1 Hodnej
Nejdřív si Ptáčník myslel, že mu Karolínu poslal sám pánbů; až pozdějc mu došlo, že to byl spíš ten druhej. Jeho život se do tý doby podobal zákulisí divadelní hry; věděl, že se na jevišti něco děje, dolejhal k němu řev publika, co se tam vezlo na emocionální horský dráze, ale sám neměl tušení, co je to vlastně za hru, jak se hraje a proč jsou z ní všichni tak vyndaný. To, že se jmenoval Ptáčník a měl supí krk a orlí nos, mu na cestě do štychu dvakrát nepomáhalo. Tenhle Ptáčník měl ale v rukávu eso, který ho futrovalo zbytkama sebevědomí a dost možná ho i celý ty leta drželo od sebevraždy; a abych byl přesnej, on tohle eso neměl ani tak v rukávu, jako spíš v kalhotách, konkrétně pod poklopcem. Jo, přesně jak říkám. Ptáčník, kluk s frňákem jako vystřiženym z učebnice geometrie, ten třídní ohava a věčnej panic, měl obrovskýho ptáka. A když povidám obrovskýho, nemluvim o těch pár centimetřících, který si pod slovem obrovský představujete vy, chlapi. Mám na mysli čúro jak z vědeckofantastickýho filmu. Osmej div světa. Živoucí a tepající falickej symbol dokonalýho tvaru, archetypálních proporcí a schopností dalece přesahujících představy těch nejnotoričtějších nymfomanek, prapéro, co by strčilo do kapsy všechny pornoherce včetně těch černejch a podle kterýho by mohli amíci postavit Washingtonův památník nanovo a tentokrát bez umělecký zkratky. 7
Ptáčník měl kouzelnýho bimbasa. Jedinej problém byl v tom, že se s nim nenaučil čarovat. Ta holka se jmenovala Karolína a vlítla Ptáčníkovi do života stejně bez varování, jako se objevila v jeho škole a v jeho třídě a v jeho lavici na začátku čtvrtýho ročníku. Abyste pochopili, Ptáčník v tý době chodil na chorovskej gympl; ta škola byla sice plná vejrostků z okolních vesnic a kolohnátů z rodin řidičů rypadel ze severočeský uhelný pánve a potomků nezaměstnanejch vypitóz ze sídliště postavenýho na starejch jímkách s radioaktivnim odpadem, ale pořád to dávalo dohromady konkurenci, na kterou Ptáčník v srdečních záležitostech prostě neměl. Vejrostci měli dobrý kecy, a holky na to jely. Kolohnáti zase nechodili pro facku daleko, a z toho byly holky hotový. A potomci nezaměstnanejch, ty byli prostě sexy, jako ostatně každej, kdo má všechno tak nějak totálně na háku. Ptáčník byl kolem a kolem slušnej a tichej kluk, takže si na rozdíl od vejrostků, kolohnátů a flinků nezapíchal ani nezapad do smečky a výsledkem toho seděl se svym orlym rypákem ve svý poslední lavici u okna dokonale a naprosto sám celý ty tři roky a vobčas si řikal: Jak se máme civilizačně někam posunout, když chtěj holky pořád píchat s kromaňoncema? A ze stejnýho důvodu to byl taky právě von, kdo měl vedle sebe volný místo, když se do tohohle děsivýho třídního kolektivu plnýho idiotů a natisíckrát popředávanejch samiček s vobličejema zmalovanýma jak jejich zadnice o velikonocích nasunula ta holka, co se jmenovala Karolína. A jasně, že vim, že označovat holky za samičky neni politicky korektní. Zatimco označovat kluky za samce je ta největší pocta, jaký se jim může dostat. Tak si to nějak přeberte a nechte mě bejt. Ve chvíli, kdy se Karolína prvního září objevila ve dveřích, si asi tak osumdesát pět procent chlapeckýho osazenstva čtvrtý 8
bé stříklo do trenek. Vlasy barvy černýho uhlí jí spadaly přes rameno; přimhouřila trochu šikmý voči před rannim sluníčkem; ústa pootevřela ve sladký exhalaci očekávání; o rantl dveří se opřela rukama, který chtěl mít v tu chvíli každej omotaný kolem krku; a černý kozačky měla na nohou, který chtěl mít v tu chvíli každej omotaný kolem beder. Nepopírám, kluci ve třídě byli romantický asi jako rypouš sloní. Ale tuhletu Karolínu by chtěl fakt vojet i teplej. A jasně, v tý třídě byli i nějaký další lidi a měli nějaký svoje osudy a radosti a trable, ale kdo nějaký trable v letech po rudym sametu neměl? Takže jestli dovolíte, já bych se radši soustředil na tohohle Ptáčníka a Karolínu, která těma svejma černočernejma očima proskenovala třídu a pak prošla ztichlou uličkou mezi lavicema jak po molu a zapíchla to hned vedle Ptáčníka, kterej si jí mimochodem do tý chvíle ani nevšim, protože si něco čmáral prstem do mastnoty na stole a nevěnoval pozornost světu, kterej ho už dávno naučil, aJ vod něj radši ani nic nečeká; tak co by se rozhlížel kolem, že jo. Když vedle sebe Ptáčník zaregistroval pohyb, nebylo to pro něj nic příjemnýho. Když sedíte tři roky sami v lavici a najednou se vám tam někdo přisere, je to pro vaší osobní bublinu podobný, jako když vám do oční bulvy klepne zobákem datel. Takže se na toho nájezdníka Ptáčník votočil a nadejch se a pak mu voči do mozku doručily obrazovou informaci a Ptáčníkovi se to v kalhotách vyboulilo jak něco z Vetřelce (Karolína k tomu sklouzla pohledem a usmála se) a milýmu Ptáčníkovi explodovalo před vočima tisíc vohňostrojů a v hlavě mu začalo hrát Tiny Dancer od Eltona Johna. Mblach, řek Ptáčník. Karolína, řekla Karolína. Ptáčník jí podal ruku a dodal, Mehahul. Holka se usmála okvětníma lístkama svejch rtů a Ptáčník z toho měl v hlavě tak vymalováno, že už se vzmoh jenom na 9
společenskou frázi Huehech a pak sklap a byl zticha až do konce vyučování. Těžko říct, jestli na Karolínu zapůsobilo tohle, protože holky maj rády eastwoodovský mlčenlivý typy, nebo spíš to, že si boule v Ptáčníkovejch kalhotách po celou tu dobu udržovala konstantní velikost, variovanou jenom tim, jak to v ní ve frekvenci úderů srdce tepalo. Soudě podle všech těch strašnejch věcí, co se staly pak, bych řek, že to bylo spíš to druhý. * * * Trpěl Ptáčník depresema? To si pište, že jo. Akorát že tomu od určitý doby neříkal deprese, ale dekomprese a označoval tak stavy, kdy se celej svět kolem něj zatáh za průhlednou oponu a nechal ho odříznutýho a samotnýho ve skleněný kupoli jeho opuštěný existence, ke který najednou neproniklo nic zvenku a on si musel aktuální konotace svýho života vyžrat pěkně sám a do dna. Dekomprese byl pojem, kterej jednou slyšel v ňákym televiznim pořadu o potápěčích. Ptáčník nebyl žádnej intelektuál, ale věcma, který v něm rezonovaly, si tu makovici propláchnout celkem uměl. Potápěči to měli tak, že když šli do moc velký hloubky a pak se chtěli vrátit zase na hladinu, museli provýst něco, čemu se říkalo dekomprese, jinak by jim – alespoň takovejhle závěr si z toho Ptáčník vodnes – vybouchla hlava. A když takhle Ptáčník zase jednou dostal přes držku od jednoho ze svejch nevlastních otců, kterýmu říkal KanaRan, ale vopravdu ne proto, že by byl z Kanady, ale protože ten hajzl nosil těžký boty až nahoru zavázaný, a deprese na něj padla jak těžká deka, vybavil si právě ty potápěče. Seděl pod tou imaginární dekou ve svym pokojíčku a z orlího frňáku mu tekla červená, poslouchal, jak KanaRan nakládá jeho nevlastní matce, která se jmenovala Vlasta, a fyzicky cejtil, jak už se zase propadá do tohohle hnusnýho stavu a svět za dekou je dál a dál, až už tam byl zase jenom on sám, Ptáčník, a všechno ostatní se kolem 10
něj kutálelo nekonečnym tichym vesmírem a jemu od úst k hladině stoupaly poslední bublinky serotoninu, jak klesal níž a níž do tmavomodrejch hlubin deprese. Jsem potápěč, uvědomil si tenkrát. Ponořil jsem se příliš hluboko (nebo spíš ten vylebanej hajzl, ten buran, ten ještěří mozek, co si teR užívá s Vlastou, mně dal těma svejma šlachovitejma, pokérovanejma, omlácenejma prackama závaží na nohy a hodil mě do Mariánskýho příkopu), ale teR už jsem volnej a po nějaký době začnu stoupat zase vzhůru, ale protože jsem se ponořil tak hluboko, tak mi to teR zpátky nahoru chvilku potrvá, pár dní temnotou a mokrotou a sevřenim ze všech stran, pomalu, aby mi nevybouchla hlava. Žádná deprese. Dekomprese. To přirovnání skrze vodní toky má s Ptáčníkem ještě jednu souvislost: Voda byl živel, ze kterýho přišel v týhle severočeský prdeli víceméně na svět. A nemluvim tak úplně vo plodový vodě. Pár tejdnů po revoluci, při který to fízlové začali prát do študáků ostrejma a papaláši se na to konto houpali na lampách pouličního osvětlení, tady mrňavýho Ptáčníka vyplavila řeka, co touhle dírou protejká. A nevyplavila ho jenom tak. Lidem, který tehdá viděli vod silnice, jak tam mezi všema těma vlnama vykukuje jeho malinkatá hlavička, se nejdřív zdálo, že toho polomrtvýho prcka přines proud na lidský mrtvole. Když po něm chlapi z ocelárny skočili, bylo to docela vo hubu; pár z nich uplavalo někam vstříc dolnímu toku a pár se jich skoro utopilo, protože bylo zrovna vodpoledne a voni už byli z toho důvodu nalitý jak houby; naštěstí mezi nima bylo i pár takovejch, co už se stačili prochlastat do střízliva, a který si to tudíž i v tu pokročilou denní hodinu spočítali dopředu a popoběhli kousek po proudu, než se vrhli do vln prcka na mrtvole zachraňovat. Ptáčník se nikdy nedozvěděl, kterej z těch chlapů ho nakonec i s domnělou mrtvolou čap a doplaval s nim ke břehu, aby se ukázalo, že to, na čem prJous připlaval, nebyla mrtvá ženská, jak to vypadalo, ale nafukovací šukací panna. 11
Svejch pět minut slávy tak zažil ve věku, kdy ještě nechodil ani do první třídy základky. Ne, že by se jeho vobjevitelská plavba někdy dostala na veřejnost; protože se to pak celý tak divně zamotalo, vyprávělo se o plaváčkovi na prcpanně víceméně jenom po ocelářskejch putikách, dokud se ten příběh nezařadil mezi urbánní legendy hned vedle černý sanitky a lidi se nevrátili ke krafání vo svejch běžnejch nudnejch starostech, jako byly všechny ty prostaty, ledvinový kameny a rakovina. V době, kdy Ptáčník vo něco vodrost a začal se pídit po svym původu, už bylo dávno po převratu a celá ocelárna šla do kopru; respektive, do kopru šli ty chlapi, co tam dělali, a ocelárnou samotnou se protočilo pár koleček namachrovanejch developerů s divnejma přízvukama a ještě divnějšíma kravatama, který si na ní malovali svý ultrasuper plány (největší kasíno v severních Čechách, největší tobogán v severních Čechách a podobný zhovadilosti) tak dlouho, dokavad netáhli do kopru i voni a ocelárna nezůstala tam, kde byla – v kopru, akorát bez lidí, bez práce, s vymlácenejma voknama, v každym rohu nasráno a jednou za tři neděle blešák na plácku za vrátnicí. Ptáčník chodil na blešák s nadějí, že ho tam jednoho krásnýho dne osloví ten, co ho tady z tý řeky tenkrát vytáh. A Ptáčník že se na něj podivá a usměje se na něj a pak toho blba nakopne do koulí, že mu vylezou ušima a řekne: Ty vole, tos mě nemoh nechat doplavat do Hamburku? No, asi nemoh, a místo toho ho vytáh tady v severočeskym Chorově, což byla taková řiJ, že snad ani neni na mapě. Takže místo toho, aby se z Ptáčníka stal vychechtanej německej námořník, trpěl tady těma svejma depresema. A po tejdnu, po dvou, co se Ptáčník v týhle depce, spuštěný ve většině případů bezdůvodnou přesdržkovou vod KanaRana nebo jinýho agresivního kripla vod Vlastičky, plácal světem ještě osamělejc než normálně, se nad nim nakonec vždycky začala ta těžká deka párat, shora do hlubin zasvítilo sluníčko a on vyplaval na hladinu a konečně se zase nadejch tý vokysličený atmosféry kolem. 12
Navenek vypadal víceméně furt stejně mizerně, ale sám pro sebe cejtil ten rozdíl, jaký to je – zase dejchat. Když si k němu teR do lavice přisedla Karolína a promluvila na něj, prožil v rámci mikrosekund něco, čemu by se dalo říkat rekomprese. Zatimco do týhle chvíle znal jenom stav brutálního sešupu pod mořskou hladinu a pomalýho plácání se zpátky nahoru, teRka zažil stav, kdy ho někdo z tý vody vytáh na palubu bitevního křižníku, nacpal ho tam do kanónu a prásk, vystřelil ho až do oblak. Do týhle chvíle měl kolem sebe Ptáčník pořád jenom tu zkurvenou vodu. TeR máchal rukama na bleděmodrym nebi a kolem něj si bobtnaly simpsonovský vobláčky. Jsem z ostrova, řekla Karolína v jednom z těch okamžiků, při kterejch si Ptáčník lítal na svym imaginárnim nebi jako Superman. Z ostrova, jo? zeptal se a představil si tropickej ráj uprostřed oceánu. No, řekla Karolína. Z Ostrova nad Ohří. Aha. Tys myslel, že jsem z ostrova jako z ostrova v moři? No. Seš blbej? Ne. Tak proč by sis představoval něco takovýho? Ptáčníka napadlo, že by jí řek, že přece vypadá trochu jako nějaká TahiJanka, ty voči má přece takový trochu zešikmený a ta její pleJ přece není tak úplně bílá, ale neřek nic, protože najednou cejtil, jak se z toho svýho nebíčka chudák řítí v kotrmelcích zpátky k vodní hladině a vnitřnosti se mu plácaj po vnitřku tělesný schránky. Vtom se ale Karolína usmála a řekla, dyk si z tebe dělám prdel. 13
Co? vydech Ptáčník. To bych jinak asi řekla, že jsem z Ostrova nad Ohří, ne? Dostala jsem tě, Ptáčníku, řekla a usmála se na něj řádkou zubů jak vyřezanejch z rohu jednorožce. To teda jo, řek Ptáčník a s úsměvem přimhouřil oči, protože cejtil, jak ho gravitace konečně zase nechala na pokoji. Na rozdíl od Ptáčníka měla Karolína rodiče oba. Dozvěděl se to od ní v rámci lámání ledů, do kterejch to Karolína rozjela ledoborcem svejch pohledů, gest a vůní. Karolínini rodiče byli evidentně lidi, co spolu dokázali žít celý ty roky bez toho, aby se mlátili, když se ožrali pivem u televize, protože se v první řadě neožírali pivem u televize. Měli se rádi, měli rádi svou dceru a na hrob jejího bratříčka pokládali květiny pokaždý všichni tři, bez jediný výjimky, už deset let. Letos prej byly na tom věnci i bílý lilie. Ptáčník měl představu rodiny zažitou trochu jinak. Nepamatoval se na nic, co se stalo předtim, než se z něj stal plaváček na prcpanně, a tak si svojí famílii neuměl představovat jinak, než jako Vlastu se všema těma hovadama kolem ní. Rodiče tak pro něj byli nějaký neznámý lidi, který se jednou nějak moc vožrali a chlápek se třeba udělal do ženský, a ta ženská na něj pak byla nasraná a vykládala svejm kámoškám, jaká je kráva pitomá, a pak to bylo ještě horší, protože to nedostala, a tak šla za tim chlápkem, aJ něco dělá, ale von nevěděl, co má dělat, tak jí rozbil hubu a řek jí, že je kráva pitomá a že to neni jeho. A pak se třeba narodil Ptáčník s pérem jak hasičská hadice a ta ženská si povidá – no to si teda piš, že je tvůj, ty debile. Nebo tak něco. A pak se tam objevil jinej chlápek a slintal jí na prsa, když na ní usnul u televize, a další, co u toho vyřvával jak operetní pěvec, a ještě jinej, co jim pak vždycky nablil do bot, a pak se tam zase vrátil KanaRan a rozbil hubu nejdřív Ptáčníkovi a pak Vlastě a šel zas vo dům dál.
14
A když říkám vo dům dál, tak mám na mysli takovej ten velkej barák se spoustou garsonek a nonstop vochrankou; posledně už bral KanaRan vztah s Vlastou tak vážně, že jí přímo před Ptáčníkem zlomil vo rantl kuchyňský linky čelist. Ptáčník už byl v tý době na kravál v obejváku a v kuchyni víceméně zvyklej a byl taky zvyklej na to, že když se u nich doma KanaRan třeba pár dnů neukázal, tak že až se tam ukáže znova, dá Vlastě co proto za všechny ty chlapy, co jí prolezli pelechem v době jeho absence. Ne, že by byla Vlasta tak rozdávačná; KanaRan jí prostě zflákal zadek i za chlapy, který si v tom svym blbym mozku vymyslel. A jednou takhle pozdě večer končil zase další díl dalšího fajnovýho seriálu, kde se všichni furt jenom hádali, a Ptáčník už měl hlavu nějakou chvíli zabořenou v polštáři, než se k němu vrátilo vědomí a von si uvědomil, že ten slovní souboj nejde z televize (protože už ho nepřerušujou reklamy) a místo toho se na něj line skrz dveře v živý verzi; no a taky že už ten souboj neni jenom slovní. Slyšel přes dveře, že Vlasta brečí. No a tak se sebral, a aniž by nějak přemejšlel nad tim, co dělá, vylez v pyžamu z pokojíku do kuchyně, kde to zrovna Vlasta brala hubou vo linku ve zpomalenym záběru jeho šokovanýho vnímání a z roztrženejch rtů jí přitom až ke dřezu – přes místečko, na kterym nechávala Ptáčníkovi každý ráno zabalenej chleba s marmeládou – vychlíst škraloup světle rudý krve z roztříštěný dásně, vyražený zuby zabubnovaly vo dlaždičky s kachnama nalepený na zdi kanagonem a za vlasy ji přitom držela KanaRanova šlachovitá ruka. KanaRan byl nahatej vod pasu dolu, zcvrklej pindík se mu pohupoval mezi řídkejma chlupama, Vlasta byla nahatá vod pasu nahoru, a zatimco jí z hlavy tekla červená, po stehně jí zpod ušmudlaný sukně stejkalo KanaRanovo sperma. Ptáčník chtěl něco říct, ale jak se do něj zabodly dva páry vočí, jeden vožralej a nasranej, druhej vožralej a zuboženej, tak si najednou připadal, že někdo vymlátil zuby z dásní jemu. 15
Co čumíš? zařval na něj KanaRan. Huehlech, řekla Vlasta a pochcala se. Ptáčník hejbal pusou, ale nevycházely mu z ní žádný slova ani zvuk. Ne, že by toho s KanaRanem nebo s Vlastou do tý doby nějak zvlášJ moc namluvil. Ale vod týhle chvíle už se vyjadřoval jenom v jednoduchejch větách. V drogerii za pultem, kde Vlasta dělala, skrejt nějaký monokly ještě šlo, ale tříštivou zlomeninu spodní čelisti nezaflikujete ani půl kilem pudru. Když Vlastu pustili z nemocnice a do baráku k nim začali jezdit policajti a páčili z ní, jak se jí něco takovýho mohlo stát při mytí nádobí, jak jim se zadrátovanou hubou celou dobu tvrdila, Ptáčníka poprvý v životě napadlo, že ženský asi fakt milujou spíš záporáky. Alespoň si tim vysvětloval skutečnost, že zatimco on viděl ženský přirození naposled při porodu, hajzlové KanaRanova kalibru byli v ňáký buchtě každej večer až po koule. Za těžký ublížení na zdraví skončil KanaRan v base, Vlasta se povohlídla po nějakym náhradníkovi a Ptáčník se snažil nemyslet na to, co se stane náhradníkovi, Vlastě a jemu samotnýmu, až se KanaRan ověnčenej kérkama vítězství z tý basy za pár měsíců zase vrátí. Karolíně umřel bráška, když jí bylo šest, dozvěděl se od ní takhle jednou Ptáčník. Člověk si řekne, že šestiletý dítě z toho nemůže mít rozum a bude mít pravdu, ale to, že z toho to dítě nemá rozum, neznamená, že z toho nebude mít cit. Když s někym vzniknete tělo na tělo v jedný děloze a několik měsíců spolu hodujete z placent, který za tu dobu stačily srůst v jednu, je docela naivní se domnívat, že si pak můžete bejt ukradený. Karlíček byl najednou pryč a z Karolíny zmizelo něco, co bylo jenom Karlíčkovo. Už když byla malá, cejtila to jako takovej zvláštní prázdnej prostor ve svym boku. To jí na tom vždycky připadlo zvláštní; ta prázdnota nebyla vedle ní, tam, kde sedával, když si spolu hráli, nebo tam, kudy by utíkal, když se spolu předháněli na vo16
