UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Katolická teologická fakulta Ústav dějin křesťanského umění

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Katolická teologická fakulta Ústav dějin křesťanského umění

Ivana Laurová

Stavebně-historický vývoj Královského letohrádku na Pražském hradě bakalářská práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Martin Zlatohlávek, Ph.D.

Praha 2013

Prohlášení

1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.

V Praze dne 19. 6. 2013

Ivana Laurová

Bibliografická citace Stavebně-historický vývoj Královského letohrádku na Pražském hradě: bakalářská práce / Ivana Laurová; vedoucí práce: doc. PhDr. Martin Zlatohlávek, Ph.D. Praha, 2013. 59 s.

Anotace Cílem mé bakalářské práce je popsat průběh stavebního vývoje Letohrádku královny Anny na Pražském hradě s důrazem na dobu mezi lety 1538–1564, včetně formálního popisu stavby.

Klíčová slova letohrádek, renesanční architektura, Ferdinand I., Pražský hrad, královská zahrada

Abstract The aim of this bachelor thesis is to describe process of the structural development of the Queen Anne's Summer Palace at Prague Castle, with the emphasis on the period in years 1538–1564, including the formal description of the building.

Keywords Summer Palace, Reanissance architecture, Ferdninand I., Prague Castle, Royal garden

Počet znaků: 72 319

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Martinu Zlatohlávkovi, Ph.D. za připomínky, pomoc a rady, které mi při zpracování této práce poskytl.

OBSAH 1 Úvod……………………………………………………………………….……………………………………………….6 2 Přehled literatury………………………………………………………….…………………………………..…….7 2.1. Monografie…………………………………………………………….……………………….………..……….7 2.2. Ostatní literatura a periodika…………………………………………………………………..…………8

3 Zasazení do kontextu doby………………………………………………….………………………….………..9 3.1. Nástup Habsburků na český trůn…………………………………………..……………………..…….9 3.2. Počátky renesančního stavitelství na Pražském hradě……….…..………..………….……10 3.3. Ferdinand na Hradě.…………………………………………………….……….……………………….…12 3.4. Italští umělci v Praze.……………………………………………………………….………….…………..14

4 Královský letohrádek……………………………………..………………………..……,……………………….16 4.1. Královská zahrada……………….……………………………………………………………………………16 4.2. Stavební vývoj letohrádku……………………………………………………….……………………….20 4.2.1. I. stavební fáze……………………………………………………………………….………………………21 4.2.2. II. stavební fáze ………………………………………………………………..…………………………..22 4.2.3. III. stavební fáze ……………………………………………………………………………………..…….24 4.3. Formální popis stavby………………………………………………………….…………………………..26 4.3.1. Přízemí…………………………………………………………………………………….……………….…..26 4.3.2. Patro………………………………………………………………………………………….………………….29 4.3.3. Původní vnitřní dispozice………………………………………………………………………….……30 4.4. Reliéfy a plastická výzdoba…………………………………………………………………….…..…….32 4.5. O původu funkce, autorství, názvu a možném zdroji inspirace stavby………..…….34 4.5.1. Funkce stavby………………………………………………………………………………………..………34 4.5.2. Zdroj inspirace………………………………………………………………………………………….……36 4.5.3. Autorství stavby……………………………………………………………………………………….……39 4.5.4. Název stavby…………………………………………………………………………………………….……40

5 Stručný přehled pozdějšího využití letohrádku……………………………………………………….42 6 Závěr………………………………………………………………………………………………………….…………..45 7 Obrazová příloha……………………………………………………………………………………………………46 8 Seznam vyobrazení………………………………………………………………………………………….……..56 9 Seznam použité literatury………………………………………………………………………………………57

1. Úvod Královský letohrádek je stavbou nepochybně hodnou pozornosti. Je pravdou, že zmínka o její existenci a její velmi stručné přiblížení nechybí v žádné literatuře pojednávající o pražské architektuře, přesto jí historiky umění nebylo věnováno tolik pozornosti, kolik by zasluhovala. Jan Bažant se v úvodu své monografie (kterou tuto skutečnost podstatně zmírnil) domnívá, že je tomu tak pravděpodobně pro neobvyklost její koncepce, kterou tak nelze jednoznačně zařadit do průběhu vývoje architektury. V této práci se zaměřuji zejména na stavební vývoj letohrádku, který byl poměrně zdlouhavý a byl doprovázen mnoha komplikacemi, způsobenými kromě jiného, i nedostatečným množstvím odborných zkušeností s takovýmto typem stavby. Ještě předtím však bude nutno přiblížit historické souvislosti, neboť doba nástupu Habsburků na český trůn znamená zvrat a řadu proměn nejen ve světě politickém, ale i ve světě umění. Do záalpí, a tedy i k nám, totiž začínají proudit italští umělci a řemeslníci všeho druhu – stavitelé, kamenící, sochaři, malíři, štukatéři, zedníci a jiní – a pomáhají tak zahájit novou kapitolu historie umění. O Královském letohrádku se obecně mluví jako o nejdokonalejší renesanční stavbě na sever od Alp. Toto tvrzení jsem se pokusila ukázat zejména pomocí formálního rozboru stavby, ale rovněž i nastíněním okolností, které vedly k jejímu vzniku, a které formovaly i její konečný vzhled. Výjimečnost Královského letohrádku, mimo jiné, spočívá i v jeho výzdobném programu, který svým objemem zdaleka přesáhl standard uplatňovaný na tomto typu staveb i v samotné Itálii. Toto nebývalé množství reliéfní výzdoby, která čítá kolem dvou set figurálních a ornamentálních námětů, však nedovoluje zabývat se jí natolik podrobně, jak by si zasluhovala. Proto ji zde zahrnu pouze stručně, tedy bez ikonografického rozboru a věřím, že této části bude v budoucnu věnována samostatná práce. Rovněž možnost podrobně se zabývat osudy letohrádku po jeho dostavbě, včetně jeho rekonstrukcí, přesahuje prostor bakalářské práce, proto opět uvedu pouze stručný náčrt. 6

2. Přehled literatury 2.1. Monografie

Nejstarší prací zabývající se Královským letohrádkem je monografie Antonína Balšánka1 z roku 1897. Autor, jakožto architekt, chtěl touto prací především poskytnout inspiraci pro tehdejší novorenesanční tvorbu. Z tohoto důvodu jsou dominantou jeho práce zejména kresby, ale také mnoho stavebně-technických údajů, které doprovázejí formální popis stavby. Další monografií, a na mnoho let poslední, je práce Antonína Mihulky2 z roku 1939. Jedná se o zkrácený otisk autorovy disertační práce, vedené Vojtěchem Birnbaumem. Zde se autor pokouší podat historii stavebního vývoje, formální popis, rozbor reliéfní výzdoby, ale i možné zdroje inspirace v provedení jak celé stavby, tak jejich jednotlivých článků. Autorem třetí a dosud poslední monografie je Jan Bažant 3, který se ve své práci z roku 2006 jako první pokusil o zasazení stavby do českého, ale i evropského kulturně-historického kontextu. Autor svým kritickým přístupem podává zcela nový pohled na řadu otázek, které byly dosud zodpovězeny jen velmi stroze. Nejpřínosnější na této práci je, že na celkovém výsledném vzhledu i vývoji stavby odklání dominantní vliv od stavitelů a nově jej připisuje přímo Ferdinandu I. Autor rovněž přinesl nový pohled na funkci letohrádku, nabídl nové zdroje možné inspirace stavby a provedl podrobný ikonografický rozbor reliéfní výzdoby letohrádku, u které zdůraznil důležitost výkladu nejen samotných výjevů, ale i pořadí, v jakém byly uspořádány.

1

BALŠÁNEK, A., Belvedere. Letohrádek královny Anny na Hradčanech. Praha: F. Topič, 1897. MIHULKA, A., Královský letohrádek zvaný Belvedere na Hradě pražském, Praha: Kruh pro pěstování dějin umění, 1939. 3 BAŽANT, J., Pražský Belvedér a severská renesance, Praha: Academia, 2006. 2

7

2.2. Ostatní literatura a periodika

Karel Vladislav Zap4 do svého popisu hradních objektů z roku 1868 zahrnul i Královský letohrádek. Autor stručně přibližuje zejména pozdější osudy stavby a vyzdvihuje vlastenecký program výmalby výjevů z české historie. V roce 1978 napsal historik a archivář Pražského hradu Jiří Svoboda5 soubor pěti podrobných článků, ve kterých popisuje stavební vývoj letohrádku, ale i jeho proměny a rekonstrukce až do současnosti. I v publikaci Pavla Preisse6 z roku 1986 je podán popis stavebního vývoje letohrádku, ovšem s výhodou širšího zaměření na další činnosti jeho jednotlivých stavitelů a v kontextu jiných stavebních projektů v Praze dané i pozdější doby.

Architekt Viktor Procházka 7 ve svém článku z roku 1997 rozebírá stavební stránku letohrádku, což umožnily poznatky z poslední celkové opravy stavby v letech 1988 až 1991. Průběh stavebního vývoje, popis reliéfní výzdoby a změny ve vzhledu vnitřní dispozice po přestavbě letohrádku v polovině 19. století, byly popsány Ivanem Muchkou8 pod samostatným heslem v encyklopedické publikaci vydané v roce 2000 Pavlem Vlčkem a kolektivem. V roce 2003 napsal Jan Bažant9 dva články. V jednom se zaobírá vztahem Ferdinanda a Bonifáce Wohlmuta a jeho vlivem na konečnou podobu letohrádku. Ve druhém rozebírá výzdobný program letohrádku, který autor chápe jako politickou propagandu habsburského rodu ve střední Evropě a vyvrací tím po dlouhou dobu přejímaný názor, že stavba vznikla pro královnu Annu. Obě témata Bažant dále rozvíjí ve své monografické studii z roku 2006. 4

ZAP, K. V., Popis královského hradu, hlavního chrámu u sv. Víta a všech jiných kostelů a světských stavení na Hradčanech v Praze. Praha: Kober, 1868. 5 SVOBODA, J., Královský letohrádek, část I–V. In: Památky a příroda 3, 1978, 1–10, 67–74, 204–205, 331–337, 397–400. 6 PREISS, P., Italští umělci v Praze, Praha: Panorama, 1986. 7 PROCHÁZKA, V., Královský letohrádek na Pražském hradě – stavby a úpravy. In: Zprávy památkové péče 2, 1997, 33–45. 8 MUCHKA, I., heslo: Letohrádek královny Anny (Belvedér), In: VLČEK, P., (ed.): Umělecké památky Prahy. Pražský hrad a Hradčany. Praha: Academia, 2000, 245–250. 9 BAŽANT, J., Emperor Ferdinand I, Boniface Wolmut and the Prague Belvedere. In: Listy filologické 1-2, 2003, s. 32-52. BAŽANT, J., The Prague Belveder, Emperor Ferdinand I and Jupiter. In: Umění 51, 262–275.

8

3. Zasazení do kontextu doby 3.1. Nástup Habsburků na český trůn

Evropa 16. století byla neustále ohrožena tureckým nebezpečím. V bitvě s Turky zahynul u Moháče v roce 1526 i král Ludvík10 – poslední Jagellonec českomoravské větve. Čechy poté stanuly před otázku, kdo převezme královskou korunu. O trůn se ucházel zástup domácích i zahraničních uchazečů 11. Ferdinand Habsburský12 však byl uchazečem s jistým náskokem, neboť pět let předtím, tedy v roce 1521, se jeho manželkou stala Ludvíkova starší sestra Anna Jagellonská. 13 V neposlední řadě to byla i turecká hrozba, která přihrála Ferdinandově zvolení, protože v případě potřeby měl možnost získat mezinárodní pomoc od svého bratra Karla V., římského císaře. Zvolení Ferdinanda za českého krále tak bylo dalším potvrzením mocenské převahy habsburského rodu, beztak už ovládajícího většinu Evropy. Pro samotné Čechy znamenala tato volba setrvání Habsburků na českém trůnu po dobu následujících čtyř set let a rovněž začlenění do nového státního útvaru. České stavy si ovšem způsob jeho vlády jistě představovaly poněkud jinak. Ferdinand byl totiž opravdovým nositelem habsburské ideje absolutní panovnické vlády. V průběhu celé jeho vlády docházelo k neustálému pnutí mezi českými stavy a vůlí panovníka. Zdrojem neklidu bylo i silné habsburské prosazování katolictví, které bublalo bezmála celé jedno století a jeho následky se ve svém plném rozsahu měly dostavit až na Bílé hoře v roce 1620. Jako odpověď na panovníkovu čím dál neúprosnější absolutistickou politiku se zformovala tzv. stavovská opozice, složená ze šlechty a měšťanstva. V roce 1546 došlo k vyostření konfliktu (šmalkaldská válka) mezi jeho bratrem Karlem V. a protestantskými říšskými knížaty. Ferdinand hodlal bratru poskytnout vojenskou pomoc, což se však nelíbilo stavovské opozici. Důvodem bylo především to, že většina příslušníků

10

Ludvík Jagellonský, zvaný Dítě – král český a uherský, životní data 1506–1526. Kníže Karel Minstrberský (vnuk Jiřího z Poděbrad), kníže Fridrich Lechnický, uchazeči z řad české šlechty Zdeněk Lev z Rožmitálu a Vojtěch z Pernštejna, bavorští vévodové Vilém a Ludvík, polský král Zikmund Jagellonský, francouzský král František I. a jiní. 12 Životní data 1503–1564. Králem českým a uherským od roku 1526, králem římským od roku 1531, císařem římským od roku 1556. 13 ČECHURA, J., České země v letech 1526–1583, Praha: Libri, 2008, 82-83. 11

9

opozice byli sami protestanty a tažení proti šmalkaldským by tak bylo tažením proti bratrům. Byla to jedna z hlavních událostí, která vyústila v tzv. první protihabsburské povstání, neboli ve stavovský odboj, v roce 1547. Habsburská strana ovšem šmalkaldský spolek porazila i bez české pomoci a představitele odboje nyní čekal soudní proces a následný trest.14 Ferdinand okamžitě zasáhl proti Praze za pomoci královských žoldnéřů. Praha kapitulovala a přišla o svá městská i cechovní privilegia, majetek, samosprávu a pár pánů i o hlavu. „Ferdinand vtělil do svých rozsudků všechny své záměry na omezení politické moci Pražanů a ostatních královských měst. … Praha se nyní stala s ostatními královskými městy královskou komorou a její politická autorita … se ze dne na den rozplynula.“ 15 Přísnost těchto trestů nakonec vedla k ústupu měst, ve stavovské obci se tak mohla stát hegemonem šlechta. Téhož roku umírá Anna Jagellonská, král opouští Prahu – přesidluje do Vídně a pro Prahu jmenuje svého druhorozeného syna Ferdinanda Tyrolského královským místodržícím.16 Ferdinand I. vládl do své smrti v roce 1564, tedy celých 38 let.

3.2. Počátky renesančního stavitelství na Pražském hradě V roce 1484 se král Vladislav II. Jagellonský17 rozhodl přeložit své sídlo, kterým byl již od dob Václava IV. Králův dvůr na Starém Městě, na Pražský hrad. Ačkoliv již v roce 1491 král opět přesidluje, nyní už natrvalo do Budína, rozpoutal na Hradě stavební aktivitu, kterou usměrňoval i po svém odchodu. Od počátku 15. století sloužily budovy Pražského hradu pouze administrativním účelům, což se příchodem krále mělo změnit. Tímto rozhodnutím se spustila vlna oprav již zchátralých domů a také nových stavebních projektů. Hlavním hradním stavitelem byl Benedikt Ried 18, který v letech 1493–1503 postavil Vladislavský sál. Severní stranu sálu osvětlil pravoúhlými okny, která u nás dosud nebyla vídána. Okna jsou na vnitřní straně rámována pilastry, na vnější polosloupy, čímž vytvářejí

14

JANÁČEK, J., České dějiny. Doba předbělohorská. Kniha I, díl II, Praha: Academia, 1984, 299–308. JANÁČEK, J., In: Praha na úsvitu nových dějin. Čtvero knih o Praze, Praha: Panorama, 1988, 13. 16 JANÁČEK, 1984, 333–335. 17 Králem českým (1471–1516) a uherským (1490–1516). 18 Dříve též Rejt. 15

10

charakteristickou renesanční edikulu. 19 Rovněž bazilika sv. Jiří dostala jižní portál v novém stylu, ale i zde je vidět, že „přestože vzhled a detail jsou již plně renesanční, zůstávají v zajetí středověkého, konkrétně gotického názoru, který je v přímém rozporu s renesančním. Nosné a nesené články proto nevystupují ze stěny, ale zůstávají stále její nedílnou součástí.“20 Kolmo k Vladislavskému sálu vyrostlo v letech 1503 – 1510 tzv. Ludvíkovo křídlo. I tady Ried použil velkých pravoúhlých oken. Jeho nový přístup k celku je patrný už i z toho, jak okna rozmístil – zcela nezávisle na interiéru, tedy už ne jako to dělali gotičtí mistři, kteří okna vsazovali dle potřeb vnitřního uspořádání. Novinkou byl rovněž způsob členění vnější stěny (horizontály říms a mezipatrové osy, které vyznačují výši podlaží). Tento princip vrstvení jednotlivých pásů pater se udržel až do raného baroka. 21 Ried zde také nahradil pozdně gotické šnekové schodiště za moderní – dvouramenné. Stavební činnost byla obnovena také na Hradčanech, které byly zničeny po husitských válkách. Přesun královského sídla na Hrad zapříčinil i přesouvání šlechticů, neboť chtěli být králi co nejblíže. A tak domy, co před léty prodali, aby rovněž pobývali v blízkosti krále, zkupovali ti šťastnější zpět, anebo se o to mnohá léta snažili. Kupříkladu Rožmberkové svůj dům za chrámem sv. Víta prodali těsně před rozhodnutím krále přesunout se na Hrad, přičemž nový dům hodný jejich pobytu se jim podařilo získat až za dalších 30 let. Kromě šlechty se na Hrad hrnuli i dvořané, služebníci a řemeslníci – samozřejmě každý dle svých možností, často i za cenu nuznějšího příbytku, avšak bez nutnosti každodenně docházet.22 V letech 1486–1488 vyrostla na Hradčanech v novém slohu i radnice, přičemž její skromnější provedení zřejmě souvisí se skutečností, že v tehdejší době byly Hradčany pořád pouze městem poddanským, nikoli tzv. královským městem pražským (toto povýšení je čekalo teprve v roce 1598, kdy tak učinil Rudolf II.).23 Závěrem dodejme, že ač bylo Vladislavovo rozhodnutí o přesunu královského sídla na Pražský hrad důležitým krokem k probuzení Hradu i Hradčan, opravdové

19

VLČEK, P., (ed.), Umělecké památky Prahy. Pražský hrad a Hradčany. Praha: Academia, 2000, 31. VLČEK, 2000, 31. 21 VLČEK, 2000, 31. 22 VILÍMKOVÁ/LÍBAL , In: Praha na úsvitu nových dějin. Čtvero knih o Praze, Praha: Panorama, 1988, 44. 23 Čtyři královská města pražská: Staré Město pražské (1235–1245), Malá Strana (tzv. Menší Město pražské, 1257), Nové Město pražské (1348), Hradčany (1598). 20

11

vykročení vstříc novému věku, tedy minimálně v uplatnění nového tvarosloví, mělo přijít až s nástupem nového krále.

3.3. Ferdinand na Hradě Začátek doby vládnutí Habsburků v českých zemích je nepochybně spojován s omezením češství, a to zejména na politické úrovni. Naopak do kulturního světa přinesla tato doba, ať už přímou zásluhou Ferdinanda, anebo nutným dějinným stočením spirály, mnohé impulsy k celkové proměně umění. Král vyrůstal na slunném španělském dvoru a s oblibou podnikal cesty po celé Evropě, čímž si tříbil nejen své filologické vzdělání, ale i kulturní rozhled. Měl zálibu ve sběratelství umění a uměleckých předmětů, které přerostlo v proslulou sbírku mincí24, antik, knih a uměleckých děl. Nástup Ferdinanda I. je v dějepisu umění taktéž spojován s obratem pozornosti na italské umělce. To, že se Ferdinand upínal k umění jihu, a že se rozhodl dát své královské reprezentaci renesanční kabát, bývá zdůvodňováno jeho náboženským, ale také ideově politickým postojem. Rovněž důvěra v italské mistry a celkově jejich upřednostňování souvisí s přesvědčením, že to jsou právě Italové, kdo by mohl reprezentaci krále provést co nejlépe. Ferdinand chtěl takto demonstrovat svou věrnost Římu – římské císařské tradici a rovněž Římu – coby základnímu opěrnému bodu katolictví. Ferdinand dobře věděl, proč tak činí. Obhajoba císařství je totiž velmi úzce spjata s obhajobou křesťanství, protože „císařství bylo založeno na jednotě křesťanského světa. Jakmile byla zrušena, nebylo již pochopitelně zapotřebí žádného vládce všech křesťanů.“25 A tato jednota počínala být ve střední Evropě nalomena působením protestantského hnutí…

24

Právě jedna z antických mincí (cca rok 60 př. n. l.) se mohla do nějaké míry stát předlohou, nebo spíše inspirací pro vzhled Královského letohrádku. Je na ní vyobrazena „Villa Publica“ se sloupovými arkádami, nad kterými je pavilon s vysokou střechou. Dle: BAŽANT, 2006, 86. 25 BAŽANT, 2006, 244.

12

Připomeňme, že Ferdinand byl vychováván ve Španělsku, tedy v zemi se silnou katolickou tradicí. „Katolický král v prostředí převážně protestantském se zřejmě snažil prokázat své důstojenství a oslavit sebe a svůj rod nejrůznějším způsobem.“ 26 Jedním z požadavků české šlechty ještě před Ferdinandovým převzetím žezla bylo, aby jeho dvůr trvale sídlil na Pražském hradě. Toto se mu moc nedařilo, v Praze nikdy trvale nesídlil, což by zpočátku jeho vlády šlo částečně omluvit nedostatečným komfortem pro královskou rodinu. Na druhé straně je však nutno připomenout, že Ferdinand k nám přichází z jiného, společensky vyspělejšího světa, proto bylo jeho nárokům a zvyklostem možno vyhovět o to hůře. K pobytu krále na Hradě bylo zapotřebí přestavět, anebo nově dostavět, místnosti i celá hradní křídla. Víme, že v letech 1528–1529 měl Benedikt Ried – pořád hradní architekt, stavět jižně od Bílé věže tzv. nové pokoje určené královně Anně. Ty však zničil požár roku 1541, jejich podobu neznáme. Výstavba na Hradě byla omezena polohou starého paláce s Vladislavským sálem, Ludvíkovým křídlem a chrámem sv. Víta. A proto bylo možno stavět jen západním směrem k Hradčanům, podél hranic přírodního svahu.27 Dále tu byl králův požadavek diktován dobou – vytvořit zahradu s příslušným vybavením. Pro zahradu však již nezbylo místo v prostorách Hradu, proto byla vytvořena severně od něho za Jelením příkopem. K rozšíření renesančního slohu do velké míry přispěla i nešťastná událost z roku 1541 – tzv. pražský oheň28, který vznikl na Malé Straně, odkud se rozšířil na Hradčany i samotný Hrad. Požár zničil jen na Malé Straně a Hradčanech 197 domů a zahubil přes padesát lidí.29 Po této katastrofě, kdy byl prakticky zničen gotický Pražský hrad (ušetřeny nebyly ani královy obytné pokoje), bylo potřeba rozsáhlých rekonstrukcí – a to byla šance pro uplatnění nového slohu. Zhruba od poloviny 16. století tedy na Hradčanech rostou renesanční šlechtické paláce. Jmenujme kupříkladu Rožmberský palác vybudovaný v letech 1545 – 1556 pravděpodobně Giovannim Fontanem z Brusata, Pernštejnský palác 30 z let 1554 –

26

KRČÁLOVÁ, J., Renesanční architektura v Čechách a na Moravě. In: Dějiny českého výtvarného umění, II. díl, I. část., Praha: Academia, 1989, 19. 27 VANČURA, J., Hradčany, Pražský hrad. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1976, 87. 28 Událost byla zaznamenána i v Kronice české, napsané Václavem Hájkem z Libočan. 29 JANÁČEK, 1988, 9. 30 O svůj renesanční ráz však přišel raně barokní přestavbou.

13

1562, Lobkowiczký palác 31 stavěn od roku 1562, Martinický palác a další. Stavět svá sídla v okolí Hradu bylo pro šlechtu jakousi otázkou prestiže, což se za krátkou dobu (už na konci 16. století) projevilo dramatickým stoupnutím cen pozemků v těchto místech.32 Jistou úlohu v oblibě slohu lze připsat i výpravě české šlechty do Janova, která se konala v letech 1551 – 1552, kdy šlechtici doprovázeli následníka českého trůnu Maxmiliána do severní Itálie, konkrétně do měst Trident, Milán, Verona, Brescia. Dle historika Jaroslava Pánka33 se mělo jednat o důkaz nové oddanosti české šlechty svému panovníkovi (připomeňme, že to byly pouhé čtyři roky od uplynutí protihabsburského povstání a jeho následném potrestání Ferdinandem I.). Italský pobyt čítal tři měsíce, což byla dostatečně dlouhá doba k tomu, aby bylo u mnoha z pánů vyvoláno nadšení z všudypřítomného ducha humanismu, z místní stravy, módy, slunce – a konečně – z nové architektury.

3.4. Italští umělci v Čechách, zejména v Praze V 16. století dochází v našem prostředí k invazím dvou etnik. Tím výrazně početnějším byli Němci a druhým Italové. Italové se v tomto období stěhovali jak uvnitř své země, tak do střední Evropy. Tyto migrační vlny byly způsobeny mnoha faktory. Dle Josefa Janáčka34 to byly především ekonomické proměny, které provázely, ba přímo úměrně zapříčiňovaly populační nárůst 35, důsledkem kterého rostla zejména velká města. Pro mnohé Italy to spolu se skutečností, že země ztratila své kolonie u Černého moře, které byly pro zemi zdrojem dovozu obilí po celý středověk, znamenalo nutnost najít nové způsoby obživy, často i za cenu opuštění svého domova, anebo i vlasti. Později, po polovině 16. století, byla dalším motivem stěhování Italů za hranice vlasti také vysoká poptávka po jejich uměleckořemeslných pracích, protože jak již bylo řečeno výše, stavby v novém slohu se staly

31

Dnes Schwarzenberský palác. VLČEK, 2000, 34. 33 PÁNEK, J., Výprava české šlechty do Itálie v letech 1551-1552, České Budějovice: Veduta, 2003, 19–30. 34 JANÁČEK, J., In: Pražský sborník historický XVI., Praha: Panorama, 1983, 77–111. 35 Janáček uvádí nárůst obyvatel Itálie v průběhu 16. stol. o celých 20 %. Dle: JANÁČEK, 1983, 78–79. 32

14

otázkou společenské prestiže i ctižádosti nejen králů a šlechty, ale nově také i bohatých měšťanů.36 Když se Ital stěhoval, bylo to vždy město, ideálně velké město, jakým byla kupříkladu Praha. Profesně se, krom obchodníků ve výrazné většině, jednalo o kameníky, zedníky a stavební dělníky. Počet italských přistěhovalců se v Čechách nikdy nerozmohl nijak masově, přesto měli v umělecké oblasti svou nezanedbatelnou úlohu. Do roku 1534 šlo víceméně pouze o jednotlivce, větší příliv byl však toho roku rozpoután Ferdinandovým povoláním skupiny kameníků a zedníků na Hrad, aby započali s výstavbou královské zahrady. Zikmund Winter 37 došel svými výpočty italských zedníků a kameníků v Praze mezi lety 1526–1620 k číslu 12138, což z celkového tehdejšího počtu pražských stavitelských mistrů činilo celou čtvrtinu.39 Stavební řemesla byla v Praze jedinou profesní skupinou, v níž Italové převyšovali počtem Němce a ostatní cizí přistěhovalce. Němce převyšovali také svou výkonností a pracovní kázní, jak se dozvídáme z dobových záznamů. Netrvalo dlouho a italští zedníci a kameníci si vysloužili profesionální autoritu a respekt. 40 Většina přistěhovalců pocházela pravděpodobně z horských oblastí, kde Itálie hraničí se Švýcarskem. Ještě užší oblast, konkrétně bezprostřední okolí Lugánského jezera, vymezil Karel Chytil41, který tyto umělce označuje jako „lugánské mistry“.42 Mnozí z těchto mistrů však neznali významná italská centra, a tak byla jejich úloha často především zprostředkovatelská. Přesto i jako prostředníci sehráli v českém dějepisu umění velkou roli. A to svým velkým smyslem pro citlivou adaptaci a další rozvíjení klasických motivů a technických metod italské renesanční architektury na architekturu pražskou.43 Svou pohotovostí a ochotou přizpůsobovat se místním

36

JANÁČEK, 1983, 85. WINTER, Z., Řemeslnictvo a živnosti 16. věku v Čechách, Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909, 52. 38 Tento počet je však velmi ilustrační, často totiž docházelo ke komolení jmen. 39 Počet Italů v Praze se následně ještě výrazně zvýšil po roce 1583, kdy sem byla z Vídně přenesena císařská rezidence Rudolfem II. 40 PREISS, 1986, 9–10. 41 CHYTIL, K., Mistři luganští v Čechách v XVI. Století. In: Ročenka kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1924, Praha: Kruh pro pěstování dějin umění, 1925, 35–37. 42 Janáček však s odvoláním na novější uměleckohistorické studie před používáním tohoto termínu varuje. Tvrdí, že nelze prokázat, že by tzv. lugánští mistři představovali nějakou tvůrčí školu architektury s výraznými autentickými rysy. Dle: JANÁČEK, 1983, 84. 43 PREISS, 1986, 8. 37

15

podmínkám spoluvytvářeli sloh takzvané české renesance druhé poloviny 16. století.44 Ať byla míra vlastních invencí severoitalských umělců jakákoliv, nelze jim upřít podstatnou úlohu, kterou sehráli v renesanční přestavbě Malé Strany, Hradčan a Pražského hradu po požáru v roce 1541.

4. Královský letohrádek 4.1. Královská zahrada

S nástupem renesance se nemění pouze tvář staveb i celých měst, ale rovněž i životní styl. Tento nový věk, prodchnut duchem humanismu, přinášel do evropského světa, který se pomalu loučil se středověkou upjatostí, zcela nový pohled na svět „jenž se začal uvolňovat z tuhé nadvlády církevního dogmatu k volnějšímu životnímu stylu, inspirujícímu se duchem i formální krásou a dědictvím antiky.“45 Pro českou kulturu byl tím, kdo otevíral okno do tohoto světa, právě král Ferdinand. Dle italských vzorů se Ferdinand rozhodl založit velkolepou zahradu – jedna měla vyrůst u hradu ve Vídni46 a ta druhá v Praze, severně od královského sídla. Ke správě financí českého království panovník zřídil Českou královskou komoru, jejímž úkolem bylo mimo jiné i dohlížet na postup prací v zahradě, a to prostřednictvím sekretáře Floriána Griespeka z Griespachu (ne náhodou mluvícího také italsky) a hejtmana Pražského hradu Jiřího z Gersdorfu.47 Tato zahrada byla určena k potěšení a měla nést všechny znaky novověkého komfortu feudálního sídla, měla být oddělena od okolí – přístupná pouze královské rodině a vybraným členům vyšší společnosti. Rovněž měla plnit úlohu snad jakési satisfakce za stísněné podmínky na samotném Hradě, ze kterého král k pobytu využíval pouze západní křídlo starého královského paláce. V provedení zahrady se

44

CHYTIL, 1925, 49. POCHE, E., In: Praha na úsvitu nových dějin. Čtvero knih o Praze, Praha: Panorama, 1988, 234. 46 KRČÁLOVÁ, 1989, 7. 47 SVOBODA, 1978, 1. 45

16

dle Jarmily Krčálové48 Ferdinand mohl inspirovat nákresy v dobových teoretických spisech, např. už v Serliových49 Regole generali z roku 1540. V listopadu roku 153450 Ferdinand povolal do Prahy skupinu Italů, se kterými uzavřel smlouvu, aby na jaře započali s úpravou terénu a následnou stavbou. Místo, kde měla vyrůst Královská zahrada, bylo dáno především nedostatkem prostoru v hradním areálu a bylo určeno v oblasti na sever od Hradu. Tato skutečnost však nakonec nahrávala i samotnému charakteru stavby, který určité vyčlenění se z hradního areálu vlastně vyžadoval. Od hradních objektů je tato oblast oddělena Jelením příkopem51 – roklí, kterou protékal potok Brusnice 52. Tento pozemek lichoběžného tvaru byl pokryt vinicemi, které držely ve vlastnictví jeptišky z kláštera sv. Jiří a kapitula kostela Všech svatých. Ferdinand jej odkoupil a jeptiškám později ustanovil rovněž i náhradu v podobě jednoho sudu vína ročně. 53 Autora tohoto projektu, kterým byl pravděpodobně Ital, jmenovitě neznáme. Ihned na jaře v roce 1535 byl z Vídně vyslán vlašský mistr Giovanni Spazio54, který měl, pravděpodobně dle návrhu Jana Čerta55, vystavět ohradní zeď, která měla oddělit zahradu od okolních rezidenčních staveb. Ohradní zdi měly obecně sloužit jako zdůrazňující prvek jakési skrytosti městských zahrad. Ač král nebyl v Praze po většinu času přítomen, soustavně z Vídně sledoval postupy pověřených osob a řídil i první práce v zahradě. Nařizoval kupříkladu kdy a jakým způsobem srovnat terén, které vinné keře vykopat, a které druhy naopak ponechat.56 Prvním zahradníkem se v roce 1439 stal Francesco57, který byl vyslán z Vídně, ale sekretář Griespek nebyl s jeho prací spokojen a brzy najímá další zahradníky – Georga Mittla a botanika Huga Vennia z Flander. Později, v roce 1540 přijeli na doporučení biskupa ze Štrasburku i bratři Niclas a Claudius Rheinhardtové z Alsaska,

48

KRČÁLOVÁ, 1989, 6. Sebastiano Serlio – architektem a také jeden z nejvýznamnějších teoretiků renesanční architektury. 50 Hradní architekt Benedikt Ried je již po smrti. 51 Název „jelení“ pochází z doby Rudolfa II., který nechal příkop osadit vysokou zvěří. 52 V současné době je potok částečně sveden do potrubí. 53 MIHULKA, 1939, 4. 54 Též Hanuš ze Spatzu/Hans de Spatio. 55 Vídeňský dvorní stavitel, původem pravděpodobně z Brna. V poitalštěném znění též Tscherte. 56 VÁVROVÁ, V., In: Zahrady Pražského hradu, Praha: Pražské nakladatelství Jiřího Poláčka, 1993, 23. 57 Existují domněnky, že se jedná o osobu běloruského lékaře Francyska Skoryny. 49

17

kteří měli vytvořit geometrickou zahradu po vzoru biskupské zahrady v Saverne.58 Navzdory podnebí zde bylo vykouzleno vskutku nevídané seskupení flóry, z velké části zastupující subtropické rostlinstvo: stromky višní, švestek, nejlepší druhy vinné révy, fíkovníky, kdouloně, broskvoně, mandlovníky, meruňky, trnité slívy, třešně, pomerančovníky, citronovníky, léčivé byliny a jiné. Mnohé z toho bylo zasíláno lodní dopravou přímo z Janova. Kromě ovocných stromů či keřů zde měly své místo i záhony s květinami seskupených do pravidelných ornamentálních polí. Rovněž i Antonín Mihulka vidí inspiraci takovéto úpravy u Serlia, konkrétně ve IV. Knize o architektuře, která se stala zdrojem ustálené podoby zahrad 16. století. 59 Pěstovaly se zde i růže, hyacinty a pravděpodobně je tato zahrada i prvním místem, kde ve střední Evropě vykvetly tulipány60, které vysadil známý botanik Matthioli. Již v roce 1534 se započalo s budováním mostu, který měl zahradu spojovat s ostatními hradními objekty. Možným autorem mostu je Jan Čert.61 Prašný most byl ze dřeva, stál na pěti kamenných pilířích 62 a byl krytý. Svůj název dostal buďto podle množství prachu, které bylo nutnou součástí uzavřeného mostu, anebo byl takto pojmenován v souvislosti s věží Mihulka, která byla v té době postavena v severní hradbě a sloužila jako prachárna.63 Výstavba Prašného mostu byla dokončena v roce 1540, ovšem jeho dřevěné konstrukce byly již v příštím roce zachváceny tzv. pražským ohněm. Jeho obnova trvala dalších pět let. Ohněm byla poničena i veškerá zahradní flóra. V roce 1562 si král objednal kašnu, známou pod názvem Zpívající fontána [1]. Nákres provedl dvorní malíř Francesco Terzio a dřevěný kadlub vyřezal Hans Peisser. Finální podobu odlitím v bronzu dostala fontána až v roce 1568, čímž byl pověřen přední pražský zvonař a kovolijec Tomáš Jaroš z Brna ve spolupráci s Vavřincem Křičkou z Bitýšky a Wolfem Hofpruckerem.64 Dokončení fontány se král tedy již nedožil. Přítok 58

VÁVROVÁ, 1993, 24–25. MIHULKA, 1939, 5. 60 V roce 1554 je sem přivezl z Cařihradu králův vyslanec. 61 Dle MORÁVEK, J., in: VLČEK, P., (ed.), heslo: Paollo della Stella. In: Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha: Academia, 2004, 625. 62 Půdorys pilířů byl nedávno vyznačen v dlažbě dnešní silnice. Dle: MUCHKA, I. P., Architektura renesanční, Praha: Správa Pražského hradu, 2001, 57. 63 VANČURA, 1976, 88. 64 KOŘÁN, I., In: Praha na úsvitu nových dějin. Čtvero knih o Praze, Praha: Panorama, 1988, 158. 59

18

vody byl na Hrad a do zahrady zaveden v roce 1552, vodovod vedl ze studánky Královka v oboře Hvězda.65 Fontána dodnes stojí v okrasné části zahrady, v tzv. giardanettu, ale už ne přímo v ose hlavního vstupu do letohrádku, jak tomu bylo původně. Po úpravách v letech 1844 až 1847 byl totiž portál (a tím i otevření arkádové chodby) přenesen severněji – a tak zůstala fontána umístěna excentricky.66 Královým přáním bylo, aby byla zahrada dokončena již toho roku, co se započalo s její výstavbou. Budování zahrady však pokračovalo v pomalejším tempu, než očekával. Hned od počátku se totiž jako zásadní problém jevila otázka financování tohoto projektu, která později brzdila zejména růst samotného letohrádku. Další neočekávané komplikace způsobil již zmiňovaný požár. Postupem času však zahrada vyrostla v jednu z nejslavnějších v Evropě dané doby. V. V. Štech tento počin přirovnává k tomu „jako kdyby si dnes zřídil soukromník letiště nebo něco podobného.“67 Připomeňme však, že stavba byla financována především Českou královskou komorou. Samotný Ferdinand si na tom v otázce majetnosti pravděpodobně nestál nijak závratně, jak dokládá dobový postřeh benátského vyslance Bernarda Navigiera, který se podivuje nad tím, že ve Ferdinandových městech nenachází paláce nebo stavby, které by čekal u vladaře takové váženosti a vybavení hodné krále nenachází ani v interiérech – vše shrnuje tím, „že je chudý68 a v hotovosti prý je schopný vyplácet jenom zálohy.“69 Obecně to, že takto velkolepý projekt začal Ferdinand budovat právě v Praze a ne v „logičtější“ Vídni, připisuje Bažant70 právě skutečnosti, že byl financován výhradně Českou komorou – tedy z českých kapes. Vznikl tedy požadavek, aby se stavělo doma a ne v cizině, aby tak investované peníze neopouštěly české království. První literární zpráva o zahradě vůbec pochází z Lipska již z roku 1538 a má podobu oslavné básně. Autorem je Fagell Villaticus, který se „klaní Ferdinandu I. nabubřelým

65

WIRTH, Z., Zmizelá Praha V. Opevnění, Vltava a ztráty na památkách 1945., Praha: Paseka, 2003, 72. MUCHKA, I., heslo: Letohrádek královny Anny (Belvedér). In: P. VLČEK, (ed.): Umělecké památky Prahy. Pražský hrad a Hradčany. Praha: Academia, 2000, 248. 67 ŠTECH, V. V., Procházky Prahou, Praha: Olympia, 1972, 23. 68 Paradoxem je, že zrovna domněnka současníků o tom, že Ferdinand z váženého rodu Habsburků musí být boháčem, mu dopomohla na trůn. Na to, že tomu tak nebylo, přišli čeští stavové brzy po jeho zvolení. 69 BAŽANT, 2006, 239. 70 BAŽANT, 2006, 240. 66

19

stylem latinizujícího humanizmu 16. století za to, že zřídil u pražského hradu italskou zahradu s cizími rostlinami a stromovím.“ 71

Později byl tento areál obohacován a doplňován o množství prvků i staveb: tzv. piscina – pro vzácné druhy ryb, pergoly, bludiště, střelnice, zvěřinec, oranžérie, fíkovna, skleníky, bažantnice. Západní vinicí, kterou v roce 1564 zakoupil arcivévoda Ferdinand, byla zahrada celkově rozšířená a byla zde zřízena tesařská ohrada. Zanedlouho poté v zahradě vyrostla Wohlmutova Míčovna. V Rudolfově době tam byl vybudován tzv. Lví dvůr, určen k chovu divoké zvěře. Na sklonku 17. století byla naproti vchodu do zahrady postavena monumentální Jízdárna, která nahradila tu starší a menší z roku 1572.

4.2. Stavební vývoj letohrádku

Průběh stavby je možno rozdělit do tří fází. První probíhala v letech 1535 – 1538, druhá v letech 1539 – 1552 a poslední v letech 1556 – 1563. Tempo prací často nebylo zdaleka takové, jak král očekával. Za zdlouhavý průběh výstavby, který trval dlouhých dvacet šest let, může vícero faktorů, z nichž nejvýznamnější jsou především komplikace s financováním, přestávka způsobena požárem Malé Strany a Hradčan, která na nějakou dobu pozastavila práce na letohrádku, nedostatek vhodných mistrů a v neposlední řadě též Ferdinandovy změny požadavků na podobu stavby. Dochovala se nám bohatá korespondence o postupu výstavby mezi králem a sekretářem České komory Floriánem Griespekem a z pozdějších dob (po roce 1548) i se synem arcivévodou Ferdinandem, který byl pověřen dohledem nad stavbou a jako horlivý zájemce72 o stavitelské umění přispíval otci četnými podněty a radami.

71 72

MIHULKA, 1939, 5. Pozdější letohrádek Hvězda byl vybudován dle jeho vlastního návrhu.

20

4.2.1. I. stavební fáze (1535 – 1538)

Už v dubnu v roce 1535 byl z Vídně povolán Giovanni Spazio, aby se svými jedenácti zedníky započali práce v zahradě, zejména rovnání terénu, výstavbu ohradní zdi a mostu. Zedníků pro zahájení výstavby samotného letohrádku nebylo mnoho, a proto již v roce 1537 vyzývá Ferdinand Jana z Perštejna, aby mu poslal do Prahy deset vlašských mistrů a deset pomocníků.73 Stavět se začalo od dubna roku 1538. Místo pro letohrádek bylo určeno ve východní části zahrady, kde se terén prudce svažoval, proto byla pod samotnou stavbou vystavěna mohutná podnož. V severojižním směru byly vyhloubeny čtyři paralelní základové zdi, které nesou arkády a vlastní vnitřní stavbu.74 Vedením stavby byl pověřen Spazio, který začal stavět podle trojrozměrného modelu, vypracovaném Paolo della Stellou. Stella jej do Prahy osobně přivezl z Itálie, kam se zanedlouho opět vrátil, aby z pověření krále přivedl skupinu třinácti řemeslníků, kteří měli urychlit postup prací. Po jeho návratu tedy na stavbě pracovalo celkem čtyřicet čtyři italských řemeslníků. 75 Do srpna roku 1538, se pod vedením Spazia povedlo postavit pouze suterén a zdi přízemí, ale ještě stále ne klenbu. Takovýto postup byl považován za příliš zdlouhavý, a jelikož se České královské komoře zdál být Spazio ke všemu i drahý, již v listopadu dostává výpověď. Svůj podíl na tomto rozhodnutí jistě nesl i „svárlivý a ctižádostivý“76 Stella, který měl u krále dobrou pozici a snadno ho tak přesvědčil, že jestliže ve vedení stavby vymění stávajícího mistra, ušetří jak čas, tak i výdaje na stavbu. Ze strany della Stelly to byl strategický krok, protože schválením jeho návrhu a dokonce i navrhované osoby – kterou byl Zuan Maria – mohl být Stella pověřen vedením stavby letohrádku, jak se stalo v září roku 1538. V osobě Zuana Marii se jedná pravděpodobně o totožnou postavu s Joanem Mariou de Pambio77, též známým jako Giovanni Maria Aostali či Jan Austalos z Ponubia78, anebo jednoduše Aostalis či

73

MIHULKA, 1939, 6. PROCHÁZKA, 1997, 33. 75 CHYTIL, 1925, 35. 76 PREISS, 1986, 20. 77 MUCHKA, 2000, 246. 78 BAŽANT, 2006, 16. 74

21

Aostalli. Jako možný motiv Stellova úsilí o jmenování právě Aostalliho uvádí Bažant jejich pravděpodobný příbuzenský vztah.79 Koncem roku 1538 se začalo s výstavbou domku pro stavebníky, díky kterému by práce mohly postupovat rychleji, neboť bývalo zvykem, že od listopadu se většina řemeslníku vrací do rodné Itálie a přijíždí opět až na jaře.80 V této době také došlo na stavbě k neshodám kvůli (ne)vyplácení mezd a vlašští kameníci pohrozili odchodem. V říjnu byla práce na stavbě skutečně zastavena, z archivních pramenů však není jasné, na jak dlouho. 81

4.2.2. II. stavební fáze (1539 – 1552)

Paolo della Stella byl vedoucím stavby a kamenických prací na letohrádku až do své smrti v roce 1552. V dubnu roku 1539 byly kopány základy ke schodišti, které mělo vést z terasy k suterénu. Podzemní klenutý sál, který tvoří nejstarší část stavby, byl zaklenut valenou klenbou s pěti pasy. Zaklenuty byly rovněž sály v přízemí – užito bylo klášterní klenby a u středního sálu příčné valené klenby s výsečemi.82 Vchod do prostoru podzemí je na jižní straně a je osvětlen dvěma okny rovněž z jižní strany a původně i jedním ze severu. Ještě téhož roku byl zhotoven krov, který byl nasazen na dokončené zdi prvního patra – takto rychlý postup dokazuje, že zpočátku byla stavba skutečně plánovaná pouze jako přízemní.83 V roce 1540 přijíždí do Prahy vídeňský dvorní stavitel Jan Čert, aby provedl opravy chybně postavené zdi.84 Sekretář Griespek se snažil u krále přimluvit za to, aby zde Čert zůstal jako trvalý dohled, ale to se nepovedlo. Ještě v tom roce byly zdi letohrádku vybíleny a řemeslníci se zaměřili na kamenické práce. Od roku 1540 byla na stavbě také zaznamenána činnost Stellova bratra – Giovanni Domenica Stelly, který byl později (v roce 1550) pověřen provedením znaků nad okny v přízemí. 85 V roce 1541 došlo 79

BAŽANT, 2006, 16. SVOBODA, 1978, 3. 81 VLČEK, 2004, 624–625. 82 PROCHÁZKA, 1997, 33. 83 BAŽANT, 2006, 17. 84 Pobývá zde od května do července. Dle: PREISS, 1986, 21. 85 PREISS, 1986, 21. 80

22

k dočasnému pozastavení prací kvůli požáru, který vypuknul 2. června na Malé Straně. Samotný letohrádek poškozen sice nebyl, ale tempo prací se nesmírně zpomalilo kvůli nezbytným opravám poškozených hradních objektů, především královských pokojů pro ubytování panovníka a jeho rodiny. V této době také došlo k vyostření konfliktů mezi Stellou a Aostallim, ze kterých vychází jako vítěz opět Stella a Aostalli byl přesunut na jinou stavbu.86 V následujících letech se pravděpodobně pracovalo především na reliéfech. Mezi lety 1546 a 1548 se zásadně rozšířil počet řemeslníků pracujících na stavbě, přibyly totiž další dvě skupiny, jedna vedená mistrem Joanem Baptistou de Savosa a později druhá, která do té doby pracovala s Aostallim.87 Tento vzestup pracovních sil souvisí dle Svobody 88 především se zlepšením finanční situace České komory, která se obohatila konfiskacemi statků Ferdinandových odpůrců po porážce stavovské opozice v roce 1547.89 Toho roku umírá i královna Anna Jagellonská. S výstavbou arkádového ochozu se vyskytla řada stavebně-technických problémů, neboť s arkádami, co obíhají celou stavbu, nebyly dosud žádné zkušenosti. Stabilita hmoty byla nakonec vyřešena vložením železných90 táhel. V říjnu roku 1550 byly arkády dokončeny pravděpodobně v takové podobě, jak je známe dnes a rovněž byly hotovy i téměř všechny kamenické práce. V roce 1551 byl Stella vyslán do Itálie, aby přivedl další zedníky a řemeslníky. Na přelomu let 1551 – 1552 byla střecha letohrádku zazimována provizorní krytinou, poté se však uvažuje i o definitivní podobě střechy – což slouží jako další důkaz toho, že ještě do roku 1552 se pořád nepočítalo s rozšířením stavby o druhé patro.91 Do roku 1552 tedy bylo zřejmě dohotoveno přízemí s arkádovým ochozem, portály, okna a byla provedena reliéfní výzdoba na soklech sloupů a ve cviklech arkád. Nebýt Ferdinandova nápadu stavbu radikálně rozšířit přistavěním patra, mohl být letohrádek v tomto bodu již zcela dostavěn.

86

Podle Bažanta i Vlčka došlo k převelení Aostalliho v roce 1545. Podle Preisse však už v roce 1541. (BAŽANT, 2006, 18/ VLČEK, 2004, 624 / PREISS, 1986, 20). 87 BAŽANT, 2006, 18. 88 SVOBODA, 1978, 3. 89 Zkonfiskován byl ohromný majetek, odhadován na 75 milionů říšských zlatých. 90 Železo bylo poměrně drahé, dochovaly se nám i zprávy o jeho krádežích přímo ze staveniště, zloději byli popraveni. Dle: BAŽANT, 2006, 44. 91 SVOBODA, 1978, 3.

23

V souvislosti s tímto plánem se objevuje postava dalšího stavitele Hanse Tirola z Augsburgu – i on se dostal do sporu se Stellou. Podle Svobody 92 mohla být důvodem jejich neshod právě panovníkova myšlenka rozšíření stavby, která se Tirolovi, na rozdíl od Stelly, zamlouvala. Jejich spor byl zanedlouho uzavřen, protože ještě téhož roku Stellu zastihla smrt.

4.2.3. III. Stavební fáze (1553 – 1564)

Myšlenka přistavět další patro byla definitivně potvrzena teprve v roce 1554, kdy z Vídně do Prahy Ferdinand vyslal stavitele a kameníka Bonifáce Wohlmuta a malíře Petra Ferrabosca. Bažant93 poukazuje na spojitost této myšlenky s Ferdinandovým získáním císařské koruny a upozorňuje, že to, že se obě věci udály ve stejné době určitě není náhodné, ale že tak chtěl Ferdinand po své korunovaci oslavit titul císaře a zvýraznit vazbu na antický Řím. Příští rok byl stavebními pracemi pověřen Hans Tirol a byl rovněž vytvořen a následně schválen nový plán stavebního postupu. Podle tohoto plánu měla být odstraněna dosavadní střecha, dále mělo být dostavěno patro respektující stávající rozvržení zdí, oken a portálů a toto patro mělo být pokryto olověnou střechou, podobné té předešlé. Svoboda94 se domnívá, že plán tohoto postupu i jeho samotná idea vzešla z hlavy Hanse Tirola, byť on sám se na vlastní přestavbě nepodílel. Přestavba byla zahájena na jaře roku 1556 a byla vedená Bonifácem Wohlmutem, který dle Ferdinandova rozhodnutí nahradil Tirola ve vedení stavebních prací. 95 Jmenováním Wohlmuta do funkce hradního stavitele se o to víc upevnila nadvláda německých umělců nad italskými, která trvala až do roku 1570, kdy jej nahradil Aostalli.96 Stavba patra se neobešla bez komplikací, neboť s typem stavby, kdy terasa obíhá po celém obvodu střechy, doposud nebyly žádné zkušenosti – vyskytly se tak otázky

92

SVOBODA, 1978, 4. BAŽANT, 2006, 241 94 SVOBODA, 1978, 5. 95 BAŽANT, 2006, 21. 96 VLČEK, 2000, 33. 93

24

typu jak vyřešit způsob odvádění vody a jiné, které byli stavitelé letohrádku nuceni řešit prvně.97 Na přelomu let 1556 a 1557 Ferdinand schválil Wohlmutův návrh fasády patra a rovněž návrh střechy, která měla být vyhotovena z mědi, místo původního olova. V roce 1557 Ferdinand nařídil, aby byly na obou stranách střechy letohrádku vztyčeny dvě měděné pozlacené baňky s korouhvičkami (na jedné z nich má být český lev a na druhé císařská orlice), dále měla být natřena střecha bílou a červenou barvou ve střídajících se pruzích. Později, když byl Ferdinand korunován císařem, pozměnil svůj požadavek tak, aby byli císařské orlice na obou baňkách střechy. Královský český lev měl být namalován uprostřed obou stran střechy.98 Už ke konci roku 1557 byly místnosti v patře téměř hotové, s výjimkou kamenické výzdoby, na které se teprve začalo pracovat. Z let 1558 až 1559 máme zprávy o tom, že na stavbě stále (anebo opět) pracoval vlašský kameník Jan Baptista da Savosa, který vysekal okna a provedl dekorace na nikách, vlysu a architrávu. Dále Jan Campian, který provedl mramorovou dlažbu přízemní části a dvorní tesař Mates Rauch, který sestavil krov. Od konce roku 1559 však došlo k velkému zpomalení a později i k nucenému přerušení prací, které trvalo během celého následujícího roku, neboť se opět vyostřil problém s financováním stavby, který celý projekt provázel ve větší či menší míře vlastně po celou dobu. Toho roku se řešila také otázka námětu výzdoby stropu horního patra, kdy panovník odmítnul návrh arcivévody Ferdinanda (jenž navrhoval planety, hvězdy a nebeská znamení) a trval na tom, že námět stanoví on sám99 po svém příjezdu do Prahy – i takovéto

královy

požadavky

byly

jednou

z příčin,

které

často

vedly

k pozdržování průběhu výstavby.100 Mezi lety 1561 a 1563 se pokračovalo v kamenických pracích, byly osazeny italské mramorové krby101 a mramorem dovezeným z Řezna byl rovněž vydlážděn ochoz horního patra.

97

BAŽANT, 2006, 18–19. BAŽANT, 2006, 27. 99 Jaký námět výzdoby nakonec Ferdinand určil, a zda byl vůbec vyhotoven, nevíme, neboť se nedochoval. Dle: MUCHKA, 2000, 247. 100 BAŽANT, 2006, 19–20. 101 Vytápěny byly pouze dva sály – přízemní a v patře, oba na severní straně. Dle: Procházka, 1997, 35. 98

25

V roce 1564 byly na Královském letohrádku dokončeny úpravy pokojů, které byly konečně zařízeny nábytkem – ve Vídni toho roku v červenci však císař umírá. Definitivní dokončení stavebních prací, zejména interiérních, proběhlo až v době vlády Ferdinandova syna – císaře Maxmiliána II.102 Bažant se domnívá, že důvod, proč se zdá, jakoby Ferdinandovi nijak zásadně nepřekáželo, že v důsledku dlouhé výstavby nestihne letohrádek sám užívat, tkví v tom, že ho nevnímal pouze jako nástroj své vladařské propagandy, ale také jako oslavu příštích generací habsburského rodu. Letohrádek tedy vnímal i jako jakousi investici do budoucnosti.103

4.3. Formální popis stavby 4.3.1. Přízemí

Královský letohrádek stojí v nejvýchodnější části zahrady. Dvoupatrová stavba má půdorys protáhlého obdélníku, který je po celém obvodu obkroužen arkádami. Všechna jeho průčelí byla pojednána jednotně [2]. Přízemí je vystavěno v iónském104 stylu s bohatou rostlinnou dekorací. Po střeše letohrádku jsou nejvýraznějším prvkem jistě arkády, které celou hmotu stavby opticky odlehčují a provzdušňují. Arkády [3] jsou neseny čtrnácti sloupy na delší a šesti na kratší straně. Sloupy jsou iónské, štíhlé a stojí na vysokých soklech [4]. Dle postřehu Mihulky 105 archivolty tvořící plný oblouk již dosedají bezprostředně na hlavice sloupů, tedy ne napřed na náběžníky, jak bylo zvykem v rané renesanci. Sokly a tím vlastně i celé arkády, jsou propojeny kuželkovou balustrádou [5] po celém obvodu stavby. Balustráda je v prostoru mezi jednotlivými sokly dělena ještě malými pilířky s putti na čelní straně. Jednotlivé kuželky mají tvar dvojité baňky, které uprostřed dělí příčný kroužek. Tento tvar, typický pro celé 16. století, byl

102

SVOBODA, 1978, 67. BAŽANT, 2006, 242. 104 Užití tohoto stylu pravděpodobně souviselo s jeho tehdy platným estetickým doporučením pro stavby určené pro „učené muže, chtějící žíti v klidu“, co zdůrazňoval i Serlio. Dle: MIHULKA, 1939, 13. 105 MIHULKA, 1939, 13. 103

26

pravděpodobně inspirován tvarem noh antického nábytku, který byl odpozorován z reliéfů.106 Sloupy mají nekanelované dříky 107 s výraznou entazí. Jejich patky jsou provedeny v iónsko–korintském stylu (dva oblouny, dva výžlabky) a jsou zcela bez ozdob s jemnou profilací. Bažant108 uvádí, že jako možný zdroj inspirace takových patek mohl posloužit římský Pantheon a zároveň upozorňuje, že tento typ patek sloupů nebyl v první polovině 16. století obvyklý ani v samotné Itálii. Hlavice sloupů [6] jsou tvořeny volutami pokrytými akantovým listím, které už není pojato plošně, ale je naopak velmi plasticky zprohýbáno. Obě voluty hlavice propojují volné festony z ovoce nebo listů. Festony na sloupech u původního hlavního vchodu [7] jsou doplněny znakem Řádu zlatého rouna109 vlevo, a vpravo orlicí – obojí je vymodelováno opět velmi plasticky – rouno visí zcela volně a orlice s rozepjatými křídly se hlavice dotýká jen malou plochou. Krček hlavice, ne zcela dobře viditelný, je pokrytý kanelami, nad kterými je umístěn vejcovec 110 a astragal, který zakončuje dřík sloupu. Mihulka111 se domnívá, že jako vzor těchto hlavic posloužily hlavice oltáře kaple sv. Jana Křtitele v katedrále Janově, jejíž autory jsou Giacomo a Guglielmo della Porta. Kladí [8] ochozu je složeno z architrávu, ornamentálního vlysu a římsy. Architráv je tvořen třemi deskami, které jsou odděleny astragalem a iónským kymatem. Dosedá přímo na oblouky. Vlys obíhající celou stavbu je vyplněn akantovou úponkou, spirálovitě zatočený akantový ornament je prostřídáván motivy masek, faunů i dvojicemi faunů. Spodní strana římsy je pokryta střídavě volutovými konzolami (opět ozdobenými akantovým listím) a rozetami tvořenými pupenem květu. Vlys a římsa je oddělena iónským kymatem zdobeným vejcovcem a zubořezem. Ochoz je zaklenut křížovou klenbou [9], přičemž delší strana pozůstává ze třinácti a kratší z pěti travé bez příčného dělení pasy. Klenba spočívá z vnější strany na hlavicích sloupů a z vnitřní strany na nástěnných hlavicích [10]. Motivy výzdoby 106

BAŽANT, 2006, 252. Dříky několika sloupů na východní straně byly vyměněny. Dle: MIHULKA, 1939, 13. 108 BAŽANT, 2006, 41. 109 Řád zlatého rouna je rytířský řád, založen roku 1429 Filipem Dobrým. Řádový odznak tvoří zlatá beránčí kůže zavěšená na řetězu. Nositelem řádu byl i Ferdinand. 110 Balšánek oceňuje detailní propracovanosti jednotlivých perel astragalu, kdy je naznačena dokonce i nitka, na které jsou perly „navlečeny“. Dle: BALŠÁNEK, 1897, 12. 111 MIHULKA, 1939, 14. 107

27

těchto hlavic lze rozdělit na tři typy – volutové s ovocným festonem, s hlavami faunů a s hlavami beranů – které měly dle Mihulky112 opět poukázat na Řád zlatého rouna. Klenba i oblouky arkád jsou v současnosti zpevněny železnými tyčemi. Portály [11] i okna byly pojaty velmi podobně, jsou pravoúhlé a mají bohatou dekoraci. V otázce inspirace se historici umění shodují, že vzhled oken a portálů byl silně ovlivněn Serliovými ilustracemi 113, kterými zprostředkoval vzhled některých antických staveb. Bažant114 dále uvádí, že v detailech dekoru, které u Serlia kvůli schematičnosti kreseb chybí, se stavitelé pražského letohrádku inspirovali pravděpodobně u hrobky „Tempio di Dio Redicolo“ – která byla pro architekty v 16. století velmi populární předlohou. Trojstupňový rám portálů se v horní části rozšiřuje v ucha. Nad překladem se nachází reliéfní vlys s figurální plastickou výzdobou – s výjimkou portálu severní strany – tam plastická výzdoba vlysu chybí. Vlys je ze spodní i horní strany oddělen římsami. Římsy jsou ozdobeny astragalem, kymaty a vejcovci. Horní římsy jsou neseny dlouhými volutovými konzolami pokrytými akantovým listím, tzv. ankonami, s mírným prohnutím do „S“. Okna [12] svým vzhledem i dekoracemi téměř přesně kopírují vzhled portálů, liší se pouze v užším vlysu bez figurální výzdoby a v rámu, který je zakončen uchy i v dolní části. Mihulka115 si všimnul, že modelace výzdobných částí oken a portálů je o něco tupější a ne tak živá jako u hlavic sloupů – a jelikož našel podobu v provedení dekoru s okny horního patra – usuzuje, že tyto části oken a portálů byly pravděpodobně provedeny až v pozdější fázi výstavby, tedy v době Wohlmutově.

112

MIHULKA, 1939, 13. III. a IV. kniha o architektuře, poprvé vydané v letech 1537 a 1540. 114 BAŽANT, 2006, 49 115 MIHULKA, 1939, 16. 113

28

4.3.2. Patro

Patro je vystavěno ve strohém dórském stylu, čili v ostrém kontrastu s přízemím – čímž byla porušena tzv. klasická nadřazenost řádů116. Krčálová mluví o „optickém porušení rovnováhy organismu v manýristickém smyslu“117, kdy byla lehká iónská soustava přízemí zatížena těžkým přísným dórským řádem. Fasáda horního patra sice je rozčleněna, ale co se týká výzdoby, ta je pouze geometrická, tedy velmi strohá. Mezi okny a střechou je dórský vlys s triglyfy a s metopami bez jakékoli dekorace. Okna a portály mají dórské ostění s uchy v horní části a po stranách jsou umístěny ankony, které nesou iónskou římsu. Okna jsou rozložena střídavě s nikami [13], které jsou lemovány dórskými pilastry, nad kterými je umístěna opět iónská římsa s trojstupňovým architrávem. Pilastry lemující niky vyrůstají ze soklů vsazených do zdi. Samotné niky jsou velmi mělké, na základě čeho již Balšánek 118 vyloučil možnost jejich osazení sochami, jak bylo před ním zamýšleno. Střídání pravoúhlých oken s nikami, bylo pravděpodobně převzato ze Serliových kreseb fasády Bramantova kruhového chrámu San Pietro in Montorio, na což upozornili již i starší historici umění.119 Balustráda terasy [14] dosedá přímo na hlavní římsu kladí arkád. Je složena z prolamovaných orámovaných tabulek, které jsou kryty deskou. Jednotlivé tabulky jsou od sebe odděleny drobnými pilířky bez hlavic a vytvářejí tak užší a širší obdélníková pole. Tato pole jsou dělena dle jednotlivých klenebních polí ochozu přízemí. Širší tabulky jsou zdobeny profilovaným vlysem s motivy dvojic mořských tvorů, uprostřed kterých je buďto trojzubec nebo maska. Užší tabulky zdobí motiv dvou zkřížených větví s křesadly ze znaku Řádu zlatého rouna.120 Tabulky jsou zdobeny jak z vnější, tak u z vnitřní strany. Myšlenka terasy obíhající nad arkádovým

116

Pravidlo nadřazenosti řádů spočívalo v řazení od nejjednodušších a nejhmotnějších řádů dole k nejbohatším a nejdekorativnějším směrem vzhůru (tedy v tomto pořadí: řád dórský anebo toskánský (římskodórský) → iónský → korintský → kompozitní). 117 KRČÁLOVÁ, 1989, 9. 118 BALŠÁNEK, 1897, 14. 119 BAŽANT, 2006, 52–53. 120 MIHULKA, 1939, 18.

29

ochozem, byla pravděpodobně přejata z Bramantova Tempietta v Římě, který ve svém traktátu překreslil opět Serlio.121 Střecha [15] je spolu s arkádami pravděpodobně nejcharakterističtějším prvkem Královského letohrádku. Její nezvyklý výrazný tvar poutá pozornost již z dálky a díky navýšení stavby přistavěním patra se tak letohrádek zařadil do pražského panoramatu. Střecha je z profilu dvojitě zakřivená – ve vrchní části, kde křivka vrcholí v ostrém hřebeni a na dolním okraji po celém svém obvodu. Po obou stranách hřebenu jsou vztyčeny dvě měděné pozlacené baňky. Tento tvar a nápadná velikost střechy se v kontrastu se vším výše uvedeným vymyká z vazeb na antickou kulturní tradici a odkazuje na tu severoevropskou. Prohnutí do oslího hřbetu je možno vnímat jako doklad přetrvávající gotické tradice122, která zde byla velmi silná a ke které se velmi rád vracel i stavitel střechy Wohlmut123. Výška a tvar této střechy jsou pro renesanční tvarosloví natolik netypické, že zmátly i německého historika umění Wilhelma Lübkeho, který ve své studii z roku 1882124 považoval letohrádek za barokně-gotickou stavbu 18. století.

4.3.3. Původní vnitřní dispozice

Přízemí mělo původně tři místnosti, z nichž dvě na severní straně byly přibližně čtvercové a třetí – hlavní sál – byla vybudována v poměru 1:2. Do hlavního sálu původně vedly dveře ze dvou stran, ze západního i východního průčelí. Sál byl osvětlen jedním oknem z jižní strany a dvojicí oken ze západní a východní strany. Mezi prostředním a severním sálem bylo umístěné schodiště, které bylo přístupné malými dnes již neexistujícími dveřmi ze západní strany arkádového ochozu. Zvláštností bylo, že tyto dveře nesměřovaly do oblouku arkád, ale byly umístěny přímo na střed sloupu. Severní sál měl jako jediný v přízemí umístěn krb (v jižní části), z čehož bývá usuzováno, že místnost byla patrně určena k soukromým 121

KRČÁLOVÁ, 1989, 9. Tradice gotiky byla v Čechách natolik silná, že po příchodu renesance byly zpočátku na ještě gotická jádra umísťovány pouze renesanční články, ale gotizující prvky vstupovaly do renesančního tvarosloví i v pozdější době. Tato určitá dichotomie je v severské renesanční architektuře přítomna ještě hluboko do 16. století. 123 Jako příklad můžeme uvést jeho klenbu Staré sněmovny Pražského hradu. Dle: VLČEK, 2000, 33. 124 Geschichte der Renaissance in Deutschland. 122

30

potřebám panovníka. V hlavním sálu se zachovala necková klenba s koutovými lunetami. Stejné klenby bylo užito v severním sálu, přičemž prostřední sál byl zaklenut valeně s trojicemi lunetových výsečí. V patře byly zbudovány dvě místnosti oddělené schodišťovou chodbou. Na severní straně to byl opět čtvercový sál s krbem – pravděpodobně rovněž určen k soukromým účelům panovníka. V tomto sálu byly zdi původně členěny mělkými nikami125. Druhá místnost měla plnit funkci tanečního sálu a z toho důvodu byla vůbec ze všech největší – se stranami v poměru 1:3. Podlaha zde měla být vydlážděna cihlou natřenou po vzoru mramoru či šachovnice. 126 Strop obou sálů v patře měl být dle Wohlmutova návrhu rovný kazetový, ale nakonec byl z Ferdinandova rozhodnutí opatřen dřevěnou klenbou spojenou s krovem, kopírující prohnutí střechy. 127 Podnož stavby je z jihu a východu vybudována jako suterén, který tvoří jediná místnost přístupná jižním vstupem. Suterén byl pravděpodobně využíván jako zásobárna a kuchyň. Na rozdíl od italských venkovských vil nebyly u pražského letohrádku vybudovány už žádné hospodářské budovy, pravděpodobně pro blízkost hradních objektů.128

Toto vnitřní uspořádání bylo radikálně pozměněno během přestavby v letech 1842 až 1847, která byla provedena v duchu akademického klasicismu. Ten se snažil naplnit italskou renesanční normu, která, kromě jiného, spočívala v dokonalé symetričnosti. Touto přestavbou byla v obou podlažích destruována prakticky celá severní část interiéru: schodišťová chodba i oba severní pokoje byly zrušeny, v obou patrech byly zřízeny velké haly a původní schodiště bylo nahrazeno novým tříramenným, které bylo zřízeno při východních stěnách. Jako jediné nedotčené zůstalo pouze jižní průčelí. V současnosti je přízemí tvořeno dvěma sály. V severní části byla vytvořena malá předsíň s dvěma bočními nikami, za kterou je umístěn schodištní prostor. Schodiště bylo opatřeno prolamovanou balustrádou. Chodba

125

Niky byly zazděny v letech 1842 – 1847. Podoba provedení podlahy byla určena dle doporučení arcivévody Ferdinanda, který se obával, že původně zamýšlený mramor by mohl při tanci klouzat. Dle: BAŽANT, 2006, 24. 127 KRČÁLOVÁ, 1989, 9. 128 MIHULKA, 1939, 20. 126

31

patra, ke které směřují schodišťová ramena s podestou, je podpírána dvojicí mohutných kanelovaných iónských sloupů.129 Zřízením velkých hal v obou patrech, čím byla značně redukována rafinovaná strukturovanost původního členění, vzniknul vlastně téměř jednolitý prostor, kterým se intimní charakter stavby mění ve veřejnou budovu. 130 Dále bylo ve snaze o symetričnost pozměněno rozmístění portálů a oken. Hlavní vstup byl vybudován na severu, zatímco vstup na západním průčelí byl necitlivě posunut o jedno travé severněji, čímž se narušila orientace na osu fontány. Obě tyto změny si vyžádaly také zásah do otevření balustrády ochozu. Na západním průčelí byl rovněž zazděn vchod vedoucí do schodišťové chodby a bylo zde zbudováno nové okno, které bylo přeneseno ze severního průčelí. Jelikož vedla obě okna do nově zbudovaného vestibulu, byla zaslepena. Východní průčelí bylo přestavěno shodně se západním. Posunutím vchodu západního průčelí byla vchodová arkáda „zaslepena“ balustrádou, což působí celkem rozpačitým dojmem, jelikož je tato arkáda dodnes označena Ferdinandovými znaky (říšská orlice a beránčí kůže), naznačujícími svou původní funkci. Exteriér patra zůstal téměř zachován, až na zrušení jednoho portálu, který vedl z hlavního sálu na terasu a jeho následné nahrazení oknem. 131 Autorem projektu byl vídeňský architekt italského původu Pietro Nobile.

4.4. Reliéfy a plastická výzdoba Královský letohrádek je pokryt reliéfy, které svým nebývalým rozsahem daleko přesahují i obvyklé množství výzdoby staveb v samotné Itálii. Reliéfní výzdoba odkazuje především na antickou tradici, ale najdeme zde i odkaz na severskou kulturu – a to v podobě faunů. Bažant132 se domnívá, že ač je jejich vzhled vlastně antikizující, přežívá v nich středověká tradice divých mužů, typická pro severní Evropu a zvláště pak pro umění dvorského okruhu Václava IV.

129

MUCHKA, 2000, 248. BAŽANT, 2006, 29–31. 131 PROCHÁZKA, 1997, 34–36. 132 BAŽANT, 2006, 8. 130

32

Autorem sochařské výzdoby, kterou lze rozdělit na figurální a dekorativní, je Paolo della Stella. Na reliéfech začal pracovat i se svými spolupracovníky již v roce 1538, kdy sem přijeli z Vídně. Jak již bylo uvedeno, Stella byl později na dlouhou dobu pověřen i vedením stavby. To, že byl Ferdinandem zvolen právě Stella, tedy stavitel, který podle historiků umění133 neměl žádné výrazné zkušenosti s realizací staveb, znamená podle Bažanta jediné – a sice, že „Ferdinandovi od počátku záleželo především na sochařské výzdobě stavby“.134 Sokly sloupů ochozu jsou pokryty čtyřiceti figurálními reliéfy. Mezi jednotlivými sokly jsou uprostřed balustrády umístěny malé pilířky, které jsou pokryty putti [17]. Výzdoba soklů i pilířků západního průčelí byla kolem roku 1619 značně a pravděpodobně záměrně poškozena. Šlo vlastně o obrazoborectví protestantských puritánů, kdy byly odsekány nahé části figur. 135 Figurálními reliéfy byly pokryty i cvikly arkád, kterých je třicet dva. Po obou stranách všech nároží, kde se arkáda zalamuje do pravého úhlu, je ve stejné linii umístěno dohromady osm emblémů. Slavný emblém s iniciálami FA, dle Bažanta136 oslavující zakladatele středoevropské říše, je umístěn na severním průčelí. Dva figurální reliéfy jsou umístěny i nad portály západního a východního průčelí. Vlys nad západním portálem [18] je zvláštní tím, že zde byl použit jediný biblický námět – starozákonní setkání Ezaua a Jákoba, přičemž Jákob byl zobrazen s rysy Ferdinanda.137 Vlys nad východním portálem zobrazuje bojující putti. Celou stavbu obepíná celkem sto čtyřicet osm metrů dlouhý vlys. Slohově se zde podle Krčálové mísí dvě tendence – antikizující a manýristická, které však byly přetaveny v osobitý ráz. Antické prvky byly přejaty z Raffaela a jeho okruhu a manýristické, projevující se zejména v deformaci těl, pocházejí pravděpodobně od Giulia Romana. 138

133

Příkladem Preiss o Stellovi píše, že se „před svým příchodem do Prahy uplatnil, pokud známo, jen v Padově, a to dosti nevýrazně“. PREISS, 1986, 20. 134 BAŽANT, 2006, 17. 135 BAŽANT, 2006, 237. 136 BAŽANT, 2006, 144. x Mihulka iniciály interpretuje jako RA (Regina Anna), domnívá se, že písmeno F, vzniklo po opadání částí písmene R. Bažant jeho teorii vyvrací s tím, že kovová písmena byla zapuštěna do kamene a po opadání některých částí by byl jasně viditelný žlábek. 137 MUCHKA, 2000, 248–249. 138 KRČÁLOVÁ, 1989, 8–9.

33

Náměty figurální výzdoby byly čerpány převážně z antické mytologie a historie. Na cviklech a soklech je zobrazeno dohromady sedmdesát čtyři scén, které byly vybrány jako aluze k stavebníkovi a jeho rodu. Jelikož se Habsburkové již od Maxmiliána I. ztotožňovali s Herkulovci, byly zde zařazeny výjevy Herkulových činů, které měly ilustrovat sebeobětování pro obecné blaho. 139 Dále byly zobrazeny scény čerpající z Ovidiových Metamorfóz, Liviových Dějin Říma [19], Vergiliovy Aeneidy a scény ze života Alexandra Velikého, kterého válečné úspěchy byly alegoricky zpodobněny se vzrůstem habsburského impéria. Dále se zde vyskytují scény bakchické, lovecké, satyrské i bitevní a v neposlední řadě výjevy, jenž měly symbolizovat antické ctnosti. Bažant140 jako první upozornil, že reliéfy pražského letohrádku promlouvaly nejen prostřednictvím zobrazených témat, ale také tím, jakým způsobem byly seřazeny. Klasicistní přestavbou z poloviny 19. století tedy byla ve významové rovině dotčena i reliéfní výzdoba, neboť zpřeházením balustrádových sloupků s putti došlo k zásadnímu narušení srozumitelnosti celého zamýšleného poselství.

4.5. O původu funkce, autorství, názvu a možném zdroji inspirace stavby 4.5.1. Funkce stavby

Nový věk 16. století s sebou přinesl jak zvýšené nároky na panovnickou reprezentaci141, tak i zvýšené nároky panovníka na pohodlí. Obojí se Ferdinand pokusil naplnit svým odvážným projektem, kterým částečně přizpůsobil středověký hrad modernímu názoru na bydlení. Jestliže zbudování zahrady, ač ne takto velkolepé, nebylo v Praze vlastně ničím novým142, myšlenka vystavět v ní jakousi příležitostní rekreační stavbu – to bylo něco, co Praha v takové podobě neznala, ba stejně tak celá záalpská Evropa. Jisté rozpory však vzbuzuje otázka, jak vnímat charakter stavby královského letohrádku – je to stavba ryze soukromá, anebo naopak veřejná? Již Antonín 139

KRČÁLOVÁ, 1989, 8–9. BAŽANT, 2006, 112. 141 Pro ilustraci lze uvést kupříkladu francouzský Louvre, který se v této době rovněž počíná budovat. 142 Zpráva o první pražské zahradě pochází z dob Karla IV. Dle: MIHULKA, 1939, 5. 140

34

Mihulka143 stavbu typově označil jako tzv. villu suburbanu, neboli předměstskou vilu, určenou k občasnému pobytu – ne však výhradně v období léta – jak napovídá zabudování krbů v severních sálech. Starší literatura se k funkci letohrádku vyjadřuje pouze strohým konstatováním, že byl určen k potěšení a odpočinku panovníka. Jestliže však připustíme, že umění bylo pro Ferdinanda „předmětem kulturní soutěživosti a reprezentace“144, musíme připustit i domněnku, že tento letohrádek nemohl být myšlen pouze jako ryze soukromý objekt určený k odpočinku krále a královské rodiny. Toto stanovisko zaujímá především Jan Bažant. Autor vychází ze skutečnosti, že stavba byla navržena tak, aby byla otevřená do veřejného prostoru metropole a také z toho, že zaujímá prominentní umístění v pražském panoramatu – měla tedy být především stavbou reprezentativní. Toto pojetí podporuje i program reliéfní výzdoby stavby, který nese konkrétní ideové poselství v odkazu na panovníka a jeho rod. Zamýšlenou funkci letohrádku bychom mohli definovat jako propojení záměru občasného pobytu panovníka či královské rodiny, panovnické propagandy, popřípadě místa určeného pro konání slavností. K tomuto poslednímu účelu se nám dochovala podrobná zpráva o velkolepé dvoudenní slavnosti z roku 1558, konané na počest zvolení Ferdinanda římským císařem. Tuto událost vcelku detailně popsali dva autoři – dvorní lékař Piero Andrea Mattioli a profesor pražské univerzity Matouš Collinus z Chotěřiny. 145 Je tedy vidět, že poslední dvě jmenované funkce se tak vlastně mohly překrývat, neboť takovýto druh slavnosti nutně obnáší jistý politický podtext, jenž nás opět vrhá k propagaci panovníkova rodu a jeho moci. Je samozřejmě možné, že se zde konaly i slavnosti jiného charakteru, o tom už však prameny mlčí.

143

MIHULKA, 1939, 20. POCHE, 1988, 234. 145 BAŽANT, 2006, 220–221. 144

35

4.5.2. Zdroj inspirace

Stavba nemá v Itálii žádné doslovné předlohy, proto je podobu s jinými stavbami možné pozorovat pouze v jednotlivostech – a o to obtížnější je určit možné zdroje inspirace. Starší literatura146 spatřuje v otázce půdorysu jisté podobnosti a tedy možnou předlohu Královského letohrádku v řeckém Poseidonově chrámu v Paestu. Jan Bažant147 však upozorňuje, že inspirace touto stavbou nebyla možná a to z důvodu, že k objevení paestských chrámů došlo až v polovině osmnáctého století. Stavitelé se však mohli poučit i z pouhých Pliniových popisů, anebo také z helénistických krajinomaleb, které tyto antické chrámy často zobrazovaly.148 „Ve druhé čtvrtině 16. století začalo být monumentální sídlo okázale se hlásící k antickým vzorům očekáváno od každého jen trochu ambicióznějšího stavebníka i ve střední Evropě.“149 Již v 80. letech 15. století vznikaly v Římě a u Florencie první vily „all’antica“, které se posléze ve 30. letech 16. století rozšířily i na sever Itálie. Tady lze hledat předlohy stavebního typu Královského letohrádku, který měl dle Bažanta, ale už i Mihulky150, rovněž evokovat antickou římskou vilu. Problémem je, že takovéto vily byly často budovány, a to zcela záměrně, mimo města, a proto se nám z tohoto období žádná venkovská vila nedochovala, „neboť byla nejčastěji obětí pustošení a zničení v častých válkách a rozbrojích, jež zachvacovaly Florencii po celé 15. a první polovinu 16. století.“151 Městských vil, které byly postaveny jako rekonstrukce těch římských, se naopak dochovala celá řada. Analogie s pražským letohrádkem lze pozorovat u staveb v Janově, Římě, Lombardii, ale i v jiných centrech. Už v roce 1564 si florentský humanista Gherard Spini všiml podobnosti pražského letohrádku s medicejskou Villou Poggio a Cajano poblíž Florencie, kterou postavil

146

Jako první, kdo Královský letohrádek s touto stavbou srovnal, je uváděn Josef Neuwirth, v monografii o Praze z roku 1912. Přejímá i MIHULKA, 1939, 12 a další. 147 BAŽANT, 2006, 76. 148 KRČÁLOVÁ, 1989, 58. 149 BAŽANT, 2006, 65–69. 150 MIHULKA, 1939, 4. 151 MIHULKA, 1939, 4.

36

Giuliano Sangallo v roce 1480.152 Bažant spatřuje podobnost zejména v přístupu objednavatele Lorenza de‘Medici, který měl odborný zájem o architekturu a měl tak velký podíl na vzhledu stavby. O Ferdinandovi můžeme prohlásit vlastně totéž, protože „víme, že se o architekturu živě zajímal a stavbu pražského Belvedéru nejen pozorně sledoval, ale stavitele velice detailně instruoval.“153 Dalším možným vzorem mohla být Villa Doria v Janově z let 1528–1533 a to především v provedení sloupových arkád, v čem se Bažant shoduje s Krčálovou.154 Ve starší literatuře jsou jako předloha střechy Královského letohrádku uváděny mohutné kýlovité střechy italských městských paláců, z nichž je nejčastěji uváděn padovský palazzo della ragione155 neboli soudní palác. Toto však odmítá Mihulka, který tvrdí, že „při prvním pohledu jest mezi oběma budovami jistá podobnost, přihlédneme-li však blíže k půdorysu, celku, i detailům, shledáme, že není mezi nimi stylové ani tvarové souvislosti.“156 Krčálová v souvislosti s touto stavbou uznává alespoň podobnost ve smyslu, že „obě stavby zvýrazňují horizontálu ve prospěch vertikály“157, což ale v Benátkách 16. století považuje za celkem běžné. Celkově však severoitalský kraj, tj. benátskou oblast autorka považuje za velmi potencionální zdroj inspirace výsledného vzhledu letohrádku – a to především „otevřením stavebního bloku do přírody, malebností, hrou světel a stínů, kterou u předměstských vil vyzdvihoval S. Serlio … sklonem k reliéfnímu dekoru, zálibou ve sloupových arkádách, balustrádách … “.158 Bažant pozoruje jisté podobnosti s Vilou Medici ve Fiesole, postavenou v letech 1458 –1461. Pražskému letohrádku je podobná lodžiemi, které jsou otevřené do zahrady, lodžie však stavbu neobíhaly ze všech stran.159 Co se týká staveb, kde lodžie obíhají po celém obvodu stavby, takovou byla pouze jediná v Evropě a shodou okolností rovněž v Praze. Byl jím letohrádek Ferdinandova předchůdce, Vladislava Jagellonského, který byl zbudován v letech 1495–1502 v Královské oboře, 152

KRČÁLOVÁ, 1989, 7. BAŽANT, 2006, 14. 154 KRČÁLOVÁ, 1989, 7 / BAŽANT, 2006, 45. 155 Za původce tohoto postřehu uvádí A. Mihulka Oskara Pollaka, od kterého byl tento návrh dál přejímán. Padovský soudní palác byl postaven v roce 1219, do dnešní podoby s arkádovými ochozy a kýlovou střechou byl přestavěn v roce 1309. 156 MIHULKA, 1939, 24. 157 KRČÁLOVÁ, 1989, 7. 158 KRČÁLOVÁ, 1989, 7. 159 BAŽANT, 2006, 74. 153

37

dnešní Stromovce. Tady se mnozí160 z historiků umění shodují, že tato stavba nepochybně nemohla uniknout pozornosti tvůrci Ferdinandova letohrádku. Dnes bychom však již podobu hledali marně, neboť původní vzhled stavby byl překryt novogotickou přestavbou161 ze začátku 19. století. Bažant však jako zdroje inspirace vladislavských letohrádků162 nevidí v italské renesanční architektuře, ale, na první pohled

možná

překvapivě,

v zahradních

pavilonech

islámských

nástupců

byzantských vládců. Nápadnou podobu těchto staveb s antickými přímořskými vilami autor vysvětluje plynulým pokračováním tradic antiky v době Východořímské (Byzantské) říše a posléze i Osmanské říše, která tuto tradici přejala. Tyto drobné pavilony či kiosky, obklopeny kolonádou otevřenou do zahrady, popisují ve svých zprávách mnozí vyslanci západní Evropy. Architektonicky velmi podobnou stavbou byla i audienční síň sultána Sulejmana I., která se od těchto pavilonů lišila pouze svou funkcí a umístěním. Víme, že tuto síň znali vyslanci Ferdinanda I. Je tedy možné, že právě osmanské pavilony mohly být do určité míry společným motivem jak pro Vladislavův, tak pro Ferdinandův letohrádek (v podobě, jak byl navržen původně – tedy jako přízemní stavba s nízkou střechou). 163 Dalším možným zdrojem inspirace mohl být dnes již neexistující zámek Madrid z let 1527–1550, který si nechal vybudovat francouzský král František I. v Boloňském lesíku v Paříži. Jeho předlohou byla španělská vila Casa del Campo, k čemu se váže i zvolené pojmenování. Podobnosti se vztahují k symetričnosti půdorysu, k průčelím, které jsou rovněž symetrická a koncipována identickým způsobem, otevřením stavby do okolí lodžiemi a také umístěním, které umožňovalo dobrý rozhled do okolí. Boloňský zámek „mohl znát i Ferdinand I., protože byl již od třicátých let šestnáctého století známý a všeobecně obdivovaný.“164

160

KRČÁLOVÁ, 1989, 6. / VLČEK, 2000, 31. / BAŽANT, 2006, 75–76. Přestaven byl již i dříve, za Rudolfa II. 162 Podobný letohrádek nechal Vladislav zbudovat i v Nyéku v Uhrách, nedochován. 163 BAŽANT, 2006, 75–78. 164 BAŽANT, 2006, 83–84. 161

38

4.5.3. Autorství stavby

Autor návrhu stavby není z dochovaných dobových pramenů známý. Otázka autorství tedy nebyla uzavřená a odpovědi jednotlivých badatelů tak stojí pouze na domněnkách. V nejstarší monografii z roku 1897 označil Antonín Balšánek 165 za autora stavby Giovanni Spazia. Avšak pro toto tvrzení se nedochoval žádný přímý důkaz a již v roce 1939 poukázal Antonín Mihulka na podezření, že dobová korespondence vlastně ve skutečnosti potvrzuje pravý opak: „3. srpna 1538 píše totiž pražská komora císaři o jednání se Spaziem ohledně způsobu vyplácení mzdy a uvádí, že Spazio na obranu svých požadavků prohlašuje pouze, že dobře rozumí modelu celé stavby. Kdyby byl autorem, nemusil by tuto skutečnost připomínati, neboť by se to rozumělo samo sebou.“166 Mnozí z historiků umění167 se domnívají, že by autorem mohl být Paolo della Stella. Jeho autorství nelze z dostupných pramenů potvrdit ani vyvrátit, k tomu by bylo zapotřebí objevení nových. Toto stanovisko je přesto jako nejpravděpodobnější možnost uváděno ve většině publikací. Ke Stellovu autorství se ovšem stavěl opatrně již Mihulka, který autora projektu vidí spíše v „neznámém vynikajícím architektovi benátském“.168 Na možnost, že by byl autorem celé stavby právě Stella, pohlíží odmítavě i Pavel Preiss, podle kterého byl „pouze provaděčem podle projektu, převyšujícího nepochybně jeho síly.“169 Nicméně, co bezpečně o osobě della Stelly víme je, že byl v roce 1537 císařským vyslancem v Janově (Gomez Suarez de Figueroa) pověřen vytvořením modelu stavby, který skutečně zhotovil v prosinci roku 1537 ještě v Itálii.170 Takovéto modely171 byly vytvářeny od 15. století a měly plnit několik funkcí: měly posloužit jako náhrada stavebních plánů, ukázat celkovou podobu stavby a také ulehčit představu o interiérním uspořádání stavby. Byly 165

BALŠÁNEK, 1897, 4. MIHULKA, 1939, 6. 167 MORÁVEK/WIRTH, Pražský hrad v renesanci a baroku 1490 –1790. Praha: Orbis, 1947, 9–10. / KRČÁLOVÁ, 1989, 7. / MUCHKA, I., P., Letohrádek královny Anny (Belvedér). In: Umělecké památky Prahy. Pražský hrad a Hradčany, Praha: Academia, 2000, 247. 168 MIHULKA, 1939, 23. 169 PREISS, 1986, 21. 170 KRČÁLOVÁ, 1989, 7. 171 BAŽANT, 2006, 12–13. 166

39

prováděny ve skutečném měřítku a proto bylo jejich pořizování vcelku nákladnou činností. Jak vypadal původní model Královského letohrádku nevíme, ale korespondence vedená v průběhu stavby jasně prozrazuje, že výsledná stavba má nakonec jinou podobu – minimálně co se týká otázky dostavby patra. Dle prvotního záměru se mělo pravděpodobně jednat o přízemní stavbu, o dostavbě dalšího patra se tedy rozhodlo až později. Bažant autorský podíl Paola della Stelly rovněž spíše vylučuje – kromě jiného i proto, že v době kdy byl Stella pověřen vedením stavby na letohrádku, došlo ke špatně odvedené práci ve stavění zdi a kvůli inspekci a následným korekturám tak byl do Prahy povolán vídeňský dvorní stavitel Jan Čert. Autor se domnívá, že „nerovná zeď jednoznačně svědčí o tom, že Stella neměl valné zkušenosti s realizací staveb a pravděpodobně

tedy

nebyl

ani

autorem

ideové

koncepce

pražského

Belvedéru.“172 Původce zadání vzhledu stavby, anebo alespoň jejího hrubého pojetí, spatřuje spíše v osobě císařského vyslance Suareza de Figueroa a v samotném Ferdinandovi. Bažant si možnou situaci představuje tak, že Ferdinand podal Suarezovi hrubý náčrt toho, jak si stavbu představuje. A Suarez mohl tuto představu dobře přetlumočit (popřípadě zkonkretizovat) tvůrci modelu, protože podobné stavby znal se svého rodného Španělska, kde se na znak pokoření muslimských nepřátel stavěli imitace muslimské architektury – tj. i zahradních pavilonů, ve kterých přežívala antická tradice – jak jsme si ukázali v předešlé kapitole.173

4.5.4. Název stavby

Královský letohrádek nese i nesl vícero pojmenování. V samotných dobových pramenech se mluví o tzv. „lusthausu“, což je německé označení pro letohrádek. Z pojmenování z dřívějších dob známe také název „Matematický dům“, který pochází z doby Rudolfa II., kdy stavba plnila funkci astronomické observatoře Tychona de Brahe a kde kromě něho samotného pobývalo mnoho dalších vědců a alchymistů.

172 173

BAŽANT, 2006, 17. BAŽANT, 2006, 85–86.

40

Název „Belveder“, neboli „krásná vyhlídka“ jak je často užíváno ve starší, ale i té novější literatuře, byl pravděpodobně přejat od letohrádku Belveder, který stával nedlouhou dobu na Letné. Tento letohrádek si v roce 1715 nechal postavit hrabě František Valdštejn, ale již v roce 1742 byl zničen Francouzi, kteří okupovali Prahu. Od té doby se názvem Belveder začal označovat Královský letohrádek. 174 Ve starší literatuře a dobových pramenech nacházíme rovněž pojmy jako „milohrádek“, „libohrádek“, „Ferdinandeum“, „ferdinandský zámek“, ale především letohrádek s přívlastkem „královny Anny“. Ač je posledně jmenovaný název v současnosti pojmenováním oficiálním, ukážeme si na podnětech Jana Bažanta 175, proč je použití tohoto názvu, (resp. důvody, jež vedly k jeho vzniku) přinejmenším sporné. K tomuto problému přistoupil kriticky již Jan Morávek 176 v roce 1929, ale zdá se, že uměnovědný okruh jeho postřeh ignoroval a nadále se psalo a píše se s výjimkami dodnes, že stavba byla postavena pro královnu Annu. Přívlastek „královny Anny“ pochází z dob 19. století, kdy vznikla ona „sentimentální legenda“177 o tom, jak měla tato stavba vyrůst z podnětu Ferdinandovy lásky ke své královské manželce Anně. Pro toto tvrzení, se však nedochoval žádný archivní dokument dané doby, který by jej podporoval. Podkladem (a také jediným argumentem) této interpretace se stal jeden z reliéfů, který zobrazuje krále Ferdinanda v galantní póze, kdy podává Anně květinu. Na tomto se shodne většina historiků umění, avšak nikdo se před Janem Bažantem (s výjimkou Morávka) hlouběji nezabýval otázkou, proč si tvůrci nového pojmenování stavby zvolili zrovna postavu královny. Autor se domnívá, že představa funkce letohrádku coby stavby oslavující habsburskou dynastii, byla pro politické buditele národní hrdosti v době obrození naprosto nepřijatelná, a proto ji bylo potřeba nějakým způsobem „počeštit“. Ono počeštění se dělo v souvislosti s mýtem o „dobré královně Anně“, která shodou okolností umřela téhož roku, co vypuknul stavovský odboj a její předčasná smrt byla spojována právě s jeho potlačením. Podle legendy měla Ferdinanda za Čechy prosit i na svém smrtelném loži. Obraz této legendy se v různých podobách tradoval již od smrti královny, přes 19. století (kdy byla dokonce 174

CHRASTILOVÁ, J., Letohrádek královny Anny – Belveder. In: Starožitnosti a užité umění 10, 1997, 17. BAŽANT, 2006, 31–38. 176 MORÁVEK, J., Pražský hrad, Praha: Orbis, 1929. 177 Jak o něm píše rovněž: VLČEK, 2000, 31. 175

41

jako historický fakt zařazena i do Ottova slovníku naučného), až do nedávné doby. Tato legenda se skvěle hodila do programu obrozenců, kdy hodná soucitná královna hájí a chrání svůj český lid před zlým cizím Habsburkem. Skutečností je, že historici pochybují, zda Anna vůbec mluvila česky, a také její asympatie vůči protestantům (většina Čech) příliš nekoresponduje s tímto vytvořeným a pasivně přejímaným legendickým obrazem. „Rozpor mezi hrdostí na renesanční architekturu Belvedéru a odpor ke všemu, co s Habsburky souviselo, byl tehdy elegantně vyřešen legendou o letohrádku královny Anny, v němž byla stavba vyčleněna z historického kontextu ničím nepodloženým tvrzením, že ji ‚stavěla láska‘.“178 Bažant však jde ještě dál, kdy onen slavný reliéf zobrazující královský pár [20] vykládá vlastně opačným způsobem – a sice že obdarovávaná (květinou, tedy symbolicky i celou stavbou) není Anna Ferdinandem, ale Ferdinand Annou, která mu podává vavřín, jakožto symbol a atribut nejvyššího boha Jupitera a symbol vítězství. 179

5. Stručný přehled pozdějšího využití letohrádku Letohrádek sloužil jako panovnická rezidence pouze do třicetileté války. Do této doby byla stavba využívána k pořádáním dvorských plesů a slavností, diplomatických schůzí, ale také i k muzejním účelům. Pro toto využití se rozhodl již Ferdinandův vnuk – císař Rudolf II., který letohrádek proměnil v jakýsi dům slávy habsburského císaře, čímž stavba přišla o charakter obytného domu. Byly zde vystaveny císařovy rozsáhlé umělecké sbírky, ale i množství různých astronomických nástrojů technických pomůcek, které měly návštěvníka ohromit svou složitostí a zdůraznit jak Rudolfovu podporu věd, tak astrologicky předurčené věčně trvající habsburské císařství.180 V této době stavba rovněž sloužila jako astronomická

178

BAŽANT, 2006, 36. BAŽANT, 2006, 143–146. 180 BAŽANT, 2006, 26. 179

42

observatoř Tychona de Brahe181. Poslední zpráva o pořádané slavnosti se dochovala z roku 1620, kdy se na letohrádku slavily křtiny syna Fridricha Falckého.182 V závěru třicetileté války byl Švédskými vojsky poničen a rozkraden bohatě zařízený interiér. Víme, že koncem 17. století byl letohrádek využíván zvlášť nedůstojným způsobem, kdy sloužil jako skladiště mouky a obilí a v lodžiích byla uskladněna zelenina a tráva hradního zahradníka.183 Velké škody utrpěl letohrádek, ale i celá Královská zahrada v době francouzské okupace v roce 1742. V zahradě se utábořily čtyři francouzské regimenty a prostory letohrádku obývali jejich velitelé. Suterén sloužil jako skladiště a stáj pro voly. Po jejich odchodu byly zdi letohrádku vybíleny a rovněž byly nahrazeny spálené dveře a okenice. 184 Od 18. století se definitivně přerušuje vazba na habsburské císařství – ze střechy letohrádku byl totiž sňat i jeho poslední symbol v podobě císařských orlic. Letohrádek byl z rozhodnutí královny Marie Terezie od roku 1779 využíván c. k. dělostřelectvem, které v něm zamýšlelo instalovat hvězdárnu. Tento plán však nakonec realizován nebyl. Místo toho se z letohrádku stalo laboratorium pro výrobu střelného prachu. Od konce 30. let 19. století mělo být dělostřelectvo vystěhováno a z letohrádku se měla stát vlastenecká obrazárna. K tomuto účelu byla v roce 1842 zahájena již zmiňovaná rozsáhlá přestavba. Letohrádek se měl stát jakýmsi muzeem na památku velkých českých mužů, kde by byly umístěny jejich bysty a portréty. Sál v patře byl v letech 1851 až 1865 vymalován čtrnácti nástěnnými malbami s výjevy z české historie, podle návrhu Kristiána Rubena.185 Podpora idejí českého národa, která

181

Dánský matematik, alchymista a astronom, pobývající na dvoře Rudolfa II. zhruba od roku 1599 až do své smrti v roce 1601. 182 SVOBODA, 1978, 68. 183 MUCHKA, 2000, 246. 184 SVOBODA, 1978, 71–72. 185 Některé původní náměty byly císařem Františkem Josefem zamítnuty pro svůj protihabsburský obsah. V pozměněném návrhu byly nakonec provedeny tyto náměty: 1. Křest knížete Bořivoje, 2. Smrt sv. Václava, 3. Slavný příchod knížete Břetislava I. s ostatky sv. Vojtěcha do Prahy roku 1039., 4. Korunovace knížete Vratislava II. za krále za českého krále, 5. Smíření se knížecích bratří Vladislava a Přemysla Otakara I., 6. Král Václav I. zřizuje první rytířský turnaj v Čechách 7. Výprava krále Přemysl Otakar II. proti pohanským Prusům, 8. Založení univerzity pražské císařem Karlem IV. roku 1348., 9. Bitva u Lipan roku 1434., 10. Korunovace krále Albrechta Habsburského na českého krále v roce 1438., 11.

43

měla být stěžejním bodem tohoto vlasteneckého projektu, však byla za krátkou dobu zaměřena na mnohem větší projekt – Národní divadlo. Myšlenka velké vlastenecké galerie sice nebyla zcela naplněna, tato funkce výstavního prostoru však přetrvala dodnes. Ve vzhledu budovy Národního divadla se jeho tvůrce Josef Zítek inspiroval právě Královským letohrádkem – alespoň tedy v jeho původním návrhu. Stavba se stala i častým návrhem klasicistních a romantických malířů (př. Antonín Mánes – Pohled na Hradčany a Letohrádek královny Anny, 1821).

Císař Rudolf II. ve svém muzeu na hradě Pražském., 12. Obrana Prahy proti Švédům roku 1648., 13. Císař Josef II. rozdává almužnu při hladu v Praze v roku 1772., 14. Císař Leopold II. v královské české společnosti nauk. Autory maleb jsou: Antonín Lhota, Karel Svoboda, Josef Trenkwald, Emil Lauffer a Jan Till.

44

6. Závěr V době, kdy renesance přichází do Čech, byla ve své domovině už tvaroslovně dovršena. Z tohoto důvodu bylo možno čerpat z celé její vývojové linie, což se výrazně projevilo právě na Královském letohrádku, ve kterém se prostupují jak antikizující tak manýristické vlivy. Ukázali jsme si, že dalším prvkem, podepsaným na výsledném vzhledu stavby je i vliv doznívající gotické tradice, který ovlivnil tvar střechy a dále vliv severoevropské kulturní tradice, jak upozornil Jan Bažant. Působení všech těchto tendencí dalo spolu s Ferdinandovou snahou o sebereprezentaci vyrůst neobyčejné stavbě, které se ve své kategorii na sever od Alp nevyrovná pravděpodobně již žádná jiná. Královský letohrádek působí dojmem, jakoby by byl přenesen z jižního italského podnebí daleko na sever. Význam této stavby spočívá také v tom, že dodnes stojí ve své, převážně původní podobě. Toto však již nelze říct o interiéru, který byl výrazně zasažen klasicistní přestavbou z poloviny 19. století, jejíž důsledky jsem popsala v příslušné kapitole. Všechny pozdější zásahy směřovaly k zachování stavu po této přestavbě. Rekonstrukce kuželkové balustrády v arkádovém ochozu v přízemí, která byla provedena mezi lety 1988 a 1991, však byla zatím jediným krokem k obnově původního stavu památky. Protože úplná obnova původního vzhledu stavby již není možná, soustředily se rekonstrukce minulého století zejména na zabezpečení dobré (nebo alespoň lepší) technické kondice stavby, což je třeba pokládat za neméně, ba mnohem více důležité.

45

7. Obrazová příloha 1. Zpívající fontána v Královské zahradě

2. Královský letohrádek, pohled na západní průčelí

46

3. Oblouk arkád ochozu

4. Sloupy ochozu přízemí

47

5. Kuželková balustráda ochozu přízemí

6. Hlavice sloupu arkád

7. Hlavice sloupu se znakem Řádu zlatého rouna v místě původního vchodu

48

8. Kladí Královského letohrádku

9. Křížová klenba v ochozu přízemí

49

10. Nástěnná hlavice s motivem beraních hlav

11. Vstup západního průčelí

50

12. Okno Královského letohrádku

13. Okno a niky patra letohrádku

51

14. Detail tabulky balustrády terasy horního patra

15. Střecha Královského letohrádku, pohled ze severní strany

52

16. Střecha Královského letohrádku, pohled z jihovýchodní strany

17. Putto na 8. pilíři balustrády západního průčelí

53

18. Vlys nad portálem západního průčelí s motivem setkání Ezaua a Jákoba

19. Sokl 10. sloupu západního průčelí a motivem vlčice a Romula s Remem

54

20. Ferdinand a Anna ve 3. cviklu arkád severního průčelí

21. Pražský hrad od jihu, tzv. Vratislavský prospekt, 1562, dřevořez

22. detail Královského letohrádku, výřez

55

8. Seznam vyobrazení 1. Zpívající fontána. Foto: autor 2. Královský letohrádek, pohled na západní průčelí. Foto: autor 3. Arkádový oblouk. Reprodukce z: BALŠÁNEK, 1897, 46 4. Sloupy ochozu. Foto: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Pra%C5%BEsk%C3%BD_hrad,_Letohr%C3%A1dek_kr %C3%A1lovny_Anny,_sloupy_01.jpg 5. Kuželková balustráda. Foto: autor 6. Hlavice sloupu arkád. Reprodukce z: BALŠÁNEK, 1897, 29 7. Hlavice sloupu se znakem Řádu zlatého rouna v místě původního vstupu. Reprodukce z: BALŠÁNEK, 1897, 31 8. Kladí. Reprodukce z: BAŽANT, 2006, 41 9. Křížová klenba v ochozu přízemí. Foto: autor 10. Nástěnná hlavice s motivem beraních hlav, přízemí ochozu. Reprodukce z: BALŠÁNEK, 1897, 26 11. Vstup západního průčelí. Reprodukce z: BALŠÁNEK, 1897, 9 12. Okno Královského letohrádku. Reprodukce z: BALŠÁNEK, 1897, 13 13. Okno a niky patra letohrádku. Reprodukce z: BAŽANT, 2006, 51 14. Detail tabulky balustrády terasy horního patra. Reprodukce z: BALŠÁNEK, 1897, 45 15. Střecha Královského letohrádku, pohled ze severní strany. Reprodukce z: BAŽANT, 2006, 60 16. Střecha Královského letohrádku, pohled z jihovýchodní strany. Foto: http://www.atlasceska.cz/praha/letohradek-kralovny-anny-(kralovsky-letohradek)/ 17. Putto, 8. pilíř balustrády, západní průčelí. Foto: autor 18. Vlys nad portálem západního průčelí. Setkání Ezaua a Jákoba. Foto: autor 19. Vlčice s Romulem a Remem. Reliéf na soklu 10. sloupu západního průčelí. Foto: autor 20. Ferdinand a Anna. Reliéf ve 3. cviklu arkády severního průčelí. Foto: autor 21. Pražský hrad od jihu, 1562, Jan Kozel a Michael Peterle, tzv. Vratislavský prospekt, dřevořez. Foto: BEČKOVÁ, K., Zmizelá Praha. Hradčany a Malá Strana. Praha: Schola Ludus – Pragensia, 2000, 29 22. detail Královského letohrádku, výřez z výše uvedeného 56

9. Seznam použité literatury

BALŠÁNEK, 1897 — Antonín BALŠÁNEK: Belvedere. Letohrádek královny Anny na Hradčanech. Praha 1897 BAŽANT, 2003 — Jan BAŽANT: Emperor Ferdinand I, Boniface Wolmut and the Prague Belvedere. In: Listy filologické 1-2, 2003, 32–52 BAŽANT, 2006 — Jan BAŽANT: Pražský Belvedér a severská renesance. Praha 2006 BAŽANT, 2003 — Jan BAŽANT: The Prague Belveder, Emperor Ferdinand I and Jupiter. In: Umění 51, 262–275 BEČKOVÁ, 2000 — Kateřina BEČKOVÁ: Zmizelá Praha. Hradčany a Malá Strana. Praha 2000 BLAŽÍČEK/KROPÁČEK, 1991 — Oldřich J. BLAŽÍČEK / Jiří KROPÁČEK: Slovník pojmů z dějin umění. Praha 1991 ČECHURA, 2008 — Jaroslav ČECHURA: České země v letech 1526–1583. První Habsburkové na českém trůně 1. Praha 2008 CHLÍBEC, 2011 — Jan CHLÍBEC: Italští sochaři v českých zemích v období renesance. Praha 2011 CHOTĚBOR, 1993 (ed). — Petr CHOTĚBOR: Zahrady Pražského hradu. Praha 1993 CHRASTILOVÁ, 1997 — Jiřina CHRASTILOVÁ: Letohrádek královny Anny – Belveder. In: Starožitnosti a užité umění 10, 1997, 17 CHYTIL 1925 — Karel CHYTIL: Mistři luganští v Čechách v XVI. století. In: Ročenka kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1924. Praha 1925, 32–66 JANÁČEK, 1984 — Josef JANÁČEK: České dějiny. Doba předbělohorská. Kniha I, díl II. Praha 1984 JANÁČEK, 1983 — Josef JANÁČEK: Italové v předbělohorské Praze /1526–1620/. In: Pražský sborník historický XVI. Praha 1983, 77–118 JANÁČEK, 1986 — Josef JANÁČEK: Nástup Habsburků na český trůn. In: Slovo k historii 5, 1–40 JANÁK a kol., 1954 — Pavel JANÁK: Oprava krovu na letohrádku v Královské zahradě Pražského hradu. In: Zprávy památkové péče 14, 11–24 57

KOCH, 1998 — Wilfried KOCH: Evropská architektura. Encyklopedie evropské architektury od antiky po současnost. Praha 1998 KRČÁLOVÁ, 1989 — Jarmila KRČÁLOVÁ: Renesanční architektura v Čechách a na Moravě. In: Dějiny českého výtvarného umění, II. díl, I. část. Praha 1989, 6–62 KROPÁČEK, 1983 — Jiří KROPÁČEK: K výměru termínu „česká renesance“. In: Itálie, Čechy a střední Evropa. Praha 1983, 182–191 MIHULKA, 1939 — Antonín MIHULKA: Královský letohrádek zvaný Belvedere na Hradě pražském. Praha 1939 MORÁVEK, 1929 — Jan MORÁVEK: Pražský hrad. Praha 1929 MORÁVEK/WIRTH, 1947 — Jan MORÁVEK / Zdeněk WIRTH: Pražský hrad v renesanci a baroku 1490–1790. Praha 1947 MUCHKA, 2000 — Ivan Prokop MUCHKA: Letohrádek královny Anny (Belvedér). In: P. VLČEK, (ed.): Umělecké památky Prahy. Pražský hrad a Hradčany. Praha 2000, 245–250 MUCHKA, 2001 — Ivan Prokop MUCHKA: Architektura renesanční. Praha 2001 MUK, 1983 — Jan MUK: Ke vztahu renesanční architektury Čech a Itálie. In: Itálie, Čechy a střední Evropa. Praha 1983, 192–200, 192–200 PÁNEK, 2003 — Jaroslav PÁNEK: Výprava české šlechty do Itálie v letech 1551 – 1552. České Budějovice 2003 POCHE/HORYNA/JANÁČEK/KOŘÁN/KROPÁČEK/LÍBAL/NAŇKOVÁ/PREISS/VILÍMK OVÁ, 1988 (ed.) — Emanuel POCHE / Mojmír HORYNA / Josef JANÁČEK / Ivo KOŘÁN / Jiří KROPÁČEK / Dobroslav LÍBAL / Věra NAŇKOVÁ / Pavel PREISS / Milada VILÍMKOVÁ: Praha na úsvitu nových dějin. Čtvero knih o Praze. Praha 1988 POCHE, 1944 — Emanuel POCHE: Pražské portály. Praha 1944 PREISS, 1986 — Pavel PREISS: Italští umělci v Praze. Praha 1986 PROCHÁZKA, 1997 — Viktor PROCHÁZKA: Královský letohrádek na Pražském hradě – stavby a úpravy. In: Zprávy památkové péče 2, 33–45

58

STAŇKOVÁ/ŠTURSA/VODĚRA, 1990 — Jaroslava STAŇKOVÁ / Jiří ŠTURSA / Svatopluk VODĚRA: Pražská architektura. Významné stavby jedenácti století. Praha 1990 STAŇKOVÁ/PECHAR, 1989 — Jaroslava STAŇKOVÁ / Josef PECHAR: Tisíciletý vývoj architektury. Praha 1979 STEFAN, 1964 — Oldřich STEFAN: K dějezpytným otázkám naší renesanční architektury. In: Umění XII, č. 4, 428–432 STEFAN, 1961 — Oldřich STEFAN: K počátkům klasicismu v renesanční architektuře Čech. In: SPFFMU, 237–255 SVOBODA, 1978 — Jiří SVOBODA: Královský letohrádek. In: Památky a příroda 3, 1–10, 67–74, 204–205, 331–337, 397–400 SYROVÝ, 1974 — Bohuslav SYROVÝ a kol.: Architektura. Svědectví dob. Praha 1977 ŠTECH, 1972 — Václav Vilém ŠTECH: Procházky Prahou. Praha 1972 VANČURA, 1976 — Jiří VANČURA: Hradčany, Pražský hrad. Praha 1976 VLČEK, 2004 (ed.) — Pavel VLČEK: Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha 2004 VLČEK, 2000 (ed.) — Pavel VLČEK: Umělecké památky Prahy. Pražský hrad a Hradčany. Praha 2000 WINTER, 1909 — Zikmund WINTER: Řemeslnictvo a živnosti 16. věku v Čechách. Praha 1909 WIRTH, 2003 — Zdeněk WIRTH: Zmizelá Praha V. Opevnění, Vltava a ztráty na památkách 1945. Praha 2003 ZAP, 1868 — Karel Vladislav ZAP: Popis královského hradu, hlavního chrámu u sv. Víta a všech jiných kostelů a světských stavení na Hradčanech v Praze. Praha 1868

59