NOVÝ ČS. ZÁPAS 50 Týdeník členů Církve československé husitské * ročník 2 * 11. prosince 2005 * cena 7 Kč
Nic nepopřel a otevřeně vyznal: "Já nejsem Mesiáš." (J 1,20)
(J 1,19-28)
Lidské srdce přijímá Boží Slovo Tehdy "se stalo slovo Hospodinovo k Jeremiášovi, synu Chilkijášovu, z kněží v Anatótu" (srov. Jr 1,1-2) za toho a onoho judského krále. Avšak nyní "stalo se slovo Boží", slovo, které se doposud neobrátilo k prorokům, "k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti" (Lk 3,2). Neboť víru přijme "mnoho dětí bude osamělé, více než té, která má muže," (srov. Gal 4,27; Iz 54,1), a proto se "stalo slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti". Všimni si, že má věta silnější význam, chápe-li se slovo "poušť" v duchovním významu a nejen ve významu doslovném a prostém. Ten, kdo káže "na poušti", marní nadarmo svůj hlas, protože tam není nikdo, kdo by ho slyšel. Kristův předchůdce, "hlas volajícího na poušti" hlásá na poušti duše, že nemá pokoje. Nejen tehdy, ale i dnes je Jan "svíce hořící a zářící" (Jan 5,35), která přichází "aby hlásala křest pokání na odpuštění hříchů". Po něm přichází "pravé světlo" (Jan 1,9) a lampa sama praví: "On musí růst, já však se menšit." (Jan 3,30) Boží Slovo se tedy káže "na poušti" a šíří se "v celém okolí Jordánu". Kudy všude vlastně musel Křtitel chodit, když ne kolem Jordánu, aby postrkoval ke koupeli ve vodě všechny, kdo chtěli konat pokání? ... U proroka Izajáše nacházíme již citovaný starozákonní text: "Hlas volajícího: "Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!"" (Iz 40,3). Hospodin chce ve vás najít cestu, aby mohl vstoupit do vašich duší a dokončit svou pouť. Připravte tedy pro něj stezku, o níž je psáno "vyrovnejte na pustině silnici". "Hlas volajícího na poušti." To je hlas, který volá: "Připravte cestu!" Uši nejprve zaslechnou hlas, a teprve po hlase, nebo lépe spolu s hlasem, slovo, které pronikne sluch. Takto Jan hlásá Krista. Podívejme se, co hlas ohlašuje ohledně Slova. Říká: "Připravte cestu Pánu." Jakou pěšinu máme Pánu připravit? Jedná se snad
o cestu v materiálním smyslu? Copak Boží slovo může jít po takové silnici? Nebo je spíš třeba připravit Pánu vnitřní cestu a připravit ve svém srdci přímé a rovné cesty? Po takové silnici přichází Slovo Boží, které se ujímá svého místa v srdci člověka, který je schopný jej přijmout. Obrovské je srdce člověka, prostorné, vždy schopné Slovo přijímat, pokud je čisté. Chceš poznat svou velikost a svou rozsáhlost? Zachovávej rozměr božských poznání, které obsahuje. A srdce ti říká: "On mi dal pravé poznání toho, co je, abych znal uspořádání vesmíru a působení živlů, počátek, konec a střed časů, střídání slunovratů a proměny ročních dob, koloběhy roku a postavení hvězd, povahu živočichů a pudy šelem, sílu duchů i myšlení lidí, rozmanitost rostlin a léčivou moc kořenů." (Mdr 7,17-20) Vidíš tedy, že srdce člověka není vůbec malé, když obsahuje tolik věcí. Musíš se nad jeho velikostí zamýšlet, ne podle jeho fyzických rozměrů, ale podle možnosti jeho chápání, které je schopné pojmout poznání tolika skutečností. Aby se mi i prostým lidem povedlo ukázat velkolepost lidského srdce, vezmu si několik příkladů z každodenního života. Kolik jen bylo měst, která jsme ve svém životě navštívili a všechny je uchováváme ve svém duchu - jak vypadala, kde se nachází náměstí, hradby, veřejné budovy, to vše zůstává v našem srdci. Silnice, po které jsme cestovali, zůstává nakreslená a načrtnutá v naší paměti. Ve své tiché mysli je zachováno i moře, po kterém jsme se plavili. Jak jsem vám řekl, srdce člověka není vůbec malé, pokud dokáže obsáhnout toto všechno. A pokud není tak malé, když se do něj schovají všechny tyto věci, lze v něm bez problémů připravit cestu Pánu a narýsovat přímou stezku tak, že po ní Slovo a Boží Moudrost mohou přijít. Připravte pěšinu pro Hospodina, chovejte se ctnostně, vyrovnejte cestičky dobrým jednáním tak, aby Slovo Boží do vás nalezlo cestu
bez překážek a přineslo vám tak poznání tajemství a svého příchodu, "jemu buď sláva i moc na věky věků. Amen" (1 Pt 4,11). Origenes Origenes (185-254) je bezesporu jednou z nejvýznamnějších postav církve celého starověku. Jako nikdo jiný ovlivnil křesťanské myšlení. Známý je jeho vřelý vztah k Písmu, které vykládal alegorickou metodou, jak je poznat i z naší ukázky. Bibli obrazně považoval za vtělení Božího Slova do písmen. Narodil se v Alexandrii v křesťanské rodině, jeho otec podstoupil roku 202 mučednictví. Ve věku 18 let dostal Origenes za úkol vést vzdělávání katechumenů v alexandrijské církevní obci. Až do roku 230 vyučoval v Alexandrii, psal knihy a podnikal cesty po světě. Roku 230 se dostal do sporu s alexandrijským biskupem Démetriem, především kvůli svému kněžskému svěcení, které obdržel v Palestině, ale také kvůli závisti, kterou způsobilo množství jeho spisů (napsal asi 2000 knih!). Odešel tedy do exilu do Césareje v Palestině, kde založil novou školu. Za Deciova pronásledování v r. 249 byl uvězněn a mučen, krátce nato zemřel, nejspíše v Týru. Pracovní překlad a poznámka k autorovi: David Vopřada
2
OZVĚNY
NZ 50/05
Zrnka moudrosti Jak dál s naším časopisem Posláním církve není měnit svět. Jestliže církev plní své poslání, změní svět. Carl Friedrich von Weizsäcker, německý atomový fyzik a filosof, aktivní pacifista Je-li tu řeč o poslání, má autor výroku na mysli politické poslání - vždyť každá církev má přirozeně i za úkol zlepšovat svět stejně jako každý člověk na Zemi. Církev oslovuje jednotlivce, jejich svědomí, jejich duše. Jednou z jejích centrálních úloh je duchovní péče. Účastní-li se církev přesto politického života, překračuje citlivou hranici; tato hranice byla stanovena, poněvadž spojení církve s politikou, jak je poznal evropský středověk a jak je dosud obvyklé ve fundamentalistických islámských státech, vede, žel, často k tyranii a k náboženskému teroru. O tom, zda člověk jedná eticky odpovědně, přece nerozhoduje jeho příslušnost k některé církvi. Dokonce ani víra v Boha nebo ateismus nepůsobí rozdílně pokud jde o životní praxi. Morálka, etika a humanita mají jiné kořeny. Takovou moudrost předpokládá autor výroku, mluví-li o poslání církve a jemuž přirozeně přičítá vliv na změnu světa k lepšímu. Otřeseli církev - ať už jakéhokoliv vyznání - svědomím lidí a připomene-li jim podstatu jejich lidství, pak vykoná obrovské dílo. *** Nejdůležitější věci v životě nelze koupit. Dostáváme je darem, jestliže jsme se jim věnovali a když jsme poznali jejich cenu. Autorka neznámá Opět nadešel čas dárkových poukázek, dárků s možností výměny, domluvených dárků. Jen neudělat něco špatně! Nebo je lepší na dávání dárků resignovat? Stejně už má každý všechno. Přitom je obdarování, když se podaří, nádherná zkušenost, kterou mohou lidé spolu prožít. Nejde o materiální hodnotu. Důležitá je myšlenka, dobrý úmysl. Nechvátejme tedy tolik s úmyslem zříci se dávání dárků. Neškrtejme ze svého života možnost vyjádřit něco přátelského! Několik jednoduchých pravidel hry by však mělo platit: obdarovaní by měli mít právo na své pocity, i když jsme s výběrem svého dárku neuspěli. Neptejme se nikdy, jak jsou s dárkem spokojeni jestliže udělal radost, dají to najevo. Čím méně budeme na obdarované "naléhat", tím spíš mohou svobodně vnímat dobrý úmysl, za ním se skrývající lásku. Mohou-li se dárku v klidu věnovat, otevře se nejlépe jeho ideální hodnota. Tím vzniknou dobré pocity mezi všemi zúčastněnými - a to je ten nejkrásnější vánoční dárek. Přeložil: Josef Špak
Nedávno jsme vyhlásili malou anketu, ze které jsme chtěli odvodit, jak postupovat ohledně vydávání našeho časopisu v budoucnoti. Sešla se řada ohlasů, z nichž je vidět, že jste si Nový čs. zápas oblíbili a neradi byste se ho vzdali. Navíc se v poslední době příliš nejevilo, že by se oficiální Český zápas po odstoupení dr. Jana Schwarze příliš zlepšil, hlavně pokud jde o informování členů naší církve o aktuálním dění. Toto bylo zvlášť patrné po zasedání Církevního zastupitelstva, kdy se z oficiálního Českého zápasu nebylo možné pořádně dozvědět, o čem se vlastně jednalo. O informování o zasedáních ústřední rady platí totéž. Na straně druhé asi není příliš únosná situace, kdy v jedné církvi vycházejí “zápasy” dva. Všechno se ještě zkomplikovalo, když naše šéfredaktorka, dr. Helena Noemi Bastlová, ve snaze nepoškodit církev na veřejnosti tím, že by trvala na soudním projednání nespravedlivé výpovědi, přistoupila na dohodu, jejíž součástí bylo, že nesmí Nový čs. zápas vydávat. Ustoupila natolik, že se vzdala všech funkcí i podstatné části finanční náhrady a podle rozhodnutí minulého zasedání ústřední rady pracuje v úřadu ústřední rady jako redaktorka. Poté, co vedoucí redaktorka Českého zápasu Jana Kmentová, dala výpověď a okamžitě se vrátila do pražské diecéze,
kde pokračuje ve vydávání časopisu Husita, nebyl opět v redakci Českého zápasu nikdo, kdo by byl schopen vydávání oficiálního církevního periodika zajistit. Stejně jako před nástupem Jany Kmentové se této práce ujala dr. H. Bastlová. Ústřední rada se sejde 10. prosince a měla by situaci v Českém zápase projednat. Doufejme, že už přestane experimentovat a jmenuje na místo šéfredaktora někoho, kdo práci rozumí a spolehlivě vydávání zajistí. V každém případě náš časopis od ledna poněkud změní strukturu, protože snad už nebude nutné některé věci suplovat. Záznamy z dění v církvi i z jednání jejích orgánů tu však najdete vždycky stejně tak jako většinu oblíbených rubrik. Časopis bude mít redakční radu, která se ustavuje. Jsou v ní mj. br. Emil J. Havlíček a ses. Naďa Brázdilová - cílem je, aby měla zastoupení každá diecéze. Bude vycházet dál jako týdeník, znovu však připomínáme platební kázeň. S tímto číslem dostáváte objednací lístky. Závazné objednávky, prosíme, pošlete obratem na dosavadní adresu redakce. Číslo účtu pro zaslání předplatného zůstává zatím stejné. A na závěr nejdůležitější změna - od ledna se bude náš časopis jmenovat Svoboda svědomí v návaznosti na činnost Jednoty duchovenstva. (red)
Z kazatelského plánu na tuto neděli 3. NEDĚLE ADVENTNÍ Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte Jan Křtitel skromně poukazuje, že sám je pouze hlasem zvěstujícím čas Mesiášova příchodu. Je svědkem a služebníkem Spasitelovým. Kristus je ústřední postavou dění spásy. Pohled na něho nesmí být zakrýván čímkoli jiným - ani obřadem sebevíce povznášejícím. Vánoce slavené s velkou okázalostí, s hojností všeho, s líbivými zvyky a sváteční náladou, nemusí ještě být křesťanskými svátky. Těmi se stanou teprve tehdy, zazní-li při nich jasně evangelium o narození Božího Syna, přijmeme-li tuto zvěst do srdce a prožijeme-li ve víře požehnanou blízkost svého Spasitele.
Texty: Iz 61,1-2a.10-11 nebo Ex 19,3-6, 1Te 5,16-24, J 1,19-28, Iz 61,10 nebo Ž 11,5-7 K, 1Te 5,16-24 nebo Sk 13,23-25 Modlitba: Pane Bože, děkujeme ti za dobrou zprávu o tom, že i my máme být uzdraveni a vysvobozeni. Děkujeme za všechny lidi, kteří nám tuto dobrou zprávu z tvého příkazu zvěstovali a zvěstují. Prosíme o dary tvého Ducha, abychom i my mohli být posly, kteří zvěstují tvou pomoc světu a všem lidem v něm. Vhodné písně: 203, 31, 309
NZ 50/05
3
NAD PÍSMEM
Královská korunovační silnice pro Boha Potěšitele Bratři a sestry, milý sbore, když tato slova zazněla poprvé, byl Izrael v babylónském zajetí a dostával tam co proto za svou nevěrnost vůči Hospodinu. Těm, kdo byli sraženi Božím soudem tak, že ztráceli všechnu naději, tentýž Bůh poslal slova potěšení, evangelium. Těm se Bůh opět vemlouval do srdce, jako ženich nevěstě, ty Bůh nechal ujistit, že jeho hněv má omezenou lhůtu, kdežto jeho láska je věčná. Právě těm, kdo nyní tak dokonale dopláceli na minulou pošetilost, ohlašuje svůj příchod v milosti a v moci, a právě od nich žádá, aby mu začali připravovat cestu. A ne ledajakou cestu, přímo slavnostní korunovační dálnici, urovnanou a pokrytou rouchy a palmovými ratolestmi, jak se tenkrát chystala světským panovníkům, když se ujímali vlády. Když se blíží Král králů, tak se totiž také blíží jeho korunovace. Je třeba odpovědět jeho heroldům a náležitě přijmout ohlašovanou návštěvu všech návštěv. Je třeba udělat vše proto, aby tento Král poznal, že přichází mezi ty, kdo jsou jeho a kdo uznávají jeho svrchovanost. On chce být kupodivu přivítán těmi, kdo ho tak strašně zklamali, neboť jeho dary a jeho povolání jsou neodvolatelná. On je Král, který si nepořizuje dokonalejší lid tím, že vypoví smlouvu a vymění jej, ale tím, že smlouvu zachovává, ať se děje, co chce, a lid si vychovává jako Otec děti. Ačkoli my zrovna neplatíme za svou převrácenost v otroctví kruté velmoci, jež chce celý svět uhníst k svému obrazu, a politickou porobu už máme za sebou, i s námi Bůh jedná podobně. Také i nám oznamuje, že náš hřích je pro něho minulostí, že nás nenechá dále nést jeho následky a že již nedopustí, aby hřích stál mezi ním a námi, mezi námi a Božím požehnáním. V Ježíši přichází jako ten, jenž odnáší hřích světa a také náš, přichází s odpuštěním a smířením. I nám oznamuje, že pro něho nejsme cizí, ale že nás považuje za své, chce nám dát okusit svou dobrou vládu a stojí o projevy naší lásky a poddanosti. I nám říká, že nás nevyměnil, když jsme na jeho svaté jméno nakydali všemožnou pohanu, ale že nám chce dát novou budoucnost. A proto můžeme také dělat něco my: můžeme brát vážně hlas volajícího, jenž nás zve, abychom připravovali Boží cestu k nám. Hlas volajícího schválně vyhlašuje, že Boží korunovační silnice má být připravena na poušti. Poušť v našem pojetí je vy-
prahlé, pusté místo, kde se vůbec nedá žít, kde člověk žízní a hladoví a je opuštěn. Když tedy silnice pro našeho Boha má být připravena na poušti, tak našinec usuzuje, že ani ten největší úhor nemůže být překážkou v přípravě na zázrak Boží blízkosti. K Izraeli ale nemluvila při zmínce o poušti pouze pustota místa, tak podobná pustotě našich všedních dnů. Kdo se nechá tou pustotou příliš fascinovat a rozhovoří se zde o tom, že ve vyprahlosti, beznadějnosti života není bláhové začít počítat s Bohem mocným a milostivým, ten má jistě pravdu, protože to potěšující a burcující slovo znělo k otrokům, kteří neměli zhola nic. Jistě si můžeme pamatovat, že Bůh se nám přibližuje i tehdy, když je všecko kolem velice nepříznivé a že i tehdy mu to máme oplatit. Ale měli bychom jít hlouběji, k tomu, co poušť znamenala pro Izrael, aby nám neušlo, že Bůh svou radostnou zvěst ještě vystupňoval. Pro Izrael poušť souvisela s vyjitím z Egypta, byla místem Božích zásnub s Jeho lidem, místem nejužšího společenství Hospodina a Izraele. A současně byla i místem poskvrněným mnohonásobným vzdorem vůči Boží lásce. Proroci odedávna vyhlašovali, že při skonání tohoto věku Bůh znovu vyvede svůj lid na poušť a znovu si jej tam zasnoubí poutem, které pak už nikdy nebude porušeno nevěrou. Kdo měl uši k slyšení, pochopil z narážky na poušť, že nové Boží zásnuby jsou zde, jsou blízko, a s nimi se blíží i nerušené obecenství mezi Bohem a jeho lidem, mezi Bohem a každou jednotlivou duší. My můžeme doříci, že na těchto zásnubách sloužil jako starosvat Jan Křtitel a že uváděl ženicha, jímž je Ježíš z Nazareta. Můžeme doříci, že ty zásnuby se konaly na poušti u Jordánu, a pak po celém Izraeli: v Galileji, v Judsku, v Jeruzalémě, a byly nakonec zpečetěny na Golgatě. Od té doby jsou opět nerozlučně spojeni Bůh a Izrael, ale nejen to. I Bůh a lidstvo, Bůh a kterýkoli člověk. Od té doby je pro lidi připraveno jako dar nové srdce, aby mohli tomuto spojení dostát; aby jej už nepociťovali jako břemeno, které je třeba odhodit, ale jako výsadu, vyznamenání, obdarování a potěšení v životě i smrti. Když Bůh přichází s tak velkými věcmi, chce být také náležitě přijat. On ze své strany připravil vše, ale nyní vyzývá nás k přitakání, k otevření se, aby toto jeho dílo nešlo kolem nás, ale skrze nás. Říká: Odstraňte
Děkujeme, Pane Ježíši, za chléb života i kalich naděje v obecenství se všemi tvými vyvolenými. Provázej nás svým požehnáním v adventním čase příprav. Zbav nás všeho marného shonu a neklidu a dej v Duchu svatém touhu po jednotě ve víře, naději a lásce v rodinách, v církvi i v celé společnosti. Amen. FRANTIŠEK MOC mi z cesty všechny překážky. A nemá na mysli jen vnější planýrování, jako při stavbě dálnice nebo železnice, která se zakusuje do kopců a přemosťuje doliny, i když ty tehdejší korunovační silnice měnily hrbolatou krajinu v rovinku, po které se koňmo jelo jedna radost. On nepotřebuje, aby zmizely kopce a doly, není vlak, co jezdí jen tam, kde nemá převýšení větší než 12 stupňů. Ale zcela nutně vyžaduje, aby zmizelo všecko vyvyšování i ponížení. Když je Bůh přítomen ve svém majestátu, pak se všechny domnělé výšiny stávají směšnými a my je smíme takto uvidět. Všechna lidská sláva, majetek, postavení a moc, to vše se proměňuje v kočičí zlato mizivé ceny. On odhaluje marnost a bláhovost veškeré pýchy. On je Pán a všichni lidští páníčkové před ním blednou. On je Bůh a vše, čemu my lidé vzdáváme čest, před ním ztrácí lesk, ukazuje se jako bezmocná, nepotřebná imitace. A tento Pán pánů a Král králů nás zve, abychom si sundali brýle mámení a napříště už nikomu a ničemu nedovolovali hrát si na Boha a zaclánět jeho velikosti v našich očích. Jenže Bůh Izraele přichází v Kristu nejen s mocí, ale také se smířením, se spásou. A proto může a musí zmizet i každá propast. Dagmar Ondříčková, ČCE zkráceno
4
TÉMA TÝDNE
NZ 50/05
NAPLNIT SOUČASNÉ SNAŽENÍ MRAVNÍ I POZNÁNÍ VĚDECKÉ DUCHEM KRISTOVÝM
Francis Fukuyama: Jak regulovat vědu Některé nové technologie jsou od samého počátku děsivé a nutnost politicky kontrolovat jejich rozvoj a využití je zjevná všem od samého počátku. Když byla odpálena v Alamogordo v Novém Mexiku v létě 1945 první atomová bomba, všichni přítomní pochopili, jaký strašlivý ničivý potenciál byl vytvořen. Jaderné zbraně byly tak od samého začátku omezovány politickou kontrolou. Jednotliví vědci neměli právo svobodně rozvíjet samostatně jadernou technologii anebo prodávat a kupovat součástky potřebné k výrobě jaderných bomb. Během času státy podepsaly dohodu o nešíření jaderných zbraní. Jiné nové technologie se zdají daleko neškodnější, a tak je málokdo reguluje. - Shrnujeme první část článku Francise Fukuyamy, který vyšel v časopise Public Interest (Veřejný zájem). Například osobní počítače a internet slibovaly, že vytvoří bohatství, zvýší přístup lidí k informacím a povedou k vzniku nových společenství mezi uživateli. Lidi museli usilovně hledat záporné stránky informační revoluce. Zatím našli takové skutečnosti, jako je tzv. "digitální nerovnost" (tj. nerovnost v přístupu k informačním technologiím) a ohrožení soukromí. Tyto hrozby však nejsou zrovna zásadními záležitostmi spravedlnosti či morálky. Navzdory tomu, že etatističtější státy se občas snaží kontrolovat informační technologii, kvetla na národní i mezinárodní úrovni v minulých letech s minimálním státním dohledem. Biotechnologie patří někam mezi oba tyto extrémní body. Geneticky modifikovaná úroda a lidské genetické inženýrství vyvolávají v lidech daleko větší znepokojení než počítače či interent. Ale biotechnologie také slibuje podstatný prospěch pro lidské zdraví. Bude-li biotechnologie schopna vyléčit cystickou fibrózu anebo cukrovku, je obtížné vyjádřit důvody, proč by mělo stát znepokojení nad technologií v cestě pokroku. Je lehčí kritizovat novou biotechnologii, pokud povede její rozvoj k chybám při klinických zkouškách anebo k smrtící alergické reakci na geneticky modifikované potraviny. Avšak skutečná hrozba biotechnologie je daleko jemnější a proto utilitářským způsobem daleko obtížněji hodnotitelná. Jde o možnost lidského klonování, tzv. "designer babies" - o eugenickou selekci inteligence, pohlaví a osobnosti - což by nakonec vedlo k likvidaci lidského biologického druhu jako takového.
Požadavek regulace Tváří v tvář výzvě od takovéto technologie, kde jsou její dobré i špatné stránky těsně spojeny, je možno reagovat jen jediným
způsobem: Musíme regulovat její rozvoj a vytvořit instituce, které budou schopny rozlišit mezi tím technologickým pokrokem, který podpoří rozvoj člověka, a tím, který ohrožuje lidskou důstojnost i zdraví. Tyto regulační instituce musejí mít pravomoc vynutit si své zákazy na celostátní a posléze i na mezinárodní úrovni. Debata o biotechnologii je dnes polarizovaná mezi dvěma tábory. První tábor, v podstatě volnomyšlenkářský, argumentuje, že společnost by novou technologii neměla nijak omezovat. V tomto táboře jsou i vědci, kteří chtějí rozšiřovat objem vědeckých znalostí, biotechnologický průmysl, který chce vydělávat zisky z neomezeného vědeckého pokroku, a ti, kteří z ideologických důvodů podporují volný trh, deregulaci a minimální vládní zásahy do oblasti technologie. Opačný tábor je nesourodou skupinou lidí morálně znepokojených biotechnologií. Skládá se z lidí se silným náboženským přesvědčením, z ekologů, kteří věří v nedotknutelnost života, z ludditských odpůrců nové technologie a osob na levici, které se obávají, že se do světa vrátí eugenika. Tito lidé navrhují zakázat široké spektrum nových technologií od oplodňování in vitro, přes výzkum kmenových buněk až po geneticky modifikované plodiny a lidské klonování. Je důležité, aby se debata o biotechnologii dostala dál, než kde je tato polarizace. Obojí přístup - absolutní liberalismus vůči biotechnologickému rozvoji a absolutní zákaz - jsou chybné a nerealistické. Některé technologie, jako klonování lidí, by měly být zakázány z taktických i vnitřních důvodů. Ale u jiných forem biotechnologie bude zapotřebí jemnějšího regulačního přístupu. Lidi zaujímají různé etické postoje vůči různým technologiím, skoro nikdo však nezkoumá, jakých institucí
bude zapotřebí na to, aby umožnily společnostem ovládat rychlost a rozsah vědeckého rozvoje. Už je to hodně dlouho, co někdo navrhl, že svět potřebuje víc regulace. Není rozumné požadovat novou regulaci zbrkle. Před reaganovskou-thatcherovskou revolucí z osmdesátých let bylo mnoho hospodářských sektorů v severní Americe, v Evropě i v Japonsku přehnaně regulováno a mnoho jich je přehnaně regulováno i dnes. Regulace přináší velké množství nevýkonnosti a dokonce i patologické jevy. Ale nakonec existují určité typy sociálních problémů, které je jedině možno zvládnout prostřednictvím oficiální vládní regulace, a biotechnologie je právě takový problém.
Kdo rozhoduje? Kdo bude rozhodovat o tom, zda zvládneme novou biotechnologii, a s jakými pravomocemi? Během debaty v roce 2001 v americkém Kongresu o zákonech, které měly zakázat lidské klonování, argumentoval poslanec Ted Strickland z Ohia, že se musíme řídit jen nejlepší dosažitelnou vědou a "že bychom neměli dovolit teologii, filosofii ani politice, aby ovlivňovaly naše rozhodnutí v této věci". Mnozí s tím souhlasí. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že veřejnost považuje vědce za daleko významnější osoby než politiky, nemluvě o teolozích či filosofech. Úsilí politiků omezovat, co dělají vědci při své práci, vyvolává vzpomínky na středověkou katolickou církev, která označila Galilea za kacíře, když konstatoval, že se Země točí kolem Slunce. Od dob sira Francise Bacona je rozšířen názor, že vědecký výzkum je už svou samou podstatou legitimní, jako činnost, která slouží širokým zájmům lidstva. Tento názor bohužel není správný. Věda sama nemůže určit, jakým způsobem bude využívána. Vědci mohou objevit očkovací látky a léky proti nemocem, ale také mohou vytvořit infekční biologické zbraně - jsou schopni objevit fyziku polovodičů, ale také fyziku vodíkové bomby. Věda sama o sobě je indiferentní k tomu, zda jsou informace shromažďovány podle pravidel, která ochraňují práva lidských bytostí, podrobených výzkumu. Informace jsou informace a porušíme-li pravidla
5
NZ 50/05 nebo budeme-li je ignorovat, podaří se nám získat lepší informace. Celá řada nacistických lékařů, kteří naočkovali vězňům v koncentračních táborech infekční látky anebo mučili vězně tím, že je zmrazili či pálili k smrti byla profesionálně kvalifikovanými vědci, kteří shromáždili skutečné vědecké informace, jichž bylo potenciálně možno využít k pozitivním účelům. Pouze "teologie, filosofie či politika" dokáže určit, kde musejí být hranice vědy a techniky. Vědci mohou pomoci vytvořit morální pravidla týkající se jejich vlastního chování, ale nikoliv jako vědci, nýbrž jako vědecky informovaní členové širšího politického společenství. V komunitě výzkumníků a lékařů, kteří pracují v oboru biolékařství, je mnoho brilantních, energických, etických a inteligentních lidí. Avšak jejich zájem není nutně v souladu s veřejným zájmem. Vědci jsou silně motivováni ctižádostí a často mají na určité technologii či léku i finanční zájem. Proto otázka, co si počneme s biotechnologií, je otázkou politickou, kterou není možno řešit technokraticky. Odpověď na otázku, kdo rozhoduje o legitimním a nelegitimním využívání vědy, byla určena už několika stoletími politické teorie a praxe: Je to demokraticky ustavené politické společenství, které jedná především prostřednictvím svých volených zástupců. Toto společenství má v těchto záležitostech suverénní pravomoci a má autoritu regulovat rychlost i rozsah technologického rozvoje. Jistě, v současnosti existují v souvislosti s demokratickými institucemi četné problémy, od lobbování zájmových skupin až po populismus politiků, avšak přesto neexistují jiné instituce, které by byly schopny lépe vyjádřit vůli lidu spravedlivým a legitimním způsobem. Jistě musíme předpokládat, že politikové, kteří budou v těchto věcech rozhodovat, mají k dispozici rozsáhlé a inteligentní informace o stavu vědeckého bádání. Historie je plná případů, kdy vznikly zákony na základě špatné vědy - například to byly zákony o eugenice, které byly v USA schváleny začátkem dvacátého století. Avšak nakonec je i věda sama jen nástrojem pro dosažení lidských cílů: politické společenství musí rozhodnout, jakých cílů je třeba dosáhnout. Když se vrátíme k otázce vytvoření regulačního systému pro lidskou biotechnologii, čelíme jinému problému. Otázkou totiž není, zda by rozhodovat o směru vědeckého výzkumu měli vědci či politikové, ale zda by to měli být jednotliví rodiče či vláda, která bude rozhodovat, čí rozhod-
nutí ohledně rozmnožování je možno dovolit. James Watson argumentoval, že by o tom měly rozhodovat individuálně matky a nikoliv skupina politiků - mužů: "Má zásada je zde zcela jednoduchá: ať většinu rozhodnutí činí ženy a nikoliv muži. Ženy plodí děti a muži, jak víte, se často vyhýbají dětem, které nejsou zdravé. Budeme se muset cítit víc odpovědní za příští generaci. Myslím, že by mělo být dovoleno ženám, aby rozhodovaly, a co se mě týče, zakažte rozhodovat všem těm doktorským komisím, sestaveným z mužů." Dát do protikladu úsudek byrokratů mužů a zájem milujících matek je inteligentní rétorickou strategií, ale o to nejde. Mužští soudci, různí mužští hodnostáři a sociální pracovníci (a mezi nimi i řada žen) už neustále zasahují do života žen, nařizují jim, že nesmějí zanedbávat či zneužívat své děti, že je musejí posílat do školy a nikoliv nutit, aby pro rodinu vydělávaly, a že nesmějí dětem dávat narkotika, ani je ozbrojovat zbraněmi. To, že většina žen využívá svých pravomocí odpovědně, nevylučuje nutnost existence předpisů, zejména v době, kdy technologie umožňuje celou řadu vysoce nepřirozených reprodukčních možností (jako je například klonování), jehož konečný důsledek může být pro děti škodlivý. Automaticky sdílený zájem, který podle nynějších předpokladů existuje mezi rodiči a dítětem, které přijde na svět přirozenou formou rozmnožování, možná nebude existovat v novém světě. Někteří lidé argumentují, že se dá předpokládat souhlas dosud nenarozeného dítěte s tím, aby se mohlo narodit bez vrozených vad či duševní zaostalosti. Avšak můžeme předem předpokládat souhlas dítěte, které bude klonem, anebo které se narodí jako biologický potomek dvou žen, anebo dítěte, které bude mít v těle zvířecí gen? Zejména klonování vyvolává možnost, že rozhodnutí o dítěti bude vyhovovat především zájmu a pohodlí rodičů a nikoliv dítěte a v takovém případě má stát povinnost zasáhnout na ochranu dítěte.
Lze technologii regulovat? I když se rozhodneme, že technologie musí být regulována, čelíme problému, zda to bude skutečně možné. Jednou z největších překážek myšlení o tom, jak regulovat lidskou biotechnologii, je široce rozšířená představa, že technologický pokrok není možné zastavit a že veškeré takové úsilí je odsouzeno k selhání. Tento názor škodolibě prosazují nadšení stoupenci nejrůznějších technologií a ti, kteří doufa-
jí, že na jejich základě vydělají zisky, pesimisticky ho pak sdílejí ti, kdo by rádi viděli zpomalení rozvoje potenciálně škodlivých technologií. V tomto druhém táboře vládne všeobecně poraženectví ohledně otázky, zda dokáže politika ovlivňovat budoucnost. Tento postoj podstatně zesílil v minulých letech v důsledku globalizace a našich zkušeností s informační technologií. Žádný suverénní stát, tvrdí se, nemůže regulovat či zakazovat žádné technologické inovace, protože se vědecký výzkum prostě přesune jinam. Americké úsilí ovládnout šifrování dat, například, anebo francouzské snahy vnutit francouzským internetovým stránkám povinnost psát francouzsky, prostě ochromily technologický vývoj v těchto zemích, protože se lidé, kteří jsou motorem pokroku, prostě přesunuli do příznivějších míst. Jediným způsobem jak zvládnout šíření technologie je zavést mezinárodní regulační dohody. Je nesmírně obtížné je vyjednat a ještě obtížnější je vynucovat. Vzhledem k tomu, že takové mezinárodní dohody neexistují, každý stát, který se na svém území rozhodne vědecký vývoj omezit, prostě jen tím napomůže k zrychlenějšímu vědeckému rozvoji jinde. Víra v nevyhnutelnost technologického pokroku je nesprávná, i když by se to mohlo splnit, kdyby ji přijalo příliš mnoho lidí. Není prostě pravda, že rychlost a rozsah technologického rozvoje nelze zvládnout. Existuje mnoho nebezpečných či eticky kontroverzních technologií, které byly politicky zvládnuty zcela úspěšně, včetně jaderných zbraní a jaderné energetiky, balistických střel, biologických a chemických zbraní, orgánů pro transplantace a neurofarmakologických substancí. Mezinárodní společenství reguluje experimenty s lidmi úspěšně už mnoho let. Nejnověji bylo v Evropě zcela zastaveno šíření geneticky modifikovaných organismů v potravním řetězci a američtí zemědělci se odvracejí od geneticky modifikovaných plodin, které nedávno ještě přijímali. Lze debatovat o tom, zda je to správné, ale dokazuje to, že pokrok biotechnologie není nezastavitelný. Skeptikové budou argumentovat, že v dlouhodobé perspektivě nebylo žádné toto úsilí zvládnout technologii úspěšné. Například, navzdory velkému diplomatickému úsilí, které vyvinul Západ a zejména Spojené státy ohledně nerozšiřování jaderných zbraní, v devadesátých letech se nicméně staly Indie a Pákistán šestou a Dokončení na str. 6
6
AKTUÁLNĚ
Francis Fukuyama: Jak regulovat... Dokončení ze str. 5 sedmou mocností, které otevřeně provedly zkoušky jaderných bomb. Po nehodách na Three Mile Island a v Černobylu se zpomalil rozvoj jaderné energetiky, ale nyní se znovu vrací v důsledku rostoucích cen fosilních paliv a obav ohledně globálního oteplování. Šíření balistických střel a zbraní hromadného ničení pokračuje v zemích, jako je Irák a Severní Korea, a existuje obrovský podzemní trh narkotik, lidských orgánů pro transplantaci, plutonia a téměř všech ostatních zakázaných substancí. To je všechno pravda. Žádný regulační režim není nikdy stoprocentně spolehlivý a když zvolíme dostatečně dlouhé období, většina technologií nakonec přece jen vznikne. Ale o to při společenské regulaci nejde. Žádný zákon není vždycky plně vynutitelný. Každý stát považuje vraždu za zločin a uvaluje za něj přísné tresty, přesto však k vraždám dochází. To, že k vraždám dochází, nebylo však nikdy důvodem pro to, aby se zrušil zákon, kriminalizující vraždu. V případě jaderných zbraní vedlo silné úsilí mezinárodního společenství zabránit jejich šíření velmi úspěšně k omezení šíření jaderných zbraní. Ty se proto nedostaly do rukou zemí, které mohly v různých his-
torických okamžicích podlehnout pokušení jich použít. Na začátku jaderné éry koncem čtyřicátých let dvacátého století předpovídali běžně odborníci, že za několik let budou vlastnit jaderné zbraně desítky zemí: to, že si je vytvořilo jen hrstka zemí a že do konce dvacátého století nebyla žádná jaderná zbraň použita ve válce je pozoruhodný úspěch. Je ovšem lehčí zvládnout jaderné zbraně než biotechnologii. Je tomu ze dvou důvodů. Zaprvé, rozvoj jaderných zbraní je nákladný a vyžaduje velké, viditelné instituce, a tak je nepravděpodobné, že by je někdo vyráběl soukromě. Zadruhé, tato technologie je tak zjevně nebezpečná, že svět rychle souhlasil, že je zapotřebí ji regulovat. Biotechnologický výzkum je naproti tomu možno provádět v malých, méně luxusně financovaných laboratořích a podobný konsensus ohledně rizik neexistuje. Na druhé straně biotechnologie nevytváří takové překážky při vynucování jejího nevyužívání, jaké vytvářejí jaderné zbraně. Jediná bomba v rukou teroristické organizace anebo teroristického státu, jako je Irák, vážně ohrozí světovou bezpečnost. Naproti tomu, podaří-li se Iráku vyklonovat nového Saddáma Husajna, to
Karel Teige
mělo stát způsobem života. Na začátku třicátých let se věnoval výlučně sociologii architektury spolu s antifašistickou publicistikou. Stal se předním propagátorem funkcionalismu a konstruktivismu, jež chápal jako službu vědy a techniky potřebám lidské přirozenosti a jako obrat od formy k funkci. Polemizoval s Le Corbusierem, když na rozdíl od něj trval na pojetí architektury jako vědecké disciplíny determinované společensky. Jeho obsáhlá práce K sociologii architektury (1930) mu zajistila v semestru 1929-30 hostování na vysoké škole Bauhausu v Dessau. Teigeho také trvale přitahovala oblast fotografie a filmu. Již roku 1925 vydal knížku Film, následovaly studie o Chaplinovi a sovětských tvůrcích a roku 1929 studie K estetice filmu, jež přinesla shrnutí jeho názorů představujících film jako umění čistě pohybové a obrazové. Stejně tak je neopominutelná jeho práce výtvarná, především v oblasti typografie a knižní grafiky a také v oblasti fotomontáží a koláží. Návrat k otázkám slovesného umění přišel v roce 1934, kdy Teige společně s V. Nezvalem založil v Praze Surrealistickou skupinu. Surrealismus byl pro Teigeho opět nikoli
Karel Teige ve svém rozsáhlém díle nejdůsledněji v Čechách vytvořil a domyslel program a koncepci avantgardního umění i životního stylu. Po maturitě (1919) na gymnáziu v Křemencově ulici v Praze se zapsal na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, ale to již plnou energii věnoval aktivitám avantgardního umění. Organizačním centrem "revolučních" umělců se stal ve 20. letech umělecký svaz Devětsil (založen 1920), v jehož čele stál Teige od samého začátku. Na této půdě (ve stati Nové umění proletářské, 1922) také formuloval svou představu proletářského umění, která na rozdíl od sovětského Proletkultu a jeho zdejších apologetů (S. K. Neumann) nesloužila didaktické tendenci a sociálnímu sentimentu, nýbrž se zabývala tím, čím proletariát skutečně žije. Zde je již obsažen hlavní motiv poetismu, směru, který Teige definoval v prvním manifestu Poetismu z roku 1924 a který chce být prostředkem, jak rozvinout lidskou imaginaci a tvořivost, jak obnovit rovnováhu mezi moderní civilizací a lidskou senzibilitou. Umění se
NZ 50/05 moc nikoho neohrožuje, ať je taková vyhlídka jakkoliv nechutná. Kdyby ve Spojených státech bylo lidské klonování zákonem zakázáno, účel tohoto zákona by nebyl podvrácen, kdyby některé jiné země klonování dovolily, ani kdyby Američané cestovali do zahraničí, aby se tam v těch jiných zemích nechali naklonovat. Někteří lidé argumentují, že v globalizovaném světě nemůže regulace fungovat, pokud by nebyla mezinárodní. Avšak používat tohoto argumentu proti regulaci na státní úrovni znamená dávat vůz před koně. Regulace nikdy nezačíná na mezinárodní úrovni. Státy si musejí nejprve vytvořit zákony pro svou vlastní společnost, než začnou vůbec uvažovat o vytvoření mezinárodního regulačního systému. To se zejména týká politicky, hospodářsky a kulturně tak dominující země, jako jsou Spojené státy. Jiné země po celém světě budou velmi bedlivě sledovat, jak si budou Spojené státy počínat ve svém domácím právu. Pokud má kdy vznikout mezinárodní konsensus ohledně regulace určitých biotechnologií, je nepravděpodobné, že by vznikl dříve, než v této věci dojde ve Spojených státech k akci na domácí scéně. Překlad: Britské listy Francis Fukuyama je profesorem mezinárodní politické ekonomie na John Hopkins University v USA. estetickou školou, ale filosofií života, sjednocující v revoluční perspektivě realitu a fantazii, kolektivismus a svobodu, rozum a cit. Ve 30. letech dokončil svou rozsáhlou práci Jarmark umění (1936), jež představuje výsledek mnohaletého zkoumání fenoménu moderního umění. Roku 1938 vystoupil proti útokům českých stalinistů (L. Štoll, S. K. Neumann), v brožuře Surrealismus proti proudu se postavil proti křižáckému tažení stalinské moci proti modernímu umění a učinil paralelu se soudobými projevy v hitlerovském Německu - Entartete Kunst (Zvrhlé umění). Během okupace se věnoval estetickým studiím, vydal monografie Jan Zrzavý - předchůdce (1940) a Grünewald (1941). Po 2. světové válce předložil na výzvu profesorů UK doktorskou práci, ale z politických důvodů mu doktorát již udělen nebyl. V poválečném umění se začal více věnovat typografii, užité grafice a publikování teoretických studií v časopisech. Zároveň pokračoval v činnosti v surrealistické skupině a zahajoval také v roce 1947 mezinárodní výstavu surrealismu. Po r. 1948 se podílel na "samizdatovém" vydávání sborníku Znamení zvěrokruhu. (jp)
NZ 50/05
Známe z historie: Přemysl Otakar I. Přemysl byl synem krále Vladislava II. a jeho druhé manželky Jitky Duryňské. O mládí příštího krále se zprávy nedochovaly, objevují se teprve roku 1180, kdy se zasnoubil, a pak roku 1185, kdy stál v čele vojska staršího bratra knížete Bedřicha a měl za úkol přinutit moravské Přemyslovce, které podporoval císař Barbarossa, k poslušnosti českému knížeti. Teprve na druhé výpravě přiměl Konráda II. Otu k boji a porazil ho v krvavé bitvě u Loděnic 10. prosince. Následovalo smíření, které Konráda Otu vyneslo po Bedřichově smrti na knížecí stolec (1189-91). Když se po jeho smrti stal knížetem Václav (syn Soběslava II.), vypověděl mu Přemysl poslušnost a začal sám bojovat o vládu. Na jeho stranu se přidal i biskup Jindřich Břetislav. Václav se opevnil v Praze a po neúspěšném obléhání vyslal Přemysl biskupa k císaři. Za úplatek 6000 hřiven stříbra Jindřich VI. udělil Přemyslovi Čechy v léno a Václav nakonec prchl do ciziny. Přemysl tak roku 1192 poprvé usedl na knížecí stolec, ale nemohl sehnat slíbenou sumu, a tak se biskup musel odebrat jako rukojmí k císaři. Přemysl zatím vyjednával s císařovým odpůrcem Jindřichem Lvem, což vedlo k jeho pádu. Rozzuřený císař ho zbavil vlády, kterou svěřil biskupu Jindřichu Břetislavovi (1193). Přemysl sice proti vracejícímu se biskupovi vojensky vytáhl, ale k bitvě nedošlo. Většina šlechty přeběhla z Přemyslova tábora a ten musel utíkat. Exil však netrval dlouho, protože už v červnu kníže a biskup zároveň zemřel. Čeští páni, zřejmě v obavě před odvetou, zvolili za nového knížete Přemyslova mladšího bratra Vladislava. Přemysl nehodlal ustoupit, přitáhl do Čech a schylovalo se k bratrovražednému boji. Vladislav, i když měl převahu, před bitvou uznal přednostní právo Přemysla, postoupil mu dobrovolně vládu (6. 12. 1197) a až do smrti ho oddaně podporoval, což byl neobvyklý čin, který mu vynesl obdiv souvěkých kronikářů. Přemysl bratra jmenoval moravským markrabětem, a když upevnil své postavení v Čechách, začal usilovat o královskou korunu. Roku 1197 totiž zemřel císař Jindřich VI. a v následujících bojích několika rivalů o korunu Přemysl správně vycítil příležitost. Nejprve uzavřel smlouvu s Filipem Švábským a za podporu při jeho volbě v březnu 1198 byl v srpnu - společně s Filipem - slavnostně korunován s tím, že právo nosit korunu měli i jeho dědici. Dosáhl i dalších výsad: právo investovat (dosazovat) praž-
7
Z NÁBOŽENSKÝCH OBCÍ
ské biskupy, omezení císařské moci tím, že svobodně zvoleného českého krále může císař pouze potvrdit. Roku 1201 zasáhl do sporů o císařství i papež Inocenc III., který podporoval protikandidáta Otu Brunšvického a vyzval Přemysla, aby odstoupil od Filipa. Protože Ota zatím neuznával Přemyslův královský titul, po změně tábora byl Přemysl 24. 8. 1203 znovu slavnostně korunován v Merseburku. Připojil se i papež a bulou z 29. 4. 1204 potvrdil titul i všechna privilegia království na věčné časy. Ale pro Přemysla to nebyla poslední změna spojence. Poté co byl zavražděn Filip Švábský, postavil se za kandidaturu štaufského pretendenta Fridricha II., syna Jindřicha VI. Ota sice zbavil za trest Přemysla všech lén, ale na válečné výpravě Fridricha II. se Přemysl vyznamenal a vděčný panovník, který ještě neměl císařskou pečeť, mu všechna privilegia stvrdil a rozšířil Zlatou bulou sicilskou. Český král se mohl vyplatit z dávného závazku doprovázet císaře na římské jízdě a musel se zúčastňovat pouze těch říšských sněmů, které byly v bezprostředním dosahu jeho území. Zároveň se upevnilo právo volitelského (kurfiřtského) hlasu pro českého krále. Panování Přemyslovi I. Otakaru zkomplikoval rozchod s manželkou Adlétou Míšeňskou, přičemž zbavil prvorozeného syna Vratislava nástupnictví, a ještě téhož roku se oženil s Konstancií Uherskou. Nepřátelství Míšeňských na sebe nedalo čekat, a navíc volbou nového biskupa Ondřeje (1214) místo spojence získal Přemysl protivníka, který usiloval o vymanění církve z područí světské moci. Pět let trval spor s biskupem, na jehož stranu se postavil i papež a nechal nad Čechami vyhlásil klatbu. Nakonec díky obratné Přemyslově politice - došlo v otázce církve ke kompromisu a svou moc panovník ještě posílil. Konkordát vymezující vztahy mezi králem a pražským biskupem byl 10. 3. 1222 Přemyslovým privilegiem rozšířen na všechny církevní instituce v království. Na sklonku vlády se Přemyslovi podařilo vyřešit letitý problém, který dlouho oslaboval český stát - otázku nástupnictví. Seniorát, starobylé právo o nástupu nejstaršího člena rodu z dob Břetislava I., nahradil primogeniturou, právem prvorozeného, která odpovídala upevňujícím se feudálním vztahům. Už v roce 1216 nechal nejstaršího syna z druhého manželství Václava uznat šlechtou za budoucího krále. Volbu pak
potvrdil i císař Fridrich II. a korunovací v roce 1228, ještě za svého života, mu Přemysl následnictví pojistil. Brzy nato se zároveň rozkmotřil s císařem i rakouským vévodou Leopoldem. Podle dohody se Přemyslova dcera Anežka z druhého manželství měla stát ženou císařova prvorozeného syna. Leopold císaře přiměl, aby dohodu urážlivě zrušil a oženil syna s Markétou Rakouskou. Anežku, dlící na vychování na rakouském dvoře, otci roku 1225 vrátili - odešla pak do kláštera, stala se abatyší a nakonec světicí (také dcera z prvního manželství Markéta, provdaná do Dánska pod jménem Dagmar, je dodnes vysoce ctěnou královnou). Přemysl poté vytáhl proti Leopoldovi, ale roku 1226 válka skončila příměřím, i když přátelské vztahy se již neobnovily. Přemyslova pragmatická politika, při níž měnil snadno spojence, nemusí vzbuzovat na první pohled sympatie. Její výsledky však lapidárně zhodnotil F. Palacký: "nalezl Čechy svržené až na nejhlubší stupeň politické nevlády a nevážnosti, blízko konečného úpadku ... a když umřel, pozůstavil je synu svému co mocnářství nikomu nepodlehlé, v sobě uspokojené a svorné a požívající ve valné části Evropy netoliko vážnosti, ale i ostrahu." Přemysl jako politik patřil rozhodně k největším v celé naší historii. (red)
Co možná nevíte o adventu * Adventní doba se ustálila na posledních čtyřech týdnech před Štědrým dnem až v 11. století. Například z roku 581 pochází nařízení biskupa Perpetua, podle něhož byl stanoven začátek adventu na svátek sv. Martina, tzn. 11. listopadu. Rovněž jsou zmínky o 40denním půstu před Vánocemi. Sněm Turonský roku 567 ustanovil začátek adventu na počátek prosince. Z roku 1001 pochází z opatství Abbo první zmínka o adventu, trvajícím čtyři neděle. * Letos připadla 1. adventní neděle a s ní i začátek adventní doby na 27. listopadu, což znamená, že je nejdelší možná adventní doba. Příští rok připadne 1. adventní neděle na 3. prosince, což bude naopak nejkratší možná adventní doba. * V různých krajích se lišil přístup k adventnímu půstu. V roce 581 udával sněm Matikonský jako postní dny pondělí, středu a pátek. Sněm Turonský zase stanovil, aby se řeholníci, prvním prosincem počínaje, postili po celou dobu. Například papež Urban V. (1362-1370) zakázal požívat maso v adventní době pouze duchovním u svého dvora. (red)
8
Kalendarium - prosinec 12. 12. 1990 - Po napjatém jednání mezi slovenskou a českou reprezentací schválilo Federální shromáždění novelu ústavního zákona č. 143/1968 Sb. o československé federaci (tzv. kompetenční zákon). Na jeho základě byly delegovány na republiky pravomoce, které měla dosud v rukou federace. Novela byla 13. prosince doplněna o rozpočtová pravidla na rok 1991 v poměru: 35 (ČSFR) : 40 (ČR) : 25 (SR). 13. 12. 1620 - Sněm Moravanů v Brně kapituloval před císařským vojskem Buquoyovým (generál Buquoy nahradil ve velení císařských vojsk generála Dampierra, který 9. října t. r. padl u Prešpurku). 13. 12. 1860 - Ministrem vnitra (s titulem státního ministra) byl jmenován (za propuštěného hraběte Goluchowského) A. rytíř von Schmerling. V úřadě setrval do 27. července 1865. 13. 12. 1880 - Narodil se v Písku Josef Chochol (+ 6. 7. 1956 Praha) - architekt a teoretik architektury, který patřil ke stoupencům architektonického kubismu, v jehož prosazování pokročil nejdále a nejdůsledněji, jak ukazují jeho realizované domy pod Vyšehradem, navržené roku 1913. Tyto budovy patří ke zvláštnostem architektury počátku 20. století, kdy v českém prostředí vznikl nový - ve světové architektuře naprosto ojedinělý - styl inspirující se dobovými proudy výtvarného umění. V Chocholově tvorbě je přitom kubistický projev nejčistší, bez reminiscencí na předcházející modernu či historismus, přísně racionálně konstruovaný. 13. 12. 1900 - Narodil se v Praze Karel Teige (+ 1. 10. 1951 v Praze) - estetik, vůdčí představitel poetismu a českého surrealismu, teoretik architektury, literární a výtvarný kritik - viz i str. 6. 13. 12. 1995 - Ústavní soud zrušil ustanovení zákona o půdě, která podmiňovala restituci zemědělského a lesního majetku trvalým pobytem českého občana v ČR. Současně zrušil i lhůtu, v níž mohli restituenti uplatnit svůj nárok. 14. 12. 1935 - Oficiální abdikace prezidenta T. G. Masaryka. 14.-15. 12. 1945 - V Praze proběhl I. sjezd Svazu osvobozených politických vězňů. 15. 12. 1230 - Zemřel král Přemysl Otakar I. (vládl 33 let), dožil se ze všech historicky známých Přemyslovců nejvyššího věku - 75 let. V úspěšné politice svého otce pokračoval Václav I. [1230-1253]. I když se nevyznačoval jeho vynikajícími vladařskými schopnostmi, je označován jako "nadaný a energický panovník, ctitel zábav až rozma-
Z CÍRKVE
NZ 50/05
řilého života, libující si v krásoumě, a zvláště básnictví" (František Palacký) - viz i str. 7. 15. 12. 1745 - Nové vítězství pruského vojska u Kesselsdorfu (nedaleko Drážďan). O několik dnů později obsadil Fridrich II. i hlavní město Saska a spojenecké armády ustoupily do Čech. Tím bylo zmařeno zamýšlené zimní tažení spojenců na Berlín. 16. 12. 1740 - Pruský král Fridrich II. vtrhl bez vypovězení války s třicetitisícovou armádou do Slezska. Během několika dnů obsadila jeho dobře vycvičená armáda polorozbořené pevnůstky (3. ledna 1741 i Vratislav) s cílem anektovat tuto zemi Koruny české. Do začátku března se stalo Prusko pánem téměř celého Slezska. Začala tzv. první válka slezská (1740-1742). 16. 12. 1945 - V Praze byl ustaven Svaz brannosti. Předsedou se stal generál M. Ferjenčík. 18. 12. 1935 - Volba E. Beneše [19351938] prezidentem republiky. Po rozhodnutí slovenských luďáků volit Beneše stáhl den před volbami protikandidát pravice B. Němec svou kandidaturu. Pro Beneše hlasovalo 340 poslanců a senátorů, Němec dostal 24 hlasů a 76 hlasovacích lístků bylo prázdných. M. Hodža představil novou vládu tzv. široké koalice, která až na dvě změny (na postu ministra zahraničí a ministra zemědělství) byla totožná s předchozím kabinetem; místo po uvolněném E. Benešovi jako ministru zahraničí převzal Hodža, kterého 29. února 1936 vystřídal K. Krofta. (red)
tu půjčku ani vrátit. Proto, aby se mi dařilo dobře, nemusí můj život skončit na kříži. Stačí, když budu žít jako slušný člověk. A tak se, milí bankéři, omlouvám, ale já už jsem si půjčil v den svého zrození. Ota Ševčík, snad křesťan a básník Věnováno mé milé náboženské obci v Karlíně
Studentské bohoslužby
Srdečně zveme na předvánoční benefiční koncert, který se koná 19. prosince v 17 h v chrámu sv. Mikuláše. Hudební náplní budou zejména písně a skladby s vánoční tematikou v rozmanitém provedení instrumentálním i vokálním. Svou účast na koncertech přislíbily pěvecké a instrumentální soubory se sólisty z pražských Základních uměleckých škol a Církevní husitské Základní umělecké školy Harmonie. Vybrané dobrovolné vstupné bude věnováno na účet vznikajícího nestátního dětského domova rodinného typu a chráněného bydlení v Dubenci u Příbrami. Nadace Divoké husy celkový výtěžek zdvojnásobí. (red)
Studentské bohoslužby se mimořádně konají ve středu 14. prosince už od 18.30 h v Bohoslovecké koleji dr. Karla Farského. Zazní songová liturgie L. Svobody, zpívat bude Olga Rajnošková, kázáním poslouží říčanská farářka Michaela Procházková. Všichni jsou srdečně zváni. (hr)
Bohatší Vánoce?
Sedím ve vlaku a před očima mám reklamní minibilboard: "Bohatší vánoce? Půjčíme vám na ně!" Opravdu mi někdo "půjčí", abych měl Bohatší Vánoce? Nepůjčí, protože už mi půjčil Boží Syn před dvěma tisíci lety. Žádná banka mi nikdy nemůže půjčit to, co on. Nejenže nechce žádné úroky, ale nechce
Nové publikace * Dialog na cestě je sborník, který připravil stejnojmenný Literárně dramatický klub. Na stránkách se potkávají nejen věřící různých církví, ale i známí umělci a vědci. Všichni si podávají ruku během zamyšlení nad naší lidskou cestou. Je to životní pouť, plná hledání, rozporuplnosti, úzkosti, ale i a to především - objevování vzájemnosti. Máme vzácnou příležitost prožívat nezaměnitelné sdílení, pokusit se o naslouchání a směřovat k naději prostřednictvím smysluplného dialogu. 80 stran zajímavého čtení za 50 Kč + poštovné si můžete objednat mailem:
[email protected] nebo telefonicky 608 912 191. * Na voze Eliášově je sbírka básní maďarských autorů, přeložených br. farářem Zdeňkem Svobodou, ilustrovaná br. farářem Lumírem Čmerdou. Velice pěkně vypravená knížka za pouhých 70 Kč, která vyšla za podpory náboženské obce u sv. Mikuláše Praha 1 - Staré Město, může být vhodným vánočním dárkem, pokud si ji rychle objednáte v prodejně Blahoslav mailem:
[email protected] nebo telefonicky 220 398 111. (red)
Pomozte dětem
NOVÝ ČESKOSLOVENSKÝ ZÁPAS - týdeník členů Církve československé husitské Vydávají členové Církve čs. husitské, adresa redakce: Vratislavova 8, 120 00 Praha 2 Redakce: Hana Rohlíčková a Mgr. Pavel Mašek, grafik: Jan Rohlíček tel.: 242441598, e-mail:
[email protected], http://www.cirkev-online.cz Tisk a distribuce vlastní pro vnitřní potřebu členů Církve československé husitské
