Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií
Struktura a nabídka sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě Diplomová práce Marie Jurenková
Vedoucí práce: PhDr. Kateřina Kubalčíková, Ph.D. Brno 2008
Poděkování: Děkuji především vedoucí mé diplomové práce, PhDr. Kateřině Kubalčíkové, Ph.D., bez jejíž podpory a pomoci by tato práce jen těžko vznikla. Děkuji jí za všechen čas, který mi věnovala při konzultacích, děkuji za její podnětné rady, za její trpělivost a vstřícnost. Velmi děkuji také všem, kdo byli ochotni věnovat mi čas a poskytli mi rozhovor. Děkuji jim za přijetí a za všechny jejich upřímné výpovědi. Děkuji jim za jejich sdílnost a otevřenost, kterou vůči mně projevili. V neposlední řadě děkuji také svým rodičům, kterým vděčím za to, že mně umožnili vzdělávat se a za to, že mě v mém studiu po všechny roky podporovali. Děkuji jim i všem mým dalším blízkým za jejich ochotu mi naslouchat, za jejich trpělivost a za to, že mi byli ve studiu a při psaní práce oporou.
2
Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem svoji magisterskou práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité zdroje, ze kterých jsem při jejím zpracování čerpala, uvedla v seznamu bibliografie.
V Brně dne 11.1.2008 Bc. Marie Jurenková
3
Obsah OBSAH ........................................................................................................................................................ 4 ÚVOD .......................................................................................................................................................... 6 I TEORETICKÁ ČÁST ............................................................................................................................. 7 1
SENIOŘI ........................................................................................................................................... 7 1.1 STÁRNUTÍ A STÁŘÍ...................................................................................................................... 7 1.2 ŽIVOTNÍ SITUACE SENIORŮ ......................................................................................................... 8 1.2.1 Koncept sociálního fungování .................................................................................................... 9 1.2.2 Koncept životní situace .............................................................................................................. 9
2
LIDSKÉ POTŘEBY ....................................................................................................................... 11 2.1 POJEM A ČLENĚNÍ POTŘEB ........................................................................................................ 11 2.2 POTŘEBY SENIORŮ ................................................................................................................... 12 2.2.1 Fyziologické potřeby ................................................................................................................ 12 2.2.2 Potřeba bezpečí........................................................................................................................ 13 2.2.3 Sociální potřeby ....................................................................................................................... 13 2.2.4 Potřeba autonomie ................................................................................................................... 15 2.2.5 Potřeba seberealizace a naplnění ............................................................................................ 17
3
SOCIÁLNÍ SLUŽBY A JEJICH KONCIPOVÁNÍ ..................................................................... 19 3.1 POJEM A ČLENĚNÍ SOCIÁLNÍCH SLUŽEB .................................................................................... 19 3.2 CHARAKTERISTIKA SOCIÁLNÍCH SLUŽEB PRO SENIORY ............................................................ 20 3.2.1 Vznik nového modelu poskytování sociálních služeb pro seniory ............................................ 20 3.2.2 Trend deinstitucionalizace ....................................................................................................... 21 3.2.3 Trend přizpůsobování nabídky služeb jejich poptávce ............................................................. 22 3.2.4 Trend obnovování pluralismu poskytovatelů ........................................................................... 23 3.2.5 Trend rozvoje koordinace a propojování zdravotní a sociální péče ........................................ 24 3.2.6 Systém sociálních služeb pro seniory v ČR .............................................................................. 24 3.3 KONCIPOVÁNÍ SOCIÁLNÍCH SLUŽEB ......................................................................................... 27 3.3.1 Působnost veřejné správy při zajišťování sociálních služeb .................................................... 27 3.3.2 Přístupy ke koncipování sociálních služeb ............................................................................... 29 3.3.3 Zřizovatelé a poskytovatelé sociálních služeb a jejich představy ............................................ 30
II METODOLOGICKÁ ČÁST ............................................................................................................... 32 4
METODIKA .................................................................................................................................... 32 4.1 CÍL VÝZKUMU .......................................................................................................................... 32 4.2 STRATEGIE VÝZKUMU .............................................................................................................. 32 4.3 OPERACIONALIZACE OTÁZEK ................................................................................................... 32 4.4 TECHNIKY SBĚRU DAT .............................................................................................................. 33 4.4.3 Polostandardizovaný rozhovor ................................................................................................ 33 4.4.4 Studium dokumentů .................................................................................................................. 34 4.5 JEDNOTKA ZKOUMÁNÍ A ZJIŠŤOVÁNÍ ........................................................................................ 34 4.6 ORGANIZACE VÝZKUMU .......................................................................................................... 35
III ANALYTICKÁ ČÁST ....................................................................................................................... 37 5 SENIOŘI A JEJICH ŽIVOTNÍ SITUACE POHLEDEM ZÁSTUPCŮ ZŘIZOVATELŮ A POSKYTOVATELŮ SOCIÁLNÍCH SLUŽEB PRO SENIORY ........................................................ 37 5.1 5.2
STÁŘÍ A SENIOŘI ....................................................................................................................... 37 ŽIVOTNÍ SITUACE SENIORŮ ....................................................................................................... 38
6 PŘEDSTAVY ZÁSTUPCŮ ZŘIZOVATELŮ A POSKYTOVATELŮ SOCIÁLNÍCH SLUŽEB PRO SENIORY O JEJICH POTŘEBÁCH .......................................................................... 40
4
6.1 6.2 6.3 6.4 6.5 6.6
PŘEDSTAVY O SKLADBĚ POTŘEB SENIORŮ................................................................................ 40 PŘEDSTAVY O FYZIOLOGICKÝCH POTŘEBÁCH .......................................................................... 41 PŘEDSTAVY O POTŘEBĚ BEZPEČÍ .............................................................................................. 42 PŘEDSTAVY O SOCIÁLNÍCH POTŘEBÁCH ................................................................................... 43 PŘEDSTAVY O POTŘEBĚ AUTONOMIE........................................................................................ 45 PŘEDSTAVY O POTŘEBĚ SEBEREALIZACE A NAPLNĚNÍ .............................................................. 47
7 NABÍDKA SOCIÁLNÍCH SLUŽEB PRO SENIORY VE VYBRANÉ LOKALITĚ A JEJICH KONCIPOVÁNÍ....................................................................................................................................... 49 7.1 7.2 7.3 7.4 7.5
CÍL SOCIÁLNÍCH SLUŽEB PODLE ZÁSTUPCŮ JEJICH ZŘIZOVATELŮ A POSKYTOVATELŮ ............. 49 REAKCE POLITIKY SLUŽEB NA TREND DEINSTITUCIONALIZACE ................................................ 50 REAKCE POLITIKY SLUŽEB NA TREND PŘIZPŮSOBOVÁNÍ NABÍDKY JEJICH POPTÁVCE ............... 51 REAKCE POLITIKY SLUŽEB NA TREND OBNOVOVÁNÍ PLURALISMU POSKYTOVATELŮ ............... 53 REAKCE POLITIKY SLUŽEB NA TREND ROZVOJE KOORDINACE A PROPOJOVÁNÍ ZDRAVOTNÍ A SOCIÁLNÍ PÉČE ........................................................................................................................................ 54 7.6 KONCIPOVÁNÍ SOCIÁLNÍCH SLUŽEB VE VYBRANÉ LOKALITĚ .................................................... 56 7.6.1 Působnost obce A v zajišťování sociálních služeb ................................................................... 56 7.6.2 Působnost obce B v zajišťování sociálních služeb ................................................................... 56 7.6.3 Působnost obce C v zajišťování sociálních služeb ................................................................... 57 7.6.4 Působnost obce D v zajišťování sociálních služeb ................................................................... 58 7.6.5 Přístupy zástupců zřizovatelů a poskytovatelů ke koncipování sociálních služeb .................... 58 7.6.6 Představy zástupců zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb .......................................... 60
ZÁVĚR ...................................................................................................................................................... 62 BIBLIOGRAFIE ...................................................................................................................................... 64 ANOTACE ................................................................................................................................................ 67 ANNOTATION ........................................................................................................................................ 68 JMENNÝ REJSTŘÍK .............................................................................................................................. 69 VĚCNÝ REJSTŘÍK ................................................................................................................................. 70 PŘÍLOHY ................................................................................................................................................. 71 PŘÍLOHA Č. 1: ZMĚNY V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH PRO SENIORY ZÁVISLÉ NA POMOCI DRUHÉ OSOBY ...... 72 PŘÍLOHA Č. 2: OPERACIONALIZACE DÍLČÍCH VÝZKUMNÝCH OTÁZEK ..................................................... 73 PŘÍLOHA Č. 3: SCÉNÁŘ ROZHOVORU SE ZŘIZOVATELI A POSKYTOVATELI SOCIÁLNÍCH SLUŽEB .............. 78 PŘÍLOHA Č. 4: OTÁZKY PRO STUDIUM DOKUMENTŮ ............................................................................... 80 PŘÍLOHA Č. 5: NABÍDKY SLUŽEB JEDNOTLIVÝCH OBCÍ ........................................................................... 81 STAŤ ......................................................................................................................................................... 83
5
Úvod Ve svém soukromém životě se velmi často setkávám se staršími lidmi, kteří přestávají být soběstační, cítí se sami, opuštění, a kteří se marně dovolávají podpory či pomoci druhých. Jsem si vědoma skutečnosti, jak významnou roli hraje v životě starých lidí jejich rodina, zároveň však také skutečnosti, že rodiny mnohdy z nejrůznějších důvodů péči svým blízkým nezajišťují, anebo na ni sami bez podpory okolí nestačí. V těchto obtížných životních situacích by měly svou pomoc seniorům nebo i jejich rodinám nabízet sociální služby. K tomu, aby poskytované služby plnily svou roli a staly se skutečnou podporou v těchto znepokojujících situacích, je třeba jejich odpovídající reakce na skutečné potřeby jejich uživatelů. Tu mohou svými službami zaručit pouze takoví zřizovatelé a poskytovatelé, kteří potřeby seniorů dobře znají a kteří na základě nich přistupují ke koncipování a nabídce těchto služeb. Svým výzkumem chci tedy upozornit tvůrce koncepcí sociálních služeb i konkrétní zřizovatele a poskytovatele na skutečnost, že je při koncipování sociálních služeb a při jejich poskytování podstatné vycházet z potřeb klientů a že je důležité vyhodnocovat, zda současné sociální služby na tyto potřeby opravdu reagují. Na základě těchto úvah věnuji v teoretické části práce svou pozornost: seniorům a jejich životní situaci zahrnující nejrůznější okolnosti jejich života mající vliv na uspokojování jejich potřeb, struktuře potřeb seniorů zahrnujícím jejich fyzickou, psychickou a sociální stránku, sociálním službám jako nástroji společnosti, který zasahuje do životních situací seniorů a podílí se na uspokojování jejich potřeb. V metodologické části pak určuji výzkumnou strategii a techniky sběru dat, které jsou mi oporou při provádění výzkumu. V analytické části se pokouším interpretovat výsledky výzkumu a hledat odpovědi na dílčí výzkumné otázky, jež mi pomohou nalézt odpověď na hlavní výzkumnou otázku práce, která zní: „Jaké představy mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě o potřebách seniorů a jakým způsobem se tyto představy projevují v přístupu ke koncipování a nabídce sociálních služeb pro tuto cílovou skupinu v dané lokalitě?“ Při hledání odpovědi na hlavní výzkumnou otázku se tedy zabývám vztahem mezi představami zástupců zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě o jejich potřebách a způsobem projevu těchto představ v jejich přístupu ke koncipování a nabídce sociálních služeb pro tuto cílovou skupinu v dané lokalitě. Výsledky, které bude práce prezentovat, by se tak mohly v této lokalitě stát podkladem pro koncipování sociálních služeb pro seniory, které by tak mohlo směřovat k nabídce služeb odpovídající jejich skutečným potřebám.
6
I TEORETICKÁ ČÁST 1 Senioři 1.1 Stárnutí a stáří Současná společnost západních zemí bývá charakterizována jako stárnoucí, neboť lidé se v ní díky snížení kojenecké úmrtnosti a zkvalitnění zdravotní péče a životního stylu dožívají stále vyššího věku, na druhé straně zde v posledních desetiletích dochází ke značnému poklesu porodnosti. Demografická struktura obyvatelstva se tak mění, podíl osob starších 60 (65) let se zvyšuje a naproti tomu dochází k nebývalému poklesu podílu osob mladších 15 let. Vzhledem k narůstajícímu počtu starých lidí v populaci vyspělých zemí pak stoupají i nároky na ekonomické a lidské kapacity, které by jim zajistily potřebnou péči. Stárnutí populace a stárnutí jednotlivce se však v jeho nevratnosti zásadně liší. Pro vymezení stáří člověka existuje celá řada způsobů, avšak jednotná definice neexistuje a ohledně určení hranice stáří panuje neshoda. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je počátek stáří vymezen ukončením středního věku (45 - 59let), tedy dosažením 60 let. Období 60 - 74 let je označováno jako rané stáří (presenium), 75 - 89 let jako pravé stáří (senium) a věk nad 90 let jako dlouhověkost. OSN dělí obyvatelstvo na tři hlavní věkové skupiny a to 0 – 14 let, 15 – 64 let a 65 let a více. Podle Vohralíkové a Rabušice (2004) je určování věkové hranice stáří sociálním konstruktem, který vznikl z potřeb administrativy sociálního státu. Podle Matouška je za stáří považováno „věkové období začínající v současné západní kultuře v 60-65 letech, kdy lidé odcházejí do důchodu.“ (2003, s. 226) Tento věk bývá charakterizován větší spotřebou zdravotní péče a postupnou ztrátou soběstačnosti. Protože však tyto charakteristiky nemají obecnou platnost, je podle Matouška vhodnější přikládat větší význam individuálním kompetencím člověka než jeho fyzickému věku. Vedle chronologického věku bývá uváděn i sociální věk, který se vztahuje ke společenskému očekávání chování odpovídajícího určitému biologickému věku. Stuart-Hamilton uvádí, že „západní společnost očekává, že lidé, kteří překročili šedesátku, se budou chovat v zásadě klidně a usedle.“ (1999, s. 19) a podle tohoto očekávání chování pak za počátek stáří pokládají ukončení pracovního poměru a odchod do důchodu. Reprezentativní výzkumy dochází spíše k vyšší hranici stáří. Podle respondentů starších 50 let se člověk stává starým kolem 67 let. Vnímání věku, v němž se člověk stává starým, je také, jak uvádí Rabušic, Vohralíková (2004), závislé na věku člověka. Mladší lidé tak určují hranici stáří níže než starší lidé. Za faktory, které hrají roli při vnímání člověka jako starého, jsou podle českých respondentů považovány fyzický zdravotní stav, věk, ztráta duševní svěžesti a ztráta autonomie. Ze společenského hlediska se podle Langmeiera (2006) stává člověk starým ve chvíli, kdy ho tak začnou označovat ostatní. Podle Pichauda a Thareauové se starým člověkem stává ten, „kdo v určitém společenství žije déle než ostatní“ nebo ten „který žil déle než většina v té době žijících lidí.“ (1998, s. 25)
7
Stuart-Hamilton (1999) vnímá stáří jako závěrečnou fázi lidského vývoje, kterého je třeba posuzovat jako součást kontinuální proměny. Také on proto poukazuje na skutečnost, že je nesnadné určit dobu, kdy se člověk „stane“ starým, protože proměnu znaků charakterizujících obvykle střední věk ve znaky charakterizující stáří lze sledovat v průběhu mnoha let. Upozorňuje tak rovněž na to, že kalendářní věk, který je nejběžnějším měřítkem stárnutí, nemůže být spolehlivým ukazatelem životního stavu člověka a zdůrazňuje, že stárnutí je třeba vnímat jako proces fyzického, psychologického a sociálního stárnutí, v němž jsou tyto procesy na sobě vzájemně závislé. Fyzickou složkou je zde míněno biologické stárnutí organismu, psychickou složkou jsou rozuměny kognitivní funkce, v nichž jde o vědomé zpracování informací o sobě samém a o svém okolí, sociální složkou jsou myšleny vztahy ke společnosti. Stáří je pak v tomto smyslu chápáno jako období, kdy dochází k úbytku funkčnosti v některé nebo některých z uvedených složek a za starého člověka je pak považován ten, u něhož k tomuto úbytku dochází v souvislosti s rostoucím věkem.1 Úroveň funkčnosti těchto složek má pak podstatný vliv na schopnost člověka uspokojovat své potřeby. Současná společnost však individualitu jednotlivých lidí příliš nebere v potaz a za osoby v postproduktivním věku, čili seniory, považuje všechny osoby, které dosáhli 60 let. Jak však mnozí autoři uvádějí, je třeba být si vědom nehomogennosti této skupiny. Vnímání seniorů jako jedné homogenní skupiny zjednodušuje, generalizuje a vede k diskriminaci pouze na základě stáří bez ohledu na individualitu člověka. Překročení určité věkové hranice přitom nutně neznamená i snížení funkčního potenciálu člověka, které je teprve ukazatelem skutečného stáří člověka. Za cílovou skupinu2 pro účely této práce bude za seniora dále považován člověk, u něhož dochází z důvodu věku k poklesu funkčního potenciálu, tedy k omezení soběstačnosti3, čili i schopnosti uspokojovat své potřeby.
1.2 Životní situace seniorů Životní situace seniorů zahrnující nejrůznější okolnosti jejich života má vliv na uspokojování jejich potřeb. Pokles funkčního potenciálu modifikuje potřeby člověka, většinou zvyšuje požadavky na prostředí. Pro pochopení souvislostí je třeba nejprve vymezit pojem sociálního fungování, který se týká dynamické stránky životní situace, a jehož předpokladem je uspokojování potřeb.
1
Podobně nahlíží na stáří Haškovcová (1989), která uvádí, že kalendářní věk nemusí korespondovat s funkčním neboli skutečným věkem a že rychlost procesu stárnutí, která je ovlivňována mnohými faktory, je různá. Také Pacovský (1990) se přiklání k vymezování stáří pomocí funkčního věku, který odpovídá skutečnému funkčnímu potenciálu člověka. 2 Cílovou skupinou sociální služby rozumí Matoušek skupinu definovanou nepříznivou sociální situací, která je určena sociální služba. Uvádí, že „tato nepříznivá situace může být vyvolána věkem, nemocí, zdravotním postižením, životními návyky, nepříznivým prostředím, ohrožením ze strany jiných osob a jinými příčinami.“ (2003, s. 39). 3 Soběstačnost znamená podle Zavázalové (2001) schopnost samostatné existence v daném prostředí. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v § 8 rozlišuje čtyři stupně závislosti osoby na pomoci jiné fyzické osoby, a to lehkou, středně těžkou, těžkou a úplnou. Od těchto stupňů se pak odvíjí výše příspěvku na péči za účelem zajištění potřebné pomoci této osobě. Pro stanovení stupně závislosti jsou posuzovány osoby, které z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebují pomoc jiné fyzické osoby při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti.
8
1.2.1 Koncept sociálního fungování Pojem sociálního fungování byl předmětem zájmu americké sociální pracovnice Bartlettové, která definovala tento pojem jako interakce, které probíhají mezi nároky prostředí a lidmi. (in Navrátil, 2003) Životní situace člověka je podle ní nároky prostředí výrazně ovlivněna. Jak dále Navrátil uvádí, rozlišuje přitom Bartlettová dvě dimenze a to schopnost klienta řešit problémy a nároky sociálního prostředí, ve kterém klient o řešení svých problémů usiluje. Ve vztahu k životní situaci objasňuje termín sociálního fungování několik skutečností: Lidé a prostředí jsou v trvalé interakci, přičemž prostředí klade na člověka určité požadavky, na které člověk musí reagovat. Mezi požadavky prostředí a člověkem je obvykle rovnováha. Pokud však člověk tyto požadavky nezvládá, je rovnováha narušena a vzniká problém. Tato situace, jíž člověk není z nejrůznějších příčin schopen vlastními silami řešit a nastolit tak znovu rovnováhu, se stává předmětem intervence sociálního pracovníka. (Navrátil, 2003) Pomoc sociální práce je, jak uvádí Musil, zaměřena „na dosahování rovnováhy mezi očekáváním sociálního prostředí, v němž lidé uspokojují svoje potřeby, a jejich schopností toto očekávání zvládat.“ (2004, s. 15) Specifičnost sociální práce vidí v realizování pomoci působením na vztahy mezi vlastnostmi klientů a vlastnostmi sociálního prostředí klienta. „Příčinou problémů nebo jejich nezvládání může být“, jak uvádí Navrátil, „jak nedostatek dovedností na straně klienta, tak nepřiměřenost požadavků prostředí vůči němu.“ (2003, s. 87)4 Navrátil (2003) dále upozorňuje na to, že ve vztahu člověka a jeho prostředí je třeba mít na mysli nejen skutečnost požadavků prostředí na člověka, ale také fakt, že i jednotlivec nebo určitá skupina mají svá očekávání vůči svému prostředí. V tomto pohledu vymezuje Navrátil pojem sociálního fungování jako „vztah mezi očekáváními jednotlivce a sociálního prostředí.“ (2003, s. 87) Schopnost zvládat životní úkoly je pak tudíž třeba vztáhnout i na prostředí. To pak, podobně jako jedinec, může jistá očekávání naplňovat dobře, či problematicky. Podobně jak mohou být nepřiměřená očekávání prostředí na jedince, tak i jedinec může mít neúměrná očekávání vůči prostředí. Příčinou problémů nebo jejich nezvládání se pak může stát nedostatek zdrojů na straně klienta nebo prostředí, ale i nesoulad vzájemných očekávání.
1.2.2 Koncept životní situace Jak uvádí Navrátil, Musil (2000), termínem životní situace se rozumí všechny důležité okolnosti klientova života. Životní situace je tedy specifickým, individuálním uspořádáním bariér i předpokladů sociálního fungování jednotlivce. Navrátil (2003) uvádí, že kromě dynamické stránky, čili napětím v určitém čase a prostoru, které je vyjadřováno termínem sociálního fungování, má životní situace i svou statickou stránku. Ta je tvořena nejrůznějšími prvky a systémy, které zahrnují charakteristiky samotného klienta, ale i jeho prostředí. Mezi tyto prvky a systémy statické stránky životní situace, jak je popisuje Navrátil (2003, s. 89), náleží: • „věk, pohlaví, stav, složení domácnosti; 4
Příčiny, které brání zvládat očekávání sociálního prostředí, dále rozepisuje Musil (2004): Na straně jedince jimi mohou být např. špatný zdravotní nebo psychický stav, raná nebo pozdní fáze životního období nebo nízká kvalifikace, na straně sociální skupiny např. nestandardní zvyky nebo omezená schopnost vyjednávat, a na straně sociálního prostředí se překážkou k plnění požadavků prostředí mohou stát např. napjaté rodinné vztahy, špatná situace na lokálním trhu práce nebo špatně fungující systém sociální pomoci.
9
• • • • • • •
rodinná struktura a vztahy (biologické děti, nevlastní děti, rodiče atd.); zaměstnanost, postavení v zaměstnání a jeho charakter; sociální aktivity a zájmy (koníčky a rekreační aktivity atd.); členství ve formálních skupinách (církev, odborový svaz atd.); zdroje podpory a napětí v sociálních interakcích (mezi lidmi a mezi lidmi a komunitními systémy); využití formálních zdrojů (sociální zabezpečení, lékařská péče atd.); neformální zdroje (širší rodina, příbuzní, přátelé, sousedi, svépomocné skupiny).
Tyto systémy se promítají do rolí člověka. V souvislosti s jeho životním cyklem dochází k proměnám rolí, které jsou od něho očekávány; stejně tak člověk mění během svého života svá očekávání vůči prostředí. Navrátil (2003) uvádí, že právě ve chvílích změn rolí bývá potřebná pomoc sociálního pracovníka, který by měl klientovi pomoci porozumět jeho nové roli a požadavkům, které z ní plynou, a pomoci mu tuto roli přijmout a naplňovat. Životní situace člověka se vyvíjí v čase a mohou do ní zasahovat podstatné společenské události. Ke změnám životní situace dochází pozvolnými kroky však také v souvislosti s životním cyklem člověka. Každá životní etapa má své charakteristiky, jsou s ní spojena určitá očekávání a také rizika jejich zvládání. O etapě stáří mluví Navrátil (2003) jako o období zvláště ohroženým sociálním vyloučením. Musil vymezuje čtyři typy intervence do životní situace a to: „přizpůsobení klienta prostředí, přizpůsobení požadavků prostředí možnostem klienta, přizpůsobení podpory nárokům prostředí a přizpůsobení podpory potřebám klienta.“ (2002, s. 77)
Dílčí výzkumné otázky: Jak definují zástupci zřizovatelů a poskytovatelů stáří a starého člověka? Jaké životní situace seniorů jsou podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů důvodem pro intervenci sociálních služeb?
10
2 Lidské potřeby Uspokojování potřeb lidí je předpokladem jejich sociálního fungování. Všechny lidské potřeby tvoří celek, který spojuje fyzickou, psychickou a sociální stránku člověka, jež jsou od sebe neoddělitelné.
2.1 Pojem a členění potřeb Potřeby jsou podle Petruska nejednoznačně definovaným pojmem, který „označuje stav, kdy se organismu, jedinci nebo skupině něčeho nedostává, a to objektivně (strádá skutečným nedostatkem něčeho), nebo subjektivně (domnívá se, že se mu nedostává něčeho, na co má nárok, nebo něčeho, o čem se domnívá, že na to má nárok).“ (1996, s. 816) Hartlovi (2000) mluví o potřebě jako o nutnosti organismu něco získat nebo se něčeho zbavit a také jako o stavu lidského organismu, který znamená porušení vnitřní rovnováhy nebo nedostatek v mezilidských vztazích. Matoušek (2003) mluví o tom, že v kontextu sociální práce může být potřeba konstruktem, který popisuje něco, co vyjadřuje klient nebo definuje expert. Potřeba, kterou vyjadřuje klient, by se pak měla stát východiskem práce s ním. Možnost vyjadřovat se ke svým potřebám by tedy měla být klientům dána.5 Potřebu vyjadřovanou pak podle Matouška (2003) v kontextu sociální práce reprezentuje počet klientů, kteří žádají o určitou sociální službu a potřebu, která byla společností uznána jako potřeba opravňující nárok na sociální službu, nazývá potřebou normativní. V případě, kdy člověk nebo určitá skupina lidí splňuje daná kritéria pro využívání určité sociální služby, ale ta jim však, narozdíl od jiných, není dostupná, hovoří Matoušek o komparativní potřebě. Hartl (1997) poukazuje na nutnost vnímat také první skupinu lidí (tu, která má možnost využívat určitou službu) jako potřebnou, neboť zastoupení služeb ještě neznamená, že je tato skupina bez potřeb. Autor upozorňuje na skutečnost, že samotná existence služeb ještě nemusí znamenat jejich dostatečnost vzhledem ke skutečným potřebám lidí. Členěním lidských potřeb se v literatuře zabývají mnozí autoři, existuje tak tudíž mnoho typologií, které se na potřeby dívají z různých úhlů. Většina z nich je rozděluje na potřeby vztahující se k tělesné pohodě, k psychické rovnováze a bezpečí, na potřeby souvisící se vztahy k blízkým lidem, ke společenskému uplatnění a na spirituální potřeby zahrnující chápání sebe, ostatních, světa a smysl života. (Matoušek, 2003) Snad nejznámější teorií lidských potřeb je teorie vytvořená americkým psychologem A. H. Maslowem. Ten rozčlenil základní lidské potřeby do pěti kategorií a to na potřeby fyziologické, potřebu bezpečí, sociální potřeby, potřebu autonomie a 5
Musil (2004) však upozorňuje na tendenci zajistit nevyslovení potřeb klientů v případě neschopnosti služeb pokrýt jejich očekávání, Hartl (1997) zase upozorňuje na skutečnost, že i potřeby vyjadřované nějakým požadavkem často nejsou těmi, které klient opravdu pociťuje, a je proto nutné dbát na správnou identifikaci potřeb, která by zamezila případnému poskytování péče, jejímž východiskem nejsou skutečné potřeby. Jak totiž uvádí Pichaud, Thareauová, „potřebou se nerozumí pouze něco, co člověku chybí, ale také hlavně to, k čemu člověk skrze ni směřuje.“ (1998, s. 36) Žádost seniora jít na toaletu tak může například kromě opravdové potřeby doprovodu na toalety vyjadřovat také potřebu sdílet se s někým. Podobně Sillamy (2001) upozorňuje na skutečnost, že pociťovaná potřeba, vyjadřovaná konkrétně např. přáním jíst, pít, spát, maskuje často jiný nedostatek, který je emočního rázu a kterého si člověk sám není vědom. Získané uspokojení pak v tomto případě není přiměřené skutečnému požadavku.
11
potřebu seberealizace a naplnění. (Pichaud, Thareauová, 1998) Pokud nejsou podle autora alespoň částečně uspokojeny potřeby nižších kategorií, věnuje člověk pozornost jejich uspokojení a nemůže uspokojovat potřeby vyšších kategorií; v jistém smyslu se pak dá říci, že člověk tyto potřeby ani nemá. (Geist, 2000) Mezi fyziologické potřeby patří vše, co je třeba k udržení života. Do této kategorie jsou řazeny tyto potřeby: výživa, vylučování, dýchání, spánek, pohyb, hygiena, správná teplota, zdraví, tišení bolestí, smích a pláč, fyzické kontakty. Potřeba bezpečí zahrnuje ekonomické zajištění člověka do budoucnosti, vyloučení fyzického nebezpečí a potřebu psychického bezpečí týkající se pocitu jistoty, orientovanosti, odbourání strachu. Mezi sociální potřeby patří kontakt, komunikace s druhými, potřeba lásky. Potřeba autonomie se týká možnosti vlastního rozhodování se za sebe, potřeby uznání druhými, vážnosti a pocitu užitečnosti. Seberealizace a naplnění vyjadřují touhu člověka vzdělávat se a poznávat pro radost, tvořit a potřebu nalezení smyslu života. (Pichaud, Thareauová, 1998)
2.2 Potřeby seniorů V souvislosti s potřebami seniorů se ve společnosti často setkáváme s představou, že senioři mají určité specifické potřeby. Tato chybná představa vede někdy k tendenci redukovat jejich potřeby na úroveň základního fyziologického a materiálního zajištění. Struktura potřeb seniorů je však stejná jako u všech ostatních lidí ve společnosti a s příchodem stáří, v případě poklesu funkčního potenciálu, se nemění. Určitou změnu tedy nelze zachytit v proměně struktury potřeb, nýbrž v jejich zaměření a ve změně jejich subjektivního významu. (Vágnerová, 2000) V následujících řádcích se na základě struktury potřeb, jak je vymezil Maslow, pokusím popsat potřeby seniorů tak, jak je uvádějí autoři zabývající se problematikou potřeb a problematikou stáří.
2.2.1 Fyziologické potřeby Uspokojení fyziologických potřeb je velice důležité, proto je přirozené, že jim je často věnováno nejvíce času. Zároveň je však třeba být si neustále vědom skutečnosti, že lidské potřeby jsou celkem zahrnující i další stránky člověka, a že věnování se pouze těmto potřebám je nedostačující. Mezi fyziologické potřeby člověka patří, jak uvádí Pichaud, Thareauová (1998), potřeba výživy, vylučování, dýchání, spánku, pohybu, hygieny, správné teploty, zdraví, tišení bolestí, smíchu a pláče a potřeba fyzických kontaktů. V pomoci při uspokojování fyziologických potřeb je podle Pichauda, Thareauové (1998) třeba mít vždy na mysli skutečnost, že člověk si tyto potřeby uspokojuje raději sám, než aby při nich vyžadoval něčí pomoc. Goffman (1991) uvádí, že lidé připisují velkou důležitost vnějšímu vzezření svého těla a také tomu, nakolik dokonale funguje, protože tím směřují k identifikaci jich samých s ním. Uvádí proto, že je pochopitelné, že pak mohou být znepokojeni, pokud mají takovou hodnotu, jakou pro ně tělo znamená, vložit do rukou druhých. Matýsková uvádí, že zkušenosti z praxe ukazují, že relativně nejlépe se lidé zvládnou vyrovnat s omezením autonomie v oblasti sebeobsluhy, týkající se např. nákupů, úklidů, vaření, ne však osobní hygieny. (in Sýkorová, Chytil 2004) Pichaud, Thareauová (1998) upozorňují na pokušení pracovníků dělat za seniory všechno, protože mají pocit, že to starý člověk nedělá dobře, anebo že mu to jde pomalu. Upozorňují na nutnost pracovníků pokládat si nestále otázku, co je pro seniora nejdůležitější, dávat si pozor na přílišné přikazování a zakazování a na to, zda seniorovi neposkytují příliš mnoho péče i v případě, kdy to není žádoucí, protože si senior
12
v některých oblastech dokáže poradit sám. Individuální možnosti seniora v péči o svou osobu by měl pracovník znát také proto, aby po něm naopak nežádal samostatnost v úkonech, které nezvládá, a vystavoval ho tak zbytečnému ponížení.6
2.2.2 Potřeba bezpečí Potřeba bezpečí zahrnuje bezpečí ekonomické, fyzické a psychické. (Pichaud, Thareauová, 1998) Ekonomickým bezpečí se rozumí vědomí člověka, že má dost peněz na zajištění svého života. V případě nejistoty přichází úzkost, strach. Staří lidé, kteří se během svého života potýkali s chudobou, mají často tendenci střádat nejrůznější věci a dělat si zásoby. V našich podmínkách jsou senioři zabezpečeni důchodovým pojištěním, státní sociální podporou a sociální pomocí. (Zavázalová, 2001) Pro zajištění fyzického bezpečí je třeba vyloučení možných fyzických ohrožení. Pichaud, Thareauová (1998) přitom poukazují na rozdíly ve vnímání pocitu bezpečí. Ke klientům je třeba přistupovat individuálně, neboť, jak uvádějí, své bezpečí vnímá každý z nich jiným způsobem a co je jednomu člověku příjemné, může v druhém budit pocit ohrožení. Fyzické bezpečí bývá u starších lidí často ohroženo strachem z pádů z důvodu horší pohyblivosti. Pocit fyzického bezpečí mohou posílit nejrůznější kompenzační pomůcky nebo rámě druhého člověka. Autoři upozorňují na tendenci přílišného ochraňování starých lidí a na snahu vyloučit veškerá možná rizika, která tvoří část lidského života a upozorňují na nebezpečí poskytování ochrany v rozporu s jejich vůlí. O snaze pečujících udržovat starého člověka mimo nebezpečí hovoří také Roberts poukazující na to, že postoj zabraňování nehodám, zabraňování držení osobních věcí, které mohou být ztraceny nebo ukradeny, odvádění pacientů ven z kuchyně v případě, že by se mohli popálit apod., vede ke zbavování klientovy osobitosti a důstojnosti. (in Obholzer, 1999) Potřeba psychického bezpečí týkající se pocitu jistoty, orientovanosti, odbourání strachu, prochází, jak uvádí Vágnerová (2000), určitou změnou. V období stáří je zvýšená, starý člověk se cítí více ohrožen, což vyžaduje zvýšenou emoční podporu. Tu podle výzkumů hledá většina seniorů v první řadě u svého partnera, významnou roli hraje také jeho rodina. (Phillipson, 2001) Psychické bezpečí zahrnuje pocit jistoty, nemít strach, necítit se ztracený. Pichaud, Thareauová (1998) uvádí, že k tomuto pocitu mohou dopomoci časové orientační body dne. Jakékoliv změny jsou, jak uvádí Vágnerová (2000), pro starého člověka dezorientující a vyvolávají v něm ohrožující pocit.7
2.2.3 Sociální potřeby Sociální potřeby vystihují skutečnost, že každý člověk potřebuje kontakt, potřebuje být s druhými, potřebuje, aby ho někdo slyšel a poslouchal, aby ho měl někdo rád,
6
Zvláštní pozornost věnují Pichaud, Thareauová (1998) potřebě hygieny. Upozorňují na skutečnost, že čistota, tak jak jí vnímáme my, je vzdálená tomu, co mnoho starších lidí zažilo během svého života. Autoři upozorňují na nutnost brát tento rozdíl v potaz, avšak zároveň mít na vědomí, že být čistý a nebýt nepříjemně cítit je v současné době podmínkou pro to, aby byl člověk přijímán. Na tyto skutečnosti by měli pečovatelé citlivě reagovat. 7 Poněšický uvádí, že útěk před pochybnostmi, nejistotou vede k tendenci se něčeho přidržet, pokud možno pevných norem. Uvádí, že takovýto orientační rámec, jenž poskytuje psychické bezpečí a znovunastoluje jistotu, může nabízet náboženství. (2006, s. 100)
13
potřebuje mít pocit sounáležitosti s ostatními lidmi a potřebuje mít dostatek informací o tom, co ho zajímá. (Pichaud, Thareauová, 1998) Uspokojování potřeby informovanosti vidí autoři jako nutné pro orientaci ve světě. Podotýkají však, že právě u starých lidí bývá tato potřeba často nenaplňována, lidé nemají informace o světě, o místě, ve kterém žijí, často ani o svých blízkých. Zvláště potýká-li se starší člověk s nějakým omezením v oblasti fungování smyslů, např. sluchem, může docházet k jeho úniku do vlastního světa a ke vzniku pocitů opuštěnosti nebo podezíravosti. Uvádějí, že potřeba informovanosti bývá někdy úmyslně narušena okolím starého člověka, které mu pod záminkou ochrany zamlčuje nějaké smutné události. Potřebu sociálních kontaktů a lásky může naplňovat rodina, přátelé, kluby apod. Rodina má, jak uvádí Pacovský (1990), významné místo ve vztahu ke starým lidem. Ti potřebují cítit sounáležitost s ní a z její strany očekávají zájem o svou osobu. Podstatnou roli v životě starého člověka hrají také přátelé, a to zejména v případě, kdy senior nemá žádné děti. (Phillipson, 2001) Vágnerová (2000) uvádí, že kontakt s lidmi musí být přiměřený z hlediska kvality i kvantity a upozorňuje na potřebu starých lidí mít zachováno své soukromí, nebýt vystaven zátěži nadměrné stimulace. Poukazuje také na preferenci starých lidí být v kontaktu se známými lidmi a na skutečnost, že kontakt s vrstevníky přináší starému člověku jiné uspokojení než kontakt s mladšími lidmi.8 Nedostatek sociálních kontaktů, pocit osamělosti může vycházet z izolace od společnosti, neboť sociální vyloučení je záležitostí jejího postoje a je aktivně produkováno prostřednictvím norem a hodnot, které v ní a jejích službách převažují. (Blackman, 2001) Podle Vágnerové (2000) však může vznikat také z proměny okolního světa, který se starému člověku zdá cizí. Osamělost bývá někdy starými lidmi řešena kontakty s lidmi v sousedství, telefonem, náhradním společníkem může být i zvíře nebo média. Potřeba patřit mezi ostatní může zůstat neuspokojena také v případě přestěhování se do jiného města nebo jiné čtvrti.9 (Pichaud, Thareauová, 1998) Sociální potřeby zahrnují také lidskou touhu milovat a být milován. Potřeba lásky zahrnuje také pocit člověka, že s ním druzí anebo alespoň jeden jiný člověk počítá. (Pichaud, Thareauová, 1998) Potřeba lásky znamená také, jak uvádí Haškovcová (1989), trvalou potřebu člověka mít blízkou osobu a citově laděný partnerský vztah. Výrazem citové blízkosti je, jak uvádí Říčan (2000), také tělesná blízkost. WHO upozorňuje, že sexualita je jedním z elementů hodnotného života starých lidí, stejně jako zdraví a bezpečí. Haškovcová (1989) uvádí, že sexualita není vyhaslá ani ve vyšším věku a upozorňuje na skutečnost, že nelze zastávat názor, že v určitém 8
Autorka uvádí, že staří lidé cítí silnější generační solidaritu, vrstevníci starému člověku více rozumí, mají stejné zkušenosti, chápou jeho potíže. Na druhou stranu v kontaktu s mladšími, vnoučaty, nacházejí senioři, jak uvádí Pichaud, Thareauová (1998) význam svého vlastního života, neboť jejich potomci jsou jakýmsi potvrzením časové kontinuity. 9 Touhou starých lidí je podle Pacovského (1990) žít v blízkosti vlastních dětí a nebýt na nich přitom závislí. Jak uvádí výzkumy, většina seniorů preferuje oddělené bydlení ve své domácnosti, které jim zajišťuje udržování soukromí, zároveň však i umožní návštěvy rodiny, příp. i poskytování jejich občasné pomoci. (Vohralíková, Rabušic, 2004) V souvislosti s bydlením seniorů a jejich stěhováním upozorňuje Říčan (2004) na skutečnost, že čím je člověk starší, tím je pro něho stěhování větším traumatem. Případný přechod do bydlení v Domovech pro seniory je také mnohdy psychicky náročný. Znamená nejen ztrátu soukromí, ale často i ztrátu dosavadních kontaktů s blízkými, znamená změnu životního stylu. (Vohralíková, Rabušic, 2004) Autoři však zároveň uvádí, že někteří senioři jsou zde naopak spokojeni, nachází nové přátelé a zapojují se do nových aktivit.
14
věku končí touhy, přání a lásky a na přežívající mýtus, který o seniorech tvrdí, „že oni to už nepotřebují.“ Sexuální potřeby se udržují do vysokého věku, mnoho sedmdesátiletých vede dokonce bohatší sexuální život než dřív, protože jim odpadlo mnoho dřívějších povinností, mají více času a klidu. Pokud však lidé uvěří předsudku o nepatřičnosti sexuality ve stáří, mohou pak své sexuální potřeby potlačovat, zažívat silné sexuální frustrace, obávat se navázat nový vztah a mít strach z případného selhání. (Hartlovi, 2000) Kromě této psychologické překážky lze sledovat další v demografické oblasti, tedy ve skutečnosti převažujícího počtu žen ve starším věku, a v sociologické oblasti, v níž je sexualita seniorů tabuizována. (Pichaud, Thareauová,1998)10 Velmi významnou součástí sociálních potřeb je potřeba komunikace. Komunikace slouží ke sdělení toho, co je, a také k dosažení toho, co má být. Spolupráce a lidské vztahy žijí tím, že se navzájem stále informujeme o tom, co se v nás odehrává; sebevyjádření patří k základním životním potřebám člověka. Svým sdělením chce člověk zároveň něčeho docílit, něco způsobit. Základní rozcestí mezilidské komunikace tedy spočívá ve skutečnosti, že jde vždy zároveň o vyjádření a ovlivnění. Zdařilá komunikace vyžaduje vyváženost mezi těmito oběma nároky. (Schulz, 2005) Je k ní také třeba verbálních a neverbálních komunikačních dovedností, mezi které patří např. naslouchání, empatie, respekt, projev zájmu apod., a které mohou výrazně ovlivnit osobní spokojenost. (Beran, 1996) Také podle Mikuláštíka (2003) je komunikace jednou z nejdůležitějších potřeb života. Přesto jsou ale, jak upozorňuje, lidé, kteří nemají tak silnou potřebu komunikovat, sdělovat své pocity, postoje, názory apod. Tato skutečnost může být podle něho dána introvertní orientací osobnosti, ale také, jak dále upozorňuje, projevem nízkého sebevědomí, strachem ze selhání nebo nedostatkem komunikačních dovedností. Základem pro komunikaci je, jak říká Beran (1996), hluboký lidský postoj k druhému člověku. Způsob komunikace se starým člověkem je třeba přizpůsobovat jeho možnostem, neboť procesu komunikace se starými lidmi stojí v cestě nejrůznější překážky, které tento proces narušují.11
2.2.4 Potřeba autonomie Autonomii definují Pichaud, Thareauová jako „schopnost vést život podle vlastních pravidel“ (1998, s. 44), přičemž se autonomie a závislost na pomoci druhých nevylučují. V příležitosti vlastní volby spatřují Blackman (2001) vedle existence sociálních interakcí a jím přijímané péči blaho starého člověka. Podobně Matýsková 10
Sexuální potřeby jsem se rozhodla zařadit k potřebám sociálních kontaktů a lásky, neboť k těmto potřebám z mého pohledu patří. Jsem si však vědoma skutečnosti, že na místo zařazení potřeb sexuálního uspokojení v hierarchii potřeb nejsou názory jednotné. (Geist, 2000) 11 Tyto překážky vysvětluje Vágnerová (2000), která mluví o tom, že senioři trpí často nedoslýchavostí, proto jejich soustředění se na poslech vyžaduje velké úsilí a tak pro ně komunikace může být někdy natolik náročná, že se jí raději vyhýbají, aby nemuseli vysvětlovat, že špatně slyší anebo museli nechat vyjít napovrch, že mají poruchy paměti, které způsobují obtížné vybavování si potřebných slovních výrazů. Zátěží v komunikaci je i pomalost, potřeba starého člověka mít delší dobu na zpracování informací i na vlastní vyjádření. Starý člověk má také potřebu opakovat svá sdělení, aby měl jistotu, že je druhý opravdu slyšel a pochopil. Respektování těchto specifik bývá často narušeno netrpělivostí a nedostatkem času mladších lidí, k nimž se senior svým sdělením obrací. Zvláště obtížná je pro staré lidi podle autorky komunikace se skupinou, která klade vysoké nároky na soustředěnost, starší lidi unavuje a méně je uspokojuje. Hluk a šum ve skupině tak způsobuje, že starý člověk často nerozumí, o čem se mluví, a protože se nechce ptát, je pasivní. Ostatní lidé si toho často ani nevšimnou a slovo mu vůbec nedají. Takovým setkáním se pak starý člověk raději také vyhýbá.
15
upozorňuje na skutečnost, že autonomie není ani tak nezávislost na okolí, ale spíše „schopnost činit samostatná rozhodnutí a nést za ně odpovědnost, schopnost zabezpečit se, být soběstačný a nezneužívat druhé v situacích, kdy se o sebe mohu postarat sám.“ (in Sýkorová, Chytil, 2004, s. 47) Stáří přináší podle autorky v oblasti autonomie mnohá omezení, která jsou však v každém jednotlivém případě velmi individuální. Vedle autonomie ekonomické lze rozlišit autonomii v oblasti zdravotního stavu a pohyblivosti, v oblasti soběstačnosti a sebeobsluhy a v oblasti psychické a to především ve sférách rozhodování, organizace a náplně volného času, vnímání a udržování sociálních kontaktů, orientovanosti, schopnosti reálného náhledu na sebe a své možnosti. Dobrovolnou ztrátou autonomie se pak rozumí stav, kdy jedinec realisticky zváží své možnosti a z objektivních nebo subjektivních důvodů se vzdá některé části své autonomie. K nedobrovolné ztrátě autonomie pak dochází v důsledku závažných změn tělesného a psychického stavu, jejichž ovlivnění v moci seniora není, anebo k ní dochází, je-li jí senior svým okolím proti své vůli zbaven. (Sýkorová, in Sýkorová, Chytil, 2004) Komplikovanost požadavku autonomie klientů v oblasti sociálních služeb ilustruje výzkum Musila, Hubíkové, Kubalčíkové (2003), kteří při výzkumu v jedné pečovatelské službě zjistili, že pečovatelky vycházejí při péči o seniory z představy, že jsou tito klienti nemocní, popletení a protivní a s odkazem na jejich nezpůsobilost a nesamostatnost dokazují jejich závislost, aniž by jim, jak uvádí Musil (2004), poskytli možnost projevit se. Sami senioři prezentují své pojetí autonomie nejčastěji jako samostatné zvládání běžných každodenních činností, tedy jako fyzickou soběstačnost zdůrazňovanou absencí pomoci druhých. Autonomie pro ně znamená skutečnost, že jsou schopni postarat se sami o sebe a svou domácnost, nejsou na nikoho odkázáni, nemusí žádat o pomoc, doprošovat se a být někomu zavázáni.12 Svou autonomii definují také jako finanční soběstačnost, kterou často interpretují také jako schopnost či možnost obdarovávat nebo dokonce finančně pomáhat druhým. Třetím identifikovatelným významem autonomie seniorů je volnost, svoboda, často specifikovaná jako svoboda názoru, svoboda rozhodování a jednání, zřídka také jako emocionální nezávislost na druhých. Autonomii vysvětlují senioři rovněž jako osobní odpovědnost za sebe. Příznačné pro vnímání autonomie staršími lidmi je její ztotožnění se zdravím. Být autonomní znamená tedy pro seniory být zdravý. (Sýkorová in Sýkorová, Chytil, 2004) Z tohoto vymezení autonomie starých lidí vyplývá také, jak uvádí Pichaud, Thareauová (1998) jejich potřeba uznání a vážnosti a potřeba užitečnosti. Pro starého člověka je velice podstatné, aby mu někdo dal najevo, že jeho život má ještě stále hodnotu a že si ho alespoň někdo váží. Haškovcová (1989) hovoří o chtění staré lidi ctít a milovat, na druhé straně si však všímá jejich zatracování a častou skutečnost, že s nimi nechceme mít nic společného, protože nás dráždí svou pomalostí, zevnějškem, svou opravdovou nebo zdánlivou neschopností.13 Pichaud, Thareauová 12
O problému starých lidí dokázat přijmout pomoc hovoří v souvislosti se sebeúctou Haškovcová (1989). Starý člověk ji, jak uvádí, často potřebuje, ale říci si o ni nebo ji přijmout považuje za nedůstojné a ponižující. 13 Také Matoušek (2003) upozorňuje na převažující postoj společnosti vůči starým lidem, který všechny staré lidi považuje za méněcenné, nic pozitivního od nich neočekává, považuje je ze nevýznamnou součást společnosti a má tendenci je izolovat, aby v ní nepřekáželi. Upozorňuje na skutečnost, že tento postoj prostupuje celou společnost a že není cizí ani pracovníkům sociálních služeb. Podobně o tomto postoji, ageismu, hovoří Vágnerová, jež ho vnímá jako „postoj, který vyjadřuje obecně sdílené
16
(1998) nabádají k zamyšlení, co je potřebné pro zachování sebeúcty starého člověka, mimo jiné tím míří do oblasti oslovování. Musil, Hubíková, Kubalčíková (2003) mluví o strategii pracovníků slovně deklarovat úctu ke starému člověku, avšak jeho názory neuznávat. Matýsková vidí inspiraci pro vhodný přístup k seniorům, kteří postupně ztrácí svou autonomii, v poznatcích a principech humanistické psychologie, která klade důraz na důstojnost člověka a vidí hodnotu v každém z nich. (in Sýkorová, Chytil, 2004) Berne uvádí, že potřeba uznání se uskutečňuje pohlazením, jež může být faktické, tak symbolické, např. verbální. (in Matoušek, 2001) Potřebu užitečnosti popisují Pichaud, Thareauová (1998) jako potřebu někomu nebo něčemu sloužit. Starý člověk potřebuje nebýt odkázán k pouhému přijímání. Problém uspokojování této potřeby může spočívat v jejím nepochopení, kdy mladší dávají staršímu člověku práci v domnění, že se potřebuje pouze zabavit a jeho dílo pak za jeho zády ničí. Haškovcová (1989) a další autoři spatřují úkol společnosti v zajištění této potřeby v tom, že seniorům ukážeme, v čem nám mohou být užiteční.14
2.2.5 Potřeba seberealizace a naplnění Starý člověk se potřebuje realizovat, potřebuje mít nějakou činnost. Potřebuje objevit smysl života, dosáhnout naplnění. (Pichaud, Thareauová, 1998) V době, kdy se člověk dostává do důchodu, může být frustrován, neboť činnost, jíž se dlouhou dobu věnoval, už po něm nikdo nevyžaduje. Obrannou reakcí před tímto pocitem se může, jak uvádí Vágnerová (2000), stát jiná aktivita nebo zdůrazňování své minulé činnosti. Haškovcová (1989) mluví o stáří jako o ztrátě programu. Program, který donedávna tvořil velkou část dne, najednou přestává platit a člověk tak potřebuje nový program, jehož nalezení vyžaduje pomoc společnosti. Tento program musí vycházet z potřeb a přání jednotlivých lidí a společnost by měla by pro něho měla vytvářet prostor a ukazovat možnosti.15 Zavázalová (2001) uvádí, že některým seniorům se daří nacházet nové způsoby seberealizace a rozvíjet plány, na které doposud neměli čas. Upozorňuje však na nedostatečnou informovanost o seberealizačních možnostech a na nedostatečnou motivaci seniorů k nějakým činnostem. Vágnerová (2000) uvádí, že jedním z důvodů chybějící aktivity seniorů je také postoj společnosti, která od starých lidí nic neočekává a nevyžaduje, nebo dokonce jejich případnou snahu odmítá.16 Upozorňuje také na ztrátu motivace seniorů využívajících pobytových služeb k činnostem, která vychází z nabídky těchto služeb. Činnost starých lidí tak v případě, kdy je vše poskytnuto, ztrácí smysl. Pro dosažení naplnění je potřebné ohlédnutí se nad svým životem. E. Erikson mluví o dosažení integrity v pojetí vlastního života. Úkolem člověka v této životní etapě je dokázat přijmout svůj život jako celek a pochopit jeho smysl. Starý člověk potřebuje přesvědčení o nízké hodnotě a nekompetentnosti stáří a projevuje se podceňováním, odmítáním, event. až odporem ke starým lidem.“ (2000, s. 443) 14 Jako příklad chování, kterým může být starým lidem dána najevo jejich užitečnost, uvádí Pichaud, Thareauová (1998) například kuchaře, který si nechá poradit recept na polévku, nebo pečovatelku, která dokáže starému člověku říci, že jí těší být s lidmi jako je on, protože se od nich může naučit mnoho užitečného. 15 Podobně Pacovský (1990) podotýká, že k tomu, aby starý člověk dokázal žít kvalitně dál, viděl smysl svého života i ve stáří a mohl dosáhnout naplnění, je třeba nezabývat se pouze minulostí, nýbrž najít nový program a novou reálnou, specifickou perspektivu. Uspokojování této potřeby považuje autor za jeden z důležitých úkolů společnosti a za sebevýchovnou nutnost starého člověka. 16 Na tuto skutečnost bylo ostatně upozorňováno již v rámci potřeby pocitu užitečnosti, který v podstatě z velké části z realizace nějaké činnosti vychází.
17
hodnotit svůj život pozitivně a umět ho přijmout takový, jaký byl, bez jakéhokoliv předstírání. Je třeba, aby se oprostil od lítosti nad tím, co mohlo být jinak a dokázal se smířit se svými nedostatky. (in Vágnerová, 2000) Autorka uvádí, že jedině touto cestou dokáže starý člověk vnímat svůj život jako hotové dílo a dokáže se pak vyrovnat i s jeho koncem. Pacovský (1990) přitom zdůrazňuje, že o spokojeném stáří se rozhoduje po celý život a že s vlastním stárnutím se dokáží lépe vyrovnat ti, co byli během svého dosavadního života schopní přizpůsobovat se a reagovat na změny, se kterými se v životě setkávali. Nezvládnutí úkolu stáří se pak projevuje, jak uvádí Vágnerová (2000), nespokojeností s vlastním životem a zoufalstvím nad ztrátou možnosti prožít jej znovu. Pro pozitivní zhodnocení života se stávají podstatné výsledky projevující se v hodnotě potomků a významnou možností přesahu vlastního života je také duchovní zaměření člověka. Říčan (2004) uvádí, že víra dává možnost nalézt i zpětně v celé životní dráze smysl, může zmírňovat a pomáhat nést těžkosti, harmonizovat vztahy s nejbližšími a rozjímání může starému člověku přinést větší vyrovnanost i pozitivní naladění, což přispívá k jeho zdraví i k celkové kvalitě života.17
Dílčí výzkumné otázky: Jaká je podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů skladba potřeb seniorů? Jakou představu mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů o fyziologických potřebách seniorů? Jakou představu mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů o potřebě bezpečí seniorů? Jakou představu mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů o sociálních potřebách seniorů? Jakou představu mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů o potřebě autonomie seniorů? Jakou představu mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů o potřebě seberealizace a naplnění seniorů?
17
Pichaud, Thareauová (1998) se v souvislosti s tím zmiňují o možné potřebě starého člověka přijímat svátosti a účastnit se společných modliteb. Problém v uspokojování této potřeby vidí v tom, že starý člověk nenachází odvahu o takovouto službu požádat a jeho okolí ji samo nenabízí.
18
3 Sociální služby a jejich koncipování Životní situace, v nichž se lidé nacházejí, mohou být velmi rozmanité. V některých situacích si dovedou poradit sami, v některých očekávají pomoc od svého okolí. Schopnost staršího člověka uspokojovat všechny své potřeby je v případě poklesu funkčního potenciálu omezena a ze strany okolí je tudíž třeba intervence, pomocí níž by jeho konkrétní potřeby mohly být naplněny. Nástrojem společnosti, který tuto pomoc poskytuje, zasahuje do životní situace a podílí se na uspokojování jejich potřeb, jsou sociální služby.
3.1 Pojem a členění sociálních služeb Sociálními službami rozumí Matoušek (2003) krátkodobé nebo dlouhodobé služby poskytované oprávněným uživatelům, jejichž cílem je zvýšení kvality klientova života. Průša je definuje jako „mimořádně významnou část aktivit státu, samosprávy a nestátních subjektů, která řeší problémy jednotlivců, rodin a skupin občanů, a tím pozitivně ovlivňuje sociální klima celé společnosti.“ (2003, s. 109) Pacovský definuje sociální služby jako „instrumenty, jejichž účelným použitím zasahujeme do sociální situace člověka, který ze společenského hlediska potřebuje pomoc.“ (1990, s. 95) Podle Zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách § 3 se sociální službou rozumí „činnost nebo soubor činností podle tohoto zákona zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení.“ Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob. Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace18, a posilovat jejich sociální začleňování. (§ 2) Musil používá označení osobních sociálních služeb, které sociální pracovníci, psychologové, lékaři, vychovatelé, pečovatelé apod. poskytují „jako pomoc při zvládání různých obtíží klientům bezprostředně, tváří v tvář. (2004, s. 14) Uvádí, že různé druhy těchto služeb jsou na sobě závislé, a upozorňuje na potřebu jejich vzájemné koordinovanosti. Podle výše uvedeného zákona sociální služby zahrnují sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů služeb a poskytovatelé sociálních služeb jsou ho povinni vždy zajistit. Sociální poradenství zahrnuje základní poradenství týkající se poskytování informacích přispívajících k řešení nepříznivé sociální situace osob a odborné sociální poradenství, které je poskytováno osobám v jednotlivých typech poraden nebo osobám, jejichž způsob života může vést ke konfliktu se společností. Součástí odborného sociálního poradenství je také půjčování kompenzačních pomůcek.
18
Nepříznivou sociální situací se podle Zákona 108/2006 Sb. o sociálních službách rozumí oslabení nebo ztráta schopnosti z důvodu věku, nepříznivého zdravotního stavu, pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí, ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby nebo z jiných závažných důvodů řešit vzniklou situaci tak, aby toto řešení podporovalo sociální začlenění a ochranu před sociálním vyloučením.
19
Služby sociální prevence napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob. Jejich cílem je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů. Mezi tyto služby patří např. Sociální rehabilitace. (Průša, 2007) Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti. V případech, kdy to vylučuje jejich zdravotní stav nebo vysoký věk, je jejich cílem zajistit jim důstojné prostředí a zacházení. (§ 38) Ke službám sociální péče patří např. osobní asistence, pečovatelská služba, domovy pro seniory. Sociální služby jsou poskytovány ve formě pobytové, ambulantní nebo terénní. Pobytovými službami se rozumí služby spojené s ubytováním v zařízeních sociálních služeb19, ambulantními se rozumí služby, za kterými osoba dochází nebo je doprovázena nebo dopravována do zařízení sociálních služeb a jejichž součástí není ubytování. Terénními službami se rozumí služby, které jsou osobě poskytovány v jejím přirozeném sociálním prostředí. (§ 33)
3.2 Charakteristika sociálních služeb pro seniory 3.2.1 Vznik nového modelu poskytování sociálních služeb pro seniory Poskytování pomoci potřebným bylo dříve v rukou rodin, církví, spolků apod., intervence státu do této oblasti přichází až po 2. světové válce. K podstatnějším změnám v poskytování pomoci dochází ve vyspělých zemích až ve druhé polovině sedmdesátých let. (Kubalčíková in Sýkorová, Chytil, 2004) Příčinami těchto změn je souběh několika impulsů, které jsou charakterizovány jako krize finanční, krize legitimity a institucionální krize. (Konopásek in Kubalčíková, 2005) 20 Příčiny změn je však třeba spatřovat také, jak uvádí dále Kubalčíková (2005), v nově se uplatňujících přístupech v sociální práci.21 K základním faktorům, které ovlivňují vývoj sociálních služeb pro seniory, patří prodlužování lidského věku, přičemž se prodlužuje období života, v němž člověk potřebuje pomoc jiné osoby, dalším faktorem je přenášení standardu života 19
Zařízeními sociálních služeb se podle Zákona 108/2006 Sb. o sociálních službách, § 34 rozumí centra denních služeb, denní stacionáře, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, azylové domy, domy na půl cesty, zařízení pro krizovou pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, terapeutické komunity, sociální poradny, sociálně terapeutické dílny, centra sociálně rehabilitačních služeb, pracoviště rané péče. 20 Pojmem finanční krize je vyjadřován konflikt mezi ekonomikou a sociální politikou evropských zemí, kdy dochází k zastavení růstu podílu sociálních výdajů na hrubý domácí produkt. Krize legitimity vyjadřuje snižování ochoty lidí podílet se na financování velkých sociálních programů, ze kterých sami přímo neprofitují, znamená tedy pokles solidarity. Institucionální krize vypovídá o ztrátě důvěry veřejnosti ve schopnost vlády přiměřeně reagovat na konkrétní problémy a averzi vůči byrokratické mašinérii. (Kubalčíková, 2005) 21 Mezi ně autorka řadí přístup orientovaný na klienta, který vychází ze založení pomáhajícího vztahu na nedirektivním a nehodnotícím přístupu sociálního pracovníka a jeho snaze o respekt, akceptaci, empatické porozumění apod., existenciální analýzu a logoterapii, která vychází z teze V. E. Frankla, že základní lidskou potřebou je vůle ke smyslu, a pokud tato potřeba zůstává nenaplněna, mohou vznikat psychické, somatické a sociální problémy, systemický přístup, jehož přínos spočívá v tom, že sociální a psychosociální jevy jsou nahlíženy v rámci komplexního posouzení člověka a společnosti, antiopresivní přístup zaměřující se proti znevýhodňování a utlačování a sociálně-ekologický model, který je zaměřen na vzájemné utváření a ovlivňování jedinců a jejich prostředí.
20
v produktivním věku i do období, kdy je člověk závislý na druhých, a pak také rostoucí nákladnost kompenzace narůstající závislosti na vnější pomoci. Tyto trendy značící nutnost zabezpečit přiměřený komfort života ve stáří jsou doprovázeny hledáním možností transformace celé oblasti sociálních služeb pro seniory. (Obce, 1997) Tvorbu politiky poskytování služeb ovlivnilo podle Kubalčíkové (2000) především postupné omezování role státu, posilování role nestátních subjektů při poskytování a financování služeb a důraz na roli místní komunity ve smyslu snižování významu centrálních institucí a tvorby koncepcí na lokální úrovni. Problémem rozvoje stárnoucích společností se zabývá řada mezinárodních organizací. Ve prospěch postavení seniorů ve společnosti byla v roce 1991 přijata rezoluce OSN č. 46, jejíž poslání je vyjádřeno úvodním heslem: „abychom přidali život rokům, které byly přidány životu.“ Její zásady rozčleněné obsahově do pěti bloků se týkají nezávislého života seniorů, jejich začlenění do společnosti, potřebné péče, seberealizace a důstojnosti. (Kotýnková, Červenková, 2001) MPSV v Národním programu přípravy na stárnutí na období let 2003 – 2007 uvádí, že „nárůst počtu seniorů a rostoucí potřeba sociální péče a sociálních služeb musí vést k rozvoji sociálních systémů tak, aby reflektovaly různost sociální situace seniorů a minimalizovaly riziko sociálního vyloučení a institucionalizace.“ 22 (2003, s. 30) Všechny výše zmíněné vlivy přispěly k ustavení nového modelu poskytování sociálních služeb pro seniory závislé na pomoci druhé osoby. Tento model by měl plnit tři základní funkce, kterými jsou sociální re-aktivace, sociální prevence a individualizovaná podpora a pomoc.23 „Cílem tohoto nového modelu je zajistit autentické potřeby seniorů, tzn. takové, které vznikají jako důsledek reálného poklesu funkčního potenciálu.“ (Kubalčíková, 2005, s. 64) Tento model poskytování sociálních služeb pro seniory závislé na pomoci druhých představuje významný posun od tradičního modelu.24 Nový model sleduje různé vývojové trendy, které se týkají jak změn na úrovni poskytovatelů, tak změn v celém systému sociálních služeb. Mezi ně jsou řazeny především trend deinstitucionalizace, trend přizpůsobování nabídky služeb jejich poptávce, trend obnovování pluralismu poskytovatelů a trend rozvoje koordinace a propojování zdravotní a sociální péče.
3.2.2 Trend deinstitucionalizace „Obecným trendem v politice sociálních služeb pro seniory je posilování role takových služeb, které umožní seniorům setrvat ve vlastní domácnosti po maximální možnou
22
Sociálnímu začleňování se blíže věnuje Národní akční plán sociálního začleňování na léta 2006 – 2008, který přijaly státy EU. Zmíněný plán si klade tyto cíle: zajistit dostupnost zdrojů, služeb potřebných pro participaci na životě společnosti pro všechny, potlačování sociálního vyloučení, převážně extrémních forem sociálního vyloučení a boj se všemi způsoby diskriminace, které vedou k sociálnímu vyloučení; zajistit aktivní sociální začlenění pro všechny, prostřednictvím podpory participace na trhu práce a potíráním chudoby a sociálního vyloučení, konkrétně mezi nejvíce znevýhodněnými skupinami obyvatelstva; zajistit transparentní přípravu strategie a zapojení všech relevantních aktérů do její tvorby, implementace a monitorování na základě principů řádné správy věcí veřejných. 23 Sociální re-aktivací se rozumí podpora při formulaci vlastních zájmů, hledání řešení problémů na lokální úrovni, podpora sdružování a sebe-organizace skupin s podobnými potřebami, sociální prevence je chápána jako prevence sociálního vyloučení, individualizovanou pomocí a podporou se mí pomoci udržet nebo obnovit rovnováhu mezi jedincem a prostředím, v němž senior žije. (Klerk in Kubalčíková, 2005) 24 Rozdíly mezi tímto a novým modelem jsou zachyceny v tabulce, která je Přílohou č. 1 této práce.
21
dobu.“ (Kubalčíková in Sýkorová, Chytil, 2004, s. 222) Tento trend nazývaný deinstitucionalizací je považován za základní evropskou tendenci v péči o seniory.25 Podporou v zajišťování péče seniorům v jejich domácnostech je skutečnost vysoké obecné úrovně života, zejména úrovně bydlení a technologického pokroku, která vede k možnosti poskytovat i v domácnostech takový rozsah péče, který byl dříve představitelný jen jako péče ústavní. (Obce, 1997) Autoři však upozorňují na skutečnost, že trend deinstitucionalizace je možný pouze v případě, že je adekvátním způsobem zajištěna dobře fungující profesionálně poskytovaná domácí péče a péče v komunitě.26 Evers uvádí, že služby poskytované v domácnosti mají největší potenciál nabízet komplexní pomoc, která je dostatečně strukturovaná podle aktuální situace klienta, zároveň jsou tyto služby, jak uvádí, časově flexibilní. (in Kubalčíková, 2005) S procesem deinstitucionalizace souvisí snaha zajistit potřeby nejen z humánního, ale i z technického, technologického a tedy i ekonomického hlediska. Tato snaha vychází ze skutečnosti, že vývoj nesoběstačnosti a závislosti neprobíhá ve dvou skocích, tradičně kompenzovaných terénní a pobytovou péčí, nýbrž spojitě a postupně. Je tedy třeba opustit tradiční dělení klientů na dva typy, klienty pro terénní péči a klienty pro pobytovou péči vyhovující spíše provozním potřebám určité služby než samotným klientům, a zajistit takovou škálu služeb, v níž se aktivity obou těchto forem služeb prolínají podle individuálních potřeb klienta. Tento způsob je humánnější a zároveň méně finančně nákladný. (Obce, 1997)
3.2.3 Trend přizpůsobování nabídky služeb jejich poptávce Podstatnou vývojovou tendencí v péči o seniory je konfrontování se s tržními mechanismy v poskytování služeb, to znamená přizpůsobování služeb poptávce. Občan svými potřebami vytváří poptávku, službu si vybírá a tato skutečnost je pak důvodem pro konkurenci a zvyšování kvality poskytovaných služeb, které svou nabídkou na tyto potřeby musí reagovat. (Obce, 1997) Kvalitní sociální služby vychází podle Matouška (2005) z klientových potřeb a jak uvádí Thewlis, sami staří lidé jsou těmi, kdo nejlépe ví, čeho je ke zlepšení jejich vlastního života třeba, a jaké služby a v jaké kvalitě potřebují. (in Wade, 2004) Nabídka služeb pro seniory by tedy měla vycházet z poptávky, není možné, aby tomu bylo naopak a senioři se museli přizpůsobovat stávající nabídce služeb. (Obce, 1997) Účinnou pomoc skrz nabídku poskytovaných služeb spatřuje Laan v chápání souvislosti mezi materiálními a nemateriálními problémy a ve schopnosti propojit materiální a nemateriální pomoc. Rozdíl mezi těmito dvěma formami pomoci vyjasňuje autor metaforou z lékařského prostředí, kdy je materiální pomoc chápána jako základní ošetření a nemateriální pomoc jako léčba. (in Musil, 2004) V rámci sociální práce znamená materiální pomoc poskytnutí momentální péče klientovi a zajištění uspokojení jeho aktuálních potřeb. Nemateriální péče má dlouhodobější charakter, jejím cílem je „zlepšení schopnosti klienta zvládat nebo zlepšovat životní situaci vlastními silami.“ 25
Kubalčíková (2005) uvádí, že „princip deinstitucionalizace je někdy podrobněji rozpracován jako princip „4D“: (1) demedicinalizace, tj. potlačení biologického redukcionismu při řešení potíží starých lidí; (2) deprofesionalizace, tj. účast neformálních poskytovatelů; (3) desektorizace, tj. komplexní pohled na situaci starého člověka a propojení poskytovatelů sociálních a zdravotních služeb; (4) deinistitucionalizace chápaná jako odklon od ústavní péče.“ 26 Komunitou je myšleno společenství lidí, kteří žijí v geograficky definované oblasti a mezi nimiž existují vzájemné sociální vazby a kteří jsou citově vázáni k sobě navzájem a k místu, ve kterém žijí. (Mattessich, Money, Roy in Matoušek, 2003) Je to místo, v němž lidé mohou získávat emocionální podporu, ocenění a praktickou pomoc v každodenním životě. (Hartl in Matoušek, 2003)
22
(Musil, 2004, s. 129) Nabídka služeb, která účinně reaguje na potřeby klientů, by tedy měla zahrnovat materiální i nemateriální pomoc.27 Povinnou nabídkou sociálních služeb vůči jejich uživatelům, v nichž je realizována materiální i nemateriální pomoc, jsou podle Janouškové (2007) základní činnosti, které vymezuje Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, § 35.28
3.2.4 Trend obnovování pluralismu poskytovatelů Další vývojovou tendencí pozorovatelnou ve vyspělých zemích v péči o seniory je obnovování pluralismu jejích poskytovatelů.29 (Kubalčíková in Sýkorová, Chytil 2004) Těmi tak mohou být subjekty různých sektorů, které zahrnují zejména sektor veřejný, nestátní, neformální a tržní. (Evers in Kubalčíková, 2005) Veřejným sektorem se rozumí státní správa a samospráva, které zřizují, poskytují i financují sociální služby. Značně heterogenní je nestátní sektor, který se skládá z organizací s různým stupněm formálnosti, úrovní profesionalizace pomoci a odlišným podílem finanční podpory z veřejných prostředků. Tyto nevládní organizace jsou víceméně závislé na veřejných dotacích, zodpovídají se z využití těchto prostředků a jejich poskytování pomoci je kontrolováno a hodnoceno. Neformálním sektorem jsou chápáni členové domácnosti, příbuzní, přátelé a jiné osoby, ke kterým má starý člověk vytvořenu sociální vazbu. Role tržního sektoru jakožto poskytovatele spočívá v doplnění spektra poskytovatelů pomoci o komerční aktivity, které mohou zajistit část potřeb. Praktickým příkladem jsou soukromé firmy, které za úplatu zajišťují v domácnostech starých lidí úklid, technické práce apod. Různost poskytovatelů, kteří participují na zajištění pomoci, dává uživateli služeb volnost výběru v tom, kdo a jakým způsobem bude jeho potřeby uspokojovat, zároveň omezuje riziko vynucené závislosti na jednom typu poskytovatele. (Kubalčíková, 2005)
27
Přílišné soustředění se na materiální problémy, přestože se klient potýká i s potížemi nemateriálního charakteru a dopouštění se tak přílišné ekonomizace, nebo naopak přílišná psychologizace, tedy nesprávné zaměření se na nemateriální, např. vztahové problémy přesto, že příčinou konfliktů klienta s okolím mohou způsobovat materiální potíže, je podle Laana chybou. (in Musil, 2004) Na současný stav poskytování nemateriální pomoci seniorům v našich podmínkách poukazují Musil, Hubíková, Kubalčíková (2003) kteří výzkumem zjistili, že nemateriální pomoc, která by měla podporovat informovanost a orientaci klienta v nepřehledné životní situaci a uspokojovat jeho potřebu kontaktu, není v rámci pečovatelské služby, jejímž zkoumáním se zabývají, oficiálně poskytována nikomu. Uvádí, že pečovatelé nepovažují rozhovory s klienty za zcela standardní součást své práce a čas jimi strávený nevykazují. Rovněž Pichaud, Thareauová se svými zkušenostmi s péčí o seniory upřednostňující často pomoc materiálního charakteru kladou důraz na poznání skutečnosti, že „psychologické potřeby jsou přinejmenším stejně důležité jako ty fyzické.“ (1998, s. 142) 28 Těmito základními činnostmi jsou: pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování, pomoc při zajištění chodu domácnosti, sociální poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí, telefonická krizová pomoc, nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začlenění, podpora vytváření a zdokonalování základních pracovních návyků a dovedností. 29 V rámci tohoto trendu jsou poskytovateli myšleny všechny subjekty, kteří se podílejí na zajišťování péče o seniora. Nejsou jimi tedy pouze ty subjekty, které jako poskytovatele sociálních služeb označuje Zákon č. 108/2006.
23
Pijl uvádí, že spojení všech čtyř sekcí do jednoho systému pomoci představuje jakýsi ideální typ, který se v realitě obvykle vyskytuje v modifikované podobě.30
3.2.5 Trend rozvoje koordinace a propojování zdravotní a sociální péče S množstvím a růzností služeb a jejich poskytovatelů souvisí také nutnost rozvoje sociálního poradenství, aktivit směřujících ke koordinaci péče. Obce (1997) dále uvádějí, že v Berlíně existuje např. pro každý správní celek koordinační pracoviště, ve Spojeném království existuje role care managera. Soudržnost a koordinace péče se však s rozvojem systému sociálních služeb jeví zatím, jak uvádí Wade (2004), jako nedostatečná a jejím výsledkem je pak často směs nekoordinovaných služeb, v nichž je těžké se zorientovat. Průhlednost služeb z perspektivy starých lidí a jejich rodin, příbuzných a pečujících je přitom, jak autor dále upozorňuje, podstatným rysem kvalitní péče. Walker uvádí, že prvek návaznosti služeb se v mnoha zemích projevil také v rovině integrace a lepší koordinace sociálních služeb a zdravotní péče. (in Kubalčíková, 2005) Tendence stírání rezortních rozdílů služeb zdravotní a sociální péče vychází podle Wade (2004) z rozpoznané skutečnosti, že staří lidé často potřebují jak zdravotní, tak i sociální péči, a tak je nezbytné, aby agentury nabízející tyto služby pracovali společně, aby byla, jak uvádí Holmerová (2002), kromě zajištění obou typů služeb garantována také jejich návaznost a propojenost.31 V praxi však stále ještě často dochází k situacím, „kdy jsou staří lidé příliš nemocní na to, aby jim stačily pouhé sociální služby, ale problematika jejich zdravotního stavu a soběstačnosti je natolik dlouhodobá, že s nimi zdravotnictví již nepočítá, protože v tomto systému není nikterak řešena otázka dlouhodobých pobytů. (Holmerová, 2002, s. 34)
3.2.6 Systém sociálních služeb pro seniory v ČR Systém sociálních služeb pro seniory by se tedy měl dotýkat všech sfér jejich života, měl by respektovat jejich práva a individuální potřeby a současně by měl zajistit pomoc rodinám, které o nesoběstačné seniory pečují.32 Na zajišťování pomoci seniorům, kteří jsou nějakým způsobem závislí, se v ČR podílí všechny tři složky sociálních služeb; tedy jak základní sociální poradenství, které je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb, a odborné sociální poradenství zahrnující poradny pro seniory a půjčování kompenzačních pomůcek, tak i služby sociální péče a služby sociální prevence. Podstatnou roli v pomoci hrají především služby sociální péče, které seniorům napomáhají zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost. Mezi tyto služby, které se mohou podílet na uspokojování jejich potřeb, řadím osobní asistenci, pečovatelskou 30
Také v ČR je snaha o obnovení plurality poskytovatelů služeb patrná. V posledních více než deseti letech tak lze pozorovat zrušení monopolu státu v zajišťování služeb a začátek zvyšující se role obcí a nestátních subjektů, které často poskytují takové služby, které stát nenabízí vůbec nebo pouze nedostatečně. Tyto subjekty pak mohou reagovat pohotověji na vzniklé situace a mohou se zabývat konkrétními potřebami a problémy, jenž jsou z hlediska státu relativně malé. Mezi nejrozšířenější z nestátních neziskových organizací, které nabízí své služby seniorům, patří v ČR Charita a Diakonie. (Popelková, Chytil in Sýkorová, Chytil, 2004) 31 Praktickým projevem tohoto trendu je poskytování terénních sociálních služeb a domácí zdravotní péče v rámci jedné agentury nebo poskytování hospicové péče v domácnosti klienta v kombinaci se sociálními službami. (Kubalčíková, 2005) 32 Viz Národní program přípravy na stárnutí na období let 2003 – 2007.
24
službu, průvodcovské a předčitatelské služby, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionáře, týdenní stacionáře, domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem. Tyto služby jsou Zákonem 108/2006 Sb., o sociálních službách charakterizovány takto: Osobní asistence je terénní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje bez časového omezení, v přirozeném sociálním prostředí osob a při činnostech, které osoba potřebuje.33 Pečovatelská služba je terénní nebo ambulantní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, a rodinám s dětmi, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba poskytuje ve vymezeném čase v domácnostech osob a v zařízeních sociálních služeb vyjmenované úkony.34 Průvodcovské a předčitatelské služby jsou terénní nebo ambulantní služby poskytované osobám, jejichž schopnosti jsou sníženy z důvodu věku nebo zdravotního postižení v oblasti orientace nebo komunikace, a napomáhá jim osobně si vyřídit vlastní záležitosti. Služby mohou být poskytovány též jako součást jiných služeb.35 Odlehčovací služby jsou terénní, ambulantní nebo pobytové služby poskytované osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, o které je jinak pečováno v jejich přirozeném sociálním prostředí. Cílem služby je umožnit pečující fyzické osobě nezbytný odpočinek.36 Centra denních služeb poskytují ambulantní služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby.37 Denní stacionáře služeb poskytují ambulantní služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku nebo zdravotního postižení, a osobám s chronickým duševním onemocněním, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby.38 33
Osobní asistence obsahuje zejména tyto činnosti: pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně, pomoc při zajištění stravy, pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenských prostředím a pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. 34 Pečovatelská služba obsahuje tyto základní činnosti: pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, pomoc při zajištění chodu domácnosti a zprostředkování kontaktu se společenských prostředím. 35 Tyto služby obsahují tyto základní činnosti: zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. 36 Služba obsahuje tyto základní činnosti: pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování v případě pobytové služby, zprostředkování kontaktu se sociálním prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti. 37 Služba obsahuje tyto základní činnosti: pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. 38 Služba obsahuje tyto základní činnosti: pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně
25
Týdenní stacionáře poskytují pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku nebo zdravotního postižení, a osobám s chronickým duševním onemocněním, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby.39 Domovy pro seniory poskytují pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby.40 Domovy se zvláštním režimem poskytují pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu chronického duševního onemocnění nebo závislosti na návykových látkách, a osobám se stařeckou, Alzheimerovou demencí a ostatními typy demencí, které mají sníženou soběstačnost z důvodu těchto onemocnění, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Režim v těchto zařízeních při poskytování sociálních služeb je přizpůsoben specifických potřebám těchto osob.41 Služby sociální prevence, které napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení seniorů, zahrnují Sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením a službu Sociální rehabilitace. Zákon 108/2006 Sb., o sociálních službách je vymezuje takto: Sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením jsou ambulantní, popřípadě terénní služby poskytované seniorům v důchodovém věku nebo osobám se zdravotním postižením ohroženým sociálním vyloučením.42 Sociální rehabilitace je soubor specifických činností směřujících k dosažení samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti osob, a to rozvojem jejich specifických schopností a dovedností, posilováním návyků a nácvikem výkonu běžných, pro samostatný život nezbytných činností alternativním způsobem využívajícím zachovaných schopností, potenciálů a kompetencí. Sociální rehabilitace se poskytuje formou terénních a ambulantních služeb, nebo formou pobytových služeb poskytovaných v centrech sociálně rehabilitačních služeb.43 terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. 39 Služba obsahuje tyto základní činnosti: poskytnutí ubytování, poskytnutí stravy, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. 40 Služba obsahuje tyto základní činnosti: poskytnutí ubytování, poskytnutí stravy, pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, aktivizační činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. 41 Služba poskytuje tyto základní činnosti: poskytnutí ubytování, poskytnutí stravy, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti aktivizační činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. 42 Služba poskytuje tyto základní činnosti: zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. 43 Služba poskytovaná formou terénních nebo ambulantních služeb obsahuje tyto základní činnosti: nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začlenění, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních
26
Kozlová (2005), která rozlišuje mezi základními službami a komplexy služeb44, upozorňuje na skutečnost, že samotné vymezení základních služeb dává sice případnému uživateli konkrétní představu o tom, co bude obsahem služby, zároveň umožňuje také definovat, jaké činnosti musí poskytovatel zabezpečit, označuje-li jím poskytovanou službu určitým názvem, ovšem ještě nevypovídá o kvantitativním obsahu takto vymezených služeb. I přesto, že struktura určité sociální služby může být různá, je nutné, aby každý poskytovatel sociálních služeb splňoval určité požadavky zaručující kvalitu jím poskytovaných služeb. Tyto požadavky jsou zakotveny ve Standardech kvality sociálních služeb45, které zpracovalo MPSV ČR. Matoušek (2005) však uvádí, že poskytovaná péče odpovídající těmto standardům ještě nemusí být přiměřená vzhledem k potřebám klientů, a tak vedle zavádění standardů kvality upozorňuje také na nutnost promyšleného koncipování služeb, které zohledňuje potřeby klientů, a které je založeno na lokální úrovni.
3.3 Koncipování sociálních služeb Koncipováním sociálních služeb rozumí Havrdová (1999) vytváření a realizaci sociálních programů, sociální plánování. Hlavním cílem koncipování sociálních služeb v určité lokalitě je dosáhnout sladění nabídky služeb s potřebami jejich uživatelů. V zajišťování tohoto souladu, kdy nabízené typy služeb i se svým obsahem, strukturou odpovídají skutečným potřebám těch, kdo v dané lokalitě žijí, působí veřejná správa.
3.3.1 Působnost veřejné správy při zajišťování sociálních služeb Veřejná správa v České republice je vykonávána státem (státní správa) a územně příslušnými samosprávnými územními celky (samosprávou), jimiž jsou rozuměny obce a kraje. Nejvyšší úřad státní správy České republiky je vláda ČR, následovaná především ministerstvy. Výkon státní správy může být na základě zákona přenesen na obce či kraje. Obce a kraje vedle této státní správy v přenesené působnosti vykonávají též veřejnou správu ve vlastní působnosti, čili samosprávu. Toto členění se projevuje nejen v konkrétní organizaci krajských a obecních úřadů, ale i v řízení, které odpovídá dané úloze.46 Obec je základním územním samosprávným společenstvím občanů a je nejnižší samosprávnou jednotkou státu. (Matoušek, 2003) Rozsah úloh státní správy, kterými jsou obce pověřovány v přenesené působnosti, není u všech obcí shodný. Naopak jsou
záležitostí. Služba poskytovaná formou pobytových služeb v centrech sociálně rehabilitačních služeb obsahuje vedle základních činností tyto základní činnosti: poskytnutí ubytování, poskytnutí stravy a pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu. 44 Základními službami rozumí výchozí prvky, jež jsou dále nedělitelné a v kontextu s nepříznivou sociální situací uživatele vytvářejí komplexy služeb. Základní služby představují např. hygienu nebo pomoc při zajištění chodu domácnosti, komplexy služeb jsou pak míněny např. domovy pro seniory nebo pečovatelská služba. 45 Kritéria, která umožňují posuzování kvality sociální služby, se dělí na „personální (kvalifikace, praxe, podmínky pro odborný růst, supervize apod.), provozní (vybavení budovy, technika, pomůcky pro práci s klienty, hygienické, stravovací a ubytovací možnosti apod.) a procedurální (přijímací procedura, vedení dokumentace, provozní řád, náplň programů, personální zajištění programů, spolupráce s jinými službami, výstupní procedura, formy následné péče apod.).“ (Matoušek, 2003, s. 225) 46 Jednotlivé údaje o veřejné správě, z nichž při zpracování této kapitoly čerpám, jsou dostupné na http://www.risy.cz/
27
rozlišovány tři kategorie obcí, a to obce, obce s pověřeným obecním úřadem (v současné době jich existuje 388) a obce s rozšířenou působností (v současné době 255). Obec zjišťuje potřeby poskytování sociálních služeb osobám nebo skupinám osob na svém území, zajišťuje dostupnost informací o možnostech a způsobech poskytování sociálních služeb na svém území a spolupracuje s dalšími obcemi, kraji a s poskytovateli sociálních služeb při zprostředkování pomoci osobám. Obec může zpracovat střednědobý plán rozvoje sociálních služeb ve spolupráci s krajem, poskytovateli sociálních služeb na území obce a za účasti osob, kterým jsou poskytovány sociální služby. (Zákon č.108/2006, § 94) Obecní úřady obcí s rozšířenou působností zajišťují osobě, které není poskytována sociální služba, a je v takové situaci, kdy neposkytnutí okamžité pomoci by ohrozilo její život nebo zdraví, poskytnutí sociální služby nebo jiné formy pomoci v nezbytném rozsahu, koordinují poskytování sociálních služeb a poskytují odborné sociální poradenství a zjišťují, zda je nezbytné poskytnout osobě umístěné ve zdravotnickém zařízení služby sociální péče a zprostředkovávají možnost jejich poskytnutí. (Zákon č.108/2006, § 92) Také kraj je veřejnoprávní samosprávnou jednotkou, která disponuje právní subjektivitou a majetkem. V současnosti existuje 13 krajů (14 s hlavním městem Prahou). Kraj též vykonává státní správu v přenesené působnosti a zabezpečuje úkoly veřejné správy ve vlastní působnosti. K tomu přibývají některé další kompetence, protože kraj je pověřen dohledem nad obcemi na jeho území. Krajské úřady zajišťují ve spolupráci s ostatními poskytovateli sociálních služeb a obecním úřadem obce s rozšířenou působností, poskytnutí sociálních služeb v případě, kdy poskytovatel sociálních služeb ukončil poskytování sociálních služeb a osoby, kterým tento poskytovatel dosud poskytoval sociální služby, se nacházejí v bezprostředním ohrožení jejich práv a zájmů a nejsou schopny samy si zajistit pokračující poskytování sociálních služeb, a koordinuje poskytování sociálních služeb osobám, jejichž práva a zájmy jsou ohroženy trestnou činností jiné osoby. (Zákon č.108/2006, § 93) Kraj zjišťuje potřeby poskytování sociálních služeb osobám nebo skupinám osob na svém území, zajišťuje dostupnost informací o možnostech a způsobech poskytování sociálních služeb na svém území, spolupracuje s obcemi, s dalšími kraji a s poskytovateli sociálních služeb při zprostředkování pomoci osobám. Kraj zpracovává střednědobý plán rozvoje sociálních služeb ve spolupráci s obcemi na území kraje, se zástupci poskytovatelů sociálních služeb a se zástupci osob, kterým jsou poskytovány sociální služby, sleduje a vyhodnocuje plnění těchto plánů a informuje o tom ministerstvo. (Zákon č.108/2006, § 95) Zákon č. 128/2000 Sb. stanovuje také "statutární města", ke kterým se řadí největší města v České republice. I Statutární města vykonávají mimo veřejné správy ve vlastní působnosti také státní správu v přenesené působnosti.47 Úlohou ministerstva je řídit a kontrolovat výkon státní správy v oblasti sociálních služeb, zpracovávat střednědobý národní plán rozvoje sociálních služeb za účasti krajů, zástupců poskytovatelů sociálních služeb a zástupců osob, kterým jsou poskytovány sociální služby, a spolupracovat s Ministerstvem vnitra při optimalizaci dostupnosti místních veřejných služeb. (Zákon č.108/2006, § 96) 47
Města s tímto statusem se mohou dělit na městské obvody nebo městské části, aby mohly výkon správy lépe zorganizovat.
28
Svou zodpovědnost za zajišťování sociálních služeb tedy nese, jak uvádí zákon, ministerstvo, kraje a obce, přičemž každá z těchto institucí hraje v tomto procesu svou roli. Jakým způsobem však jednotlivé úřady veřejné správy realizují zajišťování sociálních služeb, zda a jakým způsobem jejich rozvoj plánují, záleží na jejich přístupu vedoucímu k tomuto cíli.
3.3.2 Přístupy ke koncipování sociálních služeb Krebs (2005) mluví o dvou přístupech projevujících se v rozhodování při procesu tvorby a formulace cílů sociální politiky. Prvotním typem je pragmatický přístup, který je spíše konzervativní. Subjekt formulující cíle při rozhodování neuvažuje o dlouhodobých cílech, ani o ně neusiluje. V rámci tohoto přístupu řeší dílčími kroky jednotlivé problémy, které nastávají, nepočítá se s nějakými většími změnami. Druhý, koncepční přístup, který v současné době převažuje v sociálních politikách vyspělých zemích, je naopak zaměřen na dlouhodobější cíle. Tento přístup počítá s většími změnami, hledá optimální řešení a klade důraz na koncepční řešení sociálních problémů. Podle míry zapojení klientů do procesu koncipování sociálních služeb lze hovořit o administrativním a participativním přístupu. Administrativní přístup s účastí uživatelů při rozhodování nepočítá, problémy jsou jím odborníky řešeny, jak uvádí Obce (1997), „od stolu.“ McDonald (1999) uvádí, že je třeba zajistit pohyb od tohoto administrativního správcovství služeb k řídícímu systému, který bude vyhovovat požadavkům uživatelů a ekonomicky a efektivně zaručí kvalitu poskytovaných služeb. Tomuto požadavku odpovídá participativní přístup. Hardina (2002) uvádí, že občané, klienti by měli být vždy zapojeni do plánování intervencí a tuto praxi spojuje s posilováním a zaměřeností na jejich silné stránky. Hovoří o tom, že zařazením znevýhodněných členů společnosti do organizace politického rozhodování vzrůstá jejich moc zmírnit podmínky prostředí, které jim způsobují problémy, a že toto posilování, zmocňování udržuje kontrolu nad jejich životy a zároveň vede k odpovědnosti za řešení místních problémů. Přístup, který spoluvytváří participativní demokracii na lokální úrovni, se označuje jako komunitní. (Obce, 1997) Metodou směřující k vyvolání a podporování změny v rámci místního společenství je komunitní práce, která spočívá v organizování akcí místního společenství, které povedou k naplnění určité místní potřeby nebo řešení místního problému. (Matoušek, 2003) „Přímé vyjednávání mezi zřizovateli, poskytovateli a uživateli služeb, jehož cílem je zlepšit místní sociální politiku či charakter sociálních, případně dalších souvisejících služeb“ se nazývá komunitní plánování.48 (Matoušek, 2003, s. 94) Výstupem plánování rozvoje sociálních služeb, čili výsledkem procesu aktivního zjišťování potřeb osob ve stanoveném území a hledání způsobů jejich uspokojování s
48
Skřičková (2007) uvádí, že komunitní plánování je metodou použitelnou při řešení a plánování řady oblastí. Uvádí, že podstata této metody spočívá ve vzájemné a aktivní spolupráci těch, kterých se daná oblast či téma nějakým způsobem dotýká. Podotýká však, že v ČR je tato metoda využívána zejména právě při plánování oblasti poskytování sociálních služeb. Pojmu zřizovatel a poskytovatel bude věnována pozornost v další kapitole, uživatelem je míněna osoba nebo skupiny osob užívající sociální služby z důvodu své nepříznivé sociální situace. Jsou jimi, jak uvádí Matoušek, „fyzické nebo právnické osoby, které mají zvláštní potřeby, na něž služby reagují.“ (2003, s. 94)
29
využitím dostupných zdrojů, je, jak bylo výše uvedeno, dokument, nazývaný „plán rozvoje sociálních služeb“, nebo také „komunitní plán.“49 Jeho obsahem je popis a analýza existujících zdrojů a potřeb, včetně ekonomického vyhodnocení, strategie zajišťování a rozvoje sociálních služeb, povinnosti zúčastněných subjektů, způsob sledování a vyhodnocování plnění plánu a způsob, jakým lze provést změny v poskytování sociálních služeb. (Zákon č.108/2006, § 3) Hlavním cílem komunitního plánu je „přispět ke zvýšení místní a typové dostupnosti jednotlivých forem sociálních služeb a tím i ke snížení rizika sociálního vyloučení handicapovaných skupin obyvatelstva.“ (Průša, 2007, s. 82) Zpracování tohoto plánu by mělo být, jak autor dále uvádí, součástí dlouhodobé rozvojové strategie obcí a krajů, která by měla odrážet historické, geografické, demografické, ekonomické a další skutečnosti těchto území.
3.3.3 Zřizovatelé a poskytovatelé sociálních služeb a jejich představy Za zřizovatele sociálních služeb jsou považovány úřady státní správy a samosprávy, neziskové organizace a jiné subjekty, které služby financují, případně i jmenují jejich vedoucí a kontrolují jejich činnost. (Matoušek, 2003) Poskytovatelem sociální služby je právnická nebo fyzická osoba, která má k této činnosti oprávnění dle zákona č.108/2006 Sb., o sociálních službách. Toto oprávnění vzniká rozhodnutím o registraci.50 Poskytovateli služeb zákon rozumí územní samosprávné celky a jimi zřizované právnické osoby, další právnické osoby, fyzické osoby a ministerstvo a jím zřízené organizační složky státu. Poskytovateli služeb nejsou rodinní příslušníci či jiné osoby, které pečují o své blízké či jiné osoby v domácím prostředí. Stejně tak není poskytovatelem sociální služby subjekt, který není registrován jako poskytovatel sociálních služeb ve smyslu tohoto zákona (např. soukromá úklidová firma, nebo ubytovna).51 Při koncipování sociálních služeb v určité lokalitě je třeba vycházet, jak bylo výše uvedeno, z potřeb lidí, kteří v ní žijí. Služby by svou nabídkou a strukturou měly na tyto potřeby reagovat. Pro dosažení tohoto cíle je třeba, aby byli lidé do rozhodování o tom, co je potřebou, zahrnuti. Pokud by rozhodování o potřebách zůstalo pouze v rukou manažerů52, došlo by pravděpodobně k situaci, kdy by služby neodpovídaly skutečným potřebám lidí, nýbrž pouze představám manažerů o nich. Ty se většinou od potřeb lidí liší, neboť, jak uvádí Hartl (1997), představy o tom, co je žádoucí a co je potřebou, bývají ovlivněny jejich hodnotovou orientací.53 49
Průša (2007) uvádí, že v našich podmínkách se mu jeví jako vhodnější používat výraz „regionální plán“, neboť výraz „komunitní“ neodpovídá tomu, jak je v naší zemi chápán pojem „komunita“. Pojmem region rozumí jak úroveň kraje, tak i území obce s rozšířenou, popř. přenesenou působností. 50 O registraci rozhoduje krajský úřad příslušný podle místa trvalého nebo hlášeného pobytu fyzické osoby nebo sídla právnické osoby, popřípadě podle umístění organizační složky zahraniční právnické osoby na území České republiky; v případě, že zřizovatelem poskytovatele sociálních služeb je ministerstvo, rozhoduje o registraci toto ministerstvo. (Zákon č.108/2006 Sb., o sociálních službách, §78 ) 51 Poskytovatelé sociálních služeb musí podle tohoto zákona zajišťovat dostupnost informací o druhu, místě, cílech, okruhu osob, jimž poskytují sociální služby, jsou povinni plánovat průběh poskytování sociální služby podle osobních cílů, potřeb a schopností osob, kterým tyto služby poskytují, a jsou povinni dodržovat standardy kvality sociálních služeb. (§ 88) 52 Za manažery považuji zřizovatele a poskytovatele, kteří mají moc ovlivňovat nabídku sociálních služeb. 53 Představa je v literatuře popisována jako psychický obraz reality, který je buď reprodukcí dříve vnímané skutečnosti, nebo fantazií vytvořeným obsahem vědomí. Také Petrusek (1996) pohlíží na
30
V souvislosti s tím, čí zájmy jsou ve středu pozornosti, upozorňuje Musil (2004) na nutnost rozlišit pojem hodnotové orientace od zájmu. Vychází při tom z Kellerovy definice zájmu, který ho označuje jako „orientaci skupiny na získání určité hodnoty, případně také kolektivní potřebu. (in Musil, 2004, s. 154) Zájem je podle Musila „zprostředkujícím článkem mezi hodnotami lidí a podmínkami jejich dosažení“. Slovo zájem označuje „skutečnost, že zastánci určitých hodnot nabyli přesvědčení, že díky zachování, nebo naopak díky změně stávajících společenských podmínek mohou zvýšit svoje šance na získání hodnot, které preferují.“ (2004, s. 154). Hodnoty všech zainteresovaných stran však nemusí být podobné a odtud plyne, jak se domnívám, možný nesoulad mezi tím, co poté na základě nich považují za žádoucí manageři a co ostatní lidé, potenciální uživatelé služeb.54 Dílčí výzkumné otázky: Co je podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů cílem sociálních služeb? Zda a jakým způsobem reaguje současná politika sociálních služeb pro seniory na trend deinstitucionalizace? Zda a jakým způsobem reaguje současná politika sociálních služeb pro seniory na trend přizpůsobování nabídky služeb jejich poptávce? Zda a jakým způsobem reaguje současná politika sociálních služeb pro seniory na trend obnovování pluralismu poskytovatelů? Zda a jakým způsobem reaguje současná politika sociálních služeb pro seniory na trend rozvoje koordinace a propojování zdravotní a sociální péče? Jaké je působení veřejné správy při zajišťování sociálních služeb pro seniory a k jakému přístupu zástupci zřizovatelů a poskytovatelů při vytváření koncepce sociálních služeb inklinují?
představy jako reprodukce kdysi vnímaného, přičemž se tyto představy přetváří v obrazy s určitým odklonem od skutečnosti. Tento proces přetváření nazývá imaginací, která se objevuje ve všech oborech lidské činnosti a vstupuje do každodenního života. 54 Samotný zájem však, jak uvádí Musil (2004), ještě nemusí být aktivizován. Zahájenou kolektivní akci, která teprve směřuje ke změně nebo k přibrždění nežádoucí změny podmínek, označuje Musil cílem. Hranice mezi uvědomováním si společného zájmu a formulací cíle však není jednoznačná a ve výměně názorů směřující k ujednání společné akce pak mohou jednotlivé subjekty dospět k poznání dříve neuvědomovaných výhod, ale také rizik společného postupu. V této fázi pak může podle Musila dojít k obnovené diskusi vedoucí k ujasnění si zájmu, který jednotlivé členy dosud spojoval. Někteří účastníci tohoto procesu však, jak uvádí, nebývají dostatečně vnímaví k hodnotám partnerů, a tak svůj zájem často zaměňují za zájem ostatních zúčastněných. Tito lidé mají podle něho „sklon vyjadřovat tzv. neuvědomované zájmy těch druhých“ a pokud potom tyto představy považují za hotové pravdy, může to vyvolat obranné reakce ostatních proti těm, kdo si dělají nárok na to, že „znají zájmy těch druhých lépe než oni sami.“ (2004, s. 156) Formulace neuvědomovaných zájmů se někdy, jak Musil uvádí, prosadí bez důkladného zvážení a přijetí těmi, jichž se její uplatnění může nějakým způsobem dotknout.
31
II METODOLOGICKÁ ČÁST 4 Metodika Předchozí část práce byla zaměřena na seniory a jejich potřeby a zároveň také na sociální služby, které zasahují do jejich životních situací a podílí se na uspokojování jejich potřeb. Tuto teoretickou část, ze které plynou dílčí výzkumné otázky rozvíjející hlavní výzkumnou otázku, považuji nyní za východisko pro výzkumné šetření. V následujících kapitolách budou objasněny hlavní cíle výzkumu, bude zde zdůvodněna zvolená strategie zkoumání, výběr výzkumné jednotky a způsob volby vzorku, budou zde popsány vhodné techniky pro sběr dat a na závěr bude uvedena organizace celého výzkumu.
4.1 Cíl výzkumu Cílem výzkumu je zodpovědět hlavní výzkumnou otázku: „Jaké představy mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě o potřebách seniorů a jakým způsobem se tyto představy projevují v přístupu ke koncipování a nabídce sociálních služeb pro tuto cílovou skupinu v dané lokalitě?“ Symbolický cíl: Výzkumem chci upozornit tvůrce koncepcí sociálních služeb i konkrétní zřizovatele a poskytovatele na skutečnost, že je při koncipování sociálních služeb a při jejich poskytování podstatné vycházet z potřeb klientů a že je důležité vyhodnocovat, zda současné sociální služby na tyto potřeby opravdu reagují. Aplikační cíl: Výsledky, které bude práce prezentovat, mohou poskytnout náhled na to, do jaké míry reagují současné sociální služby na skutečné potřeby seniorů a do jaké míry jsou tyto služby pouze odrazem představ zřizovatelů a poskytovatelů o těchto potřebách.
4.2 Strategie výzkumu Pro výzkum jsem na základě podstaty zkoumaného problému zvolila kvalitativní strategii. Disman (1993) vymezuje kvalitativní výzkum jako nenumerické šetření a interpretaci sociální reality. Tento výzkum je podle Creswella procesem hledání porozumění, který je založený na zkoumání určitého sociálního nebo lidského problému. (in Hendl, 2005) Strauss, Corbinová (1991) hovoří o tom, že kvalitativní výzkum se snaží odhalit něčí zkušenosti s určitým jevem, o jehož postatě ještě mnoho nevíme. Současně může podle nich sloužit k získání nových názorů na jevy, o nichž je už něco známo, může pomoci získat podrobnější informace o určitém jevu. Výsledkem kvalitativního výzkumu je formulace závěrů a hypotéz, které byly analyzovány z dat sebraných v rámci výzkumu. (Disman, 1993)
4.3 Operacionalizace otázek Po vyjasnění výzkumné strategie jsem se zabývala operacionalizací dílčích výzkumných otázek, tedy, jak uvádí Petrusek (1993), převodem teoretických pojmů do jejich
32
empirické podoby. Dílčí výzkumné otázky vyplývající z teoretické části práce se týkají tří tematických okruhů. Prvním okruhem jsou otázky týkající se seniorů a jejich životní situace: Jak definují zástupci zřizovatelů a poskytovatelů stáří a starého člověka? Jaké životní situace seniorů jsou podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů důvodem pro intervenci sociálních služeb? Druhým okruhem jsou otázky týkající se potřeb seniorů: Jaká je podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů skladba potřeb seniorů? Jakou představu mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů o fyziologických potřebách seniorů? Jakou představu mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů o potřebě bezpečí seniorů? Jakou představu mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů o sociálních potřebách seniorů? Jakou představu mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů o potřebě autonomie seniorů? Jakou představu mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů o potřebě seberealizace a naplnění seniorů? Třetím okruhem jsou otázky týkající se sociálních služeb pro seniory: Co je podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů cílem sociálních služeb? Zda a jakým způsobem reaguje současná politika sociálních služeb pro seniory na trend deinstitucionalizace? Zda a jakým způsobem reaguje současná politika sociálních služeb pro seniory na trend přizpůsobování nabídky služeb jejich poptávce? Zda a jakým způsobem reaguje současná politika sociálních služeb pro seniory na trend obnovování pluralismu poskytovatelů? Zda a jakým způsobem reaguje současná politika sociálních služeb pro seniory na trend rozvoje koordinace a propojování zdravotní a sociální péče? Jaké je působení veřejné správy při zajišťování sociálních služeb pro seniory a k jakému přístupu zástupci zřizovatelů a poskytovatelů při vytváření koncepce sociálních služeb inklinují? Operacionalizované otázky, jejichž znění je uvedeno v tabulce,55 se mi pak staly podkladem pro vytvoření konkrétního znění otázek pro zvolené techniky sběru dat.
4.4 Techniky sběru dat Techniky sběru dat se odvíjí od zvolené kvalitativní strategie. Mezi nejčastěji využívané techniky v tomto typu výzkumu, které lze libovolně kombinovat, bývají řazeny rozhovory, pozorování, analýza dokumentů. (Hendl, 2005) Vzhledem k výzkumným otázkám mé práce považuji za vhodné využít především techniky polostandardizovaného rozhovoru a zároveň také techniky analýzy dokumentů.
4.4.3 Polostandardizovaný rozhovor 55
Tabulka je Přílohou č. 2 této práce.
33
Technika rozhovoru je považována za nejvíce vhodnou pro zkoumání jevů z oblasti subjektivního psychického života zkoumaných osob. Forma polostandardizovaného rozhovoru umožňuje velkou pružnost celého procesu získávání informací, neboť výzkumníkovi poskytuje určitou svobodu při dotazování. Jeho podstata spočívá v opření se o návod obsahující otázky nebo témata, jež je nutné v rámci rozhovoru probrat. Tento návod má, jak uvádí Hendl (2005), zajistit, aby se skutečně dostalo na všechna potřebná témata. Způsob získání informací zůstává na tazateli, kterému zůstává volnost přizpůsobovat formulaci otázek podle situace. Význam této techniky tedy spočívá ve skutečnosti, že návod, scénář rozhovoru, pomáhá udržet jeho zaměření, zároveň však dotazovanému dovoluje uplatnit vlastní zkušenosti, hovořit i o vlastních tématech, které považuje za důležité.56 Do scénáře pro rozhovory, který vznikl z operacionalizovaných dílčích výzkumných otázek, jsem kromě základních otázek začlenila i doplňující otázky, jež mají dotazované přimět k rozhovoření se o daných tématech.57 Vzhledem k podstatě zkoumaného problému jsem vedla rozhovory se zástupci zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě.
4.4.4 Studium dokumentů Data získaná pomocí rozhovorů jsem doplnila studiem dokumentů. „Za dokumenty se považují taková data, která vznikla v minulosti, byla pořízena někým jiným než výzkumníkem a pro jiný účel, než jaký má aktuální výzkum.“ (Hendl, 2005, s. 204) Těmito hmotnými záznamy lidské činnosti se rozumí úřední statistiky, plakáty, letáky apod. (Disman, 1993) Dokumenty, které mi posloužily jako podklad, byly především materiály zřizovatelů a poskytovatelů týkající se nabídky jejich služeb, komunitní plán jedné z obcí, z dokumentů internetových zdrojů mi posloužil především Registr poskytovatelů sociálních služeb a webové stránky obcí a sociálních služeb, které byly předmětem mého zájmu. Otázky, na které jsem se při studiu těchto dokumentů zaměřila, představují, podobně jako otázky pro scénář, část operacionalizovaných dílčích výzkumných otázek.58 Vzhledem k podstatě zkoumaného problému jsem pro získání většiny odpovědí na otázky využila techniky rozhovoru. Tato technika mi posloužila výhradně pro zjištění představ zástupců zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb pro seniory o jejich potřebách, zároveň však také pro mnohé z otázek týkajících se jim poskytovaných sociálních služeb. Analýza dokumentů se pak stala doplňující technikou sběru dat, která mi dopomohla k zodpovězení některých otázek týkajících se těchto služeb.
4.5 Jednotka zkoumání a zjišťování Při hledání odpovědi na hlavní výzkumnou otázku jsem se zabývala vztahem mezi představami zástupců zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb pro seniory ve
56
Polostandardizovaný rozhovor má v sobě prvky standardizovaného i nestandardizovaného rozhovoru. Při standardizovaném rozhovoru se tazatel drží předem připravených otázek včetně jejich pořadí a formulace. U nestandardizovaného rozhovoru jsou otázky naopak připraveny pouze rámcově a proces rozhovoru je spoluvytvářen jeho účastníky, kteří tak mohou jednotlivé problémy rozebírat více do hloubky nebo naopak mohou vynechat rozebírání pro ně neaktuálních a nezajímavých témat. 57 Scénář pro rozhovory je Přílohou č. 3 této práce. 58 Otázky k analýze dat jsou Přílohou č. 4 této práce.
34
vybrané lokalitě o jejich potřebách a způsobem projevu těchto představ v přístupu ke koncipování a nabídce sociálních služeb pro tuto cílovou skupinu v dané lokalitě. Jednotkou zkoumání je subjekt nebo prvky, jejichž vlastnosti jsou ve výzkumu zjišťovány. V mém případě se tedy jedná o seniory, na druhé straně však také o sociální služby ve vybrané lokalitě, jejich nabídku a způsob jejich koncipování. Jednotkou zjišťování jsou subjekty, se kterými se bezprostředně setkáváme za účelem sběru informací, jsou jimi prvky, jimiž se sběr informací provádí. Jednotkou zjišťování jsou v mém případě tedy především zástupci zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě, s nimiž byly vedeny rozhovory. Zároveň mi jako jednotka zjišťování posloužily také dokumenty, jejichž studium mě dovedlo k odpovědím na některé z výzkumných otázek.
4.6 Organizace výzkumu Vzhledem k tomu, že byl výzkum prováděn pouze na území jedné obce s rozšířenou působností v České republice, a vzhledem ke skutečnosti, že se ve své práci opírám o teoretické vymezení potřeb seniorů, nikoliv přímo o skutečné potřeby seniorů ve vybrané lokalitě, nepředstavují jeho výsledky statisticky reprezentativní a tudíž zobecnitelný obraz zkoumaného problému. Rovněž si svým výzkumem nedělám nárok na zcela kompletní a objektivní pohled na realitu ve vybrané lokalitě, i když se o ni přinejmenším snažím. Jednorázový výzkum proběhl počátkem prosince 2007 a v jeho rámci byla všem osobám, s nimiž jsem vedla rozhovory, zaručena anonymita, tudíž byla v textu vypuštěna všechna jména a názvy, pomocí nichž by bylo možné identifikovat vybranou lokalitu, jednotlivé služby nebo osoby dotazovaných. Výpovědi jsem se snažila ponechat v co nejdoslovnější podobě s tím, že jsem vypouštěla zcela soukromé zkušenosti a výpovědi, které byly příliš osobní, anebo které natolik rozvíjely mé otázky, že už se svým obsahem netýkaly okruhu zájmu mého výzkumu. Výpovědi muže, který byl mezi osmi dotazovanými svého pohlaví jediným, jsem zároveň pro zohlednění faktu, že mezi dotazovanými byly převážně ženy, ale především také pro zajištění anonymity tomuto muži, převedla do ženského rodu. Jednotliví dotazovaní byli informováni o využití dat pro účely zpracování výzkumu a práce jim byla nabídnuta k dispozici. Rozhovory se zástupci zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb pro seniory jsem zaznamenávala pomocí diktafonu a poté jsem je přepsala do písemné podoby. Jako lokalitu jsem pro svůj výzkum zvolila území jedné obce s rozšířenou působností. Její území zahrnuje 3 obce o počtech obyvatel mezi 3000 a 6000 a 24 menších obcí se 100 až 1000 obyvatel.59 V této lokalitě je pomoc seniorům prostřednictvím sociálních služeb nabízena v rámci třech větších obcích60 a v jedné z menších obcí.61 Působnost některých z nich se vztahuje i na několik menších obcí v jejich blízkosti. Subjekty pro rozhovory jsem v první řadě volila tak, abych jimi obsáhla všechny obce nabízející služby a tudíž i všechny jimi zřizované a poskytované nebo na jejich území zřizované a poskytované sociální služby pro seniory. Zástupci zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb, s nimiž jsem vedla rozhovory, jsou pak tedy 59
Zdrojem těchto údajů jsou Statistiky dostupné na http://www.mvcr.cz/ Tyto dále označuji jako obce A, B, C. 61 Tu označuji jako obec D. 60
35
představiteli všech těchto služeb. Mezi nimi jsem poté oslovovala především vedoucí odborů, pod něž služby spadají, ředitele organizací a zařízení, v nichž jsou poskytovány služby, a vedoucí poskytovatelů, neboť se domnívám, že právě tito mohou mít nejvýznamnější vliv na podobu nabídky stávajících sociálních služeb.62 Rozhovory se pohybovaly v časovém rozmezí od 30 do 60 min.
62
Tyto subjekty označuji v analytické části práce dále podle jejich příslušnosti k obcím jako zřizovatele A (tento je zároveň i poskytovatelem), dále zřizovatele B, C, D a poskytovatele E.
36
III ANALYTICKÁ ČÁST V následující části diplomové práce prezentuji data získaná kvalitativním výzkumem a na jejich základě formuluji dílčí výzkumné závěry. Text je rozčleněn do třech základních kapitol, které se vztahují k jednotlivým okruhům dílčích výzkumných otázek. V páté kapitole budou tedy charakterizováni senioři a jejich životní situace pohledem zástupců zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb, šestá kapitola bude prezentovat míru porozumění těchto subjektů jednotlivým potřebám seniorů a sedmá kapitola ukáže, jakým způsobem reaguje na potřeby seniorů politika sociálních služeb, způsob jejich koncipování a jejich stávající nabídka.
5 Senioři a jejich životní situace pohledem zástupců zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb pro seniory 5.1 Stáří a senioři Dotazovaní vypovídají o tom, že stáří nelze vymezit nějakou fixně danou hranicí, po jejímž překročení se jedinec stává starým. (Stuart-Hamilton, 1999) Tuto skutečnost dokládají slovy jako například zřizovatel D, že „věk nehraje roli.“ Někdo je podle nich, jak dále uvádí zřizovatel D „věkem starý, ale jinak starý není.“ Poskytoval C uvádí, že mu „připadají některý mladý i v těch sedmdesáti letech a některý jsou už starý v padesáti.“ Je tedy evidentní, že chronologický věk pro ně není ukazatelem skutečného stáří člověka. Starý člověk je podle nich především „ten, kdo se starý cítí.“ (zřizovatel A) Tak se někdo může cítit starým „v padesáti, někdo třeba ani v sedmdesáti.“ (zřizovatel C) Jak uvádějí, je to „trochu podle zdravotního stavu a taky podle psychiky.“ (zřizovatel A) Starým je tak podle dotazovaných člověk, který „je nějak omezený a potřebuje nějakou pomoc.“ (zřizovatel B) Je to podle nich ten, který „přestává na některé věci stačit.“ (poskytovatel D) Cílová skupina, jíž je v lokalitě poskytována pomoc sociálních služeb, je specifikována různým způsobem.63
63
Podle Registru poskytovatelů sociálních služeb jsou jimi v jednom případě senioři bez omezení věku, ve dvou dalších případech jsou jimi senioři starší 65 let, zároveň však také osoby s chronickým onemocněním a osoby se zdravotním postižením, ve čtvrtém případě jsou cílovou skupinou tudíž senioři nad 65 let, zároveň však také osoby s tělesným či kombinovaným postižením, a v pátém případě jsou to senioři nad 65 let a osoby s chronickým onemocněním, s jiným zdravotním postižením, s kombinovaným postižením, s mentálním, tělesným, sluchovým, zdravotním nebo zrakovým postižením, v šestém případě osoby s kombinovaným postižením, osoby s tělesným postižením, osoby se zdravotním postižením a senioři.
37
Dílčí závěr: Svými výpověďmi potvrzují dotazovaní slova Stuart-Hamiltona (1999), že je nesnadné určit dobu, kdy se člověk stane starým, a že kalendářní věk nemůže být spolehlivým ukazatelem životního stavu člověka. Svými výpověďmi tedy dotazovaní ukazují, že nesouhlasí s vymezením stáří podle WHO, které za starého člověka považuje toho, kdo dosáhl věku 60 let, nýbrž že se tito přiklání k vymezení stáří podle Matouška (2003), který upozorňuje na vhodnost přikládat větší význam individuálním kompetencím člověka než jeho fyzickému věku. Výpovědi dotazovaných se tak blíží vymezení stáří člověka podle jeho funkčního, čili skutečného věku tak, jak ho vymezuje Haškovcová (1989) nebo Pacovský (1990). Pokles funkčního potenciálu konkrétního člověka spatřují dotazovaní zejména v oblasti jeho fyzické a psychické složky, objevují se však také výpovědi poukazující na možný pokles v sociální složce potenciálu.
5.2 Životní situace seniorů Podle názoru dotazovaných se senioři mohou ocitat v obtížných životních situacích z různých důvodů, a to jak na straně jich samých, tak na straně jejich okolí. Za příčiny na jejich straně považují „třeba nemoc, kdy nemůžou třeba chodit, nemůžou sami vyjít z domu,“ (poskytovatel B) a jiná jejich omezení, která „souvisí s tím, že zestárnou a že už nemůžou.“ (poskytovatel E) Problémem na jejich straně však podle dotazovaných může být i jejich povaha, která může vést ke špatným vztahům s rodinou a okolím. Na straně okolí mohou být příčiny v nezájmu, v tom, že si společnost neuvědomuje, že je třeba se péči o seniory věnovat, tudíž činnost služeb pro ně nepodporuje, hlavní vinu okolí je třeba spatřovat také v nedostatku času, které je okolí ochotno seniorům věnovat. Od společnosti podle většiny dotazovaných senioři očekávají, že se o ně postará a že je zajistí. Jak uvádí zřizovatel B, senioři „od společnosti čekají úplně všechno, protože jsou zvyklí, že všechno dostali.“ Několik dotazovaných se shoduje na tom, že se senioři cítí být těmi, „kdo pracovali a společnost se má teď podle nich postarat.“ (zřizovatel B) Poskytovatel D uvádí, že „senioři očekávají, že je ta společnost nějak zajistí v tom smyslu, aby to jejich stáří mohlo být důstojné.“ Podle většiny dotazovaných by rodina měla být tím, kdo by měl v první řadě seniorům v jejich situaci pomoci. Část z dotazovaných však upozorňuje na skutečnost, že „to vždycky nejde. U někoho to opravdu znamená hrozné problémy, třeba že kdyby neměl práci, tak se mu kdovíco všechno zhroutí, děti, dluhy… a pro někoho je to prostě trochu obtížnější, tak řekne, že to nejde. (poskytovatel B) Rodina však o seniora, ať mu pomáhá nebo ne, „musí projevit zájem“ a „měla by toho člověka […] nějak podržet, povzbudit a dát mu najevo jeho potřebnost.“ (poskytovatel C) Sociální služby by pak podle dotazovaných měly být neformálním poskytovatelům v péči o seniora podporou a v případě, že neformální poskytovatelé péči nezajišťují, by měly nabídnout odpovídající pomoc. Dílčí závěr: Výpovědi dotazovaných ukazují na rozmanitost životních situací, v nichž se senioři mohou nacházet. Jejich výpovědi poukazují na statickou stránku životních situací seniorů, ale také na její dynamickou stránku vyjadřovanou sociálním fungováním, jak je rozlišuje Navrátil, Musil (2000). Jako statickou stránku tvořenou nejrůznějšími prvky a systémy, které zahrnují charakteristiky samotného klienta, ale i jeho prostředí, jak je uvádí Navrátil (2003), uvádí dotazovaní v těchto souvislostech především zdravotní stav, rodinnou strukturu a vztahy, zdroje podpory a napětí v sociálních interakcích, využití formálních zdrojů a neformální zdroje. Narušenou
38
rovnováhu mezi požadavky prostředí a schopností seniora na ně reagovat považují dotazovaní, podobně jako Navrátil (2003), za důvod intervence sociálních služeb. Jako příčiny problémů nebo jejich nezvládání vidí dotazovaní jak nedostatek zdrojů na straně klienta nebo prostředí, tak i nesoulad vzájemných očekávání.
39
6 Představy zástupců zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb pro seniory o jejich potřebách 6.1 Představy o skladbě potřeb seniorů Potřeby seniorů, které dotazovaní spontánně uváděli, se ve většině případů týkaly především fyziologických potřeb, potřeby bezpečí, jistoty, potřeby sociálních kontaktů, lásky a komunikace, potřeby užitečnosti. Jednotlivé výpovědi poukazující na náhled dotazovaných na potřeby seniorů cituji tak, jak mi byly poskytnuty: „Senioři potřebují nejvíce, aby byla rodina kolem nich. Nejdůležitější je, aby měli senioři jistotu. Třeba v tom, že mají bydlení, že jsou finančně zajištění, že nejsou na nikom závislí a zároveň, že ví, že je rodina neopouští.“ (zřizovatel A) „Potřebujou především nebýt sami, potřebujou vědět, že je někdo má rád, že to pro ně někdo dělá rád, že to není jenom tak z nutnosti.“ (poskytovatel B) „Nejdůležitější je, aby měli zajištěný hlavní životní potřeby, aby měli jídlo, aby se jim vypralo, aby žili trošičku důstojně, a pak taky, aby s nima někdo promluvil, to si myslím, že těm lidem taky hodně schází.“ (zřizovatel C) „Aby měli pocit, že jsou ještě nějak prospěšní, aby viděli, že o ně rodina a společnost stojí, je to pocit užitečnosti.“ (poskytovatel D) „Nebýt sami, potřebují společnost, popovídat si, nemít obavy z budoucna, možná potřebují i tak nějak vysvětlit náš bláznivý svět.“ (zřizovatel D) „Nevím proč, ale první, co mě napadlo, jak jste to řekla, je vozík. Jinak bych řekla, že co se týče jejich potřeb, tak jedno souvisí s druhým, nedá se říci, že je vyloženě něco, čemu by se měla dávat přednost.“ (poskytovatel E) „Potřebují být potřební, užiteční, nebýt na obtíž.“ (poskytovatel C) „Potřebují nebýt sami a mít jistotu, že když se jim něco přihodí zdravotně nebo když jsou v něčem nemohoucí, že se o ně někdo postará.“ (zřizovatel B) Dílčí závěr: Vágnerová (2000) uvedla, že struktura potřeb seniorů je stejná jako u všech ostatních lidí ve společnosti, s příchodem stáří se nemění. Struktura těchto potřeb zahrnuje podle amerického psychologa A. H. Maslowa fyziologické potřeby, potřebu bezpečí, sociální potřeby, potřebu autonomie a potřebu seberealizace a naplnění. (in Pichaud, Thareauová, 1998) Z výpovědí je patrné, že při pojmu potřeb seniorů vyvstávají v jednotlivých dotazovaných různé představy. Z jejich výpovědí vyplývá důraz především na fyziologické potřeby, potřebu bezpečí a sociální potřeby. Z některých výpovědí lze vypozorovat také potřebu autonomie, co se týče potřeby seberealizace a naplnění lze konstatovat, že tato potřeba ve struktuře potřeb podle dotazovaných zachycena není.64 Ve výpovědích si lze povšimnout také určitých podobností, ale i odlišností v důrazu zřizovatelů a poskytovatelů určité služby na potřeby seniorů. Zřizovatel a 64
Nicméně je třeba podotknout, že výpovědi dotazovaných, které budou dále prezentovány, vypovídají do jisté míry i o registrování této potřeby, stejně tak jako poukazují na úroveň porozumění jednotlivým potřebám, které jsou zde předkládány.
40
poskytovatel B se shodují na umístění sociálních potřeb na prvním místě, zřizovatel C klade prvně důraz na zajištění fyziologických potřeb, kdežto poskytovatel C si všímá na prvním místě potřeby užitečnosti. Zřizovatel D uvádí na prvním místě sociální potřeby seniorů, poskytovatel D podobně jako poskytovatel C potřebu užitečnosti.
6.2 Představy o fyziologických potřebách Výpovědi dotazovaných hovoří o skutečnosti, kterou zmiňuje Pichaud, Thareauová (1998), že uspokojení fyziologických potřeb je velice důležité. Dotazovaní zároveň uvádí, že s přijímáním pomoci v péči o svou osobu má většina ze seniorů problém. Většina z dotazovaných uvedla, že je pro seniora velkým problémem už jen fakt žádání o pomoc, „protože na to nebyl zvyklý, vždycky si všechno udělal.“ (zřizovatel D) Jak uvádí poskytovatel D, „pro spoustu lidí je to hodně těžké a ponižující.“ Všichni dotazovaní se shodují na skutečnosti, že se při přijímání péče o svou osobu většina seniorů „cítí špatně,“ a tak dávají raději přednost vlastním možnostem. Poskytovatel B k problému říci si o pomoc a tuto pak přijmout uvádí: „Hodně blbě se cítí. Takové přebalování, vyčůrání na posteli, to je hodně obtížné. Hodně dlouho třeba lidi zatloukají, že neudrží moč. Taky je někdo na takové úrovni, že si o to řekne, ale to jsou spíš výjimky. Pro chlapy je to možná ještě horší, protože oni jako muži jsou někdo a většina pečovatelek jsou ještě k tomu ženy, takže oni se s tím podle mě ještě hůř smiřují.“
Někteří z dotazovaných hovořili v této souvislosti také o rozdílech v tom, kdo pomoc a péči nabízí: „Já mám zkušenost, že když jsem zanesla třeba oběd své příbuzné já, tak ho přijala, ale aby jí ho vozily pečovatelky, to nešlo. Někteří lidi nemají rádi, když jim přijde někdo cizí do domácnosti a dá jim hrozně velkou práci se sžít s tím, že tam chodí někdo cizí. Třeba jim vadí, že to nemají úplně v pořádku, jako to měli dřív, stydí se za to. Někomu je to jedno, tak tu službu přijme. Ale je potřeba jít na to pomalu, nedělat jim tam žádné převraty.“ (zřizovatel C)
Někteří však zase naopak poukazují na svou zkušenost s tím, že mnozí senioři nechtějí přijímat péči právě od svých blízkých, neboť jim nechtějí být na obtíž. Na potřebu vedení seniorů k tomu, aby se ve věcech, na které svými schopnostmi ještě stačí, obstarali sami, poukazuje svou výpovědí poskytovatel C: „Dokud zvládají, je lepší, aby se obstarali sami. Udržují si mozek i svou tělesnou schránku, je to pro ně dobrý, když si ty věci, který sami zvládnou, dělají sami. A k tomu bychom je měli vést a udělat jim opravdu jenom to, co už sami nezvládnou.“ Podle dotazovaných jsou však i tací senioři, kteří s přijímáním péče o svou osobu nemají nebo nemusí mít problém. Tyto by bylo podle jednotlivých výpovědí možné rozdělit do tří skupin. První z nich osvětluje zřizovatel D, který říká: „Pokud je na tom někdo velice špatně psychicky, tak si třeba už ani neuvědomuje, že mu někdo tu pomoc nabízí a někdo mu v tom pomáhá.“ Druhou skupinu by pak podle dotazovaných tvořili lidé, kteří „si myslí, že okolo nich musí všichni kmitat.“ (poskytovatel D) Jako třetí skupinu vnímají dotazovaní ty, kdo si na poskytovanou pomoc v péči o svou osobu již zvykli.
41
Dílčí závěr: V pomoci při uspokojování fyziologických potřeb je podle Pichauda, Thareauové (1998) třeba mít vždy na mysli skutečnost, že člověk si tyto potřeby uspokojuje raději sám, než aby při nich vyžadoval něčí pomoc. Tato slova dotazovaní svými výpověďmi, v nichž hovoří o nepříjemných pocitech seniorů přicházejících s žádáním a přijímáním pomoci druhých, potvrzují, čímž ukazují i na potřebu ctít jejich autonomii a nechat je, aby se v tomto potud, co jim jejich schopnosti dovolí, obstarali, jak uvádí Pichaud, Thareauová (1998), sami. Navíc dotazovaní uvádějí, že lidé ve špatném psychickém stavu, lidé, kteří jsou zvyklí dožadovat se svých práv a lidé, kterým je pomoc poskytována již delší dobu, nemusí mít s přijímáním péče potíže jako ostatní. Matýsková zároveň dokládá praktickou zkušenost hovořící o skutečnosti, že relativně nejlépe se lidé zvládnou vyrovnat s omezením autonomie v oblasti sebeobsluhy, týkající se např. nákupů, úklidů, vaření, ne však osobní hygieny. (in Sýkorová, Chytil 2004) Skutečnost, že je přijímání pomoci při osobní hygieně pro seniory problémem, je z výpovědí patrná, částečně je z nich patrné i zachycení větší psychické zátěže pro seniory při přijímání této pomoci narozdíl od pomoci se zajištěním nákupů apod.
6.3 Představy o potřebě bezpečí Jednotliví dotazovaní se liší v důrazu na konkrétní bezpečí seniorů, tedy v tom, zda vidí na prvním místě bezpečí ekonomické, fyzické či psychické (Pichaud, Thareauová, 1998) Někteří vnímají bezpečí seniorů přednostně jako finanční zajištění, jiní míří v první řadě nejprve do oblasti psychického bezpečí týkajícího se pocitu, že nejsou osamělí, tedy že mají nablízku někoho, komu na nich záleží. Několikrát byla zachycena také potřeba mít zajištěné odpovídající bydlení, ve kterém se budou senioři cítit bezpečně, čili potřeba fyzického bezpečí. Dotazovaní uvádějí, že se senioři „nejvíc cítí ohrožení tím, že se všechno zdražuje, že nebudou na věci mít, mají strach z ekonomické situace, jak to všechno zvládnou.“ (poskytovatel D) V několika případech se objevuje pociťované ohrožení seniorů „zdravotní péčí, tím, že ji musí teď platit.“ (zřizovatel A) Tato dotazovaná, která na potřebu ekonomického bezpečí také upozorňovala, na závěr uvedla: „Ale jinak si myslím, že jsou teď důchodci dost zabezpečeni tím, že dostali příspěvky na péči, takže si můžou službu zaplatit.“ Významná část dotazovaných upozorňuje na jimi vnímanou skutečnost, že se senioři nejvíc bojí „samoty, ztráty rodiny, nezájmu.“ (zřizovatel D) Podle dotazovaných se senioři hodně bojí také toho, „že se neobstarají v základních potřebách, […] bojí se, že zůstanou ležet,“ (poskytovatel B) „nebudou soběstační,“ (poskytovatel D) nýbrž „odkázáni na druhý lidi.“ (poskytovatel C) Častokrát se vyskytuje obava ze skutečnosti, „že nebudou mít nikoho, kdo by se o ně postaral.“ (zřizovatel C) Dílčí závěr: Ekonomickým bezpečím se rozumí Pichaud, Thareauová (1998) vědomí člověka, že má dost peněz na zajištění svého života. Potřeba toho bezpečí je z výpovědí dotazovaných patrná, ovšem s tím, že si někteří dotazovaní myslí, že naplnění této potřeby není u seniorů problémem. Pro zajištění fyzického bezpečí je podle výše uvedených autorů třeba vyloučení možných fyzických ohrožení. O potřebě tohoto bezpečí vypovídají dotazovaní potřebou odpovídajícího bezpečného bydlení seniorů a potřebou mít zajištěnou péči, kterou by jim bylo i toto bezpečí poskytnuto. Potřeba
42
psychického bezpečí týkající se pocitu jistoty, orientovanosti, odbourání strachu, prochází, jak uvádí Vágnerová (2000), určitou změnou. V období stáří je zvýšená, starý člověk se cítí více ohrožen, což vyžaduje zvýšenou emoční podporu. Z jednotlivých výpovědí, které hovoří o strachu seniorů ze samoty, z jejich možné nesoběstačnosti a chybějící pomoci, je tato potřeba patrná.
6.4 Představy o sociálních potřebách Dotazovaní poukazují na skutečnost, že většina seniorů se zajímá o dění kolem nich. (Pichaud, Thareauová, 1998) Jaké informace je zajímají, je podle nich velice individuální, odvíjejí se od jejich povahy, vzdělání, od jejich dřívějších zvyklostí. Dotazovaní se shodují na tom, že seniory zajímá především jejich rodina, často se podle nich zajímají také o dění ve městě, v němž žijí. Na otázku, zda mají senioři dostatek informací o tom, co potřebují vědět a co je zajímá, se mi dostalo odpovědí, které většinou vypovídají o tom, že „pokud mají zájem, mohou informace získat.“ (poskytovatel C) Během rozhovorů jsem se však setkala také s nejistotou zřizovatelů a poskytovatelů o tom, zda senioři skutečně mají dostatek informací. Výpovědi dotazovaných hovoří také o potřebě seniorů být s druhými a mít někoho, kdo je bude mít rád. (Pichaud, Thareauová, 1998) Většina z dotazovaných však přímo uvedla, že realitu vnímají tak, že senioři „nemají dostatek kontaktů, které by potřebovali.“ (poskytovatel D) Jak však uvádějí, skutečnost, „jestli mají dostatek kontaktů, […] záleží tak trošičku i na nich.“ (poskytovatel C) Jedna z nich k tomu uvedla, že dostatek kontaktů seniorů s druhými „hodně záleží taky na tom, jak jsou pohybliví.“ (poskytovatel B) Tato dále uvedla: „Pokud si ještě někam dojedou, tak si myslím, že je to ještě hodně dobrý, ale takový hůř pohybliví, co už z baráku nevylezou, to pak záleží na rodině. Pokud rodina funguje, tak nějaký kontakty zprostředkuje, ale protože nemají čas, tak jich je třeba málo, nebo jsou krátký.“ Zřizovatel D uvádí, že problém toho, že seniorům chybí „kontakt s ostatními, chybí jim popovídaní,“ spočívá také v tom, že si o to sami leckdy neřeknou, že „čekají, že nás napadne automaticky, že se máme stavit, popovídat.“ Skutečnost, zda mají senioři dostatek kontaktů, je podle dotazovaných ovlivněna také místem jejich bydliště. O představě preferovaných kontaktů svědčí tato výpověď: „Nejdůležitější je pro ně podle mě, ať chtějí nebo ne, jejich rodina“ a „když ta rodina úplně chybí nebo nefunguje, tak jsou z toho hodně nešťastní.“ (poskytovatel D) Někteří z dotazovaných poukázali svými výpověďmi také na potřebu seniorů mít zachováno co se týče kontaktů své soukromí. (Vágnerová, 2000) Tuto skutečnost potvrzuje poskytovatel E svou zkušeností s klientkou využívající služeb pečovatelské služby v rámci zařízení: „Je tu třeba jedna paní, které je přes osmdesát let, má velkou rodinu, zvou ji k sobě, ale ona že ne, že doma je tady a většinou od nich odjíždí, vydrží tam tak jeden den.“ Kromě rodin hrají podle dotazovaných podstatnou roli v životě seniora také jejich přátelé, sousedé a vrstevníci. Jedna z dotazovaných dokonce poukazuje na skutečnost, že kontakt s širším okruhem lidí přináší seniorům jiné uspokojení, než kontakt s těmi, s nimiž mají možnost trávit čas denně: „Myslím, že je hodně dobrý, aby se ty lidi dostali i do města, aby viděli jiný lidi, aby se dostali nejen na ty naše kavárničky a na ty akce a cvičení, co děláme, protože to je vždycky jenom úzký okruh lidí. Je hrozně dobře dostat se ven za hranice svého baráku a potkávat se i s těmi ostatními lidmi, protože vás určitě daleko víc obohatí, jsou schopní
43
vás poslouchat, protože to, co je doma, zevšední a je jednotvárné. Člověk sem pak přijde s jiným elánem, dodává optimismus, probouzí ho to.“ (poskytovatel C)
Dotazovaní vypovídají také o potřebě seniorů mít, jak uvádí Haškovcová (1989), blízkého člověka: „Staří lidé potřebují určitě mít lásku, zájem, potřebují mít aspoň někoho, kdo je dokáže vyslechnout. Pokud jsou dva a nějakým způsobem jim to vychází, tak je to nádherné.“ (poskytovatel C) Tato zároveň říká, že „v tomto věku už hodně lidí ovdoví, ale ještě dokážou i navázat nový vztah.“ Co se týče sexuality ve stáří, tak velká část dotazovaných uvedla, že senioři podle nich „mají sexuální potřeby“ (poskytovatel E), část přiznala, že si realitou v tomto není moc jistá, a že o této otázce nepřemýšlela. Dotazovaní jsou si vědomi i některých možných problémů, se kterými se staří lidé mohou v oblasti sexuálního života potýkat. Ty vidí ve studu, zdravotních potížích, ve schopnosti se ovládat. Na důležitost komunikace dotazovaní také poukazují. Možné problémy v komunikaci spatřují jak na straně samotných seniorů, tak na straně jejich okolí.Poskytovatel B uvádí: „Problémy mohou být třeba, když je nedoslýchavý, nebo když ten, kdo s ním komunikuje, je třeba netrpělivý. Ti lidi potřebují, aby se na ně mluvilo pomalu a potřebují cítit, že se na ně nespěchá. Tato dále uvádí, že problémem „můžou být taky povahový rysy. Když je někdo mrzutý, agresivní, tak se s ním těžko komunikuje.“ Poskytovatel D poukazuje na rozdíly v komunikaci mezi seniory žijícími společně v zařízení a mezi nimi a rodinou: „Tady si mohou povídat s těmi lidmi, kteří mají stejné problémy, stejné starosti, s tou rodinou to může být problém, protože rodina je v tom někde jinde, má trochu jiné starosti, zájmy a tak pak může trochu znevažovat problémy svých rodičů, protože oni to vidí jinak, když mají tisíc jiných povinností, a tak se jim pak třeba zdá, že jejich tatínek za nimi přichází s nějakou malicherností. Pro toho člověka to ale může být dost podstatný problém.“
Dílčí závěr: Svými výpověďmi dotazovaní deklarují, že senioři chtějí mít informace o dění kolem nich. Pichaud, Thareauová (1998) však upozorňují, že potřeba informovanosti bývá u starých lidí často nenaplňována, a že staří lidé nemají informace o světě, o místě, ve kterém žijí, často ani o svých blízkých. Převážná část dotazovaných je však narozdíl od těchto autorů přesvědčena o tom, že pokud mají senioři zájem, informace jim neschází. Tato skutečnost by podle Pichauda, Thareauové (1998) mohla mít za následek chybějící orientovanost seniorů ve světě, jejich únik do vlastních světa, vznik pocitu opuštěnosti. Výpověďmi dotazovaných je potvrzena potřeba seniorů mít kontakt s druhými lidmi a jsou jimi také potvrzena slova Vágnerové (2000) o preferenci starých lidí být v kontaktu se známými lidmi a mít zároveň zachováno své soukromí. Výpovědi zachycují také skutečnost nedostatku kontaktů seniorů, o němž hovoří Vágnerová (2000) a Blackman (2001). Svými výpověďmi poukazují dotazovaní také na potřebu lásky seniorů, někteří z nich také na potřebu, kterou uvádí Haškovcová (1989), mít citově laděný partnerský vztah. Skutečnost, že se i sexuální potřeby udržují do vysokého věku, jak uvádí Hartlovi (2000), není všem dotazovaným, jak z jednotlivých výpovědí vyplývá, zcela známá. Svými výpověďmi potvrzují dotazovaní také skutečnost, že komunikace je, jak uvádí Mikuláštík (2003), jednou z nejdůležitějších potřeb života. Poznání možných překážek v komunikaci se seniory, jak je vymezuje Vágnerová (2000), je z některých
44
výpovědí dotazovaných patrné, z některých méně. Nepřizpůsobení komunikace možnostem seniorů vede k vzájemnému neporozumění.
6.5 Představy o potřebě autonomie Svými výpověďmi ukazují dotazovaní na skutečnost, že stáří přináší v oblasti autonomie mnohá omezení. (Matýsková in Sýkorová, Chytil, 2004) Poukazují však na skutečnost, že tato omezení jsou v každém jednotlivém případě velmi individuální: „To záleží na každém člověku, někdo je soběstačný, někdo ne.“ (zřizovatel C) Dotazovaní uvádějí, že senioři chtějí být fyzicky soběstační, že je pro ně důležité, aby byli schopni postarat se o sebe a svou domácnost a nebyli odkázáni na druhé.65 Jedna z dotazovaných k této problematice seniorů uvedla, že převážná většina z nich má podle ní „zafixované, že nemůžou […] zatěžovat“ a tak „jsou hrozně rádi, když to můžou zvládat sami a jsou si soběstační.“ (zřizovatel B) Dotazovaní hovoří také potřebě seniorů mít svou autonomii v oblasti ekonomické: „Když mají za služby […] platit, tak pokud to zvládnou ze svých peněz, tak platí, ale pokud by měli platit nějakou pečovatelskou službu děti, tak tomu se […] hrozně brání. Dřív, když platil Zákon o sociální potřebnosti, kde byla vyživovací povinnost dětí vůči rodičům, tak to ti staří radši tu pečovatelskou službu nechtěli, než aby si ji museli nechat platit od svých dětí, když měli sami malý důchod.“ (zřizovatel C)
Jedna z dotazovaných zároveň uvedla: „spíš se uskromňují a peníze dávají rodině, dětem.“ (zřizovatel B) Také potřeba autonomie seniorů v oblasti psychické, týkající se především svobody rozhodování, jednání a odpovědnosti za sebe (Sýkorová in Sýkorová, Chytil, 2004), je ve výpovědích dotazovaných patrná: „Samozřejmě by jim autonomie měla být ponechána, jsou to lidi, mají na to právo, přece nebudeme my rozhodovat v jejich právech.“ (zřizovatel D) Poskytovatel C tento náhled ještě rozšiřuje: „Senioři potřebují vědět, že jsou sami za sebe zodpovědní. Jakmile byste jim dala najevo, že to nezvládnou, tak se jich to ohromně dotkne. Oni musí mít svoji zodpovědnost a dokud to zvládají a jsou při smyslech, tak je dobře, aby si spoustu věcí rozhodli sami. Chce to jim to občas i připomenout, aby pořád věděli, že rozhodnutí je na nich a že mají vždycky dvě možnosti, buď ano, ne, chci, nechci, můžu, nemůžu.“
Všichni dotazovaní se shodují na tom, že autonomie v oblasti psychické nesmí být seniorům odpírána. Zároveň však upozorňují, že způsobilost k rozhodování za sebe je individuální otázkou každého člověka a že ne každému jeho psychický stav dovolí za sebe rozhodovat, mít na sebe reálný náhled a být za sebe skutečně zodpovědný: „Já si myslím, že by se jim nemělo tohle právo brát, ale když už pečovatelky vidí, že je nějaký člověk nebezpečný, i sobě nebezpečný, že je zmatený, že může třeba nechat puštěnou vodu nebo plotýnku, tak je to pak otázka.“ (poskytovatel D)
65
Tato skutečnost, z níž vycházejí zároveň časté problémy s přijímáním péče a s požádáním o ni, byla ostatně vyjasněna již v souvislosti s fyziologickými potřebami v předcházející kapitole 6.2.
45
K problematice ctít prakticky rozhodnutí seniorů poskytovatel B uvádí: „Pokud jsou svéprávní, tak by se jejich rozhodnutí měly ctít. Když někdo řekne, že nechce do nemocnice, že chce zemřít doma, a když si je člověk vědom těch rizik, tak to je potřeba ctít.“ Podobně na potřebu ctít rozhodnutí seniorů, i když je pohled pečujícího na to, co by bylo třeba, odlišný, poukazuje svou zkušeností zřizovatel C: „Člověk někdy vidí ze svého pohledu, že by tam potřeboval uklidit, aby tam chodila pečovatelská služba, ale když to jemu tak v tom prostředí vyhovuje…“ S ctěním autonomie seniorů souvisí problematika jejich potřeby uznání a vážnosti. O otázce jejich přijetí ve společnosti a jejich váženosti svědčí tato výpověď: „Váženost? Spíš vidím ten název „dědek s bábou“, myslím si, že nejsou vážení, to je dobou, myslím si, že ta vážnost a úcta nebude taková jako byla dřív.“ (poskytovatel E) Tato odpověď vystihuje představu větší části z dotazovaných o přijímání seniorů ve společnosti. Zřizovatel B k tomu uvádí: „Řekla bych, že společnost seniory hodně kupuje, je to velké politikum, snaží se jim třeba zvyšovat důchody a tím si je kupovat, ale na druhou stranu si nejsem tak úplně jistá, jak si jich opravdu váží. Myslím, že ani tak moc ne. Trochu si to dělají i senioři sami tím, jak si stěžují, že jsou na tom špatně, ale myslím si, že nálada ve společnosti není úplně ideální.“
Někteří z dotazovaných však nemají pocit, že by senioři nebyli společností přijímáni, jiní spatřují rozdíl v pohledu na staré lidi mezi jednotlivými věkovými kategoriemi, někteří uvádí, že skutečnost, „zda si jich společnost váží, […] je individuální, jak kdo a jak koho.“ (zřizovatel A) Všichni dotazovaní se však shodují na skutečnosti, že senioři „určitě chtějí být užiteční.“ (poskytovatel E) Dotazovaní uvádějí různé možnosti realizování seniorů, které mohou vést k uspokojení jejich potřeby užitečnosti. Jsou jimi podle nich: pomoc svým blízkým v rámci svých možností, především v hlídání vnoučat, práce na zahrádce, podílení se na úpravě prostředí domu a jeho okolí, pomoc s nákupy, vedení různých spolků, vaření, pečení, ruční práce a jejich prezentace na výstavách, vystupování s pěveckými kroužky, modlitba apod. Významná část dotazovaných kromě těchto jmenovaných možností poukazuje na užitečnost seniorů jejich životními zkušenostmi. Poskytovatel C popisuje svou zkušenost těmito slovy: „Je dobře, když rodina vezme třeba toho člověka třeba na nákup a dala mu najevo, že on je pro ně někdo, kdo má vkus, kdo má zkušenosti a mohl by poradit. Někdy je ten jejich nápad hodně dobrý, protože zkušenosti mají, mají čas přemýšlet, takže když se k tomu vrátíte později, tak z nich docela vypadne třeba i moudro, na které by člověk sám v tom spěchu nepřišel. Je dobré se na ty lidi takhle zaměřit a obrátit se na ně, jestli by nemohli poradit, jestli by nevěděli nějaké lepší řešení. Chce to je vyslechnout, dát jim čas.“
Dotazovaní zároveň upozorňují, že v předávání zkušeností a jejich přijímání mladými hraje významnou roli způsob, jakým jsou tyto zkušenosti sdělovány. Dílčí závěr: Výpovědi zástupců zřizovatelů a poskytovatelů potvrzují skutečnost uváděnou Matýskovou (in Sýkorová, Chytil 2004), že stáří může v oblasti autonomie přinášet mnohá omezení, která jsou však v jednotlivých případech značně individuální. Výpovědi dotazovaných jasně hovoří o skutečnosti, kterou popisuje Sýkorová (in Sýkorová, Chytil 2004), že senioři potřebují být fyzicky soběstační, přičemž zdůrazňují
46
absenci pomoci druhých. Výpovědi potvrzují také potřebu ekonomické autonomie seniorů, tedy jejich finanční soběstačnosti, kterou podle Sýkorové senioři sami interpretují jako schopnost či možnost obdarovávat či finančně pomáhat druhým. Svými výpověďmi poukazují dotazovaní také na potřebu seniorů mít zachovanou svou autonomii v oblasti psychické, čímž potvrzují potřebu uvedenou Pichaudem, Thareauovou (1998), a to mít možnost vést život podle vlastních pravidel. Výpovědi dotazovaných hovoří také o skutečnosti předkládané výše uvedenými autory, že senioři mají potřebu být uznáváni a váženi. Převažujícího postoje společnosti ke starým lidem, ageismu, o kterém hovoří např. Matoušek (2003), si však všichni dotazovaní zcela vědomi nejsou. Na potřebě seniorů být užitečným, jak uvádí Pichaud, Thareauová (1998) se všichni dotazovaní shodují. Příklady chování, jimiž může být seniorům dána najevo jejich užitečnost, a které dotazovaní uvedli, odpovídají příkladům uvedených autorů.
6.6 Představy o potřebě seberealizace a naplnění Na poukazování dotazovaných na skutečnost, že senioři potřebují mít nějaký program, nějakou činnost (Haškovcová, 1989), bylo poukázáno již předcházející kapitolou, v níž byla zdůrazňována potřeba pocitu užitečnosti seniorů, kterou dotazovaní spatřují právě především v možnosti mít nějakou činnost, kterou by se mohli seberealizovat a kterou by mohli být zároveň užiteční druhým. Dotazovaní se shodují také na skutečnosti, že „jak kdo si ji umí najít.“ Pomoc s motivováním a nalézáním činnosti (Haškovcová, 1989) je podle nich tedy „rozhodně potřebná.“ O způsobu, jakým na tuto potřebu reagují služby, vypovídá například následující: „My jim dáváme různé možnosti, minulý týden jsme třeba pekli perníčky, a je to většinou tak, že někdo to spunktuje, někdo se zapojí, někdo pomáhá, někdo jenom kouká a někdo ani nepřijde.“ (poskytovatel E) Dosažení naplnění vychází, jak uvádí Vágnerová (2000), z přijetí stáří a svého celého života. Potřebu seniorů vidět stáří a celý jejich život jako hodnotný dotazovaní evidují. Všichni se shodují na skutečnosti, že život ve stáří může být hodnotný: „Je hodnotný, ale… Pokud člověk nějakým způsobem dokáže být nějakým způsobem ve střehu, myslí mu to, má nějakého koníčka, nějaký zájem, o něco se stará, tak je to skvělý. […] Člověk pak, i když je mu špatně, tak vstane a jde. Když je pak sám, zůstane ležet, nemá proč vstát. Mít někoho […], pro koho může být, je obrovská motivace. […]Pokud ví, že někdo přijde, tak se chce pěkně obléct, chce si dát věci do pořádku, koupit vnoučkovi čokoládu… Je to něco, co člověka pořád probouzí k tomu se snažit.“ (poskytovatel C) „Jsou lidé, kteří dokázali to stáří přijmout, dokázali se s tím v sobě nějak vyrovnat a berou život takový, jaký je. To jsou lidé, kteří jsou optimisticky ladění a kteří dokážou […] obohatit.“ (poskytovatel D)
Zároveň dotazovaní poukazují na skutečnost, že stáří prožívá každý senior jinak. Někdo ho podle nich prožívá podle svých představ hodnotně, „někdo sedí doma a brečí.“ (zřizovatel A) Dotazovaní uvádějí, že přijmout své stáří a rozumět jeho smyslu je mnohdy velice těžké. Na prožívání stáří má podle všech dotazovaných značný vliv, jak uvádí Říčan (2004) jejich duchovní zaměření. Věřící jsou podle dotazovaných mnohdy vyrovnanější, snáz se vypořádají s potížemi, „jsou klidnější, smířlivější, nezatěžují se banalitami, umí
47
si hodně věcí vyložit.“ (zřizovatel D) Podle slov poskytovatele D berou věřící stáří „jako takové završení toho života a jako přechod někam, kdežto ti, kdo před sebou tuhle naději nemají, tak to berou spíše jako takový úpadek.“ Poskytovatel C uvádí: „Řekla bych, že víra, ať je jakákoliv, vždycky dokáže člověka nějak podržet. Víra dává smysl a podrží. […]V životě můžete přijít o všechno, ale o víru ne, ta zůstává, tu nikdo druhému vzít nemůže.“ Dílčí závěr: Svými výpověďmi dotazovaní potvrzují slova Pichauda, Thareauové (1998), že se starý člověk potřebuje realizovat, potřebuje mít nějakou činnost. Jejich výpovědi hovoří také o skutečnosti, kterou popisuje Haškovcová (1989), že stáří je obdobím ztráty programu, tedy obdobím, ve kterém člověk potřebuje nový program. Svými výpověďmi potvrzují dotazovaní slova Zavázalové (2001), která uvádí, že některým seniorům se daří nacházet nové způsoby seberealizace. Zároveň však svými výpověďmi ukazují na skutečnost, že ne každému se toto daří, tudíž potvrzují skutečnost, o které hovoří Haškovcová (1989), že nalezení nového programu seniora vyžaduje pomoc společnosti. Dosažení naplnění spočívá podle Eriksona v umění člověka dokázat přijmout své stáří a celý svůj život, vidět v nich smysl. (in Vágnerová, 2000) Potřeba seniorů vidět stáří a celý jejich život jako hodnotný je ve výpovědích dotazovaných zachycena, všichni z nich hovoří o skutečnosti, že život ve stáří může být plnohodnotný, záleží podle nich na každém jednotlivci, jakým způsobem ho dokáže prožít. Dotazovaní potvrzují význam duchovního zaměření seniorů, které podle Říčana (2004) dává možnost nalézt i zpětně v celé životní dráze smysl, může zmírňovat a pomáhat nést těžkosti, harmonizovat vztahy s nejbližšími a přinášet větší vyrovnanost i pozitivní naladění.
48
7 Nabídka sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě a jejich koncipování 7.1 Cíl sociálních služeb podle zástupců jejich zřizovatelů a poskytovatelů V odpovědích na otázku, k čemu by služby měly vést, se dotazovaní poměrně shodovali. Jedna z nich uvedla: „Služby by měli lidem zajistit to, že zůstanou na svém standardu, že budou chodit čistě oblečení, najedení.“ (poskytovatel E) Na důležitost zajištění materiálních potřeb poukazuje i zřizovatel B, který již potřebu tohoto zabezpečení posouvá na další cílovou úroveň služeb: „Služby by měly lidem pomoci v tom, aby si dokázali udělat základní věci, uvařit, nakoupit, pokud už nejsou schopni. Měli by pomoci v tom, co už sami nezvládají a měli by je taky uvést mezi společnost, aby z ní nebyli vyčlenění, aby se necítili sami.“ Na skutečnosti, že „by služby měly vést k co největší samostatnosti“ (zřizovatel D), se dotazovaní také shodují. Poskytovatel D uvádí: „Služby by člověka neměly hýčkat, měly by spíše vést k nějaké samostatnosti, co lidé ještě zvládnou, to by si měli udělat sami, a my zabezpečujeme ten zbytek.“ Jako shrnutí náhledu dotazovaných na cíle sociálních služeb si dovoluji využít tuto výpověď, která v sobě zahrnuje všechny z výše uvedených cílů a zároveň obohacuje: „Služby by měly zajistit základní věci, aby měli teplo, jídlo, aby byli čistý, to jsou takový základní věci, který teda ale nejdou bez toho druhého, protože jenom nakrmit a umýt je fakt málo. Jsou to ale základní věci, které musí být, ale na to samozřejmě nastupuje kontakt s okolím, nějaký zájem, společnost, snažit se ty lidi nějak zaměstnat, to je teda hodně složitý, je potřeba je motivovat, aby nezůstali jen tak pasivní. Služby by měli vést k tomu, aby byli lidi spokojení ve svém domácím prostředí, aby nebyli v depresi, nebyli apatický a jenom nečekali na smrt. To by bylo smutný. Je třeba, aby viděli nějaký význam, i když se hledá třeba těžko.“ (poskytovatel B)
Dílčí závěr: Svými výpověďmi potvrzují dotazovaní slova Matouška (2003), který cíl sociálních služeb spatřuje ve zvýšení kvality klientova života. Výpovědi dotazovaných se také blíží cíli sociálních služeb definovanému v Zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, jímž je zajišťování pomoci a podpory osobám za účelem jejich sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení. Lze však konstatovat, že tento účel uvedla ve své výpovědi pouze část dotazovaných, což by mohlo mít za následek nenaplňování tohoto cíle sociálních služeb. Podle výše uvedeného zákona musí pomoc působit na osoby aktivně, musí podporovat rozvoj jejich samostatnosti a motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace. Porozumění tomuto způsobu pomoci vedoucímu k cíli deklarují dotazovaní svými výpověďmi, v nichž hovoří o potřebě motivace a vedení k samostatnosti. Z výše uvedených výpovědí si lze povšimnout výrazné podobnosti odpovědí zřizovatele a poskytovatele B, kteří kladou důraz na zajištění základních fyziologických potřeb a na začlenění seniorů do společnosti a podobnosti náhledu zřizovatele a poskytovatele D na cíl služeb, kteří kladou důraz na vedení klientů k samostatnosti.
49
7.2 Reakce politiky deinstitucionalizace
služeb
na
trend
Následujícími řádky se pokusím popsat, zda zástupci zřizovatelů a poskytovatelů preferují služby, které seniorům dovolují, jak uvádí Kubalčíková (2005), setrvávat v jejich domácnosti. Pokusím se vyjasnit, jaké důvody je k upřednostňování některých typů služeb vedou a pokusím se ukázat, zda se nabízené služby snaží, jak uvádí Evers (in Kubalčíková, 2005), odpovídat aktuální situaci klientů a být časově flexibilní. Všichni z dotazovaných se shodují na tom, že senioři „rozhodně chtějí bydlet doma, chtějí být ve svém domácím prostředí,“ (zřizovatel B) chtějí „být tam, kde jsou zvyklí, protože to tam znají a jak se říká, přesadit starý strom leckdy nedopadne dobře.“ (zřizovatel D) Dotazovaní varují před nejrůznějšími riziky, které ze stěhování seniorů plynou. Těmi jsou například „apatie, deprese, smutek, ztráta zájmu, kontaktů…“ (poskytovatel B) Dotazovaní se shodují na tom, že stěhování ve stáří je, jak popisuje Říčan (2004), velkou změnou, kterou senioři o to hůře snášejí, čím jsou starší. Velký problém vidí dotazovaní také v přestěhování se do zařízení mimo místo, ve kterém dosud žili, větší rizika než stěhování se do Domů s pečovatelskou službou spatřují zároveň v přestěhování se do Domů pro seniory. Na adresu těchto zařízení jedna z nich uvedla, že je vnímá „jako nemocnici, jako režim, který říká, kdy se musí vstávat, jíst…“ (poskytovatel C) Tato přesvědčení již naznačují směr k preferovaným formám služeb: „Hlavní důraz je potřeba klást na terénní péči, na to, aby senioři mohli zůstat doma.“ (zřizovatel B) Dotazovaní však upozorňují, že „v určité fázi jsou potřeba i návazné služby,“ (zřizovatel D) a tak je třeba vnímat pozitivně i ostatní formy služeb, tedy i potřebu ambulantních a pobytových služeb. Ve všech třech větších obcích vymezeného území jsou terénní služby i s dosahem do bližších malých obcí skutečně poskytovány. Podstatně horší situace je v menších vzdálenějších obcích na tomto území, ve většině z nich nejsou terénní služby poskytovány vůbec a lidé jsou v nich odkázáni na pomoc neformálních poskytovatelů, v některých jsou poskytovány, ale pouze nedostatečně. Zřizovatel B k tomuto problému uvádí: „My třeba zajedeme někam do těch vzdálenějších míst a těm starým lidem třeba alespoň jednou za týden pořádně zatopíme, ale to je hrozně málo a víc už v našich silách není…“ Co se týče reakce služeb na aktuální situaci klienta, lze podle výpovědí konstatovat, že se na ni nabízené služby, pokud tedy v konkrétním místě vůbec jsou zajišťovány, snaží podle svých možností reagovat. Jak dotazovaní uvádějí: „Pomoc poskytujeme podle toho, co kdo potřebuje, časově se snažíme vyjít vstříc.“ (poskytovatel B) Výběr doby poskytnutí služby je závislý na požadavcích klienta a dále je pak ovlivněn kapacitami zajišťujícího personálu. Poskytovatel C k této problematice uvádí, že „ne každému se dá samozřejmě v danou chvíli vyhovět, těch lidí je tu spousta.“ Dílčí závěr: Svými výpověďmi poukazujícími na preferenci terénních sociálních služeb z důvodu deklarovaného porozumění potřebě seniorů zůstávat v místě, které je jim známé a deklarovaného porozumění rizikům spojeným se stěhováním seniorů do zařízení, poukazují dotazovaní na potřebu posilování role takových služeb, které umožní
50
seniorům setrvat ve vlastní domácnosti po maximální možnou dobu, jak popisuje Kubalčíková. (in Sýkorová, Chytil, 2004) Autoři však upozorňují na skutečnost, že trend deinstitucionalizace je možný pouze v případě, že je adekvátním způsobem zajištěna dobře fungující profesionálně poskytovaná domácí péče a péče v komunitě. (Obce, 1997) Na tuto skutečnost reaguje politika sociálních služeb v lokalitě způsobem, kdy jsou terénní služby ve větších obcích skutečně zajišťovány, v menších obcích však, zvláště v místech od větších obcích vzdálených, žádné služby poskytovány nejsou a senioři jsou tudíž odkázáni na pomoc rodin a sousedů nebo na stěhování se do zařízení. V místech, kde jsou služby poskytovány, je z výpovědí patrná snaha přizpůsobovat konkrétní pomoc aktuální situaci jednotlivých klientů a být, jak uvádí Evers (in Kubalčíková, 2005), časově flexibilní.
7.3 Reakce politiky služeb na trend přizpůsobování nabídky jejich poptávce V rámci tohoto trendu je poukazováno na skutečnost, že svými potřebami vytváří senioři poptávku po službách. Na ni by pak, tedy na skutečné potřeby, měla reagovat nabídka služeb. Následujícími řádky se pokusím odpovědět na otázku, do jaké míry stávající nabídka služeb opravdu reaguje na potřeby seniorů, a do jaké míry tomu tak, např. z důvodu chybného či pouze slovně deklarovaného porozumění potřebám, není. Stávající nabídka sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě zahrnuje pečovatelskou službu, která je poskytována v rámci čtyř obcí a službu odborného sociálního poradenství. Obec A nabízí terénní pečovatelskou službu v domácnostech klientů a v Domě s pečovatelskou službou. Obec B nabízí pečovatelskou službu ambulantní a terénní, poskytovanou v Domě s pečovatelskou službou a v domácnostech seniorů v terénu. Dále je v obci B církevní organizací nabízena Pečovatelská služba, která je poskytována terénní formou. Tato služba není klasickou pečovatelskou službou, pečovatelské úkony, které senioři žádají, jsou poskytovány současně s ošetřovatelskou péčí, která je hlavním předmětem činnosti této agentury. V obci B je ambulantního formou nabízena také služba odborného sociálního poradenství, jejímž zařízením je Sociální poradenství a půjčovna kompenzačních pomůcek. Obec C nabízí pečovatelskou službu ambulantní a terénní, poskytovanou v Centru sociální péče a v domácnostech seniorů. Obec D nabízí pečovatelskou službu ambulantní a terénní, poskytovanou v Bytovém domě s pečovatelskou službou.66 Dále se pokusím shrnout, jak se nabídka těchto služeb staví k jednotlivým potřebám seniorů. Dotazovaní jsou si vědomi skutečnosti, že někteří senioři potřebují pomoci s uspokojováním svých fyziologických potřeb. Na to reagují svou nabídkou pečovatelských služeb, v nichž je tato pomoc zajišťována. Protože rozumí nepříjemným pocitům, které seniorům tato pomoc často přináší, snaží se, alespoň tak uvádí, o citlivý přístup ke svým klientům a respektování jejich autonomie v oblastech, v nichž se dokáží obsloužit sami. Reakce služeb na potřebu bezpečí seniorů je takováto: V nabídkách některých služeb, kde jsou ceny nájmů a za úkonů poměrně nízké, aby senioři cítili, že si je mohou 66
Konkrétní nabídky těchto služeb jsou, pokud byly vůbec zpracovány a mně zpřístupněny, dostupné v Příloze č. 5 této práce.
51
dovolit, je patrná snaha vycházet vstříc potřebě ekonomického bezpečí seniorů, v jiných, kde je péče poskytována jen těm, kdo si službu mohou ze svých příjmů dovolit, je tomu naopak. Na zajišťování fyzického bezpečí se nabídka služeb snaží reagovat, ovšem celkově nedostatečně, neboť pro seniory, kteří se už ve své domácnosti necítí bezpečně, není zajištěna dostatečná kapacita míst v zařízeních, jimiž by senioři chtěli své fyzické bezpečí řešit. Existující služby se snaží o zajišťování psychického bezpečí seniorů, ovšem jejich stávající systém toho není zcela schopen. Všechny obce nejsou pokryty terénní péčí, některým seniorům tak nemá kdo dávat pocit bezpečí. Navíc se senioři cítí ohroženi stěhováním do Domů pro seniory, které v nabídce služeb lokality zcela schází. V zařízeních schází seniorům pocit bezpečí tím, že zde nemají v případě potřeby zajištěnou celodenní péči. Co se týče sociálních potřeb, jsou si dotazovaní vědomi skutečnosti, že senioři stojí o druhé a komunikaci s nimi a jsou si vědomi jejich nedostatku. Rozumí také tomu, že by na tuto potřebu měly reagovat a že by svými službami měli vést k sociálnímu začlenění seniorů. Nabízenými úkony služby na tyto potřeby většinou přímo nereagují, ovšem snaha zahrnovat do nabídky také nemateriální pomoc, je například z této výpovědi, která poukazuje na problematické propojení materiální a nemateriální pomoci, patrná: „Takhle služba je poměrně dobře vymyšlená, ale má svoje háčky a to je v tom, že ti lidé potřebují větší komunikaci a jsou rádi, když k nim pečovatelky přijdou a druhá stránka je to, že my jsme zase honěný přes nějaké úkony, musíme odvést určitou práci. Těm lidem nejde o to, jestli na okně zrovna zůstala šmouha nebo ne, ale zajímá je, že tam s nimi někdo je, že s nimi někdo promluví, že o ně má někdo zájem.“ (poskytovatel C)
Jako problém se objevuje také neuspokojená poptávka po dopravních službách: „Někdo třeba chce odvézt od vlaku, zavézt na hřbitov nebo někam, kam potřebuje a je hezký říct, ano, klidně… ale my už to zajistit nemůžeme.“ (poskytovatel B) Potřebu autonomie se snaží služby ctít tím, že nechávají rozhodování na seniorech: „Je potřeba nenutit někomu třeba něco uklízet, když se on rozhodl, že to nechce. U sebe doma je pánem on, že jo.“ (poskytovatel B) Dále jí ctí tím, když pomáhají s formulací potřeb seniorům, aby „sami přišli na to, co potřebují.“ (zřizovatel B) O respektování autonomie seniorů a o své zkušenosti s formulováním potřeb staršími seniory vypovídá poskytovatel C těmito slovy: „V praxi to dělám tak, že když k nim přijdu poprvé a řeknu jim, co jim můžeme nabídnout, tak většinou řeknou, že nic, a tak jim dáváme čas na rozmyšlenou. Spíš je to pak na nás, abychom je nějak podchytli, abychom jim, podle toho, co už nezvládají, nabízeli potřebnou pomoc. Všechno je na domluvě, když je na tom někdo zrovna špatně, tak mu můžeme pomoci s něčím navíc než dřív, ale samozřejmě zase s tím, že když se stav zlepší, bude se v tom ten člověk dál obstarávat sám. Je to na nich, ale je potřeba se jich ptát, protože oni sami si o to těžko říkají. Je lepší je k tomu vést a motivovat je.“
K nabídce odpovídající potřebám svým klientům mají blíže ty obce a služby, které se po jejich potřebách skutečně ptají. Nabízí se zde však otázka, do jaké míry může nabídka služeb odpovídat opravdovým potřebám seniorů v případě, kdy je autonomie
52
v rozhodování o tom, co senioři potřebují, sice slovně uznávána, ovšem zjišťování potřeb tomu ve skutečnosti neodpovídá.67 Na potřebu seberealizace a naplnění reagují služby alespoň částečně svými aktivizačními programy nebo volnočasových aktivitami. Do jejich zapojování se snaží své klienty motivovat, snaží se podporovat jejich vlastní aktivitu a v zajišťování činností se řídit jejich přáními. Tyto možnosti se však týkají především seniorů v zařízeních, stacionáře a jiné služby nabízející vzdělávací a aktivizační činnosti pro širší okruh seniorů v lokalitě neexistují. Dílčí závěr: Zástupci zřizovatelů a poskytovatelů hovoří o potřebě přizpůsobovat nabídku služeb jejich poptávce tvořenou potřebami lidí, jak ji popisují Obce (1997). Na základě jednotlivých výpovědí a studia dokumentů lze konstatovat, že nabídka sociálních služeb v lokalitě částečně odpovídá na potřeby seniorů, politika sociálních služeb v lokalitě však jako celek na tyto potřeby z nejrůznějších důvodů nereaguje, tudíž je trendu přizpůsobování nabídky služeb jejich poptávce vzdálená. Těmito důvody, které tvoří překážky v cestě k odpovídající nabídce jsem identifikovala např. nedostatečné zjišťování potřeb, čili neznalost skutečné poptávky, nebo nepřikládání významu potřebám těmi, kdo mají moc služby ovlivnit, a v důsledku toho pak i chybějící finanční zdroje. Zároveň je však patrné, že k přibližování se tomuto trendu přistupují jednotlivé obce a jednotliví zřizovatelé a poskytovatelé odlišně, tudíž je pak různá i míra odpovídajících reakcí jejich služeb na potřeby klientů.
7.4 Reakce politiky služeb na trend obnovování pluralismu poskytovatelů Na otázku, kdo je ve vybrané lokalitě zřizovatelem a poskytovatelem sociálních služeb a kdo je dalšími subjekty, které se svou péčí podílí na uspokojování potřeb seniorů ve vybrané lokalitě, se pokusím odpovědět následujícími řádky. Evers uvádí, že těmito subjekty může být veřejný, nestátní, neformální a tržní sektor. (in Kubalčíková, 2005) Ve vybrané lokalitě nabízí svou pomoc šest registrovaných sociálních služeb. Jejími zřizovateli jsou ve čtyřech případech obce nebo jejich svazky, ve dvou případech zřizuje služby církevní organizace. Poskytovateli jsou ve dvou případech obce, v jednom případě její příspěvková organizace, v jednom případě fyzická osoba a ve zbývajících dvou případech církevní organizace. Poskytování služeb je tedy zajišťováno samosprávou, své místo má zde i nestátní sektor, tržní sektor v zajišťování služeb seniorům v lokalitě nefunguje.68 Dále se podíváme na skutečnost, jakou roli hraje v zajišťování péče neformální sektor a na skutečnost, zda vidí zástupci zřizovatelů a poskytovatelů jeho význam a tudíž s ním při zajišťování péče počítají. Všichni dotazovaní hovoří o významu rodiny pro seniora a důležitosti jejího zapojování do péče o něho.69 Zkušenosti, o kterých dotazovaní hovoří, vypovídají o skutečnosti, že se mnozí o své starší blízké starají, snaží se, v případě pomoci 67
Na skutečnost, zda je autonomie seniorů opravdu ctěna a senioři mají skutečně svůj podíl na koncipování služeb a tím i na možnosti svými potřebami ovlivnit nabídku služeb, bude blíže poukázáno v kapitole 7.6 zabývající se koncipováním sociálních služeb. 68 Nebo mi alespoň existence nabídky služeb tržním sektorem není známa. 69 Nebo přinejmenším vnímají důležitost projevování zájmu o něho. (viz kapitoly o potřebách)
53
pečovatelské služby spolupracují. Mnohé rodiny si však podle zkušenosti dotazovaných myslí, že když péči předají službě, tak „už nic nemusí dělat.“ (poskytovatel B) Někteří z dotazovaných uvedli, že v některých případech zajišťování péče rodinami pomohl příspěvek na péči, ovšem ne vždy v pozitivním směru. Zkušenost s rodinami uvedla jedna z dotazovaných takto: „Když vědí, že babička od nás pobírá peníze, tak se začali zajímat potud, že ty tisíce přece babička nedá do pečovatelské služby, kdy je může dát do rodiny a starají se. Leckdy to mělo kladný účinek, protože se rodinní příslušníci opravdu začali zajímat v dobrém a poskytují pomoc, kterou potřebují, ale leckdy je to jenom o tom, že se jenom snaží vytáhnout peníze.“ (zřizovatel D)
Zástupci zřizovatelů a poskytovatelů nekladou překážky v jejich zapojování se do péče o seniory ani v případě jejich ubytování v zařízeních: „Rodina může docházet za seniorem, když je v pečováku, kdykoliv, kdykoliv může přijít, může tam u něj spát, […] ten člověk si tam může dělat co chce […], může pomoci, s čím je třeba.“ (zřizovatel A) Dílčí závěr: Poskytovateli podílejícími se na péči o seniory mohou být subjekty z různých sektorů, které zahrnují sektor veřejný, nestátní, neformální a tržní. (Evers in Kubalčíková, 2005) V rámci lokality mají své místo v péči o seniory místní samosprávy, jedna nestátní organizace a neformální sektor. Kubalčíková (2005) uvádí, že různost poskytovatelů, kteří participují na zajištění pomoci, dává uživateli služeb volnost výběru v tom, kdo a jakým způsobem bude jeho potřeby uspokojovat, a zároveň omezuje riziko vynucené závislosti na jednom typu poskytovatele. Na první pohled se může zdát, že uvedená různost poskytovatelů plní tyto funkce, ovšem podíváme-li se na zmíněné skutečnosti z praktického hlediska, je zřejmé, že současný stav má blíže spíše k dřívějšímu modelu poskytování péče. Vyjasníme-li totiž, co jednotlivé služby nabízí obyvatelům jednotlivých obcí, je zřejmé, že chce-li senior využít nějakou službu, má vždy ve své obci, tedy mimo pomoci neformálních poskytovatelů, pouze jednu možnost poskytovatele, na kterého se může se svými potřebami obrátit, a v obcích vzdálenějším větším obcím, kromě neformálních poskytovatelů, žádnou možnost. Na základě zjištění lze tedy konstatovat, že politika sociálních služeb na trend obnovování pluralismu příliš nereaguje. Pozitivně lze nahlížet snahu mnohých neformálních poskytovatelů pečovat o své blízké a snahu formálních poskytovatelů vytvářet prostor spolupráce pro jejich péči.
7.5 Reakce politiky služeb na trend rozvoje koordinace a propojování zdravotní a sociální péče Wade (2004) upozorňuje na nutnost koordinace péče, která by klientům a jejich rodinám usnadnila orientaci v systému služeb, která by jim ho zprůhlednila a zamezila tak vzniku směsi nekoordinovaných služeb, v nichž je těžké se zorientovat. Vzhledem k počtu stávajících sociálních služeb ve vybrané lokalitě lze alespoň prozatím konstatovat, že tyto společně zřejmě netvoří neproniknutelnou rozmanitou směs služeb, ve které se není možné vyznat, ovšem je zřejmé, že zajišťování poradenství (Obce, 1997) vedoucí k informovanosti klientů o nabízených službách a
54
určitá spolupráce jednotlivých obcí, zřizovatelů a poskytovatelů v zajišťování pomoci seniorů je rozhodně žádoucí. I když nelze o komplexní koordinaci pomoci seniorům v lokalitě jako celku hovořit, lze alespoň konstatovat, že se zde do jisté míry, zvláště v rámci jednotlivých větších obcí, určité komunikaci alespoň částečně daří. Zřizovatel B uvádí: „Lidé se sem chodí ptát na služby, pokud jim je neposkytneme, tak jim poskytneme kontakty na ty, kdo jim ty služby zajistí.“ Mezi obcemi navzájem, zvláště pak mezi většími a menšími, není nějaká spolupráce příliš zřejmá, i když nějaké první kroky vůči nim jsou také patrné.70 Vzhledem k potřebám seniorů je podle Wade (2004) nutný také rozvoj propojování zdravotní a sociální péče o ně. Zdravotní péči sociální služby v lokalitě vlastními zdroji převážně nezajišťují. V jedné z nich působí například sice zdravotní sestra, ale jak praví jedna z dotazovaných: „Jsme […] dost očesáváni v tom, co můžeme a co ne, takže většina je stejně na lékaři.“ (poskytovatel D) Platí však, že ve všech obcích, které nabízí pečovatelskou službu, funguje spolupráce s domácí ošetřovatelskou péčí: „Lidi navštěvuje taky domácí ošetřovatelská péče, takže to, co nemůžou dělat pečovatelky, ty nějaké zdravotnické úkony, tak to dělá ta domácí péče. A to si řídí doktor. Když k někomu přijde a vidí, že potřebuje převazy, tak jim tu péči pošle a zas naopak, když vidí, že potřebují obědy, tak zase osloví nás.“ (zřizovatel A)
Podle poskytovatele C funguje docela dobře i „sociální pracovník v nemocnici, který […] volá, že někoho propouští.“ Na území jedné obce s přesahem do několika bližších menších obcí funguje jako poskytovatel církevní organizace, která v rámci jedné agentury nabízí ošetřovatelskou a pečovatelskou službu, tedy zajišťuje zároveň sociální i zdravotní péči. Na skutečnost, že propojení zdravotní a sociální péče není zrovna jednoduché, poukazuje poskytovatel C, který uvádí, že je někdy „problém odlišit, co je zdravotnický úkon a co už pečovatelský úkon, s propojením té zdravotnické a sociální péče je dost problém.“ Dílčí závěr: Politika sociálních služeb pro seniory vykazuje jisté znaky vypovídající o snaze vedoucí k určité míře spolupráce. Celková koordinace péče o seniory, která by zahrnovala všechny obce, však v rámci lokality neexistuje, a tak je potvrzena skutečnost, kterou uvádí Wade (2004), že se koordinace péče s rozvojem systému sociálních služeb jeví zatím jako nedostatečná. Mnozí autoři, jako např. Holmerová (2002), poukazují na potřebnost propojování sociální péče o seniory se zdravotní péčí. Určitá spolupráce sociálních služeb s doktory, sociálními pracovníky nemocnic a agenturami domácí ošetřovatelské péče je z výpovědí patrná, ovšem celková vzájemná propojenost zdravotní a sociální péče potvrzuje praktické zkušenosti nedostatečné provázanosti, na kterou upozorňuje Holmerová (2002). Praktickému projevu trendu propojování sociální a zdravotní péče podle Kubalčíkové (2005) odpovídá v lokalitě pouze jedna agentura, která terénní formou poskytuje služby zdravotní péče spolu s poskytováním sociální služby.
70
Konkrétními skutečnostmi vypovídajícími o míře a způsobu informování občanů zprůhledňující nabídku služeb a o stupni spolupráce mezi jednotlivými obcemi, zřizovateli a poskytovateli se zde blíže zabývat nebudu, neboť jsou předmětem následující kapitoly 7.6 o působnosti obcí v zajišťování sociálních služeb.
55
7.6 Koncipování sociálních služeb ve vybrané lokalitě Podle Zákona č. 108/2006 Sb. obec zjišťuje potřeby poskytování sociálních služeb, zajišťuje dostupnost informací o nich a při zprostředkování pomoci osobám spolupracuje s dalšími obcemi, kraji a s poskytovateli sociálních služeb. Podle tohoto zákona může obec zpracovat střednědobý plán rozvoje sociálních služeb ve spolupráci s krajem, poskytovateli sociálních služeb na území obce a za účasti osob, kterým jsou sociální služby poskytovány. K výše uvedeným povinnostem vyplývajícím z tohoto zákona a rovněž k možnosti zpracovávání plánu přistupují jednotlivé obce, v rámci nichž byl prováděn výzkum, odlišným způsobem, který představuje jejich skutečný přístup ke koncipování sociálních služeb.71
7.6.1 Působnost obce A v zajišťování sociálních služeb Lze konstatovat, že obec A potřeby seniorů nijak systematicky nezjišťuje. Zřizovatel A uvádí: „Senioři jsou podle mě spokojení, já je občas navštěvuju, tak to vím od nich. Ze služeb nejvíc senioři chtějí dovážku obědů, donášení obědů, nějaký jiný požadavky, který máme splnit, na nás nikdo nemá.“ Na otázku po zajišťování dostupnosti informací o službách mi byla dána tato odpověď: „Informace o naší službě občas dáváme do zpravodaje, vědí to obvodní doktoři a ze všeho nejvíc se to dozvědí jeden od druhého. Když někdo řekne, tobě vozí obědy, tak já je chci taky, tak to je pak úplně nejlepší. Protože oni si někdy taky myslí, no přece mi nebudou vozit oběd, ale když zjistí, že támhleté ho vozí taky, tak jim to pak nevadí.“ (zřizovatel A) O existenci a způsobu spolupráce vypovídá věta zřizovatele A: „Ne, to my tady řídíme sami, s krajem nebo jinou obcí to nespolupracujeme, abychom to nějak s někým konzultovali, to ne.“ Plán rozvoje služeb tato obec nemá, jeho zpracování neprobíhá. Zřizovatel A uvádí: „Plán? Ne, tady není zpracovaný žádný plán, komunitní plánování tady neprobíhá. To mě připadá zbytečný, protože tahle služba, co tady poskytujeme, je dostačující a stavět tady nějaký nový barák kvůli jednomu člověku, ne, to nepotřebujeme. To se vyřešilo tím příspěvkem na péči.“
7.6.2 Působnost obce B v zajišťování sociálních služeb V obci B proběhlo zjišťování potřeb občanů formou dotazníku. Ze strany dotazovaných se však vyskytují obavy o vypovídající hodnotě a významu tohoto dotazníku jakožto zdroji informací o potřebách lidí. Podle jednotlivých dotazovaných mohou být senioři v této obci informováni o službách na úřadě obce nebo ve zdravotnických zařízeních. K informacím se mohou lidé dostat také prostřednictvím zpravodaje nebo internetových stránek, ale také přímo v terénu: „Většina lidí nás vídá s auty, když rozvážíme obědy, tak nás hodně lidí zastavuje a ptají se.“ (poskytovatel C)
71
Při zpracování této kapitoly jsem zohlednila také výpovědi a přístupy zástupců zřizovatelů a poskytovatelů, kteří v těchto obcích své služby nabízejí, jsou její součástí, ovšem nejsou jejími přímými představiteli. Zkušenost jejich praxe však považuji za podstatnou pro dokreslení celistvého pohledu na působnost těchto obcí, zvláště proto, že zkušenost jejich spolupráce s obcemi vypovídá mnohé o jejich působení.
56
Na spolupráci s jinými obcemi a poskytovateli a snahu o ni odkazuje například tato výpověď poskytovatele B: „S městem spolupracujeme, domlouváme se třeba, co by mohla pro určitého člověka udělat jejich pečovatelská služba, co naše, s ostatními obcemi jsem občas měla snahu spolupracovat a zařídit třeba někomu oběd, ale nikdy jsem nepochodila, prý, to my nezajišťujeme.“ O snaze spolupráce vypovídá i další: „Ohledně komunitního plánování jsme objeli všechny vesnice, teď jsme pro ně připravili plakáty s tím, že na jedné straně je Charita, na druhé straně naše pečovatelská služba a máme tam rozepsané všechno, co poskytujeme, aby to měli k ruce, protože jsme zjistili, že o tom na obcích nemají přehled a že tak neví, co by mohli svým občanům, kdyby bylo potřeba, zprostředkovat. Ještě pro ně plánujeme připravit takovou brožuru, kterou by mohli využít a aby dokázali, kdyby měl někdo zájem, odpovědět a předat kontakty.“ (poskytovatel C)
Obec B uvádí, že má zpracovaný plán rozvoje sociálních služeb.72 Plán byl předložen na konci listopadu Radě města, ale jak uvádí zřizovatel C, „neprošel, byly k němu připomínky.“ Dotazovaní z této obce o existenci nebo alespoň chystání plánu vědí, někteří z nich mají na jeho zpracování určitý podíl a jsou si vědomi potřeby na něm dále pracovat: „Do května by měl být plán hotov, do té doby chceme potřeby lidí zkoumat na základě komunikace s nimi. Od nového roku dojde ke změně koordinátora komunitního plánování.“ (poskytovatel C)
7.6.3 Působnost obce C v zajišťování sociálních služeb O porozumění nutnosti zjišťovat potřeby seniorů od nich samotných vypovídá tato odpověď: „Jde o to, abychom se to, co senioři potřebují, dozvěděly od nich, aby to nevznikalo někde od stolu, abych to nebyla třeba já, kdo o tom tady nějak rozhodne. Je potřeba mluvit s těmi lidmi, zjišťovat jaké jsou jejich skutečné potřeby a potom spolu s nimi hledat nějaké řešení, říci si, co je reálné, co je podstatné.“ (poskytovatel D) Konkrétní zjišťování potřeb seniorů v obci C osvětluje jedna z dotazovaných těmito slovy: „Při zjišťování potřeb jsme nešli jednodušší cestou dotazníků, protože je zde špatná zkušenost s dotazníky, vždycky byla tak mizivá návratnost, že bychom se víceméně nedobrali nějakého adekvátního výsledku. Navíc sestavit dotazník ze sociální oblasti, když lidé nerozumí našim pojmům, je složité a dovysvětlování v dotazníku nejde. Proto jsme zvolili asi tu nejsložitější variantu a to rozhovorů s lidmi. Samozřejmě máme osnovu rozhovoru, tak abychom z něho mohli vyvodit nějaké závěry.“ (zřizovatel D)
Informace o službách mohou senioři získat z webových stránek, z odboru nebo přímo od poskytovatele či z nástěnky umístěné před domem poskytujícím služby. Obec se také chystá vydat „informační zpravodaj, kde budou popsány možnosti, které tady a v okolí jsou.“ (poskytovatel D) Významným zdrojem informací je také Sbor pro občanské záležitosti a Klub důchodců. A jak uvádí zřizovatel D: „Nejužitečnější zdroj informací jsou sami sousedé. Ti už třeba sami nějakou službu využívají, takže odkážou.“ 72
Tento plán vznikal, kromě dotazníku, v němž se občané mohli vyjádřit, bez komunikace s občany. Plán má rozsah tří stran, v nichž jsou jmenovány stávající sociální služby a jejich nabídka a vyslovena důležitost jejich podporování. Součástí je také graf ukazující na výsledky dotazníku, jsou zde také uvedeny služby, které by občané uvítali. Po jeho shlédnutí je patrné, že svým obsahem nesplňuje požadavky vymezené Zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, § 3.
57
Spolupráce zřizovatele a poskytovatele je založena na téměř každodenním kontaktu, jiná služba pro seniory v rámci obce neexistuje. Na určitou spolupráci s jinými poskytovateli mimo obce poukazuje tato výpověď: „Se seniory tu pracuje také Svaz postižených civilizačními chorobami a Svaz diabetiků a víceméně nám sem jezdí na poradenskou činnost i další poskytovatelé z okolních měst, kteří se setkávají zde, víme o sobě a komunikujeme spolu.“ (zřizovatel D) O problematice komunikace s okolními obcemi a zajištění služeb v nich vypovídá následující: „Trochu je problém s okolními vesnicemi, protože tam kromě jedné z nich žádná obec neposkytuje pečovatelskou službu, nemá tam žádného poskytovatele, takže je tam vše na sousedské výpomoci a jednotlivých aktivitách, které dělá obec, nějaké to setkávání a o těch my nevíme, takže mezi okolními vesnicemi komunikace vázne. Přesah práce terénní pečovatelské služby do okolních obcí je minimální a je to pouze na ústní domluvě s lidmi, ne na nějakou veřejnoprávní smlouvu s těmi vesnicemi.“ (zřizovatel D)
Obec C, která je obcí s rozšířenou působností, spolupracuje s krajem, o čemž svědčí skutečnost zapojení zřizovatele D „do tvorby střednědobého krajského plánu“ a také možnost jeho přístupu „k informacím z krajského úřadu ohledně financování sociálních služeb.“ (zřizovatel D) Na plánu rozvoje sociálních služeb se v obci pracuje, komunitní plánování zde bylo započato v roce 2004 a „plán bude do zastupitelstva města dán tak v červnu příštího roku.“ (zřizovatel D) Pro seniory zde byla podle jejich přání vytvořena neformální pracovní skupina, zapojeni jsou také v pracovní skupině občanů se zdravotními postižením.
7.6.4 Působnost obce D v zajišťování sociálních služeb Obec D je příkladem menších obcí na území lokality, ovšem s tou odlišností, že je v ní, narozdíl od všech ostatních menších obcí, poskytována pečovatelská služka v rámci bytového domu. Poskytovatel E na otázku zjišťování potřeb v obci uvedla: „Já jsem navrhla každému starostovi, ať se poptá, kolik lidí by mělo zájem o terénní službu, zatím se ale ke mně žádný zpětný informace nedostali, takže nevím.“ Informace o službě je možné získat z webových stránek, které jsou v přípravné fázi, ze seznamu poskytovatelů, který se v blízké větší obci zpracovává, nabízená služba je známa úřadům obcí. Na adresu plánu tato dotazovaná uvedla: „Plán rozvoje, to teď ještě vůbec neřeším, nestíhám.“ (poskytovatel D)
7.6.5 Přístupy zástupců zřizovatelů a poskytovatelů ke koncipování sociálních služeb O přístupech zástupců zřizovatelů a poskytovatelů ke koncipování sociálních služeb již mnohé vypovídají předchozí řádky zabývající se působností jednotlivých obcí v zajišťování těchto služeb, neboť poukazují na skutečnost, jakým způsobem jsou v nich služby koncipovány, zda dochází k plánování, či ne, a zároveň poukazují na míru zapojování občanů do tohoto procesu. Z výše uvedeného tedy již vyplývá, že v některých obcích převažuje spíše administrativní přístup (Obce, 1997), v některých má přednost přístup participativní. (Hardina, 2002) Pro dokreslení pohledu schází ještě vyjasnit, zda zástupci zřizovatelů a poskytovatelů inklinují při koncipování služeb spíše
58
k pragmatickému či koncepčnímu přístupu (Krebs, 2005), i když je zřejmé, že i v tomto je jejich směr možné alespoň částečně odvodit z předchozího. Podobně se dotazovaní liší v přístupu k zapojování občanů do rozhodování, tak jsou mezi nimi zásadní rozdíly i v představách, zda je třeba nějakých větších koncepčních změn, či nikoliv. Zřizovatel A uvádí, že jejich „pečovatelská služba je dostačující“ a že „žádné větší změny […] zatím nejsou potřeba.“ Názory dotazovaných z obce B, kteří se k problematice koncepčních změn vyjadřovali, se v její potřebě zcela neshodují. Zřizovatel C uvádí: „Větších koncepčních změn, bych řekla, že není potřeba. Co se týče Domova důchodců, to si myslím, že je tady na naše město zbytečný, teď v pečováku právě uvažují o tom, že by tam byla zavedena celodenní péče, a to je lepší, když jsou lidi tam, než v Domově důchodců.“ Zřizovatel B vidí kromě chybějícího Domova pro seniory v lokalitě problém v malé hustotě osídlení, která zapříčiňuje finanční nákladnost služeb zajišťovanými poskytovateli větších obcí ve vzdálených malých obcí, jejichž politikové se o problematiku potřeb seniorů většinou vůbec nezajímají. Poskytovatel B k problému koncepce služeb uvádí: „Celkový systém péče o seniory je podle mě nevyhovující. Pokud už se stane, že člověk nemůže zůstat doma, protože už mu nestačí terénní služba nebo taková služba pro něho tam, kde bydlí, není vůbec zajištěna, odchází v lepším případě do pečováku. Takové stěhování je pro člověka většinou hodně těžké. Nejhorší ale je, že když se ten člověk víc zhorší, tak už ho v pečováku nechtějí. Musí se pak stěhovat do Domova důchodců a to je hrozný. Tam nemá soukromí, je to spíš nemocniční prostředí, člověk má pocit, že tam už jde jen zemřít, že ho tam už nic nečeká… a co je nejhorší, tak to je to, že tady nikde ani takový domov není, takže senioři se musí stěhovat do vzdálenějších měst. […] Pořád říkám, že pečováky, ze kterých se lidi musí stěhovat, když se jejich stav zhorší, by neměly být. Měly by být jenom Domovy pro seniory, který by fungovaly podobně a na stejný úrovni jako pečováky, byly by příjemnější, dávaly by soukromí, ale zároveň by lidem zaručily, že v takovém prostředí můžou důstojně dožít.“
Zřizovatel D v obci C vnímá potřebu koncepční změny v návaznosti na její komunitní plánování: „My tady vlastně pro seniory nabízíme ze sociálních služeb jenom pečovatelskou službu a to ještě tak, že pečovatelskou službu nemáme dvacetičtyřhodinovou, respektive máme ji pouze do šestnácti hodin. Jsme velmi limitovaní a lidé hořekují nad tím, že i když se přestěhují do DPS, tak po šestnácté hodině jim nikdo ten úkon není schopný poskytnout. Takže tohle vnímám jako velkou výzvu do budoucna a když jsme teď ve fázi, kdy komunitní plán vzniká, tak tohle bude stěžejní bod, který nám z průzkumu vychází a rozhodně ho budeme muset realizovat tak, abychom dokázali rozšířit provozní dobu pečovatelské služby minimálně do dvaceti hodin. Ta potřeba vzešla především z lidí, kteří žijí v DPS, ale my nemůžeme diskriminovat lidi, kteří žijí v terénu, takže tu službu budeme muset nabídnout celému regionu.“
Poskytovatel D k zachycení potřebnosti změny uvádí: Vím […], že byl zjištěný zájem o to, abychom tady pracovali na dvě směny, ne jen na jednu, aby tady byla do večera zajištěná nějaká služba. Řeším to, do jaké míry je to reálné a užitečné. Dotazovaná z obce D ale zároveň taky ostatní dotazovaní z jiných obcí vidí problém a v návaznosti na to potřebu nějaké změny v oblasti financování služeb.
59
Příspěvky na péči jsou podle nich nepochopené, senioři často nejsou ochotni za služby platit, a tak je často nepřijímají, i když sami cítí jejich potřebu. Tato skutečnost je problémem i pro poskytovatele, neboť ti jsou na nich do jisté míry závislí. Na poskytovatele E z obce D je zároveň vzhledem k velmi vysokému nájmu oproti podobným zařízením ve vedlejších obcích vyvíjen ze strany zřizovatele tlak, aby byla péče poskytována takovým seniorům, kteří jsou schopni poskytované služby zaplatit.
7.6.6 Představy zástupců zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb V návaznosti na přístupy jednotlivých manažerů ke koncipování služeb je třeba připomenout slova Hartla (1997), který upozorňuje na skutečnost, že představy manažerů o tom, co je potřebou, se od skutečných potřeb lidí často liší, neboť v představách je zrcadlena jejich hodnotová orientace. Nutno tak podotknout, že převažuje-li při koncipování služeb pragmatický a administrativní přístup, čili vycházíli koncipování služeb z představ manažerů o potřebách seniorů, nikoliv ze skutečně zjišťovaných potřeb, těžko bude koncepce služeb zohledňovat skutečné potřeby seniorů. Z těchto přístupů je patrné, že bez skutečného zjišťování potřeb seniorů jsou základem pro tvorbu koncepce a nabídky služeb představy manažerů o těchto potřebách. Tyto představy jsou, jak z jejich výpovědí vyplývá, jak reprodukcí dříve vnímaných skutečností, tak v některých případech i fantazií vytvořeným obsahem vědomí. Takovéto představy jsou, jak upozorňuje Petrusek (1996), obrazem s určitým odklonem od skutečnosti. Nedostatečná vnímavost ke skutečným hodnotám, tedy potřebám druhých, vede pak podle Musila (2004) k zaměňování svého zájmu za zájmy ostatních a ke sklonu vyjadřovat „tzv. neuvědomované zájmy těch druhých.“ Dílčí závěr: Působnost jednotlivých obcí, o nichž hovoří Zákon č. 108/2006, se v zajišťování sociálních služeb značně liší. Obec A podle výpovědi dotazované potřeby seniorů systematicky nezjišťuje, plán rozvoje sociálních služeb nezpracovává, v jejím působení je spíše patrný pragmatický přístup popisovaný Krebsem (2005) a administrativní přístup uváděný Obcemi (1997), potřeba koncepčních změn zde vnímána není. Obec B vykázala snahu zjišťování potřeb dotazníkovou formou. Komunitní plán, který obsahově nesplňuje požadavky dané Zákonem č. 108/2006, byl předložen Radě města. V obci B jsou podle výpovědí patrné snahy o participaci občanů na rozhodování o koncepci služeb, pro niž se staví Hardina (2002), ovšem zatím dosud nerealizované. Na potřebu koncepčních změn nejsou v obci B názory zcela jednotné. Dotazovaní hovoří především o problematice chybějícího Domova pro seniory, zřizovatel C však jeho potřebu nepovažuje za tak významnou jako například zřizovatel B a poskytovatel B. Obec C potřeby seniorů zjišťuje způsobem, který podle výpovědí sami senioři považují za vyhovující, na zpracování komunitního plánu obec ve spolupráci s nimi již třetím rokem pracuje. Potřeba koncepční změny je zde registrována v návaznosti na komunitní plánování, ovšem její vhodností si poskytovatel D narozdíl od zřizovatele D není zcela jistý. Menší obce v lokalitě žádné sociální služby, až na výjimku obce D, nezajišťují. Z výpovědí dotazovaných je spíše patrné, že se představitelé těchto menších obcí o problematiku seniorů příliš nezajímají, což komplikuje možnou spolupráci i poskytování potřebné péče.
60
Ke vzájemné spolupráci všech obcí lokality při zajišťování pomoci a sociálních služeb pro seniory, jak z výpovědí jednotlivých dotazovaných vyplývá, nedochází. Na základě zjištěných skutečností lze konstatovat, že někteří z dotazovaných se svým přístupem ke koncipování a nabídce služeb blíží modelu, kdy jsou formulovány a prosazovány zájmy bez zvážení těmi, jichž se jejich uplatnění může nějakým způsobem dotknout. (Musil, 2004)
61
Závěr Ve své práci jsem se pomocí kvalitativního výzkumu snažila najít odpověď na otázku: „Jaké představy mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě o potřebách seniorů a jakým způsobem se tyto představy projevují v přístupu ke koncipování a nabídce sociálních služeb pro tuto cílovou skupinu v dané lokalitě?“ V teoretické části jsem se proto zabývala seniory a jejich životní situací, strukturou jejich potřeb a sociálními službami, které zasahují do jejich životních situacích a podílí se tak na uspokojování jejich potřeb. V metodologické části jsem pak objasnila výběr strategie zkoumání a technik sběru dat, určila jsem jednotku zkoumání a zjišťování. Dílčí výzkumné otázky, které vyplynuly z teorie, jsem operacionalizovala a sestavila je pro scénář rozhovorů a pro studium dokumentů. V závěru této části práce jsem poté popsala organizaci výzkumu, který jsem následně realizovala. Jeho výsledky jsem poté prezentovala v analytické části práce, v jejíž dílčích závěrech jsem se je snažila interpretovat vzhledem k popsané teorii. Na základě provedeného výzkumu lze konstatovat, že představy zástupců zřizovatelů a poskytovatelů o potřebách seniorů částečně odpovídají jejich skutečným potřebám, které jsou popisovány odborníky zabývajícími se problematikou potřeb seniorů. Skutečnost prezentovaného porozumění potřebám zřizovateli a poskytovateli by pak díky jimi deklarované autonomii seniorů mohla mít za následek takový způsob koncipování sociálních služeb, který by seniorům zaručil podíl na rozhodování, a tudíž by pak mohl vést k takové nabídce sociálních služeb, která by odpovídala jejich skutečným potřebám. Snaha vycházet při koncipování sociálních služeb a jejich nabídky ze skutečných potřeb seniorů je v některých obcích a službách patrná, v jiných z nich se koncipování služeb a jejich nabídka od potřeb seniorů, i přes jejich deklarované porozumění, příliš neodvíjí. Koncepce služeb pak místo ze skutečných potřeb seniorů vychází z představ zástupců zřizovatelů a poskytovatelů o nich a výsledkem pak tudíž může být stav, kdy je nabídka jejich služeb skutečným potřebám seniorů vzdálená. Pro odpověď na hlavní výzkumnou otázku lze tedy konstatovat: Zástupci zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě mají takové představy o potřebách seniorů, které částečně odpovídají jejich skutečnosti. Některé z těchto představ vychází ze skutečně zjišťovaných potřeb, některé jsou pouze reprodukcí dříve vnímaných skutečností či fantazií vytvořeným obsahem vědomí. V přístupu ke koncipování a nabídce sociálních služeb pro tuto cílovou skupinu v dané lokalitě se pak tyto představy projevují různým způsobem, a to jak u jednotlivých zástupců zřizovatelů a poskytovatelů, tak v jednotlivých obcích na jejím území. Výsledkem těchto projevů pak mohou být takové sociální služby, jejichž nabídka na skutečné potřeby seniorů poměrně dobře reaguje, zároveň však i takové služby, které svou nabídkou potřebám seniorů neodpovídají. Nesprávná volba východiska pro koncipování a nabídku sociálních služeb pak může mít za následek nerovnováhy v životních situacích seniorů. Doporučení: Na základě možnosti získání určitého vhledu do problematiky systému sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě si dovoluji formulovat následující doporučení:
62
Představitelům většiny obcí doporučuji zavést či vylepšit komunikaci se seniory při koncipování jim určených služeb a seznámit se tak s jejich potřebami. Všem představitelům obcí, ale i zřizovatelům a poskytovatelům služeb, doporučuji zvážit, co by bylo možné realizovat pro lepší komunikaci a spolupráci mezi obcemi navzájem tak, aby byla pomoc pro seniory v lokalitě nějakým způsobem koordinována a to přinejmenším tak, aby nedocházelo k situacím, kdy někteří senioři zůstávají ve svých domovech zcela bez pomoci sociálních služeb a jsou odkázáni pouze na pomoc svých rodin, sousedů, či na stěhování se za službami do jiného místa, než je jim blízké. Dále doporučuji zvážit, zda by v lokalitě nebylo vhodné zavést služby stacionářů či jiných služeb nabízející seniorům vzdělávací a aktivizační programy, které by dokázaly reagovat na jejich potřebu seberealizace a které by mohly pomoci jejich sociálnímu začleňování. Doporučuji také zamyslet se nad potřebou zavedení služby Domova pro seniory. Nynější počet seniorů umístěných v těchto Domovech mimo lokalitu sice někteří z dotazovaných ještě nepovažují za alarmující, ovšem při zohlednění současného vývoje stárnutí populace a tím i rostoucího počtu seniorů závislých na pomoci druhých osob se dá předpokládat, že poptávka po této službě, která se objevuje již dnes, ještě dále poroste. Aplikace výzkumu: Výsledky, které práce prezentuje, poskytují náhled na skutečnost, do jaké míry reaguje stávající systém sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě na jejich skutečné potřeby a do jaké míry je tento systém pouze odrazem představ zřizovatelů a poskytovatelů o těchto potřebách či odrazem jejich přístupu ke koncipování těchto služeb. Práce tak může posloužit jako podklad při tvorbě nebo přehodnocování koncepce sociálních služeb, neboť její výsledky alespoň částečně ukazují, v čem stávající služby reagují na skutečné potřeby seniorů a v čem naopak tuto funkci neplní. Výsledky práce tak mohou kromě tvůrců koncepce sociálních služeb sloužit také současným zřizovatelům a poskytovatelům jako potvrzení jejich práce, nebo jako podnět k tomu, co ve své nabídce změnit tak, aby jimi poskytované služby skutečně korespondovaly s potřebami těch, jimž jsou určeny.
63
Bibliografie Použitá literatura: BERAN, J. 1996. Psychoterapeutický přístup v klinické praxi. Jinočany : H & H. BLACKMAN, T., BRODHURST, S., CONVERY, J. 2001. Social care and social exclusion: a comparative study of older people’s care in Europe. Basingstoke : Palgrave DISMAN, M. 2000. Jak se vyrábí sociologická znalost : příručka pro uživatele. Praha: Karolinum. GEIST, B. 2000. Psychologický slovník. Praha: Vodnář. GOFFMAN, E. 1991. Asylums: essays on the social situation of mental patiens and other inmates. London: Penguin Books. HARDINA, D. 2002. Analytical skills for community organization practice. New York: Columbia University Press. HARTL, P. 1997. Komunita občanská a komunita terapeutická. Praha: Sociologické nakladatelství. HARTL, P., HARTLOVÁ H. 2000. Psychologický slovník. Praha: Portál. HAŠKOVCOVÁ, H. 1989. Fenomén stáří. Praha: Panorama. HAVRDOVÁ, Z. 1999. Kompetence v praxi sociální práce: metodická příručka pro učitele a supervizory v sociální práci. Praha: Osmium. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál. HOLMEROVÁ, I., JURAŠKOVÁ, B., ZIKMUNDOVÁ, K. 2002. Vybrané kapitoly z gerontologie. Praha: Gema JANOUŠKOVÁ, K. ed. 2007. Metodické a koordinační dovednosti v sociálních službách: sborník studijních textů pro metodiky sociální prevence a sociální kurátory pověřené koordinační činností. Ostrava : Ostravská univerzita Ostrava. KOTÝNKOVÁ, M., ČERVENKOVÁ, A. 2001. Začlenění seniorů v sociální struktuře soudobé společnosti. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. KOZLOVÁ, L. 2005. Sociální služby. Praha: Triton. KREBS, V. 2005. Sociální politika. Praha: ASPI. KUBALČÍKOVÁ, K. 2000. Služby pro seniory závislé na pomoci jiné osoby. Sociální studia. 2000, č. 5. str. 165-173 KUBALČÍKOVÁ, K. 2005. Sociální služby pro seniory závislé na pomoci druhé osoby jako způsob snižování rizika sociálního vyloučení. Disertační práce. Masarykova univerzita: Fakulta sociálních studií. LANGMEIER, J. 2006. Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing. MATOUŠEK, O. 2003a. Slovník sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, O. 2003b. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál.
64
MATOUŠEK, O. a kol. 2005. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha : Portál. McDONALD, A. 1999. Understanding community care: a guide for social workers. Basingstoke: Palgrave 1999. MIKULÁŠTÍK, M. 2003. Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada Publishing. MUSIL, L. 2002. Změna klienta a změna prostředí. Sociální práce. 2002, č. 2. str. 73-86 MUSIL, L. 2004. "Ráda bych Vám pomohla, ale…" : dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: Marek Zeman. MUSIL, L., HUBÍKOVÁ, O., KUBALČÍKOVÁ, K. 2003. Kultura poskytování osobních sociálních služeb: případová studie Pečovatelské služby : zpráva z třetí fáze výzkumu. Brno: VÚPSV. NAVRÁTIL, P. 2003. Životní situace jako předmět intervence sociálního pracovníka. Sociální práce. 2003, č. 2: str. 84-94 NAVRÁTIL, P., MUSIL, L. 2000. Sociální práce s příslušníky menšinových skupin. Sociální studia. 2000, č. 5: str. 128-163 Obce, města, regiony a sociální služby. 1997. Praha: Sociopress OBHOLZER, A., ROBERTS, V.Z. eds. 1999. The unconscious at work: individual and organizational stress in the human service, Hove: Brunner-Routledge. PACOVSKÝ, V. 1990. O stárnutí a stáří. Praha : Avicenum. PETRUSEK, M. et al. 1996. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum. PHILLIPSON, CH. et al. 2001. The family and community life of older people: social network and social support in three urban areas. London: Routledge. PICHAUD, C., THAREAUOVÁ, I. 1998. Soužití se staršími lidmi. Praha: Portál. PONĚŠICKÝ, J., 2006. Člověk a jeho postavení ve světě: filosofické otázky – psychologické odpovědi. Praha: Triton. PRŮŠA, L. 2007. Ekonomie sociálních služeb. Praha: ASPI. ŘÍČAN, P. 2004. Cesta životem. Praha: Portál. SCHULZ VON THUN, F. 2005. Jak spolu komunikujeme? : překonávání nesnází při dorozumívání. Praha: Grada Publishing. SILLAMY, N. 2001. Psychologický slovník. Olomouc: Univerzita Palackého. SKŘIČKOVÁ, Z. 2007. Metodiky pro plánování sociálních služeb: komunitní plánování sociálních služeb. Praha: Centrum pro komunitní práci. STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. 1999. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice : Albert. STUART-HAMILTON, I. 1999. Psychologie stárnutí. Praha: Portál SÝKOROVÁ, D., CHYTIL, O. 2004. Autonomie ve stáří: Strategie jejího zachování. Ostrava: Zdravotně sociální fakulta OU. VÁGNEROVÁ, M. 2000. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál
65
VOHRALÍKOVÁ, L., RABUŠIC, L. 2004. Čeští senioři, včera, dnes a zítra. Brno: VÚPSV WADE, S. 2004. Intermediate care of older people. London: Whurr ZAVÁZALOVÁ, H. 2001. Vybrané kapitoly ze sociální gerontologie. Praha: Karolinum.
Internetové zdroje: Národní akční plán sociálního začleňování 2006-2008. Praha: MPSV ČR. Dostupné na World Wide Web: Národní program přípravy na stárnutí na období let 2003-2007. Praha: MPSV ČR. Dostupné na World Wide Web: Registr poskytovatelů sociálních
služeb.
Dostupné
na
World
Wide
Web:
Statistiky. Dostupné na World Wide Web: Veřejná správa. Dostupné na World Wide Web: Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Dostupné na World Wide Web:
66
Anotace Název diplomové práce: Struktura a nabídka sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě Počet slov: 22.810 Diplomová práce se věnuje potřebám seniorů a sociálním službám, které se podílí na jejich uspokojování. Základním tématem této práce je hlavní výzkumná otázka, která zní: „Jaké představy mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě o potřebách seniorů a jakým způsobem se tyto představy projevují v přístupu ke koncipování a nabídce sociálních služeb pro tuto cílovou skupinu v dané lokalitě?“ Práce je rozdělena do tří následujících celků. První z nich, teoretická část, je zaměřena na seniory a koncept jejich životní situace, na jejich potřeby a na sociální služby a jejich koncipování. V druhé, metodologické části, jsou zdůvodněny postupy výzkumu, třetí, analytická část, interpretuje zjištěné skutečnosti. Na jejich základě je pak v závěru práce zodpovězena hlavní výzkumná otázka.
67
Annotation Diploma subject: The structure and offer of social services for seniors in a chosen locality The number of words: 22.810 This diploma work`s thesis will focus on the issues related to needs of seniors and social services, which partake on thein satisfying. The main focus of this thesis is the main research question: „Which imaginations have representatives of founders and providers of social services for seniors in a chosen locality and how are these imaginations manifested in the accession to the conceiving and the offer of social services for this target group in this locality?“ This diploma thesis is divided into three parts. The first theoretical part is focused on seniors and the concept of their life situation, on their needs and on social services and their conceiving. In the second methodological part there are given reasons for procedures of research, the third analytic part interprets indentified factes. On their basis is answered the main research question on the conclusion of the thesis.
68
Jmenný rejstřík B
Navrátil ................................................... 9, 10, 38, 39
Beran ....................................................................... 15 Blackman .................................................... 14, 15, 44
O Obholzer.................................................................. 13
D P
Disman .............................................................. 32, 34
Pacovský ........................................... 8, 14, 17, 18, 38 Petrusek................................................. 11, 30, 32, 60 Phillipson .......................................................... 14, 15 Pichaud, Thareauová . 7, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 23, 40, 41, 42, 43, 44, 47, 48 Poněšický ................................................................ 13 Průša ........................................................... 19, 20, 30
G Geist .................................................................. 12, 15 Goffman .................................................................. 12
H Hardina ....................................................... 29, 58, 60 Hartl ...................................................... 11, 22, 30, 60 Hartlovi ....................................................... 11, 15, 44 Haškovcová ...................... 8, 14, 16, 17, 38, 44, 47, 48 Havrdová................................................................. 27 Hendl........................................................... 32, 33, 34 Holmerová ........................................................ 24, 55
R Registr poskytovatelů ........................................ 34, 37
Ř Říčan ............................................... 14, 18, 47, 48, 50
J
S
Janoušková .............................................................. 23
Kotýnková, Červenková.......................................... 21 Kozlová ................................................................... 27 Krebs ........................................................... 29, 59, 60 Kubalčíková ....... 17, 20, 21, 22, 23, 24, 50, 51, 53, 54
Schulz ..................................................................... 15 Sillamy .................................................................... 11 Skřičková ................................................................ 29 Statistiky ................................................................. 35 Strauss, Corbinová .................................................. 32 Stuart-Hamilton......................................... 7, 8, 37, 38 Sýkorová, Chytil12, 16, 17, 20, 22, 23, 24, 42, 45, 46, 47, 51
L
V
Langmeier ................................................................. 7
Vágnerová ... 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 40, 43, 44, 47, 48 Veřejná správa ........................................................ 27 Vohralíková, Rabušic .......................................... 7, 14
K
M Matoušek.. 8, 11, 16, 17, 19, 22, 27, 29, 30, 38, 47, 49 McDonald ............................................................... 29 Mikuláštík ......................................................... 15, 44 Musil ........ 9, 10, 11, 16, 17, 19, 22, 23, 31, 38, 60, 61 Musil, Hubíková, Kubalčíková ......................... 17, 23
W Wade ..................................................... 22, 24, 54, 55
Z
N
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.... 8, 19, 20, 23, 25, 26, 28, 29, 30, 49, 56, 57, 60 Zavázalová .............................................. 8, 13, 17, 48
Národní akční plán sociálního začleňování na léta 2006 – 2008 ....................................................... 21 Národní program přípravy na stárnutí na období let 2003 – 2007 ....................................................... 24
69
představy . 6, 12, 16, 18, 27, 30, 32, 33, 34, 35, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 56, 59, 60, 62, 63
Věcný rejstřík
S A
cílová skupina ..........................6, 8, 32, 35, 37, 49, 62
seberealizace ...... 12, 17, 18, 21, 33, 40, 47, 48, 53, 63 senior... 6, 8, 10, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 31, 32, 33, 34, 35, 37, 38, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63 soběstačnost ........... 7, 8, 16, 20, 22, 23, 24, 25, 26, 47 sociální fungování ..................................... 8, 9, 11, 38 sociální potřeby ..........................11, 12, 13, 14, 40, 41 sociální služby. 6, 8, 10, 16, 19, 20, 21, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 40, 49, 51, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63 starý člověk ........ 12, 13, 15, 16, 17, 18, 23, 37, 43, 48
D
U
deinstitucionalizace ....................21, 22, 31, 33, 50, 51
uznání .................................................... 12, 16, 17, 46 užitečnost ............................. 12, 16, 17, 40, 41, 46, 47
autonomie 7, 11, 12, 15, 16, 17, 18, 33, 40, 42, 45, 46, 47, 51, 52, 53, 62
B bezpečí ......... 11, 12, 13, 14, 18, 33, 40, 42, 43, 51, 52
C
F V
fyziologické potřeby ....................... 11, 12, 18, 33, 40
vážnost ........................................................ 12, 16, 46
I informovanost ................................. 14, 17, 23, 44, 54
Z
K
zdravotní péče ......................................... 7, 24, 42, 55 zřizovatel. 6, 10, 18, 29, 31, 32, 33, 34, 35, 37, 38, 40, 41, 42, 43, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 60, 62, 63
komunikace .. 12, 15, 25, 40, 44, 45, 52, 55, 57, 58, 63 koncepce ........................ 21, 31, 32, 33, 59, 60, 62, 63 koncipování ... 6, 19, 27, 29, 30, 32, 35, 37, 49, 53, 56, 58, 60, 61, 62, 63 koordinace ..................................21, 24, 31, 33, 54, 55
Ž životní situace .... 6, 8, 9, 10, 19, 22, 23, 33, 37, 38, 62
L lokalita .... 6, 27, 30, 32, 34, 35, 37, 49, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 58, 59, 60, 61, 62, 63
N nabídka .... 6, 17, 21, 22, 23, 27, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 49, 51, 52, 53, 59, 60, 61, 62, 63 naplnění.............. 12, 17, 18, 29, 33, 40, 42, 47, 48, 53
P poskytovatel . 6, 10, 18, 19, 21, 22, 23, 24, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 49, 50, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 60, 62, 63 potřeby .. 6, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 17, 18, 19, 21, 22, 23, 24, 27, 28, 29, 30, 32, 33, 34, 35, 37, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 51, 52, 53, 54, 56, 57, 60, 62, 63
70
Přílohy Příloha č. 1: Změny v sociálních službách pro seniory závislé na pomoci druhé osoby Příloha č. 2: Operacionalizace dílčích výzkumných otázek Příloha č. 3: Scénář se zřizovateli a poskytovateli sociálních služeb Příloha č. 4: Otázky pro studium dokumentů Příloha č. 5: Nabídky služeb jednotlivých obcí
Příloha č. 1: Změny v sociálních službách pro seniory závislé na pomoci druhé osoby (1) Změny na úrovni poskytovatelů služeb (a) Od standardizovaných k pružným službám
Tradiční model
Nový model
Poskytování služeb v zařízeních Unifikované služby Rigidní, byrokratické časové určení
Poskytování služeb v domácnosti Služby přizpůsobené potřebám Flexibilní, časově přizpůsobené klientovi Propojení různých typů služeb
Nepropojenost služeb (b) Od implicitního k explicitnímu vztahu s neformálním sektorem
Klient jako pasivní příjemce Neformální poskytovatelé jsou privátní záležitost Neformální sektor předpokládaný, ale nesledovaný Formální a neformální sektor se nahrazují
Klient jako aktivní spolutvůrce Neformální sektor jako součást souhrnného balíku služeb Neformální sektor je monitorován a hodnocen jeho potenciál Formální a neformální sektor se vzájemně doplňují
Monopol veřejných poskytovatelů Fragmentace služeb Zajištění služeb je zodpovědnost státu Ochranný paternalismus
Pluralistický mix poskytovatelů Koordinace služeb Rozložení zodpovědnosti mezi stát, rodinu, neformální sektor,… Podpora individuální zodpovědnosti
Universální skladba služeb Objem služeb určen požadavky Dodatečné zkoumání rozpočtových limitů Účinnost je zkoumána na makro úrovni, byrokratickými postupy
Výběr a cílenost služeb Objem služeb limitován náklady Nákladové limity jsou stanoveny při poskytování služby Účinnost je testována na mikro úrovni, hodnocením jednotlivých služeb
(2) Změny welfare systému (a) Od byrokratického centralismu k regulovanému pluralismu
(b) Od oddělení k integraci sociálních a ekonomických kritérií
Zdroj: Evers (1991) in Kubalčíková (2005)
72
Příloha č. 2: Operacionalizace dílčích výzkumných otázek Dílčí výzkumné otázky týkající se seniorů a jejich životní situace:
Operacionalizované otázky:
Co je podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů stáří, kdy podle nich začíná? Koho považují za starého člověka? Určují zástupci zřizovatelů a poskytovatelů hranici stáří na základě chronologického Jak definují zástupci zřizovatelů a věku? poskytovatelů stáří a starého člověka? Dá se podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů říci, že mají všichni lidé ve stejné věkové kategorii totožné potřeby? Kdo je cílovou skupinu, jíž jsou služby určeny? Co je podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů příčinou toho, že se senioři nalézají v obtížných životních situacích? Jaké životní situace seniorů jsou podle Jak by měla být podle zástupců zřizovatelů zástupců zřizovatelů a poskytovatelů a poskytovatelů zajištěna pomoc důvodem pro intervenci sociálních služeb? seniorům? Co podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů očekávají od společnosti senioři?
Dílčí výzkumné otázky týkající se potřeb seniorů: Jaká je podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů skladba potřeb seniorů?
Jakou představu mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů o fyziologických potřebách seniorů?
Operacionalizované otázky: Co se zástupcům zřizovatelů a poskytovatelů vybaví, když se řekne „potřeby seniorů“? Jaké potřeby jsou podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů nejdůležitější? Kterým potřebám seniorů je podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů třeba věnovat nejvíce času? Myslí si zástupci zřizovatelů a poskytovatelů, že pro seniory může být přijímání péče o vlastní osobu problémem? Jak se podle nich cítí senioři, kteří potřebují pomoc s uspokojením svých fyziologických potřeb? Dávají senioři podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů v péči o sebe raději přednost vlastním, i když třeba omezeným možnostem?
73
Jakou představu mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů o potřebě bezpečí seniorů?
Jakou představu mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů o sociálních potřebách seniorů?
Jakou představu mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů o potřebě autonomie seniorů?
Co pro seniory znamená podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů bezpečí? Myslí si, že všichni senioři vnímají své bezpečí stejně? Čím se podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů cítí senioři nejvíc ohroženi? Kdo by podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů měl seniorům dávat pocit bezpečí? Jaký je názor zástupců zřizovatelů a poskytovatelů na zájem seniorů o dění kolem nich? Co podle nich seniory zajímá? Mají podle nich senioři dostatečné informace o tom, co je zajímá? Jaké kontakty potřebují podle zástupců zřizovatelů a poskytovatel senioři? Mají podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů senioři dostatek kontaktů s druhými? Kterým kontaktům dávají senioři podle nich přednost, kdo je pro ně nejdůležitější? Jaký je názor zástupců zřizovatelů a poskytovatelů na sexuální život starých lidí? Mají podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů senioři sexuální potřeby? Vidí v něčem zástupci zřizovatelů a poskytovatelů možné překážky, které mohou bránit jejich sexuálnímu životu? V čem je podle názoru zástupců zřizovatelů a poskytovatelů pro seniory důležitá komunikace? Jaké problémy mohou mít podle nich senioři v komunikaci s druhými? Jaký je názor zástupců zřizovatelů a poskytovatelů na autonomii seniorů? Mohou být podle nich senioři autonomní? V čem podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů spočívá autonomie seniorů? Čeho nepodle nich autonomie seniorů týká? Co podle nich znamená, když se řekne, že je senior autonomní? Co si zástupci zřizovatelů a poskytovatelů myslí o způsobilosti seniorů k rozhodování za sebe? Cítí se podle zástupců zřizovatelů a
74
Jakou představu mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů o potřebě seberealizace a naplnění seniorů?
Dílčí výzkumné otázky týkající sociálních služeb pro seniory: Co je podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů cílem sociálních služeb?
Zda a jakým způsobem reaguje současná politika sociálních služeb pro seniory na vývojový trend deistitucionalizace?
poskytovatelů senioři ve společnosti přijati? Jsou v ní podle nich vážení a uznávaní? Jaký je názor zástupců zřizovatelů a poskytovatelů na užitečnost seniorů? Chtějí být senioři podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů užiteční? V čem podle nich mohou být užiteční? Potřebují mít senioři podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů nějakou činnost? Jsou si ji podle nich senioři schopni sami najít? Jaký je podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů život ve stáří? Co si o něm myslí? Může být život ve stáří podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů hodnotný? V čem podle nich spočívá jeho smysl? Jakou roli může v životě seniorů hrát podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů jejich duchovní zaměření?
Operacionalizované otázky: Co by měly služby podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů seniorům poskytovat? K čemu by podle nich služby měly vést, před čím by měly chránit? Jaké bydlení podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů senioři preferují? Dávají senioři podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů přednost samostatnému bydlení? Vidí zástupci zřizovatelů a poskytovatelů nějaká rizika v tom, když se senior stěhuje do nějakého pobytového zařízení? Jaké typy služeb považují zástupci zřizovatelů a poskytovatelů pro seniory za nejvhodnější? Z jakých důvodů? Jaký je názor zástupců zřizovatelů a poskytovatelů na poskytování služeb v domácnosti seniora? Poskytují služby všem seniorům stejnou pomoc nebo je konkrétní pomoc odlišná podle toho, co jednotliví senioři potřebují?
75
Zda a jakým způsobem reaguje současná politika sociálních služeb pro seniory na trend přizpůsobování služeb jejich poptávce?
Zda a jakým způsobem reaguje současná politika sociálních služeb pro seniory na trend obnovování pluralismu poskytovatelů?
Jak je vyřešeno poskytování služeb z hlediska času? Mohou si senioři vybrat dobu, kdy jim budou služby poskytnuty? Jsou seniorům dostupné kompenzační pomůcky? Kdo podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů nejlépe ví, co senioři potřebují? Myslí si zástupci zřizovatelů a poskytovatelů, že by senioři měli mít možnost vyjadřovat se k tomu, co potřebují? Jsou senioři podle nich schopni formulovat to, co potřebují? Co senioři nejčastěji žádají? Jak systém služeb hodnotí senioři? Jaká je stávající nabídka sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě? Jakou pomoc seniorům služby nabízí? Co je obsahem nabízených služeb seniorům? Na co jsou služby zaměřeny? Zahrnuje nabídka služeb také nemateriální pomoc? Na kterou pomoc je kladen větší důraz? Jaké činnosti služby nabízí? V jakých zařízeních sociálních služeb jsou tyto služby poskytovány? Kdo je ve vybrané lokalitě zřizovatelem a kdo poskytovatelem sociálních služeb pro seniory? Má mezi poskytovateli kromě státní správy a samosprávy své místo také nestátní sektor? Hraje v poskytování služeb pro seniory také tržní sektor? Nabízí v lokalitě někdo tyto komerční aktivity? Jakou mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů zkušenost ze zapojováním rodiny do péče o seniora? V čem vidí význam rodiny pro seniora? Jakou zkušenost se zapojením rodiny do poskytování pomoci mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů v případě pobytu seniora v zařízeních sociálních služeb? Mají senioři možnost volit mezi různými poskytovateli nebo jsou odkázáni na
76
přijímání pomoci od jednoho poskytovatele? Je pomoc pro seniory nějakým způsobem koordinována? Spolupracují zástupci zřizovatelů a poskytovatelů při zprostředkování pomoci Zda a jakým způsobem reaguje současná s obcemi, krajem, poskytovateli? Jakým politika sociálních služeb pro seniory na způsobem? trend rozvoje koordinace a propojování Jsou služby nějakým způsobem propojeny zdravotní a sociální péče? se zdravotnickou péčí? Existuje v lokalitě nějaký poskytovatel, který spolu se sociální péčí zajišťuje i zdravotní péči? Probíhá nějakým způsobem zjišťování potřeb občanů? Jak? Jakým způsobem jsou senioři informováni o nabízených službách? Jakým způsobem je s občany komunikováno při vytváření koncepce sociálních služeb? Existuje v této lokalitě zpracovaný plán rozvoje sociálních služeb? Jakým způsobem tento plán vznikal? Vychází plán rozvoje sociálních služeb Jaké je působení veřejné správy při z potřeb občanů? zajišťování sociálních služeb pro seniory a Kdo se na jeho zpracovávání podílel? k jakému přístupu zástupci zřizovatelů a Na jaké časové období je vytvořen? poskytovatelů při vytváření koncepce Jaké typy služeb jsou v něm podporovány? sociálních služeb inklinují? Existuje v lokalitě komunitní plánování služeb? Je pomoc pro seniory nějakým způsobem koordinována? Spolupracují zástupci zřizovatelů a poskytovatelů při zprostředkování pomoci s obcemi, krajem, poskytovateli? Jakým způsobem? Jak zástupci zřizovatelů a poskytovatelů hodnotí sociální služby pro seniory, které jim nabízí? Je podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů třeba nějakých větších koncepčních změn?
77
Příloha č. 3: Scénář rozhovoru se zřizovateli a poskytovateli sociálních služeb 1. Co je podle Vás stáří, kdy začíná? Koho považujete za starého člověka? Určujete hranici stáří na základě chronologického věku? Dá se podle Vás říci, že mají všichni lidé ve stejné věkové kategorii totožné potřeby? Kdo je cílovou skupinou, jíž jsou vaše služby určeny? 2. Čím se podle Vás senioři cítí nejvíce ohroženi a co podle Vás od společnosti očekávají? Co je podle Vás příčinou toho, že se senioři nalézají v obtížných životních situacích? Co pro seniory podle Vás znamená bezpečí? Myslíte si, že své bezpečí vnímají všichni senioři stejně? 3. Jak by měla být podle Vás zajištěna pomoc seniorům? Kdo by podle Vás měl seniorům dávat pocit bezpečí? Co by měly služby podle Vás seniorům poskytovat? K čemu by podle Vás měly vést, před čím by měly chránit? 4. Co se Vám vybaví, kde se řekne „potřeby seniorů?“ Jaké potřeby jsou podle Vás nejdůležitější? Kterým je podle Vás třeba věnovat nejvíce času? Kdo podle Vás nejlépe ví, co senioři potřebují? Myslíte si, že by senioři měli mít možnost vyjadřovat se k tomu, co potřebují? Jsou podle Vás senioři schopni formulovat to, co potřebují? 5. Jaký je Váš názor na autonomii seniorů? Mohou být podle Vás senioři autonomní? V čem podle Vás spočívá jejich autonomie? Čeho se týká? Co podle Vás znamená, když se řekne, že je senior autonomní? Co si myslíte o způsobilosti seniorů k rozhodování se za sebe? 6. Jak se podle Vás cítí senioři, kteří potřebují pomoc s uspokojením svých fyziologických potřeb? Myslíte si, že pro ně přijímání péče o vlastní osobu může být problémem? Dávají podle Vás v péči o sebe raději přednost vlastním, i když třeba omezeným možnostem? 7. Jaký je podle Vás život ve stáří? Co si o něm myslíte? Může být život ve stáří podle Vás hodnotný?V čem podle Vás spočívá jeho smysl? Cítí se podle Vás senioři společností přijati?Jsou v ní vážení a uznáváni? Jaký je Váš názor na užitečnost seniorů? Chtějí být užiteční? V čem podle Vás mohou být užiteční? Potřebují mít senioři podle Vás nějakou činnost? Jsou si ji schopni sami najít? Jakou roli může v životě seniorů hrát podle Vás jejich duchovní zaměření? 8. Jaké kontakty potřebují podle Vás senioři? Mají podle Vás senioři dostatek kontaktů s druhými? Kterým kontaktům dávají senioři podle Vás přednost, kdo je pro ně nejdůležitější?
78
9. V čem je podle Vašeho názoru pro seniory důležitá komunikace? Jaké mohou mít podle Vás senioři problémy v komunikaci s druhými? 10. Jaký je Váš názor na zájem seniorů o dění kolem nich? Co podle Vás seniory zajímá? Mají podle Vás dostatečné informace o tom, co je zajímá? Jakým způsobem jsou senioři informováni o vašich službách? 11. Jaký je Váš názor na sexuální život starých lidí? Mají podle Vás senioři sexuální potřeby? Vidíte v něčem možné překážky, které mohou bránit jejich sexuálnímu životu? 12. Jaké bydlení podle Vás senioři preferují? Dávají senioři přednost samostatnému bydlení? Vidíte nějaká rizika v tom, když se senior stěhuje do nějakého pobytového zařízení? 13. Jaké typy služeb považujete pro seniory za nejvhodnější? Z jakých důvodů? Jaký je Váš názor na poskytování služeb v domácnosti seniora? Jak hodnotíte sociální služby pro seniory, které seniorům nabízíte? Je podle Vás třeba nějakých větších koncepčních změn? Jak systém služeb hodnotí senioři? Co senioři nejčastěji žádají? 14. Co seniorům nabízí Vaše služby? Jakou pomoc seniorům nabízíte? Na co jsou Vaše služby zaměřeny? Poskytujete všem seniorům stejnou pomoc nebo je konkrétní pomoc odlišná podle toho, co jednotliví senioři potřebují? Jak je vyřešeno poskytování služeb z hlediska času? Mohou si senioři vybrat dobu, kdy jim budou služby poskytnuty? Je vaše služba nějakým způsobem propojena i se zdravotnickou péčí? 15. Jakou máte zkušenost se zapojováním rodiny do péče o seniora? V čem vidíte význam rodiny pro seniora? Jakou máte zkušenost se zapojením rodiny do poskytování pomoci v případě pobytu seniora v zařízeních sociálních služeb? 16. Existuje v této lokalitě zpracovaný plán rozvoje sociálních služeb? Jakým způsobem tento plán vznikal? Na jaké časové období je vytvořen? Kdo se na jeho zpracovávání podílel? Existuje v lokalitě komunitní plánování služeb? 17. Probíhá nějakým způsobem sledování potřeb občanů? Jak? Jak komunikujete s občany při vytváření koncepce služeb? 18. Je pomoc pro seniory nějakým způsobem koordinována? Spolupracujete při zprostředkování pomoci s obcemi, krajem, poskytovateli? Jakým způsobem?
79
Příloha č. 4: Otázky pro studium dokumentů Jaká je stávající nabídka sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě? Jakou pomoc seniorům služby nabízí? Co je obsahem nabízených služeb seniorům? Zahrnuje nabídka služeb také nemateriální pomoc? Na kterou pomoc je kladen větší důraz? Jaké činnosti služby nabízí? V jakých zařízeních sociálních služeb jsou tyto služby poskytovány? Kdo je ve vybrané lokalitě zřizovatelem a kdo poskytovatelem sociálních služeb pro seniory? Má mezi poskytovateli kromě státní správy a samosprávy své místo také nestátní sektor? Hraje v poskytování služeb pro seniory také tržní sektor? Nabízí v lokalitě někdo tyto komerční aktivity? Mají senioři možnost volit mezi různými poskytovateli nebo jsou odkázáni na přijímání pomoci od jednoho poskytovatele? Existuje v lokalitě nějaký poskytovatel, který spolu se sociální péčí zajišťuje i zdravotní péči? Jsou seniorům dostupné kompenzační pomůcky? Existuje v lokalitě zpracovaný plán rozvoje sociálních služeb? Jakým způsobem tento plán vznikal? Na jaké časové období je vytvořen? Kdo se na jeho zpracování podílel? Existuje v lokalitě komunitní plánování služeb? Jaké typy služeb jsou v něm podporovány? Vychází plán rozvoje sociálních služeb z potřeb občanů?
80
Příloha č. 5: Nabídky služeb jednotlivých obcí Nabídka pečovatelské služby obce B Nabídka služeb zahrnuje tyto úkony pečovatelské služby: a) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu: pomoc a podpora při podávání jídla a pití, pomoc při oblékání a svlékání včetně speciálních pomůcek, pomoc při prostorové orientaci, samostatném pohybu ve vnitřním prostoru, pomoc při přesunu na lůžko nebo vozík b) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu: pomoc při úkonech osobní hygieny, pomoc při základní péči o vlasy a nehty, pomoc při využití WC c) poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy: zajištění stravy odpovídající věku, zásadám racionální výživy a potřebám dietního stravování, dovoz nebo donáška jídla v DpS a v terénu, pomoc při přípravě jídla a pití, příprava jídla a pití d) pomoc při zajištění chodu domácnosti: běžný úklid a údržba domácnosti, údržba domácích spotřebičů, pomoc při zajištění velkého úklidu domácnosti, např. sezónního úklidu, úklidu po malování, donáška vody, topení v kamnech včetně donášky a přípravy topiva, údržba topných zařízení, běžné nákupy a pochůzky, velký nákup, např. týdenní nákup, nákup ošacení a nezbytného vybavení domácnosti, praní a žehlení ložního prádla, popř. jeho drobné úpravy, praní a žehlení osobního prádla, popř. jeho drobné úpravy e) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím: doprovázení dětí do školy, školského zařízení, k lékaři a doprovázení zpět, doprovázení dospělých osob do školy, školského zařízení, zaměstnání, k lékaři, na orgány veřejné moci a instituce poskytující veřejné služby a doprovázení zpět. Navíc služba nabízí tyto fakultativní úkony: dohled nad klientem od 7 do 15hodin, koupel, jednoduché ošetřovatelské úkony, mytí společných prostor domu, aktivizační program, cvičení s klienty, kavárničky, masáž, mazání těla po koupeli, nanášení léčebných gelů. Dále služba nabízí sociální poradenství a tísňovou péči, která zahrnuje poskytnutí nebo zprostředkování neodkladné pomoci při krizové situaci. Nabídka odborného sociálního poradenství v obci B Nabídka této služby zahrnuje: a) sociální poradenství: pracovníci se snaží poskytnout ucelé informace ze sociální oblasti podle jeho potřeby. Zejména jsou podávány informace o těchto oblastech: dávky sociální péče a státní sociální podpory, kontakty na návazné sociální služby, vhodnost typu kompenzačních pomůcek, možné způsoby získání pomůcky, která není k dispozici na místě, možnosti získání pomůcky prostřednictvím zdravotní pojišťovny, pomoc s výběrem vhodné pomůcky dle katalogu, příp. internetu a vyhledání číselného kódu vybrané kompenzační pomůcky b) zapůjčení kompenzační pomůcky Nabídka pečovatelské služby obce C Všem klientům nabízí služba:
81
a) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu: pomoc s oblékáním, podáváním jídla a pití, pomoc při přesunu na lůžko nebo vozík b) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu: pomoc při mytí v domácnosti nebo možnost odvozu a vykoupání v naší koupelně vybavené zvedacím zařízením. c) pomoc při zajištění stravy: dovoz nebo donáška jídla d) pomoc při zajištění chodu domácnosti: běžný úklid a údržba domácnosti, sezónní úklid, velký úklid, běžné nákupy a pochůzky, praní a žehlení osobního prádla e) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím: doprovod při zařizování osobních záležitostí, k lékaři a na úřady f) jednoduché ošetřovatelské úkony: dohled - kontrola zdravotního stavu klienta g) taxi služba: dovoz na úřady, k lékaři a do ostatních veřejných institucí (knihovna, muzeum aj.) Klientům ubytovaným v Centru jsou navíc nabízeny telefonní služby (každý klient má v bytě zaveden telefon), údržbářské práce, procházka po okolí (pěší nebo na vozíku), volnočasové aktivity, kulturní a společenské akce. Nabídka pečovatelské služby obce D Nabídka služby zahrnuje tyto pečovatelské úkony: a) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu: pomoc a podpora při podávání jídla a pití, pomoc při oblékání a svlékání, pomoc při prostorové orientaci, samostatném pohybu ve vnitřním prostoru, pomoc při přesunu na lůžko nebo vozík b) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro os. hygienu: pomoc při úkonech osobní hygieny, pomoc při základní péči o vlasy a nehty, pomoc při použití WC c) poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy: donáška oběda, pomoc při přípravě jídla a pití, příprava a podání jídla a pití, zajištění stravy odpovídající věku d) pomoc při zajištění chodu domácnosti: běžný úklid a údržba domácnosti, údržba domácích spotřebičů, pomoc při zajištění velkého úklidu domácnosti, běžné nákupy a pochůzky, velký nákup (týdenní nákup, ošacení, vybavení domácnosti), praní a žehlení prádla, praní nebo žehlení prádla, úklid společných prostor e) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím: doprovod Dále jsou v nabídce tyto fakultativní úkony: doprava, ošetřovatelské úkony, mytí jídlonosiče, údržbářské práce, vymalování obytné jednotky, volnočasové aktivity.
82
Stať Úvod Ve své diplomové práci se věnuji seniorům, jejich potřebám a reakci sociálních služeb na tyto potřeby. Svou prací chci upozornit tvůrce koncepcí sociálních služeb i konkrétní zřizovatele a poskytovatele na skutečnost, že je při koncipování sociálních služeb a při jejich poskytování podstatné vycházet z potřeb klientů a že je důležité vyhodnocovat, zda současné sociální služby na tyto potřeby opravdu reagují. Cílem mé práce je zodpovědět hlavní výzkumnou otázku: „Jaké představy mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě o potřebách seniorů a jakým způsobem se tyto představy projevují v přístupu ke koncipování a nabídce sociálních služeb pro tuto cílovou skupinu v dané lokalitě?“ Nejprve se budu v teoretické rovině věnovat seniorům a jejich životní situaci, strukturou jejich potřeb a sociálními službami, které zasahují do jejich životních situacích a podílí se tak na uspokojování jejich potřeb. Dále představím metodiku výzkumu a následně jeho výsledky. Závěr přinese odpověď na hlavní výzkumnou otázku a doporučení, která mi z výzkumu vyplynula. Výsledky, které bude práce prezentovat, by se tak mohly stát podkladem pro koncipování sociálních služeb pro seniory v dané lokalitě, které by tak mohlo směřovat k nabídce služeb odpovídající jejich skutečným potřebám.
1 Senioři a jejich životní situace Za stáří je považováno „věkové období začínající v současné západní kultuře v 60-65 letech, kdy lidé odcházejí do důchodu.“ (Matoušek, 2003, s. 226) Pro vymezení stáří člověka existuje celá řada způsobů, avšak jednotná definice neexistuje a ohledně určení hranice stáří panuje neshoda. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je počátek stáří vymezen ukončením středního věku (45 - 59let), tedy dosažením 60 let. Období 60 - 74 let je označováno jako rané stáří (presenium), 75 - 89 let jako pravé stáří (senium) a věk nad 90 let jako dlouhověkost. OSN dělí obyvatelstvo na tři hlavní věkové skupiny a to 0 – 14 let, 15 – 64 let a 65 let a více. Stuart-Hamilton (1999) a další autoři však upozorňují na skutečnost, že kalendářní věk, který je nejběžnějším měřítkem stárnutí, nemůže být spolehlivým ukazatelem životního stavu člověka, neboť stárnutí je třeba vnímat jako proces fyzického, psychologického a sociálního stárnutí, v němž jsou tyto procesy na sobě vzájemně závislé. Fyzickou složkou je zde míněno biologické stárnutí organismu, psychickou složkou jsou rozuměny kognitivní funkce, v nichž jde o vědomé zpracování informací o sobě samém a o svém okolí, sociální složkou jsou myšleny vztahy ke společnosti. Stáří je pak v tomto smyslu chápáno jako období, kdy dochází k úbytku funkčnosti v některé nebo některých z uvedených složek a za starého člověka je pak považován ten, u něhož k tomuto úbytku dochází v souvislosti s rostoucím věkem. Životní situace je specifickým, individuálním uspořádáním bariér i předpokladů sociálního fungování jednotlivce. (Navrátil, Musil, 2000) Sociálním fungováním jsou rozuměny interakce, které probíhají mezi nároky prostředí a lidmi. (Bartlettová, 1970) A jak uvádí Navrátil (2003), Bartlettová přitom rozlišuje dvě dimenze a to schopnost
83
klienta řešit problémy a nároky sociálního prostředí, ve kterém klient o řešení svých problémů usiluje. Pomoc sociální práce je pak, jak uvádí Musil, zaměřena „na dosahování rovnováhy mezi očekáváním sociálního prostředí, v němž lidé uspokojují svoje potřeby, a jejich schopností toto očekávání zvládat.“ (2004, s. 15) Každá životní etapa má své charakteristiky, jsou s ní spojena určitá očekávání a také rizika jejich zvládání. O etapě stáří mluví Navrátil (2003) jako o období zvláště ohroženým sociálním vyloučením.
2 Potřeby seniorů Uspokojování potřeb lidí je předpokladem jejich sociálního fungování. Všechny lidské potřeby tvoří celek, který spojuje fyzickou, psychickou a sociální stránku člověka, jež jsou od sebe neoddělitelné. Potřeby jsou podle Velkého sociologického slovníku nejednoznačně definovaným pojmem, který „označuje stav, kdy se organismu, jedinci nebo skupině něčeho nedostává, a to objektivně (strádá skutečným nedostatkem něčeho), nebo subjektivně (domnívá se, že se mu nedostává něčeho, na co má nárok, nebo něčeho, o čem se domnívá, že na to má nárok).“ Členěním lidských potřeb se zabývají mnozí autoři, nejznámější z nich je snad teorie vytvořená americkým psychologem A. H. Maslowem, který tyto potřeby rozčlenil do pěti kategorií a to na potřeby fyziologické, potřebu bezpečí, sociální potřeby, potřebu autonomie a potřebu seberealizace a naplnění. Potřeby seniorů odpovídají této struktuře, mění se pouze jejich zaměření a jejich subjektivní význam. (Vágnerová, 2000) Mezi fyziologické potřeby člověka patří, jak uvádí Pichaud, Thareauová (1998), potřeba výživy, vylučování, dýchání, spánku, pohybu, hygieny, správné teploty, zdraví, tišení bolestí, smíchu a pláče a potřeba fyzických kontaktů. V pomoci při uspokojování fyzických potřeb je třeba mít vždy na mysli skutečnost, že člověk si tyto potřeby uspokojuje raději sám, než aby např. s umýváním, oblékáním, jídlem vyžadoval něčí pomoc. (Hoffman, 1991) Pichaud, Thareauová (1998) upozorňují na nutnost respektovat v tomto autonomii seniorů a pomáhat jim pouze v oblastech, v nichž už nejsou soběstační. Potřeba bezpečí zahrnuje bezpečí ekonomické, fyzické a psychické. Pichaud, Thareauová (1998) Ekonomickým bezpečí se rozumí vědomí člověka, že má dost peněz na zajištění svého života. Fyzickým bezpečím je rozuměna ochrana před nebezpečími jako jsou pády apod. Potřeba psychického bezpečí, která ve stáří prochází, jak uvádí Vágnerová (2000), určitou změnou, zahrnuje pocit jistoty, nemít strach, necítit se ztracený. Sociální potřeby vystihují skutečnost, že každý člověk potřebuje kontakt, potřebuje být s druhými, potřebuje, aby ho někdo slyšel a poslouchal, aby ho měl někdo rád, potřebuje mít pocit sounáležitosti s ostatními lidmi a potřebuje mít dostatek informací o tom, co ho zajímá. Pichaud, Thareauová (1998) Uspokojování potřeby informovanosti vidí autoři jako nutné pro orientaci ve světě. Podotýkají však, že právě u starých lidí bývá tato potřeba často nenaplňována, lidé nemají informace o světě, o místě, ve kterém žijí, často ani o svých blízkých. Potřebu sociálních kontaktů a lásky může naplňovat rodina, přátelé, kluby apod. Rodina má, jak uvádí Pacovský (1990), významné místo ve vztahu ke starým lidem. Ti potřebují cítit sounáležitost s ní a z její strany očekávají zájem o svou osobu. Vágnerová (2000) poukazuje také na preferenci starých lidí být v kontaktu se známými lidmi a na skutečnost, že kontakt s vrstevníky přináší starému člověku jiné uspokojení než kontakt s mladšími lidmi. Nedostatek
84
sociálních kontaktů, pocit osamělosti může vycházet z izolace od společnosti, neboť sociální vyloučení je záležitostí jejího postoje (Blackman, 2001), podle Vágnerové (2000) však může vznikat také z proměny okolního světa, který se starému člověku zdá cizí. Velmi významnou součástí sociálních potřeb je potřeba komunikace. Spolupráce a lidské vztahy žijí tím, že se navzájem stále informujeme o tom, co se v nás odehrává; sebevyjádření patří k základním životním potřebám člověka. (Schulz, 2005) Komunikaci se staršími lidmi však stojí v cestě mnohé překážky, které ji znesnadňují. (Vágnerová, 2000) Autonomii definují Pichaud, Thareauová jako „schopnost vést život podle vlastních pravidel.“ (1998, s. 44) Matýsková upozorňuje na skutečnost, že autonomie není ani tak nezávislost na okolí, ale spíše „schopnost činit samostatná rozhodnutí a nést za ně odpovědnost, schopnost zabezpečit se, být soběstačný a nezneužívat druhé v situacích, kdy se o sebe mohu postarat sám.“ (in Sýkorová, Chytil, 2004, s. 47) Stáří přináší podle autorky v oblasti autonomie mnohá omezení, která jsou však v každém jednotlivém případě velmi individuální. Vedle autonomie ekonomické lze rozlišit autonomii v oblasti zdravotního stavu a pohyblivosti, v oblasti soběstačnosti a sebeobsluhy a v oblasti psychické a to především ve sférách rozhodování, organizace a náplně volného času, vnímání a udržování sociálních kontaktů, orientovanosti, schopnosti reálného náhledu na sebe a své možnosti. (Sýkorová in Sýkorová, Chytil (2004) Pichaud, Thareauová (1998) řadí k potřebě autonomie také potřebu uznání a vážnosti a potřebu užitečnosti. Potřeba seberealizace a naplnění znamená, že se každý člověk potřebuje realizovat, potřebuje mít nějakou činnost. Potřebuje objevit smysl života, dosáhnout naplnění. V době, kdy se člověk dostává do důchodu, může být frustrován, neboť činnost, jíž se dlouhou dobu věnoval, už po něm nikdo nevyžaduje. (Vágnerová, 2000) Senioři tak potřebují najít nový program činností, který musí vycházet z jejich potřeb a přání. (Haškovcová, 1989) Mnozí autoři vidí úkol společnosti v pomoci nacházet seniorům činnosti, kterými by se mohli realizovat a být jimi i užiteční. Potřeba naplnění znamená podle Vágnerové (2000) schopnost dokázat přijmout svůj život jako celek a pochopit jeho smysl. Pro pozitivní zhodnocení života se stávají podstatné výsledky projevující se v hodnotě potomků a významnou možností přesahu vlastního života je také duchovní zaměření člověka.
3 Sociální služby a jejich koncipování Podle Zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách § 3 se sociální službou rozumí „činnost nebo soubor činností podle tohoto zákona zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení.“ Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob. Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování. (§ 2) Sociální služby zahrnují sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence a jsou poskytovány ve formě pobytové, ambulantní nebo terénní. Pobytovými službami se rozumí služby spojené s ubytováním v zařízeních sociálních služeb, ambulantními se rozumí služby, za kterými osoba dochází nebo je doprovázena nebo dopravována do zařízení sociálních služeb a jejichž součástí není ubytování. Terénními službami se
85
rozumí služby, které jsou osobě poskytovány v jejím přirozeném sociálním prostředí. (§ 33) Současná podoba sociálních služeb pro seniory vychází z nového modelu poskytování sociálních služeb, který sleduji různé vývojové trendy. Jedním z nich je trend deinstitucionalizace, který značí „posilování role takových služeb, které umožní seniorům setrvat ve vlastní domácnosti po maximální možnou dobu.“ (Kubalčíková in Sýkorová, Chytil, 2004, s. 222) Další tendencí je přizpůsobování nabídky služeb jejich poptávce. Senioři vytvářejí poptávku po službách svými potřebami a na tu by služby svou nabídkou zahrnující materiální i nemateriální pomoc, měly reagovat, neboť, jak uvádí Matoušek (2005), kvalitní služby vycházejí z klientových potřeb. A sami staří lidé jsou těmi, kdo nejlépe ví, co potřebují. (Thewlis in Wade, 2004) Další vývojovou tendencí je obnovování pluralismu poskytovatelů, jimiž mohou být subjekty různých sektorů, které zahrnují zejména sektor veřejný, nestátní, neformální a tržní. Jejich různost dává uživateli služeb volnost výběru v tom, kdo a jakým způsobem bude jeho potřeby uspokojovat, zároveň omezuje riziko vynucené závislosti na jednom typu poskytovatele. (Kubalčíková, 2005) Dalším pozorovatelným trendem je rozvoj koordinace a propojování zdravotní a sociální péče, který by zajistil průhlednost poskytovaných služeb, orientaci v jejich systému a který by zohledňoval skutečnost, že staří lidé často potřebují jak zdravotní, tak i sociální péči. (Wade, 2004) Současný systém sociálních služeb v ČR, který nabízí pomoc seniorům závislým na pomoci druhé osoby, zahrnuje jak základní sociální poradenství, které je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb a odborné sociální poradenství zahrnující poradny pro seniory a půjčování kompenzačních pomůcek, tak i služby sociální péče a služby sociální prevence. Služby sociální péče zahrnují osobní asistenci, pečovatelskou službu, průvodcovské a předčitatelské služby, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionáře služeb, týdenní stacionáře, domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem. Službami sociální prevence jsou Sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením a Sociální rehabilitace. (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách) Koncipováním sociálních služeb rozumí Havrdová (1999) vytváření a realizaci sociálních programů, sociální plánování. Hlavním cílem koncipování sociálních služeb v určité lokalitě je dosáhnout sladění nabídky služeb s potřebami jejich uživatelů. V zajišťování tohoto souladu, kdy nabízené typy služeb i se svým obsahem, strukturou odpovídají skutečným potřebám těch, kdo v dané lokalitě žijí, působí veřejná správa, kterou se rozumí stát, obce a kraje. Podle Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, mají tyto v zajišťování služeb různou roli. Vzhledem k hlavní výzkumné otázce je třeba podle tohoto zákona vymezit především funkci obcí. Obec zjišťuje potřeby poskytování sociálních služeb osobám nebo skupinám osob na svém území, zajišťuje dostupnost informací o možnostech a způsobech poskytování sociálních služeb na svém území a spolupracuje s dalšími obcemi, kraji a s poskytovateli sociálních služeb při zprostředkování pomoci osobám. Obec může zpracovat střednědobý plán rozvoje sociálních služeb ve spolupráci s krajem, poskytovateli sociálních služeb na území obce a za účasti osob, kterým jsou poskytovány sociální služby. (§ 94) K úkolu zajišťování sociálních služeb přistupují obce různými způsoby. V rozhodování při procesu tvorby a formulace cílů jsou podle Krebse (2005) patrné dva přístupy, a to pragmatický, který je spíše konzervativní a o dlouhodobých cílech neuvažuje, a koncepční, který počítá s většími změnami, hledá optimální řešení a klade
86
důraz na koncepční řešení sociálních problémů. Podle míry zapojení klientů do procesu koncipování sociálních služeb lze hovořit o administrativním a participativním přístupu. Administrativní přístup s účastí uživatelů při rozhodování nepočítá, participativní naopak vyzdvihuje důležitost jejich zapojení a do procesu rozhodování je zahrnuje. (Hardina, 2002) Přístup, který spoluvytváří participativní demokracii na lokální úrovni, se označuje jako komunitní. (Obce, 1997) „Přímé vyjednávání mezi zřizovateli, poskytovateli a uživateli služeb, jehož cílem je zlepšit místní sociální politiku či charakter sociálních, případně dalších souvisejících služeb,“ se nazývá komunitní plánování. (Matoušek, 2003, s. 94) Výstupem plánování rozvoje sociálních služeb je plán rozvoje sociálních služeb, jehož obsahem je popis a analýza existujících zdrojů a potřeb, včetně ekonomického vyhodnocení, strategie zajišťování a rozvoje sociálních služeb, povinnosti zúčastněných subjektů, způsob sledování a vyhodnocování plnění plánu a způsob, jakým lze provést změny v poskytování sociálních služeb. (Zákon č.108/2006, § 3) Za zřizovatele sociálních služeb jsou považovány úřady státní správy a samosprávy, neziskové organizace a jiné subjekty, které služby financují, případně i jmenují jejich vedoucí a kontrolují jejich činnost. (Matoušek, 2003) Poskytovatelem sociální služby je právnická nebo fyzická osoba, která má k této činnosti oprávnění dle zákona č.108/2006 Sb., o sociálních službách. Při koncipování sociálních služeb v určité lokalitě je třeba vycházet, jak bylo výše uvedeno, z potřeb lidí, kteří v ní žijí. Služby by svou nabídkou a strukturou měly na tyto potřeby reagovat. Pro dosažení tohoto cíle je třeba, aby byli lidé do rozhodování o tom, co je potřebou, zahrnuti. Pokud by rozhodování o potřebách zůstalo pouze v rukou manažerů, došlo by pravděpodobně k situaci, kdy by služby neodpovídaly skutečným potřebám lidí, nýbrž pouze představám manažerů o nich. Ty se většinou od potřeb lidí liší, neboť, jak uvádí Hartl (1997), představy o tom, co je žádoucí a co je potřebou, bývají ovlivněny jejich hodnotovou orientací.
4 Metoda zkoumání Pro výzkum jsem na základě podstaty zkoumaného problému zvolila kvalitativní strategii, která je podle Creswella procesem hledání porozumění, který je založený na zkoumání určitého sociálního nebo lidského problému. (in Hendl, 2005) Po vyjasnění výzkumné strategie jsem se zabývala operacionalizací dílčích výzkumných otázek, tedy, jak uvádí Petrusek (1993), převodem teoretických pojmů do jejich empirické podoby. Z těchto otázek jsem poté sestavila scénář pro polostandardizované rozhovory, které se mi staly hlavní technikou sběru dat, a vyčlenila jsem otázky pro studium dokumentů. Při hledání odpovědi na hlavní výzkumnou otázku jsem se zabývala vztahem mezi představami zástupců zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě, kterou se mi stalo území jedné z obcí s rozšířenou působností v ČR, o potřebách seniorů a způsobem projevu těchto představ v přístupu ke koncipování a nabídce sociálních služeb pro tuto cílovou skupinu v dané lokalitě. Jednotkou zkoumání se tedy staly senioři, na druhé straně však také sociální služby ve vybrané lokalitě, jejich nabídka a způsob jejich koncipování. Jednotkou zjišťování jsou především zástupci zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb pro seniory, jež označuji jako A – E, v obcích, které označuji jako A, B, C a D, zároveň mi
87
jako jednotka zjišťování posloužily také dokumenty, jejichž studium mě dovedlo k odpovědím na některé z výzkumných otázek. Dílčí výzkumné otázky, které vyplývají z teoretické části práce a na něž se výzkumem snažím zjistit odpovědi, se týkají tří tematických okruhů. Prvním okruhem jsou otázky týkající se seniorů a jejich životní situace: Jak definují zástupci zřizovatelů a poskytovatelů stáří a starého člověka? Jaké životní situace seniorů jsou podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů důvodem pro intervenci sociálních služeb? Druhým okruhem jsou otázky týkající se potřeb seniorů: Jaká je podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů skladba potřeb seniorů? Jakou představu mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů o fyziologických potřebách seniorů? Jakou představu mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů o potřebě bezpečí seniorů? Jakou představu mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů o sociálních potřebách seniorů? Jakou představu mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů o potřebě autonomie seniorů? Jakou představu mají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů o potřebě seberealizace a naplnění seniorů? Třetím okruhem jsou otázky týkající se sociálních služeb pro seniory: Co je podle zástupců zřizovatelů a poskytovatelů cílem sociálních služeb? Zda a jakým způsobem reaguje současná politika sociálních služeb pro seniory na trend deinstitucionalizace? Zda a jakým způsobem reaguje současná politika sociálních služeb pro seniory na trend přizpůsobování nabídky služeb jejich poptávce? Zda a jakým způsobem reaguje současná politika sociálních služeb pro seniory na trend obnovování pluralismu poskytovatelů? Zda a jakým způsobem reaguje současná politika sociálních služeb pro seniory na trend rozvoje koordinace a propojování zdravotní a sociální péče? Jaké je působení veřejné správy při zajišťování sociálních služeb pro seniory a k jakému přístupu zástupci zřizovatelů a poskytovatelů při vytváření koncepce sociálních služeb inklinují?
5 Senioři a jejich životní situace pohledem zástupců zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb pro seniory Tato kapitola stručně poukazuje na skutečnost, koho pokládají zástupci zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb za seniory a poukáže na to, do jakých životních situacích seniorů by podle nich měly sociální služby zasahovat. Svými výpověďmi potvrzují dotazovaní slova Stuart-Hamiltona (1999), že je nesnadné určit dobu, kdy se člověk stane starým, a že kalendářní věk nemůže být spolehlivým ukazatelem životního stavu člověka. Svými výpověďmi tedy dotazovaní
88
ukazují, že nesouhlasí s vymezením stáří podle WHO, které za starého člověka považuje toho, kdo dosáhl věku 60 let, nýbrž že se tito přiklání k vymezení stáří podle Matouška (2003), který upozorňuje na vhodnost přikládat větší význam individuálním kompetencím člověka než jeho fyzickému věku. Výpovědi dotazovaných se tak blíží vymezení stáří člověka podle jeho funkčního, čili skutečného věku tak, jak ho vymezuje Haškovcová (1989) nebo Pacovský (1990). Pokles funkčního potenciálu konkrétního člověka spatřují dotazovaní zejména v oblasti jeho fyzické a psychické složky, objevují se však také výpovědi poukazující na možný pokles v sociální složce potenciálu. Výpovědi dotazovaných ukazují na rozmanitost životních situací, v nichž se senioři mohou nacházet. Jejich výpovědi poukazují na statickou stránku životních situací seniorů, ale také na její dynamickou stránku vyjadřovanou sociálním fungováním, jak je rozlišuje Navrátil, Musil (2000). Jako statickou stránku tvořenou nejrůznějšími prvky a systémy, které zahrnují charakteristiky samotného klienta, ale i jeho prostředí, jak je uvádí Navrátil (2003), uvádí dotazovaní v těchto souvislostech především zdravotní stav, rodinnou strukturu a vztahy, zdroje podpory a napětí v sociálních interakcích, využití formálních zdrojů a neformální zdroje. Narušenou rovnováhu mezi požadavky prostředí a schopností seniora na ně reagovat považují dotazovaní, podobně jako Navrátil (2003), za důvod intervence sociálních služeb. Jako příčiny problémů nebo jejich nezvládání vidí dotazovaní jak nedostatek zdrojů na straně klienta nebo prostředí, tak i nesoulad vzájemných očekávání.
6 Představy zástupců zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb pro seniory o jejich potřebách Vágnerová (2000) uvedla, že struktura potřeb seniorů je stejná jako u všech ostatních lidí ve společnosti, s příchodem stáří se nemění. Struktura těchto potřeb zahrnuje podle amerického psychologa A. H. Maslowa fyziologické potřeby, potřebu bezpečí, sociální potřeby, potřebu autonomie a potřebu seberealizace a naplnění. (in Pichaud, Thareauová, 1998) Z výpovědí je patrné, že při pojmu potřeb seniorů vyvstávají v jednotlivých dotazovaných různé představy. Z jejich výpovědí vyplývá důraz především na fyziologické potřeby, potřebu bezpečí a sociální potřeby. Z některých výpovědí lze vypozorovat také potřebu autonomie, co se týče potřeby seberealizace a naplnění lze konstatovat, že tato potřeba ve struktuře potřeb podle dotazovaných při jejich prvním náhledu na potřeby seniorů zachycena není. Na konkrétní představy o jednotlivých potřebách seniorů ukáží další řádky. V pomoci při uspokojování fyziologických potřeb je podle Pichauda, Thareauové (1998) třeba mít vždy na mysli skutečnost, že člověk si tyto potřeby uspokojuje raději sám, než aby při nich vyžadoval něčí pomoc. Tato slova dotazovaní svými výpověďmi, v nichž hovoří o nepříjemných pocitech seniorů přicházejících s žádáním a přijímáním pomoci druhých, potvrzují, čímž ukazují i na potřebu ctít jejich autonomii a nechat je, aby se v tomto potud, co jim jejich schopnosti dovolí, obstarali, jak uvádí Pichaud, Thareauová (1998), sami. Navíc dotazovaní uvádějí, že lidé ve špatném psychickém stavu, lidé, kteří jsou zvyklí dožadovat se svých práv a lidé, kterým je pomoc poskytována již delší dobu, nemusí mít s přijímáním péče potíže jako ostatní. Matýsková zároveň dokládá praktickou zkušenost hovořící o skutečnosti, že relativně nejlépe se lidé zvládnou vyrovnat s omezením autonomie v oblasti sebeobsluhy, týkající se např. nákupů, úklidů, vaření, ne však osobní hygieny. (in Sýkorová, Chytil 2004) Skutečnost, že je přijímání pomoci při osobní hygieně pro
89
seniory problémem, je z výpovědí patrná, částečně je z nich patrné i zachycení větší psychické zátěže pro seniory při přijímání této pomoci narozdíl od pomoci se zajištěním nákupů apod. Ekonomickým bezpečím se rozumí Pichaud, Thareauová (1998) vědomí člověka, že má dost peněz na zajištění svého života. Potřeba toho bezpečí je z výpovědí dotazovaných patrná, ovšem s tím, že si někteří dotazovaní myslí, že naplnění této potřeby není u seniorů problémem. Pro zajištění fyzického bezpečí je podle výše uvedených autorů třeba vyloučení možných fyzických ohrožení. O potřebě tohoto bezpečí vypovídají dotazovaní potřebou odpovídajícího bezpečného bydlení seniorů a potřebou mít zajištěnou péči, kterou by jim bylo i toto bezpečí poskytnuto. Potřeba psychického bezpečí týkající se pocitu jistoty, orientovanosti, odbourání strachu, prochází, jak uvádí Vágnerová (2000), určitou změnou. V období stáří je zvýšená, starý člověk se cítí více ohrožen, což vyžaduje zvýšenou emoční podporu. Z jednotlivých výpovědí, které hovoří o strachu seniorů ze samoty, z jejich možné nesoběstačnosti a chybějící pomoci, je tato potřeba patrná. Svými výpověďmi dotazovaní deklarují, že senioři chtějí mít informace o dění kolem nich. Pichaud, Thareauová (1998) však upozorňují, že potřeba informovanosti bývá u starých lidí často nenaplňována, a že staří lidé nemají informace o světě, o místě, ve kterém žijí, často ani o svých blízkých. Převážná část dotazovaných je však narozdíl od těchto autorů přesvědčena o tom, že pokud mají senioři zájem, informace jim neschází. Tato skutečnost by podle Pichauda, Thareauové (1998) mohla mít za následek chybějící orientovanost seniorů ve světě, jejich únik do vlastních světa, vznik pocitu opuštěnosti. Výpověďmi dotazovaných je potvrzena potřeba seniorů mít kontakt s druhými lidmi a jsou jimi také potvrzena slova Vágnerové (2000) o preferenci starých lidí být v kontaktu se známými lidmi a mít zároveň zachováno své soukromí. Výpovědi zachycují také skutečnost nedostatku kontaktů seniorů, o němž hovoří Vágnerová (2000) a Blackman (2001). Svými výpověďmi poukazují dotazovaní také na potřebu lásky seniorů, někteří z nich také na potřebu, kterou uvádí Haškovcová (1989), mít citově laděný partnerský vztah. Skutečnost, že se i sexuální potřeby udržují do vysokého věku, jak uvádí Hartlovi (2000), není všem dotazovaným, jak z jednotlivých výpovědí vyplývá, zcela známá. Svými výpověďmi potvrzují dotazovaní také skutečnost, že komunikace je, jak uvádí Mikuláštík (2003), jednou z nejdůležitějších potřeb života. Poznání možných překážek v komunikaci se seniory, jak je vymezuje Vágnerová (2000), je z některých výpovědí dotazovaných patrné, z některých méně. Nepřizpůsobení komunikace možnostem seniorů vede k vzájemnému neporozumění. Výpovědi zástupců zřizovatelů a poskytovatelů potvrzují skutečnost uváděnou Matýskovou (in Sýkorová, Chytil 2004), že stáří může v oblasti autonomie přinášet mnohá omezení, která jsou však v jednotlivých případech značně individuální. Výpovědi dotazovaných jasně hovoří o skutečnosti, kterou popisuje Sýkorová (in Sýkorová, Chytil 2004), že senioři potřebují být fyzicky soběstační, přičemž zdůrazňují absenci pomoci druhých. Výpovědi potvrzují také potřebu ekonomické autonomie seniorů, tedy jejich finanční soběstačnosti, kterou podle Sýkorové senioři sami interpretují jako schopnost či možnost obdarovávat či finančně pomáhat druhým. Svými výpověďmi poukazují dotazovaní také na potřebu seniorů mít zachovanou svou autonomii v oblasti psychické, čímž potvrzují potřebu uvedenou Pichaudem, Thareauovou (1998), a to mít možnost vést život podle vlastních pravidel.
90
Výpovědi dotazovaných hovoří také o skutečnosti předkládané výše uvedenými autory, že senioři mají potřebu být uznáváni a váženi. Převažujícího postoje společnosti ke starým lidem, ageismu, o kterém hovoří např. Matoušek (2003), si však všichni dotazovaní zcela vědomi nejsou. Na potřebě seniorů být užitečným, jak uvádí Pichaud, Thareauová (1998) se všichni dotazovaní shodují. Příklady chování, jimiž může být seniorům dána najevo jejich užitečnost, a které dotazovaní uvedli, odpovídají příkladům uvedených autorů. Svými výpověďmi dotazovaní potvrzují slova Pichauda, Thareauové (1998), že se starý člověk potřebuje realizovat, potřebuje mít nějakou činnost. Jejich výpovědi hovoří také o skutečnosti, kterou popisuje Haškovcová (1989), že stáří je obdobím ztráty programu, tedy obdobím, ve kterém člověk potřebuje nový program. Svými výpověďmi potvrzují dotazovaní slova Zavázalové (2001), která uvádí, že některým seniorům se daří nacházet nové způsoby seberealizace. Zároveň však svými výpověďmi ukazují na skutečnost, že ne každému se toto daří, tudíž potvrzují skutečnost, o které hovoří Haškovcová (1989), že nalezení nového programu seniora vyžaduje pomoc společnosti. Dosažení naplnění spočívá podle Eriksona v umění člověka dokázat přijmout své stáří a celý svůj život, vidět v nich smysl. (in Vágnerová, 2000) Potřeba seniorů vidět stáří a celý jejich život jako hodnotný je ve výpovědích dotazovaných zachycena, všichni z nich hovoří o skutečnosti, že život ve stáří může být plnohodnotný, záleží podle nich na každém jednotlivci, jakým způsobem ho dokáže prožít. Dotazovaní potvrzují význam duchovního zaměření seniorů, které podle Říčana (2004) dává možnost nalézt i zpětně v celé životní dráze smysl, může zmírňovat a pomáhat nést těžkosti, harmonizovat vztahy s nejbližšími a přinášet větší vyrovnanost i pozitivní naladění.
7 Nabídka sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě a jejich koncipování Následující kapitola popíše, co vidí zástupci zřizovatelů a poskytovatelů jako cíl sociálních služeb, ukáže, jakým způsobem reaguje nabídka služeb na potřeby seniorů a to především na základě toho, jak reaguje na vývojové trendy vyspělých zemí v poskytování péče seniorům a na základě toho, jakým způsobem jsou služby pro seniory koncipovány. Svými výpověďmi potvrzují dotazovaní slova Matouška (2003), který cíl sociálních služeb spatřuje ve zvýšení kvality klientova života. Výpovědi dotazovaných se také blíží cíli sociálních služeb definovanému v Zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, jímž je zajišťování pomoci a podpory osobám za účelem jejich sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení. Lze však konstatovat, že tento účel uvedla ve své výpovědi pouze část dotazovaných, což by mohlo mít za následek nenaplňování tohoto cíle sociálních služeb.Podle výše uvedeného zákona musí pomoc působit na osoby aktivně, musí podporovat rozvoj jejich samostatnosti a motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace. Porozumění tomuto způsobu pomoci vedoucímu k cíli deklarují dotazovaní svými výpověďmi, v nichž hovoří o potřebě motivace a vedení k samostatnosti. Zástupci zřizovatelů a poskytovatelů hovoří o potřebě přizpůsobovat nabídku služeb jejich poptávce tvořenou potřebami lidí, jak ji popisují Obce (1997). Na základě jednotlivých výpovědí a studia dokumentů lze konstatovat, že nabídka sociálních služeb
91
v lokalitě částečně odpovídá na potřeby seniorů, politika sociálních služeb v lokalitě však jako celek na tyto potřeby z nejrůznějších důvodů nereaguje, tudíž je trendu přizpůsobování nabídky služeb jejich poptávce vzdálená. Těmito důvody, které tvoří překážky v cestě k odpovídající nabídce jsem identifikovala např. nedostatečné zjišťování potřeb, čili neznalost skutečné poptávky, nebo nepřikládání významu potřebám těmi, kdo mají moc služby ovlivnit, a v důsledku toho pak i chybějící finanční zdroje. Zároveň je však patrné, že k přibližování se tomuto trendu přistupují jednotlivé obce a jednotliví zřizovatelé a poskytovatelé odlišně, tudíž je pak různá i míra odpovídajících reakcí jejich služeb na potřeby klientů. Poskytovateli podílejícími se na péči o seniory mohou být subjekty z různých sektorů, které zahrnují sektor veřejný, nestátní, neformální a tržní. (Evers in Kubalčíková, 2005) V rámci lokality mají své místo v péči o seniory místní samosprávy, jedna nestátní organizace a neformální sektor. Kubalčíková (2005) uvádí, že různost poskytovatelů, kteří participují na zajištění pomoci, dává uživateli služeb volnost výběru v tom, kdo a jakým způsobem bude jeho potřeby uspokojovat, a zároveň omezuje riziko vynucené závislosti na jednom typu poskytovatele. Na první pohled se může zdát, že uvedená různost poskytovatelů plní tyto funkce, ovšem podíváme-li se na zmíněné skutečnosti z praktického hlediska, je zřejmé, že současný stav má blíže spíše k dřívějšímu modelu poskytování péče. Vyjasníme-li totiž, co jednotlivé služby nabízí obyvatelům jednotlivých obcí, je zřejmé, že chce-li senior využít nějakou službu, má vždy ve své obci, tedy mimo pomoci neformálních poskytovatelů, pouze jednu možnost poskytovatele, na kterého se může se svými potřebami obrátit, a v obcích vzdálenějším větším obcím, kromě neformálních poskytovatelů, žádnou možnost. Na základě zjištění lze tedy konstatovat, že politika sociálních služeb na trend obnovování pluralismu příliš nereaguje. Pozitivně lze nahlížet snahu mnohých neformálních poskytovatelů pečovat o své blízké a snahu formálních poskytovatelů vytvářet prostor spolupráce pro jejich péči. Politika sociálních služeb pro seniory vykazuje jisté znaky vypovídající o snaze vedoucí k určité míře spolupráce. Celková koordinace péče o seniory, která by zahrnovala všechny obce, však v rámci lokality neexistuje, a tak je potvrzena skutečnost, kterou uvádí Wade (2004), že se koordinace péče s rozvojem systému sociálních služeb jeví zatím jako nedostatečná. Mnozí autoři, jako např. Holmerová (2002), poukazují na potřebnost propojování sociální péče o seniory se zdravotní péčí. Určitá spolupráce sociálních služeb s doktory, sociálními pracovníky nemocnic a agenturami domácí ošetřovatelské péče je z výpovědí patrná, ovšem celková vzájemná propojenost zdravotní a sociální péče potvrzuje praktické zkušenosti nedostatečné provázanosti, na kterou upozorňuje Holmerová (2002). Praktickému projevu trendu propojování sociální a zdravotní péče podle Kubalčíkové (2005) odpovídá v lokalitě pouze jedna agentura, která terénní formou poskytuje služby zdravotní péče spolu s poskytováním sociální služby. Působnost jednotlivých obcí, o nichž hovoří Zákon č. 108/2006, se v zajišťování sociálních služeb značně liší. Obec A podle výpovědi dotazované potřeby seniorů systematicky nezjišťuje, plán rozvoje sociálních služeb nezpracovává, v jejím působení je spíše patrný pragmatický přístup popisovaný Krebsem (2005) a administrativní přístup uváděný Obcemi (1997), potřeba koncepčních změn zde vnímána není. Obec B vykázala snahu zjišťování potřeb dotazníkovou formou. Komunitní plán, který obsahově nesplňuje požadavky dané Zákonem č. 108/2006, byl předložen Radě města. V obci B jsou podle výpovědí patrné snahy o participaci občanů na rozhodování o koncepci služeb, pro niž se staví Hardina (2002), ovšem zatím dosud nerealizované. Na
92
potřebu koncepčních změn nejsou v obci B názory zcela jednotné. Dotazovaní hovoří především o problematice chybějícího Domova pro seniory, zřizovatel C však jeho potřebu nepovažuje za tak významnou jako například zřizovatel B a poskytovatel B. Obec C potřeby seniorů zjišťuje způsobem, který podle výpovědí sami senioři považují za vyhovující, na zpracování komunitního plánu obec ve spolupráci s nimi již třetím rokem pracuje. Potřeba koncepční změny je zde registrována v návaznosti na komunitní plánování, ovšem její vhodností si poskytovatel D narozdíl od zřizovatele D není zcela jistý. Menší obce v lokalitě žádné sociální služby, až na výjimku obce D, nezajišťují. Z výpovědí dotazovaných je spíše patrné, že se představitelé těchto menších obcí o problematiku seniorů příliš nezajímají, což komplikuje možnou spolupráci i poskytování potřebné péče. Ke vzájemné spolupráci všech obcí lokality při zajišťování pomoci a sociálních služeb pro seniory, jak z výpovědí jednotlivých dotazovaných vyplývá, nedochází. Na základě zjištěných skutečností lze konstatovat, že někteří z dotazovaných se svým přístupem ke koncipování a nabídce služeb blíží modelu, kdy jsou formulovány a prosazovány zájmy bez zvážení těmi, jichž se jejich uplatnění může nějakým způsobem dotknout. (Musil, 2004)
Závěr Na základě provedeného výzkumu lze konstatovat, že představy zástupců zřizovatelů a poskytovatelů o potřebách seniorů částečně odpovídají jejich skutečným potřebám, které jsou popisovány odborníky zabývajícími se problematikou potřeb seniorů. Skutečnost prezentovaného porozumění potřebám zřizovateli a poskytovateli by pak díky jimi deklarované autonomii seniorů mohla mít za následek takový způsob koncipování sociálních služeb, který by seniorům zaručil podíl na rozhodování, a tudíž by pak mohl vést k takové nabídce sociálních služeb, která by odpovídala jejich skutečným potřebám. Snaha vycházet při koncipování sociálních služeb a jejich nabídky ze skutečných potřeb seniorů je v některých obcích a službách patrná, v jiných z nich se koncipování služeb a jejich nabídka od potřeb seniorů, i přes jejich deklarované porozumění, příliš neodvíjí. Koncepce služeb pak místo ze skutečných potřeb seniorů vychází z představ zástupců zřizovatelů a poskytovatelů o nich a výsledkem pak tudíž může být stav, kdy je nabídka jejich služeb skutečným potřebám seniorů vzdálená. Pro odpověď na hlavní výzkumnou otázku lze tedy konstatovat: Zástupci zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě mají takové představy o potřebách seniorů, které částečně odpovídají jejich skutečnosti. Některé z těchto představ vychází ze skutečně zjišťovaných potřeb, některé jsou pouze reprodukcí dříve vnímaných skutečností či fantazií vytvořeným obsahem vědomí. V přístupu ke koncipování a nabídce sociálních služeb pro tuto cílovou skupinu v dané lokalitě se pak tyto představy projevují různým způsobem, a to jak u jednotlivých zástupců zřizovatelů a poskytovatelů, tak v jednotlivých obcích na jejím území. Výsledkem těchto projevů pak mohou být takové sociální služby, jejichž nabídka na skutečné potřeby seniorů poměrně dobře reaguje, zároveň však i takové služby, které svou nabídkou potřebám seniorů neodpovídají. Nesprávná volba východiska pro koncipování a nabídku sociálních služeb pak může mít za následek nerovnováhy v životních situacích seniorů.
93
Doporučení: Na základě možnosti získání určitého vhledu do problematiky systému sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě si dovoluji formulovat následující doporučení: Představitelům většiny obcí doporučuji zavést či vylepšit komunikaci se seniory při koncipování jim určených služeb a seznámit se tak s jejich potřebami. Všem představitelům obcí, ale i zřizovatelům a poskytovatelům služeb, doporučuji zvážit, co by bylo možné realizovat pro lepší komunikaci a spolupráci mezi obcemi navzájem tak, aby byla pomoc pro seniory v lokalitě nějakým způsobem koordinována a to přinejmenším tak, aby nedocházelo k situacím, kdy někteří senioři zůstávají ve svých domovech zcela bez pomoci sociálních služeb a jsou odkázáni pouze na pomoc svých rodin, sousedů, či na stěhování se za službami do jiného místa, než je jim blízké. Dále doporučuji zvážit, zda by v lokalitě nebylo vhodné zavést služby stacionářů či jiných služeb nabízející seniorům vzdělávací a aktivizační programy, které by dokázaly reagovat na jejich potřebu seberealizace a sociálního začleňování. Doporučuji také zamyslet se nad potřebou zavedení služby Domova pro seniory. Nynější počet seniorů umístěných v těchto Domovech mimo lokalitu sice někteří z dotazovaných nepovažují ještě za alarmující, ovšem při zohlednění současného vývoje stárnutí populace a tím i rostoucímu počtu seniorů závislých na pomoci druhých osob se dá předpokládat, že poptávka po této službě, která se objevuje již dnes, ještě dále poroste. Aplikace výzkumu: Výsledky, které práce prezentuje, poskytují náhled na skutečnost, do jaké míry reaguje stávající systém sociálních služeb pro seniory ve vybrané lokalitě na jejich skutečné potřeby a do jaké míry je tento systém pouze odrazem představ zřizovatelů a poskytovatelů o těchto potřebách či odrazem jejich přístupu ke koncipování těchto služeb. Práce tak může posloužit jako podklad při tvorbě nebo přehodnocování koncepce sociálních služeb, neboť její výsledky alespoň částečně ukazují, v čem stávající služby reagují na skutečné potřeby seniorů a v čem naopak tuto funkci neplní. Výsledky práce tak mohou kromě tvůrců koncepce sociálních služeb sloužit také současným zřizovatelům a poskytovatelům jako potvrzení jejich práce, nebo jako podnět k tomu, co ve své nabídce změnit tak, aby jimi poskytované služby skutečně korespondovaly s potřebami těch, jimž jsou určeny.
94
