Estonsko | 1
Palveränd / Putování Tiit Aleksejev (1968) získal magisterský titul v oboru středověké historie na univerzitě v Tartu. V minulosti pracoval jako diplomat v Paříži a Bruselu, v současné době žije v Talinu. Jeho první povídka, Tartu rahu, vyhrála v roce 1999 literární cenu magazínu Looming. První novela, Valge kuningriik, thriller odehrávající se v Paříži a v Afghánistánu 80. let, byla jako nejlepší debut nominována na Betti Alver Prize v roce 2006. Před napsáním Putování strávil Aleksejev deset let studiem historických reálií a navštívil dějiště bitev o Svatou zemi.
Synopse: Putování, druhá novela Tiita Aleksejeva, se odehrává v posledních letech 11. století. Hlavní hrdina, bojovník Dieter, bojuje v armádě hraběte z Toulouse za osvobození Palestiny z rukou nepřátel. Text se zdá býti dobrodružnou novelou, jde však spíše o meditace nad lidskou loajalitou, láskou a zradou. Dieter se stane účastníkem křížové výpravy, aniž by byl opravdovým jezdcem či knězem, není však ani obyčejným „civilistou“. Bez toho, aby kamkoliv patřil, pohybuje se od jednoho dobrodružství k druhému. Putování je první částí dvoudílné novely – proto zůstává její konec otevřený. Křižákům se sice podaří dobýt Antioch, samotný Jeruzalém však zůstává vzdáleným cílem.
2 | Estonsko
Seigneurs, sachiez qui or ne s’en ira En cele terre ou Dex fu mors et vis, Et qui la croiz d’outremer ne prendra A paines mès ira en paradis Úryvek z balady z XII. století
Anno Domini 1148. Boscodonský klášter Matky Boží v Provence Moje jméno je Dieter. Kdysi jsem se jmenoval jinak, ale na tom už teď nezáleží. Země, ze které pocházím, už není, co bývala, a lidé, kteří mě znali, jsou už mrtví. Vždyť co je jedna zem a jeden národ? Kapka vody v nádobě, ne víc. Přesto jsem se snažil. Snažil jsem se najít rodné břehy. Hledal jsem v rukopisech a na mapách a poslouchal vyprávění poutníků. Nejsou k nalezení. Avšak já si pamatuju, jaká oblaka tam plula po nebi, pamatuju si mlhy nad loukami a stopu, kterou za sebou zanechával had se zploštělou hlavou, když se plazil šáchorem. A vím, že to nebyl sen. Pravý domov je tam, kam člověk směřuje. Takový, jaký člověk nosí v myšlenkách. V mé mysli je město, které jsme dobyli zpátky od nevěřících. Zdá se mi, že je všude a ve všem. Každou noc se písek vkrádá přes můj práh, vítr fouká, duny se přesýpají a křižáci se vydávají přes poušť. A proto není třeba listovat zežloutlými cestopisy, vždyť každý z nich by měl poutníka dovést blíž k Bohu, ne k rodným břehům, a uprostřed každé mapy je Jeruzalém. Aristotelés píše, že každé lidské tělo je zobrazením celého kosmu. Mé tělo je mapa bolestí. Je možné putovat po místech, kde byla kůže rozseknuta, zhmožděna nebo proražena. Každá jizva je zastavením na pouti. Každé zranění je místem bitvy. Večer na pryčně, když zavřu oči, přejíždím prsty po světě lidí: Nikaia, Dorylaeum, Harem, Antiochie, Kerbola, Jeruzalém, Aškelon. Bolest má paměť. V kolenou a v bocích to tepe od jízdy na koni. V ramenním kloubu se ozývá rána dýkou. V kotnících sesedání ze sedla. To vše je ale jen na povrchu. Skutečná bolest se nachází jinde. Nám poutníkům bylo řečeno: bijte se a nebojte se, protože život vám mohou vzít, ale čest neztratíte. Ale i tu lze ztratit. A z jejího nedostatku se stane hanba, která člověka provází do konce života. Trápí a skličuje a připomíná se každý boží den: dnes, dnes, dnes. Dnes. Když dnes je váš den, pak už víte. A těm, které hanba sráží až k zemi, mohu říci: vím, co cítíte. Jsem jedním z vás.
Estonsko | 3
Žil jsem mnoho životů. Byl jsem ten, který bere do ruky brk, i ten, který třímá meč. Všechno se rozplynulo jako kouř ve větru. Teď jsem ten, který se stará o rostliny, a zítra ze mne bude hlína, ze které rostliny čerpají sílu. Hlína se nestará, co kdo učinil dobrého či špatného, a nad dobrým i nečestným vyraší stejné klasy. Z pohledu obilí, které se vlní ve větru, jsou možná všichni stejně dobří. Jsem zahradníkem v klášteře, který se nachází na dva dny cesty od Montpellieru, půdu svaté církvi daroval hrabě Guillaume de Montmiral. Léta páně 1142 se třináct bratrů vydalo na cestu z Chalais, aby založili nový konvent. Podle pramenů jich bylo jen dvanáct, tak jako bylo dvanáct apoštolů. Přebývající bratr jsem byl já, ale netrápilo mě to. Lidský život se tak jako tak rozplyne v minulosti jako ryba ve vodě. I tehdy, když je zaznamenán v kronikách. Zůstane jen ryba. Jen voda. Když jsem včera nabíral vodu ze studny, sklonil jsem se dolů. V hloubce se odrážela něčí tvář. Namísto očí měla dvě temné díry. Dva vchody do jeskyně. Čím déle jsem se díval, tím nezřetelnějšími se stávaly obrysy toho obrazu. Zdálo se mi, jako by mě svět od sebe odvrhoval. A vrhal do té hloubky, ve které se z živoucího stane nejdřív nic a poté znovu cosi. Byl jsem při tom, když si hrabě Guillaume přišel prohlédnout právě postavené zdi kláštera. Byl s ním vzácný host, pán Brabantu Godefroy VII. Říká se, že v žilách toho muže koluje krev Godefroye de Bouillon, obránce svatého hrobu. Zdá se, že je to pravda. Stejné vystouplé lícní kosti. Stejný uhýbající pohled. Taky se říká, že Godefroy byl nejstatečnější z křižáků, proto jsem si se zájmem prohlížel jeho potomka. Jaký asi je. Godefroy byl slabý muž. To, co považovali za statečnost, byla jen tvrdohlavost. Strach ustoupit. Ti skutečně stateční zůstali v kopcích Anatolie a v syrské poušti. Pán k sobě povolává spravedlivé. Do svých pluků, aby mohli znovu udeřit v nějaké jiné bitvě. Brabantský vládce se na mě podíval a já jsem neuhnul pohledem. Můžu si to dovolit. Jsem jen zahradník, nenápadný a nedůležitý jako stébla trávy na klášterním dvoře. Říká se, že nenápadný život je k oslavě Pána. Dnes se na Boscodon začaly spouštět provazy deště. Strouhy se naplnily stejným tempem, jako kdyby někdo jediným pohybem vyprázdnil azurově modrý pohár. Bratr Glaber říká, že déšť je část vykoupení, na kterém nebe poskytuje zemi podíl. Zní to krásně, ale je to jen klášterní moudrost. Dešti rozumí jen ti, kteří jej očekávají. Rolníci, jejichž obilí na polích schlo po týdny. Vojáci, kteří jsou pod sluncem v syrské poušti polomrtví. Pozoroval jsem, jak se tmavé skvrny
4 | Estonsko
na zemském povrchu ve chvilce mění v močály. Déšť jakoby smýval vše, minulé i jsoucí. Zdi Jeruzaléma i zdi kláštera. Uvěznění ve zdech. Země se rozpadla a rozpustila, zbyla jen z nebe proudící voda. Nebeský vodopád. Později, pozdě večer, jsme šli společně na mši. Seděl jsem mezi bratry, ale zdálo se mi, jako bych se na ně díval shora. Mniši zpívali a jejich hlasy se rozlévaly pod nově postavenými klenbami. Venku pořád pršelo. Na klášterním dvoře kvete magnólie. Ve slunečním světle se zdá, jakoby se v každém hroznu květů chvěl plamen. „Post tenebras spero lucem,” zamumlal si pro sebe opat, když se na cestě křížovou chodbou zastavil, aby strom obdivoval. Potom se podíval na mě, jakoby čekal nějakou odpověď. Svět je plný stínů, mohl bych říct. Proč by nenásledoval další? Ale věděl jsem, že ode mě představený kláštera nic nečeká. A zůstal mlčky. V boscodonské zahradě kvete mnoho různých rostlin, jen levandule ne. Bylo by krásné, kdyby se zabydlela ve zdejších zemích. Kolem kláštera by se mohly rozprostírat levandulové pláně jako v Languedocu, kudy jsme projížděli s vojsky hraběte Raymonda. Houpali jsme se v sedlech, slunce žhnulo nad našimi hlavami a kolem se modrala levandule, jakoby se nebe spustilo na zem a říkalo: jen ještě trochu trpělivosti – možná je Jeruzalém už příští město, hned za tím nebesky modrým mořem. Jen ještě trochu trpělivosti. Mnoho už nezbývá.
Anno Domini 1098. Antiochie Po západu slunce se vydáváme směrem k Haremu. Sedm set rytířů s bledými, od hladu propadlými tvářemi. Snažíme se z tábora zmizet co nejtišeji, abychom nevzbudili pozornost obránců Antiochie. Seřazeni k bitvě se vydáváme po cestě k Aleppu, bez hlesu, jako přízraky. Armáda duchů, napadne mě, když se dívám kolem sebe. Plížící se nocí, k ránu rozprášená. Říkáme si: kdyby tak už byl večer. Stíny jsou našimi přáteli a tma naším spojencem. Jsme přízraky tmy. Pár hodin před rozbřeskem začne pršet. Ne příliš silně, přesto jsme za chvíli promočeni. Za svítání dorazíme na pláň mezi jezerem a řekou, kterou Bohémond zvolil za bojiště. Jsme chráněni na křídlech a rozhodnuti dát všechno do jediného úderu. Jako škorpion, který vystrčil svůj jedový osten a je připraven uštknout. Po tmě, nedbaje velikosti nepřítele, s tím nejprostším plánem útoku.
Estonsko | 5
A pak nastane zase další brzké ráno a další bitva, ale pocit je pokaždé jiný, údery srdce, chuť písku a železa a záblesky míhající se před očima. Vědomí, že jsem živ a v jednom kuse, tak živ, jak je to vůbec možné, že bych mohl žít dvě stě let jako Abrahám. Víc živ se už nikdy cítit nebudu. Jsme rozděleni do šesti batalionů, mlčící rytíři, ostří břitvy i hrot kopí křižáckého tažení a ještě mnoho jiného. Ale o tom, co se děje ve zbylých pěti batalionech, nemám ani tušení. Vím jenom o těch, kteří stojí vedle mě, a stejně tak vím o sobě, i když to vědomí je nestálé, jakoby mě chtělo opustit, tak jako v dlaních držený pták, jehož srdce bije a který nemyslí na nic jiného než na to jak uletět. A pak Bohémond předjede před naše řady na černém hřebci, za jeho zády vlaje standarta s rudým hadem, vlajkonoš je mladý hoch, skoro ještě dítě a jeho ruce se třesou. Je mladý a bojí se. Není divu. „Odvahu, vojáci,“ řekne Bohémond. „Seďte pevně. Brzo je pobijeme všechny. Ti jezdci na ponících nevydrží náš nápor. Od deště mají kluzké tětivy a v boji muže proti muži se nám nemohou rovnat. Myslete na slávu svých předků. A na to, že příští pokolení budou vyprávět o vás. Až uslyšíte roh, vezměte kopí a dejte se vpřed. Bijte pohany a Pán z vás bude mít radost.“ Je to dobrá řeč. Krátká a jednoznačná. V jazyce bojovníků, ne kronikářů. Pak zazní roh a my se dáme do pohybu. Nevím, kolik nevěřících tam před námi je, ale lze tušit, že tisíce. Nemyslíme na to. Pět batalionů seřazených vedle sebe zaútočí na nepřítele, který se pohybuje po aleppské cestě směrem k nám a nemá o nás nejmenší tušení. V jednom okamžiku vidí východ slunce, pláň, řeku a jezero a v příštím okamžiku blížící se železný val a ten železný val, to jsme my a jsme toho dne ještě mnoho jiného. A Ridwanův předvoj se nezmůže na odpor, přinejmenším ne takový, aby to zbrzdilo náš útok. Prorážíme jím jako srp obilím a namísto obilného pole za sebou zanecháváme spoušť. Ale to je jen nepřítelův předvoj, čím dál vpřed se pohybujeme, tím těžší je postup. Stále nás však nedokáží zastavit. Někteří si myslí, že nám pomohlo zpoza nás vycházející slunce nebo návrší po naší levé straně, které nepřítele zmátlo, neboť nemohl tušit, jak velké jsou naše rezervy. Jisté je jedno – Bohémondův plán vyšel a i ti z nás, kteří už byli v duchu připraveni na smrt, vidí, že smrt má dnes hodně práce s nevěřícími a na nás jí mnoho času nezbývá. A nám, nám zbývá ještě sil přichystat jí do cesty další nevěřící, tak aby se kosa míhala ve stejném směru a aby se žnutí nestočilo na druhou stranu. Je to namáhavá práce a my ze sebe vydáváme všechno a jediné, čeho si stačíme všímat, je to, že namísto ústupu se stále pohybujeme vpřed a museli bychom být hlupáci, kdybychom toho nevyužili. Bojíme se, že to může najednou skončit, že se válečné
6 | Estonsko
štěstí otočí proti nám a bude řada na nás, abychom se dali na ústup, jako tehdy, pod hlavní branou, a proto kosíme, kosíme, kosíme, pak jakoby se v jednom okamžiku cosi zlomilo a nikdo už neklade odpor, my si dál razíme cestu a pak je pláň před námi volná, nepřítel prchá a bitva je u konce. Rozdrtili jsme Ridwanova vojska na prach a výprava je zachráněna. Vracíme meče zpátky do pochev, sesedáme ze sedel a stojíme na pláni s hlavami svěšenými, jsou i tací, kteří se vlivem zranění a prodělaného vypětí roztřesou po celém těle. Pak přichází Bohémond a říká, že jsme bojovali Boží boj a že jsme zvítězili. A ještě říká, že pokud toto není zázrak Boží, pak už neví, co byl měl zázrak Boží být. Ale především chválí naši statečnost, neboť statečnější muže ve svém životě ještě nespatřil. Odkryje hlavu a skloní se hluboce před svým vojskem, protože v tom okamžiku je Boží vojsko Bohémondovým vojskem, a tak je to spravedlivé, je to zasloužené. Dívám se na něj a přeju si, abych se mohl radovat z vítězství. Ale jediné, co cítím, je únava.
Seriál je připravován Českou kanceláří programu EU Culture ve spolupráci s Institutem umění – Divadelním ústavem a Zastoupením Evropské komise v ČR. O Ceně Evropské unie za literaturu se dozvíte více na www.euprizeliterature.eu, další úryvky laureátů jsou ke stažení na www.programculture.cz/cs/eulp.
