KCP/32/2001 Manipulaci s cenou cenného papíru na veřejném trhu lze v souladu s jejím obecným chápáním definovat jako uskutečnění transakce nebo série transakcí, jejichž cílem není běžné obchodování, ale výhradně zvýšení nebo snížení ceny (kurzu) cenného papíru na veřejném trhu. Není rozhodné, jaký cíl jednající subjekt sleduje (proč chce cenu zvýšit nebo snížit), popř. zda někomu vznikl na základě takové transakce majetkový prospěch nebo byla způsobena škoda. Manipulativní transakce nebo série transakcí se projeví obvykle tím, že z nich není patrný jejich ekonomický důvod. Manipulovat s cenou lze nejen prostřednictvím podávání pokynů a uskutečňování obchodů na veřejném trhu, ale i např. šířením informací, vykonáváním nátlaku na osobu s dominantním vlivem na nabídku nebo poptávku apod. Transakce realizované jako bezúplatné převody cenných papírů mohou mít dopad na průhlednost kapitálového trhu a mohou jím manipulovat. Podmínky přímých obchodů na burze včetně smluvené kupní ceny mají vliv na tvorbu kursů cenných papírů, neboť informace o ceně i o obchodovaném množství jsou k dispozici členům burzy, jejich klientům, tiskovým agenturám i široké veřejnosti. Prostřednictvím uvedených informací lze ovlivňovat průhlednost kapitálového trhu zejména, nemají-li subjekty kapitálového trhu informace o skutečném účelu obchodů. Povinnosti jednat s odbornou péčí se obchodník s cennými papíry nemůže zprostit poukazem na skutečnost, že pojem manipulace není v zákoně definován. Praxe na kapitálovém trhu zná celou škálu manipulativních technik a profesionální účastníci kapitálového trhu dovedou rozpoznat, co je a co není manipulací s cenou. Obchodník s cennými papíry je povinen vynaložit odbornou péči, aby zjistil, zda splnění příkazu klienta povede k manipulaci či nikoliv. Jelikož má podle § 47b odst. d) zákona o cenných papírech povinnost vyžadovat od zákazníka informaci o záměrech, které chce dosáhnout prostřednictvím požadované služby, neomlouvá jej ani, že nezná úmysly klientů. U správního deliktu dle § 47b odst. 1 písm. b) zákona o cenných papírech se nevyžaduje úmysl ani vznik škody či existence propojenosti subjektů. Předmětem povinného veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií podle § 186a obchodního zákoníku mohou být též prioritní akcie. V případě zrušení veřejné obchodovatelnosti, změny druhu nebo omezení převoditelnosti akcií zákon vyžaduje na valné hromadě hlasování podle druhu akcií, prioritní akcie nabývají hlasovacího práva podle § 159 odst. 3 obchodního zákoníku, ustanovení 186a téhož zákona je na ně proto nutné vztáhnout též. Náležitostí oznámení o zahájení sankčního správního řízení z podnětu správního orgánu nemůže být z povahy věci údaj o tom, co správní orgán v řízení navrhuje (§ 19 odst. 2 správního řádu). Rozhodnutí musí vycházet ze skutečností, které správní orgán spolehlivě zjistí v průběhu řízení. Kdyby v oznámení uvedl, k jakému výsledku navrhuje dospět, nepřípustně by k újmě účastníka řízení předjímal rozhodnutí, které má v součinnosti s účastníkem řízení vyplynout až z výsledků řízení.
Komise uložila podle § 9 odst. 3 zákona o Komisi obchodníkovi s cennými papíry X. pokutu ve výši 20 000 000 Kč za porušení § 47b odst. 1 písm. b) zákona o cenných papírech tím, že realizoval pokyny klientů, kteří jsou mezi sebou, emitentem a účastníkem řízení majetkově i personálně propojeni. Pokyny se týkaly akcií společnosti Y. v automatizovaném obchodním systému burzy a měly za následek pokles kursu akcií o více než 10 %. Účastník řízení tyto obchody na burze obstarával již dříve, takže skutečný pokles kursu překročil 20%, ale z důvodu účinnosti novely zákona o cenných papírech č. 15/1998 Sb. od 1. 4. 1998 je Komise oprávněna postihnout takové jednání až od uvedeného data. Komise zároveň popsala jednání účastníka řízení během roku 1998, kdy jako prostředník nákupu i prostředník prodeje uskutečnil přímé obchody na trhu RM-SYSTÉM, a.s. a na burze se stejným titulem tak, že v posledním obchodě se akcie společnosti Y. prodávaly o cca 40% levněji před pospaným jednáním. Tyto obchody probíhaly mezi subjekty, které drží přes 60% akcií společnosti, přitom prodejci, nabyvatelé i zprostředkovatel obchodů byli personálně propojeni. I uvedené obchody Komise vyhodnotila jako porušení § 47b odst. 1 písm. b) zákona o cenných papírech. Proti rozhodnutí podal účastník v zákonem stanové lhůtě rozklad. Ustanovení bodu 15 článku II. zákona č. 362/2000 Sb. stanoví, že řízení zahájená před 1. 1. 2001 se dokončí podle zákona o cenných papírech ve znění novely. Novela přitom zrušila původní znění § 47b odst. 3 zákona o cenných papírech, který Komisi umožňoval ukládat při porušení povinností podle § 47b odst. 1 zákona o cenných papírech sankce podle zákona o Komisi. Komise tedy může od 1. 1. 2001 ukládat sankce za porušení uvedených povinností pouze podle zákona o cenných papírech. I předtím však výkladová pravidla vedla k tomu, že pokutu bylo v zájmu právní jistoty možné uložit jen podle jediné normy, a to podle zákona o cenných papírech (lex specialis derogat generali). Pro interpretaci sankčních norem platí navíc pravidlo výkladu ve prospěch účastníků řízení, což vede ke stejnému výsledku. Přednost zákona o cenných papírech při ukládání pokuty za porušení povinností v něm stanovených potvrzuje i judikatura Vrchního soudu v Praze. Komise proto pochybila, když uložila pokutu podle zákona o Komisi. Při ukládání sankcí podle zákona o cenných papírech je Komise povinna dodržovat zásadu stanovenou v § 87 odst. 2 zákona o cenných papírech, a to ve znění účinném v době spáchání správního deliktu. Podle § 87 odst. 2 zákona o cenných papírech ve znění účinném do 31. 12. 2000 lze pokutu uložit do jednoho roku ode dne, kdy se Komise dověděla o skutečnostech rozhodných pro její uložení, nejpozději však do deseti let, kdy k těmto skutečnostem došlo. Prezídium Komise se proto zabývalo otázkou určení okamžiku, kdy se Komise dozvěděla o skutečnostech rozhodných pro uložení pokuty. Nedokáže stanovit potřebné datum na základě spisového materiálu zcela přesně, může je však vymezit časovým úsekem mezi okamžikem, kdy Komise žádala Středisko o poskytnutí informací ohledně obchodů s akciemi společnosti Y., a dnem vydání rozhodnutí. Z uvedeného prezídium Komise s jistotou vyvozuje, že rozhodnutí o rozkladu bude oznámeno účastníku řízení po uplynutí zákonné subjektivní lhůty pro uložení pokuty podle zákona o cenných papírech. Obdobná zákonná ustanovení jsou totiž ustálenou judikaturou Vrchního soudu v Praze vykládána tak, že pokuta je „uložena“ až okamžikem, kdy rozhodnutí o jejím uložení nabylo právní moci. Z uvedeného důvodu nemůže prezídium Komise účastníkovi řízení pokutu uložit. Prezídium Komise přesto zjistilo, že účastník řízení obstaral nebo se snažil obstarat v uvedeném období více převodů, než popsala Komise. Orgán prvního stupně nezjistil přesně úplný stav ve věci převodů akcií společnosti Y. mimo anonymní burzovní obchody, neboť
nezjistil přesný počet všech převodů obstaraných účastníkem řízení, neověřil, zda vypořádané „bezúplatné převody“ byly skutečně bezúplatné, a nevzal v úvahu ani jiné skutečnosti. Nepřesné by mohlo být i tvrzení, že obchody neměly k manipulaci vztah. Důkladnější prověřování těchto skutečností však z důvodu prekluze práva sankcionovat ztratilo opodstatnění. Podle názoru prezídia Komise označil orgán prvního stupně skupinu obchodů jako úkony směřující k manipulaci s cenami cenných papírů z toho důvodu, že probíhaly souběžně s první skupinou obchodů, jejich předmětem byl stejný titul, obstarával je účastník řízení, v průběhu těchto obchodů klesla cena akcií společnosti Y. o cca. 40% za kus a mezi účastníky existovalo majetkové a personální propojení. Podle názoru prezídia však ani z uvedených skutečností nelze bez bližších poznatků o účelu obchodů, získaných např. z uzavřených smluv, narušení průhlednosti trhu bezpečně dovodit. Uvedené smlouvy nemá prezídium k dispozici, jejich získání by si vyžádalo další procesní úkony, což by bylo opět v důsledku prekluze trestnosti šetřeného jednání v rozporu s účelem řízení i zásadou hospodárnosti. Prezídium Komise nemůže ovšem v obecné rovině souhlasit s námitkou, že podmínky přímých obchodů, především smluvená cena, nemají vliv na tvorbu kursu cenných papírů. Informace o ceně i o obchodovaném množství cenných papírů v přímých obchodech na burze byly v předmětném období uveřejňovány každodenně, ovlivňovaly tak rozhodnutí investorů, neboť byly pravidelně k dispozici členům burzy a jejich klientům, tiskovým agenturám a s malým zpožděním i široké veřejnosti na webových stránkách. Obdobně tomu bylo na RMSystému. Na základě přímých obchodů lze ovlivňovat průhlednost kapitálového trhu zejména v situaci, kdy přímé obchody jsou označeny jako bezúplatné a subjekty na kapitálovém trhu nemají o skutečném účelu takových obchodů informace. Zveřejněné ceny přímých obchodů ovlivňují investiční rozhodování na kapitálovém trhu. Uvedenými přímými obchody bylo možno ovlivňovat i cenu akcií ve smyslu § 183c odst. 3 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000 v případě povinných veřejných návrhů smluv, které se týkaly veřejně obchodovatelných akcií, neboť Středisko vycházelo (a po 1. 1. 2001 nadále vychází) při výpočtu váženého průměru cen rovněž z cen dosažených při přímých obchodech, byla-li cena známá. Pokud se účastník řízení brání tím, že akcie společnosti Y. jsou prioritní, a tudíž v souladu s § 183b odst. 1 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000 vyloučené z povinného veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií, je prezídium Komise nuceno poukázat na skutečnost, že povinnost učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií nevyplývala pouze z důvodu nabytí podílu na veřejně obchodovatelných akciích podle § 183b odst. 1 obchodního zákoníku ve znění do 31. 12. 2000 (v tom případě by bylo nutné dát účastníkovi řízení za pravdu), ale i při zrušení veřejné obchodovatelnosti, změně druhu a omezení převoditelnosti akcií podle § 186a obchodního zákoníku. V posledně uvedených případech naopak zákon vyžaduje na valné hromadě hlasování podle druhu akcií, hlasovacího práva tak nabývají ze zákona i prioritní akcie v souladu s § 159 odst. 3 obchodního zákoníku. Majitelé prioritních akcií rozhodují o uvedených změnách a jejich akcie jsou předmětem povinných návrhů smluv o koupi akcií. Prezídium Komise přezkoumalo činnost účastníka řízení týkající se skupiny obchodů v automatizovaném systému burzy v daném období (s tím, že právně postižitelné by mohlo být pouze jednání od 1. 4. 1998). Z přehledu uspokojených objednávek a instrukcí týkajících se obchodování akcií společnosti Y. za uvedené období vyplývá, že obchody probíhaly v segmentu fixing a často následně i v režimu dodatečných objednávek a že účastník řízení
obchody obstarával z obou stran. Byl přitom jediným obchodníkem, který se účastnil obchodů s akciemi společnosti Y. po celé období, s krátkou výjimkou, kdy do obchodování vstoupila společnost W. Obchody prováděl pro tři klienty, kteří se střídali na obou stranách, aniž by se struktura majitelů akcií společnosti změnila o více než několik desítek kusů akcií oproti stavu před započetím obchodů. Akcie společnosti Y. se obchodovaly v malém množství (řádově desítky kusů, přitom předmětná emise sestává z několika set tisíc kusů akcií). Lze bezpečně vyvodit, že se jednalo o fiktivní obchody. Účastník řízení sám v doplnění rozkladu dodává, že klienti „dohromady vlastnili téměř 90% z objemu emise akcií společnosti.“ Při uvedené struktuře majitelů akcií nemohly mít obchody v podobě nepřetržitého vzájemného převodu bagatelního počtu akcií žádnou ekonomickou opodstatněnost. Tu se ostatně účastník řízení ani nesnažil v průběhu řízení doložit, ačkoliv jej k tomu Komise vyzvala. Prezídium Komise je přesvědčeno, že v opačném případě by účastník řízení obstarával předmětné obchody jako přímé obchody. Až v doplnění rozkladu účastník řízení uvádí, že obchody byly snahou o market-making v zájmu tří institucionálních investorů a rovněž naznačuje, že účelem bylo pořízení likvidity daného cenného papíru potvrzeného kotací na příslušném trhu burzy. V uvedeném prohlášení spatřuje prezídium Komise doznání k činnosti narušující průhlednost kapitálového trhu. Účastník řízení fiktivními obchody s nelikvidním, veřejně obchodovatelným cenným papírem vytvářel navenek zdání o jeho obchodovanosti a likviditě a zároveň mohl až do případného vstupu dalšího účastníka do obchodování volně určovat kurs akcií společnosti, což také činil. Tyto závěry lze vyvodit bez potřeby zkoumání propojení zúčastněných subjektů. V této souvislosti se jeví jako účelová námitka účastníka řízení o souvislosti pádu kursu akcií společnosti Y. s pádem kursů ostatních burzovních emisí za dané období. Podle názoru prezídia Komise je market-making na burze v segmentu fixing technicky neproveditelný, protože účastník řízení nemá v tomto segmentu k dispozici informaci o hloubce trhu. Marketmaking se provádí v segmentu SPAD, jehož vývoj je určován kotacemi cen uskutečňovanými tvůrci trhu, přitom v tomto segmentu se obchoduje zpravidla na vlastní účet, zatímco vývoj obchodování v segmentu fixing je určován objednávkami investorů. Prezídium Komise se domnívá, že účastník řízení se jako profesionál nemůže vymlouvat na okolnost, že pojem manipulace není v zákoně určitě a výslovně definován, a tudíž se zákazem manipulace nemusí řídit. Praxe na kapitálovém trhu zná celou škálu manipulativních technik a účastníci kapitálového trhu běžně dovedou rozpoznat, co je a co není manipulací s cenou. Právě z důvodu šíře a rozmanitosti možných manipulativních jednání nemůže být manipulace zákonem exaktně definována. Proto zákonodárce používá neurčitý právní pojem, aby bylo možné obsáhnout celou šíři manipulativních technik, které se na kapitálovém trhu objeví. Manipulaci s cenou cenného papíru na veřejném trhu lze v souladu s jejím obecným chápáním definovat jako uskutečnění transakce nebo série transakcí, jejichž cílem není běžné obchodování, ale výhradně zvýšení nebo snížení ceny (kurzu) cenného papíru na veřejném trhu. Není přitom rozhodné, jaký cíl jednající sleduje (proč chce cenu zvýšit nebo snížit), ani není podstatné, zda někomu vznikl na základě takové transakce majetkový prospěch nebo byla někomu způsobena škoda. Manipulovat s cenou lze nejen prostřednictvím podávání pokynů a uskutečňování obchodů na veřejném trhu, ale i např. šířením informací, vykonáváním nátlaku na osobu s dominantním vlivem na nabídku nebo poptávku a podobně. Manipulace s cenou vždy poškozuje především samotný trh, protože deformuje jeho primární funkci, kterou je volné střetávání sil nabídky a poptávky a tvorba ceny. Rozhodné je vždy to, že vlastním cílem transakce nebo série
transakcí je snížení nebo zvýšení ceny (kurzu). Manipulativní transakce nebo série transakcí se tak projeví obvykle tím, že z nich není patrný jejich ekonomický důvod. Obdobným způsobem je pojem „manipulace s cenou na veřejném trhu“ obecně chápán praxí na kapitálovém trhu, která jej zakotvila například v čl. 24 Pravidel členství na Burze cenných papírů Praha, a.s. Vyspělé kapitálové trhy zahrnují termín „manipulace s cenou“ do širšího rámce aktivit, které jsou nazývány „manipulace trhu“ nebo „zneužívání trhu“. Například britský orgán dozoru nad kapitálovým trhem Financial Services Authority zahrnuje pod pojem „zneužívání trhu“ (market abuse) i jednání, jehož důsledkem je deformace trhu (market distortion). Mezi tato jednání zahrnuje i „stanovení ceny“ (price positioning) tím, že účastník trhu vstupuje do transakce nebo série transakcí s účelem stanovení ceny investičního instrumentu na úroveň, kterou sám stanovil. Obdobně definují tento termín i jiné vyspělé trhy. Pojem „manipulace s cenou“ je tedy obecným pojmem, o němž nelze tvrdit, že není nikde definován. Účastník řízení mohl snadno zjistit, že cílem transakcí není převod cenných papírů, a to konkrétně s ohledem na počet subjektů, které se zmíněných transakcí účastnily prostřednictvím účastníka řízení z obou stran, jakož i z dalších opakujících se okolností. Účastník řízení se rovněž nemůže vymlouvat, že nezná úmysly svých klientů. Podle § 47b odst. d) zákona o cenných papírech má obchodník s cennými papíry vyžadovat od zákazníka informaci o záměrech, které chce dosáhnout prostřednictvím požadované služby. Účastník řízení dále namítal, že jej Komise neseznámila s doklady, které v rozhodnutí označila jako podklad pro jeho vydání, a že nedodržela lhůty pro vydání rozhodnutí. Výpisy Střediska Komise účastníkům řízení nepředkládala z toho důvodu, že Středisko je povinno v souladu s § 69 zákona o cenných papírech takové údaje utajovat. Důvodem ke změně postoje Komise byla publikace rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 191/94, podle kterého „povinnost mlčenlivosti a požadavky plynoucí z práva na ochranu osobnosti nemohou ve svých důsledcích být na škodu tomu, v jehož zájmu jsou zákonem stanoveny“. Proto byl před vydáním rozhodnutí o rozkladu předložen účastníkovi řízení k nahlédnutí kompletní správní spis s výjimkou interního sdělení a protokolů o jednání rozkladové komise prezídia Komise. Lhůty pro vydání rozhodnutí podle správního řádu Komise skutečně nedodržela, tyto lhůty mají ovšem pouze pořádkový charakter a jejich nedodržení nemá za následek nezákonnost rozhodnutí správního orgánu. Účastník řízení v doplnění rozkladu namítal, že oznámení Komise o zahájení správního řízení mělo analogicky obsahovat vylíčení skutku, který byl důvodem zahájení řízení, a náležitosti podle § 19 odst. 2 správního řádu, tedy údaj o tom, co se navrhuje, neboť je-li správní řízení zahájeno z podnětu správního orgánu, nahrazuje oznámení podání účastníka řízení. Komise však účastníkovi řízení zjištěný skutkový stav dostatečně podrobně vylíčila v průběhu řízení, načež jej opětovně vyzvala, aby se k zahájenému správnímu řízení vyjádřil. Vzhledem ke skutečnosti, že Komise má v řízení postavení správního orgánu oprávněného rozhodnout ve věci, nikoli postavení účastníka řízení, nemůže uvést, co se navrhuje, tedy jaký má být výsledek řízení podle jejích představ, protože by tak předjímala své rozhodnutí, které má teprve vyplynout z výsledků řízení. Vzhledem k uvedeným skutečnostem prezídium Komise podle § 59 odst. 2 správního řádu změnilo rozhodnutí Komise tak, že účastníkovi řízení se za porušení § 47b odst. 1 písm. b) zákona o cenných papírech pokuta s ohledem na uplynutí lhůty podle § 87 odst. 2 téhož zákona neukládá.
