QA CS-C KNIHA LAUREÁTŮ SACHAROVOVY CENY

KNIHA LAUREÁTŮ SACHAROVOVY CENY

QA-01-14-333-CS-C

KNIHA LAUREÁTŮ SACHAROVOVY CENY

KNIHA LAUREÁTŮ SACHAROVOVY CENY

PŘEDMLUVA Martin Schulz předseda Evropského parlamentu

Rok 2013 byl pro Sacharovovu cenu bohatým rokem. Rokem výjimečným. Do Štrasburku si pro cenu přijeli dokonce čtyři laureáti. Nejprve v dubnu Ženy v bílém, potom v červenci Guillermo Fariñas a nakonec v říjnu Aun Schan Su Ťij. Tito lidé cenu získali již před několika lety, u barmské laureátky to bylo dokonce před více než 20 lety. Nečekali po celou tu dobu z vlastní vůle. Úřady v jejich zemích jim znemožnily přijet cenu převzít. Bylo to z obavy před jejich nezdolnou odvahou, před svobodou myšlení, již ztělesňují, z obavy před jejich schopností rozdmýchávat plamen naděje ve všech demokraticky smýšlejících lidech. V roce 2013 získala cenu také její nejmladší laureátka. Dne 20. listopadu přednesla šestnáctiletá Malála Júsufzájová drásavou obhajobu práv dětí, a zejména přístupu dívek ke vzdělání. Stejně jako ostatní nositelé ceny, i ona tvrdě zaplatila za to, že se postavila proti tmářům své doby. Její boj ji téměř připravil o život a donutil ji k exilu. Malála byla oceněna u příležitosti 25. výročí Sacharovovy ceny, za přítomnosti jejích předchozích nositelů. Pro síť nositelů Sacharovovy ceny to byl krásný symbol, neboť se tak Malálino mládí spojilo s jejich vitalitou! Rok 2013 byl tak rokem dodávajícím odvahu. Ale nemůžeme zavírat oči před realitou. V roce 2014 přetrvávaly konflikty, v nichž se na oběti míří především kvůli jejich myšlenkám, víře, kvůli jejich pohlaví nebo příslušnosti k menšině. Cenu si dodnes nemohlo převzít několik laureátů. Jedna z nositelek ceny za rok 2011 Razán Zajtúnová byla unesena v Sýrii. Dosud o ní nemáme žádné zprávy. Íránský režim nadále drží v domácím vězení Nasrín Sotúdeovou a Džafara Panáhího. Čínský režim se neúnavně pokouší umlčet aktivistu Chu Ťia. Lidé, kteří brání svobodu myšlení, zůstávají v roce 2014 nadále pod příkrovem ticha. Tím, že Evropský parlament v letošním roce ocenil Dr. Denise Mukwegeho, který byl vybrán jednomyslně, ocenil nejen oddaného lékaře, ale především člověka hájícího mír. Nejen lékaře, který léčí tělo, ale především člověka bojujícího za důstojnost žen. V regionu, kde je znásilnění zbraní válčících stran a teroristů, a ve světě, v němž se množí případy porušování svobody žen, je jeho angažovanost a odvaha velkým vzorem.

Mnoho doplňujících informací o Evropské unii je k dispozici na internetu. Můžete se s nimi seznámit na portálu europa.eu Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie, 2014 ISBN 978-92-823-5577-0 doi:10.2861/58768 © Evropská unie, 2014 Reprodukce povolena pod podmínkou uvedení zdroje. Printed in Belgium VYTIŠTĚNO NA PAPÍŘE BĚLENÉM BEZ POUŽITÍ ELEMENTÁRNÍHO CHLORU (ECF)

SACHAROVOVA CENA

za svobodu myšlení, která byla poprvé udělena v roce 1988 Nelsonu Mandelovi a Anatoliji Marčenkovi, je nejvyšším oceněním Evropské unie za činnost v oblasti lidských práv. Je udělována jednotlivcům, skupinám a organizacím, kteří mimořádným způsobem přispěli ke svobodě myšlení. Prostřednictvím této ceny a za pomocí sítě jejích nositelů poskytuje EU podporu těmto osobám a organizacím a pomáhá jim v jejich boji. Laureáty ceny byli disidenti, političtí představitelé, novináři, právníci, aktivisté občanské společnosti, spisovatelé, matky, manželky, představitelé menšin, skupina aktivistů vystupující proti terorismu, míroví aktivisté, aktivista bojující proti mučení, karikaturista, dlouholetý „vězeň svědomí“, režisér, dítě bojujícímu za právo na vzdělání a dokonce i OSN jako celek. Oceňuje především svobodu projevu, ochranu práv menšin, dodržování mezinárodního práva, rozvoj demokracie a zavádění právního státu. O udělení Sacharovovy ceny, s níž je spojen finanční příspěvek ve výši 50 000 EUR, jedná Evropský parlament na oficiálním plenárním zasedání ve Štrasburku na konci roku. Kandidáty navrhují politické skupiny nebo i jednotliví poslanci, kteří ovšem musí získat podporu alespoň čtyřiceti poslanců. Své kandidáty představí na společné schůzi Výboru pro zahraniční věci, Výboru pro rozvoj a podvýboru pro lidská práva, jejichž členové pak zvolí tři kandidáty do užšího výběru. Konečné rozhodnutí o vítězi či vítězích Sacharovovy ceny pak přijímá Konference předsedů – orgán Evropského parlamentu, v jehož čele stojí předseda Parlamentu a jehož členy jsou představitelé všech politických skupin v EP. Proto je rozhodnutí o nositelích Sacharovovy ceny skutečně evropskou volbou.

ANDREJ

ANDREJ SACHAROV (1921–1989), slavný sovětský fyzik, disident

SACHAROV INSPIRACE

a  bojovník za lidská práva a  za reformy, souhlasil s  myšlenkou, aby cena za svobodu myšlení nesla jeho jméno. „Je to důležitý akt ocenění mé práce na obranu lidských práv,“ napsal v  dopise Evropskému parlamentu1. Udílení ceny označil za „užitečné“: „Upozorní se na otázku lidských práv a těm, kteří k tomuto cíli přispívají, se dostane povzbuzení.“ Evropský parlament oznámil svůj záměr založit tuto cenu v usnesení přijatém v prosinci 1985.

CENY

Andrej Sacharov byl poslán do vyhnanství v  uzavřeném městě Gorkij poté, co veřejně vystoupil na protest proti vojenskému zásahu Sovětského svazu v Afganistánu v roce 1979. Po dobu exilu byl pod přísným dohledem sovětské policie a  dvakrát zahájil hladovku, aby jeho žena dostala svolení k  operaci srdce ve Spojených státech. Jeleně Bonnerové, která byla v roce 1984 rovněž odsouzena k  vyhnanství v  Gorkém, bylo nakonec v  říjnu 1985 umožněno postoupit léčbu v  USA. Sacharovovi měli podporu Evropského parlamentu a  dokonce se jednalo o  tom, aby ve sněmovně bylo pro Andreje Sacharova ponecháno jedno volné křeslo. Nakonec byla přijata jiná myšlenka: vytvoření ceny, která ponese jeho jméno. Jak řekl zpravodaj pro tuto iniciativu JeanFrancois Deniau na plenárním zasedání Parlamentu, Sacharov byl vybrán proto, že je „evropským občanem, který ztělesňuje svobodu myšlení a projevu, a který se kvůli svému přesvědčení a svědomí rozhodl vzdát všech svých materiálních výhod a poct“.

Andrej Sacharov, jeden z průkopníků jaderné fyziky a otec sovětské vodíkové bomby, se ve svých 32 letech stal členem Akademie věd Sovětského svazu a  dostalo se mu tedy privilegií, kterých v  sovětském režimu požívaly nomenklaturní kádry. Od konce padesátých let si však začal s  rostoucími obavami všímat atmosférických vlivů jaderných zkoušek a  začal přemýšlet o  politických a  morálních důsledcích své práce, která by mohla způsobit smrt mnoha milionů lidí. Obrat v  jeho politickém vývoji nastal v  roce 1967, kdy adresoval sovětským představitelům výzvu, aby přijaly návrh Spojených států na uzavření bilaterální smlouvy o zákazu vývoje protiraketové obrany. Tyto obranné systémy označil ve svém eseji z  roku 1968 Úvahy o  pokroku, mírovém soužití a  intelektuální svobodě za hlavní hrozbu celosvětové jaderné války. Sovětští vůdcové ovšem jeho výzvu odmítly a  po zveřejnění eseje byl Andreji Sacharovovi udělen zákaz veškeré přísně tajné vojenské práce a přišel o své výsady. V roce 1970 se stal jedním ze zakladatelů Výboru pro lidská práva v Sovětském svazu a začal se věnovat v  prvé řadě obraně lidských práv a  obětí politických procesů. V  roce 1972 se oženil s  Jelenou Bonnerovou, rovněž aktivistkou v  boji za lidská práva. Přestože na něj vláda vyvíjela stále větší tlak, Sacharov nejen usiloval o  propuštění disidentů v  Sovětském svazu, ale stal se také jedním z nejodvážnějších kritiků sovětského režimu a ztělesněním boje proti popírání základních práv. Slovy výboru pro udělování Nobelovy ceny, který mu v roce 1975 udělil cenu za mír, se stal „hlasem svědomí lidstva“. Nebylo mu dovoleno cenu převzít, avšak represe ani vyhnanství nezlomily jeho vzdor.

Cena byla vytvořena usnesením Evropského parlamentu přijatým v prosinci 1985. Rok poté udělil Michail Gorbačov, který v  SSSR zavedl „perestrojku“ a  „glasnosť“, souhlas, aby se Andrej Sacharov a  Jelena Bonnerová vrátili do Moskvy. Tam Sacharov v prosinci 1989 zemřel. V roce 2013 oslavila cena nesoucí jeho jméno čtvrtstoletí své existence, kdy pomáhala bránit lidská práva bez ohledu na hranice států, byť by v  nich vládly represivní režimy, a  oceňovala lidskoprávní aktivisty a  disidenty po celém světě. Obránci lidských práv, kteří cenu obdrželi, draze zaplatili za své odhodlání bránit lidskou důstojnost. Hrozilo jim pronásledování, smrt, ztráta svobody, násilí či exil. V  řadě případů nebylo úspěšným kandidátům umožněno cenu osobně převzít. Takový byl i  případ Nasrín Sotúdeové, nositelky ceny za rok 2012, jež z íránského vězení Evin psala dopisy zesnulému Andreji Sacharovovi, v nichž se filozoficky zamýšlela nad významem disidentství a srovnávala jeho situaci se svou vlastní. „Bylo úžasné, jak jste dokázal každý den nacházet sílu k  dalšímu vzdoru. To, čeho jste dosáhl, bylo pro všechny bojovníky za svobodu velkým vítězstvím. Kéž ti, kteří přijdou po nás, uvedou Vaše sny v skutečnost.“

1

Dopis Andreje Sacharova citovaný v této publikaci je uchován v historickém archivu Evropského parlamentu.

NOSITELÉ SACHAROVOVY CENY

SÍŤ NOSITELŮ SACHAROVOVY CENY

, vytvořená v roce 2008 při příležitosti 20.  výročí jejího udělování, je tvořena laureáty ceny a  poslanci Evropského parlamentu. Jejím vytvořením byla uznána „zvláštní role laureátů Sacharovovy ceny jako vyslanců svobody myšlení“ a její členové si stanovili za cíl „zvyšovat společné úsilí na podporu obránců lidských práv na celém světě prostřednictvím společné činnosti nositelů Sacharovovy ceny, jež bude prováděna spolu s Evropským parlamentem a pod jeho záštitou“. U příležitosti 25. výročí udílení ceny v roce 2013 se Síť nositelů ceny sešla na konferenci, která zabývala formulací cílů, o  jejichž dosažení má síť usilovat. Na třídenní konferenci s nabitým programem se dvacet nositelů a zástupců z Afriky, Asie, Evropy, Latinské Ameriky a Blízkého východu sešlo s předsedou a  poslanci Evropského parlamentu a  dalšími zástupci evropských orgánů, služeb a  agentur, nevládními organizacemi, mezinárodními organizacemi, novináři a  studenty. V  době konání konference proběhlo také slavnostní udílení Sacharovovy ceny za rok 2013, a to na světový den dětí – laureátem totiž byla první dětská nositelka ceny, Malalaj Júsafzajová. Konference byla zakončena přijetím prohlášení, ve kterém se členové Sítě nositelů zavázali, že budou společně i  jednotlivě pomáhat při prosazování a  ochraně lidských práv na celosvětové úrovni prostřednictvím široké škály aktivit. Mimo jiné propůjčují hlas mezinárodním kampaním na podporu základních práv, konajících se ve spolupráci s  občanskou společností a  mezinárodními organizacemi, včetně kampaně zaměřené na odstranění násilí na dětech a  podporu vzdělávání dětí. Prohlášení zdůrazňuje nutnost solidarity a koordinace mezi obránci lidských práv a vyzývá všechny členy sítě, aby společně působili jako celosvětový systém varování v případě porušování lidských práv. Prohlášení vyzvalo Evropskou unii, aby prostřednictvím svých zastoupení po celém světě přijala významný diplomatický závazek vůči obráncům lidských práv, především na ochranu nositelů Sacharovovy ceny a obránců lidských práv, kteří jsou v ohrožení. Síť nositelů Sacharovovy ceny nyní hodlá své závazky proměnit v konkrétní činnost zaměřenou na zvyšování povědomí o  lidských právech a  o  jeho porušování. Její členové také pořádají přednášky v  členských státech EU, podílejí se na mezinárodních kampaních o  lidských právech a  osvětových akcích a dodávají sílu aktivistům občanské společnosti a obráncům lidských práv.

2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001 2000 1999 1998 1997 1996 1995 1994 1993 1992 1991 1990 1989 1988

Denis Mukwege Malalaj Júsufzaiová Nasrín Sotúdeová a Džafar Panahí Arabské jaro (Muhammad Buazízí, Asma Mahfúzová, Ahmad as-Sanusí, Razan Zaituníová a Alí Farzat) Guillermo Fariñas Memorial (Oleg Orlov, Sergej Kovaljov a Ljudmila Alexejevová za sdružení Memorial a všechny ostatní obránce lidských práv v Rusku) Chu Ťia Sálih Mahmúd Muhammad Usmán Aljaksandr Milinkevič Ženy v bílém, Hauwa Ibrahimová, Reportéři bez hranic Běloruská asociace novinářů Generální tajemník OSN Kofi Annan a všichni zaměstnanci Organizace spojených národů Oswaldo José Payá Sardiñas Izzat Ghazzawi, Nurit Peled-Elhanan, Dom Zacarias Kamwenho ¡Basta Ya! Xanana Gusmão Ibrahim Rugova Salima Ghezaliová Wej Ťing-šeng Leyla Zanaová Taslima Nasrínová Oslobodjenje Las Madres de Plaza de Mayo Adem Demaçi Aun San Su Ťij Alexander Dubček Nelson Rolihlahla Mandela; Anatolij Marčenko (in memoriam)

2014 DENIS MUKWEGE

DENIS MUKWEGE

je konžský lékař, který zasvětil svůj život obnově těl a životů desítek tisíc konžských žen a dívek, jež se staly obětmi hromadného znásilňování a brutálního sexuálního násilí během stále trvající války v Demokratické republice Kongo. Narodil se v roce 1955 v Bukavu. Vystudoval medicínu a založil gynekologickou ambulanci v nemocnici v Lemeře ve východní části země, která byla zničena, když v roce 1996 vypukla válka. Mukwege uprchl do Bukavu a založil stanovou nemocnici, v níž vybudoval nové porodnické oddělení a operační sál, všechno však bylo zničeno v roce 1998 během druhé konžské války. Denise Mukwegeho to však neodradilo a znovu svou nemocnici vybudoval v  Panzi, kde neúnavně pracoval a  školil zaměstnance, jak pečovat o ženy napadené bojovníky, kteří „prohlásili ženy za svého společného nepřítele“. Od roku 1999, kdy nemocnice obnovila svůj provoz a přijala první oběť znásilnění, jež měla střelná poranění pohlavních orgánů a stehen, ošetřil Mukwege více než 40 000 žen. Během několika prvních týdnů přišly do nemocnice desítky žen, které uváděly, že byly znásilněny a mučeny. „Začal jsem se ptát sám sebe, co se děje“, řekl Mukwege BBC. „Nejednalo se jen o válečné násilnosti, tohle bylo součástí strategie … mnoho lidí bylo znásilněno najednou, na veřejnosti, během jedné noci znásilnili třeba celou vesnici. Když postupují takhle, neubližují jenom obětem, ale celé komunitě, kterou nutí se dívat. Výsledkem této strategie je, že lidé jsou nuceni utéci ze svých vesnic, opustit svá pole, prostředky své obživy, všechno.“ Denis Mukwege je mezinárodně uznávaným odborníkem v  oblasti nápravy patologických a  psychosociálních škod způsobených sexuálním násilím. Nemocnice v Panzi nabízí duševní i tělesnou péči. Ženám je pak poskytnuta pomoc při získávání nových dovedností nutných k životu a dívkám pomoc při návratu do školy. Nabízena je i právní pomoc s cílem dostat útočníky před soud. Denis Mukwege vede neúnavnou kampaň za práva žen a ukončení násilí páchaného kvůli konžským přírodním zdrojům. V roce 2011 se sám stal obětí, když do jeho domu vtrhli ozbrojení muži a  ohrožovali jeho dcery střelnou zbraní. Jeho osobní strážce byl zabit, jemu se však podařilo utéci. Se svou rodinou pak uprchl do Švédska a Belgie. Do Demokratické republiky Kongo se vrátil v roce 2013, když se skupina žen žijících za méně než jeden dolar denně spojila, aby mu zakoupila letenku domů. V současné době žije v nemocnici v Panzi, jejímž je ředitelem.

2013 MALALAJ JÚSUFZAIOVÁ

MALALAJ JÚSUFZAIOVÁ

je sedmnáctiletá dívka z Pákistánu, jež byla postřelena do obličeje příslušníky hnutí Talibán v roce 2012, kteří se tak snažili zabránit jí a dalším dívkám ve vzdělání. Těžké zranění přežila a v roce 2013 se stala nejmladší laureátkou Sacharovovy ceny. Cenu věnovala „bezejmenným hrdinům Pákistánu“, kteří intenzivně bojují za právo na vzdělání všech dětí. „Mnoho dětí na světě nemá co jíst a pít, ale hladovějí také po vzdělání. Je velmi znepokojivé, že 57 milionů dětí na světě nemůže chodit do školy… to musí hnout naším svědomím,“ řekla Malalaj zástupcům 28 států v  přeplněném Parlamentu, v  němž byli výjimečně přítomni téměř všichni žijící laureáti Sacharovovy ceny, kteří se sešli u příležitosti 25. výročí ceny. „Jedno dítě, jeden učitel, jedno pero a jedna kniha mohou změnit svět.“ Malalaj začala boj za vzdělání ve věku 11 let, kdy začala psát anonymní internetový deník o  životě školačky pod vládou Tálibánu v  údolí Svát v Pákistánu. V roce 2009, v době bojů s pákistánskou armádou, nařídil Tálibán zavřít všechny dívčí školy. Rodina Malalaj byla nucena opustit obléhané rodné město a její škola byla zničena. Když se bezpečnostní situace zlepšila, vrátila se Malalaj se svým otcem Ziauddínem zpět domů. Její otec vedl dívčí školu a spolu pokračovali v boji za právo dívek na vzdělání, přestože jim bylo vyhrožováno. Malalaj využila darované peněžní prostředky na nákup školního autobusu – téhož autobusu, v  němž byla postřelena a  další dvě dívky zraněny při útoku, k  němuž se přihlásil Tálibán. Malalaj útok přežila a  dále vytrvale bojuje za vzdělání dívek. Je spoluzakladatelkou fondu Malalaj a členkou Krizového výboru pro vzdělávání dětí a  mládeže, který založil zvláštní vyslanec OSN pro globální vzdělávání Gordon Brown – ten říká, že při současném tempu se dostane poslední dívka do školy v roce 2086, a ne v roce 2015, jak slibovaly Rozvojové cíle tisíciletí. „Islám nezakazuje dívkám se vzdělávat. Je povinností a  odpovědností každého, chlapců i dívek, získávat vzdělání a vědomosti,“ prohlašuje Malalaj. Spojené národy vyhlásily den jejích narozenin, 12. červenec, za Den Malalaj. V  roce 2014 se setkala v  Nigérii s  dívkami, které uprchly po únosech Boko Haram ve městě Čibok a  s  rodinami 219 stále unesených dívek a  vyzvala prezidenta Jonathana, aby podnikl další kroky. Vyjádřila také solidaritu s dětmi zasaženými konfliktem v Sýrii a Gaze.

2012 NASRÍN SOTÚDEOVÁ

NASRÍN SOTÚDEOVÁ

je íránská právnička zabývající se lidskými právy. Patří mezi hrstku těch, kteří obhajovali disidenty zadržené při masových protestech v roce 2009 a hájila další významná lidská práva a politické kauzy. V roce 2010 byla sama zadržena. Když v roce 2012 získala Sacharovovu cenu, odpykávala si šestiletý trest odnětí svobody. Na protest soudnímu nátlaku, který byl vyvíjen na její rodinu, držela sedm týdnů hladovku na samotce v nechvalně známé íránské věznici Evin. Přestože byla velmi slabá a  nemocná, našla dost síly, aby Evropskému parlamentu napsala nezapomenutelný dopis, který během slavnostního předání Sacharovovy ceny přečetla její kolegyně a přítelkyně Širín Ebadiová, laureátka Nobelovy ceny. „V dějinách lidských práv a mechanismů, které je zaručují, jsme ušli velký kus cesty. Jejich uplatňování však stále do značné míry závisí na intencích vlád, které jsou zároveň těmi, kdo lidská práva porušují nejčastěji.“ Sotúdeová uvedla, že porušování lidských práv bylo hlavní příčinou revolucí, které zachvátily Blízký východ. Obhájcům lidských práv a politickým vězňům vzkázala, že „stejně jako vy si uvědomuji, že cesta k demokracii budou dlouhá a obtížná“. V  září 2013 byla nečekaně propuštěna, což předseda Schulz uvítal jako „důležitý pozitivní signál íránských orgánů“, především nově zvoleného prezidenta Rúháního. V  prosinci 2013 se setkala s  první delegací Evropského parlamentu v  Íránu po šesti letech. Sotúdeová hovořila o  politických vězních a  kritizovala netransparentnost trestních řízení, které neprobíhají před trestními, nýbrž revolučními soudy. Požádala delegaci, aby o tom jednala s íránskými orgány. Delegace dostala odpověď, že revoluční soudy byly zřízeny k  posuzování trestních činů vůči státu a změna tedy není možná. Setkání mezi delegací EP a Nasrín Sotúdeovou vzbudilo pobouření mezi íránskými zastánci tvrdé linie, kteří obvinili Sotúdeovou a Džafara Panahího z podvracení státní moci. Nasrín Sotúdeová však dále pokračuje v  činnosti na podporu lidských práv, práv žen a  základních svobod. V  roce 2014 bojuje proti  zákazu vykonávat právnickou praxi, což je povolání, o  jehož vykonávání usilovala několik let, počínaje ochranou nezletilých před trestem smrti, což je jedním z témat, na které se zaměřuje ve své činnosti. V roce 2014, kdy vypukla válka v Gaze, zahájila Sotúdeová v sociálních médiích kampaň Přestaň zabíjet své bližní (Stop Killing Your Fellow Beings). Nemohla přijet do Evropského parlamentu na předání Sacharovovy ceny, ani se účastnit konference sítě nositelů Sacharovovy ceny, protože jí Írán nedovolil vycestovat. Na konferenci ji však zastupovala Širín Ebadiová. Nasrín Sotúdeová chce zůstat v Íránu a bojovat za reformu až do konce.

2012 DŽAFAR PANAHÍ

DŽAFAR PANAHÍ

je mnohokrát oceněný filmový režisér, který už dvacet let nesmí točit žádné filmy. Jakožto otevřený stoupenec íránského opozičního Zeleného hnutí a  kritik bývalého prezidenta Ahmadínežáda byl odsouzen na šest let za „nepřátelskou propagandu proti islámské republice“. Jeho rozsudek zatím nebyl vykonán – není ve vězení, ale může být uvězněn kdykoli. V roce 2010 byl zatčen, když natáčel tajný film o neúspěšném Zeleném hnutí v roce 2009. Přestože byl po mezinárodních protestech a po hladovce za tři měsíce puštěn na svobodu, aby byl vzápětí odsouzen k odnětí svobody, dostal zákaz natáčet filmy a vystupovat ve sdělovacích prostředcích. V roce 2013 se setkal s delegací Evropského parlamentu, která navštívila Írán. Prohlásil, že jeho výpověď a  výpověď jeho právníka byla během trestního řízení ignorována a  o  rozsudku bylo již předem rozhodnuto. Upozornil delegaci, že zatímco se svět nyní soustředí na jaderné dohody s Íránem, na lidská práva se zapomíná; jakmile budou zrušeny sankce, represe v Íránu zesílí. Nová íránská vláda projevuje určitou flexibilitu pouze v oblasti zahraničních věcí, nikoli však ve vnitřních věcech, a  tlak na sdělovací prostředky, vězně a společenský život stále pokračuje. V červenci 2014 poskytl i přes zákaz rozhovor. Podle svých slov byl propuštěn z  vězení jen proto, aby byl vzápětí uvržen do ještě tvrdšího žaláře – dostal zákaz pracovat. Zákaz natáčet filmy nicméně dvakrát porušil. V roce 2011 natočil ve svém domě v  Teheránu snímek s  názvem Toto není film, který zachycuje, jak sedí doma u kuchyňského stolu, hovoří se svým právníkem a čeká na uvěznění. V roce 2014 vytvořil film Zatažené záclony, jehož hlavním protagonistou je scénárista, který žije sám se svým psem v domě u moře se zataženými záclonami. Panahí na sebe nenahlíží jako na politicky angažovanou osobu, ale na člověka, který chce odhalit bezpráví. Vystupuje proti cenzuře v Íránu a vytýká prezidentu Rúhánímu, že nesplnil své předvolební sliby. Zahájil kampaň Krok za krokem usilující o zrušení trestu smrti v Íránu. Cenu nemohl převzít osobně, zastoupila ho však dcera Solmaz a filmoví režiséři Costa Gavras a Serge Toubiana. Na konferenci sítě nositelů Sacharovovy ceny v  roce 2013 ho zastupoval předseda Mezinárodní federace pro lidská práva Karim Lahidji.

2011 MUHAMMAD BUAZÍZÍ

MUHAMMAD BUAZÍZÍ

(1984–2011) byl jedním z  hybatelů jasmínové revoluce v Tunisku a inspirací demokratického hnutí, které otřáslo Blízkým východem a severní Afrikou v roce 2011 a které známo pod označením Arabské jaro. Buazízí pocházel z chudých poměrů a musel od raného věku těžce pracovat. Prodával ovoce na trhu a  už od svých deseti let byl hlavním živitelem rodiny. V  19  letech opustil školu, aby mohl zajistit vzdělání svým mladším sourozencům. Zemřel dne 4.  ledna 2011 poté, co se ve věku 26 let upálil na protest proti systému, který mu neumožnil vést důstojný život. Buazízí se často stával obětí tuniských bezpečnostních složek – dostával pokuty, bylo mu zabavováno zboží a váhy a při poslední příležitosti ho dokonce srazili k zemi. Jeho rodina věří, že ne chudoba, ale právě ponižování ho vedly k sebeobětování poté, co se mnohokrát marně dovolával spravedlnosti. Buazízí se polil benzínem a zapálil před branami vládní budovy v městečku Sídí Bú Zíd. Čin muže známého tím, že rozdával ovoce chudším rodinám a  jehož osud se podobal tolika dalším, vyvolal rychle se šířící vlnu protestů. Tunisané všech společenských i věkových

skupin se vydali do ulic, aby protestovali proti zkorumpované vládě, vysoké nezaměstnanosti a omezování svobody. Byl dosud naživu, v  bolestech a  obvázaný od hlavy až k  patě, když se autoritářský režim prezidenta Zin al-Ábidín bin Alího, který byl u moci od roku 1987, začal hroutit. Deset dní po smrti Buazízího byl bin Alí za pochodu demonstrantů napříč Tuniskem, nesoucích Buazízího portrét, donucen rezignovat a opustit zemi. Útěchou jeho rodině bylo vědomí, že jeho smrt nebyla zbytečná a  že jeho čin zažehl „lidovou revoluci“ a otřásl tyranskými režimy v dalších arabských zemích. Mladí lidé v arabských zemích si uvědomili, že mohou nahlas vyjádřit pocit marnosti a  bojovat za svou důstojnost proti nespravedlnosti, korupci a autokratickým režimům. Optimismus, který provázel počátky Arabského jara, záhy pohasl a  některé z jeho výdobytků byly zmařeny. V místě jeho zrodu, v Buazízího Tunisku, však byla v  roce 2014 schválena demokratická ústava a  koncem roku se budou konat parlamentní a prezidentské volby.

2011 ALÍ FARZAT

ALÍ FARZAT

je nejznámějším syrským politickým satirikem a  karikaturistou a  jednou z  nejslavnějších osobností kultury arabského světa. Narodil se v  Hamě v  roce 1941 a  v  syrských i  zahraničních novinách zveřejnil více než 15 000 kreslených vtipů. Získal ocenění za satiru diktátorů Saddáma Husajna a  Muammara Kaddáfího v  době, kdy dosud vládli Iráku a Libyi. Díky jeho tvorbě, která si bere na mušku obávané bezpečnostní síly, se v Sýrii posunula hranice svobody projevu. Poté, co do Sýrie dorazilo v roce 2011 Arabské jaro, pustil se také do členů vlády, především do prezidenta Bašára al-Asada. Syřané začali protestovat proti režimu a  nesli v  průvodech transparenty s  jeho kreslenými vtipy. Po zveřejnění kresby, kde prezident al-Asad stopuje rychle jedoucí auto prchajícího libyjského diktátora Muammara Kaddáfího, byl napaden na náměstí Umayyad v Damašku a zbit maskovanými útočníky. Úmyslně mu zlomili obě ruce a křičeli na něj, aby měl úctu k prezidentu al-Asadovi a poslouchal své pány. Po tomto útoku upadl do bezvědomí. Útočníci ho hodili do auta, táhli podél silnice, poté vyhodili ven a zanechali ho polomrtvého ležet na ulici. Alí Farzat se však nejen zotavil natolik, že opět může kreslit, ale  překonal rovněž veškerý strach, takže se z něj stal jeden z nejostřejších kritiků režimu, jenž svůj postoj projevuje slovy i kresbami. V roce 2011 se nemohl zúčastnit slavnostního předání Sacharovovy ceny – v té době se právě léčil v Kuvajtu ze svých zranění. Převzal ji tedy během veřejné diskuse členů sítě nositelů Sacharovovy ceny, jež se konala v  Evropském parlamentu v roce 2012. S předsedou Evropského parlamentu a dalšími držiteli této ceny diskutoval také o  revoluci v  Sýrii a  o  budoucnosti demokracie po arabském jaru. Jako laureát Sacharovovy ceny vystoupil na prvním Světovém fóru demokracie v  prostorách Rady Evropy v  roce 2012. V  tomto roce byl také časopisem Time zvolen jednou ze sta nejvlivnějších osobností roku. Obdržel řadu cen za obhajobu lidských práv a stojí v čele Asociace arabských karikaturistů. V roce 2014 byl hlavním řečníkem sítě nositelů Sacharovovy ceny na filmovém festivalu o lidských právech Jeden svět v Praze, kde se setkal se zástupci vlády, sdělovacích prostředků a  nevládních organizací. Debatu směřoval k  jádru tragédie: uprostřed probíhajícího konfliktu, který si vyžádal stovky tisíc životů a miliony lidí vyhnal z domovů, upadají lidské naděje na důstojnost a svobodu v zapomenutí.

2011 ASMA MAHFÚZOVÁ

ASMA MAHFÚZOVÁ

je egyptská aktivistka v  oblasti lidských práv a  spoluzakladatelka Hnutí mládeže z  6.  dubna. Když v Egyptě v  roce 2011 vypuklo Arabské jaro, postavila se tvrdým opatřením režimu Husního Mubaraka vůči aktivistům a umístila na různé sociální sítě výzvu Egypťanům, aby se pokojným protestem na náměstí Tahrír dne 25. ledna 2011 domáhali své svobody, důstojnosti a  svých lidských práv. Její video se lavinovitě šířilo na internetu, shlédlo je na 80 milionů lidí a  bylo následováno vlnou podobných videí, které nakonec vedly k obsazení náměstí Tahrír, kde statisíce lidí požadovali odstoupení Husního Mubaraka po 30 letech vlády v  Egyptě. Mubarak odstoupil dne 11. února 2012. Při předávání Sacharovovy ceny popsala Asma Mahfúzová ocenění jako „poctu pro hrdiny revoluce“. „Tato cena směřuje ke všem mladým Egypťanům, lidem, kteří obětovali své životy,“ říká. „My je nezradíme, budeme pokračovat v cestě, na kterou se vydali a postaráme se o to, aby se tento sen splnil.“ Byla hlavní účastnicí diskuse členů sítě nositelů Sacharovovy ceny, která se uskutečnila v říjnu 2012 v Evropském parlamentu. Hovořila zde o porevolučním vývoji situace v Egyptě. V  roce 2013 byl svržen islamistický prezident Muhammad Mursí a  po období prozatímní vlády podporované armádou si Egypt v  roce 2014 zvolil za prezidenta bývalého velitele armády Abd al-Fattáha Chalíla as-Sísího. Mahfúzová oznámila, že je terčem rostoucího násilí, výhružek a  sledování. Tvrdá opatření orgánů, která byla původně namířena proti Muslimskému bratrstvu, se rozšířila na kritické hlasy a  známé tváře revoluce z  25.  ledna a  především na aktivisty z 6.  dubna. Mahfúzová sdělila, že ona a  několik dalších aktivistů byli sdělovacími prostředky označeni za zahraniční agenty a za hrozbu národní bezpečnosti, což vedlo k slovním útokům na ulicích. V dubnu 2014 egyptský soud zakázal Hnutí mládeže z 6. dubna. Tři z levicových vůdců hnutí, Ahmed Maher, Mohammed Adel a Ahmed Douma byli odsouzeni na tři roky za protesty, které jsou nyní podle nového egyptského zákona o demonstracích nelegální. Čtvrtý vůdce, Alaa Abdel Fattah, byl odsouzen k  patnácti letům vězení, což vyvolalo zděšení u  předsedy EP Schulze i samotné  Asmy Mahfúzové, která tweetovala: „Patnáct let za protest? Co potom s  těmi, kteří mají na svědomí vraždu? Bude-li to takto pokračovat, nikdy zde nebude fungovat normální stát.“

2011 AHMAD AZ-ZUBAJR AS-SANUSÍ

AHMAD ASSANUSÍ

, narozený roku 1934, byl nejdéle zadržovaným libyjským „vězněm svědomí“. Je příbuzným Idrise, jediného lybijského krále, který byl v roce 1969 sesazen plukovníkem Muammarem Kaddáfím. As-Sanusí byl obviněn ze spiknutí při pokusu o  svrhnutí Kaddáfího režimu v roce 1970 a strávil 31 let ve vězení, z toho devět let v samovazbě a v cele tak malé, že se v ní nemohl narovnat. Propuštěn byl v srpnu 2001 s celou řadou dalších politických vězňů. Když lidové povstání s podporou NATO svrhlo v roce 2011 lybijského diktátora, převzala vládu nad zemí Přechodná národní rada (NTC). As-Sanusí se stal jejím členem zodpovědným za politické vězně. Navzdory volbám však zůstalo v lybijské politice hlavním tématem bezpráví a nestabilita a nadále probíhal ozbrojený boj o moc mezi různými frakcemi. As-Sanusího politické zázemí se nachází v  Benghází, které se za Kaddáfího režimu dostalo na vedlejší kolej, a  tato oblast výrazně podporuje federalismus, který v Libyi panoval i po většinu doby vlády krále Idrise. V roce 2012 se v Benghází sešlo 3 000 zástupců regionu a byla založena Kyrenaická přechodná rada (CTC). Jejím vůdcem byl jmenován as-Sanusí. Kyrenaická přechodná rada vyhlásila vysokou míru samostatnosti regionu, ale uznala Přechodnou národní radu jako symbol jednoty země i její zákonné zástupce na mezinárodní úrovni. Prohlášení Kyrenaické přechodné rady není právně závazné a  radu  nepodporují ani ozbrojené skupiny, jak tomu je u  druhé z  federalistických skupin v  Benghází – Politického odboru Kyreanické přechodné rady pod vedením Ibrahima Jadhrana, který usiluje o  vznik paralelní vlády. As-Sanusí se od něj distancoval. As-Sanusí a  zavedení kmenoví vůdci, kteří jsou pod jeho vedením, usilují o přijetí nové, federální ústavy. Během diskuse členů sítě nositelů Sacharovovy ceny, která se uskutečnila v roce 2012 v Parlamentu, hovořil s prezidentem Schulzem, Asmou Mahfúzovou a Ali Ferzatem o situaci v Libyi po revoluci, o ozbrojeném konfliktu a o budoucnosti demokracie v arabských zemích po Arabském jaru. Na prvním Světovém fóru demokracie v  prostorách Rady Evropy As-Sanusí kritizoval, že Libyi chybí efektivní vláda. Výzvy k federalizaci Libye mu vynesly obvinění z vlastizrady; As-Sanusí však tvrdí, že jeho návrh byl záměrně vykládán nesprávně s cílem pošpinit ty, kteří se snaží situaci zlepšit. As-Sanusí se v  roce 2013 účastnil konference sítě nositelů Sacharovovy ceny.

2011 RAZAN ZAITUNÍOVÁ

RAZAN ZAITUNÍOVÁ

je syrská novinářka a  právnička v  oblasti lidských práv, která byla unesena na předměstí Damašku ovládaném povstalci dne 9.  prosince 2013. Je dosud pohřešována; ačkoliv se předpokládá, že je v pořádku, neví se, kde je a kdo jsou její únosci. Zaituníová navzdory výhružkám statečně kritizovala porušování lidských práv, jehož se dopouštěl damašský režim i povstalecké skupiny. Byla unesena z  dumské kanceláře dvou sdružení, které založila, Centra pro dokumentaci násilí a  Organizace na podporu místního rozvoje a malých projektů a spolu s ní byl unesen její muž, její spolupracovník Wa’il Hamada a dva další kolegové, básník a právník Nazem Hamadim a politická aktivistka Samira Khalilová, která byla v minulosti vězněna pro své politické postoje.

UNESENA V PROSINCI 2013.

Zaituníová je nejznámější a  nejpřesvědčivější občanskou aktivistkou syrské revoluce. Na její únos nahlížejí syrští komentátoři jako na okamžik, kdy se rozevřela propast mezi civilními silami a extremisty v Sýrii, a jako na událost, která zasadila syrské revoluci smrtelnou ránu. Její rodina požádala o  mezinárodní pomoc při hledání Zatuníové a  jejích kolegů. „My, rodina Razan Zaituníové, aktivistky v  oblasti lidských práv, právničky, spisovatelky a  především lidské bytosti, vydáváme toto prohlášení více než tři měsíce po únosu, ke kterému se nikdo nepřihlásil a s nímž nebylo spojeno žádné prohlášení ani nebyly formulovány žádné požadavky. Jde o  jasnou snahu získat čas a potlačit svobodný hlas naší dcery a jejích kolegů, přinutit je tak přestat psát a  zbavit je svobody projevu,“ sdělila rodina v  prohlášení vydaném v dubnu 2014 a zveřejněném Centrem pro dokumentaci násilí. Aktivisté a  politici z  celého světa, včetně předsedy Schulze, vyzvali k  jejich propuštění. „Jménem Evropského parlamentu vyzývám k jejich okamžitému propuštění… její život je ohrožen režimem a povstaleckými skupinami kvůli tomu, čím je – odvážnou mladou ženou, která odmítá kompromisy a neustává v pokojném zápase za demokracii a svobodu v Sýrii.“ Čtyřicet pět nevládních organizací včetně laureátů Sacharovovy ceny a Reportérů bez hranic vydalo společnou výzvu, ve které žádají její propuštění a propuštění těch, kteří byli uneseni spolu s ní. V roce 2011, kdy jí byla udělena cena, se skrývala poté, co do jejího domu vtrhli bezpečnostní agenti. Část odměny, kterou obdržela se Sacharovovou cenou, věnovala na záchranu života spolupracovníka, který byl zasažen střelbou z tanku.

2010 GUILLERMO FARIÑAS

GUILLERMO FARIÑAS

, doktor psychologie, nezávislý novinář a politický disident na Kubě, držel v průběhu několika let celkem 23 hladovek za politickou změnu a za svobodu slova a projevu ve své zemi. Jako novinář založil nezávislou tiskovou agenturu Cubanacán Press, aby mohl celý svět informovat o  osudu politických vězňů na Kubě, nakonec však byl donucen její činnost ukončit. Po stále nevyjasněné smrti Orlanda Zapaty v únoru 2010 po 130 dní odmítal potravu i  vodu. Vyzýval k  propuštění politických vězňů, kteří jsou po mnohaletém věznění nemocní. Svou hladovku ukončil až v  červenci 2010 poté, co kubánská vláda oznámila, že propustí 52 politických vězňů. Guillermu Fariñasovi nebylo povoleno vycestovat ze země, a proto se v roce 2010 nemohl osobně zúčastnit slavnostního předání Sacharovovy ceny v  Evropském parlamentu. V  červenci 2012 byl zatčen na pohřbu jiného kubánského disidenta a  držitele Sacharovovy ceny, Oswalda Payá, a  po krátkou dobu zadržován. Poté, co kubánská vláda uvolnila cestovní omezení pro Kubánce, a  po návratu Damas de Blanco z návštěvy Parlamentu, pronesl Guillermo Fariñas v  červenci 2013 při dodatečném slavnostním předání Sacharovovy ceny řeč k Evropskému parlamentu. Ve svém děkovném proslovu uvedl: „Dnes tu před vámi nestojím proto, že by se situace zásadně změnila, ale proto, že realita moderního světa, a především pak stále silnější občanský odpor Kubánců, režim přinutila, aby – slovy knížete Fabrizia z filmu Gepard – něco změnil, aby se nezměnilo vůbec nic‘“. Fariñas se v roce 2013 aktivně zúčastnil konference sítě nositelů Sacharovovy ceny a v debatě Světového fóra demokracie „Solution Journalism in Action“ (řešení problému žurnalistiky v boji) zdůraznil, že novináři „budou pokračovat ve své činnosti, aby lidé na Kubě věděli, co se děje“. V roce 2014 byl opakovaně zatčen a  krátce zadržován, bylo mu vyhrožováno smrtí a  byl zavřen v psychiatrické léčebně, byl zbit a hospitalizován.

2009 MEMORIAL

Alexejevová, které stojí v  čele sdružení, se narodila v  roce 1927 a  je jedním z několika sovětských disidentů, kteří se stále aktivně angažují i v současném Rusku. Je známá svými kampaněmi za to, aby se disidentům dostalo spravedlivého procesu.

OLEG ORLOV SERGEJ KOVALJOV LJUDMILA ALEXEJEVA

, a  převzali v roce 2009 Sacharovovu cenu za sdružení Memorial a všechny ostatní obránce lidských práv v Rusku. Sdružení Memorial vzniklo v roce 1988 s cílem upozorňovat na systematické porušování lidských práv v zemích bývalého Sovětského svazu. Jedním ze zakladatelů byl Andrej Sacharov, který také spoluzakládal Moskevskou helsinskou skupinu společně s Ljudmilou Alexejevovou.

Oleg Orlov je jedním z vedoucích představitelů sdružení Memorial a členem Rady Memorialu od roku 1994. V  roce 2014 shromáždil důkazy o  únosech na východní Ukrajině, kde probíhá konflikt mezi proruskými separatisty a ukrajinskou armádou; podle něj byly srovnatelné s únosy, které Memorial zaznamenal během několika desítek let ve dvou válkách v Čečensku, kdy byl i on sám unesen. Sergej Kovaljov, současný předseda sdružení Memorial, se proslavil v  roce 1995, kdy se podílel na vyjednávání s čečenskými povstalci, kteří v nemocnici v  Budennovsku zajali přibližně 2000 rukojmí. Byl to jediný případ, kdy teroristický útok v Rusku nevedl k úmrtí velkého počtu rukojmích. Obviňuje Rusko z vměšování do vnitřních věcí Ukrajiny a z pokusů o vyvolání občanské války. „Jsem rád, že civilizované země nezůstávají lhostejnými jako obvykle“, říká. „Putin totiž dokáže této lhostejnosti velmi dobře využít.“ V průběhu let bylo členům sdružení a blízkým spolupracovníkům mnohokrát vyhrožováno, docházelo k  únosům a  vraždám. V  roce 2014 byl Memorial ruskými orgány označen za „zahraničního agenta“ na základě zákona z roku 2012, podle něhož mohou být takto klasifikovány nevládní organizace, jež bez státního souhlasu dostávají finanční prostředky ze zdrojů mimo Rusko. Tímto zákonem byly poškozeny stovky nevládních organizací a žádná nezávislá nevládní organizace se jako „zahraniční agent“ dobrovolně neregistrovala. Jak sdělil podvýboru Evropského parlamentu pro lidská práva hlavní právník sdružení Memorial Kirill Korotejev, „zahraniční agent“ znamená v ruštině totéž co „špión“. Oleg Orlov se v  roce 2013 účastnil soudního řízení proti tomuto zákonu a nemohl proto přijet na konferenci sítě nositelů Sacharovovy ceny. Memorial však spor i odvolání prohrál. Memorial spolu s  dalšími nevládními organizacemi pokračuje v  tomto boji před Evropským soudem pro lidská práva. S  registrací pod kategorií „zahraniční agent“ nesouhlasila ani Moskevská helsinská skupina a Ljudmila Aledejovová prohlásila, že by sdružení pokračovalo ve své činnosti v oblasti lidských práv i bez zahraničních dotací. Orlov se během veřejné debaty v  rámci filmového festivalu Jeden svět pořádaného sítí nositelů v  roce 2014 věnoval tématu  mučení v  Rusku. Kirill Korotejev zastupoval sdružení Memorial na Setkání evropské mládeže.

2008 CHU ŤIA

Při příležitosti 20.  výročí Sacharovovy ceny udělil Evropský parlament tuto

CHU ŤIAOVI

cenu čínskému disidentovi , jenž byl následně uvězněn a poté opět propuštěn; vyzýval k oficiálnímu vyšetření masakru na náměstí Tchien-an-men a  odškodnění rodin obětí a  rovněž se angažoval v  oblasti ochrany životního prostředí a  v  boji proti AIDS. V  roce 2014 mu bylo opět uloženo domácí vězení – v domácím vězení je ostatně každý rok v době výročí masakru na náměstí Tchien-an-men, které připadá na 4. června, a to od doby, kdy na náměstí v roce 2004 položil květiny. Od 2. července 2004 je jeho dům v Pekingu každý den v týdnu čtyřiadvacet hodin denně sledován. Někdy ani nemůže vyjít ven, aby si koupil jídlo či léky. V  roce 2007 promluvil při konferenčním hovoru neohroženě k  poslancům Parlamentu během schůze podvýboru pro lidská práva a  upozornil na skutečnost, že čínské bezpečnostní složky pronásledují až jeden milion lidí za to, že aktivně prosazují lidská práva, přičemž mnoho z nich je drženo ve vězení, v pracovních táborech či psychiatrických léčebnách. Po tomto svém vystoupení byl dne 27.  prosince 2007 zatčen, obviněn z  „podněcování k  rozvracení státní moci“ a  dne 3.  dubna 2008 odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši tři a půl roku a ke ztrátě politických práv na jeden rok. Když mu byla udělena Sacharovova cena, vyvíjela na něj státní bezpečnost nátlak, aby ji odmítl. Chu Ťia ji statečně přijal a označil ji za „významnou cenu pro Čínu“. V dopise, který v  červenci 2012 zaslal předsedovi Evropského parlamentu, Chu Ťia uvedl, že Sacharovovu cenu považuje za „skutečně velkou poctu“. „Dodala mi odvahy a značně zlepšila způsob, jakým se mnou ve vězení zacházejí“. V červnu 2011 byl propuštěn a pokusil se založit nevládní organizaci zabývající se lidskými právy, ale její členové byli zatčeni. Nyní stojí za organizací občanů, kteří se scházejí na politickém shromáždění. Je také koordinátorem tzv. „bosých advokátů“, neformální skupiny právních poradců, kteří obhajují čínské aktivisty v oblasti lidských práv. V deklaraci sítě nositelů Sacharovovy ceny vydané v roce 2013 u příležitosti 25. výročí ceny byly čínské orgány vyzvány, „aby zrušily omezení, kterým často vystavují nositele Sacharovovy ceny Chu Ťia“. Sám se nemohl konference zúčastnit právě kvůli těmto omezením a  byl zastoupen svou ženou a  kandidátkou na Sacharovovu cenu Ceng Ťin-jen, která zdůraznila těžkou situaci politických vězňů a  jejich rodin. V roce 2014 se hrozby a perzekuce vystupňovaly tak, že se Chu Ťia začal obávat o svůj život.

2007 SÁLIH MAHMÚD MUHAMMAD USMÁN

SÁLIH MAHMÚD MUHAMMAD USMÁN

již více než dvacet let zdarma poskytuje právní služby lidem, kteří byli v  Súdánu protiprávně zatčeni či mučeni nebo v  jejichž případech došlo k  závažnému porušení lidských práv. Evropský parlament mu v  roce 2007 jednomyslně udělil Sacharovovu cenu. „Pocházím z  Dárfúru, narodil jsem se v  Džebel Marra. Po mnoho let jsem pracoval jako právník v Dárfúru v Súdánu. Kvůli své práci jsem se stal obětí věznění a  mučení. Příslušníci mé vlastní rodiny byli mučeni a  ozbrojené skupiny je vyháněli z  jejich domovů v  Dárfúru. Po mnoho let jsem při své práci zastupoval tisíce lidí, kteří potřebovali moji pomoc před soudy. Viděl jsem tisíce lidí, kteří byli mučeni, viděl jsem stovky žen a  mladých dívek, které se staly oběťmi pohlavního zneužití,“ uvedl Sálih Usmán při předávání Sacharovovy ceny. Usmán sepsal zločiny, k  nimž došlo, a  aktivně se podílel na poskytování ochrany 3,2  milionům Súdánců, kteří byli nuceni opustit své domovy kvůli probíhajícím bojům v Súdánu. Stále upozorňuje na konflikt, který vypukl před více než deseti lety v Džebel Marra v roce 2003 a byl označen OSN jako jedna z nejhorších humanitárních krizí na světě. Navzdory intenzivnímu mezinárodnímu tlaku a  pokusům o  vyjednávání nebylo stále dosaženo všeobecné mírové dohody válčících stran a povstalecké skupiny se nyní sjednocují s programem, která má stále více celostátní charakter. Usmán zdůrazňuje, že příčiny války včetně vyvlastňování půdy a marginalizace v  oblasti politiky zůstaly nejen nevyřešeny, ale byly prohloubeny o  další nesplněné požadavky, mezi kterými je sladění vnitrostátní legislativy s mezinárodními normami a zajištění nezávislosti soudnictví. Usmán, který byl v letech 2005–2010 poslancem súdánského parlamentu za opoziční stranu, je neoblomným zastáncem Mezinárodního trestního soudu, protože „v  Africe chybí řádný soudní systém, takže Afričané nemají kde hledat spravedlnost a nápravu,“ sdělil zástupcům orgánů EU, Mezinárodnímu trestnímu soudu a více než 200 organizacím občanské společnosti, které se účastnily fóra EU a  nevládních organizací v  roce 2013, ke kterým promluvil jako laureát Sacharovovy ceny. Na konferenci sítě nositelů Sacharovovy ceny v  roce 2013 v  konečném prohlášení odsoudil beztrestnost a mučení.

2006 ALJAKSANDR MILINKEVIČ

ALJAKSANDR MILINKEVIČ

je vůdcem demokratického opozičního Hnutí za svobodu v Bělorusku, který „měl odvahu čelit poslední evropské diktatuře“, jak uvedl tehdejší předseda parlamentu Josep Borrell Fontelles při udílení Sacharovovy ceny. Vědec Milinkevič byl v říjnu 2005 vybrán jako společný prezidentský kandidát Spojené demokratické opozice. Jeho programem byla skutečně demokratická budoucnost země a  představoval reálnou alternativu k  autoritářskému režimu prezidenta Lukašenka, jehož vítězství, údajně dosaženého manipulací s  odevzdanými hlasy, bylo důrazně kritizováno běloruskou i  zahraniční opozicí. Milinkevič výsledek napadl, načež byl pod různými záminkami zatčen, nikdy však nebyl obviněn. V prezidentských volbách v roce 2010 již Milinkevič nekandidoval; domníval se totiž, že v běloruských volebních zákonech nebyly provedeny žádné změny, jež by zajistily spravedlivé a  svobodné volby pro všechny. Lukašenko zůstal u moci a situace v oblasti lidských práv se v Bělorusku od voleb v roce 2010 dále zhoršila po přijetí zákona, který postavil jednání označené za „kritické vůči státu“ mimo zákon. Současný režim i nadále umlčuje a vězní novináře, aktivisty a  další kritiky. Aktivisté občanské společnosti se obávají, že by mohl být zaveden tzv. zákon o zahraničních agentech, jako je tomu v Rusku, přestože se zdá, že si Lukašenko poté, co Rusko v roce 2014 anektovalo Krym, drží od Kremlu odstup. Milinkeviče potěšilo, že Lukašenko, který většinou mluví rusky, použil ve svém projevu v  červenci 2014 běloruštinu, ale sdělil BBC, že „se zatím jedná jen o trend, ne o strategii“. Orgány EP s  Milinkevičem jakožto laureátem Sacharovovy ceny pravidelně konzultují otázky týkající se Běloruska. Milinkevič se účastnil akcí pořádaných sítí nositelů Sacharovovy ceny, včetně konference v roce 2013. Na diskusi sítě nositelů Sacharovovy ceny v Litvě společně s Bertou Solerovou, národními orgány a  poslanci evropského a  litevského parlamentu odsoudil časté zastrašování a ponižování, kterého se dopouštějí orgány vůči obráncům lidských práv v  Bělorusku. Vyjádřil podporu větší integraci Běloruska do Evropy a kritickému a podnětnému dialogu s běloruskými orgány. Dialog hrál důležitou roli v  Milinkevičově vystoupení v  Evropském parlamentu během veřejné debaty na filmovém festivalu Jeden svět pořádaném sítí nositelů Sacharovovy ceny. Prohlásil, že pokud se EU bude v Bělorusku více angažovat, bude možné dosáhnout větší svobody. Podle Milinkeviče potřebuje Bělorusko hospodářskou pomoc, která by se mohla stát pákou k dialogu s EU, jenž by zahrnoval i oblast lidských práv.

© AFP ImageForum

2005 ŽENY V BÍLÉM

ŽENY V  BÍLÉM, DAMAS DE BLANCO, je hnutí vzniklé spontánně na Kubě v  roce 2003. Tvoří je ženy a  příbuzné 75 politických vězňů, kteří byli zatčeni v  rámci tvrdých represí kubánského režimu proti demokratickým aktivistům během Černého jara. Ženy pochodovaly ulicemi a psaly dopisy kubánským orgánům, v nichž žádaly propuštění uvězněných, nikdy však nedostaly žádnou odpověď. Ženy se nevzdaly a jejich vytrvalý protest přinesl výsledky: v březnu 2011 byli propuštěni poslední dva vězni zatčení během Černého jara. Většina odešla do španělského exilu, ale několik jich zůstává na Kubě a dále bojuje za svou věc v obtížných podmínkách a za vysokou osobní cenu, společně s nezlomnými Damas de Blanco, Ženami v bílém. Ženy v  bílém i  nadále kráčejí každou neděli po mši havanskými ulicemi s  květinami v  rukou jako výraz aktivní podpory za sociální spravedlnost na komunistické Kubě. Ačkoli Ženy v bílém mají omezené možnosti komunikace a  jsou často terčem násilí, zatýkání a  psychické šikany, připojuje se k  nim stále více žen. V  červenci 2014 bylo dočasně zadrženo kolem stovky z  nich, což je neobvykle vysoký počet. Pro ostatní disidenty to bylo známkou toho, že narůstající počet Žen v bílém se nyní stal pro kubánský režim skutečnou hrozbou.

V  roce 2013 mohly Damas de Blanco, Ženy v  bílém, konečně přijmout Sacharovovu cenu, která jim byla udělena v  roce 2005. Poté, co kubánské orgány v  lednu částečně zrušily cestovní omezení, mohla předsedkyně hnutí Berta Solerová a zástupkyně Belkis Cantillo Ramirezová a Laura Maria Labrada Pollánová – dcera obdivované Laury Pollánové, jedné ze zakladatelek tohoto hnutí, jež zemřela v roce 2011 – konečně vycestovat z Kuby a vystoupit v Parlamentu, který ocenil jejich odvahu a nasazení v jejich boji za lidská práva. Berta Solerová přirovnala Sacharovovu cenu ke „štítu“, jenž bude hnutí chránit po jejich návratu na Kubu. Krátce po oficiálním předání Sacharovovy ceny založily společně s  dalšími disidenty, včetně Guillerma Fariñase, držitele Sacharovovy ceny za rok 2010, Mezinárodní platformu pro lidská práva na Kubě. Berta Solerová zastupovala Ženy v  bílém na konferenci sítě nositelů Sacharovovy ceny společně s Guillermem Fariñasem a dcerou Oswalda Payá. Vybídla síť, aby požádala „o propuštění politických vězňů a vězňů svědomí na Kubě a jinde ve světě“. Účastnila se také společně s Aljaksandrem Milinkevičem diskuse sítě nositelů Sacharovovy ceny v Litvě a vytrvale naléhala na EU, aby se lidská práva stala podmínkou všech smluv uzavřených s Kubou.

2005 HAUWA IBRAHIMOVÁ

HAUWA IBRAHIMOVÁ

Právnička islámského práva šaría narodila v roce 1967 v chudé vesnici ve státě Gombe v severní Nigérii.

se

V  deseti letech se měla vdát, avšak pod vlivem své matky, která ji učila, že vzdělání je jediným východiskem z  chudoby, utekla tato tvrdohlavá dívka z domova do internátní školy pro dívky, kde pokračovala ve svém studiu. Stala se první ženou ve státě Gombe vykonávající povolání advokáta. Když byla v roce 1999 ve 12 severních státech v Nigérii zavedena šaría, začala Hauwa Ibrahimová budovat svou advokátní praxi, kterou lze bez přehánění označit za výjimečnou. Mimo jiné obhajovala ženy obviněné z  cizoložství, kterým hrozil trest smrti ukamenováním, nebo dětí odsouzených k amputaci končetin za krádež. Více než 150 případů obhajovala bezplatně a zachránila tak život Arminy Lawalové, Safii Hussajníové, Hafsatu Abubakarové a mnoha dalších. Zpočátku nemohla jako žena během islámského soudu mluvit nebo oslovit soudce přímo a  musela předávat své poznámky kolegům. Nyní již k  soudu chodí jen ve zvláště složitých  případech nebo v  případech, které vyžadují plnou váhu její autority – její věhlas se šíří a mění se i postoje k dříve nezpochybnitelnému uplatňování práva šaría, zvláště poté, co státní guvernéři začali odmítat připojit svůj podpis pod nyní již nepopulární rozsudky smrti. Prezident Jonathan ji v  roce 2014 díky jejím zkušenostem vybral do  prezidentského výboru pověřeného případem 219 dívek unesených teroristickou skupinou Boko Haram z města Čibok v severní Nigérii. Ibrahimová vyzvala Evropský parlament a  Kongres Spojených států k  mezinárodní podpoře případu „nevyřešené tragédie“ unesených dívek a  k  přijetí důraznějších opatření k  zastavení násilí na ženách, odstranění děsivé chudoby a nedostatku příležitostí, kdy „se náboženství a náboženský extremismus stává nebezpečným opiem pro ty, kteří přišli o veškeré naděje“. Hauwa Ibrahimová zastává názor, že s  výchovou dětí začínají doma matky, a proto vzdělávání dívek pomáhá společnosti jako celku. Peníze, které získala spolu se Sacharovovou cenou, investovala do vytvoření nadace a  úroky používá k  financování vzdělávání chudých dětí v  severní Nigérii. Školné a  učební pomůcky platí přímo, aby měla jistotu, že si děti mohou dovolit docházet do školy. V roce 2013 se aktivně zúčastnila konference sítě nositelů Sacharovovy ceny, na filmovém festivalu Jeden svět pořádaném sítí nositelů diskutovala o dětských právech a pořádala přednášku v Irsku.

REPORTÉŘI BEZ HRANIC je mezinárodní nevládní organizace se sídlem ve Francii, která bojuje za svobodu informací kdekoli na světě.

2005 REPORTÉŘI BEZ HRANIC

Svoboda projevu a informací je pro Reportéry bez hranic vždy nejdůležitější světovou svobodou a základem každé demokracie: „Jak bychom mohli čelit problému dětských vojáků, hájit práva žen nebo chránit životní prostředí, pokud by novinářům nebylo umožněno podávat zprávy o událostech, hlásit případy porušování práv a burcovat veřejnost?“

Reportéři bez hranic průběžně sledují a veřejně odsuzují útoky na svobodu informací kdekoli na světě, aktivně vystupují proti cenzuře a  zákonům, jejichž cílem je tuto svobodu omezit, poskytují morální a  finanční pomoc pronásledovaným novinářům a jejich rodinám a nabízejí  materiální pomoc válečným korespondentům, aby zvýšili jejich bezpečnost. Na svých stránkách někdy publikují články, které byly v zemi jejich původu zakázány, a obcházejí tak cenzuru; poskytují prostor novinám, jejichž činnost byla v  jejich zemi zastavena, a slouží jako fórum pro novináře, kteří byli ve své zemi státní mocí „umlčeni“. Jejich síť usiluje od roku 2002 o to, aby ti, kdo nesou odpovědnost za vraždy a  mučení novinářů, byli postaveni před soud, a  poskytuje právní služby obětem a zastupuje je před soudy. Ročně udělují dvě ceny, cenu Reportéři bez hranic a  cenu Netizen, kterými vyjadřují uznání bloggerům, novinářům a sdělovacím prostředkům z celého světa.

Reportéři bez hranic každý rok vydávají Světový index svobody tisku. Index za rok 2014 zahrnuje 180 zemí a  „upozorňuje na negativní dopad konfliktů na svobodu informací a její zastánce“. Jako extrémní příklad je uvedena Sýrie, která omezuje svobodu sdělovacích prostředků také v  sousedních zemích, a ozbrojeným konfliktům je rovněž přičítán prudký pokles svobody tisku na Mali a ve Středoafrické republice. V Íránu se podle Reportérů bez hranic stále nezačalo s  plněním slibů nového prezidenta Hasana Rúháního, že se zlepší situace v oblasti svobody informací. Jako laureát Sacharovovy ceny prohlubují Reportéři bez hranic kontakty mezi nositeli a koordinují jejich aktivity. V roce 2013 se zástupci Reportérů bez hranic aktivně účastnili konference sítě nositelů. V roce 2014 zástupce Reportérů bez hranic v EU Olivier Basille diskutoval během debaty filmového festivalu Jeden svět pořádaného sítí nositelů o nepokoji a svobodě tisku na Ukrajině a účastnil se Setkání evropské mládeže, kde mladé vyzval k tomu, aby „neměli strach vzdát se anonymity v případech, kdy je zapotřebí odvahy“.

BĚLORUSKÁ ASOCIACE NOVINÁŘŮ

zastupuje téměř 1000 žurnalistů, kteří se v mimořádně těžkých podmínkách zasazují se o práva novinářů, kteří se nezřídka stávají oběťmi zastrašování, šikanování, trestního stíhání a vyhoštění. Běloruská asociace novinářů inspiruje svým bojem za svobodu slova a  na podporu nezávislé a  profesionální žurnalistiky v  Bělorusku. Usiluje rovněž o  zvyšování povědomí občanů o  jejich právu na svobodu informací, které je dáno ústavou, a o tom, jak mohou tato práva uplatňovat. Obhajuje práva novinářů, zejména pak v  krizových situacích, například při násilí, k  němuž došlo po sporných prezidentských volbách v roce 2010. Cílem asociace je liberalizovat právní předpisy týkající se sdělovacích prostředků, přičemž podporuje velmi kvalitní a etickou žurnalistiku. Od svého založení je nejvýznamnější asociací sdružující nezávislé novináře v Bělorusku a  jejím cílem je předkládat veřejnosti maximálně objektivní, spolehlivé, ucelené a aktuální informace. Situace sdělovacích prostředků v  této zemi není, ani přes značné úsilí o  její zlepšení, zdaleka příznivá. Zákon o  sdělovacích prostředcích z  roku 2009 umožňuje běloruským orgánům ukončit činnost jakéhokoli sdělovacího prostředku, pokud se domnívají, že je vůči nim příliš kritický. Zahraniční média, která mají zájem působit v této zemi, musí získat úřední povolení. Pro běloruské novináře je velmi obtížné pracovat pro takové sdělovací prostředky bez akreditace a  KGB i  státní zastupitelství jim vyhrožují, zjistí-li se, že pro ně přesto pracují. Trestní zákoník stále obsahuje ustanovení o  pomluvě státních úředníků ve vyšších funkcích. Nezávislé sdělovací prostředky jsou diskriminovány i  z  ekonomického hlediska – největší podniky v  oblasti distribuce a poštovních služeb a tiskárny jsou totiž ve vlastnictví státu a mohou odmítnout poskytnout své služby kritickým sdělovacím prostředkům. Běloruská asociace novinářů a  její členové odhodlaně pokračují v  práci v čele s předsedkyní Žannou Litvinovou. Té veřejně poděkoval Ales Bjalackij, kandidát na Sacharovovu cenu a zakladatel střediska pro lidská práva Vjasna, jeden z nejznámějších politických vězňů v Bělorusku. V červnu 2014 byl díky vnitrostátní a mezinárodní podpoře a neustálé pozornosti novinářů věnované jeho případu předčasně propuštěn. Podle jeho slov se novináři nevěnovali tolik jemu jako spíše tomu, co se děje s občanskými a politickými právy celého národa. Žanna Litvinová zastupovala Běloruskou asociaci novinářů na konferenci Sítě nositelů u příležitosti 25. výročí Sacharovovy ceny v roce 2013. Poté, co v roce 2014 vypukly nepokoje na sousední Ukrajině a jeden z členů Běloruské asociace novinářů byl zadržen, odsoudila Běloruská asociace novinářů násilí na novinářích na Krymu s  tím, že ti, kdo používají násilí na novinářích, dávají najevo svůj skutečný záměr, kterým je „zastavit nežádoucí informace pro jisté politické kruhy“.

2004 BĚLORUSKÁ ASOCIACE NOVINÁŘŮ

© UN Photo/Sergey Bermeniev

2003 GENERÁLNÍ TAJEMNÍK OSN KOFI ANNAN A VŠICHNI ZAMĚSTNANCI ORGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ

Udělením Sacharovovy ceny

ORGANIZACI SPOJENÝCH

NÁRODŮ

ocenil Evropský parlament v roce 2003 nasazení OSN v boji za mír, lidská práva a základní svobody. Ocenění patří především pracovníkům Organizace spojených národů, kteří neúnavně a  často za těžkých podmínek pracují pro světový mír. Cena byla udělena k  uctění památky Sergia Vieira de Mella, vysokého komisaře OSN pro lidská práva a  jednoho z  nejvýznamnějších představitelů OSN, který v roce 2003, kdy působil jako mimořádný zmocněnec Kofiho Annana v Iráku, společně s dalšími úředníky zahynul při útoku na hlavní sídlo OSN v Bagdádu. Kofi Annan byl sedmým generálním tajemníkem OSN. V této funkci působil v  letech 1997–2006 a  bylo to poprvé, kdy byl do této funkce zvolen jeden ze zaměstnanců OSN. Soustavně hájil lidská práva a právní stát a působil ve prospěch rozvojových cílů tisíciletí a afrického kontinentu; usiloval o upevnění vazeb s  občanskou společností, soukromým sektorem a  dalšími partnery a o to, aby se OSN více přiblížila široké veřejnosti. V  roce 2005 předložil Valnému shromáždění OSN zprávu nazvanou Ve větší svobodě, v  níž nastínil svou představu o  rozsáhlé reformě OSN. Tato zpráva vedla mimo jiné k  tomu, že v  březnu 2006 byla vytvořena nová Rada pro lidská práva, která nahradila dřívější Komisi pro lidská práva. Cílem bylo posílit aparát OSN, jenž má podporovat a chránit základní práva a zabývat se případy vážného porušování lidských práv. Poté, co v  roce 2007 dokončil dvě volební období ve funkci generálního tajemníka OSN, zapojil se Kofi Annan do činnosti několika organizací zaměřených jak na celosvětové, tak i africké otázky, včetně jeho vlastní nadace Kofi Annan Foundation. Od roku 2013 je předsedou iniciativy „The Elders“, skupiny světových vůdců založené Nelsonem Mandelou v roce 2007. V  roce 2012 působil ve funkci společného zvláštního vyslance OSN a  Ligy arabských států v Sýrii, aby pomohl nalézt řešení konfliktu, avšak rezignoval se slovy, že se jedná o  „nesplnitelný úkol“. Ačkoli mezinárodní společenství není, jak říká, příliš nakloněno vojenským zásahům, vyzývá k  vytvoření užší skupiny zemí, které by společnými silami pomohly Iráku a  Sýrii vyřešit současné konflikty.

2002 OSWALDO JOSÉ PAYÁ SARDIÑAS

OSWALDA JOSÉ PAYÁ SARDIÑASE

(1952–2012) lidé většinou znají jako zakladatele projektu Varela – kampaně za referendum o  zákonech, které by zaručily občanská práva, svobodné pluralitní volby, propuštění všech politických vězňů a hospodářské a sociální reformy na Kubě. O reformy se aktivně zasazoval již od mládí a za svůj kritický postoj k politice Fidela Castra a  bezpráví v  zemi byl pronásledován a  několikrát odsouzen. Přesto však v roce 1988 založil Křesťanské hnutí za osvobození, jež je na Kubě v  současnosti jedním z  nejsilnějších opozičních hnutí. V  roce 1990 vyzval k  zahájení národního dialogu a  začal sbírat 10  000 podpisů potřebných k přijetí občanského návrhu zákona. V  roce 1997 zahájil ambiciózní projekt Varela, který navzdory podpoře tisíců Kubánců státní orgány zablokovaly vyhlášením trvale socialistického charakteru kubánského státu. Podle jejich tvrzení byla iniciativa schválena v plebiscitu. Mnoho účastníků kampaně bylo během Černého jara roku 2003 uvězněno, Payá však pokračoval ve svém úsilí. V  roce 2008 předložil Národnímu shromáždění návrh zákona o amnestii politických vězňů a v roce 2010 vytvořil Fórum pro všechny Kubánce (Foro Todos Cubanos). Nikdy nebyl uvězněn, ale podle slov jeho rodinných příslušníků mu bylo vyhrožováno smrtí. Dne 22.  července 2012 přišel na Kubě o  život při automobilové nehodě, která nikdy nebyla plně objasněna. Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz ocenil jeho přínos a  vyjádřil své přesvědčení, že „myšlenky Oswalda Payáse budou žít nadále, protože svým dílem a  angažovaností se stal vzorem celé generace kubánských aktivistů, kteří následují jeho příkladu a zasazují se o politickou svobodu a lidská práva“. Křesťanské hnutí za osvobození stále požaduje, aby byly vyjasněny okolnosti jeho úmrtí. Rodina Oswalda Payáse oficiální verzi o  automobilové nehodě odmítla. Jeho dcera Rosa Maria podala u Rady OSN pro lidská práva a jiných mezinárodních organizací žádost o  mezinárodní nezávislé vyšetřování a odsoudila pronásledování a hrozby, jimž je rodina vystavena ze strany státní bezpečnosti. Payásova rodina se v červnu 2013 dočasně vystěhovala do USA. Dcera Rosa Maria Payá se účastnila konference při příležitosti 25.  výročí Sacharovovy ceny v  Evropském parlamentu. V  přijatém prohlášení vyzvala k „prošetření smrti nositele Sacharovovy ceny za rok 2002 Oswalda Payá“. V roce 2014 se rodina setkala s papežem Františkem, který, jak doufají, podpoří referendum o svobodných volbách na Kubě.

2001 IZZAT GHAZZAWI

IZZAT GHAZZAWI

(1952–2003) byl palestinský spisovatel a profesor, jenž se ve svých dílech věnoval především těžkostem a utrpení, které přináší izraelská okupace palestinských území, ale psal i o svém vlastním osudu. Jeho život poznamenala smrt jeho šestnáctiletého syna Ramyho, kterého zahynul při útoku izraelské armády v roce 1993 – byl zabit na školním dvoře, když chtěl pomoci zraněnému příteli. Navzdory této tragédii Izzat Ghazzawi nadále usiloval o kulturní a politický dialog s izraelským národem. Jeho rodiče byli uprchlíci. Celá rodina musela utéct na Západní břeh v  roce 1948. Ve třinácti letech napsal Izzat Ghazzawi svou první hru; získal magisterský titul v  oboru anglo-americké literatury a  působil jako profesor na univerzitě Birzeit. Předsedal Palestinskému svazu spisovatelů, psal romány a  novely, byl literárním kritikem a  rovněž předsedou první Mezinárodní konference spisovatelů v Palestině (1997). Byl členem výkonného výboru Palestinské rady pro spravedlnost a mír. Kvůli svým politickým aktivitám byl zatčen a  opakovaně šikanován izraelskými orgány. Nejtěžší zkouškou bylo v této době odtržení od rodiny, především od jeho šesti dětí, které mohl vídat jen jednou za dva týdny po dobu 30 minut. Setkání s izraelskými spisovateli v Jeruzalémě v roce 1992, kterého se zpočátku obával, se pro něj stalo bodem zvratu. Byla to chvíle, kdy na své izraelské kolegy začal nahlížet jako na partnery při vytváření budoucnosti, ve které si budou Palestinci a Izraelci ve všech oblastech života zcela rovni. Při předávání Sacharovovy ceny v roce 2001 tehdejší předsedkyně Evropského parlamentu Nicole Fontaineová ocenila jeho přínos, neboť „neúnavně podporuje boj za mír a  dialog mezi izraelským a  palestinským národem. Navzdory věznění, cenzuře a – co je nejhorší – nenahraditelné ztrátě šestnáctiletého syna Ramyho vaše odhodlání nikdy nepolevilo.“ V  Evropském parlamentu vyzval k  usmíření, kterého můžeme dosáhnout, pokud „dokážeme pochopit potřeby druhých“.1 Krátce po smrti svého syna vydal spolu s izraelským spisovatelem Abrahamem B. Yehoshuou a  fotografem Olivierem Toscanim knihu o  vztazích mezi Palestinci a Izraelci Nepřátelé, která se setkala s obrovským úspěchem. Izzat Ghazzawi zemřel 4. dubna 2003.

1

Sacharovova cena Evropského parlamentu – 25 let ve jménu svobody myšlení: Archivační a dokumentační středisko, Evropský parlament, Cardoc Journals, č. 11 – listopad 2013, s. 112

2001 NURIT PELEDELHANANOVÁ

NURIT PELEDELHANANOVÁ

se narodila v  Izraeli v  roce 1949 a  působí jako vysokoškolská pedagožka a  spisovatelka. V  roce 1997 byla její třináctiletá dcera Smadar zabita při výbuchu nálože sebevražedného palestinského atentátníka v západním Jeruzalémě. „Moje dcerka byla zabita jen proto, že byla Izraelkou. Zabil ji mladý muž, kterého útlak a zoufalství dohnaly k až k sebevraždě a zabíjení druhých – a to jen proto, že byl Palestincem. Oba jsou obětí izraelské okupace Palestiny. Jejich krev se na jeruzalémské dlažbě, jež byla vůči prolévání krve vždy netečná, smísila.“ Izraelským orgánům, a to ani předsedovi vlády, nedovolila, aby zúčastnili pohřbu. Jejím otcem byl slavný generál Matti Peled, jenž byl znám svým pacifismem a  pokrokovým úsilím. Sama Nurit Peledová symbolicky zastupuje všechny Izraelce, kteří vystupují proti okupaci Palestiny a bojují za její svobodu. Rovněž velmi usiluje o  změnu myšlení izraelské společnosti, především pak mladých lidí. Ve své poslední knize Palestina v izraelských učebnicích. Ideologie a  propaganda ve vzdělávání upozorňuje na to, že izraelské učebnice tíhnou spíše k rasismu než k toleranci a rozmanitosti. Ostře kritizuje světové politické představitele, mimo jiné George Bushe, Tonyho Blaira a Ariela Sharona, za to, že „své občany nakazili iracionálním strachem z muslimů“. Nurit Peled-Elhananová je spoluzakladatelkou Russellova tribunálu, mezinárodního lidového tribunálu založeného v  roce 2009, jehož cílem je zkoumat úlohu a  spoluvinu třetích stran v  případech, kdy ze strany Izraele došlo ve vztahu k palestinskému národu k porušení mezinárodního práva. V roce 2013 se účastnila konference sítě nositelů Sacharovovy ceny a opakovaně upozorňovala na utrpení dětí v konfliktu a za okupace. Když v červenci 2014 vypukla v Gaze další válka, chopila Nurit Peled-Elhananová opět pera: „Píšu vám přímo z pekla. Genocida v Gaze, pogromy, masakry na Západním břehu a  panika v  Izraeli… Vyzývám EU, aby využila všechny své diplomatické a  ekonomické nástroje a  pomohla zachránit mou zemi před touto propastí smrti a zoufalství, ve které žijeme a umožnila Židům i Palestincům žít normální život.“

2001 DOM ZACARIAS KAMWENHO

DOM ZACARIAS KAMWENHO

byl v době nominace na cenu předsedou Ekumenického výboru pro mír v Angole (COIEPA), ekumenického orgánu, v  němž se sešli zástupci Katolické biskupské konference v  Angole a Sao Tome, které rovněž předsedal, a Angolské evangelikální aliance a Koncilu křesťanských církví v  Angole. Evropský parlament ocenil jeho neohrožený hlas, kterým nestranně a  vytrvale vyzývá k  míru, demokracii a  dodržování lidských práv v Angole. Během 27leté občanské války, která v Angole zuřila od vyhlášení nezávislosti na Portugalsku v roce 1975, kritizoval Dom Kamwenho neohroženě obě strany, jak Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), tak povstaleckou skupinu Unita. Koncem 90. let 20. století se začalo mezi obyvateli Angoly šířit přesvědčení, že je třeba začít aktivně prosazovat mír a lidská práva. K tomu přispělo i úsilí vedoucích představitelů církví a  četných organizací občanské společnosti v  duchu „širokého národního usmíření“. V  čele této mírové iniciativy stál arcibiskup Zacarias Kamwenho. Narodil se v  roce 1934 v  Chimbundo, v  roce 1961 byl vysvěcen na kněze a v roce 1995 se stal arcibiskupem Lubanga. Proslul rozhodností, nestranností a  důsledností, s  jakou sděloval všem stranám konfliktu své postoje. Svou činností usiloval o nalezení trvalého míru cestou politického dialogu. Zásluhu na příměří, které bylo uzavřeno po zavraždění vůdce skupiny Unita Jonase Savimbise v roce 2002, a na úspěšných mírových rozhovorech a  obecném klimatu příznivém pro demokratizaci je třeba připsat kampani, kterou vedl Dom Zacarias Kamwenho společně s dalšími hlavními představiteli náboženských a  občanských společností. V  roce 2003 složil arcibiskup Kamwenho svou předsednickou funkci v  biskupské konferenci Angoly a  Svatého Tomáše, i  nadále se však aktivně zasazoval prostřednictvím své diecéze a Ekumenického výboru pro mír v Angole za uplatňování demokracie, dodržování lidských práv a  základních svobod, prosazování právního státu a  trvalé národní usmíření ve své zemi. V  roce 2007 konstatoval, že „zejména v posledních dvou letech se začalo mezi angolskými obyvateli šířit přesvědčení, že je třeba začít aktivně prosazovat mír a lidská práva, a k tomu přispívá i  mírové úsilí vedoucích představitelů církví a  četných organizací občanské společnosti, neboť konečným cílem je zajištění dalekosáhlého národního usmíření“. V roce 2013 se účastnil konference sítě nositelů Sacharovovy ceny.

2000 ¡BASTA YA!

BASTA YA!

Členové iniciativy riskují své životy v  boji proti terorismu. Jejich jedinou „zbraní“ je mírová aktivizace občanů k obraně jejich základních svobod. Základní svobody a  lidská práva byly v  Baskicku po mnoho let ohroženy kvůli terorismu ze strany ETA a jí blízkých skupin. Tisíce lidí se staly oběťmi zastrašovacích kampaní, vydírání, smrtelných útoků a atentátů na ně i jejich blízké a jejich domovy. Nemohli svobodně vyjadřovat svůj názor ani uplatňovat svá práva, aniž by se vystavovali vážnému nebezpečí. Hlavním důvodem pro vytvoření této iniciativy bylo ohrožení základních občanských svobod a  lidských práv v  Baskicku terorismem ze strany ETA a  činností jí blízkých skupin, zejména v  případě občanů, kteří se nehlásili k  nacionalistickému hnutí. Dalším z  důvodů ale byl i  nárůst etnického a xenofobního nacionalismu umírněnějších nacionalistických stran a skupin, které usilovaly o dohodu s organizací ETA. Občanská iniciativa, jejíž název lze přeložit jako „Už dost!“, získala v červenci 2004 poradní status v Hospodářské a sociální radě OSN. Tvořili ji občané, kteří se aktivně zasazovali o základní lidská práva, demokracii a toleranci v Baskicku. Toto sdružení uspořádalo několik akcí, z nichž vynikly dvě velké demonstrace v San Sebastianu v únoru a říjnu 2000. Požadovali, aby byla ETA rozpuštěna, vyslovovali podporu obětem terorismu a obhajovali ústavu a Statut autonomie jakožto základ důstojného soužití všech občanů Baskicka. ¡Basta Ya! ukončila svou činnost v  roce 2007. Její čelní představitelé Carlos Martinez Gorriarán, Juan Luis Fabo, Rosa Díezová a Fernando Savater založili politickou stranu Unión Progreso y Democracia (UPyD), která bojuje za udržení jednoty Španělska jako státu. Duchovním otcem tohoto hnutí byl Fernando Savater, který iniciativu ¡Basta Ya! zastupoval při předávání Sacharovovy ceny v  roce 2000. V  roce 2013 také zastupoval Basta Ya na konferenci sítě nositelů u příležitosti 25.  výročí Sacharovovy ceny.

1999 XANANA GUSMÃO1

XANANA GUSMÃO

je znám jako „timorský Mandela“. Je považován za vedoucí osobnost a symbol odporu Východního Timoru; cílem jeho snažení bylo ukončit ozbrojený konflikt za nezávislost na Indonésii. Krátce předtím, než mu Evropský parlament v  prosinci 1999 udělil Sacharovovu cenu, byl propuštěn z vězení, kde strávil sedm z dvaceti let, k nimž byl odsouzen za svou separatistickou činnost. Po odchodu Portugalců z  Východního Timoru začala Indonésie s  politikou destabilizace. Dne 7. prosince 1975 došlo k indonéské invazi. Xanana Gusmão se uchýlil do ilegality a  v  roce 1978 se stal vůdcem ozbrojené jednotky Revoluční fronty pro osvobození Východního Timoru (FRETILIN). Násilí spojené s  invazí si podle odhadů vyžádalo na 200 000 obětí, ale nedokázalo potlačit vůli k odporu. Xanana Gusmão usiloval o mírové řešení; indonéské vládě navrhl mírový plán a rozhovory pod dohledem OSN. V roce 1986 se mu podařilo sjednotit politické a společenské síly v tzv. „Národní radě timorského odboje“ (CNRT). Dne 20. listopadu 1992 byl však zatčen a odsouzen k doživotnímu trestu, který mu byl později zmírněn na 20 let odnětí svobody. Odpor Východního Timoru to však nezlomilo a  pod obrovským mezinárodním tlakem jej Indonésie propustila na svobodu. Po svém propuštění v  září 1999, krátce poté, co se 80 % obyvatel Východního Timoru v  referendu dne 30.  srpna vyslovilo pro nezávislost země, Gusmão slíbil, že „učiní vše pro to, abych přinesl Východnímu Timoru i svému národu mír“. V dubnu 2002 se na Východním Timoru konaly první svobodné prezidentské volby a  Gusmão byl zvolen téměř 83 % hlasů. Generální tajemník OSN Kofi Annan dne 20.  května  2002 oficiálně vyhlásil nezávislost Demokratické republiky Východní Timor, jejímž prezidentem byl Gusmão až do května 2007. V roce 2008 přežil pokus o atentát. V současné době je premiérem; přestože dříve hovořil o tom, že v roce 2014 odstoupí, v srpnu téhož roku oznámil svůj záměr zůstat v úřadě. V roce 2013 se účastnil konference sítě nositelů Sacharovovy ceny. V roce 2014 poskytl Východní Timor milion dolarů na boj proti epidemii eboly. Při projevu v OSN prezident Gusmão upozorňoval na to, že „tato krizová situace nám důrazně připomíná, že v rozvojových zemích má každý otřes mnohem silnější dopad, protože země jsou oslabené a jejich instituce nefungují dobře".

1

Xanana Gusmão si legálně změnil jméno z José Alexandre Gusmão na Kay Rala Xanana Gusmão.  Kay Rala je krycí jméno, které používal během bojů za nezávislost a sebeurčení Východního Timoru, a Xanana jméno, pod nímž byl znám v mládí.

1998 IBRAHIM RUGOVA

V  roce 1998, kdy vrcholil ozbrojený konflikt mezi srbskými jednotkami a Kosovskou osvobozeneckou armádou, se Evropský parlament rozhodl udělit

IBRAHIMU RUGOVOVI (1944–2006), důslednému zastánci

cenu mírového odporu vůči násilí.

„Tato cena je pro mne i  pro všechny obyvatele Kosova projevem uznání našeho mírového boje a obětí, které jsme přinesli“, řekl Ibrahim Rugova při přebírání ceny. Ibrahim Rugova se narodil 2. prosince 1944 ve vesnici Cerrcë u města Istogu v  Kosovu. Před zvolením do  vedení Demokratické ligy Kosova (LDK) v  roce 1989 vyučoval literární vědu na univerzitě v Prištině. V tomto roce Bělehrad zrušil autonomii kosovské provincie a začalo období útlaku Albánců a věznění hlavních představitelů albánské opozice. V  roce 1990 hlasovaly 2  miliony kosovských Albánců pro vlastní ústavu, v  roce 1991 se v  referendu z  97 % vyslovili pro nezávislost Kosova a  v  roce 1998 vyhlásili vlastní Kosovskou republiku a potvrdili Ibrahima Rugovu ve funkci prezidenta. Rugova se nenásilným způsobem vytrvale stavěl proti srbskému režimu, ale byl vždy ochoten k  dialogu s  Bělehradem. Za svůj postoj při vyjednávání si vysloužil kritiku z  úst Adema Demaçiho, který prosazoval nacionalističtější přístup. Současně se Rugova snažil získat pro věc svého lidu podporu na mezinárodní scéně. Soustavně vyzýval mezinárodní společenství k  tomu, zesílilo tlak na Srbsko a  poskytlo Kosovu mezinárodní pomoc. Přesvědčen o  tom, že sebeurčení jeho národa lze dosáhnout pouze v  mírových podmínkách, podepsal Rugova jako vedoucí vyjednavač kosovských Albánců dne 18.  března  1999 mírovou dohodu z  Rambouillet. Odmítavý postoj Bělehradu k podepsání této dohody měl za následek nálety NATO na Jugoslávii a stažení jugoslávských vojenských sil z Kosova. Rugova byl nucen přejít do ilegality. V  březnu 2002 byl Ibrahim Rugova zvolen prvním prezidentem Kosova. Zemřel dne 21. ledna 2006 na rakovinu.

1997 SALIMA GHEZALIOVÁ

SALIMA GHEZALIOVÁ

je alžírskou novinářkou, spisovatelkou a  aktivistkou bojující za práva žen. V  80.  letech se nejdříve angažovala v  alžírském hnutí žen, mimo jiné jako zakládající členka organizace Ženy Evropy a Maghrebu a šéfredaktorka jí založeného ženského časopisu NYSSA. Z  učitelky se stala novinářkou a  od roku 1994 vedla francouzsky psaný týdeník La Nation, jenž je v Alžírsku zdaleka nejčtenějším. Tento týdeník jako jediný během jedenáctileté války mezi vládou a  islamistickými povstalci, která vypukla v  roce 1991, prosazoval politický dialog všech zúčastněných stran, lidská práva a svobodu projevu pro všechny a kritizoval jak vládu, tak islamistické skupiny. Týdeník byl kvůli tomu cenzurován, jeho bylo vydávání několikrát přerušeno a poté, co se v periodiku Le Monde Diplomatique objevil její příspěvek o stavu lidských práv v Alžírsku, v roce 1996 definitivně ukončeno. La Nation začal znovu vycházet v roce 2011 v elektronické podobě. V úvodníku vysvětlila důvody, které ji k tomu vedly: „Nemůžeme přehlížet energii mladých lidí v arabském světě, kteří bojují za svou důstojnost a svobodu. Nemůžeme být lhostejní k tomu, co se děje v naší zemi. Přejeme si, aby byl alžírský národ šťastný, protože si to zaslouží. Chceme silné instituce, lepší lidské zdroje ve skutečné demokracii a právní stát.“ Na závěr uvedla, že doufá „v lepší Alžírsko, kde je řádná správa věcí veřejných pravidlem“. Salima Ghezaliová získala řadu ocenění a  stále aktivně bojuje za práva žen, lidská práva a demokracii v Alžírsku. V roce 2013 se aktivně zúčastnila akcí sítě nositelů Sacharovovy ceny, včetně přednášek v Marseille a konference u příležitosti 25. výročí ceny.

1996 WEJ ŤING-ŠENG

WEJ ŤINGŠENG

, „otec čínského demokratického hnutí", žije v exilu, ale zůstává nadále jedním z aktivních představitelů opozice vůči komunistické diktatuře v Číně. Je autorem knihy Odvaha vzdorovat sám: dopisy z vězení a jiné texty. Knihu tvoří články, které původně napsal ve vězení na toaletní papír a  jež byly později publikovány ve více než dvanácti jazycích. Za své veřejné vystupování a za články na podporu demokracie byl dvakrát odsouzen k odnětí svobody celkem na 29 let. Ve vězení strávil více než 18 let. Jedním z textů, za něž byl odsouzen, byl průlomový esej Pátá modernizace: demokracie z roku 1978; původně jej vyvěsil se svým podpisem jako plakát na Zeď demokracie v Pekingu, na niž dělníci, umělci a intelektuálové zveřejňovali své názory jako výraz své svobody projevu. Vyvolal tím pozdvižení, protože nejen otevřeně napadl „lidově demokratickou diktaturu“ komunistů, ale měl i odvahu uvést na plakátu své pravé jméno a kontaktní údaje. Založil a redigoval ilegální časopis Průzkum a otiskl v něm článek Demokracie či nová diktatura?, který tehdejšího komunistického vůdce Tenga Siaopchinga označil za nového diktátora. O tři dny později byl zatčen a v roce 1979 odsouzen za „kontrarevoluci“ k  patnáctiletému trestu. Postupně byl v  cele smrti, na samotce, v táborech nucených prací. Propuštěn byl v roce 1993, kdy se Čína rozhodla ucházet o pořádání Olympijských her v roce 2000. Za šest měsíců byl zatčen znovu, opět stanul před soudem a byl odsouzen k dalším 14 letům vězení za „kontrarevoluci“. Sacharovova cena mu byla udělena v  roce 1996, kdy byl dosud ve vězení. V roce 1997 jej po značném mezinárodním tlaku vyvedli z cely a posadili do letadla, které mířilo do USA. Wej Ťing-šeng tvrdí, že ve skutečnosti nebyl nikdy propuštěn na svobodu a jeho exil je jen dalším trestem. Žije ve Washingtonu, kde působí v čele Nadace Wej Ťing-šenga, Demokratické koalice Číňanů žijících v zahraničí a Aliance pro demokracii v Asii. V roce 2013 se účastnil konference sítě nositelů Sacharovovy ceny a vyzval na ní čínské orgány k propuštění vězněných obránců lidských práv. Ve svém článku vydaném v  roce 2014 u  příležitosti 25.  výročí událostí na náměstí Tchien-an-men znovu vyjádřil svou víru v to, že v Číně jednou zvítězí demokracie. „Není pochyby o tom, že čínský lid – opíraje se o hrdiny roku 1989 – nakonec najde svou cestu k demokracii“.

1995 LEYLA ZANAOVÁ

LEYLA ZANAOVÁ

se stala v roce 1991 první Kurdkou, která získala mandát v  tureckém parlamentu. Za svou politickou činnost, která podle tureckých soudů ohrožovala jednotu země, strávila deset let ve vězení. V  patnácti letech se provdala za bývalého starostu města Diyarbakiru Mehdiho Zana, jenž byl v  80.  letech 20.  století vojenskou vládou vězněn kvůli „separatismu“. Do školy začala chodit ve svých 23 letech, základní a středoškolské vzdělání ukončila po třech letech, a aniž by o to žádala, ujala se dokonce i vedoucí úlohy, neboť její osobní rozvoj byl v podstatě považován za synonymum uplatňování základních práv kurdského obyvatelstva. Poslanecký mandát získala naprostou většinou a  při inauguraci vyvolala skandál, když kurdsky prohlásila, že bude „usilovat o sounáležitost tureckého a kurdského národa“. Mluvit kurdsky ve veřejné sféře bylo totiž tehdy trestným činem. V roce 1994 byla zbavena poslanecké imunity a odsouzena k 15 letům vězení za „velezradu a  členství v  ozbrojené Straně kurdských pracujících (PKK)“. Zanaová toto obvinění odmítla. Evropský parlament jí v  roce 1995 udělil Sacharovovu cenu za statečnou obranu lidských práv a  odhodlání nalézt mírové a  demokratické řešení konfliktu mezi tureckou vládou a kurdským obyvatelstvem. V roce 2004 vynesl Evropský soud pro lidská práva rozsudek, že se jí nedostalo spravedlivého a nezávislého soudního řízení, a tak konečně dostala možnost vystoupit v Evropském parlamentu osobně a převzít cenu. V  roce 2012 byla odsouzena k  dalším 10 letům vězení za „šíření teroristické propagandy“. Do parlamentu byla znovu zvolena v roce 2011 a poslaneckou imunitu tak má až do roku 2015. V roce 2012 veřejně prohlásila, že doufá, že premiér Erdoğan dokáže vyřešit kurdskou otázku, a poté se s ním skutečně setkala. Její iniciativa se tak stala základem pro jednání mezi stranou PKK a tureckou vládou, které vedlo k tomu, že předseda PKK Abdullah Öcalan v březnu 2013 učinil historický krok a stranu vyzval, aby ukončila ozbrojený odpor a zahájila demokratický politický zápas. L. Zanaová se na současném mírovém procesu aktivně podílí. V roce 2013 se zúčastnila konference sítě nositelů Sacharovovy ceny a ve svém závěrečném prohlášení vyzvala síť nositelů k  tomu, aby uvítala „probíhající mírové rozhovory mezi tureckou vládou a  uvězněným kurdským vůdcem Abdullahem Öcalanem, pomocí kterých se snaží nalézt trvalé řešení desetiletí trvajícího konfliktu“.

1994 TASLIMA NASRÍNOVÁ

TASLIMA NASRÍNOVÁ

se narodila v  roce 1962 v  Bangladéši a  psát začala už ve svých 13 letech. Proslavila se emotivními texty o  útlaku žen a nekompromisní kritikou náboženství, v níž pokračovala i poté, co byla donucena k exilu a byla nad ní několikrát vynesena fatva požadující její smrt. Získala řadu ocenění a její díla byla přeložena do třiceti jazyků. Je také lékařkou, sekulární humanistkou a  aktivistkou bojující za lidská práva, jež si plně uvědomuje svou bengálskou identitu. Některé knihy však byly kvůli jejím názorům a  myšlenkám v  Bangladéši zakázány a  ona sama má v Bengálsku, a to jak v Bangladéši, tak v indickém Západním Bengálsku, zakázaný pobyt. V roce 1994, kdy obdržela Sacharovovu cenu, již byla v evropském exilu – ve Francii a ve Švédsku. Ve své děkovné řeči při přebírání ceny řekla, že pochází z  té části světa, kde je sociální napětí a  životní obtíže nesnesitelné: jako spisovatelka nemůže před každodenním utrpením a hladověním zavírat oči. O několik let později, v září 1998, se Taslima Nasrínová vrátila do Bangladéše ke své umírající matce. Jakmile se tato zpráva rozšířila, náboženští fundamentalisté opět začali požadovat spisovatelčinu smrt. Soud na ni vydal zatykač a  hrozil zabavením majetku. Evropský parlament vyslyšel volání Taslimy Nasrínové o  pomoc a  vyzval bangladéšskou vládu, aby chránila její život a  zajistila její bezpečnost. Neustálé hrozby nicméně donutily Taslimu Nasrínovou, aby v  lednu 1999 svou zemi znovu opustila. V  roce 2011 byla donucena odejít i z indického Bengálu, který považuje za svůj druhý domov, když nad ní kalkatští duchovní vynesli další fatvu. Dnes žije v  Dillí. V  roce 2014 podpořila Národní komise pro lidská práva v  Bangladéši její právo na návrat do vlasti. Během návštěvy Evropského parlamentu v  červnu 2013 vyzvala T. Nasrínová jako bojovnice proti extremismu ve všech náboženstvích k podpoře sekulárních hnutí v Bangladéši, aby se zastavil vzestup islámského fundamentalismu. V listopadu 2013 se účastnila konference sítě nositelů Sacharovovy ceny.

1993 OSLOBODJENJE

OSLOBODJENJE

(Osvobození) je bosenský deník, který se za války v  bývalé Jugoslávii v  letech 1992–1996 stal zdrojem naděje pro obyvatele obleženého Sarajeva. Až na jeden den se podařilo tisknout noviny denně. Deník Oslobodjenje zaměstnával Bosňany, bosenské Srby i bosenské Chorvaty. Nikdo z nich deník neopustil, ani když začala válka, přestože k tomu byla dána příležitost. Zůstali a  bojovali za udržení etnické rozmanitosti svého města a své země, a tím ukázali lživost velkosrbské propagandy, že Srbové, Chorvati a Bosenští muslimové spolu nemohou žít v míru. Ze 75 statečných novinářů, kteří denně riskovali své životy, přišlo za války pět o život a dvacet pět jich bylo zraněno. Všichni utrpěli osobní tragédie, včetně smrti svých blízkých, a  byli traumatizováni zabíjením, které měli denně na očích. Z budovy redakce, která se nacházela v nejnebezpečnějších oblastech bojů, zbyly jen ruiny. Zaměstnanci se přesunuli do podzemních krytů, kde si vyráběli elektřinu pomocí motorů ze starých vozů značky Lada. Každý den přecházeli „ulici Ostřelovačů“ kolem ozbrojenců, kteří byli tak blízko, že je slyšeli mluvit a zpívat. „Naše činnost se obrací proti zániku, rozdělení či přímo úplnému vymazání Bosny a  Hercegoviny z  mapy,“ řekl v  té době jeden z  redaktorů Zlatko Disdarević. Každodenní práce zaměstnanců deníku Oslobodjenje se stala symbolem jejich odporu. Když se řidičům zdálo rozvážení novin příliš nebezpečné, doručovali je sami novináři. Poté, co byla vypálena síť sedmi set prodejních stánků Oslobodjenje v celé Bosně, stříhali noviny na menší kusy a posílali je faxem; jednotlivé části se potom opět slepovaly dohromady, aby si je mohli přečíst obyvatelé dalších obležených měst, jakým byl například Mostar. V roce 1993 udělil časopis World Press Review pracovníkům deníku Oslobodenje mezinárodní cenu Redaktor roku za jejich „odvahu, neústupnost a oddanost zásadám novinářské práce“. Deník získal také několik dalších novinářských ocenění. V  roce 2006 deník koupily dva největší sarajevské podniky a  internetové stránky nyní oznamují, že přestože se organizace deníku velmi změnila, „nadále se hlásíme ke svobodě a spravedlnosti“. Oslobodjenje zastupovala na konferenci sítě nositelů Sacharovovy ceny v roce 2013 redaktorka Vildana Selimbegovićová. Byla členkou redakce v době války a ačkoli ji tato zkušenost poznamenala, pokračuje ve své práci s nezmenšeným zápalem.

© 2005 John Isaacson

1992 LAS MADRES DE PLAZA DE MAYO

MADRES DE PLAZA DE MAYO

(Matky z Květnového náměstí) po mnoho let spojoval zármutek nad ztrátou dětí a úsilí o jejich nalezení. Toto hnutí, u jehož zrodu stály argentinské matky hledající své děti, které se ztratily během Špinavé války (1976–1983), přispělo k pádu argentinského vojenského režimu a bylo podnětem k pozdějšímu uvěznění několika osob odpovědných za zločiny proti lidskosti. Být takovou matkou znamenalo žít ve strachu a  čelit vyhrožování, násilí a  nahodilému zatýkání, protože v  této zemi se od žen očekává, že budou nespravedlnost snášet potichu. Na svých tělech nosily fotografie se jmény svých dětí a  prosbami o  jejich navrácení, takže vypadaly jako „chodící billboardy“. V  době, kdy bylo dokonce zakázáno postávat na ulici ve skupinkách, uspořádaly tyto matky svou první demonstraci na Plaza de Mayo, kde pomalu chodily v  kruhu proti směru hodinových ručiček. První demonstrace se zúčastnilo čtrnáct žen, později se však připojily stovky dalších a jejich pasivní odpor vydržel i poté, co některé z nich „zmizely“. V  roce 2014 slavilo toto hnutí své třicáté výročí. Od doby svého vzniku dne 30.  dubna 1977 uskutečnily Madres na 1 900 pochodů, při kterých každý čtvrtek veřejně vystoupovaly proti zmizení svých dětí. V  roce 1986 se hnutí rozštěpilo na Madres de Plaza de Mayo Línea Fundadora („Matky z  Květnového náměstí – zakladatelská linie") a Madres de Plaza de Mayo Associatión („Sdružení Matek z Květnového náměstí"). V obou skupinách jsou však původní zakladatelky hnutí. V  červenci 2014 vystoupila „zakladatelská linie" proti návrhu poslanců parlamentu strany prezidenta Kirchnera, aby se bílý šátek Madres stal národním symbolem Argentiny spolu s  vlajkou a  národní hymnou. Argumentovali, že jejich hnutí je jedním z  aktivních hnutí odporu a  jejich šátek znakem lásky k jejich dětem. Druhá skupina, Madres de Plaza de Mayo Associatión, vedená Hebe Bonafiniovou, vyjádřila s tímto plánem souhlas. Sdružení usiluje o to, aby se jím založená Lidová univerzita stala „Státní univerzitou lidských práv Matek z Květnového náměstí“. Tomuto plánu se již dostalo podpory od senátu a dvou výborů poslanecké sněmovny, i když stále proti němu existuje politický odpor. Sdružení rovněž pracuje na řadě projektů městského rozvoje. Po vypuknutí války v Gaze v roce 2014 vyjádřila Hebe Bonafiniová svou solidaritu s Palestinci. Podpořilo především matky, které ve snaze ochránit své děti „jsou těmi, kdo trpí nejvíce“.

1991 ADEM DEMAÇI

ADEM DEMAÇI

Spisovatel se narodil v  kosovské Prištině v  roce 1936, velkou část svého života (1958–1990) však strávil ve vězení. Zasazoval se o  základní práva kosovských Albánců a  vynesl na světlo hořkou pravdu o srbském útlaku dvou milionů svého národa. „V  dnešní době můžeme jednoznačně říci, že svoboda slova je prvním, zásadním krokem k demokracii. Bez svobody slova není možný žádný dialog, bez dialogu se nelze dopátrat pravdy a bez pravdy nelze dosáhnout pokroku.“ Po svém propuštění stanul Adem Demaçi v čele Rady pro obhajobu lidských práv a  svobod. V  roce 1996 zahájil svou politickou kariéru v  Parlamentní straně Kosova a  stal se jejím předsedou. Vyzýval k  otevřeným protestům proti srbskému režimu, tvrdil, že nenásilí neznamená nutně pasivitu, a zahájil viditelnou, a přesto nenásilnou protestní kampaň proti srbské vládě. Vyzýval mimo jiné Kosovany, aby v určitou konkrétní dobu na pět minut zhasli doma světla a zůstali na ulici jednu minutu stát. Během války v  Kosovu v  letech 1998–1999 vystupoval jako politický představitel Kosovské osvobozenecké armády (UCK) a  na rozdíl od jiných představitelů Kosovo během války neopustil. Po válce se věnoval především usmíření mezi národy a návratu uprchlíků. Stal se předsedou Výboru pro vzájemné porozumění, toleranci a  soužití, jehož členy jsou zástupci všech kosovských národnostních skupin, „protože Kosovo patří všem“ a  „my chceme svobodnou, demokratickou a  multietnickou společnost“. V Kosovu je stále vůdčí politickou autoritou. V červnu 2014 uvítal historicky první setkání představitelů vlád Kosova a  Albánie jako krok na cestě ke zlepšení situace v obou zemích a ke zlepšení života všech Albánců. „Kosovo a Albánie měly tento krok učinit již mnohem dříve, ale je lepší pozdě než nikdy,“ uvítal A. Demaçi v deníku Koha Ditore založení fondu pro Albánce žijící v Srbsku. Vzhledem ke svému pokročilému věku a  zdravotnímu stavu se nemohl účastnit konference sítě nositelů u příležitosti 25. výročí Sacharovovy ceny.

1990 AUN SAN SU ŤIJ

Vedoucí představitelka myanmarského/barmského hnutí za demokracii

AUN SAN SU ŤIJ

byla Sacharovovou cenou oceněna v  roce 1990. Třiadvacet let poté, 22.  října 2013,  konečně mohla Aun San Su Ťij osobně převzít Sacharovovu cenu za svobodu myšlení. Na slavnostní ceremonii v  Evropském parlamentu Aun San Su Ťij zaníceně hovořila k  zástupcům 28 členských států o  demokratických hodnotách a  zdůraznila, že transformace v Barmě k  nim má stále daleko. Současná ústava, jak řekla, zajišťuje výsadní právo armádě. To se musí změnit, aby bylo barmským občanům zaručeno právo „žít v souladu s jejich svědomím“ a „utvářet svůj vlastní osud“. Vyzvala mezinárodní společenství k  podpoře a  další pomoci v  rozvoji demokracie a lidských práv v Barmě a poděkovala Evropskému parlamentu za dlouhotrvající podporu její činnosti. Aun San Su Ťij je dcerou Aun Sana, hrdiny boje za nezávislost Barmy, který byl zavražděn, když jí byly dva roky. Její matkou byla Chin Ťij, významná barmská diplomatka. Su Ťij se stala svědkem brutálních masakrů odpůrců vojenského režimu U Ne Wina, když se v roce 1988 vrátila do Barmy, aby se starala o svou umírající matku. To ji přimělo, aby zahájila svůj nenásilný boj za demokracii a lidská práva. Ve volbách v roce 1990 získala její Národní liga za demokracii naprostou většinu, avšak vládnoucí vojenská junta jí nejen odmítla předat moc, ale zahájila vlnu zatýkání a krvavých represí přívrženců Ligy. Su Ťij strávila od roku 1990 téměř dvacet let za mřížemi nebo v domácím vězení. Orgány odmítly vydat jejímu manželovi barmské vízum, aby ji mohl v Myanmaru navštívit, a to přesto, že mu byla diagnostikována rakovina. Nutily ji, aby zemi opustila. To však Aun San Su Ťij odmítla učinit, neboť předpokládala, že jí orgány neumožní návrat. Se svým manželem, který zemřel v roce 1999, se již nesetkala. V  době konání prvních svobodných voleb v  Myanmaru po dvaceti letech v roce 2010 sice byla ještě v domácím vězení, ale byla propuštěna o šest dní později. Jakmile byly v  zemi zahájeny demokratické reformy, kandidovala v dubnu 2012 v parlamentních doplňovacích volbách, v nichž její strana získala 43 z možných 45 mandátů. Dostala se tak do čela parlamentní opozice.

© Platon/Trunk Archive

Aun San Su Ťij nyní bojuje za ústavní reformu, aby mohla kandidovat v prezidentských volbách.

© CTK Photo/Igor Zehl

1989 ALEXANDER DUBČEK

ALEXANDER DUBČEK

(1921–1992) byl vedoucí osobností reformního hnutí známého jako Pražské jaro v Československu v roce 1968. Vyrůstal v rodině, která se podílela na budování socialismu v Sovětském svazu. V  roce 1939 tajně vstoupil do Komunistické strany a  účastnil se ilegálního odboje proti Slovenskému státu. V roce 1968 se tento přesvědčený komunista stal novým prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa a začal se pokoušet o liberalizaci komunistického režimu. Zahájil řadu reforem, dal tisku větší svobodu projevu, rehabilitoval oběti stalinistických politických čistek a  zahájil hospodářské reformy a  rozsáhlou demokratizaci československého politického života. Jeho reformy však vyvolaly v  Moskvě znepokojení a  pokusy dát socialismu „lidskou tvář“ ztroskotaly dne 21. srpna 1968, kdy Prahu obsadila vojska Varšavské smlouvy. Dubčeka unesla KGB a odvezla jej do Kremlu, kde byl krátce zadržován. V  roce 1970 byl obviněn z  velezrady, sesazen z  funkce a  vyloučen z  KSČ. Následujících patnáct let působil jako řadový dělník a do politického života se aktivně vrátil v roce 1988, kdy se začal angažovat v hnutí za občanská práva. Dne 22. listopadu 1989, kdy mu byla udělena Sacharovova cena, byl Dubček stále občanem, kterému byla odpírána jeho lidská práva1. Pouhých několik dní poté, 28.  listopadu, zbavila sametová revoluce Komunistickou stranu Československa veškeré moci. „Jsem přesvědčen, že ‚dech svobody‘, kterého se Češi a  Slováci nadechli v době, kdy v čele státu stál Alexander Dubček, se stal předehrou nynějších pokojných revolucí v zemích východní Evropy a v samotném Československu,“ napsal Sacharov v dopise Parlamentu dne 10. prosince 1989, jen pár dní před svou smrtí. Po revoluci v  Československu v  roce 1989 byl Dubček zvolen předsedou Federálního shromáždění a v této funkci působil až do roku 1992. V lednu 1990 při předání Sacharovovy ceny Dubček v Parlamentu prohlásil, že „ani v těch nejtěžších chvílích nepřestaly národy v mé zemi cítit, že jsou součástí velkého boje lidstva za svobodu“ a od Pražského jara po sametovou revoluci „zůstaly myšlenky svobody, nezávislosti a sociální spravedlnosti stále živé“. Alexander Dubček zemřel v listopadu 1992 při automobilové nehodě.

1

Sacharovova cena Evropského parlamentu – 25 let ve jménu svobody myšlení, Archivační a dokumentační středisko, Evropský parlament, Cardoc Journals, č. 11 – listopad 2013, s. 55

1988 NELSON ROLIHLAHLA MANDELA

„V životě nezáleží na pouhém faktu, že jsme žili, ale co jsme znamenali pro život druhých“, řekl kdysi Nelson Mandela.

NELSON MANDELA

zemřel dne 5.  prosince 2013 ve svém domě v  Johannesburgu ve věku 95 let. Jeho úmrtí provázela celosvětová vlna smutku, ale zároveň i oslava života zasvěceného svobodě a demokracii. Nelson Mandela byl spolu se sovětským disidentem Anatolijem Marčenkem prvním, komu Evropský parlament v  roce 1988 udělil Sacharovovu cenu. Jihoafrický režim apartheidu ho tehdy stále ještě držel v domácím vězení; za svou činnost proti rasismu strávil ve vězení 27 let svého života. Mandela byl aktivním členem Afrického národního kongresu a  spoluzakladatelem první černošské advokátní kanceláře v  Jihoafrické republice. Jak rostl útlak apartheidu, byla i jeho činnost čím dál radikálnější. V roce 1964 byl odsouzen k doživotnímu vězení; propuštěn byl v roce 1990, kdy se režim apartheidu začal v  důsledku mezinárodního i  domácího tlaku hroutit. Krátce po svém propuštění pronesl Nelson Mandela v Evropském parlamentu projev, v němž hovořil o nutnosti nalézt pro Jižní Afriku spravedlivé a trvalé řešení a přeměnit ji v „jednotnou, demokratickou zemi bez rasové nerovnosti“. Cokoli jiného by jen „poškodilo památku nesčetných vlastenců v Jižní Africe i v celém regionu, kteří obětovali své životy, abychom my dnes mohli s jistotou říci, že apartheid je u konce“. Jako prezident Jihoafrické republiky v  letech 1994–1999 vedl svou zemi na její cestě od apartheidu k demokracii pro všechny bez rasových rozdílů; jeho krédem byla cesta k míru díky „pravdě a usmíření“. Po své smrti v roce 2013 byl zahrnut poctami, k nimž se připojila i síť nositelů Sacharovovy ceny. „Jižní Afrika dnes ztratila svého otce a svět přišel o jednoho z hrdinů. Vzdávám hold jedné z  největších osobností dneška. Nelson Mandela dnes zemřel, ale jeho odkaz bude žít dál,“ řekl předseda EP a spolupředseda sítě nositelů Sacharovovy ceny Martin Schulz. „Ukázal nám, že nikdo nesmí být trestán za barvu své kůže a za to, do jakých podmínek se narodil. Díky němu dnes víme, že můžeme změnit svět, když změníme naše postoje a naše představy,“ řekla Aun San Su Ťij. „Nelson Mandela vedl výjimečný a  důstojný život plný obětí. Svým mimořádným politickým talentem dosáhl pokojného konce jednoho z nejhorších režimů moderní doby,“ řekl Kofi Annan.

© Instytut Sacharowa w Moskwie

1988 ANATOLIJ MARČENKO

ANATOLIJ MARČENKO

(1938 –1986) byl jedním z nejznámějších disidentů v bývalém Sovětském svazu. Zemřel v čistopolském vězení v roce 1986 po tříměsíční hladovce za propuštění všech sovětských „vězňů svědomí“. „Hrdinný život a  dílo Marčenka významně přispěly k  boji za demokracii, lidskost a spravedlnost,“ napsal Andrej Sacharov Parlamentu ve svém dopise, v němž Anatolije Marčenka doporučil jako kandidáta na Sacharovovu cenu. Anatolij Marčenko se dožil pouhých 48 let, ale ve vězení a vnitřním exilu strávil více než 20 let. Jeho smrt vyvolala mezinárodní pobouření, jež bylo hlavním důvodem, proč tehdejší generální tajemník Komunistické strany Michajl Gorbačov v roce 1987 nařídil propuštění velkého počtu politických vězňů. Anatolije Marčenka proslavila autobiografie Mé svědectví z  roku 1966, v  níž popisuje svůj pobyt v  sovětských pracovních táborech a  ve vězení. Bylo to první kniha, která hovořila o táborech a věznicích poststalinské éry a postavila svět před skutečnost, že gulagy se Stalinem neskončily. Po zveřejnění své knihy byl Marčenko opět uvězněn za protisovětskou propagandu, avšak ještě před svým uvězněním v roce 1968 se stal otevřeně disidentem a  veřejně odsoudil podmínky, v  nichž žijí političtí vězni. V otevřeném dopise adresovaném médiím varoval v červenci 1968, že Sovětský svaz nedovolí pokračování Pražského jara. V srpnu se jeho předpověď naplnila, když tanky Varšavské smlouvy vstoupily do Československa a Marčenko byl opět odsouzen k odnětí svobody a poté k vyhnanství. Čím byl tlak větší, tím silnější byla Marčenkova vůle jednat. Stal se jedním ze spoluzakladatelů vlivné Moskevské helsinské skupiny společně s  Andrejem Sacharovem a  její současnou představitelkou Ljudmilou Alexejevovou. Skupina byla založena v  roce 1976 s  cílem sledovat, zda Sovětský svaz dodržuje ustanovení o lidských právech Helsinského závěrečného aktu z roku 1975, prvního aktu konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, který měl zlepšit vztahy mezi komunistickým blokem a Západem. Naposledy byl zadržen a uvězněn v roce 1980 za zveřejnění svého posledního díla Žij jako všichni. Konce patnáctiletého trestu odnětí svobody se nedožil. Sacharovovu cenu převzala v roce 1988 jeho vdova Larisa Bogorazová, která je sama aktivistkou a sama figurovala mezi kandidáty na Sacharovovu cenu.

EVROPSKÁ UNIE: POSLÁNÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU V OBLASTI LIDSKÝCH PRÁV

Podle průzkumů veřejného mínění považují občané EU lidská práva za hodnotu, kterou by Evropský parlament měl prioritně hájit. Často přijímá zvláštní iniciativy, např. k odstranění mučení, ochraně obhájců lidských práv, předcházení konfliktům, podpoře práv žen a  dětí, ochraně menšin, práv původní obyvatelstva a osob se zdravotním postižením. Aktivně podporuje kampaň OSN za zavedení moratoria na výkon trestu smrti a za to, aby byl na celém světě trest smrti zrušen, a podporuje Mezinárodní trestní soud v boji proti beztrestnosti genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Cílem Agentury pro základní práva je zajistit v  rámci EU ochranu základních práv a důstojné zacházení s občany. Úcta k  lidské důstojnosti, svoboda, demokracie, rovnost, právní stát a dodržování lidských práv jsou právně závazné zásady zakotvené ve Smlouvě o Evropské unii. Členským státům, které závažným způsobem jednají v rozporu s  těmito hodnotami, mohou být se souhlasem Evropského parlamentu pozastavena práva plynoucí ze Smluv Evropské unie. Lidská práva jsou stanovena v  Listině základních práv Evropské unie, která spolu s Lisabonskou smlouvou vstoupila v platnost v roce 2009. Tato smlouva je rovněž právním základem pro přistoupení EU jako celku k Evropské úmluvě o lidských právech (EÚLP). Tuto úmluvu ratifikovalo všech 28 členských států EU. Přistoupením Evropské unie k úmluvě, které v současné době probíhá, se odstraní nedostatky v ochraně lidských práv a dojde k harmonizaci systémů Rady Evropy a Evropské unie pro ochranu lidských práv. V  oblasti společné zahraniční a  bezpečnostní politiky a  politiky rozvojové spolupráce je podle evropského práva hlavním cílem „rozvíjet a  upevňovat demokracii, právní stát a  dodržování lidských práv a  základních svobod“. Tyto cíle byly do evropského práva začleněny především díky Evropskému parlamentu. Pokud jde o  vztahy se třetími zeměmi, zavázala se Unie k  prosazování demokracie, právního státu, univerzálnosti a  nedělitelnosti lidských práv a  základních svobod, úctě k  lidské důstojnosti, zásadám rovnosti a solidarity a dodržování zásad Charty Organizace spojených národů a mezinárodního práva. Subjektem odpovědným za činnost Parlamentu v  oblasti lidských práv je podvýbor pro lidská práva, jenž byl vytvořen v rámci Výboru pro zahraniční věci. Jeho zprávy a  usnesení přijímá Výbor pro zahraniční věci. O  lidských právech v rozvojových zemích se pravidelně diskutuje i ve Výboru pro rozvoj.

Na plenárním zasedání Parlamentu se každý měsíc projednávají naléhavé případy porušování lidských práv v zemích mimo EU, především pak případy individuální. Usnesení Evropského parlamentu jsou často základem pro opatření přijímaná Radou ministrů, Evropskou komisí a Evropskou službou pro vnější činnost a někdy mají bezprostřední dopad na opatření daných států. V případě, že dochází k vážnému porušování lidských práv a demokratických zásad, má Parlament legislativní pravomoci k tomu, aby zablokoval uzavření dohod s  třetími státy. Parlament požaduje přísné dodržování doložek o lidských právech, které bývají do těchto dohod soustavně vkládány. V dubnu 2011 vyzval Parlament EU, aby přerušila jednání mezi EU a  Sýrií o  dohodě o  přidružení. V  září 2011 bylo částečně pozastaveno uplatňování dohody o  spolupráci mezi EU a  Sýrií, „dokud syrské orgány neukončí systematické porušování lidských práv“. Konflikt v Sýrii v roce 2014 pokračoval a EU posílila omezující opatření. Evropská unie každoročně zveřejňuje výroční zprávu o  stavu lidských práv a  demokracie ve světě, která podléhá přezkumu Parlamentu. Parlament rovněž posílil svou úlohu v  ochraně lidských práv, neboť podporuje parlamentní demokracii a  politický dialog v  parlamentech, organizuje slyšení za účasti zástupců občanské společnosti ze zemí mimo EU a  vysílá delegace ad hoc, které na místě hodnotí stav lidských práv. Nejdůležitějšími fóry pro politický dialog mezi Evropským parlamentem a  třetími zeměmi jsou: Smíšené parlamentní shromáždění AKT-EU, Parlamentní shromáždění Unie pro Středomoří, Evropsko-latinskoamerické parlamentní shromáždění zvané Eurolat a  parlamentní shromáždění Euronest se zeměmi Východního partnerství. Evropský parlament již využil svých rozpočtových pravomocí k podstatnému navýšení zdrojů vyčleněných na programy, které podporují demokracii a lidská práva, a podařilo se mu zachovat účinné fungování Evropského nástroje pro demokracii a lidská práva (EIDHR). EIDHR je klíčovým finančním a politickým nástrojem, jehož prostřednictvím EU přispívá k rozvoji a upevňování demokracie a právního státu a dodržování všech lidských práv a  základních svobod a  k  podpoře a  ochraně obhájců lidských práv v celém světě.

KONTAKTNÍ ADRESY EVROPSKÉHO PARLAMENTU

PARLEMENT EUROPEEN/EUROPEES PARLEMENT Rue Wiertz, 60, B-1047 BRUXELLES Wiertzstraat, 60, B-1047 BRUSSEL Tel: +32 2 284 2111 Fax: +32 2 230 6933 PARLEMENT EUROPEEN Plateau du Kirchberg BP 1601/2929 LUXEMBOURG Tel: +352 4300 1 Fax: +352/4300 24842 PARLEMENT EUROPEEN 1, avenue du Président Robert Schuman BP 1024F/67070 STRASBOURG CEDEX Tel: +33 388 17 4001 Fax: +33 388 17 4860 Více informací naleznete na adrese: http://www.europarl.europa.eu/sakharov http://www.europarl.europa.eu/sakharov