1
2
SLOVNÍK RUMUNSKÝCH SPISOVATELŮ
NAKLADATELSTVÍ LIBRI PRAHA 2001
3
Nakladatelství Libri a autoři děkují za finanční podporu tohoto projektu Ministerstvu kultury České republiky.
© Kolektiv autorů pod vedením Libuše Valentové, 2001 Preface and Introduction © Libuše Valentová, Vitalie Ciobanu, Jiří Našinec, 2001 © Libri 2001 ISBN 80-7277-069-1
4
O
B
S
A
H
Předmluva Seznam zkratek Seznam autorů hesel podle šifer Úvodní studie Rumunská literatura Písemnictví v Moldavské republice – nedílná součást písemnictví rumunského Slovník spisovatelů Poznámka o rumunské výslovnosti Doporučená literatura
5
7 10 11 12 26 33 256 258
6
P
Ř
E
D
M
L
U
V A
Přestože rumunská literatura není u nás tak všeobecně známa jako velké světové literatury – francouzská, německá, ruská, anglická či americká –, získala během posledních dvou staletí pevné místo mezi cizími literaturami překládanými do češtiny. První poznatky o rumunském písemnictví a publicistice se v našich zemích objevily již v polovině 19. století. V této době Čechy, Slováky a sedmihradské Rumuny spojovaly obdobné cíle národní emancipace. Nutnost koordinovaného postupu utlačovaných etnik v mnohonárodnostní rakouské monarchii vyvolávala přirozený zájem o širší vzájemné poznávání, zájem projevující se v humanitních vědách, především ve filologii a historii, vytvářejících morální předpoklady a východiska pro nároky politické. Svědectví o takto zaměřených kontaktech najdeme např. v korespondenci Karla Havlíčka Borovského, který v roce 1846 nabídl sedmihradskému novináři George Bariţiovi pravidelnou výměnu svých Pražských novin za jeho list Gazeta de Transilvania. Význačnou roli v rozšiřování česko-rumunských kulturních styků sehrál profesor Jan Urban Jarník (1848–1928), zakladatel české romanistiky na Univerzitě Karlově (1882), člen-korespondent Rumunské akademie (1879). Napsal několik podnětných jazykovědných studií o rumunštině, stýkal se s rumunskými spisovateli (ve spolupráci s Ioanem Slaviciem pořídil první rumunský překlad Babičky Boženy Němcové) a spolupracoval s folkloristy při sbírání lidové slovesnosti v Sedmihradsku. Ke konci 19. století vyšly i první knižní překlady ze soudobé rumunské literatury: Slaviciova Hospoda u štěstí (Al. Hynek 1889, přeložil F. Pover) a výbor z povídek I. L. Caragiala Hřích a jiné novely (F. Šimáček 1895, přeložil F. K. Hlaváček). Seznamování s rumunským písemnictvím nabylo na intenzitě v příznivém politickém ovzduší po vzniku Československa a uzavření Malé dohody (1920–21). Roku 1927 byl v Praze založen Československo-rumunský ústav, jehož knihovnu pomohl vybavit oddaný přítel naší republiky, historik Nicolae Iorga (1871–1940). Právě v tomto období se ustavila souvislá tradice překládání z rumunské literatury, k níž podstatnou měrou přispěli Jindra Hušková-Flajšhansová (1898–1980), Marie Karásková-Kojecká (1904–1976) a Josef Š. Kvapil (1904–1975), kteří české veřejnosti zprostředkovali seznámení s díly nejvýznamnějších současných spisovatelů ze spřátelené země (Tudor Arghezi, Octavian Goga, Hortensia Papadat-Bengescu, Cezar Petrescu, Liviu Rebreanu,
7
Mihail Sadoveanu). J. Hušková-Flajšhansová (později profesorka na Komenského univerzitě v Bratislavě) již od dvacátých let systematicky představovala rumunskou literaturu a kulturu popularizačními články v brněnských Lidových novinách, a zejména knižně vydanými studiemi s přeloženými ukázkami Rumunští prosaikové v rámci vývoje jednotlivých literárních škol (1927), Moderní rumunské básnictví (překlad eseje jejího bývalého profesora Ovida Densusiana, 1929) a Moderní rumunské drama (1934). Obdobné úsilí ve prospěch vzájemné kulturní výměny vyvíjel také J. Š. Kvapil (po válce spoluzakladatel rumunistiky na Filozofické fakultě v Praze a profesor francouzské literatury na univerzitě v Olomouci), a to jak publikovanými statěmi, např. Přehledem vývoje a směrů současného písemnictví (1938), tak spoluprací s rumunskými filology při propagování české literatury v Rumunsku. Slibně se rozvíjející kulturní vztahy přetrhla druhá světová válka. Československo-rumunský ústav byl německými okupačními úřady uzavřen v srpnu 1944. Po osvobození naší republiky, k němuž přispěla i rumunská armáda (přes padesát tisíc rumunských vojáků padlo na našem území), byly diplomatické styky mezi oběma zeměmi znovu navázány v říjnu 1945 a o tři roky později byla uzavřena Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci (obnovena v srpnu 1968). Ve školním roce 1950–51 se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ustavila rumunistika jako samostatný studijní obor, na němž pod vedením vysokoškolské učitelky a zasloužilé překladatelky Marie Kavkové (1921–2000) vyrostla nová generace překladatelů a popularizátorů rumunské literatury. Překlady uvádělo od poloviny padesátých let především Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (později Odeon), jehož prostřednictvím se čeští čtenáři seznamovali jak se základním fondem rumunské klasiky, tak s výraznými představiteli období meziválečného a poválečného. Básnickou a povídkovou tvorbu současných autorů (Ioan Alexandru, Anatol E. Baconsky, Ana Blandiana, Vladimir Colin, Ovid S. Crohmălniceanu, Mircea Eliade, Modest Morariu, Dumitru Radu Popescu, Titus Popovici, Ion D. Sîrbu, Marin Sorescu, Nichita Stănescu aj.) uveřejňovala od šedesátých do devadesátých let revue Světová literatura. K systematičtějšímu poznávání rumunské literatury významně přispěl Slovník spisovatelů – Rumunsko, vydaný roku 1984 v odeonské edici literárních slovníků z různých zemí světa. Tato dnes již těžko dostupná příručka obsahovala úvodní syntetickou studii z pera Marie Kavkové, přes čtyři sta slovníkových hesel (na jejichž zpracování se podíleli také její bývalí žáci Jitka Lukešová, Jiří Našinec a Libuše Valentová) a chronologický přehled rumunských dějin a písemnictví.
8
Přítomný slovník navazuje na tuto průkopnickou práci, současně ji však z několika hledisek doplňuje a rozšiřuje. Zahrnuje novou tvorbu dříve zavedených autorů, dále spisovatele, kteří se v rumunském literárním životě prosadili od druhé poloviny osmdesátých let, význačnější osobnosti rumunského exilu a poprvé i několik desítek rumunsky píšících literátů z Moldavské republiky. Jako většina prací tohoto druhu je náš slovník jistým výběrem, který si nečiní nárok na úplnost faktů ani na naprostou objektivitu v jejich interpretování. Doufáme však, že naplní cíl, s nímž jsme k tomuto nelehkému úkolu přistupovali, totiž že se stane pobídkou české kulturní veřejnosti, aby věnovala větší pozornost slovesnému umění blízké evropské země, jehož hodnoty si to nesporně zasluhují. Všem uživatelům slovníku budeme vděčni, předloží-li nám své připomínky a názory. Za vypracování hesláře, autorských hesel a úvodní studie o rumunské literatuře v Besarábii zaslouží vřelé poděkování Vitalie Ciobanu a Vasile Gârneţ z Kišiněva, bez jejichž nezištné pomoci by spisovatelé z této oblasti nemohli být do slovníku zařazeni. K doplnění bio-bibliografických údajů vydatnou měrou přispěli vědečtí pracovníci Ústavu literární historie a teorie George Călinesca v Bukurešti, jmenovitě Iordan Datcu, Dorina Grăsoiu, Andrei Nestorescu a Magdalena Popescu, jimž rovněž patří náš upřímný dík. Za přehlédnutí tabulky rumunské výslovnosti děkujeme docentu Jiřímu Felixovi z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Libuše Valentová Jiří Našinec
9
SEZNAM ZKRATEK
Platí pro i adverbia z adjektiv utvořená. ant. autobiogr. b. d. cit. č. d. d. d. dem. div. dram. evr. filoz. franc. hist. hl. d. humor. jaz. kult. lat. lit.
lit. hist. lit. krit. mold. nakl.
antologie autobiografie bez datace citovaný český dílo další díla demokratický divadelní dramatický evropský filozofický francouzský historický hlavní díla humoristický jazykový kulturní latinský literární
pol. pozn. překl. psychol. real. rum. sci-fi sl. sv. teor. univ. vl. jm. zahr. zvl. →
10
literárněhistorický literárněkritický moldavský nakladatelský, nakladatelství polovina poznámka překladatel, -ský psychologický realistický rumunský vědeckofantastický, science fiction slovensky svazek teoretický univerzita, univerzitní vlastním jménem zahraniční zvláště, zvláštní viz
SEZNAM AUTORŮ PODLE ŠIFER
jn lv vitc vg
Jiří Našinec Libuše Valentová Vitalie Ciobanu Vasile Gârneţ
11
Ú V O D N Í
S T U D I E
R U M U N S K Á L I T E R AT U R A (Libuše Valentová) Po č á t k y p í s e m n i c t v í V oblasti jihovýchodní Evropy má rumunská literatura specifické postavení, neboť nenáleží ke slovanské kultuře jako většina literatur v tomto regionu. Geneticky je spřízněna s ostatními románskými literaturami – francouzskou, španělskou, italskou a portugalskou, avšak vyvíjela se daleko od nich a v mnohých směrech odlišně. Důvody jsou rázu historického. Etnogeneze Rumunů proběhla na území starověké Dácie, na sever od dolního toku Dunaje, kde se přibližně na začátku doby železné od Thráků oddělily kmeny Dáků a Gétů a v 1. století př. Kr. se sjednotily pod králem Burebistou. Dácký stát se neustále musel bránit expanzi Říma; ta vyvrcholila za císaře Traiana, jenž si Dácii podrobil roku 106 po Kr. Během následujících asi 170 let, kdy byla Dácie provincií římského impéria, se dácké obyvatelstvo romanizovalo (z jeho původního indoevropského satemového jazyka se kromě některých toponym nezachovaly žádné doklady). Ke konci období stěhování národů, zejména v 6. a 7. století, zasáhly do utváření rumunského národa a jazyka velmi silně slovanské kmeny usazující se v nížinách a podél řek. V rumunštině je dodnes významný podíl slovanského lexika (asi 20 %). První feudální státní útvary (vévodství) na rumunském území sousedily se slovanskými státy, jen ze severozápadu k nim dosahovala rostoucí moc uherské říše – ta již v 9. století obsadila Sedmihradsko. Teprve ve 14. století vznikla dvě samostatná knížectví – valašské (mezi jižními Karpaty a Dunajem) a moldavské (mezi východními Karpaty a Dněstrem). Kultura rumunských zemí byla po celý středověk pevně spjata s Byzantskou říší a se sousedními slovanskými zeměmi. Oficiálním jazykem pravoslavného duchovenstva a knížecích dvorů se stala církevní slovanština, jež tu hrála roli srovnatelnou s latinou v českých zemích. V tomto jazyce vznikaly od konce 14. století první náboženské a dějepisné texty. Střediskem vzdělanosti byly především kláštery (ve Valašsku Vodiţa a Tismana, v Sedmihradsku Prislop, v Moldavsku Neamţ, Putna, Bistriţa a Slatina), v nichž mniši opisovali liturgická díla, apokryfy, hagiografické legendy, byzantské chronografy. Opisy kaligrafa a miniaturisty Ga-
12
vriila Urica, jenž působil v letech 1424–48 v klášteře Neamţ, založily tradici skvostných iluminovaných rukopisů (jeden z nich, Evangeliář manželky Alexandra Dobrého Mariny z roku 1429, je uložen v Bodleyově knihovně Oxfordské univerzity). K nejvýznačnějším literárním památkám v církevní slovanštině patří moldavské kroniky, které byly sepsány na dvoře knížete Štěpána Velikého (panoval 1457–1504), a výchovný spis Naučení Neagoe Basaraba jeho synu Teodosiovi (Ìnvăţăturile lui Neagoe Basarab către fiul său Teodosie, asi 1518–22), v němž vzdělaný valašský panovník shrnul náboženské, politické a etické názory své doby a svého kulturního prostředí, podobně jako jeho současník Machiavelli ve Vladaři. Od počátku 16. století začaly nejprve do Sedmihradska, pak i do Valašska a Moldavska pronikat ideje humanismu a renesance, na jejichž šíření se podíleli vzdělanci, jako byl → N. Olahus. Pod vlivem reformačního hnutí se i přes nepříznivé politické okolnosti (rostoucí turecká expanze) rozvíjelo během 16. století písemnictví v národním jazyce. Prvním dochovaným dokumentem v rumunštině je dopis bojara Neacșa z valašského Câmpulungu brašovskému rychtáři (1521) obsahující informace o pohybu tureckých vojsk; dokládá běžné fungování rumunštiny v jednacím písemnictví i blízkost tehdejší vývojové fáze rumunštiny dnešnímu spisovnému jazyku. Pravděpodobně na začátku 16. století byly v severním Sedmihradsku pořízeny první překlady biblických textů (Žalmů a Skutků apoštolských) do rumunštiny, přesněji do maramurešského nářečí. Z několika středisek knihtisku se v rumunských zemích šířily překlady církevní literatury; nejzáslužnější byla činnost diákona Coresiho, který v Brašově vytiskl devět základních náboženských děl (1559–81). K vytvoření spisovné rumunštiny významně přispěli v následujícím století moldavští kronikáři → G. Ureche a → M. Costin. Průkopníkem umělé poezie se stal koncem 17. století metropolita → Dosoftei. Stará literatura vrcholí v první polovině 18. století dílem mnohostranně erudovaného humanisty → D. Cantemira, moldavskou kronikářskou tradici uzavírá letopis jeho rádce → I. Neculceho. Národní obrození a romantismus Přechod k moderní literatuře představuje v poslední třetině 18. a na počátku 19. století tzv. Sedmihradská škola (Școala Ardeleană) se střediskem v městě Blaj, k níž patřili národní buditelé, jejichž vzdělání zajistila uniatská (řeckokatolická) církev založená v Sedmihradsku brzy poté, co se knížectví octlo pod vládou Habsburků (1697). Učitelé a kněží z okruhu tohoto hnutí, především → S. Micu (Clain), → G. Șincai a → P. Maior, ve svých filologických a historických pracích dokazovali románský původ ru-
13
munského národa a usilovali o jeho politické zrovnoprávnění s ostatními národy obývajícími Sedmihradsko (podle dohody Unio trium nationum uzavřené roku 1437 mezi uherskou šlechtou, hraničářskými Sikuly a saskými měšťany bylo rumunské obyvatelstvo pouhá „plebs valahica“ zbavená politických práv). Představitelé Sedmihradské školy vytvořili průkopnická díla, která až do 19. století umožňovala šíření vzdělanosti ve středních i nižších vrstvách, a to nejen v Transylvánii, ale také ve Valašsku a v Moldavsku; zvláště důležité místo mezi nimi zaujímá první, latinsky psaná mluvnice rumunštiny Základy dákorománského neboli valašského jazyka (1780) od S. Mica a G. Șincaie, dále rumunsko-latinsko-německo-maďarský Budínský slovník (1825) od S. Mica a P. Maiora a rovněž první vědecké zpracování rumunských dějin – Kronika Rumunů a dalších národů (část časopisecky 1806 a 1809, knižně 1853) od G. Șincaie. Literárně nejnadanějším příslušníkem Sedmihradské školy byl → I. Budai-Deleanu, jenž vyjádřil své osvícenské krédo ve směšnohrdinském eposu Cikaniáda (1800–12). Národní hnutí ve Valašsku a v Moldavsku představovali vzdělaní a osvícení bojaři, kteří podporovali školství a osvětu, vydávali noviny a časopisy, pořádali rumunská divadelní představení, přispívali k rozvoji spisovné rumunštiny psaním učebnic, překladatelskou činností i vlastní literární tvorbou. Ve Valašsku k nim patřilo několik členů rodu Văcăresců – → Ienache Văcărescu a jeho synové Alecu (asi 1769-1799) a Nicolae (asi 1785-1825), autoři básní v anakreontském duchu, dále jeden z prvních rumunských dramatiků a pamfletistů Iordache Golescu (asi 1768–1848) a jeho bratr → D. Golescu, zakladatel školy pro nevolníky na panství v Golești a současně autor prvního cestopisu v rumunské literatuře. V Moldavsku byl nejvšestrannějším organizátorem obrozeneckého hnutí a zakladatelem nových institucí → G. Asachi, jehož vlastní literární dílo zahrnuje básně a novely inspirované lidovou mytologií a národní minulostí. Do evropského kontextu se rumunská literatura začlenila s konečnou platností rozšířením romantického hnutí ve 30. a 40. letech 19. století. Nová generace, podle účasti v revoluci 1848 nazývaná „osmačtyřicátníci“ (pașoptiști), usilovala svou vlasteneckou a společensky angažovanou tvorbou o prosazení ideálů sociální spravedlnosti, národní nezávislosti a sjednocení rumunských historických zemí. Její poetika nejčastěji odkazuje k romantismu (zájem o národní historii a o → lidovou slovesnost, tvůrčí spontaneita a individualita, profétismus), ale souběžně s tím i k opožděné recepci klasicismu (osvícenský racionalismus, směřování k vyváženosti a harmonii, pěstování klasických žánrů a versifikace). Propojování romantických postojů s klasicistními formami představuje specifický rys vývoje rumunské literatury od 20. let do 80.
14
