Setkání členů MK Brno se členy Konfederace politických vězňů

Časopis Mladých konzervativců Brno Vážení čtenáři, začal rok 2006, který se mimo jiné ponese ve znamení trojích voleb. Lze proto očekávat, že předvolební kampaň bude probíhat téměř po celou jeho dobu. Už teď je jasné, jakými způsoby se bude socialistická vláda pokoušet korumpovat občany. Masy voličů opět získají milodary formou zvýšení různých příspěvků nebo vytvořením úplně nových, zbytečných a státní kasu zatěžujících dotací. Jako absurdní příklad může sloužit příspěvek prvňáčkům na pastelky. Pevně věřím v to, že si voliči uvědomují, odkud peníze tečou a kde se vzali. Že to nejsou peníze hodného pana Paroubka, který nám všem činí dobrodiní, ale že to jsou peníze loupežníka Paroubka, který nám je vzal z našich pracně vydělaných příjmů. Do nového volebního roku bych vám, vážení čtenáři, rád popřál nejen moudré politiky, ale také moudré spoluobčany, kteří se nenechají podplatit loupeživými politiky. Samozřejmě bych vám také chtěl popřát do nového roku mnoho osobních i pracovních úspěchů a pevné zdraví. Jiří Šilhánek šéfredaktor Pohledu zprava

Citát Rozhodnete-li se nazvat komunistu lhářem, musí se vás nakonec vždy zmocnit pocit marnosti. Jak můžete urazit prase tím, že ho nazvete prasetem? Komunisté se necítí vázáni naší morálkou. Říkají, že jakýkoliv zločin…je morální, pokud pomáhá prosadit věc socialismu.

Ronald Reagan

Internet Stránky Konzervatívného inštitútu M. R. Štefánika. Jedná se o nezávislý slovenský think-tank konzervativní orientace se sídlem v Bratislavě. Zaměřuje se na mezinárodní politiku, problémy evropské integrace, politickou filosofii, náboženství aj.

www.konzervativizmus.sk

Číslo 14, rok 2006

Setkání členů MK Brno se členy Konfederace politických vězňů Dne 21. prosince 2005 jsme strávili příjemný podvečer při diskusi se členy brněnské pobočky Konfederace politických vězňů ČR. Hovořili jsme zejména o podstatě zločinnosti komunismu a o nebezpečí vzniku menšinové vlády ČSSD za podpory KSČM po volbách v červnu 2006.

Volební mámení sociálních demokratů MILAN JULÍNEK Poslední týdny jasně naznačují, že volby do Poslanecké sněmovny se nezadržitelně blíží. Především sociální demokraté nechtějí nic ponechat náhodě a snaží se využít pozice největší vládní strany. Boj o voliče je neúprosný a ČSSD svou programovou prázdnost nahrazuje prostředky, které odkrývají podstatu sociálnědemokratické ideologie. Ve třetím čísle Pohledu zprava (3/2003) publikoval Robert Kotzian článek s názvem Růžová jistota. V tomto článku poukazuje na čtyři praktiky, s jejichž pomocí se sociálnědemokratičtí politici snaží získávat a udržovat své voliče. Mezi tyto praktiky patří maximalizace společenských vrstev, které mohou sociální demokraté kontrolovat, dále masivní výdaje a omezení trhu, spolupráce s odbory a v neposlední řadě korumpování voličů. Na konkrétních případech lze doložit, jak čeští sociální demokraté tyto nástroje pro získávání voličů používají v praxi. Maximalizace společenských vrstev v podstatě znamená snahu vytvořit závislost (nebo alespoň její pocit) občanů na libovůli vlády. To se vládě daří například díky monumentálnímu byrokratickému aparátu či armádě nezaměstnaných (kteří jsou vděční za každé zvýšení životního minima, jež přijde vždy ve „správnou“ dobu), ale také díky obrovskému množství nesmyslných a zbytečných zákonů, kterými vláda naznačuje, že člověk je jen malým dítětem a bez péče státu by se nemohl obejít. Tím vláda poukazuje na svou nepostradatelnost. Pokračování na straně 3

2

POHLED ZPRAVA 2006

Rovná daň je normální RICHARD DUŘPEKT Dnes už snad všichni zhruba víme, co znamená slovní spojení rovná daň. Už nevěříme řečem Špidly či Schrödera o tom, jak ředitel a uklízečka odvedou na daních stejnou částku. Tušíme také, že když se sníží sazba daně, nemusí to znamenat výpadek v rozpočtových příjmech, ale za jistých okolností i opak. V této souvislosti jsme zřejmě již zaslechli pojem Lafferova křivka, která uvedenou skutečnost graficky znázorňuje. Otázkou však stále zůstává, jestli je rovná daň jen nějaký dočasný experiment, módní vlna či přechodné stádium a jestli neexistuje nějaký lepší daňový systém. Anebo je rovná daň přirozená a normální? Již slavný Adam Smith, otec moderní ekonomie, ve svém zásadním díle Bohatství národů definoval čtyři základní požadavky na dobrý daňový systém. První požadavek je spravedlnost. Každý má na daních odvádět úměrně svým příjmům. Tomu rovná daň se svojí rovnou sazbou dokonale vyhovuje, neboť například bohatý zaplatí patnáct procent z milionu, zatímco chudý patnáct procent z deseti tisíc. Úměrnost je tedy bezezbytku dodržena. Druhým požadavkem je určitost. Každému musí být naprosto jasné kolik, jak a kdy má zaplatit. Tento požadavek dnešní složitý systém vůbec nesplňuje. Pokud se zeptáte lidí ve svém okolí kolik a jak platí na daních, pak pokud se nebude jednat o daňové či účetní poradce, většinou nebudou vůbec tušit. Naopak rovná daň je z uvedeného hlediska nejjednodušší možný systém a z toho logicky plyne, že tomuto systému i nejvíce lidí porozumí. Rovná daň tak nejvíce naplňuje požadavek určitosti. Třetí Smithův požadavek je výhodnost. Zní to téměř neuvěřitelně, ale daň by měla být vybírána tehdy, kdy se to poplatníkovi hodí. Pomiňme, prosím, zřejmě přirozenou českou reakci, že nikdy. Dnešní systém podmínku výhodnosti nesplňuje, protože v něm existují různé minimální daně a podobně, kterými občan bývá často

nucen platit daně, i když si žádné peníze nevydělal. A to je přesně smysl tohoto požadavku. Rovná daň zaručuje, že občané a firmy budou platit daně jen ze skutečných peněz, které si vydělali a nikoli z virtuálních příjmů, které jim určí finanční úřad. Posledním požadavkem je úspornost. Daně by měly být promyšleny tak, aby náklady na jejich výběr byly minimální. Toto kritérium je také výtečnou disciplínou rovné daně. Ta je tak jednoduchá, že i náklady na její správu jsou minimální. A to jak z hlediska finančních úřadů, tak z pohledu občanů a firem, které ji musí odvádět. K těmto čtyřem základním požadavkům si můžeme přidat další, které dnes spatřujeme jako důležité. Například neutrálnost daní vůči ekonomice. To znamená, že by daně neměly ovlivňovat spotřebitele v jejich rozhodování, které zboží či služby spotřebovávat. Tomuto požadavky přitom může dostát pouze rovná daň s rovnou sazbou daně z přidané hodnoty. Pokud totiž existuje na některé zboží pětiprocentní sazba a na jiné sazba devatenáct procent, pak se druhé zboží relativně zdražuje a je o něj proto menší zájem než o zboží první. Prvního zboží se pak vyrábí a prodává více než by se ho vyrábělo s rovnou daní a naopak. Spotřebitel je tak daňovým systémem nucen do spotřeby prvního zboží. A protože snížená sazba platí většinou na potraviny, je občan nucen svůj příjem projíst, místo aby jej investoval do dražšího zboží trvalejší hodnoty. Na to pak doplácí především chudší občané, byť se systém s rozdílnými sazbami tváří jako sociální a jdoucí na ruku právě jim. Opak je však skutečností. Na úvodní otázku tohoto článku si teď můžeme v klidu a pravdivě odpovědět. Rovná daň je přirozená a normální. Chápe to stále více vlád různých zemí na celém světě a doufejme, že to brzy pochopí i většina občanů – voličů v Česku. Pak je šance, že budeme mít vládu, která to bude chápat také.

Revoluce, která nebyla JAN KASAL 17. listopadu jsme slavili 16 let od tzv. „sametové revoluce“. Přiznávám se, že nevím, kdo toto označení vymyslel, ale myslím, že obzvlášť z dnešní perspektivy neodráží to, co tehdy skutečně proběhlo. Revoluce je termín označující radikální změnu trvalého a mnohdy i násilného charakteru. To, čeho jsme však mohli být svědkem, bylo jen pokojné a jak se zdá stále více jasně, tak také pouze dočasné předání moci, které mělo umožnit komunistickým silám, aby se přizpůsobily nové situaci. Komunisté odešli víceméně dobrovolně jen proto, aby se mohli v nové síle po čase vrátit. Jde jim o moc stejně jako všem politickým stranám, ale k čemu ji využije zločinná strana, která nikdy neprošla skutečnou reformou? Ale není se čemu divit. To, co je ve své podstatě špatné, lze jen stěží reformovat. To, co je ve své podstatě zcela špatné, je třeba zcela odstranit a když je to nutné, tak i revolucí. Bez důkladné dekomunizace po vzoru německé denacifikace nelze mluvit o žádné revoluční změně od únorového puče 1948. Bezpáteřní pragmatik a miláček národa Paroubek již nyní připravuje komunistům cestičku k moci. Kontinuita amorálnosti bude jistě po zásluze odměněna dobrým volebním výsledkem sociálních demokratů, kteří se v novém obsazení znovu chystají sehrát svou starou roli z února 1948. Národ, který se nepoučil ze své minulosti, je odsouzen k jejímu opakování. Jsou i tací, kteří se domnívají, že zákaz komunistické strany by byl činem proti demokracii. Já se domnívám, že opak je pravdou. Demokracie, která se nebrání proti těm, kteří ji chtějí odstranit, je předurčena k vlastní zkáze. Co znamená opak jasně a pravdivě vystihl pozdější nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels v článku pro časopise Angriff z 30. dubna 1928: „Vstoupíme do říšského sněmu, abychom do zbrojního arzenálu demokracie vnesli vlastní zbraně. Staneme se říšskými poslanci, abychom výmarské smýšlení zničili tím, že ho podpoříme. Když je demokracie tak hloupá, že nám dává k této medvědí službě volné jízdenky a diety, je to její věc... Pro nás je vhodný každý zákonný prostředek, abychom změnili dnešní stav.“ Jak to dopadlo, všichni víme. Proto také říkám, že žádná revoluce zde v listopadu 1989 nebyla. Máme možná poslední šanci dokonat nedodělanou práci - postavit komunisty mimo zákon a dostát tak spravedlnosti.

3

POHLED ZPRAVA 2006

Znárodněné zdravotnictví

Konec regulacím nájmů

JIŘÍ ŠILHÁNEK Situace v našem zdravotnictví je kritická. O tom není pochyb. Podívejme se, jak chce socialistická vláda tento problém řešit. Nejdříve si uvědomme, že nemocnice jsou ekonomický systém. Tento systém má vstupy v podobě plateb od pojišťoven a výstupy v podobě péče o pacienty. Ekonomická teorie a praxe hovoří jasně – ekonomické subjekty jsou nejhospodárnější a nejefektivnější v prostředí, které je co nejblíže dokonalé konkurenci. Socialistická vláda navrhuje následující řešení problému. Nemocnice, která má mít příjmy od pojišťoven, musí být veřejná nezisková organizace. Tento subjekt bude podléhat nejen kontrole, ale i řízení ministerstva zdravotnictví. Tento subjekt nemůže realizovat zisk. Prvním argumentem pro toto „řešení“ je, že pojištění je daň a příjemce by tedy neměl vytvářet zisk (zisk je pro socialistu zřejmě sprosté slovo). Představme si nyní třeba stavební firmu, která staví pro stát. Bude v budoucnu i tato firma nucena být neziskovou organizací? Jen proto, že čerpá peníze daňových poplatníků? Co na to majitelé, kdo jim zaplatí mrtvý kapitál, tedy to, co investovali do oddlužení, do přístrojů, do rekonstrukcí? Kdo zaplatí případnou ztrátu v období chudých let? Dalším argumentem, kterým se socialisté ohánějí, je definice zdraví jako statku, který nemůže být předmětem ekonomického snažení. Proč by nemohlo? Proto, že zdraví máme jen jedno? Co třeba zajištění na stáří, nebo zajištění proti úrazům, nebo třeba i vzdělání? Tyto hodnoty jsou velice cenné a ekonomické subjekty je poskytují kvalitněji a efektivněji nežli stát. Co z nastalé situace vyplývá? Nemocnice transformované v neziskové organizace nebudou v konkurenčním prostředí. Nebude tedy tlak na zlepšování péče. To má jediný důsledek, a to celkové zhoršení a zdražení péče o pacienty. Nemocnice nebude zajímat zisk, tudíž nebude tlak na ekonomickou hospodárnost. Za následek to bude mít opět jen zdražení péče. Dalším důsledkem budou účetní machinace, aby se případný zisk skryl nebo někam odčerpal. To vytváří obrovské korupční prostředí. Socialistické „řešení“ je právě z těchto důvodů naprosto nepřijatelné a katastrofální.

PETR HOSTINSKÝ V České republice je cca 1 100 000 bytů, z toho 747 000 s regulovaným nájemným. Na volný trh tedy připadá pouze asi 350 000 bytů. Za tento stav, kdy jedna skupina obyvatel je na základě pozůstatků z dob minulého režimu zvýhodněna před jinou, která nemá to štěstí a platí tržní nájemné (u bytu I. kat. je v průměru regulované nájemné 1.422 Kč a neregulované 5.665 Kč), může jednoznačně vláda ČSSD. Již v roce 2002 Ústavní soud zrušil cenový výměr a konstatoval protiústavnost tehdejšího stavu. Za celou dobu nebyla vláda schopna připravit a prosadit zákonnou úpravu, která by byla v souladu s Ústavou ČR a hlavně v zájmu všech občanů, jichž se tato problematika dotýká. V důsledku nečinnosti dochází k neustálému poškozování dvou skupin. První, více viditelnou, avšak méně početnou, jsou majitelé nájemních domů, kteří nemohou uplatňovat právo na majetek v plné míře a ze svých kapes dotují bydlení jiných lidí. Druhou, početnější skupinou jsou nájemníci v bytech s regulovaným nájemným. Díky pokřivenému trhu s nájemním bydlením a jeho omezením na pouhých 32% celkové kapacity nájemních bytů jsou ceny samozřejmě daleko vyšší. Dalším negativem je také nízká flexibilita trhu s realitami a mobilita obyvatelstva. Za tento stav, který je nejen nemorální, protiústavní, ale hlavně jednoznačně poškozuje zájmy velmi výrazné skupiny obyvatel je zodpovědná Vláda ČR v čele s ČSSD. Od roku 2002 nebyla schopna reagovat na tuto situaci a udržuje nadále tento nevyhovující stav. Osobně jsem velice zvědav na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případě žalob majitelů bytů. Zajímalo by mě také, jak vláda zdůvodní případná odškodnění, která bude muset majitelům nájemních bytů vyplatit. Pro mě je důvodem buď vrcholná neschopnost a nekompetentnost, a to v tom lepším případě. V tom horším pak úmyslné a záměrné zvýhodňování určité skupiny lidí. Pak by si to ale měli uvědomit ti, kteří na tuto politiku přispívají a jejichž zájmy jsou přehlíženy.

Volební mámení... Pokračování ze strany 1 Co se týče masivních výdajů, za všechna slova postačí zmínit jedno číslo. Za vlády rozhazovačných sociálních demokratů stoupl dluh ČR (prozatím) na úctyhodných 700 miliard a neustále se zvyšuje. Slova ministra financí Sobotky, který prohlašuje snížení schodku rozpočtu o pár miliard za úspěch, by nás tedy neměla příliš uklidňovat. Mnohem zajímavější jsou však další dva způsoby, které vláda pro ošálení voličů používá a které se projevují velice konkrétně a okatě. Prvním z nich je spolupráce s odbory. Začněme tím, že již poměr v tripartitě 2:1 proti zástupcům zaměstnavatelů je nefér. Bez ohledu na to je ale minimálně zajímavé, že předsedou ČMKOS je sociálnědemokratický senátor Milan Štěch. Při sledování jeho názorů se člověk sám sebe musí ptát, zda byl Štěch do Senátu zvolen za ČSSD či za odboráře. Podobným případem je i (JUDr.) Stanislav Křeček jako předseda Sdružení nájemníků. Vděčnost odborů vůči vládě se zdá být bezmezná, což vyvrcholilo loni v listopadu teatrální demonstrací na podporu teatrálního zákonu práce. Nechci tvrdit, že demonstraci zorganizovala přímo vláda, ale fotky usmívajících se ministrů Škromacha a Sobotky mezi odboráři se v novinách vyjímaly určitě pěkně. Na základě toho se pak odborářům bude volit mnohem lépe. Korumpování voličů je velice sofistikovanou, ale také průhlednou metodou, jak si naklonit přízeň občana. Vladimír Špidla jako premiér neustále tvrdil, že ČR se daří dobře. Nejlépe se nám za jeho vlády zřejmě dařilo pár dní před volbami do Evropského parlamentu, kdy některé z nás obdaroval jednorázovým příspěvkem. Pravděpodobně se nám ale tak dobře nevedlo, neboť výsledky voleb více než jasně naznačily, že občané premiérovu práci příliš neocenili. Zvyšování životního minima či minimální mzdy (bez ohledu na stav ekonomiky) je pak standardním a dlouhodobým nástrojem pro korumpování občanů a vládě slouží jako určitý druh public relations. K tomu dále přidává ad hoc návrhy, jako například v poslední době (půl roku před volbami) zvýšení porodného či nemocenské, příspěvky prvňáčkům na pastelky apod. Vláda se už ale příliš nechlubí tím, kde na tyto milodary vezme peníze. Všechny tyto sociálnědemokratické nástroje moci jsou pro fungování každé společnosti evidentně neefektivní a nemorální a nahrazují pouze neschopnost zodpovědného vedení státu. Proto bychom se neměli věnovat jen tomu, co nám vláda naslibuje a čím nás obdaruje, ale také tomu, jestli to nečiní způsobem „po nás potopa“.

4

POHLED ZPRAVA 2006

Akce Mladých konzervativců Brno listopad - prosinec 2005 Setkání členů MK Brno 40 let totality s Milanem Venclikem - přímá svědectví Dne 23. listopadu 2005 jsme se setkali s 1. náměstkem hejtmana Jihomoravského kraje, předsedou Regionálního sdružení ODS Jižní Morava a členem Výkonné rady ODS Ing. Milanem Venclikem. V průběhu našeho setkání jsme v neformální atmosféře debatovali především nad otázkami spojenými s rozvojem Jihomoravského kraje a nakonec jsme hovořili i o současné politické situaci v ČR.

Dne 23. listopadu 2005 proběhla další přednáška z cyklu přednášek na středních školách o přímých svědectvích zločinů komunismu. Opět velmi živě a zajímavě, tentokrát na Gymnáziu na 1. Německém zemském gymnáziu na ulici Veveří v Brně, přednášel o zločinech komunismu člen Konfederace politických vězňů ČR pan Dr. Zdeněk Křivka.

www.kr-jihomoravsky.cz

Konference OI „Média a politika“

Oslavy Dne boje za svobodu a demokracii

Ve dnech 17. až 20. listopadu 2005 se v Jihlavě konala celovíkendová konference Občanského institutu se zajímavými hosty na téma „Média a politika“. Mezi přednášejícími vystoupili lidé, kteří profesionálně pracují v médiích (ČT, HN, Respekt, Týžden aj.), dále zástupci akademické sféry a v neposlední řadě reprezentanti významných think-tanků. Někteří členové našeho klubu využili exkluzivní nabídky Občanského institutu a osobně se této konference účastnili.

Naši členové slavili 17. listopad různě. Někteří z nás přijeli do Prahy na koncert „My mlčet nebudeme“, který organizovalo naše sdružení. Druhá část našich členů přijala pozvání jihomoravských Mladých křesťanských demokratů a účastnila se tzv. svíčkového happeningu proti komunismu. Účastníci happeningu vyšli z ulice Česká, pokračovali k soše T.G.M. na Komenského náměstí a nakonec se vydali položit zapálené svíčky před sídlo brněnské KSČM.

WWW.KONZERVATIVCI.CZ/BRNO

5

POHLED ZPRAVA 2006

Socialisté poškozují mladou generaci JAN STRELIČKA Téměř osm let vlády levice v naší zemi poškozuje mnoho společenských skupin. Podle mého názoru doplácí na dlouhé socialistické vládnutí zejména mladá generace. Tento můj názor bych rád podložil zdůrazněním pěti závažných jevů či skutečností, které přímo negativně dopadají na mladé lidi a za jejichž existenci nesou odpovědnost právě vlády sociální demokracie. Enormní zadlužení V roce 1998 činil státní dluh ČR 195 mld. Kč, z toho 159 mld. Kč bylo pozůstatkem státních dluhů z období před rokem 1993. V roce 2006 má státní dluh dle vládního záměru dosáhnout extrémních 800 mld. Kč. Socialisté zadlužují bez reálné adekvátní protihodnoty fakticky jenom mladé lidi. Nelze totiž předpokládat, že by dluh začali splácet ještě Paroubkovi vrstevníci. Ty postihne „pouze“ spolupodílení se na splácení úroků z dluhu (za rok ČR 2005 zaplatí na úrocích sumu cca 35 mld. Kč). Socialistům se jednoduše a pohodlně vládne za peníze mladých lidí. Krize penzijního systému Analytik Pavel Kohout výstižně tvrdí, že „jedním ze základních kritérií ´sociálnosti´ či ´asociálnosti´ penzijního systému by zajisté měla být jeho dlouhodobá udržitelnost.“ Mezi země, kde je tato dlouhodobá udržitelnost vystavena vysokému riziku, řadí i ČR. Úhrnná plodnost (tj. průměrný počet dětí přivedených na svět jednou ženou) je v ČR jedna z nejnižších na světě – 1,18. Náš dlouhodobě neufinancovatelný průběžný penzijní systém se i z toho důvodu nachází v latentní krizi, jejíž důsledky si budou vyžadovat vysoké finanční částky z kapes dnešních mladých lidí. Socialisté pasivně čekají na velký bankrot českého penzijního systému, který může drasticky postihnout dnešní třicátníky, dvacátníky a mladší. Zabetonování pracovního trhu Dnešní rigidní pracovně-právní systém ochraňuje skupinu těch, co zaměstnání mají. Nevýhodný je pro zaměstnavatele a pro

ty, co zaměstnání nemají. Z tohoto pohledu lze náš pracovně-právní systém označit za diskriminační. V ČR je zhruba čtyřicet tisíc nezaměstnaných absolventů, kterým je legislativně ztíženo prosadit se na zabetonovaném a deformovaném pracovním trhu. Mladí lidé potřebují volný pracovní trh a rovné šance. Socialisté jim ani jedno neposkytují. Vysoké zdanění Daňové zatížení v ČR, které patří k nejvyšším na světě, demotivuje mladé lidi k maximálnímu rozvoji své dynamiky a potenciálu. Celých 47,5% vyprodukované hodnoty zaměstnancem se bezprostředně odvádí státu. Další částky se platí za spotřební a jiné daně a poplatky. Vydělané peníze nezůstávají mladým lidem, kteří tyto prostředky existenčně potřebují pro zahájení finančně samostatného života, zajištění bydlení, založení rodiny atd. Socialisté vysokým zdaněním dusí mladou generaci. Degradace politické kultury I když se tento jev nedá lehce kvantifikovat, přesto si dovoluji tvrdit, že úpadek politické kultury přímo poškozuje mladé lidi. Socialistické hrubiánství a populismus, nespočet politických i kriminálních afér aktérů ČSSD, neobolševické manýry atd. – to vše je dnes standardem politické prezentace socialistů. Trapnosti na naší politické scéně odvádí pozornost od nutnosti provedení systémových reforem. Realizace těchto reforem je potřebná zejména pro solidní budoucí perspektivu mladé generace. Socialisté tuto skutečnost s flegmatickým klidem ignorují a k samotným reformám se neodhodlají. Z výše uvedených faktů vyplývá, že socialisté zcela jistě nehájí zájmy mladé generace. To je politika neprozíravá a pro naši budoucnost nebezpečná. Pevně věřím v to, že tato politika neuspěje v parlamentních volbách v červnu 2006. Jako mladý člověk se těším na drtivou volební porážku sociální demokracie.

Čeští dopravní giganti – obrovské černé díry KVĚTOSLAV RUŠAR V České republice máme dva dopravní giganty – České dráhy a České aerolinky. V obou dvou je majoritním vlastníkem stát. Samozřejmostí by mělo být, že by oba dopravci měli nabízet svým zákazníkům kvalitní a konkurenceschopné služby. A přitom zároveň vykazovali zisk. Protože každá firma bez zisku, která patří soukromému vlastníkovi, zkrachuje. Pouze firmy, které patří státu, se mohou držet uměle nad vodou tak, že do nich stát vlévá peníze vybrané od daňových poplatníků. Můžeme polemizovat, jestli firmy typu ČD či ČSA je dobré převést do soukromých rukou či nikoliv. Pokud by České dráhy anebo České aerolinky vykazovali zisk a zároveň by poskytovali kvalitní a konkurenceschopné služby, nemuseli bychom možná o nějaké privatizaci vůbec přemýšlet. Situace je však jiná. Oba dopravci se již dlouhodobě potýkají s neefektivním hospodařením a velkými ztrátami. Jak je možné, že někteří soukromí vlastníci méně frekventovaných železničních tratí poskytují své služby kvalitněji, levněji a ještě vykazují zisk? Jak je možné, že České aerolinky provozují lety, které jsou ztrátové? Proč by měl daňový poplatník dotovat něco, co mu nepřináší užitek? Není opravdu nejvyšší čas tyto dvě dopravní společnosti privatizovat? Rád bych se zmínil alespoň po jednom příkladu z poslední doby u každého ze zmiňovaných dopravců, které zákonitě musí českého daňového poplatníka provokovat. Protože jsem Brňan, vybral jsem případy týkající se Brna, potažmo celého Jihomoravského kraje. Dlouhou dobu České dráhy zvýhodňovaly jízdné vlakem Eurocity či Intercity na trase Brno-Praha. Jízdné stálo 160 Kč a délka cesty trvala 2 hodiny 39 minut. Nyní zvedly cenu jízdného na 354 Kč a délku cesty zkrátily průměrně na 2 hodiny 30 minut. Konkurenční autobusový dopravce má stálou cenu 150 Kč a délka trvání cesty je průměrně 2 hodiny 25 minut. Osobně jsem dříve raději využil nabídku Českých drah. Dnes raději využiji služeb autobusového dopravce, které jsou srovnatelné s vlaky EC či IC. Domnívám se, že obdobně se bude rozhodovat při volbě spoje z Brna do Prahy většina cestujících a bude následovat obrovský úbytek zákazníků ČD, a tím snížení zisku. Vlaky na trase Brno-Praha se stanou ztrátovými. České dráhy se dnes ještě ohánějí jedním „esem“ v rukávě. Je jím rychlovlak Pendolino, který má být rychlejší a komfortnější než vlaky EC a IC a který má „přebít“ jiné druhy dopravy. Reálně je na tom Pendolino s komfortem však spíše hůře než vlaky EC a IC. Pokračování na straně 7

6

POHLED ZPRAVA 2006

Bruselské hlubiny ROBERT KOTZIAN Hledáme-li v historii evropské integrace nějaké milníky, určitě jsou to okamžiky jejího rozšiřování a okamžiky podpisů a ratifikací mezinárodních smluv, které postupem času utvářely podobu Evropských společenství (od roku 1993 Evropské unie). Na historii evropské integrace nás nutně musí zaujmout posledních 20 let. V roce 1985 nastoupil do funkce předsedy Evropské komise francouzský socialista Jacques Delors. Zhruba od té doby se členské státy začaly rychleji a hlouběji integrovat. Když do Evropské unie vstoupí další členské státy, říkáme, že se Evropská unie rozšiřuje. Když se členské státy rozhodnou sjednotit nějakou další oblast politiky, když odevzdají nějakou další pravomoc do Bruselu, říkáme, že se tím prohlubuje evropská integrace. V některých pravomocech odevzdaných členskými státy Evropské unii se v Bruselu rozhoduje jednomyslně a v některých tzv. kvalifikovanou většinou. Konečné slovo má ve valné většině případů Rada ministrů Evropské unie (25 ministrů, po jednom z každé členské země). Rozhoduje-li Rada ministrů jednomyslně, pak s návrhem musí souhlasit i ta nejmenší země. Nepodpoří-li v takovém případě nějaký návrh třeba i malá Malta, návrh nemůže být přijat. Rozhoduje-li však Rada ministrů kvalifikovanou většinou (každý stát má daný počet hlasů, např. ČR má 12 hlasů; návrh je přijat, hlasují-li pro něj státy mající dohromady alespoň 232 hlasů z celkových 321), pak některé státy mohou být přehlasovávány. To, zda v dané věci Rada ministrů rozhoduje jednomyslně nebo kvalifikovanou většinou, je dáno právě mezinárodními smlouvami mezi členskými státy. Od roku 1985 vstoupily v platnost postupně čtyři mezinárodní smlouvy formující podobu Evropské unie. Byly to Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Amsterodamská smlouva a Smlouva z Nice. Pátou měla být Smlouva o Ústavě pro Evropu, tedy evropská ústava. Naštěstí jí zatím není. Britský parlament si nechal v roce 2004 zpracovat velmi zajímavou studii. Ta ukázala, v kolika oblastech rozhodování (či v kolika záležitostech, jejichž rozhodnutí je přeneseno na unijní úroveň) v Radě

ministrů byla s každou mezinárodní smlouvou změněna jednomyslnost na kvalifikovanou většinu anebo kolik nových oblastí rozhodování bylo nově zavedeno takových, že se v nich rovnou začalo rozhodovat kvalifikovanou většinou. Jinými slovy, studie ukázala, kolik nových oblastí, ve kterých mohou být členské státy přehlasovávány, přibylo s každou mezinárodní smlouvou. Ukazatelů, na kterých by se dala doložit ubývající suverenita členských zemí ve prospěch institucí Evropské unie, by se našlo více. Sledování odbourávání jednomyslnosti z oblastí politiky je jen jedním z nich, avšak poměrně výmluvným. Výsledky zmíněné studie doplněné o dopady případné platnosti evropské ústavy (63 nově odstraněných práv veta pro členské státy) ukazuje graf. Počty uvedené v grafu jsou jen přírůstky, tudíž počet oblastí, v nichž se rozhoduje kvalifikovanou většinou, by stoupal mnohem rychleji. Nejen přesouvání dalších pravomocí od členských zemí do Bruselu, ale i odbourávání jednomyslnosti z již přesunutých pravomocí je prohlubováním integrace. Prohlubování jednoduše znamená koncentraci moci do centra Evropské unie – do Bruselu. Za celou dobu se pravomoci přesouvaly jen tímto směrem. Jednomyslnosti se pouze odbourávaly. Jednosměrnost prohlubování integrace vyvolává dojem, že jedinou správnou odpovědí na problémy Evropské unie v posledních 20 letech bylo prohlubovat a prohlubovat. Je tomu však skutečně tak? Je neustálé a zrychlující se prohlubování evropské integrace jedinou cestou k naplňování potřeb občanů členských zemí? Ne, určitě není. Jak hluboko se však chtějí zastánci stále hlubší integrace dostat, aby to přiznali či pochopili? Odpovědí na potíže Evropské unie je renacionalizace oblastí politiky, jinými slovy – odejmutí některých pravomocí Bruselu a jejich vrácení členským státům. Odpovědí je poskytnutí možnosti členským státům některé politiky Evropské unie jednoduše odmítnout a integrace se účastnit pouze v oblastech, které danému státu vyhovují. Měli bychom mít možnost nenechat utonout všechnu naši suverenitu v bezbarvých bruselských hlubinách.

70

63

60

46

50 40

30 30 20

24 12

10 0 1986

1992

1997

2001

2004

Jednotný evropský akt

Maastrichtská smlouva

Amsterodamská smlouva

Smlouva z Nice

Evropská ústava

Graf znázorňuje přírůstky počtu oblastí, ve kterých Rada ministrů začala s jednotlivými mezinárodními smlouvami rozhodovat kvalifikovanou většinou. Doposud od Jednotného evropského aktu přibylo 112 takových oblastí. Pokud by byla ratifikována evropská ústava, bylo by jich již 175.

7

POHLED ZPRAVA 2006

Politická kultura SAVINA FINARDI Námět na tento článek jsem načerpala ze svých dosavadních zkušeností. Snad proto je tak trochu smutný a velmi reflektivní. Položme si otázku. Existuje něco jako politická kultura? Řečeno normativně ano, existovat by měla. Pokud se na tuto věc podíváme z čistě pozitivistického hlediska, pak naše odpověď rozhodně nemůže být jednoznačná. Snad nikdy jsem nenapsala článek tohoto typu. Navozuje mi to atmosféru moralizování, což patrně není moje společenská úloha. Spíše se ptám. Můžeme věci dělat lépe a správně? Myslím, že ano a každý zodpovědný a morálně bezúhonný člověk by se takto ptát měl. Je naší občanskou odpovědností dávat věcem řád a obhajovat spravedlnost. Zní to naivně? Ale to je čistý pragmatismus. Nebo snad chceme žít ve společnosti, kde se morálka, občanská odpovědnost, smysl pro povinnost a pracovitost stávají pouze prázdnými floskulemi? Taková společnost by byla odsouzena k úpadku a zániku. A tato věc neplatí pouze obecně, ale i konkrétně pro jednotlivé složky společnosti. Proč jsem tedy v úvodu hovořila o politické kultuře. Osobně považuji politickou kulturu za jeden z klíčových faktorů úspěšné a hlavně vyspělé svobodné společnosti. Nezapomínejme, že politici a výrazní představitelé občanské společnosti jsou lidem na očích a jejich vystupování a chování v rámci naší společnosti může mít dalekosáhlé důsledky. Za všechny uvedu příklad ministra zdravotnictví Davida Ratha, který neváhal prezidenta České republiky označit za vrtošivého staříka. Nemusím snad zdůrazňovat, že se jedná o naprostou a nehoráznou drzost a výrok hodný lidského primitiva. Pro upřesnění dodám, že pan ministr Rath se vůbec netají svou zálibou ve funkcích. Samozřejmě v tom není sám. Komunisté nám přenechali hodně špatných odkazů, ale jeden je pro náš článek elementární. Funkce ještě nedeklaruje, že daný člověk je skutečně schopný. Ten, kdo se trochu pohybuje ve světě politiky a aktivní občanské společnosti, ví o čem

hovořím. Pro získání funkce mnohdy nepotřebujete vládnout patřičnými schopnostmi, ale postačí, když se obklopíte hluchým a slepým „stádem“ obdivovatelů. A zde právě vidíme, že demokratický způsob volby (tedy volba, kde většina přehlasuje menšinu) ještě vůbec nezaručuje správnost daného rozhodnutí. Různá zájmová uskupení jsou motivována různými pohnutkami, které jsou často velmi krátkozraké a utilitární. Je zcela v našem zájmu a v zájmu kontinuity svobody a spravedlnosti, abychom tyto motivy dokázali zavčas zdiskreditovat a zájmové skupiny doslova odstavit od moci a vlivu. Jedná se o náš závazek, kterému musíme dostát, jinak se odsoudíme k doživotnímu reptání na věci veřejné. Ačkoliv to opět může znít poněkud moralisticky, pak si uvědomme, že konzervativní hodnoty jsou hodnoty založené na křesťanském étosu. Je tedy naším úkolem nastavovat společnosti zrcadlo a upozorňovat na nekalé praktiky. Nesmíme se tvářit, že se nic neděje. Praktiky pana Ratha nesmí být standardem! V západních zemích by politika, který hanobí např. Její veličenstvo královnu, tedy nějakou přirozenou autoritu, „vypískali“. Proč tomu tak není v naší zemi? Na tuto otázku si musí odpovědět každý z nás. Dnes snad není jediná oblast lidské činnosti, jež by nebyla „poskvrněna“ lidmi jako je pan Rath. Teď asi čtenář čeká, že nabídnu nějaké rychlé a efektivní řešení. Bohužel čtenáře zklamu. Na takto sofistikovaný problém neexistuje jednoduchý lék. Každý musí začít sám u sebe a zhodnotit, jak působí na společnost. Jestli je spíš „Machiavelli“ nebo „Matka Tereza“. Zcela záměrně jsem uvedla dva naprosté protiklady. Nechci tím říct, že existuje pouze absolutní dobro nebo absolutní zlo. Život je zcela jistě o kompromisech, ale snažme se dělat kompromisy spíše prospěšné než mocensky egoistické. Naše společnosti si to nejen zaslouží, ale především to časem oceníme i my sami.

Čeští dopravní giganti... Pokračování ze strany 5 Co se týká rychlosti, Pendolino má urazit trasu Brno-Praha za 2 hodiny 21 minut. Sice rychlost může vyvinout až 230 km/h, ale u nás může jet na vybraných úsecích maximálně 160 km/h. Tak nevím, jak velké eso Pendolino ve skutečnosti je. Osobně bych se někdy rád tímto „supervlakem“ svezl, ale kdybych se měl rozhodnout pro občasné či pravidelné cestování podle racionálních kritérií, tj. kvalita služeb, cena, délka trvání cesty, vybral bych si opět autobusového dopravce, který je téměř dvaapůlkrát levnější a zmíněná trasa mu bude trvat pouze o 4 minuty déle. Co se týká Českých aerolinií, zmíním případ znovuobnovení linky Brno-Praha, která fungovala od roku 2000 a v roce 2001 byla zrušena kvůli neefektivitě a ztrátovosti. Od té doby se brněnské letiště hodně změnilo. Letiště začalo opravdu žít. Vznikla první pravidelná mezinárodní linka Brno-Londýn, která je provozována nízkonákladovou společností. Nedávno přibyla pravidelná linka Brno-Mnichov. Společnost, která tuto linku třikrát denně provozuje, si od ní slibuje, že s ní lidé budou cestovat do celého světa z Brna přes Mnichov a ne třeba přes Prahu, Vídeň či Bratislavu. Pro Brno je toto významná událost. Co se ale nestalo, České aerolinky po čtyřech letech obnovily lety z Brna do Prahy a snaží se tím prosadit Prahu jako jediné letiště v Česku, z něhož se člověk může pravidelně letecky dostat do světových destinací. Proč ČSA znovu zavádí linku, kterou provozovala pouze rok a pak ji zrušila kvůli ztrátovosti? Jak je možné, že ČSA tak ledabyle hospodaří a dostává se do ztráty, třeba právě kvůli takové lince? Jako by si ani neuvědomovala, že těmito kroky okrádá nás všechny. Co říci na závěr? Každý daňový poplatník sanuje obrovské dopravní kolosy. ČSA a ČD jsou velké černé díry, do kterých tečou peníze a neví se, kde tyto peníze končí. Oba dva dopravci se vyznačují neefektivním hospodařením, špatnou organizací, mají netransparentní účtování dotací na jednotlivé linky či spoje a velké ztráty. Situace kolem těchto dvou dopravních gigantů je nepřehledná, a proto jsou zaváděny sporné projekty, za které draze zaplatí daňoví poplatníci. Je potřebné na hrubky ČSA a ČD upozorňovat a nutit špatné hospodáře veřejných financí k odpovědnosti.

8

POHLED ZPRAVA 2006

Ptáme se Dr. Zdeňka Křivky z Konfederace politických vězňů ČR Vážený pane doktore, co jste zažil za komunismu, jak dlouhou dobu jste byl vězněn a za co konkrétně jste byl vlastně komunistickým režimem odsouzen? Odsouzen jsem byl oficiálně za vyvíjení a vykonávání tzv. protistátní činnosti. Vězněn jsem byl bez dvou měsíců jedenáct let. Zažil jsem situace, které běžného občana za celý život nepotkají. Ověřil jsem si při tom, že fungují určité zákony, nad kterými člověk civilním životě ani nepřemýšlí. Zákon pohybu, jako jeden z hlavních zákonů, zákon dávání a braní, zákon zpětného působení –to vše jsou zákony, které lze nazvat přímo vesmírnými. Považujete – po svých životních zkušenostech – za korektní a správné postavit komunismus a nacismus na stejnou úroveň? To je naprosto jednoznačné. To rovnítko je tam naprosto oprávněné. Kdybychom si rozebrali z věcného hlediska strukturu těchto dvou systémů, tak dojdeme k závěru, že komunismus a nacismus jsou systému nikoliv pouze podobné, ale zcela totožné. To je velmi jednoduše dokazatelné, byla by to ale věc trochu delšího výkladu. Předseda Vlády České republiky Jiří Paroubek říká, že nemá problém vládnout s nástupnickou stranou KSČ. Neuráží Vás to? Mě to přímo děsí. A jestli uráží... Víte, o sebe nemám vůbec strach. My – bývalí političtí vězni – se dokážeme orientovat a stát pevně v každé životní situaci. Ale národ, který se nepoučí ze své minulosti, je odsouzen k tomu, že si ji v možná trochu jiné, ale obdobné podobě zažije znovu. A právě toho se dnes obávám. Jak byste okomentoval názor, že KSČM je dnes už reformovanou, demokratickou levicovou stranou? Ten, kdo to říká, prostě lže. Komunistická strana je nereformovatelná. To by se musela jmenovat úplně jinak a především by musela mít úplně jiný program. To je zcela bez diskuse. Co byste popřál českým občanům do nového, supervolebního roku 2006? Aby si uvědomili, o co ve skutečnosti jde. Že je ve hře znovu svoboda jako nejvyšší statek člověka, který se ovšem nedává zadarmo. A za který je také občas potřeba se postavit. Abychom svobodu neztratili, musíme k tomu všichni sami přispět. Rozhovor proběhl dne 21. prosince 2005. Otázky položil Jan Strelička.

Časopis Pohled zprava je vydáván občanským sdružením Mladí konzervativci, Regionálním klubem Brno. Naše adresa je Mladí konzervativci Brno, Česká 11, Brno, 602 00. Chcete-li nám poslat e-mail, pak na adresu [email protected]. Šéfredaktorem Pohledu zprava je Jiří Šilhánek. Jakékoliv dotazy ohledně vydávání a distribuce mu zasílejte, prosím, na stejnou adresu, tj. [email protected].

www.konzervativci.cz/brno

Knižní tip Stéphane Courtois (eds.) – Černá kniha komunismu Černá kniha komunismu předkládá nástin zločinné dimenze komunismu ve všech jeho podobách. Na této knize se podílel mezinárodní tým historiků, kteří se pokouší o základní a sjednocující syntézu zločinného rozměru komunistických režimů, a to s ohledem na lokální specifika jednotlivých zemí. Kromě výkladu základních rysů komunistických režimů se pokouší i o komparaci dvou totalitních režimů dvacátého století – nacismu a komunismu. Textová část knihy je doplněna obsáhlou sérií dokumentárních fotografií, které čtenáři umožňují vytvoření realističtější představy o komunistických represích.

VYDÁVÁNÍ POHLEDU ZPRAVA JE DOTOVÁNO Z ROZPOČTU STATUTÁRNÍHO MĚSTA BRNA