UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a ţurnalistiky
Bakalářská práce
2015
Tereza Haasová
UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a ţurnalistiky
Tereza Haasová
Mediální ohlas románu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně
Bakalářská práce
Praha 2015
Autor práce: Tereza Haasová Vedoucí práce: PhDr. Jana Čeňková, Ph.D.
Rok obhajoby: 2015
Bibliografický záznam
HAASOVÁ, Tereza. Mediální ohlas románu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. Praha, 2015. 45 s. Diplomová práce (Bc.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a ţurnalistiky. Katedra mediálních studií. Vedoucí diplomové práce PhDr. Jana Čeňková, Ph.D.
Abstrakt Bakalářská diplomová práce Mediální ohlas románu Kateřiny Tučkové Ţítkovské bohyně nastiňuje ţivot a tvorbu spisovatelky Kateřiny Tučkové a analyzuje ohlasy na její třetí román. Zabývá se jak odbornými recenzemi, tak reakcemi na čtenářských serverech a sociálních sítích. Zároveň mapuje tematicky podobnou tvorbu Jiřího Jilíka a zkoumá reakce na jeho publikaci Ţítkovské čarování: Pravdivý příběh ţítkovských bohyní. Zamýšlíme se i nad obsahovou podobností a vztahem obou děl a zároveň nad způsobem zpracování, který oba autoři zvolili. Práce téţ rozebírá okolnosti sporu mezi Kateřinou Tučkovou a Jiřím Jilíkem a také mezi Kateřinou Tučkovou a některými obyvateli Moravských Kopanic. Zamýšlíme se zejména nad vztahem fiktivní a faktické roviny historického románu. V práci vyuţíváme kromě kniţní tvorby obou autorů také rozhovory s Kateřinou Tučkovou a články z periodického tisku. Recenze čerpáme především z periodik Host, Tvar, Lidové noviny a MF Dnes. Vyuţíváme i tematické internetové servery. V teoretické části vycházíme z děl Jonathana Cullera, Lubomíra Doleţala, Pavla Janouška a dalších. Rozhovor s Kateřinou Tučkovou je přiloţen.
Abstract This thesis called The media reactions to Katerina Tuckova´s novel Zitkovske bohyne outlines the life and work of novelist Katerina Tuckova and analyses responses to her third novel. It deals with professional reviews as well as reader´s reactions on servers and social networks. It also maps the work of Jiri Jilik who´s topic is very similar and
explores reactions to his publication Zitkovske carovani: The true story of zitkovske bohyne. We focus on the content similarities and relationship between those two pieces of work, also on the methods of work that the authors used. The thesis also analyses the circumstances of a dispute between Katerina Tuckova and Jiri Jilik and also between Katerina Tuckova and some inhabitants of Moravske Kopanice. We mostly think about the relationship between fictional and fact level of a historic novel. In the thesis not only we use the books of both authors but also interviews with Katerina Tuckova and articles from periodicals. The reviews are mostly from periodics Host, Tvar, Lidove noviny and MF Dnes. We also use interner servers dealing with this topic. In the theoretical part we derive from works od Jonathan Culler, Lubomir Dolezal, Pavel Janousek etc. The interview with Katerina Tuckova is attached.¨
Klíčová slova Kateřina Tučková, Jiří Jilík, literární kritika, recenze, literatura faktu, román, rozhovor
Keywords Kateřina Tučková, Jiří Jilík, literary critism, review, nonfiction, novel, interview
Rozsah práce: 57 860 znaků
Prohlášení 1. Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a pouţil/a jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, ţe práce nebyla vyuţita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.
V Praze dne 10. 5. 2015
Tereza Haasová
Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucí své bakalářské práce PhDr. Janě Čeňkové, Ph.D. za pomoc a ochotu při vedení práce, Kateřině Tučkové za poskytnutí informací a Denise Findejsové za pomoc a podporu při psaní.
Institut [doplňte správný název] Projekt bakalářské práce [oplňte případně formulář podle zadání institutu, katedry] [Zde vložte projekt práce. Studenti IMS vkládají počáteční projekt!]
1
Obsah ÚVOD ............................................................................................................................... 2 1.
2. 3.
4.
Kateřina Tučková a její tvorba v kontextu současné české literatury ............... 4 1.1 Kateřina Tučková a fenomén ženského psaní ........................................................ 4 1.2 Kateřina Tučková a její tvorba ..................................................................... 5 1.3 Analýza románu Žítkovské bohyně................................................................ 8 Mediální ohlas románu Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové ......................... 11 2.1 Téma a prostředí knihy ............................................................................... 14 2.2 Reakce čtenářů a ohlas na čtenářských serverech ..................................... 16 Jiří Jilík a Žítkovské čarování: Pravdivý příběh žítkovských bohyní ............. 18 3.1 Jiří Jilík a jeho autorská tvorba ........................................................................ 19 3.2 Žítkovské čarování aneb pravdivý příběh žítkovských bohyní .......................... 20 3.3 Kritická reflexe děl Jiřího Jilíka ....................................................................... 22 Skutečnost a fikce v románu Kateřiny Tučkové .......................................... 24
ZÁVĚR........................................................................................................................... 28 SUMMARY ................................................................................................................... 29 POUŽITÁ LITERATURA ........................................................................................... 31 SEZNAM PŘÍLOH ....................................................................................................... 34 PŘÍLOHY ...................................................................................................................... 35
2
Úvod Ačkoli mají ţeny v české literatuře historicky nezastupitelné místo, v posledních letech se často mluví o tzv. fenoménu ţenského psaní. Kdyţ na tuzemskou kniţní scénu vstoupily autorky jako Petra Soukupová, Radka Denemarková nebo Petra Hůlová, rychle si získaly chválu čtenářů i kritiků. Tato práce se soustřeďuje na další výraznou současnou autorku, a to na Kateřinu Tučkovou. Její spisovatelská dráha zpočátku začínala velmi nenápadně, a to nepříliš známou knihou Montespaniáda, ale další tvorba se brzy stala jednou z nejprodávanějších. Úspěch zaznamenala jak u čtenářů, tak u odborných kritiků. Nad málokterou knihou se také vedly takové diskuse, jako nad dílem Žítkovské bohyně, a to mimo jiné z důvodu, ţe téma nebylo zpracováno poprvé. Právě kritickou reflexí Žítkovských bohyní se bude zabývat i tato bakalářská práce. Vyuţiji proto kvalitativní a částečně i kvantitativní metodu výzkumu. V první části představím ţivot a spisovatelskou dráhu Kateřiny Tučkové, a to za pomoci kniţních i internetových zdrojů, ale i některých publikovaných rozhovorů. Důraz bude kladen na její tvorbu, a to zejména tu beletristickou. Další kapitola se pak bude věnovat samotnému mediálnímu ohlasu díla Žítkovské bohyně v současných periodicích. Zaměřím se především na periodika Tvar, Host, Lidové noviny, MF Dnes, Hospodářské noviny a další. Srovnávám kritiky, které vyšly bezprostředně po vydání knihy s články, které reagují na diskusi po vydání knihy Žítkovské čarování Jiřího Jilíka. Analyzuji i názory čtenářů – laiků a pokusím se popsat, v čem se s odborníky shodují a v čem se jejich názory naopak rozcházejí. Samotnému dílu Žítkovské čarování věnuji třetí kapitolu této bakalářské práce. Součástí práce bude také rozhovor se spisovatelkou Kateřinou Tučkovou, díky kterému bych ráda pronikla hlouběji do problematiky vnímání celého románu. Zajímalo mě také její vnímání kritiky a vyjádření k nesouhlasným názorům s knihou. Kateřina Tučková se před samotným psaním velmi intenzivně věnuje rešerším, proto je zajímavý také průběh její přípravy před psaním tohoto románu a důvod, proč si zvolila za hrdiny svých knih také reálné osoby. Román o ţítkovských bohyních jsem si zvolila proto, ţe téma i forma knihy mě velmi zaujaly. Kraj Moravských Kopanic, kde se příběh odehrává, ukázal, ţe je pro čtenáře atraktivní uţ v knize Želary Květy Legátové. V případě Ţítkovských bohyní se opět
3 ukazuje, jak historické události a politický reţim ovlivnil běţný ţivot prostých lidí, ačkoli o tom nepojednává s historickou přesností. Právě kvůli rozporuplným reakcím je celková mediální reflexe tohoto románu významná.
4
1 Kateřina Tučková a její tvorba v kontextu současné literatury 1.1. Kateřina Tučková a fenomén ženského psaní Uţ v úvodu práce bylo řečeno, ţe v poslední době se na poli literatury objevil relativně nový pojem, a to tzv. fenomén ţenského psaní. V české moderní literatuře se totiţ objevilo hned několik ceněných autorek, které jsou si relativně blízké nejen věkově, ale i některými společnými rysy. Často se v jejich prózách objevují silné a výrazné ţenské postavy a často se také vracejí do minulosti, kdy nechávají osud svých hrdinek ovlivnit politickými a historickými událostmi naší nedávné historie. Příkladem je Radka Denemarková a její román Peníze od Hitlera. V něm najdeme silnou osobnost v podobě hrdinky románu Gity Lauschmannové, která je nucena proţít válku v koncentračním táboře, ale také poválečný nucený odchod kvůli svému germánskému původu. Právě v tom je moţné najít spojitost s osudem Gerty Schnirch, která je hrdinkou románu Kateřiny Tučkové. I ona čelí nespravedlnostem jak ze strany svých blízkých, tak kvůli politické situaci. Zároveň zde najdeme prvky pátrání po vlastní rodinné historii, a to nejen samotnou Gitou, ale také její vnučkou. Zde je moţné všimnout si podoby nejen s Gertou Schnirch, ale i s Žítkovskými bohyněmi. I tady je totiţ stěţejním bodem pátrání, kdyţ hlavní hrdinka Dora zjišťuje informace o svých předcích v archivech i v kraji svého dětství a dozvídá se tak pravdu o jejich osudu. Tato podoba přirozeně nesouvisí pouze s tím, ţe autorky jsou ţeny. Silné ţenské postavy si ostatně vybírá také například Jiří Hájíček, jehoţ témata jsou danému literárnímu okruhu rovněţ blízká. Podobnost témat je daná také celospolečenskou diskusí a tím, ţe minulé zločinné reţimy jsou nyní velkým tématem nejen pro spisovatele, ale i dramatiky, filmaře a koneckonců celou širokou škálu umělců. Moţná proto se do popředí dostává právě „historický román“, ale v jiném smyslu, neţ jak bývá tento pojem běţně pouţíván. Do středu zájmu se dostává naše nedávná historie a hlavně vyrovnání se s vlastní minulostí. A právě toto téma je stěţejní také pro nyní 34letou Kateřinu Tučkovou. Kateřina Tučková se narodila v Brně, vyrůstala ale také v jihomoravské Moutnici a v Kuřimi. I tato prostředí pro ni byla, jak se v několika rozhovorech vyjádřila, zdrojem inspirace.
5 Vystudovala dějiny umění a v loňském roce zakončila své doktorské studium na Univerzitě Karlově. Umění se ostatně stalo její hlavní profesí. Stala se totiţ kurátorkou a má za sebou celou řadu výstav. S její prací v oblasti umění úzce souvisí také její publikační činnost. Kromě beletristických děl totiţ vydala také řadu publikací z oblasti odborné literatury a má za sebou i několik beletrizovaných ţivotopisů (Věra Sládková – prozaické dílo, Můj otec Kamil Lhoták…). Jejím posledním počinem je dílo Fabrika, doprovodná publikace k výstavě Brno – Moravský Manchester. Jde o příběh pěti generací významného brněnského rodu textilních baronů. Kateřina Tučková navíc zaloţila projekt ARSkontakt, který souvisí právě s kariérou kurátorky. Projekt nese podnázev Konfrontace výtvarného umění mladých autorů a má za úkol pomoci začínajícím umělcům při vstupu na kulturní scénu. Díky tomuto projektu bylo těmto umělcům umoţněno vystavovat svá díla také v zahraničí. Jako spisovatelka se poprvé prezentovala v roce 2003 v časopise Tvar a publikovala několik povídek. První román jí vyšel o tři roky později.
1.2 Kateřina Tučková a její tvorba Kateřina Tučková vstoupila na spisovatelskou dráhu uţ v roce 2006. Tehdy vyšla v nakladatelství Větrné mlýny její novela Montespaniáda, která pojednává o vztahu mladé studentky Karin s ţenatým muţem, panem Montespanem. Karin kromě tohoto vztahu proţívá i další milostná dobrodruţství, stejně jako její blízcí. Společným jmenovatelem knihy je nevěra. Rozhodně se nedá říci, ţe by jí kniha vynesla větší popularitu. Recenze na toto dílo byly spíše rozpačité, uvádíme například úryvek z recenze Vladimíra Stanzela: „Montespaniáda Kateřiny Tučkové je, jak uţ to u debutů bývá, kniha rozporná. Pokud nalézáte zalíbení v „ţenských“ televizních seriálech, jako je Ally McBealová či Sex ve městě, zahraje na vaši strunu. Pokud čekáte něco víc, budete asi zklamáni. Autorka zřejmě během studií navštěvovala kurzy tvůrčího psaní a jako bohemistka je dopodrobna seznámena s teorií literatury. Ovšem mezi teorií a praxí, stejně jako mezi tvůrčím psaním a literaturou, je velká vzdálenost.“.1
1
STANZEL, V.: Lekce tvůrčího psaní. Host, č. 5. 2007, s. 67-68.
6 Recenze na tuto knihu ale najdeme jen sporadicky. Mladá brněnská kurátorka tehdy publikum neoslnila, a pokud se o ní přece jen recenzenti zmínili, kariéru úspěšné spisovatelky jí dozajista nepředpovídali. Kniha byla v roce 2007 zpracována jako četba na pokračování a uvedena v Českém rozhlase, většího věhlasu se ale nedočkala. Do společnosti oceňovaných spisovatelů se Kateřina Tučková dostala aţ svou druhou knihou, a to románem Vyhnání Gerty Schnirch. Uţ tento román je fikcí s pozadím skutečných historických událostí, stejně jako tomu bude v budoucnu i v románu Žítkovské bohyně, a je zřejmé, ţe právě tento styl je autorce nejbliţší. Kateřina Tučková se k tématu válečného odsunu Němců dostala, kdyţ se nastěhovala do domu, odkud byli brněnští Němci vyhnáni. Nejedná se však o skutečný příběh. Kateřina Tučková přiznává, ţe jméno hlavní postavy si vybrala v podstatě náhodou na seznamu odsunutých lidí. Samotnému psaní knihy ovšem předcházelo dlouhé pátrání. Autorka dokonce prošla trasu tehdejšího pochodu a měla s sebou také kočárek. To proto, ţe mnoho Němek absolvovalo pochod i s dětmi. Tak tomu bylo rovněţ u hrdinky Gerty. Narodila se české matce a německému otci, k mamince ale měla bliţší vztah. Její smrt ji proto velmi zasáhla a dalo by se říci, ţe s její smrtí přišla poprvé o domov. Musela zastoupit její místo v domácnosti. Časem se pak stala obětí znásilnění vlastním otcem, přičemţ otěhotněla. Krátce poté, co porodila, válka skončila a Gerta byla nucena pověstný pochod do Pohořelic absolvovat i s dcerou Barborou. Hrdinka se tak celý ţivot potýká s nespravedlností jak ze strany Čechů, tak ze strany své rodiny. Sloţitý osud ţeny na pozadí politické situace je ţánr, ve kterém se Kateřina Tučková našla. To dokládají i tehdejší kritiky: „Pro interprety, kteří literární hodnoty vidí především v tvarových výbojích, můţe být próza Kateřiny Tučkové nezajímavá. Pokud však vnímáme sociální rozměr literárních děl, jde svým způsobem o zlomovou práci, která suverénním způsobem naplňuje jednu z moţných a důleţitých funkcí literatury. Je prostředkem sebereflexe dané komunity, v tomto případě českého národa. Neboť bez schopnosti této komunity poznat a pojmenovat vlastní zločiny je daleko menší naděje,
7 ţe se obdobné jednání nebude v budoucnu, v jiných kulisách a s jinými aktéry, opakovat,“ napsal tehdy do měsíčníku Host Pavel Janoušek.2 Kateřina Tučková získala za román čtenářskou cenu Magnesia Litera, byla nominována na Cenu Jiřího Ortena a Cenu Josefa Škvoreckého. Kniha byla zpracována do divadelní podoby a uvedlo ji brněnské HaDivadlo. Uvedením románu Vyhnání Gerty Schnirch na sebe Kateřina Tučková upozornila veřejnost i kritiky, a právě proto se její další román stal jednou z nejočekávanějších kniţních událostí, coţ ostatně dokazuje i článek Kláry Kubíčkové, který vyšel v době, kdy byl román uveden na trh jako e-kniha (v klasické verzi se tak stalo aţ o týden později): „Je to jedna z nejočekávanějších literárních událostí roku. A nakladatelství Host se ji ještě rozhodlo korunovat: Žítkovské bohyně, druhý román Kateřiny Tučkové, vychází jako e-kniha dnes, na klasické vydání si budou muset čtenáři počkat ještě týden. Zatímco elektronická verze stojí 189 korun, tištěná se bude prodávat za 329 korun. „Chtěli jsme vyjít vstříc čtenářům, kteří mají čtečky a uţ se nemohou Žítkovských bohyň dočkat,“ říká Dana Blatná z nakladatelství Host. Přiznává, ţe by se tenhle přístup dal vnímat i opačně – přitaţlivý titul můţe pomoci v rozhodování těm čtenářům, kteří váhají, zda si něco začít s elektronickými knihami, nebo zůstat u papíru. Právě moţnost přečíst si Žítkovské bohyně dřív můţe zafungovat jako argument ve prospěch čteček.“3 Kateřina Tučková si ke zpracování knihy vybrala podobný styl, jako při psaní své předchozí knihy. Pracovala s materiály z archivů, čerpala z vyprávění pamětníků a nějakou dobu strávila také v kraji Moravských Kopanic, kde se příběh odehrává. Vyuţití historických skutečností, tentokrát s kombinací genia loci Bílých Karpat, se opět vyplatilo a kniha zaznamenala obrovský úspěch. Zároveň ale rozdělila čtenáře do několika názorových skupin. Sama Kateřina Tučková své knihy příliš nezařazuje do pevných ţánrů. Ačkoli v některých svých vyjádřeních je zařazuje k historickým románům, jindy se tomu naopak brání. Pro online server Kulturissimo.cz se k této otázce vyjádřila následovně: „Mě právě mate, kdyţ jsou mé kníţky řazené do škatulky historického románu. Já to cítím spíš tak, ţe pracuji se společenskou otázkou, která sice koření v minulosti, ale vyvěrá do 2 3
JANOUŠEK, P.: Svědectví nejen o Gertě Schnirch aneb Takoví jsme byli . Host, č. 9. 2009, s. 61-62. KUBÍČKOVÁ, K.: Kniţní událost roku startuje zatím ve čtečkách. Mladá fronta Dnes. 29.2.2012. s. 9.
8 současnosti a nějak v ní zahnívá. A dá se navíc hodnotit z pohledu mé generace. Přestoţe jsem za těmi kořeny šla leckdy daleko do historie, třeba v případě Bohyní aţ do staroslovanských a starogermánských dob, vyprávím spíš o tom, jak minulost pořád ovlivňuje dnešek, neţ ţe bych psala historický román. A jestli chystám takové další? Ano, v tomto procesu práce jsem se našla a navíc si tak zodpovídám otázky, které mě tíţí. Takţe i příští kniha bude podobného rozpřahu.“.4
1.3 Analýza románu Žítkovské bohyně Jak uţ bylo zmíněno, po vydání knihy Vyhnání Gerty Schnirch se další román Kateřiny Tučkové stal jednou z nejočekávanějších knih roku. Jak z několika rozhovorů s autorkou vyplývá, Tučková měla touhu zaznamenat znovu příběh silné ţenské hrdinky. O tom, jak se k tématu bohyní z Ţítkové dostala, se zmínila v několika rozhovorech, mimo jiné například v tom z Pátku Lidových novin, kde autorka odpovídá na otázku, kdo jí o bohyních řekl: „David Kovařík, můj kamarád, historik a etnolog, který je studnice informací. Před třemi lety jsem mu říkala, ţe cítím potřebu vrátit se do svého dětství, do prostředí venkova, odkud jsem odešla do města, kdyţ se rodiče rozvedli. A k tomu jsem hledala zajímavý ţenský osud. Jemu to hned sepnulo a řekl mi o ţítkovských bohyních.“.5 Kateřina Tučková se proto začala o téma bohyní blíţe zajímat. Jejím dalším krokem bylo vyhledávání informací o celém kraji Moravských Kopanic a o skutečných osudech ţen, které zde ţily a kterým se říkalo právě bohyně. Podle svých slov pátrala Tučková v knihovnách či v diplomových pracích, následně se pak sama do Moravských Kopanic vydala. Tam se setkala s pamětníky a díky jejich vyprávění se začal celý příběh tvořit. Nejedná se ale o literaturu faktu, jak by se některým čtenářům mohlo zdát. Tučková posbírala skutečné příběhy, které následně přetvořila do vlastní mozaiky a přidala i vlastní fantazii. Podle jejích slov je i přesto kniha ze sedmdesáti procent protkána reálnými daty.
4
NOVÁKOVÁ, Š.: Příběh si to vyţádal [online]. Kulturissimo.cz. Dostupné z WWW:< http://www.kulturissimo.cz/index.php?katerina-tuckova-rozhovor&detail=1781> 5 PECHÁČKOVÁ, M.: Byla to bohyně! Pátek Magazín LN, č. 31. 2012, s. 6.
9 Hlavní hrdinkou celého příběhu je Dora Idesová, mladá etnografka a zároveň poslední ţena z rodu ţítkovských bohyní. Samotnému „bohování“ se sice nenaučila, přesto se rozhodne napsat o bohyních z jejího rodného kraje diplomovou práci. Postupně se tak dostává k historii vlastní rodiny a zejména pak k osudu své tety Surmeny, která ji vychovala. Odkrývá tak sloţitý osud bohyní, který byl ovlivněn jak nacistickým, tak komunistickým reţimem. Zároveň se dostane blíţe k pochopení významného rodinného tajemství, které tragicky ovlivní i její vlastní osud. Kateřina Tučková opět přidělila stěţejní roli v příběhu silné ţenské postavě. „Je to proto, ţe dokáţu lépe postihnout vnitřní svět ţen neţ muţů, raději volím tedy ţenské hrdinky,“sdělila autorka serveru Knihcentrum revue.6 Právě ţenské osudy Tučkovou inspirovaly uţ u Vyhnání Gerty Schnirch. Na celém tématu odsunu a pochodu Němců ji totiţ podle jejích slov nejvíce fascinovala brutalita, s jakou se zacházelo s ţenami a dětmi. Brutální byly i metody, které vyuţívaly totalitní reţimy u nás právě vůči některým bohyním. Prostřednictvím pamětníků i díky pátrání v archivech se Kateřina Tučková dostala k velmi pohnutým ţivotním osudům, které následně zpracovala do knihy a přiřkla je ve velké míře právě bohyni Surmeně. Celý příběh je protkán také dokumenty, zápisy, protokoly a jinými úředními dokumenty. Díky nim je čtenář ještě více vtaţen do děje a atmosféra a hrůznost doby na něj přímo dýchá. Moţná i z důvodu vyuţití této metody působí kniha ještě reálněji. Důleţitým faktorem knihy je také rodové prokletí, které má zasáhnout všechny příslušnice Dořina rodu a jehoţ naplnění je pointou celé knihy. Muţi jsou v knize spíše v pozadí, ačkoli právě oni do ţivota bohyní často zasáhnou. Hrdinka se tak musí vypořádat s péči o postiţeného bratra ale i se vztahem ke svému otci. Zajímavým prvkem knihy je rovina Dořina milostného vztahu s místní vdanou ţenou Janigenou. Podle Tučkové přitom byla tato postava aţ do půlky knihy muţem, coţ bylo nakonec změněno, protoţe by pak bylo obtíţné dosáhnout kýţené pointy. Velmi barvitě je popisován také samotný kraj Moravských Kopanic, Starého Hrozenkova či Ţítkové. Tato oblast se i díky knize stal vyhledávaným turistickým cílem čtenářů. Ostatně, poprvé si tato oblast získala popularitu uţ před lety, kdyţ vyšla kniha Želary Květy Legátové, která se odehrává právě zde. Tehdy však nebyl počet turistů tak
6
ROUBÍČKOVÁ, Z.: Kateřina Tučková: Ţítkovské bohyně míří na plátna kin [online]. KNIHCENTRUM revue. Dostupné z WWW:
10 velký. I v této knize se navíc bohyně objevují, ačkoli na ně není upřena zásadní pozornost a jsou popisovány jednoduše jako lidové léčitelky. Tučková přistoupila k tématu odlišně a rozhodla se do detailu popsat činnost bohyní. Nepomáhaly totiţ jen s bolením nebo nemocemi. Dokázaly prý pomoci i s problémy v mezilidských vztazích, vyřešit spory, léčit neplodnost nebo přivolat lásku. Existovaly prý ale také bohyně zlé, které uměly člověka uhranout nebo způsobit škodu celému hospodářství. Tučková také popisuje jejich malou lest, ke které vyuţívaly tzv. andzjele. Byly to malé děti, většinou dívky, které k bohyním přiváděly jejich klienty. Po cestě od nich zjistily, jaké starosti je trápí, coţ následně řekly bohyním ještě dříve, neţ návštěvníci dorazili do chalupy. Ti pak měli pocit, ţe bohyně opravdu disponuje magickou mocí, jelikoţ jim uţ ve dveřích hlásila, ţe ví, s čím přicházejí a také jak problém řešit. Roli andzjela měla jako dítě také hrdinka Dora, která takto přiváděla potřebné právě k tetě Surmeně. Kniha je psaná er-formou a je do značné míry protkána dialogy, prostřednictvím kterých se Dora dozvídá o tajemství svého rodu. Celý příběh je doplněn o řadu úředních dokumentů. Sama autorka ve své závěrečné poznámce uvádí: „Dokumenty pouţité v knize jsou smyšlené, vycházejí však z existujících materiálů; podobných najdeme v českých i slovenských archivech mnoho.“7 Tyto dokumenty fabuli románu do značné míry dotvářejí. Osvětlují totiţ přístup tehdejších reţimů k bohyním. Strohý jazyk úředních dokumentů se staví do protiváhy k jazyku vypravěčky a knihu také rozděluje na dva pomyslné protipóly: skutečný ţivot na Ţítkové oproti nepochopení úředníků a policie. Dokumenty rozhodně nejsou okopírované, autorka se jimi pouze inspirovala. V samém závěru knihy pak najdeme velmi krátkou, „autobiografickou“ část, která je jiţ psána v ich-formě. Mladá ţena se vydává na Ţítkovou, aby se o bohyních dozvěděla víc. Plánuje totiţ napsat knihu. Nakonec se dozvídá o tragickém osudu Dory Idesové a o celém jejím rodinném tajemství. Je zřejmé, ţe právě v této části pomyslně vstupuje do děje sama autorka.
7
TUČKOVÁ, K.: Ţítkovské bohyně. Host. Brno 2012, s.449
11
2 Mediální ohlas románu Žítkovské bohyně v současných periodicích Jak uţ bylo popsáno výše, kniha Žítkovské bohyně byla před svým vydáním jednou z nejočekávanějších, a to jak ze strany čtenářů, tak ze strany kritiky. Ti, kteří četli zároveň knihu Montespaniáda, byli většinou fascinováni autorčiným vývojem a výraznou tvůrčí změnou, kterou prošla. Po odlehčeném tématu, kterým byl příběh vysokoškolačky a jejího ţenatého milence, totiţ přišla s tématem náročným a do jisté míry provokativním. Česká literatura se dosud věnovala spíše tématu holocaustu, o kterém velmi často psali autoři, které tato doba osobně zasáhla (příkladem je třeba Arnošt Lustig nebo Ota Pavel). K tomuto tématu se přitom autoři od konce války průběţně vraceli. Holocaust se začal v české literatuře výrazněji objevovat například na konci 50. let. „Navzdory velké frekvenci této tematiky v literatuře předchozího desetiletí byla na konci let padesátých problematika okupace, koncentračních táborů a nově především ţidovského osudu a holocaustu opět pociťována jako velmi aktuální. Bylo to dáno tím, ţe pro autory i čtenáře byla válka a okupace stále ještě součástí nedávné osobní zkušenosti, zároveň však jiţ byla realitou natolik vzdálenou, ţe při jejím zobrazování bezprostřední potřeba přímočaře dokumentovat hrůzy a zločiny nacismu a slavit hrdinství odboje ustupovala literárnímu modelování obecně lidských situací.“8 Téma poválečného odsunu ale bylo politickým reţimem i společností tabuizováno. Výrazněji se otevřelo aţ relativně nedávno, a to například v tvorbě Radky Denemarkové nebo právě Kateřiny Tučkové. Očekávalo se tedy, jaké téma si Tučková zvolí tentokrát a jak nový román pojme. Kateřina Tučková se znovu pustila do prozkoumávání relativně nedávné minulosti. Zůstala tak věrná svému stylu poctivých a náročných rešerší, a opět poskládala skutečné osudy, aby z nich vytvořila nevšední příběh. Celkově byly reakce na knihu Žítkovské bohyně o něco lepší neţ na Vyhnání Gerty Schnirch a kniha si také získala více čtenářů. Dalo by se říci, ţe si Kateřina Tučková díky knize získala skalní fanoušky, kteří se, jak je ostatně patrné z některých diskusí na kniţních serverech, dostali teprve po Ţítkovských bohyních i k jejímu předchozímu románu. 8
JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. III. 1958−1969. Praha: Academia, 2008, s. 234.
12 Pravdou tedy je, ţe ohlas byl u její druhé knihy daleko větší. Pochopitelně ale nešlo vţdy o kladné ohlasy a kniha nebyla pokaţdé hodnocena jen pozitivně. Jak jiţ bylo zmíněno výše, výrazným aspektem románu je jeho forma, tedy střídání klasické beletrie a prokládání knihy archivními dokumenty. Toho si pochopitelně všímali také recenzenti a většinou se právě o tomto aspektu knihy ve svých recenzích zmiňují, často také v souvislosti s první knihou Tučkové a s jejím vyuţíváním archivů. I z těchto důvodů někteří recenzenti tvrdí, ţe Kateřina Tučková je spíše ţurnalistkou neţ spisovatelkou, a to jak stylem práce, tak jejím výsledkem. Co se jazyka týká, zajímavým aspektem knihy je pouţití dialektu, který se v oblasti Bílých Karpat vyuţívá. O něm můţeme říci, ţe je do značné míry specifický. Co se týká hodnocení Žítkovských bohyní po jazykové a formální stránce, rozhodně se nedá říci, ţe by recenze byly jen kladné. Sama Tučková se k této stránce knihy vyjádřila v rozhovoru pro Slovácký deník, kde vysvětluje, proč do knihy zařadila místní dialekt jen do určité míry: „Já jsem s porozuměním problém neměla určitě také proto, ţe jsem si jejich dialekt „naposlouchala" naţivo. Nicméně problém s ním měli mí první čtenáři a recenzenti. První, kteří knihu četli, byli z dlouhých pasáţí v kopanické řeči unavení a nerozuměli jí. Míjelo je proto kouzlo příběhu. Tak jsem se rozhodla psát příběh spisovnou češtinou a nářečí vloţit jen do úst postavám bohyní. To mi pak ale vyčítají kritici, kteří v recenzích píší, ţe je škoda, ţe jsem dostatečně nevyuţila potenciál dialektu. Nicméně věřím, ţe kdybych ho podle jejich představ vyuţila, psali by zase, ţe je to jak příběh realistů 19. století.“.9 Recenzenti si ale nevšímali jen podílu dialektu, ale celé struktury knihy. Pokud se zaměříme na čistě negativní recenze, zjistíme, ţe je v nich Tučková velmi často popisována jako novinářka. Nahrává tomu i to, ţe Kateřina Tučková často zmiňuje práci s archivem a s fakty. Ostatně, málokterý spisovatel s nimi pracuje do takové míry. Jak totiţ sama spisovatelka uvedla v několika rozhovorech, na knize pracovala dlouhé tři roky a čerpala také přímo z literatury faktu, o čemţ se zmíníme dále. Je tedy pravdou, ţe jistá podoba s prací novináře tu existuje. Jiţ zmíněné střídání klasického vyprávění a uţití úředních dokumentů také není všem recenzentům úplně po chuti. Například Klára Kubíčková z Mladé Fronty DNES, jejíţ recenze je celkově pozitivního charakteru, o autorčině stylu říká: „Autorka je věrná 9
MALUŠOVÁ, B. 2012. Knihu Ţítkovské bohyně jsem musela napsat spisovně [online]. Slovácký deník. Dostupné z WWW: < http://slovacky.denik.cz/tydenik_slovacko/knihu-zitkovske-bohyne-jsem-muselanapsat-spisovne-20120708.html>.
13 svému preciznímu historickému přístupu. Můţe to být výhoda, stejně tak však na některé čtenáře můţe působit příliš akademicky. Místy je citací z archivu příliš, zastavují příběh, ruší jeho spád. Jako by Tučková chtěla dostat do knihy úplně všechno, co o bohyních zjistila – i na úkor čtivosti. Dává přednost citaci dokumentů místo tvoření povah jednotlivých bohyň, ty jsou někdy jako před kopírák.“10 Tato slova navíc potvrzují i někteří čtenáři z řad laické veřejnosti. Pokud se totiţ podíváme na recenze na některých kniţních serverech, často najdeme výtku, ţe postavy jsou nepřehledné a splývají. I přesto, ţe většina kritiků hodnotí knihu pozitivně, najdeme i spisovatelčiny skalní odpůrce. Tím by se dal nazvat například literární kritik Petr A. Bílek, který se k jazyku knihy vyjádřil takto: „Pro mne zůstala největším záţitkem z celé knihy neodbytná otázka, jak ji mohlo bavit to tak rychle psát. Copak není jedna povedená věta větší radostí, neţ desítka nachrlených stran?“.11 Tučková i přes zmíněné výhrady umí čtenáře vtáhnout do děje. Svědčí o tom i ocenění, která za svou knihu získala. Mimo jiné je to cena čtenářů Magnesia Litera nebo Cena Josefa Škvoreckého. Porazila tak i Michala Ajvaze nebo Petra Šabacha. Ostatně fakt, ţe je kniha čtivá, Tučkové většina recenzentů neupírá a pozitivních reakcí je tak značná převaha. Jak uţ bylo naznačeno výše, mnozí kritici Kateřině Tučkové vyčítají, ţe dala přednost přehršli dokumentů před opravdovým vykreslením postav a jejich osobností, osudů. Výtky pochopitelně mnohdy souvisely také s tím, ţe některé postavy jsou reálnými historickými osobami, coţ pochopitelně vadilo zejména obyvatelům Kopanic, kteří tyto ţeny znali či dokonce jsou jejich potomky. Faktem je, ţe zásadními postavami jsou pochopitelně ţeny. Jsou silné, bojovné, temperamentní a jakýmsi způsobem mají nad muţskými postavami navrch. Zároveň nejsou příliš šťastné a bojují se sloţitým osudem, který vyvaţuje jejich neobyčejné nadání. Nikdy se jim ale nedostaneme úplně pod kůţi, coţ někteří recenzenti zmiňovali. Intimní detaily jejich ţivota či jejich hluboké myšlenkové názory a ţivotní postoje jsou čtenáři v podstatě skryté či jen lehce naznačené. Hlavní roli hrají jejich osudy a historické 10
KUBÍČKOVÁ, K.: Ţítkovské bohyně jsou výborné, ale místy příliš akademické [online]. iDnes. Dostupné z WWW: 11 BÍLEK, P. A.: Románová loď v lahvi. Lidové noviny, roč. 25, č. 108. 2012, s. 10.
14 události, které ale postavy samy málokdy hodnotí. Je to pochopitelně dáno i způsobem vyprávění, které není v ţádném případě osobním příběhem, jako spíš popisováním faktů, byť je tento popis čtivý, zajímavý a přitaţlivý. I tak popisovali postavy knihy někteří kritici, jejichţ výtky opět mnohdy souvisely s jazykem knihy. Uţ bylo také řečeno, ţe se objevily výtky k tomu, ţe postavy bohyní často splývají. Dělí se na bohyně hodné, nápomocné a zlé, pomstychtivé. Opravdu z nich ale vyčnívá vlastně jen Surmena, a tak můţe být podle některých kritiků opravdu těţké se v tomto mnoţství postav vyznat. Asi největším problémem, který u knihy nastal, je zřejmě fakt, ţe Kateřina Tučková některým postavám ponechala jejich skutečná jména a pouze jim vloţila do úst fiktivní vyjádření či jim přímo napsala jejich románový osud. Na tento problém upozorňovaly zejména rodiny těchto osob, ale také Jiří Jilík, který se tématu věnoval jako autor literatury faktu. O něm i o těchto výtkách se však hodlám věnovat v samostatné kapitole.
2.1 Téma a prostředí knihy Kateřina Tučková si pro tuto knihu zvolila téma výrazně etnografické a tuto profesi přiřkla také hlavní hrdince Doře. Zároveň děj zasadila do velmi zajímavého regionu, který sice není příliš velký, ale přesto je, jak jsme se ostatně přesvědčili i u jiných autorů, literárně zajímavý. Moravské Kopanice a zdejší „bohování“ je totiţ velmi nevšední záleţitostí. Sama autorka vykresluje postavy vlastně jako čarodějnice, které rovněţ prošly inkvizicí, nicméně jejich rody přeţily. Právě historie tohoto regionu a to, ţe zdejší obyvatelé jsou aţ neobvykle spjati se svými kořeny, dodává příběhu na atraktivitě. Region Moravských Kopanic je v rámci České republiky velmi nevšední. Lze totiţ říci, ţe se tady zastavil čas, ačkoli dnes uţ to neplatí zcela. Jisté je, ţe kraj velmi dlouho odolával tlaku moderní dobry či jinak řečeno různým moderním vymoţenostem. Aţ do roku 1948 sem nebyla zavedena elektřina a teprve o dva roky později začal do kraje zajíţdět linkový autobus.12 12
V kraji ţítkovských bohyň se snoubí křesťanství a mystika. Česká televize [online]. [18. 1 2014]. Dostupné z WWW
15 Ţivot bez jakýchkoli technických vymoţeností moderní doby byl na rozdíl od Šumavy nebo Krkonoš v Bílých Karpatech běţný ještě relativně nedávno. Moţná právě jistá odloučenost od okolního světa pomohla do jisté míry zakonzervovat místní kulturu a tím také napomoci tomu, ţe se zde skutečně udrţely tzv. bohyně, bylinkářky nebo, chcete-li, čarodějnice. Přestoţe i tyto ţeny zasáhly čarodějnické procesy ve středověku, jejich umění se stále přenášelo z generace na generaci a tato tradice skončila teprve před několika lety. Ostatně i na základě literatury faktu, která k tématu existuje, lze říci, ţe fascinace bohyněmi existovala v tomto kraji vlastně od pradávna. Kateřina Tučková ji ale posunula dál a oslovila obrovské mnoţství čtenářů, kteří většinou o bohyních a jejich tradici příliš nevěděli, snad i pro velkou odloučenost kraje. Obrovská popularita knihy ale vzhledem k tématu mnohé překvapila. Jedná se totiţ o náročné téma i zpracování, které nemusí části čtenářů vyhovovat. Přesto si kniha získala veliké mnoţství příznivců. Recenzenti se v postatě shodují v tom, ţe téma je skutečně neotřelé a hodné zpracování. „Jednoznačně pozitivně lze hodnotit originální námět románu. Na své velké zpracování čekal, doposud byl okrajově zachycen pouze v etnografické a regionální literatuře. Rozsáhlý historický a folklorní materiál se autorce podařilo přetavit v román hodný pozornosti,“ vyjádřil se v Týdeníku rozhlas Pavel Kotrla.13 A shodují se s ním i další. Román se ale vyznačuje i další věcí. Kromě hlavní linie, tedy příběhu Dory, její rodiny a tety Surmeny, se v knize vyskytuje velké mnoţství vedlejších vypravěčských rovin. Čtenář se dostane i k příběhům vedlejších postav a do minulosti ţivota bohyní, lehce se dotkne také osobního příběhu Dory (ačkoli, jak jiţ bylo zmíněno, je velmi uzavřená), seznámí se s historií kraje… Některé odbočky jsou pro hlavní zápletku nezbytné, najde se ale relativně dost takových, které pro příběh nejsou podstatné a mnohdy nejsou tyto vedlejší linie nikterak ukončené. Někteří recenzenti je vyzdvihují a uvádějí, ţe vedlejší příběhy dokreslují kraj a celkovou atmosféru knihy či nepřímo dokreslují charakter hlavní postavy. Jiní však hodnotí tyto pasáţe jako nadbytečné. O tom se zmínil také například Kryštof Špidla: „Románu lze vytknout jen jednotlivosti, ať uţ se jedná o ojedinělé vybočení ze stylové
jednoty
–
např.
ze
stylistického
hlediska
nevěrohodný
článek
z
prvorepublikových novin, či určitá nadbytečnost, popř. neukončenost vedlejších 13
KOTRLA, P. Za zbytky magie do Kopanic [online]. Týdeník rozhlas. Dostupné z WWW:< http://www.radioservis-as.cz/archiv12/18_12/18_porid.htm>.
16 dějových linií – např. návštěva vesnice Potočná. Ty drobně narušují jinak velmi sevřený tvar.“.14 Špidla zde zmiňuje pasáţ, kdy se hlavní hrdinka vydává do obce Potočná na Slovensku, kde se chce dopátrat dalších detailů. S podstatnou informací však odsud neodjíţdí. Někteří kritici vnímají jako zbytečnou také část o procesech s bohyněmi v 17. století, které autorka zmiňuje. Podle nich pro příběh nejsou podstatné. Najdou se ale i oponenti, kteří chválí snahu popsat osudy bohyní a to, ţe Tučková tímto způsobem vyjádřila dlouhodobou nelibost, kterou bohyně musely snášet i daleko proti proudu času.
2.2 Reakce čtenářů a ohlas na čtenářských serverech Kniha Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové se setkala s velkým zájmem především u laických čtenářů. Nad popularitou knihy se mnohdy pozastavili také kritici z řad odborníků, kteří poukazovali na náročnost tématu. Historický román totiţ obvykle nezaujme tak široké spektrum čtenářů. Zároveň ale nelze opomenout, ţe Ţítkovské bohyně rozhodně nejsou klasickým historickým románem. V první řadě se zabývají relativně nedávnou minulostí, která dnešní čtenáře snadno osloví tím, ţe toto období buď sami proţili, nebo jej znají zprostředkovaně od rodičů či prarodičů a vybrané období je jim tudíţ bliţší. Kniha ale obsahuje rovněţ detektivní rovinu, která je čtenářsky velmi atraktivní. Kateřina Tučková v oblasti prodeje a zájmu obstála i vedle nesmírně oblíbených autorů dneška, jako je třeba autor tzv. severské krimi Jo Nesbo. Kateřina Tučková není mezi autory, kteří píší v tomto duchu, rozhodně sama. Jeden ze spisovatelů, kteří píší v podobném stylu, je i Jiří Hájíček, který v rozhovoru pro časopis Host uvedl, ţe podle jeho názoru jde o generační záleţitost. Autoři dneška se tedy ptají na otázky, které souvisí s ţivotem jejich rodičů či prarodičů a zajímají se o témata, která byla těsně po revoluci opomíjena. Podle Hájíčka šlo tehdy o snahu uniknout minulosti. K té mají ale dnešní mladí autoři dostatečný odstup na to, aby o ní mohli psát, ale zároveň k ní mají natolik blízko, aby se byli schopni s tímto obdobím ztotoţnit.
14
ŠPIDLA, K. Literární matiné [online]. ČRo České Budějovice. Dostupné z WWW:.
17 Podobně to pak mají také jejich čtenáři.15 Ţítkovské bohyně byly například v Městské knihovně v Praze nejpůjčovanější českou knihou v roce 2013 i 2014.16 S ohledem na výše zmíněné faktory není divu, ţe kniha se setkala s velkým ohlasem také na tzv. čtenářských webech, fórech, blozích či na sociálních sítích. O knize lze dokonce mluvit jako o jedné z nejdiskutovanějších, coţ trvá v podstatě dodnes. Reakce čtenářů na knihu jsou ve valné většině pozitivní a kniha se v nejrůznějších čtenářských anketách pravidelně objevuje mezi nejoblíbenějšími. Všechny reakce však nejsou pozitivní a dalo by se říci, ţe čím déle od vydání knihy, tím více negativních laických ohlasů je moţné najít. Čtenáři však často uvádějí také důvod jejich zklamání: kniha byla od svého vydání natolik opěvovaná a chválená, ţe v mnoha z nich vzbudila příliš velké očekávání, které nebylo naplněno. Je nutné dodat, ţe tento jev se při zkoumání čtenářských diskuzí objevuje velmi často. Příkladem můţe být uţ zmíněný Jo Nesbo, Jonas Jonasson se svým románem Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel nebo český autor Evţen Boček s humoristickým dílem Poslední aristokratka. Tito autoři a jejich díla byla na fórech tak populární, ţe se stále více začaly mnoţit reakce zklamaných čtenářů, kteří měli následně potřebu reagovat na nadšené reakce a kontrovat jim, coţ se potvrdilo také v případě Kateřiny Tučkové. Je nutné dodat, ţe z autorů, se kterými jsem Kateřinu Tučkovou srovnávala v úvodu své práce (Radka Denemarková, Jiří Hájíček…), má Tučková zřejmě největší základnu čtenářů a fanoušků. Samotné reakce čtenářských nadšenců byly veskrze pozitivní. Všímali si přitom podobných okruhů, které byly zmíněny výše. „Kniha mě mile překvapila stylem vyprávění. Je strohé, autorka nepotřebuje ţádné sáhodlouhé popisné části, v nichţ by popisovala prostředí, vzezření postav nebo jejich vnitřní pochody. Podpěrným sloupem celého vyprávění jsou naopak fakta, vyčtená z bohatého materiálu. Čtenáři jsou předloţeny dokumenty, které jsou téměř totoţné s originály, většinou jen se změněnými
15
BALAŠTÍK, M. 2007. Zajímají mě zlomové okamţiky [online]. Host. Dostupné z WWW: 16 Nejpůjčovanější knihy v roce 2014. Městská knihovna v Praze [online]. [21.4.2015]. Dostupné z WWW < http://www.mlp.cz/cz/novinky/1073-nejpujcovanejsi-knihy-v-roce-2014/?knihovna=> Nejpůjčovanější český titul v knihovnách? Ţítkovské bohyně. Lidovky.cz [online]. [6.8.2014]. Dostupné z WWW
18 vlastními jmény. Autorka tak oţivuje běţné vyprávění, kterému dodává na váze, neboť vše dokládá skutečnými materiály.“17 Na témţ serveru, tedy VaseLiteratura.cz, přináší zajímavé zamyšlení Jiří Lojín. Ten se zabývá důvodem, proč je román Kateřiny Tučkové tak úspěšný: „Není to odpočinkové čtení, vyrovnává se se závaţnými tématy a nejsou v něm scény strhující svou dynamikou. Děj střídají dlouhé pasáţe strohých protokolů, zavalující čtenáře šroubovaným pseudoslohem komunistických policejních a úředních sloţek, a pohled do minulosti, kde vidíme zbabělce, přisluhovače a udavače, není vůbec příjemný. Ani závěr
nepotěší
právě
optimistickým
vyzněním.
V
několika
větách
jsem
představil Žítkovské bohyně jako náročné čtení, které ocení pravděpodobně pouze hrstka intelektuálů, knihu předurčenou sice pro ocenění za svou kvalitu a nepodbízivost, ale odsouzenou k prodeji pouze několika málo exemplářů. Část tohoto hodnocení platí – opravdu jde o kvalitní a nepodbízivou literaturu. Naštěstí není román odsouzen k ţivoření v zaprášených koutech knihkupectví. Povedlo se Kateřině Tučkové vykřesat v české čtenářské obci vztah k opravdu kvalitním knihám, částečně ubitý záplavou thrillerů, romantických a dojímavých románků, bezduchých, ale napínavých detektivek? Zdá se, ţe ano. Je dvojnásobný důvod k radosti. Jsme stále národem, jenţ touţí po kvalitní literatuře, a máme spisovatele, i velmi mladé, kteří ji dokáţou nabídnout.“18 Také tyto důvody tedy podle Jiřího Lojína přispěly k popularitě díla. Nicméně, jak z recenzí vyplývá, lví podíl na atraktivitě románu mělo i kouzlo místa. Na něm ostatně své dílo do značné míry postavil také Jiří Jilík, jímţ se Tučková při psaní inspirovala a z jehoţ knih čerpala.
3 Jiří Jilík a Žítkovské čarování: Pravdivý příběh žítkovských bohyní Jak jiţ bylo zmíněno v předchozích kapitolách, Kateřina Tučková na své knize před vydáním dlouho pracovala a při svých rešerších vyuţívala také literaturu faktu. Významným zdrojem pro ni bylo i dílo Jiřího Jilíka, který se fenoménem bohyň 17
ŠTEFKOVÁ, M.: Bravurní souhra faktů a mýtů [online]. VaseLiteratura.cz. Dostupné z WWW:< http://www.katerina-tuckova.cz/recenze-Zitkovske-bohyne-VaseLiteratura-cz.html> 18 LOJÍK, J.: Nový ţivot Ţítkovských bohyní [online]. VaseLiteratura.cz. Dostupné z WWW:< http://www.katerina-tuckova.cz/recenze-Zitkovske-bohyne-VaseLiteratura-cz-2.html>
19 z Moravských Kopanic zabýval ve svých knihách z let 2005 a 2006, z nichţ jedna nese dokonce totoţný název jako kniha Kateřiny Tučkové. Nejen tato skutečnost se projevila v diskusích, které se začaly vést v roce 2012 po vydání „beletristických bohyní“. Kateřina Tučková byla často označována za vykradačku či dokonce plagiátorku Jilíkova díla, nebo začaly být konfrontovány nesrovnalosti mezi její knihou a Jilíkovým čistě etnografickým dílem. Rok po vydání Žítkovských bohyní vydal Jiří Jilík své knihy zabývající se bohyněmi znovu, tentokrát jako souborné dílo s názvem Žítkovské čarování a s podtitulem Pravdivý příběh žítkovských bohyní. Díky fenoménu knihy Kateřiny Tučkové zaznamenala i tako publikace mezi čtenáři úspěch a napříč tomu, ţe se jedná o literaturu faktu, stala se častým tématem pro laické, ale i odborné kritiky a recenzenty. Na pranýř se nyní paradoxně – především u laické veřejnosti – dostali oba autoři. Kateřina Tučková za to, ţe podle některých vykradla Jiřího Jilíka a nedrţela se čisté pravdy. Jiří Jilík pak za to, ţe se svezl na vlně úspěchu, který si vydobyla Kateřina Tučková. Do těchto sporů pak byli vtaţeni i autoři sami a byli často v různých rozhovorech nuceni stát se jeden druhému soudcem. A právě proto, ţe podobný spor je co do mediálního ohlasu zajímavý, budu se mu věnovat v následující kapitole.
3.1 Jiří Jilík a jeho autorská tvorba Jiří Jilík se narodil v roce 1945 v Praze, přesto je ale celoţivotně spjat s oblastí Slovácka, kde vyrůstal a zároveň zde má i své rodinné kořeny. Vystudoval bohemistiku a historii na Masarykově univerzitě a následně několik let působil jako učitel. Brzy ale začal publikovat v místních periodicích, kde se zabýval zejména regionální historií, a nakonec se stal šéfredaktorem lokálních novin. Těch vystřídal za svou kariéru hned několik (Slovácká jiskra, Malovaný kraj, Slovácké noviny…). Zároveň se podílel i na filmech ve zlínských ateliérech, napsal například scénář k filmu Pětka s hvězdičkou. Zabývá se ale především dokumentárními filmy, a to právě z oblasti jiţní Moravy a Slovácka. Této oblasti se věnuje také ve své literární tvorbě. Zabývá se totiţ zejména zajímavým místům tohoto kraje, jejich historií, ale i zajímavými osobnostmi. Vydal i několik knih s tématem místní lidové slovesnosti. Jejich obsahem jsou místní lidová říkadla, pověry či pověsti především z oblasti Vlčnova, kde sám působil v době své učitelské praxe.
20 Výjimečně se jako autor vydal také mimo své oblíbené Slovácko, například do středních Čech a do oblasti kolem hory Říp. Ze Slovácka uţ je ale jen skok do oblasti Bílých Karpat a právě zde našel Jilík inspiraci pro své dnes jiţ zřejmě nejznámější dílo o ţítkovských bohyních.
3.2 Žítkovské čarování aneb Pravdivý příběh žítkovských bohyní Aby bylo moţné vysvětlit problém, který kolem spisovatelů Kateřiny Tučkové a Jiřího Jilíka vzniknul, je nutné i jeho knihu alespoň rámcově popsat a ujasnit si tak, v čem jsou knihy podobné nebo se naopak liší. V případě Jilíka se jedná čistě o literaturu faktu, která má přidanou hodnotu ve formě jeho osobní zkušenosti. Ačkoli Kateřina Tučková při přípravě románu strávila nějaký čas přímo na Ţítkové a mluvila s místními, se skutečnou bohyní se bohuţel setkat nestačila. Ta totiţ zemřela uţ v roce 2001. Jiří Jilík měl tudíţ nespornou výhodu, ţe zaţil tzv. bohování na vlastní kůţi, a právě tato zkušenost jej přivedla k myšlence o bohyních začít psát. Bez nadsázky lze říci, ţe bez Jiřího Jilíka by Kateřina Tučková své Ţítkovské bohyně nenapsala, a pokud ano, dílo by bylo diametrálně odlišné. Jiří Jilík se podle svých slov dostal na Moravské Kopanice poprvé v 70. letech, kdy přijel jako novinář psát o místních slavnostech. O bohyních uţ tehdy z četby věděl, a proto si toto téma vybral také pro svůj článek. Setkal se tedy s paní Lydií Gabrhelovou, dcerou poslední bohyně Irmy Gabrhelové. Později se stala také jednou z postav knihy Kateřiny Tučkové. Irmu Gabrhelovou pak Jiří Jilík navštěvoval opakovaně a získal od ní informace o ţivotě a praktikách bohyň ze Ţítkové a okolí. Ačkoli se mu prý nesvěřila úplně a dopodrobna a ačkoli měla, hlavně zpočátku, k novináři nedůvěru, pomohla mu dát dohromady nevšední materiál k vytvoření samostatné publikace o ţítkovských bohyních. První knihu o fenoménu bohyní v Bílých Karpatech napsal Jiří Jilík v roce 2005. Nese opět název Žítkovské bohyně, je ale o poznání tenčí, neţ její beletristická následovnice. Obsahuje totiţ pouze 115 stran. Přesto je naplněna cennými faktografickými informacemi, které Kateřině Tučkové při psaní jejího románu velmi pomohly.
21 Knihu Jiří Jilík otevírá vlastním článkem ze Slováckých novin, který vyšel v 90. letech pod názvem Dobrá čarodějnice. Zmiňuje v něm vlastní, osobní vzpomínku na setkání s bohyní Irmou Gabrhelovou. Vzpomíná zde na to, jak mu předpověděla brzkou svatbu v rodině a zároveň mu dala pár tipů na udrţení si dobrého zdraví. Jak Jilík píše, svatbu v rodině prý skutečně zanedlouho měli. Na této historce Jilík umění bohyň skvěle demonstruje a dále pak navazuje historií. Zmiňuje zde běţný ţivot v oblasti Moravských Kopanic, soulad zdejších obyvatel s přírodou, ale také silné postavení církve. Právě v této kapitole se věnuje i Josefu Hoferovi, místnímu faráři, který měl k bohyním velmi negativní vztah a zabýval se jimi také ve svém spisu Bohyně ze Žítkové, které se ale dnešním autorům rovněţ stalo inspirací a pomohlo jim nahlédnout do ţivota tehdejších bohyní, které byly proslulé nejen u nás, ale i v zahraničí. Důleţité ale je, ţe Jilíkovo dílo zmiňuje také konkrétní bohyně, které na Ţítkové působily. A právě zde najdeme i inspiraci Kateřiny Tučkové. Shoduje se totiţ opravdu hodně jmen a je tedy jasné, které konkrétní postavy z její knihy vznikly z reálných osob. Jilík zmiňuje bohyni Pagáčenu neboli Fuksenu, bohyni Struhárku, starou Belohlavou, která se ve skutečnosti jmenovala Idesová, bohyni Surmenu, která byla známá proto, ţe ovládala počasí… Problém vyuţití skutečných osob a to, ţe jim Tučková vymyslela fiktivní charakter a dějovou linku, se tedy zdaleka netýká jen Irmy Gabrhelové. Právě vyprávěním autora o jeho setkávání s Irmou kniha končí. Je z ní zřejmé, ţe paní Gabrhelová o slávu rozhodně nestála. Píše se zde totiţ: „Toho roku jsem ji na chalupě navštívil ještě jednou. Slíbil jsem jí z minulé návštěvy fotografie. Tentokrát mě nepřivítala dobře. Mračila se a byla nazlobená. Nelíbila se jí fotografie, kterou jsem uveřejnil ve Slováckých novinách. „Preklajem vás a budzem vás chodzic stračic,“ řekla mi tenkrát.“19 Jiří Jilík si nakonec Irmu Gabrhelovou opravdu udobřil, těţko ale odhadnout, jak by se tvářila na publicitu, která by se jí díky Kateřině Tučkové dostala. Po knize Žítkovské bohyně od Jiřího Jilíka následovala další: Žítkovské čarování. Jedná se o výňatek z tvorby různých autorů, kteří o bohyních a o jejich umění psali. Najdeme zde tedy i různé historky o jejich skutcích či o událostech, které se kolem bohyň prý odehrály.
19
JILÍK, J.: Ţítkovské čarování. Brno: CPress, 2013
22 Některá z těchto historek se konečně v upravené a přepsané podobě objevily také v knize Tučkové. Ta se nechala inspirovat zejména tím, jak bohyně pracovaly, jaké techniky vyuţívaly a jaké vlastně měly praktiky. Objevuje se zde zejména zaříkávání dobytka, léčba různých nemocí i neduhů. Je zřejmé, ţe místní měli často k bohyním větší důvěru, neţ k lékařům. Ti jejich praktiky ze zřejmých důvodů neviděli příliš rádi, Jilík však popisuje, ţe někdy je uznávali jako skvělé amatérské psycholoţky či terapeutky, které dobře věděly, jak jednat i se smrtelně nemocným člověkem. Ostatně bohyně se zřejmě uměly mistrně pohybovat v oblasti mezilidských vztahů a nezřídka prý přičarovávaly také lásku. Jilík se v knize zabývá i tím, zda se jednalo podvod a zda bohyně své klienty pouze neošidily. Jilík zdůrazňuje, ţe podle místních i podle historických záznamů bohyně nikdy nedávaly falešnou naději např. na uzdravení, avšak připouští jakýsi placebo efekt. Pravdou ale je, ţe bohyně odpradávna stály v nelibosti církve, coţ je zřejmé i u zmíněného faráře Josefa Hofera. I z těchto důvodů měly tyto ţeny často velmi sloţité ţivotní osudy a není proto divu, ţe se staly atraktivním tématem nejen pro spisovatele literatury faktu, ale ţe se dostaly i do beletrie.
3.3 Kritická reflexe děl Jiřího Jilíka Jak uţ bylo zmíněno, díla Jiřího Jilíka o ţítkovských bohyních lze zařadit do kategorie naučných studií a spadají tudíţ do ţánru, který se jen zřídka dostane do ruky literárním kritikům, málokdy se o nich píše na stránkách největších celorepublikových novin a zdálo by se téměř absurdní, aby se taková kniha stala bestsellerem. Právě to se ale Jiřímu Jilíkovi povedlo, ačkoli bez Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové by se to zřejmě nepodařilo. Kateřina Tučková svou knihou způsobila obrovský zájem o téma bohyní a bohování. Díky knize proudí dodnes do kraje mnoho turistů, kteří jsou Moravskými Kopanicemi fascinováni a kteří se chtěli dozvědět víc o skutečné historii tohoto kraje. Právě tyto podmínky byly pro Jilíka ideální k znovuvydání svých studií a jak se ukázalo, byl to dobrý tah. Prodejnost se navíc podpořila tím, ţe kniha vyšla měsíc před Vánoci.
23 Média si knihy také všimla, ale ze zřejmých důvodů nenajdeme zdaleka tolik recenzí jako u beletristického díla Tučkové. O knihu se zajímali spíše čtenáři – laici. Výjimkou je například Klára Kubíčková z Mladé fronty DNES. Ani ta se ale neubránila srovnání s románem. V závěru svého textu totiţ uvádí: „Jilíka fascinovaly bohyně z Ţítkové dávno před tím, neţ je Kateřina Tučková objevila českým čtenářům. Díky jeho pátrání si teď zpětně mohou čtenáři ověřit i to, ţe Tučková ve své knize maximálně ctila fakta, byť jde o beletrii.“.20 O tom, zda Tučková ctila fakta skutečně maximálně, se však hned po vydání její knihy vedly spory, a to mnohdy přímo v Kopanicích. Tomu se však budu věnovat podrobněji v následující kapitole. Jisté je, ţe kniha vzbudila největší očekávání právě mezi čtenáři a velký ohlas tudíţ vzbudila i na kniţních serverech či různých blozích. Zajímavě se k ní vyjádřil například Jiří Lojík, jehoţ recenzi na knihu Kateřiny Tučkové zmiňují výše. K Jilíkové knize se vyjádřil na témţ serveru, tedy na VašeLiteratura.cz. Lojík zde píše právě o nevyhnutelném srovnávání obou knih: „Pokud chceme hodnotit Jilíkovu knihu, nevyhneme se jejímu srovnání se Žítkovskými bohyněmi Kateřiny Tučkové. K autorovi je to ovšem nespravedlivé, protoţe se pozornost od jeho knihy stále obrací jiným směrem. Jeho kniha tu byla dříve a Kateřina Tučková ji uvádí mezi prameny, z nichţ čerpala. Přesto se však malého srovnání dopustím, ať mi autor promine. Jilíkova kniha je populárně naučná, kniha Kateřiny Tučkové je poutavý román. Jilík zachycuje fakta, předkládá je čtenáři, Tučková s nimi pracuje a můţe si dovolit o nich spekulovat, či je dokonce měnit a dávat do méně pravděpodobných souvislostí.“.21 Tento pohled není úplně ojedinělý a najdeme jej i u jiných čtenářů obou knih. Valná část bere Jilíkovy knihy jako prostředek k hlubšímu pochopení děje románových bohyní, a jako takový prostředek knihu velmi chválí. Ačkoli se jedná o dílo odbornějšího rázu, čtenáři chválí také čtivost a lze říci, ţe jsou často překvapeni, protoţe i odbornější text je vtáhl do děje. Pravdou je, ţe čtenáři na Jilíkově díle oceňují zejména autentické historky a vzpomínky místních či konkrétní případy jejich bohování, které jsou v knize uvedeny. Oceňují to, ţe se měli moţnost dozvědět, jak to vlastně s místními léčitelkami bylo doopravdy, 20
KUBÍČKOVÁ, K.: Jak čarovaly Ţítkovské bohyně? Vychází eseje, jeţ inspirovaly Tučkovou [online]. Dostupné z WWW < http://kultura.idnes.cz/skutecne-zitkovske-bohyne-d0l/literatura.aspx?c=A131128_093853_literatura_ts> 21
LOJÍN, J.:Znovu u ţítkovských bohyní [online]. Dostupné z WWW
24 v hodnocení Kateřiny Tučkové se ale jejich názory po přečtení Jilíkova díla různí. Někteří z nich vnímají celý problém tak, ţe si díky Kateřině Tučkové „rozšířili vědomosti“ o kraji, jiní vyjadřují větší sympatie k Jilíkovi a mnohdy neakceptují rozdílnost ţánrů obou spisovatelů. Ostatně právě tento problém vyvolal mezi čtenáři i mezi samotnými obyvateli Moravských Kopanic mnohdy vášnivé diskuze.
4 Skutečnost a fikce v románu Kateřiny Tučkové Kateřina Tučková je představitelkou jakési nové vlny historických románů. Není ostatně sama, kterou fascinují moderní československé dějiny, které jsou bezpochyby vázány na velmi silné ţivotní osudy. Snad právě proto, ţe je téma velmi čerstvé, je také velmi choulostivé. Zatímco nad románem, který vykresluje například drsný ţivot v Londýně v 17. století jen málokdo namítá, ţe lţe či se nedrţí faktů, nad románem, který popisuje dobu nedávnou se zastaví leckdo. Stále totiţ ţijí pamětníci, kteří mohou namítat, ţe román zkresluje pohled na danou dobu a také je moţné polemizovat, zda takové jednání spisovatele je nebo není správné. Najdeme také mnoho historických románů, ve kterých spisovatel vyuţívá reálné historické postavy. Těm pak vkládá do úst věty, které ve skutečnosti nikdy neřekly nebo je dokonce nechá jednat tak, jak by moţná nikdy nejednaly. Přesto většina čtenářů chápe, ţe se jedná o fikci, pomocí které autor přibliţuje skutečný historický problém. Sloţitější ale je, pokud autor pouţije osobu, která zemřela relativně nedávno, osobu, která je stále v paměti svých blízkých nebo příbuzných. Jak uţ bylo zmíněno, v románu Kateřiny Tučkové je takových postav relativně hodně a vyvolala tak polemiku nad tím, jestli je takový postup eticky správný. Jonathan Culler píše ve svém Krátkém úvodu do literární teorie k tématu následující: „Fikčnost literatury vyděluje jazyk z jiných kontextů, v nichţ by se dal pouţít, a ponechává souvislost díla s reálným světem otevřenou pro interpretaci.“.22 Diskuse nad touto problematikou probíhala zejména v místním Slováckém deníku. Na něj se totiţ obrátila jiţ zmíněná vnučka poslední bohyně Irmy Gabrhelové Lydie
22
CULLER, J.: Krátký úvod do literární teorie. Brno: Host, 2002, s. 39
25 Gabrhelová. Ta se ohradila proti tomu, jakým způsobem román její babičku zobrazuje, ale i proti tomu, jak Kateřina Tučková zobrazuje Moravské Kopanice a tamní ţivot. Zaslala proto do redakce Slováckého deníku otevřený dopis, v němţ své výtky popisuje. Zásadním nedostatkem podle paní Gabrhelové je, ţe Kateřina Tučková vydává svůj román za pravdu, kterou si podle ní přepsala k obrazu svému, přičemţ čerpala z literatury faktu a především z knih pana Jilíka. Podle paní Gabrhelové nejde z těchto důvodů povaţovat knihu za dobrou, jelikoţ ve snaze o atraktivitu své knihy zneuţila konkrétní ţijící osoby. Závěrem dopisu paní Gabrhelová vyzývá k názoru i Jiřího Jilíka.23 V tomto momentě vzniká zajímavá polemika. Po různých diskuzích se totiţ k tématu veřejně vyjádřil i sám Jiří Jilík. Jeho názor na knihu je ale značně rozporuplný. Opět zde totiţ rezonuje problém, jak hodnotit knihu, která vyuţívá reálná fakta a osoby. Autor tedy svůj pohled na knihu Kateřiny Tučkové rozděluje na dvě části. V té první ji hodnotí jako román a fikci a zde je ve svém vnímání vůči Tučkové relativně pozitivní. Dílo je podle něj čtivé a zdařilé, coţ je podle něj dáno i výběrem tématu a lokace. Svým způsobem Jilík Kateřinu Tučkovou brání coby spisovatelku, která má do jisté míry právo na tvůrčí svobodu. Přesto ji ale kritizuje právě za vyuţití skutečných, reálných postav. Jiří Jilík poukazuje zejména na skutečnost, ţe se Kateřina Tučková s Irmou Gabrhelovou nikdy nesetkala a ţe její jednání povaţuje za neetické. Problém má i s názvem knihy, kterou Tučková pojmenovala stejně jako jeho dílo, ze kterého čerpala.24 Slovácký deník dal pochopitelně právo se vyjádřit také Kateřině Tučkové. I to je pro tuto kauzu cenný materiál, neboť Kateřina Tučková se komplexně vyjádřila k nejdůleţitějším výtkám a pochybnostem, které se kolem její knihy objevily. Předně se Tučková ohrazuje proti nejrůznějším spekulacím, podle kterého měla od Jiřího Jilíka „opisovat“. Své argumenty staví na svém pečlivém výzkumu a podkladech, které takto získala. Upozorňuje především na to, ţe mnohé zdroje měly s panem Jilíkem stejné, a tudíţ není nijak zaráţející, ţe tyto své poznatky ve svých knihách oba vyuţily. 23
BOHUN, P.: Kopanice nebyly rejdištěm čarodějnic, gestapa a estébáků, říká Lýdie Gabrhelová [online]. Slovácký deník. Dostupné z WWW 24 BOHUN, P.: Kopanice nebyly rejdištěm čarodějnic, gestapa a estébáků, říká Lýdie Gabrhelová [online]. Slovácký deník. Dostupné z WWW
26 Navíc ale upozorňuje na fakt, ţe existují informace, ke kterým dospěla sama na základě vlastního bádání a které zatím nebyly publikovány. Hlavním argumentem pro to, ţe řadu skutečností pozměnila je, ţe její kniha není literaturou faktu, ale románem, s kterým se pracuje jiným způsobem. Realitu je podle ní nutné přizpůsobit příběhu.25 Klíčem k tomu, jakým postavám autorka změnila jméno a jakým jej ponechala, je to, zda se podle jejího názoru jednalo o postavu pozitivní. Kateřina Tučková píše, ţe Irmy Gabrhelové si velmi váţí a v ţádném případě ji nevidí ani nepopisuje jako postavu negativní. Sama Tučková se zde sama zařazuje do ţánru historického románu, na jehoţ specifika jsem ve své práci narazila jiţ dříve. Rovina faktická a rovina fiktivní se v něm přizpůsobují sobě navzájem, coţ je běţný postup, který v literatuře existuje uţ tisíce let. Literární teoretik Lubomír Doleţal o tomto jevu, tedy tzv. mimezi píše toto: „Od samého počátku, tj. od výroků Sokratových (zaznamenaných Xenofontem) a od děl Platónových a Aristotelových, dominovala mimetická doktrína okcidentální estetické myšlení. Její myšlenka se zdá zcela jasná: fikční entity jsou odvozeny ze skutečnosti, jsou to napodobeniny nebo zobrazení entit skutečně existujících. Avšak během své dlouhé vlády se tato doktrína vykládala mnoha různými způsoby, a tak se stala teoreticky zmatenou.“.26 Doleţal dále udává případy, kterých se to týká, a zmiňuje například Tolstého Napoleona jako příklad fungování mimetické sémantiky v případě, ţe předobraz a jeho zpracování nesou stejné pojmenování. Pokud přistoupíme na myšlenku, ţe zobrazování některých historických postav jako je například Napoleon v pořádku je, ale jindy se jedná o porušení etických zásad, jakým způsobem nalézt klíč k tomu, kde je hranice mezi těmito případy? Podle čeho je rozlišit? Hraje roli doba, která uplynula od smrti dané postavy? Měla by taková hranice vůbec existovat? To všechno jsou otázky, které souvisejí s moderním historickým románem. Podobná úskalí přitom při psaní historického románu z období například středověku vůbec neexistují.
25
BOHUN, P.: Kopanice nebyly rejdištěm čarodějnic, gestapa a estébáků, říká Lýdie Gabrhelová [online]. Slovácký deník. Dostupné z WWW 26 DOLEŢEL, Lubomír. PROLOG (T): Od neexistujících entit k moţným světům In: Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003.
27 Další problém Gabrhelových je, ţe Kateřina Tučková podle nich píše o Moravských Kopanicích jako o kraji plném negramotných alkoholiků. Kateřina Tučková se ale ohrazuje, ţe pití kořalky v tomto kraji zkrátka existuje a patří k místnímu koloritu. Stejně tak negramotnost není jevem, který by se objevil pouze v Moravských Kopanicích. Ani na jednom nevidí Tučková nic špatného ani dehonestujícího, sama však zmiňuje, ţe tato rovina vadí i jiným obyvatelům Kopanic. I o tom se zmiňuje teoretik Doleţal, kdyţ píše: „K opravdové zkoušce mimetické sémantiky však dochází, jestliţe nevíme, kde máme prototyp hledat. Kde jsou skuteční jedinci zobrazení Hamletem, Juliánem Sorelem, Raskolnikovem? Bylo by zřejmě absurdní tvrdit, ţe fikční Raskolnikov je zobrazením jednoho mladého muţe, který skutečně ţil v Petrohradě v polovině 19. století. (…) Protoţe za valnou většinou fikčních entit nelze odhalit
skutečné
jednotliviny,
mimetická
sémantika
je
nucena
uchýlit
se
k interpretačnímu úhybu: bere fikční jednotliviny jako zobrazení skutečných obecnin – psychologických typů,
společenských
skupin, existenčních nebo
historických
podmínek.“.27 Zde ale naráţíme na další problém. Pokud spisovatel napíše historický román o některé z Londýnských čtvrtí například ze 17. století a popíše jej jako rejdiště prostituce a zločinu, dnešní obyvatel stejné čtvrti se pochopitelně neurazí, jelikoţ uplynulo mnoho času na to, abychom si jej s podobnou činností spojovali my jako čtenáři. Jak ale postupovat v případě, ţe popisujeme děj, odehrávající se ve velmi nedávné minulosti? Případ Žítkovských bohyň je v tomto případě víc neţ vhodný. Autorka popisuje dobu, kterou si ještě mnozí obyvatelé pamatují, případně dobu, ve které ţily jejich rodiče, prarodiče a podobně. V takovém případě je toto zobecňování citlivé, jelikoţ popisuje, ať uţ pravdivě či nikoli, ţivotní styl stále ţijících obyvatel Moravských Kopanic. Kateřina Tučková se ohradila i vůči výtkám, ţe pouţila totoţný název knihy, jako Jiří Jilík. Přiznává, ţe jednala pod tlakem času, nicméně zásah do autorských práv popírá, jelikoţ sousloví „ţítkovské bohyně“ je ustáleným pojmem. V závěru dopisu Tučková apeluje na to, aby bylo respektováno její právo na svobodné umělecké vyjádření.28 27
DOLEŢEL, Lubomír. PROLOG (T): Od neexistujících entit k moţným světům In: Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003. 28 BOHUN, P.: Kopanice nebyly rejdištěm čarodějnic, gestapa a estébáků, říká Lýdie Gabrhelová [online]. Slovácký deník. Dostupné z WWW
28
Závěr Tématem této bakalářské práce byl mediální ohlas literárního počinu Kateřiny Tučkové Ţítkovské bohyně. Práce se zabývala jak odbornými recenzemi, tak ohlasy čtenářské veřejnosti. Stěţejní částí této práce bylo srovnání románu Kateřiny Tučkové s publikací Žítkovské čarování Jiřího Jilíka. Zkoumala jsem, jak se obě díla a jejich autoři ovlivnili a zároveň to, jak vzájemně ovlivnili své hodnocení a kritiky. Ačkoli Jiří Jilík se tématem ţítkovských bohyň zabýval podstatně delší dobu neţ Kateřina Tučková a svá první díla na toto téma vydal dříve, tento fenomén se proslavil aţ díky románu Kateřiny Tučkové, která z jeho děl čerpala. Oba autoři pracovali podobným způsobem, přestoţe jejich knihy patří k odlišným ţánrům. Oba čerpali do značné míry z archivů, nebo přímo z vyprávění místních obyvatel. Jiří Jilík měl navíc moţnost setkat se s poslední bohyní Irmou Gabrhelovou. Přijetí obou knih a jejich mediální ohlas je ale odlišný. Nebylo to však způsobeno jen tím, ţe Jilíkovo dílo patří k literatuře faktu, zatímco Tučková napsala román. Především laičtí čtenáři totiţ tento rozdíl často přehlíţeli, a to zřejmě z toho důvodu, ţe Kateřina Tučková ve své knize často pouţívala fiktivní úřední dokumenty, které ale na čtenáře mohly dělat dojem, ţe se jedná o skutečný příběh. Tučková si navíc skutečně propůjčila některé osudy a jména osob, které v Moravských Kopanicích ţily. Po vydání knihy se vůči ní ohradili někteří obyvatelé Ţítkové a okolí. Námitky měla zejména paní Lydie Gabrhelová, jejíţ babička Irma se v románu rovněţ objevuje. K celé věci se vyjádřil také Jiří Jilík, který Kateřině Tučkové její postup vyčetl. Jiří Jilík následně znovu vydal své dvě publikace o ţítkovských bohyních, tentokrát jako souborné dílo Žítkovské čarování: Pravdivý příběh žítkovských bohyní. Díky velkému mediálnímu ohlasu na román Kateřiny Tučkové zaznamenala i jeho kniha vysokou prodejnost. Spor mezi oběma autory se dostal také do některých médií a lze říci, ţe do značné míry ovlivnil vnímání některých čtenářů, kteří se tak víceméně rozdělili na dva názorové proudy. Události, které následovaly po vydání románu Ţítkovské bohyně Kateřiny Tučkové ukazují, ţe v těchto případech neexistuje jednotný názor a úzus na to, jakým způsobem vnímat vztah reality a fikce v literatuře, která z reálných skutečností čerpá.
29
Summary The theme of this thesis was the reaction of media to Katerina Tuckova´s literary act Zitkovske bohyne. The thesis dealt with professional reviews as well as response of public readers. Main part of this thesis was to compare Katerina Tuckova´s novel and publication Zitkovske carovani written by Jiri Jilik. I explored how those two works influenced each other and also how each of them influenced their evaluations and critiques. Although Jiri Jilik was occupied with the topic of zitkovske bohyne much longer than Katerina Tuckova and published his first pieces of work on this topic sooner, this phenomenon became famous thanks to the novel of Katerina Tuckova who derived from his works. Both authors worked in a similar way, although their books belong to different literary genres. Both drew from archives or directly from the stories of local inhabitants. Jiri Jilik even had a chance to meet the last goddess Irma Gabrhelova. Acceptance of both books and media reactions were diverse. That was not only caused by the fact that the work of Jilik is a fact literature while the Tuckova´s one is a novel. Especially the amateur readers very often overlooked this difference which was probably causes by the fact that Katerina Tuckova used fictional official documents in her book that could make the impression of being real and the whole story could look realistical. Moreover, Tuckova used some fates and names of people who really lived in Moravske Kopanice. After this book was published some inhabitants of Zitkova and surroundings objected. Mrs. Lydie Gabrhelova, who´s grandmother Irma appears in the novel as well, had the most objections. Jiri Jilik also commented on the whole problem and reproached to Katerina Tuckova her techniques and process. Jiri Jilik subsequently re-published his two publications on topic of zitkovske bohyne, this time as an aggregate work called Zitkovske carovani: The true story of zitkovske bohyne. Thanks to huge media reactions to the Katerina Tuckova´s piece of work also his book saw high marketability. The dispute of both authors also got into some media and it can be said that to some extent it influenced perception of some readers who more or less divided into two flows.
30 Events that followed after the publication of Katerina Tuckova´s novel Zitkovske bohyne show us that in these cases there is no consensus on how to percept the relationship between the reality and fiction in literature which derives from real facts.
31
Použitá literatura Primární literatura TUČKOVÁ, K.: Montespaniáda. Vyd. 1. Brno: Větrné mlýny, 2006, s. 164. ISBN 80– 86907–33–3. TUČKOVÁ, K.: Vyhnání Gerty Schnirch. Vyd. 1. Brno: Host, 2009, s. 416. ISBN 97880-7294-413-2. TUČKOVÁ, K.: Ţítkovské bohyně. Vyd. 1. Brno: Host, 2012, s. 456. ISBN 978-807294-528-3. JILÍK, J.: Ţítkovské čarování. Vyd. 1. Brno: CPress, 2013. S. 258. ISBN 978-80-2640284-8. Sekundární literatura DOLEŢAL, L. Heterocosmica. Fikce a moţné světy. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2003, s. 311. ISBN 80-246-0735-2. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. II. 1948−1958. Praha: Academia, 2007, s. 549. ISBN 978-80-200-1528-0 JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. III. 1958−1969. Praha: Academia, 2008, s. 688. ISBN 978-80-200-1583-9. CULLER, J.: Krátký úvod do literární teorie. Vyd. 1. Brno: Host, 2002, s. 168. ISBN 80-7294-070-8 TRAMPOTA, Tomáš - VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. 1. vyd. Praha: Portál, 2010, s. 296. ISBN 978-80-7367-683-4. KONČELÍK, Jakub - VEČEŘA, Pavel - ORSÁG, Petr. Dějiny českých médií 20. století. 1. vyd. Praha: Portál, 2010. s. 344. ISBN 978-80-7367-698-8.
Tištěná periodika BÍLEK, P. A.: Románová loď v lahvi. Lidové noviny, roč. 25, č. 108. 2012, s. 10. JANOUŠEK, P.: Svědectví nejen o Gertě Schnirch aneb Takoví jsme byli . Host, č. 9. 2009, s. 61-62. PECHÁČKOVÁ, M.: Byla to bohyně! Pátek Magazín LN, č. 31. 2012, s. 6. STANZEL, V.: Lekce tvůrčího psaní. Host, č. 5. 2007, s. 67-68.
32
Elektronické zdroje BALAŠTÍK, M. 2007.: Rozhovor s Jiřím Hájíčkem. Zajímají mě zlomové okamžiky [online]. Host. Dostupné z WWW: BOHUN, P.: Kopanice nebyly rejdištěm čarodějnic, gestapa a estébáků, říká Lýdie Gabrhelová [online]. Slovácký deník. Dostupné z WWW http://slovacky.denik.cz/zpravy_region/kopanice-nebyly-rejdistem-carodejnic-gestapaa-estebaku-rika-lydie-gabrhelova-20.html KOTRLA, P. Za zbytky magie do Kopanic [online]. Týdeník rozhlas. Dostupné z WWW:< http://www.radioservis-as.cz/archiv12/18_12/18_porid.htm>. KUBÍČKOVÁ, K.: Jak čarovaly Ţítkovské bohyně? Vychází eseje, jeţ inspirovaly Tučkovou [online]. Dostupné z WWW < http://kultura.idnes.cz/skutecne-zitkovskebohyne-d0l-/literatura.aspx?c=A131128_093853_literatura_ts> KUBÍČKOVÁ, K.: Kniţní událost roku startuje zatím ve čtečkách [online]. Mladá fronta Dnes. Dostupné z WWW: http://www.katerina-tuckova.cz/recenze-Zitkovskebohyne-Dnes-1.html. KUBÍČKOVÁ, K.: Ţítkovské bohyně jsou výborné, ale místy příliš akademické [online]. iDnes. Dostupné z WWW: http://kultura.idnes.cz/katerina-tuckova-zitkovskebohyne-dtq-/literatura.aspx?c=A120323_175626_literatura_jaz LOJÍK, J.: Nový ţivot Ţítkovských bohyní [online]. VaseLiteratura.cz. Dostupné z WWW:< http://www.katerina-tuckova.cz/recenze-Zitkovske-bohyne-VaseLiteraturacz-2.html> LOJÍN, J.:Znovu u ţítkovských bohyní [online]. Dostupné z WWW http://www.vaseliteratura.cz/recenze/odborna-literatura/3826-zitkovske-carovanipravdivy-pribeh.html MALUŠOVÁ, B. : Rozhovor s Kateřinou Tučkovou. Knihu Žítkovské bohyně jsem musela napsat spisovně [online]. Slovácký deník, 2012. Dostupné z WWW: < http://slovacky.denik.cz/tydenik_slovacko/knihu-zitkovske-bohyne-jsem-muselanapsat-spisovne-20120708.html>. Nejpůjčovanější český titul v knihovnách? Ţítkovské bohyně. Lidovky.cz [online]. [6.8.2014]. Dostupné z WWW http://www.lidovky.cz/nejpujcovanejsi-cesky-titul-vknihovnach-zitkovske-bohyne-p4x-/kultura.aspx?c=A140806_100955_ln_kultura_hep
33
Nejpůjčovanější knihy v roce 2014. Městská knihovna v Praze [online]. [21.4.2015]. Dostupné z WWW < http://www.mlp.cz/cz/novinky/1073-nejpujcovanejsi-knihy-vroce-2014/?knihovna=> NOVÁKOVÁ, Š.: Rozhovor s Kateřinou Tučkovou. Příběh si to vyţádal [online]. Kulturissimo.cz. Dostupné z WWW:< http://www.kulturissimo.cz/index.php?katerinatuckova-rozhovor&detail=1781> ROUBÍČKOVÁ, Z.: Kateřina Tučková: Ţítkovské bohyně míří na plátna kin [online]. Knicentrum revue. Dostupné z WWW: http://www.knihcentrum-revue.cz/knihcentrumrevue-tisteny-casopis/knihcentrum-revue-c-3/katerina-tuckova-zitkovske-bohyne-mirina-platna-kin.aspx ŠPIDLA, K. Literární matiné [online]. ČRo České Budějovice. Dostupné z WWW:. ŠTEFKOVÁ, M.: Bravurní souhra faktů a mýtů [online]. VaseLiteratura.cz. Dostupné z WWW:< http://www.katerina-tuckova.cz/recenze-Zitkovske-bohyne-VaseLiteraturacz.html> V kraji ţítkovských bohyň se snoubí křesťanství a mystika. Česká televize [online]. [18. 1 2014]. Dostupné z WWW http://www.ceskatelevize.cz/zpravodajstvibrno/extra/258359-v-kraji-zitkovskych-bohyn-se-snoubi-krestanstvi-a-mystika/
34
Seznam příloh Příloha č. 1: Rozhovor s Kateřinou Tučkovou Příloha č. 2: Vyjádření Lydie Gabrhelové, Jiřího Jilíka a Kateřiny Tučkové (novinový článek) Příloha č. 3: Portrét Kateřiny Tučkové (obrázek) Příloha č. 4: Přebal románu Žítkovské bohyně (obrázek)
35 Příloha č. 1: Rozhovor s Kateřinou Tučkovou
Rozhovor s Kateřinou Tučkovou Jak probíhaly přípravné práce na Žítkovských bohyních před psaním knihy? Jak dlouho Vám tato příprava trvala? Na Ţítkovských bohyních jsem, stejně jako na své předchozí knize, pracovala zhruba tři roky. Trvalo to sice déle, mám ale výhodu, ţe mě neţiví pouze psaní, a tak si mohu dovolit pracovat na knize delší dobu. Zpracovávám navíc historická témata, povaţuji tedy za stěţejní pátrání v archivech. Moc se mi líbí představa toho, ţe najdu něco dosud neobjeveného, coţ se mi během práce na Ţítkovských bohyních dělo často. Já tvrdím, ţe mám badatelského ducha. Nějakou dobu jsem také pobývala přímo v Moravských Kopanicích a mluvila s místními. Nejvíce mi pomohla jedna místní učitelka, která mě vzala pod křídla a pomohla mi dostat se ke klíčovým pamětníkům. Z jakého důvodu jste si za postavy zvolila reálné osobnosti? Uvažovala jste nad změnou jmen? Očekávala jste negativní ohlasy, např. ze strany rodiny paní Gabrhelové? Nad tím, do jaké míry mám o skutečných lidech napsat mnohdy nepříjemnou pravdu, jsem se trápila delší dobu. S ohledem na jejich rodiny jsem nakonec zvolila ten klíč, ţe u negativních postav s reálným základem jsem vţdy vymyslela pseudonym. Je to právě z toho důvodu, ţe jsem nechtěla ranit jejich příbuzné. Naopak u kladných postav jsem chtěla jejich dobrou pověst podtrhnout. Tak tomu bylo i u Irmy Gabrhelové. Právě ona vystupovala ve vzpomínkách místních nejvíce, jelikoţ si na ni mnozí pamatovali. Neočekávala jsem takovou kritiku, jelikoţ jsem paní Irmu popsala velmi kladně a psala jsem o ní s úctou. Jaké ohlasy zaznamenala kniha přímo v Moravských Kopanicích? Veskrze mě na Ţítkové přijali mile. Vadilo jim ale, ţe se o nich zmiňuji v souvislosti s alkoholismem či negramotností, také často odsuzovali, ţe se v knize objevuje lesbický
36 vztah. Na alkoholismu jsme se nakonec opravdu neshodli. Místí stále tvrdí, ţe se v kraji nepije, coţ já z vlastní zkušenosti nemohu potvrdit. Jak vnímáte kritické ohlasy na toto Vaše dílo? Příliš je nevnímám a nečtu je, spíš se těším z ohlasu čtenářů, kteří mi píší a těší mě, ţe jsou mé knihy překládané i do jiných jazyků. Věříte vy sama umění a dovednostem žítkovských bohyní? Napůl ano, napůl ne. Určitě uměly velmi dobře pracovat s lidmi na známém principu „věř a tvá víra tě uzdraví“. I místní jsou, co se týká víry v bohyně, rozpolcení, nicméně během povídání s nimi jsem slyšela mnoho zajímavých záţitků. Uvažujete už nad psaním dalšího románu? S jakým tématem? Zatím téma nechci prozrazovat, protoţe od napsání Ţítkovských bohyň jsem pověrčivá. Nicméně ano, uţ píšu, mám za sebou dvouletý výzkum tématu a jeţdění do daného kraje a teď se snaţím psát.
37 Příloha č. 2: Vyjádření Lydie Gabrhelové, Jiřího Jilíka a Kateřiny Tučkové (novinový článek) Výtky Lýdie Gabrhelové Váţený pane šéfredaktore,
s velkým čtenářským ohlasem se setkala kniha Kateřiny Tučkové Ţítkovské bohyně. I Vaše noviny jiţ dvakrát přinesly obsáhlý rozhovor s autorkou románu odehrávajícího se na Moravských Kopanicích, v kraji, odkud pocházím já i celá moje rodina. Románu nelze upřít napínavý děj, který dokáţe čtenáře upoutat a proto je o knihu zájem. Jinak je tomu však, pokud se budeme ptát, zda Kopanice byly či jsou takové, jak je autorka líčí. Rozhodně takové nebyly a nejsou. Byl to jistě kraj zapomenutý a v mnohém ohledu zaostalý, ale rozhodně to nebylo rejdiště čarodějnic, gestapáků a estébáků, jak píše autorka. Jistě, můţe se říci, ţe je to román, zaráţející však je, ţe autorka ve svých rozhovorech vydává tyto své výmysly za pravdu a sebe za „znalkyni" Kopanic. Nejvíc se nás však dotýká, ţe do těchto svých výmyslů zavlekla i dříve ţijící osoby, konkrétně mám na mysli svoji babičku Irmu Gabrhelovou, ale není to případ jediný. Ze všeho, co o naší babičce píše, je pravda pouze to, ţe se jako několik dalších ţen vyznala v bylinkách a znala spoustu tajemství, která jiným lidem zůstávají skryta. Vše ostatní je leţ, včetně výroků, které se přímo dotýkají dobré pověsti nejen jí samé, ale celé naší rodiny. Myslím si, ţe kniha, která ubliţuje konkrétním lidem, kteří navíc nemají moţnost se bránit, nemůţe být dobrou knihou. Babička Irma byla ţena, které si lidé váţili a řídili se jejími doporučeními a my všichni, kteří jsme ji znali, jsme k ní měli hlubokou úctu a respekt. Jak je moţné, ţe si někdo beztrestně vezme do úst její poctivé jméno a vylţe si pod ním svůj obscénní příběh? Jenţe ona uţ se bránit nemůţe, proto Vás prosím o otištění mého příspěvku, abychom její dobré jméno aspoň tímto způsobem očistili my, její potomci. A ještě bych Vás chtěla poţádat o jednu věc. Před sedmi lety vydal knihu o ţítkovských bohyních Váš předchůdce pan Jilík, který jiţ léta na Kopanice jezdí a zná zdejší kraj. Ta kniha byla napsána na základě článků, které nejdříve publikoval v novinách na pokračování, reagoval na názory čtenářů a poctivě sbíral další materiály. Dá se říci, ţe je to literatura faktu. A trvalo to více neţ dva roky. Slečna Tučková ji má velmi dobře
38 pročtenou a pouţila z ní snad všechno – ovšem k obrazu svému nebo spíše ke čtivosti svého dílka. Zcela zničila jeho snahu vykreslit kopaničárské ţeny jako fenomén a zdegradovala je na donašečky, kolaborantky a lidi bez charakteru! Zajímalo by nás, co si on o knize slečny Tučkové myslí. Moţná by to zajímalo i Vaše čtenáře. Za rodinu Gabrhelovu ze St. Hrozenkova Lýdie Gabrhelová Reakce Jiřího Jilíka Paní Lýdie Gabrhelová mne vyzvala, abych napsal své mínění o románu Kateřiny Tučkové Ţítkovské bohyně. Ten román jsem samozřejmě četl a se zájmem, neboť autorka řadu faktografických údajů čerpala z mé kníţky Ţítkovské bohyně, vydané v roce 2005. Budu-li hodnotit tuto knihu literárními kritérii, pak je třeba říci, ţe je to román velmi zdařilý, zajímavý neobyčejným tématem a strhující svým příběhem zasazeným do oblasti Kopanic. Je jistě cílem kaţdého autora napsat dílo přesvědčivé, a tím Ţítkovské bohyně po formální stránce jistě jsou. To, co paní Gabrhelové vadí, je, ţe se ta kniha tváří jako pravda. Ale i to je přece záměrem romanopisce, ţádný autor nechce napsat knihu, které čtenář nebude věřit, ba naopak je snahou autora učinit čtenáře součástí „hry na pravdu"; oním znaménkem, které čtenáře upozorňuje, ţe jde o hru, je samo označení ţánru – „román". Autor je ovšem vůči čtenáři ve výhodě, neboť racionálně pracuje s prostředky, které čtenář naopak vnímá emocionálně. A jde tedy v případě románu K. Tučkové o to, kam aţ je autorka ve snaze verifikovat před čtenářem svůj příběh, schopna zajít. Jistě je přijatelnou románovou mystifikací vyuţití skutečných policejních či úředních tiskopisů, doplněných o fiktivní románová jména a údaje, které mají čtenáře přesvědčit, ţe čte to, co se dozajista stalo, kdyţ je v knize kopie úředního „pramene". Něco jiného je ovšem „přimíchat" do vymyšleného příběhu vedle fiktivních románových postav skutečné konkrétní osoby, v okolí známé, pod jejich skutečnými jmény. To je případ poslední bohyně Irmy Gabrhelové. Autorka, která se s touto ţenou nikdy nesetkala, ji zasadila jako jednu z důleţitých postav do vymyšleného příběhu, dala jí druhý ţivot a uvedla ji do prapodivných souvislostí, v nichţ se Irma Gabrhelová nikdy neocitla. Pokud by ţila, určitě by se proti něčemu takovému ohradila. Navíc, některé výroky, které vloţila autorka této postavě do úst, mohou její potomci vnímat jako uráţlivé. Ukrást někomu jeho vlastní ţivot a nahradit jej ţivotem, který si autor
39 vymyslí, jen aby vyvolal pocit věrohodnosti vymyšleného příběhu, je podle mne vrcholně neetické, a to přesto, ţe Irma Gabrhelová není v románu vyloţeně negativní postavou. Ale co nebo kdo je mírou toho, co je kladná a co záporná postava? Moţná, ţe by o těchto věcech Kateřina Tučková začala víc přemýšlet, kdyby do některého svého románu uvedla pod pravým jménem a v rozporu se skutečností jako pedofila nebo agenta STB někoho ze svých blízkých. O tom, ţe je Kateřina Tučková s etikou na štíru, vypovídá to, ţe pouţila pro svůj román bez mého souhlasu stejný název, jaký má moje publikace z roku 2005 – Ţítkovské bohyně. Jde o zjevné porušení autorského zákona, nicméně v kontextu problému na jaký naráţí ve svém dopise Lýdie Gabrhelová, jde o záleţitost vcelku marginální. Jiří Jilík Obhajoba autorky románu Kateřiny Tučkové Váţená paní Gabrhelová, pane Jilíku, redakce, přečetla jsem si pečlivě vaše dopisy a je mi velice líto, co vám má kniha způsobila. Nicméně stalo se tak nechtěně a leckdy i neoprávněně, proto mi dovolte, abych si ji obhájila. Psaní knihy Ţítkovské bohyně jsem se věnovala tři roky a většinu toho času strávila i shromaţďováním materiálu. Studovala jsem např. Bartoše, Niederleho, Pintířovou, Jilíka, ţítkovskou kroniku, obsáhlou pozůstalost J. Hofera na Etnografickém odd. AVČR, diplomové práce vzniklé na Masarykově i Karlově univerzitě vztahující se k oblasti Kopanic, knihovnu Slováckého muzea, několik týdnů jsem strávila v archivu v Uherském Hradišti, našla jsem důleţité dokumenty v bratislavském Státním archivu, kvůli kauze Hexen-kommando jsem navštívila knihovnu v Lipsku a získala skeny případů z poznaňského Archiwum Panstwowe. Nechala jsem si provést lustraci v kanickém a praţském archivu Stb (ABS), kde jsem našla dokumenty vztahující se k bohyním za doby protektorátu – výsledkem byl např. nález evidenční karty v kartotéce fašistické Vlajky se jménem jako měla jedna z bohyní, nebo také záznam o stíhání jiné z bohyní lidovým soudem v roce 1945 (za „styk s Němci") – to k té kolaboraci. Výzkumu jsem se tedy věnovala důkladně a pro řadu faktů uvedených v mé knize mám podklady.
Vás
ale
samozřejmě
získanými informacemi naloţila.
spíše
trápí
a
zajímá,
jak
jsem
se
40 Předně jsem během skoro tříleté doby studia zjistila fakta, která se objevují (mmj.) i v knize pana Jilíka, na čemţ není nic zvláštního, neboť jsme oba k výzkumu přistupovali pečlivě. Objevila jsem dále věci, které ještě nebyly otištěny v ţádné publikaci, tj. učinila jsem nová zjištění. Prosím, aby nebyla badatelská práce, při níţ jsem čerpala ze stejných pramenů, a následné uplatnění těchto poznatků v zastřešujícím textu, zaměňováno za něco, co by mohlo znít jako opisování. Takové nařčení je nebezpečné a v tomto případě neoprávněné. Navíc, v poznámce za textem románu cituji seznam zdrojů (včetně knihy pana Jilíka), s nimiţ jsem pracovala, z čehoţ vyplývá můj respekt k práci předchozích badatelů i fakt, ţe si na údaje v textu nenárokuji právo „objevitele." Nicméně důleţitější je ono naloţení se zjištěným. Jak sama píšete, v mém případě jde o román. Nikoliv o literaturu faktu, dokument nebo studii. Já jsem skutečně se zjištěnými údaji musela nakládat jinak, a to tak, aby výsledek měl podstatu příběhu. Čili jsem vzala skutečné příběhy, které jsem vydolovala z archivů nebo zaslechla od pamětníků a spojila je v příběh, který má pochopitelně i fiktivní rovinu. Věřte mi, dlouho jsem se trápila problémem, nakolik mám o některých postavách vyjevit nepříjemnou pravdu (jako je např. kolaborace). Dokonce jsem z toho onemocněla, coţ povaţuji za jednoznačný důkaz propojení těla s psychikou. Ale nakonec jsem to vyřešila: pokud se v mém románu objevuje negativní postava, která má skutečně reálný základ, vţdy jsem pro ni zvolila pseudonym nebo jsem její příběh změnila natolik, aby v něm nebylo moţné najít původního aktéra. To proto, aby dnešní pozůstalí takového člověka nebyli zraněni. Pokud ale šlo o historickou postavu, jejíhoţ ţivota si váţím, uvedla jsem její pravé jméno. To je i případ paní Irmy Gabrhelové, kterou povaţuji za výjimečně moudrou ţenu, která mnohým velmi pomohla. Nezaujatý čtenář z textu knihy rozhodně vyrozumí, ţe o paní Irmě píšu s absolutní úctou, respektem a dokonce nadšením. Proto pro mě zůstávají záhadou Vaše řádky, v nichţ píšete, ţe jsem se dotkla její dobré pověsti. Osobně to vnímám spíše naopak – já jsem její dobrou pověst chtěla podtrhnout a zveřejnit proto, aby si jí váţili i lidé, kteří ji neznali.
41 Moţná Vás však rozhořčilo to, ţe jsem paní Irmu učinila literární postavou, která jedná a říká věty, které v doslovném znění nikdy nepronesla. Tady ale naráţíme na mnohem širší problematiku historického románu, která se netýká jen mne a paní Irmy. Kaţdý spisovatel píšící v rámci historického románu musí postavy knihy nějak „oţivit" – tj. jednotliví aktéři musí mluvit, jednat, zkrátka hrát v příběhu určitou roli. Jarmila Loukotková takto oţivila Spartaka, Jan Novák bratry Mašíny a jejich protivníky, Jiří Šulc nebo Laurent Binet parašutisty Kubiše a Gabčíka… kaţdý autor musí takto se svou postavou pracovat, i kdyţ u jejích výroků a činů v minulosti nebyl. Domnívám se, ţe zde je podstatné, aby nezkresloval její historickou roli – a to jsem v případě paní Irmy snad neudělala, neboť, jak uţ jsem psala, jsem její roli popsala s úctou k jejím znalostem bylin, lidské duše i umění léčit. Ptáte se asi, proč jsem ale zvolila právě paní Irmu. Vysvětlení je jednoduché: já nechtěla, aby na ni lidé zapomněli. Lidská paměť je bohuţel krátká a nejrychleji se zapomíná na dobré lidi – a já jsem tomu chtěla zabránit, proto jsem její ţivot vetkla do literárního díla, které třeba můţe přeţít mou generaci. Stejně jsem to udělala i u své minulé knihy, kdy jsem v epizodické roli (připomínám, ţe i paní Irma je pouze jednou z vedlejších postav, která se v knize objevuje jen několikrát) oţivila svoje jiţ zesnulé prarodiče. Prostě proto, ţe to byli dobří lidé a já jsem chtěla, aby v paměti lidí ţili dál. Vytýkáte mi také můj vztah ke Kopanicím. Nepovaţuji se za znalkyni, jak píšete, spíše za informovanou obdivovatelku tohoto regionu. Chápu, ţe Vám vadí, ţe o tomto překrásném kraji píšu jako o místu, kde v minulosti byla vysoká míra alkoholismu a negramotnosti. Upozornili mě na to i místní lidé, kdyţ jsem tam přijela na čtení. Ale to mi přece nemůţete mít za zlé – referují o tom úplně všichni, kteří kdy o Kopanicích psali, sama jsem si tam místní pálenku zaţila, a navíc na tom neshledávám nic špatného. Alkohol v podobě vína nebo pálenky patří k celomoravské tradici, přičemţ v některých regionech hraje větší roli. Stejně by se mohli ohradit vinaři, ostravští horníci nebo Valaši. A co se týče negramotnosti, byl to v minulosti přece také celospolečenský jev. Nejen na Kopanicích ţili i po válce lidé, kteří se narodili ještě za Habsburků a základní školu nenavštěvovali z nejrůznějších důvodů – byli chudí, museli uţ jako děti tvrdě pracovat, škola byla vzdálená… to je i případ Kopanic a není na tom nic špatného. Ostatně, negramotnost vůbec nevylučuje to, ţe tam ţili moudří lidé se zdravým selským
42 rozumem, který leckdy trumfne univerzitně vzdělané osoby (a zde chci sloţit hold i své zesnulé babičce). Váţená paní Gabrhelová, moţná mé argumenty Vaše rozhořčení neutěší. Ale byla bych velice ráda, kdyby z nich vyplynulo aspoň jediné: paní Irmu obdivuji, psala jsem o ní s hlubokou úctou a mým úmyslem bylo jí v epizodické roli postavit pomyslný literární pomník. A rozhodně jsem se při tom nechtěla dotknout citů Vaší rodiny. Pokud se to stalo, přijměte vyjádření mé lítosti. Jsem normální člověk, nikoliv zrůda, která by přehlíţela lidské city, proto mě současná situace skutečně mrzí. Váţený pane Jilíku, děkuji za úvod Vašeho dopisu – skutečně jste vystihl podstatu rozdílu mezi románem a literaturou faktu. Takto bych se hájila i já. Dodala bych jen, ţe zvídavému čtenáři, který chce vědět co v románu je a není pravda, má slouţit uţ zmíněná poznámka na konci knihy. A pokud to čtenáři nestačí (jak se často na autorských čteních ukazuje), vţdy publiku doporučuji Vaši knihu jako ten nejlepší přehled o skutečných, nerománových ţivotech ţítkovských bohyní. Já sama si Vaší publikace velmi váţím a rozhodně jsem ji nechtěla poškodit volbou stejného názvu. Dlouho jsem přemýšlela nad jiným titulem, ale ţádný nevystihoval podstatu tématu lépe. Nakonec jsem uţ pod tlakem času před vydáním za název knihy zvolila prosté označení těch ţen. Píšete, ţe jsem tak zasáhla do Vašich autorských práv, ale to se naštěstí nestalo. Vzhledem k tomu, ze sousloví „ţítkovské bohyně" pouţívali uţ národopisci 19. století, přičemţ se téměř ihned ustálilo a následně dokonce zlidovělo (viz. rčení „lţeš jako ţítkovská bohyně"), nemohu tak poškozovat Vaše autorské právo na toto sousloví, ani kdyţ jste ho uţil jako titul. Jde o podobnou záleţitost jako s vlastními jmény nebo názvy míst – knihu, dokument a film „Lidice" tvořili různí lidé; o operaci „Silver A" vznikla také řada publikací podobného názvu. V případě „brněnského draka", „praţského jezulátka" nebo „olašských králů" si také nemůţe činit autorský nárok ten, kdo toto běţně uţívané sousloví jako jeden z řady autorů pouţil. Je mi líto, ze Vás uţití stejného termínu pro tituly našich knih rozhořčilo, ale nahlíţím na to jako na fakt, ţe se oba zabýváme stejným tématem. A i kdyţ nás teď rozděluje pohled na mou publikaci, věřím, ţe nás v minulosti spojoval stejný motiv: psát knihu plnou respektu a úcty k neobyčejnému fenoménu bohyní, a informovat o něm pomalu zapomínající svět.
43 Moje poslední douška se ještě týká románové práce s fakty. V ţánru historického románu nemůţe být zřejmě nikdy nic povaţováno za obraz dokonalé pravdy. Těţko lze ověřit stoprocentní pravdivost románů o Spartakovi, třech mušketýrech, Napoleonovi, a ani v novodobé historii se nevyhneme sporům o interpretaci historických událostí a osob. Takto je i můj román (který se sice inspiroval skutečnými událostmi) pouze mou subjektivní interpretací osudů bohyní. A nakládala jsem s ním v duchu současného umění, kterému jsem přizpůsobila formu (viz. dokumenty) i obsah. Co se týče fiktivní roviny této knihy, ráda bych poukázala na jeden případ, který by mohl mluvit za všechny. Jde o práci s historickou fikcí v jednom z mých oblíbených filmů, Hanebných panchartech Quentina Tarantina. Ten s všeobecně známým osudem A. Hitlera naloţil způsobem, který nemůţe přijmout ani ţák základní školy – a přece byl tento film nominován na 8 Oskarů (včetně scénáře!), přičemţ jednoho z nich získal. Takto si tedy i já nárokuji právo na svobodné umělecké vyjádření. Kateřina Tučková29
29
BOHUN, P.: Kopanice nebyly rejdištěm čarodějnic, gestapa a estébáků, říká Lýdie Gabrhelová [online]. Slovácký deník. Dostupné z WWW
44 Příloha č. 3: Portrét Kateřiny Tučkové (obrázek)
45
Příloha č. 4: Přebal románu Žítkovské bohyně (obrázek)