Střídavá péče o dítě pohledem rodičů

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav pedagogických věd

Sociální pedagogika a poradenství

Mgr. Pavlína Kysilková

Střídavá péče o dítě pohledem rodičů Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Dana Knotová, PhD. 2015

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

............................................ Podpis autora práce

Ráda bych poděkovala paní doc. PhDr. Daně Knotové, PhD. za spolupráci a cenné rady pro zpracování mé diplomové práce, kterých si velice vážím. Také bych ráda poděkovala všem respondentům, kteří díky své otevřenosti mě nechali nahlédnout do svého života. Děkuji rodině a partnerovi, kteří mě zahrnují láskou, péčí a životním optimismem.

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 6 1. Rodina a její rozpad ...................................................................................................... 8 1.1 Rodina ..................................................................................................................... 8 1.1.1 Role matky a otce ve výchově dítěte ................................................................ 9 1.2 Rozvod .................................................................................................................. 12 1.2.1 Dopady rozvodu na dítě.................................................................................. 14 2. Druhy porozvodové péče ............................................................................................ 16 2.1 Výhradní péče ....................................................................................................... 17 2.2 Společná péče ....................................................................................................... 19 3. Střídavá péče ............................................................................................................... 21 3.1 Střídavá péče v ČR ............................................................................................... 21 3.2 Předpoklady pro střídavou péči ............................................................................ 24 3.3 Výhody a nevýhody střídavé péče ........................................................................ 28 3.4 Mýty o střídavé péči ............................................................................................. 33 3.5 Zkušenosti se střídavou péčí v zahraničí .............................................................. 34 Shrnutí teoretické části.................................................................................................... 36 4. Metodologický postup ................................................................................................ 37 4.1 Cíl výzkumu, výzkumné otázky ........................................................................... 38 4.2 Výzkumný vzorek a vstup do terénu .................................................................... 38 4.3 Techniky sběru dat ................................................................................................ 40 4.4 Etická dimenze výzkumu ...................................................................................... 40 4.5. Analýza dat .......................................................................................................... 41 5. Interpretace dat ........................................................................................................... 44 5.1 Cesta ke střídavé péči ........................................................................................... 44 5.1.1 Rozvodové rozepře ......................................................................................... 44

5.1.2 Začátky se střídavou péčí .............................................................................. 49 5.2 Každodenní život se střídavou péčí ...................................................................... 54 5.2.1 Rodiče o sobě ................................................................................................. 54 5.2.1.1 Prázdnota, odpočinek či čas pro osobní růst? .......................................... 54 5.2.1.2 Proměna role rodiče ................................................................................. 58 5.2.1.3 Střídavá péče a její limity pro rodiče ....................................................... 60 5.2.1.4 O komunikaci ........................................................................................... 65 5.2.2 Rodiče o dětech .............................................................................................. 73 5.2.2.1 Šance na oba rodiče ................................................................................. 73 5.2.2.2 Rodič jako vzor ........................................................................................ 75 5.2.2.3 Teorie jednoho domova? ......................................................................... 77 5.3 Pohled na střídavou péči ....................................................................................... 82 Shrnutí empirického šetření a diskuze ............................................................................ 85 Závěr ............................................................................................................................... 92 Použitá literatura a internetové zdroje ............................................................................ 94 Seznam grafů, příloh, schémat a tabulek ........................................................................ 99 Přílohy........................................................................................................................... 100

Úvod ,,Střídavou výchovu je možno přirovnat k protéze nahrazující končetinu. Protéze dobře vymyšlené, vynikajícím způsobem konstruované, funkční, nenápadné, ba svým způsobem i elegantní. Stále je to ale určitá náhražka končetiny zdravé" (Novák & Průchová, 2007, s. 71). Tato zajímavá myšlenka střídavou péči dobře vystihuje. Jak o ní hovoří veřejnost či rodiče, kteří o střídavé péči smýšlejí v dobrém - střídavá péče je v té nepříjemné situaci tím menším zlem. Rozhodně by střídavá péče neměla být brána jako situace, která usnadňuje rozhodnutí k rozvodu. Ale přece jen by rozvádějící se páry měly popřemýšlet nad tím, jak dítěti způsobit co nejmenší trauma z jejich rozchodu. Při vypracovávání práce jsem se zabývala danou problematikou prostřednictvím internetového portálu youtube a velmi mě zaujal rozhovor se známou herečkou mající dítě ve střídavé péče. Prohlásila velmi interesantní domněnku, která by se měla ve společnosti rozhodně držet a rodiče by ji měli respektovat. Dítě je z poloviny maminky a z poloviny tatínka. Kdybychom jej rozpůlili, je to maminka a tatínek, a tak proč upírat právo na dítě tomu druhému, který je jeho stvořitelem. Bylo velmi poučné to slyšet. Ne všichni jsou tohoto názoru. Většina debat o střídavé péči rozděluje veřejnost i odborníky na dvě poloviny. Buď střídavou péči přijímají nebo jsou proti. Existuje mnoho protichůdných názorů, které ale po většinou nejsou reálně odůvodnitelné. Podle mého názoru je téma střídavé výchovy velmi málo rozprostřeno mezi populaci, jak rozvádějících se párů, tak ale i mezi společnost obecně. A právě z tohoto důvodu bych ráda téma střídavé péče více rozšířila do podvědomí veřejnosti. Jak jsem již zmínila, názorů na tento fenomén je mnoho. Mě ale velice zajímalo, jak střídavou péči vnímají ti, kterých se to bezprostředně týká - samotných rodičů. Těch rodičů, pro které byla střídavá péče vlastní volbou, ale i těch rodičů, kde s touto variantou přišel druhý rodič. Je ale dobré mít na paměti, že střídavá péče není spasením. Podle mého názoru není vždy vhodná, ale pokud budeme chtít vidět překážky, tak je uvidíme vždy. Nemůžeme cítit to, co cítí dítě. Diplomová práce je teoreticko-empirického charakteru. Část teoretická je rozdělena do tří kapitol. Jejím cílem je vymezit vhodné teoretické podložení k části empirické. 6

Bylo pro mě tedy podstatné se zabývat v prvé řadě otázkou rodiny. Proto kapitolu rodina a její rozpad otevírá kapitola o rodině obecně. Zajímám se o vymezení a funkce rodiny. Velmi podstatnou podkapitolou je pro téma střídavé péče důležitost jednotlivého rodiče. Obracím se tedy na otce a matku a na jejich postavení k dítěti. Další podkapitolou, která následuje po vymezení rodiny, je její rozpad. Zajímám se tedy o rozvod, jeho vymezení a příčiny, které vedou partnery k rozpadu, ale samozřejmě se také obracím k dětem a zajímám se o jejich vnímání rozvodu. Tyto kapitoly jsou do teoretické části stanoveny z důvodu kapitol, které pokračují. Jelikož děti a partneři přenášejí své zkušenosti a emoce dále, je důležité si říct, jak tyto fáze probíhají a kolika lidí se týkají. Druhá kapitola vymezuje typy porozvodové péče. Je podstatné zmínit, jaké varianty pro rodiče vyvstávají po boku střídavé výchovy. První podkapitolu proto otevírá druh péče u nás nejrozšířenější a to péče výhradní. Také v této kapitole hovořím o další variantě péče - o péči společné, která se potýká s velmi rozporuplným náhledem na vymezení. Třetí část práce již tvoří mé stěžejní téma práce, kterým je střídavá péče. První podkapitolu otevírá téma střídavé péče u nás v České republice. Zajímám se o její vymezení, ale především o postavení v naší společnosti. Druhou podkapitolu tvoří jakési předpoklady, které by měla střídavá péče splňovat. Dále se v této části práce snažím odhalit pozitiva a negativa, která se při střídavé péči vyskytují. Jelikož jsem čerpala z výzkumů provedených v zahraničí, bylo podstatné oddělit jejich výsledky a názory. Také jsem ale zapracovala téma pozitiv a negativ přicházející od našich odborníků z praxe. Stejně podstatná kapitola je i následující, která se zajímá o mýty střídavé péče. V neposlední řadě se zaměřuji na střídavou péči a její fungování v zahraničí. Empirickou část práce otevírá metodologický postup, který jsem zvolila pro zpracování výzkumného šetření. Po kapitolách zmiňujících cíle, výzkumný vzorek, metody či etické kodexy, následuje již samotná interpretace dat. Cílem práce je zjistit jaký názor mají rodiče na tento druh uspořádání. Proto i interpretace je směřována k naplnění hlavní výzkumné otázky - Jaký názor mají rodiče mající dítě ve střídavé péči na tuto možnost porozvodového uspořádání? Tato otázka byla stanovena, ještě před samotnou realizací celého výzkumného šetření. Diplomová práce je zpracována z poznatků z naší odborné veřejnosti, ale i pomocí zdrojů, které k nám přicházejí ze zahraničí. Věřím, že má práce nebude přínosem pouze pro mne, ale i pro veřejnost, které se má práce dostane do rukou.

7

A. TEORETICKÁ ČÁST 1. Rodina a její rozpad V následujících podkapitolách jsem se zaměřila na rodinu a její rozpad. Kapitolu otevírá vymezení rodiny a její funkce. V neposlední řadě se zde zaměřuji na důležitost rodičů ve výchově dítěte a zdůrazňuji jejich nenahraditelnou roli. Jelikož je moje práce o tématu porozvodové péče, vnímám jako velmi podstatné zmínit se ve zkratce o rozvodech a jejich dopadu na samotné děti.

1.1 Rodina Rodina je nezastupitelná v životě každého z nás. Někdo ovšem takové štěstí nemá a vyrůstá bez jednoho z rodičů. Rodina se nejen stará o každého člena, ale je také důležitým vzorem a prostorem pro rozvinutí každé osobnosti. V následující kapitole se zmíním o rodině, o tom co nám přináší, dále se budu věnovat roli otce a roli matky ve výchově dítěte, což je pro moji práci velmi důležité. Rodina je prvním a přirozeným prostředím, ve kterém se dítě ocitá. Již od pradávna byla rodina prostorem pro předávání duševních a materiálních hodnot. I když rodina prošla ve svém vývoji mnoha proměnami, jejím základem bude vždy ochrana a výchova dětí. Rodina je prvním prostředím, kde se jedinec vyvíjí a připravuje na budoucí život (Piler, 2010). Přikláním se k vysvětlení rodiny od Poetheo (1999, s. 25) „rodinné společenství je definováno jako společné místo a sdílení radostných i tragických událostí.“ Jak je tedy z citace patrné, rodina se potýká jak s pozitivy, tak i s negativy, se kterými se musí vyrovnat. Obecně se k rodině staví Kraus a Poláčková (2001, s. 79) Rodina nezabezpečuje své členy pouze po materiální stránce, ale i ,,pečuje o zdraví, výživu a kulturní návyky svých členů, vytváří specifické socializační a výchovné prostředí pro děti, předává jim kulturní dědictví, vštěpuje morální postoje, ovlivňuje je, usměrňuje, chrání a podporuje." V definici autoři naráží jak na funkce rodiny, tak na její podstatu. Matoušek (1997. s. 8) uvádí, že rodina je proto ,,...aby lidé mohli náležitě pečovat o své děti. Kromě toho, že je biologicky významná pro udržení lidstva, je také základní jednotkou každé společnosti." Mnoho výzkumů již prokázalo, že fungující rodina je nezastupitelná pro psychický i tělesný vývoj dítěte. Je prokázáno, že děti, které nepřijímají pozornost od obou rodičů, často trpí úzkostnými a depresivními poruchami, mají sklony k užívání 8

návykových látek a to častěji než děti, které vyrůstaly v prostředí, kde měly autoritu otce i matky. V našem prostředí se výzkumy k tomuto tématu věnoval Matějček (in Poethe, 1999). Ten stanovil pět hlavních psychických potřeb, kterých by se mělo dítěti dostávat. Pro dokončení vývoje nervové soustavy a psychického vývoje je velmi důležitý dostatek smyslových podnětů. Velmi podstatná je potřeba bezpečí, potřeba jistoty vztahu s rodiči. Když je dítě bez problémů přijímáno v domácím prostředí a je milováno, získává důvěru, kterou si přenáší do okolního světa. Podstatné pro rodinu také je, že dítě v rodině přijímá nějakou sociální roli, s ní se identifikuje a získává tak pocit, že někam patří. Dítě také potřebuje pocit, že jeho budoucnost je otevřená a může tak někam směřovat. Funkce rodiny jsou stanoveny čtyři. Na první místo se většinou řadí funkce biologická neboli reprodukční. Rodina by měla zachovat pokračování rodu a přinášet sexuální uspokojení. Jde v podstatě o plození dětí. Další funkcí, která se stanovuje, je funkce ekonomická. Po této stránce rodina zabezpečuje členy, kteří nejsou pracovně aktivní. Jedná se o zabezpečení všech členů rodiny po materiální stránce. Funkce ekonomická by nikdy neměla převyšovat funkci následující, kterou je emocionální stránka rodiny. Jedná se o uspokojení základních lidských potřeb jako je láska, jistota, bezpečí a spolunáležitost. Emocionální stránka by neměla být nikdy zavržena, protože by mohla narušit zdravý psychický vývoj dítěte. Poslední a velmi důležitou funkcí, kterou autoři uvádějí, je funkce socializačně-výchovná. Je potřeba vychovávat děti k tomu, aby si byly jisté ve svém prostředí, aby dokázaly spolupracovat s ostatními ve společnosti (Černá, 2001; Hargašová & Novák, 2007; Havlík & Koťa, 2002; Špaňhelová, 2010). Matoušek (1997, s. 8) se ještě k socializační funkci vyjadřuje následovně ,,Rodina je prvním a dosti závazným modelem společnosti, s jakým se dítě setkává. Předurčuje jeho osobní vývoj, jeho vztahy k jiný skupinám lidí. Z předchozí citace vychází, že rodina je velice důležitým modelem pro utváření osobnosti dítěte. Dítě vnímá rodinné stereotypy a vnáší si je do svého budoucího rodinného života.

1.1.1 Role matky a otce ve výchově dítěte Matka a otec jsou nejdůležitějšími osobami v životě dětí. Když je rodina pohromadě i když se rozdělí. Každý z nich má jiný a stejně nezastupitelný vliv na dítě, který nelze ničím nahradit. Matka nebo otec mají většinou odlišný styl výchovy a každý dítěti předává odlišný model chování, který je genderově zakořeněný. Od matky se dítě učí 9

být ženou, jak se chovat k ženě a jak porozumět ženám. Naopak od otce se učí, jak být mužem, jak se chovat k mužům a jak s nimi komunikovat. Děti se učí, jak spolu opačná či stejná pohlaví komunikují (Mertin, 2004). I výzkumy prokázaly důležitost obou rodičů, jelikož s oběma rodiči se vyvíjí naprosto odlišný vztah. Matka a otec mají odlišné role a odlišné vztahy s dítětem. Dříve si vědci mysleli, že výchova s matkou je dostačující pro zdravý vývoj dítěte. Tyto výzkumy však byly vyvráceny a nové výzkumy prokázaly, že každý z rodičů vytváří s dítětem kvalitní a nenahraditelný vztah (De Man, 2009 in iustin.cz). Warshak (1996) poukazuje na to, že děti by měly vždy vyrůstat u rodiče stejného pohlaví. Z výzkumů, které proběhly v USA, bylo zjištěno, že chlapci vyrůstající s otci nemají takové problémy, jako synové vyrůstající u matek. Warshak ale také varuje před tím, že to nemůže být bráno plošně a svěřovat chlapce vždy do péče otce. Pokud se ale chlapec svěří matce do péče, je velice důležitý široký styk otce s dítětem. Zde se právě otevírá možnost střídavé péče, kde je styk s matkou a otcem rovnocenný. Plaňava (1994) píše, že matka je sice po narození dítěte nejdůležitější osobou, ale hned krátce na to se otevírá šance i pro otce. Není správné vnímat otce jen jako víkendovou návštěvu, ale žít s matkou i otcem každodenní život. Role otce Muž je ve výchově dítěte stejně důležitou osobností jako žena. Jeho přítomnost minimalizuje nepříznivý vývoj dítěte, a proto je velmi podstatné, aby se muž zapojoval do výchovy již od útlého věku dítěte co nejvíce. Otec má totiž v poznávání světa pro dítě podstatnou roli - zprostředkovává okolní svět aktivní konfrontací. Otcové ve své podstatě nejsou ošetřovatelské typy, naopak si s dětmi hrají bez zábran. Tímto daleko víc než matky podporují jeho zvídavost, tvořivost a odvahu (Ballnik, 2012; Černá, 2001; Mertin, 2004). Mertin dále (2004 s. 74-75) uvádí, že ,,...výzkumy běžné poradenské zkušenosti ukazují, že intenzivní zapojení otce do výchovy od nejútlejšího věku prospívá jak klukům, tak holčičkám." Dále také dodává, že zvláště u chlapců je nepřítomnost otce velmi závažným problémem. Stejně tak se na problém nepřítomnosti otců u chlapců dívá Černá (2001). Chlapci, kteří vyrůstají bez časté přítomnosti otce, mají také problémy s navazováním vztahů ve skupině. Jsou málo asertivní a často závislí na svých spolužácích. Trpí pocity izolace, osamělosti a odcizení. Pokud se zaměřím na utváření mužské role, pro chlapce je otec vzorem mužnosti. Proto u chlapců, kteří o roli otce přijdou, se mohou vyskytnout pochyby o roli muže. Neumí zvládat mužské řešení krizových situací, jelikož nemá mužské chování osvojené (Černá, 10

2001). Je také prokázáno, že děti, kterým chybí otec, mají horší známky ve škole, hůře se aklimatizují na podmínky budoucího zaměstnání, mívají potíže se vztahy a také s komunikací s opačným pohlavím (Ballnik, 2012). Stejně tak školní úspěšnost zmiňuje Černá (2001, s. 31). ,,Celkově děti, které mají častý kontakt s otcem, prospívají ve škole lépe ve všech předmětech. Otec ovlivňuje rozvoj různých složek intelektu i celkový postoj dítěte ke vzdělání a jeho motivaci ke vzdělání." Otec se také stává velmi důležitou postavou při zvládání dětské agrese. Jelikož se dítě vyvíjí, zlepšuje se mu motorická činnost. Také se mu však zvyšuje motorická agrese. Otec je osoba, která často s dětmi provozuje různé sporty. Otec a dítě spolu často závodí, ale přece jen vše je svázáno pravidly, které otec stanovil. Tím se dítě učí svoji agresi ovládat a snižovat ji (Ballnik, 2012; Berger & Gravillon, 2011). Jak jsem již uváděla, otec je nepostradatelnou osobou vývoje u chlapců, ale své místo má samozřejmě i u dívek. Například Ballnik (2012) uvádí, že dívka si díky svému otci vytváří pohled na muže. Díky kontaktu s otcem si vytváří model pro komunikaci s budoucími partnery. Černá (2001) se zmiňuje o tom, že otec je prvním mužem v životě dívky a jeho přítomností a zapojováním, si utváří předlohu do svého budoucího vztahu. Pokud bych měla shrnout všechny oblasti, které se utváří díky spolupráci otce. Jednalo by se o odpovědnost, empatii, samostatnost a sociabilitu (Černá, 2001). Role matky Zatímco o důležitosti otců je toho v odborné literatuře dostatek, důležitost matky se nejspíš z pohledu odborníků zdá naprostou samozřejmostí, že nestojí ani za zmínku. Matka se většinou stává symbolem důvěry a emocionální jistoty. S dítětem často komunikuje pomocí mimiky, úsměvu, dlouhých pohledů z očí do očí. To je velký rozdíl oproti otci, který s dítětem nejčastěji komunikuje pomocí zvedání, vyhazování apod. Také je velmi zvláštní, že bylo prokázáno, že otec daleko častěji vyslovuje jméno dítěte. Matka často používá zdrobněliny. U matek je také zvláštní, že používají na dítě jednodušší slova než otec, což ale vyzdvihuje otce, jelikož tím povzbuzuje dítě k vytváření si vlastních řešení (Bergen & Gravillon, 2011). Otcové často děti pobízejí k riskování nebo i k tomu, aby se časem osamostatnily. Matky naopak chtějí své děti chránit, tím bohužel dítěti upírají možnosti poznávání světa (Berger & Gravillon 2011; Černá, 2001). Matky bývají často 11

vsazovány na první pozice důležitosti vzhledem k tomu, že ony dítě porodily, a tak jsou obdarovány mateřskou láskou. Ovšem Matějček (in Černá, 2001, s. 30) uvádí, že ,,...mateřské chování vůči dítěti není omezeno pouze na biologické matky, nýbrž jde o univerzální chování všech lidí. Také otcové, jiní muži a dokonce již děti v pozdním školním věku jsou schopni tohoto typicky mateřského chování." Je tedy zřejmé, že oba rodiče jsou velmi důležitou a nenahraditelnou součástí dětského světa, protože ,,tak jak dítě potřebuje dvě nohy k chození, potřebuje matku a otce aby se mohlo harmonicky vyvíjet" (Berger & Gravillon, 2011, s. 99).

1.2 Rozvod Rozvody jsou velmi diskutovaným tématem dnešní doby. Rozvod patří mezi dvě nejstresovější události v životě člověka. Nekončí vyslovením rozsudku, ale je to ,,běh na dlouhou trať". Jeho následky jsou v lidech uchovány po dlouhou dobu. Poupětová (2007) uvádí, že doba vyrovnávání se s rozvodem bývá od jednoho do dvou let. Rozvod je pro každého účastníka ztrátou. Je těžký jak pro partnery, tak i jejich děti, ale mohou ho těžce prožívat i příbuzní či přátelé (Matějček & Dytrych, 2002; Mühlpachr, 2008). Při posledním sčítání rozvodovosti statistickým úřadem bylo zjištěno, že v roce 2013 soudy rozvedly 27 895 manželství, což je o 1500 více než v roce předchozím. Pokud je ale počet srovnán s lety 2001 až 2008 je to o 3 až 5 tisíc méně. To je ale zapříčiněno dlouhodobě se snižujícím počtem uzavíraných sňatků. A i přes to, že se počet sňatků zmenšuje, intenzita rozvodovosti zůstává nezměněná. Již od roku 2001 se pohybuje mezi 45 až 50%. Můžeme tedy konstatovat, že až polovina uzavíraných manželství končí rozvodem. Nejčastěji se rozvádí páry, kteří spolu žijí 3 až 5 let. Také se však zvyšuje rozvodovost manželství, které trvaly více jak 25 let. Průměrná délka trvání manželství je právě kvůli těmto trendům 13 let (czso.cz). V dnešní době může být příčinou vysoké rozvodovosti možnost nesporného tzv. rychlého rozvodu. Rozdílem mezi rozvodem sporným, kde se kvalifikuje rozvrat svazku, a rozvodem nesporným je, že u tohoto typu rozvodu se před soudem ,,nepere špinavé prádlo". Nezjišťují se příčiny rozvratu. Tento typ rozvodu ale obsahuje podmínky. Manželství musí trvat minimálně rok, manželé spolu již půl roku nebydlí a k návrhu o rozvod se musí připojit i druhý manžel. Samozřejmostí je vyrovnání majetku a hlavně rozhodnutí o péči nezletilých dětí. Právě tato poslední důležitost zabraňuje rozvodu sporného i nesporného. Nikdy soud nerozhodne o rozvodu, dokud není 12

vyřešena úprava styku s dětmi (Francová & Dvořáková Závodská, 2008; Novák & Průchová 2007). Samotný rozvod nezačíná pouze podáním žádosti, ale jeho začátek může přicházet s prvotními závažnými konflikty. Newman a Grauerholz (2002) vnímají rozvod jako cestu, která začíná měsíce nebo dokonce roky předtím. Prvním krokem často bývá manželský nesoulad, kdy začínají vznikat spory. Manželé přestávají zvládat konflikty nebo nedokážou nalézt kompromis. Dále pokročí do stádia manželského rozvratu, kdy bývají narušené funkce emoční, ekonomické či výchovné. Posledním stádiem je stádium samotného rozvodu. Rozvod je chápán jako formální ukončení vztahu. Mnoho párů do rozvratu dospěje, ale formální krok bývá odkládán. Dostávají se tak do rozvodu nedokladovaném, jak o něm píší Matějček a Dytrych (1994). Novák a Průchová (2004) popisují rozpad rodiny v krocích, které zahajuje fáze pochybností, následuje fáze ochabnutí vztahů, fáze předrozvodových fantazií, která povětšinou pokračuje fází rádoby usmíření. Manželé se často vrací do fáze fantazií a následuje rozhodnutí k rozvodu. Stejně tak i Newman a Grauerholz (2002) uzavírají cestu fází rozhodnutí k rozvodu a ne jejím formálním potvrzením. Plaňava (2000) začíná hovořit o fázích rozvodu při vzniku manželské krize, která je často dlouhodobá a nemusí být vnímána oběma partnery. Další fázi vymezuje jako rozhodnutí k rozvodu, kdy se manželé shodují v tom, že takhle nadále setrvávat nechtějí. Následná fáze začíná podáním žádosti o rozvod a poslední fáze je charakterizována tím, že si manželé zvykají na novou životní etapu. Je časté, že partneři se mohou vyskytovat v různých fázích a často se vrací do fází předchozích (Novák & Průchová, 2004; Plaňava, 2000). Příčin k rozvodu může být mnoho. Lengerová (1992) rozděluje důvody k rozvodu na tři možnosti. První důvody jsou viditelné pouhým okem, druhou skupinou jsou sekundární příčiny a poslední kategorií, kterou staví mimo tyto kategorie, je nevěra. Sledovatelné příčiny jsou například drogová závislost, násilí nebo duševní onemocnění. Sekundární jsou například nesnesitelnost partnerových rodičů, pocit zmaření života, nenaplnění životního snu nebo profesní nespokojenost. Francová a Dvořáková Závodská (2010) uvádějí, že mezi hlavní příčiny funkčního vztahu lze řadit věrnost, vzájemnou pomoc, společnou péči o děti, respektování partnera či společné soužití. Pokud tyto podmínky nejsou dodržovány, mohou jejich následky vést partnery k rozvodu. Před vstupem do manželství by měly být splněny podmínky, které by mohly šanci na rozvod eliminovat. Podmínkami může být znalost životního stylu partnera, jeho 13

rodiny a sexuální přitažlivost. Rizikový je velký věkový rozdíl nebo nesoulad nálad partnerů (Piler, 2010). Mezi velmi časté příčiny rozpadu manželství se dnes vnímá i rozdíl povah. Již v roce 1970 byl hlavní příčinnou a od té doby jeho podíl stoupal. Ve zmíněném roce byl důvodem u 20% párů, v roce 2008 již u 87% a v roce 2010 již kolem 90%. Pokud se u rozvodu objeví jiný objektivní důvod, který je konkrétně prokazatelný, je to nejčastěji nevěra. Ta byla v roce 2013 určena jako důvod rozpadu manželství u mužů v počtu přes 900 případů a u žen méně než 700 případů z celkového počtu rozvodů. Je zajímavé, že v roce 2008 byla nevěra kvalifikována u téměř 1500 mužů a přes 900 žen (czso.cz). To je ale možné lehce vysvětlit. Dnes se u soudu méně propírají důvody rozpadu svazku, protože se manželé čím dál více shodují na rozdílnosti povah jako na hlavní příčině. Nemůžeme tedy říct, že nevěry ubývá, jelikož jsou příčiny rozpadu vztahu těžko ověřitelné.

1.2.1 Dopady rozvodu na dítě Rozvody s nezletilými dětmi byly v roce 2013 v 57,1 % z celkového počtu rozvodů. Je zajímavé, že během let je počet snižován. Jelikož před více jak dvaceti lety bylo 72% rozvádějících se manželství s dětmi a před deseti 63,4%. Je to ale lehce vysvětlitelné z důvodu klesající plodnosti a také vyššího zastoupení párů, které se rozvádějí již s dospělými dětmi. Obecně ale v dnešní době platí, že rozvádějící se pár má v průměru 1,5 dítěte (czso.cz). Rozvodem si v roce 2010 prošlo 26 500 dětí (Novák, 2012). I když se rodiče snaží své děti z rozvodu vynechat, pro dítě vždy znamená ztrátu a vnímají napjatou situaci jako rozpad celé rodiny. Vnímání rozvratu rodiny se nemusí projevit hned. Jeho následky se mohou vyskytovat i léta po prožití rozvodu (Matějček & Dytrych, 1994). Společnost si v dnešní době často myslí, že rozvod je pro děti to nejhorší, co je v životě potká. Daleko důležitější je přístup rodičů k rozvodu a k tomu, co všechno budou přes dítě ventilovat (Smith, 2004). Každé dítě je odlišné, a tak i jeho prožívání přináší mnoho odlišných reakcí. Coloroso (2008) uvádí, že děti nejčastěji zažívají pocity zoufalství. Snaží se jakkoliv odvrátit rozvod, protestují proti němu a hledají cesty, jak se rozvodu vyhnout. V záchvatech zoufalství se mohou vztekat, a to nejen doma ale i ve škole a mezi kamarády. Další cestou jak projevit emoce z rodinného rozpadu může být smutek či silný zármutek, který dítě provází. Třetí variantu, kterou Coloroso (2008) uvádí, je smutek doprovázený pocitem smíření. Tato varianta je v nastalé situaci nejmenším zlem. Aby ale dítě takto rozvod prožívalo, je zapotřebí co 14

největší iniciativy rodičů. Pokud dítě vidí, že rodič zvládá komunikovat s druhým rodičem, respektuje ho, dokáže dítě svoji lásku rozdělit mezi oba a potlačit hněv. Podobně o tématu uvažují Matějček a Dytrych (1994), kteří píší, že dítě při a po rozvodu prožívá traumata, otřesy, konflikty a frustrace a je traumatizováno rozvráceným prostředím. Děti jsou daleko více úzkostlivé, méně cílevědomé, nervózní a ve školním prostředí i méně oblíbené. Stávají se z nich spíše děti samotářské. Smith (2004) uvádí, že hlavním následkem rozvodu bývá u dětí ztráta sebedůvěry. Rozvod sice patří na druhou příčku stresové zátěže, pro dítě ale nemusí být vždy jen traumatem. Děti jsou sice poznamenány, ale neznamená to ihned předurčení k patologickému chování (Novák, 2012). Také Gardner (1991) uvádí, že nemůžeme jednoznačně tvrdit negativní dopad rozvodu, pokud rodiče udržují vztah jen kvůli dětem. Dítě prožívá daleko větší traumata za trvání nefungujícího svazku. Z výzkumu, který jsem realizovala v roce 2012, vyvstal zajímavý fakt. Když se rodič zmínil dítěti o tom, že vztah mezi rodiči byl udržován pouze kvůli němu, dítě zareagovalo překvapivě a jak si asi myslíš, že se mi žilo - v pekle (Kysilková, 2012). Je velmi těžké posoudit, zda je rozvod negativní či ne. Lze ale konstatovat, že je vždy silným emočním zážitkem pro všechny zúčastněné. .

15

2. Druhy porozvodové péče Podle zákona o rodině je možné, aby si rodiče vybrali ze tří variant porozvodové péče. První variantou je svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, přičemž druhý rodič se bude stýkat s dítětem podle dohody soudní či mimosoudní. Druhou variantou je společná výchova. To znamená, že dítě zůstane v péči obou rodičů ve společné domácnosti. V neposlední řadě může být dítě svěřeno do péče střídavé, která je úhlavním tématem celé mé práce (Průchová, 2002). Z následujícího grafu je patrné, že výhradní péče jednoznačně převládá a to zejména výhradní péče matky. Zajímavostí je četnost případů střídavé péče, která je srovnatelná s péčí, kde je dítě svěřeno jiné osobě než rodičům. Údaje o svěřování do péče jsou bohužel od roku 2010 nedohledatelné. Je pozitivní, že se počty dětí svěřovaných do střídavé péče zvyšují, to je ovšem zapříčiněno zvyšujícím se počtem všech sporů o péči. Graf č. 1

Vývoj svěřování dětí do péče

25000

20000

20059

19777

18840

15000

10000

5000 1451

564 635

1494

560 776

1507

571 867

0 2008 svěřeno matce

svěřeno otci

2009 svěřeno jiné osobě

2010 střídavá, společná péče

zdroj: obarodice.blog.cz

V naší společnosti přetrvává trend svěřování dětí do péče výhradní v poměru 9:1. Na devět dětí svěřených do péče matky připadá jedno svěřené do péče otce. Ovšem šest z deseti otců po rozvodu o dítě ani neusiluje. Tudíž to není tak, že by všichni otcové 16

bojovali o dítě a pouze jednomu by se poštěstilo. Z toho ještě průměrně dva bojují o dítě pouze z důvodu, aby matku rozohnili. Není ale neznámým faktem, že v České republice se dítě svěřuje do péče otcům pouze v případech, kdy je matka alkoholička, na drogách nebo je pochybnou existencí (Novák & Průchová, 2007; Šmolka & Mach, 2008) Častým důvodem této nerovnováhy je i fakt, že v dnešní době se rozvádí také páry s malými dětmi. Tyto malé děti potřebují zázemí, které otcové nejsou schopni obstarat (Veselá Samková in Právo a rodina, 3/2004). Při rozhodování o porozvodovém uspořádání je podle mpsv.cz důležité akceptovat pět okruhů témat. Za prvé je důležité uvážit, kdo se o dítě staral v době před rozvodem. Dále jaká je momentální schopnost komunikace rodičů. Jaké mají rodiče výchovné představy a výchovné principy. Poté je také důležité znát názor dítěte a v neposlední řadě jeho školní úspěšnost.

2.1 Výhradní péče Péče tohoto typu je v našem prostředí nejvíce využívaná. Již jsem zmínila pravidlo 9:1, kdy je devět dětí svěřeno matce a jedno otci. Tuto zvyklost potvrzují i Francová a Dvořáková Závodská (2008, s. 15) ,,svěření dítěte na dobu po rozvodu do péče jednoho z rodičů je nejčastější formou úpravy výchovných poměrů nezletilých." V případech stanovení péče výhradní musí být také stanoven rozsah styku s druhým rodičem, který nepřichází o svá práva a povinnosti. Rozsah by měl být vždy v zájmu dítěte, ať už co nejširší v případě opačného pohlaví, ale může být i nulový. Ideálně by neměl být pevně stanoven, ale měl by se přizpůsobovat potřebám dítěte. Pokud je dítě malé, je potřeba, aby byl styk s druhým rodičem rozsáhlý. Dítě v tomto věku může na druhého rodiče při dlouhém odloučení rychle zapomenout. Dále se vymezuje výše výživného, které platí rodič, nemající dítě ve své péči rodiči druhému. Ten musí tyto finance využívat na potřeby dítěte a jeho zabezpečení (Francová & Dvořáková Závodská, 2010; Průchová, 2002; Šmolka & Mach, 2008; Warshak, 1996). Průchová (2002) píše, že výhradní péči vidíme všude tam, kde se lidé spíše nedokážou domluvit. Soudy tak svěřují děti matkám nebo otcům do péče výhradní. I když matka i otec jsou prokazatelně stejně kvalitními rodiči. Soudy jsou i přesto vůči matce benevolentnější (Černá, 2001).

17

Podle mého názoru, který může být genderově zaujatý, je to v některých případech přirozené. Přestože žijeme ve 21. století, žijeme v době, kdy je stále uznáván kult mateřství. Velké procento matek je s dítětem na rodičovské dovolené. Otcové se sice v rodičovské dovolené začínají stále více angažovat, matky mají však stále převahu. Je tedy zřejmé, že soudy jsou potom k matkám více nakloněny. V minulých letech jsem absolvovala rozhovory o střídavé péči i s odborníky a ráda bych zde citovala manželskou poradkyni, která se střídavou péčí nemá z praxe dobré zkušenosti. Svěřování dětí matkám obhajuje právě tím, že matky jsou s dětmi na rodičovské dovolené, vychovají je, starají se o ně, odsouvají svoji kariéru do pozadí. A tak ona sama hovoří o střídavé péči o jakémsi trucu od otců, kteří se roky nestarají a najednou se hájí o svá práva (Kysilková, 2012). O tom ovšem mohu vést dlouhé diskuze, jelikož v mé empirické části se vyskytli i tací otcové, kteří prožili rodičovskou dovolenou místo matky. Starali se, pečovali a než byla stanovena střídavá péče, přišli ze dne na den v podstatě o dítě, které pro ně bylo středem vesmíru. Jak tedy píše Novák (2013) mělo by se vždy přihlížet k tomu, kdo se o dítě staral v předchozích letech a otce vždy nediskriminovat. Přitom Warshak (in Černá, 2001) představil výzkum z USA, kde bylo jednoznačně zjištěno, že dítě vyrůstající ve výhradní péči matky je stejně psychicky zdravé jako dítě vyrůstající ve výhradní péči otce. Obě dvě skupiny dětí měly stejné problémy. Navíc bylo zjištěno, že typický otec si vede stejně dobře jako typická matka, která má dítě ve své výhradní péči. Stejně tak Jovanovich (in De Man, 2009, s. 4) uvádí výsledky z USA, kde nebylo zjištěno silnější pouto u dětí k matce nebo k otci. Dítě strádá vždy, ať chybí kterýkoliv z nich. ,,Uvedené vědecké studie dokládají, jak škodlivé je pro dítě odloučení od jeho psychologických rodičů. Dítě potřebuje oba rodiče." Samozřejmě jako každý druh uspořádání výhradní péče přichází s určitými pozitivy a negativy. Špaňhelová (2010) uvádí výhody a nevýhody tohoto způsobu porozvodového uspořádání. Výhodou je, že dítě vyrůstá v jednotném výchovném stylu. Je vychováván jednotnou výchovou, protože druhý z rodičů většinou nezasahuje do výchovy. Dítě tak vnímá pouze jednu dominantní rodičovskou roli, což ale jednoznačně není úplně to pravé. Mezi další výhody Špaňhelová (2010) řadí to, že dítě je v jednotném stabilním prostředí. Dítě má jeden domov. Domov druhého rodiče je pro něj pouze návštěvní prostředí. Vnímá plnohodnotně roli matky či otce podle toho, u koho žije. Pozitivní je, když dítě vnímá postavení, schopnosti, dovednosti a například i 18

organizaci času ženy nebo muže. Samozřejmě zde vyvstává i negativum, jelikož žije vždy pouze s jedním z nich. Nevnímá tak opačnou roli. Když se stane z jednoho rodiče pouze víkendová osoba, dítě nezažije jeho každodenní život, a tak neví, jak se chová v určitých situacích, jaké má názory, postoje a schopnosti. Na škodu ovšem je i to, že víkendový rodič nezažije život dítěte. Od psaní domácích úkolů po oblékání do školy. Pokud se touto víkendovou osobou stane matka, dětem často chybí objetí a přitulení i přesto, že otcové se to snaží vynahradit. Matka nikdy nebude otce a otec nebude matka a to i přes jejich všechnu snahu. Hlavní nevýhodou výhradní péče ovšem je to, že dítě vždy přijde o plnohodnotný vztah s jedním z rodičů (Černá, 2001).

2.2 Společná péče Společná péče je v literatuře dosti nejasným termínem. Čeští autoři, jako například Novák (2013), Černá (2001), Francová a Dvořáková Závodská (2010), píší o společné péči jako o další možnosti porozvodové péče, který vymezují jako soužití rodičů s dětmi. Oba rodiče se nějakým způsobem stále angažují v domácnosti - bydlí spolu, hradí materiální potřeby členů apod. Hastrmanová (in diversity-management.cz) uvádí, že péče společná se vyskytuje například u rodin, kde nemají manželé vyřešené bydlení po rozvodu a zůstávají tak ve stejné domácnosti. Je tedy zřejmé, že i tato autorka spojuje společnou péči se společným bydlištěm. O odlišném vymezení jsem se dočetla na stránkách obarodice.blog.cz, kde je uvedeno, že péče společná znamená absolutní dohodu rodičů s tím, že není vymezen časový úsek, kdy bude dítě u matky a kdy u otce, jako je to u péče střídavé. U péče společné soud pouze schválí dohodu mezi rodiči a nemůže ji nařídit. Dudová (in Dudová & Hastrmanová, 2007, s. 74) píše o společné výchově jako o institutu, kde ,,poměry nezletilého nejsou ani po rozvodu nijak upraveny a nijak se nemění právní postavení dítěte k jeho rodičům. Společná výchova předpokládá, že dítě bude mít s oběma rodiči stejný kontakt." Zatímco zahraniční literatura například Warshak (1996) píše o péči společné jako o péči střídavé. Stejně tak i tyto dvě varianty vysvětluje. Sama se ovšem stavím k názoru českých odborníků, kteří společnou a střídavou péči odlišují. I když procentuálně je péče společná u nás mizivá. Jak jsem již uvedla výše ,,...společná péče předpokládá, že rodiče zůstávají v různých variantách společného soužití" (Novák, 2013, s. 24). Například že spolu bydlí, či finančně hospodaří. Ale nemusí to tak být. Hlavním rozdílem je, že se nevymezuje časové období, takže rodiče mohou dítě vychovávat rovnocenně. Společná péče je založena na společné domluvě a přátelském vztahu (Novák, 2013). Novák (2013) tedy 19

společné bydlení za podmínku nepovažuje. Naopak ale Francová a Dvořáková Závodská (2008) uvádějí, že společná péče je možná pouze tehdy, když rodiče zůstanou po rozvodu ve společném bytě a sdílí tak společnou domácnost. Pečují o nezletilé dítě společně každý den. U střídavé péče se jeden rodič stará o dítě ve svůj vymezený čas a druhý zase ve svůj. U péče společné jsou rodiče spolu nuceni spolupracovat dennodenně. To od rodičů vyžaduje neskutečnou toleranci vůči sobě navzájem. Jsou nuceni se domlouvat a koordinovat neustále, což věřím, že musí být pro pár po rozvodu velice těžký úkol. Právě proto je společná péče opravdovým unikátem mezi druhy porozvodové péče. Na internetovém serveru jedendomov.cz je společná péče charakterizována také tím, že rodiče jsou oba zákonnými zástupci a správci jeho majetku dítěte. Černá (2001) vymezuje hlavní rozdíly mezi střídavou a společnou péčí v tom, že střídavá výchova je v zákoně ustanovena tak, že je dítě čas u otce a čas u matky. Každý z rodičů má ve svůj týden práva a povinnosti, které soud určí. Naopak u společné péče je rozvedený pár ve stejném postavení jako před rozvodem. Oba dva mají práva a povinnosti neustále a musí se na materiálních, finančních a výchovných věcech domlouvat spolu. Zkrátka pečují o dítě společně.

20

3. Střídavá péče Diplomová práce je zaměřena na téma střídavé péče, kterému se budu nyní věnovat. Ráda bych v následujících podkapitolách zdůraznila její postavení v České republice a v zahraničí. Dále pak navázala na její klady a zápory a také se zaměřila na předpoklady, které by měla střídavá péče respektovat.

3.1 Střídavá péče v ČR Střídavá péče se do České republiky dostala v roce 1998 v novele zákona o rodině číslo 91 (Dudová & Hastrmanová, 2007; Novák & Průchová, 2004). ,,Jsou-li oba rodiče způsobilí děti vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li v zájmu dítěte a budou-li tak zajištěny jeho potřeby" (Francová & Dvořáková Závodská, 2008 s. 15). Střídavá péče by ale měla být především v zájmu dítěte (Mertin, 2004; Novák, 2012). Zákon dále stanovuje podmínky, které musí být dodrženy. Jak uvádí Dudová (in Dudová & Hastrmanová, 2007, s. 75) ,,Oba rodiče tedy musí být výchovně způsobilí, musí mít o střídavou výchovu zájem, svěření dítěte do střídavé výchovy musí být v zájmu dítěte a střídavou výchovou musí být lépe zajištěny jeho potřeby." Je tedy zřejmé, že je možné svěřit dítě do péče obou rodičů. Novák a Průchová (2004) o střídavé péči píší, že je spravedlivým řešením při rozpadu manželství, jelikož každý z rodičů má šanci se dítěti věnovat a podílet se na jeho výchově. Uvádí, že je to ideální řešení pro "harmonickou rodinu" a pro dítě snadno pochopitelné. ,,Někteří lidé vkládají do střídavé péče naděje jako ve spravedlivé a nekonfliktní řešení. Takové, které umožní dítěti, aby bylo i nadále vychováváno otcem i matkou" (Novák, 2012. s. 105) Stejně tak se ke střídavé péči staví Černá (2001), která píše o střídavé péči jako o nejlepším daru, který může dát rozvádějící se pár svým dětem. Nielsen (neuvedeno) ale píše, že ne vždy má dítě ze střídavé výchovy přínos, jelikož fyzicky hrubý, násilný či drogově závislý rodič jistě nemá na dítě pozitivní vliv. Střídavou péči tedy nemůžeme vnímat jako vždy nejlepší řešení. ,,Střídavá výchova znamená, že dítě žije po určitý časový úsek s každým z rodičů" (Dudová & Hastrmanová, 2007, s. 75). Dítě ve střídavé péči, jak jsem již uvedla, většinou je stejnou dobu u matky a stejný počet dnů u otce. Délka střídavé výchovy není v zákoně nijak ustanovena. Odborníci se shodují, že je důležité vnímat každý případ střídavé péče zvlášť. Záleží totiž na okolnostech, vzdálenosti, věku dítěte a 21

domluvy rodičů (Dudová & Hastrmanová, 2007; Průchová, 2002). Obvykle to bývá po týdnu, ale existuje také varianta čtrnáctidenní či měsíční. U mladších dětí, kojenců či batolat se doporučuje naopak interval 3-2-2, kdy je dítě tři dny u matky, dva dny u otce, poté dva u matky a tři dny u otce (Novák, 2012; Špaňhelová, 2010). Dudová uvádí, že z praxe soudců je typický model střídání po měsíci, ale dodává, že jsou běžné i dohody po týdnu (Dudová & Hastrmanová, 2007). Novák (2012) ale zastává názor, že měsíční interval střídání je dlouhý a ne moc vhodný. Ze své praxe vypozoroval, že tak dlouhý interval požadují rodiče, kteří se s tímto stavem nesmířili a chtějí mít své dítě co nejdéle v péči. Sám tedy upřednostňuje střídání po týdnu stejně jako ostatní odborníci. I podle mého názoru je nejlepší střídání po týdenním intervalu, jelikož si myslím, že to není ani příliš dlouhá doba na stýskání, ale ani moc krátká, kdy má dítě pocit neustálé změny prostředí. Také bych v návaznosti na to ráda zmínila čísla o střídavé péči. Jak je zřejmé z následujícího grafu, počet případů střídavé péče každým rokem stoupá. Bohužel stoupá i celkový počet svěřování dětí po rozvodu. Během pěti let se počet svěření do střídavé péče zdvojnásobil, avšak celkový počet rozvodů se o tak podstatné číslo nezvýšil. Je tedy úspěchem, že se střídavá péče takovým způsobem rozšířila. Graf číslo 2 ukazuje zvyšující se počty svěřování dětí do střídavé péče od roku 2005 do roku 2010. Graf číslo 3 poté ukazuje procenta svěřování dětí do střídavé péče. Graf č. 2

Počet dětí svěřených do střídavé péče 1000 900 800 700 600 500 400 300 200 100 0

867 776 659

621 542 432

2005

2006

2007

2008

2009

2010

zdroj: Novák, 2013; obarodice.blog.cz; padesatprocent.cz

22

Graf č. 3

% Svěření dětí do střídavé péče po rozvodu 9,00% 8,00% 7,00% 6,00% 5,00% 4,00% 3,00% 2,00% 1,00% 0,00%

7,83% 3,58% 2,38% 2,09% 2,13%

2002

2003

2004

5,55% 4,51%

2,75%

2005

6,42%

4,29%

2006

2007

2008

2009

2010

2011

Zdroj: iustin.cz

Ústavní soudci Šimáčková, Janů a David (in stridavka.cz) sepsali vyjádření o střídavé péči, kde popisují, že střídavá péče by měla být po rozvodu prvním řešením. Píše, že pokud rodiče jsou způsobilí výchovy dítěte a dbají na jeho rozumový, citový a osobnostní rozvoj, mělo by být pravidlem svěření do péče střídavé. Jiné řešení by mělo být pouze výjimkou, která by měla být prokázána z jakého důvodu je jiné řešení pro dítě lepší. Určování typu porozvodové péče v prvé řadě je velmi ovlivněno zastupujícím advokátem či soudcem, kteří o svěření rozhodují, nebo i sociální pracovnicí, která se do svěření zapojuje. Zkušeností se soudy a orgány sociálně právní ochrany dětí je mnoho. Hodina (in Rozvod, 2011, s. 29) uvádí svoji nemilou zkušenost ,,tak na střídavku rovnou zapomeňte... je to nesmysl, který sem přišel odněkud ze Skandinávie. Já vím, je to v zákoně, ale je to mrtvě narozené dítě." Je tedy zřejmé, že pokud se budou stále názory odborníků lišit, nedojde v České republice nikdy ke společné verzi, jak a kdy střídavou péči využívat. V dnešní době je tak střídavá výchova brána spíš jako boj otců, kteří by si přáli, aby se střídavá výchova stala prvním typem, který se po rozvodu stanovuje (Novák, 2012). Domnívám se, že stanovení plošné střídavé výchovy by nadělalo více škody než užitku. Stejně jako otcové - bojovníci si nicméně myslím, že by střídavá výchova měla být vždy minimálně zvažovaným druhem péče a ne ihned zavrženým. Nad tím se shodují i odborníci. Například Novák (2012, s. 111), který je příznivcem střídavé péče, píše, že ,,nelze demagogicky tvrdit, že střídavá péče je 23

nejlepším ze všech špatných řešení situace dítěte po rozchodu rodičů. Každá rodina je jiná." Dále dodává, že by se měla střídavá péče posuzovat případ od případu a dostávat se do popředí. Ze zahraničí ovšem přicházejí jiné návrhy. Například Cochran (in De Man, 2009, s. 5) je toho názoru, že ,,když se rodiče nedokážou shodnout na úpravě pobytu, měla by se upřednostnit rovnoměrná střídavá výchova. Navrhované upřednostnění střídavé péče se dá obejít tím, že bude jasně a jednoznačně prokázáno, že pro dítě by byl lepší jiný model úpravy pobytu." Při zpracování celé práce jsem měla možnost sledovat otce, kteří se - někdy marně, někdy úspěšněji, snaží o své děti bojovat. Bohužel v systému, kde je uznáván kult mateřství, to mají velice těžké. Prostřednictvím sociální sítě jsem měla možnost být účastníkem všech kroků, které otcové musí podstoupit, aby své děti alespoň viděli. Novák (2012, s. 106) zmiňuje své zkušenosti z manželské poradny. ,,Setkal jsem se s muži nepřiměřeně prosazujícími střídání bez ohledu na realitu. Setkal jsem se ovšem i s ženami, které se danému řešení bránily z pochybného principu." Tuto myšlenku musím podpořit, jelikož i já jsem se při realizaci svého výzkumného šetření setkala s muži, kteří ,,střídavku" požadují a nikdy nezjistili, proč je jejich bývalá žena zarputile proti. Na druhou stranu ale otcové, pokud mají zájem, střídavou péči požadují i přes všechny překážky kladené matkou. Dítě se pak dostává do konfliktu rodičů. Psychologicky je to ale zavrženíhodné (Novák, 2013). Například Francová a Dvořáková Závodská (2008) píši zkušenost, že často bývá střídavá péče prostředkem vydírání druhého rodiče po finanční stránce. Cenková (2011) také uvádí negativní zkušenost, že důvodem střídavé péče nemusí být vždy touha dítě vychovávat a pečovat o něj, ale může být nástrojem, kterým otec chce ublížit matce dítěte.

3.2 Předpoklady pro střídavou péči Střídavá péče může být skvělým řešením, ale musím konstatovat, že ne pro všechny rodiny a ve všech podmínkách. Jsou i tací rodiče, pro které opravdu střídavá péče není vhodným řešením. Jak uvádí Černá (2001, s. 39) ,,Jsou rodiče, kteří opravdu nemají předpoklady pro výchovu dětí a jejich péče by byla spíš na škodu." Někdy je totiž partnerský rozvrat natolik silný, že páry nejsou schopné překonat zlost a domluvit se jako rodiče. Domluva, komunikace a společný zájem je totiž hlavní podmínkou bezproblémového střídání, a proto by střídavá péče měla být podpořena velkou investicí do dítěte. Tato investice ale vyžaduje podle některých odborníků dobrovolný a vědomý souhlas. Odborníci se tedy shodují, že tyto alternativní úpravy kladou na rodiče velké 24

nároky. Musí prokázat vyspělost a oboustrannou snahu si navzájem pomáhat, vycházet si vstříc ve věcech týkajících se péče a výchovy (Dudová & Hastrmanová, 2007; Klimeš, 2009; Novák, 2013). Střídavá výchova by měla být výsledkem společné domluvy. V případě, že jeden je proti střídavé péči, by se soud neměl proti této variantě postavit a zavrhnout ji. Naopak by se měl snažit najít důvody, proč střídavá výchova není možná a nebrat v potaz každý neurčitý důvod proti střídavé péči. Takovým důvodem může být nefungující komunikace mezi rodiči. ,,Rozhodně toto uspořádání péče podle odborníků nefunguje u párů, které jsou během rozvodu ve výrazném konfliktu a nejsou schopny spolu komunikovat" (Dudová & Hastrmanová, 2007, s. 94). Jak uvádí Francová a Dvořáková Závodská (2008) střídavá péče by měla být tedy výsledkem společné dohody a schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat. Tuto myšlenku rozvíjí Novák (2012, s. 110), který píše, že ,,lepší nemusí být střídavá péče, ale rodiče, kteří se na ni dokážou dohodnout." Střídavá péče by se neměla stát kompromisem mezi rodiči. To znamená, že pokud oba žádají výhradní péči, neměla by být ,,střídavka" jakýmsi schůdným řešením, aniž by se tato varianta nejdříve projednala (Novák & Průchová in Právo a rodina, 10/2003). Pokud by ale střídavá výchova byla určena proti jednomu z rodičů, mohlo by se z ní stát tzv. "vymývání mozků", protože každý z rodičů by se snažil své dítě nalákat na svou stranu, což bohužel není vůbec správné. Dítě by se nikdy nemělo stát prostředníkem vyřizování si vzájemných sporů (Novák, 2012). Klimeš (2009) se k tomuto vyjadřuje tak, že by se střídavá péče měla prosazovat pouze u rozvodu, který proběhl vzájemnou dohodou, kde se nevyskytuje tolik vzteku a negativních emocí vůči druhému rodiči. Ovšem o souhlasu obou rodičů se vedou dlouhé diskuze. Touto otázkou se zaobíral i Ústavní soud ČR, který se ke střídavé péči vyjádřil následovně ,,svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti, to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastněných" (Francová & Dvořáková Závodská, 2008 s. 16). S výrokem soudu samozřejmě souhlasím, ovšem z praxe vím, že kdyby byla střídavá výchova určována pouze párům, kteří se na této variantě domluvili, střídavá výchova by v podstatě neexistovala. Stejně tak se k tomu vyjadřují autorky Francová a Dvořáková Závodská (2008). McIntosh (2007 in mpsv.cz) uvádí, že existují tři typy rodičovství. Zdůrazňuje, že ne všechny stanovené typy, jsou vhodným předpokladem pro střídavou péči. Prvním 25

typem je spolupracující rodičovství. Rodiče jsou schopni spolupracovat, domlouvat se, mluvit, plánovat spolu a vynášet rozhodnutí o dětech společně. Dalším typem je rodičovství na dvou stezkách, kdy rodiče málo spolupracují. Příliš spolu nemluví, ale dokážou najít společnou cestu k rozhodování o dětech. Posledním typem je konfliktní rodičovství. Rodiče nejsou schopni najít společnou cestu, nemluví spolu a jsou uzavřeni v dlouhodobém konfliktu. Pro tento typ rodičovství není střídavá péče vhodná. Důležitým aspektem je dále vzdálenost rodičů. Odborníci uvádí, že by střídavá péče měla probíhat v malé vzdálenosti tak, aby dítě navštěvovalo stejnou školu (Berger & Gravillon, 2011). O vzdálenosti se vyjadřuje i Průchová (2002, s. 18) ,,bydliště obou rodičů by od sebe neměla být příliš vzdálena, dítě by mělo mít zhruba stejně daleko od školy, mělo by mít možnost být stále v okruhu svých kamarádů, v dosahu míst, kde provozuje svoji zájmovou aktivitu ve volném čase." Diskuze se často také vedou o věku dětí svěřovaných do střídavé výchovy. Berger a Gravillon (2011) uvádí, že není vhodné svěřování do střídavé výchovy u dětí mladších 6 let. Stejně tak Průchová (2002) zmiňuje, že není vhodné zařazovat do střídavé výchovy příliš malé děti, ale třeba i děti v období puberty. Myšlenku nevhodnosti střídavé výchovy u pubescentů zmiňuje také Francová a Dvořáková Závodská (2010). Děti v tomto věku mohou využívat finanční výhody a také těží z toho, že rodiče mohou mít odlišné názory, či nechtějí rozhodovat bez druhého. Špaňhelová (2010) uvádí doporučený věk dítěte od 3 let. Své tvrzení podporuje tím, že děti mladší 3 let potřebují větší pocit bezpečí a jistoty, a až poté, co si tento pocit vytvoří, je vhodné ho vystavit proměnám prostředí. Stejně tak Novák (2012) nedoporučuje střídavou péči u malých dětí, ale neohrazuje se věkem nýbrž kojením, které otec vynahradit nemůže. Mertin (2004) uvádí, že časté změny u malých dětí mohou dokonce bránit všestrannému objevování světa. Dítě může pociťovat nejistotu, jelikož nemá vytvořené pouto na místo bydliště a na věci, které zná. O věku dítěte polemizuje i Klimeš (in Francová & Dvořáková Závodská, 2008). Ten uvádí, že střídání například 2letých dětí může vyhovovat tak možná rodičům. Podle jeho názoru je na to dítě ještě malé, dokonce ani u 4letých dětí týdenní interval nedoporučuje. Tvrdí, že malé děti mohou mít za tak dlouhou dobu pocit, že osiřely. Špaňhelová (in Právo a rodina, 5/2005) se na předpoklady péče o dítě dívá hlavně z pohledu rodičů. Ti by se v prvé řadě měli shodnout, jak budou dítě vychovávat. 26

Měli by zastávat stejné výchovné principy. Výchovný styl by měl být jednotný a předem stanovený. Rodiče musí klást důraz na toleranci vůči sobě navzájem a neměli by finančně o dítě nijak bojovat a získávat si ho tak na svoji stranu. Děti často bývají úplatné a může se stávat, že dobře situovaný rodič bude druhého rodiče přeplácet. Důležitost jednotného přístupu ke vzdělávání, zájmům či k výchově obecně, je podle mého názoru velmi potřebná. Při realizaci výzkumného šetření jsem byla sama účastníkem toho, co se stává, když matka a otec mají odlišný názor na výchovu dítěte. U matky bylo dítě zapojováno do povinností, byl kladen důraz na školní dovednosti, ale u otce mělo dítě naprosto volný režim. Matka pak každý svůj týden musí dohánět všechny potřebné studijní záležitosti a dítě tak velmi nutit k domácí přípravě či pomoci v domácnosti. U otce to totiž zvykem není. Proto i já zastávám názor, aby oba rodiče byli jednotní ve výchově. V úvahu by rodiče či soudy měli brát i názor dítěte. Samozřejmě debaty o názoru dítěte jsou velmi různorodé. Novák (Právo a rodina, 11/2010 in Novák, 2013) se zmiňuje o tom, že názory dětí jsou často velmi ovlivnitelné názory rodičů. Dítě se často přiklání k tomu, co si přeje rodič jemu bližší. Ovšem i v zákoně o rodině je uvedeno, že dítě, které je díky své rozumové vyspělosti schopné si vytvořit vlastní názor, mělo by být před soudem bráno v potaz (Mašek in Právo a rodina, 7/2002). Stejně tak Dudová (in Dudová & Hastrmanová, 2007) píše o tom, že by si dítě střídavou péči mělo přát, protože ne každému dítěti tento styl života vyhovuje. Je proto důležité podle odborníků se o názory dětí zajímat. Velmi dobrým předpokladem pro bezproblémové střídání je, jak uvádí Klimeš (2009), tzv. překryv. Znamená to, že při každém střídání si rodiče sednou společně s dítětem a proberou, co se událo a co dítě čeká. Dítě tak vidí, že rodiče spolu dokážou komunikovat a dohodnout se na věcech, které se ho týkají. Pokud se překryv nevyskytuje, je to podle Klimeše (Tamtéž) důvod ke zrušení střídavé výchovy. Novák (2012) shrnuje předpoklady pro bezproblémovou střídavou výchovu následovně. Prvním předpokladem by měly být osobní rysy rodičů. Jednoznačně to musí být lidé, kteří jsou schopni se domluvit jak slovně, tak činy. Dalším předpokladem by mělo být, že si střídavou péči přejí všichni zúčastnění, ať už rodiče, dítě, noví partneři nebo prarodiče. Měly by být vytvořeny přiměřené sociální a prostorové poměry. To znamená, že oba rodiče by měli mít vytvořené zázemí pro dítě, neměly by 27

být narušeny zájmové či sportovní aktivity, neměla by být narušena možnost chodit do stejné základní školy. Vzdálenost by tedy neměla narušovat život dítěte. Důležitým předpokladem podle Nováka (2012) je bezproblémová domluva na materiálním zajištění a technických věcech kolem střídavé výchovy, jako například předávání dítěte. Dítě by mělo mít zajištěno vybavení do školy, oblečení, různé pomůcky, které dítě využívá apod. Rodiče by se také měli domluvit na tom, kdo co bude platit. Důležitá je schopnost bavit se o druhém rodiči bez urážek, výčitek a odpustit si záporně laděné poznámky. V neposlední řadě je důležité se domluvit, kde bude mít dítě trvalé bydliště a kdo bude pobírat sociální dávky (Mašek in Právo a rodina, 7/2002). Novák (2012, s. 73) uvádí, že při dodržení těchto požadavků ,,může být střídavá výchova skutečně velkým přínosem na minimum snižujícím dopad rozvodu na děti." Warshak (1996) shrnul faktory, u kterých zdůrazňuje jejich důležitost pro bezproblémové střídání. Uvádí, že střídavá výchova funguje, když oba rodiče jsou přesvědčeni, že ten druhý je pro dítě stejně potřebný jako on a je přesvědčený o jeho dobré roli otce či matky. Další faktor, který zmiňuje je, že rodiče dokážou spolupracovat, jsou flexibilní, dokážou spolu komunikovat a nevnášet konflikty mezi děti. Rodiče mají ke střídavé péči pozitivní názor a nebydlí daleko od sebe. Warshak (Tamtéž) uvádí, že je vhodné, aby střídavou výchovu chtěly i samy děti. Důležitá je také vyřešená finanční stránka a hlavně její dodržování. Dále ale Warshak (Tamtéž) píše o tom, že střídavá výchova nebude fungovat, když jeden z rodičů není schopen se o dítě přiměřeně postarat nebo protestuje proti střídavé péči. Ještě také uvádí, že střídavou péči narušují dlouhé vzdálenosti, či silné nepřátelství mezi rodiči, které se může promítat do komunikace s dětmi.

3.3 Výhody a nevýhody střídavé péče Následující podkapitolu dělím na klady a zápory, které k nám o střídavé péči přicházejí ze zahraničí a na klady a zápory, které vypozorovali odborníci v naší zemi. Zahraniční výzkumy O střídavé péči se vedou dlouhé diskuze, zda dětem prospívá či nikoliv. Bohužel u nás nebyly nikdy uskutečněny žádné reprezentativní výzkumy k pozitivům či negativům střídavé péče. Ze zahraničí ale přichází výzkumy, které se jednoznačně klaní k pozitivnímu vlivu či vlivu alespoň stejnému jako u péče výhradní. Známým a poněkud již starším výzkumem je výzkum z USA. Byl realizován v roce 2002. Z jeho 28

výsledků plyne, že děti ve střídavé péči se jednoznačně lépe adaptují po stránce fyzické i psychické než děti, které připadly do péče jednoho z rodičů. U nás se tímto výzkumem zajímal Tyl (in Právo a rodina, 11/2006). Jeho srovnání výzkumů z USA ukázalo konzistentní náklonnost pro střídavou péči. Všechny výzkumy jednoznačně zjistily, že ,,děti ve střídavé péči obou rodičů jsou výrazně lépe adaptovány ve všech ukazatelích: tělesné a duševní zdraví, rodinné vztahy, behaviorální a emoční adaptace“ (Novák, 2013, s. 58). Druhým faktem je že, ,,adaptace dětí ve střídavé péči obou rodičů se neliší od dětí v úplných rodinách. Přehled zcela jednoznačně vyznívá pro střídavou péči“ (Novák, 2013, s. 58). Pavlát (2010 in Novák, 2013) se ale zmiňuje o mnohých metodologických chybách ve výzkumu. Provedené zahraniční výzkumy také srovnával de Man (2009 in iustin.cz). Závěry srovnání střídavé a výluční péče jednoznačně hovoří pro střídavou péči. Prvním a velmi důležitým zjištěním je, že dítě, které se dostalo do střídavé péče, ač zažilo odloučení od rodičů, nikdy neprožilo pocit zavržení. Tento pocit se obvykle vyskytuje, když se rozhodne o péči výhradní. Podstatné je i říci, že i když se objevily ve výzkumech i potíže s přizpůsobením se střídavé péči, problémy dětí nebyly významně horší, mnohdy dokonce lepší, než u dětí v péči výhradní. Dalším pozitivem střídavé péče vyplývajícím z výzkumu je, že matky nejsou natolik vyčerpané. Díky volným dnům se dokážou zregenerovat a poté se dítěti s láskou naplno věnovat, což má jistě pozitivní vliv i na samotné dítě. De Man (Tamtéž) také uvádí, že z výzkumů vyplynulo, že děti ve střídavé péči lépe vyjadřují své pocity a přijímají věci, tak jak jsou, a nezabývají se teoriemi o znovuobnovení rodiny. Z provedených výzkumů vyplynulo, že jsou účastnici střídavé péče celkově spokojeni. Otcové byli rádi, že jejich výchova nadále pokračuje, a pro děti spokojenost znamenala, že mají stále oba rodiče. Ze srovnávacího výzkumu vzešlo, že rodiče praktikující střídavou výchovu jsou šťastnější než rodiče mající dítě ve výlučné péči. De Man (2009, s. 13) výsledky nadále shrnuje, že ,,dnešní vědecké výzkumy jednoznačně prokazují, že většina rodičů a dětí se dobře přizpůsobuje schématu střídavé výchovy. Studie prokazují, že střídavá výchova je nejméně tak dobrá- a často lepší- jako péče výluční.“ Výzkumů ze zahraničí přichází do naší společnosti mnoho. Americký psycholog Bauserman (2002) vytvořit metaanalýzu, ve které zjistil, že blízkost otce je velmi pozitivně spojena se správným chováním dítěte, emočním prožíváním dítěte a také s jeho školní úspěšností. Dokonce přichází s tím, že střídavá péče je vhodná i pro rané 29

dětství. Jelikož se dítě vyvíjí a jeho napojení na oba rodiče mu může být velmi prospěšné. Dále například Nielsen (neuvedeno) přichází se srovnávacími výsledky z provedených výzkumů. Ve svém článku naráží na Švédskou studii, které se účastnilo 443 dětí, které jsou ve střídavé péči. Z výzkumu vyplynulo, že děti jsou na tom lépe nebo stejně, jako děti v péči výhradní. Podle zjištění mají děti více přátel, jelikož nemají silné bariéry v navazování nových vztahů. Naopak děti ve výhradní péči jsou více agresivní, násilné a mají sklony k užívání drog či alkoholu. Další výzkum, na který Nielson (neuvedeno) naráží, je z Austrálie, kde je výzkumný vzorek složen z 84 dětí ve střídavé péči a 473 dětí v péči výhradní. Děti byly hodnoceny ve věku 4-5 let a následně opakovaně po 2 letech. Bylo zjištěno, že děti vyrůstající i po boku otce jsou na tom lépe sociálně, emocionálně a akademicky. Dokonce podle zpráv od učitelů na konci dvouletého období, děti ve střídavé péči mají menší problémy s vrstevníky, jsou úspěšnější ve škole a jsou méně hyperaktivní. Významné rozdíly vzešly ve skóre, které se týkalo socio-emocionální roviny. Další důležitý výzkum byl realizován ve Francii Neyrandem. Neyrand (2001 in Radimská, neuvedeno) nepoužívá pojem střídavá péče, nýbrž střídavé bydliště. Výzkumným týmem byly vytvořeny tři kvalitativní studie. Jedna byla zaměřena na rodiny ve střídavém bydlišti, druhá byla zaměřena na soudce a třetí na advokáty zabývající se rodinným právem. Výsledky z provedeného výzkumu ukázaly, že střídavé bydliště je plynulým pokračováním rodiny, jelikož ji nejčastěji praktikují páry, kde nefungovalo striktní rozdělení rolí muže a ženy, nýbrž se oba partneři účastnili na výchově. Rodiny ve výzkumu vyjadřovaly spokojenost s tímto stylem uspořádání. Podle účastníků jsou výhody typu vztahového a nevýhody typu praktického. Jako výhody francouzští rodiče řadí rovnoměrné rozdělení role muže a ženy a vytvoření časového prostoru pro sebe. Mezi nevýhody řadí administrativní a praktické záležitosti. Ze studie, která byla praktikována ze soudci a advokáty, ale vzešly negativní názory. Obě tyto skupiny mají ke střídavému bydlišti vytvořený negativní názor a své klienty spíše odrazují. Zahraniční výzkumy se nezaměřují pouze na dopady na dítě, ale také se často zaměřují na charakteristiky rodičů, kteří střídavou péči praktikují. Střídavá péče je typická pro páry s vyšším socioekonomickým statusem, to znamená, že rodiče mají 30

často vyšší vzdělání a vyšší příjem. Jelikož je střídavá péče hodnocena jako péče více finančně nákladná. Právě tím, že je potřeba vlastnit některé věci dvakrát. Také je ale prokázáno, že rodiče s vyšším vzděláváním mají i větší šance prosadit střídavou péči. Otcové s vyšším vzděláním mají vyšší důvěru ve výchovné dovednosti. Pokud je naopak muž nezaměstnaný nebo má matka vyšší vzdělání, má otec šanci na střídavou péči nižší. Střídavá péče je většinou praktikována ve větších městech u rodin s jedním dítětem (Vohlídalová, 2014). Je faktem, že výzkumy z USA, Francie či jiných zemí se nemohou přijímat naplno i u nás, ovšem jistě stojí za zamyšlení, zda nemohou být výsledky u nás podobné. Zkušenosti z české praxe Přes všechny poznatky ze zahraničí se soudy přiklánějí na stranu péče výluční a to především matkám. Může to být vysvětlováno právě tím, že výzkumy k nám přichází z jiných společností, a tak se soudy nejspíš obávají, že co platí v jiných státech, nemusí platit u nás. V České republice se bohužel žádné reprezentativní výzkumy na toto téma zatím nerealizovaly. U nás o střídavé péči píší odborníci podle vypozorování ze své praxe. Například Novák (in Francová & Dvořáková Závodská, 2008) uvádí, že největší výhodou střídavé péče je to, že dítě není deprimováno pocitem ztráty druhého rodiče a tím se zvyšuje jeho sebeúcta. Další výhodou podle autora je, že je zachován rovnoměrný přístup muže a ženy. Dítě se může ztotožnit s ženskou či mužskou rolí a naučí se s opačným pohlavím komunikovat. Stejně tak Klimeš (2009) píše o menším traumatu na dítě z důvodu, že nepřijde o jednoho z rodičů, ale je stále zahrnováno láskou obou. Špaňhelová (2010) řadí mezi hlavní pozitiva střídavé péče takové, které za svoji praxi vypozorovala. Jako hlavní plus stejně jako Novák (2013) zmiňuje vnímání rolí muže a ženy. Přebírá jejich dovednosti, vlastnosti, osobnostní rysy a poznává rodiče v krizových situacích. Pozoruje jejich řešení a zvládání, což je velmi podstatné pro osobnostní rozvoj dítěte. Další výhodou vypozorovanou v naší společnosti je, že dítě nepřijde o rodinný život, na který bylo zvyklé (padesatprocent.cz). S čímž souhlasím, jelikož se domnívám, že pro dítě je velmi podstatné, zda stále přijímá lásku od obou nebo jen od jednoho rodiče.

31

Střídavá výchova nepřináší pozitiva jen pro dítě, ale je i plusem pro rodiče. Jak uvádí Špaňhelová (2010), rodič se může ve svém volném týdnu více zabývat svými koníčky, kariéře či domácnosti. S tímto názorem přichází i Novák a Průchová (2007). Rodič si může naplánovat čas a rozvíjet svoji kariéru. Nemusí si volný čas vázat pouze na práci. Rodič může rozvíjet své koníčky, na které neměl dříve čas. Tím vzniká ale i výhoda pro dítě, jelikož rodič si splní povinnosti v týden určený pro druhého rodiče, a tak má ve svém vymezeném čase dostatek prostoru pro něj. Často mají rodiče celý čas naplánovaný pro dítě a naplno se mu věnují. O této šanci pro rodiče píše Novák (2013) jako o prevenci syndromu vyhoření rodiče, jelikož i rodičovství může být vyčerpávající. Rodiče často provází bolesti hlavy, úzkost, slabost a další, a právě díky volnému času, který se mu vytvoří, má šanci odpočinout si a nabrat nové síly. Matka neřeší klasické dilema obětování kariéry pro dítě, jelikož je takto schopná být vyhraněný čas plnohodnotnou matkou a ve zbylý čas se z ní může stát workoholička. Špaňhelová (2010) také zdůrazňuje i nevýhody střídavé výchovy. Ze začátku může být střídavá výchova velmi náročná na organizaci, čas, finance ale také je velmi náročná na psychiku rodičů. Hlavně matky mají často problémy se zvládnutím situace, kdy je dítě u otce. Je těžké se vyrovnat s emocemi, když je matka v situaci, kdy ví, že o dítě se stará i nová partnerka bývalého manžela. Je tedy zřejmé, že nároky na psychiku matky a otce jsou u střídavé péče vysoké. Pro dítě může být ze začátku náročné přejíždění, může být unavené a nervózní. Tyto aspekty velmi záleží na ochotě rodičů spolupracovat a co nejvíce dítěti pomáhat. Často se vyskytuje názor, že dítě se neustále stěhuje. Špaňhelová (2010) uvádí, že se to může stát, ale dodává, že vytváření vztahu s oběma rodiči je daleko důležitější, než žít v jednom prostředí, protože domov pro dítě vytváří rodič. Střídavou péči můžeme také brát jako prevenci syndromu zavrženého rodiče. Gardner (1992) tento syndrom popisuje jako neoprávněné popouzení dítěte proti druhému rodiči. Tento jev se vyskytuje nejčastěji u dětí, které procházejí dlouhými soudními spory. V dnešní době je tento syndrom natolik rozšířený, že postihuje až 90% dětí, které se v rozvodech vyskytují. Základem tohoto syndromu je fakt, že je nepřátelství neopodstatněné, nevyskytlo se žádné násilí či zneužívání, které by dítě odradilo od rodiče. Rodič naopak dítě velmi miluje a o dítě pečuje. Jeho hlavním znakem je neoprávněná až přehnaná nenávist. Tento syndrom podporuje právě nenávist rodičů proti sobě. Novák a Průchová (2005) uvádí, že právě kvůli dlouhým sporům a 32

předběžného svěření do péče výhradní se dítě dostává pod vliv jednoho rodiče a s tím příjme jeho názory na rodiče druhého. Zavrženým rodičem často bývá ten, který rodinu opustí a nemusí se to vztahovat pouze na něj, ale i na jeho rodinu (Novák, 2012). Přítomností obou rodičů se tak může daleko více eliminovat tento jev. Výzkumů na téma střídavé péče není v naší společnosti mnoho, ale přece jen se již rozvíjí. Vohlídalová (2014) vytvořila kvalitativní studii, kdy provedla 13 rozhovorů se 7 páry. Čtyři páry měly děti ve věku 3-5 let a tři páry ve věku 11-20 let. Výsledky z výzkumu ukázaly, že střídavá péče vyžaduje velkou kooperaci mezi rodiči. Páry většinou nedodržují přesný interval střídání, ale upřednostňují domluvu. Iniciativu ke střídavé péči projevili otcové, matky požadovaly péči výhradní. Matky sice nejdříve projevily nesouhlas. Poté ale uznaly, že je vhodné, aby děti nepřišly o kontakt se svým otcem. Tím, že iniciativa ke střídavé péči vyvstala od otce, je také ovlivněno celé prožívání. Matky většinou prožívají chvíle bez dětí jako krušné, pociťují prázdnotu a pocit, že již nejsou matkami. To naopak otcové ve svých chvílích jsou hrdí na to, že se mohou starat. Posílala se jejich otcovská sebedůvěra. Zmiňují se o tom, že se jejich vztah k dítěti prohloubil. Otcové celkově vnímají střídavou péči velmi pozitivně. Cítí se obohaceni.

3.4 Mýty o střídavé péči O střídavé péči kolují mezi lidmi různé mýty, kterými se lidé této variantě porozvodové péče brání. Já bych ve své práci ráda zdůraznila hlavní mýty, které se často lidem vybaví při hovoření o střídavé péči. Novák (2012; 2013) po realizovaném výzkumu se studentkami na Masarykově univerzitě stanovil základní témata, které mezi veřejností kolují. Podle mého názoru stojí za zmínku se těmito mýty zabývat. Mezi první myšlenky, které se při tématu střídavé péče vynoří, je pocit, že dítě nebude nikam patřit, nebude cítit nikde domov. To Novák (Tamtéž) vyvrací tím, že dítě by mělo být od malička zvyklé se dělit. Když je zvyklé se dělit o věci s ostatními, lehce přijde na to, že je spravedlivé se dělit o čas jak s matkou, tak i s otcem. Naopak tím získává domov s matkou i s otcem a nepřichází tím o možnost domova s jedním z rodičů. Dalším mýtem je pocit, že z dítěte udělají rodiče tuláka. Zde se Novák (Tamtéž) shoduje s názorem Špaňhelové (2005), že není radno podceňovat dítě. To co zvládne dítě, může být pro rodiče nemyslitelné. Dítě si jednoduše zapamatuje, které dny tráví o otce a které u matky. Podstatnou myšlenkou je také materiální zázemí. Veřejnost ve 33

výzkumu apelovala na to, že dítě přece nemůže mít vše dvakrát. Novák (Tamtéž) ale píše - proč ne. Je možné se domluvit, co se bude přenášet, co dítě potřebuje. A v přepočtu všech nákladů na rozvod, je pořízení pár materiálních věcí maličkost. Nebude vědět co se správné, co se smí a nesmí. Další námitka, která se objevuje proti střídavé péči. To je podle Nováka (2012) důležité stanovit si již na začátku. Pokud se rodiče snaží se střídavou péčí žít, musí se také domluvit, co je možné a co není. Je běžné, že otcové jsou třeba přísnější než matky, ale nemělo by to být jednou černé a jednou bílé.

3.5 Zkušenosti se střídavou péčí v zahraničí K nám se možnost střídavé péče, jak jsem již zmiňovala, dostala teprve v roce 1998. Sice se mohla uskutečnit i dříve, ale legislativně byla uzákoněna právě v tomto roce. To v ostatních státech Evropy, nebo dokonce za mořem, byla šance na tento typ péče daleko dříve. Tam se začaly objevovat první legislativní zmínky již v 80. letech minulého století. Hlavními státy v Evropě, které se střídavé výchově naplno věnují, jsou státy severské, a to především Švédsko. V tomto státě je střídavá výchova uzákoněna od roku 1983. A to hned jako první automatická volba porozvodového uspořádání. Samozřejmě mají rodiče šanci promluvit o jiné variantě péče, ovšem na střídavou výchovu se zde nenahlíží jako na krajní možnost, nýbrž jako na okamžité nastavení péče. Právě ve Švédku je výchova vždy součástí jak role otce, tak role matky. Otcové se daleko více zapojují do výchovy, péče, ale mnoho otců ve Švédsku využívá možnosti rodičovské dovolené (jedendomov.cz). Podle mého názoru je právě tento trend je prospěšný pro střídavou péči, jelikož otcové se daleko více zapojují a mají o své děti zájem. To může být způsobeno právě tím, že švédská společnost je k tomuto vedena. Švédsku blízká je ve střídavé péči Belgie. V podstatě je zde naprosto stejný způsob svěřování dětí po rozvodu. Zde se od roku 2006 v prvé řadě upřednostňuje automaticky střídavá péče. Pokud však není možná nebo k ní mají rodiče výhrady, mohou se obrátit na soud. Ten poté zvažuje, zda bude lepší péče výhradní. V prvé řadě je ale stejně jako ve Švédsku zákonem upřednostněná péče střídavá (jedendomov.cz; stridavka.cz) Střídavá výchova je velmi rozvinutá i u našich nejbližších sousedů v Německu. I zde je střídavá výchova první volbou po rozvodu rodičů. Když se u rodičů vyskytnou spory, soudy velmi manipulativním způsobem rodiče nutí k uzavření dohody o 34

uspořádání, které jim bude vyhovovat. V Německu se řídí podle tzv. Cochemského modelu. Tento model vychází z přesvědčení, že o dětech nemůže rozhodovat nikdo jiný než jejich rodiče. Nemělo by být úkolem soudů rozhodovat o dítěti, ale je to především záležitost rodiny samotné (iustin.cz). Další zemí, která stojí za zmínku je Francie. Zde se ještě v roce 1994 svěřovalo dítě po rozvodu v 85% případů matkám a nikdo se nad tím stejně jako u nás nepozastavoval. Otec většinou trávil svůj čas v práci, a tak děti vídal o víkendu či o prázdninách. Do zákona ve Francii se střídavá péče dostala až v roce 2004. Dokonce mají ve Francii v tomto zákoně stanoveno, že střídavá péče může být ukládána buď při návrhu alespoň jednoho rodiče nebo při nemožnosti dojít konsenzu (Berger & Gravillon, 2011). Stojí za zmínku, že u nás se střídavá péče uzákonila již o šest let dříve. Také se ale domnívám, že není správné, že se ve Francii stala střídavá výchova tou možností, kdy se rodiče dohadují o péči, protože tím se narušuje hlavní předpoklad, že střídavá péče vyžaduje dobrovolný souhlas obou. Pokud se přesuneme za hranice Evropy, například do USA, tak zde se střídavá výchova prosadila ještě o chvíli dříve. V USA byla střídavá péče uzákoněna již v roce 1973. V současné době je v USA do střídavé výchovy svěřováno 20% dětí po rozvodu (Novák, 2013). Ovšem každý stát si svěřování dětí do péče řeší podle svého. Není naprosto plošné, že by každý stát byl jejím zastáncem. Hlavními průkopníky a bojovníky za prosazení střídavé péče byly vždy Kalifornie a Arizona, kde procento svěřování dosahuje až k 25% (iustin.cz; stridavka.cz). V USA ale soudy a orgány sociálně právní ochrany dětí kladou značný důraz na zklidnění a usmíření rodičů po rozvodu, aby se děti ve střídavé výchově nedostaly do konfliktů mezi rodiči.

35

Shrnutí teoretické části V této kapitole se dostávám ke shrnutí teoretické části diplomové práce. Cílem teoretické části bylo poskytnout dostatečnou podporu k části empirické. Bylo mým cílem tedy vymezit téma rodiny a roli otce a matky ve výchově dětí, téma porozvodové péče a především vymezit oblast péče střídavé. V důsledku toho byla teoretická část práce rozčleněna na tři hlavní kapitoly s názvy - Rodina a její rozpad, Druhy porozvodové péče a Střídavá péče . První kapitola je zaměřena na téma rodiny a jejího rozpadu. Zajímám se o definici a funkce rodiny, ale především se zajímám o role otce a matky a jejich podstaty ve výchově dětí. Z uvedených podkapitol je zřejmé, že rodina je pro zdravý vývoj jedince velmi důležitá a otec i matka mají svoje postavení k dítěti nezastupitelné. Dále se zaměřuji na rozpad rodiny - rozvod. Zajímám se o statistiky rozvodu, důvody a následky a přesouvám se také na téma rozvodů s přítomností dětí. Dále se zajímám o druhy porozvodové péče. Věnuji se péči výhradní, která stále stojí na prvním místě v žebříčku rozhodování o svěřování dětí po rozvodu, ale zmiňuji se také o nejméně stanovovanou variantu a to péči společnou. Nabízím vymezení, statistiky a přináším přednosti a nevýhody těchto druhů péče. Třetí druh péče je zastřešující pro celou moji práci, a proto ji věnuji samostatnou kapitolu. Do kapitoly o střídavé péči jsem zařadila podkapitolu o situaci střídavé péče v České republice. Druhá podkapitola je tvořena předpoklady střídavé výchovy. Zajímám se, jaké jsou doporučení pro její správné fungování. Další podkapitola je tvořena klady a zápory střídavé výchovy. Následná podkapitola je dělena na výhody a nevýhody od tuzemských autorů a výhody a nevýhody, které k nám přichází ze zahraničních výzkumů. Předposlední podkapitola je složena z mýtů o střídavé výchově, které kolují ve společnosti. Považuji za důležité se o těchto mýtech zmínit a narušit tak zažité názory. Závěr kapitoly uzavírám tématem střídavé péče v zahraničí. Přicházím s nastavením střídavé výchovy ve státech Evropy a USA.

36

B. Empirická část 4. Metodologický postup Empirická část mé diplomové práce je založena na kvalitativním výzkumném paradigmatu. Jeho vymezení je však velmi problematické. Odborníci si kvalitativní paradigma představují odlišně. Někteří odborníci dokonce píší o tom, že kvalitativní výzkum je takový, ve kterém jsou využity jiné než statistické metody zkoumání. Někteří odborníci

také

považují

kvalitativní

výzkum

pouze

za

doplněk

výzkumu

kvantitativního. Ovšem v posledních letech si v převážně sociálních vědách vytvořilo kvalitativní paradigma své místo a řadí se bok po boku vedle paradigma kvantitativního (Hendl, 2005). I přes svoji pozici je ale jeho vymezení stále obtížné. Například Creswell (1998, s. 12 in Hendl, 2005, s. 48) píše o kvalitativním výzkumu následovně. „Kvalitativní výzkum je proces hledání porozumění, založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému." Dále Hendl (2005, s. 48) uvádí, že ,,výzkumník vytváří komplexní holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách.“ Stejně tak Švaříček a Šeďová et al. (2007, s. 17) píší o kvalitativním výzkumu jako procesu „zkoumání jevů a problémů v autentickém prostředí s cílem získat komplexní obraz těchto jevů založených na hlubokých datech a specifickém vztahu mezi badatelem a účastníkem výzkumu.“ Záměrem výzkumníka by mělo být právě pomocí metod kvalitativního zkoumání interpretovat sociální realitu, jak ji účastníci výzkumu chápou, prožívají nebo vytváří (Tamtéž, 2007). O tomto přístupu píše podobně Gavora (2010), který uvádí, že cílem kvalitativního paradigmatu by mělo výt porozumění lidem a událostem v jejich životě. Právě podrobný popis, vhledu a zkoumání člověka v jeho přirozeném prostředí a jeho reality patří mezi hlavní klady kvalitativního šetření. I pro mne bylo podstatné zaměřit se na lidi a jejich životní události, zkušenosti, podněty či názory a jejich realitu. Kvalitativní výzkum doprovází design, o který se metodologicky opírá. Čerpá z něj způsoby, jak výzkum realizovat, na co se zaměřit a jak dále postupovat. Designů je celá řada a to hlavně z důvodu jejich kombinování, či pouhého inspirování. Badatel tedy vždy nemusí využít přímo čistého designu, ale může se pouze inspirovat nebo si může 37

vytvořit design vlastní (Švaříček & Šeďová et al., 2007) Ani pro můj výzkum nebylo využito žádného předem stanoveného výzkumného designu a vytvářela jsem si svou metodologii vhodnou pro zachycení mého zkoumaného jevu.

4.1 Cíl výzkumu, výzkumné otázky Cílem celé mé diplomové práce je zjistit jaký názor na střídavou péči mají rodiče, kteří ji provozují. Cíl výzkumu jsem dále rozčlenila podle Maxwella (2005, in Švaříček & Šeďová et al., 2007) na tři typy - cíl intelektuální, praktický a osobní. Cíl intelektuální by měl přinášet vědecké poznatky. Ve své práci shrnuji poznatky o možnostech porozvodové péče, a to především o péči střídavé. Přináším i poznatky ze zahraničí. Také se zmiňuji o kladech a záporech střídavé výchovy. Praktický cíl určuje jeho využitelnost v praxi. Zde bych byla ráda, aby práce byla co nejvíce využitelná pro rodiče, kteří o střídavé výchově uvažují či jim byla nařízena, aby se mohli inspirovat rodiči, kteří péči praktikují. Personální cíl se vztahuje k osobnímu cíli. Pro moji osobu budoucího sociálního pedagoga a poradce je důležité se orientovat v porozvodových uspořádání a pomáhat tak lidem, kterých se to týká. Výzkumné otázky tvoří jádro celého výzkumu a plní dvě základní funkce zaostřují výzkum a určují směr. Otázky musí být vždy v souladu s cílem výzkumu (Švaříček & Šeďová et al., 2007) Jak uvádí Švaříček a Šeďová et al. (2007) bývá běžné, že výzkum zastřešuje hlavní otázka, která je více obecná a ta je poté rozčleněna na otázky specifické, které jsou již více konkretizovány. Hlavní výzkumná otázka odvozená od cíle výzkumu je pro můj výzkum stanovena následovně: Jaký názor mají rodiče mající dítě ve střídavé péči na tuto možnost porozvodového uspořádání? Z hlavní výzkumné otázky jsem dále vytvořila otázky specifické: - Jak rodiče se střídavou péčí prožívají každodenní život? - Jaké přednosti a bariéry přináší střídavá péče pro rodiče?

4.2 Výzkumný vzorek a vstup do terénu Práce je řešena pomocí kvalitativního šetření, výběr vzorku byl zcela záměrný, jak je to u tohoto typu výzkumu běžné (Gavora, 2000; Švec et al, 2009). Záměrný z toho důvodu, že vzorkem do mého výzkumu byli rodiče, kteří mají dítě ve střídavé péči. Což je velmi malé procento lidí a bylo zapotřebí se vmísit do jejich prostředí. Nebylo tedy 38

možné použít výběr náhodný. Respondenty jsem do svého vzorku vybírala na základě předem stanovených kritérií. Vybírala jsem matky nebo otce mající alespoň jedno dítě v probíhající střídavé péči a to minimálně po dobu jednoho roku. Aby nebyl můj výzkum genderově zaměřený, výzkumný vzorek jsem rozdělila na čtyři matky a čtyři otce. Zajímavostí je, že otcové byli více motivováni ke spolupráci na výzkumu. Navázání kontaktu proběhlo již v prosinci 2014. Jelikož je u nás střídavá péče málo rozšířená, bylo velmi komplikované kontaktovat respondenty a domluvit se na realizování rozhovorů. Respondenty jsem získala přes okruhy známých, ale také přes sociální sítě, kde byla moje úspěšnost největší, jelikož jsem se dostala přímo na fórum rodičů mající dítě ve střídavé péči. Velmi si cením jejich včasného reagování a vlídného přístupu. Rozhovory jsem začala realizovat začátkem ledna a pokračovaly až do konce února 2015. Jelikož rodiče chtěli své rozhovory realizovat v týdnu, kdy dítě bylo u druhého rodiče, což jsem samozřejmě respektovala. Výběr vzorku jsem ukončila při pocitu jeho naplnění. Jak uvádí Gavora (2010) vzorek by neměl být ukončen statisticky, ale poté co přináší podobná data. Jména respondentů byla pozměněna, stejně tak jména dětí, jelikož se jejich jména vyskytují v citacích rodičů. Dále uvádím základní informace - jak dlouho je střídavá péče realizována, kolik dětí mají ve střídavé péči a jaký praktikují interval střídání. Zajímavé je, že se v mém vzorku vyskytli respondenti, kteří mají více dětí ve střídavé péči. Pohlaví respondentů zůstalo zachováno, abych uchovala genderové rozdíly a pohledy na střídavou péči. Tabulka č. 1 Jméno rodiče

Jméno dítěte

Věk dítěte při Interval střídání

Délka střídavé

začátku SP

péče

Lukáš

Anna

5 let

Týden

3 roky

Marek

Bořek

3 roky

Týden

1,5 roku

Nina

Cecil, Dáša

5 let, 8 let

Týden

2 roky

Ota

Eva

3,5 roku

Týden poté

2 roky

změna na čtrnáct dní Petr

Franta, Hana

3 roky, 5 let

39

Týden

5 let

Radka

Ivan

12 let

Týden

6 let

Soňa

Jan

3 roky

2-2 dny poté

7 let

změna na týden Tamara

Katka

9 let

Týden

1 rok

4.3 Techniky sběru dat Metodou pro zpracování mé diplomové práce je polostrukturovaný rozhovor. Jak Chráska (2007, s.182) uvádí ,,rozhovor spočívá v bezprostřední verbální komunikaci výzkumného pracovníka a respondenta." Švaříček a Šeďová et al. (2007, s. 13) o rozhovoru píší, že jeho hlavním cílem je ,,získat detailní a komplexní informace o studovaném jevu." Hlavním cílem polostrukturovaného rozhovoru je, že badatel získává odpovědi na dopředu připravené otázky (Pelikán, 1998). Předem jsem si připravila tazatelské schéma, které jsem dále rozvíjela podle toho, jak respondent reagoval a k čemu rozhovor směřoval. Sada otázek tedy pro mě znamenala kostru, která mě vedla dále. Samozřejmostí bylo i více podrobné dotazování u otázek, kde se respondent zmínil o tématu pouze povrchně. Rozhovory probíhaly povětšinou v kavárnách nebo v domech u respondentů, záleželo na nich, kde jim je příjemně. Kontakt tváří v tvář je velmi podstatný pro navození důvěry mezi badatelem a respondentem. Respondent je tak více otevřený k odpovědím na otázky (Gavora, 1996). Nejkratší rozhovor trval 38 minut, nejdelší 1 hodinu a 7 minut. Celkem tedy bylo nahráno 7 hodin a 46 minut záznamu.

4.4 Etická dimenze výzkumu Hendl (2005) píše o etickém aspektu výzkumu jako o velmi důležité součásti kvalitativního šetření. Zejména upozorňuje na poučený neboli informovaný souhlas s výzkumem, svobodu odmítnutí a na anonymitu. Všechny tyto tři důležitosti byly v mém výzkumu zachovány. Z etického hlediska bylo samozřejmostí pozměnění všech jmen účastníků výzkumu, měst či jakýchkoliv podobností, které se vyskytly v přepisech rozhovorů. Všichni účastníci výzkumu byli na změnu upozorněni, a tím i uklidněni kvůli případnému poznání. Mým cílem bylo navodit atmosféru, která by je nesvazovala 40

kontrolou, zda nevyřknou jakékoliv jméno či podobnost, což by je následně mohlo tížit. Respondenty jsem také žádala o možnost si náš rozhovor nahrávat na mobilní zařízení, abych se mohla věnovat našemu rozhovoru a nezapisovat. Pro nikoho z mého vzorku to nebyl problém. Vždy jsem respondenty na tento fakt připravila předem a následně jsem se ještě pro jistotu dotázala před samotným zpuštěním nahrávání. Všechny nahrávky byly po přepisu smazány, aby nemohlo nijak dojít k jejich zneužití. Jelikož se v mém výzkumu vyskytují velmi citlivá data. Svobodu odmítnutí využili někteří oslovení respondenti, samozřejmostí bylo pochopení jejich situace a následné rozloučení.

4.5. Analýza dat Získaná data z rozhovorů jsem zpracovávala pomocí metody otevřeného kódování, kterou jsem realizovala pomocí metody ,,papír a tužka". Metoda otevřeného kódování ,,představuje operace pomocí nichž jsou údaje rozebrány, konceptualizovány a složeny novým způsobem" (Švaříček & Šeďová et al., 2007, s. 211). Text jsem rozdělila na úseky, což mohou být slova, věty nebo odstavce, jak uvádí (Švaříček & Šeďová et al., 2007). Úseky jsem poznačila kódy, se kterými jsem dále pracovala. Podle podobnosti jsem poté kódy spojila a vytvořila názvy kódů. Dále jsem pokračovala v kódování selektivním, kde jsem hledala ve svém výzkumu kategorie a mezi nimi vztahy a návaznosti. Z analyzovaných rozhovorů vznikly následující kategorie - Cesta ke střídavé péči, Každodenní život a Pohled na střídavou péči. Kategorie s názvem Cesta ke střídavé péči v sobě zahrnuje Rozvodové rozepře a přesouvá se na Začátky střídavé péče. Začátky se dále rozvíjejí v další kategorii, kterou je Každodenní život. Tato kategorie je pro moji práci stěžejním tématem. Nastupuje až po rozvodových rozepřích a začátcích střídavé péče a je jimi velmi ovlivněna. Kapitolu Každodenní život následně rozděluji na podkategorii Rodiče o sobě a Rodiče o dětech, jelikož je potřebné tyto dva náhledy odlišit. Podkapitola Rodiče o sobě zahrnuje další podkapitoly s názvy Prázdnota, odpočinek, růst?, dále Proměna rodiče, Střídavá péče a její limity pro rodiče a završuje ji podkapitola O komunikaci. V těchto podkapitolách rodiče hovoří o svém současném životě se střídavou péčí, jaké jim přináší pozitiva do jejich života a v čem jim naopak brání. Kategorie Rodiče o dětech je otevřena podkapitolou o Šanci na oba rodiče, dále přechází v kategorii Rodič jako vzor a kapitola je uzavřena podkapitolou Teorie jednoho domova?. Všechny tyto podkapitoly jsou zaměřeny na přednosti a bariéry pro děti podle názoru jejich rodičů. Jedná se o jejich vnímání a prožívání reality 41

dítěte. Interpretaci dat poté uzavírá kategorie Pohled na střídavou péči, která je ovlivněna kategoriemi předchozími. Právě zkušenosti rodičů z každodenního života utváří jejich pohled na střídavou péči. V této kapitole rodiče uzavírají své pohledy, diskutují nad názory na střídavou péči a promítají do nich své zkušenosti a postavení k nim. Vzájemné vztahy mezi kategoriemi a jejich propojení jsem znázornila v kostře analytického příběhu, která je prezentována pod schématem číslo 1.

42

Schéma č. 1 Kostra analytického příběhu

Cesta ke střídavé péči

Rozvodové rozepře

Začátky s SP

Rodiče o sobě

Každodenní život

Rodiče o dětech

Prázdnota, odpočinek, či růst?

Šance na oba rodiče

Proměna role

Rodič jako vzor

Střídavá péče a její limity

Teorie jednoho domova?

Komunikace

Pohled na střídavou péči 43

5. Interpretace dat 5.1 Cesta ke střídavé péči Začátek interpretace získaných dat otevírá kapitola o samotné cestě ke střídavé péči. Zaměřím se na rozvodové boje o péči respondentů a dále se přesunu ke vnímání přijetí jejich výsledné péče. Také se v této kapitole zaměřím na samotné začátky střídavé péče, které dělím na začátky nového života rodičů a změny u dětí pohledem rodičů.

5.1.1 Rozvodové rozepře Cesta ke střídavé péči je vždy spojená s rozvodem, který bývá často velmi těžkou emocionální zkouškou. Proto i cesta k porozvodové péči může být velmi těžká. Jak jsem uvedla v teoretické části práce, existuje u nás trend svěřování dětí do péče matkám. I to může být ukazatel toho, proč střídavou péči požadují v mém výzkumném vzorku především muži. Ženy mají většinou jistotu toho, že dítě bude v jejich péči. Jak jsem tedy již naznačila, v mém výzkumném vzorku vyvstala nabídka ke střídavé péči ze strany otce. Důvody otců můžou být různé. Názory matek na důvody, můžou být emocionálně zabarvené, ale většinou se shodují, že to bylo z důvodu ješitnosti otce a uražení jeho osobnosti či posílání alimentů. ,,Jak jsme dospěli. Tatínek dospěl. Jak jinak, jako ve všech případech. No on s tím přišel. Bývalý k tomu došel, on chtěl děti do střídavky. Vyloženě tam byla asi bych řekla ješitnost a všechno a že mě děti nenechá.... Prostě, že budou ve střídavce." (Nina) ,,On je takovej prostě, aby neplatil ty alimenty. On by nepřekousl, že by mi musel posílat peníze, aniž by on z toho něco měl. Já osobně si myslím, nebo i názor mých známých a naší rodiny je, že to je hlavně kvůli tomu, kvůli penězům a ze začátku to bylo tak, že mi chtěl ublížit. On mi chtěl ubližovat, vyloženě na truc, protože věděl, že je to moje dítě a bez toho asi normální máma by nedokázala se vzdát, že jo, vlastního děcka." (Soňa) Stejně tak i Petr nezná důvody matky, která dlouhodobě bojovala proti střídavé péči, a i on se domnívá, že to bylo vše z důvodu ješitnosti.

44

,,Já do dneška pořádně neznám důvod, proč ona to odmítá. Jo, tady tohle, protože ona má velmi náročnou práci, celkem často v zahraničí a samozřejmě taky pro ňu velmi výhodný, že o ty děcka se někdo postará a ona se týden může věnovat tý práci, a do dneška nevím vlastně ten přesnej motiv. Já si myslím, že to už je takový to pošramocený ego." (Petr) To jsou ovšem domněnky respondentů o jejich bývalých partnerech. Otcové v mém výzkumu řadí jako hlavní důvod své dítě a nezmiňují se o nějakém emocionálním důvodu proti matce. Chtějí se na výchově podílet, udržovat s dětmi vztah a každodenně s nimi žít. To vše může být zapříčiněno zapojením otců již před samotným rozpadem manželství. Otcové v mém výzkumu byli buď na rodičovské dovolené nebo se velmi podstatně podíleli na výchově svého dítěte. ,,Přitom před tím jsem ho normálně každý večer, když jsem přišel z práce, jsem ho koupal a všechno. No prostě všechno tohle dítě zapomnělo." (Marek) ,,Jak jsme k tomu dospěli no. Ono to taky nebylo zas tak jednoduché, ono to bylo samozřejmě trošku složitější, protože já sem v tý době byl s dětma doma, to je asi věc, která mě v tý střídavce velmi pomohla, v době vlastně kdy se manželka odstěhovala... mohla mít trošičku i strach z toho, že ty soudy přiřknou děti do mé péče... Protože věděla, že v podstatě ty děti sou moje obliga a jelo se tímhle způsobem." (Petr) Je tedy zřejmé, že otcové v mém vzorku se zapojovali do péče, a i přestože se Petr snažil již za trvání manželství, nebyla u něj střídavá péče automatická, tak jak by se dalo předpokládat. I přes jeho zájem a zapojení mu to nebylo natolik k dobru. Jejich spor se řešil celých 5 let. ,,My jsme v podstatě měli od začátku nastavenou střídavou péči, nicméně, narovinu říkám, že jsem následně žádal i o výhradní péči, ale nebylo to z toho důvodu, že bych si nějakým způsobem chtěl děti vydupovat,... takže pět let trval soudní spor, protože maminka samozřejmě s tímhle nesouhlasila, takže pět let jsme se táhli o tom, jak to vlastně bude a nebude." (Petr) Jak jsem již psala, většinou s návrhem přichází otec, jelikož matka si často své dítě přivlastňuje a to i ihned po rozchodu. U Marka si matka po rozchodu dítě ihned odvezla a on tak na delší dobu dítě neviděl. Je zřejmé, že pro dítě tak malého věku je doba velmi 45

dlouhá a lehce může zapomenout. Kontakt a tím i vztah otec - dítě, může být lehce narušen. ,,My jsme se rozešli, když bylo synovi rok a půl a v podstatě matka ho hned odvezla na 14 dní ke svým rodičům, takže já jsem ho 14 dní neviděl. V tý době mu bylo rok a půl a samozřejmě po té 14 denní době, kdy jsem ho neviděl, tak ten kluk na mě koukal jak na cizího. Takže bylo to takový bolestivý ... skoro dva roky pokusy o nějakou dohodu všechny vyvolaný mnou." (Marek) Stejně tak Ota se setkal s odstěhováním matky z jejího důvodu a on během jednoho dne přišel o ženu a i o dítě, jelikož matka si ho automaticky odvezla. Ota byl bezradný, jelikož nevěděl, jaké má práva či co může nadále požadovat. ,,Přesně před dvěma roky se odstěhovala ze společné domácnosti i s dcerou, my jsme žili do té doby ve Znojmě a když bylo dceři tři a půl roku, tak v podstatě matka se odstěhovala k příteli do Olomouce jo... já jsem o tom nevěděl... a potom jsem se jako musel dožadovat nějakých informací, co se teda děje, kde dcera je a jestli vlastně můžu jí nějak kontaktovat... já sem nahlásil na ospodu řekněme odchod matky." (Ota) Ovšem Ota nechtěl o svoji dceru přijít a tak okamžitě sepsal návrh svých myšlenek, který předal matce. Matka si uvědomila, že otec o své dítě usiluje a nakonec na střídavou péči přikývla. ,,...nicméně prostě ze strany matky byly určitý řekněme snahy vůbec jako ten kontakt nepovolit, a tak dále, a když vlastně pořád tohleto pokračovalo, tak já jsem zformuloval návrh, normálně do wordu jsem napsal asi stránku a půl návrh, který říkal, že bychom si dceru po týdnu střídali. Tenhle návrh, kterej vlastně popisoval střídavku po týdnu, jsem posílal přes ospod jakoby matce... A vlastně ona na to vlastně úplně obratem zareagovala, že ano." (Ota) Ve výzkumném vzorku se objevil také názor a přání dítěte. Dcera respondentky sama přišla s tímto návrhem a předložila ho rodičům. Tamara sice přiznává, že má pocit, jakoby to na ní dcera s otcem přichystali, ale nebránila se jejímu přání. Začínali s péčí výhradní. Sama respondentka uvádí, že to bylo z důvodu nemožnosti střídavé péče, ale hned poté, co to bylo ze strany otce umožněno, bylo dceřino přání zrealizováno.

46

,,Malá byla svěřená do mé péče. Střídavá péče nepřipadala v úvahu. A brával si jí jednou za 14 dní na víkend. Potom nastal čas, kdy za prvé on změnil práci a za druhé k tomu došlo přímo na popud dcery, která tady tohle chtěla a vyloženě si o to řekla." (Tamara) ,,Ona to prvně řekla tatínkovi a tatínek s tou informací nějakým způsobem pracoval a nevím, jestli jí řekl, něco ve smyslu: nebudeme to říkat mamince, to já nevím teď. Ale vím, že tatínek měl delší čas se s tím ztotožnit. Mně totiž osobně přišlo, že to tak spolu na mě upekli... A vlastně mi to oznámili oba dva jako hotovou věc." (Tamara) Tamara si ovšem uvědomila, i přesto že to pro ni byl šok, že nechce své dceři bránit v kontaktu s otcem, a nechtěla, aby se na ni dcera po nějaké době zlobila. Proto o nějaké jiné řešení neusilovala. ,,...ty moje první myšlenky, co se mi honily hlavou, tak jsem si říkala, když já řeknu teď ne, tak čeho dosáhnu? Dosáhnu akorát toho, že oni se ještě víc v uvozovkách spiknou. Ona v budoucnu, až bude starší, mi tady tohle bude zpětně vyčítat, že jsem tady tuhle věc nedovolila." (Tamara) Tamara cítila obavy, aby to pro dceru nebylo příliš těžké a domnívala se, že by na to mohla být dcera malá. Proto ke střídavé péči přistupovali jako ke zkoušce, která pokud dceři nebude vyhovovat, tak skončí. Proto se s otcem dohodli, že to bude ze začátku pouze na zkoušku. ,,Napřed jsem měla prostě obavu, že bude něco špatně, že bude mít problémy ve škole, že se třeba zhorší v prospěchu, nebo že jsem četla, že někteří děcka začnou koktat, nebo že se začnou v noci pomočovat. Tak z toho jsem měla prvotní obavu." (Tamara) Jak jsem již psala se střídavou péčí přicházeli většinou otcové. Matky požadovaly ze začátku péči výhradní. Pokud ale nastávaly problémy, tak braly střídavou péči jako ústupek či kompromis. Z výzkumu vyplynulo, že matky nechtěly otce vyřadit z podílu na výchově, ale měly strach, aby to na dítě nemělo negativní následky. Otcové od dětí Soni a Radky se o své děti za dobu manželství nestarali a nyní se o své děti hlásili. Soňa tedy požadovala péči výhradní, ale nemluví o tom, že je nutnost, aby byla výhradně její.

47

,,Já jsem chtěla samozřejmě ho ve svý péči, aby byl ve výluční, že on by ho měl jednou za 14 dní. A já jsem ho chtěla mít u sebe, protože jsem si říkala, že to dítě potřebuje domov. Nechtěla jsem bránit tátovi, aby ho vídal. Chtěla jsem prostě, aby byl u jednoho doma a toho druhého navštěvoval jednou za 14 dní." (Soňa) Při rozhodování o péči mohou do řešení vstupovat například psychologové, jako tomu bylo u Soni. Psycholog dokonce naznal, že by dítě svěřil do péče otce, jelikož je to syn a syna by měl vychovávat otec. ,,Můj bývalý manžel není ten typ, aby na to přistoupil, takže šlo do sporu. Šlo se samozřejmě do velkého sporu, do tahanice... dětský psycholog naznal, že bude lepší táta do výchovy než já, protože jsem jakoby máma citlivější a že bych z něho mohla vypěstovat tyrana, nebo jak to nazýval. Takže by byl spíš pro, aby ho měl ten táta." (Soňa) Nakonec ale právní zástupce přišel s návrhem střídavé péče, takže by Soňa o svého syna nepřišla. Otec s návrhem souhlasil. ,,...potom bývalej před soudem řekl, před dveřma, než jsme vlezli do té soudní síně, že se domluvil s mojí právničkou, že bude lepší, když ho budeme mít ve střídavé péči. Že on ho prostě nechce mít, jakoby jinak bych to prostě prohrála." (Soňa) Naprosto podobný scénář měl příběh Radky, která se o střídavé péči dozvěděla od svého právního zástupce a přišla s tímto návrhem proto, aby nepřišla o svého syna úplně. U dětí, které byly starší 12 let, se soud zajímal o jejich názory. Stejně tak tomu bylo u Radky, která má syna již ve školním věku. Otec se snažil svého syna naklánět na svoji stranu, což se mu poté také vyplatilo. Syn pak svému otci dal přednost. ,,No tak varianta napřed byla ta, že bych měla jakoby Ivana ve své péči, jenomže můj bývalej chlap prostě začal dělat všechno proto, jako že si toho Ivana strhával jakoby na svou stranu jo, takže když potom vlastně byl u sociálky nebo na sociálce, tak tam řekl teda, že má rád jako oba rodiče, ale když by si mohl vybrat, tak by asi zůstal u taťky." (Radka)

48

,,To když jsem řekla své právničce. Tak ona říká, víte co, navrhneme jakoby střídavou péči, ale potom ten posudek, jako co byl z té sociálky, co přišel jakoby k soudu, tak tam zřejmě bylo teda napsaný, že ten Jan má jako rád oba rodiče a vůbec tam ani nebyla zmínka jo, že by chtěl být až tak třeba u toho taťky... právnička nabídla ještě jakoby tomu mýmu chlapovi, že bysme se domluvili na střídavé péči." (Radka) Názor dětí se řešil také u Niny, jelikož i její děti jsou ve školním věku a jsou tak schopné o sobě rozhodovat. I přesto, že s návrhem na výchovu přišel otec, zároveň se rodiče zeptali svých dětí, jaký na to mají názor. Nina totiž nechtěla, aby děti o svého otce přišly, jelikož se o ně velmi dobře stará. A i Nina stejně jako Tamara se stavěla ke střídavé výchově jako ke zkoušce, která by se po neúspěchu zastavila. ,,...děti s ním chtěly bejt teda a jako táta teda funguje výborně, tak jsem s tím jako vyloženě neměla problém, že by jako to nefungovalo nebo že by se nebyl schopnej postarat, to zas jako ne. Pak jsme se jakoby nějak zeptali těch dětí, jak to vidí oni, jestli by jim to takhle vyhovovalo, že by prostě byly týden a týden, že to zkusíme." (Nina) Shrnutí podkapitoly Je tedy zřejmé, že střídavá péče se řeší vždy až po přednesení návrhu. Není tedy naprosto automatické, aby se k ní přistupovalo jako k přednostní péči. Ve výzkumu se objevily požadavky na střídavou péči od otců. Jejich bývalé manželky většinou stály v opozici. A proto jsou také rozvodové rozepře někdy prodlužovány na dlouhodobé spory. U respondentek byla střídavá péče chápána spíše jako ústupek proti otci, aby o své dítě nepřišly. Také z výzkumu vyplynulo, že střídavá péče může být samotným přáním dítěte, které si na péči vytvořilo vlastní názor.

5.1.2 Začátky se střídavou péčí Poté, co se lidé dohodnou na institutu střídavé péče, přichází realita, která nemusí být vždy snadná. Nastávají začátky, ale ve vztahu rodičů mohou být stále nevyřešené partnerské rozepře, které by se do střídavé péče již neměly promítat. Začátky rodičů se mohou velmi lišit od začátků dětí. Ať se jedná o citovou či organizační stránku. Nejprve se tedy zaměřím na rodiče a následně se zaměřím na děti pohledem rodičů. 49

Začátky rodičů Začátky u rodičů probíhaly stále s emocemi, jelikož doznívaly porozvodové rozepře. Z výzkumu vyplynulo, že změna ke střídavé péči s sebou přináší perné začátky. Je důležité, aby se rodiče nejdříve vyrovnali s rozvodem, ale současně přichází i samotné střídání. Na rodiče je tak kladen tlak oprostit se od minulosti a směřovat současnost na dítě v péči. Pro Petra byla změna větší, jelikož se musel kvůli dětem stěhovat, což ho uvedlo do velké samoty. ,,Člověk se nemohl připravit vůbec na nic a musím říct, že teda ty začátky byly docela šílený... znamenalo to samozřejmě jednak se teda vyrovnat s tím, že tam ty děti nejsou a samozřejmě i to rozpadlý manželství to je druhá věc, k tomu stěhování vlastně přes celou republiku... jak přátelé tak i rodina vlastně zůstali na Moravě a člověk se dostane do velmi silné izolace... ten první rok teda určitě byl strašně těžkej, aby se člověk vůbec vyrovnal s těma všema osudama, co má vlastně v tom životě." (Petr) ,,...bylo to náročný že jo, protože pro mě celá ta záležitost byla naprosto jako nečekaná, že jo. Já jsem ani do poslední chvíle nevěděl, že manželka se ode mě chystá odstěhovat, takže když pak to teda nastalo, tak jsem si prostě musel, já nevím, řekněme ze dne na den úplně přeorientovat jako na danou situaci, jo." (Ota) Zejména pro matky byla změna ke střídavé výchově těžká. Matky se většinou podílí na péči více, a tak život bez dítěte je velmi složitý. Z výzkumu vyplynulo, že respondentky mají problém s koncentrací, prázdnotou či s pocitem nemožnosti starat se o dítě. ,,Úplně ten první týden, když jsem byla bez ní, tak dělala jsem, jako bych se sama neuměla zkoncentrovat... prostě jak člověk má svoje rituály, budíte dítě, bojujete s ním ráno v posteli, aby vstalo, máte společnou snídani, vedete ho do školy a prostě najednou v té posteli nikdo neležel a pro mě to ráno vždycky bylo tak hrozný, že vlastně mám vypravovat sama sebe, že jsem vlastně ráno nevěděla, co mám dělat." (Tamara) Nina pociťovala pocity nepotřebnosti a její každodenní nezapojení do péče ji přinášelo negativní emoce.

50

,,netušila jsem, že to bude ze začátku takový to krušný, kdy já budu ten tejden sama doma, nikdo nebude nic potřebovat." (Nina) Tamara měla neustále nutkání otce s dcerou kontrolovat. Musela se vyrovnat se samotou a naučit se žít sama se sebou. ,,S čím mám jako začít, protože mi to vždycky přišlo takový strašně prázdný. Prostě já jsem jenom seděla u stolu, ani jsem nesnídala, jenom jsem se dívala a vždycky jsem přemýšlela, jestli oni nezapomenou." (Tamara) Prožívání a emoce není pouze jednou stránkou, pro které jsou začátky těžké. Dále respondenti uvádí, že se museli naučit organizovat čas a zvládat péči o dítě. Ota těžkost výchovy pocítil hned na začátku, ale věděl, že po zvládnutí začátků se bude vše jen zlepšovat. ,,Náročný to bylo z hlediska časovýho, hlavně jsem musel zvládat chodit do práce, vodit ji do školky, vyzvedávat ji ve školce... ten první tejden, co sem si ji převzal do péče, bylo to náročný hodně po tý organizační stránce... No a vychovávat teda dítě, to je jako těžký." (Ota) Radka jako jedna z mála rodičů u nás v České republice, začínala s péčí společnou. I přesto, že měli s otcem stanovená pravidla, jak bude péče probíhat a kdo se kdy bude starat, nefungovalo to tak, jak si Radka myslela. Radka se o syna musela starat neustále. Bylo to pro ni těžké, jelikož jejich rozvod neustále probíhal. Ale vnímala to pozitivně, jelikož pro jejího syna to nebyla natolik rázná změna. ,,No takhle, tam ještě bylo to, že jsme spolu rok bydleli v jednom bytě po rozvodu, takže já na jednu stranu jsem to brala jako plus pro toho Ivana jo, že prostě je vlastně, nemusí se nikam stěhovat... Prostě to bylo daný, od tohoto týdne ho mám já a od toho týdne bude u něho. Jo, takže on s ním třeba dělal úlohy, ale Ivan si to víceméně psal doma jo." (Radka) Pro otce byly začátky také spojené se změnou role. Museli se stát i matkou a starat se o domácnost a o dítě z hlediska emocí, což není pro muže v rodině natolik běžné. Marek ale uvádí, že vše proběhlo bez problémů. ,,Když platila ta dohoda o té střídavé péči, tak už to bylo jako v klidu z mýho pohledu. Protože já jsem předtím kluka jakoby měl. Ten rozsah té péče se tím 51

rozšířil a říkám, předtím jsem mu normálně pral, vařil, žehlil, koupal, lítali jsme spolu na procházky, cokoliv. Takže akorát to prostě znamenalo, že to bylo pro mě tady ty činnosti jakoby víc častěji. Problém byl, když samozřejmě hraje tam velkou roli ta citová stránka." (Marek) Shrnutí podkapitoly Začátky s péčí mohou být pro rodiče náročné, ale to není vinou střídavá péče, ale celým rozvodem. Každé začátky bývají těžké a měly by i svá negativa pokud by se jednalo o péči jinou. Ale přesto je na rodiče kladen tlak. Rodiče se potýkali s prázdnotou, samotou a nepotřebností. Také se rodiče museli naučit nové dovednosti, a to převážně v domácnosti a v péči o dítě. Hlavně otcové se stali napůl matkami a zapojili se do činností, které jim byly dříve skryté. Důležitá byla také dovednost organizování času. Jelikož již vedle sebe neměli nikoho, s kým by se o péči o dítě ve svém týdnu podělili. Začátky u dětí Nejen rodiče zažili se střídavou péči změnu životního stylu, ale i pro dítě to bývá změna. Z výzkumu ale vyplynulo, že rodiče nepozorovali u svých dětí změny. Ota, který vychovává malé dítě byl velmi překvapený, že dcera reagovala bez pláče a vždy si otce pamatovala. ,,Já teda jako musím říct, že jako jsem nepozoroval na ní úplně nějaký zásadní změny na dceři, byl jsem docela překvapenej, když vlastně přijela v těch prvních jakože čtrnácti dnech ke mně domů, já jsem třeba vůbec netušil, jestli si mě bude vůbec pamatovat, že si vůbec bude pamatovat, kde tady bydlela... I třeba ze začátku toho stesku u tý dcery bylo fakt minimum, já jsem se jakoby děsil, jaká to je prostě situace kritická pro to dítě, jo. A v podstatě o proti tomu, co mi říkali ti kamarádi, jak jim furt brečely ty děti, tak jako u nás nic takovýho naštěstí nebylo." (Ota) Stejně tak Tamara se setkala s klidným přechodem u své dcery a nepostřehla žádné zásadní změny. Dcera to zvládala bez překážek. ,,Nic se nestalo, nezačala koktat, nepočůrávala se, nezhoršila se ve škole... Ona to zvládla úplně prostě, jak kdyby to bylo odjakživa ... Od ní samotné nepřišlo jako vůbec nic, že by bylo něco špatně. Vlastně až na sem tam něco 52

zapomenutýho, co jsme si dodatečně museli předat, tak si myslím, že nedošlo k ničemu zásadnímu, z čeho bysme byli rozčarovaní." (Tamara) Z začátku se i u ní občas vyskytly lehké náznaky přesunu, kdy byla nekoncentrovaná a potřebovala čas si uvědomit, že nyní je u druhého rodiče a potřebovala se s tím vyrovnat. ,,Čerstvě bezprostředně po té výměně, když přišla od jednoho rodiče k druhýmu, že byla jak kdyby hodinu dvě v takovým nějakým transu, nebo jako kdyby mimo sebe než se srovnala." (Tamara) Ne vždy ale může začátek střídavé péče probíhat ideálně. U Soni syn při předávání vždy plakal a vždy to prožíval velmi negativně. Otec ale i přesto, že syn plakal, trval na svém a vždy si syna odvezl. ,,Ty začátky byly hodně těžký, protože Jan brečel, chtěl být se mnou, byl malej, že jo. Že když si třeba vzpomenu, že Janovi byly necelý tři roky, byl malej a chtěl být se mnou. S tím že to bylo, že malej se třeba držel v autě prostě jakoby opěradla a nechtěl jít... On ne, on prostě šel přes mrtvoly. Tahal mi ho vlastně z auta." (Soňa) I Radka ze začátku vnímala, že její syn se chová jinak než doposud. Při každé výměně byl rozmrzelý a měla pocit, že ho musí neustále usměrňovat a uklidňovat. ,,Ivan je jinej jo, ale ze začátku on prostě přišel a on byl hroznej jako jo, to sem musela prostě úplně, jo prostě už mu nadat jo, říct buď potichu jo... prostě byl takové, že jsem ho musela trochu usměrnit." (Radka) I u respondentů, kde jsou se střídavou péčí spokojeni a rodiče se snažili dělat vše pro děti, se vyskytly překážky. Nina chodila se svým synem dokonce k psycholožce, která jim hodně pomohla. Ze začátku Nina s druhým rodičem začínali s péčí ve prospěch matky. Syn začátky prožíval daleko výrazněji než dcera. U dětí se vyskytlo zlobení, zhoršení prospěchu. To ale bylo zapříčiněno spíše samotným rozvodem než péčí, jelikož po nástupu do péče zvláště dcera byla spokojená. ,,Krušné... jsme docházeli i s malým Cecilem, jsme byli i u psycholožky, aby to vůbec jako nějakým způsobem fungovalo... protože potom nastoupil do první třídy, do toho stěhování, pak že se budem rozvádět a do toho tady todlensto, že s 53

tatínkem jenom na víkendy a se mnou přes tejden... Dával to jakoby ze sebe ven jiným způsobem no, zlobil ve škole, doma, známky byly na prd, takže ten toho moc ne to a Dáša ta bych řekla, že v pohodě bych řekla, ta spíš jako využívala situace, že si jakoby z toho vycucla takový to hračky... Jinak jako vyloženě asi kolem té střídavky ne, tam to byl problém v tom, že jsme se přestěhovali a že ten taťka je pryč." (Nina) Když začala probíhat samotná střídavá péče, tak se u dětí vyskytl stesk po druhém rodiči. ,,Ty první týdny, když byl u mě stejskalo se mu po tátovi a obráceně." (Nina) Shrnutí podkapitoly Respondenti se tedy zmiňují, že pro děti byla celá situace daleko snazší než pro ně. U svých dětí nepozorovali žádné velké změny. Obavy otců, že budou děti plakat, se nenaplnily, a i malé děti nevnímaly změnu tak zásadně. U některých respondentů se ovšem malé překážky vyskytly. Děti byly občas nekoncentrované, plačtivé, rozhozené a často se dětem stýskalo po druhém rodiči. Je důležité upozornit, že se jedná opravdu o začátky a je složité definovat, zda je celá situace vinou střídavé péče nebo rozvodem rodičů.

5.2 Každodenní život se střídavou péčí Po začátcích střídavé výchovy se přesunu do každodenního života respondentů. Kapitola je rozdělena na rodiče a děti. Následně rozeberu jejich vnímání každodenního života.

5.2.1 Rodiče o sobě 5.2.1.1 Prázdnota, odpočinek či čas pro osobní růst? Střídává péče rodičům vytváří čas, který tráví bez svých dětí. Respondentům ve vzorku vznikl díky střídavé péči čas, který zaplňují vlastní aktivitou. Lze sledovat hlavní dvě aktivity - práci a osobní zájmy. Respondenti tento vzniklý prostor povětšinou zaplňují právě prací a budováním kariéry, kterou díky volnému času mohou více rozvinout.

54

,,...jak bych to řek, mám vždycky čtrnáct dní velmi intenzivní práce, když to tak řeknu nebo intenzivních čtrnáct dnů, kdy prostě tu dceru, se musím o ňu postarat." (Ota) Respondenti ovšem nezaplňovali čas pouze prací. Díky vytvořenému času bez dítěte, se mohou daleko více zabývat osobními zájmy, na které dříve neměli čas. ,,Prostě jsem na ten týden si vždycky naplánovala nějaký činnosti, aktivity... No a stejně tak s koníčkama. Že věci, co jsem třeba dlouho odkládala, nebo jsem si říkala, že to začnu dělat, až bude jako malá dospělá, nebo někdy za dlouho. Tak už jsem to prostě začla dělat." (Tamara) Je ovšem zajímavé, že respondenti tento čas pro kariéru a osobní zájem nevnímají pozitivně, jak by se čekalo. Práci vnímají jako aktivitu, kterou mohou zaplnit prázdnotu, která po odchodu dítěte k druhému rodiči nastává. Na druhou stranu ale respondenti vnímají týden u druhého rodiče, jako možnost pracovat bez starostí o dítě a shánění si hlídání. Právě Petr zaplňuje čas, který má v týdnu bez dětí jak prací, tak koníčky. Pauzy bez dětí se snaží vždy vyplnit. ,,Ten život je úplně jinej a pak je úsek, kdy se snažíte věnovat práci, snažíte se věnovat nějakým svejm aktivitám... Člověk se snaží jakoby vyplňovat možná to prázdno, který tady vlastně ten týden je nějakou jinou aktivitou, to znamená prostě snaží se věnovat čemukoliv jinýmu." (Petr) ,,Když jsem ho měla a musela jsem být v práci a musela jsem vlastně skloubit práci třeba v noci, být do noci třeba někde jakoby na nějaký tý hostině nebo udělat nějakou svatbu a tady tyhle věci, tak to bylo pro mě horší jakoby, že jo musela jsem si zavolat někoho, kdo bude jakoby se starat o toho Jana, že vlastně ty dva dny, když jsem ho teda neměla, tak jsem se teda mohla věnovat tý práci a mohla jsem v uvozovkách být v klidu, že je teda o něj postaráno."(Soňa) ,,Musela sem si najít koníčky, zábavu...ne je potřeba furt něco dělat, abych se z té samoty nezbláznila." (Nina) Stejně jako Soňa vnímá postavení střídavé péče k práci i Tamara, která vnímá pracovní nasazení jako výplň volného času bez závazků. Respondenttky si svůj čas rozdělují s dětmi a bez dětí. V týdnu, kdy mají děti, se naplno věnují jim - péči, výchově, zábavě s 55

nimi, a v týdnu bez nich se věnují zase samy sobě a snaží se tak nemyslet na samotu a starost o dítě. ,,V práci jsem si to zařídila tak, že vždycky ten týden, kdy mám u sebe malou, tak nejsem tam na žádný přesčasy. Když naopak jsem bez malé, tak beru zase přesčasy za kolegy a zůstávám v práci dýl a nevadí mi to, protože vím, že mě doma stejně nikdo nečeká." (Tamara) Z výzkumu vyplynulo, že střídavá péče může být i odpočinkem pro rodiče. Záleží samozřejmě na rozsahu střídavé péče, ale i na osobnosti rodiče. Pro některé může být týden bez dítěte vyčerpávající, jelikož neví, co se s dítětem děje. Jiní se snaží týden zaplnit svoji aktivitou a odpočinkem, aby se ve svém týdnu stal lepším a odpočatějším rodičem. Ota se zmiňuje o uvolnění své rodičovské role, kdy se čtrnáct dní naplno věnuje dceři a díky odpočinku, který má ve čtrnácti dnech, kdy je dcera u matky, má tak na aktivity s dcerou energii a čas. Cítí se daleko volněji a svobodněji. Stejně tak Marek vnímá více volnosti a může se věnovat i kamarádům a zrelaxovat s nimi. ,,...máme jakoby čtrnáct dní řekněme volno jo nebo takový jako, když to řeknu svobody nebo většího prostoru, což mně svým způsobem vyhovuje jo, je to takový jakoby oboje intenzivní, ale prostě obojí si můžu víc jakoby užít. Takže po určitý stránce mě to přineslo jistý, bych řekl takový uvolnění prostě." (Ota) ,,Když mám volno tak občas zajdeme na pivko s kamarádama, pokecat. Tak teď je to jakoby jednodušší prostě." (Marek) I Petr se o možnosti odpočinku zmiňuje. I on si rozděluje čas na týden s dětmi a bez dětí. Snaží se v týdnu bez dětí věnovat práci, koníčkům a sobě. ,,je to velkej přínos a pro ty rodiče určitě to má taky velmi vysokej přínos v tom, že máte týden na to, abyste si odpočla, abyste načerpala zase trošičku síly, věnovala se třeba té práci a zase pak za ten týden můžete být o to kvalitnější rodič... Jak říkám, to si v podstatě člověk může odpočinout, může se jim potom víc věnovat ze strany toho rodiče." (Petr) Zároveň Petr zmiňuje právě problém výhradní péče, kdy je matka na všechno sama, bez tohoto vytvořeného prostoru, který vzniká díky střídavé péči.

56

,,Když to řeknu blbě, utahaná matka, která těch dětí má plný zuby, a bude se je snažit usadit někde k televizi nebo prostě se jich nějakým způsobem v uvozovkách zbavit, aby měla aspoň chvíli klid a mohla si dat to kafé, ale člověk přece jenom za ten týden je schopný dobit ty baterky a má náladu na výlety, má náladu na prostě nějaký společný aktivity a myslím si, že pro ty děcka je to daleko přínosnější tady tohle." (Petr) Nina se snaží ze samostatného týdnu, který ji vzniknul, vytěžit co nejvíce. Zmiňuje se o velkém přínosu pro ni jako pro matku. Tím že ji vznikl volný čas, který si velice užívá. Odpočívá, pečuje o sebe a chystá se na týden, kdy bude mít děti zase u sebe. Bude tak o ně moci stoprocentně pečovat. Stejně tak jako ostatní respondenti se totiž snaží oddělovat týdny. V jejich týdnu být převážně s nimi a čas věnovat jim. Sama dodává, že je to pro ni velkým přínosem a již si nedokáže představit, že by byla bez odpočinkového týdne. ,,Když jsem ten tejden sama, tak se věnuju sobě, jakoby že jo ty různý nehty, kadeřnice a tady tydlencty věci jo co jakoby, až ten týden kdy mám ty děti, tak abych se věnovala vyloženě jenom jim a neměla jsem nikde nic jinýho, Opravdu spíš jakoby, aby opravdu ten tejden byl pro ty děti jenom jejich, tak si v těch druhých týdnů vybírám tady tohle všechno, nechcu aby mě narušovalo." (Nina) ,,No u sebe, že mám na sebe čas, což si užívám, to jo, to je pravda... teď už bych řekla, že si nedokážu představit, že bych je měla... Ne tak napřed si člověk říká ty volný dny a to, ale zas už to pak pojme jako odpočinek a ten jeden tejden jim dává teda všechno, teď už si nedokážu představit, že by nebyl odpočinek." (Nina) Radka naopak nevnímá rozdíly mezi týdny. Neustále myslí na svého syna, ale také dodává, že je to jednodušší s hlídáním, ale zásadní pocit změny nepociťuje. ,,Nevím, mně to přijde, že je to prostě stejný, ať ten kluk tam je nebo není. Jako je fakt, že nemusíš brat ohled jo, na to že já nevím, někde se zdržíš." (Radka) Shrnutí podkapitoly Střídavá péče přichází pro rodiče s pozitivem, že se mohou v čase bez dětí naplno 57

věnovat své práci či koníčkům. Nemusí shánět hlídání, nemusí se na nikoho ohlížet a tak jim vzniká čas, kdy se mohou zaměřit na svůj osobní či profesní růst. Respondenti to ale vnímají rozpačitě. Pro některé je tento vytvořený čas spíše na škodu a snaží se tak, co nejvíce se zaměstnat, aby nesmutnili. Jiní to vnímají pozitivně díky tomu, že mají týden na to, aby se mohli více rozvíjet. Z výzkumu vyplynulo, že rodiče si také díky času, který jim vznikl, vyhranili čas pro sebe. Mohou daleko více odpočívat, což je velmi pozitivní i pro dítě, jelikož se mu pak daleko více věnují. Ve vyhraněném čase bez dětí si dělají to, co je pro ně příjemné. Věnují se sami sobě a poté mohou čas určený pro děti trávit jen s nimi a nenavštěvovat například státní instituce. Respondenti uvádí, že si tento čas pečlivě dělí a vždy ho přizpůsobují dětem. Pro některé je již odpočinek natolik příjemný, že si nedokážou představit, že by o něj přišli. Zmiňují se také, že díky tomu mají pocit, že jsou lepším a odpočatějším rodičem. 5.2.1.2 Proměna role rodiče Z výzkumu vyplynulo, že respondenti spíše než změnu svého postavení rodiče vnímají změnu toho druhého. Matky oceňují, že díky střídavé péči mají jejich děti vztah s otcem, dokonce rozsáhlejší než při trvání manželství. Tamara a její bývalý manžel začínali výhradní péči, kdy otec naplánoval víkendy pro dceru. Po začátcích střídavé péče ovšem začal každodenní život a jeho vztah s dcerou získal nový rozměr. Je zřejmé, že otcové, kteří měli vizitku víkendového otce, své dítě často rozmazlovali. Pokud ale nastává střídavá péče, nelze nadále pokračovat jako osoba, která vše dovolí a schválí. Proto si Tamara cení toho, že díky střídavé péči má její dcera otce, který se o ni stará každodenně. ,,...že se změnil vztah dcery k otci a to ve smyslu v tom, když byla malá v mé péči a tatínek si ji brával jednou za 14 dní... tak si úplně precizně do detailu naplánoval ten víkend s ní. No a tím, jak začalo střídání, že byla malá u tatínka celý týden, tak najednou tatínek musel jakoby přehodit výhybku z takovýho toho tatínka, který by snesl dítěti modrý z nebe a úplně nekriticky jí miloval, prostě by se pro ní rozkrájel, tak najednou on jí řekne ne tohle ti nekoupím, ne tam nepůjdeme... Takhle on sám by se jí nevěnoval, kdybysme zůstali jako rodina. A myslím si, že se jí věnuje víc, než by se jí věnoval jako v normální funkční rodině tatínek.." (Tamara)

58

Na svoji roli rodiče se ale Tamara dívá stále stejně. Její vztah s dcerou je stále těsný a tráví společné chvíle, stejně jako když spolu byly každý den. ,,Pořád děláme spolu stejný věci, co jsme dělaly předtím. Zůstalo nám takový večerní, že si spolu zalezeme do postele, čteme si. Tady tohle pořád spolu všechno provozujeme." (Tamara) Respondenti se setkávají také s tím, že své děti více rozmazlují a jsou na ně hodnější. Z výzkumu vyplynulo, že rodiče dětí ve střídavé péči mají strach, aby nepřišli o své postavení a nebyli tak tím zlým rodičem. Často se zamýšlí nad tím, jak by se zachoval druhý, a snaží se dítě nezranit, aby se nepostavilo na stranu druhého a jeho tak nezavrhlo. ,,Jsem na ně víc hodnější. Někdy až moc. Moc jim prominu. Mám asi strach, aby jsem asi nebyla já ten zlejší rodič. Tak jim hodně věcí prominu, se jim to snažím jakoby spíš vysvětlit, s tím že já si to vysvětluju ve svý hlavě... Byla jsem na ně asi víc fér dřív, teď jakoby držím se toho aby byly vychovaný, ale spíš jim to vysvětlím, než abych na ně začala řvát, víš, jako že abych nebyla ta zlá, mám strach." (Nina) Stejně tak Ota, který je na straně otců pociťuje obavy, aby nepřišel o vytvořenou důvěru a nebyl na dceru přísnější, než je potřeba. ,,...člověk je prostě opatrnější v tom, aby mu jako něčím neublížil a aby nezradil jeho důvěru... aby jim jako neukřivdil jo, aby prostě tu důvěru jako nezradil, aby prostě netrestal je tam, kde prostě to dítě za to nemůže." (Ota) I Soňa s tímto pocitem vnitřně bojuje, ale snaží se mu vzdorovat, aby svého syna natolik nerozmazlovala. ,,... se snažím vlastně, abych ho jakoby nerozmazlovala." (Soňa) Respondenti se staví k pocitu, že dítě si již za svůj život prožilo dost zla a nechtějí tak být na své dítě o to více přísní. Ota pociťuje strach o dceru, aby toho na ni nebylo příliš, a tak vnímá svoji změnu v úzkostlivějšího rodiče než za trvání úplné rodiny. ,,Mám dojem, že jakoby v něčem jsem takovej víc úzkostlivej, jako vzhledem k tý dceři jo. Jako že s tím musím nějak jakoby vnitřně bojovat, abych zase jako 59

nebyl nějak moc..., máte to nějak zažraný v sobě, že prostě víte, že to dítě je v něčem je poznamenaný že jo, prostě ve třech a půl letech, se mu prostě rozpadl svět že jo, rozdělili se mu rodiče a takže jako prostě někdy jako cejtím, že jsem prostě takovej úzkostnější jakoby vůči ní." (Ota) Otcové také pociťují velkou proměnu své role muže. Je zřejmé, že pokud jsou v domácnosti s dětmi sami, musí zastat i ryze ženské dovednosti, které jsou v domácnosti potřeba. Otcové se tedy zmiňují o proměně otce i v matku. S dětmi vaří, uklízí či perou, což je často podstatná změna, než v úplné rodině. ,,Tím, že jsem na dceru sám, že jo jako v tý domácnosti... víceméně musím zastat sám těch čtrnáct dní. Já jsem se dostal jakoby do role otce že jo, jo včetně toho, že prostě jako to musím zastat veškerý jakoby to opečovávání tý dcery, vaření že jo, prostě, hygienu, takový to prostě, aby měla sepnutý vlasy, když jde ze školky jo, takovýdle věci jo, rozumíte jo, v tom jsem se dostal jakoby do mateřský role." (Ota) ,,No změnila dost, jsem táta v sukni. Tak je jasný, že mě ne všechny domácí práce baví, bohužel teď jak jsem sám, musíte dělat všechno." (Lukáš) Shrnutí podkapitoly Střídavá péče změnila život rodiče. Každý ji vnímal jinak, ale z výzkumu vyplynulo, že rodiče jsou nyní hodnější, aby o své děti nepřišli. Mají obavy, že druhý rodič bude mírnější a oni budou ti, co vše zakazují. Proto se snaží vždy ke konfliktům přistupovat mírněji, vždy netrestat. Zároveň se ale zmiňují, že to může být i na škodu. Mají obavy, aby dítě nebylo rozmazlenější a aby toho nevyužívalo. Otcové také vnímají své postavení otce - matky, jelikož museli přebrat mnoho dovedností po matkách a snažit se je naplňovat. 5.2.1.3 Střídavá péče a její limity pro rodiče Střídavá péče s sebou přináší negativa i pozitiva pro rodiče. Respondenti vnímají možnost volného času jako možnost pro odpočinek, svobodu, čas pro kariéru, ale také pociťují s vytvořeným časem pocit samoty a strachu o dítě.

60

Soňa, která začínala interval střídavá po dvou dnech vnímala začátky samoty snadněji než poté, když nastoupili na týdenní střídání, které pro ni bylo velmi osamocené. Navíc často pociťovala obavy o syna a neustále žila ve strachu, co by se mohlo přihodit. ,,Musela jsem si zvyknout na to, byla jsem ten týden bez něj... jinak po tu dobu, co byl ve školce, tak jsme to měli dva a dva. Takže ty dva dny se daly vždycky vydržet. Pak teda když jsme měli nastavit ten režim na týden. Tak to bylo samozřejmě těžký, protože ten týden jakoby si představit bez něj, to byla hrozná doba." (Soňa) ,,...jede sanitka a já prostě se v první řadě podívám na hodiny, jestli nejde tou dobou do školy, jestli se mu něco nemohlo stát." (Soňa) Nina zažívá podobné pocity. Kvůli vytvořenému času, který nemá jak využít, se zabývá myšlenkami, které ji vedou ke strachu o své děti. Cítí se ve volném čase nepotřebně a osamoceně. ,,Člověk se zabírá takovýma myšlenkama, co asi dělaj, že mě nikdo nepotřebuje, takový to spíš, že člověk byl zvyklý v tom stresu a najednou sedí doma a co. A nikdo tě nepotřebuje, nikoho tam nemáš vedle sebe, tak to beru jako největší negativum." (Nina) Otcové spíše než o samotě hovoří o drobné překážce při navazování nových partnerských vztahů. U matek se předpokládá, že pokud mají dítě, tak o něj pečují. Otec bývá odstrčen na okraj, a proto může být brán jako nedostupný, když má v péči každý týden dítě. ,,...jakoby z hlediska vztahů to je komplikovanější, třeba partnerskejch, protože zkrátka jako já těch čtrnáct dní se opravdu musím postarat o dceru, to znamená, že jsem v podstatě skoro nedostupnej... ve fázi navazování toho vztahu to samozřejmě problematický je, to je jako jasný no. Stejně jako já jakožto muž jsem na tom jakoby hůř že jo, protože u muže se to jakože moc nepředpokládá, že vlastně jo bude takhle nedostupnej." (Ota) Toho si je vědoma Nina, která je na straně ženy. Pociťuje teď větší svobodu a tak i větší šanci při zakládání nových vztahů. Od žen muži naopak předpokládají, že je jejich péče o dítě sto procentní. Takhle díky volnému času má prostor pro děti a nové vztahy. 61

,,Jakože já se ale zase těším na to, že až jakoby ten chlap bude, že prostě budu mít čas jenom na něj, víš, jakože pak bude čas i v tom beru to pozitivum." (Nina) Respondenti se také shodují na finanční náročnosti. Cítí se velmi pod tlakem, jelikož musí pro dítě vytvořit zázemí. Nesmí tedy přijít o své zaměstnání, jako o podstatný zdroj příjmu, který využívají na nájem, ošacení a živení dítěte. Respondenti nedostávají od svých partnerů výživné a stojí tak jejich část střídavé péče na nich. ,,...ale bohužel jsem bydlela v bytě, kde jsem platila devět tisíc nájem a musela jsem se o něj nějakým způsobem postarat, protože bývalej mi nedával ani korunu." (Soňa) ,,tady v tom Znojmě to celý jakoby leží na mně celý po ekonomické stránce, že jo. Já prostě musím bejt schopnej tady udržet byt, udržet si práci a do toho zvládnout tu péči.... Auto, byt a prostě tohle všechno, oblečení a tak... Někdy ten tlak jakoby vnímám, že to je zodpovědnost jako velká... že to prostě stojí všechno jakoby na mě vlastně... prostě já když chci, abych tady ve Znojmě mohl s dcerou jako fungovat, tak si to tady vlastně všechno musím zajistit jako sám včetně bydlení, práce." (Ota) Náročná zodpovědnost zajištění života dítěte je také spojena s nezastupitelností rodiče. Rodič, který má dítě ve střídavé péči a nemá po boku partnera, který je schopný se o dítě v nepřítomnosti či nemoci postarat, cítí svoji nezastupitelnost a tím vzniklý tlak na svoji osobu. Musí neustále pracovat na plný plyn. Petr byl ze začátku na vše sám, neměl v okolí ani prarodiče. ,,Tady je jeden velkej zásadní rozdíl a to ten, že člověk nemá zastupitelnost, žádnou. Fungujete jako rodina, tak dycky je možný se dohodnout... Tady v podstatě ta možnost odpadá, takže musím na sto procent fungovat, tak že i kdyby, tak fakt pro ty děti do školy musím nebo něco podobnýho, že tady v tomhle určitě jakoby má člověk daleko větší zodpovědnost." (Petr) Stejně tak o nenahraditelnosti hovoří Marek. ,,V tom smyslu, že když mají třeba dvě děti a to jedno je třeba nemocný, tak on vezme třeba toho staršího kluka a jde s ním prostě na výlet a zatím třeba ta matka je doma s tím dítětem, který je třeba nemocný, leží v posteli a během toho 62

ty domácí práce prostě udělá. Takže já kdybych, když to řeknu, tady týden nemyl nádobí, tak prostě za chvíli ani neotevřu dveře od bytu." (Marek) Ideálním příkladem ale toho problému je Nina, která pokud onemocní či se vyskytne něco, kam by chtěla jet ať s dětmi či bez nich, s bývalým manželem se vždy domluví na kompromisu. V případě nemoci si předají dítě i ze dne na den. Vždy záleží na potřebě, ale zároveň si vychází vstříc. To je ale ideální případ. ,,...jsme domluvení, že spíš jako, když má třeba bývalý službu, tak napíše mně, hele můžeš, nemáš nějaký plány, vemeš si je nebo mám řešit hlídání, jo, že prostě takhle to řešíme, než prostě to, aby nemusely lítat po celý rodině." (Nina) Vše je o domluvě, to potvrzuje i Tamara, která se druhým rodičem také dokáže domluvit, aby její dcera byla spokojená a viděla či účastnila se těch aktivit, který každý rodič nabízí. ,,Když něco vychází zrovna špatně, tak mě to celkem rozladí. A zrovna se něco koná toho a toho dne, já vezmu kalendář a řeknu: hm tak to je špatnej týden. Že vlastně jsem bez ní a ona u toho nebude... ale tak dá se to domluvit." (Tamara) Celá porozvodová péče je spojená se soudy a orgány sociálně právní ochrany dětí. Opatrovnický soud a příslušný orgán by měl být pomocí pro rodiče a především dítě. Respondenti si na fungování celého systému velmi stěžují a vnímají ho jako překážku, která jim vstupuje do cesty. Nepomáhají jim a především nepomáhají ani dětem. Negativem je především jejich dlouhé rozhodování, kdy se před dětmi probírají nepříjemné informace. ,,Stejně říkám za ty roky co mě dorazilo tak je laxnost, osobní laxnost těch soudů a absolutní nezájem třeba sociálky vůbec o děti jako takový, protože můžu říct, že tam se neřeší, neřeší děti, ale lépe řeší se jenom různý bláboly a pomluvy, ale děti jako takový se neřeší v podstatě vůbec." (Petr) ,,Snažit se pomoct, ne prostě na ty lidi, zvlášť na ty otce, že by prostě měli tlačit. Tam prostě nějaká pomoc nebyla. Ten dojem z nich je, i z tý soudkyně, že ten kluk jim je úplnej šumák. Ten kluk jim je úplně ukradenej. Oni nic nepředvedli, co by prospělo tomu klukovi. Jenom prostě buzerovali, nic jinýho." (Marek)

63

Respondenti uvádí, že soudní spory a spolupráce orgánu sociálně právní ochrany dětí byly velmi zdlouhavé. Při řešení situace péče naráželi na překážky, které vše prodlužovaly. Petr péči projednává již 5 let a stále vnímá, že vše není u konce. ,,Do toho samozřejmě ještě byla taková ta naivní představa o českým soudním systému s tím, že vlastně se to vyřeší během pár měsíců a pak se to teda nějak uklidní, no a to byl samozřejmě přesnej opak, protože jak jsem říkal, ta situace se v podstatě dořešila teď před čtrnácti dnama nebo dořešila,určitě pokračování ještě bude, není to ještě konec úplnej, ale mám první právoplatnej rozsudek po těch téměř pěti letech." (Petr) Z výzkumu také vyplynulo, že především otcové cítí od těchto orgánů silnou šikanu a naklonění na stranu matky. Orgánu přišlo ze začátku naprosto normální, že matka se s dítětem odstěhovala mimo domov a nedala vědět otci, kam dceru odstěhovala a kdy ji uvidí. Dokonce matku ze začátku zatajovali, aniž by věděli důvody rozpadu manželství či cokoliv jiného. ,,Jako co mě trochu překvapilo na začátku a zamrzelo, že prostě byl ten přístup těch úřadů, zejména toho ospodu, já jsem z nich měl dojem, že prostě když jako matka odejde s dítětem za cizím, k cizím lidem, tak prostě to nejde, že to prostě budou nějak řešit, jestli to tomu dítěti neškodí a to v podstatě oni vůbec neřešijou jo, prostě se i z počátku se snažili tu matku i krejt." (Ota) Trend upřednostňování matek potvrzuje i Soňa, která i přesto, že posudky byly nakloněné na stranu otce, sociální pracovnice matku nijak neprověřovaly. Sice projevily zájem, ale kontrolu neprovedly. Respondentka samozřejmě řekla, že má vše v pořádku, ale zároveň cítí pochybnosti o jejich pracovní morálce, jelikož ze setkání na úřadu je nemožné vysledovat, jaké životní prostředí je pro dítě vytvořeno. ,,Mohla jsem dělat cokoliv, mohla jsem se jakkoliv chovat, mohla jsem mít jakoukoliv práci, jakýkoliv byt, prostě u mě, u nás nikdy nebyla sociálka, aby se podívala na byt... u mě nebyla ani jednou a řekla mi sama: když se na Vás podívám, myslíte, že k Vám můžu chodit? Jako mám k Vám chodit, myslíte, že mám důvod? A vy člověka taky takhle nepoznáte, to že přijde nějaká namalovaná, načesaná, pěkný hadry, tak přece to neznamená, že nebydlí v jeskyni." (Soňa) 64

Shrnutí podkapitoly Střídavá péče přichází také se svými překážkami a negativy pro rodiče. Nejčastějším negativem pro rodiče je jeho samota. Dříve rodiče u sebe měli své děti a nyní se musí naučit žít bez nich. Další bariérou je finanční náročnost. Náročné na finance je samozřejmě pořízení oblečení, hraček či zařízení pokoje pro dítě. Hlavně otcové také vnímají překážky při navazování nových partnerských vztahů, jelikož u otců se v dnešní společnosti natolik nepředpokládá jeho každodenní péče a nemožnost být natolik časově flexibilní. Tím také narážím na poslední překážku, kterou rodiče vnímají a tím je jejich nezastupitelnost. Rodič je na péči ve svém týdnu sám a musí si tak svůj čas naplánovat. Ideálním případem je samozřejmě domluva a možnost obrátit se v nečekaných situacích na druhého rodiče. To je ale ideální výjimkou. Z výzkumu je dále patrné, že otcové se cítí od orgánů, které do rozhodování o péči vstupují, velmi šikanovaní a musí o svá práva bojovat. Je zřejmé, že matka je v našem státě neustále upřednostňována a role otce se staví na okraj. Otcové v provedeném výzkumném šetření by bez své nekonečné aktivity o své děti přišli a stali se jen víkendovými návštěvami. Pokud by celé řešení nechávali pouze na orgánech, které s rozvodem spolupracují. Je tedy zřejmé, že pokud otec o své dítě nebojuje, do jeho péče se nedostane. Matka je stále na první pozici. 5.2.1.4 O komunikaci Oblast komunikace je a bude vždy obsáhlým a rozporuplným tématem rodičů mající dítě ve střídavé péči. U respondentů se vyskytly odlišné styly komunikace, které jsou podmíněny různými odlišnostmi. Obecně lze komunikaci rozdělit podle postoje rodičů na přátelskou, praktickou, proměňující a nulovou. Přátelský vztah, jehož zástupcem je především Nina, je založený na výborné domluvě na začátcích střídavé péče, na bezproblémové komunikaci při problémech a obecně na přátelském vztahu, který spolu s bývalým manželem kvůli dětem udržují. ,, To musím říct, že to funguje úplně luxusně. Jsme jako spíš kamarádi. Teď to opravdu funguje líp než před tím. Fakt jako řešíme úplně všechno, fakt kraviny, banality, co se školy týče jo." (Nina) Komunikace Niny s druhým rodičem je založen na spolupráci a vždy, když se vyskytne problém či překážka ohledně dětí, okamžitě druhého partnera telefonicky informují.

65

,,...dostane poznámku, dostane pětku, hned automaticky oba dva si píšeme esemesku, aby věděl ten druhej tady tohle, jsme prostě takhle domluvení, trest když dostanou a tak prostě, tady v tomhletom jako fungujeme." (Nina) V začátcích, i přesto že nyní je jejich komunikace bezproblémová, se potýkali s problémy. Ovšem oba pochopili, že pokud si přejí, aby děti byly se střídavou péčí spokojeni, musí se k tomu postavit jako zodpovědní dospělí lidé a zapomenout na problémy jejich partnerského života. Až po navštívení psychologa se synem pochopili, že domluva je opravdu důležitá. ,,...takže oni nechápali jak my dva se můžeme domluvit na střídavé péči, protože mně přišlo, že když jsme se viděli osobně a cokoliv, takže byl problém mezi náma... Do chvíle než nám to vysvětlila ta psycholožka, tak jsme spolu nedokázali normálně mluvit, osobně to tolik nešlo." (Nina) Po této zkušenosti Nina pochopila, jak dále postupovat a s druhým rodičem vše prokonzultovali a stanovili priority a pravidla, které stále dodržují. ,,Jako mluvili jsme o tom, že jestli chcem aby to fungovalo, tak jsme si byli sednout, byli jsme tři hodiny prostě v restauraci a řešili jsme jenom tady tohle, jak to bude vypadat. Jak prostě, když jeden řekne, že si neví rady, tak dá tomu druhýmu vědět, konzultujem spolu ... I kdybysme spolu prostě nemohli mluvit, tak aspoň po těch esemeskách, takže opravdu jen kvůli dětem to prostě musí fungovat." (Nina) Nejčastější zastoupení má komunikace praktického typu. Do této kategorie řadím respondenty, kdy jejich komunikace je založena na komunikaci, která se týká dítěte a není založená na vztahu k druhému rodiči. Rodiče jsou od vztahu oproštěni a snaží se mít situaci pod kontrolou bez zbytečných emocí. Tato komunikace nebyla vždy bezproblémová. V začátcích se i zde respondenti setkávali s problémy a překážkami, které se mezi nevyřešené rozvodové vztahy stavěly. Tamara se dokonce snažila vyhledat pomoc mediátora, který ji pomohl překážky překonat. Nyní se snaží nevyřešení problémy nestavět do komunikace a s bývalým partnerem řeší praktické stránky střídavé péče bez konfliktů. ,,My jsme spolu první rok po rozvodu nebyli schopni vůbec komunikovat. My jsme dokonce zkoušeli spolu mluvit přes mediátorku... Ale bylo to prostě tím, že 66

my jsme neměli mezi sebou vyřešený osobní věci a strašně jsme je jeden na druhýho chtěli vykřičet a tím, že už prostě ten čas ty hrany obrousil a spoustu těch věcí už je mi úplně jedno a ani mi nepřipadnou podstatný a už mě nebolí, tak už ani jeden prostě nebrousíme do minulosti, když spolu mluvíme." (Tamara) Nyní je jejich komunikace čistě věcná a jednají pouze o důležitých věcech ohledně dítěte. ,,Takže prostě řešíme provozní věci, co se musí řešit. Domlouváme se, co prostě jak bude, co musí být kvůli škole, který týden co jak bude. Komunikujeme prostě čistě, věcně a snažíme se jeden druhýho nenaštvat, protože víme, že by to tak bylo špatně." (Tamara) Tamara dokonce upustila od SMS zpráv a raději upřednostňuje komunikaci ústní, jelikož SMS zprávy by mohly být pochopeny jinak a druhý rodič by ji mohl cítit jako sarkastickou. A díky tomu, že je jejich komunikace natolik schopná, si raději zavolají. ,,Telefonujeme, protože my jsme totiž zjistili, že když jsme si smskovali, že třeba jeden napsal jasnou zprávu a druhej v tom cítil nějakej sarkasmus, protože v té smsce chybí prostě ten tón hlasu. A to jsme se několikrát navzájem obvinili, že: a ty do toho šťouráš, a ty to zveličuješ." (Tamara) Praktickou komunikaci využívá i Ota či Lukáš, kteří s matkami dcer komunikují také výhradně o věcech, které se týkají dcer. Stejně jako Tamara nezapojují do rozhovoru emoce a snaží se eliminovat konflikty a zášť, která se může občas vyskytnout. Ota se naštěstí setkal s bezproblémovou komunikací, která začala hned v začátcích. ,,Tak jako komunikace jo, ale v podstatě hlavně ve věcech, kterých se týkají dcery jo. Tam jako v podstatě na věcný stránce něčeho se domluvit v podstatě nebyl problém, jo musím říct, že v podstatě, když to tak řeknu pro mě matka už jakoby ztratila hodnotu, já jako s ní vycházím, ať si žije jako svůj život a nic zlýho jí nepřeju... rozhodně ne, že bych měl ale jako niternou potřebu s ní udržovat jako vztah nějakej kamarádskej nebo dokonce jako partnerskej... Prostě jako pro mě se stala neutrální osobou." (Ota)

67

,,... ale jo, komunikujeme, teď už jo, pokud je potřeba, tak se vždycky nějak domluvíme, ale jako žádná pohádka to teda není. Spíš jen když něco Anička potřebuje, když se něco děje nebo tak, jinak nijak zvlášť." (Lukáš) Mezi přelomovou kategorii řadím komunikaci proměňující, která je hlavně u Petra podmíněna soudními stáními, kdy matka dětí spolupracuje ve chvílích, kdy mají pauzu mezi soudy. Proměňující komunikace je tedy jako ,,na houpačce". ,,Ono to není jako o úplný nekomunikaci ... rok byl relativní klid a tam musím říct, že jsme byli schopni v tý době si sednout k jednomu stolu v hospodě a pobavit se prostě o nějákých těch základních věcech, ale samozřejmě také jak se vždy přiblíží to soudní řízení, tak v ten moment okamžitě vlastně bývalá manželka jakoby nekomunikovala. Ty soudní řízení, který spíš postupně ten konflikt rozvířili hned do takových rozměrů, že v tu chvíli defakto matka odmítla jakoukoliv komunikaci." (Petr) Je tedy zřejmé, že u komunikace proměňující se vyskytují chvíle, kdy rodiče spolu jsou schopni komunikovat bez výraznějších problémů, ale také se mohou proti sobě postavit. Petr po zkušenostech, kdy ústní dohody nefungovaly, se snaží vše řešit přes email, jelikož to má vždy uložené. Bohužel ale také uznává, že často spíše než o komunikaci hovoří o ústupcích. ,,Jinak když něco potřebuju vyřešit, většinou to řešíme mejlovou cestou, protože ty ústní dohody nefungovaly, byť jsem to zkoušel mockrát, tak nefungovaly. Ono nefunguje většinou ani to písemný. Spíš bych řekl, že tady v těch zásadních věcech, tak jsem byl donucenej těma okolnostma se spíš přizpůsobovat." (Petr) Po komunikaci, která se vyznačuje přelomovou kategorií nastává kategorie o komunikaci nulové. U respondentů této kategorie lze sledovat naprosto nulovou odezvu z druhé stany nebo odezvu s agresí. Kategorie nulová lze tedy ještě rozdělit na kategorii, kde si jsou rodiče lhostejní a kategorii, kde si bývalí manželé vytvářejí problémy, naschvály a nekomunikují spolu. Do této kategorie lze řadit i respondenty, kde se rodiče domlouvají pouze přes SMS zprávy, e-mailové zprávy, komunikují přes dítě, či vůbec. Respondenti této kategorie si nedokážou, ať už z konfliktů z jejich strany nebo ze strany druhé, sejít či dokonce ani

68

vidět a probrat vše ohledně dítěte, co se právě jeví za velmi důležité. Dokonce se rodiče ani nepotkávají při předávání dítěte. ,,My vlastně komunikujeme jenom přes esemesky a přes mejl. Nedokážeme si spolu sednout a říct, Jan se teď zhoršil ve škole, je potřeba s ním zabrat. Nám to napíše učitelka, zhoršil se, něco se s ním děje a já teprve reaguju na to, on ani mi nenapíše, musím zareagovat já... takže to je veškerá naše komunikace, co prostě my spolu komunikujem, což pro něj taky není dobře." (Soňa) ,,On mezi náma lítá a když my se náhodně potkáme, při tom předávání. Když byl malej, tak samozřejmě jsme se museli potkat, protože jsme si předali ten batoh a musel mi ho předat do jakoby ruky, když to tak blbě řeknu. Teď samozřejmě Jan už má deset, tak samozřejmě si vezme tašku na sebe, zazvoní a odjíždí autem, takže my se v podstatě nevidíme a to je špatně." (Soňa) Pokud je něco potřeba domluvit Soňa se snaží alespoň o základní komunikaci ohledně nákupů pro dítě, ale skládá se pouze ze základních slov. ,,Když teda už mu potřebuju něco říct, tak mu třeba řeknu, hele já jsem teď koupila Janovi bundu, kup mu prosím tě boty, je zima. Takže to je jediný, co mu zhruba řeknu." (Soňa) Marek dokonce zažívá od své ženy šikanu. Jeho žena mu dělá neustálé naschvály a snaží se udělat cokoliv, aby byla střídavá péče ukončena. Jeho bývalá žena k němu neustále cítí zášť a jsou zde stále nevyřešené konflikty. ,,To je pecka. Byl jsem třeba podat vysvětlení na Policii ČR, že jí někdo propíchal gumy na autě. Takže jsem tam šel já, protože do protokolu uvedla hned mě a rovnou můj telefon." (Marek) ,,Když jsem jel se synem k doktorce, protože od půlnoci pozvracel asi pětkrát celou postel, ráno se vzbudil a měl horečky, tak my máme v tý dohodě samozřejmě že před návštěvou doktora se budeme informovat, že tam jako jedeme. A mně přišla zpět esemeska, která byla sice o mně ale nebyla pro mě ... Jako nemám problém, když třeba je syn o víkendu se mnou a ona mu zavolá a chce ho slyšet. Tomu nijak nebráním, ale to je prostě tak, že ona zavolá a řekne: chci mluvit s Bořkem. Nějaký ahoj nebo něco neexistuje." (Marek) 69

Marek ale i přesto se snažil situaci uklidnit a vyhledal pomoc v okolí. Doufal, že přes mediátora se konflikty zklidní a bývalá manželka svůj hněv utiší. ,,... jsem našel nějakýho mediátora. Tak jsem jí o tom informoval, tak řekla, že tam přijde. Pak jsme se zase nějak pohádali, tak řekla, že tam nepřijde. Protože to se domlouvalo tak týden dopředu. Protože tím by ta matka před tím soudem ztratila body, tak jí hned sociálka volala, že by tam měla jít. Že to není dobrý, když to takhle odmítá, no tak podruhý tam přišla a skončilo to tak, že nás ta mediátorka vyhodila, protože bejvalka na tu mediátorku začala ječet, že ta mediace je k ničemu." (Marek) Podobné problémy prožívá Radka, která se u svého bývalého manžela také setkala s nulovou komunikací z jeho strany. I ona se snažila udělat vše proto, aby se komunikace časem vylepšila, ovšem bez jakéhokoliv výsledku. Dokonce se rodiče navzájem vyhýbají. ,,Ne, vůbec. Vůbec spolu nekomunikujem, jako mě to i mrzí, protože jako třeba já se stýkám s jeho rodinou ... Když tam s někým stojí, tak řekne třeba zdar jo, ale já třeba když jdu z kanclu, tam je přechod a já tam mám zaparkovaný auto a on náhodou jde do toho obchodu a teď on vidí, že stojím u toho přechodu, tak on nepůjde na ten přechod, on půjde kilometr dál, až já přejdu tak on tam kdesi přejde a vrátí se zpátky." (Radka) Resnpondentku celá situace mrzí, jelikož stále uchovává vztahy s rodinou bývalého partnera a doufala, že když byla jejich střídavá péče po dohodě s přáním otce, bude k ní přistupovat zodpovědněji. S druhým rodičem se nedokážou domluvit na žádných důležitých stránkách střídavé výchovy a to ani na základním financování věcí pro dítě. Radka buď vše platí ze svého, nebo do konfliktu zapojuje přímo syna, aby si druhou polovinu nákladů od otce získal sám. ,,...důležitý stránky co se týkají Ivana, tak opět prostě že jo, s ním se nedá bavit... potřeboval nový brýle nebo něco, tak sem mu to zaplatila, dala jsem účtenku Ivanovi s tím, že ať mně pošle půlku, v životě nikdy ta půlka nepřišla jako jo ... já vím, že je to hrozný, ale prostě když ten Ivan bude chtít, řeknu peníze na hory nebo na něco, tak říct dobře, tady máš půlku, ale jestli chceš jet, tak ať ti půlku

70

dá taťka... jsem nepočítala s tím, že bych se s ním ani nedomluvila třeba na nějakých financích jo." (Radka) Komunikace přes dítě je ovšem nepříjemná. Sám syn respondentky se proti tomuto jevu brání, jelikož i on má s otcem komunikaci minimální. Jenomže v tomto stylu komunikace je to jediná možnost nějakého předání informací, jelikož otec nereaguje na žádné podněty od matky. I této komunikaci se uchylují Radka se Soňou, jelikož jejich děti jsou již ve školním věku, vlastní své telefony. Ale i přes to Soňa uznává, že je to špatné a že by svého syna neměla takhle zatěžovat. Z výzkumu také vyplynulo, že lidí s nulovou komunikací mohou zažívat k bývalému partnerovi zášť a vztek i po tolika letech rozpadu, které se následně promítají do celé střídavé péče. Soňa přiznává, že cítí k otci syna natolik vzteku, že nedokáže ani zvednout telefon a domluvit se. Proto se raději schyluje k tomu, aby to udělal syn sám. ,,Jako ten Ivan jde vidět, že aji třeba se rozčiluje jo, když jsem mu na něco řekla, jo dobře dám ti půlku peněz, domluv se z taťkem, tak ten Ivan kolikrát třeba řekne, no jasný zas budou blbý kecy jo... napřed ze začátku ten Ivan říkal, máte se domlouvat vy a já říkám a jak?, mně se to nelíbí, že do toho Ivana tahám, jenomže když on se se mnou prostě nebaví, tak jak to chceš jinak vyřešit." (Radka) ,,... zavolej tátovi a zkus se s ním domluvit, jestli tě tady nechá. Což je špatně, že jo, protože on by neměl tomu tátovi volat. Měla bych volat já, ale jelikož prostě máme takovej vztah. Mně prostě ten člověk dělá hroznej problém, abych se s ním vůbec bavila a volala mu. Tak to řešíme tak, že prostě ten Jan volá." (Soňa) Stejně Radka tak jako Marek se snaží, aby vše lépe fungovalo a i přes vztah, který nyní vedou, sděluje, že se dokáže oprostit od nevyřešených konfliktů a probrat s bývalým manželem, vše co by bylo potřeba. ,,Jako já osobně říkám, ať mně udělal, co udělal, prostě beru to tak, že je to otec děcek jo a myslím si, že jakobych i byla schopna si s ním sednout třeba na kafe a probrat nějaký věci jo." (Radka) Zajímavostí ale je názor respondentů na komunikaci při střídavé péči. Z výzkumu vyplynula její důležitost, ale také zneužívání toho, jaký je na nulovou komunikaci názor. Respondenti, které se řadí do komunikace přátelské, či praktické, se shodují, že 71

je komunikace důležitá, a uvědomují si, že do budoucna ji budou muset stále udržovat a snažit se, aby byla pro dítě užitečná. Je tedy zajímavé, že respondenti se shodují na důležitosti komunikace, ale praxe je jiná. ,,...aby ta střídavka pokračovala dál, tak musíme spolu mluvit (Tamara). Nina, která má s bývalým manželem vztah přátelský si nedokáže představit, že by s manželem nekomunikovali, jelikož je mnoho událostí v životě dětí, které jsou důležité a je potřeba, aby se na tom rodiče podíleli oba. ,,Když se lidi dokážou spolu domluvit - jako i škola i soukromí i všechno, tak asi dobrý, ale nemyslím si, že je to dobrý jakoby pro lidi, když spolu jako nemluví, nefungujou."(Nina) Zástupci nulové kategorie se také shodují na důležitosti komunikace, a to i přestože spolu nyní nekomunikují. Je důležité ale sdělit, že se o to snaží, ale druhý rodič je k postoji komunikace ambivalentní. Střídavá péče s sebou nese mnoho témat pro sdílení mezi rodiči, a pokud se objeví komunikační překážka, nastává vždy problém. Nemusí to být vždy problém pro dítě, ale pro rodiče ano. Jak uváděli respondenti, tak většinou problém s financemi. ,,No tak teďka už jsem si jakoby už zvykla že jo, ale říkám jo, že prostě střídavou péči uznám, když ti dva se spolu jakoby bavijou. Jinak si myslím, že je to úplně hrozný." (Radka) ,,...tak prostě musíte furt jakoby komunikovat, že jo. Dítě má nějaký zdravotní problémy, chodí do nějaký školy nebo školky, nějaký kroužky, družiny, takovýhle prostě věci." (Marek) ,,... ta střídavá péče takhle je nastavená, že by měla fungovat hlavně ta komunikace mezi těma rodičema. Pokud

nefunguje komunikace mezi těma

rodiči, nemůže fungovat pro dítě vůbec nic." (Soňa) Petr ale také naráží na problém, který bývá často předkládán, že střídavá péče nemůže fungovat, pokud se rodiče nedokážou domluvit. Je tedy otázkou, zda je střídavá péče natolik založena na komunikaci nebo se komunikace stává jen nástrojem pro soudy, aby byla střídavá péče shozena.

72

,,...tím pádem prostě jedna z variant, jak shodit střídavou péči, když to řeknu z té druhé strany nebo jak nedostat střídavou péči, je nekomunikace rodičů... Takže moje bývalá má prostě před soudem tendence se se mnou nemluvit, protože spoléhá na to, že když se mnou nebude mluvit, tak střídavka nebude.." (Petr) Shrnutí podkapitoly Jak je patrné z předcházející kapitoly, komunikace je jednou z nejhlavnějších stránek střídavé péče. Jak se respondenti zmiňují střídavá péče ovlivňuje celý jejich život. Pokud je komunikace funkční, je větší šance bezproblémového střídání, alespoň takový názor respondenti mají. Také ale upozorňují, že komunikace není všemocná a neměla by být střídavá péče kvůli nekomunikaci shazována a zavrhována. Z provedeného výzkumu jsem vysledovala rozdělení komunikace na přátelskou, praktickou, proměňující a nulovou. Přátelská se vyznačuje bezproblémovou domluvou na jakýchkoliv potřebách pro dítě, a dokonce druhý rodič přijímá potřeby rodiče druhého. Praktická komunikace je, jak je z názvu patrné, o věcech praktických. Rodiče jsou schopni se domluvit mezi sebou na potřebách dítěte, ale jinou formou spolu nekomunikují. Také z výzkumu vyplynulo, že se vyskytuje komunikace proměňující, která bývá ovlivňována soudními spory a dohady. Za nulovou komunikaci lze z výzkumu řadit komunikaci, kde se rodiče nedomlouvají na ničem a každý se o dítě stará podle svého uvážení. Jak je patrné komunikace je jistě velmi důležitou složku střídavé výchovy.

5.2.2 Rodiče o dětech 5.2.2.1 Šance na oba rodiče Střídavá péče je bezesporu pozitivní v její přítomnosti obou rodičů. Dítě neztrácí kontakt a je součástí života matky i otce. Respondenti vnímají střídavou péči právě jako šanci na možnosti podílet se na výchově svého dítěte. Převážně otcové totiž po rozvodu o tuto možnost přichází, když uvážíme trend svěřování dětí po rozvodu. Proto tedy vnímají střídavou péči jako šanci, která se jim po rozvodu naskýtá. Respondenti otcové ovšem zároveň vnímají potřebu matky a respektují i její podíl na výchově. ,,...že jsem chtěl dceru vychovávat že jo. Spolupodílet se na tý výchově jo, zároveň jsem samozřejmě i prostě respektoval, že ju musí vychovávat i ta matka a to bylo bez diskuzí." (Ota) 73

,,V podstatě je to jediná možná varianta, tak aby člověk neztratil kontakt s těma dětma, a druhá věc je, že samozřejmě já sem zastáncem toho, že děti mají dva rodiče a je potřeba, aby se stýkaly s obouma, a tak aby jeden z nich nebyl vlastně vysunutej jakoby takovej ten víkendovej strýček nebo tetička." (Petr) ,,No tak samozřejmě, když to vezmu ze svýho pohledu, tak je to takový, tak můžu prostě normálně říct, že mám prostě syna a syn otce." (Marek) Respondenti se nad pozitivem kontaktu s oběma rodiči shodují. Vnímají výhodu rovnocenného kontaktu pro děti. Niny manžel se o děti stará daleko více než před rozvodem, což Nina vnímá pozitivně pro své děti, jelikož si svého otce daleko více užijí. Střídavou péči z tohoto hlediska považuje za nejlepší řešení. ,,...vlastně mají obojí... Vidím, že prostě pro ty děti, jim to vyhovuje, že maj toho tátu, on je má rád, se mnou jsou taky rádi, tak tohle je jakoby nejlepší řešení." (Nina) Ota si této šance velmi cení a jeho důvodem pro střídavou péči byla právě možnost se podílet na výchově své dcery a udržet se s ní stále vztah - otec a dcera. Pochopil, že jediná možnost jak se na výchově podílet, je s dcerou žít. Být s ní pravidelně alespoň ve svém týdnu, moci o ní rozhodovat a žít s ní plnohodnotný každodenní život. ,,...jakože jsem prostě chtěl dceru vychovávat, chtěl sem s ní pěstovat ten vztah, a to mi došlo, že je v podstatě možný jen tehdy, když prostě přejdem na nějakej pravidelnej jakoby dlouhodobější styk... žije se mnou v nějakým prostředí, že prostě není možný vychovávat dítě tak, že ho zkrátka budu jenom

navštěvovat,

ale jakoby žít spolu v té domácnosti." (Ota) Tamara má z dětství zkušenosti se ztrátou rodiče, a proto nechce, aby stejné pocity zažívala její dcera. Proto vnímá střídavou péči jako šanci, kdy dítě neztratí kontakt ani s jedním rodičem a tento aspekt vnímá velmi pozitivně. ,,No tak určitě největší pozitivum je, že nepřijde ani o jednoho rodiče...Protože já osobně jsem byla poznamenaná tím, že moji rodiče se rozvedli... a já přišla o otce. A vím, že jsem jako dcera tím strašně moc trpěla... Tak tady tohle jsem já nechtěla, aby prožívalo prostě moje dítě. Mně šlo hlavně o to, aby ten kontakt nebyl nikdy přestřiženej... A to jsem si říkala, že nesmím dopustit, prostě ztrátu 74

toho kontaktu. Takže to si myslím, že pro dceru to je nejdůležitější, že má oba dva rodiče." (Tamara) Respondenti také považují za pozitivní to, že dítě se nedostává pod tlak a manipulaci jednoho rodiče. Pokud je dítě ovlivňováno jedním z rodičů snadno se na druhého bezdůvodně nazlobí. Díky rovnocennému kontaktu je tento jev eliminován. Muži ve výzkumu tento problém vnímají důrazněji než ženy. ,,...může docházet k tak silné manipulaci s tím dítětem... Takže když toho tatínka nebo tu maminku případně neuvidí, neuvidí třeba dva měsíce v kuse, což se klidně může stát, tak potom tam ten prostor pro manipulaci je strašně silnej, strašně velkej jo." (Petr) ,,Takže byly tam takovýhle prostě trošku náznaky nějaký manipulace a to si právě myslím, že prostě tady ty věci, ta střídavka prostě tím, jak je ten režim danej, jako 50 na 50. Tak je prostě automaticky vyblokuje. Když by to byla prostě ta česká špína, ten standard, víkend za 14 dní a nic, tak ten prostor na tu manipulaci je prostě dvanáct dní vůči dvěma dnům, a to už je prostě velkej problém to nějak zvrátit." (Marek) Shrnutí podkapitoly Střídavou péči jednoznačně můžeme řadit jako šanci na oba rodiče a pro oba rodiče. Dítě má díky ní šanci žít s oběma rodiči, ale i rodič tak má šanci žit život se svým dítětem. Jak respondenti uvedli, právě šance na oba rodiče je jeden z hlavních důvodů, proč právě střídavou výchovu. Respondenti žijí každodenní život pro boku svých dětí a mohou se tak co nejvíce podílet na jejich životech a utvářet jejich osobnosti. 5.2.2.2 Rodič jako vzor Jak jsem uváděla v teoretické části, muž a žena mají odlišné postavení k dítěti, oba jsou velmi důležití a nepostradatelní. Právě tento aspekt respondenti zmiňují. Z výzkumného šetření vyplynulo, že rodiče považují za důležité, aby dítě vyrůstalo s oběma rodiči. Převážně muži si svoji roli otce uvědomují, ale zároveň se snaží respektovat roli matky. Je totiž podstatné, aby se dítě naučilo rozeznávat mužské a ženské povahové rysy, naučilo se s opačným pohlavím komunikovat a poznávat pro něho typické chování.

75

,,...a ona v tomhle tom podle mě úplně jasně pozná jakoby roli matky a otce nebo muže a ženy. To jakoby si myslím, že je svým způsobem důležitý jo, protože prostě ty role v principu v něčem jsou odlišný." (Ota) ,,... dceři přinášíme každej něco že jo, že prostě ty přínosy obou rodičů jsou tam zachovaný a v něčem se liší, co třeba umí matka líp než já jo, takto prostě ona jí dává že jo, a jako takový víc individuální práci s ní, co tvořej spolu jo, prostě jsou víc spolu, co dělaj různý ty úkoly." (Lukáš) Jak uvádí Ota a Lukáš, každý z rodičů nabízí dítěti odlišné vnímání reality muže a ženy a každý se dítěti povětšinou věnuje jiným způsobem. Matky děti spíše vzdělávají a muži převážně s chlapci provozují činnost mužskou, jako je manuální činnost a podobné činností. A uznává, že otec i matka jsou si rovnocenní a oba pro výchovu potřební. ,,...prostě každej něco umíme, každej umíme jí něco dát jako svým způsobem a to vlastně ona má zachovaný." (Ota) Marek stejně jako Ota vyzdvihuje důležitost mužské role převážně z důvodu získávání dovedností, jelikož jako otec může se synem pracovat jinak než s ním pracuje matka. ,,Takže když to tak řeknu, matka s ním bude uklízet, vařit a podobně. Což já dělám taky, ale matka už s ním nebude doma něco vrtat, šroubovat a podobně." (Marek) ,,Třeba příští víkend, to ho mám, jsme domluvený s jednou tou partičkou, že se třeba pojedeme podívat do muzea Škodovky, kde mají vystavený auta, rozebranej motor třeba. Takže děláme samozřejmě takovýhle otcovsko-klukovský akce." (Marek) Role muže a ženy je také důležitá pro následné budoucí vztahy, které děti samy vytvoří. Díky výchově obou rodičů mají získané komunikační, sociální, výchovné a jiné návyky na pohlaví ženy a muže a mohou taky pozorovat, jak se v určitých situacích zachová muž či žena. Což je významný rozdíl, mezi výchovou výhradní a střídavou, kde ve výhradní péči jeden ze vzorů chybí. ,,...maj náhled do nějakých budoucích vztahů, mají s chlapem a ženskou zkušenost a nemají to potom dávaný jenom jednostranně. Spousta těch rodičů, co žije s dětma sama a tam si myslím, že potom je do budoucna velkej problém 76

pro obrovské spoustě dětí a slýchám to i od vrstevníků i od těch mladších, že chyběl mužskej vzor v té rodině." (Petr) Shrnutí podkapitoly Jak tedy z podkapitoly vyplynulo střídavá péče nabízí oba vzory - matku i otce, kteří jsou do života potřební. Díky matce jsou děti více zapojení do prací, které jsou typické pro ženské pohlaví a díky otci mohou být také zapojení do rolí, které jsou typické pro muže. Jejich vzory jsou ovšem také důležité pro následující život, jelikož díky zachování vztahu s oběma si mohou vytvářet budoucí teorie do svých nových vztahů. Mají již uložené informace o chování ženy jako matky a muže jako otce a mohou tyto zkušenosti poté uplatňovat u svých partnerů či dětí. Díky střídavé péči, která právě nabízí zachování vztahů, tak mohou vzory pokračovat. 5.2.2.3 Teorie jednoho domova? Diskuze o jednom domově je jednou z nejčastějších debat, která se pojí ke střídavé péči. Respondenti se ve výpovědích dosti liší. Matky ve výzkumu se přiklánějí k teorii, že by dítě mělo mít jeden domov, otcové naopak dva domovy nevnímají jako žádnou překážku. Právě Soňa u svého syna vnímá střídání domovů jako jeden z problémů. Má pocit, že je důležité, aby dítě vyrůstalo pouze v jednom domově. Dítě by podle ní mělo při sdělování domova zmínit pouze jeden domov a ne být rozdělen mezi dvě prostředí. ,,Asi z tohohle důvodu, jakože jsem měla ten strach a i takový to jedno, že by měl mít. Měl by mít podle mého názoru jeden domov a měl by vyrůstat v takovém prostředí, kde ví, že má to svý. Když se ho paní učitelka zeptá, kde vlastně bydlí, tak on řekne lichej týden bydlím u mámy a sudej týden bydlím u táty." (Soňa) Nina sice stejně jako Soňa zastává názor, že dítě by mělo mít pouze jeden domov, ale tím, že ji děti samy sdělují, že jim to vyhovuje, vnímá střídání prostředí jako neškodné. ,,...asi to že nemají jakoby jeden domov jo... Netrpí vyloženě ničím. Žádnej jakoby problém, jako že by přišly s něčím jako - hele já už to nechci nebo mě to nebaví nebo tam mám víc hraček nebo tam mám tohle." (Nina). Teorii jednoho domova vyvrací Petr, který se o dětech ve střídavé péči zmiňuje právě naopak. Z výzkumu vyplynulo, že děti nejsou vnímány jako neustále se stěhující. To 77

Petr podporuje tím, že v případě výhradní péče dítě přichází s taškou a neustále ji s sebou převáží. To naopak děti ve střídavé péči mají vše dvakrát a není tak potřeba si nic stěhovat. Zmiňuje se právě o mýtě, který je v naší společnosti velmi zakořeněn. ,,A co se týče toho stěhování, to si myslím, že je další ten mýtus, kterej se tam hodně probírá.. Že střídavkáři jsou baťůžkáři a permanentně se stěhujou, ale paradoxně se daleko častěj děcka stěhujou. ve chvíli, kdy jsou ve výhradní péči jednoho rodiče. Tak ten by je měl samozřejmě vybavit, vybavit na ten týden u toho otce nebo u té matky vším, co budou potřebovat, to znamená to dítě by sebou mělo táhnout tašku jako kráva, aby tam měl všechno, co bude potřebovat, od gumáků až po čepici a po plavky." (Petr) Samozřejmě z dětí mohou dělat ,,baťůžkáře" rodiče. Záleží na vybavení, které dětem poskytují. Zda si dítě věci převáží či nikoliv. Ve výzkumu se rodiče shodovali nad tím, že dítě má vše dvakrát a převáží se buď pouze finančně náročnější věci či učebnice nebo oblíbené hračky. ,,Oblečení nějaký jsme řešili tak, že v podstatě každej tady máme nějakou zásobu pro dceru jako ponožek jo, tepláků, domácích triček a takovýdle prostě to nemá smysl převážet, ale domlouvali jsme se na nákupech bot a takových jako zimních bund, takových jakože dražších kusů oblečení, u kterých mě přišlo nesmyslný, aby je každej kupoval zvlášť. Takže to jsme si nějak domlouvali." (Ota) ,,...u každýho toho rodiče mají jak svůj pokojíček, tak tam mají svoje hračky, tak tam maj svoje oblečení a všechny věci, tak nemusíme řešit to, že prostě si budou přetahovat nějaký věci, maximálně si vezmou nějakýho oblíbenýho plyšáka, nějakou oblíbenou hračku, která v tu chvíli je v kurzu a jedou s touhle částí." (Petr) Stejně jako Petr se teorii jednoho domova nepodmiňuje Ota, který dodává, že dítě sice má dva domovy, ale dva jisté domovy, kde má vše co potřebuje. Není tedy traumatizováno ztrátou. ,,...ale vlastně to dítě má prostě úplně jasný domov, že jo, a někde má zase nějakej jinej, furt jde vlastně z jistýho do jistýho, že jo. Z jednoho zázemí do druhýho." (Ota)

78

Radka vnímá problémy s pořizováním věcí a velmi pociťuje problémy stěhování u svého syna. Její syn si věci musí často převážet. Dříve byl jeho život neustále spojen s kufry. To ale není zapříčiněno přímo střídavou péčí, ale celým vztahem rodičů a jejich domluvě. Přestože se Radka sama snaží, aby měl její syn věci u ní i u otce, syn si často své věci neustále musí převážet. ,,... tak co je hrozný tak Ivanovy věci jako jo. Protože já jsem to brala tak, že dobře já mu nakoupím, ať má věci tady a něco má jako u toho taťky jo a teďka teda, on je hroznej bordelář, když to tak prostě řeknu jo, takže on věčně s igelitkama, což prostě po této stránce je mě ho líto, nedovedu si to vůbec představit, že prostě týden co týden musím prostě sbalit to učení, oblečení." (Radka) Respondenti ovšem vnímali, že hodně věcí nemusí být pro děti dobré. Děti ve střídavé péči jsou zvyklé na hodně oblečení, hraček, věcí, na dvoje Vánoce či narozeniny. Soňa to vnímá negativně a má pocit, že to pro jejího syna není dobré a je tak více rozmazlený a zneužívá těchto pro dětí pozitiv. ,,Protože to dítě je starší, je trošku vyčůranější. Využívá tý situace, že jsou jakoby dva domovy. Je zvyklej na dvoje Vánoce, je zvyklej na dvoje oslavy narozenin. Má všeho, řekla bych, přehodně. Takže bych řekla, že se to na něm hodně podepisuje." (Soňa) I Tamara má s dětskou lstí zkušenosti a i její dcera bývá občas přechytralá a zneužívá dvojího domova. ,,Zjistili jsme v létě, že ona měla tendence si vymýšlet různý věci, že tatínek jí dovolí to a to a naopak. Že ona prostě u jednoho rodiče lže o tom, co se děje u druhýho rodiče." (Tamara) Společně s hodně věcmi pociťují respondenti problém v různém výchovném prostředí. Pokud se rodiče nedokážou domluvit, děti mají ve výchovném působení rozpory. Jelikož matka a otec mají rozdílný přístup k dítěti. Je běžné, že jeden z rodičů je více benevolentní než druhý a v případě střídavé výchovy to může podle respondentů být na škodu.

79

Například u Soni se vyskytuje problém právě v odlišnosti výchovných přístupů. U otce má syn dovoleno téměř vše a u ní jsou nastavená základní pravidla, která by měl respektovat. Tím je tedy zřejmé, že pokud jsou u maminky pravidla, synovi se to líbit nebude. ,,Tam když přijde, tak je prostě rozmazlenej, protože babička mu dovolí všechno. Jan se chce dívat na fotbal, tak se dívají celý den na fotbal. Všichni se mu podřizují, tím pádem když přijde k nám, tak si prostě myslí, že my ho budeme všichni poslouchat, že on je teda ten Bůh, kterej přišel a vy se ze mě potentujte, takže je to hrozný. Tady prostě musí jít v určitou dobu spát, musí se učit, musí prostě dělat samozřejmě každodenní hygienu a tam nemusí nic. Tam chodí spát, kdy chce, může si s dětma chodit ven, nemá žádný povinnosti." (Soňa) Soňa ovšem chápe, že je pro syna důležité pravidla respektovat a snaží se tak i přes oblibu syna stát za svým a nepolevit. ,,Kolikrát se třeba stalo, že třeba je i nějakej spor máme spolu, protože je zvyklej, že tam se to všechno točí podle něj a já mu chci dát najevo, že já jsem ta máma a on by měl prostě poslouchat a respektovat mě a ne já jeho." (Soňa) I Nina řeší problém s nedostatečnou přísností ze strany otce. Syn byl na ni nepříjemný právě z důvodu režimu a zavedených pravidel, jelikož u druhého rodiče nastavené pravidla nebyly. ,,...pak jsme měli takový, že prostě se rozčílil, vztekal, mlátil do mě, že jsem zlá, že u táty se má líp... Ale myslím si, že to mělo spojitost

s tímhle tím, že prostě

u mě byly ty povinnosti a že jo, já jsem jakoby furt řešila úkoly a tohlensto ... u taťky to byla pohoda." (Nina) Je tedy zřejmé, že dítě poznává rozdíly v přístupech a záleží na rodičích, jak se k tomu postaví. Tamara se u své dcery setkala s tím, jak dcera tyto přístupy odděluje a chová se podle toho, kde se právě nachází. Vnímá rozdíly pravidel u otce a u matky. ,,Sem tam když něco po ní chci, tak řekne - ale tatínek to tak nedělá nebo ale tatínek to takhle nikdy nechce. Tak takhle se to občas stane. Zrovna dneska mi říkala, když je u tatínka, tak když jsou v televizi sportovní zprávy, tak si musí jít

80

čistit zuby. Tak jí říkám, tak si je běž vyčistit a ona - ale já jsem u maminky." (Tamara) Respondenti ve výzkumu narazili také na téma vzdálenosti, které je se střídavou výchovou velice spojené. Tamara i přesto, že její dcera stále navštěvovala jednu školu, občas vnímala dojíždění ze vzdálenějšího bydlení otce jako malou překážku, která je podle ní zbytečná. ,,Navštěvuje stejnou školu, když je u mě, ona má tu školu asi deset minut od našeho domu. A když začaly střídání, tak tatínek neměl ještě k dispozici auto, tak jezdili autobusem... bylo tam dvojí přestupování, tak oni už snad v šest hodin ráno vyjížděli tím autobusem a ona v tom autobuse spávala. Usnula a spala tatínkovi na rameni. Tak to bylo pro mě, kdy jsem si říkala, že to je zbytečný, jako takový týrání, že to je taková překážka, která jsem si říkala, že je zbytečná." (Tamara) To naopak Ota, který je od matky vzdálený přes dvě stě kilometrů, nevnímá tuto překážku jako podstatnou. Spíše než pro dítě to vnímá jako problém pro sebe. Kvůli věku dcery ji musí převážet a tak tráví více času na cestách. ,,My to máme dobrý, že v podstatě ta dostupnost, jezdí prostě žlutý autobusy za tři hodiny jo a pak vlastně oni naštěstí bydlej blízko, takže tam se dojede emhádéčkem za dvacet minut... takže řekněme tři a čtvrt hodiny možná maximálně tři a půl cestování. Na to si dcera naprosto zvykla, v tom autobuse že jo tam si můžem pouštět ty filmy a prohlížet si časopisy nebo něco." (Ota) Shrnutí podkapitoly Z výzkumu tedy vyplynulo, že diskuze o jednom či dvou domovech, jsou velmi odlišné. Převážně matky ve výzkumu se řadí k tomu, aby dítě mělo domov jen jeden a dítě nebylo zmatené, kde bydlí. To otcové naopak vyvrací a stojí si za svým, že dětem dva domovy neškodí. Také vyvrací teorii o stěhování. Jelikož Petr ze svých zkušeností vnímá stěhování spíše u dětí ve výhradní péči. Pokud jsou totiž děti v péči střídavé, rodiče jim vytváří plnohodnotné domovy se všemi věcmi, které potřebují. Není tak nutné, aby se dítě neustále balilo a mělo pocit, že se stěhuje. Co naopak rodiče vnímají jako nevhodné je střídání odlišných výchovných prostředí. Z výzkumu vyplynulo, že

81

výchovu si každý rodič stanovuje sám, ale pokud spolu rodiče komunikují, je výhodné výchovný vliv sladit.

5.3 Pohled na střídavou péči Jelikož mají respondenti děti ve střídavé péči již nějaký čas, jejich názory se většinou proměňují. Je normální, že lidé vstupují s představami, které se buď naplňují či nikoliv. Názory respondentů na střídavou péči ovlivnily převážně jejich zkušenosti a celý proces zvládnutí jejich střídavé péče. Respondentům, kterým se střídavá péče vyvíjela bez velkých komplikací a překážek, se jejich názor zachoval. Ale jsou stále opatrní se zavedením střídavé péče jako s první variantou porozvodové péče. Ota začínal s přesvědčením, že by střídavá výchova měla být více prosazována, ale nyní sám pochopil, že stoprocentně první volbou by být neměla. ,,...v počátcích jsem byl úplně jednoznačně pro to, že střídavá péče musí být prostě v každým případě jo a pak jsem taky zjistil, že jakoby můžou být situace, kdy jako skutečně to musí bejt minimálně nevhodný řešení hned v počátku. Třeba já nevím pokud jsou otcové, se kterýma ty děti opravdu nemaj dobrej vztah." (Ota) Z výzkumu vyplynuly také názory, že střídavá péče by se neměla nasazovat hned, ale měla by být spíše výsledkem. Je důležité budovat vztahy k rodičům a postupně se k tomu dopracovat. Alespoň tak si to myslí Ota. ,,Tak jako ta střídavá péče hned není z počátku nemusí bejt dobrý řešení jo prostě, já si myslím, že je dobrej jakoby dobrým cílovým stavem ta střídavá péče, to rozhodně jo, ale prostě bych se třeba k ní jakoby dobral, tak to může někdy jakoby trvat jo." (Ota) Ovšem Petr naopak tohoto názoru není. Dítě pokud je dlouho v péči jednoho rodiče, může být zmanipulované a rychle na druhého zapomene nebo si utvoří bludné negativní představy. Proto by rád zavedl střídavou péči jako první variantu při soudním řízení. Střídavá péče by neměla být první variantou vždy po ukončení soudních řízení, ale dokud by soudy probíhaly, je potřeba, aby dítě stále udržovalo vztah s oběma rodiči a nebylo tak pod nátlakem. Podle zkušeností respondentů, převážně matky mají tendence si dítě přivlastňovat a tak ho zmanipulovat na svoji stranu.

82

,,To znamená ten můj názor se možná trošičku posunul tím směrem, že nechci říct, že bych tu střídavou péči navrhoval absolutně, to určitě nejde, ale nandal bych to jako prvotní volbu vůbec v rámci těch opatrovnickejch soudů, to znamená fajn, když jste teď spolu měli dítě, asi jste si museli nějak domlouvat jako rodiče a tím pádem teď nastavíme střídavou péči a případně mě přesvědčíte o tom, že je to špatná varianta a pak to můžeme změnit." (Petr) ,,A hlavně vím ze svýho okolí, že většinou ty maminky mají nějaký ty přivlastňovací tendence a mají na ty děti takovej vliv, že když bude u tatínka, já budu smutná a budu tady plakat... Vydíráním můžou to dítě ovlivnit." (Tamara) Respondenti se shodují, že pokud se dítě dostane do předběžné péče výhradní, těžko se poté nastavuje péče střídavá. Dítě už může být navyknuté na režim u jednoho rodiče a více k němu přimkne. ,,...ale vytrhnout jakoby to dítě od jednoho z těch rodičů a pak se tím zaštiťovat to, co tady probíhá... řeší se to soudní cestou několik let a soudy potom s úsměvem řeknou, fajn dítě si zvyklo u matky v daným místě, tím pádem je to pro dítě nejlepší, když to zůstane tak jak to je, a můžete se postavit na hlavu a neuděláte vůbec nic, jo." (Petr) Také respondenti pochopili ze svého okolí, že to v některých případech, pokud otec nespolupracuje, je tato volba víceméně nemožná. Jak jsem uváděla v teoretické části, otcové, kteří se o své děti nehlásí, jsou běžnou realitou. Proto se vždy střídavá péče u soudu nevyskytuje, jelikož o ni nikdo nežádá. ,,Nikdy jsem takovýto případ neřešil jo a tak, takže je to spíš u mě taková teoretická úvaha, ale minimálně nejsem jakoby radikální v tom, že bych si myslel, že jo střídavka musí vždycky být... jsou jakoby rodičové nebo otcové, zejména, kteří jakoby nechtějí moc vychovávat svoje dítě, že jo. To jako v podstatě tu střídavku jako ani moc nechtěj, tak jako já si sice myslím, že je to špatně... tak v takovým případě střídavka asi stejně by nefungovala." (Ota) U respondentů, kde střídavá péče neprobíhala podle představ rodičů, se názory změnily. Důvodem je nefungující komunikace, rozdělení domova a neustálé stěhování. Soňa i Radka by nyní raději přistoupili na výhradní péči otce, než na střídavou péči.

83

,,Řekla bych, že střídavá péče je pro dítě to nejhorší, co může být, si myslím já. Že teda by měl vychovávat táta, nebo ať je to máma, tak by to dítě mělo mít jeden domov. Pokud ti dva rodiče jsou schopný se domluvit, tak ať se domluví tak, ať je teda u mámy, nebo ať je u táty... Hlavně ne takhle na půl." (Soňa) ,,Prostě dneska jo, už vím co to prostě obnáší a už bych já na to nikdy nepřistoupila. Teďka bych normálně řekla, dobře když ho chceš tak si nech Ivana ve své vlastní péči... Kdežto takhle se furt v tom plácá týden co týden že jo a … Fakt dneska už bych jednala úplně jinak." (Radka) Respondenti se také domnívají, že je potřeba se více zajímat o názory dětí. Pokud soudní spory neprobíhají dlouho, dítě není pod takovým tlakem a jistě k tomu má co říci. ,,Já považuju za důležitý, když se v nějaké rodině rozhoduje o tom, jestli ta střídavá péče bude nebo nebude, aby prostě dostaly slovo ty děti. Aby se jich někdo zeptal, jestli to chtějí." (Tamara) Shrnutí podkapitoly Rodiče na střídavou péči pohlíží různě. Jak z kapitoly vychází rodiče jsou střídavé péči nakloněni, ale ne výhradně. Střídavá péče by měla být spíše cílem než momentálním řešením, ale i s tímhle tvrzením respondenti polemizují. Pokud se rodiče nedomluví, měla by být střídavá péče řešením. Dítě totiž zapomene na jednoho z rodičů velmi snadno a rychle a poté se již střídavá péče navozuje těžko. Ti respondenti, kteří mají vlastní zkušenost se střídavou péčí negativní, by se nyní rozhodli jinak a tím si i vytvořili na celý institut střídavé péče negativní názor.

84

Shrnutí empirického šetření a diskuze Nyní se dostávám ke shrnutí mých výsledků a odpovím zde na hlavní výzkumnou otázku - Jaký názor mají rodiče mající dítě ve střídavé péči na tuto možnost porozvodového uspořádání? Je těžké jednoznačně odpovědět na názory respondentů, protože každý z výzkumného vzorku je ovlivněn svými zkušenostmi. Názor na střídavou péči ovlivňují pozitivní či negativní limity, které respondenti vnímali. Právě vnímání těchto pozitiv a negativ utváří jejich pohled na celý institut střídavé výchovy. Odpověď na hlavní výzkumnou otázku jsem tedy vložila do následujícího rozdělení. Roztříštění jistoty ,,... v podstatě jedinej problém střídavky, je prostě to, že přichází po rozvodu... Ty všechny problémy, co potom nastaly, to je prostě problém rozvodu, ne střídavky." (Lukáš) První překážkou, kterou můžeme sledovat, je podle respondentů samotný rozvod. Jak vyznělo z teoretické části práce, rozvod je velmi stresovou událostí v životě rodiny a v rodičích, tak zůstávají nevyřešené spory. Je tedy možné říci, že právě nevyřešený rozvod, je hlavní příčinou bariér, které se mohou ve střídavé péči vyskytnout. Jak z výzkumu vyplynulo, střídavá péče přichází na řadu, až po přednesení návrhu jednoho z rodičů o tuto péči. Soudy tedy samy nenavrhují tuto možnost a respondenti si sami návrh museli předložit. Na straně matek byl naopak návrh ke střídavé péči vždy ze strany jiné. Vyskytlo se přání dcery, či návrhy právních zástupců, ale jen z důvodu obav, aby matky nepřišly o podíl na výchově. Z výzkumu vyplynulo, že ke střídavé péči mají v mém výzkumném vzorku blíže spíše otcové. Pro matky byla střídavá péče vnímána spíše jako ústupek proti otci. Pro otce je tedy střídavá péče šance, jak nepřijít o své děti, ale matky to naopak vnímají právě jako prohru. Do vnímání střídavé péče se respondentům promítají také vzpomínky na jejich začátky. Zatímco rodiče o svých začátcích hovoří spíše negativně, o začátcích u dětí se jejich názory rozchází. Rodiče se potýkali s pocity samoty a nepotřebnosti. Pociťovali jakousi prázdnotu, která se jim vytvořila v týdnu bez dětí. Ale zároveň se jim naskytla příležitost pro učení se novým dovednostem. Převážně otcové se museli naučit mateřské dovednosti, které jim dříve byly ukryty. Rodiče také vnímali ze začátku pocity neorganizovanosti a museli se s tím naučit žít. S tímto faktem se shoduje tvrzení 85

Špaňhelové (2010), která uvádí, že střídavá péče může být ze začátku náročná na organizaci a čas. Naopak pro děti je situace střídavé péče podle zjištění jednodušší. U svých dětí rodiče nepozorovali žádné velké změny. Otcům se jejich obavy o děti nenaplnily. Především matky ale překážky vnímaly. Jejich děti byly uplakané, nekoncentrované, stýskalo se jim. Stejně jak píše Coloroso (2008) o prožívání rozvodu dětmi. Děti se mnou vztekat, mohou být plačtivé, smutné. Je tedy možné konstatovat, že jejich narušená jistota se promítla do jejich prožívání reality. Začátky jsem ale záměrně oddělila od každodenní reality, jelikož není snadno prokazatelné, zda za tyto změny může střídavá péče či nabourání jistoty rozvodem rodičů. Ráda bych zde zmínila citace z rozhovorů s otci. Tyto citace střídavou péči podle otců vystihují. Matky to podle výzkumu takto necítí. ,,No víte, podle mě je střídavá péče z toho všeho, tím nejmenším zlem. Je jasný, že pokud spolu rodina je, je to to nejlepší, ale když to nejde, tak ze všech těch možností, co následujou, tohle je to nejmenší zlo." (Ota) ,,střídavka to je pro mě prostě dar... měl jsem strach, že už s nima nebudu moct žít a teď jsem neskutečně šťastnej, že nám to vyšlo a užívám si s dětmi každej den." (Lukáš) Limity Názory rodičů na střídavou péči jsou převážně ovlivněny jejich zkušenostmi. Proto se názory respondentů rozchází. Někteří respondenti vnímají, to co se zdá pozitivní, negativně a naopak. Je proto velmi složité konstatovat jednoznačné přednosti a bariéry. Střídavá péče přináší pohledem rodičů limity pro ně a pro děti. Rozporuplné limity Pro rodiče má střídavá péče přednosti z hlediska vytvořeného času. Rodiče mohou odpočívat, mohou se vzdělávat či profesně nebo zájmově růst. Pohled respondentů je ale velmi rozlišný. Střídává péče podle rodičů spíše přináší prázdnotu, kterou se musí naučit vyplňovat a přežívat tak týden bez společnosti dítěte. Co by se tedy mohlo zdát pozitivní, pohledem rodičů není. Není to ale jednoznačné, pro některé respondenty vzniklý čas znamená šanci na odpočinek a šanci na to být lepším rodičem. 86

Jak o této šanci na odpočinek píše Novák (2013). Rodičovství je vyčerpávající a rodiče mohou být unaveni. Vymezený čas vnímá jako pozitivní. Rodiče to ale takto jednoznačně necítí. Dalším rozporuplným limitem je navazování nových vztahů. Z výzkumu vyplynulo, že otcové vnímají střídavou péči spíše jako překážku při navazování nových vztahů, jelikož se cítí nedostupní, když mají týden dítě v péči. To matky to vnímají spíše pozitivně, jelikož mají celý týden jen pro partnera. Může to být vysvětleno právě genderovými stereotypy, že dítě patří matce. Při této péči je matka týden bez dítěte a má tak větší šance na nový vztah. Péče u otců není tak zřejmá, a tak to může být vnímáno jako překážka. Mezi rozporuplné postavení vnímání střídavé péče také patří polemika nad jedním domovem. Špaňhelová (2010) píše o výhradní péči jako o jednom domově. Střídavá péče podle ní obsahuje dva domovy a dítě tak nemá jedno stabilní prostředí. Matky s tímto názorem souhlasí, ale otcové nikoliv. Z výzkumu vyplývá, že matky pociťují potřebu toho, aby dítě mělo domov jeden, a proto se staví k teorii jednoho domova negativně. To naopak otcové jsou toho názoru, že pro dítě jsou dva jisté domovy neškodné a nevnímají tento limit za překážku. O dětí ve střídavé péči se často hovoří jako o ,,stěhovavých ptácích" či ,,batůžkářích" (Novák, 2013). Tento názor se promítl i u mých respondentů. Otcové se staví k tomu, že dítě se nestěhuje. Pouze se přemísťuje s minimem věcí z jednoho jistého prostředí do druhého. To matky tento pocit jednoznačně vnímají jako negativní. Zastávají názor, že jejich dítě se stěhuje a způsobuje mu to nepříjemné stavy. Jak ale uvádí otcové, záleží na vytvořeném prostředí. Pokud má dítě v obou domovech všeho dostatek, nemusí si své věci neustále přenášet. Stejně tak Novák (2013) nebo Špaňhelová (2010) píší o tom, že z dětí se mohou stát tuláci, kteří se neustále stěhují. Ale také dodávají, stejně jako moji respondenti, že je důležitější vytvořený vztah s rodiči. Jak Špaňhelová (2010) přímo uvádí, domov tvoří rodič - ne místnost. Jednoznačně negativní Mezi jednoznačně negativní okolnosti, které pociťují převážně matky, je finanční stránka a zabezpečení života sebe a dítěte. Rozložení financí a potřeba se finančně uživit, je jednou z nejčastějších problémů střídavé péče (Špaňhelová, 2010; Vohlídalová, 2014). Podle názoru rodičů je střídavá výchova tlakem na jejich 87

nenahraditelnost. Jsou na záležitosti ohledně dítěte povětšinou sami. Další velmi brzdící bariérou je přístup orgánů, které se podílí na rozhodování o porozvodové péči. Soudy a orgány sociálně právní ochrany dětí otce velmi utlačují a obírají je o jejich právo na dítě. Otcové se shodují na názoru, že s nimi sociální pracovnice nespolupracují a vždy se naklání na stranu matky. Respondenti to tak vnímají jako zásadní překážku. Je to pro ně velmi vyčerpávající, ale jednání těchto orgánů je na jednu stranu motivuje bojovat dále. Za nevhodné pro děti rodiče jednoznačně vnímají střídání odlišných výchovných prostředí. Rodiče se shodují v názoru, že je potřebné tyto pravidla stanovit, ale sami také uvádí, že kvůli komunikaci to není možné. Pro dítě může být střídání těchto pravidel velmi rozlaďující a často se tak může naklánět na stranu ,,hodnějšího" rodiče, který nemá jasně stanovená pravidla. Proto se také respondenti staví k tomuto limitu negativně. Cítí se ohroženi a nechtějí se stavět do pozice, kdy by byli oni ti důslednější. Rodiče také vnímají, že právě kvůli dvou domovům mají děti mnoho věcí. Tím získali pocit, že mohou být děti rozmazlené, kvůli přemíře věcí. Jednoznačně pozitivní Mezi jednoznačně pozitivní názory na střídavou péči řadím jejich pohled na šanci na oba rodiče. Kategorie může být vnímána pohledem rodič o sobě i rodič o dětech. Rodiče jednoznačně vnímají, že střídavá péče dává možnost oběma rodičům žít se svými dětmi po rozvodu společný život, podílet se na jeho výchově a být mu nablízku. Převážně otcové se této zkušenosti velmi váží, jelikož ze začátku byli připraveni, že o svoji roli otce spíše přijdou. Pozitivní právě díky společnému životu je i vnímaní role muže a ženy, které mají díky střídavé výchově zachováno. To uvádí i Novák (2013) a řadí právě vnímání rolí mezi hlavní pozitiva střídavé péče. Rodiče jsou toho názoru, že díky střídavé péči jejich dítě dokáže v budoucnu lépe komunikovat se shodným či opačným pohlavím, jelikož tuto zkušenost získají od matky a otce. Děti také mají vtisknuty role ženy matky a muže - otce. Dokážou odlišit jejich chování v určitých situacích, které by v péči jednoho nejspíše nezažily. Pro větší přehlednost jsem genderové vnímání rozložila do následujících tabulek.

88

Tabulka č. 2 Vnímání střídavé péče z pohledu matek Bariéry

Přednosti

Pro

- pocit ukradnutí dítěte

- čas na odpočinek

matky

- pocit prázdnoty a samoty

- čas pro pracovní a jiné

- finanční zabezpečení

povinnosti - šance při navazování nových vztahů

Pro děti

- pocit stěhování

- vzor muže a ženy

očima

- pocit, že děti mají stále

- rozšíření vztahu s

matek

sbaleno

otcem

- dítě má 2 domovy - nestálé výchovné prostředí

Tabulka č. 3 Vnímání střídavé péče z pohledu otců

Pro otce

Bariéry

Přednosti

- pocit samoty

- čas na odpočinek

- finanční zabezpečení

- čas pro kariéru

- nezastupitelnost v případě

- čas na koníčky a zábavu

náhlých komplikací

- udržení si statusu rodiče

- šikana ze strany soudů a

- prožívání života s

orgánu sociálně právní

dítětem

ochrany dětí - šance při navazování nových vztahů Pro děti

- nestálé výchovné prostředí

- vzor muže a ženy

očima

- každodenní život s

otců

otcem i matkou 89

Jak je z uvedených tabulek zřejmé, otcové a matky mají vnímání odlišné. Zatímco matka vidí ve střídavé péči spíše bariéry, otcové jsou za tuto šanci vděční. Prožívají to jako šanci na pokračování vztahu a velmi si toho váží. Naopak matky cítí ztrátu dítěte- Lze ale nadále tvrdit, že některé matky si tento pocit uvědomily a pochopily, že dítě není pouze jejich, ale že musí dát otci šanci se také podílet na životě svého dítěte. Pocit samoty se vyskytuje u obou skupin respondentů, ale je podstatné říci, že právě matky s tímto pocitem velmi bojují a vnímají vytvořený čas spíše za rozporuplný. Na jednu stranu mají šanci být bez dítěte, ale je dlužno říci, že s tímto vytvořeným časem se nedokážou vyrovnat bez pocitu strachu, samoty a prázdnoty. Po překonání těchto pocitů, může být ale střídavá péče pozitivem i pro ně. U otců se v bariérách nevyskytuje pojem dva domovy, jelikož otcové necítí pocit, že by to pro dítě bylo zásadní. Dokonce uvedli, že dítě to může vnímat jako jeden domov, jelikož jde z jednoho stálého jistého prostředí do druhého. Komunikace Komunikace ve střídavé výchově může i nemusí být překážkou. Fungování či nefungování komunikace je vždy záležitostí obou rodičů. Komunikace se řadí mezi nejzásadnější požadavky střídavé výchovy a odborníci se staví k názoru, že bez fungující komunikace je střídavá péče nefunkční (Klimeš, 2009; Novák, 2013). Výsledky z mého výzkumu uvádí stav jiný. Respondenti v mém výzkumu hovoří o svém podílu na komunikaci - jako na podílu aktivním. Snaží se vytvářet možnosti pro zlepšení komunikace. Pouze jednosměrný zájem ale není dostatečný. Jak se rodiče v názoru shodují, střídavá péče komunikaci jistě potřebuje, ale neměla by být vždy nástrojem pro její zavržení. Především matky hovoří o komunikaci jako o prioritním předpokladu. Otcové ale získali zkušenosti s nekooperací ze strany matky, a proto by komunikaci neřadili na první místo. Podle jejich názoru mají matky vytvořenou představu, že když nebudou komunikovat, střídavá péče nepřichází do úvahy. Jak se tedy respondenti shodují - střídavá péče by měla mít komunikaci alespoň praktického typu. Z mého výzkumu vyvstaly čtyři komunikační typy, které jsem shrnula v následující tabulce.

90

Tabulka č. 4 Komunikační typy rodičů Přátelská

Praktická

Proměňující

Nulová

- rodiče se dokážou

- rodiče se dokážou

- komunikace

- rodiče se

domluvit na věcech

domluvit na věcech

ovlivněná

nedomlouvají ani

ohledně dítěte

ohledně dítěte

nevyřešenými

na záležitostech

- mají společný

- stali se vůči sobě

vztahy, které jsou

ohledně dítěte

zájem

neutrálními

emocionálně

- pokud spolu aspoň

- dokážou sladit

osobami a nesnaží

zabarvené

trochu komunikují,

se do komunikace

- rodiče se v době

používají urážky

vnášet nevyřešené

soudních řízení

vztahy

dokážou alespoň

výchovné principy a spolupracují na jejich vytváření

částečně domluvit, ale při soudních jednáních je domluva přerušena

91

Závěr V diplomové práci jsem se zabývala tématem střídavé péče. Svůj výzkum jsem zaměřila na rodiče, kteří tento druh porozvodového uspořádání praktikují. Diplomová práce má teoreticko-empirický charakter. Je tedy rozdělena do dvou částí. Část teoretická je zaměřena na objasnění základních pojmů, které jsou pro moji práci nezbytné. Teoretická část práce obsahuje tři hlavní kapitoly. V prvé řadě pojednávám o tématu zahrnující rodinu a její rozpad. První podkapitola je věnována rodině. Zaobírám se vymezením rodiny, narážím na její funkce a na závěr se zaměřuji na role rodičů. Na závěr podkapitoly o rodině více rozebírám důležité téma - role otce a matky ve výchově dítěte. Tyto podkapitoly byly pro moji práci podstatné z důvodu vymezení důležitosti obou rodičů. Dále se přesouvám k rozpadu rodiny. Zaměřuji se na rozvod. Definuji statistiky a příčiny rozvodu. Poté se zabývám oblastí dopadů rozvodů na děti. Touto podkapitolou část uzavírám. Druhá kapitola je věnována porozvodové péči. Začínám s péčí výhradní, která je v naší společnosti preferována. Zaobírám se statistikami a narážím také na klady a zápory. Kapitolu ukončuji tématem péče společné, kde polemizuji nad jejím vymezením. Třetí kapitola teoretické práce je moje stěžejní. Je tedy věnována střídavé péči. V první podkapitole se zabývám střídavou péčí u nás v České republice. Zaobírám se především statistikou a věnuji se polemice nad tématem střídavé péče u nás. Další podkapitola je zaměřena na předpoklady střídavé péče a dále se přesouvám k výhodám a nevýhodám střídavé výchovy z pohledu odborníků. Tato podkapitola je dále členěna na výsledky ze zahraničních výzkumů a poznatků z české praxe. Dále také narážím na vytvořené mýty ke střídavé péči a na závěr se věnuji poznatkům o střídavé péči, které k nám přichází ze zahraničí. Tím také celou teoretickou část práce uzavírám a přesouvám se k empirickému zjištění. Empirická část je otevřena metodologií provedeného výzkumu a především v mé empirické části práce interpretuji získané výsledky. Cílem mého výzkumu bylo zjistit názory rodičů na střídavou péči. Ze stanoveného cíle byla odvozena hlavní výzkumná otázka - Jaký názor mají rodiče mající dítě ve střídavé péči na tuto možnost porozvodového uspořádání? Hlavní otázku jsem rozčlenila na otázky specifické. Díky provedené analýze dat, jsem poté dospěla ke zjištění, že názory respondentů se velice liší. Zkušenosti respondentů se promítají do jejich názorů, ale to co je pro jednoho rodiče přínosem, jiný to vnímá negativně. A to buď z pohledu ke své osobě nebo pro dítě. Obecně rodiče z výzkumu na střídavou výchovu tedy nahlíží rozdílně. Z výzkumu 92

vyplývá, že rodiče jsou střídavé péči pozitivně nakloněni, ale ne výhradně. Jak jeden z otců uvádí, střídavá péče by měla být spíše cílem než momentálním řešením, ale i s tímhle tvrzením někteří respondenti nesouhlasí. Pokud se rodiče nedomluví, měla by být střídavá péče podle jejich tvrzení řešením. Dítě totiž zapomene na jednoho z rodičů velmi snadno. Na zapomenutý vztah se poté střídavá péče navozuje těžko. Ti respondenti, kteří mají vlastní zkušenost se střídavou péčí negativní, by se nyní rozhodli jinak, a tím si i vytvořili na celý institut střídavé péče negativní názor. Je tedy zřejmé, že každý z rodičů se do svého názoru vnáší své zkušenosti, které jsou odlišné. Lze ale tvrdit, že otcové v mém výzkumu svého rozhodnutí nelitují a je pro ně střídavá péče darem, jelikož po rozvodu nepřichází o své šance na dítě. To matky by nyní raději nechaly své dítě otci, jen aby nebyly děti ve střídavé péči. Tento názor si utvořily právě kvůli zkušenostem, které jim život ve střídavé péči přinesl. Domnívají se, že přenechat dítě otci, by pro ně a pro dítě bylo snazší, než žít podle jejich názoru - dva životy. Střídavou péči nestaví na první pozici a uznávají, že ne všechny rodiny, jsou tohoto typu péče schopny. Je proto důležité podle jejich názoru se vždy rozmýšlet, zda je střídavá péče ta pravá varianta a pokud ne, tak z jakých důvodů. Rozhodně by tento typ péče neměl být natolik opomíjen jako doposud a měl by se podle názoru rodičů dostat více do popředí. A to nejen veřejnosti, ale především u soudů či na orgánech sociálně právní ochrany dětí.

93

Použitá literatura a internetové zdroje Ballnik, P. (2012). Otcem i po rozvodu. Praha: Portál. Bauserman, R. Arrangements:

(2002) Child Adjustment in Joint-Custody Versus Sole-Custody A

Meta-Analytic

Review

Dostupné

z

http://www.canadiancrc.com/Fatherlessness/fam16191.pdf Berger, M., & Gravillon, I. (2011). Když se rodiče rozvádějí: jak pochopit cítění dítěte a jak mu pomoci. Praha: Portál. Cenková, T. (2011). Psychologem svým dětem. Praha: Grada. Coloroso, B. (2008). Krizové situace v rodině: jak pomoci dětem překonat smrt blízkého člověka, nemoc, rozvod a traumata adopce. Praha: Ikar. Černá, M. (2001). Rozvod, otcové a děti. Praha: Eurolex Bohemia. Dudová, R., Hastrmanová, Š. (2007). Otcové, matky a porozvodová péče o děti. Dostupné z http://studie.soc.cas.cz/upl/texty/files/258_SS_07_07.pdf Francová, M., & Dvořáková Závodská, J. (2008). Rozvody, rozchody a zánik partnerství. Praha: Wolters Kluwer Česká republika. Francová, M., & Dvořáková Závodská, J. (2010). Rozvody, rozchody a zánik partnerství. Praha: Wolters Kluwer Česká republika. Gardner, R. (1991). Rozvod - a čo ďalej?. Martin: Osveta. Gardner, R. (1992). Syndrom zavrženého rodiče. Praha: JAN Gavora, P. (1996). Výzkumné metody v pedagogice: příručka pro studenty, učitele a výzkumné pracovníky. Brno: Paido. Gavora, P. (2010). Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido. Hargašová, M., & Novák, T. (2007). Předmanželské poradenství. Praha: Grada. Hastrmanová (neuvedeno) Pohledy expertů na problematiku porozvodového řízení. Dostupné

z

http//www.diversity-management.cz/tiki-download_file.php?fileId=24)

Pohledy_expertů_na_problematiku_porozv_řízení.pdf

94

Havlík, R., & Koťa, J. (2002). Sociologie výchovy a školy. Praha: Portál. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál. Nielson, L. (neuvedeno) Shared Residential Custody: Review of the Research (Part II of II) Dostupné z http://sharedparentingworks.org/wp-content/uploads/2013/11/SharedResidential-Custody-Review-of-the-Research-Part-II-of-II.pdf Jan

Piet

de

Man.

(2009).

Zájem

dítěte

především.

Dostupné

z

http://www.iustin.cz/files/deman2009.pdf Klimeš, J. (2009). Střídavá výchova a styk s dítětem po rozvodu. Dostupné z http//www.klimes.mysteria.cz/slanky/psychologie/stridava_vychova.pdf Kraus, B., & Poláčková, V. (2001). Člověk - prostředí - výchova: k otázkám sociální pedagogiky. Brno: Paido. Kysilková, P. (2012). Střídavá péče. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Dostupné z http://is.muni.cz/th/350143/ff_b/. Lengerová, J. (1992). Rozvod! Rozvod?, aneb, Jak, proč a jestli vůbec se rozvést bez pomoci advokáta. Praha: Road. Mašek, D. (2002). Dítě a rozvod. Právo a rodina, 7, 6-10. Matějček, Z., & Dytrych, Z. (1994). Děti, rodina a stres: Vybrané kapitoly z prevence psychické zátěže u dětí. Praha: Galén. Matějček, Z., & Dytrych, Z. (2002). Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada. Matoušek, O. (1997). Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Sociologické nakladatelství. Ministerstvo práce a sociálních věcí. (2012) Sociálně právní ochrana dětí v případech rozvodových

a

rozchodových

konfliktů.

http://www.mpsv.cz/files/clanky/14824/konflikty.pdf

95

Dostupné

z

Mertin, V. (2004). Ze zkušeností dětského psychologa: na co se často ptáte. Praha: Scientia. Mühlpachr, P. (2008). Sociopatologie. Brno: Masarykova univerzita. Newman, D., & Grauerholz, E. (2002). Sociology of families. Thousand Oaks, California: Pine Forge Press. Novák, T. (2012). Péče o dítě po rozvodu a její úskalí. Praha: Grada. Novák, T. (2013). Střídavá péče o dítě: zájem dítěte především. Praha: Portál. Novák, T., & Průchová, B. (2003). Lze prosadit střídavou výchovu proti vůli jednoho z rodičů? Právo a rodina, 10, 9-12. Novák, T., & Průchová, B. (2004). Jak přežít rozvodové peklo: malý sumář velkých rozvodových hrůz a jak je učinit snesitelnějšími. Brno: Jota. Novák, T., & Průchová, B. (2007). Předrozvodové a rozvodové poradenství. Praha: Grada. Pelikán, J. (1998). Základy empirického výzkumu pedagogických jevů. Praha: Karolinum. Piler, P. (2010). Divorce as phenomenon of modernity: theory and research. London: Edmund Press. Plaňava, I. (1994). Jak se (ne)rozvádět. (1. vyd., 118 s.) Praha: Grada. Plaňava, I. (2000). Manželství a rodina. Struktura, dynamika, komunikace. Brno: Doplněk. Počet dětí svěřených do střídavé nebo společné péče rodičů. (2011). Oba rodiče. Dostupné

z

http://obarodice.blog.cz/1108/pocet-deti-sverenych-do-stridave-nebo-

spolecne-pece-rodicu-2005-2010 Pöthe, P. (1999). Dítě v ohrožení. Praha: Nakladatelství G plus G. Poupětová, Š. (2009). Netrapte se po rozvodu: [právní rozvod a psychorozvod, děti rozvedených rodičů, nový vztah, nová rodina]. Praha: Grada.

96

Průchová, B. (2002). Slušný rozvod: [když už rozvod, tak: rychle, levně a s co nejmenším stresem]. Brno: ERA. Rozvod: příběhy smutku a naděje. (c2011). Česko: Stridavka.cz. (2015)

Rozvodovost.

statistický

Český

úřad.

Dostupné

z

https://www.czso.cz/csu/czso/rozvodovost Smith, H. (2004). Děti a rozvod. Praha: Portál. Radimská, R. (neuvedeno). Společná a střídavá výchova - debata plná rozporů Dostupné z www.diversity-management.cz/tiki-download_file.php?fileId=25 Spravedlnost

dětem

-

Střídavá

péče.

(2014).

Iustin.

Dostupné

z

http://www.iustin.cz/art.asp?art=283 Střídavá péče - situace v ČR : Fórum 50 %. (2011). Padesát procent . Dostupné z:http://padesatprocent.cz/cz/zpravodajstvi/stridava-pece-situace-v-cr Střídavá péče ve světě: pravda o střídavé péči v EU 1. díl. (2011). Jeden domov. Dostupné z http//www.jedendomov.cz/stridava-pece-ve-svete/162-pravda-o-stridavepeci-v-eu-1 Střídavá výchova neboli střídavá péče o dítě po rozvodu. (2015). Střídavá výchova neboli

střídavá

péče

o

dítě

po

rozvodu

-

Střídavka.

Dostupné

z

http://www.stridavka.cz/ustavni-soud-a-deti-v-roce-2014.html Střídavá výchova ve světě. (2010). Střídavá výchova neboli střídavá péče o dítě po rozvodu

-

Střídavka.

Dostupné

z

http://www.stridavka.cz/stridava-vychova-ve-

svete.html Šmolka, P., & Mach, J. (2008). Manželská a rodinná trápení. Praha: Portál. Špaňhelová, I. (2005). Střídavá péče o děti po rozvodu očima psychologa. Právo a rodina, 5, 1-5. Špaňhelová, I. (2010). Dítě a rozvod rodičů. Praha: Grada. Švaříček, R., & Šeďová, K. (2007). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál. 97

Švec, Š. (2009). Metodologie věd o výchově: kvantitativně-scientické a kvalitativněhumanitní přístupy v edukačním výzkumu Brno: Paido. Tyl, J. (2006). Střídavá péče je pro dítě prokazatelně lepší. Právo a rodina, 11, 18-22. Veselá Samková, K. (2004). Trendy rozhodování soudů ve věcech svěření dítěte do péče jednoho z rodičů. Právo a rodina, 3, 7-9. Vohlídalová, M. (2014). Jeho a její pohled: Střídavá péče z perspektivy matek a otců Dostupné z http://dlib.lib.cas.cz/8296/1/GRPV_15_1_Vohlidalova.pdf Warshak, R. (1996). Revoluce v porozvodové péči o děti. Praha: Portál.

98

Seznam grafů, příloh, schémat a tabulek Graf č. 1 Vývoj svěřování dětí do péče.............................................................16 Graf č. 2 Počet dětí svěřených do střídavé péče.................................................22 Graf č. 3 Procenta dětí svěřených do střídavé péče............................................23

Příloha č. 1 Tazatelské otázky.......................................................................100 Příloha č. 2 Ukázka realizovaného rozhovoru.................................................101

Schéma č. 1 Kostra analytického příběhu........................................................43

Tabulka č.1 Charakteristika respondentů.....................................................39-40 Tabulka č. 2 Vnímání střídavé péče z pohledu matek........................................89 Tabulka č. 3 Vnímání střídavé péče z pohledu otců..........................................89 Tabulka č. 4 Komunikační typy rodičů...........................................................91

99

Přílohy Příloha č. 1 otázky - Jaké varianty porozvodové péče jste při rozvodu zvažoval/a/? - Jak jste dospěl/a/ ke střídavé péči? - Jaké důvody Vás vedly ke SP? - Jak dlouho máte dítě v SP, jak střídáte? - Jak Vaše začátky s novou situací probíhaly? - Vyskytlo se u Vás něco překvapujícího na SP? u Vás a u dítětě? - Jakým způsobem Vás Sp ovlivnila? - Jak SP vnímáte z posledu Vašeho soukromého života? - Jak SP vnímáte z pohledu vztahu k dítěti? - Vnímáte nějaké proměny vaší roli rodiče? - Jaká vnímáte pozitiva Vaší střídavé péče pro Vás? - Jaká vnímáte pozitiva s ohledem na vaše dítě? - Jaká pozitiva vnímáte z pohledu Vaší nové rekonstruované rodiny? - A jaká negativa z pohledu Vašeho? Dítěte a nové rodiny? - Jakým způsobem řešíte důležité stránky střídavé péče? - Jaký máte vztah s druhým rodičem? - Jakými způsoby komunikujete s druhým rodičem? - Jak hodnotíte Vaše rozhodnutí pro SP? - Jaký je Váš současný názor na SP? - Když byste se rozhodoval/a znovu, šel byste to SP znovu?

100

Příloha č. 2: ukázka realizovaného rozhovoru T: Tak já bych začla úplně tím začátkem teda. Jak ste ke střídavý péči dospěli? R: Jak sme dospěli. Tatínek dospěl. Jak jinak, jako ve všech případech. No on s tím přišel. Jirka k tomu došel, on chtěl děti do střídavky. Vyloženě tam byla asi bych řekla ješitnost a všechno a že mě děti nenechá a .. Prostě, že budou ve střídavce. T: A ty jsi žádala teda o výhradní péči? R: Já sem nežádala nic, protože my to nemáme soudně, my to ještě, že ještě nejsme rozvedení, tak to nemáme, takže spíš to máme jenom jakože na dobrý slovo spolu, ale jelikož ony děti s ním chtěly bejt teda a jako táta teda funguje výborně tak, tak sem s tím jako vyloženě neměla problém, že by jako to nefungovalo nebo že by se nebyl schopnej postarat to zas jako ne. Pak sme se jakoby nějak zeptali těch dětí jak to vidí oni jestli by jim to takle vyhovovalo, že by prostě byly týden a týden, že to zkusíme, funguje to, zatím. T: Jak dlouho máte děti ve střídavý péči? R: Rok a půl to takle funguje. T: Rok a půl a jak staré? R: Osum a pět. T: Dobře, tak a jaký byly ty počátky s tou novou situací pro tebe, teďka přímo jako. R: Krušné, protože byl půl roku na kurzu ve Vyškově, takže já sem děti měla přes týden, těch pět dnů a on je měl jenom na víkend, takže jaks říkala povinnosti, všechny ty věci, škola co všechno museli sem měla já a výlety a pohodička džes to měli o víkendu s tatínkem. To pak byl problém chvílema, však to sme docházeli i s malým Cecil, sme byli i u psycholožky, aby to vůbec jako nějakým způsobem fungovalo, co s ním je, jak to je, prostě aby to vůbec nějak přijal, protože potom nastoupil do první třídy, do toho stěhování, pak že se budem rozvádět a do toho tady todlensto, že s tatínkem jenom na víkendy a se mnou přes tejden, tak to tak jako.. Bylo úplně.. Dával to jakoby ze sebe ven jiným způsobem no, zlobil ve škole, doma, známky byly na prd, takže ten toho moc ne to a Dáša ta bych řekla, že v pohodě bych řekla, ta spíš jako využívala situace, že si jakoby z toho vycucla takový to hračky :) a.. Jí se to líbilo. T: A jaký to bylo pro tebe? R: Pro mě jako? Tam akorát tohlensto, byl problém to, to vyřešit nějakým způsobem, že pak mě měli sme takový, že prostě se rozčílil, vztekal, mlátil do mě, že sem zlá, že u táty se má líp, no začátky byly velmi krušný. Ale myslím si, že to mělo spojitost s tímhle tím, že prostě u mě byly ty povinnosti a že jo, já sem jakoby furt řešila úkoly a tohlensto, teď jak mu to nešlo, do toho další problémy, u taťky to byla pohoda. Takže to si myslím, že to byla jakoby, tímhle způsobený. 101

T: Vyskytlo se něco co tě překvapilo? Nebo věděla si jakoby do čeho půjdeš? R: Asi tak nějak jako představa byla, že to takle nějak bude, ale netušila sem, že to bude ze začátku takový to krušný, kdy já budu ten tejden sama doma, nikdo nebude nic potřebovat a pak ty telefonáty po večerech, třeba když sme si volali a my chceme byt u tatínka, ale po tobě se mě stýská a takle, tak toto bylo krušný no, ale jinak jako asi že by vyloženě kolem toho .. T: A jaks ten samostatnej týden prožívalas? R: Musela sem si najít koníčky, zábavu :) ne je potřeba furt něco dělat, aby.. Když sem ten tejden sama tak se věnuju sobě, jakoby že jo ty různý nehty, kadeřnice a tady tydlencty věci jo co jakoby, až ten týden kdy mám ty děti, tak abych se věnovala vyloženě jenom jim a neměla sem nikde nic jinýho, spolupráce s tátou no, měl by si toho vážit :) Opravdu spíš jakoby, aby opravdu ten tejden byl pro ty děti jenom jejich, tak si v těch druhých týdnů vybírám tady tohle všechno, nechcu aby mě narušovalo, ale zas je to takový, když nám to třeba pak vyjde, že někde jedem, někde sme, třeba jako dneska a ty děti má tatínek, tak je to blbý, je to.. Chtěla bych mít ty děti u sebe třeba v tu chvíly, neříkám, že by to nebyl třeba problém jo, to jako zas my sme domluvený, že když já mu dám vědět, že bych je chtěla třeba sebou nebo naopak, že on něco má s rodinou, tak jako tohle všechno funguje, že se prostě přehodíme, že se jako, nedělá nám to problém, to jako ne a vím jako že se k tátovi těšej, takže prostě je tam šupnu a pak strávím jako víkend, že třeba někam jedu sama nebo pak s těma dětma. T: A překvapilo tě něco třeba u těch dětí? R: Jakoby.. Teď nevím co jako myslíš T: V tom začátku třeba jestli bylo, že by si jako s něčím nepočítala a pak jako že se to u těch dětí vyskytlo. R: Jestli něco bylo. Ne-e. Kromě tohodle, oni to snášeli celkem jako dobře. Že to jako tak nějak ne to. T: A jak to na tebe čistě jako působí? R: Když se lidi dokážou spolu domluvit jako i škola i soukromí i všechno, tak asi dobrý, ale nemyslím si, že je to dobrý jakoby pro lidi co, neumím si představit, když spolu jako nemluví, nefungujou, ne to .. R: Já nevím, přijde mě, že jako mě už, my sme už došli do takovýho toho, že prostě i jako známky, dostane poznámku, dostane pětku, hned automaticky oba dva si píšeme esemesku, aby věděl ten druhej tady tohle, sme prostě takle domluvení, trest když dostanou a tak prostě, tady v tomhletom jako fungujeme, nedokážu si představit, že bych mu třeba zakázala něco, že teda dostal poznámku a u něj by to fungovalo jako, jo tak ti mama dala hotovo no, tak tady si prostě nevybereš, to si prostě, takhle to nemůže fungovat. Minimálně ty děti si myslím, že z toho pak musej být jako rozhozený jo, že 102

prostě u jednoho pak ano a začnou toho druhýho upředňostňovat jo, to je logický, ty děti to tak prostě maj. Tak naštěstí že tohlensto pochopily oba dva, že to bude stejný jak u mě tak i u něj, že jakoby to nebude jiný. T: Jakoby nějaký stanovený pravidla. R: Jako mluvili sme o tom, že jestli chcem aby to fungovalo, tak sme si byli sednout, byli sme tři hodiny prostě v restauraci a řešili sme jenom tady tohle jak to bude vypadat. Jak prostě, když jeden řekne, že si neví rady, tak dá tomu druhýmu vědět, konzultujem spolu prostě i .. I kdybsme spolu prostě nemohli mluvit, tak aspoň po těch esemeskách, aby byl tak nějak .. Víceméně to je všechno kvůli dětem a hodně ustupujeme jako my. Jo že když jako něco a víme, že s těma dětma, jako hodně děláme ústupky no jako že. Teďka třeba měly přijet se mnou, ale sou tam s jinýma dětmama, sou nadšení, že tam mají kamarády ze školy a tak, tak samozřejmě jim neřeknu prostě pojedete. Jo, že vím, že se těšili k tátovi, že ho tejden neviděly, on teďka pojede do nemocnice, tak ho zase tejden neuvidí jo, takže jakoby.. Já se stáhnu a zas, když třeba já sem musela byt s lupénkou v nemocnici, tak zase on je má. Jo, že sice měl svý plány, ale říkal jo prostě. Tak tohle jo. To musím říct, že to funguje úplně luxusně. Sme jako spíš kamarádi :). Teď to opravdu funguje líp než před tím. Fakt jako řešíme úplně všechno, fakt kraviny, banality, co se školy týče jo, třeba Dáša měla zápis do školy, prostě tyhlensty věci tohoto typu jo. Snažíme se ty děti to viděj, to samý vánoce, štědrej den prostě na půl, aby to prostě měly tak nějak jakože no, musíme jak oba chodíme jako do těch služeb, tak jako aby nebyly po babičkách rozházený, tak sme domluvení, že spíš jako, když má třeba bývalý službu, tak napíše mě, hele můžeš, nemáš nějaký plány, vemeš si je nebo mám řešit hlídání jo, že prostě takhle to řešíme než prostě to no, aby nemusely lítat po celý rodině. T: A máte pocit, že třeba vaše střídavá péče ovlivnila nějak vaše děti? Třeba jako vůdči kamarádům jejich nebo .. R: Vůdči kamarádům, si myslím, že třeba zas tolik ne, maj to teda rozdělený jo, před tím jakoby sme jezdili různě že jo a bývalý děti jakoby i ze školy, ale do tý školy chodí s nima a já mám zase, já tu mám jakoby spoustu přátel z dětma, mají to jakoby spíš rozdělený no. Takhle sme jezdili jak ovšichni do kupy a teďka vlastně já s nima jezdím jakoby po těch svejch, ale třeba jako zvláštní bylo když sem seděla u kamarádky, která bydlí jakoby nad bývalým u a děti vse mě přijdou zeptat jestli můžou jít za tátou, tak jako říkám tak jako bydlí tu taky tak proč by ne. Když sou u mě musí se zeptat a obráceně. T: A jak řešíte ty praktický věci jakoby? Máte všechno dvakrát?

R: Ty základní věci jako kartáčky a takový to jo, to má každej svoje, ale domluvili sme se, že protože Jirka vlastně říkal že pračku nemá do teď, že ne fakt na todle na oblečení a věci do školy, všechno možný co ty děti budou potřebovat kupuju já. Kupuju já s tím, 103

že udělám vyúčto a půlku mě dává zpátky, takže vlastně je voblíkám, všechno, když potřebují že jo, vlastně jak mají ty děti, školku, obědy, nepočítáme do toho když já je vezmu někde na výlet, tam jim něco koupím to ne, ale takový ty věci co víme, že prostě musej mít, že až budou lyžáky že jo, tak ty věci jak přijdou tak to všechno nakupuju no. Což taky funguje, zatím. To se jako fakt dá. T: Máte pocit, máš pocit, že se nějak proměnila tvoje role rodiče? R: Sem na ně víc hodnější :) Někdy až moc. Moc jim prominu. Mám asi strach, aby sem asi nebyla já ten zlejší rodič. Tak jim hodně věcí prominu, se jim to snažím jakoby spíš vysvětlit, s tím že já si to vysvětluju ve svý hlavě, tak jako musím aby to jakoby to. Byla sem na ně asi víc fér dřív, aby jako víc fungovaly, aby ta výchova nějaká byla, teď jakoby držím se toho aby byly vychovaný, ale spíš jim to vysvětlím než abych na ně začala řvat víš, jako že abych nebyla ta zlá, mám strach abych jako, zjistila sem, že oni si jako hodně povídaj, hodně to, tak se snažím i jakoby i já se přizpůsobit, že oni pak mrčí a mě to přijde takový divný pak, když sou ve školce tak jako říkám dobrý :), tak říkám kurňa oni se mnou nemluvěj a s ním jo, tak jako sou tam takový ty, že si ten člověk říká .. T: A změnil se nějak ten vztah jakoby i třeba opačně jako i u těch dětí, vnímáš jako že je třeba něco jinak? R: U Dáši ne, tam bych řekla, ta to má jako víc k tatkovi a Cecil ke mně, ale že by se to jako vyloženě změnilo to ne, ale Cecil je jako jak je starší, tak že už si trošku uvědomuje, já nevím, třeba, když Jirka řekne, hele jedu ke švagrové a k bráchovi, že by si je vzal sebou, tak už sem zjistila, že jim musíme dávat na výběr, vyloženě hele táta jede, chcete jet? Protože Cecil přijde a zeptá se mě a nebudeš tady smutná? Nebude ti to vadit? Tak on spíš jakoby tu starost víš jako, teď sme u tebe a když pojedem pryč tak ty tady budeš sama, takže on teď chodí a zjišťuje co budu dělat, jestli nebudu sama, na to že je mu osum tak mu to jakoby hodně v tomhle dospěl jo, nebo že má jakože takový starosti, který by neměl mít teoreticky, to by vůbec neměl řešit. Musí vědět co budu dělat, aby věděl, že toho mám dost :) ale jako dobrý :) T: A když jakoby to, je tak připnutý, tak jak to prožíval ty první týdny? Že byl bez maminky že jo.. R: Ty první týdny, když byl u mě stejskalo se mu po tátovi a obráceně. To tam bylo určitě, protože vlastně i jak se mnou byly dýl, ijak byl v tom Vyškově, se mnou byly těch pět dnů, vlastně s ním jenom dva, takže to bylo i chvilku jakože se mnou sou víc a s tátou sou míň, tak to taky řešily, jak je to možný že jo, půl roku sme jim říkali, že to musej zvládnout, no a pak sme pořídili telefon, abychom si mohli volat, kdykoliv potřebovali no a pak to přešlo v tu zlobu spíš že jako opravdu, tam to bylo jako že byl pak nahněvanej na mě, že všechno musí a že nechce a .. Jinak jako vyloženě asi kolem té střídavky ne, tam to bylo problém v tom, že sme se přestěhovali a že ten táta je pryč, že toho tátu chtěl, když on tam nebyl jakoby jo, po telefonu musel vysvětlovat, hele já nemůžu prostě přijedu v pátek, to pro vás přijedu, to byl spíš takovej problém, že tam 104

prostě šlo všechno v jedno, jakoby když potřebovali abysme to nějak jako, mu to to.. On vlastně přišel, když sme byli u té psycholožky a seděli sme tam oba dva a oba dva sme po sobě .. To jako taky, my sme doma si to jako vysvětlovali jak to je, že se k sobě nevrátíme, že teď to bude takhle na střídačku, do toho mu to vysvětloval bývalý, to sme jako takhle komunikovali, aby to jako fungovalo, sme si zavolali, jak to vysvětlit jemu, pomohlo až když sme u toho seděli oba dva u té psycholožky a řekli sme mu to oba dva najednou, že to takle je, takle to bude a že se s tím musí smířit. Nedokázal pochopit ze začátku jako že, když se nehádáme, tak proč se rozvádíme, no a pak se sešlo takhle všechno v kupě. Za prvý že on byl ještě na tom kurzu, do toho sme se stěhovali, no musel se s tím jakoby smířit no. A že by vyloženě s tím střídáním byly problémy, to ne si myslím. Vždycky byly sbalený, táta si je vyzvedl v pátek, přijel pro tašky, pro psa, tak to bylo jakoby v tom asi problém nebyl v tý střídavce. V neděli jako přijely, že byly u táty jenom dva dny, ten první půl rok, ale teďka už si myslím, že je to stejný.

T: Jaké se vyskytly u vás pozitiva ve střídavé péči? Co vidíš jako pozitivního na tom.

R: No u sebe, že mám na sebe čas :) což si užívám, to jo, to je pravda. Něldy do toho tahám svoje kamarádky :) joo to už je negativum. Ale jako jestli myslíš vyloženě s dětma, tak to nemám myslím ani pozitiva ani negativa, jakože ..

T: Máš pocit, že se jako nic nezměnilo, u nich.

R: Tak jako asi určitě, asi to že nemají jakoby jeden domov jo, že prostě je to takový, asi jako něco to, ale nic měc vyloženě nenapadá. Netrpí vyloženě ničím. Žádnej jakoby problém, jako že by přišly s něčím jako hele já už to nechci nebo mě to nebaví nebo tam mám víc hraček nebo tam mám tohle, už ti to za ten rok a půl, už ti to ani prostě.. Tohle má u táty tohle u mě, jako oni si hračky můžou převážet, sme tak domluvení, hele mějte si tu jako co chcete, mě je to jedno, ale prostě když si to odvezete k tátovi, tak to tady prostě mít nebudete. Budete tejden prostě bez toho, tak už i na to oni docela jako to, reagují, že si jakoby berou sebou, neberou sebou a i todle funguje, jelikož bydlíme kousek od sebe, takže když něco potřebujou tak se to přiveze prostě. Je to vše víceméně kolem nich. Když prostě něco nemaj, tak se veme auto a doveze se to nebo se pro to stavěj. Jako tohlensto docela funguje. Podle dětí. Někdy si myslím, že to není dobrý, ale opravdu když si to vemou, tak to tam maj. :) Opravdu jo.

105