Staré litevské písně Přinášíme v českém překladu zajímavý článek z r. 1969, jehož autorem je žák Frithjofa Schuona, šajch Abú Bakr Sirádž ad-Dín, vlastním jménem Martin Lings (1909 – 2005) patřící společně s Frithjofem Schuonem k úzkému kruhu přátel Reného Guénona. Článek poukazuje v širších metafyzických souvislostech na tematiku folklóru a starobylých litevských písní, s nimiž se Martin Lings seznámil po svých univerzitních studiích během pobytu v Litvě, kde mezi lety 1934 – 1939 vyučoval starou a střední angličtinu. Ačkoliv si nejsem jistý, do jaké míry jsou autorovy vývody opravdu inspirovány ve smyslu metafyzické inspirace (in-spiratio) či intuice (in-tueri) a do jaké míry jsou popisované symboly ve zmíněných písních autentické, přináší Lings bezpochyby velmi zajímavé postřehy, a jsem společně s autorem dalek toho vidět v litevských písních čistě naturmytologickou záležitost „pozorování přírody“ bez hlubšího metafyzického opodstatnění, zejména víme-li, že sám přírodní svět neboli svět jevů není vůbec arbitrární povahy, nýbrž odráží zákonitosti hlubšího řádu.
::: Litevština je nejstarší, to znamená svou formou nejarchaičtější ze všech živých indoevropských jazyků. (1) Stále si zachovává složitost srovnatelnou se sanskrtem a klasickou řečtinou. Pro toto „opoždění ve vývoji“ podávají učenci sympatizující s progresivismem a evolucionismem různé historické a geografické důvody, ale nemůže být pochyb o tom, že přímý důvod, proč se tento jazyk tak pozoruhodně uchránil před úpadkem, je ještě velmi nedávná přítomnost hluboce zakořeněné ústní tradice, natolik živé a silné, že dokázala zastoupit většinu funkcí literatury. Jsme zvyklí rozlišovat mezi mrtvými a živými jazyky, přičemž v doméně živých jazyků lze dále rozlišovat jazyky na ty, které jsou písemně zaznamenány a na ty, které spočívají plně na ústní tradici. Není pochyb o tom, že „písmo zabíjí“, a jazyky zcela negramotných národů si mohou udržet svou vitalitu – a v důsledku toho i jistou imunitu vůči degeneraci – což je pro nás dnes téměř nepředstavitelné. Tato otázka byla již načrtnuta na jiném místě (2); nyní se nebudeme zabývat samotným jazykem, nýbrž ne zcela nesouvisejícím tématem, neboť písně, které jsou naším předmětem, byly předávány z pradávné minulosti ústní tradicí, díky které byl litevský jazyk uchován v neporušené podobě. Neboť tyto písně jsou součástí „litevského folklóru“, připomeňme, co obecně o folklóru říká René Guénon: „Samotný pojem folklór ve všeobecně přijímaném smyslu slova, je založen na radikálně chybné ideji, že se jedná o „lidové kreace“ vytvořené spontáním způsobem nějakou masou lidí; vidíme zde těsnou spojitost mezi tímto způsobem myšlení a „demokratickými“ předsudky. Jak bylo velmi správně řečeno, „smysl výzkumu tzv. lidových tradic spočívá v tom, že jejich původ v žádném případě není lidový“ (3) a my k tomu dodáváme, že všude tam, kde je řeč o tradicích v pravém slova smyslu, jakkoliv zdeformované, zatemněné či zlomkovité mohou někdy být, či o věcech se skutečnou symbolickou hodnotou, tam jejich původ není vůbec lidského řádu, tím méně by mohly být považovány za lidové. Co je lidové, je zcela záležitostí „přetrvávání“, neboť tyto prvky náležejí již ztraceným tradičním formám. V tomto ohledu je „folklór“ podobný tomu, co se označuje jako „pohanství“ – přísně etymologicky vzato, nikoliv ve smyslu tohoto slova coby nadávky. 1
Lidé – aniž by jim rozuměli – uchovávají pozůstatky zaniklých tradic, které někdy dokonce sahají do velmi hluboké, blíže nezjistitelné minulosti, která spadá pod obskurní termín „prehistorie“. Naplňují tedy funkci více méně podvědomé kolektivní paměti, která má původ zcela jistě někde úplně jinde (4). Zdá se velice překvapivé, že při bližším pohledu takto zachované věci mohou obsahovat mimo jiné více či méně skryté informace esoterního řádu, což je na nich přesně řečeno to nejméně lidové. Tato skutečnost vyžaduje sama bližší vysvětlení, které lze shrnout přibližně takto: Když se tradiční forma blíží svému zániku, její poslední představitelé úmyslně svěří zmíněné kolektivní paměti věci, které by jinak byly ztraceny či zapomenuty. To je ve skutečnosti také jediný prostředek zachování toho, co může být alespoň do jisté míry zachováno. Zároveň nedostatek vhledu, což je jedna z přirozených vlastností masy, zcela jistě uspokojivě zajistí, že to, co je esoterní, nebude prozrazeno, a zůstane jako svědectví o minulosti pro ty, kteří mu budou schopni porozumět.“ (5) Následující čtyři písně naplňují ve všech ohledech to, co bylo zmíněno výše. Pokud je nám známo, byly předávány výhradně od ústa k uchu od XVIII. století a ještě nedávno se je děti učily ve škole nazpaměť. Co se týče jejich hlubšího významu, závoj je na mnoha místech tenký, a mnoho – ne-li všechny – naše poznámky se čtenáři, který se vyzná v symbolismu, budou zdát povrchní. V každém případě lze doporučit nerozptylovat se při četbě básní komentáři a přečíst písně v celku jako básně, na což mají v každém ohledu své právo. Bylo by zveličené tvrdit o čtvrté, poslední písni, že se jedná vůbec o největší lyriku na světě? Nedýchá z ní čerstvý vzduch dávné minulosti? 1. Na jaře nejprvnějším Pojal Měsíc Slunéčko. Slunéčko ráno vstává, Měsíček loučky dává. Měsíc se nebem toulá, Jitřenku si namlouvá. I rozhněvav se Perun, Mečem ho půli rozťal : Slunéčko proč opouštíš ? Jitřenku si namlouváš ! Sám po noci se touláš ! (přeložil F. L. Čelakovský, 1827) Jazyk symbolů je univerzální a Slunce, ať už má ženskou podobu jako v této či germánské tradici nebo mužskou jako v indických či řeckých tradicích, má vždy božský nebo duchovní význam ve vztahu k Měsíci což, v pozitivním smyslu, znamená pozemskou nebo lidskou dokonalost. Tak je v křesťanské ikonografii často zobrazován Kříž se Sluncem po pravé a Měsícem po levé straně, neboť Kristus, druhý Adam, spojuje v sobě obě přirozenosti, nebeskou i pozemskou; tentýž symbolismus stvoření prvního Adama, který je držitelem obou přirozeností, představuje tato píseň o svatbě Slunce a Měsíce o prvním Jaru. Slunce coby Duch je Boží dcerou, Dievo dukrytė (6). Bůh sám je Perkūnas (7), doslova „Hrom“. Podle sdělení, které Platón ve svém Symposiu vkládá do úst Aristofanovi, měl primordiální člověk dvojí přirozenost, dokud jej Zeus, jehož hlavním atributem je stejně jako v případě Peruna hrom, nerozdělil. Zpráva, kterou píseň podává, je ovšem komplexnější než toto sdělení, neboť vypráví o dvojím dělení: zaprvé a „vertikálně“ jde o rozdělení Slunce a Měsíce, tedy Ducha od duše. Dále, důsledkem ztráty lidského spojení s těmito vyššími možnostmi, je „horizontálně“ rozdělena sama duše. Člověk je vnitřně rozervaný, jestliže nyní ztrácí kontakt s transcendentním principem, jenž 2
jako jediný může sjednotit oba vzájemně komplementární protiklady. Jinými slovy, stal se obětí „poznání dobrého a zlého“. Toto rozdělení v nitru duše člověka představuje v písni rozpůlení Měsíce na dvě části. Rozervanost duše padlého člověka, jak si všímá Titus Burckhardt (8), byla výchozím bodem alchymie. „Chemická svatba“, tj. svatba síry a rtuti, je totéž, co „spojení obou polovin Měsíce“ v litevské symbolice, zatímco „mystická svatba“ opětovným spojením Měsíce a Slunce. (9) Jitřenka, Aušrinė, není v jistém ohledu nikdo jiný než Lucifer, zatímco v jiných ohledech je srovnatelná s Evou. V písni, která následuje, a která žádný komentář nepotřebuje, odpovídá Luciferu. Ale ve třetí písni představuje Aušrinė, stejně jako Eva, celou padlou lidskou rasu. 2. Slunéčko, vyjít mělo by jsi již, na nebeskou díž, Je čas vzduchem plouti po oblačné pouti. A viz, než půjdeš spáti, zda se hvězdy opět vrátí. Dívaje se, jakkoliv se snaže vím o jedné, jež se neukáže. Hvězda největšího lesku vycházivší za rozbřesku zpět až pozdě v noci najde stezku. (pracovní překlad přes anglický zdroj) 3. Slavila Jitřenka svatbu, Perkūnas projížděl vraty, bleskem dub zelený rozčís’. Z dubu krev začala prýštit, vystříkla na moje šaty, vystříkla i na můj věnec. S pláčem pak Sluneční dcera sbírala celá tři léta povadlé zelené lístky. Kdepak, má maminko milá, vyperu svoje teď šaty?, Jak tu krev ze šatů smyju? Dceruško, děvče mé milé, k velkému jezeru dojdi, co z něho devět řek teče. Kde ale, maminko milá, vybělím svoje teď šaty? Kdepak je vysuším větrem? V zahrádce vysuš je, dcerko, kde devět vyrůstá růží. Kdypak, má maminko milá, 3
obléknu opět své šaty, až si je přinesu bílé? To bude toho dne, dcerko, kdy devět vysvitne sluncí. (přeložila Dagmar Váňová. V kruhu krásy. Malá antologie lotyšské a litevské lidové poezie. S. 76) Vzhledem k odlišnému symbolismu se tato píseň jeví při prvním pohledu velmi rozdílnou od první, vyjma toho, že Jitřenky svatební hody jasně odkazují na nedovolené spojení, které jako v první písni probudilo Perkūnasův hněv. Zvážíme-li vztah existující mezi jistými symboly, zejména Slunce a Stromu, vidíme, že téma první písně je obsaženo i v písni o Jitřence a Dubu, druhá píseň nás pouze přivádí dále, a vyypráví nejen o Pádu člověka, ale také o návratu do primordiálního stavu. Strom života vyrůstá ve středu pozemského ráje a spojuje zemi s nebesy. Lidská ztráta spojení s vyššími možnostmi je tedy, vyjádřeno jazykem knihy Genesis, ztrátou přístupu ke stromu života, a viděli jsme již jako symbol této ztráty rozchod Měsíce a Slunce. V naší třetí písni je stromem života dub, což je v litevské tradici nejposvátnější strom zasvěcený zejména Perunovi (10). Může nám připadat zvláštní, že Hromovládce srazí k zemi svůj vlastní strom, nicméně historie zná mnohé chrámy zničené Nebesy odplatou za znesvěcení, ačkoliv i zde ve skutečnosti zabránil Perun svým bleskem přístupu člověka do svatyně, neboť tento symbolismus je velmi podobný knize Genesis, přinejmenším ve smyslu, že člověk ztratil přístup ke Stromu života. V písni je toto oddělení reprezentováno ztrátou listí. Analogie mezi listovím a lidskou duší (tedy „Měsícem“) je jasná, vzpomeneme-li si, že kříž symbolizuje dvě přirozenosti Krista, horizontální linie znamená jeho lidskou přirozenost, což obdobně představují zelené větvě stromu života, a jehož kmen coby vertikální linie kříže značí božskou přirozenost. Symbolismus listů se stává dokonce ještě jasnější uvážíme-li, že strom života bývá někdy nazýván kosmický strom nebo kosmická osa, a jako takový je obvykle vypodobněn s kořeny v nebesích (11) a větvemi tvořícími tento svět, tedy duši z hlediska mikrokosmu. Jestliže oddělení listoví od stromu života odpovídá rozchodu Měsíce a Slunce v první písni, následné uvadání listí odpovídá rozpůlení Měsíce, tj. psychické disintegraci následkem Pádu člověka. Sběr tohoto listoví je tedy první fází duchovní cesty, reintegraci psychických prvků. Když je sebráno všechno listí, musí se padlý člověk navrátit zpět k Duchu. Jako by Měsíc, který nabývá svou původní formu, se vracel zpět ke Slunci; ale píseň, kterou se nyní zabýváme, nám ukazuje jiný aspekt Slunce. Místo toho, aby se stalo božskou nevěstou člověka, je jeho božskou Matkou jako v mnoha jiných litevských písních. Neboť jestliže je Perunovou dcerou, je také – jak říkají Indové – Šaktí, a jako takové je personifikací Milosrdenství a dalších „žeských“ atributů Božství. Při očišťování živly, tj. vodou, větrem a sluncem, což probíhá pod dohledem Ducha, není zmiňován živel země, nejspíš proto, že člověk sám je v podstatě zemí. [Srovnej též s českou pohádkou o Slunečníku, měsíčníku a větrníku (Němcová, B. 1940: Národní pohádky. Praha. S. 80. ) a jejích variacích, např. O slunečníku, měsíčníku, větrníku, o krásné Ulianě a o dvou tátošících (Němcová, B. sine anno: Pohádky. Praha: Nakladatelství Vojtěch Šeba. S. 11.), dále s její ruskou obdobou Marie Morevna, kde slunečníka, měsíčníka a větrníka zastupují sokol, orel a havran, o kterých bude v článku dále řeč (Holub, A. sinne anno: Ruské národní pohádky. Lysá n. Labem. S. 1. Kalužný, I. 1927: Pampeliška. Ruské Pohádky. Praha. S. 11.) pozn. překl.] Devítka, která je v základu naší písně, je nebeské číslo. Existuje devět nebeských sfér a devět stupňů v andělské hierarchii. Navíc, devítka odpovídá geometricky obvodu kruhu, a tedy i pohybu nebeských těles. (12) Devítka je proto také – a zde leží klíč k naší písni – symbol pozemského ráje, který, jako nejvěrnější odlesk Nebes na zemi, je vždy znázorňován kruhem. V perspektivě mladších a „usedlých“ náboženství představuje obnovení dokonalosti „kvadratura kruhu“ – tedy např. Nebeský Jeruzalém je čtvercový, v prvobytné a více „nomádské“ perspektivě je Pád inverzní vůči 4
návratu do pozemského Ráje. Proto také není překvapivé, že číslo devět je zdůrazňováno v písni, jejímž tématem je návrat do primordiálního stavu. Co se týká „devíti sluncí“, může se jednat o nepřímý odkaz na obnovení stromu života, neboť v mnoha tradicích jee zmínka o vícero sluncích, která vysvitnou na konci cyklu, jak poznamenává Guénon: „Obraz slunce je často spojen s obrazem stromu, jako by slunce bylo plodem stromu života.“ Zmiňuje konec cyklu v indické tradici, která hovoří o stromu, jehož plody je dvanáct sluncí. Guénon také poukázal na skutečnost, že i v případě, že nejsou zmiňována slunce přímo, nese strom života jistý druh „solárních plodů“: za plody stromu života lze považovat například zlatá jablka ze zahrady Hesperidek. Zlaté rouno Argonautů, které je rovněž umístěno na stromě a střeženo hadem či drakem, je další ze symbolů nesmrtelnosti, kterou musí člověk znovu získat. Nakonec zmiňuje, že v Číně se nachází další ze symbolů dokonalého cyklu (což na makrokosmické úrovni představuje návrat zlatého věku, na mikrokosmické návrat do primordiálního stavu), strom s deseti slunci; tento nás přivádí zpět k naší písni, protože, jak jsme již viděli, devítka a desítka jsou záměnné, přičemž obě mohou představovat kruh, který je sám o sobě figurou cyklické dokonalosti. Analogicky lze i o Dantově zahradě Helikónu říci, že se nejedná o nic jiného než pozemský Ráj, který nese devaterou či desaterou pečeť podle toho, zda k devíti Múzám připočítáme samotného Apollóna, který je ve středu cyklu. 4. Leť, jestřábe, leť až k jezeru, k tomu jezeru, kde pění vír. Poblíž toho víru v zahradě routa roste a v zahradě panna pláče. Nemám maminku, která by mi věno připravila, nemám tatínka, který by mi můj díl vyměřil. Nemám bratříčka, který by koně osedlal, nemám sestřičku, která by mi věneček upletla. Slunéčko, matičko, Slunéčko, matičko, Slunéčko, matičko, připrav mi mé věno. Měsíčku, tatíčku, Měsíčku, tatíčku, Měsíčku, tatíčku, vyměř mi můj díl. Hvězdičko, sestřičko, Hvězdičko, sestřičko, Hvězdičko, sestřičko, upleť můj věneček! Velký voze, bratříčku, 5
Velký voze, bratříčku, Velký voze, bratříčku, odvez mě na louku! (pracovní překlad přes anglický zdroj) Jestřáb je společně se všemi zástupci své čeledi, především s orlem, solárním ptákem, a tedy symbolem Ducha. Ale zároveň si vzpomínáme, že zatímco orel je Diovým ptákem, jestřáb je jedním z emblémů Apollóna, boha inspirace, a tato píseň – modlitba panny – je vyslovena v inspiraci jestřábem , přičemž nemůže být pochyb o tom, že úvodní imperativ vůči jestřábu je božské přikázání. Ve starém Egyptě byl Apollónovým ekvivalentem Horus; a není možná od věci připomenout, obzvláště co se týká konce písně, že v chrámových malbách je Horus znázorněn s jestřábí hlavou jako průvodce duší spravedlivých k Osiridovi. Routa vonná byla od nepamětiužívána k zažehnání negativních vlivů a očištění svatyně či domova v případě znečištění, mezi rostlinami se jedná o symbol čistoty. Ze stejného důvodu má významné postavení v litevské tradici (13). „Zahrada, v níž roste routa“ neboli „zahrada čistoty“, která je obtížně přístpuná a „střežena“ vodním vírem či drakem, a která je navíc výchozím bodem dívčiny nebeské cesty, nemůže být ničím jiným než pozemským Rájem. To je rovněž potvrzeno výjimečnou „prostotou“, „dětskostí“ a „duchovní chudobou“ samotné panny, což jsou univerzální náboženské pojmy vyjadřující připravenost ke vstupu do „nebeského království“. „Věnec“ zmiňovaný v této a předchozí písni („poskvrnění věnce“ znamená ztrátu nevinnosti) je věnec routy, který byl v Litvě tradičním znakem panenství, a nosily je zejména panny o své svatbě. „Věno“, které má Slunce „připravit“ (14) kontrastuje s „dílem“, který má Měsíc „vyměřit“. Společně představují panny právo se vdávat, tj. její „oprávnění“ v očích Nebes. Solární věno není nic jiného než duchovní bohatství, zatímco lunární díl sestává z lidských ctností, které jsou odrazem duchovních ctností. Ctnosti lze v toto světě analyzovat (14), oddělovat, počítat a měřit. Syntéza duchovního věna sama je však nezměrná, je třeba ji „připravit“ a „držet“, nikoliv „vyměřit“. Tato píseň začíná tam, kde předchozí končí. Jejím námětem nejsou již malá mystéria [malé arkánum, pozn. překl.], nýbrž velká mystéria [velké arkánum, pozn. překl.], neboť výchozím bodem je zde již lidská dokonalost. Slunce a Měsíc jsou spojeni ve svém primordiálním svazku a panna se vydává na cestu za korunou Čistoty. (15) Martin Lings Článek poprvé vyšel v časopis Studies in Comparative Religion 3/1 roku 1969. Mírně zkrácený překlad z anglického originálu: http://www.studiesincomparativereligion.com/public/articles/Old_Lithuanian_Songsby_Martin_Lings.aspx
vyšlo v listopadu 2013 jako tištěná příloha časopisu Slavonie
www.slavonie.org
6
poznámky: (1) Je také mezi evropskými jazyky nejbližší sanskrtu, nikoliv pouze díky své resistenci vůči úpadku, ale také z důvodu svého „orientálního“ rázu. Lotyština je druhým z přežívajících členů baltské jazykové rodiny, kam patří i litevština, ale je méně archaická. (2) A. K. Coomaraswamy, The Bugbear of Literacy; Martin Lings, Ancient Beliefs and Modern Superstitions, s. 8-15. (3) Luc Benoist, La Cuisine des Anges, une esthétique de la pensée, s. 74. (4) Jedná se v podstatě o lunární funkci, přičemž masa lidu astrologicky odpovídá Měsíci. Z toho důvodu má masa čistě pasivní povahu bez možnosti iniciativního či spontáního jednání. (5) Le Saint Graal, Symboles fondamentaux de la Science Sacrée, s. 50-51. (6) Zmiňujeme zde sanskrtský ekvivalent Déva-duktri, abychom ukázali, jak těsně jsou si oba jazyky místy blízké. (7) V sanskrtu Pardžánja, jemuž Rgvéda připisuje hrom jako atribut. (8) Titus Burckhardt 2003: Alchymie, Tradiční věda o kosmu a duši. Praha: Malvern. (9) V alchymii bývá „chemická svatba“ někdy nazývána „svatbou Slunce a Měsíce“, ale v litevské perspektivě je Slunce vždy transcendentní. (10) Zde nacházíme další spojení mezi Diem a Perunem, Zeus je nejen bohem hromovládcem, ale býval mu také zasvěcen dub. (11) Symbol jako pouhá reflexe nikdy neodráží všechny aspekty toho, co symbolizuje. Abychom spatřili plný význam vztahu mezi nebesy a zemí, musíme pochopit, že strom života nemusí růst nutně vždy vzhůru, ve směru duchovních aspirací člověka, nýbrž i směrem dolů, protože koření v Duchu, to jest v „Slunci“. V případě „normálního“ stromu stromu je sluce, jak uvidíme, jeho ovocem. Ale není v tom protiklad, neboť plod znamená semeno, a tedy prakticky i kořen. (12) Jak si všímá Guénon, 10 je číslem kruhu, tedy číslem cyklické dokonalosti, a dodává: Číslo 1 odpovídá středu, číslo 9 odpovídá obvodu. Obvod, který bývá obvykle měřen násobky čísla 9 (90 stupňů kvadrantu a 360 stupňů dokonalého obvodu) reprezentuje číslo 9 a nikoliv 10. La Tétraktys et le Carré de Quatre, Symboles fondamentaux de la Science Sacrée, s. 128. (13) Routa vonná (litevsky ruta, řecky rute), se anglicky nazývá herb of grace, což poukazuje na shodný smbolismus, který byl užit zde. Ale již od doby Shakespeara získávala smuteční význam (viz. např. poslední řádky III. aktu Richarda II.) kvůli slovní hříčce [rue znamená anglicky routa, ale také smutek], která ale s pojmenováním květiny etymologicky nesouvisí. (14) Jestliže je světlo symbolem poznání, odražené světlo Měsíce představuje nepřímé, analytické poznání, tj. individuální, lidské, mentální poznání. Jinými slovy, měsíční světlo je mentální prvek makrokosmu, jako je i mysl lunární prvek mikrokosmu. Lze si všimnout, jak hluboce je v indoevropských jazycích zakořeněna souvislost mezi člověkem (angl. man), měsícem (litevsky menuo) a činnostmi specificky mentálními, reflektujícími, analytickými, jako je myšlení (angl. mind, mysl, sanskrtsky manas, litevsky manymas, latinsky mens) a pamatování (angl. memory, peměť – ztracené N se nachází ve slovech reminiscence, vzpomínka, litevsky mintis, řecky mama). Římská bohyně učení, tj. nepřímého poznávání, je Minerva, jejímž ptákem je sova, noční a lunární pták stojící v protikladu k jestřábu, ptáka Apollona Foiba, boha inspirace, tj. přímého poznání. (15) Vainikas, věnec, je také slovo označující korunu. Hvězda zde není pojenována; jestliže se jedná o Aušrinė, Jitřenku, nacházíme zde podivuhodnou shodu, na níž mě jednou upozornil litevský překladatel: podle židovské tradice byl Lucifer před pádem andělů nazýván Hekathriel, tzn. Andělem koruny.
7
