zákonné zastoupení a statutární orgán do novely 351/2011 Sb. Obchodní zákoník nijak neomezuje okruh osob, které mohou být zákonnými zástupci. Nejvyšší soud v Brně ale ve své rozhodovací praxi řešil případy, kdy jako zákonný zástupce jednal člen statutárního orgánu, který však jako člen statutárního orgánu k samostatnému jednání oprávněn nebyl. Je zajímavé sledovat, jakým vývojem jeho rozhodovací činnost v této otázce prošla. Ve svých dřívějších rozsudcích 33 Cdo 1732/98 ze dne 29. 6. 1999 a 32 Cdo 1455/2005 ze dne 28. 3. 2007 připustil možnost, aby člen statutárního orgánu jednal jako zákonný zástupce podle § 15 obchodního zákoníku. V prvním výše uvedeném rozsudku soud uvádí, že „pro právní úkon, pro nějž je předepsána písemná forma, je třeba podpisu alespoň dvou členů představenstva jen tehdy, jde-li o právní úkon, který činí představenstvo. Pokud se jedná o právní úkony při běžné činnosti družstva spojené s jeho provozem, byť je u nich vyžadována písemná forma, mohou být tyto úkony činěny předsedou družstva, je-li oprávněn řídit a organizovat běžnou činnost družstva nebo ředitelem, je-li podle stanov jmenován představenstvem pro organizování a řízení běžné činnosti družstva (§ 243 odst. 7 obch. zák.). Dále tyto úkony může činit i osoba, která byla družstvem pověřena při provozování družstva k určité činnosti, např. ve stanovách, pracovní náplni, vnitřních organizačních předpisech apod., aniž by k tomu potřebovala zvláštní plné moci“. Ve druhém zmíněném rozsudku pak soud dovodil, že „nelze namítat, že smlouva nebyla ze strany akciové společnosti podle jejích stanov, vydaných ve smyslu § 191 odst. 1 obch. zák. řádně podepsána, je-li podepisující předseda představenstva současně osobou (ředitelem) pověřenou určitou činností v rámci provozu podniku a v tomto postavení měl ze zákona právo smlouvu podepsat. Podnikatel — právnická osoba — může kromě

47

svého přímého jednání prostřednictvím statutárního orgánu jednat na základě zastoupení založeného zákonem, smlouvou či rozhodnutím statutárního orgánu. V daném případě činil právní úkon Ing. V. K. jménem akciové společnosti jako osoba pověřená na základě zákonného zmocnění ve smyslu § 15 obch. zák., nikoliv jako statutární orgán. Skutečnost, že Ing. V. K. nesprávně uvedl funkci předsedy místo ředitele, nemá vliv na platnost písemného právního úkonu. Právnická osoba — podnikatel — může kromě svého přímého jednání prostřednictvím statutárního orgánu jedna na základě zastoupení, které může být vedle zastoupení založeného na základě rozhodnutí statutárního orgánu buď smluvní nebo zákonné. V daném případě jedna za akciovou společnost Ing. V. K., jenž činil předmětný úkon jako osoba pověřená ve smyslu zákonného zmocnění (§ 15 obch. zák.), nikoliv za statutární orgán. Odvolací soud rovněž správně dovodil, že při výkonu funkce ředitele je obvyklé, aby obchodní smlouvy za společnost jako její zákonný zástupce podepisoval ředitel. V tomto směru je pak irelevantní námitka žalované, že Ing. V. K. nebyl zmocněn k podpisu smlouvy podle stanov společnosti, když k uzavření smlouvy byl oprávněn ze zákona, přičemž lze i konstatovat, že podepsání obchodní smlouvy Ing. V. K. v jeho postavení ředitele má z důvodu zákonného zmocnění přednost.“ Soud tedy dokonce ve druhém citovaném rozhodnutí dovodil přednost zákonného zastoupení před jednáním statutárního orgánu. Obrat o 180 stupňů nastal v podobě rozhodnutí 31 Odo 11/2006, které rozhodoval velký senát, neboť tříčlenný senát 29, který podle rozvrhu práce dovolání projednával, došel k odlišnému právnímu názoru, než je vyjádřen v předchozích dvou rozsudcích. Jedná se o případ, kdy předseda družstva sám podepsal uznání dluhu, ačkoliv pro takový úkon bylo třeba podpisu nejméně dvou členů představenstva. Argumentuje zejména tím, že „Není pochyb o tom,

48

že při splnění podmínek stanovených v § 15 obch. zák. obecně platí, že osoba, u které jsou uvedené podmínky splněny, je oprávněna jednat (tj. činit veškeré úkony k nimž při činnosti, kterou byla pověřena, obvykle dochází) za podnikatele samostatně, jako tzv. zákonný zástupce. Sporným však zůstává, jak z hlediska zákonného zmocnění posuzovat případy, kdy je osoba, u které jsou jinak splněny podmínky ustanovení § 15 obch. zák., současně statutárním orgánem či členem statutárního orgánu podnikatele — právnické osoby.“ Dále proti gramatickému výkladu, který svědčí pro to, aby i člen statutárního orgánu jednal jako zákonný zástupce, staví výklad teleologický, logický a systematický a namítá, že “rozhodl-li nejvyšší orgán právnické osoby (popřípadě její společníci či členové tam, kde jim náleží rozhodování o způsobu jednání jménem právnické osoby) o tom, že členové jejího statutárního orgánu nemohou činit právní úkony samostatně, ale jen (dva či více) společně, nelze toto rozhodnutí obcházet tím, že sám statutární orgán pověří svého člena určitou činností, která jej k samostatnému jednání opravňuje. Takové pověření by totiž znamenalo, že člen statutárního orgánu může činit právní úkony právnické osoby samostatně, aniž by byl omezován nejvyšším orgánem (společníky či členy) uloženým pravidlem, že tak jako člen statutárního orgánu činit nemůže. Pokud by totiž nejvyšší orgán (společníci či členové) byl srozuměn s tím, aby konkrétní člen statutárního orgánu, který současně vykonává v právnické osobě činnost, ze které by jinak vyplynulo zákonné zastoupení, jednal jménem společnosti samostatně, nic mu nebrání v tom, aby ve stanovách (společenské smlouvě) rozhodl o způsobu jednání jménem právnické osoby tak, že jmenovitě uvedený člen statutárního orgánu anebo člen statutárního orgánu zastávající určitou funkci, jedná jménem právnické osoby samostatně. Neučiní-li tak, zřejmě s takovým jednáním srozuměn není. Tím spíše se tento závěr uplatní tam, kde povinnost společného jednání více členů statutárního

49

orgánu předepisuje zákon.“ A dále také poukazuje na skutečnost, že odpovědnost člena statutárního orgánu je podstatně vyšší než zaměstnanců, členů či jiných osob, které jsou za ní oprávněny jednat a vzhledem k tomu, že člen statutárního orgánu za určitých podmínek i ručí za závazky společnosti, došlo by i k podstatnému snížení ochrany třetích osob. A jako další argument uvádí, že „smlouva mezi akciovou společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu neplatné. Takovou smlouvou by byla i smlouva zakládající právo člena statutárního orgánu činit právní úkony jako zákonný zástupce obchodní společnosti či družstva, a tedy omezující jeho odpovědnost jako člena statutárního orgánu. Uzavřením takové smlouvy mezi členem statutárního orgánu a obchodní společností či družstvem by došlo k nahrazení odpovědnosti člena statutárního orgánu podle obchodního zákoníku odpovědností zákonného zástupce (která zásadně nezahrnuje ručení za závazky společnosti, nesení důkazního břemene apod.). Taková smlouva by byla přinejmenším v části, která omezuje odpovědnost člena statutárního orgánu neplatná pro rozpor s ustanovením § 194 odst. 5 obch. zák.“ Nejvyšší soud tedy v tomto rozsudku uvedl tři zásadní důvody, proč statutární orgán jako zákonný zástupce jednat nemůže. Prvním důvodem je obcházení vůle společníků, druhým snížení ochrany třetích osob a třetím snížení odpovědnosti takto jednající osoby vůči společnosti. Pokusím se nyní jeden po druhém analyzovat. Lze souhlasit s názorem, že nejvyšší orgán společnosti rozhoduje o tom, kdo bude statutárním orgánem a jakým způsobem bude statutární orgán jednat. Zároveň ale je touto volbou srozuměn s tím, že tyto osoby jsou oprávněny společnost platně zavazovat a že jejich jednatelské oprávnění je neomezené a navenek neomezitelné. Je tedy v zájmu tohoto nejvyššího orgánu, který reprezentuje vlastníky společnosti, aby

50

jako statutární orgán jmenoval pouze takovou osobu, která je pro něj důvěryhodná a má (podle jeho názoru) všechny odborné i morální předpoklady pro výkon takové funkce. Statutární orgány projevují přímo vůli společnosti, pokud nejvyšší orgán není spokojen s tím, jakým způsobem společnost vůli projevuje, může personální složení statutárního orgánu změnit svým rozhodnutím. Je nepochybně pravomocí statutárního orgánu, aby pověřoval určité osoby určitou činností. Zdůrazňuji zde slovo určitou. Z tohoto pohledu považuji výše citované rozhodnutí za správné v tomto konkrétním případě, ale dosti těžko jej lze obecně vztahovat na všechny případy, kdy jako zákonný zástupce jedná člen statutárního orgánu. Jednající osoba byla v tomto případě předsedou družstva. V předmětném řízení dovolatelka argumentuje, že „jde-li o právní úkon při běžné činnosti družstva spojené s jeho provozem, pak i v případě, že je pro úkon předepsána písemná forma, může být učiněn pouze předsedou družstva, je-li oprávněn řídit a organizovat běžnou činnost družstva. Takový úkon může dále učinit i osoba, která byla pověřena při provozování družstva určitou činností, aniž by k tomu potřebovala zvláštní plnou moc.“, aniž by specifikovala, jakou činností by konkrétně předseda družstva pověřen. Jak ale správně soud uvádí, „obchodní zákoník rozlišuje mezi oprávněním představenstva jako statutárního orgánu jednat jménem družstva ve vztahu ke třetím osobám (činit právní úkony), pro které používá formulaci „jedná navenek“ (za představenstvo….předseda nebo místopředseda) a řízením činnosti družstva (obchodním vedením), pro které používá formulaci „řídí činnost družstva a rozhoduje o všech záležitostech družstva““. Z oprávnění „řídit a organizovat činnost družstva“ tedy nelze dovozovat oprávnění k podpisu uznání závazku. A jiné pověření (například že by současně vykonával funkci ekonoma družstva) nebylo v řízení prokázáno. Zde je tedy na místě, aby zákonné

51

zastoupení aplikovatelné nebylo, ale nikoliv proto, že je dotyčný zástupce zároveň členem statutárního orgánu, ale pro nedostatek určitosti pověření. Obecnost však nelze zaměňovat s rozsahem pověření. Statutární orgán může pověřit určitou osobu ke všem v daném okamžiku myslitelným a předvídatelným úkonům, z tohoto pohledu se může jevit jednatelské oprávnění statutárního orgánu a jím pověřeného zástupce jako stejně široké. Ovšem, jakmile se objeví potřeba provést nějaký další úkon, na který se toto pověření nevztahuje, u zástupce je třeba pověření náležitě rozšířit, aby jej mohl provést, statutární orgán je k tomu zmocněn automaticky. To je rozdíl mezi jednáním statutárním orgánem a jednáním prostřednictvím zástupce. Pokud by se důsledně aplikoval závěr, ke kterému Nejvyšší soud v Brně v tomto případě došel, vedlo by to k závěrům až absurdním. Takto „nezpůsobilý“ člen statutárního orgánu by nebyl oprávněn činit ani ty nejbagatelnější úkony, nemohl by samostatně pozvat svého obchodního partnera na pracovní oběd, neboť by nebyl způsobilý jej zaplatit, nemohl by samostatně cestovat, neboť by nebyl oprávněn zakoupit jízdenku nebo natankovat benzín do auta. Je zřejmé, že takto to v praxi nefunguje ani fungovat nemůže. Rozumím tomu, že se soud obává, aby jménem společnosti nejednal někdo, komu nejvyšší orgán společnosti samostatné jednatelské oprávnění svěřit nechtěl. Jenomže zákonného zástupce pověřuje určitou činností právě statutární orgán (i když teoreticky toto oprávnění může nejvyšší orgán společnosti převzít sám, v praxi se to asi příliš neděje, neboť by se tím vytratila jeho hlavní výhoda, tedy neformálnost a flexibilita), případně další pověřené osoby, jejichž pověření zahrnuje i toto oprávnění, takže tyto obavy by se měly vztahovat i na takto pověřené osoby, které navíc, na rozdíl od členů statutárního orgánu, nejvyšší orgán společnosti často ani nezná. Tím by ale institut zákonného zastoupení ztratil smysl. Proto, abych

52

tuto část uzavřel, nevidím důvod pro to, aby samostatné jednání člena statutárního orgánu bylo považováno pro společnost za více rizikové, než jednání jakékoliv jiné osoby na základě zákonného zmocnění. Druhým důvodem je obava z toho, že odpovědnost takto jednajících osob bude menší až nulová než v případě, kdy jednají jako statutární orgán. Členové statutárního orgánu odpovídají společnosti za škodu, kterou způsobili porušením právních povinností při výkonu této funkce, společně a nerozdílně. V pochybnostech nese důkazní břemeno tento člen statutárního orgánu. Členové statutárního orgánu, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen statutárního orgánu škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost, nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů statutárního orgánu k náhradě škody. Naproti tomu, zaměstnanec odpovídá za škodu podle pracovněprávních předpisů a na základě zásady zavinění. Ostatní osoby pověřenou činností odpovídají podle toho, o jaký vztah se jedná, nicméně vždy bude odpovědnost nižší, než v případě statutárního orgánu. Opět se zde ale nabízí stejný argument, jako jsem uvedl výše, toto platí pro všechny zákonné zástupce, jejich odpovědnost je také nižší, než u statutárního orgánu. Navíc se domnívám, že i na pověření určitou činností platí ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, tedy že i při pověřování určitou činností si statutární orgán musí počínat s péčí dobrého hospodáře a důkazní břemeno, že si takto počínal, nese statutární orgán se všemi důsledky. Pokud tedy pověří osobu, která je zjevně nezpůsobilá k činnosti, kterou byla pověřena, bylo by možné uplatňovat náhradu škody po statutárním orgánu.

53

Uznávám ale, že takto nelze dovodit odpovědnost statutárního orgánu za jakékoliv pro společnost nevýhodné jednání zákonného zmocněnce. Čemu ale nerozumím, je argument, že takové jednání snižuje ochranu třetích osob. Připustíme-li, že samostatné jednání člena statutárního orgánu tam, kde má jednat více jeho členů současně, nemůže být za žádných okolností považováno za jednání na základě zákonného zastoupení, musíme vyřešit otázku, jakou povahu a jaké důsledky takové jednání mít bude. Nejvyšší soud v Brně dovodil ve svém rozhodnutí 29 Odo 198/2002 že „smlouvu … uzavřel jménem společnosti její jednatel, který dle zápisu v obchodním rejstříku nebyl oprávněn činit jménem společnosti právní úkony samostatně, ale pouze spolu s dalším jednatelem. Jestliže tedy učinil projev vůle směřující k uzavření smlouvy sám, nelze takový projev vůle považovat za projev vůle společnosti, neboť nebyl učiněn způsobem, kterým jedná statutární orgán společnosti. Smlouva o koupi cenného papíru tedy nebyla platně uzavřena. Na tom nic nemění to, zda druhá účastnice smlouvy byla či nebyla v dobré víře, neboť žádný právní předpis pro takový případ možnost namítat dobrou víru nepřipouští.“. Dovodil tedy, že se vůbec nejednalo o projev vůle společnosti a smlouva nebyla vůbec uzavřena. Ve svém dřívějším rozhodnutí 29 Cdo 695/2000 dovodil absolutní neplatnost takového jednání. V čem je postavení takové třetí osoby lepší v porovnání s tím, kdyby bylo možné na takové jednání člena statutárního orgánu aplikovat institut zákonného zastoupení? V případě možnosti aplikace zákonného zastoupení by se třetí osoba mohla dovolávat relativní neplatnosti, samozřejmě za podmínky, že o překročení rozsahu zmocnění nevěděla a vědět nemohla. Takto je ale následkem absolutně neplatný právní úkon, což lze s jistotou tvrdit, že nebyl následek chtěný a očekávaný. V čem je tedy její postavení lepší? A když to vezmeme do důsledku, pokud by byla absolutně neplatná všechna jednání, která uskutečnil takový člen statutárního orgánu samostatně, včetně výše uvedených bagatelních jednání jako zaplacení oběda nebo nákupu jízdenky, je možné

54

domýšlet, jaké by to mělo následky? K tomuto výkladu se přiklání také P. Čech: „Jedná-li jménem společnosti statutární orgán či jeho člen, neumím si představit, že tak činí z jiné než této pozice, bez ohledu na to v jak „banální“ záležitosti společnosti k tomu dochází. S trochou zjednodušení lze konstatovat, že pokud Jan Novák – předseda představenstva kupuje pro společnost úklidové prostředky, jež by mohla společnosti opatřit i řadová uklízečka, popř. pokud týž Jan Novák v provozovně dočasně zaskakuje za nemocnou pokladní a obsluhuje zákazníky, jedná stále jako člen jejího statutárního orgánu“ 32. A přidám ještě jeden názor z opačného tábora: „Pokud by byl názor Nejvyššího soudu

chápán zužujícím způsobem tak, že vůbec není možné, aby osoby, které jsou statutárním orgány nebo členy těchto orgánů, vykonávaly současně na základě pracovního poměru práci vrcholných vedoucích jednotlivých úseků činnosti v podnicích obchodních společností a družstev, znamenalo by to závažný zásah do praxe řady podnikatelských subjektů i ztížení jejich situace. To, že je představenstvo složeno z vrcholných vedoucích a má tudíž pro vlastní rozhodování komplexní a podrobné informace, je totiž zcela obvyklé a velmi praktické. Možným důsledkem restriktivně zobecňujícího stanoviska by byl i masivní přenos rozhodovací činnosti právě na uvedené vrcholné pracovníky, tedy paradoxně na osoby s nižší odpovědností a s vyšším sklonem k morálnímu hazardu.33“ A v této druhé citaci vidím asi největší slabinu tohoto rozhodnutí. Akce vyvolává reakci, nic nebrání statutárnímu orgánu, aby pověřil určitou činností osobu od členů statutárního orgánu odlišnou a tím založil její oprávnění za společnost jednat a platně ji zavazovat, samozřejmě pouze v okruhu úkonů, ke kterým při této činnosti obvykle dochází. Tyto osoby budou mít stejnou odpovědnost za tyto úkony, třetí osoby

32

ČECH, P. Statutární orgán, zaměstnanec, nebo od každého trochu? Právní rádce. 2009, roč. 17, č. 2. s. 27. 33 BEJČEK, J., KOTÁSEK, J., POKORNÁ, J. Soudně nezákonné „zákonné zastoupení“, aneb Curia locuta, causa finita?. Obchodněprávní revue. 2009, roč. 1, č. 2. s. 37

55

budou chráněny do stejné míry, jako by byly v případě, kdyby v této pozici mohl jednat člen statutárního orgánu, ale postavení společníků bude o to horší, že na výběr takového zmocněnce nebudou mít vůbec žádný vliv, na rozdíl od člena statutárního orgánu. Souhlasím s tím, že je nepřípustné, aby členové statutárního měli na výběr, zda budou jednat jako statutární orgán s veškerými důsledky z hlediska odpovědnosti a nesení důkazního břemena, nebo zda budou jednat jako zákonní zástupci a odpovídat podle toho, jakého charakteru je jejich pověření. Ale to není možné. To by připadalo v úvahu pouze v případě, kdyby člen statutárního orgánu oprávněný jednat samostatně pověřil sám sebe určitou činností a tvrdil, že v tomto případě nejedná jako statutární orgán, ale zákonný zástupce. Ale o žádném takovém případu nevím. Obchodní rejstřík je veřejný seznam, ze kterého je možné zjistit nejen to, kdo je statutárním orgánem společnosti, ale i jakým způsobem jedná. Každý se tedy může přesvědčit o tom, že osoba, která jménem společnosti jedná, je sice členem statutárního orgánu, ale bez oprávnění jednat samostatně. V takovém případě by tedy měl ve svém zájmu požadovat prokázání, že je tato osoba pověřena určitou činností, při které obvykle k takovým úkonům dochází. Dispozice normy „je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází“ se vztahuje na všechny osoby zahrnuté do hypotézy „Kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností“. A contrario, dispozice této normy se tedy nevztahuje na osoby, které takovou činností pověřeny nebyly. Z toho plyne, že člen statutárního orgánu (který není oprávněn z titulu této funkce samostatně jednat) ani nemůže být při provozování podniku pověřen určitou činností, ze které by takové jednatelské oprávnění mohlo vyplývat. Co když jej ale touto činností pověří právě řádně jednající statutární

56

orgán? Je toto pověření neplatné? Jak to jde dohromady s neomezitelností jednatelského oprávnění statutárního orgánu? V podstatě je tento rozsudek zpochybněním institutu zákonného zastoupení jako celku. O každém zákonném zástupci lze totiž říci, že jeho pověření nebylo projevem vůle společníků (neboť jej ustavoval statutární orgán) a že jeho odpovědnost je nižší než v případě statutárního orgánu. Osobně se tedy spíše ztotožňuji se závěry, které učinil soud v dřívějších rozsudcích, tedy 33 Cdo 1732/98 a 32 Cdo 1455/2005. Zdá se mi, že více odrážejí faktický stav, kdy je v řadě společností člen statutárního orgánu pověřen zároveň určitou činností, ustanovení o veřejné obchodní společnosti dokonce účast společníků (statutárních orgánů) na obchodním vedení společnosti výslovně předpokládá. Podle mého názoru je třeba rozlišit úkony, které jsou zákonem nebo stanovami vyhrazeny statutárnímu orgánu nebo valné hromadě, jinak řečeno úkony „neobvyklé“, a úkony ostatní, spojené s běžnou činností, tedy provozem podniku. Pochopitelně, na první skupinu úkonů nelze zákonné zastoupení aplikovat. Pokud je ale člen statutárního orgánu zároveň generálním ředitelem, který je pověřen řízením provozu podniku, zdá se mi nelogické, že by z této pozice nebyl v případě, kdy společenská smlouva nebo stanovy vyžaduje u statutárního orgánu souhlasné jednání více jeho členů, oprávněn k jakémukoliv samostatnému jednání za společnost. Umím si představit i absurdní situaci, kdy by byl podřízený zaměstnanec generálního ředitele (například ekonomický ředitel) oprávněn jako zákonný zástupce jednat za společnost ve všech záležitostech spojených s ekonomickým vedením podniku (například by byl zřejmě oprávněn podepsat i uznání dluhu, jehož platnost Nejvyšší soud v průlomovém judikátu 31 Odo 11/2006 posuzoval), ale jeho přímý nadřízený nikoliv. Přitom pro pracovněprávní vztah

57

je charakteristický výkon závislé činnosti podle pokynů zaměstnavatele, generální ředitel by v tomto případě mohl podpis uznání dluhu ekonomickému řediteli nařídit, ačkoliv sám by jej podepsat nemohl. Dále si dovolím polemizovat s názorem, že pokud by nejvyšší orgán společnosti chtěl, aby člen statutárního orgánu jednal samostatně, nic mu nebrání upravit toto jednatelské oprávnění ve stanovách nebo společenské smlouvě. To je jistě pravda, ale jak řešit situaci, kdy chce nejvyšší orgán pověřit určitého člena statutárního orgánu k samostatnému právnímu jednání pouze pro určitý okruh právních vztahů (vymezených například věcně, místně, hodnotou)? Pokud umožní takové osobě jednat samostatně ve stanovách nebo společenské smlouvě, platí, že omezení jednatelského oprávnění je vůči třetím stranám neúčinné, společnost tedy bude jednáním takové osoby zavázána i v případě, že překročí rozsah svého zmocnění. Není tedy pověření určitou činností podle § 15 v těchto případech bezpečnější, neboť zde vzniká jednatelské oprávnění pouze k úkonům, které jsou s touto činností obvykle spojeny? Určitá korekce zmíněného názoru je v rozsudku 29 Cdo 2008/2007, který odkazuje na rozhodnutí velkého senátu 31 Odo 11/2006 a kde je uvedeno, že „je-li však osoba, u které jsou jinak splněny podmínky ustanovení § 15 obch. zák., současně statutárním orgánem či členem statutárního orgánu podnikatele — právnické osoby, nemůže být současně (v rozsahu výkonu funkce člena představenstva), zákonným zástupcem této osoby.“ Člen statutárního orgánu tedy nemůže být zákonným zástupcem „v rozsahu výkonu funkce člena představenstva“. Odkaz je však velice nepřesný, nic takového v rozhodnutí 31 Odo 11/2006 uvedeno není a naopak z něj lze vyvodit závěr, že Nejvyšší soud v Brně zákonné zastoupení členy statutárního orgánu vylučuje zcela.

58

4.2.9. Dopad novely zákonem č. 351/2011 Sb. na zákonné zastoupení Po novele obchodního zákoníku zákonem č. 351/2011 Sb, kterým bylo do obchodního zákoníku zařazeno nové ustanovení § 66d, je výslovně připuštěna možnost pověřit obchodním vedením osobu odlišnou od statutárního orgánu. Orgánem, který může toto pověření udělit, je výlučně statutární orgán. Nepřipadá tedy v úvahu, aby toto oprávnění na sebe převzala valná hromada nebo společníci. Výslovně je uvedeno, že tato činnost může být vykonávána v pracovněprávním poměru a také je výslovně rozšířen okruh osob, které takto mohou být pověřeny, na členy statutárního orgánu. Odpovědnost, kterou má statutární orgán nebo jeho člen za výkon funkce s péčí řádného hospodáře, se vztahuje i na toto pověření, pokud je tato činnost vykonávána statutárním orgánem nebo jeho členem. Zákon vymezuje činnosti, na které se toto ustanovení nevztahuje, jako je účast na zasedání statutárního orgánu, rozhodování o pověření obchodním vedením, rozhodování o základním zaměření obchodního vedení společnosti ani jiné činnosti v rámci obchodního vedení společnosti, které tento zákon nebo jiný právní předpis svěřuje do výlučné působnosti statutárního orgánu. Zákon nestanoví, jakým způsobem toto pověření zaniká. Nepochybně zaniká v případě, kdy o tom rozhodne statutární orgán. Podle mého názoru však zaniká, respektive je pozastaveno, i v případě, kdy statutární orgán sám opět obchodní vedení převezme, aniž by k tomu bylo třeba formálního rozhodnutí. V tom případě zaniká, respektive je pozastaveno, v rozsahu, v jakém jej opět začne vykonávat statutární orgán. Jestliže totiž statutární orgán projeví vůli vykonávat obchodní vedení sám, nemůže současně platit, že je jeho vůli pověřit touto činností jiného. Zákon neuvádí, že by taková dohoda musela mít písemnou formu. Dokonce ani v případě, že je tato činnost vykonávána v pracovněprávním poměru, kde je sice

59

písemná forma vyžadována, ale nedostatek této formy nemá za následek neplatnost smlouvy. V případě akciové společnosti však platí, že statutárním orgánem je představenstvo a o průběhu zasedání představenstva a jeho rozhodnutích se pořizuje zápis podepsaný předsedou představenstva a zapisovatelem34, z čehož vyplývá, že u tohoto typu obchodní společnosti je písemná forma pro toto pověření vyžadována. Pověření se může vztahovat na celé obchodní vedení, nebo jeho část. V této souvislosti se nabízí otázka, zda lze pověřit více osob, a to tak, že každá osoba bude pověřena určitou (vzájemně se nepřekrývající) částí obchodního vedení (například nákup, výroba, odbyt, reklama), nebo zda může být i jednou částí obchodního vedení, popřípadě celým obchodním vedením, pověřeno více osob společně. Na první část této otázky bych jednoznačně odpověděl kladně. Pokud je možné pověřit někoho částí obchodní vedení, potom je možné tvrdit, že obchodní vedení lze rozdělit na jednotlivé části a každou částí pověřit někoho jiného. Pověření jedné osoby určitou částí obchodního vedení nevylučuje pověření jiné osoby jinou určitou částí. Co se týká pověření více osob jednou částí obchodního vedení (případně celým obchodním vedením), za pomocí jazykového výkladu docházím k závěru, že to možné není, neboť zákon výslovně uvádí „jiného“ v jednotném čísle. Nejdůležitější otázkou ve vztahu k tématu práce ale je, zda takto pověřená osoba bude zákonným zástupcem podnikatele či nikoliv. To závisí na tom, zda obchodní vedení je možné považovat za určitou činnost při provozu podniku a zda v souvislosti s ním vzniká oprávnění zavazovat podnikatele navenek. Obchodní vedení, jak bylo dříve uvedeno, není v zákoně definováno a jeho obsah byl dovozen v rámci rozhodovací činnosti soudů. V již citovaném rozhodnutí 5 Tdo 94/2006 Nejvyšší soud v Brně uvádí,

34

Viz § 195 zákona 513/1991 obchodní zákoník

60

že „pod pojem obchodní vedení pak nelze zahrnout právní úkony uzavírané společností s třetími osobami“. To je pravda, samo obchodní vedení je natolik vágní pojem, že dovozovat z něj zmocnění k určité činnosti bez dalšího nelze. Ale v případě, že hovoříme o obchodním vedení u konkrétní právnické osoby, lze již pod tento pojem podřadit i určité činnosti, ke kterým v rámci obchodního vedení dochází a prostřednictvím kterých je vykonáváno. B. Havel dovodil, že „každé jednání navenek, které je v rámci jednatelského oprávnění v rámci provozu podniku činěno, je současně projevem obchodního vedení. Opačně však ne každý projev obchodního vedení je současně projevem jednání navenek35“. Tento závěr lze v podstatě přijmout. Z toho vyplývá, že určité činnosti v rámci obchodního vedení mohou založit oprávnění k jednání navenek. V rozsahu těchto činností tedy ten, kdo je obchodním vedením pověřen, může jednat jako zákonný zástupce podnikatele, samozřejmě může činit pouze ty úkony, ke kterým v rámci této činnosti obvykle dochází. Výše uvedené ustanovení § 66d vládní návrh neobsahoval, bylo do zákona zařazeno až v rámci schvalovacího procesu v zákonodárném sboru na základě doporučení ústavněprávního výboru. Nelze tedy ani z důvodové zprávy usuzovat, zda toto bylo úmyslem předkladatele. Je tedy možné právní názor, který učinil Nejvyšší soud v Brně v rozsudku 31 Odo 11/2006 a některých dalších rozhodnutích, považovat za překonaný? Myslím, že tak jednoznačný závěr učinit nelze, alespoň ne v celém rozsahu. Zákonodárce sice výslovně připustil, že statutární orgán může být současně i zaměstnancem společnosti. Dále připustil, aby byl člen statutárního orgánu pověřen obchodním vedením, což, jak bylo uvedeno výše, může v určitých případech založit i jednatelské oprávnění navenek. U takto pověřených členů statutárního orgánu odpadá i

35

HAVEL, B. Quo vadis obchodní vedení, Obchodněprávní revue, č. 3/2010, str. 73

61

jeden z argumentů, totiž, že odpovědnost zákonného zástupce je nižší než odpovědnost statutárního orgánu. Pokud tedy bude jako zákonný zástupce jednat člen statutárního orgánu a toto jednatelské oprávnění bude vyplývat z činnosti v rámci obchodního vedení, kterým byl statutárním orgánem řádně pověřen, nebudou asi žádné pochybnosti o tom, že toto pověření je v souladu se zákonem. Ovšem i nadále není zákonem vyloučena možnost, aby byl člen statutárního orgánu, který jinak samostatné jednatelské oprávnění nemá, pověřen určitou činností při provozu podniku, a z tohoto pověření vyplývalo jednatelské oprávnění ke všem úkonům, ke kterým při této činnosti obvykle dochází. Navíc si umím představit i situaci, kdy bude jeden člen statutárního orgánu pověřen obchodním vedením podle § 66d obchodního zákoníku a ten pak dále pověří jiného člena statutárního orgánu, který jinak také nebude oprávněn k samostatnému jednání, určitou činností při provozu podniku. Na takového člena statutárního orgánu nedopadá ustanovení § 66d, odst. 2, neboť nebyl pověřen obchodním vedením, ale pouze určitou činností, a navíc jej nepověřil statutární orgán, ale osoba pověřená obchodním vedením. Z toho, jak je celý § 66d formulován, usuzuji spíš na to, že zákonodárce chtěl primárně reagovat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9.12.2010 č.j. 3 Ads 119/2010, kde dovodil neplatnost pracovního poměru člena statutárního orgánu i s dopadem do oblasti sociálního pojištění. Proto považoval za nutné postavit na jisto, že souběh funkce statutárního orgánu a pracovní poměr není vyloučen, byť toto bylo stanoveno výslovně pouze pro případy, kdy se jedná o obchodní vedení. Je ale škoda, že se zákonodárce při této příležitosti alespoň nepokusil definovat, co to obchodní vedení je.

62

Pokud by zákonodárce měl v úmyslu řešit otázku možného souběhu zákonného zastoupení s funkcí člena statutárního orgánu, považoval bych za vhodnější, aby takové ustanovení začlenil do § 15 obchodního zákoníku, kde by výslovně stanovil, že ustanovení tohoto paragrafu se nevztahuje na členy statutárního orgánu nebo naopak, že i člen statutárního orgánu může být osobou pověřenou určitou činností při provozu podniku. Proto považuji tuto otázku i nadále za nevyřešenou a bude zajímavé sledovat, jak budou na tuto změnu právní úpravy reagovat soudy ve své rozhodovací činnosti.

4.2.10. Jednání komanditisty Statutárním orgánem komanditní společnosti jsou komplementáři36. Platně však může společnost zavázat i jednání komanditisty, jak je uvedeno v § 101 odst. 2 obchodního zákoníku. Jedná se o případy, kdy komanditista jedná bez zmocnění jménem právnické osoby, v tom případě ručí za závazky z takto uzavřených smluv, a to neomezeně, stejně jako komplementář. Podle většinového výkladu se tedy jedná o formu nezmocněného jednatelství, jehož následkem je ručení takto jednajícího komanditisty, ovšem solidárně se všemi komanditisty a pouze do výše závazku. Hlavním obligačním dlužníkem však zůstává právnická osoba, jejímž jménem komanditista jednal37. Proti tomuto převažujícímu názoru38 se staví J. Šilhán, který tvrdí, že tento výklad vlastně činí z komanditisty osobu, která má fakticky možnost uzavřít jakoukoliv smlouvu jménem společnosti zcela bez zmocnění, bez jakékoliv předchozí i následné

36

Viz § 101 zákona 513/1991 Sb. obchodní zákoník Kobliha Ivan a kolektiv, Obchodní zákoník — Komentář, Praha, Linde Praha, a.s., 2006, str. 305 38 Například také Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13., Praha, C. H. Beck, 2010, str. 351 37

63

komunikace s ostatním společníky, zejména komplementáři, a dle zákona bude tato smlouva automaticky platná a účinná39. Jedná se tedy v tomto případě o zákonné zastoupení? Formulace „bez zmocnění“ totiž vylučuje, aby se jednalo o zastoupení smluvní. A o přímé jednání se také nejedná, neboť komanditista není statutárním orgánem komanditní společnosti a přímé jednání je právě jednání statutárním orgánem. Daleko spíš se mi jeví jako logický výklad, ke kterému dospěl J. Šilhán, tedy že se jedná o ustanovení, které dopadá na případy, kdy komanditista jedná jako zákonný zástupce, protože byl pověřen určitou činností podle § 15 obchodního zákoníku, ale rozsah zmocnění překročil. A také na případy, kdy jednání komanditisty podnikatele zavazuje podle § 16 obchodního zákoníku. Jedná se tedy podle tohoto výkladu o jakousi podpůrnou sankci k těmto ustanovením, v důsledku které komanditista ručí za závazky vyplývající z takového překročení jednatelského zmocnění.

5. Nezmocněné jednatelství podle § 16 obchodního zákoníku Dobrá víra třetích stran je chráněna i v případě takzvaného nezmocněného jednatelství, upraveného v § 16 obchodního zákoníku. Podle tohoto ustanovení je podnikatel vázán i jednáním dalších osob (tedy těch, kteří nejsou pověřeni určitou činností při provozu podniku), pokud k tomuto jednání došlo v provozovně podnikatele a třetí strana nemohla o neexistenci pověření vědět. Je důležité definovat v tomto případě pojem provozovna. Podle § 7 odst. 3 obchodního zákoníku se provozovnou rozumí prostor, v němž je uskutečňována určitá podnikatelská činnost. Provozovna musí být označena obchodní firmou nebo jménem a příjmením či názvem podnikatele. Může k ní také být připojen název provozovny nebo 39

ŠILHÁN, J. Nezmocněné jednání komanditisty a ust. § 101 odst. 2 ObchZ, Obchodněprávní revue, 2/2010

64

jiné rozlišující označení. Živnostenský zákon ve svém § 17 rovněž definuje provozovnu a to jako prostor, v němž je živnost provozována. Za provozovnu se podle živnostenského zákona považuje i automat nebo obdobné zařízení sloužící k prodeji zboží nebo poskytování služeb a mobilní provozovna. Nemusí se tedy jednat o stálou provozovnu, je za ni považován například i stánek na tržišti. V případě, že v jednom fyzicky či jinak zřetelně odděleném prostoru podniká jeden podnikatel, je situace jasná. Ale co v případě, kdy spolu v jedné provozovně podnikají dva nebo více podnikatelů (například jeden prodává zboží a druhý poskytuje služby)? Bohužel, žádný judikát, který by takový případ řešil, jsem nenašel, ani komentáře toto téma šířeji nerozvádějí. V uvedeném případě by zřejmě převážil zájem na ochraně dobré víry třetích osob a jednání by zavazovalo toho podnikatele, k jehož předmětu podnikání by takové nezmocněné jednání mělo svým charakterem blíže. Zajímavou otázku ale řešil Nejvyšší soud v Brně v případě rozsudku 32 Odo 1026/2004. Zda jako nezmocněné jednatelství zavazovalo podnikatele i jednání učiněné z jeho provozovny vůči někomu, kdo se nachází mimo ni, tedy na dálku. V daném případě se jednalo o případ, kdy nezjištěná osoba odeslala návrh na uzavření smlouvy třetí osobě z provozovny podnikatele faxem, na listině bylo otištěno razítko podnikatele. Shodnou listinu obdržela tato osoba i poštou. Soud v odůvodnění rozsudku, jímž zrušil předchozí rozsudky okresního a krajského soudu, uvádí: „Nelze opomenout, že obchodní zákoník v ustanovení § 7, odst. 3 definuje provozovnu jako prostor, v němž je uskutečňována určitá podnikatelská činnost. Provozovna musí být označena obchodní firmou nebo jménem a příjmením anebo názvem podnikatele, k níž může být připojen název provozovny nebo jiné rozlišující označení. V předmětné věci soud prvního stupně ani soud odvolací nezjistily, kdo podepsal za žalovaného návrh smlouvy o řešitelském

65

servisu, ani to, zda k podpisu skutečně došlo v provozovně žalovaného, ale spokojily se se zjištěním, že z kanceláře (provozovny) žalovaného byl odeslán fax s textem smluvního návrhu a dovodily, že nebyla-li zjištěna osoba, která návrh podepsala, jedná se o jinou osobu, jejíž jednání podnikatele zavázalo ve smyslu § 16 obchodního zákoníku. Nebylali identifikována podepsaná osoba, ani určeno místo, kde byla listina podepsána, nebylo možno bez dalšího aplikovat § 16 obchodního zákoníku. Ze skutečnosti, že na listině je otištěno razítko podnikatele (byť by toto bylo pravidelně umístěno v kanceláři) nelze dovodit, že tento otisk (a neidentifikovaný podpis) byl připojen právě v provozovně odpovídající shora citované definici a to i proto, že se z obsahu spisu nepodává, že naplnění znaků charakterizujících provozovnu (zejména výkon určité podnikatelské nikoli například pouze administrativní činnosti podnikatele a formální označení prostoru) bylo vůbec v řízení zkoumáno.“ Soud tedy dovolání vyhověl, neboť nebyly splněny podmínky, za kterých je možné § 16 obchodního zákoníku aplikovat. Zejména nebylo prokázáno, že k předmětnému jednání došlo v provozovně podnikatele. Bohužel není tedy možné předvídat, jak by soud rozhodl, kdyby se tuto skutečnost prokázat podařilo. Podle mého názoru i takové jednání podnikatele zavazuje, neboť slovní spojení „podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně“ nic neříká o tom, že by se v této provozovně musela nacházet i osoba, vůči které byl takový úkon učiněn. Kromě výše uvedené situace, tedy komunikace na dálku, by se podle § 16 obchodního zákoníku zřejmě posuzovala i opačná situace. Tedy kdyby nezmocněný jednatel zanechal v provozovně podnikatele písemnost, která by obsahovala projev vůle učiněný jménem podnikatele bez faktického zmocnění, a třetí osoba by si jej v této provozovně později, již bez přítomnosti tohoto nezmocněného jednatele, převzala.

66

6. Zákonné zastoupení v novém občanském zákoníku V novém občanském zákoníku, který byl nedávno schválen a jehož účinnost je stanovena od 1. ledna 2014, je obsažena i úprava jednání podnikatele. Nový občanský zákoník nahradí k tomuto datu podstatnou část v současné době platného obchodního zákoníku. Ke dni uzávěrky textu této práce nebyl ještě schválený text zákona publikován ve Sbírce zákonů, proto vycházím z textu vládního návrhu, který byl v parlamentu projednáván. Zásadní změna je v pojetí jednání statutárního orgánu právnické osoby. Podle dosud platné úpravy jedná právnická osoba svým statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce. V nové právní úpravě je jednání statutárním orgánem považováno rovněž za zastoupení. Nově řeší občanský zákoník otázku jednání právnické osoby v případě kolektivního statutárního orgánu, tedy náleží-li působnost statutárního orgánu více osobám. Za prvé se jedná o jednání vůči zaměstnancům. Nový občanský zákoník stanoví, že jednáním vůči zaměstnancům pověří právnická osoba jednoho člena statutárního orgánu. V případě, že tak neučiní, jedná vůči zaměstnancům předseda kolektivního statutárního orgánu. Druhým případem je jednání člena kolektivního statutárního orgánu v případě, kdy je vyžadováno jednání více členů současně. Zde občanský zákoník stanoví, že člen kolektivního statutárního orgánu může jednat samostatně, jen byl-li zmocněn k určitému právnímu jednání. Nově je tedy dle § 166 odst. 2 za kolektivní statutární orgán považován takový statutární orgán, kde jeho působnost náleží více osobám. To podle mého názoru zahrnuje i případy, kdy má společnost s ručením omezeným více než jednoho jednatele. Podle dosavadního výkladu § 133 obchodního zákoníku, i když má společnost

67

s ručením omezeným více jednatelů, netvoří kolektivní statutární orgán40. Toto však zřejmě nebylo úmyslem navrhovatele, neboť v takovém případě by ustanovení § 166 odst. 3, které řeší jednání vůči zaměstnancům, nebylo v případě společnosti s ručením omezeným aplikovatelné. Protože i když má společnost s ručením omezeným více jednatelů, žádný z nich není předseda, všichni jednatelé jsou si zásadně rovni. Navíc, omezení rozsahu jednatelského oprávnění je vůči třetím osobám neúčinné, proto i kdyby jednal vůči zaměstnancům jednatel, který by tímto jednáním nebyl pověřen, byla by jeho jednáním společnost zavázána. Při jednání člena kolektivního statutárního orgánu v případech, kdy podle zakladatelských právních jednání (stanov, společenských smluv) je potřeba jednání více členů společně, se připouští, aby takový člen jednal jako zmocněnec, pokud byl k určitému právnímu jednání zmocněn. Musí být tedy splněny dvě podmínky. Musí se jednat o určité právní jednání, to znamená, že nelze podle tohoto ustanovení udělit generální zmocnění ke všem úkonům. Pokud jde o časové omezení pověření, není stanoveno, že by se muselo jednat o pověření k jednotlivému úkonu, není tedy vyloučeno, aby takový zmocněnec jednal v rámci zmocnění opakovaně. Druhou podmínkou je, aby byl k tomuto jednání zmocněn, ale návrh nestanoví, jakou formu má mít toto zmocnění. Zákonodárce zde zjevně reaguje na problém, kterým se opakovaně zabýval Nejvyšší soud, tedy zda může člen statutárního orgánu jednat za právnickou osobu v případě, kdy podle společenské smlouvy, stanov nebo jiného zakladatelského dokumentu je vyžadováno jednání více členů současně. Nejvyšší soud ve svém dříve zmiňovaném rozhodnutí v této věci dovodil, že nikoliv (rozsudek 31 Odo 11/2006). Nová právní úprava nyní takové jednání

40 Kobliha Ivan a kolektiv, Obchodní zákoník — Komentář, Praha, Linde Praha, a.s., 2006

68

připouští za předpokladu zmocnění. Podle mého názoru se ale nemusí jednat pouze o zmocnění smluvní, může se jednat i o zmocnění zákonné, tedy zakládající se na pověření určitou činností při provozu podniku. Jednání vedoucího odštěpného závodu je upraveno v § 496 odst. 2. Rozsah zmocnění je stejný jako ve stávající právní úpravě, oprávnění jednat vzniká dnem zápisu vedoucího do obchodního rejstříku. Otázku překročení rozsahu zmocnění ale opět zákon neřeší. Speciální úprava zastoupení podnikatele je upravena v § 423 a v podstatě se shoduje s úpravou § 15 a 16 obchodního zákoníku. Dochází zde k terminologickým změnám. Pojem „podnik“ je nahrazen pojmem „obchodní závod“, zástupce je označen jako „osoba“, což opět nedává jednoznačnou odpověď na otázku, zda touto osobou může být i právnická osoba. Nezmocněné jednatelství je upraveno v podstatě stejně jako v § 16 obchodního zákoníku. Formulace je pozitivní, tj. přepokládá dobrou víru třetí strany. Rozdílně od současné právní úpravy, kde předpokladem závaznosti takového jednání pro podnikatele je to, že třetí strana nemohla vědět, že osoba jednající v jeho provozovně nebyla k takovému jednání zmocněna.

69

7. Závěr Institut zákonného zastoupení tak, jak je v současné době zákonem definován, považuji za velice užitečný právě pro jeho neformálnost a flexibilitu. Samozřejmě, že to s sebou přináší své problémy při jeho aplikaci, neboť neformálnost pověření a použití neurčitého právního pojmu „obvykle“ ve spojení s okruhem právních úkonů, které je možné v rámci zákonného zastoupení činit, vytváří poměrně široký prostor pro jeho výklad soudy. Bylo by tedy žádoucí tento prostor zúžit tím, že zákonodárce postaví některé otázky najisto. Zejména se jedná o možnost zákonného zastoupení členem statutárního orgánu, já osobně patřím spíše mezi zastánce toho, aby i členové statutárního orgánu mohli být z titulu pověření určitou činností při provozování podniku zákonnými zástupci. Považuji to za velice praktické zejména tam, kde členy statutárního orgánu jsou sami společníci, kteří tak chtějí pro určitý okruh úkonů mít tzv. „kontrolu čtyř a více očí“, pro ty zbývající pak pověří jednoho svého člena určitou činností a tím jeho jednatelské oprávnění omezí pouze na okruh úkonů, ke kterým při této činnosti obvykle dochází. Doplnil bych však stávající ustanovení o odpovědnosti členů statutárního orgánu a ručení za závazky společnosti (současný § 194 odst. 5 a 6 obchodního zákoníku) tak, že tato odpovědnost se vztahuje i na jednání z jiného titulu než člena statutárního orgánu. Dále bych do ustanovení týkajícího se zmocnění vedoucí odštěpného závodu doplnil ustanovení o důsledcích překročení rozsahu zmocnění, a to buď obdobně jako je to v § 15 odst. 2 obchodního zákoníku, nebo odkazem na obdobné užití tohoto ustanovení. Je však třeba vzít v úvahu, že vedoucí odštěpného závodu je, na rozdíl od zákonného zástupce podle § 15 obchodního zákoníku, zapsán v obchodním rejstříku. Proto bych zde stanovil jednoznačně důkazní břemeno na straně podnikatele, aby

70

prokázal, že vedoucí odštěpného závodu překročil rozsah svého zmocnění a že o tom třetí osoba věděla. Kogentnost ustanovení § 15 obchodního zákoníku je dovozena konstantní judikaturou a myslím si, že toto není třeba výslovně stanovit zákonem. Jak jsem již podrobněji uvedl v kapitole 4.2.1., toto ustanovení slouží také na ochranu osoby zákonného zástupce a vzhledem k bezformálnosti pověření není možné dospět k jinému výkladu. Bude zajímavé sledovat, jak se bude tento institut utvářet dál, zejména jaký dopad bude mít poslední novela obchodního zákoníku a také právě schválený nový občanský zákoník na rozhodovací činnost soudů v této oblasti.

71

8. Abstrakt Tato práce se zabývá zákonným zastoupením podnikatele v obchodních vztazích. Nejprve definuje pojem podnikatel, podnikání, neoprávněné podnikání, u právnických osob popisuje jeho jednotlivé právní formy definované obchodním zákoníkem, u každé právní formy stručně charakterizuje typ obchodní společnosti a popisuje její orgány, vysvětluje odlišnost jednání fyzických a právnických osob. Dále vymezuje způsoby jednání a zastoupení přímé a nepřímé, smluvní a zákonné. Vysvětluje rozdíl mezi pojmy rozhodování a jednání. Popisuje jednání ve zvláštních případech, jako je jednání při založení podnikatelského subjektu, jednání související s likvidací podnikatele a jednání v případě insolvenčního řízení. Ve své hlavní části charakterizuje současnou právní úpravu zákonného zastoupení, a to jak vedoucím organizační složky, tak osobou pověřenou určitou činností podle §15 obchodního zákoníku. Zabývá se tím, zda je ustanovení o zákonném zastoupení kogentní či dispozitivní, jakým způsobem zákonné zastoupení vzniká, co je jeho obsahem, kdo jsou jeho subjekty a jaký je okruh úkonů, ke kterým je zákonný zástupce zmocněn. Řeší i způsoby zániku zmocnění. Stručně je objasněna i problematika nezmocněného jednatelství. Na příkladech z judikatury jsou rozebrány aplikační problémy, které s sebou stávající právní úprava přináší, zejména pak možnost aplikace zákonného zastoupení na členy statutárního orgánu a rozsah úkonů krytých zmocněním. Práce poukazuje na určité rozpory v argumentaci Nejvyššího soudu v Brně a polemizuje s jeho závěry. Závěr práce je věnován připravovanému návrhu nového občanského zákoníku a jeho dopadu na institut zákonného zastoupení. Také obsahuje zamyšlení nad tím, jakým způsobem změnit do budoucna právní úpravu tak, aby byly odstraněny zásadní problémy spojené s její aplikací.

72

Klíčová slova: Podnikatel Zastoupení

73

9. Summary This dissertation deals with statutory representation of an entrepreneur. At the start are defined key concepts as entrepreneur, entrepreneurship, in case of legal persons described particular legal forms, difference between acting of physical and legal persons. In the next part are described ways of acting of entrepreneur, direct and indirect representation, contractual and legal representation, There is also explained the difference between acting and decision-making. There is described acting in special situations like formation and termination of entrepreneur. In the main part is described current legal definition of statutary representation by branch office manager as well as by person authorised to particular aktivity, there is solved the issue whether is this legal definition mandatory or not, how is statutary representation established, who are its subjects and what is the range of representative’s mandate. There i salso described how statutary representation terminates. Shortly is also described legal definition of non-authorized acting. There are analysed main problems occured during application of this law with examples of practice of the courts. This dissertation also shows some inconsistency in Supreme court in Brno opinions. The ending part of this dissertation analyses prepared legal definition of the new civil code and its impact to statutary representation and thinks about possible changes of legal definition in order to avoid any doubts in application process in future. Key words: Entrepreneur Representation

74

10. Seznam použité literatury: Publikace: Pelikánová, Irena, Obchodní právo 1. díl, Praha, ASPI, a.s., 2005, ISBN: 978-80-7357-525-0 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13., Praha, C. H. Beck, 2010, ISBN: 978-80-7400-354-7 Velký slovník naučný, Praha, DIDEROT, 1999, ISBN 80-902723-1-2 Eliáš Karel, Bartošíková Miroslava, Pokorná Jarmila a kolektiv, Kurs obchodního práva, Právnické osoby jako podnikatelé, Praha, C. H. Beck, 2005, ISBN 80-7179-391-4 Eliáš Karel, Bejček Josef, Hajn Petr, Ježek Jiří a kolektiv, Kurs obchodního práva, Obecná část, Soutěžní právo, Praha, C. H. Beck, 2007, ISBN 978-80-7179-583-4 Kobliha Ivan a kolektiv, Obchodní zákoník — Komentář, Praha, Linde Praha, a.s., 2006, ISBN 80-7201-564-8 Boguszak Jiří, Čapek Jiří, Gerloch Aleš, Teorie práva, Praha, ASPI Publishing s.r.o., 2004, ISBN: 80-7357-030-0 WINTEROVÁ, A a kol, Civilní právo procesní, 5. aktualizované vydání, Praha, Linde 2008, ISBN: 978-80-7201-726-3 Právní předpisy: Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání Zákon č. 252/1997 Sb., o zemědělství Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce účinný do 31. 12. 2006 Zákon č. 182/2006 Sb o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád

75

Časopisecké články: PLÍVA, S. K některým otázkám § 14 a § 15 obchodního zákoníku, Právo a podnikání, č. 9/2005, ČECH, P. Zastoupení podnikatele osobami pověřenými při provozování podniku. Právní rádce. 2007, č. 10 ČECH, P. Statutární orgán, zaměstnanec, nebo od každého trochu?, Právní rádce 2/2009 HAVEL, B. Quo vadis obchodní vedení, Obchodněprávní revue, č. 3/2010 ŠILHÁN, J. Úprava jednání podnikatele inter partes – proti gustu Nejvyššího soudu?, Právní rozhledy 15/2011 ŠILHÁN, J. Nezmocněné jednání komanditisty a ust. § 101 odst. 2 ObchZ, Obchodněprávní revue, 2/2010 FISCHER, R. K problematice odštěpných závodů, Právní rozhledy, 1/1998 ŠMIDT, J. Ještě jednou k problematice odštěpných závodů, Právní rozhledy, 4/1998

Judikatura: Usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 5. 4.2006 č.j. 5 Tdo 94/2006 Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 30.8.2000 č.j. 21 Cdo 594/2000 Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 17.11.1998 č.j. 21 Cdo 11/1998 Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 30.10.2009 č.j. 23 Cdo 28/2008 Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 23. 2. 2011 č.j. 23 Cdo 3552/2009 Usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 30.3.2010 č.j. 23 Cdo 635/2008 Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 26.5.2010 č.j. 23 Cdo 4085/2008 Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 15.7.2008 č.j. 28 Cdo 2550/2008 Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 23. 11. 2004 č.j. 32 Odo 274/2004 Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 14. 3. 2002 č.j. 29 Cdo 2074/2000 Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 25. 2. 2003 č.j. 29 Odo 569/2002 Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 23.6.2009 č.j. 29 Cdo 2008/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 15.10.2008 č.j. 31 Odo 11/2006

76

Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 19.2.2008 č.j. 32 Odo 1428/2006 Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 23.6.2008 č.j. 32 Cdo 1161/2008 Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 29. 6. 1999 č.j. 33 Cdo 1732/98 Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 28. 3. 2007 č.j. 32 Cdo 1455/2005 Usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 7.9.2005 č.j. 32 Odo 195/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 6.3.2007 č.j. 32 Odo 1352/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 28. 11. 2007 č.j. 32 Odo 1409/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 5.11.2005 č.j. 32 Odo 1026/2004 Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 12.8.2011 č.j. 23 Cdo 41/2011 Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 9.12.2010 č.j. 3 Ads 119/2010

Elektronické zdroje: Vládní návrh novely obchodního zákoníku, která byla schválena jako zákon 351/2011 Sb. dostupný na WWW: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=310&CT1=0 Pozměňovací návrh novely obchodního zákoníku, sněmovní tisk č. 310/1 dostupný na WWW: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=6&ct=310&ct1=1 Návrh nového občanského zákoníku dostupný na WWW: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/Vladni_navrh_obcanskeho_zakoniku_2011.pdf Důvodová zpráva k návrhu nového občanského zákoníku dostupná na WWW: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/Vladni_navrh_obcanskeho_zakoniku_2011_DZ.pdf

77