Sobota 5. dubna, ráno Při vstupu a výstupu: Wolfgang Amadeus Mozart, Koncert pro klavír a orchestr in re minore č.20, K 466 Clara Haskil, klavír Igor Markevitch – Orchestre des Concerts Lamoureux „Spirto Gentil“ č.32, Philips
Don Pino: „Běžím však, abych se ho zmocnil, protože mě se zmocnil Kristus Ježíš.“1 Anděl Páně Ranní chvály PRVNÍ MEDITACE Julián Carrón
To podstatné pro to, abychom žili 1. To podstatné: ono první ponoření do srdce „Když se dívám do hloubi tvých něžných očí, vymaže se mi svět se vším svým peklem.“2 Je možné, že hledění do hloubi očí, může vymazat peklo? Abychom mohli pochopit tuto větu, je potřeba, abychom viděli v očích nějakého člověka chvění (rezonovat) Bytí, které mu dává existovat nyní. Aby se peklo nevymazalo pouze sentimentálně, je potřeba, aby se oči chvěly (rezonovaly) takovým způsobem, že mě nenechají zůstávat u zdání chvění, ale abych byl postrčen vidět v onom chvění očí Bytí, které je tvoří, které jim dává, aby se takto chvěly. Tolikrát zůstáváme u zdání. Stačilo by pomyslet na to, co se nám dělo, zatím co jsme zpívali. Vymazalo se peklo z našich očí? Vymazaly se naše strachy, naše neschopnost, naše bezmoc, onen strach z ničeho, který se neustále vynořuje v našem životě? Jestliže se nic z toho nestalo, jestliže zůstal pouze sentimentální následek, pak toto nebude dlouho trvat; znamená to, že jsme nezachytili (nepochopili) poslední důvod toho, co jsme zpívali. Neúčastnili jsme se oné zkušenosti, ze které se zrodila píseň. Kdo se naopak účastnil, měl zkušenost, že objevil „nebe, když se ponořím do tvých něžných očí“. A pouze z tohoto ponoření se může vzejít prosba: „Nebeské oči, nebeské oči, neopouštěj mě během letu“. „Kdybych zapomněl na to, co je pravdivé“, kdybych tedy nebyl schopný vidět pravdu věcí, „kdybych se vzdálil od toho, co je upřímné…“, co bych potřeboval? Aby mi to tvé oči připomněly. Ale ještě více: „Kdyby slunce, které mě osvětluje, se jednoho dne zhaslo a temná noc by zvítězila nad mým životem“, kdybychom se ocitli v naprosté temnotě, co bych potřeboval? Aby mě tvé nebeské oči ozářily, protože „tvé upřímné oči […] jsou pro mě cestou a průvodcem“. Kdy se naposledy v našem životě, když jsme se dívali do očí nejmilovanějších lidí, toto stalo? Ne jako „poezie“, ne jako „literatura“, ne jako čistý sentimentalismus! Jako událost, jako prožitá zkušenost, protože zde spočívá veškerá metoda. Když jsem byl profesorem na gymnáziu, tak jsem dával tento příklad: kdyby nějaké dítě šlo s rodiči do lunaparku, bylo by zcela ohromené veškerými atrakcemi, které má před sebou, každá věc by byla fantastická a nepřestalo by říkat: „Podívej se, tatínku“ Podívej se na toto!“ celé ohromené. Každá atrakce by byla otřesem, každá věc by ho nadchla. Ale kdyby se v určitém okamžiku 1
Filipanům 3,12 V.Heredia, „Ojos de cielo“, Canti, str.295-296. „Když se dívám do hloubi tvých něžných očí, vymaže se mi svět se vším svým peklem. Vymaže se mi svět a objevím nebe, když se ponořím do tvých něžných očí. Nebeské oči, nebeské oči, neopouštěj mě během letu, nebeské oči, nebeské oči, celý můj život pro tento můj sen. Nebeské oči, nebeské oči… Kdybych zapomněl na to, co je pravdivé, kdybych se vzdálil od toho, co je upřímné, tvoje nebeské oči by mi to připomněly, kdybych se vzdálil od pravdy. Kdyby slunce, které mě osvěcuje, zhaslo a temná noc by vyhrála nad mým životem, tvé nebeské oči by mě osvítily, tvé upřímné oči, které jsou pro mě cestou a vůdcem. Nebeské oči, nebeské oči…“ 2
1
roztržitosti oddělilo od svých rodičů a ocitlo se mezi zmatkem lidí, mezi zástupem neurčitého davu, co by se stalo? Vše to, co má před sebou, se vší svou krásou, by se změnilo v ohrožení a začalo by plakat. Vše je zde jako předtím, atrakce jsou stejné jako předtím, ale dítě pláče, už ho nic z toho, co vidí, nezajímá. Vše se stalo peklem. Co by mu dalo v jediném okamžiku zapomenout na peklo? Stačilo by, aby znovu potkal své rodiče a vše by se znovu obnovilo, protože ve vztahu s nimi by zase začalo vidět realitu takovou, jaká je. Slova písně tedy nevyjadřují nějaký sentimentalismus, ale popisují něco skutečného: kdyby každý z nás, neustále nemohl potkávat nějaký pohled, mít určitý vztah, nebyl by schopný dívat se správně na realitu. Kdybych se na okamžik od tebe odloučil, příteli života, už bych neviděl realitu, byla by temnou nocí, jako pro toto dítě. Ale „kdyby temná noc zvítězila nad mým životem“, co bych potřeboval? Potřeboval bych znovu „nebeské oči“, které by jí ozářily, pohled, vztah. „Abych zlehčil toto těžké břemeno našich dní, tuto samotu, kterou máme všichni, ztracené ostrovy, abych se vyhnul tomuto pocitu, že ztratím vše“,3 co potřebuji? „Potřebuji pouze, abys zde byl ty se svýma jasnýma očima.“ Ale o jakých jasných očích se mluví? Jaké jasné oči je potřeba potkat, aby člověk neměl pocit, že vše ztratí? Jaké jasné oči potřebujeme, abychom přemohli samotu, kterou všichni zažíváme? Jaké jasné oči potřebuji, abych „neztratil anděla nostalgie“? Je to opravdu úchvatné, protože většinou, když jsme s druhým člověkem se rovná ztratit nostalgii. Je tedy zapotřebí, aby se udála přítomnost, která nejenom že neuhasí nostalgii, ale která zažehne, která oživí touhu být s ní. Je to možné? „Abych objevil […] život“, jaký pohled musíme potkat? „Abych si uvědomil, že vše je krásné a nic nestojí“, že vše je darované, jaký pohled musíme potkat? „Abych objevil a uvědomil si věci“4 stačí jakýkoliv pohled? Ne, nestačí pohled manžela nebo manželky, a ani pohled přátel. Je potřeba pohled přítomnosti, která je schopná stát před veškerými výzvami, která by dokázala zkušenost, že nic z toho krásného, co se v životě děje, se neztratí. Je potřeba vztah, který neuhasí oheň nostalgie, ale zažehne ho. Existují tyto oči? Existuje v realitě tento pohled? „Aconteceu.“5 Stalo se to, když to lidé nejméně čekali. V historii se stal fakt, který uvedl tento pohled na vždy. Jak to víme?
Don Giussani před lety napsal: „Nejkrásnější myšlenka, které se odevzdávám několik měsíců v této části, je představa prvního pohnutí srdce, které měla Magdaléna. A toto pohnutí srdce nebylo: „Jdu pryč od všech mých milenců“, ale bylo to zamilování se do Krista. A pro Zachea první pohnutí srdce nebylo: „Dám pryč všechny peníze“, ale je to překvapení zamilované do toho Člověka. [Takže] To, že se Bůh stal jedním z nás, společníkem, je absolutní nezištnost, je také pravda, že se to nazývá milost.“ Nejvíce ohromující nezištnost je, že Bůh se stal mým společníkem na cestě, jak si to uvědomil Zacheus a jak si to uvědomila Máří Magdaléna. Takže se „jeho Přítomnost odráží [ve mě] v nás jako ohromující vděčnost“.6 Jaká vděčnost mít společníka, který zmírní tíží mých dní, mé samoty, který mě osvobodí od pocitu, že vše ztratím! Proto Máří Magdaléna a Zacheus byli uchváceni, zasaženi. Cítili 3
V.Heredia, „Razón de vivir“, Canti, str.296-297. „Abych se rozhodl, jestli budu nadále dávat tuto krev zemi, toto srdce, které tluče ve dne v noci, abych nadále kráčel pod sluncem v těchto pouštích, abych znovu potvrdil, že jsem živý mezi mrtvými, abych se rozhodl, abych pokračoval, abych potvrdil a uvědomil si věci, potřebuji pouze, abys zde byl ty se svýma jasnýma očima. Ó, ohni lásky a průvodce, důvode, pro který žiji. Abych zlehčil toto těžké břemeno našich dní, tuto samotu, kterou máme všichni, ztracené ostrovy, abych se vyhnul tomuto pocitu, že vše ztratím, abych pochopil, jakou cestu následovat a vybral si způsob jak zlehčit, jak se vyhnout, jak pochopit a uvědomit si věci potřebuji pouze, abys zde byl ty se svýma jasnýma očima. Ó, ohni lásky… Abych dal dohromady krásu a světlo aniž bych ztratil vzdálenost, abych byl s tebou, aniž bych ztratil anděla nostalgie, abych objevil, že život plyne, aniž by po nás něco chtěl, a abych si uvědomil, že vše je krásné a nic nestojí, abych dal dohromady, abych byl s tebou, abych objevil a uvědomil si věci, potřebuji pouze, abys zde byl ty se svýma jasnýma očima. Ó, ohni lásky…“ 4 Ivi. 5 A.Calcanhotto – P.Cavacanti, „Aconteceu“, z CD A Fábrica do poema, 1994. „Stane se, když to nikdo nečekal, stane se beze zvuku zvonu, stane se jinak než v příbězích, které nám romány obvykle vyprávějí. Stane se, aniž by byly hvězdy na nebi, stane se bez měsíčního paprsku. Naše láska přišla velmi sladce, rozšířila se velmi pomalu, pozdržela se tak dlouho, že zůstala. Stane se, aniž by svět poděkoval, aniž by růže rozkvetly, bez zpěvu chval, stane se bez jakéhokoliv dramatu. Čas pouze ustlal svou postel jako v každé velké lásce.“ 6 Soustředění Memores Domini dne 24. - 26. května 1985, pro munuscripto, str. 15
2
se zaujati, okamžitě Jemu oddaní. Byli to ubožáčci jako my, hříšníci, zranění životem, ale nic jim nezabránilo, aby byli zasaženi, uchváceni. Nic jim nezabránilo v onom pohnutí srdce, které je naplnilo nesmírnou vděčností. Pro ono pohnutí srdce nebylo zapotřebí nic, žádná podmínka, ale pouze aby se to stalo! Stačí, aby se to stalo, abychom byli zasaženi a uchváceni. Protože je to to, po čem každý z nás touží, to co v každém okamžiku očekáváme. Ono „hoření srdce“ zatímco k nám Někdo „během cesty“ mluví“.7 Co se stalo oné ženě, Marii Magdalské, že se nemohla vyhnout touze hledat Ho každý den, každou noc? „V mé posteli, během noci, jsem hledala lásku mé duše“,8 milovaného mého srdce. Tak Tajemství pálí veškeré předěly, veškeré vzdálenosti, veškeré roztržitosti, veškeré chyby. Nic z toho nemůže zabránit Tajemství, aby se k nim obrátilo a nechalo je zamilovat se. Není to sentimentalismus. Pouto, které Kristus s nimi stanovuje, není sentimentalismus. Sentimentalismus by nebyl schopný je tak uchvátit. Je to vztah, který jim dává, aby se stali sami sebou, který má jistě sentimentální dopad, jako cokoliv, co vstoupí do našeho obzoru,9 ale má význam, který jde až za sentimentalismus a který je uvede do zkušenosti sebe sama, o které si žádný sentimentalismus nemůže nechat zdát, že by dosáhnul. To Ježíšovo není sentimentalismus, ani kárání, odsouzení, držení se daleko od nich, na dálku, ale je to objetí, něžnost, vášeň pro jejich život, skrze kterou je On konečně nechává stát se sebou samými, je, kteří nevěděli, co doopravdy znamená být sebou sama, co znamená být muži a ženami. Tak vstupuje do světa nový způsob, jak být lidmi, jak žít život, jak být přítomní v realitě, způsob, po kterém všichni – vědomě či nevědomě – touží, po kterém prahnou, ale kterého nejsou schopní dosáhnout vlastními silami, s vlastní představivostí, s vlastní energií. „Je to objevení člověka, které s Ježíšem vstupuje na svět.“10 Tato věta školy komunity pro nás, v této době, získává celý svůj historický přínos. Křesťanství je událost, přítomný fakt, tak přítomný, že se ho můžeme dotknout rukou, jak jsme to viděli při čtení osmé kapitoly Původ křesťanského nároku. Tato kapitola je zdokumentování v přítomnosti existence oněch očí, které je potřeba potkat, abychom žili, je to svědectví dona Giussaniho, dva tisíce let poté, že tyto oči tady ještě jsou, přítomné v realitě, jinak by to nemohl napsat. Oči neredukovatelné na nás, na naše city, na naše reakce, nemanipulovatelné od nikoho, protože uvádějí pohled jedné Přítomnosti zcela odlišné od nás. Pouze kdo je viděl, kdo se s nimi setkal, může odpovědět na rozhodující otázku: kdo je Ježíš? Pouze když necháme vstoupit tento pohled, můžeme existenciálně pochopit, kdo je Ježíš. Když děláme zkušenost – užaslí – z „více“ lidství, začneme chápat, kdo je doopravdy Ježíš. Toto vysvětluje, proč Maří Magdaléna a Zacheus měli ono pohnutí srdce, kvůli kterému se přistihli přilepení na Ježíše od prvního dne, jako Jan a Ondřej. „Ale onen výjimečný pocit, onen počáteční úžas, z čeho byl utvořen, psychologicky? Počáteční úžas byl úsudek, který se okamžitě stával poutem (přilnutím).“ Bylo to zamilování, které nemělo obdoby. „Byl to úsudek, který byl jako lepidlo: úsudek, který je přilepoval. Takže všechny dny byly „plné lepidla“ a už se nemohli osvobodit! […] Rodí se úžas úcty, která ti dává přilnout.“11 Je to úsudek, není to sentiment. Je tedy pochopitelné, proč celý jejich život plynul v běhu, aby se Ho zmocnily. Kulhali, tisíckrát udělali chybu, ale nikdy neodešli. Je to stejná něžnost, jedinečná, která nás skrze dona Giussaniho znovu vzkřísila. Dotkli jsme se toho rukou skrze jeho zkušenost. Na tom závisí, kdo jsme a jaký je náš historický dopad. Představme si ony rybáře z Galileje, kteří přijedou do tehdejšího Říma, jehož způsob života známe všichni, „pouze“ s oněma novýma očima. Co převládlo v jejich srdcích? Co asi měli na srdci, když přijeli do Říma? A kdyby Jan a Ondřej přijeli do našeho světa nyní, co by v nich dominovalo? Co by pro ně bylo to podstatné? Co by měli na srdci a chtěli to sdělit všem v tomto okamžiku, tváří v tvář výzvám, které se dnes vynořují? Neměli by snad jako jedinou starost tu, co viděli v Ježíšovi a tedy svědčit o onom pohledu, který je uchvátil, nechat vstoupit onen pohled do každé okolnosti a do každého vztahu? V Ježíšově době, stejně jako nyní, je opravdovou výzvou vyjití člověka. To vysvětluje Kristovu vášeň pro člověka. Obě doby, ta tehdejší i ta dnešní, jsou doby „evangelické bídy“ a i dnes stejně jako 7
Lk 24,32 Pís 3,1 9 L.Giussani, „Třetí předpoklad, Náboženský smysl 10 L.Giussani, Původ křesťanského nároku 11 L.Giussani, Přitažlivost Ježíš, Bur, Milano 1999, str. IX. 8
3
tehdy je zapotřebí to „podstatné“, aby se znovu tady a teď udála Jeho přítomnost, která způsobuje ono pohnutí srdcem. Don Giussani nedělal nic jiného než, že svědčil o tomto. Na konci svého života to shrnul těmito slovy to, v čem spočíval jeho pokus, to co chtěl dělat během celé své existence: „Nejen, že jsem nikdy nechtěl nic „založit“, ale myslím, že génius hnutí, kterého jsem viděl zrodit se, je že jsem cítil naléhavost zvěstovat nutnost vrátit se k elementárním aspektům křesťanství, tj. vášeň křesťanského faktu jako taková ve svých původních (základních) prvcích, a to stačí.“12 To bylo pro něho to podstatné. Křesťanství a tato událost. Jeho znamením je událost já, která se stala možnou z Kristovy zkušenosti přítomné v odlišné přítomnosti. „Píšu ti po zvratu, který ve mně provokovala účast na dnešním Equipu CLU. První věc, kterou musím říct, je to, že jsem přijel s připraveným příspěvkem, který jsem toužil mít, ale z časových důvodů to nebylo možné, stejně jako pro mnoho dalších lidí, ale práce s tebou, vidět, co se dělo před mýma očima skrze další svědectví a tvůj otcovský pohled na každého z nás natolik prohloubilo hodnocení, které jsem začal dávat tváří v tvář tomu, co se mi stalo, že jsem nemohl jinak než v sobě prohlásit: „Ale toto je Kristus, který se děje!“. Vskutku se dělo to, co na škole komunity don Giussani nazývá „pohled objasňující (odhalující) lidství“, nebo lépe pohled, který bere v potaz všechny faktory, který „zachraňuje“ všechny faktory z lidské zkušenosti: největší znamení Kristovy přítomnosti, jak jsi nám dnes říkal.“ Abychom Ho přijali, stačí být jako děti: „V pravdě vám říkám: kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“13 V čem vidím, že Kristus se udál a já jsem Ho přijal? Tak, že se Jeho oči stanou mýma natolik, že se budu moci dívat na oči kohokoliv jiného až do jejich vyjití, že v nich uvidím chvění Bytí, které je tvoří. Někdo Jiný žije ve mně: „Tím, že žiji v těle, účastním se Události, která mě činí schopným nové inteligence, hlubší a opravdovější než jsou mé okolnosti. Co znamená – psal don Giussani – dívat se na tvář nějaké dívky podle těla? Znamená to, že se vše zredukuje na „líbí se mi, nelíbí se mi“, „cítím sympatie, necítím sympatie“, „činím námahu, nečiním námahu“. „I přesto, že žiji v těle, žiji ve víře“ naopak znamená: čelím vztahu s ní ve víře Božího Syna, v přilnutí ke Kristu.“14 Kristus, jako přítomný fakt rozevírá můj pohled: ne Kristus znovu jmenovaný nominalisticky, jako čisté jméno, ale jako přítomný fakt, podobně jako přítomnost rodičů utváří pohled dítěte, zakládá způsob, jak se dívat na realitu. Nestačí slogany, nestačí strategie. Je zapotřebí, aby Kristova přítomnost byla tak reálná, tak hodně mě ovlivňovala, aby tak ovlivnila hloubku mých očí, abych se mohl dívat na druhého člověka opravdovým způsobem. „A tak je tato dívka v míře atraktivity“ – don Giussani nenechává venku nic – „znamením, skrze které jsem pozván přilnout v těle k bytí věcí, abych sestoupil do reality věcí, až tam, kde věci jsou utvořeny.“15 O kolik přicházíme, když On chybí! Když se na ně dívám s otevřeností, kterou mi dává přítomný Kristus, oči kohokoliv mohou vymazat peklo. Ale toto je potřeba ověřit v realitě.
2. Výzva okolností a cesta, kterou je potřeba ujít Kdo je Ježíš? Co je pro nás to podstatné? Po zkušenosti, jako je ta, kterou jsme právě popsali, bychom i my odpověděli jako Petr na otázku po tom podstatném. „A za koho mě pokládáte vy?“16 Petr, vysvětlil nedávno papež František, „byl jistě ten nejodvážnější v ten den, kdy se Ježíš zeptal učedníků „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr odpověděl s rozhodností „Ty jsi Kristus!“ […] I my bychom určitě dali stejnou odpověď jako Petr, tu, co jsme se naučili na katechismu: ale ty jsi Syn živého Boha, ty jsi Vykupitel, ty jsi Pán!“ Ale, papež pokračuje, „když Ježíš začal vysvětlovat, co se mělo stát: Syn člověka musel trpět“, Petr zůstal stržený. „Petrovi se tato řeč jistě nelíbila“. On uvažoval takto: „Ty jsi Kristus! Ty zvítězíš a půjdeme 12
L.Giussani, „Dopis Janu Pavlu II. při příležitosti 50.výročí vzniku CL“, Tracce-Litterae communionis, duben 2004, str.2 13 Mk 10,15 14 L.Giussani – S.Alberto-J.Prades, Generare tracce nella storia del mondo, Rizzoli, Milano, 1998, str.77 15 Ivi. 16 Mt 16,15
4
dál!“ Z toho důvodu „nechápal tuto cestu“ utrpení, na kterou ukazoval Ježíš. Natolik, že jak vypráví evangelium, „si ho vzal stranou“ a „začal ho kárat“. Byl „tolik spokojený, že mu tak odpověděl – Ty jsi Kristus! – že se [dokonce] cítil silný pokárat Ježíše.“17 Ani nás, stejně jako Petra nejsou po pohnutí srdce ušetřeny výzvy. Vidíme to na každém místě, kde je přítomné hnutí. Hned, jak jsem začal assembleu s vysokoškoláky z CL v USA, jeden z nich se mě zeptal: „Jak je možné neztratit všechno to krásné, co se děje v životě?“ Je to stejná otázka, jako otázka z písně: jak „se vyhnout tomuto pocitu, že vše ztratím?18 V Brazílii jedna dívka, která pracuje v nemocnici bok po boku s utrpením, povzbuzovaná svými kolegy, aby se rozptylovala a aby nedávala příliš váhu bolesti, protože člověk si dřív nebo později zvykne, se zeptala: „Jak žít tváří v tvář této nesnesitelné bolesti?“ Přátelé z Venezuely jsou vyzýváni sociální a politickou situací, která je stále dramatičtější; ti z Argentiny se potýkají s historickými dramaty jejich blízké minulosti; ti z Mexika mají co do činění s násilím, které během jednoho roku vyprovokuje více mrtvých než válka; ti z Uruguaje musí čelit legalizaci marihuany jako odpovědi na životní dramata; ti z USA podstupují zkoušce tvrdosti ekonomické situace; přátelé z Ruska a z Ukrajiny jsou provokováni krizí, která se vytvořila kolem Krymu; Španělé se nacházejí před novou nabídkou zákona o potratu; mnozí z nás v každé části světa se ocitáme žít v kontextu naprosto cizím křesťanství. K výzvám představovaným ekonomickou krizí, z výchovné naléhavosti, z nedostatku práce, z progresivní dekompozice společnosti (jak je dokumentováno v obtížích sezdaných v žití jejich vztahu, ve zmatku mnohých tváří v tvář výchovným problémům dětí nebo v potížích života) se přidala další, kterou mnozí cítí jako žhavou, je to výzva „nových práv“, symptom hlubokého soužení kulturního a sociálního, způsob jak chápat člověka, který se dnes stále více prosazuje a šíří. Výzvy nám celkem nechybí. Jsou provokací pro každého z nás a pro každou komunitu kdekoliv na světě. Krásné je, že jsou to výzvy společné, kterým se nikdo nemůže vyhnout. A každý de fakto již odpovídá – v dialozích s kolegy, s přáteli, doma – takovým dnes žhavým záležitostem, které mají hodnotu v tom, že nás nechávají vyjít z nory tím, že nás tlačí, abychom objevili to, co je pro nás podstatné. Protože to podstatné, jak jsme řekli včera, vypluje na povrch tím, že nás překvapí při činu. Všichni se tedy můžeme tváří v tvář výzvám, před kterými se nacházíme a kterým musíme čelit, ptát: v mé odpovědi, v mém pokusu, co se vynořilo, co jsem o sobě řekl, co jsem v sobě objevil jako to podstatné? Co jsem chtěl říci? Jaké odpovědi jsem měl na všechny tyto okolnosti? Máme naléhavost objasnit si, jaký je vhodný způsob, jak před nimi stát. První věc, kterou je potřeba pochopit, je charakter této provokace. Tyto výzvy jsou pro nás voláním, jako tomu bylo vždy: „V historii církve“ říká Giussani „to vždy bylo takto: přímo světská angažovanost – která i když předpojatě a částečně, ale podtrhává nějakou naléhavost nebo nějaký aspekt života – provokuje uzdravení (zotavení) vědomí, krizi a uzdravení vědomí uvnitř autentického křesťanského národa. Bohu slouží všechno, co se děje. […] Vše to, co se děje, Bůh dopouští kvůli zrání těch, které si vybral.“19 Uprostřed veškeré komplexnosti situace se mnozí cítí ztraceni, opuštěni, ne málo jich je vyděšených a čím více cítíme vážnost výzev, tím více v nás roste naléhavost něco udělat, dát náš příspěvek. Otázka co dělat a jakou iniciativu vzít, se stává stále urgentnější. Ať už způsob, jakým jsme reagovali na provokace reality, byl jakýkoliv, každý mohl ověřit to, co říkal papež František o Petrovi. Abychom „odpověděli na onu otázku, kterou všichni cítíme v srdci – kdo je pro nás Ježíš – není dostačující to, co jsme se naučili, nastudovali v katechismu“. Jistě je „důležité studovat to a poznat to, ale není to dostačující“, naléhal Svatý Otec, protože abychom to opravdu poznali, „je nutné ujít cestou, kterou ušel Petr“.20 To znamená, že i pro nás, jako pro první, vše nekončí pohnutím srdce, život pokračuje se všemi svými provokacemi. I my můžeme odpovědět jako Petr na Kristovu otázku, tedy rozeznat v Něm to podstatné pro život. Ale mnohokrát se i my cítíme posunuti od toho podstatného, které jsme rozeznali. Takže bez toho aniž bychom ušli cestu, zabloudíme jako Petr: „Víra je mimo jiné pozvání vázané na
17
František, Ranní meditace: „Za koho mě pokládáte vy?“, Santa Marta, 20. února 2014 V.Heredia, Razón di vivir, Canti, op.cit.str 296 19 L.Giussani, La lunga marcia della maturita, op.cit. str 60-61 20 František, Ranní meditace: „Za koho mě pokládáte vy?“, Santa Marta, 20. února 2014 18
5
plynutí času, jehož slovo potřebuje, aby se vyslovila. Je to poznání, které se člověk naučí pouze na cestě následování.“21 Otázka týkající se toho podstatného není tedy rétorická otázka, abychom se dnes ráno trošku rozptýlili. Je rozhodující, abychom odpověděli na položené otázky – jak žít, proč jsme na světě? -. Vidíme to, když výzvy hryžou naše maso a brání nám, abychom se na ně dívali „z ochozů“. „Nedávno“, mi vyprávěl jeden můj přítel ze Španělska „jsme společně šli na jednu demonstraci, abychom hájili pokus lidové španělské vlády o vytvoření méně příznivého zákona o potratu. Kráčeli jsme spolu s průvodem a já jsem mluvil s jedním kamarádem, který má tři děti a nečekaně se ocitl v situaci, že čekali čtvrté. Podmínky byly skvělé: má rád manželku, jsou pevně vzatí, jsou katolíci, vše je správné. A říká mi: „Víš, první reakce, když moje manželka přišla s výsledkem, že je těhotná, bylo říci: „To není pravda, nemůže to být pravda!“ Protože teď je to náročné, nemám náladu, změní mi to trošku všechny plány…“ A říká mi: „Právě teď pochodujeme v průvodu proti potratu, ale přirozenost odmítnutí mám uvnitř i já, já, který jsem doprovázený, vychovávaný, podporovaný společenstvím 20 let… Jaké to bude pro holku, která je sama, která není vdaná, která nemá peníze? Co si bude myslet žena, která je sama, nebo není sama, osmnáctiletá dívka tváří v tvář těhotenskému testu, jestli ne: „Vzhledem k tomu, že tuto věc nedokážu spravovat, tak jí zničím, eliminuji to, protože se to zdá být jednodušší? Bylo to krásné, protože jsme hodně mluvili a já jsem mu řekl: „Podívej se, bez tohoto vědomí by nebylo správné být v tomto průvodu, protože jinak bychom tady byli, abychom bránili katolické hodnoty, ale nechápali bychom, co znamenají v životě…“ Provokace se nezmenší ani, když si udělám redukovanou představu o potřebě druhého. Naopak, vzpoura druhého na náš pokus redukovat jeho touhu činí otázku ještě urgentnější: proč jsme na světě? „Jsme skupina přátel a pomáháme lidem hledat práci: Děláme to velice jednoduchým způsobem: tím, že je doprovázíme! Ty šikovné stačí potkat dvakrát, a pak, když se probudí jejich já, oni sami hned najdou práci. Ale ti kritičtější, kteří už nejsou schopní se hýbat sami, je jednoho po druhém doprovázíme a jsme spolu celou nezbytnou dobu, dokud nenajdou práci. Ale ne vždycky se stane, že práci najdou. „Mezi mnohými jsme před třemi lety potkali postiženého padesátiletého člověka na vozíku, kterého doprovázela matka. Během pohovoru nám mimo jiné říká, že umí psát na počítači a tak mu hned odpovím, že mu můžu najít práci, kterou bude dělat z domu, ale on „vytáhl“ veškeré své já a říká mi, že chce vyjít z domu! V tom okamžiku ho obejmu: má nekonečné srdce jako já, zatímco já jsem ho už zredukoval na vozík. Skrze jeden detail vyplave veškerá přirozenost potřeby: ten člověk se neuspokojí s něčím míň. Další. Jedna dívka píše skupině přátel, že když se ocitla před sestřenicí, která jí říká, že čeká dítě a že dělá všechny vyšetření, aby si ověřila, zda je zdravé, se jí zeptá: „Ale k čemu to je vědět dopředu, jestli dítě je zdravé?“ Její odpověď byla chladná: „když bude mít jakýkoliv problém, tak ho vyhodím“. Já ho vyhodím! „Byly to ty nejdelší minuty v mém životě. Nedokázala jsem myslet na nic, byla jsem strnulá, zkamenělá, nemohla jsem mluvit. Posbírala jsem dvě slova, která vysela ve vzduchu, abych jí pozdravila. Neutišitelný smutek. Pak jsem si vzpomněla na Pagina Uno […]: “Je možné být uvnitř okolností s veškerou lidskou mírou dramatičnosti života ve světle školy komunity?“ [Ono pohnutí srdce je dostačující k tomu, abychom žili, vydrží tváří v tvář jakékoliv výzvě?]. Zde každý z nás nezávisle na názoru, který si můžeme udělat, ověřuje, jestli odpověď, kterou dáváme na provokace reality, je schopná doopravdy nabídnout odpověď, odpověď na problém, který mě provokuje a který mě vyzývá.“ Dívka končila: Toto je problém! Toto je cesta! V bolesti, v množství otázek, které za sebou nese to, co jsem vám napsala, v touze moci být ještě blíže sestřenici lidštějším způsobem, totálním, opravdovým, pokorným a diskrétním, toužím po tom ještě a teď ověřit, zda je to pravda, jak je to pravda, že Kristus je Skála, jediná – jediná! – nárožní kámen, zda je pravdivá, jak je pravdivá, odpověď na otázku: „Quid animo satis?“: „Est Vir qui adest.“ Tato svědectví nás činí vědomími cesty, kterou musíme ujít. Vskutku, jestli nerozumíme přínosu provokací, jestliže nepobereme všechny faktory, které jsou ve hře, budeme dělat stejné chyby, jako v minulosti.
21
František, Lettera enciclica Lumen fidei, 29
6
3. Jedno světlo z naší historie Abychom čelili aktuálním výzvám – kulturním, sociálním, politickým, právním – nevycházíme z nuly. Máme bohatství jedné historie, cesty ušlé ve společnosti dona Giussaniho. Takže k objasnění aktuálních výzev mi přišlo velmi užitečné znovu navštívit některé okamžiky naší historie – 68. rok a roky následující -, ve kterých provokace a nátlak okolností byly tak silné, že by nechali vykolejit mnohé. Přítomnost dona Giussaniho se v nich ukázala ještě jednou jako klíčová. Tím, že nás překvapoval při činu, nám pomáhal, abychom si uvědomili, co je doopravdy to podstatné, i přes naše úmysly, právě protože tím, že bral v potaz veškeré faktory, neredukoval – tak, jako to naopak většinou děláme my – dimenze problému. Jeho hodnocení utvářejí gesta lásky vůči nám, a zároveň ukazují naším očím veškerou svou autoritu, která nám zabránila, abychom skončili ztracení. Don Giussani říkal: „Pro mě je historie všechno; naučil jsem se z historie“,22 tedy ze zkušenosti. Při četbě knihy od Savorany ověřujeme jak je toto pravdivé. Ani on nebyl ušetřen okolností. V roce 1993 byl provokován příspěvkem jednoho vysokoškoláka, který říkal, že někteří intelektuálové si stěžovali na CL, protože CL „bylo mnohem lepší před […] 76. rokem, když se vrhalo do politického boje, když ideologicky řečnilo, když přivádělo dál svůj projekt, nabízelo svůj projekt ve společnosti, zatímco teď…“, říkávali intelektuálové, „je pietisticky zredukované“.23 Můžete si o tom přečíst v příští knize Equipe, která bude vydaná na podzim. Don Giussani, aby odpověděl na tuto provokaci, nechává znovu přečíst úryvek z knihy Uomini senza patria (Lidé bez vlasti), z roku 1982, ve které říká: „Veškerá naše aktivita, od té doby, co se zrodilo Comunione e Liberazione, od 70. roku, […] všechno to, co děláme [co jsme udělali] je, abychom měli vlast, abychom měli vlast na tomto světě“. Někteří si budou pamatovat pasáž: „Neříkám, že to není správné. Říkám, že to děláme, abychom měli vlast a že tuto vlast nebudeme mít“.24 Jak to, že se to stalo? Giussani, aby čelil otázce, se znovu vrací k záležitosti oněch let: „My v 68. – 69. jsme se ocitli jako mimo domov“, 25 zlomení marxistickou ideologií a jeho touhou po osvobození. Podobně se i dnes můžeme ocitnout zlomení před otřesy a novými strachy osvobození, které se například vyjadřují k požadavku nových práv, všichni děti 68. roku. Každý z nich představuje částečný a často rozporuplný způsob, skrze který se hledá uspokojení požadavků, které se nenamáháme uznat, jako hluboce lidské: citová potřeba, touha po mateřství a otcovství, strach z bolesti a ze smrti, hledání vlastní identity… Každé z těchto nových práv má své kořeny v látce, ze které je každá lidská existence utvořena. Odtud jejich přitažlivost. Rozmnožení individuálních práv vyjadřuje očekávání, že právní řád může vyřešit lidská dramata a zajistit uspokojení nekonečných potřeb, které přebývají v lidském srdci. „Jak to hnutí […] pocítilo [tuto touhu po osvobození z 68.]? Byl zde zmatek […], zmatek charakteristický pro ty, kteří tím, že ušli svou cestu a žili svou podstatnou zkušenost, jsou zaskočení událostmi, které nabádají k poklesu, k překladu, interpretaci a k rozhodnutí k jehož úrovni ještě vlastní zkušenost nedospěla.“26 Před touto situací jsme se ptali: „Co máme dělat?“ […]. Skupinka třech nebo čtyřech vzbouřených vysokoškoláků jednoho dne […] s lístkem, s prvním „protirevolučním“ lístkem, který vyšel, a možná protože tenkrát byli čtyři, tak je nezbili. Lístek byl nadepsán „Comunione e liberazione“ […] Co znamená tento název?“27 1) V první řadě to znamenalo, že osvobození byl požadavek i našeho srdce. I my jsme měli touhu po osvobození: „Byla zde nit, která nás pojila se srdcem všech, protože když jsme křičeli „osvobození,
22
A.Savorana, Život dona Giussaniho, op.cit., p. VIII. Odkazuje se na Equipe obsažený v knize L.Giussanimo, In cammino (Na cestě) (1993-1998), brzy bude vydán od Bur. 24 L.Giussani, Uomini senza patria (1982-1983), Bur, Milano 2008, str. 88. 25 Odkazuje se na Equipe obsažený v knize L.Giussanimo, In cammino (Na Cestě) (1993-1998), brzy bude vydán od Bur. 26 L.Giussani, „La lunga marcia della maturita´“ (Dlouhý pochod zralosti), op.cit., str.62 27 Odkazuje se na Equipe obsažený v knize L.Giussanimo, In cammino (Na Cestě) (1993-1998), brzy bude vydán od Bur. 23
7
osvobození“ i marxista vyjadřoval požadavek srdce, i když už zmatený, temný, promrhaný ideologickou řečí. Ale byla to touha srdce.“28 2) V druhé řadě tento název znamenal, že osvobození náleželo ke křesťanskému zvěstování: Kristus je osvoboditel. Vskutku, „Krista nám dali poznat jako osvoboditele člověka. Je to koncept Vykupitele: Kristus vykupitel znamená Kristus osvoboditel“. Osvobození nemůže vzejít „z lidské námahy; […] nemůžete se změnit vašimi silami, osvobození ve světě může přijít pouze od něčeho, co už je svobodné. Co je na tomto světě již svobodné? Něco, co je s těží z tohoto světa, co je na tomto světě, ale je to s těží z tohoto světa, přichází z venku, z mimo nás: Kristus je osvoboditel. Ale kde je teď Kristus? […] Kristus se stává přítomným skrze společnost těch, kteří Ho uznávají“.29 Ale žít novost, kterou přinesl Kristus v náležení církvi, v hnutí jako znamení změny, se nezdálo dostačující. Vybudovat křesťanskou komunitu se zdálo být nedostačující pro velikost výzvy, bylo zapotřebí „něco dělat“. A obraz tohoto „dělání“ byl diktován způsoby druhých: jednalo se o gesto stejné a zároveň opačné než gesto druhých – opačné v tom, jak bylo inspirované křesťanskými principy -. Jaký byl tedy způsob odpovědi na desorientaci? „Desorientace je překonána z nenadání jako vůle jednat.“30 „Udělali jsme“, říká don Giussani, „nekonečné množství iniciativ“, ta největší byla velká assemblea v Palalidu, „zaneprázdnění záchvěvem dělat, dokázat zrealizovat odpovědi a operace, ve kterých bychom mohli ukázat druhým, že když budeme reagovat dle křesťanských principů, uděláme lépe než oni. Pouze tak bychom mohli mít vlast i my“.31 Snažili jsme se překonat desorientaci vůlí jednat, s vůlí účinnosti, aktivity, s „vržením se po hlavě a následováním světa“32, v úsilí a v očekávání změny věcí vlastními silami, přesně tak jako ostatní. A co se událo? Posunutí od nepředvídatelných následků. Aniž bychom si to uvědomovali, udál se, říká Giussani „přechod od jedněch kořenů k druhým, […] tím, že jsme bagatelizovali a činili co nejabstraktnější řeč a typ zkušenosti, které jsme se účastnili dříve“. Tímto způsobem „se odehrála redukce a zmaření historické důležitosti křesťanského faktu, […] tím, že jsme zlehčovali jeho historický přínos“.33 Všechno to jsou jeho slova. Zkrátka, všechno to, co se tehdy žilo v náležení hnutí (výchova, kterou jsme dostali, charitativa, každodenní přítomnost ve školách a na univerzitách, odpověď na různé potřeby) bylo jako vyprázdněné, nebylo dostatečné v úctě: bylo zapotřebí udělat něco jiného, abychom ukázali, že i nás zajímaly problémy světa, že jsme dokázali dát, právě proto, že jsme křesťané, nejvíce rozhodující příspěvek, že jsme měli nejlepší plán a praxi. Tento postoj vskutku definoval většinu těch, kteří zůstali, nejen těch, kteří se rozhodli, že odejdou. Tato redukce historické významu křesťanského faktu se neudála bez následků. Uvidíme, jak je don Giussani ukazuje. „První: „Efektivnostní pojetí křesťanského úsilí, se zdůrazňováním moralismu“. Nic jiného než zdůrazňování: s vnitřní redukcí na moralismus! Proč člověk měl ještě zůstávat křesťanem? Protože křesťanství tě nutí k akci, nutí tě k závazku, a dost! […] Křesťan má ještě právo zůstat ve světě pouze v míře, kdy se vrhá do světské akce: je to etické křesťanství […]. Tváří v tvář potřebě světa, je tam jeho analýza, teorie, aby mu odpověděla, a odpověď podle této teorie. Vše se odehrává v lidské míře, Kristus nesouvisí; souvisí na úrovni za hranicemi času a prostoru, „transcendentální“.“34 „Druhý následek – toto je to nejvážnější -: neschopnost kultularizovat řeč, přinést vlastní křesťanskou zkušenost až na úroveň, kdy se stane systematickým a kritickým hodnocením, tedy doporučením způsobu akce. Je to křesťanská zkušenost zablokovaná ve své potenciální možnosti dopadu na svět, protože zkušenost má dopad na svět pouze v míře, ve které dosáhne kulturního vyjádření.“35
28
Ivi. Ivi. 30 L.Giussani, „La lunga marcia della maturita“, op.cit., str.62 31 Odkazuje se na Equipe obsažený v knize L.Giussanimo, In cammino (Na Cestě) (1993-1998), brzy bude vydán od Bur. 32 L.Giussani, „La lunga marcia della maturita“, op.cit., str.64 33 Ibidem, str.62 34 Ibidem, str.63, 65 35 Ibidem, str.63 29
8
„Třetí následek: teoretické a praktické podceňování autoritativní zkušenosti, autority. […] Křesťanský fakt – zopakujme si to – má v autoritativní funkci stvořené Bohem geometrické místo, kde se zachraňuje Tajemství.“36 „Takže“, shrnuje Giussani, „v obecné desorientaci […] [to, co převládalo, bylo] vrhnout se po hlavě a následovat svět. Vlastní historie, její hodnotové obsahy byly minimalizované, co nejvíce interpretované podle abstraktní verze vůči životu, jako vyloučené, zbavené možnosti dopadu na historické okolnosti a tudíž zbavené opravdového vtělení“. Chvíli předtím, než don Giuessani toto poznamenal, když se odkazoval na komplexní jednání těch, kteří se účastnili protestního hnutí v 68. roce, řekl: „„Míra všech věcí“ je moje naivita, je to naivita člověka, který říká: „Teď přijdu já a dám do pořádku věci“. Míra všech věcí je naivita člověka, je to naivita vlastní lásky“. A prohlásil: „Jaká melancholie! Jakou melancholii jsme hned zakusili, a jak se zvětšovala s plynutím let.37 V tom, že jsme se vrhli do věcí ve jménu, že jsme křesťané, abychom ukázali, že tím, že jsme křesťané, jsme měli lepší odpovědi na problémy než ti druzí, tak se mohlo zdát, že Kristus je tím podstatným. Ale hodnocení dona Giussaniho nás jako vždy překvapuje: „Náš ideál není vůbec ten, […] který si představuje tisk, náš ideál není vůbec ten, že máme právo být na zemi a ve společnosti, protože umíme odpovědět na nároky nebo na požadavky nebo na potřeby a na nutnosti lidí, ale my tady nejsme kvůli tomuto. V 76. roce v Riccione, před 2000 zodpovědnými vysokoškoláky, když jsem se postavil na nohy a nevěděl jsem, co říct, ale uvnitř jsem se cítil v rozpacích, […] jsem řekl: „My tady nejsme kvůli tomuto, cíl nás jako křesťanů není tento. Můžeme skvěle vstoupit do jakéhokoliv družstva na světě, můžeme vstoupit do jakékoliv asociace na světě a dát skrze náš příspěvek pro společné dobro, ale křesťanství není asociace tohoto typu, křesťanství není organizace, která by pomáhala s potřebami lidí“. […] Toto je iluse, kterou v každém období prošel člověk a vždy v ní upadl. Je to iluse, nazývá se utopie. […] [Proč?] Protože člověk nemůže být schopný určit, přijmout za své, dát dohromady a zrealizovat komplexnost faktorů, které jsou ve hře; člověku vždy něco uteče“.38 Aniž bychom si to uvědomovali, posunuli jsme se od Krista k utopii. To podstatné se i pro nás stalo utopií. Mohli jsme nadále říkat, že to podstatné byl Kristus, ale don Giussani, když nás přistihl při činu, nás nutil, abychom si uvědomovali, že jsme se již posunuli (bylo to vidět z faktu, že jsme nebyli schopní „určit a zrealizovat komplexnost faktorů“). Vskutku, „je to jako kdyby hnutí Comunione e Liberazione, od 70. let dále pracovalo, budovalo, bojovalo o hodnoty, které Kristus přinesl, zatímco fakt Krista pro nás, pro naše lidi a pro všechny ty, kdo s námi dělali CL, „zůstal paralelní.““39 Co k tomu vedlo? Nedostatek vědomí problému. V tom spočívá naše být „moderními“, dětmi mentality, která nás obklopuje. Je to problém pojetí, pojetí sebe sama, sebepojetí, ne problém etické koherence. Naše být „moderní“ (ale v hloubi je „modernost“ pokušení duše každého člověka v každé době) se ukazuje v tomto posunutí těžiště na naše náboženské, kulturní, operativní performances: Přítomnost, Fakt Krista se stává teoretickým a priori; a priori, které neurčuje, kým jsme, jak se díváme, smysl našeho bytí na zemi.40 Obtíž vyrvat z nás tuto mentalitu dokumentuje následná historie hnutí, nedávno citovaná v Pagina Uno.41 „První vědomý krok byl Velikonoční plakát. […] Krok, který plakát [Kristus společnost Boha k člověku, 1982] vyzval všechny, aby plnili, a dokázal pro mnohé zrealizovat, je protože […] ukázal, že problém není všechno to, co děláme, není to naše činnost, není to naše analýza věcí, náš bod
36
Ibidem, str.64 Ibidem, str.64-65, 61. 38 Odkazuje se na Equipe obsažený v knize L.Giussanimo, In cammino (Na Cestě) (1993-1998), brzy bude vydán od Bur. 39 L.Giussani, Uomini senza patria (Lidé bez vlasti) (1982-1983), op.cit., str. 88-89 40 Crf. „Moderní doba, současná doba je tragické zdokumentování toho, k čemu člověk dojde v nároku autonomie: nárok utvořit se sám, sám se realizovat, sám se stvořit, sám se rozhodnout, mít sebe, jako centrum. Tento nárok vede k rozpadu, ke ztrátě svobody jako originality úsudku o životě: člověk se stane odcizeným ve společném názoru, v kultuře, v názorech vyvolaných dominantní kulturou“ (L.Giussani, Uomini senza patria. 1982-1983, op.cit., str. 265). 41 J.Carrón, „Testimonianza e racconto“, Tracce-Litterae communionis, marzo 2014, I-IV. 37
9
pohledu na věci inspirovaný křesťanskými hodnotami. Šli jsme dál deset let a pracovali jsme na křesťanských hodnotách a zapomněli jsme na Krista, aniž bychom poznali Krista.“42 Giussani ohlašoval posunutí těžiště, nahrazení toho podstatného tím, co děláme – jako všichni moderní-, aniž bychom si uvědomovali naší absolutní neadekvátnost k faktorům problému: „Jestliže jsme tak hanebně rozdělení, rozkouskovaní, že je nemožná jednota dokonce mezi mužem a ženou, a nemůžeme důvěřovat nikomu; jestliže jsme tak cyničtí vůči všem a všemu, a tak nezamilovaní do sebe sama, jak můžeme z tohoto bahna vytáhnout něco, abychom zrekonstruovali naše zbořené zdi, získat cement pro vybudování nových zdí? […] Vzhledem k této naší zraněné situaci, nemůžeme vskutku říci: „Dejme se do rekonstrukce lidství!“. Jestli jsme tak poražení, jak můžeme zvítězit? […] Je potřeba, aby přišel někdo z venku – musí přijít z venku - kdo by u tohoto našeho zbořeného domu znovu postavil zdi. […] V tomto je největší obtíž vůči […] autentickému křesťanství: je to skrze něco jiného – které přijde zvenku – kde se člověk stane sebou sama […]. [Ale toto] „se nelíbí“, protože nechává vstoupit, dává pohostinnost něčemu, co neodpovídá naší fantazii a naší představě o zkušenosti, která se zdá být abstraktní ve svém nároku“.43 Toto „něco jiného“, Kristus, se nám zdá být abstraktní. A protože se nám zdá být abstraktní, aby odpověděl na nutnost změnit, budovat, člověk se zastaví u bezmocné snahy napravit buď v jednom podvodném nároku, lháři, je zapotřebí říci: ztotožňuje se náprava s vlastní představou a vůlí napravit“. Příšerné! „Tak se rodí“, pokračuje don Giussani, „řeč“ o morálních hodnotách, protože řeč o morálních hodnotách předpokládá, že náprava rozpadu přichází ze síly fantazie a vůle člověka: „Dejme se dohromady a napravíme to!““44 Moderní až do morku kosti! Říkal to nám, ne někomu jinému. Ale proč se posouváme od Krista k tomuto aktivismu, k „činnosti“? Zde je hodnocení dona Giussaniho ještě překvapivější: posouváme se, protože naše dělání se nám zdá být méně abstraktní než Kristus jako opěrný bod, který by odpověděl na náš strach. Vskutku, říká, „je to esenciální nejistota, je to v hloubi strach, který dává chápat jako vlastní opěrný bod, jako důvod […] [vlastní] konzistence, věci, které se dělají kulturně nebo organizačně“.45 Nejvíce šokující je důsledek, který z toho Giussani vyvozuje. U nás by tyto „aktivity“ – skrze které se snažíme zvítězit nad naší nejistotou – byli automaticky určené jako „přítomnost“. Ale nic není vzdálenější než toto. Poslouchejte, co říká: „Tak se veškerá kulturní aktivita a veškerá aktivita organizační nestanou vyjádřením nové fyzionomie, nového člověka“ – jsou vyjádřením našeho strachu, naší nejistoty -. „Kdyby byly vyjádřením nového člověka, mohly by tu i nebýt, když by to okolnosti nedovolili, ale člověk by stál na nohou. Zatímco ale spoustu našich zde přítomných lidí“, říkalo, „kdyby tady tyto věci nebyly, nestáli by na nohou, nevěděli by, proč jsou tady, nevěděli by, k čemu lnou: nejsou, nespočívají, protože konzistence mojí osoby je přítomnost Druhého“.46 Tady se ukazuje v celé své jasnosti vztah mezi tím, co nám dovoluje stát na nohou, „to podstatné“, a tím proč jsme na světě. Bez toho aniž bychom uznali a učinili zkušenost toho, co odpovídá na naší esenciální nejistotu, na náš hluboký strach, naše přítomnost není nic jiného než znamení moderního pokusu najít konzistenci v tom, co děláme. Takže spoustu lidí „by nevědělo, proč je tady“, 47 jak pozoroval Giussani, kdyby tady jisté aktivity nebyly. Jaký je poslední „důvod“ tohoto posunutí, ke kterému se vrátím odpoledne? „„Důvod“ je poslední dobou obtíž křesťanské řeči, křesťanské zkušenosti stát se zralou […]. Netrpělivost není poslední pastí, je první. Křesťanská zkušenost – pomyslete – změní svět; Aby ale změnila svět, chce to veškerou trajektorii historie. […] Křesťanská zkušenost změní můj život, ale je zapotřebí trajektorie existence [historie; my ale stále hledáme zkratky, abychom přišli dříve, a myslíme si, že jsme inteligentnější!]. […] Křesťanská zkušenost neuspokojí horečnatou efektivnostní chuť člověka, chuť mít, protože toto je pokušení farizeů – pokračuje -, kteří říkali Ježíšovi: „Udělej zázrak tak, jak to říkáme my, pošli nám znamení z nebe. Pošli znamení z nebe a my ti budeme věřit“. Oni určovali 42
L.Giussani, Uomini senza patria (Lidé bez vlasti) (1982-1983), op.cit., str. 88-89 L.Giussani, „E´ sempre una grazia“, in E´, se opera, suppl. 30Giorni, únor 1994, str. 57-59 44 Ibidem, str.59. 45 L.Giussani, Uomini senza patria (Lidé bez vlasti) (1982-1983), op.cit., str. 97. 46 Ivi. 47 Ivi. 43
10
zázrak, jaký měl být“48, jak měl změnit realitu, když Ho budou následovat („Nebylo to pro 30 stříbrných […]. Ale jeho království nepřicházelo“49). „Toto je doopravdy pathos, který spočívá v tehdejším dramatu a v nejistotě, melancholii, únavě a dnešních pochybách. V tomto okamžiku člověk chápe a uvědomuje si, co znamená víra – věřit, věřit Jemu -, důvěřovat křesťanskému Faktu [tedy svěřit se plánu, který je Jeho, jak změní realitu; ale nám se to zdá být příliš pomalé, příliš málo efektivní]. Protože v určitých okamžicích je to doopravdy jako umřít sobě sama, ba co víc je to doopravdy umřít sobě sama“. Tudíž „lidé, kteří se zachránili, zachránili se kvůli sentimentu věrnosti k vlastní historii, nakolik měli jasnou – můžeme říci exkluzivně – impozantnost náboženského rozměru jako dopad na konkrétní okolnost, takže přítomnost Tajemství jako impozantní faktor na lidskou okolnost, a v druhé řadě, kvůli loajální a jasné odpovědi na důvěru, kterou musíme dát autoritě, historické funkci autority“.50 Možná teď více rozumíme tomu, proč se don Giussani v r. 1993 ptal: „Takže proč jsme tady?“ Jestliže náš cíl jako křesťanů není dělat iniciativy a budovat díla, abychom odpověděli na potřeby, abychom řešili problémy lidí, jaký je tedy? Znovu nás posouvá a odkazuje nás na to podstatné, znovu potvrzuje centrálnost váhy křesťanského faktu. Toto je jeho odpověď na provokaci: bez návratu k původu nemůžeme dělat nic.
48
L.Giussani, „La lunga marcia della maturita´“, op.cit., str 66 C.Chieffo, „Il monologo di Giuda“, Canti, op.cit., str. 230-231 50 L.Giussani, „La lunga marcia della maturita´“, op.cit., str 66, 68. 49
11
