Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva
Smlouvy o přepravě věci Bakalářská práce
Autor:
Anna Juráňová Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
JUDr. Michal Mědílek
Duben, 2015
Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Teplicích dne 21.4.2015
Podpis
Na
tomto
místě
bych
chtěla
poděkovat
vedoucímu
bakalářské
práce
JUDr. Michalovi Mědílkovi za odborné vedení práce, podporu a trpělivost při jejím vytváření, za poskytnutí zapůjčené literatury a dalších materiálů k tomuto tématu se vztahujících, moţnost konzultací a osobních setkání za účelem diskuze o řešeném problému. Ráda bych poděkovala také své rodině, všem blízkým a přátelům, kteří mě při vytváření této práce podpořili, bez jejich pomoci by nebylo moţné práci dokončit.
Anotace Tato bakalářská práce se zabývá přepravou, jejím historickým vývojem a vývojem její právní úpravy s důrazem na současný stav úpravy smlouvy o přepravě věci v České republice. Dále se stručně věnuje mezinárodní přepravě. Cílem bakalářské práce je analýza smlouvy o přepravě věci opírající se o komparaci účinné a předcházející právní úpravy.
Klíčová slova Smlouva o přepravě věci, přeprava, doprava, mezinárodní přeprava
Annotation This Bachelor Thesis is concerned with carriage, its evolution throughout history and the evolution of its legislation with an emphasis to the present state of the contract for carriage of goods in the Czech Republic. Furthermore, it deals with international carriage. The goal of the thesis is to analyze the contract for carriage of goods based on the comparison of the present and preceding legal regulations.
Key words The contract for carriage of goods, carriage, transportation, international carriage
Obsah Úvod a cíl práce………………………………………………………………………...7 1
2
Historické souvislosti ................................................................................................ 8 1.1
Vzdálená historie přepravy ................................................................................ 8
1.2
První právní úpravy přepravních poměrů .......................................................... 9
1.3
Předcházející právní úprava ............................................................................ 11
Obecně o přepravě .................................................................................................. 11 2.1
Prameny práva ................................................................................................. 12
2.2
Smlouvy související s přepravou ..................................................................... 13
2.3 3
Smlouva o nájmu dopravního prostředku ............................................ 13
2.2.2
Zasílatelství.......................................................................................... 14
2.2.3
Smlouva o přepravě osob .................................................................... 15
2.2.4
Smlouva o provozu dopravního prostředku......................................... 16
Rozdíl mezi smlouvou o přepravě věci a smlouvou zasílatelskou .................. 16
Smlouva o přepravě věci ........................................................................................ 17 3.1
Uzavření smlouvy ............................................................................................ 17
3.2
Subjekty smlouvy ............................................................................................ 19 3.2.1
Dopravce.............................................................................................. 19
3.2.2
Odesílatel ............................................................................................. 20
3.2.3
Příjemce ............................................................................................... 21
3.3
Náleţitosti smlouvy ......................................................................................... 22
3.4
Odpovědnost a náhrada škody ......................................................................... 22
3.5
Přepravní dokumenty....................................................................................... 24
3.6
4
2.2.1
3.5.1
Nákladní list......................................................................................... 24
3.5.2
Náloţný list .......................................................................................... 25
Zvláštní druhy přepravy. ................................................................................. 26 3.6.1
Přeprava odpadu .................................................................................. 26
3.6.2
Přeprava zvířat ..................................................................................... 27
Mezinárodní přeprava ........................................................................................... 28 4.1
Úmluva CMR .................................................................................................. 29 4.1.1
Nákladní list CMR ............................................................................... 30 5
4.2
5
Smluvní strany ..................................................................................... 31
4.1.3
Pojištění CMR ..................................................................................... 32
Dohoda ADR ................................................................................................... 32 4.2.1
Smluvní strany ..................................................................................... 33
4.2.2
Ostatní subjekty ................................................................................... 34
Srovnání účinných a předcházejících předpisů ................................................... 35 5.1
5.2
6
4.1.2
Změny v české právní úpravě .......................................................................... 35 5.1.1
Smluvní právo ..................................................................................... 36
5.1.2
Změny ve smlouvě o přepravě věci ..................................................... 40
Změny v úpravě mezinárodní přepravy ........................................................... 42 5.2.1
Úmluva CMR ...................................................................................... 42
5.2.2
Dohoda ADR ....................................................................................... 43
Shrnutí výsledků a diskuze .................................................................................... 44
Závěr……………………………………………………………………………………46 Seznam zdrojů……………………………………………………………………….…47 Seznam použitých zkratek……………………………………………………………..50
6
Úvod a cíl práce Cílem mé bakalářské práce je popis právní úpravy přepravních smluv, přesněji řečeno smlouvy o přepravě věci, která je v současné době hojně vyuţívána nejen právnickými, nýbrţ také fyzickými osobami. Práce je rozčleněna do 6 kapitol. První se zabývá historickými souvislostmi přepravy. Výklad se dotkne historického vývoje dopravy a následně se bude věnovat právní úpravě přepravních smluv dle zákona č. 40/1964 Sb a zákona č. 513/1991 Sb., která předcházela té současné (čili zákonu č. 89/2012 Sb.) z důvodu komparace a ilustrace provedených změn. Ve druhé kapitole obecně nastíním přepravní smlouvy a vymezím pojmy k nim potřebné, např. rozdíl mezi smlouvou zasílatelskou a smlouvou o přepravě věci, které mohou neodborné veřejnosti připadat zaměnitelné. Třetí kapitola představuje základ celé práce. V ní se budu podrobně věnovat smlouvě o přepravě věci a vším, co s ní souvisí, tzn. základním ustanovením, smluvním stranám a jejich odpovědnostem, náhradě škody či dokumentům vztahujícím se ke smlouvě o přepravě věci. Čtvrtá kapitola stručně pojednává o tom, co se rozumí pod pojmy mezinárodní přeprava, smlouvy k zajišťování mezinárodní přepravy, co je Úmluva CMR a dohoda ADR, a jakými smlouvami je vázána Česká republika v případě mezinárodní přepravy. Následující část je zaměřena praktičtěji, vyuţívá vymezených pojmů a popisu smlouvy o přepravě věci k porovnání jejích pravidel a ustanovení s normami, které platily ve staré úpravě. Doloţeny jsou i změny v obecných principech vázajících se ke smluvnímu právu. Poslední oddíl tyto poznatky shrnuje.
7
1. Historické souvislosti 1.1 Vzdálená historie přepravy Dopravování sebe samých a věcí movitých z jednoho místa na druhé si vydobylo podstatnou roli jiţ v počátcích lidské civilizace. V pravěku se kočovalo z důvodu zachování vlastní existence, např. kvůli nálezu potravy či bezpečného zázemí. Jako pomůcky k přepravě nákladu lidem slouţily saně a nosítka. Zásadní přelom v dopravě představoval vynález kola, který se datuje do období 5000 let př. n. l. Nejstarší známé kolo bylo objeveno v Mezopotámii. Jedná se o piktograf znázorňující saně opatřené koly a předpokládá se, ţe pochází zhruba z doby 3500 let př. n. l. Kolo později vedlo k sestrojení vozu, nejprve dvoukolového, spjatého především s egyptskou kulturou, a později čtyřkolového. Ve starověku se s postupným rozvojem civilizací a zabezpečením základních potřeb rozmohl obchod, a to mnohdy dálkový, který se bezpochyby stal hnacím motorem pro rozvoj přepravy. Vznikaly dlouhé obchodní stezky spojující Středozemí s Asií, dokonce aţ dalekou Čínou. Hojně se vyuţívala také vodní přeprava (vory a kanoe postupem času nahradily plachetnice), protoţe všechny významné mocnosti starověku měly přímý přístup k moři. A právě s námořní dopravou, jmenovitě dopravou starověkého Říma, se pojí historicky první právní úpravy související s přepravou. Římané sice neznali smlouvu o přepravě osob nebo nákladu jako zvláštní smluvní typ, ale provozovali přepravu prostřednictvím smluv o nájmu nebo o dílo. Skutečnou právní úpravou v oblasti přepravy nákladu byl Lex Rhodia de iactu, rhódský zákon o vyhozeném zboţí. „Řešil úhradu škody vzniklé záměrným svrţením části nákladu lodi do moře za účelem záchrany lodi. Cílem právní kodifikace bylo navození takového stavu, který by umoţňoval adekvátní kompenzaci všeho, co bylo obětováno pro všechny.“1Za zničení zboţí odpovídal poškozeným vlastníkům kapitán lodi, mohl ovšem ţádat o poměrné přispění k uhrazení vzniklé škody ty, jejichţ zboţí bylo dovezeno na místo určení v pořádku. Ve středověku byl princip společné havárie převzat a dále uplatňován. V 19. století byly zvyklosti zpracovány do tzv. York-Antverpských pravidel a s drobnými úpravami se pouţívají dodnes. 1
MACHKOVÁ, Hana, Eva ČERNOHLÁVKOVÁ, Alexej SATO aj. Mezinárodní obchodní operace. 6., akt. a dopl. vydání. Praha: Grada Publishing, 2014. ISBN 978-80-247-4874-0, str. 204
8
Ve středověku doprava stagnovala. V českých zemích se v období středověku hlavně udrţovaly a upravovaly stezky. Nařízení z roku 1361 uvádělo, ţe se musí vymýtit obě strany silnic z důvodu přehlednosti a jako ochrana proti moţným přepadením. Následovaly další právní úpravy, ale stav cest se příliš nelepšil, protoţe se málo udrţovaly a nařízení mnohdy nedodrţovaly. Zlepšení přineslo aţ panování Marie Terezie a Josefa II. v 18. století, kteří nařídili budování říšských silnic. Jiţ v 15. století se rozmáhalo také formanství, které se zabývalo nájemní dopravou. Pro přepravu osob slouţily tzv. kotčí vozy, zatímco pro dálkovou dopravu nákladů se pouţívalo vozů formanských, které byly pro zvýšení bezpečnosti vybaveny brzdami. Přeprava výrazně nabyla na významu po vypuknutí průmyslové revoluce. Nově bylo třeba dováţet suroviny do vznikajících továren a vyváţet z nich zhotovené výrobky. Doprava se týkala především uhlí, ale také pracovníků. Centralizace mnoţství pracovních míst také zvyšovala potřebu dopravy v nově vznikajících velkých městech. Tu zajišťovaly nájemní kočáry, fiakry, podobné menším droţkám. Poprvé se objevily v Paříţi a posléze se rozšířily po celé Evropě. Stále se však nejednalo o druh veřejné dopravy, nýbrţ pouze
o nájem. Skutečné
počátky městské
hromadné
dopravy
můţeme
spatřit
aţ v omnibusech2 s jejich předem danými trasami a jízdními řády. Další milník spojený s průmyslovou revolucí představují první parní lokomotivy.
1.2 První právní úpravy přepravních poměrů V moderním světě tedy vzrostl význam přepravy. Znásobil se počet dopravních prostředků a mnoţství dopravovaného zboţí a osob, coţ vedlo k potřebě smluv týkajících se výhradně oblasti dopravy. První výslovnou úpravu smlouvy o přepravě byl Code Civil, nazývaný Napoleonův občanský zákoník, schválený ve Francii roku 1804. Uváděl smlouvu dopravní jako podtyp smlouvy o dílo. Úprava se týkala pouze dopravy po souši a ve vnitrozemských vodních cestách.
2
z latinského „omnes“ = „všichni“
9
Následoval Švýcarský obligační kodex z roku 1911. V něm byla smlouva o přepravě pro změnu obsaţena jako podtyp smlouvy příkazní. Z pole mezinárodního práva je moţné zmínit Mezinárodní úmluvu o dopravě zboţí po ţeleznicích, známou jako Bernskou úmluvu, uzavřenou ve švýcarském Bernu v roce 1890. Doprava musela být provedena na základě přímého nákladního listu, tedy formy cenného papíru, a na předem daných trasách. V Čechách, a ve všech zemích rakouského císařství, vyjímaje země Koruny uherské, platil od 1. června 1811 Všeobecný zákoník občanský (ABGB). Neobsahoval ale zvláštní právní úpravu přepravy a stále k řešení těchto úkonů vyuţíval smlouvu nájemní a smlouvu o dílo jako v dříve zmíněných příkladech. Česká přeprava si touto dobou musela vystačit s přepravními řády. První ţelezniční přepravní řád byl vydán roku 1851. Ukládal povinnost přepravci dopravit všechny osoby a věci včas, pokud to umoţní dopravní prostředky a nenastanou-li nepředvídané a neodvratitelné důvody pro přerušení dopravy. Dále bylo nutné, aby přepravce vydal jízdní řád, ceník a smluvní podmínky. Přepravou věci se specificky zabývala smlouva nákladní v Obchodním zákoníku z roku 1863 (AHGB), který se jako první výrazněji dotýkal oblasti obchodního práva na českém území. Smlouva upravovala dopravu nákladu za úplatu, a to po souši a pouze ve vnitrozemských vodách. Zvláštním oddílem nákladní smlouvy byla ustanovení o nákladě ţelezniční. Téměř o sto let později, roku 1950, nahradil v Československu stávající Všeobecný zákoník občanský tzv. Střední občanský zákoník. Pramenil z potřeby přepracovat a kodifikovat současně celý právní řád. To se odehrálo během dvou let, proto je toto období někdy nazýváno „právnická dvouletka“.3 Zákoník obsahoval stručnou úpravu smlouvy nákladní a zasílatelské, ale nikoli smlouvy o přepravě osob, která se nadále řídila přepravními řády. Kromě jiţ zmíněného ţelezničního byly vydány i řády letecké a silniční.
3
Právnická dvouletka. In: Tomáš Pecina. Iuridictum: encyklopedie o právu [online]. ©2013 [cit. 2015-03-21] . Dostupné z: http://iuridictum.pecina.cz/w/Právnická_dvouletka.
10
1.3Předcházející právní úprava Současné podobě přepravních smluv předcházela právní úprava dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „ObchZ“). SOZ nabyl účinnosti roku 1964 a platil skoro 50 let, ObchZ z roku 1992 platil 22 let. Dne 1. 1. 2014 byly oba právní předpisy nahrazeny zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“). Občanský zákoník procházel v průběhu let značným vývojem. Jeho znění výrazně proměnila novelizace na počátku 90. let, např. zákon č. 509/1991 Sb., zákon, kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. Jistá odvětví soukromého práva dále upravoval např. zákoník práce (zákon č. 65/1965 Sb., později nahrazen zákonem č. 262/2006 Sb.), zákon o rodině (zákon č. 94/1963 Sb.) a pro přepravu podstatný ObchZ. Občanský zákoník obsahoval stručnou úpravu smlouvy o přepravě nákladu (§ 760 – § 764) a osob (§ 765 – § 771). Vymezení obou smluv doplňovala Společná ustanovení ke smlouvám o přepravě (§ 772a § 773). ObchZ se pro změnu zabýval smlouvou zasílatelskou (§ 601 – § 609) a smlouvou o přepravě věci (§ 610 – § 629).
2. Obecně o přepravě Význam přepravy v moderním světě vzrostl jako asi nikdy dříve. Znásobil se počet prostředků a mnoţství dopravovaného zboţí a osob, coţ vedlo k faktu, ţe smlouvy týkající se oblasti dopravy se zařadily mezi nejrozšířenější a nejobvyklejší. Před podrobnějším popisem jednotlivých předpisů se zastavme u rozdílu mezi pojmy doprava a přeprava. Oba se v běţné mluvě zaměňují, ale z právního hlediska by se měly rozlišovat. Slovem přeprava se rozumí přemístění osoby nebo nákladu z jednoho místa na druhé, zatímco dopravou je samotný proces převezení osoby nebo nákladu dopravním prostředkem. Doprava je tedy nedílnou, ale ne nutně jedinou součástí přepravy. Další součástí můţe být např. balení přepravovaného nákladu. Subjekty tohoto vztahu jsou dopravce a přepravce. Jako přepravce
11
je označován objednatel přepravy, chápaný jakoţto smluvní protistrana dopravce. Dopravcem se rozumí osoba provozující dopravní prostředek4 za účelem přepravy.
2.1 Prameny práva Celistvý základ právní úpravy oblasti přepravy přináší NOZ. Smlouvám souvisejícím s přepravou se věnuje v ustanoveních § 2321 aţ § 2325 (smlouva o nájmu dopravního prostředku), v § 2471 aţ § 2482 (zasílatelství), v § 2550 aţ § 2554 (smlouva o přepravě osob), v § 2555 aţ § 2577 (smlouva o přepravě věci) s tím, ţe § 2578 aţ § 2581 jsou ustanovení pro přepravu osob a věci společná, a v § 2582 aţ § 2585 (smlouva o provozu dopravního prostředku). Zákon jasně nepředepisuje formu smlouvy o přepravě věci a smlouvy zasílatelské, tedy pro uzavření postačí forma ústní.5 Nicméně ohledně smlouvy zasílatelské platí, ţe není-li uzavřena v písemné formě, má zasílatel právo ţádat doručení zasílatelského příkazu.6 Relevantní bude i úprava vztahující se k jednotlivým formám dopravy, čili zákony o silniční dopravě (zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění 64/2014 Sb.), o vnitrozemské plavbě (zákon č. 187/2014 Sb., novela zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisů), o námořní plavbě (z. č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě, ve znění 64/2014 Sb.), o civilním letectví (zákon č. 127/2014 Sb. novela zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví) nebo o drahách (zákon č. 266/1994 Sb. o dráhách, ve znění 64/2014 Sb.). Ze sekundárních normativních právních aktů lze zmínit nařízení vlády o přepravním řádu pro veřejnou dráţní nákladní dopravu a nařízení vlády o přepravním řádu pro veřejnou dráţní a silniční osobní dopravu. Velmi důleţitou roli hrají při přepravě přepravní řády. Jsou to podzákonné právní předpisy, které provádí podrobnější úpravu přepravy neţ obecněji pojatá ustanovení uvedená v NOZ. Přepravní řády se tedy na rozdíl od NOZ vztahují k jednotlivým druhům přepravy, přičemţ 4
BRINKE, Josef. Úvod do geografie dopravy. Praha: Karolinum, 1999. ISBN 80-7184-923-5 definuje dopravní prostředky jako soubor pohyblivých zařízení (automobilů, lodí, letadel apod.), jimiţ se uskutečňuje přeprava; dopravní zařízení představují technické objekty slouţící dopravě a spojům (nádraţí, letiště apod.) 5 viz § 559 OZ: „Kaţdý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.“ 6 viz§ 2472 OZ
12
doplňují obecná ustanovení NOZ v místech, kde na ně odkazuje. Jejich uţití je typické hlavně pro přepravu osob.7Význam měly přepravní řády i v předcházející právní úpravě. V současnosti se s nimi ale také setkáme, např. v § 2581 odst. 2 NOZ:„Přepravní řády mohou v odůvodněných případech stanovit pro vyzvednutí některých zavazadel a zásilek kratší lhůtu k jejich vyzvednutí, zejména jedná-li se o věci nebezpečné povahy nebo o věci, které se rychle kazí.“ Termín se v současnosti zaţil i pro označení smluvních přepravních podmínek, které vydává dopravce. V případě přepravy osob se aktem nastoupením do dopravního prostředku s platným jízdním dokladem souhlasí s přepravními podmínkami a zároveň se uzavírá přepravní smlouva. Donedávna česká právní obec pracovala se silničním a leteckým přepravním řádem, tj. vyhláškou č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu a vyhláškou č. 17/1966 Sb., o leteckém přepravním řádu. Přijetí NOZ nicméně oba tyto právní předpisy zrušilo. Vzhledem k rozvoji celosvětového obchodu není moţné opomenout ani mezinárodní úmluvy; podstatný pramen přepravního práva. Právě proto je bude práce analyzovat později a podrobněji. V následujících podkapitolách jsou stručně popsány jednotlivé druhy smluv slouţících k zajišťování přepravy dle NOZ s výjimkou smlouvy o přepravě věci, které bude dále věnováno více pozornosti.
2.2 Smlouvy související s přepravou 2.2.1 Smlouva o nájmu dopravního prostředku Touto smlouvou se pronajímatel dle § 2321 NOZ zavazuje nájemci přenechat dopravní prostředek na určitou dobu k uţívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné, čili úplatu.
7
Např. výňatek z vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 175/2000 Sb., přepravní řád dostupný na adrese http://www.dpp.cz/prepravni-rad-vynatek/
13
Tento druh smlouvy byly dle občanského zákoníku smluvní strany povinny uzavřít v písemné formě. Platná právní úprava tuto podmínku ruší a současně stanoví práva nájemce pro případ, ţe dopravní prostředek není způsobilý; můţe odmítnout dopravní prostředek převzít, nebo jej vrátit, zjistí-li nezpůsobilost dodatečně. Také v tomto případě můţe např. ţádat odstranění vady nebo zrušení smlouvy.8 Smlouva musí obsahovat uvedení smluvních stran, závazek pronajímatele o přenechání dopravního prostředku nájemci spolu s příslušnými doklady, závazek nájemce zaplatit úplatu, sjednání dočasného uţívání a určení dopravního prostředku. Povinností nájemce je udrţovat dopravní prostředek v původním stavu a platit nájemné. Platba obvykle proběhne po ukončení uţívání prostředku, ale pokud je nájem ujednán na dobu delší neţ tři měsíce, platí nájemné ke konci kaţdého kalendářního měsíce.9 Povinnost pojištění dopravního prostředku nese nájemce pouze v případě, stanoví-li to smlouva.
2.2.2 Zasílatelství V případě zasílatelské smlouvy se zasílatel dle § 2471 NOZ zavazuje příkazci obstarat vlastním jménem a na jeho účet přepravu zásilky z určitého místa do jiného určitého místa, případně provést úkony s přepravou související. Příkazce se zavazuje zaplatit zasílateli odměnu. Zasílatel můţe uţít k obstarání přepravy tzv. mezizasílatele. Mezi jeho další práva patří dle § 2477 odst. 2 NOZ prodání zásilky, hrozí-li ji podstatná škoda a není-li čas vyţádat si pokyny příkazce10, právo ţádat, aby mu příkazce doručil zasílatelský příkaz, pokud nebyla smlouva uzavřena písemnou formou. Také mu k zásilce během přepravy vzniká zástavní právo k případnému zajištění dluhů příkazce. Mezi zasílatelovy povinnosti naopak patří náhrada škody, která vznikla na převzaté zásilce při obstarávání přepravy. Příkazce má povinnost zaplatit zasílateli za jeho sluţby, přičemţ tato odměna je přiměřená, nebyla-li její výše ujednána. Dále musí zasílateli poskytnout správné údaje o obsahu zásilky
8
viz § 2322 odst. 3 NOZ viz § 2324 NOZ 10 § 2477 odst. 2 NOZ dále odkazuje na § 2126 a § 2127 OZ o svépomocném prodeji spadajícím pod oddíl o koupi 9
14
a dalších skutečnostech s ní spojené, v opačném případě hradí škodu, která zasílateli tímto porušením vznikne. Platná právní úprava se recipuje z ObchZ dílčí změnou: „Věděl-li příjemce zásilky o pohledávce zasílatele ze zasílatelské smlouvy vůči příkazci, anebo musel-li o ní vědět, stává se přijetím zásilky ručitelem za tuto pohledávku“.11
2.2.3 Smlouva o přepravě osob Dle § 2550 NOZ se danou smlouvou rozumí smlouva o přepravě osoby, při níţ se dopravce zavazuje přepravit cestujícího do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné. Smlouva o přepravě osob především ukládá povinnosti dopravci – např. aby se při přepravě postaral o bezpečnost a pohodlí cestujícího, aby přepravil zavazadlo společně s cestujícím nebo odděleně a aby dbal na to, ţe zavazadlo musí být dopraveno na místo určení nejpozději ve stejnou dobu jako cestující, je-li přepravováno odděleně. Odpovědnost dopravce vyplývá z neuskutečnění přepravy včas. V rámci pravidelné přepravy osob stanoví práva cestujícího přepravní řády, při nepravidelné nahradí dopravce škodu, přičemţ podmínky a rozsah náhrady opět stanoví přepravní řády. Vznikne-li cestujícímu za přepravy újma na zdraví nebo škoda na zavazadle či věci přepravované spolu s ním, nahradí ji dopravce podle ustanovení o náhradě škody způsobené provozem dopravních prostředků. V případě škody na zavazadle přepravovaném odděleně dopravce nahradí škodu podle ustanovení o náhradě škody při přepravě věci.12 Cestujícího se týká § 2553 odst. 3 NOZ, v němţ stojí, ţe musí cestující uplatnit práva vzniklá z § 2553 odst. 1 a 2 NOZ bez zbytečného odkladu. Neučiní-li tak nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, ţe právo nebylo uplatněno včas.
11 12
viz § 2479 NOZ Dle § 764 občanského zákoníku dopravce odpovídal podle ustanovení o odpovědnosti při přepravě nákladní
15
2.2.4 Smlouva o provozu dopravního prostředku Podle § 2582 NOZ se při uzavření této smlouvy poskytovatel provozu dopravního prostředku zavazuje přepravit zásilku dle objednávky a k tomu účelu provést jednu či více předem určených cest dle určení objednavatele za úplatu. Je zároveň povinen zabezpečit způsobilost dopravního prostředku k cestám, které jsou předmětem smlouvy. Podstatné části smlouvy tvoří určení smluvních stran, dopravního prostředku a provozu (cesty nebo doby k jejímu vykonání), dále i závazek poskytovatele k přepravě nákladu a závazek k úplatě osobě, která si přepravu objednala. Tato smlouva nachází vyuţití zvláště v mezinárodních vztazích, ale i v tuzemsku. Platí pro všechny druhy vozidla. V námořní a letecké dopravě je tato smlouva označována jako charter.
2.3Rozdíl mezi smlouvou o přepravě věci a smlouvou zasílatelskou Při přepravě věci je nutné uvědomit si práva a povinnosti spojená se smlouvou o přepravě věci a smlouvou zasílatelskou před tím, neţ bude jedna ze smluv uzavřena, protoţe mezi nimi můţeme najít významné rozdíly. Pro velké spediční firmy je obvyklé, ţe vydávají své vlastní všeobecné obchodní podmínky,13 ale takové samozřejmě nesmí být v rozporu s kogentními ustanoveními účinné právní úpravy ani s mezinárodními úmluvami týkajícími se přepravy. „Obecně platí, ţe předá-li příkazce (objednavatel budoucí přepravy či odesílatel) přepravu k jejímu obstarání (zajištění) zasílateli, nejde mezi nimi o přepravní smlouvu, ale zjevně o smlouvu zasílatelskou. Případná odpovědnost zasílatele pak - aţ na níţe uvedené výjimky – vychází z jeho pozice jako zprostředkovatele (zde komisionáře) přepravy, a proto pro ni nelze pouţít ustanovení vyplývající z přepravní smlouvy.“14
13
Např. Svaz spedice a logistiky České republiky, pro které je standardem pouţívání Všeobecných zasílatelských podmínek. 14 PERNICA, Petr aj. Doprava a zasílatelství, Praha: ASPI Publishing, 2001. ISBN 80-86395-13-8, str. 351, 352
16
Je tedy třeba pečlivě rozlišovat, zdali se zasílatel zavazuje přepravu věci obstarat, nebo zdali se zavazuje věc přepravit. Tato terminologie rozhoduje o tom, jestli smluvní strany uzavírají smlouvu zasílatelskou (obstarání přepravy), anebo smlouvu o přepravě věci (přeprava věci). Z řečeného plyne, ţe zasílatelská smlouva je typem smlouvy komisionářské.15 Souvislost mezi smlouvami dosvědčuje i odkaz v § 2482 NOZ na pouţití ustanovení o komisi, kterými se zabývá § 2455 aţ § 2470 NOZ. Tento závěr plyne téţ z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 488/2010 ze dne 10. 10. 2012, jehoţ právní věta zní: „Zatímco smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje za úplatu přepravit věc (zásilku), smlouva zasílatelská je druhem smlouvy komisionářské a touto smlouvou se zasílatel zavazuje nikoliv přepravit věc, ale obstarat přepravu věci. Jde tedy o typ smlouvy obstaravatelské.“ Dalším rozdílem, který bude pro přepravu v praxi podstatný, je, ţe zasílatel příkazci neodpovídá za škodu vzniklou na zásilce během její přepravy, ale pouze za škodu vzniklou v rámci obstarávání přepravy, tedy např. za výběr osoby, která přepravu následně uskuteční.
3. Smlouva o přepravě věci Smlouva o přepravě věci je v současnosti vymezena v § 2555 odst. 1 NOZ následujícím způsobem: „Smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje odesílateli, ţe přepraví věc jako zásilku z místa odeslání do místa určení, a odesílatel se zavazuje zaplatit dopravci přepravné.“ Pro smlouvu o přepravě věci se v praxi většinou pouţívá pojem „přepravní smlouva“.
3.1 Uzavření smlouvy O uzavření smlouvy pojednávají §§ 1731 aţ 1745 NOZ. Jedná se o obecnou úpravu uzavírání smluv a tento výklad lze pouţít i na smlouvu o přepravě věci. 15
viz§ 2455 OZ: „Komisionářskou smlouvou se komisionář zavazuje obstarat pro komitenta na jeho účet vlastním jménem určitou záleţitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu odměnu.“
17
Prvním krokem k vzniku smlouvy je návrh na uzavření smlouvy. Ten je od § 1731 NOZ označováni jako „nabídka“, proto vyuţijme tohoto pojmu. Z nabídky musí být zřejmý úmysl navrhovatele určitou smlouvu uzavřít. Aby se jednalo o nabídku, musí obsahovat podstatné náleţitosti smlouvy tak, aby mohla být uzavřena jednoduchým a nepodmíněným přijetím, pokud z ní plyne vůle navrhovatele být smlouvou vázán. Jak jiţ bylo poznamenáno dříve, návrh na uzavření smlouvy o přepravě věci můţe mít ústní i písemnou formu. V prvním případě je, ale sloţité cokoli prokázat, došlo-li by ke sporu. Jestliţe bude nabídka učiněna ústně, musí být přijata bezodkladně, ledaţe z jejího obsahu či okolností, za nichţ se stala, plyne něco jiného. To samé platí i pro písemnou nabídku, pokud byla předloţena přítomné osobě. Pokud byla učiněna směrem k osobě nepřítomné, musí být přijata ve lhůtě, která je určena nabídkou. Rozlišujeme dva druhy nabídky: odvolatelnou a neodvolatelnou. Rozdělení má význam, pokud dochází ke zrušení či odvolání nabídky, kdy zrušit lze oba druhy nabídky. § 1737 NOZ stanoví, ţe zrušit neodvolatelnou nabídku lze v případě, pokud zrušovací projev dojde druhé straně současně s nebo před doručením nabídky. Odvolat lze pouze nabídku odvolatelnou. I to má však svá specifika, např. nemůţeme odvolat odvolatelnou nabídku ve lhůtě určené pro její přijetí, pakliţe si toto právo nevyhradíme. Odvolání musí bezpodmínečně proběhnout před tím, neţ druhá strana odeslala přijetí nabídky. Nabídka zaniká účinností jejího odmítnutí, případně smrtí či omezením svéprávnosti16 jedné ze smluvních stran, pokud je to z nabídky či povahy a účelu uzavírané smlouvy zřejmé. Nabídka je přijata, pokud osoba, které je učiněna, s nabídkou včas projeví souhlas. Jestliţe odpověď obsahuje dodatky nebo jiné změny, původní nabídka je povaţována za odmítnutou a je nahrazena nabídkou novou. Dodatky neměnící významně smlouvu jsou ale přípustné a povaţují se za akt přijetí, neohradí-li se proti nim bez zbytečného odkladu navrhovatel. Ten můţe všem změnám předejít tím, ţe přijetí nabídky s dodatkem nebo odchylkou předem vyloučí. Nabídka se povaţuje za přijatou i v případech pozdního přijetí, pokud navrhovatel uzná, ţe přijetí povaţuje za včasné. Nabídku lze přijmout dokonce i jednáním, tzv. konkludentní způsob uzavření smlouvy, z něhoţ přijetí plyne. Přijetí nabídky je účinné v okamţiku, kdy
16
dle § 16 NOZ se svéprávnosti, tedy způsobilosti právně jednat, nikdo nemůţe vzdát
18
k jednání došlo, bylo-li provedeno včas. V takovém případě je uzavřena smlouva, neboť: „Smlouva je uzavřena okamţikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti.“17
3.2 Subjekty smlouvy V jiţ uzavřené smlouvě o přepravě věci vystupují následující subjekty: příjemce, čili adresát zásilky, dopravce, osoba uskutečňující přepravu, a odesílatel, zpravidla osoba objednávající přepravu. Objednavatelem přepravy můţe být za jistých okolností i příkazce, subjekt zasílatelské smlouvy, který jedná jakoţto zástupce odesílatele. Podobně můţe dopravce svěřit proces přepravy zásilky jinému dopravci. V takovém případě se původní dopravce nazývá „smluvní“ a dopravce fyzicky přepravující zásilku se označuje dopravce „skutečný“.18Vyuţít lze sluţeb aţ několika skutečných dopravců po sobě. Na tomto místě vyvstává otázka, kdo odpovídá za závazky vyplývající z přepravní smlouvy. Odpověď nalezneme v § 2579 NOZ: „Spojí-li se k provedení přepravy několik dopravců, mohou přepravní řády stanovit, který z dopravců a za jakých podmínek za přepravu odpovídá.“ Vyskytují se i případy, kdy je zásilka přepravována několika dopravci as kaţdým z nich je uzavírána samostatná smlouva.19
3.2.1 Dopravce Dopravce je podle zákona o silniční dopravě fyzická nebo právnická osoba provozující silniční dopravu. Závazkem dopravce vyplývajícím ze smlouvy o přepravě věci je přepravení věci z místa odeslání do místa určení. Mezi jeho další povinnosti patří potvrdit odesílateli na jeho ţádost 17
§ 1745 NOZ PERNICA, Petr aj. Doprava a zasílatelství, Praha: ASPI Publishing, 2001. ISBN 80-86395-13-8, str. 359 19 Prof. JUDr. Karel Marek, CSc. Smlouva zasílatelská, smlouva o přepravě věci, smlouva o provozu dopravního prostředku. In: Oficiální stránky odborného právnického časopisu české advokacie [online]. ©2014 [cit. 201503-21]. Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/smlouva-zasilatelska-smlouva-o-preprave-veci-smlouvao-provozu-dopravniho-prostredku?browser=mobi. 18
19
převzetí zásilky. Takovéto potvrzení musí mít písemnou formu. Dopravce je dále povinen respektovat během přepravování pokyny objednavatele, případně na jeho ţádost přepravu přerušit. Stane-li se to, musí však dopravci nahradit uţ vynaloţené náklady. Jinak je dopravce povinen zásilku doručit, pokud zná příjemce přepravované zásilky. Jestliţe je ve smlouvě stanoveno, ţe dopravce musí před vydáním zásilky uskutečnit inkasní úkony, pouţijí se dle § 2560 odst. 2 NOZ přiměřeně ustanovení o dokumentárním inkasu.20Dopravce musí dle § 2558 OZ provést přepravu do místa určení s odbornou péčí a v ujednané době, a nebyla-li ujednána, tak bez zbytečného odkladu. Odborná péče je zmíněna v § 5 odst. 1 NOZ, v níţ se u příslušníka určitého povolání předpokládá vyšší neţ průměrná úroveň znalostí, která je s jeho pozicí spojena.21Takto zkušeným dopravcem můţe být podnikatel podnikající na základě koncesované ţivnosti, např. provozovatel taxisluţby. Mezi základní dopravcova práva patří především právo na zisk přepravného a zástavní právo k zajištění dluhu, přičemţ jeho zástavní právo má přednost před ostatními zástavními právy, pokud je jimi zásilka zatíţena. Také má právo zásilku na účet odesílatele prodat, hrozí-li bezprostřední hrozba škody na zásilce, a není-li čas počkat na pokyny odesílatele. Uţívaným právem je moţnost vydat vlastní smluvní přepravní podmínky, např. k stanovení poţadovaného tarifu.
3.2.2 Odesílatel Odesílatel je osoba uzavírající s dopravcem přepravní smlouvu dle § 2555 NOZ. Jinak řečeno, odesílatelem je fyzická či právnická osoba, která posílá zásilku příjemci, a to osobně či prostřednictvím jiné osoby. Odesílatel zpravidla bývá i vlastník movité věci, jíţ se smlouva týká, ale nemusí jím být. Odesílatelem můţe být v určitých případech i dopravce, za podmínky, ţe vyuţívá sluţeb jiného, skutečného, dopravce. Stejně jako dopravce, i odesílatel má povinnost potvrdit dopravci na jeho ţádost objednávku přepravy. Forma potvrzení musí být bez výjimky písemná. Další povinností odesílatele je poskytnout dopravci údaje o obsahu zásilky a jeho povaze, aby mohl dopravce přepravu 20
viz§ 2699 NOZ:„Při dokumentárním inkasu se obstaravatel inkasa vůči příkazci zavazuje vydat třetí osobě dokumenty, zaplatí-li tato osoba proti vydání dokumentů určitou peněţní částku, nebo provést před vydáním dokumentů jiný inkasní úkon, a příkazce se zavazuje zaplatit obstaravateli inkasa odměnu.“ 21 Jedna z obecně právních zásad ochraňující slabší stranu
20
bezpečně uskutečnit. Je-li k provedení přepravy potřeba zvláštní listina, je nutné, aby ji odesílatel dopravci vydal. Patrně nejpodstatnější povinností odesílatele je zaplatit dopravci přepravné za jeho sluţby. Základním právem odesílatele plynoucím ze smlouvy je udávat pokyny dopravci. Můţe tak např. přepravu během jejího trvání za náhradu přerušit, či poţadovat, aby byla přeprava zásilky provedena ve stanovené lhůtě.
3.2.3 Příjemce Příjemcem se rozumí příjemce přepravované zásilky. Je to koncový subjekt, u kterého by měla přeprava skončit. Osobu příjemce můţe dopravce znát, pak mu zásilku doručí, anebo nemusí a příjemce si zásilku na místě určení vyzvedne. Součástí smlouvy můţe být povinnost příjemce před vydáním zásilky zaplatit určitou částku dopravci. Práva ze smlouvy nabývá příjemce zásilky, poţádá-li o vydání zásilky po jejím doručení, nebo po uplynutí smluvené doby. Přijetím na něho přechází i právo na náhradu škody na zásilce a stává se ručitelem odesílatele za pohledávky dopravce ze smlouvy týkající se přepravy převzaté zásilky.22 Neručí pouze, pokud dokáţe, ţe o pohledávkách nevěděl a ani o nich vědět nemusel. Povinnosti příjemci si mohou stanovovat i prodejny ve vlastních obchodních podmínkách. Často se pro příjemce jedná o zaplacení přepravného, stvrzení převzetí zásilky podpisem nebo překontrolování, jestli zásilka není zjevně poškozena. Pokud je, obvykle tuto skutečnost musí příjemce nahlásit, např. telefonicky či vyplněním příslušného formuláře. Na pozdější reklamace uţ totiţ nemusí mít právo. Příjemce by také měl mít na paměti, ţe dopravce či prodávající nejsou povinni kontrolovat jeho totoţnost, tzn., ţe dopravce můţe vydat zásilku na sjednaném místě i jiné osobě.
22
viz§ 2562 NOZ
21
3.3 Náležitosti smlouvy Smlouva o přepravě věci musí, podobně jako jiné smlouvy, obsahovat podstatné náleţitosti. Jakmile se na nich smluvní strany dohodnou, můţe dojít ke vzniku smlouvy. Mezi podstatné náleţitosti smlouvy o přepravě věci patří závazek dopravce k přepravě věci, závazek odesílatele zaplatit přepravné, určení přepravované věci, dále místa odeslání a místa určení a vymezení smluvních stran. Náleţitostmi přepravní smlouvy se jiţ zabýval i soud:„I kdyţ jde o smlouvu konsenzuální, je zřejmé, ţe smluvní strany musí vţdy přesně vymezit zásilku i místo odeslání a určení. Rámcové vymezení (květiny, N. – A., Č. r. – Č. L. a P.) není pro přepravní smlouvu dostačující.“23Nelze tedy pouţívat nepřesná označení, i kdyby šlo o jiţ zavedenou přepravu. Obecně se dá říci, ţe čím jednoznačnější údaje jsou poskytnuty, tím lépe, protoţe se jimi předchází nejasnostem a problémů z nich vznikajícím. Pro místa odeslání a určení, která byla zmíněna v rozsudku, to znamená např. uvedení přesné adresy, pro určení smluvních stran např. kromě jmen i uvedení dat narození.
3.4 Odpovědnost a náhrada škody Z poměrně podrobně upravené oblasti náhrady škody v NOZ jednoznačně vyplývá odpovědnost smluvních stran, a to hlavně na straně dopravce. I na smlouvu o přepravě věci se vztahuje zásada „Pacta sunt servanda“, neboli „Smlouvy se mají dodrţovat“. Porušením této zásady se obecně zabývají § 2913 a § 2914 NOZ. Odpovědnost dopravce za škodu je při přepravě zásilky jednou ze stěţejních otázek v oblasti závazkových vztahů. Obecná úprava odpovědnosti za škodu je upravena v § 2894 a násl. NOZ. Zásilka má vţdy určitou vyjádřitelnou hodnotu a náleţí určité osobě. U odpovědnosti dopravce za škodu nerozhoduje míra zavinění, nýbrţ výsledek porušení právní povinnosti.
23
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2704/2009 ze dne 25. 11. 2009
22
Funguje tedy na principu objektivní odpovědnosti24 s následnou moţností liberace. Liberačními důvody se rozumí okolnosti vylučující protiprávnost škodného jednání. Dopravce, který přepravuje zásilku, nese podnikatelské riziko právě v odpovědnosti za škodu, která můţe během přepravy vzniknout. Náhradu škody vzniklé třetí osobě upravuje NOZ, kde uvádí, koho lze za poškozenou třetí osobu povaţovat. Poškozeným je ten, jehoţ zájmu mělo splnění porušené smluvní povinnosti zjevně slouţit.25 V okamţiku převzetí zásilky přebírá dopravce odpovědnost za její úplnou či částečnou ztrátu anebo za její poškození. Je povinen nahradit škodu vzniklou na zásilce v době od jejího převzetí aţ do jejího vydání příjemci. To neplatí, pokud škodu nemohl odvrátit vynaloţením odborné péče. Dopravce je této odpovědnosti zproštěn, pokud poškození nebylo vyvoláno jeho nedbalostí. Právní předpis myslí na případy, kdy škodu způsobil odesílatel, příjemce nebo vlastník zásilky, nebo např. kdy je škoda způsobena přirozeným úbytkem. Kromě této odpovědnosti dopravci vzniká také povinnost k přezkoumání zjevného stavu zásilky a obalového materiálu. Jestliţe nalezne vadu, musí ji zaznamenat do nákladního či náloţného listu, byly-li vydány. Tím se zprostí povinnosti nahrazovat škodu způsobenou právě vadným obalem. Pokud na vadu neupozorní, má ještě moţnost dokázat, ţe vadu nemohl při převzetí zásilky poznat. I v takovém případě se povinnosti k náhradě škody zprostí. V případech nedbalostní ztráty nebo zničení zásilky ovšem musí nahradit cenu, kterou zásilka měla v době, kdy ji převzal. Při poškození nebo znehodnocení zásilky pak nahrazuje rozdíl mezi cenou v době převzetí a cenou současnou, kdyby tedy zásilka škodu neutrpěla. Při této příleţitosti je vhodné zmínit, ţe jakoukoli vzniklou škodu musí dopravce oznámit. Zpravidla ji bude hlásit odesílateli, ale někdy i příjemci, pokud ten jiţ nabyl právo na vydání zásilky. Neohlásí-li škodu, a to bez zbytečného odkladu, nahrazuje škodu ještě tímto způsobenou.
24
rozdíl oproti staré právní úpravě, viz§ 420 odst. 3 ObchZ: „Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáţe, ţe škodu nezavinil.“ 25 Mgr. Stanislav Servus a Mgr. Alena Šíchová. 95539. Náhrada škody za porušení smluvní povinnosti a její limity. In: EPRAVO.CZ [online]. ©2014 [cit. 2015-03-21]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/nahrada-skody-za-poruseni-smluvni-povinnosti-a-jeji-limity-95539.html.
23
Škodu nemusí dopravce vyrovnávat, pokud není právo na náhradu škody uplatněno do šesti měsíců ode dne převzetí zásilky, anebo do šesti měsíců ode dne, kdy měla být doručena, nebyla-li zásilka převzata, a dopravce současně namítne, ţe bylo právo uplatněno opoţděně. Jestli nemůţe dopravce dokončit přepravu pro skutečnosti, za něţ nenese odpovědnost, má naopak on nárok na poměrnou část přepravného. Přepravní řády nemohou omezit povinnosti dopravce k náhradě škody způsobenou úmyslně nebo z hrubé nedbalosti.
3.5 Přepravní dokumenty Dokumenty související s přepravou byly v textu zmíněny jiţ v předcházející kapitole. Jejich význam je v oblasti přepravy posílen skutečností, ţe smlouva o přepravě věci sama o sobě nevyţaduje písemnou formu. Tyto tzv. přepravní doklady tím pádem bývají jedinou písemností mající se smlouvou souvislost a de facto mohou být jediným důkazem o jejich uzavření.
3.5.1 Nákladní list Nákladní list je definován jako přepravní doklad o uzavření smlouvy o přepravě věci nebo ţivých zvířat jako vozové zásilky.26 Tento dokument doprovází zboţí během trvání přepravy. Vydání nákladního listu není povinné, ale např. v mezinárodní přepravě se s ním v praxi setkáváme často a jeho neexistence je spíše výjimkou. Slouţí jako důkazní listina uzavření smlouvy o přepravě věci, dále obsahuje informace o přepravované zásilce a při skončení přepravy dosvědčuje předání zboţí stanovenému příjemci. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Odo 799/2001, ze dne 23. 10. 2002 je nákladní list: „… důkazem nejenom o uzavření přepravní smlouvy, ale téţ i důkazem o jejím obsahu, jehoţ součástí (náleţitostí) je téţ označení odesílatele jeho jménem a adresou. Tvrdí-li dopravce, ţe odesílatelem zásilky je jiná osoba, neţ která je jako odesílatel označena v nákladním listě, spočívá důkazní břemeno o tomto tvrzení na dopravci.“ 26
§ 2 nařízení vlády č. 1/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou dráţní nákladní dopravu
24
Nákladního listu existuje více druhů: nákladní list, který vyuţívá tuzemská ţelezniční a silniční doprava, nákladní listy spjaté s leteckou (označovaný AWB) a nákladní listy, které se uplatňují v mezinárodní silniční (označovaný CMR) a mezinárodní ţelezniční dopravě (označovaný CIM). Nákladní list je vystaven odesílatelem, vyplňuje ho však i dopravce. V námořní dopravě je průkazní listinou o existenci smlouvy náloţný, nikoli nákladní list (označovaný konosament).27 Protoţe dokument nalezneme v tolika oblastech dopravy, mění se příslušně i jeho obsahové náleţitosti. Zatímco náleţitosti ţelezničního nákladního listu obsahují např. ţelezniční stanici určení nebo číselný údaj o tom, v jakém voze se zboţí nachází, nákladní list uzavřený v rámci mezinárodní silniční dopravy např. stanovuje potřebné pokyny pro celní jednání. Přesto by v kaţdém nákladním listu měly být zakotveny alespoň základní, podstatné náleţitosti, jako je označení smluvních stran, tedy odesílatele a dopravce, označení příjemce, datum vystavení nákladního listu, údaje o zásilce (např. jeho váha a mnoţství) a místo určení.
3.5.2 Náložný list Od nákladního listu je třeba rozlišovat list náloţný. Náloţný list není přepravní doklad, nýbrţ cenný papír, se kterým je spojeno právo poţadovat na dopravci vydání zásilky (v souladu s obsahem náloţného listu).28 Lze jím nahradit potvrzení o převzetí zásilky. Náloţný list se dá vydat na řád (jméno osoby oprávněné je uvedeno v listině, ta jej ale můţe volně převést na jinou osobu zákonem stanoveným postupem), na jméno (oprávněná osoba je uvedena v textu listiny, ale převoditelnost cenného papíru je omezena nebo zcela vyloučena, stanoví-li tak zákon) nebo na doručitele (v listině není specifikována osoba majitele a oprávněnou osobou je drţitel cenného papíru). Vydání náloţného listu není nutné ze zákona, ale můţe být sjednáno smluvně. Podle § 2572 odst. 2 NOZ musí náloţný list obsahovat alespoň: jméno dopravce, jeho bydliště nebo sídlo; jméno odesílatele, jeho bydliště nebo sídlo; označení, mnoţství, váhu a objem 27
PEPRNÝ, Aleš a Ladislav STEJSKAL. Mezinárodní obchod. Brno: Mendelova univerzita, 2011. ISBN 97880-7375-541-6, str. 114 - 119 28 viz§ 2572 NOZ
25
přepravovaných věcí; formu náloţného listu; místo určení; místo a vydání náloţného listu a vše musí být stvrzeno podpisem dopravce. Pokud to forma náloţného listu vyţaduje, je uvedena i osoba, na jejíţ jméno či řád je náloţný list vydán. Forma cenného papíru rozhoduje i o jeho převoditelnosti. Jde o obsahové náleţitosti ne podobné informacím uvedeným v nákladním listu. To vyplývá i z funkcí obou dokumentů, které, jak jiţ bylo řečeno, zastupují formu písemného uzavření smlouvy o přepravě věci. Pokud je náloţný list ztracen nebo zničen, dopravce vydá odesílateli náhradní. Je tedy oprávněn k vydání náloţného listu. Po vydání náloţného listu jiţ nesmí přepravu přerušit nikdo jiný, neţ osoba oprávněná k tomu podle náloţného listu. Stejně tak jiţ po vydání náloţného listu nemá právo na vydání zásilky jiná neţ dokumentem oprávněná osoba.
3.6 Zvláštní druhy přepravy Obvyklá přeprava osob a věcí si vystačí s obecnou úpravou obsaţenou v NOZ, ale existují i jiné speciální druhy přepravy. Rozdíl spočívá v přepravovaném předmětu samotném, často vyţadujícím odlišný způsob manipulace, jiné doklady a osvědčení a také bezpečnostní opatření. Následující podkapitoly stručně popíší dva vybrané případy takovýchto druhů přeprav.
3.6.1 Přeprava odpadu Významným předpisem zabývajícím se přepravou odpadu je zákon č. 185/2001 Sb., zákon o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen zákon o odpadech), jehoţ působnost se vztahuje na nakládání s odpady kromě odpadních vod, odpadů z drahých kovů, radioaktivních odpadů a mrtvých těl zvířat, která uhynula jiným způsobem neţ poráţkou, případně usmrcených z důvodu vymýcení nákazy zvířat.29 Zákon definuje odpad jako kaţdou
29
viz§ 2 odst. 1 zákona odpadech
26
movitou věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl či povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů.30 S odpadem smí nakládat pouze k tomu oprávněná osoba. Důraz je kladen na ochranu lidského zdraví a ţivotního prostředí, proto je potřeba dbát na oddělení nebezpečného odpadu od běţného. Nebezpečný odpad se dále musí označovat a balit podle zvláštních právních předpisů.31 Přeshraniční přepravě odpadů se uvedený zákon věnuje v §§ 53 aţ 60, v nichţ uvádí, ţe odpad vzniklý v České republice se v ní také přednostně odstraňuje. Zakazuje přeshraniční přepravu odpadů do České republiky za účelem jeho odstranění s výjimkou stavu nouze sousedních států. Zákon ve velké míře odkazuje na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 ze dne 14. června 2006 o přepravě odpadů a spíše jej doplňuje. Nařízení je co do obsahu poměrně rozsáhlé, proto se mu práce nebude příliš věnovat. Lze ale uvést alespoň některé stěţejní ustanovení, např: „Hlavním a rozhodujícím cílem a předmětem tohoto nařízení je ochrana ţivotního prostředí, přičemţ jeho dopady na mezinárodní obchod jsou podruţné.“32 Vztahuje se na přepravu odpadů mezi členskými státy, dováţených z a do třetích zemí nebo pouhým průjezdem přes území členských států. Formou odkazů na další směrnice a předpisy definuje termíny druhu: odpad, nebezpečný odpad, odstraňování apod. K přepravě odpadů je vyţadováno předchozí písemné oznámení a teprve po něm musí být mezi oznamovatelem a příjemcem uzavřena smlouva o vyuţití nebo odstranění oznámeného odpadu.
3.6.2 Přeprava zvířat Svá specifika má dále třeba přeprava zvířat. Předně je nutno říci, ţe zvíře v účinné právní úpravě jiţ není povaţováno za věc, jako tomu bylo dříve.33 Další charakteristika a také rozdělení zvířat do kategorií se NOZ věnuje v §§ 1046 aţ 1049. Vzhledem k přepravě se nicméně musíme obrátit k jinému předpisu, a to předpisu č. 166/1999 Sb., zákon o veterinární 30
viz§ 3 odst. 1 zákona o odpadech § 11 a 12 zákona č. 157/1998 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích, ve znění pozdějších předpisů; Evropská dohoda o mezinárodní silniční dopravě nebezpečných věcí - ADR (Ţeneva 1957), vyhlášená ve Sbírce zákonů pod č. 64/1987 Sb.; Řád pro mezinárodní ţelezniční dopravu nebezpečného zboţí (RID) 32 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 33 viz§ 494 NOZ 31
27
péči a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen veterinární zákon), jehoţ aktuální znění nabylo účinnosti 1. 1. 2015. Oddíl veterinárního zákona s názvem Přemístění a vnitrostátní přeprava zvířat podává o přepravě zvířat podrobnosti. Jedná se např. o povinnost chovatele, od něhoţ je zvíře přemísťováno, získat veterinární osvědčení k přemístění zvířete do shromaţďovacího střediska nebo přemístění pokusného zvířete. Dokument se vydá pouze, pokud byly provedené zdravotní zkoušky, případně očkování, a jestliţe je zvíře označeno a evidováno podle plemenářského zákona.34 Osvědčení platí 72 hodin, není-li stanoveno jinak a provází zvíře po celou dobu přepravy aţ do místa určení. Přeprava, včetně nakládání a vykládání se provádí za dozoru pověřené osoby, často přímo chovatele. K přepravě lze vyuţít dopravní prostředky, které odpovídají poţadavkům § 7 odst. 3. Můţeme zmínit potřebu bezpečnosti či dezinfekce. V následujícím paragrafu jsou stanoveny povinnosti pro oprávněného dopravce, které vyplývají z výše uvedeného. Opět lze namátkou vybrat např. potřebu vhodných dopravních prostředků, průvodních dokladů a zajištění bezpečí přepravovaných zvířat. Přeshraniční přepravou zvířat se zabývá oddíl 2 v rámci hlavy IV. K němu jen v rychlosti uveďme důleţitost stanovišť veterinární hraniční kontroly. Mimo ně nemohou zvířata, ale ani ţivočišné produkty, dováţené z třetích zemí vstoupit na území České republiky. Stanoviště kontrolují hlavně doklady a totoţnosti kontrolovaného zboţí.
4. Mezinárodní přeprava Mezinárodní přepravou rozumíme přepravu, jejíţ místo odeslání a místo určení se nachází v různých státech. Existuje i moţnost, ţe místa odeslání i určení se nacházejí v témţe státě, nicméně část dopravy se uskutečňuje v zahraničí. Omezování přepravy hranicemi jednotlivých států je v dnešní době stěţí moţné. V Evropské unii je volný pohyb zboţí jedním ze základních cílů pro fungování společného trhu a nezáleţí na tom, jestli se provádí pouze po souši, vodě nebo kombinovaně.35Je-li přeprava provedena
34
viz§ 6 odst. 3 veterinárního zákona PEPRNÝ, Aleš a Ladislav STEJSKAL. Mezinárodní obchod. Brno: Mendelova univerzita, 2011. ISBN 97880-7375-541-6 , str. 121 uvádí: „Za kombinovanou dopravu se povaţuje přeprava nákladů v téţe přepravní jednotce nebo silničním vozidle s vyuţitím několika druhů dopravy, kde nedochází k přepravě zboţí (nákladů), ale pouze přepravní jednotky nebo silničního vozidla.“ 35
28
pouze jedním z uvedených prostředků, např. motorovým vozidlem, jedná se o tzv. unimodální přepravu. Pokud se prostředků vyuţije více, hovoříme o přepravě multimodální.36 Mezinárodní přepravu zajišťují následující druhy dopravy: ţelezniční, letecká, silniční, námořní (ta se provozuje jako liniová nebo trampová)37, multimodální a kombinovaná. Oblasti přitom často čerpají z jiných právních předpisů. Mezinárodní letecká nákladní doprava se opírá o soubor předpisů a postupů označovaných jako TACT,38 mezinárodní ţelezniční doprava o Úmluvu o mezinárodní ţelezniční přepravě – COTIF a Jednotné právní předpisy pro smlouvu o mezinárodní ţelezniční přepravě – CIM. Práce se bude trochu podrobněji zabývat pouze jedním druhem mezinárodní přepravy a to přepravou silniční, přesněji řečeno silniční nákladní přepravou. Její předností je relativní rychlost, dostupnost, operativnost a přizpůsobivost změnám poptávky.39 Nejprve je nezbytné stanovit, jakým právním řádem se bude vztah mezi účastníky přepravní smlouvy řídit. V případě, ţe jsou účastníci příslušníky členských států EU, bude rozhodné nařízení Evropského parlamentu a rady č. 593/2008 (Řím I). Pokud nebudou oba příslušníci z členských států EU, bude rozhodující případná existence mezinárodní smlouvy, jeţ by tuto otázku řešila. V opačném případě aplikujeme ustanovení zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.
4.1 Úmluva CMR V oblasti mezinárodní silniční nákladní dopravy je pro určení práv a povinností účastníků rozhodující zvláště Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě CMR40 (dále jen Úmluva CMR) v českém právním řádu publikovaná jako vyhláška č. 11/1975 Sb. Úmluva CMR nabyla účinnosti dnem 2. července 1961.
36
ROZEHNALOVÁ, Naděţda. Právo mezinárodního obchodu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010. ISBN 978-80-7357-562-5, str. 506 37 PEPRNÝ, Aleš a Ladislav STEJSKAL. Mezinárodní obchod. Brno: Mendelova univerzita, 2011. ISBN 97880-7375-541-6, str. 120 uvádí, ţe trampová doprava se oproti liniové provozuje bez vymezené přepravní oblasti, stanoveného jízdního řádu a dopravné se sjednává podle trţní situace 38 z označení „The Air Cargo Tariff“ 39 PERNICA, Petr aj. Doprava a zasílatelství, Praha: ASPI Publishing, 2001. ISBN 80-86395-13-8, str. 268 40 z označení„Convention Marchandise Routière »
29
Úmluva CMR představuje stěţejní předpis v oblasti mezinárodní silniční nákladní dopravy, a to hlavně při řešení otázek odpovědnosti za škodu dopravcem během přepravy či z hlediska právního institutu promlčení. Česká socialistická republika se stala smluvním státem této úmluvy dne 3. prosince 1974. K dnešnímu dni existuje 55 smluvních států úmluvy. Vrcholným orgánem pro rozvoj mezinárodní silniční dopravy je Mezinárodní silniční unie – IRU. Úmluva CMR platí na kaţdou smlouvu o přepravě zásilek silničním vozidlem, pokud místo převzetí a místo dodání zásilky leţí ve dvou různých státech, přičemţ alespoň jeden z těchto států musí být smluvním státem této úmluvy. Výjimku rozsahu platnosti představují přepravy v rámci poštovních úmluv nebo třeba přepravy mrtvol. Všechna ujednání, která se přímo či nepřímo odchylují od ustanovení této úmluvy, hlavně jejího ustanovení č. 41 odst. 1, jsou neplatná a právně neúčinná. Pokud není zásilka vydána do 30 dnů po uplynutí dohodnuté lhůty, je moţné ji povaţovat za ztracenou. V případě, ţe lhůta sjednána nebyla, do 60 dnů. Úmluva CMR řeší otázky: odpovědnosti dopravce při uţití jiných osob k přepravě a jeho odpovědnosti za škodu vzniklou na zásilce; reklamace nároků z přepravní smlouvy a případně promlčení těchto nároků; pravomoci soudů při řešení sporů; přepravy prováděné několika dopravci po sobě.
4.1.1 Nákladní list CMR Podobně jako ve vnitrostátní přepravě, i v oblasti mezinárodní silniční přepravy je nákladní list (označovaný nákladní list CMR) věrohodným dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy. V případě, ţe obsahuje nedostatky, byl ztracen či z nějakého důvodu chybí, neohroţuje platnost a existenci přepravní smlouvy. Tento list se vystavuje ve třech původních vyhotoveních, které jsou podepsané dopravcem i odesílatelem. Pokud je třeba zásilku naloţit do více vozidel nebo se jedná o různé druhy zásilky, mají obě smluvní strany právo poţádat o vystavení tolika nákladních listů, kolika vozidel bude pouţito nebo kolik druhů zásilek se mělo nakládat.
30
Nákladní list CMR musí obsahovat obvyklé a dříve uvedené údaje o: místu a datu vystavení; jménu a adresu smluvních stran; místu a datu převzetí zásilky a místu jejího určení; povaze přepravované věci; ale i druhu obalu; počtu kusů; hrubé váze zásilky; nákladech za přepravu; pro mezinárodní přepravu podstatných pokynů k proclení a skutečnosti, ţe přeprava podléhá ustanovením této úmluvy.
4.1.2 Smluvní strany Dopravce při uţití Úmluvy CMR odpovídá jak za jednání svých zástupců a pracovníků, tak i za jejich moţné opomenutí. Dále odpovídá za všechny ostatní osoby, které při provádění přepravy jakýmkoliv způsobem figurují. Kromě odpovědnosti dopravce za osoby vzniká také povinnost dopravce k přezkoumání správnosti údajů v nákladním listu o správném mnoţství a označení, dále i kontrola zjevného stavu zásilky a obalového materiálu. Pokud dopravce nemá dostatečné prostředky k přezkoumání výše uvedených skutečností, zapíše do nákladního listu
výhrady
i s odůvodněním. Odesílatel odpovídá dopravci za škody způsobené osobám nebo na provozních prostředcích či jiných zásilkách z důvodu vady obalového materiálu. Všechny náklady s tímto související také připadají k úhradě odesílateli. Zároveň má povinnost připojit k nákladnímu listu doklady k celnímu jednání, popř. další informace, o které dopravce poţádá. Dopravce není povinen zkoumat správnost a dostatečnost daných údajů. Odpovědnost u odesílatele dále spočívá při vzniku nepřesností nebo neúplností údajů. Jedná se zejména o údaje uvedené v článku 6 odst. 1 písm. b), d), e), f), g), h), a j) Úmluvy CMR, dále i o údaje v článku 6 odst. 2 Úmluvy CMR. Nepřesnosti či neúplnosti všech ostatních údajů, které vydal odesílatel pro vystavení nákladního listu nebo za účelem jejich záznamu v nákladním listu, hradí také. Odesílatel je také povinen nahlásit dopravci přesnou povahu nebezpečí, pokud si přeje přepravit nebezpečnou zásilku, a sdělit i potřebná bezpečnostní opatření.41
41
čl. 22 odst. 1 Úmluvy CMR
31
4.1.3 Pojištění CMR Pojištění odpovědnosti za škodu dopravce a další připojištění mají velké výhody pro jejich široký rozsah. Kromě standardních případů se můţe vztahovat i na nakládku a vykládku zboţí určeného k přepravě, na přepravu rychle se kazícího zboţí, např. ovoce, a přepravu nebezpečného zboţí, kromě výbušnin a třaskavin. Silniční dopravce sjednává pojištění z důvodu, ţe na přepravovaném nákladu vznikne škoda. V případě nešťastné náhody tedy pojišťovna oprávněné poţadavky přepravce uhradí. Taktéţ uhradí pojišťovna náklady řízení o náhradě škody, ergo náklady na soudní spor. Územní platnost pojištění při vnitrostátní dopravě spadá na území České republiky, při mezinárodní dopravě na území Evropy s výjimkou států bývalé Jugoslávie, bývalého Sovětského svazu a asijské části Turecka. V některých případech, kdy je zásilka vzácnější nebo je dopravce opatrnější a pečlivější lze sjednat další připojištění. Připojistit se lze např. při přepravě výbušnin a třaskavin, na škody vzniklé odcizením, čili pohřešování či loupeţ, při přepravě ţivých zvířat.
4.2 Dohoda ADR Je nezbytné dále upozornit na Evropskou dohodu o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí - ADR42 (dále jen Dohoda ADR), publikovanou jako vyhláška č. 64/1987 Sb. Vyuţití této dohody není rozsáhlé a četné jako v případě Úmluvy CMR, přesto je důleţitým právním předpisem. Doprava jako taková patří k nejčastějším a k nejrizikovějším operacím, které jsou s nebezpečnými věcmi prováděny od finální produkce aţ po vyuţití u konečného spotřebitele. Riziko spojené s moţností havárie při přepravě nebezpečných látek je velmi vysoké. Největší procento přepravy těchto látek nese silniční doprava, dále ţelezniční a letecká minimálním podílem.
42
z označení„Accord européen relatif au transport international des marchandises Dangereuses par Route“
32
Pojmem nebezpečné věci se dle Dohody ADR rozumí látky a předměty, jejichţ „přeprava je dohodou ADR zakázána nebo dovolena, a to pouze z podmínek v ní předepsaných.“43 Pod touto definicí je ale komplikované si jakoukoli fyzickou věc představit. Naštěstí lze nalézt jiné vymezení pojmu v zákonu o silniční dopravě: „Nebezpečné věci jsou látky a předměty, pro jejichţ povahu, vlastnosti nebo stav můţe být v souvislosti s jejich přepravou ohroţena bezpečnost osob, zvířat a věcí nebo ohroţeno ţivotní prostředí.“44 Těchto řádově desetitisíce nebezpečných látek můţe zejména způsobit zranění či usmrcení ţivých organismů. Nejedná se pouze o toxické, chemické či radioaktivní látky, ale i tlakové nádoby, průmyslové odpady a látky, které mohou explodovat, hořet či šířit infekci. Všichni účastníci přepravy nebezpečných látek musí být řádně poučeni o manipulaci a přepravě dle stupně nebezpečnosti daných látek v různých podmínkách. Předpis ADR podrobně specifikuje nakládání s nebezpečnými látkami během mezinárodní silniční přepravy. Dále existují další předpisy, které řeší stejnou otázku při přepravě ţelezniční dopravou (RID), leteckou přepravou (manuál ICAO a manuál IATA) a námořní přepravou (IMDG Code).
4.2.1Smluvní strany Dopravce je v rámci ADR povinen: přesvědčit se o tom, ţe je nebezpečné věci k přepravě povoleno přepravovat; zkontrolovat veškerou dokumentaci k přepravě; vizuálně prověřit, zda není dopravní prostředek i náklad bez viditelných závad; přesvědčit se o datu zkoušky cisternových vozidel, výměnných nástaveb, kontejnerů a přepravních prostředků; zabezpečit školení a platné osvědčení osob, které přepravu provádějí; zajistit povinnou výbavu řidiče včetně výstraţných tabulek a značek; prověřit těsnost a funkčnost obalového materiálu; provést všechna opatření v případě nehody vozidla nebo dodrţet předpisy týkající se nakládky, vykládky a manipulace. Pokud dopravce zjistí nesplnění zákonných poţadavků pro přepravu, nesmí zásilku přepravit do doby odstranění nedostatků. Závada zjištěná během přepravy se musí co nejrychleji
43 44
viz kapitola 1.2, část 1, Dohoda ADR viz§ 22 odst. 1, předpis č. 111/1994 Sb., zákon o silniční dopravě
33
zadrţet vzhledem k bezpečnosti dopravního provozu. Po splnění platných předpisů můţe přeprava pokračovat. Odesílatel je uveden v přepravním dokladu a jeho jménem je podána zásilka k přepravě. Zásilka musí odpovídat poţadavkům dohod, předpisů a ustanovení o přepravě nebezpečných věcí. Odesílatel dále musí: ověřit relevanci zařazení a připuštění nebezpečných věcí k přepravě; předat dopravci kompletní informace o povaze přepravované věci; pouţít pouze adekvátní obalové materiály, které jsou pro povahu této přepravy schválené a vhodné; řídit se poţadavky kladenými na způsob odeslání a omezení přepravy; zajistit správné označení vyprázdněných nevyčištěných obalů a dopravních prostředků, resp. zajistit, aby obaly byly uzavřeny a zabezpečeny tak, jako by se jednalo o plné; učinit případná opatření v případě vyuţití sluţeb jiných účastníků přepravy; být informován o povaze zásilky, pokud jedná z pověření třetí osoby; správně nebezpečné věci zabalit a obaly označit; označit dopravní prostředky; zajistit školení osob figurujících v přepravě; vyplnit nákladní list apod.
4.2.2 Ostatní subjekty Při nakládání s nebezpečnými látkami hraje důleţitou roli bezpečnost a profesionalita všech osob, které s nimi přímo či nepřímo disponují. Kromě odesílatele, přepravce a příjemce zásilky se na přepravě podílí i nakládce. Ten je zejména povinen zkontrolovat bezpečnost obalů, zda jsou dodrţovány zákonné normy a dodrţet zákazy společné nakládky. Balič musí dodrţovat základní poţadavky na podmínky balení či společného balení. Zároveň musí zásilku správně označit nápisy a bezpečnostními značkami. Plnič má velkou úlohu při plnění cisteren, zkoušek cisternových vozidel a bezpečnostních prvcích a označení cisteren. Mimo jiných povinností musí plnič: prověřit technický stav cisteren a jejich výstroje; plnit cisterny pouze nebezpečnými látkami, které jsou pro přepravu schválené, a dodrţet nejvyšší dovolený stupeň plnění. Dalším účastníkem přepravy nebezpečných věcí je provozovatel cisternového kontejneru nebo přemístitelné cisterny, jehoţ povinností je dodrţovat všechny poţadavky pro konstrukci, 34
výstroj, zkoušky a označení cisteren. Má také na starosti jejich údrţbu a provádění mimořádných kontrol. Bezpečnostní poradce, který musí úspěšně sloţit zkoušku schválenou pro tento účel, je ze zákona jmenován kaţdým podnikem, jehoţ činnost zahrnuje i přepravu nebezpečných věcí či je delegován nakládáním s nimi. Poradci pomáhají zabraňovat rizikům pro osoby, věci a ţivotní prostředí, které přepravou nebezpečných látek mohou vzniknout. Zároveň připravují roční zprávy pro management podniku a pro orgán místní či veřejné zprávy, který se přepravou nebezpečných látek zabývá. V rámci bezpečnosti musí být roční zprávy uchovávány minimálně po dobu pěti let a musí být k dispozici v případě vyţádání národních orgánů.
5. Srovnání účinných a předcházejících předpisů 5.1 Změny v české právní úpravě Novela občanského zákoníku z roku 1964 přijatá jako zákon č. 509/1991 Sb. představovala kompromis mezi zastaralým právním pojetím poznamenaným tehdejší politickou, společenskou i hospodářskou situací a vytvořením zcela nového, moderního předpisu. Přesto neodstranila prvky socialistického právního systému. OZ nadále procházel četnými novelizacemi upravujícími zásady dle evropských standardů a směrnic Evropské Unie. Od současné úpravy si odborníci slibovali hlavně příklon k evropskému právnímu myšlení, coţ kromě jiného vycházelo z potřeby jednou provţdy opustit socialistické právo. Jedním ze zdrojů inspirace se moţná překvapivě stal i nepřijatý občanský zákoník z roku 1937. Mezi další prameny lze jednoznačně řadit také mezinárodní předpisy a nadnárodní projekty. Návrh NOZ sledoval obnovení pojetí občanského zákoníku jako kodexu soukromého práva a neměl dále představovat nástroj řízení společnosti. Naopak se měl zasadit o prosazení svobody člověka.
35
V souvislosti s přijetím NOZ bylo zrušeno mnoţství stávajících předpisů včetně ObchZ a OZ z roku 1964, přičemţ jednotlivé právní oblasti byly zahrnuty do jednotného dokumentu. Části právních úprav byly do NOZ přejaty téměř nezměněné, část prošla přepracováním a některé instituty jsou zcela nové (např. pacht). NOZ je zaloţen na principu jednotnosti a přehlednosti, coţ se projevuje nejen jeho rozdělením do pěti částí, ale i strukturou jednotlivých ustanovení. Sice se v plném rozsahu nepodařilo dodrţet zásadu, ţe paragraf bude obsahovat maximálně dva odstavce,45 ale snaha o kvalitní uspořádání je neoddiskutovatelná. Oproti původnímu OZ je NOZ moderní, mění terminologii a snaţí se ulehčit soukromoprávní jednání. To se projevuje tím, ţe úprava smluv není rozdělena do několika předpisů, jako tomu bylo dřív. Smluvní typy jsou v současnosti souhrnně zapsány v NOZ a pouze při nutnosti přesné úpravy je odkázáno na jiné, např. podzákonné právní předpisy.46NOZ se tímto krokem snaţí vyřešit problém dvojkolejnosti práva. To je mimo jiné případ přepravních smluv, které byly rozděleny mezi OZ, kam patřila smlouva o přepravě nákladu a osob, a ObchZ, do níţ se řadila smlouva zasílatelská a o přepravě věci. Jednak se přepravní smlouvy nacházely v odlišných prvních předpisech a vymezení smlouvy o přepravě nákladu a smlouvy o přepravě věci nebyla zcela jednoznačná. Mohla tak vyvstat otázka, jakým právním předpisem se řídit. Zrušení OZ a ObchZ tento problém vyřešilo. Kromě uvedeného příkladu se ale duplicitní úprava týkala např. i smlouvy kupní a smlouvy o dílo.
5.1.1Smluvní právo Všeobecná ustanovení o závazcích47 se vyznačují oproti předcházející úpravě větší flexibilitou. Značná část paragrafů je dispozitivního charakteru a tedy dává do rukou smluvních stran moc upravit si do jisté míry zapsaná pravidla. Jako příklad lze uvést např. § 1744 NOZ o přijetí nabídky chováním, z něhoţ akceptace jasně vyplývá. V souvislosti s přijetím nabídky je zajímavé zmínit i § 1743 NOZ, dle něhoţ: „I pozdní přijetí nabídky má účinky včasného přijetí, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu alespoň ústně vyrozumí osobu, které nabídku učinil, ţe přijetí povaţuje za včasné, nebo se začne chovat ve shodě 45
viz např. § 2382 NOZ viz zmíněné odkazy na přepravní řády v rámci smlouvy o přepravě věci 47 Hlava I, část čtvrtá – relativní majetková práva, NOZ 46
36
s nabídkou.“ Opět tak postačuje chování, na rozdíl od § 43c odst. 3 OZ, který uvádí, ţe i pozdní přijetí má účinky včasného přijetí: „jestliţe navrhovatel o tom bez odkladu vyrozumí osobu, které byl návrh učiněn, a to ústně nebo odesláním zprávy.“ Další rozdíly v obecném pojetí smluvního práva můţeme najít i v oblasti změn uţ uzavřených smluv. Tedy porovnáváme-li platný a starý OZ. Zatímco OZ jasně stanovil, ţe písemně uzavřená dohoda lze změnit nebo zrušit opět jen písemným způsobem,48NOZ tuto povinnost ruší a dovoluje měnit obsah právního jednání i v jiné formě, např. ústní. Tato dispozice můţe být nicméně stranami vyloučena a platí pouze pro ujednání, která písemnou formu striktně nepoţadují.49 V tomto ohledu se účinná úprava opírá o staré ustanovení ObchZ, který tutéţ moţnost dovoloval v § 272odst. 2, byť je text v současnosti jinak formulován. Tento příklad opětovně poukazuje na duplicitní právní úpravu OZ a ObchZ. Rozpor obou uvedených pravidel odstranil aţ NOZ. Změny se dotýkají i ustanovení o neplatnosti právních jednání. V § 582 NOZ stojí, ţe pokud není právní jednání učiněno ve formě dojednané stranami nebo v souladu se zákonem, je neplatné, ledaţe strany vadu dodatečně zhojí. Výjimku zhojení přitom stará ustanovení neznala. Dle § 40 odst. 1 OZ dříve jasně platilo, ţe takovéto právní jednání, před úpravou označované jako právní úkon, je neplatné bez jakékoli moţnosti následného zákroku. Absolutně neplatné je právní jednání, pokud je v rozporu s dobrými mravy. Apel na poctivost a mravy je v NOZ patrný a podstatný, protoţe omezuje nové pravomoci svěřené do rukou smluvních stran a zajišťuje, aby se větší flexibilita ve smluvním právu nedala příliš zneuţít. Jednou ze zásad soukromého práva je ochrana slabší smluvní strany, převáţně spotřebitele, ale tím se v souvislosti s přepravními smlouvami není nutno zabývat. O ochraně před zneuţitím postavení podnikatele se zmiňuje § 433 odst. 1 NOZ, přičemţ následující odstavec popisuje, kdo se za slabší stranu povaţuje. V rámci smlouvy o přepravě věci se tato informace můţe vztáhnout např. na obchodní podmínky, které se podnikateli zabývajícími se přepravou velmi často uţívají. NOZ si tuto spojitost uvědomuje a věnuje se moţnému zneuţití obchodních podmínek v § 1753. V něm stojí, ţe ustanovení obchodních podmínek, která se nedala druhou stranou rozumně očekávat, jsou neúčinná, pokud s nimi
48 49
viz§ 40 odst. 2 OZ viz§ 564 NOZ
37
tato strana vysloveně nesouhlasila.50 Toto pravidlo platí nejen pro neočekávaný obsah smlouvy, ale i pro její formu, nebo např. způsob vyjádření obsahu. V praxi to znamená, ţe podnikatel nesmí na podstatné informace záměrně pouţít malé písmo apod., aby tím slabší smluvní straně „vnutil“ zdánlivě výhodnou nabídku. Ekvivalentní ochranu poskytuje pro případ smluv uzavíraných adhezním způsobem § 1800 NOZ, v němţ stojí, ţe doloţka pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná, je neplatná. A to hlavně, pokud je pro slabší smluvní stranu zvláště nevýhodná. ObchZ vzpomínal na obchodní podmínky v § 273. V paragrafu je dovoloval pouţít jako část obsahu smlouvy, stejně jako nyní NOZ, ale více se jimi nezabýval. OZ o obchodních podmínkách zmínil v § 53a odst. 3, v oddílu o spotřebitelských smlouvách. Zde pouze stálo, ţe obchodní podmínky musí být spotřebiteli poskytnuty ve formě, která umoţňuje archivaci a reprodukci. Před smluvní odpovědnost v současné úpravě pamatuje na náhradu škody, pokud nejsou povinnosti stran dodrţeny. NOZ na rozdíl od minulé praxe můţe k náhradě při porušení smluvní odpovědnosti připojit nejen úhradu vzniklých nákladů, ale i ušlého zisku. Škodu lze nahrazovat
při
porušení obvyklých
povinností,
např.
při
porušení
tajemství
nebo bezdůvodného neuzavření smlouvy, jejíţ uzavření jiţ bylo pravděpodobné. Náhradu újmy se NOZ obecně snaţí uchopit lépe neţli jeho předchůdce a věnuje se mu podrobněji. Současně s tím posiluje postavení poškozeného a rozšiřuje moţnosti nápravy. Rozlišuje se porušení dobrých mravů, způsobující aţ neplatnost jednání, porušení zákona, smluvní povinnosti a dále škodu z provozní činnosti, způsobené několika osobami, zvířetem, škodu z provozu dopravních prostředků apod.51 Porušení ze zákona se vyznačuje odpovědností, pokud došlo k zavinění. V porušení smluvní povinnosti, jak jiţ bylo dříve řečeno, můţe vystupovat i odpovědnost objektivní a na zavinění se nehledí. Hradit škodu lze peněţně, nebo uvedením do předešlého stavu. Zatímco ObchZ předpokládal náhradu v penězích a uvedení v předešlý stav dovoloval, jestliţe si o něho smluvní strana vysloveně poţádala,52NOZ se vydává opačnou cestou. „Škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře moţné, anebo ţádá-li o to poškozený, hradí se škoda v penězích.“53 To samozřejmě platí v případě, ţe je uvedení do původního stavu moţné. Zpravidla se to děje při poškození věcí. Původního stavu lze dosáhnout např. opravou nebo koupí nové věci. 50
převzato ze Zásad mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT, pravidlo čl. 2.20 § 2909 aţ 2950 NOZ 52 § 378 ObchZ 53 § 2951 NOZ 51
38
OZ při určení výše škody na věci vychází z trţní ceny v době jejího poškození.54NOZ oproti tomu rozlišuje různé důvody a způsoby vedoucí k poškození a můţe náhradu o to navýšit. Např. pokud škůdce poškodí věc ze svévole nebo škodolibosti, nahradí poškozenému cenu zvláštní obliby.55 Latinsky se tato cena označuje termínem „pretium affectionis“ a vyjadřuje sentimentální hodnotu vlastníka k věci. Institut ceny zvláštní obliby je významný hlavně v případech, kdy má věc v očích vlastníka velikou hodnotu, ale z trţního pohledu je bezcenná, např. kdyţ se jedná o osobní artefakty jako nenahraditelné fotografie či dopisy. Nejvyšší správní soud České republiky rozhodl, ţe„…cena zvláštní obliby nemůţe býti
diktována
ryze
hospodářským
nebo
hmotným
zájmem
nabyvatele,
nýbrţ ţe předpokladem, aby mohlo býti uznáno na cenu zvláštní obliby, je zjištění nabyvatelovy touhy míti věc proto, ţe má k věci té určily osobní, morální vztah.“56 Dle důvodové zprávy plní tento druh náhrady škody jak reparační tak satisfakční funkci. Otázky náhrady škod a odpovědnosti se bude v přepravě týkat hlavně osoby dopravce a ten by s nimi měl být seznámen. Informace o změnách nalezneme i v podrobné důvodové zprávě NOZ. K všeobecným ustanovením o závazcích uvádí, ţe oproti minulému zákonnému stavu NOZ dodrţuje pojmosloví a nezaměňuje např. slova závazek a dluh nebo právo a nárok, coţ se v minulosti stávalo. NOZ se projevuje zásadou, ţe na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné neţ jako na neplatné. Důkazem je např. § 1726 NOZ: „Povaţují-li strany smlouvu za uzavřenou, ač si ve skutečnosti neujednaly náleţitost, jiţ měly ve smlouvě ujednat, hledí se na projev jejich vůle jako na uzavřenou smlouvu, lze-li, zvláště s přihlédnutím k jejich následnému chování, rozumně předpokládat, ţe by smlouvy uzavřely i bez ujednání této náleţitosti…“ Zajímavé je, ţe inspiraci pro toto ustanovení můţeme dle důvodové zprávy nalézt v německém právním systému, přesněji v § 155 německého občanského zákoníku. Důvodová zpráva se podrobněji věnuje jiţ diskutovaným obchodním podmínkám. Ty se dají v případě dlouhodobých smluvních závazků jednostranně měnit, za předpokladu, ţe si strany
54
§ 443 OZ § 2969 odst. 2 NOZ 56 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 1937 (SJS) 16875/36 55
39
takovou moţnost ujednají uţ při uzavíraní smlouvy. Rizika z toho plynoucí se NOZ pokouší limitovat dalšími ustanoveními. Dále se nepřejímá pravidlo § 574 odst. 2 OZ o neplatnosti dohod, jimiţ se někdo vzdává práv, která mohou vzniknout teprve aţ v budoucnosti. § 1755 NOZ stanovuje, ţe se nepřihlíţí k tomu, kdyţ se strana vzdá námitky proti platnosti smlouvy. NOZ zde tentokráte nepřijímá právní úpravu německou, ale rakouskou, přesněji § 937 ABGB. Obecná ustanovení o účincích smlouvy, § 1759 aţ § 1763 NOZ, charakterizují povinnosti vyplývající ze smlouvy jako relativní právní poměr, tzn., zdůrazňují, ţe smlouva zavazuje pouze smluvní strany a vůči jiným osobám působí jen v případech stanovených zákonem. Opírají se o zásady UNIDROIT57 a další právní úpravy jiných zemí, např. francouzské a italské. Dle důvodové zprávy se zákoník inspiruje zásadami UNIDROIT i dále, v § 1764 aţ § 1766 NOZ, které se zabývají změnami okolností po uzavření smlouvy. Předcházející stav počítal se změnou okolností pouze ve smlouvě budoucí, tedy § 289 aţ § 292 ObchZ, a smlouvě o uloţení věci, tedy § 516 aţ § 526 ObchZ. V současnosti platí výhrada změny okolností pro všechny typy smluv. Obsah smlouvy budoucí uţ navíc nemusí být přesně vymezen, stačí obecně. A opět v jejím případě není zákonem stanovena nutnost písemné formy, coţ je patrnou změnou oproti ObchZ, který v § 289 odst. 2 výslovně poţaduje, aby smlouva budoucí písemnou formu měla. V terminologii smluvního práva se nahradil termín „návrh na uzavření smlouvy“ pojmem „nabídka“, coţ i lépe odpovídá výrazu oferta.58
5.1.2 Změny ve smlouvě o přepravě věci Smlouva o přepravě věci byla do platné úpravy převzata bez podstatných změn. Přepravní smlouvy byly upraveny v OZ. Obsahovaly oddíl o přepravě osob a také o přepravě nákladu, a to v § 765 aţ § 771. Tato úprava je však povrchního charakteru, poněkud 57
UNIDROIT je nezávislou mezivládní organizací, jejíţ cílem je sledovat potřeby a metody pro modernizaci a harmonizaci soukromého a zejména obchodního práva jak státu tak skupin států 58 z latinského „offerre“, čili „nabízet“
40
podrobněji se zabývá pouze odpovědností dopravce. Hodně ustanovení z platné úpravy v ní nenajdeme, např. § 2557 odst. 1 NOZ stanovující, ţe „odesílatel poskytne dopravci správné údaje o obsahu zásilky a jeho povaze.“ Je to z toho důvodu, ţe smlouva o přepravě věci, jak ji známe dnes, spadala pod ObchZ, přesněji pod § 610 aţ § 629. § 611 odst. 3 stanovoval, v jakém případě smlouva zaniká, § 612 popisoval náloţný list a § 614 jeho obsahové náleţitosti. Nalezli bychom zde i další povinnosti a práva smluvních stran. A právě z ObchZ je smlouva o přepravě věci přejata. Rozdíly můţeme spatřit v systematickém uspořádání a změnách spíše formulačního charakteru. V NOZ nalezneme všechny podstatné prvky smlouvy o přepravě: základní ustanovení, odpovědnost, přepravné, náloţný list apod., tentokráte jsou ale jednotlivé části vyznačeny a např. ustanovení o náloţném listu mají vlastní pododdíl. Do pojetí smlouvy o přepravě věci v podání ObchZ promluvil i OZ, z něhoţ se přejal význam přikládaný jednotlivým přepravním řádům. Přepravní řády např. mohou upravovat podmínky náhrady majetkových a nemajetkových újem s výjimkou újmy na zdraví „ve zvlášť odůvodněných případech, kdy potřeba takového omezení pro vnitrostátní přepravu nezbytně vyplývá ze zásad platných pro mezinárodní přepravu.“59Omezení se nemohou vztahovat na případy způsobené úmyslně nebo hrubou nedbalostí dopravce. Dopravce se nicméně můţe vznesením námitky zprostit povinnosti hradit škodu vzniklou při přepravě, pokud není učiněna reklamace do šesti měsíců od plánovaného doručení zásilky.60 Podobná lhůta platí, i pokud není do šesti měsíců vyzvednuta zásilka. Potom ji má dopravce právo dle § 2581 odst. 1 NOZ prodat na účet osoby, která si ji měla vyzvednout. Rozdíl v prvním případě nalezneme v § 771 OZ. Dopravce zde nebyl povinen vznést námitku, protoţe po šesti měsících bez uplatnění právo ihned zanikalo. Druhý případ se v minulosti nevztahoval k přepravě věci. Tuto úpravu lze nalézt v§ 656 odst. 2 OZ vztahujícímu se ke smlouvě o dílo: „Nevyzvedne-li si objednatel věc ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy byl povinen ji vyzvednout, má zhotovitel právo věc prodat.“ Toto ustanovení tedy bylo převzato a upraveno i pro potřeby přepravy věci.
59 60
§ 2579 NOZ viz§2569 NOZ
41
Zásilku lze prodat i v případě bezprostřední hrozby škody na zásilce. Na svépomocný prodej sice předcházející právní úprava pamatovala, ObchZ jej však neobsahoval. Naopak je výslovně stanoven v § 623 odst. 2 OZ. Vzhledem k řečenému se dá tedy poznamenat, ţe přestoţe byla smlouva o přepravě věci přejata z ObchZ, její ustanovení jsou doplněna i pravidly OZ. Příliš nepozměněny zůstaly i ostatní smlouvy související s přepravou. Recipovala se jak smlouva zasílatelská, tak smlouva o provozu dopravního prostředku. V otázce přepravy osob je právní úprava téměř totoţná. Rozdíl můţeme spatřit např. v § 2553 odst. 3 NOZ. Dle tohoto ustanovení musí cestující uplatnit práva podle odst. 1 a 2 - práva cestujícího vůči dopravci vyplývající z přepravních řádů, pokud nebyla pravidelná či nepravidelná doprava provedena včas – do šesti měsíců. Později je soud nepřizná, ale pouze v případě, namítne-li dopravce pozdní uplatnění práva. § 763 odst. 3 OZ proti tomu stanovoval, ţe do šesti měsíců neuplatněný nárok cestujícího rovnou zaniká. Jedná se o ekvivalentní úpravu jako při přepravě věci.
5.2 Změny v úpravě mezinárodní přepravy Obměna předpisů v mezinárodní silniční nákladní dopravě se s nabytím účinnosti NOZ pochopitelně nedala očekávat. Dále jsou významné Úmluva CMR, Dohoda ADR, ale i další, např. směrnice EU 561/2006 upravující povinnosti řidičů a dopravců v rámci Evropské unie. Přesto mělo a stále má i pro mezinárodní přepravu přijetí NOZ následky. Např. je moţné, a velmi zajímavé, aby i ve vnitrostátní dopravě strany smluvně přijaly ustanovení Úmluvy CMR taková, jenţ zkvalitní jejich smluvní vztahy. Jde třeba o vyuţití článků 24 a 26 Úmluvy CMR, které upravují přepravu hodnotných zásilek. Tento způsob vyuţití mezinárodních smluv se jiţ běţně pouţívá v Německu.
5.2.1 Úmluva CMR 19. května 1956 byla v Ţenevě sjednána Úmluva CMR. Kaţdá smlouva o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem Úmluvě CMR podléhá. Podmínkou pro její pouţití je, ţe místo 42
převzetí zásilky a místo jejího dodání dle smlouvy leţí ve dvou různých státech, z nichţ alespoň jeden je smluvním státem Úmluvy CMR. Ačkoliv se vzhledem k dlouholetosti tohoto předpisu dalo očekávat hodně změn, zdroje uvádí pouze jedinou změnu č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. V rámci této práce jsou údaje z této vyhlášky nepouţitelné pro dosaţení cíle, proto ji nebudu více konkretizovat.
5.2.2 Dohoda ADR Přibliţně rok po sjednání dohody CMR byla 30. září 1957 v Ţenevě uzavřena dohoda ADR. Vyhláška specifikuje motorová vozidla, závěsové soupravy v souladu s přepravou nebezpečných věcí a mezinárodní přepravou. Na rozdíl od Úmluvy CMR prošla Dohoda ADR od svého přijetí značným vývojem a prodělala veliké změny. Nejobsáhlejší změnu v minulosti představoval předpis č. 54/1999 Sb., v němţ se všeobecná ustanovení se obohatila o tři podstatné prvky:specifikace pojmu „kus“; IMDG Code,61 čili kodex pro námořní přepravu nebezpečných věcí; ICAO62Technical Instruction, čili pravidla pro leteckou přepravu nebezpečných věcí. V novele je zdůrazňována otázka bezpečnosti. Pracovníci podílející se na přepravním procesu musí absolvovat školení přesně zaměřené na jejich odpovědnost a v dodatcích přílohy B je věnovaná pozornost bezpečnosti, co se manipulace a provozních prvků týče. Osoby musí být vyškolené i v oblastech terminologie, ochranných pomůcek, jednání v případě nesprávného nakládání s látkami apod. Změny v Dohodě ADR nicméně přinesl i rok 2015. Nová úprava Dohody ADR nabyla účinnosti 1. ledna 2015, ale v přechodném období, čili do 30. června 2015, smějí být nebezpečné věci přepravovány i nadále podle předcházejícího znění Dohody ADR, čili znění z roku 2013.
61
zkratka označení „International Maritime Dangerous Goods Code“ zkratka označení„International Civil Aviation Organization“, česky známo jako Mezinárodní organizace pro civilní letectví 62
43
Provedené změny v předpisu jsou velmi specifické, obsahové a vysoce odborného rázu. Můţeme ale zmínit alespoň několik příkladů. Např. do kapitoly 1.1.3.3 - Vynětí z platnosti pro přepravu kapalných pohonných látek přibyla další výjimka, na které se ustanovení Dohody ADR nevztahují. V kapitole 1.2.1 lze najít nové definice, např. pro pojem „uzavřený kontejner pro volné loţené látky“ a dále se mění pojmosloví souvisejících s radioaktivními látkami apod. Právě loţené látky jsou potom důvodem změn i v kapitole 7.
6. Shrnutí výsledků a diskuze Změny, které stále ještě NOZ přináší, jsou značné. V oblasti přepravy sice zůstává hodně ustanovení bez dramatické proměny, ale v oblasti uzavírání, formy či obsahu smluv jsou rozdíly patrné. Nejde však ani tak o četné obsahové změny jako o komplexní pojetí NOZ. Zákoník zrušil přes více neţ 200 právních předpisů a bez pochyby znamenal veliký zásah nejen do právnické a soudní praxe, ale i do kaţdodenního ţivota ţivnostníků a dalších fyzických a právnických osob. Přestoţe přejal nemalou část předcházející právní úpravy, svým pojetím se od ní distancuje a navazuje spíše na prvorepublikové právo, které se snaţí moderně postihnout. Naprosto zásadním krokem se zdá být odstranění obchodněprávní a občanskoprávní duality, která se dotýkala i přepravy. Razantní změnu můţeme vidět uţ v rozsahu. Zatímco OZ obsahoval 880 a ObchZ 775 paragrafů, NOZ jich čítá přes 3000. To je téměř dvakrát tolik, co oba zmíněné předpisy dohromady. Rozšiřuje moţnosti smluvních účastníků, ale zároveň se pokouší chránit jejich zájmy. Jak přínosné změny budou, ukáţe asi aţ dlouholetá praxe. V rámci samotné smlouvy o přepravě je pozitivním krokem eliminace dvojkolejnosti práva. Výhodou je i přehlednější struktura a především jednotnost. Jediné, co NOZ výslovně nepostihuje, jsou práva či povinnosti vyplývající z přepravních řádů, ale to by bylo co do rozsahu asi jenom stěţí proveditelné. Problémy mohlo způsobit zrušení vyhlášky č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu a vyhlášky č. 17/1966 Sb., o leteckém přepravním řádu. Vzhledem k datu jejich přijetí je 44
pochopitelné, ţe nebyly aktuální, zároveň ale činí odkazy na přepravní řády v NOZ poněkud nejasné a zvyšují potřebu přepravních podmínek. S důrazem na smluvní volnost stran je pro dopravce o to významnější zkvalitnit přípravu smluv a dobrá znalost práv a povinností vyplývající z platné úpravy. To bylo na počátku roku 2014 pro firmy s jiţ zaţitými metodami a také vzhledem k rozsahu OZ nepochybně obtíţné. S tímto vědomím bude třeba lépe se odborně připravit a vyškolit pracovníky.63 Do stručného shrnutí změn pro oblast přepravy a dopravy lze zařadit významné obecné principy jako např. povinnost povaţovat právní jednání spíše za platné neţ neplatné; povinnost poctivosti v rámci právní jednání; absolutní neplatnost právního jednání, pokud by bylo v rozporu s dobrými mravy; ochrana slabší strany; volnost v postupu vypracování i uzavírání smluv, tedy dispozitivnost.
63
Pavel Toman. „Nový občanský zákoník zdůrazňuje volnost při uzavírání smluv“. In: Dopravní noviny: týdeník pro dopravu a logistiku. [online]. JUDr. Václav Roubal. ©2014 [cit. 2015-03-21]. Dostupné z: http://www.dnoviny.cz/logistika-spedice/novy-obcansky-zakonik-zduraznuje-volnost-pri-uzavirani-smluv
45
Závěr Přepravní smlouvy vţdy šly ruku v ruce s rozvojem obchodu. V současnosti, kdy je společnost pomocí nejmodernějších technologií dokonale propojena, obchod vzkvétá. Nedotýká se také pouze právnických osob. Kaţdý si dnes můţe objednat nejrůznější druhy zboţí na internetu a to i z velmi vzdálených zemí. Pokroky v dopravě umoţňují přenos takového zboţí pod záštitou přepravních smluv někdy aţ před náš dům a to vše v relativně krátkém čase. Tato bakalářská práce se věnovala právě tomuto druhu smluv, především však smlouvě o přepravě věci. Pokusila se postihnout všechny aspekty smlouvy o přepravě věci, od uzavření po obsahové náleţitosti a také povinnosti a práva z ní plynoucí pro obě smluvní strany a osoby, jichţ se dotýká. Součástí této části práce jsou i zmínka o jedinečných druzích přepravy řídící se speciálními pravidly a popis dokumentů či osvědčení, které nikde jinde neţ ve smlouvě o přepravě nenalezneme. Teoretické jádro bakalářské práce doplňují historické souvislosti přepravy a jejího legislativního řešení v minulosti, okrajově se věnuje mezinárodní přepravě. S charakteristikou a jiţ uvedenými informacemi platné právní úpravy se následně pracuje. Cílem tohoto oddílu práce je porovnat rozdíly mezi účinnou a starou právní úpravou, zjistit, jaká ustanovení se změnila a jak, případně co zůstalo neměnné.
46
Seznam zdrojů
BRINKE, Josef. Úvod do geografie dopravy. Praha: Karolinum, 1999. ISBN 80-7184-923-5. CEMPÍREK, V., KAMPF, R. Nebezpečné zboţí v logistických systémech. Institut Jana Pernera, Pardubice 2004. ISBN 80-86530-22-1 HORKÝ, J. Jak se orientovat v restrukturalizované dohodě ADR. Bezpečnost a hygiena práce, 2002, č. 7, MACHKOVÁ, Hana, Eva ČERNOHLÁVKOVÁ, Alexej SATO aj. Mezinárodní obchodní operace. 6., akt. a dopl.vydání. Praha: Grada Publishing, 2014. ISBN 978-80-247-4874-0 MILETÍN, J. Přeprava nebezpečných věcí podle ADR 2003. Praha: M Konzult s.r.o., 2004 PERNICA, Petr aj.Doprava a zasílatelství, Praha: ASPI Publishing, 2001. ISBN 80-8639513-8 PEPRNÝ, Aleš a Ladislav STEJSKAL. Mezinárodní obchod. Brno: Mendelova univerzita, 2011. ISBN 978-80-7375-541-6 ROZEHNALOVÁ, Naděţda. Právo mezinárodního obchodu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010. ISBN 978-80-7357-562-5
Právnická dvouletka. In: Tomáš Pecina. Iuridictum: encyklopedie o právu[online]. ©2013[cit. 2015-03-15] . Dostupné z: http://iuridictum.pecina.cz/w/Právnická_dvouletka. Prof. JUDr. Karel Marek, CSc. Smlouva zasílatelská, smlouva o přepravě věci, smlouva o provozu dopravního prostředku. In: Oficiální stránky odborného právnického časopisu české advokacie
[online].©2014
[cit.
2015-03-16].
47
Dostupné
z:
http://www.bulletin-
advokacie.cz/smlouva-zasilatelska-smlouva-o-preprave-veci-smlouva-o-provozu-dopravnihoprostredku?browser=mobi. Mgr. Stanislav Servus a Mgr. Alena Šíchová. 95539. Náhrada škody za porušení smluvní povinnosti a její limity. In: EPRAVO.CZ [online].©2014 [cit. 2015-03-21]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/nahrada-skody-za-poruseni-smluvni-povinnosti-a-jejilimity-95539.html. Karel Volný.96906. Cena zvláštní obliby v občanském zákoníku. In: EPRAVO.CZ [online].©2015 [cit. 2015-03-20]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/cenazvlastni-obliby-v-obcanskem-zakoniku-96906.html. Pavel Toman. „Nový občanský zákoník zdůrazňuje volnost při uzavírání smluv“. In: Dopravní noviny: týdeník pro dopravu a logistiku. [online].JUDr. Václav Roubal. ©2014 [cit. 2015-03-21]. Dostupné z: http://www.dnoviny.cz/logistika-spedice/novy-obcansky-zakonikzduraznuje-volnost-pri-uzavirani-smluv. Svaz spedice a logistiky České republiky [online]. ©2014 [cit. 2015-03-18]. Dostupné z: http://www.sslczech.cz/. Výňatek z vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 175/2000 Sb. (Přepravní řád). Dopravní podnik
hlavního
města
Prahy
[online].
©2015
[cit.
http://www.dpp.cz/prepravni-rad-vynatek/
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění Zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě ve znění 64/2014 Sb Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech 48
2015-03-18].
Dostupné
z:
Zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním Nařízení Evropského parlamentu a rady č. 593/2008 (Řím I) Vyhláška č.11/1975 Sb., Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) Vyhláška č. 64/1987 Sb., Evropská dohoda o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (ADR)
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 23 Cdo 2704/2009, ze dne 25. 11. 2009 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 1937 (SJS) 16875/36 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Odo 799/2001, ze dne 23. 10. 2002 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 488/2010, ze dne 10. 10. 2012
49
Seznam použitých zkratek a příloh
ABGB – Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie(Všeobecný zákoník občanský) SOZ - Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ObchZ - Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník OZ - Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník EU – European Union (Evropská unie) CMR – Convention Marchandise Routière(Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě) ADR - Accord Dangereuses Route (Evropská dohoda o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí) UNIDROIT - International Institute for the Unification of Private Law (Mezinárodní ústav pro sjednocení soukromého práva) TACT - The Air Cargo Tariff and Rules (označení pro společný tarif v nákladní letecké dopravě) COTIF - Convention relative aux transports internationaux ferroviaires(Úmluva o mezinárodní ţelezniční přepravě) AWB - Air waybill (označení pro letecký nákladní list)
50
CIM - Contrat de transport international ferrovaire des merchandises (Jednotné právní předpisy pro smlouvu o mezinárodní ţelezniční přepravě zboţí) Řím I - nařízení Evropského parlamentu a rady č. 593/2008
51
