Souhrnná analýza platné právní úpravy ČR týkající se dluhové problematiky Zpracováno pro potřeby projektu1: „Rozvoj probačních a resocializačních programů – posílení prevence a ochrany společnosti před opakováním trestné činnosti“, Projekt je financován z programu švýcarsko české spolupráce:
Vypracovaly: Mgr.Iveta Kapusnicová a Mgr. Anna Maixnerová (Občanské sdružení IQ Roma Servis). 1
V rámci projektu se jedná o projektovou aktivitu zaměřenou na téma Sanace dluhů a aktivity Aliance proti dluhům. Analýza byla dokončena v lednu 2013.
OBSAH: OBSAH: ................................................................................................................................................................. 2 ÚVOD ..................................................................................................................................................................... 4 PRÁVNÍ ANALÝZA ............................................................................................................................................ 8 SPOTŘEBITELSKÉ ÚVĚRY ................................................................................................................... 11
I.
I.1.
EVROPSKÁ REGULACE .......................................................................................................................... 12
I.2.
SOUKROMOPRÁVNÍ ASPEKTY ............................................................................................................... 13
I.2.1. I.2.2.
Obecný soukromoprávní rámec....................................................................................................... 13 Ochrana spotřebitele ....................................................................................................................... 18
I.2.3. Zákon o spotřebitelském úvěru ........................................................................................................ 19 I.3. VEŘEJNOPRÁVNÍ ASPEKTY ................................................................................................................... 30 I.3.1. I.3.2.
Správní regulace subjektů poskytujících úvěry ............................................................................... 30 Finanční arbitr ................................................................................................................................ 33
I.3.3.
Trestněprávní úprava ...................................................................................................................... 33
II.
VYMÁHÁNÍ POHLEDÁVEK ............................................................................................................. 37 II.1.
NALÉZACÍ ŘÍZENÍ ................................................................................................................................. 37
II.1.1. II.1.2. II.2. II.3.
Soudní řízení ............................................................................................................................... 37 Rozhodčí řízení ........................................................................................................................... 56
VYKONÁVACÍ ŘÍZENÍ ............................................................................................................................ 60 PŘÍLOHY ............................................................................................................................................... 77 INSOLVENČNÍ PRÁVO ...................................................................................................................... 81
III.
III.1. INSOLVENČNÍ PRÁVO A MOŽNOSTI ŘEŠENÍ ÚPADKU.............................................................................. 81 III.1.1. Vymezení právního rámce insolvenčního řízení .......................................................................... 81 III.1.2. III.1.3.
Úpadek ........................................................................................................................................ 84 Způsoby řešení úpadku ............................................................................................................... 86
III.2. ODDLUŽENÍ .......................................................................................................................................... 88 III.2.1. Navrhovatel ................................................................................................................................. 88 III.2.2.
Náležitosti návrhu a přílohy........................................................................................................ 90
III.2.3. III.2.4.
Zamítnutí návrhu......................................................................................................................... 92 Povolení a schválení oddlužení ................................................................................................... 95
III.2.5. III.2.6.
Odpuštění závazků ...................................................................................................................... 96 Oddlužení manželů ...................................................................................................................... 97
ALTERNATIVY ODDLUŽENÍ ......................................................................................................... 100
IV. IV.1.
SOUČASNÝ STAV PRÁVNÍ ÚPRAVY DLUHOVÉ PROBLEMATIKY ............................................................ 100
IV.1.1.
Systém prevence a řešení předluženosti .................................................................................... 100
IV.1.2. IV.1.3.
Hlavní problémy ....................................................................................................................... 100 Domluva na nižším plnění podle IZ .......................................................................................... 101
IV.2. ALTERNATIVNÍ ZPŮSOBY ODDLUŽENÍ................................................................................................. 102 IV.2.1. Institut dobrovolného narovnání ............................................................................................... 102 IV.2.2.
Sanační fond ............................................................................................................................. 106
2
IV.2.3.
Propojení institutu dobrovolného narovnání a sanačních fondů .............................................. 110
IV.2.4.
Sanace předlužení nízkopříjmových skupin .............................................................................. 110
SHRNUTÍ A DOPORUČENÍ .......................................................................................................................... 113
3
Úvod Proudí k nám informace o zadlužování státu, obcí, domácností. Občas je nám předloženo emotivní zpracování příběhu člověka, který kvůli většímu či nepatrnému závazku skončil v dluzích, ze kterých nemá perspektivu se vymanit. Pronajímatelé si nepřejí, aby si u nich nájemníci nahlašovali trvalé bydliště, a to právě z obav před exekucí. Lze zaznamenat tendenci, že počet zadlužených a předlužených osob roste a že konečná výše vymáhané částky zdaleka neodpovídá té původní. Často se objevuje kritika exekutorů a jejich pracovníků. Pohled na zadluženost a její příčiny se s počtem přibývajících případů mění. Již tolik neslyšíme, že za zadlužeností stojí osobní neodpovědnost člověka či řada špatných rozhodnutí. Stále více je poukazováno na systém samotný a jeho nedostatky. Je skutečností, že se velký počet obyvatel potýká se zadlužeností osobně nebo se v okruhu jejich blízkých osob vyskytuje někdo s podobným problémem. Převzetí závazků a s tím související zadlužení nemusí vždy znamenat negativní následky. Není tedy nutné vyhýbat se dluhům za každou cenu. Problém nastává ve chvíli, kdy již dlužník nemůže splácení závazku zvládnout. Se zadlužeností souvisí jiný termín - předluženost. Stav předluženosti jako takový není výsadou žádné skupiny obyvatel. Předlužeností je obecně chápána situace, ve které již dlužník není schopen své dluhy zvládnout. Insolvenční zákon definuje předlužení jako stav, kdy „má dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku.“ Celkové zadlužení domácností v ČR2
2
ARAD systém časových řad [online], Česká národní banka, [citováno 12. 10. 2012]. Dostupné z URL:
.
4
Vývoj počtu nesplácených úvěrů3
Zvyšující se počet zadlužených (či předlužených) obyvatel můžeme vypozorovat i ve statistikách České správy sociálního zabezpečení, která spravuje agendu zhruba 8,5 milionu klientů (z toho více než 2,9 milionu důchodců). Vyplácí přes 3,5 milionu důchodů a měsíčně kolem 200 tisíc dávek nemocenského pojištění.4 Počet podání v exekuční agendě v letech 2001 až 20105
3
ARAD
systém
časových
řad
[online],
Česká
národní
banka,
[citováno
12.
10.
2012].
Dostupné
z URL:
. 4
Profil organizace [online], Česká správa sociálního zabezpečení, 2011 [citováno 12. 10. 2012]. Dostupné z URL:
. 5
Exekuce z důchodů jsou zátěží nejen pro dlužníky, ale také pro úřad, který je musí vyřizovat [online], Česká správa sociálního
zabezpečení, 2011 [citováno 12. 10. 2012). Dostupné z URL: .
5
Počet výplat exekučních srážek z důchodu v letech 2001 až 20106
Ke srážkám z důchodu dochází v případech, kdy byl nařízen soudní výkon rozhodnutí (či exekuce), výkon rozhodnutí ve správním řízení či v konkursním řízení, ve vyrovnacím řízení a insolvenčním řízení srážkami z důchodu. Srážky lze provést pouze v případě, kdy výše důchodu přesahuje nezabavitelnou částku. První tabulka (počet podání v exekuční agendě) lépe reflektuje zadluženost, protože obsahuje počet příkazů k provedení srážek. V druhé tabulce se objevuje pouze počet skutečně provedených srážek (srážky z důchodu, které mohly být vzhledem k výši vyplácené částky reálně provedeny). Stržené částky nejsou nijak zanedbatelné - za rok 2010 vykázala ČSSZ exekuční srážky z důchodů ve výši více než 514 milionů korun.7 Míra zadluženosti a její struktura je do jisté míry ovlivňována právní úpravou. Stát má možnost legislativními nástroji vhodně zajistit takový stav, jenž bude poskytovat dostatek smluvní volnosti a zároveň předvídat a zamezovat jednáním a situacím neúměrné zatěžujícím věřitele, dlužníky či stát. Tato práce si klade za cíl upozornit na některé aspekty právní úpravy související se zadlužeností a předlužeností. Zaměřuje se na problematické oblasti jako je postavení smluvních stran a možné zneužití z pozice zkušenějšího věřitele, ochrana spotřebitele, obrana a ochrana žalovaného v soudním (rozhodčím) řízení či povinného v exekučním řízení, navyšování pohledávek a v neposlední řadě na existující i možné alternativní způsoby oddlužení. Vychází přitom z cílů Aliance proti dluhům. Aliance proti dluhům je odborná platforma zabývající se problematikou předluženosti. Sdružuje odborníky a experty ze státních institucí a nevládních neziskových organizací, zejména těch, které se předlužeností a jejím řešení aktivně zabývají. Snahou Aliance je otevírat a podporovat diskuse
6
Exekuce z důchodů jsou zátěží nejen pro dlužníky, ale také pro úřad, který je musí vyřizovat [online], Česká správa sociálního
zabezpečení, 2011 [citováno 12. 10. 2012). Dostupné z URL: 7
Exekuce z důchodů jsou zátěží nejen pro dlužníky, ale také pro úřad, který je musí vyřizovat [online], Česká správa sociálního
zabezpečení, 2011 [citováno 12. 10. 2012]. Dostupné z URL:
6
vedoucí ke změnám s cílem zlepšit stávající stav a řešit rizikové sociální situace, které jsou ovlivněny a způsobeny předlužeností.8 Tato práce se snaží reflektovat nejčastější úskalí související se zadlužeností tak, jak se ukazují v praxi a srozumitelně je předat širší veřejnosti. Analýza se zaměřuje jenom na vybrané části právní úpravy zadluženosti, a snaží se je podat tak, aby byly srozumitelné i laikům. Práce reflektuje zkušenosti autorů z praxe.
8
Tisková zpráva Aliance proti dluhům pomáhá snižovat rizika předlužování [online], Probační a mediační služba ČR, 2012 [citováno
12. 10. 2012]. Dostupné z URL: https://www.pmscr.cz/scripts/aktuality_detail.php?IDA=489.
7
Právní analýza Přehled stěžejních právních předpisů dotýkajících se zadluženosti: -
zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník
-
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
-
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
-
zákon č.120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů
-
zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)
-
zákon č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů
-
zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele
-
zákon č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový
-
zákon č. 21/1992 Sb., o bankách
-
zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích
-
zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání
-
zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech
-
zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku
-
zákon č. 229/2002 Sb. o finančním arbitrovi
-
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů
-
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)
-
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem
Poznámka Pokud není uvedeno jinak, jsou všechny právní předpisy uvedené v textu této práce, míněny ve znění pozdějších předpisů. Pokud není uvedeno jinak, je daň z přidané hodnoty míněna ve výši 19% z hodnoty zboží nebo služby. 8
Přehled použitých zkratek: APD – Aliance proti dluhům ČNB - Česká národní banka ČOI - Česká obchodní inspekce ČSSZ – Česká správa sociálního zabezpečení EU – Evropská unie EŘ – zákon č.120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ESD - Evropský soudní dvůr FO – fyzická osoba NS ČR – Nejvyšší soud České republiky ObchZ – zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník OSŘ – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád OZ – zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník RPSN – roční procentní sazba nákladů SDEÚ – Soudní dvůr Evropské unie SJM – společné jmění manželů SOS - Sdružení obrany spotřebitelů, o.s. TZ – zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ÚS (ČR) – Ústavní soud (České republiky) ZoR – zákon č. 94/1963 Sb., o rodině ZoRP – zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů ZRŘ – zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů 9
ZSÚ – zákon č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů
10
I. Spotřebitelské úvěry Úvod Spotřebitelské úvěry jsou jednou z hlavních příčin zadlužování obyvatelstva. Poskytování a využívání spotřebitelských úvěrů jistě není samo o sobě negativním jevem. Podmínkou ale je, aby se tak dělo v určitých mantinelech. Ty jsou spatřovány v: -
odpovědném zadlužování se finančně gramotného spotřebitele
-
odpovědném poskytování úvěrů věřitelem
První z nich je otázkou výchovy spotřebitele již na školách, zejména zařazením finančního vzdělávání do rámcových vzdělávacích programů. Důležitá je rovněž osvěta u obyvatelstva v produktivním věku a rizikových skupin, jako jsou důchodci, mladé rodiny, lidé ohrožení sociálním vyloučením apod. Odpovědným poskytování úvěrů se stát snaží zabezpečit regulaci prostřednictvím právních předpisů a kontrolou jejich dodržování. Tato právní regulace, její pozitiva a negativa jsou předmětem následující kapitoly.
Vymezení právního rámce Právní rámec vztahů vyplývajících ze smluv o spotřebitelských úvěrech je dán předpisy soukromého práva. Do této skupiny spadá zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který obsahuje základní právní úpravu soukromoprávních vztahů (zásady, náležitosti právních úkonů, smlouvy apod.) a právní úpravu ochrany spotřebitele. Základní prvky smluvního vztahu mezi spotřebitelem a poskytovatelem úvěru může, vedle občanského zákoníku, upravovat rovněž zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Speciálním právním předpisem, který řeší otázky spotřebitelských úvěrů, je zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Úvěrová problematika, má vedle soukromoprávního rozměru, i rozměr veřejnoprávní. Tento rozměr je obsažen v regulaci a dozoru nad subjekty poskytujícími nebo zprostředkujícími úvěry (za příklad lze uvést zákon o bankách, živnostenský zákon, apod.). Nelze opomenout ani trestněprávní rozměr, neboť v souvislosti s poskytováním úvěrů může dojít, jak na straně poskytovatele, tak na straně spotřebitele, k jednání, které lze kvalifikovat jako trestný čin.
11
I.1. Evropská regulace Ochrana spotřebitele je, v souvislosti s posilováním spotřebitelského rozměru vnitřního trhu, jedním ze stěžejních témat politiky EU. Aktuální směřování spotřebitelské politiky je popsáno ve strategickém plánu pro léta 2007 – 2013. Cílem této politiky je posílit postavení spotřebitelů v EU, zvýšit jejich blahobyt a uchránit je před závažnými riziky a hrozbami.9 Regulace oblasti spotřebitelského práva probíhá formou směrnic – sekundárních právních předpisů, které nejsou pro občany přímo závazné, ale musejí být implementované do vnitrostátních právních řádů. O významu této oblasti svědčí i počet směrnic, které se dotýkají ochrany spotřebitele.10 V souvislosti se spotřebitelskými úvěry nás zajímají především směrnice, jež chrání ekonomické zájmy spotřebitele. Klíčovými jsou:
Směrnice Rady 93/13/EHS Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách v spotřebitelských smlouvách zavádí jednotnou ochranu spotřebitele před nepřiměřenými smluvními podmínkami, které nebyly individuálně sjednané. Dále zavádí požadavek jasnosti a srozumitelnosti smluvních ustanovení a ukládá členským státům vytvoření postupu, který zabrání dalšímu používání nepřiměřených podmínek ve smlouvách. Směrnice upravuje jen minimální standard ochrany, jež mohou státy rozšířit. První dva uvedené body byly implementovány do ustanovení občanského zákoníku. Implementaci je však vytýkáno několik vad. V roce 2007 dokonce Evropská komise zahájila proti České republice řízení pro porušení povinnosti provedení náležité implementace. Předmětem výtek se stalo zejména to, že neplatnost smluvních ustanovení, která obsahovala nepřiměřené podmínky, byla koncipována jako relativní. Spotřebitel ji tak musel namítat, podléhala promlčení a soudy k ní nemohly přihlížet ex offo.11 Tento problém zákonodárce posléze odstranil novelou č. 155/2010 Sb., účinnou k 1. 8. 2010. Třetí bod našel své vyjádření v § 25 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, který dává sdružením na ochranu spotřebitelů možnost podat návrh na zahájení řízení u soudu o zdržení se protiprávního jednání ve věcech ochrany práv spotřebitelů.
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru již byla přijata v režimu maximální harmonizace. Z toho důvodu nemohou členské státy zavádět odchylnou úpravu v oblastech, které podléhají harmonizaci. v oblastech, které sjednocení nepodléhají, je státům 9
Sdělení Komise Radě, Evropskému parlamentu a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru ze dne 13. 3. 2007 KOM
(2007)99
v konečném
znění.
[online]
Změněno
9.
8.
2012
[citováno: 10.10.2012].
Dostupné
. 10
SELUCKÁ, M., Ochrana spotřebitele v soukromém právu. Praha : C.H. Beck, 2008. s. 3-6.
11
SELUCKÁ, M., Ochrana spotřebitele: nenápadná změna se zásadními dopady. Právní rozhledy, 2010, č. 14 s. 513 – 517.
12
z
URL:
ponechána plná suverenita. K přijetí této směrnice bylo přistoupeno z důvodu toho, že předchozí způsob minimální harmonizace, který umožňoval členským státům přijmout různá kogentní ustanovení přísnější než ustanovení podle směrnice 87/102/EHS, bránil vytvoření jednotného vnitřního trhu.12 Novinkou bylo zejména zavedení možnosti odstoupení spotřebitele od smlouvy o spotřebitelském úvěru a rozšíření informační povinnosti poskytovatele úvěru. V případě nejasností spojených s implementací, musí být vnitrostátní právní předpisy vykládány v souladu se směrnicemi. Pokud se stane, že stát směrnici netransponuje vůbec, nebo tak neučiní zcela v souladu s požadavky směrnice, může se spotřebitel, bude-li z toho důvodu poškozen na svých právech, domáhat po státu náhrady vzniklé škody. Poznámky z praxe Jen stěží si lze představit, že se běžný spotřebitel nemající právního vzdělání, bude po státu domáhat náhrady škody, která mu vznikla v důsledku neprovedení směrnice. Vzhledem k tomu mají v případech nesprávné implementace stěžejní roli soudy. Jejich úlohou je vykládat právní předpisy v souladu s právem EU.13 Co se týče požadavku směrnice, která zabraňuje dalšímu používání nepřiměřených podmínek, nelze tento požadavek považovat za dostatečně naplněný. Sdružení na ochranu spotřebitelů sice někdy zápůrčí žaloby podávají, ale zatím jsme nezaznamenali, že by měla některá z nich úspěch. Výjimkou je spor SOS (toho času v likvidaci) a společnosti Finpomoc, kde soud prvního stupně rozhodl ve prospěch SOS. Společnost Finpomoc se však odvolala a dle našich informací, nebylo zatím ve věci rozhodnuto.
I.2. Soukromoprávní aspekty I.2.1. Obecný soukromoprávní rámec Abychom poskytli ucelený obraz právní úpravy spotřebitelských úvěrů, zabýváme se nejen speciálními právními předpisy, ale i obecnými pravidly, která jsou obsažena v OZ a ObchZ. Obecná právní úprava se totiž použije v případech, kdy ZSÚ předmětnou otázku neřeší (např. na neplatnost právních
úkonů,
přiměřenost
smluvních
pokut
a
neplatnost
nepřiměřených
podmínek
ve spotřebitelských smlouvách). Z obecných pravidel jsou pro danou problematiku klíčové základní zásady (zejména dobré mravy), otázka neplatnosti právních úkonů, přiměřenosti smluvních pokut a ustanovení chránící spotřebitele.
12
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady
87/102/ES, Preambule. 13
Samozřejmě s výjimkou případů, kdy by takový výklad byl v přímém rozporu se zněním právního předpisu. V tom případě
spotřebiteli skutečně nezbývá nic, jen obrátit se na stát s požadavkem náhrady škody.
13
Použití obchodního zákoníku Základní náležitosti úvěrových smluv obsahuje ObchZ v ustanoveních § 497 - 507. V těchto otázkách se tedy postupuje dle ObchZ. Jak bude uvedeno níže, pod pojem spotřebitelský úvěr spadá více typů smluv. Všechny neupravuje ObchZ, například smlouvu o půjčce najdeme v § 657 – 658 OZ, pro většinu smluv o finančních službách je ovšem typické ujednání14 smluvních stran při použití ObchZ. Skutečnost, že smlouva se řídí ObchZ, však nemůže vyloučit aplikaci ustanovení OZ a jiných předpisů chránících spotřebitele. Ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ, stanoví rovněž, že „smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinnosti z těchto vztahů podle občanského zákoníku.“ Konkrétním příkladem odpovědnosti za porušení povinnosti je povinnost platit úrok z prodlení. ObchZ umožňuje smluvním stranám sjednat si úrok z prodlení podle jejich uvážení. Vzhledem k výše uvedené ochraně, ale v případě, kdy bude na jedné straně stát spotřebitel, může být tento úrok sjednán pouze ve výši dané OZ. K tomuto závěru došla rovněž judikatura.15 Poznámky z praxe I když je nemožnost přiznat v spotřebitelských vztazích smluvní úrok z prodlení se sazbou vyšší než jakou stanovuje zákon16, judikována již delší dobu a judikatura je konstantní, některé soudy (zejména je-li vydáván platební rozkaz) přiznají i úroky z prodlení nad zákonnou sazbu. Setkáváme se s tím, že věřitelé i nadále v žalobách požadují vyšší úroky z prodlení. Až ve chvíli, kdy tuto skutečnost spotřebitel namítne ve vyjádření k žalobě nebo odporu, vezme věřitel žalobní návrh částečně zpět.
Základní zásady soukromého práva Vedle právních předpisů sehrávají důležitou roli v právu i obecné zásady, na kterých je celý právní systém postaven. V souvislosti s otázkou regulace spotřebitelských úvěrů, jsou nejčastěji diskutovány zásada autonomie vůle stran (zjednodušeně řečeno: pokud člověk jako rozumná a myslící bytost učiní úkon dobrovolně, předpokládá se, že zvážil všechny pro a proti, takže není důvod, aby takovým úkonem nebyl zavázán) a ochrana slabší smluvní strany (spotřebitel nemá potřebné znalosti a zkušenosti, aby domyslel všechny důsledky, takže je potřeba mu poskytnout možnost vyvázat se
14
Je otázkou, nakolik je možné mluvit o dohodě v případě, kdy ustanovení o volbě ObchZ je součástí adhezní formulářové smlouvy,
na které spotřebitel nemá možnost cokoliv změnit. 15
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 15 Co 707/2008: Má-li smlouva
o úvěru uzavřená mezi peněžním ústavem a fyzickou osobou charakter spotřebitelského úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb., lze platně
sjednat
úrok
z prodlení
pouze
do
výše
stanovené
občanskoprávními
. 16
K datu 30. 9. 2012 byla sazba zákonného úroku z prodlení 7,25% p.a.
14
předpisy.
Dostupné
z:
z takového vztahu anebo zabránit, aby takový úkon vůbec učinil). Ačkoliv jsou tyto dvě zásady ve vzájemném rozporu, jsou obě základními principy soukromého práva a je nevyhnutelné, najít mezi nimi vhodnou proporcionalitu.17 Další zásadou, kterou nelze opomenout, je zásada souladu s dobrými mravy. Dobré mravy patří k takzvaným ekvitním zásadám, jejichž úkolem je právě vyvažování svobody a rovnosti v systému soukromého práva.18 V platném právu nalézají dobré mravy vyjádření v § 3 odst. 1 OZ, dle kterého „výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“ Sankci za porušení této podmínky, při učinění právních úkonů, obsahuje § 39 OZ, dle kterého je absolutně neplatný právní úkon, „který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.“ Přesnou definici pojmu dobré mravy, zákon neobsahuje a výklad je ponechán rozhodovací praxi soudů. Co je a co není v rozporu s dobrými mravy, je tedy nutné posuzovat vždy, dle konkrétních okolností případu.19
Neplatnost právních úkonů Dobré mravy jsou důležitým korektivem práv a povinností vznikajících ze spotřebitelských smluv. Nejčastěji dochází k jejich aplikaci na základě § 39 OZ, když soudy rozhodují o neplatnosti právního úkonu (nebo jeho části) z důvodu rozporu s dobrými mravy. Zákonodárce koncipuje neplatnost dle § 39 OZ jako absolutní. Znamená to, že soud k neplatnosti přihlíží z úřední povinnosti, aniž by spotřebitel musel vznést námitku. Nepromlčuje se možnost domáhat se absolutní neplatnosti. Typickým příkladem absolutně neplatného právního úkonu jsou tzv. lichevní smlouvy. Současný OZ sice tento pojem nezná, ale soudy jej definovaly dle vzoru prvorepublikové právní úpravy jako: „smlouvy, kde jedna smluvní strana uzavře smlouvu zneužívajíc něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O takovou lichevní smlouvu půjde tam, kde jednající v konkrétním případě věděl, anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil. Přitom se nevyžaduje, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin.“ 20
17
SELUCKÁ, M., Ochrana spotřebitele v soukromém právu. Praha : C.H. Beck, 2008. s. 9 až 13.
18
HURDÍK, J., LAVICKÝ, P., Systém zásad soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 2010. s. 66-75.
19
Judikatura upouští od snah o vytvoření obecných definicí, jak tomu bylo například v rozsudcích NS a ÚS (příkladem lze uvést
Usnesení ÚS ze dne 26.2.1998 sp. zn. II ÚS 249/97: „Dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.“) a zaměřuje se na vymezení dobrých mravů pro konkrétnou situaci. K tomu srovnej: HURDÍK, J., LAVICKÝ, P., Systém zásad soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s.123. 20
ŠVESTKA, J., Spáčil, J., et al. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, s.331 a Rozhodnutí NS ČR sp.
zn. 22 Cdo 1993/2001.
15
Nepřiměřenost vzájemných plnění u spotřebitelských úvěrů přitom nezřídka spočívá v nepřiměřeně vysokých úrocích. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR je nepřiměřený úrok „sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček“.21 Další judikatura NS ČR pak považuje za nepřiměřený již téměř 4 násobek maximálního bankovního úroku. Tato skutečnost odůvodňuje právní závěr, že jde o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy absolutně neplatné podle § 39 občanského zákoníku. 22 V souvislosti s nepřiměřeně vysokými úroky představuje problém i ujednání pravidel pro započítávání splátek. Téměř ve všech případech se započítává splátka nejdříve na úroky, smluvní pokuty, poplatky a až následně na jistinu. V extrémních případech se dlužník může dostat do situace, že hradí jen úroky a pokuty, takže dluh neustále narůstá a jeho splacení není reálné.
Smluvní pokuty Tam, kde se dá problematické ustanovení od zbytku smlouvy oddělit, preferuje judikatura jen neplatnost jednotlivých ustanovení, které odporují dobrým mravům před neplatností celé smlouvy. Ve spotřebitelských smlouvách půjde nejčastěji o nepřiměřené zajištění pohledávek a ustanovení o smluvních pokutách. Smluvní pokuta, jakožto peněžitá částka, kterou je účastník smluvního vztahu povinen zaplatit druhé straně v případě porušení povinnosti, plní zejména funkci zajišťovací (nutí dlužníka pod pohrůžkou sankce splnit povinnost) a funkci paušální náhrady škody.23 Smluvní pokuty mohou být vyjádřeny různou formou (procentuálně, pevnou částkou, jednorázově, opakovaně apod.) a stanoveny v různé výši. Dle současné judikatury24 je maximální přípustná smluvní pokuta ve výši 0,5% dlužné částky denně, což při přepočtu na roční sazbu činí 182,5%. 25 Touto sazbou argumentují soudy ve svých rozhodnutích již 6 let, je však potřeba dbát na to, aby „nesklouzly“ k pouhému poměřování výše smluvní pokuty, ale posuzovaly i ostatní smluvní ustanovení a okolnosti vzniku závazku. V celkovém kontextu může být i nižší pokuta nemravná.
21
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005.
22
Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 15. 12. 2004 sp. zn. 21Cdo 1484/2004.
23
ŠVESTKA, J., Spáčil, J., et al. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008 , s. 1448.
24
Rozhodnutí NS ČR 33 Odo 438/2005: Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky se v otázce úměry této sankční
povinnosti již ustálila. Zatímco smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy, ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům. 25
K zamyšlení uvádíme skutečnost, že v případě, kdy by bylo ustanovení ve smlouvě pojmenováno smluvní úrok z prodlení,
nepřípustná by byla již sazba vyšší než 7,25 % ročně (sazba zákonného úroku z prodlení k 30. 9. 2012).
16
V případě, kdy soud dospěje k závěru, že smluvní pokuta je nepřiměřená, smluvní ujednání zruší. Soud nemá u spotřebitelských úvěrů možnost, přiměřeně snížit výši smluvní pokuty. V souladu s § 262 odst. 4 ObchZ, dopadá na tento institut regulace OZ, která nedává soudci možnost, aby pokuty přiměřeně snížil.
Zajištění závazků Ačkoliv plní smluvní pokuta zejména funkci zajišťovací, věřitelé ji vnímají spíše jako institut sankční. Splnění smluvní povinnosti se snaží zajistit dalšími prostředky (např. ručitelem, zástavním právem, zajišťovacím převodem práva nebo blankosměnkami apod.). I zajišťovací prostředky však musejí splňovat princip proporcionality a neodporovat dobrým mravům, jinak budou stiženy absolutní neplatností. Kontrola nepřiměřeného zajištění pohledávek by měla být (u spotřebitelských úvěrů) posílena připravovanou novelou ZSÚ. Tato totiž obsahuje návrh ustanovení § 18a: „Zajištění spotřebitelského úvěru nesmí být ve zcela zjevném nepoměru k hodnotě zajišťované pohledávky.“ Nepřiměřené zajištění pohledávky bude pak zakládat absolutní neplatnost pro rozpor se zákonem. Poznámky z praxe Z výše uvedeného vyplývá, že teoreticky se spotřebitel nemusí aktivně bránit, aby mu byla poskytnuta ochrana před nemravným jednáním věřitele. Orgán, jenž o nároku věřitele rozhoduje, by měl sám zvážit, jestli neexistují důvody pro uplatnění absolutní neplatnosti. V praxi se však setkáváme s případy, kdy soudy, a potažmo rozhodci, soulad s dobrými mravy nezkoumají, ač by měli. Zejména v rozkazních řízeních a v řízeních před rozhodcem, bývají přehlížené i evidentní rozpory s dobrými mravy. Na druhé straně se skýtá otázka, jaké kroky může spotřebitel učinit v případě, kdy zjistí, že požadavky věřitele jsou nepřiměřené a celá smlouva nebo alespoň smluvní pokuta odporuje dobrým mravům. Domluva s věřitelem na nápravě pravděpodobně nebude možná. Autoritativně může rozhodnout jedině soud nebo rozhodce. Jako jediná možnost aktivní obrany se jeví podání určovací žaloby dle § 80 písm. c) OSŘ. s žalobou je však spojeno hned několik problémů26: -
základní procesní podmínkou je prokázání naléhavého právního zájmu. Spotřebitel musí tvrdit a prokázat:
26
o
reálnou hrozbu, že věřitel po něm bude nárok vymáhat
o
že tato hrozba mu objektivně způsobuje značnou nejistotu
o
že tato nejistota jej nepřiměřeně poškozuje
SVOBODA, K., Negativní určovací žaloba. Právní rozhledy. [online] Dostupné z URL: http://pravniradce.ihned.cz/c1-22809880-
negativni-urcovaci-zaloba.
17
-
v případě, že věřitel mezitím podá žalobu na plnění, řízení o určovací žalobě bude zastaveno a existuje riziko, že spotřebitel bude muset protistraně uhradit náklady řízení
-
je náročné zformulovat petit tak, aby obsáhl všechny možné varianty
-
rozhodnutí zavazuje jen účastníky řízení, takže kdyby věřitel pohledávku postoupil, bylo by nutné, zopakovat řízení o určovací žalobě
Možnost spotřebitele, bránit se vůči neoprávněným nárokům věřitele, je tak diskutabilní a účinnost této obrany je nejistá. Spotřebiteli, který navíc nemá potřebné znalosti právní úpravy, tak většinou nezbývá, než vyčkávat v nejistotě (i několik let), než věřitel podá žalobu na plnění.
I.2.2. Ochrana spotřebitele Právní úprava Ustanovení na ochranu spotřebitele se staly součástí občanského zákoníku transformací komunitárního práva. Největší dopad na oblast spotřebitelských úvěrů mají přitom ustanovení § 55 a 56 OZ. Ustanovení § 55 OZ obsahuje zákaz odchýlit se od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se nemůže vzdát práv, které mu zákon garantuje a nemůže zhoršit své postavení. Slovy „odchýlit se od zákona“ jsou přitom myšlena dispozitivní ustanovení, která běžně připouštějí, aby si účastníci smluvního vztahu upravili podmínky odlišně. Důležité je rovněž interpretační pravidlo, zakotvené v § 55, dle něhož se v případě pochybností přednostně použije výklad, který je pro spotřebitele příznivější. Většina spotřebitelských smluv je totiž adhezních, kdy spotřebitel nemůže do textu zasahovat. Z toho důvodu by bylo nespravedlivé, aby nejasnosti byly vykládány k tíži spotřebitele.27 V souladu se směrnicí vymezuje § 56 ustanovení, která nesmějí být obsažena ve spotřebitelských smlouvách. Ustanovení odst. 1 nejdříve stanovuje obecnou generální klauzuli: „Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.“ Generální klauzule je následně doplněna demonstrativním výčtem. Ustanovení § 55 odst. 2 postihuje nedovolená ujednání ve spotřebitelských smlouvách absolutní neplatností.
Nedostatky implementace Jak jsme uvedli výše, implementace směrnice nebyla provedena zcela bez chyb. Hlavním problémem byla koncepce relativní neplatnosti, jež nenaplňovala požadavky směrnice. Nápravu sjednal
27
ŠVESTKA, J., Spáčil, J., et al. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008 , s. 487 až 489.
18
zákonodárce novelou č. 155/2010 Sb., účinnou k 1. 8. 2010. Judikatura i teorie pak dovodila, že absolutní neplatnost dopadá rovněž na smlouvy, které byly uzavřené před účinností novely.28 Kritizováno pro svou nesystematičnost, je rovněž použití formulace „v rozporu s požadavkem dobré víry.“ Jde o doslovný překlad textu směrnice, který neodpovídá českému významu právního pojmu dobrá víra. V české verzi směrnice je přitom použit termín „v rozporu s požadavkem přiměřenosti.“ V tomto smyslu je pak potřeba vykládat i předmětné ustanovení zákona. Přičemž přiměřenost je kritériem širším než v předchozí části, kde byly zmiňované dobré mravy (které jsou někdy dávány za ekvivalent pojmu dobrá víra ve smyslu § 55 OZ), takže bude mít na neplatnost nepřiměřených ustanovení i širší dopad.29 Pokud jde o výčet v § 56 odst. 3, tento slouží jen jako příklad. V případě, že ujednání ve spotřebitelské smlouvě naplňuje znaky generální klauzule, musí být shledáno absolutně neplatným. Poznámky z praxe Směrnice Rady 93/13/EHS (o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách) řadí v demonstrativním výčtu mezi nedovolená i ujednání „o zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva.“ Tento příklad nebyl převzat do ustanovení zákona. Navzdory tomu je možné, poukazem na nedovolenost takového ujednání, argumentovat v starších případech rozhodčích doložek, skrytých ve všeobecných obchodních podmínkách (uzavřených před 1. 4. 2012), které nemusejí splňovat zpřísněná kriteria, které byly zavedené novelou zákona o rozhodčím řízení. Ačkoliv je právní úpravě (zejména § 55) vytýkáno, že je příliš široká a spotřebitele nejen chrání, ale i nepřiměřeně omezuje, narážíme zde opět na problém neznalosti spotřebitele. Ten není schopen právní úpravu využít a aktivně hájit svá práva.
I.2.3. Zákon o spotřebitelském úvěru Speciální ustanovení, chránící spotřebitele při uzavírání smluv o spotřebitelském úvěru, obsahuje zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, který je implementací 28
K tomu srovnej například rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 21 Co 454/2010: „Současná soudní praxe
vychází nejen z doktrinálního výkladu ustanovení § 55 a § 56 obč. zák. podaného zejména in Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 530 až 535 a str. 540 až 543, ale i z rozhodovací praxe Evropského soudního dvora (k tomu srov. v rozsudku ze dne 4. 6. 2009, C-243/08 ve věci Pannon GSM Zrt. proti Erzsébet Sustikné Györfi: „Článek 6 odst. 1 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl.“). V neposlední řadě je třeba v souvislosti s řešením otázky prioritní aplikace unijního práva akcentovat znění článku 10 Ústavy České republiky a rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 7. 6. 2008, zn.: C-115/08 ve věci Land Oberöstereich proti ČEZ, a. s.“ 29
ŠVESTKA, J., Spáčil, J., et al. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008 , s. 494 -497.
19
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES (o smlouvách o spotřebitelském úvěru). V českém právním systému nahradil ZSÚ do té doby účinný zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávaní spotřebitelského úvěru, a posílil ochranu spotřebitele. Přijetím ZSÚ došlo zejména k rozšíření informační povinnosti věřitele a rozšíření možností odstoupení od smlouvy o úvěru.
Věcná působnost zákona ZSÚ upravuje odložené platby, půjčky, úvěry a jiné obdobné finanční služby, přičemž podmínkou je, aby na straně dlužníka vystupoval spotřebitel a na straně věřitele podnikatel. Věcná působnost zákona je dále upřesněná negativním výčtem v ustanovení § 2 ZSÚ. Podle tohoto ustanovení se ZSÚ nepoužije na finanční službu: -
poskytnutou pro účely bydlení, je-li současně zajištěna nemovitostí
-
sjednanou v podobě nájmu nebo leasingu bez povinnosti koupit předmět smlouvy
-
bezúročnou
-
nižší než 5 000, Kč a vyšší než 1 880 000 Kč
-
poskytnutou zaměstnavatelem
-
sjednanou obchodníkem s cennými papíry
-
v podobě bezplatného odložení platby, poskytovanou omezenému okruhu osob ve veřejném zájmu
-
s přenecháním věci, přičemž věřiteli nevzniká právo na vrácení peněz
-
obsaženou ve smíru, uzavřeném před soudem
Na vyjmenované finanční služby tak nedopadají speciální ochranná ustanovení ZSÚ, což by mohlo způsobit problémy ve dvou případech: U půjček sjednaných bez úroků a bez dalších poplatků se počítá s tím, že jde o službu výhodnou pro spotřebitele. Problémy nastanou v případě, kdy spotřebiteli bude ve skutečnosti vyplacena nižší suma, než jaká byla sjednána ve smlouvě. V takovém případě však nelze finanční službu považovat za bezplatnou, jelikož existuje kladný rozdíl, mezi celkovou částkou poskytnutou spotřebiteli a celkovou částkou spotřebitelem splatnou. Za těchto podmínek se ZSÚ bude vztahovat na finanční službu. Úvěry, jejichž výše nedosahuje částky 5 000 Kč, jsou vyloučeny z působnosti ZSÚ, aby nedocházelo k nepřiměřené administrativní zátěži u nízkých půjček. Zákonodárce v ZSÚ předvídal možnost obcházení zákona řetězením nízkých půjček. Tuto situaci legislativně podchytil, takže za určitých podmínek, požadavky ZSÚ dopadnou i na nižší půjčky.
20
Poznámky z praxe Vyloučení úvěrů do 5 000 Kč z působnosti ZSÚ může mít další dopady, které zákon nepředvídá. Spotřebiteli nemusí být poskytnuty všechny informace pro odpovědné rozhodnutí a věřitel není povinen prověřit bonitu spotřebitele. Spotřebitel nemůže od takové smlouvy odstoupit. Naúčtováním smluvních pokut a poplatků za vymáhání, pak může být úvěr i několikanásobně navýšen. Novela ZSÚ navíc počítá se zavedením nových ochranných opatření: zákaz využívání směnek k zajištění závazků ze spotřebitelských úvěrů, zákaz využívání telefonních čísel s vysokou sazbou, apod. Ty se vzhledem k výše uvedenému, na úvěry do 5 000 Kč vztahovat nebudou.
Povinnosti věřitele ZSÚ ukládá poskytovatelům spotřebitelských úvěrů řadu povinností jako odraz požadavku odpovědného zadlužování. Informační povinnost má spotřebiteli zaručit, že získá potřebné informace, aby se dokázal rozhodnout, jestli je pro něj úvěr vhodný, či nikoliv. Pro případ, že by spotřebitel takového úsudku nebyl schopen, musí schopnosti spotřebitele úvěr splácet prověřit i věřitel. Ověření bonity klienta Dle ZSÚ § 9 odst. 1 „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr…“ Předmětné ustanovení sjednocuje povinnosti pro bankovní a nebankovní věřitele, neboť bankám je povinnost postupovat při poskytování úvěrů obezřetně uložena v § 12 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Při prověřování bonity je věřitel povinen postupovat s odbornou péčí. To znamená kvalifikovaně (předpokládá se, že má potřebné znalosti o finančním trhu), čestně a odpovědně.30 Povinnosti věřitele k prověření bonity klienta odpovídá povinnost klienta poskytnout věřiteli pravdivé, úplné a přesné údaje, které jsou nezbytně potřebné pro takové posouzení. Věřitel však nesmí automaticky spoléhat na pravdivost údajů. Právě z důvodu, že zákon vyžaduje, aby věřitel postupoval s odbornou péčí, musí si získané údaje ověřit. 31 Ověření bonity chrání jak spotřebitele, tak podnikatele. Je v zájmu obou stran, aby úvěr nebyl poskytnut v případech, kdy je zřejmé, že dlužník jej nebude schopen splácet. Poskytnutím úvěru
30
WACHTLOVÁ, L., SLANINA, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 100.
31
K tomu srovnej například rozhodnutí NS ČR ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006: ...žalobkyně nepostupovala s náležitou
odbornou péčí, pokud se spokojila pouze s domněnkami o vlastnictví k danému automobilu založenými na faktuře vystavené žalovanou, ústních informacích žalované a na faxové fotokopii technického průkazu vozidla. Zaslání technického průkazu faxem nemohlo věrohodně doložit skutečnost, že originál technického průkazu je v držení K. G. s.r.o., že společnost K. G. s.r.o. žalované uhradila cenu vozidla a že je vlastníkem předmětného automobilu.
21
klientovi, který není dostatečně bonitní, totiž vznikne škoda, jak věřiteli (nevrácení půjčených finančních prostředků), tak dlužníku (exekuce, insolvence a rozprodání majetku). Nesplní-li poskytovatel úvěru povinnost ověření bonity, mohl by se po něm dlužník domáhat náhrady škody. Jiný soukromoprávní postih pro věřitele, který poruší povinnost ověření bonity, zákonem dán není. Vedle toho se věřitel dopustí správního deliktu, za který mu může být uložena pokuta až do výše 5 000 000 Kč. Poznámky z praxe Zájmem nepoctivých věřitelů, je spíše než vrácení finančních prostředků, vytvoření „trvale udržitelného dluhu.“ Úvěry vědomě poskytují i spotřebitelům, u kterých je zřejmé, že svůj dluh nezvládnou řádně splácet. Věřitel však získá úroky z prodlení a vysoké smluvní pokuty. V praxi se setkáváme s tím, že bonita klienta není ověřována vůbec, nebo jen formálně: - věřitel poskytne úvěr, aniž by si cokoliv ověřoval - ověření má jenom formální charakter (věřitelé spoléhají na ničím nepodložená tvrzení dlužníka) - požadované informace za klienty vypíše do žádosti o úvěr obchodní zástupce, a to za účelem získání odměny za zprostředkování úvěru tak, aby to „sedělo“ a úvěr mohl klient získat - věřitel ví, že jde o klienty neschopné úvěr splácet, protože své služby cíleně nabízí v tzv. sociálně vyloučených lokalitách - věřitel si bonitu klienta prověří, a ačkoliv je zřejmé, že spotřebitel nebude schopen splácet, úvěr mu poskytne. Zároveň je ve smlouvě uvedeno, že se jedná o vysoce rizikový úvěr. Vysokou rizikovostí věřitel následně odůvodňuje vysokou RPSN, úrok a nepřiměřené smluvní pokuty32 Na výše popsané nekalé praktiky reaguje rovněž navrhovaná novela ZSÚ. Ustanovení § 9 by mělo nově explicitně stanovit, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, bude-li po posouzení úvěruschopnosti zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, čímž by se mělo zamezit obcházení zákona. Současně se zavádí soukromoprávní postih za porušení této povinnosti, kterou je neplatnost smlouvy.33 Informační povinnost ZSÚ jasně vymezuje, jaké informace musí spotřebitel v jednotlivých fázích kontraktace obdržet. Tyto mu mají pomoci zorientovat se v nabídce spotřebitelských úvěrů a posoudit, jestli bude schopen vybraný úvěr splácet.
32
Závěry z ankety mezi neziskovými organizacemi prezentovány v na kulatých stolech APD.
33
Vládní návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 145/2010 Sb. z 22. 8. 2012 „Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud
je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“
22
Vedle taxativně vymezeného rozsahu poskytnutých informací (výčty povinných informací jsou obsažené v jednotlivých přílohách ZSÚ) je důležitý i způsob, jakým byly spotřebiteli předány. Povinné informace v reklamě Je-li úvěr nabízen reklamou, která obsahuje jakýkoliv údaj o nákladech (RPSN, úroky, poplatky), musí reklama současně obsahovat jasným, výstižným a zřetelným způsobem (formou reprezentativního příkladu) zákonem stanovené informace. Za reklamu se přitom podle úředního sdělení ČNB považují „všechny způsoby reklamy od televizních reklamních spotů až po internetové stránky a prezentace na nich“. Reprezentativní příklad odpovídá „parametrům průměrného úvěru poskytovaného tím kterým věřitelem.“ 34 Reprezentativnost příkladu lze ověřit ze tří hledisek35: -
bonita klienta: nesmí odpovídat příliš úzké skupině spotřebitelů
-
parametry úvěru: měl by odpovídat reálně poskytovaným úvěrům
-
cílová skupina: musí respektovat potřeby a zájmy skupiny, na kterou je reklama zacílená
Důležitým aspektem, zohledňovaným při posuzování splnění informační povinnosti v reklamě, je rovněž přiměřenost formy, jakou byl příklad prezentován. Reprezentativní příklad musí být totiž uveden jasně (informaci v reklamě, musí být snadné najít, nesmí být skrytá mezi jinými informacemi), výstižně (stručně, nikoliv dlouhými a komplikovanými větami) a výrazně ve srovnání s dalšími informacemi (čitelná velikost písma, dostatečně dlouhé zobrazení apod.) Zjednodušeně řečeno, reprezentativní příklad v reklamě by měl „bít do očí“.36 Předsmluvní informace Další zákonem určené informace musí spotřebitel obdržet s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy. Předsmluvní informační povinnost má dvě složky: -
taxativní výčet informací (všechny musí být stejně výrazné, není možné zdůrazňovat jen výhodné parametry úvěru a nevýhodné jenom okrajově zmínit)
-
individualizované
náležité
vysvětlení
(přizpůsobené
potřebám
jednotlivých
spotřebitelů, tak aby jej spotřebitel pochopil a byl schopen sám posoudit vhodnost nabízeného úvěru pro jeho potřebu a s ohledem na jeho finanční situaci). Vysvětlení 34Úřední
sdělení České národní banky ze dne 27. 12. 2010 o aplikačním přístupu k některým ustanovením zák. č. 145/2010 Sb.
[online] Dostupné z URL: . 35
WACHTLOVÁ, L., SLANINA, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 47.
36
European Commission. Commission staff working document. Guidlines on the application of Directive 2008/48/EC (Consumer Credit Directive) in relation to costs and the Annual Percentage Rate of Charge. s. 13, [online]. Dostupné z: .
23
by se mělo týkat nejen základní charakteristiky úvěru, ale rovněž specifických důsledků, které může mít úvěr pro spotřebitele, včetně toho, co se stane, když spotřebitel nebude závazek řádně splácet.37 V případě sporu nese důkazní břemeno o poskytnutí náležitého vysvětlení podnikatel, a to i v případech, kdy vysvětlení poskytl ústně. Podle ČNB není průkazným „podpis spotřebitele na prohlášení, že se mu náležitého vysvětlení dostalo, protože vysvětlení musí být poskytnuto v materiálním smyslu“.38 Informace ve smlouvě Určité informace musí být zahrnuté i přímo ve smlouvě, u které se vyžaduje písemná forma. Mimo jiné musí tato obsahovat informaci o RPSN (roční procentní sazbě nákladů). Účelem je, aby spotřebitel mohl porovnat výhodnost jednotlivých úvěrů. RPSN však může být zkreslující, protože nezahrnuje úroky z prodlení, smluvní pokuty a různé poplatky za vymáhání. Pro případ, že věřitel neuvede ve smlouvě všechny zákonem určené informace, stanoví ZSÚ v § 8: „Neobsahuje-li smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, informace uvedené v § 6 odst. 1 a spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele, pokládá se spotřebitelský úvěr od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná.“ Vedle toho se spotřebiteli prodlužuje lhůta pro odstoupení od smlouvy. Poznámky z praxe Právní úprava, alespoň v teoretické rovině, chrání spotřebitele před neúplným poskytnutím informací dostatečně. Důsledkem neposkytnutí povinných informací ve smlouvě je úročení úvěru ve výši pouhých 0,25% (diskontní sazba ČNB k 30. 9. 2012) z poskytnuté částky ročně, namísto např. obvyklého smluvního úroku ve výši 20 % ročně z poskytnuté částky, což představuje pro věřitele výraznou ztrátu. Věřitel rovněž nemůže uplatnit žádné další poplatky. V součtu se jedná o výraznou satisfakci pro spotřebitele. V praxi však téměř žádný spotřebitel není schopen v tomto smyslu argumentovat. Jedná se o natolik specifickou a málo známou právní úpravu, že povědomí o ní nemají často ani osoby podnikající v oblasti poskytování právních služeb, natož běžný spotřebitel. Není-li spotřebitel schopen svá práva uplatňovat a hájit, bude jakákoliv sebelepší právní úprava zbytečná.
Kontrola dodržování informační povinnosti O tom, že poskytovatelé a spotřebitelé informační povinnosti řádně nedodržují, svědčí i statistika České obchodní inspekce, coby jednoho z orgánů dozoru nad poskytovateli spotřebitelských úvěrů. 37
38
Tamtéž, s. 15. Viz pozn. 24.
24
„V roce 2011 bylo ČOI zkontrolováno 290 subjektů, z toho 172 kontrol se týkalo zprostředkovatelů a 76 věřitelů. U 42 subjektů nebylo možné zjistit, do které kategorie subjekt spadá. Nejčastějším zjištěným porušením bylo to, že reklama neobsahovala zákonem stanovené informace. Porušení informační povinnosti bylo ve velké míře zjištěno i u smluv.“39 „V prvním pololetí roku 2012 provedla ČOI celkem 141 kontrol. Prověřených bylo 92 zprostředkovatelů a 37 věřitelů. 4 subjekty byly současně zprostředkovatelem i věřitelem a 3 nebylo zjištěno, v jakém postavení vystupovali. Kontroly se zjištěním Inspektorát
zjištění v %
počet provedených celkem
Středočeský a Hl. město Praha
145/2010
Celkem
145/2010
25
5
4
20,0 %
16,0 %
Jihočeský a Vysočina
7
5
5
71,4 %
71,4 %
Plzeňský a Karlovarský
9
5
3
55,6 %
33,3 %
Ústecký a Liberecký
18
5
4
27,8 %
22,2 %
Královéhradecký a Pardubický
49
30
20
61,2 %
40,8 %
Jihomoravský a Zlínský
17
9
8
52,9 %
47,1 %
Moravskoslezský a Olomoucký
16
13
12
81,3 %
75,0 %
141
72
56
51,1 %
39,7 %
Celkem
Zdroj: Česká obchodní inspekce
Zjištěná porušení se týkala zejména povinností stanovených zákonem o spotřebitelském úvěru – celkem 56 případů a povinností stanovených zákonem č. 634/1992 Sb. – 6 případů. Nejčastějším porušením zákona bylo i v tomto období neuvedení zákonem stanovených informací v reklamách (20 případů) a neuvedení povinných informací ve smlouvě (6 případů).“40
Práva spotřebitele Práva spotřebitele odpovídají povinnostem věřitele. To znamená, že spotřebitel má právo obdržet zákonem zaručené informace a na to, aby poskytovatel posoudil, zda bude schopen úvěr splácet. ZSÚ zaručuje spotřebiteli i další práva. Významnou skupinu představují ustanovení, která umožňují spotřebiteli předčasně ukončit smluvní vztah:
39
-
právo na odstoupení od smlouvy
-
právo vypovědět smlouvu
-
právo na předčasné splacení úvěru
Tisková zpráva ČOI ze dne 31. 1 2012: Spotřebitelské úvěry Nový zákon, staré chyby. [online] Dostupné z URL:
. 40
Tisková zpráva ČOI ze dne 7. 8. 2012: Spotřebitelské úvěry stále příliš rizikové. [online] Dostupné z: URL
.
25
Odstoupení Podle § 11 ZSÚ „Spotřebitel může od smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, odstoupit bez uvedení důvodů ve lhůtě 14 dnů ode dne uzavření této smlouvy. V případě, že tato smlouva neobsahuje informace stanovené v § 6 odst. 1, lhůta pro odstoupení neskončí dříve, než 14 dnů poté, kdy věřitel spotřebiteli chybějící informace poskytne.“ Tímto je dána spotřebiteli možnost, aby s odstupem času své rozhodnutí ještě jednou zhodnotil a v případě potřeby jej napravil. Odstoupení musí být učiněno písemně. Ochranu spotřebitele ještě posiluje koncepce lhůty pro odstoupení. Ta je sice hmotněprávní, ale zůstává zachována i v případě, kdy bude odstoupení dáno posledním dnem lhůty k poštovní přepravě. Informace o možnosti odstoupení a způsobu, jak jej učinit, jsou povinnou součástí smlouvy. Spotřebitel je následně povinen do 30 dnů od odstoupení vrátit poskytnutou jistinu. Vedle jistiny musí spotřebitel uhradit úrok za dobu, než byla vrácena jistina a nahradit nevratné poplatky, které věřitel musel zaplatit orgánům veřejné zprávy, na nic jiného věřitel nárok nemá. 41 V případě, že věřiteli vznikl ještě před odstoupením nárok na smluvní pokutu, musí být uhrazena rovněž tato sankce. Výpověď Možnost ukončit výpovědí smluvní vztah ze spotřebitelského úvěru, sjednaného na dobu neurčitou, je dána jak věřiteli tak dlužníkovi. Podmínky pro dlužníka jsou nastaveny výhodněji. V případě, že ve smlouvě nebyla sjednána lhůta, může spotřebitel smlouvu vypovědět kdykoliv s okamžitou účinností. V případě, že byla výpovědní lhůta sjednána, nesmí být delší než měsíc. Věřitel na druhou stranu může smlouvu vypovědět pouze tehdy, je-li to sjednáno ve smlouvě, přičemž výpovědní lhůta nesmí být kratší než dva měsíce. Předčasné splacení Má-li spotřebitel k dispozici finanční prostředky, může úvěr předčasně splatit (úplně i částečně). Možnost předčasného splacení obsahovala již předchozí právní úprava. ZSÚ v ustanovení § 15 pak nastavil jasnější pravidla. Dle současné právní úpravy má spotřebitel právo na poměrné snížení celkových nákladů spotřebitelského úvěru. Věřitel má právo na náhradu nutných a objektivně odůvodněných nákladů, které mu v souvislosti s předčasným splacením vznikly. Náhrada však „nesmí přesáhnout 1 % z předčasně splacené části celkové výše spotřebitelského úvěru, přesahuje-li doba mezi předčasným splacením a sjednaným koncem spotřebitelského úvěru jeden rok. Není-li tato doba delší než jeden rok, nesmí výše náhrady nákladů přesáhnout 0,5 % z předčasně splacené části celkové výše spotřebitelského úvěru.“
41
WACHTLOVÁ, L., SLANINA, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 132 -133.
26
Další problémy spotřebitelských úvěrů Vedle práv a povinností jednotlivých stran bychom na tomto místě chtěli poukázat na další problémové body, spojené s poskytováním spotřebitelských úvěrů, které se dle našeho názoru podílejí na nepřiměřeném zadlužování spotřebitelů. Směnky Ačkoliv jsou původně směnky institutem obchodního práva, věřiteli (zejména nebankovní subjekty) jsou ve velké míře využívány, a to především ve formě tzv. blankosměnek. ZSÚ se problematice směnek věnuje pouze okrajově. Ustanovení § 18 přikazuje věřiteli počínat si tak, aby i v případě zajištění nebo placení úvěru směnkou nebo šekem zůstala spotřebiteli zachována jeho práva, která vyplývají ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Pro případ porušení této povinnosti však zákon nepočítá se žádnou specifickou veřejnoprávní ani soukromoprávní sankcí. Definice Právní úpravu směnek obsahuje zákon č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový. Směnku lze charakterizovat jako „listinný cenný papír se zákonem předepsaným obsahem, ve kterém jeho výstavce buď sám slibuje, že zaplatí jiné osobě určitou peněžitou částku, anebo platit určité osobě přikazuje.“42 Blankosměnkou (zákon tento pojem nezná a ani nijak zvlášť neupravuje) nazýváme listinu: „která je emitována jako zárodek směnky nebo jako směnka s neúplným obsahem. Neúplnost obsahu je přitom záměrná a dočasná. Listina je emitována s tím, že dodatečně může být vyplněna na úplnou směnku. V okamžiku emise je prvnímu nabyvateli uděleno vyplňovací oprávnění – oprávnění vyplnit do směnky chybějící údaje.“ 43 Excesivní vyplnění blankosměnky Čl. 1 ustanovení § 10, zákona směnečného a šekového o blankosměnce stanoví, že: „Nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.“ Právní předpis tak klade případné vyplnění blankosměnky v rozporu s vyplňovacím oprávněním k tíži směnečného dlužníka, neboť ten musel počítat s rizikem, že při vyplňování směnky může k excesivnímu vyplnění dojít, a proto je povinen smířit se s nepříznivými následky takového postupu věřitele.44 Běžný spotřebitel bude však jen stěží výše popsané důsledky, které jsou spojené s podepsáním blankosměnky předpokládat.
42
KOTÁSEK, J. et al. Kurs obchodního práva. Právo cenných papírů. 5 vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 173.
43
CHALUPA, R. Excesivní vyplnění blankosměnky a změna textu směnky. [online] Právní rádce, Změněno dne 17. 12. 2009. Citováno
dne 11. 10. 2012. Dostupné z URL: . 44
Tamtéž.
27
Rizika směnky Hlavní rizika pro spotřebitele plynou z abstraktní povahy směnky a formalistického procesu uplatnění práv ze směnky. Abstraktní povaha směnky způsobuje, že směnka v sobě nenese kauzu (není z ní možné poznat důvod jejího vzniku). Tato vlastnost umožňuje směnce „žít vlastním životem“. Může být oddělena od smlouvy o spotřebitelském úvěru, k jehož zajištění nebo splacení byla podepsána. V případě indosace (převedení směnky na třetí osobu) ztrácí spotřebitel možnost uplatnit většinu kauzálních námitek. Nemůže se pak bránit vůči nepřiměřeným smluvním pokutám nebo vymáhání již splaceného dluhu, v případech, že jsou tyto zahrnuty do směnečné sumy. Formalistický proces uplatnění práv ze směnky je ovládán zásadou koncentrace soudního řízení. Soud před vydáním směnečného platebního rozkazu nezkoumá důvody vystavení směnky, ani trvání případného závazku, ale jen to, zda listina obsahuje všechny formální znaky směnky. Obranou proti směnečnému platebnímu rozkazu jsou námitky, které bylo potřeba podat do tří dnů od doručení směnečného rozkazu. Nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 byla tato krátká lhůta zrušena a zákonem č. 404/2012 Sb. byla změněna na 8 dní. Námitky není možné později doplňovat. Pro běžného spotřebitele bez právního vzdělání je téměř nemožné, aby se ubránil sám a na vyhledání právní pomoci má minimum času.45 Poznámky z praxe Směnky jsou institutem obchodního práva. Obchodní právo je postaveno na principu profesionality, jelikož subjekty obchodněprávních vztahů jsou většinou podnikatelé, u nichž se předpokládá a vyžaduje jednání s odbornou péčí. Spotřebitel však nemá vědomosti ani zkušenosti k tomu, aby byl schopen uvážit všechny možné důsledky, které podepsáním směnky mohou nastat. Výjimkou nejsou ani případy, kdy spotřebitel prostor na takové uvážení nemá, protože si nevšimne, že směnku podepsal. V praxi využívají poskytovatelé spotřebitelských úvěrů blankosměnky zejména k uplatnění nepřiměřených smluvních pokut. Soud nezkoumá jaké „položky“, vyplývající ze smluvního vztahu, byly do vyplněné směnečné sumy zahrnuté a spotřebitel se není schopen adekvátně bránit proti směnečnému platebnímu rozkazu. Pokud navíc spotřebitel neví, že (blanko)směnku podepsal, nepožaduje po splacení úvěru její vydání, což dává prostor k dalšímu zneužití a může se stát, že spotřebitel bude muset stejný úvěr zaplatit dvakrát. Připravované změny Jedinou možností, jak dostatečně ochránit spotřebitele, vidíme v absolutním zákazu využití směnek v spotřebitelských vztazích. K stejnému závěru dospěli i autoři navrhované novely ZSÚ. Ustanovení § 18 má být změněno tak, že použití směnek a šeků k zajištění nebo splacení spotřebitelského úvěru
45
Blíže k tomu viz kapitola Vymáhání pohledávek.
28
bude zakázáno. Věřitel a zprostředkovatel budou navíc odpovídat spotřebiteli za škodu, která mu vznikne v případě, že tento zákaz bude porušen.46 Navrhovaná změna bude mít na postavení spotřebitele jednoznačně pozitivní dopad. Nebude se však vztahovat i na úvěry a půjčky nižší než 5 000 Kč. Rovněž je diskutabilní, jakou šanci na úspěch bude mít spotřebitel, jenž si bude u poskytovatele nebo zprostředkovatele nárokovat náhradu škody z důvodu použití směnky. Spotřebitele bude tedy nutné vzdělávat, poučit jej o rizicích podepsání směnky, aby nenabyl falešného dojmu ochrany a směnku nepodepsal. Má si uvědomit, že je před ní chráněn, a nemůže být vůči němu uplatněna. Zprostředkovatelé Zprostředkovatelem se podle § 3 písm. c) ZSÚ rozumí osoba, která není věřitelem a která v rámci své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání nabízí spotřebiteli možnost uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru, pomáhá mu takovou smlouvu uzavřít anebo ji jménem věřitele uzavírá. Co se týče činnosti zprostředkovatelů, ZSÚ upravuje jenom některé otázky: -
zprostředkovatel
má
stejnou
informační
povinnost
jako
poskytovatel
spotřebitelského úvěru, pokud se jedná o povinné informace v reklamě a před podpisem smlouvy -
§ 17 odst. 1 ZSÚ ukládá zprostředkovateli povinnost uvádět některé klíčové informace jako rozsah oprávnění a zda svou činnost vykonává pro jednoho, více věřitelů či pro žádného
-
odměna za zprostředkování úvěru musí být sjednána písemně a promítne se do RPSN úvěru
Poznámky z praxe V souvislosti se zprostředkováváním spotřebitelských úvěrů se lze setkat například s těmito nekalými praktikami: - spotřebitel musí dopředu zaplatit zálohu, která se mu však nevrátí v případech, kdy úvěr zprostředkován nebyl - spotřebitel je podle smlouvy povinen zaplatit zprostředkovateli odměnu, aniž by zprostředkovatel podnikl jakékoliv kroky ke zprostředkování úvěru - spotřebitel je nucen dopředu uzavřít doplňkovou službu (např. smlouvu o pojištění) a v případě, že úvěr nezíská, nemůže jí vypovědět, aniž by mu ze strany zprostředkovatele byla účtovaná smluvní pokuta za „poškozovaní dobrého jména.“
46
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 145/2010 Sb. z 22. 8. 2012.
29
Navrhované změny Navrhovaná novela ZSÚ přináší v souvislosti se zprostředkovateli pro spotřebitele větší právní jistotu. Předmětem novely je úprava hned několika oblastí, které v současnosti přímo regulovány nejsou: -
smlouva o zprostředkování bude mít písemnou formu,
-
odměna, kterou je povinen platit spotřebitel, musí byt stanovena ve smlouvě
-
zavede se právo spotřebitele na odstoupení od zprostředkovatelské smlouvy (případné odstoupení bude mít dopad i na doplňkové služby)47
I.3. Veřejnoprávní aspekty Soukromé právo reguluje vznik, existenci a zánik závazkových vztahů a upravuje práva a povinnosti subjektům z těchto vztahů vyplývající. Vedle toho veřejné právo definuje základní podmínky pro podnikatele, kteří spotřebitelské úvěry poskytují, a postihuje případné excesy, které by mohly vznikat v rámci realizace úvěrových vztahů.
I.3.1. Správní regulace subjektů poskytujících úvěry Povolení pro výkon činnosti a dozorové orgány Podnikatelé poskytující spotřebitelské úvěry, vykonávají svou činnost na základě zákona č. 21/1992 Sb., o bankách,, zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku. Subjekty, které vykonávají svou činnost na základě povolení, licence nebo registrace České národní banky (ČNB) podléhají dohledu ČNB. Dohled nad ostatními subjekty vykonává Česká obchodní inspekce (ČOI). Toto rozdělení je značně zjednodušené. Situace je v praxi komplikovanější a může se stát, že jeden subjekt podléhá jak dohledu ČNB, tak ČOI, a to v závislosti na poskytovaném produktu.48 Podmínky pro poskytování a zprostředkování spotřebitelských úvěrů, podle zákona o živnostenském podnikání, se změnily v souvislosti s přijetím ZSÚ. Předtím podnikatelé vykonávali tuto činnost na základě živnosti volné (výroba, obchod a služby, neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona). Nyní jde o živnost vázanou (poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru). Podnikatel, který chce tuto činnost provozovat, musí mít střední vzdělání s maturitní zkouškou nebo osvědčení o rekvalifikaci pro příslušnou činnost anebo tři roky praxe v oboru.
47
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 145/2010 Sb., z 22. 8. 2012.
48
Podrobněji k tomu viz VACEK, L. Výkon dohledu nad dodržováním povinností stanovených zákonem o spotřebitelském úvěru. Jurisprudence. 2012. č. 3. Dostupný z ASPI, interní číslo LIT40370CZ.
30
Na trhu se spotřebitelskými úvěry převažují nebankovní subjekty. Ke konci prvního pololetí r. 2012 jich bylo registrováno přes 35 00049. Vzhledem k tomu, že zejména u nebankovních poskytovatelů dochází k největším excesům, ozývají se požadavky na zpřísnění regulace. Je však otázkou, jestli by takový krok nezpůsobil jen přesun nepoctivých věřitelů mimo zákonnou sféru, čímž by se ztratila i minimální možnost kontroly ze strany státu. Řešení vidíme spíše v posílení kontrol a zpřísnění ukládaných sankcí.
Správní delikty podle ZSÚ Základní správně-právní regulace spotřebitelských úvěrů je upravena přímo v ZSÚ, jenž obsahuje výčet správních deliktů, kterých se mohou podnikatelé poskytující a zprostředkující spotřebitelské úvěry dopustit. Dozor nad dodržováním zákona je svěřen dvěma výše zmíněným institucím: ČNB a ČOI. Správním deliktem podle ZSÚ je na základě § 20 odst. 1 porušení informační povinnosti: -
neuvedení povinných informací v reklamě
-
neposkytnutí povinných informací před uzavřením smlouvy
-
neposkytnutí náležitého vysvětlení
-
neposkytnutí povinných písemných informací ve smlouvě
Ve všech případech je možné jako sankci uložit pokutu do výše 5 000 000 Kč. Dále se podle odst. 2 stejného ustanovení dopustí správního deliktu věřitel, jenž: -
neprověří bonitu klienta (pokuta do 2 000 000 Kč)
-
neinformuje spotřebitele o ukončení oprávnění čerpat spotřebitelský úvěr
-
požaduje náhradu nákladů za předčasné splacení v případech, kdy to zákon vylučuje
-
neinformuje spotřebitele v případě výrazného překročení, které trvá déle než měsíc
S výjimkou prvního, u těchto deliktů je možné uložit pokutu do výše 5 000 000 Kč. Zprostředkovatel porušením své informační povinnosti, stanovené § 17 ZSÚ, spáchá rovněž správní delikt, za který mu hrozí pokuta do výše 500 000 Kč. V roce 2011 zjistila ČOI porušení povinnosti u 158 subjektů, z celkového počtu 290 zkontrolovaných, za které do 31. 12. 2011 pravomocně uložila 100 pokut, a to v celkové výši 1 062 000 Kč.50
49
50
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 145/2010 Sb. z 22. 8. 2012.. Tisková zpráva ČOI ze dne 31. leden 2012: Spotřebitelské úvěry Nový zákon, staré chyby. [online] Dostupné z URL:
http://www.coi.cz/spotrebitelske-uvery-novy-zakon-stare-chyby-nc481/.
31
Počet, struktura a výše sankcí Inspektorát
pokuta na místě počet
příkaz na místě
výše
počet
výše
příkaz počet
správní řízení
výše
Středočeský a Hl. město Praha
1
1 000
3
44 000
Jihočeský a Vysočina
5
9 000
5
48 000
7
20 000
Plzeňský a Karlovarský Ústecký a Liberecký Královéhradecký a Pardubický Jihomoravský a Zlínský
6
9 000
Moravskoslezský a Olomoucký Celkem
0
0
19
39 000
počet
2
výše
10 000
Celkem počet
výše
4
45 000
12
67 000
1
5 000
1
5 000
4
16 000
11
36 000
15
222 000
3
95 000
18
317 000
14
275 000
5
84 000
25
368 000
25
190 000
4
34 000
29
224 000
67
800 000
14
223 000
100
1 062 000
*pravomocně uložené pokuty v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, Zdroj ČOI
Návrh novely počítá se zvýšením horních hranic správních sankcí na 20 000 000 Kč, 10 000 000 Kč a 1 500 000 Kč. Dále se počítá se zavedením nových správních deliktů jako zakázané použití směnky, použití telefonního čísla s vyšší sazbou, zpoplatnění výpovědi, sjednání nepřiměřeného zajištění atd. Tímto by se měly otevřít nové možnosti pro kontrolu dodržování ZSÚ. Otázkou je, jak se k novým sazbám pokut postaví dozorové instituce a nakolik budou, vzhledem ke svým kapacitám, schopné zabezpečit provádění účinných kontrol.
Zákon o ochraně spotřebitele Dalším právním předpisem, který reguluje činnost podnikatelů poskytujících nebo zprostředkujících spotřebitelské úvěry, je zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Stěžejními jsou zejména § 4, § 5 a § 5a zakazující nekalé praktiky. Ustanovení § 4 obsahuje obecnou klauzuli, která jako nekalou definuje obchodní praktiku, kdy podnikatel jedná vůči spotřebiteli v rozporu s odbornou péčí, a toto jednání je způsobilé podstatně ovlivnit rozhodování spotřebitele tak, že učiní rozhodnutí, které by jinak neučinil. Ustanovení § 5 a § 5a pak rozvádějí příklady klamavých a agresivních obchodních praktik. To, zda je obchodní praktika klamavá, je posuzováno z hlediska průměrného spotřebitele. SDEÚ, ve svých početných rozhodnutích, vymezuje průměrného spotřebitele jako spotřebitele přiměřeně dobře informovaného a v rozumné míře pozorného a opatrného, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory. Dozorovým orgánem je opět Česká obchodní inspekce nebo Česká národní banka. V případě porušení zákona, mohou vydat závazné pokyny k odstranění zjištěných nedostatků. Použití nekalých praktik je navíc správním deliktem, za který může být podnikateli uložená pokuta do výše 5 000 000 Kč.
32
I.3.2. Finanční arbitr Specifická pravomoc rozhodování sporů, vzniklých mezi spotřebitelem a věřitelem nebo zprostředkovatelem v souvislosti s nabízením nebo poskytováním spotřebitelských úvěrů, byla svěřena finančnímu arbitrovi. Nejde přitom o dozorový orgán, jakým je ČNB nebo ČOI. Finanční arbitr řeší spory v rámci soukromoprávní agendy a případné pokuty může ukládat jenom v rámci konkrétních řízení zahájených vždy na návrh spotřebitele. Rozšířením pravomocí finančního arbitra, ČR splnila povinnost zavést alternativní způsob řešení spotřebitelských sporů, týkajících se úvěrové problematiky tak, jak to ukládá směrnice.51 Spotřebitelé se mohou od 1. 7. 2011 obrátit na finančního arbitra, a to ve sporech vznikajících ve vztazích z úvěrových smluv, které spadají do rozhodovací pravomoci obecných soudů ČR (uzavření rozhodčí smlouvy nevylučuje pravomoc finančního arbitra). Podle § 1 písm. c) zákona č. 229/2002 Sb. o finančním arbitrovi, rozhoduje finanční arbitr spory mezi „věřiteli nebo zprostředkovateli a spotřebiteli při nabízení, poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“přičemž v dané věci nesmí být zahájeno soudní nebo rozhodčí řízení. Jako příklad sporů, ve kterých je arbitr oprávněn rozhodovat, lze uvést52: Výsledkem řízení může být smír účastníků, schválený finančním arbitrem (postupuje se podle správního řádu) anebo meritorní rozhodnutí finančního arbitra. Finanční arbitr rozhoduje nálezem, proti kterému slouží jako opravný prostředek námitky. v případě, že ve sporu uspěje spotřebitel (byť i jen z části), uloží současně finanční arbitr věřiteli nebo zprostředkovateli povinnost, zaplatit sankci ve výši 10 % z předmětu sporu, minimálně však 15 000 Kč.
I.3.3. Trestněprávní úprava Mezi zadlužováním obyvatelstva a trestní činností můžeme vypozorovat vzájemnou souvislost. v následujícím textu se budeme věnovat úpravě trestných činů, které lze spáchat v souvislosti s poskytováním a čerpáním spotřebitelských úvěrů. Na straně poskytovatele se bude jednat o trestný čin lichvy. Na straně spotřebitele může docházet k spáchání trestného činu úvěrového podvodu.
Lichva Právní úprava Na začátek bychom rádi připomenuli, že pojem lichvy zná jak občanské, tak trestní právo. O lichvě, ve smyslu soukromého práva, bylo pojednáno výše v souvislosti s absolutní neplatností tzv. lichevních
51
RUTAR, R. Novela zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi – ochrana spotřebitele. [online] EPRAVO-CZ – Sbírka zákonů,
judikatura, právo. Změněno dne 28. 6. 2011. [citováno: 12. 3. 2012]. Dostupné z URL: . 52
Kancelář finančního arbitra. Příklady sporů v pŮsobnosti finančního arbitra. [online] Změněno dne 12. 10. 2012. [citováno dne 12.
10. 2012] Dostupné z URL: .
33
smluv. Trestněprávní úprava lichvy je obsažená v § 218 TZ, který v odst. 1 stanoví: „Kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.“ Trestní právo je ovládáno principem ultima ratio. Trestněprávní represe má být až posledním prostředkem nápravy, tam kde ostatní právní odvětví selžou. Může tak nastat situace, kdy se sice věřitel spáchání trestného činu lichvy nedopustí, ale uzavřená smlouva naplňuje znaky smlouvy lichevní a poškozený se domůže ochrany svých práv v občanskoprávním řízení. Vzhledem k tomu, že trestný čin je vymezen neurčitými pojmy, významnou funkci plní judikatura. Subjektivní stránka trestného činu Trestný čin lichvy je koncipován jako úmyslný. To znamená, že pachateli musí být prokázáno, že si byl stavu poškozeného vědom (případně musel být vědom) a bylo jeho úmyslem tento jeho stav zneužít. Právě tato skutečnost způsobuje orgánům činným v trestním řízení největší obtíže z hlediska dokazování, což může být jedním z faktorů, které ovlivňují nízký počet trestních stíhání a odsouzení pro trestný čin lichvy.53 Vymezení některých pojmů Hrubý nepoměr Obecně lze říci, že hrubý nepoměr bude potřeba posoudit, v první řadě podle současných objektivních směnných hodnot vzájemných plnění, a to za současného zohlednění specifických okolností každého případu.54 Jako konkrétní příklad, odborná literatura nejčastěji uvádí rozhodnutí R 5/01 – II, kde byl hrubý nepoměr spatřován v uzavření smlouvy o půjčce finanční částky 293.000,Kč na dobu 3 měsíců s příslibem uhrazení smluvní odměny ve výši 131 850 Kč. Jako další lze uvést rozhodnutí R 52/2005, dle kterého hrubý nepoměr zakládá i poskytnutí půjčky s 70% ročním úrokem.55 O hrubý nepoměr pak nepůjde v případech, kdy se úroková sazba nebo RPSN bude pohybovat v hranicích sazby pro daný typ úvěru obvyklý.
53
K tomu srovnej: VICHEREK, R., Základní skutková podstata lichvy dle § 218 odst. 1 trest. zákoníku. EPRAVO-CZ – Sbírka zákonů,
judikatura,
právo.
Změněno
dne
13.
10.
2011.
[citováno: 12.
3.
2012].
Dostupné
z
URL:
Autor na základě statistik dospěl k závěru, že: Přestože s ohledem na vyjádření laické veřejnosti, sociálních pracovníku i článků v denním tisku může člověk nabýt dojmu, že lichva je zcela zásadní problém trestního práva, opak je pravdou. I z tohoto úhlu pohledu je nutné dospět k závěru, že lichva je pouze marginálním problémem českého trestního práva, u kterého má PČR problém předmětnou trestnou činnost nejen vyšetřit, ale také prokázat. 54
Tamtéž.
55
JELÍNEK, J. et al.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vyd. Praha: Leges, 2009, s. 287 -288. K tomu srovnej
KUCHTA, J. et. al. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 186.
34
Rozumová slabost Za rozumovou slabost se považuje stav, kdy osoba není schopná rozpoznat hodnotu svého plnění, k hodnotě vzájemného plnění pachatele. Není přitom rozhodné, zda je taková osoba formálně zbavená (nebo omezená) způsobilosti k právním úkonům či nikoliv. Takový stav bude nejčastěji důsledkem duševní poruchy nebo choroby.56 Tíseň Tísní se rozumí tíživá situace poškozeného (nebo jiných osob, jejichž tíseň pociťuje poškozený jako vlastní) mimořádné povahy, vyvolána určitou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v momentálních možnostech poškozeného. Půjde pravděpodobně o nejtypičtější stav, který může být pachatelem lichvy zneužit, jelikož sem spadá např. situace, kdy poškozený potřebuje naléhavě uhradit dluh, na který momentálně nemá prostředky a jehož neuhrazení může způsobit citelnou újmu (přijde o bydlení nebo o celý majetek). Není rozhodné, jestli si stav tísně přivodil poškozený vlastní vinou.57 Lehkomyslnost Pojem lehkomyslnosti nebyl zatím judikaturou dostatečně definován. Jde o novou podmínku, zavedenou do právní úpravy novým TZ. Výklad tohoto pojmu může mít do budoucna stěžejní význam. Někteří odborníci se obávají příliš širokého výkladu, který „by mohl zablokovat poskytování půjček nebankovními subjekty, a tím pádem by mohlo dojít k zablokování této části trhu.“58 Na druhé straně, může být správně zvolený výklad, cestou k postižení lichevního jednání, které nebylo doteď možné podřadit pod skutkovou podstatu lichvy.
Úvěrový podvod Právní úprava Právní úpravu úvěrového podvodu obsahuje ustanovení § 211, TZ, jež v odst. 1 a 2 stanoví: „Kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Stejně bude potrestán, kdo bez souhlasu věřitele, v nikoli malém rozsahu, použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel.“ Ve vztahu k podvodu jde o speciální skutkovou podstatu. Do právní úpravy byla zavedena ještě za účinnosti starého trestního zákona novelou č. 253/1997 Sb. Zákonodárce k této změně přistoupil z důvodu toho, že obecná skutková podstata podvodu vyžaduje prokázání úmyslu ve vztahu ke škodě, a to již na počátku takového jednání. Z toho důvodu se podvodná jednání v úvěrové oblasti jen stěží 56
KUCHTA, J. et. al. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 186.
57
JELÍNEK, J. et al.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vyd. Praha: Leges, 2009, s. 287 -288.
58
K tomu srovnej: VICHEREK, R., Základní skutková podstata lichvy dle § 218 odst. 1 Tr. Zákoníku. EPRAVO-CZ – Sbírka zákonů,
judikatura,
právo.
Změněno
dne
13.
10.
2011.
[citováno: 12.
9.
2012].
Dostupné
.
35
z
URL:
prokazovala a navíc nebylo možné na základě této skutkové podstaty postihovat jednání, kdy dlužník využil prostředky, získané účelovým úvěrem jinak, než jak bylo sjednáno ve smlouvě.59 Subjektivní stránka trestného činu Trestný čin úvěrového podvodu je koncipován jako úmyslný, ale na rozdíl od obecné skutkové podstaty je čin dokonán, již samotným poskytnutím nepravdivých údajů. Proto postačí, bude-li v trestním řízení jakkoliv motivované uvedení nesprávných údajů. Úmysl se tak nevztahuje ke škodě (nesplacení nebo opožděného splácení), ale k samotnému poskytnutí nepravdivých/zkreslujících údajů. Případné způsobení škody pak bude mít vliv na zvýšení hranice trestní sazby. 60 Podmínka souvislosti s úvěrovou smlouvou Jednou z podmínek skutkové podstaty je, že pachatel jednal v souvislosti se sjednáváním úvěrové smlouvy nebo bylo při čerpání úvěru prokázáno, jakékoliv motivované uvedení nesprávných údajů. Úmysl se tak nevztahuje ke škodě (nesplacení nebo opožděného splácení), ale k samotnému poskytnutí nepravdivých/zkreslujících údajů. Případné způsobení škody pak bude mít vliv na zvýšení hranice trestní sazby. 61 Předmětem diskuzí zůstává otázka, jestli má být za úvěr považována pouze smlouva uzavřená podle § 497 ObchZ (smlouva o úvěru) nebo bude možné za úvěr, jak ho má na mysli trestněprávní úprava, považovat např. i smlouvu o půjčce podle § 657 OZ a další smlouvy, které zahrnuje ve svých ustanoveních zákon o spotřebitelském úvěru. K restriktivnímu výkladu se ve svém rozhodnutí přiklonil Nejvyšší soud ČR, když dovodil, že za úvěr dle TZ, je potřeba považovat jenom smlouvu sjednanou podle § 497 ObchZ. Přičemž není rozhodující, jak strany smlouvu nazvaly, ale jestli obsahuje všechny zákonem vymezené náležitosti úvěrové smlouvy. s úzkým výkladem však polemizují někteří odborníci, zejména s poukazem na to, že „znevýhodňuje subjekty poskytující bezúročné a bezúplatné půjčky (zejména se bude jednat o občany) oproti subjektům, které uzavírají smlouvy o úvěru za úplatu a těží z nich pro sebe.“62 Poznámky z praxe Výše popsaná právní úprava s sebou nese riziko i pro spotřebitele. Klade na něj vyšší nároky v tom, že k podepisování úvěrových smluv by měl přistupovat obezřetně a odpovědně. Stává se totiž, že obchodní zástupce nabádá spotřebitele, aby uvedl údaje upravené (vyšší příjem, nižší dluhy), takže při posouzení bonity klienta splní podmínky a úvěr obdrží. Rovněž ve všeobecných obchodních podmínkách bývají nezřídka uvedená různá prohlášení o bezdlužnosti. Pokud si dlužník tato prohlášení nepřečte a svým podpisem je potvrdí, vystavuje se nejen riziku placení smluvních pokut, ale může být stíhán pro trestný čin úvěrového podvodu.
59
Důvodová zpráva k zákonu č. 253/1997 Sb. [online]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1996ps/tisky/t022000b.htm.
60
KUCHTA, J. et. al. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 169 -172.
61
Tamtéž.
62
Tamtéž.
36
II. Vymáhání pohledávek Pohledávka, tedy oprávněný požadavek věřitele k poskytnutí určité majetkové hodnoty, vzniká na základě závazkového vztahu. Závazkové právní vztahy jsou upraveny zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a dále zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Podle toho, jakému zákonu můžeme daný závazkový vztah podřadit, rozlišujeme závazek občanskoprávní nebo závazek obchodněprávní. Podle ustanovení § 488 občanského zákoníku je závazkovým vztahem právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávku) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek. Závazek neboli závazkový právní vztah je tedy takový vztah, na jehož základě má jeden z účastníků vztahu povinnost poskytnout druhému účastníkovi určité plnění.
II.1. Nalézací řízení Strana oprávněná k přijetí plnění může v případě, kdy jí toto plnění nebylo poskytnuto, podniknout následující právní kroky: -
obrátit se s nárokem na soud,
-
v případě, že byla sjednána rozhodčí smlouva, na rozhodce nebo rozhodčí soud,
-
poslední možností je notářský nebo exekutorský zápis s doložkou okamžité vykonatelnosti63.
II.1.1. Soudní řízení Základní právní rámec Řízení před soudem, tedy občanské soudní řízení,upravuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Ustanovení § 2 OSŘ k tomu uvádí: „V občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.“ Následující text se věnuje vybraným institutům a instrumentům občanského soudního řádu v rámci nalézacího řízení.
63Oprávnění
exekutora sepsat exekutorský zápis s doložkou okamžité vykonatelnosti bylo zrušeno zákonem č. 396/2012 Sb. kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tento zákon vstoupí v účinnost dne 1.1.2013.
37
Rozkazní řízení Platební rozkaz Platební rozkaz je upraven v části druhé, v hlavě čtvrté OSŘ nazvané jako “Rozhodnutí“. Podle ustanovení § 172 odst. 1 OSŘ „soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. V platebním rozkazu žalovanému uloží, aby do 15 dnů od doručení platebního rozkazu žalobci zaplatil uplatněnou pohledávku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal.“ Podle ustanovení § 173 OSŘ je „platební rozkaz třeba doručit žalovanému do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Podle ustanovení § 174 OSŘ platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor, má účinky pravomocného rozsudku. Podá-li i jen jeden ze žalovaných včas odpor, ruší se tím platební rozkaz v plném rozsahu a soud nařídí jednání. Opravným prostředkem jen proti výroku o nákladech
řízení
je
však
i
zde
odvolání.
Pozdě
podaný
odpor
soud
usnesením
odmítne;pro nedostatek odůvodnění nelze odpor odmítnout. Podaný odpor soud odmítne též tehdy, podal-li jej ten, kdo k podání odporu není oprávněn. Nevydá-li soud platební rozkaz, nařídí jednání.“ Z výše uvedené právní úpravy vyplývá, že platební rozkaz přispívá k urychlení soudního řízení. Zároveň zachovává žalovanému účastníkovi dostatečnou možnost reagovat na platební rozkaz, a to podáním odporu. Platební rozkaz musí být účastníkovi doručen do vlastních rukou. 15-ti denní lhůta k podání odporu dává relativně dostatečný prostor pro případnou obranu žalovaného. Navíc odpor nemusí být odůvodňován, čímž se prodlužuje lhůta, ve které se účastník může kvalifikovaně vyjádřit, zajistit si důkazy a popřípadě i právní pomoc. Elektronický platební rozkaz Elektronický platební rozkaz byl jako nový institut v OSŘ zaveden novelou s účinností od 1. 7. 2008.64 Novela měla za účel elektronizovat část soudního řízení a zjednodušit jej. Podle ustanovení § 174a odst. 1 OSŘ: „Je-li návrh podán na elektronickém formuláři podepsaném uznávaným elektronickým podpisem žalobce a nepřevyšuje-li peněžité plnění požadované žalobcem částku 1 000 000 Kč, soud může vydat na návrh žalobce elektronický platební rozkaz. Tento formulář zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup.“ Ustanovení § 172 až 174 OSŘ upravující platební rozkaz (např. nutnost doručit elektronický platební rozkaz do vlastních rukou, možnost podat do 15 dnů odpor, který nemusí být odůvodněn atd.) zde platí obdobně. Elektronický platební rozkaz byl od svého zavedení okamžitě věřiteli hojně využíván; jednalo se přitom zejména o věřitele, kteří vymáhají velké množství pohledávek. Tato možnost nebyla 64
Zákon č. 123/2008 Sb. ze dne 19. 3. 2008
38
a není vzhledem k nutnému vybavení (technické zázemí, zaručený elektronický podpis) využívána jednotlivci, kteří uplatňují jednu nebo několik málo pohledávek. Zákonem č. 218/2011 Sb. došlo k novelizaci OSŘ.65 Podle nového odst. 3 ustanovení § 175 OSŘ již soud, v případě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nevyzývá žalobce k doplnění či opravení návrhu: „Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, předseda senátu usnesením odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; ustanovení § 43 se nepoužije.“ Výše uvedeným odpadla soudům jedna z administrativních povinností (výzva k doplnění návrhu). V důsledku této novely jsou na věřitele (v případě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) kladeny zvýšené nároky ve smyslu, aby již samotný návrh splňoval podmínky projednatelnosti.
65
Zákon č. 218/2011 Sb. ze dne 21. června 2011, kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony
39
Schéma průběhu řízení po podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu
Srovnání výše poplatků Následující tabulka obsahuje srovnání výše soudních poplatků. Uvádí soudní poplatky spojené s návrhem na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem je peněžité plnění (sem spadá i
40
návrh na vydání platebního rozkazu, který nebyl podán elektronickou formou), a s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (jehož předmětem je taktéž peněžité plnění).
Výše žalované částky
Návrh na zahájení řízení ohledně peněžitého plnění
žalovaná částka
Elektronický platební rozkaz
600 Kč
300 Kč
4% ze žalované částky
2% ze žalované částky
1 000 Kč
800 Kč
5% ze žalované částky
4% ze žalované částky
do 15 000Kč včetně Od 1. 7. 2008
Období
částka vyšší než 15 000Kč
žalovaná částka Od 1. 9. 2011
do20 000Kč včetně částka vyšší než 20 000Kč
Soudní poplatek v případě elektronického platebního rozkazu byl podle původní právní úpravy stanoven ve výši pouhé poloviny k výši soudního poplatku u „klasického“ platebního rozkazu. Novela účinná od 1. 9. 2011 částečně tento rozdíl odstranila a sblížila výši poplatků. Novelizovaná výše soudního poplatku představovala u elektronického platebního rozkazu rovněž určitou motivaci k tomu, aby navrhovatel zvážil podávání případných sporných návrhů a vyžadovala od věřitelů větší obezřetnost. Novelou, která byla přijata v říjnu 2012,66 došlo, a to již po roce, k další změně právní úpravy. Tentokrát byl snížen poplatek za zahájení řízení, a to v případě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jehož předmětem je plnění nižší než 10 000 Kč. Účinnost této novely byla stanovena od 1. 1. 2013. Otázkou zůstává, jaký byl důvod snížení. Pravděpodobně nešlo o to, aby byli věřitelé motivováni k využívání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jelikož tento způsob uplatnění nároku u soudu je již dlouhodobě rozšířen a využíván. Výše soudního poplatku zůstala přitom zachována u „klasického“ návrhu, stejně tak jako zůstalo zachováno rozdělení úrovní peněžitého plnění pro stanovení soudního poplatku v tomto případě. Soudní poplatek spojený s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu je tedy v porovnání s klasickým návrhem výrazně nižší, a to právě v drobných sporech, ve kterých by věřitelé měli důkladně zvažovat oprávněnost svého nároku.
66
Zákon č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony. Tento zákon vstoupí v účinnost dne 1.1.2013.
41
Tabulka zobrazující výši soudního poplatku spojeného s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 Předmětem je peněžité plnění
Výše soudního poplatku
do částky 10 000 Kč včetně
400 Kč
v částce vyšší než 10 000 do 20 000 Kč včetně
800 Kč
v částce vyšší než 20 000 Kč
4 % z této částky
Poznámky z praxe Sníženého soudního poplatku67 a jednoduchosti podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu začaly po jejich zavedenívyužívat subjekty, které disponují potřebným technickým zázemím (např. subjekty zabývající se profesionálním vymáháním pohledávek). Důsledkem elektronizace justice byly ale také zvýšené náklady pro soud. Soud musel návrh a popř. přiložené listinné důkazy vytisknout. Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu (a jiné listiny) soud založil do listinného spisu a kopii návrhu zaslal s vydaným elektronickým platebním rozkazem žalovanému. Nutno podotknout, že žalobní návrhy jsou v případě profesionálního vymáhání pohledávek většinou výsledkem generování. Generování žalobních návrhů spočívá ve vytvoření jednoho vzoru, do něhož jsou doplňovány údaje o dlužníkovi a žalované částce. Generování návrhů vyžaduje obecnost těchto podání. Vytvořené obecné vzory však často v dostatečné míře nepopisovaly oprávněnost nároku žalobce. V podrobnostech návrhy odkazovaly na přiložené důkazy, které však mnohdy nebývaly průkazné (např. poslední strana výpisu z účtu, ze kterého měl vyplývat vznik a výše dluhu z kontokorentního účtu). Ve své podstatě tak žalobci nedostáli v plném rozsahu povinnosti tvrzení a důkazní. Soudy pak (pod tlakem nápadu či z jiných důvodů) nepožadovaly v některých případech náležité vysvětlení a doplnění žalobních návrhů. V případě, že vyzývaly žalobce k doplnění, činily tak s odkazem na ustanovení § 43 OSŘ, které v odst. 1 stanoví, že:„Předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.“ V případě, že žalobce ve lhůtě podání neopravil nebo nedoplnil, soud měl možnost usnesením řízení zastavit. V případě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu došlo novelou OSŘ ke změně právní úpravy. Soud žalobce již nevyzývá k doplnění či opravení návrhu a návrh v případě chybějících náležitostí odmítne. 67
Pro návrh na vydání platebního rozkazu byl stanoven v případě žalované částky do 15 000 Kč včetně soudní poplatek ve výši 600
Kč a u žalované částky vyšší než 15 000 Kč byl stanoven ve výši 4% ze žalované částky. U návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu byl soudní poplatek v případě žalované částky do 15 000 Kč stanoven ve výši 300 Kč, v případě vyšší žalované částky pak ve výši 2% z žalované částky. V této výši byl poplatek za zahájení řízení formou elektronického platebního rozkazu stanoven až do 31. 8. 2011. Vzhledem k novele zákona o soudních poplatcích je opětovně učiněn jakýsi „krok zpět“ a návrh na vydání elektronického platebního rozkazu v případech, kdy předmětem plnění je částka nižší 10 000 Kč, má činit pouhých 400 Kč.
42
Směnečný (šekový) platební rozkaz Směnka a šek jsou upraveny zákonem č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový. Řízení spojené s vydáním směnečného (šekového) platebního rozkazu je upraveno v občanském soudním řádu. Podle ustanovení § 175 odst. 1 OSŘ: „Předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou žalovaného. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání.“ Podle odst. 3 téhož ustanovení „nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. Pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud odmítne. Podané námitky soud odmítne též tehdy, podal-li je ten, kdo k podání námitek není oprávněn.“ Odst. 4 pak stanovuje, že„podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu.“ Námitky podávané proti směnečnému platebnímu rozkazu musí být v dostatečném rozsahu odůvodněny, v opačném případě k nim soud nepřihlíží. Nové námitky již po lhůtě 3 dnů od doručení směnečného platebního rozkazu nelze doplňovat (pouze je možné ve lhůtě již podané a dostatečně konkrétní námitky v podrobnostech dále obsahově rozvíjet). Směnečné řízení je tedy v souladu s ustanovením § 175 odst. 1 a 4 OSŘ ovládáno zásadou koncentrace řízení. Námitky mohou být vzhledem k povaze směnky dvojího druhu. Námitky poukazující na formální nedostatky směnky nebo zpochybňující pravost podpisu a pak tzv. kauzální námitky. Protože směnka je abstraktní cenný papír, žalobce nemusí prokazovat, z jakého důvodu byla vystavena. Výjimkou je případ, kdy měla směnka zajišťovací funkci ve vztahu k pohledávce ze závazkového vztahu mezi žalobcem a žalovaným a tato zajišťovací funkce byla prokazatelně součástí smlouvy. Žalovaný pak může podat námitky, které mají své opodstatnění v původním závazkovém vztahu (kauzální námitky). Směnka ale zároveň tvoří samostatný závazek. Žalobce může (v tomto případě) vymáhat zvlášť závazek ze smlouvy a zvlášť závazek ze směnky. 68
68
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. 33 Odo 202/2002: „Směnka, která vzniká jako zajištění určité
pohledávky, se nazývá zajišťovací směnkou, neplní však k zajišťované směnce funkci akcesorickou či subsidiární, nýbrž je mezi účastníky zcela samostatným závazkem. Plnění ze směnky a ze zajišťovaného závazku jsou tedy plněními samostatnými a věřitel může vymáhat toto plnění jak ze závazku, tak ze směnky, a to i souběžně. V obou řízeních je pak na dlužníkovi, aby prokázal, že splnil svůj závazek vůči věřiteli, a to buď uspokojením zajištěné pohledávky, nebo platbou směnky.“
43
Indosace směnky Indosace směnky znamená převedení směnky písemným prohlášením na rubu směnky na jinou osobu (nového věřitele ze směnky). V případě podání kauzálních námitek je nezbytné pamatovat na to, že u indosované směnky soud k těmto námitkám přihlíží pouze v určitých případech. Možnost indosace směnky je upravena v ustanovení § 11 odst. 1 ZSŠ. Podle odst. 1 tohoto ustanovení: „Každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem).“ Ustanovení § 17 ZSŠ pak stanovuje podmínky, za kterých může žalovaný úspěšně uplatnit námitky vůči žalobci (aktuálnímu majiteli směnky): „Kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.“69 Z výše uvedeno vyplývá, že při změně majitele směnky může žalovaný vůči žalobci vznést kauzální námitky pouze tehdy, pokud majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. Při kauzálních námitkách spočívá důkazní břemeno v celém rozsahu na žalovaném. Žalobci stačí vždy podat soudu pouze návrh na vydání směnečného platebního rozkazu a k návrhu přiložit směnku. Znemožnění využití právní pomoci Důsledkem přísných kritérií stanovených pro možnou obranu žalovaného dochází k tomu, že zejména žalovaným z nízkopříjmových skupin obyvatelstva je znemožněno využití odborné právní pomoci. Ustanovení § 30 OSŘ umožňuje účastníkovi požádat soud o ustanovení zástupce, jestliže je toho nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. V případě, že soud o žádosti rozhodne zamítavě, může se účastník obrátit se žádostí o pomoc na Českou advokátní komoru. Tato právní pomoc není (vzhledem ke koncentraci řízení) použitelná hned v počátcích řízení. Krátká lhůta pro podání námitek a nemožnost následně tyto námitky doplnit, obsahové nároky na podobu námitek a nároky na znalost právní úpravy znemožňují běžnému občanovi, aby se úspěšně proti směnečnému platebnímu rozkazu bránil. Zneužívání směnek Z praxe vyplývá, že jsou směnky (pro výše popsané vlastnosti) nezřídka zneužívány silnější stranou ve smluvním vztahu. Z tohoto důvodu nejrůznější subjekty, (např. Aliance proti dluhům), dlouhodobě usilují o omezení směnek ve vztahu podnikatel – spotřebitel. Výsledkem takovýchto snah je návrh novely zákona o spotřebitelském úvěru70, který vláda schválila dne 22. 8. 2012. V případě, že tento
69Podle
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2009. 29 Cdo 2605/2007: „Tvrzení, že majitel nabyl směnku ve zlé víře anebo se
při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí, popř. při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka (čl. I. § 10 a § 17 zákona č. 191/1950 Sb.), nepodléhá zásadě koncentrace směnečného řízení (§ 175 o. s. ř.). (jak odůvodnění rozhodnutí uvádí, tvrzení, že nový majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka, nepředstavuje samostatnou námitku proti směnečnému platebnímu rozkazu a jde pouze toliko o předpoklad přípustnosti námitek, majících původ ve vlastních vztazích k předchozímu majiteli směnky).“ 70
Zákon č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Předmětem návrhu je dle důvodové zprávy
zejména transpozice směrnice Komise 2011/90/EU ze dne 14. 11. 2011 a zpřesnění transpozice směrnice Evropského parlamentu a
44
návrh bude přijat, dojde k zákazu použití směnky nebo šeku k zajištění spotřebitelského úvěru. Zároveň je ale nutné uvědomit si, že tento zákaz nebude možné uplatnit u spotřebitelských úvěrů, na které se ZSÚ nevztahuje.71 Nález Ústavního soudu a změna lhůty k podání námitek Ústavní soud ČR zasáhl nálezem z října 201272 do stávající právní úpravy směnečného platebního rozkazu. Tímto nálezem zrušil v ustanovení § 175 odst. 1 OSŘ slova „do tří dnů“ a dále „v téže lhůtě“. Účinnost zrušení části ustanovení nastane uplynutím 30. 4. 2013. Důsledkem výše uvedeného nálezu není pouze zrušení 3 - denní lhůty k podání námitek, ale jedná se o významný zásah do vymáhání nároku věřitele prostřednictvím směnečného platebního rozkazu jako takového.73 Zřejmě jako reakci na předmětný nález ÚS přijal zákonodárce novelu, která s účinností od 1. 1. 2013 prodloužila původní 3 dny k podání námitek na celkem 8 dnů.74 Do budoucna je potřeba zvážit, zda nepřistoupit k absolutnímu zákazu směnek ve vztahu ke spotřebiteli. Rovněž zůstává otázkou, zda neupravit koncentraci řízení. Nejistou je také definitivní délka lhůty k podání kvalifikovaných námitek.75
Příprava jednání, výzva k vyjádření, kvalifikovaná výzva k vyjádření V případě, že soud nevydá platební rozkaz anebo jej zruší z důvodu podání odporu či nedoručení do vlastních rukou žalovaného, podnikne další kroky k tomu, aby mohl ve věci rozhodnout.
Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Návrh novely je označen jako sněmovní tisk 781. 71Je
nutné si uvědomit, že tento zákon se vztahuje pouze na některé z odložených plateb, půjček, úvěrů nebo jiných obdobných
finančních služeb, a to i v případě, kdy na jedné straně smluvního vztahu vystupuje spotřebitel. Příkladem je např. úvěr s celkovou výší nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč. 72
Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 uveřejněný ve Sbírce zákonů pod číslem 369/2012 Sb.
73
Soudce Jiří Nykodým se zrušením části předmětného ustanovení nesouhlasil, a to z procedurálních důvodů (podle něj nebylo
možné zrušit část zákona, jelikož tímto v daném konkrétním případě nedošlo k porušení stěžovatelčiných práv). Ve svém odlišném stanovisku pak uvádí tento zajímavý postřeh: „Problém, který je podanou ústavní stížností nastolen, není primárně problémem krátkosti lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, ale je dán tím, že se použití různých typů směnek, v tomto případě blankosměnky, která je koncipována jako nástroj profesionálních obchodníků, rozšířilo do oblasti spotřebitelských smluv, kde profesionálem je jen jedna strana, která k jeho využívání přistupuje se znalostí věci, proti níž stojí druhá strana, která je v drtivé většině případů naopak zcela neinformována. Před důsledky těchto poměrů, majících základ v hmotněprávní úpravě směnečného práva, významnějším způsobem neochrání slabší stranu delší lhůta k podání opravného prostředku. Tu je třeba hledat zase jen v hmotněprávní úpravě, např. vztáhnout na úpravu směnečného práva, respektive na některé jeho nástroje, jakým je např. blankosměnka, ustanovení o ochraně spotřebitele.“ 74
Zákon č. 404/2012 Sb. ze dne 27. 11. 2012, který bude účinný od 1. 1. 2013.
75
K pozměňovacím návrhům ke sněmovnímu tisku č. 617 (vládní návrh na vydání zákona o obětech trestných činů a o změně
některých zákonů) byla přičleněna i část navrhující novelizaci ustanovení § 175 OSŘ. Tyto pozměňovací návrhy obsahují hned dvě varianty, jak lhůtu k podání námitek prodloužit (v obou případech se jedná o 15 dnů).
45
Prostá výzva Ustanovení § 114a odst. 1 OSŘ uvádí:„Nebylo-li rozhodnuto podle § 114 odst. 2 (tedy pokud řízení nebylo zastaveno nebo návrh odmítnut), připraví předseda senátu jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání.“ Za tím účelem předseda senátu vyzve žalovaného, popřípadě ostatní účastníky, kteří nepodali návrh na zahájení řízení, aby se ve věci písemně vyjádřili a aby soudu předložili listinné důkazy, jichž se dovolávají, „ledaže se takový postup jeví s ohledem na povahu věci neúčelným.“ Kvalifikovaná výzva Podle ustanovení § 114b odst. 1 OSŘ: „Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a ve věcech uvedených v § 120 odst. 2 OSŘ.“76 Podle odst. 2 téhož ustanovení: „K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu.“Podle dalších odstavců výše uvedeného ustanovení pak „takovéto usnesení nelze vydat nebo doručit po přípravném jednání nebo po prvním jednání ve věci, usnesení musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. V případě, že se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání 77, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen.“
76Podle
ustanovení § 120 odst. 2 OSŘ se jedná o následující věci: v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, jakož i v řízení o povolení
uzavřít manželství, v řízení o určení a popření rodičovství, v řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, v řízení o osvojení, v řízení o jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce, v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, v řízení o zákonnosti zajištění cizince a o jeho propuštění a v řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob (§ 200e). 77
nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (k tomuto
viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo1951/2004 uveřejněný pod Rc 21/2006).
46
„Sankční“ rozsudek pro uznání Lhůta k vyjádření se ke kvalifikované výzvě je tedy lhůtou prekluzívní. Z judikatury zároveň vyplynulo, že zmeškání této lhůty nelze prominout (vzhledem k tomu, že se jedná o lhůtu soudcovskou a nikoliv zákonnou), lze ji však prodloužit (v případě, že ještě nebyl vydán rozsudek)78. Rozsudek pro uznání může být vydán ve třech případech: -
žalovaný nárok nebo část nároku uznal (podle ustanovení § 153a odst. 1: „Uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce)“,
-
žalovaný nereagoval ve lhůtě na kvalifikovanou výzvu (ustanovení § 114b odst. 2 OSŘ),
-
nebo se žalovaný nedostavil k přípravnému jednání.
Podle ustanovení § 114c odst. 6 OSŘ: „Nedostaví-li se žalovaný k přípravnému jednání, ačkoliv byl řádně a včas předvolán nejméně 20 dnů předem a řádně mu byla doručena žaloba, aniž by se včas a z důležitého důvodu omluvil, má se s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 120 odst. 2 za to, že uznává nárok, který je proti němu uplatňován žalobou; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen v předvolání k přípravnému jednání.“ Poznámky z praxe Absence vyjádření na kvalifikovanou výzvu má za následek fikci uznání žalobního nároku. Toto opatření směřuje k zajištění procesní ekonomie a k zamezení průtahům v řízení. Je otázkou, zda předmětné ustanovení zachovává v plném rozsahu právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.79Je nutné si uvědomit, že v případě rozsudku pro uznání soud nezkoumá oprávněnost nároku žalobce a nezabývá se dokazováním.80 V případě, kdy již 78
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, ze dne 26. 3. 2009: „Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i
když je úkon nesprávně označen (§ 41 odst. 2 OSŘ). Proto požádá-li účastník o prominutí zmeškání soudcovské lhůty, posoudí soud tento úkon jako žádost o prodloužení soudcovské lhůty podle § 55 OSŘ, případně jako žádost, aby se v daném případě k tomu, že úkon byl učiněn po uplynutí soudcovské lhůty, nepřihlíželo. Přitom soud zjišťuje, zda ke zmeškání došlo z omluvitelného důvodu, zejména zda tu nebyly takové okolnosti, které bránily účastníkovi v podání vyjádření. Jestliže účastník nepodal ve lhůtě stanovené soudem vyjádření podle § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 OSŘ proto, že mu v tom bránily závažné omluvitelné důvody, nelze vyjít z fikce uznání nároku.“ 79
Zákon č. 23/1991 Sb., ústavní zákon, kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního
shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky: „Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.“ 80
Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Odo 1316/2004 ze dne 21. 02. 2006: „Nastala-li ovšem fikce uznání nároku podle §114b
odst. 5 o. s. ř., je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými.“
47
dokazování částečně nebo zcela provedl, nepřihlíží k němu.81 Soud zde pouze zkoumá, zda jsou splněny procesní předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání a zda z tvrzení žalobce vyplývá, že jde o nárok, jenž lze uplatnit žalobou.
Náklady nalézacího řízení V případě uplatňování nároku u soudu vznikají stranám náklady s tím spojené. Tyto označujeme jako náklady nalézacího řízení. Podle ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ: „Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.“ Náklady řízení podrobněji specifikuje ustanovení § 137 odst. 1 OSŘ. Zde je uveden demonstrativní výčet. U vymáhání pohledávek se nejčastěji objevují: „hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, odměna za zastupování a náhrada za daň z přidané hodnoty.“ Odměna za zastupování Odměna za zastupování náleží přitom účastníkovi (úspěšnému) pouze tehdy, je-li jeho zástupcem advokát. Podzákonný právní předpis, vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., konkretizuje výši odměny za zastupování advokátem. V obecných ustanoveních vyhlášky se uvádí: „Při rozhodování o náhradě nákladů řízení (§ 151 občanského soudního řádu) soud určí výši odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v občanském soudním řízení podle sazeb a za podmínek uvedených v této vyhlášce.“ Přehled výše odměny za zastupování od roku 2001 Výše odměny za právní zastupování dle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Období
Od 1. 1. 2001 do 31. 8. 2006
Od 1. 9. 2006 do 29. 2.
Od 1. 3. 2012
2012 do 100 Kč
-
-
1 000 Kč
do 500 Kč
1 500 Kč
-
-
přes 100 do 500 Kč
-
-
1 500 Kč
přes 500 do 1 000 Kč
3 000 Kč
-
2 500 Kč
do 1 000 Kč
-
4 500Kč
-
přes 1 000 do 2 000 Kč *
-
-
3 750 Kč
81
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000 sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 93/2001: „Výsledky dokazování soud v rozsudku pro uznání nehodnotí, ačkoliv ve věci soud již zcela nebo zčásti provedl dokazování.“
48
přes 1 000 do 5 000 Kč
4 500 Kč
6 000 Kč
-
přes 2 000 do 5 000 Kč
-
-
4 800 Kč
přes 5 000 do 10 000 Kč
6 000 Kč
9 000 Kč
7 500 Kč
přes 10 000
6 000 Kč a 15 % z částky
9 000 Kč a 17 % z částky
7 500 Kč a 17 % z částky
do 200 000 Kč
přesahující 10 000 Kč
přesahující 10 000 Kč
přesahující 10 000 Kč
přes 200 000 Kč
34 500 Kč a 1,5 % z částky
41 300 Kč a 2 % z částky
39 800 Kč a 2 % z částky
do 10 000 000 Kč
přesahující 200 000 Kč
přesahující 200 000 Kč
přesahující 200 000 Kč
181 500 Kč a 0,015 % z částky
237 300 Kč a 0,15 % z částky
235 800 Kč a 0,15 % z částky
přesahující 10 000 000 Kč
přesahující 10 000 000 Kč
přesahující 10 000 000 Kč
přes 10 000 000 Kč
* Pohledávky těsně přesahující částku 1 000Kč jsou klasickými pohledávkami vzniklými z důvodu použití dopravního prostředku městské hromadné dopravy bez platné jízdenky (jízda „na černo“). Pozn. K výše uvedeným částkám je nutné připočíst i minimálně další dva úkony právní služby (převzetí věci, sepsání návrhu) a DPH. V průběhu řízení mohou samozřejmě vznikat další náklady (pro tuto chvíli je zde ale neuvádíme). Příklad: V případě vymáhání pohledávky z jízdy „na černo“ ve výši 1 022Kč uhradí žalovaný v současnosti na nákladech za právní zastoupení žalobce celkem částku ve výši 5 220Kč (odměna za zastupování 3 750Kč, dva úkony právní služby à 300Kč, to vše včetně 20% DPH z těchto částek).
Z tabulky je patrné, že k podstatnějším změnám v právní úpravě docházelo zejména u bagatelních pohledávek, a to co do rozlišování úrovní jejich výše. Prvotní znění vyhlášky podrobněji rozlišovalo výši odměn u nízkých pohledávek (tzv. bagatelní pohledávky82). Novela vyhlášky účinná od 1. 9. 2006 až do 29. 2. 2012 již mezi drobnějšími částkami nerozlišovala, což způsobilo celkové navýšení odměn. Dále byla stanovená jednotná sazba odměny u pohledávek do 1 000 Kč. Pro pohledávky ve výši od 1 000 Kč do 5 000 Kč byla stanovena jednotná sazba odměny za zastupování ve výši 6 000 Kč. Následkem výše uvedeného došlo k nepřiměřenému nárůstu odměn u malých pohledávek. Výše velké části hromadně vymáhaných pohledávek se pohybuje v rozsahu něco přes 1 000Kč (zejména jízdy „na černo“, neuhrazená první splátka pojistného apod.). Odměna za zastupování byla přitom stejná jako u pohledávky několikanásobně vyšší. Hotové výdaje Jak jsme uvedli výše, náklady řízení podrobněji specifikuje ustanovení § 137 odst. 1 OSŘ. Mezi náklady řízení jsou vedle odměny za zastupování účastníka advokátem zahrnuty i hotové výdaje účastníků a jejich zástupců.“Ustanovení § 151 odst. 2 OSŘ pak uvádí: „Náhradu mzdy (platu) a náhradu hotových výdajů soud stanoví podle zvláštních právních předpisů.“ Náhradou hotových výdajů je i náhrada hotových výdajů advokáta. Zvláštním právním předpisem, upravujícím výši hotových výdajů advokáta, je předpis č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. 82
Bagatelní pohledávka je pohledávka v nízké výši. Její výše je stanovena v ustanovení § 202 odst. 2 OSŘ. S účinností od 1. 7. 2009
je bagatelní pohledávkou částka nepřevyšující 10 000Kč, k příslušenství se přitom nepřihlíží. Od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2009 byla bagatelní pohledávkou částka nepřevyšující 2 000Kč.
49
Náhrada hotových nákladů tedy podle současné právní úpravy náleží advokátovi i v případě, že mu přísluší odměna podle vyhlášky 484/2000 Sb. Jedná-li se o hotové výdaje, které spadají pod § 13 odst. 3 advokátního tarifu, je jejich náhrada poskytnuta paušálně ve výši 300 Kč za každý jeden úkon právní služby. Jde-li o náklady podřaditelné pod pojem „cestovní výdaje“, poskytuje se jejich náhrada podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a také podle jiných právních předpisů.83 Znění § 13 advokátního tarifu v odst. 1 stanovuje: „Advokátu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie.“ Podle odst. 3 pak: „Nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato částka 300 Kč na jeden úkon právní služby.“ Mezi úkony právní služby, s nimiž jsou spojeny hotové výdaje podle ustanovení § 13 odst. 1 advokátního tarifu, pak patří například převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu nebo jinému orgánu týkající se věci samé, účast na jednání před soudem nebo jiným orgánem, jednání s protistranou a odvolání. Jedná se jak o úkony v nalézacím řízení, tak i o úkony v exekučním řízení. U bagatelních pohledávek, podobně jako nepřiměřená odměna za zastoupení advokátem, nezanedbatelně zvyšují celkové náklady řízení. Například v případě vymáhání dluhu do 100 Kč činí odměna za zastupování částku 1 000 Kč a hotové výdaje pak částku 600 Kč. Paušál 300 Kč přitom obvykle neodpovídá reálným nákladům, jejichž pokrytí slouží (např. za poštovné). V exekučním řízení tyto částky nepodléhají na rozdíl od odměny nepodléhají 50% redukci. Obvyklé hotové výdaje (v případě exekučního řízení) jsou opět účtovány za dva úkony právní služby, a to za převzetí věci a sepsání návrhu. Poznámky z praxe Je možné dovozovat, že elektronizace justice (elektronický platební rozkaz, snížený poplatek za zahájení takovéhoto návrhu), technický pokrok („generování“ žalob), vzestup zadluženosti a profesionalizace vymáhání pohledávek (hromadná správa pohledávek, výhodné smlouvy žalobců s advokáty) měly za následek, že pro jistou kategorii věřitelů má soudní řízení jinou funkci, než jen přiznání sporného nároku, a sice funkci získání dalších finančních prostředků. Výše uvedený systém můžeme označit jako motivující i k vymáhání pohledávek, které nemají např. důkazní oporu či pohledávek, které jsou vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka stěží vymahatelné. Věřitel (žalobce) tyto faktory není nucen zvažovat, jelikož vzhledem k nízkým skutečně vynaloženým nákladům a vysokým nákladům získaným v nalézacím řízení (popř. spolu s vysoce nastavenými smluvními pokutami či smluvními úroky) postačuje, pokud je částka vymožena pouze v části případů. 83Členové
Sekce pro advokátní tarif ČAK. Předpisy o odměňování advokátů, Komentář, vyd.Praha, Česká advokátní komora, 2006, s.
63.
50
Systém nemotivuje podnikatelský subjekt k jednání s náležitou opatrností a vyvíjení snahy o to, aby nároky z uzavřených smluv nebyly sporné (např. pojistné smlouvy uzavírané prostřednictvím zprostředkovatelů, které jsou nabízené pod záminkou zprostředkování úvěru a bez zvážení bonity klienta), případně, aby spory byly řešeny mimosoudně. Subjekt vymáhající pohledávku se navíc nemusí v případě neúspěchu obávat placení nákladů právního zastoupení protistraně. Žalovaní, většinou jako fyzické osoby patřící k středně či nízkopříjmovým skupinám, jen zřídka kvůli nízkému právnímu povědomí či nízkým příjmům využijí zastoupení advokátem. V řízení pak proti sobě stojí zkušený věřitel (zastoupený advokátem) a na druhé straně fyzická osoba (spotřebitel) bez právních znalostí a právního zástupce. Mezi stranami sporu tak vzniká značná nerovnováha. Věřitelé se silným zázemím, zejména pak společnosti specializující se na vymáhání pohledávek, systém využívají a profitují z něj. O tom, jakou motivací je tato odměna, může svědčit i skutečnost,že věřitel, jenž eviduje u dlužníka několik typově stejných pohledávek, žaluje každou pohledávku zvlášť, protože pro něj z každého samostatného řízení plyne vyšší zisk na nákladech řízení. Žalobní návrh věřitelů (bank, nebankovních půjčovatelů, společností, které jejich pohledávky odkoupily apod.) není již zpravidla tvořen advokátem. Ten povětšině vytvoří pouze vzorový návrh. Podle připraveného vzoru jsou další návrhy generovány automaticky, mění se pouze identifikační údaje žalovaného a výše žalované částky. Výše uvedené nastavení odměny (zejména u bagatelních sporů) zakládá výrazný rozdíl mezi skutečnými a účelnými náklady na právní zastoupení a náklady přiznanými podle podzákonného právního předpisu. Vzhledem k neudržitelnému stavu a kritice jak ze stran široké veřejnosti, tak z řad odborníků (vedle jiných i v rámci platformy Aliance proti dluhům) došlo s účinností od 1. 3. 2012 k novelizaci vyhlášky č. 484/2000 Sb. Novelizovány byly odměny za zastupování v případě bagatelních pohledávek. I po této novelizaci však odměna v bagatelních sporech několikanásobně převyšuje hodnotu předmětu sporu. Příklad: Předmětem sporu je pohledávka ve výši 1 022 Kč, která vznikla na základě přepravní smlouvy, konkrétně použitím prostředku hromadné dopravy bez platné jízdenky. Do 29. 2. 2012 žalobce získal na nákladech za právní zastoupení celkem částku ve výši 6 600 Kč (odměna za zastupování 6 000 Kč, dva úkony právní služby 300 Kč, DPH by v tomto případě činilo částku 1 320 Kč). V současnosti žalobce na nákladech za právní zastoupení získá (podle právní úpravy) celkem částku ve výši 4 350 Kč (odměna za zastupování 3 750 Kč, dva úkony právní služby 300 Kč, DPH by v tomto případě činilo částku 870 Kč). Judikatura ke stanovení přiměřené odměny za zastupování v bagatelních sporech Z judikatury můžeme vypozorovat snahy usilující, aby ve výše popsaných případech nebyla odměna za zastupování úspěšné straně přiznána či aby byla přiznána ve snížené výši. Tyto pokusy vycházely 51
jak od účastníků řízení, tak i od samotných soudů, popř. konkrétních soudců. V zásadě se přitom využívá dvojí argumentace: -
odkazem na ustanovení § 150 OSŘ: „Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.“
-
nebo na ustanovení § 142 OSŘ: „Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.“
Vzhledem k tomu, že využití ustanovení § 150 OSŘ je přípustné pouze v případech hodných zvláštního zřetele dospěl ÚS k závěru, že obecné soudy by se při jeho aplikaci měly zabývat celou řadou okolností – majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry účastníků, jakož i možným dopadem přiznání nebo naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení na každého z účastníků.84 Rozhodnutí s využitím tohoto ustanovení bude dle ÚS spravedlivé zejména tehdy, když k tomu budou dány okolnosti související s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. (tzn. je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, neobdržel náhradu nákladů, popř. aby je neobdržel v plné výši).85 Ke snižování nákladů řízení u žalob, které byly výsledkem generování, zaujal Nejvyšší soud ČR negativní stanovisko.86 V nepřiznávání nákladů v plné výši bylo shledáváno porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy porušení práva na spravedlivý proces. Výrazně kriticky se ÚS k nepřiměřené výši náhrady nákladů vyjádřil ve svém nálezu z roku 2011, kde uvedl, že: „situace, kdy se soudní řízení vedou nikoliv kvůli úspěchu ve věci samé, ale především kvůli náhradě nákladů řízení, je dokladem patologického stavu českého civilního procesu, a je nejvyšší čas, aby se jí zákonodárce začal seriózně zabývat. Náklady řízení by vždy měly být přiměřené hodnotě předmětu sporu, a neměly by ji převyšovat, natož mnohonásobně.“ 87 Vskutku průlomovým se stal teprve nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 3. 2012, ve kterém bylo vysloveno, že „v případě bagatelních pohledávek uplatňovaných formulářovým návrhem proti spotřebiteli má být výše odměny za zastupování žalobce advokátem určena jen jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny.“88 Tento nález byl opřen o názor, že úspěšné straně přísluší pouze účelně vynaložené náklady tak, jak je uváděno v ustanovení 142 odst. 1 OSŘ. Podle tohoto nálezu nelze mechanicky uplatňovat sazby uvedené ve vyhlášce č. 484/2000 Sb. bez dalšího uvážení, jelikož soud je přednostně vázán zákonem. Ústavní soud uvádí, že náklady řízení, které byly přiznány podle výše zmíněné vyhlášky v bagatelních případech, významně převyšují skutečně vynaložené náklady 84
Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 191/06.
85
Nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 2862/07.
86
Stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 201/2008 ze dne 15. 10. 2008.
87
Nález Ústavního soudu ČR. I. ÚS 3698/10 ze dne 14. 9. 2011.
88
Nález Ústavního soudu ČR. I. ÚS 3923/11 ze dne 29.3.2012.
52
potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a tedy nemohou být v takovýchto sporech přiznány jako účelné.
Umožnění dobrovolné úhrady dluhu před zahájením soudního řízení V říjnu 2012 byla prezidentem podepsána novela OSŘ a dalších předpisů89, která obsahuje ustanovení motivují věřitele k tomu, aby dlužníka, ještě před podáním návrhu na zahájení řízení, vyzval k dobrovolné úhradě dlužné částky. Nezaslání výzvy k dobrovolné úhradě dluhu je sankcionováno nepřiznáním náhrady nákladů nalézacího řízení žalující straně v případě úspěchu ve věci. Novelou vložené ustanovení uvádí, že: „Žalobce, který měl úspěch ve věci zahájené podle § 80 písm. b), má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění.“ Zároveň však předmětné ustanovení předvídá i situace, kdy by nebyla aplikace výše uvedeného pravidla přiměřená: „Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odstavci 1 nezaslal.“ Přijetí výše uvedené právní úpravy předchází situacím, kdy věřitelé soudně vymáhali dluh, o jehož existenci dlužník do té doby z nějakého důvodu nevěděl (několikaletý odstup od vzniku pohledávky, nepatrná částka apod.).
Bezplatné právní zastoupení Potřebuje-li účastník řízení nezbytně nutně právní pomoc v občanskoprávním sporu a není v jeho možnostech uhradit služby advokáta, může využít nástrojů umožňujících osvobození od hrazení hotových výdajů a odměny za zastupování. V zásadě má dvě možnosti: -
obrátí se s žádostí s odkazem na § 30 OSŘ na soud,90
-
anebo se v případě neúspěšné žádosti podle předchozího bodu či v jiných specifických případech obrátí s žádostí o určení advokáta za sníženou odměnu či bezplatně na Českou advokátní komoru.
Žádost podle ustanovení § 30 OSŘ První možností, jak získat osvobození od hrazení hotových výdajů a odměny za zastupování advokátem, je obrátit se na soud. Žádost je upravena v ustanovení § 30 OSŘ, které v odst. 1 stanoví: „Účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. 89
Zákon č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony. Tento zákon vstoupí v účinnost dne 1.1.2013. 90
V jiných než občanskoprávních sporech může být postupováno i s využitím jiných předpisů – např. § 35 odst. 7 soudního řádu
správního, § 39 trestního řádu.
53
O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit.“Odst. 2 téhož ustanovení pak uvádí: „Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů.“ § 138 OSŘ, na který ustanovení § 30 OSŘ odkazuje, pak stanovuje následující: „(1) Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí. (3) Byl-li účastníku osvobozenému od soudních poplatků ustanoven zástupce, vztahuje se osvobození v rozsahu, v jakém bylo přiznáno, i na hotové výdaje zástupce a na odměnu za zastupování.“ K přidělení právního zástupce soudem musí být splněny následující podmínky kumulativně: -
jedná se o účastníka, u něhož jeho poměry odůvodňují nebo by odůvodňovaly osvobození od soudního poplatku,
-
nejedná se ze strany účastníka řízení o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva,
-
ustanovení zástupce je nezbytně třeba k ochraně zájmů dotčeného účastníka.
Oproti původnímu znění ustanovení § 138 OSŘ došlo novelou 91 ke zpřísnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků v celém rozsahu (což se týká i přiznání právního zástupce s osvobozením od hrazení jeho hotových výdajů a odměny za zastupování). Soud nyní může přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu pouze zcela výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody a rozhodnutí musí navíc odůvodnit. Poznámky z praxe: Z praxe máme zkušenosti, že soud vyhověl žadatelům zejména v případech, kdy se jednalo o osoby s velmi nízkým příjmem (zejm. o starobní a invalidní důchodce, osoby v hmotné nouzi) a případ byl po odborné stránce právně náročný (žaloba na zrušení rozhodčího nálezu) nebo zde byly jiné skutečnosti nasvědčující tomu, že účastník řízení není schopen kvalifikovaně bránit svá práva (hospitalizace v psychiatrické léčebně). V některých případech soud nebyl schopen postihnout vzájemnou provázanost a způsob vyplácení jednotlivých dávek státní sociální podpory či hmotné nouze a vůbec podmínky pro jejich vyplácení. Například soud vyčítal účastníkovi, že nepožádal o příspěvek na péči pro svého zletilého svéprávného 91
Zákon č. 218/2011 Sb. ze dne 21. června 2011, kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony. Zákon nabyl účinnosti v dotčených ustanoveních účinnosti dnem 1.9.2011.
54
syna, se kterým žil ve společné domácnosti. Žadatel tak měl podle soudu „zanedbat“ možnost zvýšení příjmu. O tento příspěvek by ale musel zažádat syn a v daném případě by podmínky jeho vyplácení stejně nesplňoval. V jiných případech nebyly zohledněny reálné výdaje. Žadatel měl příjem 12 000Kč důchod, ale další základní výdaje – nájem, inkaso apod. tuto částku zcela pohltily anebo zůstala pouze nepatrná částka, ze které by zcela jistě nebylo možné služby advokáta hradit, případně se na nich spolupodílet. V dalším případě soud odmítl účastníka od soudních poplatků osvobodit s odkazem na to, že se jedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Nárok žalobce měl přitom oporu v právu a tvrzené skutečnosti jednoznačně dokládaly, že se jedná o nárok opírající se o reálné základy. Soud tedy spíše směšoval svévolnost nebo zřejmě bezúspěšné bránění práva s předvídáním svého vlastního rozhodnutí ve věci, což však navíc s ohledem na počáteční stadium sporu nebylo vhodné. Z případů z poslední doby, se kterými se autorka textu setkala, lze dovozovat i jistou tendenci soudů stavět se k žádostem o osvobození od hrazení soudního poplatku a přidělení bezplatného právního zástupce odmítavěji a přísněji než v předchozím období. Nejedná se ale zatím o reprezentativní počet případů, na základě kterého by bylo možno učinit jednoznačnější závěry. Žádost k České advokátní komoře Žádost o určení advokáta bezplatně nebo za sníženou odměnu k ČAK je upravena zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, konkrétně pak ustanovením § 18 tohoto zákona. Pro kladné vyřízení žádosti musí žadatel splnit následující podmínky: -
nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem podle zvláštních právních předpisů a ani se nemůže domoci poskytnutí právních služeb podle tohoto zákona. To znamená, že žadatel nemůže využít ustanovení § 30 OSŘ (např. v případě sepsání ústavní stížnosti) anebo soud o takovéto ustanovení požádal, ale nebylo mu vyhověno (v tomto případě ČAK vyžaduje doložení pravomocného usnesení soudu o nevyhovění žádosti podané v souladu s § 30 OSŘ),
-
návrh k ČAK musí být včasný (v praxi rozhodnutí o žádosti trvá cca 14 dnů),
-
žadatel musí prokázat, že jeho příjmové a majetkové poměry poskytnutí takových právních služeb odůvodňují.
Poznámky z praxe: Autorky textu zde můžou čerpat pouze z velmi omezené zkušenosti podání žádosti k ČAK. Celkově bylo o žádostech rozhodnuto relativně rychle (zhruba do 14 dnů) a žadatelům bylo buď vyhověno a přidělen advokát bezplatně (žadatelé s nízkým starobním důchodem) či za sníženou odměnu (žadatel se starobním důchodem ve výši kolem 13 000Kč, jenž ale zcela odpovídal žadatelovým nákladům na zabezpečení základních potřeb, jako je bydlení, strava apod.).
55
II.1.2. Rozhodčí řízení Rozhodčí řízení je alternativou k řízení u obecných soudů. Rozhodčí řízení upravuje zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. 1. 1995. Aktuální znění v § 2 odst. 1 ZRŘ uvádí, že: „Strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).“ Podle odst. 2 pak lze rozhodčí smlouvu platně uzavřít, jestliže by strany mohly o předmětu sporu uzavřít smír ve smyslu § 99 občanského soudního řádu. Výše uvedené znamená, že v případě, kdy si to smluvní strany dohodnou, nebude jejich případný spor řešen obecnými soudy, ale subjektem jimi určeným. S rozhodnutím v tomto řízení vydaným (rozhodčí nález), jsou spojeny totožné následky jako s rozhodnutím vydaným obecnými soudy. Na základě rozhodčího nálezu může být nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce. V rozhodčím řízení však nemohou být projednávány některé spory, např. o rozvod manželství, o svěření nezletilého do výchovy apod. Zákon je z pravomoci rozhodce vylučuje. Rozhodčí smlouva se může týkat jak jednotlivého již vzniklého sporu, tak všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů. Možnost rozhodčího řízení využívají jak nepodnikatelé, tak zejména podnikatelské subjekty. Rozhodčí
smlouvu
nalezneme
ve
smlouvách
o půjčkách,
smlouvách
leasingových,
zprostředkovatelských, nájemních, ve smlouvách úvěrových, ale i v uznáních dluhu či splátkových kalendářích. Možnost přenést pravomoc k rozhodování sporu z obecných soudů je ve velkém využívána právě subjekty podnikajícími v oblasti poskytování úvěrů a podobných finančních službách, nejčastěji u nebankovních subjektů. Judikatura soudů se zpočátku stavěla k rozhodčím smlouvám souhlasně. Později se však objevila rozhodnutí, která sice neodmítala možnost rozhodčího řízení jako takového ve spotřebitelských sporech, zaměřila se však alespoň na konkrétní znění rozhodčích smluv a okolnosti případu, z čehož byla případně dovozována neplatnost rozhodčí smlouvy.92 Rovněž komunitární právo neponechalo rozhodčí smlouvy bez povšimnutí. Směrnice Rady 93/13/EHS uvádí mezi příklady nepřiměřených podmínek v spotřebitelské smlouvě i „zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládání důkazního břemene, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli.“93 Rozsudky týkající se této oblasti nalezneme i v judikatuře Soudního 92
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011.
93Směrnice
Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.
56
dvora Evropské unie (dříve Evropský soudní dvůr). Výše uvedenou směrnicí i rozsudky SDEU bylo často argumentováno v řízeních před soudy ČR. Poznámky z praxe Rozhodčí řízení bylo prosazováno a vítáno jako alternativní způsob řešení sporů (rychlejší a do jisté míry i levnější). Převážná část sporů u rozhodce je totiž posuzována pouze na základě písemných podkladů, bez možnosti podat odvolání. Počet rozhodců není omezen tak, jak je to v případě personálního stavu jednotlivých soudů. Rozhodčí řízení jako další nástroj k řešení sporů mezi soukromoprávními subjekty snižuje přetíženost obecných soudů. Nedostatky původní právní úpravy Zároveň se záhy po zavedení možnosti rozhodčího řízení a jeho rozšíření do oblasti spotřebitelských smluv objevily problémy spojené s tím, že ZŘR byl koncipován značně volně a nezajišťoval dostatečnou ochranu proti zneužívání rozhodčího řízení silnější stranou závazkového vztahu. Jedním z takových příkladů je umožnění rozhodovat namísto hmotného práva podle „zásad spravedlnosti“. Dále není vyžadován přezkum rozhodnutí odvolacím orgánem (není tedy nutná dvojstupňovost řízení – ledaže by si to strany výslovně dohodly). ZRŘ také původně neobsahoval ustanovení na ochranu spotřebitele. Rozhodcem mohl být prakticky kdokoliv, kdo byl zletilý a měl způsobilost k právním úkonům. Nejpalčivějším, a do současné doby nevyřešeným problémem je, že rozhodce či rozhodčí soud je v řadě případů v podstatě subjektem ekonomicky – právně spojeným se stranou žalující, resp. s věřitelem. Tento vztah lze vypozorovat zejména u podnikatelských subjektů, poskytujících vlastně danému rozhodci či rozhodčímu soudu živobytí, kdy k danému rozhodci směřují desítky či stovky žalob. ZRŘ přitom v původním znění prakticky neumožňoval přezkum rozhodčího nálezu z hlediska souladu s hmotným právem (a i nyní je to možné pouze částečně). Rozhodce či rozhodčí soud ve většině případů nezohledňují nepřiměřené sankce za nedodržení smluvních podmínek, stejně tak nejsou nakloněni úvahám, zda opravdu došlo k porušení smlouvy a zda není smlouva či její ustanovení v rozporu s dobrými mravy. Běžný spotřebitel si ve většině případů není vůbec vědom, co rozhodčí smlouva znamená a jaké jsou s ní spojeny důsledky. Chybí také znalost jejích dopadů v případě, kdy na druhé straně stojí zkušený subjekt, jenž vnesl do smlouvy rozhodčí doložku, nikoliv z důvodů hospodárnosti a rychlosti řízení, ale z důvodu bezproblémového získání nepřiměřených částek. Dohoda, že k rozhodnutí sporu je dána pravomoc rozhodce, byla před změnou právní úpravy nezřídka součástí formulářové smlouvy či obchodních podmínek (s kterými se však v praxi spotřebitel nemohl seznámit) a tedy ani netušil, že jeho spor nebude rozhodován obecnými soudy. Jediným způsobem, jak dosáhnout zrušení rozhodčího nálezu, je přitom podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení ZRŘ. Důvody pro zrušení rozhodčího nálezu byly vymezeny úzce.
57
Novela ZRŘ Po kritické reakci odborné veřejnosti byla právní úprava ZRŘ novelizovaná (účinnost 1. 4. 2012) a došlo k dílčím změnám. Níže uvedená tabulka uvádí (a porovnává) některá z ustanovení ZRŘ před a po novele.
Podoba rozhodčí smlouvy
Informační povinnost podnikatele
Náležitosti rozhodčí doložky
ZRŘ účinný do 31. 3. 2012
ZRŘ účinný od 1. 4. 2012
*rozhodčí smlouva může být sjednána v obchodních podmínkách, které nejsou součástí hlavní listiny
*rozhodčí smlouva pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv musí být sjednána samostatně *Podnikatel je povinen spotřebiteli s dostatečným předstihem poskytnout náležité vysvětlení tak, aby byl spotřebitel schopen posoudit, jaké důsledky pro něho mohou uzavřením rozhodčí doložky nastat.
Xxx
*písemná forma *uvedení rozhodce nebo stálého rozhodčího soudu nebo způsob určení rozhodce
*Informace o: - rozhodci nebo o tom, že rozhoduje stálý rozhodčí soud, - způsobu zahájení a formě vedení rozhodčího řízení, - odměně rozhodce a předpokládaných druzích nákladů, které mohou spotřebiteli v rozhodčím řízení vzniknout a o pravidlech pro jejich přiznání, - místu konání rozhodčího řízení, - způsobu doručení rozhodčího nálezu spotřebiteli - o tom, že pravomocný rozhodčí nález je vykonatelný. (V případě stálého rozhodčího soudu postačuje odkaz na jeho statuty či řády).
Požadavky na rozhodce
Oznamovací povinnost rozhodce
*zletilost *způsobilost k právním úkonům *bezúhonnost
*zletilost *způsobilost k právním úkonům
*v případě sporu ze spotřebitelské smlouvy podmínka zápisu v seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti *Při rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv je rozhodce povinen před zahájením projednávání věci stranám sdělit, zda v posledních 3 letech vydal nebo se podílel na vydání rozhodčího nálezu nebo zda je rozhodcem v dosud neskončeném rozhodčím řízení ve sporu, jehož účastníkem byla či je některá ze stran.
Xxx
58
Zákaz klamání
Námitka nedostatku pravomoci
Rozhodné právo
Náležitosti rozhodčího nálezu
Důvody pro zrušení rozhodčího nálezu
*zákaz vyvolávat klamnou představu o tom, že rozhodovat má stálý rozhodčí soud v případě, kdy to tak není
Xxx
*Námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci smlouvy nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé.
*hmotné právo (např. obchodní zákoník), v případě dohody stran lze rozhodovat i podle zásad spravedlnosti
*rozhodčí nález musí obsahovat odůvodnění, ledaže se strany dohodly, že odůvodnění není třeba
*V případě, že byl vydán ve věci: - o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, - rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, - ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, - rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, - straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, - rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému, - zjistí se, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení.
*V případě, že se jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy, může být takováto námitka vznesena i později.
*hmotné právo (např. obchodní zákoník), v případě dohody stran lze rozhodovat i podle zásad spravedlnosti *Ve sporech ze spotřebitelských smluv se ale rozhodci musí řídit vždy právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele. *Rozhodčí nález musí obsahovat odůvodnění, ledaže se strany dohodly, že odůvodnění není třeba. *Ve sporech ze spotřebitelských smluv musí rozhodčí nález vždy obsahovat odůvodnění a poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudu.
Novela vnesla tyto další důvody: *rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem, *rozhodčí smlouva týkající se sporů ze spotřebitelských smluv neobsahuje některé zákonné informace
*lhůta na podání do 3 měsíců od doručení Řízeno o zrušení rozhodčího nálezu
*lhůta na podání do 3 měsíců od doručení
*Ve sporu ze spotřebitelské smlouvy soud povinně zkoumá, zda nejsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31
59
písm. a) až d) nebo h). V těchto sporech soud rovněž přezkoumá, zda nejsou dány důvody pro odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu, aniž by o to spotřebitel žádal. Zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí/exekuce v určitých případech
*I když nebyl podán návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může povinný v exekuci z určitých důvodů podat návrh na zastavení exekuce. Exekuce se přeruší, povinný má 30 dnů na to, aby podal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu k soudu.
Xxx
Novela měla za cíl upravit obecně rozhodčí řízení jako takové a dále zohlednit specifika v případech, kdy na jedné straně sporu stojí podnikatel, a druhé spotřebitel. Co do obecných úprav můžeme vypozorovat, že jsou nyní kladeny větší požadavky na osobu rozhodce a podobu rozhodčí smlouvy, která musí být na samostatné listině a obsahovat určité náležitosti. Ve sporech ze spotřebitelských smluv má rozhodce nově vždy povinnost řídit se právními předpisy na ochranu spotřebitele, rozhodčí nález musí obsahovat odůvodnění. Došlo k rozšíření důvodů pro podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. V určitých případech je možné podat z určitých důvodů návrh, na základě kterého může být exekuce přerušena do té doby, než se rozhodne o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Cílem novely bylo přispět k odstranění některých nejčastějších nešvarů, jako je nedostatečná ochrana spotřebitele. Naplnění cílů (a reálné dopady novely) je však vzhledem ke krátké době od účinnosti novely předčasné hodnotit.
II.2. Vykonávací řízení Základní právní rámec Když není plnění přiznané v nalézacím řízení uhrazeno nebo opravňuje-li k tomu notářský či exekutorský zápis s doložkou vykonatelnosti, může se věřitel obrátit na kompetentní orgány s požadavkem nucené realizace jeho práva. S nucenou realizací práva jsou spojeny termíny jako výkon rozhodnutí a exekuce. Tyto pojmy jsou často považovány za totéž a zaměňovány. V části odborné literatury se setkáváme s tím, že pojem exekuce zahrnuje řízení podle OSŘ i EŘ.94 Z důvodu vzájemné rozlišitelnosti řízení podle OSŘ a EŘ nazývá část odborné veřejnosti řízení podle části šesté OSŘ jako soudní výkon rozhodnutí a řízení podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, jako exekuci. V této práci se pro větší srozumitelnost budeme řídit právě tímto rozlišením.
94
Např. HENDRYCH D. a kol., Právnický slovník, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2001, s. 183.
60
Vztah mezi výkonem rozhodnutí a exekucí Výkon rozhodnutí soudem upravuje část VI. OSŘ, hlava první až osmá. Konkrétně se jedná o ustanovení § 251 až § 372. Exekuční řízení je upraveno v části druhé EŘ. Ustanovení § 52 odst. 1 EŘ uvádí: „Nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.“ Z výše uvedeného vyplývá, že EŘ je ve vztahu k OSŘ zákonem speciálním. V případě, že exekuční řád neupravuje některé záležitosti, které se mohou v exekučním řízení objevit, použije se subsidiárně ustanovení OSŘ. Ohledně rozsahu oprávnění exekutora se v odst. 2 téhož ustanovení uvádí: „Nestanoví-li tento zákon jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu.“ Rozdíly mezi OSŘ a EŘ Výkon rozhodnutí
Exekuce
Oprávněný navrhuje rozsah provedení Návrh
výkonu rozhodnutí, navrhuje jednotlivé způsoby výkonu rozhodnutí. (§ 263 odst. 1 OSŘ).
Návrh se podává u
soud
který stačí k uspokojení oprávněného. (§ 263 odst. 2 OSŘ).
Výkon rozhodnutí nebo exekuci provádí
Náklady řízení
exekuce. Pověřený exekutor pak provádí exekuci způsoby, které si zvolí. soud nebo prostřednictvím exekutora
Výkon v rozhodnutí soud nařídí v rozsahu, Rozsah a způsob
Oprávněný podává návrh na nařízení
soud prostřednictvím soudního vykonavatele
Soud při nařízení exekuce nezkoumá - na exekutorovi.
exekutor
*soudní poplatek za návrh
*náklady oprávněného
*náklady oprávněného
*náklady exekuce (odměna exekutora,
popř. další náklady (vyklizení – na
náhrada paušálně určených či účelně
stěhování)
vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce)
V případě, že není uvedeno jinak, vztahuje se následující text na výkon rozhodnutí dle OSŘ i na exekuce.
Účastníci řízení Podle ustanovení § 255 odst. 1 OSŘ jsou účastníky řízení při výkonu rozhodnutí oprávněný a povinný.
61
Odstavec 2 definuje, v jaké chvíli se stává účastníkem řízení manžel povinného, pokud sám není v exekuci rovněž povinným: „Jsou-li nařízeným výkonem rozhodnutí postiženy věci nebo práva patřící do společného jmění manželů, je účastníkem řízení, pokud jde o tyto majetkové hodnoty, i manžel povinného.“ Uvedené ustanovení se bude dotýkat hlavně situace, kdy byl účastníkem závazkového vztahu, jehož plnění je nyní předmětem vymáhání, pouze jeden z manželů. 95 To znamená, že smlouva byla uzavřena pouze tímto manželem, jenž byl následně v nalézacím řízení žalován. Exekuční titul pak zavazuje pouze jednoho manžela a exekuce se netýká se výlučného majetku druhého manžela (např. nemůže být postižen účet znějící pouze na jméno tohoto druhého manžela). Zároveň se však výkon rozhodnutí bude vztahovat na společné jmění obou manželů. Avšak po účinnosti novely OSŘ a EŘ,96 tedy od 1. 1. 2013, dojde k výraznému obratu. Zákon totiž umožní postihnout i mzdu a účet nebo jiné příjmy a majetkové hodnoty manžela povinného ve všech případech, kdy závazek, pro který je vedena exekuce, patří do SJM, k čemuž postačuje, aby byla smlouva jedním z manželů uzavřena za trvání manželství.
Způsoby výkonu rozhodnutí Nařídit a provést výkon rozhodnutí je možné podle ustanovení § 257 OSŘ pouze způsoby zde uvedenými. Ustanovení § 258 odst. 1 OSŘ stanovuje způsoby výkonu rozhodnutí, které lze uplatnit při vymáhání peněžitého plnění: „Výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky lze provést srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, příkazem k výplatě z účtu u peněžního ústavu, prodejem movitých věcí a nemovitostí, prodejem podniku a zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem.“ Srážky ze mzdy či jiných opakujících se příjmů V případě mzdy je výkonem rozhodnutí srážkami ze mzdy postižena pouze čistá mzda, tedy mzda po odečtení zálohy na daň z příjmů fyzických osob, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na
95
V průlomovém judikátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 31 Odo 677/2005 ze dne 12 .9. 2007 bylo vysloveno, že je třeba odlišovat
závazky, které na sebe vzal pouze jeden z manželů (např. pouze tento manžel podepsal úvěrovou smlouvu) nebo oba manželé (oba podepsali úvěrovou smlouvu). V prvním případě pak věřitel nemůže v nalézacím řízení označit jako žalovaného manžela, který závazek nepřevzal. V rámci výkonu rozhodnutí pak lze ale postihnout majetek náležící do společného jmění manželů, kdy se v rozsahu postiženého společného jmění manželů stává rovněž účastníkem exekuce: „Splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů; právo věřitele domáhat se při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojení závazku povinného manžela postižením společného jmění manželů tím není dotčeno.“ 96
Zákon č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony. Tento zákon vstoupí v účinnost dne 1. 1. 2013.
62
státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Nařízení vlády97 stanovuje základní částku, která nesmí být srážkami postižena. Nezabavitelná částka Tato základní částka je rovna úhrnu dvou třetin součtu částky životního minima jednotlivce a částky normativních nákladů na bydlení pro jednu osobu podle zvláštního právního předpisu98 na osobu povinného, a jedné čtvrtiny nezabavitelné částky na každou osobu, které je povinen poskytovat výživné. Na manžela povinného se započítává jedna čtvrtina nezabavitelné částky (bez ohledu na příjmy manžela a bez ohledu na to, zda sdílí společnou domácnost). Na dítě, jež manželé společně vyživují, se započítává jedna čtvrtina nezabavitelné částky každému manželovi zvlášť, jsou-li srážky prováděny ze mzdy obou manželů. Jedna čtvrtina nezabavitelné částky se nezapočítává na žádného z těch, v jejichž prospěch byl nařízen výkon rozhodnutí pro pohledávky výživného, jestliže výkon rozhodnutí dosud trvá. Jelikož výše normativní nákladů není stanovena jednotně, ale odvíjí se podle počtu obyvatel obce a počtu osob sdílejících domácnosti, pro účely výpočtu základní částky je vždy uvažováno s částkou ve výši normativních nákladů na bydlení pro jednu osobu pro byt, užívaný na základě nájemní smlouvy, v obci od 50 000 do 99 999 obyvatel.99 Pohledávky přednostní a nepřednostní Výši srážek pro konkrétní pohledávku dále ovlivňuje, zda se jedná o pohledávku přednostní či nepředností. Toto rozdělení se odvíjí od původu pohledávky. Přednostní pohledávky jsou vyjmenovány v ustanovení § 279 odst. 2 OSŘ. Patří mezi ně např. pohledávky výživného, pohledávky náhrady škody způsobené poškozenému ublížením na zdraví, pohledávky náhrady škody způsobené úmyslnými trestnými činy, pohledávky daní a poplatků, pohledávky pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pohledávky pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Pohledávky, které nelze zařadit pod výčet uvedený v ustanovení § 279 odst. 2 OSŘ, jsou pohledávkami nepřednostními. Výše srážek Podle ustanovení § 279 odst. 1 OSŘ se z čisté mzdy, která zbývá po odečtení základní částky a která se zaokrouhlí směrem dolů na částku dělitelnou třemi (vyjádřenou v celých korunách), srazí k vydobytí nepřednostní pohledávky oprávněného jedna třetina. Pro přednostní pohledávky se srážejí dvě třetiny.
97Nařízení
vlády č. 595/2006 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu
rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení (nařízení o nezabavitelných částkách). 98Zákon 99
č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.
Vyživovací povinností se míní pouze vyživovací povinnost stanovená zákonem, a to buď zákonem o rodině nebo zákonem
č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství.
63
V případě vyšší mzdy (či jiných opakujících se příjmů) se v souladu s ustanovením § 2 zmíněného nařízení vlády srazí již bez omezení vše jdoucí ze zbytku čisté mzdy nad součet částky životního minima jednotlivce a částky normativních nákladů na bydlení pro jednu osobu. Ze mzdy se tak srazí od určité hranice, bez omezení vše, co tuto hranici přesahuje. Výsledkem je demotivace povinného zvyšovat si své příjmy, popř. zvyšovat si je legálním způsobem. Srážky z jiných příjmů V souladu s § 299 OSŘ se ustanovení o výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy použijí i na výkon rozhodnutí srážkami z jiných příjmů. Přehled příjmů a možnost uplatnění srážek z těchto příjmů Podléhající exekuci
Nepodléhající exekuci
-
mzda
-
dávky důchodového pojištění (starobní nebo invalidní důchod)
-
dávky nemocenského pojištění
-
ošetřovné za péči o nemocného člena rodiny
-
příspěvek na bydlení
-
jednorázové dávky státní sociální podpory (např. porodné)
-
dávky hmotné nouze: příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení, mimořádná
-
peněžitá pomoc v mateřství
-
rodičovský příspěvek
-
sociální příplatek
-
odměna pěstouna
-
podpora v nezaměstnanosti a podpora
okamžitá pomoc -
peněžité dávky sociální péče (pro osoby se zdravotním omezením, např. příspěvek na
při rekvalifikaci
úhradu za užívání bezbariérového bytu, příspěvek úplně nebo prakticky nevidomým občanům)
-
odstupné
-
náhrady z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání
V případě, že je dlužníkem dítě
-
příspěvek na úhradu potřeb dítěte v pěstounské péči
-
sirotčí důchod
-
přídavek na dítě
Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu OSŘ k tomuto v § 303 odst. 1 uvádí: „Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu lze nařídit ohledně pohledávky povinného z běžného, vkladového nebo jiného účtu vedeného v jakékoliv měně u peněžního ústavu působícího v tuzemsku, nestanoví-li zákon jinak.“ Na základě nařízeného výkonu rozhodnutí může být postižen účet znějící na jméno povinného a nově i manžela povinného. Z účtu je pak bankou poukázán exekutorovi celý obnos, který na něm povinný měl. Zde se jako problematické jeví:
64
-
postižení částky, která nesmí být povinnému sražena v případě, že zaměstnavatel vyplatil zaměstnanci na účet mzdu již po provedení srážky a jedná se tedy o nezabavitelnou část mzdy
-
debet vznikající na účtu v důsledku povinnosti platit poplatky za vedení účtu.
Dvojí postižení mzdy Jak jsme uvedli výše, nezabavitelná částka má zabezpečit, aby i přes výkon rozhodnutí obdržel povinný určité finanční prostředky nutné k pokrytí základních existenčních a životních potřeb jak svých, tak osob, k nimž má zákonnou vyživovací povinnost. V současnosti však v případě povinného, jenž má účet, na který mu zaměstnavatel zasílá mzdu, dochází k situacím „dvojího sražení.“ Plátce příjmu na základě exekučního příkazu, který mu zašle exekutor, srazí povinnému postižitelnou částku a tuto poté převede na účet exekutora. Nezabavitelnou částku povinnému poukáže na účet. Účet je ale již zpravidla postižen v rámci výkonu přikázáním pohledávky z účtu peněžního ústavu. Povinný dostává do situace, kdy se ocitá bez jakýchkoliv prostředků. Většina zaměstnavatelů přitom již při uzavírání pracovního poměru vyžaduje, aby měl zaměstnanec zřízen bankovní účet (či to přímo klade jako podmínku k uzavření pracovního poměru) a odmítá jiný způsob vyplácení mzdy. Teoreticky je sice možné řešit výše uvedenou situaci návrhem na částečné zastavení exekuce ohledně na účtu postižené nezabavitelné částky, návrh však vyžaduje právní znalosti a celý proces může trvat i několik měsíců. Zákonem č. 218/2009 Sb. došlo k novelizaci OSŘ, v které se promítly i připomínky a dlouhodobá snaha o změnu ze strany Veřejného ochránce práv. Do OSŘ bylo včleněno ustanovení § 304b100, které v odstavci 1 stanoví: „Zákazy uvedené v § 304 odst. 1 a 3 se nevztahují na peněžní prostředky do výše dvojnásobku životního minima jednotlivce podle zvláštního právního předpisu.101 Má-li u jednoho peněžního ústavu povinný více účtů, použije se věta první pouze u jednoho z těchto účtů.“ Tímto ustanovením měla být odstraněna situace, kdy se vzhledem k obstavení všech peněz na účtu ocitne povinný bez jakýchkoli prostředků. Přes počáteční nejasnosti ohledně správného výkladu, zda povinný může žádat opakovaně o uvolnění prostředků do výše dvojnásobku životního minima, převládl nakonec právní názor, že se jedná pouze o jednorázovou možnost uvolnění této částky z účtu povinného. Prostředky jsou tedy uvolněny jednorázově, a to pouze v maximální výši dvojnásobku životního minima jednotlivce.102
100
S účinností od 20. 7. 2009.
101
Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů.
102
Životní minimum jednotlivce činí od 1. 1. 2012 částku ve výši 3 410 Kč. Dvojnásobek je tedy v současnosti částka ve výši 6 820 Kč.
65
Vytváření debetu na účtu Peníze na účtu jsou postiženy exekucí a vyplaceny exekutorovi. Na účtu se ale vytváří debet (poplatky za vedení účtu apod.) a povinnému tak vzniká další dluh. Účet postižený exekucí přitom není možné zrušit. Výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí Ustanovení § 322 OSŘ v odst. 1 až 6 uvádí výčet věci, které jsou ve vlastnictví povinného, ale nepodléhají výkonu rozhodnutí. Odst. 1 stanoví: „Z věcí, které jsou ve vlastnictví povinného, se nemůže týkat výkon rozhodnutí těch, které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, jakož i jiných věcí, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly.“ Odst. 2 pak obsahuje příkladný výčet takovýchto movitých věcí: „Takto jsou z výkonu rozhodnutí vyloučeny zejména, běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti, snubní prsten a jiné předměty podobné povahy, zdravotnické potřeby a jiné věci, které povinný potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě, hotové peníze do částky odpovídající dvojnásobku životního minima jednotlivce podle zvláštního právního předpisu.103“ Odst. 3 se pak podrobně věnuje situaci, kdy je povinným podnikatel: „Je-li povinný podnikatelem, nemůže se výkon rozhodnutí týkat těch věcí z jeho vlastnictví, které nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti; to neplatí, vázne-li na těchto věcech zástavní právo a jde-li o vymožení pohledávky oprávněného, která je tímto zástavním právem zajištěna.“ Poznámky z praxe Ustanovení OSŘ o movitých věcech vyloučených z výkonu rozhodnutí, ponechává velice široký prostor pro úvahu o tom, které movité věci jsou těmi, které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úloh. V praxi jsou projevy nedostatečné úpravy zřetelné. Z našich zkušeností vyplývá, že někteří z exekutorů možnost prodeje movitých věcí využívají nikoliv pro účelné naplňování exekuce, ale jako formu nátlaku na povinné. Důsledkem je, že pracovníci některých exekutorského úřadu v praxi zahrnují do soupisu movitých věcí povinného prakticky veškeré vybavení domácnosti kromě postelí. Prodej těchto věcí v dražbě přitom není očividně účelným, jelikož movité věci mají nezřídka nízkou až žádnou hodnotu a náklady spojené s jejich prodejem mnohonásobně převyšují jejich hodnotu či možný výtěžek z dražby. Skutečným a hlavním důvodem je přitom vytvoření psychického nátlaku, aby povinný hradil splátky podle požadavků exekutora. Postup bývá velice drastický zejména v případech nízko příjmových obyvatel, u kterých jej exekutoři právě hojně využívají. Jedná se o věci jako pračka, lednice, kuchyňská linka, skříň, stůl, židle apod. 103
Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení § 322 odst. 2 písm. d) bylo
rovněž novelizováno zákonem č. 218/2009 Sb. Původní znění, účinné do 19. 7. 2001, tuto částku stanovovalo jako hotové peníze do částky pouhých 1000 Kč.
66
Obecně lze říci, že subjekty poskytující finanční služby s nepřiměřenými sankcemi využívají exekutory známé svým nekompromisním přístupem až tvrdostí. Pocit nespravedlnosti „dlužníků“ či veřejnosti je pak jen přirozeným důsledkem takovéto situace. Často se vyskytujícím následkem je pak skutečnost, že povinný hradí na pohledávku oprávněného, jeho příjmy jsou ale již tak nízké, že nepostačují na úhradu jiných základních potřeb, zejména nájmu a plnění spojených s bydlením. Důsledkem pak bývá ztráta bydlení, odpojení od elektrické energie a černý odběr elektrické energie, nesplácení výživného a s tím spojené trestněprávní následky. Vzhledem k výše uvedenému je vhodné uvážit rozšíření demonstrativního výčtu movitých věcí, které nepodléhají výkonu rozhodnutí o výčet dalších základních movitých věcí (včetně věcí, které byly pořízeny z dávky mimořádné okamžité pomoci).104
Náklady exekuce Náklady exekuce jsou podle ustanovení § 87 EŘ následující: odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce podniku, a je-li exekutor nebo správce podniku plátcem daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu. Uvedené náklady související s exekucí však nejsou konečné, jelikož i oprávněný má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku - rovněž na tento případ zastoupení advokátem dopadá vyhláška č. 484/2000 Sb. a sazby v této vyhlášce uvedené. Všechny zmíněné náklady, včetně částky vyplývající z exekučního titulu, je povinen hradit povinný a tyto částky jsou po něm v exekuci vymáhány. Jednotlivými náklady exekuce tedy jsou:
104Např.
-
odměna exekutora,
-
náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů,
-
náhrada za ztrátu času při provádění exekuce,
-
náhrada za doručení písemností,
-
odměna a náhrada nákladů správce podniku
-
daň z přidané hodnoty
slovenská právní úprava uvádí v ustanovení § 115 odst. 2 zákona č. 233/1995 Z.z. o súdnych exekútoroch a exekučnej
činnosti (exekučný poriadok) demonstrativní výčet v tomto znění: „Z exekúcie sú vylúčené: a) bežné súčasti odevov, bielizeň a obuv, b) nevyhnutné vybavenie domácnosti, a to posteľ povinného a členov jeho rodiny, stôl, stoličky podľa počtu členov jeho rodiny, chladnička, sporák, varič, vykurovacie teleso, palivo, práčka, periny a posteľná bielizeň, bežný kuchynský riad, rádioprijímač, c) domáce zvieratá s výnimkou tých, ktoré slúžia na podnikanie, d) veci povinného slúžiace na plnenie jeho pracovných úloh alebo na podnikanie do výšky 10 000 Sk, e) zdravotnícke potreby a iné veci, ktoré povinný potrebuje vzhľadom na svoju chorobu alebo telesnú chybu, f) veci, na ktoré sa poskytli dávky sociálnej starostlivosti, g) snubný prsteň a obrúčka, h) hotové peniaze do sumy 3 000 Sk, i) študijná literatúra a hračky.“
67
Odměna exekutora Podle ustanovení § 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb. o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem činí odměna za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky: do 3 000 000 Kč základu
15 %,
z přebývající částky až do 40 000 000 Kč základu
10 %,
z přebývající částky až do 50 000 000 Kč základu
5 %,
z přebývající částky až do 250 000 000 Kč základu
1 %.
Odměna přitom musí být vždy nejméně 3 000 Kč. V případě, kdy povinný splní ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti vymáhaný nárok a uhradí zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného, náleží exekutorovi odměna pouze v poloviční výši. Náhrada hotových výdajů Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti105 exekutorovi náleží v souvislosti s výkonem exekuční činnosti náhrada hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč. Tato náhrada zahrnuje zejména soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, úhrady osobám provádějícím přepravu zásilek, telekomunikační poplatky, odborná vyjádření, opisy, fotokopie a náhrady nákladů na vložení či získání dat z centrálních informačních systémů. Účelně vynaložené hotové výdaje na znalecké posudky a překlady nejsou ve výše uvedeném paušálu zahrnuty. Exekutor má tedy zásadně (kromě dobrovolné úhrady, kdy je za určitých okolností náhrada snížena) nárok na náhradu ve výši minimálně 3 500 Kč, bez ohledu na výši reálných výdajů. V případě, že výše hotových výdajů exekutora účelně vynaložených v souvislosti s prováděním exekuční činnosti překročí částku 3 500 Kč, náleží mu náhrada hotových výdajů v plné výši. Tyto náklady je exekutor povinen prokázat. Novela vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora s účinností ode dne 1. 3. 2012 stanovila, že splní-li povinný ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti vymáhaný nárok, nepřevyšuje-li vymožené plnění 10 000 Kč a uhradí-li povinný zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného, náleží exekutorovi namísto náhrady hotových výdajů paušální částka 1 750 Kč. Z výše uvedeného vyplývá, že v určitých případech je možné, aby byl paušál nižší než minimální sazba 3 500 Kč. K tomuto musí být splněny následující podmínky:
105
Vyhláška č. 330/2001 Sb. o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a
o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem.
68
-
povinný musí uhradit jak vymáhaný nárok, tak zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného
-
tuto úhradu musí provést ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti
-
vymožené plnění nesmí přesahovat částku 10 000 Kč
Velká část povinných není schopna uhradit celý dluh s veškerými náklady do požadovaných 15 dnů. Snížení částky v případě dobrovolné úhrady není navíc markantní. Odkaz na bagatelní částku je ale stěžejní v případě navrhované novelizace znění OSŘ a EŘ. V části týkající se exekucí je zde významně upravena možnost slučovat za určitých okolností exekuční řízení, a to i v případě rozdílných oprávněných. Cestovní výdaje Novela účinná od 1. 3. 2012 znemožňuje, aby exekutor účtoval cestovní výdaje na každé exekuční řízení zvlášť, a to za situace, kdy vykonal v rámci jedné cesty více místních šetření. Příklad Pracovník exekutora, který má sídlo v Praze, jede do Brna za účelem zjištění movitého majetku v místě bydliště pěti různých povinných. Zatímco podle předchozí právní úpravy neměl automaticky povinnost náklady mezi jednotlivé povinné rozečíst, novelizované znění mu už toto přímo ukládá. Novelizované znění vyhlášky přímo uvádí: „Za společnou cestu ve více exekučních řízeních vedených týmž exekutorem náleží náhrada cestovních výdajů pouze jednou. Exekutor má v každém z těchto řízení nárok na poměrnou část náhrady cestovních výdajů.“ Zákonem novelizujícím OSŘ a další předpisy106 došlo zároveň ke stanovení limitu pro maximální cestovní výdaje, které může exekutor vyúčtovat povinnému k proplacení. Náhrada za doručení písemností V případě, že exekutor doručuje písemnost v exekučním řízení sám, náleží mu náhrada za doručení písemností. Náhrada za doručení písemností sestává z náhrady hotových výdajů účelně vynaložených na doručení písemnosti a z paušální částky ve výši 50 Kč za doručení jedné písemnosti. Pokud tedy pracovník exekutora doručuje např. usnesení o nařízení exekuce a výzvu k úhradě povinnému osobně, náleží mu cestovní výdaje a paušál ve výši 50 Kč. Náklady oprávněného Ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb. stanovuje ve věcech výkonu rozhodnutí nebo exekuce sazbu odměny v případě vymáhání peněžitého plnění ve výši 50 % sazby odměny, která
106
Zákon č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony. Tento zákon vstoupí v účinnost dne 1. 1. 2013.
69
by jinak náležela žalobci v nalézacím řízení (pokud by žaloval pohledávku ve výši stejné jako je peněžitá částka, která má být vymožena v exekuci), nejméně však 500 Kč. Tabulka nákladů oprávněného podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. a advokátního tarifu při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce). Od 1.9.2006 do 29.2.2012
Od 1.3.2012
do 100 Kč
-
1 100 Kč
do 500 Kč
-
-
přes 100 do 500 Kč
-
1 350 Kč
přes 500 do 1 000 Kč
-
1 850 Kč
do 1 000 Kč
2 850 Kč
-
přes 1 000 do 2 000 Kč
-
2 480 Kč
přes 1 000 do 5 000 Kč
3 600 Kč
-
přes 2 000 do 5 000 Kč
-
3 000 Kč
přes 5 000 do 10 000 Kč
5 100 Kč
4 350 Kč
(9 000 Kč + 17 % z částky přesahující
(7 500 Kč + 17 % z částky přesahující
10 000 Kč) / 2 + (2 x 300 Kč)
10 000 Kč) / 2 + (2 x 300 Kč)
(41 300 Kč + 2 % z částky přesahující
(39 800 Kč + 2 % z částky přesahující
200 000 Kč) / 2 + (2 x 300 Kč)
200 000 Kč) / 2 + (2 x 300 Kč)
(237 300 Kč+ 0,15 % z částky
(235 800 Kč + 0,15 % z částky
přesahující 10 000 000 Kč) / 2 + (2 x
přesahující 10 000 000 Kč) / 2 + (2 x
300 Kč)
300 Kč)
přes 10 000 do 200 000 Kč
přes 200 000 Kč do 10 000 000 Kč
přes 10 000 000 Kč
Pozn. Výše uvedené částky v sobě zahrnují odměnu podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. a dále dva úkony právní služby dle advokátního tarifu. K těmto částkám je ještě nutné přičíst DPH.
Výše uvedená tabulka zobrazuje pouze náklady oprávněného při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuci). Podle ustanovení 12 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. náleží oprávněnému za právní zastupování při provádění nebo zastavení výkonu rozhodnutí další částky. Ve znění vyhlášky do 29. 2. 2012 se jednalo o částku ve výši 4 000 Kč (+ DPH), s účinností od 1. 3. 2012 se pak jedná o částku ve výši 5 000 Kč (+ DPH). Tato částka by měla být nárokována v případech, že je potřeba dalších úkonů právní služby. Např. povinný namítá promlčení a žádá o zastavení exekuce, s čímž oprávněný nesouhlasí a prostřednictvím svého právního zástupce se k tomu odborně vyjadřuje. Je nicméně nutné podotknout, že autorka textu se opakovaně setkala s tím, že exekutor tuto částku jako náklady oprávněného uvádí a požaduje již od počátku, aniž by advokát oprávněného učinil jiný úkon, než sepsání návrhu na nařízení exekuce.
70
Na rozdíl od nákladů nalézacího řízení nejsou náklady věřitele v exekučním řízení korigovány soudem. Jejich výši stanovuje exekutor, který je následně v této výši i vymáhá. Náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce. Tímto příkazem se přesně vyčíslují náklady exekuce a náklady oprávněného. Příkaz může exekutor vydat kdykoliv v průběhu exekučního řízení (může vydat i několik takovýchto příkazů vždy k úhradě určité částky nákladů exekuce a oprávněného). Obvykle tak činí až poté, co veškeré plnění včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněného vymůže. V případě, že exekutor ještě nevydal příkaz k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného a tyto náklady vymáhá pouze na základě svého předběžného vyčíslení, je jedinou obranou povinného proti nepřiměřeným nákladům návrh na částečné zastavení exekuce. Jinak se může povinný bránit námitkami, které musí exekutorovi zaslat nejpozději do 8 dnů od doručení předmětného příkazu. Na jedné straně komplikovanost výpočtu, častá nepřehlednost a nesrozumitelnost příkazů k úhradě nákladů exekuce, na druhé straně nepochopení, k čemu institut námitek slouží, vedou k tomu, že jen velmi malá část povinných dokáže podat námitky, ať už bez anebo s příslušnou argumentací.
Spojování exekučních řízení S náklady exekuce, které je povinen uhradit povinný úzce souvisí spojování exekučních řízení. Podle ustanovení § 112 odst. 1 OSŘ: „V zájmu hospodárnosti řízení může soud spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.“ Obdobné ustanovení, dopadající na exekuční řízení, však v zákoně ošetřeno není. Velice častou je pak situace, kdy u exekutorského úřadu probíhá několik exekučních řízení, v nichž jsou totožní jak věřitel (tedy oprávněný), tak dlužník (tedy povinný). Většinou se jedná o bagatelní pohledávky (typicky jízda „na černo“), exekuční řízení jsou zahájena a úkony exekutorem prováděny v totožné dny (či v období časově blízkém). Exekutor tedy vede každé řízení zvlášť, majetek však zjišťuje pouze jednou a výsledky svého zjištění aplikuje na všechny exekuční řízení. Nespojením jednotlivých řízení pak dochází k neúměrné zátěži povinného a zisku neodpovídajícímu skutečným nákladům jak na straně exekutorského úřadu, tak na straně oprávněného. Tímto stavem se začal zabývat i Ústavní soud ČR, a to v souvislosti se stížnostmi povinných. Stížnosti se týkaly nepřiměřených nákladů exekuce v daných případech a bylo poukazováno na porušení základních práv. Jako věci obiter dictum107 se této otázce věnoval Ústavní soud v jednom z nálezů108, ve kterém mimo jiné uvádí: „Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy, ale i jiné orgány veřejné moci, proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. … Jak rezonuje ve veřejnosti, je situace, kdy vymáhané původně dlužné částky jsou nepatrným zlomkem nákladů řízení, a především nákladů exekuce, 107
Řečeno „na okraj“, „mimochodem“, vyjádření názoru soudu.
108
Nález Ústavního soudu ČR. I.ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010.
71
považována za obecně nespravedlivou, neracionální a ohrožující i legitimní zájmy věřitelů, resp. jejich základní práva legitimního očekávání vrácení dluhu.“ V pozdějším nálezu109 se už Ústavní soud věnoval této otázce podrobněji, když uvedl: „Přestože soudnímu exekutorovi žádný právní předpis explicitně nepřikazuje, aby věci, které spolu po všech stránkách souvisejí, spojil, je takový postup z důvodu hospodárnosti řízení (§ 112 občanského soudního řádu) i z důvodu výše zmiňované minimalizace zásahů do základního práva na vlastnictví povinného nanejvýš žádoucí. K individuálnímu rozhodování v jednotlivých věcech lze přistoupit tak, aby nebyl porušen čl. 36 Listiny pouze tehdy, je-li takový postup rozumně odůvodnitelný.“ Výše uvedeným nálezem a jeho odůvodněním bylo naráženo na nespojování exekučních řízení zejména v situacích, kdy k tomu není dán důvod z hlediska věcného (pohledávky na základě stejného titulu), osobního (pohledávky jednoho oprávněného subjektu za jedním dlužníkem), ani časového (výzvy ke splnění povinnosti byly vydány v jeden den), v důsledku čehož dochází k zvyšování nákladů exekuce a k nepřiměřenému zásahu do vlastnického práva povinného. Nález poskytl povinnému možnou oporu v argumentaci pro spojení exekučních řízení. O spojení musí povinný požádat či toto nespojení namítat v námitkách proti exekučnímu příkazu, kterým došlo k vyčíslení nákladů exekuce. Tyto námitky musí podat do 8 dnů od doručení takovéhoto příkazu. Povinní jako takoví však většinou neví, že zde existuje takováto možnost, co je to exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce a jak by námitky měly být formulovány co do obsahu. Poznámky z praxe Níže uvádíme konkrétní příklad snížení nákladů exekuce v případě podaných námitek Povinná podala k exekutorskému úřadu žádost o spojení exekučních řízení. Jednalo se o 3 řízení s totožným věřitelem, kdy dluh ve všech případech vznikl z důvodu neuhrazeného jízdného. Povinná měla uhradit jak samotný dluh, tak náklady nalézacího řízení (ty v tomto stadiu již nelze spojit) a dále náklady exekuce a náklady oprávněného za každé exekuční řízení zvlášť. Exekutorský úřad žádosti vyhověl, avšak za několik měsíců zaslal exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného, podle kterého exekuční řízení spojena nebyla. Ve věci byly podány námitky, exekutor příkaz zrušil a vydal nový, kterým došlo k spojení exekučních řízení. Náklady za všechna tři exekuční řízení byly vyčísleny takto: odměna exekutora 3 000 Kč, náhrada za hotové výdaje, za ztrátu času a za doručení 5 900 Kč (proti výši této částky byla opětovně podána námitka) a DPH ve výši 20 % z těchto částek 1 780 Kč. Náklady oprávněného byly stanoveny ve výši 5 760 Kč. Náklady oprávněného byly vypočteny tak, že byly sečteny jistiny a z nich vypočtena odměna advokáta ve výši 3 000 Kč, s DPH pak 3 600 Kč. K těmto nákladům však byly, za každé řízení zvlášť, připočteny úkony právní služby podle advokátního tarifu. Celkem se jednalo o 6 úkonů právní služby, za každé řízení převzetí věci a podání návrhu na zahájení exekučního řízení. Částka za úkony včetně DPH činila 2 160 Kč, spolu s odměnou advokáta pak oprávněný získal částku 5 760 Kč. 109
Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II.ÚS 2013/10 ze dne 8. 9. 2011.
72
I když byla proti výše uvedenému exekučnímu příkazu podána opětovně námitka, je i z výše uvedených částek zřejmé, že dochází na straně povinné k výrazné úspoře. Povinná by byla jinak nucena hradit vyšší náklady. Celkem by se jednalo o částky v minimální výši 3 x 7 800 Kč na odměně exekutora a jako náhrada hotových výdajů (včetně 20% DPH) a dále o částku 3 x 5 040 Kč (včetně 20% DPH) na náhradě nákladů oprávněného, celkem tedy 38 520 Kč.
Novelizace exekučního řádu a souvisejících předpisů Níže uvedená tabulka uvádí některé ze změn vyhlášky č. 330/2001 Sb. Ministerstva spravedlnosti o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. Tyto změny byly účinné od 1. 3. 2012. Vyhláška MS č. 63/2012 Sb. -
změny s účinností od
Konkrétní změny
1. 3. 2012 Možnost snížení paušálu
Za určitých okolností snížení části nákladů exekuce, a to náhrady hotových nákladů, na částku ve výši 1 750 Kč.*
Poměrné rozdělení výdajů
V případě, že v místě mimo své sídlo vykonal exekutor úkony ve
spojených s úkony v několika
více exekučních řízení, bude náhrada za cestovní výdaje i
exekučních řízeních
náhrada promeškaného času poměrně rozdělena.
Zvýšení paušálu v případě více
Zvýšení paušální částky náhrady hotových výdajů v případě, že
povinných
v exekučním řízení je více povinných.
* Splní-li povinný ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti vymáhaný nárok, nepřevyšuje-li vymožené plnění 10 000 Kč, a uhradí-li povinný zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného, náleží exekutorovi namísto náhrady ve výši 3 500 Kč náhrada hotových výdajů v paušální částce 1 750 Kč.
V říjnu tohoto roku byl přijat zákon, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony110. Tímto zákonem došlo k zásadním změnám řady zákonů, zejména pak OSŘ a EŘ. Níže jsou uvedeny některé ze změn, které vstoupí v účinnost 1. 1. 2013.
110
Zákon č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony. Tento zákon vstoupí v účinnost dne 1. 1. 2013.
73
Omezení role soudu při nařizování exekuce
Některé nároky nepůjde vymáhat prostřednictvím výkonu rozhodnutí nebo naopak prostřednictvím exekuce
Nynější stav
Stav po novele
Soud nařizuje exekuci a v usnesení označí exekutora pověřeného k jeho provedení.
Soud exekutora pověřuje provedením exekuce.
Oprávněný může žádat výkon rozhodnutí soudním vykonavatelem nebo podat návrh na nařízení exekuce, kterou vykonává exekutor.
Soud nařizuje a provádí výkon rozhodnutí o: - výchově nezletilých dětí, - nejde-li o exekuční titul, který lze vykonat podle správního řádu nebo daňového řádu, -je-li podán návrh na vyklizení bytu nebo místnosti se zajištěním bytové náhrady, - vykázání ze společného obydlí a nenavazování kontaktů s oprávněným, - orgánů Evropských společenství, - jde-li o cizí rozhodnutí Řízení, které lze vykonat podle správního nebo daňového řádu již nebude možno vymáhat formou výkonu rozhodnutí, ale pouze formou exekučního řízení prostřednictvím exekutora (nebo případně formou vlastní správní exekuce). Již probíhající výkony rozhodnutí, které novela umožňuje vymáhat pouze prostřednictvím exekutora, soud spolu se spisem předá exekutorovi.
---
Umožněno zjišťování údajů o majetku manžela povinného v souvislosti s prováděním exekuce, jíž jsou k vydobytí závazku, který patří do společného jmění manželů, postiženy majetkové hodnoty manžela povinného (např. výše důchodu).
Možnost postihnout příjmy manžela povinného (mzda, důchod, rodičovský příspěvek apod.) a rovněž tak účet nebo jiná majetková práva
Nelze.
Lze provést výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy nebo jiného příjmu manžela povinného, přikázáním pohledávky manžela povinného z účtu u peněžního ústavu, přikázáním jiné peněžité pohledávky manžela povinného nebo postižením jiných majetkových práv manžela povinného lze nařídit tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který patří do společného jmění manželů.
Družstevní podíl bude možné dražit
Družstevní podíl lze postihnout, ale pouze tak, že družstvo vyplatí splacený podíl (tzn., že exekutorovi se vyplatí např. částka 10 000 Kč a povinný přijde o družstevní podíl, který má ale několikanásobnou hodnotu).
V případě, že je družstevní podíl neomezeně převoditelný, lze ho dražit v dražbě.
Nelze postihnout finanční prostředky určené k vyplácení prostřednictvím karty sociálních systémů
-
Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu nelze nařídit ohledně pohledávky na účtu u peněžního ústavu, na němž jsou peněžní prostředky určené k vyplácení prostřednictvím karty sociálních systémů.
Správa nemovitosti
-
Místo prodeje nemovitosti může exekutor nemovitost spravovat a dluh umořovat z částek takto získaných (z nájmu uživatelů).
Zjišťování majetku manžela povinného
74
Domácí mazlíčci zahrnuti do demonstrativního výčtu věcí, které nelze v exekuci postihnout
Zrušení exekutorského zápisu s doložkou vykonatelnosti Povinný může požádat o pořízení videozáznamu o průběhu mobiliární exekuce
Předražek
Spojování exekucí
Snížení nejnižšího podání při dražbě nemovitosti
Zabavení řidičských průkazů
V současnosti pouze: - běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti, - snubní prsten a jiné předměty podobné povahy, - zdravotnické potřeby a jiné věci, které povinný potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě. - hotové peníze do částky odpovídající dvojnásobku životního minima jednotlivce podle zvláštního právního předpisu Možnost, aby exekutor po dohodě s věřitelem a dlužníkem sepsal exekutorský zápis s doložkou vykonatelnosti. Ten je exekučním titulem a lze na jeho základě nařídit exekuci, aniž by o věci bylo rozhodnuto soudem či rozhodcem.
Do výčtu doplněno: - zvířata, u nichž hospodářský efekt není hlavním účelem chovu a která slouží člověku jako jeho společník.
Zrušeno.
----
Na žádost osoby, která je oprávněna být přítomna při soupisu, se pořídí záznam o průběhu prohlídky bytu a jiných místností. Je-li to potřebné, lze záznam o průběhu prohlídky pořídit i bez návrhu. O tom musí být přítomné osoby poučeny při zahájení prohlídky.
---
Do 15 dnů ode dne zveřejnění usnesení o příklepu může třetí osoba písemně navrhnout, že vydraženou nemovitost chce nabýt alespoň za částku o čtvrtinu vyšší, než bylo nejvyšší podání (předražek) a tuto částku uhradit. V případě, že vydražitel tuto částku nedoplatí, stane se majitelem osoba, která předražek nabídla.
---
Další řízení zahájené oprávněným proti témuž povinnému u stejného exekutora se spojuje s předchozí exekucí ke společnému řízení. Jsou-li exekuční řízení proti témuž povinnému vedena u více exekutorů nebo zahájí-li další oprávněný u téhož exekutora exekuční řízení proti témuž povinnému, exekuční soud tato řízení spojí na návrh povinného ke společnému řízení, a)je-li oprávněným osoba, jež byla věřitelem povinného v době vzniku vymáhané pohledávky, nebo její právní nástupce, a řízení již nebyla spojena podle odstavce, b)je-li předmětem jednotlivých spojovaných řízení vymožení peněžitého plnění nepřevyšujícího částku podle § 202 odst. 2 OSŘ (tzn. 10 000 Kč), a c)jsou-li proti povinnému vedena alespoň 2 exekuční řízení podle písmene a).
Při dalším dražebním jednání se nejnižší podání stanoví ve výši poloviny výsledné ceny (tj. ceny stanovené znaleckým posudkem.
Při druhém dražebním jednání se nejnižší podání stanoví ve výši 50 % výsledné ceny, ve třetím dražebním jednání činí 40 % výsledné ceny, ve čtvrtém 30 % a v pátém dražebním jednání 25 % výsledné ceny. Nepodaří-li se nemovitost prodat ani poté, soud řízení zastaví.
---
Exekuční příkaz k pozastavení řidičského oprávnění povinného může exekutor vydat pouze tehdy, jestliže je v exekuci vymáhán nedoplatek výživného na nezletilé dítě.
75
Změny vyznačené zelenou barvou hodnotíme jako změny jednoznačně přínosné a žádané, změny označené červenou pak jako změny negativní; změny vyznačené šedě jsou pak změnami podle našeho názoru neutrálními či nejednoznačnými.
Problematické body novely Možnost postihnout účet, peněžitou pohledávku nebo jiné majetkové práva manžela povinného Novela vložila do OSŘ v ustanovení § 262a nový odstavec 3, který zní: „Výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy nebo jiného příjmu manžela povinného, přikázáním pohledávky manžela povinného z účtu u peněžního ústavu, přikázáním jiné peněžité pohledávky manžela povinného nebo postižením jiných majetkových práv manžela povinného lze nařídit tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který patří do společného jmění manželů. Ustanovení hlavy druhé a třetí se použije přiměřeně.“ Aktuální právní úprava rovněž umožňuje výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Výslovně ale nestanovuje, že z tohoto důvodu je možné postihnout příjem, účet, peněžitou pohledávku nebo postihnutí jiných majetkových práv manžela povinného. Judikaturou bylo později dovozeno, že příjem manžela povinného (mzda) je až do vyplacení osobním nárokem zaměstnance a není součástí SJM , stejně tak peněžité prostředky na účtu manžela povinného, a proto je nelze postihnout. Novelizované ustanovení s sebou přináší riziko širokého nepříznivého dopadu, a to zejména s přihlédnutím k níže uvedeným skutečnostem. 1) Právní úprava společného jmění manželů jako taková Podle platné právní úpravy spadají do SJM „závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.“ Dále OZ ohledně SJM uvádí, že „pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů. Společné jmění manželů zaniká zánikem manželství“. SJM tedy zaniká až právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Z výše uvedeného vyplývá, že veškeré závazky, které vzniknou do právní moci rozsudku o rozvodu manželství, jsou považovány za závazky spadající do SJM. Z judikatury dále vyplývá, že dokonce i závazky, které vznikly jednomu z rozvedených manželů po zániku manželství, lze vymáhat zpeněžením dosud nevypořádaného SJM. 2) Nedostatečná ochrany manžela, který závazek nepřevzal Široké nastavení SJM a tudíž i vysoká ochrana poskytovaná věřitelům nekoresponduje s dostatečnou ochranou manžela, který závazek nepřevzal. Ten se o závazku, který manžel převzal bez jeho souhlasu, dozvídá často až v případě výkonu rozhodnutí či exekuce. Vzhledem k tomu, že není uveden na smlouvě, není věřitelem žalován a ani jinak v soudním řízení či mimosoudně obesílán. Avšak i 76
v případě, kdyby se však o tomto závazku dozvěděl dříve, právní úprava mu nedává žádné účinné prostředky na jeho ochranu (např. vyslovení soudem, že daný závazek nespadá do SJM). Manžel, který závazek nepřevzal, se tak může bránit až v řízení o výkon rozhodnutí, a to žalobou na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí nebo v exekučním řízení návrhem na vyškrtnutí věci ze soupisu a následně žalobou na vyloučení věci z exekuce. Ve fázi exekuce je však již závazek podstatně vyšší a v případě neúspěchu ve věci nese manžel dlužníka povinnost uhradit takovýto závazek, ačkoliv v předešlých fázích neměl možnost bránit se nároku věřitele, ještě v původní výši. Snížení nejnižšího podání při dražbě nemovitosti Novela zákona zasahuje do nejnižšího podání při dražbě nemovitosti. Původní právní úprava stanovovala, že nejnižší podání v případě dražby nemovitosti musí při první dražbě činit nejméně ⅔ ceny nemovitosti stanovené znalcem. Při dalším dražebním jednání se nejnižší podání stanovuje ve výši poloviny ceny stanovené znaleckým posudkem. Novela umožňuje, aby při druhém dražebním jednání bylo nejnižší podání stanoveno ve výši 50 % odhadní ceny, ve třetím dražebním jednání ve výši 40 % z ceny, ve čtvrtém ve výši 30 % a v pátém dražebním jednání ve výši 25 % ceny. V případě, že se nepodaří nemovitost prodat ani poté, soud řízení zastaví. Uvedené ustanovení vzhledem k možnosti prodeje nemovitosti v případě opakovaných dražeb za ¼ odhadní ceny otevírá široký prostor pro možné pletichy v dražbách. Dále je nutné si uvědomit nemalé náklady spojené s dražbami. Bude-li možné dražit nemovitost celkem 5x a v poslední dražbě se prodá za pouhých 25 % odhadní ceny, u velké části dražených nemovitostí tak výtěžek z dražby pokryje maximálně náklady spojené s předchozími neúspěšnými dražbami. Tímto nezíská ničeho věřitel a ani dlužník.
II.3. Přílohy Příklad nákladů nalézacího a exekučního řízení u bagatelní pohledávky Následující příklad zobrazuje orientační náklady nalézacího a exekučního řízení, kdy původní pohledávka vznikla z důvodu užití dopravního prostředku bez platné jízdenky („jízda na černo“). Samotná pohledávka je tedy tvořena jízdným ve výši 22 Kč a přirážkou k jízdnému ve výši 1 000 Kč,
Původní pohledáv ka
tedy celkem částkou ve výši 1 022 Kč. DPH je vypočteno ve výši 20% z uváděných částek.
111
Nalézací řízení
Před novelizací111
Po novelizaci
Jízdné a přirážka k jízdnému
1 022 Kč
1 022 Kč
Úrok z prodlení
50 Kč
50 Kč
Vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 64/2012 Sb. došlo s účinností od 1. 3. 2012 ke změně části ustanovení vyhlášky č.
484/2000 Sb. (vyhláška č. 484/2000 Sb. stanovuje paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení).
77
Odměna za právní zastupování
Náklady nalézacího řízení
Soudní poplatek – elektronický platební rozkaz
300 Kč
800 Kč
Odměna za zastupování žalobce advokátem + DPH
6 000Kč + 1 200 Kč DPH
3 750 Kč + 750 Kč DPH
Dva úkony právní služby advokátem (převzetí věci, sepsání žalobního návrhu) + DPH
600 Kč + 120 Kč DPH
600 Kč + 120 Kč DPH
Účast na jednání (cestovné + náhrada za promeškaný čas + 1 úkon právní služby) *
1 696 Kč + 1 000 Kč + 300 Kč + 599 Kč DPH
1 696 Kč + 1 000 Kč + 300 Kč + 599 Kč DPH
Další náklady (překlady apod.)
-
-
12 860 Kč
9 940 Kč
3 600 Kč + 720 Kč DPH
2 475 Kč + 495 Kč DPH
Celkem
Náklady oprávněné ho
Exekuční řízení
Náklady oprávněného za zastoupení advokátem při nařízení exekuce (včetně 2 úkonů právní služby) + DPH
Náklady spojené s exekučním řízením
3 000 Kč + 600 Kč DPH Odměna exekutora + DPH
3 000 Kč + 600 Kč DPH
alt. snížená: 1 500 Kč + 300 Kč DPH 3 500 Kč + 700 Kč DPH
3 500 Kč + 700 Kč DPH
Cestovné + náhrada za ztrátu času při provádění exekuce s tím spojená + DPH
1 696 Kč + 1 000 Kč + 300 Kč + 599 Kč DPH
1 696 -Kč + 1 000 Kč + 300 Kč + 599 Kč DPH
Náhrada za doručení písemností
50 Kč + 10 Kč DPH
50 Kč + 10 Kč DPH
Výdaje na znalecké posudky a překlady
nespecifikováno **
nespecifikováno**
Výdaje – dražba
nespecifikováno
nespecifikováno
Celkem
15 725 Kč
14 425 Kč, alt. 9 926 Kč
Součet – obě řízení
28 585 Kč
24 365 Kč, alt. 19 866 Kč
Náklady exekuce
Náhrada hotových výdajů exekutora + DPH
alt. snížená: 1 750 Kč + 350 Kč DPH
Další
Poznámka * Orientační výše nákladů spojených s účastí na prvním jednání u soudu je zde tvořena z náhrady za promeškaný čas (podle ustanovení § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. odpovídá jedna i započatá půlhodina částce 100 Kč), náhrady hotových výdajů (paušál za opotřebování vozidla a za spotřebu paliva) a režijního paušál za účast na jednání (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Výše cestovného se mění hlavně v závislosti na vzdálenosti sídla advokáta od místa jednání soudu. V tabulce je uvedena částka odpovídající nákladům, vzniklým v situaci, kdy je soud, kde má proběhnout jednání, vzdálen od sídla advokáta celkem 150 km (za spotřebu paliva a opotřebení automobilu částka 1 713 Kč) a advokát cestou na jednání a zpět promeškal 10 půlhodin času (částka 1 000 Kč). K této částce ještě musíme připočíst režijní paušál 300 Kč za účast na jednání
78
a dále k celkové částce připočíst DPH. Náklady spojené s účastí na jednání jsou v tomto případě spíše ilustrativní. U nízkých pohledávek a při hromadné správě pohledávek se právní zástupce žalobce jednání zpravidla neúčastní. ** Jinak se cena může pohybovat v rozmezí 4 000 – 10 000Kč za znalecký posudek odhadu ceny nemovitosti
Počet exekučních řízení Vzrůstající počet exekučních řízení můžeme zjistit i ze statistiky vedené Exekutorskou komorou ČR. Níže uvedená tabulka jasně udává jak celkový počet exekučních řízení nařízených v daném roce, tak také, kolik z těchto exekucí bylo na nepeněžité plnění, kolik proběhlo dražeb, bylo sepsáno exekutorských zápisů atd. Počet exekučních řízení112 počet počet počet exekucí počet exekucí ukončený exekucí na ukončených ch ukončených nepeněžit zastavením** exekucí vymožením* á plnění
počet počet dražeb sepsaných nemovit exekutorskýc ostí h zápisů
Rok
počet nařízených exekucí
2001
4 302 ***
X
X
X
X
X
X
121
2002
57 954
X
X
X
X
X
X
1 342
2003
132 469
X
X
X
X
X
X
3 396
2004
177 060
X
X
X
X
X
X
3 994
2005
270 480
X
X
X
X
X
X
6 088
2006
309 457
X
X
X
X
X
X
8 429
2007
427 800
X
X
X
X
X
X
8 409
2008
554 128
X
X
X
X
X
X
8 202
2009
760 923
6 379
178 233
134 035
44 198
8 067
6 358
26 331
2010
701 900
4 113
202 036
146 096
55 940
10 595
8 099
25 819
2011
936 219
6 455
287 984
191 021
96 963
16 052
11 686
25 737
Celkem
4 332 692
počet dražeb
V letech 2001 až 2011 bylo nařízeno celkem 4 332 692 exekucí. Z těchto exekucí byla jen nepatrná část vedená na vymožení nepeněžitého plnění. *Počet exekucí ukončených vymožením v daném roce (tzn., do tohoto počtu spadají i exekuce nařízené v předchozích letech) X - Údaj není k dispozici. ** Počet exekucí ukončených zastavením v daném roce (tzn., že do tohoto počtu spadají i exekuce nařízené v předchozích letech)
112
Zdroj Exekutorská komora ČR, Statistiky[online]. Dostupné z URL:
Pozn. Počty v tabulce nezahrnují soudní výkon rozhodnutí.
79
*** První návrh na nařízení exekuce bylo možné podat až k 1. 9. 2001, přičemž soudy rozhodovaly o nařízení exekuce asi dva měsíce. Statistický údaj za rok 2001 je tedy relevantní jen částečně, neboť vypovídá pouze o závěru roku.
80
III. Insolvenční právo Oblast insolvenčního práva má reagovat na situace, kdy je vzhledem k poměru dlužníkova majetku a závazků evidentní, že uspokojení všech závazků dlužníka souběžně nebude možné. Pro tyto případy má stanovit optimální postupy věřitelů a dlužníka, aby byla nalezena rovnováha mezi co nejrychlejším a nejefektivnějším řešením finančních problémů dlužníka (podpora jeho ekonomického růstu a stability, maximalizace hodnoty jeho majetku) a zachováním zájmu různých stran, kterých se tyto finanční problémy přímo dotýkají, zejména věřitelů.113
III.1.
Insolvenční právo a možnosti řešení úpadku
III.1.1.
Vymezení právního rámce insolvenčního řízení
Právní úprava Stěžejním právním předpisem předmětné oblasti je zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Zákon nabyl účinnosti 1. 1. 2008, a zrušil do té doby platný zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.114 Další právní normou, která je předmětem zájmu této kapitoly, je zákon č. 312/2006 Sb. o insolvenčních správcích. Podpůrně se v insolvenčním řízení použijí rovněž ustanovení občanského soudního řádu, a sice tam, kde insolvenční zákon neobsahuje vlastní právní úpravu. Podmínkou je, že ustanovení OSŘ nebude v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení (srovnej § 7 IZ). Na úrovni EU je úpadkové právo upraveno nařízením Rady (ES) č. 1346/2000, o úpadkovém řízení. Toto si klade za cíl „zvýšení účinnosti a zrychlení úpadkových řízení s mezinárodním dopadem“ a vztahuje se na úpadková řízení bez ohledu na to, zda je dlužníkem fyzická nebo právnická osoba, podnikatel nebo jiný subjekt. Vzhledem k značným odlišnostem hmotného práva v jednotlivých členských krajinách EU, není zaváděno jednotné evropské insolvenční řízení, ale nařízení se zaměřuje na určení rozhodného práva a uznávání rozhodnutí.
113
KUHN, P. Poznámky k vybraným ustanovením insolvenčního zákona. In SCHELLEOVÁ, I. et al. Sbírka prací na téma Nové
insolvenční právo. 1. vyd. Ostrava: KEY Publishing, 2006. 124 s. A k tomu srovnej UNCITRAL. 2011 - UNCITRAL Model Law on CrossBorder
Insolvency:
The
Judicial
Perspective.
Změněno
4.
9.
2012,
[citováno: 4.
9.2012].
Dostupný
z URL:
. 114
Ačkoliv ještě nyní dobíhají řízení podle původní úpravy, nebude zákonu o konkursu a vyrovnání věnován větší prostor, jelikož
neobsahoval zvláštní úpravu úpadku fyzických osob – spotřebitelů.
81
Důvody přijetí nového IZ Autoři nové právní úpravy si kladli za cíl zajistit větší transparentnost a předvídatelnost úpadkového řízení a posílit postavení věřitelů. Dále chtěli motivovat dlužníka, ke snaze řešit svůj úpadek včas a současně umožnit sanaci jeho dluhu tam, kde je to vhodné. V neposlední řadě šlo o celkové zrychlení a zefektivnění úpadkového řízení.115 V souvislosti s výše zmíněnými cíli, byl do právní úpravy přijat nový institut oddlužení. Ať již bylo zpočátku na institut oddlužení pohlíženo kriticky nebo minimálně s obavami,116 postupem času se ukazuje, že v současné situaci, kdy je spotřebitelský úpadek čím dále tím více aktuálnějším tématem a narůstajícím problémem, získává institut oddlužení, označovaný některými jako „spíše sociální nástroj, jehož cílem je umožnit dlužníkovi nový start, než nástroj sledující ekonomické cíle insolvenčního práva“,117 pořád významnější roli.
Výklad zákona IZ představuje novou komplexní úpravu a zavádí zcela nové instituty. Je tedy přirozené, že nebylo v možnostech autorů upravit všechny situace, které přináší praxe. Oblast insolvenčního práva je tak specifická tím, že klade vysoké nároky na interpretaci. Množství situací při aplikaci musí soudy řešit za použití extenzivního výkladu. Komplikace mohou nastat, budou-li výklady zákona při aplikaci příliš formální a nebudou brát v potaz celkový kontext zákona a insolvenčního práva vůbec.118 Důležitou funkci interpretačního vodítka při výkladu proto sehrávají zásady insolvenčního řízení, o které soudy opírají svá rozhodnutí tam, kde zákon vzniklou situaci neřeší explicitně anebo v případech, kdy by doslovní výklad zákona mohl vést k nepřiměřeným tvrdostem.
Základní zásady insolvenčního řízení Základní zásady insolvenčního řízení obsahuje § 5 IZ. Tento stanoví, že „insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů“.
115
Ministerstvo spravedlnosti. Insolvenční zákon. Změněno 4. 9. 2012 [citováno: 4. 9. 2012]. Dostupné z URL:
zakon.justice.cz/obecne-informace/insolvencni-pravo.html>. 116
Obavy odborníků pramenily zejména z nedostatku pozornosti, která byla při rekodifikaci insolvenčního práva tomuto institutu
věnována. Podle kritiky autoři rezignovali na precizní formulace právních norem a bude potřeba je složitě vykládat. K tomu viz např. HAVEL, B. Oddlužení – zbraň nebo hrozba. Právní rozhledy. 2007. č. 2, s. 50-51. nebo RICHTER, T. Insolvenční zákon: od vlastního návrhu k vyhlášenému znění. Právní rozhledy. 2006, č. 21, s. 765 a násl. 117
HAVEL, B. Oddlužení – zbraň nebo hrozba. Právní rozhledy. 2007. č. 2, s. 50-51. Autor v článku dále vyjádřil obavy, dle kterých
institut oddlužení nemusí vést ke chtěnému výsledku, ale naopak může zvýšit sociální zátěž státu, s tím, že fakta ukáže až realizace zákona. Dle mého názoru je možné nyní (po necelých 5 letech od účinnosti zákona) říci, že zavedení institut bylo pozitivním krokem a to zejména s ohledem na možné socioekonomické dopady neřešeného úpadku spotřebitele a předlužení domácností. 118
KAVAN, P. Malé zamyšlení a několik výkladových poznámek k institutu oddlužení. Právní rozhledy. 2008, č. 12, s. 434 a násl.
82
Na požadavek rychlosti insolvenčního řízení navazují další části IZ, které stanovují pro většinu úkonů lhůty v hodinách nebo několika dnech. IZ dokonce stanovuje i lhůtu pro rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání proti rozhodnutí o úpadku a proti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku.119 Dalšími zásadami obsaženými ve výčtu § 5 IZ jsou zásady rovných možností věřitelů, kteří mají podle IZ zásadně stejné nebo obdobné postavení: -
zákaz omezování práv věřitelů rozhodnutím insolvenčního soudu nebo insolvenčního správce, které věřitelé nabyli v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení
-
povinnost věřitelů zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení s výjimkou případů, kde to dovoluje zákon
Dlužníka se pak dotýká zejména zásada první (zákaz nedovoleného poškozování nebo neodůvodněného zvýhodňování účastníků), z čehož vyplývá, že „nemohou být žádným způsobem poškozována práva dlužníka vyplývající jak z textu samostatného insolvenčního zákona, tak z textu navazujících předpisů, např. OSŘ“120. Výčet zásad v předmětném ustanovení je jenom demonstrativní. Vedle výše zmíněných, lze identifikovat ještě několik dalších, které provázejí insolvenční řízení. Jde např. o zásadu respektování společného zájmu všech věřitelů v insolvenčním řízení. Tato se uplatní zejména u rozhodování o způsobu řešení úpadku dlužníka. Cílem společného zájmu všech věřitelů je, aby zvolený způsob řešení úpadku dlužníka byl pro přihlášené věřitele spravedlivý a výnosnější než ostatní možné způsoby řešení úpadku dlužníka.121 Jako příklad situace, kdy soud své rozhodnutí ve výrazné míře opřel o zásady insolvenčního řízení, může sloužit rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 29 NSČR 7/2008-A-16 (KSBR 31 INS 1583/2008), ve kterém soud rozhodl, že při podání insolvenčního návrhu nestačí odkázat na přílohy, ale rozhodné skutečnosti a tvrzení je nutno uvést přímo v insolvenčním návrhu.122 Poznámky z praxe Nevýhodou potřeby extenzivního výkladu a významné role judikatury při řešení nedostatečně upravených otázek je narušení právní jistoty účastníků řízení. Sporné otázky nezřídka jednotlivé soudy (soudci) posuzují odlišně. Rozdílná stanoviska zajímají i Vrchní soud v Praze a Vrchní soud
119
KOTOUČOVÁ, J. et al. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010. s.
20 – 21. 120
KOZÁK, J. Průvodce dlužníka insolvenčním řízením. Právní fórum. 2008, č. 1. s. 18.
121
PACHL, L. Průvodce věřitele insolvenčním řízením. Právní fórum. 2008, č. 1. s. 3.
122
Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že připuštěním neúplného a nedostatečně vyplněného návrhu by byl neodůvodněně
zvýhodněn nedbalý či procesně neopatrný účastník.
83
v Olomouci. Trvá delší dobu, než se judikatura sjednotí. Účastníci řízení potřebují znát nejen účinnou právní úpravu, nýbrž i rozhodovací praxi příslušných soudů. Co se týče zásady rychlosti insolvenčního řízení, je otázkou, nakolik bude moci být dodržována, vzhledem k narůstajícímu počtu insolvenčních návrhů spojených s návrhem na povolení oddlužení. Již nyní se lze totiž setkat s případy, kdy mezi podáním návrhu a prvními kroky ze strany soudu uplyne i doba delší než 3 měsíce.
III.1.2.
Úpadek
Podmínky a předpoklady existence úpadku Základním pojmem insolvenčního (nebo též úpadkového) práva je úpadek. Jak bylo řečeno výše, insolvenční právo upravuje možnosti řešení úpadku. Úpadek je definován v § 3 IZ buď jako platební neschopnost nebo jako předlužení. Předlužení se týká jenom právnických a fyzických osob podnikatelů, proto mu nebude věnován větší prostor v analýze. Základní definicí úpadku, která nás bude zajímat, je tedy platební neschopnost. Zákon vymezuje tento druh úpadku třemi podmínkami, které musejí být splněny kumulativně (současně). Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, když: -
má více věřitelů (minimálně 2),
-
má peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po splatnosti
-
a tyto závazky není schopen plnit
První dvě podmínky jsou jednoduše objektivně zjistitelné. Prokázání nebo vyvrácení třetí podmínky by mohlo být problematické. Z tohoto důvodu stanovuje IZ v § 3 odst. 2 čtyři předpoklady, na jejichž základě konstruuje vyvratitelnou domněnku, že dlužník není schopen plnit své závazky. Ke vzniku domněnky postačí naplnění jednoho předpokladu. Těmito předpoklady jsou: -
dlužník zastavil platby pro podstatnou část svých věřitelů,
-
nebo neplní peněžité závazky po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti,
-
nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí
-
nebo nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.
Jde o situace, které jsou z hlediska praxe nejčastěji spojené s úpadkem. Takto formulované domněnky mají vysokou vypovídací schopnost ohledně existence úpadku nebo hrozícího úpadku. Zároveň se touto konstrukcí na dlužníka přenáší (ačkoliv to zákon nestanoví výslovně) břemeno 84
tvrzení a břemeno důkazní. Chce-li dlužník oponovat věřitelskému insolvenčnímu návrhu, musí tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy, kterými tyto domněnky vyvrátí a prokáže, že v úpadku není.123
Osvědčení úpadku fyzické osoby - nepodnikatele Za dostatečné osvědčení úpadku u dlužníka fyzické osoby (nepodnikatele) je podle rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR124 považováno: „vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (srov. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona). Přitom v otázce (ne)schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky (§ 3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona) může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona), nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona).“
Hrozící úpadek Jako novinku, zavedl IZ nový institut tzv. hrozícího úpadku. Podle § 3 odst. 4 jde o situace, kdy lze vzhledem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků. Tímto institutem dává zákonodárce dlužníkovi možnost, řešit svou tíživou finanční situaci ještě před vznikem samotného úpadku. Současně se tak snaží, v souladu s evropským trendem, o vyvážení bilance mezi věřitelskými a dlužnickými insolvenčními návrhy.125 Autoři odborné literatury vítají zavedení institutu hrozícího úpadku zejména v souvislosti s možností podnikatele (včasnou reakcí na hrozící úpadek) získat ochranu před věřiteli a čas, aby zachovali svůj podnikatelský potenciál, výrobu a zaměstnanost. 126 Významné uplatnění však může mít institut hrozícího úpadku i u řešení finanční situace spotřebitele.
Hrozící úpadek fyzické osoby - spotřebitele Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují hrozící úpadek dlužníka (spotřebitele), se podle NS ČR „rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít (se zřetelem ke všem okolnostem případu), že lze důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků v budoucnu. Jinak řečeno, že 123
KOTOUČOVÁ, J. et al. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon): komentář. Praha: C.H. Beck, 2010. s. 14.
124
Usnesení NS ČR z 27. 1. 2010 sp. zn. KSBR 37 INS 294/2008, 29 NSČR 1/2008.
125
Tamtéž s. 15.
126
KOZÁK, J. et al. Insolvenční právo aneb Osobní bankroty začínají. 1. vyd. Brno: Rašínova vysoká škola s.r.o., 2008. s. 58.
85
v budoucnu nastane dlužníkova platební neschopnost ve smyslu § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž k podmínce, aby dlužník i v tomto případě měl nejméně dva věřitele s pohledávkami, jež se v budoucnu stanou splatnými, se v takovém případě pojí i požadavek, aby se neschopnost v budoucnu plnit pohledávky věřitelů, týkala "podstatné části" dlužníkových peněžitých závazků.“127 Poznámky z praxe Zavedení institutu hrozícího úpadku vnímáme pozitivně i ve vztahu k dlužníku (spotřebiteli). Umožňuje mu totiž řešit platební neschopnost v jejích počátcích, tedy v době, kdy už dlužník ví, že v budoucnu nebude mít prostředky na úhradu všech svých závazků, avšak jeho dluhy zatím nejsou navýšené o smluvní pokuty, úroky z prodlení a poplatky za vymáhání. O možnosti podat návrh na povolení oddlužení i pro hrozící úpadek ale většina dlužníků neví. Požadavek osvědčení úpadku (výrazné prodlení s plněním závazků) se snaží naplnit tím, že zastaví veškeré platby všem věřitelům (ačkoliv by alespoň částečně splácet mohli) a po třech měsících podají návrh na povolení oddlužení. I společnosti, které návrhy na oddlužení zpracovávají, vyžadují po klientech, aby 3 měsíce před podáním návrhu, přestali věřitelům splácet závazky. Tento postup nese několik rizik. Dochází k nárůstu smluvních pokut, což může v konečném důsledku vést k tomu, že úpadce nedosáhne na zákonem stanovenou hranici a neuhradí 30 % svých nezajištěných závazků. Dlužník se dále vystavuje riziku, že v jeho jednání bude shledán nepoctivý záměr.
III.1.3.
Způsoby řešení úpadku
Základní způsoby řešení úpadku stanoví IZ v § 4. V případech, kdy je dlužníkem FO (spotřebitel), přicházejí v úvahu 2 z vyjmenovaných způsobů: konkurs a oddlužení.
Rozdíl mezi oddlužením a konkursem Oddlužení je sanačním způsobem řešení úpadku, u kterého je základní cíl úpadkového práva, dosažení co nejvyššího uspokojení věřitelů, modifikován. Dlužníkovi zajištěné závazky jsou uhrazené v plné výši, nezajištěné závazky se uhrazují jenom do určité výše (minimálně 30%, nesouhlasí-li věřitelé s nižším procentem) a zbytek dluhů (až na výjimky) bude dlužníkovi odpuštěn, splní-li všechny zákonem stanovené předpoklady. Oddlužení je tak koncipováno jako nástroj, který „má dlužníkovi umožnit „nový start“ a motivovat ho k aktivnímu zapojení do umořování svého dluhu vůči věřiteli.“
127
Jako konkrétní příklad dostatečného vylíčení všech okolností lze uvést podání dlužníka, ve kterém popsal počet a výši svých
závazku a dále uvedl, že kromě jednoho závazku, který naposled hradil v říjnu 2011, hradil své závazky ještě v prosinci 2011 a lednu 2012 za pomoci svých blízkých a nových úvěrů. V měsíci únoru 2012 mu však dojdou poslední prostředky z úvěrů a blízcí mu již nejsou schopni nadále pomáhat. V únoru 2012 tedy nebude schopen hradit většinu svých závazků a nemá důvod předpokládat, že se tato situace v brzké době změní, neboť neočekává žádné navýšení. Při současných příjmech 14 403 Kč má přitom měsíční splátky ve výši 14 500 Kč. Z uvedených důvodů má za to, že je v hrozícím úpadku. Ačkoliv soud prvního stupně dlužníkův návrh odmítl, odvolací soud došel k závěru, že vylíčení skutečností osvědčujících hrozící úpadek je dostatečné, a rozhodnutí soudu prvního stupně změnil. (K tomu viz rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSBR 45 INS 3623/2012, 1 VSOL 246/2012-A-10).
86
Vyzdvižení (sociálního účelu nad ekonomický) má rovněž pomoci snížit náklady veřejných rozpočtů, které jsou vynakládané na sanaci dlužníků v sociální krizi.128 Konkurs je v § 244 IZ definován jako způsob řešení úpadku, kdy jsou zjištěné pohledávky věřitelů uspokojeny z výnosu zpeněžení majetkové podstaty s tím, že neuspokojené pohledávky nebo jejich části nezanikají, pokud zákon nestanoví jinak. V případě úpadku spotřebitele, přichází v úvahu ještě tzv. nepatrný konkurs, který má zjednodušit soudní řízení a snížit jeho náklady.
Konkurs a dopady jeho prohlášení na fyzickou osobu Již na první pohled je zřejmé, které z řešení úpadku je pro dlužníka (nepodnikatele) výhodnější. Pokud jde o intenzitu negativního dopadu konkursu (v porovnání s oddlužením), bude se tato lišit především v závislosti na majetkových poměrech dlužníka. Při určité míře zobecnění lze říci, že čím větší majetek (spadající pod zákonnou definici majetkové podstaty) dlužník má, tím citelnější bude dopad nařízeného konkursu na jeho život. Naopak, v případech, kdy veškerý majetek dlužníka představují jen věci, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí,129 dlužník nemusí zdánlivě pocítit žádné negativní důsledky toho, že byl na jeho osobu nařízen konkurs. V obou případech (po skončení konkursu) zůstanou dlužníku jeho závazky (ve většině případů ještě navýšené o další smluvní sankce). Tyto musí dlužník nadále splácet a jsou po něm vymáhané. Ve většině případů dlužníci již nikdy dluhy zcela neuhradí, což bývá demotivující a vede k rezignaci na jakékoliv snahy o navýšení příjmů či splácení závazků. V konečném důsledku může dojít k sociálnímu vyloučení takovýchto osob.
Dopad konkursu na SJM Dalším výrazným zásahem do života nejen dlužníka, ale i jeho rodiny (manžela), je dopad konkursu na společné jmění manželů. Prohlášením konkursu na majetek některého z manželů totiž SJM za trvání manželství zaniká. Dlužník přichází o možnost ovlivnit vypořádání SJM, jelikož právo uzavřít dohodu o vypořádání, přechází na insolvenčního správce. Ten se rovněž stává účastníkem případného soudního řízení o vypořádání SJM. Navíc jsou-li pasiva dlužníka, které patří do SJM, vyšší než majetek v SJM, spadá do majetkové podstaty veškerý majetek náležející do SJM. Pro druhého manžela to znamená, že ze společného majetku nic nedostane (což nemusí mít vždy nutně negativní dopad, jelikož při předlužení SJM budou předluženy podíly obou manželů, takže kdyby svou část vypořádacího podílu z majetku dostal, pravděpodobně by se na něj obrátili insolvenční věřitelé a manžel by tak nemusel přijít jenom o vypořádací, nýbrž i o majetek výlučný.)130 Problémy spojené s konkursem se projeví zejména tehdy, chtějí-li manželé řešit své dluhy společným oddlužením, avšak jeden z manželů nesplní podmínky pro povolení oddlužení a bude na něj prohlášen konkurs.
128Ministerstvo
spravedlnosti. Insolvenční zákon. Změněno 4. 9. 2012 [citováno: 4. 9. 2012]. Dostupný z URL:
zakon.justice.cz/obecne-informace/oddluzeni.html>. K tomu srovnej článek HAVEL, B. Oddlužení – zbraň nebo hrozba. Právní rozhledy. 2007. č. 2, s. 50-51. 129
K tomu viz příslušné § OSŘ, které byly předmětem analýzy v předchozí kapitole.
130
DVOŘÁK, T. Společné jmění manželů a insolvenční zákon. Právní fórum. 2010, č. 2. s. 56 a násl.
87
III.2.
Oddlužení
Oddlužení je (od svého zavedení v roce 2008) čím dále více využíváno k sanaci úpadku dlužníka (spotřebitele). To dokazuje i níže uvedená tabulka se statistikami počtu podání návrhů na povolení oddlužení (tabulka zachycuje počet podání čtvrtletně): 2/2011
3/2011
4/2011
1/2012
2/2012
Návrhy na povolení oddlužení
4 516
4 473
5 271
5 999
6 343
Povoleno
2 828
3 108
3 244
3 924
4 537
Schváleno – splátkový kalendář
2 309
2 386
2 865
3 047
3 551
Schváleno – zpeněžení majetku
47
46
68
92
98 Zdroj: ISIR
Na rozdíl od ostatních způsobů řešení úpadku, zákonodárce institut oddlužení nedefinuje, ale hned v prvním ustanovení, tedy v § 389 IZ říká, že: „dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením.“
III.2.1.
Navrhovatel
Zákonodárce jednoznačně stanovil, že s oddlužením pro podnikatele nepočítá, ačkoliv při přípravě zákona bylo navrhováno, že oddlužení bude povoleno i pro drobné podnikatele. Žel nestalo se tak, a drobní podnikatelé (zejména živnostníci) vykonávající svoji podnikatelskou činnost osobně bez zaměstnanců, jsou v pozici, kdy nemohou k řešení svého úpadku využít žádnou ze sanačních forem. Oddlužení je pro ně ex lege vyloučeno a reorganizace je pro ně stěží realizovatelná.131
Podnikatel a závazky z podnikání Podnikatel IZ zvláštní definici podnikatele neobsahuje. Z tohoto důvodu je potřeba využít definici v § 2 odst. 2 obchodního zákoníku: „Podnikatelem je a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku, b)osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, c)osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů d) osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního právního předpisu.“ Podle výkladového stanoviska expertní
131
KOTOUČOVÁ, J. et al. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010. s.
923 až 924.
88
skupiny S 22 se „dlužníkem, který není podnikatelem, rozumí taková osoba, která není zákonem považována za podnikatele a zároveň nemá závazky vzešlé z podnikání.“132 Závazky z podnikání Příliš restriktivním výkladem ustanovení § 389 IZ by docházelo k nepřiměřeně tvrdé aplikaci zákona. Z toho důvodu se judikaturou vyvinulo několik kritérii, které je potřeba zkoumat k tomu, aby bylo posouzeno, zda dlužník je nebo není podnikatelem. Například Krajský soud v Brně dospěl v souladu se stanoviskem expertní skupiny ve svém rozhodnutí133 k závěru, že aby osoba mohla být považována za podnikatele, nestačí, skutečnost že je držitelem živnostenského oprávnění, ale musí podnikatelskou činnost i vykonávat.134 Přelomovým v tomto směru bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. 29 NSČR 29/2011, ve kterém soud stanovil několik kritérií, které je potřeba zvážit, než bude na dlužníka pohlíženo jako na podnikatele, protože má dluhy z podnikání. Do úvahy je dle NS ČR potřeba vzít: -
dobu vzniku dlužníkova závazku z podnikání,
-
dobu ukončení dlužníkova podnikání,
-
četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání,
-
výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání (v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků),
-
zda je věřitel, o jehož pohledávku jde, srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.
Až po pečlivém uvážení výše uvedeného, je možné rozhodnout o tom, jestli dlužník je nebo není podnikatelem, aniž by docházelo k nepřiměřeně tvrdé aplikaci zákona. Pozitivním krokem, který APD vítá, je jednoznačně záměr Ministerstva spravedlnosti, které chce zahrnout výše zmíněná kritéria přímo do zákona revizní novelou (má být předložena ke konci roku 2012). Naopak, přísnější kritérium pro posouzení závazků vzešlých z podnikání, zavedl ve svém rozhodnutí Vrchní soud v Praze.135 Podle něj je nutné považovat za takové i závazky, které dlužník nenabyl vlastní podnikatelskou činností, a to i v případě, že dlužník podnikatelem není a ani nikdy nebyl, ale tyto 132
Ministerstvo spravedlnosti. Expertní pracovní skupina pro insolvenční právo. Výkladové stanovisko č. 2/2008. Změněno 04. 09.
2012 [citováno: 04. 09. 2012]. Dostupný z URL: 133
Rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 16. 08. 2008 sp. zn. KSBR 24 INS 1506/2008-B-14.
134
KSBR 24 INS 1506/2008-B-14: „Dlužník, který jako fyzická osoba dříve podnikal na základě živnostenského oprávnění, není (ani
ke dni podání insolvenčního návrhu nebyl) podnikatelem. Jak se k této otázce výslovně uvádí i v označeném výkladovém stanovisku č. 2/2008, z ustanovení § 2 pokračování B-14/7odst. 2 písm. c/ zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“) plyne, že za podnikatele se nepokládá (nejde-li o osobu uvedenou v § 2 odst. 2 písm. a/, c/ a d/ obch. zák.) dlužník, který má živnostenské oprávnění, na jehož základě nepodniká (dlužník ukončil podnikání v roce 2005).“ 135
Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 29 INS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A-11.
89
dluhy na sebe převzal vlastním dispozitivním právním úkonem. Výjimkou jsou jen dluhy z podnikání nabyté děděním.136 Dospěje-li soud k názoru, že návrh na povolení oddlužení podal podnikatel, návrh odmítne nebo oddlužení neschválí, vyjdou-li rozhodné skutečnosti najevo až po povolení oddlužení. V případě, že bude zjištěn úpadek dlužníka, rozhodne soud o jeho řešení konkursem nebo nepatrným konkursem. Poznámky z praxe Doposud nedořešenou otázkou zůstává oddlužení drobných živnostníků, kteří svou podnikatelskou činnost vykonávají sami (bez zaměstnanců) a nemohou ji ukončit, protože by práci jinak nenašli a neměli by žádný příjem. Závazky těchto dlužníků přitom s podnikáním většinou nesouvisí. Zatímco Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. KSPH 39 INS 2561/2010, 1 VSPH 280/2010 připustil oddlužení i u takového dlužníka,137 Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí, ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. KSBR 38 INS 2151/2012 3 VSOL 402/2012-A-13, dospěl k závěru opačnému.138 Jsme toho názoru, že je potřeba jednoznačně upřednostnit stanovisko Vrchního soudu v Praze. Připuštěním výkladu Vrchního soudu v Olomouci dochází k nepřiměřené tvrdosti aplikace zákona. Fakticky je tak znevýhodněná osoba, která ačkoliv si nemůže najít práci, je aktivní a navyšuje své příjmy, což je výhodné zejména pro věřitele. Je žádoucí, aby byla judikatura v tomto směru sjednocena nebo aby byla předmětná situace podchycena přímo v IZ.
III.2.2.
Náležitosti návrhu a přílohy
Dlužník, který sám žádá o povolení oddlužení, podává ve skutečnosti návrhy dva (ačkoliv oba na stejném formuláři). Tím prvním je samotný insolvenční návrh, na základě kterého má být rozhodnuto o úpadku dlužníka. Náležitosti tohoto návrhu a jeho přílohy jsou upraveny v § 103 a 104 IZ. Náležitosti návrhu na povolení oddlužení a povinné přílohy stanovuje § 391 a § 392 IZ. V případě, že návrh na povolení oddlužení podává dlužník, musí tak udělat nejpozději společně s insolvenčním návrhem. V případě, že je podáván až po věřitelském návrhu, dlužník má na podání návrhu na oddlužení 30 dnů od doby, co mu byl insolvenční návrh doručen. 136
Své stanovisko odůvodňuje Vrchní soud v Praze tím, že dlužník se v postavení osoby, jež má dluhy z podnikání ocitl dobrovolně,
a proto musí nést všechna rizika z toho plynoucí, včetně nepřípustnosti oddlužení. 137
Vrchní soud v Praze své rozhodnutí odůvodnil následovně: „Dlužníkovi, který není v pracovním poměru, nelze odpírat oddlužení
plněním splátkového kalendáře jen proto, že za účelem zapravení svých dřívějších závazků, jež nepocházejí z podnikání, bude vykonávat nebo již vykonává jinou výdělečnou činnost. To ovšem předpokládá, že dlužník bude schopen doložit, že jako OSVČ má pravidelný příjem, z něhož by měl uhradit první splátku (§ 406 odst. 3 písm. b) IZ) plněním splátkového kalendáře.“ 138
Vrchní soud v Olomouci své rozhodnutí odůvodnil následovně: „K námitkám dlužníka je třeba uvést, že je zcela nerozhodné, zda
jeho závazky pocházejí z podnikatelské činnosti či nikoliv, neboť v daném případě je rozhodná sama o sobě skutečnost, že dlužník je podnikatelem a podnikatelskou činnost fakticky vykonává a již tato skutečnost sama o sobě brání dlužníku v povolení oddlužení, a to bez ohledu na to, zda závazky dlužníka pocházejí z podnikatelské činnosti či nikoliv. Ve prospěch dlužníka nelze zohlednit ani skutečnost, že začal podnikat proto, že na trhu práce pro něj nebylo zaměstnání v pracovním poměru.“
90
Skutečnost, že jedním podáním činí dlužník dva úkony, sehrává významnou roli v případech, kdy jeden z návrhů trpí vadami, pro které jej soud musí odmítnout. Je-li totiž vadami stižen samotný insolvenční návrh, soud tento odmítne a k návrhu na povolení oddlužení se přihlížet nebude. Insolvenční řízení bude zastaveno. Avšak trpí-li vadami návrh na povolení oddlužení, soud nejdříve vyzve dlužníka, aby vady odstranil ve lhůtě 7 dní. Nezareaguje-li dlužník na výzvu soudu a vady neodstraní nebo tak neučiní dostatečně, soud odmítne návrh na povolení. Byl-li insolvenční návrh bez vad, bude rozhodnuto o úpadku a tento bude řešen konkursem.139 Stejná situace přitom nastane u zpětvzetí návrhu. Pokud se dlužník rozhodne, že nebude své dluhy řešit v insolvenčním řízení a nechce, aby na něj byl prohlášen konkurs, musí vzít zpět insolvenční návrh nebo návrhy oba a nikoliv jen návrh na povolení oddlužení. Návrh na povolení oddlužení, jenž byl jednou vzat zpět, nemůže být ve stejném řízení podán znovu. Přehled možných situací v případě vad nebo zpětvzetí návrhů Insolvenční návrh
Návrh na povolení oddlužení
Rozhodnutí o insolvenční návrhu
Rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení
Výsledek
OK
OK
příjme
příjme
meritorní rozhodnutí
X
OK
odmítne
nepřihlíží se
řízení se zastaví
OK
X
příjme
odmítne
konkurs
X
X
odmítne
nepřihlíží se
řízení se zastaví
Výzva k doplnění návrhu musí přesně vymezit vady, které jsou podáním vytýkané, a současně je nutné dlužníka poučit, jak tyto vady odstranit (co přesně má být doplněno nebo změněno). Poučovací povinnost je důležitá zejména s ohledem na to, že dlužníkem je většinou laik, jenž nedisponuje potřebnými znalostmi a zkušenostmi, aby návrh bez dalšího doplnil. Lhůta pro opravení návrhu na povolení oddlužení může být ex lege maximálně 7 dní, což představuje problém zejména v případech, kdy je potřeba doplnit znalecký posudek na nemovitost. Zmeškání lhůty není možné prominout, dlužník však může návrh doplnit až do doby, než soud o odmítnutí návrhu rozhodne.140
139
KOZÁK, J. et al. Insolvenční právo aneb osobní bankroty začínají, 1. vyd. Brno: Rašínova vysoká škola s.r.o., 2008, s. 217 -218.
140
K tomu viz například rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2012, sp. zn. KSCB 26 INS 13119/2012 3 VSPH 912/2012-
A-17 : „Požadované doklady-výplatní pásky za měsíce leden až duben 2012 - dlužník předložil podáním doručeným soudu dne 18. 6. 2012 (A-8), tedy sice až po uplynutí k tomu stanovené lhůty, nicméně dříve, než soud napadeným usnesením o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení rozhodl. Tento nedostatek návrhu na povolení oddlužení tedy dlužník včas zhojil a důvodem k odmítnutí jeho návrhu proto být nemohl.“
91
Poznámky z praxe Nároky jednotlivých soudců, které jsou kladeny na návrh na povolení oddlužení a jeho přílohy se liší. V praxi se nám stává, že ačkoliv máme pro podání (přílohy) jednotné šablony, někteří soudci vyzývají dlužníka k doplnění, zatímco jiní považují návrhy za dostatečné. Lhůta pro odstranění vad návrhu je sice krátká, v tomto směru je však pro dlužníka přínosem, že soudy nerozhodují o odmítnutí návrhu okamžitě po jejím uplynutí, takže dlužník má na doplnění svého podání fakticky lhůtu delší.
III.2.3.
Zamítnutí návrhu
V případě, že má návrh na povolení oddlužení všechny zákonem stanovené náležitosti, může o něm soudce meritorně rozhodnout. Rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení předchází osvědčení o úpadku. V případě, že soud zjistí úpadek dlužníka, musí současně rozhodnout i o způsobu jeho řešení. Takže soud buďto povolí oddlužení, nebo návrh na povolení oddlužení zamítne a rozhodne o řešení úpadku konkursem. Povolení oddlužení nezávisí na vůli věřitelů. Důvody Důvodem pro zamítnutí návrhu na oddlužení může být v souladu s § 395 v odst. 1 a 2 IZ: -
nepoctivý záměr dlužníka,
-
hodnota plnění pro nezajištěné věřitele nedosáhne 30%,
-
bylo-li předtím o oddlužení rozhodnuto (zásada 1x a dost),141
-
lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka.
Minimální plnění pro věřitele Neschopnost dlužníka uspokojit 30% všech nezajištěných závazků, představuje jednu z hlavních příčin, pro kterou dlužníci nejčastěji na oddlužení nedosáhnou. Zákon sice stanoví, že je přípustná i nižší hodnota plnění v případě, že s tímto souhlasí věřitel. V praxi však využití domluvy mezi dlužníkem a věřitelem téměř nedochází. Zejména poskytovatelé spotřebitelských úvěrů nemají zájem o vyjednávání. Spotřebitel je nemá v podstatě ani jak motivovat, aby ke snížení plnění přistoupili. V případě, že by dlužník byl schopen splnit více než 50% svých závazků, může požádat o stanovení nižších než zákonem definovaných splátek. K posuzování otázky, zda dlužník v oddlužení uhradí 30% všech svých nezajištěných pohledávek, dochází odhadem na začátku insolvenčního řízení.
141
Ohledně závěru, že toto ustanovení je projevem zásady 1x a dost se vedou polemiky. Někteří autoři jsou jednoznačnými zastánci
tohoto jazykového výkladu, jiní jej odmítají s odkazem na obecná výkladová pravidla a smysl a účel insolvenčního zákona a institutu oddlužení. K tomu srovnej: KOTOUČOVÁ, J. et al. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon): komentář s. 953 a HAVEL, B. Oddlužení – zbraň nebo hrozba. s. 52..
92
Dlužníci, kteří podmínku minimálního plnění pro věřitele nesplňují, se snaží o navýšení svých příjmů darovací smlouvou anebo smlouvou o důchodě. Soudy takové navýšení nepřipouštějí vždy. Podmínkou bývá, aby příjem z darovací smlouvy nebyl jediným dlužníkovým příjmem nebo aby výrazně nepřevyšoval ostatní příjmy dlužníka. Částka poskytnutá z darovací nebo důchodové smlouvy se do oddlužení plněním splátkového kalendáře započte celá jako mimořádná splátka. Poznámky z praxe Dlužníci možnost požádat o nižší než zákonem stanovené splátky téměř nevyužívají. Důvodem bude pravděpodobně neznalost zákona. O nižší splátky dlužník musí požádat nejpozději ve formuláři návrhu na povolení oddlužení. K pozdější žádosti se nepřihlíží. Dlužník, který o této možnosti v době podání návrhu neví, nemá později možnost žádat o nižší splátky. V tomto případě by pomohlo rozšíření možnosti požádat o nižší splátky, a to až do okamžiku vydání rozhodnutí o schválení oddlužení. Překážku k dosažení 30% hranice může představovat, že se do celkového objemu závazků, započítávají i ty pohledávky, které dlužník popírá. Zejména jde-li o smluvní pokuty, které nepřiměřeně navyšují dlužné částky. Darovací smlouvy v oddlužení mívají často fiktivní charakter. Dlužník ve skutečnosti žádné peníze od dárce nedostává, ale na oddlužení dává část ze své nezabavitelné částky.
Nepoctivý záměr Nepoctivý záměr koncipuje IZ jako neurčitý pojem a jeho vymezení ponechává na volné úvaze soudu pro každý konkrétní případ. Zákon poskytuje pouze vodítko pro interpretaci v podobě vyvratitelných domněnek. V § 395 odst. 2 IZ jsou definovány dvě situace, kdy je možné na nepoctivý záměr usuzovat: -
ohledně dlužníka probíhalo v posledních 5 letech insolvenční řízení,
-
dlužník byl v posledních 5 letech pravomocně odsouzen pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy.
Zákon touto konstrukcí přenáší důkazní břemeno na dlužníka, jenž musí tvrdit a dokazovat skutečnosti prokazující, že jeho záměry nejsou nepoctivé. Výčet v předmětném ustanovení má jen demonstrativní charakter a nepoctivý záměr může být shledán rovněž v jiných případech. Příkladem lze uvést situace, kdy se dlužník krátce před oddlužením zbaví svého majetku, nebo uzavře novou úvěrovou smlouvu. Insolvenční řízení v posledních 5 letech Skutečnost, že ohledně dlužníka probíhalo v posledních 5 letech insolvenční řízení, je okolností, která může poukazovat na nepoctivý záměr. Zákon však jednoznačně stanoví, že při posuzování této
93
okolnosti, je potřeba přihlédnout k výsledkům řízení, takže v praxi nevznikají (při zohlednění předchozího insolvenčního řízení) nijaké vážné excesy. Pravomocné odsouzení Na rozdíl od předchozí, domněnka nepoctivého záměru je v zákoně formulovaná způsobem, který by mohl (při striktním jazykovém výkladu) způsobit nepřiměřenou tvrdost dopadů zákona. Formulace ustanovení totiž soudu nepřikazuje, aby uvážil další okolnosti. Judikatura obou vrchních soudů však dospěla k závěru, že ačkoliv soud nemá povinnost zkoumat, za jakých okolností k trestnému činu došlo, nemůže shledat nepoctivý záměr, aniž by posoudil tvrzení dlužníka a okolnosti, z nichž vyplývá, že se o nepoctivý záměr nejedná. Tato tvrzení a důkazy se mohu týkat: -
samotného odsouzení: posouzeny budou výjimečné okolností trestního činu, výše škody, míra účasti apod.,
-
chování dlužníka po odsouzení: posuzuje se, jestli dlužník uhradil způsobenou škodu nebo se o to podle svých možností snaží, zda došlo k zahlazení trestného činu, a proto lze očekávat, že i pro věřitele bude oddlužení výhodnějším uspořádáním majetkových vztahů k dlužníkovi.142
I když v tomto případě, judikatura vrchních soudů je jednotná a jednoznačná. Pořád se lze setkat s případy, kdy soud při shledání nepoctivého záměru neposoudil všechny okolnosti případu. Zákonodárce tedy přistoupil k úpravě právního předpisu a do textu § 395 odst. 3 doplnil slova: „to neplatí, lze-li na základě dlužníkem prokázaných skutečností usuzovat na to, že se o nepoctivý záměr nejedná.“ 143
Záloha na náklady insolvenčního řízení Ustanovení § 108 IZ umožňuje soudu vyměřit insolvenčnímu navrhovateli zálohu na náklady insolvenčního řízení až do výše 50 000 Kč. U insolvenčních návrhů podaných dlužníkem společně s návrhem na povolení oddlužení se výše uložené zálohy pohybuje od 2 000 Kč do 10 000 Kč. Zálohu ve výši 50 000 Kč soud ukládá dlužníku v případě, že lze na základě podkladů k insolvenčnímu řízení usuzovat na prohlášení konkursu. V případě, že navrhovatel zálohu neuhradí, má insolvenční soud dvě možnosti:
142
-
bude zálohu vymáhat,
-
řízení zastaví a ve věci nebude meritorně rozhodnuto.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2009, sp. zn. KSUL 46 INS 124/2009, 1 VSPH 53/2009 a usnesení Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. KSBR 40 INS 3720/2008, 2 VSOL 181/2008. 143
Schválený text sněmovního tisku č. 604 z roku 2012 [online]. Dostupný z URL:
94
Poznámky z praxe Výše popsaný postup soudy využívají coby pojistku, která do jisté míry chrání dlužníka před prohlášením konkursu v případech, kdy je zřejmé, že dlužník na povolení oddlužení nedosáhne. Ať již z důvodu, že nesplatí 30% svých závazků, soud shledá nepoctivý záměr nebo že dlužník neopravil své podání podle výzvy. Zavedená praxe je pro dlužníka výhodná zejména v případě posledního zmíněného důvodu. Umožňuje dlužníku nedostatky napravit a pokusit se o nové oddlužení.
III.2.4.
Povolení a schválení oddlužení
V případě, že neexistuje důvod pro zamítnutí oddlužení, soud oddlužení povolí a vyzve věřitele, aby přihlásili své pohledávky ve 30 denní lhůtě. Po uplynutí lhůty následuje přezkumné řízení a schůze věřitelů. V přezkumném řízení může dlužník pohledávku popřít. Možnost popření pohledávky dává dlužníkovi významnou šanci, aby se ubránil neoprávněným nárokům věřitele a nepřiměřeným smluvním pokutám. Proti popření pohledávky může věřitel podat žalobu, která bude v insolvenčním řízení projednána jako incidenční spor. Je potřeba ocenit, že soudy (v rámci incidenčních sporů) přistupují k rušení nepřiměřených smluvních sankcí „odvážněji“ než soudy v běžných občanskoprávních řízeních. Splňuje-li dlužník (i po přezkumném řízení) všechny podmínky pro oddlužení, přistoupí se ke schválení oddlužení, a to jedním ze zákonem stanovených způsobů. V této fázi mohou již celý proces ovlivnit i věřitelé, protože rozhodují o způsobu jeho provedení. U spotřebitelských insolvenčních řízení však věřitelé nejsou aktivní, a proto i o způsobu oddlužení nejčastěji rozhoduje soud.
Způsoby oddlužení Dle § 389 lze provést oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka nebo splátkovým kalendářem. Zákon nepočítá s možností jejich kombinace. Judikatura však zvolila značně extenzivní výklad a kombinaci jednotlivých způsobů oddlužení připouští. Například podle usnesení Krajského soudu v Brně144 neodporuje takové řešení smyslu a účelu zákona a navíc je jak v zájmu dlužníka, tak i v zájmu věřitelů. Ze statistiky údajů insolvenčního rejstříku vyplývá, že častějším způsobem oddlužení je splátkový kalendář. Rozdíly jsou přitom markantní. Zatímco počet oddlužení formou plnění splátkového kalendáře se pohybuje řádově v tisících, oddlužení zpeněžením majetkové podstaty bývá ročně povoleno jen několik desítek. Pro účely oddlužení, odevzdává dlužník ze svého příjmu částku ve výši, jako je tomu u exekuce k vymožení přednostní pohledávky. Rovněž zde platí, že systém srážek nemotivuje dlužníka k tomu, 144
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. KSBR 24 INS 4176/2008-B-14.
95
aby své příjmy navyšoval (alespoň ne legální cestou), jelikož nad určitou částku se z dlužníkova příjmu sráží neomezeně (k tomu viz kapitola vymáhání pohledávek).
Neschválení oddlužení Soud oddlužení neschválí, vyjde-li dodatečně najevo nepoctivý záměr dlužníka nebo skutečnost, že nebude schopen uhradit 30% všech svých závazků. Rovněž má soud možnost (v některých případech) oddlužení zrušit. Zákon v § 418 počítá ze 4 důvody: -
dlužník neplní podstatné povinnosti,
-
nebude možné splnit podstatnou část splátkového kalendáře,
-
dlužníkovi vznikl v důsledku zaviněného jednání dluh (déle než 30 dnů po splatnosti),
-
na žádost dlužníka.
V případě, že soud oddlužení zruší, musí na dlužníka současně prohlásit konkurs. Poznámky z praxe Jednou z povinností dlužníka (v průběhu oddlužení) je neposkytovat žádnému z věřitelů žádné zvláštní výhody. Toho se snaží zneužít někteří nepoctiví věřitelé, kteří vyvíjením nátlaku na dlužníka, získají splátku mimo předepsaný splátkový kalendář a pak jej obviní z porušení povinnosti.
III.2.5.
Odpuštění závazků
Ve fázi, kdy jsou ukončené všechny úkony spojené se schváleným způsobem oddlužení a dlužník splnil povinnosti, které mu IZ v oddlužení ukládá, vydá soud usnesení, jímž vezme na vědomí splnění oddlužení. Nejde ještě o samotné osvobození. O to musí dlužník následně požádat. S usnesením o splnění oddlužení současně oddlužení skončí. Zaniknou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení podle § 109 (mezi ně patří například nemožnost provedení exekuce).145 Na žádost dlužníka rozhodne soud o jeho osvobození, jestliže splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Osvobození přitom neznamená, že závazek zanikl, jenom se z něj stala naturální pohledávka, kterou nelze přiznat soudně ani vymáhat exekučně.146 Věřitel může pohledávku uplatnit například u ručitele. Ručitel však nemá vůči dlužníkovi právo regresu. Nemůže po něm žádat to, co věřiteli z důvodu ručení uhradil, i na tyto případy se totiž vztahuje osvobození. Osvobození dále dopadá na pohledávky, ke kterým se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, protože je věřitelé do oddlužení nepřihlásili. Dlužníkovi však nebudou odpuštěné peněžité tresty, uložené v trestním řízení pro úmyslný trestný čin a pohledávky na náhradu škody, způsobené úmyslným porušením právní povinnosti. 145
KOTOUČOVÁ, J. et al. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon): komentář. Praha: C.H. Beck, 2010. s. 1038.
146
K tomu srovnej Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp.zn. 29 Cdo 3509/2010.
96
K odpuštění dluhů může dojít i v případě, že dlužník neuhradil 30% všech svých závazků. Soud mu ale dluhy odpustí, pokud prokáže, že k nesplnění 30% hranice došlo kvůli okolnostem, které sám nezavinil a nemohl ovlivnit, a věřitelům se nedostalo méně, než kolik by obdrželi v případě řešení úpadku konkursem. Následně běží dlužníkovi 3 letá „zkušební“ lhůta, ve které může být osvobození zrušeno, dovolá-li se věřitel toho, že ke schválení oddlužení nebo osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka nebo automaticky, byl-li dlužník odsouzen za úmyslný trestný čin, který oddlužení podstatně ovlivnil. Poznámky z praxe Vzhledem k tomu, že oddlužení plněním splátkového kalendáře trvá 5 let a zákon vstoupil v účinnost v roce 2008, byly zatím ukončené jenom oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a oddlužení plněním splátkového kalendáře, kde dlužník splatil 100% svých závazků. Nevykrystalizovaly tak všechny problémy, které v závěrečné fázi oddlužení mohou nastat, a proto bude potřeba sledovat další vývoj a judikaturu.
III.2.6.
Oddlužení manželů
V rámci samostatné části jsme se rozhodli věnovat otázce oddlužení manželů, kterou IZ v současnosti opomíjí. V části zákona věnované oddlužení není problematika společného jmění manželů zachycena vůbec. Na jiném místě § 205 IZ stanoví, že „Majetek (...) náleží do majetkové podstaty i tehdy, je-li ve společném jmění dlužníka a jeho manžela.“ Na rozdíl od řešení úpadku konkursem, SJM v procesu oddlužení nezaniká. Manželé musí počítat s tím, že pro oddlužení bude použit i majetek náležící do SJM. Z toho důvodu musí manžel dlužníka s oddlužením vyslovit souhlas (náležitostí návrhu na povolení oddlužení podaného za trvání manželství je ověřený podpis manžela). S ohledem na absenci právní úpravy, jsou všechny otázky SJM v oddlužení řešeny judikaturou, která ačkoliv již prošla určitým vývojem, není úplně konzistentní.
Spojení insolvenčních řízení Původně soudy možnost společného oddlužení manželů odmítaly. Přelomovým se stalo až rozhodnutí Vrchního soudu v Praze147, které možnost sloučení soudních řízení dovodilo na základě
147Rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 669/2009-A-21, KSPL 54 INS 4966/2009 ze dne 15.12.2009: Bylo–li již
pravomocně rozhodnuto o tom, že dlužnice je v úpadku, jakož i o tom, že úpadek jejího manžela bude řešen oddlužením, jeví se být z hlediska procesního optimálním, aby insolvenční soud podle § 112 odst. 1 o.s.ř. spojil obě věci ke společnému projednání tak, aby insolvenční řízení bylo nadále vedeno pod jednou sp. zn. KSPL 27 INS 4965/2009. Bylo by v rozporu se zásadou spravedlivého insolvenčního řízení, vyjádřenou v § 5 písm. a), kdyby ten majetek, který typicky dlužník pořídil za finanční prostředky získané půjčkou či úvěrem (prodejem na splátky), nemohl být zdrojem úhrady pohledávek financujících věřitelů. Jinak řečeno, dlužníkovi nelze vytvořit právní prostor k tomu, aby mohl dosáhnout osvobození od placení zbytku neuspokojených pohledávek věřitelů podle úpravy v ustanovení § 414 IZ jen splácením dluhů ze svých příjmů, ačkoliv plněním i z vyplacených příjmů dlužníkova manžela by věřitelé dosáhli vyšší míru uspokojení svých pohledávek.
97
§ 112 OSŘ. Spojení soud odůvodnil hospodárností postupu a zásadou spravedlivého insolvenčního řízení. Vzhledem k tomu, že předepsaný formulář na podání návrhu na povolení oddlužení není uzpůsoben tomu, aby manželé podávali společně jeden návrh, každý z manželů musí podat návrh sám a spolu s ním požádat o sloučení řízení. Soudy řízení sloučí vždy, pokud mají manželé jen závazky, které spadají do SJM a jen společný majetek. V ostatních případech bude záležet na zvážení konkrétních okolností.
Posouzení podmínek Rovněž posuzování podmínek pro povolení oddlužení doznalo změn. Původně musel každý z manželů splnit podmínku, že v oddlužení bude uhrazeno 30% jeho závazků. Věřitelé tak v oddlužení obdrželi 60% svých pohledávek. Soudy však připouštěly, aby jeden z manželů uhradil například 10% a druhý 50% závazků. Někteří odborníci se k takovému postupu vyjádřili skepticky, s odkazem, že za určitých okolností může znevýhodňovat věřitele.148 Nyní se judikatura posunula ještě dál. Umožňuje, aby na společné dluhy SJM bylo manželi v oddlužení uhrazeno 30%. 149 Původně tuto variantu prosazoval Vrchní soud v Praze, zatímco Vrchní soud v Olomouci trval na 60%. v průběhu tohoto roku se však jeho rozhodování změnilo. Nicméně tento výklad zatím není úplně ustálen a může se stát, že soudce se v konkrétním případu přikloní k povinnosti uhradit 60%. Projdou-li oba manželé oddlužením úspěšně, zbytek dluhu jím bude odpuštěn, čímž se oddluží celé SJM.
Oddlužení jednoho z manželů Ještě komplikovanější je otázka, jak bude oddlužení SJM řešeno v případě, že návrh na povolení oddlužení podá jenom jeden z manželů a jako způsob oddlužení bude schváleno plnění splátkového kalendáře. Rovněž v této oblasti se judikatura posouvá. Původně byla odmítána možnost, že by v oddlužení mohly být použité příjmy manžela, pokud se tento nezavázal poskytovat dlužníku pravidelný finanční obnos.150 Postupně však soudy začaly zahrnovat i příjem druhého manžela do oddlužení plněním splátkového kalendáře151 (někdy i proti vůli manželů).
148
Viz například KOZÁK, J. Poradna konkursních novin. Konkursní noviny, 2010, č. 03 [online] Dostupný z:
noviny.cz/clanek.html?ida=2246>. 149
Rozhodnutí
Vrchního
soudu
v Olomouci
ze
dne
24.
7.
2012
2
VSOL
425/2012-A-13,
KSBR 44 INS 6538/2012. Po zjištění, že dlužníci podmínky pro oddlužení splňují a že jeho manželka vyslovila s jeho oddlužením souhlas a oba manželé žádali spojení obou věci, aby mohli své závazky (spadající do společného jmění manželů, jež jsou vymahatelné postihem majetku tvořícího společné jmění manželů) hradit společně, mohlo být tomuto návrhu vyhověno a obě řízení mohla být spojena. V takovém případě by totiž bylo hrazeno na závazky, jež podle dosavadních výsledků řízení spadají do společného jmění manželů, pouze jedenkrát 30 %, byl by ustanoven jeden insolvenční správce, kterému by měsíčně náležela toliko jedna odměna, a byly hrazeny jedenkrát jeho měsíční hotové výdaje. 150
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 VSOL 21/2008, KSOS 34 INS 26/2008 ze dne 15. května 2008.
151
Viz Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 VSPH 535/2010, KSHK 45 INS 8999/2009 ze dne 24. srpna 2010: Souhlas dlužníkovi
manželky s oddlužením znamená, že souhlasí s tím, aby byl majetek náležející do jejich společného jmění manželů pro účely oddlužení použit, a tedy aby v případě splátkového kalendáře byly pro jeho plnění použity i případné její budoucí příjmy.
98
Ani u této problematiky však nelze říct, že judikatura je ustálená a že soudy nemohou rozhodnout jinak. Diskutabilní je, jak to bude v tomto případě s osvobozením od povinnosti platit dluhy. Jsou dvě možnosti: soud se bude striktně držet zákona a osvobodí jen účastníka řízení. V takovém případě bude manžel dlužníka nespravedlivě poškozen, protože ačkoliv se na splacení dluhů aktivně podílel, dluhy mu zůstanou a věřitelé je budou moci nadále vymáhat. Druhou možností je, že soud použije extenzivní výklad IZ a od placení zbytku dluhů osvobodí dlužníka i jeho manžela. Zde mohou namítat znevýhodnění věřitelé, kteří neměli možnost zjistit, že se manžel dlužníka rovněž oddlužoval a proto nemohli své pohledávky přihlásit.152 Poznámky z praxe Možnost oddlužit celé SJM je pro manžele nepochybně výhodná, neboť jen v tom případě dokážou zcela konsolidovat svou finanční situaci. Společné oddlužení manželů zasluhuje pozornost zákonodárce, jenž by měl (v zájmu zachování právní jistoty) tuto problematiku alespoň částečně upravit.
Dlužníkova manželka se tak svým souhlasem s oddlužením zavázala poskytovat po celou dobu splátkového kalendáře veškerou součinnost potřebnou k tomu, aby se věřitelům dostalo prostřednictvím insolvenčního správce i z jejích příjmů plnění v rozsahu podle § 398 odst. 3 IZ, a zavázala se též usilovat o zajištění maximálního možného uspokojení společných nezajištěných závazků stejně, jako je k tomu povinen sám dlužník. 152
K tomu srovnej: ŠIMÁK, P., Společné oddlužení manželů. [online] EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo. Změněno dne
08. 07. 2011. Dostupné z URL: a PRUDILOVÁ KONÍČKOVÁ, Z., Některá úskalí oddlužení manželů [online] EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo. Změněno dne 17. 2. 2012. Dostupné z URL:
99
IV. Alternativy oddlužení IV.1.
Současný stav právní úpravy dluhové problematiky
IV.1.1.
Systém prevence a řešení předluženosti
V předchozích kapitolách jsme se zabývali třemi oblastmi právní úpravy řešení pohledávek, které APD považuje za stěžejní v souvislosti s prevencí nepřiměřeného zadlužování, řešení předluženosti obyvatelstva a o jejichž změny se zasazuje. Jednalo se o okruhy: -
spotřebitelské úvěry (ochrana před nepřiměřeným zadlužováním)
-
vymáhání pohledávek (řešení nesplácení jednotlivých pohledávek, přiměřenost prostředků vymáhání pohledávek a ochrana práv dlužníka)
-
oddlužení (řešení úpadku – platební neschopnosti dlužníka)
Tyto tři oblasti si můžeme představit jako třístupňový systém ochrany před negativními dopady zadlužování. Na nejvyšším stupni pomyslného žebříčku stojí prevence. Regulace spotřebitelských úvěrů by měla zaručit následující: spotřebitel dostane potřebné informace k tomu, aby se mohl odpovědně rozhodnout, zda je pro něj nabízený úvěr vhodný či nikoliv. Věřitel úvěr poskytne pouze za podmínky, že lze předpokládat schopnost splácení, takže k předlužení by nemělo docházet. V případě, že tento stupeň ochrany selže, nastupuje proces vymáhání pohledávek, jenž by měl být nastaven tak, aby rychle a efektivně uspokojil věřitele a současně (v co největší možné míře) šetřil práva spotřebitele. Oddlužení, které umožní dlužníkovi zbavit se svých závazků a začít znovu s čistým štítem, pak považujeme za poslední stupeň „záchrany“. Tento by měl podchytit většinu případů, kdy první dva stupně selhaly a dlužníků, kteří na něj nedosáhnou, by mělo být minimum.
IV.1.2.
Hlavní problémy
Na skutečnost, že jednotlivé prvky ochranného systému nejsou nastaveny optimálně, jsme upozornili již v předchozích kapitolách. Svědčí o ní rovněž statistiky narůstajícího počtu exekucí. Zvyšuje se počet návrhů na povolení oddlužení, nezanedbatelné množství dlužníků na oddlužení vůbec nedosáhne a své dluhy nebude schopno nikdy uhradit. Jako hlavní příčiny neúspěchu při podání návrhů na povolení oddlužení, lze na základě zkušeností neziskových organizací zabývajících se oddlužením, které se zúčastnily ankety APD, identifikovat následující skutečnosti: -
vady insolvenčního návrhu nebo návrhu na povolení oddlužení,
100
-
dluhy z podnikání u OSVČ,
-
nepoctivý záměr,
-
nedostatečný majetek dlužníka nebo nízký (nepravidelný) příjem dlužníka (neschopnost splatit v oddlužení 30% nezajištěných závazků).
Odmítnutí nesprávně vyplněného insolvenčního návrhu a návrhu na povolení oddlužení nebrání dlužníkovi, aby nedostatky odstranil, návrh znovu podal, a tak podmínky oddlužení úspěšně splnil. Dluhy z podnikání a domněnka nepoctivého záměru, zejména v případech, kdy se dlužník dopustil majetkového trestného činu, představují větší problém. Tento je však řešitelný menšími změnami v zákoně či sjednocením rozhodovací praxe soudů. Hlavním důvodem, proč většina dlužníků propadne „záchranným systémem“ pak bude jejich neschopnost splatit v oddlužení 30 % závazků. V této situaci se nejčastěji nacházejí: -
starobní a invalidní důchodci, kteří nemají možnost navýšit své příjmy,
-
matky samoživitelky, případně vícedětné rodiny,
-
osoby s nízkou kvalifikací na trhu práce,
-
obecně osoby s nízkým příjmem,
-
osoby bez příjmů, závislé na sociálních dávkách.
Jednu z možností řešení představuje snížení zákonné hranice minimálního plnění pro nezajištěné věřitele. Nepředpokládáme však, že v blízké době bude pro takovou změnu prostor. Ke zvážení pak zbývá možnost flexibilnějšího nastavení délky oddlužení a změna procenta celkové výše nezajištěných závazků, které musí být v oddlužení splaceno. V případech, kdy dlužník nebude schopen splatit 30% závazků v průběhu 5 let, by mohlo být umožněno prodloužení doby, po kterou by trval proces oddlužení. Současně by se jako kompenzace pro věřitele, zvýšilo i procento výše závazků, které by dlužník muset uhradit. Například: oddlužení by trvalo 7 let a dlužník by splatil 35% svých závazků (uvedený poměr je jen ilustrativní). Tímto by se umožnil přístup k oddlužení osobám, jimž chybí k dosažení zákonné hranice několik procent, nebo které mohou do budoucna počítat se snížením nezabavitelné částky, protože jim odpadne vyživovací povinnost, avšak nemají možnost navýšit své příjmy darovací smlouvou.
IV.1.3.
Domluva na nižším plnění podle IZ
Samozřejmě jsme si vědomi toho, že možnost domluvit se s věřiteli na nižším plnění (než stanovuje zákon), již nyní existuje v § 395 odst. 1 písm. b) IZ. V praxi se ale s jejím využitím téměř vůbec nesetkáváme. Realita je totiž taková, že dlužník nemá věřiteli co nabídnout jako protihodnotu, když bude s nižším plněním souhlasit. Věřitele tak nic nemotivuje, aby žádosti dlužníka vyhověl, ačkoliv takový souhlas by byl přínosem i pro něj. Věřitel by sice obdržel menší část své pohledávky, zároveň by ale měl jistotu, že tuto částku postupně reálně získá. Řešení úpadku dlužníka oddlužením 101
tedy může být i v zájmu věřitele (i když neobdrží 30% pohledávky). Jak vyplývá z poměru počtu oddlužení, prováděných splátkovým kalendářem k poměru oddlužení prováděných zpeněžením majetku, většina dlužníků (spotřebitelů) nedisponuje žádným hodnotnějším majetkem (a pokud ano, je tento předmětem zajišťovacích práv). V případě, že dojde u takového dlužníka k prohlášení konkursu, půjde o konkurs nepatrný a pohledávky s vysokou pravděpodobností nebudou uspokojeny. Věřitelé pak sice mohou své nároky vymáhat v exekuci, avšak je-li první v pořadí exekuce na větší nebo neustále narůstající pohledávku, na uspokojení dalších pohledávek se pravděpodobně nedostane. K nemožnosti domluvy u věřitele spravujícího hromadné pohledávky přispívá také celkový „automatizovaný“ systém vymáhání (dlužník představuje pouhé číslo a komunikovat může povětšinou jen telefonicky s operátory call centra). Navíc v mnoha případech, dozví-li se věřitel, že dlužník zvažuje řešení své situace oddlužením, podává na něj žalobu k soudu nebo k rozhodci, aby si zajistil co nejvyšší plnění ze závazku.
IV.2.
Alternativní způsoby oddlužení
APD se v rámci své činnosti zaměřuje rovněž na alternativní možnosti sanace dlužníkovy situace. Vhodná alternativa by podle našeho názoru měla poskytnout možnost „restartu“ co nejširšímu spektru dlužníků. Současně by měla vyvažovat zájmy dlužníka a zájmy věřitele. V následujícím textu se pokusíme nastínit možné alternativy oddlužení, které by bylo možné aplikovat v podmínkách českého právního systému. V tuto chvíli nemáme ambici přijít s hotovým návrhem řešení, ale klademe si za cíl přinést podněty a postřehy, které se mají stát předmětem další diskuze. Nejdříve si představíme koncepci institutu dobrovolného narovnání, sanačního fondu a možnost jejich propojení, čímž by se jejich využití výrazně zefektivnilo. V závěru se budeme věnovat možnostem oddlužení pro nízkopříjmové skupiny.
IV.2.1.
Institut dobrovolného narovnání
Koncepci institutu dobrovolného narovnání jako jednu ze zvažovaných možností rozšíření přístupu k sanačnímu řešení úpadku prezentovalo na Kulatém stolu (programy oddlužení konaném dne 21. 7. 2012) Ministerstvo spravedlnosti. Prezentovaný návrh částečně vychází z původního záměru ministerstva, od kterého, žel, bylo v návrhu revizní novely IZ upuštěno. Po vzoru anglického práva, kde je obdobný institut označován Individual Voluntary Arrangement, by měla být základem dobrovolného narovnání dohoda mezi dlužníkem a věřiteli. Zavedení institutu dobrovolného oddlužení bychom uvítali jako výrazný posun vpřed. Výhodou by byla větší flexibilita, než jakou připouští oddlužení podle IZ, což by poskytlo větší možnosti pro nalezení konsenzu mezi dlužníkem a věřiteli. Vzhledem k tomu, že institut je založen na vzájemné dohodě, měl by být vhodný i pro řešení dluhů z podnikání, takže by se otevřela možnost řešení 102
úpadku sanační formou i pro drobné podnikatele a osoby, kterým dluhy z podnikání brání ve využití institutu oddlužení.
Individual Voluntary Arrangement (IVA)153 IVA, podobně jako oddlužení v naší právní úpravě, představuje sanační způsob řešení úpadku dlužníka. Na rozdíl od institutu oddlužení tak, jak jej známe z IZ, IVA je založen především na dobrovolné dohodě mezi dlužníkem a věřitelem. Tuto dohodu zprostředkovává a vyjednává „insolvenční správce“ (licensed Insolvency Practicioner), jenž na začátku vychází zejména z informací, které mu dlužník předloží. Soud plní pouze roli dohledu a v případě potřeby nařizuje předběžná opatření. IVA má poněkud jiný charakter než obyčejná smlouva, je závazná vůči všem, tedy i vůči věřitelům, kteří se jejího vyjednávání neúčastnili. Oproti běžné konsolidaci přináší dlužníkovi výhody v tom, že dlužník nemusí splatit závazky v plné výši a zmrazí se nárůst úroků a smluvních sankcí. Soud může v průběhu vyjednávání prohlásit na dlužníka moratorium, které brání podání insolvenčního návrhu a nedovoluje pokračovat v exekuci nebo ji nařídit. Ani IVA však není přípustné pro každého dlužníka. Možnost řešit úpadek prostřednictvím IVA předpokládá, aby dlužník byl v platební neschopnosti, dlužil minimálně dvěma věřitelům více než £ 15 000. Většina dluhů přitom musí být nezajištěných a dlužník musí být zaměstnán nebo mít jiný stálý prokazatelný příjem v přijatelné výši.154 Typickým příkladem průběhu IVA je, když dlužník po dobu 5 let odevzdává 70% svých příjmů věřitelům. Jde však pouze o příklad, neboť dlužník a věřitelé si podmínky mohou dohodnout. Návrh pomáhá dlužníkovi vytvořit insolvenční správce. Následně jej spolu s dalšími náležitostmi rozešle věřitelům. Aby byla dohoda účinná, musí ji schválit věřitelé, jejichž hodnota pohledávek představuje 75% z celkové výše dlužníkových závazků. V případě, že se věřitel hlasování zdrží, předpokládá se, že hlasoval pro dohodu. Splní-li dlužník všechny smluvené podmínky, zbylé dluhy se mu odpustí.
Koncepce institutu dobrovolného narovnání Jak bylo řečeno výše, institut dobrovolného narovnání by měl být založen na dohodě mezi věřiteli a dlužníkem, jejíž vyjednání by zprostředkoval insolvenční správce a následně schválil soud. Systematicky by - podle našeho názoru- měl být zařazen do insolvenčního práva a upraven v IZ.
153
Insolvency Act 1986, část VIII. Dostupné z: URL: < http://www.legislation.gov.uk/ukpga/1986/45/part/VIII>.
154
Jednotlivá kritéria se pro Anglii, Wales a Severní Irsko mohou lišit. Navíc domluva mezi dlužníkem a věřiteli není nijak limitována.
K tomu například srovnání základních informací, pro dlužníky dostupné na stránkách: IVA Northern Ireland, Northern Ireland´s leading provider: Dostupné z URL: < http://www.ivanorthernireland.co.uk/iva.html> a Bankruptcy - Insolvency, Consumer & Business Debt Advice Service Dostupné z URL: .
103
Úkoly a postavení insolvenčního správce a soudu Insolvenční správce Proces vyjednávání dohody by probíhal za asistence a pod dohledem insolvenčního správce, jehož úkolem by bylo zejména pomoci dlužníkovi se sestavením realizovatelného a věřiteli akceptovatelného návrhu dohody o narovnání. Za tím účelem by insolvenční správce prověřoval (kontroloval) smlouvy, obesílal věřitele a jednal s nimi (za přítomnosti dlužníka). Přičemž na začátku by vycházel z informací, které mu poskytl dlužník a následně by zohledňoval přihlášené pohledávky věřitelů. Insolvenční správce by měl rovněž zajistit, aby předložený návrh odpovídal možnostem dlužníka tak, že tento bude schopen případnou dohodu plnit. Po dosažení konsenzu mezi dlužníkem a věřiteli by insolvenční správce předkládal dohodu o dobrovolném narovnání ke schválení soudu. Následně by jeho činnost odpovídala činnosti insolvenčního správce v průběhu oddlužení. Z uvedeného vyplývá potřeba rozšíření kompetencí insolvenčního správce. Rizika Ošetřit bude potřeba zejména snahy dlužníků dávat nereálné sliby, aby věřitelé jejich návrhy dobrovolného narovnání přijali. Příklad možného řešení: bude-li dlužník navrhovat splátky, jejichž výše by byla vzhledem k jeho příjmům a výdajům na základní životní potřeby nepřijatelná, insolvenční správce upozorní věřitele a doporučí jim, aby návrh nepřijali. Rovněž lze předpokládat, že bude-li insolvenční správce vykonávat všechny výše popsané úkony, stoupnou náklady na jeho činnost a ponese je pravděpodobně dlužník.
Soud Role soudu by spočívala zejména v dohledu nad procesem schvalování dohody. Svou pravomoc by soud vykonával jednak na začátku, jednak v průběhu narovnání. Na začátku by dohled spočíval ve schválení dohody mezi věřiteli a dlužníkem. Soud by přitom prověřoval dodržení formálních náležitostí a neměl by možnost zasahovat do obsahu smlouvy (nebo jen minimální, ve výjimečných případech). V průběhu narovnání by pak soud měl možnost již schválenou dohodu zrušit v případě, kdy dodatečně vyjde najevo, že dohody bylo dosaženo podvodným jednáním, nebo by se ukázalo, že ji neschválila stanovená většina věřitelů. Na závěr by soud svým rozhodnutím potvrdil, že dlužník dohodu splnil a osvobodil by jej od zbytku závazků. Toto potvrzení soudu je zapotřebí, aby osvobození od dluhů bylo účinné i vůči věřitelům, kteří se do dohody o dobrovolném narovnání nezapojili.
104
Obsah a závaznost dohody Návrh dohody by na základě informací od dlužníka a za jeho součinnosti vypracoval insolvenční správce. Samotný obsah dohody by měl být záležitostí smluvních stran (dlužníka a věřitelů). Předpokladem však zůstává, že výše splátek, doba splácení a hranice minimálního plnění pro věřitele bude nastavena tak, aby ji dlužník byl schopen dlouhodobě plnit. Dohoda bude přijata, pokud návrh schválí věřitelé s určitým podílem na celkové výši dluhu. Tento by (například po vzoru IVA) mohl být stanoven na 75%. Konečnou výši hranice pro přijetí návrhu však ponecháváme k dalším diskuzím. Následné schválení dohody soudem zabezpečí její závaznost pro všechny strany. Tedy i vůči věřitelům, kteří se schválením dohody nesouhlasili nebo se ke svým pohledávkám nepřihlásili. Rizika Předpokladem řešení předlužení formou dohody o dobrovolném narovnání je, že dlužník má přehled o svých závazcích a jejich stavu, což může být u řady dlužníků nepřekonatelnou překážkou. Z toho důvodu bude potřeba podporovat činnost občanských a dluhových poraden, které by dlužníkovi s přípravou podkladů pomohly. Tuto činnost by rovněž mohl zprostředkovat nebo zabezpečit sanační fond. Dále bude potřeba zajistit, aby zejména nepoctiví věřitelé, jejichž pohledávka narostla z důvodu nepřiměřených úroků a sankcí, neměli možnost přijetí dohody zablokovat. Průběh řízení Samotné řízení by probíhalo v několika stadiích. Na začátku by insolvenční správce prověřil majetkovou
situaci
dlužníka,
zejména s ohledem
na možnost
sestavit
nabídku
reálně
akceptovatelnou věřiteli. Následně by bylo prostřednictvím insolvenčního rejstříku věřitelům oznámeno zahájení řízení, přičemž věřitelé by byli vyzvání k přihlášení pohledávek. S přihlášenými věřiteli by pak probíhalo jednání o dohodě. Do vyjednávání by se v případě potřeby zapojil i sanační fond. Ten by mohl nabídnout věřitelům, kteří budou ochotni přistoupit na nižší plnění, možnost okamžitého vyplacení. V případě, že věřitel nabídku přijme, fond jej vyplatí a nastoupí na jeho místo v řízení. Pokud bude dohoda věřiteli přijata a schválena soudem, stane se závazná pro dlužníka a všechny jeho věřitele (bez ohledu na to, jestli hlasovali pro nebo proti přijetí). Splní-li dlužník podmínky dohody, rozhodne soud o jeho osvobození od zbytku závazků. Plnění dohody kontroluje insolvenční správce. Poruší-li dlužník podmínky dohody, nebo se trvale změní jeho ekonomická situace a nebude dlouhodobě schopen podmínky plnit, soud dohodu zruší. Rizika Je otázkou, nakolik budou věřitelé ochotní s dlužníkem o narovnání jednat. Ze zkušeností, kterými disponujeme, předpokládáme, že jednání naklonění nebudou. I z toho důvodu počítáme v koncepci s nutností věřitele přihlásit si pohledávku do řízení, jinak ztratí možnost zúčastnit se jednání a jeho 105
pohledávka nebude v dohodě zohledněna. (Měla by mít podobný režim jako pohledávka, kterou věřitel nepřihlásí do oddlužení.) Zejména bude-li do vyjednávání vstupovat sanační fond s možností jednorázového vyplacení pohledávky, bude potřeba vytvořit opatření, která by zabránila „predátorským“ společnostem vydělávat odpuštěním části dluhů uměle navýšeného nepřiměřenými sankcemi a úroky na úkor věřitelů čestných.
IV.2.2.
Sanační fond
Inspirací pro zahrnutí institutu sanačního fondu mezi přijatelné alternativy oddlužení byla praxe řešení předlužení obyvatel mimo úpravu insolvenčního práva v Německu a Švýcarsku. V podmínkách České republiky zřejmě nebude možné jejich fungování zcela kopírovat, některé prvky (jako jsou podmínky pro poskytnutí půjčky nebo vymezení závazků, které by byly z financování sanačním fondem vyloučeny) však převzít lze. Úvodem je potřeba zmínit, že současná právní úprava umožňuje, resp. nebrání tomu, aby podobný fond vznikl a fungoval i v České republice. Nemáme však informace, že by v současnosti podobný sanační fond existoval, alespoň ne takový, jenž by měl dopad na širší okruh dlužníků. Otázkou zůstává i to, nakolik by byl soukromý fond bez zaštítění státní autoritou úspěšný při jednáních s věřiteli.
Zahraniční praxe V Německu a Švýcarsku existují tzv. sanační fondy a nadace, které napomáhají k řešení předlužení obyvatel mimo úpravu insolvenčního práva. Podstatou jejich fungování jsou bezúročné půjčky poskytované dlužníkům k úhradě jejich závazků. Působnost fondů bývá stanovena různě, některé jsou zaměřeny obecně, jiné svou cílovou skupinu úzce vymezují (např. osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody apod.). Předpokladem pro poskytnutí půjčky většinou bývá: -
vůle dlužníka změnit svou situaci a ochota spolupracovat v průběhu oddlužování,
-
pravidelný legální měsíční příjem v dostatečné výši, aby dlužník mohl půjčku splácet,
-
střednědobě stabilní ekonomická situace dlužníka,
-
závazek dlužníka, že se nebude dále zadlužovat.
V případě, že dlužník tyto a další podmínky stanovené fondem splňuje, přistoupí se k vyjednávání s věřiteli. Cílem je vyjednat odpuštění části dluhu, za což může dlužník nabídnout okamžité splacení půjčky, takže si věřitel ušetří další výdaje za vymáhání dluhu s nejistým koncem. Ze sanace mohou být vyloučeny peněžité tresty a pokuty uložené v trestním řízení. Tyto pak musí dlužník splácet vedle půjčky, která je poskytnuta fondem. Dále se neusiluje o snížení u závazků z odpovědnosti za úmyslné spáchání škody a z povinnosti nahradit škodu na zdraví. 106
V případě, že vše úspěšně proběhne, fond (nadace) poskytne dlužníkovi půjčku, a to tak, že ji vyplatí podle domluvy věřitelům. Poskytované půjčky jsou většinou limitované určitou výší. Následně dlužník půjčku fondu splácí (obvykle 3 až 5 let). Výhodu pro dlužníka představuje ukončení exekucí a vymáhacích procesů (což je pozitivní zejména z hlediska psychických dopadů) a současně již dlužníkovy dluhy nenarůstají. Sanační fondy jsou financovány různými způsoby. Na začátku je potřebný větší vstupní kapitál, následně by měly být další finanční prostředky získávány ze splacených půjček, kapitálových výnosů majetku a různých příspěvků.
Navrhovaná koncepce Jak jsme předeslali výše, navrhovaná koncepce nebude zcela kopírovat praxi zavedenou ve Švýcarsku a Německu, a to ze dvou důvodů: -
potřeba velkého objemu finančních prostředků,
-
nejistá návratnost poskytnuté půjčky.
Sanační fond by měl podle našeho návrhu fungovat v rámci insolvenčního řízení a poskytovat menší půjčky, které by pokryly jen několik dlužníkových pohledávek (2 až 3), u nichž bude věřitel ochoten přistoupit na nižší plnění, než obdrží ostatní věřitelé v rámci oddlužení nebo dobrovolného narovnání. Nebude tedy potřeba tak velkého objemu finančních prostředků pro jednoho dlužníka. Sanační fond pak tuto pohledávku věřiteli za dlužníka vyplatí a sám nastoupí na jeho místo v oddlužení nebo dobrovolném narovnání. Tím bude zajištěna větší pravděpodobnost návratnosti poskytnuté půjčky. V následující části se pokusíme nastínit stěžejní otázky, které budou muset být v souvislosti s navrhovanou koncepcí zodpovězeny. Účast státu a struktura státního fondu První otázkou je, zda by měl být sanační fond zřízen za účasti státu. Naše koncepce účast státu předpokládá, což samozřejmě nebrání tomu, aby vedle státního sanačního fondu existovaly i fondy soukromé, nadace a nadační fondy. Dále je třeba vyřešit otázku struktury fondu. Konkrétně, jestli zřídit jeden sanační fond na principu koncentrace, nebo více menších fondů na územním principu (například v rámci krajů a obcí). Každá alternativa má své výhody a nevýhody. Existence jednoho centrálního sanačního fondu umožňuje lepší kontrolu poskytnutých financí. Na druhou stranu může vést k určité těžkopádnosti a nepružnému rozhodování. Rovněž by se ztížil přístup dlužníků k sanačnímu fondu a fond by měl problémy s prověřováním ekonomické situace dlužníka. V případě uplatnění územního rozčlenění je pravděpodobné, že dostupnost fondů se pro dlužníky zvýší. Rovněž možnost posouzení, jestli by měl být úvěr dlužníkovi poskytnut, bude lepší. Je
107
však třeba zajistit možnost kontroly toku poskytnutých financí a odpovědnost za návratnost vyplacených půjček. Po zvážení přínosů a negativ se přikláníme spíše k územnímu rozčlenění (existenci sanačních fondů při obcích, případně krajích), za současného dohledu a metodického vedení jakési centrály. V rámci jednání pracovní skupiny APD padl zajímavý návrh, že by tyto fondy mohly fungovat na podobném principu jako franšízy. Rizika Existence státního sanačního fondu si bude vyžadovat přijetí nové právní úpravy, která stanoví pravidla pro financování, fungování, strukturu fondu a v neposlední řadě také podmínky dohledu. Taková právní úprava klade vysoké nároky na kvalitu, aby zajistila účelné fungování fondu. V případě existence soukromých sanačních fondů bude s vysokou pravděpodobností potřeba ošetřit možnost zneužití, aby ze sanačních fondů nevznikl nový „výnosný byznys“, který by vedl k dalšímu zadlužování. Financování fondu S účastí státu je úzce propojena otázka financování sanačního fondu. Na začátku předpokládáme, že fondu bude muset být poskytnutý základní kapitál. Následně by měl být schopen financovat své aktivity ze splacených půjček. Předkládáme tři alternativy financování (s možností vzájemné kombinace): -
financování v rámci sociálního sytému: Toto řešení předpokládá, že sanační fond bude zařazen do sociálního systému, což se může zdát nelogické. Avšak již nyní se setkáváme s tím, že část dávek vyplacených dlužníkovi (ačkoliv jde o dávky nepostižitelné výkonem rozhodnutí) je využívaná k úhradě závazků. Stát tak fakticky již nyní splácí za dlužníka jeho dluhy.
-
financování z pokut uložených poskytovatelům spotřebitelských úvěrů a vybraných ČOI a ČNB za porušení povinnosti vyplývajících ze ZSÚ.
-
zavedení povinného příspěvku pro poskytovatele spotřebitelských úvěrů: Jako další možnost vidíme vytvoření kapitálu sanačního fondu z příspěvků, které by odváděli poskytovatelé spotřebitelských úvěrů podle celkové výše poskytnutých úvěrů. (Ilustrativní příklad: z každých poskytnutých 1.000,- Kč, by musel věřitel odvést do fondu 0,10 Kč). Podle našeho názoru by takový příspěvek nepřiměřeně nezatěžoval ani věřitele (a ani spotřebitele, na kterého by byla tato povinnost pravděpodobně přenesena ve formě poplatků za poskytnuté úvěry). Navíc by věřitelé o vybrané poplatky nepřišli, jen by došlo k jejich přerozdělení. Získali by je věřitelé ochotní domluvit se na nižším plnění (což, jak předpokládáme, budou ti serióznější).
108
Návratnost poskytnutého úvěru Předpokládáme-li, že fond bude později fungovat z vlastních zdrojů (splacených půjček), musí být zajištěna jejich návratnost. K tomu by měl přispět: -
požadavek na užší spolupráci mezi dlužníkem a fondem (dlužník by musel fondu poskytnout veškeré informace o svých dluzích, příjmech a výdajích, musel by absolvovat kurz finanční gramotnosti, projít zkušební dobou, kdy by po určité období musel dodržovat splátkový kalendář apod.),
-
poskytování půjček po důkladném zvážení (půjčka by byla poskytnuta na základě rozhodnutí komise, po zvážení všech aspektů, zejména stability ekonomické situace dlužníka),
-
navázání poskytnutí půjčky na insolvenční řízení nebo dobrovolné narovnání (z probíhajících oddlužení by mělo být možné zjistit, jaká je statistika úspěšnosti, a tedy jaká je pravděpodobnost návratnosti poskytnuté půjčky.
Spolupráce s dlužníkem a vyjednávání s věřiteli Spolupráce mezi dlužníkem a sanačním fondem by se neměla orientovat jen na poskytnutí bezúroční půjčky a její následné splácení. Předpokládáme, že fond by zájemcům o poskytnutí půjčky poskytoval i dluhové poradenství a pomáhal by se sestavováním přehledů věřitelů, které by dlužník potřeboval doložit k návrhu na povolení oddlužení, případně k dosažení dohody o dobrovolném narovnání. Samozřejmostí by mělo být rovněž právní poradenství, aby se omezila úspěšnost věřitelů při uplatňování nepřiměřených smluvních pokut a úroků. Jak jsme již několikrát zmínili, nepředpokládáme, že fond bude fungovat samostatně. Své využití najde spíše v rámci institutu oddlužení, případně dobrovolného vyrovnání. V případě spolupráce s dlužníkem, který chce vstoupit do oddlužení (avšak nedosáhne na požadovanou 30% hranici), by fond mohl věřitelům nabídnout, že v podstatě odkoupí věřitelovu pohledávku za dlužníkem a následně si ji sám do oddlužení přihlásí. Tato jednání by probíhala ještě před podáním samotného návrhu. V případě, že dlužník bude usilovat o dobrovolné narovnání, bude mít sanační fond jen podpůrnou roli, neboť jednání s věřiteli by zde vedl insolvenční správce. Sanační fond by v případě potřeby vstoupil do jednání až v jeho průběhu a učinil by věřitelům stejnou nabídku, jak bylo uvedeno výše. Rizika Mezi dlužníkem a sanačním fondem bude zřejmě zapotřebí navázání dlouhodobější spolupráce. Z časové náročnosti pak vyplývá riziko nárůstu dluhů do výše, která vyloučí možnost využití i alternativních způsobů oddlužení. Dále je zde hned několik rizik zneužití jak ze strany věřitele, tak ze strany dlužníka. Problematickou může být snaha některých věřitelů zajistit si co nejvyšší plnění ve chvíli, kdy se dozvědí, že dlužník zvažuje využití alternativního způsobu oddlužení a uplatnění nároku u soudu nebo rozhodce 109
(ve snaze navýšit pohledávku o náklady řízení). Na straně dlužníka je pak dán prostor pro neoprávněné zvýhodnění věřitele.
IV.2.3.
Propojení institutu dobrovolného narovnání a sanačních fondů
Za nejefektivnější z možných alternativ k oddlužení, které podle našeho názoru (zakládajícím se na mnoha diskuzích vedených v rámci pracovních skupin APD) přichází v úvahu, je vytvoření dvou samostatných institutů s možností jejich kombinace v praxi. Jednotlivé instituty byly popsány výše. Jedná se o: -
sanační fond,
-
institut dobrovolného narovnání.
Výhodou takového řešení je, že ačkoliv jednotlivé instituty můžou fungovat i samostatně, jejich kombinací bude navrhovaná alternativa, použitelná pro širší okruh dlužníků. Celý mechanismus by spočíval v možnosti sanačního fondu vstoupit do jednání s věřitelem v rámci institutu dobrovolného narovnání nebo v rámci oddlužení a okamžitém vyplacení věřitele, který souhlasí s nižším plněním. Sanační fond by následně získal vyplacenou pohledávku a nastoupil na místo původního věřitele v oddlužení nebo v dobrovolném vyrovnání. Propojením dobrovolného narovnání s bezúročnou půjčkou od sanačního fondu dosáhneme, že: -
vyjednávání s věřiteli, které by jinak musel vést sanační fond sám, je skrze insolvenčního správce zajištěna určitá autorita,
-
insolvenční
správce
bude
současně
dohlížet,
aby
nedocházelo
k neoprávněnému zvýhodňování věřitele, -
řízení dostane formalizovanou podobu insolvenčního řízení, čímž na něj dopadnou jeho účinky: zejména nemožnost provést exekuci a uplatnit pohledávku žalobou u soudu,
-
dlužník dostane do rukou nové argumenty pro vyjednávání s věřiteli o výši plnění (za ochotu přistoupit na nižší plnění závazku mu dlužník může nabídnout okamžité splacení dluhu)
-
je větší pravděpodobnost, že fondu bude určitá půjčka splacena v rámci oddlužení nebo dobrovolného narovnání, než kdyby jen uzavřel smlouvu s dlužníkem.
IV.2.4.
Sanace předlužení nízkopříjmových skupin
Uvědomujeme si, že výše popsané návrhy neřeší předluženost u nízkopříjmových skupin, protože předpokládají, že dlužník disponuje určitým příjmem, z něhož je schopen nejen hradit 110
základné životní potřeby své a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, ale současně může poskytovat přiměřenou splátku svým věřitelům. Inspiraci pro oddlužení osob s nízkými příjmy skýtá znovu anglické právo a institut Debt relief order.
Debt relief order (DRO) DRO je dalším ze sanačních způsobů řešení předluženosti obyvatel, který je uplatňován v Anglii a Walesu. Je určen pro dlužníky, kteří mají relativně nízké dluhy, nedisponují žádným větším majetkem a jejich měsíční příjem je minimální, nebo dokonce žádný. Základem DRO je zkušební doba v trvání většinou 12 měsíců, v průběhu které jsou dlužníkovi dána určitá omezení. V případě, že se dlužník osvědčí, dojde k odpuštění závazků. Konkrétně mohou o DRO požádat osoby, které: -
nejsou schopny splácet své závazky,
-
dluží celkem maximálně £ 15 000 (s výjimkou dluhů, na které se DRO nevztahuje),
-
jejichž majetek nepřesahuje £ 300 a po zaplacení všech poplatků, pojištění a běžných výdajů na domácnost disponují měsíčním příjmem maximálně £50,
-
nebylo s nimi posledních 6 let vedeno DRO.
S vyplněním a podáním žádosti dlužníkovi pomáhá autorizovaný prostředník. Žádost se podává tzv. oficiálnímu příjemci, což je soudní úředník. Tento má pravomoc zkoumat majetkové poměry dlužníka a prověřovat pravdivost údajů uvedených v žádosti. V případě, že je žádost schválena, začne běžet 12-ti měsíční lhůta, se kterou je spojeno: -
moratorium - věřitelé nemohou po dlužníku dluhy vymáhat ani uplatnit žalobou u soudu,
-
pozastavení splátek dluhů - dlužník nemusí své dluhy splácet.
V průběhu DRO však pro dlužníka platí určitá omezení. Nemůže si vzít hotovostní půjčku nebo objednat zboží v hodnotě nad £ 500, aniž by informoval protistranu o probíhajícím DRO. Má omezenou možnost podnikat. Banka mu může odmítnout otevřít běžný účet. Po celou dobu dlužník musí řádně hradit běžné náklady na život (nájem, účty za elektřinu apod.). V případě, že se dlužník osvědčí, dluhy přihlášené do DRO zaniknou. Výjimku představují dluhy, které do DRO zahrnuté nebyly. Vyjde-li najevo nečestný úmysl, mohou být rozhodnutím soudu výše popsaná omezení prodloužena na dvě až patnáct let.
Odpuštění závazků v podmínkách ČR Podle našeho názoru je jen otázkou času, kdy bude muset být obdobný institut zaveden v České republice, protože předluženost obyvatel (zejména sociálně vyloučených lokalit) a její důsledky začnou být společensky neúnosné. Zavedení obdobného institutu jako je DRO považujeme za 111
přijatelné řešení, které dává dlužníkovi možnost vyvázat se po splnění určitých podmínek ze svých závazků a začít od začátku. Základním předpokladem přípustnosti této formy sanace předlužení by bylo, že věřitelé by ani exekucí, ani v rámci insolvenčního řízení nebyli schopni dosáhnout alespoň částečné uspokojení. Další podmínky pak bude potřeba nastavit tak, aby nedocházelo ke zneužití daného institutu a aby se dlužník po odpuštění závazků znovu nepřiměřeně nezadlužil s vědomím, že mu dluhy mohou být znovu odpuštěny. Výše uvedené by mělo být dosaženo například nastavením následujících pravidel: -
prokázání neúspěšné snahy o využití jiných možností oddlužení (jak dle IZ, tak alternativních), případně nutnost absolvovat konkursní řízení
-
dlouhodobá a aktivní spolupráce s orgánem, kterému by byla svěřena působnost v této oblasti
-
posouzení příčiny vzniku jednotlivých závazků před povolením odpuštění
-
absolvování školení finanční gramotnosti
-
omezení možnosti dlužníka převzít závazky v nepřiměřené výši v průběhu a po skončení procesu
-
možnost absolvovat celý proces jenom jednou
Nastavení optimálních podmínek bude složitým procesem, protože bude potřeba zohledňovat jak zájmy dlužníka, tak zájmy věřitelů. V konečném důsledku by však správně nastavená možnost oddlužení i pro dlužníky bez příjmů měla být prospěšná pro celou společnost.
112
Shrnutí a doporučení Předchozí kapitoly si kladly za cíl zmapovat a zanalyzovat současnou právní úpravu dluhové problematiky. Neměli jsme přitom ambici popsat celou problematiku komplexně do detailů. Zaměřili jsme se na oblasti, které se podle našeho názoru nejvíce dotýkají postavení dlužníka, takže mohou, ať již přímo či nepřímo, ovlivnit předlužení obyvatel a zesílit nebo zmírnit sociální dopady předlužení na jednotlivce a posléze i na celou společnost. Při strukturování práce jsme vycházeli z rozdělení jednotlivých cílů Aliance proti dluhům mezi pracovní skupiny. Výjimkou bylo zařazení problematiky rozhodčího řízení a bezplatné právní pomoci, jež jsme ze systematických důvodů přesunuli do části vymáhání pohledávek. Analýza se tak skládá ze čtyř hlavních kapitol: Spotřebitelské úvěry, Vymáhání pohledávek, Insolvenční právo a Alternativy oddlužení, v jejichž rámci jsme se snažili popsat stávající právní úpravu a současně reflektovat několik zásadních změn, které byly provedeny v posledním období. Zohledňovali jsme přitom judikaturu i praktické zkušenosti.
Spotřebitelské úvěry V rámci pracovní skupiny Spotřebitelské úvěry, si APD za cíl stanovila zejména: regulaci přiměřenosti smluvních pokut, regulaci využívání bianco směnek, povinná (standardizovaná) pravidla pro posuzování bonity spotřebitele. V případě, že bude přijata novela ZSÚ tak, jak je navrhována, mohlo by dojít k naplnění většiny cílů APD. Z provedené analýzy vyplynuly následující podněty: Občanské právo stanoví neplatnost právních úkonů, které odporují dobrým mravům nebo zákonu. Neplatné jsou rovněž nepřiměřené smluvní podmínky v spotřebitelských smlouvách. Spotřebitel má teda teoretickou možnost se z takových smluv nebo ujednání vyvázat, avšak nemá k tomu dostačující „nástroje.“ Určovací žaloba má svá úskalí, takže spotřebitel většinou nemůže podat návrh k soudu a musí čekat na první kroky věřitele. Tato situace narušuje jeho právní jistotu. Nepřiměřené smluvní pokuty mohou být zrušené pro rozpor s dobrými mravy. Bude-li přijata novela ZSÚ, bude hrubý nepoměr mezi smluvní pokutou a zajišťovanou pohledávkou zakládat absolutní neplatnost i pro rozpor se zákonem. Problém v tomto směru představuje především aplikace práva, kdy zejména v rozhodčím řízení není přiměřenost smluvních pokut vůbec posuzována. Žádoucí by byla i změna soudní judikatury, která již několik let považuje pokutu ve výši 0,5% z dlužné částky denně za odpovídající dobrým mravům a nezřídka se uchyluje k mechanické aplikaci tohoto pravidla. Bianco směnky byly rovněž zahrnuty do novely ZSÚ. U spotřebitelských úvěrů se počítá s úplným zákazem směnek, což lze označit za pozitivní krok. Problém vidíme v tom, že novela nedopadne na finanční služby vyloučené z působnosti ZSÚ (například úvěry do 5 000 Kč) ani na jiné spotřebitelské
113
smlouvy. Do budoucna bychom doporučili rozšířit zákaz využívání směnek ve všech právních vztazích ze spotřebitelských smluv. Nedostatečné ověřování bonity dlužníka nebo vědomé zadlužování nebonitních spotřebitelů při poskytování spotřebitelských úvěrů má novela ZSÚ odstranit upřesněním předmětného ustanovení, kde bude jasně řečeno, že věřitel úvěr neposkytne, zjistí-li neschopnost dlužníka jej splácet. Vzhledem k povinnosti věřitele postupovat s odbornou péčí, nepovažujeme za potřebné vytvářet standardizovaná pravidla pro ověřování bonity. Pokud jde o právní úpravu v ZSÚ, zde není zásadním problém v jejím nastavení, ale spíše v nedodržování (obcházení) zákona nepoctivými věřiteli a zprostředkovateli a nedostatečná kontrola ze strany orgánů dohledu. Řešením této situace bude zejména provádění četných systematických kontrol a ukládání sankcí, které věřitele citelně postihnou. Ke zvážení necháváme možnost změnit právní úpravu trestného činu lichvy tak, aby byl trestný čin prokazatelný a reálně postižitelný.
Vymáhání pohledávek Pracovní skupina Vymáhání pohledávek se zaměřila na následující oblasti: zvýšení informovanosti o dobrovolné úhradě dluhu, zajištění doručení informací dlužníkovi před zahájením soudního řízení, eliminaci případů, kdy výše nákladů řízení (nalézacího či exekučního) vysoce převyšuje vymáhanou částku, slučování exekučních řízení v případě totožných účastníků a povahou totožných pohledávek, zajištění možnosti dlužníka nakládat s nezabavitelnou částkou na jeho účtu v případě přikázání pohledávky z účtu. Z provedené analýzy vyplývá, že: Zajištění doručení informací dlužníkovi před zahájením řízení je ošetřeno novelou OSŘ, která motivuje věřitele k zaslání výzvy k dobrovolné úhradě dluhu (pod sankcí nepřiznání nákladů nalézacího řízení). Eliminace případů, kdy výše nákladů řízení vysoce převyšuje vymáhanou částku. V nalézacím řízení je výše odměn u bagatelních pohledávek upravena novelou vyhlášky č. 484/200 Sb., s účinností od 1. 4. 2012. Touto novelou došlo k rozlišení více úrovní výše bagatelních pohledávek a k mírnému snížení odměn za zastupování v případě těchto sporů. Soudy, s využitím nálezů Ústavního soudu, mají možnost zohlednit v každém konkrétním případě výši nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti druhému účastníkovi, a to zejména tam, kde je předmětem žalobního bagatelní pohledávka. Podle našeho názoru by však soudy neměly ani v případě vyšších pohledávek mechanicky aplikovat vyhlášku č. 484/2000 Sb., ale je potřeba i v těchto případech zkoumat, jaká výše nákladů byla v daném případě účelná. V případě exekučního řízení má dobrovolná úhrada dlužné částky a nákladů exekuce za následek snížení odměny exekutora a v určitých případech i snížení náhrady hotových výdajů exekutora. 114
Exekutor je na základě novely účinné od 1. 3. 2012 oprávněn za společnou cestu ve více exekučních řízeních požadovat náhradu za cestovní výdaje pouze jednou; obdobné pak platí u náhrady za promeškaný čas. Novelou EŘ by mělo dále dojít tomu, že náhradu účelně vynaložených cestovních výdajů bude možno (po povinném) požadovat pouze do určité výše. Slučování exekucí v případě totožných účastníků a povahou totožných pohledávek. Novela EŘ se vypořádává i s tímto problémem, kdy stanovuje, že v případě dalších řízení zahájených oprávněným proti témuž povinnému u stejného exekutora, dochází ke spojení exekucí ke společnému řízení. Na návrh povinného lze ke sloučení exekucí přistoupit za určitých podmínek i tehdy, když podal návrh k témuž exekutorovi jiný oprávněný, nebo jsou ve prospěch stejného oprávněného vedena (k vymožení různých plnění) řízení u odlišných exekutorů. Zajištění toho, aby dlužník mohl nakládat s nezabavitelnou částkou na svém účtu v případě přikázání pohledávky z účtu. Tento problém není stávajícími právní předpisy (až na možnost jednoho výběru do výše dvojnásobku životního minima) upraven. Z analýzy vyplynuly i další podněty: Změna některých ustanovení zavedených novelou OSŘ a EŘ. V říjnu tohoto roku byl přijat zákon, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony155. Tímto zákonem došlo k zásadním změnám OSŘ a EŘ. Znění níže uvedených ustanovení je dle našeho názoru nutné přehodnotit. -
Možnost postihnout srážkami příjmy, účet, peněžitou pohledávku nebo postihnutí jiných majetkových práv manžela povinného. Stávajícímu širokému pojetí SJM totiž neodpovídá dostatečná ochrana manžela, který závazek nepřevzal.
-
Snížení nejnižšího podání při dražbě nemovitosti. Původní právní úprava umožňovala nejnižší podání ve výši ½ odhadní ceny nemovitosti. Novela ale umožňuje, aby ve třetím dražebním jednání bylo nejnižší podání stanoveno jako 40 % z odhadní ceny, ve čtvrtém 30 % a v pátém dražebním jednání 25 % ceny. V tomto případě existuje riziko pletich v dražbě nebo neúčelného navyšování nákladů v souvislosti s opakovaným pořádáním dražby, které nebudou vzhledem k možné výsledné ceně pokryty výtěžkem z dražby.
Rozšíření demonstrativního výčtu věcí, nepodléhajících výkonu rozhodnutí (exekuci) v případě postižení movitých věcí. Aktuální úprava z důvodu neurčitosti vymezení movitých věcí nepodléhajících výkonu rozhodnutí (exekuci) neposkytuje povinnému dostatečnou ochranu před
155
Zákon č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony. Tento zákon vstoupí v účinnost dne 1. 1. 2013.
115
zabavením základního vybavení domácnosti. Dává široký prostor pro relativizaci věcí, které jsou potřebné k uspokojování základních hmotných potřeb povinného a jeho rodiny.
Insolvenční právo V rámci insolvenčního práva zaměřila APD svou pozornost na oddlužení. Pracovní skupina alternativy oddlužení řešila především: zpřístupnění oddlužení pro osoby se zápisem v trestním rejstříku a pro OSVČ, dále potřebu zákonné úpravy oddlužení manželů a možné alternativy oddlužení pro osoby, které na oddlužení dle IZ nedosáhnou. V rámci provedené analýzy jsme dospěli k následujícím závěrům: K přípustnosti oddlužení pro osoby, které byly v posledních 5 letech pravomocně odsouzeny pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy, dospěly soudy výkladem a jejich rozhodování je v této otázce konzistentní. Poslední novelou byla judikatura převzata i přímo do IZ, což znamená, že soudy již musí zvažovat nejen existenci odsouzení, ale rovněž další okolnosti, než shledají nepoctivý záměr. U možnosti oddlužení pro OSVČ zatím judikatura sjednotila kriteria pro posouzení, zda bude dlužník považován za podnikatele a zda dluhy pochází z podnikatelské činnosti. Tuto rozhodovací praxi plánuje Ministerstvo spravedlnosti převzít do IZ v tzv. revizní novele. Zatím nejednotně řešena je otázka přípustnosti oddlužení pro osobu, která podnikatelskou činnost vykonává v době podání oddlužení, avšak nemá závazky z podnikání. Podle našeho názoru, by bylo vhodné povolit oddlužení i pro tyto osoby (zejména pokud nemají možnost obstarat si příjmy jinak a pokud nemají žádné zaměstnance). V opačném případě budou znevýhodňovány osoby, které jsou aktivní a našly možnosti navýšení svých příjmů. Rovněž zavedení společného oddlužení manželů do právní úpravy, tvůrci revizní novely IZ avizovali. Jde o důležitý krok z hlediska právní jistoty účastníků řízení. Je však potřeba pečlivě zvážit všechny aspekty (např. rozvod, úmrtí manžela, výši plnění, režim výlučného majetku a osobních závazků manžela, apod.).
Alternativy oddlužení Z analýzy vyplynulo, že právní úprava není nastavena úplně optimálně co se týče ochrany dlužníků před „propadem na sociální dno“. Neustále narůstá počet případů, kdy dochází k nepřiměřenému zadlužení jednotlivce a ten nesplní podmínky oddlužení nastavené v IZ. Následkem je v podstatě doživotní nemožnost splatit závazky. Tato vyvolává apatii dlužníka, nezájem o navyšování příjmů a řešení dluhů, což neprospívá ani společnosti jako celku. Ve snaze najít přiměřené řešení jsme dospěli k následujícím závěrům Za alternativy oddlužení, které jsou využitelné k sanaci dlužníkova úpadku, považujeme jednak zavedení institutu dobrovolného narovnání, které již zvažuje Ministerstvo spravedlnosti, dále využití sanačních fondů. Institut dobrovolného narovnání by poskytl širší možnosti pro vyjednávání s věřiteli 116
zaštítěné autoritou insolvenčního správce. Sanační fond by nabídl kompenzaci formou jednorázového splacení závazku věřitelům, kteří budou ochotni přistoupit na nižší plnění. Tyto prvky by mohly fungovat jednak samostatně, jednak ve spojení s již existujícím institutem oddlužení, případně institutem dobrovolného narovnání, čímž by se maximalizovalo jejich využití. Prezentovaná alternativa by měla dopad na širší okruh dlužníků a byla by efektivnější. K sanačním fondům je potřeba ještě jednou připomenout, že již nyní nic nebrání tomu, aby byl soukromý fond založen a pokusil se kontaktovat věřitele v rámci oddlužení. Je však otázkou, nakolik by měl úspěch při vyjednávání. Do budoucna nelze opomenout nízkopříjmové skupiny, u nichž se (momentálně) jako jediné řešení jeví odpuštění závazků, například po vzoru anglického Debt relief order. Předpokládáme, že dříve nebo později bude potřeba obdobný institut zavést i v České republice.
Poznámka na závěr Na závěr bychom chtěli zdůraznit, že v mnoha případech je právní úprava nastavená relativně dobře. Poskytuje spotřebiteli (dlužníku) dostatečnou ochranu, ale ten ji neumí využít, takže se stává snadnou obětí nekalých praktik některých věřitelů. Vzhledem k tomu je nutné věnovat pozornost i finančnímu vzdělávání na školách, ale i u ekonomicky aktivního obyvatelstva a osob poskytujících poradenství v oblasti zadluženosti (např. občanské poradny). Jakákoliv sebelepší právní úprava je totiž zbytečná, pokud ji jednotlivec nebude schopen využít ke své obraně.
117
