SPÍLÁNÍ DIVADELNÍ FLORA neděle 20. května 2012

festivalové

9

SPÍLÁNÍ 16. DIVADELNÍ FLORA

neděle 20. května 2012

0 Bude se spílat! Vy riaditelia! Vy intendanti! Vy dramaturgovia! Vy tiskoví mluvčí! Vy technici! Vy grafici! Vy produkční! Vy architekti! Vy redaktori! Vy brigádnici! Vy dobrovoľníci! Vy barmani! Vy Brňáci! Vy Slováci! Vy višegrádski choreografi! Vy performeri! Vy light designéri! Vy vintage hipsteri! Vy kávičkári! Vy polievkári! Vy poslucháči! Vy žongléri! Vy strachoputi! Vy improvizátori! Vy prznitelia hrobov! Vy pesničkári! Vy dídžeji! Vy vídžeji! Vy chlebíčkári! Vy komunisti! Vy fanúšikovia Karla Gotta! Vy bezhlaví! Vy Dezorzi! Vy sexuálne objekty! Vy pamätníci! Vy posadnutí diablom! Vy Mikuláškovci! Vy Samuraji! Vy trendsetteri! Vy nacisti! Vy narcisi! Vy trinásťročné holčičky! Vy režiséri! Vy naháči! Vy občania! Vy patológovia! Vy kopretiny! Vy hokejoví fanúšikovia! Vy futbaloví fanúšikovia! Vy rečníci! Vy poctiví moravskí herci! Vy eštébáci! Vy nenažranci! Vy súťažiaci! Vy alkoholici! Vy jubilanti! Nebola to na tej 16-tke teda žádna tragédie! Bolo nám cťou. Dominika Široká

„NEBUDEME SKANZEN“ Herec Divadla Komedie Martin Finger byl přepaden skupinou redaktorů Spílání na slunečném parkánu Konviktu... Plánujete ještě nějaké další inscenace pro festivaly na příští rok, jako tomu bylo letos na Floře? Příští rok ne. Do července máme ale hodně zájezdů. Tím to tak nějak uzavíráme. Mlu-

vilo se o tom, že by se některé inscenace přetahovaly, hrály se pod něčí patronací někde jinde. Proč ne? Ale mám strach, že kdyby se inscenace hrály jenom jednou za dva tři měsíce neznámo kde, tak by jim to

ROZHOVOR

2

doufám, že v tom malém divadle, jako je Činoherní klub, se dá něco takového znovu nastavit. Měl jste v Komedii nějakou zásadní inscenaci? To jsou různé úhly pohledu. Já to vždycky vnímám přes tu aktuální, právě zkoušenou věc. Ta je pro mě nejzásadnější. Jaký máte vztah k Podzemnímu blues? Pro mě bylo Podzemní blues krásný v tom, že všechno bylo narychlo a vypadalo to, že snad ani není možný všechno zvládnout, a ono se to všechno prostě zvládlo. Když se řeklo necelý měsíc před premiérou, že to budeme dělat od opravy textu přes zkoušení s Bolkem Polívkou atd., tak to všechno bylo opravdu hektické. Dovedli jsme to do tohohle tvaru. Kdybychom to zkoušeli dva měsíce, tvar bude vypadat jinak. Měli jsme na to tři týdny a udělali jsme maximum. To pro mě bylo zásadní a důležité. Jaké máte zážitky ze Spílání, když publikum reaguje a verbálně se projeví? Máme spoustu zážitků. To, že reagujou, je správně. My je pořád vybízíme, aby si z toho něco odnesli. Když někdo chce promluvit, tak ať klidně promluví. Já osobně nemám rád, když diváci vyloženě exhibují. Na představení Spílání byly dvě divačky, které přišly podle všeho podruhé. Vzaly si deštníky, abychom na ně neprskali, když nad nimi mluvíme. V jedné scéně, když přicházíme zezadu od diváků, tak za mnou šla, ale takovým způsobem, že na sebe strašně upozorňovala. Na konci, když spíláme, tak řekla: „To je všechno?!“ Buď to ignoruju, nebo mě to vytočí. Tenkrát jsem neměl vůbec chuť si s ní povídat, tak jsem jen řekl: „To je všechno.“ Ale když to za to stojí, tak si s divákem rád popovídám. Za rozhovor děkují Dominika Široká, Martin Macháček a Vojtěch Varyš.

mohlo spíš uškodit. Jen to, že bychom to hráli a potkávali se, by bylo na jejich úkor. Toho se bojím, takže nevím, jestli budeme někde něco hrát. Musela by v těch věcech být velká péče a pravidelnost. Jinak by to byl tak trošku snanzen. Bude se ještě něco dít? Komedie se rozprchne. Vy někam nastupujete do angažmá? Do Činoherního klubu.

Působíte jako kompaktní a koncen-trovaně sehraná parta... To ano. Vždycky jsem divadlo takhle dělal. Když jsem odešel z DAMU a šel jsem do Národního divadla, tak jsem po půl roce s Romanem Zachem odešel do Činoherního studia v Ústí, protože jsme viděli, že to pro nás není. V Činoherním studiu jsem zažil právě tuhle kolektivní energii a v Komedii znovu, o mnoho levelů výš. Proto jsem třeba teď nešel do Národního divadla znovu, protože

RECENZE

3

HOVNAJS PAMPELIŠKA! Dveře od staré škodovky, herci v zelených montérkách, molitanové loutky a jedna kytara. V sobotu část Horního náměstí ožila nejen hokejem, ale i poslední premiérou letošní Divadelní Flory. Poprvé tam totiž vystoupili herci z Divadla DNO a Divadla na cucky s úpravou Krále Ubu od Alfreda Jarryho. S názvem Bů Bů Ubu dorazil hulvát světového formátu přímo k budově radnice. A to hned na čtyřech kolech. Sic šlo o pneumatiky imaginární, přes dvacet minut bavil na svých cestách početnou skupinu přihlížejících. Kvůli velkoplošné obrazovce, na které se měl krátce po představení živě promítat semifinálový duel mezi českými a slovenskými hokejisty, se čtveřice divadelníků přemístila na opačný konec budovy magistrátu. Nakonec tak byla loutkově improvizační jízda na známý námět, která interaktivně vtahovala do děje i diváky, zarámovaná koutem s úřednickými okny. Divák znalý předlohy se v asociační hříčce orientuje, přesazením archetypálního hulvátství do světa motorů (montérky, ben-

zinová pumpa, slovní motoristické hříčky aj.) se může hlavně pobavit. Dějový rámec s hlavními zápletkami a situacemi totiž z Jarryho textu vychází. S pomocí dveří od staré „stopětky“ jako zástupným předmětem, který jako královská limuzína příběh posouvá kupředu, totiž divadelníci omezeného chamtivce přenášejí do současnosti.

Víc než roadmovie byla ale Bů Bů Ubu spíš akční automobilová honička, která neustále kličkovala mezi Jarryho textem a slovními hříčkami, které jsou známé z Jelínkových improvizací s komiksovou Fagi. O kytarový doprovod molitanového diktátora se v sobotu ostatně staral Michal Dalecký, jeden z hudebních souputníků Jelínkových im-

provizací. Přišlo tak zase na oblíbené gagy založené na přenesených slovních významech. Tentokrát se ale herci nebáli ani rozehrát interakci s diváky. Náměstí provoněly vonné stromečky do auta, diváky rozrážely i volné jízdy, při kterých jim bylo přímo z okénka imaginárního automobilu spíláno. Tradiční vulgarismy však mírumilovně nahradilo květinové názvosloví. Podobně jako Fagi pobavila volná parafráze Krále Ubu svým radostným projevem a spontánním humorem. Jelikož bylo celé náměstí zaplněné, hlouček návštěvníků Flory se rozšířil taky o několik rodinek s dětmi. Ty si užívaly hlavně netradiční loutky a živelnost herců. Jak mi ale v rozhovoru řekl sám Jirka Jelínek, představení si potřebuje ještě sednout, protože vznikalo pod časovým tlakem a navíc hraje s publikem. Hovnajs kopretina! René Vlasák

TOHO ČASU V JISTÉ ZEMI Jiří Štrébl coby muž neforemného jména KLAUS UHLZSCHT „šaškuje“ v monologu pro televizní diváky. Jakási dívčina mu spílá, že její rodině zničil život. Co zbyde bývalému agentovi Stasi nebo StB než pohovořit o problematické minulosti, jejíž vrchol je markantní zvětšení penisu? Inscenace si hraje s představou, že penis je symbol svobody. Velkolepě ztopořený, prokrveně velkolepý, magnificentně žilnatý, opulentně falický i ztřeštěně narážecí. Takové je ego muže, jehož občanské jméno bylo Klaus. V rámci retrospektivy Divadla Komedie byly uvedeny dvě režie Kamily Polívkové. Večerní, sic náhradní program vítal diváky do pozoruhodného světa racionálního prospěcháře. On vyprávěl o svém vykolejeném životě – metafoře nechuti k idealismu. Platí to obecně o inscenacích Divadla Komedie. Jeho světy jsou pro „nepřizpůsobivé“ duchovním, intelektuálním infernem, v nichž naplňovat jakékoliv ideály je trest. Ve Víra, láska, naděje to byla postava, která trpěla systémem. V Hrdinové jako my je to postava sama, která systém vytváří. Klaus je nebohý i odporný hoch zároveň. Postava není ničím sympatická. Štrébl se v jeho interpretování maximálně soustředí

na oddělování diametrálně odlišných nálad. Klaus Oběť, Klaus Lovec, Klaus Vysvoboditel. Na jednu stranu se hájí jako štvanec poměrů. Na druhou je sviní, která by z každé negativní motivace vytěžila maximum. Nakonec se stává ikonou „změny“, podobně jako odlišný, jistý Klaus na jiném místě. A mezi tajemstvím v rodině a mystérii Prognostického úřadu

není mnoho rozdílu, neboť obojí je úzkou až klanovou komunitou. Každou podlost schovává za sebezáchovný alibismus. Při tom všem není modelovým monstrem antické tragédie, ale „pouhým“ pěšákem v současnosti. Není problém ho zahlédnout v metru, na titulních stranách novin či právě v televizi. Není problém se identifikovat s jeho nelehkým údělem, protože zklamat může každý. Ale měl by?

V tomto je inscenace nejděsivější. Nedává jasná stanoviska. Vypravěčsky sofistikovaně krouží kolem jasného odsudku. Dokonce se chvílemi kamufluje jako obhajoba, aby vzápětí na postavu prozradila ještě více hnusu. Všemu dominuje cynismus, lakonické konstatování, že člověk nemusí, zato rozhodně může přistoupit na hru tajných služeb. Zlikvidovat okolí a sebe. Štrébl fascinuje jemností gest i výrazů. Je decentním zabijákem – jakousi mentální Kikinou, aniž by výrazněji leštil čepel. Bohužel i jeho rodiče spolu, jak by sám řekl, „píchali“ a on z toho měl epické trauma. Každou další inscenací se zdá, že česká divadelní svrchnost uvaluje na vnímavé diváky masochistický úděl. Agent s kódovým označením „Únosce děvčátek“ zve na vyvrcholení kariéry, raut plný dobrot. Podvědomě nás zbavuje další z nejpodstatnějších dekád českého divadla a přitom podvratně s posměškem glosuje: „Jak jsi zvolil ty…“ Martin Macháček

ROZHOVOR

4

DRŽKATÁ DOSTANE NA DRŽKU S Ivanou Uhlířovou – bojovnou, ale zoufalou Alžbětou z Víry, lásky, naděje – hovořil Martin Macháček. „smrt“ Komedie politická vražda? Je to hlavně vražda možnosti spjaté s místem, které může být pro někoho i nadějí. Ten prostor zanikne po nesmyslné volbě souboru, jehož konceptu pořádně ani nerozumím. Já ani o takových politických věcech neumím moc mluvit, ale myslím si, že je spousta lidí, kteří by mohli být pokračovatelé – ne úplně směru Divadla Komedie nebo její dramaturgie. Jinak je spousta lidí, kteří dokázali, že nějak smýšlejí a umějí to udělat tak, že to funguje a má to odlišný názor. Dá se to souboru, který vnímám jako poloamatérský a nemá žádný tah, profil či názor, potřebu se někam posunovat. Dá se to zkrátka dopředu někomu, kdo to nezvládne a pak se pro jisté alibi řekne: „Tak jsme dali šanci…“, a jinak by tam mohlo vzniknout konečně nějaké kasino nebo bordel. Bordel. (Zadívá se do stropu.) Ta postav je neuvěřitelně smutná, tragikomická. Jak bys Alžbětu sama pro sebe pojmenovala? Chceš ji pojmenovat? No… (usmívá se) Alžběta má svou pravdu, ale ta v tomto světě nefunguje. A ne nadarmo se říká: být na pravém místě v pravý čas a správným způsobem. Ona jede po hlavní a nabíhá. Asi je to podobné, jako bys měl pořád pravdu a neustále nabíhal na vidle. Kdyby ses zastavil, tak si třeba nepropíchneš vnitřnosti. Alžběta odmítá hrát nějakou hru, což mi je milejší, než když se lidi v současnosti školí v asertivitě a diplomacii. Vidíš, že mají instrukce z nějakých debilních knížek. Tehdy je upřímnější říct „hovno“. První otázka je nasnadě: víra, láska nebo naděje? To je úplně to samé! Dnes se na festivalu představila režie Kamily Polívkové inscenací Víra, láska, naděje. Tradiční otázka: jak bys oddělila její minimalismus od Pařízkova a Jařabova? Já bych to nenazývala minimalismus. Je to jiný druh práce, který se neliší nějakým názorem, ale… na to nestačí tři čtyři řádky. Tohle není na tři čtyři řádky. (Všichni, ale úplně všichni se smějí.) Zkus to nějak rozvést. Tak každý pracuje jinak. Tahle inscenace

byla v rámci „Rakouské sezony“ a nejde moc s koncepcí Divadla Komedie, kde se dělaly texty podobně zaměřených autorů. Tohle vybočuje i tím, že důležitější než struktura je „pravda“. Nějaká emoční linka, jakou vedeš, ze které ta postava existuje. Tahle hra je diametrálně jiná a nevím, jak by Kamila pracovala, kdyby měla jiný text. Je to najednou návrat k prostému bytí na jevišti. Stát, uslyšet a odpovědět. Nemít nějaký fascinující, šokující text, který je skvělý – pro mě to byl ale příjemný návrat k nejprostšímu. K tomu, o co se snažím a spousta lidí ani nesnaží… Ježiš.

Zkrátka držkatá dostane na držku… Je to zlatá střední cesta. Taky jsem v osmnácti jezdila stopem a teď chci cestovat vlakem. Chci si to nějak zorganizovat – je to nějaký druh vyzrálosti.

To je krásné. (Lišácky se usmívá.) Tahle inscenace byla dost politická. Zatím jsem se k tomu v jakémkoliv rozhovoru nedostal. Je

A nezabily by se navzájem? Je to otazník. Všechno je možné.

A myslíš si, že kdyby se sešlo víc takových „Alžbět“, že by to něco změnilo? Nebo je všechno ve stavu neprostupné houšti temnoty? Jednou v jednom časopise padla otázka: „Co společnost?“ To je jednotlivec. Kdyby se sešlo víc „Alžbět“, které by se zastavily a vidle obešly, možná by něco zmohly.

RECENZE

5

CREDO, VĚŘÍM

Víra, láska a naděje Ödöna von Horvátha je text z roku 1932 zpracovávající společenskoekonomickou tematiku třicátých let 20. století. Režisérka Kamila Polívková však v Divadle Komedie předvedla funkčnost a aktuálnost textu v době současné (nebo již odeznělé?) krize a postkrize… Na tématu krize se konkretizuje abstraktní boj individua proti společnosti, v době úpadku vystupují do popředí nejdůležitější lidské vztahy a hodnoty, nejvyšší ctnosti (?) – víra, láska, naděje. Neboť víra může dozrát pouze krizemi! A láska a mezilidské vztahy jakbysmet – od počáteční křehkosti rostou ke stálosti zkouškami, pochybami a problémy. Pokud neztroskotají… A v Horváthově tragédii („Všechny moje hry jsou tragédiemi – jsou komické jenom proto, že jsou strašné.“) nakonec ztroskotají. Hlavní postava, mladá přímočará Alžběta, prochází po ztrátě zaměstnání tak dlouho těžkostmi nepřizpůsobivé občanky, zkouškou víry v budoucnost (práce je jejím symbolem), až nakonec svěsí hlavu a nechá se odstranit. („Sociální stát – nasrat! Nevěším hlavu! Nevěším hlavu!“) Inscenace se vyjadřuje proti potírání individuality v rámci institucionalizovaného bludiště státu. Proti politické zkratce-redukci lidství na občanství s přesně danými parametry, proti

prázdným pojmům politického světa. Staví se na stranu lidí bez domova, bez práce, s minimálním nebo žádným zázemím, kteří se ale paradoxně stávají stále častějším terčem předvolebních kampaní. Polívková proto název hry ironizuje tím, že jej transformuje v prolhaný předvolební slogan. Vysmívá se floskulím, kredům (credo – věřím [!]), verbálním prioritám české politické hantýrky, v níž se nepřizpůsobivost opět stává zločinem. Víra, láska, naděje, které se z počátku hry skutečně jeví jako možná východiska z úpadku, jako poslední možné hodnoty, se – přežvýkané politickým establishmentem – mění v prázdná slova. Paralela s tradicí předvolebních billboardů jako vyšitá! Další výraznou režijní laskominou inscenace je spolupráce se souborem Ježek a Čížek, složeného z herců s bezdomoveckou zkušeností. Alžbětin fiktivní příběh je tak konfrontován se skutečnými příběhy „problémových článků společnosti“ – z hlediště atakují úlisného politika skutečné, pravdivé problémy lidí z ulice (kteří se po představení seberou a jdou se válet do parku či somrovat na sluníčko na náměstí) a dojde téměř k útoku na usměvavého kmotra za řečnickým pultem. Autentičnost, uvěřitelnost příběhu stoupá k možnému maximu. Sporá scéna bez přestaveb a zbytečných rekviz-

it nechá vyniknout příběhu a herectví, na kterém inscenace staví. Polívková si na jevišti vystačí jen s vysokým plotem z vlnitého plechu, který se v úhlopříčce vine napříč scénou. Plechy jsou přelézány, otvírány jako vrata na „přizpůsobivou“ stranu, Alžběta do nich v úvodu kope a vybíjí si na nich averzi vůči státu, případně na ně zvrací. Herci jsou však přednější než šrot! Ivana Uhlířová v hlavní roli exceluje, kolegové ale sekundují s kvalitami hauptky. Vynikající je kombinace lehce hysterického, agresívního, zběsile emotivního herectví Uhlířové s přirozeným, chladným, případně sterilním výrazem mužské části obsazení – především Majer, Finger, Štrébl. Tento mix udržuje napětí po celou dobu představení. Do toho rozhořčený pankáč a transka… Skvělá práce! I když premiéra proběhla už skoro před dvěma lety, inscenace mi v rámci festivalu padla přímo do noty politické recese. Vždyť billboardy už pomalu visí, zase se ukazuje prstem a mutace sloganů jsou již na světě. Hrdost, odvaha, tradice! Krabice, papuče, salám! (Nevěšme hlavu!) Dominika Šindelková

ROZHOVOR

6

„PRO MĚ JE TO KOMEDIE!“ Zásadní tvář Divadla Komedie, scénografku, kostýmní výtvarnici, fotografku, grafičku a režisérku Kamilu Polívkovou jsme vyzpovídali mezi dvěma jejími inscenacemi, kterými se představuje na festivalu: ranní produkcí Víra, láska, naděje a večerním kusem Hrdinové jako my.

Plánujete dál nějakou režijní práci po skončení Komedie? Nevím. Ne. Jednu věc určitě… (smích) Ano, jednu věc vlastně. I když to ještě není tak jisté, pane Varyši! Každopádně, nemám úplně režijní ambici, nehodlám teď objíždět divadla a nabízet se, nemusím tak přistupovat na žádné kompromisy, nějaké tituly, obsazení... prostě udělám si jen to, co budu skutečně potřebovat, témata, která mě přitahují, s lidmi, s nimiž chci pracovat. A jiná divadelní práce? Kromě další spolupráce s Dušanem Pařízkem u nás i v cizině si nedovedu představit, že bych se po těch letech v Komedii, kterou vnímám jako ideální konstelaci, mohla vrátit k běžné divadelní práci. Jako kostýmní výtvarnice jsem předtím běžně spolupracovala s řadou divadel a režisérů, ale to už si opravdu nedovedu představit – tím to nechci nějak shazovat, ale prostě už jsem jinde. Spíš objevuju nové věci, věnuju se grafice a fotografování, a to je pro mě pořád nové a zajímá mě to.

Jak stabilní a odhadnutelná je spolupráce s bezdomoveckým divadlem Ježek a Čížek, které jste obsadila do své inscenace Víra, láska, naděje? Asi tři aktéři už se vyměnili, jeden třeba odešel s cirkusem. O některých dalších vůbec nevíme… Dneska nedorazili tři herci, jeden z nich hrál na kytaru na náměstí a vydělával drobné místo hraní divadla. Stává se to často? Na zájezdu ještě ne, ale v Praze občas ano. Ti, co s Ježkem a Čížkem či podobnými skupinami pracují, mě předem varovali. V té inscenaci to ale má své místo. Každý z nich vypráví o sobě, o tom, co se mu právě v této chvíli děje, nemají úplně naučené aranže, je to živelné. Když prostě někdo nepřijde, tak nepřijde. Jsou tam nějak stylizovaní? Ne, jsou tam vysloveně sami za sebe. Jak vás vůbec napadlo obsadit bezdomoveckou divadelní tlupu? Nejdřív jsme se dohodli na tom titulu, a když jsem se dopracovala ke scéně před Úřadem pro veřejné blaho, kde jsou mrzáci, invalidé, sirotci, lidé různě zbožní, tak jsem přemýšlela, jak to udělat. Navléct herce do špinavých hadrů by bylo hrozně trapné, tak jsem to chtěla vyhodit. Jenomže ta

scéna je tam nesmírně důležitá, protože Alžběta – která si za většinu věcí, co se jí dějí, může sama – má problémy sama se sebou. Najednou se setkává s někým, kdo má skutečné potíže a je na tom mnohem hůř než ona. Tak jsem oslovila bezdo-movecké divadlo a celá věc nabrala úplně jiný rozměr. Po režijním debutu, kterým bylo monodrama Hrdinové jako my, jste se najednou pustila do celoansámblovky, musela jste aranžovat obrovské množství lidí, včetně některých nezvladatelných. Ano, to bylo hrozně těžké. Já jsem si to plně uvědomila až ve chvíli, když jsme s tím začali. Že mám před sebou najednou celý soubor a k tomu osm bezdomovců. Ale je to něco jiného, než kdybych se s těmi lidmi neznala, nepracovala s nimi už dřív, byť jinak. Herci z Komedie, třeba Martin Finger, jsou hrozně nároční, nic vám nedarují, nic neberou jen tak. A díky tomu má ta práce smysl. Ale pak jste se zase vrátila k monodramatu (Sam). Jenomže to je zas jinak těžký, to má jiná úskalí. Je chyba si myslet, že monodrama je míň náročné než uřídit celý soubor. Záleží to taky na síle hereckých osobností. Člověk se ovšem dostává do situace, kdy musí s těmi lidmi manipulovat, a to je mi vlastně hrozně nepříjemné.

Takže se dá říct, že Komedie je taková brána, kterou když člověk projde, už se nemůže vrátit zpátky? Pro mě určitě. Ale nezobecňovala bych to. Prostě platí, že každý má v určité životní fázi moment, který ho změní, posune dál, otevře mu jiné cesty. Jak vůbec vnímáte pravidelné působení v cizině? Je to zásadní zkušenost, je to úplně jiné než tady, takže je to vždycky dobré, poznat něco nového. Ale Dušan Pařízek pravidelně režíruje v Německu a Švýcarsku v těch stejných divadlech s těmi stejnými lidmi, takže už i tam se můžu cítit doma, prostě se vracíme ke stejným okruhům lidí. Jak funguje spolupráce ve dvojici, když spolu zároveň žijete? I kdybychom spolu nedělali, tak se s Dušanem budeme bavit o stejných věcech, jako se bavíme při práci. Prostupuje se to, ale platí to podle mě obecně o všem, co člověk dělá ne proto, aby se uživil, ale protože ho to nesmírně zajímá a baví. Protože děláme věci, které pokládáme za důležité a podstatné. Ale vlastně nemám to srovnání, kdy bychom spolu nežili.

Za rozhovor děkují Dominika Široká a Vojtěch Varyš.

ROZHOVOR / RECENZE

7

SPOLUPRÁCE SE SLÁDEČKEM BYLA SKVĚLÁ! Tesne po seminifinálovom zápase Česka a Slovenska v rámci majstrovstiev světa v hokeji sme zastihli hercov Moravského divadla tesne po „špíle“ Žaloby proti neznámému. Každú chvíľu mimo javiska trávili v divadelnom klube, kde spolu s nami sledovali rozhodujúci zápas. Ako sa vám na inscenácii spolupracovalo s hosťujúcim režisérom Sládečkom? Josef Bartoň: Vnímám to velice prímově. Bylo to skvělý, spolupráce s panem Sládečkem je vždycky výtečná a přínosná. Jeho režie jsou v nejlepším slova smyslu herecké. Dává nám obrovský prostor, inspiruje nás. Je to taková ta v nejlepším slova smyslu „dobrá slovenská škola“. To už se u nás moc nevidí. Akorát mi to dnes kalí ten hokejový výsledek, to je s vámi strašná záležitost. Václav Bahník: Báječně. To už říkal kolega. Já jsem strašně spokojenej s jeho prací, protože to je režisér, kterej pracuje opravdu s hercem a záleží mu na tom, jak to herec odehraje. Není to takové to režírování, aby byl vidět

režisér, ale aby byl vidět herec. Jaroslav Krejčí: Ježiš, výborně. Úžasnej pan režisér, který velmi dobře chápal herce a právě dělá takový to herecký divadlo, který mně absolutně imponuje. Úžasný. Moc moc pěkná spolupráce. Mení sa nejako váš vzťah k pánovi režisérovi Sládečkovi po výsledku hokeja? Jaroslav Krejčí: Ne, vůbec ne. (smích) Já zas sice našim fandím, ale že bych kvůli tomu měl měnit nějaké vztahy, které mám delší dobu, to určitě ne. Pro mě zas ten sport není na takovém místě, že bych kvůli tomu musel něco měnit. A neovplynil dnešní hokej váš herecký výkon?

Josef Bartoň: No, o pauze jsem se málem sesypal. Mám tady kolegyni Kočišovou, která hraje dívku lehkých mravů, tak jsem jí pomaloval sprostě dveře. Ona je Slovenka, tak jsem se musel nějak pomstít, že? (smích) Samozřejmě si dělám legraci. Jaroslav Krejčí: Vůbec. Já se musím přiznat, že jsem to zas tak moc nebral. Rád bych se na ten hokej podíval, ale když jsem holt neměl tu možnost, tak mě to neovlivnilo, protože jsem se musel soustředit na to, co dělám na jevišti. Nepřemýšlel jsem o tom, jestli zrovna vyhrajeme, nebo prohrajeme. Za rozhovor ďakuje Dominika Široká.

NEVEUXOVA ŽALOBA NAHRADILA ARABSKOU NOC Sobotní podvečer Divadelní Flory patřil stejně jako v minulých ročnících Moravskému divadlu Olomouc, tentokrát s představením Žaloba proti neznámému v hostující režii Jana Sládečka. Původně plánovaná Arabská noc Rolanda Schimmelpfenniga byla na poslední chvíli nahrazena kvůli onemocnění dvou z pěti účinkujících herců. Nutno podotknout, že souběžně probíhající semifinálový boj v hokeji poznamenal diváckou účast na představení, které bylo spojeno se symbolickým zakončením festivalu. V neděli budou moci diváci zhlédnout ještě tři inscenace Divadla Komedie. Dramaturgický výběr Neveuxovy hry se ukázal být přinejmenším sporný. Neveuxovy texty mají sice u nás již velkou tradici, a to především v legendárních inscenacích Jiřího Frejky, Alfréda Radoka či Jaromíra Pleskota, tato popularita se ale zakládala především na jeho surrealistickém období (Julietta; Ariadne; Zlodějka z Londýna aj.). Žaloba proti neznámému však jednoznačně spadá do realistické tvorby autora. Drama pro osm postav se odehrává v ruské gubernii na počátku dvacátého století v domě soudce Karaula (Josef Bartoň). Tomu je podřízena scéna upomínající na jelínkov-

skou výpravnost (zdůraznění pozlaceného obrazu poslední večeře, rekvizity jako svícny, křišťálový lustr). O to více zamrzí, že takto pojatý prostor s mnoha rekvizitami není příliš využíván. Sice pobaví otevření skrýše uvnitř obrazu a dvojí použití zrcadla, ale i tak scéna působí nepatřičně staticky. Samotná zápletka hry vzdáleně připomíná Pirandellovy rané hry.

Čtveřice postav přichází za soudcem žalovat Boha. Každý má své důvody a svůj příběh. Samotná žaloba je ale pouze výchozím bodem hry. Postupně se před divákem vyjevují podobnosti osudů jednotlivých postav a ty brzy zjišťují, že možná mají víc společného, než se na první pohled zdá. Drama je vystavěno velmi konverzačně. Snad jen s výjimkou začátku druhé půle představení, kde v ironickém monologu soudce naplno vynikne rétorický talent Josefa Bartoně. Je

proto velká škoda, že danou polohu ironic-kého glosátora, která mu evidentně sedne, nedotáhne do důsledků ve scénách prozření vlastní prázdnoty. Tato herecká nedůslednost se bohužel týká i jinak typově dobře obsazeného Jaroslava Krejčího, který postavu Pluškina sice hlasově a zejména intonačně pěkně odstíní, nicméně v nejdramatičtějších momentech sklouzává do přehnané expresívnosti, která místy hraničí se řvaním. Ačkoli ženské osazenstvo nepodává nikterak oslňující výkon, je třeba ocenit malou, ale o to vděčnější úlohu služebné Praskovji v milimetrově přesném pojetí Ivany Plíhalové. Na konec bych rád zmínil pro mne asi nejkontroverznější moment hry – její závěr. Obdivuji sice odvahu režiséra ponechat původní sentimentální a silně nevěrohodný konec, pro běžného diváka je takový zvrat ale nejen předvídatelný, nicméně také obtížně herecky přijatelný. Proto Žalobu proti nevinnému vidím problematickou nikoli pouze režijně či herecky, ale především dramaturgicky. Jan Hrdina

ROZHOVOR / BÁSEŇ / ANKETA

8

„XENOFOBNÍ ČLOVĚK JE DEBIL“ Po premiéře parafráze Krále Ubu ve spolupráci Divadla DNO a Divadla na cucky s názvem Bů Bů Ubu, která v sobotu oživila Horní náměstí, jsem zachytil aktéry inscenace před odjezdem do Brna. Při sklízení rekvizit jsme se bavili o Jarryho předloze a jejich adaptaci. Hokejová mánie vás donutila přemístit se na druhou stranu radnice, málem vás vytlačila do kouta vedle parkoviště magistrátu. Jak se vám v improvizovaných podmínkách hrálo? Jaké to bylo ve veřejném prostoru? Jiří Jelínek: Místo bylo dobré, my budeme časem ještě lepší. (smích) Představení si musí sednout, přece jen to byla premiéra, navíc venku a mezi lidma, tak to chce čas. Jinak to ale podle mě bylo dobré. Bavilo vás interaktivní pojetí inscenace? Adéla Nesrstová: To bylo nejlepší. Bavilo nás hlavně projíždět mezi lidma, nadávat jim jako řidiči v normálních autech. To jsme ani nemuseli zkoušet. A dveře od škodovky jste vzali kde? AN: K tomu existuje zásadní historka! JJ: Nejdřív jsme chtěli hrát v reálném autě. Pak jsme ale zjistili, že když s ním budeme zacházet tak, jak obvykle hrajeme, žádné auto nepřežije. Nová hyperauta totiž nezvládají ani to, když rychle zmáčkneš kliku nebo šestkrát za sebou bouchneš dveřmi. Tak jsme s Martinem a Adélou postavili na dvorečku auto z kartónu, což ale vypadalo hrozně blbě a nepoužitelně. AN: No ale děti by z toho mohly mít bunkr, měly by to rády. JN: Další verze byla z molitanu, ale byla tak debilní, že už to vůbec nešlo. Nakonec mi moje žena řekla, proč jen neurveme dveře z nějakého auta, tak jsme se vydali na vrakoviště. Tam byli chlapi, co měli úplně stejné montérky jako my teď a ti nám řekli, že jsme trubky. A že nám za flašku kořalky dají dveře od staré „stopětky“, které mají doma. Tím byla naše hlavní rekvizita objevena. A kdo přišel s nápadem hrát s loutkami z molitanu? JJ: Já. Tyhle jsou ale nasáknuté atmosférou Olomouce, protože jsem je dnes barvil na parkánu. Barva ještě ani nestihla zaschnout. A s nápadem adaptovat Krále Ubu na automobilové hulvátství do roadmovie jsi přišel taky ty?

JJ: Asi taky já. Auto je tam ale jen jako prostředek. Mohli bychom hrát klidně i vevnitř, protože to hulvátství je aktuální všude stejně a v současnosti se stále stupňuje. Jaký máte vztah k předloze? Martin Škeřík: Já teda vůbec žádný. JJ: Já kladný, mně se to líbí, ale myslím, že už je dnes ten text skoro nehratelný. Adéla to ale snad četla i v originále. AN: Já jsem četla dva překlady a porovnávala jsem je. Tam bylo zajímavé, že vyšly nějak krátce po sobě a překládali to dva bratři, každý jinak. Jde ale snad o jediný z našich překladů, kdy je translace tak dobrá, že jsou nadávky a vulgarismy vykonstruovány líp než v originále. Jednoduše je to ještě sprostější a expresivnější než ve francouzském originále. JJ: Mě Jarryho hry baví, věci okolo jsou ale ještě zábavnější. Na premiéře, když přišel herec a řekl slovo hovnajs, publikum pískalo třeba čtvrt hodiny v kuse. Tak vyprovokovat lidi v dnešní době už nejde. Leda svlékání nebo onanie na podiu by mohla člověka znechutit, ale to už tu stejně bylo. Jenže v Králi Ubu to ještě fungovalo. Po hovnajs se publikum uklidnilo, při „mém zeleném ptáku“ to ale začalo nanovo. Super na tom je, že to Jarry nezamýšlel jako super drama, ale jako recesi a bokovku a dodnes to baví. No a v návaznosti na předlohu – máte rádi Poláky? JJ: V tomhle kontextu jsme nad tím nepřemýšleli. Spíš jsme to brali mezinárodně. AN: To by ses teď spíš měl zeptat, jestli Slováky, ne? (právě začalo utkání ČR X SR – pozn. autora) Slováky mám rád. Co vy? MŠ: Já mám vřelý vztah ke všem slovanským národům. JJ: Já mám vřelý vztah k Dominice Široké. AN: Já mám vřelý vztah spíš k frankofonním národům. Žádný mi ale rozhodně nevadí. JJ: Tohle představení mělo být vlastně o tom, že každý, kdo je xenofobní, tak je debil. Za rozhovor děkuje René Vlasák.

Spílanie, mám zo všetkého najradšej, spílanie, sú moje chvíle najkrajšie, spílanie, som ako v rozprávkovom sne. Zvonček šťastia, aj pre mňa v diaľke krásne znie.

JAKÝ JE VÁŠ FAVORIT LETOŠNÍ FLORY A PROČ? Zuzka Zapletalová (krasavice inteligentní): Goebbels-Baarová, hlavně teda Pechlátova sekvence. Nikdy bych neřekla, že mě může monolog takhle udržet, aniž by jedinkrát opadla moje pozornost. Uhranul mě. Míčová taky dobrý… Lukáš Horký (fotograf DF): Původně jsem myslel, že budu nadšenej jenom z Mikuláška, ale dostala mě hodně i Komedie. Stran symboliky a materiálu pro fotky je pro mě pořád zajímavější Mikulášek, ale obsahově a expresivně zase Komedie. Zatím nejvíc mě zasáhli asi Goebbels s Baarovou. Mladý dramaturg (student): Plánovitě jsem přijel až na Komedii, takže mě zastihujete teprve v běhu, ale zatím věc, co mě nejvíc zaujala a přivodila mi zhruba tři srdeční záchvaty, bylo Srdce temnoty. Patří rozhodně k největším divadelním zážitkům, které jsem kdy měl. Dramaturg až zo Slovenska: GoebbelsBaarová jako pro mě úplně komplexní inscenace, zajímavá od začátku až do konce. Od textu přes výkony herců a režii velmi propracované. Stejně tak mě dnes hodně bavil monolog Lidé jako my, to jsem měl také silný zážitek z obdobných důvodů. Dívka s antibiotiky: Z Mikuláška u mě kraluje Europeana a z Komedie Weissenstein, ten sice teprve bude, ale už nemůžu dospat!

JAKÉMU DIVADLU ČI REŽISÉRU BYSTE VYHRADILI PROFIL V RÁMCI PROGRAMU PŘÍŠTÍ FLORY, BÝT JEJÍM DRAMATURGEM? Zuzka: Bezruči, Pitínský. Mladý dramaturg (student): Divadlo v Dlouhý (i když tam se trošku bojím, co by vybrali za tituly) a Dejvice. Magda, produkční: Jan Antonín. Dramaturg až zo Slovenska: Určitě Pitínský, to by mě potěšilo, a z divadel Dejvice. Antibiotiková: Takovej Frič, Nebeský anebo Skutři. Zajímalo by mě, jestli by mě při vysoké koncentraci jejich poetika neomrzela… a z divadel bych šoupla zase jednou zahraničí – vídeňský Schauspielhaus třeba.

ŠPÍLÁNÍ / FOTO / KEIN SPAß

9

APOKALYPSIS CUM FLUORIS VIII. [Zemřou všechny známé postavy. Zbydou po nich pouze extatické fráze.]

oslepl. Vnímal jejich myšlenky jako linie. Cosi abstraktního.

Fráze: Ty šmíro! Ty fíro! Ty míro! Ty…

Fráze: Fráze.

[A pak vejde on. On, Totální KEKEL. Má brýle, portrét Brühla na zádech, cigáro v koutku i fíro-číro na čele. Vypadá skvěle.]

Totální KEKEL: Všechny ženy mých životů. Pozoruhodné, nádherné bytosti. Éteričnost jako nejsilnější zbraň zbavující jakékoliv nevinnosti – stačilo pomrknutí okem. Stačil pohyb hlavou, vylomení zápěstí z normálu – dotyk. Stačilo uvíznout v hlubokých sexuálních inspiracích. Stačilo cokoliv.

třetí vrstvy. Fráze: Fr…

Totální KEKEL: A bylo toho! Toho mnoho. Mnoho to bylo. Mnoho vysrání jako Heinera Müllera počínání při ranní toaletě. Hovno génia! Jak pravil Jodorowsky: „Je to váš oblíbený profesor, ale sere jako vy všichni!“ A pak přišel dav plačících dětí. Prosil, žadonil, rochnil se. Umíral, zmítal i v křeči se křupal. Byl zde i jejich vychovatel. Nic neviděl. Neviděl jediné z nich. Neviděl jejich utrpení, jejich pláč a tak. Neviděl nic. Neviděl Müllera ani Jodorowského, ni Drábka, Schimmelpfeniga a novou levici Sikory a ultra-impozantního fašistu Varyše a sličné ženy všech mých životů. Neviděl. Jednoduše

Fráze: Fráz… Totální KEKEL: Pohození drdolem. Konzistentní vlasy jehly. Očko bez ručky. Jalovost bez opodstatnění. Fráze: Frá…

Totální KEKEL: Hrdost na gól. Na svůj De gaulle… Fráze: F,,, Totální KEKEL: [mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a mlčí a m*d*ní nikde] Fráze: M*d*t laně…

Totální KEKEL: Jakýsi dirigent jasného konce. Úplná ztráta zemské podlahy. Propadnutí

Zaznamenal Martin Macháček.

KEIN SPAß Přijeli zemědělci do Národního divadla v Praze na balet Labutí jezero. Po čtvrt hodině programu se jeden ptá druhého: „Proč jsou tam ty ženské pořád na špičkách?” Ten zkušeně odpoví: „To víš, je to o labutích, asi je tam nasráno!”

PROGRAM / KOMIKS

10

NE 20. 5. PODZEMNÍ BLUES 10:00 Moravské divadlo WEISSENSTEIN 14:00 S-Cube KONEC KOMEDIE 16:00 Konvikt / šapitó / volný vstup IMPROEPILOG 18:00 Konvikt / Divadlo K3 LEGENDA O SVATÉM PIJANOVI 20:00 S-Cube FESTIVALOVÉ FORTISSIMO 21:30 Konvikt / šapitó / volný vstup

www.divadelniflora.cz facebook.com/divadelniflora

šéfredaktorka: Dominika Široká, redakce: Katarína Cvečková, Martin Macháček, Dominika Šindelková, Vojtěch Varyš, René Vlasák, korektury: Veronika Zýková, foto: Jiří Doležel, Lukáš Horký, sazba: Zdeněk Vévoda email: [email protected] | tisk: Tiskárna ČD, Nerudova 1, Olomouc, tel. 972 741 204, email: [email protected]