První vydání © CB Maják, Vsetín 2013. Vydáno pro vnitřní potřebu církve. Originally published in the UK under the title Apologetics Copyright © The Porterbrook Network Published by The Porterbrook Network, an initiative of WEST Portebrook, Sheffield, UK 215 Sharrow Vale Road, Sheffield, S11 8ZB, UK Naposledy aktualizováno 22. srpna 2011 v Sheffieldu. Překlad a odkazy aktualizovány v květnu 2013. Veškerá práva českého překladu vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být v jakékoliv formě publikována bez písemného svolení vydavatele. Není-li uvedeno jinak, jsou biblické citáty převzaty z Bible, překlad 21. století © 2009 BIBLION, o.s. Použito se svolením vydavatele. Všechna práva vyhrazena. Citáty označené zkratkou ČEP pocházejí z Českého ekumenického překladu podle vydání z r. 1985, © ČBS, Praha. Překlad: © Tomáš Kadlec Revize: Dan Drápal Sazba: Tomáš Kolman Distribuce: Sbor Církve bratrské ve Vsetíně – Maják, Smetanova 1140, Vsetín, 755 01 www.majakvsetin.cz; e-mail:
[email protected]
Obsah 1. Předpokladová apologetika…………………………………….. 4 2. Vztahová apologetika…………………………………………...... 11 3. Přesvědčení, která brání ve víře…………………………………. 18 4. Dokazování Boha…………………………………………………… 26 5. Jiná náboženství……………………………………………………. 30 6. Utrpení………………………………………………………………… 37 7. Pravda a svoboda…………………………………………………. 42 8. Peklo…………………………………………………………………... 47 9. Věda a zázraky……………………………………………………… 56 Příloha 1: Stvoření a evoluce………………………………………... 62 Příloha 2: Co brání Čechům ve víře ............................................. 63
Kapitola 1 Předpokladová apologetika Jedna z věcí, jež lidi odrazuje od rozhovorů o křesťanství s přáteli, je strach z těžkých otázek. Neodporuje Bible sama sobě? A co ostatní náboženství? Není křesťanství sexistické nebo homofobní? Nebylo křesťanství již vyvráceno vědou?
Reflexe
Jaké otázky už vám někdy někdo položil?
Odpovídání na takové otázky se nazývá „apologetika“. Apologetika pochází z řeckého slova apologia, což znamená „obrana“ či „odpověď“. Toto slovo je použito v 1. Petrovi 3,15–16: Zasvěťte svá srdce Pánu Kristu a buďte připraveni podat odpověď (apologia) každému, kdo se vás zeptá na důvod vaší naděje. Vždy ovšem s vlídností a úctou a s dobrým svědomím...“
Racionální či důkazová apologetika Většina moderní křesťanské apologetiky je reakcí na osvícenství a jeho zřejmé odmítnutí křesťanského zjevení ve prospěch racionalismu. Osvícenství bylo intelektuální hnutí, které probíhalo od osmnáctého do dvacátého století a jež utvářelo „modernitu“, světonázor našeho moderního světa. Osvícenství je známé jako „věk rozumu.“ Ve své neochvějné důvěře v lidský rozum a schopnost nalézt pravdu odmítlo údajnou „pověrčivost“ náboženství. Slavný výrok Reného Descarta „Myslím, tedy jsem“ byl pro osvícenství určujícím prvkem. Přesvědčení mohou být přijata pouze na základě rozumu – ne na základě autority kněží, svatých textů či tradice. Soukromá víra byla přijatelná, ale veřejný život a debata by měla probíhat na základě rozumu. Argumentovalo se, Apologetika
že zatímco náboženství jednotlivé společnosti rozděluje, rozum časem povede ke společné interpretaci světa. Díky rozumu lidstvo překoná problémy, jež ho sužují. Přírodní vědy ovládnou přírodu a společenské vědy zdokonalí lidskou přirozenost. Ne každý sdílel tento vítězný postup rozumu. Hnutí romantismu se vzepřelo vůči chladnému přístupu osvícenství. Básníci jako William Blake či William Wordsworth se báli mechanizovaného, racionálního světa a vyzdvihovali citlivost lidského ducha. Goethe, další filozof a básník, řekl: „Život rozdělený rozumem nechává jen zbytky.“ Ale romantismus je ve skutečnosti hnutím v rámci osvícenství, protože je stále zaměřené na lidi. Rozum je nahrazen zkušeností, ale stále je to člověk, kdo rozhoduje o pravdě. Odmítnutí Bible jako zdroje božského zjevení znamenalo konfrontaci s biblickým křesťanstvím. Někteří osvícenští myslitelé byli ateisté, ale mnoho z nich bylo deisty. Podobně jako Matthew Tindal ve své knize Christianity as Old as the Creation (1730) zvážili důkazy o světě kolem sebe a dospěli k závěru, že Bůh existoval, ale se světem nebyl nijak úzce spjat. Všichni se však shodli na tom, že božské zjevení nemůže tvořit základ pro veřejné povědomí. Mnozí lidé z církve před tímto „pokrokovým“ pohledem kapitulovali a vyklidili prostor racionalistům. Ve škole mi jako dítěti říkali, že nasycení 5000 nebyl zázrak. Když dav viděl ochotu malého chlapce sdílet svých pět chlebů a dvě ryby, zastyděl se a vytáhl skryté zásoby. Zázraky v Bibli se nebraly v úvahu a byly „demytologizovány“. Lidé již nevnímali sami sebe pod autoritou Božího slova. Nyní jsou to oni, kdo posuzuje pravdivost či nepravdivost Bible. Nadpřirozeno bylo z křesťanství odstraněno v marné naději, že pak bude věrohodnější. Proč ale věřit mrtvé slupce, která zbyla? Někteří křesťané reagovali na tento útok na biblickou pravdu tím, že se stáhli do ghetta. Podle osvícenského světonázoru musí být veřejná pravda vědy, politiky, ekonomiky, kultury a vzdělávání založena na rozumu a pozorování. Náboženská víra se stala soukromou záležitostí. Křesťané tedy zjistili, že mohou vesele praktikovat svou víru a zachovat ortodoxii v rámci svých vlastních kruhů, pokud nepřinášejí své náboženství do veřejné diskuze. Někteří křesťané se však postavili modernímu světonázoru čelem a vyzvali ho na jeho vlastní půdě. Bránili křesťanskou víru racionální diskuzí. Věk rozumu v osvícenství dal vzniknout racionální apologetice. Někteří věřili, že když je „veškerá pravda Boží pravdou“, racionální pátrání povede lidi nevyhnutelně k Bohu, nikoliv od něho. Křesťané by tak mohli použít rozum k obhajobě Boha, stejně jako Tomáš Akvinský
Apologetika
použil své kosmologické argumenty k důkazu Boží existence ve středověku. Jiní byli obezřetnější. Věřili, že křesťané mohou prokázat integritu a rozumnost křesťanské víry, i když by nebyli schopni „dokázat“ Boha. Křesťané by mohli ukázat, že víra není „skokem do temnoty“, ale je racionálně konzistentní. Nemohli však dokázat víru v Boha logicky průkazným způsobem. Víra zůstává vírou, ne matematickým důkazem na základě racionální analýzy. Jakkoliv byl tento přístup k apologetice ambiciózní, vyvažoval vnímaný konflikt mezi rozumem a zjevením pomocí racionální argumentace. Zatím jsme vyprávěli příběh o osvícenství jako příběh o odmítnutí božského zjevení. Například Lesslie Newbigin sleduje kořeny moderního ateismu až k Descartovi. „V jistém smyslu – doufám, že zbytečně nedramatizuji – by se dalo říci, že nová karteziánská soustava, která byla základem pro všechno následující, se stala jakýmsi malým zopakováním Pádu.“ 1 Descartovým zločinem bylo, že vycházel z pochybnosti a nikoli z víry. Už nešlo o „víru, jež hledá porozumění“, jak ji popsali Augustin a Anselm. Vyšlo se z pochybnosti a až pak rozum hledal místo pro víru. Takto se ovšem rozum stává základním kritériem pravdy. Odmítnutí zjevení ve prospěch rozumu bylo základem pro odmítnutí křesťanství modernou. Tento výklad dějin západního myšlení zpochybnil Stephen Williams ve své knize Revelation and Reconciliation. Williams tvrdí, že moderní ateismus má své kořeny jinde. Odmítnutí zjevení je jen příznakem hlavního onemocnění. Skutečným problémem je odmítnutí myšlenky smíření a všeho, co je v této myšlence obsaženo: morální odpovědnost vůči Stvořiteli, lidská bezmoc a smíření s Bohem prostřednictvím zástupné oběti. Základním problémem nebylo odmítnutí možnosti zjevení, ale odmítnutí skutečnosti zjevení. Jinými slovy, základní problém není zjevení samo o sobě, ale to, co bylo zjeveno – naše potřeba Spasitele. „Západní ateismus může být chápán jako duchovní hnutí duše stejně jako intelektuální hnutí mysli.“2 Osvícenství lze lépe porozumět jako hnutí směrem k lidské autonomii či svobodě od Božích nároků a hrdé odmítnutí lidské bezmoci. Williams neříká, že odmítnutí zjevení nebylo důležité, ale že musíme také vidět s ním související odmítnutí smíření. Zvažte následující citát: Postupně mi došlo, čím každá velká filozofie doposud byla: autorovou zpovědí a určitými nedobrovolnými a nevědomými memoáry. Kromě toho vždy a v každé filozofii utvořily morální (či nemorální) záměry pravý zárodek života, z něhož pak vyrostla celá
1 2
Citace Stephena Williamse, Revelation and Reconciliation: A Window on Modernity, CUP, 1995, str. 13. Stephen Williams, Revelation and Reconciliation, str. 8.
Apologetika
rostlina. Chcete-li vysvětlit, jak filozof dospěl k nejvzdálenějším metafyzickým tvrzením, je vždy dobré (a moudré) se ptát nejdříve sebe sama: jaká morálnost je cílem této myšlenky (či autora)? Proto nevěřím, že otcem filozofie je „touha po poznání“, ale jiná touha, která zde (stejně jako všude jinde) pouze využila poznání (a to i nesprávného!) jako svůj nástroj.3
Jedná se o citát filozofa Friedricha Nietzscheho, jímž moderna vyvrcholila. Nicméně, jak Nietzsche uznává se svou příznačnou upřímností, všechny filozofie, ať už se pokládají za jakkoliv racionální, jsou nakonec jen ospravedlněním způsobu, jakým chceme žít svůj život. Moderní lidé chtějí žít své životy bez Boha. Proto vytvořili světonázor, v němž je Bůh buď nevýznamný (deismus), nebo neexistující (ateismus). Don Cupitt, „teolog“, jenž odmítá osobní, objektivní božstvo, říká: Za prvé musím mít svobodu jednání, kterou potřebuji, mám-li sledovat průběh života a návyky, jež ze mě udělají jedince, jakým chci být. Za druhé musím být nezávislý v tom smyslu, abych byl schopen vytvořit si vlastní pravidla a aplikovat je. Za třetí musí být morálka, kterou doopravdy přijmu, sama o sobě nezávislá v druhořadém smyslu tak, že bude svojí podstatou autoritativní.4
Základem Cupittova odmítnutí božského zjevení je odmítnutí jakékoliv božské vlády ve prospěch nezávislosti jednotlivce. Cupitt útočí – někdy dost jedovatě – na to, co označuje za náboženství z jiného světa, které popírá život. Cupittův alternativní světonázor, jímž je náboženství, které je z tohoto světa a podporuje život, říká: „dnes je hříchem poslušnost.“5 Pohyb neprobíhá od metafyziky k etice, od ateismu k lidské nezávislosti. Nejde o to, že bychom váhavě došli k závěru, že Bůh neexistuje, a pak vymýšleli, jak bychom v takovém světě měli žít. Ne, pohyb probíhá od morálnosti k metafyzice. Chceme být bez Boží vlády, a tak jsme vytvořili světonázor, v němž není místo pro Boha. Jak říká Nietzsche: „Bůh je mrtev... A my jsme ho zabili.“ 6 To by pro čtenáře Bible nemělo být žádným překvapením. Blázen v Žalmu 14, který prohlašuje, že v jeho srdci „Bůh není“, není hlupák. „Zkažení jsou, ohavnost páchají, není, kdo dobro konal by!“ říká žalmista (Žalm 14,1). V poznání Boha nám braní naše vzpoura vůči němu. Pavel říká: „Jeho neviditelné znaky – jeho věčnou moc a božství – lze už od stvoření světa rozumem postřehnout v jeho díle. Nemají tedy výmluvu“ (Římanům 1,20). Na první pohled se zdá, že se zde tvrdí, že Boha lze poznat na základě pozorování a rozumu. Pavel však pokračuje: „Ačkoli
3 4
Friedrich Nietzsche, Beyond Good and Evil, cited by Williams, Revelation and Reconciliation, str. 9. Don Cupitt, Taking Leave of God (Odchod od Boha, str. ix; citováno Williamsem, Revelation and Reconciliation , str. 119.
5
Don Cupitt, Taking Leave of God, ix; cited by Williams, Revelation and Reconciliation, str. 119.
6
Friedrich Nietzsche, Gay Science, III. str. 125.
Apologetika
Boha poznali, nectili ho jako Boha. Místo aby byli vděční, propadli ve svých myšlenkách marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě“ (Římanům 1,21). Problémem je, že lidé „svou nepravostí potlačují pravdu“ (Římanům 1,18). Problém není v tom, že Boha poznat nemůžeme. Problémem je, že Boha poznat nechceme. Jedná se spíše o problém srdce než o problém hlavy. Ken Armstrong říká: „Evangelikalismus není v první řadě víra v neomylnost Bible. Začíná s určitým druhem sebepoznání: poznáním naší vlastní viny, naší vlastní zkaženosti, našeho vlastního odcizení se Bohu. Jediným klíčem k Písmu je vědomí hříchu.“ 7 Uvažujte o tomto citátu: „Jazyk se zdá být tak dovedně vytvořený, že vypadá jako dílo architektonického mistra – a přesto jeho složitá struktura musela nějakým způsobem vzniknout sama od sebe.“8 Nelogičnost tohoto výroku je do očí bijící. Ockhamova břitva, prastaré všeobecné filozofické pravidlo, říká, že nejjednodušší vysvětlení by mělo být upřednostněno. Je-li jazyk tak umně vytvořený, že se zdá být dílem mistra architekta, pak nejjednodušší vysvětlení je rozhodně existence takového mistra. Avšak závěr, že existuje hlavní architekt, vůči kterému bychom byli zodpovědní, byl a priori odmítnut. Nejde o to, že propracovanost jazyka definitivně dokazuje Boží existenci. Jde o to, že lidé odmítají Boha ne na základě rozumu, ale a priori – a někdy i navzdory rozumu.
Předpokladová apologetika Předpokladová apologetika vychází z poznání, že základem lidského rozumu jsou lidské předpoklady. Argumentace lidí může být logická, ale jejich předpoklady ovlivňují jejich východiska, a tudíž i jejich závěry. Jejich předpoklady mohou ovlivňovat i samotný proces uvažování. Předpokladová apologetika nevidí svůj úkol až tolik v přesvědčování argumenty pro víru, ale spíše v odhalení chybných předpokladů. To pak vytváří prostor pro hlásání evangelia. Toto je významem Pascalovy slavné sázky. V sedmnáctém století filozof Blaise Pascal vyzval lidi, aby uvažovali o následující sázce. Pokud byste si „vsadili“ na existenci Boha a po smrti zjistili, že neexistuje, pak jste ztratili jen velmi málo. Pokud byste si „vsadili“ na neexistenci Boha a po smrti zjistili, že existuje, pak jste ztratili navždy úplně všechno. Jeho pointou nebylo prokázat výnosnost „sázky“ na Boha, ale ukázat odpor nevěřících lidí vůči Bohu. Vsadit si proti Bohu je v rozporu s vlastními zájmy a rozumem. Ve hře jsou mnohem hlubší důvody, než je rozum. Graham Tomlin to komentuje takto:
7 8
Ken Armstrong v e-mailu autorovi. Guy Deutscher, The Unfolding of Language (Heinemann, 2005), citováno Deborah Cameronovou, ‘Forked Tongues,’ The Guardian Review, 2. 6. 2005, str. 14.
Apologetika
Sázka má za úkol odhalit mýtus neutrality... Pascal donutil toho, kdo s ním diskutoval, aby si uvědomil, že je nevěřící ne kvůli nevěrohodnosti křesťanství, ale protože zkrátka nechce věřit. Není to nedostatek důkazů, ale hluboce iracionální nechuť vůči pošetilosti křesťanství, která mu brání v obrácení. Nevěřící protestuje, že si nemůže pomoci: „Mám svázané ruce a nemohu mluvit, jsem nucen si vsadit, ale přitom nejsem svobodný. Jsem držený zkrátka a jsem utvořen tak, že nemohu uvěřit.“ Pascal, možná překvapivě, souhlasí (“Il est vrai“ ), ale dosáhl svého stanoveného cíle. Prostě dokazuje pointu, že „vaše neschopnost uvěřit pramení z vašich tužeb“, nikoli z nějakého intelektuálního problému. Původ rozhodnutí nevěřit není dán důvěryhodnou intelektuální námitkou či vnitřní iracionalitou křesťanství, ale iracionální a neopodstatněnou předpojatostí, založenou na neschopnosti vidět pravdu křesťanské víry. Problém není v nedostatku důkazů, ale v hříchu.9
Pascal tvrdil, že při pádu nahradila lásku k Bohu láska k sobě samému. Tato sebeláska ovlivnila úplně všechno, včetně naší schopnosti rozumně uvažovat. Právě absence pravé lásky je tím, co kazí naši schopnost poznat Boha a porozumět realitě. Augustin tvrdil, že sebeláska nás zaslepuje, takže nevidíme lásku Boží. Jednou z hlavních otázek osvícenství byla otázka epistemologie – jak můžeme poznat pravdu. Pascal však „trval na tom, že hlavní problém není epistemologický, ale soteriologický (nauka o spasení). Selhání nespočívá v tom, že bychom Bohu nerozuměli. Selháváme tím, že ho nemilujeme.10 Lidská slepota dobře koresponduje s tím, že Bůh je skrytý. Bůh se skrývá před těmi, kdo by ho chtěli jen poznat, aniž by ho milovali. Pascal se vyžívá v nesrozumitelnosti křesťanství – v jeho „bláznivosti“, kterou Pavel popisuje v 1. Korintským 1. Dokonce i zjevení Boha v Kristu je nejednoznačné. Pouze darem víry rozpoznáváme přítomnost Boha na hanebném kříži. Kříž je překážkou racionální apologetiky. Pokud bychom doopravdy uspěli v racionálním prokázání křesťanství, vlastně bychom ho tím vyvrátili. Naprosto bychom tak vyvrátili kříž. Křesťanství je bláznovstvím. Bůh ho tak učinil, aby se skryl před těmi, kdo by ho nemilovali. Při poznání Boha jde především o kříž. Kříž je Božím zjevení pro ty, kdo jsou ochotni Boha milovat, ale skrývá se před těmi, kdo odmítají jeho vládu. Puritán Richard Sibbes řekl: „Ti, kdo se dokážou v srdci radovat v Kristu, znají většinu jeho způsobů... Láska je nejlepším hostitelem pravdy.“11
Graham Tomlin, The Power of the Cross: Theology and the Death of Christ in Paul, Luther and Pascal (Paternoster, 1999), str. 240–241. 10 Graham Tomlin, The Power of the Cross, str. 249–250. 9
11
Richard Sibbes, The Bruised Reed and Smoking Flax in Works of Richard Sibbes Vol. 1 (Banner of Truth, 1973), str. 89.
Apologetika
To neznamená, že by racionální apologetika neměla svoje místo. Znamená to však, že nemá být příliš ctižádostivá. Její rolí není přesvědčit nevěřící. Její role je demonstrovat, že nedůvěra Bohu je spíše problém srdce než hlavy. Lidé možná tvrdí, že překážkou víry je problém utrpení, nevěrohodnost zázraků či existence jiných náboženství. Role racionální apologetiky je ukázat, že tyto důvody nejsou pravou příčinu nedůvěry Bohu. Její role spočívá v rozboření výmluv a odhalení vzpurných srdcí. Navíc, jak často ukazuje zkušenost, není to většinou naše odpověď, co se počítá, ale vlídnost a úcta, s nimiž přistupujeme k lidem, kteří se ptají.
Odhalení víry, jež je za pochybnostmi Lidé se vyjadřují pomocí pochybností. Mohou říkat: „Já nevěřím, že...“ Zkuste si to v hlavě otočit. Ptejte se sami sebe, v co věří. Například: „Nevěřím v Boha“ = „Věřím, že Bůh neexistuje.“ To odhaluje jejich „skok víry“. Jejich takzvané „pochybnosti“ jsou samy o sobě vírou, stejně jako vaše víra v Boha.
Cvičení
• • • • • • •
Níže jsou uvedeny problémy, kterým se věnuje Tim Keller ve své knize The Reason for God: belief in an age of scepticism (Hodder & Stoughton, 2008). Jsou to běžné důvody pochyb o křesťanství. Přeformulujte je, aby z nich byla prohlášení víry. Nemůžete brát Bibli doslova. Nemůže existovat pouze jedno pravdivé náboženství. Dobrý Bůh by nedopustil utrpení. Křesťanství je svěrací kazajka. Církev je zodpovědná za mnoho nespravedlnosti. Milující Bůh by neposílal lidi do pekla. Věda křesťanství vyvrátila.
Pak můžete uvádět důvody, proč pochybujete o jejich víře. To má dvojí účel: • Vytvořit prostor, v němž budou ochotni pochybovat o svých vlastních přesvědčeních a zkoumat Kristovy nároky. • Odhalit skrytou vzpouru, která jejich přesvědčení utváří: jejich přesvědčení nejsou produktem neutrálního a racionálního zkoumání, ale výrazem jejich snahy vyhnout se Bohu a vzpoury proti němu.
Apologetika
