STÁTNÍ MATURITA – PROBLÉMY RŮSTU (články o problémech státní maturity z ČJL) Klára Metge: Jidáš nás už nezradí. O to se postaral CERMAT. CERMAT by nezahanbil ani největšího vynálezce všech dob. Bezesporu se jedná o koncentraci reformátorů a myslitelů. Poslední výlupkem hromadného „myšlenkování“ je Kánon literatury. Oč se jedná? Pojďme si tento problém představit. Po loňském debaklu s Jidášem, jenž zradil nejen Ježíše, nýbrž i maturanty 2015, jak sami tvrdí, a Pallas Athénou, záludně se skrývající na místě, kde podle mnohých nemá co pohledávat, se CERMAT rozhodl řídit se heslem „vždy připraven“ a bleskově sestavil seznam autorů, jejichž díla se mohou objevit v didaktickém testu z českého jazyka, tj. písemné části maturitní zkoušky. Zdá se vám to jako dobrý nápad? Podívejme se na to zblízka. Argumenty CERMATu, proč tuto listinu zhotovil, jsou, díváme-li se na problematiku čistě z jejich hlediska, poměrně logické. Vévodí jim již zmíněný Jidášův problém. S pevně daným počtem předem určených autorů se nestane, že se na CERMAT opět snese déšť žalob a stížností. Údajně také vznikl na žádost středoškolských učitelů. Tímto však argumenty hovořící pro Kánon jaksi končí. A nastupuje opozice. Opomineme-li celkovou spornost Kánonu jako takového, které se ještě míním věnovat, seznam má několik naprosto fatálních mezer. Na první místo se dere neodpustitelná a nepochopitelná ignorace modernějších autorů. Svět literatury jako by se přestal vyvíjet v sedmdesátých letech dvacátého století. Od tohoto roku, zdá se, máme co do činění s moderním brakem, jenž nestojí za naši pozornost, ba co víc, ani v nejmenším nespadá do předpokládaného vzdělání maturanta. Těsně v závěsu přicházejí opominutí spisovatelé, a to nejen po roce sedmdesát, ale vůbec v celém dvacátém století, a ženy, které se v celém seznamu vyskytují pouze dvě – Jane Austen a Božena Němcová. Nic víc. Studenti budou mít tendenci věnovat svou pozornost pouze „schváleným“
autorům a ostatní zcela opominou. Převažují autoři z dob minulých - čímž ani v nejmenším nehodlám zpochybňovat jejich genialitu – a dvacáté století (a to zejména světové!) je oškubáno na nejnutnější minimum. Až by se chtělo říci na nejmenší zlo. Ale pro koho? Vychází CERMAT stále studentům vstříc? A na konec se dostávám k samé podstatě věci. K prapůvodu Kánonu. Lze s ním souhlasit? Nikomu nemíním vnucovat svůj názor – ten nechť si každý utvoří sám. Já si však myslím, že myšlenka podobného spisu je od základu na hlavu postavená. Vysvětlím proč. Literaturu můžeme brát jako malou porcelánovou sošku. Zacházíme s ní s úctou, ale víme, že se v ní ukrývá neobyčejná síla. Každý střípek je napojen na jiný a v jiné sestavě by celek absolutně nedával smysl. CERMAT má však svou hlavu. Jeho obrovské pařáty malou sošku vzaly a vší silou jí mrštily o zem. Pak přišlo třídění. Všechno, každý úlomek, někam zařadit, nehledě na jeho původní umístění. Koho zajímá odkud pocházel? A zde je kapitální chyba. Kdo jsem, abych soudil? Jak se zdá, odpověď je „Já, CERMAT.“ Zamyslíme-li se nad tím důkladněji, zjistíme, že před námi stojí seznam „Vhodných“. Těch, kteří si zaslouží být čteni, kteří svými díly povýšili do kategorie obecného vzdělání. Maže se tím odvěký princip „Čím více toho přečteš, tím jsi moudřejší.“ Stačí, když přečteš tyto autory. Nemusíš je ani číst. Stačí, když budeš vědět, že existovali. Nikdo by neměl mít právo definitivně rozhodovat, co má cenu se učit. Co je dobré a co ne. Co po přečtení změní váš život. Nikdo. Ani CERMAT.
Madla Zocherová: Koho zradil Jidáš? Když se řekne maturita, většina z nás si po dlouhá léta školní docházky představí peklo. Týdny učení šíleného množství věcí, které nám ve většině případů bude v praktickém životě v podstatě k ničemu. Postupem času se
dostaneme k poznání, že maturita je více či méně společenskou událostí, která nám, na rozdíl od jí následujících přijímacích zkoušek, může být celkem jedno. Tedy alespoň v téhle bláznivé zemi. Tady každé, pravda spíše velké než malé, dítě ví, že pokud maturitu udělá, nikdo se ho nikdy nebude ptát na prospěch. Ani při oněch přijímačkách, ani nikdy jindy. Což z naší “zkoušky dospělosti“ dělá lehko překonatelnou překážku na cestě na univerzity. Bohužel, nebo možná spíš bohudík, nám státní maturita tyto plány poněkud kazí. Představte si, že jste průměrní maturanti, snažící se maturitu lidově řečeno “nějak udělat“ a pokud možno se nijak zásadně nesnažit. Přečetli jste si pár obsahů na wikipedii, během vyčerpávajících hodin literatury jste více či méně pozor dávali a máte tedy přiměřeně slušnou šanci na úspěch. Váš problém nastává v momentě, kdy se autor testu dotazuje na postavu Jana Nováka alias pana Iškariotského, o kterém jste v životě neslyšeli, a o kousek dále chce vědět cosi o poprsí nějaké Palady. Jeden by řekl, že se to stává, ale přiznejme si na rovinu: kdo z nás četl celou Bibli? Diváme-li se na ošemetné otázky v didaktickém testu očima maturantů 2015, nemůžeme se divit jejich rozhořčení. Jsou nepochybně tací, kteří si Jidášovu zradu zasloužili, neboť přívlastek Iškariotský opravdu na Wikipedii nenajdeme. Pak se tu ale objevují druzí, kteří se na maturitu dlouho a pečlivě připravovali, nicméně je nenapadlo si přečíst celou Bibli. A nebo ještě lépe: ani jejich učitele nenapadlo ji probírat. Pokud čirou náhodou chodíte na církevní školu, nejspíš se čeká, že zrovna tohle ovládáte. Pokud ne, tak nikomu tato nadstandardní část vzdělání nepřišla důležitá. A není se čemu divit. Já, neboť jsem nikdy nevytáhla paty z náruče církve a jejího veskrze praktického vzdělávání, nemohu soudit. Pravdou ale je, že i mezi námi katolíky se najdou lidé, kteří přívlastek Iškariotský nikdy neslyšeli. Pokud zmiňujeme ubohé studenty, bylo by nejspíš dobré pohovořit i o vyšším dobru. Tím je v našem případě evropská kultura. Nebo alespoň to, co z ní zbylo. Dobrým příkladem jsou maturity v ostatních zemích. Čím více na západ, tím více se zkoušky soustředí na celkovou práci studentů v průběhu let. Jakýkoliv pokus o propojení znalostí a zahrnutí obecných vědomostí “vzdělaného Evropana“ se u nás setká s lavinou kritiky. Měl by Evropan znát hlavní město Evropské unie? Asi se shodneme, že ano. Měl by znát slova české hymny? Jeden by i řekl, že ano. Tak jako by měl alespoň tušit, že Ježíše Krista zradil Jidáš a že Palladou se myslí Pallas Athéna. Nebo ti nepatří snad k naší kultuře? Od didaktických testů se plynně dostaneme ke Kánonu literatury pro didaktické testy. Tvrdit, že je dokonalý, je pravděpodobně osmý smrtelný hřích, neboť najdeme pro společnost přínosnější knihy než je Mastičkář a žertovné historky z podhradí. Na druhou stranu poskytuje alespoň nějakou míru motivace k přečtení Bible a dalších děl, které buď školy nebo samotní studenti považují za nedůležité. Nakonec, kam se po letech dostane naše kultura, když z ní vypustíme
i ty zbytky toho, co ji dělá evropskou?
Lenka Košutová: Kánon literatury k didaktickým testům – je potřebný? CERMAT, centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání, zveřejnil na stránkách novamaturita.cz seznam literárních hnutí, autorů a jejich děl. Jakákoli položka z tohoto seznamu se může objevit v didaktickém testu u maturity; seznam se snaží zvýšit jejich předvídatelnost. Tento takzvaný kánon byl stvořen na žádost středoškolských učitelů. Momentálně se vztahuje k maturitám letošního roku 2016. Pojďme si stručně přiblížit jeho pro a proti. Nelze pochybovat, že maturantům to bude jen k užitku. Také se maturity stanou univerzálnější a spravedlivější. Nebude záležet na tom, zda je žák na učilišti, nebo na všeobecném gymnáziu. Pokud se bude řídit kánonem, nemůže šlápnout vedle. Zvýší se úspěšnost u maturit a všichni budou spokojení. Někteří mohou namítat, že seznam je zastaralý a bizarní. Ale tento kánon není žádná osnova učiva na střední škole. Není zakázáno, aby se ve výuce probírala i jiná díla. Dalo by se tedy říct, že jeho význam je ryze praktický a slouží jen jako příprava k maturitnímu testu. Nijak nekoriguje směr našeho života a není nutné kvůli němu hned začít bláznit. Na druhou stranu existují lidé, kterým se kánon opravdu nelíbí. Mnozí namítají, že je moc zastaralý a chybí v něm nějaká významná díla či autoři minulého století. To pak způsobuje negativní postoj žáků k literatuře. Všechny tituly jim připadají staré a neaktuální. Na utváření kánonu se údajně podíleli středoškolští učitelé, kteří se maturitami zabývají již dlouhou dobu. Jistě ví, co je v literatuře důležité a co není, tak proč vytvořili tak nesmyslný seznam? Kánon k didaktickým testům rozhodně vyvolal mnoho rozruchu. Objevují se jak pozitivní, tak negativní názory. Já jsem zastáncem názoru pozitivního. Kánon didaktické testy rozhodně ulehčí a maturanti budou mít lepší představu o tom, co je v testu čeká. Budou se tak moci lépe připravit a budou v testu úspěšnější. Není nutno, aby kánonem žili, stále mají svobodnou vůli a mohou číst a učit se i o modernějších literárních počinech.
Kristýna Kocourková: Kánon literatury k didaktickým testům – je potřebný? Literatura stále ještě žije!
První věc, kterou musíme udělat, je ujasnit si, co to vlastně ten kánon literatury je. Ve zkratce je to seznam autorů a děl, na které s největší pravděpodobností narazíte u maturit. Tento ultimátní seznam by měl nejspíše být součástí maturitní četby na většině škol. Byl vyvinut za účelem pomoci studentům a pravděpodobně i profesorům. Ve výsledku by měli všichni vědět, na které umělce při zkoušce narazí. Ve výsledku to je určitá pomůcka či dokonce návod. A nyní se zeptejme sami sebe – je potřebný? Těžko říci. Každopádně se domnívám, že by něco takového mohlo být velice užitečné. Všichni bychom věděli, na čem jsme. Asi by to i ušetřilo dost práce. Pomohlo by to studentům s přípravou, zkouška by byla předvídatelnější. Ovšem nabízí se nám tu jiné téma k diskuzi. Samotný obsah seznamu. Co všechno by takový seznam měl obsahovat? Já bych řekla, že by měl obsahovat to nejdůležitější, co se ve světě literatury kdy objevilo. Průřez dějinami jak naší země, tak i celého světa. Když jsem si seznam ale přečetla, byla jsem vyloženě zklamaná. Je pravda, že student by asi měl mít povědomí o dějinách literatury a o těch úžasných osobnostech, které přispěly k jejich tvorbě. Každý by měl vědět, odkud se to vše vzalo a jak se to vyvíjelo. To však neznamená, že by to tím mělo končit. Z autorů a děl, která jsem tam nalezla, znám tak sotva polovinu. Ale především vím, že více než tři čtvrtiny děl oněch spisovatelů mě rozhodně bavit nebudou, možná si je ani nepřečtu a jen se nadrtím potřebné informace. Celý seznam mi přijde zastaralý, neaktuální a zoufale nudný. Ale ten největší prohřešek, který mě přímo bije do očí, je konec seznamu. Je totiž ukončen dvacátým stoletím. Získala jsem z toho dojem, že ve světě literatury se na závěr století udělala velká tlustá čára a od té doby se nic významného nestalo. Jako by nikdo nic nenapsal. Jako by všechna literatura od té doby byla jen snůška nesmyslů načmáraná na druhou stranu účtenky za nákup v samoobsluze. A přitom se od té doby na celém světě vyskytlo tolik úžasných, krásně napsaných knih, které mohou být poutavější pro dnešního čtenáře a zároveň jsou určitě minimálně stejně duchaplné jako například Dekameron. Které knihy by vlastně v takovém seznamu měly být? O kterých dílech a autorech bychom se vůbec měli učit? O těch nejumělečtějších? Nejpoutavějších? Nejznámějších? Nejčtenějších? Nejzávažnějších? Možná by to měla být ta stará dobrá zlatá střední cesta. A proto by možná hodiny češtiny a tedy i maturitní zkouška měly být nejen o pradávné historii, ale také o přítomnosti. A o budoucnosti. Protože knihy nás ovlivňují. Ovlivňují naše myšlenky a spolu s ostatními faktory utvářejí to, kým jsme. Stálo by tedy za
úvahu zahrnout do maturity i to, co studenti skutečně čtou, co je skutečně baví a zajímá. Nemyslíte?
Nicole Rážová: Centrální hodnocení maturitních prací se vrací Na jaře roku 2017 nás čeká návrat k centrálnímu hodnocení slohů. Učitelé českého jazyka a literatury proti této změně protestují, Asociace středoškolských učitelů si mne ruce. Jak to vlastně celé je? Pro centrální hodnocení slohů hlasují hlavně ti, kteří věří v „nadržování“ žákům. Někteří učitelé mají své oblíbence, věří v jejich um, a proto při nepovedeném maturitním slohu přimhouří oči. Někdy jsou učitelé ve slabších maturitních ročnících tolerantnější, a proto maturitou procházejí i slabší práce. Při centrálním hodnocení budou všichni žáci srovnáni spravedlivě a maturitu složí jen slohy odpovídající kritériím. Ovšem nestane se takto maturita maňáskovým divadlem? Už máme předepsaná témata, která studenti píší, vrácením centrálního hodnocení se smyčka kolem maturity z češtiny ještě utáhne. Podle většiny středoškolských učitelů CERMATem zadaná témata a centrální hodnocení slohů povedou pouze k „nekreativnímu naplňování od reality odtržených pravidel, které studenty nepřipraví na reálný život.“ Protiargumenty sice jsou, že z deseti témat si ta tvořivá část žáků dokáže vybrat to, kde bude moci plně rozvinout svůj um, nicméně pokud student jen kouskem poruší zadání, je jeho sloh zatracen, i kdyby to bylo geniální dílo. Učitelé se pomalu stávají pouze cvičenými opicemi, které zkouší podle hodinek. Navíc hodnocení slohu je vždy jednodušší pro kantora, který žáka zná, hodnotit centrálně sto tisíc slohů je zkrátka šílené. Já osobně se přikláním ke skupině učitelů českého jazyka a literatury, nesouhlasím s centrálním hodnocením slohů. Už při četbě těch deseti zadaných témat se mi zvedal žaludek a představa, že sloh nebude hodnotit někdo, koho znám, ale nějaký anonymní člověk, který toho bude mít nad hlavu, protože bude kontrolovat jeden sloh za druhým, mě zkrátka děsí. Od té doby, co se o maturitu zajímám, dává stále menší a menší smysl. Mně zbývají ještě dva roky. Jak to s mým ročníkem dopadne? Bude mít předepsaný i styl písma? Velikost? První a poslední větu?
