Jiří Šubrt: Civilizační teorie Norberta Eliase. Praha: Karolinum, 1996. (neupravený naskenovaný text, pouze pro studijní účely) KAPITOLA IV.
Sociologie sociálních procesů a figurací Práce, v nichž jsou v explicitní podobě zformulovány Eliasovy představy o sociologu, pocházejí převážně z jeho pozdního tvůrčího období. Jde především o dvě knihy: Was isí Soziologie? (napsaná koncem šedesátých let) a Engagement und Distanzienmg (jednotlivé části knihy vznikaly postupně od padesátých do osmdesátých let). Dále je nutné zmínit zejména stať Zur Grundlegung einer Theorie sozialer Prozesse (z r. 1977). Problematikou sociální nerovnosti se zabývá studie The Established and the Outsiders,]jímž spoluautorem je John L. Scotson. Když Dieter Classens psal předmluvu ke knize Was ist Soziologie?, jejíž vydání sám inicioval, považoval za potřebné čtenáře ihned na začátku upozornit, že se tato práce liší od jiných pojednání tohoto druhu svou neobvyklostí;1) na rozdíl od běžných úvodů do sociologie se zde nepojednávají standardním způsobem obvyklé problémy a otázky. - To ovšem platí nejen o této knize, nýbrž o celé Eliasově sociologii. Odpověď na otázku - Co je sociologie? - nehledá Elias za pomoci zavedených pojmů, jako jsou sociální systém, status či role, ale hovoří o vzájemné provázanosti, o souvislostech, ve kterých se lidé ocitají již od svého narození, do kterých více či méně omezeným způsobem zasahují, které mohou být i bez nich, ale současně také mohou být jenom díky nim; o neúmyslnosti, s níž se dostávají do chodu sociální procesy - procesy, které nikdo nechtěl a o kterých nikdo nemůže říci, že byly plánované. Elias se ve svých publikacích k soudobé sociologii příliš nevyjadřoval. Svou koncepcí se snažil překonat dva protikladné proudy, které v sociologickém myšlení nalézal; weberovský, který postuluje jako východisko zkoumání individuální aktéry, a durkheimovský, jenž chápe sociální realitu jako něco, co stojí mimo jednotlivá individua. Oba přístupy mají podle Eliase cosi společného, oba jsou založeny na stejném omylu, na umělém, analytickém odtržení individua a společnosti; přičemž každý z nich potom akcentuje jinou perspektivu, jeden individualistickou, druhý společenskou. Teoretickým rozpracováním pojmu figurace se Elias pokusil obě krajnosti překonat a oba póly společenskovědního myšlení sjednotit.Autor, kterému ve svých polemikách věnoval Elias relativně větší pozornost, byl americký sociolog Talcott Parsons (1902-1979), čelný představitel strukturálního funkcionalismu. Elias kritizuje Parsonsovo řešení vztahu individuálních aktérů a společenského systému, vyjádřené v představách o vzájemném proniknutí (interpenetraci) individuálního a sociálního systému, za nimiž opět nalézá roztržku obou zmíněných perspektiv. Druhá podstatná výtka vůči Parsonsovi směřuje proti jeho tendenci k statickému chápání sociá-ní reality (Tendenz zur Zustandsreduktion), přehlížení a nedostatečnému pochopení problematiky vývoje a změny.2) Eliasova odpověď na otázku - Co je sociologie? - obsahuje dva významné, vzájemně spjaté koncepty, teorii sociálních procesů a figurační sociologii. Klíčovou roli v obou těchto konceptech hraje procesuální chápání sociální reality.
Sociologie a vědy o člověku Sám Elias ve svých autobiografických poznámkách označuje oblast své výzkumné a pedagogické činnosti pojmem sociologie. Jeho literární dílo ovšem hranice této vědní disciplíny překračuje. Víme již, že Eliasova cesta k sociologii nebyla přímočará, nýbrž vedla přes filozofii. Elias byl dlouhou dobu v sociologii „outsiderem" a jeho pojetí této vědní disciplíny se standardům své doby ve značné míře vymykalo. Eliasův odklon od filozofie byl ve dvacátých letech ovlivněn problémy, na které narazil při psaní disertační práce. Jeho badatelskému naturelu nevyhovovala filozofie, jež je - jak to vyjádřil v jedné ze svých pozdějších statí - „slepá ke skutečnosti".3) Filozofům vytýkal mj. podceňování otázek vývoje; to, že až na výjimky (Hegel, Comte) pohlížejí na procesy jako na něco nepodstatného, co je třeba redukovat na cosi neměnného. Přesto, že byl Eliasův přechod k sociologii spojen se změnou výzkumných perspektiv a pojmového instrumentária, nelze říci, že by tím filozofie zcela zmizela z jeho obzoru. Filozofické otázky pro něj nikdy neztratily význam a během svého života se k nim neustále vracel a vyjadřoval. Na mnoha místech jeho díla o tom můžeme nalézt svědectví; na-př. ve formě kritických komentářů ke Kantovi, Husserlovi, Popperovi, či v podobě původních úvah k problematice teorie poznání a filozofie vědy. Ralf Baumgart a Volker Eichener poukazují na to, že Eliasovu konverzi od filozofie k sociologii je nutné vidět v kontextu dějin novodobé německé filozofie. V období dvacátých až čtyřicátých let dochází k „antropologickému obratu", nastupuje nový myšlenkový proud reprezentovaný Maxem Schelerem, Helmutem Plessnerem a Arnoldem Gehlenem, který je spojen se „sociologizací" filozofické reflexe.4) I když Elias nebyl do tohoto procesu vnitřně zapojen, směr jeho uvažování sledoval obdobnou dráhu. Pozdější vývoj filozofické antropologie směřující k historickému myšlení, jenž akcen-" tuje dimenzi času a změn, představuje důležitý kontext znovuobjevení Eliasova díla v 60. a 70. letech. A to i přes skutečnost, že i vůči „historické" antropologii je toto dílo ve vnější pozici. Problematiky přírodních i společenských věd, jejich vývoje a vzájemného vztahu se Elias dotknul v knize Engagement undDistanzierung. Častěji než s pojmem sociální vědy se ovšem u Eliase setkáváme s výrazem Menschenwissenschaften — vědy o člověku, resp. vědy „o lidech" (Eliasovu pojetí odpovídá spíše tento plurál). V Eliasově díle hrají významnou roli tři vědy o člověku - sociologie, historie a psychologie. Jde o disciplíny, které nejsou zcela autonomní, nýbrž mají pouze relativní autonomii. Sociologie má v tomto svazku klíčovou roli, je to věda „o lidech" par excellence. Ztotožnění se se sociologií nebránilo Eliasovi kriticky se vyjadřovat i ke stavu soudobé sociologie. Vytýkal jí „ústup" k přítomnosti,5) ignoranci historického vývojového hlediska; z vědy o společnosti se vytratily přístupy prosazované zakladatelskou generací sociologů (Marx, Weber, Durkheim, Sombart), jež usilovaly o postižení soudobých společností na základě vývojového srovnávacího přístupu. Přítomnosti lze podle Eliase porozumět jen tehdy, když se posuzuje jako výřez dlouhodobě strukturovaných sociálních procesů. To, co sociologové považují za statické, za ahis-torické funkční souvislosti sociálních systémů jsou ve skutečnosti dynamické, reproduk-tivní nebo cyklické procesy, jejichž tempo změn je tak nízké, že - měřeno rozpětím individuálního života - se mohou zdát jako neměnné. Elias ovšem formuluje své výtky i vůči historické vědě a psychologii. Historii vytýká, že akcentuje hledisko jedinečných historických událostí a opomíjí oblast repetitivních aktivit a dlouhodobě se opakujících souvislostí. Jestliže sociologie mnohdy vzbuzuje dojem, že sociální systémy jsou nezávislé na lidech, kteří je vytvářejí, historie nezřídka navozuje představu, že dějiny jsou produktem výjimečných jednotlivců mimo sociální vztahy.
Jako historický fenomén je nutné nahlížet i individuální struktury lidské psychiky. Sociální habitus tvoří integrální část jedinečné osobní struktury každého lidského individua. Institucionální oddělení individuální a sociální psychologie blokuje vnímání nedělitelnosti společných sociálních a jedinečných individuálních struktur.6) Svým pojetím věd o člověku se Elias snaží překonat hranice a bariéry, které existují mezi těmito jednotlivými vědami. Exemplární ukázku takovéhoto přístupu představuje Eliasův stěžejní spis O civilizačním procesu; v něm zachycené a popsané interdepen-denční vztahy mezi psychogenetickým a sociogenetickým procesem. Struktury lidské psychiky, lidské společnosti a lidských dějin představují v tomto díle nedělitelné komplementární jevy, které je nutné zkoumat ve vzájemných souvislostech. Specialisté, představitelé jednotlivých věd jsou jen málokdy ochotni pohlédnout za hranice svého oboru. Integrativní koncept věd o člověku ovšem předpokládá nejen interdisciplinární syntézu, nýbrž také interdisciplinární perspektivu. Úkolem těchto věd je proto vyvinout takový teoretický model, který je komplexní a který spojuje perspektivy jednotlivých disciplín. Procesualita Spekulativní charakter teorií společenského vývoje, které vznikly v druhé polovině 19. a na počátku 20. století, nepochybně významnou měrou ovlivnil skutečnost, že v dalším vývoji sociologického myšlení došlo k znatelnému odklonu od studia dlouhodobé sociální dynamiky (i když ne k absolutnímu; výjimky existovaly, viz např. P. A. Sorokin a jeho Sociál and Cultural Dynamics z let 1937-41). V sociologii se výrazně prosazuje tendence rozpracovávat modely společnosti v klidovém stavu, v podobě sociálních systémů. Neměnnost je teoreticky postulována jako normální stav společnosti. Důraz je položen na studium sociální struktury a sociálních funkcí; společenská změna je v tomto kontextu chápána jako jakýsi doplňkový problém. Sociální změně samé se žádný imanentní řád nepřipisuje. Není proto divu, že Eliasova vývojová sociologie narážela po dlouhou dobu na nepochopení a nezájem. Charakteristickým rysem Eliasova sociologického myšlení je procesualita. Zdůrazňuje potřebu budování teorie sociálních procesů, která by diagnostikovala a vysvětlovala trendy ve vývoji společenských a osobnostních struktur.7) Jeho badatelský zájem přitahují procesy kontinuálních, dlouhodobých změn. Jsou to procesy, které probíhají nezáměrně a neplánovaně. Jejich zvláštnost spatřuje v tom, že jsou bipolární. Tomu odpovídají i pojmové nástroje určené k jejich zkoumání; pojmové páry jako např. integrace a dezintegrace nebo vzestup a pokles. Dalším zvláštním rysem je jejich setrvalost, stálost směru, jejž některé z nich sledují po staletí (i když na rozdíl od biologického procesu evoluce se mohou pohybovat i zpátečním směrem). Tato kontinuita je zprostředkována přenosem vědění ve formě sociálních symbolů. Svoji dynamiku získávají sociální procesy z historicky daných situačních konstelací; k jejich hlavním hnacím silám patří napětí a konflikty související s monopolizací prostředků moci. V průběhu „vyřazovacích bojů" přinášejí inovace vědění určitým skupinám výhody v boji o přežití s jinými skupinami (Elias tuto tezi ilustruje na příkladu vývoje nástrojů a zbrojní techniky v průběhu doby kamenné). Při zpětném pohledu do minulosti ovšem často vidíme jen zdánlivě hladký vývoj techniky, ne již vyřazovací boje lidí, které jsou za ním.8) Elias hovoří o směrech sociálních procesů (nezávislých na tom, zda jsou hodnoceny jako „dobré" nebo „špatné") a o posunech a průlomech z jednoho procesuálního stupně do druhého (doprovázených přemístěním moci). Posuny různého druhu a různé intenzity mohou probíhat současně, přičemž změny v jednom směru mohou vytvářet prostor změnám v opačném směru; převládající proces integrace může být provázen částečnou dezintegrací, nebo naopak dominantní proces dezintegrace může vést k novému typu reintegrace.
Jeden z kardinálních problémů Eliasova bádání představuje vztah mezi společností a individuem. Individuální jednání vyrůstají ze sociálních procesů, které jsou již v chodu a které dávají jednotlivcům a jejich jednání větší či menší autonomii. To ovšem neznamená, že jsou tyto procesy na lidech a jejich jednání nezávislé: nebudou-li lidé jednat, nebudou tyto procesy probíhat (nikoliv abstraktní principy, nýbrž lidé jsou subjekty společenských vývojových procesů). Relativní autonomie sociálních procesů se zakládá na stálém vzájemném střetání jednotlivců a lidských skupin (s jejich cíli a záměry) a mimolidské přírody (do níž jsou lidé zasazeni) s jejími přírodními procesy. Právě z tohoto vzájemného propletení se vyvíjejí dlouhodobé procesy změn ve společenském životě lidí, které žádný člověk dopředu neplánoval a nepředpovídal. Odpověď na otázku, jak je možné, že zjednání a rozhodování mnoha jednotlivců vznikají dlouhodobé procesy, které vykazují určitý vzor a pravidelnosti (jež nejsou převedi-telné na zájmy, cíle jednajících individuí), proč společenský vývoj představuje v celku neplánovaný, ale přesto specificky strukturovaný proces, spatřuje Elias v tom, co se označuje výrazem figurace; v souvislostech vzájemného propletení jednotlivců, v interdepen-denčním pletivu, které pojí jednotlivé lidi navzájem a přivádí je k tomu, že jednají jedním, zcela specifickým způsobem. Často se konstatuje, že lidstvo v průběhu svého vývoje učinilo v řadě oblastí pokrok, což se dokazuje pomocí nejrůznějších kritérií. Představu jednoho všestranného pokroku považuje ovšem Elias za mýtus. To nicméně neznamená, že společenský vývoj nemůže mít určitý směr; ten se ovšem nemusí prosadit nezbytně a za všech okolností. Při studiu vývojové dynamiky je adekvátní hovořit nikoliv o nezbytnosti, nýbrž o možnostech a pravděpodobnostech různého stupně.9) Představa, že diagnóza dlouhodobého vývoje v minulosti automaticky imp}ikujev že stejný trend se nutně prosadí i v budoucnosti, je podle Eliase falešná. Figurace Život lidí ve společnosti má, a to i v období chaosu či rozpadu, určitý tvar, který je vytvářen silou jejich vzájemných závislostí. Tyto závislosti vytvářejí to, co Elias označuje pojmem figurace. Zavedení pojmu figurace patří k jeho teoretickým inovacím. Figurací je např. rodina, školní třída, vesnické společenství nebo stát. Na první pohled by se mohlo zdát, že tento pojem je zcela totožný s tím, co se v sociologii běžně nazývá sociální skupina, seskupení či útvar. Tak tomu však není. Pojem figurace v Eliasově pojetí souvisí s jeho úsilím přenést se přes krajnosti weberovské sociologie na jedné a durk-heimovské sociologie na druhé straně; vyvinout takový pojmový instrument, který by umožnil zlikvidovat tradiční potíž sociologie s řešením vztahu individua a společnosti. Jeho prostřednictvím se snaží překonat tradiční myšlenkovou polarizaci, která klade subjekt proti objektu, individuum proti jeho okolí (představovanému nejrůznějšími sociálními seskupeními), lidi jako individua proti lidem jako společnosti. Naše myšlení se pohybuje mezi dvěma krajnostmi, které pronikají i do sociologické teorie; první představuje individuum uvažované mimo společnost a druhý společnost myšlenou jako opozitum vůči individuu. Problém vztahu individua a společnosti je podle Eliase v sociologii stále nedořešený. Pojem figurace, který obrací pozornost na interdependenci lidí, tzn. na to, co je vzájemně pojí, má být podle něj oním teoretickým nástrojem, s jehož přispěním mají být dosavadní rozpory sociologického myšlení odstraněny. Jde o pojem, který může být vztažen jak na relativně malé skupiny, tak na velké společnosti. Existují konfigurace hvězd, rostlin, zvířat apod. Lidé navzájem tvoří figurace, pro které je charakteristické, že způsob soužití v nich je spoluurčován přenosem vědění a s ním souvisejícím rozměrem naučených společenských symbolů z jedné generace na druhou. Bez
jejich osvojení - a klíčovou roli zde má především řeč - by se lidé nedokázali orientovat ve společnosti ani vzájemně komunikovat. Lidé i figurace se proměňují, a i když jsou tyto proměny neoddělitelné a vzájemně provázané, jde o změny na různých úrovních a různého druhu. Jednotlivec může mít relativní autonomii vzhledem k určitým figuracím, ale pouze v extrémním případě (např. šílenec) může být nezávislý zcela. Figurace mohou mít ve vztahu k individuím, která je zde a nyní tvoří, také relativní autonomii, ale nikdy se nemohou obejít bez individuí vůbec.10) Příkladem jednodušších, přehlednějších figurací jsou učitel a žáci ve třídě, lékař a pacienti v terapeutické skupině, hosté v hospodě u stolu stálých návštěvníků. Složitější fi-gurace představují např. obyvatelé vesnice, velkoměsta nebo národ. Řetězce závislostí, které zde lidi navzájem poutají, nejsou přímo vnímatelné, jsou mnohem rozsáhlejší a diferencovanější. Vlastnosti takovýchto komplexnějších figurací je možné blíže pochopit prostřednictvím analýzy interdependenčních řetězců. Problematiku figurací je možné podle Eliase demonstrovat na příkladu hry. Hrají-li čtyři lidé karty, tvoří figuraci, jejich jednání je interdependentní. Je sice možné v tomto případě také hovořit o hře jako o čemsi autonomním (a říci např.:„ta hra běží ale pomalu"), podstatné však je to, že průběh hry vychází ze vzájemného propletení jednání čtyř zúčastněných jednotlivců. Figurací se rozumí onen „měnící se vzor", který hráči jako celek navzájem vytvářejí svým konáním, do něhož jsou zapojeni nejen svým intelektem, ale celou svou osobností. Tato figurace je tvořena strukturou interdependenčního napětí, v níž zúčastnění jedinci proti sobě mohou stát jako spojenci i protivníci. Figuraci, jejíž charakter je vytvářen strukturou, v níž existuje určitá hierarchie vztahů, představuje fotbal. Jsou zde dvě interdependentní protivnické skupiny, které navzájem tvoří jedinou figuraci. Plynulé seskupování hráčů na jedné straně je srozumitelné jen ve vztahu k plynulému seskupování hráčů na druhé straně. Aby divák rozuměl hře a měl z ní požitek, musí být s to sledovat měnící se pozice hráčů na obou stranách v jejich vzájemné vztaženosti, tedy sledovat „plynoucí figuraci", kterou obě mužstva vytvářejí.") K strukturním vlastnostem těchto figuračních proudů patří „fluktuující balance moci"; tyto „balance moci" (povšimněme si, že Elias nepoužívá termín das Gleichgewicht, nýbrž právě výraz die Balance) jsou minimálně bipolární, většinou však multipolární. Výraz moc má, jak konstatuje Elias, pro mnoho lidí nepříjemnou pachuť. Důvod spočívá v tom, že v dosavadním průběhu společenského vývoje byly váhy moci výrazně nerovnoměrně rozděleny a ti, kteří byli mocenským šancemi nadáni, je často využívali s velkou krutostí a bezohledností. V běžném chápání výrazu moc stále dochází k tomu, že se nerozlišuje mezi „skutkovou podstatou" a „hodnocením této skutkové podstaty". Elias obrací pozornost k tomu prvému; více či méně fluktuující balanci moci považuje za integrální element všech lidských vztahů. Např. v rodině mají moc nejen rodiče nad svým dítětem, ale i dítě (již od prvních dnů svého života) nad svými rodiči (pokud ovšem pro ně představuje v nějakém smyslu hodnotu; pokud ne, tuto moc ztrácí; rodiče ho mohou v krajním případě odložit nebo pohodit). Něco podobného lze říci i o vztahu pána a otroka: Nejen pán má moc nad otrokem, ale také (podle své funkce) otrok nad pánem (v tomto případě jsou ovšem váhy moci rozloženy značně nerovnoměrně). Moc tedy není „amuletem", který někdo má a jiný nemá, nýbrž je to strukturní vlastnost lidských vztahů.12) Etablovaní a outsideři Figurační přístup aplikoval Elias na studium tradičního sociologického problému, jaký představuje sociální nerovnost. Na celospolečenské úrovni se nerovnost projevuje diferenciací, na kasty, stavy, třídy a vrstvy; setkáyájr^je s ní ovšem i na mikrosociální úrovni
uvnitř nejrůznějších sociálních skupin a organizací (v podniku, ve škole, v úřadě i v rodině). Výzkum sociální nerovnosti přivedl Eliase ke konstrukci modelu, který je založen na analýze moci a jejího vplétání do mezilidských vztahů. Tento model nabízí explanaci, která opouští nejen holou deskripci, ale i jednodimenzionální, mechanistické vysvětlování sociálních rozdílů na základe disponování s určitými objekty (zbraněmi, výrobními prostředky), u) Výzkumnou práci zahájil Eliasův žák John Scotson; šlo o výzkum komunity, jakých se na přelomu padesátých a šedesátých let prováděla v Británii celá řada. Eliasův teoretický vklad ovšem Scotsonův výzkumný záměr prohloubil a povýšil na originální sociologickou studii, která z řady obdobně tematicky orientovaných šetření podstatným způsobem vybočuje. Na základě výzkumu malé předměstské obce, která byla označena krycím názvem Winston Parva, vyvinul Elias model etablovaných a outsiderů, jehož význam a využitelnost sahá za rámec empiricky odkrytých souvislostí a představuje univerzální, všelidské téma. V Anglii byla kniha The Established and the Outsiders: A Sociological Enquiry into Community Problems vydána r. 1965. V německém vydání Etablierte und Aufienseiter z r. 1990 byla doplněna o teoretický úvod, který představuje významný přínos k teorii sociálních procesů a figurací. Podstatnou část knihy tvoří původní případová studie z r. 1960 věnovaná komunitě Winston Parva, která se nachází na předměstí Leicesteru. Jde o relativně soběstačnou průmyslovou oblast, v níž v době výzkumu žilo asi pět tisíc obyvatel. V tomto prostředí existovalo ostré napětí mezi starousedlíky - etablovanými, a skupinou, která se zde usídlila teprve v nedávné době - outsidery. Obec se dělila na tři odlišné oblasti, označované jako zóny: středostavovskou zónu l, v níž žili manažeři a obchodníci; zónu 2 „vesnici" a 3 „sídliště", obě obývané dělníky, tzn. příslušníky pracující třídy. Obyvatelé zóny l a 2 představovali etablované, obyvatelé zóny 3 outsidery. I když se životní podmínky a způsob života zóny 2 podstatně neodlišoval od zóny 3, přesto „vesničané" pohlíželi na obyvatele „sídliště" jako na níže stojící, méně váženou sociální skupinu, které přisuzovali i řadu negativních rysů (včetně hrubosti, nepořádnosti, lehkomyslnosti, brutality, dokonce i promiskuity). Obyvatelé zóny 3 pak toto hodnocení s jistou dávkou rezignace přijímali. Spíše než v současných funkčních vazbách hledá Elias odpověď na otázku, jak vysvětlit vztahy mezi etablovanými ze zóny l a 2 a outsidery ze zóny 3, v historickém vývoji komunity. Nejstarší Částí obce byla zóna 2, která vznikla v osmdesátých letech minulého století. Dobré pracovní příležitosti napomohly tomu, že se obyvatelstvo „vesnice" stabilizovalo. Zóna 2 byla velmi soudržnou komunitou, jejíž jádro tvořili příslušníci „starých" rodin, kteří se mezi sebou vdávali a ženili. Tím mezi sebou vytvářeli specifickou síť vzájemných vztahů, které zakládaly moc a váženost celé „vesnice". I když domy náležející střední třídě byly v zóně l postaveny až později (ve dvacátých a třicátých letech), manažeři a obchodníci, kteří se sem nastěhovali, nebyli vnímáni jako vetřelci, nýbrž naopak jako skupina, jejíž příchod pozvedá úroveň a reputaci obce. Přes třídní rozdíl došlo mezi obyvateli zóny l a 2 k vytvoření koalice. Představitelé rodin „vesnických" starousedlíků spolu se zástupci obyvatel středostavovské zóny obsadili vedoucí pozice ve všech obecních institucích. Zónu 3 tvořilo sídliště postavené v letech před druhou světovou válkou. Postupně bylo osídleno nově příchozími, kteří sem přicházeli za prací; zvláště za války, kdy sem byla přemístěna továrna orientovaná na zbrojní výrobu. Přistěhovalci se od starousedlíků odlišovali v řadě ohledů: standardy chování a způsobem života, sdílenými normami a zvyky. V porovnání s „vesničany" vykazovali také nižší míru soudržnosti. Rozhodující ve vzájemném vztahu etablovaných příslušníků zóny 2 a outsiderů ze zóny 3 se stalo přesvědčení „vesničanů" o tom, že představují společenství vyznačující se tradicemi, vyšším standardem chování a civilizovanějšími normami.'
Přestože nedošlo k žádným výraznějším excesům, začali lidé ze „sídliště" pociťovat, že nejsou mezi „vesničany" vítáni. Neměli šanci stát se členy či funkcionáři místních sdružení, podílet se na společenském životě obce; dostávali se do separace. Etablovaní vytvořili „skupinovou víru" (Gruppenglaube), do níž byl zapracován velmi negativní image outsiderů a značně idealizovaný obraz sebe sama. Při prosazování těchto postojů sehrávalo důležitou úlohu šíření klevet, pomluv, ale také sebechvály. 14) Rigidita, s níž se etablovaní drželi svých představ, přitom ve značné míře pramenila ze skutečností, že reálné sociální rozdíly mezi oběma skupinami byly ve skutečnosti velmi nízké. Outsideři se tomuto tlaku nedokázali bránit; neměli moc, nezastávali klíčové pozice v místních sdruženích, chyběly jim informační kanály a sítě vzájemné podpory. Navíc dávali pomlouvačům do jisté míry zapravdu; sebeobraz přítomný v jejich skupinovém vědomí se nevyznačoval příliš příznivými rysy. K objasnění těchto vztahů používá Elias pojmy skupinové charisma (Gruppencharismá) a skupinová hanba (Gmppenschandé); mocnější a uznávanější skupina si buduje skupinové charisma, zatímco na slabší outsidery uvaluje skupinovou hanbu, kterou pak tato skupina přijímá za svou. Uspokojení získané z účasti na skupinovém charismatu je u členů dominantní skupiny takové, že vyrovnává případné frustrace plynoucí z nutnosti přísnější seberegulace chování a dodržování norem, jež zajišťují této skupině její nadřazenou pozici. Elias soudí, že statusové rozdíly nelze vysvětlit na základě přístupu, který chápe statu-sovou hierarchii jako konsenzuálně přijaté rozdělení pozic, zatímco napětí a konflikty interpretuje jako cosi mimořádného. Naopak, napětí a konflikty tvoří strukturální atribut všech statusových hierarchií.15) Pokud lidé přijímají své vlastní nízké zařazení, pak je tomu tak proto, že s tím nemohou příliš mnoho udělat. Větší množství nemusí přitom znamenat větší moc; mnohdy silně integrovaná menšina zaujímající klíčové pozice (v případě obce Winston Parva rodiny starousedlíků) ovládá hůře organizovanou většinu. Přístupy, které Elias při analýze sociální nerovnosti používá, nejsou rozhodně běžné a všeobecně akceptované, během posledních let si však nalezly řadu následovníků. Model, který ve spolupráci s Johnem Scotsonem vypracoval, je aplikovatelný na širokou škálu sociálních problémů; figurace etablovaných a outsiderů charakterizuje vztahy mezi nejrůznějšími společenskými skupinami: Mohou to být šlechtici a měšťané, kapitalisté a dělníci, bohatí a chudí, bílí a černí, křesťané a židé, muži a ženy, industriální a rozvojové země apod.16). Angažovanost a distancovanost Eliasovo pojetí sociologie vědění reprezentuje spis Engagement ttndDistanzierung,']s-hož základ tvoří stať z r. 1956 publikovaná pod názvem Problems of Involvement and Detachment. Koncept angažovanosti a distancovanosti přibližuje Elias čtenáři v druhé části knihy za pomoci příběhu, který nalezl u Edgara Allana Poea v povídce Pád do ma-elstrómu. Poe vypráví o třech bratrech, rybářích, jejichž loď uchvátil u pobřeží vodní vír. Nejmladší z nich byl vlnou smeten z lodi a utonul. Oba zbývající byli přemoženi strachem. Starší se pevně držel lodi ochromen hrůzou. Druhý po chvíli setřásl strach a začal se zvědavě rozhlížet kolem sebe. Natolik se odpoutal od své momentální situace, že si povšiml určité pravidelnosti v pohybu trosek, které byly spolu s lodí stahovány do víru: Mezi všemi těmito předměty se na hladině držela nejdéle válcovitá tělesa; menší předměty vzdorovaly víru déle než větší. Na základě tohoto „synoptického" pohledu dospěl k rozhodnutí. Přivázal se k sudu a vrhl se s ním přes palubu. Starší bratr, který se jej pro strach neodvážil následovat, klesl po nějaké době spolu s lodí ke dnu. Mladší bratr se v sudu udržel na hladině a dočkal se okamžiku, kdy se moře uklidnilo.
Elias konstatuje, že úroveň sebekontroly a úroveň kontroly procesu byly v situaci, kterou povídka popisuje, interdependentní a komplementární.17) Rybáře zachránilo to, že získal odstup a začal přemýšlet s chladnou hlavou. Dokázal se zbavit strachu o sebe sama a díky této distanci se mu podařilo adekvátně analyzovat situaci, v níž se nacházel. Angažovanost a distancovanost jsou dva základní principy lidského myšlení a jednání; jejich vzájemný vztah řídí vývoj lidského vědění. Sémantický prostor mezi těmito dvěma pojmy představuje určité kontinuum, do kterého je možné situovat veškeré lidské aktivity (tedy i vědu). Eliasovi slouží tyto pojmy ke zkoumání procesu poznání v různých fázích společenského vývoje i k úvahám o sociologii samé. Specifické úrovně „balance" mezi angažovaností a distancovanosti jsou součástí nerůznějších společenských norem, které se v historickém čase proměňují. Protože distancovanost souvisí se sebekontrolou a sebeovládáním, dostáváme se tak opět k vazbě na psychogenetickou a sociogenetickou teorii. Spolu s růstem objemu vědění se šíří vědecky založený přístup k světu, ve kterém převažuje distancovaný postoj. V kontaktu se společnostmi, v nichž je svět vnímán s menší měrou odstupu, může být pro soudobého člověka obtížné pochopit, že jiní lidé vidí realitu jinak. Elias uvádí pro dokreslení ještě jeden příběh: V 19. století táhl francouzský generál s domorodými africkými oddíly ke Středozemnímu moři. Po několika dnech rychlého postupu přišla noc, v níž došlo k zatmění Měsíce. Vojáci si tuto událost vyložili jako znamení k přerušení jakékoliv činnosti na dobu dvou až tří dnů a odmítli pokračovat v pochodu. Generál se jim pokusil pomocí dvou krabiček zápalek a jednoko kamene vysvětlit pohyby Slunce, Měsíce a Země, aby jim ukázal, že zatmění je ryze přírodním procesem. Velitelé jej sice poslouchali se zjevným porozuměním, ale když je požádal, aby svým vojákům nařídili pokračovat v pochodu, odmítli to udělat, neboť jim „dal prorok Jan znamení", že mají přerušit svoji činnost. Zmatený generál znovu opakoval svoji demonstraci mechanismu zatmění Měsíce, ale se stejným výsledkem. Ačkoliv jej velitelé ujišťovali, že má jistě pravdu, trvali zároveň na tom, že zatmění je činem proroka Jana, jehož varování je třeba vyslyšet. Neporozumění bylo v tomto případě oboustranné. Generál jako „nevinný reprezentant vědecké společnosti" považoval svůj kánon prožívání a myšlení jednoduše za racionální, za věc, kterou může pochopit každý člověk, jemuž se dostane náležitého vysvětlení. Pro vojáky však bylo toto vysvětlení irelevantní, neboť neodpovídalo na - pro ně nejdůležitější - otázku po významu této události. Rozdíl mezi angažovaným a distancovaným pozorovatelem je v tomto případě ten, že prvý se ptá: „Co pro nás znamená tato neobyčejná událost?" Druhý klade otázku: „Co je imanentním mechanismem této události?“ Elias - a v tom se liší od mnohých etnologů a kulturních antropologů 20. století - se nespokojuje konstatováním, že někteří lidé chápou svět takovým a druzí onakým způsobem (v tomto smyslu také kritizuje Clauda Lévi-Strausse); zajímá ho, proč tomu tak je. Dva typy vysvětlení, reprezentované v příběhu generálem a jeho veliteli, označuje jako vědecké a animistické. Animismus je charakteristický vyšším stupněm zapojení emocí a nižší mírou znalostí. Druhou stranu téže mince pak představuje menší schopnost kontrolovat nebezpečí; ta vede k větší angažovanosti a emotivnosti. Obě tyto stránky animis-mu se tedy vzájemně umocňují; vedou k jakémusi bludnému kruhu, který Elias označuje výrazem double bind. (Pojem double bind, „Doppelbinder" převzal Elias od psychiatra a psychoterapeuta Gregory Batesona;19) označuje tímto výrazem mechanismus, pro který je charakteristické kumulativní posilování dvou veličin, jež jsou ve vzájemné závislosti, na-př. přírodní a společenské vědy, velmocenské bloky apod.) V animismu zůstává reflexe přírodních pochodů na egocentrické, emočně angažované úrovni. Neosobní kauzální vysvětlení zde postrádá smysl, neboť neuspokojuje potřeby výkladu světa. Značná nejistota a nebezpečí života vzhledem k nezvladatelným přírodním silám zabraňuje
lidem učinit odstup, jenž je nutný k rozvoji poznání a posléze i k vědeckému vysvětlení (které je možné využít k většímu ovládnutí přírodních sil). Později, když dochází k postupným přeměnám animistického myšlení v myšlení kauzální, existují oba typy po dlouhou dobu současně. Elias uvádí, že již Plútarchos si kladl otázku, jak je možné, že lidé mají pro přírodní jevy dvojí vysvětlení. Podle jednoho jsou chápány jako dílo bohů, podle druhého kauzálně. Na podobný problém narazil i Ptolemaios, pro kterého astronomie a astrologie představovaly dva stejně hodnotné systémy vě-dění.20) Otázka „Co to pro mne (pro nás) znamená?“ byla nahrazena otázkou „Co to je?“ nejprve v úvahách o přírodě! Přírodní vědy dosáhly ve svém vývoji větší míry distance a jsou dnes pokročilejší než vědy sociální. Podstatnou roli zde ovšem hraje otázka subjekt-ob-jektového vztahu; postup společenských věd k větší míře distancovanosti ztěžuje to, že na rozdíl od přírodních věd jsou objekty zároveň také subjekty. Vědci zabývající se lidskou společností se nacházejí v určitém poli, pro které je charakteristické napětí mezi angažovaností a distancovanosti. Aby něco o oblasti svého zkoumání věděli, je u nich potřebná jistá minimální míra participativní angažovanosti. Jako příslušníci té figurace, kterou zkoumají, jsou ovšem zároveň vystaveni značnému nebezpečí, že jejich vlastní zájmy poškodí nebo deformují poznávací proces. Čím větší je osobní angažovanost výzkumníka, respektive čím méně je schopen distance od vztahů, které zkoumá, tím větší je nebezpečí, že mýty a ideologické postuláty zabrání jejich adekvátnímu vědeckému uchopení. Jestliže v běžném uvažování je angažovanost vnímána pozitivně a distancovanost negativně, pak ve vědě platí opak. Distance potřebné k prolomení kruhu angažované zaujatosti a neefektivnosti nemohou společenské vědy dosáhnout prostým napodobováním věd přírodních, jejich přístupů a modelů; slepé kopírování přírodních věd představuje pro Eliase nikoliv projev nové vědní orientace, nýbrž bezmocnou emocionální reakci, postrádající věcnou oprávněnost. Eliasův apel na distancující se výzkumnou etiku připomíná požadavek hodnotové neu-trality, který je v sociologii spojován především se jménem Maxe Webera21) a v pozdějším období s neopozitivistickou sociologií. Weber ve svém pojetí ostře odděluje sféru politiky a vědy: Jestliže se od politiků očekává, že při každodenním rozhodování a řešení konfliktů budou zastávat určité sociální a politické ideály, od sociálních vědců se očekává hodnotová neutralita. Hodnocením, které je založeno na subjektivních přáních, do věd vstupují iracionální prvky (víry, emoce), které výsledek poznávacího procesu deformují. Sociologie by měla být budována jako věda osvobozená od hodnot, neboť formulace hodnotících soudů narušuje vědeckou objektivitu. Striktnost těchto požadavků Weber sám ovšem relativizoval zjištěním, že úplné osvobození od hodnot (Wertfreiheií) není prakticky možné (hraje např. roli už při samotném výběru zkoumaného problému), jakkoli je žádoucí a mělo by o něj být usilováno. Rozdíl mezi Weberem a Eliasem je mj. i v tom, že angažovanost a distancovanost nepředstavují pro Eliase pouze metodologický problém sociálních věd, nýbrž představují dva typy postojů, které souvisejí s veškerým lidským jednáním. Literatura: ') N. Elias, Was ist Soziologie? Juventa Verlag, MUnchen 1981, s. 7. 2 ) N. Elias, Ober den ProzeJS der Zivilisation: Soziogenetische und psychogenelische Unlersuchungen. Bd. l, Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main, 1976, s. XX a n. 3 ) N. Elias, Wissenschaft oder Wissehschafterí? Beilrag zu einer Diskussion mít wirklichkeitsblinden Philosophen. In: Zeitschrift fůr Soziologie, Bd. 14 (1985) s. 268. 4 )R. Baumgart-V. Eichener, Norbert Elias zuř Einfúhrung. Junius Verlag GmbH, Hamburg 1991, s. 35.
5) Viz N. Elias, Ober den Ruckzug der Soziologen aufdie Gegenwarl. tn: Kólner Zeitschrift fůr Soziologie und Sozialpsychologie. Bd. 35 (1983), s. 29 a n. 6) N. Elias, Ober die Zeit. Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main 1984, s. 124. 7 ) Viz N. Elias, Zuř Grundlegung einer Theorie sozialer Prozesse. In: Zeitschrift filr Soziologie, Bd. 6 (1977) s. 127 a n. 8) Grundbegriffe der Soziologie. 3. Aufl., Hrsg.: B. SchSfers, Leske-Budrich, Opladen, 1992, s. 240. 9) N. Elias, Was ist Soziologie?, s. 181. 10) Grundbegriffe der Soziologie., s. 90. 11) N. Elias, Was ist Soziologie?, s. 142 - 143. 12) Tamtéž, s. 77. l3 ) N. Elias - J. L. Scotson, Etablierte und Auflenseiter. Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main, 1993, s. 11. 14) Tamtéž, s. 166an. 15) Tamtéž, s.-l 11. 16) Tamtéž, s. 8. 17 ) N. Elias, Engagement und Distanzierung: Arbeiten zuř Wissenssoziologie I. Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main, 1987, s. 80. 18) Tamtéž, s. 98. 19) G. B a t e s o n, Ókologie děs Ceistes: Anthropologische, psychologische, biologische und epistemologische Perspektiven. Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main, 1987, s. 276 a n. 20 ) N. Elias, Engagement und Distanzierung., s 107-108. 21 ) M. Weber, K metodologii sociálnych vied. Pravda, Bratislava 1983, s. 166 a n.
