TRIFID. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

TRIFID Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Vasilij V. Golovaãev Bûsova tváﬁ © Vasilij V. Golovaãev, 1998 by EKSMO (Moskva) Translation © Vlado Rí‰a, 2004 Cover © Milan Fibiger, 2004 © TRITON, 2004

Nakladatelství Triton, VykáÀská 5, 100 00 Praha 10 www.triton-books.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS169101





Následky chyby

Tu noc před propuštěním Anton špatně spal. Zdál se mu stále dokola jeden a tentýž sen – boj v Kungurské soutěsce, kam ho vysadili se skupinou průzkumníků GRU . Měli za úkol zajmout nebo zabít hlavního polního velitele tádžické opozice Sulejmana. Paměť ho znova a znova vracela k okamžikům, které způsobily, že se ocitl v Šantarské kolonii, v místě se speciálním režimem, nedaleko Něftějuganska… Toho nadporučíka, kterému říkali Roman, převeleli ke skupině odkudsi zvenčí. Říkalo se, že přišel od protiteroristické jednotky FSB . Anton ho okamžitě ohodnotil podle chování – kombinace hrubosti a familiérnosti, poučování, neochoty poslouchat cizí názory, surovosti a bezcitnosti při trénincích boje muže proti muži. Anton v té době pracoval už osm let na Hlavním velitelství průzkumu jako instruktor boje z blízka, učil unibos a bars.* Současně dopracovával systém, kterému se mezi mistry bojových umění říkalo rusboj. Byl zřejmě jediným specialistou v celé zemi, který ho dokázal učit. Jeho učitel, jeden z prvních adeptů tohoto stylu, který mimo jiné ovládal čínské bojové umění da-cze-šu, říkával: „Da-cze-šu není *unibos – univerzální bojový systém vycházející ze školy bojového samba bars – bojový armádní systém Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

8

Vasilij Golovačev

způsob jak dobře bojovat, ale způsob jak nebojovat vůbec.“ Myslel tím, že umění ukončení boje netkví v tom, že člověk ukáže své mistrovství, ale v tom, že nedá protivníkovi možnost dokončit ani jediný útok. Od těch dob si Anton uvědomoval, že nepřítele je nutné bít a ne se s ním rvát, což dokazoval ve všech situacích, jaké se kdy v jeho životě vyskytly. Nicméně neuznával zbytečnou agresivitu a krutost v boji, ať už cvičném nebo skutečném. Užíval vždycky jen nejnutnější množství úderů nebo zákroků, které mu pomohly rychle a bez velkého trápení vyřadit protivníka z boje. Romana zjevně těšilo mlácení druhých a nebral ohledy na pocity okolí. Mnohokrát zranil i své sparring-partnery, neboť perfektně ovládal unibos. Při třetí hodině to už Anton nevydržel a zastavil výcvik. Gestem poslal člena skupiny, kterému Roman roztrhl obočí, na ošetřovnu. Zamračeně se podíval na usmívajícího se Romana, ještě celého rozpumpovaného předchozím bojem. Roman měřil metr osmdesát pět, byl svalnatý, opálený, dalo by se říct, že klasicky krásný, kdyby neměl přezíravé vrásky kolem úst a oči příliš blízko u sebe a hluboko posazené. „Mladíku, bojová umění nemají nic společného s tím sadistickým požitkem, s nímž pracujete ve sparringu. Žádám vás, abyste měl na paměti, že před vámi není nepřítel, ale váš kolega.“ „K čertu,“ přezíravě a odmítavě mávl rukou Roman a v širokém úsměvu ukázal bílé zuby. „Nejsme tady v ženském klášteře. Ať ví, co ho čeká ve skutečném boji. Na život se musíme dívat se jako na boj. A kromě toho, vy sám jste říkal, že protivníka je nutné bít a ne se s ním mazlit.“


Běsova tvář

9

„Nicméně před vámi je váš kolega, s nímž možná půjdete společně do akce.“ „Ať věnuje víc času obraně. Já mu jenom ukazuji díry v jeho bojové přípravě, kterou tady ostatně učíte vy.“ Členové skupiny, mezi nimiž nebyl ani jeden záklaďák či poddůstojník, začali reptat. Anton zvedl ruku a rozhostilo se ticho. „Takže vy si myslíte, že jsem špatný instruktor?“ „No, nejste špatný, ale znával jsem daleko lepší senseje.“ „Tak dobře. Jdeme na to!“ „Cože?“ „Ukažte mi všechno, čeho jste schopen jako učedník těch vašich profesionálů – sensejů. Povoluji vám všechny zákroky.“ Roman nedůvěřivě pokrčil nos a rozhlédl se kolem sebe. Pak se zadíval na klidně stojícího Antona a oči se mu zúžily. „A co když s vámi… zametu?“ „Oni,“ ukázal Anton na ostatní, „jsou svědci, že beru všechnu zodpovědnost na sebe. I když vás upozorňuji, že moje odpověď se vám líbit nebude! To ale není to hlavní. Jestli prohrajete, budete bez jakéhokoli odmlouvání plnit moje příkazy.“ Roman se ušklíbl. „To beru! Jenže já neprohraju. Budeme si muset najít nového trenéra.“ Skočil k Antonovi a začal krátký, ale velmi složitý boj, jak po technické, tak po psychologické stránce. Soupeři řešili úplně opačné úkoly. Roman chtěl za každou cenu dokázat svoji převahu. Anton pouze využíval své možnosti. Věděl, že zabít člověka je strašně jednoduché, daleko


10

Vasilij Golovačev

těžší je vyhrát. Jak říkával jeho učitel Vladimír Vasiljev, který bohužel před několika lety odjel do Kanady: „Umění zabíjet je jenom jedno z pomocných umění, která člověk potřebuje k tomu, aby prožil dlouhý život.“ Roman byl ve skutečnosti opravdu dobrý bojovník, možná že dokonce nejlepší z těch, s nimiž se kdy Anton setkal. Před vojenskými bojovými uměními se určitě zabýval karatem, kung-fu a také znal některé chvaty a údery z da-cze-šu, kterými bylo možné zastavit protivníka způsobením silné bolesti, nebo zlomit mu ruce, nohy, žebra, páteř. Určitě dokázal, stejně jako thajští mistři, přerazit úderem hrany dlaně stehenní kost. Nicméně, opravdu vládnout bojovým uměním znamená nejen bez jakéhokoli omezení bít či kopat, znát způsoby útočení i obrany, nenechávat soupeři ani nemenší šanci reagovat, ale i plně kontrolovat situaci a měnit jakýkoli nepřítelův tah ve svoji výhodu. Roman perfektně ovládal své tělo, chvaty a údery spojoval opravdu organicky. Nemusel vůbec přemýšlet o tom, co bude dělat v následujícím okamžiku. Také uměl kontrolovat proces působení na protivníka, přičemž získával maximální výhodu z každé bojové situace. Avšak Antonova úroveň byla někde jinde. Anton nebyl fyzicky silnější než Roman, ale schopnost nacházet nestandardní východiska, síla vůle a stabilita psychiky v životě a tím víc v boji jsou daleko užitečnější než býčí síla nebo umění rozdávat mocné údery. Anton se nerval, používal bohatý rejstřík obran, ovládal systém zastavení pohybů, dokázal přesně odhadnout možnou trajektorii soupeřových končetin a vypracovat jakousi „pavučinu“, do níž chytal veškeré soupeřovy pokusy. Díky tomu měl, aniž by o tom přemýšlel, v zásobě třikrát tolik


Běsova tvář

11

možností než Roman, který musel vybírat, byť na podprahové úrovni, schémata útoků a obran, které někdo kdysi vymyslel. A navíc Anton ovládal bioenergetiku svého těla i těla soupeře, což mu často umožňovalo obejít se bez dotyku soupeře, ale přitom ho donutit upadnout, zavrávorat, míjet se údery tam, kde by se zdálo, že není důvod netrefit se. Antonovi by stačilo znát deset základních schémat boje a žít v „silové pavučině“, aby dokázal tvořit nenapodobitelné pohybové improvizace. Znal toho však daleko víc. Stále se vyvíjel, byl člověk boje a mistr, a jen takoví sebejistí, fyzicky zdatní, ale nepříliš intelektuálně rozvinutí lidé jako Roman neviděli jeho vnitřní sílu a možnosti. Rusboj, jakožto nejstarší systém vojenského umění a seberealizace člověka, existoval dlouho předtím, než se objevila asijská bojová umění typu kung-fu, či karate. Představoval magickou školu válečníků a léčitelů, která působila na člověka prostřednictvím magie pohybů, schopná zabíjet i léčit smrtelná zranění. Rusboj, jako současný systém ruského stylu znova objevovaný, do sebe zahrnul nejlepší metodiky bojových škol, přičemž jeho hlavní devizou byla efektivnost a univerzálnost, aby bojovník získal nezvratnou převahu v jakémkoli boji, na jakémkoli místě a v jakémkoli čase. Hledal nestandardní řešení situací a také pomáhal udržet vysokou bojovou připravenost při dlouhých přestávkách buď v tréninku nebo boji. Mnohé postupy kung-fu, aikida, samba, da-cze-šu nebo taj-dži-tsu organicky přešly do fondu rusboje, přičemž nelikvidovaly jeho schémata či základní taktiky, které vymysleli dávní předkové. Jeho repertoár obsahoval i smrtelné dotyky dim-mak, údery na body smrti, z nichž nejznámějších je sedm – šev věnčitých tepen, plo-


12

Vasilij Golovačev

cha kolem třetího obratle, jamky za ušima, hrudní kost, zakončení jedenáctého žebra, srdce, či osm úderů šaolinských škol, které dokázaly zastavit útočníka nesnesitelnou bolestí. Roman tyto údery také znal a snažil se uplatnit právě ty, které způsobují závažná zranění nebo smrt. Jenže Anton se ani jednou neodkryl, chráněný „silovou pavučinou“ možných odvetných úderů. Donutil tak protivníka, aby v zápalu boje dělal chyby. Antonův úder přišel nečekaně a nebyl ani příliš nápadný. Šlo o výpad kloubem ukazováku do bodu nad rtem. Stačil však, aby Roman zmírnil tempo a rozezlil se do nepříčetnosti. Vztekle zavyl a vrhl se do útoku způsobem „stavba pater“, což znamenalo, že pěst udeří v několika směrech téměř současně. Mířil Antonovi na spánek, krk a slabiny. Nicméně narazil na další nenápadný úder, do klíční kosti. Odskočil a držel se za poraněné místo. Anton ho mohl dorazit jediným výpadem nebo kopem, ale neudělal to. Díval se do soupeřových očí rozšířených bolestí a klidně řekl: „Bojové umění používejte jen tam, kde je zapotřebí a jen právě tolik, kolik je nutné na řešení dané situace. Mohl jsem vám zlomit klíční kost, nebo vyrazit zuby, ale neudělal jsem to, protože jsem se tady nepředváděl, ale hájil čest školy. To jsou různé věci. Chápete to?“ „Měl jste jenom kliku,“ odsekl Roman a v očích mu plála touha po pomstě. Ale věděl, že prohrál a chápal to. A navíc – bál se bolesti. Ret mu už otekl a zfialověl. „Možná,“ souhlasil Anton a nenechal se vyvést z klidu. „Nicméně vám teď nezbývá nic jiného, než poslouchat moje příkazy. Jinak budete trénovat u jiného instruktora. Jasné?“


Běsova tvář

13

Ostatní členové skupiny ožili a dívali se na svého instruktora s daleko větší úctou než předtím. Kapitán Jura Šochov, největší srandista skupiny, plácl Romana a se smíchem poznamenal: „Nepodařilo se teleti sežrat vlka, jak říkají kamarádi Ukrajinci.“ Incident se stal v úterý jednadvacátého srpna a čtvrtek nato je poslali do Tádžikistánu. Do skupiny zařadili i Antona, což ho nesmírně překvapilo. Normálně totiž instruktory jeho úrovně do akcí neposílali. Přinášeli daleko větší užitek při výuce. Skupinu vysadili z vrtulníků ve dne nad strží Kungurské úžlabiny. Neskrývali se před očima pozorovatelů, svých ani cizích, protože podle oficiálních údajů byli stavební oddíl ruské armády, který měl postavit na hranicích mezi Tádžikistánem a Afghánistánem městečko pro kontingent mírových sil. Do úžlabiny bylo vysazeno všehovšudy dvacet pět lidí. Jenom čtrnáct z nich však nepatřilo k výzvědně-diverzní skupině, které velel podplukovník Mamedov. Ten pocházel z nedalekého okolí. Zbraně s sebou z pochopitelných důvodů nebrali. Měli je dostat společně s výbavou později, na utajovaném, předem připraveném místě, odkud se oddíl měl vypravit k táboru Sulejmanových bojovníků. To, co se stalo později, několik hodin po vysazení, Anton dodneška nepochopil. Možná to prošvihli pozorovatelé a skupina odpovědná za přípravu, kteří pustili k táboru „stavbařů“ tádžické bojovníky. Nebo došlo k přímému úniku informací. O připravované akci věděli vysoce postavení lidé v Dušanbe i Moskvě. Možná se změnila situace a rozhodli se skupinu obětovat nebo dostat do problémů, aby zkompromitovali velení ruského GRU . Podstatný však byl jediný fakt – k průsmyku se dostala skupina čtyřiceti Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

14

Vasilij Golovačev

Sulejmanových bojovníků a neozbrojení a nekrytí „stavbaři“ neměli možnost ustoupit ani se bránit. Šance se objevila o něco později, když rozvědčíky a stavbaře zahnali na kraj průsmyku a bojovníci opilí lehkým vítězstvím na nějakou dobu ztratili bdělost. Anton, s rukama na zátylku stejně jako ostatní rozvědčíci, stál na kraji ve skupině u hromady kamenů, za níž se zdvihalo prudké úbočí hory. Vzadu se okraj průsmyku měnil v propast. Vlevo, na kamenité plošině, kde stály dvě pastevecké jurty, ležela hromada výbavy, kontejnery, bečky, soudky, prkna. Dál vedla úzká kamenitá cesta, na níž nyní stály tři džípy a jeden transportér, které patřily bojovníkům. Ti byli bezstarostní – hrabali se ve věcech stavbařů, vrtali se v kontejnerech, řehtali se, procházeli se kolem se samopaly opřenými o ramena hlavněmi vzhůru a zajatců si příliš nevšímali. Skupinu hlídali tři bradatí bojovníci. Jenom jeden z nich byl ve střehu a mířil na zajatce samopalem, zbylí dva měli zbraně na zádech. Anton si všiml kosého pohledu Jurije Šochova a pochopil, že je připravený k akci. Bylo nutné odvést pozornost bradáčů a začít útok dřív, než se vůdce bandy rozhodne stavbaře zlikvidovat nebo je odvléct do zajetí, což nebyla o moc lepší varianta. Šochov se opatrně přemístil dál od Antona, cestou mrkl na Mamedova a další dva rozvědčíky, Kosťu Mordana a Sergeje Božička. Vhodný okamžik však nepřicházel, hlídač ze zajatců nespouštěl oči a jen zřídkakdy mrkl na své spolubojovníky. V té chvíli se objevil velitel bojovníků, doprovázený třemi tělesnými strážci. Měl stejně mohutný vous jako všichni ostatní, zelenou pásku na čele a vyzbrojený byl nejmodernějším velkorážním samopalem Ingram, vyráběným v Americe. Na sobě měl flekatou výsadkář-


TRIFID. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents