rozpravy.qxd :31 Stránka 1

Pojistné rozpravy 11

1

P O J I S T N Ě

T E O R E T I C K Ý

B U L L E T I N

rozpravy.qxd 14.1.2002 15:31 Stránka 1


2




POJISTNù TEORETICK¯ BULLETIN 2002


3


ISSN 0862 - 6162

4



OBSAH Finanční trh v České republice po deseti letech transformace a perspektivy jeho dalšího rozvoje ........................................................................................................................ 8 (Financial Market in the Czech Republic after Ten Years of Transformation and Perspectives of Further Development) Ing. Jaroslav Šulc, CSc., Ministerstvo financí Sedm let penzijního připojištění se státním příspěvkem v České republice ............................ 19 (Seven Years of Complementary Pension Insurance with State Contributions in the Czech Republic) Ing. Václav Křivohlávek, CSc., Úřad státního dozoru v pojišťovnictví a penzijním připojištění Jak dál v důchodové reformě? ...................................................................................................... 31 (What next in Pension reform?) prof. Ing. Jaroslav Vostatek, CSc., Wüstenrot, životní pojišťovna, a.s. K problematice dalšího vývoje evropské účetní legislativy ........................................................ 47 (On the Issues of Future Development of European Legislation Regulating Accounting) Ing. Ladislav Langr, Ing. Roman Sedlák, Komora auditorů CR Pojištění leteckých rizik „den poté" ............................................................................................ 60 (The Insurance of Aviation Risks „the Day after") JUDr. Petr Záruba, Česká pojišťovna a.s. Metody finančního modelování v neživotním pojištění jako nástroj podpory manažerského rozhodování............................................................................................................ 71 (Methods of Financial Modelling in Non-life Insurance as an Instrument of Support for Management Decision-making) Ing. Petr Sosík, Vysoká škola ekonomická, Allianz pojišťovna, a.s. Kapitoly z pojistné teorie VIII ...................................................................................................... 82 (Chapters from Insurance Theory VIII) doc. Ing. Jaroslav Daňhel,CSc., Vysoká škola ekonomická Deriváty a možnosti jejich využití v pojišťovnictví...................................................................... 90 (Derivatives and the Possibilities of Their Use in Insurance) Ing. Petr Dvořák, Vysoká škola ekonomická Alternativní metody transferu rizika .......................................................................................... 96 (ART, Alternative Risk Transfer) Ing. Petr Hladný Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/78/ES ze dne 27. října 1998 o doplňkovém dozoru nad pojišťovnami v pojišťovací skupině .................................................... 106 (Directive 98/78/EC of the European Parliament and of the Council) Směrnice 2000/26/EC Evropského parlamentu a Rady ze 16. května 2000 o sbližování zákonů členských států o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, kterou se upravují směrnice Rady 73/239/EEC a 88/357/EEC (čtvrtá směrnice pojištění motorových vozidel) .................................................... 123 (Directive 2000/26/EC of the European Parliament and of the Council) Několik metodologických poznámek k problému asymetrie informace v pojišťovnictví .... 137 (Some Methodical Observations Regarding the Issue of Asymmetric Information in Insurance) doc. Ing. Jaroslav Daňhel, CSc., Vysoká škola ekonomická Shrnutí a překlad resumé do angličtiny: Marie Kovárnová


5


6



FINANâNÍ TRH V âESKÉ REPUBLICE PO DESETI LETECH TRANSFORMACE A PERSPEKTIVY JEHO DAL·ÍHO ROZVOJE1 Ing. Jaroslav Šulc, CSc. náměstek ministra financí

Deset let vývoje ekonomického systému v ČR, ve kterém se všechny segmenty jak naší ekonomiky, tak ostatní společenské systémy pokusily transformovat na podmínky ekonomiky tržní nikoliv jako cíle sama o sobě, ale jako prostředku, jak zachytit dynamický nástup růstu ekonomické úrovně zemí hlavně na západ – ale i daleko na východ od našich hranic – je historicky sice velice krátkým obdobím, ale nepochybně obdobím natolik dynamickým, že se k němu jistě budou vracet ještě celé generace budoucích historiků. Doufejme, že přinejmenším se stejným zájmem, s jakým na nedávno skončenou dekádu nahlížíme my, její čerství pamětníci, a lidé, kteří k ní tak či tak přispěli. Je to období mimořádně rozporné – protože z hlediska statistických dat o dosažené ekonomické úrovni v mezinárodním – především nahlíženo západoevropskými parametry – místo urychlení v přibližování se jejich standardům HDP na obyvatele posunulo tuto republiku o desítiletí dozadu. Ať již se naše soudy o příčinách liší již dnes – a nepochybně se budou lišit i budoucí soudy těch, co získají časový odstup a nadhled, ale zas budou ochuzeni o bezprostřední prožitky z účastenství – přinejmenším jednoho společného jmenovatele v hledání klíčových determinant tohoto vývoje jistě najdeme: Byl to právě finanční sektor, který sám viditelně doznal nejpodstatnějších změn a sám řadu těchto změn vyvolal. Nesporně to byl on, který významně přispěl k přeměně naší ekonomiky z ekonomiky centrálně řízené a plánované na ekonomiku tržní. Právě ve finančním sektoru lze tento přechod charakterizovat jako absolutní, v jádru systémový zvrat. I tak dnes běžná věc, jako je třeba finanční trh, po II. světové válce tu vlastně neexistoval – a například pojem akcie většina obyvatel znala pouze z detektivek. Počátkem 90. let však vznikly nové instituce a kategorie, a u těch již existujících došlo k převratné změně jejich fungování. Dnes se často mluví o nedostatcích bankovnictví, kapitálového trhu atd. Je na tom dost pravdy. Nelze však zapomínat, že „vydupat“ ze země silný, výkonný a globální soutěže schopný finanční sektor a přitom sektor operující v adekvátním právním prostředí – to byl v dimenzi cca deseti let úkol velmi obtížný. A to hned z řady důvodů, z nichž se podrobněji budu věnovat především privatizaci. Privatizace a její souvislosti Privatizace – oč srozumitelněji by šlo říci odstátnění – byla v první řadě reakcí na atrofii společenského vlastnictví těžko srovnatelnou i s poměry jinde ve východní Evropě. Z čistě ekonomické-

1

Referát na konferenci ČNB 18. června 2001


7


ho hlediska přinesla jen omezené finanční zdroje – a netušené ztráty všeho druhu (ryze finančními počínaje a morálními konče). Stát sice vlastnil – na papíře obrovské – účetní hodnoty nejrůznějších firem, ale v procesu jejich privatizace fakticky získal jen malý zlomek těchto hodnot. Privatizace z domácích zdrojů sama nový kapitál v podstatě nepřinesla, spíše naopak; Pokud jde o kupónové vlastníky – ti nepřinesli nic, a mnoho nových vlastníků získávalo firmy na úvěr. Firmy nebo jednotlivci, kteří uplatnili svoje privatizační projekty, nebo kterým byl vrácen majetek v restitucích, velmi často ještě nebyli těmi vlastníky, pro které by rozvoj získaného podniku představoval základní smysl jejich podnikatelských aktivit. Řada těchto prvotních vlastníků obvykle jen zpeněžila své objekty a v horším případě je – ať záměrně či diletantstvím a nepřipraveností na plnění smysluplného konání – přivedla ke krachu. Získání domácího kapitálu cestou využití úspor pro současnou transformaci bohužel nestačí, i když tvorba těchto úspor není malá, a nelze ji opomíjet jako jeden z hlavních zdrojů rozvoje. Jejich absolutní výše představuje půl biliónu korun a jejich každoroční přírůstek se pohybuje v řádu kolem dvaceti miliard Kč. Podíl národních úspor na HDP kolem 25 - 26 % je srovnatelný s podílem v ekonomikách s vyspělým finančním trhem. Může nesporně poněkud vzrůst, nelze však reálně předpokládat, že by mohl vzrůst podstatně. Zdá, že receptem může být zahraniční kapitál, přicházející k nám zejména ve formě přímých investic. Je to samozřejmě ta nejvítanější forma, ale nelze přitom opomíjet, že všude je smyslem investování zisk. Je to značně složitý proces. To, co teď může vyřešit některé aktuální palčivé problémy této ekonomiky nacházející se v postprivatizačním šoku a přechodně napomoci čelit stavu nouze, může v dlouhodobém horizontu vykrystalizovat v odliv kapitálu opačným směrem; na druhé straně nepodceňujme narůstání prvků vzájemné propojenosti výrobních a technologických vertikál české ekonomiky a zahraničí, kdy za dodavatelem kapitálu často přichází i producenti, marketing a celé know how téže „národnosti“, přirozeně včetně průvodních dopadů jak do platební, tak obchodní bilance vůči příslušné zemi (či skupině zemí). Jsou zde badatelné efekty pramenící z proudu zahraničního kapitálu – třeba osvojování si zahraničních standardů, ale současně je jasné, že je tu na straně druhé i ekonomické a měnové riziko, která – zvláště u přímých investic – podstatně poroste v případě, kdy neopakovatelné výnosy z prodejů dosud neprivatizovaného majetku by měly suplovat běžné výdaje veřejných financí a jistě nemusím připomínat, že taková varianta tu stále a reálně existuje. Obtížná pozice bank Do transformace odstartovaly banky v poměrně nepříznivé výchozí pozici, a to ať pro známou politiku podkapitalizace úvěrovaných podniků (vzpomeňme např. na kauzu zavedení úvěrů na trvale se obracející zásoby), účelově, bez valného zřetele na ekonomickou racionalitu, a tedy především politicky motivovaných investic a půjček, které pomáhaly zajišťovat přežívání neperspektivních mamutích kolosů anebo dubiosní úvěry poskytnuté spřáteleným režimům.

8



Bylo tu i něco, co eufemisticky nazýváme jako dědictví minulosti. Je však holou pravdou, že extrémně pojatá myšlenka o tzv. přednostech centralismu vedla již krátce po II. válce k deformaci bankovního sektoru směrem k jeho nadměrné centralizaci, a to se všemi výhodami i zápory, které centralizaci přísluší. Banky – a především SBČS – byly po dlouhou spolu s Českou pojišťovnou a Českou spořitelnou vlastně jedinými finančními institucemi soustřeďujícími volné finanční prostředky domácností i státního sektoru disponibilní k investování. Proto právě na ně transformace kladla všechny požadavky, které ve standardních tržních ekonomikách naplňuje celý pestrý finanční sektor. Jako by nestačilo, že měly takřka přes noc zvládnout uspokojení poptávky tisíců a tisíců nových firem po moderních peněžních službách, ale současně měly umět prozíravě i profinancovat skoro celou privatizaci, a to navíc s nedostatečným kapitálovým vybavením a mnoha zděděnými pochybnými tuzemskými a zahraničními pohledávkami, o personální výbavě nemluvě. Tlak společenské objednávky a některých politiků na rychlost celého procesu toto vše umocňoval. Banky nesly tíhu privatizace po úvěrové stránce. Vysoká poptávka po úvěrech vystavila banky rozhodovacímu procesu, zatíženému subjektivně i objektivně vysokou mírou rizik. Kdo pamatuje na knížecí rady tenkrát tak módních finančních poradců ze zahraničí, kteří bankám vřele doporučovali nejdříve studovat podnikatelskou minulost žadatele o úvěr, a pak teprve racionalitu podnikatelského záměru, má aspoň část odpovědí, proč vše probíhalo, jak probíhalo a dopadlo, jak dopadlo. Tenkrát mnozí tušili - ale dnes už skoro všichni vědí – že značná část úvěrů na privatizaci neměla být nikdy poskytnuta, protože byla jednoduše špatným rozhodnutím. Bylo jasné, že tyto úvěry v sobě nesly zárodek budoucích kolapsů menších i větší či menší problémy i velkých, pořád ještě polostátních bank. Rozpadem centrálního řízení přestala být úvěrová portfolia koordinována, a v některých segmentech si tak „nezávislé“, ve skutečnosti však jen informačně izolované banky v honbě za klienty samy systémově připravovaly budoucí problémy se splácením úvěrů. Svoji roli sehrála i latentní či reálná finanční kriminalita, nevymahatelnost práva, takže i toto byl důvod, proč věcná struktura úhrnného úvěrového portfolio měla daleko k optimu. Příliš změn najednou? Ale byly zde i jiné, genetické zdroje neracionality. Transformace přece nezačínala na zelené louce, nebylo přece možné zastavením úvěrové linky najednou zlikvidovat polovinu či dvě třetiny českých podniků s finančními potížemi, které se ocitly na pokraji finančního zhroucení. Přílišné zahledění do makroekonomiky však mělo ten efekt, že kvůli lesu přestaly být viděny stromy. Přestal být vnímán široký diapazon firem, které byly – až na zcela ojedinělé výjimky – v zásadě nepřipraveny na tržní soutěž se západními konkurenty. Škála jejich okamžitého i potenciálního výkonu byla opravdu pestrá: Od těch, kterým stačily poměrně malé investice k potřebnému zdokonalení až po ty, které byly neschopné soutěže i po rekonstrukci a sanaci jednoduše proto, že se rapidně omezil prostor v poptávce. Přesto, že potřeba podstatně posílit orientaci na západní trhy byla vnímána vcelku všeobecně a nebyla to jen módní záležitost související s politickou přeorientací z tzv. východu


9


na západ, respektive na trhy ES, souvislosti tohoto přechodu byly hrubě podceněny a ani podhodnocení kursu koruny či další až přehnaně a předčasně přijaté liberalizační kroky situaci v principu neřešily. Klíčovou determinantu o poznání nižší produktivity a efektivity československých výrobců ve srovnání s vyspělou konkurencí, která vždy předurčuje prostor k možným strategiím při řešení finančně obchodních operací – mimo jiné odchodem od směnitelného rublu k obchodování ve volné měně a dalšími systémovými zvraty – nešlo nijak trvale oklamat. Přitom právě analýza podobných citelných změn v předchozích desetiletích v minulém století – ať již jde o roky těsně po nástupu studené války spojené s embargem vůči tehdejšímu Československu, nebo o situaci počátkem 60. let, kdy se náhle zhroutily obchodní vztahy s Čínou plus nutnost řešit negativní dopady berlínské krize v tomtéž období – dává dostatek důkazů, jak je malá a přitom otevřená ekonomika (jakou je ta naše) extrémně citlivá na změny vnějších podmínek svého fungování. Jestli tato ekonomika v dekádě 90. let ztratila fakticky jeden roční ekvivalent svého HDP ve srovnání s hypotézou, že by v ní HDP deset let vůbec nerostl, pak to o něčem svědčí. Důsledky tohoto výpadku bude nést ještě minimálně jedna generace a jen doufejme, že nehrozí recidiva fluktuace ekonomického růstu, a už vůbec ne v řádu, jaký byl zaznamenán právě v minulé dekádě. Ukázalo se, že synergický efekt má o odvrácenou stranu: Příliš mnoho změn najednou může fungovat nejen jako akcelerátor, ale – bohužel – i jako decelerátor. Ale zdá se, že už můžeme být optimisty, že to nejhorší máme za sebou. Podívejme se na to, jak lze charakterizovat současný stav, a jaká jsou pozitiva, na kterých lze dál stavět. Oč se můžeme opřít Především můžeme konstatovat, že proces legislativních úprav finančního trhu se blíží ke konci – i když i toto je to sféra, kde další zdokonalování je kontinuálním a nikdy nekončícím procesem. Zejména oceňujeme, že poslední novely řady zákonů se podařilo plně zharmonizovat se směrnicemi EU. Význam těchto směrnic EU spočívá nejen v přípravě našeho vstupu do EU, ale i v tom, že zobecňují poznatky zemí, ve kterých finanční trh prošel dlouholetým vývojem a vytvořily se na něm mezinárodně uznávané standardy jednání. Ekonomie je jedna – a jsou proto pravdy, které musejí platit i pro naše subjekty na finančním trhu působící, chtějí-li být konkurenceschopní. Současné zákony obsahují i ustanovení, která vstoupí v účinnost až po našem vstupu do EU. To umožňuje, aby se třeba naši obchodníci s cennými papíry, emitenti i investoři se na tento přechod připravili s dostatečným předstihem. Můžeme též konstatovat, že funguje trh cenných papírů organizovaný burzou a RMS, i když ne bez problémů. Kapitálový trh, který se rozeběhl po ukončení 1. vlny kuponové privatizace a uvedení jejích akciových emisí, které byly všechny ze zákona veřejně obchodovatelné a umožňoval de facto pouze transformaci vlastnických vztahů. Zpočátku se prostřednictvím tohoto trhu soustřeďovaly cenné papíry v rukou větších vlastníků a postupně tak docházelo ke koncentraci vlastnictví. Kon-

10



centraci napomáhaly i výkupy akcií od občanů, které organizovali jednak obchodníci s cennými papíry, ale také pochybné subjekty. Proto ty deziluze, proto ta nenaplněná očekávání. Dnes se profiluje pražská burza jako klasická burza kompatibilní s trhy Evropské unie. Poskytuje účastníkům obchodování servis plně srovnatelný s úrovní služeb rozvinutých zahraničních trhů. Zavedl se nový modul obchodování na burze, tzv. SPAD, ve kterém se kontinuálně obchodují největší a nejobchodovanější emise. Převládají klasické obchodní operace s cennými papíry a tak došlo k výraznému zvýšení objektivity burzovních cen. V letošním roce se předpokládá i začátek obchodování s deriváty. Funguje i druhý veřejný trh s cennými papíry – RM systém, na který má přímý přístup každý investor. Je určen spíše malým investorům, ale působí na něm i investoři větší. Dobře funguje i trh krátkodobých dluhopisů, který registruje ČNB. Za účelný považuji též systém stanovení referenčních cen dluhopisů, s kterými se na burze neobchoduje, ale u kterých burza oznamuje ceny získané prostřednictvím referenčních obchodníků – tvůrců trhu. Oba tyto trhy bude účelné právně exaktněji vymezit. Také organizační struktura finančního trhu se vyjasnila. Dnes, po odeznění euforie z přemíry liberalizace, kdy tu rostly banky či fondy jak houby po dešti, dnes existuje zhruba čtyřicet bank, sto obchodníků s cennými papíry, dvě stě leasingových firem, čtyřicet investičních společností spravujících cca dvě stě investičních či podílových fondů, čtyřicet pojišťovacích ústavů, už jen necelé dvě desítky penzijních fondů atd. Je to velmi hrubá ilustrace rozměrů a pestrosti současného finančního sektoru v České republice a především zásadní nesrovnatelnost s tím, co zde bylo před pěti, ale i před deseti lety. Uvedené počty subjektů finančního trhu jsou podstatně nižší, než tomu bylo v prvních letech transformace, kdy jme byli svědky obrovské expanze jak těchto firem, tak jejich pracovníků. Tento extrém byl překonán, řada dluhů zaplacena, systém se organizačně racionalizoval a ještě dále racionalizuje. Vznikly i další potřebné instituce finančního trhu. Rozvinulo se kolektivní investování prováděné investičními společnostmi a investičními fondy, kterým svěřila své kupóny převážná část obyvatelstva při kupónové privatizaci. Byla zvýšena důvěryhodnost těchto společností a fondů zejména tím, že poslední novela zákona zakotvila povinné otvírání těch fondů, ze kterých dosud jejich podílníci, nebo akcionáři nemohli vystoupit a neměli právo požadovat zpětný odkup svých akcií či podílových listů za jejich aktuální hodnotu. Pro finanční trh má důležitý význam i v polovině 90. let prudký růst počtu penzijních fondů a fondů pojišťoven, které se stávají dynamickými institucionálními investory. Na finanční trhu podnikají ovšem jen v rámci předpisů vyžadujících spolehlivost jejich investic. Významným subjektem finančního trhu se stal stát, jako emitent státních dluhopisů. Formou státních dluhopisů se financuje státní dluh, který vznikl a vzniká zejména schodky státních rozpočtů, ale i v důsledku dalších kroků vedoucích k potřebnému zprůhlednění veřejných financí. Počátkem roku 2001 dosáhl objem státních dluhopisů, které jsou v oběhu, 269,6 mld. Kč, z čehož připadá


11


155,3 mld. Kč na státní pokladniční poukázky a 104,3 mld. Kč na střednědobé a dlouhodobé dluhopisy. Pro finanční trh má význam i nová emisní strategie vydávání státních dluhopisů, ke které patří zejména – zahájení emisí dlouhodobých státních dluhopisů se splatnostmi sedm a deset let; – postupné zvyšování podílu střednědobých a dlouhodobých dluhopisů a zvýšení objemu jejich emisí s cílem zvýšit jejích atraktivnost a likviditu, neboť tyto dluhopisy jsou více odolné vůči volatilitě jejich kurzu a jsou méně rizikové; – konání aukcí střednědobých a dlouhodobých dluhopisů každý měsíc ve výši 4 mld. Kč; – snížení počtu emisí střednědobých a dlouhodobých dluhopisů; – zahájení repooperací na sekundárním trhu jak při výpůjčkách, tak při investování přebytku. Byla vytvořena významná instituce dozírající na dodržování pravidel platných pro finanční trh, a to Komise pro cenné papíry. Komise je nezávislá na Ministerstvu financí a platné zákonné předpisy ji dávají předpoklady, aby účinně zasahovala proti různým nesprávným činnostem, a to i preventivně cestou soustavně prováděného dozoru a monitorováním operací na finančním trhu. Poslední události, zejména kolem PRIVAT INVESTORS a dalších, však kladou naléhavé otázky o efektivitě práce komise. Nesporným kladem je, že byl vybudován pokrokový a dobře fungující systém evidence zaknihovaných cenných papírů, jejich emitentů i jejich majitelů. Tento systém úspěšně zvládá finanční operace velkého počtu majitelů cenných papírů, který se sice snižuje, ale stále ještě dosahuje počtu téměř tří milionů osob. Vybudovaný systém zaknihovaných cenných papírů dává předpoklady pro dosažení potřebné transparentnosti finančního trhu a pro monitorování operací na něm probíhajících, i když tyto možnosti ještě dostatečně nevyužíváme. Pozitivně lze i hodnotit činnost zájmových organizací, jako je Bankovní asociace, Unie investičních společností, Česká asociace pojišťoven, Asociace penzijních fondů i Sdružení obchodníků s cennými papíry, které mohou perspektivně převzít, nebo spolupracovat na úkolech řešených státní správou. Mají k tomu spoustu informací přímo z terénu a bylo by škoda je vzájemně se státní správou nebrat v úvahu k další kultivaci příslušných tržních segmentů. Vedle pozitiv i úzká místa Jistě by bylo možné uvést ještě některé další pozitiva vývoje. Situace však není zdaleka jednoznačně pozitivní, protože současný finanční trh má své problémy z makro i z mikroekonomického pohledu, řada z nich se přenáší z 90. let a řada nových se objevuje. Obecně lze říci, že finanční trh je vždy jen tak zdravý, jak zdravá je ekonomika, ve které působí. Úzká místa či dokonce problémy k řešení vidíme zejména v těchto oblastech: •

Určitá nekonsolidovanost finančního trhu, která se projevuje ve volatilitě kurzů cenných papírů i v nestabilitě subjektů finančního trhu. Dostatečně se neuplatňují jak alokační, tak cenotvorná funkce finančního trhu, tedy obě jeho základní funkce. Musíme se vyrovnat se skutečností, že

12



důvěryhodnost finančního trhu narušily různé nekalé machinace s cennými papíry, krachy bank i fondů, které nebyly s dostatečným předstihem signalizovány, s potřebnou operativností a rozhodností odkrývány a soudně postihovány. O důvěryhodnost finančního trhu je přece třeba soustavně bojovat. Naším společným a dlouhodobějším cílem je dopracovat se ke kvalitnímu finančnímu trhu – jak říkají teoretici k trhu efektivnímu. To je takový trh, který je plně transparentní a na kterém se rozhodování investorů vytváří v poli sil magického trojúhelníku tvořeného kritérii výnosu, rizika a likvidity a na kterém se podle těchto kritérií vytváří alokace disponibilních finančních zdrojů i cena cenného papíru. •

Dalším aspektem jsou otázky etiky a morálky na finančním trhu. Jestliže nyní máme v zákoně o cenných papírech obecně naformulovány principy etického chování obchodníků s cennými papíry, je to záměr a zdaleka to neznamená, že tyto mezinárodně uznávané standardy chování jsou již uplatňovány v praxi. Plně lze souhlasit s názorem, že tržní ekonomika bez pevných a vynutitelných pravidel a bez morálních základů sice funguje, ale hodně vzdáleně od optima. To se týká nejen obchodníků s cennými papíry, ale i ostatních účastníků finančního trhu.

•

Za oprávněnou lze považovat kritiku toho, že na našem finančním trhu chybí emise cenných papírů, zejména akcií vydaných podniky. To je závažný nedostatek, protože emise cenných papírů může být významným alternativním způsobem financování rozvojových potřeb podnikové sféry. Jde o způsob financování rozvoje buď vydáváním akcií, nebo z dosaženého zisku, nebo vydáním dluhopisu, nebo bankovními úvěry či jinými formami zadlužení, přičemž volba těchto způsobů je podmíněna nejen výhodností jednotlivých způsobů financování, ale i jejich dostupností a rizik s nimi spojených. Z makroekonomického hlediska představují primární emise akcií a dluhopisů jednu z forem tržně se vytvářejícího rozdělování finančních zdrojů, které má ekonomika k dispozici. Mezi četnými faktory příčin nízkého objemu primárních emisí dominuje stále nízká rentabilita podnikového sektoru. Rentabilita vlastního jmění v nefinančních organizacích činila v roce 1999 jen 4,4 %, a i když v roce 2000 podstatně vzrostla (na 8,4 % – samozřejmě diferenciovaně v různých odvětví), je přes tento nesporně vysoce pozitivní vývoj poměrně nízká. Neumožňuje vyplácení dostatečných dividend, neumožňuje počítat s dostatečným kapitálovým zhodnocením akcií, tj. s růstem jejich kurzu v důsledku reinvestování zisku. Nízká rentabilita klade i nároky na vydání dluhopisů určených na rozšíření kapacity podnikání.

•

Z makroekonomického hlediska působí pozitivně na rentabilitu růst ekonomiky, a její potřebné strukturální přeměny motivované nejen situací na domácím trhu, ale i efektivním zapojováním do mezinárodního obchodů. Z podnikového hlediska je dostatečná a rostoucí rentabilita především věcí řízení podniků. Nelze ji řešit z centra moudrými radami, protože samotný management podniku musí vědět jaké strukturální změny v podnikání je třeba provést, přijímat racionalizační opatření, využívat poznatků z výzkumu, vývoje a jiných pramenů inovací. Jde ale i o to, zda právní předpisy a stanovy akciových společností zainteresovávají management společnosti na dosažení zisku dostatečně či ne. V některých společnostech přetrvává spíše větší zainteresovanost


13


na členství v orgánech, na náhradách při odvolání z funkcí, než na tantiemech závislých na zisku. V kolika společnostech existuje systém zainteresovanosti managementu na vývoji kurzu akcií? Právě management podniku by se měl snažit zvýšit hodnotu své firmy růstem kurzu cenných papírů, které vydal, což je vedle kritérií rentability i otázka dostatečné likvidity těchto papírů a minimalizace rizik s nimi spojených. O tom, že jde o reklamu zadarmo, není třeba obsáhle diskutovat: Růst cen akcií je vždy tou nejlepší vizitkou dobře řízené firmy. •

Otevřené jsou některé otázky ochrany investorů, zejména v oblasti neregistrovaných cenných papírů. Nedostatečně se postihuje zneužívání důvěrných informací a plnění informačních povinností, zejména operativních informací o finanční situaci emitentů a také transakční náklady spojené s převody cenných papírů jsou poměrně vysoké.

•

Vyřazování značného počtu emisí z veřejného trhu by nemělo vést k potlačování existence malých a středních akciových společností. Váha těchto společností, s jejichž akciemi se neobchoduje na oficielním veřejném trhu, je významná nejen u nás, ale i v cizině. Např. v Německu jsou k burzovnímu obchodu přijaty akcie jen 1/6 akciových společností. Pro akcie, které nebudou obchodovány na hlavním trhu burzy, by měl sloužit volný trh, což dnešní zákonná úprava ještě dostatečně nezabezpečuje. Perspektivy? Perspektivy! Dosavadní vývoj tržního finančního systému byl poznamenán jeho neustálými změnami a bylo

by iluzí si myslet, že v budoucnu lze čekat, že snad bude stabilnější. Podmínky finančních trhů i navazujících segmentů se neustále mění, a tak vlastně jedinou konstantu, kterou máme, je vědomí, že změny budou trvalým a průvodním jevem budoucích situací, a že jen ten, kdo bude schopen je včas a v návaznostech identifikovat a připravit se na ně, získá konkurenční výhodu. Budoucnost – to je především výzva uchopit se příležitosti dříve a promyšleněji, než konkurent. Hospodářská politika každé vlády – ať té, která má ve štítě heslo tržně a sociálně orientované, či heslo jiné – bezpodmínečně vyžaduje, aby i finanční politika obecně podporovala její cíle v souladu s měnícími se ekonomickými, demografickými, sociálními či mezinárodně politickými podmínkami. Pružnou a včasnou reakci budou především vyžadovat dramatické změny probíhající ve světové ekonomice vyvolané přívalem nových technologií, probíhající globalizací světového hospodářství spojenou s otvíráním a propojováním světových trhů. Také lze očekávat, že integrace evropského společenství se prohloubí s dopadem na měnový i finanční systém. Je-li potřeba být konkrétnější, pak v oblasti finančního trhu – kapitálového i peněžního – půjde zejména o další úpravy zákonů tak, aby tento trh se dál racionalizoval, byl efektivní jak pro ty, kteří jej spravují a za jeho chod odpovídají, tak pro jeho účastníky, aby pokračující liberalizace a internacionalizace probíhala pod kontrolou českého státu a nevedla k dalším únikům kapitálu, jakého jsme byli svědky nedávno. Bude třeba opět novelizovat popřípadě rekodifikovat prakticky všechny záko-

14



ny, které upravují finanční trh. Nová právní úprava – zejména nový zákon o podnikání na finančním trhu – by měla přinést následující zásadní změny: •

sjednocení, nové systematické uspořádání a zpřehlednění právní úpravy podnikání na finančním trhu; novým zákonem bude nahrazena převážná část zákona o cenných papírech, zákon č. 530/1990 Sb., o dluhopisech a zákona č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů;

•

přeměnu zákona v předpis převážně veřejnoprávní (odstranění prvků soukromoprávní povahy v maximální možné míře) s tím, že p

ředmětem úpravy bude regulace služeb poskytovaných na finančním trhu; •

organizování veřejného trhu s cennými papíry pouze na členském principu, tj. Burzou cenných papírů;

•

Burze cenných papírů bude umožněno organizovat kromě oficiálního trhu (trhů) cenných papírů i volný trh cenných papírů; podmínky pro přijetí k obchodování na volném trhu budou stanoveny vnitřním předpisem Burzy cenných papírů tak, aby umožnily zejména nastartování trhu primárních emisí;

•

zrušení mimoburzovního veřejného trhu cenných papírů;

•

bude umožněn vznik alternativního obchodního systému jako služby poskytované obchodníkem s cennými papíry;

•

odstranění dvojího licencování obchodníků s cennými papíry – bank a dvojího dozoru nad těmito bankami, které nyní provádí jak Česká národní banka, tak Komise pro cenné papíry. Podle stávající právní úpravy dochází k duplicitám, neboť každý z dozorových orgánů může mít různá hlediska při posuzování žádosti a tím může docházet k odlišným závěrům. Žadatelé jsou tímto dvojím dozorem neodůvodněně zatěžováni. Konkrétní řešení by mělo být výsledkem jednání mezi představiteli České národní banky a Komise pro cenné papíry v průběhu příprav novely zákona. Lze si představit model, kdy z řady důvodů by komplexní dozor nad bankami vykonávala jen Česká národní banka, ale také model přesně opačný. V dohledné době bude také řešit důsledky některých změn v domácí i zahraniční ekonomice na dozor nad finančním trhem. Dřívější víceméně specializované činnosti bank při poskytování úvěrů a při sběru úspor, stejně jako i specializované činnosti obchodníků s cennými papíry, ať již jsou bankami či nebankovními subjekty, pojišťoven a penzijních fondů, investičních společností a dalších subjektů, se na světových trzích často integrují do různých podnikových uskupení typu holdingu a koncernu, což se projevuje i u nás. To vyžaduje, aby dozor nad těmito konglomeráty byl komplexní a jednotný, což platí také pro zastřešení státního dozoru nad dalšími segmenty finančního trhu, penzijním připojištěním počínaje a pojišťovnictvím konče. V současné etapě to lze – krátkodobě – řešit užší spoluprací bankovního dozoru s Komisí pro cenné papíry i s příslušnými orgány specializovaných dozorů, jejich dobrou vzájemnou komunikací. Inspirací pro finální řešení je kolem nás i v této věci dost a dost. Cílem zamýš-


15


lených úprav – a v tom je, pokud vím, obecná shoda – je funkčnost a efektivita práce dozorových orgánů, ať již budou pracovat pod kteroukoliv hlavičkou; •

připravuje se i rekodifikace zákona o investičních společnostech a investičních fondech, která má tento zákon zdokonalit zejména z legislativních hledisek. Novinkou má být, že zákon bude obsahovat pravidla pro takové společnosti, jejíchž systém hospodaření bude plně navazovat na směrnice EU týkající se otevřených fondů. Kromě toho ustanovení pro fondy, které směrnice EU neupravují, například nemovitostní fondy, fondy fondů atd. budou upraveny se zřetelem na jejich specifika. Počítá se též se vznikem investičních společností, jejichž základní kapitál by byl proměnlivý a dělil by se na fondy, jejichž akcionáři by mohli přecházet podle svého rozhodnutí z jednoho fondu do druhého, a to v rámci téže investiční společnosti;

•

privatizací Komerční banky byla fakticky dokončena privatizace bývalých státních bank. Když ale hovoříme o výzvách, pak stále naléhavěji stojí před českou ekonomikou velká výzva pramenící z budoucího členství v Evropské unii. Analýzy vyhlídek našeho vstupu, zpracované Evropskou komisí, Mezinárodním měnovým fondem, OECD či Světovou bankou, poměrně velmi přesně pojmenovaly priority úkolů, které tu musí být vyřešeny. Ačkoli pocházejí od různých institucí, tak se v tom podstatném shodují: Podtrhují totiž akutní nutnost změny českého práva, které dosud umožňovalo nefér chování: – dlužníkům vyhýbat se svým povinnostem, – přežívat ztrátovým a neperspektivním firmám díky skrytým penězovodům i v případech, kdy ztratily jakékoliv opodstatnění, – nechránit zájmy věřitelů a minoritních vlastníků, – netrestat ty, kteří by ve vyspělých demokraciích neměli šanci uniknout.

Zprávy zmíněných institucí jsou známé: zdůrazňují neudržitelnost stavu, kdy doba od zahájení vyšetřování do pravomocného odsouzení se počítá obvykle na mnoho let, a kdy se v takovém prostředí daří nejlépe těm, kteří umějí prosazovat zákony džungle. Není důvod být pyšný na to, že mezinárodní slovník ekonomických termínů byl „díky“ lidem s českou veksláckou morálkou obohacen o termín tunelling. Nemáme jinou možnost, než se snažit o nápravu těchto jevů a filozofie, s jakým k nim dochází – padni komu padni. Jinak se nepohneme výrazněji kupředu. Skutečnost, že z hlediska legislativního i institucionálního se finanční sektor v České republice za deset let velmi rozvinul a přes některé problémy se přibližuje standardům vyspělých zemí Evropské unie, je realitou. Ano, často nám neuměl nikdo v bezprecedentních situacích poradit, a nezbývalo, než jít cestou pokusů a omylů, mnohdy velice draze placených. Ale také proto jsme dnes v mnohém moudřejší a poučenější, než jsme byli před startem do transformace. Je potřeba těm, co přiložili ruku k úctyhodnému dílu, poděkovat.

16



Je tu ale i druhá povinnost vyplývající z poznání, že to, co je za námi, jsou jen víceméně právní či technicko organizační předpoklady k tomu, abychom si mohli osvojit tržní chování. Je to totiž jen první krok. Před námi je krok druhý, nepochybně ještě těžší, než ten první: Dokázat, abychom v druhé dekádě transformace přispěli k vytvoření takových výsledků, aby za deset let šlo říci, že se myšlenka rehabilitovat pozici české ekonomiky mezi vyspělými zeměmi ukázala být natolik smysluplná, že stálo za to o ni usilovat se vší zarputilostí.

Resumé FINANCIAL MARKET IN THE CZECH REPUBLIC AFTER TEN YEARS OF TRANSFORMATION AND PERSPECTIVES OF FURTHER DEVELOPMENT Ten years in the development of an economic system is historically a short period, but because these past ten years were a time when all the segments of our economy and society underwent a radical transformation and reorientation, a time full of contradictions, future historians will surely be drawn to it. Though their interpretations may differ from ours, they will no doubt agree that it was the financial sector that contributed most significantly to the transformation of our economy from a centrally planned one to a market economy. Privatization was in the first place a reaction to an atrophy of social ownership, unparallelled, even in Eastern Europe. In theory, the state owned enormous book values of the most diverse assets, but their transfer to private hands brought in little more than a slew of bad debts. The banking sector, undercapitalized, lacking in experience and trained personnel, was pressured into providing credit for privatization and unable to cope when it all went sour. Latent or real financial criminality and the failings of the legal system only made the situation worse. The shift of the flow of trade from East to West revealed the low productivity and lack of competitivity of the economy with the consequent impact on the GDP. Ten years later, we may assess our achievements. The legislative framework of the financial market regulation has been practically completed and harmonized with the EU directives. The stock exchange and the RM system – a securities market for smaller investors – are functioning well. The structure of the financial market has stabilized: there are some 40 banks, 100 stock exchange traders, 200 leasing firms, 40 investment companies managing some 200 investment or mutual funds, 40 insurance companies, fewer than 20 pension funds etc. By issuing state bonds, primarily with


17


a view to finance the state budget deficit, the state is contributing to launch the bond market. An independent regulator, the Securities Commission, was set up and professional organizations such as the Banking Association, Investment Companies Union, Czech Insurance Association etc. contribute their share to solving some problems. Yet, all of the problems have not been solved: the volatility of the financial market, the perceived untrustworthiness of some institutions due to their shady past and the issues of ethics and morals are obstacles in the development of a transparent, effective market. To eliminate some of the errors of the past, it is necessary to enact a new law regulating the operations on the financial market, simplifying and rationalizing the existent legislation. The priorities have been indicated by international institutions (OECD, IMF, WB) in their analyses: the debtors should honor their obligations, loss-making companies should be permitted to fail, creditors and minority shareholders should be protected, criminals should not be allowed to escape punishment. We cannot be proud of our linguistic contribution to the international economic vocabulary with the term "tunneling"; on the contrary, we must work to rehabilitate the position of the Czech economy.

18



SEDM LET PENZIJNÍHO P¤IPOJI·TùNÍ SE STÁTNÍM P¤ÍSPùVKEM V âESKÉ REPUBLICE Ing. Václav Křivohlávek, CSc. ředitel Úřadu státního dozoru v pojišťovnictví a penzijním připojištění

Odborná konference „Penzijní reforma se zaměřením na 2. a 3. pilíř důchodového zabezpečení“ v červnu 2001 byla v tomto roce první významnou akcí, zaměřenou na problematiku důchodového systému České republiky. Byl posuzován jeho současný i očekávaný stav, diskutovány možnosti jeho transformace. Pokračovaly konference další, s tuzemskou i zahraniční účastí, až fakticky do závěru roku. Všechny tyto odborné akce měly společnou snahu – vymezit význam existujícího základního průběžného systému a navrhnout jeho co nejvhodnější doplnění systémy dalšími. Diskutovány byly doplňkové systémy povinné i dobrovolné, zaměstnanecké i občanské, příspěvkové i dávkové. Samozřejmě byl hodnocen i význam a postavení životního důchodového pojištění a penzijního připojištění se státním příspěvkem, jejichž význam je neoddiskutovatelný. Další text je orientován pouze na problematiku penzijního připojištění se státním příspěvkem. Vychází z přednášky autora tohoto článku „Penzijní připojištění, životní pojištění, jistoty a rizika“, přednesené na výše uvedené konferenci. Je doplněn o informace z výroční zprávy státního dozoru v penzijním připojištění za rok 2000. Charakterizuje nejen současný stav systému, ale i jeho vývoj a je doplněn o některé aktuální informace. Penzijní připojištění jako součást důchodového systému České republiky V České republice existovaly až do roku 1994 pouze penze vyplácené státem. Existoval zde pouze základní, průběžný systém důchodového pojištění, garantovaný státem. Od r. 1994 začal být i u nás vytvářen systém penzijního připojištění. Právní základ tohoto systému stanovil zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, který nabyl účinnosti 21. března 1994. Kromě toho, že je především soustavou pravidel pro vybudování zmíněného systému, je i legislativním rámcem pro vytvoření a činnost státního dozoru nad penzijními fondy a prováděním penzijního připojištění. Výkonem dozoru bylo pověřeno Ministerstvo financí, které tím vlastně převzalo roli garanta rozvoje celého systému. Tato úloha Ministerstva financí byla stvrzena i úpravou zákona č. 2/1969 Sb., kompetenčního zákona, a to jeho § 4, podle kterého je Ministerstvo financí ústředním orgánem státní správy pro věci pojišťoven a penzijních fondů. V rámci této kompetence vykonává nejen státní dozor, ale vytváří i koncepci státního dozoru, včetně návrhů jeho zákonné úpravy, spravuje státní příspěvek a řeší daňové otázky penzijních fondů.


19


Zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem založil penzijní připojištění v ČR na občanském principu. Jedná se o systém otevřený, tj. přístupný každému, kdo má zájem do něj vstoupit. Účastníkem penzijního připojištění se může stát každá fyzická osoba starší 18 let, která má trvalý pobyt na území ČR. Penzijní připojištění je založeno na příspěvkově definovaných penzijních plánech, u nichž výše dávky závisí zejména na zaplacených příspěvcích účastníka i státu a podílu na výnosech hospodaření s majetkem penzijního fondu. Základní dávkou je starobní penze, a to ve formě pravidelně vyplácené splátky penze. Vedle starobní penze je možno sjednat též penzi invalidní, výsluhovou či pozůstalostní. Nárok na penzi vzniká zejména splněním pojištěné doby a dosažením stanoveného věku. Místo penze lze vyplatit jednorázové vyrovnání popř. může být penzijní připojištění ukončeno výplatou odbytného. Pro zvýšení zájmu občanů o zapojení se do penzijního připojištění je poskytován ze státního rozpočtu účastníkům státní příspěvek, jehož výše závisí na výši příspěvku účastníka. Další formou státní podpory jsou daňová zvýhodnění. Kapitálové příjmy se daní tak, aby se zamezilo dvojímu zdanění úroků a dividend. Příspěvky hradí účastníci sice z příjmu po zdanění, ale dávky z penzijního připojištění jsou zdanitelné pouze v rozsahu, v jakém jsou jejich zdrojem výnosy z hospodaření penzijního fondu. Platný zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem byl do současné doby třikrát novelizován. K první změně došlo v souvislosti s přijetím zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Týkala se pouze zproštění zákonné povinnosti mlčenlivosti členů orgánů a zaměstnanců penzijního fondu při plnění povinností vůči příslušné organizační složce Ministerstva financí a na vlastní systém penzijního připojištění neměla dopad. Další změny přinesl zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry, a to změny ve výkonu státního dozoru. Podle platného zákona vykonávalo dozor nad penzijními fondy pouze Ministerstvo financí. Uvedeným zákonem byl z jeho dozorové činnosti vyňat dozor nad investováním penzijních fondů a svěřen Komisi pro cenné papíry. Současně byla založena součinnost Komise při rozhodování ministerstva ve věcech penzijních fondů. Rovněž tato novela však zásadní vliv na systém penzijního připojištění neměla. Nejrozsáhlejší a nejvýznamnější změny souvisejí až s přijetím zákona č. 170/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem s účinností od 3. srpna 1999. Legislativní proces probíhal v době, kdy již byly vyhodnoceny první zkušenosti s uplatněním jednotlivých ustanovení zákona v praxi, kdy byl znám výsledek dosavadního vývoje systému penzijního připojištění a bylo možné předurčovat jeho další vývoj. Proto lze tuto novelu charakterizovat jako ucelený provázaný soubor opatření, který přispívá k větší ochraně zájmů účastníků penzijního připojištění, především svěřením větších pravomocí Ministerstvu financí jako orgánu státního dozoru a posílením kontrolní funkce depozitáře a tím i ke zvýšení stability celého systému penzijního při-

20



pojištění. Kromě tohoto cíle měla novela dopad i na samotný produkt penzijního připojištění. V důsledku toho, že byl zákonem stanoven minimální věk pro nárok na čerpání starobní penze 50 let a nebyla stanovena minimální pojištěná doba, stalo se penzijní připojištění namísto doplňkovým příjmem pro stáří spíše krátkodobým spořením pro občany ve věkové skupině kolem 50 let, kteří velmi snadno splnili kritéria pro jednorázový výběr naspořené částky. Tuto praxi bylo nutné co nejvíce omezit, proto další v novele obsažená opatření měla vést k prohloubení prvku dlouhodobosti v penzijním připojištění, k oživení celého systému a k získání zájmu o penzijní připojištění i mladších věkových skupin obyvatelstva. Mezi opatřeními zvyšujícími atraktivnost penzijního připojištění nutno uvést trvalé 25% zvýšení státního příspěvku a zejména pak přijaté daňové úlevy, a to jak na straně účastníka penzijního připojištění, tak na straně zaměstnavatele, který přispívá na penzijní připojištění svému zaměstnanci. K dosažení dlouhodobosti penzijního připojištění byly zavedeny přísnější podmínky, mezi něž patří zvýšení věkové hranice nutné pro vznik nároku na starobní penzi a poskytování starobní penze pouze jako penze doživotní. Vznik nároku na starobní penzi je vázán na dosažení šedesáti let věku místo padesáti let a nebo na přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění. S ohledem na zákaz retroaktivity se zpřísňující podmínky novely vztahují jen na účastníky nové nebo na ty účastníky, kteří s úpravou svých smluv souhlasili. Trh penzijního připojištění V období od září 1994 do prosince 1996 Ministerstvo financí v součinnosti s Ministerstvem práce a sociálních věcí udělilo povolení ke vzniku a činnosti 44 penzijním fondům. Brzy se ukázalo, že proti takto rozsáhlé nabídce služeb penzijního připojištění nestojí dostatečně masivní poptávka občanů, a to i přesto, že zájem o penzijní připojištění byl v prvních dvou letech mimořádně vysoký. Roky 1997 - 2000 proto byly ve znamení koncentrace trhu penzijního připojištění, v jejímž důsledku se do konce roku 2000 počet penzijních fondů postupně snížil na 19. Koncentrace měla podobu: a) fúzí, v důsledku nichž byly některé penzijní fondy zrušeny s právním nástupcem, b) likvidací, které představují zrušení penzijního fondu bez právního nástupce. Přehled sloučených a splynutých penzijních fondů v důsledku fúzí do roku 2000, včetně právních nástupců, je zřejmý z následujících tabulek: Sloučené penzijní fondy

Právní nástupce

Penzijní fond GARANT, a.s.

Spořitelní penzijní fond, a.s.

Spořitelní penzijní fond, a.s. Penzijní fond RENTA, a.s.

Penzijní fond CERTUM-RENTA, a.s.

CERTUM penzijní fond, a.s. Penzijní fond RENTIA, a.s.

Penzijní fond JISTOTA, a.s.

Penzijní fond JISTOTA, a.s.


21


Penzijní fond Energie, a.s.

Winterthur penzijní fond, a.s.

Winterthur penzijní fond, a.s. CR FONTÁNA penzijní fond, a.s. Univerzální penzijní fond EVEREST, a.s. BIŽUTERNÍ OTEVŘENÝ PENZIJNÍ FOND, a.s. Vojenský otevřený penzijní fond, a.s.

Vojenský otevřený penzijní fond, a.s.

Podnikatelský penzijní fond, a.s. Penzijní fond Union, a.s. Českomoravský penzijní fond, a.s. Občanský penzijní fond, a.s.

Českomoravský penzijní fond, a.s.

Český penzijní fond ZDRAVÍ, a.s. Penzijní fond JISTOTA, a.s.

JISTOTA a KORUNA penzijní fond, a.s.

Penzijní fond Koruna, a.s. ABN AMRO penzijní fond, a.s. (dříve Penzijní fond ŠKODA, a.s.) Splynuté penzijní fondy

Právní nástupce

Český penzijní fond, a.s.

Český penzijní fond Zdraví, a.s.

Penzijní fond Zdraví, a.s. Živnobanka penzijní fond, a.s.

Allianz-Živnobanka penzijní fond, a.s

Allianz-HYPO penzijní fond, a.s. Z uvedených tabulek vyplývá, že pro fúze se do konce roku 2000 rozhodlo 24 penzijních fondů. V důsledku sloučení či splynutí zaniklo 15 penzijních fondů, přičemž jejich zániku předcházelo zrušení bez likvidace. Jmění těchto zanikajících penzijních fondů, včetně jejich práv a závazků, přešlo na 9 nástupnických penzijních fondů. Fúzemi byl tak počet penzijních fondů zredukován do konce roku 2000 z 24 na 9. K fúzím penzijních fondů dochází jednak ve snaze o vytvoření větších celků a tím o zaujetí významnějšího podílu na trhu penzijního připojištění a dále v souvislosti se změnami akcionářů jednotlivých penzijních fondů, zejména zahraničních, kteří zpravidla po získání majoritní účasti ve dvou nebo více penzijních fondech rozhodnou o jejich sloučení. Zmíněné tendence ke koncentraci trhu penzijního připojištění pokračují, a proto lze v důsledku fúzí očekávat další snížení počtu penzijních fondů. Zatímco k fúzím docházelo na základě zcela dobrovolného a cíleného rozhodnutí akcionářů, zrušení penzijních fondů s likvidací představovalo víceméně vynucené opuštění trhu penzijního při-

22



pojištění, a to bez ohledu na to, zda ke zrušení došlo na základě rozhodnutí akcionářů nebo na základě rozhodnutí státního dozoru. Na základě rozhodnutí valné hromady byly zrušeny s likvidací tyto penzijní fondy: Český národní penzijní fond,a.s., Regionální penzijní fond, a.s., Penzijní fond Univerzum, a.s., Nový penzijní fond, a.s., Nároky všech účastníků v těchto penzijních fondech byly vypořádány v plné výši. Pozn.: Od 7.2.2001 probíhá likvidace Penzijního fondu Thalia, a.s., který byl zrušen na základě usnesení valné hromady. Předpokládá se vypořádání účastníků v plné výši, k 31. říjnu 2001 zbývalo vypořádat 904 účastníků. Vedle výše jmenovaných byly na základě rozhodnutí Ministerstva financí zrušeny s likvidací tyto penzijní fondy: Rodinný penzijní fond, a.s. Bankovní penzijní fond, a.s. MULTI penzijní fond, a.s. GARANCE - Vzájemný penzijní fond pro Čechy, Moravu a Slezsko, a.s. Penzijní fond CERTUM- RENTA, a.s. Penzijní fond VYŠEHRAD, a.s. Pozn.: Od 1.5.2001 probíhá likvidace Penzijního fondu VIVA, a.s., který byl zrušen na základě rozhodnutí Ministerstva financí. Důvodem zrušení těchto penzijních fondů bylo závažné porušování zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění. Pouze u účastníků Rodinného penzijního fondu mohly být nároky již vypořádány v plné výši, u ostatních penzijních fondů není likvidace dosud ukončena nebo probíhá konkurzní řízení, a proto nelze uvést, do jaké míry budou nároky účastníků uspokojeny. Ztráty jsou identifikovány v rozsahu, kdy je nelze kompenzovat ani z rezervního fondu či jiným způsobem, a proto se nepředpokládá vypořádání nároků v plné výši. U těchto šesti penzijních fondů bylo v různé míře postiženo celkem 46 tisíc účastníků, což představuje necelá 2 % z celkového počtu účastníků penzijního připojištění. Koncentrací penzijních fondů dochází nejen k soustřeďování stále většího počtu účastníků do klesajícího počtu penzijních fondů, ale současně s tím i ke stále větší koncentraci finančních aktiv. Z následujícího grafického znázornění je zřejmá situace na trhu penzijního připojištění k 31. prosinci 2000, kdy první dva největší fondy kontrolují asi třetinu aktiv a prvních pět největších fondů již téměř dvě třetiny aktiv. Jestli na druhé straně na nejmenších devět penzijních fondů připadá necelých 6 % aktiv, pak to jen ukazuje na potenciální prostor k dalším fúzím.


23


3RGtOMHGQRWOLYêFK3)QDFHONRYêFKDNWLYHFK 9RMHQVNêRWHYĜHQêSHQ]LMQtIRQGDV

3HQ]LMQtIRQG.RPHUþQtEDQN\DV ýHVNRPRUDYVNêSHQ]LMQtIRQGDV

6SRĜLWHOQtSHQ]LMQtIRQGDV 3HQ]LMQtIRQGýHVNpSRMLãĢRYQ\DV

,1*SHQ]LMQtIRQGDV :LQWHUWKXUSHQ]LMQtIRQGDV

$%1$052SHQ]LMQtIRQGDV $OOLDQ]SHQ]LMQtIRQGDV

9ãHREHFQêY]iMHPQêSHQ]LMQtIRQGDV

+RUQLFNêSHQ]LMQtIRQG2VWUDYDDV

%iĖVNêDKXWQtSHQ]LMQtIRQGDV

*HQHUDOLSHQ]LMQtIRQGDV

=HPVNêSHQ]LMQtIRQGDV

6WDYHEQtSHQ]LMQtIRQGý5DNFLRYiVSROHþQRVW

3HQ]LMQtIRQG9,9$DV

3HQ]LMQtIRQG9ãHREHFQp]GUDYRWQtSRMLãĢRYQ\ý5DV

ý62%3HQ]LMQtIRQGDV

3HQ]LMQtIRQG7+$/,$DV

3RGtOY

Penzijní připojištění se státním příspěvkem se za šest let své existence stalo důležitou součástí českého finančního trhu. O tom, jak se vyvíjí podíl majetku penzijních fondů na HDP České republiky v období 1994 - 2000, dokumentující sílící postavení penzijních fondů, svědčí tato tabulka:

Aktiva penzijních fondů (netto)

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

1

7

24

23

31

37

44

1183

1381

1567

1680

1837

1887

1959

0,1

0,5

1,5

1,4

1,7

2,0

2,2

[v mld. Kč] Hrubý domácí produkt [v mld. Kč] Podíl aktiv na HDP

[%]

Výsledky hospodaření penzijních fondů v období 1995-2000 obsahuje. následující tabulka:

Hospodářský výsledek

1995

1996

1997

1998

1999

2000

-280 123

385 595

1 194 564

1 804 636

1 706 633

1 325 219

za účetní období [v tis. Kč] Penzijní fond musí s majetkem hospodařit s odbornou péčí, proto také například umístění jeho aktiv je vymezeno zákonem. Většinou však rozhoduje pouze o investiční strategii a konkrétní inve-

24



stování provádí odborný správce majetku nebo přímo obchodník s cennými papíry za smluvenou úplatu. Investiční politika většiny penzijních fondů je zaměřována převážně na nákup státních dluhopisů a pokladničních poukázek, které nabízejí co do rizika dlouhodobě přijatelnou alokaci. Struktura portfolia penzijních fondů byla k 31. 12. 2000 následující: •

dluhopisy

56,12 %

•

pokladniční poukázky

22,30 %

•

akcie a podílové listy

9,43 %

•

peníze

5,70 %

•

nemovitosti

1,79 %

•

ostatní investice

0,24%

•

ostatní aktiva (zásoby, pohledávky, časové rozlišení)

•

majetek celkem

4,42 % 100,00 %

Pozn.: přehled o umístění majetku penzijního fondu získává Ministerstvo financí z měsíčních hlášení penzijních fondů. Od dosažených hospodářských výsledků se pak odvíjí i skutečné podíly na výnosech hospodaření penzijního fondu připsané účastníkům penzijního připojištění v jednotlivých penzijních fondech. Souhrnné údaje jsou zřejmé z následující tabulky : 1995

1996

1997

1998

1999

2000

11,0

9,9

9,2

8,2

5,6

4,0

Roční míra inflace [v %]

9,1

8,8

8,5

10,7

2,1

3,9

Průměrný reálný výnos za celý

1,9

1,1

0,7

-2,5

3,5

0,1

Průměrný nominální výnos za celý sektor penzijních fondů [v %]

sektor penzijních fondů [v %] Do reálného výnosu hospodaření penzijních fondů se promítá mimo jiné i narůstající obezřetnost při směrování investic, výkyvy ve výnosech cenných papírů a termínovaných vkladů, ale také například i v daném období vykázané náklady na činnost penzijních fondů. Projevuje se i vliv možnosti využití časového rozlišení nákladů. Náklady penzijních fondů, bez nákladů na kapitálové investice, se vyvíjely následovně:


25


S t a v k 31. 12. příslušného roku 1994 Náklady celkem bez nákladů

98 543

1995

1996

1997

1998

1999

2000

1 071 605 1 746 940 1 669 301 1 596 942 1 940 747 2 156 001

na finanční operace za rok [v tis. Kč] z toho provozní náklady

96 872

946 099

1 013 459 1 083 214 1 288 467 1 359 742 1 618 806

za rok [v tis. Kč] Počet účastníků penzijního

183 336 1 290 126 1 564 250 1 637 584 1 740 143 2 006 276 2 298 340

připojištění Průměrné náklady na účastníka

537

831

1 117

1 019

918

967

938

528

733

648

661

740

678

704

celkem [v Kč] Průměrné provozní náklady na účastníka [v Kč]

Od vzniku penzijního připojištění v roce 1994 průměrné celkové náklady na účastníka prudce vzrostly až na maximum v roce 1996. Od tohoto roku dochází k mírnému poklesu a od roku 1998 průměrné celkové náklady na účastníka téměř stagnují. Průměrné provozní náklady od roku 1995 zůstávají téměř beze změny a dosahují v průměru 695 Kč na účastníka. Struktura provozních nákladů penzijních fondů v období 1994-2000 je zřejmá z následující tabulky: Stav

Struktura provozních nákladů

k 31.12. daného roku

[tis. Kč] 1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

Výkonová spotřeba

75 380

691 033

626 512

654 604

702 724

709 543

827 669

z toho služby

58 739

617 605

576 246

616 476

661 963

656 256

769 066

spotřeba materiálu a energie

16 641

73 258

50 266

38 128

40 761

53 287

58 603

Osobní náklady

13 196

185 772

248 129

272 885

291 740

314 814

333 992

Daně a poplatky

647

1 789

2 647

2 319

1 385

4 111

6 279

Odpisy NIM a HIM

5 977

52 926

81 750

87 521

108 840

102 234

111 322

Tvorba rezerv a časového

1640

9 326

13 016

20 196

28 361

61 926

24 738

0

0

1 971

3 765

91 585

72 463

139 464

32

5 253

39 434

41 910

63 833

94 651

175 342

rozlišení nákladů Zúčtování opravných položek do provozních nákladů Jiné provozní náklady Provozní náklady

26

96 872

946 099 1 013 459 1 083 214 1 288 467 1 359 742 1 618 806



V položce služby jsou zahrnuty náklady na: •

odměny za zprostředkování smluv penzijního připojištění,

•

reklamu,

•

provoz informačního systému a softwaru,

•

odměnu depozitáři,

•

služby kapitálového trhu,

•

poradenství a jiné externí služby.

Nejvíce se na nákladech na služby podílejí odměny za zprostředkování smluv penzijního připojištění. Jejich vývoj je uveden v následující tabulce: 1994 Odměny za zprostředkování

5 710

1995

1996

1997

1998

1999

2000

206 316 161 001 189 074 168 643 348 799 504 943

smluv penzijního připojištění [v tis. Kč] Jak to vypadá s počtem účastníků penzijního připojištění? Podle evidence Úřadu státního dozoru v pojišťovnictví a penzijním připojištění vstoupilo do sytému penzijního připojištění, tj. uzavřelo smlouvu o penzijním připojištění, od jeho vzniku v r. 1994 do 31. prosince 2000 celkem 2 904 931 občanů. K témuž datu je úřadem evidováno 3 659 642 uzavřených smluv o penzijním připojištění, neboť někteří z těchto občanů uzavřeli i několik smluv o penzijním připojištění. Jednalo se o účastníky, kteří: •

vypověděli penzijní připojištění u jednoho penzijního fondu a své prostředky naspořené u tohoto penzijního fondu si nechali na základě nové smlouvy převést k jinému penzijnímu fondu (individuální převody) – z tohoto důvodu bylo uzavřeno 268 718 smluv,

•

po splnění podmínek pro vznik na dávku, požádali o její výplatu a opětovně na základě nové smlouvy vstoupili do systému penzijního připojištění (recyklované smlouvy) – z tohoto důvodu bylo uzavřeno 485 993 smluv.

Počet účastníků penzijního připojištění od října 1994 až do poloviny roku 1996 prudce rostl, a to v průměru měsíčně o 70 tisíc osob. Díky tomuto strmému růstu se v polovině roku 1996 se počet účastníků pohyboval kolem 1,5 milionu osob. O tom, že trh byl na dlouhou dobu v zásadě stabilizován, svědčí fakt, že přírůstek připojištěných účastníků byl v průměru jen 8 tisíc osob měsíčně. Počet nových účastníků tak jen mírně převyšoval počet těch, co systém opouštěli. K podstatnému, zhruba pětinásobnému nárůstu přírůstku počtu účastníků, došlo až po schválení novely zákona o penzijním připojištění. Jen ve čtvrtém čtvrtletí 1999 činil přírůstek účastníků 189 968 tisíc. Novelou tedy došlo k oživení trhu penzijního připojištění. Od tohoto okamžiku je


27


možné v kmeni, čítajícím skoro 2,5 milionu osob, rozlišovat tři velké skupiny účastníků, kteří se liší podle data, kdy uzavřeli smlouvu. První smlouvy podle nových penzijních plánů začaly být uzavírány sice již v prosinci 1999, ale většinou až v průběhu prvních měsíců roku 2000. S odstupem doby lze konstatovat, že někteří občané, kteří již dříve uvažovali o založení penzijního připojištění, se v uvedeném časovém období urychleně rozhodli využít ještě možnosti uzavřít penzijní připojištění podle „měkčích“ podmínek zákona, obsažených v původních penzijních plánech, především pro nízkou věkovou hranici 50 let potřebnou k možnosti jednorázového čerpání peněz včetně státního příspěvku. Druhou skupinu tvoří účastníci, kteří již měli uzavřeny smlouvy před účinností novely, avšak nové podmínky zavedené novelou byly pro ně natolik zajímavé, že uzavřeli dodatky ke svým původním smlouvám, kterými na tyto podmínky přistoupili. Třetí skupina občanů se pak rozhodla uzavřít penzijní připojištění až za platnosti nových penzijních plánů, obsahujících změny přinesené novelou. Vyvíjející se trh penzijního připojištění svou koncentrací dosáhl takového stupně, že v největším penzijním fondu bylo soustředěno více než 300 tisíc účastníků, což představuje 13,4 % z celkového počtu účastníků penzijního připojištění, resp. trhu penzijního připojištění. Další čtyři největší penzijní fondy si rozdělily 47,8 % trhu a další 4 penzijní fondy s více než 100 tisíci účastníky dalších 29,1 % trhu. Znamená to, že devět největších penzijních fondů (každý se 100 000 a více účastníky) pokrývá přes 90 % trhu. Graficky je tato situace zpracována následovně:

6WUXNWXUDWUKXSHQ]LMQtKRSĜLSRMLãWČQt]KOHGLVNDSRþWX~þDVWQtNĤ YSHQ]LMQtFKIRQGHFKN 3)QDGWLV~þDVWQtNĤ 3)WLV~þDVWQtNĤ

3)GRWLV~þDVWQtNĤ 3)WLV~þDVWQtNĤ 3)WLV~þDVWQtNĤ

3)WLV~þDVWQtNĤ

Věková struktura účastníků penzijního připojištění se od roku 1996 výrazně nemění, i když počet účastníků roste. Nejpočetnější skupinu účastníků tvoří občané v rozmezí 50 - 59 let věku – viz následující graf:

28



Věková struktura účastníků penzijního připojištění k 31.12.2000

Quo vadis penzijní připojištění? Penzijní připojištění se státním příspěvkem již překonalo první etapu svého rozvoje, a přestože vykazuje řadu znaků stability, není jeho vývoj zdaleka dokončen. Tak například vzhledem ke skutečnosti, že je penzijní připojištění se státním příspěvkem koncipováno tak, že je sice státem podporováno, avšak stát negarantuje solventnost jednotlivých penzijních fondů a ani do budoucna se neuvažuje o státní garanci, je nadále soustředěna pozornost především na jeho bezpečnost. Otevřenou otázkou zůstává jednotná legislativní úprava připojištění. Ve většině států Evropské unie existují vedle základního státního systému důchodového zabezpečení i další systémy penzijního připojištění. Jednotlivé systémy však nejsou jednotné a státy je mohou provozovat dle vlastního uvážení, v souladu s mezinárodním právem a úmluvami. Jejich podoba a význam jsou ovlivněny historickými tradicemi, vývojem a ekonomickým postavením jednotlivých států. Doposud neexistují specifické směrnice ani doporučení Evropského společenství, jak je tomu např. v pojišťovnictví. I v těchto systémech však musí být respektovány zásady týkající se volného pohybu kapitálu, osob a služeb. Vzhledem k připravovanému vstupu České republiky do EU je nutné i platný zákon o penzijním připojištění harmonizovat s právem ES, musí v něm být promítnuta zásada rovného zacházení a zákaz diskriminace podle pravidel EU, předefinování podmínky trvalého bydliště pro nárok být účastníkem penzijního připojištění a upraveny investiční možnosti penzijních fondů. Protože systém penzijního připojištění, ač již významná součást důchodového systému České republiky, je stále ještě více výhodným spořením než nástrojem občanů pro zajištění ve stáří, hledají se i v tomto směru další možnosti jeho vývoje.


29


Resumé SEVEN YEARS OF COMPLEMENTARY PENSION INSURANCE WITH STATE CONTRIBUTIONS IN THE CZECH REPUBLIC Until recently, the only system of pensions that existed in the Czech Republic was the state PAYG system. The complementary pension system was launched on 21.3.1994, once the Law no. 42/1994 OJ, which established the rules for its operation and constituted the framework for the state supervision over pension funds, came into force. It is an open system, any person over 18 with permanent residence in the Czech Republic can choose to participate. The system is based on pension plans in which the amount of allowance depends mainly on the contributions paid by the participant and the state, to which the investment yields are added. To make the product more attractive, besides the state contribution just mentioned, the payments of allowance are not subject to income tax, with the exception of the part that corresponds to investment yields. The law was amended several times, but the most important changes to the system were made by the Law no. 170/1999 0J, which gave greater power to state supervision and modified the product itself. In the early years, since the participants were entitled to receive a lump sum after the age of 50, it had become a savings vehicle for that age group. It became apparent that, in order to turn it into a true long-term pension product, it was necessary to tighten up the conditions. Moreover, the state contribution was increased by 25 % and tax relief was awarded both to the participant and to his employer when the latter paid a share of his employee's contribution. Between 1994 and 1996, the Ministry of Finance, in unison with the Ministry of Labor and Social Affairs, licensed 44 pension funds. This number proved excessive, so that the next evolutionary phase was characterized by mergers and winding up of some of these, either by their general assemblies or by the Ministry of Finance, because of serious violations of the Law 42/1994 OJ. As the ten largest funds manage some 95 % of the total assets, there is still room for further concentration. The placement of the assets is prescribed by law, in order to ensure careful and prudent management of the investments. More than one half of the assets are invested in state bonds, constituting a convenient long-term allocation. The pension fund usually determines the strategy; the concrete investment is then done by a professional asset manager or directly by an investment broker. Although there are no EU directives regulating pension funds, these will have to comply with EU law, respecting freedom of movement of capital, persons and services.

30



JAK DÁL V PENZIJNÍ REFORMù? prof. Ing. Jaroslav Vostatek, CSc. předseda představenstva Wüstenrot, životní pojišťovna, a.s.

V minulém desetiletí se udělalo několik významných změn v oblasti důchodového zabezpečení. V základním pilíři, který se jmenuje „důchodové pojištění“, se zvýšily nově přiznávané důchody, začal se zvyšovat základní důchodový věk, rozvinuly se předčasné odchody do starobního důchodu, pozměnilo se dávkové schéma, rozvinuly se vdovecké důchody atd. Reforma to byla, přesto se již delší dobu hovoří o nezbytnosti penzijní reformy. Státní důchodový sektor je pod finančním tlakem a za několik let budou tyto tlaky podstatně sílit. Demografické změny a další faktory podstatně ovlivní budoucí důchodový systém. Nedočkavci a lobbisté předvídají krach penzijního systému, pokud se rychle nevezmou jejich reformní recepty. Jde jistě o závažné a zásadní otázky, z pohledu teorie jde však „pouze“ o standardní problémy – veřejné volby, vládního selhání apod. Škodolibě by se dalo říci, že rozpočtová omezení nás snad konečně dotlačí k zásadní racionalizaci penzijního systému. Penzijní reforma je výsostné sociálně politické téma a snad se v diskusi o ní konečně začneme posouvat do konkrétnější podoby – aby tomu i občan mohl porozumět a mohl si udělat výběr ze servírovaných koncepcí. Přitom by mohlo a podle mého názoru i mělo jít o velkou reformu s razancí, na kterou jsme byli zvyklí v první polovině 90. let. Nedávno schválená penzijní reforma v Německu by ve srovnání s naší možnou reformou mohla být pouhým menším reformním krokem. NDC – jediná zásadní šance Pozornost si jistě zaslouží systém NDC (notional defined contribution system), nedávno zavedený např. ve Švédsku. Placené pojistné se v tomto systému vykazuje na individuálních účtech pojištěnců a v okamžiku odchodu do starobního důchodu se ze stavu účtu vypočte důchod – na bázi pojistné matematiky. Systém NDC je v tomto směru postaven na zásadě ekvivalence. Zásada sociální solidarity se zde uplatní v míře a formě dané politickým rozhodnutím. Zásada ekvivalence (zásluhovosti) v našem dnešním veřejném důchodovém pojištění téměř zcela chybí. I když v poslední době lze pozorovat jistý nárůst její míry aplikace, jde stále spíše o přerozdělování podle kritéria „stejných žaludků“. Modelová ekvivalence, typická pro sociální důchodové pojištění, totiž spočívá v placení pojistného ze mzdy do výše stropu (výdělkového stropu) a ve výpočtu důchodu ze mzdy do výše téhož stropu. U nás nemáme ani jedno z toho. Systém NDC lze označit za modernizované sociální pojištění. Jednou z jeho klíčových předností je okrajová role oficiálního důchodového věku. Jde o efekt důsledného uplatnění pojistně matematických zásad. Systém si vystačí s poměrně nízkým minimálním důchodovým věkem – např.


31


55 let. Souběžně ovšem musí být splněna podmínka vztahující se k výši důchodu – musí přesahovat stanovené minimum. Klasické sociální důchodové pojištění mělo důchodový věk jako jeden z hlavních záchytných bodů; připomeňme, že v Německu platil v dělnickém pojištění původně důchodový věk 70 let a v Československu 65 let. Umělá důchodová hranice, bez níž se klasické sociální důchodové pojištění neobejde, je problematická vždy – ať je stanovena na jakékoliv výši. Řada osob je plně práceschopná i ve věku 70 let a více. Historicky nejvýznamnější základní koncepcí starobního důchodu byla koncepce invalidity – od úředně stanovené věkové hranice se invalidita předpokládala. I u nás v dělnickém důchodovém pojištění platilo, že důchod starobní je vlastně důchod invalidní – jen invaliditu není třeba prokazovat. Druhým opěrným bodem klasického sociálního pojištění bylo odvozování výše důchodu ze mzdy, často s různými nivelizačními prvky. Jednou ze zásad bylo i to, že důchod nesmí převýšit mzdu pojištěnce. K tomu mohly být připojeny stimulační prvky: procenta za přesluhování, srážková procenta za předčasný odchod do důchodu. Při tomto přístupu dojde snadno k nabourání základních principů ekvivalence a sociální solidarity v sociálním pojištění: Procenta se mohou stanovit podle jiných než pojistně matematických principů. Změna hodnoty parametru ve schématu pro výpočet důchodu – „drobným“ škrtem pera zákonodárců – posune výši nově přiznávaných důchodů o např. více než 15 % nahoru, bez ohledu na příjmy systému. Přechodem k systému NDC – tedy vlastně zavedením modernizovaného sociálního důchodového pojištění – se zbavíme možnosti snadné manipulace s parametry uvedeného druhu. Zákon bude prostě předpisovat chování Sociální důchodové pojišťovny včetně konkretizace způsobů používání pojistné matematiky. Systém NDC má řadu vstupních parametrů, které je třeba dohodnout – jde zde mj. o „nastavení“ výše starobních důchodů prostřednictvím určení konkrétní výše výdělkového stropu, konkrétní výše pojistného, konstrukce dynamizace důchodů atd. Systém se musí opírat o dlouhodobou prognózu a po jeho „rozběhu“ bude velmi citlivý na změny podmínek a parametrů. To znesnadní případnou politickou manipulaci se systémem. Zásadní předností systému NDC je jeho transparentnost, srozumitelnost pro pojištěnce a voliče. Z politického hlediska je předností možnost jednorázového přechodu k systému NDC – výpočtem „aktuálních“ (alikvotních) důchodových nároků a jejich přepočtem na stav individuálního účtu u nositele pojištění. Tedy simulací „reverzního“ chodu systému. Jakákoliv zásadní penzijní reforma vyžaduje silnou pozici jejího předkladatele. Jeden rok před volbami má přijetí jakékoliv penzijní reformy malou šanci. Spíše lze očekávat souboj o reformu, než její „dohodnutí“. I souboj o penzijní reformu by však byl v našich podmínkách velkým posunem vpřed, nejedna politická síla se diskusi o této reformě spíše vyhýbá. Ve vládních materiálech je systém NDC považován za jednu ze dvou možností dalšího postupu v penzijní oblasti. To také není dostatečná podpora. Mj. proto, že od státních úředníků lze vždy očekávat tendenci k „mírnému

32



pokroku v mezích zákona“ – přechod k systému NDC je zásadní reformou. Zásadní penzijní reforma vyžaduje své nositele – doslova personifikaci v osobě premiéra či alespoň silného ministra. Za NDC je nutno dát v případě potřeby i (svou) „hlavu na špalek“. Já mohu nabídnout odbornou podporu. Povinné spoření - utopický lidový kapitalismus Při vší úctě ke Světové bance jsou její recepty na penzijní reformu nekompetentním zasahováním do jiného resortu. Nejdříve tam „uchopili“ a vyzvedli chilskou penzijní reformu z počátku 80. let. V jedinečných chilských hospodářských a politických poměrech byly výsledky skvělé po dobu více než 10 let. To ovšem dokazuje pouze to, že jakýkoliv obecně špatný systém může být – výjimečně, v dané zemi – lepší než systém předchozí. Úloha subjektivního faktoru je vždy významná. Platí to i obráceně – zkazit se dá také všechno. I systém NDC. Na „penzijní politice“ Světové banky udiví i její pružnost: po pár letech místo chilského modelu začne doporučovat libovolnou kombinaci „veřejného pilíře“ a „povinného soukromého pilíře“ pod heslem „Security through Diversity“. Jediným zásadním pozitivním poznatkem, který je z arzenálu Světové banky záhodno uplatnit, je významnost volby výstižného marketingového hesla pro penzijní reformu. Mimochodem – v Německu nyní platí heslo „Solidarität mit Gewinn“ (co to vlastně říká?), reforma je označována zkratkovitě jako „Riester - Rente“ – podle tamního ministra sociálních věcí. Povinné spoření jako hit penzijní teorie a politiky 90. let je již na ústupu. Považuji za ztrátu času věnovat mu zde větší pozornost. Zmíním se stručně jen o tom, z čeho se berou nabízené zázračné finanční výsledky povinného spoření. Zdrojem demonstrovaných finančních efektů jsou kapitálové výnosy z finančních investic nositelů pojištění. Tady zaprvé platí, že kdo má kapitál, je ve výhodě – oproti tomu, kdo nic nemá. Sociální pojištění tento kapitál v zásadě nemá, protože ho pro svůj systém nepotřebuje. Kdyby ho mělo, tak by z něho byly i výnosy. A za druhé: čím vyšší riziko, tím dlouhodobě i vyšší výnos – samozřejmě ve velkém průměru a za dlouhou dobu. Pokud se riziko soukromých pojistitelů minimalizuje, pak nelze s vyššími výnosy počítat. Povinné soukromé spoření se státní garancí je ideální kombinací pro příslušné „podnikatele“, nikoliv však alternativním scénářem penzijní reformy pro střední Evropu. Jediným efektem takového systému v ideálním případě mohou být „jen“ vysoké režijní náklady. Povinné spoření je jakýmsi utopickým lidovým kapitalismem. Členění a značkování veřejného a soukromého pilíře S konceptem povinného spoření byla do teorie a politiky zanesena pokřivená terminologie a systematika. V zájmu povinného spoření na stáří se začalo tvrdit, že stávající systém je zadlužen a že mu hrozí finanční kolaps – pokud se okamžitě nenastartuje přechod k povinnému spoření. Reálný kolaps veřejného výdajového programu je samozřejmě možný pouze současně s kolapsem veřejných, zde státních financí.


33


I termín „průběžné financování“ je derivátem pomlouvačné kampaně zastánců povinného spoření. Takový pojem je zbytečný, protože „průběžné financování“ je ve veřejných financích pravidlem, jiné metody jsou odchylkou od tohoto pravidla. Měli bychom spíše hovořit o rozpočtovém financování. V sociálním pojištění se u nás původně používal termín „rozvrhový systém“; pokud nějaký takový termín potřebujeme, můžeme se k němu vrátit. Rozhodně bychom neměli dávat takovýmto označením – veřejně či skrytě – pejorativní nádech. Základní dělení systémů starobního zabezpečení není na „průběžně“ financované a na „kapitálově“ financované. Správné členění je např. na sociální důchodové pojištění, veřejné univerzální důchody, soukromé důchodové pojištění, podnikové zaopatření. Pokud jde o sociální důchodové pojištění, používal se v něm původně systém kapitálové úhrady (též: plnoúhradový systém, „kapitálové financování“). Z praktických i teoreticko-politických důvodů se většinou přešlo k rozvrhovému systému. Dnes je snaha reformovat sociální důchodové pojištění tím, že se od „dávkového“ systému přejde k „příspěvkovému“ systému (NDC). I samotné pojmy „dávkově definovaný“ systém a „příspěvkově definovaný“ systém jsou problematické, zamlžující. Základní rozdíl mezi nimi je totiž v tom, zda je dávka „zaručena“ (dohodnuta, stanovena), či nikoliv. Alespoň tak to platí v soukromém pojištění. V příspěvkově definovaném systému se investiční riziko zásadní měrou přenáší na klienta, v dávkově definovaném systému je „zaručena“ (sjednána) výše dávky (důchodu). Dlouhodobě a v průměru nesou „příspěvkově definované plány“ více právě proto, že riziko pro klienta je zde vyšší. V sociálním pojištění je zaručeno vše ve stejné míře, a proto zde totéž třídění (na dávkové a příspěvkové systémy) nemá uvedený základní smysl. Systém NDC je „příspěvkově definovaný“, ovšem obsah je jiný než je tomu v soukromém důchodovém pojištění. Klient NDC srovnatelné investiční riziko nepodstupuje. Nejsrozumitelnější členění soukromého důchodového pojištění z uvedeného pohledu je na „klasické“ a „investiční“. V klasickém důchodovém pojištění je sjednán důchod a pojistné a klient obvykle dostává ještě negarantované podíly na zisku. V investičním důchodovém pojištění klient ukládá sjednané pojistné (příp. jeho podstatnou část) do zvláštního investičního fondu (fondů bývá více – možnost volby). To má ten dopad, že důchod není garantován (sjednán), ujednán je „pouze“ způsob vyčíslení důchodu z hodnoty klientových podílů v investičním fondu. S tím, že většina investičních důchodových pojištění (příspěvkově definovaných penzijních plánů) ve světě končí tím, že se jednorázově vyplatí plnění (kapitál), tento penzijní plán tedy v typickém případě nekončí penzí. V momentě ukončení (etapy) „spoření“ se klient rozhoduje, jak s kapitálem naloží. Pokud volí důchod, rozhodne se i pro konkrétní pojišťovnu poskytující klasické důchodové pojištění za jednorázové pojistné. V systému NDC se pojištěnec nerozhoduje mezi důchodem a výplatou kapitálu. Základní jeho volbou je datum penzionování, resp. počátku výplaty důchodu. K datu penzionování se provede výpočet důchodu. Výdělečně činný či nečinný může být pojištěnec i nadále. Bude-li vydělávat, bude

34



dále platit pojistné na svůj individuální účet a třeba za rok si z něho bude moci nechat zvýšit svůj doživotní starobní důchod. Prostředky na individuálním účtu budou i nadále valorizovány např. podle dynamiky mezd, důchody budou valorizovány např. nejméně podle dynamiky spotřebitelských cen. Systém NDC je sice „příspěvkově definovaný“, tato charakteristika ovšem mnoho neříká. Spojitost se soukromými příspěvkově definovanými penzijními plány (čili se soukromým investičním důchodovým či kapitálovým pojištěním) je minimální. I sám název systém NDC je tak nedobrý, ve vztahu k voličům zcela nepoužitelný. Až na další proto používejme termín moderní sociální důchodové pojištění. V našich podmínkách bychom se měli rozhodnout pro penzijní reformu spočívající v jednorázovém přechodu k modernímu systému sociálního důchodového pojištění, kde bude zásadní měrou uplatněna zásada ekvivalence (označujme ji však třebas jako zásadu zásluhovosti), spolu se zásadou sociální solidarity. Vlastní výpočet starobního důchodu bude výhradně podle zásluh vyjádřených zaplaceným pojistným. Sociální solidarita bude obsažena v jiných složkách tohoto systému (sirotčí důchody, invalidní důchody, minimální důchod apod.). Financování veřejného pilíře Každý systém sociálního zabezpečení ve stáří má své „financování“. Systém veřejných univerzálních důchodů je jedním z rozpočtových výdajových programů, financovaných ze státního rozpočtu. „Oddělené financování“ důchodů má smysl jen tehdy, pokud je pozice příslušného systému kvalitativně odlišná, pokud zásadně přesahuje rámec výdajového programu. Takovým systémem je právě sociální důchodové pojištění. Sociální pojištění není „jen“ výdajovým programem, protože tento systém má i své příjmy – pojistné na sociální pojištění. Pojistné sociálního pojištění (mezinárodně se spíše označuje jako příspěvky na sociální zabezpečení) je zásadním daňovým kanálem. Sociální pojištění tak můžeme označit jako výdajově-daňový program; jde o samostatnou složku veřejných financí. Pojistné sociálního pojištění má smysl jen při existenci opravdového sociálního pojištění. Jinak jde o paskvil komplikující daňový systém. To je také dosavadní situace v Česku. Čili: buďto chceme sociální pojištění a pak má smysl pojistné na sociální pojištění. Nebo nechceme sociální pojištění a pak je třeba zrušit pojistné na sociální pojištění, protože v takovémto případě se jedná „jen“ o znetvořenou daň z příjmů. Snažit se o vyrovnanost systému veřejného „důchodového pojištění“, nebo i pouze diskutovat vyrovnanost tohoto systému má smysl pouze za předpokladu, že chceme přejít k systému sociálního důchodového pojištění – ať již klasického, nebo zde prezentovaného moderního. Při stávajících starobních (a dalších) důchodech je úplně jedno, zda jsou výdaje na ně pokryty z pojistného důchodového pojištění, nebo ne. Stávající důchodové pojištění je pouze veřejným výdajovým programem, nejde o program výdajově-daňový.


35


Stávající úvahy o financování „průběžného“ systému z jiných daní než je pojistné důchodového pojištění je také nutno vidět ze stejného zorného úhlu. Zřizovat Sociální (zde: důchodovou) pojišťovnu má smysl jen pokud přejdeme k sociálnímu pojištění. Bez sociálního pojištění je Sociální pojišťovna jen novou institucí. Účelové financování sociálního důchodového pojištění je účelné pouze pojistným na sociální důchodové pojištění. Přidělovat sociálnímu důchodovému pojištění jiné daně než toto pojistné je zcela nesystémové a nelogické. Lze si samozřejmě představit, že pojistné nebude z různých důvodů „stačit“ k úhradě výdajů sociálního důchodového pojištění. Pak jde o dotaci systému ze státního rozpočtu, z čeho pochází příjmy státního rozpočtu není podstatné: všechny jdou na jednu hromadu, z níž jsou financovány státní výdajové programy. Případná dotace sociálního důchodového pojištění je státním výdajovým programem. Sociální pojišťovna může být příjemcem státní dotace, pokud bude provádět další státní výdajový program – kromě sociálního (důchodového) pojištění. Lze si i představit, že tato dotace bude poskytována i čistě z pojistně-technických důvodů – aby mohl existovat stabilní systém moderního sociálního pojištění. (Parametry v systému NDC musí být „citlivě“ nastaveny, aby systém „neexplodoval“.) Musí být přitom jasné, že rozpočtové dotace žádný systém sociálního pojištění nezlevní, na výši sociálních výdajů nemají žádný vliv. Výše důchodů ze základního pilíře Výdaje na důchody jsou ovlivněny nejen systémem, ale i jeho parametry. Není účelem tohoto příspěvku radit, jak vysoké mají být starobní či jiné důchody. Chci zde pouze zdůraznit, že způsob měření je u nás špatný – pro daný účel. Uvažujeme-li o reformě důchodů, pak je velmi nepřesné vycházet z dnešní průměrné výše důchodu a na základě toho požadovat tu či onu jejich výši v budoucnu. Penzijní reforma vyžaduje i reformu měření směrodatné výše důchodu. I zde se musí promítnout zásluhovost. Rozhodne-li se někdo práceschopný odejít do starobního důchodu předčasně, je to jeho problém. Nemůže nám snižovat směrodatnou výši důchodu. V zahraničí se postupuje tak, že kritériem je tzv. plná penze. Je to výše penze, kterou má pracovník, který je zaměstnán po celou dobu výdělečné činnosti – až do směrodatného důchodového věku. V tomto směru bychom nyní u nás měli vycházet – pro účely penzijní reformy – z důchodového věku 62 let, pro další desetiletí se asi dohodneme na kriteriálním důchodovém věku 65 let. S tímto předpokladem bychom měli konstruovat parametry penzijní reformy. Pro názornost lze uvést, že v Německu se dnes hovoří o (plné) penzi na úrovni 70 % výdělku s tím, že toto procento se má tamní reformou snížit na 68 %. Procenta platí za předpokladu zápočtu 45 let pojištění. U nás dnes důchody nejsou nízké – takto pojímáno. V podmínkách roku 2000 – při zápočtu 42 let – vyjde plná penze na úrovni 66 % relevantního čistého průměrného výdělku. Při započtení dalších dvou let již předstihneme Německo po reformě. Průměrný nově přiznávaný sta-

36



robní důchod u nás tedy rozhodně není nízký. V každém případě bychom měli přestat operovat směrodatným důchodem na úrovni 45 % výdělku. Soukromý pilíř O nezbytnosti soukromého důchodového zabezpečení u nás dnes již nikdo nepochybuje. Počítá se i s jeho nárůstem – i v relaci k základnímu pilíři. Samozřejmostí je již i státní podpora tohoto zabezpečení. Spory se vedou „jen“ o podobu soukromého pilíře. A nyní je na stole i návrh zákona o zaměstnaneckém penzijním připojištění, které by mělo představovat nový pilíř – mezi základním veřejným pilířem a soukromým pilířem. V počtu pilířů bychom tak dostihli vyspělé západní země s jejich podnikovým zaopatřením. Při úvahách o počtu a zaměření pilířů v našich podmínkách nelze nezačít vznikem segmentu penzijního připojištění se státním příspěvkem. Ponechme stranou „šachy“ kolem jeho vzniku, byť jsou poučné. Dnes již snad každý uznává, že bylo zavedeno ne soukromé důchodové zabezpečení se státní podporou, ale převážně krátkodobé spoření se státním příspěvkem – tedy v zásadě nesmysl, který byl navíc systematicky začleňován do sociálního zabezpečení – především v právnických příručkách. Velmi dlouho se rodila zásadní novela zákona o penzijním připojištění, která z této absurdity udělala něco, co již lze začlenit do pojištění. Samozřejmě do pojištění soukromého, do něhož patří i životní pojištění poskytované soukromými pojišťovnami. Přesto jsou pořád zřetelné tendence povyšovat životní pojištění poskytované akciovými společnostmi zvanými penzijní fond nad životní pojištění od tzv. komerčních pojišťoven. České penzijní fondy jsou stejně „komerční“ jako české životní pojišťovny. Také z toho důvodu, že sousloví „komerční pojišťovny“ se u nás rozšířilo – jako pejorativní označení – v dobách, kdy Česká státní pojišťovna hromadně vypovídala havarijní pojištění a pojištění domácnosti, měli bychom tohoto sousloví přestat používat. Vystačíme si s termínem „soukromé pojišťovny“. Ujasněme si již definitivně, že naše penzijní fondy nejsou nic víc a nic míň než specializované životní pojišťovny, samozřejmě soukromé. A to do všech důsledků. Neexistuje jediný rozumný důvod, proč by pro veškeré životní pojištění, patřící do soukromého pilíře, neměly platit stejné podmínky – stejná legislativa, stejný státní dozor, stejné daně. Samozřejmě s tím, že stejně zvýhodněné podmínky musí platit pro celé životní pojištění, které má státní podporu, cílenou k zabezpečení ve stáří. Nechci radit, kde a jak má být začleněn státní dozor v pojišťovnictví. Jisté však je, že životní pojištění poskytované penzijními fondy a ostatními pojišťovnami musí být pohromadě. Stejně tak neexistuje jediný rozumný důvod, proč by pro české penzijní fondy nemělo platit stejné účetnictví, stejná pojistná matematika a stejné způsoby tvorby a používání technických rezerv – jako pro jiné životní pojišťovny. Směrnice EU v tomto směru na všechno pamatují. Jen my jsme v seznamu odvětví životního pojištění pro účely státního dozoru zapomněli na „správu penzijních fondů“ (a také na tontiny). Možná proto, že označení penzijní fond máme vyhrazeno pro specializo-


37


vaný druh životních pojišťoven. Možná, že bychom z toho mohli dnes vybruslit tím, že budeme hovořit o správě penzijních prostředků či vymyslíme ještě lepší termín. Naše penzijní fondy bychom ovšem tak jako tak měli přejmenovat – navrhuji „penzijní pojišťovny“. Je to termín úplně volný. A hlavně odpovídá obsahu. Požadavek na oddělení prostředků účastníků penzijních fondů (čti: pojistníků penzijních pojišťoven) od prostředků akcionáře je legitimní a je možno a nutno ho naplnit tvorbou příslušných technických rezerv. Jako to funguje u ostatních pojišťoven. Můžeme to zdokonalit tak, že vyčleníme nejen technické rezervy v pasívech, ale i jejich umístění v aktivech pojišťoven. Jsem pro tuto separaci. Pokud si někdo myslí, že je potřebné dozorovat tzv. prostředky účastníků formou depozitáře, pak by to měl prosazovat pro všechny životní pojišťovny, nejen pro penzijní fondy. Zaměstnanecké penzijní fondy Podnikové zaopatření je ve vyspělých evropských zemích zpravidla považováno za 2. pilíř zabezpečení ve stáří. To bylo impulsem pro vládní návrh zákona o zaměstnaneckém penzijním připojištění. Tímto zákonem má být dobudován stávající dvojpilířový systém zabezpečení ve stáří na systém trojpilířový. Cestou k tomuto řešení má být vznik zcela nových nositelů důchodového pojištění, s novou právní úpravou těchto nositelů i jimi poskytovaného produktu. Nositelem zaměstnaneckého penzijního připojištění je podle poslední verze návrhu zákona „penzijní společnost“, jejímiž zakladateli mohou být pouze zaměstnavatelé – právnické osoby. 25 paragrafů návrhu zákona je věnováno tomu, jak má fungovat penzijní společnost. Faktickou zvláštností je přitom zejména idea (požadavek) neziskovosti tohoto důchodového pojištění – pro jeho nositele. Vedle toho je zde obsažena konstrukce nejvyššího orgánu penzijní společnosti („sbor zástupců“), v němž paritně zasedají zástupci zaměstnavatelů a zástupci zaměstnanců, kteří jsou účastníky penzijního připojištění zaměstnanců v zaměstnaneckých penzijních fondech spravovaných penzijní společností. Zaměstnanecký penzijní fond je podle vládního návrhu zákona zakládán jedním nebo více zaměstnavateli, ke vzniku je zapotřebí licence, kterou mají schvalovat 3 orgány státní správy. Zaměstnanecký penzijní fond přitom není právnickou osobou. Každý fond má depozitáře. Produkt poskytovaný fondem („penzijní plán“) schvalují 2 ministerstva; produkt je determinován zákonem – obdobně jako u penzijního připojištění se státním příspěvkem. Pozoruhodné je, že návrh zákona obsahuje ustanovení (§ 30 odst. 8) připouštějící i „podílové individuální účty účastníků“, tj. investiční životní pojištění v jeho čisté podobě. Další ustanovení zákona (o penzích a o jednorázovém vyrovnání) tuto variantu produktu však nerespektují. Komplikovaná jsou ustanovení o příspěvcích zaměstnance a zaměstnavatele, přestože oproti předchozím verzím návrhu zákona se nyní již připouští placení pojistného pouze zaměstnavatelem. Pokud zaměstnanec platí příspěvek, tak mu zaměstnavatel musí přispívat alespoň 50 % jeho přís-

38



pěvku, s minimem ve výši 2 % mzdy. Nejlogičtější variantou podnikového zaopatření je přitom placení pojistného pouze zaměstnavatelem. Další by se mělo nechat na dohodě účastníků. Návrh zákona ukládá penzijní společnosti předat správu aktiv „investorovi“ (investiční společnosti, pojišťovně, penzijnímu fondu apod.), pokud objem zaplacených příspěvků v zaměstnaneckém penzijním fondu dosáhne částky 10 mil. Kč. Při překročení částky 200 mil. Kč musí být minimálně 2 „investoři“. K zaměstnaneckému penzijnímu připojištění má být poskytována daňová podpora ve formě blízké penzijnímu připojištění se státním příspěvkem; státní příspěvek je přitom u plateb účastníka nahrazen odpočitatelnou položkou 18 000 Kč ročně. Celkově je návrh zákona dosti komplikovaný, byť řadu ustanovení více či méně přebírá ze zákona o penzijním připojištění se státním příspěvkem. Preference výhodného pojištění? Jednou ze základních myšlenek návrhu zákona o zaměstnaneckém penzijním připojištění je rozšířit nabídku starobního zabezpečení o systém (produkt), který bude výrazně výhodnější než je nabídka soukromých pojišťoven a penzijních fondů. Toho se má docílit jednak povinným rozdělováním zisku jen mezi účastníky a jednak zákazem poskytování provizí za sjednání pojištění. Dále se limitují účtované poplatky za správu portfolia „investorem“. Požadavek neziskovosti pojištění pro jeho provozovatele se opírá o kritiku vysokých nákladů spojených s individuálním pojištěním provozovaným v konkurenčním prostředí – návrh zákona se odvolává na britskou studii, podle níž tyto náklady činí 20 - 25 % ročního pojistného. Naproti tomu náklady zaměstnaneckých penzijních fondů jsou na úrovni 8 - 12 % pojistného. Tyto údaje však dokazují pouze to, že skupinové pojištění je režijně levnější než individuální pojištění. Úspory z rozsahu produkce nejsou dostatečným důvodem pro zakládání zcela nového systému důchodového zabezpečení. Publikovaná tvrzení o vysokých nákladech stávajících penzijních fondů poškozují soukromý sektor. Je to stejné jako argumentovat proti zaměstnaneckým penzijním fondům tím, že náklady státního systému důchodového pojištění jsou podstatně nižší než tytéž náklady zaměstnaneckých penzijních fondů. Budou-li zaměstnanecké penzijní fondy podstatně levnější, pak se jistě bez problému prosadí v praxi. Nemysleme si však, že deklarovaná či vykazovaná neziskovost je sama o sobě reálnou ekonomickou výhodou. Poskytne-li zaměstnavatel fondu (základní) kapitál „zdarma“, musí počítat s ušlými kapitálovými výnosy. V tržním hospodářství není nic zadarmo, jen se to tak může jevit. Ani jednání orgánů fondů a společností nejsou zadarmo. Návrh zákona představuje de facto preferenci zaměstnaneckých penzijních fondů – za stávajících podmínek pro poskytování skupinového pojištění dnešními penzijními fondy a životními pojišťovnami. Rozhodující státní daňovou podporu má dnes totiž pouze individuální pojištění s příspěvkem zaměstnavatele. Pokud jsou námitky proti stávající právní úpravě skupinového pojištění z pohledu


39


ochrany spotřebitele (zde zaměstnance), pak je potřebné provést odpovídající novelu příslušného zákona. Takové námitky nejsou důvodem pro vznik zcela nového systému. Návrh zákona o zaměstnaneckém penzijním připojištění obsahuje ustanovení, která jsou v rozporu s logikou podnikového zaopatření a která sama o sobě mohou znamenat, že se uvažovaný systém vůbec nerozvine. Patří k nim obtížnost ukončení placení příspěvku zaměstnavatele, resp. ukončení podnikového zaopatření jako takového. Je daleko jednodušší přestat platit příspěvek na stávající penzijní připojištění. Již výše jsme se zmínili o povinnosti platit příspěvek zaměstnavatele nejméně ve výši 50 % příspěvku zaměstnance, minimálně však na úrovni 2 % ze mzdy. Pokud by klíčovým kritériem pro volbu doplňkového důchodového pojištění měly být modelové náklady, pak by optimálním řešením bylo připojištění u Sociální důchodové pojišťovny. Nejsnazší by to bylo při aplikaci systému NDC v základním pilíři. Kdokoliv by prostě mohl posílat své pravidelné (či dokonce i mimořádné) pojistné na individuální účet pojištěnců. I zaměstnavatel by mohl přispívat. Zhruba takto to také u nás fungovalo před válkou. Připojištění u nositele sociálního pojištění bylo samozřejmou možností. Náklady na sociální důchodové připojištění jsou modelově jistě nižší než uváděné náklady na podnikové zaopatření. Sociální důchodová pojišťovna by ovšem měla fungovat s účtováním a kalkulací plných nákladů, aby byl vyloučen dumping. Trojí pojistné právo? Celkově návrh zákona o zaměstnaneckém penzijním připojištění představuje pokus o zavedení třetího paralelního systému pojistného práva. Zákon má – obdobně jako u penzijního připojištění se státním příspěvkem – zahrnovat jak ustanovení o smlouvě a produktech, tak ustanovení o regulaci pojišťovnictví. Systémově patří první oblast do zákona o pojistné smlouvě (popř. do občanského či obchodního zákoníku), druhá oblast pak do zákona o pojišťovnictví. Místo sjednocení právní úpravy pojištění se tedy navrhuje další roztříštění pojistného práva včetně základní terminologie pojištění. Je velmi komplikované a hlavně zbytečné vytvářet „penzijní společnosti“ a „zaměstnanecké penzijní fondy“ a navazující instituty, když podnikové důchodové zaopatření lze realizovat podstatně jednodušeji. Penzijní fond či životní pojišťovnu si podniky mohou zřídit již delší dobu, bez jakýchkoliv omezení. Se zaměstnanci se mohou dohodnout o jejich účasti v dozorčí radě. Poskytovaný produkt může být „neziskový“, pokud se tak obě strany dohodnou. Odborové centrály mohou vypracovat vzorové stanovy příslušné instituce a sestavit vzorový produkt, vyhovující podmínkám zákonů. Odbornou podporu mohu přislíbit. Zbývá zavést legislativní úpravu správy penzijních fondů (prostředků). Správa penzijních fondů (prostředků) je specifickým odvětvím podnikatelské činnosti na úseku životního pojištění. Jde vlastně o produkty s často individuálními podmínkami, kde investiční riziko nese principiálně pojistník, resp. pojištěné osoby – v tomto směru jde vlastně o paralelu k investičnímu životnímu pojištění. Správa penzijních fondů (prostředků) se realizuje smlouvami s nositeli penzijních fondů (prostředků). Správu penzijních fondů (prostředků) je třeba před vstupem do EU legis-

40



lativně upravit, nejde však o převrat v celém systému starobním zabezpečení zaměstnanců. Správu penzijních fondů (prostředků) mohou provádět i jiné finanční instituce než soukromé pojišťovny. Pro nositele penzijních fondů (prostředků) musí platit stejná legislativa jako pro životní pojišťovny. Lze si samozřejmě představit, že pro tyto nositele budou platit některé odchylky, zjednodušení – pokud jejich produkt bude velmi jednoduchý, „bez rizika“. Takovým jednoduchým produktem může být individuální spoření zaměstnanců, jehož prostředky lze např. ve věku 60 let použít k zakoupení životního důchodu u soukromé pojišťovny. Takový produkt by mohl mít též státní podporu. Stejné podmínky by ovšem musely platit i pro shodné bankovní produkty. Pro nositele penzijních fondů (prostředků) poskytující pouze individuální spoření s vkladem termínovaným do dosažení důchodového věku by se mohl hodit název „penzijní spořitelna“. Další, co je třeba v zájmu rozvoje podnikového důchodového zaopatření umožnit, je poskytování slevy na pojistném za stávající penzijní připojištění, pokud je poskytováno a sjednáváno skupinově. Alternativou ke slevě je poskytnutí širšího pojistného krytí. Stávajícím pojistným fondům by se mělo umožnit rozšíření licence na další odvětví životního pojištění – ve smyslu zákona o pojišťovnictví. Tím se posílí jejich konkurenceschopnost a sníží se i jejich náklady. Dnešní úroveň nákladů penzijních fondů (a zřejmě i dalších životních pojišťoven) je negativně ovlivněna stávající právní úpravou, která diskriminuje skupinové životní pojištění. Produkty penzijních fondů jsou navíc poškozovány nadměrnou státní regulací, která není v souladu se směrnicemi EU o pojišťovnictví. Celá regulace penzijních fondů a penzijního připojištění je v rozporu s právní úpravou pojištění podle EU. Hlavní směr nezbytných legislativních úprav v nastávajícím období spočívá v zavedení právní úpravy pojistné smlouvy v souladu se standardem EU a v novelizaci zákona o pojišťovnictví v zájmu dosažení plné kompatibility se směrnicemi EU. V těchto legislativních krocích se nutně musí „rozpustit“ i stávající zákon o penzijním připojištění. Do tohoto nového pojistného práva lze zapracovat i několik odpovídajících ustanovení o podnikovém zaopatření. Koncepce podnikového zaopatření Podnikové důchodové zaopatření prodělalo ve vyspělých zemích řadu vývojových změn. Jako takové vzniklo již před vznikem dělnického sociálního důchodového pojištění. Po vzniku sociálního pojištění např. u nás přetrvaly podnikové či oborové penzijní ústavy, které poskytovaly jak zákonné pojištění, tak i důchodové nadlepšení; patřily tak do kategorie „náhradních ústavů“. Jedním z nosných prvků podnikového zaopatření i po 2. světové válce byl jeho „věrnostní“ charakter – s odchodem zaměstnance z podniku končilo i jeho podnikové zaopatření, a to bez jakékoliv náhrady. V dnešní době je „věrnostní“ koncepce podnikového důchodového zaopatření naprostým anachronismem. Místo toho prorazila zásada přenositelnosti důchodových nároků. Při důsledném uplatnění této zásady ovšem podnikové zaopatření téměř zcela ztrácí svůj původní základní význam. Systémově se takto podnikové zaopatření „degraduje“ na běžnou složku mzdy, resp. na příspěvek


41


zaměstnavatele – např. k soukromému životnímu pojištění zaměstnance. Je jen věcí úvahy zaměstnavatele, zda chce dát přednost vlastnímu penzijnímu ústavu, skupinovému pojištění u pojišťovny či jiného penzijního ústavu, nebo příspěvkům k soukromému pojištění zaměstnance. Ze strany státu musí mít rovné podmínky všichni nositelé těchto pojištění a všechny penzijní produkty. Podle moderního pojetí doplňkového starobního zabezpečení ve stáří nemá podnikové penzijní zaopatření žádné výsadní či zvláštní postavení. Uvažuji samozřejmě pouze „kapitálově financované“ systémy podnikového zaopatření, nikoliv tedy např. francouzské povinné podnikové penzijní připojištění (které je de facto sociálním připojištěním), nebo německé důchodové nároky (přísliby) zaměstnanců poskytované řadou zaměstnavatelů (také bez odpovídajících technických rezerv). V rámci EU je hlavním problémem reformovat nejrůznější systémy podnikového a kvazipodnikového důchodového zaopatření, aby se dostaly na kvalitativní úroveň soukromého pojištění. Jejich problémy se nás netýkají – „díky“ likvidaci penzijního nadlepšení počátkem 50. let. Podnikové zaopatření se i dnes v řadě západních zemí považuje za 2. pilíř důchodového zabezpečení. Odmyslíme-li si tamní problémy s podnikovým zaopatřením, pak jsme v úplně jiné situaci. Podnikové zaopatření sice může existovat, ale ve zcela nových podmínkách. Podnikové zaopatření se může realizovat třemi hlavními způsoby: zřízením vlastního penzijního ústavu, formou skupinového pojištění a formou příspěvku zaměstnavatele k individuálnímu pojištění zaměstnance. Ve všech případech se jedná o typické soukromé pojištění, které se v řadě západních zemí považuje za 3. pilíř důchodového zabezpečení. Z hlediska právní úpravy lze ovšem podnikové zaopatření zredukovat na několik specifických ustanovení soukromého pojištění a pojišťovnictví. Podnikové penzijní zaopatření lze s výhradou považovat za zvláštní důchodový pilíř, není však smysluplné k tomu mít samostatné zákony. Zákon o zaměstnaneckém penzijním připojištění je pro Česko nadbytečnou právní normou. Státní podpora soukromého pojištění Se vznikem českých penzijních fondů vznikl i státní příspěvek k penzijnímu připojištění. Ten byl poskytován i k příspěvku zaměstnavatele na toto pojištění. Současně nebylo možno tento příspěvek zahrnout do nákladů podniku. Z příspěvku zaměstnavatele se neplatilo pojistné na sociální (a zdravotní) pojištění. Při novele zákona o penzijním připojištění se státním příspěvkem v roce 1999 byl zvýšen státní příspěvek a byla zavedena daňová podpora. Na příspěvek zaměstnavatele se po novele zákona neposkytuje státní příspěvek, ale na druhé straně lze v omezené míře příspěvek zaměstnavatele zahrnout do nákladů. Koexistence státního příspěvku a odpočitatelné položky u daně z příjmů fyzických osob je zcela nesystémová. Nelogické je také omezení pro zahrnutí příspěvku zaměstnavatele do nákladů podniku; jeho ekonomickým obsahem je diskriminace vyšších příspěvků zaměstnavatele – oproti mzdě, která je vždy plně součástí nákladů.

42



Po novele zákona o penzijním připojištění máme dva zcela různé, paralelní systémy státní podpory tohoto pojištění. Jedním systémem je daňová podpora tohoto pojištění placeného účastníkem (odpočet až 12 000 Kč ročně od základu daně z příjmů fyzických osob), poskytovaná k příspěvku účastníka nad 500 Kč měsíčně. Absolutní výše této daňové podpory v kombinaci se státním příspěvkem činí až 5640 Kč ročně. Relativní státní podpora je nejvyšší u klientů, kteří platí příspěvek 100 Kč měsíčně; podpora je zde 50 % příspěvku účastníka. U daňových poplatníků, kteří platí mezní sazbu daně z příjmů se sazbou 32 % a kteří platí příspěvek 1500 Kč měsíčně, představuje celková podpora 5640 Kč v relaci k vlastnímu příspěvku 31 %. Druhým systémem je daňová podpora příspěvku zaměstnavatele na penzijní připojištění zaměstnance. Zde odpadá placení pojistného na sociální pojištění se sazbou 47,5 % celkem, bez ohledu na výši příspěvku zaměstnavatele. Dále odpadá placení daně z příjmů zaměstnance se sazbou až 32 %, tato podpora platí pro příspěvek do výše 5 % ze mzdy. Celková výše podpory tak představuje 47,5 % až 79,5 % příspěvku zaměstnavatele. Státní podpora příspěvku zaměstnavatele je tak relativně i absolutně podstatně vyšší než státní podpora příspěvku účastníka. Z toho by bylo možno dedukovat, že stát preferuje placení příspěvku zaměstnavatelem. Oba systémy státní podpory penzijního připojištění lze využívat paralelně, což není standardní řešení. Státní daňová podpora kvalifikovaných produktů životního pojištění byla zavedena od roku 2001. I zde došlo k zavedení dvou systémů – jeden systém pro pojistné placené pojištěným a druhý systém pro příspěvky zaměstnavatele na kvalifikované („soukromé“) životní pojištění. Daňová podpora soukromého životního pojištění placeného pojištěným je shodná s daňovou podporou penzijního připojištění placeného pojištěným účastníkem, chybí ovšem státní příspěvek. Státní podpora soukromého životního pojištění zde může dosáhnout až 3840 Kč, což je 32 % z maximální odpočitatelné položky od základu daně ve výši 12 000 Kč. Daňová podpora soukromého životního pojištění placeného zaměstnavatelem má dvě složky. Jednou je neplacení pojistného na sociální pojištění se sazbou 47,5 %. Druhou složkou je neplacení daně z příjmů ze závislé činnosti z příspěvku do 12 000 ročně, s mezní sazbou až 32 %. Celkově tato daňová podpora představuje 47,5 % až 79,5 % příspěvku zaměstnavatele. Příspěvek zaměstnavatele přesahující 8000 Kč ročně nelze zahrnout do nákladů podniku. (U penzijního připojištění místo absolutní částky 8000 Kč platí limit 3 % ze mzdy.) Oba systémy státní daňové podpory soukromého životního pojištění lze aplikovat současně. Celkově máme 4 různé systémy státní podpory soukromého starobního zabezpečení, kombinující 4 odlišné konstrukční prvky: státní příspěvek, odpočitatelná položka u daně z příjmů fyzických osob, osvobození od daně z příjmů ze závislé činnosti (ve dvou verzích), osvobození od placení pojistného sociálního pojištění (upraveno dvěma zákony). K tomu ještě dvě verze diskriminačního limitu u daně z příjmů právnických osob (uznatelné náklady).


43


Zatím se zřejmě ani nikdo nepokusil vysvětlit logiku existence 4 systémů státní podpory soukromého starobního zabezpečení. Lze pouze vysvětlit, jak to všechno vzniklo. Korunu tomu všemu dává návrh zákona o zaměstnaneckém penzijním připojištění. I tam se počítá se dvěma systémy – s jedním pro příspěvky zaměstnavatele a s druhým pro příspěvky zaměstnance. Kdyby návrh byl přijat, měli bychom celkem 6 různých systémů! Racionální systém státní podpory soukromého starobního zabezpečení může být pouze jeden – v daném státě. Jeden limit se samozřejmě musí vztahovat na všechny produkty kvalifikovaného zabezpečení jako celek. I sazba by měla být – pokud možno – jednotná pro všechny osoby. Sociálně spravedlivější je odpočet daně – než odpočet od daňového základu. Do konstrukce státní podpory by neměly vcházet dvě daně (pojistné sociálního pojištění, daň z příjmů). Zcela neracionální je také koexistence státního příspěvku a daňových úlev. Ve vztahu k dani z příjmů právnických osob je neodůvodněné limitovat příspěvek zaměstnavatele, veškeré příspěvky zaměstnavatele patří do daňově uznatelných nákladů. Při naší problematické konstrukci a úrovni daně z příjmů fyzických osob bychom měli dát přednost státnímu příspěvku před systémem odpočtu daně. Zvážit by bylo možno ještě využití (ročního) pojistného sociálního pojištění jako limitu pro výši státního příspěvku. Státní podporu by neměli čerpat ti, kteří neplatí daně, resp. státní podpora by neměla přesahovat zaplacenou daň (pojistné na sociální pojištění). Výjimkou by měl být pouze nevýdělečně činný manželský partner – pokud druhý partner platí daně z pohledu státní podpory „za dva“. V tomto směru je pozoruhodný nový systém státní podpory v Německu, kde se zohledňují i děti. Pokusím se ukázat, jak by mohla vypadat racionální konstrukce státní podpory. Kdybychom předpokládali průměrnou mzdu 14 000 Kč měsíčně, mezní sazbu daně z příjmů 15 %, příspěvek zaměstnavatele 1000 Kč měsíčně a příspěvek pojištěného účastníka v limitní výši, tak dojdeme k výši státní podpory v tabulce 1. Celkový limit pro pojistné za státem podporované životní pojištění činí 54 000 Kč ročně a sazba podpory představuje v průměru 30 %. Zvolené parametry přitom „tlačí“ sazbu podpory směrem dolů. Zprůměrovaná úroveň státní podpory kvalifikovaného životního pojištění produkt

plátce

penzijní připojištění

zaměstnavatel

12 000

4 572

38 %

penzijní připojištění

účastník

18 000

3 600

20 %

soukromé životní pojištění

zaměstnavatel

12 000

6 036

50 %

soukromé životní pojištění

pojištěný

12 000

1 800

15 %

54 000

16 008

30 %

celkem

platba

podpora

relace

Dovedu si představit zavedení státního příspěvku za souhrn pojistného za penzijní připojištění a soukromé životní pojištění – bez ohledu na to, zda plátcem je zaměstnavatel či sám pojištěný –

44



v celkové výši až 54 000 Kč ročně, se sazbou státní podpory 30 % z pojistného. Podmínkou je zaplacení pojistného sociálního pojištění a daně z příjmů fyzických osob nejméně ve výši státní podpory. Je-li z manželů výdělečně činný pouze jeden, měli bychom mu umožnit placení pojistného i za kvalifikované životní pojištění partnera. Konstrukce státní podpory kvalifikovaného životního pojištění by měla být shodná s konstrukcí státní podpory stavebního spoření. Můžeme dokonce oba státem podporované produkty propojit a státní podporu integrovat. Takto kombinovanou podporu můžeme poskytovat i na děti. Přitom počítám s uplatněním výše uvedené podmínky – zaplacení pojistného sociálního pojištění a daně z příjmů fyzických osob nejméně ve výši roční státní podpory. Celkový limit přímé státní podpory kvalifikovaného životního pojištění a stavebního spoření by byl dán maximálním započitatelným pojistným a vkladem do stavebního spoření ve výši až 72 000 Kč a sazbou státní podpory. Ze skromnosti by se sektor životního pojištění mohl spokojit s jednotnou sazbou státní podpory 25 %. Propojení státní podpory životního pojištění včetně stávajícího penzijního připojištění se státní podporou stavebního spoření, resp. bydlení vůbec má své racionální jádro v tom, že investice do nemovitostí jsou dnes ve světě také považovány za vhodné zabezpečení na stáří. Kromě toho je účelné starobní zabezpečení zatraktivnit např. tím, že se umožní použití pojistných rezerv na bydlení. Pilíře 1. Za základní pilíř důchodového zabezpečení doporučuji modernizované sociální důchodové pojištění – systém NDC, opírající se o individuální účty pojištěnců, na něž plyne zaplacené pojistné a z jejich zůstatku se stanoví starobní důchod. 2. Druhým moderním pilířem důchodového zabezpečení je soukromý pilíř se státní podporou. Soukromý pilíř je vyplněn kvalifikovaným životním pojištěním, bez ohledu na to, zda je pojistné placeno pojištěným či jeho zaměstnavatelem. Kvalifikovaným životním pojištěním v Česku je nynější penzijní připojištění se státním příspěvkem a tzv. soukromé životní pojištění. 3. Podnikové důchodové zaopatření je vhodnou složkou systému důchodového zabezpečení. V moderní podobě je realizováno formou životního pojištění, s odpovídající tvorbou technických rezerv. 4. České pojistné právo potřebuje dokončit jeho modernizaci v souladu se směrnicemi EU. Ta zahrne i zrušení zákona o penzijním připojištění se státním příspěvkem. Zákon o zaměstnaneckém penzijním připojištění není potřebný. Do zákona o pojišťovnictví lze zapracovat novou, jednoduchou formu pojišťovacího ústavu, jehož zakladatelem by byli zaměstnavatelé a která by vyhovovala potřebám podnikového důchodového zaopatření. 5. Stávající státní podpora kvalifikovaného životního pojištění je roztříštěna do čtyř systémů, aniž by pro to byly důvody. Státní podporu je potřebné sloučit v jeden systém a druh, bez ohledu na to,


45


kdo je plátcem pojistného. Tento systém lze propojit i se stavebním spořením. 6. V českých podmínkách je optimálním druhem státní podpory kvalifikovaného životního pojištění a stavebního spoření státní příspěvek, jehož výplata je podmíněna zaplacením daně za daný rok v nejméně stejné výši. Konkrétní návrh je limitovat podporu zaplacením ročního pojistného a vkladu do stavebního spoření ve výši 72 000 Kč a použít sazbu státní podpory 25 %.

Resumé WHAT NEXT IN PENSION REFORM? During the past ten years, some important changes were made in the social security sector. Pensions awarded in the basic pillar called „pension insurance“ were increased, retirement age began to be raised, early retirement and dependants’ pensions were developed, and the allowance scheme was amended. However, financial pressures, demographic changes and other factors will mark the future development of the pension system. Pension reform is a high-profile socio-political issue; it deserves to be discussed and explained so that voters can understand it and choose among the various options proposed. It might be a radical reform such as those we witnessed in the early nineties; however, it cannot be carried out unless the proponent has a firm political position, which nobody can claim a year before elections. Such fundamental reform might consist in the establishment of the notional defined contribution system recently introduced in Sweden. It is based on the principle of equivalence and the scope and form of application of the principle of solidarity is left to a political decision. The main advantage of the NDC system is its transparency and the fact that no transition period is required: it can be launched immediately by recalculating the participants' accounts. A second pillar may be constituted by private pension insurance with state support, regardless of the fact who pays the premiums, whether the insured or the employer. Czech insurance law needs to be overhauled and harmonized in line with EU directives; the present state support is needlessly dispersed among four different systems. Concretely, it is proposed to tie the state support to the payment of an annual premium and savings deposit amounting to CZK 72 000, and use a 25 % rate for such state support.

46



K PROBLEMATICE DAL·ÍHO V¯VOJE EVROPSKÉ ÚâETNÍ LEGISLATIVY Ing. Ladislav Langr, viceprezident Komory auditorů České republiky Ing. Roman Sedlák, metodik účetnictví a auditu Komory auditorů České republiky

V současné době probíhá v rámci Evropské unie velmi živá diskuse nad problematikou dalšího vývoje evropské účetní legislativy. Vytvoření jednotného evropského trhu a zavedení jednotné evropské měny znamenají jednoznačné kroky ke globalizaci evropského prostředí a volného pohybu kapitálu. Z hlediska účetnictví musí být tyto tendence podporovány tím, že budou vytvořeny podmínky a kontrolní mechanismy směřující k dosažení srovnatelnosti účetních závěrek a finančních informací, vykazovaných společnostmi, které se na evropském trhu pohybují. Jako prostředek k dosažení tohoto cíle by měl sloužit jednotný a závazný soubor pravidel pro účtování, oceňování, vykazování a zveřejňování ekonomických informací. Evropská legislativa disponuje takovým souborem pravidel v podobě účetních směrnic Evropské unie (především čtvrtá směrnice, která se týká individuálních závěrek, a sedmá směrnice, která se vztahuje na konsolidované účetní závěrky). V současné době probíhají práce na modernizaci těchto účetních směrnic, které, s výjimkou poslední novely z 27.9.2001 (oceňování na bázi reálných hodnot), nebyly novelizovány už více než 20 let, a proto jsou ve vztahu k současným potřebám trhu i vývojovým tendencím v účetnictví a podnikání zastaralé. V zemích Evropské unie jsou z důvodu dosažení srovnatelnosti účetních závěrek uplatňovány i mezinárodně uznávané účetní standardy, tj. IAS a US GAAP. Zejména IAS jsou v evropských podmínkách považovány s ohledem na svůj komplexní charakter a systém změn, doplňování a schvalování, za jakýsi rámec, ze kterého vychází v mnoha případech i národní účetní standardy a legislativa jednotlivých zemí. Význam a úloha IAS byly dále zdůrazněny prohlášením Mezinárodní organizace komisí pro cenné papíry IOSCO, v rámci kterého je členům IOSCO doporučováno, aby umožnili nadnárodním společnostem uplatňovat IAS. Proč právě IAS? Důvodem pro plošné prosazování IAS je především skutečnost, že IAS jsou vyvíjeny na základě široké mezinárodní spolupráce členů IASC i odborné veřejnosti. IAS je tak možné označit za vysoce kultivovaná a kvalitní účetní pravidla, která jsou do značné míry v souladu se směrnicemi Evropské rady. Toto je rozdíl, kterým se odlišují IAS od US GAAP. Z hlediska odborné kvality a propracovanosti US GAAP představují rovněž velmi ucelený, v některých směrech dokonce detailněji zpracovaný soubor účetních pravidel. Jejich nevýhodou však zůstává, že jsou vydávány bez jakéhokoliv vlivu jiného prostředí, než jsou Spojené státy americké. Prostředí USA je přitom typické tím, že pravidla (tj. i účetní zvyklosti), formovaná na základě rozhodnutí soudů a ostatních institucí (tzv. precedentní právo), vyžadují neustále detailnější předpisy a doporučení. Z toho důvodu mohou být US


47


GAAP považovány do určité míry za nestabilní a citlivé na změny okolního prostředí. Evropská komise dále vytýká US GAAP jejich otevřenost vůči zásahům ze strany americké Komise pro cenné papíry a burzy (Securities and Exchange Commission – SEC), a vyjadřuje obavu, že by se společnosti EU uplatňující US GAAP dostaly automaticky pod dohled ze strany SEC, což by v konečném důsledku znamenalo neopodstatněnou výhodu pro americké zájmy v Evropě. Návrh Nařízení o uplatňování IAS Evropský parlament a Rada Evropské unie v souvislosti s implementací IAS do prostředí evropské legislativy vydaly návrh Nařízení o uplatňování mezinárodních účetních standardů (dále jen „Nařízení“). Podle tohoto nařízení všechny společnosti, jejichž cenné papíry jsou přijaty k obchodování na regulovaných trzích, nebo jejichž cenné papíry jsou veřejně nabízeny se záměrem jejich uvedení do obchodování na regulovaných trzích, musí sestavovat své konsolidované účetní závěrky za finanční rok, který začíná 1.1.2005 nebo později, v souladu s mezinárodními účetními standardy, za které jsou podle tohoto nařízení považovány Mezinárodní účetní standardy a související Interpretace (dále jen „IAS“ nebo „Mezinárodní účetní standardy“), vydávané Výborem pro Mezinárodní účetní standardy (IASC), uvedené v příloze předmětného Nařízení, následné novely a budoucí standardy a související interpretace, které budou vydávány Výborem pro Mezinárodní účetní standardy, včetně rovnocenných účetních standardů, které zajistí vysoký stupeň transparentnosti a srovnatelnosti finančního výkaznictví a budou se v maximální možné míře blížit koncepci Mezinárodních účetních standardů. Členské státy EU mají přitom právo rozšířit tuto povinnost na nekótované společnosti, případně na individuální účetní závěrky, a nebo povolit sestavování konsolidovaných účetních závěrek nekótovaných společností (resp. individuálních účetních závěrek) podle IAS jako možný alternativní přístup. Dopady povinnosti přechodu na IAS Nařízení Evropského parlamentu a Rady o uplatňování mezinárodních účetních standardů bude mít přímý dopad na řádově 7.000 kótovaných společností ze zemí EU, které budou muset počínaje rokem 2005 sestavovat své konsolidované účetní závěrky v souladu s IAS. V současné době přitom IAS používá pro účely svého finančního výkaznictví pouze 275 kótovaných společností zemí EU. Tato situace souvisí i s tím, že sestavování konsolidovaných účetních závěrek v souladu s IAS nyní výslovně umožňuje pouze sedm členských zemí EU (Rakousko, Belgie, Německo, Francie, Finsko, Itálie, Lucembursko). Řádově 300 kótovaných společností v zemích EU přitom používá pro účely finančního výkaznictví US GAAP. Ve většině případů tak činí z důvodu směřování na americké kapitálové trhy, nebo z toho důvodu, že hodlají vysokou úrovní finančního výkaznictví zaujmout zahraniční, zejména americké investory. Účetní závěrky sestavené na základě IAS totiž navíc doposud nejsou akceptovány pro účely kotace ve Spojených státech amerických a v Kanadě. Počínaje rokem 2005 však budou muset i tyto společnosti ze zemí EU v návaznosti na jednotlivá ustanovení Naříze-

48



ní sestavovat své konsolidované účetní závěrky v souladu s IAS. Mezinárodní účetní standardy vytváří přitom pro tyto společnosti podmínky pro dosažení stejné kvalitativní úrovně finančních informací jako v případě použití US GAAP. Další výhodou IAS v porovnání s US GAAP je však skutečnost, že IAS jsou vytvářeny ve skutečně mezinárodní perspektivě a nepřebírají jako vzor nějaké konkrétní národní prostředí. Většina burz cenných papírů na světě akceptuje účetní závěrky sestavené na základě IAS. Jak již bylo zmíněno výše, doporučila Mezinárodní organizace komisí cenných papírů (IOSCO) v roce 2000 používání IAS pro kótované nadnárodní společnosti. Existuje však přirozeně stále celá řada problémů, které musí být vyřešeny. Přijetí IAS jako evropské normy pro finanční výkaznictví ale nepochybně zvýší celosvětovou platnost těchto standardů. Evropská Komise v této souvislosti doufá a očekává, že Komise pro cenné papíry a burzy Spojených států amerických (SEC) v blízké budoucnosti akceptuje účetní závěrky sestavené emitenty z EU, aniž by požadovala jejich porovnávání a zdokumentování rozdílů ve vztahu k US GAAP. Kótované malé a střední podniky budou muset stejně jako ostatní kótované společnosti sestavovat své konsolidované účetní závěrky v souladu s IAS, a proto se rovněž musí připravovat na přechod k IAS. Většina malých a středních podniků však není kótována, a proto budou vyloučeny z povinnosti sestavovat své účetní závěrky v souladu s IAS, pokud nebudou mít samy zájem postupovat tímto způsobem za podmínky, že jim to umožní členský stát EU, na jehož území působí. Z dlouhodobějšího pohledu však pravděpodobně i malé a střední podniky, které se rozhodnou získat kapitál pro svůj další rozvoj, pochopí výhody spočívající v uplatňování IAS, aniž by používání IAS vázaly na skutečnost, zda jsou kótované či nikoliv. Přechod od národních účetních pravidel k IAS bude znamenat významné náklady na odpovídající proškolení jak celé účetní profese (účetních, auditorů), tak samotných společností, které budou muset poprvé sestavovat své účetní závěrky v souladu s IAS. Aby byla zajištěna připravenost společností i účetní profese v roce 2005, kdy by mělo poprvé dojít k povinnému uplatňování IAS, je důležité začít s přípravami už nyní. Přechod k IAS bude rovněž znamenat určité náklady, zejména během prvního roku uplatňování IAS. Na druhou stranu však lze očekávat značnou návratnost této investice, protože zvýšení transparentnosti a srovnatelnosti finančních informací vyústí v konečném důsledku na straně jednotlivých společností v omezení nákladů souvisejících se získáváním kapitálu. To by mělo napomoci ke zvýšení konkurenceschopnost evropských podnikatelských subjektů. Vztah IAS a účetních směrnic Rady EU Požadavek uplatňování IAS v případě kótovaných společností bude doplňovat požadavek na uplatňování směrnic Rady EU. Směrnice zůstanou i nadále v platnosti a budou zajišťovat základní úroveň srovnatelnosti pro všechny kapitálové společnosti v rámci Evropské unie. Nové podmínky by měly navést nekótované společnosti, které doposud neuplatňovaly IAS, k přechodu od minimálních požadavků Směrnic sofistikovanějšímu finančnímu výkaznictví (např. z titulu uplatňování IAS).


49


Soulad se Směrnicemi však bude vyžadován v případě všech společností, zatímco uplatňování IAS bude doplňkový požadavek v případě kótovaných společností. Komise už provedla přezkoumání souladu stávajících IAS a SIC s účetními směrnicemi Rady, jmenovitě 4. směrnice (78/660/EHS), o ročních účetních závěrkách některých typů společností, a 7. směrnice (83/349/EHS), o konsolidovaných účetních závěrkách. V rámci tohoto srovnání byl zaznamenán pouze omezený počet rozporů, které budou řešeny v kontextu modernizace účetních direktiv, která by se měla uskutečnit v období let 2001 - 2002. Z hlediska budoucích IAS lze konstatovat, že pravděpodobnost, že by se nějaký IAS nebo interpretace staly nevhodnými pro použití v rámci EU, je velmi nízká. Tento předpoklad by měl být zajištěn schvalovacím mechanismem, jehož jedním z nejvýznamnějších úkolů je zajistit, aby byl Výbor pro Mezinárodní účetní standardy (IASC) seznámen s názorem Evropy již ve velmi rané fázi rozhodovacího procesu, a aby tak případný problém mohl být vyřešen v technické rovině schvalovacího mechanismu. Schvalovací mechanismus V zájmu zajištění potřebné veřejné kontroly nad vývojem IAS je třeba nastolit příslušný schvalovací mechanismus. Úloha tohoto mechanismu není přepracovávat nebo nahrazovat IAS, ale dohlížet nad uplatňováním nových standardů a výkladů, a zasahovat nějakým způsobem pouze v případech, že obsahují problematické body nebo jsou v rozporu s konkrétními ekonomickými nebo právními charakteristikami prostředí EU. Hlavní úkol tohoto mechanismu bude potvrdit, že IAS poskytují vhodnou základnu pro finanční výkaznictví kótovaných společností v zemích EU. Mechanismus bude založen na dvourovinové struktuře, kombinující technickou rovinu s odbornou rovinou. Odborná rovina schvalovacího mechanismu zajistí, aby jednotlivé instituce EU a uživatelé účetních informací byli na mezinárodní bázi zapojeni do přípravných diskusí týkajících se jednotlivých standardů a do technického posuzování standardů ještě před jejich přijetím Evropskou unií. To vyžaduje zapojení vydavatelů standardů, účetní profese, uživatelů a jednotlivých podniků stejně jako úzkou spolupráci s kontrolními a rozhodčími úřady. Schvalovací mechanismus usnadní uplatňování IAS v prostředí EU. Ustavení schvalovacího mechanismu na úrovni EU je přitom nezbytné i přesto, že Výbor pro Mezinárodní účetní standardy při vydávání nových IAS odvádí vysoce kvalitní práci a celý proces vydávání standardů vykazuje všechny znaky fungující a průkazné procedury. Důvodem je skutečnost, že není možné ani z politického, ani z právního hlediska, delegovat vydávání účetních standardů bezvýhradně a neodvolatelně na neveřejnou organizaci, na niž nemá EU žádný vliv. Navíc je třeba vytvořit pro společnosti EU právní jistotu prostřednictvím jednoznačné identifikace standardů, které budou kótované společnosti v budoucnu muset uplatňovat. Tato právní jistota bude zajištěna zveřejněním standardů, přijatých v rámci schvalovacího mechanismu, v dokumentu EU vydávaném pod názvem Official Journal (v tomto dokumentu bude zveřejněn název a číselné označení standardu

50



a datum nabytí účinnosti tohoto standardu). Schvalovací mechanismus bude rovněž přezkoumávat, zda jsou standardy přijímané Výborem pro IAS v souladu veřejnými politickými zájmy EU. Principy fungování schvalovacího mechanismu Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU o uplatňování mezinárodních účetních standardů zřizuje nový mechanismus EU, jehož úlohou bude posuzovat IAS a udělovat těmto IAS právní schválení z hlediska jejich použití v rámci EU. Tento mechanismus bude založen na činnosti nově zřízeného Výboru pro regulaci účetnictví. Výbor pro regulaci účetnictví, který bude řízen Komisí a bude složen z představitelů členských zemí, bude přijímat nebo zamítat IAS na základě návrhu připraveného Komisí. Činnost Výboru pro regulaci účetnictví je připravována výborem odborníků (účetní technický výbor), který byl zřízen hlavními zainteresovanými subjekty (včetně uživatelů účetních závěrek, subjektů sestavujících účetní závěrky, účetní profese a vydavatelů účetních standardů) na bázi iniciativy soukromého sektoru, označované jako EFRAG (European Financial Reporting Advisory Group). Účetní technický výbor, sestavený z vysoce kvalifikovaných účetních odborníků, bude zajišťovat technické posudky týkající se používání IAS v rámci evropského právního prostředí. Tento výbor se bude rovněž aktivně účastnit procesu vydávání mezinárodních účetních standardů a zajišťovat koordinaci názorů týkajících se IAS v rámci EU. Výbor byl ustaven v průběhu druhého čtvrtletí roku 2001, tj. bezprostředně poté, co nová Rada Výboru pro Mezinárodní účetní standardy zahájila svoji činnost (počínaje 1.4.2001). Komise je v tomto výboru zastoupena jako pozorovatel. Výbor pro regulaci účetnictví bude pracovat následujícím způsobem: 1. Komise předloží svůj návrh na přijetí (či zamítnutí) konkrétního IAS Výboru pro regulaci účetnictví. Tento návrh bude doprovázen zprávou připravenou Komisí, v níž bude předmětný IAS identifikován a v níž bude přezkoumán soulad předmětného standardu se stávajícími účetními směrnicemi Rady a vhodnost použití předmětného standardu jako východiska pro finanční výkaznictví v Evropě. 2. Výbor pro regulaci účetnictví bude mít měsíc na to, aby vydal svůj názor na návrh Komise. Pravidla hlasování při jednání Výboru budou stejná jako v případě Rady (tj. kvalifikovaná většina hlasujících). V případě, že Výbor pro regulaci účetnictví bude souhlasit s návrhem Komise, učiní Komise nezbytná opatření k tomu, aby byl standard začleněn do právního prostředí EU. 3. Pokud Výbor pro regulaci účetnictví nevydá žádný názor nebo se vyjádří k návrhu Komise v negativním smyslu, může Komise vrátit předmětný standard účetnímu technickému výboru nebo předložit celou záležitost Radě. V souladu s obvyklými procedurami EU týkajícími se rozhodovacích procesů prováděných řídícími výbory bude o práci Výboru pro regulaci účetnictví informován Evropský parlament. Evropský parlament může rovněž zasáhnout, pokud dospěje k závěru, že Komise překročila její pravomoci.


51


Podmínky pro úspěšné zavedení IAS Problémem zavádění IAS je skutečnost, že společnosti, které uplatňují IAS, nepostupují vždy plně v souladu s těmito standardy. Aby mohl být tento nedostatek odstraněn, je třeba splnit následující podmínky: 1. Je potřebné vytvořit jednotné výklady, jakým způsobem mají být IAS používány. To je úkol především pro Stálý interpretační výbor, který vypracovává výklady pro správnou implementaci IAS. Pokud by to bylo nezbytné, mohly by být tyto výklady doplňovány na úrovni EU v rámci schvalovacího mechanismu 2. Účetní závěrky musí být správně auditovány. Auditorská profese přebírá v tomto směru naprosto zásadní úlohu, protože na auditorech je vyžadováno, aby potvrdili, že účetní závěrky byly správně sestaveny. 3. V zájmu ochrany investorů je nezbytný externí dohled. Kontrolní orgány, do jejichž působnosti patří cenné papíry, mají vesměs dostatečné donucovací pravomoci, aby mohly zajistit, že kótované společnosti budou vykazovat v souladu s předpisy stanovenými pro oblast finančního výkaznictví. Komise se prostřednictvím FESCO (organizace sdružující evropské komise cenných papírů) obrací na evropské orgány dohledu nad kapitálovými trhy se žádostí, aby vypracovaly a zavedly společný přístup k vynucování povinnosti dodržování stanovených pravidel. FESCO v současné době směřuje ke zřízení stálého podvýboru, který se touto problematikou bude zabývat, zejména se zaměřením na uplatňování účetních standardů. Cíle modernizace účetních směrnic Rady EU Orgány exekutivy Evropské unie v současné době hledají optimální přístup k optimalizaci evropské účetní legislativy, a to formou eliminování rozporů mezi směrnicemi a IAS, a jejich vzájemným propojením do jednoho funkčního komplexu, kterým by se mohly společnosti působící na trzích EU řídit. směrnice by měly být pozměněny tak, aby byly flexibilní a byly schopné reagovat jak na budoucí potřeby a vývojové trendy v účetnictví, tak na vývoj technologických procesů a podnikatelského prostředí. Cílem změn směrnic by mělo být dosažení stavu, kdy bude umožněno uplatňování IAS v případě konsolidovaných závěrek, přičemž Komise EU usiluje o vytvoření podmínek pro uplatňování IAS všemi společnostmi. Problémem zůstává, že zatímco konsolidované účetní závěrky jsou nejvýznamnějšími účetními nástroji pro informování uživatelů účetních závěrek, individuální účetní závěrky mají pouze omezenou vypovídací schopnost ve vztahu k zobrazení výkonnosti ekonomických celků, právně strukturovaných do různých samostatných společností. Navíc individuální účetní závěrky jsou ve většině členských států EU pevně svázány s místním obchodním právem a daňovým systémem. Vývojové tendence zaměřené na konsolidované výkazy by tedy z výše uvedených důvodů v první fázi nezasahovaly do stávajících mechanismů. Pokud by se na základě dlouhodobého vývoje úloha a smysl konsolidovaných a individuálních účetních závěrek přibližovaly, odlišnosti mezi oběma soubory výkazů

52



by se nepochybně přirozenou cestou redukovaly, a v konečné fázi by tak mohla existovat totožná pravidla finančního výkaznictví pro individuální i konsolidované výkazy. To by však vyžadovalo plnou modernizaci směrnic včetně definování shodných výkladů a vyloučení variantních řešení. Konečným cílem modernizace směrnic by se tedy měl stát jediný soubor pravidel finančního výkaznictví, který by umožnil dosáhnout plné srovnatelnosti a harmonizace účetních závěrek v EU. Kontinuální vývoj účetnictví a témata, kterými se z hlediska účetnictví a výkaznictví v budoucnu bude zabývat IASC, způsobí, že vedle modernizace stávajících směrnic bude navíc třeba přejít od zafixovaného stavu legislativy v podobě dlouhodobě platného a neměnného znění směrnic na systém pravidelných aktualizací směrnic, což bude vyžadovat i vypracování pružného a průkazného systému schvalovacích mechanismů. Přehled dokumentů a hlavních událostí v EU vztahujících se k modernizačním procesům Květen 1999 – akční plán Evropské komise „Financial Services: Implementing the Framework for Financial Markets“ – Komise předpokládá provedení modernizace směrnic jako důsledku snahy o pozvednutí směrnic na úroveň odpovídající potřebám jednotného trhu EU a mezinárodních vývojových tendencí ve vydávání účetních standardů. Návrh modernizace byl původně očekáván na konci roku 2000 s předpokládaným schválením v roce 2002. V říjnu 1999 byla navržena nová struktura IASC Červen 2000 – sdělení Evropské komise „The EU Financial Reporting Strategy: the Way Forward“ – Komise navrhuje, aby v případě všech společností zemí EU kotovaných na veřejných trzích bylo vyžadováno sestavování konsolidovaných výkazů v souladu s IAS. Tento požadavek by měl být uplatňován počínaje rokem 2005. Směrnice by však měly zůstat východiskem pro finanční výkaznictví všech kapitálových společností v EU, a to včetně kotovaných společností. Z toho důvodu Komise navrhuje ve svém sdělení, aby byl ještě před koncem roku 2001 předložen návrh modernizace směrnic za účelem jejich aktualizace a většího sladění s IAS (jedná se zejména o změny vyvolané technologickým pokrokem a změny v přístupu k oceňování a vykazování především nehmotných aktiv). Dále byl prezentován dvouúrovňový schvalovací mechanismus, jehož cílem by mělo být poskytnout IAS nezbytnou právní a politickou podporu ze strany evropské exekutivy. Schvalovací mechanismus EU by měl být koncipován tak, aby zajistil veřejný dohled nad přebíráním nových standardů a interpretací. Únor 2000 – Komise přijala legislativní návrh novelizovat čtvrtou a sedmou směrnici tak, aby připustily oceňování určitých finančních aktiv a pasiv na bázi reálných hodnot. Tento návrh znamená významný přínos k omezení rizika potenciálních rozporů mezi stávajícími IAS (včetně IAS 39 – Finanční nástroje: účtování a oceňování) a směrnicemi. Návrhy na úpravy směrnic z titulu reálných hodnot však v plném rozsahu ukázaly obtížnost a komplikace spojené s prováděním novelizací směrnic. Postupné provádění celé řady navazujících úprav může znamenat mj. zhoršení srozumitelnosti směrnic, které se v konečném důsledku se mohou stát dokonce nefunkčními, protože budou plné


53


variantních řešení bez jakékoliv záruky, že členské státy EU budou vždy uplatňovat „správné“ řešení tak, aby zůstaly plně v souladu s IAS. Listopad 2000 – Evropská komise vydala třetí zprávu o postupu prací ve vztahu k akčnímu plánu z května 1999, nazvanou „Financial Services Priorities and Progress Third Report“ – na základě tohoto dokumentu dochází k posunu předpokládaných termínů stanovených v akčním plánu – schválení modernizace směrnic je očekáváno v roce 2002. Problematika modernizace – popis problémových okruhů V současné době Komise a Kontaktní výbor za podpory jednotlivých profesních organizací (např. FEE) zvažují, jakým způsobem by modernizace měla být provedena. Je velmi obtížné předpokládat, jak bude evropský legislativní proces schopen držet krok s mnohem rychlejším tempem vývoje IAS. Navíc je třeba vyřešit požadavek, aby všechna alternativní řešení, umožněná IAS (a tudíž celosvětově aplikovatelná), mohla být uplatňována rovněž společnostmi v EU. Národní účetní standardy by měly mít možnost připustit využívání všech těchto možností v plném rozsahu, aniž by se dostaly do rozporu s směrnicemi. Budoucí projekty IASC a z nich vyplývající nové standardy či novelizace standardů stávajících však mohou znamenat další problémy s naplňováním výše uvedených podmínek, a Komise proto potřebuje velmi rychle nalézt správný mechanismus, jak se vznikajícími změnami nakládat v zájmu umožnění kontinuálního uplatňování IAS. Rozdíly mezi IAS a směrnicemi by mohly znamenat, že by společnosti byly nuceny vypracovávat nejméně dva odlišné soubory výkazů (jeden v souladu s IAS a druhý v souladu s směrnicemi). To by přirozeně pro společnosti znamenalo mimořádné vícenáklady, které by navíc neznamenaly zlepšení transparentnosti ekonomických informací, ale vyvolávaly by naopak nejistotu na straně veřejnosti a uživatelů, protože by nebylo jasné, která účetní závěrka je tou správnou. Vzhledem k tomu, že by vznikly nevyhnutelně i časové prodlevy a rozdíly mezi směrnicemi a IAS z hlediska účinnosti nových či novelizovaných předpisů (jak na úrovni EU, tak na úrovni jednotlivých zemí), mohlo by se stát, že kótované společnosti by byly nuceny sestavovat neustále další dodatečná odsouhlasení, převodové můstky, porovnávací výkazy, atd. Ze samotné podstaty modernizace směrnic však vyplývá ještě další, mnohem obecnější otázka, která je mimo rámec potřeby zajistit kompatibilitu směrnic se stávajícími IAS. Jedná se o pružnost a schopnost směrnic přizpůsobovat se a reagovat na budoucí potřeby a vývoj účetnictví a podnikatelského prostředí. Jedná se o klíčový problém pružnosti a schopnosti legislativního rámce EU reagovat na ekonomické změny. Zdá se, že existuje všeobecná shoda mezi vydavateli standardů zemí EU, že koncepční rámec evropského finančního výkaznictví musí zajišťovat kapitálovým společnostem v zemích EU (zejména kotovaným společnostem) takový systém výkaznictví, který v dostatečné míře pružně reaguje na jejich běžné potřeby. Tento rámec musí být dostatečně flexibilní i z toho důvodu, aby usnadnil

54



začlenění budoucích změn a doplňků IAS, a aby bral v úvahu důsledky budoucích vývojových tendencí na finanční výkaznictví (tj. internetové výkaznictví). Lze vyjádřit určité pochybnosti nad tím, zda se směrnice v jejich stávající podobě touto flexibilitou vyznačují. V souvislosti s směrnicemi se často ozývají kritické hlasy, které směrnicím vytýkají, že představují složitou směsici všeobecných principů a na druhou stranu obsahují příliš mnoho detailních pravidel a širokou škálu variantních řešení, které by mohly potlačovat bezproblémové uplatňování IAS nebo dokonce bránit v další harmonizaci účetnictví v EU. Možné přístupy k řešení problematiky modernizace směrnic V současné době jsou diskutovány následující alternativní přístupy k modernizaci směrnic: – převedení společností uplatňujících IAS do zvláštního režimu – „high level“ varianta směrnic (popsáno v dokumentu vydanému FEE – podrobně viz. časopis Auditor 1/2001) – přechod k rámcovému (koncepčnímu) charakteru směrnic – úplná modernizace směrnic – definice pravidel, která budou uplatňována „ostatními společnostmi“ (společnosti, které nejsou obchodovány na veřejných trzích a malé a střední podniky) V rámci jednání Kontaktního Výboru ve dnech 14-15.9.2000 přednesli zástupci Velké Británie návrh, jehož obsahem je v podstatě nový přístup, na základě kterého by společnosti, uplatňující IAS, byly vyňaty z povinnosti respektovat určitá konkrétní ustanovení čtvrté a sedmé směrnice. Stručně řečeno, návrh předpokládá, že by se ustanovení čtvrté směrnice platná pro společnosti, které musí sestavovat roční účetní závěrky podle IAS, omezila pouze na čl. 1, 2.1, 2.3, 46, 47.1, 48, 49 51.1, 52 a 53. Takto razantní zredukování čtvrté směrnice (jak je předpokládáno ve zmíněném návrhu) však vyvolává otázku, zda tím bude dosaženo dlouhodobého řešení jak ve vztahu k zajištění kompatibility směrnic s IAS, tak ve vztahu k úsilí o provedení modernizace směrnic a nalezení dynamického systému jejich dalšího vývoje způsobem, který bude vhodný nejen pro společnosti, které uplatňují IAS, ale také pro ty, které je neuplatňují. Předložený návrh se tak může nepochybně jevit jako vhodný především z důvodu jeho zdánlivé jednoduchosti, z dlouhodobého pohledu však může přinést další komplikace a problémy. Z hlediska politického kontextu celého problému je třeba zdůraznit, že Hospodářská a finanční rada Evropské komise i Evropský Parlament podporují princip povinného uplatňování IAS kotovanými společnostmi zemí EU v rámci sestavování jejich konsolidovaných výkazů, a to v rozsahu, ve kterém jsou IAS v souladu s směrnicemi. Je však naprosto nereálné, že by se Evropský parlament zřekl svých primárních rozhodovacích práv, uplatňování prvků systému schvalovacích mechanismů a vlivu na další vývoj legislativy v této oblasti, a proto je velmi nepravděpodobné, že Parlament bude podporovat jakýkoliv návrh, jehož


55


výsledkem by byl globální právní rámec pro finanční výkaznictví a informace, který by nebyl založen na legislativě Evropských společenství. Pokud by byl akceptován přístup delegace Velké Británie, byla by opuštěna celá řada principů uvedených v směrnicích. Například nejsme přesvědčeni, zda by takové základní principy, jaké jsou definovány ustanoveními čl. 31, měly být upravovány pouze IAS. Jako další alternativní přístup je proto zvažován rámcový přístup, založený na komplexnější, rozsáhlejší a trvalejší revizi směrnic, která by měla být zaměřena na udržení základního systému pro finanční výkaznictví všech kapitálových společností zemí EU v směrnicích. Tento společný systém by se měl zabývat pouze základními otázkami, jako jsou např. složky finančních výkazů, pravdivý a věrný pohled, základní účetní principy, minimální rozsah informací vykazovaných přímo v rozvaze a výsledovce, principy oceňování, základní požadavky na zveřejňování, a cíle a požadavky na audit. Tento přístup si může pochopitelně vynutit významné přepracování směrnic, což lze jak z hlediska času, tak z hlediska zdrojů, považovat za nereálný úkol. Modernizace směrnic by však měla být uskutečněna rychle, a to tak aby mohly být splněny termíny implementace stanovené ve Sdělení Komise z června 2000. Komise v současné době preferuje přístup k modernizaci, který nebude usilovat o úplné přepracování směrnic. Úpravy by se měly zaměřit pouze na nejpalčivější a nejvýznamnější problémy, ke kterým patří zejména: – podoba rozvahy a výsledovky (čl. 3-5, 9, 10, 23, 25, 24, 26) – třídění položek na kapitál a závazky – účtování úroků a dividend – výkaz cash-flow (součásti účetní závěrky, čl. 2.1) – rezervy (čl. 20) – princip opatrnosti (čl. 31) – principy a metody oceňování (čl. 31, 33) – výroční zpráva (čl. 46) – vyloučení dceřiné společnosti z konsolidace na základě odlišných činností (sedmá směrnice) – účtování obrácených akvizicí (sedmá směrnice) – konsolidace společností založených za zvláštním účelem (sedmá směrnice) Dalším problémem je jednoznačnější rozlišení základních principů a cílů účetní legislativy EU od detailních technických přístupů k řešení jednotlivých problémů. Jednou z možných cest k dosažení tohoto cíle by mohlo být definování příloh k směrnicím, kde by byly stanoveny detailní techniky a metody (zejména ty, které vykazují vysokou míru citlivosti na změny potřeb podnikatelského prostředí a technický rozvoj). To by mohlo zlepšit rovněž přehlednost směrnic. Dalším krokem by mohla být analýza, které části příloh by měly být uplatňovány na společnosti, které vykazují podle IAS. Bezprostřední otázkou související s tímto problémem je definice těchto příloh a jejich obsah.

56



Doplňkovým krokem modernizace směrnic by mělo být odstranění variantních řešení umožněných směrnicemi, která nejsou do budoucna prakticky využitelná nebo mohou dokonce narušovat srovnatelnost účetních závěrek (např. určité formáty rozvahy a výsledovky jsou v praxi využívány jen velmi zřídka, pokud vůbec někdy). Navíc je třeba upozornit na skutečnost, že i IASC jako vydavatel IAS zvažuje, zda by jednou z budoucích priorit nové Rady mělo být omezení počtu alternativních řešení umožňovaných IAS, a proto by stejná otázka měla vyplynout i s ohledem na směrnice. Dosažení flexibility rámce finančního výkaznictví EU může dále vyžadovat, aby technická a metodická nařízení směrnic, eventuálně zahrnutá v přílohách k směrnicím, podléhala zjednodušeným schvalovacím procedurám, umožňujícím rychlé úpravy v závislosti na vývoji tržního prostředí. To si může vyžádat zahrnutí pravidel pro zvláštní rozhodovací a schvalovací procedury jak do čtvrté, tak do sedmé směrnice. Tím by mohl být podstatně urychlen legislativní proces a ve vztahu k technickým a metodologickým otázkám finančního výkaznictví by tak bylo dosaženo potřebné flexibility směrnic. Odlišnosti mezi směrnicemi a IAS V současné době existuje několik odlišností mezi stávajícími IAS a směrnicemi, z nichž některé lze přitom považovat za bezprostřední důvod pro provedení úprav čtvrté a sedmé směrnice za účelem odstranění existujících rozporů s IAS. Odlišnosti mezi směrnicemi a IAS lze rozdělit do tří kategorií: a) zřejmý rozpor mezi směrnicemi (především sedmou směrnicí) a IAS – Obrácené akvizice Tento rozpor může vyžadovat novelizaci čl. 19.1.(a) sedmé směrnice, a to vzhledem k tomu, že směrnice požaduje, aby byla metoda koupě uplatněna právním nabyvatelem pořizované společnosti, což je v rozporu s IAS 22, který v odstavci 12 nařizuje uplatnění metody koupě té společnosti, která je skutečným (ne formálním) nabyvatelem; – Rozsah působnosti konsolidace – vyloučení z konsolidace v důsledku rozdílných činností Tento rozpor by mohl vyžadovat odstranění čl. 14 ze sedmé směrnice, a to vzhledem k tomu, že existuje rozpor s IAS 27, který neumožňuje vyloučení společnosti z konsolidace v důsledku odlišných aktivit. – Třídění rozvahy na krátkodobé/dlouhodobé položky Existuje rozpor mezi IAS 1 odst. 53 a čl. 15 čtvrté směrnice. b) ustanovení směrnic, která sice neznamenají nesoulad mezi směrnicemi a IAS, ale vyžadují vyjasnění formou interpretačního sdělení Komise (nebo jinou formou) – Absence jednoznačného ustanovení směrnic, kterým je řešen princip upřednostňování podstaty před formou ve finančním výkaznictví. – Zveřejňování a oceňování v případě stavebních kontraktů.


57


– Zaměstnanecké požitky – problematika očekávaného budoucího zvýšení platů při oceňování penzijních závazků. – Vykazování vzniku práva na provedení kompenzace. c) různá ustanovení směrnic i IAS, která rovněž neznamenají nesoulad mezi směrnicemi a IAS, ale s ohledem na aspekty problémů zasluhují další diskusi Závěrem lze shrnout, že odlišnosti mezi IAS a směrnicemi spočívají především v oblasti alternativních přístupů k účtování, oceňování a vykazování. Požadavky na zveřejňování uložené IAS nejsou v rozporu s směrnicemi, protože směrnice stanoví pouze minimální požadavky na zveřejňování.

Resumé ON THE ISSUES OF FUTURE DEVELOPMENT OF EUROPEAN LEGISLATION REGULATING ACCOUNTING The operation of the European single market requires financial information made public at the closing of accounts to be comparable. This is provided for by the European accounting directives (particularly the fourth and the seventh), which, however, have not been updated in 20 years. In accounting, there exist two other internationally recognized systems of standards: the US GAAP and the IAS. Though highly professional and detailed, the GAAP standards present the disadvantage of being based only on the US economic and legal environment and therefore too exposed to unilateral American influences. The IAS are formulated in a truly international perspective and do not follow the model of any concrete national environment. They are considered as the framework serving as the foundation of national accounting standards and legislation regulating accounting in different states. Furthermore, they are recommended by IOSCO, the international organization of securities commissions. The European Parliament and the Council of E.U. issued a Resolution, effective as of 1.1.2005, ordering the application of IAS to consolidated accounts of all publicly quoted companies. At present, only 275 out of about 7 000 publicly quoted companies use the IAS. The transition will entail considerable costs to train accountants and auditors. It will be necessary to harmonize the EU directives with the IAS. Furthermore, as it cannot be acceptable from a political and legal view to delegate the publication of international accounting standards to a private organization, a mechanism of approval will have to be set up.

58



The directives will have to be updated and amended in order to be more flexible and able to react to future needs and new development trends in accounting. In the end, the same rules should apply to all companies and to individual and consolidated financial statements. The aspects of the directives which have to be amended have been mapped out; the task is urgent, difficult and there is little time left.


59


POJI·TùNÍ LETECK¯CH RIZIK „DEN POTÉ“ JUDr. Petr Záruba Česká pojišťovna a.s.

Je třeba přiznat, že když jsem začátkem září loňského roku začal připravovat tento příspěvek, měl být výhradně o pokračujícím ratifikačním procesu Montrealské úmluvy z roku 1999 (o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě) a o předpokládaném dopadu ustanovení úmluvy na odpovědnost leteckých dopravců poté, co úmluva vstoupí v účinnost. Když jsem však v úterý 11. září odpoledne sledoval první televizní zpravodajství z New Yorku (a pochopil, že nejde o žert ani o ukázku z nového akčního sci-fi filmu), uvědomil jsem si, že vše co bylo „před tím“ je překonanou a nenávratnou historií a již „den poté“ se prakticky změnilo, a to nejen v pojištění leteckých rizik. Proto jsem se také rozhodl poněkud upravit název a obsah připravovaného materiálu. Abychom lépe pochopili, co všechno se v pojištění leteckých rizik změnilo, připomeňme si situaci na mezinárodním pojistném a zajistném trhu krátce „předtím“. Po čtyřech ztrátových letech pro přímé pojistitele i zajistitele, z nichž nejhorší byl rok 1999, se již druhým rokem sazby v pojištění odpovědnostních i majetkových (kaskových) leteckých rizik dařilo zvyšovat a všeobecně se věřilo, že rok 2001 nebude ztrátový (ještě koncem června byl objem předepsaného světového pojistného vyšší než předpokládané škody). Růst sazeb pokračoval i ve druhé polovině roku, ke konci srpna byl průměrný roční nárůst sazeb v odpovědnostním pojištění plných 19% a v pojištění kaska (majetku) dokonce více než 25%. Zvyšování sazeb se pochopitelně projevilo i ve vyšším světovém předpisu pojistného, a to o necelých 30 milionů dolarů. První signál, že všechno může být jinak, přišel za úsvitu 24. července 2001, kdy skupina ozbrojenců napadla mezinárodní letiště ve městě Colombo na Srí Lance. Při útoku a následném boji s ozbrojenou ochranou letiště bylo zničeno nebo vážně poškozeno šest velkokapacitních letadel společnosti Air Srí Lanka (dvě zničená letadla Airbus A330 v celkové hodnotě 238 milionů dolarů, jedno zničené letadlo A340 v hodnotě 84 milionů dolarů, jedno vážně poškozené letadlo stejného typu v hodnotě 141 milionů dolarů a dvě vážně poškozená letadla A320 v celkové hodnotě 57 milionů dolarů). Naštěstí nebyl při útoku usmrcen nebo zraněn žádný cestující, takže škoda, která se odhaduje na více jak 500 milionů dolarů postihne jen relativně velmi malý počet pojistitelů (a zajistitelů), kteří upisují tzv. válečná kasková rizika. Jen tato škoda spotřebuje veškeré pojistné, které tito pojistitelé předepsali za posledních deset let. Mezinárodní trh zareagoval prakticky okamžitě a veškeré pojistné smlouvy na pojištění leteckého kaska obnovované po 24. červenci 2001 doznaly poměrně značných změn v části, která hovoří o připojištění tzv. válečných rizik. Tyto změny lze shrnout do následujících čtyř bodů:

60



a) sazby za připojištění tzv. válečných rizik se zvýšily minimálně o 100%, ale v ojedinělých případech i několikanásobně více, b) byl zaveden horní limit pro jednu pojistnou smlouvu (nikoliv pojistnou událost), a to trojnásobek hodnoty letadla s nejvyšší pojistnou částkou, ale vždy jen maximálně 300 milionů dolarů, c) sjednání vyššího horního limitu než v b) bude možné jen za několikanásobně vyšší pojistné než podle a), d) byly značně zpřísněny podmínky pro placení pojistného a výrazně zkráceno období mezi počátkem pojistného krytí a první splátkou (resp. splatností celého pojistného). V případě nedodržení těchto podmínek krytí automaticky zaniká. Kromě výše uvedených zásadních změn pojistných smluv je nutné vzít do úvahy i to, že lety na Srí Lanku jsou nyní považovány za zvýšené riziko a dopravce, který tam létá (nebo se chystá létat), bude nucen nejen předem informovat své pojistitele (kaskové i odpovědnostní), ale s největší pravděpodobností i zaplatit ještě vyšší pojistné. Velmi nepříjemným vedlejším účinkem události z 24. července 2001 je skutečnost, že obdobně zpřísněné podmínky pro krytí válečných rizik jsou zaváděny i v pojištění škodního nadměrku u námořního a říčního kaska a při pojišťování zásilek, neboť se v podstatě jedná o stejnou skupinu pojistitelů (zajistitelů) a ti se snaží snížit ztráty příjmy i z této oblasti obchodu. Nově zaváděné podmínky a zejména cenové nárůsty se vcelku očekávaně nesetkaly s velkým pochopením u pojištěných a v mnoha případech byly pojistitelé napadáni za „přehnanou“ reakci na „jednu větší“ škodu. V průběhu srpna se obnovovalo pojištění celkem osmi významných leteckých dopravců (s průměrnou pojištěnou hodnotou floty letadel vyšší než 150 milionů dolarů) a k podpisu pojistných smluv došlo až po skutečně tuhém boji. Obdobná situace nastala i počátkem září, kdy se obnovovaly pojistné smlouvy šesti významných dopravců. To ale nikdo netušil, co teprve přijde. V úterý 11. září 2001 byly v USA prakticky v jednom okamžiku uneseny čtyři velkokapacitní letadla společností American Airlines (Boeing 767-200 v hodnotě 33 milionů dolarů a Boeing 757-200 v hodnotě 47 milionů dolarů) a United Airlines (obdobné typy letadel v hodnotě 15 a 43 milionů dolarů). Letadla, na jejichž palubách bylo celkem 233 cestujících a 33 členů posádky, narazila do budov Světového obchodního centra v New Yorku a Pentagonu ve Washingtonu a způsobila absolutně nejvyšší celkovou škodu v historii pojišťovnictví. Jedno z letadel zjevně nedosáhlo svého původně plánovaného cíle a zřítilo se poblíž města Somerset v Pensylvánii. Pojištěná hodnota zničených letadel je „pouhých“ 139 milionů dolarů. Jednalo se o neobyčejně rafinovaně propracovaný a naplánovaný teroristický čin, z hlediska leteckého pojištění byla prvotní příčina únos letadla, který je sice z běžného pojištění vyloučen (obvykle na základě klausule londýnského trhu známé pod označením AV/nebo AVN 48B), ale u naprosté většiny smluv je opět připojištěn v rámci krytí tzv. válečných rizik (obvykle na základě klauzule londýnského trhu AVN 52C).


61


Prakticky okamžitě po těchto útocích se pojistitelé snažili odhadnout výši škody, ale domnívám se, že uplyne ještě hodně času, než se podaří dospět k souhrnu všech způsobených přímých i nepřímých škod. Jen pro zajímavost a absolutně bez nároku na úplnost je možné naznačit, o jaké škody se bude jednat: a) přímé škody: – zničení nejméně čtyř velkých budov a poškození nejméně deseti dalších (úhrada z odpovědnostních pojistných smluv obou postižených leteckých společností nebo z majetkových pojistných smluv kryjících zničené nebo poškozené budovy), – zničení čtyř velkokapacitních letadel (úhrada z kaskových pojistných smluv obou postižených leteckých společností), – přímé usmrcení cca 5000 osob a větší či menší zranění dalších osob, jejichž počet a rozsah újmy je stále těžké odhadnout (úhrada z odpovědnostních pojistných smluv obou leteckých společností, eventuálně z úrazových a životních pojištění postižených osob a / nebo z pojištění odpovědnosti zaměstnavatele), – úplné zničení několika desítek vozidel a poškození stovek dalších (úhrada z odpovědnostních pojistných smluv obou postižených leteckých společností nebo z majetkového pojištění majitelů vozidel), – odpovědnostní škody zaměstnavatelů vůči zaměstnancům (v USA známé jako „workmen’s compensation“), – odpovědnostní škody na desítkách (možná stovkách) budov a zařízení a odpovědnostní škody vůči několika tisícovkám poškozených osob, které by teoreticky měly uhradit letecké společnosti, kterým patřila unesená letadla, ale prakticky budou nejspíš uhrazeny z jiných druhů pojištění, neboť sjednané limity u pojištění odpovědnosti obou leteckých společností zřejmě nebudou dostatečné, b) nepřímé škody: ba) nepřímé škody vztahující se k místům, kde došlo k tragickým událostem – ztráty zisku všech společností, které sídlily ve zničených nebo poškozených budovách, – ztráty zisku všech společností, které sídlily v oblasti, která byla po útocích neprodyšně uzavřena, – náhrady škod vzniklých jako důsledek zničení značného množství dokumentace, smluvních dokumentů, nosičů dat, archivů a faktických předmětů, které se v době událostí nacházely v postižených prostorách, – neočekávané mimořádné náklady na pronájem náhradních prostor pro podnikání a všeobecné zpomalení obchodní činnosti v důsledku přetížení komunikačních sítí a nutnosti vyhledat a vyškolit nové pracovníky (některé společnosti sídlící ve Světovém obchodním centru prakticky přestaly existovat),

62



bb) nepřímé škody jako důsledek situace po 11. září 2001: – ztráty příjmu prakticky všech leteckých společností na světě, neboť došlo k dramatickému poklesu zájmu o leteckou přepravu (v prvních dnech po událostech byl uzavřen letový prostor nad USA a Kanadou, ve světě byl propad cestujících až 70 %, v současné době se pokles cestujících pohybuje kolem 15 - 30 %), – finanční těžkosti přiměly prakticky všechny letecké společnosti k téměř okamžité redukci letových řádů a z toho vyplývajícího snížení počtu letadel ve flotě nebo snížení zájmu o nákup nových letadel, – pokles zájmu o leteckou přepravu ve velmi krátké době vyústil v propouštění velkého množství pracovníků po celém světě (jen do konce září propustily letecké společnosti a výrobci letecké techniky 121 000 pracovníků), – těžkosti leteckých společností a pokles zájmu o leteckou přepravu se dotkly prakticky všech zemí v podobě poklesu počtu zahraničních turistů a z toho vyplývajících finančních ztrát všech společností, jejichž příjmy byly závislé na příjmu z turistického ruchu, – v prvních dnech po událostech poklesly prakticky všechny mezinárodní obchodní indexy a očekávala se značná finanční ztráta z investičních aktivit (v pozdějších dnech a týdnech se však toto očekávání zcela nepotvrdilo a ztráty nejsou nijak dramatické). I v tomto případě mezinárodní pojišťovací a zajišťovací trh zareagoval prakticky okamžitě, i když rozsah události všechny ohromil natolik, že konsolidovaná reakce leteckých pojistitelů a zajistitelů přišla až po uplynutí jednoho týdne. Na rozdíl od červencové události, která postihla pouze nově uzavírané nebo obnovované kaskové pojistné smlouvy, postihla reakce trhu tentokrát všechny smlouvy bez rozdílu, a to odpovědnostní i kaskové a stejně smlouvy nové a obnovované a smlouvy ještě v běhu. Řešení pojistitelů (a zajistitelů) je však rozdílné u odpovědnostních smluv a u kaskových smluv. Navíc londýnský trh reagoval oznámením, že se ruší veškeré cenové nabídky a navržené podmínky smluv, pokud již smlouvy nebyly definitivně odsouhlaseny a podepsány. Tato reakce, která se neomezovala jen na letecká rizika, nejvíce postihla velké mezinárodní pojišťovací programy, kde se velmi často podmínky a cena diskutují po velkou část roku. U kaskových smluv byly počínaje 17. zářím rozesílány pojištěným dotazníky, které měly zpřesnit míru rizika u každého pojištěného. Dotazník obsahoval čtyři základní dotazy: 1) Jaká je detailní struktura provozovaných linek? 2) Místa (mimo území státu registrace), kde jsou současně na zemi dvě a více letadel a informace o hodnotách těchto letadel. 3) Popis změn provedených ke zvýšení bezpečnosti po 11. září 2001. 4) Podrobnosti všech pohrůžek (i anonymních), které pojištěný obdržel za posledních dvanáct měsíců. Na základě vyhodnocení odpovědí bylo u každého pojištěného rozhodnuto, zda bude dána výpověď pojistné smlouvy nebo „jen“ upravena výše pojistného. Ti pojištění, kteří na dotazník do stano-


63


veného termínu neodpověděli, obdrželi výpověď smlouvy automaticky a měli ztíženou pozici při jejím obnovení. Ti pojištění, kteří na dotazník ve stanoveném termínu odpověděli a u nichž pojistitelé nenašli jiný důvod pro mimořádné zvýšení pojistného, byli nuceni přistoupit na všeobecné zvýšení sazeb (za připojištění tzv. válečných rizik) o 0,05 % z hodnoty floty, a to počínaje 1. říjnem 2001. Tato přirážka platí na dalších 12 měsíců a její výše bude znovu posouzena 30. září 2002. U odpovědnostních pojistných smluv obdrželi pojištění výpovědi tzv. válečných rizik počínaje 18. zářím 2001. Nově stanovené podmínky pro připojištění těchto rizik byly postupně uváděny v účinnost od 25. září. Mezinárodní trh se prakticky sjednotil v tom, že od tohoto data neposkytl krytí vyšší než 50 milionů dolarů, což v praxi okamžitě přineslo celou řadu vážných problémů, a to nejen leteckým dopravcům, kterých se to však dotklo nejvíce. Je však jistě na místě upřesnit (a poopravit tak všeobecné mínění veřejnosti a tisku), že toto drastické omezení krytí se v zásadě vztahuje jen na škody mimo letadlo, škody cestujícím jsou i nadále kryty do plného limitu smlouvy. Jako zajímavost je možné uvést, že se po značném váhání nakonec pojistitelé a zajistitelé rozhodli vypovědět i odpovědnostní válečná rizika u všech pojistných smluv na kosmická rizika, a to přesto, že sami nebyli přesvědčeni o nezbytnosti tohoto kroku. V tomto případě však nakonec zvítězila obava a určitá bezradnost, neboť tragické události, ke kterým došlo, se také vymykaly jakékoliv logice. Již 20. září byly schváleny a uvedeny na trh dvě nové odpovědnostní klauzule londýnského trhu (AVN 52D a 52E), které nahradily dosud používanou klauzuli AVN 52C. Porovnávat nové klauzule se starou klauzulí nemá praktický význam, neboť hlavní rozdíl, tj. značně malá částka krytí, je tak zásadní, že ostatní odlišnosti jsou zcela nepodstatné. Rozdíl mezi klauzulemi 52D a 52E je jen v poskytnutém limitu krytí (AVN 52D poskytuje bez výjimky 50 milionů dolarů, klauzule AVN 52E umožňuje poskytnout limit odlišný). V prvních dnech a týdnech „poté“ nebyl trh ochoten poskytnout více jak 50 milionů dolarů nikomu, a to za žádnou cenu. Pro úplnost je však třeba zdůraznit, že krytí (byť značně omezené), bylo poskytováno pouze leteckým dopravcům, pro ostatní subjekty, mezi něž patří např. letiště, řízení letového provozu, výrobce letecké techniky apod., odpovědnostní krytí tzv. válečných rizik nebylo možné sjednat vůbec. Praktický dopad opatření leteckých pojistitelů a zajistitelů na fungování leteckých dopravců ve světě byl svým účinkem velmi podobný samotnému teroristickému útoku. Již v období těsně po zveřejnění prvých kroků pojistitelů (a zajistitelů) a po doručení prvních výpovědí odpovědnostních smluv bylo všem jasné, že nenajde-li se způsob, jak nahradit chybějící část dříve pojištěných limitů, budou muset mnohé letecké společnosti ukončit provoz, neboť jim létání bez dostatečného finančního krytí odpovědnostních rizik neumožní buď legislativa státu registrace letadla nebo v případě leasovaných letadel (kterých je v současné době u leteckých společností, včetně např. ČSA, nadpoloviční většina) samotní majitelé těchto letadel. Nejvýznamnější letecké společnosti hledaly pomoc u státu sídla společnosti (státu registrace) a ty menší čekaly, jak jednání dopadnou. Vzhledem k neobvyklému rozsahu této „pojišťovací“ katastrofy se prakticky všechny letecké společnosti skutečně pomoci státu dočkaly. Ta v naprosté většině pří-

64



padů spočívá v poskytnutí finanční záruky za případné náhrady škod z titulu teroristických útoků, a to do různé výše nad hranicí krytou pojištěním. Státní záruky byly obvykle poskytovány do výše původních pojištěných limitů a na časově omezenou dobu. Poskytla je nejen vláda nejvíce postižených USA, ale i vlády naprosté většiny ostatních států světa, které měly zájem na zachování existence vlajkových leteckých dopravců (včetně České republiky, která však poskytla záruku jen do výše 500 milionů dolarů, tedy na částku nižší, než měly největší domácí dopravci sjednánu). Období, na které byly záruky poskytovány, byly vesměs jen měsíce a v případě potřeby jsou dále jen na měsíce prodlužovány. Předpokládá se, že se mezitím mezinárodní pojišťovací trh vzpamatuje a bude schopen poskytnout potřebné krytí sám. Mezinárodní trh se však bude vzpamatovávat jen velmi obtížně. Škody (a to nejen z pojištění leteckých rizik) dosahují výše, kterou nepředpokládal (a snad vůbec nemohl předpokládat) ani ten nejpesimističtější odhad a díky tomu se i mnohé renomované pojišťovny a zajišťovny dostávají do finančních těžkostí a navenek se to projevuje i snižováním jejich ratingu a zařazením na listinu podrobněji sledovaných subjektů. Snížila se celková pojišťovací kapacita ve světě, snížila se i celková zajišťovací kapacita a trh se po mnoha letech chová prakticky jednotně, a to přesto, že neprobíhají jednání pojistitelů o společném postupu (ten by jistě byl ihned napaden protimonopolním úřadem). Jednotnost postupu je možné přirovnat spíše k jakémusi pudovému chování (pud sebezáchovy), i když se v tuto těžkou dobu jednoznačně projevuje vedoucí postavení některých pojišťovacích skupin a profesionálních zajistitelů a dokonce celých národních trhů. V tomto smyslu jistě není možné český trh považovat za vedoucí a proto bude nepochybně vyčkávat a sledovat dění ve světě (nebo se řídit postupem a požadavky zajistitelů). Jak již bylo řečeno výše, londýnský trh zpočátku nabídl krytí tzv. odpovědnostních válečných rizik v omezené výši (maximálně USD 50 000 000) a za toto krytí požadoval pojistné ve výši USD 1,25 za jednoho přepraveného cestujícího. Tato cena (i při fakticky menším počtu přepravených cestujících v porovnání s obdobím „předtím“) představuje pro letecké společnosti většinou více peněz, než za veškerá zbývající rizika krytá smlouvou. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že letecké společnosti se musely vyrovnat nejen s vyššími náklady na pojištění, ale i s vyššími náklady na zajištění bezpečnosti provozu, letadel i cestujících, a to vše při snížených příjmech a sníženém zájmu cestujících. Nikoho nepřekvapilo, že některé letecké společnosti toto velmi obtížné období nepřežilo, i když k úpadku vždy přispěla nepříznivá finanční situace, ve které se 11. září již nacházely. Z významných leteckých společností, které takto postihl úpadek, je možné jmenovat například Midway Airlines, Gill Aviation, Ansett Australia, Swissair a Sabena. Již koncem září se situace na mezinárodním trhu začala konsolidovat a snaha nalézt řešení vyústila v dohodu některých pojistitelů (zajistitelů) o vytvoření kombinovaného pojistného programu, jehož využití umožnilo získat krytí odpovědnostních rizik až do výše 1 miliardy dolarů. Program, který je na trhu v současné době nabízen a je využíván stále větším počtem pojištěných je stručně popsán v následující tabulce:


65


Limit krytí

Rozsah

Cena*

Poznámka

Základní vrstva

USD 50 000 000

USD 1,25

**

1. vrstva nadměrku

USD 100 000 000

USD 0,35

***

USD 850 000 000

až USD 1,50

****

USD 1 000 000 000

USD 3,10

*****

2. vrstva nadměrku CELKEM Poznámky k tabulce: *

– cena se rozumí za jednoho přepraveného cestujícího, záloha (splatná při sjednání krytí) je vypočtena jako odhad přepravených cestujících do konce pojistného období. Cena za základní vrstvu a za 1. vrstvu je minimální, nesnižuje se při nižším čerpání rozsahu.

**

– základní vrstva není součástí programu a je nabízena jinou skupinou pojistitelů. Základní vrstva sice může být sjednána i na nižší limity, ale jen při plném rozsahu je možné využívat 1. a 2. vrstvu.

***

– 1. vrstvu je nutno čerpat v plném rozsahu, pokud chce pojištěný využít i 2. vrstvy. Případné čerpání 1. vrstvy v menším rozsahu nemá žádný vliv na cenu.

**** – 2. vrstvu je možné čerpat v nižším rozsahu, cena je pak individuální, dle dohody mezi pojištěným a pojistitelem. ***** – Při využití maximálních možností získá pojištěný limit krytí ve výši 1 miliardy dolarů za cenu 3,10 dolaru za každého přepraveného cestujícího. Některé státy poskytly svým vlajkovým dopravcům, kromě finančních záruk, i přímou dotaci finančních prostředků k překonání velmi obtížného období. Nejštědřejší byly jistě USA, které se rozhodly rozdělit 15 miliard dolarů, a to mezi všechny americké letecké dopravce v závislosti od počtu nabízených míst, počtu přepravených cestujících, realizovaných osobokilometrů a množství přepraveného zboží. Dotace sice jistě nezachrání všechny americké dopravce, ale výrazně pomůže těm největším (pět největších dopravců obhospodařuje více jak 70 % trhu). Přímé dotace však poskytly i některé jiné státy (např. Polsko poskytlo vlajkovému dopravci – společnosti LOT – přímou dotaci ve výši 100 000 000 USD). Letecké společnosti se dostaly do situace, kdy na jedné straně výrazně klesl zájem o leteckou přepravu a na druhé straně bylo třeba vynaložit mnohem vyšší částky, aby vůbec mohly létat. Za tohoto stavu nijak zvlášť nepřekvapilo, že se rozhodly od cestujících vybírat zvláštní poplatek, který měl částečně pokrýt vyšší náklady na provoz, pojištění a bezpečnostní prohlídky. K tomuto kroku se již v průběhu října rozhodla naprostá většina společností. Výše poplatku je velmi různorodá a byla stanovena s přihlédnutím k ceně sjednaného pojistného krytí, rozsahu bezpečnostních opatření, celkové finanční situaci společnosti a případně i výši finanční pomoci státu. Nejnižší poplatek vybírají Korean Airlines (USD 1,25) a Malaysia Airlines (USD 1,26), naopak nejvyšší poplatek (USD 8) vybírají Austrian Airlines, Lauda Air, Lufthansa a Croatia Airlines. Zkrachovalá Sabena vybírala USD 5. Nej-

66



větší počet leteckých společností však od každého cestujícího vybírá poplatek kolem USD 2,50 (ČSA jen USD 2,40). Z dosavadního přehledu událostí a opatření pojistitelů a zajistitelů na mezinárodním trhu můžeme mít dojem, že pojistitelé na českém trhu jsou zcela závislí na svých zajistitelích a nemají nic, co by mohli nabídnout svým pojištěným klientům. I když je třeba po pravdě přiznat, že český trh a čeští pojistitelé mnoho na mezinárodních trzích neznamenají, jejich role na domácím trhu je velmi významná a existuje celá řada možností, jak mohou i v této obtížné době klientům pomoci. Jedním z nejdůležitějších nástrojů pomoci klientům je profesionální přístup k informacím a schopnost získané informace vyhodnocovat a navrhovat optimální řešení. V tomto směru je jistě důležitá i role makléřů, kteří mohou klientovi poskytnout další stupeň vyhodnocení informací (o vyhodnocení provedeném více pojistiteli) a pomoci při konečném výběru řešení. Není pochyb o tom, že kdo není schopen získat (důvěryhodné) informace a provést jejich (správné) vyhodnocení, nemá klientovi co nabídnout a bude zřejmě jen kopírovat kroky ostatních, ale bez znalosti důvodů, které je přivedly k určitému rozhodnutí nebo návrhu. Další možný nástroj pomoci klientům je sdružení existující kapacity trhu k vytvoření základny pro krytí rizik zcela nebo dočasně nedostupných na mezinárodním trhu. Takové sdružení je schopné na bázi soupojištění pokrýt částečně nebo úplně rizika, která by jinak klient nemohl pojištěním u jednoho pojistitele pokrýt. Typickým vyjádřením popsané spolupráce pojistitelů na místním trhu je letecký pool. Ve většině vyspělých zemí se nyní dokonce diskutuje o založení teroristického poolu, který by pokryl tuto zcela specifickou oblast rizik, ale prozatím nedochází k realizaci, neboť většina modelů poolů počítá se státní účastí (nebo alespoň podporou) a oslovené státy s touto účastí váhají (včetně USA). Jak nepochybně vyplývá z výše uvedených řádků, je na místě podporovat nejen spolupráci pojistitelů v rámci jednoho národního trhu, ale i mezinárodní spolupráci na mnohem širším základě, a to bez obav, že by došlo k porušení pravidel volného obchodu nebo vytvoření monopolu, který by omezoval konkurenci mezi pojistiteli. Pokud se trh dostane do takto složité situace, která svými důsledky překračuje hranice států a zasahuje prakticky do všech oblastí lidské činnosti, je třeba hledat a podporovat všechna účinná východiska z krize. A že je pojišťovnictví v krizi, o tom nikdo nepochybuje. Je v zájmu všech, aby se z ní co nejdříve dostal a k tomu by právě měla výrazně přispět spolupráce pojistitelů v rámci jednoho národního trhu a vzájemná spolupráce národních trhů mezi sebou. Z tohoto důvodu se osobně domnívám, že ve velmi krátké době dojde k uložení potřebných 30 ratifikací Montrealské úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě z roku 1999. Ještě před událostmi z 11. září 2001 probíhal ratifikační proces poměrně uspokojivě a ICAO zaregistrovalo celkem 11 ratifikací (mezi nimi i ratifikační listinu České republiky, která byla podepsána 29. srpna 2000 a v ICAO registrována dne 16. listopadu téhož roku). Vzhledem k tomu, že členské státy Evropské unie dospěly ke společnému rozhodnutí ratifikovat Montrealskou úmluvu,


67


ale oficiální ratifikace musí proběhnout v jednotlivých členských státech, lze očekávat, že do konce letošního roku nebo začátkem roku 2002 bude ICAO registrovat již nejméně 26 ratifikací. K tomu, aby Úmluva vstoupila v účinnost (mezi státy, které ji ratifikovaly) bude třeba obdržet jen 4 další ratifikace. Domnívám se, že právě vědomí nutné mezinárodní spolupráce přispěje k tomu, že Úmluva vstoupí v účinnost nejpozději v polovině roku 2002. O tom, že Montrealská úmluva vstoupí v účinnost ve velmi krátké době svědčí i rezoluce ECAC (European Civil Aviation Conference) č. 25/1 ze dne 13. prosince 2000, která k naplnění obsahu článku 50 Montrealské úmluvy stanoví pro všechny členské státy ECAC (členem je i Česká republika) doporučené minimální částky pojistného krytí odpovědnosti vůči cestujícím a třetím osobám mimo letadlo. Ministerstvo dopravy a spojů České republiky vyzvalo již 12. února 2001 zainteresované strany i letecké dopravce, aby ve vlastním zájmu přijali co nejdříve příslušná opatření k naplnění doporučení rezoluce ECAC. Doporučené částky jsou vyjádřeny v jednotkách SDR (zvláštní práva čerpání) a u odpovědnosti vůči třetím osobám mimo letadlo jsou odstupňovány podle maximální vzletové váhy letadla. Doporučené minimální částky pojistného krytí podle rezoluce ECAC jsou uvedeny v následující tabulce (orientační kurz – 1 SDR = 1,3 USD): Odpovědnost vůči cestujícím

Minimálně 250 000 SDR za jednoho cestujícího

Odpovědnost vůči třetím osobám mimo letadlo Kategorie 1

< 2000 kg

SDR 1 500 000

Kategorie 2

< 6000 kg

SDR 4 500 000

Kategorie 3

< 25 000 kg

SDR 12 000 000

Kategorie 4

< 100 000 kg

SDR 50 000 000

Kategorie 5

> 100 000 kg

SDR 90 000 000

Minimální částky dosud platné v České republice jsou upraveny zákonem č. 101/1999 Sb., který novelizoval zákon č. 108/1997 Sb. a jsou výrazně nižší než v rezoluci ECAC. Jejich úprava bude předmětem příští novelizace Zákona o civilním letectví. V návaznosti na příznivý průběh ratifikačního procesu Montrealské úmluvy a současné problémy vyvolané teroristickými činy v USA je také možné předpokládat, že se značně zrychlí proces přípravy nové úmluvy, která by měla nahradit neúčinnou Římskou úmluvu z roku 1952 a Montrealský protokol z roku 1978 k této úmluvě. Předmětem úpravy nové úmluvy by měla být pravidla o způsobu a výši náhrady škody způsobené letadlem třetím osobám na zemi (tedy mimo letadlo). Příprava nové úmluvy vyplynula z rozhodnutí právního výboru ICAO, které bylo potvrzeno nejvyšším orgánem ICAO dne 24. listopadu 2000. V létě letošního roku obdržely členské státy ICAO dotazník, na základě kterého by mělo být přistoupeno k vypracování návrhu textu nové úmluvy. Podle prvých ohlasů je celkem zřejmé, že u nové úmluvy budou aplikovány všechny principy a úpravy Montrealské úmluvy

68



z roku 1999. Je možné předpokládat, že události z 11. září proces přípravy nové úmluvy výrazně urychlí. Závěrem bych rád vyjádřil přání, abychom se v budoucnu již nemuseli zabývat obdobnou krizí v pojišťovnictví (a to v žádném odvětví) a abychom v klidu mohli rozebírat pouze teoretické otázky spojené s odpovědností leteckého dopravce nebo škodou na leteckém kasku. Doufám, že pojištění (a zajištění) leteckých rizik se v krátké době vyrovná se současnými problémy a pojistitelé budou opět hrdí na to, že upisují vysoce specializovaná rizika, která vyžadují mimořádné pojistně-technické znalosti a mnohaleté praktické zkušenosti.


69


Resumé THE INSURANCE OF AVIATION RISKS „THE DAY AFTER“ When work on this article began, it was intended to describe the process of ratification of the 1999 Montreal Convention. Then came the terrorist attack of September 11 and the whole panorama of aviation risks was left in ruins. After four years in the red, aviation risk insurance and reinsurance had succeeded in reversing the trend, the rates in hull and liability were rising and it was hoped that the year 2001 might be profitable. Then came a warning: the attack on Colombo airport in July, in which 6 large planes were damaged or destroyed. The response of the market was immediate: war risks rates went up at least by 100 %, an upper limit per policy – not per loss – was established and conditions referring to premiums were tightened. The renewals in August and beginning of September, which involved 14 large aviation companies, were fiercely fought over. The big shock followed. The insured value of the four planes used by the terrorists was a mere USD 139 m, but since the insured event was in fact a hijacking, which, though excluded, was normally insured again under the endorsement AVN 52C, the consequences were far reaching. It will take a long time to sum up all the direct and indirect losses in all branches of insurance caused by the terrorist attack. The crisis affected all the hull and liability policies, new, renewed and effective. War risk coverage was cancelled. All quotations of the London market were withdrawn. The effect of these measures on airlines was nearly as great as the attack itself: several aviation companies failed, others sought help from their governments and received guarantees or subsidies. Many renowned insurance and reinsurance companies saw their ratings go down. As if moved by some instinct of conservation, the market behaved in unison. New principles for providing insurance for aviation risks were worked out. In fact, in difficult times cooperation may constitute the only way out and negotiations may lead to the establishment of insurance pools. Under such conditions, the Montreal Convention has a real chance to be ratified soon and it can be expected that a new international agreement to regulate the indemnification of third parties on the ground, substituting the inoperative Rome Convention, will also be concluded.

70



METODY FINANâNÍHO MODELOVÁNÍ V NEÎIVOTNÍM POJI·TùNÍ JAKO NÁSTROJ PODPORY MANAÎERSKÉHO ROZHODOVÁNÍ Ing. Petr Sosík doktorand Katedry bankovnictví a pojišťovnictví VŠE, Allianz pojišťovna, a.s.

K napsání tohoto článku mě vedla diskuse s kamarádem z leteckého průmyslu o příčinách pádu leteckého giganta SwissAir. Zajímal se, jak je možné, že management dostatečně včas neidentifikoval rizika a pádu nezabránil. Vždyť přece ve finančním řízení musí existovat odpovídající mechanismy (různé simulace negativních scénářů). Na následujících stránkách se pokusím výše naznačenou problematiku zasadit do co možná nejširších ekonomických souvislostí pro specifickou oblast neživotního pojištění. Zároveň však jednoznačně zdůrazňuji, že uvedené závěry jsou principiálně platné ať už u neživotní pojišťovny, či poskytovatele leteckých služeb. Účelem rozhodně nebude provést exaktní analýzu, ale spíše spojit všeobecně akceptovatelné jednotlivosti v prezentaci jasných, ne však vždy zcela plně uvědomovaných souvislostí. Finanční modelování v širších ekonomických souvislostech Obecně můžeme finanční modelování definovat jako souhrn procesů, postupů a činností jejichž účelem je na základě popisu a analýzy současného stavu společnosti, spolu se zkušenostmi z minulého vývoje naznačit jaké jsou perspektivy společnosti, ukázat možné cesty budoucího vývoje za různých scénářů a tímto přispívat managementu při strategickém řízení společnosti. Celý proces je veden základním předpokladem, že cílem neživotní pojišťovny ve formě akciové společnosti je maximalizace tržní hodnoty pro její majitele – akcionáře (tradiční mikroekonomické pojetí). Akcionáři se však nepodílí přímo na vlastním řízení společnosti, ale najímají si pro tento účel tzv. agenty, výkonný management. V reakci na tuto skutečnost vznikly v ekonomické teorii alternativní přístupy zdůrazňující oddělení vlastnictví a řízení – tzv. manažerské teorie firmy. Obě tyto skupiny (vlastnící, management) přitom sledují své vlastní zájmy, které mohou být konfliktní. Na základě těchto teorií za skutečný cíl prosazovaný manažery považuji max svých čistě vlastních zájmů, při současném splnění zájmů akcionářů ve formě dosahování určité minimální úrovně rentability, zabezpečující managementu udržení si svých pozic. Otázky související s definicí cíle společnosti mají samozřejmě mnohé konsekvence pro vlastní strategické řízení (např. velmi konzervativní postoj k riziku vedoucí k výběru obchodní strategie ležící pod efektivní hranicí).


71


Z důvodů těžkého zohlednění těchto vlivů budeme v dalším textu vycházet z tradičního pojetí – cíle ve formě maximalizace tržní hodnoty. Při praktické aplikaci je však užitečné výše zmíněné souvislosti mít alespoň na paměti. Obecně můžeme vztahy v pojišťovně popsat pomocí následujícího schématu zohledňující vzájemný transfer rizika vs. výnosu mezi akcionáři, pojišťovnou a klienty.

Akcionáři

Pojišťovna

Klienti

vztah 1: riziko nesou akcionáři (poskytují kapitál) očekávání odpovídajícího výnosu vs. alternativní výnos (CoC-CAPM) max. tržní hodnoty investice vztah 2: transfer rizika na pojišťovnu pojišťovna stanovuje odpovídající „fair“ pojistné rozhodování mezi alternativními riziky, které poj. přijme Na první pohled se může zdát, že zájmy akcionářů a klientů jsou vzájemně protichůdné. Požadavkem akcionářů je co nejvyšší výnos z investice, zatímco klienti preferují max bezpečnost své pojistné ochrany. Jako spojující prvek zde působí požadavek na finanční stabilitu (cyklus: fin.stabilitaōrůst podílu na trhu ⇒ růst zisků (zabezpečení výnosu pro akcionáře) ⇒ fin. stabilita ⇒ dobré ratingové ohodnocení ⇒ bezpečnost pro klienty). Uvedený závěr není v žádném rozporu se základním cílem ve formě max tržní hodnoty, neboť zachovávání finanční stability je pro toto nutným předpokladem. Úkolem managementu je pak vybírat takové ziskové příležitosti obchodů, které při dané převzaté výši rizika znamenají dosažení výše zmíněných požadavků. Finanční modelování zde pak slouží jako základní nástroj pro ohodnocování různých obchodních strategií. Proces finančního modelování Aby finanční modelování mohlo sloužit k hodnocení různých obchodních strategií a tím přispívat k naplnění základního cíle společnosti (max tržní hodnoty), musíme nejprve v první fázi identifikovat klíčové faktory ovlivňující hodnotu společnosti a požadovaný výnos akcionářů – Cost of Capital (CoC). V zásadě lze rozlišovat mezi faktory vnějšího ekonomického okolí (růst HDP, inflace), kapitálových trhů (náklady kapitálu, výnosové míry), faktory specifické pro daný pojistný trh a vlastní pro konkrétní společnost.

72



9QČMãtHNRQRPLFNpSURVWĜHGt - UĤVW+'3 - míra inflace - PtUDQH]DPČVWQDQRVWL - monetární politika CB - Y]WDK\VH]DKUDQLþtP

2VWDWQtYQČMãtIDNWRU\ - SĜtURGQtNDWDVWURI\ - YiOHþQpNRQIOLNW\ - terorismus - politické vlivy (státní SĜHYUDW - ]PČQDSUiYQtKRUiPFH

Kapitálové trhy - výnosové míry - náklady kapitálu (CoC)

Faktory RYOLYĖXMtFt7+

Pojistný trh - konkurence - cenové charakteristiky trhu - právní podmínky - míra regulace

.RQNUpWQtSRMLãĢRYQD - SRMLVWQČ-WHFKQLFNiþiVW (adekvátní pojistné) - LQYHVWLþQtþLQQRVW - ]DMLãWČQt - solventnost - provoz (náklady)

Obr. 1: Faktory ovlivňující tržní hodnotu společnosti Na to by mělo navazovat analýza kvantifikace dopadu jednotlivých faktorů (rizik) na výsledek včetně zkoumání vzájemných propojeností a závislostí. Transformací faktorů ovlivňujících TH společnosti do méně abstraktní podoby (umožňující následné modelování) poté definujeme rizikové portfolio pojišťovny jako souhrn rizik, jimž je pojišťovna ve své činnosti vystavena. Rizikové portfolio pojišťovny 1. obchodně-podnikatelská rizika •

strategické

•

provozní

•

právního prostředí

•

politické

•

obchodních vztahů atd.

2. rizika charakteristická pro pojišťovnictví (konkurenční výhoda pojišťovny, diversifikace) •

pojistně-technické (samostatně ošetřit riziko katastrof) •

riziko pojistného (oceňování ex-ante)

•

riziko rezerv (ex post ocenění)

•

úvěrové riziko (credit) – bezpečnost zajištění

•

investiční rizika

•

ostatní operativní rizika (kalkulace správních nákladů)


73


Ve finančním modelování nás bude zajímat především druhá skupina rizik. Samotná konstrukce modelu a jeho charakter je determinován především následujícími faktory: •

rozsah požadovaných aplikací, očekávání spojené s využitím modelu,

•

komplexita modelu (rozsah modelovaných faktorů, jejich vzájemná propojenost),

•

propojenost investiční a pojistně-technické části,

•

časový horizont,

•

rozdílné účetní standardy (ekonomický vs striktně účetní pohled) spolu s

•

rozdílnými uživateli (pojišťovny – strategické rozhodování; státní dozor; ratingové agentury),

•

rozhodnutí o deterministickém či stochastickém charakteru modelu.

Poslední částí finančního modelování by mělo být srovnávání jednotlivých obchodních strategií a následné vyvozování závěrů včetně odpovídající prezentace výsledků. Pod pojmem hodnocení obchodních strategií rozumíme rozhodování např. o optimálním mixu investičního portfolia, zajistné ochraně nebo o volbě mezi konzervativní či agresivní růstovou politikou. K hodnocení jednotlivých obchodních strategií je nutné zvolit určité finanční kritérium. V teorii financí je široce použitelný koncept moderní teorie portfolia v podobě efektivní hranice (Markowitz). Nejprve je nutné zvolit míru rizika (v základní verzi směrodatní odchylka, pro aplikaci v neživotním pojištění pravděpodobnost ruinování či EPD – Expected Policyholders Deficit) a míru výnosu (tržní hodnota, NAV, ROE). Zobrazením každé strategie z hlediska míry výnosu a rizika dostáváme:

Míra výnosu

Efektivní hranice

Míra rizika Obr. 2: Efektivní hranice

74



Strategie je efektivní, jestliže pro danou míru rizika neexistuje jiná s vyšší mírou výnosu nebo pro danou míru výnosu neexistuje jiná s nižší mírou rizika. Každé rozhodování by mělo být vedeno snahou o severovýchodní posun směrem k efektivní hranici. Dostaneme-li se na efektivní hranici, přichází otázka, kterou obchodní strategii na ní ležící vybrat. V podmínkách dokonalé konkurence by šlo čistě o otázku postoje (stupně averze) k riziku, protože není možná žádná arbitráž mezi vzájemným vztahem riziko – výnos. Jako poznámku snad jen, že každé rozhodování se nemůže posuzovat samostatně, ale z hlediska komplexního dopadu na celou společnost (viz princip diverzifikace a jeho důsledky). Ačkoliv princip efektivní hranice představuje dobrý prostředek komunikace výsledků díky jejich jasné interpretaci, existují některé oprávněné výhrady. Bývá kritizováno, že zatímco míra rizika na efektivní hranici zohledňuje jak systematické (nediverzifikovatelné akcionáři), tak i nesystematické (jedinečné) riziko, tak relevantním rizikem pro akcionáře je pouze systematické riziko, protože jedinečné riziko může být eliminováno diverzifikací. Vzniká zde tedy nesoulad pohledu ze strany akcionáře (jeho požadovanou výnosovou mírou) a způsobem hodnocení obchodních strategií. Podceňovat by se neměla ani na hodnocení navazující činnost – prezentace závěrů. Management společnosti je odpovědný za přijímání klíčových rozhodnutí. Proto by měl mít k dispozici podpůrné materiály v pro něj srozumitelné, jasné a přehledné podobě. Toto však nepopírá nutnost znalosti a orientace managementu v širších souvislostech modelu, jeho omezeních a předpokladech na nichž je postaven. Případný informační šum může vést vedle špatného rozhodnutí také k zavržení a nedůvěře v tyto postupy. Vývojové etapy finančního modelování v neživotním pojištění Základní forma finančního modelování je založena na statickém modelu s jedinou variantou předpokladů. Tyto předpoklady jsou shromažďovány od jednotlivých odborných oddělení ne zcela závisle a koordinovaně (ve smyslu sdílení stejných názorů např. o budoucím vývoji trhu aj.). Výsledkem této tradiční formy plánování je poté jedna vývojová přímka do budoucna. Takto jednostranné závěry však mohou mít pro samotné rozhodování velmi nebezpečné důsledky. Proto interpretace by měla vždy obsahovat shrnutí striktních předpokladů modelu. Nebezpečí dále vidím ve skutečnosti, že plán prezentovaný v této formě neukazuje na nejistotu ohledně budoucího vývoje. Proto další vylepšení šlo směrem k zohlednění a uvědomění si větší variability možných výsledků. Zde model modifikujeme otázkami typu „Co se stane, když …?“, tím že identifikujeme hlavní faktory ovlivňující výsledek (value drivers) a zkoumáme jejich dopad na výsledek. Zkoumání dopadu standardních odchylek (ve smyslu nikoliv extremních) nazýváme analýzou citlivosti (sensitivity analysis). Zabýváme se např. otázkou: „Co se stane, když míra inflace stoupne oproti předpokladům o 1%?“. Postup závisí na konkrétní podobě modelu, ale obecně postupujeme následující úvahou. Změna inflace bude mít dopad na vývoj úrokových sazeb, což má důsledky pro investiční výsledky.


75


Dále musíme zohlednit vlivy na pojistně-technickou část (inflační dopad na pojistná plnění, diskontovanou hodnotu rezerv atd.). Rozšíření uvedené analýzy o extremní události nazýváme stress testing (např. hodnotíme dopad povodní podobného rozsahu s rokem 1997 na stabilitu pojišťovny). Všechny doposud popsané metody a jejich modifikace můžeme v odborné literatuře nalézt pod pojmem Scenario Testing. Zdůrazňuje se skutečnost, že projektované výsledky jsou platné pouze pro vybrané specifické scénáře ohledně budoucího vývoje (bez specifikace jejich pravděpodobnosti). Další vylepšení šly cestou hledání odpovědí na otázky, jak pravděpodobné jsou jednotlivé výsledky. K čemu je managementu informace, že za daných předpokladů bude výsledek v dané výši, bez rámcové představy o pravděpodobnosti jeho dosažení. Tím se dostáváme ke stochastickému modelování, popisující nejdůležitější faktory pomocí vhodných pravděpodobnostních rozdělení. Výstupem je pak např. závěr, že s takovou a takovou pravděpodobností dosáhneme výsledek ne horší než určitá hodnota. Vylepšením tohoto typu modelování o automatické předpoklady změn parametrů při určité realizaci náhodných veličin se dostáváme k dynamickému modelování. Zvýšený důraz je dále kladen na zohlednění provázaností jednotlivých faktorů modelu (větší propojení investiční a pojistně-technické části oproti tradičním modelům). Typ komplexního finančního modelování založeného na stochastické simulaci je v neživotním pojištění znám pod sjednocujícím názvem Dynamic Financial Analysis (DFA). Dynamic Financial Analysis V posledních letech jsme v oblasti neživotního pojištění svědky rostoucího zájmu o Dynamic Financial Analysis (DFA). Nejprve pojďme k definici tohoto přístupu. Dynamic znamená „aktivní, stochastický“, ve smyslu opaku ke tradičním statickým přístupům. Termín je použit pro zvýraznění skutečnosti, že předvídaní budoucnosti obsahuje nejistotu a tato nejistota musí být v plánovacím procesu zohledněna. Financial naznačuje snahu o komplexní pohled na hospodaření pojišťovny, jak z její investiční, tak i z pojistně-technické části (důraz na vzájemné propojení). Analysis je zde použit jako termín zohledňující komplexnost metody z pohledu jednotlivých elementů systému, tak i jejich vzájemných vazeb a souvislostí. Z výše uvedeného se autoři (1) pokusili definovat DFA jako proces zkoumání a analýzy finanční situace pojišťovny v čase při zohlednění jak vzájemných vazeb mezi jednotlivými částmi, tak i jejich stochastického charakteru ovlivňujícího výsledky. Za základní cíle DFA lze především považovat poskytování managementu:

76

•

informací o dopadech jednotlivých rozhodnutí na všechny oblasti operací pojišťovny a

•

kvantitativní pohled na substituci výnos-riziko u jednotlivých obchodních strategií tak,



že management se stává více informovaný o výnos vs riziko dopadech svých rozhodnutí a je tak zaručeno jeho větší srozumění s finančními záležitostmi společnosti. Základní struktura DFA modelu je zřejmá z následujícího schématu. Generátor stochastických scénářů Vstupy: – historická data – parametry modelu Strategické záměry Výsledky

Výsledky

Obr. 3: Struktura DFA modelu

Výběr a konstrukce dynamických modelů je závislá na cílech, kterým by měly sloužit, na uživatelích a na odpovídajícím technickém a datovém zázemí (dále viz. kapitola „Proces finančního modelování“). Mezi nejdůležitější možné aplikace patří: •

určení hodnoty společnosti, případně jejích častí (akvizice, fůze),

•

hodnocení finanční stability za různých scénářů budoucího vývoje,

•

strategické plánování,

•

Asset-liability management,

•

hodnocení zajišťovacích programů,

•

oceňování produktů,

•

kapitálová přiměřenost a alokace kapitálu,

•

měření výkonnosti jednotlivých činností (produktů),

•

Solvency testing,

•

nástroj pro komunikaci s regulátorem,

•

nástroj pro komunikaci s ratingovými agenturami.

Na bližší naznačení vlastní konstrukce modelu DFA nám již nezbývá prostor. Snad jen poznámku, že v modelu by měly být stochasticky zohledněny alespoň následující faktory: •

škody (škodní frekvence, velikost škod, rozložení výplat v čase),

•

katastrofické události,


77


•

úrokové sazby,

•

případně další.

Kritickým bodem je promítnutí vzájemných vazeb mezi jednotlivými faktory (riziky), především mezi riziky spojenými se stranou aktiv a těmi ze strany pasiv bilance (např. dopad inflace na inv. a poj.-techn. část) Co se týče komplexity modelu, jsem názoru, že primární požadavek by měl být v udržitelnosti pochopitelnosti modelu na úkor zakomponování často spekulativních vazeb. Popisu rozmanitosti skutečného světa nedosáhneme žádným modelem. Srovnání stochastické simulace (DFA) se Scenario Testing Z výše uvedeného vyplývá, že v současné podobě se v různých podobách a modifikacích používají dva základní metodologické postupy k analýze finančních efektů rozdílných podnikatelských strategií, a sice Scenario testing a stochastická simulace (v podobě DFA). Považuji za účelné se na tomto místě pokusit o srovnání těchto rozdílných metodologických přístupů za účelem lepšího pochopení možností jejich aplikací. Stochastická simulace nám v zásadě dává odpovědi na otázky typu: „Kolik potřebujeme kapitálu k dosažení 99% pravděpodobnosti, že se v horizontu následujících 5 let nestaneme insolventní?“ V klasické teorii rizika (teorie ruinování) se za veličiny s náhodným charakterem uvažovaly pouze závazky ve formě modelování škodní frekvence a velikosti škod (nalezení vhodného popisu pomocí distribuční funkce). Bez zohlednění dalších vlivů je tato metoda poměrně snadno řešitelná analyticky. Do 70. let značně stabilní investiční část pojišťovnictví zaznamenala v 70. letech zvýšenou volatilitu úrokových sazeb. Tato skutečnost donutila aktuáry pojišťoven do svých úvah ve větší míře zohlednit investiční činnost pojišťovny. Zahrnutím do modelu volatilitu úr. sazeb, spolu s popisem korelací mezi jednotlivými prvky systému (vazby mezi jednotlivými položkami na straně aktiv a pasiv) a dalších faktorů se poté problém stává těžko řešitelný analyticky. Stochastická simulace (často nazývaná simulace Monte Carlo) nabízí řešení takto komplexního pohledu. Jsou zde náhodně generovány tisíce různých scénářů, umožňující vyjádření hlavních veličit (kapitál pojišťovny, pojistné, škodní procento) pomocí pravděpodobnostního rozdělení. Výstupy stochastické simulace mohou mít z hlediska korektnosti interpretace pro samotné manažerské rozhodovaní mnohé nedostatky. Předně nám pravděpodobnostní popis určité veličiny (např. pravděpodobnost ruinování) neříká důvod pádu pojišťovny v dané realizaci náhodných veličin. Dobře řízená pojišťovna nezbankrotuje z důvodu, že škodní frekvence vykázala náhodný vzestup. Důvodem pádu je obvykle skutečnost, že management dostatečně dobře nezhodnotil důsledky nepříznivých, avšak realistických variant budoucího vývoje.

78



Dále uživatel nemusí vždy souhlasit s parametry modelu. Jak se však rozliší změna výsledků způsobená změnou parametrů oproti vlivu náhodných veličin? Naproti tomu při Scenario Testing konstruujeme jednotlivé scénáře budoucího vývoje jako vzájemnou soustavu navzájem propojených atributů. Konkrétní osoba determinuje tuto soustavu atributů, nikoliv generátor náhodných čísel. Daný scénář je vybrán jako realistická verze možného budoucího vývoje. Za zmínku stojí i následující rozdíl. Simulace bere v úvahu náhodné procházky jednotlivých komponent modelu a kombinuje je do výsledné realizace. Směr rozhodování je zde z dílčích komponent na celek (bottom-up), kdy důraz je kladen na nemožnost ovlivnění výsledků realizace ze strany aktuárů či managementu společnosti. Scenario testing je založen na obráceném předpokladu. Jednotlivé faktory jsou navzájem natolik korelovány, že ve skutečnosti je realistická jen relativně omezená kombinace výstupů ze simulační analýzy. K dalším výhodám Scenario Testing lze uvést jasnou srozumitelnost pro management a transparentní možnost modifikace. Naopak systém s nepřehlednými pravděpodobnostními rozděleními a vzájemnými korelacemi se může stát velmi neprůhledný pro uživatele (black box) a následně i nedůvěryhodným zdrojem informací pro rozhodování. Z výše uvedeného je zřejmé, že obě metody mají své výhody a omezení, předurčující je k použití v určitých situacích. DFA nám nabízí hlubší pohled na riziko a výnos jednotlivých obchodních strategiích. Dále mnohem komplexněji umožňuje modelovat finanční toky společnosti, má široké možnosti použití pro různé úrovně uživatelů. To však neznamená vzdát se tradičního postupu – Scenario Testing, jehož přednosti jsou především v jasné interpretaci výsledků (žádná black box), rychlé možnosti modifikace a v testování dopadu extrémních událostí v konkrétních okamžicích (viz senzitivity a stress testing). Jako ideální řešení se jeví možnost stochastický model typu DFA „přepnout“ na deterministickou variantu Scenario Testing. Z výše popsaného je zřejmé, že z hlediska metodologického, datového a informačního zázemí máme k dispozici dostatek prostředků pro finanční řízení za účelem strategického rozhodování. Pomocí vhodně zkonstruovaného modelu můžeme simulovat nejrůznější představy o budoucím vývoji. Modely spíše než předvídat budoucnost by měly sloužit k lepšímu pochopení vztahu riziko vs výnos a přispět k vidění finančních dopadů manažerských rozhodnutí z co nejširšího pohledu a souvislostí. Je nutné mít na paměti, že ani nejlepším modelem nelze předem předvídat a následně eliminovat všechny nejistoty vnějšího světa. Koneckonců tato přirozenost opravňuje existenci pojišťovnictví. Vždy se budou manažeři setkávat s rozhodnutími, kdy se vedle vhodného modelu musejí opřít o svoji intuici a logické uvažování.


79


Literatura: (1) D’Arcy S.P., Gorvett R.W., Herbers J.A., Herringer T.E.: Building a DFA Model that Flies; Contingencies Magazin; November, December 1997. (2) Emma C.C.: Overview of Dynamic Financial Analysis; Dynamic Financial Analysis Committee of the CAS; 1999. (3) Feldblum S: Forecasting the Future: Stochastic Simulation and Scenario Testing (4) Kaufman R., Gadmer A., Klett R.: Introduction to Dynamic Financial Analysis; RiskLab Project Paper; 2001. (5) Sosík P.: Kapitálová přiměřenost pojišťovny; Diplomová práce VŠE; 2000. Práce byla napsána v rámci grantu od GAČR 402 / 02 / 1268.

80



Resumé METHODS OF FINANCIAL MODELLING IN NON-LIFE INSURANCE AS AN INSTRUMENT OF SUPPORT FOR MANAGEMENT DECISION-MAKING Financial modelling is presented within wider economic relations forming the environment in which non-life insurance companies operate. Generally, financial modelling can be defined as the aggregate of processes, procedures and activities which, drawing on the description and analysis of the present state and past experience, purport to outline the company's perspectives, map out the ways of future development under different conditions; thus, it contributes to the strategic management. The fist step in financial modelling is to identify the key factors which determine the company’s market value. These range from external impacts such as natural catastrophes or wars to internal aspects such as underwriting principles, investment or operational costs. The next step will be to quantify the influence of each factor and specify the company’s risk portfolio more concretely; the risks proper to insurance will naturally be of greater interest for modelling. The construction of the model is determined by a series of parameters such as time horizon, expected use (and users), accounting standards etc. The final phase should consist of a comparison between the various business strategies and a presentation of conclusions. One widely used criterion is the effective boundary; its advantages and disadvantages are described. The static model is complemented further by modifying variables and examining their impact; this is called sensitivity analysis. If extreme conditions are included it becomes stress testing. Complex financial modelling based on stochastic simulation is known in non-life insurance as dynamic financial analysis. Stochastic simulation and scenario testing are compared and their different advantages and disadvantages are listed. Rather than serving for forecasting, the models should be used to arrive at a better understanding of the relation between risk and yield and thus contribute to reveal the financial impact of management decisions.


81


KAPITOLY Z POJISTNÉ TEORIE VIII doc. Ing. Jaroslav Daňhel, CSc. vedoucí Katedry bankovnictví a pojišťovnictví VŠE

Nedokonalost člověka a lidské společnosti vůbec je vedle nespoutaných živelních sil významným generátorem negativních důsledků realizace nahodilosti. Zdrojem a příčinou nebezpečí mohou být v tomto ohledu vedle objektivní nedokonalosti lidských smyslů i další subjektivní lidské vlastnosti, jakými jsou neznalost, nezkušenost, nedbalost, omyl, selhání, atd. Z této premisy logicky plyne, že prakticky při jakémkoliv druhu lidské činnosti může z těchto příčin dojít k způsobení škody jinému subjektu na zdraví nebo majetku. Poškozený pak může uplatňovat nárok na náhradu vzniklé škody vůči tomu, kdo mu škodu svým „nedokonalým“ jednáním způsobil. Kvalifikace situace vzniku nároku na náhradu škody, jestliže nastala škodná událost (realizovalo se nebezpečí, kdy byl někdo v souvislosti s jednáním někoho jiného poškozen), je po definitorické stránce na prvním místě právní kategorií a až v druhém sledu kategorií ekonomickou. Základem právního schématu je, že škůdce musí být v rámci konkrétních právních norem za vzniklou škodu odpověden a tudíž je následně i povinen ji poškozenému uhradit. Pro stanovení odpovědnosti za škodu je obvykle požadováno, aby škůdce svým subjektivním jednáním porušil nějakou svou povinnost, kterou mu určuje nějaký právní předpis, tedy, aby škodu jednoznačně zavinil. U některých zvlášť nebezpečných činností, nebo činností při kterých se mohou realizovat rizika velkého rozsahu a ekonomického dopadu je konstruována tzv. objektivní odpovědnost za výsledek, kdy pro vznik nároku na náhradu škody stačí, že ke škodné události došlo v souvislosti s onou nebezpečnou činností a zavinění se nezjišťuje. Mezi těmito dvěma krajními polohami koncepcí odpovědnosti za škody se nachází prostor pro další alternativy, např. stanovení odpovědnosti podle míry účasti na škodném ději apod. Rozdílnosti koncepcí odpovědnosti za škody se nejlépe vysvětlují na dnes už klasickém příkladě kolize dvou automobilů, z nichž v dráze jednoho z nich byla na jinak kvalitní vozovce olejová skvrna, která zapříčinila smyk tohoto vozidla a střet s vozidlem v protisměru. Při posuzování odpovědnosti za vzniklou škodnou událost obou těchto účastníků nehody podle koncepce odpovědnosti za zavinění by neměl nárok na náhradu škody nikdo, protože řidič v jehož dráze byla olejová skvrna a v důsledku smyku na ní se octl v protisměru, ji na jinak suché vozovce nemohl předpokládat, a tedy ani něm nemohlo být požadováno, aby dopředu nepredikovatelné situaci přizpůsobil jízdu. Tudíž se jedná o příčinu „vis maior“, nebo též právní mluvou o „zásah vyšší moci“. Podle koncepce odpovědnosti za výsledek by se žádná vina nezjišťovala a nárok na náhradu škody by oba účastníci uplatnili vzájemně.

82



Při koncepci odpovědnosti podle míry účasti na nehodě, která je prakticky uplatňována při stanovení odpovědnosti za škody z provozu motorového vozidla v ČR, by mohl určitý nárok na náhrady škody uplatnit ten řidič, do kterého narazilo smýkající se vozidlo. Pojišťovny, jako instituce specializované na přebírání rizika za individuální subjekty, nabízejí i pro výše charakterizovaný druh příčin realizace nebezpečí celou škálu různých produktů pojištění odpovědnosti za škody. Takto konstruované druhy pojištění pak zakládají pojištěnému subjektu nárok, aby za něj pojišťovna uhradila škodu vzniklou třetí osobě (tedy osobě mimo přímý právní vztah pojištěný – pojišťovna), pokud se na tuto škodnou událost vztahuje ujednání pojistné smlouvy a pokud pojištěný za vzniklou škodu odpovídá. Obecně se v případě, že škůdce způsobil škodu třetí osobě, za kterou odpovídá, se podle právních předpisů obvykle odškodňují položky: – ztráta na výdělku po dobu a pak i po ukončení pracovní neschopnosti, – ztráta na důchodu, – bolestné a tzv. ztížení společenského uplatnění, – náklady léčení, – věcná škoda, – náklady pohřbu, – jednorázové odškodnění pozůstalých, – náklady na výživu pozůstalých. Odškodňování výše uvedených položek je pochopitelně závazným obsahem pojistných produktů, kryjících riziko odpovědnosti za škody, těchto produktů je celá řada, mezi nejčastěji pojišťovnami nabízené patří pojištění odpovědnosti za škody v občanském životě (klasickým příkladem je krytí rizika odpovědnost za škody způsobené nezletilými dětmi), odpovědnost za škody majitele budovy (kryta např. odpovědnost za neposypaný zledovatělý chodník), pojištění odpovědnosti z výkonu povolání (krytí škody způsobné zaměstnancem zaměstnavateli, což je určitá kolize se zákoníkem práce), pojištění odpovědnosti profesních komor, odpovědnostní pojištění podnikatelů, pojištění odpovědnosti za vady výrobku, atd. Makroekonomicky nejdůležitějšími druhy odpovědnostního pojištění jsou pojištění odpovědnosti zaměstnatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (v ČR) a především pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorových vozidel. Pojištění odpovědnosti za škody z provozu motorových vozidel existuje ve všech vyspělých tržních ekonomikách v podobě, kde není ponecháno jen na vůli majitele či provozovatele motorového vozidla, zda si toto pojištění u pojišťovny uzavře či ne. Tato většinově povinně smluvní podoba tohoto pojištění byla již v minulých desetiletích předurčena velkým rozmachem automobilismu a s tím spojenými enormními objemy materiálních škod a také společenským významem škod na zdraví, které při dopravních nehodách vznikají. Velmi často se jedná o velice vysoké částky odškodného a vyloučena není ani možnost nastoupení katastrofálního, a tedy i obtížně finančně dopředu kvantifikovatelného rizika (např. automobil způsobí vykolejení vlaku s pro životní prostředí nebezpečnými


83


chemikáliemi). Pro charakteristiku současného stavu v tomto ohledu platí, že nadále roste počet vozidel a houstne provoz, čímž se riziko dopravních nehod v počtu i hodnotovém objemu zvyšuje zejména ve velkoměstských aglomeracích, na druhé straně protisměrně působí zejména dokonalejší konstrukce vozidel, kdy zabránit nehodě lze manévrem, který by u méně výkonných vozů nebyl možný, a zvyšuje se i pasivní bezpečnost účastníků provozu dokonalejší výbavou: airbagy, ABS, EDS, atd. Důvody pro přinucení majitele či provozovatele motorového vozidla k uzavření pojištění odpovědnosti za škody jsou především v ekonomické oblasti: škody mohou přesahovat finanční možnosti viníků dopravních nehod. I pro majitele nejluxusnějšího vozu by mohl být problém vyplácet poškozenému s trvalým poškozením zdraví, které mu svým automobilem způsobil, desítky let diferenční rentu, související s dlouhodobou újmou na výdělku. Je tudíž nutné, aby odškodnění poškozených při dopravních nehodách prováděla bonitní finanční instituce, která vedle běžných příjmů z pojistného disponuje i adekvátními rezervami na výkyvy ve škodném průběhu (jak co do finanční výše, tak co do času). Jde tedy o to, aby poškozený finanční odškodné reálně dostal. S tím souvisí i subjektivní stránka problému: motorizovaný účastník – viník nehody může mít subjektivní názor, že on nic nezavinil a tudíž nebude iniciovat žádné odškodňování. Řešením je postoupení případu dopravní nehody objektivním institucím, z nichž jednou je pojišťovna, která příčiny nehody objektivně, eventuálně ve spolupráci s dalšími institucemi, posoudí a v případě oprávněnosti nároku poškozeného jej spravedlivě finančně odškodní. V České republice měla několik desítek let dlouhou historii zákonná podoba tohoto pojištění. Její praktické použití znamenalo, že zákon určoval úplně všechno: kdo se musí pojistit, jak, u koho a za kolik. Zákon tedy nahrazoval jak všeobecné pojistné podmínky, tak i pojistnou smlouvu. Majitel motorového vozidla tudíž neměl žádnou možnost výběru produktu ani pojistitele. Tato úprava fungovala nepřetržitě od roku 1955 až do konce tisíciletí a ve své době byla velmi pokroková. Rozsah pojistného krytí byl velmi široký a odškodňování prakticky nebylo shora limitováno. Navíc pro tehdy platný administrativně příkazový systém řízení charakteristická forma územního monopolu umožňovala jedinému provozovateli pracovat s nízkými náklady správní režie: nebylo třeba vyhotovovat pojistky, dokladem o pojištění byla státní poznávací značka vozidla s tím, že eventuální nezaplacení pojistného nemělo vliv na pojistné krytí. Pojišťovna tudíž nemusela vést evidenci o placení pojistného, neboť zaplacení pojistného prokazoval pojistník. V průběhu trvání zákonného pojištění byl systém čas od času vylepšován novelami pasáží, které se historicky přežily. Velmi významným faktorem bylo zachování v roce 1955 stanovených sazeb pojistného prakticky až do počátku devadesátých let, a to přesto, že systém dlouhodobě vykazoval symptomy nepostačitelnosti pojistného, což ovšem v administrativně příkazovém systému řízení ekonomiky příliš nevadilo, monopolní státní pojišťovna běžně přerozdělovala finanční prostředky mezi pojistnými odvětvími a tudíž i mezi segmenty pojištěných subjektů.

84



Po roce 1989 se v novém ekonomickém prostředí začaly stupňovat problémy dvojího druhu. Jednak pro podmínky tržní transformace nebyla zákonná podoba tohoto pojištění příliš konformní a s postupujícími snahami ČR o zapojení do evropské integrace sílil tlak Bruselu na harmonizaci systému s EU, kde funguje povinně smluvní podoba tohoto pojištění. Druhým vážným problémem v tržním prostředí, kdy již přerozdělování finančních prostředků nebylo odůvodnitelné, byly stále se zhoršující dopady cenové distorze na ekonomiku tohoto pojištění; eventuální narovnání těžkým cenovým šokem totiž nebylo politicky průchodné. Z pohledu snahy o obnovu tarifní ekvivalence je symptomatické, že k principiálnímu řešení došlo prakticky až po deseti letech od sametové revoluce. Nutnost postupně vyrovnávat historickou hlubokou cenovou deformaci měla svůj sociální protipól: každoroční velmi pozvolné upravování nepostačitelných sazeb zákonného pojištění ovlivňovalo po několik minulých let únorový index inflace. Tento sociální aspekt vynucující si časové rozložení do co nejdelšího období byl ještě doprovázen nutností postupně vyrovnávat značně rizikově nestejnoměrné tarify jednotlivých typů vozidel.Systém zákonného pojištění byl s účinností od roku 2000 změněn na povinně smluvní model, dlouhodobě uplatňovaný v tradičních tržních ekonomikách včetně zemí EU, čímž byl legislativní rámec s EU prakticky zharmonizován, bylo dosaženo kompatibility s právem a praxí unie. Po této stránce reforma uspokojivě splnila požadované cíle a přechod se obešel bez výraznějších obtíží. Po stránce obnovování tarifní rovnováhy ovšem ještě určitý problém přetrvával. Zákonodárci, ve snaze zachovat ještě po určitou dobu cenou regulaci, stanovili tříletý poměrně úzký cenový koridor, který byl z tohoto úhlu pohledu velmi problematický a posiloval celkové tehdejší cenové „dumpingové“ klima, které prolínalo celým českým a do určité míry i světovým pojistným trhem. Přechod na systém, ve kterém je licencováno pro provoz tohoto pojištění více pojistitelů, vyvolává nutnost existence zastřešující organizace, sdružující tyto pojistitele. Proto byla souběžně se zavedením nové úpravy obdobně jako v jiných tržních ekonomikách zřízena Česká kancelář pojistitelů, jejímž úkolem je spravovat garanční fond (náhrada za škody způsobené vozidlem nezjištěné SPZ, vozidlem krachující pojišťovny, apod.), provozovat pojištění cizozemců, pokud nemají ze své domovské země pojištění, zabezpečovat členství v mezinárodní Radě kanceláří a s členy rady uzavírat kooperační dohody a v neposlední řadě vést evidenci a statistiky. Tento poslední úkol by měl v budoucnosti odstranit jeden z negativních faktorů ekonomiky tohoto pojištění, a to sice do velmi nedávné doby anonymní neplatiče pojistného. Sankce za neuzavření pojištění činí nyní 20 tis. Kč, plus absolvování správního řízení. Kancelář pojistitelů nyní měsíčně porovnává uzavřené smlouvy s Centrálním registrem motorových vozidel. V zemích EU je vesměs toto pojištění provozováno s pojistnými částkami, tedy s horní hranicí plnění pojišťovny, s odůvodněním, že je třeba garantovat poškozeným určité minimální odškodné. Tento systém, garantující, že žádný pojistitel nesmí nabízet produkt s nižší mírou pojistného krytí, aplikovaný na naše podmínky je ovšem oproti předchozímu systému v jistém ohledu krok zpět, protože předchozí zákonné pojištění krylo škody způsobené provozem motorového vozidla prakticky bez omezení. K snížení účinnosti nového systému pojištění


85


může dojít zejména v případě, kdy nižší příjmové kategorie majitelů motorových vozidel si sjednají levnější pojištění na základní pojistné částky, což je u škod na věcech pouhých 5 mil. Kč, a při způsobení eventuální vyšší věcné škody budou neschopni doplatit rozdíl z vlastních finančních zdrojů. Přechodem na modifikovaný systém se přerozděloval objemově významný segment českého pojistného trhu, navíc na toto pojištění lze obchodně navázat nabídkou dalších souvisejících produktů, o licenci k jeho provozování byl tudíž mezi významnými subjekty českého pojistného trhu již s předstihem deklarován silný zájem. Nakonec dozor nad pojišťovnictvím udělil licenci dvanácti důvěryhodným pojišťovnám, které o klienty svedly velmi tuhý a velmi nákladný souboj. S ohledem na cenový koridor nemohla být konkurence v sazbách významná, proto se licencované pojišťovny zaměřily na konkurenci ve službách a na poskytování různých dalších výhod. Nadále přetrvávající tarifní disproporce, jejímž jedním z důvodů byl již zmiňovaný legislativci stanovený cenový koridor, vedl Českou kancelář pojistitelů ke kroku, který byl vnímán laickou veřejností poměrně kontroverzně – ke zvýšení minimálních sazeb pojistného již pro rok 2001. Důvodem byl nejen přetrvávající, ale i narůstající deficit pojistně-technických rezerv minulého zákonného pojištění, ověřený auditorskými firmami a který je úhelným kamenem všech stávajících problémů. Bez doplnění jejich potřebné výše by mohlo dojít k ohrožení plateb odškodného z minulého systému, tyto platby budou ještě několik, možná i desítek let nabíhat. Pojištění by tudíž mohlo přestat fungovat, je proto naprosto nezbytné rezervy na potřebnou výši co nejdříve doplnit. Přitom stanovení rovnovážné ceny pojistného, matematicky řečeno hledání optimální strategie proti náhodnému mechanismu, který jako protihráč pojišťovny volí nějaký škodný průběh, je objektivně formalizovatelná úloha, kterou lze úspěšně řešit exaktními metodami podporujícími rozhodování. Nerespektování těchto osvědčenými vědními disciplinami vypočtených hodnot např. nevhodným zásahem zákonodárců tudíž zákonitě působí pojišťovnám problémy v ekonomice pojištění; pokud by byl tento odklon dlouhodobý, může to vést až k destrukci celého systému pojištění. Možno říci, že stanovený cenový koridor problém deficitu rezerv minulého systému neřešil, naopak vytvořil předpoklady obdobný problém založit i do nového modelu. Zdražování na druhé straně vyvolalo negativní reakce pojištěných, z jejich strany zaznívající a mediálně podporované požadavky, nechť jsou dobří řidiči více zvýhodňováni bonusy, je možné do kalkulačního modelu zapracovat. Je však třeba v tomto případě učinit i druhý nezbytný krok – malus pro ty řidiče, kteří mají horší než kalkulovaný škodný průběh, jinak nebude zachována ekvivalence mezi příjmy a výdaji. V Německu již léta takový systém funguje: škála je v rozmezí dvacet až tři sta procent základního pojistného, tedy špatný řidič zaplatí až patnáctkrát více než řidič s bezeškodným průběhem. Vynořuje se tudíž otázka, jestli by se ti horší řidiči v současné době smířili s minimálně trojnásobkem současného tarifu, na druhé straně tento systém vysoké individualizace pojistného podle míry rizika klienta bude možné rozvinout až po úplném odstranění všech minulých deformací z tarifů a také až se bude možné při tvorbě tarifů opřít o delší důvěryhodné statistiky.

86



Laická veřejnost přitom od zavedení povinně smluvního modelu, a tedy i konkurence licencovaných pojišťoven, očekávala spíše opačný trend, než jaký se prosazuje, a to snižování pojistného. Toto očekávání je však naprosto nereálné. Na části pojistného, v kalkulaci určené na výplatu škod a tvorbu rezerv tedy rozhodně ušetřit nejde a příliš velký prostor není ani v části nákladů správní režie, zejména té, která se týká nákladů na Kancelář pojistitelů. Organizace tohoto segmentu pojištění Kanceláří je historicky prověřená nejefektivnější forma. Co se týká propagačních nákladů jednotlivých pojišťoven, tyto zřejmě pokrývají v rámci přerozdělování všech svých výnosů; podle dostupných údajů současnou úrovní regulovaných tarifů být pokryty nemohou. Nepříliš radostné nejsou ani vyhlídky do budoucna. Vedle nutnosti vyrovnávat v minulosti vzniklý deficit rezerv budou ve směru tlaku na růst tarifu působit i některé další faktory, zejména probíhající harmonizace s EU našeho systému odškodňování poškozených při dopravních nebo jiných nehodách. V době psaní tohoto příspěvku je před novelou příslušný předpis, který předpokládá v položkách bolestného a ztížení společenského uplatnění zhruba čtyřnásobné zvýšení odškodného. Lze tudíž logicky očekávat po skončení cenové regulace dosti podstatný růst pojistného. V této souvislosti je ještě třeba zmínit názor, že efektivnější, než pojišťovat odpovědnost vozidel, by bylo pojišťovat odpovědnost řidičů, jinými slovy povinnost pojistit svou odpovědnost za škody by měl každý, kdo vlastní platný řidičský průkaz. Tato alternativa má své příznivce, vesměs argumentující odstraněním závislosti pojistného na objemu a výkonu motoru (odstranilo by se např. současné znevýhodnění vznětových motorů), problému leasingu, nutnosti odevzdat SPZ kvůli přerušení pojištění, vlivu změny vlastníka na pojištění, atd. V současné době je tato varianta v ČR ztěží schůdná: znamenala by předepsat poměrně vysoké pojistné všem řidičům, tedy i těm, kteří za volant prakticky nesedají a naopak výrazně zvýhodnit řidiče ve vyšších příjmových kategoriích, vlastnící a provozující hned několik vozidel. Některé faktory ovlivňující tarif pojistného, např. zmíněné velmi podstatné zvýšení odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění budou mít ovšem vliv na ekonomiku všech druhů pojištění odpovědnosti za škody. Druhé makroekonomicky nejdůležitější v našich podmínkách je pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Pojištění má u nás velmi zvláštní a už také ojedinělou zákonnou podobu. Uzavřít ze zákona je musí každý zaměstnavatel, zaměstnávající alespoň jednoho pracovníka. Odpovědnost zaměstnavatele vychází z principu odpovědnosti za výsledek, tedy z tzv. objektivní odpovědnosti bez zřetele k eventuálnímu zavinění. Sazby pojistného jsou odstupňovány podle stupně nebezpečnosti činnosti z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci od 2 do 12 promile z vyměřovacího základu pro sociální pojištění, např. těžba uhlí 12 %, sklářství 6 %, peněžnictví 2 % atd. Správa pojištění je svěřena dvěma komerčním pojišťovnám: České pojišťovně a Kooperativě. Pojištění však není provozováno pojistnou metodou, ale jakousi kombinací pojistné a rozpočtové metody, prakticky je financováno průběžným způsobem na principu mezigenerační solidarity.


87


Přebytky pojistného nad výplatami pojistných plnění a náklady správní režie pojištění jsou odváděny každoročně do státního rozpočtu a naopak z rozpočtu by byl hrazen eventuální deficit. Pověřené pojišťovny tudíž nevytvářejí pojistně-technické rezervy na budoucí výplaty (např. rent z titulu nadále ucházejícího výdělku), systém tedy neanticipuje základní pojistně-technické a matematické přístupy. Dosavadní parametry pojištění naznačují, že celý systém je již v několikamiliardovém minusu. Systém má tudíž nevyhovující principy ekonomického fungování, to se ještě výrazně zhorší po uvedení v platnost novely o odškodňování bolestného a ztížení společenského uplatnění. Kritikové systému poukazují i na ignorování otázek stimulace prevence pracovních úrazů a nemocí z povolání, podpory rehabilitace a rekvalifikace poškozených. Systém není v souladu s legislativou a doporučeními EU a stojí před zásadní přestavbou.

88



Resumé CHAPTERS FROM INSURANCE THEORY VIII Next to the unfettered forces of nature, a significant generator of negative consequences of fortuitous events is constituted by the imperfection of mankind and human societies in general. Objective imperfections of the senses as well as subjective characteristics, such as lack of experience, error, failure etc., may cause bodily injury or property damage to third parties. Such injured parties are entitled to be compensated. The claim to compensation is by definition a legal category first, and, secondarily, an economic category. If the party that inflicted the loss or damage violated some duty laid upon him by a legal provision, he is unambiguously deemed liable. In the case of some particularly dangerous activities, objective liability is applied, i.e. the liability is triggered by the occurrence of the loss or damage, regardless of the issue whether any legal provision has been infringed or not. Insurance companies specialize in assuming the liability of their insured and settle the claims exercised by the injured parties against them. Some liability items covered by insurers are: medical expenses, loss of earnings, pain and suffering, material damage etc. A whole range of liability products is on offer, from houseowner’s liability to product liability or professional indemnity. Two of the most important liability products, both compulsory in the Czech Republic, are MTPL insurance and Employers’ Liability insurance. For many years, MTPL insurance was provided automatically to all vehicles with state registration plates and operated by a single insurance company. Since no policies were issued, the operating costs were low; the premiums were also low, and the coverage unlimited. Non-payment of premiums had no effect on the coverage and could not even be detected. The system was widely abused and led to the accumulation of an enormous deficit with no reserves whatsoever. After 1989, the problems became evident, but it took ten years and pressure from Brussels to change the legal provisions regulating MTPL insurance and harmonize them with EU law. Now it is demonopolized, offered by several licensed companies; but the premiums are still to a great extent regulated and the reserves very inadequate. The Employers’ Liability insurance has also inherited from the past a peculiar legal set-up. Premiums reflect exposure in accordance with the safety at work standards. Objective liability applies. It is operated by two insurance companies, does not generate reserves and is financed like the social security system according to the PAYG method. The deficit already accumulated will become much worse when the different components of indemnity are rated according to European standards. The system does not comply with EU law and recommendations and will have to be considerably modified.


89


DERIVÁTY A MOÎNOSTI JEJICH VYUÎITÍ V POJI·ËOVNICTVÍ Ing. Petr Dvořák Katedra bankovnictví a pojišťovnictví, Vysoká škola ekonomická I když deriváty mají ve srovnání s jinými finančními instrumenty za sebou relativně kratší historii, zaznamenaly v uplynulých deseti letech bouřlivý rozvoj a dnes jsou již nedílnou součástí všech významnějších finančních trhů a staly se z nich standardní nástroje využívané při řízení rizik. Rozvoj derivátů lze dokumentovat jak v nárůstu objemů obchodů, tak i v neustálém rozšiřování palety jejich druhů a variant. Přestože hlavními aktéry na derivátovém trhu od počátku byly a dodnes zůstaly banky, nezanedbatelná část sjednaných obchodů připadá i na nebankovní subjekty a mezi nimi i pojišťovny. I pro ně jsou dnes deriváty instrumentem, bez kterého se moderní řízení rizik lze jen těžko obejít. Cílem následujícího příspěvku je objasnit podstatu derivátů a jejich jednotlivých základních druhů, ukázat možnosti jejich využití při řízení rizik a současně upozornit na rizika s nimi spojená. Podstata derivátů Přesné vymezení derivátů je vzhledem k jejich velké různorodosti velmi obtížné. Asi nejpřesnější definici najdeme v mezinárodních účetních standardech IAS 39: „Derivát je finanční nástroj: a) jehož hodnota se mění v závislosti na změně úrokové sazby, kurzu cenného papíru, ceny komodity, měnového kurzu, cenového indexu, na úvěrovém ratingu nebo indexu, resp. v závislosti na jiné proměnné (tzv. podkladová aktiva); b) který ve srovnání s ostatními typy kontraktů, v nichž je zakotvena obdobná reakce na změny tržních podmínek, vyžaduje malou nebo nevyžaduje téměř žádnou počáteční čistou investici; c) který bude vypořádán v budoucnosti.“1 Finančním nástrojem je podle mezinárodních účetních standardů „jakákoliv smlouva, kterou vzniká finanční aktivum jednoho podniku2 a zároveň finanční závazek nebo kapitálový nástroj jiného podniku.“3 Výše uvedená definice tedy vymezuje deriváty na základě tří charakteristických znaků: – v jejich základě leží jiný, bazický instrument,4 jehož hodnota ovlivňuje hodnotu derivátu. Vazba mezi hodnotou bazického instrumentu a hodnotou derivátu ovšem není jednostranná, 1 2 3 4

90

Mezinárodních účetní standardy 2000, HZ Praha, Praha 2000, IAS 39 (1998), § 10, str. 1049 Mezinárodních účetní používají termín „enterprise“, pod který zahrnují fyzické osoby, obchodní společnosti a vládní (státní) instituce - pozn. au. Mezinárodních účetní standardy 2000, HZ Praha, Praha 2000, IAS 32, § 15, str. 723 Instrument zde chápeme v širokém pojetí, může jím být finanční instrument, komodita, ale i určitý index či jiná veličina.



nýbrž vzájemná, neboli i hodnota bazických instrumentů je ovlivňována vývojem hodnoty derivátů, v jejichž základě leží; – jedná se o termínové obchody, to znamená, že jejich vypořádání je sjednáno k termínu v budoucnosti. Za termínové obchody se považují takové, které mají splatnost (vypořádání) přesahující spotové obchody, u nichž se obvykle jedná o 2 až 5 dnů; – při sjednání nevyžadují žádnou, popř. malou počáteční investici. Tato počáteční investice může vyplývat u derivátů ze dvou důvodů: – u podmíněných (opčních) kontraktů, u kterých kupující získává právo, nikoli však povinnost kontrakt plnit, platí kupující obvykle při sjednání kontraktu dohodnutou cenu (prémii), – u burzovních kontraktů je sjednání derivátového kontraktu spojeno s povinností složit určitou zálohu (marži), která slouží k zajištění závazků plynoucích ze sjednaného kontraktu. Druhy derivátů Deriváty se obvykle v základní rovině člení dle dvou základních hledisek: – druhu rizika, na které je daný derivát vázán (které, s ním lze zajistit, resp. na které pomocí něho lze spekulovat) a – druhu kontraktu, z něhož vyplývá postavení obou stran sjednávajících derivátový kontrakt. Na základě dvou výše uvedených kriterií můžeme provést základní systematizaci derivátů. Podle druhu rizika můžeme členit deriváty na – deriváty na tržní (cenové) riziko jsou deriváty, které jsou vázány na vývoj ceny v základě ležících bazických instrumentů. Dle druhu bazických instrumentů (a jim odpovídajícím druhům cen) se deriváty na tržní rizika dále člení na deriváty úrokové, měnové, akciové, obvykle se sem zařazují i deriváty komoditní; – deriváty na úvěrové riziko (úvěrové neboli kreditní deriváty) jsou deriváty vázané na určitým způsobem definovanou bonitu (resp. opačně úvěrové riziko) daného subjektu, instrumentu či jiný faktor, odvozený od bonity (úvěrového rizika) stanoveného subjektu nebo instrumentu; – deriváty na jiná rizika nejsou vázána ani na vývoj cen ani bonity, ale v jejich základě leží nějaký jiný instrument či veličina (např. vývoj počasí). Podle druhu kontraktu lze členit deriváty na – pevné neboli nepodmíněné termínové kontrakty se vyznačují tím, že postavení obou stran je stejné v tom, že mají současně právo i povinnost sjednaný obchod splnit. Můžeme je členit do tří dalších skupin: – forwardy jsou na mimoburzovních (over the counter, OTC) trzích sjednávané nestandar-


91


dizované kontrakty na budoucí prodej či nákup určitého finančního instrumentu, – futures jsou standardizované derivátové kontrakty sjednávané na derivátových burzách představující dohodu mezi dvěma partnery, která jim dává právo a současně povinnost koupit, resp. prodat, k standardizovanému termínu v budoucnosti standardizované množství určitého finančního instrumentu za předem sjednanou termínovou cenu, – swapy představují smluvně sjednanou směnu předem stanoveného cash flow mezi dvěma či více subjekty v určitých termínech v budoucnosti. – podmíněné neboli opční kontrakty jsou kontrakty, při nichž subjekt v pozici kupujícího má právo, nikoli však povinnost, na provedení určitého obchodu v budoucnosti za předem pevně sjednaných podmínek, resp. na určité plnění, pokud nastanou stanovené okolnosti. Patří sem: – kupní a prodejní opce jsou mimoburzovní nebo standardizované burzovní kontrakty, jejichž sjednáním získává kupující právo koupit – u kupních opcí, resp. prodat – u prodejních opcí, určité pevně sjednané množství v základě ležícího bazického instrumentu za předem pevně dohodnutou realizační cenu v předem pevně stanovený den (u tzv. evropských opcí) nebo kdykoliv ve lhůtě do tohoto dne (u tzv. amerických opcí), – exotické opce zahrnují celou řadu různých opcí, které nejsou výše uvedenými kupními či prodejními opcemi nebo jejich kombinacemi, – opční listy představují speciální druh cenných papírů, s nimiž je spojeno určité opční právo, – cap, floor jsou mimoburzovní instrumenty, jejichž sjednáním získává kupující nárok na plnění ve formě úrokového rozdílu, pokud tržní úrokové sazby vzrostou nad – u cap, resp. poklesnou pod – u floor, pevně sjednanou sazbu; collar je potom kombinací cap a floor. Charakteristika nejvýznamnějších druhů finančních derivátů Jak bylo uvedeno výše, v současné době existuje velké množství různých druhů derivátů. Podat podrobnější charakteristiku všech existujících variant derivátů by výrazně přesahovalo rozsah i cíl tohoto článku, proto se v následující části zaměříme pouze na podrobnější charakteristiku z hlediska praktického využití nejvýznamnějších druhů derivátů. Forward rate agreement Forward rate agreement (dále jen FRA), dohoda o termínové úrokové sazbě, je druhem nestandardizovaného pevného derivátového úrokového kontraktu sjednávaného na mimoburzovním (OTC) trhu. Jedná se o instrument, který umožňuje zajistit pro určité období v budoucnosti fixní úrokovou sazbu pro závazek (přijatý úvěr) či pohledávku (depozitum). Nespočívá však ve skutečném poskytnutí (přijetí) budoucího úvěru (depozita) za pevně sjednaných podmínek, nýbrž jako plnění z FRA poskytuje jeden partner druhému úrokový rozdíl mezi ve FRA pevně sjednanou úrokovou sazbou

92



a skutečnou výší tržní referenční úrokové sazby (za kterou je de facto možné čerpat úvěr či uložit depozitum) v budoucím pevně sjednaném termínu vztažený k dohodnutému FRA období a nominální hodnotě. Financial futures Na rozdíl od forwardových kontraktů jsou kontrakty typu futures sjednávány na burzách. Z burzovního charakteru vyplývají pro futures podstatné odlišnosti od forwardových obchodů, zejména: – obchody na burze mohou sjednávat pouze členové burzy, – burza (přesněji clearingový dům) garantuje oběma stranám splnění sjednaného obchodu, jinými slovy eliminuje úvěrové riziko protistrany, – při sjednání pozice je třeba u clearingového domu deponovat určitou zálohu (marži), v průběhu doby do splatnosti kontraktu dochází k průběžnému zúčtování zisků (resp. ztrát) v závislosti na vývoji na trhu, – prostřednictvím zrcadlové pozice je možné kdykoliv uzavřít otevřenou pozici za aktuálních podmínek na trhu a tím fixovat i konečný zisk či ztrátu; tímto způsobem končí naprostá většina sjednaných futures kontraktů. Futures kontrakty mohou být sjednávány na úrokové, měnové nebo akciové instrumenty. V základě úrokových futures leží úrokové (dluhové) instrumenty. Může se jednat buď o instrumenty s krátkodobou splatností (obvykle 3 měsíční depozita nebo státní pokladniční poukázky) nebo o instrumenty s dlouhodobou (event. střednědobou) splatností (v tomto případě se jedná především o dlouhodobé, resp. střednědobé státní dluhopisy). Měnové futures obsahují dohodu, jejímž předmětem je prodej (resp. koupě) standardizovaného množství určité měny proti jiné měně k určitému standardizovanému datu za předem pevně dohodnutý měnový kurz. Akciové futures představují dohodu mezi dvěma partnery k určitému standardizovanému datu v budoucnosti koupit, resp. prodat, určité akcie, popř. určité portfolio akcií vyjádřené akciovým indexem.5 Úrokové a měnové swapy Úrokové a měnové swapy patří k nejvýznamnějším variantám z rodiny swapových kontraktů a představují dnes vůbec nejrozšířenější derivátové kontrakty. Podstatu úrokového swapu si lze jednoduše představit jako opakující se FRA. To znamená, že plnění ze swapu se odvozuje jako úrokový rozdíl mezi swapovou sazbou a referenční sazbou vztažený k dohodnuté nominální hodnotě a úrokovému období. Na rozdíl od FRA však není plnění jednorázové, ale opakuje se ve stanovených termínech. Výše plnění se odvozuje ze vztahu obou sazeb 5

Předmětem plnění tohoto kontraktu je diference mezi dohodnutou výší v základě ležícího akciového indexu a jeho aktuální hodnotou v době splatnosti, přičemž jeden bod indexu je oceněn standardizovanou částkou.


93


v příslušné rozhodné dny na počátku jednotlivých úrokových období. Plnění se standardně (na rozdíl od FRA) platí na konci úrokového období, ke kterému se vztahuje.6 Na rozdíl od popsaných úrokových swapů je pro swapy měnové typickým znakem to, že se jedná o směnu úrokových plateb denominovaných v různých měnách. Aby každý ze swapových partnerů platil úroky denominované v té měně, kterou bude na základě swapu skutečně disponovat, dochází u měnového swapu i ke směně kapitálů mezi swapovými partnery. Na počátku swapu si swapoví partneři smění kapitál v různých měnách v aktuálním promptním kurzu. Během doby splatnosti swapu si směňují úrokové platby vyplývající ze směněných kapitálových částek. Na konci doby splatnosti swapu dochází k zpětné směně kapitálů. Směna se provádí ve stejném kurzu jako na počátku swapu. Finanční opce Na rozdíl od výše popsaných derivátů, dávají opce majiteli tu výhodu, že mohou být z jeho strany využity pouze v tom případě, pokud je to pro něj výhodné. Zajištění pomocí opcí mu tak umožňuje zafixovat určitou cenu proti nepříznivému pohybu, pokud však dojde k pohybu ceny opačným směrem, na sjednané opci, kterou nechá propadnout, neprodělává (ztráta ze sjednané opce činí pouze zaplacená opční prémie). Dva typy opcí – kupní (call) a prodejní (put) umožňují vznik čtyř základních opčních strategií. Kupující kupní opce má právo koupit za sjednanou realizační cenu v základě ležící bazický instrument. Za zakoupení opce musí zaplatit opční prémii. Pozice dává majiteli teoreticky neomezený ziskový potenciál, s růstem aktuální tržní ceny bazického instrumentu roste její výhodnost, přičemž maximální ztráta je naopak omezena výší zaplacené opční prémie. Zakoupením kupní opce se kupující zajišťuje proti růstu ceny bazického instrumentu, současně však profituje na případném poklesu jeho ceny (opci nemusí využít). Na druhé straně stojící prodávající (vypisovatel) kupní opce má povinnost na požádání majitele opce prodat za realizační cenu příslušné bazické instrumenty, jeho motivem je spekulace na takový pohyb ceny bazického instrumentu, při kterém výnos v podobě inkasované prémie převýší případné jeho ztráty plynoucí z povinnosti plnit opci. U prodejní opce má její kupující právo prodat za danou realizační cenu v základě ležící bazický instrument. Za zakoupení pozice musí zaplatit opční prémii. S poklesem kurzu bazického instrumentu roste výhodnost této pozice, ziskový potenciál je omezen možností poklesu kurzu bazického instrumentu na nulovou hodnotu. Maximální ztráta je limitována výší zaplacené opční prémie. Na druhé straně prodávající má povinnost na požádání majitele opce odkoupit za realizační cenu příslušný bazický instrument, jeho motivy jsou analogické jako u prodávajícího kupní opci.

6

94

Plnění za první úrokové období následující okamžitě po sjednání swapu se obvykle neprovádí, protože příslušná referenční sazba je již v okamžiku sjednání swapu známá.



Finanční deriváty se již staly nedílnou součástí finančních trhů. I když se tu a tam objevují diskuse o jejich dopadu na stabilitu trhů, je zřejmé, že jejich význam v budoucnosti spíše poroste. Význam derivátů se bude zvyšovat i pro pojišťovny, které pomocí nich mohou zejména mnohem efektivněji řídit svá rizika, ale mohou jim dávat i zajímavé investiční možnosti pro zhodnocení jejich volných zdrojů. Aby však deriváty přispěly ke snížení rizik popř. ke zvýšení výnosů, musí být jejich využití podloženo vysokou odbornou způsobilostí, adekvátními informačními a kontrolními mechanismy a samozřejmě jejich obezřetným využíváním. Bez těchto základních předpokladů lehko může být využití derivátů spojeno s vysokým rizikem s možnými závažnými dopady do hospodaření i stability pojišťovny.

Resumé DERIVATIVES AND THE POSSIBILITIES OF THEIR USE IN INSURANCE Although the history of derivatives is relatively shorter than that of other financial instruments, they have become an important element of financial markets and, in spite of some debates as to their impact on market stability, their significance is expected to grow. A financial instrument is a contract which creates a financial asset for one party and a liability or capital instrument for the other party. Derivatives are financial instruments the value of which varies with the fluctuation of another variable - the underlying asset from which they are derived such as interest rate, currency exchange rate, commodity price, price index etc. In comparison with other types of contracts, they require a negligible initial investment as their settlement is to take place in the future. There are many types of derivatives, usually classified by type of risk and by type of contract. Some of the main types of derivatives, such as forward rate agreement, financial futures, interest and currency swaps and financial options are discussed more fully. Insurance companies can use derivatives to manage their risks more effectively as well as to increase the value of their financial resources by incorporating them in their investment strategy. However, in order to contribute to mitigate risk and increase yields, highly professional ability, adequate information, control mechanisms and, of course, great prudence are required to handle derivatives. Otherwise, their use might result in serious consequences to the operation and stability of the insurance company.


95


ALTERNATIVNÍ METODY TRANSFERU RIZIKA Ing. Petr Hladný

(Výtah z diplomové práce „Metody eliminace rizika v pojišťovnictví“ (zpracované na Ekonomické fakultě VŠB - TU Ostrava) zaměřený na problematiku alternativního přenosu rizika (ART). Jedná se o jeden z trendů moderního zajistného trhu, který dosud (podle dostupných informací) nebyl v českých podmínkách obšírněji zpracován ani nijak publikován) Zajištění (ve smyslu tohoto článku „tradiční zajištění“) je neodmyslitelným institutem, který pomáhá pojistnému sektoru lépe diverzifikovat riziko a dává mu tedy větší stabilitu. Moderní ekonomický svět se však vyvíjí a metody tradičního zajištění v mnoha případech nemusí postačovat potřebám pojistitelů. Mezi hlavní nedostatky tradičního zajištění bývá řazena nedostatečná zajistná kapacita (v případě velkých či netradičních rizik mnohdy neexistuje na zajistném trhu nabídka tradičních zajistných produktů) nebo volatilita zajistných sazeb, protože ty bývají odvozeny (samozřejmě se nejedná o jediný kalkulační faktor) od historického škodního průběhu a ten v čase kolísá. V případě zhoršení škodního průběhu proto dochází ke zvýšení zajistných sazeb. Významným faktorem, který zvyšuje zajistné sazby je riziko nepříznivého výběru a morálního hazardu. Nepříznivý výběr vyjadřuje skutečnost, že zajistné sazby jsou odvozeny z průměrného rizika podle zkušeností jednotlivé zajišťovny. „Dobrému riziku“, které by pojišťovna chtěla cedovat by opět byla přiřazena sazba průměrná, tedy vyšší. Proto pojišťovny cedují „spíše horší“ rizika, což vede opět k růstu zajistných sazeb. Morální hazard je rizikem toho, že pojistitel neučiní všechny potřebné kroky ke snižování škodního průběhu a korektní likvidaci škod u pojistných rizik, které ceduje na zajistitele. Kromě těchto uvedených nedostatků tradičního zajištění dopomáhá k rozvoji alternativních způsobů zajištění také zvýšený tlak akcionářů na hospodářské výsledky pojišťoven. Akcionáři pojišťoven se snaží maximalizovat a stabilizovat svůj výnos z investice. Tato snaha podporuje vznik víceletých zajistných kontraktů.V neposlední řadě všeobecný trend rozvoje finančních trhů (např. inovace finančních derivátů) umožnil pojišťovnám hledat nové partnery, kteří by byli ochotni se na jejich riziku podílet. Pojem ART (alternative risk transfer, alternativní přenos rizika) se poprvé objevil v USA už v 60. letech a původně zahrnoval způsoby pojištění vlastních rizik velkých korporací prostřednictvím kaptivních pojišťoven (captives). Později tento výraz získal širší obsah a dnes zahrnuje mimo jiné finitní zajištění (finite reinsurance), transfer rizika prostřednictvím kapitálových trhů či podmíněné financování v podobě kontingentního kapitálu. U většiny těchto metod se dají vysledovat následující společné znaky: – produkty jsou „šity na míru“ a řeší specifické potřeby daného klienta,

96



– délka trvání kontraktu je delší než 1 rok (multi-year), – produkty mohou být vytvářeny najednou pro celou skupinu rizik (multi-line), – umožňují transfer rizika, který by metodami tradičního zajištění nebyl možný. Na pojem alternativní lze nahlížet z více stran: KANÁLY – kaptivní pojišťovny ŘEŠENÍ – finitní zajištění – multi-year / multi-line produkty ALTERNATIVNÍ

– multi-trigger produkty – kontingentní kapitál NOSIČE RIZIKA – pojistné dluhopisy – pojistné deriváty AKCEPTANTI RIZIKA – banky – ostatní investoři Finitní a finanční zajištění

Vzhledem k dynamickému vývoji, který v tomto odvětví probíhá, je obtížné nalézt všeobecně platnou definici finitního zajištění. Navíc rozdíl mezi tím co nazýváme tradiční a co finitní zajištění může být nepatrný. Obecně by se finitní zajištění dalo definovat jako rozšířené tradiční zajištění, které zdůrazňuje funkci financování a aspekty časové hodnoty peněz. Narozdíl od tradičního zajištění, jehož podstata vychází ze zákona velkých čísel, tedy z toho, že v určitém okamžiku dojde k realizaci rizika pouze u některých z velké skupiny homogenních rizik, spočívá finitní řešení na úvaze časového rozložení realizace rizik v určitém časovém úseku. Často se užívá pojmu finanční zajištění a v literatuře není výjimkou, že se pojmy finitní a finanční zajištění ztotožňují. Finanční zajištění se vyznačuje podobnými charakteristikami jako finitní zajištění, avšak ve větší míře akcentuje finanční pohled a přenos rizika je potlačen. Přes nesourodost celého odvětví se u smluv řazených do finitního zajištění dají vysledovat následující shodné rysy: 1. Předpoklad limitovaného (finite) rizika zajistitele – krytí prvopojistitelových škod zajistitelem je omezené a spočívá ve financování nerovnoměrného časového rozložení škod. 2. Dlouhodobé smlouvy – na rozdíl od tradičního zajištění, kde jsou zajistné smlouvy uzavírány většinou na období jednoho roku, se tyto kontrakty uzavírají na delší období. Cedent může


97


při kalkulaci pojistných sazeb počítat s dlouhodobě dohodnutými podmínkami, cesionář zase s pravidelným přílivem zajistného. 3. Sdílení zisku a ztráty – zajistitel svůj zisk částečně přenáší zpět na prvopojistitele a naopak je možné i krytí ztráty zajistitele cedentem. Tímto je zajištěn úzký vztah mezi náklady zajištění a skutečným škodním průběhem. 4. Aspekt časové hodnoty – při kalkulaci zajištění je zohledněn aspekt časové hodnoty peněz, jehož váha roste s délkou trvaní smlouvy, když výjimkou nejsou ani více než desetileté kontrakty. Prvotním impulsem pro hledaní finitních alternativ ke klasickému zajištění byla v šedesátých letech vysoká cena klasického zajištění pro velká rizika typu vrtných průzkumů a těžby ropy. Finitního zajištění se začalo používat počátkem osmdesátých let (v té době spíše se dá ještě hovořit o finančním zajištění) i pro jiná neživotní rizika, protože z důvodu zhoršeného škodního průběhu došlo v tomto období až k pětinásobnému zvýšení zajistných sazeb. Finitní zajištění z důvodu dlouhodobosti kontraktů poskytlo pojišťovnám potřebnou stabilitu cen zajistného krytí. Původním motivem pro realizaci finitního (finančního) zajištění tedy byla snaha o stabilizaci hospodářských výsledků v čase (pro což jsou mnohé produkty finitního zajištění zvlášť vhodné), protože stabilitu oceňují akcionáři, regulační orgány i ratingové agentury. Specifickým faktorem, typickým např. pro USA, byla změna struktury pojištěných rizik. Na počátku sedmdesátých let byl podíl odpovědnostních pojištění na celkovém neživotním pojistném zanedbatelný, dnes však odpovědnostní pojištění tvoří přes 55 % neživotního pojistného. Vzhledem k dlouhodobému charakteru rizik z pojištění odpovědnosti hledaly pojišťovny ve finitním pojištění potřebnou stabilitu. Svůj význam finitní zajištění brzy prokázalo v případě fúzí a akvizic pojišťoven. Dlouhodobá rizika (třeba už zmíněné odpovědnostní pojištění) znemožňovala kvalifikované ocenění společností. Víceleté zajistné kontrakty umožňují rizika a náklady zajištění při oceňování společnosti lépe ohodnotit, a tedy celý proces fúzí a akvizic zefektivnit. Významným pozitivem je, že produkty finitního zajištění dokážou eliminovat kromě pojistných rizik také úrokové či měnové riziko a podstatně tak rozšiřují možnosti tradičního zajištění. Konkrétními produkty finitního zajištění jsou např. LPT (Loss Portfolio Transfer), ADC (Adverse Development Transfer), FQS (Finite Quota Share) a SLT (Spread Loss Treaty). V případě LPT prvopojistitel případě převádí na zajistitele škodní rezervu a ceduje tak budoucí platby z převáděného kmene pojistných smluv. Kromě rizika načasování tak na zajistitele přechází i investiční riziko a případně i nákladové riziko (riziko toho, že likvidace pojistných událostí bude spojena s neočekávaně vysokými provozními náklady). Primárně se zde pojistitel zbavuje rizika, že pojistné události, na něž je vytvořena rezerva, nastanou neočekávaně rychle (riziko načasování), naopak zde nedochází k převodu pojistně-technického rizika – krytí zajistitele je limitováno rozsahem cedované rezervy.

98



Pojistitel

Zajistitel

cese škodní rezerva

diskontovaná škodní rezerva

Obrázek: Schéma cese u LPT kontraktů Předmětem zajištění ADC (Adverse Development Transfer) je pojistně-technické riziko a riziko načasování. Na zajistitele nepřechází rezerva jako u LPT, ale přijímá odpovědnost za její případnou neadekvátnost. Tento kontrakt je potom víceletou modifikací neproporcionální smlouvy (časového nebo škodního nadměrku), kde vlastním vrubem cedenta je výše doposud vytvořených rezerv.ADC (Adverse Development Transfer).

Pojistitel

Zajistitel

]DMLVWQpQDSĜãNRGQtQDGPČUHN

cese škodní rezerva

diskontovaná škodní rezerva

Obrázek: Schéma cese u ADC kontraktů LPT a ADC jsou řazeny mezi retrospektivní smlouvy, tzn. vztahují se k pojistným smlouvám uzavřeným v minulých letech. Často využívá jejich kombinace zejména při snaze opustit určité pojistné odvětví či region, a to obzvláště u pojistných odvětví s dlouhým obdobím mezi uzavřením pojistné smlouvy a výplatou pojistného plnění (např. odpovědnost). Prospektivní smlouvy se zabývají pojistnými smlouvami sjednanými v současnosti a budoucích letech. Jejich hlavním účelem je vyrovnávání kolísání škodního průběhu a ochrana před důsledky katastrofických škod. Za příklad těchto kontraktů je možno uvést finanční kvótové zajištění (Finite quota share, FQS) a Spread loss treaty (SLT) neboli prospektivní škodní nadměrek. FQS je dlouhodobou proporcionální zajistnou smlouvou, jejíž motivem je snížit volatilitu technického výsledku pojistitele v čase. V případě, že dojde ke zhoršení škodního průběhu, zajistitel zvýší pojistiteli zajistnou provizi (přesně naopak oproti klasickém kvótovému zajištění), aby došlo ke snížení výkyvu ve škodním průběhu. Na druhou stranu dojde-li ke zlepšení škodního průběhu, pak se provize jako kompenzace sníží. Průběžný výsledek smlouvy je sledován na souhrnném účtu (experience account) a k finálnímu vypořádání smlouvy dojde až na konci platnosti smlouvy, kdy pojistitel obdrží/zaplatí předem stanovený podíl na zisku/ztrátě. S růstem finálního vypořádacího poměru tedy vzrůstá i míra přenosu pojistně-technického rizika. Míra přenosu je závislá jak na potřebách pojistitelů, tak i na regulačních předpisech dané země.


99


SLT je zajistnou smlouvou jejíž základní charakteristikou je převod rizika načasování, pojistnětechnické riziko je redukováno (míra jeho přenosu závisí na dohodnutém podílu pojistitele na výsledku zajistitele ze smlouvy). SLT smlouvy mají dlouhodobý charakter – výjimkou nejsou ani desetileté kontrakty. Pojistitel platí zajistiteli pravidelně zajistné, které se kumuluje na souhrnném účtu (experience account). Pojistná plnění (podmínky jsou odvozeny od tradičních smluv – škodní či časový nadměrek) jsou od souhrnného účtu odečítána. Pokud je saldo účtu záporné, obsahuje smlouva doložku o podmíněném zvýšení zajistného do doby, než opět dosáhne kladného stavu. Podobně jako u finančního kvótového zajištění (FQS) i zde dochází na konci platnosti smlouvy k vypořádání podílu na zisku/ztrátě. Velikost tohoto podílu je závislá jak na potřebách pojistitelů, tak i na regulačních předpisech dané země. Podle údajů z roku 1999 (Swiss Re) činil podíl finitního zajištění na celosvětovém zajistném trhu nezanedbatelných 6 mld. USD a jeho význam stále roste. Sekuritizace pojistných rizik Sekuritizace katastrofických rizik (někdy se označuje pojmem Insuratization) funguje na principu transformace homogenních pojistných rizik do cenných papírů, když úlohu prostředníka při této transformaci zde plní specializovaná zajišťovna (často kaptivní). Deriváty jsou odvozené cenné papíry jejichž ocenění závisí na hodnotě podkladového aktiva. Jako podkladového aktiva se v první fázi evoluce pojistných derivátů používal škodní průběh pojišťovny (zajišťovny), v posledních letech se však rozšířily deriváty odvozené od ukazatele nezávislého na výsledku pojišťovny. První pokus o přenos pojistně-technických rizik mimo pojistný sektor byl uskutečněn v roce 1992, kdy na chicagské burze Chicago Board of Trade (CBOT) byly vydány futures a opce, jejichž podkladovým aktivem byly indexy katastrofických škod. Tyto deriváty ještě neměly větší úspěch. Teprve až druhá generace pojistných derivátů a dluhopisů odvozených od všeobecně uznávaných škodních indexů Property Claims Service (PCS), které jsou publikovány denně, zaznamenala dynamický růst. Služba PCS v současnosti publikuje devět indexů stanovených podle škodního průběhu v jednotlivých oblastech USA. Souběžně od října roku 1996 funguje v USA burza Catastrophe Risk Exchange (CATEX), první burza specializovaná na pojistná rizika, jejíž účastníky se staly pojišťovny, zajišťovny či brokeři, kteří získali příslušnou licenci. CATEX umožňuje těmto subjektům obchodovat s vlastními riziky, a to výhradně elektonickým způsobem. Na rozdíl od CBOT nepřináší CATEX do pojistného sektoru nový kapitál, ale umožňuje pojišťovnám a zajišťovnám lépe diverzifikovat svá rizika. V současné době je však rozšířenější postup „over the counter“, kdy pojišťovny vydávají dluhopisy a deriváty také nezávisle na burzách, obvykle prostřednictvím investičních bank či specializovaných zajišťoven (over the counter).

100



Prakticky se využívají: a) Pojistné swapy, kdy předmětem obchodu je výměna skupiny pojistných smluv, majících podobný charakter za účelem diverzifikace pojistného portfolia nebo jejich druhá varianta, kdy dochází k výměně variabilních plateb (závisejících na škodním průběhu pojišťovny) za soustavu fixních plateb. I tato operace se uskutečňuje přes prostředníka – SPV. b) Pojistné opce obchodované na CBOT. Jejich podkladovým aktivem je index publikovaný PCS. Zájemce uzavírá dva opačné obchody (tzv. call spread) tak, že simultánně kupuje a prodává call opce s různou realizační cenou. Opce s nižší realizační cenou (call long option) vyjadřuje vlastní vrub (prioritu) tedy riziko, které pojišťovna nese sama, popřípadě jej zajišťuje jiným způsobem. Opce s vyšší realizační cenou (call short option) vyjadřuje horní hranici zajištění. Tato forma zajištění je tak obdobou klasického neproporcionálního zajištění – škodního nadměrku (excess of loss). Pojistné dluhopisy Pojistné dluhopisy jsou další z možností pojišťoven, jak přenést svá rizika na kapitálový trh. Velikost kupónu u pojišťovnou emitovaných dluhopisů může být závislá jak na jejím vlastním škodním průběhu, tak na nezávislém škodním indexu (např. PCS v USA) nebo dokonce od čistě fyzikálního indexu (např. v Japonsku se využívá u dluhopisů indexovaných na výskyt zemětřesení stupnice Richterovy škály). Přes riziko ztráty kuponu (nebo i jistiny) se však pojistné dluhopisy pro investory staly zajímavé, protože slibují vysoký kupónový výnos. Navíc portfolio manažerům investice do pojistných dluhopisů umožňuje snižovat tržní riziko portfolia, protože neexistuje významný korelační vztah mezi pojistnými a podnikovými dluhopisy. Kaptivní pojišťovny Kaptivní pojišťovny jsou společnosti patřící firmě nebo skupině firem, které nejsou jinak v pojišťovnictví činné. Jejich primárním posláním je pojišťovat rizika mateřské společnosti. Jsou využívány jak k pojištění rizik s vysokou frekvencí výskytu, tak k pojištění nestandardních, běžně nepojistitelných rizik. Původně byly kaptivní pojišťovny zakládány pouze pro potřeby mateřských holdingových společností. Postupně však rozšiřovaly (částečně k tomu byly regulačními orgány donuceny) rozsah svých služeb a zajištěných rizik (stále s důrazem na průmyslová rizika a pojištění odpovědnosti) a staly se tak respektovaným účastníkem zajistného trhu. Integrated multi-line/multi-year products (MMP) Zjednodušeně se jedná o zajištění několika rizik integrovaných v jednom ART produktu s platností několika let.


101


Rozsah rizik zabudovatelných do MMP produktu je široký. Může se jednat o „tradiční“ rizika typu požár, přírodní katastrofy, odpovědnost nebo tržní rizika typu měnové kurzy, úrokové sazby, popřípadě i rizika, která mohou být považována za nepojistitelná, jako je politické riziko apod. Podstatným rysem MMP produktů je, že celé portfolio rizik je považováno za jednolitý celek. Zajistné se stanovuje za celé portfolio dohromady, podobně kapacita MMP poskytovatele (zajistitele) nebo vlastní vrub klienta (prvopojistitele) jsou stanoveny za celou skupinu rizik.

7UDGLþQt]SĤVRE]DMLãWČQt003SURGXNW krytí

krytí riziko zajistitele vlastní vrub

roky

roky

2

2

1 pojistné pojistné úrokové riziko A riziko B riziko

1 „balík“ rizik

Tyto smlouvy však nejsou doposud ve světě ještě příliš rozšířené a odhadovaný rozsah MMP produktů v roce 1999 byl 1-1,5 mld. USD. Multi-trigger smlouvy (MTP) Jedná se o produkt, kdy výplata pojistného (zajistného) plnění je kromě vzniku zajistné události (first trigger, první spouštěč) podmíněna ještě vznikem nějaké jiné události (second trigger, druhý spouštěč). Za second trigger se obvykle neklade pojistně-technické riziko, ale nějaká charakteristika finančních trhů (burzovní indexy, vývoj cen úrokových sazeb či měnových kurzů). K vyplacení zajistného plnění je třeba, aby všechny „spouštěče“ dosáhly stanového limitu (např. kumulované škody za rok z rizika zemětřesení větší než 1 miliarda dolarů a pokles akciového indexu Dow Jones o 1000 bodů) Popularita MTP stoupla po roce 1994, kdy zemětřesení v Northridge (USA) přineslo pojišťovnám škody asi 10 miliard USD. V tomto období navíc došlo k prudkému poklesu na americkém trhu dluhopisů, kdy pojišťovny zaznamenaly další ztráty asi 20 miliard USD. Přesto si tento produkt dosud širší uplatnění nezískal.

102



Kontingentní kapitál Kontingentní kapitál (contingent capital) je formou následného financování pojistných událostí s využitím cizích zdrojů. Smyslem smlouvy není transfer rizika. Smlouvou je stanoveno, že pokud dojde k pojistné události, je zavázaný subjekt povinen navýšit finanční zdroje pojišťovny. Nejjednodušší forma funguje na bázi podmíněné úvěrové smlouvy. Pokud dojde k předem definované pojistné události, je zavázaný subjekt povinen poskytnout pojišťovně úvěr, který jí umožní zvýšené finanční potřeby pokrýt. Druhou formou kontingentního financování je koupě put opce na hodnotu vlastní ceny akcie. I možnost realizace této opce je vázána na vznik předem definované pojistné události. Pokud by taková událost nastala a došlo by k poklesu hodnoty akcií, pojišťovna by realizovala svou put opci a získala dodatečný kapitál. Produktovou řadu ART lze pomocí obrázku seřadit podle blízkosti jednotlivých produktů k tradičnímu zajištění. Metody více vlevo se svou podstatou blíží k tradičním zajistným produktům, techniky na obrázku více vpravo mají spíše charakter bankovních produktů. Alternativní metody transferu rizika jsou tak zřetelným důkazem konvergence pojistných a bankovních produktů.

kaptivní SRMLãĢRYQ\ finitní ]DMLãWČQt WUDGLþQt SRMLãWČQtD ]DMLãWČQt Multi-line / multi-year produkty

sekuritizace kontingentní kapitál

produkty IRM

pojistné deriváty )LQDQþQt JDUDQþQtVSRO

bankovní produkty SRMLãWČQt]DMLãWČQt Srovnání ART prodXNWĤ

Vzhledem k požadavku regulačních orgánů a auditorů, aby v zajistných smlouvách byl zakotven transfer rizika, došlo k rozšíření smíšeného krytí (blended covers). Smazává se tak rozdíl mezi tradičním zajištěním a alternativními metodami zajištění, proto je zařazení metod v obrázku spíše umělé a nemusí odpovídat jednotlivým případům realizovaným v praxi. U smíšeného krytí se ve většině případů dají vysledovat následující charakteristiky: – transfer rizika (pojistně-technického i načasování), – víceletá platnost,


103


– smluvní podmínky připraveny „na míru“, – zahrnutí více zdrojů rizik do smlouvy (kromě pojistných rizik i tržní rizika či politická rizika apod.), – vynikající rating poskytovatelů smíšeného krytí – nejčastěji AAA, – doprovodné služby jako fronting, škodní analýzy, investiční doporučení, – nízké administrativními náklady a vysoká flexibilita. Alternativní metody se začaly dynamicky rozvíjet až v posledních deseti letech a doposud mají na pojistném a zajistném trhu pouze dílčí podíl. Přesto lze jednoznačně tvrdit, že rozvoj ART metod má na celý trh pozitivní vliv. Umožnil totiž zvýšit jeho kapacitu, lépe diverzifikovat riziko (v prostoru i čase), snížit úvěrové riziko a dopomohl stabilizovat hodnotu akcií pojišťoven. Přes všechna uvedená pozitiva alternativních řešení nelze předpokládat, že by tradiční zajištění mohlo být zásadním způsobem z trhu vytlačeno. Spíše dochází k nahrazování tradičního zajištění ve specifických případech a oblastech, kde nepostačuje aktuálním podmínkám nebo funguje jako vhodný komplement k tradičnímu zajištění, například při zajištění vyšších vrstev pojistných rizik. I v těchto případech však alternativní metody zůstanou pouze významným doplňkem tradičního zajištění, třeba i v rámci jedné komplexní smlouvy – smíšeného krytí. Jejich rozšíření je závislé na legislativních podmínkách a celkové situaci na zajistném trhu v dané zemi. Doposud zaznamenaly ART metody největší rozmach v USA a Velké Británii. V příštích letech se však dá očekávat širší rozšíření tohoto řešení i do Evropy zejména proto, že daňové, účetní a regulační podmínky jsou jim v této chvíli více nakloněny než v USA. Český pojistný trh je poměrně stabilní i díky tomu, že si vedení českých pojišťoven uvědomuje význam kvalitního zajištění, alternativní metody však podle všech veřejně dostupných informací u nás využívány nejsou. Vzhledem k pozitivům, které mohou alternativní metody transferu rizika pojišťovnám přinést, je nesporné, že jsou teoreticky aplikovatelné i v českých podmínkách. Je to však ještě otázka několika let než se alternativní metody definitivně prosadí v Evropě a potom by nic nemělo bránit tomu, aby byly přijaty a využívány i českými pojišťovnami. Zvlášť za situace, kdy po předpokládaném vstupu ČR do Evropské unie, dojde i u nás k zásadní liberalizaci na pojistném trhu.

104



Resumé ART, ALTERNATIVE RISK TRANSFER Traditional reinsurance is an institute which enables the insurance sector to diversify the risk and contributes to its stability. However, as the modern economic world develops, traditional reinsurance methods may not suffice to cover the insurers' needs, either because of a lack of capacity or because of the volatility of the rates, calculated on the basis of loss experience. Other factors contributing to the growing acceptance of alternative methods of risk transfer include the interest of the insurance companies’ shareholders in maximizing and stabilizing the yields, as well as the growing potential of the financial markets. The concept of alternative risk transfer ART emerged in the US in the sixties. At that time it referred primarily to the establishment of captive insurance and reinsurance companies. Today, it includes other instruments such as finite reinsurance and various forms of transferring the risk to the financial markets. The new products are tailored to the clients needs, they represent long term contracts, bundling up several insurance lines, or are triggered when various stipulated conditions are met. Finite reinsurance began to develop in the eighties, when the prices of classical reinsurance of very large risks (such as drilling platforms) became prohibitive. The original aim of finite reinsurance was to smooth out financial results over time. It began therefore as financial reinsurance and other non-life risks were added later. Moreover, in addition to insurance risks, finite reinsurance also eliminates interest or currency risk. Among the concrete products of finite reinsurance, we can mention loss portfolio transfer, adverse development transfer, finite quota share and spread loss treaty. The first two are retrospective, mainly used for long tail risks, and the last two, the purpose of which is to reduce the fluctuation of loss experience and protect against catastrophic losses, are prospective. Financial markets are endowed with a much larger capacity than the reinsurance markets and this capacity can be put to good use when insurance risks are securitized, i.e. transformed into securities traded on these markets. This type of transfer has been introduced most recently, in the course of the past decade. It includes derivatives, futures, swaps, options or bonds. Their share of the market is still quite small, but their importance is growing, mainly in the U.S. and U.K. Because of favorable tax, accounting and regulation environment, they are expected to spread to Europe in the forthcoming years. Though alternative risk transfer products will not substitute traditional reinsurance, they may prove to be a very useful complement in those areas and cases where traditional reinsurance does not offer the best solution. They represent, for example, the most efficient way to reinsure the top layers of very large risks.


105


SMùRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 98/78/ES ze dne 27. října 1998 o doplňkovém dozoru nad pojišťovnami v pojišťovací skupině

Evropský parlament a Rada Evropské unie, s ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství, a zejména její článek 57 odst. 2, s ohledem na návrh Komise1, s ohledem na stanovisko Hospodářského a sociálního výboru2, v souladu s postupem podle článku 189b Smlouvy3, (1)

vzhledem k tomu, že první směrnice Rady 73/239/EHS ze dne 24. července 1973 o koordinaci zákonů, nařízení a správních předpisů týkajících se zahájení a provozování podnikání v přímém jiném než životním pojištění4 a první směrnice Rady 79/267/EHS ze dne 5. března 1979 o koordinaci zákonů, nařízení a správních předpisů týkajících se zahájení a provozování přímého životního pojištění5 vyžadují, aby pojišťovny splňovaly požadavky na míru solventnosti;

(2)

vzhledem k tomu, že podle směrnice Rady 92/49/EHS ze dne 18. června 1992 o koordinaci zákonů, nařízení a správních předpisů týkajících se přímého jiného než životního pojištění, kterou se upravují směrnice 73/239/EHS a 88/357/EHS6 a směrnice Rady 92/96/EHS ze dne 10. listopadu 1992 o koordinaci zákonů, nařízení a správních předpisů týkajících se přímého životního pojištění, kterou se upravují směrnice 79/267/EHS a 90/619/EHS7 je možno sjednávat a provozovat pojištění na základě udělení jednoho oficiálního povolení, které vydávají orgány členského státu, ve kterém má pojišťovna své sídlo (domovský členský stát); vzhledem k tomu, že takové povolení umožňuje pojišťovně, aby podnikala ve Společenství buď podle práva zakládat podniky nebo svobody poskytovat služby; vzhledem k tomu, že oprávněné orgány domovského členského státu jsou odpovědné za sledování finančního zdraví

1) 2) 3)

4) 5) 6) 7)

106

Úř. věst. č. C 341, 19. 12. 1995, s. 16 a Úř. věst. č. C 108, 7.4.1998, str. 48. Úř. věst. č. C 174, 17. 6. 1996, s. 16 Stanovisko Evropského parlamentu ze dne 23. října 1997 (Úř. věst. č. C 339, 10. 11. 1997, s. 136), společné stanovisko Rady ze dne 30. března 1998 (Úř. věst. č. C 204, 30. 6. 1998, s. 1), rozhodnutí Evropského parlamentu z 16. září 1998 (Úř. věst. č. C 313, 12. 10. 1998) a rozhodnutí Rady ze dne 13. října 1998. Úř. věst. č. L 228, 16. 8. 1973, s. 3, směrnice naposledy pozměněná směrnicí 95/26/ES (Úř. věst. č. L 341, 17. 8. 1995, s. 7) Úř. věst. č. L 63, 13. 3. 1979, s. 1, směrnice naposledy pozměněná směrnicí 95/26/ES Úř. věst. č. L 228, 11. 8. 1992, s. 1, ve znění směrnice 95/26/ES Úř. věst. č. L 360, 9. 12. 1992, s. 1, ve znění směrnice 95/26/ES



pojišťoven, včetně jejich solventnosti; (3)

vzhledem k tomu, že opatření týkající se doplňkového dozoru nad pojišťovnami v pojišťovací skupině by měla umožnit orgánům, které provádějí dozor nad pojišťovnami, aby si vytvořily fundovanější úsudek o jejich finanční situaci; vzhledem k tomu, že takový doplňkový dozor by měl vzít v úvahu určité podniky, které v současnosti nepodléhají dozoru podle směrnic Společenství; vzhledem k tomu, že tato směrnice v žádném případě nestanoví, že by členské státy musely vykonávat dozor nad těmito podniky jednotlivě;

(4)

vzhledem k tomu, že pojišťovny spolu na jednotném pojistném trhu vstupují do přímé vzájemné soutěže a pravidla týkající se kapitálových požadavků musí být proto rovnocenná; vzhledem k tomu, že za účelem dosažení výše uvedeného nesmí být kritéria použitá ke stanovení doplňkového dozoru ponechána výlučně na uvážení členských států; vzhledem k tomu, že přijetí společných základních pravidel bude v nejlepším zájmu Společenství tím, že bude bránit nerovné soutěži; vzhledem k tomu, že je nutné vyloučit určité rozdíly mezi zákony členských států pokud se týče pravidel obezřetnosti dozoru, kterým podléhají pojišťovny, jež jsou součástí skupiny;

(5)

vzhledem k tomu, že přijatý přístup sestává ze zavedení takové harmonizace, která je zásadní, nutná a dostatečná k dosažení vzájemného uznávání obezřetných kontrolních systémů v této oblasti; vzhledem k tomu, že cílem této směrnice je především ochrana zájmů pojištěných osob;

(6)

vzhledem k tomu, že určitá ustanovení této směrnice definují minimální požadavky; vzhledem k tomu, že domovský členský stát může stanovit přísnější pravidla pro pojišťovny, které obdržely povolení od oprávněných orgánů domovského státu;

(7)

vzhledem k tomu, že tato směrnice stanovuje doplňkový dozor nad jakoukoliv pojišťovnou, která drží majetkovou účast alespoň v jedné pojišťovně, zajišťovně nebo pojišťovně z nečlenského státu a, podle odlišných pravidel, stanovuje doplňkový dozor nad jakoukoliv pojišťovnou, jejíž mateřský podnik je pojišťovací holdingová společnost, zajišťovna, pojišťovna z nečlenského státu nebo pojišťovací holdingová společnost se smíšenou činností; vzhledem k tomu, že dozor nad jednotlivými pojišťovnami, který provádějí oprávněné orgány zůstává hlavní zásadou pojišťovacího dozoru;

(8)

vzhledem k tomu, že je nezbytné vypočítat upravenou solventnost u pojišťoven, které tvoří součást pojišťovací skupiny; vzhledem k tomu, že oprávněné orgány ve Společenství používají různé metody, jež berou v úvahu položky, které ovlivňují finanční situaci pojišťovny, a které souvisejí se skutečností, že pojišťovna náleží do pojišťovací skupiny; vzhledem k tomu, že tato směrnice stanovuje tři metody z hlediska obezřetnosti k provedení výše uvedeného výpočtu; vzhledem k tomu, že byla přijata zásada, že tyto metody jsou rovnocenné;

(9)

vzhledem k tomu, že solventnost spřízněné dceřiné pojišťovny pojišťovací holdingové společnosti, zajišťovny nebo pojišťovny z nečlenských států může být ovlivněna finančními zdro-


107


ji skupiny, jejíž je součástí, a distribucí finančních zdrojů v rámci skupiny; vzhledem k tomu, že oprávněným orgánům by měly být poskytnuty prostředky k provádění doplňkového dozoru a k přijímání odpovídajících opatření na úrovni pojišťovny, pokud její solventnost je nebo může být ohrožena; (10)

vzhledem k tomu, že oprávněné orgány by měly mít přístup ke všem informacím souvisejícím s vykonáváním doplňkového dozoru; vzhledem k tomu, že by měla být založena spolupráce mezi orgány odpovědnými za dozor nad pojišťovnami a také mezi těmito orgány a orgány, které nesou odpovědnost za dozor nad jinými finančními odvětvími;

(11)

vzhledem k tomu, že transakce uvnitř skupiny mohou ovlivnit finanční situaci pojišťovny; vzhledem k tomu, že oprávněné orgány by měly mít možnost vykonávat celkový dozor nad určitými druhy takových transakcí uvnitř skupiny a činit odpovídající opatření na úrovni pojišťovny pokud její solventnost je nebo může být ohrožena,

přijaly tuto směrnici: Článek 1 Definice Pro účely této směrnice se rozumí: (a)

pojišťovnou společnost, která obdržela úřední povolení v souladu s článkem 6 směrnice 73/239/EHS nebo článkem 6 směrnice 79/267/EHS;

(b)

pojišťovnou z nečlenského státu společnost, která by musela mít povolení v souladu s článkem 6 směrnice 73/239/EHS nebo článkem 6 směrnice 79/267/EHS, pokud by měla své sídlo ve Společenství;

(c)

zajišťovnou společnost jiná než pojišťovna nebo pojišťovna z nečlenského státu, jejíž hlavní činnost sestává z přijímání rizik postoupených pojišťovnou, pojišťovnou z nečlenského státu nebo jinou zajišťovnou;

(d)

mateřským podnikem mateřský podnik ve smyslu článku 1 směrnice 83/349/EHS8 a jakýkoliv podnik, který podle stanoviska oprávněných orgánů účinně vykonává dominantní vliv na jiný podnik;

(e)

dceřiným podnikem dceřiný podnik ve smyslu článku 1 směrnice 83/349/EHS a jakýkoliv podnik na který, podle stanoviska oprávněných orgánů, mateřský podnik účinně vykonává dominantní vliv. Všechny dceřiné podniky dceřiných podniků budou také považovány za dceřiné podniky mateřského podniku, který řídí tyto podniky;

8)

108

Sedmá směrnice Rady 83/349/EHS ze dne 13. června 1983 založená na čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy o konsolidované účetní uzávěrce (Úř. věst. č. L 193, 18. 7. 1983, s. 1), naposledy pozměněná Aktem o přistoupení z r. 1994



(f)

účastí účast ve smyslu článku 17, první věty, směrnice 78/660/EHS9 nebo držení, přímé nebo nepřímé, 20 nebo více procent hlasovacích práv nebo kapitálu podniku;

(g)

podnik držící majetkovou účast podnik, který je buď mateřským podnikem nebo jiným podnikem, který drží majetkovou účast;

(h)

spřízněným podnikem buď dceřiný podnik nebo jiný podnik, ve kterém je držena majetková účast;

(i)

pojišťovací holdingovou společností mateřský podnik, jehož hlavní činností je získávat a držet účasti v dceřiných podnicích, kterými jsou výlučně nebo především pojišťovny, zajišťovny nebo pojišťovny z nečlenských států, přičemž alespoň jeden z těchto dceřiných podniků je pojišťovnou;

(j)

pojišťovací holdingovou společností se smíšenou činností mateřský podnik, jiný než pojišťovna, pojišťovna z nečlenských států, zajišťovna nebo pojišťovací holdingová společnost přičemž alespoň jedním z jeho dceřiných podniků je pojišťovna;

(k)

oprávněnými orgány národní orgány, které jsou zákony nebo předpisy zmocněny vykonávat dozor nad pojišťovnami. Článek 2 Případy použití doplňkového dozoru nad pojišťovnami

1.

Kromě ustanovení směrnic 73/239/EHS a 79/267/EHS, která stanovují pravidla pro výkon dozoru nad pojišťovnami, musí členské státy vykonávat dozor na jakoukoliv pojišťovnu, která drží majetkovou účast nejméně v jedné pojišťovně, zajišťovně nebo pojišťovně z nečlenského státu způsobem předepsaným v článcích 5, 6, 8 a 9.

2.

Každá pojišťovna, jejíž mateřským podnikem je pojišťovací holdingová společnost, zajišťovna nebo pojišťovna z nečlenského státu, bude podléhat doplňkovému dozoru prováděnému způsobem předepsaným v článcích 5 odst. 2, 6, 8 a 10.

3.

Každá pojišťovna, jejíž mateřským podnikem je holdingová společnost se smíšenou činností, bude podléhat doplňkovému dozoru prováděnému způsobem předepsaným v článcích 5 odst. 2, 6 a 8. Článek 3 Rozsah doplňkového dozoru

1.

Provádění doplňkového dozoru v souladu s článkem 2 v žádném případě neznamená, že se na oprávněných orgánech požaduje, aby hrály roli dozoru ve vztahu k pojišťovně z nečlen-

9)

Čtvrtá směrnice Rady 78/660/EHS ze dne 25. června 1978 založená na čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy o účetní závěrce společností určitých právních norem (Úř. věst. č. L 222, 14. 8. 1978, s. 11), naposledy pozměněná Aktem o přistoupení z r. 1994


109


ského státu, pojišťovací holdingové společnosti se smíšenou činností nebo zajišťovně, branými jednotlivě. 2.

Doplňkový dozor bude brát v úvahu: – spřízněné podniky pojišťovny, – podniky držící majetkovou účast v pojišťovně, – spřízněné podniky podniku držícího majetkovou účast v pojišťovně, jak je uvedeno v článcích 5, 6, 8, 9 a 10.

3.

Členské státy se mohou rozhodnout, že v doplňkovém dozoru, uvedeném v článku 2, nebudou brát v úvahu podniky, které mají sídla v nečlenských státech, kde jsou právní překážky k předání nezbytných informací, aniž by tím byla dotčena ustanovení v příloze I, bodu 2.5 a v příloze II, bodu 4. Dále se oprávněné orgány, které nesou odpovědnost za výkon doplňkového dozoru, mohou v níže

uvedených případech případ od případu rozhodnout, že nevezmou podnik, v rámci doplňkového dozoru uvedeného v článku 2, v úvahu: – jestliže podnik, který by mohl být pod dozor zahrnut, má s ohledem na cíle doplňkového dozoru nad pojišťovnami jen malý význam, – jestliže zahrnutí finanční situace podniku by bylo s ohledem na cíle doplňkového dozoru nad pojišťovnami nepatřičné nebo zavádějící. Článek 4 Orgány oprávněné k výkonu doplňkového dozoru 1.

Doplňkový dozor bude vykonáván oprávněnými orgány členského státu, ve kterém pojišťovna obdržela úřední povolení podle článku 6 směrnice 73/239/EHS nebo článku 6 směrnice 79/267/EHS.

2.

V případech, kdy pojišťovny, které mají povolení k provozování činnosti ve dvou či více členských státech, mají jako svůj mateřský podnik stejnou pojišťovací holdingovou společnost, pojišťovnu z nečlenského státu nebo pojišťovací holdingovou společnost se smíšenou činností, mohou oprávněné orgány dotyčných členských států uzavřít dohodu o tom, které z nich ponesou odpovědnost za výkon doplňkového dozoru.

3.

V případech, kdy má členský stát více než jeden oprávněný orgán, který provádí dozor nad pojišťovnami a zajišťovnami, přijme takový členský stát za účelem zkoordinování činnosti mezi těmito orgány potřebná opatření.

110



Článek 5 Dostupnost a kvalita informací 1.

Členské státy stanoví, že oprávněné orgány uloží každé pojišťovně podléhající doplňkovému dozoru, měla vytvořeny přiměřené vnitřní kontrolní mechanizmy k přípravě údajů a informací odpovídajících účelům takového doplňkového dozoru.

2.

Členské státy učiní přiměřené kroky, aby zajistily, že v rámci jejich jurisdikce nebudou existovat žádné právní překážky, které by bránily podnikům podléhajícím doplňkovému dozoru a jejich spřízněným podnikům a podnikům držícím majetkovou účast, aby mezi sebou vyměňovaly informace odpovídající účelům takového doplňkového dozoru. Článek 6 Přístup k informacím

1.

Členské státy zajistí, aby jejich oprávněné orgány, které nesou odpovědnost za výkon doplňkového dozoru, měly přístup k jakýkoliv informacím odpovídajícím účelu dozoru nad pojišťovnami, které podléhají takovému doplňkovému dozoru. Oprávněné orgány se mohou obrátit přímo na odpovídající podniky, které jsou uvedeny v článku 3 odst. 2, aby od nich získaly nezbytné informace pouze v případě, že tyto informace byly vyžádány od pojišťovny a ta je nedodala.

2.

Členské státy zajistí, aby jejich oprávněné orgány mohly na jejich území, samy nebo prostřednictvím prostředníka nebo osob, které byly k tomuto účelu jmenovány, ověřovat informace uvedené v odstavci 1 přímo na místě, a to u: – pojišťoven, které podléhají doplňkovému dozoru, – dceřiných podniků této pojišťovny, – mateřských podniků této pojišťovny, – dceřiných podniků mateřského podniku této pojišťovny.

3.

V případech, kdy si při použití tohoto článku oprávněné orgány jednoho členského státu přejí v určitých případech ověřit důležitou informaci, jež se týká podniku z jiného členského státu, který je spřízněným podnikem, dceřiným podnikem, mateřským podnikem nebo dceřiným podnikem mateřského podniku pojišťovny, který podléhá doplňkovému dozoru, musí požádat oprávněné orgány daného členského státu, aby toto ověření provedly. Orgány, které obdrží takovou žádost, musí jednat v mezích své jurisdikce tak, že provedou ověření samy, umožní provést ověření orgánům, které o ověření žádají, nebo umožní, aby toto ověření provedl auditor nebo odborník.


111


Článek 7 Spolupráce mezi oprávněnými orgány 1.

V případech pojišťoven, které byly založeny v různých členských státech a které jsou přímo nebo nepřímo spřízněny nebo mají společný podnik držící majetkovou účast, si budou oprávněné orgány každého členského státu sdělovat na požádání všechny odpovídající informace, které mohou umožnit nebo usnadnit výkon dozoru podle této směrnice, a budou si ze své vlastní iniciativy sdělovat všechny informace, které se jim z hlediska oprávněných orgánů jeví jako zásadní.

2.

V případech, kdy pojišťovna a buď úvěrová instituce, jak je definována ve směrnici 77/80/EHS10 , nebo investiční společnost, jak je definována ve směrnici 93/22/EHS11, nebo obě jsou přímo nebo nepřímo spřízněny nebo mají společný podnik držící majetkovou účast, budou oprávněné orgány a orgány, které nesou veřejnou odpovědnost za dozor nad těmito dalšími podniky, úzce spolupracovat. Tyto orgány si navzájem poskytnou informace, které pravděpodobně zjednoduší jejich úkol zejména v rámci této směrnice, aniž by tím byla dotčena jejich vlastní odpovědnost.

3.

Informace obdržené v souladu s touto směrnicí a zejména jakákoliv výměna informací mezi oprávněnými orgány, jež je stanovena touto směrnicí, budou podléhat závazku profesní mlčenlivosti, která je definována v článku 16 směrnice 92/49/EHS a článku 15 směrnice 92/96/EHS. Článek 8 Transakce uvnitř skupiny

1.

Členské státy zajistí, aby oprávněné orgány vykonávaly obecný dozor nad transakcemi mezi: (a) pojišťovnou a (i) spřízněný podnik pojišťovny; (ii) podnikem držícím majetkovou účast v pojišťovně; (iii) spřízněným podnikem podniku držícího majetkovou účast v pojišťovně; (b) pojišťovnou a fyzickou osobou, která drží majetkovou účast: (i) v pojišťovně nebo jakékmoliv jejím spřízněném podniku; (ii) podniku držícího majetkovou účast v pojišťovně; (iii) ve spřízněném podniku podniku držícího majetkovou účast v pojišťovně.

10 První směrnice Rady 77/780/EHS ze dne 12. prosince 1977 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se zahájení a provozování podnikání úvěrových institucí (Úř. věst. č. L 322, 17. 12. 1977, s. 30), naposledy pozměněná směrnicí 96/13/ES (Úř. věst. č. L 66, 16. 3. 1996, s. 15). 11 Směrnice Rady 93/22/EHS ze dne 10. května 1993 o investičních služnách v oblasti cenných papírů (Úř. věst. č. L 141, 11.6. 1993, s. 27), naposledy pozměněná směrnice 97/9/ES (Úř. věst. č. L 84, 26. 3. 1997, s. 22).

112



Tyto transakce se zejména týkají: – úvěrů, – záruk a podrozvahových transakcí, – položek, které přicházejí v úvahu pro míru solventnosti, – investic, – zajišťovacích operací, – dohod o sdílení nákladů. 2.

Za tímto účelem budou členské státy budou požadovat, aby pojišťovny podávaly oprávněným orgánům alespoň roční zprávy o významných transakcích, uvedených v odstavci 1. Jestliže se na základě této informace bude zdát, že solventnost pojišťovny je nebo může být ohrožena, pak oprávněné orgány podniknou patřičná opatření na úrovni pojišťovny. Článek 9 Upravený požadavek solventnosti

1.

V případě uvedeném v článku 2 odst. 1 budou členské státy požadovat, aby se upravený výpočet solventnosti prováděl v souladu s přílohou I.

2.

Všechny spřízněné podniky, podniky držící majetkovou účast nebo spřízněné podniky podniku držícího majetkovou účast budou zahrnuty do výpočtu uvedeného v odstavci 1.

3.

Jestliže výpočet uvedený v odstavci 1 ukáže, že upravená solventnost je záporná, učiní oprávněné orgány patřičná opatření na úrovni dané pojišťovny. Článek 10 Zajišťovny, pojišťovací holdingové společnosti a pojišťovny z nečlenských států

1.

V případě uvedeném v článku 2 odst. 2 budou členské státy požadovat, aby se metoda doplňkového dozoru použila v souladu s přílohou II.

2.

V případě uvedeném v článku 2 odst. 2 bude výpočet zahrnovat všechny spřízněné podniky pojišťovací holdingové společnosti, zajišťovny nebo pojišťovny z nečlenského státu způsobem, který je popsán v příloze II.

3.

Jestliže oprávněné orgány učiní na základě tohoto výpočtu závěr, že solventnost dceřiné pojišťovny pojišťovací holdingové společnosti, zajišťovny nebo pojišťovny z nečlenského státu je nebo může být ohrožena, učiní patřičná opatření na úrovni dané pojišťovny.


113


Článek 11 Provedení 1.

Členské státy přijmou právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 5. června 2000. Uvědomí o nich ihned Komisi.

2.

Členské státy zajistí, aby předpisy uvedené v odstavci 1 byly poprvé použity k dozoru nad účetními uzávěrkami za finanční roky počínajícími 1. lednem 2001 nebo v průběhu tohoto kalendářního roku.

3.

Až budou členské státy přijímat opatření uvedená v odstavci 1, musí v nich být učiněn odkaz na tuto směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich úředním vyhlášení. Způsob odkazu si stanoví členské státy.

4.

Členské státy sdělí Komisi znění hlavních ustanovení národního práva, které přijmou v oblasti působnosti této směrnice.

5.

Nejpozději 1. ledna 2006 předloží Komise Výboru pro pojišťovnictví zprávu o použití této směrnice a, v případě potřeby, o nutnosti další harmonizace. Článek 12 Nabytí účinnosti Tato směrnice nabývá účinnosti v den svého vyhlášení v Úředním věstníku Evropských spole-

čenství. Článek 13 Určení Tato směrnice je určena členským státům. V Bruselu dne 27. října 1998

114

Za Evropský parlament

Za Radu

předseda

předseda

J.M. GIL-ROBLES

E. HOSTACH



PŘÍLOHA I VÝPOČET UPRAVENÉ SOLVENTNOSTI POJIŠŤOVEN 1. Výběr metody výpočtu a obecné zásady A. Členské státy zajistí, aby výpočet upravené solventnosti u pojišťoven, uvedených v článku 2 odst. 1, byl proveden v souladu s jednou z metod popsaných v bodu 3. Členské státy však mohou stanovit, že oprávněné orgány povolí nebo uloží použití metody uvedené v bodu 3, jež však bude jiná než metoda vybraná členským státem. B. Poměrnost Výpočet upravené solventnosti pojišťovny bude brát v úvahu poměrný podíl držený podnikem držícím majetkovou účast v jeho spřízněných podnicích. ‚Poměrný podíl’ znamená buď poměr upsaného kapitálu, který je podnikem držícím majetkovou účastí přímo nebo nepřímo držen, a to je-li použita metoda 1 nebo metoda 2 popsaná v bodu 3, nebo procento použité k založení konsolidované účetní uzávěrky, je-li použita metoda 3 popsaná v bodu 3. Bez ohledu na použitou metodu však platí, že když spřízněný podnik je dceřiným podnikem a současně má deficit solventnosti, musí být vzat v úvahu celkový deficit solventnosti dceřiného podniku. Když však podle názoru oprávněných orgánů je odpovědnost mateřského podniku, který vlastní podíl na kapitálu, omezena přesně a jednoznačně na tento podíl na kapitálu, potom tyto oprávněné orgány mohou udělit povolení k tomu, aby se deficit solventnosti dceřiného podniku vzal v úvahu na poměrném základě. C. Eliminace dvojího použití položek míry solventnosti C.1. Obecné zacházení s položkami míry solventnosti Bez ohledu na metodu použitou k výpočtu upravené solventnosti pojišťovny, musí být při tomto výpočtu vyloučeno dvojí použití položek započitatelných do míry solventnosti u více pojišťoven. Za tímto účelem je nutné při výpočtu upravené solventnosti pojišťovny a v případech, kdy to metody popsané v bodu 3 nestanovují, vyloučit níže uvedené částky: – hodnotu jakéhokoliv aktiva této pojišťovny, které představuje financování položek, započitatelných do míry solventnosti jedné ze spřízněných pojišťoven, – hodnotu jakéhokoliv aktiva pojišťovny spřízněné s danou pojišťovnou, které představuje financování položek, započitatelných do míry solventnosti této pojišťovny, – hodnota jakéhokoliv aktiva pojišťovny spřízněné s danou pojišťovnou, které představuje započitajtelných do míry solventnosti jakékoliv jiné spřízněné pojišťovny této pojišťovny.


115


C.2. Zacházení s určitými položkami Aniž by byla dotčena ustanovení oddílu C.1.: – rezervy tvořené ze zisku a budoucí zisky vytvořené v životní pojišťovně spřízněné s pojišťovnou, u které se upravená solventnost vypočítává a – jakýkoliv upsaný, ale nesplacený kapitál pojišťovny spřízněné s pojišťovnou, u které se upravená solventnost vypočítává, mohou být pouze zahrnuty do výpočtu v té míře, v jaké přicházejí v úvahu k pokrytí požadavku na míru solventnosti výše uvedeného spřízněného podniku. Jakýkoliv upsaný, ale nesplacený kapitál, který představuje potenciální závazek na straně podniku držícího majetkovou účast, bude však z výpočtu plně vyloučen. Jakýkoliv upsaný, ale nesplacený kapitál spřízněné pojišťovny, který představuje potenciální závazek na straně jiné spřízněné pojišťovny stejné pojišťovny držící majetkovou účast, bude z výpočtu vyloučen. C.3. Převoditelnost Jestliže jsou oprávněné orgány toho názoru, že určité položky, které přicházejí v úvahu pro míru solventnosti u spřízněné pojišťovny, jež jsou jiné, než ty, uvedené v oddílu C.2, nemohou být dány účinně k dispozici za účelem pokrytí požadavku míry solventnosti u pojišťovny držící majetkovou účast, u které se upravená solventnost vypočítává, mohou být tyto položky zahrnuty do výpočtu pouze v té míře, v jaké přicházejí v úvahu ke krytí požadavku míry solventnosti u spřízněného podniku. C.4. Součet položek uvedených v oddílech C.2 a C.3 nesmí přesáhnout požadavek míry solventnos ti u spřízněné pojišťovny. D. Vyloučení tvorby kapitálu uvnitř skupiny Při výpočtu upravené solventnosti nebude brán zřetel na žádnou položku, jež přichází v úvahu pro míru solventnosti, a který vzniká z recipročního financování mezi pojišťovnou a: – spřízněným podnikem, – podnikem držícím majetkovou účast, – jiným spřízněným podnikem jakéhokoliv jejího podniku držícího majetkovou účast. Dále nebude brán zřetel na žádnou položku, která přichází v úvahu pro míru solventnosti u pojišťovny spřízněné s pojišťovnou, pro kterou je upravená solventnost vypočítávána, vznikne-li dotyčná položka z recipročního financování s jakýmkoliv jiným spřízněným podnikem dané pojišťovny. K recipročnímu financování dochází zejména, když pojišťovna nebo jakýkoliv z jejích spřízněných podniků vlastní akcie nebo poskytuje úvěry jinému podniku, jenž přímo nebo nepřímo obsahuje položku, která přichází v úvahu pro míru solventnosti prvního podniku.

116



E. Oprávněné orgány zajistí, aby upravená solventnost byla vypočítávána tak často, jak je uvedeno ve směrnici 73/239/EHS a směrnici 79/267/EHS v ustanoveních o výpočtu míry solventnosti pojišťoven. Hodnota aktiv a pasív bude oceněna v souladu s odpovídajícími ustanoveními směrnice 73/239/EHS, směrnice 79/267/EHS a směrnice 91/674/EHS12. 2. Použití metod výpočtu 2.1 Spřízněné pojišťovny Výpočet upravené solventnosti bude proveden v souladu s obecnými zásadami a metodami stanovenými v této příloze. V případě všech metod, kdy pojišťovna má více než jednu spřízněnou pojišťovnu, se výpočet upravené solventnosti provádí integrováním každé z těchto spřízněných pojišťoven. V případě postupných účastí (například, když pojišťovna má účast v další pojišťovně, která je také pojišťovnou držící majetkovou účast v pojišťovně), se výpočet upravené solventnosti provádí na úrovni každé pojišťovny držící majetkovou účast, která má nejméně jednu spřízněnou pojišťovnu. Členské státy mohou upustit od výpočtu upravené solventnosti pojišťovny: – jestliže pojišťovna je spřízněným podnikem jiné pojišťovny, která má povolení k provozování činnosti ve stejném členském státě a tento spřízněný podnik je vzat v úvahu při výpočtu upravené solventnosti pojišťovny držící majetkovou účast, nebo – jestliže pojišťovna je spřízněným podnikem buď pojišťovací holdingové společnosti nebo zajišťovny, která má sídlo ve stejném členském státě jako výše uvedená pojišťovna a obě, pojišťovací holdingová společnost nebo zajišťovna a spřízněná pojišťovna, jsou vzaty v úvahu při výpočtu. Členské státy mohou též upustit od výpočtu upravené solventnosti pojišťovny v případě, že se jedná o spřízněný podnik jiné pojišťovny, zajišťovny nebo pojišťovací holdingové společnosti, která má sídlo v jiném členském státě a jestliže oprávněné orgány daného členského státu odsouhlasily pověřit výkonem doplňkového dozoru oprávněný orgán druhého členského státu. V každém případě může být upuštění připuštěno pouze v případě, když jsou oprávněné orgány přesvědčeny, že položky, přicházející v úvahu pro míru solventnosti pojišťoven zahrnutých do výpočtu, jsou odpovídajícím způsobem rozděleny mezi tyto podniky. Členské státy mohou stanovit, že v případech, kdy mají spřízněné podniky sídlo v členském státu jiném než je stát, v němž má sídlo pojišťovna, pro kterou se výpočet upravené solventnosti provádí, výpočet bude v souvislosti se spřízněným podnikem brát v úvahu stav solventnosti, jaký byl stanoven oprávněnými orgány jiného členského státu. 12) Směrnice Rady 91/674/EHS ze dne 19. prosince 1991 o roční účetní závěrce a konsolidované účetní závěrce pojišťoven (Úř. věst. č. L 374, 31. 12. 1991, s. 7)


117


2.2. Spřízněné zajišťovny Při výpočtu upravené solventnosti pojišťovny, která je podnikem držícím majetkovou účast v zajišťovně, bude s touto spřízněnou zajišťovnou, výlučně pro účely tohoto výpočtu, zacházeno analogicky jako se spřízněnou pojišťovnou, a to za použití obecných zásad a metod obsažených v této příloze. Za tímto účelem bude zaveden teoretický požadavek solventnosti u každé spřízněné zajišťovny, a to na základě stejných pravidel, které jsou uvedeny v článku 16 odst. 2 až 5 směrnice 73/239/EHS nebo v článku 19 směrnice 79/267/EHS. V případě, že při používání těchto pravidel dojde k významným potížím, mohou však oprávněné orgány povolit, aby byl teoretický požadavek solventnosti vypočítáván na základě prvního výsledku tak, jak je uvedeno v článku 16 odst. 3 směrnice 73/239/EHS. Stejné položky, jaké jsou uvedeny v článku 16 odst. 1 směrnice 73/239/EHS a v článku 18 směrnice 79/267/EHS, budou uznány jako přicházející v úvahu pro teoretickou míru solventnosti. Hodnota aktiv a pasív bude oceněna v souladu se stejnými pravidly, jaké jsou uvedeny v těchto směrnicích a ve směrnici 91/674/EHS. 2.3. Zprostředkovatelské pojišťovací holdingové společnosti Při výpočtu upravené solventnosti u pojišťovny, která drží prostřednictvím pojišťovací holdingové společnosti majetkovou účast v pojišťovně, spřízněné zajišťovně nebo pojišťovně z nečlenského státu, se bere v úvahu situace zprostředkovatelské holdingové společnosti. Pouze za účelem tohoto výpočtu, který má být proveden v souladu s obecnými zásadami a metodami popsanými v této příloze, bude s touto pojišťovací holdingovou společností zacházeno jako by se jednalo o pojišťovnu, která podléhá nulovému požadavku solventnosti a stejným podmínkám, jaké jsou uvedeny v článku 16 odst. 1 směrnice 73/239/EHS nebo článku 18 směrnice 79/267/EHS ohledně položek přicházejících v úvahu pro míru solventnosti. 2.4. Spřízněné pojišťovny a zajišťovny se sídlem v nečlenských státech A. Spřízněné pojišťovny z nečlenských států Při výpočtu upravené solventnosti pojišťovny, která je podnikem držícím majetkovou účast v pojišťovně z nečlenského státu, se bude s posledně jmenovanou, pouze pro účely výpočtu, zacházet analogicky jako se spřízněnou pojišťovnou, a to za použití obecných zásad a metod popsaných v této příloze. V případě, že nečlenský stát, v němž je podnik zaregistrován, stanoví, že tento podnik podléhá povolení a uvalí na něj požadavek solventnosti, který je alespoň srovnatelný s požadavkem stanoveným ve směrnicích 73/239/EHS nebo 79/267/EHS, přičemž budou vzaty v úvahu položky pokrytí tohoto požadavku, potom členské státy mohou stanovit, že výpočet vezme, s ohledem na výše uvedený podnik, v úvahu požadavek solventnosti a položky, které přicházejí v úvahu k uspokojení výše uvedeného požadavku, který stanovil daný nečlenský stát.

118



B. Spřízněné zajišťovny z nečlenských států Bez ohledu na oddíl 2.2 platí, že při výpočtu upravené solventnosti pojišťovny, která je podnikem držícím majetkovou účast v zajišťovně, jež má sídlo v nečlenském státu a podléhá stejným podmínkám, jako v bodu A, mohou členské státy stanovit, že výpočet vezme s ohledem na později jmenovaný podnik v úvahu požadavek na vlastní zdroje a položky, které přicházejí v úvahu k uspokojení výše uvedeného požadavku, který stanovil daný nečlenský stát. V případě, že pouze pojišťovny ve výše uvedeném nečlenském státu podléhají takovým ustanovením, je možné u spřízněné pojišťovny vypočítat teoretický požadavek na vlastní zdroje a položky přicházející v úvahu, aby uspokojily výše uvedený teoretický požadavek, jako kdyby daný podnik byl spřízněnou pojišťovnou z výše uvedeného nečlenského státu 2.5. Nedostupnost nezbytných informací V případě, že oprávněným orgánům nebudou k dispozici informace nezbytné k výpočtu upravené solventnosti pojišťovny v souvislosti se spřízněným podnikem, který má sídlo v členském státě nebo v nečlenském státu, a to z jakéhokoliv důvodu, potom bude účetní hodnota výše uvedeného podniku v pojišťovně držící majetkovou účast odečtena od položek, které přicházejí v úvahu pro míru upravené solventnosti. V takovém případě nebudou nerealizované zisky související s takovou účastí připuštěny jako položka přicházející v úvahu pro míru upravené solventnosti. 3. Metody výpočtu Metoda 1: Deduktivní ( odpočítací) a agregativní metoda Stav upravené solventnosti pojišťovny držící majetkovou účast se rovná rozdílu mezi: (i) součtem (a) položek přicházejících v úvahu pro míru solventnosti pojišťovny držící majetkovou účast a (b) poměrným podílem pojišťovny držící majetkovou účast v položkách přicházejících v úvahu pro míru solventnosti spřízněné pojišťovny a (ii) součtem (a) účetní hodnoty v pojišťovně držící majetkovou účast spřízněné pojišťovny a (b) požadavku na solventnost pojišťovny držící majetkovou účast, a (c) poměrným podílem požadavku na solventnost spřízněné pojišťovny. V případě, že účast ve spřízněné pojišťovně sestává plně nebo zčásti z nepřímého vlastnictví, potom bude do položky (ii) písm. a) zahrnuta hodnota takového nepřímého vlastnictví, přičemž budou vzaty v úvahu odpovídající postupné úroky; a do položek (i) písm. b) a (ii) písm. c) budou


119


zahrnuty odpovídající podílu položek, které přicházejí v úvahu pro míru solventnosti spřízněné pojišťovny a, případně, požadavku solventnosti u spřízněné pojišťovny. Metoda 2: Metoda odpočtu požadavku Upravená solventnost pojišťovny držící majetkovou účast se rovná rozdílu mezi: (i) součtem položek přicházejících v úvahu pro míru solventnosti pojišťovny držící majetkovou účast a (ii) součtem (a) požadavku na solventnost pojišťovny držící majetkovou účast a (b) poměrným podílem požadavku na solventnost spřízněné pojišťovny. Při oceňování položek, které přicházejí v úvahu pro míru solventnosti, budou účasti ve smyslu této směrnice oceněny ekvivalenční metodou, v souladu s možností stanovenou v článku 59 odst. 2 písm. b) směrnice 78/660/EHS. Metoda 3: Metoda založená na účetní konsolidaci Výpočet upravené solventnosti pojišťovny držící majetkovou účast bude proveden na základě konsolidované účetní uzávěrky. Upravená solventnost pojišťovny držící majetkovou účast se rovná rozdílu mezi: položky, které přicházejí v úvahu pro míru solventnosti na základě konsolidovaných údajů a (a)

buď součtem požadavků na solventnost pojišťovny držící majetkovou účast a poměrných

podílů požadavků na solventnost u spřízněných pojišťoven, a to na základě procenta použitého k přípravě konsolidované účetní uzávěrky, (b)

nebo požadavkem na solventnost, který je vypočítáván na základě konsolidovaných údajů.

Ustanovení směrnic 73/239/EHS, 79/267/EHS a 91/674/EHS se použijí k výpočtu položek, které přicházejí v úvahu pro míru solventnosti a výpočet požadavku solventnosti na základě konsolidovaných údajů.

120



PŘÍLOHA II DOPLŇKOVÝ DOZOR NAD POJIŠŤOVNAMI, KTERÉ JSOU DCEŘINÝMI PODNIKY POJIŠŤOVACÍ HOLDINGOVÉ SPOLEČNOSTI, ZAJIŠŤOVNY NEBO POJIŠŤOVNY Z NEČLENSKÉHO STÁTU 1. V případě dvou nebo více pojišťoven uvedených v článku 2 odst. 2, které jsou dceřinými podniky pojišťovací holdingové společnosti, zajišťovny nebo pojišťovny z nečlenského státu, a které byly založeny v odlišných členských státech, oprávněné orgány zajistí, aby se metody popsané v této příloze používaly jednotně. Oprávněné orgány budou vykonávat doplňkový dozor se stejnou četností, jaká je stanovena směrnicemi 73/239/EHS a 79/267/EHS pro výpočet míry solventnosti u pojišťoven. 2. Členské státy mohou upustit od výpočtu, který je stanoven v této příloze, v souvislosti s pojišťovnou: – v případě, že uvedená pojišťovna je spřízněným podnikem jiné pojišťovny, a pokud je to vzato v úvahu při výpočtu, který stanovuje tato příloha, a který je prováděn u výše uvedené jiné pojišťovny, – v případě, že uvedená pojišťovna a jedna nebo více pojišťoven, které mají povolení k provozování pojišťovací činnosti ve stejném členské státě, mají jako svůj mateřský podnik stejnou pojišťovací holdingovou společnost, zajišťovnu nebo pojišťovnu z nečlenského státu, přičemž pojišťovna je vzata v úvahu při výpočtu, který stanovuje tato příloha, a který je prováděn u jednoho z výše uvedených jiných podniků, – v případě, že uvedená pojišťovna a jedna nebo více pojišťoven, které mají povolení k provozování pojišťovací činnosti v různých členských státech, mají jako svůj mateřský podnik stejnou pojišťovací holdingovou společnost, zajišťovnu nebo pojišťovnu z nečlenského státu, přičemž byla v souladu s článkem 4 odst. 2 uzavřena dohoda, která uděluje výkon doplňkového dozoru, jež je uvedený v této příloze, oprávněnému orgánu jiného členského státu. V případě postupných účastí (například: pojišťovací holdingová společnost nebo zajišťovna, které jsou vlastněny jinou pojišťovací holdingovou společností, zajišťovnou nebo pojišťovnou z nečlenského státu) mohou členské státy použít výpočet stanovený v této příloze pouze na úrovni konečného mateřského podniku pojišťovny, která je pojišťovací holdingovou společností, zajišťovnou nebo pojišťovnou z nečlenského státu. 3. Oprávněné orgány zajistí, aby výpočty analogické s výpočty popsanými v příloze I byly prováděny na úrovni pojišťovací holdingové společnosti, zajišťovny nebo pojišťovny z nečlenského státu.


121


Analogie bude sestávat z použití obecných zásad a metod popsaných v příloze I na úrovni pojišťovací holdingové společnosti, zajišťovny nebo pojišťovny z nečlenského státu. Pouze pro účel tohoto výpočtu se bude s mateřským podnikem zacházet jako kdyby byl pojišťovnou, která podléhá: – nulovému požadavku na solventnost v případě pojišťovací holdingové společnosti, – teoretickému požadavku na solventnost, stanovenému v oddílu 2.2 přílohy I v případě| zajišťovny nebo v oddílu 2.4 bodě B přílohy I v případě zajišťovny se sídlem v nečlenském státu, – požadavku na solventnost, určenému v souladu se zásadami oddílu 2.4 bodu A přílohy I v případě pojišťovny z nečlenského státu, a podléhá stejným podmínkám, které jsou stanoveny v článku 16 odst. 1 směrnice 73/239/EHS nebo v článku 18 směrnice 79/267/EHS v souvislosti s položkami, které přicházejí v úvahu pro míru solventnosti. 5. Nedostupnost nezbytných informací V případě, že oprávněným orgánům nebudou k dispozici informace nezbytné k výpočtu stanovenému v této příloze v souvislosti se spřízněným podnikem, který má sídlo v členském státě nebo v nečlenském státu, a to z jakéhokoliv důvodu, potom bude účetní hodnota výše uvedeného podniku v podniku držícím majetkovou účast odečtena od položek, které přicházejí v úvahu pro výpočet stanovený v této příloze. V takovém případě nebudou nerealizované zisky související s takovou účastí připuštěny jako položka přicházející v úvahu pro výpočet.

122



SMĚRNICE 2000/26/EC EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY ze 16. května 2000 o sbližování zákonů členských států o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, kterou se upravují směrnice Rady 73/239/EEC a 88/357/EEC (čtvrtá směrnice pojištění motorových vozidel) Evropský parlament a Rada Evropské unie – s ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství a zejména její články 47 odst. 2 a 95, – s ohledem na návrh Komise1), – s ohledem na stanovisko Hospodářského a sociálního výboru2), – jednajíce v souladu s postupem stanoveným v článku 251 Smlouvy3) s přihlédnutím ke společnému textu schválenému Smírčím výborem dne 7. dubna 2000, vzhledem k tomu, že 1) v současnosti existují rozdíly mezi ustanoveními uvedenými v zákonech, nařízeních nebo správních opatřeních členských států o pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel a tyto rozdíly vytvářejí překážku svobodnému pohybu osob a pojišťovacích služeb, 2) je tedy potřebné sblížit tato ustanovení v zájmu podpory zdravého fungování jednotného trhu, 3) směrnicí 72/166/EEC4) přijala Rada ustanovení ke sbližování zákonů členských států o pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel a k vynucení povinnosti se pro případ takové povinnosti pojistit, 4) směrnicí 88/357/EEC5) přijala Rada opatření ke koordinaci zákonů, nařízení a správních předpisů týkajících se přímého jiného než životního pojištění stanovící opatření k usnadnění účinného uplatňování svobody poskytovat služby, 5) systém kanceláří zelených karet zajišťuje okamžité vyřízení nároků poškozených stran v jejich vlastních zemích i tehdy, když druhá strana pochází z jiné evropské země, 6) systém kanceláří zelených karet neřeší všechny problémy poškozené strany, která musí uplatňovat nárok v jiné zemi vůči straně tam sídlící a tamní pojišťovně (cizí právní systém, cizí jazyk, neznámé postupy vyřízení a často zbytečně opožděné vyřízení), 7) Evropský parlament jednajíce podle čl. 192 odst. 2 Smlouvy svou rezolucí z 26. října 1995 1) 2) 3)

4) 5)

OJ C 343, 13.11.1997, str. 11 a OJ C 171, 18.6.1999, str. 4, OJ C 157, 25.5.1998, str. 6, Stanovisko Evropského parlamentu z 16. července 1998 (OJ C 292, 21.9.1998, str. 123), potvrzené 27. října 1999, obecné stanovisko Rady z 21. května 1999 (OJ C 232, 13.8.1999, str. 8) a rozhodnutí Evropského parlamentu z 15. prosince 1999 (ještě nepublikované v Úředním věstníku), rozhodnutí Rady z 2. května 2000 (ještě nepublikované v OJ a rozhodnutí Evropského parlamentu z 16. května 2000, OJ L 103, 2.5.1972, str. 1, směrnice ve znění posledně upraveném směrnicí 84/5/EEC (OJ L 8, 11.1.1984, str. 17), OJ L 172, 4.7.1988, str. 1, směrnice ve znění posledně upraveném směrnicí 92/49/EEC (OJ L 228, 11.8.1992, str. 1).


123


o vyřízení nároků z dopravních nehod, ke kterým došlo mimo zemi původu1) žadatele, požádal Komisi, aby předložila Evropskému parlamentu a Radě návrh směrnice k řešení těchto problémů, 8) je skutečně nezbytné doplnit úpravy stanovené směrnicemi 72/166/EEC, 84/5/EEC2) a 90/232/EEC3) tak, aby zaručovaly poškozeným stranám, které utrpěly škodu na věci nebo na zdraví v důsledku nehody motorového vozidla, srovnatelné zacházení bez ohledu na to, kde ve Společenství k nehodě došlo; neboť u nehod spadajících do působnosti této směrnice, ke kterým došlo ve státě jiném, než je stát sídla poškozené strany, existují mezery týkající se vyřízení nároků poškozených stran, 9) uplatnění této směrnice na nehody, ke kterým došlo ve třetích zemích, krytých systémem zelených karet, jež postihly poškozené osoby sídlící ve Společenství a na nichž měla účast vozidla pojištěná a obvykle umístěná v členském státě, neznamená rozšíření povinného územního krytí pojištění motorových vozidel dle ustanovení článku 3 odst. 2 směrnice 72/166/EEC. 10) to omezuje poskytnutí práva přímého uplatnění nároku poškozené straně vůči pojišťovně odpovědné strany. 11) jedno uspokojivé řešení pro poškozené strany, které utrpěly ztrátu na věcech nebo na zdraví v důsledku nehody motorového vozidla spadající do působnosti této směrnice, ke které došlo v jiném státě než je stát jejich sídla, by mohlo být jejich oprávnění uplatnit nárok v členském státě jejich sídla vůči škodnímu zástupci ustanovenému tam pojišťovnou odpovědné strany, 12) toto řešení by umožnilo, aby škody, které utrpěly poškozené strany mimo členské státy svého sídla, byly vyřizovány postupem jim dobře známým, 13) tento systém existence škodního zástupce v členských státech sídla poškozené strany neovlivňuje ani hmotné právo, které má být použito v příslušném individuálním případu, ani záležitost jurisdikce, 14) existence práva přímého uplatnění nároku vůči pojišťovně je pro stranu, která utrpěla škodu na věci nebo na zdraví, logickým doplňkem k ustanovení takových zástupců a navíc zlepšuje právní postavení stran poškozených při nehodách motorových vozidel, ke kterým došlo mimo členský stát sídla této strany, 15) V zájmu odstranění předmětných mezer by mělo být stanoveno, aby členský stát, ve kterém je pojišťovna schválena, požadoval, aby pojišťovna ustanovila v ostatních členských státech škodní zástupce, kteří by v těchto státech měli bydliště nebo sídlo, s úkolem shromažďovat všechny potřebné informace týkající se nároků vyplývajících z takových nehod a činit náležité kroky k vyřízení nároků jménem pojišťovny a na její účet včetně úhrady odškodnění za ně; škodní 1) 2)

3)

124

OJ C 308, 20.11.1995, str. 108 Druhá směrnice Rady (84/5/EEC) z 30. prosince 1983 o sbližování zákonů členských států o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel (OJ L 8, 11.1.1984, str. 17), směrnice posledně upravená směrnicí 90/232/EEC (OJ L 129, 19.5.1990, str. 33), Třetí směrnice rady (90/232/EEC) ze 14. května 1990 o sbližování zákonů členských států o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel (OJ L 129, 19.5.1990, str. 33)



zástupci by měli mít dostatečné pravomoci k zastupování pojišťovny vůči stranám, které utrpěly škodu z takových nehod, a rovněž k zastupování pojišťoven vůči národním orgánům včetně v případě potřeby před soudy, pokud je to slučitelné s pravidly mezinárodního práva soukromého o přenosu jurisdikce. 16) Jednání škodního zástupce není dostatečným důvodem k převedení jurisdikce na soudy v členském státu, ve kterém má poškozená strana sídlo, pokud tak nestanoví pravidla mezinárodního práva soukromého o přenosu jurisdikce, 17) ustanovení zástupců odpovědných za vyřízení nároků by měla být jedna z podmínek pro zahájení a provozování pojišťovací činnosti uvedené u odvětví 10 bodu A přílohy směrnice 73/239/EEC1), mimo odpovědnosti dopravce; této podmínce by proto mělo být učiněno zadost jediným úředním povolením vydaným orgány členského státu, ve kterém pojišťovna zřizuje svoje ústředí, jak je uvedeno v hlavě II směrnice 92/49/EEC2); tato podmínka by se měla rovněž vztahovat na pojišťovny mající ústředí mimo Společenství, které získaly povolení zajišťující jim možnost zahájení pojišťovací činnosti v členském státu Společenství; směrnice 73/239/EEC by měla být obdobně upravena a doplněna, 18) mimo zabezpečení, že pojišťovna má zástupce ve státu, ve kterém poškozená strana sídlí, je potřebné zaručit zvláštní právo poškozené strany na včasné vyřízení nároku; je proto nezbytné zahrnout do národního práva náležité účinné a systematické finanční nebo obdobné postihy – jako je soudní příkaz kombinovaný se správními pokutami, pravidelné podávání zpráv orgánům dozoru, kontroly na místě, zveřejnění v národním ústředním věstníku a v tisku, pozastavení činnosti společnosti (zákaz uzavírání nových smluv na určité období), ustanovení zvláštního zástupce orgánu dozoru odpovědného za kontrolu činnosti tak, aby byla v souladu s pojistnými zákony, odebrání povolení k této pojišťovací činnosti, sankce uložené ředitelům a vedoucím pracovníkům – v případě, že pojišťovna nebo její zástupce nesplní svou povinnost nabídnout odškodnění do přiměřené doby; uvedené by nemělo omezit použití jakýchkoli jiných opatření považovaných za nezbytné – zvláště podle zákona o dozoru; podmínkou však je, aby odpovědnost a utrpěná škoda na věci nebo zdraví nebyly sporné, takže pojišťovna je schopna učinit odůvodněnou nabídku v předepsaném časovém období; odůvodněná nabídka odškodnění by měla být písemná a měla by obsahovat podklady, na jejichž základě byly odpovědnost a škody ohodnoceny, 19) dodatkem k uvedeným sankcím je nezbytné stanovit, že musí být placen úrok z částky odškodnění, nabídnuté pojišťovnou nebo stanovené soudem, pokud nabídka odškodnění nebyla učiněna v předepsané lhůtě; pokud členské země mají již existující vnitrostátní pravidla, která pokrývají požadavek na placení úroku z opožděných úhrad, lze toto ustanovení splnit odvolávkou na tato pravidla,


125


20) poškozené strany, které utrpěly škodu na věci nebo na zdraví v důsledku nehod motorových vozidel, mají někdy potíže při zjišťování jména pojišťovny poskytující pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorového vozidla, které se na nehodě podílelo, 21) v zájmu takto poškozených stran by členské země měly zřídit informační střediska, aby zajistily, že takové informace jsou neprodleně dostupné; tato informační střediska by rovněž měla poškozeným stranám zajistit dosažitelnost informací o škodních zástupcích; je nezbytné, aby tato střediska vzájemně spolupracovala a odpovídala rychle na žádosti středisek ostatních členských států o informace o škodních zástupcích; zdá se vhodné, aby taková střediska shromažďovala informace o skutečných datech ukončení pojistného krytí, ale ne o uplynutí původní platnosti pojistky, když trvání smlouvy je prodlouženo v důsledku toho, že nebyla zrušena, 22) zvláštní opatření by mělo být přijato se zřetelem na vozidla (na příklad vládní nebo vojenská vozidla), která spadají pod výjimky z povinnosti pojištění občanskoprávní odpovědnosti, 23) poškozená strana může mít oprávněný zájem na získání informace týkající se totožnosti majitele nebo obvyklého řidiče nebo zaregistrovaného držitele vozidla, na příklad pokud může obdržet odškodnění pouze od těchto osob, protože vozidlo není řádně pojištěno nebo škoda přesahuje pojištěnou částku, a tato informace by tedy měla být poskytnuta, 24) určité poskytované informace, jako je jméno a adresa majitele nebo obvyklého řidiče a číslo pojistné smlouvy nebo státní poznávací značka vozidla, představují osobní data ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/EC z 24.října 1995 o ochraně jednotlivců týkající se zpracování osobních dat a volném pohybu takových dat1); zpracování takových dat, která jsou požadována pro účely této směrnice, musí být proto v souladu s národními opatřeními přijatými podle směrnice 95/46/EC; jméno a adresa obvyklého řidiče by mělo být sděleno pouze pokud národní legislativa takové sdělení umožňuje, 25) je nezbytné přijmout ustanovení o instituci pro odškodnění, na níž se může poškozená strana obrátit, když pojišťovna neurčila zástupce nebo je evidentně liknavá ve vyřízení škody nebo kdy není možné pojišťovnu zjistit, aby bylo zajištěno, že poškozená strana nezůstane bez odškodnění, na které má nárok; zásah instituce pro odškodnění by mělo být omezen na výjimečné jednotlivé případy, kdy pojišťovna neplní své povinnosti navzdory odstrašujícímu účinku možného uložení postihů, 26) úlohou instituce pro odškodnění je pouze vyrovnání nároku týkajícího se škody na věci nebo na zdraví utrpěné poškozenou stranou v případech, kdy je možné objektivně rozhodnout, a proto instituce pro odškodnění musí omezit svou činnost na ověření, že nabídka na odškodnění byla učiněna v souladu se stanovenými lhůtami a postupy bez jakéhokoliv oceňování podstaty, 27) právnické osoby, které ze zákona nastupují na místo poškozené strany v jejich nárocích vůči osobě odpovědné za nehodu nebo pojistiteli této osoby (jako na příklad jiná pojišťovna nebo insti-

1)

126

OJ L 281, 23.11.1995, str. 31



tuce sociálního zabezpečení), by neměly být oprávněny předkládat příslušný nárok instituci pro odškodnění, 28) instituce pro odškodnění by měly mít právo přechodu práv, pokud odškodnily poškozenou stranu; aby bylo usnadněno vymáhání nároku institucí pro odškodnění na pojišťovně, která nestanovila zástupce nebo je evidentně liknavá ve vyřizování škody, instituce poskytující odškodnění ve státě poškozené strany by měla požívat práva automatické refundace přechodem práv poškozené strany na odpovídající instituci ve státě, ve kterém je pojišťovna zřízena; posledně uvedená instituce má lepší předpoklady k zahájení řízení o postihu vůči pojišťovně, 29) i když členské státy mohou stanovit, že nárok vůči instituci provádějící kompenzace může být podpůrný, poškozená strana by neměla mít povinnost uplatnit svůj nárok vůči osobě odpovědné za nehodu předtím, než jej předloží instituci pro odškodnění; v tom případě by poškozená strana měla být přinejmenším ve stejném postavení jako v případě nároku vůči garančnímu fondu podle článku 1 odst. 4 směrnice 84/5/EEC, 30) tento systém se může stát funkčním za pomoci dohody mezi institucemi pro odškodnění zřízenými nebo schválenými členskými státy vymezující jejich úlohu a povinnosti a postupy pro refundace, 31) v případech, kdy je nemožné zjistit pojistitele vozidla, by mělo být přijato ustanovení, že konečným dlužníkem pokud se týče škod, které mají být uhrazeny poškozené osobě, je garanční fond uvedený v článku 1 odst. 4 směrnice 84/5/EEC v členském státě, ve kterém má nepojištěné vozidlo, jež způsobilo nehodu, obvyklé stanoviště; v případech, kdy je nemožné zjistit vozidlo, musí být přijato ustanovení, že konečným dlužníkem je garanční fond uvedený v článku 1 odst. 4 směrnice 84/5/EEC v členském státě, ve kterém k nehodě došlo, přijaly tuto směrnici: Článek 1 Působnost 1. Cílem této směrnice je stanovit zvláštní opatření platná pro poškozené strany oprávněné k odškodnění za jakoukoliv škodu na věci nebo na zdraví v důsledku nehod, ke kterým došlo v členském státě jiném, než je stát sídla poškozené strany, způsobených provozem vozidel, která jsou pojištěna a mají obvyklé stanoviště v členském státě. Aniž by tím byly dotčeny zákony třetích zemí o občanskoprávní odpovědnosti a mezinárodní právo soukromé, platí tato směrnice rovněž pro poškozené strany sídlící v členském státě a oprávněné k odškodnění za jakoukoliv škodu na věci nebo na zdraví v důsledku nehod , ke kterým došlo ve třetích zemích, jejichž národní kancelář pojistitelů, podle definice uvedené v člán-


127


ku 1 odst. 3 směrnice 72/166/EEC, se připojila k systému zelených karet, kdykoli takové nehody jsou způsobeny provozem vozidel, která jsou pojištěna a mají obvyklé stanoviště v členském státě. 2. Články 4 a 6 platí pouze v případě nehod způsobených provozem vozidla a) pojištěného prostřednictvím útvaru pojišťovny v členském státě jiném než je stát sídla poškozené strany a b) s obvyklým stanovištěm v členském státě jiném, než je stát sídla poškozené strany. 3. Článek 7 rovněž platí pro nehody způsobené vozidly třetí země, na které se vztahuje článek 6 a 7 směrnice 72/166/EEC. Článek 2 Definice Pro účely této směrnice: a) „pojišťovnou“ se rozumí pojišťovna, která obdržela úřední povolení v souladu s článkem 6 nebo článkem 23 odst. 2 směrnice 73/239/EEC; b) „organizační jednotkou“ se rozumí ústředí, agentura nebo pobočka pojišťovny definovaná v článku 2 písm. c) směrnice 88/357/EEC; c) „vozidlem“ se rozumí vozidlo definované v článku 1 odst. 1 směrnice 72/166/EEC; d) „poškozenou stranou“ se rozumí poškozená strana definovaná v článku 1 odst. 2 směrnice 72/166/EEC; e) „členským státem, ve kterém má vozidlo obvyklé stanoviště“ se rozumí území, ve kterém má vozidlo obvyklé stanoviště definované v článku 1 odst. 4 směrnice 72/166/EEC. Článek 3 Právo přímého uplatnění nároku Každý členský stát zajistí, že poškozené strany uvedené v článku 1 požívají práva přímého uplatnění nároku vůči pojišťovně pojišťující odpovědnou osobu pro případ občanskoprávní odpovědnosti.

128



Článek 4 Škodní zástupci 1. Každý členský stát přijme veškerá nezbytná opatření, aby zajistil, že všechny pojišťovny poskytující pojistné krytí rizik uvedených v odvětví 10 bodu A přílohy směrnice 73/239/EEC mimo odpovědnost dopravce, určí škodního zástupce v každém členském státě mimo toho, ve kterém obdržely úřední povolení. Škodní zástupce bude odpovědný za projednání a konečné vyřízení nároků vzniklých z nehody v případech uvedených v článku 1. Škodní zástupce musí sídlit nebo působit v členském státě, ve kterém je ustanoven. 2. Výběr škodního zástupce je záležitostí pojišťovny. Členské státy nesmějí omezovat tento výběr. 3. Škodní zástupce může pracovat pro jednu nebo více pojišťoven. 4. Škodní zástupce u takových nároků shromažďuje všechny informace potřebné pro vyřízení nároků a učiní opatření potřebná pro projednání vyřízení nároků. Požadavek jmenování škodního zástupce neomezuje právo poškozené strany nebo její pojišťovny na zahájení řízení přímo proti osobě, která způsobila nehodu, nebo její pojišťovně. 5. Škodní zástupci musí mít dostatečné pravomoci k zastupování pojišťovny ve vztahu k poškozeným stranám v případech uvedených v článku 1 a k plné úhradě jejich nároků. Musí být schopni přešetřit případy v úředním jazyku (jazycích) členského státu sídla poškozené strany. 6. Členské státy stanoví povinnost podloženou nezbytnými, účinnými a systematickými finančními nebo ekvivalentními správními postihy, spočívající v tom,že do tří měsíců od data, kdy poškozená strana předložila svůj požadavek na odškodnění ať přímo pojišťovně osoby, která způsobila nehodu, nebo jejímu škodnímu zástupci, a) pojišťovna osoby, která způsobila nehodu, nebo její škodní zástupce musí učinit odůvodněnou nabídku odškodnění v případech, kdy odpovědnost není popírána a škody byly vyčísleny, b) pojišťovna, které byl požadavek na odškodnění adresován, nebo její škodní zástupce musí poskytnout odůvodněnou odpověď k bodům uvedeným v žádosti o plnění, pokud je popírána odpovědnost nebo nebyla jasně rozhodnuta nebo škody nebyly plně kvantifikovány.


129


Členské státy přijmou ustanovení zajišťující, že pokud není učiněna nabídka v tříměsiční lhůtě, musí být placen úrok z částky odškodnění, která byla nabídnuta pojišťovnou nebo byla přiznána poškozené straně soudem. 7. Komise podá zprávu Evropskému parlamentu a Radě o splnění prvního pododstavce odstavce 4 a o účinnosti tohoto opatření stejně tak jako o dostatečnosti vnitrostátních ustanovení o postizích do 20. ledna 2006 a předloží návrhy, pokud bude třeba. 8. Ustanovení škodního zástupce samo o sobě neznamená otevření pobočky ve smyslu článku 1 písm. b) směrnice 92/49/EEC a škodní zástupce nebude považováno za organizační jednotku ve smyslu článku 2 písm. c) směrnice 88/357/EEC nebo organizační jednotku ve smyslu Bruselské konvence z 27. září 1968 o jurisdikci a vykonatelnosti soudních rozhodnutí v občanskoprávních a obchodních záležitostech1). Článek 5 Informační střediska 1. S cílem umožnit poškozené straně požadovat odškodnění každý členský stát zřídí nebo schválí informační středisko odpovědné: a) za vedení registru obsahujícího následující informace: 1. státní poznávací značky motorových vozidel s obvyklým stanovištěm na území daného státu; 2. i) čísla pojistných smluv kryjících provoz těchto vozidel pro případ rizika uvedeného v odvětví 10 bodu A přílohy směrnice 73/239/EEC mimo odpovědnosti dopravce a – pokud doba platnosti pojistky uplynula – také datum ukončení pojistného krytí; ii) číslo zelené karty nebo potvrzení o hraničním pojištění, jestliže je vozidlo kryto jedním z těchto dokladů, pokud se na vozidlo vztahuje výjimka uvedená v článku 4 písm. b) směrnice 72/166/EEC; 3. pojišťovny kryjící provozování vozidel pro rizika uvedená v odvětví 10 bodu A přílohy směrnice 73/239/EEC mimo odpovědnost dopravce a škodní zástupci jmenovaní těmito pojišťovnami v souladu s článkem 4, jejichž jména jsou sdělována informačnímu středisku v souladu s odstavcem 2 tohoto článku;

130



4. seznam vozidel, na která se v každém státě vztahuje výjimka z povinnosti pojištění občanskoprávní odpovědnosti dle článku 4 odst. a) a b) směrnice 72/166/EEC; 5. pokud se týče vozidel uvedených v bodu 4): i) jméno orgánu nebo instituce určené dle druhého pododstavce článku 4 písm. a) směrnice 72/166/EEC odpovědné za odškodňování poškozených stran v případech, kdy postupy stanovené v článku 2 odst 2) první odrážka směrnice 72/166/EEC nejsou aplikovatelné, jestliže se na vozidlo vztahuje výjimka dle článku 4 písm. a) směrnice 72/166/EEC; ii) jméno instituce kryjící vozidlo v členském státě, ve kterém má obvyklé stanoviště, jestliže se na vozidlo vztahuje výjimka dle článku 4 písm. b) směrnice 72/166/EEC; b) nebo koordinaci shromažďování a poskytování těchto informací; c) a pro pomoc oprávněným osobám při získávání informace zmíněné v bodech a) 1), 2), 3), 4) a 5). Informace podle bodů a) 1), 2) a 3) musí být zachované po dobu sedmi let po ukončení registrace vozidla nebo ukončení pojistné smlouvy. 2. Pojišťovny uvedené v odstavci 1 písm. a) 3) oznámí informačním střediskům všech členských států jméno a adresu škodního zástupce, kterého stanovila v souladu s článkem 4 v každém členském státě. 3. Členské státy zajistí, aby poškozená strana měla možnost po dobu sedmi let po nehodě získat bez průtahů od informačního střediska členského státu, ve kterém sídlí, členského státu, ve kterém má vozidlo obvyklé stanoviště, nebo členského státu, kde k nehodě došlo, následující informace: a) jméno a adresu pojišťovny; b) číslo pojistné smlouvy; a c) jméno a adresu škodního zástupce pojišťovny ve státě sídla pojištěné strany. Informační střediska vzájemně spolupracují. 4. Informační středisko poskytne poškozené straně jméno a adresu majitele nebo obvyklého řidiče nebo registrovaného držitele vozidla, pokud poškozená strana má oprávněný zájem na získání této informace. K uplatnění tohoto ustanovení se informační středisko obrátí zejména na: a) pojišťovnu nebo b) instituci evidující vozidla.


131


Pokud se na vozidlo vztahuje výjimka uvedená v článku 4. a) směrnice 72/166/EEC, informační středisko sdělí poškozené straně jméno orgánu nebo instituce, které jsou podle článku 4. písm. a) druhý pododstavec uvedené směrnice odpovědné za odškodnění poškozené strany v případech, kdy neplatí postup uvedený v článku 2 odst. 2 první odrážka. Pokud se na vozidlo vztahuje výjimka uvedená v článku 4. b) směrnice 72/166/EEC, informační středisko sdělí poškozené straně jméno instituce kryjící vozidlo v zemi, kde má obvyklé stanoviště. 5. Zacházení s osobními daty vyplývající z předcházejících odstavců musí být prováděno v souladu s národními opatřeními, která byla přijata podle směrnice 95/46/EC. Článek 6 Instituce pro odškodnění 1. Každý členský stát zřídí nebo schválí instituci pro odškodnění odpovědnou za odškodnění poškozených stran v případech uvedených v článku 1. Takové poškozené strany mohou uplatnit nárok u Instituce pro odškodnění v členském státě svého sídla: a) pokud do tří měsíců od data, kdy poškozená strana uplatnila svůj nárok na odškodnění pojišťovně vozidla, jehož provozem byla způsobena nehoda, nebo jejímu škodnímu zástupci a pojišťovna nebo její škodní zástupce nezaslali odůvodněnou odpověď na body uvedené v žádosti; nebo b) pokud pojišťovna nestanovila škodního zástupce ve státě sídla poškozené strany dle článku 4 odst. 1). V tomto případě poškozené strany nemohou předložit žádost o odškodnění instituci pro odškodnění, pokud předložily žádost o odškodnění přímo pojišťovně vozidla, jehož provozem byla způsobena nehoda, a pokud obdržely odůvodněnou odpověď do tří měsíců od předložení žádosti. Poškozené osoby však nemohou uplatnit svůj nárok u instituce pro odškodnění, pokud podaly žalobu přímo proti pojišťovně. Instituce pro odškodnění zahájí řízení do dvou měsíců od data, kdy poškozená strana u ní uplatnila nárok na odškodnění, ale ukončí své řízení, pokud pojišťovna nebo její škodní zástupce následně podají odůvodněnou odpověď na žádost o odškodnění. Instituce pro odškodnění informuje okamžitě: a) pojišťovnu vozidla, jehož provozem byla způsobena nehoda, nebo jejího škodního zástupce;

132



b) instituci pro odškodnění v členském státě útvaru pojišťovny, který vystavil pojistku; c) osobu, která způsobila nehodu, pokud je známa, že obdržela od poškozené osoby žádost o odškodnění a že na tuto žádost zareaguje do dvou měsíců od jejího předložení. Toto opatření nemá vliv na právo členských států považovat odškodnění poskytnuté touto institucí za podpůrné a na právo přijmout opatření pravidla pro vyrovnání nároků mezi touto instituci a osobou nebo osobami, které způsobily nehodu, a jinými pojišťovnami nebo institucemi sociálního zabezpečení, od kterých se požaduje odškodnění poškozené strany z titulu téže nehody. Členské státy však nesmějí připustit, aby instituce pro odškodnění vázala platbu odškodnění na jakékoliv jiné podmínky, než jsou stanoveny touto směrnicí, zvláště ne na podmínku, aby poškozená strana musela prokázat jakýmkoliv způsobem, že odpovědná osoba není schopna nebo odmítá zaplatit. 2. Instituce pro odškodnění, která odškodnila poškozenou stranu v členském státě jejího sídla má právo na refundaci vyplacené částky formou kompenzace od instituce pro odškodnění v členském státě útvaru pojišťovny, který vystavil pojistku. Posledně jmenovaná instituce pak přebírá práva poškozené strany vůči osobě, která způsobila nehodu, nebo vůči její pojišťovně v rozsahu, v jakém instituce pro odškodnění sídla poškozené strany poskytla odškodnění za utrpěnou škodu na věci nebo na zdraví. Každý členský stát je povinen uznat tento přechod práv tak, jak je upraven kterýmkoliv jiným členským státem. 3. Tento článek vstoupí v platnost: a) po uzavření dohody mezi institucemi pro odškodnění, které byly zřízené nebo schválené členskými státy, o jejich úkolech a povinnostech a postupech při refundacích; b) od data určeného Komisí, poté, co byla ujištěna v těsné spolupráci s členskými státy, že taková dohoda byla uzavřena. Komise podá zprávu Evropskému parlamentu a Radě o realizaci tohoto článku a jeho účinnosti do 20. července 2005 a předloží návrhy v případě potřeby. Článek 7 Pokud není možné zjistit vozidlo nebo pokud do dvou měsíců od nehody je nemožné zjistit pojišťovnu, poškozená strana může požádat o odškodnění instituci pro odškodnění v členském státě svého sídla. Odškodnění bude poskytnuto podle ustanovení článku 1 směrnice 84/5/EEC. Instituci pro


133


odškodnění pak vznikne nárok podle podmínek stanovených v článku 6 odst. 2 této směrnice: a) když nelze zjistit pojišťovnu: vůči garančnímu fondu uvedenému v článku 1 odst. 4 směrnice 84/5/EEC v členském státě obvyklého stanoviště vozidla; b) v případě nezjištěného vozidla: vůči garančnímu fondu členského státu, ve kterém došlo k nehodě; c) v případě vozidel ze třetích zemí: vůči garančnímu fondu členského státu, ve kterém došlo k nehodě. Článek 8 Směrnice 73/239/EEC se upravuje následovně: a) V článku 8 odst. 1 se doplňuje následující bod: „f) sdělí jméno a adresu škodního zástupce ustanoveného v každém členském státě mimo členský stát, ve kterém je žádáno o povolení, pokud mají být kryta rizika uvedená v odvětví 10 bodu A přílohy mimo odpovědnost dopravce,“ b) v článku 23 odst. 2 se doplňuje následující bod: „h) sdělí jméno a adresu škodního zástupce ustanoveného v každém členském státě mimo členský stát, ve kterém je žádáno o povolení, pokud mají být kryta rizika uvedená v odvětví 10 bodu A přílohy mimo odpovědnost dopravce.“ Článek 9 Směrnice 88/357/EEC se upravuje následovně: V článku 12a odst. 4 se doplňuje následující pododstavec: „Pokud pojišťovna nestanoví zástupce, členské státy mohou schválit škodního zástupce jmenovaného podle článku 4 směrnice 2000/26/EC*), který přebírá funkci zástupce jmenovaného podle tohoto odstavce.

134



Článek 10 Prováděcí ustanovení 1. Členské státy přijmou a uveřejní před 20. červencem 2002 zákony, nařízení a správní předpisy potřebné ke splnění této směrnice. Bezodkladně pak o tom budou informovat Komisi. Tato ustanovení začnou používat nejpozději do 20. ledna 2003. 2. Až budou tato opatření přijata členskými státy, musí obsahovat odkaz na tuto směrnici nebo musí být doplněna takovým odkazem při jejich úředním uveřejnění. Způsob uvedení takového odkazu bude stanoven členskými státy. 3. Aniž by tím bylo dotčeno ustanovení odstavce 1, členské státy zřídí nebo schválí instituci pro odškodnění dle článku 6 odst. 1 před 20. lednem 2002. Pokud instituce pro odškodnění neuzavřou dohodu dle článku 6 odst. 3 před 20. červencem 2002, Komise navrhne opatření směřující k tomu, aby ustanovení článků 6 a 7 se uskutečnila nejpozději do 20. ledna 2003. 4. Členské státy mohou v souladu se Smlouvou ponechat v platnosti nebo uvést v platnost ustanovení potřebná ke splnění této směrnice, která jsou příznivější pro poškozenou stranu. 5. Členské státy sdělí Komisi text hlavních ustanovení domácího práva, která přijmou v oblasti řízené touto směrnicí. Článek 11 Tato směrnice vstoupí v platnost v den jejího uveřejnění v Úředním věstníku Evropského společenství. Článek 12 Postihy Členské státy stanoví postihy za porušení vnitrostátních ustanovení, která přijmou ke splnění této směrnice, a podniknou kroky potřebné k jejich uplatnění. Postihy musí být účinné, přiměřené a odstrašující. Členské státy oznámí tato opatření Komisi nejpozději do 20. července 2002 a jakékoliv pozdější úpravy v nejkratší době.


135


Článek 13 Určení Tato směrnice je určena členským státům. V Bruselu 16. května 2000.

Za Evropský parlament

Za Radu

prezident

prezident

Nicole FONTAINE

Manuel CARRILHO

136



NùKOLIK METODOLOGICK¯CH POZNÁMEK K PROBLÉMU ASYMETRIE INFORMACE V POJI·ËOVNICTVÍ doc. Ing. Jaroslav Daňhel, CSc. vedoucí Katedry bankovnictví a pojišťovnictví VŠE V souvislosti s udělením Nobelovy ceny roku 2001 za ekonomii Švédskou královskou akademií věd americkým vědcům J. E. Stieglitzovi, G. A. Akerlofovi a A. M. Spenceovi za teoretický přínos v oblasti analýzy trhů s asymetrickými informacemi se znovu dostalo silněji na přetřes do značné míry kontroverzní téma chování a rozhodování ekonomických subjektů v nejistých podmínkách. Míra neúplnosti zobrazení stavů světa v lidském vědomí je mimo jiné charakteristická pro rozhodovací problémy, týkajících se pojištění. není tudíž překvapením, že jako názorný příklad situace s asymetrií informace na straně poptávky je v literatuře uváděno a bylo referujícím Dušanem Třískou na listopadovém semináři Centra pro ekonomiku a politiku na toto téma zmíněno postavení klienta pojišťovny. Odůvodnění tohoto tvrzení je založeno na tezi, že individuální ekonomický subjekt – klient má nad pojišťovnou informační převahu ohledně míry své vlastní rizikovosti. Podíváme-li se na problém řešení objektivní rizikovosti ekonomického subjektu pojištěním očima obecné metodologiie věd, pak je pojištění obranou klienta proti finančním důsledkům nahodilé realizace rizik a musíme konstatovat, že rizikovost klienta nelze exaktně a priori kvantifikovat a rovněž vědní disciplíny na podporu rozhodování příliš ekonomickému subjektu při volbě rozhodnutí ohledně pojištění nepomohou. Subjekt je pro tento typ predikce ohledně možné budoucí realizace rizik velmi špatně vybaven, navíc vedle kvantifikovatelných a měřitelných parametrů jsou rozhodovacími komponenty často i prvky z „měkkých“ oborů psychologie, sociologie, atd. Z toho plyne, že každý subjekt má svůj individuální vztah k situacím, kdy důsledky rozhodnutí (výši ztráty) volí náhodný mechanismus a má svou pro tyto situace svou individuální funkci užitku. Pokusné zjišťování individuálních preferencí či averzí k riziku naznačuje, že obecně subjekty dávají spíše přednost jisté malé ztrátě – pojistného, před možností velké ztráty – škody. Obsahem analogického rozhodovacího problému pojišťovny je správné stanovení výše pojistného, vyjadřující apriorní pravděpodobnost finančních ztrát z realizace nahodilosti. Míra informace mezi individuálním subjektem a pojišťovnou je z tohoto úhlu pohledu evidentně rozdílné kvality: je asymetrická ve prospěch pojišťovny. Ta totiž může k matematickému řešení svého problému (kalkulačního modelu) efektivně využít posteriorních pravděpodobností minulých negativních realizací, přitom soubor pojištěných bývá dostatečně velký pro uplatnění statistických zákonů velkých čísel (vzájemné vyrovnávání rizik). Nutno ještě připomenout, že pojišťovna má ve svých statistikách minulých škodních průběhů již zohledněn fakt, že obecně soubor pojištěných rizik není standardním statistickým souborem, ale souborem rizikovějším (např. v souboru pojištěných důchodovým pojištěním se méně vyskytují ti, kteří


137


se z důvodu horšího zdravotního stavu nedožívají vyššího věku), na tento jev, zvaný antiselekce rizik, pojišťovny reagují vhodnou úpravou kalkulačního modelu a nelze jej považovat za projev asymetrie informace. Problém má ovšem, kromě těchto objektivních stránek daných stochastikou podstatou rozhodování tohoto typu, i stránku subjektivní. Na toto téma Samuelson v knize Ekonomie říká: „Když vlastníci platí protipožární pojištění svého domu, zdá se, jako by se sázeli s pojišťovací společností, že dům shoří. Jestliže neshoří – a je velice pravděpodobné, že neshoří – vlastníci přicházejí o malé pojistné. Jestliže shoří, společnost musí vlastníkům uhradit dohodnutou část škody. Z pochopitelného důvodu, totiž, aby se vyloučilo pokušení majitelů domů, kteří jsou ve finanční tísni a mají rádi požární stříkačky a vzrušení, neboli technicky řečeno, aby se vyloučilo morální riziko, jsou nominální hodnoty pojistek často poněkud nižší, než je peněžní hodnota pojištěného majetku.“ V těchto souvislostech je ovšem třeba položit otázku, jestli morální hazard a negativní výběr tohoto druhu, proti kterému se pojišťovna v intencích Samuelsona různými konstrukcemi produktu brání, je ještě asymetrií informace ve stylu individuální informace klienta o tom, jaká je míra jeho rizikovosti. Jestliže totiž v mysli klienta definitivně uzraje myšlenka na pojistný podvod, pak již jde o jev, který nastane jistě, není tedy nahodilé povahy a jako takový nemůže být obsahem pojištění a nelze jej ani posuzovat v rámci obvyklých měřítek pojistného vztahu. Kardinální obecná otázka, zda asymetrie informace představuje zneužití či využití informace v rámci dobrovolného smluvního tržního aktu v takovém kontextu zcela ztrácí svůj smysl. Adekvátní je tudíž i řešení ze strany pojišťoven, pokud se o podvodu dozvědí: dotyčný subjekt nedostane náhradu a navíc bude zapsán na černou listinu pojišťoven, čímž se stane napříště nepojistitelným. Z výše naznačených argumentů je implikován názor, že v pojišťovnictví neexistuje asymetrie informace na straně poptávky, tedy na straně klienta. Naopak, na straně nabídky má pojišťovna svůj rozhodovací problém stanovení ekvivalentního pojistného ulehčen okolnostmi, plynoucími z přirozené (stochastické) povahy této ekonomické činnosti. Na straně nabídky může asymetrie informace vzniknout i v případě vstupu na trh nepoctivého pojistitele. V kontextu diskuse, zda asymetrie informace může znamenat natolik vážné selhání trhu, že je nutný státní zásah k obnově rovnováhy, nutno vzít v potaz velké časové zpoždění (několik let), než bude nepoctivý pojistitel „prohlédnut“ klienty a než se jejich exodus smithovskou neviditelnou rukou promítne ve finančním zdraví takové pojišťovny. S ohledem na specifika pojišťovnictví se pro takový případ jeví vhodný předvýběr pojistitelů v rámci tržně konformní regulace. V Praze dne 18. listopadu 2001

138



Resumé SOME

METHODOLOGICAL

OBSERVATIONS

REGARDING

THE

ISSUE

OF

ASYMMETRIC INFORMATION IN INSURANCE The 2001 Nobel Prize award to three American scientists for their theoretical contribution to the analysis of markets with asymmetrical information has reawakened debates on the behavior of economic players and decision-making under uncertainty. Because insurance is a classic example of such a situation, it is used to illustrate the cases of asymmetry, for the client is supposed to know better his own exposure than the insurer. In fact, the client's objective exposure a priori cannot be quantified from the point of view of exact sciences and his decision is further influenced by psychological or sociological factors. Experimentally, it has been confirmed that usually the client prefers a small albeit certain cost to a large, but uncertain loss. The insurer is better equipped to make calculations, drawing on past experience and using the laws of statistics; furthermore, he takes antiselection into account. It is not evident whether the moral hazard and antiselection do constitute an asymmetry of the same kind as the client's awareness of his own exposure. Insurance fraud cannot be seen as a fortuitous circumstance: the insurer, on spotting fraud, refuses to indemnify the fraudster and puts him on a black list, making sure nobody insures him in the future. The arguments outlined above imply there is no such asymmetry on the part of the demand, while the insurer is helped by the stochastic character of his economic activity. There can be asymmetry in the case of a dishonest insurer, who, however, will also be eventually found out. Nevertheless, because this may take some years, market regulation may constitute a convenient preselection of insurers.


139


140



Redakční kruh: doc. Ing. Jaroslav Daňhel, CSc., Ing. Eva Ducháčková, CSc., doc. JUDr. Marie Karfíková, CSc., Mgr. Miroslav Langhammer, RNDr. Lucie Mazurová, Ph.D., Ing. Jaroslav Mesršmíd, CSc. (předseda), RNDr. Václav Šafanda, JUDr. Věra Škopková

Vedoucí redaktorka: Mgr. Eva Trojanová © Přetisk a rozmnožování je povoleno pouze se souhlasem redakce. Vydala Česká asociace pojišťoven. Na Poříčí 12, 115 30 Praha 1 (tel. 02 / 2487 5629, fax 02 / 2487 5625) E-mail: [email protected] Internet: http://www.cap.cz Grafická úprava, sazba a tisk: České Tiskárny s.r.o. Pardubice Do výroby předáno v prosinci 2001.


141


Vydává: Česká asociace pojišťoven Na Poříčí 12, 115 30 Praha 1 Telefon: 02 / 2487 5611 Fax: 02 / 2487 5625 142


rozpravy.qxd :31 Stránka 1

Recommend Documents