ročník 2015 číslo druhé
téma čísla: vánoce, svátky křesťanské (?)
obsažník: Lidská mše vánoční (pokus o úvodník a zároveň vzpomínka na původní setkávadlo) … 03 Jak se slavnost slunovratu proměnila v křesťanský svátek zrození Krista … 04 K Vánocům patří hudba … ale dobrá … 07 22. prosinec 2012: konec světa … smůla, nevyšlo to … 10
setkávadlo … znovu na scéně Nezávislý občasník pro čtivé duše, ročník 2015 / číslo druhé, vyšlo v prosinci 2015 Redakční adresa:
[email protected]
Lidská mše vánoční (pokus o úvodník a zároveň vzpomínka na původní setkávadlo) Místo úvodníku tentokrát zařazuji na začátek čísla tradiční reminiscenci na původní setkávadlo, normálně umísťovanou do šedých stránek. Konkrétně se jedná o můj článeček, který rovněž otevíral tehdejší číslo, a sice 1/1999. Důvodem, proč jsem jej vybral (a mírně upravil), je jeho téma, jež se velmi úzce váže ke směrování nového čísla setkávadla, které právě držíte v ruce. Tím tématem jsou Vánoce. Vraťme se tedy společně do roku 1999, nebo lépe řečeno vlastně do Vánoc roku 1998 … Když se mi doneslo, že Radek Kubita pojal úmysl nacvičit s naším už tak trochu bývalým smíšeným sborem „rybovku“, a to tak, že celou, a to tak, že s cílem provést ji na Vánoce, nemohl jsem se ovládnout, a přihlásil jsem se mu do basu. Vždyť to bylo za celou dobu, co chodím na Vinohrady, poprvé – pokud vím - kdy se u nás tato tradiční vánoční hudba dávala celá. Od chvíle, kdy jsem poprvé vkročil na zkoušku, stal jsem se součástí hluboce lidského vánočního příběhu, který pan Ryba napsal inspirován mocí, jež nepochází z něj. Protože vánoční mše, to není jen zpěv s instrumentálním doprovodem, zmeť not, pomlk, repetic a nejrůznějších značek. Hudební vědec by nám ji rozebral do posledního šroubku, každou notičku, každé písmenko by vysvětlil a zařadil do nějaké škatulky. Pak by mu ale v rukou zbyla spousta součástek, jež samy o sobě nejsou k ničemu. Duch skladby by mu unikl mezi prsty. A o tom to je – o duchu; vždyť umění je plodem duchovním a nikoli intelektuálním, a tudíž se musí přijímat a vstřebávat duchovně, a ne vědecky. Všechno to začíná kdesi na vsi, v jejíchž chalupách a domcích se prostý lid, nezdeformovaný překotným civilizačním vývojem, oddává spánku coby zasloužené odměně za dřinu, s níž dobývá obživu. Ale co se to děje? Kde se vzal, tu se vzal, stojí zde tovaryš, a volá na svého mistra, aby přerušil spánek a rychle vstal, protože se odehrává něco velmi zvláštního! Obloha září jako ve dne, krajem se rozléhá rajská hudba, celé stvoření je zachváceno jakýmsi nevysvětlitelným chvěním, které musí znamenat cosi zcela výjimečného. Copak je to? Pojďme se tam rychle podívat. A už ta zpráva letí po všem lidu – narodil se Spasitel. Tak honem všichni vstávat, teď není čas na spaní. Zanechme všech věcí, jež nás jako okovy poutají k všednosti života, a pospíchejme k tomu místu, odkud přichází hudba a záře. Někdo ještě váhá, jiný tomu nevěří ani za mák, další má strach z takových
velikých věcí. Ale nebe září, Betlém se oblékl do jasného světla. A už vstáváme, chystáme se na cestu. Odhodlání se rodí ve stoupajícím vzrušení z podivných věcí, jež nás tak nečekaně zasáhly. Stojí tu posel a každý se ho ptá – copak, kdo se to narodil? Mesiáš, Pán Země! Tak na co ještě čekat? Všichni připraveni? Jde se! Honem ještě sehnat hudebníky, ať sebou máme veselou muziku. Počáteční váhání se mění v radostný spěch. Každý už by tam chtěl být a na vlastní oči vidět slávu boží. Ale přece nepůjdeme s prázdnou! Co s sebou jenom vzít? Co – no přece všechno! Jinak nemá smysl nikam chodit – to bychom rovnou mohli zůstat sedět doma za pecí. A jde se, cesta je dlouhá a chystá nám různé nástrahy. Ale již jsme na místě. Stojíme tváří v tvář zázraku zrození Boha v lidském těle. Svatá bázeň padá na všechny při pohledu na novorozeně v prostých jesličkách vystlaných slámou, a nutí nás v hluboké pokoře pokleknout a vzdát úctu věcem, jež jsou pro nás nevysvětlitelné, a přece tak jasně přítomné. A je tu prosba – přijmi naše životy jako dar, který ti stejně právem patří a vždy patřil. Obejmi nás svou něžnou láskou, která je lékem na krutý cynismus světa, jenž náš obklopuje … ale i prostupuje. V pohnutí duše, jež není plodem sentimentální přednášky nějakého vemlouvavého řečníka, nýbrž důsledkem zásadního niterného prožitku, vyvyšujeme boží svatost. Naše vidění se proměňuje, život dostává novou perspektivu, zcela jiný program. Nemůžeme zůstat stát a dívat se, je nutné jít a dál směňovat svůj vyměřený čas za hodnoty, k nimž má naše srdce tíhnout. Radostná událost z betlémského chléva je nám inspirací k hlubšímu vnímání rozměru našeho života. Stavíme se pod ochranu děťátka a radostně odcházíme zpět do našich domovů, k nástrojům, jež nám byly přiděleny, abychom svým dílem přispívali – možná nepozorovaně – ke zdokonalení lidského díla. Každý z nás je originálem; očekávat, že budeme všichni uvažovat stejně a stejné věci dělat, je nesmysl. Jsme jako orchestr, obrovská filharmonie, kde nemohou všichni hrát první housle, nebo všichni fagot či lesní roh. Nejde, aby hoboj vytýkal viole, že zní jinak a hraje jiný part. Neboť povinností nástrojů je vytvořit dohromady dokonalou harmonii, jež vznese lidského ducha mimo hranice vysvětlitelnosti fyzikálními zákony. Někdo k tomu přispěje nosnou melodií, a jiný zase přidá třeba jen jediný tón nebo pouhé závěrečné břinknutí činelů k dotvoření dokonalosti triumfálního akordu. Dirigent naposledy mávne taktovkou a snop bude svázán.
03
Protože, jak praví Exupéry, lidský život naplňuje svůj smysl jen tehdy, pokud se směňuje za hodnoty přesahující rámec biologické existence. Má být cestou hledání souznění s Bohem, a ne zmateným tápáním odnikud nikam. V posledku je jedno, zda jeden staví mosty a druhý jen brousí sklo nebo tká koberce; vždyť každý hledá dokonalý tvar, blíží se k němu, a nikdy jej nedosáhne – ale právě ona trpělivá cesta k dokonalosti je hybnou silou, jež neviděným pohybem rozšiřuje bohatství stvoření. A právě tak hudebníci béřou každý rok o Vánocích do rukou své instrumenty, aby zafidlali a zatroubili z kůru kouzelný Rybův kýč. A rok od roku zdokonalují svůj umělecký projev, mazlí se s tóny, cizelují hudební tvar k dokonalosti, které nikdy nedosáhnou. A když ruka zemdlí a nástroj z ní vypadne, přijdou noví muzikanti, pozvednou housle, violy a trubky svých předchůdců, a také oni budou brousit, cizelovat, dokud ruka nezemdlí … A dokonalost je stále v nedohlednu, ale to vůbec nevadí, protože cesta je vlastně cílem … -jr-
Jak se slavnost slunovratu proměnila v křesťanský svátek zrození Krista Co jsou vlastně vánoce? Nic jiného, než prastará slavnost slunovratu, která dostala blýskavý křesťanský nátěr, aby byl v zájmu šíření dominantního evropského náboženství potlačen „pohanský“ kult. Inu, ať se to komu líbí nebo ne, je to přesně tak. Nicméně pokud se to napíše takhle stručně a natvrdo, je to přece jen poněkud zjednodušující. Pojďme se na celou problematiku podívat trochu více do hloubky … Než přišel Kristus na zem, křepčili naši předkové kolem ohňů … (?) … no, tak nějak … Slunovrat (latinsky solstitium) je astronomický termín pro okamžik, kdy má Slunce vůči světovému rovníku největší (v případě slunovratu letního), respektive nejmenší (v případě slunovratu zimního) deklinaci. Letní slunovrat nastává na severní polokouli obvykle okolo 21. června, a zimní okolo 21. prosince, přičemž jejich přesný čas se může mírně měnit. V dobách, kdy ještě nikdo nemohl tušit, že do dějin lidstva vtrhne křesťanské náboženství doslova jako velká voda, byl kult Zimního Slunovratu nesmírně významnou součástí kalendáře našich pradávných předků. Tehdejší civilizace byla zcela jiná než naše v jednom nesmírně důležitém bodě – byla doslova
pupeční šňůrou spojena s přírodou, jejími železnými zákonitostmi a životadárnou a zároveň život zničující silou. Proto také tehdejší lidé vnímali čas nikoli lineárně jako my, nýbrž jako veličinu „kruhovou“ čili cyklickou v neměnném rytmu opakujících se přírodních dějů. My jsme toto sepjetí s přírodou už dávno ztratili, k naší velké smůle, kterou si pravda neuvědomujeme. Naše chyba. Výměnou za toto až magické předivo jsme získali výdobytky civilizace, které nám však nemohou vynahradit onu ztracenou schopnost naslouchat neslyšitelnému hlasu přírody. Ale zpět k našich prapředkům. Na to, co bylo smyslem a náplní jejich zimních slunovratových obřadů, je celá řada názorů. Není divu, protože onen smysl a ona náplň se jistě v čase i prostoru velmi různily. Zkusme si to shrnout do nejvýznamnějších fenoménů: vítání delšího dne (delší doby během dne, po kterou svítí Slunce), tedy znovuzrození světla a slunce; ústup zimy a sněhu a příchod tepla, tedy lepších podmínek pro růst zemědělských plodin potažmo více úrody a jídla – velmi moudrý a velmi přesně pochopený smysl slunovratu v tento den, kdy je síla životodárného Slunce nejslabší, dosahují spojené síly temna vrcholu svého působení na Zemi, a hranice mezi naším světem a silami podsvětí mizí v duchovním smyslu je slunovrat závažnou připomínkou, že staré způsoby života je potřeba opustit, aby mohl být poskytnut prostor životu novému, prodchnutému pravou duchovností. Dobře, jak tedy naši pohanští předkové slunovrat slavili? Informace, jež máme k dispozici, pocházejí ze starověku, ovšem je nade vší pochybnost, že tehdejší lid pouze pokračoval v mnohem a mnohem starších tradicích, jež se rodily již v temném pravěku. Germáni slavili slunovrat pod jménem Yule (prý pocházejícím ze severského výrazu „jul“, což znamená kolo – krásná ukázka cyklického vnímání času), Keltové pro něj měli celou řadu názvů (např. irští Keltové ho slavili jako Meán Geimhridh) a podle některých pramenů se jednalo o dvanáct velkých nocí, a kupříkladu Slované slavili slunovrat jako Kračun (tento název se udržel v malé části Slovenska, a v souvislosti s Vánocemi nebo jejich atributy přežívá v řadě slovanských i jiných národů východu Evropy). Další zajímavostí je slovo „koleda“, které sloužilo u některých slovanských národů k označení oslav zimního slunovrat ještě v předkřesťanské době. Je odvozeno od latinského výrazu Kalendae (označujícího první den v každém měsíci), ze kterého je odvozeno i slovo kalendář.
04
Zmínky o koledě u Slovanů nacházíme už v Euchologiu sinajském z 9. století. Slovo „koleda“ tak nejspíš v určité době vytlačilo původní název slavností zimního slunovratu na celém slovanském území. Postupem času se tento výraz přesunul z názvu svátků na „pouhé“ označení pro žebrání, spojené se zpěvem vánočních písní (tedy koled), až nakonec nyní koledou nazýváme už jenom ony písně. Etymologie je prostě někdy nesmírně zajímavá … Ale zpět ke svátkům. Židé slavili a slaví svátek světel, tedy Chanuku, pravda ne přímo na slunovrat, nýbrž o něco později. Roztomile, a typicky po svém, slavili antičtí Římané. Mám na mysli samozřejmě saturnálie, jež byly obdobou řeckých kronií (Kronos byl synem boha nebe Urana a bohyně země Gaie). Jednalo se o veskrze pohanské svátky, při nichž docházelo i k lidským obětem. Ve starověkém Římě sloužily k poctě boha Saturna, jenž byl původně vládcem bohů. Za starších časů byly slaveny jako jednodenní 17. prosince, ale postupně se protahovaly na pět i více dní, během nichž ustal provoz státních úřadů, škol a běžný život vůbec. Byly spojeny se všeobecným veselím, hostinami, tolerovanou nevázaností, nekázní, vzájemným obdarováváním se a zejména s dočasným uvolněním sociálních rolí. Již o saturnáliích si mnoho lidí dávalo jako dárek oheň v podobě hořící svíce, která symbolizovala temné zimní dny resp. světlo ve tmě těchto dnů (či teplo v zimě těchto dnů). Možná, že právě v tomto zvyku má základ tradice svíček o Vánocích (svíčky na věnci, svíčky ve skořápce ořechu a později i svíčky na stromku). Když už jsme u toho vánočního stromku, tak ten nemá své kořeny v křesťanské tradici. Je zakořeněn mnohem hlouběji do minulosti, do časů, kdy Germáni slavili 21. prosince svátek Yule – jednou z rekvizit oslav byl právě i stromek. A odtud se fenomén vánočního stromečku dostal i do slovanského prostoru. Křesťanský nátěr na pohanský svátek Když se na začátku 4. století za vlády císaře Konstantina stalo křesťanství oficiálním náboženstvím dominantního římského impéria, narostla křesťanům doslova křídla a jejich sebevědomí se dotýkalo hvězd. Pryč byly časy, kdy je římští císaři předhazovali lvům, pryč byly i doby, kdy se toto náboženství trpělivě a zdlouhavě propracovávalo na výsluní společnosti. Nyní stálo na prahu epochy, která jej měla na jeden a půl tisíciletí postavit do role určujícího fenoménu (nejen) duchovního života prakticky celé Evropy … a následně značné části tehdy známého světa. Jakmile se nějaká zdeformovaná ideologie, jakou pochopitelně institucionalizované křesťanství je a vždycky bylo, dostane do takto suverénního
postavení, okamžitě začne nemilosrdně likvidovat konkurenci. A tak máme v muzeích spoustu beznosých antických soch pohanských bohů, kterým křesťané uráželi nosy s legračním odůvodněním, že bůh bez nosu nebude moci dýchat a zemře. A tak máme už jen vzpomínky na alexandrijskou knihovnu, kterou křesťané zničili jako semeniště pohanských bludů. A tak bych mohl ještě dlouho pokračovat v líčení barbarského primitivismu, kterým šiřitelé „univerzálního“ náboženství nenávratně ničili světové kulturní dědictví. Do stejného rámce samozřejmě zapadá i likvidace předkřesťanských kultů, které se nejviditelněji projevovaly při slavení svátků, spojených s určitými významnými okamžiky roku, jako byly právě slunovraty. Za všechny zmíním křesťanský nátěr, kterým byl přemalován židovský pesach, a dále pro nás klíčový zimní slunovrat. Pohanské kultovní svátky, zejména římské saturnálie, stejně jako židovská Chanuka nebo keltských dvanáct velkých nocí, měly dostat pořádně na frak. A tak se i stalo. Zrodily se Vánoce jako oslava narození Krista, které mají se vším liturgickým balastem, do jehož rámce jsou zasazeny, obrovský přesah. Od první adventní neděle, která se slaví na přelomu listopadu a prosince, až po svátek tří králů (6. ledna) a svátek Svaté rodiny (v neděli v oktávu narození Páně, a pokud připadá na 1. ledna, pak 30. prosince). Tím jsou elegantně „ošetřeny“ jak saturnálie, tak Chanuka, i keltských 12 dní. Tradiční datum oslavy Ježíšova narození, 25. prosinec (Vánoce), bylo ustanoveno až ve 3. století (v souvislosti s velikonočním cyklem). První zmínku o 25. prosinci jako dni narození Krista nacházíme u Hippolyta Římského roku 204 (Komentář ke starozákonní knize proroka Daniela). K tomu lze připojit také homilii Jana Zlatoústého z roku 386, kde se tvrdí, že římská církev zná datum Kristova narození z archivu římské říše, ve kterém se uchovala akta o sčítání lidu provedeném na rozkaz císaře Augusta. První písemné zmínky o oslavách narození Páně 25. prosince pocházejí z let 336 (Depositio Martyrum) a 354 (Filokalův kalendář). Všeobecně se ale Vánoce v křesťanské církvi slaví až od 7. století.
Jak to bylo s rokem Kristova narození a „naším letopočtem“¨ Gregoriánský kalendář je používán prakticky po celém světě. Jeho princip je prostý: počítá letopočet od údajného roku Kristova narození, ale v porovnání s dříve užívaným kalendářem juliánským (založeným na reformně Julia Caesara) zavádí složitější pravidlo o přestupných rocích. Jelikož doba oběhu Země kolem Slunce není celistvým násobkem délky otočky Země kolem osy (vztažené ke Slunci), rozešel by se kalendář s délkou roku 365 dní poměrně rychle s nástupy ročních dob, což je velmi nepraktické. Juliánská reforma proto zavedla vložený (přestupný) den každý čtvrtý rok. Tím se docílilo "průměrné délky roku" 365,25 dne, což je jen o něco málo více než "přesná" délka roku 365,24220 dne. Rozdíl mezi průměrnou délkou juliánského roku a skutečnou dobou oběhu Země kolem Slunce tak činí jen 11 min 12 s, ale i tato zdánlivě drobná diference naroste na plný den již za 129 let. Za 13 století od nicejského koncilu (roku 325 n. l.) tato diference narostla již na 10 dnů, což už bylo zcela zjevné při nástupu ročních dob, a proto papež Řehoř XIII. požádal astronoma Clavia, aby připravil návrh dokonalejšího kalendáře. Claviův návrh pak papež uzákonil bulou Inter gravissimas z 24. února 1582. V souladu s bulou bylo nejprve vynecháno 10 dnů juliánského kalendáře tak, že po čtvrtku 4. října 1582 následoval pak ihned pátek 15. října 1582. Tím se datum jarní rovnodennosti vrátilo na den 21. března, jak stanovil koncil nicejský. Aby však v budoucnosti nedocházelo opět k sezónním posuvům, bylo pravidlo juliánského kalendáře o přestupných rocích upraveno tak, že sekulární roky (jejichž letopočet končí dvojčíslím 00) nebudou přestupné (ač je letopočet dělitelný čtyřmi), pokud číslo letopočtu není dělitelné 400. Tím se průměrná délka gregoriánského roku upravila na hodnotu 365,2425 dnů, což je jen o 25 sekund více, než doba oběhu Země kolem Slunce. Nicméně i potom by za 3600 let narostl rozdíl o celý den, čemuž se zabránilo ustanovením, že rok 4840 nebude přestupným. Tak s tím prosím počítejte a na 29. únor 4840 si nic neplánujte . Tato gregoriánská reforma byla ihned přijata v katolické části Evropy. V Čechách a na Moravě byla zavedena r. 1584 dekretem císaře Rudolfa II., jenž stanovil, že roku 1584 se místo 7. ledna psalo 17. ledna. Protestantské země (včetně Německa) přijaly reformu až začátkem 18. stol., Anglie až r. 1752. Některé státy vzdorovaly mnohem déle: Bulharsko (1916), Rusko (1918), Řecko (1924), Turecko (1927) a Čína (1949). V řeckokatolické církvi následoval po 1. říjnu 1923 14. říjen. Pravoslavná církev přijala jiné pravidlo o přestupnosti sekulárních let, takže místo
400-letého cyklu gregoriánského zavedla cyklus 900-letý. Tento poměrně dlouhý (avšak podle mě velmi zajímavý) úvod jsem si připravil pro vysvětlení nejasností s určením roku Kristova narození, což souvisí se stanovením začátku letopočtu. Původní juliánský kalendář počítal letopočet od počátku vlády význačných panovníků římské říše. Teprve v 6. století našeho letopočtu, konkrétně roku 532, navrhl opat římského kláštera Dionysius Exiguus, aby křesťané přijali za základ letopočtu rok Kristova narození. Návrh se ujal a tak vznikl křesťanský letopočet AD (Anno Domini). Pro numerickou chybu se však jeho počátek zcela určitě nekryje se skutečným rokem Kristova narození poněkud paradoxně se totiž Kristus narodil nejspíš v r. 7 př. n. l., tedy, jak by řekli křesťané, sedm let před Kristem (což je z hlediska logiky absurdní nesmysl ). Z čeho tato datace vychází? Z hvězd, samozřejmě, ale není to jisté. Kdybychom měli spolehlivé (resp. spolehlivě datovatelné, s ohledem na gregoriánský kalendář) záznamy o sčítání lidu v Judeji, pak by to bylo jasné, ale nemáme. Takže hvězdy. A co praví? Klíčovým faktorem v řešení tohoto problému je ocasatá hvězda neboli kometa, která se měla na nebi objevit tu noc, kdy se Kristus narodil. Btw, jako „vlasatici“ ji poprvé namaloval na začátku 14. století italský mistr Giotto di Bendone, na základě vlastního pozorování průletu Halleyovy komety roku 1301. Ta (ani jiná podobná kometa) však v roce narození Krista zřejmě k vidění nebyla. Takže onen světlý zjev na obloze musíme přičíst jinému astronomickému úkazu. Mohlo se jednat o zrod nové hvězdy, ovšem většina astronomů se kloní k teorii o konjunkci planet.
06
Jako první s touto hypotézou přišel Johannes Kepler, který vypočítal, že v roce 7 př. n. l. došlo dokonce k trojnásobné konjunkci Jupiteru a Saturnu v souhvězdí Ryb (ryba je Kristův symbol, to víme). Úhlové přiblížení nastalo 29. května, 30. září a 5. prosince zmíněného roku. Úhlové vzdálenosti obou těles se zmenšily na 1°, což se jistě nedalo přehlédnout. Podobně dobře pozorovatelné konjunkce se v nejbližších letech vyskytly ještě dvě (roku -2 a roku 0), ovšem i s ohledem na zmíněnou Dionysiovu numerickou chybu se nejčastěji pracuje s Keplerem navrženým spojením s konjunkcí, k níž došlo roku 7 př. n. l. Pokud by tomu tak bylo, a při narození Páně skutečně z nebe zářila tato konjunkce, pak by to znamenalo, že se Ježíšek rozhodně nenarodil v noci z 24. na 25. prosince, jak rok co rok usilovně slavíme, nýbrž 29. května nebo 30. září nebo 5. prosince. Btw, zajímavé je, že poslední zmíněné datum je předvečerem dalšího svátku spojeného s obdarováváním – mám na mysli sv. Mikuláše. A když jsme u toho, v anglosaských zemích (speciálně tedy v Americe, která to zprofanovala) nosí o Vánocích dárky Santa Claus, což není nic jiného, než zkomolenina jména St. Nicholaus – tedy sv. Mikuláš. Zajímavá souvislost, že? -jr-
K Vánocům patří hudba … ale dobrá Vánoce jsou v naší mysli pevně spojeny se vším tím svým folkloristickým kýčem (ovšem velmi půvabným), který je provází. Kromě spousty dalších malebným lidových tradic k nim neodmyslitelně patří vánoční hudba, tedy hlavně koledy. Některé z nich jsou vysloveně lidové, anonymní, některé jsou dílem významných tvůrců, a následně zlidověly. A pak zde máme hudební díla většího rozsahu, která jsou často na poetickém koloritu lidové hudby postavena. Vybral jsem pro toto číslo tři významné české hudební skladatele období baroka a klasicismu, jejichž skladby se staly součástí vánoční kultury, nebo přímo její ikonou, jako v případě České mše vánoční. Od úmrtí jejího autora letos uplynulo 200 let, což bylo jedním z impulsů, které mě vedly k sepsání tohoto troj-medailonku.
Rytíř Adam Václav Michna z Otradovic (asi 30. června 1600 Jindřichův Hradec – 16. října 1676 Jindřichův Hradec)
Snad každý Čech zná líbeznou a cituplnou koledu Chtíc, aby spal (její správný název zní Vánoční noc). Snad neexistuje jiná vánoční píseň, která by měla text tak plný vřelosti a vytříbené květnatosti projevu. A když se k tomu přičte jednoduchá, ale jímavá hudba, je to prostě dojemná kompozice. Málokdo však možná tuší, že se nejedná o lidovou píseň, nýbrž o výtvor sbormistra, varhaníka, šenkýře vína a měšťana jindřichohradeckého, ale především nejvýznamnějšího českého skladatele a básníka 17. století, Adama Michny z Otradovic. Tento iniciátor rozmachu české barokní hudební kultury se nejen sám zapsal do českého kulturního dědictví, ale stal se též inspirací mnoha dalších generací skladatelů české národní hudby. Adam Michna pocházel ze staré, i když nepříliš významné, a hlavně chudé aristokratické rodiny vladyků. Jeho otec Michal Michna byl rovněž varhaníkem a též trumpetistou. Adam Michna byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil velmi výhodně, a to s dcerou zámožného kupce Zuzanou Cimmermannovou, jejíž bohaté věno se nepříliš majetnému rytíři velmi hodilo. Získal tím prostředky pro „rozjezd“ svého obchodu vínem. Když jeho paní roku 1671 zemřela, oženil se Michna na stará kolena s Terezií Kateřinou Eppinauerovou. Celý Michnův život je spojen s Jindřichovým Hradcem. Ve druhém desetiletí 17. století zde bylo zásluhou kancléře Viléma Slavaty obnoveno literátské bratrstvo, a tato skutečnost, spolu s aktivitou místní jezuitské koleje, významně přispěla k rozvoji kulturního života v regionu. Adam Michna se stal vůbec prvním frekventantem školy Řádu Tovaryšstva Ježíšova (jinak řečeno jezuitské koleje), kde studoval v letech 1611–1612 a 1615–1617, ovšem studia nedokončil. Mnoho Michnových skladeb bylo později tisknuto právě jezuity v jejich pražském nakladatelství. Úpadek všeho národního života po bitvě na Bílé hoře, a zvláště také pokleslost umění, se Michny bolestně dotýkaly a povzbudily ho k napsání jeho nejslavnějších děl. V roce 1633 se stal varhaníkem a sbormistrem proboštského chrámu v Jindřichově Hradci a tyto funkce vykonával téměř po celý život. V roce 1673 založil Nadaci pro výchovu mladých hudebníků a odkázal jí také část svého jmění. Michna byl velmi plodným skladatelem, nicméně zdaleka ne všechny jeho skladby se dochovaly do dnešní doby. Známe 230 jeho kompozic, soustředěných do pěti sbírek, tří českých a dvou latinských. Jeho tvůrčí aktivita byla namířena především na hudbu duchovní. Nejznámějšími jsou tři cykly hymnických skladeb, Česká mariánská muzika, Loutna česká a Svatoroční muzika.
07
Komponoval vokální a vokálně-instrumentální hudbu s vlastními básnickými texty. Napsal mnoho českých duchovních písní, z nichž některé, především písně vánoční, jsou oblíbené dodnes. K nim patří např. již zmíněná Vánoční noc, známá spíše jako Chtíc, aby spal, která je u nás i dnes jednou z nejčastěji hraných koled. Je pravděpodobné, že Michna velmi dobře znal raně barokní italské kompoziční techniky, a některé jeho práce nesou i známky reminiscence renesančního období. Jeho hudba je melodicky velmi nápaditá a členitá, využívá polyfonie a je psána většinou pro varhany a smyčcové i dechové nástroje. Vokální party jsou založeny na kontrastu mezi barevnými odstíny sólových a sborových hlasů. Michna byl prvním českým básníkem, který vytvořil fenomén duchovně-romantické poezie, a společně s J. A. Komenským je vůbec největším českým barokním poetou. Jeho přísně rýmovaný básnický jazyk je v duchu své doby metaforický, velmi zvukomalebný, imaginativní a emocionálně bohatý, stejně jako jeho hudba. Jedním z ústředních témat je svár světla a stínu v duši člověka, tedy vnitřní osobní souboj Boha a ďábla v každém z nás. Podobně jako na obrazech Hieronyma Bosche se zde setkáváme s vykreslením ideálních vizí ráje na straně jedné, až k děsivým pekelným mukám na straně druhé. V tomto „koktejlu“ protikladů se Michna pohybuje s charakteristickou specifickou noblesou vyjadřování, k níž mu možná paradoxně vypomáhá vysloveně lidový jazyk. Jeho texty jsou rovněž plny filosofického nadhledu, a občas i jemného humoru. Dalšími tématy jsou malebné obrazy přírody a oslavné duchovní písně. Duchovní tématika Michnovy komplikované poezie je alegoricky komponována na paralele dvojího mystického sňatku: Panny Marie s Bohem a lidské duše s Kristem.
František Xaver Brixi (2. ledna 1732 Praha – 14. října 1771 Praha) Jedna z nesmírně krásných vánočních kompozic, Missa pastoralis D-dur, je dílem skladatele F. X. Brixiho, který sice není rozhodně neznámý, ovšem přece jen se krčí ve stínu velikánů české hudby. Podle mého názoru je jeho mše jednou z nejúchvatnějších vánočních muzik, jaká kdy spatřila světlo světa. Vznikla v době, která citovému akcentu zbožnosti příliš nepřála. Druhá polovina 18. století byla obdobím sekularizace, za dveřmi již čekalo josefínské osvícenství, a s ním zásadní krize náboženského života. A do této atmosféry zesvětštění zaznívá velmi naléhavě Brixiho duchovní tón, odkudsi za hranicí materiálního světa … Brixi byl jedním z nejvýznamnějších českých hudebních skladatelů působících v 18. století v
našich zemích. Stylově se svou tvorbou řadí k hudebnímu předklasicismu a ranému klasicismu. Svými kompozičními postupy velmi ovlivnil své současníky. Jeho díla lze nalézt téměř v každé naší chrámové či zámecké sbírce historických hudebnin a setkáme se s nimi i v mnoha zahraničních fondech.
F. X. Brixi byl synem proslulého pražského varhaníka Šimona Brixiho (1693–1735). Vystudoval hudebně zaměřené piaristické gymnázium v Kosmonosích (1744 – 1748). Po jeho ukončení působil v několika pražských chrámech jako varhaník (v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně, předtím u sv. Havla na Starém Městě a v dnes již zaniklém kostele Panny Marie na Louži, který stával na dnešním Mariánském náměstí). Mezi uznávané skladatele se zařadil velmi záhy, o čemž svědčí četné skladby, prováděné v letech 1758 – 1771 na každoročních svatojánských slavnostech, pořádaných na lodích poblíž Karlova mostu. Dá se říci, že ve své době v Praze zcela dominoval. Roku 1759 se stal kapelníkem katedrály sv. Víta, a zároveň účinkoval v kostele benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě. Pro toto místo vznikly proslulé Brixiho koncerty pro varhany a orchestr. Jeho umělecký věhlas pronikl velmi brzy i do zahraničí. V českých zemích a mnoha zemích Evropy patřily jeho skladby po celou druhou polovinu 18. století k nejhranějším. Ačkoli žil ještě v době baroka, jeho hudba je předzvěstí klasicismu – objevují se v ní nové prvky: projasněnost výrazu, svěží rytmické cítění a promyšlenost stavby, tedy postupy typické pro klasicistní hudbu. V tom také tkví jeho největší objevitelský přínos a význam. Brixi hojně uplatňoval synkopy a trioly, a stálým kombinováním nejrůznějších rytmických útvarů, nepravidelnostmi a přesahy se vyhýbal jednotvárnosti, do které
08
upadalo mnoho jeho současníků. Ty převyšoval i složitější harmonií a pestrostí formálního členění. Jeho skladby jsou plny vnitřního napětí, které jim dodával důrazem na hudební výraz skladby, což v té době rozhodně nebylo běžné. Brixi za svůj život zkomponoval obrovské množství skladeb (kolem 500). Jedná se převážně o církevní hudbu (přes sto mší a dalších téměř 300 skladeb včetně oratorií, smutečních mší, litanií, varhanních skladeb, koncertů ad.).
Jakub Šimon Jan Ryba (26. října 1765 Přeštice – 8. dubna 1815 Voltuš u Rožmitálu pod Třemšínem) „Rybovka“, jak zní lidová přezdívka České mše vánoční, je jednoznačně nejznámější českou vánoční muzikou, o tom není žádného sporu. Dá se říci, že to je doslova ikona našich Vánoc. A když zazní o půlnoci ze Štědrého dne na Hod boží vánoční, tak snad neexistuje nic, co by člověka víc usadilo do atmosféry nejlaskavějších svátků křesťanského kalendáře. Nálada tohoto zpívaného vánočního příběhu se v souladu s logikou mešní liturgie průběžně mění, ovšem celkové vyznění skladby je rozhodně nadějné a radostné, což vygraduje v závěrečném monumentálním chóru. Tento optimistický tón je ovšem v drsném protikladu s tristní realitou tvůrcova života, jak už to tak u velkých hudebních děl často bývá …
Co o autorovi České mše vánoční víme? Z encyklopedií se dočteme, že to byl český hudební skladatel přelomu klasicismu a romantismu, a sběratel lidových písní. Už jako osmiletý uměl velmi dobře hrát na klavír (pozoruhodná analogie s o pár let starším Mozartem ) a učil se na housle a varhany. Od roku 1780 s podporou svého strýce (a také svého otce, který pomáhal, co to šlo) studoval v Praze piaristické gymnázium., kde získal značný rozhled a vzdělání (kromě češtiny a samozřejmé němčiny četl francouzsky, italsky, latinsky i řecky).
Materiální nouze však jeho otce donutila, aby mu roku 1784 přikázal odejít z gymnázia a absolvovat učitelský kurz. Mladý Ryba se snažil na studiích udržet i bez otcovy podpory, ale stejně jako mnoho dalších nemajetných studentů doplatil na tzv. "osvícené" reformy císaře Josefa II., který spolu s kláštery a jejich vzdělávacími institucemi zrušil také studijní fundace (když se kácí les, musejí létat třísky, s vaničkou je potřeba vylít i dítě atd.) A tak se musel Jakub Jan Ryba chtě nechtě podrobit: roku 1785 kurz pro učitele absolvoval a následně se zapsal na studia filosofie. Jenomže otec s ním měl jiné plány. Nejprve jej poslal do Nepomuku ucházet se o místo pomocného učitele. Tam se nezralý mladík okamžitě provařil, když se připojil k jakémusi protiměšťáckému pamfletu, a s kariérou v tomto zapadlém hnízdě byl konec. V učitelské profesi však nakonec přece jen skončil. Napřed jej otec v roce 1786 poslal do Mníšku pod Brdy, kde se mladík stal pomocným učitelem, aby od roku 1788 až do smrti působil jako učitel v Rožmitále pod Třemšínem. Hudbě se tedy „na plný úvazek“ věnovat nemohl, ovšem své hudební nadání v učitelské profesi uplatnil, a nakonec se prosadil i jako komponista. V roce 1790 se oženil, byl otcem třinácti dětí, z nichž přežilo sedm. Jedním z jeho synů byl i významný český oftalmolog prof. MUDr. Josef Arnošt Ryba (22. března 1795 – 1. března 1856). Rybova početná rodina se neustále potýkala s existenční nouzí. Venkovský učitel nikdy nebyla výnosná pracovní pozice, natož po rakouském státním bankrotu v roce 1811, kdy se Rybův reálný příjem hluboko propadl. Navzdory materiální nouzi se Ryba v roce 1796 vzepjal ke svému životnímu dílu, jež ho proslavilo a zajistilo mu trvalé místo mezi nejzářivějšími hvězdami českého hudebního nebe. Mám samozřejmě na mysli Českou mši vánoční „Hej, mistře“. Tato kompozice má český text, protože Ryba byl toho názoru, že „z latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský užitek ani zpívající ani poslouchající“. Z tohoto důvodu skládal i další svá díla s českým textem. Rybova mše dýchá laskavostí, útulností, přívětivostí … a přitom se její autor ve skutečnosti potýkal s nepochopením, ignorantstvím a hlavně zoufalou existenční nouzí. Ta jej podle oficiální verze dohnala 8. dubna 1815 k sebevraždě. Zde svoje vyprávění o Rybovi přeruším, protože okolnosti jeho smrti jsou námětem historické detektivky, kterou najdete na šedých stránkách tohoto čísla … -jr-
09
22. prosinec 2012: konec světa … smůla, nevyšlo to Možná si na to ještě vzpomenete. Spousta pošuků (nemohu to nazvat jinak), kteří se hlásí k nejrůznějším ezoterickým i jiným myšlenkovým proudům, krmila před časem veřejnost po celém světě poplašnými zprávami, že 22. prosince roku 2012 nastane konec světa, protože to údajně Mayové naplánovali ve svém kalendáři. Skutečnost je taková, že 22. prosinec 2012 proběhl jako každý jiný den, předvánoční nákupní šílenství dosáhlo vrcholu, ale to bylo asi tak vše. Žádný konec světa nenastal, dokonce ani žádný jednorázový očistný nebo jiný předěl celosvětové civilizace. Celá idiotská bublina splaskla a zbylo po ní velké nic. Tento humbuk zcela úzce souvisí s tématem tohoto čísla setkávadla, protože se jednalo o typickou slunovratovou předpověď, v tomto případě tedy spojenou se zimním slunovratem, čili v křesťanském pojetí s vánocemi. Pojďme se tedy na celou problematiku podívat trochu logicky. Mayové a jejich kalendář … trochu mýtus a trochu guláš Jak uvedeno výše, impulsem k vyvolání hysterie byla údajná zpráva z mayského kalendáře, resp. tzv. jeho „ukončení“. V první řadě bych chtěl podotknout, že i kdyby to tak bylo a Mayové skutečně věštili konec světa na prosinec 2012 (a že to tak nebylo, o tom sem rozepíšu dále), tak nevidím důvod, proč zrovna jejich věštbě věnovat nějakou významnější váhu. Podobných věšteb už tu bylo habaděj (i o tom si ještě řekneme více), a jaksi se nesplnily, tak nevím proč zrovna ta mayská by měla být jiná. Nechápu, co vede některé „badatele“ k přesvědčení, že by Mayové měli mít patent na vševědoucnost. Ale abych jim nekřivdil, oni opravdu nic takového nepředpověděli. Tuto předpověď jim neprávem přiřkli naši popletení současníci. Ale pojďme se na to podívat pěkně popořádku. Kdo vlastně byli Mayové? Excentrický archeolog Augustus le Plongeon (18261908) razil teorii, že mayskou civilizaci založili uprchlíci z Rutas Mu, tajemného kontinentu, který se v třetihorách nacházel v Pacifiku. Populace, žijící v tomto světadílu, měla být před cca 60 miliony let zničena nukleárním útokem vojsk Atlantidy, a celý kontinent se měl následně rozpadnout buď rozlomením kontinentální kry nad středooceánským hřbetem, nebo zánikem čedičové plošiny tamtéž. Trosky obyvatel Rutas Mu se podle le Plongeona staly předstupněm národa Mayů. No tak to je samozřejmě kolosální nesmysl a uvádím ho jen pro pobavení. Skutečnost je zcela jiná,
mnohem prozaičtější. Ovšem historie tohoto zajímavého lidu je natolik pozoruhodná, že si ji zkusíme stručně nastínit. Dlouhou dobu převládalo v archeologické obci přesvědčení, že mayská civilizace vznikla v nížinách Střední Ameriky až koncem 3. století našeho letopočtu. Poté se však objevily nálezy z guatemalského Tikalu, jejichž stáří bylo určeno do 3. století, ale před naším letopočtem. A vzhledem k tomu, že se archeologové se domnívají, že město je ještě starší, bylo jasné, že dataci zrodu mayské civilizace je nutno od základu revidovat. Dnes víme, že nejdávnější nám známí předkové Mayů se v dané oblasti usadili nejpozději kolem roku 800 př. n. l., ovšem pravděpodobně k tomu došlo až o 400 let dříve. První skupina maysky hovořících zemědělců přišla ze severní Guatemaly a směřovala severovýchodním směrem k lokalitě Cuello. Druhá skupina přišla do yucatanské nížiny z vysočiny Chiapas. Není přitom jasné, zda tyto nově příchozí skupiny vytlačily původní obyvatelstvo Yucatanu nebo se s ním časem smísily. Přibližně od roku 600 př. n. l. dochází k rozkvětu mayských vesnic, a následně se rozvíjel obchod se vzdálenými kraji, například přístavem Ceros v Belize, kde byl dokonce nalezen jakýsi předchůdce dnešních doků. Mayové zde odebírali především obsidián, nefrit a kakao, které snad sloužilo také jako platidlo. Ještě zajímavější, než vznik, je ale zánik mayské civilizace. A to jak "první zánik", přibližně v roce 800 v jižní části Yucatanu kolem výstavných měst jako Palenque, tak i "definitivní zánik" mayské civilizace na severu poloostrova po roce 1200. V obou případech se pořádně neví, co bylo příčinou kolapsu civilizace, a tak je zase jednou zaděláno na pořádnou záhadu. Postupem času se hovořilo o neznámých nemocech, zemětřeseních, vyčerpání půdy, hurikánech a v neposlední řadě došlo i na romantické teorie o zásahu mimozemšťanů. Buď jak buď, otázkou je, proč Mayové dobrovolně opustili pracně vybudovaná nádherná města. Nikde se nenašly stopy po bojích či násilném vyklizení. A divné je, že život v mayských městech už nikdy nebyl obnoven, což rovněž zavdává příčinu k spekulacím. Různé přístupy k chápání času Ale zpátky k hlavnímu smyslu tohoto článku, kterým je neuskutečněný konec světa ve vazbě na Mayský historický astronomický kalendář. Jedná se o prokazatelně nejpokročilejší kalendář domorodých obyvatel Střední Ameriky, o tom není debat. Vznikl pravděpodobně jako výsledek precizních a dlouhodobých pozorování opakujících se astronomických jevů. Přesné a dlouhodobé datační 10
záznamy z pozorování periodických úkazů umožňovaly tyto jevy (zatmění, konjunkce) předvídat. V relativně složitém kalendářním systému z toho vyplývalo i znalostní ovládnutí času a jeho měření. Dosažená přesnost při výpočtech (dvacítková číselná soustava, jen sčítání, odčítání) je porovnatelná s výsledky novověké astronomie! Abychom mohli alespoň trochu pochopit logiku kalendáře, musíme se nejprve stručně dotknout vnímání času, které Mayové aplikovali, a odlišnosti jejich pohledu od našeho chápání této veličiny. Jak víme, pro naši moderní společnost je zcela běžné a automatické tzv. lineární vnímání času. Jinými slovy, čas a události jdou neustále dopředu a nic se nemůže nijak opakovat. Dvakrát do stejné řeky vstoupit nelze. Existují však jiné alternativy chápání času a jeho souvztažnosti s událostmi. Mám na mysli zejm. chápání cyklické (kruhové, tj. vše se v nějaké periodě opakuje) a spirální (svět se vyvíjí ve spirále, tj. věci se opakují, ovšem nikoli v totožné podobě, dochází u nich k vývoji). Cyklické chápání času a dějů je prastaré a vychází z pozorování opakujících se dějů v přírodě. Na jaře se probudí život, vše se zazelená, vyraší plodiny, v létě to pěkně dozrává, na podzim se to sklidí a zpracuje, aby bylo co jíst a hlavně pít, a pak přijde zima, období vegetačního klidu, kdy příroda zdánlivě umírá, aby se na jaře znovu probudila k životu. A tak pořád dokola. Vše se prostě opakuje s železnou pravidelností. A právě tento pohled na čas Mayové (a zdaleka nejen oni) používali, a složitou aplikaci tohoto přístupu při pozorování kosmických a jiných jevů vtělili do svého kalendářního systému. Mayský kalendář je tedy cyklický, ovšem aby to nebylo tak prosté, jedná se o systém nikoli jednoduchý, nýbrž kombinovaný, tj. souběžně se v něm opakuje několik cyklů. Tyto cykly (i jejich fáze) byly spojeny s různými bohy a kosmickými událostmi. Jak? Hned se k tomu dostaneme. Elementární metoda přístupu k měření času je u Mayů založena na číslovce 13 Jak Mayové čas členili? Tato otázka je pro základní pochopení mechanismu kalendáře klíčová. Na rozdíl od naší civilizace používali staří Mayové třináctkovou číselnou soustavu. Měli 13 bohů, jejichž jména se nedochovala. Číslo 13 je pro obyvatele střední Ameriky posvátné. A tak není divu, že je rovněž základem celého mayského kalendáře a počítání času. Pokud použijeme analogii k našemu měření času, pak můžeme konstatovat, že Mayové měřili takto: den má 13 hodin hodina má 13 minut
minuta 13 sekund … a tak dále – do nekonečna. Na této číselné logice je postaven systém „ozubených“ kol kalendáře. První, „hlavní“ kolo, tzv. tzolkin (tzol = počet, kin = den), obsahuje 20 denních znamení – odtud 1 měsíc (unial) má 20 dní (kinů) – a 13 galaktických tónů (každý s vazbou na určité božstvo). To dává dohromady 260 dní (13 tónů × 20 znamení).
Každý den z tzolkinu pak navazuje na jeden z 365 dní druhého kola (to si představme jako obdobu slunečního cyklu, zatímco tzolkin je cosi, jako náboženský cyklus). Druhé kolo tvoří tzv. „tun“ (360 dní), na který navazuje 5 bezejmenných nešťastných dnů. Tomuto období se říká „wayeb“. Mayové věřili, že během těchto dní nic nebrání špatným silám v tom, aby způsobovaly katastrofy, nemoci a jiné zlé věci. Dobrá, tun má 360 dní, wayeb má 5 dní = dohromady to je 365 dní. Tento počet známe i z našeho kalendáře. Když se na obě ozubená kola podíváme matematicky (a Mayové to činili taky, s obdivuhodnou přesností), zjistíme, že každých 52 let dojde k synchronizaci slunečního a náboženského kalendáře – tun a tzolkin se dostanou do své původní polohy. Konec tohoto dlouhého cyklu byl pro Maye významným svátkem, provázeným velkými oslavami. Obdivuhodný lid, který dokázal zvládnout tak složitý kalendářní systém! My máme problém s naším jednoduchým gregoriánským systémem. Kupříkladu já kolikrát nevím, jestli je úterý, nebo středa … btw, co že je to dneska za den..? Drážďanský kodex Pokročme k problematice „propojení“ mayského kalendáře s naším systémem počítání času, a vezměme to pěkně od Adama. Tady se už totiž dostáváme k řešení hádanky, kde se vzalo ono magické datum 22. prosinec 2012 …
11
Klíčem k hledání kompatibility mezi mayským a naším gregoriánským kalendářem je Drážďanský kodex, což je literární dílo zapsané v mayském hieroglyfickém jazyce, uložené od roku poloviny 18. stol. v Drážďanech (odtud jeho umělý název), kam se dostalo zásluhou J. Ch. Götze, tehdejšího ředitele Drážďanské královské knihovny. Ten kodex koupil v roce 1739 ve Vídni od neznámého majitele. Jak se toto převzácné dílo dostalo do Vídně, není známo. Kodex je napsán na 74 stranách z přírodního papíru, a kromě „textu“ obsahuje bohaté a nádherné dekorace. Listy jsou popsány z obou stran a původně byly spojeny do jednoho dlouhého celku. Původní rozsah byl větší, ale dílo bylo zničeno po bombardování Drážďan na konci druhé světové války.
Kodex obsahuje záznam astronomických úkazů (maximální elongace, konjunkce, oposice, heliakální východy/západy planet, sluneční a měsíční zatmění apod.), které Mayové pozorovali, a zaznamenali. Novodobí badatelé se snažili (a stále snaží) aplikací těchto jevů stanovit tzv. korelační konstantu τ, jejíž pomocí lze „naroubovat“ mayský kalendář na kalendář gregoriánský. Prvním problémem však je, že mayské hieroglyfy doposud nebyly plně rozluštěny, a tak zůstává obsah kodexu v podstatě nepochopen (základy k dešifrování hieroglyfů položil v 50. letech 20. stol ruský etnograf Jurij Knorozov, který zjistil, že mayské písmo je logosylabické, tj. každý znak reprezentuje slovo). Takže badatelé v podstatě pracují s něčím, čemu nerozumí, a pomocí tohoto zdroje se snaží dosáhnout nějakého exaktního výsledku. No není to pitomost? Úplně ne, ale výsledky takové snahy je nutno brát s pořádnou rezervou. Pojďme však dál, a osvětleme si vcelku jednoduchou matematickou metodu, použitou v tomto úsilí. V Drážďanském kodexu si badatelé přečetli tzv. Dlouhý počet dní (= celkový počet dní, uplynuvších od mayského roku nula, tedy od stvoření světa, do
konce kalendáře, tedy dojme tomu do konce světa). Tento Dlouhý počet dní má prý podle kodexu hodnotu 1 366 560 (jestli to je pravda, nevím). Badatelé usoudili, že teď už vědí, jak dlouho má svět trvat , ale ještě bylo nutno zjistit jednu drobnost, a sice, jaké že je ono klíčové datum, od kterého Mayové čas (tedy Dlouhý počet dní) začali počítat. Zdálo se být jasné, že jakmile toto datum odhalíme, zjistíme pomocí jednoduché aritmetiky také datum na opačném konci časové osy – tedy datum konce světa. Rok 2012 plus mínus pět set let – přesnost přímo neuvěřitelná Aby bylo možno „první mayský den“ zjistit, resp. označit ho datem dle našeho gregoriánského kalendáře, bylo třeba najít metodu, jak oba velmi nesourodé kalendářní systémy uvést do přesné relace. Badatelé se k tomu pokusili použít tzv. Juliánské datum (JD), tj. v astronomii běžně aplikované kontinuální počítání jednotlivých dní od zvoleného počátku (ten odpovídá 1. lednu roku 4713 př. n. l.), určené zejména pro stanovení specifických okamžiků v pohybu nebeských těles. Relace Juliánského data k moderním kalendářům je dána poměrně jednoduchým algoritmem. Řečeno přesnou definicí, pak korelační konstanta propojující mayský a gregoriánský kalendář = rozdíl mezi Juliánským datem a počtem dní mayského Dlouhého počtu. Přičtením korelační konstanty k Dlouhému počtu dní tak získáme (nebo spíš měli bychom získat) datum konce kalendáře, čili údajného konce světa. Na první pohled by se to tedy mohlo zdát jednoduché, stačí najít nějaké jednoznačné datum, které bude onou přesnou spojnicí. Ve skutečnosti to takto prosté samozřejmě není. Narážíme zde totiž na již výše zmíněný problém, že ne všechny symboly v mayském kalendáři byly jednoznačně rozluštěny, a také historických událostí, jež jsou schopni spolehlivě datovat jak Mayové, tak evropští dobyvatelé, je poskrovnu. Navíc všechny spadají do poměrně krátkého období po obsazení Yucatánu Španěly. Jinými slovy, badatelé se snaží do rovnice dosadit význam symbolů, kterým nerozumějí, a dataci událostí, kterou nemají k dispozici. Tento chaotický výzkum vedl zcela logicky a nezadržitelně k obrovským nejednoznačnostem v přiřazení obou kalendářů, v závislosti na výběru a interpretaci použitých událostí. Není proto divu, že v dnešní době existuje více než 50 různých publikovaných hodnot korelační konstanty. Ty se u mnoha autorů liší až ve stovkách let! Jinými slovy, rok 2012 je (resp. byl) jen jednou z mnoha takových alternativ, jejichž rozptyl se pohybuje v rozmezí let 1493 až 2532. 12
GMT korelace nezafungovala … A celý ten hloupý až slabomyslný humbuk kolem 22. prosince 2012 vznikl z aplikace jedné z těchto hodnot korelační konstanty, konkrétně z tzv. GMT korelace, nazvané podle jmen svých autorů (Goodman-Martínez-Thompson). Ta právě určila jako datum „konce světa“ 22. prosinec 2012. Jak k tomu zmínění pánové dospěli? Jednoduše: podívali se do Drážďanského kodexu, kde našli ono mayské „superčíslo“ 1 366 560, tedy onen Dlouhý počet dní. Aplikací Juliánského data na Mayský kalendář dospěli ke zjištění, že mayský „den nula“ má podle gregoriánského kalendáře hodnotu 13. srpna 3114 př. n. l. Přičtením výše uvedeného superčísla se úplně jednoduše dostali k datu 22. prosince 2012, a bylo hotovo. Datum apokalypsy měli na zlatém podnose. To je celé tajemství GMT korelace. Kdo tomu věřil, musel mít zatmění mozku. Takové úchylné znásilnění tak krásné vědy, jako je matematika, mě jako bankovního úředníka uráží. Z matematického pohledu je totiž okamžitě jasno, že výpočet GMT korelace je od začátku chybný. Některé významné astronomické úkazy, zaznamenané Drážďanským kodexem, totiž v gregoriánských datech, vypočtených dle GMT korelace, vůbec nenastávají! Tak např. zatmění Slunce nastalo v mayské oblasti dne 29. 10. 859; použijeme-li však na stejné mayské datum korelaci GMT, vyjde nám datum 7. 11. 755, kdy žádné zatmění nebylo! Nechápu, jak je možné, že si tito „badatelé“ neověřili svá zjištění srovnáním s astronomickými záznamy, než začali strašit svět. Ale to je jen jedna z mnoha nesrovnalostí! Hrubými logickými chybami se mechanismus výpočtu GMT korelace doslova hemží. Na tyto nekorektnosti upozornili B. a V. Böhmové a vytvořili revizi GMT korelace (tzv. BB korelaci). Ze souvztažnosti mayského a gregoriánského kalendáře, jinými slovy ze srovnání souboru několika set astronomických dat především z Drážďanského kodexu s moderními astronomickými výpočty, zjistili za pomoci matematickostatistických metod, umožňujících analýzu, identifikaci a testování těchto dat, že výchozí den aktuálního cyklu mayského Dlouhého počtu dní odpovídá 4. prosinci 3010 př. n. l. (a nikoli 13. srpnu 3114 př. n. l., jak předpokládá GMT korelace), a že skutečný konec cyklu mayského kalendáře připadá na 14. prosinec 2116. Ostatní známé korelace neprokázaly v těchto astronomických a statistickopravděpodobnostních testech platnost. Výpočty potvrdili i odborníci z Astronomického ústavu AV ČR a Výzkumného centra dynamiky Země. Takže na polovinu prosince 2116 si prosím pěkně nic neplánujte, bude konec světa . Ale vážně, ať už mají Böhmové pravdu nebo ne, je tu jeden naprosto zásadní a zcela logický důvod,
proč je úplně nesmyslné domnívat se, že Mayové mohli (i kdyby to chtěli, ale oni nechtěli) určit datum konce světa. Víte jaký? Nic vás nenapadá? Je to přece strašně jednoduché. Ať už má mayský Dlouhý počet dní začátek v roce -3114 nebo -3010 nebo kdykoli jindy v jednotkách tisíc let před naším letopočtem, je nad slunce jasnější, že to je datum chybné, nesprávné, falešné, prostě že to je blbě , pokud chceme toto datum považovat za začátek světa (protože svět je přece mnohem starší). A když Mayové netrefili datum vzniku světa, co nás tedy vůbec může opravňovat k myšlence, že by mohli trefit datum jeho konce??!! V této souvislosti ještě připojím pikantní drobnost. Byla tu řeč o tom, že Mayové datovali stvoření světa na někdy, přesně to nevíme, prostě v řádu tisíců let př. n. l. Podobný projekt zaměstnával také „badatele“ ve středověku a novověku. Tehdejší bibličtí fundamentalisté se snažili odvodit stáří světa z vypočítávání generací patriarchů dle Starého zákona. Tato snaha je samozřejmě holým nesmyslem, i když v souladu s touto metodou postupovali i velmi významní přírodovědci. Např. astronom Johannes Kepler roku 1598 z biblických údajů vypočetl, že svět byl stvořen v neděli 27. dubna 3877 př. n. l. Anglikánský biskup Ussher roku 1658 "upřesnil" tento údaj na neděli 23. října 4004 př. n. l. v 6 h ráno (prostě Hospodin se probudil, a na lačno, bez snídaně, začal tvořit ). Konečně Issac Newton roku 1700 stanovil letopočet stvoření světa i s přiměřenou fyzikální nejistotou na rok 4000 př. n. l. (± 20 let). Měla nás zničit Nibiru. Ale asi o tom nevěděla a odletěla jinam Pojďme od otázky „kdy?“ k otázce „jak?“. Podle jedné z teorií si měla konkrétní technické řešení zničení planety Země v prosinci 2012 vzít na starosti záhadná Planeta X, zvaná též Nemesis, Nibiru, Eris nebo Marduk (nejvíc se mi líbí Nibiru, proto budu používat tento název ). Ta měla nárazem do naší Zemičky (nebo kritickým přiblížením) způsobit její zánik nebo zásadní kolaps.
13
Podle některých autorů konspiračních teorií tají astronomové existenci Nibiru, pochopitelně za vydatné pomoci vlád světových supervelmocí, aby nevyděsili lidstvo. Pravda je taková, že Nibiru je mýtus, jehož problémem je existence mnoha různých teorií popisujících její dráhové i fyzické vlastnosti, z nichž lze jen těžko vybrat tu "pravou". Vyjděme ze zatím nejrozšířenějšího modelu: toto těleso, které má být takřka dvakrát větší než Jupiter, údajně obíhá kolem Slunce po výstřední eliptické dráze daleko za trpasličí planetou Pluto. Je od nás vzdálené 60 astronomických jednotek (1 AU je vzdálenost od Země ke Slunci). Slunce má obletět jednou za 3.600 let. Výstřední eliptická dráha měla v prosinci 2012 přivést Nibiru k Zemi. Její průlet měl způsobit katastrofu: změnit klima, postavení planety ve vesmíru a podobně. Konkrétní důsledky jejího přiblížení by závisely na vzdálenostech Nibiru, Slunce a Země. Pokud by k tomu bývalo došlo, znamenalo by to potvrzení, že se Nibiru objevila v blízkosti Země i v letech 1588 př. n. l., 5188 př. n. l., 8788 př. n. l. atd. Co se týče datace v 16. stol. před Kristem, dal by se dát průlet Nibiru do souvislosti s první ničivou erupcí na Théře. Ta však podle všeho proběhla cca o 1¾ století dříve … Druhé století šestého tisíciletí zase nabízí úvahu o možné souvztažnosti návštěvy tajemné planety s takovými jevy, jako bylo prolomení Dardanel a Bosporu, což způsobilo proměnu sousedního sladkovodního jezera v Černé moře. K tomu však zřejmě došlo o nějaká čtyři století dříve. A datace v 9. tis. př. Kristem by zase mohla korelovat s koncem glaciálu, ale ani tady to úplně nesedí, doba ledová zřejmě skončila o pěkných pár set let dříve … A jak dnes už víme, ani v roce 2012 se Nibiru neukázala. Tak třeba někdy jindy, až na to bude mít náladu … Předpovědí konce světa už byly tisíce … A ještě připojím pikantní zajímavost na závěr. Totiž, 22. prosinec roku 2012 samozřejmě nebyl zdaleka prvním datem, kdy mělo dojít k apokalypse. Z tisíců těch nejznámějších vybírám některé pozoruhodné: 66-70 … Šimon bar Giora, příslušník sekty Esejců, spatřoval v židovském povstání proti Římu poslední bitvu lidstva, závěrečný boj se satanem. Ale pravda je taková, že přišlo ještě mnoho dalších bitev. 500 … Hippolytus Římský, Sextus Julius Africanus a Irenej předpověděli návrat Ježíše Krista na zem na rok 500. Nestalo se … 1000 … papež Silvestr II. předpověděl (stejně jako mnoho dalších „proroků“) konec světa na přelom milénia. Zmýlil se. 1260 … Jáchym z Fiore, významný italský mystik vrcholného středověku, „stanovil“ začátek
tisíciletého Kristova království na rozmezí let 12601300. Ani on se netrefil. Jeho stoupenci to pak posunuli na rozmezí 1290 až 1335, ale ani oni neměli štěstí ve věstění. 1504 … Sandro Botticelli odhadl začátek zmíněného tisíciletého Kristova panování taky špatně. 1585 … Michel Servet, nejznámější oběť Kalvínova ženevského teroru, a jeden z nejúžasnějších křesťanských myslitelů vůbec, tvrdil, že panování ďábla začalo roku 325, kdy Nicejský koncil rozhodl spor mezi ariánskou a trojiční naukou ve prospěch trinitářů (Servet byl samozřejmě unitář). Toto satanovo panování mělo být po 1.260 letech trvání roku 1585 vystřídáno panováním Krista. Nestalo se. 1600 … Martin Luther, ikona protestantismu, si tipnul, že roku 1600 nastane poslední soud. Nevím, kolik na to vsadil a v jakém kurzu, ale každopádně prohrál. 1656 a 1658 … Kryštof Kolumbus nejprve uvedl, že konec světa nastane roku 1656. Poté to opravil a prohlašoval, že svět byl stvořen v roce 5343 před Kristem (přesný den neuvedl), a bude trvat 7.000 let. Za předpokladu, že rok nula nebyl, by to znamenalo, že konec světa nastane roku 1658. Ale ani (ne)objevitel Ameriky to neodhadl správně. 1836 … John Wesley, zakladatel metodistické církve, a oblíbená figura pro církve kalvínského směru, předpověděl začátek „Kristova tisíciletí“. I mistr tesař se utne … 1999, konkrétně červenec … Nostradamovo proroctví vyvolalo v roce 1999 podobnou hysterii, jako později 22. prosinec roku 2012. Nestalo se však nic. 2000, resp. přelom 2000/2001 … opět tu byla předpověď konce světa spojená s koncem milénia. A opět se nesplnila. Jedním z těch, kdo se k ní klonili, byl např. i Isaac Newton. 2013 … Grigorij Jefimovič Rasputin stanovil datum konce světa na 23. srpna roku 2013. Vzhledem k tomu, že jeho pověst dostala za posledních sto let dost trhlin, skoro nikdo tomu nevěřil. A právem. 2060 … Již zmíněný Isaac Newton opravil svou předpověď, původně směřující k přelomu milénia, a na základě studia bible prohlásil, že konec světa nás čeká v roce 2060. Mladší z nás se o tom budou moci přesvědčit. 2116, konkrétně 14. prosince … již zmíněné datum konce světa, vypočtené z Mayského kalendáře pomocí BB korelace. Uvidíme … vlastně neuvidíme. 2239 … tento rok vychází dle ortodoxních judaistů z Talmudu jako ten správný pro realizaci konce světa. 10100 … někteří vědci k tomuto roku věští tepelnou smrt vesmíru. + 5 miliard let … to je vědecký odhad možné „životnosti“ vesmíru.
Většina z těchto předpovědí se již stihla nevyplnit, z těch pěti posledních si ještě můžete vybrat. -jr-
