STUDIE 00
ON
. fi} 2
> w
POZNÁMKY KK STAVKAM V POLSKU BERAN
VLADA Vllcí TVÝCII ...
KOLAŘ
PRVNÍ JEZUITÉ V PRAŽE
ZEMAN
ČESKOSLOVENSKÁ PSYCHIATRIE
TOM SKY
CÍRKEV A DUCHOVNÍ REVOLUCB
I—I
CASAROLI
SVATÝ STOLEC A POLITIKA
S
PECILAČEK
MASARYK, BENE?, HRAD (LIL)
m
Q <
V
POLSKU
STÍHANÍ P. »ARTY A P. ZEMANA
< - <
00 < >H co m
vt
CISLO
73
OBSAH
POZNÁMKY
KE S T Á V K Á M
V
POLSKU
Studie LADISLAV BERAN
VLÁDA
VŽCÍ
PETR KOLAÄ
P R V N Í JEZUITÉ V
KAREL Z GM AN
SOUDOBÁ JEJÍ
ALEXANDER TOMSKÝ STANISLAW MÁLKOWSKI
4
TVÝCH...
26
PRAZE
ČESKOSLOVENSKÁ
SPOLEČNOST
A 46
PSYCHIATRIE
CÍRKEV
A DUCHOVNÍ
ZPRÁVA Z
REVOLUCE
V
62
POLSKU
68
LODĚNIC
Dokumentace AUCUSTIN CASAROLI
S V A T Ý STOLEC MEZI POLITICKÝMI A
JAROSLAV PBCIIAČEK
NAPĚTÍMI 70
UVOLNĚNÍM
M A S A R Y K , BENEŠ, H R A D
84
(III)
SvCdcctví S D Ě L E N Í Č . 221 - T R E S T N Í S T Í H Á N Í JOSEFA B Á R T Y
VONS
SOUDNÍ
S T Í H Á N Í P. J O S E F A
PÁTERA 92
93
ZEMANA
Rcccnsc ANTONÍN KRATOCHVIL
KOLOVÁ
STAVBA
IVANA
95
JELÍNKA
STUDIE •
Vydává Křesťanská akademie v Římě jako dvoumčsíčnfk.
•
Redakce a administrace: Accademia Cristíana, Via Concordia l t 00183 Roma, Italia.
•
Redaktor: Dr. Karel Skalický. Spoluredaktoři: Dr. Antonín Václav Steiner,
•
Finanční příspěvky posílejte na: Academia Cristíana, Administrace Studií, Via Concordia 1, 00183 Roma, Italia. Tamtéž hlaste změny bydliště.
•
Rukopisy a ostatní redakční postu přijímá: Dr. Karel Skalický, Piazza Champa gnat 2, 00144 Roma, Italia.
Kratochvil,
P.
•
Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
•
Redakce si vyhrazuje právo zkracovat a upravovat příspěvky.
•
Podepsané příspSvky nevyjadřují nutně stanovisko jednotlivých redaktorů nebo členů redakční rady.
•
Vytiskla tiskárna PRO - Roma (Itálie). Printed in Italy
CTPT O
I
TTATT7 U
U
I / 1981
1
»f-
"Pravda
vás osvobodíM
Ü
(JAN
8 3 2 )
I/jřU
P O Z N Á M K Y KE S T Á V K Á M V
POLSKU
Podávám několik myšlenek k srpnovým a zářijovým udál ostein v Polsku. K tem pohnutým dnům, které se polské sdělovací prostředky snažily nejprve zaťetušovat eufemistickým výrazem » přerušení práce «, které vsak byly donuceny nakonec nazvat,. byč nerady, » stávka «. Tato dlouhotrvající stávka, která z baltického pobřeží přeškolila jako nakažlivá jiskra na celé Polsko, překvapila nejen polskou vládu, ale i zahraničí. Bylo neuvěřitelné, že v zemi s komunistickou vládou mohlo dojít právě mezi dělníky k tak rozsáhlému a tvrdošíjnému protestu. Dalo se to vyčíst až z titulů novinových článku: » Svět hledí na Polsko «, »Jagielskieho cesta do Canossy «, » Církev musí pomáhat«, tak a podobně byly nadepsány články v novinách. A když dělníci prosadili konečně své požadavky, shrnuté do 21 bodů, z nichž první žádal ustavení svobodných, nezávislých odborů, psaly noviny o » polském zázraku «. Nemáme vsak v úmyslu zabývat se hospodářskými příčinami nebo odborářskými požadavky stávkujících polských dělníků. To, co bylo nazváno »polským zázrakem«, nás zajímá z jiných důvodů. Během této třítýdenní stávky se totiž ukázalo, jak úzce je spjat protest a boj polských dělníků s jejich katolickou vírou; jak se víra stává inspirací požadavků o sociální spravedlnost. Jinými slovy, jak je evangelium aktuální a výbulné. Díváme se často na sociální učení katolické církve jako 'na všeobecné principy a abstraktní formulace o důstojnosti lidské osoby, o spravedlivém uspořádám společnosti a o významu lidské práce a lidských vztahů ...A tito prostí dělníci z Leninových doků v Gdaňsku nám pojednou svým protestem ukázali, že sociální spravedlnost, lidská důstojnost a smysl práce nejsou jen všeobecné, abstraktní pojmy, ale velmi konkrétní a časové požadavky evangelia. Že se evangelium zadírá za nehty denních starostí s neúprosným imperativem. Prosba Otčenáše »chléb nás vezdejší dej nám dnes« dostala pojednou velmi aktuální význam.
I
Sledoval jsem v srpnu a v září zprávy a záběry o stávkách polských dělníků v dokumentačních reportážích italské televise a v mezinárodním tisku. Televizní záběry se nedaly překroutit nebo popřít. By ly jasné a nezvratné ve své dokumentární přesvědčivosti. Ukazovaly například bránu k lodním dokům v Gdaňsku, k dokům, které jsou pojmenovány po Leninovi, s obrazem Panny Marie Čenstochovské a s fotografií papeže Jana Pavla II. Ukazovaly také, jak se dělníci zpovídají knězi v rochetě a se štolou, opřenému o auto. A oba, dělník i kněz, jsou obklopeni zástupem dělníků, nejenom přihlížejících, ale čekajících, až na ně přijde řada. Vidím v duchu scénu, na níž stávkující dělníci sledují na kolenou mši svatou s výrazem úcty a zbožnosti, s jakými se sotva setkáme v kostelíck západního světa. S podobnými obrazy jsem se setkal v novinách a časopisech. » Stávka na kolenou « zněl jeden komentář k fotografii, na níž dělníci, téměř samé mladé tváře, sledovali na kolenou posvátné tajemství Kristovy oběti. Dalo by se říci, že více než stávka sama, vysvětlitelná a pochopitelná nesnesitelnou hospodářskou tísní dělníků, překvapila ještě více tím, jak byla spontánně a samozřejmě spjata s přesvědčením a gesty víry. Z úst odborářů západních zemí bylo sotva kdy slyšet to, co prohlásil ve dnech stávky Lech Walesa, vůdce polského dělnického hnutí: » Posilovala nás při tom víra «, řekl. A nemínil tím snad zamlženou víru v ideály dělnické třídy, ale víru v Boha a v Ježíše Krista, jak je vyznává katolická církev. V Gdaňských loděnicích byla během stávky sloužena každou neděli mše svatá, jíž se účastnilo tisíce dělníků. Kdo mohl pozorovat záběry z těch chvil, kdo se mohl zadívat na fotografie těch masových scén a jednotlivých tváří, neubránil se přesvědčení, že náboženské gesto zde nevstupuje do dělnického světa jako cizí, rušící gesto, nýbrž že do něho zapadá s živým, inspirujícím významem: Na nákladním autě by! postaven oltář. Nákladní auto, 11a němž se přepravuje písek, cement, dřevo a jiné věci, se stává místem a nositelem svátostného dění. Docela nenneeně, téměř samozřejmě. Je snad možno nalézt výraznější spojení mezi prací a liturgií? Nemluví tento oltář na nákladním autě výmluvněji než učené teologické traktáty o tom, co svatý Benedikt, patron Evropy, vyslovil ve zkratce ora et Iabora, to jest » modli se a pracuj«? Není proto divu, že marxisté různých odstínů byli v zemích Západní Evropy vyvedeni tímto »polským zázrakem « 2 konceptu a nedovedli najít správný tón. Stáli najednou před faktem, že marxistické dogma o náboženství jako o » opiu lidu « se obrací proti marxismu. Polští dělníci se dožadovali jménem katolické víry práv, která jim marxismus či komunismus nechtěl
2
zaručit. A dožadovali se samozřejmých prav, o nichž dělníci jiných zemi už ani nediskutují. Tyto rozpaky marxistu se projevily různě, v různých tónech a stupních. Jeden novinař francouzských komunistických novin L ' H u m a nité poiožií jednomu polskému stávkujícímu dělníkovi otázku: »Jste křesťané, dobře: věříte v Boha, dobře: máte a uznáváte papeže, dobře. Ale jaký význam to všechno má pro stávku, pro vás boj v továrně, v docích? « A ten dělník mu na to odpověděl: »Jsme křesťané a dělníci. To nejsou dvě rozdílné věci, to patří dohromady. Když mám kříž doma, v bytě\ proč bych jej neměl mít v továrně? « A podobně odpověděl jiný dělník na otázku, proč vyvěsili v docích obraz Panny Marie Čenstochovské, fotograf i papeže Jana Pavla II. a vatikánskou vlajku: » Protože jsme křesťané <( - odpověděl prostě. » Vystavili bychom fotograf i papeže, / kdyby nebyl polského původu.
Walesa9 Svatého nezávi-
y> Nejsme a nikdy nebudeme politická skupina. Politické záležitosti nás nezajímají. Zabýváme se lidskými prdvy, právem na víru, na její svobodné hlásání a vyznávání. Budou-li tato lidská práva, jež existují již tisíce let, respektována, pak
3
se člověk bude cítit člověkem a pomůže druhým. Tyto pravdy jsme převzali od Tebe, Otče, a od církve, tyto pravdy nám budou sloužit za směrnice, i když jsme odbor. Jako odbory se budeme řídit spravedlností a rozvahou a bude-li nutné - a je to nutné - pomůžeme postavit nové kostely pro naše dětí a pro nás, protože víme: pokud jsme byli v průběhu dějin věrni své Královně - Marii, Královně Polska - pak se nám vše dařilo. Očekáváme Tvé rady, Otče, a vždy ti budeme věrně sloužit. « JOSEF
BENÁČEK
Studie
LADISLAV BERAN
(Freiburg
i.
Br.
-
Winterthur)
VLÁDA VĚCÍ T V Ý C H . . . > Kdykoli jsme podléhali, vinen din býval vždy nedostatek duchovni činnosti, mravní statečností a odvahy. « ( T . G . MASAKYX)
Vnitřní vítězství » Vnitrní vítězství vždy předchází vnějšímu. Jistě, ještě nemáme fyzických sil osvobodit se od břemene, j e ž nás přitisklo k zemi. Ale nejcennější výsledek posledních šedesáti let světových dějin j e osvobození od socialistické nákazy, kterým náš Jid prošel. T o t o osvobození j e počátkem osvobození světového i těch zemí, j e ž mají nemoc teprve před sebou. Ačkoliv jsme v zajetí komunismu, j e tím spíš pro nás m r t v ý m psem, zatímco pro mnohé západní vrstvy j e ž i v ý m lvem. T u t o zkoušku jsme duchovně přestáli, kupodivu dokonce vzpřímeni. Ale pouhé prohlédnutí komunismu nestačí. Ačkoliv dnes ještě k o munismus všechny dusí, musíme myslet na nebezpečí budoucího přechodu. Při budoucím dějinném přechodu na nás čeká zkouška, na niž vůbec nejsme připraveni. Jsou to pro nás docela nové druhy nebezpečí. A abychom v nich obstáli, j e nutno co nejlépe znát náš dřívější ... pokus« (i). (I) ALEXANDER SOIŽENICYN, Intervjíi s I, I. Sapietom, B B C (únor 1979), Vístnifc R C h D 1979, č. 127, str. 283.
4
T a k o v á slova zní našim uším p o n ě k u d n e z v y k l e . M l u v í o u ž uskutečněném osvobození, k d y ž j s m e ještě utlačeni. N e z m i ň u j e se o t o m , že o n o cizí břemeno přitisklo nás nevinné. D ě l á si starosti s n e b e z p e čími budoucího p ř e c h o d u a nepředpokládá, že bude všechno samočinně v pořádku, j a k m i l e se vláda v ě c í našich do našich r u k o u vrátí. V í t ě z s t v í mocensky v n í m á telné n e p o v a ž u j e za vítězství. T v r d í , že j s o u v z p ř í meni ti, kteří j s o u v y d á n i na pospas v š e m funkcionářům, policii a žalářníkům. Je to jaksi jiné pojetí skutečnosti, j e ž v n í m á více v z t a h y duchovní, prázdnotu m o c i a vnitřní p r a v d u j e j í dokonalé p o r á ž k y , zatímco v našem v ě d o m í stojí více v popředí hrozná f y z i c k á m o c k o munistické v l á d y , j e j í zločinnost a protismyslnost. Pohleďme blíže na některé d o k l a d y tohoto p r o u d u současného ruského života, na j e h o d u c h o v n í pojetí skutečnosti: » N e v e l k é lístečky na stromech se p o dlouhé a kruté zimě rychle zelenají. M á m e žízeň p o víře, cítíme, j a k zahřívající slunce křesťanství o ž i v u j e naše duše a zdá se nám že n á m za zády i vyrůstají křídla, « zatím nepostačující k létání, j e ž j s o u však z n a m e n í m a d ů v o d e m naděje. Jistota R u s k a ne j a k o státu, ne j a k o m o c i zbraně, ale j a k o síly ducha, která vyrostla ticíci léty pravoslaví, j e m u ž vzrůstá n o v á a nebývalá síla nynější G o l g o t o u p o celé zemi, m u č e d n i c t v í m milionů křesťanů (2). H l a v n í m cílem ruského k o m u n i s m u b y l o zničit náboženství, tj, o d e j m o u t č l o v ě k u to, co j e hlavní p o d m í n k o u i p r o j e v e m j e h o lidství,. A l e n y n í »sami přiznávají, že ruskou v í r u a R u s k o u C í r k e v se j i m nepodařilo porazit. V z d o r vší své p o z e m s k é a ďábelské m o c i svého HLAVNÍHO cíle nedosáhli. N e p o d a ř i l o se j i m p r o m ě n i t ruského člověka v bezduché zvíře, v slepého uskutečňovatele zločinných úmyslů. N a o p a k , probíhá živelný proces, j e m u ž nelze zabránit, proces návratu k B o h u . A vnější, časné úspěchy komunistů zdůrazňují j e n j e j i c h úplnou d u c h o v n í p o r á ž k u . . . « (3). » Z j e d n é strany p o k l á d á m hlavní vítězství nad k o m u n i s m e m už za v y b o j o v a n é : přestáli j s m e šedesát let a nenakazili se j í m . O n o ideologické vítězství, za k t e r ý m se línali, ... na které spoléhali Lenin a T r o c k ý , to úplné ovládnutí duší se n i k d y neuskutečnilo. M y j s m e už o d n ě h o d u c h o v n ě s v o b o d n i « (4). » A to se n a z ý v á p r o c e s e m ožívání naší společnosti. N e m á m teď na mysli intelektuální a politické ožívání, ne samizdat, ne protestní (2) DLMÍTRIJ DUDKO, S rttsskoj Golgofy, Russkoje vozroždčnijc 1978, č. 4, str. 8N. (3) JUHIJ MAŽXOV, Golos s rodiny, tamtéž, str. 1 9 . (4) ALEXANDER SOLZENICYN, op. cit., str. 2 9 3 .
5
dopisy, ale zrněnu mravní atmosféry k o l e m pronásledovaných. V ž d y ť po padesát let, k d o byl odsouzen, od toho se všichni odtáhli, dokonce se vyhýbali setkání. Berná mince komunismu byla, aby každý hynul osaměle. A l e nyní? N y n í se ke každé takové rodině natahují pomocné ruce, sbírají se peníze, odvážně se přichází do d o m u , otevřeně se p o máhá! T o j e přece úplně jiná mravní atmosféra, j a k o b y vůbec ne pod sovětskou vládou. A dokonce to prorůstá i do provincie, kde j e to daleko příšernější, kde vane vítr hrozněji. A mládež j e tímto očištěním silně zasažena. V tom j e naděje. T a k o v á změna j e hlubší a perspektivnější, než dokonce i státní převrat. Lidé si vedou, j a k o b y těch..., toho draka nad námi vůbec nebylo. V z d u c h j e j i n ý « (5). N e n í zde naším cílem analyzovat, jak dalece tyto v ý p o v ě d i o d p o vídají objektivní skutečnosti či statistice, takto se však j e v í skutečnost pohledu duchovnímu. T é ž zde nemůžeme zjistit, j a k v e l k o u roli hrají lidé takto myslící v celku ruského života; j e tam ovšem celá řada různých proudů, j a k ve vlasti tak i v zahraničí; tomuto ovšem nelze upřít mimořádnou duchovní o p r a v d o v o s t Nelze nedoufat, že se stane směrodatným jádrem ruského národa. Nedělá si však iluse o skutečnem stavu? Je možné se ptát s partnerem Solženicyna: » C o ž ale tento smrtelně utlačovaný život nestvořil duchovní zpustošenost, nepřivedl k cynismu a materialismu, nezlomil tisíce a dokonce miliony charakterů? Jak j e tedy m o ž n o současně mluvit o duchovním obrození Ruska? Není toto obrození snem? Není to spíš plod přání než reality? O d p o v ě d : Jistě, přežít komunismus bez úhony, kdo b y to m o h l ? Všichni jsme to vyzkoušeli. Miliony jsou duchovně narušeny, ale už ne v c smyslu socialistické nákazy. V tu stranu už nás nikdo žádnými hlasy nemůže nalákat. A ž k takové nedůvěřivosti nám uhlomozili hlavy a h r u d i « (6). »Komunisté sc nem o h o u zříci agrese ... Zničí celý svět, zničí náš národ a vzdor všemu utrží porážku ... Takže záchrana nestrpí odklad. K a ž d ý m zbytečným r o k e m jejich vlády vzniká nenapravitelná ztráta... O n i vyčerpávají zemi, nesmyslně řídí úsilí lidu. K a ž d ý rok zatemňují a otřásají miliony mladých lidí. Z a každý komunistický rok budeme musit platit nejedním r o k e m uzdravování« (7). » Budoucí přechod« Očekáváme-li, že podstatné stránky života lidstva se budou i v bu(5) Taintlíž, str. 287. (ó) Tímitdž, str. 286. (7) Tamtéž, str. 294.
6
doucností odehrávat na bází národní, je nutno též dále hledat její nové pojetí a obsah. Ani citová exaltace ani pozitivistický realismus nevedou dál. Národ múze žít jen z jednotící podstaty živého, procesiviíího charakteru, musí být společenstvím spojeným duchovním životem vyššího řádu. j e h o vnější znaky (jako stát, řeč, území, mentalita, hospodářství) jsou tělem této vyšší skutečnosti, ne však samotnou skutečností národa. Můžeme na onu duchovní podstatu pohlížet zprvu např. j a k o na konsens příslušníků ku společnému všestrannému úsilí o uskutečnění člověka v tomto rámci, uskutečněni duchovního, náboženského, mravního, uměleckého, společenského, hospodářského — a jako vnější projev i státotvorného. Jen takové společenství může vydat vyšší hodnoty a zrodit cenné osobnosti. Naproti tomu pouhý konglomerát jedinců se zájmy výhradně partikulárními, j i m ž stát slouží jen j a k o rámec právních norem, musí zůstat neplodným a duchovně bezvýznamným. B e z konsensu k budování společného díla, je-li dokonce u podstaty příslušníků indolentní, skeptická nevůle vůči každé tvůrčí perspektivě, přestává národ existovat. Netvoří jej pak ani j a z y k , ani území, na ani snad ještě existující stát, tvrdí Trostnikov. Je dnes velmi na místě se kriticky zeptat, nenachází-li se současní Češi na hranici takového stavu; mnoho tomu v každém případě nasvědčuje. Bude-H dosavadní rozklad pokračovat, nelze vyloučit, že naše národní existence skončí. Následující úvahy tematisují některé aspekty nezbytné pro proces opačný, pro znovuzrození či ozdravění naší národní vůle. Jen z vnitřního obrození může vzejít rozkvět vnější, jen ono j e předpokladem zdařilého přechodu k zdravému společenskému řádu. Bez něho by bylo i případné osvobození jen branou nové katastrofy; zdaleka nestačí jen zbavit se sovětského jha, j a k upozorňuje Solžemcyn. Dochází-li k duchovnímu obrození, vychází ona proměna vědomí, tj. (znovu)vzniknutí národního konsensu z určitého duchovního ohniska, z okruhu osob spojených určitou idejí. Tajuplným procesem života společnosti se takový okruh stane vedoucím jádrem národa. V době nabytí rozhodujícího vlivu nebývá přitom početně ani m o censky ani hospodářsky silnou skupinou. R o l e takového jádra může být velmi rozdílná. V epochách probuzení či obnovení připravuje a přináší velké hodnoty. Jindy však rozpoutává síly ničivé, proti nimž není v okamžiku obrany, jako v dobách uzrávání revolucí či nastolování tyranií. Pak má takové hnutí charakter pohromy, trestu. V každém případě má však nějakou
7
dějinnou oprávněnost, j e plodem doby, ať už hříchu či dobrého snažení. Zpravidla j e tomu tak, že ona hnutí destruktivní zachvátí národ živelně, sugestivně, bez výrazného intelektuálního úsilí nebo s úsilím zvrhle jednostranným. V souvislosti s tím se snaží rozbít (zpřetrhat nebo zfalšovat) pouta národa s j e h o minulostí, se s v ě t o v ý m kontin u e m humanity, náboženství, tvůrčího života. Epochy konstruktivní též nejsou konzervativní, přesto však vyrůstají z kořenů minulosti a ze souvislostí všelidských, ale poznávají a zhodnocují j e nově. T a k o v á intenzivně vyzařující a spojující síla, ne sugestivní, n ý b r ž zapalující v každém j e h o vlastní duchovní život j e pro naše obrození nezbytná; síla v duchu a v pravdě, nikoliv v počtu, i k d y ž cílem j e ovšem obrození nejširších vrstev. I k d y ž j e situace národa svrchovaně kritická, j e tu celá řada kořenů, z nichž může tento rozhodující kmen vyrůstat; celé naše umělecké, náboženské, vědecké dědictví, zvláštní mentální předpoklady, právě jako z b y t k y zdravého životního postoje jednoduchého člověka. T o v s e j e však dnes desintegrováno a v e vztahu k celku neúčinné. N o v á síla musí umět spojit stávající elementy způsobem n o v ý m . Musí stát v určitém, právě odpovídajícím vztahu k celku národa, k mezinárodní situaci, k nadcházející epoše lidstva, musí se dotýkat nervu dějin, ne módního, rozšířeného, propagovaného, ale v skrytu rostoucího. Musí být nadpřirozenou syntézou zákonité nutnosti a osvobodivého personálního činu, j e n ž tuto nutnost zároveň překonává. Č í m více j e výsledkem vědomého duchovního snažení, poznání, tím j e hodnotnější. T o se ovšem týká hýbajícího jádra; ale čím více poznávající spolupráce nalezne u dalších a dalších kruhů, tím širší životodárné působení v národě. Pouhé živelné souběženectví znehodnocuje i ty nejcennější podněty a vede j e k rychlé degeneraci. Je proto svrchovaně žádoucí připravovat se v co nejširších vrstvách národa snahou o autentičnost duchovního i praktického života u každého. Je třeba v co největší šíři poznávat, kriticky a hluboce odhalovat příčiny dnešního stavu, vlastní myšlenková schemata a směry, j e ž k n ě m u vedly, smysl minulých dějinných zvratů - a ze všeho poznání stavět tvůrcovsky cestu do budoucnosti. Z nezbytných aspektů přípravy v ě d o m í národa na » budoucí přec h o d « j s o u v dalším rozvedeny tři: O základu a východisku rozvoje společenství ve vlastním duchovním životě národa; o pravdivém a aktuálně podnětném v ě d o m í vlastních dějin; o hledání nové duchovní základny společenského zřízení, zaměření na úsilí k »společnému dílu «.
8
B e z p o c h y b y zní naznačené úvahy n a v y k l é m u myšlení utopicky či pošetile. Je však jisté, že » realismus « (jako orientace myšlení i j e d n á ní j e n na dané vnější skutečnosti) ještě n i k d y n i k o m u k ničemu dobrém u a v ý z n a m n é m u nepomohl. P o z v e d n o u t se k h o d n o t n é m u národnímu životu (a nehodnotily j í m není) z dnešního úpadku a r o z kladu bude linutím v e l i k ý m . A j e n v y s o k é mety podněcují k v e l k ý m činům. M o ž n á , že zakládající ratolest n o v é h o k m e n u národního života j i ž m á m e : v hnutí za lidská práva v e vlasti. T o ovšem ncodnímá ostatním odpovědnost a nezbytnost jejich úsilí, právě naopak. Stavět na duchovním životě
vlastním
» U č t e a vzdělávejte jeden druhého. M u s í m e přítel přítele poučovat, protože nikdo k n á m nepřijde, žádná kultura E v r o p y a žádná z Asie. N e p ř i j d o u k n á m rozsypávat svá slova. U nás v m i l é m R u s k u n á m otcové zanechali nehynoucí dějiny a p o k l a d y ctností, v ě d u života i životní praxi našich milých učitelů duchovních, j e d n o t u lásky« (8). T a t o slova o d k a z u mnicha, umírajícího p o desítiletích věznění v sovětském koncentračním táboře j s o u typická pro celé ruské obrodné hnutí. I o emigraci říkají: »Jak ochraňují uškrcený pramének původního R u s k a . . . svatě chrání to, co j i m zanechali předkové a nepřistupují na žádný kompromis, ač j s o u proto pokládáni za o m e z e né « (9). T a k o v é p r o j e v y j s o u o p a k e m typického postoje českého. M n o h é p r o j e v y naší emigrace j s o u kaleidoskopem okouzlení r ů z n ý m i cizími krátkodechými ideologiemi, emigrační » l i d « nemá zájem o nic, » oficiální« ž i v o t v e vlasti má se skutečným ž i v o t e m národa pramálo společného a tužby lidu d o m a j s o u upřeny k cizím » zázrakům Dovoz komunistického jlia nás nevyléčil, sníme o importu dalších » v y m o žeností«, o z n o v u d o v o z u západního liberalismu, a b y c h o m opakovali j e h o už dokonaný rozklad, západního » hospodářského zázraku «, a b y c h o m zabředli ještě hlouběji do materialismu, novějších přírodovědecko-technických společenských programů, receptů spásy opředených nejrůznějšimi ideologiemi; j e m o ž n o s p o d i v e m dočíst se o další verzi, podle níž j e naší nadějí politický postup eurokumunismu; někteří p r ý doufají i v Cínu. Z d á se b ý t nasi » národní n e m o c í « takové skládání nadějí do nám cizích programů. Postoj ruského obrození n á m m ů ž e b ý t v z o r e m (8) JEVGENIJ VAGÍN, Izgttaníja pravdy rádi, Russkojc vozroždčnijc 1979, č. 4, str. 41. (9} DIMITIUJ D U D K O , op. cit., str. 10.
9
pro zásadní obrácení k vlastní duchovní podstatě. (Tedy nikoliv opět jedním » cizím receptem spásy «, nýbrž právě j e n příkladem postoje opačného.) Jeho poněkud extrémní konservativismus, monismus a isolacionismus by přitom pro nás v souvislosti s naší tradicí, zaměřením i úkoly budoucnosti žádoucí ani možný nebyl. Z d a j e oprávněný pro Rusko, není nám zde řešit. R o z h o d n ě jsou naše předpoklady vnější jednotnosti a konzervativnosti v e srovnání s R u s k e m nepatrné. Je to dáno už tím, že nám není možno považovat jednu určitou formu křesťanství za sounáležitou s národní identitou. Přináleželi jsme kc katolickému Západu, ale od počátku a stále nám zde scházel úplný pocit domova, museli jsme se cítit být periferií, nenáležet k jádru. Z toho plynulo trochu defektní vědomí vlastního bytí katolíkem, což asi byla jedna z příčin husitství a české reformace. A l e právě zklamáními, střetnutími, zavrhováními i znovu přijímáními patří katolictví, spolu snad i se zbytky vědomí pravoslavného nezbytně a zásadně k naší duchovní podstatě. Ale zrovna tak k němu patří naše reformace, vyrostlá z našich vlastních kořenů se s v ý m zvláštním hlub o k ý m a personálním charakterem, naštěstí nezkažená tím, že by se kdy byla stala vyznáním státním, vládnoucím. Tváří v tvář této už staré mnohosti jsme pak později (zvláště koncem minulého a počátkem tohoto století) hledali, co j e nebo co se má stát naším vlastním národním náboženstvím (pokusy katolického cyrilo-metodějství, renesance evangelického bratrství, sloučení hlavních protestantských vyznání, pokusy o české pravoslaví či o slovanský katolický ritus, vznik Československé církve atd.), leč hledali jsme marně, naopak, naší konfesionální heterogenitu jsme ještě zvětšili. V souvislosti s touto nám vlastní náboženskou mnohostí a spolu s novějšími závažnými tradicemi mimokřesťanskými i arcligiosními musí být zřejmé, že se nemůžeme snažit o jednotu vnější. Pluralita je požadavkem skutečného života ducha vůbec a naší národní specifičnosti zvláště, podmínkou pravdy, duchovní plodnosti. Tato mnohost však vyžaduje, abychom nabyli vědomí jednoty, její substance. Jednoty substance národně duchovní, j e ž j e údem duchovní substance lidstva vůbec. Pro současné ruské obrozující hnutí j e typickým určitý mesianistický patos: Vnitřním překonáním komunismu v R u s k u j e celý svět v podstatě od něho spasen a nová epocha duchovního rozkvětu započala. I k d y ž lidstvo očekávají pohromy, nemají už duchovní platnosti. R u s k o tak spasí duchovně celý svět. A tuto spásu započalo už
10
tím, že na sebe vzalo oběť vtělení antikrista. A není p o c h y b y , bude-li onen proces probíhat tímto zde p ř e d p o k l á d a n ý m směrem, j e zcela j e d i n e č n ý m přínosem R u s k a c e l é m u lidstvu. Překonání p r o b l é m ů , zápas o řešení ú k o l ů j s o u u každého národa jedničné a přinášejí d u c h o v n í m u ž i v o t u lidstva neopakovatelné h o d n o t y . P r o t o j e j i s t ý mesianismus národa, j e n ž chce svoji dějinnou úlohu řešit v e vší hloubce, oprávněný. K d y b y teď Č e c h y přestaly existovat, žilo by lidstvo dál, ale ochuzeno o neopakovatelný p o k u s českého zápasu o realizaci lidství, j e n skrze zápas všech národů j e d u c h o v n í život lidstva - ač n i k d y úplný a n i k d y dovršený - celkem. V k a ž d é m národě, j e m u ž j e bráněno v sebeuskutečnění, j e zabíjeno celé lidstvo. Zvlášť v určité době života národa j e j e h o mesianismus m i m o řádně oprávněný, v d o b ě zrání jeho e p o c h y , v níž: v y d á lidstvu svůj v r c h o l n ý p l o d , plod umění, náboženství, v ě d y či řádu společnosti. Z d á se, že v p o d v ě d o m í našeho národa (jako slovanských národů vůbec) žije očekávání, že tato naše žeň teprve přijde; očekávání u nás dnes o v š e m h l u b o k o zasuté. Přijít m ů ž e j e n z plného p r o d u c h o v n ě lého života národa (který se nemusí a snad ani n e m ů ž e k r ý t s r o z k v ě t e m h o s p o d á ř s k ý m a p o l i t i c k ý m ) . M ů ž e b ý t očekávána, m ů ž e se k ní pracovat, ale p ř í m o j i p ř i v o d i t není m o ž n o ; zůstane nevypočitatclná. M ů ž e m e svůj běh k této žni obrátit, budeme-li svoje ú l o h y řešit z h l o u b k y d u c h o v n í c h zásad a ne z posice plochého empirismu; budcnic-li na nich pracovat v e v ě d o m í , že řešíme ú l o h y celého lidstva a ne jen ú k o l y správy daného území a obyvatelstva. » N a š e otázka, otázka česká j e bucF o t á z k o u s v ě t o v o u anebo otázkou n e n í « (10). Z á r o d k y této zdravé světové jedinečnosti v našich pokusech m i n u losti i v našem současném zápase nesporně m á m e . O v š e m j e n u velmi úzkého j á d r a národního života. I k d y ž statistika není v těchto p o c h o d e c h rozhodující, j e přece n e z b y t n ě nutné, aby se toto j á d r o v e l m i rozšířilo, aby se z něj stala h y b n á síla národa, aby b y l y širší vrstvy p o d n í ceny k společenství v hledání a snažení, aby b y l y v y t r ž e n y z nynější hrůzně mělké mentality v podstatě stejné v e vlasti j a k o v emigraci. Zásadně odmítavě se staví ruské obrození v ů č i stavu společnosti na Západě. P o d l e něho se Z á p a d o m e z u j e na v ý h r a d n ě právní o r g a nizaci společnosti, vládne j í m ideologie »nehodnotit«, zásadně nerozlišovat m e z i d o b r e m a zlem. Bezstarostně se snaží o svůj zisk a blahobyt, (10) T . G. MASARYK, Česká otázka. O natí nynější krisi. Jan Hus, Praha 1924, str. 318.
13
baví se a u ž í v á v e své plytkosti, z a t í m c o světové Z l o nastupuje k r o z hodující ofenzívě. N e m ů ž e b ý t tedy v z o r e m R u s k u , k d e duse očištěná desítiletími utrpení směřuje k v y š š í m cílům. K zděšení a pohoršení lidí prošlých k o m u n i s m e m se ukazuje, j a k d o b ř e si v l á d n o u c í postoj Z á p a d u s k o m u n i s m e m r o z u m í ; cíle o b o u j s o u příbuzné. Z á p a d v y znává stále jasněji autono mízovaným každé o d p o v ě d n o s t i B o h u (a b e z této j e v důsledku každá o d p o v ě d n o s t neopodstatnitelná) z b a v e n ý humanismus, k n ě m u ž p r á v e m prohlásil K . M a r x : » K o m u n i s m u s j e naturalizovaný humanismus. « Podstata t o h o t o ruského zamítání j e v podstatě p r a v d i v á a hodná a k c e p t o v á n í : I m y se m u s í m e zbavit k a ž d é h o o k o u z l e n í a iluzí o n y n í p a n u j í c í m stavu Západu. Z d e není nic p o z i t i v n í h o k p ř e j m u tí. A l e důsledky z t o h o t o poznání m u s í m e v y v o d i t jiné. Nepřátelský izolacionismus ruského obrození jistě není naší cestou. N e š í ř í m e se zde o p r o b l é m e c h j i n ý c h národů, j e však jisté, ž e j s o u v e většině případů nesmírně těžké. T r u d n ý stav bude v š e o b e c n ý , ať p ů j d e o ožití p o hrůzné zkušenosti k o m u n i s m u n e b o p o zpustošení h o s p o d á ř s k ý m zázrakem a v l á d o u zisku a b l a h o b y t u na Z á p a d ě , o p r o b l é m e c h T ř e t í h o světa ani n e m l u v ě . T a d y n e p o m ů ž e z a v r h o v á n í j i n ý c h , n ý b r ž solidarita o h r o ž u j í c í c h sil v š e c h národů, j e j i c h spolupráce v m n o h o n á r o d n í pestrosti,, j e ž tvoří h l u b o k o u j e d n o t u . P r a v ý národní ž i v o t tuto m n o h o tvárnost národů, z r o v n a j a k o h o d n o t y nadnárodní miluje, j e zcela o t e v ř e n ý , raduje se z o p r a v d o v é h o styku, z organického přijímání a dávání. K a ž d ý národ p o m ů ž e nejvíce j i n ý m , bude-li o b r o z o v a t sám sebe, tak aby všechny n á r o d y v e d l e sebe žily j a k o neopakovatelné krásné lidské osobnosti v e z d r a v é m společenství. V e v š e m solidárním o t e v ř e n í v ů č i m e z i n á r o d n í m o b r o d n ý m silám a současně s celou s v o u specifickou mnohostí p r a c u j m e tedy na s v é m n á r o d n í m životě, zaměřeni vnitřně k j e h o ohnisku, k j e h o j e d i n é vnitřní podstatě, č e r pajíce z ní a z á r o v e ň j i obohacujíce a n o v ě t v o ř í c e ! Žit s vlastními dějinami » N á r o d se m ů ž e p o v a ž o v a t za národ, j e n p o k u d se opírá o paměC « (Hegel). T o h o si b y l i d o b ř e v ě d o m i bolševici, k d y ž se o d samé r e v o luce p o c e l o u d o b u své v l á d y snaží odstřihnout r u s k ý národ o d j e h o minulosti. M n o h é j e j í stránky prostě zamlčují, zatajují, j i n é p ř e d k l á dají veřejnosti překroucené, dějiny se »zestátní«. V l á d c o v é se snaží národ u v á d ě t d o » b y t í v n ě dějin«, d o » historické amnese «, v k t e r é m á ztratit v e š k e r o u vlastní orientaci, vlastní identitu a stát se snadno
12
manipulovatelným. A l e v z d o r t o m u právě ted se lavinovitě mezi ruskými lidmi rozšiřuje lilad p o dějinách vzdálenějších i n o v ý c h , m i nulost proniká do myslí,, m n o ž í se lidé » n e m o c n í dějinami« ( u ) . Jde však nejen o hlad p o historických faktech, j d e o hledání smyslu a souvislostí těchto faktů s dneškem a budoucností. Z novějších dějin j d e zvláště o otázky, j a k směřuje nezadržitelně postupující sckularisace myšlení ruské inteligence během minulého století k převzetí m o c i bolševiky; proč situaci o n o silné duchovní ožití značné části inteligence k o n c e m minulého a počátkem tohoto století nedovedlo zachránit; j a k o u roli v této tragédii hrála izolace mas a inteligence: mas od v ý v o j e duchovního života, inteligence od p ů v o d n í pravoslavné zbožnosti. Nejnaléhavější otázkou zůstává o v š e m záhada R e v o l u c e , nejen otázka jejích příčin, n ý b r ž především jejího smyslu, otázka, kde b y byl ruský národ, k d y b y nebylo R e v o l u c e . A ruské obrodné linutí se dokáže ptát a odpovídat si opravdu radikálně: K a m m o h l vést všechen duchovní rozklad minulého století, od plochého synkretismu až p o hrubý materialismus, pronikající od inteligence do šíře? Intelektuální ž i v o t se stával stále alergičtějším vůči hlasům křesťanským, poslední proroci - C h o m j a k o v , Dostojevskij, sv. Johan Kronštadtský, metropolita Antonij, S o l o v ě v , věchovské hnutí - nebyli slyšeni. » A tehdy, aby b y l o zachráněno to nej drahocennější - duše národa - stalo se n u t n ý m , aby přišla ta nejhrůznější pohroma, strašná muka. T o j e mravně nevyhnutelný následek našeho h ř í c h u . . . A pro mravní obrození j e t a k o v ý stav m u č i v ý c h zkoušek méně hrůzný, méně beznadějný, než k d y b y c h o m byli po zradě B o h a a svědomí dále žili v e vnějším blahobytu a sytosti... D o k u d žije duše (a ona žije), j e m o ž n o se p o z v e d n o u t i z nejhlubšího upadku. A l e k d y b y duše zemřela, nebylo b y žádné naděje. V sytosti a blahobytu při zradě Boha, p r a v d y a spravedlnosti m o h l a b y snadno zemřít lidská duše, j a k zemřela u m n o h ý c h národů, které šly touto cestou.« R u s k o j e dáno do m o c i satanu a trpí j a k o žádný j i n ý národ na světě. Jaký j e smysl toho všeho? Je p ř i t o m spasen duch? »Je spasen. D o b ř e to v í m e . Z e všech svědectví z R u s k a se dovídáme, že R u s k o v y c h á z í z O b ě ti « (12). R u s k o b y l o v y v o l e n o k apokalyptickému dění, v n ě m se vtělil na zemi svržený ďábel, tam j e s n í m svedena apokalyptická válka za celý svět, za j e h o spasení (13). » R u s k o - to není otázka určitého (11) MICHAIL GELLES, Pamjat i »pamjat«, VSstnik R C h D 1979, č. 128, str. 192-204; VLADIMIR BOEISOV, V polskách propavšej ístorii, Včstnik R C h D 1978, £. 125, str. 122-159. (12) Biskup NAFAIL, Jesíi by ně byfo reuoljucii, Russkoje vozroždčnijc 1978, £. 4, str. 109-112. (13) VALERIA MAŠKOVA-OSIPOVA, Boíezň i boiezni, tamtéž, str. 58-99.
13
státu, to j e otázka světa. A svět hyne. Hleďte, j a k ý rozklad mravů a řádu na Západě, jak se vylidnily katolické kostely. Satanův dírám j e stavěn na Západě, toho není dokonce ani v bezbožném R u s k u S S S R . . . N e politikové spasí svět, ale svatí, pronásledovaní, světu neznámí, ti, kteří jsou vyvýšeni na ruskou Golgotu« (14). Shora citované Solženicynovo » osvobození od socialistické infekce «, jež j e »počátkem osvobození světového «, j e překladem týchž myšlenek do řeči profánní. Smyslem jeho v ý z v y » co nejlépe znát náš dřívější pokus« j e poučení pro cestu do budoucnosti. O n í m pokusem míní především Ú n o r o v ý převrat 1917, považovaný nekomunisty téměř všeobecně za pokus o demokracii, o sebeuskutečnění Ruska v nejlepším slova smyslu, překažený krutě Říjnovou revolucí. Solženicyn však naproti tomu varuje: »Nešťastný pokus Února, jeho pochopení, to j e pro náš lid nyní to nejpotřebnější. Právě ten jsme nepochopili, zapomněli a nevěnujeme mu pozornost. Je tu celé klubko legend... Dočasná vláda sama je legendární skrz naskrz. T o byli samí liberální funkcionáři, kteří po léta křičeli, že oni jsou ti povolaní lidé Ruska, že oni jsou nesrovnatelně rozumní, že oni dokonale ví, jak vést Rusko a samozřejmě budou lepší než carští ministři - ale ukázali se jako panoptikum neschopných lidí bez vůle - a rychle vše spustili k bolševickému konci... Je nutno Únor znát a vystříhat se ho, neboť opakování Února by bylo už nenapravitelnou katastrofou. A je důležité, aby to pochopili všichni, dříve než u nás začnou nějaké státní změny... Únor má celosvětový význam, aktuální i pro Západ. Pád z vlastního popudu našich liberálů a socialistů před komunismem se od těch dob zopakoval ve světovém měřítku, pouze se roztáhl na několik desetiletí: grandiózně se opakuje tentýž proces vlastního oslabení a kapitulace ... Dříve než začnou horoucí pře o budoucnost Ruska, než budou předkládány projekty a recepty, bylo by třeba důkladně znát naši minulost. A j e pravidlem, že naši budovatele ji neznají; zvláště dějiny posledního sta let skryli před námi téměř až do negramotnosti, a m y jsme se poddali« (15). Takové připomenutí j e i pro naše (české) hledání cesty svrchovaně aktuální. Naše vědomí j e však od dějin » odříznuto « j i n ý m způsobem, než tomu j e u Rusů. Pojetí celých dějin i národní totožnosti bylo u nás zásadně rozdvojené už bez vlivu komunistů. Ti si přisvojili a přizpůsobili jeden z obou proudů, onen protestantsko-osvícenecký, (14) DIMITMJ DUDKO, op. cit., str. 10. (1$) ALEXANDER SOLŽUNICYN, op. cil., str. 2820.
14
který nabyl během minulého století v národním p o v ě d o m í převahy. V ý z n a m n í a p r á v e m ctění m u ž o v é našich n o v ý c h dějin, např. Palacký a Masaryk, tuto převahu ve všeobecném p o v ě d o m í dovršili, a toho dovedli komunisté dobře využít. K d y ž j e n potlačili náboženské a vůbec duchovní hledisko a vyzdvihli aspekt sociální, revoluční, materialistický, nemusel dojem » odříznutí« od dějin u mnoha lidí vzniknout. T o nám prohlédnutí komunistického klamu j e n ztěžuje. C e l ý m osvícenecko-protestantským proudem j e katolictví už dávno považováno za záležitost naší národní podstatě protichůdnou, přestože většina národa byla katolická. N a druhé straně hodnocení našich dějin, j e j i c h jednotlivých epoch směrem katolickým j e zcela opačné. A toto rozdvojení vzdor zprostředkujícím pokusům v posdtatě trvá. j e přitom jasné, že obě strany mají z určitého hlediska pravdu. Najdou-li oba směry i všechny ostatní odvahu zříci se svých tradičních předpojatostí, » p o v i n n ý c h « předsudků a tabu, myšlení skupinového a budou-li na problémy našich dějin pohlížet z hlediska našich současných a budoucích úkolů a v osobní nezávilosti, nemohou se výsledky jejich poznání diametrálně lišit. Nejde pak o dorozumění z dobré vůle (tato by byla opět určitou předpojatostí), n ý b r ž j e n v zájmu pravdy. T o pak přinese další vyjasnění úkolů současných tím, že v nově poznaných dějinách budeme stále více poznávat sami sebe, celé. V tomto smyslu j e třeba studovat v dějinách duchovní smysl a podstatu konkrétních dějů a m o t i v ů a chránit se zevšeobecňování. Musíme rozpoznávat dobrá snažení v našich dějinách i síly j i m nepřátelské. Zvláště ty poslední nemůžeme vidět v poloabstrakcích j a k o j e epocha, národ, světový názor, hnutí, náboženské vyznání, či dokonce ve j m é n u osobnosti. Našimi nepřáteli jsou určité postoje j a k o panovačnost zevní či duchovní, lenost, omezenost a jejich k o n krétní dějinné projevy. Žádná » - t v í « (římanství, němectví, protestantství atd.) nejsou našimi nepřáteli sama o sobě, i k d y ž byla třeba v určitých situacích nositeli těchto nepřátelských postojů. Ani v nositelích nynějších nesmíme vidět nepřátele, n ý b r ž opět j e n v oněch postojích a jejich konkrétních projevech. Jen proti těmto musíme bojovat. B e z souzení epoch a národů, bez této »hry na bohy« (Pascal) budeme poznávat v dějinách i v současnosti své skutečné spoluboj o v n í k y a skutečné nepřátele. M n o h d y nezbytně obojí v j e d n o m hnutí, ba i v jedné osobě. T a k o v ý postoj svrhne m n o h ý idol i velké části národa, svrhne ho, ale j e n j a k o idol, rozpozná-li jeho c h y b y i tragické
15
vlivy, aby se jeho skutečné hodnoty zaskvěly v čistotě pravdy. O b dobně se rozplyne m n o h ý nepřítel. V takovém duchu mohou hledat pravdu všech otázek dějin všichni, j i m ž j d e o člověka v co nejplnějším smyslu, bez všech předpojatých omezení. Pravdu otázek, j e ž jsou pro náš současný stav a postoj i pro pohled do budoucnosti svrchovaně aktuální, mezi nimi těch, j e ž jsou dosud pro velkou část národa tabu či provokace, j a k o např.: V l i v protireformace a určité f o r m y pak vládnuvšího katolictví na narušení národního charakteru, na samozřejmost povrchnosti a přetvářky. N e b o j i ž zmíněná souvislost osvícenecko-protestantské tradice se spádem ke komunistické katastrofě. Silné odnáboženštění a levičácké hnutí mezi inteligencí a politiky První republiky, jejich vliv na postoj lidu a další stupňování v době 1945-48 až k Únoru. V ý z n a m n é bude prozkoumat analogie těchto dob s ruským »pokusem« sedmnáctého roku ve smyslu shora uvedených poznatků Solženicynových. Jak dalece jsme ke komunistické katastrofě spěli »vlastními silami«, přičemž pouze vnitřní napětí mezi společenskými silami nedosáhlo u nás takového stupně, aby se mohlo v y b í t v občanské válce - proto jsme dozráli pro » p o u h ý « d o v o z komunistické vlády z odpovídající velmoci. Jak silná byla ještě moc Ducha v našem národě, aby mohla Ú n o r 1948 odvrátit a kterým našim silám Ú n o r alespoň co do směru, k d y ž už ne rozsahem extrému odpovídal. Jinak sc musíme ptát na pohromu 1938-39; tam to ovšem nebyly naše vlastní sklony, které k ní vedly, spíše naše o m y l y , chyby, hříchy. A opět jiné jsou otázky katastrofy 1968-70 - tam si nic podstatného z našeho života nepřálo ztroskotání nového začátku. Spíš se však m u síme ptát, co nás mohlo vést dál, za onen začátek; jaké byly předpoklady skutečného národního života, předpoklady mravní, duchovní, upřímnost duchovního hledání - a jak silná byla na druhé straně touha zúčastnit se naším způsobem »hospodářského zázraku«, utéci ze sovětského jha především proto, že nám brání rozvinout naše technickohospodářské ambice. Nepřevládala v nás touha nastolit pouze materialismus racionálnější a pro nás výhodnější než j e ten sovětský? A l e »jednostranného hospodářského materialismu drží se všichni, k d o chtěj nechtěj z hmoty dělají ducha, ba boha. Materialism nedá se odstranit materialism e m «(16). A č v jiné dějinné situaci vyřčeny, m o h o u nám být tato (16) T . G . MASARYK, op. cit., str. 299.
I6
slova p o d n ě t e m k u z k o u m á n i této naší p o h r o m y p o d o b n é j a k o další, vrhající světlo j i n é než o b v y k l é na naše politická selhání: » N e n í pravda,, že naše politická nedostatečnost t k v í j e n v charakterech - t k v í ale neméně v nedostatku vzdělání, v nedostatku určitých a p e v n ý c h náz o r ů . . . Rozháranost a nepevnost o s n o v n ý c h p o j m ů ... j e dědictví z d o b y reformační - j i ž v reformaci trpěli j s m e tímto neduhem, j í m ž trpíme posud a dnes« (17). V t a k o v ý c h souvislostech se n á m p a k asi v y j e v í šedesátá léta j a k o ztroskotání, v n ě m ž sice b y l o dosti dobré touhy, dobré vůle, d o b r ý c h lidí, ale n e b y l o tu j e d n o t í c í d u c h o v n í substance rozhodujícího jádra, »mravnosti a vzdělanosti«, byla tu ona »rozháranost a nepevnost o s n o v n ý c h p o j m ů « - a b y l o tu především příliš m n o h o praktického materialismu a touhy p o liberalismu bez substance. D o k u d tyto zásadně nepřekonáme » n o v o u koncentrací«, zůstanou p r o nás v á ž n ý m o h r o ž e n í m a » b u d o u c í přechod«, tj. osvobození, zůstane nebezpečím. Aplikace myšlenek ruského obrození o katastrofě R e v o l u c e na naše p o m ě r y , např. shora naznačené m y š l e n k y Solženicyna, Nafaila, D u d k a , ú v a h y o smyslu bolševického » vítězství« v R u s k u b y d o v e d l o k závěru, že nás sovětský s r p n o v ý přepad zachránil před ještě horšími katastrofami, před ještě hlubším propadnutím materialismu. N e chceme tento výsledek srovnání tvrdit j a k o skutečnost, n ý b r ž pouze konstatujeme, že o n y liluboké, důsledné a z ducha křesťanství v y c h á zející m y š l e n k y k t o m u t o závěru m o h o u vést (za předpokladu, že též shora naznačený odhad p ř e v a h y materialistických sklonů j e správný). C h c e m e zároveň ukázat, že máme-li se se s v ý m i dějinami vážně k o n frontovat, nesmí n á m b ý t žádná myšlenka zakázanou, ani tedy ona naposled uvedená. Není-li přijatelná, má b ý t v y v r á c e n a , ne však odmítnuta p o u h ý m rozhořčením. Z těchto uvalí b e z p o d m í n e č n ě v y p l ý v á nutnost zbavit se našeho tak hluboce zakořeněného předsudku, p o d j e h o ž v l i v e m v i d í m e příčiny našich p o h r o m a překážek v sebeuskutečnění v e vnějších sílách, v nepřátelských národech, v naší zeměpisné poloze, v početní a územní nevelikosti, v selhání cizí p o m o c i atd. Hlubší p o h l e d ukazuje, » k d y koli j s m e podléhali, že tím vinen b ý v a l nedostatek d u c h o v n í činnosti, m r a v n í statečnosti a o d v a h y . « Vít&zili—li j s m e , pak převahou ducha (18). Nedostatek d u c h o v n í činnosti, m r a v n í statečnosti a o d v a h y se p r o j e v u j e zploštěním kultury, r o z k l a d e m n á b o ž e n s k ý m p r a k t i c k ý m m a (17) Tamtéž, str. 195. (18) Tamtéž, str. 160.
I?
terialismem, demoralizací, r o z d r o b e n í m a m i z e n í m národní substance. V t a k o v é m stavu se národ stává zákonitě obětí nepřátelské p a n o v a č nosti vnější (jako m y ) čí vnitřní (jako R u s o v é ) . D u c h o v n í činnost a m r a v n í statečnost m a j í svůj nejvlastnější p ů v o d v náboženství, v křesťanství. Měli b y c h o m tedy j a k o národ nahlédnout, že j c to odpadnutí od hledání o p r a v d o v é h l o u b k y a p r a v d y života, j e ž přináší úpadek a podmanění, j e ž n á m též přineslo naše současné zotročení. T a k učí starozákonní proroci, tak hlásají současní ruští obroditelé, tak n á m praví náš vnitřní smysl p r o skuteaiost, tak učí T , G . M a s a r y k . V y t ý k á našemu společenskému ž i v o t u (koncem minulého století) » nedostatek duchovnosti«, »lhostejnost k posledním p r a v d á m ž i v o t n í m , k posledním cílům č l o v ě k a « (19). H r ů z o u j e u v ě d o m i t si, že tohoto nedostatku, této lhostejnosti v dalších desítiletích j e n p ř i b ý v a l o . Z d e j e n á m především hledat příčiny našich p o h r o m , i té poslední. S v ů j osud se m u s í m e učit v y k l á d a t j a k o v ý s l e d e k našeho postoje a jednání podle příkladu současného ruského obrození n e b o M a s a r y k o v a : » Bílá hora není tím, č í m se j e v í v e vlasteneckých deklamacích, protože se j í j e n definisujc úpadek dřívější a starší, zde běží hlavně o to, že se národnostní a j a z y k o v ý úpadek stol. 17. a 18. křivě líčí, nevidí se především úpadek duchovní a mravní, přepíná se v ý z n a m gcrmanisacc « (20). Pochopíme-li naše p r o h r y v e skutečných souvislostech s naším vlastním ž i v o t e m , překonali j s m e též další nebezpečnou magii představy samostatnosti, mínění, ž e už pouhá samostatnost n á m přinese p r a v ý a s v o b o d n ý ž i v o t , ž c j e n cizí nadvláda n á m v n ě m brání. » Samostatnost neudrží a nespasí žádného národa — národ si musí udržet samostatnost - spasí nás mravnost a vzdělanost: i politická samostatnost j e j e n prostředkem pravého života národního - p o z b y l i j s m e j í , k d y ž j s m e přestali j a k o národ m r a v n ě žiti« (21). Nase budoucí demokracie Poslední úvaha má platit p ř e d p o k l a d ů m našich společenských či politických p o m ě r ů . Stejně j a k o ostatní části tohoto článku nechce a nemůže samozřejmě n a v r h o v a t nějaký politický p r o g r a m , chce sc p o u z e zamyslet nad d u c h o v n í m i m o ž n o s t m i a nemožnostmi, p o d m í n k a m i a směrem další cesty. (19) Tamtéž, str. 325. (20) Tamtéž, str. 270. (21) Tamtéž, str. 207.
I8
Současné ruské obrození soudí podstatu demokracie radikálně. T a t o j e podle něho p l o d e m odduchovnělé ideologie společnosti, p ř e d p o kládá a akceptuje lidské potřeby j e n pozemské, materialistické, anon y m n í , všechny j s o u p r o ni kvalitativně rovnocenné, bez vlastních hodnot, neklade o t á z k u p o smyslu a v ý z n a m u pro lidskou duši. R o z hodující j e p o u z e kvantitativní zastoupení těchto potřeb či p o ž a d a v k ů v množině a t o m ů společnosti - občanů - a nikoliv vztah k B o h u j a k o záruce p r a v d y a spásy. Křesťanská monarchie j e naproti t o m u společenský nástroj všeobecné spásy, postavený na osobní víre a otcovské odpovědnosti m o n a r c h y , v z t a h e m osobní cti, oddanosti a odpovědnosti vůči n ě m u ze strany občanů. T i se na vládě aktivně podílejí hlavně f o r m o u rad a peticí, z nichž ty žádoucí naleznou v m o n a r c h o v i živoucí p r a m e n společenské realisace. Z á k l a d e m života takového státu j e tedy všeobecný konsens na společném díle spásy časné i věčné (22). T a k o v é uspořádání společnosti by v y ž a d o v a l o n á m zcela nepředstavitelné kvality m o n a r c h y i občanů, takže se n á m j e v í j a k o čirý zázrak či utopie. Pohlédncme-li však 11a demokracii a očckáváme-li od ní, že bude společným dílem všeobecného dobra, vidíme, že p ř e d pokládá o b d o b n ý všeobecný konsens j a k o monarchie, tedy stejný zázrak. Z d á se, že z o b o u leží na linii našeho národního snažení spíše snaha o zázrak demokracie. N e l z e p ř i t o m neuznat shora naznačenou odsuzující kritiku demokracie liberalistické; j e tedy třeba najít j i n ý základ. P ř i t o m musí b ý t překonána dnes tak rozšířená magie slova demokracie, nereflektovaná představa, že tato forma v l á d y j e sama o sobě automaticky zárukou štěstí a dobrého v ý v o j e . N e m á - l i m o n a r cha osobní p ř e d p o k l a d y v l á d n o u t nebo schází-li odpovídající v z t a h občanstva k j e h o vládě, scházejí podstatné p o d m í n k y dobrého zřízení; j e zrazeno a musí vést k záhubě. N e m á - l i v demokracii subjekt v l á d y - tedy lid - p ř e d p o k l a d y dobře vládnout, nemůže b ý t v ý s l e d e k j e h o v l á d y j i n ý . Je-li j e h o stav t a k o v ý , že r o z h o d u j e j e n p o d l e aspektů m a terialistických, sobeckých, v z á j m u hospodářské prosperity, blahobytu, příjmu, zisku, pak není pro vládu k v a l i f i k o v á n , j e h o vláda j e zradou lidství a dříve n e b o později se projeví i viditelnou společenskou p o h r o m o u , či nověji též např. p o h r o m o u ž i v o t n í h o prostředí n e b o m e z i národních vztahů (23).
(22) J. A . ILJXN, O monarchii, Russkojc vozroždčnijc 1978, č. r-4. (23) Tamtéž.
19
Demokratické zřízení musí b ý t tedy vyplněno určitým duchovním obsahem, musí b ý t orientováno k určitému centru, kriteriu všeobecného konsensu, vedeno národní duchovní vůlí, vůlí k co nejhlubší a nejvšestrannější realisaci člověka v daném národním společenství. N e l z e n á m jinak, než pokládat křesťanství za centrální sílu života i národního, neboť naším p o h l e d e m na člověka musí b ý t pohled nejvyšší, pohled věčnosti, věčného osudu. A l e ten j e zároveň nejvyšším vzepctím života pozemského, nejhlubší úctou k člověku na zemi a pochopením nesmírného v ý z n a m u pozemského osudu. B e z obrození duchovního v tomto směru nemůže nastat skutečné obrození národní. K d y ž klademe důraz na nezbytnost obrození náboženského v souvislosti s národním, nechceme učinit jedno prostředkem druhého: ani obrození národní v zájmu náboženského ani opačně. O b o j í jsou dva nezbytné aspekty plného života, a tím se oba vzájemně p o d m i ňují. Aspekty plného života pozemského, j e n ž se vztahuje k v y s o k ý m a nej vyšším sférám Ducha. V dnešní době však není bezpochyby m o ž n o formulovat všeobecné zaměření společnosti nábožensky, spíše tedy humánně ale zásadně s otevřením vůči křesťanskému proliloubení: N á r o d n í život a stát j a k o společné dílo vytváření podmínek pro plný život, pro rozvití a uskutečnění j e h o člena, skupiny, společenství, směru, oboru. D u chovní a náboženské rozvinutí j e pak j e h o o r g a n i c k ý m prohloubením, a tedy z á j m e m národním, není zatlačeno do soukromí j a k o v n y nějších demokraciích, kde z á j m e m státním j e téměř výhradně r o z v o j h m o t n ý . B u d i ž však ještě j e d n o u podotknuto, že m l u v í m e o f o r m o vání duchovní vůle národa, j e ž se má stát základem budoucího zřízení, naprosto tedy ne o tomto samém. Křesťanství a z něho v y c h á zející postoj společenský a osobní, (ne ovšem státní církev) vidíme sice j a k o jádro života národního společenství, j e přitom však nutno plně respektovat ty členy, kteří mají potřebu ponechat náboženskou stránku n e v y ř č e n u ; křesťanstvím nemůže b ý t nikdo znásilňován. Snaží-li se všichni o člověka vážně, vědí všichni, i ti naposled j m e n o vaní, že člověk j e tajemstvím, že j e h o naplnění není nikdy dosaženo v p o v r c h n í m uspokojování ani p o z e m s k ý m ž i v o t e m s a m ý m o sobě. Tuší, že j e skryto v j i n ý c h sférách a j e na nás všech hledat je, objevovat různé j e h o aspekty. Každá snaha o člověka i ze strany nenáboženské je přitom též obohacením křesťanství, neboť i ono j e - dějinně viděno - řadou pokusů o pochopení člověka, o pochopení vztahu B o h a k člověku a v ý z v o u k p o k u s ů m dalším a nevyčerpatelným. T í m j e 20
dána základna spolupráce všech u p ř í m n ý c h a n e o m e z e n ý c h , společná koncentrace ne z dobré vůle, n ý b r ž v duchu a v pravdě, v úplné u p ř í m nosti. Je snad m o ž n o nazvat t a k o v o u demokracii na rozdíl od liberální demokracií koncentrickou (ne centralisovanou: j e j í centrum není institucionalisovatelné). Místo v ní nemá p o u z e popírání nekonečné h o d n o t y člověka, j e h o redukování na určité funkce a stejně i každé sektářství j a k o ž t o zavrhování snažení ostatních m i m o uzavřený o k r u h určitého světového názoru či konfese. V koncentrické demokracii se nelze spoléhat na instituce, konstituce, reg lernen ty, n ý b r ž na konkrétní ž i v o t jednotlivce i společenství, f o r m o v á n í společnosti konkrétními lidmi. » Z á s a d y , ne autorita nás musejí o r g a n i z o v a t « (24). T y nás však m o h o u organizovat v ý l u č n ě prostřednictvím osob - a to nejen několika vůdčích osobností - to b y byla autorita - n ý b r ž co nejvíce osob, které j s o u skutečně o b r o z e n ý m i m r a v n í m i osobnostmi, p o k u d m o ž n o k a ž d ý m . T a k o v á obroda v y ž a d u j e nesmírnou práci, práci k a ž d ý sám na sobě i na j e m u dosažitelném okolí v e smyslu M a s a r y k o v a ; »Jen reforma osob v ů b e c j e reformací ... NeníC probuzení, není n á p r a v y bez vzdělanosti a p o k r o ku, není n á p r a v y mravní bez ustavičné práce osvětové. Všecek p o k r o k vzdělanosti sloužit musí opravě m r a v ů a ž i v o t a « (25). D n e s j e třeba zdůraznit plný smysl těchto vět - m r a v y a život člověka a p r o člověka, čerpající ze vztahu k B o h u skrze Krista (i k d y ž to j d e » za « M a saryka). Jde o boj o autentické poznání v k a ž d é m ohrožujícím se člověku, nejen o poznání d u c h o v n ě náboženské a vědecké, n ý b r ž především o hledání a poznání smyslu konkrétních mezilidských situací, o o d p o v ě d n é hledání vlastní mravní role v nich. T o j e však m o ž n é j e n v souvislosti se vzděláváním v š e o b e c n ý m , p ř i m ě ř e n ý m individuální úrovni. Jsou to tedy ú k o l y p r o každého, bez ohledu na stav a postavení. J e n o m prací na nich získáme kvalifikaci pro n o v o u demokracii. A bez takové o b r o d y b y byla evantuální m o ž n o s t samostatnosti a demokracie p ř e d e m ztracenou šancí. Z a dnešní situace národa, n e b ý v a l é h o zpovrchnění a d e m or a lis acc, za dříve nepředstavitelně ztížených k o n t a k t ů mezi lidmi musí se zdát t y t o cíle nereálnými. Je však třeba si b ý t zásadně v ě d o m i už řečeného, všechno ožití m ů ž e vzcházet j e n z obrození osob. N e l z e p ř i t o m myslet 11a (2+) T . G . MASARYK, op. cit., str. 2 8 7 .
(25) Tamtéž, str. 329.
21
statistiku působnosti, n ý b r ž konat své poslání osobně a v e svém okruhu podle osobního v ý z n a m u a postavení, spoléhat se na spolupůsobení všech neznámých spolubratři a spolubojovníků v Duchu. Otázka p o bezprostřední společenské působnosti vlastního jednání ochromuje každou aktivitu - a právě ona u nás tak nesmírně ovládá mysli. Musí b ý t zapomenuta. Vnější výsledek není záležitostí poznávajícího, učícího, jednajícího, j e h o starostí j e právě j e n poznání a čin sám! Nelze tu tedy pracovat s »realismem« v o b v y k l é m politickém slova smyslu. T e n nevede nikam. V zásadách poznání a vytýčení cílů j e třeba být svobodnými, nezávislými na jakékoliv vnější »realitě«. T e p r v e konkretizace cílu musí brát na » realitu« co nejpřesnější ohled. A l e i zde j e nutno j i v osobním jednání v pravém okamžiku zapomenout a překročit. V pravé chvíli konat to, co má být v y k o n á n o bez ohledu na efekt a » realitu «. V ý z n a m n ý příklad a podnět takového jednání už nám byl položen do kolébky našeho nového a budoucího obrození: Charta 77. Koncentrace v demokracii znamená ovšem soustředění mnoha. Pluralita není j e n požadavkem reality - že se život společnosti rozvinul v různých aspektech a směrech - a nyní nám nezbývá, než tuto reálnou pluralitu také požehnat. N e , pluralita j c požadavkem života D u c h a samého; j e n v mnohostranných pokusech může být hledán člověk i B ů h . Panuje-li zásadní konsens, j a k bylo shora naznačeno, vládne vší mnohosti jeden Duch. T é ž uvedené obrození, spočívající na obrodě osobní, se nemůže uskutečnit jinak než v pluralitě. Jde tedy o pluralitu z přesvědčení, zcela upřímně a zásadně uznávající všechny zúčastněné směry, nikoliv tedy z dobré vůle, nikoliv tolerující, nikoliv snaživé sjednocování a úzkostlivé dorozumívání. Musíme se snažit o vnější mnohost a vnitřní jednotu, jednotu v hledání tajemství člověka, zápas o vyplnění j e h o podstaty, o cestu ze zlomkovitosti k plnosti. Je třeba cenit obě stránky tohoto zápasu: j a k zdokonalování člověka j e h o vlastním snažením, tak j e h o aktivního či pasivního otvírání vyplňující milosti Boží. Obtížnou záležitostí j c zde otázka sociální, obtížnou, protože j e tradičně řešena materialisticky, tedy takovou antropologickou j e d nostranností, jaká v koncentrické pluralitě nemá místa. A přece řešení otázky sociální a hospodářské j e a zůstává j e d n í m z důležitých aspektů našich i všelidských humanitních úkolů. Je však třeba 11a nich pracovat s ohledem na » poslední pravdy životní«. Materialismus levých směrů j e trpký následek zanedbání tohoto úkolu směry spirituálnějšími a 22
nakonec jejich skrytého materialismu. T e n j e mnohem nebezpečnější než materialismus jako světový názor. Materialismus člověka, jenž se pokládá za spirituálního, např. takzvaného »věřícího křesťana«, pro kterého j e křesťanství záležitostí »hloubky duše« či »spásy«, religiozity v úzkém smyslu a omezené morálky, zatímco poznání, hodnocení a žití vnější skuteaiosti je v něm samém zcela přenecháno postoji materialistickému. » K d y b y c h o m m y protimaterialisté skutečně žili nematerialisticky, dělnictvo a sociální demokracie materialismu by sc nechytala« (26). Každá forma materialismu může být překonávána opět jedině osobním hledáním, růstem, prohloubeným poznáním, žitím v celé šíři; žádný zásah vnější nemá smyslu. Sociální otázka se nevyřeší vnějším bojem proti útlaku a v y k o řisťování, nýbrž jejich uchopením jako otázky duchovně-mravní, j e ž musí být řešena v nitru každého člověka. » Osvětliti a otepliti hlavy a srdce všech, znamená duchu dáti moc nad hmotou, znamená potlačit sebelásku...; zjednávat v celé společnosti naší cit pro spravedlnost - všecko ostatní bude nám přidáno « (27). Sociální otázku může tedy řešit jen bratrství, vycházející z nitra každého, tj. vědomí práce na společném díle, jejíž zásadní podmínkou j e lidská důstojnost všech. V této souvislosti budiž zdůrazněna zvláště důstojnost hmotných podmínek, jež j e však podmíněna duchovním postojem. Heslo francouzské revoluce » volnost - rovnost bratrství«, j e v původním znění nebezpečné a vedlo už k mnoha hrůzám. V e smysluplné diferenciaci R u d o l f a Steincra může však být opět cenným v o d í t k e m : »Volnost v duchovním, rovnost v právně politickém, bratrství v hospodářském životě. « V e všech proudech a oborech života národního společenství j e to ona snaha o opravdové, plné lidství, která se jedině může stát naší pravou silou. » Nečekám spásy od žádné strany; ale budeme nepřemožitelní, jestliže ve všech stranách a třídách bude větší pocět mužů opravdových a myslících, kteří beze všeho umlouvání a viditelného spojování každý v kruhu svém, pracovati budou za stejným cílem. Jako viditelná církev žije církví neviditelnou, tak i m y j a k o národ budeme bezpečně žiti, jestliže nás značný počet spojeni budeme tím tichým souhlasem, j e n ž vzniká ze správného posouzení toho, co a jak kde kdo máme pracovat. Pokud se nerozšíří tato neviditelná strana
(26) Tamtéž, str. 245. (27) Tamtéž, str. 241.
23
lidí o p r a v d o v ý c h , a myslících, kteří se n e b o j í , k d y ž t o h o potřeba, p r a v d ě dáti svědectví i veřejné, všecka viditelná organisace n á m n e p o s t a č í « (28). A n i v dnešní situaci k r u t é h o n á r o d n í h o r o z k l a d u a p o d d o j m e m našich ztroskotání v novější minulosti nelze o b r o z e n í odkládat do v z d á l e n é h o abstraktna, n ý b r ž j e n u t n o začít - či spise p o k r a č o v a t - n y n í a zde, stavět na t o m , co u ž se j a k o z á r o d k y ukazuje, i k d y ž většinou zpola udušené. N e n í toho m á l o : naše tradice náboženské,, umění, určité mentální r y s y , j e ž m o h o u vést dále; n á m vlastní h l u b o c e d u c h o v n í v z t a h k u m ě n í , z á r o d k y sociální i politické, naše specificky laděná touha p o lidství a nakonec onen d u c h o v n ě m o c n ý , n e z a m ě nitelný zápas o lidská práva, k t e r ý m á nejvetší p ř e d p o k l a d y stát se j á d r e m p r o b o u z e j í c í h o se národního života, d u c h o v n í m centrem. Je třeba z n ě h o c e n t r u m naší plurality učinit. P o h l e d na m n o h é z našich zahraničních časopisů i k n i ž n í c h nakladatelství v z b u z u j e naději, že proces přijmutí t o h o t o centra skutečně probíhá. B u ď m e si t o h o v ě d o m i a d o u f e j m e a čiňme vše p r o to, a b y se toto v ě d o m í rozšiřovalo i v e vlasti. M r a v n í síly, prýštící z tohoto centra m o h o u zásadně přispět k n a š e m u n o v é m u obrození, p r o další ž i v o t národa n e z b y t n é m u . Shrnutí Jen vnitrní p ř e m o ž e n í k o m u n i s t i c k é h o útlaku j e p ř e m o ž e n í m skut e č n ý m , z n ě h o ž lze t v ů r c o v s k y v y v í j e t budoucnost. V n i t ř n í m přem o ž e n í m j e d u c h o v n í obrození, o b r o d a celého národního společenství, obrácení k hledání nejhlubších ž i v o t n í c h p r a v d a r o z h o d n á snaha nalezené též osobně i společensky uskutečnit. J e d n o u ze základních p o d m í n e k t o h o t o procesu j e široké u v ě d o m ě n í toho, že náš národní ž i v o t a osud j e v podstatě d í l e m naším, vlastn í m . Ž á d n á p o m o c a spása ani p o h r o m a a neštěstí nepřicházejí v p o d statě zvenčí, o d sil zahraničních či o d z e v n í c h daností. P o k u d se tak přece p r o j e v u j í , j s o u v podstatě p r o j e v e m našeho stavu vnitřního. Je n e z b y t n é p ř i p r a v o v a t b u d o u c n o s t s v ě d o m í m , že náš ž i v o t spočívá v nás s a m ý c h - a radikálně p ř e k o n a t nasi tak t v r d o š í j n o u tradici nadějí a v ý m l u v v ů č i silám a p o d m í n k á m vnějším. V t o m t o smyslu m u s í m e z n o v u p o z n á v a t a h o d n o t i t své dějiny, p r o h l é d n o u t c e l o u sérii našich » b ě l o h o r s k ý c h k o m p l e x ů « o d M o r a v ského pole až p o Srpen, a z r o v n a tak radikálně p ř e k o n a t naše naděje (28) Tam té í, str. 254.
24
směřující v e n - o d středověké » říšské « orientace přes p ř e d m n i c h o v skou d ů v ě r u až po současné » bratrství«. Jde o to poznat i v dějinách především výsledek našich vlastních úspěchů, c h y b i vin. Zvláště to poslední nevidíme dosud téměř v ů b c c u sebe - a právě to poznat j e j e d n o u z hlavních p o d m í n e k vzestupu. N e l z e žít bez dějin a nelze plodně žít ani s nimi, než tak, že se stále z n o v u a n o v ě poznávají, že se z nich národ stále v původnosti učí. Jakmile j e však toto poznání setrvačně přejímáno j a k o hotové, ncní-li z n o v u s původností d o b ý v á n o , stává se i d o l e m a m ý t e m , zavádějícím na scestí. V e d l e p o v ě r y , že samostatnost nám samočinně přinese veškeré štěstí, j e p r o nás neméně nebezpečnou pověra,, že demokracie j e sam o z ř e j m o u zárukou veškerého r o z k v ě t u . A b y se však stala štěstím skutečným, j e nutné, aby vládce - tedy lid - schopností vládnout, které v dnešním m r a v n í m rozkladu a materialistickém úpadku bezp o c h y b y nemá, nabyl. A n a b ý t j i c h m ů ž e j e n r o z h o d n o u duchovní obrodou, V souvislosti s tím j e pro naši budoucí demokracii n e z b y t n ý m společný vnitřní základ vší mnohostranné plurality národního života. Společně uznávaného smyslu všeho snažení, aby n e b y l o roztříštěným, bez společné souvislosti a zaměření. Snad j e m o ž n o t a k o v o u základnu vidět v e snaze o nabytí, v y p r a c o v á n í nejrůznějších stránek uskutečnění člověka, zásadně otevřené křesťanským p r a v d á m , v j e j i c h smyslu p o z e m s k é m i n e k o n e č n é m a v ě č n é m , tedy uskutečnění člověka n e o m e zitelné z žádné strany. P a k nemůže vládnout ani žádná ideologie, ani hospodářství, n ý b r ž D u c h . M á m e za to, že konfrontace s n ě k t e r ý m i myšlenkami současného ruského o b r o d n é h o hnutí m o h l a p r o tuto studii přinést důležité p o d něty. Zvláště v ý z n a m n ý m j e zde příklad r o z h o d n é a odvážné v y h r a něnosti myšlení, neúprosné kritiky vlastní i d r u h ý c h na základě jasných a h l u b o k ý c h zásad a z ní vycházející zaměření do budoucnosti - tedy rysů, j i c h ž se našemu ž i v o t u p r á v ě nedostává. V t a k o v é m přístupu k o n ě m m y š l e n k á m nemusí nás j e j i c h snad příliš extrémní stránky rušit. V j i n é m smyslu se též j a k o svrchovaně aktuální ukazují m y š l e n k y T . G. Masaryka, i k d y ž b y l y k o n c i p o v á n y v e značně odlišné situaci národa. Pocházejí z ú d o b í následujícího p o době kulturního a ostatně téměř všestranného r o z k v ě t u národa, k d y se však začínaly u k a z o v a t z n á m k y mizejících d u c h o v n í c h sil, malosti a rozkladu, zatímco dnes se nacházíme na konci (doufejme) toho nejhlubšího národního zadu-
25
šení. T u však v ý z v a k všestranné obrodě, v z á j m u budoucnosti n e v y hnutelné, múze b ý t oběma situacím společná, a to v m n o h é m směru i obsahem, je-li vyřčena s M a s a r y k o v o u duchovní důsledností.
PETR KOLÁÍÍ
(Paříž) P R V N Í JEZUITÉ V
Jezuité
Založení
PRAZE
v Čechách až do jejich vypovězení ze země v r. I Ó I 8
pražské
koleje
Král Ferdinand I. Habsburský, z v o l e n ý českými Stavy v r. 1526, byl j e z u i t ů m velmi nakloněn. V zemi, j e j í m ž králem se stal, požívali Stavové a královská města v e l k ý c h svobod a autorita panovníka j i m i byla silně omezována. Ferdinand si od samého počátku uvědomoval, j a k nesnadá j e j e h o vlastní pozice a hledal všechny možné cesty k j e j í m u upevnění. R o z p o z n a l velmi rychle, že n o v ý řád, založený sv. Ignácem, může velmi silně p o d p o r o v a t j e h o snahy a j a k o ž t o upřímný katolík usiloval od samého počátku o j e h o zavedení ve svých zemích. Podařilo se m u už v r. 1552 založit kolej ve Vídni a přál si uvést jezuity i do Prahy, kde ovšem v tehdejší době b y l o těžko najít někoho, k d o by j e h o záměr podporoval. Porážka j e h o odpůrců z r. 1547 m u m i m o jiné umožnila uskutečnění tohoto záměru, proti vůli takřka všech, k d o v Praze něco znamenali. P o úspěšném vyjednávání s Petrem K a nisiem a Ignácem v Římě se v r. 1554 přikročilo k realizaci. Ferdinand zdůvodňuje svůj čin v zakládací listině takto: »Povolání jezuitů j e nezbytné k podpoře toho, co ještě z b ý v á z katolického náboženství v C e c h á c h « (x). Založení jezuitské koleje v Praze j e ovšem j e n j e d n í m z opatření, k t e r ý m i Ferdinand cílevědomě usiloval o katolickou protireformaci v Cechách. J i n ý m z nich j e potvrzení Kompaktát, které se m u p o d a řilo obdržet od Pia II. p o d o b n ě j a k o j m e n o v á n í pražského arcibiskupa; podařilo se m u rovněž obratným m a n é v r o v á n í m dosáhnout žádoucího v l i v u při v ý b ě r u utrakvistické konsistoře. Bohužel přišla tato opatření příliš pozdě. P r a v ý dědic české reformace, »Jednota«, se už nachá(1) B. F. BXJCIIIIOLTZ, Geschichte der Regierung Ferdinands I., 9 sv. Wien 1831-1838, I, str. 668.
26
zela m i m o utrakvistické hnutí a tudíž se na ni nic z toho všeho nevztah o v a l o ; utrakvismus samotný, diskreditovaný v očích všech s v ý m i tahanicemi s Ř í m e m na j e d n é a potenciálními spojenci na druhé straně, se mezitím u ž p r a k t i c k y i ideově rozplynul v luteránství. Z d á se, že v ý s l e d k y Tridentského koncilu b y l y p r o Ferdinanda zklamáním v j e h o očekávání ryelilého vyřešení schismatu a n á p r a v y zlořádů v církevní administraci. N i c m é n ě , základy b y l y p o l o ž e n y a s p o m a l u postupující r e f o r m o u celého církevního života postupovala i rekatolizace C e c h (2). Jezuitská kolej dostala přidělen starý dominikánský klášter, v y drancovaný husity v r. 1420 a od té d o b y živořící za vcelku b e z m o c ného přihlížení zbývajících č t y ř dominikánů. T ě m byl přidělen m n o h e m menší klášter a p o menších nesnázích (a hlavně opravách, p r o v e d e n ý c h z nezbytnosti j e z u i t y ) tedy poslední z nich opustil starou b u d o v u , k d e m o h l y začít práce, potřebné k otevření koleje. Ferdinand psal do Říma sv. Ignáci o patnáct jezuitů, s jejichž p o mocí zamýšlel v y t v o ř i t z koleje ústav schopný k o n k u r o v a t K a r l o v ě universitě, kterou měli v r u k o u utrakvisté. Statut university a její starobylost z n e m o ž ň o v a l y prakticky j a k ý k o l i v královský zásah do její administrace, třebaže v e skutečnosti už tehdy universita existovala jen na papíře. Petr Kanisius, o d 7. června 1556 provinciál jezuitů na sever o d A l p , v oblasti zahrnující dnešní N ě m e c k o , R a k o u s k o , Švýcarsko, Č e c h y a menší části přilehlých zemí, přijel do Prahy prvně v červenci 1555 a s v o u rozvážností, schopností jednat i s p r o t i v n í k y bez zaujatosti a s v ý m i kázáními v pražské katedrále, získal j e z u i t ů m m n o h o sympatií. V e s v é m dopise sv. Ignáci do Ř í m a klade důraz 11a to, aby » ti, k d o b u d o u posláni do Prahy, byli u ž vysvěcení kneží, p o k u d m o ž n o ; připraveni na j a k é k o l i v z k o u š k y , plni horlivosti a trpělivosti. At se v y d a j í 11a cestu s vůlí nikoliv vést disputace, ale snášenlivS obdělávat z e m spíše činy než s l o v y « (3). M ů ž e m e j e n litovat toho, že první jezuité, kteří přišli clo Prahy, tak rychle zapomenuli instrukce, které j i m na základě informací sdělených P e t r e m Kanisiem dal na cestu sv. Ignác- Prozíravost sv. Petra Kanisia j e patrná v m n o h a směrech. T a k například udělal vše p r o to, aby materiální situace koleje nezávisela tolik od kláštera O j v í n poblíž Z i t a v y v Srbské Lužici, určeného k t o m u účelu královskou admini(2) Dějiny Československa, díl II., Praha 1965, str. 130. (3) B. PETRI CANISII, Epistulae et acta 1-VIlI, vyd. O. Braunsbergcr, Fribourgi
1896-1923.
27
strad. N a k o n e c , k d y ž nebylo vyhnutí, podrobil se nutnosti, budoucnost však ukázala, že j e h o názor byl správný. Jezuité nikdy z O j v í n a neměli o p r a v d o v ý užitek - spíše naopak: celá p r v n í generace jezuitů v Praze s ním měla nepřetržitě tahanice a potíže nejrůznějšího druhu, až do r. 1572, k d y se podařilo j e j v y m ě n i t za j i n o u donaci. Petr K a nisius si také přál, aby jezuité pracovali, alespoň zpočátku, hlavně ve vlastním domě, a tak se vyhnuli š k o d l i v ý m k o n f l i k t ů m s pražskými protestanty. I zde se mělo ukázat, že opačný postup vedl k vážnému ohrožení existence celé koleje. K d y ž se situace o k o l o jezuitské komunity v Praze začala přiostřovat, přáli si mnozí, aby se Petr Kanisius vrátil do Prahy, kde j e h o opakované, i k d y ž v ž d y jen krátkodobé návštěvy, zanechaly velmi dobrý dojem. O n sám však od Tridentského koncilu nepřestával neúnavně křižovat celou E v r o p u a zakládat n o v é a n o v é d o m y Tovaryšstva Ježíšova v e snaze upevnit n o v ě vznikající jezuitskou provincii a tak se už do Prahy nikdy nevrátil (4). P r v n í m superiorem pražské koleje se stal P. Ursmarus Goisson, r o d e m z Beaumontu, až do vstupu do Tovaryšstva kanovník v T h u n u (Belgie), v době, k d y mu b y l o teprve 32 let. Přitom b y l spolu s P. Broegelmansem, e k o n o m e m koleje, z celé skupiny jezuitů v Praze nejstarší! Další dva, P. Blyssem z B o n n u (pozdější nástupce P. Goissona) a P. J. Tilianus z Geldre, stačili taktak dokočit svá studia v Ř í m ě a po doktorátu byli těsně před o d j e z d e m do Prahy vysvěceni na kněze. K těmto č t y ř e m se řadilo dalších pět scholastiků (studentů fdozoíie nebo teologie) a tři bratři (5). Podle rady Petra Kanisia byli vybráni hlavně N ě m c i a Holanďané, v naději, že se tím usnadní překonání j a z y k o v é bariéry. Zaf/itkv jezuitské koleje v Praze B r á n y ústavu se otevřely studentům prvně dne 8. července 155Ó, méně než tři měsíce po příjezdu první skupiny jezuitů do města. Počet (4) Petr Kanisius sc opravdu snažil pochopit situaci v Čechách a tak např. svčřil celou činnost jezuitů v Praze českým svatým patronům, které vypočítává ve svém dopise tovaryšům v Praze. Jeho krátká činnost v Praze zanechala trvalé dobré následky. D o Prahy se ve skutečnosti ještč dostavil dvakrát, ale vždy jen jako krátkodobý vizitátor, který už nijak nezasahoval do veřejné činnosti svých svčřenců. (5) Jezuité přijeli do Prahy 21. dubna 1556, v uzavřeném voze, aby nebyli hned poznáni pražany, kteří byli proti založení koleje. Zpráva se přesto velmi rychle rozšířila po město. První styky nebyly vyložcnS nepřátelské, spíže vyčkávací, zda jezuité opravdu budou usilovat »jen o to, jak by se co nejrychleji obohatili, jako ostatní mniši a jeptišky, aby pak mohli pokojnČ žít z cizí práce.« {ALOIS KB O ESS, S. J., Geschichte der böhmischen Provinz der Gesellschaft Jesu, 3 sv., Wien 1910, 1927, 1938; sv. i, str. 36.)
28
studentů však po slibných začátcích začal rapidně klesat; přátelství těch několika málo příznivců nového řádu rychle vychladlo, a to pro několik důvodů najednou. Kxoess se v e své knize dopodrobna zabývá prekérní situací domu a j e h o obyvatel (6). Hlavní problém však asi tkví v něčem jiném než v přímých sporech s utrakvisty, které Kroess popisuje velmi zevrubně. Jezuitská komunita byla cizím tělesem v městě i v zemi, prožívající rozhodující období svých dějin. Tato malá skupinka, s představeným, který nemluvil ani česky ani německy a který byl zavalen starostmi o to, jak zajistit přežití celé rezidence, byla zcela vydána na pospas svým několika vzácným příznivcům, kteří pochopitelně sledovali své vlastní cíle i ve spolupráci s nově příchozími jezuity. K navázání přímého kontaktu s hnutím české reformace bylo zapotřebí proniknout především do prostředí středního stavu, měšťanstva vůbec a v neposlední řadě chudiny, která byla skoro zcela česká. Německy mluvící část obyvatelstva se od samého počátku k české reformaci stavěla zdrženlivě až nepřátelsky a teprve postupem času a často pod vlivem reformace německé se přidávala na stranu opozice., Jezuité se všude vždy snažili začít »od hlavy«, tj. od vrchní sociální vrstvy obyvatelstva. O totéž se pokoušeli i v Praze. Česká reformace však takovou »hlavu«, alespoň na úrovni ideové, po většinu času postrádala. Lépe řečeno, hnutí vyrůstalo spíše zespoda. Do těchto nižších vrstev obyvatelstva jezuité dlouho prostě nemohli proniknout,, v neposlední řadě pro své materiální starosti, které je nutily vyhledávat podporu mocných a bohatých, a pro obtíže jazykové, které se dlouho přes všechnu snahu nedařilo vyřešit. Česká reformace ve svém vztahu např. k německé jako by byla odrazem rozdílu mezi J. Husem a M . Lutherem. Zatímco první byl mravní horlivec a lidový kazatel (přes své dodatečně získané postavení rektora pražské university),, byl druhý skutečný myslitel-teolog evropského formátu. Jeho odboj se opíral o velmi reálné osobnosti s reálnou mocí, zatímco Hus po sobě zanechal linutí spíše drobných lidí a nižší šlechty. Dědic české reformace, »Jednota«, v sobě nese stopy tohoto rozdílu: na rozdíl od stoupenců Lutherových, Bratří vlastně nikdy nevytvořili » církev«, s organizací a kultem, odlišným od ka(ó) Kroess dává výčet důvodů pro napjaté vztahy mezi jezuity a jejich okolím.; v prvé řadS uvádí to, že mladí lidé začali vstupovat do Tovaryšstva, což vyvolalo vlny odporu; dále uvádí potíže ve výuce a přílii thné vztahy mezi jezuity a jejích pražskými přáteli,, kteří byli tak úzce spojeni s kolejí, že byli svčdky prakticky veškerého dční v domč, vřetnS jakési rvačky (1) mezi jedním scholastikem a kazatelem Jonášem z Vídnč.
29
tolického. Snad j e to důsledek J>slovanského c h a r a k t e r u « české r e f o r m a c e , snad j e to v ý s l e d e k c e l k o v é situace » slovanského charakteru « české r e f o r m a c e , snad j c to v ý s l e d e k c e l k o v é situace a okolností, za k t e r ý c h česká r e f o r m a c e v z n i k a l a (Češi prošli o h n ě m r e f o r m a c e d l o u h o p ř e d e v š e m i ostatními, a to j a k o j e d i n í Slované). Jednota v ž d y b y l a a j e j a k o ž t o p l o d stejného linutí r e f o r m a c e v E v r o p ě značně odlišná o d seskupení v z n i k l ý c h v z e m í c h anglosaských, k t e r é b y l y zasaženy v e s v é m c e l k u daleko hlouběji než ostatní j a z y k o v é a národní skupiny Evropy. P r v n í j e z u i t é se v Praze ocitli v situaci, na k t e r o u p o c h o p i t e l n ě ani n e m o h l i b ý t připraveni. N e z b y t n o u p o d p o r u j i m v zcela c i z í m prostředí p o s k y t l a malá hrstka katolíků, z a p l e t e n ý c h d o n á b o ž e n s k ý c h bojů, trvajících u ž n ě k o l i k generací - lidé sami o sobě už p r o b l e m a tičtí a n a v í c v nesnadné situaci. V ý s l e d n á situace j e z u i t ů byla za těchto okolností m i m o ř á d n ě vratká a j e d i n ý m v ý c h o d i s k e m b y l o opřít se ještě m o c n ě j i a b e z p o d m í n e č n ě j i o p a n o v n í k a , ostatně téměř trvale n e p ř í t o m n é h o v c městě i z e m i . T í m se n o v á k o m u n i t a dostala do p r o u d u , v j e h o ž čele stál Ferdinand H a b s b u r s k ý a k t e r ý se srážel stále urputněji s p r o u d e m p r o t i s m ě r n ý m , p ř e d s t a v o v a n ý m šlechtou, z e m s k ý m i S t a v y a v e l k ý m i m ě s t y v Č e c h á c h . K tíze n á b o ž e n s k é h o k o n f l i k t u p ř i b y l o b ř e m e n o s p o r ů p o l i t i c k ý c h a v neposlední řadě i hospodářs k ý c h , které vlastně j e d i n é p ř i v á d ě l y p a n o v n í k a občas clo z e m ě . Praha sc stala bojištěm, na k t e r é m se už na p ř e l o m u 14. a 15. století střetáv a l y d v a s v ě t y : novější z nich, p ř e d s t a v o v a n ý u p e v ň u j í c í se n o v o u s k u p i n o u b o h a t ý c h měšťanů a o b c h o d n í k ů , v y u ž í v a j í c í c h hospodářské prosperity z e m ě (nedlouho p ř e d t í m se začalo v c větším m ě ř í t k u těžit např. stříbro v J á c h y m o v ě a v K u t n é H o ř e ) , a starší, p ř e d s t a v o v a n ý p ř e d e v š í m o b n o v e n o u autoritou p a n o v n í k a . Řemesla a o b c h o d p o c h o pitelně p o t ř e b o v a l y c o n e j v ý h o d n č j š í p o d m í n k y p r o svůj r o z v o j a p o stupně v y d o b y t é stavovské s v o b o d y , p r á v ě v C e c h á c h bezesporu značné, p r o n ě b y l y ž i v o t n í nezbytností. P a n o v n í k n a o p a k usiloval o j e j i c h o m e z e n í , v z á j m u u p e v n ě n í vlastní m o c i , která b y l a v z e m i v p o l o v i n ě ró. století o p r a v d u v e l m i malá. V y s o k á šlechta, ostatně nejednotná v p o d p o ř e p a n o v n í k a na j e d n é straně a j e h o o d p ů r c ů na straně druhé, se n a k o n e c p a n o v n í k o v i p o d r o b i l a n e b o b y l a smetena a nahrazena n o v ý m i , z ciziny p ř i z v a n ý m i rodinami. Ferdinand ztělesňoval b e z p o c h y b y absolutistický ideál, k t e r ý m ů ž e m e při troše zjednodušení nazvat » g o t i c k ý m v j e h o vzepjetí mezi z e m í a n e b e m a v j e h o soustředných tendencích. J e h o p r o t i v n í c i p ř e d -
30
stavovali směr liberalizující a do jisté m í r y » demokraticky « (nikoliv o v š e m v m o d e r n í m smyslu slova - p r o chudinu ani v j e d n o m zc systém ů n e z b ý v a l o příliš místa). T a t o » d e m o k r a t i c k á « tendence ovšem představovala spíše element decentralizační až chaotický, v E v r o p ě , k d e se p r á v ě začínaly tvořit větší a větší celky, jediné schopné čelit n o v ě v z n i k l ý m p r o b l é m ů m , přesahujícím značně rozsah i v e l k é h o města n e b o hrabství. Skutečná res publica, republikánské období, ještě zdaleka n e b y l y viditelné na obzoru, a tak měla naději na úspěch od samého p o č á t k u spíše tendence, představovaná Ferdinandem. Česká reformace, trpící zpočátku osamoceností, sc později a p o d v l i v e m situace v Cechách, opřela silně o Luthera a j e h o dědice, kulturně chudší a hlavně strohé v j e j i c h v z t a h u k l i d o v é m u náboženství, t v o ř í c í m u j á d r o českého reformačního proudu. N a v í c - jaká ironie! - v l i v a u g sburgské konfese posiloval n ě m e c k ý p r v e k v zemi a tím se stával spoj e n c e m germanizačních snah Habsburků, hlavně v pozdějších dobách. Jezuité, které Ferdinand se sebou přivedl do země, představovali nejvyhraněnější o p o r u n o v é absolutistické, centralizační a rekatolizační v l á d y Habsburků. Protože se j e d n a l o o osobnosti nikoliv n a d p r ů m ě r ného formátu, p r o j e v o v a l y se v j e j i c h činnosti v e l m i zřtclně právě stinné stránky celého královského úsilí. Lidé j a k o Petr Kanisius b y asi byli dokázali zmírnit průběh celé konfrontace, která o v š e m v k a ž d é m případě nemohla v y p a d a t idylicky. Kroess m l u v í o »obětované zakladatelské generaci «, která j e n připravila p ů d u pro dosažení v e l k ý c h v y t č e n ý c h cílů ke k o n c i X V I I . století, p o v e l k ý c h obětech na o b o u stranách. Je příznačné, že v ý u k a týkající se Písma svatého přilákala b r z y dostatečný počet posluchačů. Přednášky p r o kandidáty kněžství, j a k j c T r i d e n t s k ý koncil učinil z á v a z n ý m i p r o všechny, v y p a d a l y v Praze j a k o protismysl. A ž do té d o b y neexistoval seminář j a k o ž t o instituce, k t e r o u všichni známe z posledních tří století. T ě c h několik málo k a n didátů, kteří se hlásili do tzv. »katedrálních« škol, určených k t o m u účelu, dostávalo v každé diecézi v ý c h o v u , j a k o u stanovil místní biskup n e b o j e h o spolupracovníci. V Č e c h á c h a j m e n o v i t ě v Praze t y t o školy v z a l y v průběhu husitských bouří za své a tak se o svěcení ucházeli i takoví kandidáti, kteří nedokázali ani číst příslušné měsní latinské texty (7). Tridentská reforma si j e n obtížně razila cestu pralesem c h a o (7) Četba latinských textů byla zřejnič jediným skutečným kritériem pro svčeení kandidátů, často kriteriem nepřekonatelným pro mnoho kandidátu. K tomu se pojí často až neuvěřitelná neznalost elementárních částí laického katechismu (KROESS, str. 588).
31
tických zvyklostí a všestranného nedostatku (8). Jezuitům, přinášej í c í m sebou do z e m ě nabídku vzdělání pro kněze potridentského typu, nezbylo než se obrátit na krále a v y s o k ý katolický klérus, kteří si p r o vedení reforem přáli a vší silou bojovali o urychlení celého procesu. Světská m o c v e spojení s m o c í církevní také b y l y o d p o v ě d n y za u v e dení koncilruch dekretů d o církevního a sociálního života, c o ž ovšem naráželo v zemi, kde byla m o c rozdělena mezi různé v r s t v y o b y v a telstva, na skoro nepřekonatelný odpor. Ferdinand od samého počátku chápal, že jediné řešení spočívá v neustálém posilování panovnické mocí, a j e h o snahy, vedené tímto směrem, nakonec přece j e n přinesly určité výsledky. R e f o r m n í hnutí s Janem Husem v čele bylo zpočátku spíše záležitostí české skupiny; N ě m c i se chovali m n o h e m zdrženlivěji a první z á r o d k y národního uvědomění Č e c h ů lze spatřovat právě v tomto tlumeném konfliktu, třebaže nacionalismus a s ním spojené problém y j s o u pochopitelně m n o h e m pozdějšího dataFerdinand byl nesporně m n o h e m schopnější král než V á c l a v a Z i k m u n d , synové Karla I V . N a v í c b y l m o c n ě p o d p o r o v á n zvenčí, i k d y ž finančně závisel i on do značné míry na daních, jejichž v y b í rání v zemi v y ž a d o v a l o i nadále souhlas Stavů. Bucf j a k buď, jezuité byli na straně neústupného, absolutisticky smýšlejícího krále, rozhodnutého v y m ý t i t celé hnutí české reformace, na kterou se upnula většina obyvatelstva českých zemí. T o vysvětluje p r u d k ý spád celého sporu, který se j e v í za daných p o d m í n e k j a k o logický. U d i v u j í c í není celý konflikt, který jezuité v Praze »zdědili« do v í n k u ; udivující j e spíše změna, která se stala s celou zemí a j e j í m obyvatelstvem o p o u h ý c h 150 let později, j a k j i zčásti výstižně popisuje J. Šotola v knize Tovaryšstvo Ježíšovo: » D í k Jiráskovu T e m n u a j i n ý m dílům se udržuje legenda, že p r o tireformace v Čechách byl jeden řetěz čistého hrdinství, rezistence, vzpour, tajného modlení, věrnosti líše, víře, lásce a ideji, krásná bitva malého kladného lidového Čecha proti stádu skrz naskrz černých saní. Je to nadmíru zjednodušující legenda. M a l ý l i d o v ý Č e c h uměl úspěšně podpálit vrchnosti dvůr před nosem, ale uměl i p ř i j m o u t katolictví s c e l ý m j e h o repertoárem. A n i saně n e b y l y tak naveskrz (8) Krocss popisuje vc své knize na str. 321 a následujících potíže sc svoláním synodu na Moravč s cílem uvést do Života dekrety Tridentskčho koncilu. Když se sídelní biskup Prusínovský pokusil na zemském sní mu v r. 1568 dosáhnout nezbytného povolení Stavů ke svolání takového synodu, míl proti sobé prakticky jednomyslné celý snčm. Ani v Praze nebylo možno takový synod svolat před koncem 16. století.
32
černé; m e z i šlechtou i prelátstveni nechyběli m u ž o v é s rozsvícenou hlavou, j e z u i t s k é m u školství m ě l a za co d ě k o v a t ještě i p r v o r e p u b l i kánská g y m n á z i a a pražského baroka b y b y l o sotva půl, n e b ý t synů svatého I g n á c e . . . P ř í m í p o t o m c i vášnivých, kalichu na smrt v ě r n ý c h v ý c h o d o č e s k ý c h exulantů, ležící úhledně srovnáni o k o l o L i t o m y š l e na v e n k o v s k ý c h katolických hřbitovech p o d k a t o l i c k ý m i kříži, patří z r o v n a tak d o C e c h j a k o Havlíček a Hus. I jejich život b y l o drama, i j e j i c h odkaz b y l a j e slyšen. D ě j i n y učily český národ n e j e n o m slavně v y h á n ě t kardinály, ale i hořce k a p i t u l o v a t « (9). Z katolické strany se k e stejnému p r o b l é m u , v y j a d ř u j e kardinál Beran, k d y ž říká: » B o j pokračuje, dílo protireformace v Č e c h á c h není ještě zdaleka ukončeno. D ě j i n y zůstávají živé, v e l m i ž i v é « (io). Situace jezuitů
v pražské
koleji
do r. 1580
P r v n í m k r o k e m k ulehčení materiální situace jezuitského d o m u , zůstávající v důsledku nedostatečného zabezpečení při zakládání koleje, byla donace d v o u p r v n í c h p o z e m k ů v o k o l í P r a h y Ferdinandem H a b s b u r s k ý m v r. 1572. Z j e j i c h v ý t ě ž k ů jezuité postupně skupovali p o z e m k y o k o l o j e j i c h koleje na ostrově sv. Klementa, čímž byla alespoň částečně urovnána obtíž p l y n o u c í z nesnadných traktací s klášterem v O j v í n u v Z i t a v ě ( i r ) . O d r. 1570 se počalo se sbírkami na přestavbu celého o b j e k t u podle plánů existujících od r. 1560 (12). V o k a m ž i k u , k d y se i v C e c h á c h začaly prosazovat dekrety T r i dentského koncilu, b y l o K l e m e n t i n u m j e d i n ý m ústavem v českých zemích z p ů s o b i l ý m v y c h o v á v a t klérus z e m ě v souladu s koncilní reformou. B r z y o v š e m byla založena kolej v O l o m o u c i 11a M o r a v ě a v B r n ě b y l otevřen noviciát p r o p o t ř e b y provincie. Počet jezuitů rychle rostl: V r. 1556 j i c h b y l o 12 (všichni v Praze), v r. 15Ó0 už 54, třebaže d ů m b y l p ů v o d n ě k o n c i p o v á n jen p r o 32 obyvatel. (9) Šotolova kniha, z jejíž záložky pochází citace, byla nejdříve vydána v r. 19Ó9 (Mladá Fronta), potom vsak stažena z prodeje a autorovi vynesla mnoho nepříjemností. (10) Kardinál Beran v rozpravě o náboženské svobodč v průbéhu 4. sezení Vat. koncilu dne 20. září 1965. (11) Kroess popisuje vc své knize všechny obtíže, plynoucí ze správy velkého kláStera v podstatě chátrajícího a natolik vzdáleného od Prahy, že bylo nemožno opravdu sledovat jeho hospodářskou situaci. Jezuité nakonec z nezbytí poslali nčkolik svých Členů na místo, ale z malého hospodářského užitku nakonec vyplynuly velké potíže vc vztazíchs místními autoritami a navíc bylo neúnosné udržovat v tomto zapadlém koute natrvalo jezuitskou komunitu natolik velkou aby byla skutečné životaschopná, v okamžiku, kdy bylo zapotřebí každé ruky v Praze. (12) Provedení plánů bylo vázáno především na skoupení celého ostrůvku sv. Klementa, jak to jezuité zamýšleli od samého počátku a jak to časem také provedli, přes Spatnou finanční situaci koleje a přes zhoršení vztahů k sousedům, které z toho plynulo.
33
První čeští kandidáti byli posláni do Ř í m a k e studiu už v r. 1555. B y l o j i c h c e l k e m dvanáct, všichni z téže vesnice (!) a byli zapsání ke studiu v G e r m a n i k u svěřenému j e z u i t ů m . Jeden z nich, V á c l a v Sturm, se vrátil d o P r a h y v r. 1572 j a k o první český jezuita (13). N a místě se sice představení pokoušeli prosadit v ý u k u a konverzaci v češtině v d o m ě alespoň třikrát v týdnu, ale vcelku nutno konstatovat, že j a z y k o v á bariéra zůstala v e l k o u p ř e k á ž k o u v činnosti ústavu. Z a z m í n k u stojí v t o m t o období snad j e n divadelní hra Muéedtiictví sv. Václava nastudovaná v češtině se studenty koleje, která se setkala s v e l k ý m úspěchem. V celku zůstali p r v n í jezuité odkázáni na dvůr, krále Ferdinanda a j e h o regenta v Praze. Královská k o r u n o v a c e a později Ferdinandova smrt a pohřeb b y l y příležitostmi ukázat i v y p o z o r o v a t smýšlení nové řeholní k o m u n i t y j a k o celku a j e j í situace v zemi. H a b sburkové (z nich nejvíce b e z p o c h y b y Ferdinand samotný) projevovali ze své strany při každé příležitosti j e z u i t ů m přízeň, m i m o jiné i častými návštěvami jezuitského d o m u . D ů l e ž i t ý m mezníkem v činnosti koleje j e otevření tzv. » k o n v i k t u « v r. 15Ó0 a hlavně j e h o postupný v ý v o j v dalších letech: tento ústav začal v y c h o v á v a t klérus země - cizinci do něj neměli přístup - a byl v kritickém období ke konci X V I . století spolu s p o d o b n ý m ústavem v O l o m o u c i j e d i n ý m místem tohoto typu formace, takže j í m museli projít všichni kandidáti kněžství země. Fungoval odděleně od vlastní jezuitské koleje, která v původních plánech aspirovala na universitní úroveň, j a k o konkurence pražské university, j a k k t o m u také v X V I I . století nakonec došlo. První český kazatel zahájil v Praze svou činnost v r. 1563 a o k a mžitě začal přitahovat (spíše j e n zvědavé) zástupy, k v e l k é m u údivu představených. Bohužel počáteční úspěch ho svedl k ostrým v ý p a d ů m proti j i n o v ě r c ů m v Praze (proti v š e m instrukcím Ignácova listu na cestu do Prahy a proti všem radám provinciála, Petra Kanisia). Jeho veřejný ú t o k nezůstal bez o d e z v y a utrakvisté spolu s husity si stěžovali na Hradě proti porušení dohod o náboženském míru v zemi. Kazatel ( W o l f g a n g Georgii) musel narychlo opustit město. T e n t o incident dokresluje obtíže, se k t e r ý m i se jezuité potýkali na počát(13) Skutečnost, že vScch dvanáct pocházelo ze stejné vesnice, vysvčtluje alespoň částečnč, proč sc tri z nich ztratili už cestou z Prahy do ŘJma. Zdá se, že ostatních devčt vstoupilo do T o varyšstva, jakmile se ukázalo, S e j e Gcrmatiikum nemůže živit. Šturm, který se vrátil jako první z nich do Prahy, je také prvým jezuitou v Praze, který se opravdu zajímal o Jednotu. V jednom ze svých dopisů do Říma kritizuje velmi přísní situaci v pražském domě (KROESS, str. 603; RUDOLF ŘÍČAN, Die böhmische» Brüder, Berlin 1961, scr. 193).
34
cích své Činnosti v zemi, hluboce zasažené českou reformací a navíc žijící v počátcích sporů m e z i d v ě m a silnými j a z y k o v ý m i skupinami - českou a n ě m e c k o u (pro j e d n o d u c h o s t o p o m í j í m e obtíže vížící se na důležitou, i k d y ž početně slabou, menšinu italskou a na t o m t o poli v c e l k u málo v ý z n a m n o u obec židovskou). D v a dopisy dokreslují obtíže, se k t e r ý m i se zde jezuité museli p o t ý k a t (14). V době, k d y tolerance byla n e z n á m ý m p o j m e m , j e d i n o u f o r m o u dialogu b y l y neutuchající třenice m e z i r ů z n ý m i křesťanskými seskupeními, mezi k t e r ý m i katolíci tvořili j e n nepatrný z l o m e k (v Praze v tu d o b u asi j e n o k o l o 6 % s j e d i n o u katolickou farností na H r a d čanech). N e n í divu, že se v p o d o b n ě katastrofální situaci nacházely i řehole; j e n osm kostelů patřilo r ů z n ý m klášterům, které navíc samy zápasily s nej různějšími obtížemi, zvláště s nedostatkem dorostu. O s m kostelů na světové velkoměsto tehdejší d o b y , j a k ý m byla Praha,, j e o p r a v d u neuvěřitelně málo. Charakteristickým sporem či spíše nesnází v e vztazích mezi j e z u i t y a o b y v a t e l s t v e m j e episoda, týkající se varhan, darovaných j e z u i t ů m j e d n í m z jejich příznivců v ncjlepsích intencích. T e n t o dar byl nejdřív e odmítnut, p o t o m přijat z nezbytí (odmítnutí tak velkorysého daru b y b y l o urážkou), ale prakticky od samého p o č á t k u v y ř a z e n z p r o v o z u v p r ů b ě h u r o k u přísným nařízením » nepoužívat nástroj j i n d y než o v e l k ý c h svátcích«, tedy j e n naprosto v ý j i m e č n ě . V zemi, kde se latina nikdy neprosadila v míře srovnatelné s j i n ý m i z á p a d o e v r o p s k ý m i zeměmi a ve které tudíž hrál l i d o v ý zpěv od nepaměti p r v o řadou úlohu a kde gregoriánský chorál zůstával o m e z e n prese všechno na kláštery, znamenal tento necitlivý přístup k liturgické praxi v e l k o u překážku- v j a k é k o l i v činnosti n o v é h o řádu. Bratrské kancionály, později přece j e n postupně přebírané alespoň částečně i katolickou církví, vycházející v t o m t o období v n o v ý c h a n o v ý c h nákladech, (14) První z nich poslal pražský arcibiskup Anton Brus krdli Ferdinandu I, dne 23. února T5Ó2.: »Man siecht, dass es bei den Vätern de sorictate nominis Jesu nit will von statten gehen, darum, dass sie keine gratiam bei gemeinem Mann, Gott erbarms, haben « (Knonss, str. 203). Druhý je vlastnS prvním kritickým hlasem z řad jezuitů v Praze samotných a jde o dopis P. Balthasara Hostovina, poslaný tehdejšímu jezuitskému generálovi F. Borgioví. Klíčová pasáž zní v českém překladu takto: » Měšťané a lid nám neprojevují žádné sympatie, spíže naopak. Kdyby nás císař nechránil, nic by nás nezachránilo před zkázou. Jen málokterý Čech vstoupí do našeho řádu a ti, kteří vstoupí, se cítí nešťastní a zase odcházejí... C o se mč týče, myslím že příčinou je to, že celý dům v Praze je řízen a spravován tak, jako bychom byli v srdci Nčmecka a nikoliv v Čechách. VSechno je némecké... čcStinu je slySet jen velmi vzácné ... Doufám jen, že (provincial) udčlá ještĚ mnohem více pro to, aby naíi v Čechách, jak je to přirozené, byli co nejblíže Čechům, aby se vžili do pom&rfi ... Čelíi a Nčmci se v Praze mají rádi jako pes s kočkou... Proto je slyšíme říkat: C o to iná být? Jezuité nás chtějí poněmčit. Pošleme je tedy do Německa!« (KROESS, str. 150).
35
zůstávaly p o d l o u h o u d o b u bez k o n k u r e n c e a v c e l k u snadno p o d c h y c o v a l y l i d o v o u z b o ž n o s t n a j e d n o m z nejcitlivejších míst (15). Kroess v e své knize m l u v í o » ludieránském z p ě v u «, ale v e skutečnosti asi j d e o celý k o m p l e x liturgie husitské a nikoliv luteránské, j e j í ž v l i v se v Č e c h á c h začal p r o j e v o v a t silněji teprve k e k o n c i X V I . století. Pražané neměli příliš na v y b r a n o u : k d o nechtěl n a h o r u na H r a d č a n y , d o jediné katolické pražské farnosti, zůstal odkázán na liturgií husitskou: jiná v tu d o b u v Praze nebyla p o v o l e n a a p r a k t i c k y ani neexistovala. Jezuité sice měli u k o l e j e vlastní kostel,, ten se však nacházel na ú z e m í j i n é farnosti a ze začátku n e b y l o ani p o m y š l e n í na teritoriální reorganizaci pražské diecéze (v té d o b ě bez arcibiskupa), která jediná b y byla mohla u m o ž n i t j e z u i t ů m stát sc farností - ve skutečnosti jezuité sami o p ř e m ě n u svého kostela v e farnost ani nestáli; konstituce n o v é h o řádu usilují v š e m i prostředky o co největší m o bilitu s v ý c h členů. V á z a t se na územní farnost, k t e r o u nelze j e n tak beze všeho opustit, znamená j í t proti konstitucím T o v a r y š s t v a . T í m o v š e m zůstával j e z u i t s k ý d ů m p o u h o u kolejí, bez možností slavit k ř t y , sňatky a ještě méně v e l m i důležité p o h ř b y , takže j e h o j e d i n ý m k o n t a k t e m s o b y v a t e l s t v e m zůstávala škola, bojující s celou řadou nejrůznějších obtíží a navíc p o c i ť o v a n á j a k o cizí těleso na ú z e m í husitské farnosti. C e l k o v á situace v městě byla č í m dál zamotanější a bezvýchodnější. V š e c h n y početné tendence uvnitř reformačního p r o u d u se k r y l y j e d i n ý m t o l e r o v a n ý m n á z v e m » utrakvismus «, od kterého se v e skutečnosti m n o h é z nich r y c h l e v z d a l o v a l y a k c konci století u ž m e z i sebou n e m ě l y m n o h o společného. N e n í divu, že v r c h o l n ý orgán, utrakvistická konsistoř, se č í m dále tím více podobala generálnímu štábu a r m á d y bez o p r a v d u p o d ř í z e n ý c h v o j á k ů . V poslední třetině století už b y l a zcela odříznutá od základny a i d e o v ě překonaná. P r a v ý nositel české reformace, Jednota Bratrská, tak zůstávala skryta o č í m (15) Jednotil vydala v průbShu ití. století v Čechách přes 70 kancionálů, kc kterým třeba jeste připojit dva kancionály utrakvistické. Celkový náklad se odhaduje na asi deset tisíc exemplářů v celkem 150 vydáních a dotiscích, kc kterým ještč nutno připočítat rukopisná vydání velkého formátu, užívaná vc slavnostních okamžicích liturgického kalendáře. Jejich prostřednictvím vykonávala Jednota velký vliv na prosté věřící, v příkrém protikladu kc » cíiladu « latinské katolické liturgie, zbavené lidového zpčvu. Jezuité, držící se striktné tridentských reforem, se jevili jako obzvlášť suchopární s jejich přísnou kontrolou používáni darovaných varhan v jejich kostele, která dovolovala použití nástroje výlučně o vánočním Hodu Božím a v průbčhu Svatého týdne, v souladu s přesnými instrukcemi, vydanými k tomu účelu generálem jezuitů Merkurianem. NaStSstf nakonec tato nařízeni zůstala j e n na papíře, ale počátky nebyly nijak snadné (Dějiny Českohvcuska, Praha 19Ó5, díl IL, str. 153-170)*
36
j e z u i t ů za touto fasádou, ačkoliv v e skutečnosti v té době už měla vlastní liierarchii nezávislou na utrakvistické konsistoři. První v e l m i formální kontakt mezi J e d n o t o u a j e z u i t y b y l zprostředkován k r á l e m s a m o t n ý m , k t e r ý poslal d o koleje biskupa J e d n o t y A u g u s t u , dlouhá léta předtím vězněného na Křivoklátě. Jen superior a j e d e n v y b r a n ý jezuita měli p r á v o se s A u g u s t o u v koleji stýkat a to v ý l u č n ě za ú č e l e m p r o z k o u m á n í možnosti obrátit A u g u s t u na k a t o l i c k o u víru. O b a j e zuité pochopili v e l m i b r z y , že není nejmenší naděje na takové řešení, a tak b y l A u g u s t a poslán zpět do vězení j a k o ž t o hlava zakázaného náboženského linutí (xó). C e l á záležitost ukazuje důvěru, k t e r o u král choval k j e z u i t ů m . Jiný příklad této d ů v ě r y nutno vidět v j e h o rozhodnutí svěřit j e z u i t ů m censuru všech v Praze v y d á v a n ý c h knih. T a t o činnost byla vedena s důkladností příznačnou p r o tehdejší dobu, c o ž znamená často za použití násilí a bez v e l k ý c h skrupulí. Právě činnost c e n z o r ů h l u b o c e ztvárnila představu průměrného Č e c h a o jezuitech; jezuita - n á b o ženský nesnášcnlivec a fanatik; jezuita - ničitel českých knih. V průběhu v e n k o v s k ý c h misií, p o r, 1570, jezuité o p r a v d u sbírali bludařské spisy často nepříliš v y b í r a v ý m i metodami. Právě tato činnost j i m však dala důležitou m o ž n o s t v h l é d n o u t d o náboženského života z e m ě a v ý s l e d k e m b y l originální styl působení mezi prostými lidmi, který měl t a k o v ý úspěch, že se dostal až do Instrukcí, daných generálním představeným jezuitů, P. A q u a v i v o u , celému T o v a r y š s t v u Ježíšovu (17). Od uznání
» České
konfese « až po vypuzení
jezuitu
v r.
1618
Ferdinandův nástupce M a x i m i l i a n se dostal v sedmdesátých letech ró. století do nezáviděníhodné situace: na j i h u a j i h o v ý c h o d ě o h r o žovali j e h o říši T u r c i , na v ý c h o d ě se proti n ě m u vzbouřila maďarská šlechta a hlavní zdroj j e h o p ř í j m ů se nacházel v Čechách, k d e Stavové bojovali o uznání České konfese, tj. o uznání náboženské s v o b o d y pro české nekatolické křesťany, stále ještě v í c e m é n ě opřené o Husa a j e h o učení, především v celém linutí o k o l o Jednoty Bratrské a v ní samotné; p o v e l k ý c h obtížích se podařilo v y p r a c o v a t společný p r o jití) Jakýkoliv kontakt s vnějším světem mu byl zakázán a když si jezuité všimli, že Augustovi přátelé jsou v dome naproti a pokoušejí se s ním navázat kontakt, byla příslušná okna zazděna. Augusta sáni sc zjevné pokoušel vyhnout návratu do temnd víže, ve které strávil už 14 let, ale nikoliv za cenu zrady vlastních ideálů. Proto nakonec šel do vězení zpžt (KJIDPTA , Listy, celý článek »Augusta«). (17) Institutum SJ III, 365-3Ó8, Florentiae 1886.
37
g r a m a společnou bázi p r o j e d n á n í s císařem přes stále větší rozdíly m e z í j e d n o t l i v ý m i f r a k c e m i uvnitř hnutí. Jak čas p l y n u l a uznání se stále nedařilo dosáhnout, v l i v luteránského protestantismu, nacházej í c í h o se takříkajíc za h u m n y a p o ž í v a j í c í h o s v o b o d y , rostl i v C e c h á c h . Císař přijel d o P r a h y v y b í r a t daně v r. 1572, v letech 1573 a 1574 se však už v ů b e c o s o b n ě neobtěžoval přijet a j e d i n ě odmítnutí S t a v ů platit v r. 1574 b e z j e d n á n í o otázkách, které b y l y vitální v C e c h á c h ( j m e n o v i t ě otázka uznání Č e s k é konfese), j e j p ř i v e d l o d o P r a h y o p ě t o v n ě v r. 1575, Z n e z b y t í slíbil uznat tuto Č e s k o u konfesi, ale j a k m i le b y l y u s p o k o j e n y j e h o finanční p o ž a d a v k y , svůj ústní slib zapřel a navíc zakázal i j a k o u k o l i v publikaci textu Č e s k é konfese. D ů v o d y j e h o postupu j s o u pochopitelně čistě politického rázu. Z e v š e h o , c o o M a x i m i l i á n o v i v í m e , v y p l ý v á , že osobně nemel v lásce ani j e z u i t y ani celou p o k o n c i l n í expanzi katolicismu v říši. Jeho osobní pozice však b y l a v důsledku v ý š e u v e d e n ý c h k o n f l i k t ů v n ě z e m ě příliš oslabená, než aby m o h l ještě úspěšně v z d o r o v a t neustálému tlaku v y k o n á v a n é m u na něj p ř e d e v š í m p a p e ž s k ý m n u n c i e m a španělským v e l v y s l a n c e m (18), j e j i c h ž p o m o c p r o zdolání p ř e d e v š í m turecké o f e n z í v y byla p r o císaře životně důležitá. T a k byl M a x i m i l i á n nucen p o d p o r o v a t j e z u i t y alespoň natolik, aby si 11a něj příliš nestěžovali v Ř í m ě , o d k u d p r á v ě v té d o b ě přišlo v y d a t n é p o v z b u z e n í ke stavbě kněžského semináře, k t e r ý b y připrav o v a l kandidáty kněžství v d u c h o v n í linii p o t r i d e n t s k ý c h r e f o r e m . S p o l u s p o v z b u z e n í m přišla i dosti značná částka z papežské p o k l a d n y , která tvořila základ díla. B y l a to o d p o v ě ď na p r o s b u o p o m o c , se k t e r o u se jezuité obrátili d o Ř í m a v době, k d y trpěli o p r a v d o v o u materiální nouzi. Jakmile se započalo se stavbou, n e z b y l o M a x i m i liánovi nic j i n é h o , n e ž toto dílo p o d p o r o v a t : tak p o z v o l n a v y v s t á v a l o ze země, cihla p o cihle, dílo o b n o v y katolického kléru země. Je jisté, že v zemi, zpustošené materiálně a ještě více morálně, stálo toto j e z u i t y započaté dílo v dosti z n a č n é m kontrastu k e z b í d a č e n ý m z b y t k ů m toho, c o z c í r k e v n í h o m a j e t k u v zemi ještě z b ý v a l o . V e vlastním d o m ě , kde žili jezuité, však přesto n e b ý v a l o v ž d y c k y veselo a m n o z í si stěžovali na nedostatečný o t o p i v ý ž i v u . O d samého p o čátku ž i v o t a řádu b y l o přísné oddělení díla, na k t e r é m jezuité p r a covali, a d ů m , v e k t e r é m sami žili (hlavně v e finančních otázkách), v ž d y z n á m k o u věrnosti n e b o případně (tam, k d e se tato otázka zanedbávala) z p r o n e v ě r y p ů v o d n í m u ignaciánskému ideálu. ( 1 8 ) KTÍOLSS, op. cit., str. 248,
38
O l o m o u c k ý biskup, v j e h o ž diecézi se b r z y započalo se stavbou p o d o b n é h o semináře, si v r. 1589 dopisem stěžoval provinciálovi j e z u i tů, že j e h o podřízení si v O l o m o u c i počínají s nezřízenou chtivostí; zkušenosti s řeholními společnostmi v Č e c h á c h a na M o r a v ě b y l y v té době takové, že vše, co n o v ý řád podnikal, podléhalo v e l m i přísné kritice - z obav, že »jezuité se snaží p o d o b n ě j a k o ostatní řeholníci j e n o to, j a k se c o nejrychleji obohatit, a b y v následujícím mohli p o hodlně a bezpracně žít z nahromaděného bohatství«. Jezuité skutečně začínali hromadit materiální statky, ale objektivně vzato, neměli j i n o u v o l b u , chtěli—li o p r a v d u dosáhnout cíle, k t e r ý si v Cechách v y t k n u l i . Lze samozřejmě kritizovat dílo katolické protireformace j a k o celek, ale k j e h o p r o v e d e n í b y l o zapotřebí v e l k ý c h prostředků a jezuité, kteří stáli v čele všech rekatolizačních snah v zemi, byli nejen zatizeni stale větší odpovědností, ale také v y b a v o v á n i stále většími p r á v y a prostředky k u v e d e n é m u cíli v e f o r m ě různých m a teriálních statků, práv a privilegií. N a v í c zůstávalo celé dílo odkázáno na tuto f o r m u finančního zabezpečení, v důsledku nedostatku j i n ý c h zdrojů, v ě c ostatně běžná v tehdejší době. Zvláště smutná zkušenost s klášterem v O j v í n u ukázala, že j e d i n ý prostředek, j a k zajistit natrvalo p l y n u l ý průběh celé činnosti díla v Cechách, j s o u statky, které j s o u spravovány p ř í m o jezuity, a to přes značné personální zatížení, které z takového způsobu hospodářství pochopitelně v y p l ý v á . O t e v ř e n í potridentského semináře v Praze, dlouho toužebně o č e k á vané katolickou menšinou země, znamenalo pro j e z u i t y praktický m o n o pol v e v ý c h o v ě zemského kléru a tím klíčové postavení v zemi hlásící se k rekatolizačním snahám v Evropě. V z o r e m pro tento seminář b y l o G e r m a n i k u m v Ř í m ě , svěřené od samého počátku j e z u i t ů m a sledující stejný cíl. Pražský seminář kopíroval G e r m a n i k u m nejen ve studijním řádu a d o m o v n í c h pravidlech, ale i v oblečení scmiiiaristň (kombinace červené a černé b a r v y sutany, která se v tehdejší d o b ě právě stala » k n ě ž s k o u u n i f o r m o u « ) , kteří - zvláště zpočátku, k d y vlastně n e b y l o j i n ý c h kněžských učilišť - měli p ř e d e m zajištěna přední místa v administraci c í r k v e a t í m úspěšnou kněžskou kariéru. D ů s l e d k e m b y l elitarismus v e v ý b ě r u kandidátů (19}, čímž ovšem zároveň rostla j e h o reputace, tiroveň v ý u k y v e l m i rychle stoupala a v l i v ústavu b y l v krátké době rozhodující pro dění v zemi. V letech osmdesátých prosadil rektor semináře, j e d e n z prvních českých j e z u i t ů v Praze, (19) Tamtéž, str. $16-525.
39
Voít, několik stipendií p r o chudé studenty, kteří do té d o b y v důsledk u nedostatečného materiálního zajištění neměli do ústavu přístup: studenti si museli dosti značnou část studií hradit sami. V e stejné době p r o n i k l y do Prahy exercicie sv. Ignáce, p o v a ž o vané některými za » léčebný prostředek « pro ty, k d o měli na svědomí nějaký těžký přestupek (20). K l e m e n t i n u m konečně m o h l o úspěšně provést rekonstrukci svého kostela a rozšířit celý ústav koupí některých částí p o z e m k u ostrůvku,, na kterém se nacházelo. Přes rostoucí v l i v v církevním životě země však jezuité stále zůstávali cizím tělesem v e městě a k r o m ě styků s částí oddaných katolíků města, hlavně těch, k d o mluvili n ě m e c k y , se prakticky nedostali do větší blízkosti prostého lidu, ať už katolíků nebo nekatolíků. V ý z n a m n ý m p r v k e m nadále zůstávala podpora císaře a j e h o d v o r a ; za M a x m i l i á n o v y vlády, k d y tyto vztahy zjevně dosti ochladly, vznikla v koleji několikrát velmi napjatá situace, ohrožující ž i v o t celé koleje. Jednota v té době vydávala j e d e n kancionál za d r u h ý m , česky i n ě m e c k y - nejsilnější prostředek j e j í h o v l i v u na široké v r s t v y o b y vatelstva. A l e také na poli v ě d e c k é m byla její činnost ke konci X V I . století v ý z n a m n á : p o podrobné gramatice češtiny (vc d v o u svazcích) vyšel překlad žalmů z hebrejštiny do latiny, prvé česky psané dílo o teorii hudby Muška (1558) a především nejdůležitější dílo té d o b y , český překlad celé Bible, opírající se o p ů v o d n í j a z y k y , latinu a také o v ý s l e d k y badatelské práce 11a tomto poli v cizině, p ů v o d n ě nazvaný Biblí íeská, ale brzy nato už z v a n ý Bible Kralická podle místa, kde se nacházela ilegální tiskárna, z níž dílo vyšlo (21). Jezuitská cenzura se pochopitelně touto m o h u t n o u ilegální tiskařskou činností musela zabývat. První, k d o b y l schopen bratrské publikace číst a tím cenzurovat, b y l V á c l a v Šturm, první český jezuita v Praze, m u ž schopný a p r o n i k a v ý , třebaže ne ve všem spokojený s ž i v o t e m v jezuitském d o m ě v Praze. Jeho analýza publikací bratrských kan(20) Tamtéž, str. 556. (21) Mnoho badatelů sc zabývalo Kralickou Biblí - z novČjgích výzkumů vyplývá, že, ačkoliv jde o překlad opírající sc z velké části o hebrejské a řecké originály a také starší české překlady, cena celého vydání není nakonec v originalitě překladatelské práce, ale v kráse jazyka a vc skutečnosti, že obsahuje všechny knihy, jmenovité vc Starém Zákoně, které jinc protestantské církve neuznaly. Z tohoto důvodu asi také Jed JI O ta v tomto smčru zastává dodnes stanovisko totožné s katolickou církví. Komentář jc důkladný a na védccké úrovni doby, risk nádherný (provedený tajnč!). Po tří století zůstává £ií»/e Kralická jediným překladem do češtiny» dostupným prostému človčkti, pro k terého j c zároveň učebnicí Češtiny. Nčktcré sekty ji používají dodnes v nezměiičném znční (Dijitty Československa, dQ IÍ, str, 153-170).
40
cionálů j e v c e l k u spravedlivá, pochvalná p r o technickou část a sprav e d l i v ě kritická co do obsahu (22). Jednota o d p o v ě d ě l a m a l o u publikací tiskem. Vlastní jezuitská t v o r b a v češtině, tak v ý z n a m n á pro pozdější obrození, nemohla v y r ů s t z n i č e h o ; na počeštění Tovaryšstva v C e c h á c h se muselo čekat skoro sto let, a tak se j e v i l a j e j i c h činnost k e k o n c i X V I . století spíše negativní: před v s í m analyzovali a kritizovali druhé. T o všechno v zemi, které vládnul král a císař katolík, j e h o ž z e m ě však byla z 8 0 - 9 0 % protestantská. D r t i v á většina o b y v a t e l stva se katolicismu vzpírala, nemohla však nic změnit na skutečnosti, že C e c h y se svou k l í č o v o u pozicí v říši a králem, opírajícím se o ref o r m o v a n é papežství, zůstávaly na papíře zemí s j e d i n ý m oficielním náboženstvím, totiž katolicismem. Císař si n e m o h l politicky dovolit v l á d n o u t bez p o d p o r y zvenčí a tak sám neměl příliš na v y b r a n o u v e l m i dobrě se to odráží v e zdánlivě d v o j a k é m postupu císaře M a x t miliána, kdy politický charakter j e h o katolicismu vystoupil dosti z ř e j m ě na povrch. Jezuité b y l i j e h o č e l n ý m i představiteli a z á r o v e ň p r v n í m i obětmi a d o k u d nedokázali stát 11a vlastních n o h o u , b y l o j i m p r a k t i c k y n e m o ž n o se distancovat od čehokoliv, co H a b s b u r k o v é v zemi konali. Obrácení se sice množila na p ř e l o m u X V I . a X V I I . století, ale s nimi rostla také nenávist k j e z u i t ů m a docházelo častěji k o p r a v d o v ý m revoltám, j a k o např. v C h o m u t o v ě v r. 1591 (23), zároveň proti m o c i politické a proti j e z u i t ů m . T e p r v e r o k 1609 přinesl jakési zmírnění napětí, p o uveřejnění proslulého majestátu (24) přiznávajícího konečně legální existenci stoup e n c ů m » Č e s k é konfese«, za kterou se seskupila nejrůznějží n á b o ženská hnutí včetně pronásledované Jednoty bratrské. Císař R u d o l f II. podepsal tento d o k u m e n t v ý l u č n ě z nezbytí, tísněn zvenčí i zevnitř politicky i finančně. N ě k t e ř í v y s o c í státní úředníci odmítli tento dok u m e n t podepsat (pochopitelně se jedná o stoupence katolického křídla) - dnes nutno říci, že j d e o d o k u m e n t v y v á ž e n ý a dávající náboženskou s v o b o d u v š e m (!) o b y v a t e l ů m země a nejen šlechtě nebo (22) Jeho dílo, často psáno česky, se zabývá především bratrskými kancionály vecnč a zasvč~ cenč. Hlavni snahou je pochopitelní dokázat bludy v učení bratří, což se inu v jisté míře, jakožto vzdělanému teologovi, v jeho disputacích s Jednotou dařilo. Jednota ovScm nikdy nekladla důraz na teologii, ale na praktický život, který v daném případě zůstal mimo diskusi (KROESS, str. <303-609 a Ř Í Č A N , str.
193ml).
(23) Šestnáct (!) katolických rodin se dostalo do sporu s 527 rodinami protestantskými žádajícími možnost slavit protestantské bohoslužby. Spor vyústil v otevřenou revoltu, potlačenou autoritami (KROESS, str. 699).
(24) Majestát jc datován 9. července 1609 a na okamžik se zdálo, že mír pro zem je zjednán; protestante začali ve velkém stavět veřejné budovy k bohoslužebným účelům a jejich žoldnéřské vojsko bylo rozpuštěno (KROESS, str. 8x7).
41
j i n é části obyvatelstva, j a k o t o m u b y l o v j i n ý c h zemích. Ž e se m u nedostalo patřičného ocenění v dějinách, j e o v š e m důsledek krátkého trvání j e h o platnosti. Při j e h o sestavování »se zapomenulo « na j e d e n nikoliv b e z v ý z n a m n ý p r o b l é m (spise asi šlo o pokus v y h n o u t se bezv ý c h o d n é těžkostí, která o v š e m nakonec zmařila celé dílo). T ý k á se obcí, které b y l y vlastnictvím c í r k e v n í m - v daném případě vlastn i c t v í m biskupa - kde si protestanté vystavěli p o zveřejnění m a j e s t á t u své vlastní kostely, c o ž biskup p o v a ž o v a l za v y l o ž e n o u p r o v o k a c i . Spor, k t e r ý tak vznikl a j e h o ž p r v n í etapu uzavírá násilné zboření o b o u kostelů, vedl pak až k proslulé pražské defenestraci a o d ní k válce Í6I8-ÍÓ20. O b ě vesnice, v e k t e r ý c h pražský biskup o d mítl dát povolení ke stavbě protestantských kostelů (a které tedy b y l y postaveny bez j e h o p o v o l e n í a proti j e h o vůli), se nacházejí na hranici se západními n ě m e c k ý m i sousedy C e c h a j e j i c h o b y v a t e l stvo v té době už b y l o německé. V napjaté situaci, která už panovala v zemi, stačila tato jiskřička ke v z n i k u o b r o v s k é h o požáru, který následoval (25). Přecitlivělá reakce na o b o u však obtížné pochopit j a k to, že fliktu, zůstala celá protestantská fliktu tak nerozhodná, bezcílná a
stranách j e v c e l k u vysvětlitelná; j e p o tak rázné odvetě na počátku k o n strana v následujícím průběhu k o n skoro b y c h o m řekli bezstarostná.
Celá záležitost byla, ve své prvé fázi, v e l k o u p o r á ž k o u jezuitů na všech frontách; neústupná opozice vůči majestátu, j e h o ž v y d á n í p o v a ž o v a l i jezuité od samého počátku za katastrofu, j i m v o k a m ž i k u v y p u k n u t í otevřeného sporu vynesla o t e v ř e n o u nenávist protestantské většiny pražského obyvatelstva i administrace. P r v n í m a k t e m protestantů p o proslulé Defenestraci v r., 1Ó18 b y l o také v y d á n í dekretu, k t e r ý m byli z Prahy v y h n á n i jezuité. N i k d o nepomyslel 11a majestátem určenou proceduru pro konfliktní případy, j a k ý m celá záležitost začala. Je zajímavé si přečíst d ů v o d y , obsažené v e z m í n ě n é m dekretu o v y p u z e n í j e z u i t ů z Prahy, se k t e r ý m se v K l e m e n t i n u objevila delegace městské rady dne 28. května 161& a který dával j e z u i t ů m tři dny k uzavření koleje a o d c h o d u z města: »Es ist männiglich bewusst, in was grossen Gefährlichkeiten dieses (25) Jde o obce Hroby a Broumov, vlastnictví pražského arcibiskupa a pražských benediktinů, kteří shodní odmítli vydat povolení ke stavbS, takže stavba probíhala protiprávní. Stavové svolali sním do Prahy, kde doSlo vzápčtí ke konfliktu s královskými úředníky Slavatou a Martmicem. Nikdo nepomyslil na vytvořeni smíšené komise, jak to určoval Majestát pro podobné případy - je ovšem nepravděpodobné, že by taková komise byla úspěšně vyřešila celý spor. Následující defenestrace znamenala začátek třicetileté války v Evropě (KROBSS, str. 908, PEKAŘ, str. ITÍI).
42
K ö n i g r e i c h Böheixn alle diese Jahre über, seithero die scheinheilige jesuitische Sekt in dieses K ö n i g r e i c h eingeführt w o r d e n , stets g e schwebet... niemand solches Unheils und W i d e r w ä r t i g k e i t ein grösserer A n f ä n g e r ist, als eben die obdachten jesuitischen Ordensleutc, welche sich einig und allein darauf g e w e n d e t , w i e sie den römischen Stuhl befestigen und alle K ö n i g r e i c h und Länder dieser W e l t unter sein Joch und G e w a l t bringen ... A u f r u h r und E m p ö r u n g anrichten möchten, die O b r i g k e i t w i d e r die Untertanen... aufgewiegelt, die K ö n i g e und Gesalbte des Herrn, die ihren bösen R a t Gottes und Gewissens halber nachzufolgen einen Scheu getragen, einem jeglichen Totschläger anzutasten erlaubet, als Erlangung der E w i g e n Seligkeit angestcllct, durch die Beichte alle Heimlichkeiten erforschet und der Leute Gewissen also regieret, dass sie ... grosse und gewaltige Güter, gleich w i e neue T e m p e l h e r r e n an sich g e z o g e n , in weltlichen R e g i e r u n g e n sich in allen W i n k e l n e i n g e d r u n g e n . . . « (26). Zhodnocení
činnosti jezuitu
v tout to období a
závěr
V dějinách Tovaryšstva Ježíšova v Č e c h á c h mezi j e h o a zrušením v 18. století lze dobře rozlišit dvě o b d o b í :
založením
1) Z a č á t k y až d o v y p u z e n í v r. 1Ó18 ; j e to o b d o b í nesnadné adaptace n o v é řeholní společnosti k č e s k ý m p o m ě r ů m ; 2) o b d o b í o d návratu do Prahy v r, 1620 a rozšíření T o v a r y š stva p o celé zemi, souběžné s m o c e n s k ý m přetavením struktur z e m ě na všech úrovních, které H a b s b u r k ů m umožnilo jejich přesvědčivé vítězství ná Bílé Hoře, až p o zrušení Tovaryšstva v 1*. 1773. I 11a počátku o b d o b í p o Bílé H o ř e zůstávalo T o v a r y š s t v o velmi b l í z k ý m spojencem trůnu. B y l o by zajímavé dopodrobna studovat postoj jezuitů v průběhu velkého h o n u na rebely, vrcholícího p o p r a v a m i na Staroměstském náměstí v červnu 1621. V tu d o b u vznikla česká provincie Tovaryšstva, c o ž se v dalším projevilo j a k o v e l m i užitečné pro práci v českém prostředí za v l á d y absolutistické monarchie Habsburků. Souběžně s politickou akcí císaře a krále českého pracovali jezuité systematicky na rekatolizaci země, která se ke konci 17. století j e v í u ž j a k o v c e l k u zdařile dovedená do konce - vše o v š e m stojí na základech p o l o ž e n ý c h v předcházejícím období, a to j e dův o d , proč j s e m si v y b r a l právě toto těžké období pro pozorování. T a k o v ý t o pohled o v š e m n e d o v o l u j e v y n é s t j e d n o z n a č n ý úsudek nad d o b o u a tendencemi, nad akcí, v e d e n o u j e z u i t y ve s v é m celku a nad (26) K R O ES s,
str. 9 4 1 .
43
p r o s t ř e d k y , k t e r é p ř i t o m b y l y p o u ž i t y . Je ostatně z ř e j m é , ž e si v t o m t o s m ě r u n i k d o nezadal a m ů ž e m e n a n e j v ý š l i t o v a t , ž e se j e z u i t é n e u k á zali v l e p š í m světle n e ž ostatní, h l a v n ě j e j i c h
protivníci.
V e l m i z a j í m a v é j s o u v k a ž d é m p ř í p a d ě d ů s l e d k y t o h o , c o se v Č e c h á c h dělo o d p o l o v i n y 16, d o p o l o v i n y 17. století. Z d á se, že č e s k ý katolicismus zůstává hluboce p o z n a m e n á n
touto více měné
násilnou
rekatolizací, přicházející z v e n č í p o o b d o b í b o j ů , k t e r é v y ú s t i l y v
ka-
tastrofální p o r á ž k u p ř e d e v š í m v ů d c ů české r e f o r m a c e . N e n í dost d o b ř e na místě m l u v i t o p o r á ž c e » n á r o d n í « u ž p r o t o , ž e šlo o v á l k u o b č a n s k o u , j e d n é části n á r o d a p r o t i d r u h é , a třebaže se v í t ě z e m stala n a k o n e c m e n šina, v y d a t n ě p o d p o r o v a n á
zvenčí,
nešlo o v á l k u t y p u k o l o n i z a č n í í i o
nebo okupačního. N a v í c sám p o j e m » n á r o d a « j e
v tomto
kontextu
n e v y h r a n ě n ý : v té d o b ě , která ještě neznala m o d e r n í definici n á r o d a , b y l o specielně o b y v a t e l s t v o
Č e c h směsicí m n o h a
elementů,
z
nichž
d v a , č e s k ý a n ě m e c k ý , v e d l e sebe ž i l y spíše p o k o j n ě a t v o ř i l y kladnu politického
útvaru,
ve
kterém
všichni
společně
zá-
žili.
Příznačná je, p o zdánlivě dokonané a dokanalé rekatolizaci země, síla, se k t e r o u došlo k v ý b u c h u z l o b y p r o t i c í r k v i v o k a m ž i k u , se v n o v ě u t v o ř e n é m č e s k o s l o v e n s k é m státě p o r. 1 9 1 8
kdy
vyrovnávaly
ú č t y v p r v é řadě s r a k o u s k o - u h e r s k ý m státem. P r á v ě v t o m t o r á m c i j e zasazen p r o s l o v kardinála B e r a n a , t ý k a j í c í se n á b o ž e n s k é s v o b o d y , na zasedání D r u h é h o
Vatikánského
K o n c i l u (27).
Z d á se, že b o j o s v o b o d u n á b o ž e n s t v í a v š e o b e c n ě j i o
svobodu
m y š l e n í j e j e d n o u z h i s t o r i c k ý c h k o n s t a n t o b y v a t e l této z e m ě . S k u t e č nost, že v c e l é m j e d n o m v e l k é m o b d o b í n á s l e d u j í c í m p r o h r a n o u b i t v u na B í l é H o ř e
(kde p o c h o p i t e l n ě nešlo v š e m j e n o s v o b o d u m y š l e n í . . . )
b y l a tato s v o b o d a celé j e d n é v e l k é části o b y v a t e l s t v a u p ř e n a a že to b y l i p r á v ě j e z u i t é , k d o v e d l i p r o t i r e f o r n i a č m akci v z e m i , j c
zřejmě
zapsána v n á r o d n í m p o d v ě d o m í i dnes. J e n na o k r a j této ú v a h y m ů ž e m e p o z n a m e n a t , ž e s o u č a s n ý tický
režim
v
Československu,
vnucený
znovu
poli-
a m n o h e m jasněji
z v e n č í , m o ž n á p r á v ě v t o m t o o h l e d u přinese i jakési p o s i t i v n í v ý s l e d k y v
tom, j a k
(po k r á t k é m
období
náboženské
svobody
mezi
oběma
v á l k a m i ) v n u t i l k a t o l i c k é c í r k v i roli o d p o r u , o p o z i c e , k t e r o u k a t o l i c k á (27) Zmínčný projev byl silnč kritizován ihned po zveřejnční; v každém případe je třeba jej vidčt znsazen do rámce událostí v letech po I. svčtové válce v Československu, při »vyřizování účtů s monarchii «. Jmenovité sc to týká pasáže v projevu kardinála Berana, ve kterém řečník hájf svobodu svčdomí jako nedotknutelnou a připomíná dnešní utrpení katolické církve v Cechách, které uvádí do spojení s prohřešky proti náboženské svobodě v této zemi v 15. století začínající upálením Mistra JANA Husa a končícími násilnou rekatolizací země v 17. století (Projev z 20. září 1965 na 4. zasedáni Koncilu).
44
církev v Č e c h á c h hraje m n o h e m méně obratně, n e ž v zemích, k d e to b y l o j e j í m údělem už dříve a často p o generace (Irsko, Polsko). N a v í c se v této situaci nachází spolu s těmi, k d o byli p o staletí j e j í m i n á b o ž e n s k ý m i p r o t i v n í k y a od k t e r ý c h se právě v e způsobu, j a k v z d o rovat tlaku, m ů ž e m n o h é m u naučit. C o se týče p r v n í c h j e z u i t ů v Praze a j e j i c h neobratných počátků, není na t o m v š e m nic divného, uvážíme-li počáteční p o d m í n k y j e j i c h činnosti, o k t e r ý c h byla právě řeč a které n e b u d e m e z n o v u v y p o čítávat.. O nic radostnější nebyla ani situace v táboře protivníků, přes všec h n y podstatné rozdíly. H l a v n í m p r o b l é m e m zde b y l viditelný nedostatek síly a vůle k rozhodnutí pro j e d n u nebo p r o druhou stranu v boji se z e m s k ý m panovníkem. Situace sc nacházela na m r t v é m bodě, energie byla vyčerpána a porážka na Bílé Hoře j e vlastně j e n tečkou za c e l ý m v l e k l ý m a neslaně nemastně v e d e n ý m sporem s p a n o v n í k e m od r. 1547. Je to tím méně pochopitelné, že většina v ů d c ů nakonec přišla o všechen majetek a h l a v y těch nejvýznamnějších padly na Staroměstském náměstí p o d k a t o v ý m m e č e m ; j e těžké pochopit, j a k b y si byli m o h l i představovat j i n ý výsledek p o porážce, a p r o t o j c těžké pochopit, že p r o vítězství udělali j e n tak m i z i v ě málo. Řešení tedy nakonec přišlo zvenčí, k d e b y l o dost sil a vůle nasadit j e d o boje. T o snad vysvětluje i rychlost, se kterou se v ů l e Habsburků a jejich spojenců prosadila p o Bílé H o ř e . » N e v i n n o s t « p r v n í jezuitské generace v Praze, se kterou byla vedena akce bez přílišných skrupulí a o b a v v zemi, j e j í ž složitou situaci zpočátku nikdo z n o v ě příchozích dost nechápal, se nakonec projevila spíše k l a d e m vc smyslu p ř í m o čarosti celé činnosti, která právě scházela opozici. V l i v činnosti jezuitů b y l p o celou d o b u o d j e j i c h příchodu až clo zrušení T o v a r y š s t v a značný. D o k l a d ů j c o t o m h o d n ě - citujme za všechny j e n dopis Petra Kanisia (28). Potíže nescházely, personální obsazení koleje se měnilo bez přestání, j a k o j e d e n z důsledků místních obtíží (29) a v ý s l e d k y činnosti p r v n í generace, j a k o v ž d y tak trochu (28) Sr. dopis citovaný v poznámce 3 a dopis následující ve stejném svazku B. PETRI CANISIT, Epistulae et acta, str. 499-500. (29) Pčt z prvních dvanácti opustilo Tovaryšstvo: Kaspar Krieger z Lubljané byl poslán do Í l í í m , místo toho se vsak odebírá do Wittenberka a stávi se protestantským kazatelem; Roger musel být propuštěn; Wilhelm musel být poslán, zpet do své vlasti; Jonas opustil Tovaryšstvo poté, co mu byl uložen vážný disciplinární trest; Tilián byl poslán Petrem Kanisicm z Ingolstadtu do Říma, kde měl tehdejší generál vyřešit jeho složitý disciplinární případ. Tilián se vydal na cestu jiným směrem, ale krátce nato jej zastihla smrt. Z druhé vlny opustili tři Tovaryšstvo dobrovolné (Peréz, G. de Werden a Labrai), pčt jiných zemřelo morem v Praze (15Ö2) bezprostředně po jeho vypuknutí.
45
»obětované«, se dnes najdou jedině v archivech Tovaryšstva. Další generace však už přinesly první konstruktivní a vlastní představy, které další generace ještě obohatily a postupně i realizovaly. M ů ž e m e s trochou zjednodušení řící, že první osobnost v Klementinu, která alespoň dočasně působila v e směru, který ukazoval do budoucnosti, a to směrem ke konkrétní plodné pastoraci v Čechách, byl Václav Šturm, j e h o ž činnost už přesahuje rámec pouhé dokumentace v archívu. K e konci 17. století už bylo Klementinum p o j m e m pro každého v říši a j e h o knihovna, dnes včleněna do University, se kterou měli první jezuité tolik nesnází, j e j e d n o u z nejlepších - a v určitých oblastech jasně nejúplnější - v zemi. Barokní styl, k t e r ý j e stavebním stylem jezuitu tehdejší d o b y , v čele s kostelem sv. Mikuláše na Malé Straně, postavený vedle tehdejší jezuitské rezidence na Malé Straně, j e neodmyslitelný od Prahy stejně, j a k o přínos Karla I V . o čtvrt tisíciletí dříve. Říká se, že náměstí sv. Salvatora, před p r v n í m kostelem postav e n ý m jezuity v Čechách, patří k nejkrásnčjším na světě. Uvážíme-li nesnadné počátky, j e výsledek architektonického působení jezuitů v Praze a v Čechách vůbec přinejmenším překvapivý. Ještě více však překvapí zvláště naše současníky, vyrostlé v c znormalizovaném školství, úplná plejáda j m e n jezuitů, kteří se zapsali do dějin náboženství, ale také literatury, umění, věd a především O b r o z e n í v českých zemích. Proto také jejich vliv na obyvatelstvo země, a to na všech úrovních, byl nakonec značný přes všechno, co se v dějinách Tovaryšstva Ježíšova v Čechách dá najít, a přes všechno, co z n o v u vyplavalo na p o v r c h po I. světové válce a přes všechnu latentní nedůvěru m n o hého prostého člověka mezi Aši a Bratislavou.
Články
KAREL ZEMAN ( K o l í n n. R ý n e m ) SOUDOBÁ
ČESKOSLOVENSKÁ A
JEJÍ
SPOLEČNOST
PSYCHIATRIE
O situaci československého státu a národů v něm žijících^ o situaci, jak se vytvářela a jak byla vytvářena v hlubší dějinné perspektivě i v úseku naší nej novější historie, byla publikována řada studií nejrůznčjšího charakteru.
46
Jejich počet je dnes tak veliký, že snad opravňuje m ž e n í o krajní obtíži tyto analýzy registrovat a pročíst, zvlášť ještě také i proto, že lidem žijícím uvnitř našeho přísně kontrolovatelného teritoria je řada prací jen obtížně přístupná. Záplava literatury - avšak která disciplina dnes množství prací neprodukuje? - může vést k prvotnímu závěru, že naše situace je pro české autory domácí i exilové jistou posedlostí. Pro českého intelektuála tato posedlost znamená, že je naší historickou situací - někdy i beze zbytku - nárokován, že jí propadl.. Toto propadnutí se ukazuje v rovině osobního prožitku jako vnitřní tlak, jako potřeba se z propadnutí vymanit, vyrovnat se s ním a získat tak od situace odstup, který také zároveň znamená přehled. Neboť je-li někdo věci či situaci propadlý, pak vlastně je situací nebo věcí zcela pohlcen, je zcela v ní zanořen, situace či věc má jeho a ne on ji. Situace propadnutí a podlehnutí je vlastně podstatně nesvobodou vůči tomu, čemu člověk propadá, a tato nesvoboda, plné zanoření se do..., plná uzavřenost v . . . pak s sebou průvodně přináší ztrátu celkového přehledu o situaci, neboť to, co uzavírá, nedovoluje možnost pohledu zevně. A tak záplava literatury o naší situaci někteří rádi říkali a říkají: krizi - vyplývá z osobní touhy pisatele po získání přehledu^ po orientaci. Opakované návraty domů v intelektuální produkci vlastně znamenají to, co jakákoli praktická či teoretická aikce: potřebu orientovat se na cestě životem - filosofická metafora cesty je snad nejstaršlm pokusem o postižení lidského života v celku - neboť lidská existence, jako současné zanoření do světa v animálníni bytí a zároveň přesah této animality v aktu reflexe, může být jako takto typicky dvojznačná právě tak blouděním a nejasností, jako jasností. A kolísání mezi těmito možnostmi zakládá právě potřebu aktu, který fixuje jasnost a orientaci v existování na světě. Tento akt - zjednávající a vydobývající jasnost - může být ovšem charakteru nejrůznějšího: může jím být praktická akce člověka, pečujícího o sebe i druhé v nejužším smyslu, akce člověka teoreticky reflektujícího, akce ekonoma3 politika... A protože právě naše domácí situace, tak uzavřená v pevných hranicích chtění malé skupiny vládnoucích, nedovoluje plné rozvinutí praktické orientující akce sociální* ekonomické čí politické, a protože akce emigranta je limitována zase jinak, právě tou základní nemožností praktické akce doma, rezultuje z těchto omezení velká - a snad někdy nadměrná - potřeba reflektující akce, která dostává podobu literárního díla, filosofického vykazování a ukazování nebo teoretické analýzy. Literární a vědecká tvorba, kořenící takto hluboce v základní existenciální potřebě člověka, umocněné navíc specifikou domácí uzavřenosti a ubitosti, nás pak již neudiví svým základním rysem, který vidím v její velmi malé distancovanosti od věci (tento výraz platí pro literaturu a filosofickou analýzu) či od předmětu (tento výraz platí pro vědeckou práci) svého popisu. Tento výrok lze snad nejlépe demonstrovat na české a slovenské, domácí i exilové literatuře, která pravděpodobně nejvíc propadá přímému popisu, ztrácí distanci a je někdy přímým suplováním politického traktátu či pamfletu. Dostojevského Běsi ovšem také mohou být čteny jako politický pamflet proti socialismu, západnictví a ateismu; v Kafkově Procesu také může být hledána (a snad nalézána) topografie Prahy z období končící, nešťastné a naší generaci
47
ve snění tak milé Rakousko-Uherské monarchie. Obě díla jsou však zároveň něčím jiným: jsou obecnější výpovědí o situaci lidské a zároveň situaci světové. A právě častá absence tohoto přesahu činí onu malou distancovanost naší literatury tak nápadnou, Zdá se někdy, že český spisovatel se občas mění v publicistu, který je plně zaujat naléhavým úkolem svého dne. Naše literatura jako by demonstrovala přepad nemožné a neuskutečnitelné akce do pera trpícího a nesvobodného intelektuála; v této vysoce osobní situací však chybí přesah k všeobecnější situaci každé lidské existence, která právě tak nesvobodná být může a je. V nitru naší specifiky československé není ukázána situace lidská: a to je snad také důvod skutečně malé světovosti naší literární tvorby, která se zdá být překládána někdy spíše jako etnická zajímavost, jako dokument politického disidenta, ale která málo - alespoň dle mého soudu psychiatra, ne literárního kritika - může skutečně oslovit čtenáře cizího, neboť neukazuje zároveň i situaci jeho. A právě ona posedlost a z ní plynoucí malá distancovanost snad vysvětlí i stále vystupující otázku čtenáře: Ano, Pobřeží Syrt Julicna Gracqua je také plno atmosféry situace před II. světovou válkou, v ní a po ní, ale proč u nás nevznikají (či vznikají mizivě málo) díla takováto? Proč se pohybujeme my všichni na úrovni popisu, na úrovni dne? A zdá se mi někdy, že podobný pocit nedistancovanosti nás provází i při četbě děl, která se snaží o analýzu teoretickou či filosofickou. I tyto práce by člověk chtěl někdy nazvat zastavenými a v písmu zvěčněnými politickými akty. Psychoterapie hovoří o fixaci na trauma. A zmíněná charakteristika literární i teoretické produkce dovolí vyslovit psychoanalytickou interpretaci 0 významném traumatu etickém, náboženském,, interpersonálním, pracovním 1 hluboce skrytém narcistickém zranění československého intelektuála, kterému nebyla umožněna realizace doma; toto mnohonásobné trauma na sebe váže intelektuálně-racionalizační síly osobností a tyto síly a vnitřní monolog zraněného s traumatem bývají exteriorizovány v díle. Tvorba jako specifická terapie. Jsme ambivalentně - láskou i nenávistí - poutáni k minulému, a snažíme se ho zbýt literárně a vědecky interpretativní prací: nikdy nekončící proud osobních a vědecky formalizovaných zpovědí; pokus zbavit se minulého jeho propojením s naší současností a budoucností. Pro vymezení rozsahu této krátké práce je však již jistě na místě říci, jaké jsou vůbec možné roviny analýzy československé situace. Domnívám se, že jsou především dvě: za prvé ta, která usiluje o zachycení situace tak, jak je lidmi každodenně prožívána; za druhé pak ta, která z roviny bezprostředního prožívání vychází, ale která ji formalizuje do podoby kvantifikující abstrakce. D o roviny prvé zapadá plně literatura a filosofie, která programově nechce být vědou, tedy především fenomenologická filosofie a analytika lidského pobytu na světě, tedy filosofie vymezená především jmény Edmunda Husserla a Martina Heideggera, A chce se mi připojit do této roviny i historii, byť by někdy - dle mého názoru nelegitimně - usilovala sama na svém poli uskutečnit ideál pozitivní vědy. Neboť i ona je přece vždy disciplinou výkladovou. 48
hermeneutickou-, která vidí a usouvztažňuje minulé z perspektivy současné situace historika a jeho výhledu do budoucna. Stačí, činím to tak na obranu svého řazení historie do této roviny analýzy, vzpomenout příkladu historika, který snad nejvíce a programově chtěl právě pozitivistou být a který svým programem ovlivnil celé generace dějepisců následujících, stačí připomenout Leopolda von Ranke, jenž toužil psát dějepis »wie es eigentlich gewesen ist« - jak to vlastně bylo a mohlo být. A právě ten, který se nejvíce snažil být práv osobité vrstvě minulého, charakterizoval antickou P O L I Š očima Němce XIX. století; člověka traumatizovaného mizérií německé roztříštěnosti a toužícího po zrodu německé duchovní a státní univerzality. Do roviny druhé, té formalizující, patří ovšem každá teoretická specializace, snažící se o svůj pohled na naší situaci, ať je to již politologie, sociální věda a sociologie, psychologie a také psychiatrie, která je oborem mým. Ponecháme-li teď stranou specifickou a již dotčenou problematiku literatury, uvědomíme si, že k naší situaci má mnoho co říci především analýza filosofická, která v nejvlastnější a soběstačné na pozitivních vědách nezávislé podobě je realizována filosofií fenomenologickou, analytikou lidského pobytu a dějinami bytí, jak je předvádí především Martin Heidegger. Z těchto analýz a stále rozvinovaných náběhů, které jsou v humanitních a sociálních vědách, v literární kritice i plublicistice tolik vykořisťovány, ale jen někdy citovány, se nás dotýká snad především analýza evropského nihilisrnu, rozpadu řádu a hodnot, krach jen zdánlivě náš československý a osobně privátní; vlastně předlouhý proces, jenž je poprvé pociťován nej citlivějšími duchy X V I I I . a XIX. století (markýz de Sade, Sören Kierkegaard, Maine de Birane, Friedrich Nietzsche...), který však dnes již děsí každého přemýšlivého člověka. Tento nihilismus, který se k nám dostavil nepozorovaně, jako »na holubičích nožkách « (Nietzsche), zprvu neviděn, je ovšem v nejhlubších kořenech zakotven v samém vyjevování bytí, v jeho ukazování, jehož vnější tváři říkáme evropské dějiny. Tato rovina nemůže být předmětem naší úvahy. Prodlévání v ní je i zbytečné: českou perspektivu v širším rámci evropského nibilismu ukazuje z našich myslitelů především Jan Patočka. V posledních letech svého života byl právě on magicky vtažen touto problematikou, jistě centrální, vyjadřoval ji v návaznosti na Martina Heideggera, Hanu Arendtovou, Ernesta Jünger a a Wilhelma Weischödela ve svých přednáškách a zcela nakonec v Kacířských esejích. Právě tím, že naši situaci českou promýšlel v rámci situace evropské, ne v rámci úzce evropských dějin, ale právě v rámci agresivně expandující metafysiky původně antické, pak evropské a nakonec světové, té metafysiky, která z přemýšlení o celku jsoucího a bytí nakonec metamorfuje v souhrn pozitívně-vědních specializací (svědectvím toho je nihilismus positivismu), právě tím se stal snad českým myslitelem nejsvětovějším v naší přítomnosti: nejvíc distancovaným od československé každodennosti. Nám zde zbývá podotknout jen onu samozřejmost, že česká krize je součástí krize evropské, kterou je však zase nutno nakonec hlouběji vidět nejen jako povrchově-jevovou krizi politickou, ekonomickou, sociální, psychologickou ale hlouběji právě jako krizi evropské metafysiky, která ztratila
49
schopnost presokratiků: vidět svět jako celek, pevně obepjatý hranicí nicoty, vidět svět jako světové drama F Y S I S , do něhož jsme my pouze zanořeni, ale které nás přesahuje; a namísto toho se právě v podobě kdysi módních parciálních analýz filosofické antropologie či gramaticko-sémantické hry pozitivistického bádání obrátila k lidské parcialitě, k rozboru nástrojů moci člověka, jenž v jásavém nihilismu Nietzschově a německých romantiků vidí sama sebe jako božského heroa, který však v dnešním našem nihilismu ubitém a skeptickém vidí sama sebe jako nekonečně omezeného a ohroženého právě vlastní mocí. Je naše současná krize, jež je především krizí hodnot, vlastně krizí evropské metafysiky, která je zase aforisticky vyjádřitelná jako ztráta Boha? Je vidění Masarykovo a Sartrovo koneckonců správné? M ů ž e být jen prohloubeno analýzou filosofických kořenů tohoto stavu, ale ne již vlastně podstatně rozšířeno? T y t o otázky jsou snad již zároveň odpovědí. N á m přísluší jen nutnost upozornění, že naše současná situace musí být vždy v těchto nejširších souvislostech viděna. Analýzy užší, politologické, sociologické, historické či psychologické jsou naznačenou rovinou vždy obepjaty. Jsou dílem odborníků, kteží otevírají nám čtenářům oči médiem svých disciplín, K těmto analýzám lze snad podotknout jen impresi čtenáře, že mají svůj společný jmenovatel; častou skepsi, častý smutek. A v tomto smutku se stýkají s analýzou evropského nihilismu, jak jej provedla fenomenologie, analytika pobytu a Heideggerovo myšlení bytí. Skepse těchto analýz zapadá také do širšího kulturního fenoménu, jakým je skepse a deprese existencialismu., Jak nepřesné a široce objímající toto slovo je! Ale má být napsáno proto, že analytiku pobytu, Heideggerovo myšlení bytí, existcnciální evropskou kulturu, politologické, sociologické a psychologické analýzy, stejně jako literaturu, divadlo, film můžeme vidět také jako moralitu, která podobně jako středověká otevřeně náboženská moralita je podstatně náboženským fenoménem, jenž varuje před zkázou. Existenciální filosofii a četná umělecká díla snad můžeme za takovýto fenomén považovat přímo. Ale i ony vědecké prognózy ekonomů, sociologů, politologů a ekologů se zdají mít společný rys: varování před nekončící lidskou zpupností, která není-li již omezována ničím dalším - plodí násilí. T a k máme před sebou jakési vědecké morality, jejichž etický kořen nelze ovšem utajit: je jím nadšení mocí, ale i úzkost z ní. Strach z toho, že žádné metafysicky vyšší a ontologicky hodnotnější jsoucno nás nepřesahuje - toto jsoucno bylo přes středověkou filosofickou tradici nazýváno » Bohem « - nedává nám zákony a hranice a že bez něj se vše hroutí. Protože tato situace sama o sobě existující je ještě násobena trápivým intelektuálním viděním, prožíváním, popisem a analýzami, je situace naší mizerie prohlubována, máme pocit v kouli uzavřeného živočicha, který filosoficky a někdy také vědecky naříká, volá, »je jen nekonečným a neužitečným utrpením« (J. P. Sartre). Situace dnešního intelektuála a situace jeho práce je snad nejlépe vyjádřena tím případným a zároveň děsivým termínem » dekonstrukce« (Jacques Derrida): stálé hledání kořenů, jistoty; každé zamyšlení je zároveň kritickým rozvíjením předchozího, každá konstrukce je destrukcí^ je nemožné napsat dílo celkového pohledu, píší se jen parciální a rychle překonávané studie. 50
T o všechno dle mého pochopení toto slovo obsahuje. Je jednoslovnou analýzou intelektuálního snažení dnešní doby. Jsme vlastně dnes hlouběji věřícími než dříve? A to právě v tomto negativním modu víry, tedy v beznaději a utrpení? Jsme vlastně nešťastní dospělí, kteří jsou opuštěni Bohem a nevědomě touží být zase dětmi, tedy bytostmi do Boží péče a milosti zanořenými, jí chráněnými a jí řízenými milostivými hranicemi trestů, oněch příjemných regulativů chování, které přirozeně vymezí hranice naší životní cesty? Také tato studie psychiatra je jen velmi parciální. T o č í se kolem problematiky hodnot a hodnocení. Bude tak pokračovat i na rovině své vlastní, psychiatrické, s tím, aby předeslané bylo pochopeno jako širší rámec úzce psychiatrické úvahy. T a se musí týkat především dvou okruhů otázek: úlohy psychiatrie v dnešní československé situaci a toho, jak naše situace ovlivňuje rozvoj tohoto speciálního vědního oboru, s poznámkou, že příbuznosti v tomto druhém ohledu lze najít i na poli disciplin jiných. Problematika československé psychiatrie, podobně jako psychiatrie vůbec, se v jistém ohledu úzce stýká s otázkou viny. T a k tomu vlastně bylo odkjaživa, ale především v jiném ohledu než dnes, v ohledu terapeutickém. Psychiatrie jako léčebný obor byla povolána vlastně vždy k tomu, aby se pod závojem symptomů zabývala centrální otázkou viny a úzkosti, neboť řada jiných projevů lidského jednání (které byly klasifikovány psychopatologií) vlastně z této ústřední problematiky pramení: agresivita, motorický neklid, deprese, blud. Úloha psychiatra v tomto ohledu však byla pozitivní: psychoterapeuticky, socioterapeuticky a psychofarmakoterapeuticky pomáhal pocit viny, úzkost a její deriváty u jednotlivce (trpícího pacienta) odstraňovat; úloha léčitele měla podobu mise, která chtěla pomoci překonávat osobní krizi životní cesty pacienta. A zatímco psychiatr prováděl po dlouhou dobu tuto činnost, která byla jím samým i společností ceněna, upadl poznenáhlu sám v podezření, které je možno nazvat vinou oboru. Stalo se to tehdy, když on sám i činitelé oboru vnější si začali pokládat otázku širší: nejen tu, jakou roli hraje činost psychiatra v životě pacienta, ale také tu, jaká je sociální pozice a úloha oboru v celém společenském systému. L z e říci, že léčba dnešní psychiatrie se v nejužším pohledu, při vlastní práci s pacientem, dotýká širší sociální a politické situace v Československu jen velmi zprostředkovaně. Psychiatrická interview a diskuse v rámci individuální a skupinové psychoterapie se již drahná léta netočí okolo politické situace našeho státu. T a k tomu bylo v prvých letech po nešťastném vyústění tzv. obrodného procesu a svědek tehdejších dob může jen potvrdit změnu, která se tu ve verbální produkci pacientů udála. Přímo obsedantní vnášení politických témat a úvah, které zcela zahlcovaly terapii a musely být vlastně pacientům často také interpretovány jako styly obran před vlastní analýzou osobní situace, problematiky, Symptomatologie a jako nechuť ve volné asociaci zachytit nevědomé konflikty, zhruba 2 až 3 roky po stále citovaném datu 21. 8. 1968 vyhasly. Dnešní pacienti se opět soustřeďují na úzce osobní problematiku a její širší rámec reflektují jen výjimečně. Úloha terapeuta musí proto být spíše opačná, obdobná struktuře této stati: musí upozorňo-
51
vat, že ne veškeré konflikty jsou analysovatelné interpretativní prací s volnými asociacemi pacienta, ale že - krom této ústřední práce - musí být vzat v potaz i širší rámec naší životní reality, která pacienty svírá, ale není jimi viděna. Terapeut, který je od dob Freuda považován také za reprezentanta principu reality v terapii, tak vlastně někdy sám upozorňuje na hranice možností léčebného procesu, jimiž je právě politická, ekonomická a sociální situace naší země. Chtělo by se vlastně říci, že psychiatr nemůže v dnešní době vysledovat specifiku československých neuróz a psychóz, může konstatovat, že kazuistiky pacientů různých zemí jsou obdobné. Obdobný je i nepochybný růst počtu duševních poruch v různých zemích a struktura Symptomatologie: všude mizí klasické neurotické příznaky (hysterie, obsese, kompulse) na úkor poruch osobnosti, celkové životní desorientace v hodnotách a stylu chování; k tomu se pojí vágní deprese. Také ve struktuře psychóz nenacházíme podstatné rozdíly: náboženské obsahy mizí a objevuje se stereotypní paranoidní produkce: pacient je sledován nejrůznějšími fantazijními skupinami osob i méně fantazijními organizacemi za pomoci moderní techniky; podoba psychózy v symptomatologii tedy všude vyjadřuje situaci násilí kulturní a historické evropské scény, o níž jsme hovořili výše. Podobné - a stejně zajímavé je i převážně depresivní ladění Symptomatologie u neuróz, psychóz a organických poruch mozku, takže psychiatr v naší zemi i v cizině může konstatovat, že šťastný manický stav vidí jen výjimečně. Deprese, která v psychopatologii vyznačuje obrácení agrese vůči sobě samému a fenomenologicky je vlastně absencí prožívání budoucnosti a pádem do nehybné přítomnosti, zbarvené těžkou vinou minulosti, je paralelní s depresí vědeckých a filosofických analýz a výhledů. Vzestup toxikomanií a alkoholismu je také souhlasný v různých zemích: u nás i jinde má opojení odfiltrovat naléhavost vnějších krizí a vnitřních konfliktů. Proto se po konstatování této Stereotypie obracíme k diskutovanější otázce dnešní doby: k otázce úlohy psychiatra v dnešní společnosti. Zde můžeme již úvodem říci, že relativně příznivý obraz psychiatra jako milého a někdy trochu osobnostně excentrického odborníka se hlavně v padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech mění. Sociologové medicíny, psychologové, publicisté, laická veřejnost i psychiatři sami si začínají klást provokativní otázku, která v nejostřejší podobě zní: nakolik jsou psychiatři terapeuty a nakolik vlastně agenty sociálního systému, v němž pracují. Dochází tak k ostré sebereflexi oboru - koresponduje s onou dekonstruktivní snahou jakékoli dnešní vědní discipliny a jakéhokoli intelektuála - která přímo nesouvisí se zprávami o psychiatrických internacích politických odpůrců v některých zemích a časově je předchází. Psychiatrie jako obor je dnes především v Západních zemích tak sebedestruktivní, že sama v sobě vytváří jako jednu z teorií tzv. antipsychiatrii, která není ničím jiným než pokusem o radikální změnu oboru (někdy konečně potřebnou) či o likvidaci psychiatrie jako celku. Tato vnitřní kritika oboru spolu s vnějšími výtkami přímého negativního politického a sociálního engagement oboru vede k občasnému zmatení samé psychiatrické obce, která si už není jasně vědoma svého úkolu.
52
Sociální psychiatrie dnešní doby ukazuje, že proces vzniku tzv. duševně nemocného není dán pouze výskytem příznaků duševního onemocnění a příchodem trpícího k psychiatrovi, ale že záleží nejméně ve dvou krocích: i. v reakci samého budoucího pacienta a jeho okolí na přítomnost anomálií v prožívání a chování a 2. ve vlastním diagnostickém aktu odborníka - psychiatra. Od chvíle získané diagnosy pokračuje ovšem dále tzv. kariéra duševně nemocného rozvíjející se a rozdílně vyúsťující dle druhů terapie, reakcí pacienta, jeho sociální skupiny a společnosti vůbec; tato další cesta však nemá být rozebírána. Vrátíme-li se tedy k oněm dvěma prvním krokům vývojového procesu, musíme především jasně vidět, že přítomnost obtíží a zásah psychiatra nejsou prvními a jedinými »viníky«, ale že působnosti psychiatra předchází základní a nejpodstatnější procedura: reakce pacienta a laického okolí na již zmíněnou změnu v chování a prožívání. Reakci můžeme stručně popsat takto: Každý člověk se určitým způsobem chová a prožívá. U většiny lidí - a to záleží na interiorizovaných sociálních a etnických normách - je způsob chování a jeho eventuální odchylky zaznamenáván »vnitřním gyroskopem« člověka i okolím, v němž se pohybuje, jako » normální«. T o můžeme vidět ze zkušenosti, že lidé s úzkostí, depresí a často i s bludy jsou běžnou součástí společnosti, pracují, vykonávají své sociální funkce a nejsou nikdy léčeni. Teprve vnitřní netolerance člověka samého a jeho okolí způsobí, že některé formy chování a prožívání jsou u některého člověka (u jiných však ne) označeny za již »nenormální« a teprve v tomto okamžiku žádá pacient sám a jeho okolí o pomoc psychiatra. Základní rozhodnutí hodnotícího charakteru: chování a prožívání normální nebo nenormální tedy zásadně neprovádí psychiatr. Tomu se dostane do ruky již laickým okolím a sebou samým vždy » označkovaný « jedinec a psychiatr jen v rámci své odbornosti, tedy pomocí nástrojů psychopatologie a dalších diagnostických kroků, potvrdí základní a už dříve hotovou laickou diagnosu. Tento delší popis diagnostického aktu byl nutný proto, abychom mohli diferencovanějším způsobem pochopit pozici psychiatrie v dnešní společnosti a roli psychiatra. Vinou - můžeme-li to tak říci - oboru a lidí v něm je tedy vlastně sekundární, vědecké (a tím z hlediska dnešní pozitivistické a přírodovědně orientované civilisace konečné) potvrzení původní diagnosy laiků. Jinak stručně řečeno: od psychiatra a od lékaře vůbec dostane každý návštěvník diagnosu; propuštěn jako zdravý není skoro nikdo. Nyní jasněji vystupující »vina« dnešní psychiatrie (a medicíny vůbec) má však svou druhou stránku: neboť psychiatrie supluje neexistující instituce, které by v moderní společnosti odčerpávaly charakterové mutace, plní vlastně úlohu rezervoáru pro společností vypovězené jedince. Situace psychiatra je tedy vlastně dvojitá: negativní, protože pomáhá označovat a izolovat »anomální« jedince, a tím někdy jejich krizovou problematiku ještě zhoršuje zrušením kontaktu s přirozenými sociálními skupinami, v nichž »nemocný« žil; ale i pozitivní: zachycuje odmítnuté, kteří se nemohou obrátit na jinou sociální instanci, snaží se jim »pomoci« (vlastně regulovat jejich chování do podoby shody s životním stylem určité společnosti) a dosáhnout jejich návratu do společnosti. Jak je tato vysloveně ambivalentní role psychiatrie uskutečněna v jednotli-
53
vých zemích? Neúplně, nešťastně, a to ve všech státech. Proto slyšíme v Západních zemích stejně jako doma (zde méně pro absenci svobodného projevu) výkřiky, že pacient je poškozován farmaky, že je nepříznivě ovlivňována jeho osobnost a usměrňována a oklešťována jeho nezaměnitelná a svobodná individuálnost. Ano, musíme vždy dodat, ale právě toto se bohužel někdy děje právě u těch lidí, které dnes proti psychiatrii se bouřící společnost dříve vyloučila ze svého organismu, aby je mohla použít ke své negativní identifikaci » obětního beránka «, » černé ovce «. Psychiatr tedy užívá jemu dostupné prostředky k znovuobnovení konformity prožívání a chování pacienta nejen jako agent společnosti, ale zároveň jako terapeut svého klienta, protože ví, že dosažení alespoň částečné konformity pacienta je nutné k jeho přežití v moderní průmyslové společnosti, která je netolerantní k jakýmkoli formám anomálního chování. K této problematické situaci psychiatra přistupuje specifika socialistických zemí (kritika podobného druhu se však objevuje i v zemích Západních): psychiatr je povolán k internaci politicky nepohodlných jedinců, k jejich izolaci či k vytvoření jejich sociální a politické konformity. Osudy lidí z psychiatrických léčeben v Sovětském svazu jsou známé a publikované; nelze o nich pochybovat. Jaká je však situace československá? T u je nutno vyslovit názor, který není úvahou nebo rozborem, ale čestným osobním stanoviskem. Mohu říci, že ze své praxe, z praxe svých kolegů, ani z doslechu v poměrně malé zemi neznám žádný případ násilné psychiatrické internace a nedobrovolné léčby z politických důvodů. Takováto výpověď je samozřejmě vždy limitována, domnívám se však, že má cenu argumentace z pozice psychiatra, který byl dlouho zaměstnán na předních pracovištích v oboru a jehož profesionálním úkolem byl také - v rámci výuky kolegů - styk s širokou psychiatrickou a psychologickou obcí. Diagnostické nástroje pro zásah proti politickým odpůrcům jsou ovšem v naší i světové psychiatrii připraveny. N e ovšem přímo a programově, ale tím, že definice duševního onemocnění a jeho jednotlivých variant je relativně velmi vágní. Protože diagnóza schizofrenie - vezmeme-li tento jediný příklad - může být učiněna nejen při přítomnosti halucinací a bludů u nemocného (i odstupňování mezi normálním vnímáním a myšlením a jeho takto výrazným psychopatologickým posunem je ovšem kontinuální, takže přesnou hranici při zkoumání určitého člověka mezi normálním a abnormálním nelze vést), ale i jen při tzv. oploštění emocionality, vytváří tím ovšem obor značný prostor pro zcela osobní rozhodnutí o konečné diagnóze. Takové rozhodnutí ve většině případů záleží na teoretických představách psychiatra, jeho osobní toleranci k psychopatologickým příznakům, jeho sociálních, etnických a náboženských vazbách a konečně též v neposlední řadě na jeho emocionálních relacích k pacientovi. Je ovšem samozřejmé, že takovýto široký prostor rozhodování je otevřen i intervenci vysloveně vnějších politických zájmů. (V dalších medicínských oborech ovšem samozřejmě také takováto osobní dimenze diagnózy vždy existuje.) Psychiatrie ovšem vytváří prostor pro své zneužití nejen tradičně nepřesným vymezením svého předmětu: duševní nemoci, ale i představou o prognóze onemocnění. Mezi psy-
54
chiatry je často rozšířena nepřesně definovaná, částečně nevědomá, mimovědecká a tím hluboce persistující představa duševní nemoci jako hodnotového a etického minus u nemocného člověka. Tato základní čistě emocionální relace odborníka vůči předmětu své práce na sebe bere nekonkrétní, vágní a ne-vědeckou, již však diferencovanější a pevně zakořeněnou představu odborníků, že duševní nemoc je druh organické změny (dříve se říkalo » degenerace«) lidského mozku, která je ireverzibilní a která je tedy konečným způsobem ne zcela vyléčitelná. Tato předvědecká - chtělo by se říci intuitivní - a se vztahem společnosti k duševní nemoci zcela identická relace odborníka k duševně nemocnému a k duševnímu onemocnění zakládá možnost, že jednou jako duševně nemocný označkovaný člověk je touto diagnózou poznamenán trvale, nemůže mu být vlastně nikdy vzata; takový člověk musí být ovšem dlouhodobě, někdy i celoživotně, kontrolován, léčen a sledován. 0 možném zneužití psychofarmak pro získání konformity bylo napsáno mnoho. Považuji tuto otázku za důležitou, avšak teprve sekundární, neboť aplikace léku je možná teprve u jedince, který prošel značkovací procedurou, jak byla popsána. Osobní názor o neexistenci politické psychiatrické internace v Československu je ovšem nutno specifikovat a podrobněji analyzovat. Je samozřejmé, že někteří potenciální nebo otevření odpůrci statu quo u nás doma přišli do kontaktu s psychiatrickou terapií, a je možné, že je tento kontakt také mohl označkovat v negativním smyslu, o němž se zmiňuji výše. Podstatné však je, že léčba a kontakt byl ve všech případech (o nichž vím) dobrovolný, což znamená, že mně známí a zároveň politicky angažovaní lidé žádali u mne a mých kolegů bud pomoc v krizových situacích či ve chvíli výskytu tíživé Symptomatologie (což vlastně znamená, že spojitost mezi jejich politickou činností a psychiatrickou léčbou byla pouze zprostředkovaná, v terapii někdy 1 zcela nepodstatná) a dále - což je velmi důležité - kontakt s psychiatrem byl někdy naopak vyžádán jako řešení komplikované ekonomické, sociální a politické situace odpůrců komunistického systému, či neváhám říci také výjimečně jako i vysloveně osobní ochrana. Pomoc psychiatra (a také samozřejmě specialisty z jiného lékařského oboru) je ovšem i zde dvojznačná, neboť diagnóza duševní nebo tělesné poruchy (i vysloveně vykonstruovaná) se může v dalším osudu » pacienta « negativně projevit, jako konečně každý akt značkování, o němž jsme hovořili výše. Nutno však vidět, že značkující, diagnostický akt tu byl nutný k řešení aktuální situace klienta. T o si konečně uvědomovali právě ti, s nimiž byly negativní perspektivy eventuálního značkování někdy zcela otevřeně diskutovány. Jinou - a podstatně složitější, negativnější - roli však psychiatr a psycholog někdy sehrál ve své další specializaci: jako soudní znalec. Psychiatrický posudek často rozhoduje o osvobození, o výši trestu, někdy bohužel zasahuje i do sféry rozhodování nezodpovědnějšího a nej obtížnějšího: život či smrt posuzovaného. Psychoterapeut i psychoanalytik potvrdí, že takovéto rozhodnutí ve vlastním slova smyslu není možné, neboť hlubinné pochopení individuální historie a konfliktů delikventa vlastně zároveň znamená jeho osvobození. A to - dle mého soudu - i v případě provinění nejtěžších. Z hlediska
55
rozboru motivace nelze provést žádné rozhodnutí, neboť hlubinná analýza je pochopením činu a tím vlastně již parciálním odpuštěním a osvobozením. Posouzení trestného činu je proto možno chápat jako abstraktně-právní akt, ne však z hlediska medicíny jako celku. Domnívám se proto, že psychiatr či lékař vůbec má v tomto případě jen dvě možnosti: buď se posuzování vzdát, nebo člověku v životní nouzi pomoci, jak je to konečně původním určením lékařského stavu. A tu myslím zůstali českoslovenští kolegové v mnohém dlužni. Ponechat mimo úvahu tohoto článku je nutno katastrofální situace, kdy v případě hrdelního zločinu musí psychiatr zodpovědět nikdy nezodpověditelnou otázku, zda obviněný je převychovatelný trestem odnětí svobody či ne, a kdy odpověď psychiatra hraje důležitou roli při rozhodnutí o uložení trestu smrti či o omilostnění. (A přece se u nás stává, že ona kruciální otázka bývá zodpovězena negativně, což přispívá k neodvratnému konci lidského života.) Naznačit chci situaci jinou, kdy právě za okolností tzv. politických deliktů a procesů či v případě, že politický odpůrce komunistického režimu se dopustil paralelně jiného přestupku, psychiatři mohli svou diagnózou alespoň velmi parciálně pomoci; nestalo se to však z důvodů strachu, jiných osobních motivací či z důvodu zachování abstraktní čistoty posuzovacího procesu, který však je jako každý diagnostický akt v psychiatrii podstatně záležitostí také osobního hodnocení stupně přítomné nebo nepřítomné Symptomatologie.
A proto před rozborem situace opačné: jak působí krize naší společnosti na speciální vědní obor, nutno uzavřít, že situace psychiatrie a psychiatrů je skutečně ambivalentní v rámci nejširším i v horizontu politickém: měla by být viděna diferencovaně dle oborů působnosti odborníka a veřejné mínění3 akcentující a znající negativní stránky, by mělo být přesvědčeno i o pomoci, která byla poskytnuta v nouzi nejen u nás, ale velmi pravděpodobně i v zemích jiných, jejichž psychiatrie je nejproskribovanější a má pověst nejhorší. Také o možnostech rozvoje oboru u nás doma je možno se vyslovit způsobem jen velmi diferencovaným. T u si je nutno uvědomit především samu podobu oboru, jak se u nás historicky rozvíjela. V prvé řadě musíme konstatovat, že (snad krom výjimečných postav X I X . století) česká a slovenská psychiatrie nenalezla ve svém lůně velké osobnosti, jež by se podílely na modifikaci teorie oboru nebo léčebné praxe. Obor byl vždy odvislý od rozvoje zahraničních vzorů, a to především psychiatrie německé, která byla tradičně popisná. A tak ve své školské podobě naše psychiatrie vlastně nepřesáhla úroveň kraepelinovské psychiatrie počátku X X . století s přesnou verbální klasifikací psychopatologických projevů a s vágní představou o etiopatogenezi (původu) duševních poruch: běží o jakési - blíže nikdy nespecifikované - biologické změny lidského mozku. Zdržování vývoje této discipliny proto není jen dílem nemožnosti svobodné teoretické diskuse po roce 1948, ale bylo zakotveno již v ranějším vývoji oboru a v jeho osobnostech. Naše psychiatrie ani před II. světovou válkou neakcepotvala např. psychoanalysu a psychoterapii, ale doplňovala jen školský klasifikující systém přijímáním zahraničních, tehdy moderních a módních terapeutických technik
56
(některá farmaka, šoky). Na druhé straně po období padesátých let psychiatrická obec dokázala tiše zapomenout (ne ovšem kriticky překonat) pavlovismus. Pavlovismus měl jistě význam jako impuls neurofyziologického bádání a spolu s behaviorismem se podílel na vzniku behaviorální terapie duševních poruch, ale při přesáhnutí roviny popisu reflexů se zároveň stal prázdným verbalismem a brzdou rozvoje oboru. Hypotézy o podráždění a útlumu samozřejmě nedokázaly vysvětlit složitost lidské neurózy a psychózy a nepřispěly ani k rozvoji psychopatologie, etiologie a patogenesy duševních nemocí. Sám způsob, jak jednotlivé osobnosti naší psychiatrie ochotně přiskočily, aby v rámci svého oboru aplikovaly vnějším tlakem nadiktovanou doktrínu, a jak se od neplodné teorie opět odvracely po uvolnění tlaků, je tragikomickým příběhem, který snad najde později svého vypravěče. Politická a osobně prospěchářská motivace, která doktrinu vyzvedla, vedla však nejen k dalšímu opoždění rozvoje oboru, ale ochudila psychiatrii i tím, že v rámci vědecky zcela nekorektních analýz a kritik byl pavlovismus stavěn do protikladu k psychoanalyse, psychoterapii a sociálním proudům v psychiatrii, aniž by bylo pochopeno, že zde běží o zcela různé roviny psychiatrického myšlení a že fenomén poruchy chování a prožívání může být objektivován v různých hladinách a vrstvách teorií, které jsou na sebe ne zcela redukovatelné. (Pavlovismus odešel, ale způsob diskuse zůstává. I dnes jsou v psychiatrii ideologicky neakceptované myšlenkové proudy vytlačovány nekorektní kritikou za pomoci zcela nekomparabilních teorií jiných.) A působení pavlovismu (reflexiologie, nervismu) podpořilo stagnaci i obecné kultury teoretického myšlení československé psychiatrické obce tím, že akcentovalo již zcela tradiční, silně reduktivní a jednorozměrnou představu o původu duševních poruch: posílilo » materialističnost« naší psychiatrie tím, že vágním představám o poruše mozku dodalo prázdný verbální rámec » podráždění a útlumů «, rámec sice mající opravdu podobu pseudovědeckého tlachu, ale přece jen uspokojující běžnou pohodlnost lidí; byla zde alespoň slova, která zaplňovala prázdno, také vakuum, které vzniklo vyhnáním nebo nevpuštěním řady legitimních proudů psychiatrického myšlení, které byly jmenovány výše. Překonání tohoto dlouhého pavlovského intermezza (asi 10 let), které bylo od počátku slepou uličkou, však nevedlo k proporcionálnímu rozvoji psychiatrické teorie, takže bez nároku na historickou analýzu vývoje oboru lze dnes říci, že psychiatrická teorie je u nás rozvíjena značně nerovnoměrně. Ve školské psychiatrii přežívá minuciozní, dnes již překonaná a k vlastnímu pochopení oboru nepřispívající klasifikace duševních chorob, která má za kriterium zcela vnější podobu symptomů a jejich výskyt. Bez omezení (krom ekonomického), ale v závislosti na zahraničí se rozvíjí psychofarmakoterapie. Je považována za biologickou a tím » materialistickou« disciplínu. Její teoreticky prokazatelný vztah k biochemickým procesům lidského těla je často dost vágní a má tak podobu empirického zkoušení účinnosti farmak. V této oblasti (empirické zkoušení účinnosti farmak na biologickém materiálu a na pacientech) bylo dosaženo nepochybných úspěchů a dobrých výsledků, i když jistě pro naši i světovou psychiatrii platí, že psychofarmaka zdaleka
57
nevyřešila problematiku duševních onemocnění, takže po euforii padesátých let nastupuje právem odůvodněná skepse. Biologičnost naší psychiatrie tak ráda její proklamovaná » materialističnost« - se však vybila právě především v této zkušební práci, neboť původních syntetisovaných a do průmyslové výroby zavaděných farmak je málo a klinická práce byla a je proto prováděna především s cizími léky. O základní biochemicko-fyziologické práci, která by se týkala pokusu o stanovení etiologie a patogenese duševních nemocí, nemůže pak být ani řeči, také proto, že psychiatrická pracoviště nejsou vybavena příslušnými přístroji. A dostupná aparatura nepomáhá, protože sledování biologických procesů se po druhé světové válce dostalo do úrovní nej diskrétnější, submikroskopické a subcelulární práce. Propagace pavlovismu dříve, stejně jako dnes disproporcionální zdůraznění důležitosti deskripce symptomů, organických poruch v psychiatrii a psychofarmakologie je založeno na zcela rigidním a nepřesně pochopeném zakotvení disciplíny. Tradičně myslící psychiatři před druhou světovou válkou přejali kdysi plodně vyhlížející hypotézu o strukturní paralelitě mezi progresivní paralysou a ostatními duševními onemocněními. Objev mikrobiálního původce progresivní paralysy byl totiž kdysi signálem k nadějím, že problém etiopatogeneze i ostatních psychických poruch bude vyřešen touto cestou. V době, kdy se tato původní naděje stala zcela obsolentní, tedy po druhé světové válce, byla tradiční a setrvačná představa navíc ještě konzervována ideologickým tlakem. Etiopatogenetický model duševní nemoci jakožto dosud nenalezené biologické příčiny, diskrétní poruchy lidského mozku, byl kodifikován jako materialistický, všechny ostatní modely duševního onemocnění pak jako více méně idealistické. Velmi tradiční (z přelomu X I X . a X X . století) hypotéza německé psychiatrie o duševní poruše jakožto poruše mozku, obecně již odložená, ale v Československu přežívající setrvačností předchůdců a politicky a ideologicky kodifikovaná po roce 1950, se stala nepřekonatelnou bariérou svobodné diskuse. A tak naše psychiatrie chce být stále úporně » materialistickou «, aniž by historicky byla s to pochopit, že pod touto ideologickou etiketou skrývá Griesingerovu tezi o podstatě duševního onemocnění, tezi konce X I X . století. Petitio principii chybného tvrzení, opakovaného nekonečně psychiatry ideology i marxisty, vyučujícími na lékařských fakultách, je identifikace pojmů » biologický « a » materialistický «. K e konečnému osvobozujícímu vymknutí z této slepé uličky by vlastně stačilo citovat klasicky scholastickou marxistickoleninskou tezi o formách pohybu hmoty; tu by se ozřejmilo, že fyzikální a biologická forma pohybu hmoty je jen nižší než např. sociální, a tímto opakováním klasické poučky by automaticky mohly být akceptovány a adoptovány i psychiatrické teorie jiné, kupř. rázu psychologického či sociologického. Petitio principii zcela chyné identifikace pojmů »biologický « a » materialistický « je rázu jasně pozitivistického - chceme-li se vůbec pouštět do takovýchto diskusí a klasifikujícího užívání filosofických pojmů - neboť znamená redukci originální změny chování a prožívání člověka na jedinou rovinu teoretické formalizace (biologickou), aniž by byly připuštěny ostatní možné teoretické a tím také ovšem reduktivní kroky: modelování originál-
58
ního prožitku » duševní choroby « dynamicko-psychiatricky, psychoanalyticky, psychologicky, sociologicky... Vědecká teorie je ovšem formalizací a redukcí vždy. Připouští však zároveň alternativní reduktivní procedury v podobě jiných teorií či hypotéz. Identifikace pojmů » biologický « a » materialistický« je tedy nejen reduktivní procedurou, ale i popřením alternativ redukce, je jednorozměrností, vyloučením jiných možných pohledů. Je vlastně nesvobodou v možnostech teoretického vyjádření (modelování) přirozeně a předchůdně vždy již existujícího fenoménu duševního utrpení, je touto nesvobodou, která je paralelní a rovnomocná s nesvobodou vědecké diskuse u nás. Zásadní neschopnost připuštění alternativních teoretických modelů duševní poruchy je na malém prostoru zrcadlením nemožnosti alternativ i v dalších oblastech praktického jednání a teoretické reflexe v Československu naší doby. Tato nemožnost alternativ znamená vlastně konec konců prosazení přežilého, jak to bylo v krátkosti předvedeno právě na příkladu psychiatrie, která pod ideologickou rouškou vlastně více méně nevědomě a nepřiznané konzervovala teorii X I X . stol. Afinita dogmatického marxismu a překonané teorie ve speciálním vědním oboru, teorie, která pochází z X I X . stol., je tu demonstrována par excellence. Pocit, že obor zaostává, je tedy u přemýšlivějších kolegů zcela správný. V naší psychiatrii totiž dosud běží o školskou klasifikaci + proklamovanou a jen málo vykonávanou biologičnost + empirickou práci s farmaky. Takovýto rozbor stavu věci však samozřejmě nemůže být u nás doma otevřeně vysloven a diskutován. V naší psychiatrii tak přišly zkrátka především dvě velké oblasti teorie a léčby: psychoterapie a sociální psychiatrie. Nezájem o psychoterapii je u nás tradiční: česká psychoanalýza stála před 2. světovou válkou zcela mimo vlastní psychiatrii a v padesátých letech se se skupinovou psychoterapií začínalo znovu. Uchytila se původně na periferii oficiální psychiatrie a tam vlastně zůstala: stala se trpěnou léčebnou technikou, ale její teorie nebyla nikdy konfrontována s oficiální školskou doktrínou. Skupinová psychoterapie je prováděna jako sled gest a cvičení, verbálních a nonverbálních; oficielně vyslovitelné teoretické zázemí vlastně nemá, nebo jsou jím povrchní interakční teorie a programový eklekticismus. Kříž psychoterapie leží v nepochybném faktu, že jejím nejvlastnějším teoretickým základem je psychoanalýza, byť jistě dnes oproti původní freudovské podobě také modifikovaná. A o psychoanalýze, stejně jako o analytické psychologii Jungově, individuální psychologii Adlerově, Daseins-znalýzt a dalších orientacích se nesmí hovořit: přednášky jsou ojedinělé, publikace žádné. Výjimku tvoří tzv. kritické práce, které se proklamují jako marxistická kritika psychoanalýzy, které však nejsou právy ani jednoho z myšlenkových oborů, jež staví do svého záhlaví. Přes teoretickou povrchnost a okrajový statut však psychoterapie hraje v naší psychiatrii důležitou roli. Má přívržence především mezi mladými odborníky v oboru a lidmi mimo něj; je jimi ceněna jako důležitá terapeutická cesta a pochopena i jako odpor proti sterilitě oficiální, školské, klasifikující a tzv. materialistické psychiatrie. Domnívám se však, že mnoho ta-
59
lentů zde bylo promarněno (umlčení, nemožnost přednášek, publikací, předávání zkušeností, také mnohé emigrace) a ještě bude, pokud nepřestanou parciální a velmi umírněné snahy o další rozvoj tohoto oboru u nás. Z psychoterapie nejtragičtější kapitolou zůstává historie naší psychoanalýzy. Před válkou neakceptovaná, ve válce zdecimovaná, po válce mlčící: tak by bylo možno v krátkosti charakterizovat osud této základní psychotearpeutické školy. Výsostné dílo nejobětavějších českých psychoanalytiků zanechalo po sobě několik žáků, takřka žádná publikovaná původní díla, jen malé množství překladů (výjimku tvoří dva svazky převodu z Freuda v roce 1968-1969; třetí, již vytištěný díl se nepodařilo distribuovat ani v úzké psychiatrické a psychologické obci), neorganizovanost, vntřní napětí a mizivé kontakty se zahraničím. A tak v nejhlubší skrytosti a obavách vegetuje hrstka věrných, léčí, obtížně shání literaturu a diskutuje ji v nejsoukromějších seminářích. Obrovská obětavost, nevydávající takřka plody. Dnes již ochuzením o možnosti studia, stipendia, kontakty se zahraničím, živou a otevřenou diskusi a publikace, stále větší izolace, uzavřenost. Člověk, který má tento obor za vlastní, se skoro neodvažuje napsat tyto asociace: podzim, spadané listí, zarůstající cesta... A stejný osud postihl pokusy vnést do našeho prostředí Dasems-analysu a antropologickou medicínu. Proč to všechno? Proč tato protipsychoterapeutická a protipsychoanalytická křeč? O nějaké rozumné kulturní politice se zde přece nedá mluvit, nejde o kritiku jmenovaných orientací, ale o jejich ničení. Na tuto otázku byla odpověď dána částečně již dříve; snad také proto, že psychoterapeutům samým se nepodařil z vnějších i vnitřních důvodů formální a taktický pokus rozpojit psychoanalýzu a psychoterapii v druh terapie na straně jedné a ve specifickou antropologii na straně druhé. Po krátkém mezidobí lepších let 1965-1969 nastávají znovu obtíže, které se i neunaveným zdají někdy nepřekonatelné. Psychoanalýza, dnes snad psychiatrická teorie nej širších ambicí, tak u nás doplatila a doplácí právě na to, co je v ní cenné: že již v díle Freuda přerůstá z pochopení Symptomatologie do pochopení duševní nemoci a psychosomatických poruch, pak do obecné psychologie a nakonec až do pokusu rozšifrovat smysl lidské kultury a civilizace vůbec. Psychoanalýza byla u nás umlčena právě pro tento svůj rozsah, pro svůj základní rys univerzalismu, za nějž je jinde plodně kritizována, diskutována a ceněna. Psychoanalýza jako podstatný pokus o výklad lidského života a jako zdánlivý konkurent povrchního a zdeformovaného marxismu nemohla v naší psychiatrii, psychologii a medicíně sehrát svou úlohu průsečíku pozitivně vědních (systematicko-psychologických) a výkladově-hermeneutických snah. Je nejpodstatnější psychoterapeutickou disciplinou, která předvádí, že mechanismus vytěsnění a psychických procesů se projevuje médiem sémantiky pacientovy řeči, tedy v analýze lidských znaků (symptomů, snů, kulturních výtvorů). Psychoanalýza jako jediná z medicínských disciplin ukazuje, že cesta ke kořeni nemoci není jen biologická, instrumentální a farmakologická, ale že je to i cesta analýzy řeči a znaků. Nikdy nebyla využita také další základní potence psychoanalýzy, jíž je obohacení pojetí nemoci vůbec. Zatímco nemoc je pro dnešního pozitivisticky vychovaného lékaře pouze změnou morfologie. 60
biochemie a fyziologie pacientova těla, psychoanalýza jako jediná ukázala, že nemoc má také dimenzi historie. A že se tedy Symptomatologie nemoci můžeme zbavit i čistě historickou prací, když totiž analýzou obran a zrušením vytěsnění smysluplně propojíme u pacienta (právě vytěsněním) přerušené spojitosti minulého, přítomného a budoucího. Pochopit přítomnost (příznak, konflikty, problémy) a budoucnost a zbavit se jejich tlaku je možno pochopením minulosti: devíza historikovy práce přenesená na pole medicíny právě objevy v oblasti psychoanalýzy. Tento obor otevřel novou dimenzi pohledu na nemoc i v dalším smyslu: také morfologicko-biochemické pojetí nemoci je jen momentem v historickém pochopení duševní a tělesné strasti člověka. Tyto nové pohledy mohly být u nás otevřeny, diskutovány a využity. Nebyly. Zůstává jen vzpomínka a povzdech nad nenaplněnými možnostmi; útěcha, že jinde, v možné diskusi, lze pracovat dál, v těch oblastech, které byly zavaleny krizí československého myšlení, či neviděny a ponechány zcela stranou. Takový povzdech je práv ovšem i v případě jiných rovin psychiatrického pochopení duševní poruchy, které zůstaly také jen v torze, umlčené: sociální psychiatrie, psychiatrická sociologie, antipsychiatrie, valné části ekologie, historické analýzy podoby a smyslu duševních poruch a jejich terapie v jednotlivých fázích evropské kultury... T o vše zůstalo nenaplněno. Při tomto pokusu o výklad vzájemných spojitostí situace totalitního systému Československa a osudu jedné vědní discipliny se nám předkládá kapitola poslední. Jaká je osobní situace našich psychiatrů? Řada z nich odmítá starosti o podobu svého oboru. Vykonávají každodenní pracovní gesta, netáží se. Naplňují svůj čas dobrou či horší terapií, vylepšují si svou špatnou ekonomickou situaci soudními posudky, uzavírají se do soukromí své rodiny a okruhu nejbližších přátel. Jsou vlastně v rámci dnešní československé reality rozumní: vědí, že dotýkat se zapovězených oblastí psychiatrické teorie a terapie je nebezpečné, a znají z mnohaleté zkušenosti, že obohacování teoretických znalostí a zavádění nových druhů terapie je jistým osobním rizikem, nevede k úspěchu, ale k nepříjemnostem. Profesionální a společenská kariéra není výsledkem znalosti teorie, publikační a přednáškové činnosti či terapeutické potence, ale je výhradně dílem mimopsychiatrické činnosti a politického angažmá v duchu dnešního Československa. Dávají se touto cestou opravdu mnozí. A tak místa vedoucích získávají v oboru konformní a neprogresivní jednotlivci. T i ovšem nemohou teorii oboru rozvíjet a zprostředkovat její nové podoby dalším generacím odborníků. Vědecký kontakt s cizinou je silně omezen. Malý počet dostupných časopisů se setkává s nevelkým zájmem. Významní autoři upadají v zapomenutí. Charakter naší psychiatrické obce je ražen dvojím tlakem: ideologickým tlakem zevně a nihilistickým životním naladěním zvnitřku. Výsledný životní pocit: nedá se nic dělat, má cenu pouze nehovořit. A k tomu všemu přistupuje malá znalost cizích jazyků a problematické, převážně přírodovědně laděné středoškolské vzdělání. Omezená znalost a nevelký zájem o krásnou literaturu, umělecké artefakty a základní myšlenkové proudy evropské civilizace způsobuje, že některé oblasti psychiatrické teorie, navazující na filo-
61
sofii, umění a literaturu, jsou mladé generaci psychiatrů a psychologů již jen stěží sdělitelné, jsou jí chápány jako příliš obtížné a náročné. Kruh se uzavírá: mladší, kteří mají občas přirozenou tendenci k revoltě a změně, se sami často obracejí k primitivní a povrchně klasifikující psychiatrii, doplněné pouze o instrumentálně užívanou a také hlouběji neprostudovanou psychofarmakoterapii. Kruh se uzavírá i v jiném smyslu: kruh naší stati. Nihilismus evropské kultury a atmosféry naší vlasti prosakuje i do speciálního oboru a zadržuje jeho vývoj. Ocenění hodnoty nového poznání, chuť riskovat osobně, když se člověk staví za něco nového, to je pryč, chybí. Psychiatrie sama ve své stagnaci harmonuje se stagnací naší společnosti. K dokreslení této smutné situace zbývá dodat, že občas ještě na psychiatrické scéně vystoupí herec, který vázán přesvědčením o hodnotě poznám, někdy láskou k oboru, jindy náboženským laděním - vykoná gesta, která mají přinést změnu, oživení. T a kový člověk je pak chápán jako pozoruhodný a odvážný aktér a někdy také jako excentrik, neboť rozčeří hladinu klidu, po němž touží celá naše společnost a touží po něm i obec psychiatrická, protože ji chrání před jakoukoli skutečnou akcí, krom ovšem privátních a hospodských stížností na situaci státu i oboru, které jsou všeobecné. Jsou tyto stížnosti tou všeobecnou nespokojeností, kterou občas popisuje náš exilový tisk? Tady je však hned námět další: jak může být psychologicky a psychiatricky popsána nálada a situace lidí doma. Zatím řekněme, že jde o nespokojenost jen velmi parciální. Ona nehybnost našich psychiatrů a lidí vůbec je samozřejmě strachem, ale také i spokojeností, neboť svoboda - a také svoboda diskuse ve vědeckém oboru - vyžaduje akci a je prostorem pro akci. A ta je přece tolik a tolik osobně nepohodlná a nepříjemná.
ALEXANDER TOMSKÝ
(Londýn)
CÍRKEV A DUCHOVNÍ REVOLUCE V POLSKU N a d ě j e napůl poražených; d ů m ze zlata! HILAIRE
BELLOC
Když v roce 1920 v den svátku Panny Marie, královny Polska, porazilo narychlo slepené vojsko ochotníků a legionářů pod vedením generála Pilsudského mnohem silnější bolševickou armádu v bitvě označované dodnes jako zázrak nad Vislou a zmařilo tak sen Trockého o » pochodu ruských rvolucionářů po mrtvole Polska ke světové revoluci«, napsal anglický básník a esejista G. K . Chesterton: » V Polsku zvítězila rytířská tradice nad moderním světem železné nutnosti, mechanické organizace a materialismu. 62
Marxistické pojetí, že vše, co se děje, se děje nevyhnutelně, bylo poraženo křesťanským pojetím světa, ve kterém se nevyhnutelně neděje nic, dokonce ani to ne, co už se stalo.« Podobně jako před šedesáti lety, tentokrát ovšem bez armády a bez osvědčených vůdců, pozdvihlo se to pravé skutečné Polsko, to znamená národ, proti děsivé převaze totalitární moci, která sítí policie, udavačů a ideologických informátorů doma a krunýřem vojsk spřátelených armád zvenčí obepíná každého jedince pohrouženého do každodenních starostí o obživu strachem, co se stane, nebo co by se mohlo stát, kdyby se ozval a rozhodl se být sám sebou! A jestliže po vlně červencových stávek tohoto léta, jež uhasínaly, tak jak vznikaly, po příslibech většího krajíce, našli dělnici v pobaltských loděnicích odvahu formulovat jasně a nekompromisně i své požadavky na změnu politického systému a donutit moc k radikálnímu ústupu, stalo se tak nikoliv zásluhou pragmatického uvažování, jakéhosi kalkulu s reálnými hranicemi reálného socialismu, nýbrž díky naději, jež tyto hranice tvoří a posunuje do neznáma a jejíž pravé jméno je tajuplně skryto ve svrchovaném výkřiku naděje vpravdě křesťanské: »Vstalť jest této chvíle!« Dokaři v Gdaňsku dokázali však nejen překonat strach, ale podařilo se jim i vyvarovat se nebezpečí davové hysterie, která se vyvalila do ulic Poznaně (1956), Gdaňska (1970) či Radomi (1976), aby pálila, ničila a lynčovala ve své slepé nenávisti nahromaděné léty života ve lži. Lech Walesa, vůdce mezipodnikového stávkového výboru ( M K S ) to vyjádřil velmi trefně v rozhovoru s nechápajícími anglickými novináři: »Víte, kdybych nebyl věřícím, stal by se ze mne velmi nebezpečný člověk. « Stávkující dělníci našli rozvahu k tomu, aby klidně obsadili svá pracoviště a vyhnuli se tak střetnutí s policií; podařilo se jim však vyhnout se ještě jednomu nebezpečí záludně skrytému v pocitu náhlé vnitřní svobody a morální seberealizace. Na televizních obrazovkách jsme viděli důstojné tváře prostých lidí, kteří v nekonečných řadách přistupovali ke svatému přijímání, ke zpovědi a právě tak klidně se zúčastňovali zasedání a drobných úkonů nesnesitelného vyčkávání s plným vědomím odpovědnosti chvíle i nebezpečí situace, zatímco se k ohradám továrních dvorů tiskly ustrašené, plačící tváře žen a dětí v napjatých dnech srpna. Bez euforie, bez rozmáchlého morálního gesta, jež míří do prázdna, aby skončilo selháním, depresí a morální kocovinou, setrvali tito noví lidé na místě. Okolo nich se hroutil pseudosvět totalitní moci, střídala se taktika a úskočné úhyby vlády, oni však vytrvali u vědomí vlastní síly a odhodlanosti. Nelze pochopit toto plné vědomí tragické reality spojené s nadějí bez pochopení paradoxu křesťanského realismu, jenž nemá nic společného s chiliasmem blouznivců. Aniž bychom pominuli krizi rapidně se rozpadávajícího polského hospodářství od poloviny let sedmdesátých, bez níž by asi nedošlo k dělnické revoltě a vlivu disidentského hnutí, jehož představitelé se ocitli přímo ve středu stávkového výboru (Walesa, Gwiazda, Walentynowiczová, Borusewicz a další), bez něhož by události neprobíhaly stejně organizovaně a cílevědomě, nepochopíme jejich genezi, průběh a význam bez nepřímého, nicméně vše zahrnujícího vlivu polské katolické církve.
63
297°
" I976
"
1980
Totalitní režim nezná dějiny, jeho masové sdělovací prostředky předstírají, že se za ta dlouhá léta od převzetí moci stranou nic nezměnilo. A zatím v zázemí pokoutního, neveřejného života dozrávají hluboké procesy jakéhosi vnitřního »dialogu« s mocí, aby pak náhle jakoby odnikud protrhly šeď monotónní zdlouhavé krize totalitarismu. V roce 1970 skončilo čtrnáctileté období Gomulkovy vlády v krvi dělníků gdaňských loděnic. Byla to definitivní tečka za polskými nadějemi na liberálnější, humánnější a demokratičtější socialismus. Režim, který započal svou dráhu kritikou »přehmatů, chyb a zneužití moci «, postupně opředl celou zemi sítí byrokratické kontroly reálného socialismu. Léta, jež začala národní milionovou manifestací touhy po svobodě a nezávislosti na Jasné hoře v Čenstochové, skončila pocitem vše rozleptávající prostřednosti a bezvýchodnosti. Byla to ovšem také léta šikan a ústrků, drobných šarvátek s věřícími, kteří si pomalu a trpně zvykali na postavení druhořadých občanů v tomto převážně katolickém národě, zatímco Gomulka trpělivě budoval svou bezmála tří milionovou stranu oněch malých lidí bez tváře, těch příslovečných chytráků s patentem na dobrobyt v ovzduší mírně stoupající životní úrovně a konzumní mentality stále ještě přikrývané revolučními hesly. Církev zbavena možnosti přímého vlivu na veřejnost jako by stála stranou tohoto procesu, zaměřujíc své úsilí s mravenčí pílí na udržení vlastní nezávislosti, posílení osobní a rodinné morálky a kontinuity ohroženého národního povědomí. Nelze jistě pominout spektakulární oslavy Millenia a církevních svátků, během nichž pronikalo křesťanství na veřejnost, ale církev, která dala G o mulkovi na začátku tohoto období » zelenou « na cestu k humánnímu socialismu, se ve své stínové existenci nemohla potýkat s každodenními problémy v jejich konkrétní společenské podobě. Církev zůstala věčným světlem budoucnosti, zasloužila se o duchovní přežití národa, konsolidovala svou přítomnost, ale teprve salvy na pobřeží vyburcovaly celou polskou společnost z letargie. Ještě nikdy v národních dějinách nestříleli Poláci tak cynicky do Poláků. Ozbrojení do neozbrojených. Kariéra nové vlády Edwarda Gierka začala smířlivě, bez hesel o novém socialismu, za to slibuje vyšší životní úroveň, výměnu ideologů za technokraty, nabízí cestovní pasy. Pod heslem normalizace vztahů mezi církví a státem hledá vláda podporu církve, bez níž nelze udržet důvěru společnosti. Hierarchie si však je vědoma své nové společenské odpovědnosti a na námluvy režimu reaguje opatrně, vyčkává zdali dojde skutečně k významným ústupkům. Již v prvním pastýřském listě vydaném okamžitě po krvavých událostech zaznívá nový tón, který bude provázet všechna důležitá církevní prohlášení: ohrožení národní existence lze odvrátit pouze upuštěním od totalitních způsobů řízení, ústupky na vládě lze vymoci psychologickým nátlakem. Hlavní rada Episkopátu oznamuje: »Nedávné události jasně ukázaly, že bez práva na svobodu svědomí a náboženského života, bez práva na sociální spravedlnost a slušnou životní úroveň, bez práva na pravdu a na přístup k informacím, bez práva na utváření vlastní kultury v duchu 64
křesťanských tradic, bez práva na to, aby se s člověkem jednalo slušně, bez ponižování, šikanování a pronásledování se nemůže národ svobodně rozvíjet. « Bez těchto záruk nelze mluvit o žádné normalizaci mezi státem a církví. Z necenzurovatelných kazatelen v celém Polsku se začínají ozývat hlasy na obranu lidských práv. Církev se dožaduje dokonce obnovení minimálních politických práv (právo shromažďovací) a zrušení či alespoň omezení cenruzy. Soustavně se začíná vyjadřovat ke všem společenským, kulturním a národním otázkám na základě pluralismu a tradiční, křesťanské koncepce společnosti. Na toto probuzené vědomí společenské angažovanosti reaguje Gierkův režim po svém. Rozvíjí megalomanickou investiční politiku pomocí zahraničních půjček. Protože ztratil poslední zbytky ideologické motivace, sám o sobě mluví jako o reálném (tedy staticky) fungujícím socialismu bez vztahu k budoucnosti, naprosto nepřipouští jakoukoliv možnost ideální motivace ani u jiných. Společnost i církev lze koupit. Hlas církve je pro něj prázdnou rétorikou, na kterou lze vyzrát vychytralou politikou zákulisních jednání s vatikánskými vyjednavači Poggim a Casarolim, případně taktickými ústupky a sliby (povolením výstavby kostelů, omezením branné služby seminaristů). Prudký růst životní úrovně první poloviny sedmdesátých let je provázen nebývalým růstem korupce a úplatkářstvím, snížením produktivity a všeobecné důvěry v trvalost systému. Vymírající řady asketických stranických kádrů jsou nahrazovány novou cynickou generací prospěchářů. Ideokratický stát bez vlastního vnitřního motoru, vyžadující pouze vnější adaptaci na svou ideologickou fasádu, se dříve nebo později musí dostat do krize. První záchvěv přišel v roce 1976. Hospodářské potíže vyvolané prudkým zvýšením cen sovětské ropy, která se přizpůsobuje světovým cenám (1974) se řeší byrokraticky jako obvykle, to znamená zvýšením cen a zesílením ideologického boje, jehož cílem je utužení stranické kázně a zastrašení obyvatelstva. Na chystané změny ústavy, jež mají zakotvit vedoucí úlohu strany, nerozborné přátelství se SSSR a svědomité plnění socialistických povinností jako předpoklad povinností státu vůči občanům, odpovídá polská inteligence spontánním protestem, který nemá obdoby v poválečné historii Polska (1). Je to první masový projev nové solidarity proti libovůli režimu. Ještě v roce 1968 stála církev a většina katolické inteligence stranou reformního snažení komunistů a studentů. Tentokráte jsou i bývalí reformisté přesvědčeni o nereformovatelnosti systému. Vzniká postupně přesvědčení, že moc lze donutit k ústupu pouze organizovaným odporem. Toto přesvědčení ukazuje východisko z neřešitelné situace a stává se hybnou silou disidentského hnutí, které se po stávkách v Radomi a ve Varšavě rozvíjí na jediné masové hnutí ve střední a východní Evropě. Vláda odvolala zvýšení cen a uchyluje se k strategii taktických represálií proti nejaktivnějším představitelům opozice. Kdykoliv však veřejné pobouření ohrožuje legitimitu vlády, ustupuje. V průběhu let jsou všechny politické procesy (Šwitoň, Chojecki) odvolány. Církev sehrála v tomto procesu národní obrody klíčovou roli. Svojí autoritou chrání disidentské hnutí před likvidací a zajištěním relativní bezpečnosti umožňuje jeho růst. Avšak nejen to! V kázáních a oficiálních prohlá(1) Viz Studie č. 65/1979, str. 366.
65
šeních druhé poloviny sedmdesátých let se objevuje neúprosná kritika totalitního systému a výzva k civilní odvaze a k občanské angažovanosti, pro kterou není místa v oficiálních strukturách. Překonání bariéry strachu, jak tomu říkají Poláci, je hlavním problémem života v totalitárně organizované společnosti, kde většina lidí nesouhlasí, ale podřizuje se, poněvadž se nic jiného nedá dělat. »Především žijte v pravdě, nenechte se zastrašit a vzdejte se osobních výhod a kariéry pro dobro celého národa! « hřímá biskup T o karczuk z kazatelny na popeleční středu 1976. V jeho diecézi bylo postaveno bez státního souhlasu přes sto kaplí a kostelů. » Mladí jsou již dávno schopni přemýšlet o zásadních problémech sociální spravedlnosti a míru, lidských a národních právech, odpovědnosti za velké národní dědictví. Tuto odpovědnost s nimi dnes cítíme všichni!« (Kardinál Wojtyla při ohromné smuteční manifestaci, na kterou se změnilo procesí Božího těla v Krakově po smrti studenta Pyjase, zavražděného bezpečností za účast v nezávislém studentském hnutí). Pod vedením statečných kněží se začínají rozvíjet střediska katolické opozice, Spotkania, hnutí mladých katolíků z Lublina a jejich stejnojmenná revue, jež si klade za cíl historickou dokumentaci a rozvoj katolické sociální nauky, teologie a filozofie v totalitárních podmínkách. Pod patronátem kardinála Wojtyly v krakovském klášteře Sv. Norberta je v roce 1977 zahájen cyklus veřejných přednášek z humanitních oborů, které nejvíce trpí zásahem cenzury. Akademické spolky katolických studentů v celé zemi následují pomalu tohoto příkladu, duchovní správa na universitách přebírá odpovědnost za morální problémy studentů v celé jejich společenské a aktuální šíři. Církev se začíná zbavovat krunýře nařízení omezujících její činnost na jakousi hlasatelku morálních pouček v abstraktním světě. Právě zde, v rozvětveném životě polské katolické církve má přesvědčení, že vnitřně nezávislý postoj povede k osvobození celého národa, svou živnou půdu, opíraje se nejen o praktické výsledky, ale hlavně o víru v Boží pomoc a věčný život, proti němuž blednou potíže denních starostí. Víra se nakonec ukazuje jedinou důslednou zbraní proti všeobecné malomyslnosti, je cestou k odvaze, k odpovědnosti za stav národa, k tvůrčí akci. A hlavně, v protikladu k intelektuálním protestům, oslovuje universálně každého člověka. Polák papežem Volbou krakovského kardinála Wojtyly na papežský stolec v říjnu 1978 byly otřeseny poslední zbytky 30-leté letargie věřících, kteří se po ta dlouhá léta nevyjadřovali k veřejnému dění a málokdy, pokud vůbec, hovořili na veřejnosti o své víře. T o vše se naráz změnilo. Je to církev, která vynesla Polsko do popředí světové pozornosti. O víře a o Bohu se mluví všude. Národní ideologie millenia nabývá konkrétního smyslu - pouze vírou a věrností Římu má národ naději na přežití a plný rozvoj, bez ní hyne a upadá. Tato psychologická změna má dopad na každého, i na nekatolickou inteligenci. Filmový režisér Andrzej Wajda prohlásí v interview: »Musíme od základu promyslet svůj pohled na svět a na svou historickou situaci. « Mládež z komunistických rodin se pídí po náboženské literatuře, mnozí vystupují ze strany. Roste návštěvnost kostelů, v seminářích spí studenti i na chodbách. Zájem o pa66
peže je všeobecný, bezmála v každé domácnosti visí na čelném místě jeho portrét či alespoň pohlednice. Vzniká ohromný tlak na cenzuru, na který reaguje vláda pouze drobnými ústupky. D o srpnových událostí se na milion lidí podepsalo pod petice žádající náboženské programy v radiu a v televizi. Na farních vývěskách se objevují rozvrhy vysílání vatikánského rozhlasu, do Polska proudí v nebývalé míře katolická literatura vydávaná v zahraničí. Politicky se nezměnilo skoro nic, ve skutečnosti je však do základu otřesena legitimita moci. Teprve nyní začíná být členství ve straně (chápané většinou jako nezávazná formálnost) psychologickou zátěží. Hluboká změna ve veřejné psychologii prakticky neutralizuje represivní orgány státu. Papežova triumfální cesta Polskem byla skutečně jakousi generální zkouškou předznamenávající národní vzedmutí minulého léta. Nezbývá než parafrázovat hlavní obsah jeho slov, jež byla zároveň apelem na vědomí lidské důstojnosti. Stojíme dnes na křižovatce evropských dějin, čeká nás jako národ veliké rozhodnutí, avšak nebojte se trpět s Kristem. Církev se dívá s důvěrou vstříc do budoucnosti. Jan Pavel II. jako by tušil, že dějiny Evropy začínají vcházet do své druhé poválečné fáze právě v Polsku a za jeho pontifikátu. Čtěte znamení času a nebojte se plodného utrpení, Kristus je naděje, cesta i spása. Papež mluvil k jednotlivcům, ale neustále kladl důraz na duchovní život národa. Význam devíti dnů milionových manifestací víry nelze přecenit. Znamenal zlom v polské psychice, která nabyla vnitřní jistotu svobody. V srpnových dnech, kdy ještě nebylo jisté, zda vláda pošle do loděnic policii, vsadili dělníci všechno na pocit solidarity, který národ prožíval před rokem během papežovy návštěvy. Nezklamali se. Dodnes nevíme, jaký průběh měla jednání ústředního výboru, kdy se jednalo o použití síly proti stávkujícím. Zdá se však, že tato možnost prostě neexistovala. Cesta z Gdaňska Uznáním nezávislých odborů začala trnitá cesta demokratizace Polska. Je to podivný proces, ve kterém dělníci zorganizovaní ve stávkových výborech bezmála již v každém závodě žádají pravdu o své konkrétní každodenní situaci a podíl na rozhodování o svém životě. Ponechávají totalitní fasádu moci, žádají však o přesné informace týkající se řízení podniků, cenzury, policejních opatření. Neříkají: chceme zrušit cenzuru, direktivní plánování a tajnou policii; stačí nám spolurozhodovat o vlastním osudu. Sami rozhodneme, co je nutné cenzurovat a co ne, jak se zbavit absurdit plánovaného hospodářství. Víme, že se musíme uskrovnit materiálně i ve své svobodě, ale již nikdy více o nás bez nás. Podivná revoluce, ve které svébytní lidé vymezují hranice kompromisu, ustupujíce pouze před brutální silou totalitního souseda. N a hranicích Polska stojí divize v nejvyšším stavu pohotovosti, zatímco si v kremelském politbyru lámou hlavu, co počít. Invaze Polska znamená ozbrojené střetnutí a desetiletí sabotáží a pasivního odporu, možná i počátek rozpadu sovětského impéria. Je jisté, že svět už dnes takové řešení neuzná. Na pomalý rozpad totalitní moci v Polsku je však také nepříjemný pohled. Kdoví, zda úspěšný příklad Polska nebudou časem následovat i ostatní národy ujařmené Evropy?
67
STANISLAW MALKOWSKI
(Varšava) (*) ZPRÁVA Z
LODĚNIC
27. a 28. srpna j s e m navštívil loděnice v Gdaňsku a v Gdyni. Přiznám se, že jsem dlouho váhal, než jsem se odhodlal jet do Gdaňska. U v a ž o v a l j s e m : nebylo b y dobře, abych v procesu morální o b n o v y sehrál politickou roli, přítomnost církve mezi stávkujícími se výrazně projevuje, měl b y c h tedy potlačit svou touhu zúčastnit se tohoto svátku s v o b o d y na pobaltském pobřeží, koneckonců každý j e povolán k účasti právě tam, kde se momentálně nalézá. N e v ě d ě l jsem ani, j a k b y c h se měl připojit k tomuto národnímu povstání, j e ž v y v o l a l o velké naděje a zároveň starosti o další průběh událostí. V neděli 24. srpna jsem pomáhal otci Česlavu Sadlovskému v e Zbroši. P o mši odhlasovali zemědělci z několika vsí dopis, v e kterém vyjadřují svou solidaritu se stávkujícími loďaři. T o rozhodlo. Nabídl jsem se, že jejich dopis do Gdaňska zavezu. Šestadvacátého j s e m kázal v kostele Panny Marie Censtochovské na Powislu. P o mši u večeře j s e m vyslechl ú r y v k y z kázání kardinála W y s z y ň s k é h o , které p r o nesl to odpoledne na Jasné hoře. T e p r v e j e h o kázání upevnilo m ů j záměr, abych do Gdaňska jel. N á š otec primas zdůraznil v e svém projevu prvořadost povinností před veškerými p r á v y , jejichž plnění vyniká ze svědomité práce. R o z h o d l j s e m se tedy, že v y d á m svědectví o právech (jež n á m přece připomíná primas j i ž od nepaměti), jejichž dodržování j e základem veškerého lidského snažení a závazků, mezi něž patří i základní právo na život nenarozených dětí od chvíle početí. Před odjezdem j s e m ještě obdržel požehnání a pobídku na cestu o d j e d n o h o z varšavských biskupů, abych mezi dělníky plnil úkoly duchovního. D o v ě d ě l jsem se také, co předcházelo primasovo kázání vybízející dělníky k návratu do práce. Sám Gierek osobně prosil na kolenou kardinála o záchranu. V Gdaňsku jsem se cítil od počátku útulné j a k o v domácím prostředí. Radost ze svobody, svátek pravdy, naprostý mír. Atmosféra j a k o u si pamatuji p o u z e z poutních dnů sv. otce v Polsku, tehdy rovněž místo euforie vládla hluboká střízlivost a konsekventnost. Č l o v ě k přece není povolán k otrocké práci, jejíž v ý s l e d k y jsou buď znehodnocovány nebo obracovány proti němu, n ý b r ž k tvůrčí svobodě B o ž í c h synů. » Nechť chvíle ta nám vládne dál«, chtělo se zpívat. M o j e sutana m i posloužila za propustku v obležené bráně loděnice. Protivník se schoval. Jen zpovzdálí přihlíželo diskrétně několik příslušníků bezpečnosti, vláda se p o p r v é p o desetiletích vrátila do rukou lidu, který se stal lidem B o ž í m , nikoli davem žíznícím po samovůli, pomstě a anarchii, n ý b r ž lidem vládnoucím si uvnitř lidského řádu, lidem vědoucím, že skutečný řád společnosti se zakládá na právu mravním - na právu srdce. K ř í ž v hlavním konferenčním sále symbolizoval skutečnou přítomnost Krista v srdcích stávkujících, těch, kteří tu dnes slavili svátek pravdy a spravedlnosti. Lenin se odvracel k oknu, j a k o b y chtěl uniknout z místnosti, zanechávaje p o sobě pouze kaktus, který někdo postavil před sochu. Komunismus j a k o kaktus si volí za místo přebývání poušť, na rozdíl od něj chce však proměnit celou zemi v jednu jedinou pustinu. Z d á se, že dnes na té komunistické poušti vyrůstají oázy n o v é h o života a připravují cestu Páně. (*) Vychází bez vědomí autora.
68
Ve čtvrtek ráno jsem promluvil k loďařům. Přečetl jsem dopis sedláků a v y j á dřil svou vlastní podporu. Připomenul jsem politické vězně a nutnost bojovat za práva nenarozených dětí. Předal jsem j i m peněžní dary sedláků z radomského kraje a na konec odpovídal na otázky západních novinářů. Jak jsem se dověděl po několika dnech, úryvek z mého vystoupení ukázala řada západních televizních stanic, bohužel však vybraly jen tu nejnepodstatnější část, ve které jsem se zmínil o dramatické prosbě Gierka. Mezi dělníky v Gdyni bylo cítit přítomnost církve ještě výrazněji než v Gdaňsku, protože v gdyňské loděnici sloužili kněží mši svatou každý den. Celé loděnice se tak proměnily v jeden jediný chrám, dalo by se dokonce říci, že se tak potvrdila pravda, že lidé spojení s Kristem tvoří církev. Liturgie a duchovní služba nebyla náhle něčím vnějším; něco pro někoho. Dělnické »znamení odporu« nabylo výrazně novozákonního rázu, znamenalo jednotu věcí lidských a Božích na zemi, jednotu lidské důstojnosti a společenských vazeb, jednotu solidarity a národní svobody na základě práv Boha vůči lidem a práv lidí na Boha. Pocítil jsem, že mezi těmito loďaři povstalo nezávislé a spravedlivé Polsko. Vrátil jsem se do Varšavy rozhodnut, že se za tři dny znovu rozjedu do Gdaňska, jestliže stávka neskončí. Po létech vítězství komunistů v boji proti vlastní společnosti a národu se štěstí v tomto nepřetržitém vnitřním zápase překlonilo na druhou stranu a nenávratně změnilo běh událostí. Hnutí národní obnovy nezpůsobily údajné protisocialistické síly. Pouze se znovu potvrdilo, že jedinou, zásadně protispolečenskou, protinárodní a protilidskou silou je komunismus. Celá rozvaha vlády spočívá na částečném (a jak se lze obávat), pouze taktickém příměří v nihilistické, destruktivní válce proti všemu, co žije. Další události zatím nelze předvídat. Jisté je jen jedno. Nase naděje nás neoklame, protože v našich srdcích je rozlita Boží láska, skrze přítomnost Ducha svatého. (Přeložil
ALEXANDER TOMSKÝ)
69
D okumen tace AUGUSTIN CASAROLI
(Řím)
SVATÝ STOLEC MEZI POLITICKÝMI NAPĚTÍMI A U V O L N É N Í M (*) Riziko války Zdá se, že dějiny lidstva jsou jakási střídavá »hra « napětí, jež se postupně uvolňuje, aby se opět vytvořilo nové napětí a nové uvolnění; a tak se dějiny lidstva podobají ne tak majestátnímu a klidnému toku řeky, jako spíše hladině moře, jež se zmítá v různých proudech, vzdouvá se přílivem a je bičována větry. Často, velmi často se tato » hra« proměňuje v drama nebo v tragédii, mírný větřík se změní v bouřlivý uragán a napětí, místo aby našlo cestu ke klidnému urovnání prostřednictvím dohod a kompromisů, se dává na cestu vedoucí k násilným a otřesným krizím, jejichž vyřešení obyčejně bývá zdrojem nových, ještě hlubších a nebezpečnějších napětí. Rytmus lidských dějin bývá velmi zřídka harmonický a klidný a sen o toto orbe in pace composite označující triumf toho, čemu se říká pax romana (můžeme-li to vůbec pokládat za opravdový mír), jak se zdá, spíše náleží do světa lidských tužeb než do světa skutečností. Napětí, konflikty a také války se tu vyskytují jako něco nevyhnutelného. Ba nechyběli ani ti, kdo se snažili racionalisticky vysvětlit podobnou nevyhnutelnost tím, že ji zasadili do rámce dialektické povahy reality a dějin, a dospěli až tak daleko, že viděli ve střídání antitezí a tezí hnací péro pokroku lidstva, a takovým způsobem pozitivně oceňovali negativní stránky procesu, který považovali nejen za nezastavitelný, nýbrž dokonce za blahodárný. Jen málo je těch, kteří - kromě teoretických konstrukcí - měli odvahu rozšířit takovýto optimismus až k výslovnému tvrzení, že válka má blahodárný účinek; a myslím, že dnes by se to už nikdo neodvážil tvrdit, pomyslíme-li na hrůznou povahu moderní války. V každém případě se všech lidí zmocnil strach a mnozí předvídají, že lidstvo je prakticky neschopné zabránit nadlouho tomu, aby se nestalo znovu obětí metly války s rizikem, že bude strženo do světového výbuchu, v němž arzenály nukleárních, chemických, bakteriologických a podobných zbraní rozpoutají svůj hrůzostrašný potenciál zkázy a smrti. Volání papeže Pavla V I . v jeho proslovu k valnému shromáždění Organizace spojených národů 4. (*) 17. listopadu 1977 pozvala Österreichische Gesellschaft für Aussenpotítik und internationale Beziehungen Möns. Augustina Casaroliho, sekretáře R a d y pro veřejné záležitosti církve, aby měl ve Vídni konferenci na téma: Svatý Stolec mezi politickými napětími a uvolněním. Slova mons. Casaroliho o tomto předmětu mají zvláštní důležitost pro jeho význačné místo, jež zaujímá v diplomacii Svatého Stolce. Přednáška byla uveřejněna v časopise La ciuilta cattolica č. 3063 z 4. 2. 1978. Jednotlivé nadpisy přidala redakce časopisu.
70
října 1965: » U ž nikdy válku!« se ve světle staletých a nejnovějších zkušeností může zdát jen pouhou ušlechtilou utopií. A právě strach před tím nejhorším - strach o sebe a ne o jiné - i přes všechna pesimistická předvídání, jež se historie zdá plně ospravedlňovat, žene ty, kteří jsou odpovědni za osudy národů, a hlavně představitele velkých velmocí, kteří mají ve svých rukou otěže celého světa, k tomu, aby hledali způsob, jak se vyhnout katastrofě, anebo alespoň jak oddálit její příšerný přízrak a zadržet lidstvo na kluzké nakloněné ploše, jež vede do záhuby. Tato obava je základem politiky uvolnění. Tato politika se často ztotožňuje spíše s úsilím omezit zlo i nebezpečí, než aby je úplně odstranila, a to bud v přesvědčení, že není možno dosáhnout více, anebo v naději a s vypočítavostí, že může dosáhnout určitých výhod, aniž by musila platit cenu příliš vysokou. A tak ten, kdo je rozhodnut vyhnout se za každou cenu riziku totální a nukleární války, nevylučuje možnost války » omezené «, kde se bojuje konvenčními zbraněmi; ba dokonce takové riziko zapadá do expansivního plánu posílení posic, které podle uvažování toho, kdo toto všechno předvídá, by mohlo vylepšit jeho posice a poskytnout mu možnost zachovat tak situaci rovnováhy. V názvu mé přednášky se mluví o » napětích «, proti kterým se staví jako opak » uvolnění«. Ve skutečnosti ne všechna napětí dnešní doby tvoří část onoho napětí, jež stavělo anebo staví proti sobě velké velmoci anebo velké bloky. Přesto však aspoň ta hlavní napětí, jež zapadají do tohoto rámce, jaksi automaticky směřují k tomu, aby se zařadila do » velkého napětí« a možnost jejich vyřešení zůstává nevyhnutelně závislá na vyřešení » velkého napětí. « A druhá poznámka: K d y ž se odvolávám na postoj a názory Svatého Stolce v otázce napětí a uvolnění, zřejmě to nechci dělat způsobem oficiálním. Mluvím totiž z hlediska osobního jen na základě toho, co je o takovém postoji a o takových názorech všeobecně známo, a vyvozuji z toho závěry, jaké bedlivé pozorování tohoto postoje dovoluje. Studená válka, mírové soužití, uvolnění K d y ž po skončení poslední války zanikl účel, jenž držel pohromadě »spojenecké národy « - totiž zničení nacistického ohrožování Evropy a japonského ohrožování Asie - hned začaly působit rozkladní činitelé a vyskytly se hluboké kontrasty, jež společné válečné zájmy zatím jen ututlávaly, a seskupily se kolem dvou velkých spojeneckých velmocí - U S A a SSSR. T a k se utvořily dva bloky, jež se dosud stavějí proti sobě, i když se jejich vnitřní vztahy někdy mění. Vlastní charakteristika tohoto protikladu je, že jeho příčiny nespočívají jen v mocenských kontrastech a antagonismech vojenské i politické nadvlády, nýbrž tyto příčiny mají svůj hluboký kořen v podstatném protikladu ideologickém, světonázorovém. A tak se tento protiklad, i když je po mnohé stránce označován jako jeden ze zápasů, jakých bylo dost v dějinách mezi různými skupinami národů a států, přece vyznačuje také některými vlastními rysy (a ty se zdají mít převahu), jakými se kdysi označovaly »náboženské války «.
71
Z druhé strany však se také s těmito náboženskými motivacemi často mísí zájmy národní, takže je téměř nemožné najít v dějinách válku » čistě náboženskou «. Je-li vůbec třeba, poznamenal bych toto: U moderních bloků, které si ideologicky odporují - jako je svět komunistický a svět nekomunistický nebo antikomunistický - ideologická hlediska se vtělují do politické reality a tedy i do politických zájmů a do jejich protikladů, a to tím více, než by to udělala hlediska náboženská, dokud tato byla ještě příčinou konfliktů. Z toho důvodu kdysi například spojenectví mezi národy katolickými a protestantskými, anebo dokonce mimokřesťanskými, měly-li společné politické zájmy třebas i proti národům téhož náboženství, byla snadnější než jsou nyní spojenectví mezi státy komunistickými a nekomunistickými. Samozřejmě nejde tu o absolutní pravidlo. Trhlinu mezi Čínou a SSSR si mnozí vysvětlují tak, že existuje kontrast národně-politických zájmů, takže tyto zájmy převyšují - aspoň na jistou dobu - společnou bázi ideologickou; i když, jak obě strany tvrdí, k tomu kontrastu se druží - což se nedá popřít - podstatný vlastní rozpor na poli ideologickém, který staví jednoho proti druhému ve jménu téhož marxismu, na nějž se každý z nich odvolává, a to s daleko větším důrazem než na rozpory národnostně-politické. Vítězové nad Německem a Japonskem si byli vědomi tohoto problému, a to je nutilo předejít všem srážkám a kontrastům tím, že si rozdělili území příslušných vlivů a dohodli se o vzájemném nevměšování. Ale ani toto nemělo sílu odstranit obavy a podezírání jedné i druhé strany. V U S A a v jejich starých i nových spojencích sovětský blok viděl ve skutečnosti nejen odpůrce usilujícího o nadvládu nebo o světovou hegemonii, nýbrž i bojujícího paladina za takové pojetí člověka a sociálního řádu, jaké je v nesmiřitelném nepřátelství s pojetím komunistickým: nauková marxistická schemata o útočné a imperialistické povaze kapitalismu dodávala tomuto negativnímu úsudku pečeť jistoty, podle něhož se střetnutí jevilo komunistickému světu nevyhnutelné. Z druhé strany druhý blok neměl pochybnosti o útočných a expansivních plánech a úmyslech komunismu, především v Evropě. Tato opačná a souhlasná přesvědčení a obavy byla základem toho, co se případným rčením označovalo jako »studená válka«. Trvání studené války se kryje s dobou, jež se prakticky datuje od konce poslední světové války až do doby krátce po Chruščevově nástupu k moci. V těchto letech se nejednou zdálo, že se svět dostal na okraj nové války; v každém případě ovzduší vztahů bylo takové, jaké existuje spíše mezi nepřáteli než mezi spojenci ve zbraních, kteří teprve nedávno zbraně odložili po společném vítězství nad hrozným nepřítelem, jež je stálo tolik úsilí a tolik krve. Pojmenování, zvolené Chruščevem, jež mělo označit nový směr sovětské zahraniční politiky - oficiálně oznámené na X X . kongresu K S S S v roce 1956 - bylo »mírové soužití«. Toto označení, ne zrovna nové v politickém slovníku, se může používat jistě ve smyslu positivním a je všemi přijatelné. Ale pro Ghruščeva, který
72
ve znamení »mírového soužití« chtěl uskutečnit svůj »velký plán«, toto označení znamenalo spíše přizpůsobení starého směru a starých nezměněných cílů nové situaci, v niž - podle jeho úsudku - kapitalismus přestal ohrožovat své odpůrce jako předtím. Aby totiž odůvodnil, že upustil od » studené války«, připomínal nové skutečnosti ve světové situaci: rozšíření socialistické oblasti na východní Evropu, na Čínu a na některé asijské státy, a rozmach osvobozujícího hnutí v krajích ovládaných industrializovaným světem. Přesvědčení, že se těmito skutečnostmi vytvořila příhodnější situace, jak se zdá, povzbudilo sovětského ministerského předsedu k politice, která by se mohla nazvat »triumfalistická « a která ho přivedla až tak daleko, že vzal na sebe i velmi povážlivé riziko (v Berlíně a na Kubě). Od konce Chruščevovy éry (1964), jež zanechala Sovětskému svazu spoustu vnitřních problémů a konflikt s Čínou, až do r. 1969 jsme byli svědky závodění ve zbrojení mezi SSSR a U S A , závodění, na které hlavně doplatilo sovětské hospodářství, ale které také zmenšilo americký náskok, takže si SSSR zajistil strategické vyrovnání s velkým soupeřem. Oboustranné nahromadění nukleárních zbraní vede - na počátku let sedmdesátých - k ustálení situace rovnováhy mezi nukleárními mocnostmi z důvodů technických. A to přivádí také k všeobecnému přesvědčení, že válečný konflikt je » nemožný «, i když byla možná převaha, kvantitativní či kvalitativní, jedné strany nad druhou. Skutečnost, že obě strany měly zbraně, jež Francouzové nazývají de seconde frappe (druhé ráže) a jež by ani nenadálý útok nedovedl zničit, tato skutečnost by dovolila napadenému způsobit oplátkou případnému útočníkovi takovou škodu, že by ho to přinutilo dobře si to rozmyslit, než by zasadil první ránu, i když by mohl předvídat, že nakonec dosáhne vítězství, které by však nebylo méně trpké než prohra. T o je podstata - nebo chcete-li » filosofie « - výstrahy, anebo tzv. » rovnováha teroru«, jež dosud zaručuje relativní bezpečnost vzhledem k případnému nukleárnímu konfliktu. Vědomí této skutečnosti přivedlo dvě velké mocnosti postupně k nepsanému ujednání, že budou respektovat rovnováhu obou systémů a případné oblasti vlivu. Z této půdy se zrodila a vyrostla politika » uvolnění «, v níž někteří chtěli vidět » podstatnou změnu « ve vztazích mezi Východem a Západem. Ovzduší uvolnění dalo podnět k tomu, že se rozvinula řada ujednání, jež směřovala k zmírnění nebezpečí konfliktu a ke zvýšení bezpečnosti jako moskevská smlouva z r. 1963, jež zakazovala nukleární pokusy v atmosféře, v prostoru mimoatmosférickém a pod vodou, a smlouva Valného shromáždění Spojených národů v r. 1967, jež mimo jiné zakazuje vypouštění družic s nukleárními zbraněmi, pak ujednání o nukleárním nemnožení (nonprolifikace) v r. 1968. V r. 1972 ujednání zakazuje užívání, výrobu a uskladňování biologických zbraní. Ale ještě důležitější a významnější v rámci uvolnění je začátek vyjednávání S A L T : což je velmi významné, poněvadž dvě velké velmoci, místo aby se omezily na zákaz přístupu k nukleární moci druhým mocnostem anebo zakázaly pokusy, jež jsou pro ně beztak zbytečné, začaly vyjednávat, jak snížit svou vlastní strategickou výzbroj.
73
Byly pak uzavřeny jiné smlouvy, jež se zrodily v ovzduší uvolnění a jsou schopny rozšířit a utvrdit » psychologii uvolnění «, např. na poli lékařského výzkumu, na ochranu okolí, v průzkumu prostoru, ve vědecké a technické spolupráci. Také konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a vyjednávání o vzájemném a vyrovnaném zmenšení sil ve Střední Evropě (MBFR) je nutno zasadit do tohoto rámce. Časopis Etudes v r. 1974, odvolávaje se na nové vztahy mezi S S S R a U S A , mohl napsat: »Kvalitativní změna vztahů sovětsko-amerických je skutečná a obsahuje tři body: Na prvém místě, jak se zdá, obě strany se domluvily, že budou respektovat své vzájemné zájmy (...). Na druhém místě S S S R a U S A se domluvili, jak se zdá, že budou společně řešit mezinárodní krize (pravděpodobně je tu narážka na konflikt na blízkém Východě po krizi v r. 1973).« Vynechám třetí bod, který nás nyní nezajímá, a přikročím k závěrečnému komentáři: »Ať je výhled do budoucna jakýkoliv, musíme konstatovat, že uvolnění má svůj přesný význam, totiž spolupráci, na niž navazuje světová bezpečnost« (1). K d y ž to všechno uvážíme, myslím, že můžeme souhlasit s podobným oceněním - oceněním samozřejmě povšechném a neúplném - » fenomenologie « uvolnění: s výhradou, že je nutno dát ještě celkové ocenění tohoto úkazu. Svatý Stolec ve prospěch míru Svatý Stolec z důvodů, jež h o vedou k účasti na problémech a odpovědnosti za mezinárodní život (důvody, které, jak mám za to, jsou známé a o nichž jsem zevrubně pojednal na jiném místě) (2), nemůže si nepoložit otázku, jaký si má udělat úsudek a jaké stanovisko má zaujmout k fenoménu uvolňování mezinárodního napětí, jenž životně zajímá přítomnost i budoucnost velké části lidstva, a více méně se nepřímo týká i zbytku světa. Konkrétně se naskýtá otázka, zda uvolnění, o němž mluvíme, máme považovat za fakt v jádře pozitivní, jejž je třeba podpořit a povzbudit, anebo zda ho máme považovat za převážně negativního činitele nebo za nebezpečnou léčku. PAPEŽSKÉ A KONCILOVÉ ZÁSAHY
Hlavní bod, z něhož můžeme vycházet, je, že Svatý Stolec je otevřeným a rozhodným příznivcem míru. Myslím tím jak mír a sociální soulad uvnitř jednotlivých národů tak i mír mezi národy. V tom smyslu existuje tolik jednoznačných prohlášení, že by bylo opravdu zbytečné se o tom šířit. Ale nebude zbytečné připomenout, že postoj Svatého Stolce nevyplývá z taktických a náhodných úvah, nýbrž ze zásadního přesvědčení, jež se nemění podle měnících se okolností. (1) H. CARRERE D'ENCAUSSE, De la coexistence pacifique a la détente. La politique extérieure de rU.R.S.S. au début des années 1970, v : »Etudes« 340 (1974), str. 188. (2) Möns. A . CASAROLI, La Santa Sede e la Comunita Internazionale, v : » La Comunita Internazionale« X X I X (1974), str. 595-611.
74
Pacem in terris Jana X X I I I . a Octogesima adveniens jakož i jiné nespočetné projevy a iniciativy Pavla V I . , mezi nimiž se nesmí zapomenout na proslov v O S N , o němž jsem se už zmínil, zavedení Světového dne míru s příslušnými poselstvími, a pokud jde o všeobecnější postoj katolické církve, konstituce Gaudium et spes Druhého vatikánského koncilu, to vše svědčí o tomto zaměření na mír a o vážných příčinách, jež jsou podkladem pro toto zaměření, především pokud se to týká forem a charakteristiky moderní války. Ale u ž sv. Pius X . a Benedikt X V . za první světové války a Pius X I I . v předvečer druhé světové války, za jejího průběhu i na jejím konci, se stali mluvčími papežství pro požadavek míru. Bylo by nespravedlivé, kdybychom zapomněli mezi jinými na výkřik, kterým se Pius X I I . snažil zamezit vypuknutí konfliktu, když se svět ocitl na okraji tragédie, a kterým vyzýval odpovědné vládní činitele, aby se zamyslili nad hroznými následky rozhodnutí, jež hodlali učinit: » N i c není ztraceno mírem, ale všechno se může ztratit válkou! « Jsou známy právní důvody, zásady bratrství a humanitní důkazy, které podle mínění Svatého Stolce a katolické církve odporují myšlence, že válka by mohla být prostředkem k odstranění rozporů a konfliktů mezi národy hlavně dnes, kdy tak děsivě vzrostl potenciál zkázy a běd způsobitelný novými zbraněmi, jež vědecký a technický pokrok dává člověku k disposici. T o vynikne ještě více, uvážíme-li, že použití násilí k tomu, aby se rozřešily otázky spravedlnosti nebo otázky oprávněných zájmů, je, abych tak řekl, samo v sobě »iracionální«, nakolik žádný opravdový rozumný důkaz nedovolí vyvodit závěr, že v rámci lidských dějin existuje nutný vztah mezi silou a opravdovým právem, podle něhož síla musí nutně sloužit právu; právě naopak, stále opakované a velmi smutné historické zkušenosti nám poskytly možnost velmi často být - i v mezinárodních vztazích - svědky toho, že silnější nespravedlivý má převahu - aspoň dočasně - nad slabým spravedlivým. Přirozeně nikdo nemůže spravedlivému popřít právo hájit svá práva a svou čest i za cenu nebo za předvídání porážky v nerovném a nejistém boji. Ale vždy platí, a rozum to vyžaduje, aby ona obrana a obhajoba byly zaručeny účinnými právními prostředky, jejichž nedostatek dosud představuje velmi vážnou složku » nerozumnosti « anebo » nepořádku « v mezinárodním uspořádání. K tomu bodu bych chtěl připomenout úsilí, jež poslední papežové, počínaje Piem X I I . , vynaložili a vynakládají na to, aby přispěli k upřesnění zásad, které směřují k zajištění možnosti mírumilovného soužití národů a které odstraňují takové objektivní důvody, pro něž se mírumilovné a neagresivní státy mohou cítit oprávněny anebo dokonce přinuceny utéci k válce, někdy i sebevražedné, aby neztratily samotné důvody svého bytí. Budiž tu také připomenuta přízeň, již při této příležitosti Svatý Stolec projevil a stále projevuje - i když se dosáhlo jen velmi omezených výsledků - formám mezinárodních organisací - především O S N - jež mají za hlavní úkol dopomáhat tomu, aby právo převládalo nad násilím, a tak se odstranila nebezpečí války.
75
ZDRAVÝ
REALISMUS
I když se Svatý Stolec velmi rozhodně snaží o mír, přece má velký smysl pro realitu a pro její požadavky, než aby se mohl počítat mezi ty » pacifistické síly «, o nichž kdosi mohl napsat, že » mír je až příliš vážná věc, aby se ponechal na pospas pacifistům! « (3). Ponecháme-li stranou tón podobného úsudku, je faktem, že nestačí mluvit o míru a dovolávat se ho, aby tím byl zabezpečen, a rovněž nestačí vyslovovat politování nad nebezpečími anebo odsuzovat podněcovatele válek, aby se tím zažehnal přízrak války. T o vše nezmenšuje důležitost a účinnost veřejného mínění, zdůrazněného v Gaudium et spes (č. 82), jež má být » prodchnuto novým duchem «, duchem míru. Obrana a konkrétní budování míru vyžadují práci solidní a vážnou, natolik trpělivou, nakolik vytrvalou a odvážnou, jež dovede učinit rozhodnutí tak, aby se to srovnávalo s kompetencí a se zkušeností. Je to práce nesnadná, která předpokládá přesnou znalost situací a problémů, a je to často práce nevděčná pro nepochopení a zklamání, pro různé překážky a nepředvídaná fakta, s nimiž se potkává, práce, která se rozvíjí v komplikovaných a těžkých zápletkách často vystavena nedostatku dobré vůle anebo egoistické vypočítavosti jedné nebo druhé strany. Svatý Stolec je si toho vědom a oceňuje, jak se patří, úsilí těch, kdo s upřímností a schopností pracují ve prospěch míru. Dává si pozor, dříve než přičte zlé vůli různá opoždění a neúspěchy, zaviněné spíše objektivními těžkostmi. Stará se naopak o to, aby povzbudil k odvaze všechny, kdo mají odpovědnost, a nabízí jim svou spolupráci - byť i jen skrovnou - kdykoliv to je možné. V každém případě proti skepticismu těch, kdo se omezují jen na to, že zdůrazňují těžkosti míru a zdají se smiřovat s eventualitou nebo fatalitou války. Svatý Stolec stále mocně prohlašuje, že » mír je možný « a že je to povinností všech, kdo mají autoritu a odpovědnost - ať při vedení politiky národní a mezinárodní nebo při utváření svědomí nebo při usměrňování veřejného mínění - usilovat o to, aby dobro míru bylo zabezpečeno lidstvu a jednotlivým národům a aby se vyjednávalo o opravdový mír, stálý a bezpečný, srovnávající se se spravedlností a pokud možno s oprávněnými zájmy všech. MÍR
A
UVOLNĚNÍ.
ODZBROJENÍ
Zmírnění mezinárodního napětí není mír (jako ostatně není mír ani jenom » nepřítomnost války «, anebo jenom » rovnováha sil «, sr. Gaudium et spes> č. 78). Ale jaký je vztah mezi uvolněním a mírem? Je uvolnění jakýsi krok směrem k míru (anebo alespoň k bezpečnosti)? Anebo je to jednoduše - jak se mnozí domnívají - maskování války, které nemá odvahu anebo nechce vyzradit, své vlastní jméno? Anebo je to dokonce - a není jich málo, kdo tak mluví - válečný úskok, jenž kryje u jednoho ne(3) M . D . SCHULMAN, Oltre
76
la guerra fredda,
M i l a n o 1 9 6 6 , II S a g g i a t o r e , str. 120.
bo u druhého anebo u obou soupeřů úmysl a touhu připravit se lépe na válku, kterou si přejí, anebo kterou pokládají za nevyhnutelnou? Tento poslední výklad nabývá na Západě stále větší převahy, anebo se alespoň stále zřetelněji vyslovuje. Fakt sám, že jak tyto výrazy (nejprve » mírová koexistence«, pak »uvolnění«) tak především tato iniciativa jsou a se představují jako sovětské výrobky, přivádí tím více Západ k nedůvěře vůči věci samé, vůči tomuto pojmu i vůči samotnému výrazu. Tak mnozí pokládají » uvolnění« za slůvko nastražené jako past, za skutečnost se dvěma tvářemi, již je nutno sledovat s největší obezřetností, poněvadž její hlediska jsou různá a mnohoznačná. Nechybějí tedy důvody, jež vedou k rozpačitosti, ne-li přímo k odmítnutí. První důvod je bezesporu, že se tu nacházíme tváří v tvář velké ilusi, se všemi následky a nebezpečími, jež s sebou iluse přináší v životní otázce, jako je otázka bezpečnosti značné části světa. Ale hlavní důvod je konstatování, že vzájemná nedůvěra mezi dvěma světy ideologicky si odporujícími trvá, a to tak, že se zdá neusmiřitelná. K nabytí důvěry jistě nepomáhají tvrzení tu i tam opakovaná více méně jasně, že politicko-vojenské uvolnění neznamená upuštění od ideologického boje nebo jeho zmírnění, právě tak jako jisté zákroky v záležitostech jiných států - mimo dotyčný blok - které snad (anebo i bez snad) byly nadiktovány také úvahami rázu politického, ekonomického a strategického, avšak byly představovány jako nezištná pomoc v případech, kde byly důvody společných ideologických rysů, anebo v každém případě, kde byly důvody zapadající do ideologického rámce. Podle kritiků vytváří uvolnění stav, v němž ten, kdo o ně jde o rozhodnějšího a odvážnějšího), může snadno působit dokonce vydíráním, na ty, kteří se snaží - buď z přesvědčení před horším - nevystavovat ohrožení onen stav relativního nosti, jejž uvolnění představuje.
usiluje (a běžně nátlakem, ne-li nebo ze strachu klidu a bezpeč-
Hrozí tedy nebezpečí, že uvolněním bude ve výhodě, ne sice exklusivní, ale přece jen v převážné výhodě jedna nebo druhá z obou stran. Tak se mluvilo (ale nyní se zdá, že se úsudek poněkud pozměnil) ohledně konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě; tak se mluví dnes o M B F R . A tvrdí se zvláště, že uvolnění dalo možnost straně, která byla ve stavu vojenské a ekonomické inferiority, z tohoto stavu relativního pokoje těžit a dosáhnout tak vyrovnání sil. Co si máme myslit o těchto kritikách? U ž jsem řekl, že nechybějí důvody, jež vedou k jisté rozpačitosti a pochybnosti. Ale nestačí zastavit se zde. Politicky a také mravně je důležité položit si otázku, čemu se má dát přednost při celkovém oceňování: rovnováze, třebas i nedokonalé a nejisté, která se už ustálila přes dvacet let a která nám dovoluje žít a být chráněni před bezprostřední hrozbou masového zničení, anebo dát přednost stanovisku problematickému a plnému rizika, jež těžce doléhá na systém vztahů, na němž tato rovnováha spočívá? Jedno se zdá být jisté: Po hrozném napětí by mohlo progresivní
77
uvolnění být cestou, jak dospět k vyřešení problémů plodících konflikt; a v konkrétní situaci, jak se vyvinula po poslední světové válce, to může být jediná cesta, po níž se dá jít realisticky, abychom se nevrátili zpět do válečného ovzduší, třebas by to byla zpočátku jen studená válka: a to především jestliže kromě odstranění války se neopustí úmysl a naděje, že se dospěje třebas velmi namáhavě k situaci, jež by mohla, alespoň ve své podstatě, uskutečnit myšlenku mezinárodního míru. Skutečnost, že chybějí jiné platné alternativy, nutí Svatý Stolec k tomu, že zásadně a rozhodně positivně oceňuje proces uvolnění, a to proto, že má svůj jasný a otevřený postoj proti válce a ve prospěch míru. Toto ocenění uvolnění je zásadní, poněvadž Svatý Stolec si uvědomuje nutnost vymezit a uskutečnit podmínky schopné zamezit, aby se uvolnění nezvrhlo v klamání a zklamání. Toto oceňování uvolnění je rozhodné, poněvadž zásadní optimismus Svatého Stolce ohledně míru - »mír je možný«, nesnadný, ale možný se nutně zrcadlí také v uvolnění. Námitky, jež se předhazují proti uvolnění, jsou z velké části ty, jež se kladou také vůči míru, zvláště ta, že o míru se nemůže nikdy říci, kromě toho, že je těžce dosažitelný, že je definitivně zabezpečen. A to se stává nejen pro nahodilé okolnosti, jako spíše proto, že mír při svém zrodu i při svém trvání je výslednicí splynutí lidských vůlí, vždy svobodných a ovlivněných oceňováním a pohnutkami, často různými a opačnými, ne-li dokonce vášněmi a egoistickými plány. Církev uznává, že » mír nebyl nikdy dosažen jednou provždycky, nýbrž je třeba neustále ho budovat« (Gaudium es spes, č. 78). Výsledek podobného stavu věcí nesmí však být pocit skleslosti nebo zanechání všeho, nýbrž spíše rozhodnutí jednat tím rázněji, čím nesnadnější je toto podnikání. Pokud jde o uvolnění, situace nyní vypadá tak, jako by bylo vytvořeno převážně ze strachu. Přirozeně by bylo lépe, kdyby uvolnění bylo ovocem svobodné volby, vykonané z přesvědčení a z touhy po míru. Ostatně zatímco je třeba jednat v tomto smyslu, nemůžeme neuznat užitečnost toho, že je zatím zažehnáno nebezpečí toho nejhoršího, i když se tak stalo mechanismem vojenského zastrašování. Duch uvolnění však vyžaduje, aby toto zastrašování stále víc a více zanechávalo agresivní a výhrůžná stanoviska, jaká zaujímalo v době »studené války« anebo v době » mírového soužití«. Toho se hledí dosáhnout např. zmenšením ozbrojených sil a tzv. » opatřeními pro zvýšení důvěry «, o kterých se uvažovalo hlavně během Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a jež je nyní předmětem jednání na konferenci v Bělehradě, která se právě koná. Zbývá potom ještě celá dlouhá a daleko důležitější kapitola o odzbrojení, především pokud jde o zbraně nukleární, biologické, apod. Každá vážná a upřímná iniciativa na tomto poli může počítat s povzbuzením a podporou Svatého Stolce, jenž v r. 1971 přistoupil k traktátu proti proliferaci atomických zbraní právě proto, aby mu dal morální podporu. Svatý Stolec nemůže a nechce projednávat technická a čistě vojenská
78
stanoviska této otázky, avšak vždy se vyslovil ve prospěch všeobecného a kontrolovaného odzbrojení jako posledního cíle a zatím se vyslovuje proti závodům ve zbrojení a pro zmenšení výdajů s tím spojených. Právě za tímto účelem 4. prosince 1964 v Bombay papež Pavel VI. vyslal do světa prohlášení » dát k disposici také nějakou část obnosů určených pro zbrojení a založit tak velký světový fond, který by poskytl pomoc v mnohých potřebách (...), jež sužují tolik národů«. A toto prohlášení obnovil příštího roku ve svém projevu v O S N . T í m Svatý Stolec nechce neuznat právo každého státu zajistit si vlastní obranu způsobem a v míře, jak to potřeba opravdu vyžaduje v duchu, jenž by byl dalek každé agrese nebo dobrodružství. Připojím - je-li to možné, svou velmi osobní poznámku - že velmi zevšeobecnělý pocit bezpečnosti ve smyslu shora naznačeném se může dokonce považovat jako zvlášť výhodný pro vytvoření ovzduší opravdového uvolnění, takového ovzduší, že připustí, aby vztahy mezi různými státy byly klidnější a plodnější: Připustí totiž, aby se lépe uskutečnila positivní hlediska uvolnění, jinými slovy: spolupráce ve společném zájmu. Vskutku je mnoho problémů neustále rostoucích, jež spojují vzájemně mezi sebou národy a státy a jež může rozřešit jedině společné úsilí, nejen na úrovni dvou stran, nýbrž v měřítku kontinentálním a světovém. Stačilo by si jen připomenout problémy týkající se zdrojů energie a surovin, znečišťování ovzduší a oceánů, nedostatek potravinových zdrojů vzhledem k demografickému rozvoji, a mnoho jiných. Zřejmě by to bylo výhodné - pro jednotlivé státy i pro celý svět - kdyby se ulehčila a především notně ulehčila tíha vojenských výdajů jako takových, ale i tíha všeho ostatního, co bychom mohli nazvat pokračování válečného hospodářství hlavně v U S A a SSSR. Právem bylo poukázáno na to, že nejsmutnější následek tohoto stavu věcí je ten, že se takto nutí ta nejchudší část světového obyvatelstva žít v bídě (4). Také v » bohatých « krajinách » růst « zamezil » rozvoj «, poněvadž se zaměřil k jinému cíli než k tomuto. A všeobecně se může říci, že celý náš rozvojový systém je narušen kvalitativně tím, že stále trvá válečná ekonomie. Zkušenostně prožíváme, jaké výhody je uvolnění schopno přinést a jaká nebezpečí nutně s sebou přináší opačná politika. A takový zážitek by měl v každém případě všechny nutit k tomu, aby uvolnění neuváděli do nebezpečí, nýbrž spíše, aby je stále utvrzovali. Zůstává ovšem stále ještě stín pochybností a podezírání: nestane se uvolnění jen hříčkou v rukou toho, kdo chce z něho těžit, aby se lépe připravil na válku a aby ji vyhrál? Problém úmyslů a plánů - taktických i strategických - které sledují především hlavní velmoci, je ve skutečnosti velmi těžce řešitelný. Každý musí uznat, že se nemůžeme vyhnout tomu, aby nezůstávali stále na samém okraji rizika a nejistoty. Spravedlivá a nutná rozumnost však vyžaduje, aby se toto riziko uvedlo na minimum a aby se kladl důraz ne tak na slova jako na fakta a na objektivní situaci a aby se zachovávalo - pro každý případ - jisté rozumné bezpečností pásmo. Zachovat rovnováhu mezi důvěrou a obezřet(4) Sr. J. GRAPIN-J. B. PINATEL, La guerre civile mondiale, Paris 1976, str. 172.
79
ností v praxi není vždycky snadné; avšak tato ronvováha musí zůstat stále kriteriem, jak se mají chovat ti, kdo jsou odpovědni za mezinárodní život. UVOLNĚNÍ
A
SPRAVEDLNOST
Co pak říci o vztazích mezi uvolněním a spravedlností? Neobětují se snad příliš často důvody spravedlnosti ve prospěch uvolnění? Toto je bez pochyby jedna z nejpalčivějších otázek, jež zneklidňují svědomí politika, který hledí přizpůsobit své jednání vyšším požadavkům morálky a humanity a ne požadavkům, jež mu diktuje čistě jen » státní zájem «. A to platí také pro vztahy mezi mírem a spravedlností. Tento problém vzbudil nedávno pozornost a vzbuzuje pozornost světového mínění velmi živě, zvláště když k němu zaujal známé stanovisko nový president Spojených států Carter. Nyní je na přetřesu na bělehradské konferenci, kde téma o zachovávání lidských práv vzhledem k tzv. třetímu paragrafu závěrečného aktu v Helsinkách (1955) tvoří bod velmi nesnadný, při němž se asi různé síly střetnou. Jaký postoj zaujímá Svatý Stolec v otázce, která se přímo týká zásad etického řádu? Odpověď Svatého Stolce se nemůže inspirovat jinak než týmiž zásadami. Samozřejmě nemohl by přijmout tvrzení, nadhozené některými i v řádu teoretickém a mnohými už prováděné v řádu praktickém, že politika se nejen od morálky liší, nýbrž dokonce nemá s ní co do činění, není na ní vůbec závislá, že mezi oběma není a nesmí ani být žádné pouto, anebo - což znamená totéž - že politika má svou morálku, jejíž zásady jsou diktovány jedině prospěchem a zájmem státu. Avšak morálka - ta opravdová - vyžaduje, aby se právo respektovalo a aby se konala spravedlnost. Povstává na obranu slabého proti násilí silného, i když tento má autoritativní postavení. Pro Svatý Stolec objektivně neexistuje žádný protiklad mezi spravedlností a mírem. Naopak mír je dílem spravedlnosti: Opus iustitiae pax. A nemůže být skutečný a stálý mír bez ohledu na požadavky spravedlnosti a práva pro všechny, jednotlivce, národy a státy. Učení církve a Svatého Stolce v tomto ohledu je tak jasné a stále opakované, že by bylo zbytečné se ještě o tom šířit. Mohl by se však někdo tázat, proč Svatý Stolec a církev nevystoupí a jasně a veřejně neodsoudí tolik nespravedlností, které se páší ve světě; a proč netrvá na tom, aby také státy a vlády, aspoň ty, které se odvolávají na morální hodnoty, a hlavně ty, které si říkají, že jsou vlády křesťanské, aby se důrazně zasazovaly podle svých možností a podle svých odpovědností o to, aby hájily utlačované a oběti násilí. Aniž bych se zabýval jednotlivostmi, rád bych zde předložil něco na uváženou. Především tam, kde je - buď pro Svatý Stolec nebo pro ostatní - jasná povinnost zasáhnout, způsoby a formy, jak se to má provést, mohou být různé vzhledem k okolnostem, za kterých je třeba jednat, aby tento zásah byl účinný a snad neuškodil těm, kterým se chce pomoci nebo i jinak prospět. Není tedy řečeno, že veřejné odsouzení nebo veřejně přednesený po80
žadavek jsou vždy nej lepší cestou, aby se dosáhlo účelu: a to i tehdy, kdy důvody spravedlnosti vyžadují normálně, aby ten, kdo je k tomu oprávněn, nemlčel, i vzhledem k veřejnému mínění, zvláště jde-li o vážné porušování práva nebo za situace, kdy se nespravedlnost stala systémem. Morálka sama totiž - a ne »státní důvod« - bere v úvahu případy, kdy odpovědní činitelé jsou postaveni před trapná a někdy i dramatická rozhodnutí: totiž musit vybrat z různých zel, jež jsou všechna velmi zlá a kterým všem se není možno vyhnout. Etické zásady o výběru menšího zla se tu snadno nedají uplatňovat. Zatímco je povinností odpovědných činitelů vážit problémy se vší pozorností, s realismem, ale zároveň také s uctivým ohledem na požadavky mravního svědomí, nebylo by spravedlivé, aby ti, kdo nenesou tíhu rozhodnutí, a tedy i tíhu odpovědnosti za všechny následky, dávali velmi snadno najevo svou kritiku: a to tím spíše, že si musí uvědomit, že nemohou znát všechny složky, jež jsou nutné k utvoření úsudku. Vztahy k východním státům Můj výklad - až příliš dlouhý, i když jen povšechný - by nebyl úplný, kdybych nepřidal pár slov o » napětí«, v němž Svatý Stolec ve všeobecném rámci, jenž je předmětem této konference, není jen pozorovatelem, nýbrž účastníkem, a o » uvolnění «, jež je možno pozorovat i z tohoto hlediska. K d y ž se na konci poslední války utvořil blok států s politicko-ekonomickosociálním systémem zbudovaným na marxismu a když se pak tento blok rozšířil i na další státy, vyvolalo to řadu základních napětí nejen u západního bloku, nýbrž také u katolické církve a u Svatého Stolce. Je tu zbytečné opakovat celou historii, jež u různých národů měla některé zvláštní charakteristické známky, ale základní společný průběh. V této době nechyběly těžkosti mezi církví a státem ani v některých zemích mimo komunistický svět, jež však byly rozdílné co do podstaty i co do vážnosti, a v každém případě nebyly to těžkosti takové, jež by zapadaly do rámce velkého poválečného »napětí«. Zúčastněné vlády vytrvale prohlašovaly, že příčiny této situace jsou rázu politického a nikoliv náboženského: že jsou totiž vázány na boj nikoliv proti náboženství, nýbrž na boj proti nepřátelům nového státního zřízení. Myslím, že tu můžeme nechat stranou tuto otázku: byla konečně už tolikrát řešena a diskutována. Ale i ten, kdo chce přijmout vládní tezi o příčinách konfliktů, nemůže neuznat, že jejich výslednicí je organický souhrn zásahů a nařízení, jenž hluboko zasáhl do života a do možností činnosti církve - hierarchie, duchovenstva, řeholníků a věřících - a ještě všeobecněji, do vykonávání náboženských práv občanů. Odtud silná napětí uvnitř jednotlivých států, že měla ozvěnu také navenek, a to nejen ve vztazích se Svatým Stolcem, nýbrž i v reakcích ostatního světa. Od určité doby jsme svědky jakéhosi zmírnění napětí na tomto poli, i když toto zmírnění není všude stejné. Prakticky tento proces, pokud jde o katolickou církev, spadá do počátku pontifikátu papeže Jana X X I I I . a jistě byl ovlivněn jeho jedinečnou osobností; ale byl podmíněn celkovým ovzduším uvolnění. Také bylo poznamenáno, a to právem, že zlepšení v postoji 81
a ve vzájemných vztazích se obyčejně spíše mohlo pozorovat vůči Svatému Stolci - jehož přínos ve službě míru všichni uznávají a oceňují - než ve vztazích s církví jako takovou a hlavně ve prospěch církve a náboženského života v jednotlivých zemích. Svatý Stolec se nikdy neskrýval tím, že zatímco velmi rád podporuje vše, co slouží míru, což pokládá za svou mravní povinnost, jeho první a základní snahou ve styku se státy a vládami je služba církvi, prosazování náboženského života a náboženských práv, a v tomto smyslu hledí jednat, i když ne vždy s úpěchem. V promluvě, proslovené 9. června 1977 při příležitosti návštěvy pana Jánoše Kádára ve Vatikáne, papež Pavel VI. zdůraznil, že mnozí sledují sblížení Svatého Stolce s Maďarskem (a totéž platí i o jiných státech s komunistickým režimem) » ostražitým okem a nezřídka kriticky «. Na tyto rozpačitosti a naléhavé kritiky se často odpovídá, že tato linie (nemluvíme o politice!) nemá jinou alternativu. A je to pravda. Ve shora uvedené promluvě papež totiž také řekl, » že nastoupená cesta má svou platnost«, a připojil: »je to cesta dialogu o různých věcech, dialogu směřujícího k hájení práv a oprávněných zájmů církve, ale také dialogu, jenž má porozumění pro různé obavy a různé státní úkony na poli, jež je státu vlastní.« Tomu, kdo se ptá, jaká jsou kriteria, metody, výsledky a naděje takového dialogu, myslím, že bych mohl krátce odpovědět a zopakovat, co jsem vysvětlil již při různých jiných příležitostech. Kriteria jsou: kriteria globality, přednosti a historického hlediska. Nebylo by tedy ani spravedlivé ani objektivní, kdybychom uvažovali o problémech týkajících se vztahů mezi církví a státem a o jejich řešení a neměli na mysli jejich celistvost; anebo kdybychom nebrali zřetel na to, kterému z problémů dát přednost podle nutnosti nebo možnosti; anebo kdybychom nehleděli předvídat, nakolik je to možné a s nutnou rozumností a skromností, jaké následky by z toho mohly vzejít, anebo co se může očekávat od toho, co je možno vykonat nyní a v budoucnosti více méně vzdálené. Pokud jde o přednost výběru: např. nezřídka se slyší výtka, že Svatý Stolec dává neoprávněnou přednost před jinými zásadními otázkami problémům institucionálním, jako je třeba jmenování biskupů v těchto zemích. Nuže mělo by být jasno, že první starostí Svatého Stolce je v řádu cílů abychom mluvili scholasticky - naprostá svoboda církve a její činnosti, jakož i svoboda náboženského života; v řádu provedení však (zase používám scholastických termínů) nebylo by moudré zavrhovat nyní to, co je teď možné, jen proto, že je to jen částečné a neúplné, ovšem za podmínky, že to není překážkou k dosažení konečného cíle. Proto » v řádu prostředků k cíli« je nutno také myslit na to, co je nutno zabezpečit, aby se dosáhlo cíle. Tato kriteria nejsou vždy snadná při praktickém uplatňování, avšak nikdo, myslím, nemůže pochybovat o jejich rozumnosti a o tom, že odpovídají pastorální obezřetnosti. Této pastorální obezřetnosti jakož i evangelního ducha se hledí držet i metoda, již sleduje Svatý Stolec v dialogu, jenž přináší úplně nová, deli82
kátní a nesnadná hlediska, inspirovaná ideologií druhé strany. Je to metoda, jež má svůj základ v loajalitě a v přesném studiu různých situací; metoda realistická v nejlepším slova smyslu; metoda pevná, pokud jde o zásadní otázky anebo o základní práva, avšak neuzavřená úvahám o všeobecných problémech v jejich celku, v nichž se nachází i problém náboženský, a jež je ochotna hledat prakticky možná řešení, třebas i přechodná, není-li možno dosáhnout více; metoda trpělivá a vytrvalá, jak se to vyžaduje u problémů, jejichž definitivní řešení se zdá být ještě daleko a kde je třeba houževnatého a vytrvalého úsilí. Při oceňování výsledků tohoto dialogu nemůžeme odezírat, jak už jsme řekli, od toho, jaká základní kriteria tu převládají: globalita, historické hledisko, přednostní výběr. Ve světle těchto kriterií Svatý Stolec se domnívá, že se stále potvrzuje platnost této zvolené cesty, již, jak se zdá, nelze nahradit jinou cestou, jež by dovolila předvídat lepší výsledky. Jaké jsou vyhlídky do budoucnosti? T u je velmi rozšířený skepticismus, ale na místě je rozumnost. Důvody ke skepticismu jsou jasné: z jedné strany dlouhá zkušenost s překážkami, z druhé strany pak pomyšlení, že tyto překážky se nedají připsat jen náhodným situacím, třebas i jen takovým, které nepřipouštějí žádné změny, nýbrž spíše logice » náboženské politiky «, jak to odpovídá marxistickým zásadám. Jak jste mohli pozorovat, papež v citovaném proslovu mluvil o »dialogu o různých věcech «. Dialog na ideologické úrovni je ve skutečnosti zřejmě nemožný, když uvážíme zásadní rozpor mezi marxistickou ideologií a křesťanskými zásadami. T o uznávají také mnozí marxisté hlavně tam, kde se marxismus ze všech sil snaží přeměnit podle svého světového názoru sociální struktury a smýšlení občanů, hlavně mládeže. A tato převýchova člověka a hlavně mládeže je bod, který tvoří největší a nejnesnadněji překonatelnou překážku při »dialogu o různých věcech«. Přece však církev a Svatý Stolec neztrácejí důvěru, neříkám v Prozřetelnost, což je samozřejmé, ale ani v sílu skutečností a požadavků lidského života a ducha, žíznícího po svobodě, absolutnu, po Bohu, ve srovnám se ztrnulostí různých ideologií a s popřením transcendentna. Zde nám může přispět úvaha encykliky Pacem in terris: »Nauky, jednou vypracované a vymezené, vždy zůstávají tytéž, zatímco hnutí (a tu se myslí hnutí historická s finalitou ekonomickou, sociální, kulturní a politickou, vyplývající z filosofických nauk, jež křesťanství považuje za falešné, pokud jde o podstatu, původ a osud vesmíru a člověka), tato hnutí, pokud ovlivňují historické situace, jež se neustále vyvíjejí, nemohou nepocítit jejich vliv, a tedy nemohou nebýt podrobeny změnám, třebas i velmi pronikavým. « A já bych připojil, že tyto změny mohou být také velmi pozvolné a vyžadující velké námahy. Pokud ještě trvá napětí, jež prodělalo kdysi periody velmi akutní, zlepšení vztahů mezi Svatým Stolcem, církví a státem nemůže jinak než přispět k všeobecnému uvolnění. Někdy máme dojem, že se toto uvolnění zastavilo anebo že je dokonce
83
ohroženo, ne-li právě proto, že tu jsou opačné tendence, tedy aspoň že se dostavila únava a nedůvěra. T o by mohlo být katastrofální a musí se tomu všemožně čelit. Svatý Stolec však hledí ještě dále: od uvolnění k míru. Lidstvo nebylo ještě nikdy tak vystaveno nebezpečí hrozných a snad nenapravitelných pohrom jako nyní. Strach tu postavil hradbu, ne zrovna absolutně nepřekročitelnou, avšak dosud účinnou. Je to sice dobře, ale příliš málo: příliš málo k zabezpečení budoucnosti a příliš málo odpovídající opravdovým a hluboko cítěným požadavkům lidstva. Proto je nutno, aby národy zanechaly s naprostou rozhodností starodávné sny o válečných » epopejích « a o nadvládě a aby měly sílu a moudrost vyplnit tuto » prázdnotu « positivní náplní a s uvědomělou rozhodností se daly do nekrvavého boje za pokrok lidstva: je to boj proti bídě, hladu a hmotné, kulturní a duchovní zaostalosti. Nesmírné zdroje, jež dnešnímu člověku poskytuje příroda, věda a technika, mu otvírají možnosti a perspektivy, o nichž se mu nikdy nezdálo a jež se ještě dají rozšířit. Na něm záleží, jestliže jich využije k vybudování šťastnějšího a spravedlivějšího světa a nikoliv k jeho zničení. T o vyžaduje zároveň s nezbytnými technickými a politickými strukturami pronikavou změnu psychologickou, hlavně u mladého pokolení: změnu od egoismu k smyslu pro solidaritu, od soupeření ke spolupráci, od války k míru. Tato hodina je jasně rozhodující pro uvědomělou a odpovědnou volbu. Svatý Stolec je ochoten poskytnout za tímto účelem všem lidem dobré vůle nejen své povzbuzení, ale celou váhu své mravní autority, kterou mu zabezpečují staletí historie, jeho vlastní poslání poučovat a dávat směrnice, a okolnost, že mu naslouchají miliony lidí ve všech světadílech.
JAROSLAV PECHÁČEK ( N e w
York)
M A S A R Y K , B E N E Š , H R A D (III) Dokumenty ze zajímavého archivu Otvíráme další dopis Masarykův
Benešovi z pobytu v cizině:
Athény, 20/4 '27. Milí přátelé, posýlám Vám z cesty vzpomínky na zastávky naše; doufám, že jste je dostávali. I. S odpovědí Vatikánu souhlasím. Myslím, že by klerikálové již měli pochopovat, že boj s Vatikánem a dokonce přerušení styků znamená pro ně: buď s Vatikánem a tudíž ven z vlády - nebo s námi a proti pretensím Vatikánu. Vatikán = malý, zastaralý, života již neschopný. 84
I I . Ad Gajda. U d r ž a l ať dá pozor, a b y a r g u m e n t a c e b y l a logická a v ě c n á . Hlavní věcí jsou: 1. a) L ž i G a j d o v y o d p o č á t k u až do k o n c e p r o c e s u a za procesu, b) S v á dění ke k ř i v é m u svědectví, c) Jak se choval drze za p r o c e s u a p o r o z s u d k u I. instance - hrozil atd. d) O b e l h á v a l m ě a U d r ž a l a ! T o stačí na degradaci. A generálové, kteří p l é d u j í za t a k o v é i n d i v i d u u m , nemají místa v armádě! 2. P o k u s y a p l á n y o převrat A ) a) D a v i d b) Šnejdárek c) P o p p e r (toho aby vyslechli!) b ) K u r f ü r s t . B ) Připouští to sám v e své o d p o v ě d i na r o z sudek, ale v y m l o u v á se na p o k u s B e n e š ů v ! Polit, analfabetism a l u m p á c t v í ! Toto je hlavní obvinění. C ) Jednání se S o v ě t y není tak důležité. O v š e m , ž e také stačí na odstranění, a) C o S o v ě t y ? N e c h t í dát m a t e r i á l ? N ě m e c k o dalo v ý p o v ě ď , šlo o D r e y f u s a ! b) T e l e g r a m y naše m o h o u se b e z e v š e h o u v e ř e j n i t a celé; snad na interpelaci v pari. P r o s í m přeptejte se p r á v n í k ů a p r o m l u v t e s U d r ž a l e m : a) K d y b y r o z sudek I I . inst. d o p a d l p r o G a j d u : U d r ž a l , jak praví, n e p o d e p í š e ; ale co m ů že udělat jak m i n i s t r ? N e m ů ž e h o brevi m a n u degradovat a odnít m u p e n í z e ? b) C o m o h u n a k o n e c udělat já, jako n e j v y š š í v e l i t e l ? N e m á m práva degradace a p o t r e s t á n í ? O v š e m ž e b y c h si také p r o m l u v i l s generály, kteří snášejí takového h o c h štaplera! I I I . S t ř í b r n é h o n e p a r d o n o v a t - p o z o r , a b y h o nechránili jeho přátelé! E r g o : V y d a t z p r á v u o intervenci u policie atd. S Bohem! T.G.M. První bod dopisu se vztahuje na stále ještě probíhající jednání s Vatikánem o znovunavázání diplomatických styků a o úpravu vzájemných vztahů. Masaryk neměl rád klerikály a dává to tu znovu najevo. Poznámkou, že by » klerikálové již měli pochopovat...«, kritizuje lidovce, že nepodporují bezvýhradně stanoviska čsl. vlády, ale že zastávají v některých věcech stanovisko Vatikánu. Lidová strana byla v té době druhou nejsilnější stranou ve vládní koalici. Poznámka o tom, že Vatikán je života neschopný, vyjadřuje patrně chvilkovou reakci. Ve Světové revoluci přikládá Masaryk Vatikánu mnohem větší důležitost. Se zadostiučiněním kvituje úspěch Štefánikův v navázání styků s Vatikánem a dodává, že sám nezapomínal ani na chvíli, že qui mange du pape en meurt. Gajdova aféra byla cause célěbre čsl. vnitřní politiky po celou první republiku. Hrad i hradní oposice se v ní střetly s vášnivou vehemencí. Gajda, vlastním jménem Gaidl, narozen r. 1892 v Kotoru, patřil k hrdinům čsl. legií v Rusku. Jako velitel prvního praporu druhého pluku čsl. brigády bojoval u Zborova. V hodnosti kapitána velel jednotce, která se zvlášť vyznamenala v pětidenní bitvě u Bajkalu v červenci igi8. Vynikající statečností vojáků a obratným velením Gajdovým se podařilo dobýt a zajistit jp tunelů železniční magistrály v hornaté oblasti kolem bajkalského jezera a umožnit tak spojení na východ na Vladivostok. Vítězství u » sibiřských Thermopyl« zajistilo Gajdovi pověst velkého hrdiny. Brzy se však dostal do sporu s rozhodnutím pařížské čsl. národní rady, aby se čsl. legie stáhly z fronty a omezily se jen na hlídání trati od Omska po Bajkal. Gajda chtěl bojovat s bolševiky a vstoupil na žádost Kolčakovu do ruské armády. Počátkem roku ig20 se vrátil do vlasti a po jednoročním vojenském studiu v Paříži se stal velitelem 11. divise v Košicích. R. 1924 byl povolán do hlavního štábu čsl. armády jako zástupce generála Syrového. Když se stal Syrový
85
ministrem národní obrany, převzal Gajda funkci náčelníka generálního štábu. Když se však stal vůdcem Národní obce fašistické, byl rozhodnutím kárného výboru poslán na dovolenou. Také rozsudek v druhé instanci, tj. odvolacího branného výboru, potvrdil začátkem roku 1928 Gajdovo vyloučení z armády, snížil jeho penzi, zbavil ho generálské hodnosti a degradoval ho na prostého vojína. Gajda stál několikrát před soudem. R. ig^i byl odsouzen na dva měsíce do vězení pro účast v tzv. sázavské aféře; členové pražské fašistické organizace přepadli na Sázavě vilu ministerského rady Vorla, aby se zmocnili úředních spisů tykajících se Gajdy. R. 1933 byl Gajda zapleten do naivního pokusu o puč v židenických kasárnách. Později byl stíhán podle zákona na ochranu republiky pro nějaký výrok ve volební kampani. Ani politicky Gajda neuspěl. Roku 1929 se spojil do voleb s Jiřím Stříbrným a jeho stranou slovanských socialistů v tzv. Ligu proti vázaným kandidátním listinám, ale dostali jen tři mandáty. Roku 1935 kandidovala jeho strana samostatně a získala 5 mandátů. Po válce byl Gajda odsouzen Národním soudem ke dvěma letům vězení, třebaže mu řada svědků potvrdila, že se aktivně podílel na odboji proti nacistům. Zemřel podle záznamu v Meyersově naučném slovníku r. 1948 v Jižní Americe. Masaryk, jak je patrno z dopisu, se proti Gajdovi angažoval s plnou vervou. Vybírá svědky proti němu, kárá generály, kteří se za Gajdu stavěli, připravuje zákrok ministra národní obrany pro případ, že by Gajda vyvázl bez trestu z kárného řízení a uvažuje i o vlastním zákroku proti němu na základě své pravomoci jako nejvyšší velitel armády. Silné výrazy v dopisech ukazují, jak nesmiřitelný a nebezpečný byl Masaryk v boji proti odpůrcům. Masaryk žádá Beneše, aby se pokusil dostat od Sovětů doklady o tom, že byl s nimi Gajda ve styku. Podle některých tvrzení v říjnu 192J tyto doklady skutečně dostal. V knize Patnáct let Čsl. demokracie píše o tom Ripka: » Gajda, obviněný a usvědčený z politisování v armádě, z podezřelých služeb pro Sověty ... « Jiří Stříbrný byl r. 1911 v jednatřiceti létech zvolen do vídeňské říšské rady, za první světové války byl vězněn, patřil k pěti »mužům dvacátého osmého října 1918« (spolu se ŠvehloUy Rašínem, Soukupem a Srobárem), byl ministrem v prvních vládách republiky, zástupcem ministerského předsedy a místopředsedou čsl. strany národně socialistické. Na brněnském sjezdu strany r. 1926 byl však ze strany vyloučen a v květnu 1928 zbaven volebním soudem mandátu. Založil vlastní stranu slovanských socialistů. Vydával několikeré noviny a patřil k hlavním odpůrcům Hradu. Na mušku si bral především dra Beneše. *
•
*
K a r l o v y V a r y , 19/10 ' 2 7 Mpř, Š v e h l a (a Č a p e k ) o d j í ž d í zítra ráno. M l u v i l i j s m e častěji o našich v ě c e c h a vlastně stále, t ř e b a ž e n ě k d y n e p ř í m o . K o n s t a t u j u r o z h o d n ý p o k r o k v j e h o nazírání n a V á s ; p o m ě r o s o b n í v p r a x i n e b u d e v ž d y o d p o v í d a t theorii. V o l b y u d ě l a l y na Š v e h l u p ř í z n i v ý d o j e m , na m n e stejně. A není b e z v ý z n a m u , že Č e c h jak N F Presse v n i c h r o z p o z n á v a j í vítězství V a š í politiky a V a š e h o postavení. T o je p o stránce p o s i t i v n í ; p o stránce negativní sesiluje V á s porážka N a r D e m , S t ř í b r n é h o a fašistů. T o t e d y n á m h o d n ě p r o s p ě j e . T e ď p ě k n ě p r o v é s t G a j d u a oktroj a b u d e v e l k ý krok d o p ř e d u . S Č a p k e m až p r o m l u v í t e uslyšíte p o d r o b n ě j i , jak p o s t u p o v a t v n ě k t e r ý c h v ě c e c h . 86
Především: Strana Práce a Lid. Nov. Švehla myslí, že by se Strana Pr. měla spojit se Středisty a snažit se o vytlačení ze strany Síse atd. Šrobár tu byl, ten myslil, že by se Strana Pr. měla sloučit s Klofáčem. Nemyslím. Jednali jsme s Čapkem o věci a uvědomili si obtíže navržené kombinace. (Středisté se neosvědčili ve straně). Lid. Nov. by Čapek rád dostával hned ráno do Prahy; Švehla slíbil. Radil jsem také utvořit družstvo a to by bylo pánem listu nejen Stránský. 20/10 '27 Dnes Švehla (i Čapek) odjeli. M y přijedeme ve středu ráno. Buďte dobré mysli oba! Váš Masaryk. V Karlových Varech trávil Masaryk se Švehlou a Karlem Čapkem několik týdnů společně na zotavené. Politická scéna byla poměrně klidná. Květnová volba po zmařených pokusech postavit proti Masarykovi jako kandidáta Švehlu zajistila Masarykovi další sedmileté období na prezidentském stolci, zatímco Švehla stál v cele občanské koalice. Bylo to období hospodářské i politické konsolidace státu. Účast dvou německých stran ve vládě byla pro mezinárodní veřejnost nejlepším důkazem, že nový stát nebyl omylem versaillského míru, ale že má zdravé základy. Když představoval Švehla v parlamentu novou vládu s německými ministry, prohlásil: » Dnešní den je dnem vítězství demokratických ideálů. « V dopise je zajímavá věta, že Masaryk konstatoval u Švehly lepší nazírání na Beneše. Při tom však dodává, že poměr osobní v praxi nebude vždy odpovídat teorii. Věta prozrazuje, že Švehla měl k Benešovi výhrady, třebaže souhlasil se zahraniční politikou republiky a s její koncepcí, kterou vypracoval Beneš s Masarykem. Jako realistický politik Švehla věděl, že by u Masaryka neprorazil s návrhem, aby byl Beneš v úřadě zahraničního ministra vystřídán. Proto souhlasil s tím, aby Beneš zůstal i ve vládách úřednických a ve vládě občanské koalice, kdy Benešova strana - národně socialistická — byla v opozici. Na druhé straně, jak uvidíme v dalších dopisech, Masaryk revidoval svůj původní plán, aby byl po něm prezidentem Dr. Beneš, a přikláněl se k názoru, že jeho bezprostředním nástupcem bude Švehla. Švehla sám začal kriticky posuzovat Benešovu zahraniční politiku později, zejména po té, co se v sousedním Německu dostal k moci Hitler. Během svého pobytu v Karlových Varech r. 1933 se netajil Karlu Čapkovi, že až se vrátí do cela vlády, bude trvat na Benešově demisi (J. Firt, K n i h y a osudy, str. 230). Ale vraťme se k hořejšímu dopisu: Volby, o kterých se Masaryk zmiňuje, byly volby obecní. Přinesly další neúspěch Národně demokratické straně, která už před tím, v parlamentních volbách r. 1 9 2 5 , utrpěla těžké ztráty. Nepřekvapuje, že se Masaryk netají radostí nad neúspěchem Gajdovým. Vzkazy po Čapkovi znovu potvrzují, jak byl Masaryk neúnavný v zasahování do politického vývoje. Strana práce, v jejímž cele byl Jaro Stránský, vydavatel brněnských Lidových novin, dostala ve volbách 1925 skoro sto tisíc hlasů, ale do parlamentu se nedostala, protože podle volebního zákona měla politická strana nárok na zastoupení v parlamentě9 jen když dostala aspoň jeden přímý mandát, tj. když získala aspoň v jednom volebním kraji tolik klasů, kolik bylo dané volební číslo. Straně práce se to nepodařilo a její zakladatelé neměli chuti Čekat na příští volby. Jednoduše strana se měla rozejít a spojit se ... s kým? to byla otázka. Středisty tu nazývá Masaryk národně demokratickou stranu. Ostatně Jaro Stránský svou politickou kariéru právě u národních demokratů začal. Mezi » uchazeči« o dědictví byla i sociální demokracie. Nakonec se Stránský rozhodl pro stranu národně socialistickou.
87
Pozoruhodný je
dopis psaný půl roku
později:
President Československé republiky 3/4 '28, Lány. M p ř , dám V á m zprávu o hlavních událostech. Hlavní je ovšem Švehla: má angínu pectoris, tedy choroba nebezpečná a nemilá tím, že nelze předvídat její půběh. Musíme být připraveni na všecko a na nejhorší. Podle toho si již lámu hlavu a jednám s lidmi. Nechtěl bych, aby jel do Francie, nabídnu m u Topolčianky; obávám se únavy z cesty a hlavně, nedovede mluvit s doktory, kdyby jich bylo třeba. Z Prahy do Topolč. je cesta krátká a pohodlná. 2. Nejsprávnější bude, aby Švehla se vzdal a agrárníci jmenovali si ze sebe nástupce. Jmenují se 4: Udržal-Malypetr-Hodža-Viškovský. Malypetr odpadá, musí zůstat v parlamentě, neměli bychom tam lepšího; Hodža odpadá vůbec a k tomu slyším, že ve straně ztratil půdu. Ergo buď Udržal nebo Viškovský. Udržal říká, že není zdráv; je to pravda, ale začínám se spřátelovat s myšlenkou jmenovat jeho. Byl by také min. Obrany; nějakou dobu se to dá spojit. K d y b y to nesnesl, tož bude v Obraně Syrový, v gen. štábu musíme najít náhradníka. O tom všem stále jednám. 3. Jsem ve styku s Soc D e m . Nespěčují se již vstoupit do vlády, chtí jen k tomu některé předpoklady. Demostrace dneší dopadnou dobře, jak včera v Brně. Pro Vaše postavení je to dobré. Námitka je oprávněná, že jste ve straně oposiční; ale říkám jim: co je lepší, abyste zůstal, nebo abyste se vzdal a zahájil neklid na bursách? Mimoto: Jít na ulice je v demokracii možné a přípustné, když to není rebellie. 4. S Kroftou jsem ve styku; je opatrný, až bázlivý, ale dělá věci slušně. 5. T e n Brněnský profesor, který pro Vás pracuje, je polit, naivník a slyším, nemožný takticky. Budete muset vybrat někoho jiného. 6. Vaše zdraví: Jste, jak všichni, udřen. Nelíbí se mi ty záchvaty mdlobové; vyptával jsem se na to a tu jsem se dověděl, že jste kdysi měl něco na uchu. Ergo, dát se vyšetřit od znalce! Nevím, jak dovedete se zachovávat diétně; co, kdybyste šel (ve Švýcarsku nebo v Anglii) do nějakého slušného sanatoria, kde byste na sebe nemusil dávat pozor, protože by na Vás dávali pozor lazebníci? Jen mně to tak napadá. 7. Šrámek je opravdu neschopný. Domluvil jsem mu také pro polemiky proti V á m ; řekl jsem m u jasně, že nemohu spolupracovat s ministrem, jehož orgán bije neslušně do svého kollegy. Uznával, dušoval se, že za to není odpověden a že se přičiní, aby se stala náprava. On je teď také zástupcem Vaším. T o přestane, jakmile bude vyřešeno nástupnictví po Švehlovi. 8. Demokracie se mírní, resp. D r . Kramář. Všiml jste si nedávný článek o politice slovanské? Nechtěl již více, než aby se mu dovolilo doufat v budoucí Rusko a dovolával se evropské intelligence - úplné zhroucení. Jen trpělivost, za krátko budete, budeme mít pokoj. 9. Chystám interview s Čapkem. 10. Proti Gajdovi máme nový material - operetta a kriminál; dal se od Ukrajinské oposice (Ostranicy) jmenovat knížetem P. Rusi a žádal od nich na puč 10 mill. Máme to od těch Ukrajinců napsáno a podepsáno. Zdá 88
se mi, že se chtí dotřít k V á m a proto kapli božskou a zřekli se fašismu. O Ostabicovi dal jsem memo Kroftovi. Jsme již v Lánech. Nemám se zle, dovedu se držet nad vodou, když kolem mně se zahostila únava. Také Engliš je přepracován, psal mně. Ale nic! Srdečný pozdrav Vám oběma!
T . G. M.
Hlavní starostí Masarykovou je nalézt nového ministerského předsedu po té, co se srdeční choroba Švehlova zhoršila. Masaryk se rozhoduje pro Udržala a ten také předsednictví vlády v únoru r. 1929 převzal. Skutečnost, že Masaryk jednal už na počátku r. 1928 se sociálními demokraty o vstup do vlády, je dalším dokladem toho, jak málo se staral o to, co smí a nebo nesmí jako prezident. Jednat se stranami o účast ve vládě přísluší dezignovanému ministerskému předsedovi a tím byl teprve až po volbách v říjnu 192g, tedy až půl druhého roku později, Udržal. Zmínka o demonstracích v Brně a v Praze se nepochybně týká národně socialistické strany. Znovu tu Masaryk připomíná Benešovi, že není žádného důvodu, proč by neměl být ve vládě, i když je jeho strana v oposici a dokonce demonstruje v ulicích. Historik profesor Krofta byt generálním sekretářem ministerstva zahraničí. R. 1953, když byl Beneš zvolen prezidentem, byl jmenován ministrem zahraničí a zastával svůj úřad až do Mnichova. Pokud jde o » brněnského profesora «, měl Masaryk pravděpobobně na mysli Dra Frýba, jehož jméno se objevilo na veřejnosti - ne právě v nejlepším světle - v procese proti Stříbrnému. Skoro senzační je bod šestý dopisu. O zdravotním stavu dra Beneše po Mnichovu, zejména v létech 1944 až 1948, se mnoho psalo. V první republice bylo jen známo, že špatně snáší dlouhé cestování a že během jízd do ciziny měl často, podle svědectví úředníků ministerstva zahraničí, kteří ho doprovázeli, potíže žaludeční spojené se zvracením. Z jeho okolí pronikly na veřejnost také zprávy, že má cukrovku. Masarykovo svědectví o » mdlobových záchvatech« je pozoruhodnél V té době bylo Benešovi necelých 44 let. O tom, že tyto záchvaty možná souvisí »s něčím na uchu«, a zejména o charakteru a vážnosti Benešovy choroby, by se mohli vyjádřit jen lékaři. Také Masarykova starost o to, zda se Beneš » dovede zachovávat diétně «, je zajímavá. Masarykova kritika Monsignora Dra Šrámka nepřekvapuje. Masaryk neměl rád » klerikály«. Ve svých pamětech píše významný politik lidové strany Dr. Hruban o Masarykovi na říšské radě ve Vídni: »Masaryk byl letory živé, prudké a divoké... a do nás klerikálů bil, jen se z nás prášilo. « Neměl osobních sympatií pro Šrámka, který na něho ve vídeňské říšské radě v řeči z 11. června 1908 zaútočil právě pro jeho antiklerikalismus a nejednou se střetli i v parlamentním výboru. Šrámek sám patřil v pražském parlamentě k Masarykovým a Benešovým kritikům, kteří žádali vyúčtování sbírek na zahraniční odboj, a zejména v polemikách v roce 1926 patřil k předním odpůrcům Hradu. S Benešem se později vzájemné vztahy zlepšily, ale ne k Masarykovi. Masaryk nebyl právě nadšen, když po onemocnění Švehlově se stal Šrámek na podzim r. 1927 úřadujícím předsedou vlády a tuto funkci zastával plných 14 měsíců. Narážka Masarykova na to, že »jeho orgán bije neslušně do svého kolegy « se týká nepochybně některých článků a úvodníků v Lidových listech především z pera redaktora Františka Sádeckého. V jiném listě si Masaryk stěžuje na další lidový deník, » Čech «, jehož redaktorem byl poslanec Václav Myslivec. Šrámkovo vysvětlení, že za to není » odpověden «, je oprávněné, protože oba deníky podléhaly výkonnému
89
výboru lidové strany v Čechách, a Šrámek nemel při organizační struktuře strany na jejich psaní žádný přímý vliv. Bod osmý prozrazuje Masarykovo uspokojení nad tím, že Kramář se mírní. » Úplné zhroucení - za krátko budeme mít pokoj « zní skoro triumfálně. A opět Gajda. Opět netajené uspokojení, že má nový materiál proti nepohodlnému protivníkovi ...
• ••
Pan Ministr Dr. Ed. Beneš Chlum u Třeboně, Čechy. President Československé republiky Memorandum Dne 15. VIII. 1929 Mpř; zde máte moji odpověď (2) Dykovi a z dopisu Udržalovi seznáte » situaci«. Přijede sem, asi před manévry koncem t.m. Nerozumím dobře; chcete Dykovi odpovědět zároveň v odpovědi Kramářovi? Tak jsme to myslili, že byste Dýka užil k odpovědi Kramářovi, kdyby tento věc veřejně neprojednal. Ánebo byste chtěl Dykovi odpovědět samostatně (bez Kramáře a tomuto zvlášť?). Kdybyste odpověděl jen na ty bolesti osobní, myslil by snad, že na ty druhé věci odpověď nemáte; snad nejvhodněji napsat odpověď na celou brožuru a pak rozhodneme, poslat-li Dykovi mnou nebo přímo jemu. Dejme tomu, že by ještě něco odpověděl mně na odpověď moji, měl bych příležitost poslat mu Vaši odpověď na všecko. T u odpověď mně formálně můžete poslat, protože mně vlastně před Vámi varuje, resp. na Vás žaluje. Jistě nás oba spojil. Podle jeho prohlášení v listech, ukáže všecky odpovědi. Vaše i mé straně, resp. Kramářovi; Kramář tedy tímto způsobem dostane část lekce, kterou mu dáte po jeho vysvětlení. Také mám dojem, že počíná trochu prohlížet, Pozdravení doma! Váš Masaryk. K odpovědi přiložte opis svého článku o něm. •
•
*
Znovu a znovu se v dopisech zabývá Masaryk otázkou, kdo bude jeho nástupcem, druhým prezidentem csL státu. Ukazuje to dopis z 27. dubna 1929, tedy víc než pet let před vypršením Masarykova druhého sedmiletého prezidentství:
L. 27/4. '29 - sobota. Mpř, posýlám, co jsem po útoku Kramáře na Beneše napsal; určeno hlavně pro poučení některých lidí. Interview nedám. 90
Naleznete v tom také několik slov o mně; specielně upozorňuji na to, že nereklamuji pro sebe název reformátora a polemisty. Je divné, jak mě mnozí posuzují nesprávně; sám tomu již nerozumím - musí být nějaká chyba na straně mé. T í m navazuji na naši poslední rozmluvu. Rozumí se, že byla vážná; neboť šlo o problém sebevraždy. T o je přece problém můj. Věnoval jsem věci svou první knihu a v té jsem vlastně řekl všecko, co říci mám; a ovšem v J.S. přetřásá se théma opětně. Mně je sebevražda útěkem od problému života - ničeho nedokáže a nespraví; proto vyčkat, až se míra života dovrší a užít každé chvíle k užitečné práci. Že teď začínám intensivněji přemýšlet o naší budoucnosti, je dáno věkem; můj problém prakticky teď zní, kdo bude II. presidentem? Aby zachována byla jistá kontinuita a tvořena polit, tradice. Myslím ovšem, že to prvé desetiletí položilo slušné základy, ergo dobudovat! Pokud byl Švehla zdráv myslil jsem, že by mohl být po mně a po něm Beneš, jenže Švehla se toho bál a nechtěl. Teď v agr. straně i jinde se ukazuje na Udržala; třeba, ale v těsné součinnosti s Benešem a po něm Beneš. Ale neztrácím naděje, že když půjde do tuhého, zvolí se Beneš hned. Kdyby mu Pánbůh dal zdraví, mohl by být 2 X a za tu dobu by se republika konsolidovala. A nesmí se zapomínat, že přijdou nesnáze politické a finanční - tím důležitější je ten president druhý. Hledám cesty, kterou bych o věci veřejně se vyslovil, teď počkám, ale přijde vhodná chvíle. Začíná se ve stranách o posledním (?) mluvit; říkají, že prý jsem prohlásil, že, dovršiv 80. rok se presidentství vzdám. Prý i kampaň proti Benešovi způsobená teď Kramářem má svůj původ v tom. Znemožnit volbu Beneše! Já se ovšem nevzdám, leda že by zvlolili - Beneše nebo někoho, kdo by pokračoval na mé dráze a s Benešem. Pozdravení! Masaryk. Z archivu v této souvislosti ještě jeden dopis:
T . , 3/9 '33 Milý příteli, zde zpráva Čapkova o Švehlovi; prosím vraťte mi ji. Druhé: Osuští jsou s námi. Osuský se informuje o poměrech zde. Korrigoval své názory: je 100% pro Vás, abyste byl druhým presidentem. Říká to i jiným. Podle situace budu snad muset brzy oznámit Malypetrovi, že kandidovat budu: Urdžal v tom smyslu píše, že by mé nekandidování Vaši posici seslabilo. A co, kdybych přece nekandidoval a zvolen byl Švehla, jakkoli by úřad nemohl nastoupit: zvolili by pak Vás? Pozdravení doma! Váš Masaryk. Zprava Čapkova se týká nepochybně rozhovorů, které Čapek měl se Svehlou v Karlových Varech. Švehla si tehdy z poslechu zahraničního rozhlasu uvědomoval, jak je zlá situace po nástupu nacismu v sousedním Německu a vytýkal Benešovi, že o pravém stavu věd národ neinformuje. Byl rozhodnut, jak už výše podotknuto, prosadit po návratu do Prahy odchod Benešův z úřadu zahraničního ministra. Čapek to napsal Masarykovi a ten poslal
91
jeho zprávu Benešovi. J. Firt, který o tom píše ve svých pamětech Knihy a osudy, dodává, že od té doby se velmi zhoršily vztahy mezi Benešem a Čapkem. Informace o tom, že manželé Osuští jsou stoprocentně pro to, aby byl Beneš druhým prezidentem, ukazuje, že Masaryk o Benešově kandidatuře jednal na všech stranách. Osuský, čsl. vyslanec v Paříži, byl po léta velkým odpůrcem Benešovým. Změna jeho stanoviska je překvapující. Prezidentské volby se konaly o rok později. Byl zvolen znovu Masaryk. *
•
•
Na závěr tohoto pokračování malou episodku: Masarykův Benešovi z Beauvallonu z 13. V. 1927, který jsme publikovali v čísle 70 Studií, má zajímavé postscriptum. Masaryk k němu připisuje: » A d dopis z 13/V: E x post m n ě A l i c e radí, a b y c h list poslal Švehlovi. N e m á m typistky, ergo dejte list § . aby si ho přečetl, nebo m u (pošlete) dejte doslova opis. N e m á m nic proti tomu, naopak! M. Rada Masarykovy dcery Alice, která byla po smrti prezidentovy choti Charloty svému otci nejblíže, je podána písemně. Alice komentuje otcův dopis takto: » Pevné a dobré. N e b y l o m o ž n é poslat Švehlovi místo Benešovi ? Š. v y užitkuje passus o Slovensku politicky v jednání s Hlinkou. N e b e z p e č í M a ďarska - to je pro něho dobrá kost. T o n listu - pro Š v e h l u taky d o b r ý ; anebo v y b r a t statě a napsat Š v e h l o v i ? A b y B (eneš) neměl plus. D ů l e ž i t é pro p s y chologii Š. (vehlovu) a jeho mravní posílení. A . (lice) « Věta, » aby Beneš neměl plus « nemá jistě nějaký dalekosáhlý smysl a význam. Je jen dokladem, že na každém dvoře je tu a tam trochu » záhybů «. (Pokračování)
Svědectví
VONS SDĚLENÍ Č. 221 - T R E S T N Í S T Í H Á N Í P Á T E R A JOSEFA
BÁRTY
Dne 18. listopadu 1980 provedly policejní orgány v Liberci paralelně prohlídky ve třech domech, v nichž bydlí členové františkánského řádu. U jednoho z nich, Pátera Josefa Bárty, narozeného 18. 11. 1921 v Příbrami, katolického duchovního bez státního souhlasu, trvala domovní prohlídka od 9.30 do 1.00 hod. po půlnoci. 92
O r g á n y StB ve složení: poručík Fejfar, poručík Hefler, nadporučík Joska, pod v e dením nadporučíka Ludvíka Ježka a za asistence nezúčastněné osoby Oldřicha Č e j k y , bývalého zaměstnance Městského národního v ý b o r u v Liberci, zabavily asi 7 0 p o ložek. Strojopisy, oficiální polské katolické noviny, liturgické knihy, teologická skripta, konstituci františkánského řádu, materiály týkající se františkánského řádu a osobní zápisky. C e l ý byt b y l pečlivě ofotografován a po d o m o v n í prohlídce zapečetěn. Páter Josef Bárta b y l vzat do vazby a obviněn z maření dozoru nad církvemi podle § 1 7 8 trestního zákona. Následující dny probíhaly rozsáhlé výslechy osob, které b y l y se j m e n o v a n ý m v e styku. T ý k a l y se především přijímání n o v ý c h členů řádu. Zvlášť pobuřující b y l o vyslýchání jedné 7 7 - l e t é řeholní sestry, které trvalo 5 1/2 a hodiny. Páter Josef Bárta b y l v roce 1 9 J 2 odsouzen za údajnou velezradu ke 2 0 letům vězení. Z v ý k o n u trestu se vrátil p o 1 5 letech až v roce 1 9 6 6 . Jeho zdravotní stav j e vážný, protože prodělal už dva infarkty m y o k a r d u a utrpěl při autohavarii těžké zranění, na základě kterého m u b y l přiznán plný invalidní důchod. Postihem Pátera Josefa Bárty se orgány StB pokoušejí zmařit j e h o neutuchající aktivitu, s níž se nezištně a bez okázalosti snaží sloužit d r u h ý m podle svého přesvědčení. Z á r o v e ň chtějí orgány StB zastrašit ostatní katolické duchovní a přimět j e k tomu, aby se stali poslušnými vykonavateli » normalizované církevní politiky «. Ú t o k proti Páteru Josefu Bártovi j e vlastně h r u b ý m zásahem do vnitřních struktur a života františkánského řádu, který podobně j a k o ostatní řeholní řády u nás nikdy nebyl oficiálně zrušen. i. 1 2 . 1 9 8 0
V ý b o r na obranu nespravedlivě stíhaných, Československá liga pro lidská práva, člen Mezinárodní federace pro lidská práva
SOUDNÍ
S T Í H Á N Í P. J O S E F A
ZEMANA
P. Josef Z e m a n j e administrátorem farností Všestary, C h l u m a Probluz v okolí Hradce Králové. U ž téměř rok j e trestně stíhán. D n e 1 2 . 9 . 1 9 8 0 se konalo u Okresního soudu v Hradci Králové soudní přelíčení, které odhalilo několik zajímavých a pro reálný »normalizující se« vztah mezi státem a církví poučných skutečností. Jak známo, byla r. 1 8 6 6 svedena u C h l u m u prusko-rakouská bitva. N a památku této b i t v y b y l zřízen Památník Prusko-rakouské v á l k y , do j e h o ž správy patří i některé sochy a nemovitosti v kostelích C h l u m u a Všestarech. P. Josef Z e m a n se už několik let usilovně snaží dát svěřené církevní objekty do pořádku. A n i ž v y v i n u l iniciativu, ředitel areálu b i t v y z r. 1 8 6 6 m u sám nabídl částku 11.000, - Kčs na opravu nemovitostí spadajících do j e h o správy a nacházejících se v církevních objektech. Částka byla řádně zanesena do pokladního deníku a použita na opravu podle dohody a též na opravu objektů, u nichž jsou vlastnické vztahy, v úmyslu řádně opravit svěřené objekty a tím přispět k zlepšení životního prostředí. Všechny faktury za opravu b y l y řádně v y k a z o v á n y a evidovány v pokladním deníku a čtvrtletních v ý kazech. N a v z d o r y tomu b y l o proti P. Josefu Z e m a n o v i zahájeno loni trestní stíhání
93
podle § 132 odst. c, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. B y l obviněn z osobního obohacování a obohacování církve. Při hlavním líčení, j e m u ž předsedal J U D r . Procházka, vyšlo zcela zřetelně najevo, že obžalovaný neměl z peněz žádný osobní prospěch, ani neobohatil nezákonně farní úřad. A l e i přesto prokurátor trval na potrestání p o překvalifikování na j i n ý trestný čin, což j e právně nemožné bez nového trestního stíhám za stejné jednání podle jiného paragrafu, přičemž uvedl několik zajímavostí: 1. Uznal, ze obžalovaný neměl z peněz žádný osobní prospěch, že skutečně j e u některých opravených objektů nejasno, k o m u patří, zda církvi či areálu b i t v y , že obžalovaný nejednal z prospěchu. 2. Přesto trval na tom, že b y l o protiprávní využít peníze areálu též na opravu některých objektů církve! Předtím uznal nejasnost v majetkových vztazích těchto objektů. Dále uvedl, že opravy interiérů církevních objektů musí církev hradit ze svých vlastních prostředků! Vycházel přitom z praxe, která se stává bohužel běžnou, ale není nikde právně zakotvena. C o ž neplatí zákon č. 218 a 219/49 o hospodářském zabezpečení církví, na nějž se při jiných příležitostech státní správa tak vehementně odvolává - např. při udělování a odebírání státních souhlasů pro v ý k o n duchovní služby aj.? Prokurátor z toho v y v o d i l , že obviněný protiprávně přesunul finanční prostředky areálu na opravu církevního majetku. I k d y ž z toho neměl osobní o b o hacení - nelze tedy jeho jednání kvalifikovat podle § 132 odst. c - přesto se dopustil tr. činu podle § 178 tr. z. - maření dozoru nad církvemi! Prokurátor však opomněl, že kvalifikace tohoto tr. činu předpokládá prokázaný úmysl mařit a ztěžovat dozor státu nad církvemi. V daném případě to nepřichází vůbec v úvahu, protože všechny faktury b y l y řádně zaneseny a evidovány v pokladním deníku a výkazech, které b y l y zkontrolovány a schváleny církevní tajemnicí O N V . Prokurátor navrhl trest pokuty 2.000, - Kčs nebo měsíc vězení. Obhájce žádal o zproštění obžaloby. Soud vrátil podle § 22r odst. 1 věc do šetření prokurátorovi. Je prý třeba průkazně prošetřit, zda existují doklady o schválení církevním tajemníkem - zda b y l y příjmy i výdaje řádně uváděny. Podle toho soud rozhodne, nastalo-li zde maření státního dozoru nad církvemi nebo ne podle § 178 tr. z. N a první pohled j e zřejmé, jak absurdní j e celá záležitost. Ukazuje se, že duchovní, kteří řádně plní své povinnosti ohledně oprav církevních objektů, přispívají tím ke zlepšení životního prostředí a uchování památek pro budoucí generace - m o h o u být k d y k o l i nařčeni a pronásledováni tímže způsobem j a k o P. Zeman. Neexistuje žádná právní ochrana. Tento stav má u duchovních v y v o l a t stav a pocit nejistoty, strachu, nervového vyčerpání a naprosté poddajnosti vůči požadavkům státní správy, která chce realizovat své záměry skrze souhlas duchovních, aby se vše navenek j e vilo v naprostém pořádku. Z toho důvodu j e vylíčený případ v ý z v o u , abychom si znovu v plné hloubce vyjasnili realitu, v níž se pohybuj cine a v níž každý k o m promis může znamenat nenahraditelné škody.
94
Recense ANTONÍN KRATOCHVIL
(Mnichov)
K O L O V Á S T A V B A I V A N A JELÍNKA Ivan Jelínek je v české poezii výraznou, osobitou i osamocenou osobností. Jeho postavení bylo od prvních básnických sbírek nezvykle výjimečné. Šel vždy výrazně vlastní uměleckou cestou, kterou si ničím neulehčoval, a nevyhýbal se duchovním rozměrům a bolesti života, byl vždy osamocen bez jakéhokoli zájmu o nějaké katalogizování či zařazení do literárních směrů a skupin. A v tomto smyslu byl básnickým bratrem Josefa Palivce. Na podzim minulého roku vyšla v Ř í m ě v pořadí j i ž 13. sbírka v Londýně žijícího reflexivního lyrika Ivana Jelínka, který patří ke starší exilové básnické generaci. V Londýně j i ž žije, s krátkým přerušením, čtvrt století a když po komunistickém puči odcházel do druhého exilu, byl j i ž doma uznávanou literární osobností jako překladatel z angličtiny a němčiny a jako integrální lyrik reflexivní a meditativní poezie z okruhu Františka Halase, Jana Zahradníčka a z části Vladimíra Holana; z cizích básníků najdeme jasnou odezvu Guillaume Apollinaira. Kdo zná Jelínkovu poezii, cítí jeho hledačskou touhu po vnitřní duchovní zákonitosti, životním vznětu, ale i stále novou originalitu propracované básnické struktury i jazykově - slovní vynalézavosti. Upozornil jsem již na tuto téměř mistrovskou Jelínkovu vnitřní rytmickou spojitost i ideovou kausalitu ve sbírkách V sobě letohrad a především pak v básnické knize Sochy - sedm částek. Tato hledačská cesta, kterou si Ivan Jelínek ani v jediné básni, ba ani v jediném verši ničím neulehčoval, vrcholí v nové sbírce nazvané Kolová stavba, kterou graficky vybavil Ivan Theimer. Sbírce Kolová stavba úvodí obsáhlý citát z básně Teogonie starořeckého básníka Hesiodota, který v této své vrcholné básni se pokusil podat rodokmen bohů a vytvořit synthesu různých mýtů v jediný celek. Protože jeho bohové jsou personifikovanými kreacemi přírody, j e rodokmen bohů současně rodokmenem starořeckého světa a jeho výkladů přírodních procesů. Hesiodotova idea je určitým odrazovým můstkem k proniknutí k jádru Jelínkovy sbírky. Jelínkova kniha kladla vždy velké nároky na čtenáře, Kolová stavba není v ý j i m k o u , není poezií odpočinku, jak jsem j i ž jednou napsal, nýbrž po přečtení každé Jelínkovy sbírky a Kolové stavby především j e člověk sice duchovně v y čerpán, ale zároveň doslova autoru vděčen. Antická moudrost a až integrální křesťanská pokora jsou ideovou inspirační zákonitostí jeho knih Sochy a Kolová stavba. Jelínkovy verše jsou komplikované a těžké a ocení j e především literární teoretik a kritik; tím ovšem zdaleka nechci tvrdit, že Ivan Jelínek ztrácí kontakt se čtenářem, očekává ovšem od něho soustředění a koncentraci. Soulad a symbióza kompoziční metody a její přestylizování do nového duchovního rozměru a nové kreace je hlavní Jelínkův přínos v nové sbírce Kolová stavba. Kniha j e rozdělena do šesti oddílů, můžeme říci zpěvů: Kolová stavba, Pozdrav, Zbožnost, Paestum, Tajemství a Litanie. Především v úvodním zpěvu a závěrečném dozpěvu zdůrazňuje Ivan Jelínek aktivní podíl prožitku na své inspiraci a obrazně řečeno, píše-li o antické » kolové stavbě
95
světa «, stává se sám jejím stavitelem. Rytmická logika jeho verše j e neopakovatelná ve své vnitřní zákonitosti. A v závěrečné Litanii, věnované rektou římského Nepomucena prof. Karlu Vránovi, j e vzácná básnická synthesa antického myšlení s křesťanskou filosofií. Kniha Ivana Jelínka patří do rodu těch básnických sbírek, ke kterým se člověk stále vrací, aby v nich objevoval nové rysy ve vlastní tváři. A jako v žádné z jeho dřívějších sbírek j e zde Ivan Jelínek duchovním bratrem dnes v Československu umlčeného básníka Zdeňka Rotrekla - jeho sbírek Malachit, která vyšla v Mnichově a básnické knihy Nezděné město, která koluje v Československu v samizdatových opisech. Umělecký růst Ivana Jelínka jsme měli možnost sledovat celá léta - naši redakci pojí k němu zvláště úzké spojení - byl léta redaktorem Studil a i v pozdějších letech nám svými zkušenostmi pomáhal vyřešit nejeden problém a pochopit nejednu otázku.
96
C O N T E N T S no. 73
N O T E S A B O U T T H E STRIKES IN P O L A N D Studies LADISLAV BERAN
WHEN
YOUR.
REIGN...
PETR K O L Á Ř
FIRST JESUITS IN
PRAGUE
KAREL Z E M A N
C O N T E M P O R A R Y
CZECH
ALEXANDER T O M S K *
THE
Articles
C H U R C H
AND
SOCIETY
SPIRITUAL
AND
PSYCHIATRY
REVOLUTION
IN
PO-
LAND STANISLAW M A L K O W S K I
REPORT
FROM
THE
SHIPYARDS
Documentation AUGUSTIN CASAROLI
HOLY
SEE - P O L I T I C A L T E N S I O N S
JAROSLAV PECHÁČEK
MASARYK,
BENEŠ,
THE
CASTLE
AND
RELEASE
(III)
Testimonies V.O.N.S.
COMMUNICATION OF
COURT
PROCESS
OF
no. 221
F A T H E R JOSEF
F A T H E R JOSEF
-
CRIMINAL
BÁRTA
ZEMAN
Recensions ANTONÍN KRATOCHVIL
»R A L F - H U T « OF
IVAN
JELÍNEK
PERSECUTION
