Technická univerzita v Liberci FAKULTA PEDAGOGICKÁ

Technická univerzita v Liberci FAKULTA PEDAGOGICKÁ českého jazyka a literatury

Katedra:

Studijní program: učitelství pro 2. stupeň základní školy český jazyk – německý jazyk

Kombinace:

OSOBNOST OTOKARA FISCHERA V KONTEXTU ČESKÉ DIVADELNĚ DRAMATICKÉ KULTURY OTOKAR FISCHER IN CONTEXT OF CZECH DRAMATIC CULTURE OTOKAR FISCHER IM KONTEXT DER TSCHECHISCHEN DRAMATISCHEN THEATERKULTUR Diplomová práce: 04–FP–KČL-006 Autor:

Podpis:

Michaela BRUNCLÍKOVÁ Adresa: Kosmonautů 1552 511 01, Turnov Vedoucí práce: PhDr. Eva Štědroňová, CSc. Počet stran

slov

obrázků

tabulek

pramenů

příloh

94

16888

1

0

25

3

TU v Liberci, FAKULTA PEDAGOGICKÁ 461 17 LIBEREC 1, Hálkova 6

Tel.: 485 352 515

Fax: 485 352 332

Katedra: ČESKÉHO JAZYKA a LITERATURY

ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE (pro magisterský studijní program) Diplomant:

Michaela BRUNCLÍKOVÁ

Adresa:

Kosmonautů 1552, 511 01 Turnov

Obor (kombinace):

český jazyk – německý jazyk

Název DP:

Osobnost Otokara Fischera v kontextu české divadelně dramatické kultury

Název DP v angličtině:

Otokar Fischer in Context of Czech Theatrical Dramatic Culture

Vedoucí práce:

PhDr. Eva Štědroňová, CSc.

Konzultant: Termín odevzdání:

30. dubna 2005

Poznámka: Podmínky pro zadání práce jsou k nahlédnutí na katedrách. Katedry rovněž formulují podrobnosti zadání. Zásady pro zpracování DP jsou k dispozici ve dvou verzích (stručné.resp. metodické pokyny) na katedrách a na Děkanátě Fakulty pedagogické TU v Liberci. V Liberci dne 30. dubna 2005 ……………………………………… děkan

……………………………………… vedoucí katedry

Převzal (diplomant):………………… Datum: ...……………………………

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 (školní dílo).

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce.

Datum:

Podpis:

Poděkování Děkuji vedoucí diplomové práce PhDr. Evě Štědroňové, CSc., za cenné připomínky, trpělivost a ochotu. Dále děkuji své rodině a všem přátelům, bez kterých by tato práce nikdy nevznikla.

Osobnost Otokara Fischera v kontextu české divadelně dramatické kultury

Anotace Obsahem první části diplomové práce s názvem Otokar Fischer v kontextu české divadelně dramatické kultury je představení Otokara Fischera jako významného českého dramatika a divadelníka, zmapování jeho vztahu k Národnímu divadlu a dále také interpretace zvolených Fischerových dramat. Výchozím bodem pro analýzu jsou vybrané divadelní hry, dále byly využity recenze a odborné stati z literárních časopisů. Druhou částí diplomové práce je didaktizace dramatické tvorby Otokara Fischera, která je podložena výsledky výzkumu, který proběhl na vybrané základní a střední škole.

Otokar Fischer in Context of the Czech Theatrical Dramatic Culture

Summary The first part of the thesis, named Otokar Fischer in Context of Czech Dramatic Culture, introduces Otokar Fischer as a prominent Czech dramatist and theatre buff, outlines his connection to the National Theatre and interprets selected plays. Together with reviews and articles from literary magazines, these plays comprise the reference point for the analysis. The second part of the thesis puts Otokar Fischer’s dramatic works in didactic context, grounding on the outcomes of a research carried out at chosen elementary and grammar schools.

Otokar

Fischer

im

Kontext

der

tschechischen

dramatischen Theaterkultur

Zusammenfassung Der erste Teil der Diplomarbeit mit dem Titel Otokar Fischer im Kontext der tschechischen dramatischen Theaterkultur stellt die Persönlichkeit von Otokar Fischer als den wichtigen tschechischen Dramatiker und Theaterkenner, seine Beziehung zum National Theater und schlieβend auch die Interpretation der ausgewählten Dramen dieses Autors vor. Die Analyse wurde von bestimmten Rezensionen, Artikeln und literarischen Zeitschriften unterstützt. Der nächste Teil der Diplomarbeit bildet die didaktische Bearbeitung von dramatischem Schaffen dieses Autors, die ist auf der Fragebogenuntersuchung gegründet. Die Untersuchung verlief an der ausgewählten Grundschulen und Mittelschulen.

Obsah

Úvod........................................................................................................ 9 1. Osobnost Otokara Fischera ............................................................... 10 1.1 Základní životopisná data ........................................................... 10 1.2 Z umělecké tvorby Otokara Fischera.......................................... 12 2. Otokar Fischer a divadlo................................................................... 15 2.1. Otokar Fischer a jeho dramata ................................................... 18 3. Otokar Fischer a Národní divadlo..................................................... 20 3.1. Sezóna 1911/1912 v Národním divadle..................................... 21 3.2. Vznik Československa ............................................................... 23 3.3. Otokar Fischer jako dramatik a překladatel Národního divadla ve 20. letech ........................................................................................... 25 3.3.1. Dramata Otroci a Kdo s koho.............................................. 25 3.3.2. Překlady pro Národní divadlo............................................. 26 3.4. Fischerova divadelní publicistika .............................................. 28 3.5. Publikace „Činohra Národního divadla do roku 1900“ ............. 29 3.6. Otokar Fischer jako šéf činohry Národního divadla .................. 30 4. Otokar Fischer jako libretista Národního divadla............................. 34 4.1. Karlštejn..................................................................................... 34 4.1.1. Tematický plán.................................................................... 36 4.1.2. Kompoziční plán................................................................. 41 4.1.3. Jazykový plán...................................................................... 45 5. Srovnání libreta Karlštejn s dramatem Noc na Karlštejně Jaroslava Vrchlického........................................................................................... 47 6. Drama................................................................................................ 51 6.1. Charakteristika dramatu ............................................................. 51 6.2. Vývoj dramatu v českém literárním kontextu............................ 52 7. Přemyslovci....................................................................................... 55

7

7.1. Tematický plán........................................................................... 56 7.2. Kompoziční plán........................................................................ 62 7.3. Jazykový plán............................................................................. 66 8. Výzkum na téma Otokar Fischer a jeho tvorba ................................ 68 8.1. Základní škola, ul. 28. října, Turnov.......................................... 69 8.1.1. Vyhodnocení první části výzkumu ..................................... 69 8.1.2. Závěr první části výzkumu.................................................. 70 8.1.3. Vyhodnocení druhé části výzkumu..................................... 70 8.1.4. Závěr druhé části výzkumu................................................. 71 8.2. Gymnázium Turnov ................................................................... 72 8.2.1. Vyhodnocení první části výzkumu ..................................... 72 8.2.2. Závěr první části výzkumu.................................................. 72 8.2.3. Vyhodnocení druhé části výzkumu..................................... 73 8.2.4. Závěr druhé části výzkumu................................................. 73 9. Srovnání výsledků výzkumu na základní škole a gymnáziu ............ 74 10. Didaktické zpracování ukázky Otokara Fischera v učebnici ZŠ .... 75 10.1. Portrét autora............................................................................ 75 10.2. Ukázka ..................................................................................... 76 10.3. Otázky a úkoly k textu ............................................................. 79 10.4. Analýza zadaných otázek a úkolů............................................ 80 10.5. Zařadit ukázku Otokara Fischera do čítanek pro ZŠ?.............. 81 11. Jméno Otokara Fischera v učebnicích pro základní a střední školy83 11.1. Učebnice pro základní školy.................................................... 83 11.2. Učebnice pro střední školy....................................................... 83 Závěr ..................................................................................................... 86 Seznam literatury .................................................................................. 88 Seznam příloh ....................................................................................... 90

8

Úvod Cílem této diplomové práce je představit Otokara Fischera jako dramatika, dramaturga, divadelního teoretika a kritika a překladatele divadelních her, a to v kontextu české divadelní kultury. Výchozím bodem pro tuto práci byla Fischerova dramata a libreta, jeho studie týkající se divadelního prostředí, dále také odborná literatura věnovaná historii Národního divadla, recenze a odborné stati z literárních periodik. Úvodní kapitola je věnovaná životu a stručnému přehledu tvorby Otokara Fischera. Jedná se o informace, které nelze opomenout, protože okamžiky jeho života mnohdy úzce souvisely i s jeho tvorbou. Další kapitola se snaží představit Otokara Fischera v kontextu divadelního vývoje počátku 20. století, následující kapitola se zaměřuje konkrétně na jeho vztah a působení v Národním divadle. V rámci této kapitoly není Fischer představen pouze jako dramatik, ale také jako divadelní kritik a překladatel. Součástí práce je i analýza vybraných her. V prvním případě se jedná o libreto Karlštejn, v souvislosti s ním je Fischer představen jako libretista Národního divadla, a v další kapitole je podrobně rozebráno drama Přemyslovci. Pozornost je zde věnována tematické, kompoziční a jazykové stránce her i novému přístupu autora k dramatu a jeho koncepci. Závěrečná didaktická část práce je založena na výzkumu, který probíhal na Základní škole 28. října a na Gymnáziu v Turnově. Cílem výzkumu bylo zjistit, zda žáci a studenti mají povědomí o Otokaru Fischerovi. Žáci vyplnili dotazník, který byl orientován jak na jejich znalosti, tak i na praktickou práci s textem. Další část této kapitoly se zabývá zpracováním a představením tvorby Otokara Fischera v učebnicích pro základní školy.

9

1. Osobnost Otokara Fischera

1.1 Základní životopisná data Otokar Fischer se narodil 20. května 1883 v Kolíně v rodině majitele malé chemické továrny, která však příliš neprosperovala a brzy se dostala do úpadku. Jeho otec záhy zemřel, a tak se tato česky smýšlející židovská rodina přestěhovala do Prahy, kde Otokar Fischer dokončil již v Kolíně zahájené studium na gymnáziu. Po maturitě v roce 1901 se na české pražské univerzitě věnoval germanistice a romanistice, zároveň působil i na německé pražské univerzitě. Dále studoval i na Filozofické fakultě berlínské univerzity. V této době vydal svůj první článek Tři berlínské premiéry v časopise Nová doba. Studia dokončil v Berlíně doktorátem1 v roce 1905.2 Poté pracoval v pražské univerzitní knihovně, společně s přítelem Otakarem Theerem, s nímž se později účastnil Almanachu na rok 1914; v roce 1917 byl jmenován univerzitním profesorem. Je obtížné na několika málo řádcích vystihnout celý přínos této velké osobnosti české kultury. Otokar Fischer byl literárním vědcem, divadelním

kritikem

a

teoretikem,

básníkem

a

dramatikem,3

významným překladatelem především z němčiny, dále i z angličtiny, francouzštiny a vlámštiny; rovněž bývá považován za zakladatele české vědecké germanistiky. Fischerovým celoživotním zájmem však bylo divadlo. Svoji první dokončenou divadelní hru s názvem Kočka napsal již v roce 1905,

1

doktorát získal za práci Gerstenbergs Rezensionen ŠŤASTNÝ, R.: Čeští spisovatelé deseti století. Praha: HQ Kontakt, 2001, s. 87 3 psal především tzv. problémové hry 2

10

od roku 1907 se začal věnovat divadelní kritice.4 V letech 1911 – 1912 působil jako dramaturg Národního divadla; od listopadu roku 1935 zde vedl činoherní komisi a v květnu 1937 se stal šéfem činohry Národního divadla. Často zveřejňoval pravidelné divadelní referáty, především v Přehledu, České revue, Právu lidu, Národních listech a Lidových novinách.5 V časopisech Lumír a Osvěta vycházely Fischerovy studie o českých dramaticích, které pak byly publikovány souborně v roce 1919 v knize K dramatu. Zlomová byla pro Otokara Fischera 30. léta a nástup fašismu v Německu. Proti fašismu se snažil bojovat všemi možnými a pro něho dostupnými prostředky: jako básník a dramatik se snažil burcovat české národní vědomí.6 Účastnil se protifašistického hnutí, především na akcích, které byly organizovány na pomoc německým emigrantům. Na scéně Národního divadla uváděl protifašistické hry od K.Čapka, M. Gorkého a dalších autorů. O. Fischer zemřel 12. 3. 1938 na srdeční mrtvici. Byl hluboce zasažen zprávou o fašistické okupaci Rakouska. Od příchodu Hitlera k moci cítil, že fašismus znamená obrovské nebezpečí pro celou světovou kulturu.7 O tom, jak velmi s ním anexe Rakouska otřásla, vypovídá báseň Deviza z 11. března roku 1938, která končí těmito verši: Je raněno. A rána jeho pálí a v syčící je vkuto řetězy. Tvé tělo v močálech však omdlévá-li,

4

5

6

7

SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 305. KOL. AUTORŮ: Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce. 1. díl, A - G. Praha: Academia, 1985. MOURKOVÁ, J.: Vzpomínáme 40. výročí smrti Otokara Fischera. In: Literární měsíčník, 1978, č. 3. MOURKOVÁ, J.: Vzpomínáme 40. výročí smrti Otokara Fischera. In: Literární měsíčník, 1978, č. 3.

11

ten jeden triumf bohové ti dali: jen poraněno, srdce vítězí.8

Otokar Fischer byl pohřben na vinohradském hřbitově. Odešel tak germanista světového jména, významná a všestranná osobnost české kultury. Fischerův žák Karel Polák hodnotil svého učitele v roce 1947, v časopise Slovesná věda, těmito slovy. Byl to nejskvělejší zjev, v němž se prolínaly a křížily různé kulturní proudy, které utvořily nejbohatší osobnost v české vědě a literatuře, neomezenou pouze svou specializací. Byl to zjev bytostně český a zároveň světový.9

1.2 Z umělecké tvorby Otokara Fischera Otokar Fischer byl všestranně nadaný a všechny oblasti jeho činnosti se svým způsobem vzájemně prolínaly. Dokázal spojovat vědecké zájmy s překladatelskou, uměleckou i kritickou činností. Jeho básně dokládají autorovo mimořádné jazykové cítění a zároveň svědčí i o schopnostech vyjadřovat se osobitým, pro něj charakteristickým básnickým jazykem. Ve Fischerových básních lze nalézt i inspiraci předními německými básníky jako byli např. Johann Wolfgang Goethe, Heinrich Heine nebo Friedrich Nietzsche, dále i francouzský básník Francois Villon; jehož díla také překládal. Za Fischerova života bylo vydáno celkem 16 autorových sbírek básní, k nejvýznamnějším z nichž patří:

8 9

ŠŤASTNÝ, R.: Čeští spisovatelé deseti století. Praha: HQ Kontakt, 2001, s. 88. TVRDÍK, M.: 100 let Otokara Fischera. In: Česká literatura, 1984, č. 3, s. 285.

12

Království světa (1911) Hořící keř (1918) Léto (1919) Kruhy (1921) Hlasy (1923) Rýmy (1932) Podobizny básníků (1933) Z mého Polabí (1935) Rok (1935) Poslední básně (1938)

Neméně významná je Fischerova dramatická tvorba - k divadlu měl po celý život velmi blízký vztah. Jeho dramata často řeší vztahy jedince a společnosti a snaží se i o zachycení charakteristické atmosféry doby. To dokládají například hry s mytologickými tématy jako byla tragédie Hérakles (1919), dále hra s antickým námětem Otroci (1925), operní libreto s historickou tematikou Karlštejn (1916) a drama Přemyslovci (1918). Přemyslovci byli jeho dramatickým debutem a 26. 4. 1918 měli premiéru v Národním divadle.10 Na současné dění pak reagoval divadelní kus Orloj světa (1921)11 a společenská komedie Kdo s koho (1928). Významnou součást Fischerovy tvorby tvoří jeho překladatelská činnost. Mezi jeho četnými překlady z německé lyriky, z níž nově tlumočil vedle Heineho (výbor Heinův pasionál, 1925) zejména básnické dílo Goethovo (jako redaktor jeho spisů v letech 1927-1932), dále z poezie francouzské (Villon, 1927), z dramatické tvorby španělské

10

11

SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 306. KOL. AUTORŮ: Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce. 1. díl, A - G. Praha: Academia, 1985, s.710.

13

i dramat

Shakespearových

vévodí

nepochybně

Goethův

Faust.

V květnu 1929 byl v časopise Plán otištěn článek, v němž Otokar Fischer formuloval zásady nové překladatelské školy, jejímž byl hlavním

představitelem.

Nová

moderní

tendence,

která

se

v překladatelství uplatňuje postupně od dvacátých let, klade proti starší škole lumírovské důraz na to, aby překlad přiblížil cizího autora soudobému čtenáři, domácímu kulturnímu i jazykovému kontextu, v němž má působit stejně živě jako v kontextu původním, podávati díla tak, jak by je podával básník sám, kdyby byl mým vrstevníkem a psal mou mateřštinou.“ 12 K Fischerově

tvorbě

patří

v neposlední

řadě

i

činnost

publicistická. Pravidelně publikoval v několika periodikách, např. v časopisu Přehled, v Národních listech, České revue a Lidových novinách. Divadelně-kritická činnost se u něho formuje v symbióze s psychologickou metodou jeho literárněvědných prací i s vlastní básnickou praxí. Pro divadelní teorii a historii českého divadla byly velkým přínosem práce, které vyplynuly ze zájmu o domácí i světovou dramatickou tvorbu, jako byl soubor studií K dramatu a text Činohra Národního divadla do roku 1900 ve IV. svazku Dějin Národního divadla (1933). V šestisvazkových Dějinách Národního divadla se vývojem činohry zabývali spolu s Fischerem přední znalci divadelní historie a kritiky

12

ŠŤASTNÝ, R.: Čeští spisovatelé deseti století. Praha: HQ Kontakt, 2001, s. 88.

14

2. Otokar Fischer a divadlo Podstatnou součástí Fischerova života bylo divadlo. Již v roce 1907, kdy mu bylo pouhých 24 let, se začal soustavně věnovat divadelní kritice v časopisech Přehled a Česká revue.13 O 3 roky později se již stal divadelním referentem Národních listů. V životě Otokara Fischera - dramatika byl zlomový rok 1911, kdy se na počátku divadelní sezóny 1911/1912 stal dramaturgem Národního divadla.14 V této funkci působil pouhých devět měsíců. Poté demonstrativně odstoupil pro zásadní rozpory s ředitelstvím divadla. Ty se týkaly především podoby repertoáru činohry Národního divadla. Jím prosazovaný soubor her stál v opozici k stávající podobě a Fischerovy názory nesdílel nikdo z vedoucích činitelů divadla.15 Tento spor Fischerovi umožnil hlouběji se zamyslet nad celým systémem podoby činohry Národního divadla. Sám se k tomu stručně vyjadřuje ve své stati Sezóna 1911/1912 v Národním divadle: Ve vedení českého Národního divadla došlo na začátku sezony 1911/1912 k závažné změně, když byl dosavadní vrchní režisér Jaroslav Kvapil jmenován šéfem činohry, s kterýmžto povýšením byly v kruzích přátel umění spojovány velké naděje. (…) Příliš dobře nepochodila domácí produkce. Byly uvedeny pouhé tři české premiéry, jedna z nich jednoaktovka! 16

13

14

15

16

SCHERL, s. 305. SCHERL, s. 306. SCHERL, s. 10. SCHERL, s. 70.

A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983,

15

V této stati Fischer podrobně rozebírá program sezóny 1911/1912, hodnotí uvedené hry, jejich herecké obsazení a celkové zpracování a uvádí: První rok nového režimu proběhl hladce, bez zvlášť rušivých událostí, stejně tak bez zcela vynikajících výkonů. Ze stanoviska dekorativní režie dosáhly nejvyšší úrovně inscenace Vrchlického Hippodamie a Jiráskova Jana Husa, souhra byla nejzdařilejší asi v Bahrově Zuzance, zajímavé herecké studie nabízelo nastudování Tolstého Živé mrtvoly; kuriózum obsazení hlavních rolí dětmi bylo možno obdivovat nebo vytýkat v případě Maeterlinckova Modrého ptáka…17 Fischer nadále hodnotí i domácí produkci. Kriticky se staví k faktu, že Národní divadlo uvedlo pouhé tři české premiéry. Za nejméně zdařilou považuje veselohru Jaroslava Hilberta Patria. Podle něj tato hra uvízla na půl cestě mezi satirickou groteskou a dobromyslným žertem.18 Naopak vyzdvihuje uvádění staršího českého dramatu. Podle něj prosazování starších českých her patřilo k dobrým záměrům tehdejšího vedení činohry. Ostrý střet se však rozpoutal po uvedení Vrchlického trilogie Hippodamie, protože tato tragédie byla provedena v jediném večeru po vzoru taktéž v jednom večeru uváděného Valdštýna. Také literární úspěch tohoto experimentu stal se předmětem ostrého sporu; podle mého mínění uplatnilo se tu dramatické nadání Vrchlického – virtuosa formy – v nejlepší podobě, ovšem i ve své omezenosti, a působivost vyznění utrpěla tím, že tato mohutná skladba

17

18

FISCHER, O.: Sezóna 1911/12 v Národním divadle. In: SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 70. FISCHER, O.: Sezóna 1911/12 v Národním divadle. In: SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 71.

16

ve své poslední části ztrácí na síle, kdežto mnohá předcházející místa třeba zřejmě čítat vůbec k vrcholkům české dramatiky.19 O sezóně 1911/1912 Fischer tvrdí, že současná situace v Národním divadle není uspokojivá a zároveň vyjadřuje naději, že budoucnost přinese více nejen Národnímu divadlu, ale i domácí dramatické produkci. V dalších letech spojovaly Otokara Fischera s divadelním prostředím především jeho překlady. Již v roce 1912 byla v jeho překladu v Divadle umění provedena Hofmannsthalova hra Bloud a smrt.20 Dále byly uvedeny například Lulu od Wedekinda nebo Penthesilea od Kleista. Otokar Fischer působil taktéž jako libretista, již v roce 1916 měla v Národním divadle premiéru opera na jeho libreto - Karlštejn Vítězslava Nováka. Důležitým počinem byla kniha K dramatu z roku 1919. Práce na této publikaci však začala již v roce 1917, kdy Fischer začal psát do časopisů Osvěta a Lumír studie o českých dramaticích. Publikace K dramatu představuje první fázi Fischerovy teoretické a kritické divadelní práce. Prosazuje zde princip dramatičnosti, kategorie, která byla součástí dobové reflexe dramatické tvorby. Souvisela s vlnou novoklasicismu v české literatuře před první světovou válkou; v souladu s touto estetickou bylo žánru dramatu přikládáno mimořádné postavení v kontextu národní kultury a z dramatických forem se upřednostňovala tragédie. Součástí těchto tendencí byly pokusy o renesanci klasické tragédie i domácí původní tvorba v tomto žánru (předválečná dramata F. Langera Svatý Václav a Miliony, básnické

19

20

FISCHER, O.: Sezóna 1911/12 v Národním divadle. In: SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s 72. FISCHER, O.: Sezóna 1911/12 v Národním divadle. In: SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 306.

17

drama Otakara Theera Faethón ad.). Drama bylo vnímáno jako koncentrovaná podoba lidského údělu a výraz touhy po absolutnu, za základ dramatu byl pokládán především literární text a dále se prosazoval estetický ideál pevného uměleckého řádu a stylové jednoty.

2.1. Otokar Fischer a jeho dramata Jako samostatný dramatik Fischer debutoval hrou s historickým námětem Přemyslovci, která měla premiéru v Národním divadle v roce 1918, na sklonku války. Tematicky odpovídala dobové preferenci námětů z české historie. Obliba české historické tematiky, převažující zřetelně nad zájmem o téma ze současného života, ukazuje na snahu dramatiků podporovat i umělecky emancipační národně uvědomovací proces, který se v době před první světovou válkou a během ní dostával do posledního a rozhodujícího stadia. Během války nebylo příliš nových českých her, například Alois Jirásek věnoval těsně před vypuknutím války Národnímu divadlu tragédii Jan Roháč, ale tato hra byla cenzurována.21 K dalším hrám Otokara Fischera dále patří antická tragédie Herakles z roku 1919, inscenována K. H. Hilarem v roce 1920, v titulní roli s jedním z nejvýznamnějších herců doby Václavem Vydrou. Dramatický konflikt hry, jíž lze žánrově specifikovat jako dramatickou báseň, byl založen na rozpolcenosti Heraklovy osobnosti, jež měla symbolizovat problematičnost individualismu v poválečné době.22

21

TILLE, V.: Dějiny Národního divadla. 5. Činohra Národního divadla od roku 1900 do převratu. Praha: Sbor pro zřízení 2. Národního divadla, 1935, s. 200. 22 FISCHER, O.: Sezóna 1911/12 v Národním divadle. In: SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 19.

18

Hra Orloj světa z roku 1921 byla napsána pro Městské divadlo na Vinohradech, kde působila nastupující skupina expresionisticky orientovaných divadelníků v čele s režiséry F. Zavřelem a K. H. Hilarem. Jedná se o divadelní kus se současným námětem politických rozporů v Československu po roce 1918, jež měl být obrazem bloudících lidí, jež jejich srdce táhne jinam než jejich poslání a které jejich charaktery zrazují na cestě k vytčeným cílům.23 Na rozdíl od předchozích her se tak hlavní dramatickou látkou stala realita doby. Orloj světa už nerežíroval K. H. Hilar, který již v této době působil v Národním divadle, nýbrž Karel Dostal. V Národním divadle byly uvedeny rovněž tragédie Otroci z roku 1925 a komedie Kdo s koho.

23

FISCHER, O.: Sezóna 1911/12 v Národním divadle. In: SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 20.

19

3. Otokar Fischer a Národní divadlo Fischerův zájem o Národní divadlo a vliv na jeho další vývoj je v rámci dějin Národního divadla velmi podstatnou etapou. Národní divadlo se stalo Fischerovi osudným a byl s ním propojen po celý život. Narodil se totiž v roce 1883, což byl rok definitivního otevření Národního divadla. Jak Fischer rok znovuotevření Národního divadla vnímal, se můžeme dočíst v jeho studii Činohra Národního divadla do roku 1900. Uvádí v ní: Pro českou činohru není rok 1883 datem obrození ani počátkem nebývalého vzmachu. Je to letopočet udávající, že naše dramatické umění po své stránce herecké, tak divadelně literární a výtvarnické mohlo se rozvíjeti za příznivějších podmínek a v lesklejším rámci, ale nové jeho podmínky nezasáhly podstatně do organismu dosavadního růstu.24 V Národním divadle začal působit již v desátých letech 20. století. Do té doby Fischer navštěvoval divadlo pouze jako divák. Zlomovou byla divadelní sezóna 1907/1908, kdy začal působit jako divadelní referent a své postřehy zveřejňoval nejprve v časopise Přehled (1907 – 1911) a později i v České revue (1910 – 1918).25 Již v této rané době se Otokar Fischer projevil jako silná osobnost s vlastním názorem na program Národního divadla, s názorem, který se podstatně lišil od představ, jež mělo tehdejší vedení divadla. Fischer se lišil především uměleckou náročností, kterou kladl na uváděné hry. Velmi kriticky se stavěl k hrám, které byly zařazeny do repertoáru z finančních či

24

25

FISCHER, O.: Činohra Národního divadla do roku 1900. 2. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1983. s. 23 – 24. SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 9.

20

osobních důvodů. Tento postoj dokládá Fischerův komentář z roku 1907, v němž se vyjadřuje k Aischylově Orestee: „…působila dojmem úchvatnějším, než kterýkoli novější kus, letos vypravený.“ 26 Zatímco Jaroslav Kvapil byl představitelem realistického a impresionistického divadla, Fischer byl stoupencem symbolistického dramatu a také moderních divadelních proudů, jež ve světové i české kultuře předznamenávaly expresionismus, k němuž Kvapil nikdy nedospěl.27 Fischer svůj program vnímal jako moderní a v souladu se snahami mladé české literatury. Proto se stavěl na stranu ojedinělým počinům mladé generace, ke kterým se Národní divadlo stavělo nevšímavě. Například Dykova Posla nebo Mariovu hru Má je pomsta vítal Fischer jako významné události.28

3.1. Sezóna 1911/1912 v Národním divadle Jmenování Otokara Fischera dramaturgem Národního divadla v roce 1911 bylo přímým důsledkem aktivit Fischerova přítele básníka, prozaika, dramatika a kritika Otakara Theera, a to v roce 1910, kdy vrcholila jeho kritika vedení Národního divadla. V březnu téhož roku zahájil Theer debatní večer o pražských divadelních poměrech, uspořádaný Literárním odborem Umělecké besedy. Tento debatní večer byl podnětem k obsáhlé anketě, kterou z Theerovy iniciativy zahájil Přehled 7. října 1910, a jíž se zúčastnily přední osobnosti českého 26

SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 9. 27 SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 9. 28 SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 10.

21

kulturního života (F. X. Šalda, J. Karásek, V. Dyk, O. Fischer, M. Marten, Z. Nejedlý, A. Procházka, K. H. Hilar, V. Mrštík aj.). Tyto osobnosti vytýkaly Národnímu divadlu především nízkou úroveň repertoáru, ve kterém převládaly veselohry a frašky podřadných autorů typu Tristana Bernarda, Flerse, Caillaveta, Bissona a dalších. Naopak v repertoáru postrádaly představitele moderní dramatiky, zejména Wedekinda, Hauptmanna a Hofmannsthala. Kvapilovi se dále vytýkalo nedobré jednání s českými autory a opomíjení české dramatiky. Tato anketa sehrála významnou roli v tehdejších divadelních poměrech a mimo jiné také umožnila příchod O. Fischera do Národního divadla.29 První velká spolupráce Otokara Fischera s Národním divadlem byla tedy v sezóně 1911/1912. Do Národního divadla byl povolán v srpnu roku 1911, ve své funkci ale nesetrval dlouho, přesně pouhých devět měsíců do počátku června 1912. Jako dramaturg se snažil uplatnit své představy o repertoáru činohry, to znamená, že výběr her byl podřízen kritériu literární náročnosti a hodnot, jež tyto hry vyjadřují. Celkově byl Fischerův program velmi moderní a to mu přineslo nelibost a nepochopení soudobé konzervativní kritiky a vedení Národního divadla.30 Oporu hledal i u tehdejšího šéfa činohry Jaroslava Kvapila. Protože však pro svoje představy nezískal pochopení, sám se rozhodl ze své funkce odstoupit (na jeho místo přišel František Khol). I když jeho program nebyl realizován, tato zkušenost Fischera neobyčejně obohatila a podoba činohry Národního divadla se stala trvalým předmětem jeho zájmu. Další činnost O. Fischera se pojila s Intimním (Švandovým) divadlem, kde měla v jeho překladu premiéru hra Lulu Franka Wedekinda, autora pokládaného za předchůdce expresionistických 29

KOL. AUTORŮ: Dějiny českého divadla IV. Činoherní divadlo v Československé republice a za nacistické okupace. Praha: Academia, 1983, s. 338. 30 TVRDÍK, M.: 100 let Otokara Fischera. In: Česká literatura, 1984, č.3, s. 285.

22

dramatiků. Další Fischerův překlad, tentokrát Kleistovy tragédie Penthesilea, inscenoval K. H. Hilar v divadle na Vinohradech. Zde byly uváděny i některé další Fischerovy původní hry. Do Národního divadla se jako dramatik vrátil až v roce 1918, kdy zde byli poprvé hráni jeho Přemyslovci.31 V druhé polovině desátých let tak Fischer působil v Národním divadle pouze jako libretista hudebního skladatele Vítězslava Nováka. Tak vznikly a v roce 1916 byly uvedeny opery

Karlštejn a poté

i Švanda dudák. Mezi lety 1912 až 1920 se Fischer věnoval Národnímu divadlu především jako divadelní kritik. V této době měl již ujasněny všechny výhrady, které měl vůči Kvapilově koncepci divadelního programu a neváhal o nich ve svých kritikách psát. Výhrady se týkaly především stránky estetické a divadelně inscenační; tady postřehl Kvapilovy nedůslednosti v inscenačním stylu, jak o tom například svědčí úvaha o potřebě osvěžení české inscenační tradice a zvláště praxe uvádění Shakespearových dramat.32

3.2. Vznik Československa Přelomem ve Fischerově tvorbě se stal 28. říjen 1918 a vznik samostatného Československa, a to i navzdory tomu, že po této události přišel o možnost reformovat činohru Národního divadla. Pro Fischera to ale v tomto okamžiku nebylo tím nejdůležitějším, neboť jeho hlavní snahou byla nyní orientace ve společnosti, která prošla proměnou. Zasáhl proto i do prvních debat, které se týkaly uspořádání divadelních 31

32

SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 11. SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 12.

23

poměrů v nově vzniklé republice.33 Rok 1918 tak podle něj nebyl jen vstupem do politické samostatnosti, ale jak sám uvádí i vzestupem do nových duchových poloh,

34

které plynule navazují na předcházející

vývoj divadla. V roce 1918 odchází z Národního divadla na Ministerstvo školství a národní osvěty Jaroslav Kvapil a po dvouletém působení F. Khola je v roce 1920 vedení činohry svěřeno K. H. Hilarovi. Tato změna přispěla i k obratu ve vztahu Otokara Fischera k Národnímu divadlu. S Hilarovým nástupem do vedoucí funkce v Národním divadle si Fischer spojoval naděje, že by se nyní mohl změnit výběr uváděných her, a tak by se svým způsobem dostal ke slovu jím prosazovaný program. Jeho očekávání byla však splněna pouze částečně. Proto také v této době vznikl největší počet překladů. Fischer se stále upínal k myšlence inscenace náročnějších her i od zahraničních autorů. Mnohé z jeho překladů však zůstaly neuvedeny. V následujících letech Fischer s divadlem spolupracoval jako dramatik, kritik a také jako překladatel. Jeho dramata byla uváděna především v Městském divadle na Vinohradech. Ještě v roce 1920 K. H. Hilar zařadil do repertoáru a režíroval Fischerovu hru Herakles35 a pro vinohradské divadlo byly také napsány hry Jupiter a Orloj světa, provedený v roce 1921.

33

SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 17. 34 FISCHER, O.: Činohra Národního divadla do roku 1900. 2. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1983. s. 24. 35 hlavní roli tehdy ztvárnil jeden z nejlepších herců té doby, Václav Vydra

24

3.3. Otokar Fischer jako dramatik a překladatel Národního divadla ve 20. letech

3.3.1. Dramata Otroci a Kdo s koho

O. Fischer prošel ve svých poválečných dramatech cestou subjektivně prožívaného překonání individualismu; tvárně byla tato dramata

ovlivněna

expresionismem.

Jeho

hry s mytologickými

i současnými náměty ztělesňují rozpolcenost intelektuálního vztahu k revoluci (Herakles, Orloj světa), přičemž jejich problematika neustále přesahuje do roviny obecných filozofických či dějinných sporů (násilí a svoboda, Západ a Východ, moderní titanismus a křesťanství, atd.). Rysy symbolizujícího zástupového dramatu nabývají u Fischera podoby dějinného mýtu o revoluci. V hlavním díle tohoto typu, dramatu Otroci, jímž se do Národního divadla v roce 1925 vrátil Fischer jako dramatik, je dobový neklid promítnut do monumentálně koncipované filozofické tragédie z historie antického Říma (spartakovské povstání). Režie hry se ujal V. Novák, protože K. H. Hilar se touto dobou léčil z prvního záchvatu mrtvice. Hra byla přijata s respektem, ale nikdo z kritiků v ní neviděl nový moderní směr českého dramatu.36 Otroci přitom patřily k zástupovému dramatu, které se objevilo v poválečném období jako pokus o zvládnutí velkých dobových otázek, ke kolektivnímu dramatu přímo pojatému jako konflikt třídních sil. Středem pozornosti tohoto typu divadelní hry nebyly jedinečné postavy, ale kolektiv. K typickým zástupovým dramatům patřila Šaldova hra Zástupové nebo RUR Karla Čapka. Otroky však můžeme jako 36

SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 11.

25

zástupové drama označit pouze částečně, protože v nich, oproti ostatním dramatům tohoto typu, převládá obraz individuálních hrdinů.37 Na rozdíl např. od Šaldových Zástupů je v nich také obraz revoluční vzpoury provázen pojetím vývoje lidstva jako bludného kruhu, představou tragické dějinné bezperspektivnosti. Tematika Otroků odrážela soudobou společenskou a politickou problematiku, uměleckými prostředky řešila otázku humanity a násilí a dále i motiv vzpoury. Drama je zajímavé osobitým pojetím tématu i tvarem – dynamickým dialogem, strohostí vět a slov.38 Další hrou, která byla uvedena na prknech Národního divadla v roce 1928, byla společenská komedie Kdo s koho, nastudovaná režisérem Vladimírem Gamzou, který patřil k české divadelní avantgardě. Ten se pokusil zdůraznit především komediální prvky hry, v níž autor črtá obraz ze života pražské společenské smetánky. Divadelní historik A. Scherl ji charakterizuje takto: Tón lehce nahozené mravoličné satiry namířené zřetelně do vyšších kruhů pražské buržoasní společnosti byl zdánlivě zcela přiměřený téměř anekdotickému rozvodovému příběhu, v němž jeho ženská hrdinka svého partnera po krátkém manželství bez skrupulí obere, aby vyzískala prostředky pro své feministické tažení. 39

3.3.2. Překlady pro Národní divadlo

Otokar Fischer do překladatelské oblasti přispěl novými metodami i celkovým pojetím překladu. Nekladl důraz na přesnost

37

HOLÝ, J.: Česká literatura 1910-1945. Příručka pro 3. ročník středních škol. Praha: SPN, 1991, s. 78. 38 FISCHER, O.: Kniha o jeho díle. Praha: A. Srdce, 1933. 39 SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 21.

26

a doslovnost, ale na vystižení ducha originálu a jeho přiblížení dané době. Jeho cílem bylo vcítit se do autora, postihnout jeho intenci a do překladu vložit i zkušenost osobní a rovněž aktuální zkušenost společenskou. Jedním z prvních praktických podnětů nového přístupu byl

soubor

francouzských

překladů

Fischerova

přítele

a spolupracovníka Karla Čapka. Bilancí desetileté tlumočnické práce a zároveň dokladem o zformování nové překladatelské školy a metody je Anketa o překládání (Kmen 1928), v níž vyložili své názory na to, co a jak překládat, vedle O. Fischera např. Jindřich Hořejší, Bohumil Mathesius, Vítězslav Nezval, Jiří Weil a Jaroslav Zaorálek. Jak již bylo uvedeno výše, nejbohatší Fischerova činnost na překladatelském poli byla v době, kdy do funkce šéfa činohry Národního divadla nastoupil K. H. Hilar, s jehož osobností Fischer spojoval naděje, že konečně budou na naší první scéně uváděny náročnější hry. Řada her, které byly Fischerem přeloženy, však zůstala neuvedena. Jednalo se například o hru Cenci od anglického romantika Shellyho,

dále

o

hru

Žert,

satira,

ironie

a hlubší

význam

nejvýznamnějšího německého dramatika předbřeznové doby Ch. D. Grabbea nebo o Verhaerenova Filipa II. 40 Do konce Hilarovy éry v Národním divadle se Fischer představil jako překladatel již jen několikrát. Nejvýznamnějším překladem pro Národní divadlo zůstává bezpochyby Goethův Faust; jedním z posledních překladů pro tuto scénu potom byla světově úspěšná historická hra Alžběta Anglická od F. Brucknera, která měla premiéru v roce 1931. Některé hry ve Fischerových překladech byly v této době uvedeny v Městských divadlech pražských; k nim patří například Werfelův Juarez a Maximilián z roku 1924 nebo přebásnění

40

SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 26.

27

staré vlámské hry Lancelot a Alexandrina z roku 1930. Zásadní Fischerovy počiny této doby však zůstaly bez povšimnutí a nebyly scénicky realizovány, především Goethův Faust a Werfelovo drama Království boží v Čechách.41

3.4. Fischerova divadelní publicistika Fischerova divadelní publicistika měla v kontextu vývoje českého divadla neopomenutelné místo. Přednostně se Fischer zaměřoval na Národní divadlo, psal denní referáty, medailóny, monografie o hercích a režisérech, zaměřoval se i na dramaturgii a režii, jimž věnoval podrobné úvahy, v neposlední řadě se věnoval i důkladným historickým studiím. Jeho divadelní publicistika byla velmi pestrá, Fischer ji často oživoval svými básněmi či epigramy.42 Jako divadelní publicista a denní referent působil Otokar Fischer v Národních listech; v této pozici setrval do roku 1922, kdy sám toto místo opustil. Dále spolupracoval i s mnoha časopisy, které mu poskytovaly více prostoru. Jedním takovým byl časopis Jeviště, který Fischer založil spolu s divadelním kritikem J. Vodákem v roce 1921. Pro vzájemné neshody však tato spolupráce po pouhém roce skončila a Fischer se zaměřil na časopisy Kritika a Tvorba.43 Stěžejním tématem Fischerovy divadelní kritiky však zůstalo Národní divadlo, jehož vývoj velmi bedlivě sledoval. Jeho publicistika

41

42

43

SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 27. SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 27. SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 28.

28

se Národním divadlem zabývala ve všech žánrech, a to v denních referátech, ve studiích i úvahách o vývoji režie a herectví této scény.

3.5. Publikace „Činohra Národního divadla do roku 1900“ Významnou prací z oblasti dramatu je Činohra Národního divadla do roku 1900, která je součástí IV. svazku Dějin Národního divadla. Znovu tato práce vyšla v roce 1983 k příležitosti 100. výročí založení Národního divadla a zároveň k 100. výročí narození Otokara Fischera. Literární historik František Buriánek o ní v úvodu píše: Fischerova kniha je neobyčejně poutavým a velmi poučným dokladem samotného historického děje a dramatického zápasu, jímž bylo Národní divadlo.44 Kniha se zabývá vývojem divadla od roku 1883, charakterizuje osmdesátá léta v kontextu doby a popisuje první roky divadla. Jedná se o literárně historickou práci, která na Národní divadlo nahlíží komplexně, jak to ostatně hodnotí i publikace Otokar Fischer a Národní divadlo, která byla vydána v Divadelním ústavu v roce 1983: Živé konkrétní vystižení soudů Národního divadla jako instituce fungující v národním životě i jako stánku umění dodnes zaujímá plasticitou podání i neobyčejně komplexním přístupem k řešení složité politické i umělecké problematiky. Zejména tato komplexnost pohledu propůjčuje Fischerovu dílu trvalou hodnotu. 45

44

45

BURIÁNEK, F. In: FISCHER, O.: Činohra Národního divadla do roku 1900, Československý spisovatel, Praha, 1983, s. 6. SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 31.

29

Padesátiletý vývoj Národního divadla zpracoval Fischer v roce 1935 spolu s dějinami Prozatímního divadla a Městských divadel pražských také pro osmý svazek Československé vlastivědy.46

3.6. Otokar Fischer jako šéf činohry Národního divadla V roce 1935, po náhlém úmrtí

K. H. Hilara, byl vedením

činohry nejprve pověřen S. Mojžíš – Lom.47 Diskuse o podobě a dalším směřování Národního divadla, která se po Hilarově smrti rozpoutala, však prokázala, že Lomova autorita je malá, a proto se ani jeho provizorní vedení nesetkalo u české veřejnosti s příznivým ohlasem. Obecně se tomuto vedení především vytýkal nezájem o řešení režisérské otázky; současně byl vyvíjen tlak, aby činohru Národního divadla posílil některý z mladých nastupujících režisérů.48 Situací v Národním divadle se zabýval i F. X. Šalda, který stávající stav činohry ostře kritizoval. V reakci na uvedenou kulturně společenskou diskusi jmenovalo Ministerstvo školství a národní osvěty k 1. listopadu 1935 šéfem činohry Národního divadla Otokara Fischera.49 Ten po uvedení do funkce místo očekávaného programu otiskl stať Místo programu, v níž formuloval myšlenky svého pojetí Národního divadla, jež byly syntézou jeho dlouholetých úvah.50V této stati mimo jiné

46

47

48

49

50

SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 32. KOL. AUTORŮ: Česká divadla – encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 324. KOL. AUTORŮ: Dějiny českého divadla IV. Činoherní divadlo v Československé republice a za nacistické okupace. Praha: Academia, 1983, s. 338. KOL. AUTORŮ: Dějiny českého divadla IV. Činoherní divadlo v Československé republice a za nacistické okupace. Praha: Academia, 1983, s. 338. KOL. AUTORŮ: Česká divadla – encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 40.

30

uvádí: Byv ke svému odpovědnému úřadu povolán mimo nadání a uprostřed sezóny, rád bych se vyvaroval dvojí chyby: nechci se vázati přemírou slibů, k jejichž uskutečnění se mi snad dosud nedostává sil; nechci též budit dojem, jako bych podle své nynější funkce, o níž se mi na počátku tohoto divadelního období nezdálo, dodatečně upravoval své směrnice. Prosím tedy, abych směl říci retrospektivně: můj „program“, na nějž jsem s mnoha stran dotazován, vyplývá z mé dosavadní činnosti.51 Zvolení Otokara Fischera znamenalo novou etapu, která nevycházela z kvapilovské a hilarovské tradice. Jak již bylo uvedeno výše, v této době se objevily snahy o oživení režisérského souboru činohry novou osobností. Současný režisérský soubor, reprezentovaný především Jiřím Frejkou a Karlem Dostalem, byl však proti a ani Fischerovi se nepodařilo tuto tendenci prolomit. Otokar Fischer zaručil především reformu repertoáru, a to jak po jeho umělecké stránce, tak i v souvislosti s dobovými politickými událostmi. Při tvorbě repertoáru Fischer uplatnil především své literárně historické znalosti a také své přesvědčení, že divadelní umění, dnes více než možná dřív, u nás odpovědněji nežli snad kde jinde opět se naplňuje obsahem hutným a závažným a je zaměřeno k úkolům nejbdělejší ostražitosti.52 Repertoár činohry byl koncipován s ohledem na současné hry i ta dramata české a světové klasiky, která byla pociťována jako dobově aktuální. Z českých her byli například uvedeni Tylovi Kutnohorští havíři a dále také hry Aloise Jiráska. Ze světových dramat se hrál Puškinův Boris Godunov či Fuente Ovejuna španělského dramatika

51

52

KOL. AUTORŮ: Česká divadla – encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 191. KOL. AUTORŮ: Dějiny českého divadla IV. Činoherní divadlo v Československé republice a za nacistické okupace. Praha: Academia, 1983, s. 338.

31

Lope de Vegy. Je zřejmé, že hry byly vybírány i podle závažnosti jejich umělecké výpovědi a myšlenkovému přínosu. Jedním z tehdejších režisérů Národního divadla, který byl Fischerovi názorově a generačně velmi blízký a jehož práci Fischer vždy podrobně sledoval, byl Karel Dostal. Je proto s podivem, že ze spolupráce Otokara Fischera, který byl germanistou, a Karla Dostala, který prošel praktickou školou německého divadla, vzešla pouze jediná inscenace německé klasiky, a to Schillerovo drama Úklady a láska, které mělo premiéru v roce 1937.53 Dále se v Dostalově režii objevila například inscenace Shakespearovy Bouře, Fischerem zamýšlena jako posmrtný hold T. G. Masarykovi, jež také reagovala na současnou společenskou situaci svými protifašistickými náznaky. Karel Dostal se však soustředil i na současná dramata jako byla Čapkova Bílá nemoc a Matka. Druhým, v této době nejvýznamnějším režisérem Národního divadla, byl Jiří Frejka. I když mu Fischer umožnil pokračovat v duchu hilarovské tradice, přesto jeho tvorba plně zapadla do Fischerovy koncepce. Nejčastěji se hry Frejkova repertoáru dotýkaly témat zvlášť mu blízkých, jako byla uniformní každodennost, neposkytující prostor k plnému využití osobnosti…54 Frejka nebyl Fischerovi tak blízký jako Karel Dostal, ale i tak Fischer dokázal ocenit modernost Frejkovy režijní metody a byl ochoten se za něho i postavit, jako tomu bylo v případě schůze, na které

53

54

KOL. AUTORŮ: Dějiny českého divadla IV. Činoherní divadlo v Československé republice a za nacistické okupace. Praha: Academia, 1983, s. 339. KOL. AUTORŮ: Dějiny českého divadla IV. Činoherní divadlo v Československé republice a za nacistické okupace. Praha: Academia, 1983, s. 338.

32

Jaroslav Kvapil zpochybnil Frejku jako režiséra v souvislosti s režií Jiráskovy hry Gero z roku 1936.55 Jako šéf činohry Národního divadla Fischer dbal i na srovnatelné příležitosti pro každého člena hereckého souboru, k jehož předním osobnostem tehdy patřili E. Vojan, B. Zakopal, K. Vávra, L. Veverka, V. Vydra, M. Hübnerová a R. Nasková. Při sestavování repertoáru se Fischer snažil o to, aby talentu těchto herců bylo využito v plném rozsahu.56 Fischer nechtěl činohru Národního divadla měnit rychle, byl rozhodnut nic neuspěchat a své návrhy uskutečnit pozvolna v delším časovém horizontu. Bohužel zemřel ve chvíli, kdy své koncepce stačil pouze navrhnout, a to 12. března 1938, hluboce zasažen zprávou o vpádu fašistického Německa do Rakouska. O deset let později Albert Pražák ve vzpomínce na O. Fischera napsal: Dne 12. března letos bylo tomu deset let, co ho náhle schvátila srdeční mrtvice, když právě dočetl zprávu o tom, že Němci zabrali Rakousko, a pravděpodobně zamíří všemi, i rasovými důsledky tedy i k nám.57 Po Fischerově náhlé smrti prozatímně spravovali činohru S. Mojžíš – Lom a František Götz.

55

SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 38. 56 SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 39. 57 PRAŽÁK, A.: Divadelník Otokar Fischer. In: Divadelní zápisník, 1948, č.1.

33

4. Otokar Fischer jako libretista Národního divadla Jak už bylo zmíněno, v době před první světovou válkou se Fischer jako autor původních her neprosadil. Výjimku tvořila pouze hra Přemyslovci, která měla v Národním divadle premiéru v roce 1918. Jinak byly spíše uváděny hry zahraničních autorů v jeho překladech. V Národním divadle působil Fischer v těchto letech tedy jen jako libretista Novákovy opery Karlštejn.58 Libreto pro operu Karlštejn nebylo jediným, dalším Fischerovým libretem, taktéž pro skladatele Vítězslava Nováka, byl Švanda dudák.

4.1. Karlštejn Karlštejn není tedy klasickým dramatem, ale libretem napsaným podle hry Noc na Karlštejně Jaroslava Vrchlického. Opera Karlštejn měla premiéru v Národním divadle v roce 1916 a v témže roce vyšlo libreto knižně v nakladatelství Františka Borového v Praze. Označení pro operní libreto pochází z italského slova libretto, které znamená malá knížka. V 18. století se tak pojmenovávaly knížky malého formátu, které obsahovaly texty hudebně scénických děl – oper, operet, oratorií a kantát.59 Libreto je druhem dramatického textu, které se v mnohém odlišuje od činoherního dramatu. Nemá abstraktní významové polohy

58

59

SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 11. MOCNÁ, D., PETERKA, J.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004, s. 432.

34

a tíhne k jednoznačnosti. Při převodu činoherních dramat v libreta dochází často k redukci textu, upřednostňují se typově výrazné charaktery postav a mezi nimi elementární vztahy jako je láska, nenávist, zrada nebo věrnost. Dramatické situace bývají konstruovány tak, aby byly co možná nejvíce scénicky názorné.60 Operní libreto je ještě méně než činoherní drama samostatným literárním dílem. Spíše je slovesným skeletem, jehož výslednou podobu spoluvytváří skladatel. Podoba libreta se historicky měnila, zejména v souvislostech s vývojem operních typů. Vzájemný vztah zvukových hudebních kvalit a textové složky operního díla tvoří pravidla hudební deklamace, která dbají především na respektování fonologické normy jazyka při zhudebňování textu. To je nutné pro zachování jeho srozumitelnosti. U nás se hudební deklamace konstituovala díky teoretické práci Elišky Krásnohorské.61 Libreto opery Karlštejn se skládá ze tří dějství a volně vychází, jak již bylo výše uvedeno, z Vrchlického divadelní hry Noc na Karlštejně. Je však třeba dodat, že Fischer byl autorem, který vždy i do adaptovaných prací vkládal něco nového, jež bylo výrazem jeho osobitosti.

60

61

MOCNÁ, D., PETERKA, J.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004, s. 432. MOCNÁ, D., PETERKA, J.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004, s. 433.

35

4.1.1. Tematický plán Karlštejn je libreto zpracovávající historickou látku, která je zasazena do doby vlády Karla IV., tedy do 14. století. Ústředním tématem je láska v několika podobách. Nejprve je to láska, která se pojí se zvědavostí, žárlivostí a pochybami královny, jež ji přivedou až k činům pro ni ne zcela důstojným, kdy se převléká za muže, aby se na hradě Karlštejn mohla přesvědčit o lásce svého muže. Dále se setkáváme s láskou krále Karla IV., která je upřímná, i když s rysy tajemnosti, ale i milostné touhy, jak dokládá následující ukázka: Karel: Máme mít v úctě toho, koho máme rádi, máme ho milovat v tajemném mlčení. Vždyť každý z nás má něco, co chce tajit, kde přebývati chce sám a kam vkročit nedá jinému, byť sebe dražšímu stvoření. Arnošt: Tak mám tě kárati já kněz, žes kajícníkem a samotářem? Karel (vstane a vede ho ke dveřím ložnice): To sám si zodpovíš zde před oltářem. Zde vedle je obojí: má duchovní i světská moje slast. Tam připravil jsem malé překvapení, aby má mysl mohla po modlení s myšlenkou lásky ke spaní se klást. Tam nový obraz přinésti jsem dal, jejž francouzský mistr po paměti dle Alžbětiných rysů a podle živého roucha maloval. Já při modlení budu myslit na boha a na svou ženu též. Rci, zda také nyní ještě kajícníkem světa onoho mne zveš…62 Jednou z dalších podob lásky je cit mezi dvorní dámou královny Alenou a Peškem, cit, který je oproti vztahu mezi králem a královnou prostší, zbaven hlubokého přemítání – jejich city jsou vyjádřeny přímo.

62

FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1916, s. 42.

36

Dalšími tématy tohoto libreta jsou odvaha ženy a v neposlední řadě i osoba krále Karla IV. a doba jeho vlády. V libretu se objevují postavy, které jsou historicky doložené. Jedná se o krále Karla IV. a jeho manželku Alžbětu, arcibiskupa Arnošta z Pardubic, Petra, vévodu Lombardského, purkrabího na Karlštejně, králova číšníka Peška z Hlavně a o Alenu z Turova, která patřila do královniny družiny. Příběh nedisponuje velkým počtem postav, kromě již uvedených se v libretu setkáme ještě s členy králova a vévodova průvodu a panoši, kteří tvoří epizodní postavy, jejichž hlavním posláním je dotvoření kontextu děje. Hlavní postavy jsou charakterizovány především prostřednictvím svých skutků a jednání. O vzhledu a oblečení se dozvídáme pouze okrajově. Jedná se o strohé informace, které odpovídají charakteru libreta. První výjev …Alžběta zmužile postoupí vpřed, Alena zpěčujíc se za ní. Obě jsou oblečeny v šedivou, úzce dolů splývající halenu, kterou mají přehozenou přes lovecký šat, takže mají vzezření spíše mnichů nežli žen…63 Stěžejní postavou libreta je Alžběta, manželka krále Karla IV., která se chce přesvědčit o lásce svého muže, a proto tedy pronikne na hrad Karlštejn, který je ženám nepřístupný. Její postava je symbolem odvahy a oddané lásky, jež však není, podle královny, ze strany krále rovnocenně opětována. Postava krále Karla IV. je typem spravedlivého, uvážlivého a rozumného panovníka. Hrad Karlštejn pro něho znamená místo, kde se může o samotě oddávat rozjímání. Jeho postava projde zásadní

63

FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1916, s. 9.

37

proměnou. Král je přesvědčen, že se musí plně věnovat pouze panovnickým povinnostem a rozmluvám s bohem. Až čin královny ho přesvědčí, že mládí, láska a vášeň jsou pro jeho život stejně důležité. Jarmila Mourková tento konflikt ve své stati K problematice osobnosti Otokara Fischera v letech 1908 – 1918 charakterizuje jako spor mezi askezí a vitalitou.64 Což přesně dokládá na jedné straně prostý způsob života Karla IV., který je plně oddán pouze svým panovnickým povinnostem a církvi, a na druhé straně se tu objevuje téma lásky, mládí a života. Důležitým prvkem libreta je postava arcibiskupa Arnošta z Pardubic, který věděl o královniných úmyslech, pomáhal jí a zároveň měl i královu důvěru. Psychologie postav není podrobně vykreslena a není ani hlavním předmětem libreta. Změna krále však svědčí o jeho názorovém vývoji, který je zároveň i důležitým zvratem v jeho dosavadním životě. Podstatnou složkou libreta je i prostředí. Úvodní část příběhu se odehrává v okolí Karlštejna, nejdůležitější je ale především prostředí samotného hradu Karlštejn. Jedná se tedy o skutečná místa, v libretu se nesetkáváme s fiktivním prostředím. Hrad Karlštejn pojímal Fischer jako symbol české státnosti, protože libreto vznikalo v době 1. světové války, která byla svým způsobem

spojována

s nadějemi

na

obnovení

samostatného

československého státu. První dějství se odehrává pod hradem Karlštejn, druhé na nádvoří hradu a třetí v královské komnatě. Místa jsou konkrétněji popisována vždy v úvodu každého dějství, což je pro podobu libreta charakterické.

64

MOURKOVÁ, J.: K problematice osobnosti Otokara Fischera v letech 1908 – 1918. In: Buřiči a občané, Praha: Československý spisovatel, 1988.

38

Místo prvního dějství je zasazeno do lesa v bezprostředním okolí hradu. Atmosféru dokreslují zvuky královského rohu. Les pod hradem s průhledem na hlásnou věž. Vzhůru k hradu vede stezka jako pokračování pohodlnější cesty, zde ústící. S věže rozléhá se táhlé volání hlásného…65 Druhé dějství se odehrává večer v prostředí hradního nádvoří. V úvodu se čtenář seznamuje s podobou kaple a s prací na ní v souvislosti s návštěvou vévody, kterého provází na hradě purkrabí. Purkrabí: Kaple není posud dohotovena, polodrahokamy bude ještě vysázen strop, a také východní stěna je prozatím bez ozdob. Vévoda: I tak je to dílo pozoruhodné. Purkrabí (hovorně): Z francouzské země i ze země tvé rodné jsme po pěti umělcích povolali k vyzdobení dómu a vzácného mistra nám poslati ráčil sám svatý otec z Avignonu. Vévoda: To vše je krásné, až oči z toho pálí…66 Pro třetí dějství je charakterická hluboká noc v králově komnatě na hradě. V tomto dějství nehraje prostředí rozhodující roli, je důležité pouze pro dotvoření děje, mnohem podstatnější je samotné vyústění a rozuzlení děje. Prostředí je tedy kulisou, neseznamujeme se s podrobnější podobou místnosti. I přesto jsou v králově ložnici důležité předměty jako je oltář, podobizna královny a křeslo krále. Alžběta (sama; dosud se zatajeným dechem naslouchala, teď zahanbena se blíží křeslu, ne němž seděl král. Zavzlyká): Co jsem to učinila! Já svatokrádežná! (Vezme rukavici, s kterou

65

66

FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1916, s. 9. FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1916, s. 23.

39

si pohrával král a kterou tam zapomněl, přitiskne ji vášnivě k ústům a šeptá): Můj, můj, můj!... 67 Příběh libreta Karlštejn je z určitého pohledu komicky laděn. To dokládají především některé činy královny, dále i jednání Aleny a Peška. Na druhé straně je zde řešen velmi vážný problém, který se dotýká vztahu dvou lidí. Příběh se tedy vztahuje k reálnému lidskému tématu, se kterým se setkáváme v běžném životě. Časové zařazení libreta Karlštejn je doba vlády Karla IV. V textu se nesetkáme s žádným datem či bližším historickým určením. Můžeme se tedy domnívat, že příběh se odehrává ve 14. století. Samotný děj libreta je zasazen přibližně do doby jednoho dne. Lze usoudit, že první dějství se odehrává během dopoledne a doby po poledni, pro druhé dějství je charakterický večer a závěrečné dějství je určeno hlubokou nocí. Sedmý výjev, druhé dějství: Karel: Tebe, Arnošte, zvu před nocí na slovo k sobě. Doprovodíte mne nyní k večerní pobožnosti? Vévoda: Též já bych prosil o krátkou rozmluvu. Karel: Zítra, můj vzácný hosti. Dnešek nechť náleží celému našemu zpěvu a umění…68 Časové rozvržení tvoří pozadí příběhu, je důležité pro celkový rys a charakter libreta.

67

68

FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1916, s. 43. FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1916, s. 37.

40

4.1.2. Kompoziční plán

Děj libreta se odvíjí lineárně a směřuje k vrcholné scéně, kterou představuje třetí dějství, v němž se jedná o stěžejní okamžiky a rozuzlení celého příběhu. Libreto je ohraničeno rámcem, který tvoří táhlé volání hlásného. Tím příběh začíná i končí. Volání hlásného má jednak navodit atmosféru prostředí a také má funkci významovou. V hlasu hradního se skrývá zpráva, která v úvodu vyznívá jako varování, naopak v závěru, po rozuzlení příběhu a všech peripetiích, působí na čtenáře jako poselství. S věže se rozléhá táhlé volání hlásného: Dále od hradu, dále, ať tě nepotká neštěstí nenadálé!69 Hlas hradního (s věže): Dále, od hradu dále, ať tě nepotká neštěstí nenadálé!70 Samotnému libretu předchází výčet postav a jejich velmi strohé přiblížení. Osoby Karel IV. královna Alžběta, jeho choť. Arnošt z Pardubic, arcibiskup…71 Libreto je rozděleno do třech dějství, které jsou dále členěny do jednotlivých

výjevů.

Každé

dějství

je

uvedeno

stručnou

charakteristikou prostředí, dozvíme se, kde a v kterou denní dobu se výjevy odehrávají.

69

70

71

FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1916, s. 9. FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1916, s. 9. FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1916, s. 5.

41

První dějství je zaměřeno na tajný příchod královny Alžběty a Aleny z Turova na hrad Karlštejn, rozhovor s Arnoštem z Pardubic, který královně pomohl proniknout na ženám nepřístupný hrad. Důležitým bodem prvního dějství je králův příjezd na Karlštejn. S králem přijíždí i jeho host, vévoda Lombardský. Karel: Na tuto chvíli se těšívám po celou cestu: až nohou vstoupím na pevnou půdu, abych mu vykročil vstříc, svému vlastnímu, milovanému městu. Vévoda: Ze svého města přicházíš: z Prahy! Karel: tu pýchu, můj hosti, mi nech: miluju Prahu, ale Praha, srdce mých Čech, náleží mému národu, tak jako jeho jsou celé, celé Čechy. Ale zde je sídlo mé duše, zde náleží mně všechno, cimbuří, kaple a věže a střechy. Vše, co tu vidíš, je moje říš a mého ducha dílo, o které moje srdce by s nikým se nedělilo…72 V prvním dějstvím se postupně seznamujeme se všemi postavami libreta. Druhé dějství je uvedeno prohlídkou hradu, které se účastní purkrabí a vévoda. Seznamujeme se tedy s jeho podobou. Podstatné je vévodovo tušení, že na hradě je žena. V druhém výjevu jsme svědky odhalení Aleny, která se setkává se svým milým Peškem, který se díky ní dostane do nepříjemné situace, kdy je zpovídán vévodou. Vévoda: To byl dívčí smích. To zněl ženský hlas. Pešek: Pan vévoda poroučí? Vévoda: Chceš znovu přísahat? A zapřeš zas? Pešek: Dovolil bych si ― Vévoda: Ty jsi tu rozmlouval s děvčetem.

72

FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1916, s. 16.

42

Pešek: Já ― já ― že mluvil ― Vévoda: Kam zmizela? Odpověz: tam? Či sem? Pešek (ukáže opačným směrem, než Alena odešla)…73 Posledním velmi stěžejním okamžikem druhého dějství je úmluva Arnošta a královny, že bude moci zastoupit Peška ve službě, kterou měl po celou noc držet v králově komnatě. Zde se tedy vytváří zásadní zápletka celého libreta. Alžběta: Nehnu se z hradu. Po celou noc mu zůstanu po boku. V noci chci nepoznána u něho dlít… Arnošt: V králově ložnici nocovat ― Alena: Ctihodný otče, přece to půjde snad (přiblíží se k Arnoštovi a šeptá). Arnošt (Aleně): Kdo? pan Pešek? churav? Ano vím, už vím. …Tvá královská vůle bude vykonána: budeš číšníkem Jeho Milosti krále po celou noc až do božího rána.74 Druhé dějství je zakončeno královou modlitbou v kapli, která směřuje ke svatému Václavovi. Poslední dějství je dramatickým a napínavým vyvrcholením celého libreta. Královna převlečená za páže si vyslechne zásadní rozhovor mezi Karlem a arcibiskupem Arnoštem. V této rozmluvě se král vyznává ze svých citů, které chová ke své ženě. Královna je ale zároveň odhalena vévodou, který se se svým podezřením svěří králi. Na základě rozhovoru vévody a krále je tedy odhalena i královna. Zásadní je poslední výjev, ve kterém spolu rozmlouvají Alžběta a Karel. Tento dialog se skládá jednak z krátkých úsečných vět, které umocňují dramatičnost celé situace, jednak i z delších až filozofujících proslovů,

73

74

FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1916, s. 31. FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1916, s. 35.

43

především ze strany krále. Alžběta pochopila, co pro Karla znamená jeho samota, a Karel naopak zjistil, že v jeho životě mají místo nejen panovnické povinnosti, ale i láska a život. Alžběta (s Karlem samotna): Můj Karle! Karel: Má Eliško! Alžběta: Můžeš mi odpustit? Karel: Já odpustil, sotva že meč jsem zved. Alžběta (zklamána): Což jsi mne poznal hned? … Karel (u okna): Hleď, jaké božské ráno. Údolí shaleno v bílou páru

a

průhledný

dým:

všechny

stráně,

zrosené

drahokamy rosy, třesou se slavnostně mlčením, moře vůní stoupá v požehnání a procitlé země do nebes. Vezmi mě s sebou, mého srdce paní, pojedu s tebou v lov a les. Alžběta: Se mnou bys jel? Opustíš samotu? Karel: S tebou chci jít, vstříc novému životu. Je vskutku k lásce stvořen tento den, a já byl dnešní noci o své lásce poučen: na mé srdce nemá právo jen bůh a královská moc, i život i mládí a vášeň chtějí přebývati v něm stejně. Ne, nezapomenu nikdy na tuto noc ― Alžběta: Na tuto naši noc na Karlštejně.75 Kompozice libreta Karlštejn je tedy založena na lineárním plynutí děje, které směřuje k vrcholné scéně ve třetím dějství, která způsobí zvrat nejen v samotné dějové linii, ale především v jednání a postojích postav.

75

FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1916, s. 59.

44

4.1.3. Jazykový plán

Pro libreto Karlštejn je typický archaický jazyk, který má svou charakterickou slovní zásobu a podobu vět. Výběr slov spojený se zastaralým jazykem vtahuje čtenáře do doby příběhu libreta, tedy do středověku. V textu se vyskytují i historismy, které pojmenovávají již zaniklé skutečnosti a jejich hlavní funkcí je oživit děj a co nejvíce ho přiblížit době, ve které se příběh odehrává. S věže se rozléhá táhlé volání hlásného.76 V této větě se setkáváme s funkcí hlásného typickou pro dobu středověku. Další jazykovou zvláštností této věty je spojení s věže. Zde se jedná o pravopisný jev, který se počátkem 20. století psal s předložkou s, jedná se totiž o směr dolů. Podle dnešních pravopisných norem píšeme ve stejném spojení předložku z.77 Se stejným jevem se setkáváme i na dalších místech v textu. Uveďme ještě další příklady historismů v libretu Karlštejn: Karel (mladší družině): Vy, pážata, se mi seznamte s průvodem jasného pana vévody.78… Pestrý ruch panošů, zbrojnošů, řemeslníků. Přichází vévoda v průvodu Peška a purkrabího, nesoucího svazek klíčů.79…

76

77

78

79

FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o 1916, s. 9. KOL. AUTORŮ: Pravidla českého s.20. FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o 1916, s. 18. FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o 1916, s. 23.

třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, pravopisu. 2. vydání. Praha: Academia, 2005, třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový,

45

Vévoda: Zde na levo? rci, jsou tam zas takové výklenky, loubí a skrýše?80… Zvláštností textu je z dnešního pohledu rovněž užívání přechodníků a jmenných tvarů přídavných jmen. Ty dodávají celému dílu historizující ráz. Užívání přechodníků souvisí však také s dobou vzniku tohoto libreta. Podává znova vévodovi ruku; ten, hluboce se ukláněje, odchází.81 Alžběta (předstoupivši, nalévá víno se sklopenou hlavou)…82 Karel (s povýšenou vlídností): Pane vévodo, jsi rozhorlen a velmi nakvašen.83 Charakter textu dále určuje i pořádek slov ve větách. Často se setkáváme s typem vět, ve kterých stojí významové sloveso až na konci. Tento jev je pravděpodobně způsoben vlivem německého jazyka, který v době vzniku libreta byl nepřehlédnutelný. Karel: Chceš mi snad s bohem dát?84 Alžběta (zapýřena): Já jsem tě jednou již uviděl ― 85 Alena: Jak by tvůj živý soupeř to byl!86 V libretu Karlštejn Fischer užívá spisovnou formu jazyka s archaickými až historizujícími prvky. Text je celkově oživen i výběrem slovní zásoby a tvorbou vět. 80

81

82

83

84

85

86

FISCHER, O.: 1916, s. 24. FISCHER, O.: 1916, s. 49. FISCHER, O.: 1916, s. 49. FISCHER, O.: 1916, s. 46. FISCHER, O.: 1916, s. 58. FISCHER, O.: 1916, s. 50. FISCHER, O.: 1916, s. 10.

Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový,

46

5. Srovnání libreta Karlštejn s dramatem Noc na Karlštejně Jaroslava Vrchlického Libreto Karlštejn Fischer napsal, jak již bylo zmíněno v předešlé kapitole, volně podle Vrchlického dramatu Noc na Karlštejně. Vrchlického veselohra vznikala mezi lety 1882 – 1883, poprvé byla zveřejněna v časopise Lumír v roce 1884 a v témže roce byla nastudována Královským zemským českým divadlem národním v Praze.87 Vznikla tak hra, která je dodnes s úspěchem uváděna. Fischerovo libreto se po formální stránce od Vrchlického dramatu liší redukcí a jednoznačností textu, jejichž podstatou je směřovat k zdůraznění dramatických struktur. Shodné je členění textu do třech dějství. Podstatnou odlišností obou dramatických textů je počet postav, který byl Fischerem omezen. V Noci na Karlštejně se setkáváme s Petrem, králem cyperským a jeruzalémským a Štěpánem, vévodou bavorským, kteří přijíždějí na hrad Karlštejn. V libretu Karlštejn se tyto postavy neobjevují, vystupuje zde Petr, vévoda Lombardský, který je svým

charakterem

blízký

postavě

Petra,

krále

cyperského

a jeruzalémského. Fischer se zaměřuje na výrazné charaktery postav, jako je král Karel IV. a jeho manželka Alžběta. Podstatné jsou pro něj elementární vztahy mezi postavami jako je láska a věrnost. Významné rozdíly jsou patrné v podobách charakteru postavy Karla IV. U Fischera se setkáváme s přemýšlivým panovníkem, který často přemítá o životě a povinnostech vládce, naopak ve Vrchlického hře jsou u této postavy zvýrazněny vlastnosti panovnické – Karel IV. se vyjadřuje především

87

VRCHLICKÝ, J.: Noc na Karlštejně: Veselohra o třech dějstvích. Praha: Orbis, 1953, s. 89.

47

ke stavu české země a se Štěpánem, vévodou bavorským, se věnuje politickým tématům. Karel IV: Začal jsem těžkou práci. Nyní, když vidím, jak se dílo mé daří, když vidím, jak země před mým zrakem vzkvétá a lid bohatne, jak snaha má je pochopena a uznána, když vidím, že jsem milován – tu chci překonati sebe v lásce k této zemi…Však dosti o tom. Kdyby každý učinil ze své země za dobu svého panování, co já jsem z Čech učinil, nepoznali byste Evropu v několika desetiletích!88 Karel IV. u Vrchlického působí jako pravý vladař, naopak ve Fischerově textu je král typem ušlechtilého a přemýšlivého muže. Pro srovnání uvádíme Fischerův text: Karel: …A toto je můj sen, ne na jedno pokolení a ne na sto let, ale sen, jehož vyplnění snad pravnukům mých vnuků bude jednou přáno uvidět: Aby tato země byla jednou východiskem nového panství nad lidským duchem. Aby má země, z níž ovládat chci národy, nebyla chudá a povrhovaná, ale jako dárkyně světla, jako královna korunovaná…89 Rozdíly jsou patrné i v detailech, na první pohled nedůležitých. Jedním takovým je obraz, který visí v králově ložnici. Ve Fischerově textu je obraz pro krále upomínkou na jeho ženu, prostředkem, díky němuž je Karel IV. neustále s královnou, u Vrchlického je obraz pouhým překvapením či dárkem pro Alžbětu. To dokazuje odlišný přístup při koncipování charakteru postav. Vrchlického Noc na Karlštejně: Karel IV.: Jak to Arnošte – to by bylo trochu divné překvapení pro císařovnu. Má seděti na obrazu, který jí má být tajemstvím až do

88

89

VRCHLICKÝ, J.: Noc na Karlštejně: Veselohra o třech dějstvích. Praha: Orbis, 1953, s. 46. FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1916, s. 49.

48

poslední chvíle? Je mi líto, že mistr Dětrich nemůže trefiti její podobu zpaměti. Chtěl jsem tím Elišku překvapit!90 Fischerovo libreto Karlštejn: Zde vedle je obojí: má duchovní i světská slast. Tam připravil jsem malé překvapení, aby má mysl mohla po modlení s myšlenkou lásky ke spaní se klást. Tam nový obraz přinést jsem dal, jejž francouzský mistr po paměti dle Alžbětiných rysů maloval. Já při modlení budu mysliti na boha a na svou ženu též…91 Děj ani jednoho textu si nečiní nároky na historickou přesnost, ale přesto jsou oba texty dobově výstižné. Vrchlického text je časově konkrétněji zařazen (odehrává se na Karlštejně v roce 1363), Fischerův text bližší časové určení nemá. Vrchlického drama je založeno především na vtipné zápletce, kdy na hradě nesmí přenocovat žádná žena. Ta autorovi poskytuje možnost vytvořit ve veselohře řadu komických situací. I ve Fischerově libretu tvoří tato zápletka důležitou rovinu, ale jeho text celkově vyznívá vážněji, což dokládají Karlova četná filozofující přemítání o životě, lásce a úkolech panovníka. Zejména postava Karla IV. je ve Fischerově libretu ztvárněna odlišně, vyznačuje se rysy, jež z ní činí složitější, romanticky založenou osobnost; tedy typ, k němuž Fischer jako dramatik jednoznačně inklinoval. Odlišnosti se vyskytují i v jazykovém plánu. Historičnost Vrchlického hry je podtržena dodržováním historicky zabarvené mluvy, jako je slovosled, archaismy a archaické tvary slov. Podobné znaky jsou viditelné i u Fischera, i když v ne takové míře. U obou autorů vyniká básnický jazyk, mnohdy i ve své veršované podobě.

90

91

VRCHLICKÝ, J.: Noc na Karlštejně: Veselohra o třech dějstvích. Praha: Orbis, 1953, s. 41. FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1916, s. 42.

49

Fischerovo

libreto

v porovnání

s Vrchlického

předlohou

vyznívá vážněji; uvedené srovnání textů tak dokládá, že Fischer i k tvorbě libret přistupoval tvořivě, s osobním zaujetím a s vkladem osobitého pojetí upravovaného tématu.

50

6. Drama Drama tvořilo jeden z žánrů, kterému se Otokar Fischer věnoval celý život. Psal nejen divadelní hry, které reagovaly na současné dění ve společnosti, ale také dramata, která se vracela a tematicky čerpala z české historie. V nich uplatňoval své básnické nadání a stal se osobitým představitelem historického dramatu.

6.1. Charakteristika dramatu Označení dramatu pochází z řeckého slova dráma, které znamená čin, skutek či jednání. Toto podstatné jméno bylo odvozeno od řeckého slovesa draó, které můžeme volně přeložit jako konám, činím či jednám. Drama je jedním ze tří základních literárních druhů, který je určen svou existenciální vazbou na divadlo.92 Jako drama označujeme většinou text, který může být prozaický či řidčeji veršovaný a který je určen k inscenaci. To ale neznamená, že by se nejednalo o uzavřené literární dílo, které by nebylo schopno komunikace se čtenářem. Drama je však psáno především za účelem jevištního předvedení. Drama prezentuje děj prostřednictvím postav. O světě lidí a jejich hodnotách vypovídá zejména díky sérií dialogů, popř. monologů, které směřují od jedné postavy k druhé, či od postavy do publika. Specifickým znakem tohoto žánru je vedlejší text, který není určen k divadelní realizaci. Soustřeďuje však informace a instrukce, 92

MOCNÁ, D., PETERKA, J.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004, s. 123.

51

které jsou nezbytně nutné pro úspěšné provedení hlavního textu, tzv. promluv. Vedlejší text tak obsahuje údaje o profilu postav, určení místa, prostředí a času děje93 Typické drama, označované též jako drama aristotelské či drama absolutní, je založeno na maximálně vypjatém ději, který je postaven na dramatickém konfliktu. Tím se rozumí střet dvou protikladných hodnotových principů. Cílem dramatu je v závěru vyvolat v divácích silný citový zážitek. K naplnění tohoto cíle slouží pětistupňová stavba dramatu, která se člení na expozici, kolizi, krizi, peripetii a katastrofu. Tomuto členění odpovídá i obvykle lichý počet jednotlivých částí. Drama tak bývá nejčastěji členěno do pěti dějství.94 To je typické i pro dramata Otokara Fischera, například historické drama Přemyslovci.

6.2. Vývoj dramatu v českém literárním kontextu V českém prostředí vzniklo drama z náboženského obřadu a dlouho bylo s ním propojeno. Již ve 12. století je doložena scéna návštěvy tří žen u božího hrobu. Z ní se ve 14. století vyvinuly Hry tří Marií, ke kterým byly přidávány ještě další. Tak vznikly hry velikonoční a později také hry vánoční. Výraznou hrou je Mastičkář z 1. poloviny 14, století, který vyniká břitkým humorem a ironií.95 V době baroka se oblíbeným žánrem staly latinské školní hry, které se hrály v jezuitských kolejích. Lidovému divákovi byla určena intermedia, která byla krátkými fraškami. Laděna byla komicky 93

94

95

MOCNÁ, D., PETERKA, J.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004, s. 123. MOCNÁ, D., PETERKA, J.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004, s. 124. MOCNÁ, D., PETERKA, J.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004, s. 127.

52

a nejčastějšími postavami byli např. hloupý sedlák, hádavá žena apod. I tato intermedia byla vkládána jako odlehčení od vážných her. Drama v době národního obrození hrálo velmi podstatnou roli v souvislosti s národním uvědoměním. Začala tak vznikat původní česká dramatická tvorba. K výrazným dramatikům tohoto období patří J. K. Tyl, který je u nás znám také jako tvůrce dramatických báchorek. Ve 20. letech 19. století se objevily pokusy o básnické drama, které bylo inspirováno Schillerovými a Lessingovými dramaty. Ideálem jungmannovské generace byla tragédie s historickým námětem. Dramata, která byla podle tohoto vzoru vytvořena, měla povahu knižního dramatu a ne vždy byla uvedena.96 Významným počinem pro vývoj české divadelně dramatické kultury bylo otevření Národního divadla. Další změnu přinesl nástup realistického dramatu v 90. letech 19. století. K nejvýznamnějším realistickým dramatům patří Maryša bratří Mrštíků, Její pastorkyňa a Gazdina roba Gabriely Preissové a Vojnarka Aloise Jiráska. Protipólem realistického dramatu bylo impresionistické, symbolistní a pohádkové drama. V prvních desetiletích 20. století proběhla v českém umění stylová vlna novoklasicismu a v souvislosti s ní se objevily pokusy o modernizaci postupně zanikající tragédie. K této estetické orientaci do jisté míry náleží i poválečné davové drama, které reagovalo na současnou sociální situaci. O davové drama se pokusil i Otokar Fischer ve hře Otroci v roce 1925. Pro meziválečné období je typická proměna vztahu dramatu a divadla. V 19. století bylo v tomto vztahu vždy důležitější drama ve smyslu literárního textu, nyní se prioritním stává divadlo, to znamená

96

MOCNÁ, D., PETERKA, J.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004, s. 128.

53

celá problematika jevištního provedení. Drama se tedy postupně jeví jako osnova inscenace. Drama mezi válkami bylo ovlivněno expresionismem, poetismem a surrealismem. Dochází k rozvolnění kompozice dramatu a těžištěm se stává přímočaré vyjádření postoje ke světu. Žánrem, který vyjadřoval expresionistický dramatický výraz, se stala groteska. Tu psali například bratři Čapkové (Ze života hmyzu) či Lev Blatný. Dále se objevuje konverzační komedie z vyšší společnosti, žánrová veselohra z lidového prostředí a problémové drama, jehož představitelem byl mezi jinými i Karel Čapek a také František Langer. V době, kdy sílil pocit

ohrožení

ze strany nacistického

Německa,

dochází

ke

krátkodobému obnovení typu klasické tragédie, které se přibližuje Čapkovo drama Matka.

54

7. Přemyslovci Fischerův

divadelní

debut

Přemyslovci

měl

premiéru

v Národním divadle 26. dubna roku 1918.97 Hra látkou volně navazuje na děj historické hry Jaroslava Hilberta Falkenštejn a končí zavražděním

posledního

Přemyslovce

v srpnu

roku

1306

v olomouckém děkanství.98 Přemyslovci tedy byli uvedeni v době, kdy ve společnosti převládaly vlastenecké nálady a i sám autor si právě v letech války plně uvědomoval své češství. Hře věnoval velké úsilí a psal ji zasažen válečnými událostmi, to nejen pod vlivem situací, které přinesla 1. světová válka, ale také v souvislosti s konkrétními nadějemi na obnovení samostatného československého státu, na kterém se Fischer, spolu s ostatními příslušníky své generace, podílel již od roku 1915.99 Autor v tomto díle mířil k jinak pojatému historickému dramatu, který se lišil od Jiráskových historických her, jež byly v Národním divadle stále s úspěchem uváděny. Nezabýval se pouze problémy historické minulosti, ale ve svých hrách se obracel i k současné době a problémům současnosti. Dalším rozdílem bylo užití nerýmovaného pětistopého jambického verše blankversu, v čemž se Fischer inspiroval u Shakespeara (v české literatuře nalezneme blankvers např.

97

SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 306. 98 TILLE, V.: Dějiny Národního divadla. 5. Činohra Národního divadla od roku 1900 do převratu. Praha: Sbor pro zřízení 2. Národního divadla, 1935, s.200. 99 MOURKOVÁ, J.: K problematice osobnosti Otokara Fischera v letech 1908 – 1918. In: Buřiči a občané, Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 193.

55

u V. Hálka, J. Zeyera aj.). Naopak Jirásek ve svých dramatech užíval prózu.100 Hra se skládá z pěti dějství, knižně byla vydána v nakladatelství J. Otto v Praze v roce 1918. Postavu Petra Loma ztvárnil jeden z nejvýznamnějších herců své doby Eduard Vojan.

7.1. Tematický plán Drama Přemyslovci svou tematikou čerpá z české historie. Je zasazeno do doby počátku 14. století a končí zavražděním posledního Přemyslovce v roce 1306 v Olomouci. Tematika dramatu je motivicky pestrá, exponovanými motivy jsou odvaha, hrdinské činy, touha po pomstě, láska a v neposlední řadě i vztah otce a syna. Drama však obsahuje i latentní vrstvu výpovědi, obsahující poselství českému národu. Tato skutečnost souvisí s dobou vzniku dramatu, kterou byl konec 1. světové války a také předvečer vzniku samostatného československého státu. V dramatu tak objevíme místa, která zdůrazňují vztah k vlasti a k národu. V divadelní hře jsou dále motivy protikladu humanity a násilí, které souvisí s „českou otázkou“ českého dramatu.101 Král (obrácen k vojsku): Zatrubte k pochodu! My ku Praze se vydáváme zpět. Nás čeká úkol být vlasti svojí ohrožené stráž...102 Jedním z podstatných témat dramatu Přemyslovci je konflikt mezi otcem a synem. Otcem je král Václav II., významný český

100

SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 13. 101 FISCHER, O.: Kniha o jeho díle. Praha: A. Srdce, 1933. 102 FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 32.

56

panovník, který se se svými vzdělanými rádci zasloužil o rozkvět české země. Jeho syn se po jeho smrti v roce 1305 stal posledním přemyslovským králem. Na rozdíl od svého otce vedl Václav III. velmi rozmařilý život lehkomyslného mladíka. Často se opíjel ve společnosti mladých šlechticů a v opilosti potom rozdával královské výsady a majetky. V těchto rozdílech tkví tedy hlavní důvod rozporů mezi těmito osobnostmi.103 Král Václav II. svému synovi vyčítá jeho způsob života a snaží se ho přivést k jiným hodnotám. Fischer tak vytvořil tragiku otcovství, která trpí neopětovanou a nepochopenou láskou, láskou, kterou král upínal ke svému synovi. Král (pevně): Procitni! Já s tebou o tom promlouvám, co jest tvou povinností – Václav: Povinností! Král: Ty mi mátohami odpovídáš. Svět se kolem tebe vzňal, ty blažen sníš. Ty projíždíš se se spuštěným hledím a bledý den ti sterou hrozí smrt. Hleď: já tě prosím: zachraň se! Já prosím tě ještě jedenkrát, bys odvolal, bys řekl, že to byla hra, že přec to není možné, bys tak svévolně se připravoval o království…104 Václav III. si však jeho slova uvědomuje až po jeho smrti. Václav: Já ho usmrtil. (Zaúpí) Sám ve světě a sám, když umíral. Mně nesli korunu a já byl zpit a mrtvé jeho prodával jsem tělo. 105 Další téma tvoří láska Václava II. k Viole, polské šlechtičně z Těšína, tedy vztah českého šlechtice k ženě cizí národnosti. Láska se zde objevuje ve své mladé a vášnivé podobě:

103

BÍGL, Z.: České země za posledních Přemyslovců. 2. vydání. Praha: Albatros, 1995, s. 64. 104 FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 30 – 31. 105 FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 89.

57

Václav (jako v omámení): Sladko milovat tu nejkrásnější ze všech nejkrásnějších – tu, kterou si srdce vyvolilo – Král: Jak? Zvolilo? Václav: Až ode dvora z Těšína se vrátí mí poslové, až dovím se, zda smím se jejím rytířem zvát…106 V dramatu se vyskytují historicky doložené postavy, které jsou spojeny s našimi dějinami, a to král Václava II. a jeho syn, pozdější král Václav III., kteří jsou současně hlavními postavami dramatu. Ve hře se nevyskytuje velký počet postav, pro dotvoření celkového děje a atmosféry hry se setkáváme s českými pány, se členy vojska i

královského

průvodu.

O

charakteru

postav

se

dozvídáme

prostřednictvím nepřímé charakteristiky, z jejich způsobů jednání a chování v konkrétních situacích. Vnější charakteristika není propracována a ani ze scénických poznámek se nedozvídáme nic o konkrétní podobě postav. Jednou z ústředních postav hry je Václav, který se po smrti svého otce stává českým králem. Václav je mladý šlechtic, který jedná impulsivně a lehkovážně. Staví se proti autoritě svého otce a procitá až v okamžiku, kdy se dovídá o náhlé smrti svého otce. Jeho postava je symbolem proměny naivního mladíka v muže, který poznává tíhu vladařských povinností, a jehož vláda je v celé zemi ohrožena tak, že musí vojensky zasáhnout. Při cestě do Polska byl Václav II. v Olomouci zavražděn. Václav: Nevěřím, že otcův úmysl je zmařen. Boj dám Albrechtovi znova vyhlásit… Konrád: Být králem, je víc než krásná předsevzetí mít a slep se řítit v záhubu. Václav: Ty raď mi, jakos otci radil, pozorně tě vyslechnu –

106

FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 30.

58

Konrád: Jsou tvrdé rady mé. Václav: Ty nemáš ve mne víry… Poraď, co mám učinit? Jsem mlád. A sílu mám. Můj život chud je. 107 Postava krále, otce budoucího panovníka Václava III., se vyznačuje především charakterem rozvážného a rozumného panovníka. Král nesouhlasí s chováním a jednáním svého syna, a proto mu odebírá uherskou korunu. Zároveň však ve svém synovi vidí naději, že jím vybudované království se bude i nadále rozvíjet a jeho celoživotní snaha tak nebude marná. O rozporech mezi králem a jeho synem vypovídá následující ukázka. Král (lehce se zatřese):…Můj mlčící a uražený syn mi vyčítá, že nejsem válečník jako jeho děd. Tu válku, jíž jste přišli zamezit, já předvídal a předjímám ji. Zví snad jednou, až mne nebude, můj Václav, co bylo větší: půtky a přeludy, jímž oddával se on, či tento zápas, v nějž skutečnost mne staví. 108 Vztahu otce a syna reprezentuje i tato ukázka. Král (s bolestí): Proč nepřišel? Štěpán: Rač vyslechnout – Král (s tichou rezignací): Mé dítě. Konrád (chlácholí): Jen strpení měj, pane! Král: Konráde, já vyzval ho a nepřišel. Já čekám – a nepřichází. Otce nezná syn!109 Dalšími postavami, u kterých také můžeme sledovat konflikt otce se synem, jsou Petr z Lomu a jeho nevlastní syn Štěpán, který stojí za mladým Václavem. Petr se naopak staví proti Přemyslovcům a krále

107

FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 98. FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 48. 109 FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 11.

108

59

již několikrát zradil. Ve druhém dějství však zachraňuje uherskou korunu, symbol moci v Uhrách. Štěpán: Otče můj, tak ztrácím tě zas! Sám jsi přetrhl to pouto, jež nás pojilo, a v dál mi znovu mizíš…Proč zradils ty, jež v úctě mám a v lásce…110 Postava Petra z Lomu, z jistého pohledu ústřední postava dramatu, není historicky doložena, nejedná se tedy o reálnou postavu. Petr z Lomu, který se ujal Štěpána, syna Falkenštejna, a vychoval ho jako své dítě, prochází složitým vývojem. V prvních dvou dějstvích je pomstychtivým typem, který ponouká Štěpána, aby se zmocnil uherské koruny, po které toužil jeho vlastní otec. Štěpán však Petrovi odolá a postaví se za svého krále, a tak Petr odchází do vyhnanství. Když se po roce vrací, chová se jako renesanční královrah. Pochopil, že všichni panovníci se domnívají, že mohou beztrestně páchat zločiny, protože jsou králi z milosti boží. A proto je podle Petra třeba panovníky vyhladit.111 Štěpán naopak stále stojí za svým králem a i po jeho smrti, kdy se na tajné radě jedná o zavraždění jeho syna, se postaví na stranu Přemyslovců; Petr se nakonec odhodlá k vraždě sám. Pronikne ke spícímu králi a dříve než ho zavraždí, tak ho vzbudí. Poté nikým nepozorován odejde a do místnosti vejde Štěpán, kterého stráž u mrtvého krále přistihne. Myslí si, že Štěpán je vrahem krále, a tak ho zabije. O prostředí dramatu se dozvídáme ze scénických poznámek, které tvoří nedílnou součást každé divadelní hry. Děj dramatu se odehrává v Uhrách, Čechách a na Moravě, tedy v reálném prostředí. První dějství je zasazeno do okolí Budína, konkrétně na Rákošské pole,

110 111

FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 56 – 57. TILLE, V.: Dějiny Národního divadla. 5. Činohra Národního divadla od roku 1900 do převratu. Praha: Sbor pro zřízení 2. Národního divadla, 1935, s. 200.

60

kde se setkáváme s královou družinou. O další podobě prostředí se mnoho nedozvídáme, což je pro charakter dramatu typické. Před stanem českého krále na poli Rákošském u Budína. Zazní roh a vchází vévoda Jan a Štěpán z Lomu.112 Místem druhého dějství jsou hranice Uher a Moravy a zde přilehlý klášter. Nádvoří kláštera. V pozadí kříž, k němuž vede cesta vzhůru a odkud je široký rozhled do kraje.113 Zámek poblíž Prahy je prostředím třetího dějství. Lovecký zámek poblíž Prahy. Vzadu hodovna, několika stupni oddělena od proscénia.114 Ve čtvrtém dějství se ocitáme v králově hrobce na Zbraslavi. V posledním dějství nás autor zavádí opět do kláštera, prostředí, které je totožné s místem z druhého dějství. Scenerie jako v druhém dějství. Noc. Mraky. Je po boji. Klášter v rozvalinách. Kříž povalen.115 Druhá scéna pátého dějství se odvíjí v Olomouci v děkanském domě, kde je přítomen Václav se svou družinou. Drama Přemyslovci se tedy zabývá velmi vážným příběhem inspirovaným českými dějinami. Děj hry se věnuje činům krále Václava II., jeho syna a jejich nejbližších, ať to již byli přátelé či naopak zrádci. Zároveň lze děj charakterizovat jako plynulý, lineárně směřující ke scéně, v níž dochází k obratu v chování mladého Václava. Tímto okamžikem je zpráva o otcově smrti. Až poté si Václav uvědomuje svůj

112

FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 11. FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 35. 114 FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 63. 115 FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 117.

113

61

vztah k otci. Děj je tedy prezentován prostřednictvím jednání postav, jejich dialogy, popřípadě monology. V tomto dramatu se Fischerovi podařilo navodit pocit reálnosti příběhu. Časově je hra Přemyslovci zařazena do doby počátku 14. století, konkrétně mezi roky 1305 a 1306. Děj dramatu je tak časově ohraničen. S časovým určením se setkáváme taktéž ve vedlejším textu. Děje se na počátku XIV. věku…116 Děj se odehrává během dvou let, mezi druhým a třetím dějstvím uplyne jeden rok. Časové rozvržení tak tvoří nedílnou součást celé hry a je nezbytné pro pochopení jednotlivých návazností příběhu.

7.2. Kompoziční plán Tragédie Přemyslovci je kompozičně sevřená, vykazuje pravidelné rozčlenění a děj. Drama je uvozeno citátem starého letopisce. Kdo krále zabil, nevím. Bůh to ví. Motto navazuje dialog s následným textem dramatu, vztahuje se k jeho základní myšlence, a současně vstupuje i do vztahů s jinými literárními díly. Jedná se o intertextový vztah, literární jev, jenž poukazuje k realitě i k literatuře, tedy

směřuje i ke čtenářově

zkušenosti a schopnosti vnímat text v širších kulturních souvislostech. Citát zvýznamňuje text a nutí čtenáře k zamyšlení nad ním ještě ve chvíli, než začne se samotnou četbou dramatu. Motto tragédie Přemyslovci vypovídá o tom, že člověk není vševědoucí, a že existují

116

FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 9.

62

instance jako je bůh či osud (záleží na individuální interpretaci), které ovlivňují dění a sled událostí. Dramatu

předchází

výčet

postav

a

stručné

seznámení

s prostředím a časem. Hra je rozdělena do pěti dějství a má pětistupňovou stavbu, a to expozici, kolizi, krizi, peripetii a katastrofu. Tomuto schématu plně odpovídá i rozčlenění do lichého počtu pěti dějství. První dějství je určeno expozicí, kde se dozvídáme o sporech otce a syna, jež se týkají vojenského útoku na sousední Německo. Král cítí povinnost bojovat a chránit svou čest, naopak jeho syn se staví proti boji. Král nařizuje stažení z Uher. Král: Leč, král uherský jen z vlastního se odhodlání s námi vydá cestou a na znamení, že se v ničem práv svých vzdáti nemíní, my rozkazujem, by svatá koruna, s níž na věky je spiato právo na uherskou zem, nás provázela na pochodu k Čechám, neb nadál bude spravována tím, kdo na krále byl V Uhrách pomazán. Výkřiky nevole a protestu u uherských pánů.117 Druhé dějství je charakterické stupňováním sporů mezi otcem a synem. Václav se cítí být okraden o uherskou korunu. Konrád: můj pane, kol se rozhlédni: ty lesy, luhy, lány, to zdi jsou žaláře? Václav: Tys nebyl král a netušíš, jak bolí, jím už nebýt. Konrád: Tys posud králem. Václav: Podle jména…118 Král je ze stálých sporů se synem nešťastný a rád by se s Václavem smířil. Důležitým bodem druhého dějství je zpráva o ztrátě

117 118

FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 33. FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 48.

63

koruny, která spadla do proudu řeky. Koruna je symbolem moci v Uhersku, a proto je pro panovníka nepostradatelná. Koruna však byla zachráněna Petrem, kterého král považoval za zrádce. Král: Zrádce? Zachránce? Vrah? Vykupitel? Petře! Mluv! Kdo jsi? Petr: Jsem ten, jenž děkuje, jak nečekáš. Slyš mocný králi. V Litvě dals mi milost, když jsi mne s hloučkem Závišovců stih, již tobě pomstu přísahali…Tys bil mne spoutaného, já korunu ti nesu… Král: Slova tvá mně temná jsou. Však mluví čin. Měj dík. Já daruji ti život. Po třetí však zrady neprominu…119 Petr z Lomu však později svého činu lituje, protože je zastáncem názoru, že v Uhrách by měl panovat jiný rod než Přemyslovci. Petr: Když jsem ji našel v slizkém bahnu, jak tam zubožena ležela, jen rákos, ne králů zdobíc skráň! … Štěpán: Sám děl jsi: znamení, jímž zdobí Pán ty, které vyvolil. Petr: To Přemyslovci nejsou. Štěpán: Ne vyvolení? Otče! Petr: Leda k tomu, by zhynuli…120 Třetí dějství se vyznačuje vyvrcholením sporů, které můžeme označit také jako krizi. Mladý Václav pobývá na loveckém zámečku nedaleko Prahy, kde se oddává svému rozmařilému životu. Václavova manželka Viola přináší zprávu, že král je nemocen. Václav ho však podezírá, že nemoc je pouhou záminkou, kvůli které se s ním chce král usmířit.

119 120

FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 54 – 55. FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 59.

64

Václav: Chorobou mne lákat v smír, to není ohyzdné? Já řekl ne a na tom trvám…121 Zvratem třetího dějství a zároveň celého dramatu je zpráva o králově smrti, která přichází ke konci tohoto dějství. Dobeš (sklání koleno): Buď zdráv, můj pane! Králi Václave! Je mrtev otec tvůj. Václav stojí, neschopen promluvit. Dobeš: Král Václav zemřel, tvé jméno na rtech.122 Čtvrté dějství začíná scénou, ve které Václav klečí v králově hrobce na Zbraslavi a přemítá o svých činech. Důležitým místem je rozhovor Václava s královým rádcem Konrádem, který mladému králi udílí rady. Mladý král ucítí sílu povinností, které jsou spojeny s řízením státu. Václav: Poraď, co mám učinit? Jsem mlád. A sílu mám. Můj život chud je. Konrád: Skromnosti se uč. To zachovej, co posud tvé. Zlé rádce již o svůj prospěch dbají, odstraň…Nechť památka tě otce tvého vede, nesvádí však za mez možného.123 Ve čtvrtém dějství dochází k zásadní proměně mladého Václava, který si uvědomuje své chyby. Otcova smrt ho velmi zasáhla a nyní Václav chápe jednání svého otce a cítí se vůči němu provinilý. Je rozhodnut pokračovat v jeho stopách. Za jeho zády však dochází k tajné poradě, kterou svolala Rejčka, druhá králova manželka. Na této radě Petr z Lomu vyslovuje názor, že král by měl být zabit.

121

FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 70. FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 85 – 86. 123 FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 98 – 99.

122

65

Petr (do vzmáhajícího se hluku, jenž se za jeho slov opět ztiší): Vyslovil jsem jenom to, co v tajných přáních svých jste vyslovili všichni…124 Král Václav III. se vydává do Polska, protože nejen v Uhrách, ale i zde je jeho vláda ohrožena, a chystá se vojensky zasáhnout. S tímto rozhodnutím však nikdo z účastníků tajné rady a ani královna Rejčka nesouhlasí. Páté a zároveň poslední dějství dramatu Přemyslovci postupně přináší rozuzlení celého příběhu. Ocitáme se v Olomouci, kde se Václav zastavuje cestou do Polska a navštěvuje svého nevlastního bratra Ješka. Dějství vyvrcholí katastrofou, kdy Petr pronikne nepozorován ke spícímu králi, vzbudí ho a dříve než ho zavraždí, tak k němu promlouvá. Petr: Být to musilo. Já jsem byl vyslán, bouř bych rozpoutal, blesk zažeh očistný, jenž v cizích zemích zapálit má ohně a smrtí život křísit…125

7.3. Jazykový plán Pro drama Přemyslovci je charakteristický básnický a vznosný jazyk a užívání blankversu, ve kterém se Otokar Fischer inspiroval u Shakespeara, jehož dramata překládal.126 Václav: Zem rajská přijme nás, kde pod květy spí dívky v ranní rose. Oživen tam les je ptáky pějícími a hory sněhem kryté…127 124

FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 48, s. 107. 125 FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 48, s. 132. 126 Fischer přeložil Shakespearova Macbetha

66

Výběr slov koresponduje s dobou příběhu. Fischer používá v dramatu spisovný jazyk s archaickými až historizujícími prvky, který napomáhá evokovat dobu děje. Petr:…Z boží milosti však všechno je, co pášou. Králi jsou a proto v právu. Nám však právo dí, že vyhladit je nutno.128 Typický je dále i pořádek slov ve větách a odchylky od dnešních norem pravopisu. V textu se často setkáváme s typem vět, kde sloveso stojí na konci. Pokud se pokusíme o zhodnocení Přemyslovců, je zřejmé, že autor ve svém prvním velkém dramatu ještě nedokázal překonat a básnicky utřídit široký historický materiál kupící se kolem osudu posledních Přemyslovců, proti jejichž umdlenosti ne dosti zřetelně akcentoval rodovou energii Falkenštejnů. Podobně jako Otakar Theer v básnickém

dramatu

Faethón

pracuje

i

Fischer

s typicky

symbolistickým útvarem volného verše a s jasnou logickou strukturou slovního sdělení.

127

128

FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 48, s. 30. FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918, s. 48, s. 78.

67

8. Výzkum na téma Otokar Fischer a jeho tvorba Tato kapitola se věnuje výzkumu, který je zaměřen na osobnost Otokara Fischera. Cílem výzkumu je zjistit, jaké povědomí o této osobnosti mají žáci a studenti základních a středních škol. Testováni byli žáci osmého ročníku Základní školy, ul. 28. října, Turnov a studenti 2. ročníku Gymnázia Turnov ve školním roce 2005/2006. Počet žáků, kteří vyplnili dotazník, byl na základní škole 27 a na gymnáziu 28. Dotazník tvoří dvě samostatné části. První část sleduje základní znalosti žáků, které se týkají osobnosti Otokara Fischera. Hlavním cílem této části dotazníku je zjistit, zda se žáci již někdy v minulosti setkali se jménem Otokara Fischera. Druhá část je potom zaměřena na konkrétní tvorbu autora. Tato část musí být předložena až po úplném vyplnění první části dotazníku. Žáci se zde seznamují podrobněji s tvorbou Otokara Fischera, hodnotí vybranou ukázku a vyjadřují se k jejímu umístění v čítance. Vzory zadaných dotazníků jsou v příloze.

68

8.1. Základní škola, ul. 28. října, Turnov Dotazník celkem vyplnilo 27 žáků 8. třídy.

8.1.1. Vyhodnocení první části výzkumu

V první části se žáci vyjadřovali k otázce, zda vůbec někdy slyšeli jméno Otokara Fischera. Uváděli, kde se s ním seznámili, kdo to byl a zda by se chtěli blíže zabývat jeho tvorbou v hodinách literatury. První otázka přinesla překvapující výsledky. Žáci byli tázáni, zda se již někdy v minulosti setkali s tímto autorem. Z odpovědí na první otázku vyplývá, že více než polovina žáků se již se jménem Otokara Fischera setkala. Po podrobnějším rozhovoru s žáky a učitelkou literatury, který proběhl až po vyhodnocení výsledků dotazníku, se zjistilo, že žáci se s tímto autorem seznámili v čítance pro 8. ročník základní školy vydané v nakladatelství SPN, a to v souvislosti s ukázkou básnické tvorby Francoise Villona. Otokar Fischer je zde uveden jako překladatel. V souvislosti s druhou otázkou většina žáků uvedla, že Otokara Fischera zná z výuky ve škole. Pouze dva žáci uvedli, že se s tímto autorem setkali doma a v knihovně. Jeden žák uvedl, že Otokara Fischera zná z časopisu, dva žáci vyplnili, že se s ním seznámili na internetu. Převážná část žáků zvolila správně – Otokar Fischer byl spisovatel, dramatik, v dalších odpovědích se objevilo, že byl i překladatelem a básníkem. Pouze malá část žáků zvolila možnost hudební skladatel či sochař.

69

Žáci 8. třídy základní školy projevili zájem podrobněji se zabývat tvorbou a osobností Otokara Fischera. V poslední otázce, která byla koncipována otevřeně, se žáci vyjadřovali, proč by se chtěli či nechtěli seznámit s autorovou tvorbou. Ze zajímavých odpovědí vybíráme: „Protože si myslím, že je to známá osobnost. A možná mi to pak v životě pomůže.“ „Mám ráda literaturu a ráda bych se s ním seznámila, protože to byl básník.“ „Protože nevím, kdo to je. A chtěla bych poznat jeho díla.“

8.1.2. Závěr první části výzkumu

Výsledky první části výzkumu dopadly nad původní očekávání. Předpokládalo se, že žáci základní školy nebudou znát jméno ani tvorbu Otokara Fischera. Prokázalo se však, že záleží na samotném učiteli, co svým žákům zprostředkuje a na co je ve výuce upozorní.

8.1.3. Vyhodnocení druhé části výzkumu

V druhé části již žáci pracovali s konkrétní ukázkou od Otokara Fischera z libreta Karlštejn. Cílem bylo zjistit zájem žáků o autorovu tvorbu a o zařazení ukázky do čítanek základní školy.

Ukázka, se kterou žáci pracovali, byla vybrána z druhého dějství libreta Karlštejn, vyžadovala pozorné čtení, byla zaměřena především na porozumění textu a vyžadovala vyjádření vlastního názoru.

70

Více než polovina žáků uvedla, že se jim ukázka líbila, některým se dokonce zdálo, že ukázka byla příliš krátká a přáli by si rozsáhlejší text. Jiné žáky zajímalo další pokračování příběhu. Tři žáci se k hodnocení ukázky nevyjádřili. Dotaz, zda by žáci chtěli, aby tato nebo podobná ukázka byla uvedena v čítance, navazuje plynule na předešlou otázku. Výsledky se příliš neliší, tentokrát odpověděli všichni žáci. Celé libreto Karlštejn by si přečetlo patnáct žáků, v čítance o hodinách literatury by s ukázkou chtělo pracovat šestnáct žáků, což je více než 60% dotazovaných. Žáci by tedy zařazení této ukázky do čítanky uvítali. Dále někteří uvedli, že by se chtěli podrobněji zabývat nejen ukázkou, ale i celým libretem a dozvědět se o něm více. Poslední otázka, zda se s podobným tématem žáci setkali i u jiných autorů, přinesla následující výsledky: tří žáci se s tímto tématem u jiných autorů setkali, nemohli si však vzpomenout na jejich jména. Většinou uváděli filmové zpracování látky, které znají z televize. Naprostá většina se ale s tímto tématem nesetkala. Pět žáků na tuto otázku neodpovědělo.

8.1.4. Závěr druhé části výzkumu

Žáci 2. stupně základní školy prokázali ve většině případů schopnosti práce s konkrétním textem, dokázali text ohodnotit a vyjádřit se k němu. Uvítali by ukázku tvorby Otokara Fischera ve svých čítankách, v nadpoloviční většině případů je libreto oslovilo a chtěli by se s ním v hodinách literatury zabývat.

71

8.2. Gymnázium Turnov Dotazník vyplnilo 28 studentů 2. ročníku

8.2.1. Vyhodnocení první části výzkumu Na otázku, zda se studenti již setkali se jménem Otokara Fischera, většina dotazovaných odpověděla záporně. Pouze v pěti případech studenti odpověděli, že je jim toto jméno známé. Seznámili se s ním v hodinách literatury ve škole, jeden student uvedl, že toto jméno zná z internetových stránek. Převážná část studentů však odpověděla správně, že Otokar Fischer byl spisovatel a dramatik. V jednom případě se objevila odpověď vědec a jeden student uvedl, že Fischerovou profesí bylo sochařství. Více než polovina studentů by se ráda seznámila podrobněji s tvorbou Otokara Fischera. Jako častý důvod studenti uváděli chuť zjistit, kdo Fischer byl, a dále touhu rozšířit si obzor svých znalostí.

8.2.2. Závěr první části výzkumu

Výsledky první části výzkumu na gymnáziu potvrdily, že jméno Otokar Fischer není současným středoškolákům příliš známé. 75% dotazovaných studentů se s tímto jménem nikdy nesetkalo. I přesto studenti dokázali dobře odhadnou Fischerovo profesní zaměření a projevili zájem o bližší poznání jeho tvorby.

72

8.2.3. Vyhodnocení druhé části výzkumu

V druhé části dotazníku studenti pracovali s konkrétní ukázkou, hodnotili ji a odpovídali na příslušné otázky. Vybraná ukázka se studentům příliš nelíbila, negativně ji ohodnotilo přibližně 60% žáků. Většina uvedla, že by uvítala text většího rozsahu. Celé libreto Karlštejn by si přečetla více než polovina dotazovaných studentů. Někteří vyjádřili zájem i o dramata a divadlo. Následující otázka, která se týkala zařazení ukázky do čítanek pro střední školy, byla celkově přijata odmítavě. Pouze šest studentů by přivítalo ukázku v čítance. Poslední otázka prověřila celkové znalosti z literární historie a schopnost propojovat již poznané. Středem zájmu bylo zjistit, zda se studenti s podobným tématem setkali i u jiných autorů. 75% žáků uvedlo správně, že stejné téma zpracoval i Jaroslav Vrchlický. Ostatní žáci uváděli, že se s tímto tématem již setkali, ale nemohli si vzpomenout na jméno autora.

8.2.4. Závěr druhé části výzkumu

Tato část výzkumu prokázala, že studenti dokáží pracovat s vybraným textem, který ale mohl být delší či uveden do širšího kontextu. To byla pravděpodobně jedna z příčin, proč byla ukázka ve většině případů přijata odmítavě. Zařazení textu do čítanek by studenti neuvítali. Potěšující bylo vyhodnocení poslední otázky, kde studenti prokázali komplexní znalosti v oblasti literatury.

73

9. Srovnání výsledků výzkumu na základní škole a gymnáziu Výzkum, který se zabýval povědomím žáků základních a středních škol o Otokaru Fischerovi, prokázal, že záleží na samotném učiteli českého jazyka a literatury, co ve svých hodinách žákům zprostředkuje a zdůrazní. Překvapivě bylo žákům základní školy jméno Otokara Fischera známější než studentům gymnázia. Na obou školách však i ti, kteří toto jméno neznali, dokázali dobře odhadnout Fischerovo bližší zaměření. Druhá část výzkumu, zaměřená na konkrétní práci s vybranou ukázkou, přinesla viditelné rozdíly mezi oběma školami. Žákům základní školy se ukázka převážně líbila a ve svých čítankách by ukázku uvítali, naopak studenti gymnázia by do čítanek tento text nezařadili. Další podstatný rozdíl je patrný ve znalostech týkajících se souvislostí a vývoje české literatury. Žáci základní školy uváděli, že se s podobným tématem u dalších autorů nesetkali a ve většině případů jsme zaznamenali odkazy na televizní zpracování Noci na Karlštejně. To se naopak u studentů gymnázia vůbec nevyskytovalo. Ti správně uváděli jako dalšího autora Jaroslava Vrchlického. Očekávalo se, že studenti středních škol budou jméno Otokara Fischera znát spíše než žáci základní školy. Pokud ale srovnáme výsledky výzkumu obou dotazovaných skupin, dojdeme k opačnému závěru.

74

10. Didaktické zpracování ukázky Otokara Fischera v učebnici ZŠ Z výsledků dotazníku, který byl předmětem předešlé kapitoly, vyplývá, že žáci 8. ročníku základní školy a také studenti gymnázia byli s osobností Otokara Fischera seznámeni pouze okrajově a nemají tudíž širší povědomí o tomto autorovi. Proto je tedy v této kapitole kladen důraz na návrh didaktického zpracování ukázky, která by byla zařazena do čítanky k literatuře pro základní školu a odpovídající ročníky víceletých gymnázií. Ukázka by mohla být zařazena do čítanky pro osmý, popřípadě devátý ročník základní školy. Je uvozena stručným představením autora; dále následuje vlastní ukázka a úkoly a otázky, které mají vést především k porozumění textu.

10.1. Portrét autora Otokar Fischer Literární historik, divadelní teoretik a kritik, básník a dramatik, dramaturg, významný představitel české germanistiky a tvůrce moderního českého překladu. Žil v letech 1883 – 1938. Významné jsou jeho překlady z němčiny, francouzštiny, angličtiny a dalších jazyků. Z jeho básnické tvorby jsou nejznámější sbírky Léto, Kruhy, Hlasy aj. K nejvýznamnějším divadelním hrám pak patří drama s antickým námětem Otroci, hra s historickou tematikou Přemyslovci, společenská komedie Kdo s koho aj.

75

Cílem tohoto portrétu je dát žákům stručný přehled základních údajů o Otokaru Fischerovi.

10.2. Ukázka Ukázka byla vybrána z libreta Karlštejn, které je žákům díky tématu známé. Do čítanky by byla zařazena část ze třetího dějství.

Třetí dějství

Hluboká noc. Králova komnata na Karlštejně.

Prvý výjev Scéna chvíli prázdná. Král vchází s Arnoštem. Královna v pážecím úboru jim svítí a pokorně se uklání

Karel: Pešek mi onemocněl? Pane Arnošte, toho srdečně želím. Bývalo tak milo nám dvěma stárnoucím pří víně s tím hochem upřímným a vřelým. A jeho zástupce - ? Arnošt: Je zemanského rodu a zve se Tomáš Prudký ze Žárova. Karel: Čtyři slova – a jaký v nich bolestný žár; a jaké hoře plápolající. (Usedají.) Nezřízenost mládí: a k tomu nevěřící! (Alžbětě): Nalij hochu. (Arnoštovi): Naše mladá královna Alžběta! (Zvedá pohár.) Arnošt (s výčitkou): Na hony vzdálená! Karel (bezděky ruku na srdci): Na dosah blízká. Arnošt (zvedá pohár): Ať žije jaro, po němž se nám stýská!

76

Karel: Ba stýská, Arnošte. A přece duši mou hladí taková tichá vzpomínka blaživá. Prostor a dálka neznamená nic; s mysli sejde a v srdci přebývá.¨ Arnošt (vypočítavě): Takový stesk je tvůj, poklidný a zralý, tak se podzimu stýská. Ale zda se tušíš, jak se touží, bouří a blýská tam na jaře, v daleké dáli? Karel: Chápu tvou výčitku, ale hleď: Mně nutna je samota, vzdálenost, odluka. Neb důstojně milují jenom ti, kde nepřekročí zeď, která je dělí. Arnošt: Tak necítí, králi, láska ni mládí. Karel: Máme mít v úctě toho, koho máme rádi, máme ho milovat v tajemném mlčení. Vždyť každý z nás má něco, co chce tajit, kde přebývati chce sám a kam vkročit nemá jinému, byť sebe dražšímu stvoření. Arnošt: Tak mám tě kárati já kněz, žes kajícníkem a samotářem? Karel (vstane a vede ho ke dveřím ložnice): To sám si zodpovíš zde před oltářem. Zde vedle je obojí: má duchovní i světská moje slast. Tam připravil jsem malé překvapení, aby má mysl mohla po modlení s myšlenkou lásky ke spaní se klást. Tam nový obraz přinésti jsem dal, jejž francouzský mistr po paměti dle Alžbětiných rysů a podle živého roucha maloval. Já při modlení budu myslit na boha a na svou ženu též. Rci, zda také nyní ještě kajícníkem světa onoho mne zveš. Arnošt (jako by žehnal): Na tvých rozporech se stín tvé velikosti chví. Z boje tvých citů tryská tvé bohatství. A ve tvé mužné, věrné hrudi, kde pokání pálí a láska nyje, tam, drahý můj králi, zlaté srdce dítěte bije, (Odcházejí.)

77

Druhý výjev

Alžběta (sama; dosud se zatajeným dechem naslouchala, teď zahanbena se blíží křeslu, ne němž seděl král. Zavzlyká): Co jsem to učinila! Já svatokrádežná: (Vezme rukavici, s kterou si pohrával král a kterou tam zapomněl; přitiskne ji vášnivě k ústům a šeptá): Můj, můj, můj! (Zvenčí zvuk rychlých kroků. Alžběta běží k východu a volá): Kdo tu?

Třetí výjev

Vévoda (za scénou): Já to jsem. Alžběta (vyběhla ze dveří): Král nepřijímá. Vévoda (za scénou): Snad mě neodeženeš? Alžběta (za scénou): Výslovně nakázal, že chce být sám. Vévoda (za scénou): Výborně! s tebou ho samotna nechat mám? Alžběta (objeví se ve dveřích): Chce býti docela sám. Vévoda (za ní): Ale já jsem hlášen. Alžběta: Co tě sem přivádí? Vévoda (na ni doráží): Vášeň. Alžběta: Zpátky! ni o krok blíž. Vévoda: Dosti hry. Přiznej se. Vzdej se již. Stopuji tě od těch chvil, co jsem tě na dvoře z dostaveníčka vyplašil. Teď jsem čekal, až odejde zpovědník přesvatý – a zde tě nalézám: v předsíni královy komnaty. Toť tedy tajemství hradu, sem vedou schody a chodbičky skryté. Alžběta: Pane vévodo, z toho se mi zodpovíte. Vévoda: Z toho se mi zodpovíš ty, můj milý, ty, pane Pešku, ne? Či mne světlo snad mýlí? Řekni, kdo jsi. Přiznej se bez falše, obavy. Alžběta (mezi zuby): Nejsem pan Pešek. Pan Pešek churaví.

78

Vévoda: Tedy jak že ti říkají, mé krásné páže? Já myslil, že kromě pana Peška králi nalévat vína nikdo nedokáže? Alžběta: Jsem rodný – Vévoda: - rodná – Alžběta: Peškův bratr jsem. Odejděte, pane vévodo, žádám po dobrém. Vévoda: Modré páže, jsi tak milý a krásný a máš hlas tak švitořivě jasný, pojď mne obejmout. Alžběta (unikla za stůl): Pane vévodo, vy se zapomínáte. Vévoda (za ní): Je krásná noc, je plno hvězd, panoše mé zlaté. Necítíš, jak zvenčí léto voní? Neslyšíš, jak jižní krev mým srdcem zvoní? Nechtěla bys, abych tě unesl? Alžběta (stále ještě přidušeným hlasem): Co chceš? co žádáš? čeho se odvažuješ? Zrádce!129 … Otokar Fischer – Karlštejn

10.3. Otázky a úkoly k textu Po přečtení ukázky by žáci měli být schopni zodpovědět následující otázky a vypracovat zadané úkoly. 1. Připomeňte si dobu vlády Karla IV. Co jste se již o tomto období dozvěděli? Využij i poznatky z ostatních předmětů. 2. Pokuste se převyprávět příběh vlastními slovy. 3. Zkuste si ukázku secvičit jako divadelní scénku. 4. Charakterizujte krále Karla IV. a jeho ženu Alžbětu. 5. Byla Alžběta jako páže odhalena? Dokažte svá tvrzení na konkrétním textu. 129

FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1916, s. 41 – 44.

79

6. Charakterizujte jazyk ukázky. Vyhledejte co nejvíce výrazů, které jsou pro dnešní jazyk nezvyklé. 7. Převeďte druhý výjev do současné češtiny. 8. Jak si myslíte, že se bude příběh dále vyvíjet?

10.4. Analýza zadaných otázek a úkolů Žáci měli zodpovědět a vypracovat 8 otázek a úkolů. První otázka je zaměřena na mezipředmětové vztahy, kdy žáci využívají již nabyté vědomosti z ostatních předmětů, hledají souvislosti a vytvoří si přehled o době, ve které se libreto odehrává. Proto je tato otázka řazena hned v úvodu. Druhý úkol vyžaduje kreativitu žáků a klade nároky na jejich fantazii. Tento úkol je možné zadat jako párovou či týmovou práci, která podporuje spolupráci mezi žáky. Třetí úkol je dramatického charakteru, stejně jako druhý úkol je zaměřen na kreativitu žáků. Podmínkou úspěšného splnění úkolu je interpretace textu v intencích autorského záměru. Úkol číslo 4 vyžaduje pozorné přečtení textu a schopnost výběru podstatných informací. Tento úkol se mezisložkově prolíná se slohovou výchovou. Pátá otázka je zaměřena na práci s textem. Cílem je orientace v textu. Šestý úkol se prolíná s další složkou předmětu český jazyk, a to s mluvnicí. Žáci pracují s jazykem, hledají odlišnosti jazyka ukázky od současného jazyka. Snaží se sami formulovat jednotlivé odlišnosti. Sedmý úkol volně navazuje na úkol šestý. Žáci převádějí vybranou pasáž do současné podoby jazyka.

80

Předmětem poslední otázky je opět tvořivost a nápaditost žáků, kteří se zamýšlejí nad dalším pokračováním textu. Tuto otázku je možné zadat jako samostatnou či skupinovou práci.

10.5. Zařadit ukázku Otokara Fischera do čítanek pro ZŠ? Otokar Fischer a jeho tvorba jsou v současných čítankách a hodinách literatury na základních školách opomíjeny. Je samozřejmé, že tato osobnost české kultury nepatří v rámci osnov literární výchovy ke stěžejním. Bohužel ani dramatu není věnován dostatečný prostor. V blízké budoucnosti však budou mít učitelé českého jazyka a literatury, v souvislosti se zavedením Rámcového vzdělávacího programu, více možností a práv. Jak tedy bude výuka literatury vypadat, záleží pouze na samotném učiteli. Proto by určitě bylo velkým přínosem, rozšířit literární vzdělávání žáků základní školy i o tohoto významného českého básníka, dramatika, překladatele a germanistu. Samotná ukázka by učebnice obohatila především v oblasti, která bývá často zanedbávána. Samotní žáci projevili zájem o zařazení ukázky především kvůli známému námětu. Šetření ukázalo, že by přivítali i ukázku, která by byla obsáhlejší, protože je zajímalo, jak bude dění pokračovat. Četba ukázky by byla zajímavá především z hlediska historických znalostí, protože si žák osvěží své vědomosti z českých národních dějin či dokonce získá nové poznatky. Ukázka dále přispívá k rozvoji jazykových dovedností, důležitá je práce se zastaralou formou českého jazyka.

81

Nesmíme zapomenout vyzdvihnout poutavost a napínavost příběhu, který nabízí širokou škálu možností práce s textem, což je jedním z hlavních důvodů, proč zařadit tuto ukázku do čítanek pro základní školy.

82

11. Jméno Otokara Fischera v učebnicích pro základní a střední školy

11.1. Učebnice pro základní školy V čítankách pro základní školy se žáci seznamují s osobností Otokara Fischera pouze okrajově v rámci jednotlivých kapitol. V učebnicích nenalezneme kapitolu, která by se podrobně věnovala této osobnosti. Otokar Fischer je prezentován většinou jako překladatel. Tak je tomu i v Čítance pro 8. ročník základních škol nakladatelství SPN.130 V rámci oddílu Setkání se starší literaturou se žáci seznamují s tvorbou francouzského básníka Francoise Villona v překladech Otokara Fischera.131 Autor čítanky nevěnuje Fischerovi dohromady žádný větší prostor, zmiňuje ho pouze jako překladatele. Dále je již na samotném učiteli, zda se bude ve svých hodinách této osobnosti věnovat více.

11.2. Učebnice pro střední školy Se jménem Otokara Fischera se setkáme také v učebnici pro střední školy, která plní funkci příručky. Jejím autorem je Jiří Holý a je určena studentům 3. ročníku středních škol, především gymnázií. Otokaru Fischerovi je věnována pozornost v rámci oddílu Drama a divadlo.

130

131

SOUKAL, J.: Čítanka 8. Literární výchova pro 8. ročník základní školy a pro odpovídající ročník víceletých gymnázií. Praha: SPN, 1996. SOUKAL, J.: Čítanka 8. Literární výchova pro 8. ročník základní školy a pro odpovídající ročník víceletých gymnázií. Praha: SPN, 1996, s. 37 – 38.

83

S první zmínkou o Otokaru Fischerovi se v této učební příručce setkáme na straně 78 v kapitole - „Zástupové“

132

drama. Groteska.

Autor uvádí, že k zástupovému dramatu, jak již bylo uvedeno v předešlých kapitolách, měli blízko Otroci Otokara Fischera z roku 1925. 133 Otokaru Fischerovi je dále věnován prostor v rámci kapitoly Drama a divadlo na konci 30. let a za okupace. Je zde vyzdvižen především jako úspěšný ředitel činohry Národního divadla, kterou po smrti K. H. Hilara134 řídil, dále jako překladatel hry španělského klasika Lope de Vegy. Jeho hru Fuente Ovejuna, která zobrazuje lidový boj proti bezpráví, přeložil a upravil. Tato hra měla premiéru v roce 1935, režíroval ji J. Frejka.135 Dále se s Otokarem Fischerem setkáme na straně 86 v souvislosti s osobností Františka Xavera Šaldy a tzv. duchovědným směrem.136 Celkově je význam Otokara Fischera shrnut na straně 88, kde je charakterizován jako osobnost, která ovlivnila českou kulturu v mnoha směrech: jako básník, dramatik a divadelník, profesor germanistiky na Univerzitě Karlově, dále jako literární vědec, kritik, překladatel a autor monografií o H. v. Kleistovi, F. Nietzscheovi a H. Heineovi. Jako

132

133

134

135

136

zástupová dramata – vznikla v období po 1. světové válce, středem pozornosti těchto her nebyl jednotlivec, ale kolektiv HOLÝ, J.: Česká literatura 1910-1945. Příručka pro 3. ročník středních škol. Praha: SPN, 1991, s. 78. Karel Hugo Hilar (1885 – 1935) – prosazoval reálnější, tzv. civilní jevištní styl, který kladl větší důraz na fakta a podával deziluzívní, někdy i ironický obraz denního života. HOLÝ, J.: Česká literatura 1910-1945. Příručka pro 3. ročník středních škol. Praha: SPN, 1991, s. 84 – 85. duchovědný směr – vznikl jako reakce na pozitivizmus, iniciátorem byl německý literární vědec Wilhelm Dithley, učinil středem pozornosti autorův prožitek jako východisko literárního díla

84

překladatel přispěl společně s dalšími významnými překladateli, jako byli Jindřich Hořejší, Karel Čapek a Josef Hora, k novému pojetí překladu, spočívajícím ve zdůraznění tvůrčího a aktualizujícího charakteru.

85

Závěr Otokar Fischer a jeho tvorba je velice široký pojem; předložená diplomová práce se zabývala tou částí tvorby, která se vztahuje k české divadelně dramatické kultuře. Cílem první části práce bylo zpracování divadelně dramatické a dramaturgické činnosti Otokara Fischera z hlediska literární historie. Četné teatrologické práce vyplynuly z autorova stálého zájmu o českou a světovou dramatickou tvorbu, které se věnoval v pravidelné referentské činnosti, v pojednáních o dramaturgii a estetice divadla a v portrétech dramatiků a herců. Estetický ideál pevného uměleckého řádu

a

stylové

jednoty

sbližuje

Fischerovy

divadelní

stati

s novoklasicistickými tendencemi předválečné moderny. (K dramatu. Problémy

a

výhledy).

Nejrozsáhlejší

kapitola

pak

pojednává

o Fischerově vztahu k Národnímu divadlu, do jehož vývoje významně zasáhl. Dalším cílem práce byl pokus o představení Fischera jako dramatika a rozbor vybrané hry a libreta. Jejich analýza potvrdila Fischerův moderní přístup ke zpracování dramatických žánrů, jehož základem je dramatický text. V dramatických obrazech z mytologie, historie a současnosti (Přemyslovci, Hérakles, Kdo s koho, Otroci aj.) reagoval Fischer na soudobý společenský vývoj opakovaným řešením vztahu

individua

k národní

a

sociální

pospolitosti,

jež

však

problematizoval volbou rozpolcených postav. Také pro badatelskou a překladatelskou

práci

volil

často

díla

složitých,

romanticky

založených osobností, s nimiž se cítil spřízněn (např. monografie o Kleistovi a překlady jeho dramat).

86

Závěrečná část byla věnována didaktickému zpracování dramatické tvorby Otokara Fischera. Součástí byl i výzkum, který měl zjistit znalosti a povědomí žáků základních a středních škol o této osobnosti české kultury. Z dotazníkového šetření vyplynulo, že žáci základní školy Fischera znají především jako překladatele francouzské poezie. Naopak studenti středních škol se s Fischerem příliš nesetkali a pouze malá část si pod jeho jménem dokázala něco vybavit. Didaktická část, především návrh prezentace Otokara Fischera a jeho tvorby v učebnici, by tak mohla sloužit pro inspiraci při realizování výuky literatury na základních a středních školách.

87

Seznam literatury 1. BÍGL, Z.: České země za posledních Přemyslovců. 2. vydání. Praha: Albatros, 1995. ISBN 80-00-00202-7. 2. FISCHER, O.: Činohra Národního divadla do roku 1900. 2. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1983. 3. FISCHER, O.: K dramatu: Problémy a výhledy. Praha: Grosman a Svoboda, 1919. 4. FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1916. 5. FISCHER, O.: Kniha o jeho díle. Praha: A. Srdce, 1933. 6. FISCHER, O.: Přemyslovci. Praha: Nakladatelství J. Otto v Praze, 1918. 7. HOLÝ, J.: Česká literatura 1910-1945. Příručka pro 3. ročník středních škol. Praha: SPN, 1991. ISBN 80-04-25972-3. 8. CHALOUPKA, O.: Příruční slovník české literatury od počátků do roku 1945: významní autoři a jejich tvorba. Praha: Adonai, 2001. ISBN 80-86500-21-7. 9. KOL. AUTORŮ: Česká divadla – encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav, 2000. ISBN 80-7008-107-4. 10. KOL. AUTORŮ: Dějiny českého divadla IV. Činoherní divadlo v Československé republice a za nacistické okupace. Praha: Academia, 1983. 11. KOL. AUTORŮ: Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce. 1. díl, A - G. Praha: Academia, 1985. 12. KOL. AUTORŮ: Pravidla českého pravopisu. 2. vydání. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1327-X.

88

13. MOCNÁ, D., PETERKA, J.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. 14. MOURKOVÁ, J.: Buřiči a občané: K zápasům o "nové umění" v letech 1900-1918. Praha: Československý spisovatel, 1988. 15. MOURKOVÁ, J.: K problematice osobnosti Otokara Fischera v letech 1908 – 1918. In: Buřiči a občané, Praha: Československý spisovatel, 1988. 16. MOURKOVÁ, J.: Vzpomínáme 40. výročí smrti Otokara Fischera. In: Literární měsíčník, 1978, č.3. 17. PEŠAT, Z., STROHSOVÁ, E.: Dějiny české literatury IV. Praha: Victoria Publishing, 1995. ISBN 80-85865-48-3. 18. PÍŠA, A. M.: Dramatická pozůstalost Otokara Fischera. In: Divadelní zápisník, 1948, č. 2. 19. PRAŽÁK, A.: Divadelník Otokar Fischer. In: Divadelní zápisník, 1948, č.1. 20. SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1984. 21. SOUKAL, J.: Čítanka 8. Literární výchova pro 8. ročník základní školy a pro odpovídající ročník víceletých gymnázií. Praha: SPN, 1996. 22. ŠŤASTNÝ, R.: Čeští spisovatelé deseti století. 2. vydání. Praha: HQ Kontakt, 2001. ISBN 80-903071-0-8. 23. TILLE, V.: Dějiny Národního divadla. 5. Činohra Národního divadla od roku 1900 do převratu. Praha: Sbor pro zřízení 2. Národního divadla, 1935. 24. TVRDÍK, M.: 100 let Otokara Fischera. In: Česká literatura, 1984, č.3. 25. VRCHLICKÝ, J.: Noc na Karlštejně: Veselohra o třech dějstvích. Praha: Orbis, 1953.

89

Seznam příloh 1. Příloha č. 1 – Fotografie Otokara Fischera 2. Příloha č. 2 – První část dotazníku 3. Příloha č. 3 – Druhá část dotazníku

90

Příloha č.1 – Fotografie Otokara Fischera

Otokar Fischer

Fotografie Otokara Fischera. In: KOL. AUTORŮ: Dějiny českého divadla IV. Činoherní divadlo v Československé republice a za nacistické okupace. Praha: Academia, 1983.

91

Příloha č. 2 - První část dotazníku

1. Setkal(a) ses se jménem Otokar Fischer? □ ANO

□ NE

2. Pokud ANO, kde? □ ve škole

□ v knihovně

□ doma

□ jinde

................................................................

3. Kdo si myslíš, že byl Otokar Fischer? □ malíř

□ hudební skladatel

□ sochař

□ spisovatel a dramatik

□ měl jinou profesi .....................................................................................

4. Chtěl(a) by ses s touto osobností blíže seznámit? □ ANO

□ NE

5. Proč ANO? Proč NE? ....................................................................................................... .......................................................................................................

92

Příloha č. 3 - Druhá část dotazníku

■ Otokar Fischer (1883 – 1938) byl významným literárním vědcem a teoretikem, divadelním kritikem, dramaturgem a dramatikem, překladatelem z němčiny, francouzštiny a angličtiny a básníkem.

Ukázka z libreta Karlštejn Třetí výjev: Vévoda: To byl dívčí smích. To zněl ženský hlas. Pešek: Pan vévoda poroučí? Vévoda: Chceš znovu přísahat? Pešek: Dovolil bych si ... Vévoda: Ty jsi tu rozmlouval s děvčetem. Pešek: Já – já – že mluvil – Vévoda: Kam zmizela? Odpověz: tam? či sem? Pešek (ukáže opačným směrem, než Alena odešla): Zdá se mi, že tam. Vévoda: Výborně! Teď jsi se prozradil sám. Povedeš mne za ní. (Vezme ho za ruku a chce ho odvléci naznačeným směrem. V tom přispěchá za vévodou purkrabí, stále se svazkem klíčů v ruce.) Vévoda (purkrabímu): Žena. Purkrabí (bez sebe): Žena? Vévoda: Žena. Purkrabí (zničen, Peškovi): Žena! Vyznej se, zločinče, na kolena! (Arnoštovi, jenž přichází za nimi): Po mně je veta. Žena! Žena! Vévoda: Vzhůru a vzhůru teď! Po její stopě! A ty nás veď! (Odejdou).

93

1. Líbila / nelíbila se ti ukázka a proč? ....................................................................................................... .......................................................................................................

2. Chtěl(a) by ses seznámit s celým libretem Karlštejn? □ ANO

□ NE

3. Chtěl(a) bys, aby tato ukázka byla uvedena v čítance? Proč? ....................................................................................................... .......................................................................................................

4. Setkal(a) ses se zpracováním tohoto tématu i u jiných autorů? U kterých? ....................................................................................................... .......................................................................................................

94