Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
2007
Vypracovala : Julie Šťastná
Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií
Sluchové postižení a komunikace
Vedoucí bakalářské práce : PhDr. K. Hádková PhD. Vypracovala : Julie Šťastná
2007
Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a souhlasím s jejím eventuálním zveřejněním v tištěné nebo elektronické podobě.
V Praze dne 22.6.2007
....................................... podpis
1 Úvod ................................................................................................................................... 6 Teoretická část práce .................................................................................................................. 7 2 Teoretická část práce .......................................................................................................... 8 2.1 Sluchové postižení obecně ......................................................................................... 8 2.1.1 Sluchové vnímání, význam sluchu pro člověka, dopad sluchového postižení na psych. stav jedince .............................................................................................. 8 2.1.1.1 Funkce sluchu a význam narušení jeho funkce pro člověka .......................... 8 2.1.1.2 Zvuk a sluchový vjem, jeho šíření v prostředí ............................................. 10 2.1.1.3 Dopad ztráty sluchu na jedince .................................................................... 11 2.1.2 Anatomická stavba ucha a průběh sluchového vjemu ..................................... 12 2.1.2.1 Zevní ucho a střední ucho ............................................................................ 13 2.1.2.2 Vnitřní ucho.................................................................................................. 14 2.1.2.3 Vyšší patra sluchové dráhy .......................................................................... 15 2.1.3 Klasifikace a typy sluchového postižení .......................................................... 16 2.1.4 Příčiny vzniku sluchového postižení................................................................ 18 2.1.5 Diagnostika vady sluchu .................................................................................. 20 2.1.5.1 Tónová audiometrie...................................................................................... 21 2.1.5.2 Slovní audiometrie ....................................................................................... 21 2.1.5.3 Audiometrie založená na základě elektrických odezev mozku na zvuk. podněty ...................................................................................................................... 22 2.1.5.4 Audiologické imitační měření → tympanometrie........................................ 22 2.1.6 Sluchadla a kochleární implantace................................................................... 23 2.1.6.1 Sluchadla ...................................................................................................... 23 2.1.6.2 Kochleární implantace.................................................................................. 25 2.1.6.3 Sluchový implantát do mozkového kmene .................................................. 27 2.1.7 Kompenzační pomůcky.................................................................................... 28 2.1.7.1 Signalizace zvuku......................................................................................... 28 2.1.7.2 Informační a komunikační kompenzační pomůcky ..................................... 30 2.2 Sluchové postižení a komunikace ............................................................................ 31 2.2.1 Význam a funkce jazykové komunikace.......................................................... 31 2.2.2 Znakový jazyk .................................................................................................. 32 2.2.2.1 Obecný úvod a klasifikace znakového jazyka.............................................. 32 2.2.2.2 Znak – jeho charakteristika a popis.............................................................. 33 2.2.2.3 Neverbální složka znakového jazyka ........................................................... 34 2.2.2.4 Prstová abeceda ............................................................................................ 35 2.2.3 Umělé komunikační systémy ........................................................................... 35 2.2.4 Odezírání .......................................................................................................... 36 2.2.5 Čtení a psaní ..................................................................................................... 36 2.2.6 Jednotlivé způsoby a metody komunikace....................................................... 37 2.2.6.1 Orální metoda............................................................................................... 37 2.2.6.2 Totální komunikace...................................................................................... 38 2.2.6.3 Simultánní komunikace................................................................................ 40 2.2.6.4 Bilingvismus................................................................................................. 40 2.2.7 Orální komunikace sluchově postižených lidí ................................................. 42 Praktická část práce : dotazníkové šetření................................................................................ 44 3 Praktická část práce : dotazníkové šetření........................................................................ 45 3.1 Dotazníkové šetření.................................................................................................. 45 3.1.1 Úvod ................................................................................................................. 45 3.1.2 Výzkumná otázka............................................................................................. 45 4
4 5 6 7
3.1.3 Výzkumný vzorek ............................................................................................ 46 3.1.4 Popis výzkumné metody .................................................................................. 47 3.1.4.1 Výběr otázek ................................................................................................ 47 3.1.4.2 Metoda zpracování dotazníků ...................................................................... 48 3.2 Výsledky dotazníkového šetření .............................................................................. 48 3.2.1 Otázka č.1 : Setkali jste se někdy s neslyšícím člověkem ?............................. 48 3.2.2 Otázka č. 2 : Považujete neslyšící lidi za lidi se zdravotním postižením nebo za osoby patřící do kulturní a jazykové menšiny ? ............................................... 49 3.2.3 Otázka č. 3 : Myslíte si, že jsou si pojmy neslyšící člověk a sluchově postižený člověk obsahově rovny ? .................................................................................. 51 3.2.4 Otázka č. 4: Které označení komunikačního systému neslyšících považujete za správné ? ........................................................................................................... 52 3.2.5 Otázka č. 5 : Myslíte si, že má neslyšící nárok na tlumočníka hrazeného státem ? + Otázka č. 6 : Pokud ano, vyberte jednu z možností počtu hodin tlumočení v kalendářním roce, které má podle zákona o ZJ možnost neslyšící člověk získat od státu ? ..................................................................................... 54 3.2.5.1 Otázka č. 5 : statistické údaje a jejich interpretace ...................................... 54 3.2.5.2 Otázka č. 6 : statistické údaje a jejich interpretace ...................................... 55 3.2.6 Otázka č. 7 : Jak myslíte, že zákon klasifikuje tlumočníka znakového jazyka ? . .......................................................................................................................... 56 3.2.7 Otázka č. 8: Myslíte si, že je znakový jazyk…? .............................................. 59 3.2.8 Otázka č. 9 : Znakový jazyk patří mezi… ? ..................................................... 61 3.2.9 Otázka č. 10 : Znakový jazyk je podle Vás… ? ............................................... 64 3.2.10 Otázka č. 11: Myslíte, že existuje nějaký mezinárodní znakový jazyk ?......... 66 3.2.11 Otázka č. 12 : Myslíte si, že má znakový jazyk vlastní gramatickou strukturu ? .......................................................................................................................... 67 3.2.12 Otázka č. 13 : Myslíte si, že je možné vyjádřit ve znakovém jazyce intonaci hlasu ? ............................................................................................................... 69 3.2.13 Otázka č. 14 : Myslíte si, že vždy jeden znak vyjadřuje jen jedno konkrétní slovo ?............................................................................................................... 71 3.2.14 Otázka č. 15 : Myslíte si, že je jednoduché se naučit znakový jazyk?............. 72 3.3 Diskuze..................................................................................................................... 75 Závěr................................................................................................................................. 78 Poznámkový aparát : ........................................................................................................ 81 Použitá literatura k bakalářské práci : .............................................................................. 83 Seznam příloh................................................................................................................... 86
5
1 Úvod Tato práce se věnuje tématice sluchového postižení. Je koncepčně rozdělena do dvou základních okruhů. První okruh je čistě teoretického charakteru. Dále se dělí na dva větší oddíly, přičemž první z nich se obecně věnuje tématice sluchového postřižení. Jejím úkolem je zprostředkovat čtenáři obecné informace o anatomii sluchu, klasifikaci sluchových vad, sluchové protetice, kompenzačních pomůckách pro sluchově postižené či významu sluchu pro člověka. Druhý oddíl tohoto okruhu je zaměřen na problematiku komunikace neslyšících. Text se věnuje klasifikaci významu a funkcí komunikace, definici jednotlivých komunikačních jazykových kódů, a to přirozených i uměle vytvořených, jednotlivým typům komunikace, ale i problematice čtení čí odezírání. Druhý okruh práce je praktickou částí. Je zaměřen na dotazníkové šetření, které má za úkol mapovat znalosti a názory studentů vysokých škol a zároveň také do jaké míry jsou mezi studenty vysokých škol zažité určité „ustálené představy“ vztahující se především ke komunikaci neslyšících. V příloze pak mimo jiné uvádím kontakty na jednotlivá sdružení věnující se problematice sluchového a kombinované postižení a vadám řeči. Tyto kontakty mohou posloužit k dohledání podrobnějších informací obsažených v mé práci. Dále pak v příloze naleznete i zákon 155 / 1998 ze dne 11. června 1998 (zákon o znakové řeči a o změně dalších zákonů), ukázku slovníku znakového jazyka či prstovou abecedu. K výběru této tématiky mě vedl dlouholetý zájem o tuto problematiku, studium znakového jazyka a především návaznost tématu této práce na má předpokládaná další studia.
6
Teoretická část práce
7
2 Teoretická část práce 2.1 Sluchové postižení obecně 2.1.1 Sluchové vnímání, význam sluchu pro člověka, dopad sluchového postižení na psych. stav jedince
2.1.1.1 Funkce sluchu a význam narušení jeho funkce pro člověka I přes fakt, že si to většina z nás slyšících neuvědomuje, je postižení sluchu jedním z nejzávažnějších zdravotních postižení. Zároveň je toto postižení jedním z nejčastějších. V České republice se odhaduje počet nedoslýchavých osob na cca 400 000, zcela neslyšících pak asi na 7000 (1). Postižením sluchu logicky dochází k narušení sluchových funkcí, které plní velmi významnou roli jak na poli orientace se v prostoru a kontroly okolí člověka, tak zároveň i v případě pocitu jistoty a bezpečí. Hlavním a nejdůležitějším problémem poruchy sluchu je však narušení schopnosti komunikace mezi jedincem a jeho okolím. Slyšící člověk si v běžném životě ani neuvědomuje význam vlastního fungujícího sluchu. Sluch je jediným smyslem, který nelze „odpojit“. Funguje permanentně, nevypíná se ani ve spánku a dokonce ani v bezvědomí. Tímto plní sluch jistou obrannou funkci. Ta nám do jisté míry z psychologického hlediska poskytuje určitý pocit jistoty a bezpečí, neboť nám neustále zprostředkovává veškeré zvukové podněty okolí a tím umožňuje rekognoskovat vše, co se kolem nás děje. Tato funkce sluchu nám také umožňuje kontrolovat okolí i v případě, že zrak soustředíme v tu chvíli na nějakou jinou činnost. Neslyšící lidé takové situace řeší častějším rozhlížením se kolem sebe. Pokud totiž soustředí zrak na nějakou konkrétní činnost, je omezena jejich schopnost kontroly okolí. Tím jsou nuceni k tomu, aby častěji těkali zrakem od práce a kontrolovali tak okolní dění alespoň pomocí zraku. Další velmi významnou funkci, která je v případě slyšícího zdravého člověka vnímána jen podvědomě, je orientace v prostoru. Sluchové vnímání totiž na rozdíl od zraku funguje i přes optické překážky a zároveň není vůbec závislé na světelných podmínkách okolí. Tato orientace v prostoru na základě sluchu funguje na principu odrážejících se zvukových vln od předmětů v okolí. Odrážející se zvukové vlny pak pomáhají člověku dokreslit orientaci v prostoru kolem něj. Tuto funkci sluchu využívají na plno především lidé s postižením zraku. 8
Nevidomí jsou tak právě na základě zvuku, který vydává jejich slepecká hůl, schopni získat představu o uspořádání věcí ve svém okolí a mohu se tak lépe orientovat. V případě této funkce sluchu je na závěr nutné říci, že ta do jisté míry doplňuje zrakové vnímání jedince, neboť některé vizuální podněty nejsou pro člověka pochopitelné pokud nejsou doplněny adekvátním zvukovým projevem. Další a nejdůležitější funkcí sluchu, jak již bylo výše řečeno, je možnost běžné komunikace. „Předpokladem i důsledkem mezilidských vztahů je vzájemné dorozumívání, sdělování informací, komunikace. Komunikace, její způsoby, komunikační prostředky a cesty jsou základem pro vytvoření efektivního lidského společenství“ (in: Krahulcová, B.: Komunikace sluchově postižených; Univerzita Karlova v Praze, Praha 2002; str. 11). Verbální komunikace je pro většinu společnosti nejběžnější formou komunikace. Komunikace jedince je velmi důležitá především pro společenský aspekt jeho života. Bez komunikační schopnosti se neobejdeme ani v soukromém životě, ani v práci. Nutně ji potřebujeme pro jakékoliv úřední jednání, návštěvu lékaře či nejběžnější denní úkony, jako je např. nakupování. V případě že dojde k narušení funkce sluchu, dojde tedy i k narušení běžné komunikační schopnosti s okolím jedince. Tímto netrpí jen jedinec sám, ale do značné míry i jeho okolí. Porušení komunikace s okolím pak může vést k depresím, pocitu bezmocnosti a osamocení, zvláště v případě že člověk přijde o sluch v pozdějším věku. (viz obsah knihy: Strnadová, V.: Jak se úspěšně vyrovnat se ztrátou sluchu, ASNEP, Praha 2001) Vzhledem k faktu, že lidské vnímání je multisenzorické, dojde - li k narušení funkce některého z jednotlivých smyslů, projeví se u jedince senzorická deprivace. Zároveň však dojde ke zlepšení funkce ostatních zachovaných smyslů. Zlepšení jejich funkce nespočívá v samotné funkci daného smyslu, ale ve změnách, které proběhly na úrovni nervových spojů. Což znamená, že se mozek daného jedince naučí konstruktivněji zpracovávat podněty, které mu poskytují zbývající funkční smysly. Tato schopnost mozku lépe zpracovat zbývající podněty se označuje jako smyslová kompenzace. Smyslová kompenzace je výraznější v případě jedinců, kteří ztratili některý ze smyslů již v době ranného dětství. Pokud budeme hovořit konkrétně o člověku se sluchovým postižením, zlepší se v rámci smyslové kompenzace především jeho schopnost využívání zraku a hmatu. Zvýšenou pozornost pak věnuje především zrakovým vjemům. Pokud bychom tedy oslabili zrakové vnímání sluchově postiženého člověka, dojde k jeho znejistění a to především vlivem narušení jakékoliv možnosti orientace. Sluchově postižený člověk totiž využívá zrak k orientaci v prostředí. Snaží se permanentně obsáhnout zrakem co největší plochu svého okolí, soustředí se především na viditelné změny svého okolí. Tohoto dosahuje především 9
pomocí častého rozhlížení a těkání očima. S tímto souvisí i intenzita světelných podmínek, kterou lidé se sluchovou vadou vyhledávají. Tak je běžné, že si neslyšící člověk snaží i během noci zajistit takové osvětlení místnosti, aby byl schopen rozeznávat alespoň obrysy okolních předmětů. S tímto souvisí i využívání světelných kompenzačních pomůcek. (viz. příslušná kapitola)
2.1.1.2 Zvuk a sluchový vjem, jeho šíření v prostředí Pomocí sluchu zachycujeme zvuky ze svého okolí. Zvuky mohou být periodické, tedy pravidelně se opakující, nebo neperiodické. Podle K. Sedláčka je „ zvuk mechanické vlnění pružného prostředí ve frekvenčním rozsahu lidského sluchu “ (2). Zvuky se tedy přenášejí zvukovým vlněním, tedy pomocí střídavého stlačování a zřeďování např. vzduchu, přičemž zvuk se šíří nejen vzduchem. Od zdroje se pak k uchu přemisťuje rychlostí šíření zvuku, jejíž velikost se primárně odvozuje od prostředí v rámci kterého se šíří a od teploty tohoto prostředí. Dalšími parametry zvuku jsou hlasitost a intenzita. Intenzita je síla zvuku, která byla změřena nějakým přístrojem a udává se v decibelech (dB), naproti tomu hlasitost je subjektivním vjemem intenzity nějakého zvuku, který zachytlo lidské ucho. Přičemž má - li se zvukový podnět stát sluchovým vjemem musí dosáhnout určité intenzity. Nejnižší hranici slyšitelnosti pak označujeme jako práh sluchu. Poslední charakteristikou zvuku je jeho kmitočet, který určuje výšku tónu. Lidské ucho tak zaznamenává zvuky o kmitočtu 16 Hz až asi 20 000 Hz. Zvuky se označují jako zvukové podněty. V případě, že daný podnět splňuje určité výše uvedené parametry, tedy určitou výšku a intenzitu, je zaznamenán lidským uchem. Pokud ucho zaznamená zvukový podnět, stává se z něj sluchový vjem. Každý sluchový vjem, dříve než si jej člověk vůbec uvědomí, je dvou - dimenzionálně zpracováván. Nejprve na emoční úrovní a posléze na úrovni mozkové kůry. V jednu chvíli si je však jedinec schopen uvědomit pouze jeden vjem, ostatní jsou potlačeny. Touto funkcí nám nervové centrum umožňuje především potlačit okolní šum a soustředit se na jeden konkrétní vjem. Sluchové vjemy se uchovávají v paměti člověka ve formě paměťových stop. Ty se nám pak můžou evokovat z paměti ve formě asociací. Pozornost člověka je dvojího charakteru. Buď je pozorností nezaměřenou, která je podstatná především pro orientační reflex a při které probíhá výběr sluchových vjemů v podkorovém centru mozku neuvědoměle. Nebo se jedná o pozornost zaměřenou, kdy je výběr řízen vědomým rozlišováním jednotlivých významů různých 10
zvukových vjemů a ty jsou vybírány na základě momentální podstatnosti daného zvukového vjemu pro posluchače. Přičemž nezaměřená pozornost má za jakýchkoliv okolností dominantnější postavení. Tímto způsobem nám funkční sluchové vnímání poskytuje permanentní přísun široké škály sluchových vjemů.
• • • • • • • • • • • • •
tryskový motor sbíječka cirkulárka klakson zvuk metra motocykl pouliční ruch běžný hovor rádio tichý hovor šepot tikot hodin šum počítače
→ 130 → 120 → 110 → 100 → 90 → 80 → 70 → 60 → 50 → 40 → 30 → 20 → 10
Tab. 1 : Příklady intenzity jednotlivých zvuků v dB (3)
2.1.1.3 Dopad ztráty sluchu na jedince Největším problémem se ztrátou sluchu je, jak již bylo řečeno výše, ztráta komunikační schopnosti. Dojde – li k ní, je třeba se s nastalou situací nějak vyrovnat, přičemž je nutné poznamenat, že čím dříve ke ztrátě dojde, tím jednodušší je obvykle se s touto ztrátou vyrovnat. Ztráta sluchu se přitom promítne nejen do pocitových prožitků postiženého člověka, ale i do pocitových prožitků jeho rodiny. Ztrátu sluchu v dospělosti je pak možné přirovnat k efektu padajících kostek domina. Ztráta sluchu tak vyvolá změny ve všech oblastech života daného jedince, tedy jak v rodině, tak i v práci, společenském životě, vztahu k dětem, v oblasti vlastních zájmů apod. Ztráta sluchu pak vyvolává pocit vnitřní nerovnováhy, ztrátu bezpečí, pocit izolovanosti, ale i neustálý pocit psychického a fyzického vyčerpání, který vychází z neustálého překonávání nově vzniklých bariér. Samotnou ztrátu sluchu prožívá jedinec hned na třech úrovních, tedy citově, fyzicky a mentálně, přičemž všechny tři úrovně jsou propojeny a ovlivňují jedna druhou. V zásadě je možné rozdělit průběh prožívání ztráty sluchu do několika fází, které se projeví u všech 11
jedinců. Tyto fáze se nevztahují pouze na sluchové postižení, ale v určité nepatrné obměně se s nimi můžeme setkat i u jiných typů postižení, v případě ztráty blízké osoby nebo v případě, že se rodičům narodí postižené dítě. Jednotlivé fáze jsou tyto : šok, popření, hněv, smlouvání, deprese a poslední fází je přijetí. Jednotlivé fáze se přitom mohou vracet opakovaně či střídat. Z hlediska jejich dopadu na psychiku se uvádí, že jsou lepší bouřlivější extrovertní reakce jedince, než introvertní. Ve chvíli, kdy se jedinec dopracuje do fáze přijetí, smířil se s nastalou situací a začíná o ni konstruktivně uvažovat a rozumě ji řešit. Dopracování se do fáze přijetí však může trvat i několik let a v některých případech se může stát, že k tomu nedojde nikdy. Ve fázi šoku a popření dochází nejen k popření evidentní zjevné situace, ale obvykle i k tomu, že něco popíráme. Fáze šoku a popření přitom může trvat i několik měsíců, následně po jejím odeznění se naplno rozvine pocit bolesti. V případě, že tedy nemůžeme nastalou situaci dále popírat, dostaví se fáze hněvu. V této fázi je jedinec značně přecitlivělý, frustrovaný a projevuje snahu, svést za svou situaci na někoho konkrétního vinu. Ve chvíli, kdy se člověku konečně povede se vypořádat se svým hněvem, může se objevit fáze smlouvání. Ta nás vrací opět do prvotní fáze popření, neboť se člověk v období této fáze opětovně upíná k naději, že se původní stav ještě vrátí. Ve chvíli, kdy se pak zcela smíří s nevratností svého nastalého stavu, dostavují se deprese. V této fázi je více než nutná podpora okolí jedince. Ve chvíli kdy jedinec překoná období depresí je úspěšně na konci své cesty za smířením se se svou novou situací. Ve chvíli, kdy se člověk se svým postižením smíří, je schopen o něm realisticky uvažovat a popř. například i přijmout nabízenou pomoc okolí a odborníků.
2.1.2 Anatomická stavba ucha a průběh sluchového vjemu
Orgánem sluchu
je ucho. To se z hlediska evolučního vývoje vyvinulo z ústrojí
rovnováhy a snímání rychlosti u ryb a obojživelníků.(4) Sluchová dráha se však neskládá pouze z ucha, ale také z vyšších pater sluchové dráhy v mozku. Z anatomického hlediska a ostatně i z hlediska průběhu zvukového vjemu je možné průběh sluchové dráhy rozdělit do čtyř oblastí. První z nich tvoří zevní ucho, to navazuje na střední, dále pak na vnitřní a poslední částí jsou vyšší patra sluchové dráhy v mozku. Samotné sluchové vnímání je vedeno skrze sluchový orgán, tedy ucho. Řízeno je ovšem prostřednictvím centrální nervové soustavy (CNS). 12
Obr. 1 : Stavba sluchové dráhy (5)
2.1.2.1 Zevní ucho a střední ucho Zevní ucho se skládá z boltce, zvukovodu a bubínku. Funkce této časti ucha je mechanického charakteru. Zevní ucho de facto pracuje na principu radaru. Boltec zachycuje zvukový podnět a směřuje jej do vnějšího zvukovodu. Tím zvuk dojde až k ušnímu bubínku, který se vlivem zvukového vlnění rozkmitá. Bubínek je blanka, kterou je zakončen zevní zvukovod. Je elipsovitého tvaru, o velikosti cca 9 x 11 mm a tloušťce 0.1 mm. S bubínkem je spojena jedna ze tří středoušních kůstek, kterou je kladívko (malleus). Další dvě jsou kovadlinka (incus) a třmínek (stapes). Tyto kůstky mají za úkol přenést zvukové vlny do vnitřního ucha a jsou uloženy ve středoušní dutině. Kladívko se tak od bubínku rozkmitá, předá tento pohyb kloubním vedením kovadlince, ta jej následně odešle skrze třmínek a přes oválné okénko do perilymfy vnitřního ucha. Mimo výše uvedeného existuje v této části ucha ještě Eustachova trubice, která propojuje oblast středního ucha a zadního traktu nosohltanu. Tato trubice slouží k vyrovnávání atmosférických tlaků mezi vnějším zvukovodem a středním uchem. Její význam tkví především v ochraně před perforací a zajištění správné funkce bubínku. Souběžně s Eustachovu trubicí vede kostěný kanálek, v němž je z větší části uložen 13
2 cm dlouhý sval, který se jmenuje napínač bubínkový (musculus sensor tympani). Na svém konci je tento sval spojen s kladívkem. Jeho úkol spočívá ve zvýšení napětí bubínku, což vede k tomu, že se není schopen bubínek tolik rozkmitat a následně tím dojde i k zeslabení vibrací převáděných do vnitřního ucha. Druhým drobným svalem ve středním uchu, který souvisí se středoušními kůstkami, je pouze 7 mm dlouhý třmínkový sval, který se, jak už jeho název napovídá, upíná ke krčku třmínku. Pomocí stahů tohoto svalu pak dochází ke zmenšení výchylek třmínku. Pokud je uchem zaznamenán nějaký silný zvukový podnět, dojde k stažení obou svalů. Tato jejich funkce je označována jako akustický reflex.
2.1.2.2 Vnitřní ucho Nejdůležitějším orgánem vnitřního ucha je hlemýžď (cochlea), který svým spirálovitým tvarem připomíná tvar ulity hlemýždě. Je to tedy kanálek stočený do spirály, který má 2 a ¾ závitu. V kostěném hlemýždi je uložen hlemýžď blanitý (duktus cochlearis), který má na průřezu trojúhelníkový tvar. Tento blanitý hlemýžď rozděluje kanálek na „ horní “ a „ dolní “ patro. Horní se nazývá scala vestibuli a začíná oválným okénkem, dolní pak scala tympani a začíná okrouhlým okénkem. Z tympanální strany se nachází membrána basilaris, z vestibulární strany membrána vestibularis (Reissnerova membrána). Obě patra jsou propojena ve vrcholu hlemýždě otvorem, který je označován jako helicoterma. V obou patrech je perilymfa. Z hlediska akustických vlastností má perilymfa vlastnosti podobné slané vodě, jinak je de facto mozkomíšním mokem. Funkce hlemýždě je pro vedení sluchu velmi významná,
neboť
zde
dochází
ke
změně
mechanického
zvukového
kmitání
v elektromagnetické impulsy. Samotný průběh zvukového vjemu v této části ucha je pak následující. Skrze oválné okénko působí kmity středoušní kůstky, třmínku, na perilymfu v hlemýždi. Tímto pohybem perilymfy dochází k pohybu basilární membrány, která se tedy vlivem pohybu perilymfy prohýbá. Dle místa, kde došlo k největším prohybu membrány, je možné určit výšku tónu. Na základě tohoto principu je také v rámci hlemýždě určena výška tónu. Toto se označuje jako tonotopie. Přičemž hluboké tóny se projevují na konci hlemýždě, vysoké pak na jeho začátku. Basilární membrána na sobě nese podél celé své délky, tedy od počátku do konce hlemýždě, Cortiho orgán. Jeho funkcí je převod prohybu basilární membrány na akční nervový potenciál, tedy na nervové impulsy, které jsou pak dále vedeny sluchovým nervem. Akční částí Cortiho orgánu jsou 4 řady vlasových buněk, tedy jedna řada vnitřní a čtyři řady vnější. 14
Na těchto vlasových buňkách se nacházejí drobná vlákénka, která se označují jako stereocilie a skrze právě jejich ohyb dochází k šíření zvukových vln v rámci hlemýždě. Stereocilie se opírají o tektoriální membránu, přičemž pokud se pohne basilární membrána, pohne se v opačném směru jejího pohybu proti ní membrána tektoriální, čímž dojde k podráždění právě vlasových buněk. Impuls přenesený na tato nervová vlákna je pak skrze ně přenesen dále na sluchový nerv. V rámci vnitřního ucha je uloženo mimo jiné i ústrojí rovnováhy. Toto statokinetické centrum, tedy vestibulární ústrojí pro vnímání polohy a pohybu hlavy, sice nemá nic společného s vedením sluchového vjemu, na druhou stranu mnohdy doprovází vznik postižení sluchu v této oblasti i postižení právě statokinetického centra, neboť oba nervy, tedy nerv rovnováhy i sluchu, probíhají společně a soustředně.
Obr. 2 : Stavba blanitého hlemýždě (6)
2.1.2.3 Vyšší patra sluchové dráhy Do této oblasti spadá VIII. sluchový nerv (nervus statoacusticus) a v oblasti mozku pak sluchová dráha a korové oblasti ve spánkovém laloku. VIII. hlavový nervy je tedy nervem rovnováhy a sluchovým. Sluchová dráha je tvořena dvěma typy vláken. Vlákna vedoucí signál do vyšších pater sluchové dráhy se označují jako vlákna smyslová (aferentní). Vlákna vedoucí signál opačným směrem, tedy z mozku zpět do vnitřního a středního ucha, se
15
nazývají vlákna výkonová (eferentní). Úkolem eferentních vláken je informovat vnitřní a střední ucho o síle signálu. V rámci centrální nervové soustavy je pak každý sluchový vjem zpracován nejprve v rámci podkorových center mozku. Zde dochází k primární klasifikaci každého sluchového vjemu. Vjem je charakterizován jako buďto známý, či neznámý, příjemný či nepříjemný, podstatný či opomenutelný apod. Teprve na základě proběhnutí této základní analýzy a klasifikace sluchového vjemu, je na úrovni neuronů stanoveno zda bude postoupen dále či nikoliv.
2.1.3 Klasifikace a typy sluchového postižení
Pod pojmem sluchové postižení se rozumí nejen různě velká ztráta sluchu, ale i všechny další typy sluchového postižení, jejichž projevy mohou být různé. Hned na začátku je nutné terminologicky rozlišit rozdíl mezi poruchou a vadou. Porucha je postižení sluchové funkce, které má přechodný charakter, a tudíž u které se po vhodném terapeutickém zásahu sluch vrátí do původních mezí. Naproti tomu vada je trvalým postižením, jehož dopad je možné zmírnit, ale není možné sluchové postižení zcela odstranit a vrátit tak sluch do původního stavu. Jednotlivá postižení sluchu je pak možné klasifikovat na základě několika faktorů, podle hloubky sluchového postižení, podle doby vzniku, na základě oblasti, kde sluchová vada vznikla, či na základě důvodu vzniku vady. Na základě hloubky sluchového postižení se sluchové vady dělí do dvou základních kategorií, těmi jsou nedoslýchavost a hluchota. Jakožto nedoslýchavý je označován člověk, u kterého je možné kompenzovat sluchovou vadu sluchadly. Nedoslýchavost (hypoacusis) je přitom zcela běžná u starších lidí, neboť zvýšení sluchového prahu je běžným přirozeným důsledkem procesu stárnutí. U presbyakuse, jak se odborně nazývá úbytek sluchových buněk ve vnitřním uchu vlivem stárnutí organizmu, dochází běžně po 60tém roce života. V dnešní době je však běžné, že vlivem narůstajícího hluku v okolí, poslouchání hlasité hudby apod. dochází k tomuto typu nedoslýchavosti i v nižším věku. Nedoslýchavost dělíme na nedoslýchavost lehkou, střední a těžkou. Lehká nedoslýchavost znamená sluchovou ztrátu v rozmezí 20 – 40 dB, střední pak v rámci 40 – 70 dB (přičemž 41 – 55 dB je střední nedoslýchavost a 56 – 70 dB je středně těžká nedoslýchavost) a těžká v rozmezí 70 – 90 dB. Mimo to může být dále rozdělena na převodní a percepční nedoslýchavost. Převodní
16
nedoslýchavost se projevuje snížením sluchové schopnosti, percepční pak také zkreslením vnímání řeči. Hluchota (ancusis, surditas) je pak klasifikována jako těžká sluchová vada, která může vést až k ztrátě sluchu. Hluchota se dělí na úplnou, nebo také totální, a praktickou. V případě úplné hluchoty dochází k naprosté ztrátě sluchu, což znamená, že je ztráta sluchu větší než 100 – 120 dB. V případě praktické hluchoty má jedinec jen tzv. zbytky sluchu. Z hlediska doby vzniku může být hluchota prelingválního nebo postlingválního charakteru. Vždy je však vadou percepční. Další způsob klasifikace sluchových vad je podle oblasti, kde sluchová vada vznikla. Sluchové vady tak mohou být buď převodního nebo percepčního typu, přičemž percepční typ je také označován jako senzoneurální. Převodní typ sluchové vady vzniká v oblasti mechanického vedení sluchových vjemů, tedy v rámci zevního a středního ucha. Důvodem vzniku takovéto vady je přerušení přenosu zvukových vibraci do vnitřního ucha, tedy do hlemýždě. Vady převodní přitom nikdy nevedou k úplné hluchotě, neboť i kdyby došlo k tomu, že by byl převodní aparát sluchu zcela nefunkční, bude ve výsledku sluch oslaben maximálně o 65 dB, což sice bude mít za následek oslabení sluchového vnímání, nikoliv však zkreslení nebo ztrátu. Tyto vady je možné kompenzovat sluchadly nebo v některých případech operativně odstranit. Vady percepční (senzoneurální) vznikají poškozením sluchové funkce v oblasti vnitřního ucha nebo vyšších pater sluchového vedení, dochází při nich tedy k poškození v oblasti hlemýždě (postižen blanitý labyrint nebo vláskové buňky) nebo sluchového nervu. V této oblasti tedy dochází k narušení funkce vnímání – percepce - sluchového vjemu, právě proto jsou tyto vady označovány jako percepční. Percepční vady jsou obecně závažnějšího charakteru než vady převodní, neboť mohu vést až k úplné hluchotě. Třetím typem pak jsou vady smíšené, které jsou kombinací vad převodních a percepčních. Z hlediska lokalizace vzniku postižení je však také možné dělit vady na periferní, mezi které patří převodní, nitroušní a smíšeně (kombinace převodních a nitroušních), a centrální, u kterých je porušeno samotné nervové centrální ústrojí sluchu. Do skupiny periferních vad patří mimo ty, které jsou již v textu uvedené, dále hyperacusis (přecitlivělost sluchu na veškeré sluchové podměty) , diplacusis (rozdílné vnímání tónu), autoacusis (nepřiměřeně hlasité vnímání vlastního hlasu), schiazacusis (jedinec neslyší ani tóny, ani řeč, jen neperiodické šumy) či ušní šelesty (tinnitus) a hluky. Ušní šelesty jsou trvalého nebo záchvatovitého charakteru. Jejich původ může být buď objektivní, v takovém případě je původ ušního šelestu přímo obsažen v těle člověka (např. pulsující žilka), nebo subjektivní, 17
v tomto případě vzniká ušní šelest bez nějaké objektivní příčiny. Projevy ušních šelestů jsou značně individuální, mohou se projevovat šuměním, pískáním apod. Jejich vyléčení je málo pravděpodobné. Vyléčit je přitom zpravidla možné jen objektivní ušní šelesty. Dle dalšího typu klasifikace sluchových vad se vady dělí podle doby svého vzniku a stavu vývoje řeči v této době. V tomto případě je možné vady rozdělit na vrozené a získané. Oba tyto typy vad mohou být jak převodního, tak percepčního charakteru. Vady vrozené se dále dělí na vady dědičné a vady vzniklé v době zrání plodu. Dědičné vady se přitom mohou projevit až ve vyšším věku jedince a mohu mít degenerativní charakter.Ve velké většině případů jsou dědičné vady vrozené. Získané vady je možné dělit podle stavu rozvoje řeči jedince v období, kdy k vadě došlo, na vady preligvální a postlingvální. Lidé se získanou vadou sluchu jsou označeni jako ohluchlí. Přičemž všechny vady vrozené jsou zároveň vadami prelingválními. V případě prelingválních vad dochází tedy ke ztrátě sluchu ještě před rozvinutím řeči jedince. Postlingvální vady pak vznikají po částečném rozvoji řeči, tedy min. ve 2 – 4 letech, nebo v době, kdy už je řeč plně rozvinuta, tedy v pozdějším věku. Pokud se postlingvální sluchová vada objeví až po 7. roce života, tedy ve chvíli, kdy je již vývoj řeči plně dokončen, řeč se již neztrácí, zůstává, ovšem samozřejmě vyžaduje soustavný trénink a udržování. Posledním kritériem klasifikace sluchové vady je, zda je vada ustáleného
či
degenerativního charakteru, to znamená, zda se její stav s postupujícím časem zhoršuje nebo ne a zda je jednostranná nebo oboustranná, což znamená zda napadá jen jedno ucho nebo zda se vztahuje k oběma.
2.1.4 Příčiny vzniku sluchového postižení
Příčiny vzniku sluchových vad jsou různé. Mezi příčiny vzniku sluchového postižení převodního charakteru patří stejně tak ucpání vnějšího zvukovodu ušním mazem, jako zánět středního ucha či vnějšího zvuku nebo otoskleróza. Percepční vady pak můžou být vyvolány ototoxickými látkami, přidušením novorozence při porodu, úrazem hlavy či nádorem sluchového nervu. Nejjednodušší příčinou je ucpání vnějšího zvukovodu ušním mazem. V tomto případě se jedná jen o dočasný stav, který odstraní lékař tím, že zvukovod vyčistí. Další možnou příčinnou je deformita vnějšího či středního ucha. V tomto případě není vytvořen buď boltec či vnější zvukovod. V případě že je tato vada oboustranná, to znamená že jsou postižena obě 18
uši, je doporučen chirurgický zákrok. Mezi příčiny převodního postižení sluchu patří i zánět vnějšího zvukovodu a zánět středního ucha. Zánět vnějšího zvukovodu (otitis externa) může být způsoben jak viry, tak bakteriemi nebo plísněmi. Zároveň je však možné, aby byl vyvolán i jako následek alergické reakce, v tomto případě je však ztráta sluchu dočasného charakteru. Zánět středního ucha (otitis media) je způsoben mikrobiální nebo virovou infekcí výstelky středoušní dutiny. Další příčinnou převodní vady sluchu je přerušení řetězce středoušních kůstek. V tomto případě je náprava funkce sluchu často možná díky operaci a implantaci středoušních implantátů. V neposlední řadě se mezi příčiny tohoto typu postižení počítá i otoskleróza a cholesteatom. Při otoskleróze dochází ke znehybnění ploténky třmínku vlivem nárůstu kostní tkáně v oblasti oválného okénka. V naprosté většině případů se otoskleróza projeví na obou uších. Tato příčina je operativně odstranitelná. Výjimečně může otoskleróza spadat i do příčin percepčních vad, pokud zasáhne hlemýždě a následně vyvolá degenerativní změny Cortiho orgánu. Poslední jmenovanou příčinnou je Cholesteatom, což je cysta v oblasti středního ucha, která je tvořena šupinatou hmotou s cholesterolem. Zřídka může být tato vada i vrozená. Jejím největším nebezpečím pro člověka je to, že cysta rozkládá kost a tudíž může dojít i k tomu, že proroste kostí lebky směrem do hlavy. V případě Cholesteatomu je operace nevyhnutelná. Percepční vady jsou vyvolány různými faktory. Často jsou vrozeného charakteru. Mezi příčiny těchto vrozených percepčních vad patří často onemocnění matky v době těhotenství. Pokud je matka v době těhotenství infikována cytomegalovirem, toxoplazmózou či v 1. a 2. trimestru zarděnkami, může dojít ke vzniku percepčního sluchového postižení u plodu. Stejně tak může percepční vadu sluchu u plodu vyvolat ozáření matky rentgenem, příjem ototoxických látek (viz. níže) či drog nebo nekompatibilnost Rh faktoru matky a dítěte v době těhotenství. Vedle výše uvedených příčin může vyvolat percepční vadu sluchu také příjem ototoxických látek. Mezi ně patří stejně tak jako některá antibiotika, soli rtuti, olova, arzénové sloučeniny, ale i organická rozpouštědla, anilín či salicyláty a dokonce i nápoje s obsahem chininu (nebezpečné pro plod v době těhotenství matky). Antibiotika obsahující tyto látky jsou z „ mycinového řádu “ antibiotik, jako např. streptomycin. Tyto látky vedou k těžkým vadám sluchu, k úplné hluchotě však jen zřídka. Účinek těchto antibiotik na sluch spočívá v tom, že se v krvi jejich koncentrace snižuje rychleji než v perilymfě vnitřního ucha. S podáváním dalších a dalších dávek, tak koncentrace antibiotika v perilymfě roste, až dosáhne kritické hranice, při které dojde k postižení buněk uložených na Cortiho orgánu. Dalšími příčinami percepčních sluchových vad jsou vedle např. hnisavého zánětu mozkových blan (meningitida), i úraz hlavy či nádor sluchového nervu (neurinom akustikum). Tento 19
nádor způsobuje vady sluchu, šelesty a závratě. Zvětšuje se pomalu, ale časem může dojít i k utlačování okolních nervů a oblasti mozku. Je operativně odstranitelný, ovšem při chirurgickém zákroku často dochází k přetětí sluchového nervu.
2.1.5 Diagnostika vady sluchu
U sluchových vad je velmi důležité včasné odhalení a diagnostikování, proto by měl být sluch alespoň rámcově vyšetřen u všech dětí do půl roku života. V případě, že tedy existuje podezření na sluchovou vadu, měla by diagnostika proběhnout co nejdříve. Odhalení vady a zjištění její velikosti zajišťuje výběr optimální strategie postupu. Je možné zjistit i příčinu vady, ale tato informace nemá zpravidla žádný využitelný význam. Podstatné na včasné diagnostice je nejen podchycení případných využitelných zbytků sluchu a včasné nasazení sluchadla, ale i včasné zajištění plnohodnotné komunikace a případný rozvoj řečových schopností dítěte. Toto je podstatné především pro sluchově postižené dítě. Typ této komunikace samozřejmě vychází z velikosti sluchové vady. Diagnostiku vady sluchu provádějí specializovaná pracoviště otorinolaryngologie (ORL) a foniatrie. První vyšetření malých dětí je možné provádět přístrojem, který se nazývá reaktometr. Tento přístroj zajišťuje základní vyšetření funkčnosti sluchu dítěte, aniž by v jeho okolí došlo k nějaké změně podnětu, která by mohla výsledek testu pozměnit. Kojenci jsou totiž na jednotlivé podněty, jako např. i drobný závan větru způsobený pohybem, poměrně dost citliví. Miminko se tedy umístí mezi dva reproduktory. Přístroj na dálku ovládá zdravotní sestra, vysílá zvukové podněty postupně k levému a pravému uchu dítěte a sleduje reakce dítěte na podněty. V případě, že je test nejednoznačný, zopakuje se při příští návštěvě lékaře. Pokud je po opakovaném testu potvrzena pravděpodobnost výskytu sluchové vady, je nutné aby bylo dítě dále podrobněji vyšetřeno. Další testování postižení sluchu a určování jeho rozsahu je možné na základě hned několika postupů. Vůbec jedním z prvních bylo testování pomocí ladičky, která umožňovala lékaři rozlišit percepční a převodní typ sluchového postižení, neboť ji lékař buďto přikládal k uchu nebo k lebce. Dnes se k diagnostikování sluchového postižení využívají audiometrické metody, kterými jsou tónové audiometrie, slovní audiometrie, audiometrie na základě elektrické odezvy a audiologických imitačních měření. Přičemž první dvě jmenované metody vyžadují přímou spolupráci testované osoby, druhé dvě nikoliv.
20
2.1.5.1 Tónová audiometrie K audiometrii se obecně využívá přístroj zvaný audiometr, který je možné definovat jako elektrický generátor čistých tónů, umožňující nastavení kmitočtu a akustického tlaku a který umožňuje přepínání vysílání zvuků mezi levým a pravým uchem. Čistý tón je přitom definován jako nejjednodušší zvuk se sinusovým průběhem akustického tlaku. Tento přístup poskytuje lékaři důležitě informace o velikosti ztráty sluchu testované osoby, které jsou potřebné pro výběr nejvhodnějšího typu sluchadla. Testování probíhá tak, že si testovaná osoba nasadí na hlavu sluchátka, do nichž jsou ji střídavě pouštěny do levého nebo pravého ucha pomocí audiometru čisté tóny, u kterých se postupně zvedá akustický tlak a testovaná osoba má dát znamení, pokud něco zaslechne. Testování přitom nemusí probíhat jen pomocí sluchátek, tóny mohou být vysílány i do reproduktorů, pak se jedná o tónovou audiometrii ve volném poli nebo je možné toto audiometrické vyšetření provést i za pomoci vibrátoru, který si testovaná osoba přiloží na oblast skalní kosti za uchem. Následně dojde k zakreslení situace do audiogramu a celý průběh testu se opakuje znovu, jen dojde ke změně kmitočtu. Test je ukončen až ve chvíli, kdy je do audiogramu zakreslena celá křivka a to pro obě uši. Z výsledného tónového audiogramu je tedy možné vyčíst závislost mezi velikostí ztráty sluchu testovaného jedince a kmitočtem. Na horizontální osu (x) se přitom uvádí rozsah kmitočtů a na vertikální (y) je zaznamenávána ztráta sluchu, uváděna v decibelech (dB). Měření může proběhnout se sluchadly i bez nich, což ve výsledku může ověřit přínos sluchadla v rámci jednotlivých testovaných tónů. Podle světové zdravotnické organizace (WHO) a Mezinárodního úřadu pro audiologii (BIAP) je klasifikován základ hodnocení průměrné ztráty sluchu v lepším uchu na kmitočtech 500 Hz, 1000 Hz a 2000 Hz.(7)
2.1.5.2 Slovní audiometrie Tento typ audiometrického vyšetření je doplněním tónové audiometrie. Princip vyšetření je de facto stejný jako u tónové audiometrie. Testované osobě jsou v tomto případě přehrávány do sluchátek slovní audio-soubory s přesně nastavenou hlasitostí.
Testovaná
osoba má za úkol slovo vždy zopakovat, za předpokladu, že mu rozuměla. Pokud
mu
nerozuměla, řekne, že neví. Po projití souboru testovaných slov dojde opět k záznamu situace
21
do audiogramu a následuje opětovné zopakování testu, tentokrát se sníženým akustickým tlakem, přičemž počáteční hodnota akustického tlaku se stanovuje tak, aby slova o této akustické hodnotě byla pro testovanou hodnotu srozumitelná, a aby mu jejich hlasitost byla příjemná. Do audiogramu se pak v tomto případě na horizontální osu (x) zaznamenává akustický tlak v decibelech a vertikální (y) počet správných odpovědí v procentech. Touto metodou je pak možné ve výsledku stanovit přínos sluchadla pro daného jedince, neboť lékař pozná nejen zda slovu rozuměl či nikoliv, ale také na základě reakce pacienta, zda ho slyšel či nikoliv.
2.1.5.3 Audiometrie založená na základě elektrických odezev mozku na zvuk. podněty Tato audiometrie patří do skupiny objektivních audiometrických metod diagnostiky postižení sluchu. Objektivnost této metody se váže k tomu, že tato metoda nevyžaduje zpětnou vazbu testované osoby. Z tohoto důvodu bývá také využívána u menších dětí, kde by provedení dvou výše uvedených audiometrických vyšetření bylo problematické. Na druhou stranu je nutné uvést, že výsledky této metody bývají méně jednoznačné než u metod výše uvedených. Průběh vyšetření je podobný průběhu vyšetření elektroencefalografem (EEG). Pacientovi jsou na hlavu umístěny 3 elektrody, za každé ucho jedna a poslední je umístěna na temeno hlavy. Na hlavu dostane sluchátka, do sluchátek se pouštějí v pravidelných intervalech zvuky. Měření v rámci jedné hodnoty hlasitosti je provedeno cca 20 x 1 sekundu, přičemž celkový počet měření v rámci nastavení jedné hodnoty hlasitosti je něco mezi 2 – 4 tisíci (8). Poté dojde, stejně jako v předchozích metodách, ke snížení hodnoty hlasitosti a opětovnému zopakování celého procesu měření. Postupné snižování hlasitosti a opakování měření je prováděni tak dlouho, dokud se nedosáhne prahu sluchu daného jedince.
2.1.5.4 Audiologické imitační měření → tympanometrie I tato metoda je metodou objektivní, neboť ani ona nevyžaduje spolupráci testované osoby. V tomto případě se jedná o metodu, která je zaměřená na vyšetření středního ucha a bubínku a tudíž na diagnostiku převodních sluchových vad. Testování probíhá tím způsobem, že je do ucha zavedena gumová sonda. Tou je ucho utěsněno. Význam této gumové sondy je 22
hned trojí. Jednak je pomocí ní v uchu nastolen buď přetlak nebo podtlak, a to proto, že v případě buď jednoho nebo druhého dojde ke ztuhnutí středoušních kůstek, čímž je zamezeno vedení zvuku ve středoušní oblasti a tím pádem je možné stanovit akustickou vodivost přímo zvukovodu. Za druhé je pomocí této sondy veden testovací zvuk a za třetí je touto sondou odváděna odrážená akustická energie k mikrofonu, kde probíhá její změření. Výsledky jsou zaznamenávány do tympanogramu. Tympanogram přitom začíná na nulové hodnotě a ve výsledku přímo odpovídá akustické vodivosti středoušní oblasti.
2.1.6 Sluchadla a kochleární implantace
2.1.6.1 Sluchadla Sluchadla jsou pro sluchově postižené lidi s alespoň minimálními zbytky funkčního sluchu velmi důležitou pomůckou. Pomáhají jim v případě správného výběru a nastavení sluchadla normálně verbálně komunikovat a rozvíjet tak kvalitu vlastního mluveného projevu. Mimoto samozřejmě usnadňují „ pohyb “ ve slyšící společnosti. Sluchadel je hned několik typů. Základně je možné je rozdělit do dvou skupin. Do první z nich spadá klasifikace sluchadel podle typu konstrukce, do druhé pak rozdělení sluchadel podle sytému, kterým zpracovávají zvukové podměty Do první skupiny pak spadají sluchadla kapesní, brýlová, závěsná a sluchadla do ucha. Tato skupina rozděluje tedy sluchadla na základě jejich konstrukce. Všechny tyto typy přitom pracují na de facto stejném principu. Zvukový podnět dopadne na mikrofon. V tuto chvíli dojde ke změně struktury podnětu. Ten takto změněný dojde do zesilovače, kde je individuálně modifikován, podle nastavení sluchadla. Následně je modifikovaný zvukový podnět převeden do reproduktoru ve sluchátku, v rámci nějž dojde k opětovné změně na původní zvukovou vlnu a následnému poskytnutí tohoto vjemu sluchovému vnímání člověka. Velmi důležitými částmi každého sluchadla jsou ušní tvarovky (ušní koncovky, mušličky apod.). Ušní tvarovky plní mnoho funkcí. V případě typu sluchadel do ucha např. je tvarovka mimo jiné obalem sluchadla, v některých jiných případech zase přidržuje sluchadlo v uchu. Jejich hlavní úkol však spočívá v odstranění akustické zpětné vazby. Tato funkce je podstatná především pro analogová sluchadla, která nedisponují schopností elektronického potlačení akustické zpětné vazby. Ta se projevuje pískáním sluchadla, které vzniká díky unikání zvuku ze zvukovodu, který byl sluchadlem přiveden. Pískání je výsledkem toho, že unikající zvuk je
23
opakovaně zachycen sluchadlem a opakovaně zesilován a zesilován. Toto unikání je výsledkem právě špatně těsnící tvarovky. Proto je správně vybraná tvarovka velice důležitá. Do sluchadel se mimo jiné obvykle přidává indukční cívka, která umožňuje využití indukční smyčky. (9)
2.1.6.1.1 Typologie sluchadel podle konstrukce
Do této kategorie tedy spadají sluchadla kapesní, brýlová, závěsná a sluchadla do ucha. Kapesní sluchadla jsou složena z části s mikrofonem, napájením a el. obvodem umístěným v malé krabičce. Ta je pak pomocí spojnice napojen na sluchátko s tvarovkou. Brýlová sluchadla mají umístěné sluchadlo do straniček brýlí. Stejně jako kapesní sluchadla, ani brýlová nejsou dnes již téměř využívána. V případě brýlových sluchadel je dnes využívána jen jejich alternativa upravená pro kostní vedení. Závěsná sluchadla jsou srpkovitého tvaru. Tento typ sluchadel se zavěšuje za ucho. Výsledný modifikovaný zvukový podmět je veden trubičkou do ušní tvarovky ve zvukovodu. Velkou výhodou těchto sluchadel je neexistence rušivých zvuků a zároveň fakt, že dojde-li k jejich použití na obou uších, můžeme docílit určité stereofonie sluchového vjemu. Čtvrtým typem sluchadel jsou sluchadla do ucha. Tento typ sluchadel vyplňuje větší či menší část prohlubně na ušním boltci, která se nazývá koncha. Tyto sluchadla jsou miniaturní a v dnešní době se vyrábějí přímo na míru jednotlivým sluchově postiženým lidem a to na základě tvaru jejich uší a výsledků jejich audiometrického vyšetření.
2.1.6.1.2 Typologie sluchadel podle systému, jakým zpracovávají zvukový podnět
Druhá skupina klasifikuje sluchadla na základě způsobu zpracování zvuku. Do této skupiny spadají sluchadla analogová, digitální a hybridní forma předchozích dvou, tedy sluchadla digitálně řízená – analogová. Princip všech těchto sluchadel je totožný s principem výše uvedeným. Rozdíl spočívá pouze v tom, k jaké modifikaci zvukového vjemu dojde. V případě analogového sluchadla dojde ke změně mechanického kmitání sluchového vjemu na elektrický signál, ten je pak modifikován (zesílen a upraven) a opětovně převeden na zvukový podnět. V případě digitálních sluchadel dojde k převodu elektrického signálu na číselnou posloupnost, která je pak dále zpracována pomocí integrovaných obvodů v řídící jednotce. Na výstupu pak dochází opět ke zpětnému převedení číselné řady do, v tuto chvíli již modifikované, zvukové podoby. Velkou výhodou digitálních sluchadel je především 24
kvalitnější zpracování zvukové stopy, omezení šumů a samozřejmě možnost mnohem přesnější kalibrace modifikace zvukového podnět přesně dle potřeb daného jedince. Mezi jejich další výhody patří i možnost elektronického potlačení zpětné vazby. Posledním typem sluchadel v této kategorii jsou sluchadla digitálně řízena – analogová. V těchto sluchadlech je řídící jednotka digitální, ale signál je zpracováván analogově. I tato sluchadla je možné velmi přesně kalibrovat na základě potřeb určité konkrétní sluchové vady. Kvalita zvuku již není tak vysoká, jako u sluchadel plně digitálních, ovšem naproti tomu je jejich velkou výhodou poměrně nižší cena než u sluchadel plně digitálních.
2.1.6.1.3 Implantovaná sluchadla
Jakožto speciální skupinu sluchadel uvádím sluchadla implantovaná, neboť jejich aplikace vyžaduje chirurgický zákrok. Tato sluchadla jsou operačně implantována přímo do spánkové kosti. Jsou tedy vhodná především pro převodní typy sluchových vad, neboť jejich princip vnímání sluchových podnětů je založen na kostním vedení zvuku. Hlavní nevýhodou tohoto typu sluchadel je především způsob jejich aplikace. Ta vyžaduje celkovou anestézii, která s sebou samozřejmě přináší různá zdravotní rizika. Mimo tuto nevýhodu jsou tato sluchadla také velmi drahá. Výhodou je oproti tomu to, že je takto implantované sluchadlo de facto neviditelné. (10)
2.1.6.2 Kochleární implantace „To co představují moderní elektronická sluchadla pro nedoslýchavé, představují kochleární implantáty pro ohluchlé. Pro naprostou většinu lidí, kteří třeba i jen jeden nebo dva roky života slyšeli a ztratili sluch až poté, představují kochleární implantáty skutečně zázračnou léčbu. Poněkud spornější jsou stále ještě implantace u velmi malých prelingválně neslyšících dětí. Prelingválně neslyšícím dospělým pak implantáty z fyziologického důvodu pomáhají jenom velmi málo, pokud vůbec.“ (in: Hrubý, J.: Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu II.; str. 146) Kochleární implantace je tedy typem neuroprotézy, která se operativně implantuje do oblasti vnitřního ucha. Je určena především pro pacienty, kteří mají postiženou oblast vnitřního ucha a přitom zachovanou funkci vyšších sluchových pater, včetně funkce mozku. Do této oblasti spadají lidé ohluchlí a prelingválně neslyšící velmi malé děti. Sluchově postižení lidé, u kterých je možnost, že by jim implantát pomohl a tudíž že by jim mohl být voperován, musí projít sérií velmi podrobných vyšetření. Ty mají za úkol 25
stanovit, zda je daný pacient opravdu vhodným kandidátem. Poslední instancí je pak rozhodnutí implantační komise. Celková cena kochleární implantace je velmi vysoká, pohybuje se kolem 750 000 Kč. Tato cena je opravdu velmi vysoká, u vhodných pacientů je však plně hrazena skrze zdravotní pojištění. (11) Funkce kochleární neuroprotézy spočívá v nahrazení zaniklé funkce nervových buněk na bazilární membráně ve vnitřním uchu. Pokud totiž dojde k zániku jejich funkce, nevzniká ani akční potenciál a následně není ani poskytován stimul sluchovému nervu. Výsledkem je pak sluchové postižení, tedy v tomto případě konkrétně úplná hluchota. Podráždění sluchového nervu je však možné vyvolat i jiným způsobem. Kochleární neuroprotéza je právě tím, co vyvolává umělý akční potenciál a tím i podráždění sluchového nervu. V případě kochleární implantace je pak podráždění sluchového nervu vyvoláno pomocí elektrického proudu. Dnes se běžně používá kochleární implantát s multielektrodami. U tohoto typu kochleární neuroprotézy je ve vnitřním uchu napojeno více elektrod s drobnými kontakty. Tyto kontakty jsou zasunuty do hlemýždě a pomocí elektrických impulsů stimulují vždy jen určitou skupinu vláken sluchového nervu. Tímto je umožněno využití funkce tonotopie vnitřního ucha, což znamená, že je člověk schopen vnímat rozdíly mezi vysokými a hlubokými tóny.
2.1.6.2.1 Stavba kochleárního implantátu (viz. Obr. č. 3)
Moderní kochleární implantáty se skládají z dvou základních částí. První je vnější řečový procesor, druhou pak implatnibilní část. Vnější část kochleární neuroprotézy je tvořena řečovým procesorem, složeným z mikrofonu a vysílací cívky. Tato vysílací cívka přitom zprostředkovává mimo jiné i energii implantované části, kterou potřebuje pro napájení elektroniky v ní obsažené. Implantibilní, tedy vnitřní, část je umístěna na hlavě pod kůží a skládá se z elektrodového pole a elektronických obvodů. Elektronické obvody mají za úkol dekódovaný signál, který je do nich přiváděn pomocí vnějšího řečového procesoru a který je dále skrze ně převáděn jednotlivými elektrodami na stimulační impulsy. (12). Vzhledem k tomu, že tato část implantátu je uložena přímo v lidském těle, je podstatné, aby byla uložena v pouzdře z materiálu, který dokáže vydržet v lidském těle velmi dlouhou dobu, aniž by byl poškozen sám, nebo by naopak poškozoval tělo. Průběh vnímání pomocí kochleárního implantátu je tedy následující. Zvukový podmět je zachycen pomocí vnější části implantátu, tedy pomocí řečového procesoru. Ten má za úkol 26
analyzovat okolní zvukové podměty a na bázi funkce digitálního sluchadla je tedy zprostředkovávat dále. Tím jsou převedeny do elektrických obvodů, které signál dekódují a pomocí elektrod převedou na stimulační impulsy, které nakonec stimulují sluchový nerv. Což ve výsledku vede k uvědomění si sluchového vjemu. Rozsah dopadu kochleární implantace na schopnost sluchového vnímání je různý. Avšak zpravidla platí, že u všech pacientů, kteří byly k implantaci doporučeni, se projeví schopnost vnímat alespoň základní hrubé zvuky.
Obr. č. 4 : Stavba kochleárního implantátu (13)
2.1.6.3 Sluchový implantát do mozkového kmene Metoda implantátu do mozkového kmene je poměrně mladá. Operací tohoto typu proběhlo ve světě jen několik desítek, přičemž dvě již byly provedeny i na území České republiky. (14) Operace je založená na obdobném principu jako výše uvedená kochleární implantace, přičemž na rozdíl od ní, je zde sluchový implantát operativně umístěn přímo do mozkového kmene. Jedná se tedy o typ neuroprotézy, která je umístěna přímo ke sluchovým jádrům v oblasti mozkového kmene. Snímání a zprostředkovávání sluchových vjemů pak funguje na podobném principu jako u kochleární implantace. Pro tento typ implantace jsou vhodní jen určití konkrétní pacienti. Výběr je velmi přísný, neboť implantace je provedena pouze v případě, že má pacient oboustranně přeťatý sluchový nerv.
27
2.1.7 Kompenzační pomůcky
Účelem kompenzačních pomůcek, jak už sám název napovídá, je do určité míry kompenzovat sluchovou vadu a umožňovat tak člověku se sluchovým postižením žít běžný život a do jisté míry i běžně komunikovat. Většina těchto pomůcek je plně nebo alespoň částečně hrazena odbory sociálního zabezpečení v rámci jednotlivých okresních nebo obvodních úřadů. Tato dotace je sluchově postiženému jedinci poskytnuta na základě podané vyplněné žádosti, která musí být navíc doplněna zdravotním potvrzením příslušného otolaryngologa, ke kterému daný jedinec pravidelně dochází. Kompenzační pomůcky je možné obecně rozdělit na signalizační, informační a komunikační na dálku, přičemž informační a komunikační kompenzační pomůcky se v mnoha případech spojují v jedno. Signalizační mají za účel světelným signálem nahradit signál zvukový. Do této kategorie spadají např. signalizace dveřního zvonku, zvonění telefonu, budíku či dětské chůvičky. Mezi informační kompenzační pomůcky patří především televize s teletextem a počítač s připojením na internet. Komunikační pomůckami pak jsou především telefonní přístroje, faxy, elektronická pošta a mobilní telefony prostřednictvím funkce zasílání krátkých textových zpráv (SMS).
2.1.7.1 Signalizace zvuku Mezi signalizační kompenzační pomůcky patří tedy signalizace dveřního zvonku, budíku, zvonění telefonu, klepání na dveře, dětské chůvičky či dokonce signalizace pohybu nežádoucích osob. Tedy zkrátka všech zvuků, se kterými se člověk v běžném životě setkává denně, a které v případě sluchové vady ovšem nemůže slyšet. Potřebuje je tedy nahradit nějakými jinými senzorickými podměty. Jednotlivé signalizační systémy může mít sluchově postižený člověk nainstalovány doma každý zvlášť nebo může mít komplexní signalizační systém, který v sobě spojuje více funkcí najednou. Principem těchto zařízení je snímání jednotlivých zvukových signálů, tedy konkrétně vždy těch, na které je dané zařízení naladěno senzorem. Přičemž tento snímač zachytí zvuk, následně vyšle signál do přijímače skrze předem nastavený světelný kód a přijímač jej vizuálně provede. Tím je sluchově postižený člověk srozuměn skrze např. světelný kód o který zvuk se jedná, tedy např. zda zvoní někdo u dveří nebo pláče dítě. Jednotlivé zvuky mají tedy nastavené každý svůj signalizační kód.
28
De facto veškerý sortiment dnes vyráběných budíků jsou budíky elektronické. Signalizaci zvonění budíku je pak možné v zásadě vyřešit třemi možnými způsoby. Člověk může být buzen buď intenzivním světlem, vibrací nebo proudem vzduchu z ventilátoru. Přičemž některé budíky mají výstup pouze na jednu signalizační „ zásuvku “, některé se vyrábějí však i s několika výstupy pro různou signalizaci, takže je pak možné, aby budík k buzení najednou využíval například jak světelnou tak i vibrační signalizaci. V případě buzení skrze světelnou signalizaci je možné budík připojit buďto na lampu nebo na elektrickou výbojku. V obou případech bliká světelný zdroj tak dlouho, dokud jej spící člověk nevypne. Vibrační budíky pak mají vibrační funkci buď přímo vestavěnu v sobě nebo je k nim vibrační zařízení v krabičce připojeno přes kabel. Časová signalizace se samozřejmě netýká jen budíků, ve výrobě jsou i náramkové hodinky s vibrační signalizační funkcí. Z hlediska komplikovanosti signalizačních systémů je budík zařízením nejjednodušším, neboť jeho dosah je potřebný pouze na krátkou vzdálenost v rámci jedné místnosti. Ostatní signalizace však musí být danému jedinci přístupná v celém bytě, popř. v domě. Signalizace dveřního zvonku je ve většině případů řešena pomocí světla. Především je nutné, aby indikace byla dostupná ve všech místnostech, dále je nezbytné, aby se světelný podmět opakoval i v případě pouze krátkého stisku zvonku. Signalizaci pomocí světel je možné mít napojenou přímo na světla v bytě již instalovaná. V tomto případě však není možné používat zářivky a úsporné žárovky a je bezpodmínečně nutné mít elektroinstalaci zavedenou v bytě v souladu s příslušnými normou, tedy mít oddělený zásuvkový a světelný systém. Mnohdy mají lidé pomocí jednoho signalizačního zařízení indikován jak zvonek u dveří, tak i telefon, přičemž mají jednotlivé podměty pouze odděleny různými světelnými kódy. Signalizaci zvonění telefonu pak využívají i lidé trpící jen lehkou nedoslýchavosti, neboť zvonek běžného telefonního přístroje má příliš vysokou frekvenci vyzváněcího tónu. Některé telefony jsou vyráběny pro nedoslýchavé přímo tak, aby bylo možné zvuk ve sluchátku zesílit. Takovéto zesílení je pak na telefonu indikováno pomocí kontrolky. Na trhu jsou dostupné samozřejmě i jen samostatné zesilovače, jakožto přídavná zařízení k telefonu. Instalaci takovéto kompenzační signalizační pomůcky je možné provést dvojím způsobem. Za prvé pomocí samostatného vedení a za druhé skrze využití rádiového spojení. V případě radiového spojení je nutné ohlídat, aby byly veškeré přijímače naladěna na přesně ten kmitočet, který vysílá vysílač. Jinak je však radiové propojení signalizačního systému pro sluchově postiženého člověka praktičtější než zapojení pomocí samostatného vedení, neboť umožňuje, aby člověk měl neustále u sebe přivolávač, který funguje na základě vibračního principu a který díky své přenosnosti umožňuje člověku neustály přehled. 29
2.1.7.2 Informační a komunikační kompenzační pomůcky Do této kategorie kompenzačních pomůcek patří především televize opatřená teletextem, počítač s internetem a v dnešní době i mobilní telefony, skrze jejichž funkci WAP je rovněž možné se připojit k internetu, dále pak fax a nebo již výše zmiňované mobilní telefony s funkcí krátkých textových zpráv. Tyto přístroje jsou dnes samozřejmě běžně denně využívány i lidmi, kteří nemají žádné postižení. Tudíž není nutné se u nich nějak více zdržovat. Teletext poskytuje nejen informace, ale skrze něj a pomocí speciálního dekodéru, jsou sluchově postižení lidé schopni přijímat skryté titulky, kterými je v dnešní době opatřena většina pořadů. Skryté titulky jsou pak alternativou pro lidi, kteří nejsou schopni zvuk z televize vnímat pomoc zesílení skrze sluchátka. Mimo to se na televizní obrazovce můžeme setkat i s otevřenými titulky, které jsou však dostupné i bez dekodéru, neboť je s nimi daný pořad přímo vysílán (např. cizojazyčné filmy). V případě záznamu pořadu na video potřebují některá videa dekodér, aby skryté titulky zachytila, naproti tomu, některá mají tuto schopnost již od výrobce. V počítači se spojuje jak funkce informační, tak i komunikační, neboť je člověk dnes schopný pomocí internetu nejen získávat nejrůznější informace, ale i nakupovat či zpravovat své bankovní konto. Stejně tak mu však internet umožňuje i komunikaci na dálku, a to ať už pomocí e – mailového klienta nebo pomocí např. chatu (on – line komunikace). Možnost komunikace skrze mobilní telefony, pak do určité míry značně ulehčila sluchově postiženým lidem komunikaci mezi sebou, neboť je tato komunikace poměrné levná a přitom rychlá.
30
2.2 Sluchové postižení a komunikace 2.2.1 Význam a funkce jazykové komunikace
Komunikace je obecně velmi významnou složkou života každého jedince. „Komunikace je vrozená a lze ji počítat mezi instinkty.Komunikace je přitom širším pojmem než jen řeč. Přesněji řeč je jen jedním z nástrojů komunikace. Nástrojem řeči jsou mluvené nebo znakové jazyky. Dalšími modifikovanými nástroji jsou psaní a čtení.“ (in: Houdková, Z.: Sluchové postižení u dětí – komplexní péče; Triton, Praha 2005; str. 16) Základně je pak možné komunikaci rozdělit na komunikaci verbální, tedy jazykovou, a neverbální. Obecně je základem komunikace vzájemná výměna informací. Sdělování informací svému okolí, přijímání informaci od svého okolí a samozřejmě očekávání toho, že někdo na naše informace nějakým způsobem zareaguje je takřka biologickou potřebou jedince. V rámci takového řečově – komunikačního systému jedince se vyskytují tři základní složky. První z nich je složka receptivní. Tato složka má charakter vnímání, které jedinci zprostředkovává sluchový a zrakový analyzátor. Druhá složka je označována jako centrální, během níž dochází ke zpracování informaci a vytvoření nějakého úsudku či stanoviska. Třetí složka se označuje jako expresivní a obsahuje vysílací neboli produkční část komunikačního systému.(15) Jazyková komunikace je tedy velmi významnou a důležitou složkou společenského života člověka, jak již bylo výše řečeno. Tato její funkce však zdaleka není její jedinou. Mimo navazování, udržování a řízení mezilidských vztahů plní jazyková komunikace samozřejmě funkci sdělovací, uchovávací a poznávací, tvořivou a estetickou a ani tento výčet funkcí komunikace ještě není úplný. Skrze jazykovou komunikaci je možné popsat nejen vše existující, včetně jazyka samotného, ale i věci či děje, které fakticky neexistují, které jsou tedy např. jen produkty naší fantasie. Tyto výše jmenované funkce jazykové komunikace nejsou absolutně závislé na typu jazykového kódu, kterým jedinec disponuje. Jazyk přitom jako systém není závislý na formě, jakou je vyjádřen. Tyto jazykové funkce splňuje samozřejmě i znakový jazyk.
31
2.2.2 Znakový jazyk
2.2.2.1 Obecný úvod a klasifikace znakového jazyka Přirozeným jazykovým kódem komunity neslyšících je znakový jazyk. Znakový jazyk však není jen jazykem neslyšících, ale je i mateřským jazykem slyšících i neslyšících dětí neslyšících rodičů a mnohdy i sekundárním jazykem slyšících, kteří mají neslyšící přátele či příbuzné. Z pravidla jej však nejlépe ovládají neslyšící z druhé generace. Ve článku A. Macurové je možné se dočíst, že „ještě lingvisté 1.pol. 20.století, např. E.Sapir a L.Bloomfield, považovali – ve 20. a 30. letech – znakování „skupiny hluchoněmých“ za cosi srovnatelného s gestikulací trapistických mnichů (kteří složili slib mlčení) nebo s jazykem gest severoamerických Indiánů, a charakterizovali je jako silně závislé na konvencích mluvené řeči. A ještě v r. 1957 píše psycholog H.Myklebust ve své psychologii hluchoty, že „manuální znakový jazyk“ užívaný neslyšícími je jazyk ideografický, více „obrázkový“ a méně symbolický než jazyky mluvené, ve srovnání s nimi že postrádá „preciznost“, „jemnost“, „pružnost“ “.(in : Macurová, A. : Gesta a mimika – a dorozumívání neslyšících) Jak je vidět, ještě poměrně nedávno převládali dosti zastaralé a samozřejmě nepravdivé názory na jazyk neslyšících, a to jak výše uvedená citace napovídá nejen u veřejnosti laické, ale i v odborných kruzích. Zásadní zlomovou studií v této oblasti pak byla práce W.Stokoea, která vyšla pod názvem Struktura znakového jazyka. Jednalo se o první lingvistickou analýzu znakového jazyka, konkrétně v tomto případě amerického znakového jazyka. Tato studie poukazovala na to, co je dnes snad již všeobecně známo, tedy na to, že je znakový jazyk skutečným jazykem, který je strukturálně i funkčně srovnatelný s ostatními jazyky. (16) Znakový jazyk klasifikujeme jakožto jazyk přirozený a verbální, tedy jazyk plně srovnatelný s jazyky audio-orálními. Jediný rozdíl mezi znakovým jazykem a jazyky audioorálními je v komunikačním kanálu, v jehož rámci probíhá samotná komunikace. Český jazyk a další jazyky tohoto typu tedy využívají, jak již bylo výše uvedeno, kanál audio-orální, naproti tomu znakový jazyk využívá pro komunikaci kanál vizuálně-motorický. Při hodnocení znakového jazyka jako takového je primárně podstatné si uvědomit rozdíl mezi znakovými jazyky a znakovými systémy (viz.dále níže). Znakové jazyky jsou přirozenými jazyky neslyšících lidí, mají vlastní gramatickou strukturu, vlastní slovní zásobu. Znakové systémy jsou naproti tomu systémy umělé a „jsou odvozené z jazyka, jehož 32
charakter a vlastnosti „vizualizují“ (u nás tzv. znakovaná, „do znaku převedená“ čeština)“ (in: Macurová, A: Jazyk v komunikaci neslyšících). Pro hodnocení znakového jazyka je také důležité podotknou, že je nezbytné si uvědomit, že znakový jazyk není nikterak závislý na struktuře většinového mluveného jazyka konkrétní společnosti. Zároveň znalost znakového jazyka nikterak nebrání a neblokuje schopnost osvojit si většinový mluvený jazyk. Jednotlivé národy mají své vlastní znakové jazyky, které mají vlastní syntax a vlastní slovní zásobu. V rámci jednoho konkrétního státu může dojít, stejně jako v případe jazyků většinových, k určitým územním rozdílům ve znakovávání, dalo by se říci, že se jedná o určitý typ dialektu. Znakový jazyk rozhodně není mezinárodní, ale je nutné podotknout, že v případě, že mají snahu, alespoň rámcově si neslyšící z jednotlivých zemí rozumí. Přičemž existuje mezinárodní znakový jazyk, který je používán však pouze pro účely mezinárodních konferenčních jednání a podobně a který je založen na anglickém znakovém jazyce. Tento mezinárodní znaková jazyk se označuje jako GESTUNO. Na závěr je vhodné poznamenat, že správné rozpoznání jednotlivých rozdílů struktury znakového jazyka a jazyka mluveného – většinového může vést k následné efektivnější výuce jazyka většinového. (17)
2.2.2.2 Znak – jeho charakteristika a popis Jednotlivá slova jsou ve znakovém jazyce zastoupena jednotlivými znaky. Přitom i v rámci znakového jazyka funguje systém tzv. dvojího členění. Kdy jednotlivé znaky jsou srovnatelné s morfémy, tedy se slovy - jakožto jednotkami většinového mluveného jazyka, a dále se dají rozčlenit ještě na menší jednotky, které je možné srovnávat s fonémy. Tyto fonémy samy o sobě nemají žádný konkrétní význam, ale pří změně jen jediného z nich v rámci nějakého konkrétního znaku, může dojít k naprosté změně významu daného znaku. Jednotlivé znaky mají v sobě zahrnuty dvě základní složky, přičemž se jedna o manuální a nemanuální složku. Manuální složky jednotlivých znaků je možné určitým způsobem popsat a následně tímto způsobem i popřípadě písemně zaznamenat, např. v případě tvorby slovníku znakového jazyka (Obr. č. 3). Každý znak se skládá z jedné či více pozic rukou (Obr. č. 1), v českém znakovém jazyce máme těchto pozic 15 a zpravidla se označují nějakými pomocným názvy nebo alespoň číslicemi, pro lehčí zaznamenání popisu manuální složky znaku v případě potřeby záznamu. Dalším velmi důležitou složkou jednotlivých znaků je pohyb ruky při povedení znaku a jeho vedení a poloha vzhledem k tělu, 33
dále pak postavení ruky (např. zda jer dlaní nahoru či dolů, k tělu nebo do těla apod.), postavení prstů, zda je znak určen pro obě ruce či jen pro jednu a případně vzájemný vztah obou rukou při provedení znaku či kontakt ruky s nějakým konkrétním místem na těle člověka. Druhou složkou znaku tedy tvoří nemanuální komponenty. Nemanuální složka rozlišuje obsahový význam znaku a zároveň může vyjadřovat významové odstíny. (18) Nemanuální složky je těžší popsat, než složky manuální. Zpravidla se do této kategorie zahrnuje např. výraz obličeje při provedení znaku, pozice a pohyby hlavy, ale i trup. V případě evropských znakových jazyků se do této skupiny počítá i komponent orální. (19) Nemanuální složka znaku se přitom velice zásadně podílí na gramatické struktuře znakového jazyka. Pro provedení nějakého znaku je pak důležitý i prostor v něž je daný znak proveden. Tento prostor se označuje jakožto znakovací prostor a zpravidla je „ ohraničený temenem, linií boků a upaženými lokty “ (in: Macurová, A.: Jazyk v komunikaci neslyšících; in: Infospravodaj ICN č. 1/2 , 1995). Stejně jako má znakový jazyk svůj znakovací prostor má i své artikulátory. Mezi tyto „vyvozovače“ znaku počítáme: ruce, hlavu, tělo, horní část obličeje (tedy obočí, pohled a víčka), nos, tváře, ústa, brada a jazyk. Tyto artikulátory je možné využívat všechny simultánně, tedy najednou. Samotné jejich používání a způsob jakým jsou při znakování využity přispívají aktivně k vytvoření výsledného sdělení. Nemanuální znaky a konkrétní způsob využití artikulátorů při provedení znaku vedou k konkretizaci významu daného znaku, což je velmi podstatné především pro znaky, které označují více různých slov najednou (např. jeden a tentýž znak označuje v českém znakovém jazyce slova Eva, středa a knedlíky).
2.2.2.3 Neverbální složka znakového jazyka Stejně tak jako jsou neverbální sdělení využívána v jinak verbálním většinovém audio – orálním jazyce, jsou využívána i v jazyce vizuálně – motorickém. Konkrétně ve znakovém jazyce slouží neverbální projevy například ke konkretizaci intonace sdělení. Tyto neverbální sdělení jsou označena jakožto paralingvální doprovodné prvky řeči. Jejich pomocí je možné ve znakovém jazyce vyjádřit šepot i křik, emoční stavy znakující osoby, ale pohyby rukou mohou i koktat či v případě malých dětí žvatlat. Jinak neslyšící běžně využívají některá neverbální gesta, která používají i slyšící a která jsou kulturně ustálená v dané společnosti. Z této skutečnosti pak také plyne množství 34
omylu, kdy je znakový jazyk považován za jazyk neverbálního charakteru, protože jen člověk znalý znakového jazyka je schopný odlišit jednotlivé znaky od neverbálních gest.
2.2.2.4 Prstová abeceda „Prstová abeceda není žádným jazykem, ale souborem dohodnutých (a ustálených) posunků pro jednotlivá písmena české abecedy ukazovaných jednou nebo oběma rukama. Prstovou abecedu, a to především tu jednoroční, by měl jako samozřejmost ovládat každý, kdo přichází s neslyšícími do styku.“. (in: Hrubý, J.: Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu I.; Federace rodičů a přátel sluchově postižených, Praha 1998; str. 187) Součástí znakového jazyka je mimo znaků tedy i prstová abeceda (daktylní abeceda), která je posunkovým vizuálně – motorickým komunikačním kódem. (Obr. č. 5) Stejně jako mají jednotlivé znaky svůj ustálený kodifikovaný význam, vyjadřují v prstové abecedě jednotlivé posunky různá písmena. Prstová abeceda je buď jednoruční nebo obouruční. Stejně jako znaky je i provedení prstové abecedy územně rozdílné. Neslyšící využívají především jednoruční prstovou abecedu např. pokud potřebují vyjádřit jméno. Její velkou výhodou pro vzdělávání sluchově postižených dětí je možnost hláskovat jednotlivá slova gramaticky přesně, což umožňuje lehčí zapamatování jednotlivých slov a zároveň i jejich následné znovu vybavení.
2.2.3 Umělé komunikační systémy
Umělým komunikačním systém jsou fonémické posunkové kódy. Ty mají za úkol neslyšícím zviditelnit akustické charakteristiky jazyka. Fonémické posunkové kódy mají usnadnit neslyšícímu odezírání. Komunikace probíhá tak, že slyšící mluví česky a přitom zároveň ukazuje rukou uměle vytvářené znaky, které charakterizují jednotlivé fonémy. Nejznámějšími z těchto kódů jsou Mund – Hand systém nebo Cued speech. Například Hand – Mund systém je manuálně – orální systém, který je fonetickou prstovou abecedou znázorňující činnosti té části mluvidel, která je při vyslovování zraku nepřístupná. (20) Fonémické posunkové kódy měly určitý dopad na zlepšení komunikace v rámci rodiny, na druhou stranu ale vedly k jisté izolaci neslyšícího nejen ve společnosti slyšících, neboť málo který slyšící tento kód ovládal, ale i v rámci společnosti neslyšících. 35
Uměle vytvořeným komunikačním systémem je i znakovaná čeština. Znakovaná čeština je tedy uměle vytvořený znakový systém, který vytvořili slyšící a který je plně závislý na českém jazyce. Slyšící člověk mluví zřetelně česky a při tom vyslovení jednotlivých slov doplňuje ještě ukazováním znaků, které pocházejí ze slovníku českého znakového jazyka.
2.2.4 Odezírání
Odezírání je schopnost odhadnout vyslovené slovo na základě pohybů mluvidel. Odezírat je přitom možné jen slovo samo o sobě, nikoliv např. intonaci. Vzhledem k faktu, že je odezírání schopnost, nelze se ji naučit. Různí lidé mají tuto schopnost rozvinutou různě. Z toho vyplívá, že různí lidé budou při odezírání, a to i za předpokladu splnění totožných vnějších podmínek, různě úspěšní. Tato rozdílnost se označuje jako interindividuální variabilita. (21) Pokud však schopnost odezírat člověk nemá, tak se odezírat nenaučí a to ani sebelepším tréninkem. Při komunikaci slyšícího a neslyšícího či dvou nelišících je velmi důležitý oční kontakt, pro odezírání je nezbytný. Vzhledem k tom, že je odezírání velmi náročné na soustředění a velmi vyčerpávající, je důležité, abychom se snažili neslyšícímu odezírání co nejvíce ulehčit. Pro odezírání je důležité správně artikulovat a mluvit tempem, které nebude ani příliš rychlé ani příliš pomalé. Artikulace by měla být jasná, nikoliv přehnaná. Člověk, který odezírá by neměl stát proti světlu, spíše naopak. Je lepší, když ten na koho se odezírající soustředí, je ozářen lehkým protisvětlem. V neposlední řadě do značné míry pomůžeme odezírajícímu, pokud jej dopředu seznámíme s tématem nebo tématy hovoru. Odezírání mu to usnadní z toho důvodu, že bude schopen předpokládat pravděpodobné významy jednotlivých slov a vět.
2.2.5 Čtení a psaní
Samotná schopnost naučit se číst není pro neslyšící dítě až takovým problémem. Problém spočívá v něčem jiném, a sice v porozumění obsahu přečteného textu. Problém spočívá především v souvislosti s tím, že se neslyšící dítě seznamuje s českým jazykem teprve prostřednictvím písma, kdežto slyšící dítě český jazyk v době kdy se učí číst a psát již dávno používá. Hlavním problémem se však ukázalo selhávání v oblasti syntaxe, které může u dítěte vzniknout, pokud mu není v období jeho kritického věku poskytnut nějaký jazykový kód. 36
Pokud k takovém poskytnutí nedojde nebo k němu dojde pozdě poruší se neuronové struktury v mozku, které umožňují porozumět syntaxi. Z tohoto vyplívá i to, že pokud nemůžeme včas poskytnout dítěti z důvodu jeho sluchové vady mluvenou řeč, je nutné zprostředkovat mu tedy včas jiný plnohodnotný jazykový kód, tedy např. znakový jazyk. Dalších důvodů, které vedou k problematickému porozumění textu, je mnoho. Jedním z nejzákladnějších problémů je fakt, že i když neslyšící člověk ve skutečnosti význam jednotlivých slov zná, mnohdy však nezná jejich podobu v mluveném jazyce, což pak ve výsledku vede k jejich nepochopení. Může se však stát i to, že neslyšící nezná vůbec význam daného slova, protože to slovo označuje něco, s čím se nikdy nesetkal. Typickým příkladem je slovní označení nějakého zvuku. Problém s rozpoznáním významu jednotlivých slov může pramenit i ze změny tvarosloví a stejně tak může být způsobený neznalostí některých synonym, homonym či frazeologií. Podobný problém jako se čtením mají neslyšící i v oblasti psaní. Obojí, tedy jak čtení tak i psaní, jsou založeny na dobré znalosti příslušného jazyka. Samotná znalost jednotlivých písmenek ještě nezaručuje schopnost čtení a psaní, a tak je i pro psaní velmi důležité, aby byly neslyšícím dětem vhodnou formou zprostředkovány nejen významy jednotlivých slov, ale i jejich využití.
2.2.6 Jednotlivé způsoby a metody komunikace
Než se pustíme do klasifikace jednotlivých metod a způsobů komunikace, je důležité podotknout, že toto téma má smysl pouze v případě neslyšících dětí. V případě dětí nedoslýchavých by mělo být jedinou prioritou včasné nasazení vhodně nastaveného sluchadla. Dítě je pak schopné bez větších potíží navštěvovat běžnou školu. Mluvit o těchto metodách v souvislosti s dětmi nedoslýchavými má smysl, pouze pokud se jedná o děti s tak malými zbytky sluchu, že u nich nedošlo k spontánnímu rozvoji mluvené řeči.
2.2.6.1 Orální metoda Hlavní charakteristikou orálních metod je důraz na schopnost neslyšícího dítěte využívat mluvenou řeč a hlavním cílem pak naučit neslyšící dítě mluvit, hláskovat apod.. Tímto se orální metody řádí do skupiny metod didaktické komunikace.
37
Dnešní orální metody vycházejí ve své praxi z metod využívajících bohatství smyslového zážitku. Žáci tak pracují s jednotlivými slovy na mnoha úrovních. Slovo se učí jak odezírat, tak i vyslovit, napsat nebo jej rozkládat na jednotlivé hlásky apod. Přístupů, které se věnují orální metodě , je hned několik. Jedním z nich je čistě orální monolingvální systém, který bývá často doplněn pomocí prstové abecedy a psané formy jazyka. Dalším systémem je pak orální systém doplněný vizuálně – motorickými makery slovní podstaty. Třetí typ spadající pod orální metody se věnuje orálním systémům, které jsou neustále doplňovány vizuálně motorickými znaky neslovního typu. Na lepším průběhu jednotlivých přístupů v rámci orálních metod je pak důležitá i kvalita zesilovacích a substitučních technik, didaktické audiotechniky, ale i softwarového zabezpečení. Výhodou mluvící pro orální metody je zvýšení koeficientu sociálního začleňování neslyšícího jedince do slyšící populace. Zásadní nevýhodou a zároveň i nedostatkem orálních metod je nemožnost jejich celoplošné aplikace na všechny neslyšící, tedy nemožnost jejich univerzálního využívání.
2.2.6.2 Totální komunikace Totální komunikace razí přístup, který říká, že je nutné, až nezbytné poskytnout dítěti všechny možné a dostupné komunikační prostředky, které mu ve výsledku umožní získat nějakou konkrétní jazykovou kompetenci. Z tohoto důvodu je také klasifikován jako komplexní komunikační systém. Toto poskytnutí všech možných komunikačních kódů je velmi důležité především v době do 6ti let věku dítěte. V této době se dítě nachází v kritickém období a pokud mu neposkytneme dostatek možností, aby si osvojilo nějaký komunikační přístup, dojde k nevratnému narušení schopnosti chápat syntax, což ve výsledku vede i k problémům se čtením (viz. níže). Důraz je zde kladen tedy především na rozvoj schopnosti myslet. Komunikační prostředky, které je možné dítěti zprostředkovat, jsou jak orálního, tak manuálního charakteru. Mezi ty manuální pak počítáme znaky, přirozené posunky, řeč těla, prstovou abecedu a samozřejmě i čtení a psaní. Jakožto orální prostředek je použitá mluva, která má za úkol rozvinout funkci všech zbývajících využitelných zbytků sluchu. V rámci totální komunikace se pak spojují i všechny použitelné komunikační formy. Mezi ty se počítají formy akustické, vizuální, neslovní, slovní, manuální a mnohé další. 38
Přičemž výběr jednotlivých komunikačních forem je individuální. Se součinnosti okolí pak totální komunikace nepředstavuje pouze souhrn jednotlivých komunikačních forem, ale především jejich vzájemnou součinnost a ve výsledku i tím vyšší účinnost.
2.2.6.2.1 Základní body totální komunikace
Základní body totální komunikace podle B. Krahulcové jsou tyto (22) : ⇒ V rámci procesu totální komunikace je nutné plně respektovat právo neslyšícího dítěte na optimální a neomezený rozvoj. Vzhledem ke zdravému vývoji neslyšícího dítěte je nutné, aby se spíše majoritní okolní prostředí dítěte přizpůsobovalo jemu, než dítě jakož to minorita majoritě. ⇒ Totální komunikace především znamená využití všech forem komunikace, které jsou nám dostupné. Žádná komunikační forma přitom není povinná nebo opomenutá, přistupuje se k nim tedy rovnocenně. ⇒ Osoby v okolí dítěte vždy musejí využívat všechny komunikační prostředky. Toto se nevztahuje pouze na rodinu, ale na celé okolí dítěte, tedy i na jeho pedagogy, psychology apod. ⇒ Je důležité, aby byla metoda totální komunikace aplikována již v co nejrannějším věku dítěte, přičemž v té nejrannější fázi naprosto převládá vizuálně – motorický komunikační systém.Výslovnost a odezírání se pak účinněji rozvíjí až v pozdějším věku dítěte. ⇒ Tuto formu komunikace, tedy totální komunikaci, je možné uplatňovat ve všech stupních vzdělávání neslyšících. Jednak za účelem dlouhodobého získávání a upevňování informací, znalostí a dovedností a jednak z důvodu podpory rehabilitace a sociální i pracovní integrace neslyšícího člověka. ⇒ Orální i manuální komunikační prostředky jsou brány jako sobě rovné. ⇒ Sytém totální komunikace usiluje na jednu stranu o rehabilitaci neslyšícího, na druhou stranu, jak již bylo výše řečeno, i o jeho integraci. Integraci je přitom nutné realizovat ve dvou směrech současně, jednak směrem do komunity neslyšících, jednak směrem do společnosti slyšících. Pro oba směry je pak žádoucí co největší rozsah rehabilitace za pomoci vzdělávání. ⇒ Totální
komunikace
v sobě
přináší
neslyšícímu
jednici
možnost
volby
komunikačního systému, podle vlastního uvážení. S touto možností je také ale
39
spojena jedna nevýhoda tohoto sytému. Možnost volby může totiž samozřejmě vést stejně tak k volbě správné, jako ovšem i k volbě špatné. Na závěr je nutné uvést, že tento způsob komunikace dosud není zcela metodicky rozpracován, ani definován. Jeho hlavní nevýhoda pak spočívá v problému nízké míry slučitelnosti množství jazykových kódů v pedagogické praxi. Ve výsledku pak tato metoda může mnohdy vést například k nejednoznačnému chápání významů jednotlivých slov, či ke simplifikaci syntaxe slovních výpovědí.
2.2.6.3 Simultánní komunikace Simultánní systém komunikace je bimodálním modelem vzdělávání neslyšících. V rámci tohoto sytému komunikace se využívá především majoritního jazyka dané oblasti. Paralelně se k tomto jazyku přidružují různé další doplňující komunikační formy, např. vizuálně motorické. Z tohoto vyplývá sice v rámci simultánní komunikace určitý pokus o postavení orální a jazykově – motorické komunikační produkce na jednu rovinu, ovšem ve výsledku je dominantní mluvený jazyk. Ten je pak simultánně podporován skrze pomocné komunikační prostředky. Tyto pomocné prostředky jsou přitom zaměřeny na vizualizaci a gramatické zpřesňování jednotlivý sdělení. Jakožto problematické se na tomto způsobu ukazuje především to, že takto vzdělávané neslyšící děti budou mít vytvořeny dva komunikační kódy. Dlouhodobá aplikace a používání simultánně dvou komunikačních kódů však může vyvrcholit kognitivním přetížením jedince.
2.2.6.4 Bilingvismus A. Macurová ve svém článku Aktuální problémy komunikace kultury a vzdělávání neslyšících uvádí : „ V současné době již není aktuální otázka, zda bilingvální vzdělávání ano, či ne (odpověď je jednoznačně ano), ale spíše jak bilingvální vzdělávací program postavit co nejefektivněji.“. (in: Macurová, A: Aktuální problémy komunikace, kultury a vzdělávání neslyšících; Speciální pedagogika 11, 2001, č. 4, str. 248) Z této věty jasně vyplívá, že bilingvismus je neopomenutelnou velmi významnou složkou vzdělávacího procesu neslyšících. Bilingvální systém komunikace je do určité míry podobný systému simultánní komunikace. I zde se neslyšící člověk učí využívat ke komunikaci dva jazykové kódy, není 40
však nucen k tom, aby je využíval simultánně. Těmito kódy jsou znakový jazyk a národní jazyk dané konkrétní země. Důraz je však kladen, především v ranném věku dítěte, na znakový jazyk. Při výuce obou jazykových kódů jsou přitom dodržovány mateřské metody ve výuce, což znamená, že je člověk v nějaké jazyce vzděláván přímo rodilým mluvčím. Znakový jazyk tedy vyučuje neslyšící člověk, národní jazyk slyšící člověk. V případě využití národního jazyka je kladen velký důraz hlavně na dobré zvládnutí jeho psané formy. Hlavním cílem tohoto komunikačního systému není, na rozdíl od výše uvedených, rozvoj a kvalita mluvené řeči, ale především dosažení rozvoje jazyka a myšlení. Tento systém má zajisté mnohé nesporné výhody, proti ostatním uvedeným. Některými z nich jsou například výrazná stimulace komplexních čtenářských schopností, podpora sociálních aktivit, využívání netradičních vyučovacích metod či vytvoření bezbariérových podmínek komunikace.
2.2.6.4.1 Typy bilingvismu Je možné rozlišit hned několik typů bilingvismu. Jednak můžeme rozlišit bilingvismus přirozený a uměly. O přirozeném bilingvismu hovoříme například tehdy, kdy dítě má rodiče různé národnosti a tak od dětství ovládá oba mateřské jazyky obou rodičů. V případě neslyšících se přirozený bilingvismus vyskytuje u manželů, z nichž jeden je neslyšící a jeden slyšící. Dítě pak od dětství ovládá jak většinový jazyk, tak jazyk znakový. Umělý bilingvismus je dnes běžný, neboť většina dětí se v rámci školní docházky učí ke svému mateřskému jazyku ještě další jazyky. Dalším typem je pak bilingvismus simultánní a sekvenční. „ V simultánním bilingvismu je dítě oběma jazykům vystaveno ve stejný čas,…, jazyky jsou používány odděleně a ani jeden si dítě neosvojilo jako první “ (in: Bradáčová, Z.: Bilingvismus z pohledu rodičů; Info – Zpravodaj 2001, roč. 9, č. 4, str. 8). Bilingvismus sekvenční je následným bilingvismem, člověk se naučí nejprve jedem jazyk a pak teprve např. vlivem změny bydliště nebo na základě výběru budoucího partnera druhý. Dalšími typy bilingvismu pak jsou např. bilingvismus kolektivní a individuální, bilingvismus s dominancí jednoho jazyka a bilingvismus vyvážený či bilingvismus jako prostředek a bilingvismus jako cíl. Na závěr této stati o bilingválním vzdělávání neslyšících je nezbytné si uvědomit, že jakákoliv bilingvální výchova či jakékoliv bilingvální vzdělávání není otázkou jen dobrého zvládnutí nějakého konkrétního jazyka. Nejedená se tedy jen o výchovu jazykovou, ale i o 41
výchovu bikulturní, neboť jazyk jakožto prostředek komunikace a kultura daného státu, kde se oním jazykem hovoří, jsou dvě neoddělitelné oblasti, které tedy musí být bezpodmínečně v bilingválním vzdělávání zastoupeny rovným dílem.
2.2.7 Orální komunikace sluchově postižených lidí
Mluvená řeč je nejběžnější formou komunikace mezi velkou většinou populace. Mimo svou nezpochybnitelnou komunikační funkci má však správné zvládnutí mluvného jazyka jistý dopad i na oblast čtení, psaní a hlavně myšlení. Mluvená řeč je přitom účinnou, ale nikoliv výlučnou formou komunikace v souvislosti se stimulací pojmotvorného procesu. Rozvoj dovedností vztahujících se k mluvené řeči, tvorba a rozvoj mluvené řeči , reedukace sluchu, nácvik odezírání – to vše musí být diferencováno na základě příčin a důsledků sluchové ztráty u konkrétního jedince. (26) Charakteristika vývoje řeči se přitom u sluchově postižených jedinců odvíjí od několika základních bodů. Pro rozvoj jazyka je potřebné správně stanovit stupeň sluchové vady a případné ke sluchovému postižení přidružené další postižení. Stejně tak je proces vývoje řeči závislý na věku a dosaženého stádia vývoje řeči v době, kdy ke sluchovému postižení došlo. Na vývoji řeči se podílí i exogenní sociální faktory a stimulační faktory vycházející z rodinného prostředí. V neposlední řadě je pak pro vývoj řeči u sluchově postiženého jedince podstatná včasná diagnostika a včasné započetí speciální rehabilitační péče. Charakteristické změny ve vývoji řeči jsou zjištěny již od hranice 60 dB ztráty sluchu. Zvláště přítomnost přidruženého senzorického postižení má velký vliv na
vývoj řeči.
Základně můžeme vývoj řeči u neslyšících lidí rozdělit podle toho, zda je daný jedinec prelingválně nebo postlingváně neslyšící. V prvním případě se spontánní řeč nevyvíjí. U dítěte chybí tendence k imitaci, rovněž schází stimulace k činnosti obsahových i významových zvuků. Důsledky sluchového postižení se v tomto případě na vývoji řeči projevují skrze zastavení vývoje řeči v přirozených podmínkách
ve stádiu zrakového
napodobování mluvených pohybů, skrze změněná tempa řeči, v kvantitě a kvalitě mluveného jevu. Při hodnocení vývoje řeči v tomto případě je dominantní věkový faktor. (27) V případě osob postlingválně neslyšících je hlavním faktorem věk, kdy k postižení došlo, tedy zda byla řeč již dostatečně zafixovaná (po 7. roku života) nebo zda došlo k postižení sluchu ještě před dokončením zafixování řeči. Lepší prognózu vývoje řeči mají samozřejmě děti, k jejichž ztrátě sluchu došlo až po sedmém roce života dítěte. V té době jsou
42
totiž již dobře zafixovány stereotypy mluvení, je již dostatečně rozvinuta slovní zásoba, slovní formy myšlení i vnitřní řeč.
43
Praktická část práce : dotazníkové šetření
44
3 Praktická část práce : dotazníkové šetření 3.1 Dotazníkové šetření 3.1.1 Úvod
Třetí část mé bakalářské práce se obsahem vztahuje k prvním dvěma částem, je však, na rozdíl od předchozích dvou, praktického charakteru. Věnuje se dotazníkovému šetření, které nemá za úkol pouze nějakým způsobem zmapovat statistické údaje o informovanosti studentů/ek vysokých škol, ale i analyzovat názory studentů/ek na problematiku neslyšících. Tuto část mé bakalářské práce uzavírá diskuze vztahující se k dotazníkovému šetření, k jeho výsledkům a závěrům z nich plynoucích.
3.1.2 Výzkumná otázka Hlavní výzkumnou otázkou mého dotazníkového šetření, kterou jsem si položila, bylo zmapovat nejen informovanost a názory vysokoškolských studentů na problematiku neslyšících, ale hlavně zjistit nakolik jsou mezi vysokoškolskými studenty/kami zažité určité „ustálené představy“, které se k problematice neslyšících vážou. V případě „ustálených představ“ se jedná především o otázky 8 – 14, které se vztahují ke komunikačnímu systému neslyšících, tedy ke znakovému jazyku, a o otázku č. 3, která zkoumá, zda si studenti/ky uvědomují rozdíl mezi pojmy sluchově postižený člověk a neslyšící člověk, což jsou dva termíny, které bývají laickou veřejností často zaměňovány (viz například v: Strnadová, V.: Současné problémy české komunity neslyšících I.: Hluchota a jazyková komunikace; Filosofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 1998, str.32). Druhou hlavní výzkumnou otázkou, zaměřenou konkrétně na otázky číslo 5, 6 a 7, bylo zjistit nakolik se názor studentů odlišuje od legislativního ustanovení, které se vztahuje k neslyšícím, a to konkrétně v souvislosti s počtem zákonem stanovených dotovaných hodin tlumočení a se zákonem stanovenému statutu tlumočníka znakového jazyka (viz závěr práce). Dále jsem si položila ještě vedlejší výzkumnou otázku, která se primárně vztahuje k výzkumnému vzorku studentů. Zajímalo mě, zda studenti z homogenní skupiny SPPG UK (viz 4.1.2.Výzkumný vzorek) budou mít vyšší procento správných odpovědí, než studenti ostatních skupin.
45
3.1.3 Výzkumný vzorek
K dotazníkovému šetření byli vybráni studenti a studentky vysokých škol. Tuto cílovou skupinu jsem vybrala, protože předpokládám, že právě studenti a studentky vysokých škol by měli být lépe informováni a mimo jiné, vzhledem k jejich poměrně nízkém věku, vyrůstali a dospívali již po revoluci a tedy ve společnosti, ve které by měli být postižení lidé bráni jako její samozřejmá součást. Cílová skupina byla vybrána v rámci jednotlivých fakult a vysokých škol náhodně. Osobně jsem se na chodbách jednotlivých vysokých škol dotazovala jednotlivých studentů/ek, zda mi dotazník vyplní nebo ne. Studenti/ky, kteří byli ochotni dotazník na místě vyplnit, tvoří tedy výsledný výzkumný vzorek. Studenti/ky jsem při vyplňování dotazníku nikterak neovlivňovala. Celkem jsem získala vyplněné dotazníky od 40 studentů vysokých škol. Vzorek je pohlavně vyvážený, zahrnuje 20 studentů a 20 studentek, přičemž v rámci jednotlivých skupiny jsou zastoupeni vždy muži a ženy tak, aby to aspoň přibližně odpovídalo zastoupení mužů a žen v řadách studentstva dané VŠ. Tento populační vzorek mám rozdělený do 4 základních skupin (vždy po 10 studentech/kách v jedné skupině). První tři skupiny jsou skupiny homogenní, zahrnují vždy studenty/ky jen jedné konkrétní VŠ, poslední skupina je heterogenní – zahrnuje tedy studenty/ky různých VŠ. První homogenní skupina zahrnuje studenty/ky Univerzity Karlovy, konkrétně Pedagogické fakulty - Katedry speciální pedagogiky (dále v textu jen jako SPPG UK). Tuto cílovou skupinu jsme vybrala především z tohoto důvodu, že předpokládám, že tato skupiny by v mém šetření měla formálně vzato dopadnout nejlépe, vzhledem k tomu, že si tito studenti/ky zvolili typ studia, které předpokládá předchozí kontakt s jedinci s postižením a samozřejmě i zájem o daný obor. Populačně v tomto vzorku převažují ženy, což přibližně odpovídá zastoupení studentů v daném studijním programu. (např. 1.ročník SPPG - oborové studium : z 35 studentů jsou pouze 3 muži, zbytek ženy). Druhou homogenní skupinu tvoří studenti Českého vysokého učení technického (dále v textu jen jako ČVUT), konkrétně z Fakulty elektrotechnickém, dopravní a strojní. Tento vzorek je ze 100% tvořen muži, což odpovídá většinové populaci studentů na ČVUT. Samozřejmě v dnešní době studuje na ČVUT (na daných fakultách) i značná populace žen, ale majoritní skupina studentů jsou muži. Navíc tento vzorek vyvažuje zastoupení mužů v mém dotazníkovém šetření.
46
Třetí homogenní skupina je zaměřena na studenty Vysoké školy ekonomické (dále v textu jen jako VŠE), konkrétně zde mám zastoupeny studenty/ky z Fakulty financí a účetnictví,
Fakulty
národohospodářské,
Fakulty
mezinárodních
vztahů,
Fakulty
podnikohospodářské a Fakulty informatiky a statistiky. Zde jsou muži a ženy v zastoupení 50% ku 50% . V poslední ovšem heterogenní skupině studentů/ek jsou sdruženi studenti/ky různých vysokých škol a tato skupina slouží tedy jako doplňující vzorek k třem předchozím skupinám. Ve skupině se vyskytují studenti/ky z Vysoké školy chemicko technologické, z České zemědělské univerzity a z University Kalovy z Fakulty humanitních studií. V této skupině je zastoupeno 70 % žen a 30 % mužů. Populační vzorek byl tedy vybrán tak, aby přibližně pokryl studenty vysokých škol v Praze a zároveň aby v šetření byli zastoupeni muži a ženy přibližně stejným dílem.
3.1.4 Popis výzkumné metody
3.1.4.1 Výběr otázek Otázky byly vybrány především ve návaznosti na druhou části bakalářské práce. Jsou zaměřeny na mapování informovanosti, ale i názorů studentů/ek vysokých škol. Celkem dotazník obsahuje 15 otázek, přičemž prvních 7 otázek se vztahuje obecně k problematice neslyšících a zbývajících 8 se pak vztahuje konkrétně k problematice komunikace neslyšících. Otázky jsou uzavřeného typu. Sedm otázek je strukturovaných tak, že nabízí možnost odpovědi pouze z výběru ano a ne, zbývajících osm otázek pak umožňuje volit ze 2 – 4 možností konkrétních odpovědí. Dotazník byl strukturován tak, že jsem žádala respondenty/ky, aby označovali vždy pouze jednu odpověď. Otázky záměrně nezahrnují možnost zodpovědět otázku zaškrtnutím odpovědi nevím. Tuto možnost odpovědi jsme neuváděla z toho důvodu, že bych sice ze statistického hlediska získala výsledek, že student/ka není znalý/á odpovědi na danou otázku, ale neprozradila by mi nic o tom, jak o dané věci student/ka smýšlí, tedy jakou odpověď považuje z jeho/jejího hlediska za nejvhodnější. Otázky jsou na sobě až na otázku číslo 5, 6 a 7 nezávislé. Všechny odpovědi na jednotlivé otázky jsou obsažené v teoretické části práce nebo v jejím závěru.
47
3.1.4.2 Metoda zpracování dotazníků V tomto případě se jedná o kvantitativní typ výzkumu, konkrétně o mapující výzkum. Ke zpracování dotazníků (viz. příloha č.7) bylo použito deskriptivní (popisné) statistiky spojené s následnou analýzou ze statistiky vycházejících výsledků a jejich interpretací. Ve statistickém zpracování jsem postupovala po jednotlivých otázkách, pouze otázky č. 5, 6 a 7 je nutné zpracovávat, vzhledem k jejich vzájemné provázanosti, společně. Odpovědi jsem statisticky hodnotila nejprve v souvislosti s celým vzorkem respondentů/ek. V tomto případě je možné ještě statistické zhodnocení z hlediska pohlaví respondentů, tedy jak odpovídali ženy a jak muži. Dále jsem pak jednotlivé odpovědi vyhodnotila ještě v rámci dané konkrétní skupiny. Po stanovení jednotlivých procent jsem tyto údaje zanalyzovala a následně interpretovala to, o čem daný výsledek vypovídá.
3.2 Výsledky dotazníkového šetření 3.2.1 Otázka č.1 : Setkali jste se někdy s neslyšícím člověkem ? První otázka byla logicky zvolena z důvodu, abych získala jasný údaj o tom, kolik procent respondentů/ek se s nějakým neslyšícím alespoň jednou v životě setkalo. K otázce se logicky nabízely jen odpovědi ano či ne. Na tuto otázku odpovědělo z celkového vzorku 40ti respondentů 35 studentů a studentek pozitivně, tedy 87,5%. Z těchto 87,5% bylo 42, 5% mužů (85% mužů z celk. počtu mužů) a 45% žen (90% z celk. počtu žen). Pouze 5 respondentů odpovědělo negativně, což znamená, že se nikdy s neslyšícím člověkem nepotkali. Těchto 5 lidí tvoří 12,5% z celkového vzorku a z toho je 7,5% mužů (15% z celk. počtu mužů) a 5% žen (10% z celk. počtu žen). Pokud tuto otázku pojmem z hlediska jednotlivých skupin studentů, pak studenti/ky SPPG UK odpověděli ze 100 % pozitivně, studenti/ky ČVUT a VŠE odpovídali z 90 % pozitivně a pouze z 10 % negativně a studenti/ky z poslední heterogenní skupiny odpovídali z 70 % pozitivně a z 30 % negativně. Myslím si, že z těchto čísel zcela jasně vyplývá, že je pravděpodobné, že většina studentů vysokých škol má nějakou osobní zkušenost s neslyšícím člověkem, tedy se s ním alespoň potkala. Není zároveň nikterak překvapující, že právě skupina studentů z SPPG UK odpovídala ze 100 % pozitivně, neboť vzhledem k tomu, že studium speciální pedagogiky je
48
podmíněno určitou mírou praxe v oboru, je zde i největší pravděpodobnost, že právě oni budou mít s jednotlivými typy postižení četnější zkušenosti, než například studenti VŠCHT.
3.2.2 Otázka
č.
2
:
Považujete
neslyšící
lidi
za
lidi
se
zdravotním postižením nebo za osoby patřící do kulturní a jazykové menšiny ? Druhá otázka souvisí s informacemi uvedenými v závěru mé bakalářské práce. Tato otázka sloužila k odhalení toho, zda studenti/ky vysokých škol nahlížejí na neslyšící spíše tak, jak na ně nahlíží zákon, tedy skrze medicínský přístup, který definuje neslyšící jako lidi s postižením, nebo zda na neslyšící nahlížejí, tak jak by to bylo žádoucí a jak na sebe nahlížejí sami neslyšící, tedy jako na Neslyšící „s velkým N“ – jazykově – kulturní minoritu. Otázka nabízela studentům možnost volby ze dvou odpovědí: (A) neslyšící považuji za zdravotně postižené lidi a (B) neslyšící považuji za osoby patřící k jazykové a kulturní menšině. Z hlediska statistických údajů odpovědělo 67,5% respondentů/ek, tedy 27 studentů/ek, že považuje neslyšící za lidi se zdravotním postižením (viz tab. č. 1 + graf č.1). Z těchto 67,5% bylo 37,5% mužů (75% z celk. počtu mužů) a 30% žen (60% z celk. počtu žen). 32,5% odpovídajících, tedy 13 studentů/ek, pak považuje neslyšící za jazykově – kulturní minoritu. Z těchto 32,5% bylo 12,5% mužů (25% z celk. počtu mužů) a 20% žen (40% z celk. počtu žen). Pokud se na otázku podíváme opět z hlediska jednotlivých skupin respondentů – považuje 70% studentů/ek SPPG UK neslyšící za postižené lidi a 30% na ně nahlíží jakožto na jazykově – kulturní menšinu. Stejná čísla pak platí i pro studenty ČVUT. Poměr studentů/ek VŠE je u jednotlivých odpovědí 1 : 1, tedy 50% ku 50%. V poslední heterogenní skupině považuje 80% studentů/ek neslyšící za postižené lidi a pouze 20% studentů/ek je považuje za jazykově – kulturní menšinu. Z výše uvedených čísel tedy vyplývá, že cca 2/3 populace stále považuje neslyšící za postižené lidi a shoduje se tak ve svém názoru s názorem legislativním a s názorem lékařů. 1/3 studentů pak považuje neslyšící za Neslyšící. Tato čísla nejsou příliš uspokojivá, ale řekla bych, že je možné z nich usuzovat již jisté zlepšení, které by snad v budoucnu mohlo vést i k nějaké oficiální změně v legislativě a následně i k tomu, že budou tlumočníci znakového jazyka v zákoně definováni jako jazykoví překladatelé a ne jako osobní asistenti, jak je tomu dnes. U této otázky je na závěr nutné podotknout, že je velice zajímavé, že nejlépe v této otázce nevyšli studenti a studentky SPPG UK, ale studenti VŠE. 49
Otázka č.2: Považujete neslyšící lidi za lidi se zdravotním postižením nebo za osoby patřící do kulturní a jazykové menšiny? (%) 67,5 22,5
a) neslyšící považuji za zdravotně postižené b) neslyšící považuji za osoby patřící do kulturní a jazykové menšiny
Tab. č. 2: Otázka č.2 - procentuální odpovědi celé výzkumné skupiny
OT 2a
a) neslyšící považuji za zdravotně postižené b) neslyšící považuji za osoby patřící do kulturní a jazykové menšiny
Graf č.1: Otázka č.2 - procentuální odpovědi celé výzkumné skupiny
Procentuální rozložení odpovědí v rámci jednotlivých skupin VŠ studentů SPPG ČVUT VŠE Heterogenní skupina
a) (%) 70 70 50 80
b) (%) 30 30 50 20
Tab. č. 3: Otázka č.2 - procentuální odpovědi jednotlivých skupin studentů
50
(%)
OT 2b 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0
a) b)
SPPG
ČVUT
VŠE
Heterogenní skupina
Skupiny
Graf č.2: Otázka č.2 - procentuální odpovědi jednotlivých skupin studentů
3.2.3 Otázka č. 3 : Myslíte si, že jsou si pojmy neslyšící člověk a sluchově postižený člověk obsahově rovny ?
Třetí otázka byla, jak již je výše uvedeno v hypotéze, zvolena proto, že často dochází k špatnému používání dvou výše uvedených pojmů a k jejich ztotožňování. Pojmy si samozřejmě rovny nejsou, jak je již výše uvedeno v úvodu ke kapitole o komunikaci neslyšících. K otázce byly nabídnuty jen odpovědi ano či ne. Na tuto otázku odpověděl pouze jeden student pozitivně, tedy 2,5% celkového vzorku (tedy 5% z celk.vzorku mužů) a na druhou stranu 39 studentů a studentek odpovědělo negativně, tedy 97,5% celkového vzorku. Z oněch 97,5% odpovídalo 47,5% mužů (95% z celk. počtu mužů) 50% žen (100% z celk. počtu žen). Z hlediska jednotlivých skupin studentů/ek vysokých škol odpovídali ze 100% negativně studenti z SPPG UK, VŠE a z heterogenní skupiny studentů. Jediný respondent, který odpověděl pozitivně byl ze ČVUT, tedy 90% odpovídalo negativně a pouze 10% pozitivně. Z výše uvedených výsledků je více než jasné, že většina vysokoškolských studentů/ek má v těchto pojmech jasno a uvědomuje si, že každý z těchto pojmů označuje něco jiného, potažmo že termín sluchově postižený člověk je nadřazen termínu neslyšící.
51
3.2.4 Otázka
č.
4:
Které
označení
komunikačního
systému
neslyšících považujete za správné ? Čtvrtá otázka byla poněkud zavádějící. Vztahuje se ke správnému označení komunikačního systému neslyšících. Ze zákona je komunikační systém neslyšících definován jako znaková řeč, která se skládá ze znakového jazyka a znakované češtiny. Formálně vzato bych tedy mohla jako správné odpovědi uznávat obě odpovědi, tedy za A) i za B). Na druhou stranu je důležité si uvědomit, že znakovaná čeština je spíše doménou slyšících lidí, kteří umějí alespoň základně znakovat. Sami neslyšící ji nepoužívají a to ani v interkulturní komunikaci (neslyšící se slyšícím), ani v intrakulturní komunikaci (tedy neslyšící s neslyšícím). Správně je tedy pouze odpověď A). K této otázce byly studentům/kám nabídnuty 4 možné odpovědi a to : (A) znakový jazyk; (B) znaková řeč; (C) znakovaná čeština; (D) posunkový jazyk. Z hlediska statistických údajů odpovídalo 45% respondentů/tek, že se jedná o znakový jazyk, 52,5% si myslelo, že je správnou odpovědí znaková řeč, pouze jeden respondent označil odpověď C), tedy domníval se, že se jedná o znakovanou češtinu. Odpověď D) pak nezvolil ani jeden z respondentů/ek. Z oněch 45% bylo 15% mužů (30% z celk. počtu mužů) a 30% žen (60% z celk. počtu žen). 52,5% pak zahrnovalo 32,5% mužů (65% z celk. počtu mužů) a 20% žen (40% z celk. počtu žen). Jediný respondent, který označil odpověď C, byl muž (2,5% z celk. vzorku a 5% z celk. počtu mužů). Z hlediska rozvrstvení v rámci jednotlivých dotazovaných skupin pak 60% respondentů/ek ze SPPG UK zvolilo znakový jazyk, 40% znakovou řeč. Studenti ČVUT zvolili ze 40% znakový jazyk, z 50% znakovou řeč a z 10% znakovanou češtinu. Studenti/ky VŠE a heterogenní skupina studentů z různých vysokých škol odpovídali stejně, tedy ze 40% označili znakový jazyk a z 60% znakovou řeč. Naprosto správně přitom tedy odpovědělo 45%, pokud bych uznala i odpověď, která odpovídá legislativnímu znění, bylo by správných odpovědí 97,5%. Myslím si, že toto číslo je velmi uspokojivým výsledkem. Další výsledky šetření vztahující se ke znakovému jazyku však již tak pozitivní nejsou, jak bude vidět především na otázkách osm a devět.
52
Otázka č.4: Které označení komunikačního systému neslyšících považujete za správné? (%) 45 52,5 2,5 0
a) znakový jazyk b) znaková řeč c) znakovaná čeština d) posunkový jazyk
Tab. č. 4: Otázka č.4 - procentuální odpovědi celé výzkumné skupiny
OT 4a
a) znakový jazyk b) znaková řeč c) znakovaná čeština d) posunkový jazyk
Graf č. 3: Otázka č.4 - procentuální odpovědi celé výzkumné skupiny
Procentuální rozložení odpovědí v rámci jednotlivých skupin VŠ studentů SPPG ČVUT VŠE Heterogenní skupina
a) (%) 60 40 40 40
b) (%) 40 50 60 60
c) (%) 0 10 0 0
d) (%) 0 0 0 0
Tab. č. 5: Otázka č.4 - procentuální odpovědi jednotlivých skupin studentů
53
OT 4b 70 60
(%)
50 30
a) b) c)
20
d)
40
10 0 SPPG
ČVUT
VŠE
Heterogenní skupina
Skupiny
Graf č.4: Otázka č.4 - procentuální odpovědi jednotlivých skupin studentů
3.2.5 Otázka č. 5 : Myslíte si, že má neslyšící nárok na tlumočníka hrazeného státem ? + Otázka č. 6 : Pokud ano, vyberte jednu z možností počtu hodin tlumočení v kalendářním roce, které má podle zákona o ZJ možnost neslyšící člověk získat od státu ? Tyto dvě otázky, vzhledem k tomu, že spolu souvisí, by bylo vhodné vyhodnocovat společně. Správná odpověď na otázku č. 5 je, že neslyšící mají ze zákona nárok na určitý počet hodin tlumočení za rok, které jim stát uhradí. Počet těchto hodin, a to je správná odpověď na otázku č. 6, je 24 hodin. Neslyšící tedy mají ze zákona nárok na 24 hodin tlumočení ročně. U odpovědí na tuto otázku (tedy na otázku č.6) mě ani tak nezajímalo procento správných odpovědí, jakožto názory slyšících studentů/ek VŠ na to, kolik hodin tlumočení si myslí, že by pro neslyšícího bylo za rok optimálních. A tudíž i to, zda je státem stanovený počet hodin nízký nebo vysoký.
3.2.5.1 Otázka č. 5 : statistické údaje a jejich interpretace Otázka č. 5 nabízela studentů/kám možnost odpovídat pouze ano či ne. V 75% případů pak studenti/ky volili odpověď ano a v 25% případů odpověď ne. Z těchto 75% bylo 32,5% mužů (65% z celk. počtu mužů) a 42,5% žen (85% z celk. počtu
54
žen). Mezi 25% respondent/ek, kteří volili odpověď ne, bylo 17,5% mužů (35% z celk. počtu mužů) a 7,5% žen (15% z celk. počtu žen). Z hlediska jednotlivých skupin odpovídali studenti/ky SPPG UK, ČVUT a VŠE shodně v 70% případů ano a v 30% případů ne, studenti heterogenní studentské skupiny odpovídali v 90% případu ano a jen v 10% případů ne. I v této otázce se opětovně nepotvrdila má hypotéza, že by měli studenti/ky SPPG UK mít vyšší procento úspěšnosti, než ostatní studenti. Nejlépe v této otázce dopadla skupina heterogenní, jejíž respondenti z 90% předpokládali správnou odpověď, tedy že neslyšící mají nárok na státem hrazené tlumočení. Na druhou stranu je výsledek této otázky možné interpretovat i jinak. A to tak, že 25% respondentů, kteří si myslí, že neslyšící nemají nárok na státem hrazené tlumočení, může mít nedůvěru k sociálnímu systému dávek a podpor v rámci našeho státu, a proto předpokládá, že vzhledem k mnohdy neuspokojivé sociální situaci lidí s postižením, seniorů apod. by stát tlumočení neslyšícím prostě nedotoval.
3.2.5.2 Otázka č. 6 : statistické údaje a jejich interpretace Šestá otázka se přímo váže k otázce páté. Na tuto otázku odpovídalo pouze 75% respondent/ek, protože zbývajících 25% zodpovědělo předchozí otázku negativně a tudíž tuto otázku nevyplňovalo. Studenti/ky si k zodpovězení této otázky mohli vybrat ze 4 možných odpovědí, tedy ze 4 různých časových údajů. Odpověď A) nabízela možnost 48 hod. státem hrazeného tlumočení za rok, odpověď B) nabízel 72 hod., odpověď C) nabízela 24 hod., odpověď D) nabízela 15 hod. Správně podle zákona je varianta C), tedy 24 hod. hrazeného tlumočení státem za rok. Samozřejmě se zde nabízí otázka, zda je toto množství (tedy 24 hod.) adekvátní či ne. Tuto otázku pravděpodobně do jisté míry zodpoví následující statistické údaje. Z 75% respondentů/ek (tedy 30 respondentů/ek), kteří tuto otázku zodpověděli, zvolilo 50% studentů/ek variantu A), cca 33,3% variantu B a pouhých cca 16,7% variantu C), variantu D) nezvolil jediný student/ka. Těchto 50% bylo cca 17,3% mužů a cca 26,7% žen (úmyslně v této otázce neuvádím procenta z celku, protože 25% celku tuto otázku nezodpovídalo). Cca 33,3% bylo tvořeno muži a ženami půl na půl a z cca 16,7% studentů/ek, kteří volili variantu C), bylo cca 3,4% mužů a 13,3% žen. Z hlediska jednotlivých skupin studentů volili studenti/ky SPPG UK z 57,14% odpověď A) a z 42,86% odpověď B), odpověď C) a D) nezvolil jediný respondent/ka.V případě studentů z ČVUT je procentuální rozdělení následující: z 57,14% odpověď A), z 28,57% odpověď B) a z 14,29% odpověď C) odpověď D) nezvolil jediný student. U 55
studentů/ek VŠE je rozvrstvení následující: 42,86% pro odpověď A), 42,86% pro odpověď B) a 14,28% pro odpověď C), odpověď D) nezvolil jediný student/ka. Studenti/ky z heterogenní skupiny odpovídali následovně: z 44,45% označovali odpověď A), z 22,22% označovali odpověď B) a z 33,33% označovali odpověď C), odpověď D) opět nezvolil žádný student/ka. Výše uvedená procenta poukazují na to, že evidentně velká většina studentů/ek nepovažuje zákonem stanovených 24 hodin dotovaného tlumočení za dostačující. Odpověď A) a odpověď B) zvolilo celkem 25 studentů/ek (tedy cca 83,3 %) ze třiceti, kteří odpovídali na tuto otázku. Většina tedy považovala za správnou odpověď 48 či dokonce 72 hodin, které by měl stát neslyšícím dotovat. Z těchto čísel celkem jasně vyplívá, že dosavadní dostupné množství dotovaných hodin tlumočení je považováno studenty/kami VŠ za nedostačující.
3.2.6 Otázka č. 7 : Jak myslíte, že zákon klasifikuje tlumočníka znakového jazyka ? Sedmá otázka se věnuje tomu, jak legislativa definuje statut tlumočníka znakového jazyka. Otázka svým způsobem souvisí s otázkou č. 2. Stejným způsobem, jakým legislativa přistupuje k neslyšícím, přistupují k neslyšícím zpravidla i běžní lidé. V legislativě je tlumočník definován jako osobní asistent, což koresponduje s medicínským přístupem k neslyšícím. Medicínský přístup nahlíží na neslyšícího jako na postiženého člověka. Pokud by na neslyšící bylo pohlíženo tak, jak by si oni sami přáli, tedy jako na Neslyšící – jazykovou a kulturní menšinu, museli by být tlumočníci definováni v zákoně jako jazykoví překladatelé a ne jako osobní asistenti. Otázka nabízela studentovi/ce 4 možné odpovědi. Tlumočník znakového jazyka může být v zákoně definován buď jako A) jazykový tlumočník nebo jako B) osobní asistent nebo jako C) sociální pracovník nebo D) nejsou tlumočníci znakového jazyka v zákoně definováni. Správná odpověď podle zákona je za B) (tedy tlumočník je označen jako osobní asistent). Z hlediska jednotlivých procent označilo 27,5% studentů/ek odpověď A), 27,5% odpověď B), 20% odpověď C) a 25% odpověď D). Z těchto 27,5% studentů/ek, kteří volili odpověď A), bylo 15% mužů (30% z celk. počtu mužů) a 12,5% žen (25% z celk. počtu žen). Z 27,5% studentů/ek, kteří označili odpověď B), bylo 15% mužů (30% z celk. počtu mužů) a 12,5% žen (25% z celk. počtu žen). 20% studentů/ek, kteří zvolili odpověď C, se skládalo z 12,5% mužů (25% z celk. počtu mužů) a 7,5% žen (15% z celk. počtu žen). 25%
56
respondentů/ek, kteří volili odpověď D), se skládali z 7,5% mužů (15% z celk. počtu mužů) a 17,5% žen (35% z celk. počtu žen). Z hlediska jednotlivých skupin volili studenti/ky SPPG UK ve 20% případů odpověď A), ve 30% případů odpověď B), v 10% případů odpověď C) a ve 40% případů odpověď D). Studenti ČVUT volili ve 20% případů odpověď A) a stejně tak ve 20% případů odpověď B), ve 30% případů pak odpověď C) a stejně tak ve 30% případů i odpověď D). Studenti/ky VŠE volili ve 30% případů odpověď A), ve 40% případů odpověď B) a ve 30% případů odpověď C). Heterogenní skupina studentů pak volila ve 40% případů odpověď A), ve 20% odpověď B), v 10% odpověď C) a ve 30% odpověď D). Výsledek této otázky je poněkud uspokojivější než výsledek otázky č.2. Minimálně je možné jako pozitivní interpretovat, že procentuální zastoupení odpovědi A) a odpovědi B) je rovnocenné, což znamená, že si cca třetina studentů/ek myslí, že tlumočník znakového jazyka je v zákoně definován jako jazykový překladatel a stejně tak cca třetina si myslí, že jsou tlumočníci znakového jazyka v zákoně definováni jako osobní asistenti. Tedy třetina zná nebo alespoň odhadla správnou odpověď a cca 30 % předpokládá, že by měl být tlumočník definován jako jazykový překladatel. Je zajímavé, že tato cca třetina se přibližně shoduje s třetinou studentů, kteří ve druhé otázce dotazníku odpověděli, že na neslyšící nahlíží spíše jako na kulturní a jazykovou menšinu. Dokonce se i přibližně shoduje procentuální zastoupení odpovědi B) u otázky č.2 a procentuální zastoupení odpovědi A) u otázky č. 7 v rámci jednotlivých skupin studentů (pozn. zásadnější odlišnost jen v rámci skupiny studentů VŠE). Poslední třetina studentů/ek si pak myslí, že buďto nejsou tlumočníci v zákoně definováni vůbec, nebo jsou definováni jako sociální pracovníci. Dále je zajímavé, že 25 % procent studentů/ek, kteří odpověděli, že si myslí, že tlumočníci znakového jazyka nejsou v zákoně definováni, souhlasí s procentem studentů, kteří v otázce č. 5 označili za správnou odpověď, že neslyšící nemají od státu nárok na dotované tlumočení. I v tomto případě přibližně souhlasí i procentuální odpovědi jednotlivých skupin studentů (tedy procentuální zastoupení odpovědi D) u otázky č. 7 a procentuální zastoupení odpovědi B) u otázky č.5 v rámci jednotlivých skupin studentů). Tato otázka mimo jiné opět nepotvrdila mou hypotézu, že by studenti/ky SPPG UK měli mít průměrně lepší výsledky než ostatní studenti. Pouze 30 % studentů/ek SPPG UK odpovědělo správně, tedy tak jak je to podle zákona.
57
Otázka č.7: Jak myslíte, že zákon klasifikuje tlumočníka znakového jazyka? (%) 27,5 27,5 20 25
a) jako jazykového tlumočníka b) jako osobního asistenta c) jako sociálního pracovníka d) tlumočníci znakového jazyka nejsou v zákoně definováni
Tab. č. 6: Otázka č.7 - procentuální odpovědi celé výzkumné skupiny
OT 7a a) jako jazykového tlumočníka b) jako osobního asistenta c) jako sociálního pracovníka d) tlumočníci znakového jazyka nejsou v zákoně definováni
Graf č. 5: Otázka č.7 - procentuální odpovědi celé výzkumné skupiny
Procentuální rozložení odpovědí v rámci jednotlivých skupin VŠ studentů SPPG ČVUT VŠE Heterogenní skupina
a) (%) 20 20 30 40
b) (%) 10 20 40 20
c) (%) 30 30 30 10
d) (%) 40 30 0 30
Tab. č. 7: Otázka č.7 - procentuální odpovědi jednotlivých skupin studentů
58
(%)
OT 7b 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0
a) b) c) d)
SPPG
ČVUT
VŠE
Heterogenní skupina
Skupiny
Graf č.6: Otázka č.7 - procentuální odpovědi jednotlivých skupin studentů
3.2.7 Otázka č. 8: Myslíte si, že je znakový jazyk…? Otázky č.8 až č.15 se věnují problematice znakového jazyka. Jak uvádím již v teoretické části práce vztahující se ke znakovému jazyku, trvalo poměrně dlouho, než došlo k nějakému podrobnému lingvistickému zkoumání znakového jazyka, jeho struktury, gramatické stavby a slovní zásoby. Poměrně dost dlouhou dobu, de facto ještě v polovině dvacátého století, byl znakový jazyk považován za neverbální a umělý jazykový systém. Domnívám se, že tato „klišé“ stále existují, i když dnes pravděpodobně již jen v rámci laické populace. Otázky č. 8 až č.15 byly tedy zaměřen na potvrzení či vyvrácení této mé domněnky. Otázka osm je přitom zaměřena právě na to, zda je tento jazyk přirozený či umělý. Studentovi k odpovědi nabízela tři možnosti odpovědí, tedy že je za A) přirozeným jazykovým kódem, za B) umělým jazykovým kódem, za C) kombinací obou. Znakový jazyk je samozřejmě přirozeným jazykovým kódem, správná je tedy varianta A). Z hlediska statistických čísel se pouze 10% respondent/ek domnívalo, že jde o přirozený jazykový kód, 32, 5% usuzovalo, že se jedná o kód umělý a 57,5% se domnívalo, že je znakový jazyk kombinací obou výše uvedených kódů.
Oněch 10%, které zvolily
možnost A), byly ženy a tvoří celkem 20% z celkové populace žen, které se šetření zúčastnily. Z 32,5% respondent, odpovídajících B), bylo 20% mužů (tedy 40% z celkového počtu mužů účastnících se šetření) a 7,5% žen (15% z celk.počtu žen). Z 57,5% respondentů/ek, kteří zvolili variantu C), pak bylo 30% mužů (60% z celk. počtu mužů) a 27,5% žen (55% z celk.počtu žen). 59
Pokud se na danou otázku podíváme statisticky ze strany zastoupení jednotlivých odpovědí v rámci jednotlivých testovacích bloků, dostaneme následující výsledky. Studenti/tky SPPG UK označili ze 60% odpověď C), 20% označili variantu A) a 20% označilo variantu B). Studenti ČVUT označili ve 40% případů variantu C) a v 60% případů variantu B), variantu A) neoznačil ani jediný student ČVUT. Studenti/ky VŠE zaškrtli v 60% případů odpověď C), pouze v 10% odpovědí správnou variantu A) a v 30% případů odpověď B). Heterogenní skupina studentů/ek zatrhla v 70% případů variantu C) pouze v 10% případů správnou variantu A) a v 20% případů variantu B). Odpovědi studentů nebyly příliš uspokojující a evidentně vedou k závěru, že jisté „ustálené představy“, vztahující se ke znakovému jazyku, jsou ve společnosti neustále pevně zakořeněné. Z celkového počtu 40ti dotazovaných respondentů/ek odpověděly pouze 4 studentky správně. Není příliš překvapující, že se jednalo o studentky SPPG UK, zarážející však je, že i v těchto řadách studentů/ek bylo tak nízké procento správných odpovědí.
Otázka č.8: Myslíte si, že je znakový jazyk: (%) 10 32,5 57,5
a) přirozeným jazykovým kódem b) umělým jazykovým kódem c) kombinací obou
Tab. č. 8: Otázka č.8 - procentuální odpovědi celé výzkumné skupiny
OT 8a
a) přirozeným jazykovým kódem b) umělým jazykovým kódem c) kombinací obou
Graf č. 7: Otázka č.8 - procentuální odpovědi celé výzkumné skupiny
60
Procentuální rozložení odpovědí v rámci jednotlivých skupin VŠ studentů SPPG ČVUT VŠE Heterogenní skupina
a) (%)
b) (%) 20 60 30 20
20 0 10 10
c) (%) 60 40 60 70
Tab. č. 9: Otázka č.8 - procentuální odpovědi jednotlivých skupin studentů
(%)
OT 8b 80 70 60 50 40 30 20 10 0
a) b) c)
SPPG
ČVUT
VŠE
Heterogenní skupina
Skupiny
Graf č.8: Otázka č.8 - procentuální odpovědi jednotlivých skupin studentů
3.2.8 Otázka č. 9 : Znakový jazyk patří mezi… ? I tato otázka se vázala ke klasifikaci znakového jazyka, ve které se nejčastěji chybuje. V tomto případě se jednalo o to, zda považují studenti/ky znakový jazyk za jazyk verbální či neverbální. Studentům byly nabídnuty tyto alternativy: u znakového jazyku se jedná o za A) verbální jazykový projev, za B) neverbální jazykový projev, za C) verbální jazykový doplněný o neverbální jazykový projev, za D) neverbální jazykový projev obsahující okrajově i verbální jazykové prvky . Správně byla odpověď za A), protože znakový jazyk je projevem verbálním. Formálně vzato by bylo možné uznat i odpověď za C), protože znakový jazyk samozřejmě, stejně jako většinové jazyky audio – orální využívá neverbální prvky v rámci verbální komunikace.
61
V rámci této otázky označili respondenti/ky v 35% případů odpověď, že znakový jazyk je projev neverbální, z 5% odpověděli, že se jedná o verbální jazykový projev doplněný o neverbální jazykový projev, a 60% odpovědělo, že se jedná o neverbální jazykový projev obsahující okrajově i verbální jazykové prvky. Správnou variantu A), tedy že znakový jazyk je verbálním jazykovým projevem, neoznačil jediný respondent. Z 35%, odpovídajících B), pak bylo 25% mužů (50% z celk. počtu mužů) a 10% žen (20% z celk. počtu žen). 5%, odpovídajících C), tvořily pouze ženy (10% z celk. počtu) a 60%, odpovídajících D), se skládalo z 25% mužů (50% z celk. počtu) a 35% žen (70% z celk. počtu). Pokud bychom to vzali statisticky z hlediska jednotlivých vzorků, pak 20% studentů/ek SPPG UK označilo variantu B), 10% C) a 70% D). Z ČVUT označilo 50% variantu B) a 50% variantu D), stejný výsledek pak platí i pro skupinu respondentů/ek z VŠE. Heterogenní skupina studentů/ek z různých vysokých škol pak zvolila z 20% variantu B), z 10% C) a 70% D). Výsledky této otázky jsou, řekla bych, poměrně alarmující, především u studentů/ek SPPG UK, kde lze předpokládat, že by měli mít o dané problematice alespoň základní informace. Procentuálně vzato vyšli v této otázce nejhůře studenti/ky ČVUT a VŠE, z jejichž řad nikdo nejen, že neoznačil správnou odpověď, ale nenašel se ani jediný student či studentka, kteří by označili alespoň odpověď C), která sice zcela správná není, ale nejvíce se správné odpovědi přibližuje. Výsledek předchozí, tedy osmé otázky, a této otázky zcela jasně poukazuje ne to, že některé „ustálené představy“ jsou stále ve společnosti pevně zakořeněné a bylo by tedy třeba více poukazovat na „správné odpovědi“ na tyto otázky, aby došlo k jejich trvalému zakořenění mezi lidmi a k vymýcení nepravdivých názorů.
Otázka č.9: Znakový jazyk patří mezi: a) verbální jazykový projev b) neverbální jazykový projev c) verbální jazykový projev doplňený o neverbální jazykový projev d) neverbální jazykový projev obsahující okrajově i verbální jazykové prvky
(%) 0 35 5 60
Tab. č. 10: Otázka č.9 - procentuální odpovědi celé výzkumné skupiny
62
OT 9a a) verbální jazykový projev
b) neverbální jazykový projev
c) verbální jazykový projev doplňený o neverbální jazykový projev d) neverbální jazykový projev obsahující okrajově i verbální jazykové prvky
Graf č. 9: Otázka č.9 - procentuální odpovědi celé výzkumné skupiny
Procentuální rozložení odpovědí v rámci jednotlivých skupin VŠ studentů SPPG ČVUT VŠE Heterogenní skupina
a) (%) 0 0 0 0
b) (%) 20 50 50 20
c (%) 10 0 0 10
d) (%) 70 50 50 70
Tab. č. 11: Otázka č.9 - procentuální odpovědi jednotlivých skupin studentů
(%)
OT 9b 80 70 60 50 40 30 20 10 0
a) b) c) d)
SPPG
ČVUT
VŠE
Heterogenní skupina
Skupiny
Graf č.10: Otázka č.9 - procentuální odpovědi jednotlivých skupin studentů
63
3.2.9 Otázka č. 10 : Znakový jazyk je podle Vás… ? Desátá otázka dotazníkového šetření se vztahuje k tomu, zda má znakový jazyk universální charakter či nikoliv. Studentovi/ce byly v této otázce nabídnuty 4 možné odpovědi. První z nich, tedy za A), označovala znakový jazyk jako univerzální a domluvíte se s ním v kterékoliv zemi na světě. Druhá možná odpověď, tedy za B), nahlížela na znakový jazyk jako na jazyk vázaný na jazykový kód dané země, takže se s ním domluvíte pouze v rámci daného území konkrétního státu. Třetí odpověď, varianta za C), hovoří o znakovém jazyce tak, že v rámci jedné země existují drobné odchylky ve znakovém jazyce, lidé v rámci jedné země si rozumí, ale lidé z různých zemí si nerozumí. Poslední varianta, odpověď za D), je správnou odpovědí a hovoří o znakovém jazyce, jako o jazyce, u kterého v rámci jedné země existují drobné odchylky, lidé v rámci jedné země si rozumí, lidé z různých zemí si rozumí také, ale ne v plném rozsahu. Z hlediska statistických čísel označilo variantu A) 12,5% respondentů/ek, přičemž z toho bylo 10% mužů (20% z celk.počtu mužů) a 2,5% žen (5% z celk. počtu žen). Variantu B) označilo 10% dotázaných, variantu B) označily pouze ženy (a to 20% žen z celk. počtu). 17,5% respondentů/ek označilo odpověď C), z těchto 17,5% bylo 7,5% mužů (15% z celk. počtu mužů) a 10% žen (20% z celk. počtu žen). Odpověď D), tedy odpověď správnou, označilo 60% respondentů, z toho bylo 32,5% mužů (65% z celk. počtu mužů) a 27,5% žen (55% z celk. počtu žen). Pokud se na tuto otázku podíváme z hlediska jednotlivých skupin studentů/ek, tak studenti/ky SPPG UK označili z 10% variantu A), z 20% B), z 20% C) a z 50% D). Studenti ČVUT zvolili z 20% odpověď A), ani jeden student nezvolil odpověď B), z 20% odpověď C) a z 60% odpověď D). Respondenti/ky z VŠE označili z 20% variantu A), z 10% variantu B) a stejně tak z 10% variantu C), ze 60% pak zvolili variantu D). Respondenti/ky heterogenní skupiny zvolili z 10% variantu B), z 20% variantu C) a ze 70% variantu B), variantu A) neoznačil jediný student/ka. Na rozdíl od předchozích dvou otázek dopadla tato otázka poměrně dobře – 60 % správných odpovědí je, myslím si, možné považovat za pozitivní výsledek. Paradoxní je ovšem to, že studenti speciální pedagogiky opět nikterak zvlášť nevybočili z řady v četnosti správných odpovědí, naopak četnost jejich správných odpovědí zaostává cca o 10% proti ostatním homogenním skupinám studentů, v případě heterogenní skupiny dokonce o 20% správných odpovědí.
64
Otázka č.10: Znakový jazyk je podle Vás…? a) univerzální a domluvíte se s ním v kterékoliv zemi na světě b) vázaný na jazykový kód dané země, takže se s ním domluvíte pouze v rámci daného území konkrétního státu c) v rámci jedné země existují drobné odchylky ve znakovém jazyce, lidé v rámci jedné země si rozumí, ale lidé z různých zemí si nerozumí d) v rámci jedné země existují drobné odchylky ve znakovém jazyce, lidé v rámci jedné země si rozumí, lidé z různých zemí si rozumí také, ale ne v plném rozsahu
(%) 12,5 10 17,5
60
Tab. č. 12: Otázka č.10 - procentuální odpovědi celé výzkumné skupiny
OT 10a
a) univerzální a domluvíte se s ním v kterékoliv zemi na světě
b) vázaný na jazykový kód dané země, takže se s ním domluvíte pouze v rámci daného území konkrétního státu c) v rámci jedné země existují drobné odchylky ve znakovém jazyce, lidé v rámci jedné země si rozumí, ale lidé z různých zemí si nerozumí d) v rámci jedné země existují drobné odchylky ve znakovém jazyce, lidé v rámci jedné země si rozumí, lidé z různých zemí si rozumí také, ale ne v plném rozsahu
Graf č. 11: Otázka č.10 - procentuální odpovědi celé výzkumné skupiny
65
Procentuální rozložení odpovědí v rámci jednotlivých skupin VŠ studentů SPPG ČVUT VŠE Heterogenní skupina
a) (%) 10 20 20 0
b) (%) 20 0 10 10
c) (%) 20 20 10 20
d) (%) 50 60 60 70
Tab. č. 13: Otázka č.10 - procentuální odpovědi jednotlivých skupin studentů
(%)
OT 10b 80 70 60 50 40 30 20 10 0
a) b) c) d)
SPPG
ČVUT
VŠE
Heterogenní skupina
Skupiny
Graf č.12: Otázka č.10 - procentuální odpovědi jednotlivých skupin studentů
3.2.10
Otázka č. 11: Myslíte, že existuje nějaký mezinárodní znakový jazyk ?
Otázka č. 11 je věnována tomu, zda jsou studenti/ky informování o existenci Gestuna, mezinárodního znakového jazyka určeného pro jednání na konferencích a založeného na bázi anglického znakového jazyka. Nebo potažmo zda si myslí, že něco jako Gestuno vůbec existuje. Otázka nabízela odpověď pouze ano či ne. 57,5% respondentů/ek označilo odpověď ano, 42,5% pak označilo odpověď ne. Z 57,5% studentů/ek bylo 27,5% mužů (55% z celk. počtu mužů) a 30% žen (tedy 60% z celk. počtu žen). Z 42,5% studentů/ek pak bylo 22,5% mužů (45% z celk. počtu mužů) a 20% žen (40% z celk. počtu žen). Z hlediska jednotlivých skupin se domnívalo 80% studentů/ek SPPG UK, že existuje mezinárodní znakový jazyk a 20% že nikoliv. 60% studentů ČVUT označilo odpověď ano a 66
40% označilo odpověď ne. Studenti/ky VŠE se domnívali ve 40% případů, že mezinárodní znakový jazyk existuje a v 60% případů, že nikoliv. Poslední heterogenní skupina studentů/ek se domnívala z 50% že ano a z 50% že ne. Je evidentní, že cca polovina studentů si myslí, že nějaká mezinárodní znaková řeč existuje, popřípadě to ví a cca polovina se domnívá, že nikoliv. Je zajímavé, že tato otázka splňuje předpoklad, že by studenti/ky speciální pedagogiky měli v zásadě častěji odpovídat správně než studenti/ky ostatních skupin. Formálně vzato by četnost odpovědí A) na tuto otázku, tedy správné odpovědi, a četnost správné odpovědí na otázku předchozí, tedy odpovědí D), měla být cca přibližně stejná, vzhledem k tomu, že odpověď D) počítá s faktem, že si neslyšící lidé různých národností alespoň basálně rozumí. Je samozřejmé, že Gestuno a možnost základního dorozumění mezi neslyšícími různé národní příslušnosti je něco zcela jiného. Na druhou stranu je logické, že člověk, který se domnívá, že běžný znakový jazyk má nějakou rovinu, která umožňuje lidem různých zemí, aby si rozuměli, pak může dojít i k závěru, že bude pravděpodobně existovat nějaký typ mezinárodního univerzálního znakového jazyka. Celkové číslo odpovídajících respondentů, kteří zvolili v otázce č.10 odpověď D) a v této otázce odpověď A) vcelku souhlasí (60% - odpověď D) a 57,5% odpověď A)). Na druhou stranu v rámci jednotlivých skupin již taková shoda nepanuje. Poměrně shodné jsou výsledky jen u studentů ČVUT.
3.2.11
Otázka č. 12 : Myslíte si, že má znakový jazyk vlastní
gramatickou strukturu ?
Dvanáctá otázka se vztahuje svým obsahem k otázkám č. 8 a 9, které se věnují základnímu vymezení znakového jazyka. Otázka byla do dotazníku umístěna proto, že se často setkáváme mezi lidmi s určitým zažitým stereotypem. Tento stereotyp se váže k tom, že považují gramatickou strukturu znakového jazyka, pokud si samozřejmě vůbec myslí, že nějakou gramatickou strukturu tento jazyk vůbec má, za identickou s či alespoň odvozenou z gramatické struktury většinového audio – orálního jazyka. Tato otázka stejně jako otázka předchozí nabízí odpověď pouze ano či ne. Statisticky odpovídalo 47,5% respondentů/ek, že znakový jazyk má svou vlastní gramatickou strukturu a 52,5% že nikoliv. Z těchto 47,5% bylo 20% mužů (40% z celk. počtu mužů) a 27,5% žen (55% z celk. počtu žen). Z 52,5% bylo 30% mužů (60% z celk. počtu mužů) a 22,5% žen (45% z celk. počtu žen). 67
Pokud to vezeme statisticky z pohledu jednotlivých skupin – odpovídali studenti/ky SPPG UK z 90% ano a pouze z 10% ne, studenti ČVUT pouze z 20% ano a z 80% ne, studenti/ky VŠE pouze z 30% ano a z 70% ne a heterogenní skupina studentů/ek z různých vysokých škol označila v 50% případů ano jako odpověď a v 50% případů ne. Výsledek této otázky je více uspokojující, než výsledky otázek osm a devět, ale přesto není zvláště v případě studentů/ek ČVUT a VŠE nikterak pozitivní. V této otázce překvapivě, oproti otázkám osm a devět, nezklamali studenti/ky SPPG UK, kteří odpovídali zcela správně v 90% případů, což je velmi uspokojivý výsledek. Otázka č.12: Myslíte si, že má znakový jazyk vlastní gramatickou strukturu? (%) 47,5 52,5
a) ano b) ne
Tab. č. 14: Otázka č.12 - procentuální odpovědi celé výzkumné skupiny
OT 12a
a) ano b) ne
Graf č. 13: Otázka č.12 - procentuální odpovědi celé výzkumné skupiny
Procentuální rozložení odpovědí v rámci jednotlivých skupin VŠ studentů SPPG ČVUT VŠE Heterogenní skupina
a) (%) 90 20 30 50
b) (%) 10 80 70 50
Tab. č. 15: Otázka č.12 - procentuální odpovědi jednotlivých skupin studentů
68
(%)
OT 12b 100 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0
a) b)
SPPG
ČVUT
VŠE
Heterogenní skupina
Skupiny
Graf č.14: Otázka č.12 - procentuální odpovědi jednotlivých skupin studentů
3.2.12
Otázka č. 13 : Myslíte si, že je možné vyjádřit ve znakovém jazyce intonaci hlasu ?
I tato otázka se tématicky vztahuje ke znakovému jazyku a to konkrétně k možnosti vyjádření intonace hlasu ve znakovém jazyce. Intonaci hlasu je samozřejmě možné ve znakové jazyce vyjádřit a to konkrétně za pomoci paralingválních doprovodných jevů, jak již výše uvádím v teoretické části práce. I tato otázka nabízela pouze odpověď ano a ne. Statisticky odpovídalo 75% respondentů/ek, že ano, tedy že je možné ve znakovém jazyce vyjádřit intonaci hlasu, a z 25% procent že nikoliv. Z těchto 75% bylo 32,5% mužů (65% z celk. počtu mužů) a 42,5% žen ( 85% z celk. počtu žen). 25% tvořících odpověď ne se skládalo z 17,5% mužů (35% z celk. počtu mužů) a 7,5% žen (15% z celk. počtu žen). Z hlediska jednotlivých skupin studentů/ek odpovídali v 70% případů studenti SPPG UK že ano a v 30% ne, studenti ČVUT v 50% případů ano a stejně tak v 50% případů ne, studenti/ky VŠE stejně jako studenti/ky heterogenní skupiny v 90% případů ano a jen v 10% případů ne. Dalo by se říci, že z hlediska správnosti odpovědi je výsledek této otázky více než uspokojivý. Na druhou stranu je pravděpodobné, že správnost odpovědí v této otázce do značné míry souvisí s neuspokojivým výsledkem otázky č.9 ( „zda je znakový jazyk verbální či neverbální?“). Slyšící lidé zpravidla používají neverbální gesta k umocnění intonace vlastního hlasu či emocí obsažených v nějakém konkrétním sdělení. Tento fakt a statistický
69
výsledek otázky devět (35% respondent odpovídalo, že znakový jazyk je neverbální jazykový projev a 60% odpovídalo, že znakový jazyk je neverbální jazykový projev obsahující okrajově i verbální jazykové prvky) bohužel poukazuje na to, že míra četnosti správných odpovědí na otázku č.13 asi zcela nevycházela ze znalosti znakového jazyka, ale byla spíše výsledkem „kooperace“ výše uvedených faktů. Otázka č.13: Myslíte si, že je možné vyjádřit ve znakovém jazyce intonaci hlasu? (%) 75 25
a) ano b) ne
Tab. č. 16: Otázka č.13 - procentuální odpovědi celé výzkumné skupiny
OT 13a
a) ano b) ne
Graf č. 15: Otázka č.13 - procentuální odpovědi celé výzkumné skupiny
Procentuální rozložení odpovědí v rámci jednotlivých skupin VŠ studentů SPPG ČVUT VŠE Heterogenní skupina
a) (%) 70 50 90 90
b) (%) 30 50 10 10
Tab. č. 17: Otázka č.13 - procentuální odpovědi jednotlivých skupin studentů
70
(%)
OT 13b 100 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0
a) b)
SPPG
ČVUT
VŠE
Heterogenní skupina
Skupiny
Graf č.16: Otázka č.13 - procentuální odpovědi jednotlivých skupin studentů
3.2.13
Otázka č. 14 : Myslíte si, že vždy jeden znak vyjadřuje
jen jedno konkrétní slovo ? Tato otázka měla za úkol zmapovat, kolik z respondentů si myslí, že konkrétní znak vyjadřuje jen jedno konkrétní slovo a že se jedná ve znakovém jazyce tedy jen o to, naučit se jednotlivé znaky a nic víc ke znalosti a schopnosti komunikovat ve znakovém jazyce nepotřebujete, tedy nic víc než naučený dostatečně velký soubor jednotlivých slov. A na druhou stranu kolik respondentů si naopak myslí, že jeden znak může vyjadřovat více slov a záleží na provedení znaku, umístění znaku vzhledem k tělu vyjádření obličeje, tváře apod.. I tato otázka nabízí pouze odpověď ano či ne. 92,5% respondentů/ek odpovídalo na tuto otázku ano, pouze 7,5% zvolilo odpověď ne. Z těchto 92,5% respondentů/ek bylo 42,5% mužů (85% z celk.počtu) a 50% žen (100% žen z celk. počtu). 7,5% respondentů, kteří odpověděli ne, byli pouze muži (15% z celk. počtu mužů). Z hlediska jednotlivých skupin studentů zvolili studenti/ky SPPG UK stejně jako studenti ČVUT ve 100% případů odpověď ano. Studenti/ky VŠE odpovídali v 80% případů ano a v 20% případů ne a studenti/ky z heterogenní skupiny odpovídali v 90% případů ano a jen v 10% případů ne. Vysokou míru správných odpovědí u této otázky lze nejpravděpodobněji přičítat dvěma základním faktům. Vzhledem k tom, že většina (tedy 87,5% všech respondentů) odpověděla na první otázku, tedy na otázku, zda se někdy setkali s nějakým neslyšícím, 71
kladně. Z toho lze celkem dobře usuzovat, že zároveň museli vidět, jakým způsobem neslyšící lidé komunikují. Sleduje–li někdo chvíli komunikaci neslyšících, všimne si, že se při komunikaci určité pozice rukou opakují. Pokud se logicky zamyslí nad obrovským množstvím slov, které jsou obsaženy ve slovní zásobě českého jazyka, musí nakonec dojít k závěru, že není možné, aby jeden znak vyjadřoval vždy jen jedno konkrétní slovo. Taková situace by byla na manuální vizuálně – motorické zpracování příliš komplikovaná. Druhým důvodem, proč je možné, že odpověď na tuto otázku vyšla nad míru pozitivně, může být i fakt, že i v českém jazyce se mnohdy setkáváme se slovy, která znějí naprosto stejně a přitom mají několik různých významů.
3.2.14
Otázka č. 15 : Myslíte si, že je jednoduché se naučit znakový jazyk?
Poslední otázka dotazníkového šetření byla zaměřena nejen na to, abych zjistila, jak studenti/ky nahlížejí na obtížnost zvládnutí výuky znakového jazyka, ale i na to, abych zjistila (podle počtu správných odpovědí – tedy za D)), jestli si studenti/ky VŠ uvědomují náročnost naučení se zpětné vazby. Otázka nabízela respondentům/kám 4 typy odpovědí : A) ano, je to přece jen soubor posunků; B) ne, ale je to lehčí než se naučit nějaký cizí jazyk; C) je to stejné, jako se naučit jakýkoliv cizí jazyk; D) naučit se sám „znakovat“ není tak těžké, ale opravdu těžké je naučit se rozumět ostatním, když „znakují“. O správné odpovědi mohu v případě takového typu otázky hovořit jen stěží, ale osobně si myslím, že jako „správnou“ odpověď by bylo vhodné označit odpověď D). V tomto případě vycházím ze své osobní zkušenosti, neboť se sama znakový jazyk již poměrně dlouhou dobu učím a musím připustit, že naučit se samotný soubor znaků – v podstatě lze říct taková „slovíčka“– není až takový problém, jako naučit se tyto znaky správně používat a naučit se je „číst“, když pak konverzujete s nějakou další osobou či případně více osobami najednou. Nemluvě o faktu, že samozřejmě každý člověk má tak trochu svůj osobitý styl znakování a například mladí lidé znakují trošku jinak než například generace jejich rodičů či prarodičů. Z hlediska procentuálního vyčíslení jednotlivých odpovědí volili respondenti/ky v 10% případů odpověď B), v 42,5% případů odpověď C) a v 47,5% případů odpověď D). Z těchto 10% bylo 5% mužů (10% z celk. počtu mužů) a 5% žen (10% z celk. počtu žen). 42,5% tvořilo 25% mužů (50% z celk. počtu mužů) a 17,5% žen (35% z celk. počtu žen). Největší procento odpovědí – tedy 47,5% - bylo složeno ze 20% mužů (40% z celk. počtu mužů) a 27,5% žen (tedy 55% z celk. počtu žen). 72
Z hlediska jednotlivých skupin volilo na SPPG UK 70% respondentů odpověď D), 20% odpověď C) a 10% odpověď B). Na ČVUT volilo 30 % odpověď D), 60% odpověď C) a 10% odpověď B), na VŠE pak volilo 40% odpověď D), 60% odpověď C) a odpověď B) nezvolil jediný respondent. Heterogenní skupina studentů/ek zvolila z 50% odpověď D), z 30% odpověď B) a z 20% odpověď B). Odpověď A) neoznačil jediný student/ka. Z těchto výše uvedených procentuálních odpovědí vyplívá, že cca polovina respondentů předpokládá, že naučit se znakový jazyk je náročnosti srovnatelné s osvojením si nějakého cizího jazyka. Stejně tak cca polovina si evidentně uvědomuje náročnost zpětné vazby. Pouze 4 respondenti ze všech dotazovaných si myslí, že je lehčí naučit se znakový jazyk, než naučit se jakýkoliv cizí jazyk. Myslím si, že výsledek této otázky je více než uspokojivý. Mimo to, když se podíváme na výsledky jednotlivých skupin studentstva, projevuje se na této otázce má prvotní hypotéza, že by se odpovědi studentů/ek SPPG UK měly ve vyšší míře blížit správným odpovědím.
Otázka č.15: Myslíte si, že je jednoduché se naučit znakový jazyk? a) ano, je to přeci jen soubor posunků b) ne, ale je to lehčí než se naučit nějaký cizí jazyk c) je to stejné, jako se naučit jakýkoliv cizí jazyk d) naučit se sám "znakovat" není těžké, ale opravdu těžké je naučit se rozumět ostatním, když znakují
(%) 0 10 42,5 47,5
Tab. č. 18: Otázka č.15 - procentuální odpovědi celé výzkumné skupiny
73
a) ano, je to přeci jen soubor posunků
OT 15a
b) ne, ale je to lehčí než se naučit nějaký cizí jazyk
c) je to stejné, jako se naučit jakýkolliv cizí jazyk
d) naučit se sám "znakovat" není těžké, ale opravdu těžké je naučit se rozumět ostatním, když znakují
Graf č. 17: Otázka č.15 - procentuální odpovědi celé výzkumné skupiny
Procentuální rozložení odpovědí v rámci jednotlivých skupin VŠ studentů SPPG ČVUT VŠE Heterogenní skupina
a) (%) 0 0 0 0
b) (%) 10 10 0 20
c (%) 20 60 60 30
d) (%) 70 30 40 50
Tab. č. 19: Otázka č.15 - procentuální odpovědi jednotlivých skupin studentů
(%)
OT 15b 80 70 60 50 40 30 20 10 0
a) b) c) d)
SPPG
ČVUT
VŠE
Heterogenní skupina
Skupiny
Graf č.18: Otázka č.15 - procentuální odpovědi jednotlivých skupin studentů 74
3.3 Diskuze V první řadě bych v diskuzi ráda zodpověděla výzkumné otázky, které jsem si na začátku svého dotazníkového šetření položila. Zastavím se také u některých sporných otázek dotazníku a na závěr tohoto bych ráda zhodnotila jednotlivé faktory, které se do tohoto dotazníkového šetření promítly a nějakým způsobem ho ovlivnily. Nejprve zhodnotím jednotlivě výše popsané výzkumné otázky. První z hlavních výzkumných otázek se vztahovala k „ustáleným představám“, které jsou do značné míry zakořeněné v naší společnosti. V tomto případě se jednalo především o ztotožňování termínů sluchově postižený a neslyšící, o domněnku, že znakový jazyk je neverbální umělý jazykový kód, který nemá vlastní gramatickou strukturu, ale i o to, zda je či není znakový jazyk universální či zda je ve znakovém jazyce možné vyjádřit intonaci hlasu. Jednalo se tedy především o otázky číslo 3, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14. Výsledná čísla nakonec poukázala na to, že ze všech výše uvedených „ustálených představ“ přetrvávají mezi studenty/kami především ty, které se vztahují k oblasti klasifikace znakového jazyka (verbální X neverbální, umělý X přirozený). Pouze 10% studentů/ek správně označilo znakový jazyk jakožto přirozený jazykový kód a ani jediný student či studentka neoznačili správnou odpověď v případě deváté otázky, tedy ani jediný respondent/ka se nedomnívali, že
je znakový jazyk verbálním
jazykovým projevem. Pouze 5% označilo odpověď, že se jedná o verbální jazykový projev doplněný i o neverbální jazykový projev. Tato odpověď sice není tou správnou, ale alespoň se té správné do značné míry blíží (oproti ostatním nabízeným odpovědím). Procento student/ek, kteří ji označili je však také mizivé. Naproti tomu výsledky zbývajících odpovědí, které se vztahují k první hlavní výzkumné otázce, již tak negativní nejsou. Cca 60% zodpovědělo správně otázku č.10 a 11, tedy v cca 60% případů se právně domnívali, že existuje nějaký mezinárodní znakový jazyk a že znakový jazyk má sice v rámci jednoho státu nějaké územní odlišnosti, ale že si s ním základně dorozumějí neslyšící z různě mluvících zemí. V cca 50% případů si studenti/ky myslí, že znakový jazyk má vlastní gramatickou strukturu. V cca 75% případů se studenti/ky domnívali správně, že jeden znak neoznačuje vždy je jedno slovo. Nejvyšší procento správných odpovědí pak měla otázka č.2, kdy správně odpovědělo, že se nejedná o obsahově stejné termíny, 97,5 % respondentů/ek. Pokud bych to měla shrnout, tak tedy z oněch „ustálených představ“ převládají ve kruzích vysokoškolských studentů především ty z „představ“, které se vztahují ke klasifikaci znakového jazyka a k existenci jeho vlastní gramatické struktury. Na druhou stranu téměř vymýcené je zaměňování pojmu sluchově postižený a neslyšící.
75
Druhá výzkumná otázka se vztahovala k legislativě. V tomto případě mě nezajímalo ani tak procentuální vyčíslení správných odpovědí, jako spíše v odpovědích se projevující názory studentů na danou problematiku. Tato výzkumná otázka se vztahuje především k otázkám č. 2, 5, 6, 7 v dotazníku. Zákon nahlíží na neslyšící jako na skupinu sluchově postižených jedinců, sami neslyšící na sebe nahlíží jako na jazykově – kulturní minoritu. Procentuální výsledky této otázky (č.2) vypovídají o tom, že studenti/ky VŠ mají na neslyšící stejný názor jako přestavitele státu a naše legislativa. 67,5% studentů/ek totiž odpovídali, že považují neslyšící za lidi s postižením. V případě páté otázky, předpokládá 75% respondentů/ek, že neslyšící má nárok na státem hrazené tlumočení a cca 25% se domnívá, že nikoliv. Tedy i v případě této otázky panuje shoda s naší legislativou. Dále už to tak jednoznačné není. 83,3% studentů/ek označilo v případě otázky č. 6 odpověď A) (tedy 48 hodin dotovaného tlumočení za rok) a B) (tedy 72 hodin dotovaného tlumočení za rok). Správná odpověď C)(tedy 24 hodin dotovaného tlumočení za rok), která vycházela ze zákona, který je možné nalézt i v příloze (příloha č.8) této práce označilo pouhých 16,7% studentů. Z výše uvedeného čísla je patrné, že velká většina vysokoškolských studentů považuje státem stanovených 24 hodin dotovaného tlumočení za rok za nedostačující. Sedmá otázka je na hodnocení dost problematická. Všechny skupiny odpovědí jsou v tomto případě zastoupeny cca 25%. Z tohoto vychází pouze jeden jediný možný výsledek. A to tedy ten, že studenti mají v označení statutu tlumočníka znakového jazyka značný zmatek. Celkově je tedy tuto otázku možné interpretovat tak, že studenti v zásadě souhlasí s tím, že podle zákonu je neslyšící postižený člověk. Z velké většiny souhlasí s tím nebo jsou si vědomi toho, že neslyšící má nárok na dotovaného tlumočníka. Na druhou stranu se studenti/ky zcela jasně rozcházejí se zákonem v otázce množství dotovaných tlumočených hodin v roce. Na závěr je patrné, že studenti/ky mají problém s identifikací statutu tlumočníka znakového jazyka. Vedlejší výzkumná otázka se věnovala předpokladu, že by měli studenti/ky SPPG UK, v rámci jednotlivých skupin, mít vyšší procento správných odpovědí. Vycházela jsem z toho, že si tito studenti/ky tento typ studia zvolili dobrovolně, navíc je toto studium podmíněno ústní částí přijímacího řízení, kde student dokládá seznam přečtené odborné literatury. Výsledek je takový, že v cca 43% případů odpovídali studenti/ky SPPG UK proti studentům ostatních tří skupin průměrně s vyšší úspěšností správně. Ve stejném procentě případů však odpovídali studenti/ky SPPG UK hůře než studenti/ky ostatních tří skupin. V cca 14% případů se celý testovací vzorek shodl na stejné odpovědi. Z těchto čísel tedy vyplývá, že u studentů/ek SPPG UK se v určité zvýšené míře vyskytuje procento správných odpovědí proti výsledkům zbytku testovacích skupin. Na druhou stranu není procentuální odlišnost 76
správných odpovědí mezi skupinou studentů/ek ze SPPG UK a ostatních skupin tak markantní, jak by člověk předpokládal. Tolik k výzkumným otázkám a k jejich zodpovězení. V rámci diskuze je také nutné poukázat na spornost zadání dvou otázek v dotazníku, která mohla vést ke špatné interpretaci respondentem/kou a tím i k ovlivnění výsledků šetření. Jedná se o otázky č. 4 a 9. V případě čtvrté otázky je problém v tom, že zákon (viz příloha č.8) definuje jako komunikační systém neslyšících znakovou řeč, která se skládá ze znakového jazyka a znakované češtiny. V komunikaci však neslyšící využívají pouze znakový jazyk, znakovaná čeština je využívána slyšícími. Správná odpověď na tuto otázku tedy měla být znakový jazyk, na druhou stranu pokud byli mezi studenty a studentkami, kteří dotazník vyplnili, takoví, kteří byli obeznámeni s formou, jako je komunikační systém neslyšících definován v zákoně, byli touto skutečností ovlivněni při vyplňování dotazníku. V případě otázky č. 9 se jedná o formulaci odpovědi C), která hovoří o znakovém jazyce jako o verbálním jazykovém projevu doplněném o neverbální jazykový projev. V tomto případě mohla být odpověď C) označována častěji než správná odpověď A) proto, že respondenti/ky považovali neverbální gesta za součást znakového jazyka. Ovšem je ale důležité si uvědomit, že český jazyk je také verbální jazykový projev, i když při verbální komunikaci využíváme pro dokreslení běžně i neverbální gesta. Na druhou stranu spornost této otázky nikterak neovlivnila šetření, neboť odpověď C) zvolili v případě otázky č. 9 pouze 2 respondenti/ky, ostatní volili odpovědi B) a D). Na závěr diskuze je nutné zmínit se o tom, že výsledky tohoto šetření mohly být dále ovlivněny několika různými faktory. Jedním z těchto faktorů je bezpochyby fakt, že šetření bylo provedeno dotazníkovou metodou, kdy může dojít ke špatné interpretaci otázek a následnému změnění výsledku šetření. Dále je nutné poukázat na možnou chybu vycházející z lidského faktoru zpracování a interpretování jednotlivých otázek. Šetření jsem vyhodnocovala sama, otázky byly vybírány na základě načtené odborné literatury. Chyba by se však mohla vyskytnout ve vyhodnocování jednotlivých otázek, neboť jsem značně zainteresována v oblasti neslyšících, což mohlo vést k ovlivnění vyhodnocení výsledků dotazníkového šetření. Na závěr bych chtěla ještě zmínit, že heterogenní skupina slouží v tomto dotazníkové šetření především jako doplňková skupina k zbývajícím třem homogenním skupinám a na rozdíl od těchto homogenních skupin není možné z ní vyvozovat nějaké konkrétnější závěry, protože v tomto případě je vzorek 10 studentů/ek příliš malý vzhledem k vyššímu množství vysokých škol, které jsou v tomto vzorku zastoupené.
77
4 Závěr V závěru bych nejprve ráda obecně shrnula práci z hlediska jejího obsahu a následně se ještě věnovala problematice rozlišení označení neslyšící a Neslyšící, protože mezi těmito zdánlivě stejnými pojmy, jsou velké a podstatné obsahové rozdíly. První část práce je ryze teoretického charakteru. Je rozdělena na dva velké tématické celky. První z nich se věnuje problematice sluchového postižení obecně. Postupně jsou v této části shrnuta jednotlivá témata, které se k problematice sluchového postižení vztahují. Věnuji se zde klasifikaci významu sluchu pro člověka, dopadům postižení nebo ztráty sluchu na jedince, anatomické stavbě sluchového orgánu, klasifikaci sluchových vad a příčinám jejich vzniku, ale i diagnostice sluchových vad, protetickým a kompenzačním pomůckám. Druhá část tohoto teoretického celku je věnována tématu komunikace neslyšících. V této části najdete klasifikaci znakového jazyka, umělých komunikačních systémů, metod a způsobů komunikace, ale i například obecnou klasifikaci komunikace. Velmi podstatné je, že se tato část váže pouze ke komunikaci neslyšících, nikoliv např. nedoslýchavých. Druhá část bakalářské práce je praktického charakteru. Věnuje se dotazníkovému šetření. Dotazníkové šetření bylo zaměřeno na oblast neslyšících a primárně se vztahovalo především k té části práce, která se věnuje komunikaci neslyšících. Mělo za úkol mapovat nejen informovanost studentů vysokých škol o problematice neslyšících, ale i jejich názory v této oblasti a zároveň zjistit v jaké míře převládají i mezi studenty vysokých škol určité „ustálené představy“ vztahující se k neslyšícím. Závěr bych tedy ráda věnovala, jak již bylo výše řečeno, objasnění rozdílu mezi označením neslyšící a Neslyšící, zákonu vztahujícím se k problematice neslyšících, barierám apod. K neslyšícím lze v zásadě přistupovat dvojím způsobem. Jeden z těchto přístupů je přístup medicínský. Ten nahlíží na neslyšící jako na lidi s postižením a na absenci sluchu jako na něco, co je potřeba jakýmkoliv způsobem odstranit či alespoň zmírnit, aby mohla proběhnout nejvyšší možná míra integrace daných jedinců do „normální slyšící“ společnosti. Tento přístup je zastáván i v naší legislativě. V zhledem k tomu, že v zákoně 155 / 1998 ze dne 11. června 1998 (tedy v zákoně o znakové řeči a o změně dalších zákonů) jsou definovány tlumočnické služby jakožto pečovatelské služby a tímto jsou tlumočníci znakového jazyka postaveni do pozice osobních asistentů, nikoliv překladatelů. Jsou-li v legislativě považováni tlumočníci za osobní asistenty a tlumočnické služby za služby 78
pečovatelské, je logické, že naše legislativa přistupuje k neslyšícím přísně z hlediska medicínského. Bohužel je velice pravděpodobné, že bude tento názor zastávat i většina laické veřejnosti, jak vyplynulo z mého dotazníkového šetření. Druhý možný přístup k neslyšícím je ten, který zaujímají oni sami a veřejnost zainteresovaná a odborná. J. Hrubí uvádí ve své knize Průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejím vlastním osudu, že „Úplná hluchota, ke které dojde před vytvořením řeči, je jediné zdravotní postižení a patrně jediná vnější podmínka vůbec, která vede k tomu, že se člověk stává členem kulturní a jazykové menšiny.“ (in: Hrubý, J.: Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu I; Federace rodičů a přátel sluchově postižených, Praha 1998). Jedná se tedy o přístup jazykově – kulturní. Označení Neslyšící s „velkým N“ pak právě označuje neslyšící jakožto jazykově – kulturní minoritu. Tato minorita se vymezuje používáním znakového jazyka, vlastní historií a kulturou, vlastním žebříčkem hodnot apod.. Neslyšící sami sebe považují za příslušníky takové minority, nikoliv za postižené lidi. Věřte mi, že když zkusíte jen tak mezi řečí říci nějakému neslyšícímu, že je postižený, nebudete se stačit divit, jak jej tím rozčílíte. Sami neslyšící si však také uvědomují, že nejsou tou pravou minoritou v plném slova smyslu, a že se nemohou od světa slyšících zcela distancovat. Na druhou stranu je nutné podotknout, že v této minoritě působí obrovská snaha prosadit se ve společnosti jakožto menšina. Komunita je pro každého jejího člena velmi důležitá, v jejím rámci panuje silná soudržnost a semknutost. V dnešní době tedy není běžné hovořit o neslyšících jako o Neslyšících, na druhou stranu ona cca 1/3 respondentů/ek, která odpověděla ve výše uvedeném dotazníkovém šetření, že považuje neslyšící za jazykově kulturní menšinu nám poukazuje na to, že snad s naší generací bude ubývat zastánců medicínského přístupu k neslyšícím a bude běžnější považovat neslyšící za Neslyšící. Mimo jiné je pak důležité si v souvislosti s neslyšícími uvědomit i to, že ztráta sluchu se neprojevuje jen v rámci audio – orální komunikace mezi lidmi. Bariéry pro neslyšící byly donedávna např. i v dopravě. Teprve zavedení světelných tabulí v dopravních prostředcích umožnilo neslyšícímu dobrou orientaci v dopravě i v částech měst, které nezná. Velkou měrou dnes k odstranění především komunikačních barier přispívá především fenomén internet. Internetová komunikace s úřady, která mnohdy již velmi dobře funguje, internet banking či nakupování přes internet a spousta dalších funkcí, které tato mezinárodní síť poskytuje, jsou např. právě pro neslyšící nedocenitelným zdrojem jednak informací a jednak určitou možností pro neslyšícího jak jednat s úřady rychle, spolehlivě a bez tlumočníka.
79
Na závěr je nutné si uvědomit, že nejdůležitější je přistupovat ke každému jedinci se kterým se v životě setkáte, jako k plnohodnotné jedinečné lidské bytosti, která si zaslouží naší úctu i náš respekt a to bez ohledu na to, zda je ten člověk zdravý nebo ne, zda mu chybí ruka, noha či sluch.
80
5 Poznámkový aparát : (1) MUDr. Světlík, M.: Postižení sluchu (současné možnosti sluchové protetiky); Triton Praha 2000 → str. 7 (2) K. Sedláček: Základy audiologie; Státní zdravotnické nakladatelství, Praha 1956 → str.13 (3) Pipeková, J. a kol.: Kapitoly ze speciální pedagogiky; Paido, Brno 1998 → str. 86
(4) Hrubý, J.: Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu II. díl; Federace rodičů a přátel sluchově postižených, Praha 1998 → str. 30 (5) Hrubý, J., Picka, J., Sedlák, S.: Technická příručka pro sluchově postižené; Horizont, Praha 1987 → str. 20 (6) Hrubý, J., Picka, J., Sedlák, S.: Technická příručka pro sluchově postižené; Horizont, Praha 1987 → str. 21 (7) Hrubý, J.: Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu II. díl; Federace rodičů a přátel sluchově postižených, Praha 1998 → str.74 (8) Hrubý, J.: Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu II. díl; Federace rodičů a přátel sluchově postižených, Praha 1998 → str. 62 (9) Indukční smyčka je zařízení, které mění jednotlivé zvukové podměty na elektromagnetická pole. Tímto polem je pokryta celá místnost, v níž je indukční smyčka nainstalována. (10) Tento typ implantací sluchadel do spánkové kosti však dosud nebyl na našem území proveden. (MUDr. Světlík, M.: Postižení sluchu (současné možnosti sluchové protetiky); Triton Praha 2000 → str. 50) (11) MUDr. Světlík, M.: Postižení sluchu (současné možnosti sluchové protetiky); Triton Praha 2000 → str. 52 (12) Hrubý, J.: Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu II. díl; Federace rodičů a přátel sluchově postižených, Praha 1998 → str. 150
81
(13) Hrubý, J.: Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu II. díl; Federace rodičů a přátel sluchově postižených, Praha 1998 → str.150 (14) MUDr. Světlík, M.: Postižení sluchu (současné možnosti sluchové protetiky); Triton Praha 2000 → str. 53 (15) Vítková, M. a kol.: Integrativní speciální pedagogika; Paido, Brno 1998 → Bulová, A.: Komunikace sluchově postižených → str. 63 (16) Macurová, A.: Gesta a mimika – a dorozumívání neslyšících; ČSD 4, 1996, str. 58 – 60 nebo na http://ruce.cz/clanky/12 (staženo : 07/11/2007 8:37) (17) Macurová, A.: Aktuální problémy komunikace, kultury a vzdělávání neslyšících; Speciální pedagogika 11, 2001, č. 4, str.248 – 251 nebo také na http://ruce.cz/clanky/11 (staženo : 07/11/2007 8:29) (18) Macurová, A.: Jazyk v komunikaci neslyšících; In : Infospravodaj ICN č. 1 / 2 , 1995 (19) Macurová, A.: Jazyk v komunikaci neslyšících; In : Infospravodaj ICN č. 1 / 2 , 1995 (20) Krahulcová, B.: Komunikace sluchově postižených, Nakladatelství Karolinum 2003 → str. 251 (21) Strnadová, V.: Současné problémy české komunity neslyšících I. : Hluchota a jazyková komunikace; Filosofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 1998 → str. 163 (22) Krahulcová, B.: Komunikace sluchově postižených; Univerzita Karlova v Praze, Praha 2003 → str. 35 – 37 (23) Pipeková, J. a kol.: Kapitoly ze speciální pedagogiky; Paido, Brno 1998 → str. 96 (24) Informace, kontakty a služby pro osoby se zdravotním postižením; Městské centrum sociálních služeb a prevence, Praha 2004 → str. 20 – 25 (25) Krahulcová – Žatková, B.: Komplexní komunikační systémy těžce sluchově postižených; Univerzita Karlova v Praze, Praha 1996 → str. 75 – 76 (26) Krahulcová – Žatková, B.: Komplexní komunikační systémy těžce sluchově postižených; Univerzita Karlova v Praze, Praha 1996 → str. 71 (27) Krahulcová – Žatková, B.: Komplexní komunikační systémy těžce sluchově postižených; Univerzita Karlova v Praze, Praha 1996 → str.74 - 75
82
6 Použitá literatura k bakalářské práci : 1. Hrubý, J.: Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu I. a II. díl; Federace rodičů a přátel sluchově postižených, Praha 1998; ISBN 80 – 7216 – 006 - 0 (1.díl); ISBN 80 – 7216 – 075 – 3 (2.díl)
2. Vokurka, M., Hugo, J. a kol: Velký lékařský slovník; MAXDORF 2002;ISBN 80 – 85912 – 43 - 0
3. MUDr. Světlík, M.: Postižení sluchu (současné možnosti sluchové protetiky); Triton Praha 2000; ISBN 80 – 7254 – 114 -5
4. Houdková, Z.: Sluchové postižení u dětí – komplexní péče; Triton, Praha 2005; ISBN 80 – 7254 – 623 - 6
5. Pipeková, J. a kol.: Kapitoly ze speciální pedagogiky; Paido, Brno 1998; ISBN 80 – 85931 – 65 - 6
6. Strnadová, V.: Současné problémy české komunity neslyšících I. : Hluchota a jazyková komunikace; Filosofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 1998; ISBN 80 – 85899 – 45 - 0
7. Fenclová, J. a kol.: Ve světě sluchového postižení; Federace rodičů a přátel sluchově postižených - Středisko rané péče Tamtam, Praha 2005; ISBN 80 – 86792 – 27 - 7
8. Strnadová, V.: Jak se úspěšně vyrovnat se ztrátou sluchu, ASNEP, Praha 2001; ISBN 80 – 903035 – 2 - 8
9. Hrubý, J., Picka, J., Sedlák, S.: Technická příručka pro sluchově postižené; Horizont, Praha 1987; není ISBN
10. Vítková, M. a kol.: Integrativní speciální pedagogika; Paido, Brno 1998 → Bulová,A.: Komunikace sluchově postižených; ISBN 80 – 85931 – 51 - 6 83
11. Krahulcová, B.: Komunikace sluchově postižených; Univerzita Karlova v Praze, Praha 2002; ISBN 80 – 246 – 0329 -2
12. Strnadová, V.: Jaké problémy má neslyšící člověk při čtení ?; In : Infozpravodaj, č. 1, 1998, str. 30
13. Macurová, A.: Proč a jak zapisovat znaky českého znakového jazyka; In : Speciální pedagogika, 1996, roč. 6, str. 5 - 19
14. Krahulcová – Žatková, B.: Komplexní komunikační systémy těžce sluchově postižených; Univerzita Karlova v Praze, Praha 1996; ISBN 80 - 7184 - 239 - 7
15. Informace, kontakty a služby pro osoby se zdravotním postižením; Městské centrum sociálních služeb a prevence, Praha 2004; nemá ISBN
16. Hesle, U., Prof. Dr. Vernooij, M. A.: Einführung in Arbeit mit behinderten Menschen; Qulle und Meyer, Weibelsheim 2002; ISBN 3 – 494 – 02257 - 7
17. Macurová, A.: Gesta a mimika – a dorozumívání neslyšících; In: ČSD 4, 1996, str. 58 – 60; uveřejněno také na http://ruce.cz/clanky/12 (staženo : 07/11/2007 8:37)
18. Macurová, A.: Aktuální problémy komunikace, kultury a vzdělávání neslyšících; In : Speciální pedagogika 11, 2001, č. 4, str.248 – 251; uveřejněno také na http://ruce.cz/clanky/11 (staženo : 07/11/2007 8:29)
19. Macurová, A.: Jazyk v komunikaci neslyšících; In: Infozpravodaj ICN č. 1 / 2 , 1995
20. Bradáčová, Z.: Bilingvismus z pohledu rodičů; In: Infozpravodaj 2001, roč. 9, č. 4, str. 7 – 9; uvěřejněno také na http://ruce.cz/clanky/186 (staženo : 07/11/2007 8:30)
21. Macurová, A.: Vztahy jazyka a myšlení; In: Speciální pedagogika 8, 1998, str. 54 – 55; ke staženi také na http://ruce.cz/clanky/25 (staženo : 07/11/2007 8:32)
84
22. Macurová, A: Aktuálně o bilingvismu a bilingválním vzdělává; staženo z serveru http://ruce.cz/clanky/64 (staženo : 07/11/2007 8:33)
23. Macurová, A: Bilingvální vzdělávání neslyšících: pro a proti; In: Speciální pedagogika, ročník 4, 1993 / 4, č. 5
24. Macurová, A. : Základy bilingválního vzdělávání a bilingvismu; In: Speciální pedagogika 8, 1998, 2, str. 52 – 54
25. Mgr. Strandová, V.: Jaké problémy má neslyšící člověk při čtení ?; In: Infozpravodaj, č. 1, 1998, str. 30
26. Macurová, A.: Komunikace, psaná čeština a čeští neslyšící – Problémy interkulturního porozumění; staženo z serveru http://ruce.cz/clanky/63 (staženo : 7/11/2007 8:34)
27. Mgr.Maierová,
O.:
Svět
Neslyšících,
Paidea
1/III/2006;
staženo
z http://ruce.cz/clanky/98 (staženo : 07/11/2007 8:35)
28. Mgr.Strandová,
V.:
Neverbální
projevy neslyšících
lidí;
staženo
z serveru
http://ruce.cz/clanky/47 (staženo : 07/11/2007 8:36)
85
7 Seznam příloh Příloha č. 1: Obr. č. 4: Základní pozice rukou Příloha č. 2: Obr. č. 5: Česká prstová abeceda Příloha č. 3: Obr. č. 6: Ukázka ze slovníku znakového jazyka Příloha č. 4: Pokyny pro kontakt se sluchově postiženými (23) Příloha č. 5: Seznam důležitých kontaktů pro osoby se sluchovým postižením, kombinovaným postižením a vadami řeči (24) Příloha č. 6: Společné a rozdílné znaky slyšících a neslyšících dětí v souvislosti s orální komunikací (25) Příloha č. 7: Dotazník k dotazníkovému šetření Příloha č. 8: zákon 155 / 1998 ze dne 11. června 1998 (zákon o znakové řeči a o změně dalších zákonů) staženo : http://www.sagit.cz/pages/sbirkatxt.asp?cd=76&typ=r&zdroj=sb98155 (07/11/2007 9:23)
86
Příloha č. 1: Obr. č. 4: základní pozice rukou – ve znakovém jazyce mají úlohu fonémů 87
Příloha č. 2: Obr. č. 5 - česká prstová abeceda
88
Příloha č. 3: Obr. č. 6: Ukázka ze slovníku znakového jazyka – je zde dobře patrný systém popisu znaku (viz. kapitola o znakovém jazyce)
89
Příloha č . 4: Pokyny pro kontakt se sluchově postiženými Pokyny pro kontakt se sluchově postiženými (23)
-
Při setkání sluchově postiženého nikdy neoslovujte zezadu nebo ze strany. Náš obličej musí být dobře viditelný. V šeru místnosti použijeme umělého osvětlení. Ke zdroji světla stojíme tak, aby sluchově postižený nebyl oslněn.
-
Při hovoru vyrušíme všechny další zdroje hluku (např. rádio, TV, hovor více lidí najednou).
-
Navážeme dobrý osobní kontakt a ujasníme si, jakým způsobem je sluchově postižený schopen s námi komunikovat. Můžeme použít i písmo.
-
U nedoslýchavých dodržujeme mezi sebou maximální vzdálenost 1 m, aby byli schopni vnímat částečně i sluchem. U těžce sluchově postižených je pro odezírání nejvzdálenější hranice 4 m. Do této vzdálenosti je viditelnost úst ještě dobrá.
-
Při neporozumění nabídneme možnost zopakování, nebudeme projevovat nervozitu a spěch.
-
Naše výslovnost musí být zřetelná, ale ne přehnaná. Řečové tempo je volnější, ale ne moc pomalé.
-
Mezi větami děláme krátké pomlky. Věty volíme kratší bez cizích slov (používáme slova, která jsou sluchově postiženému známější).
-
Po určité době (15-20 minut) uděláme přestávku. Přihlédneme k velké unavenosti při odezírání.
-
Nejdůležitější je, vcítit se do situace takto postižených
90
Příloha č .5: Seznam důležitých kontaktů pro osoby se sluchovým postižení a vadami řeči (24) Osoby se sluchovým, kombinovaným postižením, vadami řeči Podrobné informace najdete v adresáři Federace rodičů a přátel sluchově postižených: Adresář služeb pro sluchově postižené. Kontakt viz níže heslo FRPSP. ASNEP — Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel Hábova 1571, 155 00 Praha 5-Stodůlky tel.: 235 521 412 fax: 235 521 411 e-mail:
[email protected] URL: www.gong.cz poznámky: - organizace je určena: osoby se sluchovým postižením - poskytované služby: ASNEP je zastřešující servisní asociací subjektů pracujících ve prospěch sluchově postižených a jejich rodičů; vydávají časopis GONG Centrum péče o nemocné s poruchami hlasu, řeči a vadami sluchu se stacionářem Řešovská 10/491, 181 00 Praha 8-Bohnice tel.: 233 550 339, 233 553 345 fax: 233 550 339 e-mail:
[email protected] URL: http://mhc.mudrc.cz poznámky: - organizace je určena: osoby s vadami řeči, hlasu a sluchu - poskytované služby: komplexní diagnostika, léčba, prevence a rehabilitace v oboru ORL, návazná péče psychologická a logopedická, součástí je denní stacionář pro děti od 2 do 7 let Centrum zprostředkování tlumočníků pro neslyšící Hábova 1571, 155 00 Praha 5-Stodůlky tel./faX: 251 613 623 mobil/SMS: 776 701 502 e-mail
[email protected] URL: www.gong.cz/tlumoceni poznámky: - Centrum tlumočníky zprostředkovává, neproplácí je. Poradí Vám ale, kde si platbu zařídit. Česká komora tlumočníků znakového jazyka Za Černým Mostem 1522/B, 198 00 Praha 9 tel.: 281 918 747
91
fax: 281 918 747 e-mail:
[email protected] URL: www.cktzj.com poznámky: - organizace je určena: pro osoby se sluchovým postižením - poskytované služby: profesní komora sdružující především vysokoškolsky vzdělané odborně zdatné osoby se zájmem o tlumočení znakového jazyka Česká unie neslyšících Havlíčkova 4, 110 00 Praha 1 tel.: 222 328 900, 224 816 559 fax.: 222 328 900 e-mail:
[email protected] URL: www.cun.cz poznámky: - organizace je určena: sluchově postižení - poskytované služby: kurzy znakového jazyka, tlumočnické služby, zdravotní, sociální a právní poradenství pro neslyšící, hájení práv neslyšících, klubová, společenská a sportovní činnost, ozdravně pobytové akce pro neslyšící, vydává časopis UNIE Česká unie neslyšících — oblast Praha, denní stacionář Dlouhá třída 37, 110 OO Praha 1 tel.: 224 827 111, 224 827 152 Fax: 224 827 111, 224 827 152 e-mail:
[email protected] URL:www.cun.cz poznámky: - organizace je určena: neslyšící, nedoslýchaví, ohluchlí, kombinované vady - provozní doba: Po-Pá 9-20 hod, So a Ne podle programu aktivit - poskytované služby: sociálně právní poradenství, tlumočnické služby, kulturní a vzdělávací činnost pro všechny věkové kategorie, kluby žen, seniorů, čajovna pro mládež, klub turistů, klub šipek, klub joker Česká společnost tlumočníků znakového jazyka — Sekretariát ČSTZJ Hábova 1571, 155 00 Praha 5-Stodůlky tel.: 603 846 204 fax: 261 221 002 poznámky: - organizace je určena: osoby se sluchovým postižením - nezávislá profesní organizace sdružující odborníky z řad soudních tlumočníků znakového jazyka, tlumočníků s akreditačním osvědčením, pedagogy ze speciálních škol, rodiče postižených dětí, odborníky zabývající se výukou a výzkumem znakového jazyka na vysokých školách a řadové tlumočníky znakového jazyka Český klub ohluchlých Radlická 56, 150 00 Praha 5 92
tel.: 251 566 108 e-mail:
[email protected] poznámky: - organizace je určena: sluchově postižní - poskytované služby: pravidelné klubové schůzky, psychorehabilitačni pobyty s výukou odezírání, poradna k problematice sluchového postižení a kompenzačních pomůcek, docházkové kurzy odezírání, nácvik poslechu pro pacienty s voperovaným kochleárním implantátem DEGALES - Deaf Gays and Lesbians in Czech Republic Malého 3, 186 21 Praha 8 fax: 284 687 655 e-mail:
[email protected] poznámky: - Degales je samostatné dobrovolné občanské sdružení Neslyšících gayů a lesbiček a sympatizujících; sdružení vyvíjí osvětovou, kulturní, turistickou a sportovní činnost Federace rodičů a přátel sluchově postižených — FRPSP Hábova 1571, 155 00 Praha 13-Stodůlky tel.: 235 517 691, 235 517 313 fax: 235 517 808 e.mail:
[email protected] URL: www.frpsp.cz, www.leonardo-for-deaf.cz poznámky: - organizace je určena: sluchově postižení - poskytované služby: viz činnost jednotlivých středisek v Praze a činnost Národního centra pro neslyšící v Berouně, Bilingvální mateřské školy pro sluchově postižené, Speciálního středního odborného učiliště pro sluchově postižené FRPSP - Poradenské centrum Stodůlky Hábova 1571, 155 00 Praha 13-Stodůlky tel.: 235 517 691, 235 517 313 fax: 235 517 808 e-mail:
[email protected] URL: www.frpsp.cz poznámky: - organizace je určena pro: sluchově postižení - poskytované služby: pravidelná setkání rodin se sluchově postiženými dětmi, pořádá přednášky a semináře, kurzy znakového jazyka pro rodiče, provozuje Informační centrum o hluchotě a odbornou knihovnu, sociální poradna, speciální psychologická poradna pro sluchově postižené, centrum volného času pro neslyšící, vydává časopis INFO-Zpravodaj, publikační činnost (Adresář služeb pro sluchově postižené, Sociální rádce) Foniatrická klinika 1. LF UK a VFN se stacionářem Žitná 24, 120 00 Praha 2 tel.: 224 211 952, 224 964 915 93
fax: 224 943 051 e-mail:
[email protected] URL: www.vfn.cz poznámky: - organizace je určena: osoby s poruchou hlasu, řeči, sluchu - poskytované služby: kompletní vyšetřeni a následná péče již od raného věku, poradna pro děti s opožděným vývojem řeči, poradna pro sluchové vady, pro děti s rozštěpy, součásti je stacionář pro děti; kontaktní osoba: PaedDr. Eva Skodová tel.: 224 964 927 - kontakt na Asociaci klinických logopedů ČR: www.aklcr.cz LORM - Společnost pro hluchoslepé Zborovská 62, 150 00 Praha 5 tel.: 257 325 478 fac: 257 325 478 e-mail:
[email protected] URL: www.lorm.cz poznámky: - organizace je určena: lidé hluchoslepí - poskytované služby: psychorehabilitační pobyty, klubová setkání, sociálně - právní poradna, tlumočnická služba pro hluchoslepé, psychologická péče, výuka prostorové orientace a Lormovy abecedy, informace o kompenzačních pomůckách, vydávají bulletin Doteky Mluvme spolu Palác YMCA, Na Poříčí 12, 100 00 Praha 1 tel.: 224 872 220, 281 863 921 poznámky: - organizace je určena: lidé neslyšící nebo ti, kteří mají v rodině či v okolí sluchově postiženého - poskytované služby: klubová setkání, diskuse vedené sociální pedagožkou Svazu neslyšících a nedoslýchavých Ing. Anežkou Cerveriákovou, Pá 10-14 hod, možno si domluvit schůzku PEVNOST - České centrum znakového jazyka Sokolovská 304/810, 190 61 Praha 9 tel.: 266 006 390 fax : 266 006 390 e-mail: pevnost®pevnost.com URL: www.pevnost.com poznámky: - organizace je určena: sluchově postižení - poskytované služby: organizace kurzů znakového jazyka pro rodiče, firmy, studenty, konverzační hodiny ve formě besed s neslyšícími, pořádání přednášek na témata: kultura neslyšících, znakový jazyk, vzdělávání neslyšících, tlumočení Pražský spolek neslyšících Svazu neslyšících a nedoslýchavých v ČR Stacionář pro neslyšící a nedoslýchavé SNN v CR
94
Darwinova 24, 143 12 Praha 12-Modřany tel.: 241 774 754 fax: 241 774 757 e-mail:
[email protected],
[email protected] poznámky: - organizace je určena: sluchově postižení - služby: klubová a zájmová činnost, tlumočnictví, kurzy znakového jazyka, sociálně právní poradna, informace o kompenzačních pomůckách, pomoc při jednání na úřadech, raná péče i v rodinách, videopůjčovna titulkovaných filmů, zprostředkování služeb a kontaktů pro sluchově postižené Sdružení pro augmentativní a alternativní komunikaci SAAK Tyršova 13, 120 00 Praha 2 tel.: 222 519 926, 222 518 280 fax: 222 519 926 e-mail:
[email protected] URL: www.web.quick.cz/caak poznámky: - organizace je určena: tělesně postižení, postižení řeči, kombinované postižení - poskytované služby: odborné vedeni klientů s těžkou vadou řeči, pomoc při výběru vhodných pomůcek, půjčování speciálních pomůcek a zařízení k ovládáni počítače, přednášky, semináře, informace o speciálních počítačových programech pro osoby s poruchami komunikace Sdružení uživatelů kochleárních implantátů — SUKI u Mrázovky 15, 150 00 Praha 5 tel.: 267 710 666 e-mail:
[email protected] URL: www. suki.cz , //nb.vse.cz/kpb/radova/suki poznámky: - sdružuje rodiče implantovaných dětí, dospělé implantované a odborníky z oblasti kochleárních implantací, zprostředkování informací novým zájemcům o implantace, spolupráce s odborníky a zajištění prohloubené péče o implantované, kontakt na logopedy, lékaře, odborníky přes technické záležitosti, přímá výměna zkušeností s využíváním kochl. implantátu, osvětová činnost pro veřejnost; překlady zahraničních publikací víkendová setkání, ĺx ročně týdenní rehabilitační pobyt, podporuje činnosti CKJD - Centra kochleárních implantaci dětí při FN Motol; kontaktní osoba Jitka MúUerová, tel./fax: 267 710 666 Svaz neslyšících a nedoslýchavých v ČR Karlínské náměstí 12, 186 03 Praha 8 tel.: 224 816 829, 222 318 938 fax: 224 816 829 e-mail:
[email protected] URL: www.snncr.cz
poznámky: 95
- organizace je určena: sluchově postiženi - provozní doba: 8-16 hod - poskytované služby: prostřednictvím základních organizací, poradenských středisek a rehabilitačních center a stacionářů poskytuje sociálně-právní služby, tlumočnické služby pro neslyšící, rekondiční rehabilitační pobyty, vzdělávací kurzy, klubová a zájmová činnost v oblasti sportu, kultury, turistiky apod., provozuje knihovnu a videopůjčovnu upravených filmů pro sluchově postižené, provozuje Informační a vzdělávací centrum SNN v CR Zvuk ticha, o. s. Na Poříčí 8, 110 00 Praha 1 tel.: 602 242 656 e-mail:
[email protected] URL: www.zvukticha.cz poznámky: - iniciativa vznikla po uvedeni filmu Pupendo, cílem je, aby u každého českého filmu byla vždy titulkovaná kopie pro sluchově postižené
96
Příloha č. 6: Společné a rozdílné znaky slyšících a neslyšících dětí v souvislosti s orální komunikací (25) •
Společné znaky slyšících a neslyšících dětí :
Schopnost a snaha vytvářet hláskové zvuky Vytváření hláskových zvuků na základě smyslových podmětů mimosluchových Snaha o navazování kontaktů s jinými lidmi Snaha sociálně se zapojovat a přizpůsobovat Potřeba sdělování na základě kolektivní zkušenosti
•
Rozdílné znaky slyšících a neslyšících dětí :
Slyšící dítě slyší a pohybovým smyslem vnímá zvuky, které samo vytváří X neslyšící dítě je vnímá pouze pohybovým smyslem Slyšící dítě zaznamená zvuky a spojuje je s významy a určuje jejich zdroj X neslyšící dítě toto bez speciální pomoci nedokáže Slyšící dítě se snaží určovat význam podle zvuku hlasu a současně podle výrazu a gestikulace X neslyšící dítě pouze odhaduje význam podle výrazu obličeje a gestikulace Slyšící dítě má dostatečné množství příležitostí opakovatelně, zřetelně od více osob slyšet určitá slova a spojovat jejich význam X neslyšící dítě se může opřít pouze o slova odezíraná, což je v raném věku příliš neurčité a nedostatečné pro pochopení vlastního sdělovaného významu Slyšící dítě začíná používat slova při myšlení X neslyšící dítě zůstává ve stádiu neverbálního myšlení Slyšící dítě při snaze něco sdělit upřednostňuje použití slov X neslyšící dítě při sdělování nemá slova, proto upřednostňuje používání posunků k vlastnímu vyjádření
97
Příloha č. 7: Dotazník k dotazníkovému šetření Dotazníkové šetření Pohlaví : Žena Muž Studium na : (prosím doplňte - stačí název VŠ a fakulty) PROSÍM OZNAČUJTE VŽDY JEN JEDNU ODPOVĚD !! 1. Setkali jste se někdy s neslyšícím člověkem? A) ano B) ne 2. Považujete neslyšící lidi za lidi se zdravotním postižením nebo za osoby patřící do kulturní a jazykové menšiny? A) neslyšící považuji za zdravotně postižené lidi B) neslyšící považuji za osoby patřící k jazykové a kulturní menšině 3. Myslíte si, že jsou si pojmy neslyšící člověk a sluchově postižený člověk obsahově rovny? A) ano B) ne 4. Které označení komunikačního systému neslyšících považujete za správné? A) znakový jazyk B) znaková řeč C) znakovaná čeština D) posunkový jazyk 5. Myslíte si, že má neslyšící nárok na tlumočníka hrazeného státem? A) ano B) ne 6. Pokud ano, vyberte jednu z možností počtu hodin tlumočení v kalendářním roce, které má podle zákona o ZJ možnost neslyšící člověk získat od státu? A) 48 hodin B) 72 hodin C) 24 hodin D) 15 hodin 7. Jak myslíte, že zákon klasifikuje tlumočníka znakového jazyka? A) jako jazykového tlumočníka B) jako osobního asistenta C) jako sociálního pracovníka D) tlumočníci znakového jazyka nejsou v zákoně definováni 8. Myslíte si, že je znakový jazyk : A) přirozeným jazykovým kódem B) umělým jazykovým kódem C) kombinací obou 9. Znakový jazyk patří mezi: A) verbální jazykový projev B) neverbální jazykový projev C) verbální jazykový doplněný o neverbální jazykový projev D) neverbální jazykový projev obsahující okrajově i verbální jazykové prvky
98
10. Znakový jazyk je podle Vás: A) univerzální a domluvíte se s ním v kterékoliv zemi na světě. B) vázaný na jazykový kód dané země, takže se s ním domluvíte pouze v rámci daného území konkrétního státu. C) v rámci jedné země existují drobné odchylky ve znakovém jazyce, lidé v rámci jedné země si rozumí, ale lidé z různých zemí si nerozumí. D) v rámci jedné země existují drobné odchylky ve znakovém jazyce, lidé v rámci jedné země si rozumí, lidé s různých zemí si rozumí také, ale ne v plném rozsahu. 11. Myslíte, že existuje nějaký mezinárodní znakový jazyk? A) ano B) ne 12. Myslíte si, že má znakový jazyk vlastní gramatickou strukturu? A) ano B) ne 13. Myslíte si, že je možné vyjádřit ve znakovém jazyce intonaci hlasu? A) ano B) ne 14. Myslíte si, že vždy jeden znak vyjadřuje jen jedno konkrétní slovo? A) ano B) ne 15. Myslíte si, že je jednoduché se naučit znakový jazyk? A) ano, je to přece jen soubor posunků. B) ne, ale je to lehčí než se naučit nějaký cizí jazyk. C) je to stejné, jako se naučit jakýkoliv cizí jazyk. D) naučit se sám „znakovat“ není tak těžké, ale opravdu těžké je naučit se rozumět ostatním, když „znakují“
99
Příloha č. 8: Zákon 155 / 1998 ze dne 11. června 1998 (zákon o znakové řeči a o změně dalších zákonů)
155 ZÁKON ze dne 11. června 1998 o znakové řeči a o změně dalších zákonů Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky: ČÁST PRVNÍ §1 Úvodní ustanovení Zákon upravuje používání znakové řeči jako dorozumívacího prostředku neslyšících. Definice základních pojmů §2 Za neslyšící se pro účely tohoto zákona považují osoby, které ohluchly před rozvinutím mluvené řeči a u nichž velikost a charakter sluchové vady neumožňuje plnohodnotný rozvoj mluvené řeči, a dále osoby později ohluchlé a nedoslýchavé, které samy považují znakovou řeč za primární formu své komunikace. §3 Znaková řeč Znakovou řečí se pro účely tohoto zákona rozumí český znakový jazyk a znakovaná čeština. §4 (1) Český znakový jazyk je základním dorozumívacím jazykem neslyšících v České republice. (2) Český znakový jazyk je přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Český znakový jazyk má základní atributy jazyka, tj. znakovost, systémovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce lexikální i gramatické. §5 Znakovaná čeština (1) Znakovaná čeština je umělý jazykový systém, který usnadňuje dorozumívání mezi slyšícími a neslyšícími. 100
(2) Znakovaná čeština využívá gramatické prostředky češtiny, která je současně hlasitě nebo bezhlasně artikulována. Spolu s jednotlivými českými slovy jsou pohybem a postavením rukou ukazovány odpovídající znaky českého znakového jazyka. §6 Prstová abeceda (1) Prstová abeceda využívá formalizovaných a ustálených postavení prstů a dlaně jedné ruky k zobrazování jednotlivých písmen české abecedy. (2) Prstová abeceda je integrální součástí českého znakového jazyka a znakované češtiny, kde se využívá k odhláskování cizích slov, odborných termínů a pojmů, pro které dosud nejsou ustáleny znaky českého znakového jazyka. Používání znakové řeči §7 Neslyšící mají právo na a) používání znakové řeči, b) vzdělávání s využitím znakové řeči,1) c) výuku znakové řeči. §8 (1) Neslyšící mají při návštěvě lékaře, vyřizování úředních záležitostí a při zajišťování dalších nezbytných potřeb právo na tlumočníka znakové řeči. Tlumočnická služba se poskytuje bezplatně v rozsahu podmínek stanovených zákonem.2) (2) Neslyšícím, kterým byly z důvodu úplné nebo praktické hluchoty přiznány mimořádné výhody II.stupně (průkaz ZTP) nebo III. stupně (průkaz ZTP/P), jsou tlumočnické služby při soudním řízení poskytovány bezplatně. (3) Neslyšícím studentům středních a vysokých škol, kterým byly z důvodu úplné nebo praktické hluchoty přiznány mimořádné výhody II. stupně (průkaz ZTP) nebo III. stupně (průkaz ZTP/P), jsou tlumočnické služby poskytovány bezplatně za podmínek stanovených zvláštním předpisem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. §9 Rodiče dětí, u kterých byla diagnostikována praktická nebo úplná hluchota,3) mají právo na bezplatnou výuku v kursech znakové řeči. § 10 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy stanoví prováděcím právním předpisem a) rozsah a obsah přípravy a způsob ověřování znalosti znakové řeči učitelů pro neslyšící, podmínky a rozsah tlumočnických služeb poskytovaných bezplatně neslyšícím studentům b) podle § 8 odst. 3 a způsob jejich úhrady, 101
c) obsah, rozsah a způsob úhrady kursů podle § 9. ČÁST DRUHÁ Změna zákona č. 100/1988 Sb.,o sociálním zabezpečení,ve znění pozdějších předpisů § 11 Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění zákona č. 110/1990 Sb., zákona č. 180/1990 Sb., zákona č. 1/1991 Sb., zákona č. 46/1991 Sb., zákona č. 306/1991 Sb., zákona č. 482/1991 Sb., zákona č. 578/1991 Sb., zákona č. 582/1991 Sb., zákona č. 235/1992 Sb., zákona č. 589/1992 Sb., zákona č. 37/1993 Sb., zákona č. 84/1993 Sb., zákona č. 160/1993 Sb., zákona č. 266/1993 Sb., zákona č. 307/1993 Sb., zákona č. 182/1994 Sb., zákona č. 241/1994 Sb., zákona č. 118/1995 Sb., zákona č. 155/1995 Sb., zákona č. 160/1995 Sb., zákona č. 133/1997 Sb. a zákona č. 91/1998 Sb., se mění takto: 1. Za § 86 se vkládá nový § 86a, který zní: § 86a Občan, jemuž byly z důvodu úplné nebo praktické hluchoty přiznány mimořádné výhody II. stupně (průkaz ZTP) nebo III. stupně (průkaz ZTP/P), má nárok na bezplatné poskytnutí tlumočnické služby formou úkonu pečovatelské služby při návštěvě lékaře, vyřizování úředních záležitostí a při zajišťování dalších nezbytných potřeb, a to v rozsahu nejvýše 24 hodiny za kalendářní rok.". 2. Za § 94 se vkládá nový § 94a, který zní: § 94a Nárok na poskytnutí pečovatelské služby podle § 86a vzniká dnem splnění podmínek stanovených tímto zákonem, nejdříve však od počátku měsíce, ve kterém bylo zahájeno řízení o jejím poskytnutí.". ČÁST TŘETÍ Změna zákona č. 114/1988 Sb.,o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení,ve znění pozdějších předpisů § 12 V zákoně č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění zákona č. 125/1990 Sb., zákona č. 210/1990 Sb., zákona č. 425/1990 Sb., zákona č. 459/1990 Sb., zákona č. 9/1991 Sb., zákona č. 144/1991 Sb., zákona č. 582/1991 Sb., zákona č. 84/1993 Sb., zákona č. 307/1993 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 72/1995 Sb., zákona č. 118/1995 Sb., zákona č. 238/1995 Sb., zákona č. 289/1997 Sb. a zákona č. 91/1998 Sb., se v § 34 dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňuje se odstavec 2, který včetně poznámky č. 21a) zní: "(2) Okresní úřad zabezpečuje pečovatelskou službu podle zvláštního zákona21a) a rozhoduje o jejím poskytnutí. 102
21a)
§ 86a zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění zákona č. 155/1998 Sb.". ČÁST ČTVRTÁ § 13 Účinnost
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení, s výjimkou § 8 až 12, které nabývají účinnosti dnem 1. ledna 1999. Zeman v. r. Havel v. r. Tošovský v. r.
§ 3 odst. 3 zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů. 2) § 86a zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění zákona č. 155/1998 Sb. Vyhláška č. 207/1995 Sb., kterou se stanoví stupně zdravotního postižení a způsob jejich 3) posuzování pro účely dávek státní sociální podpory, ve znění vyhlášky č. 156/1997 Sb.
1)
103
