Federální trestní soud Spis. zn.: BB.2013.180
Rozhodnutí ze dne 5. června 2014 Odvolací oddělení
Složení
Soudci Federálního trestního soudu Stephan Blättler, předseda, Tito Ponti a Patrick Robert-Nicoud, zapisovatelka Claude-Fabienne Husson Albertoni
Účastníci řízení
Společnost A. LTD., jejímž právním zástupcem je Martin Rust, advokát, Odvolatelka
proti STÁTNÍMU ZASTUPITELSTVÍ KONFEDERACE Odpůrce
Věc:
Obstavení majetku (článek 263 a násl. trestního řádu)
Skutkové okolnosti: A.
Dne 17. července 2012 zaslal Úřad pro oznamování ve věcech praní špinavých peněz (MROS) Státnímu zastupitelství konfederace (dále jen Státní zastupitelství) sdělení od banky B. z Curychu týkající se účtů s celkovým zůstatkem ve výši 46 milionů CHF vedených na jméno společností, jejichž skutečným vlastníkem byl C. Banka B. zaslala úřadu MROS upozornění z důvodu, že C. neposkytuje součinnost a má v úmyslu vybrat z bankovního účtu společnosti A. Ltd částku 35 milionů eur v podobě zlata (přibližně 880 kg) za účelem jeho převodu do jiné bankovní instituce, jejíž název nesdělil (důkaz č. 1.3). Banka B. dále uvedla, že dotčená osoba se v České republice dopustila zpronevěry při výkonu funkce, pro kterou je vedeno trestní řízení (důkaz č. 1.4).
B.
V České republice bylo skutečně v srpnu 2006 zahájeno trestní řízení proti C. pro trestný čin podvodu. Ve zkratce lze říci, že výše uvedená osoba je spolu s dalšími obviněna, že v březnu 1997 získala část výnosu ze zpronevěry likvidních finančních prostředků českého investičního fondu D. ve výši 71 000 000,- DM. Toto trestní řízení bylo v únoru 2008 přerušeno a v lednu 2013 bylo na základě nových svědectví znovu zahájeno. V této souvislosti nicméně Vrchní soud v Praze rozsudky ze dne 9. srpna a 27. listopadu 2013 zrušil rozhodnutí o zajištění majetku C. vydaná státním zástupcem České republiky v rámci uvedeného trestního řízení (důkazy č. 11.1 a 12.1). Soud v tomto směru rozhodl, že důkazy, o něž se státní zástupce opírá, jsou neplatné, resp. nejsou dostatečné, aby mohlo být proti C. vedeno trestní stíhání. Rozhodnutí ze dne 27. listopadu 2013 pravomocně potvrdil Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 11. března 2014 (důkaz č. 19.1).
C.
S ohledem na skutečnosti uvedené bankou B. v jejím oznámení úřadu MROS zahájilo Státní zastupitelství konfederace dne 24. července 2012 trestní stíhání výše uvedené osoby pro trestný čin praní špinavých peněz (článek 305a trestního zákona; listina 1.4). Dne 27. července 2012 si od banky B. vyžádalo veškeré dokumenty představující listinné důkazy týkající se uvedeného převodu zlata, které má k dispozici (spis Státního zastupitelství s označením [advokát Rust], listina č. 16-010026 a násl.), a dne 31. července 2012 byly zablokovány veškeré účty vedené v jejích záznamech na jméno různých společností - mimo jiné společnosti A. Ltd. jejichž mohl být C. smluvním partnerem, skutečným vlastníkem nebo osobou s podpisovým právem (důkaz č. 1.5). Ke dni 9. srpna 2012 bylo na předmětném účtu uloženo 1 760 prutů zlata, každý o hmotnosti 500 gramů, v hodnotě 37 265 958,55 eur.
Dne 8. října 2012 učinilo Státní zastupitelství stejné kroky ve vztahu k bance E. (důkaz č. 1.8).
D.
Dne 11. listopadu 2013 vydalo Státní zastupitelství konfederace usnesení, kterým potvrdilo obstavení majetku nařízeného ve vztahu k majetkovým hodnotám uloženým na účtu č. 1 společnosti A. Ltd. vedeném u banky B. ve výši 27 700 000,CHF (výrok 1) a zrušilo veškerá ostatní nařízená obstavení majetku (výrok 2). V této souvislosti zejména stanovilo, že C. je skutečným vlastníkem společnosti A. Ltd. a v České republice je proti němu vedeno trestní řízení pro trestný čin podvodu v souvislosti se zpronevěřením finančních prostředků společnosti D. v hodnotě přesahující 71 000 000,- DM, k němuž došlo v březnu 1997. Na základě výše uvedeného dospělo k závěru, že je pravděpodobné, že veškeré zpronevěřené prostředky nebo jejich část mohly být uloženy na účtech ve Švýcarsku a použity k akvizici důlní společnosti v České republice, konkrétně společnosti F. (dříve G.; důkaz č. 1.1).
E.
Dne 25. listopadu 2013 podala společnost A. Ltd. k nadepsanému soudu odvolání proti tomuto rozhodnutí (důkaz č. 1). Domáhá se zejména zrušení výroku 1 napadeného rozhodnutí v tom smyslu, že požaduje, aby bylo obstavení jejího účtu vedeného u banky B. zrušeno v plném rozsahu a podpůrně aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena Státnímu zastupitelství konfederace k novému rozhodnutí ve smyslu uvedeného návrhového žádání, spolu s náhradou nákladů a výloh.
F.
Ve své odpovědi ze dne 13. prosince 2013 Státní zastupitelství navrhuje, aby bylo toto odvolání odmítnuto jako nepřípustné a aby byla odvolatelce uložena povinnost k náhradě nákladů (důkaz č. 5.1). Odvolatelka podala repliku dne 13. ledna 2014, přičemž v plném rozsahu setrvala na svých návrhových žádáních (důkaz č. 12). Ve své duplice ze dne 27. ledna 2014 Státní zastupitelství rovněž setrvalo na svém návrhu (důkaz č. 15). Dne 10. února 2014 podala odvolatelka vyjádření k duplice, ve kterém potvrdila svá návrhová žádání uvedená v odvolání (důkaz č. 17). Dne 7. dubna 2014 doručila odvolatelka soudu rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 11. března 2014, kterým bylo potvrzeno zrušení zajištění majetku C. nařízených v České republice (viz část B výše; důkaz č. 19).
Tvrzení a důkazy předložené účastníky řízení budou v případě potřeby uvedeny v části týkající se právního posouzení.
Právní posouzení soudu: 1. 1.1
Jakožto odvolacímu orgánu přísluší odvolacímu oddělení pravomoc projednávat odvolání, která mu byla předložena, ze skutkového i právního hlediska (Sdělení ohledně sjednocení trestního práva procesního ze dne 21. prosince 2005, FF 2006 1057, 1296 na konci; STEPHENSON/THIRIET, Basilejský komentář, Schweizerische Strafprozessordnung,
odst.
15
k článku
393;
KELLER,
Kommentar
zur
Schweizerischen Strafprozessordnung [StPO], [vydání Donatsch/Hansjakob/Lieber], Ženeva/Curych/Basilej 2010, odst. 39 k čl. 393; SCHMID, Handbuch des schweizerischen Strafprozessrechts, 2. vydáníCurych/Saint-Gall 2013, odst. 1512). 1.2
Proti rozhodnutí Státního zastupitelství Konfederace je přípustné odvolání k nadepsanému soudu (čl. 393 odst. 1 písm. a) trestního řádu a čl. 37 odst. 1 zákona o organizaci orgánů činných v trestním řízení ve spojení s čl. 19 odst. 1 organizačního řádu Federálního trestního soudu [ROTPF; RS 173.713.161]). Odvolání proti rozhodnutím doručeným písemně nebo oznámeným ústně musí být odůvodněné a podává se písemně k odvolacímu orgánu ve lhůtě deseti dní (čl. 396 odst. 1 trestního řádu). Podle čl. 393 odst. 2 trestního řádu lze podat odvolání z důvodu porušení práva, včetně překročení a zneužití pravomoci soudního uvážení, odepření spravedlnosti a neodůvodněných průtahů (písm. a)), z důvodu neúplného nebo nesprávného zjištění skutkového stavu (písm. b)) nebo z důvodu nepřípadnosti (písm. c)).
1.3
Odvolání je přípustné, pokud má odvolatel právem chráněný zájem na zrušení nebo změně vydaného rozhodnutí (čl. 382 odst. 1 trestního řádu). Odvolatel musel být zkrácen na svých právech, tedy musela mu být napadeným rozhodnutím způsobena újma, a musí mít zájem na nápravě této újmy. Jako majitel účtu, proti němuž směřuje obstavení majetku, které je předmětem tohoto sporu, má odvolatelka právem chráněný zájem na zrušení tohoto omezujícího opatření a na odmítnutí zrušení (podle smyslu se zdá, že spíše než o odmítnutí zrušení jde o zrušení – pozn. překl.) zmíněného obstavení (rozhodnutí Federálního trestního soudu spis. zn. BB.2011.10 -11 ze dne 18. května 2011, odst. 1.5 a odkazy v něm uvedené).
1.4
Jelikož bylo odvolání podáno ve lhůtě deseti dní po doručení vydaného rozhodnutí, bylo podáno včas.
2. 2.1
Odvolatelka tvrdí, že peněžité prostředky použité ke koupi zlata uloženého na obstaveném účtu byly získány zákonným způsobem: pocházejí z dividend vyplacených jejímu skutečnému vlastníku ze zisku společností z jeho skupiny H. (společnosti F., společnosti I. a společnosti J.). Tyto společnosti pak nabyla společnost K. zcela zákonným způsobem, bez jakékoli spojitosti se zpronevěrou peněžních prostředků společnosti D., k níž došlo v roce 1997. Kromě toho Státní zastupitelství konfederace dne 11. listopadu 2013 zrušilo bez dalšího obstavení týkající se majetku společnosti K. Odvolatelka předložila mimo jiné pravomocné rozsudky, z nichž podle ní vyplývá, že soudy v České republice dospěly k závěru, že se C. na výše uvedené zpronevěře prostředků společnosti D. nepodílel, a z tohoto důvodu zrušily veškerá omezující opatření směřující proti jeho majetku. Namítá tedy, že neexistuje dostatečné podezření, které v každém případě, i pokud by existovalo, nebylo během šestnáctiměsíčního trestního vyšetřování nijak podloženo. Naopak podle napadeného rozhodnutí jsou některé svědecké výpovědi učiněné v rámci vyšetřování vedeného v České republice, podle kterých se C. dopustil nezákonného jednání, věrohodné. Je tudíž pravděpodobné, že veškeré zpronevěřené prostředky společnosti D. nebo jejich část mohly být převedeny na bankovní účty C. ve Švýcarsku, aby tam byly buď zůstaly uloženy, nebo aby byly znovu použity zejména k akvizici důlní společnosti G., která je rovněž předmětem vyšetřování.
2.2
Obstavení majetku podle článku 263 trestního řádu je předběžným (ochranným) opatřením, které umožňuje zajistit důkazní prostředky nebo věci či majetkové hodnoty, které by mohly být podle federálního trestního práva zabaveny (rozsudek Federálního soudu spis. zn. 1S.2/2004 ze dne 6. srpna 2004, odst. 2.2, nezveřejněn, v ATF 130 IV 154). Pokud se jedná o omezující opatření ve smyslu článku 196 a násl. trestního řádu, vyžaduje se existence dostatečných nepřímých důkazů, na jejichž základě lze předpokládat, že došlo k trestné činnosti (čl. 197 odst. 1 písm. b) trestního řádu), a které zakládají podezření, že dotčené majetkové hodnoty byly použity ke spáchání této trestného činnosti nebo jsou výnosem z této trestné činnosti a že tuto trestnou činnost spáchal majitel předmětného účtu nebo třetí osoba (rozsudek Federálního trestního soudu spis. zn. BB.2005.42 ze dne 14. září 2005,
odst.
2.1
HEIMGARTNER,
Strafprozessuale
Beschlagnahme,
Curych/Basilej/Ženeva 2011, s. 125 a násl). K odůvodnění obstavení majetku po delší dobu se vyžaduje, aby byla tato podezření podložena během vyšetřování a aby bylo možné považovat za vysoce pravděpodobné, že existuje dostatečná
příčinná souvislost mezi obstaveným majetkem a příslušnými trestnými činy (ATF 122 IV 91 odst. 4 s. 95; SCHMID, Schweizerische Strafprozessordnung, Praxiskommentar, 2. vydání, Curych/Saint Gall 2013, odst. 5 k čl. 263; LEMBO/JULEN BERTHOD, Komentář k frankofonnímu švýcarskému trestnímu právu procesnímu, Basilej 2011, odst. 26 k čl. 263 trestního řádu). Toto opatření musí dále vycházet z právního základu, musí být odůvodněno dostatečným veřejným zájmem a musí být v souladu se zásadou přiměřenosti (viz článek 197 trestního řádu), přičemž se upřesňuje, že příslušný soud může v tomto ohledu uplatnit ve velké míře vlastní uvážení (rozsudek Federálního soudu spis. zn. 1P.239/2002 ze dne 9. srpna 2002, odst. 3.1; rozsudek Federálního trestního soudu spis. zn. BB.2008.98 ze dne 8. dubna 2009, odst. 3). Přetrvávají-li pochybnosti ohledně části prostředků, jež by mohly pocházet z trestné činnosti, je ve veřejném zájmu, aby tyto prostředky zůstaly v dispozici moci soudní (MOREILLON/DUPUIS/MAZOU, La pratique judiciaire du Tribunal pénal fédéral (Soudní praxe Federálního trestního soudu), v JdT 2012 IV 5 odst. 43). Obstavení majetku lze nařídit rovněž za účelem vymáhání pohledávky z titulu náhrady škody způsobené trestnou činností. (čl. 71 odst. 3, věta první trestního zákona). V projednávané věci bylo zahájeno trestní vyšetřování proti skutečnému vlastníku odvolatelky pro trestný čin praní špinavých peněz (čl. 305a trestního zákona). Na základě informací získaných v rámci vzájemné soudní pomoci s Českou republikou má Státní zastupitelství za to, že C., za pomoci dalších osob, mimo jiné L., nejprve jako faktický ředitel společností M. a D. zorganizoval koupi všech cenných papírů společnosti D. společností M. v období od září 1996 do února 1997 za cenu ve výši 1 236 284 000,- Kč. Poté donutil společnost D., aby za získané peněžní prostředky koupila akcie společnosti N. za nepřiměřeně vysokou cenu 1 236 284 000,- Kč, přičemž hodnota těchto akcií činila pouze 102 002 760,- Kč. Částka získaná tímto prodejem byla dne 18. března 1997 převedena do zahraničí prostřednictvím struktury společností založené za tímto účelem. C. tak způsobil společnosti D. majetkovou škodu ve výši 1 236 284 000,- Kč a získal část z výnosů z této zpronevěry přinejmenším ve výši 20 milionů Kč (důkaz č. 1.14). Podařilo se zjistit, že část peněz pocházejících ze společnosti D. byla vložena na dva účty ve Švýcarsku (důkaz č. 1.14). Takto byla převedena částka ve výši 300 000,- DM na účet akciové společnosti O. vedený u banky B. v Curychu, jehož skutečným vlastníkem byl L. Ten si rovněž u této banky dne 28. srpna 1997 pronajal bezpečnostní schránku a udělil k ní dispoziční práva C. Během vyšetřování v České republice L. vypověděl, že vyplatil C. peníze pocházející z popsané zpronevěry, jíž vznikla újma společnosti D., a vybral obsah bezpečnostní schránky. Je pravdou, že odvolatelka předložila dvě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který tuto svědeckou výpověď označil za nepoužitelnou, přičemž tento jeho závěr potvrdil v březnu tohoto roku Nejvyšší soud České republiky (viz část B. výše). Nic to však nemění na tom, že důkazy obsažené ve spisu potvrzují skutečnost, že peněžní prostředky společnosti D. zpronevěřené v roce
1997 se objevily na bankovním účtu akciové společnosti O. ve Švýcarsku, jehož skutečným vlastníkem byl L. Ten si ve stejné době rovněž pronajal bezpečnostní schránku, k níž měl C. dispoziční práva (spis Státního zastupitelství s označením [advokát Rust], záložka „bezpečnostní schránka“). Tato skutečnost popírá tvrzení odvolatelky, že její skutečný vlastník neměl žádný vztah k L. ani k výše uvedeným bankovním účtům. Kromě toho je třeba souhlasit se Státním zastupitelstvím, že předložená rozhodnutí českých soudů jsou pouze rozhodnutími ve vedlejších řízeních, kterými nebyl C. ještě zproštěn veškeré hmotněprávní odpovědnosti ve věci společnosti D. O této otázce musí rozhodnout soud rozhodující ve věci samé. Navíc, ačkoli české soudní orgány dospěly k závěru, že svědectví L., podle nějž se C. podílel na podvodném získání peněžních prostředků společnosti D., nelze použít k odůvodnění zajištění jeho majetku v České republice, nijak nezpochybnily jeho použitelnost pro účely opětovného zahájení trestního vyšetřování vedeného proti C., a že posledně jmenovaný se proti němu neúspěšně bránil (spis Státního zastupitelství s označením [advokát Rust], záložka „Mezinárodní právní pomoc Česká republika“, listina 18-01-0131). Nelze tedy mít za to, že by svědecká výpověď L. neměla žádnou důkazní váhu. Ve své svědecké výpovědi posledně jmenovaný potvrdil, že existovala dohoda, podle níž měl C. obdržet částku 20 000 000,- DM v souvislosti se zpronevěrou finančních prostředků společnosti D., a že mu vyplatil část peněz vybraných z jejich společné bezpečnostní schránky. Konečně Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 27. listopadu 2013 uvedl, že ačkoli nejsou důkazy dostatečné k tomu, aby odůvodňovaly zajištění majetku, nevylučují podezření ohledně toho, co se stalo (důkaz č. 12.1, s. 7). S ohledem na tyto skutečnosti nelze s konečnou platností vyloučit, že před převodem prostředků došlo ke spáchání trestného činu. Ze zprávy Poradců pro zahraniční obchod Francie ve Švýcarsku (CCEF) ze dne 5. prosince 2012 navíc vyplývá, že peněžní prostředky, jež odvolatelka použila od listopadu 2009 ke koupi zlata, které je nyní předmětem obstavení, zřejmě skutečně pocházejí od českých společností ze skupiny H., jejímž skutečným vlastníkem je C. Dále je třeba uvést, že akvizice společnosti F., dříve společnost G., je předmětem vyšetřování ve Švýcarsku. V této souvislosti prvoinstanční trestní oddělení Federálního trestního soudu dne 10. října 2013 odsoudilo hlavní účastníky této věci za trestný čin zpronevěry a praní špinavých peněz podle kvalifikované skutkové podstaty z důvodu způsobu nabytí společnosti G. v roce 1997 a následného prodeje akcií skupiny české důlní společnosti (rozsudek SK.2011.24). Peněžní prostředky použité ke koupi obstavených zlatých prutů pocházely z dividend vyplacených v období od června do října 2009 společnosti K. (jejímž skutečným vlastníkem je C.), která v roce 2006 odkoupila akcie společnosti G. Následně byly tyto prostředky převedeny na účty společnosti P. Limited, poté společnosti Q. Ltd a nakonec byly uloženy na účet odvolatelky jako půjčka, která jí byla poskytnuta (důkaz č. 1.15).
Převod peněžních prostředků z jedné společnosti na druhou byl podle odvolatelky podložen smlouvami o půjčce, resp. o jejím splacení. Tato tvrzení nelze doložit žádnými listinami obsaženými ve spise. Z výše uvedené zprávy CCEF mimoto vyplývá, že nebylo možné nijak zjistit, zda předmětné peněžní prostředky pocházejí skutečně z dividend nebo z jiného zdroje (důkaz č. 1.15 s. 3). Navíc skutečný vlastník odvolatelky zjevně provedl ve stejný den řadu transakcí, v některých případech v rámci propojených společností, které neměly žádné zřejmé hospodářské opodstatnění (spis Státního zastupitelství s označením [advokát S.], „seznam transakcí na účtu“, listiny č. 16-02-0007 až 16-02-0025). V této souvislosti nelze považovat za bezvýznamnou skutečnost, že převod zlata uloženého na účtu odvolatelky byl zamýšlen v červenci 2012, kdy Státní zastupitelství České republiky podalo návrh na opětovné zahájení trestního vyšetřování v souvislosti se společností D. Kvůli tomuto opatření by bylo mimo jiné podstatně obtížnější zjistit, kde se tyto majetkové hodnoty nacházejí. Navíc právě z tohoto důvodu byla banka B. jistě informována o chystaném přesunu zlata, aniž by jí ovšem bylo sděleno, do které bankovní instituce (důkaz č. 1.7, odst. 7). 2.3
Výše uvedené skutečnosti spíše potvrzují, že zlato, které je nyní předmětem obstavení, mohlo být zčásti nabyto s použitím zpronevěřených prostředků společnosti D.
3.
Odvolatelka rovněž namítá nepřiměřenost obstavené částky a upozorňuje na skutečnost, že Státní zastupitelství neprovedlo zvážení zájmů. Nesouhlasí rovněž s tím, že Státní zastupitelství použilo při stanovení částky, která má být zajištěna obstavením, složený úrok v sazbě 3 %.
3.1
Způsob výpočtu ani 3% sazba uplatněné Státním zastupitelstvím při stanovení částky, jež má být zajištěna obstavením, však není nijak sporný. Státní zastupitelství totiž pouze provedlo převod částky 20 000 000,- DM, již údajně získal C. jako výnos ze zpronevěry peněžních prostředků společnosti D., k datu 11. března 1997. Zvolená úroková sazba odpovídá sazbě uváděné v judikatuře týkající se této otázky (rozsudek Federálního trestního soudu RR.2007.77 ze dne 29. října 2007, odst. 7.3). Státní zastupitelství takto dospělo k částce 27 700 000,- CHF (spis Státního zastupitelství s označením [advokát Rust], záložka „CCEF“, 11-00-0009). Sporné obstavení se týká pouze této částky s tím, že veškeré ostatní prostředky nad tuto částku byly uvolněny (důkaz č. 1.1), což je v souladu se zásadou přiměřenosti. Z tohoto pohledu je třeba uvést, že vyšetřování sice trvá přibližně 20 měsíců, je však složité a má mezinárodní povahu. Ostatně se ještě očekávají výsledky několika dožádání. Konečně, jelikož přetrvávají pochybnosti ohledně zákonného původu předmětných peněžních prostředků, je ve veřejném zájmu, aby zůstaly v dispozici moci soudní. Nicméně je třeba, aby Státní zastupitelství co nejdříve vyslechlo C.
3.2
Námitka porušení zásady přiměřenosti je tudíž nepodložená.
4.
S ohledem na výše uvedené je třeba odvolání jako neodůvodněné zamítnout.
5.
Podle čl. 428 odst. 1 trestního řádu se náhrada nákladů řízení ukládá účastníkům podle poměru, v jakém v řízení uspěli či neuspěli. Náklady tohoto řízení tudíž hradí odvolatelka, která v něm neuspěla, s tím, že tyto náklady jsou v souladu s článkem 8 nařízení Federálního trestního soudu o nákladech, poplatcích, výlohách a náhradě škody ve federálním trestním řízení ze dne 31. srpna 2010 (RFPPF; RS 173.713.162) omezeny na soudní poplatek ve výši 2 000,- CHF.
Z těchto důvodů odvolací oddělení rozhodlo takto: 1. Odvolání se zamítá. 2. Odvolatelka je povinna uhradit soudní poplatek ve výši 2 000,- CHF.
V Bellinzoně dne 6. června 2014 Jménem odvolacího oddělení Federálního trestního soudu Předseda:
Zapisovatelka:
Toto rozhodnutí se doručuje - advokátu Martinu Rustovi - Státnímu zastupitelství konfederace
Poučení o opravných prostředcích Proti rozsudkům odvolacího oddělení týkajícím se omezujících opatření lze podat dovolání k Federálnímu soudu ve lhůtě 30 dní od jejich doručení (článek 79 a čl. 100 odst. 1 federálního zákona o Federálním soudu ze dne 17. června 2005; Zákon o federálním soudu). Dovolací řízení se řídí článkem 90 a násl. zákona o Federálním soudu. Dovolání má odkladný účinek ve vztahu k vykonatelnosti napadeného rozsudku pouze tehdy, pokud tak soudce pověřený posouzením věci rozhodne (článek 103 zákona o Federálním soudu).
