Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií BAKALÁŘSKÁ PRÁCE. Vypracovala: Karolína Tomešová

Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Vypracovala: Karolína Tomešová

Změny na lidské kostře v důsledku různých způsobů trestu smrti vykonávaných v letech 1740 - 1780

Vedoucí práce: Mgr. Linda Hroníková, Ph.D. Konzultantka: Mgr. Zuzana Krupová

Praha 2012

Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně. Všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 25. 6. 2012

...............……………...................... podpis

1

Upřímně bych chtěla poděkovat paní doktorce Lindě Hroníkové a paní magistře Zuzaně Krupové za jejich nedocenitelnou pomoc, otevřený přístup, vstřícné jednání, cenné rady a připomínky, neskonalou ochotu a nápaditost a příjemnou spolupráci. Mé poděkování patří také všem pracovníkům Hrdličkova muzea člověka UK, zvláště panu Janu Cvrčkovi.

2

OBSAH

ÚVOD

6

1. TRESTNÍ PRÁVO V DOBĚ CÍSAŘOVNY MARIE TEREZIE (1740-1780)

7

1.1 Stručná charakteristika císařovny Marie Terezie

7

1.2 Základní charakteristika osvícenství v českých zemích

9

1.2.1 Osvícenský absolutismus

10

1.3 Osvícenství a právo

11

1.3.1 Absolutistické právo

11

1.3.2 Státní správa v habsburské monarchii

11

1.3.3 Trestní řízení

14

1.3.4 Struktura soudů

15

1.3.5 Kodifikace trestního práva

16

1.4 Constitutio Criminalis Theresiana

17

1.4.1 Obecná charakteristika Theresiany

18

1.4.2 Mučení

19

1.4.2.1 Ordály

21

1.4.2.2 Historický kontext

22

1.4.2.3 Stupně mučení dle Theresiany

24

1.5 Poprava

30

1.5.1 Popravčí

31

2. ZPŮSOBY VÝKONU TRESTU SMRTI V LETECH 1740 – 1780 2. 1 Oběšení

33 33

2.1.1 Historický kontext

33

2.1.2 Provedení trestu za vlády Marie Terezie

34

2.1.3 Právní aspekt

35

2.1.4 Příklady z doby vlády Marie Terezie

36

2.1.5 Souhrn znaků na kosterním materiálu

37

2.2 Stětí

40


40


43


43 3


45


46

2.3 Čtvrcení

50


50


50


50


50

2.3.4.1 Čtvrcení katem

50

2.3.4.2 Čtvrcení koňmi

52

2.3.4.3 Řez na srdce

52

2.4 Upálení

53


53


54


55


55


56

2.4.5.1 Základní technické údaje

56

2.4.5.2 Obecná charakteristika změn kosterního materiálu po spálení

56

2.4.5.3 Změny kosterního materiálu v závislosti na teplotě

57

2.4.5.4 Wahlova stupnice spálení kostí

59

2.4.5.5 Velikost kostních fragmentů po spálení

60

2.4.5.6 Kvalita kostních fragmentů po spálení

60

2.5 Zahrabání zaživa

62


62

2.5.2 Provedení trestu za vlády Marie Terezie a právní aspekt

62


62


63

2.6 Lámání kolem

65


65


65


65


66


66

4

3. TREST SMRTI VE 21. STOLETÍ

68

ZÁVĚR A DISKUSE

71

SEZNAM VYOBRAZENÍ

75

LITERATURA A ZDROJE

76

5

ÚVOD Tématem této práce je popis a zjištění možností identifikace stop na humánním osteologickém materiálu, které vznikly v důsledku různých výkonů trestu smrti, jako je například stětí, oběšení nebo čtvrcení. Časově je tato práce vymezena dobou vlády osvícenské panovnice z rodu Habsburků Marie Terezie, tedy lety 1740 – 1780. Zeměpisné hranice jsou stanoveny, až na několik ilustrativních příkladů, v rámci dědičných zemí českého království (Čechy, Morava, Slezsko). Důvodem pro volbu éry Marie Terezie byla mimo jiné skutečnost, že v této době vznikla Theresiana, první rakouský trestní zákoník vydaný císařovnou Marií Terezií, který umožňuje studovat právní stránku udělování kapitálního trestu. Bakalářská práce je rozdělena na dvě hlavní části. První oddíl nazvaný Trestní právo v době císařovny Marie Terezie (1740 – 1780) poskytuje historicko-právní kontext. V základních, nicméně neopominutelných, rysech charakterizuje osobnost Marie Terezie a osvícenský absolutismus v českých zemích. Širší prostor je věnován právním institucím a výkonu trestního práva s důrazem na hrdelní zločiny. Závěrečná subkapitola pojednává o Theresianě, zvláště pak popisuje mučení, ordál a popravu v nezbytném kontextu. Druhá část práce je zaměřena již na samotné Způsoby výkonu trestu smrti v letech 1740 – 1780. Každý z šesti typů realizace hrdelního práva používaný v době Marie Terezie je pojednán v samostatné podkapitole. Její součástí je zasazení do dějinného kontextu, postup a právní hledisko. Dále také příklady konkrétních historických osob, které byly těmto mučením nebo popravám vystaveny. Důraz je přitom kladen na české reálie, nikoliv však bezvýhradně. Těžiště z hlediska této práce je v následujícím textu, který popisuje na základě antropologické a anatomické literatury projevy jednotlivých typů trestů smrti na kostře. Následující text stručně naznačuje linie vývoje trestu smrti ve 21. století, a to zejména ve státech, které bývaly součástí Rakousko-uherské monarchie. Souhrn znaků a projevů jednotlivých způsobů výkonu trestu smrti na osteologickém materiálu je sjednocen v závěrečném shrnutí. Jeho cílem a záměrem celé práce je předložit na jednom místě reprezentativní přehled indicií, které při analýze kosterního materiálu mohou svědčit pro některý z těchto konkrétních projevů výkonu trestu smrti. Autorka by se ve svém dalším studiu ráda věnovala aplikaci a ověření těchto východisek na reálných kosterních souborech.

6

1. TRESTNÍ PRÁVO V DOBĚ CÍSAŘOVNY MARIE TEREZIE (1740-1780)

1.1 Stručná charakteristika císařovny Marie Terezie

1. Marie Terezie (portrét W. H. Mote, 1861)

Marie Terezie, římská císařovna, česká a uherská královna, arcivévodkyně rakouská a hraběnka tyrolská, se narodila 13. května 1717 jako Marie Terezie Walburga Amálie Kristina. Na vzdělávání mladé princezny dohlíželi jezuité, takže se v dospělosti mohla pochlubit dobrou znalostí náboženství, dějin, včetně dějin umění, schopností plynule konverzovat v italštině, francouzštině a němčině (vídeňským dialektem) a dobrou znalostí španělštiny a latiny. Naproti tomu v oblastech politiky a diplomacie začala být vzdělávána poměrně pozdě, protože její otec, císař Karel VI., dlouho doufal v narození dědice mužského pohlaví. Nástupnictví potomka po přeslici, který by dědil veškeré habsburské země, bylo přitom zaručeno Pragmatickou sankcí vydanou již v roce 1713. Císař Karel se nakonec nedočkal syna, který by přežil kojenecký věk, a tak po jeho smrti roku 1740 započala svou čtyřicetiletou vládu jeho prvorozená dcera Marie Terezie. Tehdy byla již čtyři roky vdána za Františka Štěpána Lotrinského. Marie Terezie a František Štěpán se znali již od dětských let (jemu bylo 15 let a jí 6 let), kdy byl lotrinský princ poslán do Vídně na vychování a od té doby se datují jejich vzájemné sympatie. I když bylo manželství Marie Terezie a Františka Štěpána sjednáno výhradně s ohledem na státní zájmy habsburské monarchie, mnozí ho označovali za šťastné. Vídeň je považovala za nadějný pár, zejména kvůli reálné možnosti brzkého dodání dědice mužského pohlaví. 7

Proto bylo poněkud zklamáním, když se císařovně během prvních tří let manželství narodily tři holčičky. Vysněný princ přišel na svět až roku 1741. Byl to první mužský dědic ve španělské i rakouské větvi Habsburků po 56 letech (tedy od doby narození jeho dědečka roku 1685). Dostal jméno Josef a roku 1765 se stal spoluvladařem své matky (namísto svého otce, který zemřel). Po její smrti 29. listopadu 1780 nastoupil na trůn jako Josef II. (i. a. Herre 1996; Hora-Hořejš 1996; Tapié 1997; Vondra 2009).

8

1.2 Základní charakteristika osvícenství v českých zemích

„Aufklärung ist der Ausgang des Menschen aus seiner selbstverschuldeten Unmündigkeit. Unmündigkeit ist das Unvermögen, sich seines Verstandes ohne Leitung eines anderen zu bedienen. Selbstverschuldet ist diese Unmündigkeit, wenn die Ursache derselben nicht am Mangel des Verstandes, sondern der Entschließung und des Mutes liegt, sich seiner ohne Leitung eines andern zu bedienen. Sapere aude! Habe Mut, dich deines eigenen Verstandes zu bedienen! ist also der Wahlspruch der Aufklärung“ (Kant 1913: 169).1

V průběhu 18. století se i na našem území uplatnil proud, který již svým názvem poukazoval na odklon od dřívějšího životního stylu, bylo jím osvícenství. Jeho typickými charakteristikami byly proměna mentality společnosti, snaha o poznání pozemského světa, neskonalá víra v lidský rozum a odklon od tradičních autorit (Bělina et al. 1998).

Osvícenské myšlení charakteristické svým kritickým a nekompromisním postojem vůči všemu starému se do českých zemí, které byly součástí Rakousko-uherské monarchie, dostalo se zpožděním a projevovalo se s nižší intenzitou, než tomu bylo v jeho kolébce – ve Francii. Důvodem byla zejména rozdílná politická a ekonomická situace Rakouska jakožto státu, kde se kapitalismus teprve začínal rozvíjet. Mezi další faktory, které u nás znesnadňovaly rozvíjení osvícenství, patřil stále ještě velký význam církve a náboženství, nevýraznost a malá početnost buržoazie a sepětí filosofie s teologií (Halada 1984). Důkazem nadvlády katolické církve může být fakt, že ještě v průběhu prvních dvaceti let vlády císařovny Marie Terezie byli vyznavači jiného náboženství věšeni a upalováni, fyzicky trestáni, posíláni na nucené práce či odsunováni do Uher (Haubelt 2004).

Osvícenská kritika založená na požadavcích racionality, pokroku, svobody vědeckého bádání, vzdělání a úsilí o reformu společnosti se v českých zemích prosadila zejména na poli lingvistického a historického výzkumu, v přírodních vědách a technických oborech, minimálně však v otázkách filosofických, ekonomických a sociálních (Halada 1984).

Zájem o cizojazyčnou osvícenskou literaturu byl doménou české šlechty. České aristokratické společnosti zpočátku dominovala francouzština a zájem o francouzskou kulturu, literaturu a mravy. Do povědomí tehdejší elity se dostal zejména Montesquieu a jeho spis O duchu zákonů, Voltaire,

1

„Osvícenství znamená vykročení člověka z nedospělosti, kterou si sám zavinil. Tato nedospělost rovná se neschopnosti používat svůj vlastní rozum bez cizího vedení. Sami jsme si ji zavinili! Vždyť její příčinou není nedostatek rozumu, ale nedostatek rozhodnosti a odvahy používat rozum bez cizího vedení. Sapere aude! Měj odvahu k použití vlastního rozumu! Takové je tedy heslo osvícenství!“ (Haubelt 2004: 437)

9

Rousseau, Diderot a Lessing (Halada 1984). Vlastní spisy českých osvícenců vznikaly nejprve převážně v teologické latině, později v němčině a až v době vrcholného osvícenství v jazyce českém (Haubelt 2004).

1.2.1 Osvícenský absolutismus Císařovna Marie Terezie byla představitelkou osvícenského absolutismu. Osvícenský pokrok vycházel z evolucionistického vývoje světa, který stále směřuje k lepším a dokonalejším formám. V této době měl hlavní slovo rozum, který dirigoval empirické pozorování a kritické posuzování. O osvícenském absolutismu mluvíme proto, že v habsburském soustátí to byl panovník, resp. panovnice, která se inspirovala pokrokovými myšlenkami a změny v podobě zajištění vyšší efektivity práce, lepšího využití času a prostoru přicházely z jejího nařízení, nikoli od nižších vrstev (Randák et al. 2011: 182). Mezi další charakteristiky způsobu vlády Marie Terezie patřila jen namátkou např. snaha o centralizaci říše, sjednocení měr a vah, zavedení zlatkové tzv. konvenční měny a později peněžních poukázek ve formě bankocetlí, zavedení tereziánského katastru (sloužícího k berním účelům), zrušení vnitřních cel, zmírnění roboty a zavedení povinné školní docházky, zejména pro výchovu loajálních úředníků, kteří mají nahradit nejvyšší zemské úředníky z řad historické šlechty, která svou věrnost neprokázala, jak se Marie Terezie přesvědčila již ve válce o rakouské dědictví. K většině reformních změn přivedly panovnici právě neblahé zkušenosti z válek (Randák et al. 2011; Vondra 2009).

10

1.3 Osvícenství a právo

1.3.1 Absolutistické právo Pro Čechy a ostatní země České Koruny je 18. století typické zánikem do té doby samostatného českého práva, které je nahrazeno novým právem česko-rakouským, jež je závazné pro celé habsburské soustátí kromě Uher. Se vzrůstem moci státu, respektive panovnice, v oblasti soudního rozhodování, klesá také možnost stavů angažovat se při vytváření právních norem, protože i tato část legislativy je výhradně v rukou hlavy státu. Panovnice pak usiluje zejména o unifikaci a kodifikaci práva, a to jako práva česko-rakouského. Právo představuje hlavní formu řízení státu a dotýká se stále širšího okruhu činností člověka, stává se nedílnou součástí společenského života, protože řeší nejen otázky ekonomické, vlastnické, náboženské a církevní, ale i zdravotní, kulturní a školské. Osvícenské právo dále rušilo privilegia šlechty vůči panovnici, odvolávalo staré ústavy zakládající se na stavovském rozdělení společnosti, snažilo se rozbít zemský partikularismus a vypořádat se se stavovským personalismem. To vše ovšem také znamenalo zánik samostatného českého práva (Malý 1997).

Marie Terezie se snažila reformovat zaostalé právní, hospodářské, kulturní i společenské poměry. Její vládní kroky se ovšem nevyznačovaly velkou mírou razance, její rozhodnutí plnila spíše roli kompromisů mezi zásadami středověkého feudalismu a nově nastupujícími osvícenskými praktikami. Mezi její snahy se řadilo omezení moci šlechty jednak na poli hospodářském, jednak na poli mocenských ambicí. Také usilovala o omezení moci církve ve prospěch státu. Během své vlády uplatňovala racionalistický přístup, díky němuž například omezila stíhání a odsuzování poddaných obviněných z čarodějnictví a kárala soudy i církev za udržování a rozvíjení tohoto bludu. V rámci své kompromisní politiky ovšem delikt čarodějnictví ponechala v platných právních normách (Kočí 1973). Jeho existenci ukončil až Všeobecný zákoník o zločinech a trestech Josefa II. z roku 1787 (Vondra 2010). 1.3.2 Státní správa v habsburské monarchii2 Ústřední postavu státního aparátu habsburského soustátí představovala hlava státu – tedy absolutistická panovnice. Její moc se zakládala na početném byrokratickém aparátu a armádě. Tyto dvě složky zároveň tvořily hlavní oporu při přípravě i vlastní realizaci vnitřní i zahraniční politiky. Výsadní postavení panovnice bylo možné spatřovat v její nedotknutelnosti při výkonu moci, nesesaditelnosti a pozici, kterou zaujímala nad zbytkem společnosti. Ono vyvýšení panovnice oproti 2

Vzhledem ke geografickému a tematickému zaměření celé práce se i tato kapitola věnuje zejména situaci v českých zemích, přesněji oblasti Čech. Na Moravě a ve Slezsku se poměry mírně lišily (pozn. autorky).

11

ostatním symbolizovalo fakt, že vládkyně byla představitelkou šlechty, jejíž zájmy a postavení stále chránila. Byrokratický aparát státní moci tvořili z velké části představitelé šlechty, kteří pracovali se stejnými záměry (Malý 1997). Současně se ovšem Marie Terezie snažila celé rozlehlé habsburské soustátí centralizovat za pomoci reformování státních orgánů (Malý 1997; Vondra 2010).

První krok při prosazování těchto zájmů učinila Marie Terezie již roku 1742, kdy dala vzniknout dvorské státní kanceláři3 – zcela novému státnímu orgánu, který měl dohlížet na zahraniční záležitosti (Hledíková, Janák, Dobeš 2007; Malý 1997; Vondra 2010). Agenda dvorské státní kanceláře se již roku 1745 rozrostla o oblast soudní, kterou tak odňala rakouské a české dvorské kanceláři (Malý 1997; Vondra 2010).

Inovativní kroky zaváděné Marií Terezií mezi léty 1748 – 1756 bývají často označovány jako první vlna tereziánských reforem a přímo spojovány s osobou slezského šlechtice Bedřicha Viléma hraběte Haugwitze, který byl jejich autorem – odtud též pojmenování Haugwitzovy reformy (Vondra 2010). Pro české země byl velmi významný výnos z roku 1749, kterým se rušila česká4 (i rakouská) dvorská kancelář (Malý 1997; Vondra 2010) a zmenšovaly pravomoci dvorské komory (Hledíková, Janák, Dobeš 2007; Malý 1997). Agendu těchto úřadů mělo na nejvyšší úrovni obsáhnout nově vytvořené Directorium in publicis et cameralibus5 (Direktorium pro veřejné a kamerální/finanční záležitosti), ve kterém měly splynout záležitosti politické a finanční v jeden centralizovaný orgán jednalo se tedy o nejvyšší instituci v oblasti správní (Hledíková, Janák, Dobeš 2007; Vondra 2010). Svou autonomii v oblasti státní správy si uchovalo soudnictví, jehož nejvyšším orgánem se stal Nejvyšší soudní dvůr (Oberste Justizstelle) se sídlem ve Vídni (Hledíková, Janák, Dobeš 2007; Malý 1997; Vondra 2010) kumulující v sobě úlohu soudu kasačního, úřadu pro řízení soudnictví a orgánu legislativního (Malý 1997). Jako nejvyšší orgán v oblasti moci výkonné setrvala tajná státní

3

Tento úřad bývá v literatuře také označován jako domácí a dvorská státní kancelář, kde význam slova „domácí“ odkazuje k péči, ochraně a rozvíjení zájmů habsburského „domu“ čili habsburské dynastie (Malý 1997). Je možné setkat se dokonce s pojmenováním tajná, domácí, dvorská a státní kancelář (Hledíková, Janák, Dobeš 2007). 4 Česká dvorská kancelář do té doby řešila otázky soudní a politické – zejména správní (Malý 1997) a představovala jakési „ministerstvo“ českých zemí u vídeňského dvora (Vondra 2010: 80). Zrušení české dvorské kanceláře znamenalo jednak „konec relativně samostatného postavení zemí České koruny, právní zánik českého státu a počátek tuhého centralismu…“ (Hledíková, Janák, Dobeš 2007: 138) a také jím „byla i právně otřesena státoprávní jednota zemí České koruny…“ (Hledíková Janák, Dobeš 2007: 143). 5 Malý (1997) uvádí tento úřad pod názvem Directorium in publico-politicis et cameralibus s tím, že v praxi se užíval jeho zkrácený název Directorium in internis (Ředitelství věcí vnitřních).

12

konference6. V pozici poslední instance na poli výkonné moci stále figurovala sama panovnice (Vondra 2010).

V oblasti zemské správy byl pro Čechy a Moravu roku 1748 zřízen nový orgán – Královská deputace (Hledíková, Janák, Dobeš 2007; Malý 1997). Později mu byla přiznána nejvyšší pravomoc v oblasti vojenství, daní a financí, čímž došlo k omezení pravomocí českého zemského místodržitelství (Malý 1997). České zemské místodržitelství bylo posléze zcela zrušeno a jeho zbývající agenda přešla na královskou deputaci, která se poté od roku 1749 honosila novým názvem – Královská reprezentace s komorou. Výkon soudnictví spadal do kompetence konsensu království českého nejvyšších zemských úředníků (Hledíková, Janák, Dobeš 2007; Malý 1997). Tento úřad zastal i soudní působnost již neexistujícího místodržitelství. Královská reprezentace s komorou představovala prototyp státního orgánu. Vedl ho president, kterého do funkce určila sama panovnice (Malý 1997).

Druhá vlna tereziánských reforem, tzv. reformy Kounicovy spadaly do 50. a 60. let 18. stol. Zásadní inovací bylo roku 1760 zřízení státní rady7, nejvyšší instituce s poradní funkcí (Hledíková, Janák, Dobeš 2007; Vondra 2010), které představovalo zakončení reformy z roku 1749, jež českou a rakouskou část habsburské monarchie sjednocovala pouze administrativně. Teprve vytvoření státní rady poskytlo rámec pro jednotné praktické řízení obou celků. Tímto aktem byl stvrzen proces centralizace habsburského soustátí (výjimku tvořily Uhry) a dokončena likvidace stěžejních státních orgánů, které představovaly český feudální stát (Malý 1997). Právě státní rada se postarala o reformy zbývajících správních institucí (Vondra 2010).

Roku 1761 bylo v důsledku reforem zrušeno Direktorium in publicis et cameralibus, čímž došlo k opětovnému oddělení politické a hospodářské správy českých a rakouských částí monarchie (Vondra 2010). Vznikly dva na sobě nezávislé úřady – Spojená česko-rakouská dvorská kancelář (Vereinigte Hofstelle) zaopatřující oblast politickou a Dvorská komora účetní (Hofrechnungskammer) spravující finance (Hledíková, Janák, Dobeš 2007; Malý 1997; Vondra).

Reformována byla též oblast zemské správy. Roku 1763 byly Královské reprezentace s komorami nahrazeny Královskými zemskými gubernii (Hledíková, Janák, Dobeš 2007; Malý 1997;

6

Tajná státní konference sestávala ze dvou částí – Conferentio in internis (její širší podoba) mělo na starosti záležitosti týkající se vnitřní politiky a Conferentio in externis (užší podoba) představovalo nejvyšší orgán pro politiku zahraniční (Vondra 2010). 7 Státní radu tvořili 3 páni (s hodností státních ministrů), 3 rytíři (s hodností státních radů) a referendář (Malý 1997; Vondra 2010). Post ministrů zastávali kancléř Kounic-Rietberg, Bedřich Vilém Haugwitz a Leopold Josef Daun (Vondra 2010). Tento velmi vlivný orgán existoval až do roku 1848 (Hledíková, Janák, Dobeš 2007).

13

Vondra). Další krok představovalo připojení konsensu království českého nejvyšších zemských úředníků ke guberniu, což v Čechách znamenalo sloučení složky správní se složkou soudní do jednoho orgánu o 24 členech (Malý 1997).

1.3.3 Trestní řízení Pravděpodobně nejvýraznější inovací v období feudálního absolutismu, bylo zavedení zásady oficiality v trestním řízení, kterou vyžadovalo již Obnovené zřízení zemské. Tato zásada zavazovala úředníky k zahájení trestního řízení z úřední povinnosti, jakmile se objevilo důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin, aniž by došlo k intervenci soukromé osoby. Neméně podstatnou změnu v trestním řízení znamenalo nahrazení principu obžalovacího inkvizičním8 neboli vyhledávacím procesem9. Tento typ procesu byl zaveden trestním zákoníkem Josefa I. z roku 1707 (česky roku 1708) pojmenovaným Constitutio Criminalis Josephina10. Tento zákoník se vztahoval pouze na české země, unifikoval postup procesu u všech soudů v českém státě a přesně stanovil jednotlivé kroky podnikané v rámci projednávání inkvizičního procesu (Malý 1997; Urfus 2004). Inkviziční zásada v trestním řízení11 například stanovovala, že obviněný nepředstavoval při konání trestního řízení samostatnou stranu. Na procesu se nijak nepodílel, byl považován za předmět řízení. Také byla vůči němu uplatňována presumpce viny (Urfus 2004; Vondra 2010), přičemž příležitostí, jak se obhajovat, měl velice málo. Funkci obhájce mohl plnit tzv. právní přítel, který ale nesměl být přítomen při prvním výslechu obžalovaného, aby ho nenaváděl k zatajování pravdy či lstem. Obžalovaný měl možnost předkládat důkazy svědčící o jeho nevinně, ale už mu nebylo dovoleno pokládat otázky svědkům (Urfus 2004).

Naproti tomu instituce soudu v sobě zahrnovala hned několik funkcí. Soud vystupoval jako žalobce, porotce i soudce zároveň – rozhodoval dokonce i o průběhu řízení (Urfus 2004; Vondra 2010). Samo trestní řízení pak mělo dvě části. Účelem první z nich (tzv. generální inkvizice) bylo odhalit, jestli byl trestný čin vůbec spáchán, příp. jak byl proveden a jaké důkazy (corpora delicti) svědčily proti obžalovanému. Dále měl zjistit identitu obžalovaného a jeho společenské postavení, od čehož se odvíjelo zacházení s ním a jeho podání či nepodání k útrpnému výslechu. V druhé části 8

Od inquisitio, což znamená „vyhledávání, pátrání, vyšetřování“ (Vondra 2010: 345). Inkviziční řízení bylo stanoveno jako výchozí pouze pro věci trestně-právního charakteru, naopak pro civilní záležitosti platil proces akuzační (Urfus 2004). 10 Jednalo se o první samostatný trestní zákoník v historii českých zemí (Urfus 2004). 11 Tento termín nelze směšovat s pojmem inkvizice. Inkvizice, přesně inquisitio haereticae pravitatis znamenající „vyhledávání kacířské nepravosti“ (Kočí 1973:22), byla většinou nechvalně proslulý historický fenomén, který ovšem v českých zemích nikdy neměl institucionální podobu; zato inkviziční zásada představovala teoretický rámec pro konání trestního řízení (Urfus 2004; Vondra 2010). 9

14

(nazývané speciální inkvizice) probíhal výslech obžalovaného a představení důkazního materiálu. Další zásadu uplatňovanou v tomto typu řízení reprezentovalo písemné vyhotovení otázek i odpovědí při výslechu a jejich protokolace v podobě soudní spisů neboli akt (Urfus 2004). Prvořadý a také dostačující důkaz vždy představovalo doznání obžalovaného, přičemž nezáleželo na tom, zda ho bylo dosaženo při mučení nebo nikoli (Kočí 1973; Urfus 2004; Vondra 2010).

Josefův zákoník ovšem nebyl výlučný a ponechával v platnosti i některé starší právní normy stanovené Obnoveným zřízením zemským a Koldínovým zákoníkem. Roku 1768 následoval další předěl v oblasti trestního práva a to zákoník Marie Terezie – Constitutio Criminalis Theresiana, kterému bude věnována samostatná kapitolka (Malý 1997).

1.3.4 Struktura soudů Obecným jevem provázejícím celé 18. století byla redukce soudní kompetence menších měst ve prospěch měst disponujících školeným právnickým aparátem. Marie Terezie během své vlády výrazně zredukovala pravomoc městských soudů v oblasti udílení kapitálního trestu a to v tom smyslu, že znatelně snížila počet měst, která měla výsadu udílet trest smrti. Z původního počtu 378 měst ponechala tuto pravomoc pouze 24. Z tohoto počtu 24 bylo pak 15 měst královských krajských, 7 měst královských a jen 2 města poddanská. Další výraznou inovací v soudní organizaci bylo rozlišení tří soudních instancí. Jako soudy první instance byly stanoveny soud zemský (pro záležitosti šlechty), soudy městské (v záležitostech měšťanů) a soudy vrchnostenské (pro poddané). Již Obnovené zřízení zemské ale zbavilo zemský soud jeho svrchovanosti a jeho rozsudky mohly být revidovány samotným panovníkem. Druhou instanci představoval pražský apelační soud fungující již od roku 1548. Ten plnil funkci všeobecné odvolací instance nejen pro všechny kategorie soudů, ale i pro celé území Čech, Moravy a Slezska. Roku 1753 nechala Marie Terezie založit druhý apelační soud spravující záležitosti Moravy a Slezska. Nejvyšším soudním úřadem, soudem třetí instance byla pro české země české dvorská kancelář, přesněji její příslušná sekce, která předávala žádosti o přezkoumání přímo panovnici. Současně se zrušením české dvorské kanceláře došlo roku 1749 k založení Nejvyššího soudního úřadu – Die Oberste Justizstelle, ovšem se sídlem ve Vídni. Nový úřad zastával funkci nejvyššího soudu i úřadu pro správu soudnictví v celém habsburském soustátí (v oblasti české i rakouské). To znamenalo definitivní likvidaci dosavadní samostatnosti českého soudnictví a jeho zahrnutí pod hlavičku soudnictví monarchistického. V rámci nejvyššího soudu vznikly tři senáty s působností pro jednotlivé části země: pro Českou Korunu, pro Dolní Rakousy a pro Horní Rakousy. Svou existenci si zachovaly místní revizní instance. Pro české země jí byla Královská reprezentace s komorou čili Consensus nejvyšších zemských úředníků v čele s nejvyšším purkrabím, od roku 1763

15

převzalo tuto funkci gubernium, jehož byl Consensus součástí coby jedno z oddělení pro věci judiciální (Malý 1997).

Neposlední změnu, kterou zapříčinil vývoj od ústního k psanému procesu, zachycuje zánik laických obhájců. K přednesení obhajoby mohli být nadále povolání pouze přísežní advokáti a prokurátoři. Tereziánské reformy dokonce stanovují pro provozování advokátní praxe nutnou kvalifikaci, kterou představoval titul doktora práv (Malý 1997).

1.3.5 Kodifikace trestního práva V době vlády Marie Terezie byly v platnosti i mnohem starší právní řády dosavadního feudálního českého práva. Jedním z těchto řádů bylo Obnovené zřízení zemské (české i moravské) z roku 1627 (resp. 1628), a to zejména pro oblast práva šlechtického, také zákoník Práva městská království českého (tzv. Koldínův zákoník z roku 1579), ten platil pro města (i moravská) a poddané. V neposlední řadě stále platil také zákoník Josefa I. z roku 1707, česky roku 1708 (Malý 1997). Trestní zákoník Marie Terezie byl schválen až roku 1768, definitivně 1769 (Herre 1996).

16

1.4 Constitutio Criminalis Theresiana

2. Constitutio Criminalis Theresiana, titulní strana 17

1.4.1 Obecná charakteristika Theresiany 12 Tento dokument13 přerušil tradici českého práva a v plné rozsahu ho nahradil. Při jeho tvorbě Marie Terezie vycházela z Josefiny (Constitutio Criminalis Josephina) a současně navazovala na trestní právo rakouské kodifikované v zákoníku Ferdinanda III. Constitutio criminalis Ferdinandea z roku 1656, proto není divu, že dílo bylo již v době svého vzniku zastaralé a nedokázalo se vyrovnat s přežitky a nedostatky feudálního trestního práva (Malý 1997).

Trest měl charakter msty. Hlavním cílem bylo především pomstění způsobené škody (ať už způsobené jednotlivci nebo společnosti). Mezi mírou provinění (resp. jeho nebezpečností pro společnost) a výší trestu se nedodržovala žádná úměrnost, potrestání mělo symbolický charakter a svou krutostí mělo odstrašovat od dalšího páchání nepravostí (Francek 2002; Malý 1997). Mezi takové tresty, které svým charakterem evokovaly feudální dobu, patřilo zejména čtvrcení, upalování, zahrabávání zaživa a lámání kolem (narážení na kůl se neujalo 14), tedy tzv. tvrdé tresty15. Existovaly ovšem i tzv. levnější či mírnější tresty smrti, kam se řadilo oběšení a stětí16 (Constitutio Criminalis Theresiana 1769; Francek 2002; Herre 1996; Malý 1997). V systému trestů byly na prvním místě zejména delikty proti Bohu17, církvi a státu a pak následovaly přečiny proti soukromým zájmům nebo osobám. Mezi nejtěžší zločiny patřilo protivení se Bohu, svatým, náboženství, panovníkovi a řádu společnosti, moci panovníka a jeho regálům, správě zemí a jejich výhradním právům. Poté následovaly činy ohrožující dobré mravy a počestnost, uražení bližního na těle nebo na hrdle, na jménu či právech, cti a dobré pověsti. Theresiana ovšem také ještě ponechávala možnost trestání přečinů sine lege, což znamená, že se i jednání, která tato právní norma neuváděla jako žalovatelná, ale která byla označena za obzvlášť nebezpečná, pohoršující a zlá, stávala předmětem sporů – čímž zůstaly otevřeny dveře svévolnému rozhodování soudců (Francek 2002; Malý 1997).

12

Veškeré citace z Constitutio Criminalis Theresiana jsou nepatrně stylisticky upraveny (pozn. autorky). Trestní zákoník Constitutio Criminalis Theresiana vstoupil v platnost k 1. lednu 1770 (Vondra 2010). 14 „Některý těžšý hrdelni tresty jako utopeni, dřeni, za žiwa zakopáni, kůlem za žiwa probijeni … jako y čtwrceni, a kolem lámáni ženských osob w těchto zemich nejsau vžiwalý, a nemaji také budaucně vžiwaný býti: rowně take má na kůl zapichnuti, a nastrčeni (krom w rozbrojich a zradách země) ještě dále vwarowáno býti“ (Constitutio Criminalis Theresiana: čl. 5, odst. 5). Fakt, že se tohoto doporučení soudci vždy nedrželi, dokládá záznam o zahrabání zaživa jihočeské kramářky, viz kapitola 2.5.3 (pozn. autorky). 15 „Twrdšý /tresty/ ději se předně: skrze oheň s upálenim za žiwa, aneb jestli okolostojičnosti oblewu připauštěji, s předcházejicým stětim zločince. Za druhé: skrze čtwrceni. Za třeti: skrze kolem lámáni zdola nahoru, aneb zhury dolu…“ (Constitutio Criminalis Theresiana: čl. 5, odst. 2). 16 „Lewnějšý aneb običejný hrdelni tresty ději se skrze meč, a šybency, bez připojeni dálšýho zostřeni trestu. Wěšeni wšak wzhledu ženských osob není vžiwalé, nýbrž oni na místo prowazu mečem se odpráwuji“ (Constitutio Criminalis Theresiana: čl. 5, odst. 6). 17 V době vlády Marie Terezie stále ještě v praxi kolidovalo rozlišení mezi hříchem a zločinem (Tinková 2004). 13

18

Pro ilustraci lze uvést příklad krutého a nehumánního trestu uloženého za urážku boha slovy či skutkem. Po ní totiž následovalo vytržení nebo uřezání jazyka či useknutí ruky a upálení, přičemž mohl být trest ještě doplněn trháním řemenů ze zad odsouzeného nebo štípáním rozžhavenými kleštěmi. Trest za urážku Panny Marie nebo jiných svatých byl trochu mírnější: delikvent byl místo upálení „pouze“ sťat (Malý 1997). Trest smrti pak tento zákoník ukládal například za urážku panovníka, vraždu, čarodějnictví18, sektářství, krádeže a loupeže, pytláctví, pohlavní styk se zvířetem, sodomii, cizoložství, bigamii, znásilnění a infanticidium (Malý 1997).

1.4.2 Mučení V období vlády Marie Terezie sloužilo mučení jako hlavní důkaz v právním procesu. Tortura vychází z ordálů, kterým bude věnována samostatná podkapitola (viz 1.4.2.1); (Francek 2002; Malý 1997; Vondruška 2007).

V případě,

že

podezřelý

byl

obviněn

z nějakého

hrdelního

zločinu,

docházelo

podle Theresiany k podání obviněného k útrpnému právu, které bylo považováno za korunu důkazů. Tento postup se uplatňoval i tehdy, když zločinec učinil dobrovolné doznání, a to proto, že se předpokládala jeho neúplnost. Až při mučení prý dotyčný vyjeví celou pravdu a označí své „spolutovaryše“ (Francek 2002; Malý 1997).

Tortura představovala instituci, která respektovala společenské postavení obžalovaných a z doby stavovské pochází pravidlo v Theresianě zachované, že nesměly být mučeny osoby vyššího stavu (osoby šlechtické). Jedinou výjimkou bylo obvinění z urážky božského a světského majestátu, zrady země a jiných politických přečinů. Samozřejmě také nesměli být mučeni nedospělci (do 14 let, v případě obvinění z hrdelního zločinu však tato výjimka neplatila), osoby duševně choré, muži nad 60 let, těžce nemocní, těhotné ženy a ženy v šestinedělí. K dalším pravidlům patřilo, že jeden stupeň tortury nesměl trvat déle než 15 minut a celé mučení pak nesmělo přesáhnout jednu hodinu. Zákoník také stanovoval výslech na mučidlech pouze v případě podezření z těžkých zločinů, které se trestaly smrtí, to proto, aby muka působená katem nebyla hrůznější než výsledný trest (Francek 2002; Malý 1997).

18

Přesněji za jeden druh čarodějnictví, a to za travičství, přičemž v této době travičství spadalo mezi delikty proti Bohu (Vondra 2010).

19

Trestní zákoník Marie Terezie také požadoval, aby bylo dozíráno nejen na průběh mučení, ale také na jeho provádění katem: „Poněwádž kat a jeho pomocnicy običejně nemilosrdni lidi jsau, má saudce nejenom při utrpným dotazu… nybrž wesměs we wšech utrpných řizenich pozor dáti, aby skrze něho, aneb jeho pacholky prawá mira se nepřestaupila, a má mezy jinými obwzláštně na to patřeno byti, aby on jak při mučeni, tak při odpráweni zločincu toliko običejných a ne w nowě nalezených nástroju sám pro sebe bez našého neywyššýho powoleni užiwal, pak aby sobě wynešený ortel dobře pamatoval, a wykonal, též zločince nepřekwapil, ani w duchovnim těšeni, a wzbuzowáni překážku nečinil, méněj k zaufanliwosti přičinu podáwal. A konečně, ačkoli pro kata… na popráwnim mistě bezpečná swoboda se wywoláwá, a oznámuje, on však nicméně, jestli dobře neodpráwi, podle powahy wěcy, a uznáni saudce trestán byti má“ (Constitutio Criminalis Theresiana: čl. 53, odst. 2).

Pozice obžalovaného při trestním řízení, již tak dost obtížná kvůli nutnosti získání a přednesení dostatečných důkazů vypovídajících o bezúhonnosti, byla ještě znesnadněna pravidlem, že obžalovaný se musel hájit sám, nesměl mít obhájce – až při konání samotného soudního procesu mu mohl být nápomocen tzv. právní přítel. Na rozdíl od současného právního řádu, uplatňovala se v době Marie Terezie presumpce viny – obžalovaný tedy před soudem musel prokázat svou nevinu (Malý 1997).

Hlavní roli při procesu plnil soudce, v jehož rukách se kumulovala také funkce žalobce a obhájce, a navíc rozhodoval o přípustnosti důkazů. Pouze částečné vítězství představovalo pro obžalovaného absolvování mučení, aniž by přiznal vinu. Poté byl totiž propuštěn na volnou nohu, což znamenalo, že trestní řízení vůči němu mohlo být kdykoli znovu obnoveno, jakmile se vynořily nové závažné důkazy slibující jeho usvědčení. Tereziánský zákoník přesně stanovoval pravidla pro užívání tortury, její stupně, technické vybavení, popis aplikace a dobu, během níž mohla být na podezřelém uplatňována. Součástí právní normy jsou i vyobrazení jednotlivých mučicích nástrojů v daných rozměrech (Francek 2002; Malý 1997).

Pro druhou polovinu 18. století je typický rapidní pokles počtu lidí odeslaných na mučidla. Odhady hovoří o 30 obžalovaných za rok pro celé habsburské soustátí (Francek 2002; Malý 1997). Již za vlády Marie Terezie se mučení pokládáno za neblahý přežitek, a proto bylo jeho praktikování roku 1776 nejvyšším rozhodnutím zakázáno (Francek 2002; Malý 1997; Svátek 2004). Pravděpodobně k tomu napomohl spis Josefa Sonnenfelse „O odstranění tortury“ z roku 1775 (Francek 2002; Malý 1997).

20

1.4.2.1 Ordály Tortura spadá do skupiny iracionálních důkazů, stejně jako ordály (boží soudy), z nichž se útrpné právo vyvinulo. Oficiálně bylo sice rozhodování na základě výsledků ordálu zrušeno ve 14. století, neoficiálně ale můžeme sledovat kontinuitu tohoto jevu. Ordálové řízení mělo mnoho podob, v zásadě ale ordálem nazýváme takový důkaz, který byl získán na základě působení přírodních nebo nadpřirozených sil (boha). Soudci se tak při rozhodování zaštiťovali boží autoritou, protože v této době se stát potýkal s pokleslou autoritou ústřední moci a nemohl jim tak poskytovat dostatečně silnou oporu (Vlček 1993; Vondruška 2007).

Mezi jednotlivé druhy ordálů patřil ordál ohněm, kdy byl obžalovaný nucen přejít bosýma nohama po rozžhaveném železe. Legenda praví, že tuto zkoušku musela v 11. století podstoupit svatá Kunhuta, choť římského císaře Jindřicha II., která byla obviněna z nevěry. V jejím případě ordál spočíval v přejití bosou nohou po rozpálených radlicích, což se jí také podařilo, načež ji císař na kolenou odprosil (Vondruška 2007). S dalším doloženým případem ordálu ohněm se setkáme roku 1130 při procesu s atentátníky na knížete Soběslava I. Muži museli opět přejít po dvanácti rozžhavených radlicích. V pozdější době se se žhoucím železem setkáme při ordálové přísaze. Podstatou tohoto typu ordálu bylo, aby obžalovaný po celou dobu přednesu přísahy držel prsty přitisknuté na rozžhaveném železe. Při výkonu ordálu ohněm se posuzovalo, zda dotyčný opravdu přejde přes rozžhavené železo nebo udrží prsty na žhoucím kovu a přetrpí tak působenou bolest; ne, jestli přitom utrpí popáleniny (Vlček 1993).

Ordál vodou spočíval ve spouštění obžalovaného do řeky či rybníka. V případě, že se obviněný neutopil, byl uznán za nevinného. Tento ordál byl zaznamenán dokonce ještě v roce 1667 v Luhačovicích při procesu s domnělými čarodějnicemi. Ženy byly svázány do kozelce a svrženy do rybníka. Za usvědčující důkaz bylo považováno to, že se potopily (Vondruška 2007). Jiné zdroje naopak uvádějí, že voda jako čistý živel přijme tělo nespravedlivě obviněného (potopí se) nebo ho přijmout odmítne (zůstane na hladině), čímž se prokáže pravdivost obžaloby (Vlček 1993).

Dále existoval ordál soudního souboje, v jehož rámci spolu zápasili domnělý vrah a příbuzný oběti (Vlček 1993) nebo obviněný a žalobce (Vondruška 2007). Toto ordálové řízení má svůj původ v krevní mstě a bylo základem pro vytvoření pravidel pro souboje obecně. Již v rámci provádění tohoto božího soudu bylo přesně určeno, jakými zbraněmi, kdo zápasil: mečem mohli bojovat jen svobodní, zatímco pro nesvobodné byly vyhrazeny hole či kyje. Pravidla stanovovala, že obžalovaný nemusel zápasit se žalobcem, který měl nižší společenské postavení (Vlček 1993). Netradiční variantu

21

představovalo losování. Roku 1627 královský apelační soud uložil dvěma mužům podezřelým z přepadání kupců, aby hráli v kostky o hrdlo (Vondruška 2007).

Bylo možné také skládat ordálovou přísahu, při níž se obžalovaný, ani další spolupřísežníci či očistníci nesměli přeřeknout, jinak je automaticky čekal trest (Vlček 1993). Další z ordálů představovalo také svědectví zavražděného. Zkouška spočívala v tom, že se obžalovaný z vraždy musel dotknout mrtvého těla své oběti, která, pokud byl obviněný skutečně vrahem, vyjevila znamení, například jím mohla být čerstvá krev ve staré ráně. Tento důkazní prostředek byl uplatněn ještě roku 1597 v Kadani a v letech 1591 a 1600 v Praze (Vondruška 2007).

Pokud bylo soudem nařízeno ordálové řízení, závěry soudů se s ním vždy shodovaly. Soudci vlastně ani nerozhodovali, jen kontrolovali, zda byla dodržena všechna stanovená pravidla, na jejichž základě důkaz stavěl. Ordálové řízení reprezentovalo boží rozhodnutí, úkolem soudců bylo jen přednést, k jakému dospělo závěru. Výsledek takového řízení byl nezpochybnitelný. Kdokoli měl vůči němu výhrady, byl obviněn z urážky boha (blasphemia) a kacířství, což představovalo zločiny, jež byly na seznamech deliktů stíhaných z úřední povinnosti, na prvních místech (Vlček 1993).

1.4.2.2 Historický kontext Tortura (mučení, trápení či právo útrpné) bylo běžnou součástí trestního řízení přinejmenším od 13. století. Mučení nepředstavovalo tělesný trest (tyto kategorie od sebe byly zcela odděleny). Útrpné právo sloužilo jako prostředek k dosažení objektivní výpovědi člověka, jeho cílem bylo, aby obviněný či podezřelý vyznal božskou pravdu. Naproti tomu výslech provedený bez použití trápení byl považován za neobjektivní, nevěrohodný a ďáblem zmanipulovaný. Jen při mučení mohl vyslýchaný zlomit nadvládu pekla. Výpověď učiněná na mučidlech sloužila jako náhrada za jiné důkazy, hlavně za svědectví. Postoupen k útrpnému právu mohl být jen ten, komu hrozil hrdelní trest (Vlček 1993).

Prvořadou úlohu při trestním procesu u městského soudu hrálo mučení od 16. století. Tehdy byly útrpnému právu podrobovány zejména osoby z nižších společenských vrstev. Městský soud nikdy nesměl přistoupit k mučení šlechtice. Šlechtic mohl být trápen pouze na rozkaz panovníka. (Zemský soud s obžalovacím procesem torturu jako způsob výslechu vůbec neuznával.) Způsoby tortury dlouho zůstávaly na libovůli městských soudců. O jejich první kodifikaci se postarala až Marie Terezie roku 1768 (Vlček 1993).

22

Mezi významné osobnosti, které byly mučeny, patří například svatá Marina, která trýznění podlehla roku 260. Další mučednicí je svatá Agáta (Háta, Dobruše). Tuto světici nechal náměstek císaře Decia natáhnout na skřipec, bičovat, rozdírat železnými hřebeny, pálit pochodněmi, uřezat jí prsa a mučit na ostrých střepinách a žhnoucím uhlí. Zemřela ve vězení roku 251. Stala se z ní patronka zvonařů. Mučení byl nucen podstoupit také svatý Vincenc, který byl podle legendy natažen na skřipec, rozdrásán železnými drápy a nakonec položen na rozpálený rošt posypaný solí. Skonal ve vězení roku 304. Podle legendy byla ve stejném roce umučena svatá Lucie. Během mučení prý byla poraněna na hrdle a zbavena očí (proto se na ni obracejí pacienti s problémy v oblastech krku, hrdla a očí). Tortuře roku 305 podlehl i svatý Vít. Údajně byl přetržen na skřipci (Pracný 1994).

Mučen byl také český šlechtic a zakladatel klášterů blahoslavený Hroznata, který zemřel 14. července 1217 na následky hladu a mučení. Osudnou se tortura stala také blahoslavenému Janu Sarkanderovi. Tohoto faráře třikrát natáhli na skřipec a pálili, dokud krev z jeho ran nezhasila svíce, potrhali mu svalstvo a zpřeráželi kosti. Skonal ve vězení 17. března 1620 (Schikora 1940; Pracný 1994). Jedním z nejznámějších českých mučedníků je Jan z Pomuku neboli svatý Jan Nepomucký, který zesnul roku 1393 na následky několikanásobného mučení, které mimo jiné obsahovalo „štosování“ čili tažení za sucha (tzn. vytažení ke stropu mučírny za ruce svázané za zády), pálení pochodněmi na obou bocích, přiložení palečnic (na ruce i nohy) a opětovné pálení (Vlček 1993).

23

1.4.2.3 Stupně mučení dle Theresiany Prvním stupněm bylo přiložení palečnic, kterých se využívalo k drcení palců. Palečnice se skládala z dvou až tří plochých, mírně prohnutých želez o délce max. 20 cm, šířce do 3 cm a síle 1 cm. Železa působila bolest svými vnitřními jehlancovitými výstupky nebo rýhováním, které se zarývaly do údů mučeného kvůli přitahování bočních šroubů (Francek 1995; 1998; 2002).

3. Palečnice

24

Nejtěžším stupněm byla tzv. španělská bota. Tu představoval nástroj, který tvořila dvě železa vykovaná do tvaru lýtek o délce 30 cm a šířce asi 10 cm s vnitřními hřeby. Boty byly na svých koncích zesíleny manžetami a prostředním pásem, jež měl otvory pro šrouby, přitahovaly se opět šrouby na kliku (Francek 1995; 1998; 2002).

4. Přiložení španělských bot

25

Jako mezistupně se užívalo vazby čili šněrování rukou. Tento způsob mučení byl založen na utahování šňůry, kterou měl podezřelý uvázanou kolem předloktí (Francek 1995; 1998; 2002).

5. Vazba či šněrování rukou

26

Další metodou mučení bylo tzv. suché trápení, které se odehrávalo na žebříku. Vyslýchaný ležel na žebříku, ruce měl připoutané k horní příčce a nohy ke šňůře, kterou katův pomocník navíjel na válec, čímž docházelo k vykloubení rukou a potrhání svalů (Francek 1995; 1998; 2002).

6. Suché trápení na žebříku

27

Kat mohl přidat ještě tzv. světlé trápení, kdy domnělého provinilce připoutaného k žebříku pálil svazkem svíček. Tuto metodu mohl opakovat třikrát za sebou (Francek 1995; 1998; 2002).

7. Světlé trápení 28

Neméně častým typem mučení byl tzv. kozel, který spočíval ve svázání vyslýchaného do kozelce a jeho vytažení kladkou ke stropu, přičemž měl ještě na nohách závaží (Francek 1995; 1998; 2002).

8. Tzv. kozel 29

1.5 Poprava Samotný akt popravy byl veřejný, protože se konal nejenom za účelem potrestání viníka, ale důležitý byl také jeho odstrašující aspekt, kterým měl působit na co nejširší okruh obyvatelstva (Francek 1995; 1998; 2002; Svátek 2004). Popraviště bývala situována poblíž měst, nejčastěji na rozcestí nebo návrší. Můžeme se ale také setkat s případy, kdy byla poprava vykonána na náměstí u pranýře, výjimečně v areálu radnice, vzácně pak na místě spáchání trestného činu. V některých městech se nalézalo dokonce několik popravních míst – na prvním se vykonávaly tresty smrti oběšením, na druhém se stínalo, na dalším vplétalo do kola atd. Mnohde se dodnes zachovala místní pojmenování upomínající na bývalá popraviště (Francek 1995; 1998; 2002) – např. vrch Šibeňák v Železném Brodě, kde se zachovalo kamenné základové zdivo šibenice (pozn. autorky). Podobné relikty můžeme spatřit i v Bečově nad Teplou a Horním Slavkově. Základem šibenice byla zděná stavba s dveřmi a vysokou podezdívkou, na níž se stavěly sloupy spojené trámy, do vnitřního prostoru se házela těla popravených. Pokud ve městě šibenice chyběla, odsouzený byl pověšen na stromě (Francek 1995; 1998; 2002). Kapitální tresty bývaly zostřovány dalšími přídavnými tresty – například štípáním kleštěmi, trháním prstů, řezáním řemenů ze zad či utětím ruky, které se mohly dít během cesty na popraviště, přímo na popravišti nebo po popravě na bezduchém těle (Francek 1998; 2002).

9. Turistický vyhlídkový bod v Železném Brodě stojící na základech bývalé šibenice (foto: archiv autorky) 30

Odsouzenec býval na místo exekuce nejčastěji doveden pěšky. V případě, že to bylo nad jeho síly, dovezl ho na místo kat ve své káře. Další možnost představovalo, že byl „šmejkán“ koněm v hovězí kůži nebo na dřevěném voru. Na popravišti měl jak odsouzený, tak svědci poslední příležitost odvolat své výpovědi. Pokud se k tomu odsouzenec odhodlal, čekal ho další výslech podle práva útrpného. Další eventualitou bylo pro trestance požádat o milost (Francek 1998; 2002). Středověký zvyk, že byla delikventovi udělena milost, pokud se katovi ani na třetí pokus nepodařilo odsouzeného stít nebo se přetrhla oprátka či nějaká žena prohlásila, že si ho chce vzít za muže, Theresiana výslovně rušila (Constitutio Criminalis Theresiana, čl. 43, odst. 6). Popravení jedinci neměli nárok na řádný pohřeb, jejich těla byla ponechána na popravišti či mrchovišti, příp. předána lékařům k pitvání (Svátek 2004).

1.5.1 Popravčí Mistři ostrého meče neboli popravčí či ještě jinak kati tvořili po celý středověk i raný novověk samostatnou kategorii městské společnosti – patřili (i s rodinami) mezi tzv. snížené lidi (Francek 1995; 1998; 2002). Jiní autoři je řadí mezi lidi „na okraji“ společnosti a též jim přisuzují bezectnost jako jeden z klíčových atributů tohoto postavení (Geremek 2003: 291; Šmahel 2002: 460). Ona bezectnost19 čili ztráta cti znemožňovala kladné přijetí většinovou společností (Geremek 2003; Svátek 2004). Toto sociálnímu vyloučení bylo přímo spojeno s výkonem katovského povolání, které si již od středověku neslo punc nečestnosti či hanebnosti a řadilo se mezi „ponižující živnosti“ (Geremek 2003: 304). Důvodem pro toto zařazení bylo jejich zacházení s krví a i další práce označované jako nečisté. Pravděpodobně již během středověku se agenda kata rozšířila o nejrůznější hygienické služby, odstraňování mršin apod., což původně představovalo náplň práce pohodného (rasa), jehož funkce splynula s katovskou (Francek 1998; 2002). Samotná postava kata pak pro mnohé představovala zosobnění démona, protože si ho lidé spojovali s chladným výkonem krutých trestů – sice vykonávaných na usvědčených zločincích, ale v té chvíli zcela bezbranných. Skutečnost, že kat plní pouze svou povinnost a jeho akt je právně posvěcen, lid většinou nebral na vědomí (Svátek 2004). I když 7. května 1772 uvedlo České gubernium ve známost patent císařovny Marie Terezie, ve kterém panovnice uzákonila, aby byli snížení lidé, až přestanou vykonávat své řemeslo, okamžitě přijati do společnosti coby její rovnocenní členové, zaběhnutá praxe se tím tak rychle nezměnila. Zažité zvyky bylo totiž možné měnit jen postupně, protože odlišnost kata od ostatních lidí byla patrná v mnoha ohledech (Francek 1995; 1998; 2002). Katovské domy – katovny většinou stávaly na okraji 19

Kat byl pokládán za nečestného člověka již v dobách starověkého Říma a zneuctěno bylo každé shromáždění, kterého se zúčastnil. Naproti tomu staří Slované úřad kata vůbec neznali, protože u nich nebyla zavedena instituce trestu smrti. Zvyk trestat zločince smrtí se do Čech dostal z Německa díky obchodním stykům, které vznikly po rozšíření křesťanství. V 11. stol. byl kat neboli carnifex či tortor již běžnou součástí každého župního soudu (Svátek 2004).

31

města, v zapadlých uličkách nebo dokonce byly součástí hradeb20. Popravčí byli diskriminováni do té míry, že například v hospodě nebo kostele si mohli sednout jen na jim předem vyhrazená místa 21. Kontakt s nimi se pro běžného obyvatele rovnal ztrátě cti a společenského postavení

22

(Francek

1998; 2002).

Kat byl součástí výkonného aparátu hrdelního soudu a zodpovídal se městskému rychtáři. Podmínky pobytu kata ve městě, jeho smlouvy s městem, nákupy, prodeje a vůbec veškerá agenda katoven byla zapisována do smolných knih, jinak též nazývaných knihy černé, krevní, registra tajemství lotrovského (Francek 1998; 2002). Jejich součástí byly i útrpné výslechy a soukromoprávní záležitosti snížených lidí (Francek 2002). Tato registra dnes slouží jako hlavní důkazy vypovídající o životě, povinnostech a právech snížených lidí. Dokládají, že mezi vedlejší příjmy katů se řadil prodej léčivých bylin, lektvarů, mastí, šibeničních oprátek (coby talismanů) a zpracování kůže stejně jako léčení. Zkušenosti, kterých kati nabyli při mučení lidí, mohli zužitkovat při léčbě zlomenin a vykloubení a i při případných amputacích. Ne každé město disponovalo vlastním katem, a tak se mnohdy stávalo, že se jeden kat staral o výkon trestů smrti a torturu i v sousedních městech, z čehož mu rovněž plynuly nemalé příjmy. Nebývalo výjimkou, že kati patřili k bohatým lidem (Francek 1998; 2002).

20

Ve středověku se obydlí katů obvykle nacházela v těsném sousedství míst obývaných nevěstkami (Šmahel 2002). 21 Městská rada z Nového Města nad Metují roku 1744 rozhodla, že pohodný „… přísně povinen bude v chrámích Páně jak sám, tak manželka a děti jeho v svým místě od starodávna vykázaném po straně se držeti a mezi sousedstvo do stolic obyčejných se nemíchati, též vzácnému magistrátu jakožto pánu půdy, jakož i celému sousedstvu všechnu uctivost a počestnost prokazovati a mezi sousedy jaké mrzutosti, neslušné hádky aneb vády nezpůsobovati, nýbrž tiše a pokojně dle stavu svého živ býti“ (Francek 1998: 345). 22 Josefu Kroupovi z Nového Města nad Metují byl dokonce ještě roku 1746 uložen trest v podobě několikadenního vězení, protože hrál s katem kuželky (Francek 1998).

32

2. ZPŮSOBY VÝKONU TRESTU SMRTI V LETECH 1740 – 1780

2. 1 Oběšení 2.1.1 Historický kontext Tento způsob exekuce je znám odpradávna. Společně se stětím a upálením patřilo k nejčastějším způsobům popravy. Jeho jednoduchost byla výhodou zejména ve chvíli, kdy bylo zapotřebí vykonat popravu hromadnou. Příkladem může být počínání ruského cara Petra Velikého, který dal během pouhých několika dnů pověsit na sedm tisíc střelců. Oběšení bývalo tradičně trestem vyhrazeným pro neurozené vrstvy – pro prostý lid23. Dalším aspektem tohoto trestu bylo tudíž zneuctění – v případě, kdy byl oběšen příslušník vyšších vrstev (Monestier 1998). Tuto rovinu trestu je možné sledovat například ve Starém zákoně v příběhu o Jozuových úspěších na jihu (Joz 10), kdy Jozue dal „… pověsit na pěti kůlech“ pět emorejských králů, kteří se pokusili dobýt Gibeón, jenž ovládal (Joz 10,26). Pro výstrahu „na kůlech zůstali viset až do večera“ (Joz 10,26).

Není přesně známo, kdy přesně začal být trest smrti oběšením užíván v českých zemích, ale v Gumpoldově Životě svatého Václava z roku 973 je psáno, že právě kníže Václav zastavil rozmáhající se stavění šibenic a popravování oběšením, které bylo v jeho časech často užíváno. Po jeho smrti se ovšem opět věšet začalo (Svátek 2004).

Mezi významné osobnosti, které byly oběšeny, patří i Jan Roháč z Dubé, jenž ač udatný rytíř a korouhevní pán, skončil svůj život na šibenici s dalšími šesti desítkami odsouzených. Stalo se tak roku 1437 na Šibeničním vrchu za Horskou branou, dnes se toto místo nachází poblíž křižovatky u Bulhara, kóta 236 (Bauer 2007; Čornej 1987).

Oběšen byl také roku 1615 svatý Jan Ogilvie. Tento skotský katolík studoval jistou dobu i v olomouckém semináři. Po svém návratu do Británie působil jako misionář, ale v době náboženských nepokojů byl zajat kalvinisty a popraven. Jako svého patrona ho uctívají skotští katolíci (Pracný 1994).

Během staroměstské exekuce roku 1621 byli z oken staroměstské radnice pověšeni tři měšťané: radní Jan Kutnauer, Simeon Sušický z Sonnenštejna a Nathanael Vodňanský (Petráň 1985).

23

Z příslušnosti ke šlechtickému stavu naopak přímo vyplývalo právo na trest smrti stětím, což dokládá i starobylá francouzská právnická průpovídka: „Sekyru šlechtici, oprátku prosťáčkovi“ (Monestier 1998: 202).

33

Ve stejném duchu využíval tento trest i Adolf Hitler, který nechal roku 1933 postavit šibenici v Německu. Hitler kázal pověsit zločince, kteří byli vedeni zvrácenými touhami či se provinili vůči německému národu. Hojně se tohoto trestu využívalo ještě během druhé světové války, kdy německé jednotky dávaly naráz pověsit padesát až sto sovětských partyzánů. A důstojníci, kteří se podíleli na nevydařeném atentátu na vůdce roku 1944, byli pověšeni na řeznické háky. Maximální pohanou bylo pověšení hlavou dolů – jako v případě Benita Mussoliniho a jeho milenky Clary Petacciové 28. dubna 1945 na Piazza Loreto (Monestier 1998).

2.1.2 Provedení trestu za vlády Marie Terezie Nástrojem pro výkon trestu byla šibenice, kterou tvořilo zpravidla jedno svislé a jedno vodorovné břevno. Kratší a užší vodorovné břevno bylo připevněno k vrcholku svislého břevna a přivazoval se sem provaz (Monestier 1998). Odsouzený mohl být ale také oběšen na jakékoli jiné konstrukci, která vyhovovala požadavkům. V krajním případě mohla posloužit i pouhá větev stromu (Waldron 1996). Nejběžnějším způsobem provedení bylo postavení či posazení odsouzeného na židli, stůl, vozík, koně či žebřík, kat mu poté přehodil přes hlavu smyčku přivázanou k šibenici a odstranil oporu pod nohama (Monestier 1998).

Odstraněním opory obvykle došlo ke stažení smyčky kolem krku odsouzeného, což vedlo k akutnímu nedostatku kyslíku a okamžitému bezvědomí, které mohlo být doprovázeno křečemi. Po několika minutách bezvědomí přestával odsouzený dýchat (apnoe), pak přicházelo kóma a smrt. Ale i po apnoe mohla být srdeční činnost ještě patrná – někdy i po 30-ti minutách. Celý proces dušení tedy trval mezi 5-ti až 10-ti minutami (i. a. Beran, Cyprianová, Červený, Loyka 1999; Bouška 2002; Tesař 1976). Doba byla odvislá od zdravotního stavu odsouzeného, jeho věku, stavu nervstva, hmotnosti a celkové tělesné kondici. V případě oběšení docházelo k zamezení prokrvení mozkové tkáně, zatímco zbytek organismu zůstal prokrvován (isolované dušení mozku) – mozek za takových podmínek dokáže vydržet 8 – 10 minut, ale už po 2 – 3 minutách24 docházelo k ireversibilním změnám gangliových buněk. K provedení úspěšného oběšení nebylo zapotřebí celé váhy těla odsouzeného, zcela dostačujících bylo i 5 kg25. Dokonce ani provaz nemusel být omotán kolem celého krku, stačilo, aby škrtidlo procházelo po stranách krku, přes tváře a ústa – krk zpředu mohl zůstat volný (Hirt 2008; Tesař 1976).

24 25

Beran et al. (1999) uvádějí ireverzibilní změny až po 4- 5 minutách. Hirt (2008) udává, že k oběšení zcela postačuje přibližně 1/7 – 1/10 hmotnosti těla věšeného. Hájek (1984) uvádí jako dostačující hmotnost hlavy. A právě hlava váží cca 5 kg (Bouška 2002).

34

Vlastní smrt nastala součinností několika složek – jednak mechanické, pak cévní a v neposlední řadě nervové. K uzavření dýchacích cest docházelo utáhnutím škrtidla, které způsobilo zvednutí kořene jazyka a jeho přitisknutí na hltan, přičemž se dále oploštil hrtan a rohy štítné chrupavky stlačily velké krční cévy. Další činitel představovala mozková anoxie, která vznikala v důsledku smáčknutí krkavic (arteria carotis) – tím byl zamezen přístup krve do mozku, což vyvolalo bezvědomí. Nervová část zahrnovala dráždění bloudivého (nervus vagus) a hrtanového nervu (nervus laryngicus); (Beran et al. 1999; Bouška 2002; Hájek 1984; Tesař 1976).

Někteří svědci veřejných poprav uváděli, že odsouzený umíral pomalu a ve velkých bolestech až několik minut, proto nebývalo výjimkou, že se kat celou svou vahou zavěsil odsouzenci za nohy, aby tak uspíšil proces strangulace. Neobvyklá nebývala ani nepovedená poprava, nejčastěji v důsledku neschopnosti či opilosti kata (Monestier 1998; Waldron 1996). Selhání mistra popravčího spočívalo ve zvolení neadekvátní délky provazu. To se mohlo projevit nepřiměřeně dlouhou dobou umírání odsouzeného, jejíž příčinou byl příliš krátký provaz, nebo naopak jeho dekapitací v důsledku příliš dlouhé provazu. Délka provazu (měřená mezi smyčkou a úvazkem) měla být volena minimálně s ohledem na výšku a hmotnost odsouzeného. V pozdějších dobách dokonce v každé zemi vznikaly přesné konkordanční tabulky (Monestier 1998).

Humánnější varianta (podle názoru tehdejších Angličanů), při které byly věšenému okamžitě zlomeny krční obratle díky volnému pádu do propadla, byla vynalezena až ve 2. polovině 19. století v Anglii (Monestier 1998). Dokonce ještě britská královská komise (1949 – 1953), která se zabývala veškerými možnými způsoby poprav, vyhodnotila jako nejspolehlivější metodu způsobující okamžitou smrt tzv. long drop, spočívající v kombinaci udušení, zastavení přívodu krve do mozku a zlomení krčních obratlů v důsledku svržení do propadla (Beran et al. 1999).

Mrtvá těla popravených jedinců většinou zůstávala viset na šibenici, dokud neshnila a nerozpadla se. Tento postup byl praktikován proto, aby mrtvoly zůstaly ostatním jako výstraha co nejdéle na očích. Odstrašujícího účinku ale dosaženo nebylo, protože viselci se postupně stali součástí běžného koloritu okolní krajiny a obyvatelstvo se šibenicím vůbec nevyhýbalo. Zbytky těl pak končily na mrchovištích nebo uvnitř šibenice (Francek 2002; Monestier 1998).

2.1.3 Právní aspekt Smrt oběšením byla vyhrazena pro prostý lid, a pokud byl tímto trestem popraven šlechtic, bylo to považováno za velkou pohanu. Tento trest stihl člověka odsouzeného například za větší krádež nebo účastníka nevolnického povstání roku 1775 (Francek 2002; Monestier 1998). 35

2.1.4 Příklady z doby vlády Marie Terezie Tíha robotních povinností umocněná důsledky válek o rakouské dědictví a doprovázená hladomorem ze začátku 70. let 18. stol. přivedla nevolnický systém do kritického bodu, kdy i vláda uznala nutnost urbariálních reforem. Zprávy o probíhajících jednáních pronikly i k poddaným. Do širokého povědomí se dostala ovšem také dezinformace hlásající, že Marie Terezie vydala tzv. zlatý patent o zrušení roboty, jehož existenci vrchnost před poddanými zamlčuje. Ohniskem nepokojů se stalo náchodské panství, kde se skupina rychtářů prohlásila za selské guberno a spolu se shromážděnými nevolníky donutila vrchnost k prozatímnímu snížení roboty – tedy alespoň do doby, než rozhodne urbariální komise. Podobný scénář se opakoval i na dalších panstvích severovýchodních Čech. Následoval pochod velkých skupin nevolníků do Prahy v březnu roku 1775 (Francek 2002; Vondra 2010). Ty si kladly za cíl úředně potvrzenou reformu robotních povinností. Cesta měla zpočátku poklidný průběh. Působením vnějších okolností se nenásilné povstání přeměnilo ve zkázonosný atak vzbouřenců pustošících panská sídla, kostely a fary (Francek 2002). Nejznámější povstalecká akce následovaná drtivým útokem vojska se odehrála v Chlumci nad Cidlinou. Represivní opatření na sebe nenechala dlouho čekat (Francek 2002; Vondra 2010). Téměř okamžitě byli na místa nepokojů vysílání komisaři, kteří měli za úkol situaci uklidnit a předat spravedlnosti vůdce povstání. Trestem smrti měli být stiženi jen ti, kteří použili násilí vůči komisařům nebo vojákům. Už mezi 29. březnem a 4. dubnem byly v Praze vyneseny čtyři rozsudky smrti. Oběšeni byli Josef Černý z Přezletic (za Poříčskou branou u Invalidovny), pacholek sedláka Josefa Dvořáka z Roztok (za Píseckou branou), syn sedláka Josefa Dvořáka z Roztok (u Újezdské brány) a šafář z Postřižína (před Vyšehradskou branou). Všechny popravy se konaly po vojenském způsobu – na kůlu. Ve většině případů se jednalo o exemplární potrestání, protože nebyl brán ohled na reálnou velikost prohřešku. Zaznamenáno bylo dokonce vyjádření jednoho ze soudců – Antonína Klementa Vořikovského z Kundratic, který prohlásil, že odsouzený „nic tak zvláštního neprovedl, zač by si to zasloužil. Půjde na šibenici jen proto, že máme dát odstrašující příklad trestu…“ (Francek 2002: 307). 3. dubna 1775 byl v Mladé Boleslavi z rozkazu apelačního rady Johanna W. Margelika de Lauro oběšen Jan Kopřiva. 8. dubna skončil na šibenici v Českém Dubu Jindřich Pichler a to proto, že se účastnil povstání, při kterém raboval na statcích v severních Čechách. Soud trest odůvodnil slovy: „… pro tento přetěžký a pohoršlivý zločin byl jiným pro výstrahu a příklad, sobě pak pro plně zasloužený trest dodán do Českého Dubu jakožto místa svého zločinu, tam vyveden za město a na čakanu provazem od života k smrti popraven. Dále pak, aby mu byla přivázána na prsa tabulka s nápisem: Aufwickler und Rauber von der rebellischen Bauern Banda. Zbouřič a raubíř z rebelantský selský bandy“ (Francek

2002: 306-307). Vláda ve Vídni

pokládala represivní opatření za příliš tvrdá, a tak panovnice vydala na začátku dubna patent, který zaručoval amnestii těm, kteří se spořádaně vrátí do svých domovů (Francek 2002; Vondra 2010).

36

2.1.5 Souhrn znaků na kosterním materiálu Na oběšení jako možnou variantu úmrtí nalezeného jedince může upozornit poloha, v níž byl dotyčný pohřben. Oběšenci bývají nalézáni ležící na břiše, mnohdy se svázanýma rukama a s flexí článků prstů (Horáčková et al. 2004). Flexe článků prstů bývá ovšem patrná jen na mumifikovaných (nebo alespoň částečně mumifikovaných) tělech, případně by bylo možné ji diagnostikovat podle uložení kůstek článků prstů (pozn. autorky). Jako příklad mohou posloužit dvě kostry z Galley Hills v Surrey nalezené roku 1972, které měly ruce svázané za zády a jejichž prsty vykazovaly známky výrazné flexe v oblasti interphalangeálních kloubů. Tato flexe pravděpodobně vznikla jako důsledek působení velkého stresu nebo nesmírné bolesti. Sice zde nebyla objevena žádná poškození lebky nebo krčních obratlů, která by oběšení jako způsob smrti jednoznačně potvrdila, ale odborníci nález podle nepřímých důkazů vyhodnotili jako kostry oběšenců. Podobný nález byl zaznamenán i v Meon Hill, kde kostra IV měla ruce svázané za zády tak, že se dotýkaly zápěstími, přičemž levá ruka byla nahoře a prsty byly částečně ohnuté směrem k dlani (Waldron 1996).

K jednoznačnému určení oběšení jako způsobu smrti pouze na základě nálezu na kostře jedince dochází zřídkakdy. Oběšení může indikovat zlomená jazylka (os hyoideum)26, štítná27 či prsténcová chrupavka28 (ale pouze u jedinců vyššího věku, kdy jsou již hrtanové chrupavky zcela osifikovány) nebo tzv. hangman's fracture29, která spočívá v rozlomení druhého krčního obratle za současného oddělení oblouku od těla obratle (Horáčková et al. 2004; Lovell 2008; Waldron 1996). Přesněji jde o frakturu zadního oblouku axisu, který zůstane připojen k C3, zatímco tělo axisu a atlas setrvají uchyceny k lebce. Dalšími projevy hangman´s fracture je dislokace axisu v místě nervového oblouku, k čemuž bývá přidružena fraktura špičky foramen transversarium (Waldron 1996). Doloženy jsou i příčné vlasové fraktury axisu na processus articularis superior nebo posteriorně k němu (Aufderheide a Rodríguez-Martín 1998). Mezi méně časté nálezy patří ruptury švů báze lební v předozadním směru. Při oběšení může dojít k pouhé dislokaci krčních obratlů, která sice má za následek přerušení míchy, ale není bezpečně rozeznatelná ani u velice dobře zachovalých kosterních pozůstatků (Horáčková et al. 2004; Waldron 1996). Mohou se objevit také fraktury páteře, které vznikly jako následek pádu po odříznutí těla (Beran et al. 1999; Tesař 1976).

26

V současné době připadá na zlomení jazylky asi 8% případů oběšení (Tesař 1976). Ke zlomení rohů štítné chrupavky dnes dochází asi u 13% oběšených (Tesař 1976). 28 Rozlomení štítné či prsténcové chrupavky, které by procházelo jejím středem, je vzácné (Tesař 1976). 29 Mezi několika tisíci oběšených Tesař (1976) nenalezl žádnou frakturu páteře. Beran et al. (1999) uvádějí výsledky studie provedené na 80-ti oběšených: fraktury byly objeveny u 73% mužů a 27% žen. Podle Hájka (1984) je zlomení krčních obratlů vzácným jevem, který nastává jen u starších lidí trpících spondylartrózou a osteoporózou. Osteoporózu obratlových těl jako podmínku zlomení krční páteře uvádí též Bouška (2002). 27

37

10. „Hangman's fracture“

Známy jsou i případy, kdy na kostrách nebyly nalezeny nejmenší známky svědčící o oběšení, a přece tito lidé s jistotou oběšeni byli. Jedná se zejména o případy, kdy nebylo použito propadla. Takovým příkladem může být tělo Britky Mary Batemanové, která byla oběšena roku 1809 za vraždu. Její kostra byla uložena v muzeu anatomie University Leeds a nebyla na ní nalezena žádná poškození v oblasti lebky, ani krčních obratlů. Stejně tomu bylo i v případě těla Edmunda Burkeho, uloženého v Anatomickém museu University Edinburgh (Waldron 1996).

Asi nejznámější obětí oběšení je dánský tollundský muž patřící mezi „bog bodies“

30

. Byl

nalezen roku 1950 poblíž Silkeborgu se smyčkou uvázanou těsně kolem krku (Aufderheide a Rodríguez-Martín 1998). Ačkoli provaz z kůže nalezený kolem krku oběti pravděpodobně neposloužil ke strangulaci a krční obratle a ani jazylka nevykazují žádné známky po fraktuře, ze strangulační rýhy na krku a zduřelého jazyka je jasně patrné, že tollundský muž byl oběšen 31. Další obětí oběšení řadící

30

Bog bodies jsou těla s velmi dobře zachovalou měkkou tkání nalezená v rašeliništích (Aufderheide a Rodríguez-Martín 1998), bývají označována jako přirozené mumie (Horáčková et al. 2004). 31 [online] [cit. 2012-5-25] Dostupné z: www.tollundman.dk/obduktion.asp www.tollundman.dk/scanning.asp

38

se k „bog bodies“ je Elling woman, která pochází ze stejné oblasti a stejné doby (pravděpodobně 280 let př. n. l., ± 100 let) jako tollundský muž. Spojuje je také jasně patrná strangulační rýha na krku 32.

11. Tollundský muž („Tollund man“)

Vzhledem k tomu, že kostra oběšence nemusí vykazovat žádné jednoznačné důkazy o tomto způsobu smrti, je pravděpodobné, že údaje o rozšíření oběšení mohou být značně podhodnocené (Waldron 1996).

32

[online] [cit. 2012-5-25] Dostupné z: www.toolindman.dk/ellingkvinden.asp

39

2.2 Stětí „Přichystán již popravce s mečem stojí, jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak, pohledl vůkolím – povzdechl – pak spustiv jej zas – k blízké se smrti strojí. Obnažil vězeň krk, obnažil ňadra bílé, poklekl k zemi, kat odstoupí, strašná chvíle – pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok vkolo tne meč, zločinci blyskne v týle, upadla hlava – skok i – ještě jeden skok – i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.“ (Mácha 1973: 63)

2.2.1 Historický kontext Někteří historici se domnívají, že je možné ho datovat již do doby bronzové, kdy vznikly první sečné zbraně. Spolehlivé důkazy pocházejí z Egypta z doby Ramsese II., z níž se nám dochovaly výjevy zachycující tento způsob exekuce na basreliéfech. Jako písemný doklad slouží židovské zákonodárství uvedené v Deuteronomiu (páté knize Pentateuchu). Právě podle tohoto právního řádu byl odsouzen k smrti Jan Křtitel, jehož hlavu dostala židovská princezna Salomé (dcera Heroda Filippa) od svého strýce Heroda Antipy. Aristokratický ráz tohoto trestu pochází již z dob starého Říma, kdy byla „smrt železem“ vyhrazena jen pro jeho občany (Monestier 1998).

Jedním z mučedníků, kteří zahynuli při šíření křesťanství, byl i svatý Jakub Starší. Rozsudek smrti stětím mu určil roku 42 Herodes Agripa I. Podle tradice byl roku 61 sťat i svatý Matěj. Mělo se tak stát v Palestině sekerou židovského kata. Protože byl svatý Matěj ještě před smrtí kamenován, mezi jeho ikonografické znaky patří jak kamení, tak i sekera. Trest smrti stětím si od císaře Nera vysloužila i svatá Anastázie (někdy mezi lety 64 až 67) a to za pomoc při pohřbívání mrtvých křesťanů v katakombách. Před svou smrtí byla ještě zohavena. Roku 67 pak stejný trest postihl i svatého Pavla. Sťat byl i svatý Longin – původně setník, který pomáhal ukřižovat Ježíše Krista. V době Ježíšových muk ho totiž osvítil Duch svatý a on prozřel a uvěřil. Poté opustil vojsko a stal se z něj poustevník. Trestu smrti přesto neunikl, i když bylo místo jeho pobytu objeveno až po 28 letech (Pracný 1994).

Pronásledování křesťanů za císaře Hadriána neunikla ani svatá Balbína, která byla sťata roku 130. Za snahu o reformaci antického Říma si smrt stětím roku 166 vysloužil křesťanský spisovatel 40

svatý Justin. O hlavu přišel také svatý Márius a svatá Marta a to kolem roku 170 za císaře Marca Aurelia v průběhu čtvrtého pronásledování křesťanů. Jejich těla byla poté ještě spálena na hranici (Pracný 1994).

Meč ukončil i život svatého Leonida, otce řeckého filosofa Órigena. Stalo se tak roku 202 během pronásledování věřících za vlády císaře Septima Severa. Ještě téhož roku byl stejným způsobem popraven i svatý Irenej. Sťaty mečem byly roku 203 i svatá Perpetua a Felicita (Blažena) poté, co se šelmám v aréně nepodařilo usmýkat je k smrti. K trestu stětí byla roku 230 odsouzena i svatá Martina, důvodem byla opět křesťanská víra. Dalším šiřitelem křesťanství, který doplatil na svoje poslání ztrátou hrdla, byl roku 250 svatý Kryštof. Nejinak tomu bylo i v případě svatého Nikefora roku 258. Téhož roku se na křesťanskou víru obrátil a životem zato zaplatil i vojín, který hlídal svatého Vavřince, byl jím svatý Roman. Pro své náboženské přesvědčení byla roku 282 sťata svatá Markéta, která se ani při mučení neodvrátila od křesťanství. Jejími posvátnými atributy jsou korunka na hlavě, holubice v rukou, kříž či palma a drak (symbol pekla) u nohou. Za to, že odmítal uctívat boha Marta, byl k trestu smrti stětím odsouzen roku 283 svatý Maxmilián. Pohanské bohy zavrhl i svatý Marcel, a tak mu byla roku 298 uťata hlava. Dle legendy byla někdy v průběhu 3. století popravena také svatá Barbora. Hlavu jí prý uťal sám její otec Dioskuros poté, co se dozvěděl, že jeho dcera vyznává křesťanskou víru (Pracný 1994).

Stíhání stoupenců Krista se nevyhnuli ani svatý Jan a Pavel, bratři a komorníci Konstancie, dcery císaře Konstantina. Po Konstantinově smrti nastoupil na trůn císař Julianus Apostata, který zavedl pohanský kult boha Jova, jemuž se bratři odmítli podřídit. Proto byli na císařův příkaz roku 302 popraveni. Kvůli svému křesťanskému přesvědčení byla za císaře Diokleciána sťata (snad roku 303) také svatá Patricie. Téhož roku skonal po úderu mečem i svatý Jiří. Legenda praví, že se jako voják ze své křesťanské víry vyznal přímo před císařem Diokleciánem, kterého tím nesmírně rozhněval. Císař ho pak odsoudil za velezradu ke krutému mučení a následné ztrátě hrdla. Roku 303 byla sťata i svatá Žofie. Pro pobuřování a rozhněvání římský bohů byla odsouzena k trestu smrti stětím mečem svatá Anežka. Stalo se tak roku 304. Nedlouho po smrti se Anežka zjevila svým rodičům nad vlastním hrobem s beránkem na rukou. Toto zobrazení se ustálilo i v ikonografii. Coby křesťan byl roku 304 z rozkazu císaře sťat také svatý Pankrác následován svatým Marcelinem a Petrem. Svatá Juliána byla roku 305 sťata proto, že se jako křesťanka odmítla provdat za pohana. Roku 307 doplatil na své křesťanské vyznání i římský mučedník svatý Bonifác. Téhož roku byla také sťata svatá Kateřina, která se odmítla vdát za císaře Maximina Daia a zříct se křesťanství. Ještě před popravou byla bičována a napínána na kolo. Ztrátou hrdla byl potrestán také svatý Julián (9. ledna 310), protože se vyznal

41

z křesťanské víry. Nejinak tomu bylo i u svatého Blažeje, který si roku 316 vysloužil stejný trest. Svatý Blažej se posléze stal patronem soukeníků, tkalců, ale i trpících lidí (Pracný 1994).

V Čechách se pravděpodobně poprvé můžeme setkat s trestem smrti stětím v době prvních křesťanských knížat. Nejranější zmínku o něm podává legenda o Utrpení svaté Ludmily pocházející z doby krátce po roce 921. V ní se píše, že oba její vrazi i jejich děti byli popraveni mečem (Svátek 2004).

Okruh významných osobností, které skončily svůj život na popravišti pod katovým mečem (v tomto případě pod mečem Jana Mydláře), rozšířili také muži odsouzení za stavovské povstání, které vyvrcholilo bitvou na Bílé hoře. Samotná poprava se konala v pondělí 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. Exekuce, jak ji popisují soudobí pisatelé, se do dějin zapsala svou krutostí, která v mnohém předčila i praktiky tureckých žoldáků. První byl sťat pan Jáchym Ondřej Šlik, donedávna lužický zemský správce; dále pan Václav Budovec z Budova, učenec a cestovatel; a po něm třetí a poslední pán pan Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Následoval rytíř Kašpar Kaplíř ze Sulevic, šestaosmdesátiletý, a tudíž nejstarší popravený; poté na boží soud vyzval císaře rytíř Prokop Dvořecký z Olbramovic; za ním rytíř Bedřich z Bílé a rytíř Otta z Losu hlásící se k českým bratřím; po nich jediný katolík mezi odsouzenými a bratr císařského hejtmana Heřmana Černína z Chudenic rytíř Diviš Černín; následovaný rytířem Vilémem Konecchlumským a rytířem Bohuslavem z Michalovic. Pro zvýšení dramatičnosti bylo Janu Theodoru Sixtovi z Ottersdorfu přímo na popravišti oznámeno, že ortel nad ním byl pozdržen a na definitivní rozsudek má počkat ve vězení. Po tomto intermezzu byl sťat měšťan a písař Nového Města pražského Valentin Kochan z Prachové; následován měšťanem Tobiášem Štefkem z Koloděj; měšťanem Kryštofem starším Kobrem; měšťanem Janem Šultysem z Kutné Hory a měšťanem Maxmiliánem Hošťálkem ze Žatce; měšťanu Janu Jeseniovi byl nejdříve vyříznut jazyk; právník a tajemník direktoria doktor Martin Fruwein raději spáchal sebevraždu; poté byli sťati další dva měšťané a doktoři Jiří Hauenschild a Leonard Rüppel; následující trojici měšťanů kat pověsil (jednalo se o Jana Kutnauera; Simeona Sušického z Sonnenštejna; a Nathanaela Vodňanského); po nich následovali v rychlém sledu měšťané Václav Matěřovský z Jizbice; Jindřich Kozel z Peclinovce; Ondřej Kocour z Votína; Jiří Řečický; Michal Wittmann; a jako poslední Šimon Vokáč z Chýš. Hlavy dvanácti odsouzených byly vystaveny na mostecké věži. Jak podotýká Petráň (1985), císař Ferdinand II. nemohl pro zachování jejich památky udělat více.

42

2.2.2 Provedení trestu za vlády Marie Terezie Stětí neboli setnutí spočívalo v prostém33 přeseknutí krku, tedy v oddělení hlavy od trupu sečnou zbraní (na rozdíl od uříznutí hlavy řezným nástrojem a oddělení hlavy gilotinou). Toto oddělení způsobilo okamžitou smrt. Pro jeho jednoduchost a relativně malou krvelačnost bylo považováno za „prostý trest smrti“, zvláště v porovnání s dalšími krutými feudálními způsoby (Monestier 1998).

V raném novověku se k popravám tohoto typu používaly popravčí meče, které byly obvykle dvouruční, o délce kolem 1 m, s poměrně širokou čepelí (5-8 cm), s ostřím na obou stranách a výbrusem zakončeným tupým hrotem, s dřevěnou rukojetí. Na mnohých mečích byly vyryty nápisy hlásající, že kat přeje na smrt odsouzeným věčný život a popravou že páni soudci pouze brání v bujení zla a kat je jen vykonavatelem rozsudku (Francek 1995; 1998; 2000; 2002).

2.2.3 Právní aspekt Tento způsob popravy byl pro změnu vyhrazen pro šlechtice, ale také byl považován za projev milosti (Francek 1998; 2000; 2002). Stětí hrozilo zločincům usvědčeným z vraždy (tzv. mordu) krádeží, pytláctví, bigamie, znásilnění (stuprum violentum; přidávalo se i vpletení do kola), incestu, infanticidia (přidávalo se probití srdce kůlem po vložení tělo do hrobu)34 a zpočátku také prostituce, čili fornicatio (Francek 2000; 2002). Stínáni byli také ti, „kdo dobré mince ořezávali a falešné mezi lidem rozšiřovali“ (Svátek 2004: 181).

Bigamie je nejčastěji vykládána jako zločin dvojženství. Největší problémy působilo tento zločin dokázat, protože zde hovoříme o době, kdy v českých zemích ještě nebylo pravidlem zapisovat informace o uzavření manželského svazku do matrik, a k prokázání svazku musely stačit svědecké výpovědi. Povinností světských soudů bylo předložení takového obvinění církevním soudům, které měly rozhodnout, zda se opravdu jedná o bigamii nebo o pouhé cizoložství. V případě prokázání bigamie, konzistoře většinou nařizovaly zrušení druhého manželského svazku a setrvání v dřívějším. Světské soudy se v případě usvědčení z bigamie spokojovaly s mírnějšími tresty, k hrdelní variantě přistupovaly až po prokázání recidivy, podvodu nebo spojení s dalšími trestnými činy. V pramenech 18. století nalezneme tento přečin jen ve velmi malé míře (Francek 2000).

33

Ona prostost spočívala v jednoduchém teoretickém popisu činu, nikoli v jeho praktickém provedení, čehož jsou dokladem mnohdy několikanásobné sečné rány, zejména na krčních obratlích (pozn. autorky). 34 Infanticidium neboli zavraždění či zabití novorozence bylo velmi častým přečinem ještě v raném novověku. Mezi lety 1660 – 1759 byla mezi odsouzenými ke kapitálnímu trestu u soběslavského soudu více než polovina žen usvědčených právě ze zabití novorozeného dítěte. Tradičním trestem v takovém případě bylo stětí mečem, probití srdce kůlem a zahrabání (Čechura 2008).

43

Podle tereziánského zákoník, konkrétně článku 79 má být pachatel znásilnění i kdokoli další, kdo by mu pomáhal „… mečem odpráwen, a podle powahy stižujicých okolostojičnosti hrdelni trest s wloženim těla na kolo, aneb syc zostřen byti“ (Constitutio Criminalis Theresiana: čl. 79, odst. 5; Francek 2000).

Článek číslo 87 trestního zákoníku Marie Terezie se nazývá „O zmařeni děti, aneb o wraždě, jenž na w nowě zrozených dětech se spáchá“ a stejně jako předchozí právní řády ukládá za akt infanticidia trest smrti stětím. Na rozdíl od předešlých norem, ale rozlišuje vědomé a nevědomé usmrcení novorozeněte či plodu. „Takowá nemilosrdná matka, která swůj wlastni plod schwálně, a zlolestným spůsobem s wloženim ruky osmrti, když přiznáni, aneb syc dostatečné přeswědčeni před rukami jejž, a wlastité wyskaumáni skutku náležitě podle práwa wyzdwižené bylo, mečem odpráwená, po stěti jeji tělo do hrobu položeno, ji kůl skrze srdce prorážen, a pak zahrabaná byti má.“ (Constitutio Criminalis Theresiana: čl. 87, odst. 5) V druhém případě, kdy matka zapříčinila smrt dítěte nedodržením běžných poporodních postupů, jí hrozilo pouhé stětí – stejně jako osobám, které jí byly při infanticidiu případně nápomocné. Ovšem i kdyby žena na svou obhajobu uvedla, že nevěděla, jak se měla k novorozeněti chovat nebo že dítě zemřelo během porodu, i v takovém případě žena „… vzwolně podle powahy wěcy ostřej, aneb lewněj trestaná byti má“. (Constitutio Criminalis Theresiana: čl. 87, odst. 5) Infanticidiem se tedy rozuměl jak potrat, tak vražda novorozeněte (Francek 2000).

Článek číslo 88 se zabývá „zaumyslným wyhnánim plodu z žiwota“, tedy řečeno dnešním jazykem – problematikou potratu. „Tento zloskutek w následce wraždě se rowná, následowně w něm hrdelně se pokráčowati má, když totiž předně: ženská osoba sama sobě swůj wlastní plod, nechť jest na jakýkoli spůsob; aneb za druhé: jiná osoba těhotné ženské osobě skrze nuceni, pokrm, nápoj, žili pauštění, lékařstwí, a podobná žiwý plod zaumyslně wyhání; a nebo za třetí: když mužská, aneb ženská osoba bez, aneb s jeji wůli, aneb take sama sebe rozmyslně a schwálně neplodnau učini; neméně za čtwrté: když někdo wědomě lékařstwi k tomu prodáwá, aneb syc zlolestným spůsobem radau, a skutkem k takowému jednomu, aneb druhému oučelu přispěje.“ (Constitutio Criminalis Theresiana: čl. 88, odst. 1)

Článek číslo 80 pak stanovuje, že v případě, „když (někdo) swau wlastni ženu, dceru, aneb syc jinau osobu za peníze, a aneb ze zysku zlosynným spůsobem k chlipným skutkům swádi…“ (Constitutio Criminalis Theresiana: čl. 80, odst. 1), což bychom dnes nazvali prostitucí, pak „při sbihajicých se … stižujicých okolostojičnostech jim hlawa ztražená; a konečně w oném příběhu, kdyžby swodnictvi

44

s osobami Bohu oddanými, aneb na poswátných mistech, aneb mezy wěřicým a newěřicým se stálo, swodnicy po předcházejicým stěti spáleni byti maji“. (Constitutio Criminalis Theresiana: čl. 80, odst. 6)

2.2.4 Příklady z doby vlády Marie Terezie V letech 1743 a 1744 stíhal příbramský soud Kateřinu Přesličkovou, kterou vinil ze záměrného potratu. Žena se k deliktu nejdříve přiznala, vše ale popřela ve chvíli, kdy vyslechla výrok apelačního soudu o výši jejího trestu – stětí, vložení do hrobu a probití srdce kůlem. Z rozhodnutí soudu byla proto vydána katovi k provedení třístupňového práva útrpného, aby na mučidlech vypověděla pravdu. Tato žena ovšem torturu přestála, a tak se jí podařilo uniknout smrti. Původní trest jí byl změněn v nucené práce v délce šesti týdnů (Francek 2000).

V 50. letech 18. století (během sedmileté války) procházelo vojsko polního maršála Leopolda Dauna Libercem, kde se na pár dní utábořilo. Jistý voják jménem Christoph Schaffer zde našel zalíbení v Anně Wormové. Důsledkem jejich milostného vzplanutí byl porod dítěte, který Anna absolvovala v kůlně v Dolním Hanychově. Dle tvrzení matky dítě zavinula do sukně tak neobratně, že se udusilo. V květnu roku 1759 potrestal soud Annu hrdelním trestem, jehož vykonavatelem byl kat Martin Burg. O více než sto let později, když se na místě dřívějšího popraviště kopaly základy pro nová kasárna, byla kromě dalších ostatků objevena i kostra zmíněné ženy se zabodnutou železnou špicí kůlu (Francek 2000).

Zaznamenán byl také proces s poddaným Václavem Kodydkem z Opočna konaný v letech 1764 až 1766. Václav bydlel v Třebechovicích pod Orebem, kde se také oženil s Kateřinou. Ta mu porodila dcerku. Zanedlouho rodinu opustil a usadil se v Uhrách, kde uzavřel nový sňatek – s Marianou. V prosinci roku 1764 se nemocný Václav vrátil do Třebechovic, kde ho jako bigamistu uvěznili. Když ho vyslýchali, tvrdil, že ke sňatku s Marianou přistoupil až poté, co se od jiných zběhlých poddaných dozvěděl o údajné smrti své první manželky Kateřiny. Kodydek však apelační soud nepřesvědčil a ten ho v říjnu roku 1765 odsoudil k trestu smrti stětím. Ve prospěch bigamisty ale zasáhla městská rada, která žádala zmírnění jeho trestu. Ta oslovila biskupského prokurátora Matěje Františka Navrátila a požádala jej o sepsání žádosti o milost. Té se Kodydkovi skutečně dostalo, protože v prosinci 1765 apelační soud pozměnil svůj výrok a uložil bigamistovi pouze dva roky nucených prací. Svůj trest si Václav Kodydek ale neodpykal – zemřel v květnu roku 1766 (Francek 2000)35.

35

Další příklad viz níže – kapitola 2.4.4 45

2.2.5 Souhrn znaků na kosterním materiálu Při nálezu kosterních pozůstatků in situ nás může na setnutí hlavy upozornit neanatomická pozici lebky36. Velmi často u případů dekapitace bývá umístěna na hrudi, u dolních končetin, mezi koleny či v jiné abnormální pozici (Aufderheide a Rodríguez-Martín 1998; Horáčková et al. 2004; Roberts a Manchester 2010; Waldron 1996). Ovšem ne vždy, když je hlava oddělena od trupu a umístěna v hrobě v abnormální pozici, se jedná o důsledek zranění z doby smrti, mohlo k němu totiž dojít až postmortálně, např. při vykradení hrobu či přemístění ostatků apod. (Horáčková et al. 2004). Doprovodný znak, který můžeme pozorovat u některých případů dekapitace, je také pozice horních a dolních končetin. Pozice rukou a/nebo nohou velmi blízko sebe může znamenat, že pohřbený byl svázán (Bennike 2008).

12. Hrob oběti dekapitace (foto: York Archaeological Trust)

36

Pokud je naopak lebka nalezena ve správné anatomické pozici a krční obratle nesou známky po stětí, může to znamenat, že hlava nebyla zcela oddělena od zbylé části těla a zůstala částečně připojena ke krku měkkými tkáněmi (Roberts a Manchester 2010).

46

Znaky na kostře sťatého jedince můžeme zhodnotit jako poranění způsobená zbraněmi, v tomto případě meči. Po zasažení těla ostrým předmětem vzniká sečná rána (vulnus sectum), při níž dochází k přerušení celistvosti kosti. Zůstává zde přímá, úzká a podlouhlá štěrbina, nejčastěji klínovité tvaru. Právě tvar rány vypovídá o použité zbrani (Aufderheide a Rodríguez-Martín 1998; Hirt 2008; Horáčková et al. 2004; Tesař 1976). Z otisku nástroje, který je vtištěn do kosti, bývá patrný nejen průběh ostří, ale dokonce i jeho vady, což napomáhá k přesnému určení zbraně (Hájek 1984). Ostré zbraně obvykle zanechávají ránu s jasně ohraničenými okraji, plochý, hladký a lesklý povrch zbytku kosti a paralelní rýhy na povrchu kosti, které jsou viditelné pod světelným nebo rastrovacím elektronovým mikroskopem. Sečná rána je, na rozdíl od bodné rány, širší než hlubší a poškozená kost má jeden okraj lesklý s paralelním šupinatěním a druhý zdrsnatělý (Bennike 2008).

Setnutí hlavy je charakteristické transverzálním řezem vedeným zezadu dopředu v oblasti krčních obratlů – nejčastěji kraniálních (i. a. Aufderheide a Rodríguez-Martín 1998; Horáčková et al. 2004; Roberts a Manchester 2010; Waldron 1996). Výjimkou nebývá ale ani nález na sedmém krčním (C7) či dokonce prvním hrudním obratli (T1). Stopy po sečné ráně jsou mnohdy patrné i na větvích dolní čelisti, bazi lební, processus mastoideus a prvním žebru (Aufderheide a Rodríguez-Martín 1998; Horáčková et al. 2004; Waldron 1996).

13. Přeseknuté obratle (foto: HMČ UK) 47

Diagnostikovat, zda došlo k poškození obratlových těl při výkonu trestu nebo až posmrtně je obtížné. V dílech některých autorů je uvedeno, že perimortální poškození kosti mají ostré, hladké a většinou zkosené lomné okraje s dalšími trhlinami, které jsou na ně kolmé. Dalším vodítkem může být shodné zabarvení lomných ploch a povrchu kosti. Pokud máme k dispozici veškeré úlomky kostí z této oblasti, po sestavení by mezi nimi neměly zůstávat širší mezery. Problematické ovšem je, že ani takovýto nález ještě není jistou zárukou toho, že se jednalo o oběť stětí, protože k poškození kostí mohlo dojít také krátce po smrti, kdy si kost ještě zachovala svoji pružnost (Horáčková et al. 2004).

Za elasticitu kosti zodpovídá kolagen, který tím dává kosti sílu v tahu. Po smrti jedince ovšem dochází k rozpadu kolagenu v kosti a tím k jejímu snadnějšímu rozlomení. Lomné okraje zranění vzniklého postmortálně obvykle mívají jiný průběh než u zranění perimortálních (Bennike 2008). Okraje postmortálních poranění bývají nepravidelné až rozeklané, jen nevýrazně zkosené a spíše tupě zakončené. Typická je také absence doprovodných trhlin a nemožnost přesného sestavení kostních fragmentů v důsledku přeměny částí kosti na kostní prach (Horáčková et al. 2004). K postmortálním poraněním dochází nejčastěji v důsledku manipulace s tělem v době pohřbu nebo při vyzvedávání ostatků během výkopových prací (Lovell 2008).

Jako příklad nálezové situace obětí dekapitace může posloužit hrob dvou Vikingů z doby železné odkrytý v Dánsku. Jejich lebky byly nalezeny mezi dolními končetinami. U obou jedinců byly nalezeny stopy po sečné ráně na příslušných kostech. Starší muž, ve věku mezi 30-ti a 40-ti lety, byl stižen ranou ostrou zbraní. Horizontální úder byl veden na zadní část krku, přičemž došlo k rozštípnutí druhého krčního obratle. Další stopy, i když už méně patrné, zanechalo ostří na spodní straně mandibuly v podobě drobných rýh. Druhý muž, jehož věk byl odhadnut na 20 až 30 let, vykazoval známky úderu začínajícího na krku přímo pod bazí lební, který dále zasáhl týlní kondyl, processus mastoideus a arcus zygomaticus a jen těsně minul orbity. Umístění obou lebek mezi dolními končetinami mohlo snad značit odpor k těmto zesnulým osobám nebo mělo mrtvým zabraňovat v návratu na tento svět (Bennike 2008).

Příkladem svázaných končetin při dekapitaci je nález kostry Vikinga z dánského Lejre, který ležel tváří do země a byl sťatý – rána mu přeťala třetí krční obratel a horní i dolní končetiny se nacházely velmi blízko sebe (Bennike 2008).

I když byla dekapitace nejčastěji provedena záměrně a sloužila jako potrestání, jsou známy i případy, kdy k ní došlo bez cizího zavinění. Dekapitace také mohla mnohdy být důsledkem zranění, které vzniklo při interpersonálním násilí, nebo neprofesionálně provedeného oběšení či dokonce 48

vyústěním pouštění žilou (Roberts a Manchester 2010), případně mohlo jít o nešťastnou náhodu či nehodu (pozn. autorky).

49

2.3 Čtvrcení 2.3.1 Historický kontext Tento způsob popravy byl obzvlášť typický pro asijské a orientální národy – Egypťany, Asyřany, Babyloňany a Peršany. Běžnou techniku exekuce představoval u dvora Dáreia II., který se tak zbavoval povstalců a buřičů, a také Jindřicha VIII., jenž tak po neshodách s Římem trestal katolické duchovní (Monestier 1998). První doložený případ trestu smrti čtvrcením se udál roku 1130 a odsouzeni k němu byli osnovatelé spiknutí proti českému knížeti Soběslavovi I. (Svátek 2004).

2.3.2 Provedení trestu za vlády Marie Terezie Přímo v tereziánském zákoníku je tento způsob popravy upřesňován slovy: „Odsouzenci bude celé tělo rozřezáno a rozsekáno na čtyři kusy a ty pak budou pověšeny každý zvlášť na hlavní ulici jako odstrašující příklad“ (Monestier 1999: 78). Někdy bylo dokonce samostatně vystaveno srdce a pravá ruka. Při vlastním aktu provinilce vleže přivázali ke kolíkům a kat mu utínal jednotlivé končetiny. Zcela výjimečně bylo místo katova meče použito k oddělení údů čtyř koní zapřažených za ruce a nohy (Francek 1998; 2002; Monestier 1998).

2.2.3 Právní aspekt Absence přesnějších informací vzbuzuje dojem, že za vlády Marie Terezie bylo pravděpodobně upuštěno od užívání tohoto způsobu trestu smrti (pozn. autorky).


2.3.4.1 Čtvrcení katem Čtvrcení mohlo být zahájeno příčným sekem na úrovni prvního bederního obratle L1, čímž bylo docíleno oddělení hrudníku s horními končetinami od pánve a dolních končetin. K odnětí horních končetin od trupu zcela postačovalo několik řezů do svalstva odsouzeného, které ovšem na kostech nemusely zanechat vůbec žádné stopy (Vlček 1997).

K dalšímu rozvolňování dolní části těla (tedy k oddělení dolních končetin od zbytku těla) mohlo být použito několika paralelních seků, které procházely paravertebrálně po obou stranách lumbálních obratlů (L1 – L5), odstranily příčné výběžky těchto obratlů a způsobily poškození na kosti křížové (os sacrum) a to v oblasti S1 – S5. Sečné rány probíhající ve směru výstupních otvorů (foramina sacralia pelvina) zapříčinily oddělení postranních částí kosti křížové (partes lateralis ossis sacri). Tyto zásahy měly za následek uvolnění pánve. Na samotné pánvi mohou být stopy po čtvrcení 50

patrné v místě symfýzy – přesněji v podobě trhliny v crista phallica v distálním směru, kvůli níž mohlo dojít k porušení stydké spony. Dále může být na pánevní kosti nalezeno narušení horního okraje acetabula v důsledku tangenciálně vedené sečné rány, která tak oddělila hlavici femuru (v místě anatomického krčku) od zbytku kosti právě v oblasti acetabula, čímž došlo k jeho porušení. V případě, že se v této oblasti budou nalézat stopy pouze po jedné sečné ráně, byla zasazena skutečným popravčím mistrem, který dokázal přeseknout mohutnou vrstvu hýžďového svalstva naráz. Při oddělování hlavice femuru se mohou objevit i několikanásobné paralelní seky a přídavný rotační pohyb (Vlček 1997). V důsledku rozkouskování těla mohou být na kostře nalezeny jak sečné, tak i řezné rány (Tesař 1976), obzvláště pokud bylo použito dlouhého sečného nástroje s ostrým břitem (Hirt 2008; Procházka 1999).

14. Postup při čtvrcení těla: a – křížová kost s bederním úsekem páteře, boční pohled; b – totéž v pohledu zezadu; c až f – kosti stehenní v pohledu zpředu (c, e) a v pohledu zezadu (d, f); vyznačeny směry sečných ran (foto: E. Vlček)

51

2.3.4.2 Čtvrcení koňmi V případě vykonávání trestu rozčtvrcení za pomoci koňských sil mohlo docházet k dislokaci (luxaci) zejména ramenních (glenohumerálních) a kyčelních (sakroiliakálních) kloubů v důsledku silného tahu do stran. Podstata dislokace spočívá v posunutí styčných kloubních ploch do té míry, že se přestanou zcela dotýkat a v porušení kloubního pouzdra (i. a. Aufderheide a Rodríguez-Martín 1998; Horáčková et al. 2004; Lovell 2008; Bennike 2008; Ortner 2003). Vzhledem k tomu, že je dislokace na anorganické kostní tkáni diagnostikovatelná pouze tehdy, došlo-li k ní dostatečně dlouhou dobu před smrtí a tedy již byla viditelně zahájena kostní přeměna (Aufderheide a RodríguezMartín 1998; Lovell 2008; Bennike 2008; Ortner 2003), jediným vodítkem, naznačujícím, že k dislokaci došlo v čase smrti, zůstávají luxační zlomeniny, které dislokaci mohou doprovázet. Jedná se o fraktury kostí v blízkosti postiženého kloubu, nejčastěji bývají postiženy kostní výběžky. Dislokace sakroiliakálního kloubu může být doprovázena frakturou ramen stydkých kostí (Horáčková et al. 2004). Ve většině případů ovšem žádné fraktury přidruženy nejsou (Ortner 2003).

2.3.4.3 Řez na srdce Případné vyjímání srdce odsouzeného způsobovalo řezné nebo sečné rány zejména na kosti hrudní (sternum). Tyto rány mívají rovné ostré okraje a hladké řezné plochy, což svědčí o použití ostrého nástroje, kterým mohl být například nůž. Kost hrudní jím mohla být rozdělena v podélné ose. Celý řez ale pravděpodobně nebýval realizován naráz. Jeho prodlužování distálním směrem může být doloženo na základě stop na jednotlivých částech hrudní kosti. Řez mohl být započat pod sternoklavikulárním skloubením a dále pokračovat šikmo zhruba do středu manubriosternální synchondrózy. Tělo hrudní kosti může nést známky pokračování řezu ve svislém směru až do oblasti mezi připojením 2. a 3. páru žebra. Další dráha řezu mohla pokračovat od připojení 3. páru žebra směrem k pravému okraji kosti až do míst připojení 5. páru žeber. V celkovém náhledu je možné pozorovat esovité prohnutí řezu. Pokud byl hrudník otevřen výše popsaným nebo podobným způsobem, hovoří se o tzv. řezu na srdce (Vlček 1997).

52

2.4 Upálení 2.4.1 Historický kontext Také tento trest se váže k samotným počátkům historie lidstva, přesněji k době „objevení“ ohně. Dokládá jej zvykové právo (psané i tradované) i těch nejstarších společenství. Písemné zprávy o uzákonění upálení nám poskytuje Chammurapiho zákoník, Manuův zákoník, zákoník Chetitů, Leviticus (třetí kniha Pentateuchu) i zákony Drakóna. Mezi národy, které sahaly k tomuto potrestání, patřili Inkové, Egypťané, Římané37, Skythové, Galové a veškeré barbarské kmeny sídlící v Galii. Poprava ohněm má svůj původ pravděpodobně v náboženském přesvědčení, že oheň působí jako očistný živel, a proto byl tento trest udílen zejména lidem usvědčeným z čarodějnictví a kacířství. Toto přesvědčení přetrvalo až do 18. stol. (Monestier 1998).

Svatá Apollonie roku 248 sama skočila do ohně hořícího na hranici pro ni uchystané, aby tak urychlila setkání se svým pánem, Ježíšem Kristem. Na hranici byl ukončen i život svatého Pionia. Bylo to roku 250 v průběhu sedmého pronásledování křesťanů za vlády císaře Decia. Roku 362 byl upálen na hranici bulharský křesťanský mučedník – svatý Emilián a to proto, že se přiznal ke zničení pohanských model v chrámu (Pracný 1994).

Nejvýraznější osobností naší historie, která byla podrobena tomuto mučivému trestu, je bezesporu mistr Jan Hus, reformátor a kritik církevních poměrů. Mezi jeho odkazy patří například kritika svatokupectví a snaha o reformu církve v mnohém navazující na Jana Viklefa (Šmahel 1996). Jan Hus položil život za pravdu, v jejíž objektivní platnost a osvobozující moc věřil, za pravdu identickou s postavou a dílem Ježíše Krista. Zemřel jako pravý křesťan – jako bojovník za pravdu. (Molnár 2007) Upálen byl ale jako kacíř 6. července 1415 za kostnickými hradbami. Popel byl vržen do Rýna (Randák et al. 2011).

Svůj život ukončil v plamenech také Jeroným Pražský, který se ve své závěrečné obhajobě na koncilu v Kostnici (po předešlém odvolání) znovu přiklonil k myšlenkám a dílu mistra Jana Husa a Jana Viklefa. Na hranici vkročil se vztyčenou hlavou 30. května 1416 (Šmahel 1996).

Jednou z nejznámějších osobností, která svůj život skončila na hranici, je bezpochyby svatá Jana z Arku. Původně prostá pasačka stanula roku 1429 v čele francouzského vojska stojícího proti Angličanům, ubránila město Orleáns a napomohla tak ke korunovaci Karla VII.

37

Smrt upálením stanovoval jako trest pro heretiky již římský civilní zákoník v době Justiniána I. (Kočí 1973).

53

Po zmanipulovaném církevním procesu, kdy byla odsouzena jako čarodějnice, kacířka, lhářka a rouhačka, zemřela 30. května 1431 v plamenech na náměstí Vieux-Marché v Rouenu. Oheň ale její tělo zcela nestrávil, a tak bylo téměř nedotčené její srdce a vnitřnosti vhozeno do Seiny (Monestier 1998; Pracný 1994).

15. Kronika koncilu kostnického – průběh procesu s mistrem Janem Husem

2.4.2 Provedení trestu za vlády Marie Terezie Při vlastní exekuci byl odsouzený přivázán ke kůlu obklopenému poleny a otepmi, které vzplály, a viník pak zpravidla umíral na následky udušení v důsledku vdechování kouře (Monestier 1998).

Někdy se můžeme setkat se zvláštní tajnou milostí zvanou retentum, která se na listině dedikovala pod rozsudek. Označoval se tak pokyn katovi, aby odsouzeného ještě před zažehnutím hranice potajmu usmrtil a zkrátil tak jeho muka. Při veřejném čtení rozsudku nebyla tato milost uváděna a seznámen s ní nebyl ani odsouzený. Důvodem pro utajování retenta bylo, aby trest i nadále působil odstrašujícím a výchovným dojmem. Kat měl na výběr ze tří možností, jak vyplnit

54

tento příkaz. Mohl odsouzeného prostě zardousit ještě před zapálením ohně nebo vrazit trestanci ostrý železný hák schovaný mezi otepmi přímo do srdce či odsouzence zavalit (Monestier 1998).

2.4.3 Právní aspekt Tereziánský zákoník stanovoval „ohněm odpráweni …, aneb … dřiwe stiati, a potom upáleni,…“ pro zločince usvědčené z falšování mince (Constitutio Criminalis Theresiana: čl. 63, odst. 7).

Tento trest byl udělován sodomitům. Definici sodomie nám podává tereziánský zákoník v článku 74 s názvem „O chlipnosti proti přirozeni“, který pod tento pojem zahrnuje nejenom sex se zvířetem, ale i sex s mrtvým tělem, homosexualitu, onanii, stejně tak pohlavní styky mužů a žen, které neměly za cíl oplodnění (anální a orální sex), navíc i nepřirozené polohy při vlastním sexuálním aktu a veřejné obnažování (exhibicionismus). Stejný článek také stanovuje, že pokud bylo muži prokázáno sexuální ukájení na zvířatech (klisnách, kravách, ovcích, fenách), mělo být takové zvíře zabito, vyvrženo a upáleno spolu s ním. V některých případech byli delikventi před vlastním upálením sťati (Constitutio Criminalis Theresiana: čl. 74, odst. 1.; Francek 2000).

Článek 58 Theresiany ustanovil tento trest také za zločin čarodějnictví. To je definováno jako „… když kdo s Diáblem zacházeni, a společnost miti, s nim we weyslowný, aneb tajný záwazek wejiti, a s takowau zjednanau pomocy Diábla rozlične nad lidskau moc, a sýlu se wztahujicý wěcy, bez, aneb s cyzým oškozenim tropiti, a tak zjačené nešlechetnosti prowozowati sobě osobuje“ (Constitutio Criminalis Theresiana: čl. 58, odst. 1). Zejména tento článek byl osvícenskými učenci kritizován. Výslovně jej odsoudil i tehdejší ministr zahraničních věcí kníže Kounic, který čarodějnictví považoval za úsměvnou smyšlenku (Kočí 1973). V průběhu vlády Marie Terezie se projevovaly výrazné tendence ve snižování počtu obviněných z tohoto deliktu, které působením osvícenské racionalizace vedly až ke zpochybnění samotné podstaty tohoto deliktu (Vlček 1993).

2.4.4 Příklady z doby vlády Marie Terezie Poslední čarodějnický proces se v českých zemích konal roku 1756, kdy byl z tohoto deliktu obviněn pastýř Jan Polák z Jistebnice v jižních Čechách, kterému byl vyměřen mírnější trest v podobě stětí. V průběhu dalšího projednávání tohoto případu si sama Marie Terezie nechala předložit všechny obžaloby z čarodějnictví. Po jejich prozkoumání nejenže udělila obžalovanému milost, ale dokonce zpochybnila samotnou existenci zločinu. Zaujala silně odmítavý postoj vůči stíhání a trestání čarodějnictví. Čarodějnictví pokládala za pozůstatek pověr a bludů z dřívějších dob nebo za výplod fantazií psychicky nemocných lidí. Ještě téhož roku vydala Marie Terezie patenty, na jejichž základě 55

mohl být čarodějnický proces zahájen jen s jejím výslovným souhlasem, obžalovaný z čarodějnictví už nesměl být mučen a sama panovnice reprezentovala poslední instanci, která schválí, nebo vyvrátí výrok soudu. V písemné kodifikaci zákona zůstal tento zločin uveden, v praxi se ale od jeho stíhání upustilo (Kočí 1973; Vlček 1993; Vondra 2010).

V předpisech Marie Terezie o čarodějnických procesech z roku 1766 je uvedeno, že v době jejího panování „… nebyl odhalen ani jediný opravdový kouzelník, čaroděj nebo čarodějnice. Procesy, k nimž došlo, vždy ukázaly, že šlo jenom o podvod, hloupost, jiné zločiny nebo o bludy inkvizitorů“ (Kočí 1973: 159).


2.4.5.1 Základní technické údaje Ani ten největší žár vygenerovaný otepmi dřeva nedokázal lidské tělo zcela spálit (Monestier 1998). Pokud bychom chtěli zcela spálit lidské kosti, museli bychom dosáhnout teploty tání kostí, která se pohybuje okolo 1 630 °C. Této teploty, ani sintrovací teploty kostí, jejíž hodnota je o něco nižší než teplota tání, však nebylo dosaženo při spálení člověka na hranici dřeva dosaženo. Odhady pro žárové pohřby, jejichž technika spalování je téměř shodná, hovoří o 900 – 1 000 °C. Přibližnou teplotu spalování je možné určit podle barvy zachovaných fragmentů kostí (Dokládal 1999; Stloukal 1999).

2.4.5.2 Obecná charakteristika změn kosterního materiálu po spálení Obecně jsou kosti po spálení deformované, zkroucené, rozlámané, křehké a mají odlišnou velikost, tvar, konzistenci, lomivost, zabarvení, histologickou strukturu (Dokládal 1999; Rossi, de Gruchy a Lovell 2004; Stloukal 1999). Změny se týkají jak fyzikálních, tak i chemických vlastností kostí a to na úrovni makroskopické i mikroskopické. Kompakta kosti bývá mnohdy zcela destruovaná, ztrácí se její povrchové vrstvy, objevují se v ní praskliny. Z mikroskopického hlediska bývají dobře pozorovatelné zpravidla jen osteony (Absolonová 2008). Kvůli větší křehkosti většiny spálených kostí je ztíženo pořízení výbrusu kosti, na jehož základě by mohla být provedena mikrostrukturální analýza (histomorfometrické odhadnutí věku či ohledání patologických poškození). Kostní tkáň bývá tedy nutno nejdříve zpevnit konsolidantem – např. Paraloidem B-72 nebo vakuovou impregnací (Rossi, de Gruchy a Lovell 2004).

56

2.4.5.3 Změny kosterního materiálu v závislosti na teplotě

16. Fragmenty femuru a tibie: různé stupně spálení (Wolf 1994)

17. Změny pevnosti a barvy kostí v závislosti na výši žáru – pokusná kremace (Herrmann 1990)

Experimentálně bylo ověřeno, že kost vystavená teplotám mezi 150 a 300 °C začíná pomalu ztrácet na svém objemu, pravděpodobně v důsledku zkracování kolagenních fibril. Pozorovatelný je také kvalitativní výstup krystalické vody vázané na minerální složku kostí (Dokládal 1999). V porovnání s působením vyšších teplot ovšem dochází pouze k minimálním makroskopickým a mikroskopickým změnám, takže morfologicky je kost spálená při teplotách do 285 °C velmi podobná

57

kosti nespálené (Rossi, de Gruchy a Lovell 2004). Pro teploty nad 300 °C je charakteristické přechodné protažení pevné substance, což má za následek návrat kostí do jejich původního tvaru a velikosti. Při teplotách do 600 °C dochází ke změnám barvy nativní kosti postupující od nažloutlé přes hnědou, černou až šedou a šedomodrou (Dokládal 1999). Pokud teplota spalování dosahuje právě 600 °C, pak barva nabývá středně až tmavě šedý odstín (Absolonová 2008). Je to výsledek oxidačních reakcí uhlíku směřujících od uhlíku vázaného v organické složce kosti k uhlíku elementárnímu. Další charakteristikou působení těchto teplot je pokles mechanické pevnosti kostí vrcholící křídovitým strukturálním spojením. Teploty nad 600 °C vedou k další oxidaci uhlíku (Dokládal 1999). Při spalování za teploty 700 °C mění kosti barvu na čistě bílou, šedobílou, šedomodrou či tmavě šedou až do modra. Někdy se mohou objevit šedé či černé šmouhy. Tato barevná různorodost je způsobena tím, že při teplotě 700 °C jsou již některé kosti dokonale spálené (mají bílou barvu), kdežto u jiných tento proces ještě dokončen nebyl (kosti zabarvené do šeda). Spongióza mnohdy ještě obsahuje pozůstatky spálené měkké tkáně, ale vytrácí se její oranžové zbarvení (Absolonová 2008).

Uhlík při spalování odchází ve sloučenině CO2 až do teplot okolo 800 °C, kdy je proces oxidace dokončen. Při teplotách přesahujících 800 °C dochází k chemickým reakcím pevných částic v minerální složce kostí: vznikají difosfáty za současného odpařování uvolněné vody. Následuje reakce difosfátu s hydroxyapatitem za vzniku trikalciumfosfátu. Samotná kost se díky těmto reakcím svrašťuje a stává se mechanicky odolnější. Tyto fyzikální procesy mají za následek změnu zabarvení. Dokonale spálená kost má oproti nativní kosti světlejší a jasnější zabarvení. Pokud je kost vystavena takto vysokým teplotám po dostatečně dlouhou dobu, mineralizuje se a stane téměř bílou (Dokládal 1999) či opravdu bílou, někdy se slabým nádechem do žluta. Spongióza se přitom zbarví do oranžova. Při experimentálním spalování v peci bylo také zjištěno, že se kosti odlišných barev (např. čistě bílé a šedé) mohou nacházet přímo u sebe, z čehož vyplývá, že poloha kostí v peci nemá vliv na jejich zabarvení (Absolonová 2008). Vlivem vysokých teplot dochází k rekrystalizaci kosti a reakcím kalciumfosfátů (modifikace apatitu), což má za následek zmíněné svrašťování a zpevňování kostí. Zmíněné reakce jsou pozorovatelné díky rentgenostrukturálním metodám, např. práškové difraktometrii. Spálené kosti se obvykle zachovají v lepším stavu než kosti jedinců pohřbeným do půdy, což je způsobeno menší rozpustností kalciumfosfátů, které obsahuje spálená kost oproti nativní kosti (Dokládal 1999).

Spálení kostí je též prokazatelné díky homogenizaci vnitřní struktury kostí (Dokládal 1999; Rossi, de Gruchy a Lovell 2004) a vzrůstající ostrostí linií při pohledu do rentgenového práškového difraktogramu. Samozřejmě je nutné uvést, že tyto hodnoty byly získány při experimentu, během něhož byly kosti vystaveny konstantnímu přívodu kyslíku a shodné době spalování, což mělo přímý 58

vliv na zabarvení kostí. V případě upalování nemůžeme s touto závislostí počítat na 100%, protože neznáme intenzitu přívodu kyslíku, ani čas, po který byly kosti žáru vystaveny (Dokládal 1999). Ani zpětné určování teploty spalování podle barvy nalezených zbytků kostí není zcela spolehlivá metoda. Výsledky získané při experimentálním spalování nejsou zcela srovnatelné s reálným spalováním na hranici, protože je zde eliminován například vliv počasí a ročního období. Mezi další faktory ovlivňující výsledek patří druh topiva, oblečení odsouzeného, přítomnost měkkých tkání na kostech, již zmíněná výše dosažené teploty, doba vystavení žáru, hašení apod. (Absolonová 2008). Pro hodnocení stupně spálení kostí se nejčastěji využívá Wahlova stupnice (Dokládal 1999).

2.4.5.4 Wahlova stupnice spálení kostí

Stupeň spálení I nedokonalý

II zčásti nedokonalý III dokonalý

Zabarvení kosterních částí žlutobílé hnědošedé

Poznámka

vzhled téměř jako nespálená čerstvá kost první svraštění (asi o 1%) ztrátou vody (až do teploty 300 °C) poté až do 750 °C žádné zmenšení hnědé nedokonalé spálení resp. tmavohnědé zuhelnatění organické černé kostní substance šedé vnitřní plocha kompakty modrošedé v některých případech (mléčně světlošedé) ještě černá

Stupeň žáru (Teplota spalování) do 200 °C kolem 250 °C

kolem 300 °C kolem 400 °C kolem 550 °C

IV dokonalý až křídovitý

mléčně bílá matně křídovitá

křídovitý povrch kost málo odolná od 750 °C silnější zmenšování (svrašťování) kosti

od 650 °C do 700 °C

V křídovitý

sytě bílá bílá i na lomu

hladký povrch postupně tvrdá a křehká vznik parabolicky probíhajících puklin maximální zmenšení (svraštění) v průměru o 10 – 20%

do 800 °C

Tabulka 1: Wahl 1982 (in Dokládal 1999: 38)

59

od 750 °C nad 800 °C

2.4.5.5 Velikost kostních fragmentů po spálení Velikost dochovaných fragmentů kostí kolísá od několika milimetrů po 10 – 20 centimetrů a je odvislá od stupně spálení (Dokládal 1999). Mezi nálezy z žárových pohřbů bohužel většinou velikost kostních fragmentů nepřesahuje 1 cm (Stloukal 1999). Existují ovšem i pohřebiště, u nichž převažuje střední 38 velikost fragmentů (tj. do velikosti asi do 5 cm), přičemž velikost kostních zlomků bývá většinou vázána na pohlaví – u žen se dochovají častěji střední nebo drobné fragmenty, u mužů střední až velké (Chochol 1969). Většina kostí se vlivem spalování za vysokých teplot zmenšuje, svrašťuje. Tyto změny jsou prokazatelné u délkových, šířkových a obvodových rozměrů a dosahují 2 – 12%. Svrašťování je výraznější u mužských kostí, protože obsahují více minerálních látek, které se na tomto procesu významně podílejí. (Výjimkou jsou těla obratlů, která vlivem žáru pukají, čímž svůj objem spíše zvětšují.) Pravidlem je, že hůře zachovány (tzn. v menších zlomcích) bývají kosti s vyšším obsahem spongiózy, lépe naopak kosti, kde převažuje kompakta. Kosti téhož jedince mohou vykazovat rozdílné stupně zachovalosti, což je způsobeno nejen rozdílným působením žáru na jednotlivé části těla, ale také odlišnou anatomickou stavbou kostí (poměrem kompakty a spongiózy, velikostí dřeňových dutin, vnitřní architektonikou) či dokonce patologickými změnami na kostře (Dokládal 1999).

2.4.5.6 Kvalita kostních fragmentů po spálení U dobře zachovalých kostních zlomků lze většinou určit, zda byly součástí lebky nebo postkraniálního skeletu, příp. přesnou anatomickou pozici (Stloukal 1999). Mezi nejčastěji zachované úlomky kostí patří části plochých kostí klenby lebeční (Dokládal 1999; Chochol 1962; 1969); (obvykle mírně či silněji deformovány, přičemž míra deformace závisí na tloušťce kalvy), části ossa parietale, fragmenty os frontale (glabela, nadočnicové oblouky, pars nasalis) a os occipitale (squama occipitalis, pars basialis a partes laterales, protuberantia occipitales); (Dokládal 1999; Stloukal 1999). Dobře zachována bývají i ossa nasalia (tvar kořene nosu a nasofrontální přechod); (Dokládal 1999) a jen nepatrně zasažena zůstává os temporale (pars petrosa, processus mastoideus); (Dokládal 1999; Chochol 1962). Někteří autoři uvádějí, že nejčastěji dochovaným určitelným fragmentem je pyramida kosti spánkové (pars petrosa ossis temporalis); (Stloukal 1999). Oblast spodiny lební bývá díky své masivní stavbě a většímu obsahu kompakty zachována lépe, což je patrné zejména v okruhu sella turcica. Ze splanchnocrania se obecně nacházejí menší fragmenty než z neurocrania. Výjimku tvoří mandibula, která v některých případech zůstává dokonce v celku (Dokládal 1999, Chochol 1962; 1969). 38

Dělení fragmentů dle velikosti na drobné (malé) – tj. do velikosti asi 1 cm lineárně, střední – tj. asi do 5 cm a velké – 5cm a více. Zlomky jsou řazeny do jednotlivých skupin na základě maximální velikosti dosažené větším počtem zlomků (i. a. Chochol 1962; 1969).

60

Z postkraniálního skeletu jsou z hlediska zachování významná zejména os sacrum (její base) a vertebrae, zejména vertebrae thoracicae a vertebrae lumbales a též dens axis. Ovšem oblouky obratlů s výběžky bývají odlomeny a jejich těla deformována. Ze sterna obvykle zbývá pouze manubrium a část corpus sterni. Costae osseae se rozlamují na několik velmi defektních a deformovaných částí. Claviculu často objevíme v celku, ale výrazně deformovanou. Ze scapuly zůstávají téměř nedotčeny její okraje a výběžky. Pro dlouhé kosti (humerus, radius, ulna, femur, tibia, fibula) obecně platí, že najdeme poměrně zachovalé jejich epifýzy (poškozené povrchově) oddělené od diafýz. Diafýzy podléhají žáru ve větší míře, jsou rozlámané na několik částí, popraskané a deformované. Os coxae také bohužel nenajdeme v celku, ale rozlomenou na několik fragmentů. Lepší vypovídací hodnotu si ponechávají její okrajové části (crista iliaca, sedací hrbol, symfýza) (Dokládal 1999).

61

2.5 Zahrabání zaživa „… V rakvi pod ním ležela jakási osmnáctiletá markýza… vše bylo obvyklé… Ale jedno bylo vzácné a zvláštní. Byl to sklon její hlavy. … A všechna plnost krásy, vtělená do jediného pohybu, kouzelná a nádherná, hořela v tajemné nesmrtelnosti, strhovala hvězdy a krášlila svět, modlíc se nad jeho hnilobou, stoupala stále výš a výš, stvořena jakousi strašlivou silou a probolavělá těžkým nesmírným tajemstvím… Chvěl se při dnešní návštěvě tolik, že kněz ho zachytil oběma rukama. Pravil: ,Ano, je to smutné. Povšiml jste si toho podivného sklonu hlavy, viďte? Je to typický pohyb těch, kteří jsou pohřbeni zaživa.ʹ “ (Schulz 1974: 9 – 13)

2.5.1 Historický kontext Trest pohřbení zaživa se objevuje napříč celým světem i všemi dobami. V Číně nechal císař Chuang-ťi takto usmrtit pět stovek učenců proto, že jejich díla odporovala státní ideologii. Inkové tak trestali panny zasvěcené slunci, které porušily slib čistoty. Stejný trest stihl i římské vestálky, jež nezvládly plnit svěřené úkoly. Mezi ně patřilo dodržovat slib čistoty a nenechat vyhasnout posvátný oheň. Chammurapiho zákoník ukládal tento trest v případě, kdy stavitelovou vinou spadl jím vyprojektovaný dům a usmrtil syna majitele domu. V takovém případě, podle zásady oko za oko, zub za zub, byl zaživa pohřben i syn architekta. Dále tento způsob popravy využívali i Peršané, Galové, Germáni, Gótové a Frankové (Monestier 1998).

Zahrabán zaživa byl svatý Kastulus (Haštal) roku 287. Důvodem bylo, že poskytoval úkryt křesťanům pronásledovaným císařem Diokleciánem. Ještě před svou smrtí byl třikrát natažen na skřipec, zmrskán a nakonec vhozen do jámy a zaživa zasypán pískem (Pracný 1994).

2.5.2 Provedení trestu za vlády Marie Terezie a právní aspekt Odsouzený byl zaživa pohřben do země (Monestier 1998). Tento trest byl zpravidla určen ženám, a to zejména v případě usvědčení z bigamie, překupnictví kradených věcí a zabití novorozeněte. V posledně jmenovaném případě býval trest zostřován probodnutím srdce kůlem (Francek 2000; 2002).

2.5.3 Příklady z doby vlády Marie Terezie K tomuto trestu bývali rovněž odsouzeni překupníci kradených věcí. Je znám případ kramářky z Tábora, která byla zaživa zahrabána, jelikož jí bylo dokázáno nejenom přechovávání kradených věcí a obchod s nimi, ale i fakt, že věděla, že se jedná o ukradené zboží (Francek 2002).

62

2.5.4 Souhrn znaků na kosterním materiálu Při přímém zasypání odsouzené hlínou mohlo dojít k uzavření zevních cest dýchacích v důsledku jejich zakrytí, což způsobilo udušení. Dýchací cesty mohly být také zneprůchodněny následkem ucpání hlínou, čímž došlo k udávení. Smrt nastala buď mechanickým zablokováním vchodu do hrtanu nebo reflektorickým podrážděním nervus laryngeus cranialis, což vedlo k okamžité srdeční zástavě či oběhovému selhání. Dalším faktorem způsobujícím smrt mohla být i traumatická asfyxie vznikající působením tlaku na oblast hrudníku a břicha, tedy znemožněním dýchacích pohybů a udušením (Beran et al. 1999; Bouška 2002; Hirt 2008; Tesař 1976). U běžně vyvinutého jedince stačí k zabránění dýchacím pohybům tlak způsobený 40 – 50 kg (Hirt 2008; Tesař 1976). Doba, za kterou se člověk udusí, závisí na množství, síle a tlaku hlíny. V případě, kdy není dýchacím pohybům zcela zabráněno, se doba úmrtí posouvá a smrt může nastat až za několik hodin (Tesař 1976). Známky udušení na kostře nejsou nalezitelné, ale někdy může být zasypání doprovázeno zlomeninou žeber (Bouška 2002; Hájek 1984; Tesař 1976) a páteře. Vzhledem k tomu, že při zahrabání jsou žebra vystavena tlaku zpředu, lámou se po stranách hrudníku (v místě největšího ohnutí). Zasypání láme žebra nepřímo, což způsobuje fraktury s šikmým průběhem a ostrými úlomky (Tesař 1976).

V případě pohřbení zaživa v rakvi by smrt nastala v důsledku udušení odsouzené v malé prostoře následkem vydýchání vzduchu, přesněji nedostatkem kyslíku, a nebyla by na kosterním materiálu nijak patrná (Beran et al. 1999; Bouška 2002; Hájek 1984; Hirt 2008; Tesař 1976). Jak již bylo zmíněno, při dušení může docházet ke křečím – tudíž by pro pohřbení zaživa mohla svědčit nepřirozená poloha těla (pozn. autorky). Dalším znakem doprovázejícím pohřbení zaživa bylo probodnutí srdce kůlem39, které mohlo na kosterním materiálu zanechat stopy v podobě otvoru po špici kůlu. Doloženo bylo i dochování části kůlu (Aufderheide a Rodríguez-Martín 1998; Francek 2000; Horáčková et al. 2004). Kůl mohl na kosti vytvořit škrábance nebo ji roztříštit (Aufderheide a Rodríguez-Martín 1998). Nález by v tomto případě byl situován do oblasti žeber, příp. sterna (pozn. autorky).

39

Trest v podobně probodnutí srdce kůlem byl ovšem také typický pro osoby podezřelé z vampyrismu (pozn. autorky).

63

18. Probití srdce kůlem a lámání kolem

64

2.6 Lámání kolem „Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo, i hlava nad kolem svůj obdržela stán; tak skončil života dny strašný lesů pán; …“ (Mácha 1973: 63)

2.6.1 Historický kontext Exekuce v podobě lámání odsouzeného kolem patří k nejstarším trestům, které soudy vynášely. Doklady o ní pocházejí již z počátků starověku (Monestier 1998) z Řecka, odkud se rozšířila do německých zemí, Francie, Ruska, Anglie a Švédska 40. Oblíbili si ho nejen Merovejci v Galii, ale i například Karel V. (který ho uzákonil pro Svatou říší římskou národa německého) a francouzský král František I. (inspirovaný Německem), v Rakousku se udržel do roku 1781 (Monestier 1998).

2.6.2 Provedení trestu za vlády Marie Terezie Podstata tohoto způsobu exekuce tkvěla v přelámání kostí odsouzeného, které se dělo zaživa. Postupovalo se následovně: odsouzenci, který ležel na zemi připoután ke kolíkům, kat lámal ruce a nohy těžkým okovaným kolem41. Dělo se tak buď od nohou nahoru, nebo od hlavy dolů. Druhá možnost, tedy lámání kostí postupující od shora dolů bylo méně drastickou verzí, protože kat mohl trestanci již první ranou zlomit vaz (Francek 1995; 2002; Monestier 1998). I v případě tohoto trestu mohl soud udělit retentum v podobě utajeného uškrcení odsouzeného ještě před vlastním výkonem trestu. Je nutné odlišovat lámání kolem, které se dělo zaživa od vplétání do kola42, kdy se exekuce prováděla jen na mrtvém těle (Francek 1998; 2002; Monestier 1998).

2.6.3 Právní aspekt Lámání kolem bylo pokládáno za mimořádně potupný trest – horší než šibenice a výjimečně se ukládalo za krádeže a vpletení do kola si odsouzenec obvykle vysloužil za vraždu spojenou s dalším přečinem, např. krádeží či loupeží (Francek 2002).

40

[online] [cit. 2012-6-13] Dostupné z: www.medievality.com/the-wheel.html 41 V českých muzeích jsou uložena pouze tři lámací kola – o průměru od 92 do 113 cm (Francek 1995). 42 První doložený případ vpletení do kola v českých zemích pochází z již zmíněného roku 1 130 (kap. 2.3.1), kdy bylo prozrazeno spiknutí proti knížeti Soběslavovi I. Část viníků byla rozčtvrcena, další část mimo jiného vpletena do kola – na rozdíl od doby Marie Terezie – ještě zaživa (Svátek 2004).

65

2.6.4 Příklady z doby vlády Marie Terezie V následujícím případu figuruje Kristián Zaške, který se usadil v Rychnově nad Kněžnou spolu s manželkou Kateřinou a její dcerou Verunou. Kateřina pak Kristiánovi povila dva syny – Františka a Josefa. Poklidný rodinný život vzal za své 30. listopadu 1752, kdy otec rodiny přišel domů okolo třetí hodiny odpoledne, pravděpodobně přímo z hospody. Sotva trochu pojedl, začal se hádat se svou ženou, poté ji bil karabáčem a nakonec „… až i nůž popadl a mezi prsa vrazil, kterážto z okna vyskočíce a několik kroků udělala, upadla a umřela. On pak, že mrtva je, též sám do sebe ten nůž vrazil, smekna se jemu z prsou, kůži až přes pupek sobě rozřezal, však ale se hned do smerti nezabil, nýberž střeva se něco vykydly, která skerze felčary do něj vpravily a zase zašily. Na druhý den skerze otce duchovního vyzpovídán, všem svátostmi zaopatřín, exemlariter litujíce hříchův svých, mezi dvanáctou hodinou o polednách a na věčnost se odebral.“ (Francek 2002: 302) 2. prosince bylo jeho mrtvé tělo vyvezeno na popraviště a tam vpleteno do kola. Jen pro zajímavost dodám, že Zaškova exekuce znamenala pro kata mzdu ve výši 73 zlatých a 40 krejcarů, zatímco pohřeb Kateřiny stál pouhých 12 zlatých a 38 krejcarů (Francek 2002).

2.6.5 Souhrn znaků na kosterním materiálu Lámání kolem spočívalo v lámání kostí odsouzeného, kdy pravděpodobně vznikaly kompletní i částečné traumatické fraktury, docházelo tedy k porušení i přerušení kontinuity kostí umělými zásahy. Pokud došlo k úplné fraktuře, byla zcela přerušena celistvost kosti a periostu z důvodu působení síly přesahující pevnost a pružnost kosti a kost byla rozdělena na zcela samostatné části (Horáčková et al. 2004; Mays a Pinhasi 2008). Jednalo by se o zlomeniny přímé (fracturae directae), které vznikaly právě v místě dopadu kola. V případě fraktury neúplné (inkompletní) mohlo dojít pouze k nalomení kosti (infractio) či se v jejím povrchu mohla objevit prasklina (fissura). Další variantu by představovaly zlomeniny subperiostální, kdy periost není zcela přerušení, ale naopak drží nalomené části u sebe (Horáčková et al. 2004). Pro tento typ trestu by byly charakteristické vícečetné zlomeniny na kosterních pozůstatcích – zasahující jak horní tak i dolní končetiny a páteř – které by lámání kolem odlišily od jiných způsobů výkonu trestu smrti (pozn. autorky).

Spolu s frakturami je opět spojena problematika rozpoznání, zda ke zranění došlo za života (antemortálně),

v době

smrti

(perimortálně)

či

až

posmrtně

(postmortálně).

V případě

antemortálního poškození kostí by na nich byly shledány známky hojení (Horáčková et al. 2004). Pokud by zlomeniny pocházely z doby perimortální, která zahrnuje poslední dva týdny života jedince, nebyly by ještě patrné změny vedoucí ke zhojení tkáně a rány by měly specifický tvar popsaný výše (Mays a Pinhasi 2008). Možnost rozlišit perimortální a postmortální zlomeniny jsou sice omezené, ale 66

v některých případech je to možné – zejména s ohledem na linie lomu kostí a případnou přítomnost hojení kostí (Horáčková et al. 2004). Určení doby vzniku zlomeniny se věnují mnohé odborné příručky, dochází ovšem i k případům, kdy ani zkušený paleopatolog nedokáže určit přesnou dobu vzniku fraktury (Bennike 2008).

Vplétání do kola by způsobovalo pravděpodobně jen dislokace, jejichž stopy na kosterním materiálu jsou omezené na minimum, jak již bylo popsáno výše (pozn. autorky).

67

3. TREST SMRTI VE 21. STOLETÍ Tato bakalářská práce má těžiště téměř před třemi sty lety – v době panování Marie Terezie. Trest smrti43 je ale stále aktuální a kontroverzní téma, proto by zde autorka chtěla alespoň telegraficky nastínit současný stav věci.

V Československé republice byl trest smrti zakázán v roce 1990 zákonem č. 175/1990 Sb. Poslední poprava se konala 2. února 1989 v pankrácké věznici (Malina 2009; Monestier 1998: 373). Byl při ní oběšen pětinásobný vrah (Monestier 1998: 373). V sousedních zemích byl trest smrti zrušen v různých časových údobích. V Německu byl odvolán roku 1987 (v NDR) a roku 1949 (v SRN), v Rakousku roku 1968, pro „obvyklé zločiny“ dokonce už roku 1950, kdy tam proběhla i poslední poprava. Polsko zrušilo kapitální trest roku 1997, poslední poprava se tam konala roku 1988. V Maďarsku byl trest smrti zrušen roku 1990, poslední poprava zde proběhla roku 1988 (Monestier 1998: 376-377). Poslední zemí Evropy, kde se vykonává trest smrti je Bělorusko, v roce 2011 zde byli popraveni dva muži 44.

Podle výroční zprávy mezinárodní organizace Amnesty International „Rozsudky smrti a popravy 2011“ se v posledním desetiletí snížil počet zemí praktikujících kapitální tresty o jednu třetinu, na druhou stranu ale v roce 2011 výrazně vzrostl počet poprav v těch zemích, kde zůstal tento trest ponechán. Roku 2011 bylo popraveno přinejmenším 676 lidí. Tento údaj ovšem nezahrnuje popravy provedené v Číně, protože tamější vláda odmítá o počtu popravených lidí informovat a přesný údaj střeží jako státní tajemství. Dle odhadů Amnesty International se jedná o tisíce popravených 44.

Ve srovnání s rokem 2010 vzrostl počet popravených o 149 lidí. Naproti tomu se popravovalo jen ve 20 ze 198 států světa. Mezi nejčastěji uložené způsoby výkonu popravy patřilo stětí, oběšení, podání smrtící injekce a zastřelení. Trest smrti byl udělen například za cizoložství, sodomii a odpadnutí od víry (Írán), rouhání (Pákistán), čarodějnictví (Saúdská Arábie), obchod s lidskými kostmi (Demokratická republika Kongo) a drogové delikty (více než v 10-ti zemích). Našly se i země, které doznání vynucovaly mučením nebo jiným nátlakem. Jednalo se například o Bělorusko, Čínu, Írán, Irák,

43

Trest smrti coby „specifická třída sociokulturních regulativů a výjimečný typ sankce, jehož důsledkem je násilné ukončení lidského života“ byl poprvé kodifikován pravděpodobně ve starověké Mezopotámii v sumerských zákonících z 3. tisíciletí př. n. l. (Malina 2009: 222). 44 [online] [cit. 2012-3-30] Dostupné z: www.amnesty.cz/z695/trest-smrti-v-roce-2011-popravuje-mene-zemi-zato-s-vetsi-intenzitou

68

Severní Koreu a Saúdskou Arábii. Veřejné popravy se konaly v Severní Koreji, Saúdské Arábii, Somálsku a Íránu 45.

Celkově nejvyšší nárůst v počtu poprav byl zaznamenán na Blízkém východě – o padesát procent. Z údajů Amnesty International vyplývá, že drtivou většinu poprav měly na svědomí právě zdejší státy – Írán (nejméně 360), Saúdská Arábie (nejméně 82), Irák (nejméně 68) a Jemen (nejméně 41). Ze zpráv dostupných Amnesty International ale vyplývá, že zejména v Íránu bylo poprav provedeno mnohem více. V USA byly vykonány 43 popravy, minimálně 30 poprav v Severní Koreji a v Somálsku 10 poprav 45.

19. Mapa států vykonávajících trest smrti

45

[online] [cit. 2012-3-30] Dostupné z: www.amnesty.cz/z695/trest-smrti-v-roce-2011-popravuje-mene-zemi-zato-s-vetsi-intenzitou

69

20. Počet vykonaných poprav v jednotlivých státech

70

ZÁVĚR A DISKUSE Doba osvícenství je u nás neodmyslitelně spjata s osobou absolutistické panovnice Marie Terezie. Tato císařovna proslula reformami v mnoha oblastech tehdejšího života, na druhou stranu však – což je obecně méně známo – v některých jiných případech pouze svými zákony stvrzovala dosavadní status quo a převáděla středověké normy do novověku pod hlavičkou inovací nutných k udržení veřejného pořádku. Mezi nejkřiklavější relikty z dřívějších období patřilo zachování mučení a některé podoby trestu smrti.

Právě poslední z jmenovaných fenoménů se stal tématem této práce, jejímž cílem bylo předložit a diskutovat některé znaky na kosterním materiálu typické pro jednotlivé tresty smrti vykonávané v době vlády Marie Terezie – tedy oběšení, stětí, čtvrcení, upálení, pohřbení zaživa a lámání kolem.

Znalosti o podobě jednotlivých trestů smrti je možné získávat na základě jejich písemného popisu či ohledání kosterních pozůstatků osob, které byly k těmto trestům odsouzeny. Obě výzkumné cesty ovšem mají svá úskalí. Písemné prameny zahrnují jednak právní normy stanovující podobu jednotlivých trestů, které ale již nic nevypovídají o jejich praktickém naplňování; jednak záznamy očitých svědků poprav, jež se mnohdy různí nebo jsou upravovány podle záměrů či stranické příslušnosti pisatelů. Rekonstrukce způsobů výkonu jednotlivých trestů smrti na základě změn na skeletu limitují v první řadě nesnáze s interpretací toho, že se jedná o ostatky na smrt odsouzeného jedince a také problematičnost metodiky rozpoznání konkrétního trestu smrti. Základní podmínkou možného rozpoznání znaků typických pro určité tresty smrti je samozřejmě dobrá kvalita dochovaných kosterních pozůstatků.

Při zahájení výzkumu je pak prvním indikátorem místo uložení nalezené kostry – typicky to bývá za hřbitovní zdí, na bývalém mrchovišti či uvnitř prostoru šibenice.

Dále se lze orientovat také podle polohy kosterních pozůstatků in situ: nález jedince pohřbeného v poloze na břiše s rukama sepjatýma za zády (důsledek svázání) a flexí článků prstů na rukou (flexe je rozeznatelná jen u alespoň částečně mumifikovaných těl) může svědčit pro oběšení; zatímco neanatomická pozice lebky zpravidla ukazuje na oběť dekapitace; objevení spálených kostí

(z období a místa, kde se neužívalo žárového pohřbu) může vést k závěru, že oběť

byla upálena. Nepřirozená poloha těla (jako důsledek křečí) zase může napovědět, že došlo k pohřbení zaživa. Ke všem těmto indiciím je z hlediska našeho odborného zájmu nutné přistupovat 71

s maximální obezřetností – spálené kosti mohou patřit oběti požáru, zaživa se někdy pohřbívalo i „omylem“ (pohřbení domněle mrtvých jedinců), oběšeny či setnuty mohly být i oběti kriminálních činů nikoliv jen výkonu trestního práva. Neanatomická poloha kostry může být v některých případech také důsledkem druhotných zásahů do hrobu (vykradači hrobů, bioturbace apod.).

Dalším důležitým kritériem pro posouzení, zda se vůbec jedná o důsledek kapitálního trestu, je určení etapy života jedince, ze které zranění pochází. Poranění mohou totiž vznikat antemortálně, perimortálně či postmortálně. Antemortální poranění jsou charakteristická různým stupněm hojení a remodelace kostní tkáně a jejich určení je rozhodně spolehlivější než u následujících dvou kategorií. Perimortální zranění bezprostředně vzniklá v době smrti rozhodně nenesou stopy po hojení a zpravidla mají ostré, hladké a zkosené lomné okraje, je možné z nich sestavit kompletní kost a barva jednotlivých kostních úlomků je shodná. Problematická tu je ovšem nejen samotná charakteristika poranění vzniklých perimortálně, ale také fakt, že do této skupiny spadají i zranění vzniklá sice až po smrti, ale stále ještě v době, kdy si kost zachovala svou elasticitu, čímž může docházet ke zkreslení určení příčiny smrti. Postmortální zranění jsou většinou popisována jako zlomeniny s rozeklanými okraji a tupými úhly, z nichž nebývá možné rekonstruovat kost, aniž by zůstávaly mezery mezi jednotlivými fragmenty. Vznikají například následkem nešetrného zacházení při pohřbívání, vykrádání hrobu nebo při realizaci výkopových prací.

V případě oběšení ztěžuje situaci fakt, že vůbec nemusí dojít k poškozením, která by byla dohledatelná na kosterním materiálu. Může se sice objevit zlomení jazylky či štítné nebo prsténcové chrupavky (u osob vyššího věku, kdy jsou již obě chrupavky osifikovány) anebo tzv. hangman's fracture (spočívající v rozlomení druhého krčního obratle a oddělení oblouku obratle od jeho těla či vlasových frakturách na výběžcích téhož obratle), ale názory odborníků na četnost těchto fraktur se velmi různí. Mezi méně častá zranění patří také ruptury švů baze lební. Při oběšení se může objevit také dislokace krčních obratlů, která ovšem nezanechává na kosterním materiálu žádné stopy. Na možnost oběšení jako příčiny smrti mohou upozornit ovšem i jiné ukazatele, k nimž patří poloha pohřbeného těla na břiše, blízká pozice končetin svědčící o jejich svázání či flexe článků prstů. Výrazným problémem ovšem zůstává fakt, že mnohdy byli oběšenci ponecháni na šibenicích, dokud se jejich těla nerozpadla, nebo byla jejich těla bez jakékoli piety naházena do vnitřku šibenice či jinak nenápadně odstraněna, což výrazně snižuje počet kosterních pozůstatků umožňujících ohledání.

Znaky na kostře vznikající v důsledku dekapitace je možné většinou zhodnotit jako transverzální sečnou ránu (mnohdy jsou patrné i několikanásobné seky) v oblasti krčních obratlů (výjimkou není ani zásah do hrudního obratle T1), která ovšem může zasáhnout i dolní čelist, 72

processus mastoideus a první žebro. Sečná rána mívá jasný průběh a plochý, hladký a lesklý povrch kosti v místě zásahu. Pro smrt v důsledku stětí může hovořit i neanatomické uložení lebky v hrobě – na hrudi, u dolních končetin, mezi nimi či jinde – a pozice končetin blízko sebe (značící svázání). Ovšem ne vždy, kdy je lebka nalezena oddělená od zbytku těla, se muselo jednat o následek stětí, protože k odtržení hlavy od trupu mohlo dojít také v důsledku oběšení na dlouhém provazu, pádu do propadla, interpersonálního násilí atd.

Čtvrcení bývá charakteristické odseknutím či odříznutím všech čtyř končetin od zbývající části těla – na kostech tedy zůstávají stopy po sečných a řezných ranách. Na horních končetinách ovšem nemusí být patrná žádná poranění, protože k jejich oddělení může dojít i pouhými řezy do oblasti svalstva. Při oddělování dolních končetin bývají zásahy do kostní tkáně markantnější. Sledovatelné jsou zejména v oblasti bederních obratlů (osekání jejich výběžků), kosti křížové, acetabula pánve a kosti stehenní (oddělení její hlavice od diafýzy – zde jsou nejpravděpodobnější několikanásobné stopy po sečných ranách z důvodu obtížnosti přeseknutí hýžďového svalstva na jeden pokus). Tento stav nastane ale pouze, pokud byl vykonavatelem trestu kat. Jestliže byl odsouzenec rozčtvrcen za pomoci koní, došlo patrně jen k dislokacím, jejichž rozpoznání je velmi obtížné – nápomocné mohou být jen přidružené fraktury v místě dislokací. Další indicií vedoucí k ustavení čtvrcení jako příčiny smrti mohou být přidružené známky po sečných či řezných ranách v oblasti hrudní kosti a žeber – po vyjmutí srdce (sloužilo jako možné zostření trestu).

Upálení jako příčina smrti je poměrně těžko doložitelná, udušení vdechováním kouře na kosterním materiálu nezanechává vůbec žádné stopy. O upálení jako možné příčině smrti by se dalo uvažovat jen v případě skvěle zachovalých kostí, jenž by žár jen minimálně poškodil, které by nenesly žádné známky jiného smrtelného poškození a které by pocházely z doby či území, kde se nepoužíval žárový pohřeb. Spálené kosti (přesněji kostní fragmenty) jsou deformované a rozlámané, vykazují odlišnou barvu (v závislosti na teplotě), velikost (většina se svrašťuje), lomivost i histologickou strukturu. Lepší stupeň zachovalosti lze předpokládat u masivnějších kostí s relativně vyšším obsahem kompakty (např. kosti spodiny lebeční). Z dlouhých kostí se zpravidla dochovají nepatrně poškozené epifýzy oddělené od více poškozených diafýz.

Určit zahrabání zaživa jako příčinu smrti je také velmi obtížné. Důvodem je nevýraznost znaků vypovídajících o tomto způsobu smrti. Pro pohřbení zaživa by mohla svědčit neanatomická pozice kosterních pozůstatků v důsledku křečí způsobených dušením z nedostatku vzduchu v rakvi, případně zlomení žeber zapříčiněné tlakem zeminy na tělo odsouzence. Dalším možným vodítkem by

73

mohlo být poranění v oblasti hrudní kosti či žeber způsobené kůlem vráženým do srdce – tento znak je ovšem častý i u osob podezřelých z vampyrismu.

Lámání kolem by mělo být rozpoznatelné díky vícečetným zlomeninám v oblastech horních i dolních končetin a páteře způsobených okovaným kolem. Vplétání do kola, které způsobovalo pravděpodobně jen dislokace, zůstává pro antropology téměř neviditelné.

Z uvedeného vyplývá, že spolehlivá interpretace výkonů uvedených trestů smrti na kosterním materiálu, naráží na řadu omezení od komplikací spojených s problematikou určení doby vzniku samotného zranění až k analýze nespecifických znaků jednotlivých typů výkonu trestu smrti. Tyto skutečnosti jsou sice na jedné straně překážkou, na druhé straně však i výzvou pro stávající badatele a pobídkou k mezioborové spolupráci. Předložená práce by ráda přispěla k rozšíření diskuse o tomto fenoménu.

74

SEZNAM VYOBRAZENÍ

1. Marie Terezie (portrét W. H. Mote, 1861): www.britannica.com/EBchecked/media/99734/ /Maria-Theresa-portrait-by-WH-Mote-1861 2. Constitutio Criminalis Theresiana, titulní strana: in Constitutio Criminalis Theresiana 1769 3. Palečnice: in Constitutio Criminalis Theresiana 1769, Wyobrazeni, a popsáni XV 4. Přiložení španělských bot: in Constitutio Criminalis Theresiana 1769, Wyobrazeni, a popsáni XXX 5. Vazba či šněrování rukou: in Constitutio Criminalis Theresiana 1769, Wyobrazeni, a popsáni XX 6. Suché trápení na žebříku: in Constitutio Criminalis Theresiana 1769, Wyobrazeni, a popsáni XXIV 7. Světlé trápení: in Constitutio Criminalis Theresiana 1769, Wyobrazeni, a popsáni XXVI 8. Tzv. kozel: in Constitutio Criminalis Theresiana 1769, Wyobrazeni, a wysvetleni XLV 9. Turistický vyhlídkový bod v Železném Brodě stojící na základech bývalé šibenice (foto: archiv autorky) 10. „Hangman's fracture“: www.med-ed.virginia.edu/courses/rad/cspine/fracture9.html 11. Tollundský muž („Tollund man“): www.tollundman.dk/haengning.asp 12. Hrob oběti dekapitace (foto: York Archaeological Trust): http://hello.news352.lu/ /edito-47120--roman-gladiator-graveyard-unearthed-in-york.html 13. Přeseknuté obratle (foto: HMČ UK): ze sbírky HMČ UK, číslo 0429 14. Postup při čtvrcení těla (foto: E. Vlček): in Vlček, E.; 1997: Fyzické osobnosti českých panovníků, I. díl, Nejstarší Přemyslovci, Vesmír, Praha, s. 188 15. Kronika koncilu kostnického – průběh procesu s mistrem Janem Husem: in von Reichenthal, U.; 1483: Kronika koncilu kostnického, vydal Anton Sorg (www.npu.cz/pro-odborniky/ /pracoviste-npu/uop-v-brne/novinky-vypis-vsech/news/8740-kronika-koncilu-kostnickeho/) 16. Fragmenty femuru a tibie: různé stupně spálení (Wolf 1994): in Dokládal, M.; 1999: Morfologie spálených kostí: Význam pro identifikaci osob, MU, Brno, s. 36 17. Změny pevnosti a barvy kostí v závislosti na výši žáru – pokusná kremace (Herrmann 1990): in Dokládal, M.; 1999: Morfologie spálených kostí: Význam pro identifikaci osob, MU, Brno, s. 33 18. Probití srdce kůlem a lámání kolem: Francek, J.; 2002: Zločin a trest v českých dějinách: nové vydání rozšířené o paměti prvního československého kata, Rybka, Praha, s. 183 (originál in Fehr, H. A.; 1923: Das Recht im Bilde, publikoval E. Rentsch, Erlenbach – Zürich, obr. 126) 19. Mapa států vykonávajících trest smrti: www.amnesty.cz/z695/ /trest-smrti-v-roce-2011-popravuje-mene-zemi-zato-s-vetsi-intenzitou 20. Počet vykonaných poprav v jednotlivých státech: www.amnesty.cz/z695/ /trest-smrti-v-roce-2011-popravuje-mene-zemi-zato-s-vetsi-intenzitou 75

LITERATURA A ZDROJE

Absolonová, K.; 2008: Možnosti histologického odhadu dožitého věku jedince ze spálené a nespálené kompaktní kosti lidského žebra. In 4. Memoriál prof. J. Matiegky a prof. J. Malého: 2. 10. – - 3. 10. 2008, Praha - Mělník. HMČ UK, Praha. Sborník HMČ UK; č. 7/2008 Aufderheide, A. C. a Rodríguez-Martín, C.; 1998: The Cambridge encyclopedia of human paleopathology, Cambridge University Press, Cambridge Bauer, J.; 2007: Podivné konce české šlechty, Akcent, Třebíč Bennike, P.; 2008: Trauma. In Pinhasi, R. a Mays, S. (ed.); 2008: Advances in Human Palaeopathology, John Wiley and Sons, Chichester Beran, M.; Cyprianová, A.; Červený, P.; Loyka, S.; 1999: Udušení. In Vorel, F., jr. (ed. a kol.); 1999: Soudní lékařství, Grada, Praha Bělina, P. et al.; 1998: Dějiny zemí Koruny české II.: Od nástupu osvícenství po naši dobu, Paseka, Praha Bible; 1985: Ekumenický překlad, Praha Bouška, I.; 2002: Soudní lékařství, Karolinum, Praha Constitutio Criminalis Theresiana; 1769 (česká verze): vytištěný v Jána Tomáše vrozeného z Trattnern, Vídeň Čechura, J.; 2008: Kriminalita a každodennost v raném novověku: jižní Čechy 1650 - 1770, Argo, Praha Čornej, P.; 1987: Tajemství českých kronik: Cesty ke kořenům husitské tradice, Vyšehrad, Praha Dokládal, M.; 1999: Morfologie spálených kostí: Význam pro identifikaci osob, MU, Brno Chochol, J.; 1962: Antropologický rozbor žárových pozůstatků z pohřebiště římského období v Tišicích. In Památky archeologické; 1963, ročník 54, s. 438 – 466 Chochol, J.; 1969: Lidské pozůstatky ze žárového pohřebiště doby římské v Lužci nad Vltavou (o. Mělník). In Památky archeologické; 1970, ročník 61, s. 378 – 394 Francek, J.; 1995: K vývoji hrdelního soudnictví v Čechách a Soupis hmotných pramenů, s. 15 – 20 a 29 - 188. In Francek, J. (ed.) a Šimek, T. (ed.); 1995: Hrdelní soudnictví českých zemí: soupis pramenů a literatury, Státní oblastní archiv, Zámrsk Francek, J. (ed.) a Šimek, T. (ed.); 1995: Hrdelní soudnictví českých zemí: soupis pramenů a literatury, Státní oblastní archiv, Zámrsk Francek, J.; 1998: Katovské řemeslo v českých zemích. In Monestier, M.; 1998: Historie trestu smrti: dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost, Rybka, Praha Francek, J.; 2000: Zločin a sex v českých dějinách: manželské spory a sexuální kriminalita v raném novověku, Rybka, Praha 76

Francek, J.; 2002: Zločin a trest v českých dějinách: nové vydání rozšířené o paměti prvního československého kata, Rybka, Praha Geremek, B.; 2003: Člověk na okraji ve středověku. In Le Goff, J.; 2003: Středověký člověk a jeho svět, Vyšehrad, Praha Hájek, S.; 1984: Trauma v soudně lékařské praxi, Avicenum, Praha Halada, J.; 1984: Osvícenství – věk rozumu, Státní pedagogické nakladatelství, Praha Haubelt, J.; 2004: České osvícenství, Rodiče, Praha Herre, F.; 1996: Marie Terezie, Brána, Praha Hirt, M. a kol.; 2008: Soudní lékařství, MU, Brno Hledíková, Z.; Janák, J.; Dobeš, J.; 2007: Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost, Nakladatelství Lidové noviny, Praha Hora-Hořejš, P.; 1996: Toulky českou minulostí. Pátý díl: Od časů Marie Terezie (1740) do konce napoleonských válek (1815), Baronet, Praha Horáčková, L. et al.; 2004: Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů. 15, Základy paleopatologie. Nadace Universitas Masarykiana, Brno Kant, I.; 1913: Beantwortung der Frage: Was ist Aufklärung?, Immanuel Kants Werke. Band IV. Schriften von 1783–1788. Herausgegeben von Dr. Artur Buchenau und Dr. Ernst Cassirer. Berlin: Bruno Cassirer Katzenberg, M. A. a Saunders, S. R. (ed.); 2008: Biological Anthropology of the Human Skeleton, John Wiley and Sons, Hoboken, New Jersey Kočí, J.; 1973: Čarodějnické procesy: z dějin inkvizice a čarodějnických procesů v českých zemích v 16. a 18. stol., Horizont, Praha Le Goff, J.; 2003: Středověký člověk a jeho svět, Vyšehrad, Praha Lovell, N. C.; 2008: Analysis and interpretation of skeletal trauma. In Katzenberg, M. A. a Saunders, S. R. (ed.); 2008: Biological Anthropology of the Human Skeleton, John Wiley and Sons, Hoboken, New Jersey Mácha, K. H.; 1973: Máj, Albatros, Praha Malina, J. a kol.; 2009: Antropologický slovník aneb co by mohl o člověku vědět každý člověk (s přihlédnutím k dějinám literatury a umění), Akademické nakladatelství CERM, Brno Malý, K. a kol.; 1997: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Leges, Praha Molnár, A.; 2007: Na rozhraní věků: Cesty reformace, Kalich, Praha Monestier, M.; 1998: Historie trestu smrti: dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost, Rybka, Praha

77

Ortner, D. J.; 2003: Identification of Pathological Conditions in Human Skeletal Remains, Academic Press, Elsevier, USA Petráň, J.; 1985: Staroměstská exekuce, Mladá fronta, Praha Pinhasi, R. a Mays, S. (ed.); 2008: Advances in Human Palaeopathology, John Wiley and Sons, Chichester Pracný, P.; 1994: Český kalendář světců, Ewa Edition, Praha Procházka, I.; 1999: Poranění ostrým předmětem – rány řezné, sečné, bodné. In Vorel, F., jr. (ed. a kol.); 1999: Soudní lékařství, Grada, Praha Randák, J. et al.; 2011: Dějiny českých zemí, Knižní klub, Praha Roberts, Ch. a Manchester, K.; 2010: The Archaeology of Disease, The History Press, Stroud Rossi, D.; de Gruchy, S. a Lovell, N. C.; 2004: A Comparative Experiment in the Consolidation of Cremated Bone, International Journal of Osteoarchaeology, 14, s. 104 – 111 Schikora, R. (ed.); 1940: Naší svatí: „Životem“. Úvahy náboženské, výchovné a sociální, Exerciční dům, Frýdek, čís. 348 [roč. XV. čís. 12] Schulz, K.; 1974: Peníz z noclehárny, Vyšehrad, Praha Stloukal, M. a kol.; 1999: Antropologie: Příručka pro studium kostry, Národní muzeum, Praha Svátek, J.; 2004: Dějiny poprav a katů v Čechách, Havran, Praha Šmahel, F.; 1996: Husitská revoluce 2: Kořeny české reformace, Karolinum, Praha Šmahel, F.; 2002: „Lidé na okraji“ pozdně středověké společnosti. In Šmahel, F. (ed.) a Nodl, M. (ed.); 2002, Člověk českého středověku, Argo, Praha Šmahel, F. (ed.) a Nodl, M. (ed.); 2002, Člověk českého středověku, Argo, Praha Tapié, V. – L.; 1997: Marie Terezie a Evropa, Mladá fronta, Praha Tesař, J.; 1976: Soudní lékařství, Avicenum, Praha Tinková, D.; 2004: Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa, Argo, Praha Urfus, V.; 2004: Císař Josef I.: nekorunovaný Habsburk na českém trůně, Libri, Praha Vlček, E.; 1993: Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu, MU, Brno Vlček, E.; 1993: Jan z Pomuku, Vesmír, Praha Vlček, E.; 1997: Fyzické osobnosti českých panovníků, I. díl, Nejstarší Přemyslovci, Vesmír, Praha Vondra, R.; 2009: Osobnosti české historie, nakladatelství Aleš Skřivan ml., Praha Vondra, R.; 2010: České země v letech 1705 – 1792: věk absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků, Libri, Praha Vondruška, V.; 2007: Život ve středověku, Albatros, Praha Vorel, F., jr. (ed. a kol.); 1999: Soudní lékařství, Grada, Praha Waldron, T.; 1996: Legalized Trauma, International Journal of Osteoarchaeology, 6, s. 114 – 118

78

INTERNETOVÉ ZDROJE

www.amnesty.cz/z695/trest-smrti-v-roce-2011-popravuje-mene-zemi-zato-s-vetsi-intenzitou www.medievality.com/the-wheel.html www.tollundman.dk/ellingkvinden.asp www.tollundman.dk/obduktion.asp www.tollundman.dk/scanning.asp

79

Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií BAKALÁŘSKÁ PRÁCE. Vypracovala: Karolína Tomešová

Recommend Documents